Výsledky vyhledávání

Recenze knihy "Běh života - Lid vs O. J. Simpson", která se věnuje tzv. Procesu století. Autor: Jeffrey Toobin. Běh života - Lid versus O. J. Simpson - Jeffrey Toobin Koupit knihu Název: Běh života - Lid versus O. J. Simpson Autor: Jeffrey Toobin Nakladatelství: Edice Knihy Omega Rok vydání: 2017, 495 stran Recenze: Zatím nenapsána. Kniha o soudu s O. J. Simpsonem, s americkým fotbalistou, hercem a miláčkem široké americké veřejnosti ve věci vraždy jeho manželky, je mistrovské dílo, které mohl napsat jen přední právní novinář dnešní doby. Kniha Jeffreyho Toobina je literaturou faktu. Tato skvělá kniha vypráví celý příběh vražd Nicoly Brownové-Simpson a Ronalda Goldmana a nabízí též pohled na zákulisní hry "procesu století". Ten byl veden s americkým fotbalistou, hercem a miláčkem široké americké veřejnosti O.J. Simpsonem ve věci vraždy jeho manželky. Kniha podrobně vykresluje právnický proces i vše, co s ním bylo spojené. Tlak veřejnosti a médií i dlouholeté napjaté vztahy mezi policií a afroamerickou komunitou v Los Angeles. Thriller z právnického prostředí neustále šokuje a fascinuje svým upřímným zobrazením tohoto lidského dramatu. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Článek o americkém sériovém vrahovi jménem Rober Joe Long, který v roce 1984 zavraždil celkem 10 žen a další desítky dalších znásilnil! HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Robert Joe Long 25. 2. 2022 Robert Joe Long – americký sériový vrah, který řádil ve Spojených státech během roku 1984. Na svědomí má 10 brutálních vražd mladých žen, převážně prostitutek. Kromě svých vražedných „radovánek“ ale taky do roku 1984 znásilnil desítky žen a dívek napříč celým státem Florida, a to přímo v jejich domovech. Bobby Long si kvůli sérii znásilnění vysloužil přezdívku Classified Ad Rapist a přítrž jeho vražednému a násilnickému řádění ukončila až dívka jménem Lisa McVey, kterou jednoho dne unesl. Narozen: 14. 10. 1953 Zemřel: 23. 5. 2019 Stát: USA Počet obětí: 10 Unikala: 9 měs. Vražedná aktivita: 1984 Přezdívka:"The Classified Ad Rapist" V tomto článku se budeme věnovat muži, jehož případ je v mnoha ohledech typickým příběhem sériového vraha. Nechybí problematické dětství , včetně toxického rodinné prostředí a šikany ze strany vrstevníků . Rovněž jsou přítomny vrozené dispozice , kdy lze zmínit především genetickou anomálii . Přítomny jsou i úrazy hlavy , což je dalším častým jevem u těchto pachatelů. Typický je v tomto případě i kriminální vývoj , kdy se tento muž přes agresivitu vůči nejbližším propracoval ke znásilňování žen, což eskalovalo až k zločinu nejtěžšímu – vraždám. Přesto je případ tohoto „exempláře“ v některých ohledech přeci jen netradiční. Řeč je především enormní produktivitě, kdy přes relativně krátké „vražedné období “ si tento pachatel stačil připsat na své konto nejméně deset vražd . Největší raritou tohoto případu je pak příběh jeho poslední oběti . Ta totiž díky své duchapřítomnosti nejen, že jej dokázala přesvědčit, aby ji nezabíjel, ale dokonce její zásluhou byl nakonec také dopaden. Jméno dotyčného zní Robert Joe Long. Robert "Bobby" Joe Long Klinefelterův syndrom Robert “Bobby” Joe Long se narodil 14. října roku 1953 v malém městečku s názvem Kenova v hornatém a venkovském státě Západní Virginia . Bobby byl bez nadsázky zvláštní už od svého narození. Narodil se totiž s jedním chromozomem X navíc . Pojďme si to vysvětlit. Každý živočišný druh má svůj specifický počet chromozomů. Chromozomem tu rozumíme jakousi jednotku, která v sobě nese genetickou informaci. Konkrétně u člověka jde o 46 chromozomů po 23 párech . Jeden pár pak patří pohlavním chromozomům, které právě označujeme tím X a Y . Mužské pohlaví je určeno přítomností chromozomu Y a jednoho chromozomu X , kdežto pro ženské pohlaví je charakteristická přítomnost dvou chromozomů X . Jenže u Bobbyho to bylo trošku jinak. Bobby se totiž narodil se dvěma chromozomy X a jedním chromozomem ypsilon , takže měl chromozomů ne 46, ale rovnou 47. Tahle anomálie se označuje jako Klinefelterův syndrom . Jelikož se jedná vlastně o nadbytek ženského chromozomu X , má tento muž často, ale ne nutně vždy, užší ramena a naopak širší boky . Má také dlouhé končetiny , menší varlata , s čímž se pojí i častá neplodnost, nerostou mu tolik vousy a celkově ochlupení , no a co je pro takového muže asi nejpalčivější problém –⁠ rostou mu prsa . Intelekt přitom ovlivněn není, akorát se mohou ve větší míře vyskytovat problémy s učením a deprese. Bobby Long v dětství A některé z těchto projevů postihly i Bobbyho. Víme, jak na sebe děti dokáží být zlé, natož vůči spolužákovi, kterému viditelně rostou prsa. Asi je vám tak jasné, že byl Bobby hlavně v pubertě terčem posměšků a šikany ze strany svých vrstevníků. Bobbyho sebevědomí bylo na bodu mrazu a ani v dospělosti, i když měl dávno za sebou plastickou operaci prsou, tomu nebylo jinak. Tolik se styděl za svůj hrudník , že například i plaval v tričku. Tričko ostatně prakticky nikdy neodkládal, protože se bál, že se vždycky najde někdo, kdo ho bude zesměšňovat. Dětství a dospívání Ale než se plně přeneseme do Bobbovy dospělosti, musíme si ještě více přiblížit jeho dětství. Bobby se narodil manželům Joeovi a Louettě Longovým , kteří se ale v jeho dvou letech rozvedli. Bobby tak trávil většinu svého dětství a dospívání po boku své dominantní matky na Floridě. Ale zdravý vztah to opravdu nebyl. Bobby totiž až do svých 13 let spal se svou matkou Louettou v jedné posteli. Nutno podotknout, že bydleli v jednopokojovém bytě. Svou matkou těžce pohrdal, protože pracovala v baru, ráda se oblékala vyzývavě a prý si domů často vodila různé muže . Jeho matka to sice zarytě popírala, ale Bobby vždy tvrdil, že byl mnohokrát svědkem sexuálních radovánek své matky s různými muži. Jak by taky ne, když všechno asi probíhalo na jedné posteli. Právě to značně přispělo k rozvoji Bobbyho nenávisti vůči ženám. Andrej Drbohlav ve své známé knize “Psychologie sériových vrahů ” tvrdí, že Louetta Long svého syna Bobbyho nutila dokonce k sexu s ní, ale to jiné zdroje nepotvrzují. Drbohlav taky uvádí, že Bobby svůj vztek na matku ventiloval mučením zvířat, což je příznačná aktivita pro vývoj mnohých sériových vrahů. Kromě toho ale taky Bobby za svůj život utrpěl hned několik úrazů hlavy , které jsou často spouštěčem různého nežádoucího chování. První takový úraz hlavy se mu stal v 5 letech, kdy spadl z houpačky. Hned rok nato při jízdě na kole hlavou naboural do zaparkovaného auta, což vedlo k otřesu mozku a ztrátě několika zubů. A do třetice hned v sedmi letech spadl pro změnu z poníka přímo na hlavu, což mu způsobilo několikatýdenní malátnost a nevolnost. Je tak velice pravděpodobné, že po třech tak závažných úrazech hlavy u něj tím spíš nastal rozvoj patologického chování. Ve 13 letech se seznámil se svou budoucí manželkou Cynthií , v některých zdrojích uváděnou jako Cindy. Cynthie ve své výpovědi pro jednu epizodu série I Lived With a Killer uvedla, že se díky němu cítila milovaná a poprvé v životě měla pocit, že má nějakou hodnotu. Pár se vzal v roce 1974 a i přes Bobbyho genetické znevýhodnění se mu podařilo počít dvě děti, syna a dceru . Svatba Bobbyho Longa a Cynthie "Cindy" v roce 1974 Manželství Long sice nedokázal dokončit školu, ale našel si práci jako elektrikář a později absolvoval i základní výcvik v armádě. Měl ale problém si práci udržet, a tak se díky rekvalifikačním kurzům dovzdělal a začal pracovat jako rentgenový technik v nemocnici . Co se manželství týče, tak to mu vydrželo pouhých šest let. K jeho konci přispěla další nehoda, která se Longovi udála. Ještě v roce 1974 , tedy když bylo Longovi 21 let, totiž boural na motorce . Málem přišel o nohu a utrpěl natolik závažné zranění hlavy, že musel být několik týdnů hospitalizován v nemocnici. A právě po tomhle v pořadí čtvrtém úrazu se Robert Long úplně změnil. Začaly ho trápit úporné bolesti hlavy a dle Cynthie začal trpět náhlými výbuchy vzteku . Taky mu bytostně vadil zvuk tikajících hodin a nemohl vystát určité vůně, například vůni popcornu. Před tímto úrazem prý byl milujícím otcem a manželem, ale najednou jako když utne. Svoji náhlou agresivitu si začal vybíjet právě na Cynthii, a to jak verbálně, tak fyzicky . A násilí se zvyšovalo . Jednoho dne Cynthii popadl a praštil jí hlavou o televizi. Cynthie upadla do bezvědomí a z čela se jí řinula krev. Když se probudila, ležela na gauči a Long vedle ní plakal. Omlouval se jí a sliboval jí, že už to nikdy neudělá. Ale sotva v slzách dořekl svou omluvu, jako by znovu obrátil o 180 stupňů a zlověstně pronesl: “Jeď si to čelo nechat zašít, ale jestli jim tam řekneš, co se stalo, tak tě doma zabiju. ” Longova exmanželka Cynthie (zdroj @motivzla ) Co taky stojí za zmínku, tak u Longa se během rekonvalescence v nemocnici v roce 1974 objevilo opravdu silné nutkání k sexu . Ač měl sádru a zotavoval se po havárii na lůžku, potřeboval masturbovat 5x denně . Ale úleva se jaksi nedostavovala. Jakmile se dostal ven z nemocnice, vyžadoval sex několikrát denně i po Cynthii. Když byla Cynthie v 7. měsíci těhotenství a čekala jejich společnou dceru, Robert Long jí jednoho dne zbil a znásilnil tak, že se Cynthie dle svých slov bála, že o dítě přijde. Domů jí navíc začal nosit všelijaké záhadné šperky, kterými ji ve světlých chvílích obdarovával. Byl to zkrátka úplně jiný "Bobby" , než kterého si Cynthie vzala. Cynthia tyhle "Bobbyho" výkyvy a násilnosti už nadále nechtěla trpět a v roce 1980 konečně požádala o rozvod , aby ochránila sebe i obě děti. Jakmile se Cynthie s Longem rozvedla, najednou neměl po ruce oběť, na které by se mohl pravidelně sexuálně i fyzicky vybíjet. A právě proto se po roce 1980, kdy proběhl rozvod se Cynthií, začalo Longovo násilnické běsnění stupňovat . Bobby Joe Long se svými dvěma dětmi Classified Ad Rapist Co se týče kriminální kariéry Roberta Longa lze uvést, že jí zahájil už v 15 letech , kdy byl poprvé zatčen za pokus o krádež auta . Už v 18 letech byl taky údajně lživě obviněn ze znásilnění, což v něm jen podnítilo nenávist vůči ženám. A po rozvodu v roce 1980 všechno nabralo rychlý spád. Do roku 1984 terorizovat ženy ve státě Florida násilník, jenž si v médiích získal přezdívku Classified Ad Rapist . Slovní spojení classified ad můžeme do češtiny přeložit jako inzerát v novinách. V 80. letech bylo naprosto běžné, že lidé prodávali použité spotřebiče, nábytek a zboží všeho druhu pomocí inzerátů v novinách. Dnes se čile obchoduje online třeba na Marketplace, ale v minulosti se tak dělo prostřednictvím inzerátů. Dokonce existovala, a někde stále existují, přímo k tomu určená tištěná periodika, jako bylo například periodikum The Penny Saver . To bylo zdarma a lidé se tam snažili udat nejrůznější zboží rozčleněné do příslušných kategorií. A v tom spočíval modus operandi našeho Classified Ad násilníka . Vybíral si speciálně inzeráty, v nichž lidé prodávali různé spotřebiče nebo nábytek. Zavolal na číslo uvedené u inzerátu, a když telefon zvedla žena, zbystřil. Po hlase vyhodnotil, jestli jde o mladou ženu, a domluvil si schůzku v domě dotyčné , aby se podíval na daný předmět za účelem jeho koupě. Aspoň to si dotyčná měla myslet. Jakmile dorazil do jejího domu a ověřil si, že je tam sama a nemůže ho překvapit žádný naštvaný manžel, vytáhl na nic netušící ženu nůž a provaz . Svoji oběť vždy svázal, brutálně ji znásilnil a následně ji ještě okradl o cennosti v domě. Jednu z obětí, ženu jménem Linda Nuttall , dokonce znásilnil i přes to, že v domě tou dobou byly i její dvě děti. Linda Nuttall, jedna ze znásilněných přeživších obětí Bobbyho Longa (zdroj @motivzla ) Tímto násilníkem a floridským postrachem byl samozřejmě Bobby Joe Long . Prostřednictvím inzerátů se mu v řádu několika let podařilo znásilnit více než 50 žen napříč státem Florida. A tahle jeho děsivá aktivita bohužel nevedla k jeho dopadení. Ženy sice viděly jeho obličej, ale Bobby ničím nevyčníval, a tak identifikace nikam nevedla. Na každou z obětí zpočátku působil přátelsky a prý se dobře vyjadřoval. Tohle svoje řádění navíc započal ještě během manželství se Cynthií. Pamatujete, jak Cynthie čas od času dostala od Bobbyho nějaký ten šperk? Tak si můžete být jistí, že šlo o šperky z domů obětí. Aktivní sériový vrah v Tampě Po rozvodu se Cynthií se Bobby přestěhoval z města Hollywood na Floridě do Tampy , města vzdáleného přibližně 430 km. Tampa byla v 80. letech známá jako “hlavní město striptýzu ” Spojených států. Koncentrace strip klubů, nevěstinců a všudypřítomných prostitutek na ulicích byla obrovská a Bobby si tak musel připadat jako v ráji. Ne že by si společnost prostitutek užíval, tyhle pracovnice v něm zosobňovaly všechno, co na ženách nenáviděl, a tak se je rozhodl potrestat. Znásilňování mu ale nestačilo. Rozhodl se pro ultimátní trest: vraždu. A konkrétně v roce 1984 zahájil svůj několikaměsíční vražedný teror , kterým děsil všechny obyvatele Tampy . V noci 10. května roku 1984 se Long projížděl vykřičenými čtvrtěmi Tampy ve svém červeném autě Dodge Magnum z roku 1978 , když tu najednou narazil na mladou exotickou tanečnici, která si nechala říkat Lana Long . Tato ani ne 20letá dívka , která původem pocházela z Laosu , si tancem přivydělávala ke svému studiu umění na University of South Florida . Po dokončení studií se chtěla vrátit za svou rodinou do Kalifornie, ale tohle přání se jí bohužel nikdy nesplnilo. Lana neměla auto, a tak toho večera postávala na ulici a snažila si sehnat odvoz. Bohužel pro ni u ní zastavil Bobby ve své červené káře a nabídl jí svezení. A to je naposledy, co byla Lana spatřena živá. Ngeun Thi “Lana” Long Tři dny nato, tedy 13. května , objevila skupinka dětí v Hillsborough County v Tampě tělo Lany, které bylo pohozené na poli. Dívka byla nahá, viditelně zbitá, pusu měla zacpanou, ruce měla svázané za zády jedním druhem provazu a kolem krku měla utažený další druh provazu , který jako by imitoval vodítko pro psa. Provaz nalezený na Longově první oběti Tělo jedné z longovo obětí Ukázalo se, že pachatel Lanu znásilnil a nohy ji schválně roztáhl co nejvíc od sebe do nepřirozené polohy, aby nálezce ještě více šokoval a aby oběť o to více ponížil. Lana zemřela v důsledku uškrcení . Při ohledání místa činu technici objevili stopy po pneumatikách a postupně zjistili, že jedna z pneumatik se lišila od zbytku těch ostatních. Byla značky Vogue Tyre , přičemž tahle značka vyrábí luxusní pneumatiky na míru, především pro cadillaky. To byl pro kriminalisty důležitý poznatek. Ještě důležitějším zjištěním bylo, že se na oběti našla dost specifická červená nylonová vlákna , která pocházela z koberce. Vyšetřovatelé si byli jisti, že jde o koberec v autě pachatele. Hned o dva týdny později, 27. května 1984 dopoledne, objevil dělník v Hillsborough County další tělo, tentokrát bělošky. Scéna děsivě připomínala tu předchozí. Podobně jako v případě Lany byla i tato oběť nahá, zbitá, svázaná a znásilněná . Lišila se ale jedna věc. Oběť sice měla provaz kolem krku, ale hrdlo měla navíc i podříznuté . Na místě se našlo i zelené pánské tričko a stejné stopy po pneumatikách. Jelikož u sebe oběť neměla doklady, musela policie o pomoc s identifikací oslovit veřejnost. A přišlo se na to, že obětí je 22letá Michelle Denise Simms , která byla naposledy viděna živá večer předtím na ulici v oblasti Kennedy Boulevard v Tampě . Michelle Denise “Shelly” Simms Michelle se v Tampě, kde bydlela jen měsíc, živila jako prostitutka , ale původem pocházela z Kalifornie, kde se dokonce účastnila soutěží krásy. Na jejím těle se našly hnědé chlupy a vlasy patřící bělochovi a také stejná červená vlákna jako na těle Lany. Vyšetřovatelům tak bylo jasné, že jde o stejného vraha, a že mají na krku sériového vraha , který bude pravděpodobně vraždit znovu. Do vyšetřování se tak zapojila i FBI, která sestavila vrahův profil . Pátrání po sériovém vrahovi Pachatel měl být běloch, kterému je něco přes 20 let a je to manipulativní extrovert a narcis. Pachatel si při vraždách počíná organizovaně a dokáže fungovat ve společnosti. Tvůrci profilu uvedli, že si pachatel udržuje “macho image”, jezdí ve sportovním autě a nedokáže si udržet práci. Nejspíš už bude mít záznam v rejstříku a v dětství týral zvířata. Nepochybně bude sledovat vývoj vyšetřování , a pokud nebude dopaden, bude vraždit dál . Předpoklad vyšetřovatelů o dalších obětech se bohužel potvrdil hned záhy. 24. června bylo v Hillsborough County nalezeno další tělo mladé bělošky, tentokrát oblečené a ve značném stádiu rozkladu. Zjistilo se, že jde o 22letou Elizabeth Loudenback , která byla pohřešovaná už od 8. června . Elizabeth B. “Liz” Loudenback Elizabeth ale nebyla prostitutka . Byla to obyčejná, prý docela plachá dívka, která pracovala u pásu v továrně a občas si do baru zašla na skleničku. Sice byla znásilněná a uškrcená, ale na místě se nenašly žádné provazy. Taky byla oblečená a neživila se prostitucí, takže scéna místa nálezu těla ani typ oběti neodpovídal modu operandi hledaného vraha, takže vyšetřovatelé nějakou dobu podezřívali jejího přítele . Analýza vláken nalezených na místě činu proběhla kvůli zmatkům v laboratoři až později a jaké to bylo překvapení, když se ukázalo, že na sobě Elizabeth měla stejná červená vlákna jako Lana a Michelle . Čtvrté tělo, opět ve značném stádiu rozkladu, bylo nalezeno 7. října u ranče na hranici oblastí Pasco a Hillsborough County. Oběť byla černoška , což z pachatele v tomto směru činilo výjimečného sériového vraha. Na svém kontě měl tou dobou Asiatku, černošku a dvě bělošky a dle analýzy nalezených vlasů byl sám bělochem. Proč je to tak zvláštní? Obecně totiž platí, že sérioví vrazi si zpravidla vybírají oběti stejné rasy, jako jsou oni sami. Čtvrtá oběť byla pomocí otisků prstů identifikována jako Chanel Devoun Williams,18letá prostitutka , která byla čerstvě propuštěna z vazby, kde se nacházela právě kvůli prostituci. Naposledy byla viděna živá 30. září . Chanel Devoun Williams Její kalhotky a podprsenka byly rozvěšeny na nedalekém plotě a podobně jako v předchozích případech byla Chanel znásilněna a škrcena . Usmrtila ji ale až střelná rána zezadu do hlavy , což byla pro vyšetřovatele novinka, která je zmátla. Long chtěl zřejmě zmást vyšetřovatele, ale nevěděl, že i na Chanel byla nalezena usvědčující červená vlákna . Ale nemyslete si, že by se Bobby Joe Long v té době zabýval jen vražděním. Dělal si taky pravidelné výlety do floridského Hollywoodu, kde bydlela jeho exmanželka Cynthie s dětmi, a trávil s nimi čas třeba na pláži nebo v kině. Cynthia se ho jednou zeptala na ty vraždy, které se udály v Tampě, aniž by samozřejmě tušila, že mluví se samotným vrahem. Bobby jí odpověděl, že přesně proto by měla být opatrná a že obecně opatrnosti není nikdy dost. Kdyby tehdy jen věděla… Vražedná série pokračuje 14. října bylo v pomerančovém háji nazeleno páté tělo, které patřilo známé 28leté drogově závislé prostitutce Karen Beth Dinsfriend . Zápěstí měla svázána červeným šátkem a nohy měla svázané tkaničkami. Ležela na žluté dece, na které bylo nalezeno sperma. I Karen byla zbitá, znásilněná a uškrcená a i na ní byla nalezena stejná červená vlákna jako v předchozích případech. Karen Beth Dinsfriend Média i lidé šíleli, k vyšetřování vražd byli nasazeni doslova všichni detektivové v Tampě, kteří se zabývali těmito typy zločinů, ale k dopadení pachatele nebyli o nic blíž. Měli sice vzorky pneumatik, vzorky spermatu, vlasy a chlupy pachatele a červená vlákna ze všech míst činu, ale stále chybělo to klíčové: jméno pachatele . Na Halloween roku 1984 našel nějaký nebohý senior v příkopu u silnice US 301 nahé a už mumifikované tělo další dívky. Žádné použitelné vzorky nebyly nalezeny a tělo se podařilo identifikovat až o nějakou dobu později, jen díky informacím od pachatele. Zavražděná se jmenovala Kimberly Kyle Hopps , bylo jí 22 let a na ulici byla známá pod přezdívkou “Sugar” . I ji vrah znásilnil a uškrtil . Kimberly Kyle Hopps A to ještě nikdo nevěděl, kolik těl se najde v listopadu. Během listopadu 1984 se totiž našla těla dalších 4 dívek . První z objevených těl patřilo 18leté prostitutce Virginii Lee Johnson a druhé bylo 21leté tanečnice Kim Marie Swann . Třetí patřilo 21leté servírce Victorii “Vicky” Marii Elliott , která byla pohřešována už od září. Je to o to víc smutné, že Vicky se plánovala vrátit do svého rodného města ve státě Michigan, kde se chtěla stát záchranářkou. Tenhle její sen jí ale překazil Bobby Joe Long. Čtvrtá, v listopadu nalezená obět, respektive už jen její kosterní pozůstatky, pak chronologicky byla vlastně první obětí Longa. Šlo o 20letou prostitutku jménem Artiss Ann Wick , která byla naposledy viděna živá v březnu roku 1984. Kim Marie Swann Virginia Lee Johnson Artiss “Ann” Wick Victoria Marie Elliott Osudová oběť Tím ale nekončíme. Robert Long stále unikal spravedlnosti a vyšetřování nikam nevedlo. Detektivům nezbývalo než čekat na moment, kdy vrah udělá nějakou zásadní chybu . A Long ji konečně udělal ! 3. listopadu roku 1984 Long zaútočil znovu. Vyhlédl si 17letou středoškolačku jménem Lisa McVey , která se ve dvě ráno vracela ze své směny v donut shopu na kole. Bobby Long si jí pravděpodobně musel vytipovat a vypadá to, že ji už párkrát sledoval, ač nebyla jeho typickou obětí. Do karet mu hrálo to, že Lisa se ze své směny vracela v noci, a tak pro něj bylo jednodušší u ní zastavit, namířit na ní zbraní a unést ji ve svém autě. Přesně to ostatně Long udělal. Svázal jí ruce a nohy, kolem hlavy jí zavázal šátek tak, aby nic neviděla , a vydal se s ní do svého bytu . Jenže nevěděl, že Lisa je jiná než ostatní oběti . Ráda totiž ve svém volném čase sledovala různé pořady s krimi tématikou a navíc byla opravdu inteligentní. Lisa dokázala zachovat v rámci možností klid a spolupracovala. Navíc se jí během jízdy v autě podařilo si trochu posunout šátek, aby alespoň trochu viděla své okolí. Zjistila, že na palubní desce auta je nápis Magnum a že celé auto včetně interiéru je červené. Když auto zastavilo, Bobby Lisu vytáhl a odvedl ji do svého bytu. Lisa si pamatovala, že do bytu vedlo 22 schodů a že schody byly potažené zeleným kobercem. Jenom za nimi zaklaply dveře, následovalo téměř 26 hodinové peklo plné znásilňování . Lisa ale opravdu nebyla obyčejná dívka. Ač byla samozřejmě strachy bez sebe, se znásilňováním a týráním bohužel už měla zkušenost. A to z domova. Matka Lisy totiž byla alkoholička závislá na drogách. Lisa tak od dětství vystřídala několik pěstounů a ve svých 13 letech byla umístěná ke své babičce, matce její matky, aby se o ní starala. Jenže Lisina babička byla spíše ježibaba. Měla násilnického přítele, kterému dovolovala to, aby malou Lisu sexuálně zneužíval. Dokonce tomu občas přihlížela. Samotná Lisa k tomu řekla následující: “Doma mě sexuálně zneužívali. Přítel mojí babičky mě zneužíval 4 roky a vždycky mi při tom k hlavě přikládal pistoli. To pro mě nebylo nic nového. Jedna špatná situace mě přivedla ke druhé špatné situaci, která mi paradoxně zachránila život. Večer před mým únosem jsem napsala dopis na rozloučenou. A hned večer nato jsem už bojovala o svůj život. ” Nebojácná přeživší oběť Lisa McVey, která se po svém hrůzném zážitku stala policistkou (zdroj @motivzla ) Ano, Lisa byla tak zoufalá ze svých rodinných poměrů, z toho, že neměla zastání a že musela snášet zneužívání a týrání, že se rozhodla spáchat sebevraždu. Ale pak přišel onen únos Bobbym Joe Longem . V ten moment si Lisa uvědomila, že nechce zemřít a rozhodla se za svůj život bojovat za každou cenu. Ovšem ne fyzickým bojem, ale svými šedými buňkami mozkovými. Zachovala si chladnou hlavu a snažila se Bobbyho poznat. Vyjadřovala mu svoje sympatie a opakovala mu, že není špatný člověk. Long byl u svých obětí zvyklý na odpor, navíc Lisa nebyla prostitutka, a tak vůči ní pookřál. Dal jí najíst, umyl jí, vyfoukal jí vlasy a dokonce ji pak nechal ve své koupelně samotnou . Což byla velká chyba, protože Lisa všude možně po umyvadle a záchodové míse rozmístila svoje otisky prstů, aby případně přivedla vyšetřovatele na svoji stopu. I navzdory šátku přes oči se snažila vstřebat co nejvíce informací o tom, kde se nachází. Podařilo se jí osahat Longovo obličej, a tak věděla, že je její únosce muž s knírkem, krátkými vlasy a očima blízko u sebe . Long se dokonce Lise údajně svěřil, že jí nechce ublížit a že tohle dělá jen proto, aby se ženám pomstil za to, jak se k němu během jeho života chovaly. Lisa opravdu vytasila všechny pomyslné zbraně. I když jí Long stále znásilňoval, nabídla mu, že by mohla být jeho přítelkyně. Taky si vymyslela historku o tom, že má těžce nemocného otce, který potřebuje pravidelně dostávat léky a že se o něj nepostará nikdo jiný než ona. A zabralo to. Je fascinující, že opravdu věděla, jak na něj. Po 24 hodinách utrpení Robert Long naložil Lisu zpátky do auta, zastavil se po cestě pro peníze u bankomatu ATM a po třetí ráno dne 4. listopadu vysadil Lisu na původním místě únosu s tím, ať počká 5 minut, a pak ať si dělá víceméně, co chce. Rozloučil se s ní a odjel . Spadla klec Lisa se rozběhla ke svému domovu, kde ale schytala akorát další sodu. I když své babičce a jejímu příteli zoufale opakovala, že byla unesená a znásilněná, ani jeden jí to nevěřil . Mysleli si, že se jen vymlouvá, protože chtěla utéct, a tak jí ještě zbili. Ale eventuálně návrat Lisy, po které už bylo vyhlášené pátrání, nahlásili policii. Lisa na služebně vypověděla , co se skutečně stalo, a popsala všechny detaily. A že jich bylo nepřeberné množství. Ale vyšetřovatelé z mravnostního samozřejmě nemohli tušit, že Lisiným únoscem je sériový vrah , který už několik měsíců řádil v Tampě . Navíc jí vůbec měli problém věřit, že se stala obětí únosu. Lisa jim podala tolik podrobných informací o únosci, jeho vozidle a bytě , že jim to bohužel znělo jako smyšlená historka. Naštěstí ale Lisu nakonec vyslechl i detektiv jménem Larry Pinkerton . Ten naopak pochopil, že takové množství detailů by si nikdo jen tak nevymyslel a uvědomil si, že Lisa je talentovaná pozorovatelka, ne lhářka. Lisa se taky Larrymu svěřila, že si myslí, že je její únosce právě tím hledaným sériovým vrahem. Forenzní technici z Lisina oblečení odebrali vzorky a poslali je na analýzu do laboratoře. A výsledek analýzy přinesl zásadní zlom. Na oblečení Lisy se totiž našla stejná červená vlákna jako na tělech obětí hledaného sériového vraha . Lisa překvapeným vyšetřovatelům zopakovala, že měl její únosce červený koberec v autě a že na palubní desce byl nápis Magnum . Policie tak začala prověřovat majitele automobilů Dodge Magnum, kterých bylo tou dobou ve státě Florida kolem 500. Zjistili, že jen model Dodge Magnum z roku 1978 měl na palubní desce nápis Magnum, což jim pomohlo zúžit celkový počet vlastníků automobilů. Potom vzali seznam jmen z registru vozidel a jména porovnali se záznamy o výběrech z onoho konkrétního bankomatu ATM ve tři ráno dne 4. listopadu v Tampě. A heuréka! Sedělo jediné jméno. Robert Joe Long. Automobil Dodge Magnum, ročník 1978 (zdroj @motivzla ) Lise následně ukázali jeho fotku a ona okamžitě potvrdila, že jde o jejího únosce. Policie pak začala Longa nepřetržitě sledovat. 16. listopadu si nic netušící zašel do kina a nechal svoje vozidlo bez dohledu. Policisté nemeškali a prohlédli všechny pneumatiky, protože stopy pneumatik na místech činu byly dost specifické. Jedna z pneumatik se lišila od ostatních a jejím výrobcem byla společnost Vogue Tyre . A přesně takovou pneumatiku měl Long na svém Dodge Magnum , takže nebylo pochyb, že mají toho pravého. Jakmile se Long vrátil z kina, zásahová jednotka se dala do pohybu, zatkla ho a byl předveden k výslechu . Další analýza potvrdila, že červená vlákna, která byla nalezena na téměř všech obětech, skutečně pocházela z koberce v Longově autě. Kromě toho jej usvědčila i DNA nalezená na některých místech činu. Důkazy mluvily jasně, Bobby Joe Long je sériový vrah . Long v rukou vyšetřovatelů Long sice nejdříve zapíral , ale ve světle důkazů se při výslechu přiznal k sérii vražd a k únosu a znásilnění Lisy McVey . S úsměvem pronesl: “Dobře, dostali jste mě. Ano, zabil jsem je. Všechny, co máte v těch papírech. Je to moje práce. U Lisy jsem hned, jak jsem ji pustil, věděl, že to bude jen otázka času. Ani jsem jí neřekl, ať nechodí na policii a tak. Bylo mi to jedno a chtěl jsem s tím už přestat. Jsem nemocný. ” Přepis jeho přiznání zabral 45 stran . Long taky prozradil , že je přízrakem známým jako Classified Ad Rapist , který dlouhé roky znásilňoval ženy v jejich domovech. Dle svých slov všem těm znásilněným ženám vlastně prokázal laskavost, protože jejich sexuální životy s manželi stály za starou belu. Podle Longa si to znásilnění pár jeho obětí doslova užívalo. Taky tvrdil, že kdyby nezačal vraždit, nikdy by ho policisté nedopadli. Navíc ho bavilo sledovat průběh vyšetřování a rád se v novinách dočetl něco o svých obětech . Je tak jasné, že s Longovo zatčením spadl kámen ze srdce celé Floridě. Odsouzení V dubnu roku 1985 byl usvědčený vrah odsouzen k trestu smrti za vraždu Virginie Johnson . Měl být popraven na elektrickém křesle . 24. září 1985 se pak v rámci dohody během dalšího soudního procesu přiznal k 8 z celkových 10 vražd a taky k únosu a znásilnění Lisy McVey . Za vraždu Michelle Simms si vysloužil druhý trest smrti a k tomu v součtu 34 doživotních trestů . Za celou dobu neprojevil žádné emoce, žádnou lítost , nic. Jediný moment, kdy se projevilo jeho pravé já, nastal při jeho odchodu ze soudní síně, kdy zničehonic plivl na kameru, která ho snímala . Jeho obhájci se snažili porotu obměkčit tím, že Long v minulosti utrpěl četná zranění hlavy a mozku, navíc trpěl Klinefelterovým syndromem , a tím pádem nemohl za svoje chování. Tahle argumentace, byť podpořená i několika psychiatry, ale samozřejmě nikoho nepřesvědčila. Navíc sám Long přiznal, že moc dobře věděl, co dělá. Tým obhájců pak přišel s tvrzením, že obžalovaný je tak jedinečný, že by neměl být uvězněn a popraven, nýbrž že by měl být zkoumán. Narativ byl jasný: udělat z Longa vzácného jedince. Podle nezávislých znalců měl ale Long kvůli nadbytečnému “ženskému” chromozomu X křehké ego a o to více dominantní se snažil být vůči ženám. Všechny ty vraždy a znásilnění sloužily jen k tomu, aby se utvrdil ve svojí mužnosti. Nikdy se nesmířil se svou genetickou výbavou, nikdy se nesmířil s tím, jaká byla jeho matka, a opakované úrazy hlavy jeho stavu také nepomohly. Vyžíval se v zastrašování a ponižování svých obětí a podle psychiatrů povolaných obžalobou trpěl disociální poruchou osobnosti , která je u sériových vrahů takový evergreen . Člověk, který trpí touto poruchou, ignoruje společenská pravidla, vlastně je mu všechno jedno. Obzvlášť pocity ostatních ho nezajímají. Necítí vinu, má násilnické sklony a páchá trestnou činnost. Long taky trpěl epilepsií a jeho přístup k obětem ukazoval, že byl i sexuálním sadistou . Všechny ženy byly děvky, které si zasloužily zemřít. Andrej Drbohlav řadí Bobbyho Joe Longa mezi tzv. vrahy ze žádostivosti (v angličtině lust killers ). To znamená, že takový jedinec vraždí primárně pro svoje sexuální uspokojení a má potěchu z toho, že oběti působí bolest. Navenek ale dokáže působit normálně, a proto je tak nebezpečný pro společnost. Long se během následujících let snažil opakovaně odvolávat proti rozsudku , protože za žádnou cenu nechtěl být popraven smrtící injekcí , která nahradila elektrické křeslo a která je dle jeho obhájců krutým a neobvyklým způsobem smrti. Argumentoval, že jelikož má epilepsii, mohla by v něm poprava vyvolat záchvat. Tohle samozřejmě vůbec nikoho nezajímalo. Jediné, čeho dosáhl, je, že ještě o to více rozzuřil rodiny obětí. Bobby Joe Long byl nakonec po 34 letech čekání popraven smrtící injekcí , a to dne 23. května 2019 ve Florida State Prison . Žádná poslední slova neměl a za 12 minut bylo hotovo. Kdo si ale nenechal ujít jeho popravu, byly rodiny obětí a přímo dvě z jeho obětí . Linda Nuttall , kterou kdysi znásilnil v jejím domě, i když tam byly její dvě děti, a Lisa McVey . Robert Joe Long v roce 2019 (zdroj IG @mozivzla ) Ta se svěřila, že při sledování popravy cítila obrovskou úlevu . Nejen pro sebe, ale i pro rodiny obětí. Sama dlouhé roky trpěla posttraumatickou stresovou poruchou , ale prý Longovi eventuálně odpustila, aby mohla konečně žít. Chtěla ale sedět v první řadě a vidět ho umírat. Lisa McVey se nyní jmenuje Lisa McVey Noland , je jí 55 let a už od 90. letech pracuje u policie v Hillsborough County. Právě její zkušenost s Bobbym Joe Longem ji přiměla ke vstupu do policejních řad. Nyní pracuje jako zástupkyně šerifa a zabývá se mravnostními a sexuálními trestnými činy. Také se snaží pomáhat dětem na škole Davidson Middle School , kde už několik let dozoruje. Neuvěřitelný příběh Lisy McVey se dočkal svého filmového zpracování v roce 2018. Televizní film se jmenuje Věřte mi: Únos Lisy McVeyové a na Netflixu byl uveden v roce 2021, takže se na něj můžete podívat i vy. Objevila se v něm navíc samotná Lisa. Na ČSFD má film 82 % , takže si ho určitě nenechte ujít, pokud se chcete s inspirativním příběhem Lisy více seznámit. Autorkou článku je Markéta Holá, která příběh zpracovala ve svém podcastu Motiv zla . V podcastu najdete i autentické zvukové nahrávky hlavních aktérů. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2022 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze slovenského románu "Mäso", který se odehrává v kriminálním prostředí na východě Slovenska 90. let. Autor: Arpád Soltész Mäso - Arpád Soltész Další knihy Název: Mäso - Vtedy na východe Autor: Arpád Soltész Nakladatelství: IKAR a.s. Rok vydání: 2017, 320stran A je to tady. Dnes do našich recenzovaných knih poprvé zařazujeme nikoli literaturu faktu, ale román! Samozřejmě ne ledajaký, ale román s krimi tématikou, který se hemží mafiány, policajty, vraždami… Navíc napsaný investigativním novinářem, tedy mnoho z něj má jistě reálný základ. Řeč je o knize „Mäso “, kterou napsal jeden z nejznámějších slovenských investigativních novinářů let minulých - Arpád Soltész . Kniha nese podtitul „Vtedy na východe “. Z toho lze vyvodit hned několik věcí. Tak zaprvé, kniha je psána slovensky:-) Autorovi recenze to, až na pár slangových výrazů a "východniarčiny", větší problém nečinilo, ale českému čtenáři, který slovenštině sotva rozumí, by to překážet mohlo. Zadruhé, příběh se odehrává na východě Slovenska a „vtedy “ znamená - v průběhu 90. let. Nebudeme čtenáře zdržovat s představováním postav příběhu. Stačí když napíšeme, že jich je celá řada. Hlavně těch záporných! Mezi ty patří nejenom typičtí mafiáni, ale i někteří vysocí policejní důstojníci, členové slovenské informační služby, soudci, prokurátoři... drsné. Mezi kladné pak patří dvojice policejních operativců od rány, vyšetřovatel, novinář, prokurátorka a další… V rámci příběhu se však někdy z kladných postav stávají na chvilku ty záporné, ze záporných zas kladné, nebo naopak ještě zápornější. Dílčí zájmy aktérů se v rámci příběhu různě scházejí a rozcházejí, zatímco jednotlivé postavy svádí krvavou strategickou bitvu o peníze, moc, spravedlnost, dobro a zlo... Klady? Tak třeba členění knihy. Ta totiž obsahuje kratičké kapitolky, které se vždy týkají jednoho z aktérů příběhu. Díky tomu děj knihy skvěle odsýpá a nutí vás přečíst další, a další mini kapitolku a posunout se v ději dál. Asi hlavním pozitivem je to, že kniha je hodně drsná, naturalistická a velice napínavá. Navíc je cítit, že autor nemusel zas tak moc fantazírovat, ani přehánět, zkrátka své zkušenosti s různými případy z 90. lety pospojoval, lehce pozměnil a přetavil do jednoho příběhu. V důsledku pozdějších událostí na Slovensku, spojených s vraždou mladého novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, vás titul navíc nutí přemýšlet o tom, zda-li z pohledu propojenosti mafie, politiky, policie a dalších státních institucí, je podstatný rozdíl mezi „divokými devadesátými“ lety a dneškem... Zápory knihy? Nás vlastně zklamal jen závěr, který byl takový, no, „diplomkový“ – prostě povinný, trochu uměle naroubovaný a podle nás lehce přehnaný. Každopádně myslíme, že o závěr v knize zas až tak nejde a ta má mnoho jiných kladů! Tedy hodnotíme za vynikající: 2 . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Ondrej Rigo - nejhorší slovenský sériový vrah, který v letech 1990-1992 ve třech různých evropských státech připravil o život nejméně devět osob. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Ondrej Rigo 16. 6. 2022 Ondrej Rigo - nejhorší slovenský sériový vrah, který v letech 1990-1992 zavraždil v Německu, Holandsku a na Slovensku nejméně 9 osob. Motiv jeho zločinů byl sexuální, když všechny své ženské oběti po jejich usmrcení zneužil. Modus operandi tohoto pachatele zahrnoval vyhlédnutí si ženské oběti v přízemním bytě, do kterého vniknul skrz pootevřené okno, načež spící oběť ubil ranami ho hlavy, aby na bezvládném tělě vykonal soulož. Poté byt ještě prohledal a odcizil nejrůznější cennosti. Za své zločiny byl nakonec odsouzen k doživotnímu odnětí svobody. 14. června 2022 ve výkonu trestu zemřel. Narozen : 17. 12. 1955 Zemřel :14. 6. 2022 Země :Slovensko Počet obětí :9 Unikal :2 roky Vražedná aktivita :1990-1992 Přezdívka : "Ponožkový vrah", "Bestie", "Pavouk" V tomto článku se budeme věnovat muži, který je označován za nejhoršího , resp. nejplodnějšího sériového vraha v historii Slovenska . Rovněž jde o prvního pachatele , který byl na Slovensku usvědčen pomocí metody analýzy DNA . Jeho případ je netradiční taktéž tím, že ve snaze nezanechat na místech činu své otisky prstů, nasazoval si na ruce vlastní ponožky, z čehož pramení jedna z jeho přezdívek "Ponožkový vrah ". Ostatně i další jeho přezdívka ("Pavouk") pramení z jiného netradičního prvku jeho modu operandi , kdy se byl schopný do bytů obětí dostávat až akrobatickými výkony. Specifické je rovněž to, že jde o jednoho z mála česko-slovenských vrahů, který svou vražednou sérii "provozoval" na území několika evropských států . Dalším velice zajímavým faktem pak je, že na vypracování psychologického profilu neznámého pachatele, který v té době děsil celou Bratislavu, se podíleli i agenti FBI . Jméno dotyčného zní - Ondrej Rigo . Rodinný "backgroung", dětství a dospívání Onrej Rigo se narodil 17. 12. 1955 v městečku Modra , které se nachází se na jihozápadním Slovensku . Jeho rodina byla Rómského původu , ale jak sám Rigo později zdůrazňoval, „nebyli obyčejní Cigáni “ a žili prý vždy „na úrovni “. Není jisté, zda tím myslel finanční zabezpečení rodiny, či cokoli jiného, jisté je, že rozhodně nešlo o spořádanou rodinu . Rigův otec byl recidivista (věnoval se vloupačkám a jiným majetkovým trestným činům ), který opkaovaně končil za mřížemi, tedy v rodině byl spíše nepřítomný . Když mu bylo 38 let , byl v důsledku svého životního stylu zastřelen (někde uvedeno, že při jednom z vloupání, jinde, že při hádce). Každopádně zemřel v době, kdy O. Rigo ještě nebyl dospělý . „Bol krásny ako herec, nikdy nerobil… nemusel “, takto na něj Rigo ml. později vzpomínal. S trochou sarkasmu dodejme, zkrátka mužský vzor jak má být… Jeho matka byla údajně v invalidním důchodu , nicméně přivydělávala si jako toaletářka v hotelu . I ona zemřela předčasně, konkrétně pak v roce 2000 , poté, co ji srazilo auto. Rigo oba rodiče hodnotil kladně, měl je rád a k němu i jeho sourozencům se prý chovali vždy dobře. Na otázku spisovatele D. Kičina zda na rodiče někdy myslí v roce 2012 uvedl: „Na svojich rodičov niedky myslím, mal som ich v láske. “ V jiném rozhovoru pak na otázku, zda-li někdy plakal, uvedl, že mu tekly slzy, když se dozvěděl o smrti své matky. Tedy ač šlo o rodinu takřka nefunkční , jak se čtenář ještě přesvědčí, Rigo měl k rodičům citové pouto . Ondrej Rigo byl nejstarším ze šesti sourozenců , kdy lze uvést, že většina z nich nežila „běžným“ životem. Jeden z bratrů byl umístěný v ústavu pro duševně nemocné – srazilo ho auto a dle Riga: „je na hlavu “. Druhý bratr se oběsil na psychiatrii . Třetí bratr byl opakovaně soudně trestán za podvody a krádeže . Dva sourozenci (bratr a sestra) žili v době zadržení v zahraničí. „Tí sa majú dobře “, zhodnotil Rigo. O samotném dětství Ondreje Riga lze uvést to, že v sedmi letech začal navštěvovat běžnou základní školu . Učení mu šlo těžce, ve škole měl časté absence , jednou propadl z matematiky . Ve čtrnácti letech byl Rigo kvůli svému chování umístěn do „polepšovny “ (resp. diagnostickém ústavu ) a potom strávil spolu se svými sourozenci zhruba rok v dětském domově . Psychiatricky se nikdy neléčil. Když dokončil základní školu, rodina se údajně přestěvovala do Čech, kde začal pracovat na statku a později jako brigádník na stavbě (pozn. tato informace byla zmíněna jen v jednom zdroji, proto bychom ji brali s rezervou). Každopádně mezi 20-22 lety absolvoval dvouletou základní vojenskou službu . Během ní byl víckrát disciplinárně trestán , takže byl nucen sloužit o 21 dní déle. Poté se již začal dopouštět trestné činnosti, ale k tomu se ještě dostaneme. Zde lze shrnout, že v Rigově dětství a dospívání lze vysledovat hned několik varovných signálů , které svědčí pro možný pozdější neblahý vývoj. Šlo např. o noční pomočování , kvůli kterému se Rigo údjně léčil. V zdravotní anamnéze pak Rigo uváděl několik úrazů hlavy , které většinou vznikly při rvačkách. Naposledy ho prý v roce 1988 zbili tři muži železnou tyčí, kdy byl kvůli zásahu do hlavy i v bezvědomí . Jak již bylo uvedeno, přítomno bylo i nestálé rodinné prostředí se špatnými vzory , což je další často se opakující prvek v případech sériových vrahů a rovněž lze zmínit pobyt v dětském domově a na čas dokonce i „pasťáku “. Ondrej Rigo Co se týče sexuálního vývoje , lze zmínit, že první pohlavní styk měl mít Rigo jako 17letý a ve věku 22 let se oženil se ženou, se kterou se seznámil v průběhu dvouleté povinné vojenské služby. S manželkou se však relativně záhy rozvedl , protože si prý neuměla zvyknout na život v Bratislavě, žárlila na něj, a tak se vrátila na jih Slovenska do Popradu. Svůj vztah s první manželkou Rigo později popsal takto: „Dobrý, ale po dlhšom odlúčení som si našiel družku, s kterou sme čekali diaťa. Já si myslím, že so ženou sma se kvóli tomu po čase rozišli. “ Po rozchodě s manželkou žil Rigo pět let s jinou ženou , se kterou zplodil dceru . Žena ho však opustila, když byl ve výkonu trestu. Od té doby měl postupně čtyři další partnerky , se kterými žil ve společné domácnosti . Mimo toho měl mnoho příležitostných sexuálních partnerek („mal som do sto báb “), které neměl problém oslovit a „sbalit“. Z tohoto hlediska Rigo sám sebe hodnotil jako sexuálně velmi náruživého . Pohlavní styk prý potřeboval každý den. Na druhou stranu sexuální abstinenci ve výkonech trestu podle svých slov snášel dobře. Před znalcem v této souvislsti zdůrazňoval, že má rád „obyčajný sex “ a nikdy se s partnerkami nechoval násilně. Ostatně seznamování se ženami a návštěvy kaváren a nočních podníků , kde k tomu docházelo, Rigo zmínil jako jeden ze svých svou koníčků – druhým pak byla návštěva kin . Zde můžeme rovněž uvést, že šo o silného kuřáka , což se mu ostatně několikrát stalo osudným, ale k tomu se teprve dostaneme. V případě alkoholu pak šlo o příležitostného konzumenta (nejraději měl slivovici) a v této kriminální kauze, na rozdíl od mnoha jiných, alkohol nehraje žádnou podstatnou roli. Co se týká pracovních zkušeností , uveďme, že se Rigo většinou (tedy, když zrovna nebyl ve výkonu trestu) živil jako topič (např. v nemocnici) a měl rovněž složené zkoušky plynaře . V posledním období na svobodě pak vypomáhal matce jako šatnář a rovněž lze uvést, že se v žádném zaměstnání příliš nezdržel . Kriminální kariéra a pobyt v zahraničí Svůj první trestný čin , za který byl potrestaný, spáchal Rigo nedlouho po dokončení povinné vojenské služby . „Krátko po základnej vojenskej službě som spáchal prvý trestný čin. Bolo to vlámanie a rozkrádanie socialistického majetku “, uvedl k tomu. Poté byl souzen ještě 9x a to za trestné činy příživnictví, krádeže spáchané vloupáním do cizích objektů či za pokus o nedovolené opuštění republiky (nikdy nebyl souzen pro sexuální či násilný trestný čin), přičemž 6x se ocitl za mřížemi . Zajímavé je, že už při těchto prvních vloupačkách si osvojil svůj později využívaný modus operandi , kdy vnikal do přízemních bytů a objektů, kam se dostával skrze pootevřená okna . Tímto způsobem, tedy pácháním majetkové trestné činnosti střídané pobyty ve vězení, se Rigo protloukal životem až do 28. září 1989 , kdy byl vzat do vazby pro dnes již neexistující trestný čin Opuštění republiky (konkrétně § 109 trestního zákona č. 40/1961 Sb. platného do 1. 2. 1990). Ve vazbě ve věznici v Nitře pak byl až do 9. prosince 1989 , kdy byl na základě amnestie vyhlášené 8. prosince 1989 tehdejším prezidentem Gustavem Husákem propuštěn . Zde dovolte krátkou histrickou vysvětlivku. Jelikož jde o poměrně často uváděný omyl, je třeba zdůraznit, že Ondrej Rigo se nedostal na svobodu díky hojně kritizované, a jak se později ukázalo, příliš široké amnestii , kterou vyhlásil Václav Havel 1. 1. 1990 . Totiž ještě než došlo k tomuto propouštění, Havlův předchůdce Gustav Husák , pod politickým tlakem, vyhlásil amnestii, která se vztahovala na tzv. politické vězně (konkrétně šlo o osoby, které byly osdouzeny či stíhány pro trestné činy podvracení republiky, pobuřování, opuštění republiky a poškozování státu světové socialistické soustavy ). Tedy psal se 9. prosinec 1989 a Rigo se ocitl na svobodě . Jelikož už dlouho toužil po vycestování do zahraničí, nečekal ani den a bez platného pasu se mu podařilo dostat do Rakouska , konkrétně do Vídně . Zde se ale vůbec neměl dobře a bez peněz, zázemí a platného dokladu totožnosti byl nucen přespávat po vlakových nádražích a vlacích. Naštěstí pro něj se mu po krátkém čase podařilo získat falešný jugoslávský pas na jméno Nedo Ikič , pomocí nehož se záhy pokusil dosta do Německa (resp. tehdy Západního Německa ) za svým bratrem, který toho času bydlel v Kolíně nad Rýnem (jinde Mnichov) . Jenže, že jde o falešný pas, bylo německými úřady odhaleno a Rigo byl předběžně zadržený a umístěný do věznice Bad Reichenhall . Následovalo přeložení do věznice Bernau , kde setrval až do 6. února 1990 , kdy byl propuštěn na svobodu jako osoba bez trvalého bydliště . To znamenalo, že byl umístěný do Domova pro azylanty ve Furholzenu u Freisingu a bylo mu uděleno dočasné povolení k pobytu s tím, že se musí pohybovat jen v okrese Freising . Jenže nějaké zákazy Onreji Rigovi vůbec nic neříkaly, a tak pravidelně navštěvoval nedaleký Mnichov , kde byl německou policií také několikrát kontrolován. Naposledy 20. září 1990 , když byl chycen při vloupání do jednoho z kiosků . Po absolvování výslechu na policii se měl obratem hlásit na úřadě pro azylanty, ale místo toho kontaktoval svého bratra a s jeho pomocí raději Německo opustil a přesunul se za sestrou Helenou do Holandska . V Nizozemí pak pobyl sotva týden , načež se 28. září 1990 vrátil i se sestrou zpět na Slovensko. Zde se hodí připomenout, že ač se sám Rigo hodnotil jako sexuálně náruživý, po celý čas v zahraničí, tedy cca 10 měsíců, neměl žádnou sexuální parnerku: „Tam to nešlo…boli problémy… dohovoriť sa a tak “, hodnotil později příčiny nedobrovolné sexuální abstinence. Jenže ono vlastně o nepřerušenou 10 měsíční sexuální abstinenci nešlo, čímž se dostáváme k tomu, čím se Ondrej Rigo nechvalně proslavil , tedy k jeho vražedné sérii. Ale o tom až v dalším dílu. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2022 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Doživotí", která obsahuje interview s 18ti doživotně odsouzenými muži. Autor: Luboš Xaver Veselý. Doživotí - Luboš Xaver Veselý Koupit Další knihy Název: Doživotí Autor: Luboš Xaver Veselý Nakladatelství: XYZ s.r.o. Rok vydání: 2007, 450 stran V případě knihy X. Veselého s názvem Doživotí , jde o starší „dvojče“ zde již recenzovanoho titulu „Jak se vraždí v Čechách “. Kniha je psána ve formě interview s jednotlivými odsouzenými. Celkem je v knize vyzpovídáno celkem 18 mužů, z nichž každý u soudu vyfasoval doživotí. Jmenovitě si v knize můžete přečíst například: upřímně působící rozhovor s pětinásobným vrahem Oto Biedermanem; interview s trojnásobným vrahem O. Gažikem, které občas kvůli inteligenci pachatele nemá hlavu a patu; rozhovor s otrlým a chladným vrahem V. Herbychem, který je plný nenávisti; až lítost vzbuzující zpověď vraha I. Lazoka; interview plné konspirací a msty v podání sériového vraha I. Roubala; podrobnou zpověď nenapravitelně zamilovaného sériového vraha J. Stodoly; a také zpověď dvojnásobného (v současnosti amnestovaného) vraha Jiřího Kajínka. V tomto je kniha velice unikátní. Už jen samotný fakt, že se autorovi podařilo přesvědčit k interview tolik odsouzenců a rovněž vedení věznic stojí za poklonu. Dalším velkým plusovým bodem je samozřejmě už jen samotný nápad a námět této knihy. Tedy nelze zpochybnit, že kniha je výjimečná, to v žádném případě. Nicméně i tak se přeci jen musím vyjádřit k některým jejím nedostatkům. Tak určitě bych uvedl, že v knize mohl být každý případ alespoň stručně shrnut, co se týká dostupných faktů. To aby si čtenář mohl udělat objektivnější obrázek, pokud o spáchaných zločinech nic neví. Odsouzení totiž samozřejmě měli někdy tendenci vysvětlovat předmětné události podle své verze, tedy chyběla mi ta konfrontace s fakty, kterou si na základě krátkého popsání případu mohl každý čtenář sám udělat. X. Veselý zpovídané samozřejmě někdy konfrontoval s důkazy a se zněním rozsudků přímo v rámci rozhovoru, ale přeci jen stručné shrnutí případů mi chybělo. V této souvislosti mi ještě někdy přišlo, že v konfrontacích mohl být autor trochu tvrdší a důslednější. Proto bych klidně uvítal více otázek tímto směrem, místo někdy až malinko bulvárnějších otázek a autorových poznámek. Ale asi nebylo cílem knihy znova s odsouzenými otvírat a probírat jednotlivé případy (zřejmě by ani řada z nich nebyla k tomu ochotna), ale spíš jim dát prostor k vyjádření a dozvědět se o průběhu trestu a myšlenkových pochodech, které za mřížemi mají. Takže výše uvedená "výtka" je spíše úvahou. Mnohem více mi chybělo, že v knize je minimum postřehů a názorů autora. Přece po nastudování jednotlivých případů a rozhovoru, který často obsahoval desítky otázek, a jak sám autor uvádí, s odsouzenými strávil desítky hodin, bych očekával, trochu ucelenější názor a mnohem více postřehů, než jen to co se vejde do pár vět – to mě dost zklamalo. Ještě bych se pozastavil nad malou statistikou, kterou jsem z knihy vytvořil. Jelikož lze z každého interview vyvodit, zda je odsouzený podle svého mínění vinný či nevinný, spočítal jsem to a rozdělil do tří kategorií: a) vinný, b) nevinný, c) nespravedlivě odsouzený (pro případy, kdy pachatelé něco přiznávali, něco ne, případně svoji účast na zločinu nepopírali, nicméně roli, kterou sehráli, měla být méně závažná). Z toho mi vyšlo následující: 3 odsouzení se cítí dotčeni alespoň nějakou nespravedlivostí, ač určitou vinu uznávají, 9 osob se cítí zcela nevinných a jen 6 z 18-ti zpovídaných se k činům doznává. Tedy i u většiny českých doživotně odsouzených platí replika z kultovního filmu Vykoupení z věznice Shawshank: „Za co sedíš?“. „Za nic! Advokát to posral. “ Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Jaroslava Fabiánová - česká sériová vražedkyně tří mužů. Přečtě te si podrobný článek o životě a zločinech této dnes doživotně odsouzené ženy. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Jaroslava Fabiánová 14 .8. 2011 - aktualizace 12. 12. 2021 „Za dlouhou řadu let své praxe jsem se nesetkal se ženou, která by měla na svědomí tolik závažných trestných činů,“ uvedl o J. Fabiánové kriminalista, detailně obeznámený s případem. Jaroslava Fabiánová má na svědomí tři brutální vraždy spáchané různými nástroji - od zednického kladiva, přes sekáček na maso, až po ševcovské šídlo. Smrt čtvrtého muže pak zavinila tím, že mu podala velké množství hypnotik, což jeho slabé srdce nevydrželo. Když k tomu připočítáme nespočet krádeží a příležitostnou prostituci, lze s tvrzením kriminalisty, že Jaroslava Fabiánová je v rámci české kriminalistiky opravdu raritou, jedině souhlasit. Narozena: 21.8.1965 Dnes (k 26.9.2017): odnětí svobody na doživotí Země: ČR Počet obětí: 4 Unikala: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 1981,2003 Přezdívka: "Hospodská harpie" Sérioví vrazi to nejsou jen muži, dokonce ani v České republice ne. Pojďte se s námi podívat na příběh jedné z nejhorších českých sériových vražedkyň. Jaroslava Fabiánová se narodila 21. srpna 1965 . Co se týká jejího dětství , nebylo o něm zjištěno mnoho spolehlivých informací, ale sama Fabiánová se k němu vyjádřila takto: „Na svoje dětství vzpomínám ráda. V kolektivu jsem neměla problémy, neutíkala jsem z domova, netoulala jsem se ani nelhala. Byla jsem vlastně taková vzorňačka.“ Jiné zdroje však uvádí, že již během svého dětství byla několikrát zneužita. Zlom v jejím chování však nastal až v jejích třinácti letech . V tomto období byla ona i její dva mladší sourozenci nechtěnými svědky rozpadu manželství svých rodičů. Ti po rozvodu o děti nejevili zájem a Jaroslava Fabiánová se bez rodičovského dohledu pomalu začala dostávat na šikmou plochu. Netrvalo dlouho a na řadu přišlo záškoláctví , kradení věcí spolužákům a s ním spojené zatvrzelé zapírání viny navzdory jasným důkazům (tedy vzorec chování, kterého se, jak čtenář sám uvidí, nevzdala ani v pozdějším věku). O něco později nezletilá Jaroslava ztratila i domov. Náhradou se jí tak stala „ulice“ . Tam jako teenagerka zapadla mezi partu cikánských vrstevníků , se kterými trávila většinu svého času. S touto partou se věnovala drobnější trestné činnosti a spolu s ostatními dívkami i příležitostné prostituci. Jaroslava Fabiánová Výše popsaný způsob života byl jejím denním chlebem až do 20. 10. 1981 . Toho dne potkal 78letý Vladimír Z. v Děčíně právě ji. Starý muž si pravidelně zvával do svého podkrovního bytu mladé romské dívky a chlapce, které tam poté zneužíval pro své sexuální choutky, které u něj i přes jeho pokročilý věk přetrvávaly. Jaroslava věděla, že od něj mladiství za své "služby" dostávají peníze. Vidina zisku pro ni byla tak lákavá, že se s ním do jeho bytu vydala také. Tam se však ukázalo, že starý pán nebyl ochoten zaplatit tolik, kolik by se Fabiánové líbilo. To ji natolik rozlítilo, že Vladimíra Z. udeřila několikrát do hlavy zednickým kladivem , které našla v kuchyni. Poškozený se po úderech zhroutil k zemi, i přesto ale Fabiánová ve svém útoku pokračovala. Kromě ran kladivem mu navíc zasadila kolem 20 bodných ran nožem a ševcovským šídlem . Všechny tyto rány byly směřovány do obličejové části oběti. Poté, ve snaze najít nějaké peníze nebo cennosti, byt důkladně prohledala. Tím však poskytla kriminalistům cenné informace, neboť na místě činu zanechala daktyloskopické stopy v podobě otisků prstů a také trasologickou stopu v podobě otisku své podrážky v krvi poškozeného. Na tuto vraždu se přišlo až 18. listopadu , kdy se na policii dostavil syn oběti bydlící v bytě hned pod otcem. Jeho nepřítomnost doposud přičítal otcově plánované cestě do Liberce. Když se však dozvěděl, že otec nakonec zřejmě neodcestoval, navíc se mu na stropě objevila zvláštní prosakující skvrna , dostavil se raději na služebnu policie… Pro policisty nebylo příliš těžké najít viníka loupežného mordu, neboť tou dobou již byla nezletilá Jarka pět dní ve vazbě v souvislosti s neprofesionálně provedenou sérií vloupání a krádeží, při které za sebou rovněž zanechala řadu stop. Za tento brutální skutek a předchozí majetkovou trestnou činnost byla mladistvá J. Fabiánová odsouzena soudem v Ústí nad Labem k 7 letům odnětí svobody . Na základě jejího odvolání byl trest nakonec snížen na 4 roky a 6 měsíců . mladistvá Jaroslava Fabiánová Po odpykání trestu se Jaroslava Fabiánová vrátila ke své matce do Děčína . Práci si však nenašla, a proto se rozhodla cestovat po Česku a navštěvovat své příbuzné. Její cesty často vedly přes Prahu , kde se začala zdržovat a vrátila se k páchání trestné činnosti . Opět se živila převážně krádežemi a příležitostnou prostitucí . Druhou uvedenou aktivitu však povýšila a stala se z ní tzv. „uspávačka “, což byla v 80. a 90. letech celkem často provozovaná trestná činnost (o této „živnosti“ zpívá dokonce i Vilém Čok ve své písni „Holky rohypnolky “). Pro Fabiánovou byl tento nový způsob obživy výhodný nejen proto, že si vydělala více než prostitucí, ale také se vyhnula sexu s muži, ke kterým cítila odpor. Ten pramenil především z její lesbické sexuální orientace , kdy dlouhá léta žila s přítelkyní Marií . Scénář byl stále víceméně stejný. Svým zákazníkům před vykonáním soulože podala prášky na spaní , které jim nepozorovaně vmíchala do pití, a poté je pohodlně a nerušeně okradla. Jednou z jejích obětí se stal například i Američan Bob . Tomu prášky na spaní přimíchala do polévky a piva, a když se probudil, zjistil, že je chudší o 7000 amerických dolarů a elektroniku za 250 tisíc korun . Šest týdnů po zdařilé akci u Američana se pokusila stejným způsobem okrást dva maďarské turisty . Stalo se tak na hotelovém pokoji, kde se popíjelo pivo z plechovek. Výsledek? Škoda kolem 150 000 korun . To ale nebylo to nejhorší! Jedním ze sexuchtivých mužů byl totiž nemocný kardiak pan Tibor , který po předávkování uspávacími léky zemřel. Za tento a další prokázané kriminální činy si Fabiánová o soudu vyslechla v roce 1996 verdikt – 10 let odnětí svobody nepodmíněně . Po odpykání dvou třetin trestu však požádala o podmínečné propuštění. Soud její žádosti vyhověl a zbytek trestu jí byl podmíněně odložen na dobu 7 let . Kromě toho jí byl udělen zákaz pobytu na území hlavního města Prahy . Brány věznice podruhé opouštěla 19. září 2001 . Jenže jak se říká, zvyk je železná košile, a v té době pětařicetiletá recidivistka Fabiánová se vrátila do vyjetých kolejí. Dále žila tak, jak byla zvyklá, a pokračovala v drobné i jiné trestné činnosti. I přes zákaz pobytu dále jezdila do Prahy, kde v únoru 2003 ukradla mobilní telefon, který následně prodala do zastavárny. Jenže při prodeji se prokázala vlastními doklady, a tak byla opět chycena. Soudce byl bohužel velmi shovívavý a i přes porušení podmínky i zákazu pobytu , byla recidivistka odsouzena opět pouze podmíněně - konkrétně k jednomu roku vězení s tříletým odkladem. Mírný rozsudek jí umožnil přijet do Prahy i 29. 5. 2003 . Toho dne se po příjezdu potulovala v okolí autobusového nádraží Florenc , kde se náhodně setkala s třiaosmdesátiletým Augustinem Kůrou , který ji pozval do restaurace Šatlava . Restaurace se nacházela v domě, kde pan Kůra bydlel, a tak není divu, že jejich setkání bylo završeno pozváním Fabiánové do jeho bytu. Ta jej samozřejmě s radostí přijala. Jejich seznámení a průběh dne poté sama popsala takto: „bylo horko, čekala jsem ve stínu na tramvaj. Pan K. mě pozval na pivo. Pak jsme šli k němu domů, kde mi ukazoval fotky ze světa.“ Nový známý údajně ženě také nabídl nocleh. Prý ve vší počestnosti. Starému pánovi se pak údajně udělalo špatně, proto mu Fabiánová uvařila polévku a povídala si s ním. Na rozloučenou jí pak prý věnoval tři obrazy. Tedy tak alespoň zněla verze Fabiánové. „Ty obrazy mi dal Gusta. Sám je sňal ze stěny a vyřízl z rámu. Chtěl mi jen pomoci, abych mohla zaplatit nájem. Já ho nezabila, kdo ví, kdo přišel do bytu po mně!“ tvrdila později u soudu. Faktem zůstává, že dne 31. 5. 2003 Jaroslava Fabiánová telefonicky kontaktovala soudní znalkyni , které nabídla ke koupi tři obrazy, jenž byly vyřezány z napínacích rámů. Prostřednictvím soudní znalkyně se podařilo prodat jeden z obrazů do galerie za 10 000 korun, druhý údajně sama prodala za 2000 korun a třetí zahodila, protože byl vyřezáním znehodnocen. Kromě obrazů z bytu zmizelo i elektronářadí, které bylo majetkem syna poškozeného. Celková škoda tak činila 50 000 korun . Dne 5. 6. 2003 se šel do bytu v Praze Na Poříčí podívat známý mající klíče. Učinil tak na žádost syna poškozeného, který pracoval v Německu a nemohl se několik dní otci dovolat. Augustina Kůru nalezl bez známek života sedícího v křesle v pokoji za kuchyní. Horní polovina těla starce byla přikrytá přehozenou dekou . Dle krevních stop bylo příbuznému na první pohled jasné, že se jedná o vraždu. Muž byl usmrcen 6 ranami kuchyňským sekáčkem . Na případ vzpomíná i por. Roman Pavlík , tehdejší členem mordparty, který se účastnil ohledání místa činu: „Augustin Kůra seděl v křesle v trenýrkách a tílku. Na hlavě měl sečné rány a na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o loupežnou vraždu. Na zdi obýváku totiž chyběly obrazy a prázdné rámy byly opřeny o obývací stěnu. Navíc byly v bytě prohledány všechny zásuvky, kdy někdo evidentně hledal peníze a cennosti. Paradoxně v křesle pod sedákem , kde seděl zavražděný, byla nalezena obálka s hotovostí asi 50 000 Kč “. Ohledáním místa činu byly zjištěny stopy, které později usvědčily právě Jaroslavu Fabiánovou. Důležitým důkazem se stala i výpověď svědkyně , která Fabiánovou identifikovala jako ženu, jež s poškozeným seděla 29. 5. v restauraci Šatlava . Proti Fabiánové později svědčil též fakt, že prodávala věci pocházející z majetku oběti. Zatím však policie měla k dispozici pouze „identikit “ ženy (ten se posléze ukázal jako velmi zdařilý), která dělala poškozenému společnost v noc kdy zemřel. A tak, než byla pachatelka odhalena a dopadena, stihla bohužel spáchat ještě jednu vraždu. Na počátku srpna 2003 nastoupila Fabiánová do nemocnice U Apolináře v Praze . Zde byla hospitalizována tři dny a po svém propuštění se místo cesty do Děčína opět potulovala po hlavním městě České republiky. Dne 8. 8. 2003 byla, dle její verze, na zastávce tramvaje oslovena Richardem Sýkorou , který ji údajně pozval na diskotéku. Verze vyšetřovatelů zas hovořila o tom, že Fabiánová Sýkoru potkala v baru, který se nacházel na křižovatce ulice Koněvovy a Jana Želivského na Praze 3 – Žižkově . Tam si dle obsluhy měla k muži přisednout „mladší, pěkná a upravená blondýnka “, přičemž asi po hodině oba společně odešli. Dalším šetřením vyšetřovatelé zjistili, že muž a žena společně odešli ulicí Jana Želivského , kde navštívili otevřenou benzínovou stanici, kde byli oba zachyceni bezpečnostní kamerou. Z „benzínky“ následně oba společně odcházeli směrem na Prahu 10 směrem k bytu pana Sýkory . Jednatřicetiletý Richard Sýkora trávil předchozí dny se svou družkou na chatě. Jenže poté, co se 8. srpna pohádali, muž z chaty odešel a již se nevrátil (z toho důvodu byla v počátcích vyšetřování podezírána i partnerka zavražděného, ale mnohá svědectví tuto verzi vyvrátila). Dne 11. 8. 2003 zavolal družce mistr s tím, že muž nepřišel do práce, což se ještě nikdy předtím nestalo. Žena znepokojená tímto neobvyklým telefonátem zkontaktovala svoji dceru a poslala ji do společného bytu v Průběžné ulici . Ta našla zavražděného partnera matky v koupelně napasovaného pod umyvadlo a vanu. Tělo neslo stopy mnohočetných bodnořezných ran vedených převážně do zad a hrudníku . Ran bylo v tomto případě napočítáno 38! Z bytu se ztratilo 6000 korun, videorekordér a další osobní věci poškozeného. Škoda se vyšplhala na 24 000 korun. Kvůli jistým podobnostem obou vražd, byl předložen “identikit “ neznámé ženy, získaný v souvislosti s vyšetřováním vraždy p. Kůry , i obsluze baru na Praze 3 . Ta v něm ihned poznala ženu, která dělala společnost i Richardu Sýkorovi . Policisté tak poznali, že mají zřejmě dočinění s velmi nebezpečnou ženou – sériovou vražedkyní . „Vzpomínám si, že jsme asi týden prolézali všichni z “týmu“ noční bary po Praze, zejména v centru na Praze 1, Praha 2, 3 a 10 a hledali ženu podle “identikitu“, která se seznamovala s osamělými muži, které následně vraždila “, vzpomíná bývalý kriminalista Roman Pavlík . Až posléze se podobizna podezřelé dostala pod ruku i Miroslavu Hyhlíkovi, operativci , který v ní poznal ostřílenou recidivistku Fabiánovou. Jenže šetřením v místě jejího trvalého bydliště bylo zjištěno, že se po propuštění z výkonu trestu na této adrese nezdržuje a měla by bydlet u nějaké své přítelkyně někde v Praze. Policisté však zjistili, že si hledaná pravidelně chodí na úřad vyzvedávat sociální dávky, navíc den výplaty už je za pouhých pár dní. Tedy nezbývalo než si na ní zkusit počíhat při této příležitosti. A skutečně, Fabiánová si nenechala ujít výplatu dávek ani tentokrát, a tak byla dne 22. srpna 2003 zadržena. Jaroslava Fabiánová přichází k soudu Ohledáním místa nálezu těla, které bylo současně i místem činu, policie zajistila stopy potvrzující přítomnost Fabiánové v bytě. Nejzávažnějším důkazem byl výtěr z pod nehtů poškozeného Richarda Sýkory, kde byla zjištěna biologická stopa , z níž byla získána DNA pachatelky . Jak již bylo jejím zvykem, Fabiánová u soudu vše tvrdošíjně popírala . Přiznala sice, že pana Sýkoru v bytě navštívila, ale prý mu jen ukradla elektroniku, když se šel vykoupat. Soud ale důkazy považoval za dostatečné. Podle soudních znalců má Fabiánová sice nadprůměrné IQ , ale má poruchou osobnosti . Soudní znalec označil Fabiánovou v posudku jako lesbicky orientovanou ženu s neodstranitelnou poruchou osobnosti: „Je vzácně bezcitná a zahleděná do sebe. Je egocentrická a vraždila pro peníze. Nic jiného než doživotí si nezaslouží.“ Její sebejistá reakce mluví sama za sebe. "Jak si někdo může myslet, že bych se s prominutím při mé inteligenci vracela do bytu zakrýt trestný čin krádeže mnohem závažnějším trestným činem vraždy, za který mi hrozí mnohem vyšší trestní sazba?" V průběhu soudního líčení stihla slovně napadnout jak kriminalisty, tak státního zástupce, soudce i znalce. Všichni podle ní odvedli nedokonalou práci. "Ano, kradla jsem a uspávala. Ale nikdy jsem opravdu nikoho nezabila. Já mám ruce čisté," hájila se. Jaroslava Fabiánová vystupovala u přelíčení jako sebevědomá žena, popírající veškerou vinu (což ostatně dělá dodnes). Slova o její nevinně však zůstala nevyslyšena a rozhodnutím soudu prvého stupně byla Jaroslava Fabiánová jako třetí Češka v samostatné české historii odsouzena k doživotnímu trestu odnětí svobody (první byla dnes již mrtvá Miroslava Kukačková , kterou odsoudily k doživotnímu odnětí svobody německé soudy v roce 1998 a druhou ženou celkově a první v historii samostatné ČR odsouzenou na doživotí byla sériová vražedkyně Dana Stodolová ). Odvolací soud poté dle předpokladů potvrdil, že jiný než doživotní trest u Fabiánové nepřipadá v úvahu. "Skutečně se jedná o výjimečný případ. Od 16 let žije kriminálním způsobem života a neštítí se ani takových praktik, jako usmrtit člověka za účelem získání finančních prostředků, " uvedl předseda senátu Jiří Lněnička . Na závěr odkazujeme na výborně zpracovaný díl (ostatně celý seriál je skvělý) s názvem "Nenávist " první série seriálu České televize s názvem Případy 1. oddělení , na kterém mimo jiné jako spoluscénárista spoluprcoval bývalý šéf 1. oddělení (tzv. "mordparty") na odboru Obecné kriminality Policie ČR při krajském ředitelství pro hlavní město Prahu - Josef Mareš . Doporučit lze i televizní dokumentární film Případ vraha - Uspávačka , který je hranou "rekonstrukcí" života a zločinů této doživotně odsouzené recidivistky. DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Komentáře

Recenze knihy "Zmizím ve tmě", která popisuje pátrání po sériovém vrahovi přezdívaném "The Golden State Killer". Autor: Michelle McNamara. Zmizím ve tmě - Michelle McNamara Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Zmizím ve tmě Autor: Michelle McNamara Nakladatelství: Mystery Press Rok vydání: 2022, 415 stran Recenze - zatím nenapsána Když všechny stopy vychladly, když byly krabice s důkazy uloženy do skladu a některé spisy skartovány, když už si neznámý sadistický predátor myslel, že unikl spravedlnosti, objevila se po třiceti letech nenápadná žena, která se rozhodla, že to tak nenechá. Byla to novinářka, jmenovala se Michelle McNamara a byla posedlá dosud nevyřešenými zločiny. Uměla psát, uměla si dávat věci do souvislostí, byla metodická, umanutá, trpělivá a dokázala přesvědčit policisty, že jim může být prospěšná. Netoužila po slávě, ale po spravedlnosti. To ona dala pachateli jméno: Zabiják z Golden State. Tohle je skutečný příběh o honu na jednoho z nejděsivějších sériových vrahů v dějinách USA, který v 80. letech terorizoval okolí Los Angeles. Tohle je příběh o posedlosti, která autorku této knihy přivedla až k předčasné tragické smrti. Tohle je příběh brutálního predátora, který si myslel, že se mu navěky podaří zmizet ve tmě… Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy

Článek o dvou lvech lidožroutech, kteří na konci 19. století zabili v Keni desítky lidí u řeky Tsavo. Proč lvi zabíjeli lidkou kořist? Lvi lidožrouti Zveřejněno 20. 3. 2020 - doba četby 10 min Plni dojmů a zážitků z návštěvy Afriky Vám tentokrát přinášíme, pro tuto stránku poněkud netradiční, článek. I když, zas tak úplně od věci nebude... Stále totiž půjde o sériové zabijáky, pro změnu však ty zvířecí – konkrétně o lvi lidožrouty ! „Ačkoli je to neuvěřitelný příběh, skutečně se stal. “ Tato věta zazní v úvodu filmu Lovci lvů (The Ghost and the Darkness ) z roku 1996, v hlavních rolích s Michaelem Douglasem a Val Kilmerem . Dnes vám přinášíme článek o skutečné události , která se stala inspirací zmíněného filmu a mnoha dalších ztvárnění a převyprávění. Příběhu, který se odehrál v roce 1898 v tehdejší Britské východní Africe (dnes jihovýchodní Keňa ), kde britští kolonizátoři hodlali zbudovat most přes řeku Tsavo , na železnici spojující keňské město Mombasa s dnešní Ugandou . Zde se v březnu roku 1898 vyskytnul naprosto nečekaný zádrhel . Tisíce indických dělníků pracujících na stavbě mostu odmítaly pracovat, neboť je děsila šílená a velice hmatatelná noční můra, která neměla obdoby. Co se tehdy v africkém Tsavu, místě, které v překladu znamená „místo krveprolití “, stalo? A nakolik, neprávem trochu pozapomenutý film Lovci lvů , odpovídá reálné události? Pojďte se na to s námi v tomto článku podívat. Mapa Keni a okolních států s vyznačením oblasti kolem řeky Tsavo Historická mapa Afriky z roku 1885 s vyznačením oblasti Tsavo Stavba mostu Když britští kolonizátoři ve snaze propojit pobřeží Indického oceánu s vnitrozemím Afriky dorazili s železnicí k řece Tsavo , vyskytla se potřeba zbudovat kvalitní železniční most. K tomu bylo potřeba mnoha dělníků - tisíce dělníků. Indičtí námezdní pracovníci spali v typické, teplé, keňské savaně (mimochodem, ta jak je ve filmu skvěle zobrazena a vytváří výbornou autentickou atmosféru), jen ve velmi jednoduchých stanech, případně rovnou pod širákem. A právě z těchto prostých táborů plných lidí, začali brzy po začátku stavby mostu dělníci během nocí mizet . Nebylo potřeba ani Sherlocka Holmes, ani dlouhého vyšetřování, aby všichni v táboře pochopili, co se děje. Roztrhané stany, viditelné pásy po odtáhnutí těl, kaluže krve a rozdrásané torza obětí. Do toho lví stopy. Bylo jasné, že v okolí řadí lvi lidožrouti !!! Když lidé zjistili, že jde o dvojici šelem, pojmenovali je "Duch" („The Ghost “ - samec) a "Temnota " („The Darkness “ - samice) a tvrdili, že jde o duchy afrických náčelníků, kteří si chtějí vzít svoji půdu zpět. (pozn. několik zdrojů uvádí, že šlo o dva samce). Stavba železnice dobové fotografie Železniční most přes řeku Tsavo (dnes) Lvi zabijáci Lvi útočili jak ve dvojici, tak samostatně. Jejich modus operandi byl však téměř vždy totožný. V průběhu noci se vplížili do velkého, ale jednoduchého tábora, kde spalo tisíce lidí. V něm se pak zmocnili spícího muže, kterého odtáhnuli mimo tábor a sežrali ho. Indové se brzy začali lvů natolik bát, že udržovali celou noc strážní ohně a ustanovili noční hlídky . Navíc obehnali tábor provizorním trnitým plotem a dřevěnými kůly. Nic z toho však nepomohlo . Chytré šelmy se ohňů nezalekly, podařilo se jim vyhnout hlídkám a díky absenci hřívy (o tom ale až později) lépe pronikly i skrze trnité ploty. Jediné čeho se ochrannými opatřeními podařilo dosáhnout, bylo to, že lidé někdy lvi dokázali vyplašit dříve, než se jim usmrcenou oběť podařilo sežrat. O to dříve však následoval další lov na jinou spící kořist. Plynul den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem a útoky lvů neutichaly. Vidina děsivé smrti byla stále ve vzduchu a nedala dělníkům pořádně spát. Proto se řada z nich rozhodla odejít, další stávkovali a stavba mostu se tak prakticky zastavila . Plukovník Patterson Až zadrhnutí stavby donutilo britské kolonizátory zareagovat. Celou záležitost chtěl vyřešit sám plukovník John Henry Patterson – bývalý britský důstojník a inženýr, který měl stavbu železničního mostu na starost. Plukovník Patterson se rozhodl problém ukončit tím, že lvi zkrátka zlikviduje. Připravil tak několik pastí a zbudoval posed, ze kterého chtěl lví zabijáky odstřelit. To však nebylo tak jednoduché. Lvi se pastem vyhýbali a odstřel se několikrát nezdařil. Až 9. prosince 1898 , tedy dlouhých devět měsíců potom, co lvi začali útočit , se Pattersonovi podařilo usmrtit prvního z nich . O dvacet dní později pak ulovil i lva druhého . Některé zdroje uvádějí, že prvního ze lvů Patterson nejprve postřelil, ale ten utekl. Že si lovec následně musel obstarat pušku s větším kalibrem, se kterou až nakonec uspěl. Rovněž je možné dočíst se o tom, že druhý ze lvů byl zasažen dokonce devětkrát, a i tak se snažil vylézt na posed, kde Patterson číhal. Neumíme pravdivost těchto údajů ověřit, ale vzhledem k tomu, že obdobná popsání lovu jsou obsažena spíše v méně pečlivých článcích, předpokládáme, že jde spíše o dramatizaci už tak dost hororového příběhu. Oba zastřelení lví lidožrouti (vlevo první zastřelený lev s plk. Pattersonem) John Henry Patterson Další osud lvů Jisté je, že v případě obou šelem šlo o velmi statné , až nebývale velké jedince . Zajímavé rovněž je, že lvi vyskytující se v oblasti řeky Tsavo se vyznačují tím, že samci mají jen malou nebo úplně absentující hřívu . Zde narážíme na první rozdíl oproti filmu Lovci lvů , o kterém jsme se už zmiňovali. V němž totiž představuje lidožravé šelmy celkem pět cvičených lvů, všichni s mohutnými hřívami. Ve skutečnosti však o jedince s hřívou nešlo, jak je vidět na fotkách. Jaký byl následný osud reálných predátorů, kteří naprosto výjimečně a hlavně opakovaně útočili na lidskou kořist? Plukovník Johny H. Patterson prodal trofeje obou šelem ve 20. letech 20. století za 5 000 USD (v dnešní měně odpovídá cca 1,3 milionu Kč) Fieldovu přírodovědnému muzeu v Chicagu . Zde jsou vypreparované těla lvů vystaveny do dneška. V současnosti je má na starost kurátor přírodovědných sbírek Fieldova muzea a jmenovec slavného lovce - Bruce D. Patterson. Vystavení lvi ve Fielfově muzeu v Chicagu Počet usmrcených lidí Stejně jako u řady lidských sériových vrahů, i u těchto zvířecích panují nejasnosti o skutečném počtu obětí . Sám plukovník Patterson ve svých zápiscích uváděl, že lvi Duch a Temnota zabili až 135 lidí , přičemž nepočítal domorodé obyvatele. Je však možné, že Patterson mohl chtít celý případ více zdramatizovat, aby tak na prodeji trofejí a celého příběhu, o kterém později napsal knihu ("The Man-Eaters Of Tsavo "), více profitoval. V záznamech společnosti Ugandan Railway Company , která měla stavbu mostu na starosti, zas byly údaje „pouze“ o 28 obětech . Jenže, společnost mohla chtít ze zřejmých důvodů problém co nejvíce bagatelizovat. Dohady panovali tak dlouho, až se problémem nakonec rozhodli zabývat vědci z Kalifornské univerzity v Santa Cruz . Ti provedli výzkum spočívající v radioizotopovém rozboru vzorků kostí a srsti lvů zabijáků . Z nich vědci izolovali molekuly keratinu a kolagenu, které vypovídají o tom, jakou potravu zvíře přijímalo. Takto vědci zjistili, že se lvi rozhodně neživili pouze lidmi. Polovinu jejich jídelníčku v období jejich hrůzovlády tvořili býložravci . Podle výzkumu jeden ze lvů sežral 11 a druhý 24 lidí . Minimálně tedy 35 obětí . S jistotou však lze dodat, že lvi zabili ještě více lidí. Totiž výzkum pochopitelně nepromítnul usmrcené a přitom nesnězené lidské oběti. To třeba když se obráncům podařilo lvi brzy po útoku vyrušit a odehnat nebo se některému napadenému podařilo ubránit, byť utrpěl smrtící zranění. Kolik bylo takových případů? Kdo ví. Asi bychom věřili odhadům kolem 60 obětí , ale 135, jak uváděl plukovník Patterson, je vzhledem k výsledkům rozboru vzorků kostí a srsti, zřejmě asi moc. Tady zpět k filmu Lovci lvů . Ano, ač lvi spolupracovali a útočili osamoceně i ve dvojici, což je ve filmu zachyceno, nezdá se pravděpodobné, že by někdy v průběhu jednoho útoku usmrtili třeba až 15 lidí najednou. Což zobrazuje jedna scéna. Určitě šlo častěji o útoky na jednotlivou oběť, přesně tak, jako je tomu u lidských sériových vrahů. Proč lvi útočili na lidi? Proč vůbec došlo k nevídanému úkazu z hlediska ekologie živočichů, kdy se dva lvi naučili živit lidskou kořistí? Existovaly asi tři nejpravděpodobnější příčiny . První příčinou mohly být místní podmínky . Například sucho či mor, které mohly omezit počty přirozené kořisti. Stejný vliv na snížení počtu zvířat mohl mít i zvýšený lov související s lidskou poptávkou při stavbě železnice, respektive celé kolonizaci. Potom ale, proč by útočili pouze dva konkrétní lvi? Druhou hypotézou , proč se šelmy chovali tak atypicky, bylo to, že vliv mohly mít události z dřívějška . Totiž místy, kde k útokům docházelo, vedly cesty karavan s otroky . Ty od 17. století až do konce 19. století směřovaly z afrického vnitrozemí k pobřeží, kde byli otroci dále transportováni na trhy (např. Zanzibar ), kde s nimi bylo obchodováno. U řeky Tsavo bývala pravidelná odpočinková zastávka karavan, kde se doplňovaly zásoby vody na další cestu. Otroci příliš zeslabení dlouhou cestou a neschopní dalšího pochodu zde byli nemilosrdně zabíjeni nebo ponecháni svému osudu. Je docela možné, že se lvi v této době naučili živit novou, snadnou kořistí. Chuť na člověčinu mohl ve lvech také vyvolat hinduistický zvyk indických dělníků, kteří zesnulé zpopelňovali na hranicích. No a konečně třetí příčinou , která mohla stát za netradičním chováním lvů, mohla spočívat v jejich zdravotním stavu . Teorií o motivaci šelem bylo mnoho, a tak se vědci pokusili poodkrýt i tuto neznámou. Pomoci jim mělo zkoumání chrupu vycpaných trofejí a jeho srovnání např. s chrupem lva, který v roce 1991 zabil a sežral nejméně šest osob v Mfuwe v Zambii . Totiž mikroskopické zkoumání trhliny zubů dokáže hodně prozradit o tom, co šelmy jedli v posledních týdnech svého života. Zuby zabijáků z Tsava však neobsahovaly ani praskliny, které by svědčily o drcení kostí kopytníků, ani praskliny svědčící o drcení lidských kostí. To narušilo hypotézu, že by lvi útočili hlavně kvůli nedostatku potravy, protože v tom případě by se lvi snažili z těl vždy dostat maximum potravy právě drcením a trháním kostí. Další indicii poskytl celkový stav zubů. Zkoumáním bylo totiž zjištěno, že lvi měli špatný chrup . Samec měl totiž zlomený jeden špičák, chyběly mu tři spodní řezáky a podstatnou část čelisti mu zabíral bolestivý zánět. Samice na tom byla jen o trochu lépe. Tedy stav zubů lvům prakticky znemožňoval jakýkoliv útok na náročnější kořist – např. pakoně, buvola, případně žirafu. Problémy s dásní měl ostatně i lev, který zabíjel v roce 1991 v Zambii. Lebky a zuby lvů z Tsava Závěr Jak už je výše naznačeno, s největší pravděpodobností se tedy lvi zaměřili se na lidskou kořist, protože jim jejich zdravotní stav, respektive stav chrupu, nedovoloval ulovit dostatek přirozené zvířecí potravy. K tomu zřejmě přispěl i fakt, že v roce 1898 údajně skolil řadu zvířat v Africe mor. Svůj vliv asi měla i přítomnost masy lidí při stavbě železničního mostu, která lvům poskytovala hojnou a vcelku snadnou obživu. Co se týká skutečného počtu obětí, tak sice nelze ani v tomto případě s jistotou odpovědět, ale i tuto otázky moderní možnosti vědy poodhalily. Je možné uvést, že určitě šlo o více než 35 osob, přičemž s velkou pravděpodobností toto děsivé číslo přesáhlo 50. Popsaný příběh je dnes fenoménem, a to jak z přírodovědného, tak z kulturního či historického hlediska. Byl nesčetněkrát převyprávěn a mnohokrát jistě převyprávěn ještě bude. Však za to také stojí . Stejně tak jako zhlédnutí podařeného filmu Lovci lvů nebo návštěva krásné a drsné přírody afrického kontinentu . Dva lvi schovaní v trávě v typické africké savaně (Národní park Mikumi 2020) - foto pořízené autorem článku Další články Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno Komentáře

Encyklopedie masových vrahů a články o nich. Definice pojmů "sériový vrah" a "masový vrah". Masoví vrazi Co je to "masová vražda "? Kdo je označován jako"masový vrah "? Zde máte odpověď! Až do osmdesátých let minulého století byl každý mnohonásobný vrah označován jako "masový vrah" . Poté bylo vyhodnoceno, že není vhodné označovat všechny mnohonásobné vrahy jedním termínem, neboť existují určité typy, mezi kterými panují velké rozdíly. Pro vícenásobné vrahy pak byly "vytvořeny" níže uvedené kategorie, které reflektují počet obětí a styl útoku: Dvojnásobná vražda : usmrcení dvou obětí stejným pachatelem ve stejném čase na jednom místě Masová vražda : usmrcení tří (dříve čtyř) nebo více obětí stejným pachatelem na jednom místě bez výrazného časového odstupu mezi vraždami Vražedný záchvat (vražedná vlan, vražedná túra ): "jeden" útok pachatele, který se však odehrává na dvou či více místech v krátkém časovém úsek. Pachatel mezi jednotlivými útoky tzv. emocionálně nevychladne . (také: "vražedná vlna", "vražedná túra") Sériová vražda : nezákonné usmrcení dvou nebo více obětí stejným pachatelem (či pachateli), v samostatných událostech (útocích). Pachatel mezi jednotlivými útoky emocionálně vychladne . Lze masovým vraždám zabránit? Ne všem . Některým však ano. Vedle situací, kdy může útoku předejít cílená práce bezpečnostních složek (například monitorování hrozeb na sociálních sítích), hraje roli i všímavost běžných lidí. Pokud někdo ve vašem okolí otevřeně hovoří o násilí, naznačuje takový úmysl nebo jej dokonce plánuje, je namístě kontaktovat policii. Včasné upozornění může být rozhodující. Když už k takovému útoku přeci jen dojde, lze pak účinnou strategií (viz instruktážní video) alespoň minimalizovat ztráty na životech a podstatně zvýšit svoji šanci na přežití! Ať již jde o masovou střelbu či třeba o teroristický útok. Základní princip je jednoduchý: Utíkej, schovej se, bojuj! Globální strategie přežití pro případ ozbrojeného útoku!!! Encyklopedie masových vrahů Nejhorší m asoví vrazi po roce 2000 - díl 5 - 2008 Masová střelba na FF UK v Praze - mediální pokrytí - úvaha Nejhorší m asoví vrazi po roce 2000 - díl 4 - 2006-2007 Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 3 - 2004-2005 Ctirad Vitásek - Střelba v ostravské nemocnici 13 nejhorších masových vrahů po roce 2000 Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 2 - 2002-2003 Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 1 - 2000-2001 11 nejznámějších masových vrahů ze zahraničí 9 nejznámějších masových vrahů z ČR (Československa)

Recenze knihy "Prokletá a tajemná místa Čech a Moravy", která čtenáře vezme na devět míst, kde se stala nějaká hrůzná událost. Autor: Veronika Rubínková. Prokletá a tajemná místa Čech a Moravy - Veronika Rubínková Další knihy Název: Prokletá a tajemná místa Čech a Moravy Autor: Veronika Rubínková Nakladatelství: Grada Rok vydání: 2018, 200 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Existují místa, která v nás na první pohled vzbuzují nepříjemné pocity. Nezřídka pak zjistíme, že se zde v minulosti odehrála nějaká strašlivá událost, která místo nesmazatelně poznamenala. Veronika Rubínková vás ve svých vyprávěních zavede na devět míst, jejichž děsivé atmosféře se můžete poddat nejen na papíře. Snad ve vás zvítězí zvědavost a po přečtení knihy (která je zároveň průvodcem) se je vypravíte poznávat na vlastní oči... Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu