Výsledky vyhledávání

Viktor Kalivoda - tzv. "Lesní vrah", je český sériový vrah, který v roce 2005 zastřelil 3 osoby, k tomu navíc plánoval spáchat masovou vraždu v pražském metru. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Viktor Kalivoda 17. 11. 2020 (aktualizováno 21. 4. 2024) Viktor Kalivoda - tzv. "lesní vrah", je český sériový vrah, který v říjnu roku 2005 zastřelil na dvou různých místech tři osoby. Jeho případ je specifický tím, že ač se po zadržení ke svým zločinům ihned přiznal, nikdy nebyl ochotný prozradit svůj motiv. Velice zajímavé je i to, že původním a hlavním plánem Kalivody bylo spáchat masovou vraždu v pražském metru, k čemuž se však naštěstí neodhodlal. Kalivoda byl za své činy odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. V roce 2010 ve věznici spáchal sebevraždu. Narozen: 11. 9. 1977 Zemřel:26. 9. 2010 Země: ČR Počet obětí: 3 Unikal: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 2005 Přezdívka:„Lesní vrah" Psalo se pondělí 4. října 2004 , když kolem deváté ranní nastoupil na tehdejší konečné linky C ve stanici Ládví do pražského metra sedmadvacetiletý muž . Nenápadný cestující s papírovými deskami v ruce zaujal pozici v posledním vagónu na zadní plošině a vyčkával. Souprava metra se dala do pohybu a hladina adrenalinu v jeho krvi začala stoupat. Pod deskami totiž svíral pistoli Glock 34 s vysokokapacitním zásobníkem nabitým 30 ostrými náboji ! Jakmile metro dorazilo do následující stanice Kobylisy, bylo kromě něj ve vagónu dalších zhruba dvacet nic netušících spolucestujících . Hlas z reproduktorů vyzval pasažéry, aby ukončili nástup a výstup, dveře se zavřely a metro se dalo opět do pochybu. Život všech přítomných lidí visel v tento moment doslova na vlásku . „Měl jsem všechno připraveno, pistoli v ruce, stačilo jen sundat ty desky z pistole a začít střílet... “ Scházelo opravdu málo. Jen jediné rozhodnutí dělilo přítomné od masakru , který měl zádumčivý cestující v plánu. Pokud má někdo za čtenářů sloní paměť a ví, že v onen dne před 20 lety jel na zmíněné trase v posledním vagónu, může děkovat Bohu či štěstěně, že tyto řádky vůbec může číst… Tímto dramatickým , ale zcela reálným úvodem vstupujeme do článku, jenž se bude věnovat raritnímu tuzemskému případu . Neobvyklý je už jen tím, že ač lze pachatele z pohledu kriminologických definic označit za sériového vraha , z psychologického hlediska má zřejmě více společného spíše s vrahy masovými . Ostatně i jeho hlavním plánem , jak již bylo naznačeno, bylo spáchat masovou střelbu . „Jde o hybridní případ. Něco mezi „sériovým“ (raději používám pojem kompulsivním) vrahem a masovým vrahem. Motivačně se blíží spíše „hromadnému vrahovi“, případně jedinci, který si vyrazil „na vražedný flám “, uvedl na náš dotaz forenzní psycholog doc. Karel Netík , jenž zpracovával znalecký posudek tohoto pachatele. Pachatele, který, ač to nelze s jistotou tvrdit, pojal spáchanou vražednou sérii možná pouze jako část svého plánu , jakýsi „psychologický trénink “ či „generální zkoušku “, před zamýšlenou masovou vraždou. Řeč je o muži jménem Viktor Kalivoda , známým pod přezdívkou „lesní vrah “. Viktor Kalivoda Období před vraždami Aby si čtenář mohl učinit co nejkomplexnější obrázek o psychologickém profilu „lesního vraha “, je nutné se zaměřit na jeho dětství - prostřednictvím faktů a svědectví lidí, kteří s ním přišli do styku. Viktor Kalivoda se narodil 11. září roku 1977 . O jeho raném dětství se toho obecně moc neví, jisté je, že určitý čas bydlel v Přestavlkách a „Viki Kali “, jak mu spolužáci přezdívali, navštěvoval školu v Litoměřicích . V roce 1992 se jeho rodiče rozvedli a on se spolu se svou mladší sestrou přestěhoval do Slaného , kde začal bydlet v otcově bytě . Za zmínku jistě stojí to, že ač byli oba sourozenci nezletilí, po většinu týdne údajně přebývali v bytě zcela sami . Otec z pracovních důvodů často pobýval mimo domov a matka potomky pouze pravidelně navštěvovala, neboť lékařskou praxi vykonávala v jiném městě. Po přesunu do Slaného zde patnáctiletý Kalivoda nastoupil na zdejší gymnázium . Tehdejší spolužáci jej později popisovali jako zamlklého a uzavřeného samotáře – nijak na sebe neupozorňoval, v ničem výrazně nevynikal, ani nebyl problémový. K průměru se Kalivoda řadil i co se týče celkového prospěchu . Sice neměl samé jedničky, ale na druhou stranu nikdy nepropadl a jen jednou vyfasoval na vysvědčení čtyřku. Z předmětů, ve kterých byl úspěšný lze jmenovat především matematiku a fyziku . “Učil jsem jej na fyziku, tyto přírodovědné obory mu šly, to si pamatuji, ale jinak byl velmi tichý a nenápadný, nijak se neprojevoval. Rozhodně nebyl nijak agresivní, ” vzpomínal na něj tehdejší učitel z gymnázia. „Ačkoli si z jeho třídy půlku studentů vybavím, jeho ne “, potvrdil jeho nevýraznost ředitel gymnázia. Zajímavé je, že již v období studia na gymnáziu se pro něj stalo příznačné hluboké samotářství , kdy se po škole se spolužáky nedružil a raději trávil čas zavřený doma u počítače . Ostatně o tomto znaku jeho povahy nepanují žádné pochyby, za bezproblémového samotáře jej označili i tehdejší sousedé z domu na starém slánském sídlišti, kde bydlel. “Jeho táta pracuje v zahraničí, máma sem jezdí dvakrát, třikrát týdně. Ale už od puberty, kdy by měl být nad dětmi dohled, tak tady bydlely samy. Ale nikdy s nimi nebyly problémy, žádné mejdany, nic takového. Občas nevytřely chodbu, když na nich byla řada, ale to je maličkost…. Ani naše děti se s ním nestýkaly. Byl to samotář ” uvedl jeden ze sousedů. Svoji uzavřenost vnímal i sám Kalivoda , později uvažoval nad tím, proč tomu tak bylo. Podle svých slov se sem tam pokusil tuto vlastnost překonat a bariéru prolomit. To se mu však celý život nedařilo. „Moje tendence uzavírat se do sebe začala, když jsem začal chodit do Litoměřic do školy. Po skončení školy jsem přijel do Přestavlk, zavřel jsem se doma a sám od sebe jsem přestal chodit ven. Ze začátku mě ven tahali kluci, ale pak je to asi přestalo bavit… Na gymplu to pokračovalo ve stejných kolejích… Proto jsem nechtěl na VŠ do Prahy. Myslel jsem, že když budu bydlet na koleji, dokážu si najít přátele a třeba i změnit chování. “ Co se týče rodinné anamnézy , lze uvést, že oba rodiče byli úspěšní , inteligentní a vysokoškolsky vzdělaní lidé. Otec , inženýr a expert na vzdušnou obranu , byl dříve vysoce postaveným vojákem z povolání, který od roku 1998 pracoval čtyři roky v rámci české armádní mise v NATO v Bruselu. Po skončení mise navíc vyhrál konkurz na pozici civilního zaměstnance v centrále NATO, v Bruselu tedy setrval. Matka se živila jako praktická lékařka . „Se synem nebyly žádné problémy, dobře se učil, byl klidnější povahy, nepral se, nenadával. Viktor byl uzavřenější už od školy, když jsem od něho chtěla něco vědět, tak jsem se musela vyptávat. Nikdy nepřišel a nesvěřoval se, a to ani když byl vysloveně malý ve školce... Když do něho někdo praštil, tak odešel a už mu to nevracel, tato vlastnost mu vydržela do dospělosti “, uvedla později o svém synovi. Jak již bylo zmíněno, Kalivoda měl mladší sestru , v době jeho zadržení studovala třetí ročník vysoké školy. I ona později potvrdila, že její bratr byl introvert , v oblékání a stravování naprosto nenáročný a byl na něj spoleh. K tomu uvedla, že jako malý si rád hrál s jejich kočkou, hodně četl či s oblibou sledoval sport. Z více zdrojů pak vyplývá, že v období dospívání jej zajímaly počítače . Ostatně, kterého teenagera v devadesátkách ne. Kalivodovy bylo později naměřeno IQ o hodnotě kolem 130 bodů , což jej v tomto ohledu řadilo k vysokému nadprůměru . Svoji inteligenci a potenciál bohužel nikdy naplno nerozvinul, což bylo zřejmě jedním z „kamenů úrazu“. Poté, co v roce 1996 složil maturitu , začal studovat jeden z oborů na Fakultě přírodovědecké Masarykovy univerzity v Brně , ale studia zanechal již po pouhém půl roce . V dalším studijním roce zkusil na téže univerzitě ještě studium Fakulty informatiky (obor matematika, informatika), ale ani tam nevydržel – Kalivoda sice zdárně dokončil jeden semestr , ale v průběhu druhého opět školu vzdal. Poté, co zanechal studia na dvou vysokých školách, absolvoval pětiměsíční náhradní vojenskou službu , načež se rozhodnul vyzkoušet policejní kariéru . A tak v letech 1999-2000 docházel do jednoleté nástupní policejní školy v pražských Hrdlořezích. Zároveň od jara 1999 sloužil jako policista na Obvodním oddělení Policie ČR v pražských Řepích (Praha 6). Jenže na jaře 2000 opět zaúřadovala Kalivodova nejistota. Těsně před řádným ukončením policejní školy ji Kalivoda opustil a o pár měsíců později odešel na vlastní žádost i ze služebního poměru . Ostatně tato vlastnost, kdy bez zřejmých důvodů opouštěl školy, zaměstnání a vlastně i vztahy, pokud už tedy zcela výjimečně nějaké navázal, pro něj byla opět velmi typická. Viktor Kalivoda u policie Na podzim roku 2000 se Kalivoda „do třetice“ pokusit dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Byl přijat na pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (obor učitelství – matematika), ale ani zde studium nedokončil, přestože se u přijímaček umístil dokonce na prvním místě a školu bez potíží zvládal - zdárně dokončil 2 semestry s výborným průměrem známek. „Byl to nenápadný samotář, nikdy jsme neviděli, že by se smál, ale z ročníku byl jedním z nejnadanějších “, shodovali se Kalivodovi spolužáci z vysoké školy. V průběhu tohoto období se navíc „bezdůvodně“ rozešel se svojí tehdejší přítelkyní Ilonou, se kterou se seznámil v průběhu studia. Ač šlo o jeho první partnerský vztah , ve kterém navíc nedocházelo k žádným rozepřím, Kalivoda se z něj raději stáhnul. „S Viktorem Kalivodou jsem se seznámila tak, že jsme zprvu chodili do školy pěšky a pamatuji si, že Viktorovi se naše společné procházky vždy líbily. Poté náš vztah přerostl v partnerský a zhruba po dvou měsících byl ukončen, a to z jeho strany. Dodnes nevím přesně, proč jej ukončil. Vzpomínám si na to, že tehdy mi říkal, že potřebuje doma něco nutně zařídit, odjel domů a po návratu se začal chovat odtažitě… Vím, že jsem byla jeho první dívkou, Viktor mi to jednak řekl sám a jednak to bylo vidět z jeho chování, že byl nezkušený. V sexu nevyžadoval nic nenormálního… K jeho osobě mohu říci, že to byl člověk uzavřený a bylo obtížné s ním navázat bližší kontakt, ani nevím, jak se mi to podařilo, možná proto, že jsme měli stejné záliby, tedy procházky, výlety, oba jsme nekuřáci a abstinenti… Ke mně se choval vždy mile, vycházel i s ostatními spolužáky. Ve škole byl chytrý, vše zvládal. Pamatuji si, že v jednom případě napsal test, který ho opravňoval jít k ústní zkoušce, ale podle Viktora to nebylo asi tak dobré, tak tu možnost odmítl a test dělal znovu. Podle mě školu skončil proto, že na začátku druhého ročníku nenapsal prvý zápočtový test z matematické analýzy a na tomto základě to vzdal, přestože měl možnost opravy, kterou by určitě udělal. Test neudělal proto, že se na něj vysloveně nepřipravil. “ Cenný vhled do chování Kalivody! Zde pro srovnání uveďme to, jak v roce 2006 vztah a období odchodu ze třetí vysoké školy vysvětloval on sám , což dokresluje výpověď jeho bývalá přítelkyně. „… A pak jsem začal chodit s Ilonou. Respektive ona začala chodit se mnou, já jsem byl stejně pasivní jako vždycky. Nějakou dobu to bylo fajn, ale pak jsem se s ní rozešel. Ne najednou, ale začal jsem se chovat odtažitě a nechal jsem ten vztah tak nějak vyšumět. Nevím, proč jsem to udělal, bylo mi s ní dobře. Možná, že jsem se taky bál, že mě opustí a úplně mě tím rozbije. Tak jsem ji nechal první. Po prázdninách jsem poznal, že s ní nemůžu dál chodit do školy. Připomínala mi, že nedokážu mít ani kamarády, ani přítelkyni… V tu dobu jsem začal opravdu vážně uvažovat o sebevraždě. Už jsem si přestal namlouvat, že bych mohl být součástí nějakého kolektivu, ani že bych mohl mít trvalý vztah .“ Po odchodu ze třetí vysoké školy se stal Kalivoda řidičem tramvaje , ani v tomto zaměstnání dlouho nevydržel. „U policie jsem skončil, protože mi práce celkově nevyhovovala. Jezdit s tramvají mi celkem vyhovovalo, ale prostě jsem skončil “, vysvětloval později. Ve skutečnosti byl po roce ježdění, konkrétně v červnu 2003 , pro hrubé porušení pracovní kázně propuštěn . Z náznaků vyplývá, že Kalivoda zřejmě odjel na dovolenou a po ní se již do zaměstnání bez omluvy nevrátil, což vyústilo ve zmíněný vyhazov. Po této tramvajácké epizodě se opět vrátil do Slaného , kde začal žít v otcově bytě z vlastních úspor . Na konci roku 2003 se Kalivoda přihlásil do tehdy velmi populární televizní soutěže „Chcete být milionářem “, kde se dokázal probojovat do soutěžního křesla, a dokonce vyhrát velice slušných 320.000,- Kč . „Mezi vaše koníčky patří detektivky, četba, sport a deskové hry “, uvedl jej moderátor Martin Preiss. Sám Kalivoda pak uvedl, že případnou výhru by rád investoval do cestování a rád by se podíval na Cejlon. Mimo Kalivodových znalostí bylo zajímavé především to, že ač šlo o nadprůměrnou výhru a v té době pěknou peněžní sumu, Kalivoda po jejím získání neprojevoval příliš emocí . Přinejmenším na něm nebylo znát nic, co by šlo nazvat nadšením. Snad jen toužil po vyšší výhře ještě vyšší, ale možná jej v životě skutečně dokázalo těšit jen málo co … K této myšlence se ještě vrátíme, podstatné je to, že již v tomto období vnitřně intenzivně řešil úvahy o dobrovolném ochodu z tohoto světa a co je děsivější, období jeho vražedných představ se nezadržitelně blížilo . Jak již z předešlých zmínek vyplývá, Viktor Kalivoda během svého života opakovaně pomýšlel na sebevraždu . Pokud budeme věřit jeho vlastním slovům, a v tomto ohledu si troufáme tvrdit, že můžeme, nešlo o nějaké občasné pohrávání si s touto myšlenkou. Šlo o neodbytné, až obsedantní nutkání , které jeho mysl v určitých obdobích zaměstnávalo „na plný úvazek“. V dopise, který sepsal ve vazební věznici, uvádí, že poprvé o sebevraždě začal vážně uvažovat někdy v době, kdy vykonával povolání tramvajáka . "Procházel jsem se celé noci po Nuselském mostě a chtěl jsem skočit. Dvakrát na mě zavolali policii. Do této doby to byla deprese, pak jsem už aspiroval na titul blázen ". V dopise rovněž zmiňoval jeden z mnoha sebevražedných pokusů : „Jel jsem vlakem do Brna a na Štědrý den (pozn. autora 2004) vyrazil na přehradu. Cestou jsem zahodil všechny peníze, abych si odřízl všechny „ústupové cesty“. Chtěl jsem se zabít na místě bývalého mostu přes přehradu, naproti hradu Veveří. Ale když jsem tam přišel, zjistil jsem, že tam postavili nový most, a to mě rozhodilo, tak jsem se vrátil. “ Za zmínku pak možná stojí i to, že během neúspěšných sebevražedných výprav, kdy postával na mostech a odhodlával se skočit, se Kalivoda řezal na rukách . To bylo později zřetelné z jizev, které mu na předloktích zůstaly. Na levé paži měl jizvy v podobě různých obrazců , na pravém předloktí mu pak zůstaly dvě vodorovné jizvy . Podle svých slov se tímto způsobem dokázal alespoň trochu psychicky uvolnit. Plán masové vraždy Podle Kalivody se jeho sebevražedné plány změnily na vražedné především v souvislosti s činem nejhorší české masové vražedkyně Olgy Hepnarové , o jejímž případu referoval spisovatel Roman Cílek v knize „Oprátka za osm mrtvých “ a Kalivodu její příběh fascinoval. „Znovu jsem si o ní ( pozn. o Heprnarové) přečetl tu knížku od Cílka, a měl jsem pocit, že jsem jí blíž a blíž. Dokázal jsem si představit, jak jí asi muselo být, jak musela být zoufalá a ztracená. Já jsem se taky tak cítil, i když z jiných důvodů. Začal jsem mít pocit, že bych jí měl nějak pomoct. A jak jinak, než tím, že dokončím, co ona začala?... V té knize se píše, že chtěla zabít víc lidí. Tak já je zabiju za ní. “ Zatímco ona použila jako vražedný prostředek nákladní vůz, Kalivoda se po několika dnech uvažování rozhodnul spustit střelbu do náhodných lidí v pražském metru . Zde se nabízí zmínit ještě jednu vlastnost , která doposud nezazněla, ač byla pro Kalivodu velmi příznačná. Šlo o jeho pedanterii . Nejlépe ji asi dokládá právě příprava na chystanou masovou vraždu. Ta mimo jiné zahrnovala i cvičení přesnosti střelby , kdy Kalivoda od června do poloviny září 2004 pravidelně, čtyřikrát týdně, docházel na střelnici . „Byl naprosto přesný, mohl jsem si podle jeho docházky řídit hodinky. Vždy si vzal dva terče postavy a ty umístil do vzdálenosti 10 metrů. Střelbu prováděl tzv. dvojstřelem, a to dvakrát do hlavy a dvakrát na hruď. Ze začátku trénoval střelbu holou pistolí, později, asi po týdnu, si přinesl se sebou kolimátor. Později si přinesl zásobník na kapacitu 30 ks nábojů. Takový zásobník jsem nikdy neviděl. Když jsem se ho zeptal, na co má takový zásobník, zda chce vést válku, odpověděl, že mu to tak vyhovuje. Náboje si nosil vždy vlastní a nábojnice po sobě vždy uklidil. Byl slušný, tichý, moc toho se mnou nenamluvil “, uvedla obsluha střelnice. K tomu dodejme, že střelbu trénoval se svojí legálně drženou pistolí Glock 34 vylepšenou kolimátorem – zařízením vysílajícím malou červenou tečku na sklíčko, kterým, když se střelec dívá, zvyšuje přesnost své střelby a také rychlost zaměření cíle . Kalivodův Glock 34 s kolimátorem Zmíněná Kalivodova pedanterie se projevila i v detailnosti plánu . Svůj čin měl tak pečlivě naplánován, že si dokonce vybral konkrétní úsek a vagon , kde hodlal útok provést. Vytipoval si úsek mezi stanicemi Kobylisy – Nádraží Holešovice – to kvůli tomu, že šlo nadprůměrně dlouhou trasu , navíc mu vyhovovalo, že zde metro málo „houpalo“ . Jednalo se totiž o nově otevřenou trať, zprovozněna byla teprve 26. června 2004. Střelbu chtěl zahájit v posledním voze soupravy a hodlal s ní začít ihned po výjezdu metra ze stanice. Pro případ, že by se mu zbraň zasekla, si obstaral záložní pistoli. „…Rozhodl jsem se pro termín. Pondělí 4. 10. 2004. … Měl jsem všechno připraveno, pistoli v ruce, stačilo jen sundat ty desky z pistole a začít střílet. Ale nedokázal jsem to. Zkoušel jsem to ten den snad třikrát, a to samé v úterý, ve středu a ve čtvrtek “. Naštěstí nikdy nenašel odvahu! „Prostě jsem tam nedokázal zmáčknout ten kohoutek, nevím proč, “ uvedl později. Po sérii nezdarů Kalivoda jednu ze svých dvou legálně držených zbraní společně s deskami vyhodil do popelnice (k tomu se v článku ještě vrátíme) a vydal se k Žampašskému viaduktu , kde hodlal skokem do prázdnoty ukončit svůj život. Ale ani k tomu se neodhodlal. „To období (pozn. myšleno období pokusů o masovou střelbu) jsem na sebevraždu nemyslel. Já vůbec skoro nemyslel. Myšlenku na sebevraždu jsem vyměnil za tuhle obludnost. Nemyslel jsem na to jako na zabíjení lidí, ale jako úkol, který musím udělat. Když jsem to nedokázal udělat ani ve čtvrtek, tak se všechno vrátilo. Všechny ty myšlenky na sebevraždu, ta zoufalost a marnost. “ Následovalo další období sebevražedných snah, střídané opětovnými pokusy o masovou vraždu . A nebylo jich málo – v období od října 2004 do září 2005 si prý s sebou metrem vezl nabitou a připravenou zbraň minimálně dvacetkrát ! K poslednímu pokusu podle jeho slov došlo 13. září 2005 . Jenže znovu selhal, a tak opět sáhl po inspiraci Olgou Hepnarovou . Vzhledem ke své vysoké inteligenci si Kalivoda uvědomil, že aby se k činu odhodlal, potřebuje mimo přesné střelby i něco, co by šlo nazvat duševním tréninkem či psychologickou přípravou . Hepnarová si, dle jeho interpretace, k odhodlání čin provést pomohla tím, že den před masakrem „zabila“ své velmi oblíbené auto – poslala jej ze srázu. Kalivodova příprava měla spočívat v usmrcení zvířete , což považoval za méně psychicky náročný cíl, oproti rozpoutání střelby ve vagonu plném lidí. A proto v polovině září 2005 v CHKO Křivoklátsko třikrát vystřelil na pastvině na krávu. I v tomto případě se ke stisknutí spouště velmi dlouho odhodlával , což jej značně rozrušilo. „Myslím, že jsem ji nezabil. Když jsem projížděl okolo při odjezdu, měla zvednutou hlavu, ale nedokázal jsem se přinutit, abych ji dorazit, aby se netrápila. Měl jsem plno starostí sám se sebou. “ Uběhlo pár dní a Kalivoda se cítil na svůj čin vnitřně připraven . Aby nebylo cesty zpět, zrušil si na konci září bankovní účet a přestal plnit své závazky . Dne 10. října si v 10:07 (zde Kalivoda přiznával symboliku s činem Hepnarové, která svůj čin spáchala 10. 7.) označil týdenní jízdenku do pražského metra a vyrazil do Jižních Čech . Dalšího dne opět vyrazil zastřelit krávu . Chtěl se přesvědčit, zda-li to pro něj bude snazší než poprvé. Bohužel bylo. „Našel jsem jednu pastvinu, šel ke stádu a chvíli jsem jej pozoroval. Pak jsem zamířil a pětkrát vystřelil jedné krávě na hlavu. Byla na místě mrtvá. Ostatní krávy se k ní seběhly a strkaly do ní. Bylo mi hrozně, ale zároveň mi to bylo jedno. Měl jsem takový zvláštní pocit neskutečna, skoro jako kdybych se koukal na film... “ Zpráva o podivném činu se tehdy objevila i v místních novinách. „Bylo to akční, bral jsem to jako takový mezistupeň, “ přiznal. První útok To, co Kalivodu neblaze proslavilo a fatálně zasáhlo minimálně tři rodiny, včetně té jeho, se odehrálo v průběhu pouhých několika dnů v říjnu 2005 . Osmadvacetiletý Kalivoda v té době selhával nejen na poli vzdělání, kariéry, vztahů, ale nebyl schopen ani skoncovat se svým vlastním životem, natož si troufnout na útok proti desítkám, ač neozbrojených, lidí. Jediné, čeho v tomto směru doposud dosáhnul, byl „mezistupeň“ v podobě zastřelení dvou krav . A možná právě proto se rozhodnul k dalšímu dílčímu cíli . Co nejprve provést zločin, sice neméně krutý a nezvratný, ale přeci jen o něco „méně ambiciózní“? A tak se místo „střelce z pražského metra “ zrodil „lesní vrah “. Protože Kalivoda nechtěl později spolupracovat při vyšetřování jeho zločinů a odmítal odhalit své nitro i před psychology, nelze to s jistotou tvrdit, nicméně se domnívám, že stejně jako v případě střelby na krávy, nemusely být říjnové vraždy „náhradním cílem “, ale mohly plnit funkci dalšího tréninku pro „akci metro“. Jisté je, že 12. října 2005 vyrazil Kalivoda z Českých Budějovic autem své matky značky Renault Clio do Brna a ubytoval se v hotelu Intercontinental , , kde si po internetu v předstihu zamluvil pokoj. Poté se vydal do nedalekých Nedvědic (pod hradem Pernštejn), kde si obhlídl okolí. Navštívil i místní cukrárnu, kde si jej zapamatovala prodavačka. „Seděl u nás den před tím. Nic neříkal, jen koukal. Měl hrozné oči. Takové temné. Vlastně se tvářil jako vrah “, shrnula později lakonicky své dojmy. Po přespání v Brně se následujícího dne vydal do Nedvědic znovu . Tentokrát jel autem do „Jedlové“ , jak místní říkají nedalekému zalesněnému kopci. Zde pak, plný myšlenek na vraždu, zcela náhodně narazil na místní obyvatele - starší manželský pár, Františka (nar. 1935) a Boženu (nar. 1941) L. . Ti zrovna vyrazili na dřevo, aby si mohli navečer přihodit do kamen. Zde kvůli co nejvěrnějšímu zprostředkování pocitů nechme pokračovat jejich syna , který na inkriminovaný den s bolestí zavzpomínal pět let poté : „Často na to myslím a v hlavě se mi poslední den s rodiči odehrává stejně, jako by to bylo dneska…chystal jsem se na odpolední v práci a šel na oběd do kuchyně. Normálně si beru jídlo s sebou do pokoje, ale ten den ne. Je to divné, ale když o tom tak přemýšlím, jako by mi tehdy něco říkalo, že mám s nimi poobědvat. Netušil jsem, že to bude naposledy, co je vidím živé. “ Poté se s rodiči rozloučil a odešel do práce. „V šest večer mi volali z vrátnice, že si pro mě přišla kriminálka. Nevěděl jsem, co se stalo. Prohledali mi skříňku, pak mě odvezli domů. Prohlédli si to tam a naložili mě do auta. Když mě vezli k lesu, tušil jsem, že se něco stalo,… “. Ano, stalo. Dvojnásobná vražda ! Někdo mu zabil rodiče. Jejich těla objevil houbař , ihned vyrozuměl policii a ta následně vyděšeného syna na místo přivezla. Oběti identifikoval jako své rodiče. „Nikomu nic neudělali. Vrah je přesto zastřelil jako nějakou zvěř, “ zněla výmluvná a zcela pochopitelně rozhořčená a beznadějná reakce muže, který přišel o tátu s mámou. Dvojnásobná vražda bez zřejmého motivu pochopitelně nezůstala stranou zájmu médií a otřásla lidmi z okolí , protože podobný případ tam neměl obdoby . Kriminalisté na případu ihned začali intenzivně pracovat, když z prvotních stop lze uvést nález šesti nábojnic a čtyř střel , které se nacházely na místě činu. Zmínit lze i svědectví o spatření menšího, tmavého vozu poblíž místa činu. Později pitevní protokol potvrdil, že příčinou smrti byl u muže průstřel mozku, srdce, hrudní aorty a levé plíce . Žena pak rovněž zemřela kvůli zhmoždění mozku v důsledku střelné rány a dále kvůli poranění srdce, plic a hrudní srdečnice . „Vypadá to podle polohy střel v tělech, že oba důchodci vraha viděli a nejspíš s ním i chvíli mluvili, " svěřil se novinářům jeden z brněnských kriminalistů. Volba obětí byla náhodná. Kalivoda v osudný den nejprve spatřil muže sedícího na pracovním stroji , ale protože prý nevěděl, zdali je tam sám, od útoku upustil. Až poté potkal zmíněný manželský pár. Na seniory si počíhal mezi 12. – 13. hod. na hranici pole a lesa . „Ve čtvrtek jsem hledal člověka, kterého bych mohl zabít. Předstíral jsem sám sobě, že se jedu jen projet, ale vnitřně jsem věděl… Po nějaké době jsem narazil na ty manžele. Potkal jsem je když byli kousek za vesnicí, šli směrem k lesu, s sebou měli vozík a sekyrku. Na kraji vesnice jsem se otočil a jel zpátky. “ Kalivoda manžele předjel a zastavil na první odbočce do lesa, jenže oni ji přešli a pokračovali po silnici dál. V tu chvíli změna trasy již rozhodnutého Kalivodu nerozhodila, opět nastartoval, znovu je předjel a odbočil na další nejbližší lesní cestu, kde zaparkoval. Tam nějakou dobu stál, ale čekání se mu zdálo příliš dlouhé a domníval se, že manželé do lesa vstoupili jinde. V tu chvíli sednul do auta a chtěl odjet, bohužel na začátku lesní cesty minul manžele s vozíkem potřetí. Znovu tedy otočil auto a po chvíli vjel na lesní cestu a zaparkoval znovu na stejném místě . „Vystoupil jsem z auta a jen tak stál a nemyslel na nic. Všechno jsem viděl hrozně jasně. Jako bych se díval na obraz. Sednul jsem si do auta, připravil pistoli, otevřel dveře a čekal, až budou vycházet z lesa. Pořád jsem se cítil trochu nereálně. Měl jsem pocit, jako by mi trochu ujížděla perspektiva, ale pak se mi připomněla Olga a já se vrátil do reálu. “ V momentě, kdy manželé vycházeli z lesa, Kalivoda na každého z nich nejméně dvakrát vystřelil ze vzdálenosti několika metrů, přičemž muže zasáhl dvakrát do hrudníku a ženu do hrudníku a pravé paže . Poté k ležícímu manželskému páru popošel oba střelil ještě jednou do hlavy . Prý aby se netrápili… Po činu se vrátil do Brna , kde se v centru najedl a poté absolvoval procházku kolem brněnské přehrady. Přespal ještě jednu noc v hotelu , ráno si na náměstí koupil CD Metalliky a vrátil domů do Slaného . Další vražda Jen o dva dni později (16. října ) vyrazil v odpoledních hodinách čtyřiačtyřicetiletý kladenský živnostník Jaroslav L. do lesa ve své oblíbené lokalitě poblíž Malíkovic ve středních Čechách . Elektrikář, nadšený hráč stolního tenisu a amatérský botanik hodlal v lese vyvenčit svého psa a třeba i vyfotit nějakou zajímavou rostlinku. Doma na něj mezitím čekala jeho manželka. Té bylo s přibývajícím časem divné, že se z vycházky stále ještě nevrátil. Zkoušela mu tedy volat na mobil , jenže nikdo jej nezvedal. To ji pochopitelně ještě víc zneklidnilo, plná obav, jestli její manžel neměl dopravní nehodu, obvolala zdravotnická zařízení, ale ani v nich se nic nedozvěděla. Nedlouho po západu Slunce, kolem 19. hodiny , její nervozita dosáhla vrcholu. Proto zavolala svému bratrovi a společně se vydali do lesa jejího manžela Jaroslava hledat . Znala místo, kam její muž s oblibou chodil, proto nemusela pátrat dlouho a narazila na jeho auto . Možná snad ještě v koutku duše doufala, že třeba jen omdlel, nebo po lese hledá zaběhnutého psa – veškeré její naděje se krátce na to rozplynuly nadobro. Nedaleko auta se jí totiž naskytnul hrůzný pohled na bezvládné tělo manžela zhroucené na zemi v poloze na zádech , kolem něhož pobíhal jejich jorkšír. Došlo jí, že jejího manžela někdo zastřelil. Asi jen stěží si kdokoli může představit, jak se žena v tu chvíli musela cítit a není divu, že se z psychických důvodů později odmítla účastniti soudního přelíčení. “Znali jsme se dvacet let, byl to bezva kluk, ” řekl o zavražděném jeden z jeho přátel a dodal: “Férový a poctivý, kamarádili jsme se přes stolní tenis. Taky jsme se domluvili s hráči, že sobotní přebory zahájíme minutou ticha. ” Zkrátka typ člověk, který se neprovinil vůbec ničím, jen byl ve špatnou chvíli na špatném místě … Když na místo vraždy dorazila výjezdová skupina, shledala, že pachatel svou oběť zasáhnul dvěma ranami do hrudi, dvěma do levé paže a dalšími dvěma do hlavy . Loupežný motiv činu se zdál být velice nepravděpodobný, neboť vedle zastřeleného se povaloval jeho drahý fotoaparát . Jeden z policistů, který byl zároveň kamarádem zavražděného, odmítal motiv, který by mohl souviset s podnikatelskými aktivitami oběti. "Neměl žádné dluhy a byl to férový člověk ", uvedl na jeho adresu. Jaroslav L. vybočoval snad jen tím, že si před časem nechal změnit příjmení . Jenže ani zde nešlo o nějakou snahu utéct před temnou minulostí, ve které by se mohl skrývat klíč k motivu vraždy. Důvod byl prostý – příjmení se nezamlouvalo jeho družce. Motiv byl tedy nejasný, ale kriminalisté na místě nalezli alespoň pět nábojnic ukazujících na typ použité zbraně . Čtenář již pochopitelně ví, kdo pachatelem byl, proto se na vraždu pojďme podívat z jeho perspektivy . Místo, kde se zločin odehrál, bylo vzdálené jen několik kilometrů od domova Viktora Kalivody , který dle svých slov do oblíbené houbařské oblasti přijel spáchat sebevraždu. "Původně jsem šel do lesa zabít sám sebe. Chodil jsem po lese, každou chvíli se zastavil a zkoušel to. Ale zase nic. Po několika hodinách se ten pocit viny, že jsem zabil dva lidi, začal vzdalovat... “, uváděl k inkriminovanému dni v dopise. Kvůli autenticitě teď opusťme dopis a pokračujme tím, co Kalivoda o vraždě uváděl u výslechu v den svého zatčení : „Šel jsem po cestě a tam jsem potkal toho pána. Šel proti mně po lesní cestě (pokrčení ramen). Tak když byl, nevím jakou vzdálenost ode mě, měl jsem pistoli v kufříku. Takže jsem na něj vystřelil jednu, možná dvě rány, to bylo zepředu, a potom, co se ten pán otočil a utíkal, takže tam padlo několik dalších ran. Nevím kolik (zamyšlení). Potom možná ještě jednou jsem ho střelil, jak se otáčel. To vím. A potom několik střel jsem střílel jako na tělo, ale on měl ten batoh, tak jsem se snažil střílet na hlavu. To jsem asi trefil. Ten pán spadnul, vypadal, jako že je mrtvej, tak jsem přišel, já nevím, několik kroků k němu, střelil jsem ho do hlavy a pak jsem šel pryč. “ Možná vás napadne, že jde o poněkud útržkovité a strohé shrnutí postrádající jakékoli emoce. Máte pravdu, ale takto Kalivoda slovo od slova popsal svojí třetí spáchanou vraždu . Zmínit musíme i to, že před kritickým momentem vrah údajně v lese potkal nějaký pár, ale na ten se mu střílet nechtělo. Opravdoví šťastlivci, chce se dodat. Zajímavostí je rovněž to, že při třetí vraždě se Kalivodovi porouchal kolimátor a střílel bez něj. Přesto se mu podařilo prchajícího muže zasáhnout . Vyznačení směru střel V tuto chvíli jste jako čtenáři o krok před kriminalisty – ti osudnou říjnovou neděli nevěděli co se stalo a měli vskutku napilno. Ostatně houbařská sezóna stále ještě neskončila! Pravé zděšení veřejnosti nastalo ve středu 19. října . Ač ještě v úterý mluvčí Krajského ředitelství Policie ČR jihomoravského kraje spojitost se středočeským případem vylučovala, o den později bylo vše jinak. Rychlé prvotní porovnání nábojnic z obou míst činu, které provedli balistici z Kriminalistického ústavu , ukázalo na shodu . Středočeská kriminálka, která oba případy převzala, tak musela spojitost případů potvrdit. Policie s touto zásadní informací rovnou zveřejnila i popis podezřelého a zmínila, že může používat tmavý vůz Opel Corsa . Jak již bylo uvedeno, Kalivoda ve skutečnosti používal tmavý vůz Renault Clio , nicméně oba starší modely těchto aut se velice podobaly. Policie zvažovala i variantu, zda-li nevydat přímo prohlášení upozorňující na možné nebezpečí číhající v lesích, které v tu dobu byly plné houbařů. „Stáli jsme před rozhodnutím, jestli v podstatě vytvářet nějakou paniku, protože dát do sdělovacích prostředků „nechoďte do lesa, protože tam běhá vrah a může vás zastřelit“, to jsme určitě nechtěli, ale na druhou stranu jsme trnuli strachem, jestli se někdy neobjeví další mrtvola “, vysvětlil jeden z tehdejších kriminalistů. Kriminalisté v té době měli zajištěny nábojnice a střely z obou míst činu , která vykazovaly stopy vystřelení z totožné pistole . Šlo rovněž určit, že pistole byla typu Glock , ale již nebylo možno určit, o který druh se konkrétně jedná. Mohl to být Glock 34, který dovoluje použití vysokokapacitních zásobníků, ale stejně tak to mohl být Glock 17, 19 a další druhy, což v elektronické databázi nabízelo stovky až tisíce držitelů – tedy možných podezřelých. Ostatně, zbraň , ze které se střílelo ani nemusela být držena legálně … Dále kriminalisté pracovali se svědectvím všímavého občana , ten v lese poblíž druhého místa vraždy zahlédl podezřele vyhlížejícího muže . Bohužel tento svědek byl schopný poskytnout pouze jeho velmi hrubý popis. Šlo prý o mladšího muže ve věku 25 – 38 let, 172 – 187 cm vysokého , měl na sobě tmavé, patrně džínové oblečení. Neznámý muž podle něj rozhodně nevypadal jako houbař, zaujalo především to, že dotyčný místo košíku nesl jakýsi kufřík . S cennějším poznatkem přišel další svědek – uvedl, že poblíž druhého místa činu spatřil malé tmavé auto s ústeckou poznávací značkou . A právě auto podobného popisu bylo spatřeno i poblíž místa první (dvojnásobné) vraždy, kde si všímavý svědek zapamatoval dokonce jedno písmeno SPZ. Kriminalisté v časovém presu tak začali hledat pomocí vlastních databází . Šlo především o elektronickou databázi majitelů zbrojních průkazů, evidenci zbraní a evidenci kradených a ztracených zbraní (pozn. centrální registr zbraní byl spuštěn až 1. 7. 2014). A právě zde poprvé kriminalisty zaujalo jméno Viktor Kalivoda . Zajímavé na něm bylo nejen to, že byl držitelem příslušného oprávnění a majitelem dvou pistolí typu Glock 34 , ale především fakt, že jedna z nich byla o několik měsíců dříve nalezena v kontejneru v Praze a od 17. 2. 2005 byla uložena na příslušném inspektorátu pro zbraně, střelivo a bezpečnostní materiál. Ač byl její majitel několikrát vyzván , aby okolnosti ztráty vysvětlil a pistoli si vyzvedl, nikdy si pro ni nepřišel . Právě tento fakt kriminalisty zaujal a předřadil tak Kalivodu před jiné držitele zbraní odpovídajícího typu. Další lustrování Kalivody přineslo poznatek, že jej před nedávnem dopravní policisté kontrolovali v malém tmavém autě Renault Clio s ústeckou poznávací značkou, které patřilo jeho matce. Kalivoda rovněž věkově a vzhledem odpovídal hrubému popisu „muže s kufříkem“ , který byl spatřen v lese poblíž místa „středočeské“ vraždy, navíc místo vraždy bylo vzdálené jen několik málo kilometrů od Kalivodova bydliště . Podle vzpomínek dvou tehdejších kriminalistů – vedoucího týmu pátrajícího po "lesním vrahovi" , vyšetřovatele, plk. JUDr. Michala Mazánka a „operativce“ Víta Kubešky – nebylo rozhodnutí o tom, že Kalivoda bude za této situace realizován , snadné. Ano, na základě výše uvedených poznatků se stal hlavním podezřelým , na druhou stranu policisté ještě zdaleka neměli stoprocentní jistotu , že vrahem je právě on. Riziko zkomplikování objasnění případu bylo vysoké, ale riziko toho, že by pachatel mohl opět zaútočit bylo vyšší, a tak kriminalisté učinili rozhodnutí , které lze s odstupem času považovat nejen za zcela správné, ale i extrémně důležité , protože pravděpodobně zachránilo mnoho lidských životů . Za to lze kriminalistům přiznat velký kredit a dík! Viktor Kalivoda A co mezitím dělal Viktor Kalivoda ? „Od pondělí do středy jsem jezdil. V úterý – aspoň myslím – proběhla médii zpráva o tmavém Opelu a mně bylo jasné, že je otázka hodin, než na mě policie přijde. Ve středu jsem se zase pokusil zabít. Taky jsem málem zabil nějakého dědu v lese u Křivoklátu, šel tady s kárkou na dřevo. Naštěstí tady bylo mezi tou myšlenkou a realizací víc času, než v neděli, a já se dokázal zastavit, " uvedl později v dopisu. Zde narážel na událost z 19. října , kdy si dle vlastního svědectví vytipoval staršího muže jako svou další oběť, ale na poslední chvíli od svého záměru ustoupil. Nechybělo mnoho a Kalivoda připravil o život dalšího člověka . Dopadnout jej co nejdřív bylo vskutku důležité. "Lesní vrah" dopaden Naštěstí policisté pracovali rychle , a jak již bylo naznačeno, rozhodli se Kalivodu zadržet , přestože neměli nashromážděno příliš mnoho důkazů. K zatčení došlo 20. října 2005 . „Čekali jsme před domem na sídlišti. Ráno Kalivoda vyšel z domu s velkou sportovní taškou. Vůbec se nám nestavěl na odpor. V tašce byly náboje, několik zásobníků a zbraň “, popsal zadržení ve Slaném JUDr. Michal Mazánek . „Nebyl vůbec šokovaný. Při jeho vysokém IQ mu bylo jasné, že ho dopadneme, dřív nebo později. Věděl, že za sebou nechal několik klíčových stop… Nešlo ale o chybu, tento pachatel chtěl být dopaden. Byla to totiž součást strategie řešení jeho osobních problémů “, dodal k zadržení. Kalivoda nezapíral a už v autě se policistům přiznal , že v obou případech střílel. Cestou na služebnu se navíc poprvé letmo zmínil o plánu masové střelby v pražském metru, o čemž pochopitelně nikdo neměl do té doby ani ponětí! Bohužel, Kalivoda se o tomto při následujících výsleších odmítal bavit, tudíž šlo o procesně nevyužitelný poznatek - jinak by bylo možno uvažovat i o trestním stíhání pro další trestný čin vraždy ve stádiu přípravy, případně pokusu. „Já jsem přesvědčený o tom, že pokud by vystřelil jednou, tak byl schopný vystřílet opravdu celý vagon. On pak nikdy nepřiznal, jak to bylo, když jsme ho zatkli. Ale vzhledem k tomu, že v den zatčení vyrážel ozbrojený přímo do Prahy, tak možná mířil do toho metra “, uvedl další z kriminalistů podílejících na jeho dopadení, vyšetřovatel Jaroslav Čurda . K tomu doplňme, že v tašce , jenž měl Kalivoda při zadržení u sebe , byl nejen Glock 34 Austria s optikou a plně nabitým zásobníkem , ale i jeden další zásobník naplněný 17 ostrými náboji , osm prázdných velkokapacitních zásobníků na 31 nábojů, šest prázdných zásobníků na 17 nábojů a sedm krabiček s náboji po 50ks! Tedy takové množství munice, kterou pokud by použil v metru, kde je omezená možnost úniku, je velmi nepříjemné přemýšlet o tom, jaké ztráty na životech by hrozily . Viktor Kalivoda u výslechu Následně byl Kalivoda převezen do cely předběžného zadržení a byl podroben prvotnímu výslechu . V něm se k vraždám ochotně doznal , ale o svém motivu mlčel . Stejně tak se odmítl vyjádřit k mnoha dalším okolnostem spáchaných zločinů a nic nesdělil ani k plánu střelby v metru. Vyhýbavě se stavěl i k otázce týkající se výběru obětí. Na dotaz, zda by byl schopný zastřelit i dítě uvedl, že neví, protože taková situace zkrátka nenastala… Později na něj kriminalisté vzpomínali jako na „ studený čumák “. Byl arogantní a pouze stroze odpovídal na položené otázky . „ Výslech má dohromady asi dvacet stránek, přitom Kalivoda nedal verbálně dohromady snad jediné kloudné souvětí. Musel dostat výjimečné množství otázek, abychom se k něčemu dobrali “, uvedl Jaroslav Čurda . „ Choval se naprosto apaticky. Bylo to, jako kdyby mluvil o nějaké naprosto běžné záležitosti. Žádné emoce neprojevoval. Mluvil jenom o tom, o čem mluvit chtěl. Motiv svého jednání při výslechu vlastně nikdy neosvětlil “, shrnul výslechy Michal Mazánek . Pro bližší ilustraci uveďme některé pasáže výslechu : Vyšetřovatel : Můžete se nějak vyjádřit k tomu prvnímu skutku? Kalivoda : (usmívá se) Vyšetřovatel : Je to Vaše výpověď, já vám do toho nebudu zasahovat. Kalivoda : (usmívá se) Já vím. Přiznávám se, že zabil jsem je. Zastřelil jsem je. Vyšetřovatel : A bližší okolnosti? Kalivoda : Bližší okolnosti. Zastřelil jsem je zblízka, 6-8 metrů zhruba, stáli na okraji lesa. Střelil jsem je, nejdřív dvakrát toho pána do těla, potom dvakrát tu paní. Vyšetřovatel : Kde k tomu došlo? Kalivoda : Na kraji lesa, dvacet až třicet kilometrů od Brna. Jméno (vesnice) už si nepamatuju. Ale to vy máte napsaný. Vyšetřovatel : Když jste zahájil tu palbu na ty lidi, můžete mi říct, co jste cítil? Kalivoda : Prostě nic. Vyšetřovatel : Nic? Prostě vy jste neměl nějaký pocity u toho? Kalivoda : Já v tu chvíli jsem se soustředil přesně na to. Vyšetřovatel : A k tomu usmrcení. Z jaké zbraně? Popište tu zbraň. Kalivoda : Je to Glock 34. Nevím, jak bych ji měl ještě popsat (rozpačitě se zesměje). Glock 34. Vyšetřovatel : Ráže? Kalivoda : 9mm. Vyšetřovatel : Ta zbraň je koho? Kalivoda : Ta zbraň je moje. Vyšetřovatel : Máte příslušné zbrojní povolení? Kalivoda : Hmm (přikývne). Vyšetřovatel : Důvod? Kalivoda : O důvodech bych nechtěl mluvit. Vyšetřovatel : Máte pro to nějaké vysvětlení? Proč? Z jakého důvodu? Nebo motivu? Kalivoda : To bychom se bavili o tom důvodu (arogantní pousmání). Samozřejmě mám, ale nechci o tom mluvit. Vyšetřovatel : Nechcete o tom mluvit? Kalivoda : Nebudu vypovídat v této věci. Vyšetřovatel : Vzpomenete si na ten den? Vzpomenete si na průběh toho dne? Kdy jste ráno vstal? Kalivoda : Jak říkám, k tomu bych nechtěl nic říkat. To není důležitý, co jsem dělal. Ale věděl jsem, že to chci udělat. Vyšetřovatel : Počítal byste s tím, že byste ještě něco spáchal? Kalivoda : O tom nechci mluvit. Vyšetřovatel : Litujete toho? Kalivoda : Ne. Viktor Kalivoda v den zadržení Před soudem Stejně tak jako se Kalivoda nikterak nevyhýbal zadržení, kdy nezametal stopy , neinscenoval místa činu , ani nečinil žádná podobná opatření v tomto směru, nesnažil se bojovat ani proti odsouzení . Nejen, že se v přípravném řízení doznal a toto doznání v rámci hlavního líčení neodvolal , ale nechtěl ani žádného známého advokáta , kterého mu údajně sháněli rodiče. Spokojil se s přidělením obhájce „ex offo “. Soudní proces začal v roce 2006 . Sám Kalivoda před soudem využil svého práva nevypovídat , proto bylo pouze přehráno jeho doznání z výslechu. Jediné vůči čemu se ohradil , byla skutečnost, kdy znalci z odvětví soudního lékařství v posudku uvedli, že směr střelby do hrudníku první oběti byl zezadu dopředu. On uváděl, že směr byl opačný. Znalci setrvali na svém závěru a soud pouze uvedl, že tento fakt nemá na posuzovanou věc vliv. Jistě jde o podrobnost, ale tento střípek je zajímavý, co se týče Kalivodovy osobnosti. Potvrzuje totiž nejen již zmíněnou pedanterii, ale i potřebu být vnímán v určitém směru, ač z pokřivené perspektivy, co možná nejpříznivěji a maskulinně. Dle Kalivody bylo důležitější vyjádřit se k tomu, jestli zasáhnul jednu z obětí zepředu či do zad , než vysvětlit, proč to udělal. Když se ho totiž soudce stejně jako vyšetřovatel zeptal na neobjasněný motiv, zareagoval Kalivoda podrážděně slovy: „Proč se mě na to ptáte? To je absolutně nedůležité! “ Viktor Kalivoda v doprovodu policejní eskorty Kalivodovi zkrátka bylo jedno, jak soud dopadne. Odmítal spolupracovat jak se svým obhájcem, tak se znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie . Ti nakonec ohledně jeho osobnosti uvedli, že nezjistili přítomnost závažnější duševní choroby a byla jimi konstatována pouze smíšená porucha osobnosti. Tedy odpověď na právně významnou otázku zněla, že v době spáchání zločinů byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti zachovány . "Racionální plánování činů i chování po nich svědčí proti duševní chorobě, " uvedl např. PhDr. Karel Netík CSc. . „Má IQ v pásmu vysokého nadprůměru, ale využití tohoto potenciálu je v jeho případě minimální. Chybí schopnost empatie. Schopnost sociálního kontaktu je poruchová ve složce afektivní (afektivně nepřizpůsobivý) a motivační (nezájem o lidské okolí). Jeho osobnost je uzavřená, anomální s rysy emoční zploštělosti, sebenejistoty rigidity, pedantérie, nízké sebedůvěry, podezíravosti, egocentričosti, potlačované hostility a agresivity.… Má neuspokojené potřeby uznání a uplatnění. Je vnitřně nejistý a nepevný, snaží se to kompenzovat důsledným, přísným sebe přezkušováním do všech podrobností. Pevně trvá na svých nárocích “, zaznělo doslovně ve znaleckých posudcích a rozsudku . Dále bylo v posudku z odvětví psychologie uvedeno, že Kalivoda má kolísavé, křehké sebehodnocení, vysoké ambice a silnou potřebu být považován za významnou osobnost . Tyto potřeby si pak podle znalce vyvinul ve snaze překompenzovat komplexy nedostačivosti . K samotným zločinům znalci uvedli, že byly racionální, předem připravené a pečlivě promyšlené . Připustili též vysokou pravděpodobnost, že Kalivoda své činy plánoval ve svých představách relativně dlouho dopředu , ač volba míst činu a hlavně obětí byla do značné míry náhodná . Nakonec se znalci vyjádřili k možné resocializaci , shledali ji prakticky za vyloučenou s tím, že z forenzně psychologického hlediska je Kalivoda vysoce nebezpečný pro své okolí a není k dispozici žádná psychiatrická léčba, která by dokázala změnit jeho nepříznivé povahové vlastnosti. Kalivoda byl posuzován i znalci z oboru neurologie, kteří neshledali žádné poškození centrálního nervového systému . Kalivoda ani u soudu neprojevil nad svými činy a oběťmi žádnou lítost . "Máte právo se vyjádřit, " vyzval Kalivodu soudce před vynesením verdiktu. "Nechci nic uvést, " zněla jeho strohá odpověď. Soud jej nakonec dne 16. 4. 2006 shledal vinným z tr. činu vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. a) (první útok) a písm. c) (druhý útok). V rozsudku poukázal na vysokou společenskou nebezpečnost a uvedl, že Kalivoda jednal zákeřně, chladnokrevně a prokázal naprostou lhostejnost k lidskému životu . Soud rovněž zdůraznil, že míra bezohlednosti a bezcitnosti v tomto případě vysoce přesáhla rámec, který je u tohoto typu trestné činnosti obvyklý, což svědčí o morální zvrhlosti, bezohledném sobectví a naprosté neúctě k lidskému životu , což se projevilo i tím, že Kalivoda v průběhu celého trestního řízení neprojevil žádný pocit viny či lítosti, tedy první podmínku nápravy. Jedinými polehčujícími okolnostmi byla jednak dosavadní Kalivodova bezúhonnost a také pokyn svému otci , aby z našetřených úspor poskytl odškodněné pozůstalým po obětech , což se skutečně koncem roku 2005 stalo . Z výše uvedených důvodů soud Kalivodu odsoudil k očekávanému trestu doživotního vězení . Kalivoda to měl údajně přijmout s tím, že je mu to jedno, a že nyní pro něj alespoň bude snadnější spáchat sebevraždu. Motiv Jelikož se Kalivoda v době vyšetřování odmítal jakkoli vyjadřovat k tomu, proč zločiny spáchal a jeho dopis „na rozloučenou“ v té době ještě neexistoval, stalo se jediným, ale o to palčivějším, slepým místem případu objasnění motivu . Jakýkoli vztahový motiv nepřicházel v úvahu, neboť Kalivoda ani jednu z obětí neznal. Rovněž se nenabízel loupežný motiv , protože žádné z obětí se nic neztratilo. Vzhledem k okolnostem spáchání zločinů se zdál velice nepravděpodobný i jakýkoliv sexuální podtext vražd , případně motivace spočívající v nějaké ideologii . Kriminalisté se ve snaze zaplnit toto bílé místo museli chytat každého stébla. Zaměřili se například i na možnost, že by s činem mohla souviset fantasy kniha „Poslední hrdina “ od Terryho Pratchetta , kterou měl Kalivoda při zadržení u sebe. Byl dokonce zpracován znalecký posudek vyjadřující se k tomu, zdali Pratchettův text nemohl Kalivodu jakkoliv inspirovat. V návaznosti na zveřejnění této informace se pokoušela o interpretaci této knihy i některá média, což vzbuzovalo mezi fanoušky spisovatele Terryho Pratchetta a jeho cyklu „Zeměplocha “ vlnu posměchu. Vyšetřovatelé se nakonec přiklonili k názoru, že si Kalivoda knihou pouze zpevnil dno sportovní tašky , kde zbraň a munici přenášel a žádný hlubší význam jí nepřikládali. Nezbývalo, než se s otázkami směřujícími k objasnění motivace obrátit na soudní znalce z odvětví psychologie a psychiatrie , což ostatně bývá v případech vražd běžné. Znalci pak ohledně těchto dotazů v posudku prezentovali následující názory : „Jeho dosavadní vývoj, zejména v oblasti vzdělání, partnerských vztahů a profesionální kariéry, byl – z hlediska jeho ambicí – katastrofální a velmi pravděpodobně vedl k posílení pocitů nedostačivosti a k rezignaci na společensky akceptovatelné uplatnění v životě a tím ke zhroucení životních perspektiv… To vše velmi pravděpodobně vedlo k rozhodnutí zásadním – byť destruktivním – způsobem změnit vlastní život. Volba prostředků změny – homicidální agrese střelnou zbraní – byla nepochybně podmíněna snahou prezentovat se jako výrazně maskulinní typ… V motivační struktuře velmi pravděpodobně dominovala potřeba uvolnit naměstnané vnitřní napětí z frustrovaných existenciálně významných potřeb, spojená s masivní hostilitou (napřátelským postojem) vůči okolnímu světu. Jako vedlejší – nikoli však nepodstatný – motiv velmi pravděpodobně působila též potřeba uplatnění a získání uznání jako významné osoby “. Forenzní psycholog Phdr. Karel Netík, Csc. , který Kalivodu vyšetřoval, později možný motiv shrnul ještě o něco lakoničtěji: „Chtěl skončit se svým životem, nenašel odvahu na to, aby někde v lese zastřelil sám sebe, ale jelikož měl vysoké ambice, tak nechtěl skončit jako nějaký neznámý čičmunda. Prostě za sebou chtěl prásknout dveřmi. A to velmi silně. “ Tedy v případě Kalivody se zdá, že vražednou motivací mohla být právě kombinace touhy po pozornosti , respektive úmyslu učinit něco výjimečného a velkého , spolu se zoufalou snahou zásadním způsobem změnit svůj život tím, že se oklikou dotlačí sebevraždě . Otázkou zůstává, zda spáchané vraždy neplnily funkci jistého mezistupně směřujícího hlavnímu cíli , tedy ke spáchání masové vraždy. Nabízí se však i ta interpretace, že spáchané vraždy byly cílem náhradním , poté, co Kalivoda plán „akce metro “ po opakovaných nezdarech vzdal. Autor článku se kloní k první variantě a názoru, že Kalivoda tento plán nikdy neopustil, a každým vražedným útokem se posouval blíž a blíž k jeho realizaci . Právě proto bylo tak klíčové, že došlo k jeho zadržení pouhé čtyři dny po druhém vražedném útoku . Viktor Kalivoda u soudu Pojďme se zastavit ještě u jedné interpretace , kdy opět sáhneme po již několikrát citovaném dopisu , sepsaném Kalivodou ve vazební věznici v průběhu několika dní v březnu 2006 , tedy nedlouho před započetím hlavního líčení. Dopis byl adresován jeho rodičům, resp. otci, a byl míněn jako rozloučení se před zamýšlenou sebevraždou. Co je důležité a doposud nezaznělo, ač by to nebylo radno pominout, Kalivoda v dopise mimo jiné zdůrazňoval, že má své rodiče velice rád a ujišťoval je, že oni rozhodně nemohou za to, co se stalo . V dopise též vyjadřoval lítost nad obětmi a jejich rodinami , nicméně byl i velmi neurčitý v momentech , kdy popisoval inspiraci Olgou Hepnarovou . Prý neví, proč vlastně začal na „Olgu“ myslet a uvedl, že myšlenka na ni se mu „usídlila v hlavě “ a naznačoval, že se považuje „v podstatě za blázna “. „…Nejsem odborník, ale v začátcích toho všeho jsem si našel v knihkupectví knížku o psychiatrii a našel jsem se jako schizoidní typ s depresí. Ale pamatuji si, že příznaky jako zrakové halucinace, vkládání myšlenek třicet let mrtvé dívky nebo záseky myšlení jsou příznaky schizofrenie. Možná se pletu, ale každopádně nejsem normální… Proto jsem nic neřekl. Když nic neřeknu, budu odsouzen na doživotí do vězení, když něco řeknu, tak mě zavřou na doživotí do blázince “, polemizoval v dopise nad svojí diagnózou . Mnoho čtenářů v této souvislosti může napadnout, zda-li opravdu nemohl trpět nějakou duševní chorobou , protože jde pro běžného člověka o jen stěží pochopitelné zločiny . Ostatně cestou této argumentace se vydal i Kalivodův obhájce , který zmíněný dopis přiložil k odvolání a uvedl, že v jeho světle by měl být jeho klient znovu znalecky posouzen a místo trestu by mu měla být spíše uložena léčba . Z toho důvodu Vrchní soud předal dopis znalcům z odvětví psychologie a psychiatrie a opětovně je vyslechl. Soudní znalci však setrvali na svých závěrech a zopakovali, že u obžalovaného není přítomna žádná závažnější duševní choroba , i když uznali, že z hlediska motivace jde o komplikovaný a výjimečný případ . Ohledně zkoumání Kalivodova psychického stavu lze rovněž podotknout to, že podstoupil psychologické testy již při nástupu k policii a rovněž jako řidič Dopravního podniku hl. města Prahy prošel psychiatrickým vyšetřením . Žádné z těchto vyšetření neodhalilo nějaký problém. „Ne vše, co Kalivoda tvrdil, mu lze věřit. Některé věci nechtěl přiznat ani sám sobě, natož okolí. Nepřiznal je ani rodičům… Dopis na rozloučenou do značné míry odrážel jeho problémy. Nicméně určitou stylizaci (pozn. v dopise) nelze vyloučit. Vysvětlit rodičům vraždy tří nevinných lidí jistě nebylo jednoduché ani pro něj. Navíc si myslím, že ani sám zcela nepochopil, co jej k tomu vedlo, nebo si to spíše nechtěl přiznat. Tím spíše to nepřiznal ani rodičům “, uvedl již několikrát citovaný forenzní psycholog Karel Netík na náš dotaz ohledně míry věrohodnosti Kalivodova dopisu a důvodů, proč odmítal se znalci spolupracovat. Vrchní soud , s přihlédnutím k názoru znalců, odvolání směřující výhradně do výroku o trestu, zamítnul . V rozsudku pak zdůraznil, že se posuzovaný čin svojí společenskou nebezpečností dalekosáhle vymyká „běžným“ případům a uložený trest je jediným možným trestem , a to jak z hlediska individuální prevence (zabránění pachateli v páchání další trestné činnosti), tak z hlediska generální prevence (výchovné působení na ostatní členy společnosti). Viktor Kalivoda tedy putoval do výkonu trestu , kde měl strávit zbytek svého života. To se ostatně také stalo, ač onen „zbytek života“ byl velmi krátký. Po čtyřech letech ve vězení totiž konečně našel sílu k tomu, k čemu se tak dlouho odhodlával. V neděli 26. září 2010 si ve věznici Valdice podřezal žíly . Sebevraždou tak za svým případem učinil definitivní tečku. Viktor Kalivoda Závěr Závěrem nezbývá než dodat, že je jasné, že se již nikdy s jistotou nedozvíme , co přesně Kalivodu ke spáchání zločinů vedlo , ani to, co se mu konkrétně odehrávalo v hlavě a kam až hodlal zajít nebýt jeho brzkého dopadení . Názor si ostatně udělejte sami, faktem zůstává to, že jde o případ obzvláště smutný a tragický, rámcovaný zcela bezohledným a sobeckým chováním pachatele . Však byla skutečně potřeba zmařit a narušit tolik lidských životů , jen proto, aby jeden nespokojený člověk dokázal skoncovat s tím vlastním ?! Zdá se, že zde není místo na lítost pro „lesního vraha“. VIDEO: Líbil se vám tento článek? Podpořte naší tvorbu nákupem z KrimiAntik.cz DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2024 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Jeden z nás - Příběh o Norsku", která se věnuje činu masového vraha Anderse Breivika. Autor: Asne Seierstad. Jeden z nás (Příběh o Norsku) - Asne Seierstad Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Jeden z nás - Příběh o Norsku Autor: Asne Seierstad Nakladatelství: Absynt Rok vydání: 2019, 575 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Den, který navždy změnil tvář současné Evropy: 22. červenec 2011. Anders Behring Breivik nejprve v centru Osla odpálil nálož, jíž zabil osm lidí, a pak se převlečený za policistu a po zuby ozbrojený přesunul na ostrov Utoya, kde postupně zavraždil šedesát devět účastníků letního tábora pořádaného mládežnickou organizací sociálnědemokratické strany. To všechno z touhy po dokonalosti a čistotě – své země i sebe samého. Vynikající reportážní román Asne Seierstad Jeden z nás: Příběh o Norsku vypráví detailní průběh tohoto „černého dne“, nahlíží do životů mnoha postižených rodin a podrobně rozebírá nesnadné dětství i dospívání muže, z kterého se stal nejhorší masový vrah norských dějin. Jeden z nás. Příběh o Norsku je nejen psychologická studie teroristy a jeho příprav zločinu nebývalých rozměrů, ale také dramatický „true-crime thriller“, který vás bezpochyby ohromí a od něhož se neodtrhnete. Název této knihy není náhodný – pachatelem zrůdného činu obráceného proti celé společnosti není zfanatizovaný cizinec, nýbrž příslušník většiny, který se doposud choval jako „jeden z nás“. Brilantní kniha Asne Seierstad Jeden z nás. Příběh o Norsku vychází v překladu Evy Dohnálkové. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy

Krátký rozhovor s reportérem a publicistou, autorem povedené knihy "Největší záhady kriminalistiky", Jaroslavem Marešem. Interview - Jaroslav V. Mareš Přečtěte si krátké interview s autorem úspěšné knihy "Největší záhady kriminalistiky "(2018), které se nám pro Vás podařilo zprostředkovat. V interview jsme položili nejčastější otázky, která jste nám zaslali. Jaroslav V. Mareš (nar. 1977) je český reportér a publicista. Po absolvování oboru žurnalistika a mediální studia na FSV UK a oboru Informační studia a knihovnictví na FF UK nastoupil do České televize, kde pracoval na cyklu reportáží pro pořad Reportéři ČT. Od roku 2014 je členem reportérského týmu Josefa Klímy. Od roku 2016 provozuje youtube kanál Badatele.net . V roce 2018 pak vydal knihu s názvem "Největší záhady kriminalistiky ", ve které se snaží přijít na kloub nejzávažnějším a nejtajmnějším případům české kriminalistiky. V témže roce také spustil web www.badatele.net . 1) Mnoho našich čtenářů zajímalo, jak dlouho Vám trvalo, od chvíle, kdy jste dostal nápad ohledně tématu knihy, ji dokončit? Co na její přípravě zabralo nejvíce času? Natáčení těch případů samotných. Do Studny jsem se pustil v říjnu 2014. Postupně přišlo natáčení dalších případů. V srpnu 2017 mě na dovolené napadlo udělat knihu. Uvědomil jsem si, že ikdyž je moje práce natáčet reportáže, devadesát procent zjištěných informací v nich nepoužiju. Přitom dělám na neuvěřitelně zajímavých případech. Tak jsem chtěl prezentovat i oněch „zbylých devadesát procent.“ V listopadu 2017 jsem si plácnul s nakladatelstvím a začal psát. 2) Vzhledem k tomu, že téma knihy rozhodně není veselé a jednotlivé případy se věnují většinou násilným trestným činům, respektive vraždám, často pokládaná otázka zněla, zda-li jste neměl někdy noční můry? Noční můry nikoliv, bezmocný vztek ano. V případě Hudec skutečně bezmocný, v případě tří trampů v Hřensku s malou nadějí, že na pravdu jednou třeba přijdu. Někdo po revoluci zdatně brzdil vyšetřování a má vliv dodnes. Já už dnes tuším, kdo to může být. O část své moci přišel. Jsem ale stále jen na půlce cesty ke skutečným pachatelům. 3) Asi vůbec nejčastěji kladená otázka byla, který z popisovaných případů Vám připadal „nejhorší“, respektive Vás nějakým způsobem nejvíce zasáhnul či se Vás jakýmkoli způsobem nejvíce dotknul? Já vlastně nevím. Ke každému z těchto případů mám osobní vztah. Nějakým způsobem se mě dotknul. Studna svou nevysvětlitelností. Habermann tím, že dodnes se vlastně nevinné natáčení stalo rozbuškou k hádkám mezi místními. Hudec neuvěřitelnou brutalitou a násilím na malém chlapci. Karel Novák svou neuvěřitelností. Exploze a Hřensko tím, že dodnes žijí lidé, kteří mají zájem na nevyšetření. Ale obecně mě nejvíc vytáčí nespravedlnost. A té v případě Hřensko tekly potoky. 4) Jedna z našich čtenářek se zeptala poměrně konkrétně a věcně na případ, kterému byl věnován jeden z nejznámějších dílů seriálu Třicet případů majora Zemana, a to ten s názvem „Studna“. Hned v první kapitole Vaší knihy o něm rovněž píšete. Ač chápu, že nemůžete v krátkosti případ osvětlit a zájemci o další informace si musí opatřit Vaši knihu, přesto otázku zkusím zobecnit a položit. Přeci jen, jde o tak populární díl, kterému byl předlohou tak závažný a zajímavý reálný případ…. Poprosím Vás tedy o stručnou odpověď na otázku: Nakolik podle Vás onen seriálový díl odpovídá realitě? Případně je v něm něco, co určitě bylo jinak? Ten případ samotný byl natočen přesně podle skutečné události. Až na to, že se tak nemohl stát. To přimyšlené bylo ono politické pozadí. Mimochodem, i mistrná propaganda se někdy utne. Zkuste věřit, že vycvičeného pomocníka SNB vystraší a terorizují studenti filosofie. To soudruzi nezvládli :) Pokud si to odmyslíte, máte na stole reálné uzavření případu. Ale státní bezpečnost případ vzala kriminálce. A co tvrdím já: Stanislav mladší ve studni nebyl. A pokud ano, nebyl v ní dřív než otec a nepopral se v ní se svým otcem. Po pravdě stále pátrám. 5) Několik čtenářů rovněž zajímaly odpovědi na otázky netýkající se přímo Vaší knihy, ale Vaší osoby. Dvě z nich jsem vybral. První zní: Setkal jste se někdy s nějakým pachatelem/pachatelkou závažného trestného činu? Případně sdělil byste našim čtenářům své dojmy z takového setkání? Potkal jsem se s člověkem, o kterém jsem si myslel, že něco takového spáchal, byť jsem si nebyl jistý. Teď si myslím, že ten člověk dostal pouze pokyn o vraždě nemluvit, pouze po ní „uklidit.“ Takže asi nemůžu sloužit v odpovědi. 6) Jaký máte názor na trest smrti? Jste pro nebo proti? Rozhodně jsem proti. Po zavedení analýzy DNA bylo z cel smrti propuštěno mnoho nevinných. Mnoho nevinných už propuštěno být nemohlo. Poprava nevinného je zločin. Poprava vinného je pomsta. Jde nám o pomstu nebo o spravedlnost? Já hlasuji pro spravedlnost a pro doživotní trest, při kterém si odsouzený bude každý okamžik uvědomovat… a takové formy vězení už byly vynalezeny. 7) A poslední otázka samozřejmě nemůže být ani jiná, než co dalšího chystáte? Když jsem svou první knihu vymyslel, nabídl jsem ji dvěma nakladatelstvím. Jedno ji chtělo hned, druhé odpovědělo za dva měsíce, protože má zpráva kdesi zapadla. Tak mě požádali o něco dalšího. No a do toho se ozvalo nakladatelství první knihy, že se setkala s úspěchem a že by bylo dobré pokračovat. Takže „Přísně tajné skandály“ by měly vyjít v květnu a „Největší záhady českých zemí“ někdy na podzim. Pokud se z toho všeho ovšem nezblázním. :) Velice Vám děkujeme za Váš čas a odpovědi! Budeme se těšit na budoucí Vaše knihy a přejeme mnoho další úspěchů! (Rozhovor se uskutečnil a byl vydán v únoru 2019). Recezni zmiňované knihy naleznete ZDE .

Recenze povedené slovenské knihy "Zatratení" od autora Dávida Kičina. Kniha z roku 2014 se věnuje doživotně odsouzeným na Slovensku. Zatratení - Dávid Kičin Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Zatratení Autor: Dávid Kičin Nakladatelství: Dixit s.r.o. Rok vydání: 2014, 315 stran Tentokrát se vrhnu na recenzi knihy, která (zatím) jako první mezi recenzovanými zde na webu není psána v českém jazyce. Ale nebojte, jde o titul psaný slovensky, tedy dovoluji si tvrdit, že její přečtení bez větších potíží zvládne většina průměrných češtinářů. Samozřejmě, sem tam některé to slůvko může být českému čtenáři neznámé, a určitá věta tedy zůstane nepochopena, ale toto se jistě netýká drtivé většiny obsahu. Autorem knihy je mladý slovenský spisovatel David Kičin. Ten po dobu asi jednoho a půl roku písemně komunikoval s vybranými doživotně odsouzenými slovenskými trestanci a z takto nasbíraných materiálů poskládal zmíněný titul. Tím se dostávám k samotné formě knihy. Ta, po krátkém úvodním zmapování vězeňského systému a věznic na Slovensku, obsahuje zpověď 10 doživotně odsouzených mužů. Jde o vzorek pestrý – příkladem zmíním 2násobného vraha s mafiánskými vazbami, 2násobného vraha recidivistu, který vraždil i po propuštění z trestu, 4 násobného vraha, který v jeden den vyvraždil vlastní rodinu, a dále nejaktivnějšího slovenského sériového vraha Ondreje Riga, či například 3 muže, kteří se nedopustili žádného úmyslného usmrcení, ale dostali trest odnětí svobody na doživotí za jiné trestné činy ve smyslu zásady „třikrát a dost“. Mohu prozradit, že hlavně osud jednoho z doživotně odsouzených ve smyslu zásady „3x a dost“ mě poměrně zasáhl. Aniž bych chtěl zlehčovat jeho spáchané zločiny, působí doživotní trest (bez možnosti podmínečného propuštění!) opravdu příliš přísně. Asi jediné negativum, které bych mohl na knize najít, je to, že jelikož autorovy nebyly umožněny návštěvy ve vězení, komunikoval s doživotně odsouzenými pouze formou dopisů. To je možná trochu škoda, protože bezprostřední interakce by mohla v určitých směrech odhalit ještě více. Každopádně si dovolím tvrdit, že kniha je jako celek skvělá a stojí za to si ji pořídit. V drsné konkurenci tedy nakonec - za 2. A jako vždy u podobných titulů jsem vytvořil malou statistiku: Z 10 doživotně odsouzených v knize své zločiny plně doznávají tři odsouzení. Čtyři z nich svoji vinu částečně popírají a tři se cítí absolutně nevinní. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Recenze knihy "Vraždy něžnou rukou", která se věnuje českým případům, kdy vrahem byla žena. Autor: Vladimír Šindelář Vraždy něžnou rukou - Vladimír Šindelář Název: Vraždy něžnou rukou - Hrdelní zločiny žen Autor: Vladimír Šindelář Nakladatelství: VÍKEND s.r.o. Rok vydání: 2017, 235 stran Dnes Vám představíme další z knih spisovatele a historika Vladimíra Šindeláře . Tento specialista na dějiny hrdelního práva, katů a poprav na českém území, se tentokrát zaměřil na vraždy spáchané ženami . Tento fakt spojuje všech dvanáct případů , které v knize jsou. V nejstarší se odehrál roku 1729 , nejnovější pak v roce 1935 . Tedy kniha obsáhla poměrně široké historické rozpětí, což je zajímavé v tom, že čtenář může sledovat například vývoj kriminalistických a policejních metod, vývoj v trestání nebo toho, jak lidé bydleli. Případy byly vybrány tak, aby obsáhly co nejrozmanitější zápletky, takže dočíst se třeba můžete např. o loupežné vraždě spáchané dvěma spolupachatelkami, dávné rodinné masové vraždě, mordu sokyně v lásce, utýrání dcery zlou matkou nebo vraždě muže vlastní manželkou a jejím milencem a o několika dalších vraždách manželů. Když budu hodnotit, určitě pro milovníky krimi historie skvělá volba , protože mimo samotných zločinů je v ní zmíněno spousta dalších dějinných faktů. Určitě lze pochválit pečlivou práci se zdroji, výběr doposud nepopsaných případů, i to, že se kniha hemží archaismy, což v podobných titulech autentičtěji dokresluje popisovanou dobu. Co by šlo na knize vytknout? No, asi možná jen to, že počet popsaných případů nebyl vyšší a v nějakém ohledu třeba i ucelenější. Nic závažnější mne opravdu nenapadá. Přesto, jelikož kniha v početné a tvrdé konkurenci zkrátka nezapůsobila zcela výjimečně, což je mé kritérium pro udělení "jedničky", uděluji jí hodnocení: 2-. Nicméně určitě jde o velice zajímavé čtení , které si dovolím tvrdit, že udrží čtenářovu pozornost, zaujme a mohu ji případnému čtenáři vřele doporučit . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Koupit knihu Další knihy Komentáře

Recenze knihy "Zločin jak ho pamatuju", která je vzpomínkou na známé kriminální kauzy z pera investigativního novináře Josefa Klímy. Zločin jak ho pamatuju - Josef Klíma Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Zločin jak ho pamatuju Autor: Josef Klíma Nakladatelství: Andrej Šťastný Rok vydání: 2018, 165 stran Tentokrát si vezmu na paškál knihu jednoho z nejznámějším a nejzkušenějších českých novinářů, „veterána“ investigativy Josefa Klímy , která nese název „Zločin jak ho pamatuju “. Děj, respektive spíše v knize popisované období, se začíná odehrávat těsně po Sametové revoluci , kdy se autor formou vzpomínek vrací k nejznámějším kauzám porevolučních let a také vývoji zločinu v průběhu 90. let a po přelomu milénia. Nejde jen o vzpomínky samotného Josefa Klímy, ale ke slovu se dostane i řada bývalých kriminalistů, novinářů , ale třeba i zpravodajců či tehdejších politiků . Autor pak postupně zmíní kauzy: Ivana Jonáka , vraha Vlasáka , Jaroslava Starky a Radovana Krejčíře , Orlického gangu včetně Karla Kopáče , Jiřího Kajínka , dále se věnuje např. prostituci , používání tzv. „bílých koní “, kauze lehkých topných olejů , „harvardovým fondům“ Viktora Koženého a dalším podvodům kolem kupónové privatizace, pokračujíc přes Františka Mrázka a jeho předchůdce Antonína Bělu , aby vše skončilo někdy kolem roku 2010, kdy se krátce dostane i na Andreje Babiše . Jde zkrátka o takový stručný přehled organizovaného zločinu v České republice od počátku 90. let, do cca roku 2010, přičemž slovo STRUČNÝ zdůrazňuji. Právě stručnost je taková červená nit, která se táhne celou knihou, a kterou ve spojení s tak obřími případy považuji za její hlavní nedostatek, protože člověk, které popisované zločiny předem nezná, by se v nich mohl špatně orientovat, případně musel od daných jedincích více dohledat. Stručnost však naopak znamená, že kniha skvěle odsýpá a není problém ji „zhltnout“ na jeden či dva zátahy (čemuž přispívá i pouhých 165 stran knihy). Co se týče plusů, tak za ty považuji osobní zážitky a vzpomínky autora knihy, díky kterým se čtenář dozví třeba o některých jeho zajímavých setkáních s popisovanými mafiány, ale také třeba o zážitcích s bodyguardy, kteří mu byli přiděleni, o výhružkách, kterým musel čelit, ale také o jeho názorech na funkci a metody novinářské práce. Suma sumárum, jako vzpomínková osobní kniha Josefa Klímy „na zločin jak ho pamatuje“, případně jako zdroj zajímavých perliček k popisovaným kauzám, dobrá volba, která vás jistě pobaví a ukrátí pár chvil. Koho však především zajímají ony samotné kauzy a chtěl by se do nich ponořit hlouběji, měl by raději sáhnout po jiném knižním titulu. Proto dnes volím průměrné hodnocení - za 3. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3 Další knihy

Recenze knihy "Velké kriminální případy", která popisuje 20 krimi případů v období let 1922-1938 v Československu. Autoři: Jiří Plachý, Ivo Pejčoch. Velké kriminální případy - J. Plachý, I. Pejčoch Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Velké kriminální případy Autor: Jiří Plachý, Ivo Pejčoch Nakladatelství: Academia Rok vydání: 2016, 220 stran A máme tu opět něco pro milovníky kriminální historie. Jde o další ze sond do hlubin dějin českého zločinu, tentokráte do období první republiky. Konkrétně kniha historiků a vědeckých pracovníků Vojenského historického ústavu v Praze, J. Plachého a I. Pejčocha, mapuje 20 případů datovaných mezi lety 1922-1938. Nejedná se pouze o případy trestného činu vraždy, jak by možná web, na kterém recenzi čtete, mohl mylně napovídat. Zmíněný titul je v tomto ohledu bohatší a tématikou vražd se zabývá "jen" lehká nadpoloviční většina uvedených případů. Z nich můžeme jmenovat třeba případ sériového vraha Svatoslava Štěpánka (malé rýpnutí – opravdu nejde o Svatopluka Štěpánka – což je opakovaná chyba uvedená v knize, ale jistě jde pouze o překlep), dále je zmíněn mnohonásobný vrah O. Filipín, vražedkyně M. Volfová, vražda protihitlerovského aktivisty spáchaná na objednávku nacistů a nechybí ani nejznámější pomníček české kriminalistiky – vražda Otýlie Vranské. Tolik k mordům. Zbytek knihy pak vyplňují případy jiných trestných činů. Uveďme například politicky motivované vloupání, trestný čin „přípravy úkladů o republiku“, neúspěšný pokus o fašistický puč z roku 1933, případy předválečných špionáží, a také tr. čin „smilstva proti přirozenosti “, pod který spadala mimo jiné homosexualita – u nás trestná až do roku 1961. Tedy kniha je v tomto ohledu velice rozmanitá, což je určitě její velké plus. Jednotlivé případy jsou popsány velice kvalitně a čtivě, a jsou doplněny o zajímavé dobové fotografie. Vše je samozřejmě řádně „odzrojováno“. Jako úvod a závěr knihy jsou pak použity pasáže z další knihy I. Pejčocha - Masarykovy vražedkyně . Tyto kapitoly se stručně věnují historii policejních sborů a trestu smrti v období 1. republiky. Dle našeho názoru má kniha vše, co by se dalo od takového titulu očekávat a ve srovnání s obdobnými počiny jde jistě o dílo nadprůměrné. Myslíme, že milovníci dějin kriminalistiky a zločinu si na knize přímo "smlsnou". Tedy jistě má naše doporučení! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Další knihy Komentáře

Joachim Kroll - německý sériový vrah a kanibal, který zavraždil nejméně 14 osob a unikal více než 20 let. Detailní, surový článek. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Joachim Kroll 6 .10. 2014 Joachim Kroll - německý sériový vrah, který sužoval mezi lety 1955-1976 oblast (asi 60km okruh) kolem Duisburgu v Západním Německu. Tento muž během více než 20ti let pravděpodobně usmrtil nejméně 14 lidí, ač byl odsouzen "pouze" za 8 vražd a jeden vražedný pokus. Skutečný počet jeho obětí však může být ještě vyšší. V důsledku jeho jednání navíc přišli o život i dva muži, kteří spáchali sebevraždu, poté co byli podezřelí z některých jeho zločinů. Narozen: 17. 4. 1933 Zemřel:1. 7. 1991 Země: Západní Německo Počet obětí: 8-20+ Unikal: 21,5 let Vražedná aktivita: 1955-1976 Přezdívka:„Zrůda z Porúří“, "Kanibal z Rúr" „Zrůda z Porúří“, „Kanibal z Rúr“, „Duisburský lidožrout“, takto hrozivé přezdívky přiřkla veřejnost a tisk Joachimu Krollovi, který sužoval mezi lety 1955 – 1976 především oblast (zhruba 60km okruh) kolem Duisburgu a Essenu v západním Německu. Tento německý sériový vrah během více než 20ti let, kdy unikal spravedlnosti, pravděpodobně usmrtil nejméně 14 lidí, ač byl odsouzen „pouze“ za 8 vražd a jeden vražedný pokus. Skutečný počet jeho obětí se však odhaduje dokonce v násobcích těchto čísel! Krutou realitou navíc zůstává, že v důsledku jeho jednání přišly o život i dvě další osoby, které vrah sice neusmrtil, ale které spáchaly sebevraždu, když neunesly negativní tlak okolí, poté co byly podezřelé či obviněné z některých jeho zločinů. K tomu připočítejme další dva muže, kteří byli kvůli Krollovým vraždám uvězněni a několik dalších, kteří byli z toho samého důvodu alespoň na nějaký čas očerněni.... Joachim Kroll Joachim Kroll se narodil 17. 4. 1933 v Hindenburgu jako poslední z osmi dětí (jinde uvedeno jako šestý z devíti dětí). Jeho otec, horník, byl zajat během druhé světové války na ruské frontě a domů se již nikdy nevrátil. V roce 1947 se rodina v čele s matkou přestěhovala na západ poválečným uspořádáním rozdělené země, kde později vznikla Spolková republika Německo (neoficiálně západní Německo), a zde se usadila. Joachim byl malé, slabé dítě, které bylo velice často nemocné. Kroll byl taktéž postižen vadou intelektu, když jeho IQ odpovídalo hodnotě kolem 76 bodů, což je v pásmu podprůměru těsně nad hranicí lehké mentální retardace. Kvůli tomu byl schopný dokončit jen 3 třídy základní školy. Kroll v mládí pracoval na jatkách, kde přišel do styku se smrtí, krví, násilím…jak sám později vypověděl, tato práce ho vzrušovala a byla to doba jeho každodenního uspokojení. Dne 21. 1. 1955 mu zemřela matka, ke které byl upnutý a se kterou setrval společně bydlet jako jediný ze sourozenců až do jejího skonu. Necelé tři týdny po její smrti se dopustil první vraždy. Dne 8. 2. 1955, tedy v době Krollových 22 let, se na polní cestě u Lüdingshausenu (asi 30km severně od Dortmundu) potkal s devatenáctiletou Irmgard Strehl. Kroll dívku napadl a násilím odvlekl do nedaleké stodoly. Tam ji bodnul do krku, znásilnil a uškrtil. Posmrtně jí navíc kapesním nožem rozpáral dutinu břišní. Mrtvola dívky byla v opuštěné stodole nalezena 5 dní po útoku. Irmgard Strehl Následujícího roku (1956), v blíže neurčený den, usmrtil teprve dvanáctiletou Eriku Schutleter v Kirchhellenu (asi 25 km severně od Essenu). Tato vražda mu později u soudu nebyla prokázána pro nedostatek důkazů. V průběhu roku 1957 se Kroll přestěhoval do Duisburgu. Zde v oblasti Porúří začal veřejnou dopravou projíždět okolní vesnice a městečka, čekajíc na další vhodnou příležitost útoku. Psal se 24. březen roku 1959 a od posledního doloženého útoku uběhly téměř tři roky (čtenář se může pouze domnívat, zda se J.K. skutečně v tomto období trestného činu vraždy nedopustil, či zkrátka jen měl štěstí a případný útok mu nebyl připsán – pravděpodobnější je druhá varianta, na druhou stranu je možné, že po přestěhování do cizího města mohla být kvůli jeho deficitnímu intelektu adaptace na nové prostředí obtížná a proto pauza byla tak dlouhá). Jisté je, že onoho březnového dne napadl kousek od Mörser Strasse v Rheinhausenu, poblíž Duisburgu třiadvacetiletou bezdomovkyni jménem Erika. Ta, jako jedna z mála napadených, měla štěstí, ač nutno dodat, že pouze „štěstí v neštěstí“. J. K. dívku škrtil, a když ztratila vědomí, znásilnil ji. Vše proběhlo podobně jako v ostatních případech a Kroll následně v domnění, že je mrtvá, místo opustil. Dívka se však z bezvědomí probrala a přežila. 16. 6. 1959 na louce, opět poblíž Rheinhausenu kousek od koryta Rýna, po urputném boji znásilnil a zavraždil Klaru Freidu Tesmer (24). Kroll údajně tuto dívku chytil za ruku, když však zareagovala negativně, udeřil jí do hlavy a poté při zápase na zemi uškrtil.Její tělo bylo nalezeno o den později. Kvůli této vraždě strávil 6 měsíců ve vazbě nesprávný muž. Karla Frieda Tesmer Zhruba o měsíc později zaútočil Kroll znovu. Dne 26. 7. 1959 bylo nalezeno tělo šestnáctileté Manuely Knodt. Tentokrát vrah udeřil v parku na předměstí Essenu. Z těla mladé dívky, a to z oblasti stehen a hýždí, byly v tomto případě navíc odříznuty pláty masa, což svědčilo o tom, že by se vrah mohl dopouštět i kanibalismu. Jak čtenář dále uvidí, toto byl první doložený případ, kdy se J. K. k takovému jednání uchýlil, ale rozhodně né poslední…naopak, odřezávání masitých částí těl, či dokonce celých končetin obětí se stalo pro tohoto sériového vraha příznačné. Z vraždy Manuely Knodt byl později (v roce 1960) obviněn opravář Heinrich Otto. Ten se údajně sám přiznal, ale své přiznání později odvolal. Zdroje se v tomto případě různí, ale tento muž byl zřejmě odsouzen na 8 let (jinde je však zmíněno, že spáchal sebevraždu). Manuela Knodt Následovala další tříletá pauza, kdy o počínání Krolla není nic známo. Žádný útok v tomto období mu připsán nebyl, ale o skutečném přerušení jeho aktivity lze pochybovat. Až v průběhu roku 1962 se při cestě na dětské hřiště v obci Burscheid (asi 45 km jihovýchodně od Dusseldorfu) ztratila dvanáctiletá Barbara Bruder. Její tělo nebylo nikdy nalezeno. Ač se Kroll k její vraždě po svém dopadení přiznal, u soudu nebyla projednávána. Barbara Bruder Dne 23.4.1962 se konal karneval ve vesnici Rees (jiné zdroje uvádí Bruckhausen)- obě vesnice leží severně od Duisburgu. Na něj vyrazila i třináctiletá Petra Gies se svojí kamarádkou. Každá z dívek bydlela v jiné vesnici, a tak se po skončení karnevalu jejich cesty rozdělily. Domů bohužel dorazila jen jedna z nich. Tělo Petry Geis našli druhého dne v lese 1,5km od místa, kde se karneval konal. Dívčiny červené šaty byly strhány z těla, oběti byly vyříznuty pláty masa z hýždí a také odstraněno celé pravé předloktí. Některé zdroje zmiňují, že za tuto vraždu byl na dvanáct let odnětí svobody odsouzen sexuální násilník, Vinzenz Kuehn (52 let). Údajněbyl po 6ti letech propuštěn. Očištěn však byl až po Krollově přiznání. Petra Gies O měsíc později byla zavražděna další mladá dívka. 4.6.1962 ze ztratila z Walsumu, který leží na předměstí Duisburgu, Monika Tafel (13). Její tělo bylo nalezeno v kukuřičném poli o pět dní později. Z dětského těla byly opět odříznuty pláty masa z hýždí a zadních stehen. Po této vraždě byl bohužel, jako již ve dvou předchozích případech, zatčen nesprávný muž. Tentokráte šlo o pedofila, Waltera Quickera (34). I když ocelářský dělník nebyl nikdy obviněn a byl poměrně brzy propuštěn, okolí ho kvůli pobouření vraždou dále podezíralo. Jediným výsledkem jeho očernění bylo pronásledování ze strany sousedů, což muž neunesl, a tak na podzim toho samého roku zvolil raději „dobrovolný“ odchod z tohoto světa. Sebevraždu spáchal oběšením v nedalekém lese. Monika Tafel Následující atak, jehož se Joachim Kroll dopustil, byl odlišný od všech předešlých (i následujících) případů. Šlo o jedinou událost, kdy zaútočil na milenecká pár, a kdy usmrtil muže. K vraždě došlo 22. 8. 1965. Toho dne procházel J. K. uličkou milenců v Grossenbaumu v Duisburgu, když v tom si všimnul auta, v němž spolu souložil mladý pár- Marion Veen a Hermann Schmitz. Pohled na milující se pár ho vzrušil natolik, že se i přes vlastní drobnou postavu odhodlal k útoku. Ač již bylo uvedeno, že Kroll byl mentálně podprůměrný, bylo mu jasné, že při svých fyzických dispozicích by bylo náročné napadnout najednou nožem dvojici mladých lidí. Vymyslel tak drobnou lest. Propíchnul jednu z pneumatik, aby muže vylákal z auta ven. Tento plán se však minul účinkem, a tak, když muž po nějaké době nastartoval auto a hodlal odjet, Kroll před auto skočil a zároveň divoce gestikuloval. Když muž z auta vystoupil v domnění, že cizí muž potřebuje pomoc, začal ho Kroll bez dalšího bodat nožem. Marion Veen tomu přihlížela ze sedadla spolujezdce a dříve, než stačil vrah jejího přítele ubodat, přesedla za volant a z místa ujela, čímž si zachránila život. Hermann Schmitz Vrah znovu udeřil až více než po roce. 13.9.1966 zavraždil dvacetiletou Ursulu Rohling. Její mrtvola byla nalezena o dva dny později ve Förster-busch parku nedaleko obce Marl (asi 35 km severně od Essenu). " Viděl jsem tu ženu v parku. Byla mladá a měla krátké vlasy. Mluvil jsem s ní a pak jsem ji popadl za krk pravou rukou, odtáhl ji do křoví a hodil na zem. Škrtil jsem jí než se přestala hýbat. Pak jsem jí sundal kalhotky a udělal jí to. Nechal jsem jí tam ležet a vlakem se vrátil do Duisburgu. Když sem přišel domů, byl jsem stále nadržený. Měl jsem to ještě s nafukovací pannou a pak si to párkrát udělal rukou." Ursula Rohling Z vraždy byl podezříván její snoubenec Adolf Schickel, který s ní trávil osudný večer, a to i přesto, že dívku po schůzce nedoprovázel domů a ona na svého vraha narazila až v jejím průběhu. Bohužel mladý muž několik měsíců po této události spáchal sebevraždu a zařadil se tak na smutný seznam. Je nepodstatné, zda tak učinil kvůli tlaku policie, výčitkám a smutku ze ztráty své snoubenky nebo kvůli ponížení a studu před blízkými, kteří ho mohli podezřívat. I jeho zmařený život, ač nepřímo, leží na bedrech Joachima Krolla. V prosinci toho samého roku napadl svoji zatím nejmladší oběť. Do Krollovo spárů padlo v Essenu teprve 5ti leté děvčátko jménem Ilona Harke. Muž dívku unesl a spolu s ní odcestoval vlakem do Wuppertalu a poté autobusem do Feldbachtalu. Kousek za vesnicí holčičku utopil v příkopě plném vody (údajně prý chtěl vyzkoušet jaké je to někoho utopit) a poté ji znásilnil. Její mrtvola se, jako už několik předchozích obětí, našla bez odkrojených „plátků“ masa z hýždí a také z paží nad loktem. Ilona Harke 22. 6. 1967 J. K. napadl další mladičkou dívku. Toho dne lstí vylákal desetiletou Gabrielle Puetman do kukuřičného pole, kde jí nejprve ukazoval pornografické fotografie a když se vyděšená dívka snažila utéct, pokusil se jí uškrtit. Šťastnou náhodou se nedaleko nacházela velká továrna a z ní v průběhu napadení zazněla siréna ohlašující střídání směn. Do okolí se tak mělo vydat mnoho dělníků. To Krolla vylekalo, a aniž by stačil to, co měl v úmyslu dokonat, dal se na útěk. Ač malá Gabriella musela zažít chvíle obrovské hrůzy, zařadila se naštěstí na seznam obětí, které napadení sériového vraha přežily. Gabrielle Puetman O dva roky později (konkrétně 12.7.1969) byla uškrcena a znásilněna jedenašedesátiletá Maria Hettgen. Zdroje se v tomto případě rozcházejí. Není shoda ani v místě spáchání vraždy, ani ve věku oběti, ale ten přeci jen zdroje v drtivě většině uvádějí shodně – 61 let. Není však jasné, zda její tělo bylo nalezeno hned za vstupními dveřmi v předsíni jejího domu v Huckeswagenu a pachatel se tak na ženu vrhnul ihned ve dveřích, anebo byla zavražděna na procházce v Essenu, jak uvádí jiný zdroj a což by spíše odpovídalo Krollovu modus operandi. Každopádně už z věku oběti (útok v bytě by to ještě umocňoval) lze vypozorovat, že tento atak měl mimo způsob usmrcení a sexuálního motivu několik odlišných znaků než ostatní vraždy. Z tohoto důvodu se zdají být odhady, které Krollovy přisuzují až desítky vražd, celkem pravděpodobné, neboť pro policejní orgány nemuselo být patrné, že při takto odlišných vlastnostech obětí (případně i rozdílném provedení trestného činu), jde o dílo jediného pachatele. Na druhou stranu nutno dodat, že tyto úvahy jsou a zřejmě navždy zůstanou pouze domněnkami. Těžko se bez policejního či soudního spisu po více než 40 letech dobrat pravdy. Maria Hettgen Jutta Rahn 21.5.1970 došlo k vraždě třináctileté Jutty Rahn v poblíž Breitscheidu. Dívka se toho dne vracela jako obvykle ze školy. Když vystoupila na nádraží v Hösel, zbývalo jí ještě absolvovat nedlouhou cestu přes les. Zde na ní zaútočil sexuální sériový vraha Kroll, jenž jí pravděpodobně sledoval již cestou z vlakového nádraží. Dívka byla nalezena pobodaná a znásilněná. Příčina smrti – vykrvácení (bohužel se zdroje opět neshodují – jinde příčina smrti udušení rdoušením). A stejně tak opakovaně jako se vyskytují neshody ohledně Krollovo případu, byl taktéž znovu zatčen nesprávný „pachatel“! Posléze došlo k jeho propuštění, ale přesto byl ze strany sousedů podezírán po dalších šest let, než se Kroll k tomuto skutku přiznal. Následovala šestiletá pauza, kdy opět visí otazník nad tím, zda-li byl v tomto mezidobí německý sériový vrah Joachim Kroll neaktivní. V blíže nespecifikovaný den v průběhu roku 1976 byla ve Voerde uškrcena a znásilněna další mladá dívka, desetiletá Karin Töpfer. Z důvodu nedostatku důkazů nebyla tato vražda projednávána u soudu. Karin Töpfer Kvůli tomu, že ve stejné oblasti v průběhu více než 20ti let, kdy byl Kroll aktivní, působil minimálně jeden sexuální sériový vrah, pedofil, a to Jürgen Bartsch (některé zdroje uvádějí, že jich bylo dokonce více), není jasné, které z nevyřešených vražd a zmizení z té doby, lze kterým pachatelům přiřknout. Odhady však většinou zmiňují v případě J. K. číslovku přesahující 20 (a to dokonce i ty mírnější). Takže jak už bylo výše naznačeno, těžko soudit nakolik je předchozí výčet kompletní… Marion Ketter Jisté je jen to, že poslední vraždu spáchal J. K. dne 3. 7. 1976. Tohoto letního dne si hrála teprve čtyřletá Marion Ketter na dětském hřišti v duisburském předměstí Laar. V nestřeženou chvíli byla unesena a odvedena do Krollova bytu na Freisenstrasse 11. Rodiče dívenky po celodenním marném hledání k večeru informovali místní policii. Jelikož šlo o takto malé děvče, policisté se následujícího dne rozhodli v blízkém okolí hřiště prohledat dům po domu. V jednom z činžáků policisty zaujalo upozornění jednoho z nájemníků, že jeho soused, jménem Joachim Kroll, mu toho dne řekl, aby používal záchod v jiném patře, jelikož ten společný v nejvyšším patře ucpal vnitřnostmi. Když se šel nájemník přesvědčit, zjistil, že to je skutečně pravda a v krví zbarveném záchodě plave cosi jako střeva, plíce a jiné vnitřnosti. V té době se již okolí činu hemžilo policisty. Když vstoupili do domu, kde Kroll bydlel, ihned byli upozorněni na podivný nález. Policisté se vydali do Krollova bytu. Ten zprvu zachoval chladnou hlavu a oznámil, že připravuje králíka a jeho vnitřnosti vyhodil do záchodu. Když však policisté vstoupili do jeho bytu, nalezli v hrnci s mrkví a bramborami vařit i malou dětskou ruku. V mrazáku pak byly připraveny plátky lidského masa. Byt byl rovněž plný různých porno časopisů a erotických pomůcek včetně sbírky nafukovacích panen. Kroll později přiznal, že často nafukovací panny škrtil a při tom se uspokojoval. Jak již bylo uvedeno, v Krollově případě šlo o primitivní osobnost s velmi nízkým IQ, což dokazuje i fakt, že se po svém zatčení domníval, že podstoupí jednoduchou operaci, jejímž prostřednictvím bude odstraněna jeho nebezpečnost a vražedné puzení, a on bude poté rychle propuštěn zpět na svobodu. Vyšetřovatelům J. K. prozradil, že vyhledávání obětí věnoval celé hodiny a dny. Nejprve se vlakem či autobusem přepravil do městeček a vesnic v okolí Duisburgu, tam poté bezcílně bloumal, dokud nepotkal osamocenou mladou dívku či holčičku. Tu pak sledoval a čekal na vhodnou příležitost k útoku. Ač měl pachatel snížené rozumové schopnosti, byl většinou schopný ovládat svůj pohlavní pud a s útokem někdy i dlouze čekat, pokud pro něj nebyly vhodné podmínky. Často se tak ze svých lovů vracel s nepořízenou. V tom lze spatřovat jeden z důvodů, proč dokázal Kroll tak dlouho unikat spravedlnosti. Na druhou stranu, jak již bylo zmíněno, těla obětí nijak neukrýval a příliš se nesnažil oddálit jejich nález. Jeho byt byl plný usvědčujících důkazů a on si rámci vyšetřování dokonce nebyl schopný vzpomenout, kolik dívek a žen vlastně zavraždil, ani na podrobnosti jednotlivých útoků, neboť jich prý bylo „prostě mnoho“. Mimo dalšího potvrzení ukazujícího na jeho primitivní osobnost, šlo z toho faktu usuzovat, že tento sexuální sériový vrah měl skutečně na svědomí mnohem více zmařených lidských životů, než za kolik byl nakonec odsouzen. Překvapivé bylo i jeho doznání ohledně kanibalismu, jehož se dopouštěl. Pokud se dá jeho tvrzení věřit, ač šlo o sexuálního vraha, sadistu, motivace ke konzumaci části svých obětí nebyla sexuálního rázu. Kanibalismu se vrah prý dopouštěl, aby ušetřil. V jiném zdroji se však uvádí, že maso z jedné z prvních obětí odříznul z momentálního nápadu a poté se mu to zalíbilo. A proč se ho nedopouštěl na všech svých obětech? To zdůvodnil tím, že si odřezával části těl jen z těch žen, jejichž maso vypadalo „jemně“. Při vyšetřování vyšlo též najevo, že tento bývalý údržbář toalet nebyl schopný klasického sexu. Vzrůstem malý muž své oběti nejčastěji co nejrychleji uškrtil a poté zneužil. Nad mrtvolami poté ještě masturboval. Zajímavostí je, že v případě J. K. lze najít určité paralely ke dvěma českým sériovým vrahům a to Václavu Mrázkovi a Ladislavu Hojerovi. Stejně tak jako v jejich případě šlo o primitivní osobnost, stejně tak jako u nich šlo o sériového vraha se sexuální motivací, agresivního sadistu (nutnost odlišovat od pravého sadisty), který oběti netorturizoval. Stejně jako u nich šlo z větší části o neorganizované vraždy, kdy samotné vraždě nepředcházela detailní a promyšlená příprava, těla obětí nebyla nijak ukrývána či přemísťována, místo útoku nebylo předem vytipováno a nebyla snaha činit inscenace či jinak mást policii. Vrah navíc několikrát riskoval, když neudržel pohlavní pud pod kontrolou a útočil za pro něj nepříznivých okolností. Podobný průběh mělo u těchto vrahů i vyhledávání obětí, kdy „bloudili“ okolím a čekali na nahodilou situaci, kdy se naskytne vhodná příležitost k útoku. Poté vraždu vykonali bez dlouhého kontaktu s obětí (Kroll však přeci jen s oběťmi alespoň krátce komunikoval, výjimkou jsou dva Krollovy únosy, těch se však dopustil jen u nejmladších obětí (4, 5 let), kdy je takové jednání jednodušší). Stejně jako čeští vrazi i Kroll unikal spravedlnosti dlouho, ač to nebyl výsledek jeho „geniálního“ plánování, ale spíše shoda náhod. Všichni srovnávaní, sérioví vrazi byly rovněž z objektivního hlediska v rámci společnosti outsidery s žádnými, nebo jen minimálními sexuálními a milostnými zkušenostmi dobrovolného rázu. Tak jako L. Hojer, se i Kroll dopustil ofenzivního čtvrcení a kanibalismu. Joachim Kroll V průběhu výslechů se Kroll přiznal k nejméně 14ti vraždám. Soudní proces s ním začal 4. 10. 1979. Skončil 8. 4. 1982. U soudu byla shledána Krollova zmenšená příčetnost, nikoli však nepříčetnost a tak byl za 8 prokázaných vražd a jeden pokus vraždy odsouzen k devítinásobnému doživotí. Trest si odpykával ve věznici v Rheinbachu. V té zemřel dne 1. 7. 1991 na infarkt. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Úvaha reagující na pražskou masovou střelbu na FF UK a tématiku mediálního pokrytí podobných incidentů. Mediální pokrytí masových vražd (Zveřejněno: 22. 12. 2023) Včerejší tragická událost je v rámci ČR bezprecedentní věc. Ač si mnozí jistě vzpomenou na střelbu v Uherském Brodě (2015) či ostravské nemocnici (2019), na obdobné útoky nejsme jako společnost zvyklí (a buďme za to vděční!). Co však může být kvůli této výjimečnosti problémem, že my všichni asi nejsme z mnoha hledisek připravení něčemu podobnému čelit. Z hlediska emocí a psychiky, možná i z hlediska bezpečnostního, což jistě bude předmětem debat. Čemu se však chci v této stati či úvaze věnovat je mediální pokrytí, které rovněž patří do aspektů, kde můžeme být do budoucna připravenější (Tento text je pouhým zamyšlením jednoho člověka, nikoli hlubším rozborem daného problému, ale bych byl rád, kdyby se toho někdo zhostil). Samozřejmě hlad a touha po informovanosti bývají v případech tak extrémních událostí, jakou byla včerejší masová střelba, pochopitelné a očekávatelné. Média ze své podstaty nemohou pominout, zvlášť u tak extrémní události, co, kdy, kde a jak se stalo. Co však stojí za zvážení, je hloubka poskytovaných informací, četnost a míra mediálního pokrytí, tok informací z časového hlediska i celkový způsob informování o podobných událostech. Jeden z klíčových problémů spočívá v tom, že z řad masových vrahů existuje četná podmnožina, kterou k jejich hrůzným činům motivuje i určitá zvrácená představa a touha po slávě. Čehož se jim po spáchání masové vraždy bohatě dostává. Prakticky ihned po událostech je na ně upřena obrovská pozornost. Jsou sdíleny jejich jména, fotky, je detailně rozebírána jejich motivace a životní příběhy. K incidentům se rovněž vyjadřují i vrcholní politici a další osobnosti veřejného života. Děje se to prakticky okamžitě a probíhá nepřetržitě, on-line, čehož jsme svědky právě nyní, a v tomto duchu se nese klidně i řada dnů či týdnů po tragické události. A přesně toto vše pak může někdy inspirovat další problematické, narušené jedince, kteří touží střelce napodobit a rovněž si vydobýt tuto „nechvalnou slávu“. Toto bývá označováno za tzv. "copycat efekt" či "efekt nákazy". Americké studie naznačují, že čím větší mediální pozornosti se střelci dostane, tím pravděpodobnější bude událost inspirovat budoucího masového střelce. Jedna ze studií např. prezentuje, že po masové střelbě je zvýšená šance, že v příštích 13 dnech dojde k další. Jiné studie pak prezentovaly závěry, že mediální pokrytí masové střelby může zvýšit frekvenci střeleb na mnohem déle než zmíněné dva týdny. V době stále masivnějšího využívání sociálních sítí a v době, kdy grafický materiál z takových incidentů může pořídit prakticky kdokoliv a ihned sdílet na internetu, je rozsah a rychlost šíření takových záběrů a informací enormní, čehož jsme opět v tuto chvíli přímými svědky, což je z popsaných důvodů rizikové a může situaci ještě zhoršit. Dle amerických studií se mezi lety 2010 a 2017 některým masovým střelcům v měsíci následujícím po útoku dostalo větší pozornosti médií než nejslavnějším filmovým a hudebním hvězdám, případně profesionálním sportovcům. A to je opět to, po čem řada masových vrahů touží, a co je v kombinaci s jejich vadnou osobností (např. maligním narcismem) může dovést k naplánování a provedení podobného útoku, který se včera v ČR odehrál. Z toho důvodu řada organizací a kampaní (např. kampaň FBI a Texaské státní univerzity „Don’t Name Them “) vyzývá, aby sdělovací prostředky upíraly střelcům slávu tím, že o nich nebudou sdělovat tolik podrobností a místo toho budou směřovat pozornost k obětem či hrdinům tragickýxh událostí a jejich příběhům. Tyto výzvy také doporučují, aby se média zabývala masovými střelbami, aniž by jmenovala střelce nebo popisovala jejich životy či motivace, případně to činila s obezřetností a zdrženlivostí. Snížení pozornosti, která se masovým střelcům po činu dostává, pak má vést k tomu, že bude méně obsedantních fanoušků, kteří se budou toužit stát jejich napodobiteli. Pochopitelně ani sebepřísnější dodržování těchto zásad nemůže vést k vymizení fenoménu masových vražd, ale především v množině těch pachatelů, u nichž je hlavním hnacím motorem „sláva“, by to pomoci mohlo. Pochopitelně, sociologové, kriminalisté, kriminologové, forenzní psychologové a další by měli zločince a jejich zločiny studovat – ale hlavní je, aby nedocházelo ke glorifikování pachatelů tím, že jim bude poskytnuto příliš velké kvantum mediálního prostoru. Z tohoto důvodu se nedoporučuje sdílet jejich manifesty, dopisy, jejich příspěvky na soc. sítích a podobně. Poslední věc, která stojí za zmínku a úvahu. Dle policie existuje vážné podezření, že včerejší pražské masová střelba může mít stejného pachatele, jako dvojnásobná vražda v Klánovickém lese, která se odehrála 15. prosince. Bez ohledu na to, jestli se toto podezření potvrdí či nikoliv, musíme opět obrátit pozornost k mediálnímu pokrytí. Zaznamenali jste, kolik prostoru bylo zločinu v Klánovickém lese v posledním týdnu v médiích věnováno? Kolik různých rozhovorů, komentářů a článků bylo zveřejněno? Kolik bulvárních i seriózních médií tím takřka zaplnilo své titulní stránky? Kolik „zaručených“ informací sdíleli nejrůznější lidé, a jaký humbuk vyšetřování provázel? Dovoluji si tvrdit, že od vraždy Aničky Janatkové, kterou v roce 2010 hledala takřka celá republika, načež sledovala dopadení a sebevraždu jejího pravděpodobného vraha, v ČR nevídaná věc! Mělo toto pokrytí nějaký užitek? A mohlo to mít, či to dokonce mělo, nějaký efekt na konkrétní osoby? Ponechme tyto otázku v éteru… Co tedy teď? Na zítra je vyhlášený den státního smutku, pak budou Vánoce. Měli bychom tedy podle mého především nechat policii pracovat, tiše truchlit za ty, kteří o Vánocích nebudou moci být se svými blízkými, myslet na pozůstalé a nechat odeznít to zlé, co v nás tento zločin vyvolal. Však na analýzy a odpovědi na všechny otázky bude času dost. PS: Možná můžete namítnout, co to tu mudruje nějaký týpek, z webu, který se přesně těmto tématům věnuje. Sám jsem toto dilema nejednou řešil (naši pravidelní čtenáři asi ví). Rozřešení zatím nemám. Snažím se to však dělat i s vědomím výše uvedeného co možná nejseriózněji a vyvarovat se zbytečných chyb. Další články Copyright © 2009 - 2023 SerialKillers.cz Komentáře

Recenze knihy s názvem "Od Babinského po Kájínka". Autor: D. Prošková, rok vydání 2013, 240 stran Od Babinského po Kajínka - D. Prošková Koupit knihu Název : Od Babinského po Kajínka - 13 velkých kriminálních případů Autor : Denisa Prošková Nakladatelství : Euromedia Group k.s. Rok vydání : 2013, 240 stran Jak již název titulu napovídá, v knize je popsáno 13 českých kriminálních případů napříč historií, počínaje první polovinou 19. století a konče současností. Jde jak o notoricky známé případy jako např. vraždu Otýlie Vranské, sériové vraždy tzv. spartakiádního vraha či případ Jiřího Kajínka, ale v knize naleznete i neznáme případy (např. kapitola "Vraždící domy" popisuje zřícení rozastavěného domu v období 1. republiky, při kterém zemřelo 46 osob a několik desítel lidí bylo zraněno, nebo např. případ dvojnásobného vraha z přelomu tisíciletí, který se navíc dalších 5 lidí usmrtit pokusil). I přesto, že jde o prvotinu autorky v žánru krimi literatury faktu, jde o velice profesionální práci, kdy je uváděno mnoho relevantních podrobností, po kterých autorka jistě musela pracně porůznu pátrat. Vše je pak napsáno čtivě, do hloubky a s citem. Nechybí ani uvedení zdrojů, což překvapivě u mnoha podobných titulů chybí. Čili za mě dobrá práce! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Další knihy Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Komentáře