Jerome Brudos - detailně zpracovaný případ amerického sexuálního sériového vraha nejméně 4 žen, tzv "Bestie z Harkstedu". HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Jerome Brudos 8. 4. 2011 Jerome Brudos - americký sériový vrah přezdívaný „Shoe Fetish Slayer“, jehož zločiny byly úzce spojeny se sexuální posedlostí ženskými chodidly, botami a spodním prádlem. V průběhu necelých šestnácti měsíců v letech 1968–1969 zavraždil v americkém Oregonu čtyři mladé ženy. Těla některých obětí po smrti sexuálně zneužíval, oblékal do ženského prádla a fotografoval. Třem z nich navíc odřízl části těla, které si ponechal jako trofeje. Za své zločiny byl odsouzen ke třem po sobě jdoucím doživotním trestům odnětí svobody. Narozen : 1939 Zemřel :28. 3. 2006 Země : USA Počet obětí : 4+ Unikal : 1 rok Vražedná aktivita : 1968-1969 Přezdívka :„ Bestie z Harkstedu “ Jerome Brudos patřil mezi nejznámější americké sériové vrahy 60. let 20. století. Během necelých šestnácti měsíců v letech 1968–1969 zavraždil v Oregonu čtyři mladé ženy . Jeho zločiny byly úzce spojeny s dlouhodobým sexuálním fetišismem zaměřeným na ženské boty a spodní prádlo , ale také s násilnými sexuálními fantaziemi, jejichž počátky sahaly až do jeho dětství. Dětství a první varovné signály Jerome Brudos se narodil 31. ledna 1939 ve městě Webster v americkém státě Jižní Dakota. Jeho rodina se během jeho dětství opakovaně stěhovala , až se nakonec usadila v Oregonu. Vztah s matkou Eileen byl podle pozdějších životopisných zpracování velmi problematický . Ta si údajně přála dceru a narození dalšího syna pro ni bylo zklamáním . Zatímco staršímu bratrovi projevovala náklonnost, Jerryho často kritizovala, ponižovala a přísně trestala . Chlapec k ní postupně získal silně nepřátelský vztah . Již kolem pěti let jej začaly fascinovat dámské boty na vysokých podpatcích. Podle pozdějších popisů našel na skládce pár dámských střevíců, které si odnesl domů a tajně je nosil . Když to matka zjistila, rozzuřila se, chlapce potrestala a boty před ním spálila . Jeho zájem tím však nezmizel. O několik let později se pokusil odcizit boty své učitelce v první třídě základní školy. Při pokusu byl přistižen a musel se ke svému jednání přiznat. „Není jasné, proč se Jerome Brudos stal fetišistou na ženské nohy “ tvrdí specialista na sériové vrahy, Harold Schechter, „je ale jisté, že se tato úchylka začala u něj projevovat v neuvěřitelně nízkém věku. “ S přibývajícím věkem se Brudosova záliba dále rozvíjela . Začal krást dámské boty a později také spodní prádlo , které odnášel například z prádelních šňůr sousedek. V dospívání již tyto předměty spojoval se sexuálním vzrušením a postupně si vytvářel rozsáhlejší sbírku odcizeného ženského oblečení. První útok a pobyt na psychiatrii Brudosovy sexuální fantazie postupně nabývaly stále násilnější podoby . V šestnácti letech již například pod pohrůžkou nožem přinutil jednu ze svých známých, aby se svlékla, a nahou ji fotografoval. První skutečně vážný střet se zákonem však přišel v dubnu 1956 , kdy mu bylo sedmnáct let. Tehdy vylákal stejně starou dívku na projížďku automobilem. Na opuštěném místě ji vyzval, aby se svlékla, a když odmítla, vytáhl ji z vozu a brutálně zbil . Při útoku jí dokonce zlomil nos. Její křik naštěstí zaslechla projíždějící dvojice, která zastavila a dívce přispěchala na pomoc. Oba mladé lidi následně odvezla na policejní stanici. Brudos se při výslechu k napadení přiznal , tvrdil však, že chtěl dívku pouze přimět ke svlékání, aby ji mohl fotografovat . Následná domovní prohlídka odhalila jeho rozsáhlou sbírku dámských bot, spodního prádla a fotografií nahých dívek . Vyšlo rovněž najevo, že si již dříve nedaleko rodinného domu vyhloubil podzemní úkryt , v němž si představoval držení unesené ženy v zajetí . Vzhledem k závažnosti jeho chování byl šestnáctého dubna 1956 umístěn do psychiatrického zařízení Oregon State Hospital, kde strávil přibližně devět měsíců . Ani během pobytu však nebyl zcela izolován od okolního světa a mohl nadále docházet do školy. Psychiatrická vyšetření odhalila výrazné sexuální odchylky a násilné fantazie , které odborníci spojovali s Brudosovým nepřátelským vztahem k matce a ženám obecně. Podle pozdějších životopisných zpracování si například představoval, že bude unesené ženy ukládat do mrazničky, aby jejich ztuhlá těla mohl aranžovat do různých sexuálních poloh . Lékaři však jeho stav nepovažovali za natolik závažný , aby vyžadoval dlouhodobé ústavní léčení. Po přibližně devíti měsících byl Brudos propuštěn. Podle tehdejšího psychiatrického hodnocení netrpěl závažným duševním onemocněním a jeho problémy byly částečně vysvětlovány nezralostí a obtížným dospíváním . Některé pozdější prameny ovšem uvádějí také diagnózu hraniční schizofrenie, jak se tehdy používala v dobové psychiatrické terminologii. Z dnešního pohledu je pozoruhodné, že ani násilné sexuální fantazie, předchozí útoky na dívky a úvahy o jejich držení v zajetí nevedly k závěru, že představuje dlouhodobé nebezpečí. Je však třeba připomenout, že se psal rok 1956 a poznatky o sexuálně motivovaném násilí, hodnocení rizika recidivy a vývoji sériových pachatelů byly oproti současnosti značně omezené. Přesto zůstává otázkou, zda tehdejší odborníci Brudosovu nebezpečnost nepodcenili. Mladý Jerry Brudos Manželsví a rostoucí posedlost Poté Brudos nastoupil do armády , ale brzy z ní byl propuštěn a stal se elektrotechnikem . Když mu bylo 22 let , seznámil se s tehdy 17letou plachou dívkou , která se později stala jeho manželkou. Zprvu byla ochotna plnit některé manželovy choutky včetně toho, že po domě musela chodit nahá a on ji fotil. Také mu slíbila, že nebude chodit do jeho dílny v garáži, ani do podkroví, kde měl poschovávané prádlo , boty a později i části těl. Zlom nastal ve chvíli, kdy před ni jednou předstoupil oblečený v ženském spodním prádle . Manželka jeho zálibám nerozuměla a jeho chování ji ranilo. Tak se Brudos opět stáhl se svými erotickými zálibami do světa svých sexuálních fantazií , ve kterém pokračoval v krádežích dámského prádla a bot a tajně fotografoval cizí ženy. Nakonec už žena veškerý sex s Brudosem odmítala , přesto spolu během vztahu zplodili 2 děti . Fotografie, kterou Brudos pořídil při sledování žen na ulici První vražda Ani po propuštění z psychiatrické léčebny Brudos ve svém jednání nepřestal. Nadále kradl dámské boty a spodní prádlo, postupně se však začal dopouštět také závažného sexuálního násilí. V květnu 1967 například sledoval ženu, jejíž boty na vysokých podpatcích ho zaujaly. Vnikl za ní do bytu, kde ji škrtil až do bezvědomí , znásilnil a poté jí odcizil několik párů bot. Žena útok přežila. První vraždu spáchal 26. ledna 1968 . Toho dne se v portlandské čtvrti, kde Brudos bydlel se svou manželkou a dvěma dětmi, pohybovala devatenáctiletá Linda Slawsonová . Pracovala jako podomní prodejkyně encyklopedií a při obcházení domů zaklepala také na dveře Brudosova domu. Ten předstíral zájem o koupi encyklopedie a pozval ji dovnitř . Jakmile se mladá žena ocitla v jeho moci, udeřil ji do hlavy a následně uškrtil . Její tělo ukryl a později s ním manipuloval v garáži, kterou využíval jako soukromou dílnu. Podle pozdějších rekonstrukcí se přitom v domě nacházela také jeho manželka s dětmi . Brudos je následně poslal na jídlo, aby mohl zůstat s tělem sám. Mrtvou ženu oblékal do dámského spodního prádla a bot ze své sbírky, aranžoval její tělo do různých poloh , fotografoval je a sexuálně zneužíval. Nakonec jí pilkou oddělil levé chodidlo , které si ponechal jako trofej . Uchovával je v mrazničce a později na ně nazouval různé dámské boty. Zbytku těla se zbavil v řece Willamette. Podle svého pozdějšího přiznání jej shodil z mostu, přičemž je zatížil, aby nevyplavalo. Lindiny ostatky se nikdy nepodařilo nalézt. Její vražda tak zůstala jedinou ze čtyř Brudosových přiznaných vražd, u níž nebylo nalezeno tělo oběti. Linda Slawson Když se Linda Slawsonová nevrátila domů, její rodina oznámila zmizení policii . Kriminalisté se nejprve pokusili zrekonstruovat její poslední pracovní den. Prověřili proto záznamy společnosti, pro kterou prodávala encyklopedie, avšak nepodařilo se jim zjistit přesnou trasu , po níž se 26. ledna pohybovala. Policie sice vypátrala její zaparkovaný automobil , žádné stopy vedoucí k objasnění zmizení však neobjevila. Linda byla vedena jako pohřešovaná a její rodina neměla nejmenší tušení, co se s ní stalo. To se dozvěděla až o více než rok později. Jan Whitney Druhou Brudosovou obětí se stala třiadvacetiletá Jan Susan Whitneyová , která se 26. listopadu 1968 vracela domů před oslavami Dne díkůvzdání. Její automobil se porouchal na dálnici Interstate 5 mezi městy Salem a Albany v Oregonu. Jan tehdy nebyla sama. Cestou svezla dva stopaře, kteří nyní společně s ní čekali u nepojízdného vozu na pomoc. Když kolem projížděl Jerry Brudos, zastavil a nabídl se, že automobil opraví. Tvrdil však, že si nejprve musí doma vyzvednout potřebné nářadí. Jan jeho nabídku přijala a společně se stopaři nastoupila do Brudosova vozu. Ten nejprve oba muže vysadil na jejich požadovaném místě a poté odvezl Jan ke svému domu . Zaparkoval před garáží a předstíral, že si jde pro nářadí. Místo toho však nenápadně nastoupil na zadní sedadlo automobilu, zatímco Jan seděla vpředu. Vyzval ji, aby zavřela oči, a když jeho požadavku vyhověla, zezadu jí kolem krku utáhl kožený popruh a uškrtil ji . Mrtvou ženu pak přenesl do své dílny v garáži a tam jej zneužil. Stejně jako v případě Lindy Slawsonové ji oblékal do různých kusů dámského spodního prádla a obuvi, aranžoval do různých poloh a fotografoval . Tělo následně zavěsil pomocí kladky na hák u stropu garáže , kde je ponechal přibližně dva dny. Během této doby s ním opakovaně sexuálně manipuloval. Právě tehdy málem došlo k odhalení vraždy. V době, kdy Brudos s rodinou nebyl doma, narazil do jejich garáže automobil a prorazil část její stěny. K nehodě přijela také policie. Přestože uvnitř viselo tělo zavražděné ženy, zasahující policista si jej podle Brudosova pozdějšího vyprávění nevšiml. Otvor se totiž nacházel nízko nad zemí a výhled do garáže znesnadňovaly tma, prach a trosky. Brudos to později komentoval slovy: „ To bylo o fous. “ Před odstraněním těla ženě odřízl jeden prs , z něhož chtěl vytvořit odlitek zalitý do pryskyřice a používat jej jako těžítko. Pokus se mu však podle jeho výpovědi nepodařil. Tělo následně zatížil kusem železa a vhodil do řeky Willamette . Jan Whitneyová zůstala pohřešovaná až do roku 1969. Její ostatky byly objeveny 27. července, tedy měsíc poté, co se Brudos přiznal k její vraždě a byl odsouzen. Třetí Brudosovou obětí se stala studentka chemie Oregonské státní univerzity Karen Elena Sprinkerová . Dne 27. března 1969 se měla setkat se svou matkou na obědě v obchodním domě ve městě Salem . Na domluvenou schůzku však nikdy nedorazila. Její automobil zůstal zaparkovaný nedaleko obchodního domu. Pozdější vyšetřování odhalilo, že se toho dne na parkovišti pohyboval také Jerry Brudos , tentokrát převlečený do ženských šatů . Podle některých svědectví si lidé všimli nezvykle vysoké ženy s mužskými rysy. Nikdo však netušil, že jde o nebezpečného sexuálního agresora, který už měl na svědomí dvě vraždy. Brudos si přitom původně vyhlédl jinou mladou ženu , která měla na sobě krátkou sukni a boty na vysokých podpatcích. Pokusil se ji sledovat, ale ztratila se mu z dohledu. Když se vracel ke svému automobilu, všiml si Karen Sprinkerové, která právě vystupovala ze svého vozu. Přestože ho její obuv podle jeho pozdější výpovědi nijak zvlášť nepřitahovala, rozhodl se zaútočit právě na ni. Pod pohrůžkou střelnou zbraní ji donutil nastoupit do svého automobilu a odvezl ji do garáže u svého domu. Tam ji přinutil svléknout se, oblékat si různé kusy dámského spodního prádla a pózovat před fotoaparátem. Pořizoval přitom snímky, které se později staly důležitými důkazy proti němu. Karen sexuálně napadl a následně ji usmrtil oběšením na háku zavěšeném u stropu garáže, který použil již při předchozí vraždě. Stejně jako u ostatních obětí pak sexuálně zneužíval i její mrtvé tělo. Nakonec jí odřízl oba prsy , které chtěl využít k výrobě odlitků. Tělo následně zatížil částí automobilového motoru a zbavil se ho v řece Long Tom . Karen tak zmizela podobně záhadně jako předchozí dvě zavražděné ženy. Tentokrát se však Brudosovi nepodařilo zahladit všechny stopy. Karen Sprinkler Unesená Karen Sprinkler vyfocena v Brudosově garáži Dne 21. dubna 1969 se Brudos pokusil unést další mladou ženu. Tentokrát si vyhlédl čtyřiadvacetiletou administrativní pracovnici Sharon Woodovou , která po skončení pracovní doby v Portlandu mířila na setkání se svým manželem. Měli spolu projednat rozvod. Když Sharon vstoupila do podzemních garáží, kde měla zaparkovaný automobil, získala nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. Rozhodla se proto vrátit k místu, odkud slyšela hlasy dalších lidí. Vtom jí však kdosi poklepal na rameno . Když se otočila, spatřila vysokého, zavalitého muže, který na ni mířil pistolí . Přikázal jí, aby nekřičela. Sharon se však nehodlala podvolit. Přestože vážila jen kolem padesáti kilogramů a útočník byl výrazně silnější, rozhodla se bojovat . Byla přesvědčena, že ji chce muž zavraždit, a doufala, že její křik a hluk zápasu přivolají pomoc. Začala se bránit, kopala do útočníka a pokusila se mu vytrhnout pistoli z ruky . Muž ji chytil kolem krku a snažil se ji umlčet, Sharon ho však silně kousla do ruky , až mu začala téct krev. Přestože měla proti mnohem silnějšímu protivníkovi jen malou šanci, nepřestávala se bránit. Útočník ji nakonec popadl za vlasy a prudce jí udeřil hlavou o betonovou podlahu. Žena byla nárazem omráčena . Právě v tu chvíli však Sharon zaslechla přijíždějící automobil. Útočník si uvědomil, že by mohl být přistižen, sebral ze země pistoli, kterou během zápasu upustil, a z místa uprchl . Sharon tak svým odhodlaným odporem pravděpodobně zabránila vlastnímu únosu a možné vraždě. Přivolaným policistům následně poskytla popis pachatele. Vybavovala si především jeho mohutnou postavu, modré oči a výrazně pihovatý obličej . Tehdy ještě netušila, že se ubránila sériovému vrahovi, který měl v té době na svědomí již tři mladé ženy. Sharon Wood Pouhé dva dny po neúspěšném útok u na Sharon Woodovou, 23. dubna 1969 , se Brudos zmocnil své čtvrté známé oběti. Stala se jí dvaadvacetiletá Linda Dawn Saleeová , která pracovala jako sekretářka a současně studovala na Portland State University. Toho odpoledne navštívila obchodní centrum v Portlandu, kde nakupovala narozeninové dárky pro svého snoubence. Když se vracela k automobilu, zastavil ji muž, který se představil jako policista . Brudos jí ukázal falešný policejní odznak a oznámil, že je podezřelá z krádeže v obchodě. Přestože Linda jakékoliv provinění popírala, přesvědčil ji, aby jej následovala k jeho automobilu. Teprve tam jí sdělil, že nejde o policejní zákrok, ale o únos , a tvrdil, že za její propuštění bude požadovat výkupné. Poté ji odvezl ke svému domu. Když však vystoupili z automobilu, na verandě se nečekaně objevila Brudosova manželka a oznámila mu, že je připravená večeře. Brudos proto Lindu odvedl zpět do garáže, svázal ji a nechal tam samotnou . Sám se mezitím odebral do domu, kde v klidu povečeřel se svou rodinou. Když se vrátil, zjistil, že se mladé ženě podařilo uvolnit pouta. Linda se však stále nacházela v garáži. Brudos se ji pokusil znovu znehybnit, tentokrát pomocí koženého řemene, který jí utáhl kolem krku. Žena se zoufale bránila, kopala kolem sebe a škrábala útočníka, ten ji však nakonec uškrtil . Během útoku ji také sexuálně napadl . Ani její smrtí však Brudosovo násilné jednání neskončilo. Tělo zavěsil na stejný hák , který použil již při předchozích vraždách, a následně se pokusil o mimořádně bizarní experiment . Do oblasti hrudníku mrtvé ženy zavedl dvě kovové jehly, které připojil ke zdroji elektrického proudu . Doufal, že proud vyvolá svalové stahy a tělo se začne pohybovat, jako by „tančilo “. Pokus však selhal. Elektrický proud způsobil pouze lokální popáleniny v místech vpichů. Tělo si ponechal přibližně jeden den, během něhož je ještě sexuálně zneužil . Poté jej přivázal k těžké automobilové převodovce a vhodil do řeky Long Tom , kde doufal, že navždy zůstane skryté. Právě tento způsob zahlazování stop se mu však měl brzy stát osudným. Linda Salee Přestože během pouhých šestnácti měsíců zmizely v Oregonu čtyři mladé ženy, policie zpočátku neměla dostatek důkazů, které by jednotlivé případy spojovaly. Zásadní průlom nastal až 10. května 1969, sedmnáct dní po zmizení Lindy Saleeové. Dva rybáři tehdy v mělké části řeky Long Tom objevili něco, co zprvu považovali za velký balík plovoucí těsně pod hladinou. Když se přiblížili, zjistili, že jde o tělo mladé ženy v pokročilém stadiu rozkladu. Přivolaní kriminalisté zjistili, že tělo bylo nylonovým lanem a měděným drátem připevněno k těžké automobilové převodovce, která jej měla udržet pod vodou. Při ohledání je zaujal neobvyklý způsob uvázání uzlů, ale také měděný drát stočený způsobem připomínajícím práci elektrikáře. Vyšetřovatelé proto začali uvažovat, zda pachatel nemá zkušenosti s elektrotechnickými pracemi nebo opravami automobilů. Podle zubní dokumentace byla mrtvá žena identifikována jako Linda Saleeová. Policisté následně zahájili důkladné prohledávání řeky a jejího okolí. To mělo již za dva dny přinést další zásadní objev. Uzel, kterým Brudos uvazoval zátěž k mrtvolám, než je hodil do vody Již 12. května 1969 , pouhé dva dny po prvním objevu , nalezli policejní potápěči přibližně osmnáct metrů od prvního místa nálezu další ženské tělo . Patřilo devatenáctileté studentce Karen Sprinkerové , pohřešované od 27. března. Také její tělo bylo zatíženo. Kriminalisté navíc zjistili, že pachatel použil stejný typ nylonového lana a měděného drátu jako v případě Lindy Saleeové. Shodoval se rovněž způsob jejich upevnění. Bylo proto téměř jisté, že obě ženy zavraždil stejný člověk . Zajímavé byly i úvahy o jeho fyzické síle. Těla zatížená těžkými automobilovými součástkami musel někdo dopravit k řece a vhodit do vody. Kriminalisté proto zvažovali, zda za vraždami nestojí mimořádně silný muž, případně dvojice spolupracujících pachatelů. Použití automobilových součástek, specifických uzlů a elektrických vodičů současně naznačovalo, že vrah může mít zkušenosti s opravami automobilů nebo elektrotechnickými pracemi . Policie proto začala prověřovat také místní autoservisy a vrakoviště. Policisté vytahující tělo z řeky Protože Karen Sprinkerová studovala na Oregonské státní univerzitě v Corvallisu, rozhodli se kriminalisté prověřit také její spolužáky a další studenty . Zpočátku se zdálo, že tato cesta nikam nepovede. Nikdo nevěděl o podezřelém muži, s nímž by se Karen stýkala, ani o okolnostech, které by mohly vysvětlit její zmizení. Během rozhovorů se studentkami však vyšetřovatelé narazili na zajímavou stopu. Několik mladých žen uvedlo, že jim v poslední době telefonoval neznámý muž , který se představoval jako veterán z války ve Vietnamu a snažil se je vylákat na schůzku . V areálu univerzity se navíc pohyboval podezřelý, zavalitý muž se světlými, nazrzlými vlasy a pihovatým obličejem . Jeho popis nápadně připomínal útočníka , kterému se v dubnu podařilo uniknout Sharon Woodové . Jedna ze studentek dokonce přiznala, že s neznámým mužem na schůzku skutečně šla. Jeho chování ji však znepokojovalo . Během rozhovoru totiž nečekaně stočil řeč na zavražděné ženy, jejichž těla byla nedávno nalezena v řece Long Tom. Dokonce se jí zeptal, jak může vědět, že ji také neodveze k řece a neuškrtí. Přestože informace o vraždách byly již veřejně známé, takové výroky vzbudily u kriminalistů pochopitelné podezření. Policisté proto studentku požádali, aby je upozornila, pokud ji neznámý muž znovu kontaktuje , a pokusila se s ním domluvit další schůzku. Po několika dnech skutečně zatelefonoval . Dívka souhlasila, že se s ním setká ve své studentské koleji, kde už na něj ovšem čekali také vyšetřovatelé . Jerome Brudose mugshot Neznámým mužem byl třicetiletý Jerome Brudos . Při rozhovoru s policisty působil sebejistě a ochotně odpovídal na jejich otázky . Poskytl jim své osobní údaje, které se ukázaly jako pravdivé. Kriminalisté tehdy neměli dostatek důkazů, aby jej mohli zadržet, a proto ho propustili . Jeho chování a podobnost s popisem pachatele předchozích útoků však byly natolik podezřelé, že se rozhodli prověřit jeho minulost . Následně zjistili, že Brudos má záznamy o sexuálně motivovaném násilí . Významnou roli sehrálo také svědectví další mladé ženy , která se v dubnu 1969 ubránila pokusu o únos a později jej označila za svého útočníka. Policie tak získala důvod k dalším úkonům a 26. května provedla prohlídku Brudosova domu . Objevila při ní důkazy, které jej spojovaly se zavražděnými ženami. O tři dny později, 29. května 1969, byl Brudos zatčen v souvislosti s předchozím pokusem o únos. Vyšetřování několika vražd se tím zásadně posunulo. Po zatčení se Brudos během policejních výslechů postupně přiznal ke všem čtyřem vraždám i několika předchozím sexuálně motivovaným útokům. Podrobně popisoval nejen průběh svých zločinů, ale také své sexuální fantazie a fetišismus zaměřený především na ženské nohy, boty a spodní prádlo. V jeho výpovědích však vyšetřovatelé nenacházeli skutečnou lítost nad osudem zavražděných žen. Pokud projevoval obavy , týkaly se především dopadu jeho zločinů na vlastní manželku a děti . A obával se zcela oprávněně. Jeho zločiny totiž zásadně ovlivnily i jejich život. Na jeho manželku totiž padlo podezření ze spolupráce u jedné z vražd. Svědkyň totiž tvrdila, že mu pomáhala přenášet tělo zavražděné ženy. V říjnu 1969 tak sama stanula před soudem, ale všech obvinění byla zproštěna. Obě děti byly během jejího stíhání dočasně umístěny do náhradní péče. V následujícím roce se žena s Brudosem rozvedla, změnila sobě i dětem příjmení a odstěhovala se. Soud zároveň zakázal dětem kontakt s otcem. Vzhledem k množství usvědčujících důkazů se Brudosova obhajoba rozhodla zaměřit především na otázku jeho duševního stavu a trestní odpovědnosti . Brudos zpočátku tvrdil, že za své jednání není kvůli duševní chorobě odpovědný. Jeho obhájci proto nechali během června 1969 vypracovat celkem sedm odborných posudků, pět psychiatrických a dva psychologické. Výsledky však pro Brudose příznivé nebyly. Všech sedm odborníků dospělo ke shodnému závěru, že byl v době vražd z právního hlediska příčetný . Přestože vykazoval závažné osobnostní a sexuální odchylky, jeho duševní stav jej nezbavoval trestní odpovědnosti. Rozuměl povaze svého jednání i jeho protiprávnosti. Dne 27. června 1969 se proto třicetiletý Brudos před soudem přiznal k vraždám Jan Whitneyové, Karen Sprinkerové a Lindy Saleeové. Soud mu uložil tři po sobě jdoucí doživotní tresty odnětí svobody. Za vraždu své první oběti Lindy Slawsonové odsouzen nebyl . Přestože se k ní přiznal, její tělo nebylo nikdy nalezeno a obžaloba nedisponovala dostatečnými důkazy k jeho odsouzení. Brudos se ovšem se svým trestem nesmířil. Již v následujícím roce se obrátil na odvolací soud a napadl nejen přijetí svého přiznání, ale také způsob uložení tří doživotních trestů. Tvrdil mimo jiné, že další doživotní tresty měly být vykonávány souběžně, nikoliv postupně. Se svou argumentací však neuspěl. Ani během dlouholetého věznění nepřestal usilovat o propuštění . Opakovaně se obracel na soudy a žádal o podmíněné propuštění. V roce 1995 oregonská komise pro podmíněné propuštění rozhodla, že další veřejná slyšení v jeho věci již nebudou probíhat. Brudos toto rozhodnutí napadl a dosáhl alespoň obnovení pravidelného posuzování své situace, nikoliv však samotného propuštění. Ve vězení tak nakonec strávil zbytek života . Fotografie Jerome Brudose z Oregonské státní věznice 28. března 2006 Jerome Brudos zemřel ve věku 67 let . Jeho smrt nastala z přirozené příčiny. Byl nejdéle vězněným odsouzeným (37 let) v Oregonské státní věznici. Za tu dobu si vydobyl mnoho privilegií včetně volného pohybu bez dozoru po věznici, ačkoliv měl zřejmě instalován elektronický čip. O případu se můžete dočíst v populární knize: Nejkrutější psychopati v dějinách . DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Obsáhlý český web o sériových a masových vrazích. Detailně zpracované případy, filmy, recenze knih, krimi kuriozity a mnoho dalšího. www.serialkillers.cz Gallery Aktuality KrimiAntik České a slovenské kriminální případy Naposledy doplněno 29. 9. 2026 Adolf Hlubik Zveřejněno 26. 5. 2026 Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 5 Zveřejněno 27. 2. 2026 Dva na vraždu Kniha "Dva na vraždu - případy smrtící spolupráce " přináší investigativní pohled na zločiny, v nichž klíčovou roli sehráli dva pachatelé. Cena: 367 Kč Mordparta Ostrava Případy šéfa ostravské kriminálky Luboše Valeriána . Dvanáct příběhů , které zanechaly nesmazatelnou stopu v historii české kriminalistiky. Cena: 399 Kč Deviant Kniha Deviant podrobně zkoumá neuvěřitelný život jednoho z nejzvrácenějších sériových vrahů v dějinách amerického zločinu, Eda Geina . Cena: 299 Kč Filmy, dokumenty a knihy Žebříček 150 "true crime" filmů o případech sériových vrahů. Žebříček 60 filmů o fiktivních sériových vrazích . Žebříček top 75 krimi seriálů . Žebříček 100 "true crime" knih . Serial Killer Documentary: Charles Sobhraj (The Serpent) Play Video Interview s masovým vrahem - CZ Play Video 48 hodin - Sériový vrah z Atlantic City Play Video Najväčšie Kriminálne Prípady Slovenska - 2. Škrtič žien Play Video Documents Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close FILMY A DOKUMENTY KNIHY O VRAZÍCH NEW SECTION: Krimi kuriozity SERIÁLY O VRAZÍCH Masoví vrazi MASOVÍ VRAZI Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 Článek Kompletní přehled masových vrahů Contact KONTAKT Prostor pro zanechání zprávy Výborně! Zpráva byla přijata. Odeslat UPOZORNĚNÍ: Všechna práva vyhrazena! Články a obsah této stránky podléhají znění Autorského zákona č. 121/2000 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, a nesmí být bez autorova souhlasu použity (např. na jiných webový stránkách), kopírovány, a to ani jejich (pozměněné) části, pro jakékoliv další účely!!! Po plagiátech je aktivně pátráno! www.SerialKillers.cz . Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz

Článek o francouzském spisovateli jménem Stéphane Bourgoin, který se stal jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších "true crime" autorů. Stéphane Bourgoin - Lež má krátké nohy Zveřejněno 16. 11. 2021 - doba četby 5 min. Asi skoro všichni znáte jméno Stéphane Bourgoin - někteří z vás možná vlastní nějakou jeho knihu, jiní ji jistě shání, a někteří již možná dříve zaregistrovali rozruch, který se kolem něj v poslední době děje… Před pár dny vyšel, alespoň pro mne, zásadní a podrobný text , který mapuje život a dílo tohoto francouzského spisovatele . Nejprve jsem chtěl článek pouze přesdílet, ale nedalo mi to a musel jsem se s tím vypořádat tak, že se s vámi o některá podstatná zjištění i o mé pocity podělím… Počátek Asi je zbytečné začínat tím, kdo vůbec Stéphane Bourgoin je. To se ostatně můžete dočíst v zdrojovém článku či na wiki, a řada z vás už to stejně ví. Jen pro ty, co opravdu vůbec netuší, tak jde o jednoho ze světově nejznámějších spisovatelů píšící o tématu sériových vrahů , jehož knihy se prodaly v milionových nákladech …. Přesuňme se však rovnou do roku 1991 , kdy byl Bourgoin ještě neznámý, a začal točit s malým filmařským týmem dokument o sériových vrazích v USA . Tým byl tehdy domluvený tak, že jelikož dokumentem neprahnou po žádné senzaci a k tématu je potřeba přistoupit opatrně a citlivě, tak budou v rámci plánovaných rozhovorů s několika sériovými vrahy opatrní. Z tohoto důvodu je nechtěli nechat vyprávět o jejich zločinech, ale měli připraveny otázky, které spíše směřovali na to, jak svoji vinu cítí pachatelé s odstupem času. Jenže Bourgoin se prý při vstupu do věznice změnil. "Byl nesmírně vzrušený, doslova jásal “, uvedl jeden z filmařů. Rozhovory s nimi pak vůbec nevedl podle plánu a připravených otázek, ba naopak se zpovídaných vrahů na jejich zločiny sám vyptával a vyzvídal. Na rozhovor s Gerardem Schaeferem si Bourgoin dokonce přinesl několik výtisků poloautobiografických příběhů Killer Fiction , které Schaefer napsal, a požádal jej o autogram. Poté se navíc s úsměvem na rtech a rukama kolem ramen společně vyfotografovali. „Když měl před sebou sériové vrahy, bylo to, jako by seděl naproti svým idolům, " uzavřela tuto epizodu jedna ze členek štábu s tím, že si myslí, že Bourgoin byl ve skutečnosti jejich fanouškem. Stéphané Bourgoin s Edmundem Kemperem a v mládí Hvězda Bourgoin Po vydání dokumentu, v průběhu 90. let, pak Bourgoinova hvězda začala strmě stoupat . Napsal mnoho knih (do češtiny přeloženy Bestiální vrazi , Černá kniha sériových vrahů a Bostonský škrtič ), které vydával s neobvyklou rychlostí (třeba i několik knih ročně). Byl stálicí ve večerních talk show a v rádiu, poskytl mnoho a mnoho rozhovorů, byl tázán vždy, když došlo k nějaké neobjasněné vraždě či jinému závažnému násilnému činu, natočil desítky televizních pořadů a zúčastnil se mnoha přednášek a dalších veřejných vystoupení. Přednášel dokonce pro francouzské soudce a policii. Knihy Stéphana Bourgoina přeložené do češtiny Lži a plagiáty Sám Bourgoin o sobě prohlašoval, že se do roku 2015 setkal s nejméně 77 sériovými vrahy a poskytl FBI tisíce hodin záznamů z těchto rozhovorů. Jako poděkování za to ho prý v San Quanticu vycvičili jako nezávislého vyšetřovatele . Rovněž se chlubil tím, že dokázal získat přiznání od vrahů z celého světa . „Mám určitý dar přimět je mluvit, “ uvedl například. Další jím uváděnou zkušeností bylo to, že mu sériový vrah údajně v průběhu 70. let zavraždil partnerku . Tím vysvětloval to, jak se vůbec k této tématice dostal. Podobných historek a příhody, které Bourgoin vyprávěl, a které byly později zpochybněny, bylo více, ale ohledně toho odkazuji čtenáře na zdrojový článek. Stéphane Bourgoina v jednom z "tématických" triček, které měl v oblibě Odhalení aneb všichni jsme začali Bourgoinem "Jako asi každý, kdo se zajímá o tématiku sériových vrahů, začal jsem i já Bourgoinem ", uvedl jeden ze členů skupiny 4ème Oeil Corporation , která se zformovala někdy kolem roku 2018, a která se zaměřila na odhalování Bourgoinových lží. I on byl Bourgoinovým fanouškem. Jenže asi před 10 lety si tento muž začal všímat rozporů v různých Bourgoinových vystoupeních . Ač jeho vyprávění o případech sériových vrahů bylo poměrně konzistentní, co se týče jeho vlastních interakcí s vrahy, tak si často protiřečil. Jednou například tvrdil, že s Edmundem Kemperem mluvil jen krátce, jinde tvrdil, že s ním strávil stovky hodin. Navíc k dohledání byly jen Bourgoinovi rozhovory s několika sériovými vrahy, které byly pořízeny při přípravě již zmiňovaného dokumentu z roku 1991, jiné už nikoli. Rovněž jazyk některých Bourgoinových knih byl výrazně podobný dílům různých obskurnějších anglicky píšících spisovatelů. Tedy vznikla skupina lidí z různých zemí, kteří začali pátrat… V rámci pátrání například oslovili 30 sériových vrahů, se kterými se Bourgoin údajně setkal. Jenže setkání s ním potvrdilo jen těch několik, se kterými točil rozhovory pro onen dokument, zbytek si Bourgoina vůbec nepamatoval. Rovněž příhody, které Bourgoin vyprávěl v souvislosti s údajným setkáním s Charlesem Mansonem a Davidem Berkowitzem , se silně podobaly zážitkům, které popsal legendární profilovač John Douglas , kdy navíc Bourgoin tvrdil, že podstoupil v San Quanticu výcvik. Tedy členové skupiny oslovili i tohoto speciálního agenta FBI a on jim k jim překvapení opověděl. Ve své odpovědi Dougals zareagoval mimo jiné takto: „Stéphane Bourgoin je lhář a podvodník, “ a neodpustil si malé rýpnutí, “Vypadá to, že se stal ‚odborníkem‘ čtením knih… hlavně těch mých. “ Popřena byla rovněž ta možnost, že by Bourgoin někdy podstoupit v San Quanticu výcvik profilovače. Časem se ukázalo, že naprostou lží bylo i tvrzení o jeho zavražděné partnerce… Mimo zjevných výmyslů skupina navíc odhalila i to, že Bourgoinova monografie o Dahmerovi se zdála být zřejmým plagiátem, stejně jako kniha o Kemperovi z roku 1998. „Bourgoinova“ kniha o „Černé Dahlii “ pak byla v podstatě pouze překladem americké knihy z roku 1994. Jak jedna z členek skupiny 4ème Oeil Corporation uvedla: “Je to ironické. Svým způsobem je to díky jeho vlastní práci, že jsme ho nakonec „dopadli“. Bez jeho práce bychom se totiž asi nikdy nezajímali o sériové vrahy. Ale když už jsme se zajímali o jejich skutečné případy, uvědomili jsme si, že ty příběhy, které vyprávěl, byly vymyšlené. “ Patologický lhář Když pak byl Bourgoin v průběhu roku 2019 konfrontován se zjištěními skupiny, nejprve se zarytě bránil, aby časem začal připouštět, že si často věci přibarvoval a domýšlel. „Chci se upřímně omluvit za zklamání, které jsem svým čtenářům mohl způsobit “, uvedl mimo jiné. Prý se chtěl cítit milovaný a obdivovaný , proto si vymýšlel… Poté se Bourgoin odmlčel a přestal veřejně vystupovat. Když se jej pak průběhu roku 2020 podařilo kontaktovat jedné francouzské novinářce, Bourgoin nejprve působil kajícně a mnoho lží jí přiznal. Uvedl například, že mluvil „pouze“ se 30 sériovými vrahy, nikoli 77, že jeho údajná zavražděná partnerka nebyla jeho partnerkou, ale pouze známou, že některé příhody si vypůjčil, ale nevymyslel…. Jenže bohužel lhal i v rámci těchto "přiznání" , což bylo opět prověřeno. Asi před rokem Bourgoin kývnul dalšímu novináři na to, že opět promluví. Poté se odmlčel, aby po čase poslal e-mail, v němž uvedl, že je aktuálně v nemocnici a několik týdnů nebude moci mluvit. K emailu připojil selfie, na keré pobledlý stojí před něčím, co vypadalo jako nemocniční lůžko. Fotografie vypadala realisticky. Jenže podle časového razítka byla fotografie ve skutečnosti pořízena o měsíc a půl dříve, tedy v době, kdy Bourgoin novináři zmiňoval, že je doma a intenzivně pracuje na nové verzi knihy o Edmundovi Kemperovi. Tedy zřejmě a bohužel platí pořekadlo, že „starého psa novým kouskům nenaučíš. “ Závěrem Tímto pro mne končí jedna legenda o „borci“ jménem Stéphane Bourgoin . I já jsem na něm začínal, i já jeho práci obdivoval a byl pro mne, jako pro autora v rámci tématiky mnohonásobných vrahů, vzorem! Jenže už není a nebude! A ač jeho knihy mám rád dodnes, patří k těm nejlepším, co jsem mohl v českém jazyce přečíst a v mé sbírce budou mít své místo navždy, tak s těžkým srdcem musím pronést: Již nejsi hoden obdivu, ba naopak, tedy sbohem Stéphane … Díky The Guardian za tento článek, který jsem pro Vás podstatně zkrátil a přepsal v kondenzované podobě: What lies beneath: the secrets of France’s top serial killer expert | US crime | The Guardian . Závěrem nechť jako varování zazní to, jak Bourgoin jako autor a celebrita dopadnul: Jeho vydavatelé a producenti jej opustili . Jeho nový grafický román o francouzském sériovém vrahovi Michelu Fourniretovi byl stažen z pultů . Plány na televizní seriál založený na jeho životě byly zrušeny a novou verzi knih y o E. Kemperovi, která má vyjít v tomto měsíci, vydává vlastním nákladem ... Další článek Sdílej Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno

Recenze knihy "Zločiny století", která přináší přehled stovky nejznámějších zločinů spáchaných od roku 1901 do roku 2007. Autor: Alan J. Whiticker. Zločiny století - Alan J. Whiticker Další knihy Název: Zločiny století Autor: Alan J. Whiticker Nakladatelství: Brána Rok vydání: 2007, 320 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: "Zločin století" je fráze, která byla ve 20. století mnohokrát použita. Toto označení si vysloužily činy, které svět šokovaly, děsily i fascinovaly, které překračovaly hranice a stávaly se symbolickými mezníky v dějinách. Tato kniha přináší přehled stovky nejznámějších zločinů spáchaných od roku 1901 do současnosti. Jsou mezi nimi i politické atentáty, špionážní případy, hrůzné sexuální delikty a hromadné vraždy, včetně 2 českých případů, tzv. spartakiádního a heparinového vraha. Přehledné záznamy o vyšetřování a bohatá fotodokumentace zajímavě zachycují též vývoj kriminalistiky. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Případ Jana Buriana, který v 16 letech zavraždil seniorku na pražském Žižkově. Za to dostal osm let vězení a ochranné sexuologické léčení. Z Bohnic poté dvakrát uprchnul. Jan Burian: V šestnácti letech brutálně zavraždil sousedku. Po odsouzení dvakrát utekl z Bohnic Zveřejněno 29. 9. 2026 - doba četby 5 min. Zavražděná seniorka Když se v pondělí 9. března 1998 sociální pracovnice marně pokoušela dozvonit své pětaosmdesátileté klientce z pražského Žižkova, dostala žena o seniorku strach. Přivolala tak policii, načež hasiči násilně otevřeli dveře bytu v činžovním domě ve Vlkově ulici v Praze. Policisté uvnitř našli mrtvou Marii Š. a už při prvním pohledu na místo činu bylo zřejmé, že zemřela násilnou smrtí . Její tělo bylo nahé a neslo více než čtyři desítky bodných ran , krevní stopy se nacházely po celém bytě a obsah zásuvek i skříní byl rozházený po podlaze . Ze stavu těla navíc vyplývalo, že žena zemřela už před několika dny. Pachatel s jejím tělem po smrti také sexuálně manipuloval . Podle vzpomínek tehdejšího kriminalisty Jana Štočka měla zavražděná v přirození zasunutý banán a kolem něj nastříkanou šlehačku ze spreje. Bodné rány na jejím těle byly navíc polité červeným ovocným sirupem a na těle bylo nalezeno větší množství spermatu. „Byl to jeden z nejbrutálnějších případů, které jsem za svojí kariéru viděl, “ shrnul později Štoček. Vyšetřování Kriminalisté zjistili, že z bytu zmizela hotovost a také barevný televizor značky Anitech , který žena dostala jako dárek od syna žijícího v Anglii. Přístrojů této značky bylo tehdy v Česku jen malé množství, a policie proto prostřednictvím médií 13. března vyzvala každého , komu byl po 3. březnu takový televizor nabídnut ke koupi , aby se přihlásil. Právě 3. březen byl posledním dnem, kdy byla Marie Š. prokazatelně viděna živá. Policie zároveň varovala před muže , který mohl se zavražděnou přijít do kontaktu. Šlo přibližně o pětačtyřicetiletého, 170 až 175 centimetrů vysokého štíhlého muže se světlými vlasy a vousy. V několika pražských obvodech oslovoval starší ženy, nabízel jim pomoc s nákupem, úklidem nebo drobnými opravami a následně po nich žádal peníze. Když mu nevyhověly, neváhal použít násilí . Mladistvý Jenže vrahem Marie Š. nebyl onen muž středního věku. Byl jím šestnáctiletý Jan Burian , chovanec výchovného ústavu a syn ženy, která bydlela ve stejném domě jako zavražděná. Podle pozdější obžaloby přišel 3. března k jejím dveřím a zaklepal. Když mu žena otevřela, vtrhnul dovnitř a seniorku napadl . Začal ji škrtit , použil několik látkových škrtidel a poté ji opakovaně bodal nožem . Tím však útok neskončil. Po smrti ženy se Burian pokusil o pohlavní styk s jejím tělem. Podle Štočkových pozdějších vzpomínek poté nad tělem opakovaně masturboval a sexuálně jej aranžoval pomocí potravin. Nakonec byt prohledal, odcizil televizor a hotovost a odešel do bytu své matky . Ta podle pozdějšího Štočkova líčení uvedla, že Burian přišel domů celý od krve a přinesl s sebou televizor. Současně se jí měl přiznat , že sousedku zabil . Přesto televizor následujícího dne prodala do bazaru . Štoček ve svých vzpomínkách rovněž uvedl, že mezi Burianem a jeho matkou mělo ještě téhož večera dojít k opakovanému pohlavnímu styku . Deviant Jan Burian v té době pobýval ve výchovném ústavu, odkud byl na víkend propuštěn domů . Podle Štočkových pozdějších vzpomínek se v ústavu nacházel kvůli pokusu o znásilnění a dalšímu dokonanému znásilnění , kterých se měl dopustit už v době školní docházky. Způsob, jakým se kriminalisté dostali Burianovi na stopu, není v dostupných pramenech popsán úplně jednotně. Podle dobových zpráv sehrál zásadní roli majitel bazaru , do něhož byl prodán neobvyklý televizor Anitech. Jan Štoček naproti tomu vzpomínal také na upozornění jedné z obyvatelek domu , která kriminalistům zmínila existenci problémového mladíka. Jisté je, že vyšetřování odkrylo i další závažné skutečnosti . Burian sexuálně zneužil své dvě mladší sestry a také desetiletou dívku ze sousedství, které vyhrožoval zabitím , pokud jeho jednání prozradí. Také za tyto skutky byl později pravomocně odsouzen. Sám Burian nejprve několik hodin zapíral. „Na to, že mu bylo šestnáct let, byl tvrdej jako skála, “ vzpomínal Štoček, který se účastnil předběžného vytěžení. Podle něj se mladík doznal až poté, co mu kriminalisté sdělili, že proti němu vypovídala vlastní matka. Soud Burian před Městským soudem v Praze stanul v prosinci 1998. Soudní znalci u něj popsali výrazné sadistické a sexuálně agresivní sklony . Jeden ze znalců před soudem uvedl: „Nezbytná je ústavní ochranná léčba, já osobně bych trval na kastraci, pokud by s ní obžalovaný souhlasil. Jinak ho považuji za velice nebezpečného pachatele. “ Další znalec před soudem uvedl, že u Buriana nepozoruje pocit viny . Soud dospěl k závěru, že Burian byl při vraždě i sexuálním zneužívání ve stavu snížené příčetnosti . To však podle soudu neznamenalo, že nebyl schopen své jednání plánovat. Předseda senátu poukázal mimo jiné na to, že se do bytu dostal lstí a před činem si navlékl rukavice , aby nezanechal stopy. Za vraždu, pohlavní zneužívání a vydírání dostal osm let odnětí svobody ve věznici s ostrahou a ústavní sexuologické léčení . Burian se odvolal, Vrchní soud v Praze však v lednu 1999 osmiletý trest potvrdil. Jeho matka byla za podílnictví odsouzena ke čtyřem letům vězení . Ani tím však případ Jana Buriana neskončil. Útěkář V srpnu 2006 , kdy v pražských Bohnicích podstupoval ochranné sexuologické léčení, přelezl společně s dalším pacientem během pobytu na zahradě plot a utekl . Policie oba muže označila za nebezpečné a zahájila pátrání. Na svobodě však zůstali jen krátce. Ráno 17. srpna je policisté dopadli v pražských Nových Butovicích. V červnu 2011 zmizel z Bohnic podruhé. Tentokrát se před policií skrýval několik dní. Dne 27. června jej kriminalisté vypátrali v pražských Vršovicích a převezli zpět do psychiatrické léčebny. Burian tak během třinácti let od vraždy dvakrát vyvolal policejní pátrání. Jan Burian rok 2006 a 2011 Co se s Janem Burianem dělo v následujících letech, se z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo spolehlivě zjistit. Opakované útěky mohly mít význam i pro další podobu Burianova ochranného léčení. Už v době jeho druhého útěku české právo umožňovalo v závažných případech nahradit ústavní ochranné léčení přísnější zabezpečovací detencí, pokud pachatel představoval nebezpečí a dosavadní léčba neposkytovala společnosti dostatečnou ochranu. Samotný útěk tehdy zákon ještě výslovně neuváděl jako okolnost, která by takovou změnu mohla odůvodnit. To se změnilo o několik měsíců později, kdy byla do zákona výslovně doplněna také situace, kdy pachatel ze zdravotnického zařízení uteče. Jaké konkrétní důsledky měly oba útěky pro Burianovu další léčbu, tak nelze odhadnout. V podcastu Zloději životů z roku 2022 však zazněla nepotvrzená informace , podle níž měl Burian v té době žít nedaleko Prahy novým životem . Další článek Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno

Ion Rîmaru a Florea Rîmaru - dva rumunští sérioví vrazi, otec a syn, kteří v Bukurešti, v různých obdobích nezávisle na sobě, zavraždili minimálně 8 žen. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Ion Rimaru 13. 8. 2021 Ion Rimaru - rumunský sériový vrah přezdívaný také jako "Upír z Bukurešti", který v letech 1970-1971 napadl celkem 14 žen, z nichž čtyři zabil a zbytek znásilnil nebo se pokusil zavraždit. Své oběti napadal v ulicích Bukurešti, vždy v nocích, kdy panovalo ošklivé počasí. Zaměřoval se na osamělé ženy, které vždy rychle omráčil, odtáhl na klidnější místo a tam je brutálně sadisticky sexuálně zneužil. Rimaru se mimo jiné na svých obětech dopouštěl i vampírismu a kanibalismu. Za své zločiny byl nakonec popraven. Po jeho popravě vyšlo najevo, že sériovým vrahem byl i jeho otec, Florea Rimaru, který vraždil o téměř tři dekády dříve. Narozen: 12.10.1946 Zemřel: 23.10.1971 Stát: Rumunsko Počet obětí: 4+ Unikal: 1 rok Vražedná aktivita: 1970-1971 Prezdívka: Upír z Bukurešti Většina lidí, než se vydá někam na dovolenou, tak si zjišťuje, jaké jsou v okolí památky, kde jsou dobré restaurace, či kde poblíž jsou nějaké krásné přírodní scenérie… já to dělám také, ale navíc mám takovou „libůstku“, kdy si, tak nějak ze zvyku, prověřím, zda-li v okolí náhodou nepůsobil nějaký sériový vrah. A jelikož se právě vydávám do Rumunska (kde mimo jiné navštívím i Bukurešť ), nemohl jsem nenarazit na případ, který jsem doposud neznal, ale který je dle mého zcela raritní! Čím? No především tím, že v rámci jedné rodiny byl sériovým vrahem jak otec, tak syn! Ale popořadě. Mládí a dětství Psal se 12. říjen 1946 , když se v rumunském městě Caracal (jinde Corabia ) narodil Ion Rîmaru . Jeho rodiče, ač se téměř denně hádali, zplodili poté ještě dva syny, ale jelikož hádky a násilí ze strany hlavy rodiny vůči manželce neustávalo, došlo po čase k odloučení páru. Matka zůstala bydlet v domě rodičů, kde se starala o své tři syny, otec, Florea Rîmaru , se odstěhoval do Bukurešti, kde se živil jako noční řidič autobusů. Ranný život Iona nebyl jistě nikterak idylický. Ne, že by rodina trpěla nějakým materiálním nedostatkem, ale šlo spíše o neustálé hádky a násilí ze strany otce vůči matce , kterému byl nejstarší syn svědkem . Ion také musel opakovat devátou třídu, navíc ve městě vyvolal menší skandál, když bylo zjištěno, že měl sexuální vztah s nezletilou dcerou svého učitele, k tomu byl ve věku 18 let usvědčen z krádeže , za což byl odsouzen na pět měsíců vězení . I přes tyto prohřešky dokončil nakonec střední školu, ač jeho prospěch nebyl zrovna ukázkový. Ion Rimaru v mládí Ač měl Ion Rîmaru údajně dobré vztahy s oběma rodiči, o jeho pozdější výchovu se postaral otec . Rimaru ml. se totiž po střední škole, konkrétně v roce 1966 , přestěhoval do Bukurešti , kde byl přijat na fakultu veterinárního lékařství . Nutno dodat, nešlo o žádného geniálního studenta , spíše by šel řadit k mírnému podprůměru , ale Rîmaru zkrátka využil toho, že ten rok bylo více univerzitních míst, než zájemců, takže mu na přijetí stačil i celkem slabý studijní průměr. Otec údajně syna občas navštěvoval jak na koleji, tak se setkávali ve městě a udržovali údajně celkem vřelý vztah otce a syna . Tedy pokud se tak dá nazvat to, že se mimo občasných setkání a podpory formou kapesného, Rimaru st. o svého syna příliš nezajímal a nepletl se mu do života. Také mu třeba občas poradil, jak ukrýt peníze a další předměty z krádeží či loupeží a udělil další „cenné rady do života“. Sama Ionova matka později uvedla, že Florea Rîmaru považovala za násilnického despotu a vinila jej z toho, co nakonec jejich nejstarší syn provedl: „Ionův život se pokazil, poté, co chlapec zůstal v péči svého otce. Nedivím se, že se dostal až sem. Může za to jen jeho otec. O Iona se nestaral. Proč se ostatní dva chlapci, kteří jsou pod mojí ochranou, nevydali na takovou špatnou cestu a on ano? “, uvedla později před vyšetřovateli. Ion Rimaru Na studentské koleji se již naplno projevila Ionova rozdílnost a problémové chování. Měl potíže s alkoholem , v noci téměř nespal a dopouštěl se řady varovných signálů . Jednou například močil v sousedním pokoji na spolužákovu postel, jindy demonstrativně šlápnul na rozbitou lahev bosou nohou nebo třeba vylezl na hromosvod budovy, navíc během spánku občas prý z ničeho nic vyskočil z postele a začal vydávat podivné zvuky. Rîmaru si rovněž sám ubližoval , když se rozčílil. Po jeho zatčení bylo zjištěno na jeho nohách a pažích víc než 20 ran. Jeho spolubydlící si také vzpomněl na noc, kdy si jiný student přivedl do pokoje dívku. Tu noc prý Rîmaru vůbec v pokoji nespal a celou dobu slídil okolo pokoje, kde měl „kolega“ dámskou návštěvu. Není divu, že jej spolužáci považovali za podivína, a po čase se mu začali zcela vyhýbat. Všimli si však ještě jedné zvláštnosti. Ion Rîmaru totiž téměř každou noc mezi 22. hod a 4. ranní pobýval mimo koleje , což pak dospával přes den. Co v noci dělal už čtenář možná asi tuší a my se k tomu za chvilku také dostaneme. Jen ještě k varovným signálům. Tak třeba, když ho jednou na koleji navštívila matka, vypadal prý příšerně a „zbědovaně“, navíc našla v pokoji nůž a sekeru . Když však se synem chtěla o jeho problémech mluvit, ten se údajně zdráhal a odbyl jí. Když žena vše sdělila otci, ten ji prozradil, že ví , že se Ion po nocích toulá po městě a slíbil jí, že sekeru a nůž si od něj vezme. Ani na univerzitě Ion Rîmaru neexceloval . Jeden z tamních profesorů ho později popsal jako plachého, „pologramotného“ studenta s omezenou slovní zásobou a málo zájmy. První ročník Rîmaru sice zvládnul, ale druhý musel opakovat, stejně tak třetí, a tehdy byl zatčen…. Ion Rimalu Na vlně zločinu A tím se dostáváme ke zločinů , kvůli kterými si Rîmaru mladší „vysloužil“ místo na tomto webu. Svého prvního útoku se dopustil v noci z 8. na 9. května 1970 . Té noci napadl a zavraždil ženu jménem Elena Oprea . Jelikož však byl vyrušen náhodným svědkem, nedopustil se v tomto případě znásilnění ani „interakce“ s obětí a z místa činu utekl. O necelý měsíc později zaútočil znovu. Tentokrát brutálně napadl ženu jménem Florica Marcu , kterou nejprve silným úderem do hlavy omráčil, aby ji poté odtáhl na nedaleký hřbitov, kde ji znásilnil. Poté ženu navíc bodnul, aby se mohl napít její krve – právě proto pozdější příznačná přezdívka „Upír z Bukurešti “. Florica Marcu byla nakonec naštěstí zachráněna projíždějícím řidičem a napadení přežila. Toto brutální znásilnění pachatele zřejmě dostatečně uspokojilo, takže mimo jedné krádeže a jedné loupeže, kterých se dopustil během léta, zaútočil zřejmě „až“ v listopadu 1970 . Tehdy napadení vyhodnoceno jako pokus o vraždu . Ženu pachatel těžce zranil, znásilnil a oloupil. To samé se pak stalo dvakrát v únoru 1971 – další dva útoky, které byly posouzeny jako pokus o vraždu . Oba dělila jen jedna noc! V té době již nejen zákonné složky, které byly sdílné v duchu té doby, takže zřejmě téměř vůbec, ale i obyvatelé Bukureště tušili, že se ve městě pohybuje ženám nebezpečný predátor. Ženy se proto vyhýbaly vycházení z domova po 21. hodině . Ze 4. na 5. března 1971 Ion Rîmaru připravil o život ženu jménem Fănica Ilie . Mimo to, že oběť sexuálně zneužil, nezapomněl ji ani oloupit. O měsíc později , konkrétně v noci z 8. na 9. dubna pak přidal na své konto třetí vraždu, kterou lze označil za zcela výjimečně brutální . Obětí se stala Gheorghița Popa , jejíž tělo policie našla v zuboženém stavu, kdy bylo napočítáno celkem 48 bodných ran do oblasti hlavy, hrudníku, třísel a nohou, dále pět úderů tupým předmětem do hlavy, polámaná žebra, která praskla zřejmě v důsledku dupání na tělo. Vrah oběť rovněž kousal do ňader a odkousnul kus genitálií, které nebyly nalezeny… Tělo ženy neslo rovněž známky znásilnění a oběť byla okradena. Rumunská policie proto rozjela nebývale velkou pátrací akci nazvanou „Operace Sup “, do které bylo zapojeno přes 6 000 mužů z různých bezpečnostních složek , 100 hlídek v autech a 40 hlídek na motorkách . Všichni každou noc zůstávali v ulicích Bukurešti, navíc se do pátrání po nebezpečném zabijákovi zapojilo i tisíce dalších lidí a bylo vyslechnuto kolem 2 500 osob . Vše marné. 1. máje 1971 se Rîmaru pokusil znásilnit další ženu, ale ta mu se štěstím unikla. O tři noci později tak pachatel udeřil zas. Té noci si připsal na konto svou poslední jemu přiznanou vraždu, když zamordoval Mihaelu Ursu . Jenže při činu byl vyrušen, takže musel prchnout dřív, než stihnul zcela ukojit své perverzní chutě, takže té noci zaútočil ještě jednou. O pouhé dvě hodiny později napadl kovovou tyčí další ženu, jenže protože mu naštěstí tyč při činu ve tmě upadla, těžce zraněné ženě se podařilo uprchnout. Vrah ztrácel nervy i zábrany, a tak o pouhé dvě noci později napadl dvě ženy, které šly po ulici spolu. Naštěstí obě útok přežily. Smyčka kolem sériového vraha se v tu dobu již utahovala. Dvě z obětí "Upír z Bukurešti" dopaden Co nakonec vyšetřovatele k pachateli dovedlo? Trochu paradoxně k tomu nepřispěla ani obrovská pátrací akce , ani „tip“ ze strany spolužáků , kterým mohly být noční „výlety“ spolužáka a jeho chování podezřelé, jak by čtenář možná čekal. Přispěla k tomu pouhá náhoda, respektive „chyba“ pachatele . Ten totiž při poslední spáchané vraždě ztratil svůj lékařský záznam , který byl rozmočený nalezen pod tělem oběti, stejně tak jako pramen vlasů, který se ženě podařil pachateli vytrhnout. Vrah měl sice to štěstí, že voda rozpila inkoust, takže zpráva byla čitelná pouze z malé části, ale bylo zřejmé, že jde o hlavičkový papír Bukurešťské studentské nemocnice , navíc technici později zjistili, že lékařský záznam byl učiněn v březnu 1971 . Ten měsíc bylo vyšetřeno 83 studentů, z nichž pouze 15 záznam neodevzdalo univerzitním úředníkům , jak se mělo. Mezi nimi byl i tehdy pětadvacetiletý Ion Rîmaru . Policie sledovala každého podezřelého a 27. května vstoupili tři policejní důstojníci do Rîmarova pokoje na koleji. V průběhu prohlídky se podezřelý studen vrátil a se sebou nesl pytel, kde měl sekeru a nůž, načež byl ihned zadržen . Pozdější testy navíc prokázaly, že vlasy nalezené mezi prsty poslední oběti se shodují s jeho vlasy. Jen malá odbočka, píše se rok 1971, analýza DNA ještě neexistuje, tedy ztotožnění se děje na základě mikroskopického zkoumání a posouzení struktury vlasu a jeho kořínku. Ion Rimaru Sám Ion Rîmaru po svém zadržení zatvrzele mlčel, ale po dvou měsících se ke všem zločinům přiznal. „Napadl jsem další ženu. Několikrát jsem ji udeřil, aniž bych byl schopen určit kolikrát, ale asi dvakrát nebo třikrát. Pak jsem ji odtáhl do dvora domu, kde byla otevřená brána. Posadil jsem ji na beton, svlékl jsem ji, roztrhl jí šaty nebo je rozřízl nožem, pak jsem ji znásilnil. Při styku jsem ženě kousl do hrudi “, uvedl k jednomu napadení. Ač se udajně soudní rozhodnutí snažil směřovat k verdiktu o jeho nepříčetnosti, kdy by nebyl za své zločiny trestně odpovědný, tato „hra“ mu nevyšla. Psychologové a psychiatři jej totiž shledaly plně příčetným. Když v pozdější době jeden z psychologů zkoumal záznamy z výslechů a celý případ, usuzoval, že u Rîmara šlo o kompenzaci komplexu méněcennosti , který pociťoval od mládí: byl relativně chudý, sociálně neobratný a měl nefunkční vztahy se ženami. Soud jej nakonec odsoudil k veřejností vítanému trestu smrti . Co se týče modu operandi , lze uvést, že Ion Rîmaru útočil vždy v noci . Navíc si vybíral jen ty noci, kdy byly nepříznivé povětrnostní podmínky – například byla mlha, pršelo, byly bouřky apod.. Na své oběti útočil kladivem, sekerou, železným páčidlem nebo nožem . Jako oběti si vybíral převážně ženy s blond vlasy, nejčastěji šlo o ženy, které se v noci vracely samy domů z práce. Ty pak nejprve bez jakékoli interakce na ulici prudce napadnul a následně je omráčené odtáhnul na skrytější místo, kde ženy, většinou v bezvědomí, či již po smrti, sexuálně zneužil. Několikrát se dopustil pití krve a své oběti často kousal do prsou či do spodních intimních partií. Minimálně jedné oběti pak část zevních pohlavních orgánů odkousl a pravděpodobně pozřel. Mnoho svých obětí vrah rovněž okradl. Popravou to nekončí 23. října 1971 , kdy nadešel den popravy a Ion Rîmaru byl převezen věznice v Jilavě, se údajně začal vzpouzet. Na místo popravy, které se nacházelo na dvoře věznice, který jinak sloužil jako tamní střelnice (poprava bylo vykonána zastřelením popravčí četou ), musel být přímo dovlečen. Dozorcům se prý celou dobu zkoušel vytrhnout a prchnout. I když byl nakonec s potížemi přivázán k sloupu, stále se bránil a pokoušel se točit kolem něj. Nakonec, těsně předtím, než byl zastřelen, prý vykřikl: „Nechci zemřít! Zavolejte mému otci, ať také uvidí, co se tu se mnou děje! Na vině je jen on! “ Ion Rimaru před popravou Na jaké vině? Myslel tím snad ono neutěšené dětství, kdy byl svědkem agresivního chování otce vůči matce? Nebo snad to, že otec asi věděl minimálně o některých jeho spáchaných zločinech, jak se také úřady domnívaly? Nebo snad…. Ale zkraťme to. Otec Iona, Florea Rîmaru , zemřel 23. září 1972 , tedy ani ne rok po popravě svého syna, ve věku 53 let. Spadl nebo skočil pod vlak. Některé zdroje zmiňují, že existuje podezření, že šlo o práci tajných agentů. Důležité je však to, že poté, co bylo jeho tělo převezeno k soudní pitvě do Kriminalistického ústavu v Bukurešti , a byly mu odebrány otisky , kriminalisté s úžasem zjistili, že ty se shodují s těmi, které v roce 1944 zanechal na místech činu nikdy nedopadený sériový vrah čtyř (jinde pěti) žen! Navíc Florea Rîmaru měl i stejnou velikost bot jako pachatel, který o necelých 30 let dříve zanechal stopy na místech činu. Ke všem vraždám tehdy došlo v přízemních bytech, kam pachatel vlezl v nocích, kdy byly bouřky. Všechny oběti tvořily ženy, které tehdy pachatel usmrtil údery tupým předmětem do hlavy. Otisky prstů, které byly tehdy zajištěny, v tehdejší databázi policie neměla - šlo o do té doby netrestanou osobu – tehdy pětadvacetiletého Florea Rîmaru ! Florea Rimru Čtenář si může jen domýšlet, co asi myslel Ion Rîmaru svým posledním vzkazkem před smrtí, jak to vlastně bylo s úmrtím jeho otce, a nakolik ten věděl, či se dokonce mohl podílet i na zločinech z počátku 70. let. Vše však budou pouhé spekulace a domněnky, které již nepůjde nikdy ověřit. Jisté se tak zdá jen tvrzení, že Florea a Ion Rîmaru , otec a syn , byli oba sériovými vrahy , že jablko opravdu někdy nepadá daleko od stromu, a že rčení „jaký otec, takový sny“ někdy opravdu platí, a to i v rámci dějin kriminalistiky. Však vzpomeňme také na případ Geralda Alberto Gallega a jeho syna Geralda Armonda Gallega , kteří oba byli za vraždy odsouzeni k trestu smrti . Sdílej Další články Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Oprátka za osm mrtvých", která popisuje život a zločin české masové vražedkyně Olgy Hepnarové. Autor: R. Cílek. Oprátka za osm mrtvých - Roman Cílek Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Oprátka za osm mrtvých (příběh Olgy Hepnarové) Autor: Roman Cílek Nakladatelství: Rodiče Rok vydání: 2003, 305 stran Dnes Vám v rámci našich recenzí představíme knihu o nejhorší české masové vražedkyni – Olze Hepnarové. (Kdo o této ženě nikdy neslyšel, nechť zkusí kliknout sem ). Knihu s názvem „Oprátka za osm mrtvých“, která byla později zfilmována pod názvem „ Já, Olga Hepnarová “, napsal český spisovatel Roman Cílek (pod jeho jménem jsou o totožném tématu publikovány tři různá vydání). Tento autor se dlouhodobě zaměřuje především na literaturu faktu a kriminální příběhy, tedy to zaručuje, že autor s informacemi rozhodně pracovat umí, podobným tématům rozumí a jsou mu blízké, což ostatně potvrdil i v této knize. Ta je rozdělena na tři hlavní části: první se věnuje událostem „před“, druhá samotnému „kriminálnímu činu“, třetí pak událostem po činu. Tedy první část mapuje prostřednictvím zkrácených výpovědí svědků (včetně rodiny a nejbližších kolegů) i výpovědí samotné pachatelky její dětství a dospívání, resp. život, který předcházel oné tragické události z roku 1973. V následující části je uvedeno mnoho svědectví aktérů, kteří přímo viděli či zažili průběh masové vraždy – tedy najetí nákladního automobilu do chodců. Poslední část pak obsahuje nejprve přepis korespondence Hepnarové z doby po jejím zadržením s jejím asi nejbližším člověkem této poslední etapy života. Poté se věnuje zkoumání duševního stavu psychology a psychiatry a kniha končí shrnutím soudního procesu až po výkon trestu smrti. Jelikož je kniha zasvěcena pouze jedinému případu, jde opravdu dopodrobna! To umožňuje, že si každý čtenář může udělat obrázek nejen o samotné masové vražedkyni, jejím pohledu na svět, a o morální stránce jejího činu, ale i o tom, zda-li bylo třeba možné tragédii zabránit, či zda-li by sám v případě podobných projevů chování u blízkého člověka nějak zásadněji reagoval, nebo ne. S ohledem na to, které ze tří vydání si zakoupíte, následuje ještě buď komentování případu nezúčastněnými odborníky a anketa o případu mezi známými osobnostmi, nebo kniha končí. Jako výborně, podrobně a uceleně zpracovanému případu knize nelze nic vytýkat. Vše se však točí kolem jedné osoby, jednoho činu… tedy často se v knize některé věci opakují. Totiž sama Olga Hepnarová se opakuje… nejvíce pak ve své sobeckosti a ublíženosti. Knize nakonec udělujeme: 2-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře

Rodney Alcala - jeden z nejhorších amerických sériových vrahů, tzv. "Dating Game Killer", který v průběhu 70. let zavraždil možná až 100 obětí. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Rodney Alcala 13. 5. 2020 Rodney Alcala - americký sériový vrah odsouzený k trestu smrti za 7 vražd, které spáchal mezi lety 1971 - 1979. Podle některých zdrojů může být tento pachatel zodpovědný za vraždu až více než 100 žen. Šlo o velice inteligentního pachatele, který dokázal své oběti ovládnout, zamést za sebou stopy a důmyslně tak unikat policii. Jeho oběti tvořily mladé ženy a dívky. U Alcaly byl diagnostikován sexuální sadismus, přičemž motivace vražd byla sexuálního rázu. Oběti byly nejčastěji surovým způsobem znásilněny a poté uškrceny. Mnoho z žen bylo zavražděno v jejich vlastních domovech. Alcala si stejně jako někteří další sérioví vrazi schovával fotky či jiné drobné předměty svých obětí. Narozen: 23. 8. 1943 Zemřel: 24. 7. 2021 Stát: USA Počet obětí: 7-100+ Unikal: 8 let Vražedná aktivita: 1971 - 1979 Přezdívka: "Dating Game Killer" Rodney Alcala , tak zní jméno jednoho z nejinteligentnějších a pravděpodobně i nejplodnějších amerických sériových vrahů historie. Alcala mezi lety 1971 – 1979 zavraždil v několika amerických státech nejméně 7 žen . Za tyto vraždy byl později odsouzen k trestu smrti . Je však téměř jisté , že jeho rukou zemřelo mnohem více lidí , než za kolik byl odsouzen. Mírnější odhady hovoří o nižších desítkách obětí , ale podle některých odhadů je zodpovědných možná až za více než 100 vražd . Jeho „vražedný podpis “ (neboli "signatura ") zahrnoval znásilnění, bití, opakované škrcení a někdy i mrzačení obětí . Řada těl byla nalezena v pečlivě naaranžovaných pozicích a mnoho ze svých obětí Alcala zabil v jejich vlastních domovech , kam se dokázal vnutit. Pro tohoto pachatele bylo rovněž typické to, že si uschovával osobní věci či fotky obětí . Rodney Alcala Rodney James Alcala se narodil 23. srpna 1943 v San Antoniu v Texasu . Jeho rodiči byli Raoul Alcala Buquor a Anna Maria Gutierrez, kteří měli ještě dvě starší dcery. Celá rodina se v roce 1951 přestěhovala do Mexika, ale když o tři roky později otec od rodiny odešel, paní Gutierrez se s dětmi stěhovala znovu. Tentokrát zakotvila, i s dvanáctiletým Rodneym, v Los Angeles v Kalifornii . Když bylo Rodneymu Alcalovi 17 let , narukoval do armády Spojených států amerických . V ní sloužil jako úředník v administrativě až do roku 1964 , kdy se nervově zhroutil. Poté byl na základě posudků vojenského psychiatra a psychologa ze služby propuštěn . V posudcích byla Alcalovi mimo jiné diagnostikována disociální (antisociální) porucha osobnosti neboli psychopatie . Další odborníci pak mimo psychopatie zmiňují také: hraniční poruchu osobnosti, narcistickou poruchu osobnosti a rovněž sexuální sadismus . Poté, co vysoce inteligentní Alcala opustil armádu, vrhnul se na studium. V roce 1968 zdárně vystudoval umění na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a později studoval ještě film na univerzitě v New Yorku . Toto studium už však nedokončil , protože se plně oddal „kariéře“ sériového vraha. Rodney Alcala v mládí Svých prvních doložených závažných zločinů se Alcala dopustil zřejmě v roce 1968 . Nejprve v srpnu napadnul šestnáctiletou Morgan Rowan , kterou nalákal s její kamarádkou k sobě domů, načež se s dívkou zamknul v ložnici. V ní se prý jeho chování zcela změnilo. Sundal si opasek, omotal si ho kolem pěsti a dívku tvrdě udeřil. „Viděla jsem, jak mu zfialověl obličej. Udeřil mě přezkou od opasku mezi oči. Viděla jsem hvězdičky a padla jsem na kolena “, vzpomínala později. Potom ji Alcala svázal ruce, opět jí tvrdě udeřil , tentokrát do žeber, svlékl se a znásilnil ji . Dívku vysvobodila až kamarádka, která v jeho nepřítomnosti do pokoje vniknula oknem, poté obě z domu prchnuly, ale mladá Morgan Rowna , zřejmě ze studu, nic policii neohlásila . Jen o několik týdnů později, konkrétně 25. září , kráčela teprve osmiletá Tali Shapiro do školy, když ji Alcala vlákal do svého auta a unesl do bytu v Hollywoodu . Tam dívenku brutálně znásilnil a surově zmlátil kovovou tyčí . Naštěstí únos zpozoroval svědek , který nejen, že si podezřelé situace všimnul, ale dokonce Alcalovo auto sledoval, načež kontaktoval policii a dovedl je na adresu únosce. Policisté tak k bytu dorazili záhy a Alcalu velice překvapilo, když po zaklepání otevřel dveře a před nimi spatřil uniformovanou hlídku. Nicméně i přes své zaskočení dokázal policistům pohotově sdělit, že můžou dál, jen si něco oblékne. Několika chvil pak využil k tomu, aby si připravil nejnutnější věci pro útěk a následně policisty pozval dál. Ve chvíli, kdy však hlídka zahlédla v jedné z místností zkrvavené tělo malé Tali, podařilo se mu zadním vchodem prchnout . Zasahující strážníci pochopitelně ověřili stav zakrvácené oběti, načež zjistili, že dívka přes svá těžká zranění stále dýchá. Následně přivolali ambulanci, což malé Tali zachránilo život a velmi brutální útok jako zázrakem přežila . „Měli na výběr, jestli mě zachrání, nebo ho budou pronásledovat “, sdělila po letech vděčná Tali Shapiro, která po útoku zústala více než měsíc v kómatu a z jeho průběhu si naštěstí nic nepamatuje. Alcala hned druhý den opustil město a odletěl do New Yorku. Ani spolužáci, ani učitelé z univerzity UCLA, kterou Alcala navštěvoval, nevěřili, že by mohl být takového činu schopný. Tali Shapiro Pětadvacetiletý Alcala začal v New Yorku používat falešné jméno a vystupoval jako „John Berger “. V New Yorku si udělal nové přátele a začal studovat filmovou školu. U spolužáků byl opět oblíbený a navenek žil život běžného studenta vysoké umělecké školy. Ač je Alcala brzy po svém útěku z Los Angeles zařazen na seznam nejhledanějších osob USA , dopaden byl až v roce 1971 . Lapit se jej podařilo až poté, co ho na plakátu poznaly dvě děti , které docházely do uměleckého tábora v New Hampshire, kde Alcala dělal odborného poradce. Bohužel v mezidobí stihnul Alcala v New Yorku spáchat svoji první (později prokázanou) vraždu . Jeho první usmrcenou obětí se stala třiadvacetiletá Cornelii Michel Crilley , kterou znásilnil a uškrtil v jejím bytě na Manhattanu. Vyšetřovatelé jej však zatím s tímto případem nespojovali a Alcala měl být po svém dopadení souzen „pouze“ za znásilnění a pokus o vraždu malé Tali . Jelikož se však rodina dívky mezitím odstěhovala mimo Spojené státy americké, prokurátor kvůli důkazní nouzi uzavřel s Alcalou dohodu . Ta spočívala v tom, že výměnou za to, že Alcala nebude obžalován z pokusu o vraždu a znásilnění, dozná se k sexuálnímu obtěžování dítěte a bude zařazením na seznam sexuálních predátorů . Následný rozsudek byl v příkrém nepoměru se závažností spáchaného zločinu a nebezpečný psychopat se dostal na svobodu už po třech letech od uvěznění! Následovalo další napadení ženy a odsouzení na další tři roky . Alcala se stal opět volným v roce 1977 a jeho vražedná série propukla naplno. Někdy v roce 1978 byl Alcala potrestán za držení marihuany a také prožil svoji chvilku slávy . To když se přihlásil do tehdejší oblíbené televizní show „The Dating Game “. V show ho moderátor představil jako úspěšného fotografa a Alcala nakonec soutěž vyhrál . Mohl tak na rande se ženou jménem Cheryl Bradshaw , o jejíž přízeň spolu se dvěma soky soupeřil. Když ale Cheryl měla možnost Alcalu v zákulisí poznat trochu osobně, zdál se jí děsivý a schůzku nakonec odmítla . „Byl tichý, ale zároveň se schopný z ničeho nic změnit a manipulovat s lidmi, jak se mu zachtělo. V mžiku byl velmi hrubý a choval se, jako by mě chtěl nějak zastrašit. Nejen že se mi nelíbil... Byl to ten nejdivnější chlap, kterého jsem v životě potkala ", uvedla v roce 2010 o tehdejším setkání s Alcalou. Alcala v televizní seznamovací soutěži Cheryl naštěstí inteligentního sériového vraha brzy prokoukla. Jiným ženám se to bohužel nepovedlo. „Uměl se s dívkami bavit, " vysvětloval později jeden z vyšetřovatelů. „Myslím, že běžnější je spíš to, že když muž v baru spatří poprvé ženu, která se mu líbí, tak se spíš obává ji oslovit, aby ho neodmítla. Alcala se nebál mluvit s kýmkoli. Dokázal ženy přemluvit, aby se nechaly vyfotit, a vycházelo mu to. " V roce 1979 Alcala omráčil a v bezvědomí znásilnil patnáctiletou Monique Hoyt , která mu, jako mnoho jiných dívek, zapózovala před fotoaparátem . Je otázkou, kolik dalších žen potkal stejný osud a Alcala je při focení "pouze" znásilnil. Téměř jisté je, že nešlo o osamocenou oběť . Velice aktivnímu sériovému vrahovi vše vychází až do léta roku 1979. 20. června 1979 zmizí během cesty z pláže v Huntington Beach v Los Angeles dvanáctiletá Robin Samsoe . Jedna z kamarádek pak policistům řekne, že je toho dne oslovil podezřelý muž s delšími tmavými vlasy a tmavýma očima, který jim sliboval nafotit sérii módních fotografií . Rozkládající se tělo dívky je nalezeno o necelé dva týdny později . Konkrétně 2. července jej svědci objeví v podhůří Los Angeles, více než 50 kilometrů od místa odkud zmizela . Tělo oběti mezitím stihne potrhat divoká zvěř a poničí tak mnohé cenné stopy. Patrné však zůstává, že dívka byla pohřbena svázaná. Mezitím policejní kreslíř, na základě výpovědi kamarádek zavražděné Robin, vytvoří velmi zdařilý identikit podezřelého, který je rozeslán všem oddělením v Kalifornii. Jeden z policistů , kteří Alcalu vyšetřovali v souvislosti s jinými případy, ho na kresbě rozpozná a upozorní na něj . Alcala nemá na kritickou dobu žádné alibi, stane se tak hlavním podezřelým a 24. července 1979 je kvůli vraždě Robin Samsoe zatčen . Při prohlídce domu Alcaly v Monterey Parku policie najde potvrzení o zapůjčení úložné skříňky v Seattlu ve státě Washington. Tam pak vyšetřovatelé najdou obrovské množství fotek mladých dívek zachycující většinou sexuálně explicitní pózy a také řadu drobných předmětů jako například náušnice . Mezi nimi jsou i náušnice , která pozná matka dvanáctileté Robin Samsoe . Šlo o dárek, který matka své dceři dala. Robin Samsoe Již 8. května 1980 je Rodney Alcala za vraždu Robin Samsoe odsouzen k trestu smrti . Proti rozsudku se odvolá a verdikt je odvolacím soudem kvůli špatnému poučení poroty po letech zrušen . Z podobných důvodů je pak zrušen i rozsudek smrti z roku 1986 . Ve snaze uniknout „oprátce“ Alcala ve vězení v mezidobí napíše knihu „Vy, porota “ (1994), ve které hlásá svoji nevinnu. Jeho snaha je však marná, ač se jej k trestu smrti za 5 vražd podaří pravomocně odsoudit až v roce 2010 . Konkrétně kvůli vraždám již zmíněné Robin Samsoe , a dále vraždám osmnáctileté Jill Barcomb , která byla zabita v listopadu 1977, sedmadvacetileté Georgie Wixted , která byla znásilněna, zbita a uškrcena v prosinci 1978, dvaatřicetileté Charlotte Lamb , která byla zabita v červnu 1978 a jednadvacetileté Jill Parenteau , která byla zavražděna v červnu 1979. V následujících letech je odsouzen ještě za vraždy dvou dívek z New Yorku - Cornelie Crilley (23), kterou zabil v roce 1971 a Ellen Hover v roce 1977. V roce 2020 , kdy byla sepsána první verze tohoto článku, zůstával šestasedmdesátiletý Rodney Alcala v cele smrti kalifornské státní věznice v Corcoranu. Čekalo ho projednání jednoho z jeho dalších odvolání proti trestu smrti. Kvůli svému nedobrému zdravotnímu stavu se však již nikdy z žádné další vraždy zodpovídat nemusel, ani se nedočkal výkonu trestu smrti. 24. července 2021 totiž ve věznici zemřel . Smrt nastala z přirozených příčin. Rodney Alcala v roce 2010 Rodney Alcala v roce 2015 Alcalova schopnost vyhnout se dopadení, vyvléknout se z obvinění a docílit nízkých trestů při odsouzení, je připisována především jeho velmi vysokému IQ . Podle některých zdrojů Alcala při testech inteligence dosáhnul hodnoty nejméně 140 , jiné uvádějí dokonce přes 160 . Každopádně lze uvést, že jde o muže s IQ génia . Jde tak o jednoho z nejinteligentnějších sériových vrahů vůbec. Řadí se po bok např. Eda Kempera , Charlene Gallego a Carrolla Colea , kteří byli taktéž nadáni superiorní inteligencí a zavraždili řadu lidí. Ve všech zmíněných případech jde o sexuální sériové vrahy, u kterých tvořily většinu obětí mladé ženy či dívky a pachatelé měli promyšlený a nacvičený modus operandi. Ale zpět k Alcalovi. Přes výše uvedené si jeden z vyšetřovatelů myslí, že Alcala neunikal jen díky své inteligenci, ale měl zkrátka častokrát jen štěstí. „Jednou jsem s ním mluvil a ano, je inteligentní. Ale ne zas tolik, jak si o sobě myslí. Napsal knihu s názvem You the Jurya, já ji četl nebo spíš snažil jsem se ji přečíst, ale nemělo to hlavu ani patu. Je to blud. On není blázen, je to sexuální deviant a vraždění ho vzrušovalo. " Alcala opravdu v roce 1994 ve vězení napsal a vydal knihu, ve které vraždu dvanáctileté Robin popřel a obhajoval se. Během pobytu v cele smrti také stihnul podat dvě žaloby proti Kalifornskému vězeňskému systému . V jedné se domáhal nízkotučné stravy, v druhé žaloval věznici, když upadl a zranil se. Ač byl Alcala doposud usvědčen „pouze“ ze sedmi vražd , je téměř jisté , že skutečný počet jeho obětí je mnohem vyšší . Alcala byl vysoce inteligentní a zkušený pachatel - sexuální predátor, který se vědomě uměl vyhýbat spravedlnosti, zametat stopy a dovedl kontrolovat a ovládat své oběti. Kolik jen bylo dívek, které sympatický, pohledný, přesvědčivý a v jednu dobu i trochu slavný Alcala nalákal na focení, a pak brutálně znásilnil? Jistě ne jen dvě, o kterých se ví. Fotek mladých dívek se našly stovky. Ve všech případech samozřejmě nešlo o oběti vraždy či znásilnění. Mezi fotkami byly i fotografie kolegyň, kamarádek, známých. Nicméně řadu vyfocených žen se ztotožnit nepodařilo. Z toho důvodu byly v roce 2010 všechny fotky neztotožněných osob zveřejněny. Ač se doposud díky fotkám podařilo Alcalu spojit "jen" s jednou další vraždou , je podle vyšetřovatelů vysoce pravděpodobné, že některé z dalších vyfocených žen byly taktéž zavražděny. Však kolik mohlo být obětí, jejichž těla nikdy nebyla nalezena, když je Alcala pohřbíval často na odlehlých místech? A kolik bylo těch, které sice nelezeny byly, ale kvůli pokročilému rozkladu se je již nepodařilo identifikovat. Alcala cestoval po celé zemi. Z východního pobřeží na západní. Tedy nevyřešených vražd žen, s nimiž by mohl mít teoreticky něco společného, boudou jistě stovky. Jen vražd, které mu byly prokázány nebo je z toho podezřelý je nejméně 12. Připočtěme navíc, že se nikdy k žádné z vražd otevřeně nepřiznal. Občas sice něco naznačil, ale to jen když se v něm projevil skutečný psychopat a chtěl tím manipulovat vyšetřovateli. Jinak své zločiny nikdy nedoznal a nepomáhal při jejich objasnění. A aby toho nebylo málo, některé zdroje hovoří o tom, že pozdější sexuologická vyšetření prokázala, že ho přitahují taktéž mladí chlapci. Když všechno řečené sečteme, vychází nám z toho, že Rodney Alcala může mít na svědomí až násobně více vražd , něž uváděných 12 . Některé zdroje zmiňují dokonce až 130 možných obětí. Toto číslo se nám však jeví jako příliš vysoké. Zvláště vzhledem k Alcalově vražedné aktivitě, která naplno propukla až po propuštění z vězení v roce 1977. Tedy by musel stihnout zavraždit přes 100 žen za pouhé dva roky... Zasvěcený názor přináší detektiv Steven Mack , který na Alcalově případu pracoval, a který tvrdí, že není pochyb o tom, že existují další oběti tohoto sériového vraha: „Před několika týdny jsem kohosi slyšel zmínit 150, ale nemyslím si, že je jich zase tolik. Ale určitě to bude dvojmístné číslo. " Doposud neidentifikované ženy na fotkách pořízených Alcalou DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Žebříček 20 nejdéle aktivních sériových vrahů. Který vrah unikal nejdéle? Andrej Čikatilo, Michail Popkov? Nebo někdo úplně jiný? Dozvíte se v článku. 20 Nejdéle aktivních sériových vrahů - díl 2 Než se vrhnu na samotný předmět článku, kterým je žebříček 20 nejdéle aktivních sériových vrahů, asi by bylo lepší vysvětlit, o co mi vůbec šlo. Co jsem porovnával a snažil se zkoumat, které sériové vrahy jsem vzal při tvoření „žebříčku“ v potaz, a které naopak nikoli. (koho teoretické úvahy a „formality“ nezajímají, může samozřejmě hned přeskočit k samotnému „žebříčku“, ale doporučuji přečíst) V tomto článku jsem se zaměřil na nejdéle aktivní, avšak dopadené sériové vrahy. Tedy zaprvé jsem se vyhnul všem „Zodiacům“, „Jack The Ripperům“, „Jack The Stripperům“, „vrahovi z Long Islandu“ a podobně. To proto, že v jejich případě by šlo převážně o domněnky. Také jsem nezahrnul jeden typ sériových vrahů a to tzv. „anděly smrti“ („angel of death“) či „vrahy z milosti“ („angel of mercy“)– čili zjednodušeně řečeno vrahy z nemocničního prostředí jako byli například Harold Shipman, Donald Harvey, Charles Cullen či Michael Swango a další(v ČR např. Petr Zelenka). Tuto skupinu jsem vynechal, protože odhalení takového vraha (resp. vůbec odhalení, že k vraždám dochází), dopadení a usvědčení je velice náročné (vzpomeňte třeba jen na nedávný případ zdravotní sestry z Rumburka), a proto řada z nich vraždila deset let a více (dokonce všichni výše příkladem zmínění – krom Zelenky) Tedy by tvořili jádro „žebříčku“, což by nebylo dle mého názoru tak zajímavé. Nicméně zmínit jsem je v tomto ohledu musel. Původně mělo jít jen o strohý seznam pěti či deseti NEJ zakončený tím vrahem, který byl aktivní a tedy unikal spravedlnosti nejdéle. Kraťoučký článeček chtělo by se říct. Ona k takto jednoduché práci svádí kolonka „vražedná aktivita“ či „vražedné období“ („Span of killings“), která je uváděna např. na wikipedii, ale také v mnoha zahraničních webech a publikacích týkajících se sériových vrahů. Jenže, tato kolonka je běžně vyplňována naprosto jednoduchým způsobem bez podrobnějšího zkoumání případu. Pouze na základě data první a poslední vraždy spáchané daným pachatelem. Jenže je doba vražedné aktivity úplně to samé jako rozpětí mezi první a poslední vraždou? Já právě v tom zjednodušení spatřoval problém. Pokud totiž „vražednou aktivitu“ vyjádříme výše uvedeným zjednodušeným způsobem, pak jako déle aktivní sériový vrah „vyjde“pachatel (A), který například v mládí spáchá jednu vraždu, poté je za ní na mnoho let (např. 15) uvězněn, po propuštění v krátkém sledu spáchá jednu, dvě či několik vražd, po kterých je záhy (v řádu měsíců) dopaden a pak už zpravidla odsouzen na doživotí či k trestu smrti. Zatímco pachatel(B), který je (z prespektivy vraha) úspěšnější, spáchá X vražd, uniká policii a děsí veřejnost v rozpětí např.10 let, a až pak je dopaden a odsouzen rovnou k smrti či na doživotí, „vychází“ jako aktivní po kratší dobu.Asi každý cítí mezi modelovým případem A a B rozdíl….a určitou disproporci v tom uvést bez dalšího, že vražedná aktivita pachatele A byla 15 let, zatímco pachatele B pouze 10. Takže stejně jako jsem nechtěl, aby jádro seznamu činilo pět, deset SV typu „angel of death“, nechtěl jsem ani, aby jádro tvořili SV, recidivisté, kteří strávili převážnou část života za mřížemi za dřívější vraždu (vraždy) a v krátkém mezidobí mezi propuštěním a opětovným uvězněním spáchali nějakou či nějaké další. I přesto, že mezi první a poslední jejich vraždou uplynulo třeba i 30 let. Takže ani tyto jsem nezahrnoval. (Nejznámější takové případy: Peter Kurten – první doložená vražda se stal v roce 1913, poté byl za jiné trestné činy uvězněn na 8 let až do roku 1921, další doložené dokonané vraždy se staly mezi lety 1929 - 1930, dopaden byl v roce 1930; Arthur Showcross – v průběhu roku 1972 zavraždil 2 malé chlapce, za to odsouzen na 25 let, podmínečně propuštěn v roce 1987, poté mezi 1988-1989 zavraždil 12 žen, dopaden v lednu 1990; Jack Unterweger: První spáchaná vražda 1974, za to odsouzen na doživotí, podmínečně propuštěn 1990, poté během necelých 2 let usmrtil minimálně 9 žen, než byl finálně dopaden) Šlo mi spíše o pachatele, „rekordmany“, kteří dokázali vraždit po dlouhé roky, děsit třeba i celý stát a unikat policii i přesto, že po nich s vypětím všech sil a prostředků pátrala. Nebo dokázali být tak nenápadní, že ani nebylo zřejmé, že několik obětí má na svědomí jeden sériový vrah. Mimochodem abych vytvořil níže uvedený „žebříček 20 NEJ“ a odfiltroval ty „nežádoucí“, musel jsem detailněji prostudovat cca 60 případů. Pozor! Ne 60 případů ze všech SV, ale 60 z těch, kde to podle kolonky „Span of killings“ vypadalo nadějně, což bylo opravdu pracné. Jak ze všeho výše uvedeného vyplývá, stejně tak jako se může lišit u jednotlivých sériových vrahů jejich dětství, vražedný vývoj, modus operandi, motiv, signatura atd., liší se i jejich vražedná aktivita a to nejen svojí délkou, ale i změnami ve frekvenci vraždění a různými pauzami v čase, ať už způsobenými objektivními či subjektivními příčinami. Někteří z níže uvedených například jednoduše vraždit začali a nepřestali, do doby než byli odhaleni, nebo dokud nebyli dopadeni za jiný trestný čin. Jiní zas v průběhu času svoji vražednou aktivitu podstatně omezili, nebo si na roky daly pauzu, aby po ní opět vraždit začali, další dokonce s vražděním úplně přestali bez zjevných objektivních příčin, ale dopadeni byli třeba až za další dlouhé roky. Ač se tedy u některých sériových vrahů shodovala doba délky vražedné aktivity a doba, po kterou daný vrah unikal policii, u mnohých se tyto časové ukazatele lišily. Abych toto tedy vůbec mohl alespoň nějak kvantifikovat a rozlišit, koho do „žebříčku“ zařadím a koho ne, rozhodl jsem se nakonec stanovit u každého z vrahů dvě období: a) délku vražedné aktivity (čili období, od první spáchané vraždy do poslední spáchané vraždy a to bez ohledu na frekvenci vražd – s tím, že pokud byl dotyčný mezitím například uvězněn (za jakýkoli trestný čin – zkrátka přestávka z objektivních příčin), dobu věznění (či dobu trvání jiné objektivní překážky) jsem do výše stanovené doby nezapočítal, b) dobu, po kterou unikali spravedlnosti (čili dobu, po kterou od spáchání první vraždy unikali polici, aniž by byla odhalena jejich vražedná série – pokud mezitím byli odsouzeni za některou z vražd (nikoli za jiný trestný čin!), dobu od první vraždy do dopadení jsem sečetl a po spáchání první vraždy po propuštění z vězení začal opět počítat do dalšího dopadení, atd. – pak udělal součet). Ještě bych chtěl podotknout, že jsem vycházel z běžně dostupných zdrojů, tedy internetu a literatury, takže níže uvedený seznam zahrnuje jen ty „známější“, popsané případy. Domnívám se, že téměř jistě na světě existovaly i další případy extrémně dlouhého vražedného období či unikání spravedlnosti, bohužel nebyl popsány. A jelikož šlo leckdy mezi jednotlivými pachateli o pouhé měsíce či rok, dva rozdílu ve výši stanovených dob, navíc použité zdroje nejsou často přesné (ostatně bez tak jsem posuzoval hlavně množinu vražd prokázaných a u sériový vrahů, obzvláště těch dlouho aktivních, se často předpokládá, že procento neprokázaných vražd není bezvýznamné), tak jsem se striktně nedržel toho, abych vybral ty NEJ, ale snažil se vybrat z těch NEJ ty nejzajímavější. Proto se například do seznamu nedostal Jeffrey Dahmer (vražedná aktivita 13let – 17 obětí), protože nejen, že už je na těchto stránkách jednou detailně zpracován, ale navíc mimo své první vraždy spáchal všechny až mezi lety 1987-1991, a k tomu i tak by se se svými třinácti lety vražedné aktivity „krčil“ až ke konci tohoto „žebříčku“. Ano! Jak sám čtenář níže uvidí, ani třináct let vražedné aktivity a unikání policii by na některé z vyšších umístění v „žebříčku“ prostě nestačilo… 9. John Floyd Thomas, Jr. Narozen : 26. července 1936 ( 80) Dnes (k datu 10. 3. 2017): 80 let, odpykává si trest odnětí svobody na doživotí První spáchaná vražda : listopad 1972 (36 let) Poslední spáchaná vražda : červen 1986 (49 let) Dopaden : 31. března 2009 Vražedná aktivita : 14let Unikal : 36,5 roků Počet obětí : 7 - 20 Druhý díl začínám a na deváté místo řadím sériového vraha z USA, který působil v americkém státě Kalifornie, z čehož pramení jeho přezdívka „The Westside Rapist“(„Znásilňovač za západu“ – vím, překlady přezdívek zní někdy krkolomně a nepřirozeně, ale uvádím kvůli čtenářům, kteří nevládnou angličtině). Tento pachatel se zaměřoval na starší ženy, které napadal v jejich domovech, načež je znásilnil a nakonec udusil většinou za použití polštáře či deky. Takto vysoko v žebříčku se umístil díky tomu, že od své první spáchané vraždy unikal policii neuvěřitelných 36,5 let!!! Z nich byl sice mezi lety 1978 – 1983 uvězněn, ovšem nikoli za vraždu, ale „pouze“ za znásilnění. Jako délku období vražedné aktivity uvádím 14 let, neboť i když byl dopaden až v roce 2009, poslední prokázanou vraždu spáchal v roce 1986. Nicméně jde jen o orientační číslo, protože ač byl oficiálně odsouzen za 7 dokonaných vražd, policisté ho podezírají až z 20 vražd spáchaných v 70. a 80. letech. Jak už bylo uvedeno, k jeho zadržení došlo 31. března 2009 a to na základě poskytnutého vzorku DNA. Výměnou za doznání byl ušetřen trestu smrti a odsouzen k doživotnímu odnětí svobody bez možnosti propuštění. 8. Lonnie David Franklin, Jr. Narozen : 30. srpna 1952 Dnes (k datu 10. 3. 2017): Je mu 64 let, čeká na vykonání trestu smrti První spáchaná vražda : 10. srpna 1985 (32 let) Poslední spáchaná vražda : 1. ledna 2007 (54 let) Dopaden : 7. července 2010 Vražedná aktivita : 18, 5 let Unikal : 24,5 let Počet obětí : 10 – 25+ Osmé místo a na něm další americký sériový vrah, který působil především v Los Angeles v Kalifornii. Franklin je odpovědný za nejméně deset vražd a jeden vražedný pokus. Podezřelý je však až z pětadvaceti mordů. Jako heterosexuální sexuální sériový vrah se zaměřoval výhradně na ženy, pouze jednou jeho domnělou obětí byl muž (přítel jeden ze zavražděné – možný svědek) – za tuto vraždu však nakonec odsouzen nebyl, jelikož chyběl důkaz v podobě DNA. Téměř všechny oběti usmrtil prostřednictvím palné zbraně s ráží 6mm, zbytek uškrtil. Většinu tvořily prostitutky, řada z jeho obětí byla závislá na drogách. Nahé ostatky usmrcených žen odvážel v odpadkových pytlích a zanechával v zanedbaných částech města.L. D. Franklin získal za své aktivní období postupně dokonce dvě přezdívky. První byla „South Side Slayer“ („Vrah z jihu“) – kvůli převážném výskytu jeho prvních obětí, no a v roce 2002 mu byla přiřknuta přezdívka „Grim Sleeper“ neboli „Krutý spáč“ (pozn. autora – ještě jednou - nejraději byl přezdívky nepřekládal, ale třeba pro ty, kteří AJ ovládají ještě méně než já to není od věci…). Touto druhou přezdívkou se plynule dostávám k jeho vražedné aktivitě. První doloženou vraždu spáchal v roce 1985, dvě další přidal v roce 1986, 3 v roce 1987 a 2 v roce 1988. Na rok 1988 připadá i zmíněný pokus o vraždu. A teď pozor, další ženu prokazatelně usmrtil až v roce 2002! Čili za 14 let. Proto výše uvedená, „nová“ přezdívka – „Grim Sleeper“. Poté se dopustil vraždy ještě v roce 2003 a poslední až v roce 2007. Můžeme se pouze domnívat, zda ona 14 letá pauza byla způsobena neúspěšnou vraždou v roce 1988, či se v mezidobí pouze nepodařilo tomuto muži další smrtící útoky přiřadit a prokázat. Uvedu jen, že Losangelští detektivové se přiklání spíše k druhé variantě. Pauzu mezi lety 2003 – 2007 lze vysvětlit lépe – v 2003 odsouzen za jiný trestný čin ke kratšímu trestu odnětí svobody a 3 roky byl buď ve vězení nebo pod probačním dohledem(tyto 3 roky z délky vražedné aktivity odečítám). Abych byl úplný, ve vězení byl poprvé v roce 1989, ale pouze na kratší dobu – v trestním rejstříku měl do roku 2010, kdy byl konečně zadržen za trestný čin vraždy, jen 2 krádeže, jedno napadení a jedno ublížení na zdraví. Lonnie David Franklin jr. byl 10. srpna 2016 Los Angelským Superior Court odsouzen k trestu smrti za každou z obětí.Zajímavostí je, že stejně jako další dva vrazi z této TOP 20 si také rád fotil ženy, včetně obětí, a fotografie uchovával. Po dopadení bylo u něj nalezeno mnoho fotek nahých žen. 7. Karl Denke Narozen : 12. srpna 1870 Zemřel : 22. prosince 1924 První spáchaná vražda : 1903 (33 let) Poslední spáchaná vražda : 1924 (54 let) Dopaden : 20. prosince 1924 Vražedná aktivita : až 21 let Unikal : až 21 let Počet obětí : 30 – 42+ Německý sériový vrah, který byl činný v období kolem 1. světové války v té době pruském (respektive později německém) městě Münsterbergu ve Slezsku (od roku 1945 až do dneška nese město název Ziębice a nachází se v Polsku – odtuď přezdívka „Kanibal ze Ziębice“). Některé zdroje uvádí, že vraždit začal již v roce 1903, jiné, že až v roce 1909 (údajně si vedl záznamy o spáchaných vraždách a první se datuje k 21.2.1903 – proto pravděpodobnější je první datum) jisté však je, že nepřestal vraždit až do svého zatčení 20. 12. 1924 (ostatně i poslední záznam v jeho zápisníčku obsahoval datum 20. 4. 1924). Čtyři dny před Štědrým dnem roku 1924 se z jeho domu podařilo uprchnout tulákovi, na kterého Denke zaútočil sekerou. Přesně to také odpovídalo jeho modu operandi. Tento varhaník z místního kostela si za oběti vybíral bezdomovce a tuláky (především muže, ale i několik žen), které pak zval do svého domu, kde je zavraždil a maso z jejich těl buďto sám konzumoval, nebo prodával na trhu jako maso zvířecí. Takto usmrtil v průběhu svého vražedného období nejméně 30, ale pravděpodobně až 42 obětí. Jelikož dva dny po svém zatčení spáchal v cele sebevraždu oběšením, přesný motiv (zda šlo o zištný, sexuální či jiný) jeho zločinů se nepodařilo přesně objasnit. 6. Serhiy Tkach (česká verze jména: Sergej Tkač) Narozen : 12. září 1952 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 64 let, odpykává si doživotní trest První spáchaná vražda : 1984 (32 let) Poslední spáchaná vražda : 2005 (53 let) Dopaden : srpen 2005 Vražedná aktivita : 21 let Unikal : 21 let Počet obětí : 29 - 100 Na šesté místo řadím sovětského (po rozpadu SSSR ukrajinského) sériového vraha, který byl odsouzen za 29 vražd a 11 vražedných pokusů. Podezřelý je však ze spáchání až více než stovky úmyslných usmrcení! Tzv. „Pologovský maniak„, jak byl nazýván, si za oběti vybíral především dívky a mladé ženy ve věkovém rozmezí 8 – 18 let. Ty usmrcoval udušením ze zardoušení, některé z nich znásilnil a někdy následně dále sexuálně manipuloval s jejich těly. První doloženou vraždu spáchal v roce 1984 a s vražednou aktivitou nepřestal až do roku 2005, kdy byl zatčen. Při absenci trestu smrti byl pochopitelně odsouzen k doživotnímu odnětí svobody. 5. Joachim Kroll Narozen : 17. dubna 1933 Zemřel : 1. července 1991 První spáchaná vražda : 8. února 1955 (21 let) Poslední spáchaná vražda : 3. července 1976 (43 let) Dopaden : 3. července 1976 Vražedná aktivita : 21,5 let Unikal : 21,5 let Počet obětí : 8 – 20+ Páté místo patří německému sexuálnímu sériovému vrahovi přezdívanému „Zrůda z Porúří“ či „Kanibal z Rúr“,který byl odsouzen k doživotí za 8 dokonaných vražd a jeden vražedný pokus. Velice pravděpodobně však usmrtil 14 a více osob (možná až 20). Za oběti si vybíral téměř výhradně (mimo jednoho muže a jedné starší ženy) mladé ženy a děti. Způsoby usmrcení měnil (rdoušení, škrcení, ubodání, v jednom případě utopení). Rovněž se na některých svých obětech dopouštěl ofenzivního čtvrcení a kanibalismu. Pauzy mezi jeho jednotlivými vraždami trvaly někdy i několik let, a to především proto, že pachatel věnoval vyhledávání „objektů“ a situací vhodných pro atak mnoho času a dokázal odložit útok, pokud pro něj nebyly vhodné podmínky. Tvrzení ohledně délky vražedných pauz lze ovšem brát s určitou rezervou, neboť se předpokládá, že řada trestných činů vraždy mu nebyla prokázána nebo s ním nebyla vůbec spojována. Ač by se na základě zmínky o času stráveném slíděním po obětech a hledání nejlepších příležitostí pro útok, s připočtením doby unikání policejním orgánům mohlo zdát, že šlo o velice mazaného vraha, jedním ze specifických znaků tohoto pachatele byla naopak jeho velmi nízká inteligence. 4. Rober Lee Yates Narozen : 27. května 1952 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 64 let, čeká na výkon trestu smrti ve Washingtonské státní věznici Walla Walla První spáchaná vražda : 13. července 1975 (23 let) Poslední spáchaná vražda : 13. října 1998 (46 let) Dopaden : 18. dubna 2000 Vražedná aktivita : 23 let Unikal : 25 let Počet obětí : 13 - 16 Těsně pod „stupně vítězů“ zařazuji amerického sériového vraha, tzv. „Spokane Serial Killer“ neboli „sérového vrah ze Spokane“ odsouzeného k trestu smrti za 13 vražd a jeden vražedný pokus. Yates útočil téměř výhradně na prostitutky. S nimi míval často sex, někdy s nimi užíval i drogy. Všechny své oběti usmrtil pomocí palné zbraně ráže 0,25mm. Svých prvních dvou vražd se dopustil v jeden den roku 1975 (oběti student a studentka), které zastřelil, když byli na pikniku u jezera. V roce 1977 narukoval do armády, účastnil se mnoha zahraničních misí a vystoupil z ní až v roce 1996. Není doloženo, že by po první dvojnásobné vraždě po dalších 13 let spáchal nějakou další. Až v průběhu roku 1988 usmrtil jednu prostitutku a jednu se zavraždit pokusil. Po odchodu z armády v roce 1996 pak začal vraždit vysokou frekvencí a během tří let mezi 1996 – 1998 spáchal dalších nejméně 10 dokonaných útoků. 3. Volker Eckert Narozen: 1. července 1959 Zemřel : 2.července 2007 První spáchaná vražda : 7. května 1974 (14 let) Poslední spáchaná vražda :2. listopadu 2006 (47 let) Dopaden : 17. listopadu 2006 Vražedná aktivita : 26, 5 let Unikal : 32, 5 let Počet obětí : 6 – 9+ Místo třetí - německý sériový vrah, který však díky své profesi řidiče náklaďáku páchal své zločiny napříč Evropou. Nedotčena nezůstala ani Česká republika, kde byl podezříván minimálně z jedné (tělo bylo nalezeno v západních Čechách poblíž dálnice), ale podle některých zdrojů až ze tří vražd. Jako oběti si vybíral ženy, především prostitutky, které poté znásilňoval a škrtil. S počtem obětí je to problematické, neboť Eckert spáchal sebevraždu v cele dříve, než se případ stihl dostat k soudu, tedy oficiálně nelze uvést v kolika případech existovaly přesvědčivé důkazy (zajímavostí je, že sebevraždu spáchal v noci v den svých 48. narozenin – údajně hlavně proto, že se od něj odvrátila i jeho sestra). Nicméně některé zdroje uvádí, že byl obviněn ze spáchání 19 vražd mezi lety 1974 - 2006! Další zdroje zas uvádějí, že byly nalezeny důkazy (či se dokonce přiznal) „pouze“ ke spáchání 9 (jinde 6) vražd, přičemž u několika dalších existovalo silné a důvodné podezření. Jedním ze specifických znaků tohoto pachatele je, že měl silný fetiš na ženské vlasy, které ho již od dětství vzrušovaly. Rovněž, je zajímavé, že si jako památku pořizoval fotky svých obětí a dalších žen (fotky pak byly nalezeny v jeho kamionu). Dopaden byl díky záznamu kamery z parkoviště, kde byl viděn se svojí poslední obětí. S délkou vražedné aktivity je to v tomto případě složitější. První vraždu spáchal již v roce 1974 ve svých necelých 15 letech, kdy uškrtil svoji spolužačku. Vraždu úspěšně fingoval jako sebevraždu oběšením. Dalšího usmrcení cizí osoby se možná dopustil až v roce 1987, kdy bylo nalezeno tělo mladé ženy pohozené v lese poblíž Plauenu, kde vyrůstal a toho času bydlel – z této vraždy je však pouze podezírán. Od roku 1988 do roku 1994 byl ve vězení za napadení dvou žen. A opravdu aktivní období měl pak až mezi lety 2001-2006 (někde uvedeno od r.1999 – což je rok, kdy se začal živit jako dálkový řidič).V tomto období stihnul minimálně 5, pravděpodobněji 8 a možná ještě více vražd v několika evropských státech. 2. Nanny Hazel Doss Narozena : 4. listopadu 1905 Zemřela : 2. června 1965 První spáchaná vražda : 1927 (22 let) Poslední spáchaná vražda : 1953 (48 let) Dopadena : 1953 Vražedná aktivita : 26 let Unikala : 26 let Počet obětí: 1 - 11 Druhé místo v tomto žebříčku TOP20 nejdéle aktivních sériových vrahů patří ženě. Je jí americká sériová vražedkyně, travička, která byla přezdívána také jako „chichotající se Nanny“ (Giggling Nanny)“ nebo také „černá vdova“ (The Black Widow)“. Nanny Doss se v roce 1954 přiznala k usmrcení 11 osob. Jejími oběťmi se stali 4 manželé, 2 děti, 2 sestry, matka, tchýně a vnuk. I přes své přiznání však byla souzena pouze za jedinou vraždu, a to tu poslední z roku 1953. Kvůli ní se na její sérii přišlo a důkazy zde byly nejsilnější. Tehdy usmrtila svého pátého manžela obrovskou dávkou arseniku. I za tuto jedinou vraždu byla v roce 1955 odsouzena k doživotnímu vězení. Motivy jejích činů byly jak zištné, kdy si nechala proplácet pojistky manželů, tak osobní, kdy se například mstila a řešila svoji nenávist či nepohodlnost zavražděných osob. 1. Dennis Rader Narozen : 9. března 1945 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 71 let, odpykává si doživotní trest v nápravném zařízení El Dorado v Kansasu První spáchaná vražda : 15. ledna 1974 (28 let) Poslední spáchaná vražda : 19. ledna 1991 (45 let) Dopaden : 25. února 2005 Vražedná aktivita : 17 let Unikal : 31 let Počet obětí: 10 + Jako pomyslného „vítěze“ mého zkoumání sem nakonec vybral novodobého amerického sériového vraha, který jistě patří mezi ty nejznámější. Je jím Dennis Rader, známý také pod přezdívkou „B.T.K killer“ ( zkratka „BTK“ odkazuje na jeho signaturu „Bind, torture, kill“– čili „spoutat, mučit, zabít“). Své první doložené vraždy a také té nejděsivější se dopustil v roce 1974 a to hned na 4 obětech (členové jedné rodiny včetně dvou dětí), které brutálně usmrtil v jejich domě. V průběhu roku 1974 pak zabíjel ještě jednou. V následujících letech vraždil následujícím tempem: 1977 – 2 vraždy, 1985 - 1 vražda, 1986 – 1 vražda, 1991 – 1 vražda. Další vraždu měl údajně naplánovanou na závěr roku 2004, dokonce už stalkoval svoji oběť. Pokud by uskutečnil tuto vraždu, pak by jeho vražedná aktivita trvala neuvěřitelných 30 let – a to je jeden z důvodů, proč ho řadím do čela žebříčku! Radera se podařilo dopadnout v únoru roku 2005 na základě jeho obnovené komunikace s médii a policií. Před tímto dopadením Rader nikdy nebyl trestán za vraždu, dokonce nebyl trestán za jakýkoli jiný trestný čin,tedy od prvního dokonaného útoku unikal policii dlouhých 31 let!!! Kvůli své komunikaci s veřejností, kvůli tomu, že útočil přímo v domech obětí, kvůli způsobu, jakým pak s oběťmi nakládal (mučil je),Raider doslova děsil celé kansaské město Wichita s cca 300 000 obyvatel. Nakonec od soudu odešel s 10 doživotími tresty - 1 za každou z vražd - a možností podmínečného propuštění nejdříve v roce 2180. Specifickým znakem Radera je určitě zmíněná kominukace s policií a médii. První dopis zaslal do redakce Wichita Eagel již 22. října 1974. Pak pokračoval v komunikaci s novinami či policií do roku 1979. Poté se ozval v roce 1988 a pak až 19. března 2004, s tím že se vrací na „scénu“.Do svého zatčení v únoru 2005 stihnul zaslat dalších 7 dopisů a 3 balíčky. BONUS David Parker Ray Narozen : 6. 11. 1939 Zemřel : 28. 5. 2002 Počet obětí : 0 - 60 Tohoto pachatele zařazuji jako bonusového, protože nebyl nikdy usvědčen z trestného činu vraždy. Odsouzen byl „pouze“ za únos a mučení 2 žen, kterým se podařilo uprchnout. Dle spolupachatelů ale spáchal několik vražd a policie jej dokonce podezřívala ze spáchání až 60! Než však kriminalisté stačili jeho případ došetřit, David Parker Ray zemřel ( 2 roky po svém zatčení). Své oběti mučil a zneužíval i několik dní ve svém zvukotěsném karavanu, který sám nazýval „Toy box“(„hrací skříňka“) v americkém státě Nové Mexiko. Tento pachatel mohl být činný možná již od 60. let až do roku 1999!! Což by znamenalo, že jeho vražedná aktivita i doba, po kterou unikal policii, trvala mezi 30-40 lety!! Javed Iqubal Mughal Narozen : 8. října 1956 Zemřel : 8. října 2001 Počet obětí : 100 Dalším bonusovým exponátem je pakistánský sexuální sériový vrah, který se zaměřoval na mladé chlapce ve věku mezi 6 – 18 lety. V roce 1999 se sám přiznal místním novinám a policii, že ve svém domě mučil, znásilnil a uškrtil kolem 100 nezletilých chlapců – které v drtivé většině hledal mezi sirotky a dětmi bez domova. Jejich těla následně rozčtvrtil a rozpustil v kyselině. Policie poté v jeho domě našla podrobné poznámky o jeho hrůzných činech a mnoho důkazů, včetně několika částečně rozpuštěných těl, šatstva, fotografií obětí atd. Za to byl vynesen rozsudek trestu smrti oběšením, a vzhledem k jeho modu operandi též symbolický trest v podobě rozřezání na 100 kousků a jejich rozpuštění v kyselině. Než však mohl být rozsudek vykonán, byl Iqbal nalezen mrtvý ve své cele. Je otázkou od kdy skutečně tento vrah své zločiny páchal, to se i vzhledem k zemi působení nepodařilo dohledat, ale s přihlédnutím k počtu obětí je pravděpodobné, že po dlouhé a dlouhé roky. Specifickým znakem tohoto sériového vraha bylo i to, že k vyhledávání svých obětí využíval několik mladíků. Těm diktoval své požadavky a oni za odměnu na ulici takové chlapce vytypovávali a poté mu je vodili. Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno Komentáře

Recenze knihy "Zločin jak ho pamatuju", která je vzpomínkou na známé kriminální kauzy z pera investigativního novináře Josefa Klímy. Zločin jak ho pamatuju - Josef Klíma Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Zločin jak ho pamatuju Autor: Josef Klíma Nakladatelství: Andrej Šťastný Rok vydání: 2018, 165 stran Tentokrát si vezmu na paškál knihu jednoho z nejznámějším a nejzkušenějších českých novinářů, „veterána“ investigativy Josefa Klímy , která nese název „Zločin jak ho pamatuju “. Děj, respektive spíše v knize popisované období, se začíná odehrávat těsně po Sametové revoluci , kdy se autor formou vzpomínek vrací k nejznámějším kauzám porevolučních let a také vývoji zločinu v průběhu 90. let a po přelomu milénia. Nejde jen o vzpomínky samotného Josefa Klímy, ale ke slovu se dostane i řada bývalých kriminalistů, novinářů , ale třeba i zpravodajců či tehdejších politiků . Autor pak postupně zmíní kauzy: Ivana Jonáka , vraha Vlasáka , Jaroslava Starky a Radovana Krejčíře , Orlického gangu včetně Karla Kopáče , Jiřího Kajínka , dále se věnuje např. prostituci , používání tzv. „bílých koní “, kauze lehkých topných olejů , „harvardovým fondům“ Viktora Koženého a dalším podvodům kolem kupónové privatizace, pokračujíc přes Františka Mrázka a jeho předchůdce Antonína Bělu , aby vše skončilo někdy kolem roku 2010, kdy se krátce dostane i na Andreje Babiše . Jde zkrátka o takový stručný přehled organizovaného zločinu v České republice od počátku 90. let, do cca roku 2010, přičemž slovo STRUČNÝ zdůrazňuji. Právě stručnost je taková červená nit, která se táhne celou knihou, a kterou ve spojení s tak obřími případy považuji za její hlavní nedostatek, protože člověk, které popisované zločiny předem nezná, by se v nich mohl špatně orientovat, případně musel od daných jedincích více dohledat. Stručnost však naopak znamená, že kniha skvěle odsýpá a není problém ji „zhltnout“ na jeden či dva zátahy (čemuž přispívá i pouhých 165 stran knihy). Co se týče plusů, tak za ty považuji osobní zážitky a vzpomínky autora knihy, díky kterým se čtenář dozví třeba o některých jeho zajímavých setkáních s popisovanými mafiány, ale také třeba o zážitcích s bodyguardy, kteří mu byli přiděleni, o výhružkách, kterým musel čelit, ale také o jeho názorech na funkci a metody novinářské práce. Suma sumárum, jako vzpomínková osobní kniha Josefa Klímy „na zločin jak ho pamatuje“, případně jako zdroj zajímavých perliček k popisovaným kauzám, dobrá volba, která vás jistě pobaví a ukrátí pár chvil. Koho však především zajímají ony samotné kauzy a chtěl by se do nich ponořit hlouběji, měl by raději sáhnout po jiném knižním titulu. Proto dnes volím průměrné hodnocení - za 3. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3 Další knihy