Recenze knihy "Vraždící děti", která se věnuje 10 případům z 80. let v USA, kdy potomek zavraždil své rodiče. Autor: Cliff Lindecker. Vraždící děti - Cliff Lindecker Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Vraždící děti Autor: Cliff Lindecker Nakladatelství: Columbus Rok vydání: 1994, 295 stran Možná si pamatujete na jednu z legendárních replik Josefa Kemra z filmu „S čerty nejsou žerty“: „Říkáte, synáček zlobí?“, kdy se zlá macecha touží nevlastního potomka zbavit tím, že ho nechá zavřít do vězení. Dnes recenzovaná kniha k uvedenému poskytuje hned několik paralel, nicméně tak trochu naruby. V titulu „Vraždící děti“, jehož anglický originál v roce 1993 napsal Cliff Lindecker (bývalý americký novinář a investigativní reportér), se totiž podíváme na skutečně „zlobivé“ potomky, kterých se nechtěl zbavit zlý rodič, jako v uvedené pohádce, ale oni se naopak zbavili svých rodičů či alespoň jednoho z nich. Přesně to je pojítkem všech deseti případů, které jsou v knize popsány – vražda rodiče potomkem. Slovo potomek volím úmyslně, protože by z názvu mohl někdo mylně předpokládat, že jde o knihu o pachatelích, kteří vraždili v dětském věku, ale tak tomu není. Pachatelé otcovražd a matkovražd se v knize pochybují většinou okolo 18 roku věku. Ač je schéma případů vždy stejné - vražda rodiče (rodičů) mladým potomkem v USA v průběhu 80. let 20. století – zápletky jsou velice různorodé. Dočíst se tak můžete jak o dětech jasně týraných, které se zkrátka rozhodly proti svým tyranům konečně zakročit, tak o dětech rozmazlených, kteří třeba jen chtěly získat majetek rodičů, ale i o případech, které jsou zkrátka někde mezi. V tomto je kniha velice zajímavá, neboť ukazuje, že ač je vražda jistě zavrženíhodným činem, nelze všechny házet do jednoho pytle, a vždy je třeba posoudit okolnosti konkrétního činu. Právě čtivé a detailní popsání jednotlivých zápletek, vylíčení rodinných vztahů, motivů, způsob provedení činu i analýza následné soudní pře, které jsou typické pro země, ve kterých se rozhoduje porota, to jsou silné stránky knihy. Každý z případů je popsán opravdu podrobně a není opomenuto nic. Každý případ je rovněž popsán trochu jiným stylem, kdy jeden třeba vraždou začíná a je psán ve stylu detektivky, kdy se neví, který z potomků je pachatelem, jiný je zas převyprávěn chronologicky, atd. To bylo rovněž osvěžující. Co však naopak trochu vadilo, tak možná až přílišná podrobnost a zaměření na následný soudní proces. Což o to, někdy to bylo na případu vlastně to nejzajímavější, navíc to českému čtenáři umožní nahlédnout do právního systému, který funguje zcela jinak, než ten náš. Nicméně, dle mého, byl někdy prostor poskytnutý souboji obhájců s žalobci až moc velký a vylíčení soudního procesu trochu únavné. Proto dnes mírně nadprůměrných: 2-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-

Žebříček 20 nejdéle aktivních sériových vrahů. Který vrah unikal nejdéle? B.T.K. Killer, Vrah od Zelené řeky? Nebo někdo úplně jiný? Dozvíte se v článku. 20 Nejdéle aktivních sériových vrahů - díl 1 Než se vrhnu na samotný předmět článku, kterým je žebříček 20 nejdéle aktivních sériových vrahů, asi by bylo lepší vysvětlit, o co mi vůbec šlo. Co jsem porovnával a snažil se zkoumat, které sériové vrahy jsem vzal při tvoření „žebříčku“ v potaz, a které naopak nikoli. (koho teoretické úvahy a „formality“ nezajímají, může samozřejmě hned přeskočit k samotnému „žebříčku“, ale doporučuji přečíst) V tomto článku jsem se zaměřil na nejdéle aktivní, avšak dopadené sériové vrahy. Tedy zaprvé jsem se vyhnul všem „Zodiacům“, „Jack The Ripperům“, „Jack The Stripperům“, „vrahovi z Long Islandu“ a podobně. To proto, že v jejich případě by šlo převážně o domněnky. Také jsem nezahrnul jeden typ sériových vrahů a to tzv. „anděly smrti“ („angel of death“) či „vrahy z milosti“ („angel of mercy“)– čili zjednodušeně řečeno vrahy z nemocničního prostředí jako byli například Harold Shipman, Donald Harvey, Charles Cullen či Michael Swango a další(v ČR např. Petr Zelenka). Tuto skupinu jsem vynechal, protože odhalení takového vraha (resp. vůbec odhalení, že k vraždám dochází), dopadení a usvědčení je velice náročné (vzpomeňte třeba jen na nedávný případ zdravotní sestry z Rumburka), a proto řada z nich vraždila deset let a více (dokonce všichni výše příkladem zmínění – krom Zelenky) Tedy by tvořili jádro „žebříčku“, což by nebylo dle mého názoru tak zajímavé. Nicméně zmínit jsem je v tomto ohledu musel. Původně mělo jít jen o strohý seznam pěti či deseti NEJ zakončený tím vrahem, který byl aktivní a tedy unikal spravedlnosti nejdéle. Kraťoučký článeček chtělo by se říct. Ona k takto jednoduché práci svádí kolonka „vražedná aktivita“ či „vražedné období“ („Span of killings“), která je uváděna např. na wikipedii, ale také v mnoha zahraničních webech a publikacích týkajících se sériových vrahů. Jenže, tato kolonka je běžně vyplňována naprosto jednoduchým způsobem bez podrobnějšího zkoumání případu. Pouze na základě data první a poslední vraždy spáchané daným pachatelem. Jenže je doba vražedné aktivity úplně to samé jako rozpětí mezi první a poslední vraždou? Já právě v tom zjednodušení spatřoval problém. Pokud totiž „vražednou aktivitu“ vyjádříme výše uvedeným zjednodušeným způsobem, pak jako déle aktivní sériový vrah „vyjde“pachatel (A), který například v mládí spáchá jednu vraždu, poté je za ní na mnoho let (např. 15) uvězněn, po propuštění v krátkém sledu spáchá jednu, dvě či několik vražd, po kterých je záhy (v řádu měsíců) dopaden a pak už zpravidla odsouzen na doživotí či k trestu smrti. Zatímco pachatel(B), který je (z prespektivy vraha) úspěšnější, spáchá X vražd, uniká policii a děsí veřejnost v rozpětí např.10 let, a až pak je dopaden a odsouzen rovnou k smrti či na doživotí, „vychází“ jako aktivní po kratší dobu.Asi každý cítí mezi modelovým případem A a B rozdíl….a určitou disproporci v tom uvést bez dalšího, že vražedná aktivita pachatele A byla 15 let, zatímco pachatele B pouze 10. Takže stejně jako jsem nechtěl, aby jádro seznamu činilo pět, deset SV typu „angel of death“, nechtěl jsem ani, aby jádro tvořili SV, recidivisté, kteří strávili převážnou část života za mřížemi za dřívější vraždu (vraždy) a v krátkém mezidobí mezi propuštěním a opětovným uvězněním spáchali nějakou či nějaké další. I přesto, že mezi první a poslední jejich vraždou uplynulo třeba i 30 let. Takže ani tyto jsem nezahrnoval. (Nejznámější takové případy: Peter Kurten – první doložená vražda se stal v roce 1913, poté byl za jiné trestné činy uvězněn na 8 let až do roku 1921, další doložené dokonané vraždy se staly mezi lety 1929 - 1930, dopaden byl v roce 1930; Arthur Showcross – v průběhu roku 1972 zavraždil 2 malé chlapce, za to odsouzen na 25 let, podmínečně propuštěn v roce 1987, poté mezi 1988-1989 zavraždil 12 žen, dopaden v lednu 1990; Jack Unterweger: První spáchaná vražda 1974, za to odsouzen na doživotí, podmínečně propuštěn 1990, poté během necelých 2 let usmrtil minimálně 9 žen, než byl finálně dopaden) Šlo mi spíše o pachatele, „rekordmany“, kteří dokázali vraždit po dlouhé roky, děsit třeba i celý stát a unikat policii i přesto, že po nich s vypětím všech sil a prostředků pátrala. Nebo dokázali být tak nenápadní, že ani nebylo zřejmé, že několik obětí má na svědomí jeden sériový vrah. Mimochodem abych vytvořil níže uvedený „žebříček 20 NEJ“ a odfiltroval ty „nežádoucí“, musel jsem detailněji prostudovat cca 60 případů. Pozor! Ne 60 případů ze všech SV, ale 60 z těch, kde to podle kolonky „Span of killings“ vypadalo nadějně, což bylo opravdu pracné. Jak ze všeho výše uvedeného vyplývá, stejně tak jako se může lišit u jednotlivých sériových vrahů jejich dětství, vražedný vývoj, modus operandi, motiv, signatura atd., liší se i jejich vražedná aktivita a to nejen svojí délkou, ale i změnami ve frekvenci vraždění a různými pauzami v čase, ať už způsobenými objektivními či subjektivními příčinami. Někteří z níže uvedených například jednoduše vraždit začali a nepřestali, do doby než byli odhaleni, nebo dokud nebyli dopadeni za jiný trestný čin. Jiní zas v průběhu času svoji vražednou aktivitu podstatně omezili, nebo si na roky daly pauzu, aby po ní opět vraždit začali, další dokonce s vražděním úplně přestali bez zjevných objektivních příčin, ale dopadeni byli třeba až za další dlouhé roky. Ač se tedy u některých sériových vrahů shodovala doba délky vražedné aktivity a doba, po kterou daný vrah unikal policii, u mnohých se tyto časové ukazatele lišily. Abych toto tedy vůbec mohl alespoň nějak kvantifikovat a rozlišit, koho do „žebříčku“ zařadím a koho ne, rozhodl jsem se nakonec stanovit u každého z vrahů dvě období: a) délku vražedné aktivity (čili období, od první spáchané vraždy do poslední spáchané vraždy a to bez ohledu na frekvenci vražd – s tím, že pokud byl dotyčný mezitím například uvězněn (za jakýkoli trestný čin – zkrátka přestávka z objektivních příčin), dobu věznění (či dobu trvání jiné objektivní překážky) jsem do výše stanovené doby nezapočítal, b) dobu, po kterou unikali spravedlnosti (čili dobu, po kterou od spáchání první vraždy unikali polici, aniž by byla odhalena jejich vražedná série – pokud mezitím byli odsouzeni za některou z vražd (nikoli za jiný trestný čin!), dobu od první vraždy do dopadení jsem sečetl a po spáchání první vraždy po propuštění z vězení začal opět počítat do dalšího dopadení, atd. – pak udělal součet). Ještě bych chtěl podotknout, že jsem vycházel z běžně dostupných zdrojů, tedy internetu a literatury, takže níže uvedený seznam zahrnuje jen ty „známější“, popsané případy. Domnívám se, že téměř jistě na světě existovaly i další případy extrémně dlouhého vražedného období či unikání spravedlnosti, bohužel nebyl popsány. A jelikož šlo leckdy mezi jednotlivými pachateli o pouhé měsíce či rok, dva rozdílu ve výši stanovených dob, navíc použité zdroje nejsou často přesné (ostatně bez tak jsem posuzoval hlavně množinu vražd prokázaných a u sériový vrahů, obzvláště těch dlouho aktivních, se často předpokládá, že procento neprokázaných vražd není bezvýznamné), tak jsem se striktně nedržel toho, abych vybral ty NEJ, ale snažil se vybrat z těch NEJ ty nejzajímavější. Proto se například do seznamu nedostal Jeffrey Dahmer (vražedná aktivita 13let – 17 obětí), protože nejen, že už je na těchto stránkách jednou detailně zpracován, ale navíc mimo své první vraždy spáchal všechny až mezi lety 1987-1991, a k tomu i tak by se se svými třinácti lety vražedné aktivity „krčil“ až ke konci tohoto „žebříčku“. Ano! Jak sám čtenář níže uvidí, ani třináct let vražedné aktivity a unikání policii by na některé z vyšších umístění v „žebříčku“ prostě nestačilo… 20. Willem van Eijk Narozen : 13. srpna 1941 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 75 let, odpykává si doživotní trest První spáchaná vražda : jaro 1971 (29 let) Poslední spáchaná vražda : léto 2001 (60 let) Dopaden : 12. listopadu 2001 Vražedná aktivita : 14 let (období vražedné aktivity je v tomto případě paradoxně delší, než doba po kterou unikal spravedlnosti, protože po prvních dvou vraždách byl dopaden a odsouzen, po propuštění začal vraždit znovu – viz kritéria výše) Unikal : 11 let Počet obětí : 5 - 8 Na dvacáté místo jsem zařadil poměrně neznámého holandského sériového vraha (dokonce se mi u něj nepodařilo najít jedinou fotku na níž by jistě byl) , s přezdívkou "Het Beest van Harkstede" („The Beast of Harkstede“ neboli „Bestie z Harkstedu“), který zavraždil a znásilnil nejméně 5 žen. Většinu obětí tvořily prostitutky. Eijk ženy převážně škrtil, jednu z obětí však zabil pomocí nože, kdy navíc její tělo krutě zohavil. V roce 1974 byl uvězněn za vraždy dvou žen, které spáchal mezi roky 1971-1974. Z vězení byl propuštěn v roce 1990 a nejpozději od roku 1993 začal opět zabíjet. Do roku 2001, kdy byl dopaden, spáchal nejméně 3 další vraždy (1993, 1995, 2001) a navíc je z dalších tří podezírán. Dá se tedy říct, že policii unikal a děsil okolí v souhrnu 11 let (1971-1974-2 roky a pak 1993-2001 – 8 let). Mezi jeho první a poslední vraždou pak uplynulo celých 30 let, z nichž 16 let strávil za mřížemi. V současné době si odpykává trest doživotního vězení. 19. Mohammed Adam Omar Narozen : 1949 Zemřel : 20. června 2001 První spáchaná vražda : 1975 – 1995 (26 – 46 let) Poslední spáchaná vražda : prosinec 1999 (50 let) Dopaden : květen 2000 Vražedná aktivita : 4 – 24 let Unikal : 4 -24 let Počet obětí : 16 - 67 Súdánský sériový vrah (tzv. "The Sanaa Ripper" neboli „Rozparovač ze Sanna“), který se po svém dopadení v roce 2000 přiznal k usmrcení 51 obětí (jiné zdroje uvádí, že se doznal k usmrcení 16 dívek v Jemenu a 51 dalších v jiných blízko-východních a afrických zemích – celkem tedy 67). Vraždit podle svých slov měl začít už v roce 1975. Později však toto doznání údajně odvolal a přiznal se „pouze“ k zabití 16 žen v Jemenu + 11 v Súdánu. Těžko říct. Jisté je jedině to, že Omar byl podezřelý minimálně ze spáchání 16 vražd na území Jemenu a to od roku 1995, (jelikož bližší info k údajným dřívějším vraždám nešlo dohledat řadím vraha až na 19. místo žebříčku, ač by možná mohl patřit výše). Nalezeny byly ostatky nejméně 12 zavražděných žen, ale pachatel byl nakonec odsouzen „pouze“ pro dvě spáchané vraždy. Všechny ostatky byly nalezeny poblíž univerzity v Sanaa (hlavní město Jemenu), kde Omar pracoval jako odborný asistent v márnici. Většinu jeho obětí tvořily studentky univerzity. Omar se podle svých slov zaměřoval na mladé, výrazně krásné ženy, které poté znásilňoval a nakonec umlátil údery do hlavy. Na jeho vražednou „kariéru“ se přišlo až díky poslední vraždě, kdy zabil zahraniční studentku z Iráku a její matce bylo podezřelé, že se jí dcera již dlouho dobu neozývá. Většina rodin předchozích obětí se údajně bála zostuzení z toho, že by jejich dcery „utekli z univerzity“, a tak zmizení ani nehlásila. I když byl Mohammed Adam Omar uznán vinným ze spáchání pouze dvou vražd, byl odsouzen k trestu smrti. Ten byl vykonán v roce 2001 před zraky 30 000 lidí a to zastřelením – předcházelo mu ještě vykonání trestu 80 ran bičem za konzumaci alkoholu. Zajímavostí v případě tohoto súdánského občana je, že obětem často uřízl nohy nebo ruce, ty poté zbavil měkkých tkání a kosti si uchoval jako zvrhlou památku. 18. Andrei Chikatilo (česká verze: Andrej Čikatilo) Narozen : 16. října 1936 Zemřel : 14. února 1994 První spáchaná vražda : 22. prosince 1978 (42 let) Poslední spáchaná vražda : 6. listopadu 1990 (54 let) Dopaden : 20. listopadu 1990 Vražedná aktivita : 12 let Unikal : 12 let Počet obětí : 52–57 Notoricky známý sovětský (respektive ukrajinsko-ruský) sexuální sériový vrah. Jeden z nejznámějších sériových vrahů vůbec, který je rovněž známý pod přezdívkou „Rostovský řezník“ či „Rostovský rozparovač“ (přezdívka od Rostova na Donu – ruské město, v jehož okolí se odehrála většina vražd). Byl usvědčen z usmrcení 52 osob, sám se pak doznával až ke spáchání 57 vražd (obviněn byl z 53). Chikatilův modus operandi zahrnoval pečlivý výběr budoucí oběti- vybíral si je především z řad dětí a mladistvých, bez ohledu na pohlaví (nejmladší oběti bylo 7 let, nejstarší 44 let – v naprosté většině případů se však jednalo o chlapce a dívky ve věku 9-20 let) – nejlépe bezprizorní jedince (mnoho z jeho obětí bylo bez domova, s „problematickými osudy" či mentálně zaostalí). Výběr obětí prováděl především ve vlacích či nádražích, kde trávil mnoho času. Po seznámení se s obětí ji buď pronásledoval, nebo lstí vylákal na odlehlé místo – většinou les- a tam zaútočil. Své oběti usmrcoval v drtivé většině za pomocí nože (ale i jinými mechanismy), kdy těla obětí vykazovaly mnohočetná řezná a bodná poranění především v oblastech očí a genitálií. Rovněž byl časté prvky zohavení, ofenzivního čtvrcení. Chikatilo pak s oběťmi buďto souložil, nebo masturboval nad jejich těly. Také se dopouštěl kanibalismu. Co se týče frekvence jeho útoků a délky vražedné aktivity, tak po první vraždě v prosinci roku 1978 se další dopustil až v září 1981, poté začala frekvence stoupat a s vražděním nepřestal až do svého dopadení (rok 1982 – 7 obětí, 1983 - 8, 1984 – 15, 1985 – 2, 1987 – 3, 1988 – 3, 1989 – 5, 1990 – 8). Vraždil a unikal tedy po stejnou dobu - 12 let, což stačí pouze na osmnácté místo. 17. Alexander Yuryevich Pichushkin (česká verze jména: Alexandr Pičuškin) Narozen : 9. dubna 1974 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 42 let, odpykává si doživotní trest, v roce 2014 se oženil První spáchaná vražda : 1992 (18 let) Poslední spáchaná vražda : 14. června 2006 (32 let) Dopaden : 16. června 2006 Vražedná aktivita : 14 let Unikal : 14 let Počet obětí : 48 - 63 Ruský sériový vrah, kterému se přezdívá buď „šachovnicový vrah“ (to proto,že jeho cílem prý bylo spáchat 64 vražd – počet políček na šachovnici) a nebo také „maniak z Bitcevského parku“ (to kvůli místu, kde se většina vražd odehrála – jeden z největších lesoparků v Moskvě). Svoji první vraždu spáchal už jako student v roce 1992. Tehdy zabil svého spolužáka, kterého pozval na společnou vražednou výpravu. Po tomto úmrtí byl pochopitelně dotazován policií, což ho zřejmě mohlo vyděsit. Možná i proto se k zabíjení vrátil pravděpodobně až roku 2001. Po celých devíti letech, za to bohužel v závratné frekvenci, kdy během pěti let usmrtil přes 40 lidí. Jeho modus operandi zahrnoval výběr bezprizorních obětí (např. bezdomovců – především mužů, ale i žen a dětí), s nimiž vypil v parku vodku a poté je zezadu napadl kladivem údery vedenými na hlavu. Takto oběť umlátil a často pak nakonec do proražené lebky vložil prázdnou lahev od vodky. U soudu byl shledán vinným ze spáchání 48 vražd a tří vražedných pokusů, ač sám přiznával až 63 dokonaných vražd. Za to byl odsouzen k odnětí svobody na doživotí s tím, že prvních 15 let stráví na samotce. Jde o sériového vraha zařaditelného do motivačních kategorií „power and control killer“("mocensky orientovaný typ vraha") a „thrill killer“("vrah vyhledávající napětí"). Pičuškin sám jako svůj motiv uváděl určitou potřebu zabíjet, neboť pak prý cítil potřebu žít, a rovněž byl na své zločiny pyšný. Z toho lze usuzovat radost z vraždění a s ním spojeného adrenalinu, ktrá je typická pro kategorii SV typu "thrill killer". Rovněž uváděl, že se díky zabíjení cítil jako Bůh a mohl rozhodovat, kdo přežije a koho zbaví života, což je zas motivace typická spíše typ "power and control killer". 16. Ralph Raymond Andrews Narozen : 1945 Zemřel : 31. ledna 2006 První spáchaná vražda : 25. srpna 1977 (32 let) (možná již 1972) Poslední spáchaná vražda : 1991 (46 let) Dopaden : 1991 Vražedná aktivita : 14 let (možná až 19 let) Unikal : 14 let (možná až 19 let) Počet obětí : 2 - 40 Americký sériový vrah – usvědčený „pouze“ z usmrcení 2 osob. Šlo o heterosexuálního sadistu, který tedy znásilňoval, mučil a vraždil ženské oběti. Andrews byl odsouzen k doživotí za vraždu 43leté ženy v Chicagském parku v roce 1991. Tehdy ženu znásilnil, zabil a nožem znetvořil její tělo. Později v cele začal spoluvězni popisovat i jiné, dřívější vraždy. Ten se s tím svěřil dozorcům a díky následně použitému odposlechu, byl v roce 1999 uznán vinným ze znásilnění, únosu a vraždy šestnáctileté dívky v roce 1977. Nicméně v odposleších nenarážel pouze na tuto vraždu! První vražda, pro kterou byl později silně podezírán, se datuje až do roku 1972. Jako první podezřelý byl veden i v případě vraždy čtrnáctileté Arvelly Thomas z roku 1978 a několika dalších případech. Navíc připočtěme, že už v roce 1976 byl obžalován z 2 pokusů o vraždu v souvislosti s pobodání 15-letých stopařek. I přesto, že byl tehdy zproštěn obžaloby, tak na základě pozdějších odposlechů, způsobu spáchání zločinů a dalších indicií u Andrewse panuje obava, že by mohl být spojován až s 20-40 neobjasněnými vraždami v několika dalších státech USA. Ač je tedy možné, že vraždil celých 19 let, s jistotou mohu napsat "pouze" 14 let, proto 16. místo. Jedno z Andrewsovo specifik je, že těla svých obětí znetvořoval za pomocí nože. 15. Mikhail Popkov (česká verze: Michail Popkov) Narozen : 1964 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 53 let, odpykává si trest doživotí, připravuje se další soudní proces) První spáchaná vražda : 1992 (28 let) Poslední spáchaná vražda : 2000 (36 let) Dopaden : 2012 Vražedná aktivita : 8 let (nejméně) Unikal : 20 let Počet obětí : 69 - 81 Jde o ruského sériového vraha, bývalého policistu, zatčeného v roce 2012 na základě metody DNA. Popkov se zaměřoval na prostitutky a jiné mladé ženy, které se v nočních hodinách pohybovaly osamoceny. Podle zdrojů může být jeho motiv jednak sexuální, ale zároveň tak choval i určitou nenávist k ženám, které v jeho očích neodpovídali morálním zásadám. Popkov začal vraždit v roce 1992 a určitě s tím nepřestal do roku 1999 či 2000. Podle zatím dostupných zdrojů už poté nezabíjel, nebo minimálně snížil vražednou frekvenci. V roce 2015 byl odsouzen k doživotí za znásilnění a vraždu 22 žen. V roce 2017 ho pak ruští kriminalisté obvinili z dalších 47 vražd a k 12 případům zatím sbírají důkazy (k datu uveřejnění článku). Co se týká odmlky od roku 1999 či 2000, údajně přestal vraždit díky pohlavní chorobě, kterou se nakazil od jedné z obětí – někde je zmiňována i následná impotence způsobená chorobou. I když tedy zatím vypadá, že délka Popkovovi vražedné aktivity byla "pouze" 8 či 9 let, na 15. místě v žebříčku je proto, že unikal celých 20 let. Pokud bude Popkov uznán vinným ze všech zmíněných vražd, stane se oficiálně nejvýkonnějším ruským sériovým vrahem! 14. Tommy Lynn Sells Narozen : 28. června 1964 Zemřel : 3. dubna 2014 První spáchaná vražda : červenec 1985 (21 let) Poslední spáchaná vražda : duben 1999 (34 let) Dopaden : 2. ledna 2000 Vražedná aktivita : 14 let (držím se nejmírnějšího odhadu, proto tentokrát neodečítám cca 3,5 roku, které prokazatelně strávil v mezidobí za mřížemi – při odečtení let ve vězení a odvážnějším odhadu by to bylo 15,5let ) Unikal : 15 let (možná až 20let) Počet obětí : 1 – 22+ Americký kočovný sériový vrah, tzv. „Coast to Coast Killer“ „vrah od pobřeží k pobřeží“ odsouzený k smrti za jedinou spáchanou vraždu (zavraždění 9 letého děvčátka), který však podle policejních orgánů spáchal nejméně 21 dalších útoků (ale pravděpodobně ještě více)! Sells byl tulák, údajně zneužívaný v dětství, který mezi lety 1978 – 1999 stopem a vlakem cestoval po celých Spojených státech amerických. V tomto obdomí při svém kočovném životě vykazoval mnoho znaků antisociálního chování. Například silně nadužíval alkohol a drogy, a páchal nejrůznější zločiny (od krádeží, přes znásilnění až po vraždy). Několikrát byl rovněž v tomto období uvězněn (16 mesíců za krádež, 2 roky za znásilnění, plus další kratší tresty). Podle svého vyjádření spáchal první vraždu již ve svých 16 letech (rok 1970), většina zdrojů pak uvádí, že vraždit začal kolem roku 1980, ale podle policie se první prokázaná vražda stala až v roce 1985, kdy pomocí basebalové pálky usmrtil ženu, která si ho pozvala na noc domů a jako svědka zabil také jejího 4 letého syna. Specifickým znakem Sellse je mimo jiné to, že mezi jeho oběťmi najdeme nejen mnoho dětí, ale i ženy a muže. Podle situace měnil i způsob usmrcení. Rovněž motiv jeho vražd byl různý, někdy sexuální, jindy loupežný a také se tak zbavoval případných svědků jeho dalších trestných činů. Kdo ví, kolik lidských životů mohl mít Sells s takovou perstrostí motivů, růnorodostí obětí, velkým teritoriem a délkou vražedné aktivity na svědomí. V roce 2014 byl na tomto sériovém vrahovi vykonán trest smrti. 13. Robert Black Narozen : 21. dubna 1947 Zemřel : 12. ledna 2016 První spáchaná vražda : možná již 8. dubna 1969(21 let) , pravděpodobně 70. léta, oficiálně 12. srpna 1981 (34 let) Poslední spáchaná vražda : 26. března 1986 (38 let) (ale podezírán i z vraždy v roce 1990) Dopaden : 14. července 1990 Vražedná aktivita : 5 let (pravděpodobně déle! Možná až 21 let) Unikal : 9 – 21 let Počet obětí : 4 – 17+ Na třinácté místo řadím skotského sexuálního sériového vraha, který útočil na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (oficiální název Velké Británie – pozn. autora). Black byl heterosexuální pedofil, tedy se zaměřoval na oběti ženského pohlaví ve věkovém rozmezí 5 - 15 let. Ty poté znásilňoval, zřejmě i opakovaně, než je usmrtil - pravděpodobně uškrcením - a těla pohodil desítky i stovky kilometrů daleko od míst únosů. Oficiálně byl odsouzen za 4 vraždy (roky 1981, 1982, 1983, 1986), několik znásilnění, sexuálních napadení a pokusů o únos (poslední pokus o únos se odehrál v den jeho dopadení, kdy se díky svědkovi unesenou dívku na poslední chvíli podařilo zachránit). Black tedy oficiálně zabíjel pouze po dobu 5 let. V tomto seznamu nejdéle aktivních sériových vrahů ho však přesto uvádím, neboť panuje silné podezření, a je pravděpodobné, že vraždil před rokem 1980, možná dokonce už v roce 1969! A že s tím neskončil až do svého dopadení. Zkusím popsat: První Blackovo obtěžováním a napadání mladých dívek se datuje až do roku 1963(tehdy dívku dokonce rdousil do doby, než upadla do bezvědomí, poté nad jejím tělem masturboval), v roce 1967 byl pak za opakované skutky obdobného typu odsouzen k převýchově pro mladistvé delikventy v době trvání jednoho roku. V roce 1968 se přestěhoval do Londýna a začal sbírat pornografii s dětskou tématikou, včetně nahrávek zachycujících násilí páchaných na dětech. V roce 1969 se ztratila 13 letá školačka, která jela na kole do Roughtonu v Norfolku. Její kolo se našlo v poli poblíž cesty, ale její tělo nebylo nikdy nalezeno. Toto je první neobjasněný případ, kde podezření padá na Blacka. V průběhu 70. let pak existují ve Velké Británii další 4 neobjasněné případy zmizení malých holčiček, které jsou dávány do souvislosti s tímto sériovým vrahem, a které vykazují podobné znaky jako jeho pozdější činy. Jeden z těchto neobjasněných případů dokonce policie chystala předložit prokuratuře a formálně Blacka obvinit, ale než se tak stalo, v lednu roku 2016 zemřel. Konkrétně jde o případ zmizení třináctileté Genette Tate z 19. srpna 1978. V osmdesátých letech pak existuje případů s obdobnými znaky dalších osm! A to po celé západní Evropě, kde je prokázáno, že Blackovo pohyb v inkriminovanou dobu odpovídá místům zmizení dětí (Black se od roku 1978 živil jako dálkový řidič). Několik neobjasněných vražd či zmizení mladých děvčat vykazující podobné znaky existuje i v roce 1990. Navíc v červenci toho roku byl dopaden, jak už bylo zmíněno, díky neúspěšnému únosu mladé holčičky, kterou ještě téhož dne nalezli policisté svázanou a znásilněnou v jeho dodávce. Naštěstí dříve, než jí stačil usmrtit. To vše hovoří pro přesvědčení, že R Black má na svědomí možná i mnohem více zločinů, než za které byl odsouzen. Co se táká jeho trestu, obdržel pochopitelně ten netěžší a to - doživotní vězení. 12. ledna 2016 pak Black zemřel ve věznici na infarkt. K žádnému ze svých činů se nikdy nepřiznal. I to lehce podporuje domněnku, že může mít na svědomí více obětí, neboť když ani u těch , za které byl odsouzen vinu nepřiznal, těžko by dobrovolně doznával cokoli navíc. Jeho specifikem je mimo to, že útočil na děti právě jeho modus operandi. Ten obnášel náhodné potkání osamocené oběti nacházející se poblíž silnice, rychlý únos za pomocí dodávky, ve které ji zneužil a usmrtil, aby se těl zbavoval i stovky kilometrů daleko od míst únosů. 12. Joseph Naso Narozen : 7. ledna 1934 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 83 let, čeká na výkon trestu smrti První spáchaná vražda : 10. ledna 1977(43 let) – datum nalezení těla oběti Poslední spáchaná vražda : 1994 (60 let) Dopaden : 2010 Vražedná aktivita : 14 let Unikal : 33 let Počet obětí : 6 - 10 Americký sériový vrah odsouzený za zavraždění 6 žen, které znásilnil a následně uškrtil. Svoji první prokázanou vraždu spáchal v roce 1977, poslední pak v roce 1994. Zadržen byl až v roce 2010. Čtyři z vražd byly známé pod přezdívkou „kalifornské abecední vraždy“, protože první písmeno křestního jména a příjmení se vždy shodovalo. Při domovní prohlídce u něj policie nalezla zápisky s krátkým popisem 10 vražd nepojmenovaných žen s uvedením oblastí – za 6 z nich pravomocně odsouzen. Mimo dalších 4 ze „seznamu“ byl rovněž podezíraný ze série 3 vražd mezi lety 1971-1973 známých jako „rochesterské abecední vraždy“. V tomto případě sa ale odebrané vzorky DNA z těl neshodovaly s tou Nasovou. Joseph Naso byl odsouzen k trestu smrti, který zatím nebyl vykonán. Specifikem případu je, že Naso byl fotografem a fotil si mimo jiné i své oběti – často svázané, což pochopitelně vyvracel s tím, že jde pouze o naaranžované fotky modelek. 11. Gary Ridgway Narozen : 18. 2. 1949 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 68 let, odpykává si doživotní trest ve Washingtonské státní věznici Walla Walla První spáchaná vražda : 8. července 1982 (33 let) Poslední spáchaná vražda : leden 1998 (48 let) Dopaden : 30. listopadu 2001 Vražedná aktivita : 15,5 let Unikal : 19 let Počet obětí : 49 – 71+ Na jedenáctém místě se umístil Gary Ridgway. Tzv. „Green River Killer“ neboli „Vrah od Zelené řeky“, který je co do počtu obětí, za něž byl odsouzen, nejvýkonnějším americkým sériovým vrahem a tím pádem i jedním z nejznámějších vůbec. Celkově byl odsouzen k 49 trestům odnětí svobody na doživotí bez možnosti propuštění (jedno doživotí za každou z prokázaných vražd), při jednom z výslechů však uvedl, že počet jeho obětí mohl vystoupat až na 71! Za své oběti si vybíral v drtivé většině prostitutky (né však vždy), se kterými měl pohlavní styk a po svém vyvrcholení je uškrtil či zardousil. Poté se těl obětí zbavil buď to u řeky Green River či v okolních lesích. Většinu ze svých obětí zavraždil v letech 1982 – 1984 (1982 – 16 obětí, 1983 – 24 obětí, 1984 – 2 oběti), poté frekvenci vražd podstatně snížil (1986 – 1 oběť, 1987 – 1 oběť, 1990 – 1 oběť), ale poslední prokázané vraždy se dopustil až v roce 1998 (v uvedeném výčtu chybí 3 vraždy, jelikož oběti se nikdy nepodařilo identifikovat, není tedy ani zřejmé, kdy přesně byly zavražděny). Ridgway byl jedním z podezřelých už od roku 1983. V roce 1984 absolvoval test na detektoru lži. V roce 1987 pak poskytl vzorek DNA. K jeho zatčení ale došlo až 30. listopadu 2001. 10. Rose a Fred Westovi Fred West Narozen : 29. září 1941 Zemřel : 1. ledna 1995 První spáchaná vražda : červenec 1967 (25 let) Poslední spáchaná vražda : 19. června 1987 (45 let) Dopaden : 24. února 1994 Vražedná aktivita : 20 let Unikal : 26,5 let Počet obětí : 10 - 12+ Rosemary West Narozena : 29. listopadu 1953 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 63 let, odpykává si doživotní trest První spáchaná vražda : červen 1971 (17 let) Poslední spáchaná vražda : 19. června 1987 (33 let) Dopadena : duben 1994 Vražedná aktivita : 16 let Unikala : 23 let Počet obětí : 10 - 12+ Prní díl ukončuje a na desátém místě se umístil asi nejznámější britský vražedný pár. Na jejich společném kontě je minimálně devět obětí. Fred West sám usmrtil ještě minimálně jednu osobu (šlo o Westovu milenku v pokročilém stádiu těhotenství – vražda se stala ještě před seznámením s Rosemary), Rosemary West pak bez účasti manžela spáchala pravděpodobně jedinou vraždu, zatímco West byl na 6 měsíců uvězněn (obětí byla nevlastní dcera Charmaine, dcera Westovi předchozí manželky – i West byl jejím nevlastním otcem).Všechny oběti této dvojice byly ženského pohlaví. Patřily mezi ně jak vlastní i nevlastní dcery zvrhlého páru, ex manželka Westa, tak i další mladé ženy, které v několika případech unesli zcela náhodně. Motiv byl u posledně uvedených obětí sexuální a sloužily páru jako sexuální hračky, které opakovaně znásilňovali a krutě mučili. U zbylých obětí byl motiv zřejmě kombinovaný, kdy převládala snaha zamaskovat předchozí zločiny či se zbavit nějakým způsobem „nepohodlného“ člověka. Tomuto páru, respektive především Fredovi Westovi je připisováno i několik dalších neobjasněných vražd. West jich dokonce přiznal 30! Než však stihl být postaven před soud, spáchal ve vazební cele sebevraždu. Rosemary West byla odsouzena za spáchání 10 vražd k uvěznění na doživotí bez možnosti propuštění. Specifikem tohoto páru je (samozřejmě už mimo tu specifickou věc, že šlo o páreček sériových vrahů), že své oběti vraždili přímo ve svém domě a jejich ostatky zakopávali na své zahradě nebo pod prostory domu. Pokračování ZDE . Share Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Komentáře

V létě roku 1997 otřásly Prahou dvě vraždy. Jednou obětí byla barmanka, druhou exporadce ministra vnitra a provozovatel střelnice. Vyšetřování oba případy přivedlo ke společnému jménu - Irena Cihelková. K inteligentní mladé ženě, která později jen o fous vyvázla doživotnímu odnětí svobody. Irena Cihelková: Inteligentní vražedkyně, která připravila o život dva lidi Zveřejněno 18. 6. 2026 - doba četby 6 min. V létě roku 1997 otřásly Prahou dvě vraždy , které se zpočátku jevily jako nesouvisející případy. Jednou z obětí byla mladá barmanka , druhou bývalý poradce ministra vnitra a provozovatel střelnice . Vyšetřování však kriminalisty přivedlo ke společnému jménu : Ireně Cihelkové . Mladé ženě, která se pohybovala ve světě střelnic a zbraní a kterou znalci později popsali jako nadprůměrně inteligentní osobnost s výraznými psychopatickými rysy. Za své činy dostala výjimečný trest 21 let vězení. Soud přitom připustil, že nebýt alespoň teoretické možnosti její nápravy, přicházelo by v úvahu i doživotí. Vražda barmanky 27. července 1997 neznámý pachatel brutálně zavraždil v Billiard Clubu v Praze čtyřiadvacetiletou barmanku Renátu Ř . Pachatel ženu nejen střelil do hlavy , ale smrtelnou povahu měla i hluboká řezná rána na jejím hrdle. Pro loupežný motiv svědčilo to, že z baru zmizela tržba , peníze z automatů, kartony cigaret a lahve s alkoholem. Na stopu podezřelého policii přivedl telefonát , který oběť přijala nedlouho před její smrtí. Doma jí tehdy sháněl jistý „Andy “, který si prý v baru před týdnem zapomněl klíče. „Za chvíli jsem zpět “, sdělila Renáta Ř. svému tehdejšímu příteli, ale domů se již nikdy nevrátila. Když policisté získali toto svědectví, ihned je zaujal jistý Adrian Smrčka (21) , který v baru chvíli pracoval jako vyhazovač a poté jej navštěvoval jako štamgast . Protože se jej nepodařilo zadržet v jeho bydlišti, bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání , načež se přišel na policii sám přihlásit a uváděl, že v baru sice skutečně byl , ale nacházeli se tam i tři další muži a on s vraždou nemá nic společného. Jeho alibi však mělo značné trhliny , a když se kolem něj začala stahovat smyčka, jeho blízká kamarádka Irena Cihelková (23) začala po okolí roznášet zvěsti o tom, že jí odcizil pistoli a s tou vraždu spáchal . Druhá vražda Mezitím, 11. srpna 1997 , bylo v bytě na Praze 1 nalezeno tělo muže v pokročilém stádiu rozkladu. Pitvou bylo zjištěno, že byl zastřelen jednou ranou do spánku . Obětí násilného trestného činu se stal Vladislav N. – bývalý poradce ministra vnitra Jana Rumla a provozovatel střelnice . Když bylo prověřováno jeho okolí, zaujalo kriminalisty jméno Ireny Cihelkové – milovnice zbraní , kterou Vladislav N. znal od jejích devíti let , kdy ji vedl jako biatlonový trenér . Podle některých informací je později spojoval i intimní vztah , což však Cihelková před soudem odmítala. Jisté je, že pro něj rovněž pracovala na střelnici . Jenže mu prý zpronevěřila větší částku peněz , takže ji Vladislav N. propustil a ve hře byla i možná soudní dohra. Zkrátka mezi Cihelkovou a zavražděným panovaly napjaté vztahy . „Já vím, že je to divné, že jsem tak blízko dvou vražd “, krčila rameny Cihelková vstříc podezřením. Vyšetřování Zanedlouho byli Cihelková i Smrčka ze zločinů obviněni . Ač svou vinu oba popírali , navzájem se usvědčovali . Cihelková obviňovala Smrčku z vraždy barmanky, on zas jí z vraždy Vladislava N. „Chtěli jsme jej uspat rohypnolem a vykrást mu byt. Čekal jsem dole, až ho uspí a pak šel dovnitř. Jenže on začal chodit po bytě. Jen tak tak jsem se stačil před ním schovat. Pak jsem z bytu odešel a ona tam zůstala sama… Druhý den se mi k vraždě přiznala “, tvrdil Smrčka. Po vraždě navíc využívali jeho automobil Peugeot 305 a pokusili se zneužít i jeho osobní doklady. Při vraždě barmanky použil Smrčka pistoli patřící Cihelkové. K vraždě Vladislava N. naopak opatřil zbraň on sám. Motiv Podle soudu byla první vražda motivována majetkovým prospěchem , zatímco u druhé sehrály hlavní roli zhoršující se vztahy mezi Cihelkovou a Vladislavem N. Soud dospěl k závěru, že Cihelková chtěla z bytu Vladislava N. získat kompromitující materiály, které by jí pomohly zvrátit její situaci po propuštění ze střelnice a očistit své jméno. Irena Cihelková (Policie ČR) Rozsudek Podle závěrů soudu první vraždu spáchali společně Smrčka a Cihelková. Smrčka barmanku nejprve nejméně dvakrát udeřil tágem do hlavy, následně jí přiložil pistoli ke spánku a vystřelil . Poté Cihelková ležící ženě způsobila smrtelné řezné poranění krku kuchyňským nožem. Za druhou vraždu pak nese odpovědnost sama Cihelková , zatímco Smrčka byl v souvislosti s touto vraždou uznán vinným pouze z odcizení automobilu zavražděného. Městský soud v Praze uznal Irenu Cihelkovou vinnou ze dvou vražd a odsoudil ji k výjimečnému trestu 21 let odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou. Adrian Smrčka byl za vraždu barmanky a související loupež odsouzen ke čtrnácti letům vězení . Oba se proti rozsudku odvolali. V lednu 1999 však Vrchní soud v Praze trest Ireně Cihelkové potvrdil . Smrčkovi byl trest snížen o dva měsíce . Osobnost pachatelky Případ vzbudil pozornost i kvůli osobnosti pachatelky. Soud na základě znaleckých posudků označil Cihelkovou za psychopatickou osobnost s výrazným egocentrismem a agresivními rysy . Resocializace byla podle znalců mimořádně obtížná , nikoli však zcela nemožná. Právě tento závěr sehrál důležitou roli při rozhodování o výši trestu. Předseda senátu při vyhlášení rozsudku uvedl, že pokud by znalci považovali nápravu Cihelkové za zcela nemožnou, soud by musel uvažovat i o uložení doživotního trestu . Po pravomocném odsouzení se její další osud stal veřejnosti prakticky neznámým. Další článek Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno

Přehled nejhorších masových vrahů po roce 2000 napříč celým světem. Díl první - masové vraždy spáchané v období 2000-2001. Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 1 - období 2000 - 2001 (řazeno chronologicky) Na úvod jen několik poznámek k tomu, čeho se níže uvedený článek týká, respektive spíše čeho se netýká, a co v něm tedy nenaleznete, tedy k metodologii. Myslíme, že je nutné krátké vysvětlení toho, co článek mapuje. To protože podobné výčty masových vražd nejsou výjimkou (i když mnohem méně rozsáhlé a troufáme si říct i méně kompletní), ale jsou v nich dle našeho názoru často míchána „jablka a hrušky“ – tedy útoky, které spojuje jen mnohost obětí, bez nějakého zamyšlení a analýzy, proč jsou zmíněny jen některé a jiné nikoli. No, pojďme na to! Jak už v názvu článku uvádíme, zaměřili jsme se na nejhorší masové vraždy po roce 2000. Slovo „nejhorší“ je v tomto smyslu chápáno tak, že budou popisovány útoky s nejzávažnějšími následky – tedy kritérium pro zařazení či nezařazení byl počet obětí. Z porovnání mnoha masových vražd jsme si stanovili jako podmínku pro zařazení – 9 a více usmrcených obětí. Věnovat se totiž událostem, které měly za následek méně obětí, by bylo časově neúnosné – i se splněním této podmínky jsme totiž nalezli přes 100 případů! Jen pro zajímavost, pokud bychom snížili tuto podmínku jen o jedinou oběť, tedy na 8, přibylo by nejméně dalších 40-50 masových vražd. Domníváme se, že v méně exponovaných částech světa byly spáchány určitě ještě nějaké masové vraždy splňující tuto podmínku, tedy 9 a více obětí, ale nepodařilo se nám sehnat dostatek informací o žádné další takové . Co naopak nebudeme popisovat, jsou teroristické útoky. Zaprvé - těch s devíti a více obětmi by bylo od roku 2000 opravdu mnoho a mnoho – ani si nedovolíme odhadovat kolik, ale jistě nejméně stovky. Zadruhé – mezi teroristickým útokem a „klasickou“ masovou vraždou je několik rozdílů. Nebudeme se zde pouštět do podrobného srovnávání a ucelenějších úvah. To by vydalo na samostatný článek. Zkusíme uvést jen letmé porovnání. Tak například hlavním cílem vražd ve jménu teroru je vyvolat strach a pocity nejistoty, jejichž prostřednictvím mají být dosahovány politické, náboženské nebo ideologické cíle. Toto jednání tedy není plně vázáno na konkrétní "potřebu", motiv jednotlivce, ale spíše inspirováno nějakou přijímanou ideologií a sloužící jejím cílům. Rovněž je typický vliv dalších osob, které působí na mysl pachatele. Ti jej často motivují, přesvědčují, pomáhají mu. Teroristické činy jsou také často koordinovány několika lidmi či je hlavnímu vykonavateli teroristického útoku poskytován určitý servis, prostředky, pomoc atd. Naproti tomu „klasická“ masová vražda je často motivována především zlobou, mstou, touhou „po slávě“, atd., případně kombinací těchto faktorů, tedy individuálními motivy. „Klasická“ masová vražda nebývá zpravidla páchána s pomocí dalších zúčastněných či nápomocných osob. Zahrnut tedy nebyl např. čin Nidala Malika, příslušníka americké armády, který v listopadu 2009 zavraždil 13 lidí a dalších 30 zranil na vojenské základně Fort Hood v Texasu, neboť udržoval kontakt s teroristy a dostával rady, ohledně příprav k útoku. Ze stejného důvodu nebyl zahrnut ani další útok ve jménu Islámského státu – čin Mohameda Lahouaieje Bouhlela, který autem usmrtil v Nice v roce 2016 86 osob a dalších 400 zranil. Ani nebyla zahrnuta střelba v San Bernardinu z prosince roku 2015, která měla za následek 14 mrtvých + asi 20 zraněných, i když zde už je situace složitější. Pachateli byl totiž manželský pár, který zabíjel taktéž ve jménu tzv. Islámského státu. Není sice důkazů, že by manželé byli v přímém spojení s teroristy a čin byl nějakou teroristickou organizací koordinovaný, ale určité kontakty s islámskými radikály (i těmi, které měla v hledáčku FBI) a zřejmě i radikálními uskupeními měli. Pár (a především muž - Syed Rizwan Farook) se radikalizoval postupem času a to údajně hlavně přes internet. Čin byl plánován. Většina médií, které tvoří různé souhrny masových vražd, většinou výše uvedené útoky do seznamů zařazuje. Asi zejména proto, že činy se odehrály v západním světě, navíc v nedávné době. Nicméně problém spočívá v tom, že k podobným útokům (navíc s mnohem vyšším počtem obětí) dochází i v nezápadních částech světa pravidelně, a podle názoru autora mají tyto a jim podobné činy více společného právě s terorismem než se zde popisovanými „klasickými“ masovými vraždami. Naopak jsme pro srovnání a ukázku toho, jak tenká linie mezi takovým rozlišováním je, zahrnuli činy A. Breivika a O. Mateena. Ty sice jistě byly spáchány s nějakým politickým, ideologickým či náboženským přesvědčením, ale minimálně A. Breivik neměl v úmyslu vyvolat strach, prostřednictvím něhož by dosáhnul svých cílů, ale svým činem chtěl získat pro své myšlenky prostor. Chtěl své názory "zakřičet do světa". U O. Mateena je to ještě složitější a zařazen byl hlavně proto, že ač sám deklaroval, že útočí ve jménu IS, tak podle dostupných informací jednal sám a neměl na tuto zločinnou organizaci přímé vazby a čin s nikým nekoordinoval, ani mu nebyla poskytnuta žádná pomoc a součinnost, a to ani při plánování a přípravě. Nicméně jeho zařazení bylo opravdu na hraně. Ještě poslední věc. Jednotlivé „exempláře“ jsme hodlali zpracovat stručně, takže u každého byla snaha zodpovědět toto schéma otázek: Co? Kdy? Kde? Jak? A proč? S tím, že u každého činu jsme se pokusili rozlišit pravděpodobé příčiny, motivy a spouštěče onoho kriminálního činu. Nebylo to vůbec snadné. Přesné určení toho, co lze označit u konkrétní masové vraždy za příčinu, co za motiv, a co za spouštěč, je totiž nejen složité, ale někdy přímo nemožné, a to už jen z toho titulu, že řada masových vrahů volí po činu sebevraždu. Tedy ti, kteří by jako jediní mohli trochu osvětlit své jednání, často nepřežijí a i pokud ano, mohou z nejrůznějších pohnutek ony pravé příčiny a motivy zkreslovat, případně ani sami sobě v tomto směru nerozumí. Navíc téměř vždy existuje více faktorů, které se podílí na následném smrtícím jednání. Naší snahou tedy bylo podle dostupných zdrojů popsat nejpravděpodobnější možné příčiny, motivy a všechny možné další faktory, které se mohly na fatálním konání podepsat. Jde tedy o určitý odhad autora. Jak se mu to podařilo, nechť posoudí a zváží čtenář. Tím se dostáváme k závěru, kde cítíme za potřebu dodat, že naše zkoumání nás přivedlo k úvaze, že právě asi to jediné společné pro úplně každou masovou vraždu je to, že ihned po činu vyvstane otázka „Proč?!?“ A tato otázka často zůstane viset ve vzduchu nezodpovězena navěky…Jistou odpověď však možno zkrátka hledat v sobeckosti a bezohlednosti pachatele. Totiž každá masová vražda, ať už spáchané z pohnutek touhy po „slávě“, pomstě, odplatě nebo nějakého hlasitého „výkřiku“ do světa či jiného motivu, je především činem odporně sobeckým. 1. Liu ZHANJIN – Čína – 29. 3. 2000 - oběti: 36 + 30 (1965 – 29. 3. 2000) Prvním masovým vrahem ve sledovaném období, tedy po roce 2000, je občan Čínské lidové republiky jménem Liu Zhanjin. Ten ve středu 29. března zaútočil v provincii Shanxi podomácku vyrobenou bombou na svatbě, která se konala ve vesnici, kde sám bydlel. Zhajin přivezl na místo, kde slavilo kolem 100 lidí, vozík s padesátikilogramovou bombou umístěnou v pytlích na rýži. Když byl s bombou naplněnou hřebíky, šrouby a kovovými střepy uprostřed místnosti, odpálil ji. Tím zabil sebe a 36 svatebčanů, navíc dalších 30 hostů zranil. Tento čtyřiatřicetiletý muž zanechal dopis na rozloučenou, kde vysvětloval své motivy, a také se současně doznal i k rok (někde měsíc) staré vraždě své manželky a 3letého syna. Manželku, která ho hodlala opustit, měl údajně zavraždit při žárlivé scéně, kdy chtěla jít ven za přáteli. Poté, jako svědka, zavraždil i malého syna, a jejich těla zakopal. Ve svém dopise na rozloučenou, který obsahuje 50 000 slov, prozradil nejen místo, kde oběti zakopal, ale i proč se dopustil následné masové vraždy. Zmiňuje například to, že ho dokázal rozzuřit i pouhý pohled na radující se lidi. Zhajin je ve zdrojích popisován jako muž, který měl ve své historii jak psychické problémy, tak se dopouštěl i domácího násilí. Příčinami masové vraždy tedy mohly být jak duševní nemoci či poruchy, tak i frustrace pramenící z životní situace pachatele. Motivem činu byla msta proti „šťastným lidem“. Zaútočit bombou nebyl pro tohoto masového vraha problém, neboť se živil jako střelmistr v uhelném dole. 2. Robert Paul Long – Austrálie – 23. 6. 2000 - oběti: 15 + 0 (nar. 1962) Australský občan jménem Robert Paul Long, toho času osmatřicetiletý, zapálil dne 23. června 2000 kolem 1 hodiny ranní přízemí dřevěného hostelu pro turisty v australském městě Childers ve státě Queenstland. Ve vyšších patrech budovy, která měla stoletou historii, v tu dobu spalo několik desítek turistů. Ti si povětšinou vydělávali jako sběrači ovoce v místní oblasti. Požár nakonec nepřežilo 15 z ubytovaných (9 žen, 6 mužů – většinou cizinců). Dalších 69 lidí se hasičům naštěstí podařilo pomocí žebříku zachránit. Pachatele - bezdomovce, který si rovněž příležitostně přivydělával jako sběrač ovoce a bydlel 3 měsíce ve zmíněné budově, vedla k činu nenávist k turistům, kterou často proklamoval. Dokonce již několik týdnů před hrůzným činem vyhrožoval zapálením hostelu. Policie jej dopadla 5 dní po žhářském útoku v pustině asi 20km od místa činu. Pachatel kladl při zatýkání odpor. Nejprve zapíchnul policejního psa a pak bodnul jednoho ze zasahujících policistů. Nakonec byl postřelen a zadržen. U soudu svoji vinu popřel, nicméně i tak byl v roce 2002 za výše popsané skutky odsouzen k doživotnímu odnětí svobody – kvůli zrychlení řízení byl odsouzen pouze za 2 vraždy a žhářství (kvůli maximálnímu trestu již obvinění v dalších případech nebylo projednáváno). Co se týče osoby R. P. Longa, tak byl popisován jako podivín, který rád vyhledával pozornost okolí. Tak například jen několik dní před útokem tvrdil skupince lidí, že trpí rakovinou a zbývají mu jen 2 měsíce života. Podle obyvatel hostelu se dále tento muž choval občas velice excentricky a někdy i agresivně. To když dával najevo svoji nenávist k mladým turistům. V jeho osobní historii existují rovněž záznamy o potížích s duševním zdravím a možná i léčení pro některou z duševních poruch. Rovněž byl od roku 1994 do roku 1997 uvězněn pro únos vlastního dítěte z domu jeho bývalé milenky. Zajímavé rovněž je, že již soudce v tomto procesu z roku 1994 upozornil úřady, aby si na Longa dávali v příštích nejméně 20 letech velký pozor. 3. Jia Yingmin – Čína – 6. 10. 2000 - oběti: 12 + 0 (1960 – 6. 10. 2000) V tomto případě jde o vražedný záchvat v rámci rodinného kruhu. Všechny oběti zde totiž tvořili blízcí či vzdálenější příbuzní pachatele. Tím byl čtyřicetiletý čínský občan jménem Jia Yingmin, který osudné noci usmrtil sekerou ve dvou obcích v provincii Shaanxi celkem 12 členů své rodiny. Mezi obětmi byla pachatelova manželka, dva synové, tchyně, tchán, teta, bratr, bratrova žena a jejich děti. Yingmin zanechal dopis na rozloučenou a také plánovaný seznam jeho obětí, který zahrnoval rovněž jeho vlastního otce. Ten se útoku vyhnul díky tomu, že oné noci nebyl doma. Podrobnější obsah dopisu na rozloučenou není znám. Tento záchvatový vrah byl svědky popisován jako introvert, který se stranil společnosti. Příznačné na něm bylo to, že si údajně pamatoval jakoukoli drobnost či situaci, která se mu zdála vůči jeho osobě byť sebeméně nespravedlivá. Časté byly hádky s rodiči a okolím. V roce 1992 napadl v hádce jak svého tchána, tak později i svého bratra – oběma způsobil zranění, za což si odseděl šest let ve vězení. Po návratu do rodné vesnice prý měl finanční problémy a většina přátel i rodina se od něho odvrátila. Rovněž je uváděno, že jeho manželka trpěla leukémií. Tedy hlavní příčinou mohla být (samozřejmě mimo osobnostní struktury pachatele) zoufalá situace v jeho životě, kterou zřejmě právě kvůli své osobnosti přičítal na vrub hlavně okolí, které mu v jeho očích mnohokrát ukřivdilo. Motivem pravděpodobně byla msta těmto osobám. 4. Lozano Velásquez – Kolumbie – 24. 6. 2000 - oběti: 11 + 7 (nar. 1974) Ve čtvrtém uvedeném případě jde o impulzivní masovou vraždu. Ta se odehrála v kolumbijském hlavním městě Bogota, v jednom z místních tanečních klubů, v červnu roku 2000. Osudné noci zde byl údajně šestadvacetiletý muž odmítnutý jednou z přítomných žen. Poté co měl slovní konflikt s jejími přáteli, pronesl několik výhružek a z baru odešel. O chvíli později se však do baru se svými dvěma přáteli vrátil, to však již byl ozbrojen samopalem Uzi. Následně spustil kolem sebe střelbu, která měla za následek 11 usmrcených osob a dalších 7 zraněných. Jedním ze zastřelených byl dokonce i společník pachatele, toho však strůjce masakru zasáhl omylem. Po střelbě pachatel z místa činu uprchl. Dopaden byl až v říjnu 2000 na území Španělska, kde byl zadržen v souvislosti s ozbrojenou loupeží. Poté byl vydán zpět do Kolumbie, kde byl odsouzen k 40 letům odnětí svobody. Co se týká příčin masové vraždy, tak patrně šlo o kombinaci nezvládnutého pocitu ponížení plynoucího z odmítnutí od ženy, vztek z následné hádky s jejími přáteli, i to, že pachatel byl v době činu pod vlivem omamných látek včetně alkoholu. Ač jednou z prvních vyšetřovacích verzí bylo to, že jde o vyřizování účtů v rámci boje drogových mafií, tato verze byla následným vyšetřováním vyloučena. Tedy opravdu šlo o impulzivní trestný čin vyvolaný situačním konfliktem, kde roli katalyzátoru sehrál alkohol a fakt, že pachatel byl asociální osobou s kriminálním způsobem obživy. 5. Li Chuicai – Čína – 8. 3. 2001 - oběti: 42 + 27 (1968 – 8. 3. 2001) Ve čtvrtek 8. března 2001 došlo na základní škole v obci Fanglin v čínské provincii Jiangxi k mohutné explozi, která si vyžádala 42 lidských obětí na životech, plus dalších 27 jich bylo zraněno. Jelikož k výbuchu došlo v dopoledních hodinách a navíc v budově školy, většinu ze zraněných a zabitých (38 ze 42) osob tvořily děti. Policejní složky poté přišly s verzí, že exploze byla způsobena úmyslně. Za vše údajně mohl třiatřicetiletý muž, místní obyvatel, jménem Li Chuicai. Ten měl podle oficiální verze přinést do školy dva balíky s petardami, které pak v jedné ze tříd sám odpálil, čímž způsobil zřícení 4 místností z dvouposchoďové budovy. Důkazem podle policie mělo být například to, že muž byl v osudný den viděn, jak nese dvě plastové krabice a kráčí směrem ke škole. Policie rovněž uvedla, že jsou svědci z řad učitelů i žáků, kteří měli vidět muže v budově. Jako další důkaz měl posloužit výsledek pitvy, která ukázala, že muž byl ve středu exploze. Posledním důkazem pak mělo být to, že podle rozboru střelného prachu na místě činu se tento shodoval se střelným prachem, který byl nalezen u Chuicaia v bytě, a že tento muž již od 18 let vyráběl zábavnou pyrotechniku. Oficiální verze rovněž uvádí, že muž byl duševně nemocný, a že se s ním rok před explozí rozvedla manželka. Svým činem se chtěl prý společnosti pomstít. Policejní orgány také zmiňují nález dopisu na rozloučenou, který je údajně poněkud zmatený, nicméně v něm zaznívají věty typu „…obětuji se…všechno vyhodím do povětří, vše spálím…alespoň, abych zabil nějaký počet z nich…toto je konec…“. Místní obyvatelé podle policie muži přezdívali „Psycho“. No, v rámci objektivity je však nutné uvést to, že výše popsané závěry jsou v ostrém rozporu s tím, co podle jiných zdrojů tvrdili obyvatelé vesnice. Li Chuicaia byl podle nich lehce mentálně zaostalý a ve škole byl zaměstnán právě jako technik ve výrobě rachejtlí. Mezi jeho náplň práce patřilo například nosit do školy střelný prach. Místní rovněž uváděli, že poté, co ho opustila manželka, neshledávali v jeho chování žádné známky agrese či deprese. Ve vesnici Fanglin se po fatální explozi konaly protesty, na kterých místní prohlašovali, že děti ve škole byly nuceny vyrábět petardy a ohňostroje kvůli financování školy či místních politiků. Výbuch tedy podle protestujících měl být způsoben nehodou zapříčiněnou nebezpečnou manipulací či skladováním hořlavin a třaskavin v budově. Protestující se dožadovali potrestání skutečných viníků exploze. Podle místních byla verze o masovém vrahovi jen vládní snahou zakrýt skutečnou příčinu této tragédie. Čínská vláda poté přistoupila k cenzuře internetu a smazala obsah některých chatů, a také některé zprávy informující o výše popsané nešťastné události, kde byla zmiňována svědectví dětí o tom, že se ve škole skutečně občas musely věnovat výrobě petard. Tato praxe měla být v oblasti, která je proslulá právě výrobou zábavné pyrotechniky, poměrně běžná, neboť školy potřebovaly tímto způsobem doplnit svůj rozpočet. Policie, ve snaze rozptýlit protesty a domněnky popírající verzi o masovém vrahovi, posléze uvolnila důkazy popsané v prvním odstavci. Jelikož nelze ověřit a přiklonit se definitivně ani k jedné verzi tragického incidentu (ač autorovi připadá po pročtení různých zdrojů pravděpodobnější verze o tragické nehodě), případ zde uvádíme. Jak čtenáři dále uvidí, toto nebude v seznamu jediný případ, kdy existují domněnky, že oficiální verze o „masové vraždě spáchané vyšinutým jedincem“ má být snahou o zamaskování jiné příčiny úmrtí osob – ve všech případech se jedná o události právě z Číny. 6. Jin Ruchao – Čína – 16. 3. 2001 - oběti: 108 + 38 (1960 – 2001) 16. března 2001 došlo v čínském městě jménem Shijiazhuang (provincie Hebei) ke čtyřem explozím v budovách dělnických ubytoven při továrně na zpracování bavlny. Výbuchy se odehrály během jedné hodiny a celkem při nich přišlo o život 108 osob a dalších 38 jich bylo zraněno. Zasaženy byly celkem 4 velké obytné budovy, z nichž jedna byla téměř srovnána se zemí, další tři byly poškozeny. Pozdějším vyšetřováním bylo prokázáno, že k detonacím bylo použito přes 100 kg podomácku vyrobených výbušnin na bázi dusičnanu amonného. Policejní orgány později zveřejnily, že hlavním podezřelým je nezaměstnaný, jedenačtyřicetiletý muž jménem Jin Ruchao. Šlo o bývalého dělníka továrny na zpracování bavlny, který z ní byl propuštěn už v roce 1983. Muž si však udržel pokoj v jedné z postižených budov. Od roku 1988 pak tento muž strávil 10 let ve vězení za znásilnění. Po muži bylo vyhlášeno pátrání a vypsána odměna za jeho dopadení. Podezřelý byl nakonec zadržen 23. března asi 2000 km od místa, kde k tragické události došlo. Policejní mluvčí později sdělil, že pachatel se k činu přiznal a jeho motivem byla msta několika osobám, které v budovách rovněž bydlely, a ke kterým cítil zášť. V souvislosti s explozemi byly zadrženy ještě další 3 osoby, které měly pachateli prodat látky k výrobě bomb a detonátory. Konkrétně se měl Jin Ruchao chtít pomstít své bývalé ženě, která v jedné z budov bydlela se svým nynějším manželem. Dále měla pomsta směřovat proti bývalé tchyni, jednomu ze sousedů a jeho rodině, se kterými měl mít finanční spory, nevlastní matce a sestře, se kterou měl mít rovněž finanční spory. Policie neuvedla, zda tyto osoby byly mezi oběťmi útoku. Dále bylo zjištěno, že Ruchao 10 dní před výbuchy zavraždil nožem svoji současnou přítelkyni. Za tyto činy si Jin Ruchao vyslechl ortel – trest smrti. U dalších dvou obviněných osob byl vynesen tentýž verdikt, poslední obviněný vyfasoval doživotí. Zde bych mohl skončit, ale opět musím v rámci objektivity (stejně jako v předchozím případě) uvést, že tato verze případu je ve zdrojích velice často zpochybňována. Tak zaprvé, policie se prý sama původně vyjádřila, že je sporné, zda Ruchao měl dostatečné znalosti k sestrojení tak spolehlivých a účinných bomb. Jeho sestra prý však potvrdila, že muž se zajímal o domácí výrobu dynamitu už od roku 1988 (téhož roku uvězněn na 10 let) a měl studovat knihy o výbušninách. Dále bylo pro podporu oficiální verze zveřejněno, že Ruchao členům rodiny několikrát vyhrožoval „vyhozením do povětří“. Naopak proti oficiální verzi se postavila řada místních lidí a také Informační centrum pro ochranu lidských práv v Honkongu, které se domnívalo, že Ruchao je pouze obětním beránkem k uklidnění mezinárodní pozornosti, které výbuchy vyvolaly, a že zadrženo bylo tajně i jiných 8 osob. V tomto smyslu stojí za to zmínit například to, že soudní řízení bylo velmi krátké a na čínské poměry velice exponované. Proces byl například přenášen televizí a odsuzující rozsudek padl již měsíc po explozích. Navíc v případě Jina Ruchaa šlo o téměř hluchého muže, který se dorozumíval pouze pomocí tužky a papíru, tedy panuje nedůvěra, zda mohl sám zosnovat a koordinovat tak rozsáhlou akci. Už jen odpálení jednotlivých náloží je sporné. Budovy se totiž nacházely 15 a více minut od sebe, přitom vybuchly v rozmezí necelé hodiny. Oficiální verze zní tak, že se pachatel mezi místy přepravoval pomocí taxíků. Další pochybnosti vyjádřili místní obyvatelé i zúčastnění zdravotníci nad skutečným počtem obětí. Jejich počet se zdál být velmi podhodnocený. A rovněž je zajímavé, že v dané oblasti bylo mezi lety 1998 – 2000 propuštěno přes milion dělníků pracujících v textilním průmyslu. Na podzim roku 2000 bylo město postiženo několika menšími explozemi, které měli na svědomí právě nespokojení, propuštění dělníci. Tedy panuje podezření, že i tyto exploze měly spíše teroristický - organizovaný charakter. Další často vyslovovanou domněnkou bylo, že může jít o čin místních kriminálních struktur, které takto bojovaly s místní zkorumpovanou vládou. 7. Jamin Mukobero – Keňa – 29. 4. 2001 - oběti: 9 + 6 (nar. 1955) Tento šestačtyřicetiletý zedník z Keni předposlední dubnovou noc roku 2001 usmrtil ve svém domě prostřednictvím mačety nejprve svoji těhotnou manželku, aby pak v útoku pokračoval proti svým spícím dětem. Následně lákal do domu další členy rodiny pod záminkou, aby mu pomohli odvézt manželku do nemocnice, když však příbuzní do domu vstoupili, vrhnul se i na ně. Celkem jeho vraždění, které se odehrálo ve vesnici Bulira nacházejícím se v „okresu“ Kakamega v západní Keni, nepřežilo 9 osob (těhotná manželka, 4 z jeho 8 dětí a 4 další příbuzní včetně bratra) a navíc bylo 6 dalších lidí zraněno. Sousedé údajně slyšeli křik a pláč obětí, nicméně nezareagovali včas, protože mysleli, že jde o „běžnou“ rodinnou hádku. Pachatel měl totiž pověst násilníka, který v opilosti často členy rodiny napadal a bil. I když podle jiných svědectví mělo jít naopak o milého a pracovitého člověka. Jisté je, že po skončení svého běsnění Jamin Mukobero (někde Muchika) ve snaze spáchat sebevraždu požil jed na krysy. Když na místo dorazili policisté, našli pachatele živého a ten byl přepraven do nemocnice, kde se z otravy zotavil. Později na nemocničním lůžku vyjádřil nad svým činem lítost a poprosil Boha o odpuštění. Následně stanul před soudem a byl odsouzen k doživotnímu vězení. Ve zdrojích není žádná zmínka o možném motivu činu. Objevují se jen domněnky, že Mukobero utrpěl na stavbě zranění páteře a tedy měl v poslední době problémy se zaopatřením početné rodiny, což mohl těžce nést. Vliv mohla mít i jeho údajná násilnická povaha. Nicméně tento případ lze jistě zařadit mezi ty, kde nelze uspokojivě zodpovědět klíčovou otázku - „Proč“? 8. Zhu Hanbiao – Čína – 14. 5. 2001 - oběti: 11 + 10 (1967 - 14. 5. 2001) Čtyřiatřicetiletý muž jménem Zhu Hanbiao najel v pondělí 14. května 2001 bagrem do davu lidí na trhu v čínském městě Shenzhen v provincii Guangdong. Tímto činem zavraždil 11 lidí a dalších 10 jich zranil. Na konci svého běsnění využil všudypřítomného zmatku, seskočil z vozu a dal se, pronásledovaný policisty, na útěk. Když jej policisté dopadli, začal je ohrožovat nožem. Poté, co se odmítl ozbrojeným složkám vzdát, byl zastřelen. Zdroje uvádějí, že muž žádal toho dne o půjčku ve firmě, kde pracoval. Když mu jí nadřízený odmítl poskytnout, zaútočil na něj a zbil ho, načež ukradnul bagr s radlicí a zaútočil na přeplněný trh. Zdá se tedy, že útok vyvolala frustrace a vztek z neposkytnutí půjčky. Více informací o osobě pachatele a o možném pozadí útoku bohužel nebylo zjištěno. Lze tedy jen spekulovat, zda šlo o čistě impulzivní čin, kde hlubší motiv chyběl, či zda měl pachatel v úmyslu pomstít se společnosti za své finanční problémy, případně se na útoku jako hlavní činitel podílel nějaký vnitřní faktor v osobnosti pachatele. 9. Dipendra Bir Bikram Shah – Nepál – 1. 6. 2001 - oběti: 9 + 4 (27. 6. 1971 - 4. 6. 2001) K masové vraždě s velice netradičním pachatelem došlo v Nepálu 1. června 2001 v jedné z budov na pozemku královského paláce. Masovým vrahem se toho dne stal korunní princ Dipendra Bir Bikram Shah. Ten osudného dne během slavnostní večeře, které se účastnila téměř celá královská rodina, údajně hojně holdoval alkoholu, kouřil hašiš a nevhodně se choval k hostům, až jej jeho otec (král Birendra) musel vykázat do svého pokoje, kam ho doprovodili dva mladší bratři. Korunní princ Dipendra se do místnosti, kde se hodovalo, vrátil asi o hodinu později, to už však v ruce třímal brokovnici SPAS-12. Ihned po příchodu jediným výstřelem zasáhl svého otce. Členové rodiny se mu vydali hned pomáhat, načež Dipendra opustil místnost a došel si pro další zbraň – tentokrát šlo o útočnou pušku M 16. S tou se vrátil ke svému otci a hodlal ho opět zasáhnout. Když se mu strýc pokusil v jeho úmyslu zabránit, zastřelil jej. To rozpoutalo masakr, který nakonec skončil zavražděním 9 členů královské rodiny (včetně otce a matky pachatele, tedy krále a královny, jeho bratra, sestry, strýce, 2 tet a dalších 2 členů rodiny) a postřelením dalších 4 osob. Na konci svého běsnění, během kterého prý nevyřkl jediné slovo, opustil Dipendra budovu a v zahradě se pokusil spáchat sebevraždu. Zraněním, které si tímto pokusem přivodil, pak o 3 dny později v nemocnici podlehl. Přesný motiv činu není dodnes známý a kolují o něm pouze různé zvěsti. Asi nejvíce se uvažuje o tom, že možným motivem mohlo být vyřešení nespokojenosti a konfliktů, které vyvolal jeho plánovaný sňatek, proti kterému Dipendra bojoval (respektive preferoval jinou ženu). Příčiny tedy asi možno spatřovat v konfliktech v rámci královské rodiny, ale jistě i v působení alkoholu, pod jehož vlivem Dipendra onoho večera byl. Spouštěčem činu mohlo být, krom intoxikace omamnými látkami, i zmíněné vykázání korunního prince ze společné hostiny. 10. Ma Hongqing – Čína – 16. 7. 2001 - oběti: 47 + 100 (1950 - 25. 9. 2001) V pondělí 16. července 2001 došlo k explozi v nelegálním skladu výbušnin v čínské jeskynní vesnici Mafang v provincii Shaanxi. Výbuch zabil nejméně 47 obyvatel vesnice (jinde 69) a kolem 100 dalších bylo zraněno. Zprvu byl ze způsobení výbuchu podezírán majitel skladu, kde k výbuchu došlo, ale vyšetřování incidentu ukazovalo jiným směrem. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že výbuch byl způsoben úmyslně a to jedenapadesátiletým mužem jménem Ma Hongqing. Tento nezaměstnaný muž a konkurenční ilegální výrobce výbušnin měl údajně velké finanční potíže a dlouhodobé spory se sousedy. Dlužil například i konkurenčnímu výrobci výbušnin a zároveň majiteli skladu, který vyhodil do povětří. Vůči obyvatelům vesničky Mafang údajně cítil rivalitu, závist a nenávist. Ma Hongqing se inkriminovaného dne vydal vykrást zmíněný sklad, v tom však selhal. A tak nakonec „alespoň“ umístil do výbušnin rozbušku a tím způsobil katastrofický výbuch, který takřka celou jeskynní vesnici zničil. Nakonec byl brzy dopaden a soudem shledán vinným, za což mu byl udělen trest smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán již dva měsíce po smrtící explozi. Motivem činu je v tomto případě pomsta nenáviděným osobám. Jednou z příčin mohly být dluhy a dlouhodobé spory. Spouštěčem se v tomto případě mohl stát vztek z neúspěšné loupeže výbušnin. 11. Friedrich Heinz Leibacher – Švýcarsko - 27. 9. 2001 - oběti: 14 + 18 (21. 7. 1944 - 27. 9. 2001) Dříve několikrát soudně trestaný muž se dne 27. 9. 2001 převlékl za policistu a vyzbrojen útočnou puškou SG 550, brokovnicí Remington 870, dvěma pistolemi (S&W Model 19 a SIG Sauer P230) a malou bombou se mu podařilo vniknout do parlamentu švýcarského kantonu Zug. V něm tento sedmapadesátiletý muž vypálil více než 90 ran, jimiž zavraždil 14 osob a dalších 18 lidí zranil. Nakonec zde odpálil malou podomácku vyrobenou bombu a pomocí pistole spáchal sebevraždu. Podle přeživších svědků vrah dokonce kontroloval postřelené, a pokud se hýbali, střílel do nich opětovně. Několika postřeleným se podařilo přežít díky tomu, že hráli mrtvé. Tento nejhorší švýcarský masový vrah psal často písemné stížnosti tamním úřadům, přímo je stížnostmi bombardoval, a cítil se jimi šikanovaný. S postupem času začal věřit, že je terčem vládní konspirace. Zanechal dopis na rozloučenou, ve kterém svůj útok označil za „den hněvu vůči mafii kantonu Zug“. Tedy motivem činu byla nepochybně msta místním politikům, proti kterým muž dlouhodobě bojoval a soudil se s nimi. Čin byl podle policie pečlivě naplánovaný – muž si např. vybral ten den v měsíci, kdy bylo v místním parlamentu nejvíce osob. Bývalý prodejce v důchodu měl údajně problémy s úřady od roku 1998, když po hádce s řidičem autobusu na něj vytáhl revolver. Od této chvíle byl muž v hledáčku úřadů a policie, která jej obvinila. Muž však reagoval několika žalobami proti úřadům i onomu řidiči a roztočilo se kolo námitek, odvolání a soudů. Vše nakonec skončilo u vrchního švýcarského soudu, který požadavky muže v září 2001 odmítnul. Co se týká trestní minulosti muže, tak v roce 1970 byl trestán 18 měsíci za obtěžování nezletilých, krádež, falšování dokumentů a různé dopravní přestupky. Poté se léčil z alkoholismu a byla u něj údajně shledána paranoidní porucha osobnosti. Muž od té doby nepracoval a byl mu přiznán invalidní důchod. Minimálně krátké zbraně, tedy pistole, použité k útoku, byly drženy legálně. Sousedé muže popsali jako tichého a rezervovaného. Za zmínku možná stojí i několik nevydařených manželství s cizinkami, když policie uvažovala i nad tím, že se na vražedném masakru mohl podílet i rozpad posledního z nich. Tedy motiv je zde jasný a byl již uveden. Ohledně příčin masové vraždy lze v tomto případě uvést, že jich zřejmě bylo více. Od kverulantských rysů v osobnosti pachatele a jeho psychických problémů, přes neúspěšné soudní spory právě s nenáviděnými politiky, až po rozpad posledního manželství. Konkrétní spouštěč v tomto případě nelze určit. Share Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "...a vztáhl pak ruku na život bližního", která popisuje 10 tuzemských kriminálních případů z let 1926-1996. Autor: Roman Cílek ..a vztáhl pak ruku na život bližního - Roman Cílek Koupit e-knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: ...a vztáhl pak ruku na život bližního Autor: Roman Cílek Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2015, 360 stran V dnešní recenzi se budu věnovat jendomu z těch mladších knižních titulů. Půjde o knihu z roku 2015 s názvem „ … a vztáhl pak ruku na život bližního “, kterou napsal jeden z nejzkušenějších českých autorů krimi literatury faktu – Roman Cílek . Ten se zločinu věnuje již pět desítek let a asi rovnou prozraďme, že svoji zkušenost v recenzovaném díle určitě potvrdil. Jak název knihy napovídá, titul se věnuje případům z historie české kriminalistiky, které spojuje to, že v každém přijde někdo o život. Knina má deset kapitol. Co kapitola, to jedne případ. Nejmladší se odehrál v roce 1996, nejstarší o 70 let dříve. Jde jak o případy velice známé, např. „Sečské vraždy “, „případ Jack Unterweger “, mnohonásobná "vražda na statku Doyscherhof “, tak i ty méně známé, např. usmrcení podnikatel vrahem z bývalého Sovětského svazu v roce 1996 , „případ Václav Beran “ či vražda manžela rukou zamilované ženy a jejího milence z roku 1957 . Tento formát, kdy jsou mezi ty mnohokrát popsané případy zařazeny i ty méně neznámé, je myslím super. Na své si přijdou, a dozví se něco nového, nejen ti, který ještě podobný typ literatury nečetli, ale i milovníci historie naší kriminalistiky. K hodnocení... Mimo kombinaci známých a neokoukaných případů musím pozitivně ohodnotit i rozsah, ve kterém jsou zpracovány. Rozhodně nejde o nějaké povrchní shrnutí, ale o dostatečně obsáhlý popis, který však svojí podrobností nenudí. Knihu obohacují trefné a pozorné postřehy autora, ať už k jednotlivým případům, či ke zločinu obecně, které za svojí dlouhou kariéru krimi reportéra a spisovatele nasbíral. Tedy další plus. Co je však podle mě nejlepší, tak to je čtivost. Případy jsou mistrně a hlavně velice napínavě odvyprávěny, kdy děj jakoby se čtenáři promítal přímo před očima. A to aniž by hned po prví stránce věděl, kdo je pachatelem a jak vše dopadne. Není ani moc na škodu, pokud už čtenář o některých případech dříve četl. Zpracování případů Romanem Cílkem je totiž ve srovnání s ostatními zpracováními hodně nadprůměrné. Domnívám se, že tuhle knížku po dvou kapitolách neodložíte, ale spíše celou rychle zhltnete. Uvnitř dokonce nechybí ani zajímavá foto příloha, takže opravdu těžko něco vytknout. Snad jen, kdyby poměr málo známých krimi případů byl v knize ještě větší, nebo obsahovala jeden či dva takové navíc, bylo by to bezvadný. Každopádně, dnes to nemůže dopadnout hůře než za : 1- . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Komentáře

Recenze knihy "Psychologie masových vrahů", která se věnuje jak teorii, tak konkrétním případů masových vrahů. Autor: Andrej Drbohlav. Psychologie masových vrahů - Andrej Drbohlav Další knihy Název: Psychologie masových vrahů Autor: Andrej Drbohlav Nakladatelství: Grada Rok vydání: 2015, 310 stran RECENZE zatím nenapsána. Masový vrah jinak myslí, jinak žije, jinak páchá zlo, má jiné motivy, ale zejména se zcela jinak vyvíjí již od dětství. Je v mnoha případech produktem doby, v jistém smyslu slova nemocné společnosti a setkáváme se s ním po celém světě čím dál častěji. Lidstvo toho zažilo již mnoho a jsou činy, o nichž je potřeba mluvit, aby si lidé na konkrétních případech zla uvědomili, že k němu nesmí být liknaví, nesmí jej přehlížet, protože zlo je vysoce infekční. Tato kniha je o malých vzdorovitých, pokřivených a případně rozmanitě zneužívaných dětech, které skrze paranoidní a nenávistný vztah k lidem vyrostly ve skutečná monstra. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze vynikající knihy s názvem "Hon na vlkodlaka". Autor: V. P. Borovička, rok vydání 1995, 2000 stran Hon na vlkodlaka - V. P. Borovička Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název : Hon na vlkodlaka Autor : Václav Pavel Borovička Nakladatelství : DIALOG Rok vydání : 1995, 200 stran Znáte jednoho z nejděsivějších a nejkrutějších sériových vrahů vůbec - Andreje Čikatila (en. verze: Andrei Chikatilo)? Pokud ne, měl bych vás varovat, tato kniha je opravdu hororem, na který jen tak nezapomenete. Budete vyděšeni tím, čeho všeho se tento muž dopustil. Pokud jej již znáte, nevadí! I tak budete překvapeni a šokováni, protože jste v českém jazyce nikde nemohli získat o tomto případu více relevantních informací. Kniha je v tomto ohledu skvostem a je kompletně věnována tomuto monstru ze Sovětského svazu (později Ruska). Kniha je napsána ve strhujícím tempu. Především tedy čtivě, objektivně, pravdivě a citlivě, ale zároveň i nepředstavitelně děsivě. Její přečtení tedy všemi deseti doporučuji (i když před dětmi byste ji měli raději schovat)! Má to však jeden háček - kniha je z roku 1995, autor knihy už bohužel není mezi námi a knihu nikde v obchodech nenajdete. Určitě však stojí za to pohledat v různých bazarech a antikvariátech (ostatně jako jsem to musel udělat i já) a zkusit jí ukořistit. Sami uvidíte, že pokud se podaří a po absolvování martyria s hledáním tento titul získáte, knihu nadšeně zhltnete jedním dechem a zároveň vlastně napětím dýchat ani nebudete. Osobně si této knihy ve své sbírce velice vážím a nemohu hodnotit jinak než za výbornou! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1 Další knihy Komentáře

V lednu 2025 se na základní škole v Rudolfově u Českých Budějovic odehrál incident, který se mohl stát jedním z nejzávažnějších školních útoků v České republice. Třináctiletý žák si přinesl do školy pistoli a další zbraně v úmyslu zavraždit většinu spolužáků. Rudolfov 2025: Třináctiletý žák plánoval masovou vraždu Zveřejněno 17. 6. 2026 - doba četby 5 min. V lednu 2025 se na základní škole v Rudolfově u Českých Budějovic odehrál incident, který mohl skončit jedním z nejvážnějších školních útoků v historii České republiky. Třináctiletý žák sedmé třídy si do školy přinesl střelnou zbraň, nůž a sekeru . Podle pozdějších zjištění měl v úmyslu zavraždit většinu svých spolužáků . Tragédii zabránila pohotová reakce učitelky, která se mu postavila a zbraň mu vytrhla. Co se stalo K incidentu došlo 20. ledna 2025 během druhé vyučovací hodiny. Třináctiletý žák během výuky odešel na toaletu a po několika minutách se vrátil do třídy. Následně vytáhl střelnou zbraň, podle médií mělo jít o pistoli ČZ ráže 7,65 mm , kterou odcizil svému dědovi . Spolužáci i učitelka se nejprve domnívali, že jde o kuličkovou pistoli. Chlapec však namířil do třídy a vykřikl: "Ruce nahoru a všichni na zem, nebo budu střílet! “ Poté stiskl spoušť . Místo výstřelu se však ozvalo pouze cvaknutí. Učitelka s dlouholetou praxí okamžitě zareagovala a vydala se proti ozbrojenému žákovi. Následovalo přetahování o zbraň , během kterého se chlapec pokusil vystřelit podruhé, tentokrát směrem k pedagožce. Ani tentokrát však zbraň nevystřelila . Současně se učitelce podařilo uvolnit prostor u dveří, takže ostatní žáci mohli z učebny utéct. Krátce nato se jí podařilo chlapce zneškodnit . Přivolaná policie dorazila během několika minut. Jak blízko byla tragédie? Při incidentu nebyl nikdo zraněn . Vyšetřování však ukázalo, že nešlo o neškodný žert ani planou výhrůžku. Podle policie byla zbraň plně funkční a k výstřelu pravděpodobně nedošlo pouze proto, že s ní chlapec neuměl správně manipulovat . Kromě pistole měl u sebe také nůž a sekeru. Vyšetřovatelé později dospěli k závěru, že následky mohly být katastrofální. Později vyšlo najevo, že učitelka měla za sebou dlouholetou pedagogickou praxi. Zároveň patřila mezi zaměstnance školy, kteří v předchozím roce absolvovali školení a praktický nácvik postupu při útoku aktivního útočníka. Policie i ministerstvo školství následně uvedly, že právě tato příprava mohla sehrát významnou roli při zvládnutí celé situace. Sama později uvedla, že se během incidentu soustředila především na zbraň a snažila se zachovat chladnou hlavu. Právě její okamžitá reakce patrně zabránila tragédii . Kdyby vyčkala na příjezd policie nebo se pokusila ze třídy uprchnout, mohl mít útočník dostatek času ke střelbě na spolužáky. Za svůj zásah byla následně oceňována veřejností, politiky i odborníky na bezpečnost. Server iROZHLAS ji později zařadil mezi „Hrdiny roku 2025 “. Učitelka, která během kariéry působila na šesti školách a za katedrou strávila 35 let , se do výuky vrátila už následující den po útoku . Motiv Podle policie sehrály významnou roli problematické vztahy se spolužáky . Z dostupných informací vyplývá, že chlapec obdivoval pachatele školních útoků a za svůj vzor označoval střelce ze zahraničí. Údajně se inspiroval útokem v Rusku , při kterém pachatel zavraždil několik lidí a následně spáchal sebevraždu. Podle závěrů znalců chlapci chyběla sebereflexe a lítost projevoval především nad vlastním osudem. Byl přesvědčen o své nadřazenosti a neprojevoval respekt k běžně uznávaným hodnotám ani k životům ostatních lidí. Znalecké posudky rovněž upozornily na jeho zájem o násilí a zbraně . Podle dostupných informací se zajímal o nacistickou ideologii a projevil zájem o knihu Mein Kampf . Příprava útoku Vyšetřování navíc ukázalo, že nešlo o spontánní jednání . Útočník měl podle svědků již dříve vyhrožovat zastřelením jednomu ze žáků školy. Podle médií měl navíc chlapec o svém plánu předem informovat některé spolužáky a zároveň jim vyhrožovat zabitím, pokud by jeho úmysl komukoliv prozradili. Přesto část žáků jeho výhrůžky nepovažovala za reálné. Policie rovněž dospěla k závěru, že nešlo o demonstrativní gesto , ale o útok, který mohl skončit smrtí většího počtu lidí. Příprava útoku Soudy označily případ za mimořádně závažný a popsaly jej jako pokus o masovou vraždu . Současně upozornily na riziko opakování podobného jednání. Proto podle jejich závěrů nebylo možné ponechat nezletilého v dosavadním rodinném prostředí. Po zadržení byl chlapec nejprve umístěn do diagnostického ústavu . Následně mu soud uložil ústavní ochrannou výchovu , tedy nejpřísnější opatření, které lze v České republice uložit dítěti mladšímu patnácti let. Ochranná výchova znamená umístění dítěte do specializovaného zařízení , kde je pod dohledem odborníků. Trvá do doby, než pominou důvody jejího uložení, nejdéle však do dovršení 18 let věku . Ve výjimečných případech může být prodloužena až do 19 let. Rodina se s rozhodnutím nesmířila a podala stížnost . V dubnu 2026 Ústavní soud stížnost odmítl . Přestože při útoku nebyl nikdo zraněn, to, že byl čin připravován a pokusu se dopustil teprve třináctiletý pachatel, z něj činí extrémně závažnou a raritní kauzu . Základní škola v Rudolfově (zdroj Policie ČR) Další článek Sdílej Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz

Článek o zapomenutém československém sériovém vrahovi a nejmladším českém vrahovi, který zavraždil nejméně tři osoby a několika dalším osobám o život usiloval. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Václav Novák 31. 1. 2022 Václav Novák - zapomenutý československý sériový vrah a nejmladší český vrah, který připravil o život nejméně tři osoby, další dva lidi se zavraždit pokusil a u několika dalších měl vraždu v plánu. Tento recidivista mezi ostatními pachateli vyčníval především svou extrémně agresivní osobností a velkým množstvím zločinů nejrůznějšího druhu spáchaných ve velmi mladém věku. Po svém zadržení spáchal sebevraždu. Narozen: 1951 Zemřel: 1975 Stát: Československo Počet obětí: 3 Vražedná aktivita: 1961-1975 Přezdívka:"nejmladší český vrah" Zapomenutý československý sériový vrah V tomto článku vám netradičně odhalíme doposud nezveřejněný, ale přitom naprosto raritní případ české kriminalistiky , který lze z mnoha důvodů označit za ojedinělý a extrémní. Mimořádný je nejen rozsah trestné činnosti a následky, které způsobila, ale především osobnost hlavního pachatele – zapomenutého sériové vraha a zároveň pravděpodobně vůbec nejmladšího vraha v české historii . Ten pouze shodou okolností stihl zavraždit „jen“ tři osoby a minimálně dvě další se zavraždit pokusil , protože nebýt jeho dopadení, o život mohlo přijít dalších šest lidí , neboť jejich vraždu plánoval! Případ jsme pro vás „vytáhli“ přímo z policejních archivů , které autorovi sloužily jako zdroj informací (pozn. jména některých osob byla změněna ). Teď se už však spolu ponořme do samotného příběhu. Vražda č. 1 Tento nevšední případ se začal psát jednoho letního rána roku 1975 . Tehdy se na obvodní oddělení veřejné bezpečnosti obrátil muž s tím, že při ranní návštěvě své tety ji v jejím domku našel mrtvou. Čtyřiasedmdesátiletá Božena Květoňová ležela zakrvácená na posteli a ze stavu těla i obydlí bylo synovci naprosto jasné, že se ocitl na místě brutální vraždy. Když na místo činu dorazila výjezdová skupina , kriminalisté zjistili, že jde o malý jednopodlažní domek o dvou místnostech s neudržovanou zahradou, kde bylo dříve provozováno zahradnictví. Kriminalisté nalezli oběť ležící na posteli na zádech, s nohama spuštěnýma na zem. Na krku měla hlubokou nejméně 12 cm dlouhou řeznou ránu , na prsou bodné rány a několik zhmožděnin a ran na hlavě . Vedle mrtvoly ležela zkrvavená břitva a celý domek nesl stopy prohledávání. Věci byly zpřeházeny a na zemi ležely především veškeré písemnosti zemřelé a taktéž její vkladní knížky. Vyšetřovatelé dále zjistili, že do domu bylo pravděpodobně vniknuto přes přistavený skleník, v jehož čelní stěně byla vyražena jedna skleněná tabule. Na dveřích z chodby do kuchyně pak byly zajištěny stopy po páčení. Stopy prohledávání obydlí Šipkou je označeno místo, kde pachatel vniknul do obydlí Po ohledání místa činu byla neprodleně nařízena pitva zavražděné. Dvojice lékařů, kteří pitvu prováděli, zjistili, že jde o ženu 152 cm vysokou. Zemřela násilnou smrtí, protože si zjištěná zranění rozhodně nemohla způsobit sama a příčinou smrti bylo vykrvácení z pravé krční žíly . Rána v čelní krajině byla způsobena zaživa - tupým předmětem velkou silou , lebeční klenba byla proražena, ale toto zranění nebylo příčinou smrti. Mezi další poranění pak patřily čtyři bodné rány v hrudi a již zmíněná, smrtelná, hluboká řezná rána v krční krajině . Vyšetřovatelé tedy začali prověřovat styky paní Boženy , stejně jako osoby s kriminální minulostí , dříve trestané pro majetkové nebo násilné trestné činy, ale přes velké nasazení policistů prvotní vyšetřování nebylo korunováno úspěchem. Místo činu Vražda č. 2 Pachatel vraždy staré ženy stále uniká … O dva týdny později nahlašuje policii v ranních hodinách jeden z houbařů nález mrtvoly mladého děvčete poblíž bývalých jatek u železniční trati. Šetřením je zjištěno, že jde o tělo čtrnáctileté dívky jménem Marta Jedličková , která je svými rodiči pohřešovaná od předchozího večera . Ti na místní služebně nahlásili, že odpoledne odjela se svou kamarádkou a třemi mladíky do kina v blízkém okresním městě a od té doby o ní nemají žádné informace. Nervózní rodiče osudného večera kontaktovali nejprve dceřinu kamarádku, se kterou do kina vyrazila. „Marta s námi nakonec do kina vůbec nešla. Bylo jí zle, tak se vrátila domů. Copak ještě nepřišla? “, divila se. Vyděšení rodiče tak ihned zalarmovali sousedy a vydali se dceru hledat. Vzhledem k tomu, že se jim ji nedařilo nalézt, vyrazili ještě v průběhu večera na služebnu policie. Následující ráno jim ale přineslo smutné rozzuzlení. Nález těla mladé dívky předznamenával, že se Marta domů již nikdy nevrátí. „Mrtvola dívky ležela naznak, svetřík, včetně podprsenky, měla vyhrnutý nad prsa, dlouhé dámské kalhoty a spodní kalhotky měla svlečeny tak, že z levé nohy byly staženy úplně a na pravé noze shrnuty až ke kotníku. Byly zjištěny mnohočetné zhmožděniny na hrdle, včetně tří podélných krevních výronů, a na levém prsu byly známky kousnutí, “ takto byl stav těla zaznamenán v protokolu o ohledání . Všechny okolnosti případu naznačovaly, že se jedná o sexuální vraždu . Přátelé, kteří dívce předchozího dne dělali společnost, byli ihned předvedeni k podání vysvětlení, z něhož vyplynulo, že zavražděná s nimi do kina opravdu nešla. Předtím se totiž parta zastavila v jedné restauraci, kde čtrnáctiletá Marta vypila během dvou hodin celkem šest piv , z čehož se jí udělalo nevolno. Požádala tak jednoho známého, který s nimi toho dne byl, aby ji doprovodil zpět domů a od té doby jí nikdo z nich neviděl . Po skončení filmu stál mladík, který dívku doprovázel, před kinem, kde ostatním oznámil, že když procházeli městem, potkali čtyři cizince, asi Jugoslávce, a ona s nimi odešla. Místo činu 2 Stejně jako v prvním případě, i zde byla ještě v den vraždy nařízena pitva prováděná soudními znalci z oboru soudního lékařství . Pitva nakonec prokázala, že k smrti vedlo poranění krku , v jehož důsledku se dívka udusila. Ač bylo zjištěno, že již nejde o pannu, v pochvě nebyly nalezeny spermie, tedy k pohlavnímu styku pravděpodobně před smrtí nedošlo. Oběť podle lékařů jedla naposledy několik hodin před smrtí a v krvi měla 0,86 promile alkoholu. Znalci též uvedli, že poranění, resp. smrt, byla jednoznačně způsobena druhou osobou. Máme tu tedy druhou vraždu spáchanou v blízkosti malé obce v průběhu jednoho jediného měsíce! Vyšetřovatelé však v tomto případě mají podezřelého . Pozornost totiž samozřejmě zaměřují na mladíka, který byl se zavražděnou Martou naposledy. Po prvotním prověření zjišťují, že byl v minulosti šestkrát soudně trestán , z posledního trestu byl propuštěn teprve před půl rokem , navíc mu byl nařízen ochranný dohled. Oním mladíkem je čtyřiadvacetiletý Václav Novák , který se do městečka přestěhoval před pouhými třemi měsíci, přesto do zaměstnání řádně nedochází a v bydlišti nemá dobrou pověst . Dopadení Výše uvedené informace dávají tušit, že právě Novák by mohl být vrahem mladinké Marty . Ostatně vyšetřovatelé měli v tomto ohledu také brzy jasno a zadržený se jim po krátkém prvotním zapírání ještě téhož dne k vraždě doznal . K osudnému dni uvedl: „Když jsme procházeli lesem, chtěl jsem na ní vykonat soulož, ale protože to odmítla a kladla odpor, začal jsem ji rdousit. Když upadla do bezvědomí, začal jsem ji svlékat, ale protože měla menstruaci, od záměru jsem upustil. Protože jsem si však uvědomil, že by pravděpodobně mé jednání ohlásila státní bezpečnosti, usmrtil jsem ji “. Vrah dívky byl tedy v rukou policie. S ohledem na jeho kriminální minulost, vyšetřovatelé zadrženého vytypovali i jako možného pachatele vraždy seniorky z počátku léta, a proto byl podezřelý v dalším výslechu vytěžován i ohledně tohoto trestného činu. Tím Novákovy zábrany naprosto padly . Informace, které kriminalistům následně poskytl, jim přímo vyrazily dech! Vyslýchaný totiž vraždu paní Boženy nejen doznal, ale dle vyšetřovatelů se jí přímo chlubil . Také se rozpovídal o svém komplici a partnerce , která jim dala tip, ale především se přiznal i k dalším velmi závažným zločinům, včetně vraždy , kterou měl spáchat jako teprve desetiletý hoch! Díl 2 Hlavní aktéři případu V předchozím dílu byla popsána brutální vraždy paní Boženy , kterou pachatel sprovodil ze světa v jejím domku, a také násilná smrt mladé Marty , jíž se stala osudnou volba doprovodu. Tím byl čtyřiadvacetiletý Václav Novák , který se k oběma zločinům doznal. U výslechu se kriminalistům rovněž zmínil o své partnerce a o svém údajném komplici . Než se na jednotlivé zločiny a případnou roli dotyčných zaměříme podrobněji, pojďme si nejprve přiblížit osobnosti a životní cesty těchto aktérů. Václav Novák Jelikož známé rčení trefně praví: “Vrahem se člověk nerodí, vrahem člověk se stává “, zvídavého čtenáře zřejmě zajímá, jaká byla minulost a rodinné pozadí popisovaných osob, a co formovalo jejich osobnost. O hlavním podezřelém se podařilo v tomto o hledu zjistit následující informace: Václav Novák se narodil v roce 1951 a ve věku jednoho roku byl adoptován . V šesti letech byla adoptivní matka odsouzena k dlouhodobému trestu odnětí svobody a adoptivní otec na výchovu sám nestačil, proto byl malý Vašek umístěn do dětského domova . Ve škole prospíval velmi dobře , ale ve 13 - 14 letech začal z dětského domova utíkat a „venku“ se začal dopouštět vloupání do různých objektů . Tomuto kriminálnímu stylu života zůstal věrný až do svého zadržení v roce 1975, přičemž i přes svůj relativně nízký věk byl v té době již celkem šestkrát soudně trestán . Z posledního trestu byl propuštěn pouhý půl rok před výše popsanými vraždami. Podle policistů šlo o zkušeného recidivistu , který se nikdy ke své trestné činnosti nedoznával . Později k němu vyšetřovatelé uvedli, že jeho trestná činnost za krátké období po posledním propuštění z vězení a jeho klid, s jakým při výsleších vše detailně popisoval, svědčily o tom, že u něho nebyl vůbec rozvinutý vztah a úcta k lidskému životu . Ve svém okolí byl Novák známý jako mimořádně surový, bezohledný, sobecký a egoistický jedinec , který si ostatní podřizoval jakýmikoli prostředky. V době zadržení byl zaměstnán jako horník , ale v práci měl četné absence a později do ní nedocházel vůbec. Co se týče jeho nejbližších, bylo zjištěno, že v poslední době žil s jistou Marií Pokornou , kterou označil za osobu, která mu měla dát tip na objekt bývalého zahradnictví, a hodně se družil s teprve osmnáctiletým Pepou Šímou , kterého označil jako spolupachatele a vykonavatele vraždy seniorky Boženy . Kriminalisty tedy pochopitelně zajímaly i tyto osoby a rovněž vzájemný vztah všech zainteresovaných. Anna Pokorná Marie Pokorná , žena narozená v roce 1935, dlouhá léta pracovala v kravínu v Příbrami, kde žila se svým manželem a jejich pěti společnými dětmi . Její manžel byl údajně alkoholik , který k ní byl v opilosti hrubý, a tak se počátkem roku 1975 i s dětmi (7-14 let) odstěhovala do menšího města, kde začala žít spolu s Novákem, který byl známým jejího manžela a znali se spolu asi 4 rok. Žena si měla o šestnáct let mladšího Nováka takzvaně „vydržovat“. Podle Marie Pokorné o klasický partnerský , respektive milostný, vztah nešlo . Ač žena připouštěla, že spolu dvakrát pohlavní styk měli. Co se týká poměrů v domácnosti , lze uvést, že se v ní téměř denně pil alkohol a čichal trichlorethylen , který dokonce jednou dostalo čichat i jedno z jejích dětí. Novák navíc děti surově bil , takže některé z nich ze strachu raději chodily spát do kůlny na slámu. Nejstaršího syna Marie, kterému bylo teprve 13, nutil, aby s ním páchal některá vloupání . Koncem jara začal do domácnosti, mimo jiných, často docházet i Josef Šíma , který se postupně stal nejbližším Novákovým kumpánem. Úryvek z psychiatického posudku M. Pokorné Josef Šíma Josef Šíma se narodil roku 1956 jako nejstarší z pěti dětí . Jeho otec , pracující jako traktorista, byl jednou soudně trestán a sám Josef o něm později vypověděl, že dříve „hodně pil“ , a proto ho nenáviděl, jelikož jeho alkoholismus byl v domácnosti častým předmětem sváru. Pepova matka si kvůli tomu dokonce jednou demonstrativně podřezala zápěstí. O ní Josef později uvedl, že ač šlo o nervózní ženu, která otce v opilosti často provokovala, měl ji velmi rád a více tíhnul právě k ní. V posledních letech, když otec s pitím alkoholu přestal , se atmosféra v rodině velmi zlepšila a Pepa jej od té doby hodnotil jako „miliónového tátu “. Sám o sobě uvedl , že v dětství jednou z domova utekl , ale za školu nikdy nechodil . Když začal chodit do zaměstnání (pracoval jako požárník s platem 1500 Kč/měs), našel si partu , s níž trávil více času než doma. V období před svým zadržením docházel k rodičům prakticky jen v sobotu a v neděli . Uznával, že občas ve výchově vzdoroval , byl neposlušný a nepodrobivý a měl kvůli tomu s otcem několik vážnějších výstupů. A jak Pepu Šímu vidělo jeho okolí ? Rozhodně nešlo o extrémně agresivního člověka , a ani nebyly zjištěny žádné výrazné prohřešky v jeho chování a vystupování na veřejnosti. V zaměstnání jej hodnotili jako méně iniciativního, flegmatického, někdy trochu drzého a pro své chování ne úplně oblíbeného pracovníka. Měl časté pozdní příchody a v prvním pololetí roku 1975 nepřišel do práce celkem 15x. Byl i kázeňsky trestán, ale o žádného mladíka, který by tzv. „rostl pro kriminál“, podle všeho nešlo. Pozdější znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie jej označili za trochu klackovitého, nedisciplinovaného, ale jinak veselého a poměrně nekonfliktního člověka , který se jen někdy něčeho drze dožaduje… Úryvek z psychologického posudku J. Šímy Z výše uvedených informací vyplývá, že osmnáctiletý Pepa byl celkem běžný kluk . Možná trochu „sígr“ , který se v poslední době dostal do „špatné společnosti “, kvůli čemuž se začal dopouštět méně závažné trestné činnosti (např. kradl benzín). S Václavem Novákem se seznámil v březnu 1975 , ale pravidelně se začali stýkat až koncem jara . Jejich spolčení brzy nabralo rychlý spád , na jehož konci byla surová vražda… Tolik tedy k Novákově „spolubydlící“ a k jeho parťákovi ve zločinu . Než se však ve vyprávění posuneme dál a popíšeme, čeho všeho se dotyční dopustili, pojďme se ještě na moment zastavit u vzniku a povahy nevyváženého kriminálního spojenectví „Pepy a Václava“ . Nebylo zjištěno, kde se tito mladí muži seznámili. Zřejmě přes společné známé, protože v „partě“ byli ještě další dva mladící (pozn. ti o většině „akcích“ Pepy a Dvořáka nevěděli ). Jisté je, že o šest let starší Novák prý Pepu Šímu ihned zaujal , a to především svým silným, hrubým chováním a sebevědomým vystupováním. Jak sám Šíma později uvedl, vždy k němu vzhlížel , protože mu přišlo, že se Václav Novák ničeho nebojí . Z počátku se mu také jevilo, že je dobrý člověk… Tedy minimálně do okamžiku než jej zmlátil , protože se nechtěl podrobit jeho vůli. Ač již v té chvíli pociťoval mladší z mužů k Novákovi respekt a domníval se, že je lepší se mu podvolit , teprve po vraždě se ho začal doopravdy bát . Díl 3 Zločiny z pohledu pachatelů - vražda v „zahradnictví“ V předešlých kapitolách jste se seznámili se zločiny očima výjezdové skupiny . Také jsme vám představili jednotlivé aktéry , jejich osobnosti a jejich životní peripetie . V tomto dílu se jednotlivým zločinům budeme věnovat opětovně, tentokrát však z perspektivy pachatelů . Popíšeme to, jak je prezentovali při výsleších a rovněž zmíníme jejich další , doposud neuvedená, provinění . Za prvé tu máme vraždu seniorky Boženy Květoňové spáchanou v objektu bývalého zahradnictví. Jakožto spolupachatele v tomto případě Václav Novák označil osmnáctiletého Pepu Šímu , s nímž se osudného dne setkal v bytě Marie Pokorné . Ta již dříve dostala od Nováka za úkol vytipovat v obci vhodný cíl pro loupež a do oka jí padl právě domek čtyřiasedmdesátileté seniorky , neboť existoval předpoklad , že žena by doma mohla mít větší finanční prostředky . Asi týden před vraždou Marie Pokorná svému druhovi sdělila, že seniorka žije sama a ve vsi se říká, že je spořivá a z dříve provozované živnosti by mohla mít ušetřeny nemalé peníze. Tento cíl evidentně Nováka zaujal a život šetřivé důchodkyně se chýlil k tragickému konci. Osudného večera se Nováka a Pepa nejprve v bytě Pokorné posilnili alkoholem . Asi ve 23:00 se vyzbrojeni nožem a srozuměni s tím , že seniorku pravděpodobně zabijí , pěšky vydali k jejímu domu. Dírou v plotě prolezli na zahradu, kde vzal Novák kilové závaží a poté, skrz skleník, kde vyrazili naprasklou tabuli, vnikli do budovy. Budoucí oběť v tu chvíli klidně spala ve své posteli . Lupiči ji vzbudili, přičemž ji oslnili světlem z baterky směřujícím přímo do jejího obličeje a představili se jí jako příslušníci Státní Bezpečnosti . Požadovali po ní, aby jim sdělila, kde má uschované peníze a další cennosti. „Řekl jsem jí, aby vstala, že jsem od Bezpečnosti… ona říkala, že je sama, a že žádné peníze nemá… řekl jsem mu „Pepo, dělej něco!“… On měl nůž za zády a bodl jím ženu hluboko do břicha… nekřičela, ani nevydávala žádné zvuky… Potom bodl znova…nemohu říct kolikrát, vím jen, že jednou jí také bodl do krku… “, prezentoval osudný den Novák . Rozespalá a pobodaná žena ale ani tak úkryt prozradit nechtěla. Prý pouze seděla na posteli a opakovala: „Co to děláte? Co to děláte “, načež ji Novák vší silou udeřil závažím do hlavy . Po této ráně se paní Božena svalila na postel a začala chroptět. Pachatelé na nic nečekali a začali domek prohledávat . Snažili se najít peníze, šperky, no vlastně cokoli, co by mělo nějakou hodnotu. K jejich velké nevoli však objevili pouze 400 Kčs a několik mincí ze žlutého kovu . Tento lup je zcela pochopitelně příliš neuspokojil, a tak vzali v kuchyni nákupní tašku a vzali za vděk i potravinami a skleněným džbánem na pivo . Fatální důsledky pak měl nález staré břitvy , tu totiž jeden z pachatelů následně neváhal použít a ženě s ní prořízl hrdlo . A právě toto je chvíle, ve které se verze obou kumpánů začínají rozcházet . Kdo oběti způsobil toto poranění, které bylo označeno za smrtelné? Patrně čtenáře nepřekvapí, že oba zapřísahali svou nevinu a za pachatele označili vždy toho druhého. Nezpochybnitelné v tuto chvíli bylo, že Marie Pokorná dala mužům tip , a ti poté seniorku zavraždili, přičemž na fyzickém útoku se nějakou měrou podíleli oba . Tělo paní Boženy Jízda na vlně zločinu Novák, Šíma a Pokorná ale nezaháleli a výše uvedená vražda nebyla jejich jediným proviněním proti zákonu . Všichni z nich spáchali několika dalších deliktů. Některé z nich realizovali před vraždou v zahradnictví, jiné až po ní. Několik z nich spáchal Novák sám, na dalších participovali společně. Začněme nejprve těmi méně závažnými . Červen 1975 : „Pepa mi říkal, že chce marodit, že nechce do práce…dohodli jsme se, že mu zlomím ruku… on nakonec odmítl, tak nastavil dlaň, a já ho do ní říznul žiletkou… “, vypověděl u výslechu Novák . Tento spásný nápad vedl k Pepově 16 denní pracovní neschopnosti . Máme tu tedy ublížení na zdraví , ač trochu nezvykle na žádost samotného poškozeného. S dalším „filutou“ jménem Pavel již Novák předchozí nápad uskutečnil. Rovněž na jeho žádost mu zlomil ruku tak, že nejprve vytvořil dva sloupce z knih, na které poškozený položil levou ruku a otrlý recidivista mu na ní dvakrát dupnul , což mělo za následek zlomení vřetenní kosti . Ze strany Nováka šlo tedy opět o ublížení na zdraví a nic na tom nemění fakt, že bylo opět způsobeno na žádost poraněného . Novákův kriminální repertoár byl rozmanitý a logicky v něm nemohly chybět ani krádeže . Kupříkladu v červnu 1975 se v noci vloupal do restaurace , kde jej však vyrušil vedoucí směny a zloděj ke své smůle utekl, aniž by něco uzmul. Téhož roku, se také vloupal do hájovny . Okýnkem vlezl do sklepa a poté prošel až do bytu, kde odcizil z peněženky 130 Kčs . Chybět samozřejmě nemohl ani trestný čin dle §132 tehdejšího trestního zákoníku - rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (pozn. tento paragraf dnes může znít až „odbojově“ a „proti režimně“, ale ve většině případů šlo o obyčejné krádeže, protože v té době bylo téměř vše ve vlastnictví státu, respektive tehdejší rétorikou ve vlastnictví „všech“, tedy „v socialistickém vlastnictví“, čili i běžná krádež se mohla honosit tímto označením ). Novák se tohoto trestného činu dopustil tím, že se vloupal do provozovny jedné restaurace , kde odcizil cigarety v hodnotě 244 Kčs , což v té době odpovídalo zhruba 600 cigaretám – tedy třem kartonům. Novákova paleta norem, které rád a často porušoval, byla opravdu pestrá, tedy mezi jeho proviněními nechybělo ani pohlavní zneužívání ! V roce 1975 totiž v bytě, kde žil s Marií Pokornou, opakovaně souložil s žačkou 8. třídy ZŠ - nezletilou Dášou , která kamarádila s nejstarší dcerou jeho družky. Již jako banalita pak působí tr. čin padělání a pozměnění veřejné listiny , kterého se dopustil tím, že vytrhnul některé stránky ze svého občanského průkazu . Důvod byl prostý, měl na nich vyznačený ochranný dohled . Další kriminální příhoda , kterou můžeme uvést, se týká všech tří výtečníků. Trio Novák – Šíma – Pokorná si naplánovalo akci, kterou lze pracovně nazvat „krádež králíků “. Ač šlo nakonec o banalitu, minimálně svým záměrem byla tako událost podstatně nebezpečnější. Odehrála se pouhý den před vraždou seniorky a proběhla následovně: Novák s Pepou vlezli do dvora jednoho rodinného domku , kde odcizili 4 králíky v hodnotě 150 Kčs. Marie mezitím čekala na silnici v blízkosti místa činu a kryla pachatelům záda . Po činu králíky ukryla pod kabát a odnesla je do bydliště, kde je společně snědli. Asi vás napadá „No a? Drobná krádež“. Jistě. Toho večera to ale mohlo dopadnout mnohem, mnohem hůř. Pachatelé totiž měli původně jiný plán . Mínili spáchat loupež, která měla proběhnout víceméně jednoduše. Pachatelé zabouchají na dveře domu, kde bydlí osamocená žena, když vyleze, omráčí ji úderem do hlavy a prohledají dům. Ukradnou cennosti a peníze a hurá pryč. Předem si dokonce skrz okno ověřili, že je žena skutečně doma sama a až pak zabouchali na dveře. Přálo jí ale štěstí, nebo šlo spíš o její ostražitost a nezvaným večerním „hostům“ neotevřela. Pachatelé tedy zvolili alespoň variantu „B“ , tedy krádež králíků, a aniž by se někomu něco stalo, s lupem z místa činu odešli. Svoji roli prý tehdy sehrálo i to, že se pachatelé báli, že by při násilném vstupu do domu mohli být vyrušeni, protože by je mohl při vyražení okna či dveří někdo slyšet. Jelikož se ve vesnici právě konala pouťová taneční zábava , na ulicích to „žilo“. Mimochodem loupež měla být spáchána právě proto, aby peníze, které získají, mohli utratit na této společenské události. V tom samém týdnu, kdy se odehrála „akce králíci “, se Pepa s Novákem pokoušeli spáchat ještě jeden závažný zločin . Stopovali vozidla za obcí s úmyslem oloupit nějakého řidiče . Vše měli vymyšlené tak, že až jim někdo zastaví, Pepa si sedne na zadní sedadlo za řidiče a Novák na sedadlo spolujezdce . Ještě než se nic netušící majitel vozidla rozjede, má jej Pepa chytnout zezadu za krk a přetáhnout na zadní sedadlo . Pak už ho jen stačí společně svázat připraveným provazem a kdyby se oběť bránila, byl ji Novák připraven bodnout kuchyňským nožem , který měl pro jistotu u sebe. Poté měli v úmyslu vozidlem odjet, přepadeného cestou vysadit, přivázat jej ke stromu a pokračovat dál. Trochu úsměvný je důvod ztroskotání jejich „geniálního“ úmyslu. Protože dvojici mladíků dlouhou dobou žádný řidič nezastavil, svůj záměr zkrátka vzdali . Ani tímto ale výčet Novákových provinění nekončí! Ve smyslu rčení, „čiň čertu dobře a peklem se ti odmění “, se nakonec spolčení s „ďáblem“ málem fatálně vymstilo i mladému Pepovi Šímovi . Měl doplatit na to, že vražda seniorky pro něj byla až příliš a psychicky ji neunesl . Ve dnech po vraždě cítil obrovský tlak a pronásledoval jej strach z dopadení . Útěchu hledal na dně láhve a v opilosti zmiňoval , že se půjde udat na policii , přičemž vše vezme na sebe. Asi 4. den po vraždě se opět opil a znovu naznačil, že se půjde udat. Novák prý vytušil, že tato možnost skutečně hrozí a rozhodl se, že svého komplice odstraní ! Vše vymyslel tak, že Pepu nejprve přesvědčil, aby se pořádně načichal trichlorethylenu . Když mladík po velké dávce upadl do bezvědomí, Novák mu hadr ponechal na obličeji a předpokládal, že to bude stačit k jeho smrti. Pro jistotu jej však za přítomnosti Marie Pokorné ještě silně udeřil paličkou na maso do hlavy (tu potom Pokorná spálila v kamnech). Následně spolu jeho bezvládné tělo naložili na dvoukolák a odvezli k blízkému vypuštěnému rybníku, kde jej v domnění, že se utopí, pohodili do silážní jámy . Toto schéma ale mělo jednu slabinu, jelikož na místě bylo spíše bahno a jen asi 30 – 50 cm vody, zraněný Pepa z bezvědomí procitl , z jámy vylezl a vrátil se do bytu , kde k napadení došlo. Můžeme se jen domnívat, jaký to byl pro obyvatele bytu šok. Protože již však svítalo, Novák svůj záměr raději nedokončil a s Pokornou Pepu ošetřili. Ještě téhož dne pak po opakovaném naléhání přeživšího, který si vůbec nic nepamatoval , kontaktovali jeho rodiče a ti jej odvezli do nemocnice. Zraněný mladík si prý pamatoval pouze to, že se probudil v bytě se zraněním na čele a popálenýma rukama. Nějaký čas si prý myslel, že mu něco vybuchlo v ruce… Každopádně ze strany Václava Nováka a Marie Pokorné jasný pokus o vraždu . Anna Pokorná u silážní jámy, kam s Dvořákem pohodili Pepu Šímu v bezvědomí Vražda dívky dle verze pachatele Od pokusu o vraždu komplice uběhl týden a Novák svůj problém s Pepou stále nevyřešil. Ten se však na policii doposud nevydal. A tak ve čtvrtek, kolem 17:30 , v lese asi 15 metrů od železniční trati (17,7 m od vjezdového návěstidla), mohl Novák zabíjet znovu . Tentokrát úmyslně usmrtil čtrnáctiletou Martu . Nejprve ji rdousil stlačením hrdla oběma rukama, až dívka upadla do bezvědomí. Poté jí odtáhl asi 6 metrů na skrytější místo, kde ji svlékl kalhoty a kalhotky. Když prý zjistil, že má dívka menstruaci, svého sexuálně motivovaného jednání zanechal, čímž vysvětloval absenci spermatu na místě činu . Nakonec umírající dívku opakovaně udeřil malíkovou hranou do oblasti krku a tím jí přivodil smrt. Tedy takto útok a svou motivaci Novák nejprve popisoval, vše ale bylo zřejmě trochu jinak… O tom ale až příště. Mrtvola Marty Jedličkové Díl 4 Dětský vrah V předchozích dílech jsme se věnovali spáchaným vraždám z pohledu svědků, policistů i pachatelů, a také pachatelům jako takovým. Tento ale vyhradíme pouze jednomu člověku - hlavnímu antihrdinovi Václavu Novákovi . Na úvod si pouze zopakujme, že podezřelý se policistům po krátkém prvotním zapírání přiznal jak k vraždám seniorky Boženy a mladičké Marty , tak k pokusu o vraždu svého komplice a i k několika dalším závažným trestným činům , včetně dvou pokusů o ozbrojenou loupež . Kdo by čekal, že šlo o rezignovaný stručný popis zločinů, velmi by se mýlil. Novák se jimi vyšetřovatelům doslova chlubil . Činy popsanými v předchozích dílech tohoto článku ale jeho výčet přiznání nekončil . Doznání, kterým pokračoval, kriminalistům přímo vyrazilo dech ! Podezřelý totiž uvedl, že mord v zahradnictví nebyl jeho první vraždou. Tu opravdu první měl podle svých slov spáchat již ve svých 10 letech , kdy měl o život připravit sotva roční batole ! Ke zločinu mělo dojít v nemocnici , kde byl tehdy Novák hospitalizovaný a měl zde polštářem udusit malou holčičku , která kvůli onemocnění spalničkami ležela v kyslíkovém stanu. Kriminalisté samozřejmě věděli, že před sebou mají velmi nebezpečného, takřka všehoschopného muže, i přesto se jim však tato výpověď zdála nevěrohodná a jen stěží uvěřitelná . Však by to znamenalo, že by před nimi seděl možná nejmladší vrah v české historii! Přes svoji skepsi tuto informaci nemohli přejít bez povšimnutí a nezbývalo jim než Novákovo šokující přiznání náležitě prověřit . Následoval standardní ověřovací postup. Vyšetřovatelé se nejprve obrací na krajskou nemocnici, kde mělo k oné nešťastné události údajně dojít, a v archivních záznamech zjišťují, že Novák zde byl v roce 1961 skutečně hospitalizován , a to dokonce 4x. Dále přichází s důležitým zjištěním, že jedna z jeho hospitalizací probíhala na infekčním oddělení , kde kvůli spalničkám ležel celých osm dní. Tento fakt pak bohužel doplňují informací, že v tomto období zde skutečně zemřelo jedno dítě . Šlo o malou Aničku Kulhánkovou , které do jejích prvních narozenin chyběl přesně týden. Podle pitvy dívenka zemřela kvůli poškození mozku , které mělo způsobit onemocnění spalničkami. Detailní informace vyšetřujícím policistům bohužel chybí, protože pitevní protokol byl tehdy zpracován naprosto nedostatečně . S ohledem na tuto skutečnost znalci z oboru soudního lékařství na základě předloženého chorobopisu a pitevního protokolu zemřelého děvčátka, s jistotou shledávají pouze fakt, že příčinu smrti již nelze jednoznačně určit . Dle předložených záznamů byly schopni uvést jen to, že v úvahu přicházela jak smrt v důsledku onemocnění spalničkami , tak úmrtí v důsledku udušení . Vnést do případu trochu světla by prý mohl přinést pouze histologický rozbor . Ten byl sice po smrti dítěte proveden, ale histologické bločky po tak dlouhou dobu nebyly archivovány. Výsledek? Znalci již s odstupem času nejsou pravou příčinu smrti schopni určit … Kriminalisty v tomto případě provázela pověstná smůla a pravdivost Novákových slov již zkrátka nešlo nijak ověřit . Vše stálo a padalo na přiznání Nováka. Vyšetřovatelé však s vypětím všech sil přece jen přišli ještě s jedním zajímavým zjištěním , chcete-li s nepřímým důkazem . Hádejte, kdo byl osudnou noc s malou Aničkou hospitalizován na stejném pokoji ? Přesně tak, nešlo o nikoho jiného než o tehdy desetiletého Václava Nováka ! Na základě všech výše uvedených skutečností kriminalisté nakonec přece jen nabyli přesvědčení , že člověk, který před nimi sedí, je nelítostným dětským vrahem . Zbývá ještě zodpovědět jednu palčivou otázku. Proč? Proč vůbec Novák v takto raném věku vraždil? Inu, sám to zdůvodnil s cynismem sobě vlastním, zkrátka chtěl vědět, jak vypadá mrtvola... 28 dní na cele se sériovým vrahem Píše se červenec 1975 a poté, co proběhly prvotní výslechy, byl Novák poslán do vazební věznice . Přípis vyšetřovatele zněl výmluvně: zřejmě se jedná o dvojnásobného vraha, který byl v minulosti již vícekrát trestán pro majetkovou trestnou činnost a ve výkonu trestu se již pokusil o sebevraždu, z těchto důvodů je mu třeba věnovat zvýšenou pozornost . Vzhledem k rozsahu a závažnosti trestné činnosti je vytvořena zvláštní skupina , která má co nejpodrobněji prověřit Novákovu minulost , a to včetně období dětství. V září se vyšetřovatelé zaměřují na prověření smrti malé Aničky a v průběhu října 1975 je nařízeno pozorování všech obviněných na psychiatrickém oddělení v léčebně v Bohnicích . Ve stejném měsíci je Václav Novák umístěn na celu s jedenatřicetiletým Vladislavem Burešem . Se svým spoluvězněm Novák zřejmě navazuje důvěrný vztah a postupně se mu začíná svěřovat s další trestnou činností . Kromě toho mu také vypráví o průběhu jednotlivých výslechů, mimo jiné zmiňuje, co vše vyšetřovatelům zamlčel, o čem lhal a co naopak uvedl pravdivě. Vraťme se proto (tentokrát už opravdu naposledy) k vraždám paní Boženy Květoňové a „teenagerky“ Marty Jedličkové . V případě usmrcení seniorky Dvořák svému spoluvězni sděluje, že on opravdu nebyl tím, kdo ji břitvou prořízl hrdlo, že tuto smrtelnou ránu ji zasadil mladý Josef Šíma . Překvapivé je však jeho sdělení týkající se motivu vraždy mladinké Marty . Přestože se ji snažil vyšetřovatelům prezentovat jako sexuální vraždu a zinscenoval odpovídajícím způsobem i místo činu , jeho pravým motivem prý měla být snaha zbavit se nepohodlného svědka ! Podnapilá dívka mu totiž během cesty domů měla údajně naznačit, že ví, kdo nebohou seniorku zabil . Ač se jí to Novák snažil vymluvit, ona si prý stála za svým, a dokonce mu řekla, že ví, že ji spolu s Pepou Šímou spáchal on. V tom okamžiku prý měl jasno - musí ji zabít. Po vraždě se vše snažil naaranžovat tak, aby kriminalisté nabyli dojmu, že šlo o sexuální vraždu (což se mu vlastně podařilo) spáchanou náhodným pachatelem a on tak odvrátil podezření od své osoby. K vraždě dále uvedl, že když umírající dívku opakovaně udeřil malíkovou hranou do hrdla , z jejích úst vystříklo menší množství krve a dopadlo na jeho bundu . Poté, co si těchto krevních stop před kinem všimli Martyni kamarádi, si prý uvědomil, že je zle. Detail poranění Marty Jedličkové Rozhodl se tedy uskutečnit ještě šílenější a zrůdnější plán . Protože z Martyních narážek nabyl přesvědčení, že o vraždě a o tom, kdo ji měl na svědomí, se dozvěděla od 14leté dcery Marie Pokorné , případně od jejího 13letého syna , usmyslel si, že je hned následujícího dne vezme oba na koupaliště , kde je utopí . Jejich smrt měl v úmyslu vydávat za nešťastnou náhodu . Zcela logicky však předpokládal, že jeho partnerka by ho v případě vraždy vlastních dětí již nadále nekryla. I pro tuto situaci měl připraveno řešení . Pokud by zmíněná přece jen pojala podezření a se smrtí svých ratolestí by jej spojila, usmrtil by následně i ji i její zbývající tři děti! Samozřejmě nebyl tak naivní, aby si myslel, že za tak rozsáhlou trestnou činnost neskončí za mřížemi. V tomto případě viděl jako jediné řešení okamžitý úprk na Západ … Před svým spoluvězněm prý opakovaně vyjádřil lítost nad tím, že byl zadržen již brzy dopoledne , tedy předtím než vyrazil s dětmi na koupaliště, neboť podle jeho názoru se v tu chvíli ještě dalo zabránit tomu, aby byl ze své trestné činnosti usvědčen. Také mu zdůvodnil své doznání k „sexuální“ vraždě Marty – důkazy policie prý byly prostě neprůstřelné a on se v tu chvíli domníval, že vraždu paní Boženy mu kriminalisté nebudou schopni prokázat a on si tedy odsedí „jen“ trest za jednu vraždu. Jednání hodné skutečného psychopata , dalo by se podotknout, ale jak by řekl Horst Fuchs : „to stále ještě nebylo vše “. Zkušený recidivista Novák pochopil, jaký trest mu v případě usvědčení z obou vražd hrozí . Ano, ve vzduchu se vznášel téměř jistý trest smrti , a to byl rozhodně velký stimul jeho kreativní zločinecké mysli. Nově tedy přišel s tím, že by se za jakoukoli cenu potřeboval dostat, respektive být přemístěn do psychiatrické léčebny , kde by byl posuzován jeho psychický stav. V tomto zařízení by následně přepadl některého ze členů tamní ostrahy, odcizil by mu zbraň a uprchl by ze země . Na základě těchto úvah se uchýlil k činu , který se datuje do poloviny listopadu 1975 , a trefné pro něj bude označení klíčový zvrat . O tom ale až v posledním dílu… Osmnáctiletý Josef Šíma Díl 5 Připomeňme si, že poté, co byl Václav Novák v průběhu října umístěn na celu s Vladislavem Burešem , rozpovídal se před ním jak o své trestné činnosti a její pravé motivaci , tak o dalších plánech , jak by se potrestání vyhnul . Tento plán zahrnoval jeho záměr být přemístěn do psychiatrické léčebny , ze které pak zamýšlel uprchnout . V noci z 12. na 13. listopadu se Novák rozhodl vizi své svobody naplnit. Kolem půl druhé v noci se tak Vladislav Bureš budí v momentě, kdy na svém hrdle cítí silný stisk . Podle svých pozdějších slov prý moc dobře věděl, s kým má tu čest, a proto byl více méně neustále instinktivně připraven na útok. Zřejmě jen díky této duchapřítomnosti a dřívějšímu tréninku sebeobrany , se mu ač rozespalému ještě před ztrátou vědomí, podaří rdousícího útočníka udeřit do ruky a jeho smrtící sevření tak uvolní. Václav Novák se však nevzdává. Na otřeseného a přidušeného spoluvězně ještě dvakrát zaútočí a snaží se tak naplnit svůj cíl a zločin dokonat. Napadenému se ale jako zázrakem podaří Nováka kopnout tak, že přepadne přes postel a praští se hlavou o zeď . Částečně ochromený Bureš tak získává cenný čas, vyskočí z postele a mačká tzv. „bonzák “ (nouzové tlačítko k přivolání dozorce). Dozorci napadeného muže vzápětí vysvobozují a Dvořákovi nasazují poutací pás. Další vraždu se mu tak dokončit nepodaří . O tom, že rozhodně nešlo o demonstrativní útok či „obyčejnou“ vězeňskou rvačku, svědčí patrné stopy po rdoušení (hematomy) na hrdle Vladislava Bureše . Hematomy po rdoušení Hematomy po rdoušení (detail) Na základě tohoto útoku tak skutečně své „působiště“ mění, neputuje však do „vysněné“ psychiatrické léčebny, ale na 15 dní na samotku . Zde ho navíc čeká speciální režim pod zvýšeným dozorem . Po celou dobu tak má nasazeny pouta a poutací pás , který mu je snímán pouze na dobu jídla. O pouhé dva dny později se však tento nebezpečný agresor opět „hlásí o slovo “. Tentokrát již naposledy … Toho dne využívá právě chvíle určené k snězení večeře, kdy mu je pás sundán a má pouze pouta na rukou a spáchá sebevraždu oběšením na prostěradle . Ač je objeven během necelé čtvrt hodiny, dozorcům, ani lékařům, se jej již oživit nepodaří. Vrah je tedy mrtvý . Jaké důsledky z toho plynou? Zaprvé – nedošlo ke zkoumání jeho duševního stavu . Výsledky psychologického rozboru by byly jistě obohacující a zajímavé nejen pro čtenáře tohoto článku, ale především pro vyšetřovatele a psychology/psychiatry, kteří pracují s podobnými typy delikventů. Novák se rovněž tímto svým činem vyhnul soudnímu líčení , při kterém by se jeho skutky detailně projednávaly a samozřejmě unikl i trestu . S velkou pravděpodobností, hraničící s jistotu, by si vyslechl rozsudek smrti . Akt sebevraždy také zřejmě velkou měrou přispěl k tomu, že ač se jedná na české poměry o raritního pachatele a sériového vraha , upadl v zapomnění a případu nikdy nebyla věnována adekvátní mediální pozornost , která provází takřka všechny kauzy takto velkého rozsahu. Vzpomeňme například na jednu z novějších kauz tzv. „vraha taxikářů “, které bylo věnováno mimořádné množství článků a reportáží, ale je tu i celá řada jiných, třeba i mnohem méně rozsáhlých, tuzemských případů, které neprošly takto bez povšimnutí. Můžeme rovněž jen spekulovat , zda-li byla dokonaná sebevražda jen pokusem, který se vymkl kontrole a Novák tímto způsobem pouze usiloval o co nejrychlejší přesun do psychiatrické léčebny, ze které plánoval uprchnout. Této domněnce by nasvědčovaly podmínky , ve kterých se Novák nacházel. Jak víme, byl ve speciálním režimu, tedy pod zvýšeným dohledem a mohl spoléhat na to, že bude dozorci velmi brzy objeven . Takový scénář by pravděpodobně vedl k jeho záchraně a možná i k toužebně očekávanému přesunu do léčebny. Pokud by však byl skutečně jeho cílem dobrovolný odchod z tohoto světa , vyvstává otázka, zda-li se nemohlo jednat o tzv. bilanční sebevraždu , kdy s ohledem na bezvýchodnost své situace, tedy v očekávání téměř jistého trestu smrti, raději zvolil dobrovolný odchod svou vlastní rukou. Mohlo jít i o určitý projev jeho psychopatické osobnosti , kdy v sebevraždě spatřoval možnost, jak „mít poslední slovo “. Ostatně nebyl by prvním a zřejmě ani posledním sériovým vrahem, který by se k tomuto jednání uchýlil. Zde si dovolíme malou edukační odbočku . Ač je sebevražda častým jevem spíše v případě masových vrahů (dle Davida Lestra ji spáchá až 35 % těchto pachatelů ), není zcela výjimečná ani u sériových pachatelů . Mimo četnost (cca 35 % versus cca 6 % ) je rozdíl hlavně v tom, že zatímco masoví vrazi páchají sebevraždu zpravidla bezprostředně po spáchání zločinu , sérioví vrazi ji páchají nejčastěji až po svém dopadení . Klasickým příkladem jsou rakouský sériový vrah Jack Unterweger , který se oběsil téměř hned po vynesení rozsudku, či britský sériový vrah Fred West , jenž spáchal sebevraždu rovněž ve vazební věznici. Po svém zatčení se ke stejnému činu uchýlili ještě např. Harold Shimpman , Volker Eckert , Karel Denke či Javed Iqbal . Z tuzemských sériových vrahů pak toto řešení zvolil Hubert Pilčík či Viktor Kalivoda . U druhého jmenovaného to je však poněkud „jiná písnička“ než u Huberta Pilčíka a Václava Nováka . Jistě by nebylo od věci třeba i nějaké k důkladnějšímu zkoumání či popsání fenoménu sebevražd a jejich důvodů v rámci sériových vrahů, resp. jiných psychopatických pachatelů. Závěry znalců V případě Václava Nováka - hlavního pachatele – tedy kauza skončila jeho sebevraždou a následným pohřbem žehem na náklady státu . Z tohoto důvodu je zřejmá absence soudních rozhodnutí i výsledků znaleckých posudků týkajících se jeho duševního stavu. U obou dalších spolupachatelů ale máme možnost do těchto dokumentů nahlédnout, pojďme se tedy ještě v krátkosti zaměřit na ně. Asi nejpodstatnějším názorem posuzujících znalců byl ten, který za vůdčí osobnost a iniciátora trestné činnosti označil Nováka . Jedním dechem ale dodávali, že jak Šíma , tak Pokorná , se podíleli na páchané trestné činnosti dobrovolně a vědomě, ačkoli si museli být vědomi závažnosti a nebezpečnosti svého jednání. O Novákovi, jako o organizátorovi trestné činnosti ostatně hovořil i Josef Šíma , který se sám do určité míry považoval za oběť, kterou Novák někdy fyzicky, jindy zas psychicky donutil ke spolupachatelství. Na počátku roku 1975 prý začal Šíma konzumovat alkoholické nápoje, navíc pak potkal Nováka, který mu imponoval jak fyzickou silou, tak povahovými vlastnostmi , cynismem, bezohledností a způsobem života. Pod vlivem Nováka pak jeho trestná činnost nabývala nebezpečné povahy. Ač tento obdiv a vliv Nováka na chování Šímy znalci akceptovali, uvedli, že vzhledem k jeho osobnosti a IQ nemůže být o nějaké chorobné závislosti řeč . Šíma zkrátka k Novákovi vzhlížel a sliboval si od přátelství s ním možnost získání většího finančního obnosu . Ostatně sám před posuzujícími lékaři hovořil o touze, kterou bylo zakoupení automobilu, a uznal, že hlavním motivem jeho jednání bylo dostat se k nějakým větším penězům . Znalci z oboru psychologie a psychiatrie nakonec shrnuli, že v jeho případě jde o anomální osobnost s asociálními rysy , jejichž projevy lze vystopovat i v době před pubertou. Tato zjištěná porucha však ještě nedosahuje úrovně, kdy hovoříme o osobnosti psychopatické …. Znalci dále uvedli, že se dopustil brutálního zločinu vraždy, a navíc chystal surové přepadení řidiče, což jsou znaky a rysy, které v případě jeho pobytu na svobodě vytváří pro společnost trvalé nebezpečí . Sadismus jako motiv činů vyloučili . Psychologický posudek Josef Šíma - závěr Co se týče Marie Pokorné , ani u ní znalci nezpochybňovali zhoubný Novákův vliv . Konkrétně uvedli, že: „Sama o sobě je schopna páchat trestnou činnost ve smyslu zanedbávání povinné péče o děti, jinak se musí dostat do vleku druhé osoby , aby páchala trestnou činnost závažnějšího rázu …(nicméně) protože byla schopna zanedbat výchovu svých dětí, byla schopna se podílet na tak závažné trestné činnosti, nelze stanovit nijak zvlášť příznivou prognózu resocializace. Na druhé straně nutno uznat, že je událostmi přeci jen otřesena a dále pak, že vadné chování jejích dětí nebylo zdaleka jen důsledkem špatné výchovy, ale též důsledkem jejich poruchového konstitučního založení “. Psychologický posudek Anna Pokorná - závěr Epilog Poté co soud výše uvedené názory znalců a spáchané zločiny posoudil, rozhodl takto : Marii Pokornou odsoudil za trestné činy vraždy ve stádiu pokusu , za krádež a ohrožení mravní výchovy mládeže k úhrnnému trestu odnětí svobody na 12 let . Josefa Šímu , ve věku blízkého věku mladistvých, pak za trestný čin vraždy , trestný čin loupeže , krádeže a za spolupachatelství na loupeži ve stádiu přípravy odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 14 let . Za normálních okolností bychom na tomto místě článek ukončili. V tomto kriminálním případu ale nelze nezmínit ještě jeden důležitý fakt, který čtenáře v marastu této kauzy vymáchá ještě jednou. Při vyšetřování vraždy Boženy Květoňové se totiž policisté dopustily chyby , která byla zcela zásadní a měla fatální následky . Doposud jsme totiž neuvedli, že Václav Novák byl v tomto případě vytypován jako podezřelý a z tohoto důvodu byl také „vytěžován“. Před policisty tehdy uvedl nepravdivé údaje a tvrdil, že se v kritickou dobu zdržoval v bytě se svojí družkou a dvěma přáteli . Tento argument mu ale kupodivu v očích vyšetřovatelů poskytl nezvratné alibi. To, že podezřelý lže, se dá očekávat, bylo tedy zvláštní, že mu policisté uvěřili a propustili jej , aniž by si jeho alibi jakkoli prověřili! Novák nezahálel. Ihned po příchodu domů instruoval svoji družku Pokornou, i své dva přátele, které na policii zmínil (jedním z nich byl mimochodem i vynervovaný Pepa Šíma), jak mají vypovídat, pokud se jich někdo z policie bude na jeho alibi dotazovat. Naprosto nepochopitelně ale byla tato jeho snaha zbytečná. K prověrce alibi , byť jen opožděné , totiž vůbec nedošlo , protože policisté jej kvůli jeho vymyšlené výpovědi rovnou z řad podezřelých vyloučili… Jaké důsledky tato „chybička “ měla je zcela zřejmé – stála život mladinkou Martu Jedličkovou . Nedá se očekávat, že by byl každý ve své práci dokonalý, každopádně toto byl fakt průser … Závěr Pro úplnost článku jsme měli v plánu kontaktovat vyšetřovatele případu , aby měl možnost se nějak vyjádřit nejen k výše uvedené chybě, ale mohl by nám poskytnout i detailní pohled na další podrobnosti a přidat své osobní postřehy. Osud byl nicméně proti – vyšetřovatel zemřel rok před vydáním tohoto článku . Pokusili jsme se tak alespoň dohledat fotografii hlavního pachatele Václava Nováka , která ve vyšetřovacím spisu chyběla. V tomto snažení jsme nakonec byli úspěšní a čtenář tak může spatřit jeho tvář . Na závěr dodejme, že Marie Pokorná zemřela v roce 2016 . Josef Šíma v době vydání článku stále žije a bydlí kdesi ve Středočeském kraji. Chcete se o kauze dozvědět více? Přečtete si knihu Dva na vraždu . Sériový vrah a nejmladší vrah české historie Václav Novák DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2025 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Zlý duch", čtvrtého dílu pentalogie Panoptikum sexuálních vražd, která se věnuje českým sexuálním zločinům. Autor: Viktorín Šulc. Panoptikum sexuálních vražd 4 - Viktorín Šulc Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Zlý duch - Panoptikum sexuálních vražd 4 Autor: Viktorín Šulc Nakladatelství: Epocha s. r. o. Rok vydání: 2020, 608 stran RECENZE zatím nenapsána. Slovo autora: Zrod knihy je v autorském životě vždycky radostná událost, bez ohledu na to, kolik titulů už máte za sebou. Psaní je hodně samotářská záležitost, potěšení je na téhle cestě zhruba stejně tolik jako trápení - tzv. porodní bolesti se totiž nevyhýbají ani mužům přezrálého věku… Covidová pandemie je zlá věc, ale spravedlivě přiznám, že tahle potvora, co nás zahnala do útrob našich domovů, má zásluhu na urychlení „výroby“. Být svět v normálu, měl bych mnohem větší rozptyl zájmů a odevzdal bych rukopis místo v září 2020 nejspíš až koncem letošního roku, tedy v těchto dnech. Takže vítej, kniho! Co říci k tvému obsahu? Začnu hrstkou čísel: Udělal jsem si v průběhu psaní „čtyřky“ malou statistiku. Zlý duch analyzuje na 576 stranách 26 kauz s 32 obětmi a 27 vrahy. Celková čtyřdílná bilance: 108 kauz, 143 obětí, 93 vrahů plus 19 neznámých a nedopadených pachatelů. Ještě dodám, že konstanty „O“ a „V“ jsou dosti proměnlivé, jelikož vraždu z deviantních pohnutek – byť se tak stává velice zřídka – může spáchat i dvojice (výjimečně trojice) pachatelů. A naopak, některý sexuální vrah (Štěpánek, Mrázek, Hojer, Straka, Svitek) mívá na svém kontu více obětí. Už jsem se také dočkal dotazu, které z kapitol či kauz si cením nejvíc? Těžká odpověď, každému případu jsem se věnoval s urputnou snahou vyčerpat půdorys autentických faktů – a zároveň čtenáře nenudit. Svým způsobem „mám rád“ kapitolu Hrobníkův škaredý čtvrtek. Jedné noci zmizí záhadně žena, najdou se jen její zkrvavělé džíny, jistá svědkyně slyšela ze tmy výkřik… Pátrání nás zavede do prostředí strašnického krematoria a sousedícího vinohradského hřbitova. Podobně jako ve slavném filmu Spalovač mrtvol se seznamujeme s jízdním řádem smrti, jinak řečeno technologickým manuálem o spalování a pohřbívání. Vždycky v téhle souvislosti podotýkám: „Možná přijde i pan Koprfkingl!“ Oblíbil jsem si i podkapitolu, nazvanou Žižkovská balada. Mám rád tuhle pražskou čtvrť, dodnes si ponechala něco ze své slavné prvorepublikové přezdívky Svobodná republika Žižkov. Pokusil jsem se – snad se zdarem – předat něco ze zdejšího milieu v rámci kauzy zavražděné, osamoceně žijící důchodkyně. Kapitolu Sex a smrt jsem věnoval kauze tzv. Ďábla s andělskou tváří. Využil jsem nabízející se možnosti a zmapoval případy vraždících žen, chmurné události, které ještě před nedávným časem byly mediálním hitem… Jsem přesvědčen, že podkapitola Volavky a lvice přijde čtenáři vhod a osvěží jeho paměť. Dosti bylo autorských slov, nechť promluví sama kniha… Vážení čtenáři, pokud jsem vás příliš nevystrašil, vydejte se se mnou na obhlídku dalším Panoptikem!" Viktorín Šulc Hodnocení (1-5 jako ve škole): ?