SERIAL
KILLERS.CZ
The biggest Czech web about serial and mass killers
"Zvrhlík" aneb dávná vražda dítěte
Zveřejněno 8. 11. 2023 - doba četby 9 min.
V tomto článku se dočtete o kriminálním případu z 50. let 20. století, který je atypický především sexuální zvrhlostí pachatele, ale údiv vyvolává i jeho zcela anetický postoj k spáchaným zločinům. Zarážející je rovněž to, že vražda, kterou tento deviant završil svoji kriminální kariéru, byla jen pomyslnou „špičkou ledovce“, protože kromě ní spáchal celou řadu dalších trestných činů v sexuální oblasti, které však dlouhá léta zůstávaly „latentní kriminalitou“, neboť nebyly orgánům v trestném řízení vůbec hlášeny. Než se vrhneme na samotné vyprávění, chtěli bychom čtenáře upozornit na to, že rozhodně nepůjde o příjemné čtení, když spáchané zločiny se týkají dětských obětí. Tedy „slabší“ povahy nechť důkladně zváží, zda-li ve čtení pokračovat.
Vražda
Případ bezcitného zvrhlíka se začal odehrávat závěrem srpna 1956 na jednom z čerstvě vznikajících brněnských sídlišť, kde v té době docházelo k výstavbě nových bytových domů. Byla středa, kolem 19. hodiny, když pan Vávra dorazil domů z práce. Jelikož mu bylo divné, že manželka ani dcera v bytě nejsou, dotázal se sousedky, zda-li neví, kde by se mohly nacházet a u ní se dozvěděl, že spolu šly na nákup. Muž uklidněný touto odpovědí tedy doma odpočíval a čekal na jejich příchod, což mohlo trvat cca půl hodiny. Když se před 20. hodinou konečně otevřely dveře bytu, vešla do nich samotná paní Vávrová, což vyvolalo nemilé, vzájemné překvapení obou rodičů. Muž se divil, kde nechala dceru, žena se zas divila, proč Hanka ještě není doma. Však s ní na nákup vůbec nevyrazila! Vystrašení rodiče tak pochopitelně začali ihned dceru hledat. Nejprve prohledali dvůr domu, kde si dcera hrávala, poté obešli i staveniště a blízké okolí domu, ale devítiletá Hanička nikde. Slunce zrovna zapadlo, když si otec uvědomil, že se ještě nepodíval do sklepa. V něm pak ihned po otevření vstupních dveří spatřil dceřin sandál, což nevěstilo nic dobrého. Když se otec vydal hlouběji do sklepních prostor, naskytl se mu asi ten nejhorší možný pohled. Hanička ležela bez hnutí na zádech, s široce roztaženýma nohama a obnaženou spodní částí těla. Na jejím stehně navíc byl vidět zřetelný chuchvalec zasychající krve. Šokovaný otec dceru ihned popadnul, vynesl jí ze sklepa a spolu s manželku a dalšími zburcovanými sousedy se ji pokoušel probrat. Přes tyto snahy však dívka stále nejevila známky života. Zoufalí rodiče se tedy obrátili na rychlou záchrannou službu, která dívku neprodleně dopravila do nemocnice, ale i tento pokus byl marný. Dívka již nežila (později bylo pitvou zjištěno, že příčinou smrti bylo násilné udušení způsobené nejspíš kombinací rdoušení a ucpáním dýchacích otvorů, rovněž byly zjištěny různé oděrky v obličeji, trhlinky na sliznicích obou rtů, vylomení špičáku a krevní podlitiny v lební oblasti). Otci tak nezbývalo, než se telefonicky obrátit na oddělení Veřejné bezpečnosti a sdělit, že dcera nejspíš byla zavražděna a pohlavně zneužita (v rámci pitvy bylo skutečně zjištěno čerstvé natržení panenské blány a poševní sliznice, spolu s oděrkami hráze a absencí stop spermatu - tato zjištění podle soudních znalců svědčila o tom, že nebyla způsobena vsunutím pohlavního údu, ale s největší pravděpodobností vnikl do pochvy prst).
Když se do domu dostavila výjezdová skupina a proběhlo důkladné ohledání místa činu, byly ve sklepních prostorech nalezeny dětské kalhotky znečištěné čerstvými výkaly, byl nalezen i vyražený dětský zub a v jedné sklepní místnosti, která sloužila jako šatna dělníků okolních novostaveb, taktéž čerstvými výkaly znečištěné pánské kalhoty.
Odporný čin pochopitelně vzbudil rozruch, tedy v době ohledání se to v okolí domu hemžilo lidmi, od kterých se podařil zjistit poznatek o tom, že by za napadením dívky mohl stát jistý Josef Boček - osmadvacetiletý dělník, který pracoval na výstavbě obytných domů. Ten byl totiž v nedávné době viděn, jak obtěžuje na dvoře nezletilé děvče, načež po zpozorování utekl do sklepa jednoho z domů. Podezření vůči tomuto muži ještě více zesílilo, když bylo zjištěno, že jde o osobu, která již byla pro trestný čin pohlavního zneužívání a jiné mravnostní delikty v minulosti trestána. Když během ohledání místa činu vzešel poznatek, že výkaly ušpinéné pánské kalhoty patří rovněž tomuto muži, kriminalisté pochopili, že "jsou zřejmě dobře“ a několik jich vydalo jej zadržet do jeho bydliště ve Šlapanicích.
Jaké muselo být překvapení všech přítomných, když se v mezidobí s kufrem v ruce k domu blížil právě hledaný Boček. Když jej spatřila jedna z přihlížejících žen, která ho bezpečně poznala, vykřikla směrem k přítomným příslušníkům Veřejné bezpečnosti: „To je on!“, načež podezřelý upustil kufr a dal se na útěk. Vyběhl schody, přeskočil plot, ale početní přesile policistů neměl šanci zmizet. Došlo tak k jeho zadržení a následoval noční výslech, při kterém se po relativně dlouhém zapírání nakonec přiznal.
Vzhledem k již naznačené kriminální minulosti podezřelého a pověsti zvrhlíka byl vytypován i jako možný pachatel dalších neobjasněných vražd se sexuálním podtextem napříč celou republikou, stejně jako řady jiných sexuálních deliktů. Zatímco podezření ze spáchání jiných vražd se nepotvrdilo, Boček se v konečném součtu doznal k celkem 22 případům pohlavního zneužití, kdy zarážející bylo, že většina z těchto trestných činů nebyla VB vůbec hlášena!
Anamnéza pachatele
Než se dostaneme k bližšímu popisu jednotlivých zločinů, zkusme se zastavit u osobní, rodinné a kriminální anamnézy pachatele. Josef Boček se narodil roku 1928 ve Šlapanicích. Jeho otcem byl alkoholik a sukničkář, který nakonec rodinu kvůli milence opustil, když byly Bočkovi čtyři roky. Matka tak na výchovu malého Josefa zůstala sama, když současně musela pečovat i o jeho mentálně zaostalého bratra. Josef Boček přesto s celkem slušným prospěchem absolvoval obecnou školu a po jejím dokončení se vyučil truhlářem. Tento obor ho však absolutně nezajímal, nikdy tuto profesi nevykonával a živil se jako pomocný dělník na různých místech. Ohledně dětství pak stojí za zmínku možná ještě pád ze stromu s poraněním hlavy kolem 11 roku života, které si vyžádalo 14 denní hospitalizaci v nemocnici. Co se týče povahy a zájmů, lze uvést, že Josef Boček byl považovaný za samotáře, který neměl kamarády, nerad se družil, nekouřil, ani nepil. Raději si celé hodiny o samotě pouštěl gramofonové desky. Rovněž se zajímal o motocykly, kdy bez problémů složil řidičskou zkoušku. Až do svého zadržení bydlel v domě se svou matkou, která jej průběžně tlačila do toho, aby se oženil, načež jí syn odpovídal, že ženy „nemůže ani vidět“. Na druhou stranu se opakovaně stávalo, že u něj nalézala podprsenky a dámské kalhotky, kdy předpokládala, že mu slouží k ukájení.
Ostatně fetiš na dámské, případně dívčí a nejlépe dětské, prádlo jej provázel již od 15 roku věku a zůstal mu věrný po celý svůj život. Sám pak přiznával, že do jednotlivých kusů „chytal do své sperma, čímž dosahoval lepšího uspokojení“. Kvůli neustálému kradení těchto „trofejí“ byl častokrát trestán menšími tresty a ze stejného důvodu byl v průběhu povinné vojenské služby zkoumán jeho duševní stav. „Ukradené věci mu nejsou k potřebě, nijak je neprodává. Při jednom z vyšetřování udal, že byl vždy pohlavně silně dráždivý, ale styděl se žen, a proto svůj pohlavní pud ukájel jinak, nejčastěji onanováním na dámském prádle. Ve společnosti děvčat ztrácí řeč, stydí se a neumí se s nimi bavit“, zaznělo v souvislosti se sexualitou posuzovaného. Ohledně jeho osobnosti jej pak lékař označil za „těžkého psychopata trpícího debilitou“ a pronesl velmi prorockou pasáž: „Tresty, které jsou mu uloženy, nebere nijak vážně. Svých činů nelituje a ihned po krádeži se chová, jakoby se nic nestalo. Zdá se, že si vůbec neuvědomuje špatnost svého počínání…“. Nakonec byl na základě tohoto posudku, po několika krádežích a vykonaných trestech odnětí svobody v celkové délce 18 měsíců, vojenské služby zproštěn. Mimochodem, ne všechny krádeže byly motivovány sexuálně a Boček nekradl pouze dámské prádlo. Již v 18 letech byl odsouzen za krádež finanční hotovosti a jako kořist ho zajímala třeba i rádia. Nicméně hlavní hnací silou krádeží byla skutečně sexualita. Snaha o uspokojení jej pak vedla i k páchání závažnější trestné činnosti jako bylo pohlavní zneužívání. Za jedno takové byl odsouzen již ve svých 20 letech.
Pohlavní zneužívání
Z výše popsaného již čtenář může tušit, že v případě Josef Bočka šlo o heterosexuálního sadistického pedofila s prvky fetišismu. A právě proto se oběťmi jeho ataků stávaly děvčátka ve věku 6 – 12 let. Aby si čtenář udělal přesnější představu o jeho sexuálních parafiliích, preferencích a způsob spáchání jednotlivých zločinů, pojďme zmínit, co k tomu sám Boček vypověděl, a poté detailně popsat průběh jednotlivých zločinů. Tak například k výběru obětí sám posléze sdělil: „Každé děvčátko se mi nelíbilo. Mým typem byly děvčátka silnější postavy, vyspělejší, a musela mít tmavé vlasy. Když jsem uviděl děvčátko popsaného typu, byl jsem hned rozrušený a okamžitě se mi ztopořoval pohlavní úd. V případě, že byl někdo kolem, vyčkával jsem na vhodnou příležitost, až bylo děvčátko o samotě a za každou cenu jsem musel na ně aspoň sáhnout. Jednalo se mi hlavně o to, abych děvče mohl svléci a sáhnout mu na přirození“. Jak již bylo uvedeno, počet obětí těchto choutek byl značný a Boček se doznal k celkem 22 případům pohlavního zneužívání, ať již šlo o činy ve stádiu pokusu či dokonané. Pro demonstraci rozmanitosti modu operandi uveďme tři případy.
Tak například v roce 1952 se seznámil se dvěma sestrami ve věku 12 a 9 let. Obě holčičky následně pozval do svého příbytku se slibem darování oblečení. Dívky se za ním opakovaně dostavovaly, přičemž na starší ze sester nejméně jednou vykonal soulož před zraky té mladší. Jindy se zas pokusil o soulož s mladší z dívek, a když se to nepodařilo, alespoň si od ní nechal „hladit“ penis a vsouval jí do pochvy prsty, čímž se uspokojil. Obě sestry toto jeho jednání trpěly a výměnou za darované dětské prádlo či šaty nic neprozradily.
O dva roky později pak opakovaně docházel bytu rodiny známých, kde několikrát využil doby, kdy zůstal sám s jejich 11 letou dcerou a přinutil ji k sání jeho penisu, přičemž jí zasouval prsty do přirození.
Cizí mu však nebyl ani čistě predátorský modus operandi, kdy útočil na zcela neznámé děti na ulicích. Jednoho dne například na jedné z brněnských ulic z úkrytu pozoroval skupinku hrajících si dětí, a když jedno z děvčátek při odchodu osamělo, zezadu jej napadl, zakryl rukou ústa a odtáhl na skryté místo, kde se pokoušel sundat kalhotky. Naštěstí byl v tomto případu vyrušen a čin dokonat nestihl, což zřejmě vedlo k tomu, že ani toto napadení nebylo orgánům činným v trestním řízení hlášeno.
Odporný zločin
Zpět k trestnému činu nejzávažnějšímu, tedy vraždě devítileté Haničky ze srpna 1956. Ze sugestivního doznání deviantního pachatele mrazí a mluví samo za sebe, proto se omezíme pouze na něj. Jen ještě jednou upozorněme, že výpověd je vskutku odporná a cynická, tedy pokud budete pokračovat v četbě, nebude to příjemné a zřejmě to z hlavy hned tak nevymažete. „Toho dne jsem zůstal na pracovišti jako poslední. Po 17. hodině jsem byl v umývárně, když jsem uslyšel, jak někdo jde sklepní chodbou. Šel jsem bosý ke dveřím a uviděl na krok vzdálené děvčátko, jak se vzdaluje. Přehodil jsem děvčeti zezadu přes hlavu ručník, který jsem předtím držel v ruce. Pravou rukou jsem děvče uchopil zezadu pod krk a levou rukou jsem držel přes ručník ústa, aby nemohlo křičet. Bránila se tím způsobem, že kolem sebe kopala. Odtáhl jsem ji do umývárny, ale kopala tam do dveří, a proto jsem ji znovu vytáhl na chodbu a táhl ji dále ke schodům vedoucím na dvůr. Pak jsem ji vtáhl do kumbálu pod schodištěm. Děvče stále kopalo, přičemž koplo i do žebříku, který spadl na zem. Tak jsem jí podrazil nohy, povalil ji na zem a přitom sám spadnul s ní a odřel si loket. I v leže jsem držel děvče stále stejným způsobem, pravou rukou pod krkem, levou přes ručník na ústech. Abych jí zabránil v kopání, přehodil jsem svojí nohu přes její obě nohy a takto jsem je tiskl k zemi asi 10 minut. Pak se již děvče nebránilo. Když jsem mu sundal ručník z hlavy, zůstalo ležet na zádech a již se nehýbalo…. Svléknul jsem jej a pokoušel se o soulož, ale to se mi nepovedlo, tak jsem děvčeti zasunul do přirození prsty. V tom okamžiku jsem slyšel, jak zachrčelo. Vzal jsem proto opět ručník, který jsem mu omotal kolem hlavy přes ústa. Protože děvče pořád chrčelo nosem, tak jsem ručník uvolnil a omotal ještě jednou tak, že jsem zakryl nejen ústa, ale i nos. Pak jsem se znovu snažil vniknout do přirození…. Po příchodu domů jsem se odstrojil a zatím co mi matka připravovala večeři, zašel jsem do chléva, odkud jsem měl přinést mísu. Zašel jsem k naší koze, a poněvadž jsem byl ještě pohlavně rozdrážděn, na koze jsem se ukojil… Pak jsem celou věc zvážil a rozhodl se, že změním pracoviště. Proto jsem si vzal doma kufr, abych si ze stavby odnesl svoje pracovní šaty a též dětské prádlo a šatečky, které jsem ten den odcizil. Chtěl jsem si odnést domů též kalhotky, které jsem svlékl děvčeti. Také jsem se rozhodnul, že se podívám do kumbálu, zda mrtvola děvčete ještě nebyla nalezena. V případě, kdyby nalezena nebyla, chtěl jsem se vrátit domů, vzít jízdní kolo a pytel, do něj bych mrtvolu uložil a zavezl k nám na hřbitov. Byl jsem rozhodnutý pak vzít rýč a mrtvolku někde na hřbitově zakopat. Když se nyní dívám zpětně na svůj čin, je mi to úplně jedno, že jsem děvče zabil. Svého činu nelituji…“.
Co k tomu dodat?! Nepředstavitelné. Hnus na druhou. Ano, Boček po vraždě Hanky jel domů, tam se ukojil na koze (mimochodem, na té se ukájel pravidelně asi 3-4 krát týdně od svých 20 let), poté se navečeřel a teprve pak se vydal nazpět na místo činu „to řešit“. „Hlavně tentokrát nezapomenout posbírat cenné trofeje“, honilo se mu možná hlavou. To, že by náhodou někdo již mohl malou holčičku postrádat, případně, že by na místě mohlo dokonce probíhat pátrání či vyšetřování, ho zřejmě nenapadlo, či netížilo. Inu, „nepřipravovaný“ zločin a také debilita. Dokonce diagnostikovaná (pozn. „debilita“ je dřívější odborné označení pro nejlehčí formu oligofrenie – nyní je tato porucha mentálního vývoje označována jako „lehká mentální retardace“).
Připomeňme, že šlo o 50. léta, kdy trestní zákon č. 86/1950 Sb. (účinný v té době na našem území) trestal zločin vraždy 15 – 25 lety odnětí svobody. V případě existence nějaké „zvláště přitěžující okolnosti“ pak dokonce doživotím či trestem smrti. Jelikož byla vražda spáchána na dítěti, pachatel se dopustil další řady trestných činů a svých činů ani nelitoval, bylo jasné, že se oprátka kolem krku Josefa Bočka pomalu utahuje. Zachránit jej mohl jen pro něj příznivý psychiatrický posudek. Znalci brněnské psychiatrické léčebny, kde byl posuzován, sice uznali, že jde o osobu „ne zcela duševně na výši“, a že jde o člověka s „určitými rysy oslabenosti rozumu“. Uvedli rovněž, že jde o osobu duševně úchylnou, která se odchyluje od průměrného jedince, což se projevuje v sexuální oblasti, a to jednak sodomií (pozn. zoofilie), jednak pedofilií. Ale neshledali žádnou duševní poruchu, která by v době vraždy Bočkovi znemožňovala rozpoznat nebezpečnost jeho jednání pro společnost nebo znemožňovala ovládat jeho jednání. Dokonce u něj neshledali ani tzv. zmenšenou příčetnost, resp. oslabenou ovládací složku, což ve vztahu k diagnostikovaným deviacím vyvolává z dnešního pohledu otázky. Znalci to zdůvodňovali tím, že dokázal svůj pohlavní pud ovládat, což podle nich vyplývalo z toho, že napadal oběti v pro něj příznivých situacích. Každopádně tento názor znamenal jediné. Trest smrti! Boček měl to „štěstí“, že se vyhnul obávanému popravčímu prknu, které bylo velmi nehumánní a kruté, když agónie na něm trvala 8 až 15 minut. Používat se přestalo v roce 1954. Ale ani nové zařízení, umístěné v popravčí místnosti v suterénu Pankrácké věznice, které zahrnovalo hák, provaz a propadliště, nebylo o moc milosrdnější. Fungovalo tak, že se odsouzený se spoutanýma rukama za zády postavil na ocelový poklop pod oprátkou, zatímco ho z každé strany přidržoval jeden pomocník kata. Popravčí mu na krk navlékl oprátku a poté z vedlejší místnosti zatáhl za páku, která ovládala poklop propadliště. Odsouzený se následně prověsil do šachty pod ním a začal se dusit. Smrt udušením z oběšení nastávala během 5-6 minut. Tímto způsobem byl Josef Boček popraven 26. 4. 1957.
Popravčí místnost v Pankrácké věznici používaná k popravám v období 1954 - 1989