Recenze knihy "Život po smrti", která je životopisem muže, odsouzeného nespravedlivě k trestu smrti. Autor: Damien Echols Život po smrti - Damien Echols Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Život po smrti Autor: Damien Echols Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2012, 380 stran Dnes Vám představíme knihu, kterou napsal Damien Echols , muž, jenž byl v roce 1993 odsouzen k trestu smrti za údajné spáchání satanistické vraždy tří dětí, kterou měl spáchat spolu se svými dvěma kamarády. Jde o proces, který v Americe dlouho budil vášně a byl předmětem téměř nekonečných soudních tahanic, které vyvrcholili až v roce 2011 , kdy všichni odsouzení uzavřeli (pro našince právně složitou a trochu nepochopitelnou) dohodu s prokuraturou, nazývanou „Alfordovo přiznání “, a byli z vězení podmínečně propuštěni s tím, že trest si již odseděli. Kdo by z podtitulu „autentický příběh z cely smrti “ čekal, že kniha bude popisovat zejména vězeňský život, toho zřejmě zklame. Kniha je hlavně a především o životě hlavního aktéra a zážitky či zkušenosti s pobytem v cele smrti zaplňují zhruba tak sotva čtvrtinu knihy. Jde vlastně o „klasický“ životopis, kdy Echols podrobně líčí své dětství v extrémní chudobě, stěhování se z místa na místo, rodinné problémy, pubertu a své okolí v dospívání. Často se též zmiňuje o svém citovém a duchovním životu. Osobně se mi na této pasáži nejvíce líbilo, že dává čtenáři možnost nahlédnout do života nižší střední třídy v USA 80. let. Ne, že by tato část nebyla čtivě napsaná, ale zdála se mi přeci jen trochu zdlouhavá a za mne by mohla být určitě kratší. Výše uvedené je pak prokládáno nedatovanými zápisky do deníku , který si Echols vedl v cele smrti . Zhruba od poloviny knihy se již dostává na ony klíčové události a případ, kvůli kterému byl Echols spolu se dvěma dalšími mladíky odsouzen. Zde čtenář asi bude nechápavě kroutit hlavou nad tím, co vše bylo možné, ale nerad bych se pouštěl do hodnocení případu a více prozrazovat. Jisté je jen to, že jde o příběh velice silný, který v Americe budil a stále budí velké emoce, kdy se najdou jak zastánci, tak odpůrci tzv. "Západomemphiské trojky ". A právě síla příběhu je největší devizou této knihy. V silné konkurenci to však stačí "jen" na lepší trojku. Hodnocení: 3. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3

Ucelený článek o jednom z prvních novodobých amerických sériových vrahů jménem Henry Howard Holmes neboli Herman Webster Mudgett. Kolik obětí měl na svědomí? HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Henry Howard Holmes 26. 2. 2018 Henry Howard Holmes - americký sériový vrah z konce 19.století, který byl popraven za spáchání jedné vraždy, zavraždil však nejméně devět osob a sám se pak přiznal ke spáchání 27 umýslných usmrcení. Některé zdroje a podezření mu přisuzují dokonce až 200 obětí. Šlo o výrazně psychopatickou osobnost, která se vyznačovala manipulativním chováním, které bylo plné lží, podvodů a dalších antisociálních projevů. Ve známost pak vešel především svým podivným domem přezdívaným "Hrad", ve kterém několik ze svých vražd spáchal, a který je opředen mnoha mýty a polopravdami. Narozen : 1861 Zemřel : 7. 5. 1896 Země : USA Počet obětí : 9-27+ Unikal :4-8 let Vražedná aktivita :1891-1894 V následujícím článku se budu věnovat muži, který je v mnoha publikacích označován za prvního amerického sériového vraha a někde dokonce za pachatele, který měl ve Spojených státech amerických na svědomí nejvyšší počet obětí. První tvrzení je nepravdivé. Ač jde o prvního poměrně dobře zmapovaného a popsaného amerického sériového vraha, prvenství mezi známými americkými sériovými vrahy drží rodina Benderova a nikdy nedopadený tzv. „vrah služek“. Rovněž tvrzení o tom, že dále uvedený muž zavraždil na území USA nejvíce osob je velice diskutabilní, a jak čtenář sám dále zjistí, toto tvrzení zůstane navždy neověřitelné. Ostatně jak se při sběru podkladů pro zpracování tohoto článku ukázalo, jde o případ, který je opředen mnoha a mnoha legendami, polopravdami, nejasnostmi a někdy přímo fikcemi, které však četností opakování získaly téměř podobu „pravdy“… řeč je o případu Hermana Webstera Mudgetta alias Henry Howard Holmese. Dětství a mládí Herman Webster Mudgett se narodil v zemědělské osadě Gilmanton ve státě New Hampshire roku 1861. Šlo údajně sice o zvláštního, ale za to neobyčejně bystrého chlapce. Měl dva sourozence – bratra a sestru (jinde uvedeno, že šlo o prostřední dítě z 5 sourozenců – 2 sestry, 2 bratři). Jeho otec Levi byl farmář. V některých zdrojích je uvedeno, že šlo o alkoholika, který děti týral, ale v jiných zdrojích je tento fakt naopak důrazně popírán. Nicméně oba rodiče byli metodisté přísní ve výchově. Jako trest za neposlušnost používali jak rákosku, tak třeba i modlitbu, nebo také den bez jídla či den bez mluvení. Mudgett se sám považoval za „maminčina mazánka“. Často se s matkou modlil a celkově jí byl v průběhu dětství poblíž. Mnoho času rovněž trávil sám ve svém pokoji četbou Jules Verna či Edgara Allana Poea, a také vynalézání různých mechanismů a zlepšováků (jak čtenář uvidí, tento talent se později odrazil a byl využit i při vraždění). Mladý Herman měl rovněž zálibu v pitvání a zabíjení zvířat, ale i to některé zdroje opět rozporují. V šestnácti letech ukončil školní docházku a i přes svůj nízký věk se stal učitelem. Nedlouho poté (4. 7. 1878) si vzal svoji první ženu – byla jí Clara A. Lovering . Zprvu byl vztah vášnivý a plný lásky, páru se dokonce roku 1880 narodil syn Robert. Brzy potom však vztah vychladl, až Mudgett nakonec jednoho dne prostě zmizel. (A opět - v dalším zdroji je konec vztahu vysvětlen jinak: Clara od něj údajně odešla sama kvůli jeho násilnému chování a to až před dokončením vysoké školy v roce 1884). Jisté je jediné, že H. W. Mudgett s Clarou Lovering nebyl nikdy oficiálně rozveden. V devatenácti letech, roku 1881, nastoupil mladík na vysokou školu – medicínu. Studium ukončil s celkem průměrným hodnocením v červnu 1884. Po škole pracoval rok jako ředitel základní školy, načež si otevřel vlastní ordinaci. „Zůstal jsem ředitelem rok a odváděl kvalitní a svědomitou práci, za niž jsem obdržel pramálo peněz “, komentoval toto období svými slovy. Ani ve své ordinaci si však nevydělal tolik, aby to uspokojilo jeho představy, a tak Mudgett poprvé v životě (tentokrát se svým bývalým spolužákem) naplánoval složitý pojišťovací podvod. K tomu potřeboval mimo jiné dětské tělo (v té době se rovněž ztratil malý chlapec, kterého předtím viděli v jeho přítomnosti, ale žádné vyšetřování neproběhlo – takže více nechávám na spekulacích čtenářů). Později Mudgett tvrdil, že nakonec od provedení podvodu upustil, nicméně i tak počátkem roku 1886 město Mooers Folk, kde měl svoji ordinaci, urychleně opustil a přesunul se do Filadelfie. I zde se projevil další jeho pozdější typický vzorec chování– majiteli domu, kde přebýval, totiž nezaplatil za nájem. Ve Filadelfii si nějakou dobu nemohl najít vhodné místo a tak na pár dní skončil jako „dozorce“ v ústavu pro choromyslné, načež získal místo v jedné lékárně. Nedlouho poté zemřel chlapec, který si aplikoval lék zakoupený v oné lékárně. Mudgett popřel jakoukoli spojitost s tímto úmrtím, nicméně i tak se teprve po pár měsících od příjezdu, v létě 1886, opět kvapně přesunul. Nejprve do Springfieldu, kde složil zkoušku pro vykonávání profese lékárníka, a nakonec v srpnu roku 1886, ve svých šestadvaceti letech, zakotvil mladý, 173 cm vysoký a 70 kg vážící muž v Chicagu. Někdy v té době se rovněž začal představovat jako H. H. Holmes (zřejmě dle jména nového-nejslavnějšího detektiva, kterého světu představil v témže roce spisovatel A. C. Doyle- jistě řeč je o Sherlocku Holmesovi). Howard Holmes v mládí Chicago V Chicagu mladého, pohledného lékaře s krásnýma modrýma očima zaměstnal prý těžce nemocný doktor Holton jako pomoc ve své lékárně. Poté, co majitel lékárny zemřel, učinil Holmes vdově nabídku, že lékárnu odkoupí a jí nechá bydlet v bytě v patře. Nemalé finanční prostředky ke koupi získal půjčkou, proti které zastavil vybavení a zásoby lékárny. Netrvalo to příliš dlouho a místní paní Holtonovou přestali vídat, což Holmes vysvětloval tím, že odjela do Kalifornie za příbuznými a později uváděl, že se jí tam tak zalíbilo, že už tam zůstala natrvalo. Podle paralel s budoucími událostmi, kdy kolem něj často náhle mizeli lidé, kteří mu byli nějakým způsobem nepohodlní, je naprosto relevantní otázkou, zda už v tomto případě se nedopustil trestného činu vraždy…nicméně, zatím šlo o absolutně anonymního mladého muže ve velkém městě, kterému nebyl důvod nevěřit. K výše popsanému ještě nutno podotknout podstatnou poznámku - podle některých zdrojů je epizoda s Holtonovými nepravda a oba manželé zůstali bydlet v Engelwoodu až do 20. století a Holmese tak dokonce přežili. Neumím pravdivost ani jedné z verzí posoudit, tak uvádím obě varianty. K podobným rozporům se však více vyjádřím v závěru článku. Na toto místo se hodí vložit takovou malou odbočku, která čtenáři trošičku umožní přiblížit Chicago doby konce 19. století. Chicago bylo oficiálně založeno až v roce 1837 (samozřejmě předtím zde nebyla úplná planina, ale vojenská pevnost). V průběhu 19. století se pak stalo město průmyslovým a obchodním centrem středozápadu USA. Historii města velice ovlivnil obrovský požár v roce 1871 , který zničil asi 18 000 budov a bez domova tak skončilo více než 100 000 lidí. Po něm muselo být město takřka celé přebudováno, což poskytnulo mnoho pracovních příležitostí. V roce 1886, kdy do města dorazil Holmes, mělo něco málo pod milion obyvatel. Mety jednoho milionu pak poprvé v historii dosáhlo kolem roku 1890 a stalo se tak druhým největším městem Spojených státu amerických. Co se týče kriminality, tak v roce 1892 došlo v Chicagu v prvním pololetí k cca 800 násilným úmrtím (to znamená asi 4 denně), tedy asi 1600 ročně. Pro srovnání – kolem roku 1990 se počet vražd pohyboval kolem 900-1000 ročně a kolem roku 2010 pak kolem 500. Tedy je možné v tomto směru pozorovat pozitivní trend. Toť ve stručnosti historie města, teď zpět k vyprávění… 28. ledna 1887 si vzal Holmes za manželku Myrtu Z. Belknap , a to i přesto, že byl již pod svým původním jménem Mudgett jednou ženatý. S mladou ženou bydleli v bytě po manželce lékárníka Holtona. Na jaře 1888 se Holmes dozvěděl, že je Myrta těhotná. Myrta Holmese popisovala jako velice ambiciózního člověka, který toužil po tom být bohatý. Rovněž uvedla, že byl laskavý, měl dobré srdce a měl rád děti a zvířata. Také prohlašovala, že nikdy nepil, nekouřil a byl odpůrcem hazardu. Nicméně i přes tuto chválu se v létě roku 1888 přestěhovala ze společného bytu do domu svých rodičů. Holmes jí prý posílal mnoho peněz a pravidelně navštěvoval. Frekvence návštěv se však časem snižovala. Ač s manželkou, se kterou zplodil dceru Lucy, tedy poté již nikdy nebydlel, o rozvod ani jeden z manželů nepožádal. Všimněte si onoho velice kladného hodnocení Holmese ze strany jeho ženy. Okouzlování žen a vůbec přesvědčování kohokoli o čemkoli a úspěšné vzbuzování důvěry, jak sami uvidíte, se potáhne celým jeho případem. Holmes měl totiž, jako mnoho psychopatů, neskutečný talent manipulovat lidmi a přetvařovat se. Nebudu vyjmenovávat, ale podle mnoha a mnoha svědeckých výpovědí byl velice charizmatický, pro ženy pohledný, výřečný a údajně oplýval velkým osobitým kouzlem. Rovněž se choval k lidem povětšinou mile, srdečně a k ženám, které dobýval i velice štědře. I přesto všechno však přeci jen existovali také lidé, na které působil podivně nepříjemným dojmem, který je znepokojoval. Dům alias "Hrad" V létě 1888 koupil Holmes pod falešným jménem H. S. Campbell pozemek, na němž plánoval postavit několika podlažní dům. Šlo o parcelu na roku Šedesátetřetí ulice a Wallace Street. Sám si pak často načrtával a plánoval, jak bude dům vypadat. Dům, který místní později nazývali „hrad “ či „zámek “ měl mít v přízemí prostor k pronájmu pro různé obchody, první a druhé patro pak mělo sloužit jako byty. Holmes rovněž navrhl, že v prvním patře bude tajná místnost, ze které povede dřevěná skluzavka až do sklepa. Dále plánoval, že vedle jeho pracovny v prvním patře by měl být velký zvukotěsný a vzduchotěsný trezor s železnými stěnami potaženými azbestem. V jedné stěně trezoru pak měla být plynová tryska, kterou by ovládal ze své pracovny. Budova také měla mít dva sklepy, jeden horní a pod ním ještě tajný sklep. Jednou z klíčových součástí budovy měla být také velká pec, umístěná ve sklepě budovy. Měla být asi dva a půl metru hluboká, metr široká a metr vysoká. Rovněž měla být schopná vyvinout žár šestnáct set stupňů a další požadovanou funkcí bylo, že měla eliminovat zápach v ní spálených věcí…. Půdorys druhého patra Holmesova domu V různých zdrojích je budově věnováno mnoho a mnoho prostoru. Je třeba možné se dočíst, že ve sklepě byl i středověký skřipec a další mučicí nástroje, že v budově byly falešné podlahy, schodiště, která nikam nevedla a dokonce i místnost, kde ze zdí hořáky plivali oheň…. No, domnívám se, že je to trochu přitažené za vlasy. Mimo to, co je uvedeno v předchozím odstavci se z důvěryhodných zdrojů podařilo dohledat jen to, že skutečně některé místnosti byly bez oken a některé byly tajné (do nich údajně Holmes schovával před věřiteli nábytek a materiál, který nezaplatil), plus chodby a schodiště byli stavěny do podivných úhlů a v třípodlažní budově bylo možná „ až příliš dveří “, takže některé mohly být falešné. Ale v případě dalších a dalších podivností a mučicích nástrojů, které jsou zmiňovány hlavně v méně kvalitních zdrojích, jde zřejmě o fikci. "Hrad" H. H. Holmese Podvodník Holmesovi bylo jasné, že i když lékárna prosperuje, na tak velkou stavbu, jakou plánoval, nebude mít dostatek prostředků. Vymyslel si tedy podvod, jak výdaje podstatně snížit. Prostřednictvím inzerátu v novinách sháněl muže na stavbu. Ty pak, když si po čase přišli pro výplatu, propustil bez vyplacení mzdy s tím, že jejich práce je špatně odvedena. Stavba tak měla obrovskou fluktuaci a postupovala pomalu, za to však s mnohem nižšími náklady a podstatnou výhodou bylo i to, že žádný z dělníků neznal celé „tajemství“ budovy. Jeden z dělníků o Holmesovi později vypověděl: „Dělal jsem pro něj sotva dva dny, když ke mně přišel a zeptal se mě, jestli ta zedničina není moc těžká práce. Potom mi položil otázku, jestli bych si nechtěl vydělat snadnějším způsobem, a já mu samozřejmě řekl, že jo. O pár dnů později ke mně přistoupil, ukázal dolů do sklepa a řekl: Vidíš toho chlapíka dole? To je můj švagr – nemá mě rád a já jeho také ne. Určitě by pro tebe nebylo těžké upustit mu při práci kámen na hlavu. Dám ti padesát dolarů, když to uděláš. “ K tomu dělník vypověděl, že nejvíc ho šokoval způsob, jakým se ho Holmes zeptal. Prý to vyznělo, jako by se ho přítel ptal na naprosto běžnou věc. Dělník mu nevyhověl a brzy na to pro Holmse pracovat přestal. V květnu 1890 byla budova již téměř hotová. V přízemí bylo místo pro 5 obchodů. V prvním patře bylo 35 místností, druhé pak dalších 36. Měsíc předtím, než se do budovy Holmes přestěhoval, prodal původní lékárnu s tím, že kupce ujistil, že v okolí není žádná konkurence, načež si jen přes ulici ve své budově otevřel novou. Budovu a novou lékárnu vybavil nábytkem a zařízením pořízeným na úvěr, který nesplácel. Když přišli nervózní věřitelé, odkázal je s klidem na majitele budovy, kterým byl fiktivní H. S. Campbell. Navíc byl Holmes enormně výřečný, přesvědčivý a milý. Dokázal tedy věřitele uklidnit, že vše bude v pořádku a vyhnul se tak mnohým žalobám. A když přeci jen některého z věřitelů neobměkčil a ten hodlal podniknout právní kroky, vyplatil jej Holmes hotovostí z dalších svých podniků (nájem bytů, obchodů, tržby z lékárny a později i z rozesílání léků poštou – asi nemusím dodávat, že léky byly rovněž „podvodné“, tedy naprosto neúčinné). Někdy v té době rovněž Holmes oslovil s nabídkou ženu, která mu prala prádlo. Řekl jí, že jí zaplatí 6000 dolarů, když uzavře životní pojistku na 10 000 a jeho určí příjemcem pojistného. Vysvětlil to tím, že po její smrti on získá navíc 4 000, ale do té doby ona bude mít 6000 (což byla v té době opravdu velká suma). Žena o nabídce vážně uvažovala, nicméně když ji Holmes opakovaně přesvědčoval, že z něj nemusí mít žádný strach, naopak jí to vyděsilo a od nabídky couvnula. V roce 1891, se začalo blížit zahájení Světové kolumbovské výstavy (o ní trochu podrobněji pojednám později). Holmse tehdy napadl dobrý podnikatelský záměr, přebudovat byty na pokoje a proměnit tak budovu v hotel. Na ten pak hodlal uzavřít vysokou pojistku proti vyhoření a po skončení výstavy chtěl budovu zapálit, čímž by nejen vyinkasoval obrovskou sumu, ale rovněž zničil řadu důkazů o tom, co se v budově odehrávalo. K přestavbě opět využil trik s nevyplácením mezd najatým dělníkům. Jako prevenci proti drobným potížím si pak předcházel místní policisty, které hostil šálky kávy, jídlem a doutníky zdarma. Díl 2 Podvodník a vrah V průběhu roku 1891 navštívil rodinu Holmesovi manželky její prastrýc. Jelikož nebyl vůbec chudý, Holmes vycítil příležitost. Byl k němu nesmírně milý a v domě rodičů Myrty, kde jeho manželka už třetí rok spolu s jejich dítětem bydlela, se začal opět objevovat častěji. Po krátkém čase si od manželčina prastrýce půjčil 2 500 dolarů, které měli sloužit na stavbu domečku, kde by spolu manželský pár konečně bydlel. Když směnku obdržel a vrátil se s ní do Chicaga, zfalšoval podpis a vystavil další na totožnou částku. Pár týdnů na to pozval Holmes Myrtina prastrýce na prohlídku svého hotelu. Při ní ho několikrát lákal (dokonce přímo naléhal) na prohlídku střechy, ze které je prý výborný výhled. Prastrýc Belknap to však opakovaně odmítal. Na podvod s padělanou směnkou se zanedlouho přišlo, ale Belknap dal na Holmesovo přesvědčování a omluvy a přehlédl to, i když už mu pak nikdy nevěřil. Když později vyšly najevo Holmesovy zločiny, uvedl: „Kdybych s prohlídkou střechy souhlasil, ten podvod by mu prošel, protože bych tu už nebyl a nemohl ho odhalit. Já ale odmítl, protože se bojím výšek. “ Po této příhodě se Holmes v domě, kde bydlela jeho manželka Myrta, opět objevoval méně a méně často. V průběhu roku 1891 do života Holmese vstoupili rovněž další lidé, které nelze pominout. Část jeho lékárny totiž pronajal klenotníkovi jménem Icilius Conner . Spolu se svojí manželkou Julií , osmiletou dcerou Perlou a osmnáctiletou sestrou Gertrudou se pochopitelně nastěhovali do prvního patra „hradu“, aby to měli do svého obchůdku co nejblíže. Holmes byl nadšen tím, že obě ženy byly pohledné a zejména mladší Gertrudě se začal dvořit. Po nějakém čase však Gertruda bratrovi oznámila, že v domě už nezůstane ani jednu noc a okamžitě se hodlá přestěhovat. Tak se také stalo, i když sama se odmítla komukoli svěřit o důvodu tohoto odchodu. Nedlouho poté pak zemřela na nevyléčitelnou nemoc a své tajemství si tak vzala do hrobu. Po čase se začalo proslýchat, že Holmes má poměr s Connerovo manželkou Julií. Conner tomu nicméně nepřikládal žádnou váhu a dokonce po Holmesově nabídce odkoupil celou lékárnu, což považoval za nadmíru výhodný obchod. Když však přišli první věřitelé, kteří důrazně požadovali uhrazení splátek za celé vybavení obchodu a lékárny, na které Holmesovi půjčili, brzy pochopil, že posouzení výhodnosti obchodu podcenil. Když se k tomu přidaly hádky s manželkou a konečně si připustil, že má asi s Holmesem doopravdy poměr, rozhodl se pro odchod. Manželce naposledy nabídnul, že pokud půjde s ním, na vše zapomene a setrvá s ní ve vztahu i nadále. Ta to ale odmítla a zůstala i s dcerou bydlet v „hradu“. Po rozvodu Julie a Icilia Connerových rázem Holmesův zájem o již dobytou ženu odpadl a spolu se svou dcerou se mu staly spíše přítěží. Ještě než se posunu v příběhu dál, popíši jednu zajímavou příhodu, která se vztahuje k výše popsané době. Jednoho dne totiž Holmes Icilia Connera požádal, aby ho zavřel do jeho trezoru a přiložil ucho na zdířku a poslouchal, zda-li něco uslyší. Holmes uvnitř trezoru ze všech sil řval, ale Icilius prý slyšel jen slabý zvuk. Poté si role prohodili a zavřený v trezoru byl on, zatímco Holmes měl poslouchat. Později o tomto Conner prohlásil: “Vůbec se mi to nelíbilo! “ Ale nad smyslem zvukotěsného trezoru se onoho dne vůbec nepozastavil. V listopadu 1891 Julie Conner Holmesovi oznámila, že je těhotná. Ten ji slíbil svatbu, ale pouze za podmínky, že podstoupí potrat, který on jako lékař sám provede. Ujistil Julii, že ji samozřejmě uspí a ona vůbec nic nepocítí a probudí se stejně zdravá jako je nyní, jen bez plodu, který v sobě nosí. Potrat se měl konat v předvečer Božího hodu (tedy 24. prosince 1891). Julie s dcerou Perlou již v průběhu prosince přislíbily na Boží hod návštěvu přátelům z prvního parta „hradu“. Ten den však nikdo do bytu manželů Crowových nepřišel. Když se pak Crowovi Holmese ptali, kde dívka s matkou je, odpověděl jim, že odjely za příbuznými do Davenportu o den dříve, ale zapomněly jim to říct. Julii a Perlu Conner již nikdy, nikdo živé nespatřil. Za příbuznými do Davenportu nedorazily… Když se do jejich bytu v prvním poschodí přistěhovali noví nájemníci, byt prý byl plný osobních předmětů a oblečení předchozích nájemníků. Vypadalo to prý jako by si žena s dcerou jen na chvilku odskočily. Holmes to vysvětloval tím, že Juliina sestra vážně onemocněla a ony tak odjely náhle, a jelikož byly dobře zaopatřené, nebylo potřeba balit si věci. Později přišel s historkou, že do Davenportu v Iowě sice za příbuznými odjely, ale jen na oko a skutečně prý měly namířeno jinam, aby žena zmátla bývalého manžela… Čtenáři již je asi jasné, že šlo o dvojnásobnou vraždu na těhotné ženě a její osmileté dceři. Toto tvrzení mimo dalších důkazů, o kterých se ještě později zmíním, podporuje navíc fakt, že ihned po Vánocích Holmes požádal o pomoc svého ověřeného spolupracovníka, který uměl odstranit měkké tkáně z kostry mrtvol a ty pak seskládat tak, aby byly použitelné pro potřeby výuky. Jelikož v té době byl v celých Spojených státech amerických velký nedostatek takových koster a byl tedy po nich „hlad“, napadl Holmese další výnosný byznys. Když spolupracovník jménem Chappell přišel do místnosti v prvním patře Holmesovy budovy, uviděl na stole ženské tělo. To bylo kompletně stažené z kůže a na několika místech byly navíc odstraněny větší kusy masa. Chappell odvedl svoji práci, za niž mu Holmes hotově zaplatil. Nakonec pachatel sestavenou kostru své oběti obratem prodal za mnohonásobně vyšší sumu jednomu chicagskému lékařskému ústavu. Tajemný "Hrad" a H. H. Holmes V první polovině roku 1892 se Holmes přes svého blízkého spolupracovníka Benjamina Pitezela seznámil s krásnou čtyřiadvacetiletou dívkou jménem Emeline Cigrand . Té nabídl pozici své osobní asistentky za velkorysý plat, což ona s vděkem přijala. Netrvalo to dlouho a oba mladí lidé se sblížili. V říjnu roku 1892 pak Holmes inteligentní blonďatou dívku požádal o ruku. Láska však netrvala dlouho. Když Emeline v prosinci téhož roku přišla za svými blízkými přáteli, manželi Lawrencovými, aby jim předala vánoční dárek, uvedla, že na Vánoce odjíždí za rodinou do Indiany a šlo vycítit, že city k jejímu dříve „dokonalému lékaři“ ochladly. „Již nějakou dobu se mi zdálo, že se city slečny Cigrand vůči Holmesovi měnily. Ve světle následujících událostí věřím tomu, že do jisté míry odhalila jeho skutečnou povahu a rozhodla se ho opustit. “, uvedla později její přítelkyně. Rovněž se proslýchalo, že snad měla samotná Emeline Holmesovi svěřit své úspory ve výši 800 dolarů, které se on rozhodně nesnažil rychle splatit, jak sliboval. Každopádně faktem je to, že úzký kontakt slečny Cigrands manželi Lawrencovými bez varování a rozloučení ustal. Zprvu byli Lawrencovi uraženi, ale po čase dostali o mladou dívku strach a domáhali se tak vysvětlení od Holmese. Ten jim sdělil, že Emeline odjela, aby se vdala. Po čase, když naléhání paní Lawrenc neutichalo, jí předložil svatební oznámení psané na psacím stroji, což však bylo v té době „neobyčejně obyčejné“ a paní Lawrenc pojala silné podezření. (Detailní plánování potvrzuje to, že stejné oznámení později obdrželi i příbuzní Emeline Cigrand a obálky byly skutečně nadepsány její rukou…ovšem bylo před Vánoci, Holmes tak pravděpodobně využil příležitosti a nadepsané obálky na vánoční přání naplnil jiným obsahem). Manželé Lawrencovi tak „odjezd“ slečny Emeline začali považovat za zmizení. Když navíc uvážili, že den poté co jí viděli naposledy, prý Holmes za pomocí dvou mužů snášel asi metr a půl dlouhé a očividně těžké zavazadlo, nabyli přesvědčení, že Holmes dívku zavraždil. Na policii však nešli. Na policii nešli ani rodiče mladé dívky, i když ta jim psala pravidelně 3 krát týdně což najednou to ustalo. Rodiče to připisovali tomu, že se dcera se svým novým manželem uvedeným na svatebním oznámení přestěhovala do Evropy a tam tragicky zahynula a on neznal jejich adresu. Dalším střípkem do mozaiky, která napovídá, že šlo o další vraždu, bylo to, že Holmes 2. 1. 1893 opět využil pomoc svého spolupracovníka Chappella a zaslal mu ženské tělo, jehož horní polovina těla byla téměř zbavena masa. Kostru pak prodal lékařské koleji v Chicagu. Světová výstava Zde považuji za dobré, na chvíli si trochu odpočinout od osoby H. H. Holmese. To proto, že jsem se ve vyprávění posunul do roku 1893 a tento rok pro Chicago, a nejen Chicago, znamenal především pořadatelství Světové výstavy, které se rovněž říkalo Světová kolumbovská výstava , neboť se konala u příležitosti 400. výročí od objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. O co vůbec šlo? Jednalo se o předchůdce dnešního Expa neboli světové výstavy průmyslu a kultury, kde se jednotlivé zúčastněné země představují světu. Že šlo o velkolepou událost, dokazuje fakt, že Světovou výstavu v roce 1893 (World’s Columbian Exposition 1893 nebo také The Chicago World’s Fair ) navštívilo přes 27 milionů lidí! Což v době, kdy si o přepravě pomocí letadel lidstvo zatím mohlo nechat jen zdát, a chápání vzdáleností a spotřeba času k jejich překonávání spadala do jiné dimenze než dnes, bylo opravdu hodně! Ve snaze přiblížení čtenáři tuto dobu zkusím stručně zmínit, některé exponáty oné výstavy. Návštěvníci měli například možnost poprvé vidět „pohyblivé obrázky“ – tedy předchůdce pozdějších filmů. Také mohli zapnout a rozepnout první zip, tedy vynález o třídu méně technicky náročný, nicméně takový, bez kterého si dnes oblečení jen těžko dokážeme představit. Dále byla na výstavě k vidění první kuchyně kompletně napájená elektřinou a to včetně elektrické myčky na nádobí. Což je v ostrém kontrastu nejen se zmíněným vynálezem zipu, ale i s tím, že pro mnohé návštěvníky výstavy to bylo úplně poprvé, co se s elektřinou v životě vůbec setkali! Návštěvníci zde také mohli poprvé slyšet živou hudbu přenášenou dálkovým telefonickým spojením z New Yorku, svézt se na obřím „ruském“ kole nebo vidět exotické pavilony, kam byli převezeni domorodci z afrických kmenů či jiných vzdálených končin světa včetně fauny a flory. Z pohledu dneška jsem si neodpustil tuto malou odbočku, aby čtenáři umožnila trochu nasát dobu, ve které se popisovaný případ odehrává a nehleděl tak na vše současným pohledem. Světová Kolumbovská výstava Chicago 1893 Zpět k Holmesovi. Pro něj byl rok 1893 především ve znamení zvyšujícího se tlaku ze strany nespokojených věřitelů (v té době již vlastnil i druhý, menší dům, kde bydlela jeho manželka Myrta a dcera Lucy – za práci a materiál opět většině dělníků nezaplatil). Rovněž rodiny Cigrand a Conner si najali soukromé detektivy, aby našli jejich dcery. Někdy v té době se Holmes seznámil s pětadvacetiletou Minnie R. Williams . Ta sice nebyla tak krásná jako jeho předchozí známosti, měla však jednu nespornou přednost – v roce 1886 zdědila pozemky v hodnotě mezi 50 000 – 100 000 dolary! To samozřejmě Holmese zaujalo. V řádu měsíců ženu, která údajně nebyla ani nejbystřejší, požádal o ruku. Nasliboval jí cestu do Evropy, pěkný dům, lekce malování, děti…ale nejprve požadoval, aby vyřešily finanční záležitosti. Při té příležitosti jí doporučil převod jejího pozemku na jistého Alexandera Bonda, což ovšem bylo jen jedno z jeho falešných jmen (těch používal za celý svůj život opravdu mnoho, takže se je pro přehlednost článku ani nesnažím příliš uvádět). K převodu pozemku skutečně v dubnu roku 1893 došlo. Ke zmíněné svatbě také, jenže jelikož již Holmes ženatý byl, svatba byla jen fingovaným divadlem pro zamilovanou a důvěřivou Minnie. Určité obavy a pochybnosti nad úmysly a převodem pozemků vyslovila pouze Minniina sestra Anna. Holmes jí tedy pozval na Světovou výstavu, aby všechny její obavy vyvrátil. Do té doby sepro jistotu rozhodl s tímto majetkem nic nepodnikat. 30. 4. 1893 Holmes otevřel svůj drobně přestavěný „hrad“ pod názvem Hotel Světové výstavy . Na tomto místě, jako již několikrát, si neodpustím malou vsuvku, jelikož jsem nalezl jisté indicie, které zpochybňují to, že by byla někdy hotelová část „hradu“ skutečně oficiálně otevřena a provozována. Nicméně v tomto případě jsem se rozhodl držet svého hlavního zdroje. Takže… po zahájení výstavy začali chodit první zájemci. Ačkoli hotel rozhodně nebyl plný, majitel téměř všechny mužské zájemce odmítal s odkazem na naplněnou kapacitu. Ubytovával pouze ženy – nejlépe ty krásné! Toto jednání se nápadně podobá a lze v něm najít mnoho paralel se svědectvími z doby, o pár let dříve, kdy bylo prý v jeho prosperující lékárně možno vypozorovat jednu zvláštnost. Totiž, Holmes zaměstnával téměř výhradně mladé a atraktivní dívky, které najímal jako příručí a tyto ženy prý měly někdy ve zvyku naprosto nečekané odjíždět, přičemž občas dokonce nechávaly své osobní věci ve svých pokojích. Vůbec celý jeho život se nesl ve znamení posedlosti mladými, krásnými ženami a jejich dobýváním. Holmes si tedy provoz hotelu velice užíval a rád si s ubytovanými ženami povídal, dotýkal se jich, byl pozorný, zkrátka flirtoval. A opět se stávalo, že občas některá z návštěvnic opustila hotel bez předchozího ohlášení a nechala za sebou dluh a jemu to nikterak nevadilo. Jednou z Holmesovy restaurace například zmizela servírka, aniž by bylo pro její odchod rozumné vysvětlení. Nato zmizela Holmesova stenografka J. Thompson, po ní ubytovaná E. Steward a nenadále se vytratil i lékař, který měl v budově pronajatou jednu místnost… a tak dále. Asi odtud pramení odhady, které Holmesovy přičítají až 200 možných obětí!!! Ano, až 200, což je číslo hrozivě vysoké, až neuvěřitelné, ale vzhledem k tomu, že měl ve sklepě svého hotelu vlastně malé krematorium těžko říct…. Navíc mu jistě nahrával i fakt, že v Chicagu té doby nebylo zmizení nic neobvyklého. Naopak! V jednu dobu pracovala na případech pohřešovaných osob téměř polovina všech detektivů! Nicméně jediné jisté, co se počtu obětí týká, je, že se přesný počet již nikdy nedozvíme… Další indicií, která podporuje domněnky a mnoha obětech, bylo svědectví muže jménem Erickson, který Holmesovi prodával chloroform. Tento muž později uvedl: „Někdy jsem mu ho prodal devětkrát nebo desetkrát týdně, pokaždé ve velkém množství. Několikrát jsem se ho zeptal, na co ho používá, ale vždy jsem od něj dostal nějakou neuspokojivou odpověď. Nakonec jsem mu ho odmítl prodat, dokud mi nedá nějaké jednoznačné vysvětlení. Vyjádřil jsem obavy, že ho používá k něčemu nekalému. “ Holmes tedy nakonec prodejci řekl, že chloroform používá na vědecké pokusy. Když se však po nějaké době prodejce optal, jak pokračují pokusy, Holmes jen nechápavě koukal a řekl, že žádné neprovádí. Různé chemikálie, především právě chloroform a louh, byly také v Holmesově budově často cítit. Rovněž bylo časté, že po chodbách byl cítit zápach nespáleného plynu. Ale obyvatelé a hosté hotelu si to vysvětlovali tím, že je v přízemí přece lékárna, tak zápach chemikálií je asi z ní a ohledně plynu předpokládali nějaký problém s potrubím. Zpět do děje roku 1893, doby po otevření Hotelu světové výstavy. Minnie Williams „manželova“ (uvozovky uvádím, protože stále byl oficiálně ženatý s Myrtou Z. Belknap) výše popsaná slabost pro mladé krásky samozřejmě neunikla. Začala tak být velice žárlivá a neustále se Holmese držela. Tomu to velmi překáželo a tak se rozhodl najmout byt daleko od hotelu, s tím, že jako manželé potřebují pro bydlení příhodnější místo. Do nového bytu se tak nastěhovali 1. 6. 1893. V červnu roku 1893 rovněž přijela na Holmesovo pozvání podezíravá Anna Williams , sestra jeho nejnovější partnerky Minnie. Holmes se o obě příkladně staral. Dělal jim průvodce výstavou, skládal lichotky, kupoval dárky…. až se Annina podezření, že si její sestru bere jen pro peníze, nadobro vytratila. Vše pak korunoval pozváním obou žen na velký, dlouhý výlet po Spojených státech amerických a Evropě. Obě ženy byly přímo nadšené! Anna dokonce napsala domů dopis, že jí Harry Gordon (jeho další krycí jméno, pod kterým vystupoval) říká, že má velký talent a pokud se to potvrdí, zůstane možná studovat umění v Londýně či Paříži a rovněž dodala, že se o obě Harry finančně postará, tak si doma nemusí dělat starosti…no pěkné plány, chce se dodat. H. H. Holmes si již také připravoval plán, nicméně úplně jiný a výše popsané jen zapadalo do jeho alibi. V den odjezdu byl s Annou dopoledne sám ve své kanceláři, zatímco Minnie se v jejich bytě balila a připravovala na cestu. Holmes jakoby mimochodem požádal Annu, aby mu skočila pro nějaké lejstro do trezoru. Vzápětí přiskočil ke dveřím a přibouchl je! Anna byla vyděšená a bušila na dveře, volala o pomoc a poslouchala, ale nikdo se neozýval. Holmes nějakou dobu poslouchal s uchem na dveřích její hrůzu a trápení, a když křik a vzlyky ustaly, pustil tryskou do trezoru plyn…Nutno podotknout, že výše popsaný průběh vraždy není nijak doložen, jelikož vraždě byly přítomny pouze dvě osoby – vrah a oběť - a faktem je pouze to, že Holmes onu vraždu spáchal, ovšem popis je s ohledem na osobnost Holmese a důkazy velice pravděpodobný, a proto jsem jej do článku z mého hlavního zdroje přejal. Poté se Holmes vydal do bytu, který obýval s Minnie Williams a řekl jí, že sestra na ně čeká v jeho hotelu a že se vydají za ní. Rovněž Minnie Williams už nikdy, nikdo živou nespatřili. Pozdější vyšetřování ukázalo, že 7. 7. 1893 sdělil Holmes dopisem pod falešným jménem Harry Gordon, že byt již se svojí „manželkou“ nepotřebují. V tu samou noc požádal svého známého, který se živil stěhováním, o pomoc. Podivné bylo, že stěhování se mělo konat v noci - prý kvůli zvědavým sousedům. Předmětem byla těžká podlouhlá dřevěná krabice zhruba o velikosti rakve, kterou měl stěhovák doručit pravděpodobně na adresu Ch. Chappella (dříve zmíněného muže, který dokázal odstranit měkké tkáně z kostry a tu pak sestavit). Pár dní poté daroval manželce svého nejbližšího spolupracovníka Benjamina Pitezela ženské šaty, které prý patřily jeho sestřenici slečně Miniie Williams spolu se dvěma kufry s monogramem " M.R.W ".. Holmesovo štěstí a bezúhonnost se však již chýlily ke konci... Díl 3 Smyčka se utahuje Ani ne měsíc poté se Holmes začal na veřejnosti objevovat s další mladou ženou. Byla jí třiadvacetiletá Georgiana Yoke, prodavačka, se kterou se seznámil dříve toho roku. Podle osvědčeného receptu jí zprvu byl ochotný snést modré z nebe a zahrnoval ji spoustou dárků. Opět ji brzy požádal o ruku a ona jako několik předchozích žen souhlasila a stala se tak jeho třetí manželkou. Nicméně v tu dobu byl již tlak věřitelů a soukromých detektivů, které si nezávisle na sobě najaly rodiny Cardiganova, Connerova a nově i Williamsova téměř neúnosný. Holmes tak vycítil, že je potřeba zmizet. V srpnu 1893 zapálil horní patro hotelu, a i když škody byly nepatrné, požadoval 6 000 dolarů. Pojišťovna vyslala svého vyšetřovatele a ten pojal podezření, že jde o podvod. Jeho šetření mělo také za následek sjednocení věřitelů, kteří na podzim 1893 vymysleli lest a prostřednictvím právníka Holmese pozvali na jednání. Holmes očekával, že půjde o jednání pouze mezi ním a jedním právníkem, ale když na schůzku dorazil, čekal ho tam nejen on, ale celkem 20 věřitelů s jejich právníky a také policejní detektiv. Věřitelé požadovali okamžité zatčení Holmese, protože jim celkově dlužil přes 50 000 dolarů. Nicméně Holmes se rozplakal a začal se hluboce omlouvat a rovněž věřitelům nabídl určitou dohodu, o níž se právníci věřitelů nebyli schopni dohodnout a tak poslali Holmese během vyjednávání do jiné místnosti. Když se přeci jen shodnuli, že nabídku odmítnou a budou trvat na zatčení, zjistili, že Holmes mezitím utekl. Po této události Holmes se svým již jmenovaným nejbližším spolupracovníkem Benjaminem Pitezelem přesídlil postupně do Fort Worthu v Texasu, potom do St. Louis a nakonec do Filadelfie. Tam vymámil z jedné pojišťovny částku ve výši 10 000 dolarů, právě za smrt Bena Pitezela. Pojišťovna si najala Pinkertonovu soukromou detektivní agenturu, neboť v tomto případě tušila pojišťovací podvod a domnívala se, že jde jen o fingované úmrtí. Pinkertonovi detektivové Holmese vypátrali v prosinci 1894 v Bostonu a nechali ho policií zatknout. Holmes se k podvodu s fingovanou smrtí přiznal – ovšem během vyšetřování začalo vyplývat, že smrt Benjamina Pitezela zřejmě nebyla fingovaná, jak pojišťovna předpokládala, ale skutečná! A nejhorší na celé situaci bylo zjištění, že mimo Pitezela zmizely rovněž tři z jeho pěti dětí! Alice, Nellie, Howard . Pohřešování dětí či trestné činy na dětech jsou vždy velmi citlivé téma a nejinak tomu bylo na konci 19. století, a tak byl případem nezvěstných dětí pověřen jeden z nejlepších filadelfských detektivů - Frank Geyer . Kriminalista se tedy nejprve vydal do věznice Moyamensing, vyslechnout Holmese, který zde byl ve vazbě. Holmes popřel jakoukoli spojitost se zmizením dětí a vyslovil se v tom směru, že děti naposledy viděl živé, když se chystaly s jistou ženou jménem Minnie Williams odcestovat na místo, kde se skrýval jejich otec zapletený do pojišťovacího podvodu. K pojišťovacímu podvodu vypověděl, že si obstaral tělo, které se podobalo Pitezelovi. To pak naaranžoval tak, aby to vypadalo, že muž zemřel nešťastnou náhodou při výbuchu. Pro ten účel tělo polil rozpouštědlem a zapálil. Poté jej umístil na podlahu na slunce, aby se rychleji rozložilo. Podle Geyera byl Holmes v komunikaci mrštný a velmi výřečný. Uměl prý výborně a barvitě lhát. Rovněž se uměl dobře přetvařovat, aby navodil dojem důvěry hodnosti. Pro tyto účely dovedl třeba i ve vhodnou chvíli působit velice rozrušeně a roztřeseným hlasem se slzami na krajíčku emotivně vyprávět či se omlouvat. Frank Geyer Po nálezu ohořelého těla a v něm ztotožnění B. Pitezela, vyšlo najevo, že Holmes po jeho vraždě odjel zpět do St. Louis, kde zrovna žila Pitezelova rodina. Tam přesvědčil manželku spolupracovníka, aby mohl vzít tři z jejich dětí na místo, kde se údajně otec skrývá. Šlo o patnáctiletou Alicii , jedenáctiletou Nellie a osmiletého Howarda . Děti psali domů matce skoro každý den, ovšem dopisy předané Holmesovi on nikdy neposlal a byly nalezeny po jeho zatčení v jeho plechové krabici. Holmes nicméně detektivovi i přes toto zjištění tvrdil, že děti jsou opravdu v Londýně u Minnie Williams, ale ani Scotland Yard je nebyl schopný vypátrat. V červnu roku 1895 tak začal detektiv Geyer za pomoci nalezených dopisů psaných dětmi s detailním pátráním. Alice Pietzel Nellie Pietzel Howard Pietzel Pátrání jej zavedlo do několika měst a hotelů, kde býval Holmes většinou pod různými falešnými jmény s dětmi ubytován. Holmes si rovněž pronajímal domy, kde pak bydlel jen pár dní, než se vypařil. Setření nakonec ukázalo, že v posledním městě, ze kterého se děti snažily napsat své matce, byl Detroit. Šokující bylo zjištění, že úplně ve stejný čas (říjen 1894) Holmes do Detroitu poslal i naprosto vystrašenou matku Carrie Pitezel !!! Detektiv Geyer k tomu uvedl: „Takže když toto ubohé děvče psalo své babičce a stěžovalo si na rýmu, posílalo vzkaz své matce, že potřebuje silnější a pohodlnější oblečení, a chtělo mít u sebe malého Whartona, aby jí rychleji utekl čas – když tato znavená, opuštěná, uplakaná dívka psala tento list, její matka, sestra a tolik postrádaný Wharton od ní byli deset minut daleko a tak tomu bylo dalších pět dní! “ Toto vše zařídil samozřejmě Holmes, který se v té době přesouval se třemi skupinami lidí (Pitezelovi děti + jeho třetí manželka + manželka B. Pitezela se zbývajícími svými dětmi), aniž ony skupiny o sobě navzájem věděly. Manipulování lidmi ze strany Holmese nemělo hranic! Holmes si ve vazební cele ukracoval čas psaním svých pamětí a „manifestu“ na očištění, který hodlal knižně vydat. „ Ta obrovská potupa pramenící z pocitu, že jsem vězeň, mne zabíjí víc než veškeré nepohodlí, jež musím snášet “, zapsal například do svých memoárů. O potupě, kterou měl na mysli nespravedlivé věznění, nemohla být ani řeč. Rovněž o nepohodlí by se dalo polemizovat, neboť za peníze si do vazební věznice nechával donášet jak jídlo, tak noviny a časopisy zvenčí. V nich si rád četl o své stoupající celonárodní slávě a neúspěšném pátrání po nezvěstných třech dětech, které tisk přitahovalo. Jindy si zapsal: „ Dokud jsem takto pod zámkem, nebudu jíst žádné maso “, nebo také: „ Od devíti do dvanácti a od dvou do čtyř se po šest dnů v týdnu budu věnovat svým starým lékařským knihám a dalším disciplínám z dob studií, jmenovitě stenografii, franštině a němčině. “ V dalším zápisku se věnoval návštěvě své manželky: „ Trpěla, a i když se to přede mnou hrdinně snažila skrýt, nebylo to k ničemu. Po několika minutách jsem se s ní musel rozloučit a věděl jsem, že odchází do světa s přetěžkým břemenem, což mi působilo větší utrpení, než kdyby mi zemřel někdo blízký. Dokud si nebudu jist, že je v bezpečí před vším nebezpečenstvím a veškerými útrapami, bude pro mne každý den živoucí smrtí. “ Z výše uvedených úryvků je patrné, že Holmes psal „paměti“ za účelem naklonění si veřejnosti na svoji stranu a přesvědčení co největšího počtu lidí o své nevinně a dobrotě. V tomto smyslu neváhal zaslat dopis ani Carrie Pitezel , což ve vztahu k tomu, co vyšlo najevo později je hodně mrazivé čtení. V dopisu zaznělo: „ Na děti jsem dával pozor, jako by byly moje vlastní, a znáte mne dost dobře na to, abyste mne posoudila lépe než někdo cizí. Ben mi nikdy nic neprovedl ani já jemu – jsme si bližší než bratři. Nikdy jsme se nepohádali. Znamenal pro mne příliš mnoho, než abych ho zabil, i kdybych k tomu měl důvod. A pokud jde o děti, nikdy neuvěřím, že byste si mohla myslet – dokud mi to nepovíte do očí -, že jsou mrtvé nebo že jsem učinil cokoli, abych je odklidil z cesty. Znáte mne dobře: dokážete si představit, že bych zabil malé, nevinné děti, zvláště když jsem neměl žádný motiv? “ Odhalení Vyšetřování pokračovalo dál, až zarputilého Geyera dovedlo do jednoho domu v Torontu , který si Holmes pod falešným jménem pronajal. Svědek (soused), uvedl, že ho nový nájemník zaujal tím, že si přivezl jen minimum nábytku, za to přijel s neobvykle velkým kufrem. Jednoho dne se u něj ukázal, aby jej požádal o půjčení lopaty, aby si ve sklepě mohl vykopat díru na skladování brambor. Lopatu druhého dne vrátil, následujícího dne si prý odvezl kufr a pak ho soused již nikdy nespatřil. Šlo o dům v samotném srdci Toronta. Detektivovi samozřejmě historka s půjčením lopaty přišla náramně zajímavá a hned následujícího dne se několik policistů vydalo do sklepa. Tam po vykopání několika centimetrů zeminy ucítili hrozný zápach…. Děti byly zakopány bez šatů. Ve sklepě byly nalezeny mrtvolky Nellie a Alice Pitezel , obě těla již byla v pokročilém stádiu rozkladu. Nellie měla navíc amputované nohy, jichž se Holmes zbavil úmyslně, aby ztížil identifikaci, neboť dívka měla tělesnou anomálii tzv. „koňskou nohu“. Lékař nezjistil na ostatcích známky násilí a Holmes dívky pravděpodobně zavraždil prostřednictvím plynu zavedeného otvorem do onoho velkého kufru. Ten se totiž policistům podařilo vypátrat a ve víku objevili vyvrtaný otvor provizorně zalepený páskou. Bratra dívek, osmiletého Howarda se však zatím nalézt nepodařilo. A všichni včetně detektiva Geyera doufali, že alespoň on je naživu a Holmes ho dal do některého z ústavů, což se dle dosavadního vyšetřování jevilo jako jedna z variant. Reakce Holmese na nález dívčích těl byla v duchu jeho sepisovaných memoárů a dosavadních tvrzení. Údajně byl zprávou šokován a následně si zapsal, že je přesvědčen, že děti zavraždila nebo k tomu dala pokyn Minnie Williamsová. „Nedokázal jsem článek dočíst a místo toho jsem si vybavil, jak na mne hleděly ty jejich tvářičky, když jsem je ve spěchu opouštěl – znovu jsem ucítil nesmělé polibky oněch nevinných dětí a uslyšel jejich srdečné loučení. Uvědomil jsem si, že na mne dolehlo další břímě, jež si s sebou ponesu po zbytek života… “, zapsal si doslova. Poté uzavřel dohodu s jedním novinářem na otisknutí části jeho memoárů v novinách a také na vydání a prodeji knihy. V dopisech novináři dokonce dával marketingové rady, jak dosáhnout většího prodeje knihy. Na posledních stránkách z onoho sepsaného materiálu, který byl opravdu v průběhu soudního procesu zveřejněn, stálo: „Na závěr bych rád řekl, že jsem zcela obyčejným člověkem, co do tělesné zdatnosti a rozumových schopností dokonce podprůměrným, a naplánovat a uskutečnit takové množství špatností, jež jsou mi přisuzovány, by bylo nad mé síly. “ Ale zpět k vyšetřování. Nález dětských ostatků vyvolal v celé zemi obrovský rozruch a zájem. Objev mrtvol samozřejmě nezapříčinil jen zájem ze strany médi í a veřejnosti, ale způsobil i zájem o osobu H. H. Holmese ze strany policie, která se na něho detailněji zaměřila! 19. 7. 1895 tak pak konečně vstoupila do jeho pověstného chicagského „hradu“. Druhé patro bylo takřka bez zajímavostí, nacházely se zde jen malé hotelové pokoje. První patro už bylo přinejmenším zvláštní. Mimo dalších hotelových pokojů se zde totiž nacházely i pokoje bez oken se zvukotěsnými dveřmi. Policii rovněž zaujal velký trezor s železnými stěnami. V něm nalezli trysku, jejíž funkcí bylo vpouštět do trezoru plyn. Přívodní ventil se pak nacházel v Holmesově kanceláři. V trezoru byl na kovové zdi patrný otisk ženského chodidla, který dle policie zřejmě patřil ženě, která se zde udusila – Emeline Cigrand . Nejhorší nálezy pak na policisty čekaly ve sklepení domu. Nálezy nebudu blíže rozvádět, jen vyjmenuji: nádrž s kyselinou, osmi žebry a částí lebky, hromada nehašeného vápna, velká pec, pitevní stůl potřísněný krví, zčásti spálené střevíce s vysokými podpatky, žebra z těla dítěte, několik obratlů, kost z nohy, jedna lopatka, zčásti spálené kusy oblečení (mužské i ženské), v rouře od pece uvízlé lidské vlasy, část řetízku. Dále policie našla dvě jámy, ve kterých byly lidské ostatky – ty podle vyjádření policie nejspíš patřily Minnie a Anně Williams . Což je trochu rozpor s již uvedeným, neboť po jejich vraždě Holmes údajně minimálně jedno tělo nechal spolupracovníkem Chappellem zbavit měkkých tkání a kostru prodal. Ale uvědomme si, že na konci 19. století žádná z moderních metod identifikace neznámé mrtvoly (např. metoda superprojekce či analýza DNA) neexistovala, takže policistům byla k dispozici hlavně dedukce, různá svědectví a využití omezených poznatků lékařské vědy a ne vše šlo tedy s jistotou potvrdit či vyvrátit. Za pomoci zmíněného Ch. Chappella pak ve sklepě policisté také nalezli tajnou místnost, kde muž pomáhal z těl odstraňovat měkké tkáně. Od aktuálních vlastníků si pak policie vyžádala 4 kostry. Ohledně dětských kosterních ostatků se detektivové nejprve domnívali, že jde o části těla malého, stále ještě pohřešovaného Howarda, ale zkoumání ukázalo, že jde o kosti dívky, takže policisté usoudili, že patří nejspíše malé Perle Conner . Tedy stále zůstávala alespoň malá naděje, že bratr 2 zavražděných holčiček je někde přeci jen živý… Dům by byl dozajista dál podrobně prohledáván a zkoumán, ale ani ne měsíc poté, co do něj vtrhnuli policisté, v noci z 14. na 15. 8. 1895 vyhořel (někde uvedeno, že do základů, jinde, že budova požár ustála a zbourána byla až v roce 1938)! Ač hasiči byli přesvědčení,že jde o žhářství a úmyslný požár, nikdo nikdy zatčen nebyl. Kdo a proč Holmesův hotel, nazývaný „hrad“, zapálil tak zůstalo navždy další nerozřešenou záhadou. Houževnatý a cílevědomý detektiv Geyer nakonec po několika dalších měsících odhalil i osud osmiletého Howarda Pitezela. Ten však byl, jak už čtenář možná tuší, bohužel taktéž tragický. Když stopy detektiva dovedly do města Irvington poblíž Indianapolisu, narazil na muže, který tvrdil, že Holmesovi v říjnu roku 1894 pronajal jeden z domů. Další svědek uvedl, že Holmesovi pomáhal instalovat do domu velká kamna na dřevo. Když pak detektiv o necelý rok později, tedy v srpnu 1895 prosíval popel z kamen, nalezl lidské zuby, kus čelisti a pouze zčásti spálené vnitřní lidské orgány. V popelu se našli rovněž nedokonale spálené části oděvu oběti. Když policisté ukázali Carrie Pitezel část bundy a špendlík do vázanky, s nejhlubším zármutkem a definitivní ztrátou naděje potvrdila, že patřili jejímu malému synovi Howardovi . Soudní proces Dne 12. 9. 1895 před velkou porotou ve Filadelfii zazněla obžaloba Holmese z vraždy Benjamina Pitezela . V Indianapolis pak přibyla obžaloba z vraždy Howarda Pitezela a porota v Torontu měla rozhodnout o obžalobě z vražd dívek Alice a Nellie Pitezel . Pro odsouzení k trestu smrti stačila vina v jediném případě. Mudgett alias Holmes stanul před soudem na podzim roku 1895, jak už bylo napsáno, nejprve ve Filadelfii za vraždu B. Pitezela. Soudce bohužel prokurátorovi neumožnil přednést všechny důkazy a svědky, které chtěl, ale připustil pouze svědky a důkazy přímo související s vraždou B. Pitezela. Tím vlastně zapříčinil, jak čtenář dále uvidí, že spousta detailů o všech Holmesových zločinech zůstala navždy zapomenuta a neprošetřena. Holmes působil u soudu naprosto klidně a bez jakýchkoli emocí. Novinář z jednoho filadelfského listu uvedl: „Zapisoval si poznámky tak netečným způsobem, jako by seděl ve své pracovně a psal obchodní dopis. “ Obžalovaný se rovněž po jednom obzvlášť nechutném a děsivém svědectví lékaře, který mrtvolu zabitého ohledával, postavil a pronesl: „Žádám, aby soud vyhlásil dostatečně dlouhou přestávku na oběd. “ Nakonec v závěrečné řeči před plnou soudní síní prokurátor George Graham prohlásil, že Holmes je „nejnebezpečnějším člověkem na světě “ a požadoval trest smrti. Porota ho záhy poté shledala vinným a soudce skutečně vyřkl rozsudek trest smrti oběšením, což potvrdil i odvolací soud. Vzhledem k nejvyššímu možnému udělenému trestu již další soudní procesy kvůli ekonomickému hledisku neproběhly, proto, jak už sem uvedl, zůstalo mnoho svědectví a podrobností ohledně spáchaných zločinů ztraceno v historii. Zajímavé nicméně bylo to, že když již bylo jasné, že Holmes bude popraven, o jeho tělo (především mozek) rychle projevilo zájem několik lékařských institutů a sbírek. Nicméně Holmes pitvu i vše ostatní rezolutně zamítnul a svým právníkům dokonce nadiktoval, jak přesně má být pohřben. Po svém odsouzení už Holmes nezpochybňoval svoji vinu a během čekání na popravu se doznal ke spáchání 27 vražd !!! Nicméně písemné doznání údajně bylo směsicí pravdy i lží. Některé fakta totiž odpovídala nalezeným důkazům, ale na druhou stranu Holmes se doznával i k zavraždění lidí, kteří byli stále naživu. Přesvědčivý byl však minimálně jeho popis vraždy dvou děvčátek Pitezelových. Potvrdil, že dívky do kufru zavřel a do víka vyvrtal otvor. Dál budu citovat přímo Holmese: „Nechal jsem je tam do doby, než se vrátím a z plezíru je zabiji. V 17:00 jsem si od souseda vypůjčil rýč a zastavil se u paní Pitezelové v hotelu. Nato jsem se vrátil do svého hotelu, navečeřel jsem se a v 19:00 jsem se vrátil do domu, kde byly děti uvězněné, a ukončil jsem jejich život tak, že jsem na kufr napojil plyn. Potom jsem kufr otevřel a uvnitř jsem uviděl jejich zčernalé a pokřivené tvářičky. Nato jsem vykopal mělké hroby ve sklepě domu. “ Pokud tedy uvěříme této části doznání, znamenalo by to, že i v Torontu cestoval minimálně se dvěma skupinami, které o sobě neměli tušení! Tedy oněmi dětmi+ matkou dětí -paní Pitezel. K vraždě jejího manžela ve svém doznání uvedl: „Nechť všichni vědí, že od první hodiny, co jsme se znali, dokonce ještě předtím, než jsem věděl, že má rodinu, jež později mé krvelačnosti dopřála další oběti, jsem ho hodlal zabít. “ A mezi jeho nejznámější výroky ze zmíněného doznání pak patří tato věta: „Od narození v sobě nosím ďábla. S tím, že jsem vrah, jsem nemohl nic dělat, stejně jako básník není s to umlčet svou inspiraci “ 7. 5. 1896 se v 10:13 otevřelo propadlo a Holmes byl oběšen. Těsně před smrtí prý se prý vrah na svého popravčího, který vypadal nervózně, usmál a pronesl: „Dejte si na čas, starý brachu. “ No i přesto se podle řady zdrojů poprava nepovedla a provaz odsouzenému nesrazil vaz, jak by správně měl, ale Holmese uškrtil, což trvalo prý dlouhé minuty. Také není bez zajímavosti, že Holmes byl údajně velkým oblíbencem dozorců, neboť byl prý okouzlující. Tedy dokázal manipulovat a klamat lidi opravdu až úplně do své smrti. Nakonec byl Holmes pohřben v okresu Delaware na hřbitově Svatého Kříže skutečně dle svých přání. Tedy do rakve, která byla zalita cementem. Rakev pak byla umístěna do hrobu, který byl rovněž vyplněn cementem. Na jeho hrobě však není umístěn žádný náhrobek či cokoli co by neslo jeho jméno a samotný hrob je pak umístěn pod travnatou plochou mezi jinými hroby. Závěr Zprvu jsem chtěl předchozím odstavcem skončit, ale ještě bych rád pár věcí okomentoval a vysvětlil. V prvé řadě asi nezaznělo, proč vlastně H. H. Holmes vraždil??? No tak v některých případech se to samo nabízí - zbavoval se nepohodlných osob. Například milenky Julie Conner, kdy si nepřál břímě v podobě nechtěného dítěte, u sester Williams zas usiloval o zahlazení podvodu s převodem pozemků a u B. Pitezela se prostřednictvím jeho smrti pokoušel vymámit peníze z pojišťovny. Nicméně například při vraždě dětí Pitezelových žádný objektivní důvod k jejich zabití neměl. Tedy je nutno dojít k závěru, že ho vraždění rovněž bavilo a vzrušovaly ho pocity s ním spojené. Uspokojovala ho moc nad životem jiných. Což ostatně on sám ve svých pozdějších tvrzeních připouštěl. Tedy pokud bych měl Holmese zařadit do kategorií podle motivů (Holmes/DeBurger), šlo by ho zařadit jak do kategorie „comfort serial killer “, tak i „power and control serial killer “, ale asi dokonce i do kategorie "thrill killer ", což je označení pro množinu sériových vrahů, kteří zabíjejí v touze zažít extrémní zážitek, adrenalin, nebezpečí, atd, což lze v Holmesově jednání také někdy pozorovat. Jak už jsem v úvodu a několikrát v průběhu článku zmínil, případ je opředen mnoha polopravdami či dokonce fikcemi. Snažil jsem se trochu pátrat a vyhodnocovat nalezené informace, bohužel s pomocí pouze sekundárních zdrojů, navíc po více než 100 letech to není dost dobře možné. Ostatně v USA v roce 2017 vyšla kniha s názvem H.H. Holmes: The True History of the White City Devil , ve které se autor snažil právě o to, oprostit případ od fám a fikcí, které se na něj v průběhu 20. století nabalily. Tuto knihu jsem však neměl přitvorbě článku k dispozici, tak uvidíme později, nakolik se stejná snaha povedla mne. Případně je vždy možnost článek aktualizovat a upravit. Jisté je, že se již nikdo, nikdy nedopátrá, kolik obětí měl H. H. Holmes ve skutečnosti na svědomí. Často uváděných až 200 obětí se mi zdá (a nejen mě, ale i jiným zdrojům) dosti nadsazené. Nicméně, i když byl souzen a odsouzen oficiálně jen za jednu vraždu, je jisté, že na svědomí měl život nejméně devíti osob. Když k tomu přičteme jeho přiznání k 27 vraždám (ač řada věcí v doznání byla vymyšlená), uvážíme, kolik nevysvětlených zmizení se kolem něj odehrálo, přidáme jeho psychopatickou osobnost a vraždění nejen jako účinný prostředek k dosažení cílů, ale i jako zdroj vzrušení a zábavy, k tomu jeho rozličné možnosti odstranění mrtvol, asi se je třeba přiklonit se k tomu, že obětí bylo téměř jistě více než 9 a podle mého lze věřit odhadům o možná až desítkách lidských obětí. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: H.H. Holmes - Serial Killer - Part 1 of 4 Play Video H.H. Holmes - Serial Killer - Part 2 of 4 Play Video H.H. Holmes - Serial Killer - Part 3 of 4 Play Video H.H. Holmes - Serial Killer - Part 4 of 4 Play Video Holmes Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Skutečné zločiny na Plzeňsku", která se věnuje čtyřem vražedným případům z Plzeňska, na jejichž objasňování se podílel autor knihy - kriminalista František Müller. Skutečné zločiny na Plzeňsku - František Müller Název: Skutečné zločiny na Plzeňsku Autor: František Müller Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2023, 208 stran Recenze: Zatím nenapsána. Knihu "Skutečné zločiny na Plzeňsku " napsal plzeňský kriminalista kpt. František Müller , který v knize líčí okolnosti čtyř nechvalně proslulých západočeských případů i zákulisní detaily z jejich vyšetřování . Dostane se na jak na brutální vraždu seniora , k níž pachatel neměl motiv, tak na kauzu dvou vraždících bratrů bez dřívějšího záznamu v rejstříku trestů, ale i na případ rozčtvrceného muže , jehož tělo vydala řeka. V knize jsou použity autentické výpovědi podezřelých a dalších zainteresovaných osob , tak jak zazněly v průběhu vyšetřování. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Koupit knihu Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Recenze knihy "Mindhunter - Lovci myšlenek", která je předlohou veleúspěšného, stejnojmenného seriálu, který se věnuje psychologickému profilování sériových vrahů. Autoři: J. Douglas, M. Olshaker. Lovci myšlenek - J. E. Douglas, M. Olshaker Další knihy Název: Mindhunter - Lovci myšlenek Autor: John E. Douglas, Mark Olshaker Nakladatelství: JOTA Rok vydání: 2021, 425 stran Recenze: Zatím nenapsána. Jak proniknout do mysli sériového vraha John Douglas, agent FBI, se na konci 70. let ve snaze pomoci rozvoji kriminalistiky odhodlal ponořit do psychologie vraždy a přiblížit se znepokojivě blízko skutečným netvorům. Pátral po některých z nejznámějších a nejsadističtějších zločinců naší doby: po vrazích, kteří se neslavně proslavili jako „Trailside Killer“ v San Franciscu nebo „Atlantský vrah dětí“. Desítky sériových vrahů konfrontoval, vedl s nimi rozhovory a zkoumal jejich psychiku – patřili mezi ně Charles Manson, Richard Speck a mnozí další. Studoval je – vstupoval do jejich myslí – aby pochopil jejich motivy. John Douglas je muž, který se stal předlohou legendárního filmového právníka Jacka Crawforda v thrilleru Červený drak a Mlčení jehňátek, a muž, který předznamenal nový věk v behaviorální vědě a kriminálním profi lování. John Douglas sloužil u policie přes dvacet let, a teprve když odešel ze služby, konečně mohl povyprávět svůj jedinečný a přesvědčivý příběh.? Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1 Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy s názvem "Galerie zločinu", o českých kriminálních případech 20. století. Autor : Miroslav Kučera. Rok vydání 2011. Galerie zločinu - Miroslav Kučera Koupit knihu Název: Galerie zločinu - Nejděsivější kriminální případy 20. století Autor: Miroslav Kučera Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2011, Praha, 360 stran Hned na začátek recenze vám prozradím jednu klíčovou informaci – tuto knihu rozhodně doporučuji! Proč tak zhurta a proč tak kladně?? No zkusme si to shrnout. Mimo to, že kniha Miroslava Kučery obsahuje kapitoly věnující se Ladislavu Hojerovi, Jacku Unterwegerovi, tedy přímo známým sériovým vrahům, obsahuje i mnoho a mnoho dalších kriminálních případů, ať už týkajících se násilných trestných činů (ty převládají), tak ale třeba i kuriózních majetkových trestných činů. Vše je provázáno osobou autora, bývalého policisty (známého z dřívějšího televizního pořadu Federální kriminální ústředna pátrá) a jeho zážitky s jednotlivými případy. Kniha je členěna na jednotlivé případy, které jsou popsány většinou poměrně krátce, ale za to velice působivě a čtivě. Osoba autora pak zaručuje, že kniha umožňuje trochu nahlédnout "pod pokličku" činnosti policejních orgánů a blíže Vás zasvětí do práce na odhalování trestné činnosti. Když navíc přičteme různé „policejní historky“ a střízlivé, trefné a objektivní komentáře autora, myslím, že přečtení knihy je rozhodně dobrá volba!!! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy

Gerald a Charlene Gallego - pár amerických sériových vrahů, tzv. "Tho Love Slave Killers", kteří mezi lety 1978-1980 zavraždili nejméně deset osob. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Gerald a Charlene Gallego 10. 5. 2020 Gerald a Charlene Gallego - vraždící americký manželský pár, který v letech 1978-1980 zavraždil nejméně 10 osob. Tento pár byl přezdíván také jako "The Love Slave Killers" nebo "Sex Slave Killers". Přezdívka vyplynula z jejich modu operandi, kdy většinu svých obětí drželi před jejich smrtí i po dobu několika hodin jako sexuální otrokyně a Gallego je opakovaně znásilňoval. Ač se na každé z vražd určitým dílem podíleli oba, zabíjel vždy Gerald Gallego. Své oběti nejčastěji omráčil úderem do hlavy a poté buď umlátil, uškrtili či zastřelil. Gerald Gallego byl za své zločiny odsouzen k trestu smrti. Extrémně inteligentní Charlene Gallego strávila za mřížemi pouze 17 let. Gerald Narozen: 17. 7. 1946 Zemřel: 18. 7. 2002 Stát: USA Počet obětí: 10+ Unikal: 2 roky Vražedná aktivita: 1978 - 1980 Přezdívka: "The Love Slave Killers" Charlene Narozena: 10. 10. 1956 Dnes: 6. 12. 1985 Stát: USA Počet obětí: 10+ Unikala: 2 roky Vražedná aktivita: 1978 - 1980 Přezdívka: "The Love Slave Killers" Dnešní článek bude věnován jedné z nejinteligentnějších sériových vražedkyň jménem Charlene Gallego, která spolu se svým druhem, Geraldem Gallegem , tvořila vražedný pár přezdívaný jako „The Love Slave Killers “ nebo „Sex slave killers “ (v překladu „Zabijáci sexuálních otrokyň “). Tento zvrhlý pár připravil během let 1978 – 1980 ve dvou amerických státech o život nejméně 10 obětí . Pro jejich vraždy bylo příznačné především to, že své oběti drželi před jejich zabitím i po dobu několika hodin jako sexuální otrokyně a Gallego je opakovaně znásilňoval. Šlo tedy o sériové vrahy, které lze dle motivace klasifikovat jako tzv. hédonistické pachatele, kteří vraždí pro svůj prospěch. Konkrétně je pak lze zařadit do podskupiny, kterou tvoří vrazi z rozkoše nebo také z vilnosti (tzv. "lust killers "), kteří jsou motivováni sexuálními pohnutkami. Ač se na každé z vražd určitou měrou podíleli oba, zabíjel vždy Gerald Gallego . Své oběti nejčastěji omráčil úderem do hlavy a poté uškrtili či zastřelil. Dalším typickým znakem bylo to, že většina obětí byla nalezena svázaná. Charlene a Gerald Gallego Charlene Gallego (roz. Williams - některé zroje používají její rodné příjmení) se narodila 10. října 1956 v Stocktonu v Kalifornii v USA. Vychovávali ji oba rodiče, Mercedes a Charles Williams , v úplné rodině, kde Charlene byla jedináčkem . Její otec pracoval jako ředitel jedné firmy, matka jako vedoucí prodejeny ve stejné fimě. Ač byla Charlene velmi inteligentní a nadaná dívka, rodina byla pečující a podporující, měla ve škole problémy jak se studiem, tak především s disciplínou. Některé zdroje uvádí, že byla rovněž nadmíru stydlivá a její silnou stránkou tak nebyly ani sociální kontakty. Na druhou stranu Charlene byla velice úspěšná na poli hudby. Několikrát se dokonce zůčastnila soutěží na národní úrovni ve hře na housle. Charlene Gallego, ač jí bylo opakovaně naměřeno IQ přes 160 bodů, což je naprosto výjimečná inteligence, nakonec zvládla dokončit "pouze" střední školu. Místo studia se raději věnovala sexuálním dobrodružstvím a ještě před seznámením s Geraldem Gallegem , kterého potkala v 21 letech, se stihnula dvakrát vdát a zplodit jedno dítě. Existují zdroje, které uvádí, že byla během dětství v rodině psychicky týrána, ale opravdu negativní zvrat v jejím životě přineslo, až časté zneužívá alkoholu a jiných drog v období dospívání. Tuto vášeň měli s Geraldem Gallegem společnou. To rodinné zázemí Gallega bylo diametrálně odlišné. Gerald Armond Gallego se narodil 17. července 1946 v Sacramentu v Kalifornii. Byl vychován svou matkou a dvěma různými nevlastními otci. Jeho vlastní otec , Gerald Alberto Gallego , byl v roce 1955 , tedy když bylo Geraldovi devět let, popraven ! Jako první člověk ve státě Mississippi "vyzkoušel" novou plynovou komoru. Byl potrestán za to, že nejprve zavraždil policistu, aby pak při útěku z vězení zavraždil dalšího muže zákona (jak čtenář později uvidí, jablko v tomto případě skutečně nedopadlo daleko od stromu). Geraldovo matka zas pracovala jako místní prostitutka . Navíc zneužívala alkohol a drogy. Tedy rodinné prostředí pro budoucí neblahý vývoj jako stvořené. Gerald během dětství utrpěl poranění hlavy a měl časté problémy s disciplínou i vzděláním. Svoji kriminální kariéru začal již ve třinácti letech, když sexuálně zneužil šestiletou dívku. Než byl zatčen za spáchání série vražd, měl za sebou již 23 jiných provinění proti zákonu!!! Šlo např. o ozbrojené loupeže, sexuální násilné zločiny, zneužití dítěte. Gallego tedy řadu let tak strávil v různých nápravných zařízeních, ale i s touto reputací o něj některé ženy jevily velký zájem. A tak se stalo, že již před 32 rokem, kdy začal vraždit, se sedmkrát oženil a zplodil dvě dcery a jednoho syna. Stejně jako jeho manželka Charlene i on rád a často užíval alkohol a jiné omamné látky . Pokud jde o jeho pracovní zkušenosti, tak lze zmínit práci řidiče kamionu a barmana . Gerald Gallego starší (vlevo) a jeho syn, který po něm nezdědil jen drsný šarm, ale hlavně absenci úcty k lidskému životu První vražda , které se pár dopustil se odehrála v době, kdy bylo Charlen pouhých 21 let. Geraldovi bylo v té době 32 let. 11. září 1978 Charlene oslovila v nákupním středisku dvě teenagerky s nabídkou zakouření si marihuany a přivedla je k dodávce, kterou s Geraldem vlastnili. U ní Gallego dívky pod pohružkou zbraně donutil nastoupit a svázal je. Šlo o šestnáctiletou Kippi Vaught a sedmnáctiletou Rhondu Scheffler . Dívky pár poté unesl na opuštěné místo, kde je Gallego dlouhé hodiny znásilňoval (zřejmě bez účasti Charlene ). Té poté řekl, ať zajede udělat alibi k jejich přátelům, což ona učinila. Když se vrátila, naložili vyděšené dívky s příslibem brzkého propuštění do osobního automobilu a odjeli. Cestou však Charlene náhle zastavila, Gallego s dívkami vystoupil a přiměl je jít do příkopu. Tam je klíčem na kola udeřil do hlavy a omráčil. Pak každou z dívek střelil do hlavy. Když se vracel do auta, údajně viděl, že se jedna z obětí pohnula, a tak se vrátil a střelil ji do hlavy ještě třikrát. Rhonda Sheffer a Kippi Vaugh Ač lze jistě uvést, že jak hnacím motorem , tak i vykonavatelem vražd byl Gerald Gallego , který si plnil své sexuální tužby, bisexuální Charlene na tuto „hru“ přistoupila a dokonce mu aktivně pomáhala. Nejen, že lákala budoucí oběti a pomáhala mu při zbavování se těl, ale zřejmě se i zapojovala do některých sexuálních aktivit. Ač byla Charlene submisivní, některé zdroje uvádějí, že měla v páru možná mnohem větší vliv (už jen kvůli své inteligenci), než jaký později před soudem prezentovala. Ona sama uváděla, že byla vlastně jednou z Gallegových obětí a neměla na výběr. No, o její skutečné roli, důležitosti a míře zapojení do celého vražedného procesu můžeme dnes pouze spekulovat... Zřejmě právě toto asi navždy zůstane největším otazníkem případu "Sex Slave Killers ". Ač byla Charlene ze spořádané a úplné rodiny, po seznámení s Geraldem, kterého potkala v září 1977 v jednom z barů v Sacramentu, se do tohoto grázla s kriminální minulostí a nejhorším možným původem vášnivě zamilovala. Ač dál zůstala v úzkém kontaktu se svojí milující rodinou, vytvořila s Gallegem krutý a zvrhlý pár. Přijala jak jeho vulgární vtípky, tak i jeho sexuální fantazie a přistoupila na jeho pravidla. Mezi ty mělo patřit třeba to, že peníze vydělávala Charlene a své výdělky ze supermarketu předávala Geraldovi, který rovněž zčásti řídil její oblékání a netajil se svými sexuálními aktivitami s jinými ženami. Charlene ho přesto považovala za mnohem více vzrušujícího a dynamičtějšího muže, než jakými byli její dva předchozí manželé. Cizí ji zřejmě nebyly ani Geraldovo zvrhlé představy o sexuálních otrokyních. A tak pár společně od června 1979 do listopadu 1980 znásilnili a zavraždili dalších šest žen . Další foto pohledného, ale zvráceného páru Poslední vraždy se Gerald Gallego, a v tu domu těhotná Charlene, dopustili na podzim roku 1980 . Vysokoškolští studenti, dvavadvacetiletý Craig Miller a jeho jedenadvacetiletá snoubenka Mary Elizabeth Sowers , byli uneseni v noci 1. listopadu 1980 , poté co opustili restauraci, kdy byli se svými spolužáky. Gallego použil svoji obvyklou metodu, kdy je na parkovišti donutil se zbraní v ruce nasednout do svého auta. Na odlehlém místě pak Millerovi poručil, ať z vozidla vystoupí a třikrát jej střelil do hlavy. Pár se pak vrátil s Elizabeth Sowers domů, a tam ji Gerald, jak bylo jeho zvykem, hodiny sexuálně zneužíval. Když ukojil svůj chtíč, odvzl jedenadvacetiletou Elizabeth na pole v Placer County a tam ji třemi ranami pistolí popravil. Právě poslední dvojnásobná vražda se však zvrhlému páru stala osudnou. Kamarád Craiga Millera totiž únos zahlédl a dokonce si zapamatoval SPZ vozidla . Mary Elizabeth Sowers a Craig Miller Gerald a Charlene, vědomi si podezření, sice stačili prchnout do jiného státu, ale již v půlce listopadu 1980 byli vypátráni a zatčeni. Zprvu vinu za únosu a vraždu mladého páru oba popřeli , ale v tu dobu těhotná Charlene pod tíhou důkazů a hrozbou trestu smrti brzy otočila. Její právníci tedy přesvědčili státního zástupce k dohodě: výměnou za to, že bude svědčit proti svému manželovi, nebude v Kalifornii obviněna vůbec a v Nevadě dosáhne podstatně nižšího trestu . Ten nakonec činí pouhých 16 let a osm měsíců odnětí svobody! Především pozůstalí po obětech s tím hlasitě nesouhlasili a někteří nesouhlasí dodnes... Na rozdíl od Charlene, Gerald Gallego dopadnul nejhůře jak mohl (a jak zasloužil). Již v červnu 1983 byl shledán vinným z vraždy Craiga Millera a Mary Sowers, a byl odsouzen k trestu smrti v plynové komoře. V červnu 1984 byl navíc v Nevadě shledán vinným i z vraždy a únosu v případě Karen Twiggs a Stacey Redican . V obou soudních procesech Charlene svědčila proti němu. Gerald Gallego se nakonec výkonu trestu smrti, stejně jako mnoho jiných amerických sériových vrahů, nedočkal. Zemřel v roce 2002 v cele smrti na rakovinu . Bylo mu 56 let. Gerald Gallego v pozdější době Charlen Gallego 17. ledna 1981 porodila ve vězení syna jménem Gerald Armond Gallego Jr. . Syna dostali do péče její rodiče. Během pobytu ve vězení intenzivně studovala psychologii, ekonomii a islandskou literaturu. Stále se hájí tím, že byla rovněž jednou z Gallegových obětí, když uvedla: „Jsou oběti, které zemřely a jsou oběti, které přežily. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že já jsem jednou z těch přeživších. “ Na svou obranu uváděla také např. to, že se pokusila zachránit život některých dívek, a kdyby mohla, podle svých slov by je zachránila. Charlene Gallego byla propuštěna po vykonání celého trestu, tedy v roce 1997 . V té době jí bylo 41 let. Změnila si jméno a žije kdesi v Kalifornii skrytá pod novou identitou. Kauze se podrobně věnuje kapitola v knize : Sdílené šílenství . DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy s názvem "Jak se vraždí v Čechách", ve které najdete interview s 12 českými odsouzenými vrahy. Autor : L. X. Veselý. Jak se vraždí v Čechách - Luboš Xaver Veselý Koupit knihu Další knihy Název: Jak se vraždí v Čechách Autor: Luboš Xaver Veselý Nakladatelství: Darnaus Rok vydání: 2013, Praha, 240 stran Chtěli byste se na něco zeptat vězně odsouzeného třeba na dvacet let? Lituje svých činů? Jak snáší výkon trestu? Jak popisuje svůj zločin s odstupem x let nebo trvá stále na své nevinně jako před soudem? Pokud vás napadají podobné otázky a rádi byste nahlédli do mysli odsouzených, je tu pro vás recenze na knihu, která by se vám rozhodně mohla líbit. Autor L. X. Veselý (moderátor, publicista a spisovatel) přišel s neotřelým a zajímavým nápadem vyzpovídat odsouzené vrahy již v roce 2007 – tehdy vyšla kniha s názvem Doživotí . Recenzovaný titul s názvem Jak se vraždí v Čechách je mladší „sestrou“ oné publikace. Formát je jednoduchý: autor knihy klade otázky – odsouzenci odpovídají. Jelikož první kniha, která měla stejný formát, se zaměřila výhradně na doživotně odsouzené, ve volném pokračování se dostalo především na odsouzence s nižšími (ale pořád dlouhodobými) tresty. Autor se ptá jak na rodinné prostředí vybraných vězňů, na jejich postoje a názory, každodenní realitu za mřížemi, tak především i na spáchané zločiny. Kniha je rozdělena na 12 kapitol – v každé je zpovídán jeden vrah (resp. jeden odsouzený za pokus o vraždu). Co je pozitivní, před každou z kapitol nechybí stručné shrnutí názorů a postřehů autora ohledně zpovídané osoby, jenž za celou dobu komunikace s ní nabyl. Co mi naopak trochu chybělo bylo úvodní stručné popsání jednotlivých případů za použití např. rozsudků a zveřejněných klíčových faktů, aby čtenář trochu věděl kdo je zpovídán a nemusel spoléhat na tvrzení vězňů. Toť k formě. Po obsahové stránce je unikátní, že rozhovory umožňují vhled do mysli jednotlivých vězňů a každý si může na základě konfrontace otázek a odpovědí udělat názor např. na jejich osobnost, motivaci, věrohodnost, možnost nápravy…U dvou z nich, kteří svoji vinu, tak jak byla shledána soudem, popírají vám navíc vyvstane otázka, zda skutečně nebyly odsouzeni tak trochu nespravedlivě... Ovšem je nutno mít na paměti, že jde o jejich jednostranná tvrzení a vysvětlení, bez konfrontace s důkazy, i když autor, který měl případy jistě nastudované, je svými otázkami občas rozhodně nešetřil. Každopádně celkově knihu hodnotím jako nadmíru vydařenou a to už jen kvůli samotnému nápadu a jeho určitě pracné realizaci. Osobně jsem knihu zhltnul asi za 3 dny, což o mnohém svědčí. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1-

Recenze knihy "Očistec aneb cesta do kriminálu", kterou ve vězení napsal nejhorší rakouský sériový vrah - Jack Unterweger. Očistec - Jack Unterweger Koupit Další knihy Název: Očistec aneb cesta do kriminálu Autor: Jack Unterweger Nakladatelství: Tina Rok vydání: 1992, 220 stran Knih o sériových vrazích je celá řada, ale existuje i několik takových, které sérioví vrazi přímo napsali. A právě to je případ knižního titulu, na který se podíváme dnes. Knihu „Očistec aneb cesta do kriminálu „ napsal v roce 1983 Jack Unterweger , toho času doživotně odsouzený rakouský kriminálník a vrah. Kniha se rychle stala bestsellerem a velkou měrou dopomohla k tomu, že se řada vlivných osobností rakouského kulturního života začala zajímat o osud tohoto zatracence, který byl v roce 1974 odsouzen na doživotí za brutální vraždu mladé dívky. Vše dopadlo tak, že díky jejich podpoře a díky petici za jeho propuštění, byl roku 1990 propuštěn na svobodu. Netrvalo ani půl roku a Unterweger vraždil znovu, a poté ještě desetkrát! Toť v naprosté zkratce příběh autora knihy, o kterém si můžete více přečíst zde , ale teď již k samotné knize. Ta je detailním životopisem, ve kterém Unterweger vzpomíná na své nelehké dětství - na absenci otce, kterým byl americký voják, na problematický vztah s matkou – prostitutkou, která se v jeho životě jen míhala a opakovaně mu dávala naději, aby ho zas a znova zklamávala. Velká část popisovaného dětství se rovněž věnuje „výchově“, které se autorovi knihy dostávalo od dědečka - tyranského alkoholika, který se o Unterwegera velkou část raného dětství staral. Poté se již děj nakrátko přesune do rodiny pěstounů, aby pak na řadu přišly dětské domovy, polepšovny a první kriminál. Děj knihy končí (zřejmě naprosto záměrně) těsně předtím, než se autor dopustil své první doložené vraždy. V knize se mimo vyprávění dostane i na několik krátkých autorových básní, a za každou kapitolou je rovněž krátký úryvek z deníku, který si Unterweger ve vězení psal. Hodnocení je v tomto případě velice složité – řekl bych až schizofrenní. Mám-li hodnotit samotné literární dílo, tak určitě jde o počin velice nadprůměrný, kvalitní a více než zajímavý. Zajímavé je především to, že kniha dává nahlédnout jak do příšerného dětství, které napomohlo zformovat mysl tohoto krutého zločince, tak může poodhalit pocity odsouzeného na doživotí, i fungování rakouských dětských domovů a polepšoven v 60. a 70. letech minulého století. Co se týká čtivosti, tak i ta je na vysoké úrovni. Unterweger je vlastně takový „malý“ Charles Bukowski. Tím mám na mysli, že jde o drsnou četbu plnou sexu, žen, alkoholu, bitek a vzdoru. Vše popsané syrově a bez příkras… No a zde se dostávám k oné „schizofrenii“ v hodnocení. Totiž ono „bez příkras“ je zřejmě jen zdánlivé. Nemám pochyb o tom, že události v knize jsou pravdivé, ale často jistě budou převyprávěny tak, aby to co nejvíc vyhovovalo samotnému vypravěči a tomu, aby se vykreslil jak on chtěl. Autor jistě knihu psal tak, aby jeho dětství vypadalo co nejvíc beznadějně, a aby co nejvíce vyzdvihnul všechny životní křivdy, které se mu staly. On vlastně v knize několikrát opakuje (někdy i nevědomky), jak amorálním a mstivým je, ale právě ono zaměření na křivdy, které se mu staly, působí na mysl čtenáře tak, že jej pak má tendenci omlouvat. To mu vyšlo dokonale – kniha se stala poukázkou na podmínečné propuštění z vězení. Jak to dopadlo, jsem už zmínil – dalšími minimálně jedenácti zmařenými životy! I přesto, a zároveň právě proto, lze o tomto titulu napsat, že jde o velkou raritu. Zkrátka drsný příběh autora knihy (pozdějšího sériového vraha), kdy navíc silný příběh má i samotná kniha, nemůže ve výsledku zplodit nic jiného než silný zážitek, který byste si v rámci žánru krimi knih o reálném zločinu opravdu neměly nechat ujít. Však kdy jindy máte lepší příležitost nahlídnout do duše vraha, než ve knize, kterou sám napsal? Hodnocení: 1- Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1-

Recenze knihy "Moje případy z 1. oddělení", které je velkým interview s bývalým vyšetřovatelem a séfem pražské "mordparty" Josefem Marešem. Autor: Martin Moravec. Moje případy z 1. oddělení - Martin Moravec Název: Moje případy z 1. oddělení Autor: Martin Moravec, Josef Mareš Nakladatelství: Martin Moravec Rok vydání: 2022, 325 stran Dnešní recenze se bude věnovat zbrusu nové knize dvojice autorů – tázajícího se Martina Moravce a odpovídajícího Josefa Mareše. Jak již z úvodních slov vyplývá, kniha Moje případy z 1. oddělení je psána formou interview, kdy novinář, spisovatel a dlouholetý vedoucí magazínu iDnes Martin Moravec pokládá otázky jednomu z nejznámějších českých kriminalistů (a dnes již i z nejznámějších scénáristů) – bývalému vyšetřovateli a dlouholetému šéfovi pražské „mordparty“ Josefu Marešovi. Pro již zmíněný formát knihy, který je v anotaci vtipně označen za „výslech“, je rozsah přes 300 stran čistého textu poměrně bohatý a zřejmě právě proto je kniha členěna, dle zaměření otázek, na pět částí – Vražda, Vrah a oběť, Ti druzí, Vyšetřovatel, Můj život. V první, nejobsáhlejší, části se Josef Mareš vyjadřuje především k postupům policie při vyšetřování trestného činu vraždy. Čtenář se tak může dozvědět, jak se vyšetřující tým má či nemá chovat při ohledání místa činu, jak probíhají výslechy, či k čemu všemu může dojít při rekonstrukcích. Pochopitelně nejde o odpovědi pohybující se jen v teoretické rovině, naopak, Josef Mareš často vše zmiňuje ve spojitosti s konkrétními případy a zážitky ze své praxe a dostane se i na nějaké ty oblíbené „historky z vyšetřování“. Název druhé části „Vrah a oběť“ je myslím dosti výstižný, tedy stačí nastínit to, že se zde čtenář dozví mnohé o řadě konkrétních vrahů, specificích nejrůznějších pachatelů, včetně některých kuriózních motivů, nebo třeba také to, kolik zhruba vydělávali nájemní vrazi. Třetí část s názvem „Ti druzí“ se věnuje osobám, které jsou dotčeni vraždami, přičemž nejde o oběť, ani pachatele. Tedy zúčastněným, kteří často zůstávají stranou zájmu – jde o svědky, pozůstalé, rodinu pachatele, novináře, advokáty nebo také informátory. V následující kapitole s názvem „Vyšetřovatel“ pak přijde na řadu mnoho otázek vztahujících se k této profesi, kdy se čtenář dozví například to jestli Josef Mareš musel někdy použít služební zbraň, jak často nosil uniformu, jaké by měl mít správný vyšetřovatel vlastnosti či jaký je jeho názor na právní institut promlčení. Řeč však přijde i na několik jeho bývalých kolegů, včetně legendárního Jiřího Markoviče. Poslední část knihy se pak věnuje civilnějším a osobnějším tématům jako je například dávné studium na ČVUT v Praze, oblíbený fotbal a samozřejmě i seriálový hit s názvem Případy 1. oddělení. Bez povšimnutí však nezůstal ani Marešův důvod odchodu od policie a to, jak odchod osobně nesl a jak na něj nahlíží dnes. Tím se dostáváme k našim „oblíbeným“ plusům a mínusům, respektive hodnocení knihy. Tím největším plusem je pochopitelně už samotná persona Josefa Mareše, protože těžko hledat v Česku v posledních dvou dekádách známějšího a respektovanějšího policistu, resp. vyšetřovatele. Pro ty, které true crime tématika zajímá je to plus dvojnásobné, neboť kde jinde se dopídit k zajímavějším a autentičtějším informacím, než u dlouholetého šéfa pražské mordparty a policisty s téměř 30 letou praxí. Plusem je i neabsence fotopřílohy a členění otázek do zmíněných pěti sekcí, což knihu zpřehledňuje. Třeba je vyzdvihnout i znění otázek od Martina Moravce, kterému se podařilo Josefa Mareše nebývale rozpovídat, ač to dle mého názoru možná nemuselo být úplně snadné, protože bych si tipnul, že p. Mareš není zrovna typem extrovertního a žoviálního vypravěče, ze kterého by to „padalo samo“. Dalším pozitivem knihy je upřímnost „vyslýchaného“, který slovy klasika „nebyl slušný“ a tedy občas padala i jména, hlavně pokud mu někdo ležel v žaludku, tedy knižní rozhovor nepostrádá ani náboj a „koule“. No a v první řadě – je to sakra čtivý rozhovor, který jsem zhltnul za dva dni a šel kvůli tomu neplánovaně spát až ve tři ráno, aniž by mi při čtení padala víčka (a to už je co říct)! Ještě bych měl zmínit nějaké ty mínusy, že? Naštěstí jich není mnoho, tak to vezmeme rychle. Trochu mi „tahaly za oči“ některé otázky typu: „Takže mi neřeknete, že všichni vrazi mají například zlé oči?“ nebo „On je rozdíl mezi škrcením a rdoušením?“. Chápu, že kniha je určena pro široké publikum, ale pro mne drobné mínus. Naštěstí otázek ala „tabula rasa“ nebylo mnoho. Ze strany odpovědí pak možno vytknout, že je škoda, že u některých kauz nešel p. Mareš ještě více do hloubky, a také několik frustrujících odpovědí typu: „Co udělal pachatel za chybu?“ – „Snad nečekáte, že Vám ji prozradím. Chybami se totiž učí nejen policie, ale i zločinci“… Tedy suma sumárum výtečné čtení, které je pro fanoušky true crime žánru jisto jistě „must have“ záležitost, ale ve snaze „zpovídaný subjekt“ motivovat do budoucna ještě k sepsání klasické vzpomínkové knihy udělujeme hodnocení 1-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Další knihy

Svatoslav Štěpánek - méně známý, český, sexuální, sériový vrah minimálně 3 žen, který byl popraven v roce 1938. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Svatoslav Štěpánek 28. 11. 2016 - aktualizace 1/2022 Svatoslav Štěpánek - první sexuální sériový vrah v Československu (míněno od vzniku samostatného československého státu). Usmrtil minimálně tři osoby a dopustil se minimálně dvou dalších pokusů o vraždu. Navíc existují silné indicie, že by mohl mít na svědomí ještě více vražd. První oběť usmrtil již ve svých 16 letech. O deset let později pak byl popraven. Narozen: 25. prosince 1911 Zemřel: 8. listopadu 1938 Stát: Československo Počet obětí: 3+ Unikal: 8 let Vražedná aktivita: 8 let Přezdívka: Roudnický netvor "Dům hrůzy "!!! Ještě mnoho let po událostech z roku 1936 nesl tuto nelichotivou a děsivou přezdívku dům č.p. 206 v Třebízského ulici (jinde uvedeno v Havlíčkově ul. – ulice spolu dnes sousedí) v Roudnici nad Labem . Zde bydlel, a dokonce byl i dopaden, první typický (atypickým byl „gangster“ Martin Lecián – 20.léta) československý sériový vrah (míněno od vzniku samostatného československého státu). Sice mnohem méně známý než jeho následovníci – Hubert Pilčík (přelom 40. a 50.let) a Václav Mrázek (50.léta), ale přesto první. Dokonce o způsobu spáchání u dvou jeho pokusů o vraždu se dá prohlásit, že jako by jej Václav Mrázek svým modem operandi takřka okopíroval. Jméno dotyčného je Svatoslav Štěpánek . "Dům hrůzy" v Roudnci nad Labem Svatoslav Štěpánek se narodil 25. prosince 1911 jako nejmladší ze 4 sourozenců do rodiny patřící v té době do tzv. vyšší střední třídy. Jeho rodiče byli vzdělaní - otec byl inženýrem chemie v cukrovaru, jeho matka , která byla o 20 let mladší než otec, pracovala jako učitelka (později žena v domácnosti) . Rovněž jeho sourozenci byli nadaní a úspěšní - dva z jeho sourozenců (bratr a sestra) byli později taktéž zaměstnáni jako učitelé . Malý Svatoslav byl však jiný. Údajně se narodil předčasně, byl oproti sourozencům slabší fyzické konstrukce, navíc v dětství prodělal zápal mozkových blan. Ve škole měl velice špatný prospěch , těžko chápal učivo. Po absolvování obecné a měšťanské školy (jde o první a druhý stupeň tehdejší národní školy) se vyučil zahradníkem . Jeho špatná pověst v dětství (ostatně špatné pověsti se nezbavil v průběhu celého života) nesouvisela jen se školním prospěchem, ale především s jeho chováním. Už jako malý údajně házel ostatním dětem do vlasů hořící sirky , jindy štípal spolužačky do ramene a radoval se z jejich pláče či jinými způsoby „týral“ vrstevníky. V té samé době také mučil a zabíjel zvířata , rovněž hojně lhal a dopouštěl se krádeží . Mezi další výstřelky chování v období dětství patří např. to, že v páté třídě údajně bodnul nožem spolužáka a mezi jeho záliby patřily návštěvy hřbitova , kde se zájmem sledoval práci hrobníka. Rodiče (tedy především matka) však jeho prohřešky neustále omlouvali a žehlili. Štěpánkovo matka pak této výchovné strategii zůstala věrná až do jeho dospělosti. Své první vraždy se Štěpánek dopustil 19. srpna 1928 , tedy teprve ve svých šestnácti letech ! Obětí mordu se stal syn podnájemníků - pouze pětiletý Bedřich Brožovský . Nezletilý Štěpánek malého chlapce usmrtil za pomocí kladiva. Informací o způsobu spáchání této vraždy, resp. o tom proč k ní došlo, je velice málo, neboť policisté na pachatele (respektive i na to, že byl vůbec malý chlapec zabit) přišli až po sedmi letech. Ví se jen to, že Štěpánek samozřejmě byl, jako obyvatel domu kde rodina zmizelého hocha bydlela, mezi vyslýchanými… nicméně nedůslednost policistů a štěstí se tehdy poprvé (a rozhodně ne naposled) přiklonilo na jeho stranu. Stačilo mu uvést, že Bedříška ten den neviděl. Policisté tak zmizení uzavřeli s tím, že se ho nejspíše unesli kočující cikáni…zatímco jeho tělíčko leželo v mělkém hrobě ve Štěpánkově dílně . Dílna, ve které byla kostra B. B. nalezena Kostra Bedřicha Brožovského Následujícího roku se mladý delikvent dopustil krádeže dámského prádla, vlivní rodiče se však postarali o mimosoudní vyrovnání, stejně jako u několika dalších jeho pozdějších krádeží. Zdroje rovněž hovoří o tom, že někdy v tomto období polil dospívající Svatoslav své sestře ňadra kyselinou . Kvůli množícím se incidentům tak rodiče vzali svého nejmladšího syna k psychiatrovi do Prahy. Ten jednoznačně doporučil ústavní léčbu, ale rodiče opět stáli na straně Svatoslava a nic takového dle nich nepřipadalo v úvahu. Po smrti otce, v roce 1931, krádeží a různých dalších méně závažných přestupků na kontě nezdárného synka dál přibývalo. Jak již bylo uvedeno, Štěpánek kvůli tomu neměl v okolí dobrou pověst - a není se čemu divit. Posuňme se však do srpna roku 1932 . Toho měsíce nalezli kolemjdoucí čerstvou mrtvolu, ležící v rigolu u silnice, poblíž pražské Troji. Obětí byla osmadvacetiletá Marie Zemancová . Mladá žena byla ubodána ranami směřujícími proti jejímu krku a ňadrům… Nebudeme čtenáře napínat, Svatoslav Štěpánek za tuto vraždu nebyl nikdy odsouzen, a ta zůstala nadobro tzv. kriminalistickým pomníčkem. Nicméně k ní nelze neuvést pár zajímavých faktů. Tak zaprvé - Štěpánek toho léta pracoval jako pomocník u zahradníka v Troji. Zadruhé - v jeho deníčku, který policisté později našli, měl vyznačeno místo poblíž nálezu mrtvoly. A zatřetí - po svém zatčení se po opakovaném vytěžování k zabití Zemancové doznal! Toto doznání sice později odvolal, nutno však zmínit, že Štěpánek zapíral všechny své vraždy a doznával se jen neochotně až pod tíhou silných důkazů. V případě vraždy Zemancové rovněž nešlo o prosté doznání, ale toto přiznání bylo doplněno mnoha informacemi, které odpovídaly reálné situaci…. Faktem zůstává, že oficiálně tuto vraždu Štěpánek nespáchal , nicméně nechť si čtenář učiní vlastní závěr. Doplníme jen, že se k jeho osobě, jako velice pravděpodobnému pachateli, přiklonil v knize V. Šulce i legendární pražský kriminalista a bývalý šéf 1. oddělení plk. Jiří Markovič . Do roku 1932 se datuje ještě jedno možné závažné kriminální jednání tehdy dvacetiletého Svatoslava. Od podzimu toho roku totiž pobýval s matkou u svých sourozenců na Slovensku. 15. října 1932 údajně navštívil s 15letou Marií Riganovou hrad Červený Kameň. Kvůli jeho velkému zájmu o mučicí nástroje si ho tehdy zapamatoval místní kastelán. Ten později vypověděl, že když Štěpánka jako opozdilce z areálu hradu pouštěl, jeho společnice s ním již nebyla. Marie Riganová zůstala dodnes nezvěstná . Svatoslav Štěpánek - na kresbě soudního zpravodaje V následujících letech není známo, že by se Svatoslav Štěpánek dopustil nějakých závažných trestných činů. Vše si však „vynahradil“ v roce 1936 , kdy jeho útoky na ženy závratným tempem akcelerovaly a on plně popustil uzdu svým sadistickým touhám. K prvnímu napadení došlo již 10. ledna , kdy při projížďce na kole, na silnici poblíž Roudnice nad Labem, narazil na dvě třináctileté školačky vracející se domů. Vybavený flobertkou dívky dohonil, beze slova přiložil pistoli k lopatce Růženy Jebavé a vystřelil. Poté k mladé dívce s uspokojením pronesl větu: „Tady to máš! “, a odjel. Nelze neučinit poznámku o tom, že přesně tento modus operandi o dvacet let později používal Václav Mrázek . Ale zpět do Roudnice nad Labem roku 1936 . Střela naštěstí těsně minula srdce a dívka tak o vlásek unikla smrti. Za zmínku rovněž stojí to, že dotyčná třináctiletá slečna měla ve srovnání s vrstevnicemi velmi vyvinutá prsa, což sehrálo klíčovou roli. O tom ale až později. Další útok na sebe nenechal dlouho čekat. 23. ledna opět na kole potkal šestadvacetiletou matku dvou dětí Zdeňku Drobnou . Když ženu dojel, prudce do ní strčil a začal jí vulgárně nadávat. Žena se zvedla a snažila se odejít. Pachatel však vytáhl pistoli, hlaveň přitiskl přímo na místo, kde se nazází srdce a vystřelil…žena však byla rychlejší a stačila mu ruku pohotově srazit tak, že střela zasáhla břicho. Zraněná žena se dala na útěk do polí, Štěpánek jí pronásledoval, ale po chvilce si to rozmyslel, vrátil se na silnici a odjel (některé zdroje rovněž uvádějí, že byl Štěpánek při tomto útoku vyzbrojen sekerou, kterou však nepoužil). Sériový vrah Svatoslav Štěpánek alias "Roudnický netvor" Policie měla pochopitelně k dispozici popis pachatele, který poskytnuly oběti. Ten v mnohém odpovídal Svatoslavu Štěpánkovi , který se dostal mezi možné vytypované pachatele. Jeho matka mu však na dobu obou útoků poskytla alibi, když uvedla, že celý leden byl nemocný s chřipkou a ležel doma, což potvrdili i někteří sousedé (ve skutečnosti ihned po činu dojel domů, převlékl se do pyžama a teprve poté ulehl a simuloval nemoc). Navíc postřelené ženy dotyčného útočníka popsali spíše jako blonďáka a Štěpánek měl vlasy tmavé. A tak mladý delikvent už poněkolikáté unikl spravedlnosti . 3. dubna odjela Štěpánkova matka za dcerou na Slovensko, tentokrát bez svého syna. Ten toho využil a již za dva dny vraždil! V neděli 5. dubna 1936 se ztratila jedenačtyřicetiletá mlékařka Františka Třísková . Svatoslav Štěpánek se opět ocitl mezi podezřelými, protože byl podle šetření četníků jedním z posledních (né-li poslední), kterému roznesla mléko. Mladý muž toto potvrdil, ale podle jeho slov v té době ještě spal. A opět měl štěstí! Jedna ze sousedek totiž tvrdila, že s mlékařkou mluvila ještě kolem deváté hodiny, zatímco u Štěpánka byla kolem sedmé. Další šetření se tak obrátilo jiným směrem. Co se doopravdy toho rána stalo? Třísková opravdu k Štěpánkovi přišla, ten však rozhodně nespal. Když žena přelévala v kuchyni mléko do připravené nádoby, vzal svojí pistoli a střelil ženu z blízkosti do hlavy. „Ani nehlesla a padla na zem jako podťatá. Ještě ale chroptěla. Aby nepřišla k vědomí, vzal jsem sekeru, co byla u kamen, a několikrát jsem uhodil Třískovou do hlavy. “ Poté se oddal svým fantaziím. Tělo odtáhl do prádelny, kde mrtvé ženě pečlivě odřízl oba prsy, o čemž vždy snil. Poté oddělil hlavu od trupu, stáhl z ní kůži i s vlasy, vyřízl část břicha a tělo rozřezal na jedenáct dílů. Nakonec dal kusy těla do pytlů a umyl podlahu i použité nástroje. V noci pak zakopal pytle s ostatky a konví mlékařky na zahradě. Její šaty spálil a nalezené peníze si ponechal. Prádelna, ve které Štěpánek rozřezal tělo F. Třískové Hořké svědectví, při kterém mrazí, později podala dcera zabité. Ta totiž po zmizení matky musela mléko roznášet za ní. Samozřejmě i do domu jejího vraha, Svatoslava Štěpánka. Ten se jí prý vyptával: „Už víte něco o matce? “, a když se mu dostalo negativní odpovědi, s úsměvem, zlomyslně dodal: “Nu, však se s ní brzy shledáte. “ Další hořkou skutečností je rovněž to, že mu v době matčiny nepřítomnosti snídaně a svačiny připravovala matka Bedříška Brožovského - jeho první oběti. Jak již z výše uvedeného odstavce vyplývá, o již skoro pětadvacetiletého Štěpánka bylo pečováno i v době matčiny nepřítomnosti. Kromě snídaní a svačin mu zařídila také donášku obědů. O tu se starali zaměstnanci jeho strýce. V neděli 17. května 1936 však musela zaskočit Štěpánkova sestřenice – dvacetiletá Jiřina Šťastná . Její matka samozřejmě věděla, jakou má její synovec pověst a naléhala na dceru, ať rozhodně nechodí dovnitř a jídlo mu jen postaví přede dveře…. Slečna Jiřina se již podezřele dlouho nevracela, proto matka vyslala syna, aby zjistil, co se děje. Tomu Štěpánek oznámil, že Jiřina už přeci dávno šla domů, což byla jeho klasická odpověď. Když se Vladislav vrátil s tímto vysvětlením domů, vydala za synovcem sama Anna Šťastná . Synovec jí sdělil opět to samé, ale ona se s tím nespokojila a i přes jeho odpor vtrhla do domu. V prádelně u vany přikryté plechem pak uviděla poutírané zbytky krve a nůž… Čtenáři asi již tuší, že se jí po odkrytí plechu naskytnul hrůzný a hlavně bolestivý pohled. Štěpánek pak utekl z domu na zahradu, kde demonstroval svůj pokus o oběšení, kterému však zabránili kolemjdoucí…. Jak k vraždě onoho dne došlo? Štěpánek prakticky zopakoval to, co měsíc a půl předtím s mlékařkou Třískovou. Když mu Jiřina Šťastná servírovala oběd na stůl, vzal pistoli a střelil dívku přímo do pravého oka. Svůj čin plánoval, neboť předtím schválně pustil nahlas rádio, aby výstřel co nejméně vyniknul (přípravu dokládá i dopis, který sepsal ještě před příchodem své sestřenice a ve kterém již popisoval její vraždu). Poté ještě oběť bodnul do srdce a její tělo odnesl do vany, kde jí ostříhal vlasy…Přesně v takovém stavu jí o něco později našla její vlastní matka. Jiřina Šťastná Mrtvola Jiřiny Šťastné U výslechů Štěpánek zapíral veškeré své trestné činy, krom toho posledního – nezpochybnitelného (nutno si uvědomit, že policie zatím věděla pouze o poslední vraždě). Upozornil však na sebe odpovědí na otázku, co by s tělem Jiřiny Šťastné udělal. „Rozřezal bych je a zakopal na zahradě. “ To vedlo četníky k důkladnému prozkoumání domu a zahrady, kde v rozmezí pár dnů nalezli další dvě těla jeho předešlých obětí. Soudní proces se odehrával přesně za rok, tedy v květnu 1937 u Litoměřického soudu . Pochopitelně, jako u jiných mnohonásobných vrahů, jej provázela velká pozornost tisku i veřejnosti. Štěpánek údajně zůstával klidný a působil plachým, nesmělým dojmem, nicméně neprojevoval žádnou lítost. Obhajoba se snažila zpochybnit, zda-li byl za činy trestně odpovědný. Znalci Štěpánka shledali málo inteligentním, nenadaným, líným a anetickým jedincem, který jevil sklony k sadismu a fetišismu na ženské ňadra. Ostatně, jak již bylo v článku zmíněno, jimi byl opravdu posedlý. Našlo se u něj mnoho výstřižků z časopisů, které zachycovaly ženy s velkým poprsím. „Třísková měla velké prsy, také bradavky měla dosti velké, byl jsem zvědavý, jak prsy vypadají uvnitř. Také Jiřině Šťastných jsem je chtěl uřezati, abych se dozvěděl, jak vypadají prsy mladé ženy. “ uvedl v jedné z výpovědí. Rovněž postřelená školačka Jebavá byla nadprůměrně vyvinutá, a právě proto si jí zřejmě vybral. Pro dokreslení pachatelova sadismu zaměřeného na ženy a především jejich prsy uvádíme ještě dva úryvky z dopisů psaných pachatelem (první úryvek pochází z dopisu, který napsal těsně před vraždou J. Šťastné, druhý je z fantazijního dopisu, který v roce 1935 adresoval roudnickému četnictvu, a který napsal v ženském rodě): 1)“Milá Dobruško! V neděli 17.5.1936 nepřišla do večera Jiřinka Šťastných domů. U Šťastných je to jako po vyhoření a každý tam naříká. Teprve dnes byla nalezena její bílá zástěrka a v ní byly zabalené oba její uříznuté prsy, uši a pravá ruka uříznutá v zápěstí. Neví se, kde a kým byla zabita a tak hrozně zohavena. Její mrtvola nebyla vůbec nalezena….. “ 2)“….Nyní jsem si opět z obou prsů za to, že v nich nebylo dosti mléka pro robátko, odřízla bradavice. Chci znovu zakoušeti za svůj čin nové bolesti. Znovu budu dávati jód na rány, abych se napravila. “ – (tento fantazijní dopis psal jako mladá, znásilněná dívka, která byla nucena zabít své dítě, neboť jej nebyla schopna kojit) O povaze a osobnosti Štěpánka dále u soudu vypovídal zahradník, který ho v létě roku 1932 zaměstnával: „Už od začátku činil dojem člověka velmi uzavřeného a nemluvného, který nevynikal nijak pílí, projevoval nenávist k ženám a byl velmi samotářský. Když jsem mu domlouval, aby hleděl udělat radost své ovdovělé matce a stal se řádným pracovníkem, byl zcela lhostejný. Když jsem mu naznačil, že by měl jednou domů přivést nevěstu, řekl, že ženy nemá rád. Byl velmi zádumčivý, nepřístupný, nikoli hrubý. “ Soudní znalci nakonec Štěpánka uznali plně trestně odpovědným a litoměřický krajský soud mu udělil 17. 5. 1937 předpokládaný trest - trest smrti . Rozsudek potvrdil 23. 11. 1937 i Nejvyšší soud v Brně. Následná žádost o milost byla usvědčenému trojnásobnému sériovému vrahovi zamítnuta. A tak byl dne 8. 11. 1938 v půl sedmé ráno Svatoslav Štěpánek za své činy oběšen . Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2022 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře