SERIAL
KILLERS.CZ
The biggest Czech web about serial and mass killers
Albert Fish
27. 8. 2009
Albert Hamilton Fish - jeden z nejznámějších amerických sériových vrahů vůbec. Tento muž, známý také jako "The Gray Man" neboli "Šedovlasý muž" usmrtil nejméně 4, pravděpodobně však mnohem více - podle svých slov dokonce až sto malých chlapců a dívek. Charakteristické pro tohoto krutého vraha je, že mimo pedofile trpěl i mnoha dalším sexuálními úchylkami. Mezi ty patří například: sadismus, masochismus, exhibicionismus, voyerismus, koprofagie, ondinismus, orgánový fetišismus a kanibalismus.
-
Narozen: 19. 5. 1870
-
Zemřel: 16. 1. 1936
-
Země: USA
-
Počet obětí: 4 - 100+
-
Unikal: 15 let
-
Vražedná aktivita: 1919-1932
-
Přezdívka":The Gray Man", "Werewolf of Wysteria", "Brooklyn Vampire", "The Boogeyman"
Pokud se jako čtenáři rozhodnete absolvovat tento článek, měli bychom vás na něj asi nejprve trochu psychicky připravit. Při jeho četbě totiž budete potřebovat nejen velkou dávku otrlosti a silné nervy, ale především silný žaludek. Jistě, pokud to vezmeme čistě z hlediska sexuologie, psychologie a psychiatrie, jde o jeden z nejzajímavějších případů, kdy dotyčný muž lze označit za zcela raritní exemplář, ve kterém se snoubí tak velké množství sexuálních parafilií, že může sloužit jako „skvělý“ studijní materiál a zosobnění slova „perverze“. Když se však na celý případ podíváme z hlediska lidského a trochu si jej zosobníme, bude jen stěží uchopitelné a pochopitelné, čeho všeho je člověk schopný, pro ukojení svých sexuálních pudů, a že se níže popsané události opravdu staly. Článek se totiž věnuje jednomu z nejkrutějších, nejcyničtějších, ale hlavně nejzvrácenějších a nejúchylnějších sériových vrahů všech dob. Dotyčný pachatel nejen, že se nespokojil s mučením některých svých obětí, kterými se stávaly i velmi malé děti, ale na těchto nejzranitelnějších z nás se dokonce nezřídka dopouštěl i kanibalismu a cizí mu nebylo ani to, aby matce jedné ze zavražděných poslal dopis, kde detailně popisoval, jak s její dcerou naložil, a jaký použil při její „přípravě“ recept... Z hlediska normy až neuvěřitelných zločinů obludných kontur a rozměrů, které se v mnohém vymykají dokonce i v kategorii sériových vrahů, se dopustil muž jménem Albert Hamilton Fish.
Dětství a mládí
Albert Fish se narodil v roce 1870 ve Washingtonu D. C.. Co se týče rodinné anamnézy, lze uvést, že jisté mentální onemocnění či potíže lze vysledovat nejméně ve dvou generacích rodiny Fishových. Dva z Albertových strýců zemřeli v psychiatrických léčebnách - jeden z nich trpěl "náboženskou psychózou". Albertova matka zas trpěla bludy a halucinacemi. Jeden z jeho mladších bratrů byl oligofrenik, který zemřel na hydrocefalitidu, další bratr byl zas alkoholik nejvyššího stupně a jedna ze sester byla dementní… Asi se nebudeme moc daleko od pravdy, když takto geneticky špatně „rozdané karty“ označíme za první z možných kusů skládačky, která nakonec vyústila v zločiny, k nimž se v tomto článku dostaneme. Když bylo Albertovi pět let, zemřel mu otec. Jeho matka musela pracovat, aby uživila dvanáct dětí, a tak se Albert ocitl v sirotčinci. Tam se stal velmi rychle problematickým dítětem. Počurával se, přecpával se jídlem, neustále utíkal. Albert Fish byl často trestán ředitelkou sirotčince, která děti bila na holý zadek. Jenže, co bylo pro jiné trestem, při tom on sám cítil potěšení, tedy tresům se nevyhýbal, ba naopak. Rád se také zúčastňoval trestání jiných dětí. Ostatní sirotci si z Alberta dělali legraci, protože výprask u něj vždycky vyvolal erekci. Sám o svém dětství později vypověděl: „Narodil jsem se 19. května 1870 ve Washingtonu D.C. Bydleli jsme na B Street, NE, mezi 2. a 3.. Můj otec byl kapitán Randall Fish. Byl kapitánem lodi Potomac River, která plula z Washingtonu D. C. do Marshall Hall ve Virginii. Otec zemřel 15. října 1875 ve staré pensylvánské stanici, kde zastřelili prezidenta Garfielda, a mě umístili do sirotčince Sv. Johna ve Washingtonu. Zůstal jsem tam do svých devíti let. Tehdy se to zvrtlo. Byli jsme nemilosrdně bičováni. Viděl jsem chlapce, kteří dělali věci, které dělat neměli.“ Sirotčinec byl jak pro chlapce, tak i dívky a konverzace se v něm často točila kolem sexu. Albert začal velmi brzy onanovat a začali ho přitahovat i ostatní, perverznější sexuální hry. Spolu s kamarády ho napadlo, že zapálí koňský ocas, který předtím polili benzínem. Tyto incidenty dítě velmi poznamenaly, a když ve věku devíti let opouštěl sirotčinec, přitahoval ho sadomasochismus. Což vystihuje jeden z jeho nejznámějších citátů: "Vždycky jsem toužil způsobovat bolest druhým a chtěl jsem, aby mi i oni ubližovali. Celý život jsem miloval všechno, co bolelo."
Když se malý Albert vrátil k matce, prodělal vážný úraz při pádu ze stromu, jenž zanechal trvalé následky. Od té doby cítil závratě, bolesti hlavy a začal koktat. Dál se pomočoval a spolužáci se mu vysmívali. V té době si také změnil křestní jméno a z Hamiltona se stal Albertem, aby se vyhnul výsměšné přezdívce "Ham and Eggs" ("šunka s vejci"). V té době mu jeden ze starších bratrů, který byl námořníkem, ukázal kresby nahých mužů a žen, a vyprávěl mu o svých dobrodružstvích s kanibaly. Alberta to fascinovalo a nutil svého bratra, aby mu tyto historky neustále opakoval.
Po škole, kterou Albert dokončil jen s obtížemi, nemohl sehnat kvalifikované zaměstnání. Jako teenager pracoval v obchodě a pak se učil malířem pokojů. Tuto profesi později využil jako část modu operandi, jenž mu umožnil uspokojovat jeho perverzní touhy a zároveň zůstat neodhalen.
Albert Fish začal sledovat černou kroniku v novinách a vystřihoval si detailnější články. Po jeho zatčení za vraždu Grace Budd, byla u něj nalezena velká sbírka výstřižků o Fritzovi Haarmanovi, "Řezníkovi z Hannoveru", což byl německý sériový vrah, kanibal, aktivní mezi lety 1918-1924. Objevil rovněž spisy Edgara Allana Poea, jejichž stránky byly velmi opotřebované, hlavně kolem povídky Jáma a kyvadlo - což je dlouhé líčení popravy... Je také známo, že jednou navštívil muzeum voskových figurin a byl fascinován lékařským obrazem rozpůleného penisu. Několikrát se do muzea vrátil a trávil celé hodiny před tímto exponátem.
V roce 1882 ve věku dvanácti let se Albert Fish seznámil s mladým mužem, který ho vzrušoval tím, že mu vyprávěl o svých dobrodružstvích v nevěstincích. Udržovali spolu homosexuální sadomasochistický vztah. Milenec Alberta nutil pít moč a jíst exkrementy. Když se Albert v roce 1890 usadil v New Yorku, stal se z něj mužský prostitut a víkendy trávil tím, že navštěvoval veřejné lázně nebo koupaliště, aby tam mohl sledovat děti. V té době znásilnil první oběť (jeho první vražda se odehrála údajně až v roce 1919, kdy ve Wilmingtonu zabil jednoho chlapce - nicméně první prokázané vraždy se dopustil až v roce 1924).
V roce 1889 se Fish oženil s mladou, devatenáctiletou dívkou, která mu v průběhu manželství porodila šest dětí. Jejich manželství se rozpadlo po dvaceti letech, kdy ho žena opustila kvůli jinému muži. Albert se nestaral o rozvod a ilegálně se oženil ještě třikrát. O své děti se staral a vychovával je sám, i když měl občas velké finanční problémy. V roce 1922, v padesáti dvou letech, se Albert Fish stal obětí náboženských halucinací. Chvílemi chodil dokola, křičel: „Jsem Kristus!“ a sebetrýznil se nebo chtěl praktikovat lidské oběti. „ Šťastni jsou ti, kteří vezmou svoje děti a rozbijí jim hlavu kameny. Slyšel jsem hlasy, které mi tohle říkaly. Když jsem nerozuměl, pokoušel jsem se zbytek doplnit četbou bible. Požehnaní jsou lidé, kteří bičují svého syna, aby ho napravili, protože za to bude odměněn. Tahle myšlenka na lidskou oběť ke mně přišla od Abrahama nabízejícího svého syna Izáka. Vždycky jsem věděl, že budu muset také nabídnout dítě jako oběť, abych se potrestal za ohavné skutky a hříchy, které jsem spáchal před očima Boha. Měl jsem vize zmučených těl jako někde v pekle.“
Albert Fish v roce 1903
Mimo šesti dětí měl Fish také pět vnoučat, které miloval, avšak i tato láska byla poznamenána jeho perverzními sklony -viz dopis vnučce-.
Při procesu svědčila jedna z vnuček jako svědek obhajoby o různých hrách, jichž se musela na příkaz svého dědečka účastnit spolu se svými bratry a sestrami: „V té době mi bylo dvanáct let a on nás nutil hrát „Buck-Buck, How Many Hands Up“. Vysvlékl se donaha a nechal si jen tmavohnědé spodky. Potom si klekl na všechny čtyři doprostřed pokoje. Dal nám do ruky hůl a museli jsme si mu sednout na záda. Pak jsme mu museli malovat prsty na záda číslo od jedné do deseti. Když ho neuhádl, což se stávalo vždycky, dali jsme mu holí tolik ran, kolik odpovídalo číslu… Maminka se těch her vždycky zúčastňovala. Hráli jsme to každý večer, vždycky skoro hodinu… Taky jsme hrávali „Sack of Potatoes Over“. Zase měl na sobě jenom spodky. Pak jsme mu vylezli na ramena a on nás spouštěl dolů po svých zádech. Cestou jsme ho museli škrabat nehty. Když byla hra u konce, měl vždycky záda úplně rudá. Jednou chtěl, abychom si strkali jehly pod nehty, ale to nás moc bolelo, a tak jsme toho nechali… Když se setmělo a hry byly u konce, vždycky šel na záchod a přinesl roli toaletního papíru. Pak ho uprostřed místnosti zapálil. A tohle dělal každý večer.“
Jiný člen rodiny upřesnil, že stařec spával několik nocí za sebou na koberci v salonu. Když se ho zeptali, proč to dělá, oznámil, že mu to přikázal sv. Jan Křtitel.
Aby ukojil Fish své masochistické choutky, ukládal si různé tresty. Bodal se trny růží do přirození a pak jedl okvětní lístky. Také si umístil rybářské háčky a jehly do různých částí těla, především do pánevní oblasti a oblasti kolem genitálií. Po jeho zatčení odhalil rentgen sedmadvacet háčků, z nichž některé byly zapíchnuté do těla už několik let. Některé z nich se nacházely v zónách extrémně nebezpečných pro Fishovo fyzické zdraví. Jeden z jeho synů během procesu oznámil, že další háčky našel schované v knize povídek E. A. Poea, na začátku dobrodružství Artura Gorgona Pyma.
Rentgenový snímek pánevní oblasti Alberta Fishe
Rodina věděla i o dalších sexuálních perverzitách Fishe. Jeho nejstarší syn o tom svědčil během procesu. V roce 1929, když se vrátil do bytu, o který se dělil se svým otcem, učinil zvláštní objev. Pod kuchyňskou výlevkou našel podomácku vyrobený obušek, který byl ukončen vyčnívajícími hřeby. Když si ho Albert Jr. prohlédl zblízka, našel na něm stopy krve a promluvil si o tom se svým otcem. Ten na jeho dotaz nejdřív odmítl odpovědět, ale když syn na odpovědi trval, nakonec se přiznal: „Používám ho já sám. Občas cítím nezadržitelné chvění, a pokaždé, abych se toho zbavil, mučím se tímhle obuškem.“ Oba muži už o tom nemluvili. Jednoho dne v roce 1934 přistihl svého otce "v akci". Fish stál úplně nahý uprostřed pokoje, jednou rukou onanoval a druhou se bil přes záda okovaným obuškem. Obličej měl splavený potem a krev mu tekla po hýždích dolů. Fishův syn Albert také dosvědčil, že někdy uprostřed noci, v níž byl úplněk, dostával jeho otec nezadržitelnou chuť na syrové maso. Podle Alberta Jr.: „Obličej mu strašně zrudl. Výraz jeho očí působil dojmem, že spatřil něco, z čeho měl strach. Jako kdyby ho někdo pronásledoval.“ Díky tomuto svědectví mu tisk dal přezdívku „Moon Maniac“.
Další Fishovou úchylkou bylo rozesílání obscénních dopisů. A. F. si vystřihoval inzeráty z novin, a poté na ně odpovídal velkým množstvím perverzních dopisů, v nichž používal různé pseudonymy. Představoval se jako režisér hollywoodských filmů. Některé z těchto dopisů (zde) se uchovaly v archivu okresu Westchester. Za toto rozesílání obscénních dopisů byl uvězněn na 90 dní ve vězení. Celkem byl Albert Fish v letech 1902 - 1933 zatčen osmkrát. Poprvé za pokus o podvod. Jindy za to, že kradl z pokladny v obchodě, v němž pracoval. Také byl odsouzen kvůli nekrytým šekům. Třikrát pobýval v psychiatrických ústavech. V roce 1930 byl propuštěn z jednoho z nich s diagnózou: „Není blázen, ani nebezpečný. Jedná se o psychopatickou osobnost, se sexuální charakteristikou.“ Šest měsíců po absolvování léčby byl znovu zatčen - opět kvůli jednomu ze svých dopisů. Když policie tehdy prohledala jeho byt, objevila další dopisy schované pod matrací, dále devítiocasou kočku a mrkev s frankfurtským párkem, který byl v úplném rozkladu a neskutečně zapáchal. Když jeden z policistů zkoumal zblízka mrkev a párek, konstatoval, že obě věci jsou pokryty fekáliemi. Když se na to zeptal starce, dostalo se mu odpovědi: „Cpu si je do zadku“. Za to byl "odměněn" desetidenním pobytem v psychiatrické léčebně.
Případ, kvůli kterému se přišlo na vraždící monstrum A. F., byl případ Grace Budd. 27. května 1928 si osmnáctiletý mladík podal inzerát do nedělního vydání New York World: „Mladý, osmnáctiletý muž by rád pracoval na venkově. Kontaktujte Edwarda Budda, 406 West 15th Street.“ Hned následujícího dne otevřela Delia Budd, Edwardova matka, dveře neznámému staršímu muži, který se představil jako Frank Howard. Rodičům Edwarda Budda řekl, že má farmu na Long Islandu, kde pěstuje hlavně zeleninu a rád by si pohovořil s Edwardem ohledně zaměstnání. Frank Howard nabídl Edwardovi 15 dolarovou týdenní gáži, což chlapec s díky přijal. Navíc chlapci vyplatil zálohu na plat. Když k tomu přičteme mužovo gentlemanské chování, je pochopitelné, že si získal sympatie a důvěru rodičů. V sobotu 2. června si měl Frank Howard vyzvednout Edwarda doma a odvést jej na svoji farmu. Místo toho Buddovi obdrželi ručně psaný vzkaz o Howardově zdržení. O den později se ve dveřích bytu Buddovy rodiny opět objevil onen starý muž se šedivými vlasy a knírem. Přinesl s sebou dary, jahody a čerstvý sýr „ přímo z jeho farmy“. Delia pozvala muže na oběd. Během něj do místnosti vstoupila okouzlující desetiletá holčička Grace Budd, mladší sestra Edwarda Budda. F. Howard jí okamžitě zaregistroval a nemohl z ní spustit oči. Aby si ji získal, podal dívce svou peněženku a vyzval ji, aby spočítala kolik v ní je peněz. Grace mu po chvíli peněženku vrátila s tím, že je v ní je 92 dolarů a 50 centů. Howard ji pochválil a odměnil ji 50 centy na sladkosti. Poté se matce svěřil, že ještě před odjezdem musí zaskočit ke své sestře, na oslavu narozenin jedné ze svých neteří, a požádal Buddovy o dovolení vzít tam s sebou malou Grace. „Miluji děti“ řekl F. H. „a přivedu vám ji zpátky, ještě než se setmí.“ Buddovi váhali, ale nakonec Grace povolili odejít. Paní Budd se ještě pro jistotu zeptala, kde Howardova sestra žije. Načež jí Frank Howard dal adresu. Ten večer již však nebylo po panu Howardovi ani vidu ani slechu.
Grace Budd
Rodiče samozřejmě zmizení nahlásili, policisté jim však brzy museli sdělit, že adresa, kterou muž vydával za bydliště své sestry, je fiktivní, a že nic z toho co tvrdil nebyla pravda. Policie rozjela standardní vyšetřování. Zjistili, co všechno "F. Howard" řekl Buddovým, vyžádali si fotografii malé Grace, prověřili všechny známé únosce dětí, devianty, mentálně postižené pacienty, ale tento postup nebyl korunován úspěchem. Policie tak rozeslala po svých stanicích letáky s Gracinou fotografií a s popisem pana "Howarda". Tato aktivita spolu s mediální publicitou odstartovala obrovskou vlnu dopisů s množstvím tipů, kde všude prý lidé Grace spatřili. K vyšetřovacímu týmu muselo být přiděleno dalších 20 detektivů, aby prověřili všechny získané informace. Přes všechny tyto „zaručené“ dopisy existovalo několik opravdu seriózních stop. Policie objevila pobočku společnosti Western Union, odkud "Frank Howard" posílal Buddovým vzkaz, plus originální, ručně psanou zprávu. Policie rovněž lokalizovala místo, kde Howard koupil sýr, který rodině daroval. Obě místa se nacházela ve východním Harlemu. Ten se tedy stal klíčovým místem hledání a vyšetřování.
Newyorská policie přišla na to, že existuje zhruba rok starý, téměř shodný případ. 11. února 1927 si hrál čtyři roky starý Billy Gaffney na chodbě před svým bytem spolu s o rok mladším sousedem. Dvanáctiletý soused, který zrovna hlídal svojí spící malou sestru, se k nim přidal, ale musel se vrátit, protože slyšel svoji sestru plakat. O pár minut později už hlásil otci mladšího z hochů, že chlapci zmizeli. Po zoufalém hledání našel muž svého syna opuštěného v posledním patře budovy. "Kde je Billy Gaffney?" zeptal se svého syna. "Odnesl ho ošklivý pán," odvětil tříletý chlapeček. Muž měl šedivé vlasy a šedivý knír. V červenci roku 1924 si osmiletý Francis McDonell hrál na verandě svého domu na Staten Islandu. Jeho matka seděla opodál, když uviděla uprostřed ulice hubeného staršího muže s šedivými vlasy. Ten, si něco mumlal a neustále svíral a rozevíral ruce v pěst, až nakonec zmizel. Později odpoledne byl tento muž spatřen, jak pozoruje Francise a 4 další chlapce. Szařík zavolal Francise k sobě, ostatní pokračovali ve hře. O pár minut později muž i s chlapcem zmizel. Na Francisovo zmizení se přišlo až u večeře. Jeho otec, policista, zorganizoval rozsáhlé hledání. Tělo chalpce našli v nedalekém lesíku pod větvemi. Bylo hrozivě zbité, oblečení bylo ztrháno z těla a na zadním stehně chyběl kus vyříznutého masa. Hoch byl uškrcen vlastními šlemi. Navíc musel být Francis udeřen tak silně, že policie pochybovala, že toto mohl učinit onen starý muž. Policie došla k závěru, že stařík musel mít komplice. Přes masivní opatření a pátrání policie jako by se "šedovlasý muž" vypařil.
I když se detektiv William King, pověřený případem, věnoval zmizení Grace Budd řadu let, vyšetřování výsledky nepřineslo. Nikdo nechápal, proč byla Grace unesena: Buddovi měli tak nízké příjmy, že by nemělo smysl je vydírat a ostatně žádnou žádost o výkupné rodina nedostala. Tisk se k případu pravidelně vracel díky vlně únosů, která zatopila zemi, ale po únosci malé Grace nebylo vidu ani slechu.
Až 11. listopadu 1934, více než šest let po únosu, případ Grace Budd znovu vyletěl na povrch. Její matka, Delia Budd, dostala tento -dopis-.
Nikdo nechtěl uvěřit, že dopis je skutečný. Detektiv King nicméně usoudil, že detaily jeho návštěvy u Buddových byly přesné. Rovněž písmo se shodovalo s šest let starým vzkazem z Western Union. Na obálce byla podstatná stopa – drobná písmena N.Y.P.C.B.A., zkratka Newyorské asociace řidičů. Policie prohlédla ručně psané přihlašovací formuláře členství v této asociaci a hledala stejný typ písma. Detektiv King také požádal všechny členy, aby nahlásili každého, kdo si vzal asociační dopisní papíry, obálky atd. Jeden mladý muž se přiznal, že šest měsíců předtím ukradl několik obálek a hlavičkových papírů a odnesl si je domů. Ale tam také nikdo "Franka Howarda" neznal. Když King znovu vyslechl svědka, ten si vzpomněl na jeden detail: když se stěhoval, nechal obálky na poličce. Když detektivové zkoumali následující nájemníky, přišli na to, že pokoj byl pronajat nějakému starci, jehož popis odpovídal "Franku Howardovi". Muž se zapsal pod jménem Albert H. Fish. Albert Fish však mezitím nájemní byt opustil. Naštěstí řekl majiteli, že čeká šek, a že si pro něj přijde. Detektivu Kingovi už stačilo jen čekat.
13. prosince 1934 přišel onen stařec, aby si vyzvedl svůj šek. Když spatřil detektivy, vytáhl břitvu, ale King mu ji vyrazil z ruky a Albert Fish byl konečně zatčen. Tím bylo ukončeno šestileté hledání vraha.
Albert Fish vedle detektiva Williama Kinga
Albert Fish skoro okamžitě přiznal, že je "Frank Howard" a zavraždil malou Grace, tím ale jeho doznání nekončilo. Naopak začal odkrývat další, naprosto šokující zločiny.
Po zahájení výslechu uvedl, že když zareagoval na inzerát Edwarda Budda, měl být jeho obětí on, ne Grace. Chtěl ho odvést pryč, uříznout mu penis, odejít a nechat ho vykrvácet. Poté co poprvé odešel z Buddovic bytu, šel si koupit nářadí, které je potřeba na usmrcení a naporcování chlapce. Při druhé návštěvě spatřil Gracie a změnil názor. Byla to ona, koho chtěl najednou zabít.
Když v neděli 3. června 1928 opustil s Grace byt jejích rodičů, zamířili ruku v ruce ke stanici metra. Cestou se domnělý farmář zastavil u stánku s novinami a vyzvedl si těžký, převázaný balíček, zabalený do tmavohnědého papíru. Poté nasedli muž i holčička do vlaku ve směru okres Westchester.
Z nádraží šli pěšky k opuštěnému domu, který stranou od ostatních, blízko lesa na místě zvaném: Wisteria Cottage. Když byli uvnitř, Fish přikázal Grace, aby si šla hrát ven, než přijde sestra. Z okna budovy pak hleděl na Grace, si hrála venku. Svlékl se do naha, rozbalil balík a vyndal z něj to, co později ve svých přiznáních bude nazývat "nástroji pekla": Pilku, sekáček na maso a dlouhý řeznický nůž. Pak se vyklonil z okna a zavolal na Grace, aby přišla za ním.
Wisteria Cottage
Wisteria Cottage
Později vyprávěl: "Pečlivě jsem zavřel dveře pokoje, dokud nepřišla až nahoru. Pak jsem dveře otevřel. Když viděla, že jsem nahý, chtěla utéct. Chtěla seběhnout po schodech, ale chytil jsem ji. Řekla mi, že to poví mamince. Když jsem ji dostal do pokoje, položil jsem ji na zem na kus plátna, který jsem si připravil. Potom jsem ji vlastníma rukama uškrtil. Klekl jsem si jí na prsa, aby byla rychleji mrtvá. Pak jsem ji svlékl. Vzal jsem nůž a prořízl jsem jí krk. Mezitím jsem jí položil prázdný hrnec pod hlavu. Měla dlouhé vlasy a krev se jí do nich vsákla. Zbytek vytekl do hrnce, kterého jsem se později zbavil. Potom jsem její tělo rozřezal na tři kusy, nejdřív hlavu, pak trup těsně nad pupkem. V lese stál altánek. Byly v něm čisté záchody, v nichž jsem schoval pár bílých botiček a uříznutou hlavu. Ověřil jsem si, že nějaký náhodný příchozí si jich nemůže všimnout. Trup a nohy jsem přibil na dveře a pak jsem je zavřel. Potom jsem si na zahradě umyl ruce... Vrátil jsem se zpátky za čtyři dny. Tělo už začínalo smrdět. Oknem jsem vyhodil oba kusy, které byly v pokoji, pak jsem sešel dolů, sebral jsem je a srovnal k sobě u kamenné zdi za domem. Ale neschovával jsem je. Pak jsem přinesl hlavu, jejíž vlasy už byly ztvrdlé krví a položil jsem ji na stejné místo. Takhle bylo tělo prakticky celé. Pak jsem se vrátil domů."
Když Fish zbavil mrtvolu údů, odřízl část předloktí a pár dalších kousků, které zabalil do kapesníku. Z kapsy saka vyndal vatu, kterou polil benzinem do zapalovače, jenž si přinesl se sebou. Naklonil se dopředu, zastrčil si vatu do konečníku a sirkou ji zapálil. Takovým způsobem dosáhl orgasmu a ejakulace. "Bolest je tak nádherná... Jen kdyby to aspoň tak nebolelo!" - tak zní jedna z pozdějších Fishových citací.
Druhý den ráno, po návratu do New Yorku ve svém bytě naporcoval kusy těla a uvařil je. Po devět dní pak jedl různé části těla své oběti. Svému psychiatrovi se později přiznal, že tohle jídlo ho udržovalo ve stavu permanentního vzrušení.
Po výslechu položil detektiv King poslední otázku: "Co Vás přimělo udělat takhle hrozný čin?" "Víte," Fish odpověděl, "nikdy jsem pro to neměl žádný důvod." Další kriminalista se ho zeptal, proč vlastně psal dopis Delii Budd. "Nevím, měl jsem zrovna psací mánii." Když policie odjela do Wisteria Cottage a našla zde zbytky těla Grace, Albert Fish postával okolo bez emocí jakéhokoliv druhu. Na opakované otázky ohledně důvodů, které ho vedly k zabití Grace. Fish vysvětloval, že ho zaplavil pocit "krvavé žízně."
Po svém zatčení a po doznání k vraždě Grace Budd, přiznal Albert Fish další spáchané zločiny, ale nemohl specifikovat ani jejich ráz, ani jména obětí. Detektiv William King ho jen ve státě New York podezříval z pěti dalších vražd holčiček: Florence McDonnelt, Barbary Wiles, Sadie Burroughs a Helen Sterler. Pátá oběť, jedenáctiletá Yetta Abramowitz, byla znásilněná, pobodaná a uškrcená na střeše jednoho bytového domu. Předpokládaný vrah Helen Sterler, černošský tulák jménem Lloyd Price, byl zatčen, odsouzen k smrti a popraven, ačkoliv stále tvrdil, že je nevinen. Vyšetřující soudce tvrdil, že Albert Fish zabil šestnáct až sto obětí, s čímž souhlasil i detektiv William King. Psychiatr, který Fishe vyšetřoval, byl přesvědčen, že počet dětí, zavražděných jeho pacientem, by mohl jít až do několika set, možná dokonce až kolem 400 obětí, což by z Fishe udělalo jednoho z nejplodnějších sériových vrahů všech dob.
Po nějaké době uviděl jeden svědek v novinách Fishovou fotografii a identifikoval ho jako staříka, kterého viděl, jak se pokoušel unést malého chlapce. Jak se později vysvětlilo, tím malým chlapcem byl Billy Gaffney, o němž byla řeč výše. Během příprav procesu Fish napsal dopis svému obhájci Jamesovi Dempseymu, v němž se přiznal, že 11. února 1927 čtyřletého Billa Gaffneyho zabil. Doznal i to, že pil chlapcovu krev a konzumoval jeho maso.
Fish detailně vysvětlil, jak to zařizoval, aby vylákal své malé oběti do sklepů činžáků, v nichž pracoval jako malíř pokojů. Nabízel jim pamlsky nebo drobné peníze. Vždycky je svázal, než je znásilnil a zbil. Někdy je několik dnů za sebou mučil, než je zabil a uřízl jim údy. Někdy jim dával roubík, "ale radši jsem to nedělal, protože se mi líbilo, když jsem je slyšel křičet bolestí."
Další zločin, ke kterému se Albert Fish přiznal, se stal v roce 1910 (jinde 1911). Toho roku se seznámil s devatenáctiletým tulákem Keddenem. Hezkým, ale mentálně retardovaným chlapcem: "Cestoval z jihu nákladním vlakem, který vezl banány. Ve vagónu s ním bylo pět černochů a veškerý čas trávili tím, že se bavili všemi možnými sexuálními aktivitami, hlavně felací a homosexualitou. Seznámil jsem se s ním a vzal si ho domů. Byl pokrytý vším možným hmyzem. Oholil jsem mu všechny chlupy, i ty z podbřišku. Asi dva až tři týdny jsme dělali spoustu sadistických a masochistických věcí. Bičoval mě a hráli jsme erotické hry - otec a syn, profesor a jeho žák. Čural na mě a já jsem jeho čuránky pil nebo jsem jedl jeho exkrementy a pak jsem ho přinutil, aby to dělal také.
Naše hry byly čím dál tím sadističtější. Několikrát jsem mu pořezal zadek, abych se napil jeho krve. Jednoho dne jsem ho přivázal na židli a zařídil jsem to tak, aby měl erekci. Pak jsem vzal nůžky a začal jsem mu stříhat penis, ale změnil jsem názor. Chlapec vypadal, že strašně trpí a já jsem nemohl snést jeho pohled plný bolesti. Převázal jsem mu jeho poraněný úd, položil jsem mu na postel deset dolarů a utekl jsem do jiného města."
Když se ho soudní lékař v oboru psychiatrie zeptal, na kolik dětí zaútočil, Albert Fish odpověděl: "Aspoň na sto." Většina obětí pocházela z nejchudších vrstev. Byly to hlavně černošské děti, protože podle Fishe policie byla v případě jejich zmizení laksní. Několikrát si zaplatil služby jedné dívky, které platil vždy, když mu přivedla malého chlapce. Podle svého vyjádření jezdil po třiadvaceti státech, "od New Yorku po Montanu. A v každém státě jsem měl nějaké dítě." Někdy musel rychle odjet, protože: "kolem zmizení dětí začaly kolovat řeči." Dokonce byl několikrát vytěžován, ale nikdy se nestal reálně podezřelým, protože měl "tak nevinný vzhled."
Albert Fish
Albert Fish
Soudní proces ohledně vraždy Grace Budd začal v pondělí březnu 1935 ve White Plains v New Yorku. Fishův advokát se snažil obhajobu postavit na údajné nepříčetnosti svého mandanta, když později jej označil za "psychiatrický fenomén". Tato snaha však byla marná a jen o několik dní později, po čtyřhodinovém jednání poroty, byl vynesen verdikt: Albert Fish byl odsouzen k trestu smrti. Fishova reakce byla věrná jeho dosavadnímu způsobu vyjadřování a myšlení: "Jaká to bude radost umřít na elektrickém křesle! To bude úžasné mrazení. Jediné, které jsem ještě nikdy nezkusil." Pak, po chvilce váhání dodal: "Ale to není dobrý výrok. Víte, já opravdu nejsem duševně zdráv. A moje ubohé děti, co si beze mne počnou?" I přes poslední pokusy o zvrácení verdiktu s poukazem na Fishovo duševní stav byla poprava stanovena na 16. ledna 1936. Jako poslední jídlo si ve věznici Sing Sing Fish objednal pečené kuře, které mu přinesli vykostěné, aby se vyhnuli všem pokusům o sebevraždu. Několik měsíců předtím si totiž Fish rozřezal zápěstí kostí ze steaku. Ještě před popravou Fish předal svému obhájci dopis, ten však odmítl sdělit obsah novinářům: "Tenhle text nikdy nikomu neukážu. Jsou to nejhnusnější obscénnosti, jaké jsem kdy v životě četl."
Zřízenci věznice připevňují Fishe k elektrickému křeslu
Když vězeňský zřízenec zatáhnul za páku a spustil proud, objevil se údajně kolem hlavy odsouzeného mrak kouře, načež došlo ke zkratu, který zřejmě způsobily háčky, které měl Fish zapíchané ve svém těle. Druhý výboj byl již smrtelný. Albert Fish se stal nejstarším popraveným, který byl kdy v Sing Singu exekuován.
Případ Alberta Fishe byl pochopitelně předmětem několika dokumentů, když jmenovat lze například "Albert Fish: In Sin He Found Salvation" z roku 2007. O případu byl natočen i povedený, realiti se držící film s názvem "Šedovlasý pán", který fanouškům true crime žánru můžeme vřele doporučit.
