Recenze výborné knihy "Kriminalista", která mapuje a popisuje život jednoho z nejznámějších českých kriminalistů plk. Jiřího Markoviče. Autor: Patr Šámal. Kriminalista - Petr Šámal Koupit knihu Další knihy Název: Kriminalista Autor: Petr Šámal Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2015, 300 stran Dnes se podíváme na zoubek knižnímu titulu autora P. Šámala s názvem "Kriminalista". A udělám pro tentokráte několik výjimek oproti jiným recenzím. Začnu tím, že rovnou prozradím, že jde o dílo výborné, které dle mého nezaslouží nic jiného než plné hodnocení tedy: 1! Dokonce jsem vyzkoušel to, že jsem knihu po zakoupení nechal chvíli kolovat a od všech se jí dostávalo jen chvály. Proč? A o čem kniha tedy je? No, ona ani tak není o „něčem“, jako hlavně o NĚKOM! A tím dotyčným není nikdo jiný, než asi nejznámější, nejuznávanější a nejrespektovanější, český emeritní kriminalista Plk. Jiří Markovič. Bývalý špičkový vyšetřovatel, šéf pražské mordparty a později dokonce šéf celého odboru, který do důchodu odešel v roce 1999. Žijící legenda česko-slovenské kriminalistiky. Hned v první části knihy je popisován jeden z klíčových případů Markovičovy kariéry, a to případ sexuálního sériového vraha, tzv. „spartakiádního vraha“, Jiřího Straky. Tato kapitola má formu poutavého a napínavého vyprávění, prokládaného příjemným rozhovorem o případu a detailech práce policie, který vedou autor knihy a plk. Markovič. Forma přátelského a upřímného rozhovoru se pak prolíná celou knihou. Druhá část se pak věnuje období dětství, dospívání a především počátkům a vývoji kariéry mladého policisty. Zde můžeme prozradit, že platí pravidlo, že počátky jsou vždyčky těžké... V další části se pak kniha věnuje okolnostem smrti Pavla Wonky a jeho spolupráci s Stb, kde se plk. Markovič rovněž vyjadřuje k jeho nedávnému vyznamenání z rukou prezidenta republiky. Následuje část, kde je popisován netradiční případ z 90. let, kdy bylo na území ČR nalezeno v rukách osob cizí státní příslušnosti téměř 3 kg obohaceného uranu. Předposlední část, a troufám si říct možná ta nejsilnější a nejlepší (aniž bych se jakkoli chtěl dotknout ostatních částí knihy), detailně zpracovává případ vraždy se sadistickou komponentou. Tato kapitola má velkou přidanou hodnotou a obsahuje pro čtenáře obrovské překvapení a rozuzlení, nebo spíše uzavření případu, které však nebudu prozrazovat. Poslední část pak je rovněž o osobě bývalého kriminalisty, pro změnu však ústy jeho rodiny, kolegů a přátel. Mám ve zvyku v těchto místech nejprve uvést plusy knihy a poté mínusy. Tentokráte to udělám opačně. Mínusy mne totiž nenapadají, snad jen, že mi bylo líto toho, že jsem knihu tak brzy zhltnul a nebyla delší. Opravdu! Jako plusy pak uvedu například výbornou foto přílohu, sem tam opisy originálních policejních zpráv, podrobné řešení otázek a úvah týkajících se forenzní psychologie. Rovněž jako plus lze označit to, že v knize čtenář nalezne i mnoho dalších zajímavých případů z praxe plk. Markoviče. Za všechny budu jmenovat případ osmasedmdesátiletého vraha anebo případ recidivisty, který zneužil desítky mladistvých. A úplně největším pozitivem tohoto titulu je, že kniha je především o samotné osobě „Pana kriminalisty“. Tedy o jeho koníčcích, rodině, houbaření, o chatě na Šumavě, o kolezích (policistech, lékařích, psycholozích)…Zkrátka nejen o Jiřím Markovičovi jako kriminalistovi, ale i o Jířím Markovičovi jako zajímavém, úžasném a opravdovém člověku. Člověku, o kterém stojí za to psát knihy! A za to autorovy opravdu tleskám a děkuji za výborné zpracování. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1 Komentáře

Článek o švýcarském sériovém vrahovi jménem Werner Ferrari, který v 70. a 80. letech 20. století připravil o život minimálně 5 dětí. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Werner Ferrari 26. 11. 2023 Werner Ferrari - švýcarský sériový vrah, který má na svědomí nejméně 5 vražd. Zaměřoval se na dětské oběti obou pohlaví, které nejčastěji unášel z venkovních slavností. Motiv jeho zločinů byl ryze sexuální, když šlo o diagnostikovaného pedofila. První oběť připravil o život v roce 1971, za což byl záhy odsouzen. Po propuštění z vězení ve svém běsnění pokračoval až do roku 1989. Skutečný počet dětí, které zemřely jeho rukou, zůstává dodnes nejasný. Narozen:29 . 12. 1946 Nyní:doživotí Země: Švýcarsko Počet obětí: 5+ Unikal: min. 9 let Vražedná aktivita: 1971 -1989 Přezdívka: "vrah dětí" Tento článek se bude věnovat případu sériového vraha, o kterém řada čtenářů asi nikdy neslyšela. Je to paradox, protože jde o jednoho z nejznámějších švýcarských pachatelů , navíc nejde o výlet do příliš vzdálené minulosti. Přesto případ, zřejmě shodou náhod, uniknul pozornosti tuzemských „true crime “ autorů a my si proto dovolujeme toto opomenutí napravit. Jde o případ, který se stal smutným mementem švýcarské kriminalistiky a trestního soudnictví , protože je pravděpodobné, že nebýt jistých nedostatků ve vyšetřování a přístupu soudů, mohlo být obětí méně. Tento tísnivý fakt pak ještě více zesiluje to, že se oběťmi vraha stávaly výhradně děti . Jméno dotyčného zní Werner Ferrari . Werner Ferrari Úvod Než se v článku vrhneme na samotné vyprávění, prozraďme rovnou, že stejně jako v případě mnohých jiných sériových pachatelů, i zde dodnes existuje řada otazníků vztahujících se ke skutečnému počtu obětí . U vrahů, kteří jsou aktivní po dlouhá léta, navíc se těla některých jejich domnělých obětí vůbec nepodaří najít, je totiž takřka nemožné s jistotu na ně ukázat prstem, natož je odsoudit. Nejinak tomu je i v tomto případě. Tedy ač dle mínění soudů lze v této kauze pachatele spojovat se šesti vraždami (k čemuž se ale ještě budeme muset vrátit), existuje podezření , že klidně mohl připravit o život 12 , případně i více obětí ! V článku se ke všem dostaneme, ale postupně. Vraždy dětí Psal se 16. květen 1980 . Bězný pátek v neveliké obci Würenlos na severu Švýcarska, kdy se 12letá dívka jménem Ruth Steinmann jako obvykle vydala na kole ze školy domů… Jenže hodiny přibývaly a usměvavá, modrooká Ruth stále nikde. Jelikož se toto v rodině nestávalo, rodiče pochopili, že něco není v pořádku a znepokojeni výjimečnou situací se dceru po 18.hod vydali do okolí hledat. Otec zrovna procházel kolem lesní oblasti „Chefihau“, když spatřil mladého muže v brýlích a hnědé bundě , jak tlačí moped a vychází z lesního porostu na silnici. Oba se na sebe na vzdálenost asi 50 metrů podívali a na moment ustrnuli, ale řidič mopedu si jen v mžiku upravil vlasy a vydal se směrem od přicházejícího otce. Netrvalo dlouho a otci se v lesním porostu naskytl vskutku žalostný pohled . Ruth ležela nahá na zádech, pulovr měla pevně utažený kolem krku , ponožku nacpanou hluboko v krku , zatímco ostatní svršky byly pohozeny kolem. V oblasti genitálií měla dívka krvavé rány a na levém prsu zřetelný lidský kousanec . Na těle mrtvoly byl nalezen lidský vlas i s kořínkem . Rozjelo se rozsáhlé pátrání po vrahovi, ale kriminalisté úspěšní nebyli. Ruth Steinmann 27. října 1983 se nevrátil domů 10letý Benjamin Egli z Bassersdorfu . I v tomto případě se jej v den zmizení pokoušeli hledat rodiče a rovněž místní policisté, nicméně bez úspěchu. Tělo zardoušeného chlapce bylo nalezeno o den později houbařem v lese u cca 20 km vzdáleného Steinmauru . Mrtvolka byla nalezena oblečená bez známek dalších zranění (později se ukázalo, že jej tehdy pachatel nalákal do svého auta pod záminkou, že jej odveze domů). Benjamin Egli Daniel Suter 7. srpna 1985 trávil 7letý Daniel Suter den se svými rodiči na vesnické slavnosti v Rümlangu . Chlapec pobíhal mezi atrakcemi, až se rodičům ztratil. Ti po něm pochopitelně horečnatě pátrali, a když neuspěli, obrátili se na policii. Do následného pátrání se zapojili jak policisté a požárníci , tak dobrovolníci . Bylo využito speciálně vycvičených psů, vrtulníku i auta s reproduktorem , ale chlapce se bohužel přes vynaložené úsilí najít nepodařilo. Až o tři dny později spatřil zemědělec v kukuřičném poli u asi 30 km vzdálené obce Riniken jeho mrtvolku . Ta byla převázána šňůrou a nesla stopy po škrcení . 17. října 1987 došlo ve Windischi k únosu 10letého Christiana Widmera . Hoch se „ztratil“ za podobných okolností jako předchozí oběť. Osudného dne se konala v městě slavnost a chlapec se vzdálil ze sálu, kde byl spolu se svými rodiči. Od té doby po něm nebylo vidu ani slechu. Nalézt se jej podařilo až při následné pátrací akci v lese u několik kilometrů vzdáleného Rinikenu . Místo nálezu bylo jen několik stovek metrů vzdálené od místa , kde byl nalezen Daniel Suter o dva roky dříve. Okolnosti únosu i místo nálezu nasvědčovaly tomu, že v okolí působí sériový vrah . Jen tentokrát byl pachatel ještě více brutální . Zavražděný chlapec ležel v pozici na břiše, kalhoty měl stažené a v análním otvoru měl zastrčenou větev. Nedaleko mrtvoly byl pohozen pásek, kterým byla oběť uškrcena . Christian Widemar Veřejnost byla pochopitelně pobouřena a vystrašená. Do pátrání po neznámém pachateli byla zapojena masmédia a v obecním sále Rinikenu police uspořádala besedu , kde nastínila učiněná opatření k dopadení pachatele, aby veřejnost, pokud možno, alespoň trochu uklidnila. Fabienne Imhof Nic naplat. V sobotu 26. srpna 1989 se 9letá Fabienne Imhof účastnila s rodiči vesnické zábavy v obci Hägendorf . Když se v pozdní odpoledne šli rodiče navečeřet do jedné z restaurací, dívka zůstala se svou 8letou kamarádkou a obhlíželi atrakce a stánky. Rodiče dívky se po večeři rozhodli navštívit ještě další restaurační zařízení a dívky je tak musely hledat. Toho využil cizí muž , který je oslovil a nabídl jim, že jim rodiče pomůže najít. Když dívky vyvedl z bezprostředního centra obce, řekl mladší z dívek, aby na místě počkala a sám pokračoval s Fabienne dál. Dívce se brzy podařilo své rodiče najít, ale na ty Fabienniny čekala krutá zpráva, že jejich dcera odešla v doprovodu neznámého muže. Vzhledem k závažnosti situace následovalo neprodlené policejní pátrání v obci i jejím okolí, ale dívku se téhož dne najít nepodařilo. Pátrání pokračovalo i v neděli, kdy byla její mrtvolka odpoledne nalezena v houští na okraji lesa . Zavražděná měla vyhrnutou sukni, chyběly jí kalhotky, na krku byly zřetelné stopy po škrcení a v pochvě měla zastrčenou asi 30cm dlouhou větev. Jak je z popisu únosu zřejmé, kriminalisté v tomto případě získali klíčovou stopu - popis pachatele , který jim poskytla kamarádka zavražděné. Když se v úterý 29. srpna sešel tým kriminalistů zabývající se únosy a vraždami dětí k operativní poradě, jeden z nich učinil tip, že pachatelem by mohl být 43 letý Werner Ferrari , který nejen, že odpovídá popisu , ale před 18 lety byl odsouzen pro velmi podobnou vraždu 10letého chlapce ! Werner Ferrari První vražda K vraždě došlo 6. srpna 1971 u obce Reinach . Obětí se stal chlapec jménem Daniel Schwan . Ferrari ho z obce unesl do pár kilometrů vzdáleného lesa a tam ho zardousil . Policii se tehdy jeho tělo podařilo objevit až za několik dní, ale Ferarri hned den po vraždě udělal obrovskou chybu. Zavolal totiž do jedné z restaurací a ptal se své známé , zda-li již bylo vyhlášeno pátrání po uneseném dítěti rozhlasem. Jenže v té době o tom, že je chlapec pohřešován, nebylo nic zveřejněno a tak Ferrari vzbudil podezření, což vedlo k jeho zatčení. Po pár dnech zapírání se navíc k vraždě přiznal , ač okolnosti , které vyšetřovatelům vylíčil, vzbuzovaly přinejmenším pochyby . Ferrari totiž tvrdil, že chlapec v lese z ničeho nic začal křičet, což v něm vyvolalo traumatizující vzpomínky na jeho dětství a jeho snahou bylo pouze dítě umlčet . Kvůli tomu jej prý na velmi krátkou chvíli chytil za krk, a když z „šoku “ procitnul, chlapec před ním ležel mrtvý. Myslel prý, že musel zemřít na infarkt, protože vše se odehrálo strašně rychle. Ve vazbě pak napsal dopis matce zavražděného chlapce, ve kterém se omluvil a vysvětloval, že vše bylo neúmyslné. „Asi se ptáte, proč se to stalo, ale to já také. Každý den, dokonce i v noci o tom přemýšlím “, zaznělo v dopise. Ferrari byl za tuto vraždu odsouzen ke 12 letům odnětí svobody , ale propuštěn byl již 11. srpna 1979 , tedy po pouhých 8 letech. Navzdory opakovaným varovným posudkům psychologů a psychiatrů! Daniel Schwan Dětství a mládí Pojďme se nyní blíže podívat na rodinnou, osobní a kriminální anamnézu Ferarriho. Kdybychom to měli shrnout do jediné věty, šlo by uvést: Dětství politováníhodné, psyché neuspořádané, kriminální kariéra bohatá . Ostatně, šlo o podobnou cestu, kterou si prošla řada jiných sériových vrahů. Ferrari se narodil 29. prosince 1946 osmnáctileté , neprovdané matce a svého biologického otce nikdy nepoznal . Do čtyř let věku tak žil převážně u svých prarodičů z matčiny strany, zatímco matka, eufemisticky řečeno, „hledala nového tatínka“. To se jí podařilo roku 1950 , kdy se provdala a vzala si malého Wernera k sobě . Jenže otčím byl alkoholik, který Wernera bil . Manželství tak skončilo po čtyřech letech rozvodem, ač v něm pár stihnul zplodit dva potomky. Někdy koncem roku 1953 byl téměř sedmiletý Werner umístěn do dětského domova , kde pak s krátkými přestávkami strávil 10 let života . Co se týká jeho osobnosti, lze uvést, že již od raného dětství byl vzdorovitý, neposlušný, často lhal a od nízkého věku kradl . V období povinné školní docházky navštěvoval pomocnou školu , kde měl velmi slabé výsledky . U Ferrariho šlo rovněž vysledovat minimálně dva znaky tzv. Macdonaldovy triády (týrání zvířat, žhářství, noční pomočování ). Ohledně „enuresis nokturna “ lze uvést, že Ferrari se ve spánku pomočoval až do dospělosti. Žhářství se pak začal dopouštět kolem puberty, kdy se mimo toho běžně dopouštěl drobných krádeží . Týrání zvířat zdroje nezmiňují, co však bylo pozorováno již ve velmi brzkém věku , byl jeho sexuální zájem o děti obou pohlaví. Kvůli neustálým drobným krádežím a žhářství byl coby mladistvý na ročním pozorování v psychiatrické léčebně (prvnímu psychiatrickému vyšetření byl podroben již v osmi letech ) a v 18 letech byl přemístěn do výchovného ústavu . Odtud často utíkal a na útěku se dopouštěl méně závažné trestné činnosti. V devatenácti letech byl kvůli nezvladatelnému chování opět hospitalizován na psychiatrické klinice , kde posuzující lékař v posudku doslovně varoval: “V budoucnu by se mohl dopustit sexuálního deliktu na dítěti. “ Trefný a prorocký odhad, bohužel nic platný. V letech 1967 – 1971 mladý Werner Ferrari často střídal nekvalifikovaná zaměstnání , kdy většinou pracoval jako pomocní dělník. Z hlediska pracovní morálky a výkonu byl sice většinou hodnocen velmi nadprůměrně a zaměstnání tak v drtivé většině opouštěl z vlastního popudu, ale obdobné práce ho zkrátka vůbec nebavily. Snil totiž o pozici vychovatele v dětském domově . Mimochodem, v letech 1986 – 1987 Ferrari několik měsíců skutečně pracoval, co by pomocný kuchař v dětském domově , než se ukázalo, že byl dříve odsouzen za sexuální trestný čin na dítěti. Doma též hromadil literaturu o dětských domovech , jejich činnosti a odebíral i odborné časopisy na toto téma . Jeho zálibou pak mimo vaření bylo sbírání železničních modelů , se kterými si rád v přítomností dětí hrával. Inu pedofil… S matkou, ani sourozenci se nestýkal . V tomto duchu vše pokračovalo do roku 1971 , kdy se dopustil již zmíněné první vraždy. V návazném psychiatrickém posudku bylo uvedeno, že jde o schizoidní, primitivní osobnost pedofilního zaměření . Znalec uvedl, že tuto sexuální preferenci nelze léčit a doporučil kastraci , k té však Ferrari souhlas nedal . Werner Ferrari v roce 1971 Trest za pět vražd Tolik k historii Wernera Ferrariho a nyní zpět na časovou osu, která byla opuštěna 30. srpna 1989 , v den, kdy byl zatčen. Podezřelý nejprve doznal, že se účastnil oslav v Hägendorfu , ale vraždu malé Fabienne popíral navzdory pozitivní rekognici ze strany její kamarádky. Proto byl změněn vyslýchající policista a rozhovorů se ujal starší policista s „otcovským“ přístupem, který se snažil s Ferrarim navázat kontakt. To vedlo k tomu, že asi o čtrnáct dní později učinil Ferrari doznání prostřednictvím dopisu . V něm tvrdil, že osudného dne došel s dívkou na okraj lesa, kde ji začal osahávat, ale když se dívka kvůli tomu rozplakala, udeřil ji do obličeje, což vyvolalo ještě naléhavější pláč. Ferrari tak prý pocítil strach, aby ji nikdo neslyšel, a proto ji natlačil obličej do země a začal ji rdousit. Poté dívce, prý ze vzteku, vrazil větev do pochvy a vrátil se do vsi. Jelikož byl modus operandi vraždy velmi podobný, jako v případech dalších, výše uvedených vražd, byl Ferrari vytěžován i k nim . Ač to opět nějakou dobu trvalo, nakonec se postupně doznal ke všem , krom vraždy Ruth Steinmann z května 1980. Dlužno dodat, že svá doznání několikrát odvolal a pozměňoval , čili nešlo o žádné spontánní, upřímné výpovědi plné lítosti. Naopak Ferrari se vždy snažil zločiny vykreslit tak, aby to co nejvíc vyznělo v jeho prospěch. Nikdy prý nechtěl žádné dítě usmrtit, ani způsobit žádnou bolest. Každá z vražd prý byla „pouze“ důsledkem toho, že dítě křičelo a on se bál prozrazení. Přes vytrvalé zapírání viny v případě vraždy 12leté Ruth Steinmann a přes to, že před soudem všechna svá doznání opět odvolal, byl Werner Ferrari v roce 1995 odsouzen soudem v Badenu za pět vražd k doživotnímu vězení . Kdo by se domníval, že tímto rozsudkem kauza skončila, případně že jsme již v článku popsali všechny trestné činy, ze kterých byl Ferrari podezírán, šeredně by se mýlil! Další vraždy Totiž, výše uvedené případy jsou jen těmi , za jejichž spáchání byl Ferrari v roce 1995 odsouzen . V průběhu 80. let ale bylo ve Švýcarsku zavražděno (případně uneseno ) mnohem více dětí a mladistvých, tedy u sériového pachatele se nabízí otázka , zda-li by jej nešlo spojit i s dalšími případy. Samozřejmě, ne každý únos a vraždu nezletilého, které se ve Švýcarsku v průběhu 80. let staly, lze automaticky spojovat s Ferrarim. Ostatně za několik takových vražd byli odsouzeni jiní pachatelé. Za pozornost však v tomto kontextu stojí minimálně 11 případů , které nesou řadu shodných znaků s prokázanými zločiny Ferrariho, a které nebyly do dneška objasněny . Pojďme se na každý z nich podívat a vezměme to chronologicky. 22. září 1981 odpustil 14 letý Peter Perjesy večerní trénink v stolním tenise ve škole v obci Wattwil . Jeho zamčené kolo a bunda byly nalezeny v přístřešku před školou, ale školák se beze stopy ztratil . Peter Perjesy 20. března 1982 se 8leté děvčátko jménem Rebeka Bieri vracelo domů spolu s ostatními dětmi ze sobotního vyučování z města Gettnau . Dívka se trochu opozdila za zbývající skupinou dětí a domů už se nevrátila. Následné policejní pátrání zůstalo bez úspěchu. O dva dny později byla nalezena její školní taška a části jejího oblečení asi 30 km od místa zmizení. Až 15. srpna byla nalezena její mrtvola poblíž obce Niedrbipp , která je asi 33 km vzdálená od místa únosu. Mrtvolka měla obnaženou spodní část těla a kolem krku byly uvázány její punčochy. Rebeka Bieri 31. července 1982 zmizely dvě dospívající dívky - 17letá Brigitte Meier a 15letá Karin Gattiker . Obě byly naposledy viděny v poledne na křižovatce v maličké obci jménem Kobelwies , kde zřejmě řešily kudy dál. Dívky totiž byly na několikadenním cyklistickém výletě. Stejného dne večer byla jen několik metrů od této křižovatky viděna pohozená kola a batohy dívek. Téhož dne pak byly dívky nahlášeny jako pohřešované. Přes následnou masivní několikatýdenní pátrací akci, do které byla zapojena jak policie, včetně vrtulníku, tak hasiči, potápěči a dobrovolníci, se dívky nepodařilo najít. Až devět týdnů po zmizení zahlédl náhodný svědek mrtvolu jedné z dívek v nepřístupném terénu pod křišťálovou jeskyní nad obcí Kobelwald . Pár metrů od ní se pak nacházely ostatky druhé z dívek . Přes značný rozklad těl policie vyšetřovala čin jako vraždu a předpokládala, že pachatel musel oblast dobře znát. Kriminalisté měli i několik konkrétních podezřelých, včetně jednoho sexuálního delikventa přímo z Kobelwaldu, ale nikomu z nich se dvojnásobnou vraždu nepodařilo prokázat, a tak se z dvojnásobné vraždy stal tzv. „krimipomníček “. Brigitte Meier a Karin Gattiker 14. září 1982 zmizela 16letá Karen Schmitz poté, co se večer v mládežnickém centru rozloučila s přáteli a odešla domů. Její osobní věci byly nalezeny na břehu Curyšského jezera mezi Wollishofenem a Kilchbergem , ale dívka nebyla nikdy nalezena. Karen Schmitz 14. dubna 1983 byla v Spreintenbach unesena 7letá Lorenda Mancini . Děvčátko si toho dne odpoledne šlo koupit nějaké sladkosti do nedalekého nákupního střediska, ale domů se již nevrátilo. Rodiče ji tak nejprve hledali vlastními silami, ale když neuspěli, obrátili se večer na policii. Následná pátrací akce skončila bez úspěchu a až za 6 týdnů byla nalezena mrtvolka dívku u obce Rümlang , asi 10 km od místa únosu. Rodiče malé Lorendy se ze ztrátou milované dcery nedokázali vyrovnat a po roce spáchali sebevraždu . 12. května 1984 se v Mogelsbergu ztratil 8letý Peter Roth . Chlapec se toho dne nevrátil ze sobotního vyučování. Jedinou stopou byl pytlík chipsů, který toho dne nesl, a který byl nalezen pouhých 300 metrů od farmy jeho rodičů. Policejní pátrání výsledky nepřineslo a chlapec zůstal do dnešního dne nezvěstný . Peter Roth 24. června 1984 rybařil na řece Rohne v oblasti Grange Giuseppe Marino, zatímco si jeho čtyřletý syn Salvatore hrál o pár metrů dál. Kolem 19hodiny uslyšel otec syna volat „Tatí, tatí “, načež muž vyběhnul na silnici, kde uviděl bílý Volkswagen , v němž seděli dva starší lidé . Auto sice na moment zastavilo, ale pak se rozjelo dál. V následujících dnech Marinovi obdrželi několik telefonátů, ve kterých se muž a žena matky chlapečka ptali, zda jí její syn chybí. Když pátrání po synovy selhalo, italská rodina se odstěhovala zpět do své domoviny. Salvatore Marino 23. května 1985 trávila 12 letá Sylvie Bovet dny na ozdravném táboře poblíž obce Bevaix . Toho dne vyrazila s vychovatelkou a další dívkou do lesa na procházku, ale šla o několik desítek metrů před nimi, a tak se během procházky vychovatelce ztratila z dohledu. Vychovatelka se domnívala, že dívka směřuje zpět do tábora, ale tam nikdy nedošla a beze stopy zmizela . Silvie Bovet 28. srpna 1985 byla ve městě Saxon unesena 6letá Sarah Oberson . Děvčátko toho dne kolem 17:30 vyrazilo na kole ke své babičce. Protože dívka k babičce nedorazila, rodiče ji již asi po hodině začali hledat a kolem 19hod se dozvěděli od místních, že Sarah viděli, jak si hraje na školním dvoře asi 100 metrů od domu rodičů. Když vyděšení rodiče na dvůr dorazili, nalezli zde pouze dceřino kolo. Za pomoci dalších asi 10 lidí pak rodiče pátrali 2 hodiny v okolí školy, ale když se jim dceru najít nepodařilo, informoval otec krátce po 21 hod místní policii. Následovala masivní pátrací akce , ve které pomáhala i armáda, akce navíc byla doprovázená značnou solidaritou veřejnosti , kdy snad na každé švýcarské poště a prodejně visel plakát, na němž byl portrét malé Sarah s výzvou zoufalých rodičů ''Prosím, pomozte nám! ''. Do pátrání byla v tomto případě zapojena dokonce i řada jasnovidců a případ byl natolik medializován, že v roce 1998 vyústil v založení „Nadace Sarah Oberson “, která si klade za cíl pomáhat rodinám a obětem únosů nebo zmizení dětí. Bohužel, co se tehdy stalo s malou Sarah Oberson a kdo stojí za jejím zmizením, se nikdy nepodařilo objasnit. Dodnes jde o pohřešovanou osobu . Sarah Oberson 3. května 1986 se ztratila 9letá Edit Trittenbass . Dívka šla toho dne neobydlenou oblastí do asi 1,5 km vzdálené školy ve Wetzikonu , kam však již nedorazila a beze stopy zmizela . Ani v tomto případě se o následném osudu dívky policii nepodařilo zjistit nic bližšího. Edit Trittenbass Pro úplnost zmíníme i zmizení 18leté Anniky Hutter z Nürensdorfu ze dne 11. července 1981 , kdy tato středoškolačka vyrazila svým mopedem za spolužáky, ale kvůli poruše musela v lese u obce Kemptthalem stroj opustit. Do Dübendorfu tak zřejmě pokračovala pěšky, ale do cíle již nikdy nedorazila. Kvůli věku oběti však tento případ zmiňujeme až na závěr. Annika Hutter Ve všech jedenácti výše popsaných případech se vraždy, případně únosy, respektive zmizení dětí a mladistvých, nepodařilo nikdy objasnit , takže můžeme dále pracovat pouze s domněnkami. Časově všechny tyto případy zapadají do období, kdy byl Ferrari na svobodě . Rovněž okolnosti zmizení ve všech případech víceméně zapadají do jeho modu operandi – tedy pachatele , který byl pojízdný a dokázal unést své oběti beze stopy . Snad jen okolnosti zmizení Salvatore Marina nasvědčují tomu, že tento případ s velkou pravděpodobností na vrub Ferrariho připsat nelze, jenže muž a žena, kteří byli na místě zmizení spatřeni, mohli být také pouzí svědci. Ve většině těchto neobjasněných případů rovněž oběti odpovídají preferencím Ferrariho . Pouze v případech zmizení 18leté Anniky Hutter, zmizení 16leté Karen Schmitz a dvojnásobné vraždy 17leté Brigitte Meier a 15leté Karin Gattiker se nabízí otázka, zda-li již tito mladiství nemohli být z hlediska preferencí Ferrariho příliš staří, když nejstarší prokázané oběti bylo 10 let (pozn. pro pozorného čtenáře – ne nemá tu být 12, ale o tom dále). Zde by ledacos mohl naznačit sexuologický znalecký posudek , ale ani ten nemůže přinést jistou odpověď, nýbrž být „pouhým„ vodítkem. Zanechme tedy našich domněnek a věnujme se domněnkám povolanějších . Erich Kuhn , tehdejší státní zástupce kantonu Aargau, na téma možných dalších Ferrariho obětí později uvedl, že si myslí, že Ferrari má na svědomí i další vraždy. "Jenom on sám ví, kolik dětí zabil. " Ještě dál pak zašel ve svých vyjádřeních tehdejší policejní šéf kantonu Aargau Urs Winzenried , podle kterého o tom, že Ferrari spáchal více vražd, není pochyb . Stejného názoru byli i další bývalí kriminalisté, ale rovněž specialisté FBI , kteří při objasňování série vražd dětí v 80. letech Švýcarům pomáhali. V opozici pak stojí bývalý Ferrariho advokát, který v podobných prohlášeních spatřuje porušení presumpce neviny. Pochopitelně, však jde o obhájce. K opatrnosti proti automatickému spojování na první pohled velice podobných případů s Wernerem Ferrarim však vybízí i další indicie. Jednou z nich je např. existence Švýcara jménem Urs Hans von Aesch . Ten v roce 2007 ve švýcarském městě Appenzell unesl a zavraždil pětiletou dívku jménem Ylenia Lenhard , jejíž tělo bylo nalezeno o více než měsíc později v zalesněné oblasti 30 km od jejího zmizení. Von Aesch spáchal den po únosu sebevraždu , ale s obětí jej následně spojila jeho DNA. A právě tento muž je dalším podezřelým, který některými bývá zmiňován jako možný podezřelý v případech mizení dětí v průběhu 80. let, kdy žil ve Švýcarsku, než se v roce 1990 s manželkou odstěhoval do Španělska . Dalším sériovým pachatelem, který byl ve zmíněném období ve Švýcarsku aktivní, byl jistý Roland Kübler . Tento sériový vrah se zaměřoval na mladé a dospívající chlapce a (mimo jiné) v roce 1982 zavraždil 14letého chlapce jménem Stefan Brütsch . Tato vražda zůstávala po dlouhá léta neobjasněna a byla dávána do souvislosti právě se zmiňovanou sérií vražd dětí. Posledním důrazným varováním, které vybízí k opatrnosti k „bezhlavému“ připisování ostatních vražd Werneru Ferrarimu, je pak obnova řízení v případě vraždy Ruth Steinmann , která byl popsána na začátku tohoto článku, ale o tom až v posledním dílu. Kdo zabil malou Ruth Jak jsme již naznačili v průběhu článku, kauza Wernera Ferrariho je netradiční tím, že pravomocným odsouzením neskončila . Nejde jen o výše popsané neobjasněné případy, kde je Ferrari jedním z podezřelých, ale je nutné se vrátit i k jedné vraždě, za kterou byl Ferrari v roce 1995 pravomocně odsouzen. Jde hned o první uvedený případ – vraždu Ruth Steinmann . V případu se totiž začal „šťourat“ novinář a spisovatel Peter Holenstein , ke kterému se dostaly zvěsti o tom, že důkazy proti Ferrarimu nemusí být „neprůstřelné“. „Když jsem četl o procesu, ptal jsem se sám sebe, jak je možné, že pětinásobný dětský vrah mohl být odsouzen v procesu, který trval pouhé dva dny, a proč mu byl jako jeho obhájce přidělen rozvodový právník bez praxe v trestním řízení. Také jsem nemohl pochopit, proč se Ferrari přiznalo ke čtyřem vraždám, ale pátou vehementně popíral. Policejní kruhy navíc Ferrarimu připisovaly 10 dětských vražd, ke kterým došlo v 80. letech. Proč tedy bylo stíháno jen pět? Abych našel odpovědi na tyto otázky, požádal jsem Ferrariho o úplný přístup ke spisům, a když jsem ho dostal, nemohl jsem to zkrátka nechat být. “ Vysvětloval později Holenstein svoji cestu k případu. Holenstein nechal na vlastní náklady učinit DNA analýzu pubického ochlupení nalezeného na těle zavražděné dívky. Zjištěný profil neodpovídal DNA profilu Ferrariho , kvůli čemuž v červnu 2003 povolil nadřízený soud obnovu řízení . V obnoveném soudním procesu bylo mimo jiné zkoumáno i kousnutí na hrudi Ruth Steinmann , kdy znalci uvedli, že ani kousanec „velmi pravděpodobně “ nepochází od Ferrariho . Z šetření a svědeckých výpovědí naopak vyplynul jiný podezřelý . Šlo o v době vraždy osmadvacetiletého muže, který se podle svých příbuzných po vraždě choval mimořádně zvláštně . Mimo jiné přišel v den vraždy domů pozdě večer a měl na paži čerstvý kousanec . V následujících dnech rovněž velmi důkladně čistil svůj moped , kdy dokonce pneumatiky drhnul kovovým kartáčem. Navíc bydlel pouhé 3 kilometry od místa , kde k vraždě došlo. Zajímavé rovněž bylo, že v té době nosil stejný sestřih, jako Ferrari, nosil takřka stejné brýle a byl mu výrazně podobný . Rozdíl byl jen v tom, že byl podstatně vyšší než Ferrari a nenosil knír . A zde je další indicie svědčící pro Ferrariho nevinnu. Ruthin otec, který v den její vraždy zahlédl poblíž místa činu muže na mopedu, totiž knír při jeho popisu neuváděl a Ferrari ho nosil již od svých 20ti let. Naopak uvedl gesto, které bylo příznačné pro „nového“ podezřelého. V obnoveném řízení otec Ruth přiznal, že když v roce 1989 v novinách zahlédl foto Ferrariho, možná si do něj onoho muže promítnul. Stejně to mohla mít i další svědkyně, která v procesu z roku 1995 Ferrariho v onom „muži na mopedu“ poznala. Problém byl v tom, že „nový“ podezřelý v mezidobí spáchal sebevraždu . Rodina jej totiž ze zločinu otevřeně podezírala, takže se nejprve odstěhoval do jiného města, ale nakonec v roce 1983 zvolil dobrovolný odchod z tohoto světa. Ve svém dopise na rozloučenou se výslovně zmínil o vraždě Ruth, ale otázku, zda-li byl pachatelem ponechal nezodpovězenou. Svou sebevraždu vysvětloval pouze tím, že už neunesl to podezření. V návaznosti na tyto indicie tak bylo jeho tělo exhumováno a byla porovnána jeho DNA a zubní otisky se zajištěnými důkazy. Zde se znalci vyjádřili v tom směru, že stopy po kousnutí „velmi odpovídají“ zubům exhumovaného těla, nicméně DNA profil nalezeného pubického ochlupení exhumovanému muži neodpovídal . V této souvislosti stojí za zmínku ještě jedno zajímavé svědectví. Tehdejší spolužačka zavražděné se totiž v roce 2001 sama přihlásila organizaci na podporu obětí a uvedla, že Ruth do lesa vylákala na příkaz svého strýce, který pak dívku zneužil a zavraždil s nějakým svým kamarádem. Jenže její strýc zemřel v roce 1998 na rakovinu, a žena své svědectví odmítla zopakovat na policii a kvůli psychickým problémům se nedostavila ani k soudu při obnoveném řízení. Tedy se nabízí i hypotéza, že se na vraždě mohli podílet dva muži , přičemž jedním z nich by mohl být strýc této svědkyně a druhým onen exhumovaný muž, jehož zubní otisky velmi odpovídaly kousnutí nalezenému na těle dívky. Tím by šlo vysvětlit, že nalezené pubické ochlupení neodpovídalo jeho DNA. Jde však pouze o teorii. Zpět k faktům. Jisté je to, že na základě výše předestřených důkazů byl Werner Ferrari dne 10. dubna 2007 okresním soudem v Badenu pravomocně zproštěn obžaloby z vraždy Ruth Steinmann a v souvislosti s tímto případem je na něj třeba nutno nahlížet jako na nevinného. Ani toto rozhodnutí však nemělo žádný vliv na jeho trest a i nadále zůstává doživotně zbaven svobody v souvislosti se zbylými čtyřmi vraždami. Kdo skutečně zavraždil dvanáctiletou Ruth, není jasné. Z případu se stal tzv. kriminalistický pomníček. Závěr Co uvést k případu Wernera Ferrariho závěrem? Snad jen to, že ve článku byla věnována pozornost výhradně vraždám, případně neobjasněným zmizením dětí, které mohly být dílem Ferrariho, ale otázkou zůstává i to, kolik dětí během své kriminální kariéry zneužil. Zde je možné zmínit svědectví jednoho muže, který později připustil, že jej Ferrari v dětství opakovaně osahával. Výměnou za to dovolil chlapci řídit své auto a dával mu sladkosti. Tento muž se s odstupem času diví, že pedofilnímu muži neodporoval, ale jedním dechem dodává: „Možná to je přesně to, co mi zachránilo život. “ Kolik dalších dětí mohl Ferrari obdobným způsobem zneužít a zneužil ? Případ je rovněž často přetřásán ještě z jednoho důvodu - coby nehezká vizitka švýcarské kriminalistiky . Nejde ani tak o obžalobu z vraždy, kterou Ferrari nespáchal, ostatně zde byla původně policie a soudy za jedno. Jde především o otázku , zda-li nemohl být dopaden dříve . V dokumentu True Crime: Der Kindermörder Werner Ferrari totiž zaznívají svědectví o tom, že policie dostala tip na Ferrariho mnohem dříve , než došlo k jeho zadržení. Tedy je možné, že kdyby detektivové zvolili jiný postup, případně zaměřili svoji pozornost pečlivěji tímto směrem, mohlo se podařit pozdější Ferrariho oběti ochránit. Ostatně to, že se touto velice palčivou otázkou zabývala i sama policie ve zmíněném dokumentu potvrzuje i bývalý policejní šéf kantonu Aargau. Jako memento na závěr zmiňme vyjádření rodičů Fabienne Imhof , poslední Ferrariho oběti. Ti si prý dodnes pamatují každý detail osudného dne. "Něco takového ze sebe nikdy nedostanete. " I když prý bolest časem zeslábla, obrovský smutek ze ztráty dcery cítí dodnes. Na druhou stranu jsou vděční za to, že se vraždu jejich dcery podařilo objasnit a odsuzující rozsudek považují alespoň za nějaké zadostiučinění . „Mnoho rodičů nikdy nezjistí, co se stalo jejich dítěti a to je nejhorší. " Přes to všechno podle svých slov pachateli již odpustili. "Jaký má smysl ho nenávidět? ", odpovídají, když tento fakt veřejnost překvapuje. Jedním dechem však vyjadřují udivení a znepokojení nad tím, co se k nim doneslo: „Od jednoho zaměstnance ve vězení vím, že Ferrari byl od roku 2000 několikrát na vycházce! Rodiče oběti vraždy musí dnes očekávat všechno ", konstatoval otec dívky pro jeden novinový článek. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej Copyright © 2009-2023 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno Komentáře

Recenze knihy s názvem "Sérioví vrazi". Autor: Maurice Crow, rok vydání 2010, 240 stran Sérioví vrazi - Maurice Crow Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název : Sérioví vrazi Autor : Maurice Crow Nakladatelství : Rebo Production CZ,s.r.o.. Rok vydání : 2010, 240 stran Pro tentokrát rozdělím recenzi na dvě části. V první se budu věnovat pozitivům knihy, ve druhé pak jejím negativům. No, jak sami uvidíte druhá část bude bohužel mnohem obsáhlejší. Tak jdeme na to! Co se týká koncepce knihy, jde o titul „encyklopedický“. Tím mám na mysli to, že je v něm sice popsáno mnoho sériových vrahů, ale každý z nich jen cca na jednu až dvě stránky (z nich navíc půl stránky většinou zabírá fotka). Největším pozitivem knihy je určitě počet popsaných exemplářů – je jich celkem 121, což je úctyhodné číslo. Plusem je rozhodně i řada zajímavých fotografií na kvalitním fotopapíře. Tím však s pozitivy končím a přecházím k nedostatkům….Jednotlivé případy jsou popsány opravdu stručně a obsahují časté nepřesnosti či vysloveně mylné údaje. Právě stručnost navíc svedla autora k řadě velmi zavádějících tvrzení a závěrů, které minimálně několikrát pozměnily celkové vyznění případu. Například tím, že klíčové aspekty osobnosti a případů jednotlivých vrahů zůstaly občas bez zmínky, naopak jiná okrajová fakta byla vyzdvihnuta. Vše je k tomu popsáno někdy poněkud bulvárně a jelikož autor chtěl narvat co nejvíc faktů do co nejmenšího obsahu, po přečtení několika stránek vám mohou jednotlivé případy splývat. Takže moje resumé? Že byste knihu rovnou mohly zahodit, či nestojí za přečtení, to si tvrdit nedovolím, ale že jsou k dispozici lepší tituly a to i mezi těmi stručnými, „encyklopedickými“, to naopak s jistotou tvrdím. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3- Komentáře

Článek o americkém sériovém vrahovi jménem Rober Joe Long, který v roce 1984 zavraždil celkem 10 žen a další desítky dalších znásilnil! HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Robert Joe Long 25. 2. 2022 Robert Joe Long – americký sériový vrah, který řádil ve Spojených státech během roku 1984. Na svědomí má 10 brutálních vražd mladých žen, převážně prostitutek. Kromě svých vražedných „radovánek“ ale taky do roku 1984 znásilnil desítky žen a dívek napříč celým státem Florida, a to přímo v jejich domovech. Bobby Long si kvůli sérii znásilnění vysloužil přezdívku Classified Ad Rapist a přítrž jeho vražednému a násilnickému řádění ukončila až dívka jménem Lisa McVey, kterou jednoho dne unesl. Narozen: 14. 10. 1953 Zemřel: 23. 5. 2019 Stát: USA Počet obětí: 10 Unikala: 9 měs. Vražedná aktivita: 1984 Přezdívka:"The Classified Ad Rapist" V tomto článku se budeme věnovat muži, jehož případ je v mnoha ohledech typickým příběhem sériového vraha. Nechybí problematické dětství , včetně toxického rodinné prostředí a šikany ze strany vrstevníků . Rovněž jsou přítomny vrozené dispozice , kdy lze zmínit především genetickou anomálii . Přítomny jsou i úrazy hlavy , což je dalším častým jevem u těchto pachatelů. Typický je v tomto případě i kriminální vývoj , kdy se tento muž přes agresivitu vůči nejbližším propracoval ke znásilňování žen, což eskalovalo až k zločinu nejtěžšímu – vraždám. Přesto je případ tohoto „exempláře“ v některých ohledech přeci jen netradiční. Řeč je především enormní produktivitě, kdy přes relativně krátké „vražedné období “ si tento pachatel stačil připsat na své konto nejméně deset vražd . Největší raritou tohoto případu je pak příběh jeho poslední oběti . Ta totiž díky své duchapřítomnosti nejen, že jej dokázala přesvědčit, aby ji nezabíjel, ale dokonce její zásluhou byl nakonec také dopaden. Jméno dotyčného zní Robert Joe Long. Robert "Bobby" Joe Long Klinefelterův syndrom Robert “Bobby” Joe Long se narodil 14. října roku 1953 v malém městečku s názvem Kenova v hornatém a venkovském státě Západní Virginia . Bobby byl bez nadsázky zvláštní už od svého narození. Narodil se totiž s jedním chromozomem X navíc . Pojďme si to vysvětlit. Každý živočišný druh má svůj specifický počet chromozomů. Chromozomem tu rozumíme jakousi jednotku, která v sobě nese genetickou informaci. Konkrétně u člověka jde o 46 chromozomů po 23 párech . Jeden pár pak patří pohlavním chromozomům, které právě označujeme tím X a Y . Mužské pohlaví je určeno přítomností chromozomu Y a jednoho chromozomu X , kdežto pro ženské pohlaví je charakteristická přítomnost dvou chromozomů X . Jenže u Bobbyho to bylo trošku jinak. Bobby se totiž narodil se dvěma chromozomy X a jedním chromozomem ypsilon , takže měl chromozomů ne 46, ale rovnou 47. Tahle anomálie se označuje jako Klinefelterův syndrom . Jelikož se jedná vlastně o nadbytek ženského chromozomu X , má tento muž často, ale ne nutně vždy, užší ramena a naopak širší boky . Má také dlouhé končetiny , menší varlata , s čímž se pojí i častá neplodnost, nerostou mu tolik vousy a celkově ochlupení , no a co je pro takového muže asi nejpalčivější problém –⁠ rostou mu prsa . Intelekt přitom ovlivněn není, akorát se mohou ve větší míře vyskytovat problémy s učením a deprese. Bobby Long v dětství A některé z těchto projevů postihly i Bobbyho. Víme, jak na sebe děti dokáží být zlé, natož vůči spolužákovi, kterému viditelně rostou prsa. Asi je vám tak jasné, že byl Bobby hlavně v pubertě terčem posměšků a šikany ze strany svých vrstevníků. Bobbyho sebevědomí bylo na bodu mrazu a ani v dospělosti, i když měl dávno za sebou plastickou operaci prsou, tomu nebylo jinak. Tolik se styděl za svůj hrudník , že například i plaval v tričku. Tričko ostatně prakticky nikdy neodkládal, protože se bál, že se vždycky najde někdo, kdo ho bude zesměšňovat. Dětství a dospívání Ale než se plně přeneseme do Bobbovy dospělosti, musíme si ještě více přiblížit jeho dětství. Bobby se narodil manželům Joeovi a Louettě Longovým , kteří se ale v jeho dvou letech rozvedli. Bobby tak trávil většinu svého dětství a dospívání po boku své dominantní matky na Floridě. Ale zdravý vztah to opravdu nebyl. Bobby totiž až do svých 13 let spal se svou matkou Louettou v jedné posteli. Nutno podotknout, že bydleli v jednopokojovém bytě. Svou matkou těžce pohrdal, protože pracovala v baru, ráda se oblékala vyzývavě a prý si domů často vodila různé muže . Jeho matka to sice zarytě popírala, ale Bobby vždy tvrdil, že byl mnohokrát svědkem sexuálních radovánek své matky s různými muži. Jak by taky ne, když všechno asi probíhalo na jedné posteli. Právě to značně přispělo k rozvoji Bobbyho nenávisti vůči ženám. Andrej Drbohlav ve své známé knize “Psychologie sériových vrahů ” tvrdí, že Louetta Long svého syna Bobbyho nutila dokonce k sexu s ní, ale to jiné zdroje nepotvrzují. Drbohlav taky uvádí, že Bobby svůj vztek na matku ventiloval mučením zvířat, což je příznačná aktivita pro vývoj mnohých sériových vrahů. Kromě toho ale taky Bobby za svůj život utrpěl hned několik úrazů hlavy , které jsou často spouštěčem různého nežádoucího chování. První takový úraz hlavy se mu stal v 5 letech, kdy spadl z houpačky. Hned rok nato při jízdě na kole hlavou naboural do zaparkovaného auta, což vedlo k otřesu mozku a ztrátě několika zubů. A do třetice hned v sedmi letech spadl pro změnu z poníka přímo na hlavu, což mu způsobilo několikatýdenní malátnost a nevolnost. Je tak velice pravděpodobné, že po třech tak závažných úrazech hlavy u něj tím spíš nastal rozvoj patologického chování. Ve 13 letech se seznámil se svou budoucí manželkou Cynthií , v některých zdrojích uváděnou jako Cindy. Cynthie ve své výpovědi pro jednu epizodu série I Lived With a Killer uvedla, že se díky němu cítila milovaná a poprvé v životě měla pocit, že má nějakou hodnotu. Pár se vzal v roce 1974 a i přes Bobbyho genetické znevýhodnění se mu podařilo počít dvě děti, syna a dceru . Svatba Bobbyho Longa a Cynthie "Cindy" v roce 1974 Manželství Long sice nedokázal dokončit školu, ale našel si práci jako elektrikář a později absolvoval i základní výcvik v armádě. Měl ale problém si práci udržet, a tak se díky rekvalifikačním kurzům dovzdělal a začal pracovat jako rentgenový technik v nemocnici . Co se manželství týče, tak to mu vydrželo pouhých šest let. K jeho konci přispěla další nehoda, která se Longovi udála. Ještě v roce 1974 , tedy když bylo Longovi 21 let, totiž boural na motorce . Málem přišel o nohu a utrpěl natolik závažné zranění hlavy, že musel být několik týdnů hospitalizován v nemocnici. A právě po tomhle v pořadí čtvrtém úrazu se Robert Long úplně změnil. Začaly ho trápit úporné bolesti hlavy a dle Cynthie začal trpět náhlými výbuchy vzteku . Taky mu bytostně vadil zvuk tikajících hodin a nemohl vystát určité vůně, například vůni popcornu. Před tímto úrazem prý byl milujícím otcem a manželem, ale najednou jako když utne. Svoji náhlou agresivitu si začal vybíjet právě na Cynthii, a to jak verbálně, tak fyzicky . A násilí se zvyšovalo . Jednoho dne Cynthii popadl a praštil jí hlavou o televizi. Cynthie upadla do bezvědomí a z čela se jí řinula krev. Když se probudila, ležela na gauči a Long vedle ní plakal. Omlouval se jí a sliboval jí, že už to nikdy neudělá. Ale sotva v slzách dořekl svou omluvu, jako by znovu obrátil o 180 stupňů a zlověstně pronesl: “Jeď si to čelo nechat zašít, ale jestli jim tam řekneš, co se stalo, tak tě doma zabiju. ” Longova exmanželka Cynthie (zdroj @motivzla ) Co taky stojí za zmínku, tak u Longa se během rekonvalescence v nemocnici v roce 1974 objevilo opravdu silné nutkání k sexu . Ač měl sádru a zotavoval se po havárii na lůžku, potřeboval masturbovat 5x denně . Ale úleva se jaksi nedostavovala. Jakmile se dostal ven z nemocnice, vyžadoval sex několikrát denně i po Cynthii. Když byla Cynthie v 7. měsíci těhotenství a čekala jejich společnou dceru, Robert Long jí jednoho dne zbil a znásilnil tak, že se Cynthie dle svých slov bála, že o dítě přijde. Domů jí navíc začal nosit všelijaké záhadné šperky, kterými ji ve světlých chvílích obdarovával. Byl to zkrátka úplně jiný "Bobby" , než kterého si Cynthie vzala. Cynthia tyhle "Bobbyho" výkyvy a násilnosti už nadále nechtěla trpět a v roce 1980 konečně požádala o rozvod , aby ochránila sebe i obě děti. Jakmile se Cynthie s Longem rozvedla, najednou neměl po ruce oběť, na které by se mohl pravidelně sexuálně i fyzicky vybíjet. A právě proto se po roce 1980, kdy proběhl rozvod se Cynthií, začalo Longovo násilnické běsnění stupňovat . Bobby Joe Long se svými dvěma dětmi Classified Ad Rapist Co se týče kriminální kariéry Roberta Longa lze uvést, že jí zahájil už v 15 letech , kdy byl poprvé zatčen za pokus o krádež auta . Už v 18 letech byl taky údajně lživě obviněn ze znásilnění, což v něm jen podnítilo nenávist vůči ženám. A po rozvodu v roce 1980 všechno nabralo rychlý spád. Do roku 1984 terorizovat ženy ve státě Florida násilník, jenž si v médiích získal přezdívku Classified Ad Rapist . Slovní spojení classified ad můžeme do češtiny přeložit jako inzerát v novinách. V 80. letech bylo naprosto běžné, že lidé prodávali použité spotřebiče, nábytek a zboží všeho druhu pomocí inzerátů v novinách. Dnes se čile obchoduje online třeba na Marketplace, ale v minulosti se tak dělo prostřednictvím inzerátů. Dokonce existovala, a někde stále existují, přímo k tomu určená tištěná periodika, jako bylo například periodikum The Penny Saver . To bylo zdarma a lidé se tam snažili udat nejrůznější zboží rozčleněné do příslušných kategorií. A v tom spočíval modus operandi našeho Classified Ad násilníka . Vybíral si speciálně inzeráty, v nichž lidé prodávali různé spotřebiče nebo nábytek. Zavolal na číslo uvedené u inzerátu, a když telefon zvedla žena, zbystřil. Po hlase vyhodnotil, jestli jde o mladou ženu, a domluvil si schůzku v domě dotyčné , aby se podíval na daný předmět za účelem jeho koupě. Aspoň to si dotyčná měla myslet. Jakmile dorazil do jejího domu a ověřil si, že je tam sama a nemůže ho překvapit žádný naštvaný manžel, vytáhl na nic netušící ženu nůž a provaz . Svoji oběť vždy svázal, brutálně ji znásilnil a následně ji ještě okradl o cennosti v domě. Jednu z obětí, ženu jménem Linda Nuttall , dokonce znásilnil i přes to, že v domě tou dobou byly i její dvě děti. Linda Nuttall, jedna ze znásilněných přeživších obětí Bobbyho Longa (zdroj @motivzla ) Tímto násilníkem a floridským postrachem byl samozřejmě Bobby Joe Long . Prostřednictvím inzerátů se mu v řádu několika let podařilo znásilnit více než 50 žen napříč státem Florida. A tahle jeho děsivá aktivita bohužel nevedla k jeho dopadení. Ženy sice viděly jeho obličej, ale Bobby ničím nevyčníval, a tak identifikace nikam nevedla. Na každou z obětí zpočátku působil přátelsky a prý se dobře vyjadřoval. Tohle svoje řádění navíc započal ještě během manželství se Cynthií. Pamatujete, jak Cynthie čas od času dostala od Bobbyho nějaký ten šperk? Tak si můžete být jistí, že šlo o šperky z domů obětí. Aktivní sériový vrah v Tampě Po rozvodu se Cynthií se Bobby přestěhoval z města Hollywood na Floridě do Tampy , města vzdáleného přibližně 430 km. Tampa byla v 80. letech známá jako “hlavní město striptýzu ” Spojených států. Koncentrace strip klubů, nevěstinců a všudypřítomných prostitutek na ulicích byla obrovská a Bobby si tak musel připadat jako v ráji. Ne že by si společnost prostitutek užíval, tyhle pracovnice v něm zosobňovaly všechno, co na ženách nenáviděl, a tak se je rozhodl potrestat. Znásilňování mu ale nestačilo. Rozhodl se pro ultimátní trest: vraždu. A konkrétně v roce 1984 zahájil svůj několikaměsíční vražedný teror , kterým děsil všechny obyvatele Tampy . V noci 10. května roku 1984 se Long projížděl vykřičenými čtvrtěmi Tampy ve svém červeném autě Dodge Magnum z roku 1978 , když tu najednou narazil na mladou exotickou tanečnici, která si nechala říkat Lana Long . Tato ani ne 20letá dívka , která původem pocházela z Laosu , si tancem přivydělávala ke svému studiu umění na University of South Florida . Po dokončení studií se chtěla vrátit za svou rodinou do Kalifornie, ale tohle přání se jí bohužel nikdy nesplnilo. Lana neměla auto, a tak toho večera postávala na ulici a snažila si sehnat odvoz. Bohužel pro ni u ní zastavil Bobby ve své červené káře a nabídl jí svezení. A to je naposledy, co byla Lana spatřena živá. Ngeun Thi “Lana” Long Tři dny nato, tedy 13. května , objevila skupinka dětí v Hillsborough County v Tampě tělo Lany, které bylo pohozené na poli. Dívka byla nahá, viditelně zbitá, pusu měla zacpanou, ruce měla svázané za zády jedním druhem provazu a kolem krku měla utažený další druh provazu , který jako by imitoval vodítko pro psa. Provaz nalezený na Longově první oběti Tělo jedné z longovo obětí Ukázalo se, že pachatel Lanu znásilnil a nohy ji schválně roztáhl co nejvíc od sebe do nepřirozené polohy, aby nálezce ještě více šokoval a aby oběť o to více ponížil. Lana zemřela v důsledku uškrcení . Při ohledání místa činu technici objevili stopy po pneumatikách a postupně zjistili, že jedna z pneumatik se lišila od zbytku těch ostatních. Byla značky Vogue Tyre , přičemž tahle značka vyrábí luxusní pneumatiky na míru, především pro cadillaky. To byl pro kriminalisty důležitý poznatek. Ještě důležitějším zjištěním bylo, že se na oběti našla dost specifická červená nylonová vlákna , která pocházela z koberce. Vyšetřovatelé si byli jisti, že jde o koberec v autě pachatele. Hned o dva týdny později, 27. května 1984 dopoledne, objevil dělník v Hillsborough County další tělo, tentokrát bělošky. Scéna děsivě připomínala tu předchozí. Podobně jako v případě Lany byla i tato oběť nahá, zbitá, svázaná a znásilněná . Lišila se ale jedna věc. Oběť sice měla provaz kolem krku, ale hrdlo měla navíc i podříznuté . Na místě se našlo i zelené pánské tričko a stejné stopy po pneumatikách. Jelikož u sebe oběť neměla doklady, musela policie o pomoc s identifikací oslovit veřejnost. A přišlo se na to, že obětí je 22letá Michelle Denise Simms , která byla naposledy viděna živá večer předtím na ulici v oblasti Kennedy Boulevard v Tampě . Michelle Denise “Shelly” Simms Michelle se v Tampě, kde bydlela jen měsíc, živila jako prostitutka , ale původem pocházela z Kalifornie, kde se dokonce účastnila soutěží krásy. Na jejím těle se našly hnědé chlupy a vlasy patřící bělochovi a také stejná červená vlákna jako na těle Lany. Vyšetřovatelům tak bylo jasné, že jde o stejného vraha, a že mají na krku sériového vraha , který bude pravděpodobně vraždit znovu. Do vyšetřování se tak zapojila i FBI, která sestavila vrahův profil . Pátrání po sériovém vrahovi Pachatel měl být běloch, kterému je něco přes 20 let a je to manipulativní extrovert a narcis. Pachatel si při vraždách počíná organizovaně a dokáže fungovat ve společnosti. Tvůrci profilu uvedli, že si pachatel udržuje “macho image”, jezdí ve sportovním autě a nedokáže si udržet práci. Nejspíš už bude mít záznam v rejstříku a v dětství týral zvířata. Nepochybně bude sledovat vývoj vyšetřování , a pokud nebude dopaden, bude vraždit dál . Předpoklad vyšetřovatelů o dalších obětech se bohužel potvrdil hned záhy. 24. června bylo v Hillsborough County nalezeno další tělo mladé bělošky, tentokrát oblečené a ve značném stádiu rozkladu. Zjistilo se, že jde o 22letou Elizabeth Loudenback , která byla pohřešovaná už od 8. června . Elizabeth B. “Liz” Loudenback Elizabeth ale nebyla prostitutka . Byla to obyčejná, prý docela plachá dívka, která pracovala u pásu v továrně a občas si do baru zašla na skleničku. Sice byla znásilněná a uškrcená, ale na místě se nenašly žádné provazy. Taky byla oblečená a neživila se prostitucí, takže scéna místa nálezu těla ani typ oběti neodpovídal modu operandi hledaného vraha, takže vyšetřovatelé nějakou dobu podezřívali jejího přítele . Analýza vláken nalezených na místě činu proběhla kvůli zmatkům v laboratoři až později a jaké to bylo překvapení, když se ukázalo, že na sobě Elizabeth měla stejná červená vlákna jako Lana a Michelle . Čtvrté tělo, opět ve značném stádiu rozkladu, bylo nalezeno 7. října u ranče na hranici oblastí Pasco a Hillsborough County. Oběť byla černoška , což z pachatele v tomto směru činilo výjimečného sériového vraha. Na svém kontě měl tou dobou Asiatku, černošku a dvě bělošky a dle analýzy nalezených vlasů byl sám bělochem. Proč je to tak zvláštní? Obecně totiž platí, že sérioví vrazi si zpravidla vybírají oběti stejné rasy, jako jsou oni sami. Čtvrtá oběť byla pomocí otisků prstů identifikována jako Chanel Devoun Williams,18letá prostitutka , která byla čerstvě propuštěna z vazby, kde se nacházela právě kvůli prostituci. Naposledy byla viděna živá 30. září . Chanel Devoun Williams Její kalhotky a podprsenka byly rozvěšeny na nedalekém plotě a podobně jako v předchozích případech byla Chanel znásilněna a škrcena . Usmrtila ji ale až střelná rána zezadu do hlavy , což byla pro vyšetřovatele novinka, která je zmátla. Long chtěl zřejmě zmást vyšetřovatele, ale nevěděl, že i na Chanel byla nalezena usvědčující červená vlákna . Ale nemyslete si, že by se Bobby Joe Long v té době zabýval jen vražděním. Dělal si taky pravidelné výlety do floridského Hollywoodu, kde bydlela jeho exmanželka Cynthie s dětmi, a trávil s nimi čas třeba na pláži nebo v kině. Cynthia se ho jednou zeptala na ty vraždy, které se udály v Tampě, aniž by samozřejmě tušila, že mluví se samotným vrahem. Bobby jí odpověděl, že přesně proto by měla být opatrná a že obecně opatrnosti není nikdy dost. Kdyby tehdy jen věděla… Vražedná série pokračuje 14. října bylo v pomerančovém háji nazeleno páté tělo, které patřilo známé 28leté drogově závislé prostitutce Karen Beth Dinsfriend . Zápěstí měla svázána červeným šátkem a nohy měla svázané tkaničkami. Ležela na žluté dece, na které bylo nalezeno sperma. I Karen byla zbitá, znásilněná a uškrcená a i na ní byla nalezena stejná červená vlákna jako v předchozích případech. Karen Beth Dinsfriend Média i lidé šíleli, k vyšetřování vražd byli nasazeni doslova všichni detektivové v Tampě, kteří se zabývali těmito typy zločinů, ale k dopadení pachatele nebyli o nic blíž. Měli sice vzorky pneumatik, vzorky spermatu, vlasy a chlupy pachatele a červená vlákna ze všech míst činu, ale stále chybělo to klíčové: jméno pachatele . Na Halloween roku 1984 našel nějaký nebohý senior v příkopu u silnice US 301 nahé a už mumifikované tělo další dívky. Žádné použitelné vzorky nebyly nalezeny a tělo se podařilo identifikovat až o nějakou dobu později, jen díky informacím od pachatele. Zavražděná se jmenovala Kimberly Kyle Hopps , bylo jí 22 let a na ulici byla známá pod přezdívkou “Sugar” . I ji vrah znásilnil a uškrtil . Kimberly Kyle Hopps A to ještě nikdo nevěděl, kolik těl se najde v listopadu. Během listopadu 1984 se totiž našla těla dalších 4 dívek . První z objevených těl patřilo 18leté prostitutce Virginii Lee Johnson a druhé bylo 21leté tanečnice Kim Marie Swann . Třetí patřilo 21leté servírce Victorii “Vicky” Marii Elliott , která byla pohřešována už od září. Je to o to víc smutné, že Vicky se plánovala vrátit do svého rodného města ve státě Michigan, kde se chtěla stát záchranářkou. Tenhle její sen jí ale překazil Bobby Joe Long. Čtvrtá, v listopadu nalezená obět, respektive už jen její kosterní pozůstatky, pak chronologicky byla vlastně první obětí Longa. Šlo o 20letou prostitutku jménem Artiss Ann Wick , která byla naposledy viděna živá v březnu roku 1984. Kim Marie Swann Virginia Lee Johnson Artiss “Ann” Wick Victoria Marie Elliott Osudová oběť Tím ale nekončíme. Robert Long stále unikal spravedlnosti a vyšetřování nikam nevedlo. Detektivům nezbývalo než čekat na moment, kdy vrah udělá nějakou zásadní chybu . A Long ji konečně udělal ! 3. listopadu roku 1984 Long zaútočil znovu. Vyhlédl si 17letou středoškolačku jménem Lisa McVey , která se ve dvě ráno vracela ze své směny v donut shopu na kole. Bobby Long si jí pravděpodobně musel vytipovat a vypadá to, že ji už párkrát sledoval, ač nebyla jeho typickou obětí. Do karet mu hrálo to, že Lisa se ze své směny vracela v noci, a tak pro něj bylo jednodušší u ní zastavit, namířit na ní zbraní a unést ji ve svém autě. Přesně to ostatně Long udělal. Svázal jí ruce a nohy, kolem hlavy jí zavázal šátek tak, aby nic neviděla , a vydal se s ní do svého bytu . Jenže nevěděl, že Lisa je jiná než ostatní oběti . Ráda totiž ve svém volném čase sledovala různé pořady s krimi tématikou a navíc byla opravdu inteligentní. Lisa dokázala zachovat v rámci možností klid a spolupracovala. Navíc se jí během jízdy v autě podařilo si trochu posunout šátek, aby alespoň trochu viděla své okolí. Zjistila, že na palubní desce auta je nápis Magnum a že celé auto včetně interiéru je červené. Když auto zastavilo, Bobby Lisu vytáhl a odvedl ji do svého bytu. Lisa si pamatovala, že do bytu vedlo 22 schodů a že schody byly potažené zeleným kobercem. Jenom za nimi zaklaply dveře, následovalo téměř 26 hodinové peklo plné znásilňování . Lisa ale opravdu nebyla obyčejná dívka. Ač byla samozřejmě strachy bez sebe, se znásilňováním a týráním bohužel už měla zkušenost. A to z domova. Matka Lisy totiž byla alkoholička závislá na drogách. Lisa tak od dětství vystřídala několik pěstounů a ve svých 13 letech byla umístěná ke své babičce, matce její matky, aby se o ní starala. Jenže Lisina babička byla spíše ježibaba. Měla násilnického přítele, kterému dovolovala to, aby malou Lisu sexuálně zneužíval. Dokonce tomu občas přihlížela. Samotná Lisa k tomu řekla následující: “Doma mě sexuálně zneužívali. Přítel mojí babičky mě zneužíval 4 roky a vždycky mi při tom k hlavě přikládal pistoli. To pro mě nebylo nic nového. Jedna špatná situace mě přivedla ke druhé špatné situaci, která mi paradoxně zachránila život. Večer před mým únosem jsem napsala dopis na rozloučenou. A hned večer nato jsem už bojovala o svůj život. ” Nebojácná přeživší oběť Lisa McVey, která se po svém hrůzném zážitku stala policistkou (zdroj @motivzla ) Ano, Lisa byla tak zoufalá ze svých rodinných poměrů, z toho, že neměla zastání a že musela snášet zneužívání a týrání, že se rozhodla spáchat sebevraždu. Ale pak přišel onen únos Bobbym Joe Longem . V ten moment si Lisa uvědomila, že nechce zemřít a rozhodla se za svůj život bojovat za každou cenu. Ovšem ne fyzickým bojem, ale svými šedými buňkami mozkovými. Zachovala si chladnou hlavu a snažila se Bobbyho poznat. Vyjadřovala mu svoje sympatie a opakovala mu, že není špatný člověk. Long byl u svých obětí zvyklý na odpor, navíc Lisa nebyla prostitutka, a tak vůči ní pookřál. Dal jí najíst, umyl jí, vyfoukal jí vlasy a dokonce ji pak nechal ve své koupelně samotnou . Což byla velká chyba, protože Lisa všude možně po umyvadle a záchodové míse rozmístila svoje otisky prstů, aby případně přivedla vyšetřovatele na svoji stopu. I navzdory šátku přes oči se snažila vstřebat co nejvíce informací o tom, kde se nachází. Podařilo se jí osahat Longovo obličej, a tak věděla, že je její únosce muž s knírkem, krátkými vlasy a očima blízko u sebe . Long se dokonce Lise údajně svěřil, že jí nechce ublížit a že tohle dělá jen proto, aby se ženám pomstil za to, jak se k němu během jeho života chovaly. Lisa opravdu vytasila všechny pomyslné zbraně. I když jí Long stále znásilňoval, nabídla mu, že by mohla být jeho přítelkyně. Taky si vymyslela historku o tom, že má těžce nemocného otce, který potřebuje pravidelně dostávat léky a že se o něj nepostará nikdo jiný než ona. A zabralo to. Je fascinující, že opravdu věděla, jak na něj. Po 24 hodinách utrpení Robert Long naložil Lisu zpátky do auta, zastavil se po cestě pro peníze u bankomatu ATM a po třetí ráno dne 4. listopadu vysadil Lisu na původním místě únosu s tím, ať počká 5 minut, a pak ať si dělá víceméně, co chce. Rozloučil se s ní a odjel . Spadla klec Lisa se rozběhla ke svému domovu, kde ale schytala akorát další sodu. I když své babičce a jejímu příteli zoufale opakovala, že byla unesená a znásilněná, ani jeden jí to nevěřil . Mysleli si, že se jen vymlouvá, protože chtěla utéct, a tak jí ještě zbili. Ale eventuálně návrat Lisy, po které už bylo vyhlášené pátrání, nahlásili policii. Lisa na služebně vypověděla , co se skutečně stalo, a popsala všechny detaily. A že jich bylo nepřeberné množství. Ale vyšetřovatelé z mravnostního samozřejmě nemohli tušit, že Lisiným únoscem je sériový vrah , který už několik měsíců řádil v Tampě . Navíc jí vůbec měli problém věřit, že se stala obětí únosu. Lisa jim podala tolik podrobných informací o únosci, jeho vozidle a bytě , že jim to bohužel znělo jako smyšlená historka. Naštěstí ale Lisu nakonec vyslechl i detektiv jménem Larry Pinkerton . Ten naopak pochopil, že takové množství detailů by si nikdo jen tak nevymyslel a uvědomil si, že Lisa je talentovaná pozorovatelka, ne lhářka. Lisa se taky Larrymu svěřila, že si myslí, že je její únosce právě tím hledaným sériovým vrahem. Forenzní technici z Lisina oblečení odebrali vzorky a poslali je na analýzu do laboratoře. A výsledek analýzy přinesl zásadní zlom. Na oblečení Lisy se totiž našla stejná červená vlákna jako na tělech obětí hledaného sériového vraha . Lisa překvapeným vyšetřovatelům zopakovala, že měl její únosce červený koberec v autě a že na palubní desce byl nápis Magnum . Policie tak začala prověřovat majitele automobilů Dodge Magnum, kterých bylo tou dobou ve státě Florida kolem 500. Zjistili, že jen model Dodge Magnum z roku 1978 měl na palubní desce nápis Magnum, což jim pomohlo zúžit celkový počet vlastníků automobilů. Potom vzali seznam jmen z registru vozidel a jména porovnali se záznamy o výběrech z onoho konkrétního bankomatu ATM ve tři ráno dne 4. listopadu v Tampě. A heuréka! Sedělo jediné jméno. Robert Joe Long. Automobil Dodge Magnum, ročník 1978 (zdroj @motivzla ) Lise následně ukázali jeho fotku a ona okamžitě potvrdila, že jde o jejího únosce. Policie pak začala Longa nepřetržitě sledovat. 16. listopadu si nic netušící zašel do kina a nechal svoje vozidlo bez dohledu. Policisté nemeškali a prohlédli všechny pneumatiky, protože stopy pneumatik na místech činu byly dost specifické. Jedna z pneumatik se lišila od ostatních a jejím výrobcem byla společnost Vogue Tyre . A přesně takovou pneumatiku měl Long na svém Dodge Magnum , takže nebylo pochyb, že mají toho pravého. Jakmile se Long vrátil z kina, zásahová jednotka se dala do pohybu, zatkla ho a byl předveden k výslechu . Další analýza potvrdila, že červená vlákna, která byla nalezena na téměř všech obětech, skutečně pocházela z koberce v Longově autě. Kromě toho jej usvědčila i DNA nalezená na některých místech činu. Důkazy mluvily jasně, Bobby Joe Long je sériový vrah . Long v rukou vyšetřovatelů Long sice nejdříve zapíral , ale ve světle důkazů se při výslechu přiznal k sérii vražd a k únosu a znásilnění Lisy McVey . S úsměvem pronesl: “Dobře, dostali jste mě. Ano, zabil jsem je. Všechny, co máte v těch papírech. Je to moje práce. U Lisy jsem hned, jak jsem ji pustil, věděl, že to bude jen otázka času. Ani jsem jí neřekl, ať nechodí na policii a tak. Bylo mi to jedno a chtěl jsem s tím už přestat. Jsem nemocný. ” Přepis jeho přiznání zabral 45 stran . Long taky prozradil , že je přízrakem známým jako Classified Ad Rapist , který dlouhé roky znásilňoval ženy v jejich domovech. Dle svých slov všem těm znásilněným ženám vlastně prokázal laskavost, protože jejich sexuální životy s manželi stály za starou belu. Podle Longa si to znásilnění pár jeho obětí doslova užívalo. Taky tvrdil, že kdyby nezačal vraždit, nikdy by ho policisté nedopadli. Navíc ho bavilo sledovat průběh vyšetřování a rád se v novinách dočetl něco o svých obětech . Je tak jasné, že s Longovo zatčením spadl kámen ze srdce celé Floridě. Odsouzení V dubnu roku 1985 byl usvědčený vrah odsouzen k trestu smrti za vraždu Virginie Johnson . Měl být popraven na elektrickém křesle . 24. září 1985 se pak v rámci dohody během dalšího soudního procesu přiznal k 8 z celkových 10 vražd a taky k únosu a znásilnění Lisy McVey . Za vraždu Michelle Simms si vysloužil druhý trest smrti a k tomu v součtu 34 doživotních trestů . Za celou dobu neprojevil žádné emoce, žádnou lítost , nic. Jediný moment, kdy se projevilo jeho pravé já, nastal při jeho odchodu ze soudní síně, kdy zničehonic plivl na kameru, která ho snímala . Jeho obhájci se snažili porotu obměkčit tím, že Long v minulosti utrpěl četná zranění hlavy a mozku, navíc trpěl Klinefelterovým syndromem , a tím pádem nemohl za svoje chování. Tahle argumentace, byť podpořená i několika psychiatry, ale samozřejmě nikoho nepřesvědčila. Navíc sám Long přiznal, že moc dobře věděl, co dělá. Tým obhájců pak přišel s tvrzením, že obžalovaný je tak jedinečný, že by neměl být uvězněn a popraven, nýbrž že by měl být zkoumán. Narativ byl jasný: udělat z Longa vzácného jedince. Podle nezávislých znalců měl ale Long kvůli nadbytečnému “ženskému” chromozomu X křehké ego a o to více dominantní se snažil být vůči ženám. Všechny ty vraždy a znásilnění sloužily jen k tomu, aby se utvrdil ve svojí mužnosti. Nikdy se nesmířil se svou genetickou výbavou, nikdy se nesmířil s tím, jaká byla jeho matka, a opakované úrazy hlavy jeho stavu také nepomohly. Vyžíval se v zastrašování a ponižování svých obětí a podle psychiatrů povolaných obžalobou trpěl disociální poruchou osobnosti , která je u sériových vrahů takový evergreen . Člověk, který trpí touto poruchou, ignoruje společenská pravidla, vlastně je mu všechno jedno. Obzvlášť pocity ostatních ho nezajímají. Necítí vinu, má násilnické sklony a páchá trestnou činnost. Long taky trpěl epilepsií a jeho přístup k obětem ukazoval, že byl i sexuálním sadistou . Všechny ženy byly děvky, které si zasloužily zemřít. Andrej Drbohlav řadí Bobbyho Joe Longa mezi tzv. vrahy ze žádostivosti (v angličtině lust killers ). To znamená, že takový jedinec vraždí primárně pro svoje sexuální uspokojení a má potěchu z toho, že oběti působí bolest. Navenek ale dokáže působit normálně, a proto je tak nebezpečný pro společnost. Long se během následujících let snažil opakovaně odvolávat proti rozsudku , protože za žádnou cenu nechtěl být popraven smrtící injekcí , která nahradila elektrické křeslo a která je dle jeho obhájců krutým a neobvyklým způsobem smrti. Argumentoval, že jelikož má epilepsii, mohla by v něm poprava vyvolat záchvat. Tohle samozřejmě vůbec nikoho nezajímalo. Jediné, čeho dosáhl, je, že ještě o to více rozzuřil rodiny obětí. Bobby Joe Long byl nakonec po 34 letech čekání popraven smrtící injekcí , a to dne 23. května 2019 ve Florida State Prison . Žádná poslední slova neměl a za 12 minut bylo hotovo. Kdo si ale nenechal ujít jeho popravu, byly rodiny obětí a přímo dvě z jeho obětí . Linda Nuttall , kterou kdysi znásilnil v jejím domě, i když tam byly její dvě děti, a Lisa McVey . Robert Joe Long v roce 2019 (zdroj IG @mozivzla ) Ta se svěřila, že při sledování popravy cítila obrovskou úlevu . Nejen pro sebe, ale i pro rodiny obětí. Sama dlouhé roky trpěla posttraumatickou stresovou poruchou , ale prý Longovi eventuálně odpustila, aby mohla konečně žít. Chtěla ale sedět v první řadě a vidět ho umírat. Lisa McVey se nyní jmenuje Lisa McVey Noland , je jí 55 let a už od 90. letech pracuje u policie v Hillsborough County. Právě její zkušenost s Bobbym Joe Longem ji přiměla ke vstupu do policejních řad. Nyní pracuje jako zástupkyně šerifa a zabývá se mravnostními a sexuálními trestnými činy. Také se snaží pomáhat dětem na škole Davidson Middle School , kde už několik let dozoruje. Neuvěřitelný příběh Lisy McVey se dočkal svého filmového zpracování v roce 2018. Televizní film se jmenuje Věřte mi: Únos Lisy McVeyové a na Netflixu byl uveden v roce 2021, takže se na něj můžete podívat i vy. Objevila se v něm navíc samotná Lisa. Na ČSFD má film 82 % , takže si ho určitě nenechte ujít, pokud se chcete s inspirativním příběhem Lisy více seznámit. Autorkou článku je Markéta Holá, která příběh zpracovala ve svém podcastu Motiv zla . V podcastu najdete i autentické zvukové nahrávky hlavních aktérů. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2022 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Moudrost psychopatů", která je populární naučnou literaturou v oblasti psychopatologie. Autor: Kevin Dutton. Moudrost psychopatů - Kevin Dutton Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Moudrost psychopatů - Svatí, špioni a sérioví vrazi Autor: Kevin Dutton Nakladatelství: Portál Rok vydání: 2019, 315 stran Dnes se podíváme na knihu „Moudrost psychopatů “. Rovnou vám prozradíme, že nejde o úplně typický titul "o sériových vrazích", který byste možná na tomto webu čekali. Jde o populárně naučnou literaturu v oblasti psychologie . Přesto si myslíme, že i tak sem kniha určitě patří, a to už jen z toho důvodu, že je o psychopatech, a jak je známo, naprostá většina sériových vrahů jsou psychopaty (snad až 90-100% z nich). Knihu napsal Kevin Dutton (výzkumný psycholog při univerzitě v Oxfordu a člen Královské lékařské společnosti a Společnosti pro vědecké studium psychopatie), který se v knize pomocí různých studií pouští do zkoumání nitra lidí s touto poruchou osobnosti. Na začátku knihy se Dutton zaobírá tím, které osoby lze vlastně za psychopaty považovat a jak se odlišují od zbytku populace. Nás např. nejvíce zaujala kratičká definice francouzského lékaře z přelomu 18. a 19. století, Phillippe Pinela , který psychopaty označil jako osoby „šílené, avšak bez bláznění “. Autor knihy se dále věnuje vlastnostem, které jsou pro psychopaty příznačné, a mezi které patří například: bezohlednos t , mentální odolnost , charisma , cílevědomost , přesvědčivost až manipulativnost , nebojácnost , akčnost , schopnost maskovat vlastní emoce a chladnokrevnost . Dále se pak pomocí vědeckých výzkumů snaží vyvrátit či potvrzdit některá přesvědčení, která ve společnosti ohledně psychopatů převládají. Vyvrací například to, že osoby mající tuto poruchu osobnosti jsou úplně neteční vůči emocím. Podle autora, pokud jde o emoce, mají spíše „tunelové vidění “. Tedy, pokud se na ně zaměří, mají normální emoční reakci, jestliže se však psychopatický jedinec zaměří na něco jiného, stává se vůči emocím naprosto necitlivý. V poměrně velké čási knihy se pak Dutton snaží vysvětlit to, že není psychopat jako psychopat. Autor zmiňuje různý typy a druhy psychopatů. Asi nejvíce komparuje tzv. funkční psychopaty (např. předseda představenstva firmy, špičkový právník) a kriminálními psychopaty (např. vrah, podvodník). V další části knihy přichází s tezí, že ač obecně kriminalita klesá, sama společnost se stává více psychopatickou. Generaci narozenou po roce 2000 označuje pojmem - „Generace Já “. O psychopatech by se toho dalo napsat ještě mnoho a mnoho, a právě o nich celá kiha je, tedy pojďme již k ní samotné. Jelikož Kevin Dutton téma pojímá opravdu široce a poctivě, čtenář se dozví o desítkách nejrůznějších studií, kdy opomenuty nemohly být, ani poznatky a výzkumy neurologie. Čtenář určitě musí počítat s odbornými termíny hlavně z oblasti psychologie a lékařství. Velké pozitivum knihy lze spatřovat v tom, že autor téma konzultoval s mnoho zajímavými osobnostmi. Pochopitelně jde o řadu předních britských i amerických psychologů, ale v knize se promítnou i další velmi zajímaví lidé. Od špičkového miliardáře – byznysmena, přes bývalého člena britských speciálních jednotek či speciálního agenta FBI, až po návštěvu detenčního centra, kde autor hovoří s nejnebezpečnějšími muži Velké Británie. Co se týká čtivosti, tak kniha zprvu trochu zadrhávala, ale časem nabírala na obrátkách a druhá její polovina se četla skvěle. Co bylo otravné, tak to hlavně poznámkový aparát až konci. Jelikož kniha obsahuje přes 200 poznámek pod čarou, tak na každé dvoustaně přelistovávat kamsi na konec knihy, to nebylo moc praktické. Celkově ohodnotit knihu není úplně snadné. Myslíme, že pro ty, které zajímá psychologie , jde rozhodně o dobrou volbu. Naopak pro ty, kteří například myslí, že se dozví něco o konkrétních sériových vrazích (jak by leckdo mohl usoudit dle přebalu knihy), by mohla být kniha zklamáním. Nakonec tedy hodnotíme za kompromisních, ale v tomto případě přísných 2- . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře

Recenze knihy "Psychologie sériových vrahů", která popisuje jak teorii tohoto fenoménu, tak praktické příklady. Autor: Andrej Drbohlav. Psychologie sériových vrahů - Andrej Drbohlav Další knihy Název: Psychologie sériových vrahů Autor: Andrej Drbohlav Nakladatelství: Grada Rok vydání: 2013, 415 stran RECENZE již brzy! Kniha představuje základy psychologie a behaviorální patologie sériových vrahů. Jako ukázku různých podob tohoto patologického fenoménu uvádí stručné příběhy těch nejbrutálnějších sériových vrahů dnešní doby, a to od jejich dětství až do aktuálního stadia vyšetřování jejich násilných činů. Publikace je určena jak široké veřejnosti se zájmem o stinné stránky lidské psychiky, tak studentům a odborníkům z oboru psychologie, etopedie, sociologie, behaviorální či sociální patologie, psychiatrie nebo kriminalistiky. Představuje více než 200 příběhů jedinců s vysoce patologickým profilem osobnosti a chování a ukazuje tak přehled příčin vzniku a projevů zla, násilí a bolesti. Kniha obsahuje velké množství fotografií, dopisů, psychologických rozborů a obrazů vytvořených přímo pachateli. Poukazuje na systémová selhání, chybné úsudky psychiatrů, psychologů, soudců a pedagogů. Měla by sloužit jako prevence a výzva k ostražitosti. Upozorňuje na nebezpečí, která na nás mohou číhat na jakémkoli místě. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy "Kriminální případy ze Šumavy II.", která popisuje dvanáct kriminálních příběhů ze západních Čech. Kriminální případy ze Šumavy II. - kolektiv aut. Název: Kriminální případy ze Šumavy II. Autor: kolektiv autorů Nakladatelství: Víkend Rok vydání: 2015, 160 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Šumava, jedna z nejpůvabnějších lokalit naší vlasti. Kdo ji poznal, vždy se sem rád vrací. I tato kniha se vrací do krajiny hraničních hor a nabízí dvanáct příběhů. Jde o příběhy kriminální, z časů už dávno minulých, které kdysi vyšetřovali četníci, nebo později příslušníci SNB. Většina popsaných kauz se odehrála v dobách, kdy se Šumavě říkalo i Böhmerwald. Kdy města a obce tu měla dvojjazyčný název. Vimperk – Winterberg, Volary – Wallern, Kašperské Hory – Bergreichensthal, Nýrsko – Neučen, Sušice – Schüttenhofen, Kvilda – Aussergefild… Pojďme se, vážení čtenáři, společně vrátit do dob končícího Rakousko-Uherska, první republiky i na Šumavu poválečnou. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy "Sérioví vrazi", která zkoumá historii sériových vražd od Římské říše do počátku 21. století. Autor: Peter Vronsky. Sérioví vrazi - Peter Vronsky Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Název: Sérioví vrazi - Proč a jak se udály nejhorší zločiny v dějinách lidstva Autor: Peter Vronsky Nakladatelství: GRADA Rok vydání: 2023, 520 stran Recenze: Zatím nenapsána. Kniha kanadského novináře a investigativního historika Petera Vronskyho s podtitulem "Proč a jak se udály nejhorší zločiny v dějinách lidstva " , zkoumá historii sériových vražd od Římské říše do počátku 21. století . Autor v knize popisuje fenomén sériového vraždění od prvních raně zaznamenaných případů ve starověkém Římě, po středověk, renesanční Evropu a viktoriánskou Anglii, až po vzestup a eskalaci tohoto fenoménu v USA a dalších státech světa v postmoderní době. Kniha se zabývá rovněž řadou teoretických přístupů k sériovým vrahům a tyto teorie pak autor prokládá desítkami podrobných případových studií jak notoricky známých, tak méně známých pachatelů. Jde zcela bezpochyby o výjimečné dílo v rámci „true crime“ žánru, které vyniká nejen precizností, podrobností a hloubkou zpracování, ale i svým historickým rozsahem. Za zmínku stojí možná i to, že právě tuto knihu četl Dennis Rader a.k.a. B.T.K. Killer v době svého zatčení. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy

Sérioví vrazi - Brenda Ralph Lewis Název: Sérioví vrazi - Odhalení nejnámějších případů vražd na světě Autor: Brenda Ralph Lewis Nakladatelství: NAŠE VOJSKO s.r.o. Rok vydání: 2012, Praha, 190 stran Tentokrát jsem vybral za předmět recenze opět jednu z knih, která má tzv. „encyklopedickou“ formu. Tedy obsahuje poměrně dost (25) exemplářů sériových vrahů, za to však poměrně stručně popsaných. Na rozdíl od podobných titulů, které jsem zde na stránce již recenzoval, ale musím vyzdvihnout, že zmíněná stručnost je jen relativní. To znamená, že v rozsahu poskytnutých informací většinu „encyklopedických“ titulů převyšuje a jednotlivé případy jsou zpracovány na cca 4-8 stranách, což není úplně málo. V knize jsem navíc nenašel žádné větší nepřesnosti či mylná fakta, které se u podobných titulů často opakují. Škoda jen, že uvedení zdrojů chybí. Asi největším pozitivem je, že v tomto titulu jsou zpracovány případy nejen velmi známých sériových vrahů, ale převážně těch v ČR méně známých, tedy obzory rozšíří i čtenáři, který již o fenoménu sériových vrahů má něco načteno. Dalším kladem pak je grafické zpracování knihy, která je ve formátu A4 na lesklém papíře. Je v ní dlouhá řada zajímavých fotografií, navíc každý případ je doplněn o mapku, kde jsou vyznačena místa činů a u žádného z případů nechybí ani shrnutí v podobě tabulky událostí v časové posloupnosti. Za obojí tleskám! Co se týká čtivosti, pak myslím, že je dobrá, ač prostě zvolený formát článků nedovoluje zabíhat do podrobností a ve všech souvislostech podat ucelený obraz jednotlivých případů. Celkově myslím, že kniha je povedená a případnému zájemci bych ji určitě doporučil. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Koupit knihu Další knihy