Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 3 - období 2004 - 2005

(řazeno chronologicky)

Na úvod jen několik poznámek k tomu, čeho se níže uvedený článek týká, respektive spíše čeho se netýká, a co v něm tedy nenaleznete, tedy k metodologii. Myslíme, že je nutné krátké vysvětlení toho, co článek mapuje. To protože podobné výčty masových vražd nejsou výjimkou (i když mnohem méně rozsáhlé a troufáme si říct i méně kompletní), ale jsou v nich dle našeho názoru často míchána „jablka a hrušky“ – tedy útoky, které spojuje jen mnohost obětí, bez nějakého zamyšlení a analýzy, proč jsou zmíněny jen některé a jiné nikoli. No, pojďme na to!

Jak už v názvu článku uvádíme, zaměřili jsme se na nejhorší masové vraždy po roce 2000. Slovo „nejhorší“ je v tomto smyslu chápáno tak, že budou popisovány útoky s nejzávažnějšími následky – tedy kritérium pro zařazení či nezařazení byl počet obětí. Z porovnání mnoha masových vražd jsme si stanovili jako podmínku pro zařazení – 9 a více usmrcených obětí. Věnovat se totiž událostem, které měly za následek méně obětí, by bylo časově neúnosné – i se splněním této podmínky jsme totiž nalezli přes 100 případů! Jen pro zajímavost, pokud bychom snížili tuto podmínku jen o jedinou oběť, tedy na 8, přibylo by nejméně dalších 40 - 50 masových vražd. Domníváme se, že v méně exponovaných částech světa byly spáchány určitě ještě nějaké masové vraždy splňující tuto podmínku, tedy 9 a více obětí, ale nepodařilo se nám sehnat dostatek informací o žádné další takové.

Co naopak nebudeme popisovat, jsou teroristické útoky. Zaprvé - těch s devíti a více obětmi by bylo od roku 2000 opravdu mnoho a mnoho – ani si nedovolíme odhadovat kolik, ale jistě nejméně stovky.  Zadruhé – mezi teroristickým útokem a „klasickou“ masovou vraždou je několik rozdílů. Nebudeme se zde pouštět do podrobného srovnávání a ucelenějších úvah. To by vydalo na samostatný článek. Zkusíme uvést jen letmé porovnání. Tak například hlavním cílem vražd ve jménu teroru je vyvolat strach a pocity nejistoty, jejichž prostřednictvím mají být dosahovány politické, náboženské nebo ideologické cíle. Toto jednání tedy není plně vázáno na konkrétní "potřebu",  motiv jednotlivce, ale spíše inspirováno nějakou přijímanou ideologií a sloužící jejím cílům. Rovněž je typický vliv dalších osob, které působí na mysl pachatele. Ti jej často motivují, přesvědčují, pomáhají mu. Teroristické činy jsou také často koordinovány několika lidmi či je hlavnímu vykonavateli teroristického útoku poskytován určitý servis, prostředky, pomoc atd. Naproti tomu „klasická“ masová vražda je často motivována především zlobou, mstou, touhou „po slávě“, atd., případně kombinací těchto faktorů, tedy individuálními motivy. „Klasická“ masová vražda nebývá zpravidla páchána s pomocí dalších zúčastněných či nápomocných osob.

Zahrnut tedy nebyl např. čin Nidala Malika, příslušníka americké armády, který v listopadu 2009 zavraždil 13 lidí a dalších 30 zranil na vojenské základně Fort Hood v Texasu, neboť udržoval kontakt s teroristy a dostával rady ohledně příprav k útoku. Ze stejného důvodu nebyl zahrnut ani další útok ve jménu Islámského státu – čin Mohameda Lahouaieje Bouhlela, který autem usmrtil v Nice v roce 2016 86 osob a dalších 400 zranil. Ani nebyla zahrnuta střelba v San Bernardinu z prosince roku 2015, která měla za následek 14 mrtvých + asi 20 zraněných, i když zde už je situace složitější. Pachatelem byl totiž manželský pár, který zabíjel taktéž ve jménu tzv. Islámského státu. Není sice důkazů, že by manželé byli v přímém spojení s teroristy a čin byl nějakou teroristickou organizací koordinovaný, ale určité kontakty s islámskými radikály (i těmi, které měla v hledáčku FBI) a zřejmě i radikálními uskupeními měli. Pár (a především muž - Syed Rizwan Farook) se radikalizoval postupem času, a to údajně hlavně přes internet. Čin byl plánován.

Média, která tvoří různé souhrny masových vražd, většinou výše uvedené útoky do seznamů zařazuje. Asi zejména proto, že činy se odehrály v západním světě, navíc v nedávné době. Nicméně problém spočívá v tom, že k podobným útokům (navíc s mnohem vyšším počtem obětí) dochází i v nezápadních částech světa pravidelně, a podle názoru autora mají tyto a jim podobné činy více společného právě s terorismem než se zde popisovanými „klasickými“ masovými vraždami.

Naopak jsme pro srovnání a ukázku toho, jak tenká linie mezi takovým rozlišováním je, zahrnuli činy A. Breivika a O. Mateena. Ty sice jistě byly spáchány s nějakým politickým, ideologickým či náboženským přesvědčením, ale minimálně A. Breivik neměl v úmyslu vyvolat strach, prostřednictvím něhož by dosáhnul svých cílů, ale svým činem chtěl získat pro své myšlenky prostor. Chtěl své názory "zakřičet do světa". U O. Mateena je to ještě složitější a zařazen byl hlavně proto, že ač sám deklaroval, že útočí ve jménu IS, tak podle dostupných informací jednal sám, neměl na tuto zločinnou organizaci přímé vazby a čin s nikým nekoordinoval, ani mu nebyla poskytnuta žádná pomoc a součinnost, a to ani při plánování a přípravě. Nicméně jeho zařazení bylo opravdu na hraně.

Ještě poslední věc. Jednotlivé „exempláře“ jsme hodlali zpracovat stručně, takže u každého byla snaha zodpovědět toto schéma otázek: Co? Kdy?  Kde?  Jak? A proč? S tím, že u každého činu jsme se pokusili rozlišit mezi pravděpodobnými příčinami, motivy a spouštěči onoho kriminálního činu. Nebylo to vůbec snadné. Respektive, přesné určení toho, co lze označit u konkrétní masové vraždy za příčinu, co za motiv, a co za spouštěč, je totiž nejen složité, ale často přímo nemožné, a to už jen z toho titulu, že řada masových vrahů volí po činu sebevraždu. Tedy ti, kteří by jako jediní mohli trochu osvětlit své jednání, často nepřežijí a i pokud ano, mohou z nejrůznějších pohnutek ony pravé příčiny a motivy zkreslovat, případně ani sami sobě v tomto směru nerozumí. Navíc téměř vždy existuje více faktorů, které se podílí na následném smrtícím jednání. Naší snahou tedy bylo podle dostupných zdrojů popsat nejpravděpodobnější možné příčiny (především ty vnější, jelikož vnitřní - osobnost pachatele - většinou nešlo posoudit), motivy a všechny možné další faktory, které se mohly na fatálním konání podepsat. Jde tedy o určitý odhad autora. Jak se mu to podařilo, nechť posoudí a zváží čtenář.

Tím se dostáváme k závěru, kde cítíme potřebu dodat, že naše zkoumání nás přivedlo k úvaze, že právě asi to jediné společné pro úplně každou masovou vraždu je to, že ihned po činu vyvstane otázka „Proč?!?“ A tato otázka často zůstane viset ve vzduchu nezodpovězena navěky… Jistou odpověď však možno zkrátka hledat v sobeckosti a bezohlednosti pachatele. Totiž každá masová vražda, ať už spáchaná z pohnutek touhy po „slávě“, pomstě, odplatě nebo nějakého hlasitého „výkřiku“ do světa, či jiného motivu, je především činem odporně sobeckým.

23. Marcus Delon Wesson – USA – 12. 3. 2004 - oběti: 9 + 0
(nar. 22. 8. 1946)
MARCUS-DELON-WESSON 2.jpg
MARCUS-DELON-WESSON 3.jpg
MARCUS-DELON-WESSON.jpg
Marcus Wesson.jpg

Dalším exemplářem našeho seriálu o „nejhorších masových vrazích po roce 2000“ je americký občan, označovaný za „nejhoršího masového vraha z Fresna“, podle města ve státě Kalifornie, kde se hrůzný masakr odehrál. Co se týče rodinného „backgroundu“ a vývoje tohoto pachatele, tak je známo, že jeho matka byla náboženskou fanatičkou, členkou Církev Adventistů sedmého dne, v duchu jejichž víry byl malý Marcus vychováván. Otec chlapce byl zas alkoholik, který své děti mlátil. Wesson se po dokončení střední školy přihlásil do armády, ve které sloužil mimo území Spojených států amerických. Po návratu do USA armádu opustil a našel si starší vdanou ženu, se kterou se, i spolu s jejími osmi dětmi, sestěhoval a začali spolu žít. Postupem času pár zplodil syna a Wesson rovněž začal udržovat vztah s malou ženinou dcerou - Elizabeth. Tu si v roce 1974, tedy v dívčiných 8 letech, při domácím obřadu „vzal“ za ženu a od dívčiných 12 let ji začal zneužívat. V patnácti letech se s dívkou (po oficiálním souhlasu její matky) legálně oženil a necelý rok poté se jim narodilo první dítě. Nakonec tento nesourodý pár zplodil celkem deset dětí. S rodinou navíc žilo dalších sedm dětí, které opustila jejich matka – sestra mladé Elizabeth. Wesson údajně nikdy dlouhodobě nepracoval a živili jej jeho již dospělé děti. Rodina tak trpěla nedostatkem financí a bydlela porůznu v chatrčích, lodích a opuštěných domech. Své děti rovněž neposílal do školy, nesměly mít žádné přátele mimo rodinu a na jejich výchově se nemohla podílet ani jejich matka Elizabeth. Wesson se o jejich výuku a výchovu autoritativně staral sám. Děti učil vlastnímu výkladu náboženství, kdy on představoval Boha a děti jej musely oslovovat jako „Pána“. A samozřejmě všichni jej v rodině museli poslouchat. Dcery vychovával a učil odděleně od synů, kteří se dívkami nesměli stýkat. Dívkám vštěpoval představu, že jsou předurčeny stát se jeho manželkami. V rodině byly časté fyzické tresty. Za zmínku stojí i to, že v roce 1989 byl Wesson odsouzen za drobný podvod. V průběhu let zplodil tento muž celkem 18 dětí – některé z nich i s vlastními dcerami a neteřemi. Dívkám (které zneužíval cca od jejich 9 let) vyhrožoval násilím, pokud by přiznaly, že jsou matkami dětí, případně pokud by chtěly rodinu opustit.

Přesto, když se Wesson chystal v roce 2004 přestěhovat do jiného státu, dvě neteře se vzbouřily, utekly a následně požadovaly vydání svých dětí. Kvůli tomu osudného dne, 12. března 2004, zavolaly k domu policii. V návaznosti na příjezd policie a řešení emotivní situace před domem, vzal Wesson poloautomatickou pistolí Ruger MK-II a zastřelil v domě, který rodina obývala, 9 vlastních dětí (věk obětí 18 měsíců – 24 let), načež z domu vyšel a nechal se zatknout. U soudu se poté hájil tím, že děti zavraždila jeho dcera, která nakonec spáchala sebevraždu. I přes tuto obhajobu byl nakonec soudem shledán vinným v případě 9 vražda a 14ti případů sexuálního násilí, včetně znásilnění a sexuálního zneužívání jeho nezletilých dcer, za což byl odsouzen k trestu smrti. Ten zatím (k  12/2021) nebyl vykonán. Spouštěčem útoku zde nepochybně byl útěk dvou týraných žen a následný příjezd policie, kdy si pachatel musel uvědomit bezvýchodnost situace. Jako příčinu lze označit „sektářské“ fungování rodiny, zvrácená výchova a pravděpodobně psychopatická struktura osobnosti pachatele, kdy doposud bezpodmínečně ovládané osoby by byly osvobozeny z jeho vlivu a moci. Motivem mohla být jak msta dvěma neteřím, které utekly a jejichž potomky muž v době útoku věznil, tak i právě snaha udržet si moc nad osudy svých „oveček“ až do jejich smrti.

24. Yuan Daizhong – Čína – 18. 11. 2004 - oběti: 15 + 28
(1963 – 18. 11. 2004)
Yuan Daizhong.webp

Dalším čínským masovým vrahem v našem seznamu je jedenačtyřicetiletý Yuan Daizhong. Ten 18. listopadu 2004 nejprve po hádce ve svém domě ubodal manželku, načež se vydal do čajovny ve městečku Xima (provincie Chongqing), kde odpálil nálož, jejímž výbuchem usmrtil sebe a dalších 14 osob. K tomu výbuch dalších 28 lidí zranil. Není známo nic o povaze sporu a příčině hádky, kterou muž zodpovědný za masakr osudného dne s manželkou měl. Nicméně lze předpokládat, že spouštěčem masové vraždy byla právě ona prudká rozepře zakončená vraždou pachatelovy ženy. Příčinou následného odpálení bomby v čajovně plné lidí mohla být právě situační  zuřivost, která po hádce v Yuanovi zřejmě přetrvávala, případně pocit bezvýchodnosti, který se po vykonání vraždy mohl dostavit. Příčinami rovněž mohly být osobní či psychické problémy dlouhodobějšího rázu. O motivu odpálení bomby lze jen spekulovat, ale je možné, že šlo o jistou mstu společnosti. Co se týká historie pachatele, zjištěno bylo pouze to, že v roce 2000 byl zadržen za využívání služeb prostitutek a v roce 2001 byl trestán kvůli porušení předpisů týkajících se manipulací s výbušninami. Další výbušniny rovněž byly nalezeny ve společném obydlí, kde muž svou ženu ubodal. Z toho vyplývá, že pachatel měl s výbušninami zkušenosti a ač to v případech bombových útoků je neobvyklé, mohlo jít osudného dne o poměrně impulzivní jednání.

25. Yan Yanming – Čína – 26. 11. 2004 - oběti: 9 + 3
(1983 – 18. 1. 2005)

Jedenadvacetiletý Yan Yanming vnikl dne 26. listopadu 2004 těsně před půlnocí, vyzbrojený nožem, na internát druhého stupně základní školy ve městě Ruzhou v čínské provincii Henan. Tam pak napadl 12 spících chlapců, z nichž 9 zavraždil a 3 zranil. Oběti měly jak mnohočetná bodnořezná zranění v oblasti hrudníku, tak v oblasti krku. Po spáchání této krvavé masové vraždy utekl Yan z internátu a v místě svého bydliště se neúspěšně pokusil otrávit. Policie jej zadržela následující den po masakru na základě tipu od jeho matky. Tomuto mladém pachateli byl nakonec soudem bleskově udělen nejvyšší možný trest – tedy trest smrti. Ten byl vykonán již necelé 2 měsíce po tragické události, a to 18. ledna 2005. Motivem činu měla být msta na studentech, které údajně Yan nesnášel. Tuto nenávist však blíže nepopsal, ani neuvedl, z čeho pramenila. Není nic známo ani o možném spouštěči jeho jednání, ani o rodinném pozadí pachatele.

26. Juan Manuel Álvarez – USA – 23. – 26. 1. 2005 - oběti: 11 + 177

26. ledna 2005 došlo k nejhoršímu vlakovému neštěstí, týkajícímu se vlakové dopravy používané v Los Angeles v Kalifornii. Toho dne, v brzkých ranních hodinách, zanechal šestadvacetiletý údržbář, Juan Manuel Alvarez, svůj Jeep Cherokee Sport stát na kolejích. Tam do něj narazil vlak již zmíněné tamní dopravy, který běžně přepravuje mezi 200 – 250 osobami, což ve spojení s několika dalšími okolnostmi způsobilo, že vlak vykolejil. Ve vykolejeném vlaku nakonec zahynulo 11 osob a dalších až 177 osob utrpělo nějaké zranění! Alvarez z místa utekl a nakonec byl zatčen v domě svého přítele.  Při soudním jednání se řešilo především to, zda-li Alvarez nechal auto na kolejích úmyslně a poté pozoroval následky srážky, kterou chtěl vyvolat pozornost. Nebo, jak tvrdil právní zástupce Alvareze, nechtěl nikomu ublížit, pouze spáchat sebevraždu, což si ale v poslední chvíli rozmyslel a již nestačil auto z kolejí odstranit. Podle obhajoby si Alvarez prý nejprve pořezal zápěstí a bodnul se do hrudi, a aby pokus dokončil, zaparkoval své auto na kolejích. Sebevraždu si však měl na poslední chvíli rozmyslet, ale jelikož jeho auto uvízlo v kluzkém štěrku, nebyl již schopný odjet. Podle obžaloby však pozdější vyšetřování prokázalo to, že Alvarez neměl v úmyslu spáchat sebevraždu, ale získat neštěstím pozornost své ženy. To měl dokazovat fakt, že auto před srážkou pravděpodobně polil benzínem a hlavně to, že pokud by chtěl spáchat sebevraždu, mohl si na koleje zkrátka lehnout. Zmíněná zranění na zápěstích a na hrudi si podle obžaloby způsobil až poté, co média prvotními zprávami informovala o následcích havárie vlaku. Za to obžaloba požadovala trest smrti. Nakonec byl Juan Manuel Alverez v roce 2008 shledán vinným z 11 případů vraždy prvního stupně a odsouzen k 11ti po sobě jdoucím trestům odnětí svobody na doživotí bez možnosti dřívějšího propuštění.

Co se týká rodinného a osobnostního pozadí pachatele, lze uvést, že vyrůstal v rodině mexického drogového dealera. Ten jej prý v mladí často bil, navíc byl údajně zneužit svým strýcem. Podle některých zdrojů měl Alverez sebevražedné sklony již dlouho před popisovaným incidentem a několikrát se o ní pokusil. Údajně byl závislý na metanfetaminu a rovněž byl náchylný k bludům a halucinacím. Významné je rovněž to, že Alvarez, otec dvou dětí, měl v době incidentu problémy ve svém manželství. Manželka na něj jen několik měsíců před vlakovým neštěstím podala žalobu, kde uváděla, že je nenapravitelný a ji i děti ohrožuje a extrémně kontroluje.

Lze tedy spekulovat, zda v tomto případě šlo skutečně o záměrnou masovou vraždu, či nepovedenou sebevraždu, která skončila neštěstím. Z pohledu následků to není zas tak podstatné, ale jde o vnitřní hledisko viníka neštěstí, kterým je v každém případě Alvarez. Pro variantu nepovedené sebevraždy hraje historické pozadí pachatele, respektive jeho údajné sebevražedné sklony – této variantě uvěřila i porota soudu. Své přesvědčení odůvodňovala zejména tím, že k vykolejení vedla souhra několika náhod. Že průměrný člověk nemohl předpokládat, že „pouhé“ auto dokáže vykolejit tak velký vlak. Porotci dále uvedli, že příliš nevěří Alvarezově popisu zločinu, nicméně věří mu v tom, že nechtěl ublížit nikomu dalšímu. Jenže protože vyšetřování masové vraždy (resp. úmyslně způsobeného dopravního neštěstí) prokázalo žhářství – polití automobilu benzínem – musela porota rozhodnout o jeho vině bez ohledu na jeho úmysl. Dle policie, která naopak zastávala verzi masové vraždy, mohla být jeho motivem snaha o získání pozornosti manželky. Příčinami (v obou variantách) pravděpodobně byly problémy v manželství i struktura pachatelovy osobnosti, kdy byl údajně náchylný k různým bludům a dalším psychickým problémům. Rovněž nelze nezmínit související dlouhodobá závislost na drogách. Spouštěčem mohla být žaloba podaná manželkou a gradace oněch rodinných problémů.

27. Jeffrey James Weise – USA – 21. 3. 2005 - oběti: 9 + 5
(8. 8. 1988 – 21. 3. 2005)
Jeffrey James Weise.jpg
Jeffrey James Weise 3.jpeg
Jeffrey James Weise 2.jpg

Jeff Weise se rozhodl pro spáchání masové vraždy ve svých pouhých 16ti letech.  Dne 21. 3. 2005 nejprve zastřelil svého dědečka, který ho vychovával asi od jeho 12 let, a také prarodičovu partnerku. Poté ozbrojený brokovnicí Remington 870, pistolemi Glock 23 a Ruger MK II (jedna zbraň patřila pachatelovi, další dvě vlastnil jeho dědeček), vyrazil do místní školy, kde usmrtil dalších 7 osob, navíc 5 osob postřelil, než nakonec, po krátké přestřelce s policií, sprovodil ze světa i sám sebe. Vše se odehrálo v americkém státě Minnesota ve městě Red Lake, které se nachází v indiánské rezervaci kmene Ojibwe.

Ohledně pozadí zločinu lze zmínit především okolnosti vývoje (dětství a dospívání) tohoto mladého pachatele. Jeho dětství a dospívání totiž bylo velice problematické a je možné v něm nalézt jak týrání, tak časté stěhování se a střídání osob, které se podíleli na jeho výchově, i opakované střídání škol. V nich byl rovněž častým terčem šikany, což vedlo k jeho uzavření se před okolím, pocitům bezvýchodnosti a méněcennosti. Školní šikana rovněž možná odpovídá na to, proč si k masakru vybral právě ji. Weise byl celkově nespokojený se svým životem a v 15ti letech se pokusil o sebevraždu. Po nezdařeném pokusu o sebevraždu začal brát mladík antidepresiva, po nichž se údajně jeho chování změnilo, a on začal být více agresivní. Za zmínku jistě stojí i jeho veliký zájem o nacistickou tématiku a jako u mnoha jiných masových vrahů, i zájem a masakr v Columbinské střední škole.

28. Oscar Flores – Mexiko – 31. 7. 2005 - oběti: 10 + 2
(1980 – 31. 7. 2005)

Pětadvacetiletý (jinde 35 let) bývalý voják v neděli 31. července 2005 ve městě San Jeronimo de Juarez, na jihu Mexika, smrtelně zaútočil nožem na svoji ženu a jedenáct měsíců starého synovce. Poté se mu podařilo zavraždit jednoho ze dvou policistů, kteří na místo dorazili na základě tísňového volání, načež měl druhý z policistů údajně prchnout. Vrah na vražedné tůře pak sebral mrtvému policistovi útočnou pušku a s ní na ulici začal bezhlavě střílet po náhodných lidech. Během svého běsnění stačil zavraždit dalších 7 osob a další dvě zranil, než byl postřelen dalším policistou do břicha. Policisté poté muže, který mezitím zbraň bez munice zahodil, chtěli zadržet, ale museli ustoupit početnému davu, který ho rovněž pronásledoval. V davu pronásledovatelů byli i někteří lidé vyzbrojení mačetou a nakonec tak došlo k lynči. Když na místo dorazila federální policie, byl pachatel převezen do nemocnice, kde však záhy zemřel. O motivu činu zdroje nehovoří. Mexické úřady však jako jednu z příčin uvádějí, že pachatel byl během činu pod vlivem drog. Některé zdroje uvádějí, že Flores údajně o několik let dříve zavraždil svého švagra, načež uprchnul do jiného města, kde se stal závislým na cracku. Do San Jeronimo de Juarez se vrátil necelé dva měsíce před vražedným záchvatem. Policisté rovněž zveřejnili informaci, že muž byl hledán pro podezření z 5 vražd i ve městě Tijuana. Tedy lze učinit závěr, že podíl na masakru mohla mít nejen aktuální intoxikace pachatele, ale i dlouhodobý abúzus drog, kriminální styl života pachatele a samozřejmě i struktura jeho osobnosti.

29. Basudev Thapa – Nepál – 14. 12. 2005 - oběti: 11 + 19
(1979 – 14. 12. 2005)

14. prosince 2005 oslavovalo asi 250 osob v jednom z chrámů v nepálském městě Chihandand. Během oslavy vypukla potyčka mezi skupinou mladíků z nedaleké vesnice a seržantem nepálské armády jménem Basudev Thapa – toho času mimo službu. Tento šestadvacetiletý muž měl s onou skupinkou osob údajně dlouhotrvající spory a konflikty, nešlo tedy o nějaký náhodný spor. Když se podařilo drobně poraněnému a údajně opilému muži vymanit z potyčky, nasedl na motocykl a se slovy: „Já se vrátím a všechny vás zabiju!“, odjel. Poté zamířil na nedalekou základnu, kde sloužil a tam se ozbrojil samonabíjecí puškou L1A1. Po zhruba půl hodině se vrátil zpět k chrámu a po několika výstřelech do vzduchu spustil střelbu do shromážděných lidí. Některé zdroje uvádí, že střelbu ukončil sám, načež spáchal sebevraždu. Jiné zdroje však toto rozporují a informují o tom, že byl zabit kolegou – vojákem. Jisté je, že jeho běsnění si vyžádalo 11 zastřelených civilistů a 19 postřelených. Motivem činu tak byla zřejmě msta místním obyvatelům, z nichž s některými měl déletrvající spory - příčina. Spouštěčem činu byla pravděpodobně hádka a bitka těsně předcházející masové vraždě a svůj podíl asi rovněž nese to, že byl pachatel pod vlivem alkoholu.  Z pozdějších šetření vyplynulo, že Thapa měl problémy s disciplínou a výkon jeho služby doprovázela řada nedostatků.

  • Facebook
  • Instagram

Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz

Po plagiátech je aktivně pátráno!

Komentáře