Jerome Brudos - detailně zpracovaný případ amerického sexuálního sériového vraha nejméně 4 žen, tzv "Bestie z Harkstedu". HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Jerome Brudos 8. 4. 2011 Jerome Brudos - americký sériový vrah přezdívaný „Shoe Fetish Slayer“, jehož zločiny byly úzce spojeny se sexuální posedlostí ženskými chodidly, botami a spodním prádlem. V průběhu necelých šestnácti měsíců v letech 1968–1969 zavraždil v americkém Oregonu čtyři mladé ženy. Těla některých obětí po smrti sexuálně zneužíval, oblékal do ženského prádla a fotografoval. Třem z nich navíc odřízl části těla, které si ponechal jako trofeje. Za své zločiny byl odsouzen ke třem po sobě jdoucím doživotním trestům odnětí svobody. Narozen : 1939 Zemřel :28. 3. 2006 Země : USA Počet obětí : 4+ Unikal : 1 rok Vražedná aktivita : 1968-1969 Přezdívka :„ Bestie z Harkstedu “ Jerome Brudos patřil mezi nejznámější americké sériové vrahy 60. let 20. století. Během necelých šestnácti měsíců v letech 1968–1969 zavraždil v Oregonu čtyři mladé ženy . Jeho zločiny byly úzce spojeny s dlouhodobým sexuálním fetišismem zaměřeným na ženské boty a spodní prádlo , ale také s násilnými sexuálními fantaziemi, jejichž počátky sahaly až do jeho dětství. Dětství a první varovné signály Jerome Brudos se narodil 31. ledna 1939 ve městě Webster v americkém státě Jižní Dakota. Jeho rodina se během jeho dětství opakovaně stěhovala , až se nakonec usadila v Oregonu. Vztah s matkou Eileen byl podle pozdějších životopisných zpracování velmi problematický . Ta si údajně přála dceru a narození dalšího syna pro ni bylo zklamáním . Zatímco staršímu bratrovi projevovala náklonnost, Jerryho často kritizovala, ponižovala a přísně trestala . Chlapec k ní postupně získal silně nepřátelský vztah . Již kolem pěti let jej začaly fascinovat dámské boty na vysokých podpatcích. Podle pozdějších popisů našel na skládce pár dámských střevíců, které si odnesl domů a tajně je nosil . Když to matka zjistila, rozzuřila se, chlapce potrestala a boty před ním spálila . Jeho zájem tím však nezmizel. O několik let později se pokusil odcizit boty své učitelce v první třídě základní školy. Při pokusu byl přistižen a musel se ke svému jednání přiznat. „Není jasné, proč se Jerome Brudos stal fetišistou na ženské nohy “ tvrdí specialista na sériové vrahy, Harold Schechter, „je ale jisté, že se tato úchylka začala u něj projevovat v neuvěřitelně nízkém věku. “ S přibývajícím věkem se Brudosova záliba dále rozvíjela . Začal krást dámské boty a později také spodní prádlo , které odnášel například z prádelních šňůr sousedek. V dospívání již tyto předměty spojoval se sexuálním vzrušením a postupně si vytvářel rozsáhlejší sbírku odcizeného ženského oblečení. První útok a pobyt na psychiatrii Brudosovy sexuální fantazie postupně nabývaly stále násilnější podoby . V šestnácti letech již například pod pohrůžkou nožem přinutil jednu ze svých známých, aby se svlékla, a nahou ji fotografoval. První skutečně vážný střet se zákonem však přišel v dubnu 1956 , kdy mu bylo sedmnáct let. Tehdy vylákal stejně starou dívku na projížďku automobilem. Na opuštěném místě ji vyzval, aby se svlékla, a když odmítla, vytáhl ji z vozu a brutálně zbil . Při útoku jí dokonce zlomil nos. Její křik naštěstí zaslechla projíždějící dvojice, která zastavila a dívce přispěchala na pomoc. Oba mladé lidi následně odvezla na policejní stanici. Brudos se při výslechu k napadení přiznal , tvrdil však, že chtěl dívku pouze přimět ke svlékání, aby ji mohl fotografovat . Následná domovní prohlídka odhalila jeho rozsáhlou sbírku dámských bot, spodního prádla a fotografií nahých dívek . Vyšlo rovněž najevo, že si již dříve nedaleko rodinného domu vyhloubil podzemní úkryt , v němž si představoval držení unesené ženy v zajetí . Vzhledem k závažnosti jeho chování byl šestnáctého dubna 1956 umístěn do psychiatrického zařízení Oregon State Hospital, kde strávil přibližně devět měsíců . Ani během pobytu však nebyl zcela izolován od okolního světa a mohl nadále docházet do školy. Psychiatrická vyšetření odhalila výrazné sexuální odchylky a násilné fantazie , které odborníci spojovali s Brudosovým nepřátelským vztahem k matce a ženám obecně. Podle pozdějších životopisných zpracování si například představoval, že bude unesené ženy ukládat do mrazničky, aby jejich ztuhlá těla mohl aranžovat do různých sexuálních poloh . Lékaři však jeho stav nepovažovali za natolik závažný , aby vyžadoval dlouhodobé ústavní léčení. Po přibližně devíti měsících byl Brudos propuštěn. Podle tehdejšího psychiatrického hodnocení netrpěl závažným duševním onemocněním a jeho problémy byly částečně vysvětlovány nezralostí a obtížným dospíváním . Některé pozdější prameny ovšem uvádějí také diagnózu hraniční schizofrenie, jak se tehdy používala v dobové psychiatrické terminologii. Z dnešního pohledu je pozoruhodné, že ani násilné sexuální fantazie, předchozí útoky na dívky a úvahy o jejich držení v zajetí nevedly k závěru, že představuje dlouhodobé nebezpečí. Je však třeba připomenout, že se psal rok 1956 a poznatky o sexuálně motivovaném násilí, hodnocení rizika recidivy a vývoji sériových pachatelů byly oproti současnosti značně omezené. Přesto zůstává otázkou, zda tehdejší odborníci Brudosovu nebezpečnost nepodcenili. Mladý Jerry Brudos Manželsví a rostoucí posedlost Poté Brudos nastoupil do armády , ale brzy z ní byl propuštěn a stal se elektrotechnikem . Když mu bylo 22 let , seznámil se s tehdy 17letou plachou dívkou , která se později stala jeho manželkou. Zprvu byla ochotna plnit některé manželovy choutky včetně toho, že po domě musela chodit nahá a on ji fotil. Také mu slíbila, že nebude chodit do jeho dílny v garáži, ani do podkroví, kde měl poschovávané prádlo , boty a později i části těl. Zlom nastal ve chvíli, kdy před ni jednou předstoupil oblečený v ženském spodním prádle . Manželka jeho zálibám nerozuměla a jeho chování ji ranilo. Tak se Brudos opět stáhl se svými erotickými zálibami do světa svých sexuálních fantazií , ve kterém pokračoval v krádežích dámského prádla a bot a tajně fotografoval cizí ženy. Nakonec už žena veškerý sex s Brudosem odmítala , přesto spolu během vztahu zplodili 2 děti . Fotografie, kterou Brudos pořídil při sledování žen na ulici První vražda Ani po propuštění z psychiatrické léčebny Brudos ve svém jednání nepřestal. Nadále kradl dámské boty a spodní prádlo, postupně se však začal dopouštět také závažného sexuálního násilí. V květnu 1967 například sledoval ženu, jejíž boty na vysokých podpatcích ho zaujaly. Vnikl za ní do bytu, kde ji škrtil až do bezvědomí , znásilnil a poté jí odcizil několik párů bot. Žena útok přežila. První vraždu spáchal 26. ledna 1968 . Toho dne se v portlandské čtvrti, kde Brudos bydlel se svou manželkou a dvěma dětmi, pohybovala devatenáctiletá Linda Slawsonová . Pracovala jako podomní prodejkyně encyklopedií a při obcházení domů zaklepala také na dveře Brudosova domu. Ten předstíral zájem o koupi encyklopedie a pozval ji dovnitř . Jakmile se mladá žena ocitla v jeho moci, udeřil ji do hlavy a následně uškrtil . Její tělo ukryl a později s ním manipuloval v garáži, kterou využíval jako soukromou dílnu. Podle pozdějších rekonstrukcí se přitom v domě nacházela také jeho manželka s dětmi . Brudos je následně poslal na jídlo, aby mohl zůstat s tělem sám. Mrtvou ženu oblékal do dámského spodního prádla a bot ze své sbírky, aranžoval její tělo do různých poloh , fotografoval je a sexuálně zneužíval. Nakonec jí pilkou oddělil levé chodidlo , které si ponechal jako trofej . Uchovával je v mrazničce a později na ně nazouval různé dámské boty. Zbytku těla se zbavil v řece Willamette. Podle svého pozdějšího přiznání jej shodil z mostu, přičemž je zatížil, aby nevyplavalo. Lindiny ostatky se nikdy nepodařilo nalézt. Její vražda tak zůstala jedinou ze čtyř Brudosových přiznaných vražd, u níž nebylo nalezeno tělo oběti. Linda Slawson Když se Linda Slawsonová nevrátila domů, její rodina oznámila zmizení policii . Kriminalisté se nejprve pokusili zrekonstruovat její poslední pracovní den. Prověřili proto záznamy společnosti, pro kterou prodávala encyklopedie, avšak nepodařilo se jim zjistit přesnou trasu , po níž se 26. ledna pohybovala. Policie sice vypátrala její zaparkovaný automobil , žádné stopy vedoucí k objasnění zmizení však neobjevila. Linda byla vedena jako pohřešovaná a její rodina neměla nejmenší tušení, co se s ní stalo. To se dozvěděla až o více než rok později. Jan Whitney Druhou Brudosovou obětí se stala třiadvacetiletá Jan Susan Whitneyová , která se 26. listopadu 1968 vracela domů před oslavami Dne díkůvzdání. Její automobil se porouchal na dálnici Interstate 5 mezi městy Salem a Albany v Oregonu. Jan tehdy nebyla sama. Cestou svezla dva stopaře, kteří nyní společně s ní čekali u nepojízdného vozu na pomoc. Když kolem projížděl Jerry Brudos, zastavil a nabídl se, že automobil opraví. Tvrdil však, že si nejprve musí doma vyzvednout potřebné nářadí. Jan jeho nabídku přijala a společně se stopaři nastoupila do Brudosova vozu. Ten nejprve oba muže vysadil na jejich požadovaném místě a poté odvezl Jan ke svému domu . Zaparkoval před garáží a předstíral, že si jde pro nářadí. Místo toho však nenápadně nastoupil na zadní sedadlo automobilu, zatímco Jan seděla vpředu. Vyzval ji, aby zavřela oči, a když jeho požadavku vyhověla, zezadu jí kolem krku utáhl kožený popruh a uškrtil ji . Mrtvou ženu pak přenesl do své dílny v garáži a tam jej zneužil. Stejně jako v případě Lindy Slawsonové ji oblékal do různých kusů dámského spodního prádla a obuvi, aranžoval do různých poloh a fotografoval . Tělo následně zavěsil pomocí kladky na hák u stropu garáže , kde je ponechal přibližně dva dny. Během této doby s ním opakovaně sexuálně manipuloval. Právě tehdy málem došlo k odhalení vraždy. V době, kdy Brudos s rodinou nebyl doma, narazil do jejich garáže automobil a prorazil část její stěny. K nehodě přijela také policie. Přestože uvnitř viselo tělo zavražděné ženy, zasahující policista si jej podle Brudosova pozdějšího vyprávění nevšiml. Otvor se totiž nacházel nízko nad zemí a výhled do garáže znesnadňovaly tma, prach a trosky. Brudos to později komentoval slovy: „ To bylo o fous. “ Před odstraněním těla ženě odřízl jeden prs , z něhož chtěl vytvořit odlitek zalitý do pryskyřice a používat jej jako těžítko. Pokus se mu však podle jeho výpovědi nepodařil. Tělo následně zatížil kusem železa a vhodil do řeky Willamette . Jan Whitneyová zůstala pohřešovaná až do roku 1969. Její ostatky byly objeveny 27. července, tedy měsíc poté, co se Brudos přiznal k její vraždě a byl odsouzen. Třetí Brudosovou obětí se stala studentka chemie Oregonské státní univerzity Karen Elena Sprinkerová . Dne 27. března 1969 se měla setkat se svou matkou na obědě v obchodním domě ve městě Salem . Na domluvenou schůzku však nikdy nedorazila. Její automobil zůstal zaparkovaný nedaleko obchodního domu. Pozdější vyšetřování odhalilo, že se toho dne na parkovišti pohyboval také Jerry Brudos , tentokrát převlečený do ženských šatů . Podle některých svědectví si lidé všimli nezvykle vysoké ženy s mužskými rysy. Nikdo však netušil, že jde o nebezpečného sexuálního agresora, který už měl na svědomí dvě vraždy. Brudos si přitom původně vyhlédl jinou mladou ženu , která měla na sobě krátkou sukni a boty na vysokých podpatcích. Pokusil se ji sledovat, ale ztratila se mu z dohledu. Když se vracel ke svému automobilu, všiml si Karen Sprinkerové, která právě vystupovala ze svého vozu. Přestože ho její obuv podle jeho pozdější výpovědi nijak zvlášť nepřitahovala, rozhodl se zaútočit právě na ni. Pod pohrůžkou střelnou zbraní ji donutil nastoupit do svého automobilu a odvezl ji do garáže u svého domu. Tam ji přinutil svléknout se, oblékat si různé kusy dámského spodního prádla a pózovat před fotoaparátem. Pořizoval přitom snímky, které se později staly důležitými důkazy proti němu. Karen sexuálně napadl a následně ji usmrtil oběšením na háku zavěšeném u stropu garáže, který použil již při předchozí vraždě. Stejně jako u ostatních obětí pak sexuálně zneužíval i její mrtvé tělo. Nakonec jí odřízl oba prsy , které chtěl využít k výrobě odlitků. Tělo následně zatížil částí automobilového motoru a zbavil se ho v řece Long Tom . Karen tak zmizela podobně záhadně jako předchozí dvě zavražděné ženy. Tentokrát se však Brudosovi nepodařilo zahladit všechny stopy. Karen Sprinkler Unesená Karen Sprinkler vyfocena v Brudosově garáži Dne 21. dubna 1969 se Brudos pokusil unést další mladou ženu. Tentokrát si vyhlédl čtyřiadvacetiletou administrativní pracovnici Sharon Woodovou , která po skončení pracovní doby v Portlandu mířila na setkání se svým manželem. Měli spolu projednat rozvod. Když Sharon vstoupila do podzemních garáží, kde měla zaparkovaný automobil, získala nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. Rozhodla se proto vrátit k místu, odkud slyšela hlasy dalších lidí. Vtom jí však kdosi poklepal na rameno . Když se otočila, spatřila vysokého, zavalitého muže, který na ni mířil pistolí . Přikázal jí, aby nekřičela. Sharon se však nehodlala podvolit. Přestože vážila jen kolem padesáti kilogramů a útočník byl výrazně silnější, rozhodla se bojovat . Byla přesvědčena, že ji chce muž zavraždit, a doufala, že její křik a hluk zápasu přivolají pomoc. Začala se bránit, kopala do útočníka a pokusila se mu vytrhnout pistoli z ruky . Muž ji chytil kolem krku a snažil se ji umlčet, Sharon ho však silně kousla do ruky , až mu začala téct krev. Přestože měla proti mnohem silnějšímu protivníkovi jen malou šanci, nepřestávala se bránit. Útočník ji nakonec popadl za vlasy a prudce jí udeřil hlavou o betonovou podlahu. Žena byla nárazem omráčena . Právě v tu chvíli však Sharon zaslechla přijíždějící automobil. Útočník si uvědomil, že by mohl být přistižen, sebral ze země pistoli, kterou během zápasu upustil, a z místa uprchl . Sharon tak svým odhodlaným odporem pravděpodobně zabránila vlastnímu únosu a možné vraždě. Přivolaným policistům následně poskytla popis pachatele. Vybavovala si především jeho mohutnou postavu, modré oči a výrazně pihovatý obličej . Tehdy ještě netušila, že se ubránila sériovému vrahovi, který měl v té době na svědomí již tři mladé ženy. Sharon Wood Pouhé dva dny po neúspěšném útok u na Sharon Woodovou, 23. dubna 1969 , se Brudos zmocnil své čtvrté známé oběti. Stala se jí dvaadvacetiletá Linda Dawn Saleeová , která pracovala jako sekretářka a současně studovala na Portland State University. Toho odpoledne navštívila obchodní centrum v Portlandu, kde nakupovala narozeninové dárky pro svého snoubence. Když se vracela k automobilu, zastavil ji muž, který se představil jako policista . Brudos jí ukázal falešný policejní odznak a oznámil, že je podezřelá z krádeže v obchodě. Přestože Linda jakékoliv provinění popírala, přesvědčil ji, aby jej následovala k jeho automobilu. Teprve tam jí sdělil, že nejde o policejní zákrok, ale o únos , a tvrdil, že za její propuštění bude požadovat výkupné. Poté ji odvezl ke svému domu. Když však vystoupili z automobilu, na verandě se nečekaně objevila Brudosova manželka a oznámila mu, že je připravená večeře. Brudos proto Lindu odvedl zpět do garáže, svázal ji a nechal tam samotnou . Sám se mezitím odebral do domu, kde v klidu povečeřel se svou rodinou. Když se vrátil, zjistil, že se mladé ženě podařilo uvolnit pouta. Linda se však stále nacházela v garáži. Brudos se ji pokusil znovu znehybnit, tentokrát pomocí koženého řemene, který jí utáhl kolem krku. Žena se zoufale bránila, kopala kolem sebe a škrábala útočníka, ten ji však nakonec uškrtil . Během útoku ji také sexuálně napadl . Ani její smrtí však Brudosovo násilné jednání neskončilo. Tělo zavěsil na stejný hák , který použil již při předchozích vraždách, a následně se pokusil o mimořádně bizarní experiment . Do oblasti hrudníku mrtvé ženy zavedl dvě kovové jehly, které připojil ke zdroji elektrického proudu . Doufal, že proud vyvolá svalové stahy a tělo se začne pohybovat, jako by „tančilo “. Pokus však selhal. Elektrický proud způsobil pouze lokální popáleniny v místech vpichů. Tělo si ponechal přibližně jeden den, během něhož je ještě sexuálně zneužil . Poté jej přivázal k těžké automobilové převodovce a vhodil do řeky Long Tom , kde doufal, že navždy zůstane skryté. Právě tento způsob zahlazování stop se mu však měl brzy stát osudným. Linda Salee Přestože během pouhých šestnácti měsíců zmizely v Oregonu čtyři mladé ženy, policie zpočátku neměla dostatek důkazů, které by jednotlivé případy spojovaly. Zásadní průlom nastal až 10. května 1969, sedmnáct dní po zmizení Lindy Saleeové. Dva rybáři tehdy v mělké části řeky Long Tom objevili něco, co zprvu považovali za velký balík plovoucí těsně pod hladinou. Když se přiblížili, zjistili, že jde o tělo mladé ženy v pokročilém stadiu rozkladu. Přivolaní kriminalisté zjistili, že tělo bylo nylonovým lanem a měděným drátem připevněno k těžké automobilové převodovce, která jej měla udržet pod vodou. Při ohledání je zaujal neobvyklý způsob uvázání uzlů, ale také měděný drát stočený způsobem připomínajícím práci elektrikáře. Vyšetřovatelé proto začali uvažovat, zda pachatel nemá zkušenosti s elektrotechnickými pracemi nebo opravami automobilů. Podle zubní dokumentace byla mrtvá žena identifikována jako Linda Saleeová. Policisté následně zahájili důkladné prohledávání řeky a jejího okolí. To mělo již za dva dny přinést další zásadní objev. Uzel, kterým Brudos uvazoval zátěž k mrtvolám, než je hodil do vody Již 12. května 1969 , pouhé dva dny po prvním objevu , nalezli policejní potápěči přibližně osmnáct metrů od prvního místa nálezu další ženské tělo . Patřilo devatenáctileté studentce Karen Sprinkerové , pohřešované od 27. března. Také její tělo bylo zatíženo. Kriminalisté navíc zjistili, že pachatel použil stejný typ nylonového lana a měděného drátu jako v případě Lindy Saleeové. Shodoval se rovněž způsob jejich upevnění. Bylo proto téměř jisté, že obě ženy zavraždil stejný člověk . Zajímavé byly i úvahy o jeho fyzické síle. Těla zatížená těžkými automobilovými součástkami musel někdo dopravit k řece a vhodit do vody. Kriminalisté proto zvažovali, zda za vraždami nestojí mimořádně silný muž, případně dvojice spolupracujících pachatelů. Použití automobilových součástek, specifických uzlů a elektrických vodičů současně naznačovalo, že vrah může mít zkušenosti s opravami automobilů nebo elektrotechnickými pracemi . Policie proto začala prověřovat také místní autoservisy a vrakoviště. Policisté vytahující tělo z řeky Protože Karen Sprinkerová studovala na Oregonské státní univerzitě v Corvallisu, rozhodli se kriminalisté prověřit také její spolužáky a další studenty . Zpočátku se zdálo, že tato cesta nikam nepovede. Nikdo nevěděl o podezřelém muži, s nímž by se Karen stýkala, ani o okolnostech, které by mohly vysvětlit její zmizení. Během rozhovorů se studentkami však vyšetřovatelé narazili na zajímavou stopu. Několik mladých žen uvedlo, že jim v poslední době telefonoval neznámý muž , který se představoval jako veterán z války ve Vietnamu a snažil se je vylákat na schůzku . V areálu univerzity se navíc pohyboval podezřelý, zavalitý muž se světlými, nazrzlými vlasy a pihovatým obličejem . Jeho popis nápadně připomínal útočníka , kterému se v dubnu podařilo uniknout Sharon Woodové . Jedna ze studentek dokonce přiznala, že s neznámým mužem na schůzku skutečně šla. Jeho chování ji však znepokojovalo . Během rozhovoru totiž nečekaně stočil řeč na zavražděné ženy, jejichž těla byla nedávno nalezena v řece Long Tom. Dokonce se jí zeptal, jak může vědět, že ji také neodveze k řece a neuškrtí. Přestože informace o vraždách byly již veřejně známé, takové výroky vzbudily u kriminalistů pochopitelné podezření. Policisté proto studentku požádali, aby je upozornila, pokud ji neznámý muž znovu kontaktuje , a pokusila se s ním domluvit další schůzku. Po několika dnech skutečně zatelefonoval . Dívka souhlasila, že se s ním setká ve své studentské koleji, kde už na něj ovšem čekali také vyšetřovatelé . Jerome Brudose mugshot Neznámým mužem byl třicetiletý Jerome Brudos . Při rozhovoru s policisty působil sebejistě a ochotně odpovídal na jejich otázky . Poskytl jim své osobní údaje, které se ukázaly jako pravdivé. Kriminalisté tehdy neměli dostatek důkazů, aby jej mohli zadržet, a proto ho propustili . Jeho chování a podobnost s popisem pachatele předchozích útoků však byly natolik podezřelé, že se rozhodli prověřit jeho minulost . Následně zjistili, že Brudos má záznamy o sexuálně motivovaném násilí . Významnou roli sehrálo také svědectví další mladé ženy , která se v dubnu 1969 ubránila pokusu o únos a později jej označila za svého útočníka. Policie tak získala důvod k dalším úkonům a 26. května provedla prohlídku Brudosova domu . Objevila při ní důkazy, které jej spojovaly se zavražděnými ženami. O tři dny později, 29. května 1969, byl Brudos zatčen v souvislosti s předchozím pokusem o únos. Vyšetřování několika vražd se tím zásadně posunulo. Po zatčení se Brudos během policejních výslechů postupně přiznal ke všem čtyřem vraždám i několika předchozím sexuálně motivovaným útokům. Podrobně popisoval nejen průběh svých zločinů, ale také své sexuální fantazie a fetišismus zaměřený především na ženské nohy, boty a spodní prádlo. V jeho výpovědích však vyšetřovatelé nenacházeli skutečnou lítost nad osudem zavražděných žen. Pokud projevoval obavy , týkaly se především dopadu jeho zločinů na vlastní manželku a děti . A obával se zcela oprávněně. Jeho zločiny totiž zásadně ovlivnily i jejich život. Na jeho manželku totiž padlo podezření ze spolupráce u jedné z vražd. Svědkyň totiž tvrdila, že mu pomáhala přenášet tělo zavražděné ženy. V říjnu 1969 tak sama stanula před soudem, ale všech obvinění byla zproštěna. Obě děti byly během jejího stíhání dočasně umístěny do náhradní péče. V následujícím roce se žena s Brudosem rozvedla, změnila sobě i dětem příjmení a odstěhovala se. Soud zároveň zakázal dětem kontakt s otcem. Vzhledem k množství usvědčujících důkazů se Brudosova obhajoba rozhodla zaměřit především na otázku jeho duševního stavu a trestní odpovědnosti . Brudos zpočátku tvrdil, že za své jednání není kvůli duševní chorobě odpovědný. Jeho obhájci proto nechali během června 1969 vypracovat celkem sedm odborných posudků, pět psychiatrických a dva psychologické. Výsledky však pro Brudose příznivé nebyly. Všech sedm odborníků dospělo ke shodnému závěru, že byl v době vražd z právního hlediska příčetný . Přestože vykazoval závažné osobnostní a sexuální odchylky, jeho duševní stav jej nezbavoval trestní odpovědnosti. Rozuměl povaze svého jednání i jeho protiprávnosti. Dne 27. června 1969 se proto třicetiletý Brudos před soudem přiznal k vraždám Jan Whitneyové, Karen Sprinkerové a Lindy Saleeové. Soud mu uložil tři po sobě jdoucí doživotní tresty odnětí svobody. Za vraždu své první oběti Lindy Slawsonové odsouzen nebyl . Přestože se k ní přiznal, její tělo nebylo nikdy nalezeno a obžaloba nedisponovala dostatečnými důkazy k jeho odsouzení. Brudos se ovšem se svým trestem nesmířil. Již v následujícím roce se obrátil na odvolací soud a napadl nejen přijetí svého přiznání, ale také způsob uložení tří doživotních trestů. Tvrdil mimo jiné, že další doživotní tresty měly být vykonávány souběžně, nikoliv postupně. Se svou argumentací však neuspěl. Ani během dlouholetého věznění nepřestal usilovat o propuštění . Opakovaně se obracel na soudy a žádal o podmíněné propuštění. V roce 1995 oregonská komise pro podmíněné propuštění rozhodla, že další veřejná slyšení v jeho věci již nebudou probíhat. Brudos toto rozhodnutí napadl a dosáhl alespoň obnovení pravidelného posuzování své situace, nikoliv však samotného propuštění. Ve vězení tak nakonec strávil zbytek života . Fotografie Jerome Brudose z Oregonské státní věznice 28. března 2006 Jerome Brudos zemřel ve věku 67 let . Jeho smrt nastala z přirozené příčiny. Byl nejdéle vězněným odsouzeným (37 let) v Oregonské státní věznici. Za tu dobu si vydobyl mnoho privilegií včetně volného pohybu bez dozoru po věznici, ačkoliv měl zřejmě instalován elektronický čip. O případu se můžete dočíst v populární knize: Nejkrutější psychopati v dějinách . DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Obsáhlý český web o sériových a masových vrazích. Detailně zpracované případy, filmy, recenze knih, krimi kuriozity a mnoho dalšího. www.serialkillers.cz Gallery Aktuality KrimiAntik České a slovenské kriminální případy Naposledy doplněno 29. 9. 2026 Adolf Hlubik Zveřejněno 26. 5. 2026 Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 5 Zveřejněno 27. 2. 2026 Dva na vraždu Kniha "Dva na vraždu - případy smrtící spolupráce " přináší investigativní pohled na zločiny, v nichž klíčovou roli sehráli dva pachatelé. Cena: 367 Kč Mordparta Ostrava Případy šéfa ostravské kriminálky Luboše Valeriána . Dvanáct příběhů , které zanechaly nesmazatelnou stopu v historii české kriminalistiky. Cena: 399 Kč Deviant Kniha Deviant podrobně zkoumá neuvěřitelný život jednoho z nejzvrácenějších sériových vrahů v dějinách amerického zločinu, Eda Geina . Cena: 299 Kč Filmy, dokumenty a knihy Žebříček 150 "true crime" filmů o případech sériových vrahů. Žebříček 60 filmů o fiktivních sériových vrazích . Žebříček top 75 krimi seriálů . Žebříček 100 "true crime" knih . Serial Killer Documentary: Charles Sobhraj (The Serpent) Play Video Interview s masovým vrahem - CZ Play Video 48 hodin - Sériový vrah z Atlantic City Play Video Najväčšie Kriminálne Prípady Slovenska - 2. Škrtič žien Play Video Documents Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close FILMY A DOKUMENTY KNIHY O VRAZÍCH NEW SECTION: Krimi kuriozity SERIÁLY O VRAZÍCH Masoví vrazi MASOVÍ VRAZI Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 Článek Kompletní přehled masových vrahů Contact KONTAKT Prostor pro zanechání zprávy Výborně! Zpráva byla přijata. Odeslat UPOZORNĚNÍ: Všechna práva vyhrazena! Články a obsah této stránky podléhají znění Autorského zákona č. 121/2000 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, a nesmí být bez autorova souhlasu použity (např. na jiných webový stránkách), kopírovány, a to ani jejich (pozměněné) části, pro jakékoliv další účely!!! Po plagiátech je aktivně pátráno! www.SerialKillers.cz . Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz

Rozhovor s Jiřinou Hofmanovou, bývalou vyšetřovatelkou a policejní analytičkou, autorkou knihy Myšlenky zločince v české kotlině. Interview - Jiřina Hofmanová Jiřina Hofmanová je bývalá policejní vyšetřovatelka a později analytička Policejního prezidia, která se specializovala na problematiku násilných trestných činů. RNDr. Jiřina Hofmanová, Ph.D. pracovala osm let jako vyšetřovatelka obecné kriminality, kdy řešila nejzávažnější násilnou trestnou činnost, mimo jiné se např. podílela na vyšetřování kauzy tzv. "Orlických vražd". Ve své kariéře se zabývala rovněž zaváděním nových metod do policejní praxe. Mezi nimi jmenujme např. metodu videografie, moderní kriminální analýzy (analýza chování, behaviorální analýza) či zavádění analytického systému ViCLAS. Absolvovala též studijní pobyt na Jednotce behaviorální analýzy Akademie FBI v Quanticu a specializační kurz Kanadské královské jízdní policie v Ottawě. Byla též členkou Evropské skupiny behaviorálních analytiků EVUBAG. Během svého života zatím napsala tři publikace : Behaviorální analýza (2010), Jak se vraždí v Česku (2011) a Myšlenky zločince v české kotlině (2023). 1) Dobrý den, mohla byste nad rámec anotace Vaší nové knihy „Myšlenky zločince v české kotlině “ prozradit, na co se čtenáři mohou těšit a co se v ní dočtou?? Kniha je plná vyprávění o zločinech, zločincích, obětech a policistech. Je vyprávěním o tom, jak jsem se dostala k práci policejní vyšetřovatelky a jak jsme s kolegy a „osvícenými“ veliteli začali hledat možné inovativní postupy v práci policie.. K myšlenkám konkrétních zločinců, kteří se ke své trestné činnosti doznali, jsem přidala osobní vzpomínky, myšlenky a pocity. Vyprávění by mělo poskytnout čtenáři širší pohled na oblast násilí mezi lidmi a umožňuje čtenáři nahlédnout také do „kuchyně“ policejní práce od devadesátek do začátku nového tisíciletí. S určitým nadhledem jsem se pokusila popsat hledání způsobu, jak postupy běžné v „západním“ zahraničí přivést k životu i u nás, v české kotlině. Do vyprávění jsem zařadila případy zajímavé svým způsobem spáchání nebo přístupem pachatele a policie k objasňování a vyšetřování skutku. 2) Mezi nejznámější případy, na jejichž objasnění jste se podílela, patří bez pochyby tzv. Orlické vraždy“. Zaujalo mne, že mezi jednotlivými pachateli panovala určitá nedůvěra a někdy až strach jeden z druhého. Pokud je mi známo, existovaly i jisté neshody ohledně dělení „kořisti“… Jak jste vůbec vnímala vzájemné vztahy mezi jednotlivými pachateli? Mohla byste toto téma trochu rozvést? Orlické vraždy čtenáři předkládám ve třech rovinách. Tou první rovinou je objasňování vražd, které zpočátku nikdo nespojoval do série a období jedenácti měsíců vyšetřování, které začalo vyzvednutím prvního sudu s lidskými ostatky z Orlické přehrady. Druhou rovinou jsou myšlenky tří hlavních protagonistů Kopáče, Černého a Kuny. Jejich tvrzení a vysvětlování vlastního podílu na spáchání jednotlivých vražd jsem doplnila svými poznámkami a pohledem na věc. Třetí rovinou je mediální obraz Orlických vražd, který mnohým z nás, kteří jsme se na objasňování a vyšetřování podíleli, zasáhl do pracovního i osobního života. 3) Velmi iniciativní popravčí celé této skupiny – Ludvík Černý – se od chlubení svými činy v rámci podsvětí, přes naprosté popírání viny v rámci vyšetřování a před soudem, postupem času propracoval až k určitému přiznání a projevům lítosti. Rovněž se vydal cestou víry a stal se dokonce členem jedné církve. Je rovněž známo, že dokázal přesvědčit pozůstalou po jedné z obětí k poskytnutí půjčky i poté, co dotyčný zmizel. I z dalších střípků usuzuji, že asi umí být velmi přesvědčivý. Jak vnímáte v kontextu toho všeho jeho osobu Vy? Jak na Vás v rámci výslechů, které jste s ním vedla, působil? Pokud se pachatel k trestné činnosti nedozná, necítí vinu za to, co spáchal. Je také rozdíl v tom, jestli se někdo skutečně vydal cestou víry, lituje svých „hříchů“ nebo se jenom snaží vylepšit si pozici při žádosti o propuštění na svobodu. Otázkou lítosti pachatelů nad smrtí člověka se zabývá poslední kapitola knihy „Myšlenky a ďábelský záměr pětinásobného vraha“. Poskytuje vhled do mysli psychopatického vraha, který popisuje mimo jiné svůj pohled na lítost, kterou pachatelé projevují: „ Náš právní řád přímo vybízí pachatele trestných činů, aby říkali, lituji. A tak s nadějí na nižší trest litují a litují. Jaká výchova k pokrytectví. Nedokonalost je zjevná, ale ještě více zarážející je skutečnost, že se nikde nehovoří o odčinění. Neboť kdo skutečně upřímně lituje, musí toužit po odčinění….“, viz str. 333 knihy. Odpovědi na otázku k osobnosti Černého, o půjčce od přítelkyně Hodra, to vše je v knize... 4) V rámci Vaší služby u policie jste mimo jiné podílela na zavádění analytického systému ViCLAS do policejní praxe u nás. Od tohoto systému se ČR v průběhu roku 2021 odpojila. Jak tento krok vnímáte a jaký je váš názor na využití počítačových algoritmů v pomoci při boji proti sériovým pachatelům? Jsou nějaké další nové trendy v oblasti boje proti sériové trestné činnosti, které podle Vás stojí za pozornost? „Leitmotivem“ knihy je vyprávění o snaze zkvalitnit postupy policie. Zavedení systému ViCLAS a moderní kriminální analýzy (analýza chování, behaviorální analýza) s touto snahou bezprostředně souvisí. ViCLAS je totiž analytickým nástrojem behaviorální analýzy. Zrušení systému a odpojení se od západoevropského proudu moderní kriminální analýzy je důsledkem přístupu, který byl nastartován na počátku nového tisíciletí „počítačovými experty“ bez kriminalistických zkušeností a je významným krokem zpět. Opět o tom podrobněji v knize. Problematiku analytické činnosti v oblasti obecné kriminality v Policii ČR jsem obsáhle popsala ve svém diskusním příspěvku v Kriminalistickém sborníku v roce 2011. 5) Po vašem odchodu z pozice vyšetřovatelky jste přešla na Policejní prezidium, kde jste se v rámci speciální skupiny věnovala zejména zkoumání trestných činů vraždy, kdy jste mimo jiné porovnávala přes 7000 skutků spáchaných v průběhu více než 40 let na našem území, což vyústilo ve vznik publikace „Jak se vraždí v Česku“. K tomu, že taková „typická česká vražda“ se odehraje mezi blízkými osobami, pachatelem je většinou muž, který vraždí zejména prostřednictvím nože, fyzického násilí či nějaké „tupé“ zbraně, jste se již opakovaně vyjadřovala. Jsou však nějaké typy vražd, motivů, způsobů spáchání či pachatelů, které se v České republice naopak vyskytují zřídka či vůbec ve srovnání s jinými, zejména okolními, státy? Na tuto otázku nedovedu odpovědět, protože z problematiky násilí jsem odešla před deseti lety a na otevřené zdroje se nemůžu spolehnout. 6) Je známo, že jste absolvovala krátkou stáž v celosvětově známém výcvikovém středisku FBI v Quanticu a několik stáží v Kanadě. Rovněž jste byla členkou mezinárodní jednotky behaviorálních analytiků. Vše spojuje metoda, kterou jste popsala ve své dřívější stejnojmenné knize „Behaviorální analýza“. Vzpomínáte na nějaký případ, kdy byla tato metoda využita a dopomohla k objasnění zločinu, resp. k lepšímu nasměrování vyšetřování? Zkušenosti z přímého výkonu služby, stáže u FBI a Kanadské královské jízdní policie, sdílení zkušeností s analytiky sousedních států, studium české i zahraniční odborné literatury vyústily v sestavené nové taktické kriminalistické metody. Není to metoda, která sama jako taková objasní zločin. Zločin se stal v minulosti a kriminalista jej poznává pomocí informací, které musí získat přímo nebo odvodit. Behaviorální analýza má za úkol naučit kriminalistu relevantní informace vyhledávat, strukturovat, porovnávat a odvozovat. 7) Na tuto otázku se ptáme každého, s kým děláme rozhovor. Jste pro trest smrti či nikoli? A můžete vysvětlit proč? Případně jaký je obecně Váš názor na trestání pachatelů těch nejzávažnějších trestných činů? Nejsem pro trest smrti. Domnívám se, že daleko větším trestem pro pachatele je doživotní pobyt ve vězení, který by ale nebylo možné zkrátit a pachatele propustit. Obecně se ale k trestání pachatelů těch nejzávažnějších trestných činů těžko vyjadřuje bez znalosti konkrétní důkazní situace jednotlivých případů. 8) „True crime“ žánr se zejména v poslední době těší obrovskému zájmu ze strany médií a široké veřejnosti. Vychází řada dokumentů, knih, filmů… Je nějaký počin z tohoto ranku, který Vás zaujal a stál by podle Vás za doporučení? Upřímně řečeno, v poslední době je mediální prostor tak zaplněn tímto žánrem, že u mě vyvolává spíše negativní pocity. Kriminálky různé úrovně, každý ze známých herců si už nějakého toho policistu či kriminalistu zahrál několikrát, někdo si staví na roli četníka volební kampaň, někteří z legrace požadují, aby se „více vraždilo, aby měli o čem natáčet“, někdo je „nesnesitelným géniem objasňování“. Proč ten pesimismus? Osobně jsem touto profesí prošla, dovedu si živě představit, co zažívá oběť před smrtí. Vím, co zažívají pozůstalí před soudem, kde se obhájce vehementně zastává vraha jejich blízkého ve snaze jej vyvinit. Dovedu si představit, jak se cítí sexuálně napadená žena, které nikdo nevěří. Zločin jako by byl nedílnou součástí naší kultury, lidé si na něj zvykli a je pro některé diváky zábavnou show. Z našich kriminálních seriálů se mi líbily první řady Rapla a Případů prvního oddělení. Ze zahraničních krimi seriálů mám ráda ty, ve kterých nedochází k nesmyslným bitkám a střílečkám, ale kde je realisticky postavený děj, věrohodné postavy, humor a kreativita při objasňování případů. V paměti mi zůstaly seriály: Colombo, JAG, Odložené případy nebo Zákon a pořádek. Snad nejraději jsem měla seriál Closer. Rozhovor vzniknul v srpnu 2023 Další interviews Copyright © 2009 - 2023 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno!

Recenze knihy "Osm ran z lásky", která se věnuje hrdelním procesům první republiky. Autor: Jan Mach Osm ran z lásky - Jan Mach Koupit Další knihy Název: Osm ran z lásky - Hrdelní procesy první republiky Autor: Jan Mach Nakladatelství: Condor international, s.r.o. Rok vydání: 1994, 210 stran V případě knihy „Osm ran z lásky“, kterou jsme se Vám rozhodli představit tentokrát, se musíme vrátit nejprve do 90. a poté do 20. let minulého století. K vydání knihy totiž došlo v roce 1994 a autor, Jan Mach (novinář a spisovatel), se v knize zaměřil na známé hrdelní procesy z první republiky. Celkem je jich v knize zpracováno 17 a odehrály se v rozmezí let 1919 – 1928. Ač všechny případy spojuje fakt, že v každém někdo přišel o život, jednotlivé zápletky jsou různorodé a pestré. Dočíst se tak můžete o několika loupežných vraždách, o politicky motivovaném atentátu, o zabití manžela rukou týrané ženy, nebo také o zajímavém případu hromadné sebevraždy, kdy jejímu vykonavateli se sice podařilo usmrtit 2 osoby, sebe však pouze postřelil. Do výběru jednotlivých kauz se dostaly jak nejznámější případy první republiky, které jsou mnohdy zmiňovány ještě dnes (např. několikanásobný vrah a gangster Martin Lecián, sériový vrah Jindřich Bažant, vražedná rodina v Khonově mlýně), tak i poměrně neznámé, avšak neméně zajímavé, hrdelní procesy. Onen výběr kauz bych určitě pochválil. Rozhodně i to, že se autor vyjádřil k tomu, ze kterých zdrojů vycházel a čerpal, tedy kniha má svoji informační hodnotu. Na škodu jistě nebylo ani to, že každá kapitola obsahuje kraťoučké medailonky některých zúčastněných osob jednotlivých případů – ať už jde o kata, detektivy, advokáty, lékaře, rodinné příslušníky obětí či pachatelů, atd.. Horší už to však, dle mého názoru, je s jejich zapracováním do textu. Někdy totiž zabírají celou stránku a vy nevíte, zda ji přeskočit a dočíst rozečtenou větu či celý příběh, nebo nejprve přečíst tyto medailonky, a pak doufat, že se v rozečteném textu úspěšně napojíte. Ještě více mi vadilo, že některé kapitoly - případy (nejvíce ty počáteční), byly popsány trošku nepřehledně a zle se četly. Tím myslím hlavně mnohé citace z tehdejšího tisku, napojované a naskládané za sebe, kdy čtenář může trochu tápat nejen ve jménech zmíněných osob (o kom je řeč, kdo je kdo), ale i v ději jednotlivých případů. Není to naštěstí nedostatek všech kapitol, naopak, některé příběhy jsou zpracovány opravdu čtivě, ale u zhruba poloviny mě způsob zpracování trochu vadil a tím pádem pak tyto případy moc nebavily. Za sebe mohu říci, že zpočátku jsem se do čtení musel tak trochu nutit a jelikož jsem o řadě případů četl i jinde, kniha mezi konkurencí pokulhávala. Nakonec mě však přeci jen některé případy svým zpracováním velice zaujaly. A proto nakonec v tvrdé konkurenci - trojka. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3 Komentáře

Recenze knihy s názvem "Galerie zločinu II.". Autoři: M. Kučera, J. Stach. Rok vydání 2013, 290 stran Galerie zločinu II. - M. Kučera, J. Stach Další knihy Název: Galerie zločinu II. - Tajemství policejních protokolů Autor: Miroslav Kučera, Jan Stach Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2013, Praha, 290 stran Dnes se zaměřím na další v pořadí knih ze série „Galerie zločinu “ z pera bývalého člena pátracího oddělení někdejší Federální kriminální ústředny Miroslava Kučery, tentokrát ve spoluautorství s bývalým důstojníkem policie Janem Stachem. Tato kniha nese podtitul „Tajemství policejních protokolů “ a je v ní zpracováno 24 českých kriminálních případů v rozsahu cca 8-10 stran - v každém z nich přišel někdo o život, tedy jde o ty nejzávažnější případy. Mezi uvedenými vrahy můžete nalézt zejména ty známější např. Zdeněk Vocásek, Oto Biederman, Ivan Roubal, Jiří Kajínek, atd., ale dočtete se i o něco méně známých pachatelích, což kvituji. Všechny případy jsou zpracovány přesně a v solidním rozsahu, a jelikož jde především právě o ty známější případy, lze srovnávat. Zde musím konstatovat, že v rámci použitých zkrácení, podle mého, občas došlo k drobnému zkreslení okolností daného případu a některé důležité informace, které umožňují spatřit osobnost pachatele a zločin v souvislostech, zůstaly nezmíněny. Naštěstí to není častým a dominantním jevem knihy a může si toho povšimnout zřejmě jen čtenář, který má případy nastudované i z dalších zdrojů, ale pro mě drobný mínus. Trochu víc mě pak rušily různé komentáře, často uvozující či zakončující jednotlivé případy, nicméně nevztahující přímo k případům, ale spíše ke společnosti a prezentující postoje pisatele. Né, že by strohou literaturu faktu neoživily, to byl asi záměr, ale já s nimi často nesouhlasil a přišly mi na případy naroubované tak nějak nepřirozeně a navíc na mě působily tak trochu kverulantsky. Tedy trochu paradox – to co mi v prvním titulu ze série “Galerie zločinu “ velice potěšilo, čili postřehy a komentáře autora, zde mi přišlo trochu obtěžující. Možná to bude tím, že v knize s podtitulem „Nejděsivější případy 20. století “ šlo o případy s nimiž měl jediný autor Miroslav Kučera osobní, přímou pracovní zkušenost, zde tomu však tak nebylo. Nebo to možná bylo spíše tím, že v případě této knihy s podtitulem „Tajemství policejních protokolů “ se na komentářích podílel hlavně druhý ze spoluautorů – nevím. Nicméně i přes výše uvedené výtky myslím, že kniha je jako celek určitě dobrá, přínosná a rovněž čtivá a tedy ji s čistým svědomím doporučuji. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře

Carroll Edward Cole - americký sériový vrah a nekrofil, který především v průběhu 70. let zavraždil nejméně šestnáct osob. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Carroll Edward Cole 23. 4. 2020 Carroll Cole - americký sériový vrah, odsouzený v roce 1984 k trestu smrti za 16 vražd, který podle svých slov mohl zabít až 35 žen v několika amerických státech. Jako jeden z důvodů, proč vraždil, uváděl, že mu oběti svým chováním připomínaly jeho matku, ke které měl ambivalentní vztah. S naprostou většinou obětí se seznámil v různých barech pod vlivem značné dávky alkoholu. Své oběti nejprve uškrtil, aby měl následně s jejich mrtvolami pohlavní styk. Se svými nekrofilními choutkami zašel tak daleko, že v případě jedné z vražd svoji oběť dokonce do jisté míry kanibalizoval. Narozen: 9. 5. 1938 Zemřel: 6. 12. 1985 Stát: USA Počet obětí: 16 - 35+ Unikal: 32 let Vražedná aktivita: 1948 - 1980 Přezdívka: - Sdílej V dnešním článku se budeme zabývat jedním z nejinteligentnějších sériových vrahů vůbec. Jde o muže, kterému bylo naměřeno IQ přes 150, který však přes svou extrémní inteligenci nakonec stejně skončil v rukou kata. Řeč je o americkém sériovém vrahovi jménem Carroll Edward Cole, pachateli nejméně šestnácti vražd, u kterého je velmi pravděpodobné, že jeho rukou zemřelo možná až 35 osob. Jeho modus operandi byl takový, že si své oběti vybíral v barech mezi ženami svolnými k pohlavnímu styku. Podle jeho slov hledal mezi „opilými děvkami“. S těmi pak odjížděl někdy i do jejich domovů. Řadě z nich neublížil, ale mnoho jiných to štěstí nemělo. Zaměřoval se především na vdané ženy, případně ty, které mu podle jeho pohledu na svět připadaly „ztracené“ a pohrdal jimi. Ač lze uvést, že jeho vražedná aktivita trvala dlouhých 32 let, když svůj první mord spáchal už v roce 1948 ve svých necelých deseti letech. Všechny zbylé vraždy se odehrály až po jeho 32. narozeninách mezi lety 1971 - 1980. Navíc z oněch dlouhých 32 let mezi první a poslední vraždou strávil Cole řadu let v různých nápravných zařízeních a psychiatrických léčebnách. Carroll Edward Cole Carroll Edward Cole se narodil 9. května 1938 ve městě Sioux City, Iowa, USA. Narodil se jako druhý ze tří dětí (mladší sestra, starší bratr) a vychovávali jej rodiče LaVerne a Vesta Coleovi. Jeho otec, LaVerne Cole, byl lodní dělník a voják ve druhé světové válce. Jeho matka, Vesta Cole, zůstala v domácnosti a se starala o rodinu a dům. Podle řady zdrojů Vesta Cole zneužívala alkohol a chlapce často bila. Navíc když byl jeho otec pryč, ráda si užívala volnosti a setkávala se s jinými muži. Občas dokonce vzala Coleho na rande se sebou a vyhrožovala mu, že ho opět zbije, pokud to řekne svému otci. Vesta Carrolla citově zneužívala a oblékala ho jako dívku, za což se mu vrstevníci ve škole posmívali, stejně tak jako za jeho dívčí křestní jméno. Za všechny své útrapy se Cole velice brzy pomstil. To když již před svými 10. narozeninami v roce 1948 zabil jednoho ze svých vrstevníků. Cole stejně starého hocha utopil v jezeře. Smrt byla policisty vyhodnocena jako nehoda, nicméně Cole se o mnoho let později ve své autobiografii, kterou napsal ve vězení, k činu přiznal. Jako dospívající spáchal Cole i řadu méně závažných zločinů a byl často zatýkán kvůli opilství a drobným krádežím. Po střední škole se připojil k americké armádě, ale v roce 1958 byl propuštěn v důsledku špatného chování a krádeží pistolí. V roce 1960 napadl Cole dva milenecké páry v jejich autech zaparkovaných na odpočívadlech. Brzy nato zavolal policii a přiznal, že ho trápí násilné fantazie zahrnující škrcení žen. Cole kvůli tomu strávil následující tři léta v různých psychiatrických léčebnách. V poslední z nich doktor napsal: „Zdá se, že se bojí žen a neumí s nimi uspokojivě jednat dříve, než je zabije. “ Přesto byl Cole propuštěn v dubnu 1963, přestože mu byla rovněž diagnostikována tzv. „antisociální porucha osobnosti“ neboli psychopatie. Po propuštění z léčeben se Cole přestěhoval do Dallasu v Texasu, kde bydlel jeho bratr Richard. Zde se setkal a oženil se striptérkou jménem Billie Whitworth. Po dvou letech manželství skončilo, když Cole vypálil motel, ve kterém zjistil, že jej manželka podvádí. V tohoto činu byl zatčen a odsouzen pro žhářství. Po propuštění z vězení se Cole pokusil uškrtit jedenáctiletou dívku v Missouri. Byl zatčen a odsouzen k dalším pěti letům vězení. Poté, co si svůj trest odseděl, přesunul se do Nevady, kde se pokusil uškrtit další dvě ženy. Nicméně místo toho, aby Cole strávil již celý zbytek života za mřížemi, byl poslán opět do psychiatrické léčebny. I když opět přiznával své vražedné a nekrofilní fantazie, byl opět po několika letech propuštěn na svobodu. Carroll Edward Cole Carrollu Edwardu Coleovi bylo naměřeno velmi vysoké IQ nad 150. Přesto dokončil pouze 10 let školní docházky a nezískal ani maturitu. Cole se oženil celkem třikrát. Přičemž druhou ze svých manželek zavraždil. S tou třetí žil před svým definitivním zatčením pouze krátkou dobu. Carroll Cole nezplodil žádné děti. Jeho první obětí, mimo vraždy spáchané v dětství, se stala Essie Buck, kterou si vyhlédl v hospodě v San Diegu v Kalifornii 7. května 1971. Cole ženu uškrtil v autě, posmrtně pohlavně zneužil a pak její tělo vyhodil v přírodě. Již o dva týdny později zabil znovu. Tentokrát neidentifikovanou ženu, kterou pohřbil v lesích. V červenci 1973 se Cole oženil podruhé. Tentokrát s barmankou Dianou Pashal, která byla stejně jako on alkoholička. Šlo o divoké soužití. Manželé se často hádali a prali. Cole také pravidelně ze společného obydlí na několik dní po sobě mizel a dopouštěl se dalších vražd. V září 1979 dospěl jejich alkoholický a divoký vztah tak daleko, že Cole svojí manželku v hádce uškrtil. Soused pojal podezření o osm dní později a zavolal policii. Policisté však, ačkoli našli tělo ženy zabalené do přikrývky a nacpané do skříně, z nepochopitelných důvodů případ uzavřeli s tím, že zemřela kvůli jejímu častému a silnému pití. Cole absolvoval výslech a po něm byl propuštěn bez obvinění. V roce 1980 se Cole oženil znovu a přesunul se do Las Vegas. Koncem roku zde zavraždil další tři ženy. Po poslední z vražd byl jako hlavní podezřelý zatčen a brzy se začal k sérii vražd postupně přiznávat. Uvedl, že za posledních devět let zavraždil nejméně čtrnáct žen. Připustil však, že obětí mohlo být více, ale již si nemůže vzpomenout, protože když páchal své zločiny, byl obvykle silně opilý. Carroll Edward Cole Cole byl v roce 1981 odsouzen na doživotí za tři vraždy, které spáchal v Texasu. Později byl shledán vinným i z dalších vražd, až se konečné číslo zastavilo na počtu šestnáct (patnáct žen, jeden muž). Šestnáct zavražděných obětí ve třech různých státech - Kalifornii, Nevadě a Texasu. V roce 1984 byl Carroll Edward Cole za své zločiny odsouzen k trestu smrti. Popraven byl smrtící injekcí ve státní věznici v nevadě 6. prosince 1985 ve svých sedmačtyřiceti letech. Carroll Edward Cole před soudem Případ Carrolla Edwarda Colea je svědectvím o naprostém selhání systému a institucí odpovědných za ochranu společnosti právě před nebezpečnými jedinci, jakým byl sám Cole. Ač byl několikrát ve vězení, ač opakovaně sdělil psychiatrům a psychologům své vražedné fantazie, ač byl policií vyšetřován pro podezření z některých vražda a za některá napadení dokonce odsouzen, stále se vracel na svobodu, kde dál vraždil nevinné oběti. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Jeden z nás - Příběh o Norsku", která se věnuje činu masového vraha Anderse Breivika. Autor: Asne Seierstad. Sérioví vrazi - Jack Rosewood Další knihy Název: Sérioví vrazi: Patnáct příběhů, které otřásly světem Autor: Jack Rosewood Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2020, 290 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Jména, která děsila svět. Jména, po jejichž vyslovení se ohlédnete přes rameno a zkontrolujete, zda jste v místnosti sami. Monstra, jejichž činy jsou neuvěřitelné, a přesto skutečné. To je námět knihy Jacka Rosewooda, autora, který se dlouhá léta věnuje sériovým vrahům. Nyní vytvořil antologii, v níž naleznete nechvalně známé zabijáky i osoby, jejichž děsivý příběh jste dosud neslyšeli. Charismatický Ted Bundy, zneužívaná a zuřivá Aileen Wuornosová, drogami poháněný vrah zdravotních sester Richard Speck ad. Prosím, seznamte se. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Bruce McArthur je kanadský sériový vrah, který mezi lety 2010-2017 zavraždil v Torontu nejméně osm mužů patřících, stejně jako on, do gay komunity. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Bruce McArthur 23. 12. 2021 Bruce McArthur - kanadský sexuální sériový vrah, který mezi lety 2010 - 2017 zavraždil v Torontu nejméně osm mužů. Jeho oběťmi se stávali muži, homosexuálové, nejčastěji s blízkovýchodními či jihoasijskými kořeny, se kterými se McArthur seznamoval na internetových seznamkách, přičemž s řadou z nich se před jejich samotnou vraždou opakovaně stýkal. Své oběti škrtil nebo rdousil, načež jejich těla rozčtvrtil a ukrýval ve velkých květináčích na jedné za zahrad, o kterou jako krajinář pečoval. Za své zločiny byl v roce 2019 odsouzen k doživotnímu odnětí svobody. Narozen: 8. 10. 1951 Dnes:doživotní vězení Stát: Kanada Počet obětí: 8 Unikala: 8 let Vražedná aktivita: 2010-2017 Přezdívka:"vrah z gay komunity" V tomto článku se budeme věnovat pachateli, který, ač je to velmi neobvyklé, začal zabíjet až v předdůchodovém věku , čímž si vysloužil označení „nejstarší kanadský sériový vrah “. Druhé jeho „nej“ se pak váže k městu, ve kterém působil, kvůli čemuž bývá rovněž přezdíván jako „nejhorší torontský sériový vrah “. Půjde o jeden z nejaktuálnějších případů popsaných na tomto webu, neboť všechny vraždy se odehrály až po roce 2010, tedy v době relativně nedávné. Tomu pak odpovídá i část pachatelova modu operandi , kdy se s potencionálními obětmi seznamoval prostřednictvím online seznamek . „Nové„ technologie mu tedy sice usnadnili práci při hledání vhodných obětí, ale na druhé straně poskytli vyšetřovatelům i cenné digitální stopy, na jejichž existenci tento pachatel taky nakonec doplatil. Zkrátka nová doba plodí nové možnosti, a to jak pro pachatele trestných činů, tak pro vyšetřovatele. Nepředbíhejme však a pojďme si celý případ Bruce McArthura, tzv. „vraha z gay komunity “, projít pěkně od začátku. Dětství a rodina Bruce McArthur se narodil 8. října 1951 v Lindsay v Ontariu a vyrůstal na farmě v Argyle v oblasti Kawarthských jezer . Kromě něj a jeho sestry se rodiče, Islay a Malcolm McArthur , starali rovněž o další děti z Toronta, když provozovali něco, co by se dalo nazvat pěstounským centrem , kam rodiče z Toronta posílali své problémové děti, ve snaze vymanit je ze spárů a nástrah velkoměsta. Během let se na farmě vystřídala celá řada takových dětí, když většinou bylo „na převýchově“ přítomno najednou mezi šesti a desíti „chovanci“. Hlavně kvůli této bohulibé aktivitě měla rodina v okolí dobrou pověst. Protože byl Malcolm McArthur na svého syna přísný a tvrdý, a zavděčit se mu nebylo lehké, měl malý Bruce v dětství blíže ke své matce . Později Bruce McArthur věřil, že otec možná vycítil, že je homosexuál a nezamlouval se mu jeho nedostatek mužnosti. Jisté je, že oba z rodičů byly silně věřící osoby . Každý z nich však praktikoval jinou víru, což vedlo k mnohým hádkám , kdy malý Bruce často stál na straně své matky, což vedlo k verbálnímu napadání ze strany otce . Více konkrétních informací o rodinných poměrech nebylo dohledáno, ale z toho, jak média rodinu prezentovala, lze usuzovat, že šlo o více méně běžnou rodinu žijící v ne zrovna lehkých podmínkách kanadského venkova 60. let. Co se týká vzpomínek tehdejších spolužáků malého Bruce, tak jimi byl popisován jako nevýrazné a průměrné dítě , které snad vybočovalo pouze svým podlézáním vůči učiteli a častým žalováním na ostatní děti. Prekriminální období V průběhu druhé poloviny 60. let nastoupil Bruce McArthur na střední školu, kde se seznámil s dívkou jménem Janice Campbell . S tou začal v průběhu studia chodit, a společně pak vytvořili pár, který pospolu vydržel po následujících 30 let . Krátce po promoci (rok 1970 ) se McArthur s partnerkou z oblasti Kawarthských jezer odstěhovali, ale často se tam vraceli na návštěvu k McArthurovým rodičům, kteří v průběhu 70. let vážně onemocněli. Otci byl diagnostikován nádor na mozku a byl poslán do pečovatelského domu, načež se matka začala zajímat o jiného muže, což Bruce McArthur nesl s velkou nelibostí. Právě proto se v posledních letech otcova života oba velmi sblížili a otec mu prý byl konečně schopen vyjádřit svou lásku. Islay McArthur nakonec zemřela na rakovinu v roce 1978 a Malcolm McArthur zemřel v roce 1981 . Foto Bruce McArthura z středoškolské ročenky (konec 60. let) Co se týče pracovního života, tak McArthur začal pracovat jako asistent nákupčího kolem roku 1973 . V roce 1978 změnil zaměstnání a začal se živit jako obchodní zástupce pro McGregor‘s Socks , kdy v průběhu let procestoval takřka celou provincii Ontario . V roce 1979 se McArthur a Janice Campbell přestěhovali do domu v typickém předměstském bloku v Oshawě , kde se jim v roce 1981 narodila dcera Melanie a krátce poté ještě syn Todd . V roce 1986 se pár vzal a vydržel spolu žít až do konce 90. let, ač několik posledních let manželství McArthur již měl milence . Ty dokázal držet v tajnosti asi po dobu roku a půl, načež svoji pravou sexuální orientaci, se kterou do té doby bojoval, manželce odhalil. Někdy po roce 1993 skončilo McArthurovo zaměstnání v oděvním průmyslu a pár čelil finančním potížím , částečně i kvůli výdajům za právní zastoupení jejich tehdy dospívajícího syna Todda, který obscénně telefonoval cizím ženám (od té doby si za tuto činnost „vysloužil“ desítky obvinění a žalob , kdy v roce 2014 byl dokonce odsouzen k 14 měsícům ve vězení, jelikož se tohoto jednání dopouštěl i v podmínce, z obscénních telefonátů se před soudem zodpovídal i v roce 2017 ). V roce 1997 pár zastavil svůj dům a v roce 1999 vyhlásil osobní bankrot . Zhruba v tu dobu se McArthur od manželky odstěhoval a přemístil se do Toronta . I po rozchodu spolu pár udržoval korektní vztahy. Stejně tak oba jejich potomci se nadále vídali s oběma z rodičů. Nový život v Torontu Někdy v době odluky od manželky či krátce předtím začal McArthur udržovat vztah s jiným mužem , který trval asi čtyři roky. Nakonec se pár rozešel, protože McArthurův partner preferoval volné vztahy. Rozchod nesl McArthur velice nelibě a po nějakou dobu to řešil braním antidepresiv . Po přestěhování do Toronta si začal Bruce McArthur užívat nově nabyté volnosti a začal hojně navštěvovat čtvrť Church and Wellesley známou také jako "The Village " (nebo "The Gay Village "), která je známá především tím, že zde žije velká komunita homosexuálů a nachází se v ní celá řada kaváren, barů a klubů. Rovněž změnil povolání, kdy ze zaměstnance v oděvním průmyslu se stal zahradník na volné noze podnikajícím pod obchodním jménem „Artistic Design“ . V roce 2001 se McArthur dostal poprvé do křížku se zákonem. To když o Halloweenu opakovaně udeřil zezadu do hlavy železnou trubkou (kterou údajně často nosil při sobě) Marka Hendersona . Incident se odehrál v bytě napadeného muže, kam byl McArthur pozván. Poškozený utrpěl zranění hlavy, které si vyžádalo několik stehů a několik dní léčby. McArthur se poté sám přihlásil na policii a ke všemu se přiznal, ač nebyl schopný vysvětlit, proč muže napadl. Nakonec byl McArthur za tento „incident“ odsouzený podmínečně , když žalobce s podmíněným trestem souhlasil, neboť ve znaleckému posudku stálo, že obžalovaný představuje jen nízké riziko recidivy. "Jsme přesvědčeni, že můžeme dojít k závěru, že riziko opakování násilí je minimální ", uvedl tehdy psycholog Dr. Marie-France Dionne . Trest nakonec znamenal to, že McArthur musel strávit rok v domácím vězení , po kterém následoval šestiměsíční zákaz nočního vycházení. Bylo mu rovněž zakázáno navštěvovat čtvrť Church and Wellesley , využívat služeb prostitutů a užívat látku známou jako poppers . Ještě v průběhu soudního přelíčení, tedy někdy v roce 2002 , se McArthur zaregistroval v gay seznamce pro muže, zaměřené na BDSM komunitu . Ve svém profilu uvedl, že má zájem především o submisivní muže jakéhokoli věku . V průběhu let se pak zaregistroval na mnoho dalších online seznamek pro gaye . S muži, se kterými se v online prostředí seznámil pak navštěvoval podniky v tzv. „Gay Village“ , která se nachází v centru Toronta . Podle médií se někdy v roce 2011 připojil i k Facebooku , kde poté sdílel svůj noční život a fotky z večírků, dovolených, narozeninových večeří a koncertů. Na několika snímcích byli zachyceni mladší muži původem z jižní Asie nebo Středního východu , což byl jeho preferovaný typ milenců (a jak se později ukáže – i obětí). Ač by se mohlo zdát, že jelikož byl pravidelným návštěvníkem barů v Church and Wellesley , byl v gay komunitě všeobecně přijímán, není to pravda. Jelikož byl znám jeho „incident“ z roku 2001, navíc o něm kolovalo pár znepokojivých historek, někteří členové této komunity s ním nechtěli mít nic společného. Mizející muži Dne 6. září 2010 zmizel čtyřicetiletý Skandaraj "Skanda" Navaratnam . Muž původem ze Srí Lanky , kterou podle svých slov opustil, protože se účastnil protestů proti odlesňování, za což byl uvězněn a mučen. V Kanadě se tento muž zapsal jako student univerzity a poté zde působil jako asistent profesora . Osudného den kdy se ztratil, byl naposledy viděn, když odcházel ze Zippers baru v Church a Wellesley v doprovodu dvou mužů. Ač existovalo silné podezření, že se stal obětí trestného činu, policie nebyla schopná o jeho zmizení více zjistit. Skandaraj Navaratnam Jen necelé tři měsíce později, konkrétně 30. prosince 2010 , byl krajské policii nahlášen jako pohřešovaný Abdulbasir „Basir“ Faizi (42) . Žurnalista , který byl naposledy viděn o den dříve ve čtvrti Church a Wellesley , poté, co své manželce v průběhu dne zatelefonoval, že se večer zdrží, protože jde ven s přáteli. Jeho vozidlo bylo později nalezeno na Moore Avenue , ale ani tento nález policii v pátrání nikam dál neposunul. Abdulbasir Faizi Majeed Kayhan 25. října 2012 pak vyděšený syn nahlásil zmizení svého otce jménem Majeed „Hamid“ Kayhan (58) , kterého postrádal od 14. října (muž však byl spatřen jedním ze svých přátel ještě 18. října ). Pohřešovaný muž, původem z Afghánistánu , bydlel v Church a Wellesley a v jeho bytě byli následně nalezeni uhynulí ptáci , které s oblibou choval. Jelikož měl i tento muž vazbu na tamní LGBT komunitu , začali se členové této komunity bouřit. Všechny tři pohřešované pojila nejen geografická spojitost , kdy zmizely z podobné oblasti, ale spojoval je i jejich životní styl navázaný na gay komunitu. Všichni tři muži rovněž byli blízkovýchodního či jihoasijského původu . Vyšetřovatele v té době též znepokojil jeden uživatel z „fóra pro kanibaly “, který prohlašoval, že v Torontu zabil a snědl muže. Nějaký čas byla rovněž prověřována možnost, že za zmizením mužů může stát usvědčený vrah Luka Magnotta , ale ani jedno se nepotvrdilo. Každopádně z výše uvedených důvodů byla v listopadu 2012 policí zřízena pracovní skupina nesoucí název „Projekt Huston“ , která měla za úkol přijít záhadnému mizení mužů na kloub. 11. listopadu 2013 se v hledáčku policie poprvé ocitlo jméno Bruce McArthur . To když ji na jeho existenci upozornil anonymní tip, který uváděl, že se jistě znal s prvním a třetím z pohřešovaných . Oznamovatel uváděl, že McArthur měl romantický vztah Navaratnamem a stýkal se též s Kayhanem . Policie tak McArthura vyslechla a ten potvrdil, že se skutečně s oběma muži znal a pravidelně se stýkal s Navaratnamem v gay baru, nicméně popřel, že by s ním byl v romantickém vztahu. Rovněž přiznal, že po nějaký čas zaměstnával Kayhana, a že s ním udržoval i sexuální vztah, který však později přerušil. Policie údajně získala i svědectví jednoho z přátel pana Kayhana, který uvedl, že naposledy viděl svého přítele živého, když byl s panem McArthurem. "Neznal jsem Bruceovo příjmení, ale věděl jsem, jak vypadal, a věděl jsem, jaké je jeho uživatelské jméno na internetu, tak jsem to předal torontské policii, " řekl muž pro CTV. Nicméně ani tato svědectví nevedla k McArthurovo zadržení a Projekt Huston byl rozpuštěn v dubnu 2014 se závěrem, že se nepodařilo zjistit žádný důkaz spojující zmizení těchto tří mužů ani nebyl zjištěn žádný podezřelý. Soroush Mahmudi (50) , uprchlík z Íránu , zmizel 15. srpna 2015 a jeho zmizení policii nahlásila jeho manželka 22. dne téhož měsíce. Nicméně ani v tomto případě se nepodařily najít žádné další stopy o tom, kde by se mohl muž nacházet. Soroush Mahmudi V červnu 2016 se McArthur dostal opět do hledáčku torontské policie. To když se měl údajně pokusit uškrtit svého známého ve své dodávce. Muž uvedl, že ho McArthur v průběhu společné masturbace požádal o to, aby si v dodávce lehl na záda na kožešinu, kterou tam měl. Pak ho prý začal škrtit, ale oběť se mu nakonec dokázala vysmeknout, utéci a kontaktovat policii. Napadený muž pak na policii popsal údajný „vztek“ zračící se v McArthurových očích i to, že celá dodávka měla být zevnitř vyložená igelitem . Zdroje se pak různí v tom, jak po útěku muže z dodávky McArthur zareagoval. Jedny uvádějí, že napadeného muže poté sledoval na policejní stanici, jiné uvádějí, že se na ní vydal ihned poté sám. Důležité je, že pak před vyšetřujícím orgánem uvedl, že vše bylo konsenzuální , že muž mu dovolil být na něj v rámci sexuálních hrátek „tvrdší “, ale že když jej McArthur chytil pod krkem, on otočil, chytil naopak pod krkem jeho, načež z auta vyběhl a zavolal policii . Buď, jak buď, i když napadený nemohl týden pořádně polykat, policie evidentně McArthurově verzi uvěřila a on nebyl obviněn z žádného trestného činu. Jisté rovněž je, že nebylo kontaktováno oddělení vražd. Když se později ukázalo, že šlo o nebezpečného sériového vraha, který v případě důkladnějšího vyšetření incidentu mohl být dopaden dříve, a tím uchráněny minimálně 2 lidské životy , s vyšetřovatelem, seržantem Paulem Gauthierem , bylo zahájeno kárné řízení. Policista se hájil tím, že v onom roce nevěděl o tom, že byl McArthur vyslýchán již v souvislosti s Projektem Huston a dále uvedl, že McArthur měl v té době rovněž z rejstříku vymazán trest za napadení expřítele z roku 2001. Zmínil také to, že jeho postup byl tehdy odsouhlasen jeho nadřízeným, i to, že se z něj torontská policie snaží udělat obětního beránka. Bylo by zdlouhavé zde detailněji rozebírat tento mediálně sledovaný proces. Stačí tak uvést to, že v srpnu 2021 byl Paul Gauthier zproštěn obvinění z porušení kázně a zanedbání povinnosti. Výslech Bruce McArthura po napadení v roce 2016 Ať již mohl za tento policejní nezdar kdokoli, mělo to za následek to, že McArthur mohl dál nerušeně páchat své odporné zločiny. Někdy mezi květnem 2016 a červencem 2017 tak byl zavražděn Dean Lisowick (47) , bezdomovec, přivydělávající si jako prostitut, který přežíval v jednom z torontských „útulků“. Jenže „štěstí“ opět stálo při vrahovi, protože pohřešování tohoto muže tehdy nikdo nenahlásil. Dean Lisowick Někdy v průběhu května 2017 se ztratil Selim Esen (44) , drogově závislý turecký občan , který přijel do Kanady za partnerem, kterého potkal v Turecku. Jenže protože byl Esen policí považován za muže bez pevné adresy , který se často přesouval, nepřikládala jeho zmizení příliš velkou váhu. Selim Esen Vše změnil až 29. červen , kdy bylo nahlášeno pohřešování Andrewa Kinsmana (49) , který byl naposledy viděn o tři dny dříve poblíž svého domu na Winchester Street . Kinsman byl vášnivý pekař, který pracoval jako koordinátor akcí pro torontskou síť HIV/AIDS pozitivních. Večer 28. června, když se jeho přátelé dozvěděli, že jej pár dní nikdo neviděl, vstoupili do jeho bytu, a i když nenašli žádné známky násilí, bylo velice podezřelé, že jeho 17letou kočku nalezli bez jídla a vody . Podezření navíc zesílilo, když byl tento muž popisován jako přemýšlivý, ohleduplný a zodpovědný, který vždy dával svému nejbližšímu okolí předem vědět, pokud by měl v úmyslu někam odejít, navíc byl velice aktivní na soc. sítích, jenže jeho mobil byl od 26. června vypnutý . Andrew Kinsman Torontská policie tak v srpnu 2017 zřídila další vyšetřovací skupinu pod názvem Project Prism , která se skládala z důstojníka oddělení vražd, důstojníka z jednotky pro sexuální zločiny a šesti členů 51 Division, z nichž tři byli také členy Projectu Houston . Tato skupina se pak opět začala věnovat zmizelým mužům z torontské LGBT komunity v Church a Wellesley , kterých bylo v době zřízení skupiny již 11 (dlužno dodat, že jeden z nich se později sám objevil a tělo dalšího bylo po čase vyloveno z řeky – šlo o sebevraha). Vyšetřování zmizení bylo obtížné už jen z toho důvodu, že pohřešovaní často používali seznamovací aplikace a setkávali se s lidmi, které nikdy předtím neviděli. Jisté je, že už v té době zaznívaly celkem časté zmínky o tom, že za záhadná zmizení může být odpovědný sériový vrah, nicméně policie toto nepotvrdila. Church and Wellesley, Torono (klub Black Eagl McArthur rád navštěvoval) Dopadení Naštěstí brzké ohlášení zmizení posledního z pohřešovaných, Andrewa Kinsmana , policii poskytlo cenné důkazy. Vyšetřovatelé totiž našli v jeho diáři zapsané jméno „Bruce “ přesně u dne, kdy byl viděn naposledy. Navíc kamerový záznam před Kinsmanovou rezidencí ukázal, že osudného dne zřejmě nasedl do červeného vozidla. Záznam sice neukázal SPZ vozidla ani jasný obraz řidiče, ale vůz se podařilo identifikovat jako Dodge Caravan z roku 2004 . V Torontu bylo sice registrováno více než 6 000 podobných modelů , ale pouze pět jich bylo registrováno na někoho jménem Bruce a jediný model z roku 2004 patřil právě Bruci McArthurovi . McArthurův Dodge Caravan (2004) - policií nalezený v autobazaru V průběhu srpna a září 2017 policejní vyšetřovatelé získali data od společnosti Google , stejně tak jako údaje z různých online seznamek a aplikací , navíc si vyžádali výpisy z bankovních účtů podezřelého. Koncem září byly získány příkazy, které povolovaly sledování jeho vozidla a telefonů . V říjnu 2017 policisté prozkoumali bývalé McArthurovo auto (Dodge) , které ani ne měsíc předtím prodal do bazaru a našli v něm stopová množství krve. Analýza DNA později ukázala shodu s DNA Kinsmana a později i Esena . V té chvíli už vyšetřovatelé zřejmě byli přesvědčení, že minimálně za některými zmizeními může stát McArthur, ač navenek žádné podezření zatím nevyslovili. 7. ledna 2018 pak vyšly najevo další důkazy, které McArthura přímo spojovaly se zmizením Esena a Kinsmana . Forenzní analýzou hard disku z jeho počítače, který policisté nakopírovali během tajné domovní prohlídky, se totiž podařily obnovit smazané soubory, na nichž byly zachyceny jejich posmrtné fotografie . Nad McArthurem tak byl stanoven nepřetržitý dohled s pokyny, že má být okamžitě zatčen, pokud bude pozorován o samotě s někým jiným. K zadržení pak došlo 18. ledna 2018 , krátce poté co policisté viděli, že do jeho bytu v Thorncliffe Park vstoupil mladý muž. K zákroku došlo opravdu „za pět minut dvanáct“, neboť policisté našli mladého muže připoutaného k posteli se zalepenými ústy . Muž byl sice otřesen, ale nezraněn . Poškozený, u soudu později označený jako „John“ , byl ženatý a do Kanady přijel ze Středního východu pět let předtím. S McArthurem se seznámil prostřednictvím seznamovací aplikace Growlr a později vypověděl, že se s McArthurem několikrát setkali a měli spolu sex. Jelikož jeho rodina neměla o jeho skutečné sexuální orientaci tušení, souhlasil, že bude svůj vztah s McArthurem tajit , o čemž svědčila jejich vzájemná komunikace v aplikaci. V osudný den přišel muž opět do McArthurovo bytu a ten mu sdělil, že toho dne chce „zkusit něco jiného “ a vytáhl pouta. Prostřednictvím nic připoutal „Johna“ k ocelovému rámu postele s nebesy a na hlavu mu nasadil černý pytel bez otvorů pro ústa, nos a oči. Když se John pokusil pytel z hlavy sejmout, McArthur mu přelepil ústa lepicí páskou , naštěstí v tu chvíli do bytu násilně vniknula policie a mladého muže zachránila. Uveďme ještě, že McArthur už měl na USB flashdisku i složku se jménem tohoto muže, ve které byly uloženy jeho fotografie , které tam McArtur stáhl v den, kdy zabil Kinsmana, tedy si lze domyslet, jaké úmysly se spoutaným mužem asi měl. Jisté je, že zadržení sériového vraha v takto dramatické situaci rozhodně není běžným jevem. Ložnice Bruce McArthura Ve stejný den, kdy došlo k zadržení Bruce McArthura , dorazila policie se psy cvičenými na vyhledávání mrtvol k rezidenci Mallory Crescent v Leaside a na přilehlý pozemek. Zde totiž krajinář podezřelý z mnoha vražd, na základě dohody s majiteli – manžely Fraserovými – uschovával v garáži své nářadí. Ač se zdálo, že policisté nic zásadního nenajdou, hlavně, když zem byla v lednu natolik zmrzlá, že šlo o problematické podmínky i pro dobře vycvičené psy, ty nakonec zaujalo 12 velkých květináčů na pozemku . 29. ledna pak policie oznámila, že ve dvou z nich byly nalezeny kosterní pozůstatky tří mužů . Jak manželé Fraserovy sdělili , McArthur byl podle nich velice milý, nápomocný a pomáhal jim nad rámec dohody při charitativních akcích vázat kytice, ač po něm chtěli jen údržbu trávníku na jejich pozemku. Jednoho dne pak McArthur sám ze své vůle do prázdných, velkých květináčů vysadil květiny. "Všechny naše květináče kolem domu byly najednou plné krásných květin, " uvedli později. 8. února policie oznámila, že v květináčích našla ostatky dalších tří lidí a později byl oznámen ještě nález ostatků sedmé a osmé oběti . Květináče, do kterých vrah ukrýval těla svých obětí Policie celkem bez problému ztotožnila 7 z 8 nalezených mrtvol (viz výše). Jen totožnost osmého zavražděného muže se kriminalistům nedařilo zjistit, a tak byla 5. března 2018 zveřejněna jeho, zřejmě posmrtná , fotka nalezená v McArthurově počítači . "Dělám to jako poslední možnost, " sdělil tehdy vedoucí vyšetřovatel seržant Hank Idsinga . Policii následně přišly stovky různých tipů, ale identita oběti byla zjištěna až pomocí mezinárodní spolupráce – šlo o muže jménem Kirushny Kumar Kanagaratnam . Tamilského (etnická skupina žijící v Indii, na Srí Lance, Malajsii a Singapuru) žadatele o azyl , jehož žádosti však nebylo vyhověno a byl vydán příkaz k jeho deportaci . Jeho pohřešování tedy nikdo neohlásil a nebyl tedy vedený jako nezvěstný . Kumar Kanagaratnam Další podrobnosti ohledně vyšetřování asi není třeba nijak více rozebírat, stačí jen zmínit, že kriminalisté jej označili za jedno z nejrozsáhlejších v historii země , neboť museli prozkoumat desítky nemovitostí , kde McArthur pracoval a jít v minulosti hodně nazpět. Bylo (a je!) totiž velmi nezvyklé, že by se někdo stal sériovým vrahem až v takto vysokém věku (v době první prokázané vraždy bylo McArthurovi téměř 60 let! ). Proto vyšetřovatelé například sestavili seznam 15 starších nevyřešených případů , kde oběti odpovídaly obecným preferencím vraha. Nejvíc je asi zaujala nevyřešená série vražd v „gay village “ z let 1975 až 1978, zmizení Davida Mac Dermotta z roku 2002 a zmizení Jon Rileye z května 2013 . Nicméně, přes tato podezření byli kriminalisté koncem roku 2018 nuceni konstatovat, že doposud nenašli žádné důkazy svědčící o spojení McArthura s nějakými staršími nevyřešenými vraždami. Výbava Bruce McArthur Typ obětí Stejně tak jako řada jiných organizovaných sériových vrahů i Bruce McArthur preferoval určitý typ oběti . Jeho oběťmi se tak stávali zranitelní muži , kteří žili buď osaměle , na okraji společnosti , případně mající problémy s drogami či alkoholem nebo žijící dvojím životem . Jako příklady uveďme muže, který skrýval svoji homosexuální orientaci, neboť pocházel z muslimské rodiny. Další obětí se zas stal imigrant mající problém s užíváním drog, jindy si vybral cizince, který se před úřady skrýval, protože měl být deportován nebo také bezdomovce závislého na kokainu, který se živil jako prostitut. Je asi zřejmé, že vyšetřit zmizení takovýchto osob nebylo pro policii vůbec lehké, ostatně některé McArthurovy oběti ani nebyly vedeny mezi pohřešovanými . Výběr tohoto typu obětí byla zřejmě čistě pragmatická volba (modus operandi ) pachatele , který si zřejmě byl moc dobře vědom toho, že vyšetřování zmizení takových osob nebude jednoduché. Dalším společným znakem jeho obětí bylo to, že šlo převážně o muže s asijskými či blízkovýchodními kořeny (6 z 8), což však zřejmě již nebyla jeho pragmatická volba, ale tací muži jej pravděpodobně sexuálně přitahovali , o čemž svědčí fakt, že McArthurova koupelna byla „vyzdobena“ mnohými fotkami nahých, exoticky vyhlížejících mužů s erekcí. Zde lze tedy spíše uvažovat o tzv. "signatuře" vraha . Za tu lze považovat i výběr a preference vousatých mužů (viz uchovávání jejich vousů , o tom ale až dále), což byl opět případ většiny zavražděných. Většinou pak šlo o muže, kteří byli aktivní na online „gay“ seznamkách , případně se pohybujících v LGBT komunitě, což však již opět spíše představuje znak jeho modu operandi vyhledávání obětí. Modus operandi Jak již čtenáři našeho webu vědí, modus operandi není jen o samotné vraždě, ale zahrnuje i jednání před a po samotném činu. V souvislosti s případem Bruce McArthura lze uvést, že se své oběti vyhledával pomocí seznamovacích aplikací a online seznamek . Nutno však dodat, že většinou se s muži, které připravil o život, nesetkal pouze jedenkrát , jak by z výše uvedeného mohlo vyplývat, ale po nějakou dobu před vraždou s nimi udržoval kontakt. To byl případ nejen o muže, kterého z jeho spárů vytrhla policie, ale dlouho se stýkal i se svou první prokázanou obětí, Skandarajem Navaratnamem, se kterým se znal dokonce po dlouhá léta a dlouhodobější přátelský či milenecký kontakt měl i s dalšími zavražděnými. Co se týče samotného usmrcení , tak dle prokuratury McArthur oběti většinou zabíjel ve své ložnici či v autě, kde je opakovaně rdousil nebo škrtil s pomocí provazu upevněného na kovové tyči, což umožňovalo kontrolovat a regulovat tlak na hrdlo obětí . „Oběti umíraly pomalou a bolestivou smrtí, “ zaznělo k způsobu usmrcení před soudem. Po samotném usmrcení jejich těla rozřezával a ostatky ukrýval ve velkých květináčích na místě, které mu bylo dobře známé. Podle některých zpráv však měl ostatky obětí ještě předtím několikrát přemístit. Důležité je rovněž zmínit, že stejně jako řada jiných sériových vrahů, i on si uchovával trofeje jako připomínku na jím spáchané zločiny. Své oběti si fotil , mnohdy nahé nebo jen v kožiších či kožešinových čapkách. Některé měly v ústech nezapálené cigarety a nejméně jedna měla víčka přilepené páskou, aby nemohla zavřít oči. Tyto fotky si pachatel uchovával ve složkách pojmenovaných po obětech, přičemž některé fotky zachycovali živé muže, na jiných již byli oběti usmrcené . Některým ze zavražděných pak McArthur podle spisu oholil hlavu a tvář a uchovával si vousy a vlasy v uzavíratelných igelitových sáčcích v úkrytu nedaleko torontského hřbitova. V jiných případech si uchovával cennosti a drobné předměty zavražděných – tyto předměty pak policie našla v jeho bytě. "Trofeje" pachatele - drobné cennosti, vousy a vlasy A jaký byl vlastně McArthurův motiv ? Jak již možná vnímavější čtenář tuší, a jak sám McArthur později přiznal, vraždy měly sexuální podtext. Šlo tedy o sériového vraha označovaného termínem „lust killer “ (česky dříve také „vraha z vilnosti “), jehož motivace vyvěrá z jeho sexuálních fantazií a potřeb. Jako sexuálního predátora , který zabíjel pro své uspokojení , jej ostatně označil i soudce John McMahon , který současně dodal, že není pochyb o tom, že nebýt dopadení, obžalovaný by jistě v zabíjení pokračoval. Důležité je rovněž zmínit, že McArthur své činy plánoval a byl v celku důmyslným a opatrným vrahem. Policie sdělila, že stopy po svých zločinech zakrýval , na seznamkách, kde se seznamoval s potencionálními oběťmi, používal jen přezdívky , místo mobilních telefonů často používal telefonní automaty a vyhýbal se oblastem s bezpečnostními kamerami . V tomto ohledu lze jistě připomenout i jeho chladnokrevnost a vypočítavost, se kterou se sám vydal na policejní stanici , když se jednomu z napadených mužů podařilo utéct z jeho auta, čímž dodal své historce punc věrohodnosti a pohotově tím zachránil zdánlivě ztracenou situaci. McArthur tak lze jistě označit za tzv. organizovaného pachatele , kteří se vyznačují právě plánováním , sebekontrolou při samotném činu, ovládnutím své oběti a následným zahlazováním stop . Zajímavosti Když už jsme si zrekapitulovali typ obětí i modus operandi tohoto vraha, než se vrhneme na to, jak se ke svým zločinům postavil před soudem, a jak za ně byl „odměněn“, uveďme pár zajímavostí ohledně toho, jaké zkušenosti s ním mělo jeho okolí . Tak například jeden ze sousedů ze stejného patra bytového domu , kde McArthur bydlel, uvedl, že „šlo o velmi laskavého muže, které všechny poctivě zdravil, usmíval se a byl ochotný pomoci “. „Jednou mi pomohl přenést tašky z auta až domů, protože jsme bydleli na stejném patře, “ uvedl tento muž jako příklad. Na druhou stranu však byl jednoho brzkého rána svědkem toho, jak McArthur něco těžkého házel dolů skluzem na odpadky, což vydávalo velký hluk. Soused tedy vyšel z bytu zkontrolovat, co se děje: "Uviděl jsem Bruce a řekl jsem mu: 'Hej Bruci, co děláš, to teď vyhazuješ kameny nebo balvany? Jsou dvě hodiny ráno, probudil jsi nás všechny. On se otočil a podíval se na mě se zvláštním výrazem v očích a řekl mi:" Vyhodím své odpadky, kdykoli budu chtít!" . Přesto jej mnoho dalších lidí označilo za vesele a přátelsky působícího muže, který byl zdvořilý a působil upřímně. Možná právě z toho důvodu po několik zimních sezón mohl hrát Santa Clause v Agincourt Mall . Rovněž o něm bylo známo, že vyráběl květinové dárky pro různé charitativní organizace . Jiný pohled na něj však prezentovali jeho tři bývalí milenci, kteří se s ním přestali stýkat, protože se jim vůbec nelíbili některé jeho sexuální choutky a praktiky. Bruce McArthur jako Santa Claus Soud Co se týče soudního procesu, prolítneme ho jen krátce, protože článek je už tak dost dlouhý, navíc na něm nebylo nic příliš zajímavého. McArthur původně čelil obvinění pouze ze dvou vražd, ale poté co bylo nalezeno dalších šest mrtvol, rozšířila se obžaloba na osm vražd . Před zahájením soudního stání varoval stání zástupce lidi v sále, že to, co se dozvědí, by mohlo otřást jejich duševním zdravím, proto se mají zeptat sami sebe, zdali chtějí být přítomni. Vzhledem k množství nashromážděných důkazů si obviněný v průběhu roku 2018 asi spočítal, že bude bez ohledu na svou obranu shledán vinným a rozhodl se přiznat , k čemuž došlo 29. ledna 2019 . Tím se nejen vyhnul projednávání jednotlivých důkazů, ale jistě ušetřil i nemalé prostředky za soudní výdaje a to nejen sobě, ale i státu. „Já osobně i celý vyšetřovací tým jsme potěšeni tím, že se pan McArthur přiznal a ušetřil tím místní komunitu i lidi, kteří oběti znali, zdlouhavého procesu, “ uvedl policejní vyšetřovatel David Dickinson . Jeho doznání kvitoval i soudce John McMahon : „Obviněný zachránil rodinu, přátele a komunitu od toho, aby museli projít barvitým veřejným procesem, který by byl noční můrou pro každého. “ Již v pátek 8. února 2019 tak mohl být vynesen rozsudek – doživotí - s tím, že o podmíněné propuštění bude moci požádat nejdříve za 25 let , tedy až mu bude nejméně 91 let. Ač s tím státní zástupce příliš nesouhlasil a žádal, aby mohla být podána žádost o podmíněné propuštění až po uplynutí 50 let trestu, podle soudce by tento krok byl pouze symbolický, protože stejně nepředpokládá, že by odsouzený měl příliš šancí na vyhovění jeho žádosti, přičemž uvedl, že jeho přiznání bral v tomto ohledu jako polehčující okol. Na druhou stranu jedním dechem dodal, že obžalovaný neprojevil žádné známky lítosti nad spáchanými činy. Závěr Ač již rozsudek padnul, neznamená to s jistotou, že počet obětí tohoto sériového vraha je konečný , neboť vyšetřování McArthura v souvislosti s dalšími neobjasněnými vraždami a zmizeními pokračuje . Na závěr lze v souvislosti s tímto případem upozornit především na to, jak zdárně se pachateli dařilo vyhnout se zatčení , i když byl několikrát policií vyslýchán v souvislosti se zmizením minimálně dvou mužů, ba dokonce i poté, co byl vyslýchán v souvislosti s napadením a škrcením jedné přeživší oběti. Ač něco podobného není v případech sériových vrahů úplně ojedinělé, kanadská policie si toto za rámeček určitě nedá . Zvláště, když toto selhání mělo za výsledek další zavražděné. Poslední poznámkou, která mě k tomto případu napadla, je určitá podobnost s případem Johna Wayna Gacyho . Nejde jen o to, že oba muži byli sexuální sérioví vrazi - homosexuálové , tedy si vybírali za své oběti muže . Lze rovněž zmínit jejich dětství, které si bylo podobné v tom, že oba byli ze strany svých otců nedoceňováni a zažívali z jejich strany, různou měrou, zesměšňování , které souviselo s jejich „nemužným“ chováním. Oba pachatelé si byli rovněž podobní tím, že ač šlo o gaye, setrvávali dlouhá léta v manželství , ve kterém oba zplodili potomky . U obou rovněž vražedná série začala až po rozpadu manželství . Velkou paralelu pak lze shledat v tom, že oba tito sérioví vrazi byli v pracovním životě úspěšní, okolím oblíbení a věnovali se různým, společnosti prospěšným, dobrovolným činnostem . Shodné je také to, že oba byli souzeni či vyšetřováni za nefatální napadení mužů. Další podobností je pak to, že oba s oblibou své oběti znehybňovali, načež je škrtili či rdousili . Oba pak zabíjeli ve svých domovech , aby se těl obětí zbavovali hromadně na jednom místě . V neposlední řadě pak, ani jeden z těchto pachatelů, neprojevil po svém dopadení nad svými zločiny žádnou lítost . Na úplný závěr pak trpělivému čtenáři doporučujeme možnost zhlédnutí dokumentu o tomto případu s názvem Catching a Serial Killer: Bruce McArthur . DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2021 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Pravý Hannibal Lecter", která se věnuje životu a zločinům britského sériového vraha jménem Robert J. Maudsley. Autor: Jaques Buval. Pravý Hannibal Lecter - Jaques Buval Název: Pravý Hannibal Lecter Autor: Jaques Buval Nakladatelství: FONTÁNA Rok vydání: 2017, 140 stran RECENZE zatím nanapsána. Březen 2000: Mnozí lidé ve Velké Británii zatajili dech, když si ráno přečetli palcové titulky novin. Nové zprávy o Robertu Johnu Maudsleym, sériovém vrahovi, který sedí již přes dvacet let v nejpřísnější samovazbě. Touží po lepších vězeňských podmínkách a těžko věřit po andulce. Opět procitají vzpomínky na bestiální zločiny muže, který je kvůli své nelidské krutosti srovnáván s Hannibalem. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy

Recenze knihy "Ruští sérioví vrazi", která popisuje celkem osm kriminálních případů z tehdejšího Sovětského svazu, resp. Ruska. Autor: Wensley Clarkson. Ruští sérioví vrazi - Wensley Clarkson Název: Ruští sérioví vrazi Autor: Wensley Clarkson Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2024, 287 stran Recenze: Zatím nenapsána. Zatímco jméno Andreje Čikatila zná téměř každý, s mnoho dalšími ruskými sériovými vrahy není širší veřejnost seznámena. Tato kniha odhaluje příběhy „Angarského maniaka “ Michaila Popkova , travičky dětí Tamary Ivaňutinové , „Lovce “ Nikolaje Džumagalijeva a dalších pěti sériových vrahů , kteří působili od 60. let 20. století až do počátku 21. století. Prostředí tehdejšího Sovětského svazu , potažmo Ruska – zastaralé vyšetřovací metody, technologická zaostalost, režim, který zatajoval nepohodlné pravdy nebo obecné pohrdání životy těch, kteří byli považováni za „podřadné“ – to vše umožnilo mnohým pachatelům zůstat neodhaleni celé roky. A právě příběhy těchto pachatelů přináší titul "Ruští sérioví vrazi " známého autora true crime titulů Wensleyho Clarksona . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Další knihy