Něco málo o webu www.SerialKillers.cz

Náš příběh aneb historie webu

PRAVĚK

Píše se rok 2008 a já právě absolvuji zkoušku z forenzní psychologie u doc. Pavla Prunnera (výborného psychologa a pedagoga, který již bohužel není mezi námi). Jedna z otázek směřuje i na sériové vrahy a ve mne toto extrémní téma dost zarezonuje a začínám se o něj zajímat. (pro později narozené drobné internetové zasazení v čase: ve stejné době Facebook teprve začal fungovat v českém jazyce, ale téměř žádný Čech tam zatím nebyl a nikdo pořádně nevěděl „vo co vůbec go“, boom nastal až v roce 2009).

​

Se splněnou zkouškou můj zájem o sériové vrahy neutichá, ba právě naopak. V knihovně si vypůjčuji těch pár knih, co tam k tomu mají, a začínám hledat napříč internetem další informace. V tom mi dochází, že v České republice není toto téma v online prostředí nikde pořádně zpracováno, a že co kdybych se o to zkusil postarat já.

​

Sednu si tedy za PC a během letního volna „spáchám“ prví tři články. K tomu vytvořím na estranky.cz "nadčasový" design (viz obrázek), který pak s mírnými upgrady vydrží až do počátku roku 2018. Pak stránku, tehdy ještě s doménou 3. řádu - www.serialkillers.estranky.cz, musím zaregistrovat do vyhledávače na seznam.cz (ten v té době frčí více než google), aby se vůbec někomu mohla při hledání zobrazit. Odpovědí mi však po dvou týdnech je, že na webu je "příliš málo informací“, a že ho tedy do vyhledávače nezařadí. To mě tehdy pěkně vytočí! Zvlášť, když kdejaký "blogísek", které v té době letí toto privilegium má (instagram neexistuje a facebook má v té době jen něco málo přes 200 000 uživatelů). „Kašlu na to“, říkám si… No, nakonec, díky mé houževnatosti, nebo možná jen proto, že nechci zahodit těch pár týdnů práce, vytvořím další dva články a zkouším to u seznamu.cz znovu.

​

Voilá!!! Web je konečně, v tehdy nejpoužívanějším českém vyhledávači, zaregistrován a já čekám na prvního návštěvníka a třeba i nějakou tu reakci. Pár dnů či týdnů to trvá (už nevím), ale nakonec ten první „šťastlivec“ nebo spíš „něšťastník“, co nejspíš zadal do vyhledávače slovní spojení „sérioví vrazi“ a listoval výsledky hoooodně dlouho, aby na web vůbec narazil, přijde. I když velmi sporadicky, čtenáři přeci jen pomalu začínají chodit a já, stejně pomalu, makám na tvorbě dalšího obsahu. Rozhodně to není na denní bázi jako dnes, v té době na to spíš kašlu, a ač se o téma zajímám, ke klávesnici často nezasednu po dlouhé týdny i měsíce. Také nutno dodat, zpětně viděno, první články nejsou vůbec ideální. Nejen, že se hemží překlepy a stylistika je pro mne „španělská vesnice“, ale i po obsahová stránce rozhodně žádný zázrak. To si však uvědomím až časem, jsem totiž na úplném začátku – v pravěku

​

STŘEDOVĚK

Tímto volným tempem postupuji dva roky dál, až nadejde rok 2011 a já si téma volím i jako předmět mé diplomové práce. V posudcích jsem docela pochválen, že prý „je vidět, že se diplomant tématem zabývá do hloubky“, což mě samozřejmě potěší a já DP zdárně obhajuji. Přijde rok 2012 a já po škole začínám pracovat ve full time jobu a bohužel ztratím chuť k tvorbě a téměř dva roky na web nesáhnu, ani se o něj nikterak nestarám. Opět na to kašlu. O to větší překvapení je, když se do statistik webu, někdy v roce 2014, opět naloguji a zjistím, že jej lidé stále navštěvují a čtou. Skoro 100 lidí denně. V komentářích opakovaně zaznívá, že je škoda, že již web „utichl“. A já si řeknu: “ Tak to tedy ne! Budu psát dál a hlavně kvalitněji a lépe!“. Založím tedy FB stránku, začnu opět makat na novém obsahu a zveřejním postupně několik dalších článků. Bohužel, netrvá dlouho a náhodou narazím na první plagiát, což mě pochopitelně dost naštve, ale přejdu to. Shodou okolností mi poměrně krátce na to přijde SMS od jednoho kamaráda, že prý „sdíleli jeden můj článek na FB stránce s několika desítkami tisíc sledujících“. Sedím tehdy v hospůdce s přáteli a jsem fakt rád. Všem se s novinkou samozřejmě rád pochlubím. Hned po návratu domů to jdu natěšený zkouknout, jenže nastane šok! Jo, sdíleli ho, akorát že pod svým jménem, v plném znění a bez jakéhokoli uvedení zdroje!!! Klasické ctrl+C – ctrl+V. V tu chvíli mi dojde, že toho asi bude víc. Během následujícího dne pak nacházím několik dalších kopií. Některé jsou trochu pozměněné, jiné vůbec. Tedy pocítím silné znechucení a bezmoc. „Nemá to cenu, prostě na to kašlu“, říkám si opět.

​

Uplyne pár týdnů a mně se to rozleží v hlavě. Co kdybych trochu zabojoval a nenechal si to líbit! Většina plagiátů mizí, i když to je práce navíc a musím být někdy velice, velice nepříjemný. Nechávám dokonce odstranit i jednu celou wiki stánku, kde byla překopírovaná velká část jednoho z článků, samozřejmě bez odkazu… „Budu to holt muset občas zkontrolovat a zaprudit, třeba se i soudit, ale přece si to nenechám znechutit“, napadne mě. Sice to bude znamenat hodně ztraceného času a nervů (naštěstí nevím kolik, jinak bych do toho „vlaku“ možná už zpět nenaskočil), ale „jedu“ dál.

​

NOVOVĚK

Píši dál, snad se i zlepšuji, a rovněž pravidelně spravuji FB stránku webu, kterou sleduje maximálně pár stovek lidí. Tak to jde pár let, až nadejde březen roku 2017 a já se seznamuji se svojí milovanou partnerkou (ehm, bez webu bychom na sebe dodnes neměli ani kontakt, protože jsme si jej při seznámení nevyměnili – naštěstí jsem se o něm zmínil, tak se mi skrze něj mohla později ozvat, takže díky webeJ). Každopádně na nějakém tom druhém, třetím rande mi taktně sdělí, že design webu je fakt otřesný. „Já vím, já vím, ale co mám dělat? Chodím do práce, píšu články, spravuju FB stránku, načítám zdroje a mám i jiné starosti a záliby. To mám ještě dělat nový design?“ Zamilovanost dělá divy, a tak se nade mnou slituje a vytvoří na wix.com novou grafickou šablonu úvodní stránky, která se mi zalíbí. Super! Sice to není nejlevnější řešení a znamená to, že každý rok budu muset zaplatit několik tisíc navíc, ale ještě horší je, že než se s novým editorem naučím a při rozsahu webu, to do nové grafiky budu celé překlápět tak rok… A taky že jo!

​

Rok 2018. Nový design, nová míza, nové rubriky, nové články! Všichni dokola na soc. sítích debatují o tipech na filmy, knihy, dokumenty o vrazích a žádají o doporučení…. Ok. Tak tady je tedy máte. 100 filmů, 60 seriálů a desítky knih na jednom místě. V roce 2019 je již dosah webu solidní a první vydavatelé mi zasílají knihy na recenzování, jejich autoři souhlasí s interview. Začínám, výměnou za volňásky pro čtenáře webu, spolupracovat při propagaci různých tematických přednášek, navíc se mnou začíná komunikovat první vyšetřovatel – jeden z těch, kterým se podařilo dostat za mříže Ondreje Riga. Pořádám na FB různé soutěže o knihy, sem tam vytvořím nový článek a také zakládám Instagram, čímž završuji 10 let fungování webu.

​

Začíná rok 2020 a do všeho zasáhne Koronavirus. Je to paradox, ale v tvorbě mi toto období dost pomáhá, protože mám více času na psaní nových článků, tedy jich v tomto roce zveřejňuji velké množství, do toho precizuji a aktualizuji i ty dřívější. K tomu mi jedna slečna pomáhá předpřipravit několik článků (ač tato nezištná spolupráce netrvá dlouho, jsem za to i tak rád), navíc další ochotné osůbky mi, rovněž nezištně, pomáhají s korekturami (snad toto čtou – patří jim můj velký dík), tedy řada ošklivých překlepů a neobratných formulací mizí. Další čtenáři mi zasílají, co se kde šustne, tedy nemusím mít vždy oči úplně všude. Mám tak čas několikrát navštívit archiv a vyhrabat několik nikdy nezveřejněných případů, kterými bych to mohl posunout ještě dál… Ale aby to nešlo tak hladce, bohužel do toho opět skočí problém s plagiátory. Tentokrát si můj obsah „vypůjčují“ dvě (zatím) nejmenované a poměrně exponované osoby, které to mají jako „easy money job“, což mě opět znechutí. Nemám tak zájem zveřejňovat exkluzivní obsah s vidinou toho, že si jej do pár dnů od jeho publikování přivlastní někdo jiný, tedy ty nej články ukládám do šuplíku, než to pořeším (bohužel omluva není dořešena dodnes, i když jsem většinu závadného obsahu svépomocí zvládnul z internetu odstranit).

​

SOUČASNOST

Začíná rok 2021 a já brutálně rozšiřuji svoji sbírku knih (asi stejně tak brutálně, jako se rozšiřuje zájem o true crime oblast, ze které se stává mainstream). Při shánění knih občas narážím na dost vzácné kousky, které již mám, a tak mě napadá, že bych je mohl prostřednictvím aukcí „rozmisťovat“ mezi vás, čímž bych mohl poplatit provoz webu, i nějaké to další rozšíření sbírky. Dle reakcí - spokojenost na obou stranách - a já se díky tomu dostávám na zhruba 200 krimi knih. Všechny pochopitelně z žánru „skutečný zločin“. K tomu se mi ozývá jeden šikovný člověk, se kterým zrealizuji pilotní díl „podcastu“, který bych již z časových důvodů svépomocí nezvládal. Však, stále sám, spravuji soc. sítě i web, komunikuji se čtenáři, zdroji (mezi kterými se najde třeba i jeden další vyšetřovatel), sleduji novinky doma i ve světě, připravuji nový obsah, načítám zdroje a sem tam zrecenzuji nějakou tu knihu. Možná i díky tomu se mi ozývá vydavatel knihy „Doktore, vražda, jedeme“, jestli nechci být jejím mediálním partnerem. Já s radostí kývnu a moje logo se tak dostává na její zadní obálku, navíc dostávám pozvánku na křest knihy do Policejního muzea. Tomu se říká vzpruha. Ve stejném roce se o webu rovněž zmiňuje p. Viktorín Šulc v jednom z čísel časopisu Policista, což beru jako další poctu. Do toho všeho se mi narodí malá „bejby“. Má prvorozená dcera, která se bude muset smířit s tím, že moji pozornost budu věnovat i jejímu staršímu „bratříčkovi“, čím myslím web, který familiárně nazývám mým prvorozeným „děťátkem“.

​

Na počátku roku 2022 dostávám nápad oslovit další šikovnou osůbku, která se snaží v „true crime“ světě publikovat, ta na můj návrh kývne a obsah webu díky této spolupráci ještě více bobtná. Má sbírka knih v tomto roce přesáhne 300 různých knih věnujících se skutečnému zločinu a já se s jistými dvěma záměry právě knihami víc a víc zabývám... Ale o tom až příště.

​

                                                                                                                ToMy - autor webu