Werner Ferrari
26. 11. 2023
Werner Ferrari - švýcarský sériový vrah, který má na svědomí nejméně 5 vražd. Zaměřoval se na dětské oběti obou pohlaví, které nejčastěji unášel z venkovních slavností. Motiv jeho zločinů byl ryze sexuální, když šlo o diagnostikovaného pedofila. První oběť připravil o život v roce 1971, za což byl záhy odsouzen. Po propuštění z vězení ve svém běsnění pokračoval až do roku 1989. Skutečný počet dětí, které zemřely jeho rukou, zůstává dodnes nejasný.
-
Narozen:29. 12. 1946
-
Nyní:doživotí
-
Země: Švýcarsko
-
Počet obětí: 5+
-
Unikal: min. 9 let
-
Vražedná aktivita: 1971 -1989
-
Přezdívka: "vrah dětí"
Tento článek se bude věnovat případu sériového vraha, o kterém řada čtenářů asi nikdy neslyšela. Je to paradox, protože jde o jednoho z nejznámějších švýcarských pachatelů, navíc nejde o výlet do příliš vzdálené minulosti. Přesto případ, zřejmě shodou náhod, uniknul pozornosti tuzemských „true crime“ autorů a my si proto dovolujeme toto opomenutí napravit. Jde o případ, který se stal smutným mementem švýcarské kriminalistiky a trestního soudnictví, protože je pravděpodobné, že nebýt jistých nedostatků ve vyšetřování a přístupu soudů, mohlo být obětí méně. Tento tísnivý fakt pak ještě více zesiluje to, že se oběťmi vraha stávaly výhradně děti. Jméno dotyčného zní Werner Ferrari.
Werner Ferrari
Úvod
Než se v článku vrhneme na samotné vyprávění, prozraďme rovnou, že stejně jako v případě mnohých jiných sériových pachatelů, i zde dodnes existuje řada otazníků vztahujících se ke skutečnému počtu obětí. U vrahů, kteří jsou aktivní po dlouhá léta, navíc se těla některých jejich domnělých obětí vůbec nepodaří najít, je totiž takřka nemožné s jistotu na ně ukázat prstem, natož je odsoudit. Nejinak tomu je i v tomto případě. Tedy ač dle mínění soudů lze v této kauze pachatele spojovat se šesti vraždami (k čemuž se ale ještě budeme muset vrátit), existuje podezření, že klidně mohl připravit o život 12, případně i více obětí! V článku se ke všem dostaneme, ale postupně.
Vraždy dětí
Psal se 16. květen 1980. Bězný pátek v neveliké obci Würenlos na severu Švýcarska, kdy se 12letá dívka jménem Ruth Steinmann jako obvykle vydala na kole ze školy domů… Jenže hodiny přibývaly a usměvavá, modrooká Ruth stále nikde. Jelikož se toto v rodině nestávalo, rodiče pochopili, že něco není v pořádku a znepokojeni výjimečnou situací se dceru po 18.hod vydali do okolí hledat. Otec zrovna procházel kolem lesní oblasti „Chefihau“, když spatřil mladého muže v brýlích a hnědé bundě, jak tlačí moped a vychází z lesního porostu na silnici. Oba se na sebe na vzdálenost asi 50 metrů podívali a na moment ustrnuli, ale řidič mopedu si jen v mžiku upravil vlasy a vydal se směrem od přicházejícího otce. Netrvalo dlouho a otci se v lesním porostu naskytl vskutku žalostný pohled. Ruth ležela nahá na zádech, pulovr měla pevně utažený kolem krku, ponožku nacpanou hluboko v krku, zatímco ostatní svršky byly pohozeny kolem. V oblasti genitálií měla dívka krvavé rány a na levém prsu zřetelný lidský kousanec. Na těle mrtvoly byl nalezen lidský vlas i s kořínkem. Rozjelo se rozsáhlé pátrání po vrahovi, ale kriminalisté úspěšní nebyli.
Ruth Steinmann
27. října 1983 se nevrátil domů 10letý Benjamin Egli z Bassersdorfu. I v tomto případě se jej v den zmizení pokoušeli hledat rodiče a rovněž místní policisté, nicméně bez úspěchu. Tělo zardoušeného chlapce bylo nalezeno o den později houbařem v lese u cca 20 km vzdáleného Steinmauru. Mrtvolka byla nalezena oblečená bez známek dalších zranění (později se ukázalo, že jej tehdy pachatel nalákal do svého auta pod záminkou, že jej odveze domů).
Benjamin Egli
Daniel Suter
7. srpna 1985 trávil 7letý Daniel Suter den se svými rodiči na vesnické slavnosti v Rümlangu. Chlapec pobíhal mezi atrakcemi, až se rodičům ztratil. Ti po něm pochopitelně horečnatě pátrali, a když neuspěli, obrátili se na policii. Do následného pátrání se zapojili jak policisté a požárníci, tak dobrovolníci. Bylo využito speciálně vycvičených psů, vrtulníku i auta s reproduktorem, ale chlapce se bohužel přes vynaložené úsilí najít nepodařilo. Až o tři dny později spatřil zemědělec v kukuřičném poli u asi 30 km vzdálené obce Riniken jeho mrtvolku. Ta byla převázána šňůrou a nesla stopy po škrcení.
17. října 1987 došlo ve Windischi k únosu 10letého Christiana Widmera. Hoch se „ztratil“ za podobných okolností jako předchozí oběť. Osudného dne se konala v městě slavnost a chlapec se vzdálil ze sálu, kde byl spolu se svými rodiči. Od té doby po něm nebylo vidu ani slechu. Nalézt se jej podařilo až při následné pátrací akci v lese u několik kilometrů vzdáleného Rinikenu. Místo nálezu bylo jen několik stovek metrů vzdálené od místa, kde byl nalezen Daniel Suter o dva roky dříve. Okolnosti únosu i místo nálezu nasvědčovaly tomu, že v okolí působí sériový vrah. Jen tentokrát byl pachatel ještě více brutální. Zavražděný chlapec ležel v pozici na břiše, kalhoty měl stažené a v análním otvoru měl zastrčenou větev. Nedaleko mrtvoly byl pohozen pásek, kterým byla oběť uškrcena.
Christian Widemar
Veřejnost byla pochopitelně pobouřena a vystrašená. Do pátrání po neznámém pachateli byla zapojena masmédia a v obecním sále Rinikenu police uspořádala besedu, kde nastínila učiněná opatření k dopadení pachatele, aby veřejnost, pokud možno, alespoň trochu uklidnila.
Fabienne Imhof
Nic naplat. V sobotu 26. srpna 1989 se 9letá Fabienne Imhof účastnila s rodiči vesnické zábavy v obci Hägendorf. Když se v pozdní odpoledne šli rodiče navečeřet do jedné z restaurací, dívka zůstala se svou 8letou kamarádkou a obhlíželi atrakce a stánky. Rodiče dívky se po večeři rozhodli navštívit ještě další restaurační zařízení a dívky je tak musely hledat. Toho využil cizí muž, který je oslovil a nabídl jim, že jim rodiče pomůže najít. Když dívky vyvedl z bezprostředního centra obce, řekl mladší z dívek, aby na místě počkala a sám pokračoval s Fabienne dál. Dívce se brzy podařilo své rodiče najít, ale na ty Fabienniny čekala krutá zpráva, že jejich dcera odešla v doprovodu neznámého muže. Vzhledem k závažnosti situace následovalo neprodlené policejní pátrání v obci i jejím okolí, ale dívku se téhož dne najít nepodařilo. Pátrání pokračovalo i v neděli, kdy byla její mrtvolka odpoledne nalezena v houští na okraji lesa. Zavražděná měla vyhrnutou sukni, chyběly jí kalhotky, na krku byly zřetelné stopy po škrcení a v pochvě měla zastrčenou asi 30cm dlouhou větev.
Jak je z popisu únosu zřejmé, kriminalisté v tomto případě získali klíčovou stopu - popis pachatele, který jim poskytla kamarádka zavražděné. Když se v úterý 29. srpna sešel tým kriminalistů zabývající se únosy a vraždami dětí k operativní poradě, jeden z nich učinil tip, že pachatelem by mohl být 43 letý Werner Ferrari, který nejen, že odpovídá popisu, ale před 18 lety byl odsouzen pro velmi podobnou vraždu 10letého chlapce!
Werner Ferrari
První vražda
K vraždě došlo 6. srpna 1971 u obce Reinach. Obětí se stal chlapec jménem Daniel Schwan. Ferrari ho z obce unesl do pár kilometrů vzdáleného lesa a tam ho zardousil. Policii se tehdy jeho tělo podařilo objevit až za několik dní, ale Ferarri hned den po vraždě udělal obrovskou chybu. Zavolal totiž do jedné z restaurací a ptal se své známé, zda-li již bylo vyhlášeno pátrání po uneseném dítěti rozhlasem. Jenže v té době o tom, že je chlapec pohřešován, nebylo nic zveřejněno a tak Ferrari vzbudil podezření, což vedlo k jeho zatčení. Po pár dnech zapírání se navíc k vraždě přiznal, ač okolnosti, které vyšetřovatelům vylíčil, vzbuzovaly přinejmenším pochyby. Ferrari totiž tvrdil, že chlapec v lese z ničeho nic začal křičet, což v něm vyvolalo traumatizující vzpomínky na jeho dětství a jeho snahou bylo pouze dítě umlčet. Kvůli tomu jej prý na velmi krátkou chvíli chytil za krk, a když z „šoku“ procitnul, chlapec před ním ležel mrtvý. Myslel prý, že musel zemřít na infarkt, protože vše se odehrálo strašně rychle. Ve vazbě pak napsal dopis matce zavražděného chlapce, ve kterém se omluvil a vysvětloval, že vše bylo neúmyslné. „Asi se ptáte, proč se to stalo, ale to já také. Každý den, dokonce i v noci o tom přemýšlím“, zaznělo v dopise. Ferrari byl za tuto vraždu odsouzen ke 12 letům odnětí svobody, ale propuštěn byl již 11. srpna 1979, tedy po pouhých 8 letech. Navzdory opakovaným varovným posudkům psychologů a psychiatrů!
Daniel Schwan
Dětství a mládí
Pojďme se nyní blíže podívat na rodinnou, osobní a kriminální anamnézu Ferarriho. Kdybychom to měli shrnout do jediné věty, šlo by uvést: Dětství politováníhodné, psyché neuspořádané, kriminální kariéra bohatá. Ostatně, šlo o podobnou cestu, kterou si prošla řada jiných sériových vrahů. Ferrari se narodil 29. prosince 1946 osmnáctileté, neprovdané matce a svého biologického otce nikdy nepoznal. Do čtyř let věku tak žil převážně u svých prarodičů z matčiny strany, zatímco matka, eufemisticky řečeno, „hledala nového tatínka“. To se jí podařilo roku 1950, kdy se provdala a vzala si malého Wernera k sobě. Jenže otčím byl alkoholik, který Wernera bil. Manželství tak skončilo po čtyřech letech rozvodem, ač v něm pár stihnul zplodit dva potomky. Někdy koncem roku 1953 byl téměř sedmiletý Werner umístěn do dětského domova, kde pak s krátkými přestávkami strávil 10 let života.
Co se týká jeho osobnosti, lze uvést, že již od raného dětství byl vzdorovitý, neposlušný, často lhal a od nízkého věku kradl. V období povinné školní docházky navštěvoval pomocnou školu, kde měl velmi slabé výsledky. U Ferrariho šlo rovněž vysledovat minimálně dva znaky tzv. Macdonaldovy triády (týrání zvířat, žhářství, noční pomočování). Ohledně „enuresis nokturna“ lze uvést, že Ferrari se ve spánku pomočoval až do dospělosti. Žhářství se pak začal dopouštět kolem puberty, kdy se mimo toho běžně dopouštěl drobných krádeží. Týrání zvířat zdroje nezmiňují, co však bylo pozorováno již ve velmi brzkém věku, byl jeho sexuální zájem o děti obou pohlaví.
Kvůli neustálým drobným krádežím a žhářství byl coby mladistvý na ročním pozorování v psychiatrické léčebně (prvnímu psychiatrickému vyšetření byl podroben již v osmi letech) a v 18 letech byl přemístěn do výchovného ústavu. Odtud často utíkal a na útěku se dopouštěl méně závažné trestné činnosti. V devatenácti letech byl kvůli nezvladatelnému chování opět hospitalizován na psychiatrické klinice, kde posuzující lékař v posudku doslovně varoval: “V budoucnu by se mohl dopustit sexuálního deliktu na dítěti.“ Trefný a prorocký odhad, bohužel nic platný. V letech 1967 – 1971 mladý Werner Ferrari často střídal nekvalifikovaná zaměstnání, kdy většinou pracoval jako pomocní dělník. Z hlediska pracovní morálky a výkonu byl sice většinou hodnocen velmi nadprůměrně a zaměstnání tak v drtivé většině opouštěl z vlastního popudu, ale obdobné práce ho zkrátka vůbec nebavily. Snil totiž o pozici vychovatele v dětském domově. Mimochodem, v letech 1986 – 1987 Ferrari několik měsíců skutečně pracoval, co by pomocný kuchař v dětském domově, než se ukázalo, že byl dříve odsouzen za sexuální trestný čin na dítěti. Doma též hromadil literaturu o dětských domovech, jejich činnosti a odebíral i odborné časopisy na toto téma. Jeho zálibou pak mimo vaření bylo sbírání železničních modelů, se kterými si rád v přítomností dětí hrával. Inu pedofil… S matkou, ani sourozenci se nestýkal.
V tomto duchu vše pokračovalo do roku 1971, kdy se dopustil již zmíněné první vraždy. V návazném psychiatrickém posudku bylo uvedeno, že jde o schizoidní, primitivní osobnost pedofilního zaměření. Znalec uvedl, že tuto sexuální preferenci nelze léčit a doporučil kastraci, k té však Ferrari souhlas nedal.
Werner Ferrari v roce 1971
Trest za pět vražd
Tolik k historii Wernera Ferrariho a nyní zpět na časovou osu, která byla opuštěna 30. srpna 1989, v den, kdy byl zatčen. Podezřelý nejprve doznal, že se účastnil oslav v Hägendorfu, ale vraždu malé Fabienne popíral navzdory pozitivní rekognici ze strany její kamarádky. Proto byl změněn vyslýchající policista a rozhovorů se ujal starší policista s „otcovským“ přístupem, který se snažil s Ferrarim navázat kontakt. To vedlo k tomu, že asi o čtrnáct dní později učinil Ferrari doznání prostřednictvím dopisu. V něm tvrdil, že osudného dne došel s dívkou na okraj lesa, kde ji začal osahávat, ale když se dívka kvůli tomu rozplakala, udeřil ji do obličeje, což vyvolalo ještě naléhavější pláč. Ferrari tak prý pocítil strach, aby ji nikdo neslyšel, a proto ji natlačil obličej do země a začal ji rdousit. Poté dívce, prý ze vzteku, vrazil větev do pochvy a vrátil se do vsi.
Jelikož byl modus operandi vraždy velmi podobný, jako v případech dalších, výše uvedených vražd, byl Ferrari vytěžován i k nim. Ač to opět nějakou dobu trvalo, nakonec se postupně doznal ke všem, krom vraždy Ruth Steinmann z května 1980. Dlužno dodat, že svá doznání několikrát odvolal a pozměňoval, čili nešlo o žádné spontánní, upřímné výpovědi plné lítosti. Naopak Ferrari se vždy snažil zločiny vykreslit tak, aby to co nejvíc vyznělo v jeho prospěch. Nikdy prý nechtěl žádné dítě usmrtit, ani způsobit žádnou bolest. Každá z vražd prý byla „pouze“ důsledkem toho, že dítě křičelo a on se bál prozrazení.
Přes vytrvalé zapírání viny v případě vraždy 12leté Ruth Steinmann a přes to, že před soudem všechna svá doznání opět odvolal, byl Werner Ferrari v roce 1995 odsouzen soudem v Badenu za pět vražd k doživotnímu vězení.
Kdo by se domníval, že tímto rozsudkem kauza skončila, případně že jsme již v článku popsali všechny trestné činy, ze kterých byl Ferrari podezírán, šeredně by se mýlil!
Další vraždy
Totiž, výše uvedené případy jsou jen těmi, za jejichž spáchání byl Ferrari v roce 1995 odsouzen. V průběhu 80. let ale bylo ve Švýcarsku zavražděno (případně uneseno) mnohem více dětí a mladistvých, tedy u sériového pachatele se nabízí otázka, zda-li by jej nešlo spojit i s dalšími případy. Samozřejmě, ne každý únos a vraždu nezletilého, které se ve Švýcarsku v průběhu 80. let staly, lze automaticky spojovat s Ferrarim. Ostatně za několik takových vražd byli odsouzeni jiní pachatelé. Za pozornost však v tomto kontextu stojí minimálně 11 případů, které nesou řadu shodných znaků s prokázanými zločiny Ferrariho, a které nebyly do dneška objasněny. Pojďme se na každý z nich podívat a vezměme to chronologicky.
22. září 1981 odpustil 14 letý Peter Perjesy večerní trénink v stolním tenise ve škole v obci Wattwil. Jeho zamčené kolo a bunda byly nalezeny v přístřešku před školou, ale školák se beze stopy ztratil.
Peter Perjesy
20. března 1982 se 8leté děvčátko jménem Rebeka Bieri vracelo domů spolu s ostatními dětmi ze sobotního vyučování z města Gettnau. Dívka se trochu opozdila za zbývající skupinou dětí a domů už se nevrátila. Následné policejní pátrání zůstalo bez úspěchu. O dva dny později byla nalezena její školní taška a části jejího oblečení asi 30 km od místa zmizení. Až 15. srpna byla nalezena její mrtvola poblíž obce Niedrbipp, která je asi 33 km vzdálená od místa únosu. Mrtvolka měla obnaženou spodní část těla a kolem krku byly uvázány její punčochy.
Rebeka Bieri
31. července 1982 zmizely dvě dospívající dívky - 17letá Brigitte Meier a 15letá Karin Gattiker. Obě byly naposledy viděny v poledne na křižovatce v maličké obci jménem Kobelwies, kde zřejmě řešily kudy dál. Dívky totiž byly na několikadenním cyklistickém výletě. Stejného dne večer byla jen několik metrů od této křižovatky viděna pohozená kola a batohy dívek. Téhož dne pak byly dívky nahlášeny jako pohřešované. Přes následnou masivní několikatýdenní pátrací akci, do které byla zapojena jak policie, včetně vrtulníku, tak hasiči, potápěči a dobrovolníci, se dívky nepodařilo najít. Až devět týdnů po zmizení zahlédl náhodný svědek mrtvolu jedné z dívek v nepřístupném terénu pod křišťálovou jeskyní nad obcí Kobelwald. Pár metrů od ní se pak nacházely ostatky druhé z dívek. Přes značný rozklad těl policie vyšetřovala čin jako vraždu a předpokládala, že pachatel musel oblast dobře znát. Kriminalisté měli i několik konkrétních podezřelých, včetně jednoho sexuálního delikventa přímo z Kobelwaldu, ale nikomu z nich se dvojnásobnou vraždu nepodařilo prokázat, a tak se z dvojnásobné vraždy stal tzv. „krimipomníček“.
Brigitte Meier a Karin Gattiker
14. září 1982 zmizela 16letá Karen Schmitz poté, co se večer v mládežnickém centru rozloučila s přáteli a odešla domů. Její osobní věci byly nalezeny na břehu Curyšského jezera mezi Wollishofenem a Kilchbergem, ale dívka nebyla nikdy nalezena.
Karen Schmitz
14. dubna 1983 byla v Spreintenbach unesena 7letá Lorenda Mancini. Děvčátko si toho dne odpoledne šlo koupit nějaké sladkosti do nedalekého nákupního střediska, ale domů se již nevrátilo. Rodiče ji tak nejprve hledali vlastními silami, ale když neuspěli, obrátili se večer na policii. Následná pátrací akce skončila bez úspěchu a až za 6 týdnů byla nalezena mrtvolka dívku u obce Rümlang, asi 10 km od místa únosu. Rodiče malé Lorendy se ze ztrátou milované dcery nedokázali vyrovnat a po roce spáchali sebevraždu.
12. května 1984 se v Mogelsbergu ztratil 8letý Peter Roth. Chlapec se toho dne nevrátil ze sobotního vyučování. Jedinou stopou byl pytlík chipsů, který toho dne nesl, a který byl nalezen pouhých 300 metrů od farmy jeho rodičů. Policejní pátrání výsledky nepřineslo a chlapec zůstal do dnešního dne nezvěstný.
Peter Roth
24. června 1984 rybařil na řece Rohne v oblasti Grange Giuseppe Marino, zatímco si jeho čtyřletý syn Salvatore hrál o pár metrů dál. Kolem 19hodiny uslyšel otec syna volat „Tatí, tatí“, načež muž vyběhnul na silnici, kde uviděl bílý Volkswagen, v němž seděli dva starší lidé. Auto sice na moment zastavilo, ale pak se rozjelo dál. V následujících dnech Marinovi obdrželi několik telefonátů, ve kterých se muž a žena matky chlapečka ptali, zda jí její syn chybí. Když pátrání po synovy selhalo, italská rodina se odstěhovala zpět do své domoviny.
Salvatore Marino
23. května 1985 trávila 12 letá Sylvie Bovet dny na ozdravném táboře poblíž obce Bevaix. Toho dne vyrazila s vychovatelkou a další dívkou do lesa na procházku, ale šla o několik desítek metrů před nimi, a tak se během procházky vychovatelce ztratila z dohledu. Vychovatelka se domnívala, že dívka směřuje zpět do tábora, ale tam nikdy nedošla a beze stopy zmizela.
Silvie Bovet
28. srpna 1985 byla ve městě Saxon unesena 6letá Sarah Oberson. Děvčátko toho dne kolem 17:30 vyrazilo na kole ke své babičce. Protože dívka k babičce nedorazila, rodiče ji již asi po hodině začali hledat a kolem 19hod se dozvěděli od místních, že Sarah viděli, jak si hraje na školním dvoře asi 100 metrů od domu rodičů. Když vyděšení rodiče na dvůr dorazili, nalezli zde pouze dceřino kolo. Za pomoci dalších asi 10 lidí pak rodiče pátrali 2 hodiny v okolí školy, ale když se jim dceru najít nepodařilo, informoval otec krátce po 21 hod místní policii. Následovala masivní pátrací akce, ve které pomáhala i armáda, akce navíc byla doprovázená značnou solidaritou veřejnosti, kdy snad na každé švýcarské poště a prodejně visel plakát, na němž byl portrét malé Sarah s výzvou zoufalých rodičů ''Prosím, pomozte nám!''. Do pátrání byla v tomto případě zapojena dokonce i řada jasnovidců a případ byl natolik medializován, že v roce 1998 vyústil v založení „Nadace Sarah Oberson“, která si klade za cíl pomáhat rodinám a obětem únosů nebo zmizení dětí. Bohužel, co se tehdy stalo s malou Sarah Oberson a kdo stojí za jejím zmizením, se nikdy nepodařilo objasnit. Dodnes jde o pohřešovanou osobu.
Sarah Oberson
3. května 1986 se ztratila 9letá Edit Trittenbass. Dívka šla toho dne neobydlenou oblastí do asi 1,5 km vzdálené školy ve Wetzikonu, kam však již nedorazila a beze stopy zmizela. Ani v tomto případě se o následném osudu dívky policii nepodařilo zjistit nic bližšího.
Edit Trittenbass
Pro úplnost zmíníme i zmizení 18leté Anniky Hutter z Nürensdorfu ze dne 11. července 1981, kdy tato středoškolačka vyrazila svým mopedem za spolužáky, ale kvůli poruše musela v lese u obce Kemptthalem stroj opustit. Do Dübendorfu tak zřejmě pokračovala pěšky, ale do cíle již nikdy nedorazila. Kvůli věku oběti však tento případ zmiňujeme až na závěr.
Annika Hutter
Ve všech jedenácti výše popsaných případech se vraždy, případně únosy, respektive zmizení dětí a mladistvých, nepodařilo nikdy objasnit, takže můžeme dále pracovat pouze s domněnkami. Časově všechny tyto případy zapadají do období, kdy byl Ferrari na svobodě. Rovněž okolnosti zmizení ve všech případech víceméně zapadají do jeho modu operandi – tedy pachatele, který byl pojízdný a dokázal unést své oběti beze stopy. Snad jen okolnosti zmizení Salvatore Marina nasvědčují tomu, že tento případ s velkou pravděpodobností na vrub Ferrariho připsat nelze, jenže muž a žena, kteří byli na místě zmizení spatřeni, mohli být také pouzí svědci. Ve většině těchto neobjasněných případů rovněž oběti odpovídají preferencím Ferrariho. Pouze v případech zmizení 18leté Anniky Hutter, zmizení 16leté Karen Schmitz a dvojnásobné vraždy 17leté Brigitte Meier a 15leté Karin Gattiker se nabízí otázka, zda-li již tito mladiství nemohli být z hlediska preferencí Ferrariho příliš staří, když nejstarší prokázané oběti bylo 10 let (pozn. pro pozorného čtenáře – ne nemá tu být 12, ale o tom dále). Zde by ledacos mohl naznačit sexuologický znalecký posudek, ale ani ten nemůže přinést jistou odpověď, nýbrž být „pouhým„ vodítkem. Zanechme tedy našich domněnek a věnujme se domněnkám povolanějších.
Erich Kuhn, tehdejší státní zástupce kantonu Aargau, na téma možných dalších Ferrariho obětí později uvedl, že si myslí, že Ferrari má na svědomí i další vraždy. "Jenom on sám ví, kolik dětí zabil." Ještě dál pak zašel ve svých vyjádřeních tehdejší policejní šéf kantonu Aargau Urs Winzenried, podle kterého o tom, že Ferrari spáchal více vražd, není pochyb. Stejného názoru byli i další bývalí kriminalisté, ale rovněž specialisté FBI, kteří při objasňování série vražd dětí v 80. letech Švýcarům pomáhali. V opozici pak stojí bývalý Ferrariho advokát, který v podobných prohlášeních spatřuje porušení presumpce neviny. Pochopitelně, však jde o obhájce.
K opatrnosti proti automatickému spojování na první pohled velice podobných případů s Wernerem Ferrarim však vybízí i další indicie. Jednou z nich je např. existence Švýcara jménem Urs Hans von Aesch. Ten v roce 2007 ve švýcarském městě Appenzell unesl a zavraždil pětiletou dívku jménem Ylenia Lenhard, jejíž tělo bylo nalezeno o více než měsíc později v zalesněné oblasti 30 km od jejího zmizení. Von Aesch spáchal den po únosu sebevraždu, ale s obětí jej následně spojila jeho DNA. A právě tento muž je dalším podezřelým, který některými bývá zmiňován jako možný podezřelý v případech mizení dětí v průběhu 80. let, kdy žil ve Švýcarsku, než se v roce 1990 s manželkou odstěhoval do Španělska. Dalším sériovým pachatelem, který byl ve zmíněném období ve Švýcarsku aktivní, byl jistý Roland Kübler. Tento sériový vrah se zaměřoval na mladé a dospívající chlapce a (mimo jiné) v roce 1982 zavraždil 14letého chlapce jménem Stefan Brütsch. Tato vražda zůstávala po dlouhá léta neobjasněna a byla dávána do souvislosti právě se zmiňovanou sérií vražd dětí. Posledním důrazným varováním, které vybízí k opatrnosti k „bezhlavému“ připisování ostatních vražd Werneru Ferrarimu, je pak obnova řízení v případě vraždy Ruth Steinmann, která byl popsána na začátku tohoto článku, ale o tom až v posledním dílu.
Kdo zabil malou Ruth
Jak jsme již naznačili v průběhu článku, kauza Wernera Ferrariho je netradiční tím, že pravomocným odsouzením neskončila. Nejde jen o výše popsané neobjasněné případy, kde je Ferrari jedním z podezřelých, ale je nutné se vrátit i k jedné vraždě, za kterou byl Ferrari v roce 1995 pravomocně odsouzen.
Werner Ferrari v roce 1995
Jde hned o první uvedený případ – vraždu Ruth Steinmann. V případu se totiž začal „šťourat“ novinář a spisovatel Peter Holenstein, ke kterému se dostaly zvěsti o tom, že důkazy proti Ferrarimu nemusí být „neprůstřelné“. „Když jsem četl o procesu, ptal jsem se sám sebe, jak je možné, že pětinásobný dětský vrah mohl být odsouzen v procesu, který trval pouhé dva dny, a proč mu byl jako jeho obhájce přidělen rozvodový právník bez praxe v trestním řízení. Také jsem nemohl pochopit, proč se Ferrari přiznalo ke čtyřem vraždám, ale pátou vehementně popíral. Policejní kruhy navíc Ferrarimu připisovaly 10 dětských vražd, ke kterým došlo v 80. letech. Proč tedy bylo stíháno jen pět? Abych našel odpovědi na tyto otázky, požádal jsem Ferrariho o úplný přístup ke spisům, a když jsem ho dostal, nemohl jsem to zkrátka nechat být.“ Vysvětloval později Holenstein svoji cestu k případu.
Holenstein nechal na vlastní náklady učinit DNA analýzu pubického ochlupení nalezeného na těle zavražděné dívky. Zjištěný profil neodpovídal DNA profilu Ferrariho, kvůli čemuž v červnu 2003 povolil nadřízený soud obnovu řízení. V obnoveném soudním procesu bylo mimo jiné zkoumáno i kousnutí na hrudi Ruth Steinmann, kdy znalci uvedli, že ani kousanec „velmi pravděpodobně“ nepochází od Ferrariho.
Z šetření a svědeckých výpovědí naopak vyplynul jiný podezřelý. Šlo o v době vraždy osmadvacetiletého muže, který se podle svých příbuzných po vraždě choval mimořádně zvláštně. Mimo jiné přišel v den vraždy domů pozdě večer a měl na paži čerstvý kousanec. V následujících dnech rovněž velmi důkladně čistil svůj moped, kdy dokonce pneumatiky drhnul kovovým kartáčem. Navíc bydlel pouhé 3 kilometry od místa, kde k vraždě došlo. Zajímavé rovněž bylo, že v té době nosil stejný sestřih, jako Ferrari, nosil takřka stejné brýle a byl mu výrazně podobný. Rozdíl byl jen v tom, že byl podstatně vyšší než Ferrari a nenosil knír. A zde je další indicie svědčící pro Ferrariho nevinnu. Ruthin otec, který v den její vraždy zahlédl poblíž místa činu muže na mopedu, totiž knír při jeho popisu neuváděl a Ferrari ho nosil již od svých 20ti let. Naopak uvedl gesto, které bylo příznačné pro „nového“ podezřelého. V obnoveném řízení otec Ruth přiznal, že když v roce 1989 v novinách zahlédl foto Ferrariho, možná si do něj onoho muže promítnul. Stejně to mohla mít i další svědkyně, která v procesu z roku 1995 Ferrariho v onom „muži na mopedu“ poznala. Problém byl v tom, že „nový“ podezřelý v mezidobí spáchal sebevraždu. Rodina jej totiž ze zločinu otevřeně podezírala, takže se nejprve odstěhoval do jiného města, ale nakonec v roce 1983 zvolil dobrovolný odchod z tohoto světa. Ve svém dopise na rozloučenou se výslovně zmínil o vraždě Ruth, ale otázku, zda-li byl pachatelem ponechal nezodpovězenou. Svou sebevraždu vysvětloval pouze tím, že už neunesl to podezření. V návaznosti na tyto indicie tak bylo jeho tělo exhumováno a byla porovnána jeho DNA a zubní otisky se zajištěnými důkazy. Zde se znalci vyjádřili v tom směru, že stopy po kousnutí „velmi odpovídají“ zubům exhumovaného těla, nicméně DNA profil nalezeného pubického ochlupení exhumovanému muži neodpovídal.
V této souvislosti stojí za zmínku ještě jedno zajímavé svědectví. Tehdejší spolužačka zavražděné se totiž v roce 2001 sama přihlásila organizaci na podporu obětí a uvedla, že Ruth do lesa vylákala na příkaz svého strýce, který pak dívku zneužil a zavraždil s nějakým svým kamarádem. Jenže její strýc zemřel v roce 1998 na rakovinu, a žena své svědectví odmítla zopakovat na policii a kvůli psychickým problémům se nedostavila ani k soudu při obnoveném řízení. Tedy se nabízí i hypotéza, že se na vraždě mohli podílet dva muži, přičemž jedním z nich by mohl být strýc této svědkyně a druhým onen exhumovaný muž, jehož zubní otisky velmi odpovídaly kousnutí nalezenému na těle dívky. Tím by šlo vysvětlit, že nalezené pubické ochlupení neodpovídalo jeho DNA. Jde však pouze o teorii. Zpět k faktům.
Jisté je to, že na základě výše předestřených důkazů byl Werner Ferrari dne 10. dubna 2007 okresním soudem v Badenu pravomocně zproštěn obžaloby z vraždy Ruth Steinmann a v souvislosti s tímto případem je na něj třeba nutno nahlížet jako na nevinného. Ani toto rozhodnutí však nemělo žádný vliv na jeho trest a i nadále zůstává doživotně zbaven svobody v souvislosti se zbylými čtyřmi vraždami. Kdo skutečně zavraždil dvanáctiletou Ruth, není jasné. Z případu se stal tzv. kriminalistický pomníček.
Werner Ferrari v roce 2007
Závěr
Co uvést k případu Wernera Ferrariho závěrem? Snad jen to, že ve článku byla věnována pozornost výhradně vraždám, případně neobjasněným zmizením dětí, které mohly být dílem Ferrariho, ale otázkou zůstává i to, kolik dětí během své kriminální kariéry zneužil. Zde je možné zmínit svědectví jednoho muže, který později připustil, že jej Ferrari v dětství opakovaně osahával. Výměnou za to dovolil chlapci řídit své auto a dával mu sladkosti. Tento muž se s odstupem času diví, že pedofilnímu muži neodporoval, ale jedním dechem dodává: „Možná to je přesně to, co mi zachránilo život.“ Kolik dalších dětí mohl Ferrari obdobným způsobem zneužít a zneužil?
Případ je rovněž často přetřásán ještě z jednoho důvodu - coby nehezká vizitka švýcarské kriminalistiky. Nejde ani tak o obžalobu z vraždy, kterou Ferrari nespáchal, ostatně zde byla původně policie a soudy za jedno. Jde především o otázku, zda-li nemohl být dopaden dříve. V dokumentu True Crime: Der Kindermörder Werner Ferrari totiž zaznívají svědectví o tom, že policie dostala tip na Ferrariho mnohem dříve, než došlo k jeho zadržení. Tedy je možné, že kdyby detektivové zvolili jiný postup, případně zaměřili svoji pozornost pečlivěji tímto směrem, mohlo se podařit pozdější Ferrariho oběti ochránit. Ostatně to, že se touto velice palčivou otázkou zabývala i sama policie ve zmíněném dokumentu potvrzuje i bývalý policejní šéf kantonu Aargau.
Jako memento na závěr zmiňme vyjádření rodičů Fabienne Imhof, poslední Ferrariho oběti. Ti si prý dodnes pamatují každý detail osudného dne. "Něco takového ze sebe nikdy nedostanete." I když prý bolest časem zeslábla, obrovský smutek ze ztráty dcery cítí dodnes. Na druhou stranu jsou vděční za to, že se vraždu jejich dcery podařilo objasnit a odsuzující rozsudek považují alespoň za nějaké zadostiučinění. „Mnoho rodičů nikdy nezjistí, co se stalo jejich dítěti a to je nejhorší." Přes to všechno podle svých slov pachateli již odpustili. "Jaký má smysl ho nenávidět?", odpovídají, když tento fakt veřejnost překvapuje. Jedním dechem však vyjadřují udivení a znepokojení nad tím, co se k nim doneslo: „Od jednoho zaměstnance ve vězení vím, že Ferrari byl od roku 2000 několikrát na vycházce! Rodiče oběti vraždy musí dnes očekávat všechno", konstatoval otec dívky pro jeden novinový článek.