Šlo o slovenského řidiče Mária Joštiče z Nového Mesta nad Váhom. Jeho dramatický příběh se šťastným koncem, který jsme částečně nastínili v úvodu článku, se začal odehrávat 9. srpna 1998, kdy do firmy kde pracoval, zavolal slovensky mluvící muž. Volající se představil jako majitel firmy z Trnavy a uvedl, že jeho zaměstnanec v Srbsku srazil nákladním vozidlem divočáka, což mu znemožnilo pokračovat v jízdě a firma potřebuje na Slovensko ve smluveném termínu dopravit náklad - proutěný nábytek. Aby dodal svým slovům váhu a dal najevo, že opravdu spěchá, slíbil poslat na účet firmy i zálohu čtyři tisíce slovenských korun, které prostřednictvím expresní platby skutečně dorazily. Vše působilo důvěryhodně, a tak majitel společnosti rozhodl o tom, že do Srbska vyšle jeden ze svých kamiónů, který měl řídit již zmínění Mário Joštič. „Zastavil jsem na dohodnutém odpočívadle. Měl jsem na papíře napsaná dvě jména a měli jsme se střetnout někdy kolem půlnoci. Na chvíli jsem zavřel oči a probudilo mě zaklepání na dveře. Stáli tam dva muži, kteří se mi představili jmény, které odpovídala těm, která byla na papírku. Bral jsem to tedy tak, že je vše v pořádku a nechal je nastoupit do kamionu.“ Muži mu řekli, že nabouraný náklaďák je o několik kilometrů dál a oni ho tam budou navigovat. „Urazili jsme asi sedm kilometrů, když mi jeden z mužů řekl, že potřebuje na malou a mám zastavit na takové zastávce, která tam byla. Jenže ještě než jsem pořádně zastavil, už jsem měl pistoli opřenou o čelo. Hned nato mi na hlavu natáhli pytel a nasadili pouta.“ Vyděšený muž začal muže přesvědčovat a prosit, aby jej nechali žít. Není divu, že vzpomínka na tyto hrůzné momenty v něm vyvolávala silně negativní emoce i po letech. „Řekli mi, že když budu spolupracovat, nic se mi nestane. Potom mě odvedli do kukuřičného pole, kde mě položili na zem a náklaďák mezitím odjel pryč. Zůstal jsem tam ležet několik hodin a dva slovensky hovořící muži mě celou dobu hlídali. Pak mi najednou sundali pouta, ruce a nohy převázali lepicí páskou a řekli, že když odejdou, můžu se z toho vyprostit a odejít. Úplně nakonec mi stáhnuli z hlavy kuklu a řekli, že pokud se na ně podívám, zastřelí mě.“ Muž tak ještě nějakou dobu ležel na zemi, načež se opravdu dokázal z lepicí pásky vyprostit. Poté musel ujít několik kilometrů, než se mu podařilo dostat k nejbližší policejní stanici, kde ozbrojenou loupež oznámil. O tom, že se stal obětí vražedného gangu řidičů kamiónů, se dozvěděl až s odstupem času, protože řádění organizované skupiny bylo v té době na samém počátku.