Výsledky vyhledávání

Miroslav Lehotský - slovenský občan, v současnoti ve výkonu trestu, který je podezřelý z toho, že mezi lety 2010 - 2012 zavraždil možná až čtyři osoby. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Miroslav Lehotský 11. 6. 2020 (aktualizováno 30. 8. 2022) Miroslav Lehotský - S lovenský sériový vrah odsouzený na doživotí za spáchání tří vražd, které se odehrály mezi lety 2010 - 2012. Lehotský byl v roce 2017 zadržen a odsouzen k pětilétému vězení v souvislosti s jiným trestným činem. V dubnu 2021 byl odsouzen za to, že měl postupně usmrtit svoji partnerku (2010), manžela své milenky (2011) a opět další partnerku (2012). Spolu s poslední obětí měla navíc zmizet i její jeden a půl roku stará dcera. Ta je dodnes nezvěstná, navíc existuje podezření, že Lehotský mohl usmrtit nejen ji, ale i další oběti ... Narozen: 1979 Dnes: doživotí Stát: Slovensko Počet obětí: 3+ Unikal: 7 let Vražedná aktivita:2010 - 2012 Trest: doživotí Přezdívka: "Zliechovská bestie" „Sériový vrah? NAKA ukončila vyšetřování muže, který má podle vyšetřovatelů na svědomí tři lidské životy. “ - těmito slovy začínal status , který 21. 5. 2020 zveřejnila Policie Slovenské republiky na svém Facebooku . Pojďme se spolu podívat na tento "monstr případ ", který nemá v posledních letech na Slovensku ani v ČR obdoby . Jen dovolte několik nezbytných poznámek na úvod. Jelikož článek vznikal v době, kdy popisovaný případ nejen, že ještě nedošel k pravomocnému rozhodnutí, ale dokonce ani ne k soudu (aktuálně je tento případ pravomocně skončený!), je v celém článku používán podmiňovací způsob a ctěna presumpci neviny. Krom závěru se nikde v tomto článku nedočtete to, co třeba jinde v nadpisu, totiž že Miroslav Lehotský je sériový vrah, i když dnes (v době aktualizace) to již říct lze. Rovněž je zřejmé, že jelikož je vše tak čerstvé (jde o první rozsáhlejší článek v ČR o tomto případu) a vycházeli jsme pouze z novinových článků (někdy nevalné kvality, ve kterých jsme odhalili řadu nepřesností či přímo faktických chyb), je zvýšená pravděpodobnost, že některá nepřesnost mohla prosáknout i sem, ač jsme se tomu snažili co nejvíce zabránit (pro představu – vznik článku znamenal porovnat více než 40 jiných ). V této souvislosti tedy žádáme čtenáře o shovívavost a prosíme ty, kteří nějakou chybu v článku naleznou, či znají nějaké přesnější informace, aby nám neváhali napsat zprávu nebo cokoli doplnit v komentářích. Budeme jen rádi. A teď již k samotnému případu. První informace o něm začaly vyplouvat na povrch v půlce července roku 2017 . Druhého července totiž Okresní soud v Trenčíně poslal do vazby osmatřicetiletého Miroslava Lehotského a jeho partnerku Luciu K. (27 let). Oba byli následně obviněni ze zločinu týrání svěřené osoby , kterého se měli dopustit na jednom z dětí, o které se spolu starali. V době zadržení spolu pár bydlel se čtyřmi dětmi v pronajatém bytě ve slovenské obci Dubnica nad Váhom . Miroslav L. měl mimo syna z předchozího vztahu ještě dva syny ze vztahu s Luciou K.. Žena pak měla rovněž jednoho syna z dřívějška. Soud uvalení vazby odůvodnil tím, že by pár mohl ovlivňovat svědky a rovněž pokračovat v trestné činnosti. Oba dva byli navíc již předtím soudně trestáni , když Lucia L. spáchala v minulosti loupež a Lehotský krádež . Některé zdroje též zmiňovaly, že muž byl možná dříve jednou odsouzen i v ČR (tato informace zatím nepotvrzena). Miroslav Lehotský a Lucia K. Již brzy se však ukázalo, že Miroslav Lehotský toho má na svědomí zřejmě mnohem více než „jen“ týrání svěřené osoby. Média totiž krátce po zadržení páru přišla s tím, že muž má být zodpovědný dokonce možná až za čtyři vraždy spáchané v průběhu dvou let! Jsme však stále v roce 2017, kdy byl pár prozatím obviněn pouze z týrání svěřené a blízké osoby, k čemuž se oba pachatelé doznali, a díky tomu byli o rok později odsouzeni "pouze" k 5 letům odnětí svobody . Podle řady zdrojů to měla být právě Lucia K. , kdo policistům poskytla informace o vraždách. Policie zas uvedla, že vraha vypátrala náhodou, když si měl jeden z policistů všimnout, že několik nezvěstných lidí zmizelo na místech, kde měl přechodný pobyt jeden a ten samý muž – Miroslav Lehotský . Buď jak buď, Lehotský se měl následně k vraždám přiznat a sám policii přivést na místa, kde se mrtvol zbavil. Tehdejší šéf Národní kriminální agentury (Národná kriminálna agentura - NAKA ) zprvu médiím sdělil, že průběh zločinů je tak brutální, že se mu ani nechce je popisovat, a že v tomto případě jistě hrozí Lehotskému doživotí . Zanedlouho však prosáklo, že vraždy měly být spáchány obzvlášť surovým způsobem , kdy pachatel měl oběti nejprve uškrtit, poté rozčtvrtit a následně spálit. Popel a zbytky kostí pak měl zakopat do země. Některé osoby dokonce spekulovaly o tom, že části těl měl Lehotský krmit své dva psy… Miroslav Lehotský První vraždu měl Lehotský spáchat v únoru roku 2010 na dvaadvacetileté Češce Sandře N. (jinde 29 let) z Karviné, se kterou se seznámil, když v letech 2008-2009 žil v České republice, kde se živil jako svářeč. Dívku prý poznal, když pobývala na ulici, ale brzy se přestěhovala k němu na ubytovnu. Podle otce zavražděné dívky se měl Lehotský chovat normálně, ač existovala jedna situace, kdy měl napadnout starší sestru Sandry N.. Později se pár přestěhoval na Slovensko do Nové Dubnice, kde se jim narodil syn Mirek. Mladá žena zůstala se svým otcem v kontaktu a volat si s ním přes Skype. Tak tomu bylo i pouhý den před jejím zmizením. „Říkala, že přijede, protože se ho bojí, a že to musí udělat tak, aby o tom nevěděl. Druhý den, když se dcera neozvala, sháněl jsem ji, zkoušel jsem jí volat na Skype, ale nepodařilo se mi ji sehnat, tak jsem šel na policii, “ uvedl později otec Sandry N.. Když se mu nakonec podařilo Lehotského kontaktovat, ten mu sdělil, že mladá žena odešla se svým novým přítelem a od té doby jí neviděl. Motivem vraždy měl být právě fakt, že jej partnerka chtěla opustit. Sandra N. totiž údajně měla zjistit, že jí je Lehotský nevěrný, navíc hádky páru byly na denním pořádku, a proto se chtěla rozejít a vrátit se zpět k rodině do Čech. To však tehdy jedenatřicetiletý muž nezkousnul a v bytě v paneláku v Nové Dubnici, kde pár žil, měl mladou ženu po pohlavním styku uškrtit. „Snažil som sa ju presvedčiť, aby neodišla. Pri súloži som ju začal škrtiť. Ona sa bránila, niečo v jej krku prasklo a keď som si uvedomil, že je mŕtva, bolo už neskoro, “ uvedl později před vyšetřovateli. Tělo měl následně rozřezat, nacpat do velké tašky, kterou pak přemístil na nedalekou zahradu, kde měl části těla spálit spolu se starým nábytkem. O měsíc později pak nahlásil její pohřešování a tvrdil, že od něj žena odešla. Česká občanka tak byla od 21. února 2010 vedena jako pohřešovaná. O tou dobou o více než rok starého syna se měl následně Lehotský starat. Sandra N. Ještě v průběhu roku 2010 se Lehotský seznámil přes soc. síť Pokec.sk s dvacetiletou Luciou K. z Trenčína (ano, jde o stejnou ženu, která byla později se Lehotským zadržena), se kterou se začal intimně stýkat. Ta se mu měla několikrát svěřit s tím, že ji její manžel bije a týrá. Když mu pak v roce 2011 v jednom telefonátu opět sdělila, že měla s manželem další hádku, Lehotský ji odpověděl, že se o to postará. Žena měla svému manželovi podat léky na spaní a následně Lehotskému umožnit přístup do bytu. Poté měl Lehotský na gauči spícímu Romanovi P. (38) nasadit „kravatu“ a začít ho škrtit. V tom se však muž probral a začal se bránit. Lehotský tedy měl vraždu dokončit tak, že svou oběť uškrtil šňůrou od tepláků. Mrtvolu měl poté vložit do vany, kde ji další den rozřezal, poté vložil kusy těla kufru, který měl přemístit na pozemek, kde jej zakopal. Po několika měsících údajně ostatky vykopal a spálil. Někdy v roce 2012 se Lehotský přestěhoval z Nové Dubnice do asi 30 km vzdáleného Zliechova . Tam se již za nedlouho měl dopustit dalšího zločinu – třetí vraždy ! I tentokrát měl případ začít na internetu. Na něm se totiž Lehotský seznámil s 18 letou Monikou B. z Handlové. Ta, i když se v tu dobou starala o malou dceru Ninu , setkání s neznámým mužem neodmítla a přijala jeho pozvání do pronajatého bytu v domě v Zliechově. Ze setkání se vyvinul vztah, který pokračoval i přes nedoporučení rodiny dívky. Ač si Monika B. své rodině nikdy nestěžovala, že by na ní byl Lehotský nějak zlý, její matce se nový nápadník nezamlouval a opakovaně jí ho vymlouvala. A to, i když jej za celou dobu, kdy se s její dcerou stýkal, viděla jen na fotce. Nicméně Monika B. byla do Lehotského, bohužel, až po uši zamilovaná, a tak se k němu v dubnu 2012 do Zliechova přestěhovala . Od té doby se dívka doma zastavila jen jednou (v květnu) a 12. června s ní její matka hovořila naposledy. Když pak dceři poslala v červenci dárek, ten se již vrátil jako nedoručený. Lehotský na mladé ženě pravděpodobně zopakoval předchozí scénář - uškrtit, rozčtvrtit, spálit a zakopat . Navíc nezvěstná je dodnes i její 1,5 letá dcera Nina!!! A aby toho nebylo málo, podle některých svědků měla být navíc Monika B. v době zmizení těhotná. Náhlou nepřítomnost obou osob Lehotský před okolím zdůvodňoval opět tak, že od něj partnerka i s malou holčičkou odešla. Sám se pak ze Zliechova, po necelém roce od přistěhování, vypařil. A jak se k v této věci vyjádřil po svém zadržení? Vyšetřovatelům tvrdil, že jednoho večera slyšel z dětského pokoje, kdy spal jeho syn a malá Nina, křik. Ten prý po chvíli utichl, ale on se šel do pokoje i tak pro jistotu podívat. V něm pak měl nalézt malou holčičku mrtvou, když její tělo bylo plné podlitin. Zranění a smrt mu prý měla způsobit jeho matka Monika... Kdyby nešlo o tak vážnou a tragickou věc, zněla by v kontextu uvedeného až směšně jeho citace o dalším průběhu onoho večera: „Pýtal som sa jej (parterky Moniky), čo to porobila, ale nepovedala to. Zrazu vravela, že má chuť na sex, tak som súhlasil a pri súloži ju zaškrtil. “ Co k tomu dodat?!? Poté prý měl podle svých slov obě těla po částech spálit v krbu. Monika B. a její dcera Nina Později měl Lehotský asi žít nějakou dobu sám opět v Dubnici nad Váhom , kde ho údajně navštěvovala žena se dvěma dětmi. Nakonec se dal dohromady s Luciou K. , ženou, které měl zavraždit v roce 2011 manžela . S tou pak měl zplodit další dvě děti. Její matka pro jedno z médií uvedla, že Lehotský zakázal její dceři plést se do výchovy jeho nejstaršího syna a vyhrožoval jí, že pokud něco poví sociálce, tak ji zabije. Poté, v červenci 2017 , již došlo ke zmíněnému zadržení páru v souvislosti s týráním dítěte, za což oba putovali do vězení na 5 let nepodmíněně . V průběhu výkonu trestu slovenská policie zadržela jejich korespondenci se závadným obsahem, kvůli čemuž soud zakázal Lehotskému s Luciou K. kontakt . Soud to měl odůvodnit tak, že se Lehotský měl pokusit ovlivnit svoji partnerku, aby změnila svou výpověď. Rovněž se svými blízkými směl muž podezřelý z několika vražd dočasně komunikovat pouze s povolením policie a navíc za přítomnosti dozoru. Ač si Lehotský na tento postup později stěžoval, je si třeba uvědomit, že i když se k vraždám údajně přiznal, případ v té době nedoputoval k soudu, takže omezení styku okolním světem byla z procesního a taktického hlediska pochopitelná. V květnu 2020 bylo policí vyšetřování ukončeno a byl podán návrh na obžalobu. Tu později podal Úřad speciální prokuratury v Bratislavě . Obviněný ukazuje detektivům místo, kde se zbavil jedné ze svých obětí Kdo je vlastně Miroslav Lehotský ? Jak ho vnímalo okolí? A co o něm zatím víme ? Tak zaprvé je známo, že se živil jako svářeč . Podle řady svědků byl typický svým extravagantním oblékáním , když měl nosit dlouhou tmavou sukni, na černo nalakované nehty, výrazné náušnice a chodíval ověšený řetězy. Nechal si přezdívat „Imhotep “, což byl starověký egyptský vezír a kněz, který byl v pozdější době považován za jednoho z bohů. Lehotský byl rovněž milovníkem velkých bojových plemen , kdy vlastnil dokonce dva takové psy, kteří měli být postrachem okolí. Sám Lehotský se podle výpovědi svědků ze Zliechova s nikým příliš nebavil, ale ani nepůsobil nějak nebezpečně. I když zliechovští naznačovali, že svoji tehdejší osmnáctiletou přítelkyni Moniku držel zkrátka, k dětem, krom nejstaršího syna, se prý na veřejnosti nijak ošklivě nechoval. Řadu svědků jeho obvinění prý dokonce překvapilo. Jiní zas naopak uváděli, že byl Lehotský nervák, který byl viděn, jak jednou mlátil jedním ze svých psů o zeď. Také měl kolegům potvrdit to, že jednoho psa zabil a spálil, protože prý byl starý a trápil se. Toť zatím ze střípků o něm asi vše, co stojí za zmínku. Miroslav Lehotský se svými psy Na podzim 2020 se začal tímto extrémně závažným případem zabývat Specializovaný trestní soud v Banské Bystrici . Miroslav Lehotský byl obžalován z obzvlášť závažného zločinu vraždy (vražda Sandry N.) a ze dvou obzvlášť závažných zločinů úkladné vraždy (pozn. autora: trestný čin „úkladné vraždy “ se liší od tr. vraždy „prosté “ subjektivní stránkou trestného činu, konkrétně pak tím, že u úkladné vraždy je přítomna „vopred uvážená pohnutka “, která u prosté vraždy chybí. V českém tr. zákoníku je toto řešeno podobně, kdy však tzv. „premeditativní vraždy “, to znamená ty spáchané s rozmyslem anebo po předchozím uvážení , nejsou upraveny v samostatném ustanovení, jako na Slovensku, ale jde o tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu ve vztahu k vraždě prosté). Na rozdíl od přípravného řízení, v němž se v roce 2017 Lehotský ke zločinům přiznal, před soudem změnil svou výpověď, svá doznání odvolal a prohlásil se za zcela nevinného . Celý případ označil za vykonstruovaný a ohledně svého dřívějšího doznání uvedl, že jej učinil pod vlivem dvou „operativců“, kteří mu za něj údajně slíbili mírnější trest – místo doživotí jen 15 let za mřížemi. Mimo avizování své nevinny Lehotský před soudem odmítl vypovídat, a proto byl přečten jeho výslech, který proběhl v rámci přípravného řízení. V závěrečné řeči pak obžalovaný poukázal na údajné rozpory ve výpovědích svědků a tvrdil, že neexistují žádné relevantní důkazy. S tím však nesouhlasil prokurátor, který shrnul, že mimo dřívější doznání obžalovaného, svědčí o jeho vině i výpověď očité svědkyně jedné z vražd a existuje i celý ucelený řetěz nepřímých důkazů . Navíc jedině Lehotský měl mít motiv. Specializovaný trestní soud v Banské Bystrici toto potvrdil a 19. dubna 2021 odsoudil Lehotského k doživotnímu odnětí svobody . „Vypočuli sme si tu znalcov a psychiatrov. Záver je ten, že vo vašom prípade nie je šanca na prevýchovu a poučenie sa počas kratšieho trestu. Sme presvedčení, že je to jediný spravodlivý trest, ktorý si zaslúžite, pán obžalovaný, “ sdělil směrem k Lehoskému předseda senátu. Lehotský se proti rozsudku odvolal , tedy případu se musely věnovat i odvolací soudy. Když Lehotského odváděli ze soudní síně, k přítomným novinářům pronesl: „Nie je to spravodlivé, nie je to fér . “ Nicméně dne 13. dubna 2022 rozsudky nižších soudů posvětil i Nejvyšší soud a tak nabyly právní moci. Ač byl Miroslav Lehotský odsouzen „jen“ za tři vraždy , není vyloučené, že může být zodpovědný za ještě více závažných zločinů ! Ba co víc, tato podezření jsou opravdu silná. Však kde je dodnes pohřešovaná holčička Nina – dcera jedné z obětí, o které nejprve uvedl, že ji zabila její matka a on tělo dítěte spálil, což nakonec odvolal? Nespáchal Lehotský nějakou vraždu třeba i na území ČR, kde v letech 2008 -2009 pobýval? K přesvědčení, že Lehotský mohl mít na krku ještě více vražd svědčí i fakt, že se k tomu měl přiznat spoluvězni z vedlejší cely – Romanovi Z. Ten totiž před soudem uvedl, že s ním obžalovaný mluvil o více obětech, než jen o těch, za jejichž usmrcení byl souzen: „Vraj zabil viac ľudí a na miestach, ktoré po svojom priznaní vyšetrovateľom ukázal, sa prý aj tak nič nenájde, “ uvedl. K zesílení tohoto podezření vedou i další zjištění policie. Ta totiž v zahrádkářské osadě v Nové Dubnici, kde se měl Lehotský podle svého zbavit zbytků těl zavražděných, nalezla skutečně zbytky lidských kostí. Podle serveru Pravda.sk šlo konkrétně o úlomky lebky, horní čelisti, žeber či krčních obratlů. „V zemi ležali minimálne päť a maximálne pätnásť rokov, “ uvedl k nálezu soudní znalec. Znalci z oboru antropologie uvedli, že kosterní pozůstatky patří dvěma dospělým osobám a jedné osobě ve věku 13 až 18 roků . Na místě nálezu se rovněž našlo osm lidských zubů. Analýzou DNA sa pak zjistilo, že nalezené pozůstatky jsou jak mužského, tak ženského původu, přičemž některé skutečně patří nedospělému jedinci. Co však bylo nejdůležitější - ani v jednom prípadě sa vzorky neshodovaly s DNA príbuzných po třech zavraždených , z jejichž smrti byl Lehotský obžalován! Tedy otázkou zůstává nejen osud malé holčičky jménem Nina, ale i dalších osob, které mohly padnout za oběť nepravomocně odsouzenému Lehotskému. Případ však budí otázek ještě více. Jak je třeba možné, že nebylo podezřelé to, že matka ročního dítěte (Sandra N.) náhled odešla od svého dítěte a neozývala se ani své rodině? Byl Lehotský vyšetřován již v souvislosti s tímto zmizením? A jak je možné, že v případě pravděpodobné třetí (možná i čtvrté) vraždy, nevzbudilo silné podezření to, že beze stopy zmizela další mladá žena – opět partnerka Lehotského, tentokrát dokonce i s malou dcerkou, když vlastní rodině, se kterou do té doby udržovala kontakt, se najednou neozývala? Šetřila toto zmizení slovenská policie? Byly ženy vedeny jako pohřešované? Proč došlo k zadržení podezřelého až v roce 2017 - čili 5, respektive 6 let od zmizení dotyčných? Měl Lehotský zkrátka jen štěstí, když byl sice po celou dobu podle jedné z policejních verzí hlavním podezřelým, ale policistům se nepodařilo nasbírat dostatek důkazů? Nebo Lehotský vůbec v hledáčku slovenské policie nebyl? Víme, že případ zatím obsahuje mnoho hluchých míst a otazníků, ale již teď je jisté, že jde o tragický "monstr případ", který naše končiny dlouho nepamatují, a který se jistě zapíše do dějin slovenské kriminalistiky . Vzhledem k výše popsanému, a vzhledem k zatím nepravomocnému odsouzení, tedy nejde o finální podobu článku. Případ budeme i nadále bedlivě sledovat a na základě všech zjištěných a dostupných informací jej aktualizovat. Na závěr se vždy snažíme umístit alespoň trochu pozitivní zprávu na zjemnění toho smrtícího marastu, o kterém píšeme. Bohužel v případě tohoto článku se to, minimálně zatím, nepodaří . Narážíme tím na osudu malého Mirka (v roce 2020 11 letého). Ten byl totiž po zadržení svého otce umístěn do jednoho ze slovenských dětských domovů, kde setrvává do dnes. Podle serveru TN.cz se jej snaží do péče dostat jeho český dědeček Milan N. (otec zavražděné Sandry N.), jenže jeho snahy prý už několik let ztroskotávají na jednání se slovenskými úřady, k tomu prý vnuka už 4 roky neviděl. Slovenské úřady zas tvrdí, že dědeček nejeví o vnuka zájem, ač jej sami několikrát měli kontaktovat... Buď jak buď, vykřesat z tohoto cokoli pozitivního prostě bohužel nelze. Miroslav Lehotský kolem sebe zkrátka zasel tolik zla, že i jeho syn Mirek s tím bude zřejmě bojovat dlouhé roky. Držme mu tedy alespoň palce. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Napínavý článek o nikdy nedopadeném britském sériovém vrahovi z 60. let 20. století tzv. "Jacku Svlékači". HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Jack The Stripper 11. 12. 2011 "Jack the Stripper" neboli "Jack Svlékač" - britský sériový vrah z 50.-60. let 20. století. Jde o mladšího "kolegu" mnohem známějšího sériového vraha přezdívaného "Jack Rozparovač". Stejně tak jako Jack Rozparovač i on sužoval svými vražednými choutkami ulice Londýna. Stejně tak jako Jack Rozparovač si i on za oběti vybíral prostitutky. Stejně tak jako u Jacka Rozparovače není ani u Jacka Svlékače znám přesný počet obětí. Stejně tak jako Jack Rozparovač nebyl ani on nikdy dopaden... Země: VB Počet obětí:8+ Unikal: nebyl dopaden! Vražedná aktivita: 1959-1965 Přezdívka: "Jack The Stripper (Jack Svlékač)" Sdílej Big Title Případ tzv. „Jacka Svlékače“ (Jack the Stripper), jak mu bylo přezdíváno, začíná pravděpodobně v roce 1959. 17. června tohoto roku totiž našli londýnští policisté na břehu řeky Temže (místo bylo známé tím, že se na něm scházely milenecké páry či prostitutky se zákazníky) tělo Elizabeth Figg, též známé jako "Ann Phillips". Její mrtvola byla opřena zády o malou vrbu (pozice vsedě). Na sobě měla modrobílé pruhované šaty, které byly roztrhané tak, že odhalovaly ňadra oběti a její krk, na kterém bylo patrných několik škrábanců. Elizabeth Figg byla uškrcena. I přesto, že se oběť živila prostitucí a podstupovala tak velké riziko, pro policii byla tato vražda výjimečná. Nebylo totiž obvyklé nalézt oběť takto vystavenou na poměrně frekventovaném místě. Policie prověřila všechny možné podezřelé, vyslechla mnoho svědků, ale žádný důkaz vedoucí k pachateli nebyl zjištěn, a tak byl případ zavražděné, polonahé ženy na čtyři roky „zapomenut“. 8. listopadu 1963 bylo nalezeno další tělo zavražděné prostitutky. Šlo o 22letou Gwyneth Rees. Mrtvola se nacházela na skládce u řeky Temže, asi kilometr od nálezu těla Elizabeth Figg na protějším břehu. Mladá žena byla nalezena zcela nahá (krom jedné nylonové punčochy) a stejně tak jako předchozí oběť byla uškrcena. Navíc jí chybělo několik zubů. Spatřena byla naposledy 6 týdnů předtím, jak nastupuje s nějakým mužem do auta v noci z 29. na 30. září. Policie tento případ označovala jako „vraždu popelky“, neboť k identifikaci zavražděné použila sádrového odlitku její nohy. I v tomto případě však policii chyběly důkazy vedoucí k nějakému pachateli. Veřejnost nebyla touto vraždou příliš zneklidněna, protože zatím nebyla spojována se zavražděním Elizabeth Figg, a navíc šlo o prostitutku, u které se větší riziko předpokládalo. Ani její blízké okolí (jiné prostitutky, pasáci, rodina bojící se očernění…) příliš s policií nespolupracovalo a nestaralo se o výsledek vyšetřování. Gwyneth Rees Hannah Tailford Vše změnilo až nalezení další oběti. Tu našli 2. února 1964 veslaři z londýnského klubu Corinthian u Hammersmith Bridge, jak pluje na hladině. Tělo patřilo 30leté Hannah Tailford, servírce a příležitostné prostitutce. Podobnost s předchozími případy byla více než zarážející. Oběti chybělo několik zubů, byla úplně nahá (kromě páru punčoch) a uškrcená (některé zdroje uvádí, že příčinou smrti bylo utonutí). Také měla v ústech nacpané kalhotky pokryté spermatem. Místo nálezu těla bylo vzdálené 2 a půl kilometru po proudu od místa, kde v roce 1959 našli mrtvolu Elizabeth Figg. Patologové zjistili, že tělo mohlo být ve vodě týden a více, což odpovídalo době jejího zmizení, neboť naposledy byla spatřena v bytě, kde bydlela se svým přítelem, a to 10 dní před nálezem jejího těla. Když pak 8. dubna 1964 vyplavalo na hladinu řeky další tělo zavražděné prostitutky, bylo již jasné, že jde s největší pravděpodobností o dílo jediného pachatele. Šlo o mrtvolu 26leté Irene Lockwood. Tělo bylo zamotáno do rákosí asi 300 metrů od místa, kde byla nalezena Hanna Tailford. Již nemohlo jít o pouhou náhodu. To vše potvrzoval i fakt, že byla celá nahá (proto byl vrah pojmenován jako „Jack the Stripper“) a příčinou smrti bylo uškrcení. Na rozdíl od předchozích obětí však byla před tímto opakujícím se „rituálem“ omráčena úderem zezadu do hlavy, jak uvádějí některé zdroje. V tomto případě tělo ve vodě neleželo dlouho. Jistě méně než 48 hodin. Irene Lockwood byla totiž viděna ještě 7. dubna u hospody poblíž Chiswicku. Soudní pitvou se také přišlo na to, že oběť byla ve 4. měsíci těhotenství. Irene Lockwood Jak se později zjistilo, Irene Lockwood nebyla žádným andílkem. Často své klienty okrádala tím způsobem, že při sexu v jejím bytě trvala na tom, aby si svlékli kalhoty v jiné místnosti, než k souloži došlo. Než se potom její zákazníci znovu oblékli, již jim chyběly všechny peníze, které jim mezitím z kapes a peněženky ukradla spolubydlící či kamarádi Lockwood. Zřejmě se nebránila ani jiným podvodům páchaných společně s její spolubydlící. Například vydírání klientů pomocí inkriminujících fotografií z jejich bytu. To vše mohlo být posuzováno jako vražedný motiv, ale k její smrti došlo z naprosto jiných důvodů. Policie v rámci výslechů ohledně této vraždy narazila i na jistého Kennetha Archibalda. Jeho vizitka se totiž našla v bytě zavražděné. Archibald sice popřel, že by tam kdy vůbec byl, ale když se policie vrátila za nějaký čas, aby znovu vyslechla podezřelé, překvapivě se k vraždě přiznal. Tvrdil, že se s Irene Lockwood dohadoval o peníze: „Musely mi ujet nervy a já jí rukama stiskl hrdlo. Pak jsem jí svlékl šaty a tělo překulil do řeky. Šaty jsem potom spálil doma. “ Policii však nehrálo, že když si ověřila mužovo alibi na dobu všech předešlých vražd, vyšlo najevo, že Archibald nemůže být pachatelem ani jedné z nich. Přičemž policisté byli přesvědčeni, že minimálně jednu z předešlých musel spáchat tentýž pachatel. Přesto Archibald putoval před soud, kde však svoje přiznání odvolal a jelikož jiný důkaz neexistoval, byl obžaloby zproštěn. Helene Barthelemy Pouze necelé dva týdny poté, co policisté nalezli tělo Irene Lockwood, a dva dny před tím, než došlo k překvapivému doznání K. Archibalda, bylo 24. dubna objeveno další tělo mladé ženy. Ani tuto vraždu Archibald nemohl spáchat. Zavražděnou byla 22letá Helene Barthelemy. I když se tělo nenacházelo v Temži jako ostatní, ale v uličce v Bratfordu (několik km od předešlých nálezů těl), bylo zde několik podobných znaků. Oběť byla prostitutkou, v době nálezu nahá a chybělo jí několik předních zubů, z nichž část jednoho se nalezla v krku oběti. K smrti došlo v tomto případě udušením. Zajímavé bylo, že tělo se našlo velice špinavé, což nasvědčovalo tomu, že do uličky bylo přemístěno až po usmrcení, které se odehrálo jinde. Pozdějšími expertízami se zjistilo, že na těle se nacházejí drobné částečky barev používaných při lakování nábytku či automobilů. To potvrzovalo hypotézu, že mrtvola Helene Barthelemy byla zavražděna či po nějakou dobu „odložena“ na jiném místě, než bylo místo nálezu mrtvoly (např. v nějaké dílně). Také není bez zajímavosti, že po nálezu těla Irene Lockwood policie zesílila hlídky kolem Temže v úmyslu dopadnout pachatele při další vraždě, či legitimovat možné podezřelé, ale tělo Helene Barthelemy již bylo nalezeno úplně jinde. Policie na tento neúspěch reagovala veřejnou výzvou určenou prostitutkám a jejich zákazníkům. Slibovala jim naprosté utajení při poskytnutí výpovědi a zdůrazňovala důležitost jejich spolupráce s upozorněním, že právě prostitutky jsou v největším ohrožení. Obzvláště pak policie vyzývala ženy, které se prostituci věnovaly a byly v poslední době napadeny. Na výzvu reagovalo celkem asi 70 žen a mužů, ale ani to nepřineslo výsledek. Mezitím se policejní důstojnice převlékaly za prostitutky a s magnetofony v kabelkách jako volavky křižovaly ulice Londýna, ale taktéž bez úspěchu. Prostitutky pak na tento všudypřítomný strach reagovaly tím, že se ozbrojovaly noži. Vše marné! 14. července 1964 totiž bylo nalezeno další tělo. Obětí se stala 30letá prostitutka a matka dvou dětí Mary Fleming, pohřešovaná od 11. července. Příčina smrti – udušení. Její tělo bylo nalezeno nahé v naaranžované pozici vsedě na veřejném místě před garáží domu v jedné uličce. Ulice se nacházela v Chiswicku v západním Londýně, uprostřed oblasti, kde policejní hlídky byly nejpočetnější. Vrah tak musel nesmírně riskovat. To poukazovalo na jeho „neohroženost“ a posměšnou „výzvu“ určenou policii. Tlak na policii ještě více stoupnul a v důsledku toho bylo vyslechnuto 8000 osob. Jedinými vodítky však bylo, že na těle byly opět nalezeny drobné částečky barev a také, že na rozdíl od předchozích obětí neslo tělo stopy zápasu. Také existovala svědectví, že těsně předtím, než byla mrtvola Mary Fleming nalezena, (cca v 5 hodin ráno řidičem rozvážkového vozu) obyvatelé ulice slyšeli couvání vozu. Jiní zas zahlédli dodávku poblíž toho místa, ale nikdo nebyl schopen řidiče ani vozidlo blíže popsat. Vše však nasvědčovalo tomu, že mrtvola byla do ulice dopravena až následně vozem. Mary Fleming Margaret McGowan Mimo nožů a jiných zbraní, které prostitutky běžně v tomto panujícím strachu nosily při sobě, měly další bezpečnostní pojistku - práci ve dvou. To aby mohly dohlížet na pohyb a zákazníky kamarádky z dvojice. Takto se jistily i 21letá Margaret McGowan a její kamarádka a kolegyně Kim Taylor. V noci z 23. na 24. října 1964 spolu pily v jedné notthinghillské hospodě. Když se krátce poté opět vydaly na ulici, přistoupily ke dvěma motoristům, a aby vytvořily dva páry, byly nucené se rozdělit a nasedly každá do jiného auta. Z opatrnosti si však ještě předtím každá důkladně prohlédla zákazníka té druhé. Ani to nepomohlo, neboť se M. McGowan druhého rána již nevrátila. Kim Taylor ani přesto nešla na policii. Strávila měsíc ve strachu z nejhoršího, až se 25. listopadu našla v postranní ulici blízko Kensingtonu mrtvola její kamarádky. Jako předešlé oběti byla vysvlečená, uškrcená a i u ní byly nalezeny skvrny od barvy. Zavražděné také chyběl stříbrný řetízek a zlatý prsten. Policie tentokrát získala popis auta, do kterého nasedala (šlo prý o Ford Zephyr nebo Zodiac) a hlavně identikit muže, jež ho řídil. Až do 16. února 1965 byl poté klid. Toho dne se našlo nahé tělo 28leté irské prostitutky Bridget O’Hara. Bylo nalezeno za skladištěm v průmyslové oblasti Acton, méně než kilometr od místa, kde se nacházelo tělo M. Fleming. B. O’Haru naposledy viděli živou 11. ledna 1965. Její tělo bylo částečně mumifikované, z čehož vyplývalo, že muselo ležet nějaký čas blízko zdroje tepla. Bridget O'Hara Po objevení této již pravděpodobně osmé oběti byl z dovolené povolán vrchní vyšetřovatel John Du Rose a zdvojnásoben počet pracovníků, věnujících se případu. Každé vozidlo, které v západním Londýně jelo po setmění, bylo zaznamenáno a každé pomalu jedoucí auto, jehož řidič sháněl prostitutky, bylo navíc umístěno na speciální seznam, jehož řidiči byli vyslechnuti ohledně svých nočních návyků. Pozornost byla také věnována původu barvy, která se nacházela na mrtvolách obětí. Po rozsáhlém hledání se shodující vzorek našel pod transformátorem v zadní části budovy Heron Trading Estate. Transformátor také skvěle odpovídal domněnce, že tělo muselo být kvůli částečné mumifikaci uloženo v blízkosti zdroje tepla. Detektivové tedy konečně našli úkryt, kam vrah na čas schovával těla, než se jich úplně zbavil. Policie začala prověřovat přes 7000 pracovníků, jejich vozy a také učinila pozitivní vyjádření pro tisk, že okruh podezřelých se velice zúžil. Vyšetřovatel Du Rose doufal, že vrah se v panice sám přizná nebo se prozradí nějakou chybou. Jedno je jisté, po zveřejnění těchto informací již nebylo nalezeno žádné další tělo. Identikit "Jack The Strippera" Pět let poté Du Rose v rozhovoru pro BBC sdělil, že zná totožnost „Jacka Svlékače“. V březnu 1965 se údajně policisté již připravovali na zatčení, avšak podezřelý spáchal sebevraždu. Zprávy, které policie vypustila do tisku a měly zapříčinit konec vraždění ve výsledku pachatelova strachu z dopadení, způsobily ve výsledeku skutečně tento efekt. Vrah se však údajně natolik bál, že raději zvolil sebevraždu. Totéž tvrzení zopakoval Du Rose ve své monografii z roku 1971, kde přidal informaci, že podezřelý muž zanechal dopis na rozloučenou, v němž mimo jiné uvedl: „Nedokáži již déle vydržet to napětí “. Muži, kterého pokládali za vraha, bylo kolem 40let, měl manželku a děti a často údajně využíval služby prostitutek. Pracoval jako člen ochranky v Heron Trading Estate, kde měl pravděpodobně dočasný úkryt pro těla zavražděných žen. Totožnost onoho muže však nikdy nebyla zveřejněna. Po mnoho let byla tato verze případu neoficiálně považována za přijatou. Až v roce 2000 se pustil do vlastního vyšetřování autor knih David Seabrook. Byl mu umožněn neomezený přístup ke všem originálním policejním složkám případu a na základě jejich studia dospěl k rozdílnému závěru. Hlavní rozpor vysledoval v tom, že muž, kterého Du Rose považoval za vraha, byl v době vraždy B. O’Hary ve Skotsku, navíc v průmyslové oblasti Heron byl zaměstnán pouze tři týdny. Seabrook přišel ve své knize „Jack of Jumps“ s jiným podezřelým. Dalším. Možným... Až do dneška tedy zůstala nezodpovězena řada otázek. Kolik obětí lze tomuto londýnskému vrahovi z 60. let 20. století připsat? Šest, sedm nebo dokonce osm? Jaká byla jeho skutečná identita? Proč zločiny vraždou B. O‘Hary skončily? Jedinou jistotou zůstává, že „Jack The Stripper“ (neboli Jack Svlékač), mladší a méně známý „kolega“ stále zmiňovaného „Jacka The Rippera" (neboli Jacka Rozparovače), nebyl taktéž nikdy policií dopaden. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno Komentáře

Viktor Kalivoda - tzv. "Lesní vrah", je český sériový vrah, který v roce 2005 zastřelil 3 osoby, k tomu navíc plánoval spáchat masovou vraždu v pražském metru. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Viktor Kalivoda 17. 11. 2020 (aktualizováno 21. 4. 2024) Viktor Kalivoda - tzv. "lesní vrah", je český sériový vrah, který v říjnu roku 2005 zastřelil na dvou různých místech tři osoby. Jeho případ je specifický tím, že ač se po zadržení ke svým zločinům ihned přiznal, nikdy nebyl ochotný prozradit svůj motiv. Velice zajímavé je i to, že původním a hlavním plánem Kalivody bylo spáchat masovou vraždu v pražském metru, k čemuž se však naštěstí neodhodlal. Kalivoda byl za své činy odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. V roce 2010 ve věznici spáchal sebevraždu. Narozen: 11. 9. 1977 Zemřel:26. 9. 2010 Země: ČR Počet obětí: 3 Unikal: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 2005 Přezdívka:„Lesní vrah" Psalo se pondělí 4. října 2004 , když kolem deváté ranní nastoupil na tehdejší konečné linky C ve stanici Ládví do pražského metra sedmadvacetiletý muž . Nenápadný cestující s papírovými deskami v ruce zaujal pozici v posledním vagónu na zadní plošině a vyčkával. Souprava metra se dala do pohybu a hladina adrenalinu v jeho krvi začala stoupat. Pod deskami totiž svíral pistoli Glock 34 s vysokokapacitním zásobníkem nabitým 30 ostrými náboji ! Jakmile metro dorazilo do následující stanice Kobylisy, bylo kromě něj ve vagónu dalších zhruba dvacet nic netušících spolucestujících . Hlas z reproduktorů vyzval pasažéry, aby ukončili nástup a výstup, dveře se zavřely a metro se dalo opět do pochybu. Život všech přítomných lidí visel v tento moment doslova na vlásku . „Měl jsem všechno připraveno, pistoli v ruce, stačilo jen sundat ty desky z pistole a začít střílet... “ Scházelo opravdu málo. Jen jediné rozhodnutí dělilo přítomné od masakru , který měl zádumčivý cestující v plánu. Pokud má někdo za čtenářů sloní paměť a ví, že v onen dne před 20 lety jel na zmíněné trase v posledním vagónu, může děkovat Bohu či štěstěně, že tyto řádky vůbec může číst… Tímto dramatickým , ale zcela reálným úvodem vstupujeme do článku, jenž se bude věnovat raritnímu tuzemskému případu . Neobvyklý je už jen tím, že ač lze pachatele z pohledu kriminologických definic označit za sériového vraha , z psychologického hlediska má zřejmě více společného spíše s vrahy masovými . Ostatně i jeho hlavním plánem , jak již bylo naznačeno, bylo spáchat masovou střelbu . „Jde o hybridní případ. Něco mezi „sériovým“ (raději používám pojem kompulsivním) vrahem a masovým vrahem. Motivačně se blíží spíše „hromadnému vrahovi“, případně jedinci, který si vyrazil „na vražedný flám “, uvedl na náš dotaz forenzní psycholog doc. Karel Netík , jenž zpracovával znalecký posudek tohoto pachatele. Pachatele, který, ač to nelze s jistotou tvrdit, pojal spáchanou vražednou sérii možná pouze jako část svého plánu , jakýsi „psychologický trénink “ či „generální zkoušku “, před zamýšlenou masovou vraždou. Řeč je o muži jménem Viktor Kalivoda , známým pod přezdívkou „lesní vrah “. Viktor Kalivoda Období před vraždami Aby si čtenář mohl učinit co nejkomplexnější obrázek o psychologickém profilu „lesního vraha “, je nutné se zaměřit na jeho dětství - prostřednictvím faktů a svědectví lidí, kteří s ním přišli do styku. Viktor Kalivoda se narodil 11. září roku 1977 . O jeho raném dětství se toho obecně moc neví, jisté je, že určitý čas bydlel v Přestavlkách a „Viki Kali “, jak mu spolužáci přezdívali, navštěvoval školu v Litoměřicích . V roce 1992 se jeho rodiče rozvedli a on se spolu se svou mladší sestrou přestěhoval do Slaného , kde začal bydlet v otcově bytě . Za zmínku jistě stojí to, že ač byli oba sourozenci nezletilí, po většinu týdne údajně přebývali v bytě zcela sami . Otec z pracovních důvodů často pobýval mimo domov a matka potomky pouze pravidelně navštěvovala, neboť lékařskou praxi vykonávala v jiném městě. Po přesunu do Slaného zde patnáctiletý Kalivoda nastoupil na zdejší gymnázium . Tehdejší spolužáci jej později popisovali jako zamlklého a uzavřeného samotáře – nijak na sebe neupozorňoval, v ničem výrazně nevynikal, ani nebyl problémový. K průměru se Kalivoda řadil i co se týče celkového prospěchu . Sice neměl samé jedničky, ale na druhou stranu nikdy nepropadl a jen jednou vyfasoval na vysvědčení čtyřku. Z předmětů, ve kterých byl úspěšný lze jmenovat především matematiku a fyziku . “Učil jsem jej na fyziku, tyto přírodovědné obory mu šly, to si pamatuji, ale jinak byl velmi tichý a nenápadný, nijak se neprojevoval. Rozhodně nebyl nijak agresivní, ” vzpomínal na něj tehdejší učitel z gymnázia. „Ačkoli si z jeho třídy půlku studentů vybavím, jeho ne “, potvrdil jeho nevýraznost ředitel gymnázia. Zajímavé je, že již v období studia na gymnáziu se pro něj stalo příznačné hluboké samotářství , kdy se po škole se spolužáky nedružil a raději trávil čas zavřený doma u počítače . Ostatně o tomto znaku jeho povahy nepanují žádné pochyby, za bezproblémového samotáře jej označili i tehdejší sousedé z domu na starém slánském sídlišti, kde bydlel. “Jeho táta pracuje v zahraničí, máma sem jezdí dvakrát, třikrát týdně. Ale už od puberty, kdy by měl být nad dětmi dohled, tak tady bydlely samy. Ale nikdy s nimi nebyly problémy, žádné mejdany, nic takového. Občas nevytřely chodbu, když na nich byla řada, ale to je maličkost…. Ani naše děti se s ním nestýkaly. Byl to samotář ” uvedl jeden ze sousedů. Svoji uzavřenost vnímal i sám Kalivoda , později uvažoval nad tím, proč tomu tak bylo. Podle svých slov se sem tam pokusil tuto vlastnost překonat a bariéru prolomit. To se mu však celý život nedařilo. „Moje tendence uzavírat se do sebe začala, když jsem začal chodit do Litoměřic do školy. Po skončení školy jsem přijel do Přestavlk, zavřel jsem se doma a sám od sebe jsem přestal chodit ven. Ze začátku mě ven tahali kluci, ale pak je to asi přestalo bavit… Na gymplu to pokračovalo ve stejných kolejích… Proto jsem nechtěl na VŠ do Prahy. Myslel jsem, že když budu bydlet na koleji, dokážu si najít přátele a třeba i změnit chování. “ Co se týče rodinné anamnézy , lze uvést, že oba rodiče byli úspěšní , inteligentní a vysokoškolsky vzdělaní lidé. Otec , inženýr a expert na vzdušnou obranu , byl dříve vysoce postaveným vojákem z povolání, který od roku 1998 pracoval čtyři roky v rámci české armádní mise v NATO v Bruselu. Po skončení mise navíc vyhrál konkurz na pozici civilního zaměstnance v centrále NATO, v Bruselu tedy setrval. Matka se živila jako praktická lékařka . „Se synem nebyly žádné problémy, dobře se učil, byl klidnější povahy, nepral se, nenadával. Viktor byl uzavřenější už od školy, když jsem od něho chtěla něco vědět, tak jsem se musela vyptávat. Nikdy nepřišel a nesvěřoval se, a to ani když byl vysloveně malý ve školce... Když do něho někdo praštil, tak odešel a už mu to nevracel, tato vlastnost mu vydržela do dospělosti “, uvedla později o svém synovi. Jak již bylo zmíněno, Kalivoda měl mladší sestru , v době jeho zadržení studovala třetí ročník vysoké školy. I ona později potvrdila, že její bratr byl introvert , v oblékání a stravování naprosto nenáročný a byl na něj spoleh. K tomu uvedla, že jako malý si rád hrál s jejich kočkou, hodně četl či s oblibou sledoval sport. Z více zdrojů pak vyplývá, že v období dospívání jej zajímaly počítače . Ostatně, kterého teenagera v devadesátkách ne. Kalivodovy bylo později naměřeno IQ o hodnotě kolem 130 bodů , což jej v tomto ohledu řadilo k vysokému nadprůměru . Svoji inteligenci a potenciál bohužel nikdy naplno nerozvinul, což bylo zřejmě jedním z „kamenů úrazu“. Poté, co v roce 1996 složil maturitu , začal studovat jeden z oborů na Fakultě přírodovědecké Masarykovy univerzity v Brně , ale studia zanechal již po pouhém půl roce . V dalším studijním roce zkusil na téže univerzitě ještě studium Fakulty informatiky (obor matematika, informatika), ale ani tam nevydržel – Kalivoda sice zdárně dokončil jeden semestr , ale v průběhu druhého opět školu vzdal. Poté, co zanechal studia na dvou vysokých školách, absolvoval pětiměsíční náhradní vojenskou službu , načež se rozhodnul vyzkoušet policejní kariéru . A tak v letech 1999-2000 docházel do jednoleté nástupní policejní školy v pražských Hrdlořezích. Zároveň od jara 1999 sloužil jako policista na Obvodním oddělení Policie ČR v pražských Řepích (Praha 6). Jenže na jaře 2000 opět zaúřadovala Kalivodova nejistota. Těsně před řádným ukončením policejní školy ji Kalivoda opustil a o pár měsíců později odešel na vlastní žádost i ze služebního poměru . Ostatně tato vlastnost, kdy bez zřejmých důvodů opouštěl školy, zaměstnání a vlastně i vztahy, pokud už tedy zcela výjimečně nějaké navázal, pro něj byla opět velmi typická. Viktor Kalivoda u policie Na podzim roku 2000 se Kalivoda „do třetice“ pokusit dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Byl přijat na pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (obor učitelství – matematika), ale ani zde studium nedokončil, přestože se u přijímaček umístil dokonce na prvním místě a školu bez potíží zvládal - zdárně dokončil 2 semestry s výborným průměrem známek. „Byl to nenápadný samotář, nikdy jsme neviděli, že by se smál, ale z ročníku byl jedním z nejnadanějších “, shodovali se Kalivodovi spolužáci z vysoké školy. V průběhu tohoto období se navíc „bezdůvodně“ rozešel se svojí tehdejší přítelkyní Ilonou, se kterou se seznámil v průběhu studia. Ač šlo o jeho první partnerský vztah , ve kterém navíc nedocházelo k žádným rozepřím, Kalivoda se z něj raději stáhnul. „S Viktorem Kalivodou jsem se seznámila tak, že jsme zprvu chodili do školy pěšky a pamatuji si, že Viktorovi se naše společné procházky vždy líbily. Poté náš vztah přerostl v partnerský a zhruba po dvou měsících byl ukončen, a to z jeho strany. Dodnes nevím přesně, proč jej ukončil. Vzpomínám si na to, že tehdy mi říkal, že potřebuje doma něco nutně zařídit, odjel domů a po návratu se začal chovat odtažitě… Vím, že jsem byla jeho první dívkou, Viktor mi to jednak řekl sám a jednak to bylo vidět z jeho chování, že byl nezkušený. V sexu nevyžadoval nic nenormálního… K jeho osobě mohu říci, že to byl člověk uzavřený a bylo obtížné s ním navázat bližší kontakt, ani nevím, jak se mi to podařilo, možná proto, že jsme měli stejné záliby, tedy procházky, výlety, oba jsme nekuřáci a abstinenti… Ke mně se choval vždy mile, vycházel i s ostatními spolužáky. Ve škole byl chytrý, vše zvládal. Pamatuji si, že v jednom případě napsal test, který ho opravňoval jít k ústní zkoušce, ale podle Viktora to nebylo asi tak dobré, tak tu možnost odmítl a test dělal znovu. Podle mě školu skončil proto, že na začátku druhého ročníku nenapsal prvý zápočtový test z matematické analýzy a na tomto základě to vzdal, přestože měl možnost opravy, kterou by určitě udělal. Test neudělal proto, že se na něj vysloveně nepřipravil. “ Cenný vhled do chování Kalivody! Zde pro srovnání uveďme to, jak v roce 2006 vztah a období odchodu ze třetí vysoké školy vysvětloval on sám , což dokresluje výpověď jeho bývalá přítelkyně. „… A pak jsem začal chodit s Ilonou. Respektive ona začala chodit se mnou, já jsem byl stejně pasivní jako vždycky. Nějakou dobu to bylo fajn, ale pak jsem se s ní rozešel. Ne najednou, ale začal jsem se chovat odtažitě a nechal jsem ten vztah tak nějak vyšumět. Nevím, proč jsem to udělal, bylo mi s ní dobře. Možná, že jsem se taky bál, že mě opustí a úplně mě tím rozbije. Tak jsem ji nechal první. Po prázdninách jsem poznal, že s ní nemůžu dál chodit do školy. Připomínala mi, že nedokážu mít ani kamarády, ani přítelkyni… V tu dobu jsem začal opravdu vážně uvažovat o sebevraždě. Už jsem si přestal namlouvat, že bych mohl být součástí nějakého kolektivu, ani že bych mohl mít trvalý vztah .“ Po odchodu ze třetí vysoké školy se stal Kalivoda řidičem tramvaje , ani v tomto zaměstnání dlouho nevydržel. „U policie jsem skončil, protože mi práce celkově nevyhovovala. Jezdit s tramvají mi celkem vyhovovalo, ale prostě jsem skončil “, vysvětloval později. Ve skutečnosti byl po roce ježdění, konkrétně v červnu 2003 , pro hrubé porušení pracovní kázně propuštěn . Z náznaků vyplývá, že Kalivoda zřejmě odjel na dovolenou a po ní se již do zaměstnání bez omluvy nevrátil, což vyústilo ve zmíněný vyhazov. Po této tramvajácké epizodě se opět vrátil do Slaného , kde začal žít v otcově bytě z vlastních úspor . Na konci roku 2003 se Kalivoda přihlásil do tehdy velmi populární televizní soutěže „Chcete být milionářem “, kde se dokázal probojovat do soutěžního křesla, a dokonce vyhrát velice slušných 320.000,- Kč . „Mezi vaše koníčky patří detektivky, četba, sport a deskové hry “, uvedl jej moderátor Martin Preiss. Sám Kalivoda pak uvedl, že případnou výhru by rád investoval do cestování a rád by se podíval na Cejlon. Mimo Kalivodových znalostí bylo zajímavé především to, že ač šlo o nadprůměrnou výhru a v té době pěknou peněžní sumu, Kalivoda po jejím získání neprojevoval příliš emocí . Přinejmenším na něm nebylo znát nic, co by šlo nazvat nadšením. Snad jen toužil po vyšší výhře ještě vyšší, ale možná jej v životě skutečně dokázalo těšit jen málo co … K této myšlence se ještě vrátíme, podstatné je to, že již v tomto období vnitřně intenzivně řešil úvahy o dobrovolném ochodu z tohoto světa a co je děsivější, období jeho vražedných představ se nezadržitelně blížilo . Jak již z předešlých zmínek vyplývá, Viktor Kalivoda během svého života opakovaně pomýšlel na sebevraždu . Pokud budeme věřit jeho vlastním slovům, a v tomto ohledu si troufáme tvrdit, že můžeme, nešlo o nějaké občasné pohrávání si s touto myšlenkou. Šlo o neodbytné, až obsedantní nutkání , které jeho mysl v určitých obdobích zaměstnávalo „na plný úvazek“. V dopise, který sepsal ve vazební věznici, uvádí, že poprvé o sebevraždě začal vážně uvažovat někdy v době, kdy vykonával povolání tramvajáka . "Procházel jsem se celé noci po Nuselském mostě a chtěl jsem skočit. Dvakrát na mě zavolali policii. Do této doby to byla deprese, pak jsem už aspiroval na titul blázen ". V dopise rovněž zmiňoval jeden z mnoha sebevražedných pokusů : „Jel jsem vlakem do Brna a na Štědrý den (pozn. autora 2004) vyrazil na přehradu. Cestou jsem zahodil všechny peníze, abych si odřízl všechny „ústupové cesty“. Chtěl jsem se zabít na místě bývalého mostu přes přehradu, naproti hradu Veveří. Ale když jsem tam přišel, zjistil jsem, že tam postavili nový most, a to mě rozhodilo, tak jsem se vrátil. “ Za zmínku pak možná stojí i to, že během neúspěšných sebevražedných výprav, kdy postával na mostech a odhodlával se skočit, se Kalivoda řezal na rukách . To bylo později zřetelné z jizev, které mu na předloktích zůstaly. Na levé paži měl jizvy v podobě různých obrazců , na pravém předloktí mu pak zůstaly dvě vodorovné jizvy . Podle svých slov se tímto způsobem dokázal alespoň trochu psychicky uvolnit. Plán masové vraždy Podle Kalivody se jeho sebevražedné plány změnily na vražedné především v souvislosti s činem nejhorší české masové vražedkyně Olgy Hepnarové , o jejímž případu referoval spisovatel Roman Cílek v knize „Oprátka za osm mrtvých “ a Kalivodu její příběh fascinoval. „Znovu jsem si o ní ( pozn. o Heprnarové) přečetl tu knížku od Cílka, a měl jsem pocit, že jsem jí blíž a blíž. Dokázal jsem si představit, jak jí asi muselo být, jak musela být zoufalá a ztracená. Já jsem se taky tak cítil, i když z jiných důvodů. Začal jsem mít pocit, že bych jí měl nějak pomoct. A jak jinak, než tím, že dokončím, co ona začala?... V té knize se píše, že chtěla zabít víc lidí. Tak já je zabiju za ní. “ Zatímco ona použila jako vražedný prostředek nákladní vůz, Kalivoda se po několika dnech uvažování rozhodnul spustit střelbu do náhodných lidí v pražském metru . Zde se nabízí zmínit ještě jednu vlastnost , která doposud nezazněla, ač byla pro Kalivodu velmi příznačná. Šlo o jeho pedanterii . Nejlépe ji asi dokládá právě příprava na chystanou masovou vraždu. Ta mimo jiné zahrnovala i cvičení přesnosti střelby , kdy Kalivoda od června do poloviny září 2004 pravidelně, čtyřikrát týdně, docházel na střelnici . „Byl naprosto přesný, mohl jsem si podle jeho docházky řídit hodinky. Vždy si vzal dva terče postavy a ty umístil do vzdálenosti 10 metrů. Střelbu prováděl tzv. dvojstřelem, a to dvakrát do hlavy a dvakrát na hruď. Ze začátku trénoval střelbu holou pistolí, později, asi po týdnu, si přinesl se sebou kolimátor. Později si přinesl zásobník na kapacitu 30 ks nábojů. Takový zásobník jsem nikdy neviděl. Když jsem se ho zeptal, na co má takový zásobník, zda chce vést válku, odpověděl, že mu to tak vyhovuje. Náboje si nosil vždy vlastní a nábojnice po sobě vždy uklidil. Byl slušný, tichý, moc toho se mnou nenamluvil “, uvedla obsluha střelnice. K tomu dodejme, že střelbu trénoval se svojí legálně drženou pistolí Glock 34 vylepšenou kolimátorem – zařízením vysílajícím malou červenou tečku na sklíčko, kterým, když se střelec dívá, zvyšuje přesnost své střelby a také rychlost zaměření cíle . Kalivodův Glock 34 s kolimátorem Zmíněná Kalivodova pedanterie se projevila i v detailnosti plánu . Svůj čin měl tak pečlivě naplánován, že si dokonce vybral konkrétní úsek a vagon , kde hodlal útok provést. Vytipoval si úsek mezi stanicemi Kobylisy – Nádraží Holešovice – to kvůli tomu, že šlo nadprůměrně dlouhou trasu , navíc mu vyhovovalo, že zde metro málo „houpalo“ . Jednalo se totiž o nově otevřenou trať, zprovozněna byla teprve 26. června 2004. Střelbu chtěl zahájit v posledním voze soupravy a hodlal s ní začít ihned po výjezdu metra ze stanice. Pro případ, že by se mu zbraň zasekla, si obstaral záložní pistoli. „…Rozhodl jsem se pro termín. Pondělí 4. 10. 2004. … Měl jsem všechno připraveno, pistoli v ruce, stačilo jen sundat ty desky z pistole a začít střílet. Ale nedokázal jsem to. Zkoušel jsem to ten den snad třikrát, a to samé v úterý, ve středu a ve čtvrtek “. Naštěstí nikdy nenašel odvahu! „Prostě jsem tam nedokázal zmáčknout ten kohoutek, nevím proč, “ uvedl později. Po sérii nezdarů Kalivoda jednu ze svých dvou legálně držených zbraní společně s deskami vyhodil do popelnice (k tomu se v článku ještě vrátíme) a vydal se k Žampašskému viaduktu , kde hodlal skokem do prázdnoty ukončit svůj život. Ale ani k tomu se neodhodlal. „To období (pozn. myšleno období pokusů o masovou střelbu) jsem na sebevraždu nemyslel. Já vůbec skoro nemyslel. Myšlenku na sebevraždu jsem vyměnil za tuhle obludnost. Nemyslel jsem na to jako na zabíjení lidí, ale jako úkol, který musím udělat. Když jsem to nedokázal udělat ani ve čtvrtek, tak se všechno vrátilo. Všechny ty myšlenky na sebevraždu, ta zoufalost a marnost. “ Následovalo další období sebevražedných snah, střídané opětovnými pokusy o masovou vraždu . A nebylo jich málo – v období od října 2004 do září 2005 si prý s sebou metrem vezl nabitou a připravenou zbraň minimálně dvacetkrát ! K poslednímu pokusu podle jeho slov došlo 13. září 2005 . Jenže znovu selhal, a tak opět sáhl po inspiraci Olgou Hepnarovou . Vzhledem ke své vysoké inteligenci si Kalivoda uvědomil, že aby se k činu odhodlal, potřebuje mimo přesné střelby i něco, co by šlo nazvat duševním tréninkem či psychologickou přípravou . Hepnarová si, dle jeho interpretace, k odhodlání čin provést pomohla tím, že den před masakrem „zabila“ své velmi oblíbené auto – poslala jej ze srázu. Kalivodova příprava měla spočívat v usmrcení zvířete , což považoval za méně psychicky náročný cíl, oproti rozpoutání střelby ve vagonu plném lidí. A proto v polovině září 2005 v CHKO Křivoklátsko třikrát vystřelil na pastvině na krávu. I v tomto případě se ke stisknutí spouště velmi dlouho odhodlával , což jej značně rozrušilo. „Myslím, že jsem ji nezabil. Když jsem projížděl okolo při odjezdu, měla zvednutou hlavu, ale nedokázal jsem se přinutit, abych ji dorazit, aby se netrápila. Měl jsem plno starostí sám se sebou. “ Uběhlo pár dní a Kalivoda se cítil na svůj čin vnitřně připraven . Aby nebylo cesty zpět, zrušil si na konci září bankovní účet a přestal plnit své závazky . Dne 10. října si v 10:07 (zde Kalivoda přiznával symboliku s činem Hepnarové, která svůj čin spáchala 10. 7.) označil týdenní jízdenku do pražského metra a vyrazil do Jižních Čech . Dalšího dne opět vyrazil zastřelit krávu . Chtěl se přesvědčit, zda-li to pro něj bude snazší než poprvé. Bohužel bylo. „Našel jsem jednu pastvinu, šel ke stádu a chvíli jsem jej pozoroval. Pak jsem zamířil a pětkrát vystřelil jedné krávě na hlavu. Byla na místě mrtvá. Ostatní krávy se k ní seběhly a strkaly do ní. Bylo mi hrozně, ale zároveň mi to bylo jedno. Měl jsem takový zvláštní pocit neskutečna, skoro jako kdybych se koukal na film... “ Zpráva o podivném činu se tehdy objevila i v místních novinách. „Bylo to akční, bral jsem to jako takový mezistupeň, “ přiznal. První útok To, co Kalivodu neblaze proslavilo a fatálně zasáhlo minimálně tři rodiny, včetně té jeho, se odehrálo v průběhu pouhých několika dnů v říjnu 2005 . Osmadvacetiletý Kalivoda v té době selhával nejen na poli vzdělání, kariéry, vztahů, ale nebyl schopen ani skoncovat se svým vlastním životem, natož si troufnout na útok proti desítkám, ač neozbrojených, lidí. Jediné, čeho v tomto směru doposud dosáhnul, byl „mezistupeň“ v podobě zastřelení dvou krav . A možná právě proto se rozhodnul k dalšímu dílčímu cíli . Co nejprve provést zločin, sice neméně krutý a nezvratný, ale přeci jen o něco „méně ambiciózní“? A tak se místo „střelce z pražského metra “ zrodil „lesní vrah “. Protože Kalivoda nechtěl později spolupracovat při vyšetřování jeho zločinů a odmítal odhalit své nitro i před psychology, nelze to s jistotou tvrdit, nicméně se domnívám, že stejně jako v případě střelby na krávy, nemusely být říjnové vraždy „náhradním cílem “, ale mohly plnit funkci dalšího tréninku pro „akci metro“. Jisté je, že 12. října 2005 vyrazil Kalivoda z Českých Budějovic autem své matky značky Renault Clio do Brna a ubytoval se v hotelu Intercontinental , , kde si po internetu v předstihu zamluvil pokoj. Poté se vydal do nedalekých Nedvědic (pod hradem Pernštejn), kde si obhlídl okolí. Navštívil i místní cukrárnu, kde si jej zapamatovala prodavačka. „Seděl u nás den před tím. Nic neříkal, jen koukal. Měl hrozné oči. Takové temné. Vlastně se tvářil jako vrah “, shrnula později lakonicky své dojmy. Po přespání v Brně se následujícího dne vydal do Nedvědic znovu . Tentokrát jel autem do „Jedlové“ , jak místní říkají nedalekému zalesněnému kopci. Zde pak, plný myšlenek na vraždu, zcela náhodně narazil na místní obyvatele - starší manželský pár, Františka (nar. 1935) a Boženu (nar. 1941) L. . Ti zrovna vyrazili na dřevo, aby si mohli navečer přihodit do kamen. Zde kvůli co nejvěrnějšímu zprostředkování pocitů nechme pokračovat jejich syna , který na inkriminovaný den s bolestí zavzpomínal pět let poté : „Často na to myslím a v hlavě se mi poslední den s rodiči odehrává stejně, jako by to bylo dneska…chystal jsem se na odpolední v práci a šel na oběd do kuchyně. Normálně si beru jídlo s sebou do pokoje, ale ten den ne. Je to divné, ale když o tom tak přemýšlím, jako by mi tehdy něco říkalo, že mám s nimi poobědvat. Netušil jsem, že to bude naposledy, co je vidím živé. “ Poté se s rodiči rozloučil a odešel do práce. „V šest večer mi volali z vrátnice, že si pro mě přišla kriminálka. Nevěděl jsem, co se stalo. Prohledali mi skříňku, pak mě odvezli domů. Prohlédli si to tam a naložili mě do auta. Když mě vezli k lesu, tušil jsem, že se něco stalo,… “. Ano, stalo. Dvojnásobná vražda ! Někdo mu zabil rodiče. Jejich těla objevil houbař , ihned vyrozuměl policii a ta následně vyděšeného syna na místo přivezla. Oběti identifikoval jako své rodiče. „Nikomu nic neudělali. Vrah je přesto zastřelil jako nějakou zvěř, “ zněla výmluvná a zcela pochopitelně rozhořčená a beznadějná reakce muže, který přišel o tátu s mámou. Dvojnásobná vražda bez zřejmého motivu pochopitelně nezůstala stranou zájmu médií a otřásla lidmi z okolí , protože podobný případ tam neměl obdoby . Kriminalisté na případu ihned začali intenzivně pracovat, když z prvotních stop lze uvést nález šesti nábojnic a čtyř střel , které se nacházely na místě činu. Zmínit lze i svědectví o spatření menšího, tmavého vozu poblíž místa činu. Později pitevní protokol potvrdil, že příčinou smrti byl u muže průstřel mozku, srdce, hrudní aorty a levé plíce . Žena pak rovněž zemřela kvůli zhmoždění mozku v důsledku střelné rány a dále kvůli poranění srdce, plic a hrudní srdečnice . „Vypadá to podle polohy střel v tělech, že oba důchodci vraha viděli a nejspíš s ním i chvíli mluvili, " svěřil se novinářům jeden z brněnských kriminalistů. Volba obětí byla náhodná. Kalivoda v osudný den nejprve spatřil muže sedícího na pracovním stroji , ale protože prý nevěděl, zdali je tam sám, od útoku upustil. Až poté potkal zmíněný manželský pár. Na seniory si počíhal mezi 12. – 13. hod. na hranici pole a lesa . „Ve čtvrtek jsem hledal člověka, kterého bych mohl zabít. Předstíral jsem sám sobě, že se jedu jen projet, ale vnitřně jsem věděl… Po nějaké době jsem narazil na ty manžele. Potkal jsem je když byli kousek za vesnicí, šli směrem k lesu, s sebou měli vozík a sekyrku. Na kraji vesnice jsem se otočil a jel zpátky. “ Kalivoda manžele předjel a zastavil na první odbočce do lesa, jenže oni ji přešli a pokračovali po silnici dál. V tu chvíli změna trasy již rozhodnutého Kalivodu nerozhodila, opět nastartoval, znovu je předjel a odbočil na další nejbližší lesní cestu, kde zaparkoval. Tam nějakou dobu stál, ale čekání se mu zdálo příliš dlouhé a domníval se, že manželé do lesa vstoupili jinde. V tu chvíli sednul do auta a chtěl odjet, bohužel na začátku lesní cesty minul manžele s vozíkem potřetí. Znovu tedy otočil auto a po chvíli vjel na lesní cestu a zaparkoval znovu na stejném místě . „Vystoupil jsem z auta a jen tak stál a nemyslel na nic. Všechno jsem viděl hrozně jasně. Jako bych se díval na obraz. Sednul jsem si do auta, připravil pistoli, otevřel dveře a čekal, až budou vycházet z lesa. Pořád jsem se cítil trochu nereálně. Měl jsem pocit, jako by mi trochu ujížděla perspektiva, ale pak se mi připomněla Olga a já se vrátil do reálu. “ V momentě, kdy manželé vycházeli z lesa, Kalivoda na každého z nich nejméně dvakrát vystřelil ze vzdálenosti několika metrů, přičemž muže zasáhl dvakrát do hrudníku a ženu do hrudníku a pravé paže . Poté k ležícímu manželskému páru popošel oba střelil ještě jednou do hlavy . Prý aby se netrápili… Po činu se vrátil do Brna , kde se v centru najedl a poté absolvoval procházku kolem brněnské přehrady. Přespal ještě jednu noc v hotelu , ráno si na náměstí koupil CD Metalliky a vrátil domů do Slaného . Další vražda Jen o dva dni později (16. října ) vyrazil v odpoledních hodinách čtyřiačtyřicetiletý kladenský živnostník Jaroslav L. do lesa ve své oblíbené lokalitě poblíž Malíkovic ve středních Čechách . Elektrikář, nadšený hráč stolního tenisu a amatérský botanik hodlal v lese vyvenčit svého psa a třeba i vyfotit nějakou zajímavou rostlinku. Doma na něj mezitím čekala jeho manželka. Té bylo s přibývajícím časem divné, že se z vycházky stále ještě nevrátil. Zkoušela mu tedy volat na mobil , jenže nikdo jej nezvedal. To ji pochopitelně ještě víc zneklidnilo, plná obav, jestli její manžel neměl dopravní nehodu, obvolala zdravotnická zařízení, ale ani v nich se nic nedozvěděla. Nedlouho po západu Slunce, kolem 19. hodiny , její nervozita dosáhla vrcholu. Proto zavolala svému bratrovi a společně se vydali do lesa jejího manžela Jaroslava hledat . Znala místo, kam její muž s oblibou chodil, proto nemusela pátrat dlouho a narazila na jeho auto . Možná snad ještě v koutku duše doufala, že třeba jen omdlel, nebo po lese hledá zaběhnutého psa – veškeré její naděje se krátce na to rozplynuly nadobro. Nedaleko auta se jí totiž naskytnul hrůzný pohled na bezvládné tělo manžela zhroucené na zemi v poloze na zádech , kolem něhož pobíhal jejich jorkšír. Došlo jí, že jejího manžela někdo zastřelil. Asi jen stěží si kdokoli může představit, jak se žena v tu chvíli musela cítit a není divu, že se z psychických důvodů později odmítla účastniti soudního přelíčení. “Znali jsme se dvacet let, byl to bezva kluk, ” řekl o zavražděném jeden z jeho přátel a dodal: “Férový a poctivý, kamarádili jsme se přes stolní tenis. Taky jsme se domluvili s hráči, že sobotní přebory zahájíme minutou ticha. ” Zkrátka typ člověk, který se neprovinil vůbec ničím, jen byl ve špatnou chvíli na špatném místě … Když na místo vraždy dorazila výjezdová skupina, shledala, že pachatel svou oběť zasáhnul dvěma ranami do hrudi, dvěma do levé paže a dalšími dvěma do hlavy . Loupežný motiv činu se zdál být velice nepravděpodobný, neboť vedle zastřeleného se povaloval jeho drahý fotoaparát . Jeden z policistů, který byl zároveň kamarádem zavražděného, odmítal motiv, který by mohl souviset s podnikatelskými aktivitami oběti. "Neměl žádné dluhy a byl to férový člověk ", uvedl na jeho adresu. Jaroslav L. vybočoval snad jen tím, že si před časem nechal změnit příjmení . Jenže ani zde nešlo o nějakou snahu utéct před temnou minulostí, ve které by se mohl skrývat klíč k motivu vraždy. Důvod byl prostý – příjmení se nezamlouvalo jeho družce. Motiv byl tedy nejasný, ale kriminalisté na místě nalezli alespoň pět nábojnic ukazujících na typ použité zbraně . Čtenář již pochopitelně ví, kdo pachatelem byl, proto se na vraždu pojďme podívat z jeho perspektivy . Místo, kde se zločin odehrál, bylo vzdálené jen několik kilometrů od domova Viktora Kalivody , který dle svých slov do oblíbené houbařské oblasti přijel spáchat sebevraždu. "Původně jsem šel do lesa zabít sám sebe. Chodil jsem po lese, každou chvíli se zastavil a zkoušel to. Ale zase nic. Po několika hodinách se ten pocit viny, že jsem zabil dva lidi, začal vzdalovat... “, uváděl k inkriminovanému dni v dopise. Kvůli autenticitě teď opusťme dopis a pokračujme tím, co Kalivoda o vraždě uváděl u výslechu v den svého zatčení : „Šel jsem po cestě a tam jsem potkal toho pána. Šel proti mně po lesní cestě (pokrčení ramen). Tak když byl, nevím jakou vzdálenost ode mě, měl jsem pistoli v kufříku. Takže jsem na něj vystřelil jednu, možná dvě rány, to bylo zepředu, a potom, co se ten pán otočil a utíkal, takže tam padlo několik dalších ran. Nevím kolik (zamyšlení). Potom možná ještě jednou jsem ho střelil, jak se otáčel. To vím. A potom několik střel jsem střílel jako na tělo, ale on měl ten batoh, tak jsem se snažil střílet na hlavu. To jsem asi trefil. Ten pán spadnul, vypadal, jako že je mrtvej, tak jsem přišel, já nevím, několik kroků k němu, střelil jsem ho do hlavy a pak jsem šel pryč. “ Možná vás napadne, že jde o poněkud útržkovité a strohé shrnutí postrádající jakékoli emoce. Máte pravdu, ale takto Kalivoda slovo od slova popsal svojí třetí spáchanou vraždu . Zmínit musíme i to, že před kritickým momentem vrah údajně v lese potkal nějaký pár, ale na ten se mu střílet nechtělo. Opravdoví šťastlivci, chce se dodat. Zajímavostí je rovněž to, že při třetí vraždě se Kalivodovi porouchal kolimátor a střílel bez něj. Přesto se mu podařilo prchajícího muže zasáhnout . Vyznačení směru střel V tuto chvíli jste jako čtenáři o krok před kriminalisty – ti osudnou říjnovou neděli nevěděli co se stalo a měli vskutku napilno. Ostatně houbařská sezóna stále ještě neskončila! Pravé zděšení veřejnosti nastalo ve středu 19. října . Ač ještě v úterý mluvčí Krajského ředitelství Policie ČR jihomoravského kraje spojitost se středočeským případem vylučovala, o den později bylo vše jinak. Rychlé prvotní porovnání nábojnic z obou míst činu, které provedli balistici z Kriminalistického ústavu , ukázalo na shodu . Středočeská kriminálka, která oba případy převzala, tak musela spojitost případů potvrdit. Policie s touto zásadní informací rovnou zveřejnila i popis podezřelého a zmínila, že může používat tmavý vůz Opel Corsa . Jak již bylo uvedeno, Kalivoda ve skutečnosti používal tmavý vůz Renault Clio , nicméně oba starší modely těchto aut se velice podobaly. Policie zvažovala i variantu, zda-li nevydat přímo prohlášení upozorňující na možné nebezpečí číhající v lesích, které v tu dobu byly plné houbařů. „Stáli jsme před rozhodnutím, jestli v podstatě vytvářet nějakou paniku, protože dát do sdělovacích prostředků „nechoďte do lesa, protože tam běhá vrah a může vás zastřelit“, to jsme určitě nechtěli, ale na druhou stranu jsme trnuli strachem, jestli se někdy neobjeví další mrtvola “, vysvětlil jeden z tehdejších kriminalistů. Kriminalisté v té době měli zajištěny nábojnice a střely z obou míst činu , která vykazovaly stopy vystřelení z totožné pistole . Šlo rovněž určit, že pistole byla typu Glock , ale již nebylo možno určit, o který druh se konkrétně jedná. Mohl to být Glock 34, který dovoluje použití vysokokapacitních zásobníků, ale stejně tak to mohl být Glock 17, 19 a další druhy, což v elektronické databázi nabízelo stovky až tisíce držitelů – tedy možných podezřelých. Ostatně, zbraň , ze které se střílelo ani nemusela být držena legálně … Dále kriminalisté pracovali se svědectvím všímavého občana , ten v lese poblíž druhého místa vraždy zahlédl podezřele vyhlížejícího muže . Bohužel tento svědek byl schopný poskytnout pouze jeho velmi hrubý popis. Šlo prý o mladšího muže ve věku 25 – 38 let, 172 – 187 cm vysokého , měl na sobě tmavé, patrně džínové oblečení. Neznámý muž podle něj rozhodně nevypadal jako houbař, zaujalo především to, že dotyčný místo košíku nesl jakýsi kufřík . S cennějším poznatkem přišel další svědek – uvedl, že poblíž druhého místa činu spatřil malé tmavé auto s ústeckou poznávací značkou . A právě auto podobného popisu bylo spatřeno i poblíž místa první (dvojnásobné) vraždy, kde si všímavý svědek zapamatoval dokonce jedno písmeno SPZ. Kriminalisté v časovém presu tak začali hledat pomocí vlastních databází . Šlo především o elektronickou databázi majitelů zbrojních průkazů, evidenci zbraní a evidenci kradených a ztracených zbraní (pozn. centrální registr zbraní byl spuštěn až 1. 7. 2014). A právě zde poprvé kriminalisty zaujalo jméno Viktor Kalivoda . Zajímavé na něm bylo nejen to, že byl držitelem příslušného oprávnění a majitelem dvou pistolí typu Glock 34 , ale především fakt, že jedna z nich byla o několik měsíců dříve nalezena v kontejneru v Praze a od 17. 2. 2005 byla uložena na příslušném inspektorátu pro zbraně, střelivo a bezpečnostní materiál. Ač byl její majitel několikrát vyzván , aby okolnosti ztráty vysvětlil a pistoli si vyzvedl, nikdy si pro ni nepřišel . Právě tento fakt kriminalisty zaujal a předřadil tak Kalivodu před jiné držitele zbraní odpovídajícího typu. Další lustrování Kalivody přineslo poznatek, že jej před nedávnem dopravní policisté kontrolovali v malém tmavém autě Renault Clio s ústeckou poznávací značkou, které patřilo jeho matce. Kalivoda rovněž věkově a vzhledem odpovídal hrubému popisu „muže s kufříkem“ , který byl spatřen v lese poblíž místa „středočeské“ vraždy, navíc místo vraždy bylo vzdálené jen několik málo kilometrů od Kalivodova bydliště . Podle vzpomínek dvou tehdejších kriminalistů – vedoucího týmu pátrajícího po "lesním vrahovi" , vyšetřovatele, plk. JUDr. Michala Mazánka a „operativce“ Víta Kubešky – nebylo rozhodnutí o tom, že Kalivoda bude za této situace realizován , snadné. Ano, na základě výše uvedených poznatků se stal hlavním podezřelým , na druhou stranu policisté ještě zdaleka neměli stoprocentní jistotu , že vrahem je právě on. Riziko zkomplikování objasnění případu bylo vysoké, ale riziko toho, že by pachatel mohl opět zaútočit bylo vyšší, a tak kriminalisté učinili rozhodnutí , které lze s odstupem času považovat nejen za zcela správné, ale i extrémně důležité , protože pravděpodobně zachránilo mnoho lidských životů . Za to lze kriminalistům přiznat velký kredit a dík! Viktor Kalivoda A co mezitím dělal Viktor Kalivoda ? „Od pondělí do středy jsem jezdil. V úterý – aspoň myslím – proběhla médii zpráva o tmavém Opelu a mně bylo jasné, že je otázka hodin, než na mě policie přijde. Ve středu jsem se zase pokusil zabít. Taky jsem málem zabil nějakého dědu v lese u Křivoklátu, šel tady s kárkou na dřevo. Naštěstí tady bylo mezi tou myšlenkou a realizací víc času, než v neděli, a já se dokázal zastavit, " uvedl později v dopisu. Zde narážel na událost z 19. října , kdy si dle vlastního svědectví vytipoval staršího muže jako svou další oběť, ale na poslední chvíli od svého záměru ustoupil. Nechybělo mnoho a Kalivoda připravil o život dalšího člověka . Dopadnout jej co nejdřív bylo vskutku důležité. "Lesní vrah" dopaden Naštěstí policisté pracovali rychle , a jak již bylo naznačeno, rozhodli se Kalivodu zadržet , přestože neměli nashromážděno příliš mnoho důkazů. K zatčení došlo 20. října 2005 . „Čekali jsme před domem na sídlišti. Ráno Kalivoda vyšel z domu s velkou sportovní taškou. Vůbec se nám nestavěl na odpor. V tašce byly náboje, několik zásobníků a zbraň “, popsal zadržení ve Slaném JUDr. Michal Mazánek . „Nebyl vůbec šokovaný. Při jeho vysokém IQ mu bylo jasné, že ho dopadneme, dřív nebo později. Věděl, že za sebou nechal několik klíčových stop… Nešlo ale o chybu, tento pachatel chtěl být dopaden. Byla to totiž součást strategie řešení jeho osobních problémů “, dodal k zadržení. Kalivoda nezapíral a už v autě se policistům přiznal , že v obou případech střílel. Cestou na služebnu se navíc poprvé letmo zmínil o plánu masové střelby v pražském metru, o čemž pochopitelně nikdo neměl do té doby ani ponětí! Bohužel, Kalivoda se o tomto při následujících výsleších odmítal bavit, tudíž šlo o procesně nevyužitelný poznatek - jinak by bylo možno uvažovat i o trestním stíhání pro další trestný čin vraždy ve stádiu přípravy, případně pokusu. „Já jsem přesvědčený o tom, že pokud by vystřelil jednou, tak byl schopný vystřílet opravdu celý vagon. On pak nikdy nepřiznal, jak to bylo, když jsme ho zatkli. Ale vzhledem k tomu, že v den zatčení vyrážel ozbrojený přímo do Prahy, tak možná mířil do toho metra “, uvedl další z kriminalistů podílejících na jeho dopadení, vyšetřovatel Jaroslav Čurda . K tomu doplňme, že v tašce , jenž měl Kalivoda při zadržení u sebe , byl nejen Glock 34 Austria s optikou a plně nabitým zásobníkem , ale i jeden další zásobník naplněný 17 ostrými náboji , osm prázdných velkokapacitních zásobníků na 31 nábojů, šest prázdných zásobníků na 17 nábojů a sedm krabiček s náboji po 50ks! Tedy takové množství munice, kterou pokud by použil v metru, kde je omezená možnost úniku, je velmi nepříjemné přemýšlet o tom, jaké ztráty na životech by hrozily . Viktor Kalivoda u výslechu Následně byl Kalivoda převezen do cely předběžného zadržení a byl podroben prvotnímu výslechu . V něm se k vraždám ochotně doznal , ale o svém motivu mlčel . Stejně tak se odmítl vyjádřit k mnoha dalším okolnostem spáchaných zločinů a nic nesdělil ani k plánu střelby v metru. Vyhýbavě se stavěl i k otázce týkající se výběru obětí. Na dotaz, zda by byl schopný zastřelit i dítě uvedl, že neví, protože taková situace zkrátka nenastala… Později na něj kriminalisté vzpomínali jako na „ studený čumák “. Byl arogantní a pouze stroze odpovídal na položené otázky . „ Výslech má dohromady asi dvacet stránek, přitom Kalivoda nedal verbálně dohromady snad jediné kloudné souvětí. Musel dostat výjimečné množství otázek, abychom se k něčemu dobrali “, uvedl Jaroslav Čurda . „ Choval se naprosto apaticky. Bylo to, jako kdyby mluvil o nějaké naprosto běžné záležitosti. Žádné emoce neprojevoval. Mluvil jenom o tom, o čem mluvit chtěl. Motiv svého jednání při výslechu vlastně nikdy neosvětlil “, shrnul výslechy Michal Mazánek . Pro bližší ilustraci uveďme některé pasáže výslechu : Vyšetřovatel : Můžete se nějak vyjádřit k tomu prvnímu skutku? Kalivoda : (usmívá se) Vyšetřovatel : Je to Vaše výpověď, já vám do toho nebudu zasahovat. Kalivoda : (usmívá se) Já vím. Přiznávám se, že zabil jsem je. Zastřelil jsem je. Vyšetřovatel : A bližší okolnosti? Kalivoda : Bližší okolnosti. Zastřelil jsem je zblízka, 6-8 metrů zhruba, stáli na okraji lesa. Střelil jsem je, nejdřív dvakrát toho pána do těla, potom dvakrát tu paní. Vyšetřovatel : Kde k tomu došlo? Kalivoda : Na kraji lesa, dvacet až třicet kilometrů od Brna. Jméno (vesnice) už si nepamatuju. Ale to vy máte napsaný. Vyšetřovatel : Když jste zahájil tu palbu na ty lidi, můžete mi říct, co jste cítil? Kalivoda : Prostě nic. Vyšetřovatel : Nic? Prostě vy jste neměl nějaký pocity u toho? Kalivoda : Já v tu chvíli jsem se soustředil přesně na to. Vyšetřovatel : A k tomu usmrcení. Z jaké zbraně? Popište tu zbraň. Kalivoda : Je to Glock 34. Nevím, jak bych ji měl ještě popsat (rozpačitě se zesměje). Glock 34. Vyšetřovatel : Ráže? Kalivoda : 9mm. Vyšetřovatel : Ta zbraň je koho? Kalivoda : Ta zbraň je moje. Vyšetřovatel : Máte příslušné zbrojní povolení? Kalivoda : Hmm (přikývne). Vyšetřovatel : Důvod? Kalivoda : O důvodech bych nechtěl mluvit. Vyšetřovatel : Máte pro to nějaké vysvětlení? Proč? Z jakého důvodu? Nebo motivu? Kalivoda : To bychom se bavili o tom důvodu (arogantní pousmání). Samozřejmě mám, ale nechci o tom mluvit. Vyšetřovatel : Nechcete o tom mluvit? Kalivoda : Nebudu vypovídat v této věci. Vyšetřovatel : Vzpomenete si na ten den? Vzpomenete si na průběh toho dne? Kdy jste ráno vstal? Kalivoda : Jak říkám, k tomu bych nechtěl nic říkat. To není důležitý, co jsem dělal. Ale věděl jsem, že to chci udělat. Vyšetřovatel : Počítal byste s tím, že byste ještě něco spáchal? Kalivoda : O tom nechci mluvit. Vyšetřovatel : Litujete toho? Kalivoda : Ne. Viktor Kalivoda v den zadržení Před soudem Stejně tak jako se Kalivoda nikterak nevyhýbal zadržení, kdy nezametal stopy , neinscenoval místa činu , ani nečinil žádná podobná opatření v tomto směru, nesnažil se bojovat ani proti odsouzení . Nejen, že se v přípravném řízení doznal a toto doznání v rámci hlavního líčení neodvolal , ale nechtěl ani žádného známého advokáta , kterého mu údajně sháněli rodiče. Spokojil se s přidělením obhájce „ex offo “. Soudní proces začal v roce 2006 . Sám Kalivoda před soudem využil svého práva nevypovídat , proto bylo pouze přehráno jeho doznání z výslechu. Jediné vůči čemu se ohradil , byla skutečnost, kdy znalci z odvětví soudního lékařství v posudku uvedli, že směr střelby do hrudníku první oběti byl zezadu dopředu. On uváděl, že směr byl opačný. Znalci setrvali na svém závěru a soud pouze uvedl, že tento fakt nemá na posuzovanou věc vliv. Jistě jde o podrobnost, ale tento střípek je zajímavý, co se týče Kalivodovy osobnosti. Potvrzuje totiž nejen již zmíněnou pedanterii, ale i potřebu být vnímán v určitém směru, ač z pokřivené perspektivy, co možná nejpříznivěji a maskulinně. Dle Kalivody bylo důležitější vyjádřit se k tomu, jestli zasáhnul jednu z obětí zepředu či do zad , než vysvětlit, proč to udělal. Když se ho totiž soudce stejně jako vyšetřovatel zeptal na neobjasněný motiv, zareagoval Kalivoda podrážděně slovy: „Proč se mě na to ptáte? To je absolutně nedůležité! “ Viktor Kalivoda v doprovodu policejní eskorty Kalivodovi zkrátka bylo jedno, jak soud dopadne. Odmítal spolupracovat jak se svým obhájcem, tak se znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie . Ti nakonec ohledně jeho osobnosti uvedli, že nezjistili přítomnost závažnější duševní choroby a byla jimi konstatována pouze smíšená porucha osobnosti. Tedy odpověď na právně významnou otázku zněla, že v době spáchání zločinů byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti zachovány . "Racionální plánování činů i chování po nich svědčí proti duševní chorobě, " uvedl např. PhDr. Karel Netík CSc. . „Má IQ v pásmu vysokého nadprůměru, ale využití tohoto potenciálu je v jeho případě minimální. Chybí schopnost empatie. Schopnost sociálního kontaktu je poruchová ve složce afektivní (afektivně nepřizpůsobivý) a motivační (nezájem o lidské okolí). Jeho osobnost je uzavřená, anomální s rysy emoční zploštělosti, sebenejistoty rigidity, pedantérie, nízké sebedůvěry, podezíravosti, egocentričosti, potlačované hostility a agresivity.… Má neuspokojené potřeby uznání a uplatnění. Je vnitřně nejistý a nepevný, snaží se to kompenzovat důsledným, přísným sebe přezkušováním do všech podrobností. Pevně trvá na svých nárocích “, zaznělo doslovně ve znaleckých posudcích a rozsudku . Dále bylo v posudku z odvětví psychologie uvedeno, že Kalivoda má kolísavé, křehké sebehodnocení, vysoké ambice a silnou potřebu být považován za významnou osobnost . Tyto potřeby si pak podle znalce vyvinul ve snaze překompenzovat komplexy nedostačivosti . K samotným zločinům znalci uvedli, že byly racionální, předem připravené a pečlivě promyšlené . Připustili též vysokou pravděpodobnost, že Kalivoda své činy plánoval ve svých představách relativně dlouho dopředu , ač volba míst činu a hlavně obětí byla do značné míry náhodná . Nakonec se znalci vyjádřili k možné resocializaci , shledali ji prakticky za vyloučenou s tím, že z forenzně psychologického hlediska je Kalivoda vysoce nebezpečný pro své okolí a není k dispozici žádná psychiatrická léčba, která by dokázala změnit jeho nepříznivé povahové vlastnosti. Kalivoda byl posuzován i znalci z oboru neurologie, kteří neshledali žádné poškození centrálního nervového systému . Kalivoda ani u soudu neprojevil nad svými činy a oběťmi žádnou lítost . "Máte právo se vyjádřit, " vyzval Kalivodu soudce před vynesením verdiktu. "Nechci nic uvést, " zněla jeho strohá odpověď. Soud jej nakonec dne 16. 4. 2006 shledal vinným z tr. činu vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. a) (první útok) a písm. c) (druhý útok). V rozsudku poukázal na vysokou společenskou nebezpečnost a uvedl, že Kalivoda jednal zákeřně, chladnokrevně a prokázal naprostou lhostejnost k lidskému životu . Soud rovněž zdůraznil, že míra bezohlednosti a bezcitnosti v tomto případě vysoce přesáhla rámec, který je u tohoto typu trestné činnosti obvyklý, což svědčí o morální zvrhlosti, bezohledném sobectví a naprosté neúctě k lidskému životu , což se projevilo i tím, že Kalivoda v průběhu celého trestního řízení neprojevil žádný pocit viny či lítosti, tedy první podmínku nápravy. Jedinými polehčujícími okolnostmi byla jednak dosavadní Kalivodova bezúhonnost a také pokyn svému otci , aby z našetřených úspor poskytl odškodněné pozůstalým po obětech , což se skutečně koncem roku 2005 stalo . Z výše uvedených důvodů soud Kalivodu odsoudil k očekávanému trestu doživotního vězení . Kalivoda to měl údajně přijmout s tím, že je mu to jedno, a že nyní pro něj alespoň bude snadnější spáchat sebevraždu. Motiv Jelikož se Kalivoda v době vyšetřování odmítal jakkoli vyjadřovat k tomu, proč zločiny spáchal a jeho dopis „na rozloučenou“ v té době ještě neexistoval, stalo se jediným, ale o to palčivějším, slepým místem případu objasnění motivu . Jakýkoli vztahový motiv nepřicházel v úvahu, neboť Kalivoda ani jednu z obětí neznal. Rovněž se nenabízel loupežný motiv , protože žádné z obětí se nic neztratilo. Vzhledem k okolnostem spáchání zločinů se zdál velice nepravděpodobný i jakýkoliv sexuální podtext vražd , případně motivace spočívající v nějaké ideologii . Kriminalisté se ve snaze zaplnit toto bílé místo museli chytat každého stébla. Zaměřili se například i na možnost, že by s činem mohla souviset fantasy kniha „Poslední hrdina “ od Terryho Pratchetta , kterou měl Kalivoda při zadržení u sebe. Byl dokonce zpracován znalecký posudek vyjadřující se k tomu, zdali Pratchettův text nemohl Kalivodu jakkoliv inspirovat. V návaznosti na zveřejnění této informace se pokoušela o interpretaci této knihy i některá média, což vzbuzovalo mezi fanoušky spisovatele Terryho Pratchetta a jeho cyklu „Zeměplocha “ vlnu posměchu. Vyšetřovatelé se nakonec přiklonili k názoru, že si Kalivoda knihou pouze zpevnil dno sportovní tašky , kde zbraň a munici přenášel a žádný hlubší význam jí nepřikládali. Nezbývalo, než se s otázkami směřujícími k objasnění motivace obrátit na soudní znalce z odvětví psychologie a psychiatrie , což ostatně bývá v případech vražd běžné. Znalci pak ohledně těchto dotazů v posudku prezentovali následující názory : „Jeho dosavadní vývoj, zejména v oblasti vzdělání, partnerských vztahů a profesionální kariéry, byl – z hlediska jeho ambicí – katastrofální a velmi pravděpodobně vedl k posílení pocitů nedostačivosti a k rezignaci na společensky akceptovatelné uplatnění v životě a tím ke zhroucení životních perspektiv… To vše velmi pravděpodobně vedlo k rozhodnutí zásadním – byť destruktivním – způsobem změnit vlastní život. Volba prostředků změny – homicidální agrese střelnou zbraní – byla nepochybně podmíněna snahou prezentovat se jako výrazně maskulinní typ… V motivační struktuře velmi pravděpodobně dominovala potřeba uvolnit naměstnané vnitřní napětí z frustrovaných existenciálně významných potřeb, spojená s masivní hostilitou (napřátelským postojem) vůči okolnímu světu. Jako vedlejší – nikoli však nepodstatný – motiv velmi pravděpodobně působila též potřeba uplatnění a získání uznání jako významné osoby “. Forenzní psycholog Phdr. Karel Netík, Csc. , který Kalivodu vyšetřoval, později možný motiv shrnul ještě o něco lakoničtěji: „Chtěl skončit se svým životem, nenašel odvahu na to, aby někde v lese zastřelil sám sebe, ale jelikož měl vysoké ambice, tak nechtěl skončit jako nějaký neznámý čičmunda. Prostě za sebou chtěl prásknout dveřmi. A to velmi silně. “ Tedy v případě Kalivody se zdá, že vražednou motivací mohla být právě kombinace touhy po pozornosti , respektive úmyslu učinit něco výjimečného a velkého , spolu se zoufalou snahou zásadním způsobem změnit svůj život tím, že se oklikou dotlačí sebevraždě . Otázkou zůstává, zda spáchané vraždy neplnily funkci jistého mezistupně směřujícího hlavnímu cíli , tedy ke spáchání masové vraždy. Nabízí se však i ta interpretace, že spáchané vraždy byly cílem náhradním , poté, co Kalivoda plán „akce metro “ po opakovaných nezdarech vzdal. Autor článku se kloní k první variantě a názoru, že Kalivoda tento plán nikdy neopustil, a každým vražedným útokem se posouval blíž a blíž k jeho realizaci . Právě proto bylo tak klíčové, že došlo k jeho zadržení pouhé čtyři dny po druhém vražedném útoku . Viktor Kalivoda u soudu Pojďme se zastavit ještě u jedné interpretace , kdy opět sáhneme po již několikrát citovaném dopisu , sepsaném Kalivodou ve vazební věznici v průběhu několika dní v březnu 2006 , tedy nedlouho před započetím hlavního líčení. Dopis byl adresován jeho rodičům, resp. otci, a byl míněn jako rozloučení se před zamýšlenou sebevraždou. Co je důležité a doposud nezaznělo, ač by to nebylo radno pominout, Kalivoda v dopise mimo jiné zdůrazňoval, že má své rodiče velice rád a ujišťoval je, že oni rozhodně nemohou za to, co se stalo . V dopise též vyjadřoval lítost nad obětmi a jejich rodinami , nicméně byl i velmi neurčitý v momentech , kdy popisoval inspiraci Olgou Hepnarovou . Prý neví, proč vlastně začal na „Olgu“ myslet a uvedl, že myšlenka na ni se mu „usídlila v hlavě “ a naznačoval, že se považuje „v podstatě za blázna “. „…Nejsem odborník, ale v začátcích toho všeho jsem si našel v knihkupectví knížku o psychiatrii a našel jsem se jako schizoidní typ s depresí. Ale pamatuji si, že příznaky jako zrakové halucinace, vkládání myšlenek třicet let mrtvé dívky nebo záseky myšlení jsou příznaky schizofrenie. Možná se pletu, ale každopádně nejsem normální… Proto jsem nic neřekl. Když nic neřeknu, budu odsouzen na doživotí do vězení, když něco řeknu, tak mě zavřou na doživotí do blázince “, polemizoval v dopise nad svojí diagnózou . Mnoho čtenářů v této souvislosti může napadnout, zda-li opravdu nemohl trpět nějakou duševní chorobou , protože jde pro běžného člověka o jen stěží pochopitelné zločiny . Ostatně cestou této argumentace se vydal i Kalivodův obhájce , který zmíněný dopis přiložil k odvolání a uvedl, že v jeho světle by měl být jeho klient znovu znalecky posouzen a místo trestu by mu měla být spíše uložena léčba . Z toho důvodu Vrchní soud předal dopis znalcům z odvětví psychologie a psychiatrie a opětovně je vyslechl. Soudní znalci však setrvali na svých závěrech a zopakovali, že u obžalovaného není přítomna žádná závažnější duševní choroba , i když uznali, že z hlediska motivace jde o komplikovaný a výjimečný případ . Ohledně zkoumání Kalivodova psychického stavu lze rovněž podotknout to, že podstoupil psychologické testy již při nástupu k policii a rovněž jako řidič Dopravního podniku hl. města Prahy prošel psychiatrickým vyšetřením . Žádné z těchto vyšetření neodhalilo nějaký problém. „Ne vše, co Kalivoda tvrdil, mu lze věřit. Některé věci nechtěl přiznat ani sám sobě, natož okolí. Nepřiznal je ani rodičům… Dopis na rozloučenou do značné míry odrážel jeho problémy. Nicméně určitou stylizaci (pozn. v dopise) nelze vyloučit. Vysvětlit rodičům vraždy tří nevinných lidí jistě nebylo jednoduché ani pro něj. Navíc si myslím, že ani sám zcela nepochopil, co jej k tomu vedlo, nebo si to spíše nechtěl přiznat. Tím spíše to nepřiznal ani rodičům “, uvedl již několikrát citovaný forenzní psycholog Karel Netík na náš dotaz ohledně míry věrohodnosti Kalivodova dopisu a důvodů, proč odmítal se znalci spolupracovat. Vrchní soud , s přihlédnutím k názoru znalců, odvolání směřující výhradně do výroku o trestu, zamítnul . V rozsudku pak zdůraznil, že se posuzovaný čin svojí společenskou nebezpečností dalekosáhle vymyká „běžným“ případům a uložený trest je jediným možným trestem , a to jak z hlediska individuální prevence (zabránění pachateli v páchání další trestné činnosti), tak z hlediska generální prevence (výchovné působení na ostatní členy společnosti). Viktor Kalivoda tedy putoval do výkonu trestu , kde měl strávit zbytek svého života. To se ostatně také stalo, ač onen „zbytek života“ byl velmi krátký. Po čtyřech letech ve vězení totiž konečně našel sílu k tomu, k čemu se tak dlouho odhodlával. V neděli 26. září 2010 si ve věznici Valdice podřezal žíly . Sebevraždou tak za svým případem učinil definitivní tečku. Viktor Kalivoda Závěr Závěrem nezbývá než dodat, že je jasné, že se již nikdy s jistotou nedozvíme , co přesně Kalivodu ke spáchání zločinů vedlo , ani to, co se mu konkrétně odehrávalo v hlavě a kam až hodlal zajít nebýt jeho brzkého dopadení . Názor si ostatně udělejte sami, faktem zůstává to, že jde o případ obzvláště smutný a tragický, rámcovaný zcela bezohledným a sobeckým chováním pachatele . Však byla skutečně potřeba zmařit a narušit tolik lidských životů , jen proto, aby jeden nespokojený člověk dokázal skoncovat s tím vlastním ?! Zdá se, že zde není místo na lítost pro „lesního vraha“. VIDEO: Líbil se vám tento článek? Podpořte naší tvorbu nákupem z KrimiAntik.cz DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2024 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Nelítostně", která se věnuje krimi případu z roku 2005, přezdívaném jako "bílinská vražda". Autor: Radek Hromuško Nelítostně - Radek Hromuško Koupit knihu Další knihy Název: Nelítostně Autor: Radek Hromuško Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2006, 280 stran Píše se rok 2005, když celou Českou republikou otřese brutální vražda mladé sedmnáctileté studentky Kamily z Bíliny. Pachatelemi mají být tři mladíci z nichž jeden je bývalý partner oběti. Veřejnost je šokována a případu se ujímají nejen policisté, ali i novináři. A právě v tu chvíli začíná vznikat kniha „Nelítostně “, která bude předmětem dnešní recenze. Na svědomí ji má televizní reportér jménem Radek Hromuško (spisovatel, reportér, scénárista), který se případu „bílinské vraždy“ dlouhodobě věnoval. Kniha, po kraťoučkém a možná až moc srdceryvném úvodu, začíná ve chvíli, kdy se reportér od svého šéfa dozvídá o tom, že bude „nasazen“ na "bílinský případ" a vyjíždí na místo neštěstí. Zde pak krůček po krůčku pátrá po všech a všem, co by mohlo o případu cokoli napovědět a ozřejmit tak motivaci pachatelů a vůbec veškeré pozadí brutálního, těžko pochopitelného mordu. Na řadu tak pomalu přichází zpověď místních občanů, kteří si již ledacos šuškají, spolužáků zavražděné dívky a pachatelů, jejich učitelů, rodinných příslušníků oběti, se kterými tráví velkou část času, a nakonec i rodičů klíčového pachatele. Ke konci knihy se reportér dostává i k jednomu z vyšetřovatelů a nakonec i k jednomu z pachatelů, který v tu době čeká ve vazební věznici na soud. Kniha pak končí ve chvíli pravomocného odsouzení mladých vrahů. Vše je rámováno popisem těžkostí a strastí televizního reportéra. Tedy mimo zkoumání pozadí samotného případu se čtenář dozví mnoho i o samotné práci autora knihy a tomu, co vše obnáší natočení kvalitní reportáže, a jak velké úsilí musí její autor vynaložit. Neméně pak autor odhaluje sám ze sebe a své pocity, když po celý čas knihy bojuje s vlastními pochybami, novinářskou etikou, smyslem své práce a extrémními emocemi, které kolem sebe vidí a sám zažívá. Když přejdu k hodnocení knihy, určitě mohu zmínit to, že čtenáře téměř jistě nenechá klidným a zanechá silný dojem. Jako pozitivum bych určitě zmínil to, že sám autor se snaží vše podat citlivě a často má zajímavé úvahy týkající se jak samotného případu, tak právě práce televizního reportéra krimi případů. To mě dost bavilo. Kladem je určitě i to, že se v rámci své práce dostal téměř ke všem důležitým osobám, kteří byli v případu nějak zainteresováni. Tedy čtenář může nasát nepříjemný pocit toho, jaké je to asi být blízkou osobou zavražděné oběti, a že být blízkou osobou pachatele není o mnoho lepší. Skvělé bylo také to, že se autor dle mého názoru úspěšně vydává po stopách motivace pachatelů, kdy vražda, na první pohled spáchaná ze žárlivosti, dostává v průběhu času úplně jiný rozměr... Plusem je i to, že uvnitř knihy jsou otisknuty i části deníčku klíčového aktéra případu, což čtenářům opět trochu více poodhalí jeho osobnost. Negativa? Tak zde musím určitě zmínit to, že ač je autorovo zaujetí pro případ pochopitelné a sám uvádí, že si nedokázal udržet odstup, chvílemi mi to zkrátka přišlo až moc předramatizované. Když je poněkolikáté v knize tlačeno na pilu a autor apeluje na city čtenáře, nebo spíše možná chce vyventilovat ty své, nepůsobí to zrovna přesvědčivě, když jinde zmiňuje, že má jít o objektivní sondou spáchaného zločinu, která jej má co nejvíce osvětlit. V některých reakcích jsem rovněž narazil na to, že čtenáři knize vytýkají, že až moc velkou její část vyplňují pasáže, kde si autor dává „panáka a cígo “, respektive popisuje nepodstatné věci. S tím jsem já osobně potíže neměl, ale jev častý to je, o tom žádná. Přesto, hlavně kvůli tomu, že kniha ve mně zanechala celkem silný dojem, hodnotím za pěkných: 2- Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-

Ctirad Vitásek - druhý nejhorší masový vrah v České republice. Střelba ve Fakulní nemocnici v Ostravě - článek. Ctirad Vitásek – masová střelba v ostravské nemocnici (Zveřejněno: 5. 5. 2020) - doba četby 6 minut V tomto článku se dočtete o co do počtu obětí druhé nejhorší masové vraždě v dějinách České republiky (nelichotivé prvenství drží masová střelba v Uherském Brodě z roce 2015) . Tragická událost se odehrál 10. prosince 2019 . Toho dne ve čtvrt na osm ráno vstoupil dvaačtyřicetiletý stavební technik ze Zábřehu v Ostravě, Ctirad Vitásek, do čekárny traumatologie ve Fakultní nemocnici Ostrava . Ozbrojený nelegálně drženou pistolí CZ 75 ráže 9 mm pak bez varování začal střílet na pacienty v čekárně, přičemž velice rychle v malém prostoru čekárny zasáhl 9 osob. Ze zasažených osob nakonec zemřeli 4 muži a 3 ženy. Pouze dva zranění útok přežili. Pachatel po hrůzné masové vraždě z místa činu utekl. Jeho cesta vedla domů, kde matce sdělil, co udělal a řekl, že se jde zastřelit. Když jej policisté několik hodin od útoku za pomocí helikoptéry lokalizovali sedícího v osobním automobilu u obce Děhylov , muž ještě před jejich zásahem spáchal sebevraždu. K samotnému útoku lze uvést to, že podle svědectví Vitásek nezamířil hned k čekárně traumatologie, ale postupně v nemocnici navštívil několik oddělení a hledal, kde bude nejvíce lidí. Svědci, kteří byli přímo na místě, později uvedli, že zbraň nebyla plně funkční a zasekávala se. Střelec prý nakonec třikrát nebo čtyřikrát zmáčknul spoušť pistole, ale buď se zbraň selhala, nebo už neměl náboje. Poté si prý ještě měnil vystřílený zásobník za plný, ale byl vyrušen. Nakonec se otočil a utekl. Podle jednoho ze svědků dokonce pachatel chvíli stál s pistolí u nohy, poté si ji přiložil k hlavě, ale nevystřelil. Hledaný muž na fotografii z bezpečnostní kamery v ostravské nemocnici Osobnost pachatele a pozadí činu Kolegové Vitáska popsali jako „pohodového člověka” a „normálního chlapa“, který byl pořád pozitivně naladěný. Společně s kolegy chodil na firemní akce, lyžoval či se účastnil jiných sportovních aktivit. Občas také chodil střílet na střelnici a miloval fotbal. Vitásek v minulosti spáchal tři delikty. Násilný trestný čin (méně závažná potyčka) a drobnou majetkovou trestnou činnost. Také po nějakou dobu docházel na psychiatrii, kde se měl léčit z tetanie. Stejně tak jako podle kolegů, i podle názoru sousedů ve vesnici, byl Vitásek vyrovnaný člověk a "pohodář". Chování muže se však časem změnilo. Podle mnoha lidí z jeho okolí nabyl Vitásek v roce 2019 přesvědčení, že je těžce nemocný, a že jej nikdo nechce léčit. Poté, tedy několik měsíců před útokem, bylo možno v jeho chování zpozorovat obrat. Nejvíce patrné to pak bylo poslední týdny před útokem, kdy již Vitásek například ani nedocházel do práce a pobýval na nemocenské dovolené. Vitásek údajně taktéž dva týdny před útokem psal jednomu zpěvákovi, o němž v té době bylo známo, že bojuje s rakovinou slinivky a prochází chemoterapií. Tomu sdělil, že má stejnou nemoc. V komunikaci si opět stěžoval na to, že ho lékaři nechtějí léčit a po zpěvákovi chtěl, aby mu diagnózu potvrdil on. Psychické nebo fyzické problémy? Jeden z nejhorších českých masových vrahů Ctirad Vitásek Vitásek si zhruba od září 2019 stěžoval na bolesti břicha a opakovaně docházel k lékaři. Postupně byl na vyšetření v několika nemocnicích. 5. prosince pak došel i na vyšetření do fakultní nemocnice v Ostravě. Lékař žádné konkrétní zjištění nekonstatoval, uvedl však možnost, že pacient může trpět kancerofobií – což je fobie z nádorových onemocnění. Lékař tehdy rovněž Vitáskovi doporučil další návštěvu v poradně vítkovické nemocnice kvůli vyšetření slinivky. A po novém roce také vyšetření na CT přístroji. Poté se měl dostavit na kontrolu. Podivné chování Vitáska, které bylo možno sledovat zhruba od září 2019, potvrdila i jedna z jeho příbuzných: „Od té doby už to začínal být jako kdyby dvojí člověk. Někdy byl normální, někdy prostě patlal takové věci, že jsem na něm viděla, že s ním není něco v pořádku... On mi třeba poslal za jeden den přes 70 zpráv. To už jsem viděla, že není normální. Tak jsem mu řekla, ať mi dá pokoj “. Po dvou týdnech měl za ženou přijít s tím, že má rakovinu ve čtvrtém stádiu. To se však nepotvrdilo a všechny testy dopadly negativně. „On z toho byl úplně nešťastný. Nechápala jsem to. Dala jsem mu teploměr a on neměl horečku. Byl z toho úplně nešťastnej, že tu horečku nemá. Tam už jsem viděla, že je úplně jiný, “ dodala. Naposledy jej viděla dva týdny před tragédií, když ji přišel říct, že výsledky má celkem dobré, ale stále neví, co mu je. Jindy se pozdější střelec hádal v ordinaci s lékařem, který mu vysvětloval, že rakovinu nemá. Vitásek mu oponoval tím, že podle internetu v pořádku není, že rakovinu má, a že ho nechtějí léčit. Vitáskova přítelkyně, která čekala venku a hádku slyšela, vstoupila do ordinace a sdělila lékaři, že si onemocnění její přítel vsugeroval. Poprosila ho, ať jej pošle na nějaké vyšetření, že se s ním doma nedá vydržet. Vitásek tak dostal žádanku na psychiatrii, kde se v minulosti léčil, ale žádanku nevyužil. Důvod údajných bolestí břicha pozdějšího vraha nebyl žádným z lékařů zjištěn. Selfie českého masového vraha Ctirada Vitáska Příčina, motiv, spouštěč Hlavní příčinou , která vedla ke spáchání masové střelby, mohly být psychické problémy pachatele, který podle názorů odborníků zřejmě trpěl hypochondrickou depresí či hypochondrickým bludem, tedy utkvělou představou, že je těžce nemocný a nikdo ho nechce léčit. Lidé trpící touto psychickou nemocí se vyhýbají psychiatrii, jejíž návštěva byla Vitáskovi doporučena, protože mají pocit, že jim ošetřující lékař nevěří a jen se jich chce zbavit. Tím se dostáváme k pravděpodobnému motivu . Tím byla nějaká forma msty a vyjádření nespokojenosti právě s přístupem lékařů k jeho problémům. Ač šlo o útok na náhodné cíle (pachatel obcházel různé čekárny), nebylo zřejmě náhodou, že je Vitásek hledal v nemocnici, neboť právě s prací zdravotníků nebyl spokojen. Nemocnice je rovněž tzv. „měkký cíl “ – tedy místo s vysokou koncentrací osob a s minimálním zabezpečení proti násilnému útoku. Spouštěčem činu mohlo být další vyšetření, které nedopadlo dle představ Vitáska, a které se odehrálo v ostravské nemocnici jen pět dní před tragédii. Zajímavosti případu Závěrem ještě pár zajímavostí. Raritní je třeba to, že Česká republika si (naštěstí teprve podruhé) zažila masovou vraždu v době plně rozšířeného internetu. To znamenalo nepřeberné množství článků po mnoho dní a týdnů, speciální online zpravodajství, extra rubriky v médiích, atd.. Jen při přípravě tohoto článku jsme použili 65 různých článků! Zkrátka masová vražda v rychlé době internetu. S tím pak souvisí i další dvě zajímavosti případu. Policie např. nejprve zveřejnila fotografii doktoranda ostravské technické univerzity s tím, že jde o podezřelého. Měl totiž stejně jako skutečný pachatel bundu červené barvy. Šlo o nevinného člověka, který byl rychle propuštěn. Mezitím se však o něm na sítích psalo často jako o jistém pachateli a jeho fotku na internetu vidělo stovky tisíc lidí. Policie se později za svůj postup muži omluvila. Po útoku rovněž začala po sociálních sítích kolovat fotografie z čekárny - vyfocená bezprostředně po útoku. Velká média ji odmítla zveřejnit a policie vyzvala, s ohledem na pozůstalé, k její stažení z internetu. Nakonec bylo zjištěno, kdo fotku pořídil, ale kdo ji zveřejnil se objasnit nepodařilo. Anonymizovaná fotografie místa činu Na podporu pozůstalých a zraněných byla následně uspořádána sbírka. Především příběh bývalého člena vězeňské služby, který ač zahynul, dokázal svým tělem zachránit život své dceři, byl velice silný. Nakonec se podařilo vybrat přes 8,5 milionů korun, které sice jistě pozůstalým bolest a ztrátu nezmírní, ale alespoň pomůžou začít novou životní etapu. Další raritou je to, že politici v Ostravě chystají pomník, kterým chtějí uctít památku obětí a připomenout tragickou událost. Pomník chtějí ostravští představitelé odhalit při příležitosti ročního výročí události, tedy 10. prosince 2020. Další články Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Něco málo o webu www.serialkillers.cz a jeho autorovi. Něco málo o webu www.SerialKillers.cz Tato stránka není bustou, ani pomníkem zde uvedených vrahů. Je "pouze" informačním blogem pro ty, jež dané téma zajímá. Web vznikl v roce 2009 a od té doby je vytrvale aktualizován a doplňován. V roce 2018 se web dočkal zbrusu nového designu a také rozšíření o nové rubriky. Cílem webu je shrnout veškeré dostupné a relevantní informace o tématice mnohonásobných vrahů a zpracovat životní příběhy zde uvedených vrahů co možná nejuceleněji a nejpravdivěji. V tomto ohledu si troufáme říci, že je tato stránka jedna z nejlepších. I přestože se veškeré zdroje snažíme ověřovat a prověřovat, web je především koníčkem, který je spravován nikoli na "full time" bázi, ale ve volném čase. Autor povětšinou neměl dispozici spisové materiály, navíc mnoho zdrojů v dané tématice obahuje omyly, mýty a polopravdy, a jelikož nelze ověřovat každou informaci, i sem mohla nějaká nepřesnost prosáknout, za čež se případně omlouváme. Snažíme se však tomu (někdy i díky čtenářům, dokonce i skutečným aktérům, či svědkům!) co nejvíc zabránit a budeme rádi za poskytnutí jakýchkoli zdrojů, podnětů a informací! Z důvodu přechodu starého webu na nový musely být komentáře pod jednotlivými články ručně překopírovány - proto jsou ty z původního webu vloženy v jediném dni. UPOZORNĚNÍ: Všechna práva vyhrazena! Články a obsah této stránky podléhají znění Autorského zákona č. 121/2000 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, a nesmí být bez autorova souhlasu použity (např. na jiných webový stránkách), kopírovány, a to ani jejich (pozměněné) části, pro jakékoliv další účely!!! Po plagiátech je aktivně pátráno! DONATE : Za vytvoření obsahu tohoto webu jsou, bez přehánění, tisíce hodin práce. Chcete podpořit tento web v jeho dalším rozvoji a správě? Líbí se Vám, že je celý obsah úplně zdarma? Pošlete nám malý příspěvek na níže uvedený účet. Pomůžete tak udržet tento web trvale bez reklam a třeba tím můžete vyjádřit i malé poděkování, pokud Vás tento web zaujal. č. ú. : 670100 - 2211929767/6210 DONATE Něco málo o autorovi Autor webu se věnuje "fenoménu" sériových (potažmo mnohonásobných) vražd od roku 2008. V průběhu vysokoškolského studia absolvoval předměty související s popisovanou tématikou (psychopatologie, forenzní psychologie, soudní lékařství, kriminologie, kriminalistika, trestní právo, atd.). V roce 2012 dokončil magisterské studium na ZČU fakultě Právnické - obor Právo. Ve své diplomové práci se rovněž věnoval tomuto tématu. V současné době se živí jako právník (nikoli však na poli trestního práva). Poděkování autora Velice děkuji za dlouhodobou podporu a reakce čtenářů a fanoušků tohoto webu! Velice si toho vážím a každé přečtení, každá kladná reakce, každý komentář či připomínka mě ženou dál ve snaze poskytnout a vytvořit co nejlepší články a zajímavý web. Ač je obsah webu z převážné části prací jednoho člověka, na webu se inspirací, myšlenkou či pomocnou rukou podílela a podílí i řada dalších lidí, kterým patří veliký dík! Závěrem bych chtěl vyjádřit úctu a vzpomínku na zesnulého doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc, výborného pedagoga, který mě ke studiu sériových vrahů přivedl. ToMy - autor webu Náš příběh aneb historie webu PRAVĚK Píše se rok 2008 a já právě absolvuji zkoušku z forenzní psychologie u doc. Pavla Prunnera (výborného psychologa a pedagoga, který již bohužel není mezi námi). Jedna z otázek směřuje i na sériové vrahy a ve mne toto extrémní téma dost zarezonuje a začínám se o něj zajímat. (pro později narozené drobné internetové zasazení v čase: ve stejné době Facebook teprve začal fungovat v českém jazyce, ale téměř žádný Čech tam zatím nebyl a nikdo pořádně nevěděl „vo co vůbec go“, boom nastal až v roce 2009). Se splněnou zkouškou můj zájem o sériové vrahy neutichá, ba právě naopak. V knihovně si vypůjčuji těch pár knih, co tam k tomu mají, a začínám hledat napříč internetem další informace. V tom mi dochází, že v České republice není toto téma v online prostředí nikde pořádně zpracováno, a že co kdybych se o to zkusil postarat já. Sednu si tedy za PC a během letního volna „spáchám“ prví tři články. K tomu vytvořím na estranky.cz "nadčasový" design (viz obrázek), který pak s mírnými upgrady vydrží až do počátku roku 2018. Pak stránku, tehdy ještě s doménou 3. řádu - www.serialkillers.estranky.cz , musím zaregistrovat do vyhledávače na seznam.cz (ten v té době frčí více než google), aby se vůbec někomu mohla při hledání zobrazit. Odpovědí mi však po dvou týdnech je, že na webu je "příliš málo informací“, a že ho tedy do vyhledávače nezařadí. To mě tehdy pěkně vytočí! Zvlášť, když kdejaký "blogísek", které v té době letí toto privilegium má (instagram neexistuje a facebook má v té době jen něco málo přes 200 000 uživatelů). „Kašlu na to“, říkám si… No, nakonec, díky mé houževnatosti, nebo možná jen proto, že nechci zahodit těch pár týdnů práce, vytvořím další dva články a zkouším to u seznamu.cz znovu. Voilá!!! Web je konečně, v tehdy nejpoužívanějším českém vyhledávači, zaregistrován a já čekám na prvního návštěvníka a třeba i nějakou tu reakci. Pár dnů či týdnů to trvá (už nevím), ale nakonec ten první „šťastlivec“ nebo spíš „něšťastník“, co nejspíš zadal do vyhledávače slovní spojení „sérioví vrazi“ a listoval výsledky hoooodně dlouho, aby na web vůbec narazil, přijde. I když velmi sporadicky, čtenáři přeci jen pomalu začínají chodit a já, stejně pomalu, makám na tvorbě dalšího obsahu. Rozhodně to není na denní bázi jako dnes, v té době na to spíš kašlu, a ač se o téma zajímám, ke klávesnici často nezasednu po dlouhé týdny i měsíce. Také nutno dodat, zpětně viděno, první články nejsou vůbec ideální. Nejen, že se hemží překlepy a stylistika je pro mne „španělská vesnice“, ale i po obsahová stránce rozhodně žádný zázrak. To si však uvědomím až časem, jsem totiž na úplném začátku – v pravěku STŘEDOVĚK Tímto volným tempem postupuji dva roky dál, až nadejde rok 2011 a já si téma volím i jako předmět mé diplomové práce. V posudcích jsem docela pochválen, že prý „je vidět, že se diplomant tématem zabývá do hloubky“, což mě samozřejmě potěší a já DP zdárně obhajuji. Přijde rok 2012 a já po škole začínám pracovat ve full time jobu a bohužel ztratím chuť k tvorbě a téměř dva roky na web nesáhnu, ani se o něj nikterak nestarám. Opět na to kašlu. O to větší překvapení je, když se do statistik webu, někdy v roce 2014, opět naloguji a zjistím, že jej lidé stále navštěvují a čtou. Skoro 100 lidí denně. V komentářích opakovaně zaznívá, že je škoda, že již web „utichl“. A já si řeknu: “ Tak to tedy ne! Budu psát dál a hlavně kvalitněji a lépe!“. Založím tedy FB stránku, začnu opět makat na novém obsahu a zveřejním postupně několik dalších článků. Bohužel, netrvá dlouho a náhodou narazím na první plagiát, což mě pochopitelně dost naštve, ale přejdu to. Shodou okolností mi poměrně krátce na to přijde SMS od jednoho kamaráda, že prý „sdíleli jeden můj článek na FB stránce s několika desítkami tisíc sledujících“. Sedím tehdy v hospůdce s přáteli a jsem fakt rád. Všem se s novinkou samozřejmě rád pochlubím. Hned po návratu domů to jdu natěšený zkouknout, jenže nastane šok! Jo, sdíleli ho, akorát že pod svým jménem, v plném znění a bez jakéhokoli uvedení zdroje!!! Klasické ctrl+C – ctrl+V. V tu chvíli mi dojde, že toho asi bude víc. Během následujícího dne pak nacházím několik dalších kopií. Některé jsou trochu pozměněné, jiné vůbec. Tedy pocítím silné znechucení a bezmoc. „Nemá to cenu, prostě na to kašlu“, říkám si opět. Uplyne pár týdnů a mně se to rozleží v hlavě. Co kdybych trochu zabojoval a nenechal si to líbit! Většina plagiátů mizí, i když to je práce navíc a musím být někdy velice, velice nepříjemný. Nechávám dokonce odstranit i jednu celou wiki stánku, kde byla překopírovaná velká část jednoho z článků, samozřejmě bez odkazu… „Budu to holt muset občas zkontrolovat a zaprudit, třeba se i soudit, ale přece si to nenechám znechutit“, napadne mě. Sice to bude znamenat hodně ztraceného času a nervů (naštěstí nevím kolik, jinak bych do toho „vlaku“ možná už zpět nenaskočil), ale „jedu“ dál. NOVOVĚK Píši dál, snad se i zlepšuji, a rovněž pravidelně spravuji FB stránku webu, kterou sleduje maximálně pár stovek lidí. Tak to jde pár let, až nadejde březen roku 2017 a já se seznamuji se svojí milovanou partnerkou (ehm, bez webu bychom na sebe dodnes neměli ani kontakt, protože jsme si jej při seznámení nevyměnili – naštěstí jsem se o něm zmínil, tak se mi skrze něj mohla později ozvat, takže díky webeJ). Každopádně na nějakém tom druhém, třetím rande mi taktně sdělí, že design webu je fakt otřesný. „Já vím, já vím, ale co mám dělat? Chodím do práce, píšu články, spravuju FB stránku, načítám zdroje a mám i jiné starosti a záliby. To mám ještě dělat nový design?“ Zamilovanost dělá divy, a tak se nade mnou slituje a vytvoří na wix.com novou grafickou šablonu úvodní stránky, která se mi zalíbí. Super! Sice to není nejlevnější řešení a znamená to, že každý rok budu muset zaplatit několik tisíc navíc, ale ještě horší je, že než se s novým editorem naučím a při rozsahu webu, to do nové grafiky budu celé překlápět tak rok… A taky že jo! Rok 2018. Nový design, nová míza, nové rubriky, nové články! Všichni dokola na soc. sítích debatují o tipech na filmy, knihy, dokumenty o vrazích a žádají o doporučení…. Ok. Tak tady je tedy máte. 100 filmů, 60 seriálů a desítky knih na jednom místě. V roce 2019 je již dosah webu solidní a první vydavatelé mi zasílají knihy na recenzování, jejich autoři souhlasí s interview. Začínám, výměnou za volňásky pro čtenáře webu, spolupracovat při propagaci různých tematických přednášek, navíc se mnou začíná komunikovat první vyšetřovatel – jeden z těch, kterým se podařilo dostat za mříže Ondreje Riga. Pořádám na FB různé soutěže o knihy, sem tam vytvořím nový článek a také zakládám Instagram, čímž završuji 10 let fungování webu. Začíná rok 2020 a do všeho zasáhne Koronavirus. Je to paradox, ale v tvorbě mi toto období dost pomáhá, protože mám více času na psaní nových článků, tedy jich v tomto roce zveřejňuji velké množství, do toho precizuji a aktualizuji i ty dřívější. K tomu mi jedna slečna pomáhá předpřipravit několik článků (ač tato nezištná spolupráce netrvá dlouho, jsem za to i tak rád), navíc další ochotné osůbky mi, rovněž nezištně, pomáhají s korekturami (snad toto čtou – patří jim můj velký dík), tedy řada ošklivých překlepů a neobratných formulací mizí. Další čtenáři mi zasílají, co se kde šustne, tedy nemusím mít vždy oči úplně všude. Mám tak čas několikrát navštívit archiv a vyhrabat několik nikdy nezveřejněných případů, kterými bych to mohl posunout ještě dál… Ale aby to nešlo tak hladce, bohužel do toho opět skočí problém s plagiátory. Tentokrát si můj obsah „vypůjčují“ dvě (zatím) nejmenované a poměrně exponované osoby, které to mají jako „easy money job“, což mě opět znechutí. Nemám tak zájem zveřejňovat exkluzivní obsah s vidinou toho, že si jej do pár dnů od jeho publikování přivlastní někdo jiný, tedy ty nej články ukládám do šuplíku, než to pořeším (bohužel omluva není dořešena dodnes, i když jsem většinu závadného obsahu svépomocí zvládnul z internetu odstranit). SOUČASNOST Začíná rok 2021 a já brutálně rozšiřuji svoji sbírku knih (asi stejně tak brutálně, jako se rozšiřuje zájem o true crime oblast, ze které se stává mainstream). Při shánění knih občas narážím na dost vzácné kousky, které již mám, a tak mě napadá, že bych je mohl prostřednictvím aukcí „rozmisťovat“ mezi vás, čímž bych mohl poplatit provoz webu, i nějaké to další rozšíření sbírky. Dle reakcí - spokojenost na obou stranách - a já se díky tomu dostávám na zhruba 200 krimi knih. Všechny pochopitelně z žánru „skutečný zločin“. K tomu se mi ozývá jeden šikovný člověk, se kterým zrealizuji pilotní díl „podcastu“, který bych již z časových důvodů svépomocí nezvládal. Však, stále sám, spravuji soc. sítě i web, komunikuji se čtenáři, zdroji (mezi kterými se najde třeba i jeden další vyšetřovatel), sleduji novinky doma i ve světě, připravuji nový obsah, načítám zdroje a sem tam zrecenzuji nějakou tu knihu. Možná i díky tomu se mi ozývá vydavatel knihy „Doktore, vražda, jedeme“, jestli nechci být jejím mediálním partnerem. Já s radostí kývnu a moje logo se tak dostává na její zadní obálku, navíc dostávám pozvánku na křest knihy do Policejního muzea. Tomu se říká vzpruha. Ve stejném roce se o webu rovněž zmiňuje p. Viktorín Šulc v jednom z čísel časopisu Policista, což beru jako další poctu. Do toho všeho se mi narodí malá „bejby“. Má prvorozená dcera, která se bude muset smířit s tím, že moji pozornost budu věnovat i jejímu staršímu „bratříčkovi“, čím myslím web, který familiárně nazývám mým prvorozeným „děťátkem“. Na počátku roku 2022 dostávám nápad oslovit další šikovnou osůbku, která se snaží v „true crime“ světě publikovat, ta na můj návrh kývne a obsah webu díky této spolupráci ještě více bobtná. Má sbírka knih v tomto roce přesáhne 300 různých knih věnujících se skutečnému zločinu a já se s jistými dvěma záměry právě knihami víc a víc zabývám... Ale o tom až příště. ToMy - autor webu

Forum o fenomenu mnohonásobných vražd, o známých českých "vražedných" kauzách a také hlasování a diskuze o trestu smrti. Wix Forum is no longer available This application has been discontinued. If you need community app use Wix Groups.

Přehled 11 nejznámějších a nejhorších masových vrahů z celého světa a jejich zločinů. Jaké byly jejich motivy? Masoví vrazi ze zahraničí (řazeno chronologicky) Charles Joseph Whitman (USA) (24. 6. 1941 – 1. 8. 1966) Tento student inženýrství a bývalý voják námořní pěchoty USA, v době útoku pětadvacetiletý, zastřelil 1.8.1966 v Austinu v Texasu 16 osob a dalších 32 lidí zranil. Whitman nejprve usmrtil ve společném domě svojí matku a manželku, načež se přesunul do kampusu Texaské státní univerzity v Austinu. Zde se prostřílel do centrální budovy a zaujal místo na vrcholu 28 patrové věže. Odtud pak ostřeloval celé okolí, dokud nebyl zastřelen příslušníky policie. Pachatel byl vyzbrojen několika puškami pro odstřelovače, brokovnicí a několika pistolemi. Motiv činu je neznámý. Příčinami mohly být jak osobní a rodinné problémy Whitmana, tak například i nádor na mozku, který byl tomuto masovému vrahovi zjištěn. Woo Bum-kon (Jižní Korea) (24.2.1955- 27.4.1982) Woo Bum-kon byl jihokorejský policista, který v noci z 26. na 27. 4. 1982 v několika vesnicích na jihu země zavraždil celkem 56 lidí a 35 dalších zranil. Bývalý voják a v době vražedné vlny policista se vyzbrojil několika granáty, dvěma poloautomatickými puškami a poté, oblečen do uniformy, chodil vesnici od vesnice a vraždil náhodné lidi. Když se ho nad ránem podařilo v jedné z vesnic policii obklíčit, obklopen několika rukojmími spáchal sebevraždu odpálením granátu. Jde o druhý nejhorší útok osamělého střelce v novodobé historii, hned po masakru A. Breivika(Norsko). V pozadí činu stála ostrá hádka s přítelkyní, která se odehrála těsně před touto krvavou nocí. Woo Bum-kon, dle přítelkyně, rovněž trpěl „komplexem méněcennosti“ a těžce nesl komentáře vesničanů o jejich soužití v nesezdaném stavu. Patrick Sherrill (USA) (13. 11. 1941 – 20. 8. 1986) 20. srpna 1986 brzy ráno vtrhnul tento pětačtyřicetiletý muž na poštovní úřad v Edmondu ve státě Oklahoma, kde sám pracoval. Zde, vyzbrojený třemi pistolemi, za zhruba 15 minut usmrtil 14 spolupracovníků a dalších 6 postřelil. Nakonec zbraň obrátil sám proti sobě. Motiv činu není zřejmý, v pozadí činu však údajně stály manželské problémy a také problémy na pracovišti, kde mu byla den před hrůzným činem udělena důtka. Michael Robert Ryan (VB) (18. 5. 1960 – 19. 8. 1987) 16 obětí na životech a dalších 15 zraněných si vyžádal vražedný záchvat Michaela Ryana, který se odehrál 19. 8. 1987 v britském Hungerford v Berkshire. Toho dne se sedmadvacetiletý Rayn vyzbrojil pistolí a dvěma poloautomatickými puškami a na různých místech postupně usmrtil výše uvedený počet obětí, mezi nimiž byla i Raynova matka. Zhruba po šesti hodinách od začátku běsnění tento záchvatovitý vrah spáchal sebevraždu. Motiv činu nebyl ani pozdějším vyšetřováním zjištěn. Pachatel byl jako velké procento masových a záchvatovitých vrahů samotářem. Éric Borel (Francie) (11. 12. 1978- 24. 9. 1995) Šestnáctiletý francouzský středoškolský student, který během dvou dnů v září roku 1995 zavraždil 15 lidí a 4 osoby zranil. Tento spree killer nejprve 23. září usmrtil nevlastního otce a bratra, poté vyčkal na příchod vlastní matky a rovněž jí zastřelil. Druhý den se vyzbrojený loveckou puškou a kapsami plnými nábojů vydal pěšky do města a tam zavraždil dalších 12 lidí. Nakonec spáchal sebevraždu. V pozadí činu stály jak vnitřní faktory na straně pachatele, tak i rodinné problémy. Martin John Bryant (Austrálie) (narozen 7. 5. 1967) Tehdy 28letý Martin Bryant ve dnech 28. – 29. dubna 1996 usmrtil během otřesné „vražedné vlny“(čin nebyl spáchán na jednom místě) v australském Port Arthur v Tasmanii celkem 35 osob a dalších 23 zranil. Šlo tak v počtu obětí o třetí nejhorší útok osamělého střelce v historii!(nelichotivé „prvenství“ drží Anders Breivik – 77 obětí (2011), druhý nejhorší masakr má na svědomí Woo Bum-kon -56 obětí(1982) – viz výše). Bryant útočil pomocí dvou poloautomatických pušek, v průběhu vražedného záchvatu byl dopaden. Následně byl odsouzen k odnětí svobody na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění – v současnosti je umístěn v lékařském zařízení, provozovaném ministerstvem zdravotnictví, na hlídaném psychiatrickém oddělení. V pozadí tohoto krveprolití pravděpodobně stojí především vnitřní faktory v osobě pachatele. Za zmínku stojí, že Bryant má IQ kolem 66 bodů, což je hluboce pod průměrem běžné populace. Eric Harris, Dylan Klebold (USA) (E.H. : 9. 4. 1981 – 20. 4. 1999, D.K.:11. 9. 1981 – 20. 4. 1999) 20. dubna 1999 vstoupili tito dva osmnáctiletí vrazi, po zuby ozbrojeni - od nožů, přes brokovnice, poloautomatický samopal, až po výbušniny, na půdu Columbinské střední školy, kterou sami navštěvovali a rozpoutali vražedný masakr. V něm bylo usmrceno 13 osob a dalších 24 bylo zraněno. Oba pachatelé po útoku spáchali sebevraždu. Příčiny a motivy tohoto činu jsou různé a je třeba v nich zohlednit mnoho faktorů (ostatně stejně jako u všech případů zde na webu). Svoji roli hrály jak vnitřních faktory v podobě psychických problémů pachatelů, tak i vnější, kdy byli údajně ve škole šikanováni a vražedný akt plnil zřejmě funkci msty. Friedrich Heinz Leibacher (Švýcarsko) (21. 7. 1944 - 27. 9. 2001) Dříve několikrát soudně trestaný muž se dne 27. 9. 2001 převlékl za policistu a vyzbrojen útočnou puškou, brokovnicí a dvěma pistolemi se mu podařilo vniknout do parlamentu švýcarského kantonu Zug. V něm tento sedmapadesátiletý muž vypálil více než 90 ran, jimiž zavraždil 14 osob a dalších 18 lidí zranil. Nakonec zde odpálil malou podomácku vyrobenou bombu a pomocí pistole spáchal sebevraždu. Tento nejhorší švýcarský masový vrah psal často písemné stížnosti tamním úřadům a cítil se jimi šikanovaný. S postupem času začal věřit, že je terčem vládní konspirace. Zanechal dopis na rozloučenou, ve kterém svůj útok označil za „den hněvu vůči mafii kantonu Zug“. Robert Steinhäuser (Německo) (1983 - 22.4.2002) 22. dubna 2002 vtrhnul devatenáctiletý Robert Steinhäuser do Gutenbergova gymnázia v německém Erfurtu, kde až do podzimu předešlého roku, než byl vyloučen za falšování lékařského potvrzení, sám studoval. Za pomoci brokovnice a pistole zde poté zastřelil 16 osob (13 zaměstnanců gymnázia, 2 studenty a jednoho policistu), k tomu 1 další osobu zranil. Na konci svého běsnění spáchal sebevraždu. Motivem byla pravděpodobně právě msta za Steinhäuserovo vyloučení ze školy, které se odehrálo 8 měsíců před útokem. Seung-Hui Cho (USA) (18.1.1984 – 16. 4. 2007) Tento třiadvacetiletý, původem jihokorejský, vysokoškolský student a masový vrah, vstoupil dne 16. 4. 2007 do budovy Polytechnického institutu státní univerzity v Blacksburgu ve státě Virginie a zde zastřelil 32 osob (studentů a vyučujících) a dalších 17 osob postřelil. K tomu se dalších 6 osob zranilo při skoku z okna ve snaze uniknout šílenému střelci. Útočník byl vyzbrojen dvěma pistolemi. Motivem činu byla zřejmě msta společnosti, když pachatel ve svých zápiscích kritizoval „zhýralost“ , „děti zbohatlíků“ apod. V pozadí však stály taktéž psychické problémy pachatele. Adam Peter Lanza (USA) (22. 4 1992 – 14. 12. 2012) Tento dvacetiletý masový vrah zaútočil 14. prosince 2012, vyzbrojený samopalem a pistolí, na základní školu Sandy Hook v Newtownu, ve státě Connecticut. Jeho školní běsnění nepřežilo 26 osob (20 dětí, 6 dospělých), k tomu dvě další osoby byly zraněny. Před tímto hrůzným činem Laza stačil ještě zavraždit svoji matku v jejich společném domě. Nakonec se Lanza sám zabil střelou do hlavy. Ač se jedná v počtu obětí o nejhorší střelecký útok na základní či střední škole v USA a Lanza útok plánoval, z vyšetřování nevyplynul pachatelův konkrétní motiv k činu. K otřesnému činu vedli zřejmě především vnitřní faktory v osobnosti a psychice pachatele. Za zmínku stojí, že Lanza byl posedlý podobnými školními masakry, obzvláště tím na Columbine High School (viz výše). Share Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Vrah batůžkářů", která se věnuje případu australského sériového vraha jménem Ivan Milat. Autor. Jaques Buval Vrah batůžkářů - Jaques Buval Další knihy Název: Vrah batůžkářů Autor: Jaques Buval Nakladatelství: FONTÁNA Rok vydání: 2006, 120 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: V letech mezi rokem 1989 a 1992 zmizeli na dálnici Hume Hughway mezi Melbourne a Sydney beze stopy mladí turisté s ruksaky. Mladiství, mimo jiné z Anglie a Německa, se vydali na vlastní pěst zkoumat cizí kontinent - Austrálii. V roce 1993 se našly zohavené mrtvoly v Belanglo Forest. Už brzy bylo policistům zřízené zvláštní jednotky Tak Force jasné, že se můýe jednat pouze o masového vraha. Náhoda přivedla policisty na stopu pachatele. Ivan Milat byl zatčen 22. května 1994 a o dva roky později byl kvůli sedminásobné vraždě odsouzen k doživotnímu vězení. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy "Vraždy něžnou rukou", která se věnuje českým případům, kdy vrahem byla žena. Autor: Vladimír Šindelář Vraždy něžnou rukou - Vladimír Šindelář Název: Vraždy něžnou rukou - Hrdelní zločiny žen Autor: Vladimír Šindelář Nakladatelství: VÍKEND s.r.o. Rok vydání: 2017, 235 stran Dnes Vám představíme další z knih spisovatele a historika Vladimíra Šindeláře . Tento specialista na dějiny hrdelního práva, katů a poprav na českém území, se tentokrát zaměřil na vraždy spáchané ženami . Tento fakt spojuje všech dvanáct případů , které v knize jsou. V nejstarší se odehrál roku 1729 , nejnovější pak v roce 1935 . Tedy kniha obsáhla poměrně široké historické rozpětí, což je zajímavé v tom, že čtenář může sledovat například vývoj kriminalistických a policejních metod, vývoj v trestání nebo toho, jak lidé bydleli. Případy byly vybrány tak, aby obsáhly co nejrozmanitější zápletky, takže dočíst se třeba můžete např. o loupežné vraždě spáchané dvěma spolupachatelkami, dávné rodinné masové vraždě, mordu sokyně v lásce, utýrání dcery zlou matkou nebo vraždě muže vlastní manželkou a jejím milencem a o několika dalších vraždách manželů. Když budu hodnotit, určitě pro milovníky krimi historie skvělá volba , protože mimo samotných zločinů je v ní zmíněno spousta dalších dějinných faktů. Určitě lze pochválit pečlivou práci se zdroji, výběr doposud nepopsaných případů, i to, že se kniha hemží archaismy, což v podobných titulech autentičtěji dokresluje popisovanou dobu. Co by šlo na knize vytknout? No, asi možná jen to, že počet popsaných případů nebyl vyšší a v nějakém ohledu třeba i ucelenější. Nic závažnější mne opravdu nenapadá. Přesto, jelikož kniha v početné a tvrdé konkurenci zkrátka nezapůsobila zcela výjimečně, což je mé kritérium pro udělení "jedničky", uděluji jí hodnocení: 2-. Nicméně určitě jde o velice zajímavé čtení , které si dovolím tvrdit, že udrží čtenářovu pozornost, zaujme a mohu ji případnému čtenáři vřele doporučit . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Koupit knihu Další knihy Komentáře