V noci z 12. na 13. listopadu se Dvořák rozhodl vizi své svobody naplnit. Kolem půl druhé v noci se tak Vladislav Bureš budí v momentě, kdy na svém hrdle cítí silný stisk. Podle svých pozdějších slov prý moc dobře věděl, s kým má tu čest, a proto byl více méně neustále instinktivně připraven na útok. Zřejmě jen díky této duchapřítomnosti a dřívějšímu tréninku sebeobrany, se mu ač rozespalému ještě před ztrátou vědomí, podaří rdousícího útočníka udeřit do ruky a jeho smrtící sevření tak uvolní. Karel Dvořák se však nevzdává. Na otřeseného a přidušeného spoluvězně ještě dvakrát zaútočí a snaží se tak naplnit svůj cíl a zločin dokonat. Napadenému se ale jako zázrakem podaří Dvořáka kopnout tak, že přepadne přes postel a praští se hlavou o zeď. Částečně ochromený Bureš tak získává cenný čas, vyskočí z postele a mačká tzv. „bonzák“ (nouzové tlačítko k přivolání dozorce). Dozorci napadeného muže vzápětí vysvobozují a Dvořákovi nasazují poutací pás. Další vraždu se mu tak dokončit nepodaří. O tom, že rozhodně nešlo o demonstrativní útok či „obyčejnou“ vězeňskou rvačku, svědčí patrné stopy po rdoušení (hematomy) na hrdle Vladislava Bureše. „S Vladislavem Burešem jsem na jedné cele asi měsíc. Po celou dobu, co jsme spolu, jsme neměli žádnou při. Z mého vyprávění věděl, proč jsem ve vazbě a já zas věděl, za co je tu on. Asi po 10 dnech společného pobytu se mi tento odsouzený stal nesympatický a já jsem začal přemýšlet asi po 14 dnech, že bych jej mohl zabít. Z počátku jsem si myslel, že jej stoličkou vezmu po hlavě a potom jej uškrtím. Stále jsem se toho však bál. Až včera jsem večer nemohl usnout. Když jsem na chvíli usnul, tak jsem se po chvíli probudil a napadla mne nutnost, že Bureše musím zabít. Poznal jsem z pochrupování, že spí a proto jsem na něho skočil a začal jsem jej na lůžku oběma rukama škrtit. Bureš se probudil a ruce mi srazil a odhodil mne na moje lůžko. Protože byl zamotaný do přikrývek a nemohl vstát, tak jsem na něho skočil podruhé a opět jsem jej začal škrtit. On mne opět odhodil. Při třetím pokusu o jeho uškrcení mne kopl nohou do břicha a já jsem upadl na své lůžko. Při tom jsem se uhodil silně do hlavy a ztratil jsem dech. Toho využil Bureš a zazvonil na pana velitele“, uvede následujícího dne k napadení Dvořák.