Výsledky vyhledávání

Článek o albánském sériovém vrahovi jménem Mane Driza, který ve třech evropských zemích mezi lety 1997-2000 zavraždil pět osob. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Mane Driza 19. 5. 2019 Mane Driza - albánský sériový vrah, který ve třech evropských státech usmrtil celkem pět osob, k tomu nutno připočíst ještě jeden vražedný pokus. Driza se vyznačuje extrémně agresivní a násilnou povahou, kdy příčinou a motivem páchání oněch vražd vždy bylo "řešení" nějaké konfliktní situace v jeho životě. Od roku 2000 si odpykává dlouholetý trest odnětí svobody a v roce 2019 byl ve Velké Británii odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. Narozen: 1978 Dnes: doživotní vězení Stát: Albánie (VB, Itálie) Počet obětí: 5 Unikala: 3 roky Vražedná aktivita: 1997-2000 Přezdívka:"Tony Montana" Albánský sériový vrah Mane Driza zavraždil mezi lety 1997 – 2000 ve třech evropských zemích minimálně 5 lidí. Zabíjel hlavně pomocí pistole, ale jednou použil i nůž a topůrko od sekery. Vyšetřovatelé o něm prohlásili, že jde o extrémně agresivní a násilnou osobnost. Motivem jeho násilného konání vždy bylo „vyřešení“ nějaké konfliktní situace či problému. Jeho modus operandi byl velice proměnlivý. Ve všech případech se však oběťmi stali muži. Mane Driza Mane Driza se narodil roku 1978 v Albánii. Své první vraždy, a to hned dvojnásobné, se dopustil ve svých devatenácti letech, konkrétně v dubnu 1997, ve své rodné vesnici. Tam zastřelil dva muže, otce a syna, načež z vesnice prchnul. V srpnu téhož roku nakonec utekl i ze země, když pod falešnou identitou vycestoval do Velké Británie. O tom, proč oba muže připravil o život, ani o tom, za jakých okolností se čin stal, nebyly zjištěny žádné další informace. Známo je pouze to, že vražda měla být spáchána ve spolupachatelství s otcem viníka. Mane Driza na svatební fotografii Po zhruba dvou letech v Londýně, 23. června 1999, Mane Driza ubil a ubodal svého spolubydlícího jménem Stefan Bledar Mone (23) , rovněž albánského občana. S ním bydlel po rozvodu se svojí manželkou jménem Roselane Driza (roz. Nonato) , která pochází z Brazílie. Příčinou vraždy měl být spor o snubní prsten, který měl brutálně zavražděný muž údajně věnovat své přítelkyni, ač patřil Drizovi. Vrah tehdy své oběti uštědřil nožem a topůrkem od sekery více než 120 ran a způsobil několik fraktur lebky! Tedy šlo v tomto ohledu o extrémně brutální útok, a to i mezi těmi případy, kdy se pachatel dopustí tzv. overkill , tedy násilí v míře překračující nutnost k usmrcení člověka. Tělo zavražděného mladíka nalezla druhý den jeho přítelkyně, která ho dokázala rozpoznat jen podle výrazného opasku na kalhotách. Svůj úmysl vraždit prý Driza v den brutálního útoku oznámil i jednomu ze svých kolegů, kterého požádal, aby mu zastavil v obchodě, protože si potřebuje koupit nůž. Ten však jeho komentářům, že spolubydlícího zabije, nevěřil. Mane Driza (napravo) na fotce se svojí budoucí obětí - Stefanem Bledarem Mone Muž přezdívaný "Tony Montana" (podle hlavní postavy ve filmu Scarface) opět neváhal a utekl před zákonem do jiného státu, tentokráte Itálie. Tam vydržel „v klidu“ jen šest měsíců a opět zabíjel. V tomto případě v jednom z barů na Sicílii a opět, jako v Albánii, pistolí. Střet s vrahem nepřežili dva muži. Driza chtěl údajně zavraždit ještě třetího, ale tomu zachránila život zaseknutá zbraň útočníka. K zadržení tohoto extrémně nebezpečného muže došlo hned následující den po dvojnásobné vraždě. V roce 2002 byl v Itálii odsouzen k 30letému vězení za dvě vraždy a jeden vražedný pokus. Brány italské věznice opustil v roce 2018, nicméně jen proto, aby mohl být souzen i v Británii. Tam jej v dubnu 2019 soud potrestal i za jeho ohavný čin spáchaný v Londýně, a to trestem odnětí svobody na doživotí, kdy na podmínečné propuštění může zapomenout minimálně prvních 20 let trestu. K tomu připočtěme, že již v roce 2001 byl v nepřítomnosti odsouzen na 25 let i ve své rodné Albánii. Tedy troufáme si tvrdit, že tento sériový vrah se už na svobodu naštěstí nikdy v životě nedostane. Italský trest mu totiž neskončí dříve než v roce 2026, a poté bude buď vydán k výkonu trestu do Albánie, nebo započne jeho výkon doživotního trestu ve Velké Británii. Jistě se tedy nedostane na svobodu před rokem 2046, kdy mu bude 68 let. Mane Driza, profesí kameník, své zločiny doznal, nicméně vždy svaloval vinu na své oběti. Nad svými činy nikdy neprojevil žádnou lítost. DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Sérioví vrazi - Brenda Ralph Lewis Název: Sérioví vrazi - Odhalení nejnámějších případů vražd na světě Autor: Brenda Ralph Lewis Nakladatelství: NAŠE VOJSKO s.r.o. Rok vydání: 2012, Praha, 190 stran Tentokrát jsem vybral za předmět recenze opět jednu z knih, která má tzv. „encyklopedickou“ formu. Tedy obsahuje poměrně dost (25) exemplářů sériových vrahů, za to však poměrně stručně popsaných. Na rozdíl od podobných titulů, které jsem zde na stránce již recenzoval, ale musím vyzdvihnout, že zmíněná stručnost je jen relativní. To znamená, že v rozsahu poskytnutých informací většinu „encyklopedických“ titulů převyšuje a jednotlivé případy jsou zpracovány na cca 4-8 stranách, což není úplně málo. V knize jsem navíc nenašel žádné větší nepřesnosti či mylná fakta, které se u podobných titulů často opakují. Škoda jen, že uvedení zdrojů chybí. Asi největším pozitivem je, že v tomto titulu jsou zpracovány případy nejen velmi známých sériových vrahů, ale převážně těch v ČR méně známých, tedy obzory rozšíří i čtenáři, který již o fenoménu sériových vrahů má něco načteno. Dalším kladem pak je grafické zpracování knihy, která je ve formátu A4 na lesklém papíře. Je v ní dlouhá řada zajímavých fotografií, navíc každý případ je doplněn o mapku, kde jsou vyznačena místa činů a u žádného z případů nechybí ani shrnutí v podobě tabulky událostí v časové posloupnosti. Za obojí tleskám! Co se týká čtivosti, pak myslím, že je dobrá, ač prostě zvolený formát článků nedovoluje zabíhat do podrobností a ve všech souvislostech podat ucelený obraz jednotlivých případů. Celkově myslím, že kniha je povedená a případnému zájemci bych ji určitě doporučil. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Koupit knihu Další knihy

Recenze knihy "Běh života - Lid vs O. J. Simpson", která se věnuje tzv. Procesu století. Autor: Jeffrey Toobin. Běh života - Lid versus O. J. Simpson - Jeffrey Toobin Koupit knihu Název: Běh života - Lid versus O. J. Simpson Autor: Jeffrey Toobin Nakladatelství: Edice Knihy Omega Rok vydání: 2017, 495 stran Recenze: Zatím nenapsána. Kniha o soudu s O. J. Simpsonem, s americkým fotbalistou, hercem a miláčkem široké americké veřejnosti ve věci vraždy jeho manželky, je mistrovské dílo, které mohl napsat jen přední právní novinář dnešní doby. Kniha Jeffreyho Toobina je literaturou faktu. Tato skvělá kniha vypráví celý příběh vražd Nicoly Brownové-Simpson a Ronalda Goldmana a nabízí též pohled na zákulisní hry "procesu století". Ten byl veden s americkým fotbalistou, hercem a miláčkem široké americké veřejnosti O.J. Simpsonem ve věci vraždy jeho manželky. Kniha podrobně vykresluje právnický proces i vše, co s ním bylo spojené. Tlak veřejnosti a médií i dlouholeté napjaté vztahy mezi policií a afroamerickou komunitou v Los Angeles. Thriller z právnického prostředí neustále šokuje a fascinuje svým upřímným zobrazením tohoto lidského dramatu. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Rozhovor s Matejem Snopkem, bývalým slovenským kriminalistou, který se podílel na dopadení Ondreje Riga - nejplodnějšího slovenského sériového vraha. Interview - Matej Snopko Matej Snopko (nar. 1964) je bývalý slovenský kriminalista, který se specializoval na problematiku násilných a sexuálních trestných činů. Jeho agendou byly především nevyřešené vraždy a sestavování profilů neznámých pachatelů. Asi nejznámějším případem, kterému se během své kariéry věnoval, byl případ nejplodnějšího slovenského sériového vraha Ondreje Riga . Matej Snopko díky tomuto případu spolupracoval i se speciálními agenty FBI v čele s Greggem O. McCrarym , který posloužil jako reálná předloha agenta "Gregga Smitha " ve veleúspěšném seriálu "Mindhunter " . Matej Snopko je rovněž spisovatelem, který napsal knihy „Vrahovia I. “ a „Vrahovia II “. Taktéž jej můžete často spatřit ve slovenských médiích, kde komentuje a vyjadřuje se k nejzávažnějším aktuálním kriminálním případům. V současnosti též působí jako regionální politik. 1) Dobrý den, pane Snopko, nejprve Vám chci velmi poděkovat, že jste si našel čas na rozhovor pro náš web, velice si toho vážím. Při přípravě na toto interview jsem prošel několik dřívějších rozhovorů s Vámi, a jelikož jsme úzce zaměřený web, kde čtenáři řadu věcí ohledně profilování a sériových vrahů již asi znají, odpustíme si obvyklé obecné otázky a zkusíme se zaměřit na konkrétnější věci. Přesto první otázka zní: Co Vám, jako bývalému dlouholetému kriminalistovi, na této práci chybí a co nikoli? Nelitoval jste někdy odchodu do civilu? A jaké vlastnosti a schopnosti by měl správný kriminalista podle vás mít? Ad 1) Dnes mi nechýba nič. Prežil som profesionálne maximálne zaujímavý život, z ktorého neľutujem ani minútu. Podľa maminho priania som sa mal stať lekárom. Som rád, že som sa rozhodol po svojom. Dnes by som to zopakoval znova. Chcel by som aj tých istých kolegov – boli veľmi fajn. Hoci mne nič nechýba, podľa môjho názoru bezpečnosti našich štátov zúfalo chýba pracovisko, ktoré by bežne profilovalo páchateľov najzávažnejších deliktov. To by poriadne pomohlo v práci praktickým policajtom. Smutné je, že kým Amerika ide v tejto disciplíne míľovými krokmi dopredu, Slovensko beží dozadu. Napríklad sa raz jedna, kriminalistickej práce úplne neznalá policajná hovorkyňa vyjadrila, že Slovensko profilovanie páchateľa neuznáva ako pracovnú metódu. To je akoby vyhlásila, že na Slovensku neuznávajú používanie rentgenu. Takýto prístup priamo hazarduje so životmi ľudí, ktorí by sa nemuseli stať obeťami, keby sa aj prostredníctvom profilovania chytil zločinec, skôr, ako by stihol zavraždiť aj ich. Ak by nejakého politika „osvietil duch svätý“ veľmi rád pomôžem aj s bývalými kolegami a mnohými významnými vedcami pri založení a rozbehnutí takéhoto pracoviska. Ad 2) Nie nelutoval. Mal som to naplánované už od nástupu k polícií. Všetko má totiž svoj čas. Ad 3) V prvom rade veľký záujem o kriminalistiku a neustále štúdium noviniek. Tiež musí byť nekonečne trpezlivý, pokojný. Mať tvorivé a najmä kombinačné schopnosti. Musí vedieť vylúčiť všetko nemožné, aby mohlo pracovať len s možným. A musí byť trúfalým lovcom. 2) Dočetl jsem se, že jste byl jedním z těch, kteří se podíleli na dopadení nejplodnějšího slovenského sériového vraha - Ondreje Riga (pozn. aut. Matej Snopko, spolu s kolegou, měli v případu za úkol vypracovat psychologický profil neznámého pachatele. Ten byl nakonec velice úspěšný, když byl srovnatelný – ne-li přesnější – než ten, který ohledně případu vypracovali speciální agenti FBI z legendárního San Quentica) . Jak náročný případ to pro Vás byl? Jaký byl tehdy tlak veřejnosti, médií a nadřízených? Jak dnes na případ vzpomínáte? Sledujete vyjádření a osud Ondreje Riga do dnes? Máme za to, že se ke spáchání zločinů doposud nepřiznal, ale již leccos naznačil? Ako náročný prípad to pre mňa bol? Veľmi náročný. Rigo bol prefíkaná, opatrná beštia, schopná dostať sa k spiacim obetiam nečakane a doslovne ako duch. Rovnako sa mu darilo z miest činov zmiznúť. Navyše išlo o veľmi jednoduchého človeka, teda konal prísne praktické veci. Tým podvedome znižoval možnosť chyby a teda aj dolapenia. Vtedy zo strany médií ešte takmer žiadny. Väčšina novinárov chápala, že nájsť takúto rafinovanú beštiu istý čas trvá. Je to ako liečba rakoviny. Tiež sa to vždy nedá v krátkom čase. S nadriadenými sme spočiatku nemali problém s tlakom. Skôr, s tým, že sme ich nevedeli presvedčiť, že všetky z prvých vrážd spáchal jeden človek. Napriek tomu nám poskytovali maximálnu podporu. Dnes na prípad vzpomínám ako na veľmi poučný a zvláštny. Rigo mal například schopnosti ako skúsený cirkusový artista. Vedel sa k spiacej obeti potichu a nepozorovane prešmyknúť aj cez maličké okienko. Alebo otvoriť veľké okno zvonka tak, aby napríklad kvetináče, naukladané na parapetnej doske nespadli na zem, hoci sa krídla okna otvárali k nim. Prípad sledujem len občas. Svoju prácu sme si už vykonali. Neviem, či sa Rigo priznal. No u niektorých delikventov je bežné, že akási divná hanblivosť im bráni priznať práve sexuálny motív. (pozn. autora: spolupráce profilovačů ze San Quentica se slovenskými kriminalisty, v čele s Matejem Snopkem, něměla původně skončit pouze dopadením Ondreje Riga, ale měla pokračovat zřízením specializovaných oddělení psychologického profilování hned v několika evropských a dalších státech, kde tato metoda nebyla v té době rozvinuta. Bohužel, „díky“ tehdejším slovenským politickým představitelům, k realizaci tohto plánu nedošlo.) 3) Jeden z článků, které na webu máme, se týká muže jménem Miroslav Lehotský , který je podezřelý z toho, že spáchal několik vražd v sérii. Víme, že policie teprve ukončila vyšetřování a případ teprve poputuje k soudu, přesto, zaregistroval jste jej? Co si o něm myslíte? Zaujal Vás něčím? Ať už dopadne jakkoli, zřejmě půjde o případ, který se zapíše do dějin slovenské kriminalistiky….? To, čo mu obžaloba dáva za vinu v prípade 18 ročnej ženy z Handlovej, s ktorou sa zoznámil na internete vyzerá ako konanie najnebezpečnejšieho typu vraha. Správa sa ako filmový Votrelec – zabíjajúci organizmus, schopný meniť spôsob páchania zločinu, ale aj taktiku lovu obetí. Navyše zabije práve toho, koho sa mu hodí. Takýto typ vraha nazývam Vrahom sociotechnikom . Sociotechnika je ovplyvňovanie a presvedčovanie ľudí s cieľom oklamať ich. Šikovný sociotechnik dokáže obeť presvedčiť, že je osobou, ktorej totožnosť si vytvoril pre potreby manipulácie. Vďaka tomu je schopný využiť ich na to, aby mu poskytli o sebe potrebné informácie. A potom ich na základe zisteného ovládať. Rozvoj internetového priestoru takýto lotor využíva na posúvanie kvality svojej vražednej činnosti na oveľa vyššiu úroveň. Najprimitívnejší vrah sa vyberie na lov spôsobom, aký popísal Banskobystrický škrtič žien Lupták: „Pôjdem von a nejakú si chytím. “ Vrah, používajúci internet je na oveľa vyššej úrovni. Nielen slovným, ale oveľa náročnejším, teda písomným prejavom dokáže budúcu obeť zaujať. Potom ju vyláka na schôdzku. Jednoduchšia trieda takéhoto sociotechnika ju následne zabije. Vraždiaci sociotechnik vysokej triedy sa však so svojou obeťou dlhšiu dobu hrá ako mačka s myšou. Výstižnejšie povedané – ako dieťa, ktoré si púšťa vo vetre šarkana. Povoľuje a priťahuje motúz, ovláda smer jeho letu. Potom sám určí čas, miesto a spôsob kedy zaútočí. Správa sa teda jako rozvážny starý čínsky bojovník opisovaný v klasickom diele Umenie vojny . Rozhodne to teda nie je nijaký hlupák. Práve takýto Vraždiaci sociotechnici sú najväčším nebezpečenstvom dnešného internetu. Istá bohatá panička, hľadala v zoznamke na internete partnera na netradičné zážitky. „Až keď som bola v pivnici horskej chaty nahá priviazaná o skoby v stene, uvedomila som si, že som úplne neznámemu mužovi dovolila doviezť ma na neznáme opustené miesto, vyzliecť ma a urobiť ma úplne bezbrannou. A to len preto, že mi očarujúcim spôsobom sľúbil sado – maso hrátky. “ Zverila sa. „Až vtedy ma napadlo, že ma nemusí čakať rafinované milovanie, ale možno naozajstné mučenie a smrť. “ Toto dopadlo dobre. Akoby však pochodila, keby namiesto figliara narazila na Vraždiaceho sociotechnika ? 4) Dočetl jsme se rovněž, že jste byl jedním z prvních, kteří ve střední a východní Evropě prosazovali tvoření psychologických profilů neznámých pachatelů, podílel jste se na založení speciálního „profilovacího“ oddělení na Slovensku, a rovněž jste se věnoval starším nevyřešeným případům vražd, proto následující otázky půjdou tímto směrem. V USA minulý rok proběhly v médiích zprávy o tom, že organizace „Murder Accounability project “, která se věnuje nevyřešeným případům vražd, vyhodnotila na základě počítačového programu 50 nevyřešených vražd žen v Chicagu a jeho okolí tak, že podle algoritmu za ně může být odpovědný jeden pachatel – sériový vrah. Jaký je váš názor na využití počítačových algoritmů při boji proti sériovým pachatelům? Jaké další nové trendy v oblasti profilování a boje proti sériovým pachatelům existují? Nové metódy aj v tejto oblasti pribúdajú a pribúdať budú. Jednou, z noviniek, ktorá sa mi páči je Geografické profilovanie . Odhaduje, kde by páchateľ mohol bývať, či pracovať. Na využitie počítačových algoritmov sa dívam s veľkou nádejou. Myslím si aj, že nás s rozvojom metód skenovania mozgu čaká aj veľký pokrok v profilovaní. 5) Další otázku uvedu trochu obsáhleji, neboť ji chci vysvětlit. Na našem webu jsme jeden článek věnovali neobjasněné dvojnásobné vraždě , která se v roce 2002 odehrála v Plzni. Pachatelem byl tehdy zřejmě lupič, kterému se loupež nevydařila. Policie dopadla podezřelého, ale ten byl odvolacím soudem nakonec zproštěn, ač byl zároveň odsouzen k dlouholetému trestu za jinou loupež, která byla spáchána za podobných okolností. Ten samý muž byl rovněž již dříve odsouzen za pokus o vraždu, která měla rovněž loupežný motiv, a podle policii se v době zadržení na další loupež pečlivě chystal. V rozsudku odvolacího soudu, který podezřelého viny za vraždy zprostil, mimo jiné, stojí: „Nepřímým důkazem není ani stejný „modus operandi“ loupeže spáchané v Turnově. S loupeží v Turnově má vražda v Plzni skutečně společné to, že k ní došlo ve zlatnictví a dopoledních hodinách. “ Aniž bych věděl o případu cokoli víc, než co je veřejně dostupné, je zarážející ona citace, když ze zběžného prostudování rozsudku je jasné to, že ona loupež v Turnově (za kterou byl dotyčný odsouzen) má s vražedným přepadením v Plzni společné nejen to, že v obou případech bylo přepadeno zlatnictví, ale že v obou případech byl pachatel ozbrojen střelnou zbraní, v obou případech se pachatel detailně na čin připravoval, v obou případech použil podobné maskování, v obou případech pachatel s přepadenými komunikoval, atd. Zkrátka ona citace z rozsudku nezní podle mne přesvědčivě a není řádně zdůvodněna, respektive z ní vyplývá, že soud se tímto asi příliš nezabýval. Podle knihy Johna Douglase (bývalý speciální agent FBI) byli v USA „profilovači“ připuštěni jako svědci obžaloby již v roce 1993 (konkrétně šlo o Johna Douglase a Larryho Ankroma v případu sériového vraha Cleophuse Prince ). Je možné, aby svědectví profilovače bylo, jako nepřímý důkaz, připuštěno i v našich končinách nebo jde zatím o sci-fi? A jak je na tom vůbec psychologické profilování (nověji behaviorální analýza) v ČR a na Slovensku nyní? Skúsenosti z viacerých krajín podopierajú môj názor, že profil nemožno použiť ako dôkaz. Telesný aj duševný profil páchateľa je praktickou pomôckým návodom pre kriminalistov aký telesný a duševný typ zločinca majú hľadať. Teda kam sa zamerať. Keď sa vyskytne podozrivý, odporúča aj spôsob, ktorým je s ním vzhľadom na jeho psychiku najlepšie jednať. Profil páchateľa je čosi ako popis svedka, ktorý kriminálnika letmo pri čine zahliadol. Na základe takéhoto popisu nemôžete obžalovaného odsúdiť. To sa už vo svete vymstilo. 6) Domnívám se, že není příliš známé rozlišování mezi „modem operandi“ a “signaturou“. Mohl byste tyto termíny vysvětlit a popsat na nějakém konkrétním případě z vaší praxe? Tu budem hovoriť len svoj odborný názor. Netvrdím, že je jediný správny a nikto iný nemá pravdu. Môj názor vychádza najmä z praktických skúseností. A mal by byť podložený štúdiom literatúry. V kriminalistike, ako v každej vede sa občas objavia myšlienkové postupy, robiace veci veľmi zložitými. Základom je snaha autorov jav čo najpodrobnejšie rozanalyzovať a popísať. Typickým príkladom je definícia stopy. Podľa klasika československej kriminalistiky, majora Němca je: „... stopa každá zmena na mieste trestného činu, ktorá má s ním súvislosť.“ Neskorší, významný autor stopu definoval myslím, že na celý jeden odstavec. Ak sa správne pamätám, vyskytli sa tu pojmy jako „deskripcia“, či „transformovaná ekvivalentnosť “. Máloktorý kriminalista si túto definíciu vôbec zapamätal, nie aby s ňou ešte aj každodenne kvalifikovane pracoval. Chcem tým povedať, že spomínaná dlhá definícia je iste vec podrobne popisujúca a zaujímavá, no obyčajná „Četnícka“ po slovensky „Žandárska“ logika je v bežnej praxi prijateľnejšia a používanejšia. Myslím, že rovnako to bude aj s Modusom operandi a Signatúrou zločinca. Názory čo je vlastne čo, kde končí jedno a začína druhé sú neraz veľmi rôznorodé. Niekedy zložité. Čo autor, to iné videnie. A v každom je kus pravdy. Navyše pojatie západnej kriminalistiky sa občas trochu líši od stredoeurópskej. (U nás je súdny patológ niečo úplne iné ako súdny lekár. Patológ totiž skúma choroby...V Amerike to však vidia inak.) Teda nie všetko, čo opisujú napríklad americké kriminalistické školy bezchybne sedí na naše podmienky. Ak by som teda chcel celú vec zjednodušiť, modus operandi by som si predstavoval jako Spôsob spáchania trestného činu, ktorý používa konkrétny páchateľ. Napríklad páchateľ krádeže vlámaním rozbije kladivom zadné okno domu. Ukradne šperky a peniaze. Čin spácha medzi deviatou a dvanástou hodinou dopoludnia. Iný bytový zlodej otvorí planžetou zámku a okráda ľudí v noci keď spia. Tak ako si murár, alebo automechanik vyvinú pre neho najľahší, alebo najrýchlejší, či najpríjemnejší spôsob práce, rovnako aj kriminálnik vyvíja pre neho najprijateľnejšiu formu páchania zločinu. Na nasmerovanie podozrenia na konkrétneho kriminálnika môže slúžiť práve M.O. Je využiteľný aj pri profilovaní páchateľa, teda odhade jeho telesných, duševných a společenských vlastností. Môže odhaliť jeho telesnú stavbu, kombinačné schopnosti, zručnosti, povolanie, vzdelanie. Je dôležitým vodidlom pri rozbore viacerých deliktov, spáchaných vtedy ešte neznámym zločincom – či sú dielom jedného, alebo viacerých darebákov. Signatúra – to, čo robí páchateľa jedinečným. S veľkou istotou ukazuje, že aj tento skutok, alebo celú sériu spáchal on. Môže ísť o anonymný list zasielaný zločincom polícií, novinám. O znak namaľovaný na stene – ako napríklad krvavý smajlík na stene pri mŕtvole v seriáli Mentalista , ktorý tam namaľoval vrah Red John . Na Slovensku sa stal prípad, keď zlodej vo všetkých miestnostiach domov, kde sa vlámal narobil veľký neporiadok, porozlieval a povysýpal potraviny, znečistil šatstvo, steny a nábytok. To ukazovalo jednoznačne na neho. Podobne ako vo filme Sám doma , kde vlamači po krádeži vytopili celý dom. Boli hrdí na to, že im médiá dali meno Vodní zlodeji . 7) Na tuto otázku se ptáme každého, s kým děláme rozhovor. Jste pro trest smrti či nikoli? A můžete vysvětlit proč? Čisto z praktického hľadiska som za trest smrti. No nie pre človeka, ktorý spáchal jednu vraždu, hoci veľmi brutálnym spôsobom. Trest smrti nás má podľa mňa doslovne zbaviť netvora, ktorý sa nikdy nenapraví a bude vždy predstavovať pre nás hrozbu. Vina kandidáta na najvyšší trest musí byť samozrejme jednoznačne preukázaná. Keď sa vykonával trest smrti, mal podľa vyjadrenia viacerých kriminálnikov, s ktorými som sa stretol na nich odstrašujúci účinok. My totiž vieme len to, koľkých tento trest od najzávažnejších zločinov neodradil – sú to práve popravení zločinci. Nevieme však, koľkých táto hrozba odradila. Trest smrti by mal podľa mňa byť vyhradený len sériovým vrahom typu banskobystrického škrtiča žien Luptáka – opakovane vraždiaceho, úplne bezcitného a vymäteného primitíva. Pre vrahov a organizátorov opakovaných vrážd vo sfére organizovaného zločinu. Tiež beštiálnych vojnových zločincov. Veď akú hodnotu má například človek, ktorý keď zistí, že omylom pri objednanej vražde postrelil malé dieťa, toto doslovne dorazí dávkou zo samopalu? Akú cenu má doktor Mengele , beštiálny lekár z koncentačného tábora? Do takýchto notorických škodcov je zbytočné investovať čas, prácu, aj peniaze. Oboje sa totiž dá využiť v prospech slušných ľudí, najmä takých, čo to naozaj potrebujú. Napríklad ťažko chorých detí. 8) Zkoušel jsem na internetu sehnat dvě z vašich starších knih (Vrahovia I , Vrahovia II ), které čtenáři dosti chválili - naprosto bez šance. Máme tip, kde by šly knihy ještě sehnat? A o čem bude Vaše chystaná kniha? Víte už, kdy vyjde? Zkusíte čtenáře tohoto webu trochu navnadit? Teraz už len v antikvariátoch, alebo „pod rukou“. Píšeme v nich o vývoji vrahov v dejinách ľudstva. Obsahujú aj podrobné rozdelenie a popis asi všetkých typov vrahov. Samozrejme v krátkych príbehoch. (pozn. autora. podle M. Snopka se chystá reedice těchto knih! ). Tretia kniha bude o tom, ako zo svojho dieťaťa nevychovať vraha a ako sa nestát vrahovou obeťou. Musí Vám priniesť naozaj účinné, zrozumiteľné a praktické odporúčania. 9) Především sérioví vrazi jsou fenoménem, který hlavně v USA již dávno proniknul do popkultury, a existuje o tom velká řada dokumentů, filmů , seriálů , knih . Chtěli jsme se zeptat, zda si vzpomenete na nějaký zdařilý, klidně i starší, krimi filmy, seriál či knihu dle skutečné události, který(á) Vás jako bývalého kriminalistu zaujal(a) a mohl byste ho(ji) našim čtenářům doporučit? Od malička som vyrastal nielen v prostredí súdneho lekárstva, psychiatrie, psychológie, antropológie a kriminalistiky, ale aj na knihách, článkoch a filmoch o zaujímavých kriminálních príbehoch. Veľmi som obľuboval a doteraz obľubujem všetko, čo je založené na skutečných udalostiach. Naozajstný zločin je totiž tak rozmanitý, pestrý, až neuveriteľný, že skoro nič netreba vymýšľať. Všetko sa v dejinách ľudstva odohralo, odohráva a bude sa odohrávať v podstate rovnako. Menia sa len podmienky dané technickým vývojom. Pračlovek zabíjal svoje obete kvôli tomu, aby ich olúpil palicou. Dnes má páchateľ k dispozícií aj množstvo iných prostriedkov. A v budúcnosti ešte pribudnú. Skutočná kriminalistika je zaujímavá aj tým, že ľudské telo sa v priebehu dejín podstatne zmenilo. Od čias pravekého človeka sa narovnalo, skrátili sa ruky, zmenil spôsob pohybu. Menil sa aj tvar hlavy i mozog. Dokonca aj stredovekí ľudia sa od nás telesne líšili. Boli nižší, viac náchylní k chorobám a podstatne kratšie žili. Možnože človek ďalekej budúcnosti bude vyzerať ako Ufón, alebo skombinovaný zo strojom. Prvotné psychické nastavenia, ktoré bývajú pohnútkami k zločinu však zostávajú a asi aj zostanú v podstate nezmenené. Ide najmä o snahu urobiť si život ľahším aj na úkor druhých, podvádzať, kradnúť, násilím brať veci iným, mať viac a zaujímavejšieho sexu. Vykonať sexuálny styk aj bez súhlasu partnera. Ukojiť sa na mieste, ktoré sa nám práve hodí. Mať dominantné postavenie v skupine. Takto automaticky koná nielen človek, alebo zvierací dravci, ale napríklad aj moji dvaja malí psíkovia, pripomínajúci plyšové hračky. Okrem spomínaných kriminálnych inštintov človek od nepamäti zabíja iných ľudí, teší a vzrušuje ho ich bezmocnosť a utrpenie. Terorizuje slabších. Zbavuje sa nepohodlných mláďat. Tak ako je normálne správanie sa človeka veľmi pestré a zložité, veľmi variabilná je aj temná strana jeho existencie – všelijaké sociálne patológie a zločiny. Skrátka – aj v kriminalistike platí: To nevymyslíš, to priniesol život. Medzi moje obľúbené knihy , napísané podľa skutočných udalosti patrí príbeh o sériovom vrahovi stopárok, Američanovi Randym Craftovi . Myslím, že sa volá Anjel temnôt . Ak kniha o Čikatilovi od R. Lurieho - Zátah na ďábla . Medzi najnovšie seriály , ktoré čerpajú aj zo skutočných udalostí patria Kosti , Kriminálka Las Vegas a ich varianty. Veľmi obľubujem aj Mentalistu . Domnievam sa, že isté námety autori tiež čerpali zo skutočnosti. Tieto seriály by som dokonca považoval aj za užitočné a zábavné inštruktážne filmy pre policajtov. Maximálne zaujímavou postavou je Hanibal Lecter . Pokiaľ viem, ide o syntetrického sériového vraha. Jeho skutky sú zložené aj z výčinov najznámejších zločincov. Jeden zo zakladateľov profilovania, agent FBI Robert Ressler (ak si správne pamätám), no môže to byť aj jeho nástupca, ktorého osobne poznám Gregg McCrary hovorí, že Lecter ako fenomén je fikcia, pretože sa doteraz nestretol so sériovým vrahom - kanibalom, ktorý bol lekárom. Ale pozor! Kriminalisti môžu skúmať a robiť len s ľuďmi, ktorých chytili a teda ich majú k dispozícií. Preto nevieme čo sú zač zločinci, ktorých sme nechytili, (napr. Jack Rozparovač), alebo vôbec nevieme, že sa nimi spáchané zločiny stali. Van Henting v jednom zo svojich diel hovorí: „Lesy a iné odľahlé, či nenavštevované miesta sú možno plné obetí, ktoré nikomu nechýbajú. Alebo nezvestných, čo sa nikdy nenašli. “ Takže ťažko s istotou povedať, či niekde nevyčíňal, alebo nevyčína lekár, podobný Hanibalovi Lecterovi (září 2020 ) Další interviews Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno!

Miloslav Černý spáchal v roce 2000 dvojnásobnou vraždu. Připravil o život jeho manželku a jejího nového partnera. O devatenáct let později se proslavil poté, co na vlastní pěst odstranil graffity z Karlova mostu. Miloslav Černý: Zavraždil manželku i jejího milence. O dvacet let později čistil Karlův most Zveřejněno 20. 6. 2026 - doba četby 6 min. V létě roku 2019 se v českých médiích objevilo jméno Miloslava Černého . Muž se tehdy přihlásil policii s tím, že na vlastní pěst odstranil graffiti , které na Karlův most nasprejovali dva němečtí turisté. Když se ukázalo, že historickou památku nepoškodil, stal se během několika dní terčem obdivu veřejnosti . Málokdo však tehdy věděl, že jde o člověka odsouzeného za dvojnásobnou vraždu . Poklidné manželství Miloslav a Dagmar se vzali kolem roku 1992 ve velmi mladém věku . On měl 22 let, ona teprve 19. Zpočátku šlo o běžný vztah , ale postupem let se bezdětný pár začal odcizovat. Asi největší podíl na tom měla Černého záliba v paraglidingu, kterému se intenzivně věnoval. „To s sebou obnášelo, že jsem si v pátek sbalil, čapnul padák a vrátil se v pondělí ráno. “ Žena tak byla často doma sama a časem se mezi manžely dostavily závažné konflikty . Nejprve požádal o rozvod Miloslav, ale poté se rozmyslel s tím, že by rád vztah urovnal. Jenže Dagmar se zamilovala do jiného muže, a když koncem roku 1999 přišla domů s kyticí růží, manžel jí sdělil, že o milenci ví a vyzval ji, aby se odstěhovala. Žena se tedy přestěhovala do jiného města, našla si novou práci a začala žít se svým novým partnerem. Rozchod Černý nesl rozchod velice těžce. „Nebyl jsem schopen pracovat, myslet na něco jiného. Moje dopisy, básničky, dárky a květiny mi házela pod nohy. Stál jsem celé noci před domem, kde teď bydlela. O jejím mileneckém poměru jsem věděl a dal jsem jí čas na urovnání vztahu. Nestála o to, proto jsem navštívil jeho rodiče, aby synovi domluvili. Žádal jsem o pomoc manželčinu matku, prosil ženu, aby ode mne neodcházela. “ Vše bylo marné. Muž, u nějž později znalci shledali osobnost s rysy afektivní lability, egocentrismu a hysterie , se s rozchodem smířit nedokázal. Příprava vraždy 17. března 2000 se mělo konat další rozvodové stání , ale Černý se na něj nedostavil. Místo toho šel na střelnici, kde cvičil střelbu z nelegálně držené zbraně. Následujícího dne napsal dopis na rozloučenou svému otci a další adresoval tchyni, kterou požádal, aby on i Dagmar byli pohřbeni do společného hrobu. Pak koupil tři modré růže, nechal je převázat černou stužkou a vydal se k bytu milenců do Tábora. Dvojnásobná vražda Krátce před sedmou hodinou večerní spatřil zhrzený muž oba milence před domem . Zezadu k nim přistoupil a asi z 1,5 metru vystřelil muži do týlu . Pak zbraň obrátil proti manželce a do hlavy střelil i ji . Když spadla na zem, přistoupil k ní a střelil ji ještě do spánku. Pak jí položil květiny k hlavě, udělal dva kroky zpátky a střelil se pod brad u. Jenže projektil prošel spodinou ústní, jazykem, tvrdým patrem a vylétl ven čelem, aniž by Černého nějak vážněji zranil. Zato jeho obětem nebylo pomoci. Muž zemřel na místě, žena druhý den v nemocnici . Rozsudek Krajský soud následně uvedl, že obžalovaný byl zahleděn sám do sebe , narušení rodinných vztahů plně přičítal své manželce a jeho počínání svědčilo o tom, že se na vraždu chladnokrevně připravoval . O přípravě činu svědčily dopisy na rozloučenou i nákup smutečních květin. Právě kvůli smrti dvou osob a plánování zločinu jej prvoinstanční soud poslal za mříže na 20 let . Před odvolacím soudem svou vinu nezpochybňoval. „Jsem vinen. Je mi velmi líto, co jsem udělal. Zabil jsem nejmilejší bytost, kterou jsem měl, a nevinného člověka. Tímto bych se alespoň částečně chtěl omluvit pozůstalým, známým a příbuzným, které jsem zranil, “ kál se před odvolacím soudem Černý. A právě lítost, předchozí beztrestnost a fakt, že se k činu doznal a spolupracoval při objasňování, vedly soudce ke zmírňujícímu rozsudku – trest zněl 17 let . Výkon trestu Během výkonu trestu si Černý doplnil vzdělání, získal maturitu , absolvoval řadu rekvalifikačních kurzů a začal studovat Teologickou fakultu Univerzity Karlovy . Podle svých slov rovněž dobrovolně přijal roli tzv. konfidenta , což je vězeň na samém dně vězeňské hierarchie, protože spolupracuje s dozorci a policií. „Nechodil jsem na nikoho žalovat, ale tohle označení jsem přijal kvůli tomu, abych měl klid od všech půtek, drog, bisexuálních skandálů, tabáku, cigaret, kávy a podobně. Když tohle věděli, tak se mnou nikdo nechtěl nic mít. Ale pro mě to mělo obrovskou výhodu v tom, že jsem se nemusel zaobírat těmi s prominutím žabomyšími válkami. “ Nakonec byl Černý podmíněně propuštěn již v únoru 2012 . K podmíněnému propuštění došlo krátce poté, co vykonal zákonem stanovené minimum pro podání žádosti, tedy dvě třetiny ze sedmnáctiletého trestu. Čistič z Karlova mostu V červenci 2019 se Černého jméno znovu dostalo do médií. Dva němečtí turisté tehdy posprejovali jeden z pilířů Karlova mostu. Jejich počínání tehdy zvedlo velkou vlnu nevole (soud jim za to uložil roční podmínky, pětileté vyhoštění a peněžité tresty 100 tisíc korun). V sobotu 27. července začali restaurátoři pracovat na odstranění nápisu sprejerů, ale už téže noci nápis záhadně zmizel . K vyčištění pilíře vysokotlakou tryskou na vlastní pěst se následně sám přihlásil na policejní služebně Miloslav Černý. Když se zjistilo, že „čistič“ neschváleným zásahem zdivo mostu nikterak nepoškodil, stal se z něj ze dne na den „národní hrdina“ a v následujících dnech mu přišlo asi dva tisíce děkovných e-mailů. Černý se proto rozhodl přiznat svou minulost. Nechtěl být glorifikován a chtěl svoji dřívější vinu veřejnosti přiznat dřív, než to udělají jiní. „Já nejsem celebrita, která by zasloužila, aby ji někdo glorifikoval. “ Miloslav Černý (ČTK) Epilog Případ Miloslava Černého patří mezi nejtragičtější české případy vražd ze žárlivosti. Výjimečný je nejen tím, že při něm zemřeli dva lidé, ale i pozdějším osudem pachatele . O téměř dvacet let později se totiž dostal do centra pozornosti znovu. Tentokrát nikoli kvůli násilnému činu, ale kvůli odstranění graffiti z Karlova mostu, za které si vysloužil uznání části veřejnosti . Další článek Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno

Recenze slovenského románu "Mäso", který se odehrává v kriminálním prostředí na východě Slovenska 90. let. Autor: Arpád Soltész Mäso - Arpád Soltész Další knihy Název: Mäso - Vtedy na východe Autor: Arpád Soltész Nakladatelství: IKAR a.s. Rok vydání: 2017, 320stran A je to tady. Dnes do našich recenzovaných knih poprvé zařazujeme nikoli literaturu faktu, ale román! Samozřejmě ne ledajaký, ale román s krimi tématikou, který se hemží mafiány, policajty, vraždami… Navíc napsaný investigativním novinářem, tedy mnoho z něj má jistě reálný základ. Řeč je o knize „Mäso “, kterou napsal jeden z nejznámějších slovenských investigativních novinářů let minulých - Arpád Soltész . Kniha nese podtitul „Vtedy na východe “. Z toho lze vyvodit hned několik věcí. Tak zaprvé, kniha je psána slovensky:-) Autorovi recenze to, až na pár slangových výrazů a "východniarčiny", větší problém nečinilo, ale českému čtenáři, který slovenštině sotva rozumí, by to překážet mohlo. Zadruhé, příběh se odehrává na východě Slovenska a „vtedy “ znamená - v průběhu 90. let. Nebudeme čtenáře zdržovat s představováním postav příběhu. Stačí když napíšeme, že jich je celá řada. Hlavně těch záporných! Mezi ty patří nejenom typičtí mafiáni, ale i někteří vysocí policejní důstojníci, členové slovenské informační služby, soudci, prokurátoři... drsné. Mezi kladné pak patří dvojice policejních operativců od rány, vyšetřovatel, novinář, prokurátorka a další… V rámci příběhu se však někdy z kladných postav stávají na chvilku ty záporné, ze záporných zas kladné, nebo naopak ještě zápornější. Dílčí zájmy aktérů se v rámci příběhu různě scházejí a rozcházejí, zatímco jednotlivé postavy svádí krvavou strategickou bitvu o peníze, moc, spravedlnost, dobro a zlo... Klady? Tak třeba členění knihy. Ta totiž obsahuje kratičké kapitolky, které se vždy týkají jednoho z aktérů příběhu. Díky tomu děj knihy skvěle odsýpá a nutí vás přečíst další, a další mini kapitolku a posunout se v ději dál. Asi hlavním pozitivem je to, že kniha je hodně drsná, naturalistická a velice napínavá. Navíc je cítit, že autor nemusel zas tak moc fantazírovat, ani přehánět, zkrátka své zkušenosti s různými případy z 90. lety pospojoval, lehce pozměnil a přetavil do jednoho příběhu. V důsledku pozdějších událostí na Slovensku, spojených s vraždou mladého novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, vás titul navíc nutí přemýšlet o tom, zda-li z pohledu propojenosti mafie, politiky, policie a dalších státních institucí, je podstatný rozdíl mezi „divokými devadesátými“ lety a dneškem... Zápory knihy? Nás vlastně zklamal jen závěr, který byl takový, no, „diplomkový“ – prostě povinný, trochu uměle naroubovaný a podle nás lehce přehnaný. Každopádně myslíme, že o závěr v knize zas až tak nejde a ta má mnoho jiných kladů! Tedy hodnotíme za vynikající: 2 . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Článek o dvou lvech lidožroutech, kteří na konci 19. století zabili v Keni desítky lidí u řeky Tsavo. Proč lvi zabíjeli lidkou kořist? Lvi lidožrouti Zveřejněno 20. 3. 2020 - doba četby 10 min Plni dojmů a zážitků z návštěvy Afriky Vám tentokrát přinášíme, pro tuto stránku poněkud netradiční, článek. I když, zas tak úplně od věci nebude... Stále totiž půjde o sériové zabijáky, pro změnu však ty zvířecí – konkrétně o lvi lidožrouty ! „Ačkoli je to neuvěřitelný příběh, skutečně se stal. “ Tato věta zazní v úvodu filmu Lovci lvů (The Ghost and the Darkness ) z roku 1996, v hlavních rolích s Michaelem Douglasem a Val Kilmerem . Dnes vám přinášíme článek o skutečné události , která se stala inspirací zmíněného filmu a mnoha dalších ztvárnění a převyprávění. Příběhu, který se odehrál v roce 1898 v tehdejší Britské východní Africe (dnes jihovýchodní Keňa ), kde britští kolonizátoři hodlali zbudovat most přes řeku Tsavo , na železnici spojující keňské město Mombasa s dnešní Ugandou . Zde se v březnu roku 1898 vyskytnul naprosto nečekaný zádrhel . Tisíce indických dělníků pracujících na stavbě mostu odmítaly pracovat, neboť je děsila šílená a velice hmatatelná noční můra, která neměla obdoby. Co se tehdy v africkém Tsavu, místě, které v překladu znamená „místo krveprolití “, stalo? A nakolik, neprávem trochu pozapomenutý film Lovci lvů , odpovídá reálné události? Pojďte se na to s námi v tomto článku podívat. Mapa Keni a okolních států s vyznačením oblasti kolem řeky Tsavo Historická mapa Afriky z roku 1885 s vyznačením oblasti Tsavo Stavba mostu Když britští kolonizátoři ve snaze propojit pobřeží Indického oceánu s vnitrozemím Afriky dorazili s železnicí k řece Tsavo , vyskytla se potřeba zbudovat kvalitní železniční most. K tomu bylo potřeba mnoha dělníků - tisíce dělníků. Indičtí námezdní pracovníci spali v typické, teplé, keňské savaně (mimochodem, ta jak je ve filmu skvěle zobrazena a vytváří výbornou autentickou atmosféru), jen ve velmi jednoduchých stanech, případně rovnou pod širákem. A právě z těchto prostých táborů plných lidí, začali brzy po začátku stavby mostu dělníci během nocí mizet . Nebylo potřeba ani Sherlocka Holmes, ani dlouhého vyšetřování, aby všichni v táboře pochopili, co se děje. Roztrhané stany, viditelné pásy po odtáhnutí těl, kaluže krve a rozdrásané torza obětí. Do toho lví stopy. Bylo jasné, že v okolí řadí lvi lidožrouti !!! Když lidé zjistili, že jde o dvojici šelem, pojmenovali je "Duch" („The Ghost “ - samec) a "Temnota " („The Darkness “ - samice) a tvrdili, že jde o duchy afrických náčelníků, kteří si chtějí vzít svoji půdu zpět. (pozn. několik zdrojů uvádí, že šlo o dva samce). Stavba železnice dobové fotografie Železniční most přes řeku Tsavo (dnes) Lvi zabijáci Lvi útočili jak ve dvojici, tak samostatně. Jejich modus operandi byl však téměř vždy totožný. V průběhu noci se vplížili do velkého, ale jednoduchého tábora, kde spalo tisíce lidí. V něm se pak zmocnili spícího muže, kterého odtáhnuli mimo tábor a sežrali ho. Indové se brzy začali lvů natolik bát, že udržovali celou noc strážní ohně a ustanovili noční hlídky . Navíc obehnali tábor provizorním trnitým plotem a dřevěnými kůly. Nic z toho však nepomohlo . Chytré šelmy se ohňů nezalekly, podařilo se jim vyhnout hlídkám a díky absenci hřívy (o tom ale až později) lépe pronikly i skrze trnité ploty. Jediné čeho se ochrannými opatřeními podařilo dosáhnout, bylo to, že lidé někdy lvi dokázali vyplašit dříve, než se jim usmrcenou oběť podařilo sežrat. O to dříve však následoval další lov na jinou spící kořist. Plynul den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem a útoky lvů neutichaly. Vidina děsivé smrti byla stále ve vzduchu a nedala dělníkům pořádně spát. Proto se řada z nich rozhodla odejít, další stávkovali a stavba mostu se tak prakticky zastavila . Plukovník Patterson Až zadrhnutí stavby donutilo britské kolonizátory zareagovat. Celou záležitost chtěl vyřešit sám plukovník John Henry Patterson – bývalý britský důstojník a inženýr, který měl stavbu železničního mostu na starost. Plukovník Patterson se rozhodl problém ukončit tím, že lvi zkrátka zlikviduje. Připravil tak několik pastí a zbudoval posed, ze kterého chtěl lví zabijáky odstřelit. To však nebylo tak jednoduché. Lvi se pastem vyhýbali a odstřel se několikrát nezdařil. Až 9. prosince 1898 , tedy dlouhých devět měsíců potom, co lvi začali útočit , se Pattersonovi podařilo usmrtit prvního z nich . O dvacet dní později pak ulovil i lva druhého . Některé zdroje uvádějí, že prvního ze lvů Patterson nejprve postřelil, ale ten utekl. Že si lovec následně musel obstarat pušku s větším kalibrem, se kterou až nakonec uspěl. Rovněž je možné dočíst se o tom, že druhý ze lvů byl zasažen dokonce devětkrát, a i tak se snažil vylézt na posed, kde Patterson číhal. Neumíme pravdivost těchto údajů ověřit, ale vzhledem k tomu, že obdobná popsání lovu jsou obsažena spíše v méně pečlivých článcích, předpokládáme, že jde spíše o dramatizaci už tak dost hororového příběhu. Oba zastřelení lví lidožrouti (vlevo první zastřelený lev s plk. Pattersonem) John Henry Patterson Další osud lvů Jisté je, že v případě obou šelem šlo o velmi statné , až nebývale velké jedince . Zajímavé rovněž je, že lvi vyskytující se v oblasti řeky Tsavo se vyznačují tím, že samci mají jen malou nebo úplně absentující hřívu . Zde narážíme na první rozdíl oproti filmu Lovci lvů , o kterém jsme se už zmiňovali. V němž totiž představuje lidožravé šelmy celkem pět cvičených lvů, všichni s mohutnými hřívami. Ve skutečnosti však o jedince s hřívou nešlo, jak je vidět na fotkách. Jaký byl následný osud reálných predátorů, kteří naprosto výjimečně a hlavně opakovaně útočili na lidskou kořist? Plukovník Johny H. Patterson prodal trofeje obou šelem ve 20. letech 20. století za 5 000 USD (v dnešní měně odpovídá cca 1,3 milionu Kč) Fieldovu přírodovědnému muzeu v Chicagu . Zde jsou vypreparované těla lvů vystaveny do dneška. V současnosti je má na starost kurátor přírodovědných sbírek Fieldova muzea a jmenovec slavného lovce - Bruce D. Patterson. Vystavení lvi ve Fielfově muzeu v Chicagu Počet usmrcených lidí Stejně jako u řady lidských sériových vrahů, i u těchto zvířecích panují nejasnosti o skutečném počtu obětí . Sám plukovník Patterson ve svých zápiscích uváděl, že lvi Duch a Temnota zabili až 135 lidí , přičemž nepočítal domorodé obyvatele. Je však možné, že Patterson mohl chtít celý případ více zdramatizovat, aby tak na prodeji trofejí a celého příběhu, o kterém později napsal knihu ("The Man-Eaters Of Tsavo "), více profitoval. V záznamech společnosti Ugandan Railway Company , která měla stavbu mostu na starosti, zas byly údaje „pouze“ o 28 obětech . Jenže, společnost mohla chtít ze zřejmých důvodů problém co nejvíce bagatelizovat. Dohady panovali tak dlouho, až se problémem nakonec rozhodli zabývat vědci z Kalifornské univerzity v Santa Cruz . Ti provedli výzkum spočívající v radioizotopovém rozboru vzorků kostí a srsti lvů zabijáků . Z nich vědci izolovali molekuly keratinu a kolagenu, které vypovídají o tom, jakou potravu zvíře přijímalo. Takto vědci zjistili, že se lvi rozhodně neživili pouze lidmi. Polovinu jejich jídelníčku v období jejich hrůzovlády tvořili býložravci . Podle výzkumu jeden ze lvů sežral 11 a druhý 24 lidí . Minimálně tedy 35 obětí . S jistotou však lze dodat, že lvi zabili ještě více lidí. Totiž výzkum pochopitelně nepromítnul usmrcené a přitom nesnězené lidské oběti. To třeba když se obráncům podařilo lvi brzy po útoku vyrušit a odehnat nebo se některému napadenému podařilo ubránit, byť utrpěl smrtící zranění. Kolik bylo takových případů? Kdo ví. Asi bychom věřili odhadům kolem 60 obětí , ale 135, jak uváděl plukovník Patterson, je vzhledem k výsledkům rozboru vzorků kostí a srsti, zřejmě asi moc. Tady zpět k filmu Lovci lvů . Ano, ač lvi spolupracovali a útočili osamoceně i ve dvojici, což je ve filmu zachyceno, nezdá se pravděpodobné, že by někdy v průběhu jednoho útoku usmrtili třeba až 15 lidí najednou. Což zobrazuje jedna scéna. Určitě šlo častěji o útoky na jednotlivou oběť, přesně tak, jako je tomu u lidských sériových vrahů. Proč lvi útočili na lidi? Proč vůbec došlo k nevídanému úkazu z hlediska ekologie živočichů, kdy se dva lvi naučili živit lidskou kořistí? Existovaly asi tři nejpravděpodobnější příčiny . První příčinou mohly být místní podmínky . Například sucho či mor, které mohly omezit počty přirozené kořisti. Stejný vliv na snížení počtu zvířat mohl mít i zvýšený lov související s lidskou poptávkou při stavbě železnice, respektive celé kolonizaci. Potom ale, proč by útočili pouze dva konkrétní lvi? Druhou hypotézou , proč se šelmy chovali tak atypicky, bylo to, že vliv mohly mít události z dřívějška . Totiž místy, kde k útokům docházelo, vedly cesty karavan s otroky . Ty od 17. století až do konce 19. století směřovaly z afrického vnitrozemí k pobřeží, kde byli otroci dále transportováni na trhy (např. Zanzibar ), kde s nimi bylo obchodováno. U řeky Tsavo bývala pravidelná odpočinková zastávka karavan, kde se doplňovaly zásoby vody na další cestu. Otroci příliš zeslabení dlouhou cestou a neschopní dalšího pochodu zde byli nemilosrdně zabíjeni nebo ponecháni svému osudu. Je docela možné, že se lvi v této době naučili živit novou, snadnou kořistí. Chuť na člověčinu mohl ve lvech také vyvolat hinduistický zvyk indických dělníků, kteří zesnulé zpopelňovali na hranicích. No a konečně třetí příčinou , která mohla stát za netradičním chováním lvů, mohla spočívat v jejich zdravotním stavu . Teorií o motivaci šelem bylo mnoho, a tak se vědci pokusili poodkrýt i tuto neznámou. Pomoci jim mělo zkoumání chrupu vycpaných trofejí a jeho srovnání např. s chrupem lva, který v roce 1991 zabil a sežral nejméně šest osob v Mfuwe v Zambii . Totiž mikroskopické zkoumání trhliny zubů dokáže hodně prozradit o tom, co šelmy jedli v posledních týdnech svého života. Zuby zabijáků z Tsava však neobsahovaly ani praskliny, které by svědčily o drcení kostí kopytníků, ani praskliny svědčící o drcení lidských kostí. To narušilo hypotézu, že by lvi útočili hlavně kvůli nedostatku potravy, protože v tom případě by se lvi snažili z těl vždy dostat maximum potravy právě drcením a trháním kostí. Další indicii poskytl celkový stav zubů. Zkoumáním bylo totiž zjištěno, že lvi měli špatný chrup . Samec měl totiž zlomený jeden špičák, chyběly mu tři spodní řezáky a podstatnou část čelisti mu zabíral bolestivý zánět. Samice na tom byla jen o trochu lépe. Tedy stav zubů lvům prakticky znemožňoval jakýkoliv útok na náročnější kořist – např. pakoně, buvola, případně žirafu. Problémy s dásní měl ostatně i lev, který zabíjel v roce 1991 v Zambii. Lebky a zuby lvů z Tsava Závěr Jak už je výše naznačeno, s největší pravděpodobností se tedy lvi zaměřili se na lidskou kořist, protože jim jejich zdravotní stav, respektive stav chrupu, nedovoloval ulovit dostatek přirozené zvířecí potravy. K tomu zřejmě přispěl i fakt, že v roce 1898 údajně skolil řadu zvířat v Africe mor. Svůj vliv asi měla i přítomnost masy lidí při stavbě železničního mostu, která lvům poskytovala hojnou a vcelku snadnou obživu. Co se týká skutečného počtu obětí, tak sice nelze ani v tomto případě s jistotou odpovědět, ale i tuto otázky moderní možnosti vědy poodhalily. Je možné uvést, že určitě šlo o více než 35 osob, přičemž s velkou pravděpodobností toto děsivé číslo přesáhlo 50. Popsaný příběh je dnes fenoménem, a to jak z přírodovědného, tak z kulturního či historického hlediska. Byl nesčetněkrát převyprávěn a mnohokrát jistě převyprávěn ještě bude. Však za to také stojí . Stejně tak jako zhlédnutí podařeného filmu Lovci lvů nebo návštěva krásné a drsné přírody afrického kontinentu . Dva lvi schovaní v trávě v typické africké savaně (Národní park Mikumi 2020) - foto pořízené autorem článku Další články Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno Komentáře

Jerome Brudos - detailně zpracovaný případ amerického sexuálního sériového vraha nejméně 4 žen, tzv "Bestie z Harkstedu". HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Jerome Brudos 8. 4. 2011 Jerome Brudos - americký sériový vrah, pro něhož byl typický fetiš na ženské nohy, boty a spodní prádlo. V průběhu 16 měsíců mezi lety 1968 - 1969 zavraždil nejméně 4 mladé ženy, které posmrtně zneužil, nafotil a nakonec si z nich ponechal trofej v podobě odříznuté části těla. Za tyto zločiny byl odsouzen k doživotnímu vězení. Narozen : 1939 Zemřel :28. 3. 2006 Země : USA Počet obětí : 4+ Unikal : 1 rok Vražedná aktivita : 1968-1969 Přezdívka :„ Bestie z Harkstedu “ Jerome Brudos patřil mezi nejznámější americké sériové vrahy 60. let . Během necelých šestnácti měsíců zavraždil čtyři mladé ženy . Jeho zločiny byly úzce spojeny s dlouholetou obsesí ženskými botami, spodním prádlem a násilnými sexuálními fantaziemi, které se u něj začaly objevovat už v dětství. Dětství a první varovné signály Jerome Brudos se narodil v roce 1939 v Jižní Dakotě. Jeho rodiče hodně cestovali po severu USA, až se nakonec usadili v Oregonu. Matka se k němu chovala v průběhu dětství velice panovačně a pohrdavě , proto ji Jerry nenáviděl. Již v pěti letech se u něho projevil fetiš na dámské boty a nohy . Pár exemplářů na vysokém podpatku našel na místní skládce a přinesl si je domů, načež mu je matka spálila a důrazně jej pokárala. Krátce nato odcizil také boty své učitelce v mateřské škole. „Není jasné, proč se Jerome Brudos stal fetišistou na ženské nohy “ tvrdí specialista na sériové vrahy, Harold Schechter, „je ale jisté, že se tato úchylka začala u něj projevovat v neuvěřitelně nízkém věku. “ S postupem času začal Jerry krást dámské boty sousedům a občas ukradl i spodní prádlo z prádelních šňůr. První útok a pobyt na psychiatrii Do problémů ho však jeho posedlost ženskýma nohama dostala až v sedmnácti letech , kdy s nožem v ruce obtěžoval stejně starou dívku v úmyslu přinutit ji , aby se svlékla , protože si ji chtěl fotografovat . Dokonce se mu podařilo i dívku srazit k zemi, ale náhodní kolemjdoucí ho chytili a jeho počínání překazili. Na policii Brudos vše přiznal , dokonce i to, že měl ve svahu vyhloubenou jámu , ve které chtěl držet nějakou dívku jako svojí sexuální otrokyni . Byl proto umístěn na 9 měsíců na psychiatrii . Tam lékaři zjistili, že jeho sexuální fantazie se soustřeďují kolem nenávisti vůči jeho matce a pomstě ženám obecně. Také věděli o jeho sbírce bot a spodního prádla . Jedna z jeho fantazií , kterou na psychiatrii sdělil, spočívala v tom, že umístí unesenou dívku do mrazničky , aby její ztuhlé tělo mohl pak aranžovat do různých sexuálních poloh. Po devíti měsících léčby Brudos nebyl shledán nebezpečným a byl z psychiatrické léčebny propuštěn. Je však třeba připomenout, že se psal rok 1956. O vývoji sériových vrahů ani o významu násilných sexuálních fantazií tehdy odborníci věděli jen velmi málo. Lékařům proto nelze jejich tehdejší závěry příliš vyčítat. Lékaři se domnívali, že Brudosovy sexuální preference souvisejí především s dospíváním. Mladý Jerry Brudos Manželsví a rostoucí posedlost Poté Brudos nastoupil do armády , ale brzy z ní byl propuštěn a stal se elektrotechnikem . Když mu bylo 22 let , seznámil se s tehdy 17letou plachou dívkou , která se později stala jeho manželkou. Zprvu byla ochotna plnit některé manželovy choutky včetně toho, že po domě musela chodit nahá a on ji fotil. Také mu slíbila, že nebude chodit do jeho dílny v garáži, ani do podkroví, kde měl poschovávané prádlo , boty a později i části těl. Zlom nastal ve chvíli, kdy před ni jednou předstoupil oblečený v ženském spodním prádle . Manželka jeho zálibám nerozuměla a jeho chování ji ranilo. Tak se Brudos opět stáhl se svými erotickými zálibami do světa svých sexuálních fantazií , ve kterém pokračoval v krádežích dámského prádla a bot a tajně fotografoval cizí ženy. Nakonec už žena veškerý sex s Brudosem odmítala , přesto spolu během vztahu zplodili 2 děti . Fotografie, kterou Brudos pořídil při sledování žen na ulici První vražda Do roku 1968 pokračovalo vše v tomto duchu, až na jedno znásilnění , kterého se Brudos dopustil, když byl v cizím bytě opět na lovu dámských bot. 26. ledna 1968 však u jeho dveří v Portlandu zaklepala 19letá Linda Slawson . Pracovala jako podomní prodejkyně encyklopedií a právě obcházela okolní domy. Když zazvonila u Brudosových dveří, jeho manželka i děti se nacházely jen o patro výše . Přesto mladou ženu omráčil a odvlekl do garáže. Tam ji uškrtil a pohlavně zneužil . Aby si mohl s mrtvolou nerušeně hrát, poslal manželku s dětmi do restaurace. Poté oblékal mrtvé tělo do nakradených kusů dámského oblečení a vše fotografoval. Nakonec oběti odřízl levou nohu, nazul na ni dámskou botu a uložil ji do mrazničky. Zbytku těla se zbavil vhozením do řeky Williamette River. Linda Slawson Když rodina nahlásila zmizení Lindy Slawson, policisté prověřili záznamy společnosti , pro kterou pracovala. Nepodařilo se jim však zjistit, v jaké oblasti měla toho dne prodávat. Později bylo v Portlandu nalezeno její zaparkované auto . Vozidlo bylo zamčené a kriminalisté v něm neobjevili žádné stopy, které by je přivedly k pachateli. Proto byla Linda Slawson prohlášena za nezvěstnou a její případ zůstal bez vysvětlení. Jan Whitney 28. listopadu 1968 zmizela 23letá Jan Whitney, která se vracela domů na Den díkůvzdání. Její auto bylo nalezeno zamčené na odpočívadle poblíž Alabamy v Oregonu. Mladá žena zastavila, protože se její auto porouchalo, a tak musela vyhledat jiný odvoz. Toho využil Jerry Brudos. Jan Whitney se ztratila opět bez jediné stopy, a dále popsané informace vyšly najevo až při vrahově výslechu. Když oběť zavezl k sobě do garáže, ještě v autě ji za pomoci opasku uškrtil a její mrtvé tělo několikrát pohlavně zneužil. Poté si ji oblékl dle svých představ a tělo na několik dní pověsil na hák v garáži. Nakonec odřízl pravé prso a těla se opět zbavil v řece. Ironií osudu je fakt, že ve dnech, kdy měl tělo zavěšené v garáži, do ní při nehodě narazilo auto. Vzniklá díra od nárazu však nebyla dostatečně velká, aby skrz ni bylo možno spatřit tělo, a policie si nevšimla ani zápachu rozkládajícího se těla. Brudos to později komentoval slovy: „To bylo o fous. “ O čtyři měsíce později, 27. března 1969 zmizela 19letá studentka Karen Sprinkler. Toho dne se měla setkat s matkou na obědě, ale nepřišla. Její auto bylo nalezeno na parkovišti obchodního centra poblíž místa, kde se s matkou měly sejít. Svědci později vypověděli, že na parkovišti viděli podivně vypadající vysokou ženu. Když se jeden z nich dostal blíž, poznal, že jde o transvestitu. Jerry Brudos Karen donutil s pistolí v ruce nastoupit do auta a odvezl ji k sobě domů. Tam ji přinutil, aby mu pózovala nahá. Poté ji oběsil na stejném háku, na kterém visela předešlá oběť. Její tělo jako v předchozích případech následně zneužil. Pak odřezal oba prsy a zbytek těla odvezl k řece Long Tom River. Karen měla smůlu, neboť Brudos se toho dne pokoušel o jinou oběť, ale neúspěšně. Karen Sprinkler byla až „náhradnicí“ a unesl ji i přesto, že se mu prý nelíbily boty, které měla na nohou. Karen Sprinkler Unesená Karen Sprinkler vyfocena v Brudosově garáži 21. dubna 1969 se 24letá administrativní pracovnice Sharon Wood vydala ze své práce na setkání s manželem, kde měli probrat rozvod. Když vystoupila z auta v podzemních garážích, přistoupil k ní zezadu vysoký, zavalitý muž. Otočila se a spatřila, že v ruce drží pistoli. Muž jí poručil, aby nekřičela. Sharon se však rozhodla bojovat a na útočníka se vrhla. Začali zápasit. Ač měla pouze kolem 50 kilogramů, a proto malou šanci ho přeprat, byla přesvědčena, že ji muž chce zavraždit. Doufala, že by zápas mohl někdo uslyšet a pomoci jí. Sharon útočníka kopla a chytla zbraň, o kterou se začali přetahovat, přitom křičela. Když se jí útočník druhou rukou snažil zacpat ústa, kousla ho. Poté ji vzal muž za vlasy a silou jí strhnul hlavu k zemi, až si nárazem nalomila čelist. V tu chvíli však přijíždělo další auto a tak útočník sebral ze země zbraň a odešel. Sharon Wood Pár dní poté se ztratila 22letá Linda Salee. Ta již štěstí jako Sharon Wood bohužel neměla. Byla unesena opět z nákupního centra. Brudos v tomto případě k ovládnutí oběti použil falešného policejního odznaku. Pak ji odvezl domů, kde ji nechal svázanou v garáži a šel se navečeřet. Když se vrátil, Lindu Salee zabil a jako obvykle sexuálně zneužil její mrtvé tělo. Poté jí mezi žebra strčil dráty a snažil se ji „roztančit “ elektrickým proudem. Linda Salee Policie z počátku vyšetřování moc indicií neměla. Pouze to, že se v krátkém časovém úseku ztratily 4 mladé bělošky. Vše vzalo spád 3 týdny po smrti Lindy Salee, její tělo totiž nalezl rybář na břehu řeky Long Tom River. Tělo bylo přivázáno nylonovým lanem k převodovce z automobilu. Policisty zaujal specifický druh uzlu. Také měděný drát, který byl nalezen, byl zkroucen způsobem, který napovídal, že vrah měl zkušenosti elektrikáře. Uzel, kterým Brudos uvazoval zátěž k mrtvolám, než je hodil do vody Tyto nálezy rozjely vyšetřování na plné obrátky. Policisté pročesali řeku a břehy a o pár dní později našli další tělo. To patřilo Karen Sprinkler. Bylo zatíženo hlavou motoru a přivázáno stejným typem uzlu. Policie tak zjistila, že má co do činění se sériovým vrahem (v té době však tento pojem ještě znám nebyl, používat se začal až v 80. letech). Dalším postřehem bylo, že pachatelů muselo být více, nebo to byl velice silný muž, protože vhodit tělo s tak těžkým závažím do řeky muselo dát obrovskou práci. Policisté vytahující tělo z řeky Protože Karen studovala na univerzitě, policisté se rozhodli optat na pár otázek jejích spolužáků z kampusu v Corvallis. To se nakonec ukázalo jako klíčové. Studentky totiž zmiňovaly ,že jim v poslední době volal nějaký muž a snažil se je vylákat na schůzku. Také byl v areálu kampusu několikrát viděn podezřele vypadající zavalitý, nazrzlý muž. Jedna dívka s ním na schůzku šla. Dle ní byl muž „znepokojující “ a stočil řeč na nalezení těl v řece, o čemž samozřejmě bylo psáno v tisku. Dívka se s ním již vidět nechtěla, ale skutečnost, že s ní chtěl mluvit o vraždách, a že jeho popis odpovídal muži, který se snažil unést Sharom Wood, dávala policii naději. Proto dívku přesvědčili, že pokud by se náhodou ještě ozval, ať si s ním dá schůzku. Muž se překvapivě ozval. Byl jím Jerome Brudos. Vystupoval naprosto sebevědomě, jako kdyby neměl co skrývat. Přesto ho policie 5 dnů po schůzce zatknula. Jerome Brudose mugshot U výslechu Brudos většinu věcí přiznal. Vyžíval se též v popisování svého fetiše na ženské nohy, boty, kalhotky a podprsenky. Naopak absentovala u něj veškerá lítost a pocit viny, přestože se cítil špatně kvůli své manželce a dětem. U soudu se Brudos snažil vinu popírat, také se snažil před psychiatry hrát duševně chorého a svaloval vinu na výchovu či úraz hlavy. Sedm psychiatrů a psychologů se nakonec shodlo na následujících odpovědích ohledně Brudose: 1) Měl poruchu osobnosti – ano, 2) Rozpoznal dobré a zlé- ano, 3) Ovládal svoje jednání – ano, 4) Trpěl sexuální deviací – ano, ale nebyl to psychotik, 5) Byl nebezpečný- rozhodně, 6) Mohl být napraven (resocializován)- ne. Brudos byl soudem shledán vinným a odsouzen na doživotí. Během svého pobytu ve vězení se snažil všemi prostředky o svoje propuštění a podával veškeré možné opravné prostředky a žádosti, ale rada pro podmínečné propuštění mu nikdy nevyhověla. Fotografie Jerome Brudose z Oregonské státní věznice 28. března 2006 Jerome Brudos zemřel ve věku 67 let. Jeho smrt nastala z přirozené příčiny .Byl nejdéle vězněným odsouzeným (37 let) v Oregonské státní věznici. Za tu dobu si vydobyl mnoho privilegií včetně volného pohybu bez dozoru po věznici, ačkoliv měl zřejmě instalován elektronický čip. O případu se můžete dočíst v populární knize: Nejkrutější psychopati v dějinách . DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Anna Marie Hahn - americká sériová vražedkyně, tzv. "Arseniková Anna", která mezi lety 1933 - 1937 pravděpodobně otrávila více než 5 mužů. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Anna Hahnová 12. 1. 2021 Anna Marie Hahnová - americká sériová vražedkyně, která v letech 1933 - 1937 pravděpodobně zavraždila nejméně pět mužů, kdy podezřelá byla až z deseti vražd. Modus operandi této pachatelky zahrnoval usmrcení postaršího muže za pomocí jedu, kdy motivem bylo její finanční obohacení. Nakonec byla Hahnová dopadena v roce 1937 a za jednu vraždu odsouzena k trestu smrti na elektrickém křesle. Popravena byla o rok později. Narozena: 7. 7. 1906 Zemřela: 8. 12. 1938 Stát: USA Počet obětí: 5+ Unikala: 4 roky Vražedná aktivita: 1933 - 1937 Přezdívka: "Blonďatá Borgia", "arseniková Anna" Aby byl vzorek připadů zpracovaných na tomto webu pokud možno co nejvíc reprezentativní a pestrý, rozhodli jsme se, že tentokrát vybereme nějaký doposud zde nepopsaný typ sériové vraždy. Zaprvé se po dlouhé době dostane na nějakou sériovou vražedkyni. Navíc jsme doposud zpracovali pouze dva případy, kdy vrah používal k usmrcení obětí jedu, ani jeden však nebyl případ, kdy pachatel patřil do řad zdravotníků či ošetřovatelů. Tedy dnes se vrhneme na případ, který splňuje všechny výše uvedené apekty, půjde totiž o případ travičky , která pro svůj finanční prospěch připravovala o život muže v seniorním věku , kterým měla jako jejich pečovatelka pomáhat. Řeč je o americké sériové vražedkyni z 30. let 20. století jménem Anna Marie Hahn . Anna Marie Hahn Anna Marie Filserová přišla na svět magického data 7. 7. roku 1906 . Stalo se tak v bavorském Füssenu . Pro její rodiče Katharinu a Georga Filserovi to bylo v pořadí již dvanácté narozené dítě. Novorozeně bylo bráno jako požehnání, neboť rodina se vzpamatovávala ze ztráty tří dcer. Nejsou známy žádné odchylky od normální výchovy . Anna coby benjamínek údajně byla „maminčinou holčičkou“ a z této pozice dokázala vytěžit určité výhody na úkor dalších sourozenců. Pan Filser vyráběl nábytek a za svojí práci si nechal slušně zaplatit, tedy rodina nestrádala ani po finanční stránce. Není od věci zmínit, že dívka musela být v raném věku hospitalizována pět měsíců v nemocnici kvůli otravě krve, načež jí byla odstraněna štítná žláza. Když bylo Anně okolo 12 let, přišla o dva bratry, kteří padli v 1. světové válce. S nástupem puberty se dívčina povaha velmi změnila a z „maminčiny holčičky“ se stala rebelkou . Kašlala na učení a snažila se být co nejvíce mimo domov. Několikrát dokonce na pár dní utekla a porůznu se toulala okolím nebo vymetala večírky. Nepomohly prosby, domluvy ani zákazy. Poslední kapkou bylo Annino zanechání studia na střední škole . Rodiče jí proto poslali na převýchovu k její starší sestře Katti do Holandska . I tohle opatření se minulo účinkem. Jakmile Anna dovršila zletilosti, velmi si oblíbila peníze a pozornost mužů . Navíc zjistila, že může využívat své krásy a mladosti. Obvykle si tedy vyhlédla postaršího pána a navázala s ním bližší vztah, čímž šlo získat obojí – peníze i pozornost. V roce 1924 přišla Anna do jiného stavu . Sama uvedla, že otcem je vídeňský lékař a odborník v oblasti výzkumu rakoviny Max Matscheki. Jenže při později vyšlo najevo, že nikdo takový zřejmě nikdy neexistoval. Kdo byl tedy otcem malého Oskara nebylo nikdy vyjasněno. Filserovi cítili velkou hanbu, kterou na ně uvrhla jejich dcera s cejchem svobodné matky, která porodila „bastarda“, jak se dříve hanlivě označovaly nemanželské děti. Společně se tedy dohodli, že Anna vycestuje do USA za svojí tetou a strýcem a oni se zatím postarají o jejího chlapečka Oskara. Mladá žena se za velkou louží ocitla v roce 1927 . Zpočátku bydlela u příbuzných – Anny a Maxe Doeschelových v Cincinnati v Ohiu . Zde se seznamovala s novým světem a čekala na udělení víza. Zásadní pro ni byl až rok 1929 . Toho roku se totiž odstěhovala z Ohia do New Yorku , kde si musela najít zaměstnání, jelikož peníze, které dostala do začátku, se už dávno rozkutálely, navíc aby nebyla vyhoštěna, musela mít stálé zaměstnání. Anna tedy opět vsadila na své půvaby a odpověděla na inzerát ohledně volné pozice ošetřovatelky . Fakt, že neměla dokončenou střední školu, zamlčela, a naopak si vymyslela, že je vystudovanou učitelkou. Místo ošetřovatelky, i díky svému charismatu a daru výřečnosti, nakonec opravdu získala. Jejím prvním pacientem se stal Charles Osswald – jednasedmdesátiletý bankéř v důchodu . Anna ho pravidelně navštěvovala u něho doma a starala se o něj. Muž byl mladou pečovatelkou přímo okouzlen. Po nějaké době dokonce ve vzduchu začala poletovat nabídka sňatku. Mladá žena byla spokojená, dosáhla svého. Se svatbou souhlasila, byť dodala, že na přípravy potřebuje spoustu času. Pochopitelně se jednalo o falešný příslib, který jí měl poskytnout jen větší prostor k tomu, jak mohla starého pána dále nenápadně obírat… Anna Marie Hahn Peněz – kolem kterých se v jejím životě vše točilo – neměla ani jako pečovatelka dost, a tak kromě okrádání svého pacienta, pomalu začala propadat i hříšné touze hazardu . Ze začátku jí štěstěna přála, jak už to u gamblerů bývá. Ze sázenky v hodnotě 2 babek bylo 260 dolarů. O svém volnu tak třiadvacetiletá žena mohla jezdit na výlety, navštěvovat restaurace, bary a kavárny, kde ráda popíjela a vzpomínala na domov zpíváním německých národních písní. V té době bylo v USA mnoho německých emigrantů. Jedním takovým byl i třicátník Phillip Hahn . Tehdy pracoval ve Western Union jako telegrafista. S Annou se setkal v jednom baru a hned z toho byla láska na první pohled. Zamilovaná žena ze dne na den přestala chodit k Osswaldovi a začala pracovat jako pokojská v hotelu Alms. Dokonce se jí na čas podařilo utlumit svoji gamblerskou závislost . V roce 1930 měl pár svatbu v New Yorku a od té doby Anna začala užívat manželovo příjmení - Hahn . Následně si zařídili společné bydlení v domě v Cincinnati . Ještě před nastěhováním však odjeli do Bavorska, aby vyzvedli v té době pětiletého Oskara . Rodina se tak stala kompletní. Manželé si spolu dokonce otevřeli dvě malá pekařství v cincinnatské oblasti obývané německými krajany. Úplná rodinná idylka, chtělo by se říct… Anna Hahnová se synem Oskarem a manželem (1937) Jenže nic netrvá věčně. Uběhlo sotva pár měsíců a mladá paní Hahnová se začínala nudit. Pekárny byly žroutem času a finanční výnosy byly z jejího pohledu velmi nízké. S Phillipem byly na denním pořádku jen hádky a spory, kdy hlavním tématem byly právě finance. Anna Hahnová znovu začala pro zábavu sázet . Pověstné štěstí začátečníka však bylo neprodleně fuč. Nutně potřebovala peníze. Jeden zdroj tvrdí, že se tak opět zkontaktovala s Osswaldem a pomocí dopisů ho přiměla zaslat jí 700 dolarů a 27 akcií Union Gasu . Ty posléze zpeněžila. V té době rovněž zdědila nemalé jmění po svém zesnulém strýci. Velmi brzy se však nemalá částka doslova rozpustila v různých hazardních hrách a sázení na dostizích . Zoufalí lidi dělají zoufalé činy. Anna Hahnová se tedy poprvé v životě rozhodla pro svůj prospěch sáhnout jinému člověku na život. Nejprve uzavřela životní pojistku v hodnotě 25 000 dolarů pro případ smrti jejího manžela . Přeci jen, co kdyby se jejímu muži náhodou něco stalo a ona zůstala se synem sama? Když byla smlouva uzavřena, stačilo už jen „náhodě“ pomoct. Jenže musí to proběhnout čistě, nenápadně a pokud možno nevzbudit podezření. Z žádného zdroje není jasné, kde si Hahnová jed tenkrát obstarala. Zřejmě šlo o běžně dostupný krotonový olej (o něm ještě později). Jisté je, že pár kapek opakovaně skončilo v nápojích či potravinách jejího manžela. Ten také záhy začal trpět zvracením a četnými průjmy, a když potíže neustávaly, vyhledal lékařskou pomoc. Mladá manželka celému procesu přihlížela s překvapením, sama zatím pořádně nevěděla, co čekat… Tentokrát zubatá ostrouhala. Phillip Hahn jako zázrakem přežil . Nikoho v tu chvíli samozřejmě ještě nenapadlo, že by spouštěčem mohla být otrava nějakým utrejchem. Lékaři tak uvažovali, že jde buď o extra záludnou střevní chřipku anebo otravu špatným jídlem. Vztahy mezi manžely po tomto incidentu ještě více ochladnuly a později se ukázalo, že Phillip Hahn svoji manželku začal dokonce podezírat. Není tak divu, že došlo v roce 1933 k odluce . Phillip s nevlastním synem Oscarem zůstal prozatím v domě v Cincinnati, Anna si pronajmula místnost v domě dvaašedesátiletého Ernesta Kohlera (někde uváděn také jako Koch). Pan Kohler byl sice nemocný, ale s nástupem nové nájemnice a pečovatelky se jeho zdravotní stav začal rychle zhoršovat. Je nesmírně důležité zmínit, že v domě sídlila ordinace lékaře Arthura Vose. Ten ke Kohlerovi pravidelně docházel a rovněž mu předepisoval potřebnou medikaci (povětšinou morfin). Anna zprvu kradla Kohlerovy recepty, poté se však v noci tajně vkrádala rovnou do ordinace a vždy si pár archů (již řádně orazítkovaných) ulila. Zfalšovat lékařův podpis a vypsat potřebný preparát už byla maličkost. Pár měsíců od jejího nástupu pan Kohler zemřel s podezřením na otravu. Jelikož však trpěl rakovinou, k soudní pitvě nakonec nedošlo a smrt byla přisouzena právě rakovině hrdla. Než však osamělý senior zemřel, Hahnová se mu stačila vetřít do přízně, takže ji v závěti povolal coby dědičku celého domu . Tělo nebožtíka bylo zpopelněno a dle některých zdrojů urnu s popelem obdržela právě Hahnová, která ji prý vystavila v domě. Ač později, ve svém posledním dopise před smrtí, Kohlerovu smrt označila za přirozené úmrtí , se kterým ona nemá absolutně nic společného, jde o její první předpokládanou oběť . Anna Marie Hahnová Dalším opečovávaným klientem se stal dvaasedmdesátiletý bývalý železničář Albert Parker (někde Palmer). V tomto případě Hahnová před mužem několikrát zmínila své značné finanční obtíže. Ten ji z dobroty srdce několikrát půjčil obnos 1000 dolarů . Pro větší uklidnění Anna Hahnová opakovaně slibovala splacení půjčky a později sepsala s mužem i platnou smlouvu. Jenže v roce 1936 (necelý rok od jejího nástupu) Parker záhadně zemřel a smlouva zmizela z povrchu zemského. Anna Hahnová však stále neměla tolik financí, kolik by si představovala. Tentokrát jí napadlo, že podpálí svůj dům a vyinkasuje pojistku. Celkem spáchala tři podobné žhářské útoky , kdy se jí podařilo z pojišťoven vymámit celkem 2 300 dolarů . Většina peněz skončila opět v sázkách „na koníčky“ (pozn. některé zdroje datují úmyslné založení požárů před první předpokládanou vraždu). Ještě v době, kdy Hahnová docházela k Parkerovi, seznámila se s postarším Georgem Heissem . Chodila k němu uklízet, zajišťovala mu jak nákupy, tak společnost. Pan Heiss měl rád pivo a byl zvyklý, že i to mu Hahnová sem tam v džbánku donese a společně potom poklábosí o životě (často jí dokonce familiárně nazýval „mojí malou holčičkou“). Jenže časem začal Heiss po jejích návštěvách pociťovat fyzické problémy. Na pivo nedal ani tak dopustit, ale začal svoji pomocnici podezírat. Když ji pak při jedné z dalších návštěv vyzval, aby se piva napila a Hanhová odmítla, oznámil ji, aby k němu již nedocházela. Tím si zřejmě zachránil život. Bohužel policii již Heiss nekontaktoval a vše oznámil, až když později jméno Anna Hahnová začalo plnit novinové články. Ta tedy mohla prozatím škodit a ubližovat dál. Nedostatek úspěchu Hahnovou deprimoval a tak začala upadat do depresí, které zapříčinily, že své vražedné snažení ještě uspíšila. 1. června 1937 nastoupila k osmašedesátiletému Jacobu Wagnerovi , jenže muž již za pár dní zemřel. Hahnová pak předložila padělanou závěť , ve které muž odkázal „své milované neteři“ 17 000 dolarů . Takto náhlé úmrtí však vzbudilo podezření a neuniklo zvídavému oku policisty kapt. Patricka Hayese . George Heis (oběť - nahoře) a kpt. Patrick Hayse (s lahvičkou) Jen několik týdnů nato zamřel sedmašedesátiletý George Gsellman . Tentokrát se travičce podařilo muže obrat celkem o 15 000 dolarů . V tomto případě Hahnová k otravě použila krotonový olej – v té době celkem běžný lék, který nechyběl ve většině domácností. Je zajímavé, že tato látka je hnědě zbarvená, má štiplavou chuť a charakteristický zápach. Je tedy až s podivem, že si oběť ničeho nevšimla. Navíc krotonový olej působí intenzivní pálivou bolest v ústech, krku a břiše; nadměrné slinění, zvracení a průjem s průchodem krve. Jinými slovy, pozření velké dávky působí velmi bolestivou smrti. A přesně takový konec Hahnová pro George Gsellmana připravila. George Gsellman (oběť) Poslední potvrzenou obětí se stal rovněž sedmašedesátiletý - George Obendoerfer - bývalý obuvník a otec tří dětí, který se teprve nedávno odloučil od své manželky. Jelikož se jednalo o aktivního a zdravého seniora, což později potvrdila jak bývalá manželka, tak jeho děti, musela být Hahnová v tomto případě trpělivější než obvykle. Jako vždy kolem muže švitořila a dostávala se mu do přízně. I tady údajně měl padnout návrh společného života. Anna s Georgem a synem Oskarem tak vyrazili na společný výlet do Colorado Springs . Tam se ubytovali v hotelu, kde Hahnnová ráno svému ctiteli sdělila, že se necítí příliš dobře, a ať jde napřed, že ona zůstane v hotelu a jakmile se její stav zlepší, připojí se. Muž souhlasil. Bohužel poslední společná snídaně byla pro Obendoerfera zároveň i posledním jídlem v životě. Anna Hahnová mu nenápadně přimíchala pár kapek jedu do kávy. Muž brzy po opuštění hotelu skonal, ziskuchtivá vražedkyně mezitím vzala všechny věci z hotelu a odjela domů. K tomu ukradla hotelové šperky, které se pak neúspěšně pokusila prodat v místní zastavárně. Lékařům v Colorado Springs připadalo úmrtí George Obendoerfera podezřelé , proto informovali policii a následně provedli pitvu, která prokázala přítomnost oxidu arsenitého (neboli arseniku) v těle zemřelého. Policie pak zjistila, že v hotelu byla s otráveným mužem ubytována žena s malým chlapcem. Když navíc detektivové v souvislosti s nahlášenou krádeží šperků prověřili místní zastavárny, v jedné jim bylo sděleno, že ukradené šperky se zde skutečně pokusila prodat žena v přítomnosti malého chlapce. Její popis přesně odpovídal popisu ženy z hotelu. Dále se policistům podařilo zjistit, že ta stejná žena si chtěla v bance v Denveru proplatit šek na 1000 dolarů na jméno George Obendoerfer s tím, že má jít o jeho manželku. I zde však byla odmítnuta. Mezitím policisté zjistili, že jde o Annu Hahnovou ze Cincinnati , a tak se obrátili na tamní kolegy s prosbou o pomoc. Mezitím se rozjelo i vyšetřování smrti Jacoba Wagnera , kde byla nařízena pitva. Ta následně prokázala otravu arsenikem . Vyšetřovatel Hayese se tedy dal do vyhledávání dalších mužů, které spojovala známost s Hahnovou, a kteří za podezřelých okolností zemřeli. Následně byla exhumována těla Albera Parkera a Georga Gsellmana – chemický rozbor jejich ostatků pak rovněž prokázal otravu . 10. srpna 1937 byla Hahnová zatčena kvůli podezření z vraždy Jacoba Wagnera. Kdo by čekal, že se doposud netrestaná žena vyšetřovatelům rychle přizná, mýlil by se. Hahnová jakoukoli možnou spojitost se smrtí Wagnera popřela Stejně tak vehementně popírala i další obvinění, ač o její pravdomluvnosti šlo přinejmenším pochybovat. Třeba, když se jí vyšetřovatelé ptali na smrt George Obendoerfera, nejprve popřela, že by jej vůbec znala. Když poté byla konfrontována s důkazy, neochotně přiznala, že ví, o koho šlo, ale přišla s historkou, že se seznámili až ve vlaku, a že po jediné noci strávené v hotelu se muž cítil nemocný, tedy se rozhodl navštívit nemocnici a ona už jej nikdy neviděla. Hahnová stále opakovala, že pouze činila staré lidi šťastné a chtěla pro ně pohodlí. A to, že jich během 5 let její „péče“ tolik náhle zemřelo? Dle jejích slov byla možná na vině úplavice, jindy zas jiné onemocnění, ale i ona sama si neumí tak četná náhlá úmrtí vysvětlit. Nakonec se složila a rozplakala - ,,Byla jsem pro ně jako anděl milosrdenství. Poslední věc, která mě napadla, by bylo ublížit těm starým drahým pánům. “ Anna Marie Hahn po zatčení Se svým zapíráním pokračovala, i když po domovní prohlídce , policie sdělila, že zabavila tolik jedu , „že by tím šlo otrávit půlku celého Cincinnati “. Byl kontaktován lékař Vos, jemuž oznámili zneužívání jeho recepisů, razítka a jména. Dle jeho vyjádření již měl delší dobu podezření na někoho z jeho pacientů. Dále vyšetřovatelé měli výsledky pitvy čtyř obětí, které prokázaly přítomnost jedu. K tomu grafolog potvrdil, že závěť Jacoba Wagnera byla falešná. K dispozici bylo i svědectví lékárníka ze Cincinnati, který uvedl, že si u něj Hahnová v červnu 1937 koupila velké množství krotonového oleje s tím, že její manžel je lékárník. Soudní proces započal 11. října 1937 . Jak tomu u sériových vrahů bývá, byl hojně sledovaný. Mladá žena podezřelá až z deseti vražd, několika pokusů o vraždu a několika majetkových trestných činů, byla obžalována jen v případě vraždy Jacoba Wagnera. Porotě složené z 11 žen a 1 muže byl přednesen silný důkazní materiál včetně např. prezentace jedem zničených orgánů Wagnera a Parkera a provedení tzv. Marsh-Liebigova zkoušky . Celému soudu přihlížel i Phillip Hahn s Anniným synem Oskarem . A obhajoba? Ta mohla použít pouze přísahy Hahnové, která se stylizovala do role chudinky, křivě obviněné ze zločinů, jež nespáchala. Wagnerovi se prý snažila jen zajistit důstojné a láskyplné stáří. Zkrátka hra na city. V tomto duchu údajně poskytovala detailní rozhovory ze své vazební cely ve státní věznici v Ohiu. Anna Hahn u soudu se svým obhájcem jménem Joseph Hoodlin (za nimi sedí Phillip Hahn a Oskar Hahn) Porota nakonec uznala Annu Hahnovou vinnou za pouhé dvě hodiny. Ač šlo „pouze“ o rozsudek v případě jedné vraždy, znamenalo to automaticky trest smrti na elektrickém křesle . Nepomohlo ani odvolání. A když o rok později guvernér zamítl den před popravou i její žádost o milost, byla Anna Hahnová 8. 12. 1938, ve věku 32 let, popravena . Šlo o vůbec první takto popravenou ženu v celém Ohiu . Hahnová před popravou napsala čtyři dopisy , které předala svým právníkům. Když se čas nachýlil, údajně se psychicky zhroutila, opakovaně všechny prosila o to, aby ji nezabíjeli a dozorce ji museli k elektrickému křeslu přímo dovléct. Poslední dvě věci týkající se případu se váží k dopisům , které Hahnová před popravou napsala. V první řadě v nich poprvé uznala svoji vinu za smrt zmíněných mužů . Vše odůvodnila tím, že ji ke vraždám údajně dohnala starost o budoucnost jejího syna. To byl prý také důvod, proč podlehla hazardu a sázkám na dostizích. Jak dojemné… Důležité však zůstává, že se doznala. Poslední věc se týká jejího, tehdy dvanáctiletého syna Oskara . Hahnová totiž určila, že odměna za poskytnutí dopisů novinám má být vložena do svěřenského fondu, jehož beneficientem byl právě její syn, navíc měla být co nejvíce uchráněna jeho totožnost. Noviny oboje splnily, načež byl Oskar svěřen do pěstounské péče do jiného amerického státu a jediné další zprávy, které o něm byly zveřejněny, byly ty, že žil údajně normální život a během druhé světové války sloužil u námořnictva . Autoři: Jana Hykešová, Tomy DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Moudrost psychopatů", která je populární naučnou literaturou v oblasti psychopatologie. Autor: Kevin Dutton. Moudrost psychopatů - Kevin Dutton Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Moudrost psychopatů - Svatí, špioni a sérioví vrazi Autor: Kevin Dutton Nakladatelství: Portál Rok vydání: 2019, 315 stran Dnes se podíváme na knihu „Moudrost psychopatů “. Rovnou vám prozradíme, že nejde o úplně typický titul "o sériových vrazích", který byste možná na tomto webu čekali. Jde o populárně naučnou literaturu v oblasti psychologie . Přesto si myslíme, že i tak sem kniha určitě patří, a to už jen z toho důvodu, že je o psychopatech, a jak je známo, naprostá většina sériových vrahů jsou psychopaty (snad až 90-100% z nich). Knihu napsal Kevin Dutton (výzkumný psycholog při univerzitě v Oxfordu a člen Královské lékařské společnosti a Společnosti pro vědecké studium psychopatie), který se v knize pomocí různých studií pouští do zkoumání nitra lidí s touto poruchou osobnosti. Na začátku knihy se Dutton zaobírá tím, které osoby lze vlastně za psychopaty považovat a jak se odlišují od zbytku populace. Nás např. nejvíce zaujala kratičká definice francouzského lékaře z přelomu 18. a 19. století, Phillippe Pinela , který psychopaty označil jako osoby „šílené, avšak bez bláznění “. Autor knihy se dále věnuje vlastnostem, které jsou pro psychopaty příznačné, a mezi které patří například: bezohlednos t , mentální odolnost , charisma , cílevědomost , přesvědčivost až manipulativnost , nebojácnost , akčnost , schopnost maskovat vlastní emoce a chladnokrevnost . Dále se pak pomocí vědeckých výzkumů snaží vyvrátit či potvrzdit některá přesvědčení, která ve společnosti ohledně psychopatů převládají. Vyvrací například to, že osoby mající tuto poruchu osobnosti jsou úplně neteční vůči emocím. Podle autora, pokud jde o emoce, mají spíše „tunelové vidění “. Tedy, pokud se na ně zaměří, mají normální emoční reakci, jestliže se však psychopatický jedinec zaměří na něco jiného, stává se vůči emocím naprosto necitlivý. V poměrně velké čási knihy se pak Dutton snaží vysvětlit to, že není psychopat jako psychopat. Autor zmiňuje různý typy a druhy psychopatů. Asi nejvíce komparuje tzv. funkční psychopaty (např. předseda představenstva firmy, špičkový právník) a kriminálními psychopaty (např. vrah, podvodník). V další části knihy přichází s tezí, že ač obecně kriminalita klesá, sama společnost se stává více psychopatickou. Generaci narozenou po roce 2000 označuje pojmem - „Generace Já “. O psychopatech by se toho dalo napsat ještě mnoho a mnoho, a právě o nich celá kiha je, tedy pojďme již k ní samotné. Jelikož Kevin Dutton téma pojímá opravdu široce a poctivě, čtenář se dozví o desítkách nejrůznějších studií, kdy opomenuty nemohly být, ani poznatky a výzkumy neurologie. Čtenář určitě musí počítat s odbornými termíny hlavně z oblasti psychologie a lékařství. Velké pozitivum knihy lze spatřovat v tom, že autor téma konzultoval s mnoho zajímavými osobnostmi. Pochopitelně jde o řadu předních britských i amerických psychologů, ale v knize se promítnou i další velmi zajímaví lidé. Od špičkového miliardáře – byznysmena, přes bývalého člena britských speciálních jednotek či speciálního agenta FBI, až po návštěvu detenčního centra, kde autor hovoří s nejnebezpečnějšími muži Velké Británie. Co se týká čtivosti, tak kniha zprvu trochu zadrhávala, ale časem nabírala na obrátkách a druhá její polovina se četla skvěle. Co bylo otravné, tak to hlavně poznámkový aparát až konci. Jelikož kniha obsahuje přes 200 poznámek pod čarou, tak na každé dvoustaně přelistovávat kamsi na konec knihy, to nebylo moc praktické. Celkově ohodnotit knihu není úplně snadné. Myslíme, že pro ty, které zajímá psychologie , jde rozhodně o dobrou volbu. Naopak pro ty, kteří například myslí, že se dozví něco o konkrétních sériových vrazích (jak by leckdo mohl usoudit dle přebalu knihy), by mohla být kniha zklamáním. Nakonec tedy hodnotíme za kompromisních, ale v tomto případě přísných 2- . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře