Výsledky vyhledávání

Recenze povedené knihy "Vrazi z dobré rodiny", která mapuje 12 kriminálních případů z celého světa. Autor: V. P. Borovička. Vrazi z dobré rodiny - V. P. Borovička Koupit knihu Další knihy Název: Vrazi z dobré rodiny - Zločiny, které vešly do dějin Autor: Václav Pavel Borovička Nakladatelství: Baronet a. s. Rok vydání: 1998, 310 stran Vždy se nám mnohem lépe a lehčeji píše recenze na vydařenou, než na nepovedenou knihu. No a v tomto smyslu by to dnes měla být brnkačka:-) Řeč je o knize zde již dobře známého, bohužel již zesnulého, úspěšného českého autora - V. P. Borovičky (spisovatel a scénárista). Tentokrát se vrhneme na další z jeho knih, konkrétně na tu s názvem „Vrazi z dobré rodiny “. Nejprve k názvu. Asi byste jako my čekali, že kniha bude o pachatelích, kteří vzešli z harmonicky fungujících, případně bohatších, rodin. Takových, kteří byli vzdělaní, zaopatření a dostalo se jim lásky a řádného vychování. No, takových v knize skutečně pár najdete, ale všechny případy této představě rozhodně neodpovídají. Jde přeci jen o pouhý název knihy, který má především zaujmout. Důležitější je, že bez ohledu na to, nakolik název knihy odpovídá jejímu obsahu, zaujme čtenáře právě samotný obsah! V knize je detailně popsáno celkem dvanáct případů vybraných napříč celým světem, které se odehrály mezi lety 1914 – 1980. Rovnou Vám můžeme prozradit, že případy jsou velice rozmanité, různorodé a všechny jsou hodně zajímavé a záživné! Myslíme, že stačí naznačit zápletky a pochopíte: francouzský sériový vrah pocházející z milionářské rodiny; vražda rukou úspěšného a chorobně žárlivého advokáta; nikdy neobjasněná vražda z Vídně roku 1928, kdy byl obvinění z ní zproštěn elegantní sukničkář; loupežná vražda postaršího "Casanovy" spáchaná mladou prostitutkou; pečlivě naplánovaná vražda penzisty z Anglie roku 1939, kterou měl pravděpodobně na svědomí téměř 80 letý válečný veterán; masová vražda, kterou měl na svědomí vídeňský továrník toužící po slávě; „dokonalá“ vražda či sebevražda americké milionářky z roku 1980; zabití milence úspěšnou a bohatou „zlatokopkou“; zastřelení šéfredaktora novin manželkou ministra; zavraždění ministra zoufalou, podváděnou manželkou; vražda postaršího alkoholika, který si vyrazil na velký flám; a nakonec vražda mladé dívky, za kterou byl na smrt odsouzen pravděpodobně nesprávný pachatel. Síla co? Teď si určitě toužíte knihu přečíst. Ale počkejte, ještě jsme přeci nezmínili mínusy! Třeba ten, že kniha je z roku 1998, tedy jste odkázáni pouze na bazary, anitkvariáty.… Nooo, ale to je asi vlastně z mínusů vše. Chtěli jsme někde něco negativního najít, ale nešlo to. Tohle nemůže dopadnou hůře než za: 1-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Komentáře

Recenze knihy "Proč se lidé zabíjejí?", která se hlavně z hlediska evoluce snaží zodpvědět tuto otázku. Autor: Jan Zrzavý. Proč se lidé zabíjejí? - Jan Zrzavý Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Proč se lidé zabíjejí? - Evoluční okno do lidské duše Autor: Jan Zrzavý Nakladatelství: TRITON Rok vydání: 2017, 140 stran RECENZE zatím nenapsána. Každoročně umírají desetitisíce lidí násilnou smrtí uprostřed hlubokého míru. Být zavražděn je v některých oblastech světa celkem obvyklý osud lidského jedince. Vražda je porušením většinových pravidel chování, a proto nám o těchto pravidlech říká mnoho zajímavého. Vraždou řešíváme ty problémy, které považujeme za opravdu podstatné. Autor knihy se zabývá nejen vlastním vražděním, ale sleduje i obecné principy „evolučního“ přístupu k lidskému chování. Větší část této publikace byla již publikována v časopise Vesmír. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy

Carroll Edward Cole - americký sériový vrah a nekrofil, který především v průběhu 70. let zavraždil nejméně šestnáct osob. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Carroll Edward Cole 23. 4. 2020 Carroll Cole - americký sériový vrah, odsouzený v roce 1984 k trestu smrti za 16 vražd, který podle svých slov mohl zabít až 35 žen v několika amerických státech. Jako jeden z důvodů, proč vraždil, uváděl, že mu oběti svým chováním připomínaly jeho matku, ke které měl ambivalentní vztah. S naprostou většinou obětí se seznámil v různých barech pod vlivem značné dávky alkoholu. Své oběti nejprve uškrtil, aby měl následně s jejich mrtvolami pohlavní styk. Se svými nekrofilními choutkami zašel tak daleko, že v případě jedné z vražd svoji oběť dokonce do jisté míry kanibalizoval. Narozen: 9. 5. 1938 Zemřel: 6. 12. 1985 Stát: USA Počet obětí: 16 - 35+ Unikal: 32 let Vražedná aktivita: 1948 - 1980 Přezdívka: - Sdílej V dnešním článku se budeme zabývat jedním z nejinteligentnějších sériových vrahů vůbec. Jde o muže, kterému bylo naměřeno IQ přes 150, který však přes svou extrémní inteligenci nakonec stejně skončil v rukou kata. Řeč je o americkém sériovém vrahovi jménem Carroll Edward Cole, pachateli nejméně šestnácti vražd, u kterého je velmi pravděpodobné, že jeho rukou zemřelo možná až 35 osob. Jeho modus operandi byl takový, že si své oběti vybíral v barech mezi ženami svolnými k pohlavnímu styku. Podle jeho slov hledal mezi „opilými děvkami“. S těmi pak odjížděl někdy i do jejich domovů. Řadě z nich neublížil, ale mnoho jiných to štěstí nemělo. Zaměřoval se především na vdané ženy, případně ty, které mu podle jeho pohledu na svět připadaly „ztracené“ a pohrdal jimi. Ač lze uvést, že jeho vražedná aktivita trvala dlouhých 32 let, když svůj první mord spáchal už v roce 1948 ve svých necelých deseti letech. Všechny zbylé vraždy se odehrály až po jeho 32. narozeninách mezi lety 1971 - 1980. Navíc z oněch dlouhých 32 let mezi první a poslední vraždou strávil Cole řadu let v různých nápravných zařízeních a psychiatrických léčebnách. Carroll Edward Cole Carroll Edward Cole se narodil 9. května 1938 ve městě Sioux City, Iowa, USA. Narodil se jako druhý ze tří dětí (mladší sestra, starší bratr) a vychovávali jej rodiče LaVerne a Vesta Coleovi. Jeho otec, LaVerne Cole, byl lodní dělník a voják ve druhé světové válce. Jeho matka, Vesta Cole, zůstala v domácnosti a se starala o rodinu a dům. Podle řady zdrojů Vesta Cole zneužívala alkohol a chlapce často bila. Navíc když byl jeho otec pryč, ráda si užívala volnosti a setkávala se s jinými muži. Občas dokonce vzala Coleho na rande se sebou a vyhrožovala mu, že ho opět zbije, pokud to řekne svému otci. Vesta Carrolla citově zneužívala a oblékala ho jako dívku, za což se mu vrstevníci ve škole posmívali, stejně tak jako za jeho dívčí křestní jméno. Za všechny své útrapy se Cole velice brzy pomstil. To když již před svými 10. narozeninami v roce 1948 zabil jednoho ze svých vrstevníků. Cole stejně starého hocha utopil v jezeře. Smrt byla policisty vyhodnocena jako nehoda, nicméně Cole se o mnoho let později ve své autobiografii, kterou napsal ve vězení, k činu přiznal. Jako dospívající spáchal Cole i řadu méně závažných zločinů a byl často zatýkán kvůli opilství a drobným krádežím. Po střední škole se připojil k americké armádě, ale v roce 1958 byl propuštěn v důsledku špatného chování a krádeží pistolí. V roce 1960 napadl Cole dva milenecké páry v jejich autech zaparkovaných na odpočívadlech. Brzy nato zavolal policii a přiznal, že ho trápí násilné fantazie zahrnující škrcení žen. Cole kvůli tomu strávil následující tři léta v různých psychiatrických léčebnách. V poslední z nich doktor napsal: „Zdá se, že se bojí žen a neumí s nimi uspokojivě jednat dříve, než je zabije. “ Přesto byl Cole propuštěn v dubnu 1963, přestože mu byla rovněž diagnostikována tzv. „antisociální porucha osobnosti“ neboli psychopatie. Po propuštění z léčeben se Cole přestěhoval do Dallasu v Texasu, kde bydlel jeho bratr Richard. Zde se setkal a oženil se striptérkou jménem Billie Whitworth. Po dvou letech manželství skončilo, když Cole vypálil motel, ve kterém zjistil, že jej manželka podvádí. V tohoto činu byl zatčen a odsouzen pro žhářství. Po propuštění z vězení se Cole pokusil uškrtit jedenáctiletou dívku v Missouri. Byl zatčen a odsouzen k dalším pěti letům vězení. Poté, co si svůj trest odseděl, přesunul se do Nevady, kde se pokusil uškrtit další dvě ženy. Nicméně místo toho, aby Cole strávil již celý zbytek života za mřížemi, byl poslán opět do psychiatrické léčebny. I když opět přiznával své vražedné a nekrofilní fantazie, byl opět po několika letech propuštěn na svobodu. Carroll Edward Cole Carrollu Edwardu Coleovi bylo naměřeno velmi vysoké IQ nad 150. Přesto dokončil pouze 10 let školní docházky a nezískal ani maturitu. Cole se oženil celkem třikrát. Přičemž druhou ze svých manželek zavraždil. S tou třetí žil před svým definitivním zatčením pouze krátkou dobu. Carroll Cole nezplodil žádné děti. Jeho první obětí, mimo vraždy spáchané v dětství, se stala Essie Buck, kterou si vyhlédl v hospodě v San Diegu v Kalifornii 7. května 1971. Cole ženu uškrtil v autě, posmrtně pohlavně zneužil a pak její tělo vyhodil v přírodě. Již o dva týdny později zabil znovu. Tentokrát neidentifikovanou ženu, kterou pohřbil v lesích. V červenci 1973 se Cole oženil podruhé. Tentokrát s barmankou Dianou Pashal, která byla stejně jako on alkoholička. Šlo o divoké soužití. Manželé se často hádali a prali. Cole také pravidelně ze společného obydlí na několik dní po sobě mizel a dopouštěl se dalších vražd. V září 1979 dospěl jejich alkoholický a divoký vztah tak daleko, že Cole svojí manželku v hádce uškrtil. Soused pojal podezření o osm dní později a zavolal policii. Policisté však, ačkoli našli tělo ženy zabalené do přikrývky a nacpané do skříně, z nepochopitelných důvodů případ uzavřeli s tím, že zemřela kvůli jejímu častému a silnému pití. Cole absolvoval výslech a po něm byl propuštěn bez obvinění. V roce 1980 se Cole oženil znovu a přesunul se do Las Vegas. Koncem roku zde zavraždil další tři ženy. Po poslední z vražd byl jako hlavní podezřelý zatčen a brzy se začal k sérii vražd postupně přiznávat. Uvedl, že za posledních devět let zavraždil nejméně čtrnáct žen. Připustil však, že obětí mohlo být více, ale již si nemůže vzpomenout, protože když páchal své zločiny, byl obvykle silně opilý. Carroll Edward Cole Cole byl v roce 1981 odsouzen na doživotí za tři vraždy, které spáchal v Texasu. Později byl shledán vinným i z dalších vražd, až se konečné číslo zastavilo na počtu šestnáct (patnáct žen, jeden muž). Šestnáct zavražděných obětí ve třech různých státech - Kalifornii, Nevadě a Texasu. V roce 1984 byl Carroll Edward Cole za své zločiny odsouzen k trestu smrti. Popraven byl smrtící injekcí ve státní věznici v nevadě 6. prosince 1985 ve svých sedmačtyřiceti letech. Carroll Edward Cole před soudem Případ Carrolla Edwarda Colea je svědectvím o naprostém selhání systému a institucí odpovědných za ochranu společnosti právě před nebezpečnými jedinci, jakým byl sám Cole. Ač byl několikrát ve vězení, ač opakovaně sdělil psychiatrům a psychologům své vražedné fantazie, ač byl policií vyšetřován pro podezření z některých vražda a za některá napadení dokonce odsouzen, stále se vracel na svobodu, kde dál vraždil nevinné oběti. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Zločiny století", která přináší přehled stovky nejznámějších zločinů spáchaných od roku 1901 do roku 2007. Autor: Alan J. Whiticker. Zločiny století - Alan J. Whiticker Další knihy Název: Zločiny století Autor: Alan J. Whiticker Nakladatelství: Brána Rok vydání: 2007, 320 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: "Zločin století" je fráze, která byla ve 20. století mnohokrát použita. Toto označení si vysloužily činy, které svět šokovaly, děsily i fascinovaly, které překračovaly hranice a stávaly se symbolickými mezníky v dějinách. Tato kniha přináší přehled stovky nejznámějších zločinů spáchaných od roku 1901 do současnosti. Jsou mezi nimi i politické atentáty, špionážní případy, hrůzné sexuální delikty a hromadné vraždy, včetně 2 českých případů, tzv. spartakiádního a heparinového vraha. Přehledné záznamy o vyšetřování a bohatá fotodokumentace zajímavě zachycují též vývoj kriminalistiky. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy s názvem "Galerie zločinu", o českých kriminálních případech 20. století. Autor : Miroslav Kučera. Rok vydání 2011. Galerie zločinu - Miroslav Kučera Koupit knihu Název: Galerie zločinu - Nejděsivější kriminální případy 20. století Autor: Miroslav Kučera Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2011, Praha, 360 stran Hned na začátek recenze vám prozradím jednu klíčovou informaci – tuto knihu rozhodně doporučuji! Proč tak zhurta a proč tak kladně?? No zkusme si to shrnout. Mimo to, že kniha Miroslava Kučery obsahuje kapitoly věnující se Ladislavu Hojerovi, Jacku Unterwegerovi, tedy přímo známým sériovým vrahům, obsahuje i mnoho a mnoho dalších kriminálních případů, ať už týkajících se násilných trestných činů (ty převládají), tak ale třeba i kuriózních majetkových trestných činů. Vše je provázáno osobou autora, bývalého policisty (známého z dřívějšího televizního pořadu Federální kriminální ústředna pátrá) a jeho zážitky s jednotlivými případy. Kniha je členěna na jednotlivé případy, které jsou popsány většinou poměrně krátce, ale za to velice působivě a čtivě. Osoba autora pak zaručuje, že kniha umožňuje trochu nahlédnout "pod pokličku" činnosti policejních orgánů a blíže Vás zasvětí do práce na odhalování trestné činnosti. Když navíc přičteme různé „policejní historky“ a střízlivé, trefné a objektivní komentáře autora, myslím, že přečtení knihy je rozhodně dobrá volba!!! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy

Recenze výborné knihy s názvem "Monstru podoben - Panoptikum sexuálních vražd 3". Autor: Viktorín Šulc, rok vydání 2019, 580 stran Panoptikum sexuálních vražd 3 - Viktorín Šulc Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Monstru podoben - Patoptikum sexuálních vražd 3 Autor: Viktorín Šulc Nakladatelství: Epocha s.r.o. Rok vydání: 2019, Praha, 580 stran Pravidelní návštěvníci našeho webu (případně naší FB stránky) již asi budou znát jak autora Viktorína Šulce , tak i jeho veledílo – Panoptikum sexuálních vražd . Dnes Vám představíme třetí díl této pentalogie (čtvrtý a pátý díl zatím nebyly vydány), který nese podtitul Monstru podoben . Jak jste si mohli všimnout, první dva díly (první díl ZDE , druhý ZDE ) od nás obdrželi nejlepší možné hodnocení a rovnou Vám prozradíme, že nejinak tomu bude i v případě tohoto dílu číslo tři. Zopakujme stručně plusy společné pro všechny tři knihy: zkušený autor a jeho erudice ohledně tématiky – široké znalosti v oblasti kriminologie, kriminalistiky, forenzní psychologie i forenzního lékařství; bohaté kontakty na soudní znalce, kriminalisty a další osoby, které se popisovanými případy v praxi zabývaly; autor vychází ze soudních a policejních spisů; vypsaný a velmi čtivý styl; zajímavé postřehy a úvahy ohledně zmiňovaných případů a krimi tématiky… To však není vše! Přidejme to, že kniha obsahuje četné výpovědi pamětníků, případně svědků zmíněných zločinů a také to, že každá kapitola je okomentovaná od legendy české (rep. československé) kriminalistiky, emeritního vyšetřovatele a později šéfa pražské mordparty – plk. Jiřího Markoviče ! Nejnovější díl navíc popisuje hlavně případy z 90. let (v knize však naleznete i mnoho starších případů), kdy autor pracoval jako krimi reportér, tedy s většinou případů přišel do styku brzy po tom, co se udály, tedy je vlastně sám pamětníkem a tím pádem má k nim hodně co říct… Co víc dodat? Asi to, že kniha má bezmála 600 stran, že případy jsou hojně komparovány s těmi staršími, a že některé jsou podány velice napínavě (ne nadarmo je titul v řadě knihkupectví k nalezení u "detektivek", nikoli u literatury faktu) …. A vůbec, čtenář si od podobného titulu více asi nemůže přát. Takto by zkrátka literatura faktu měla vypadat! Zbývá už jen nastínit obsah jednotlivých kapitol: prolog je věnován polemice ohledně znaleckých posudků; 1. kapitola mapuje některé neobjasněné vraždy z 90. let, kdy hlavní podezřelí většinou stačili spáchat sebevraždu; 2. následuje případ mladé ženy se zajímavým “backgroundem” obsahujícím problematickou výchovu, týrání zvířat a žhářství, která nakonec usmrtila vlastní dítě; 3. komparace dvou případů, které pojí prostředí hřbitova a podobnost pachatelů v řadě aspektů; 4. drsná kapitola popisující sedm případů vražd, kdy obětmi se staly děti; 5. kapitola o vraždách, kde oběťmi byly senioři, která obsahuje i sexuologickou pasáž o gerontofilii; 6. kapitola je o několika násilnících, kteří napadali neznámé, osamělé ženy; 7. kapitola popisuje velice zajímavý případ dvojnásobného vraha; 8. předposlední kapitola mapuje případ brutálního sériového znásilňovače, lupiče a vraha Alexandra Kravze; 9. a poslední kapitola zmiňuje několik „nesexuálních“ vražd, které na první pohled vykazovaly některé znaky možné sexuální motivace pachatele. Hodnocení? Jak už bylo uvedeno – jasná jednička! Myslíme, že celá pentalogie je životním dílem autora V. Šulce! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1

Recenze knihy s názvem "Zpovědník vrahů". Autor: Slavomil Hubálek, rok vydání 2012, 205 stran Zpovědník vrahů - Slavomil Hubálek Název: Zpovědník vrahů - Příběhy zločinů, života a smrti očima psychologa Autor: Slavomil Hubálek Nakladatelství: Daranus s.r.o. Rok vydání: 2012, 205 stran V případě této knihy jde o memoáry jednoho z nejznámějších českých psychologů, který se velkou část svého života věnoval studiu pachatelů násilných trestných činů. Phdr. Slavomil Hubálek byl v oboru klinické psychologie a sexuologie v České republice absolutní špičkou a byl přibírán k těm nejsložitějším a nejzávažnějším případům, ať už v roli soudního znalce či konzultanta policie. Jeho sepsané vzpomínky jsou o to vzácnější a cennější, že rok po jejich vydání bohužel nečekaně zemřel na selhání srdce. Tedy žádná jiné kniha s podpisem tohoto odborníka již nevyjde. K samotnému obsahu knihy mohu prozradit, že je psána povětšinou chronologicky. Tedy věnuje se postupně jeho dětství, dospívání, cestě k psychologii a profesním začátkům. Monoho poznámek a zážitků je v ní rovněž věnováno období totality a tomu, co tato doba obnášela. Neméně velká část knihy je pak věnována i vrcholné politice a známým osobnostem, především divokých, porevolučních 90. let, a kauzám, které se s nimi pojily, a které se často táhnou a zasahují až do současnosti. No a v neposlední řadě se kniha samozřejmě věnuje psychologii a střípkům z příběhům vrahů, především pak jejich osobnosti. Zkrátka - výjimečná osobnost autora přináší výjimečnou knihu, takže za mě určitě " palec hore"! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Další knihy Komentáře

Recenze knihy "Masarykovy oprátky", která se věnuje problematice trestu smrti a případům popravených v letech 1918-1938. Autoři: Jiří Plachý, Ivo Pejčoch Mysarykovy oprátky - Jiří Plachý, Ivo Pejčoch Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Mysarykovy oprátky Autor: Ivo Pejčoch, Jiří Plachý Nakladatelství: Svět křídel Rok vydání: 2012, 205 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Kniha je věnována problematice trestu smrti v době první a druhé Československé republiky, tedy v letech 1918–1939. Je uvozena texty, pojednávajícími obecně o trestu smrti a jeho praktickém výkonu v našich zemích. Následuje hlavní část, která je rozdělená do třiadvaceti chronologicky řazených kapitol. První se souhrnně věnuje období let 1918–1922, kdy probíhala stabilizace československého státu. V té době byly popravy prováděny především v souvislosti s válečnými konflikty, které nová republika vedla se svými sousedy. První rozsudek vynesený řádným soudem v ČSR byl vykonán počátkem roku 1923. V následujících letech bylo v republice provedeno celkem jedenadvacet poprav: jedenáct v době, kdy byl prezidentem T. G. Masaryk, sedm během prvního funkčního období Edvarda Beneše a tři v době takzvané druhé republiky. Až na tři případy z let 1937–1938, kdy na popravišti stanuli vojáci z povolání čs. armády, usvědčení z vojenské zrady a špionáže ve prospěch Německa a Maďarska, se jednalo o ty nejsurovější, často sériové vrahy. Vedle jmen jako Martin Lecián nebo Svatoslav Štěpánek, nahánějících dodnes hrůzu, zde můžeme najít i případy zcela zapomenuté a dnes prakticky neznámé. Publikace vůbec poprvé podává ucelený přehled o všech těchto případech, zpracovaných na základě primárních archivních pramenů. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy

Anatoly Slivko - sovětský sériový vrah, který připravil o život 7 mladých chlapců a dalších více než 30 zneužil. Detailní článek, mapující život toho monstra. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Anatoly Slivko 16. 10. 2020 Anatoly Slivko - sovětský sexuální sériový vrah, který v letech 1964-1985 usmrtil 7 chlapců ve věku 11 - 15 let. K tomu více než 30 dalších zneužil. Jeho specifikum bylo zejména to, že své oběti opakovaně škrtil (věšel), aby je pak v následném bezvědomí mohl zneužít. Své činy si většinou fotil a natáčel. Pokud se oběť z bezvědomí neprobrala, Slivko její tělo rozřezal, spálil a následně zakopal v lese, kde ke všem zločinům docházelo. Minimálně v jednom případě Slivko rovněž pil krev jedné ze svých obětí. Za své zločiny byl v roce 1989 popraven. Narozen : 28.11.1938 Zemřel : 16.9.1989 Země :Sovětský Svaz (Degestán) Počet obětí :7 Unikal :21 let Vražedná aktivita :1964-1985 V Dagestánu , nedaleko hranic s Ázerbájdžánem, vzniklo v roce 1932 město zvané Izberbaš . Jako první se zde usídlily rodiny pracovníků na ropných polích. Mezi nimi byli i Slivkovi . Emelyan Slivko sem s sebou přivedl svoji ženu a malého syna Andreie . Emelyan byl hlavou rodiny a dříčem, jenž vyžadoval doma pořádek. Matka se starala o domácnost, jak se jen v těžkých podmínkách dalo. Stejně jako mnoho sousedů i Slivkovi byli zapálenými komunisty . V roce 1938 se rodina rozroste o nového člena – syna jménem Anatoly Emelyonovich Slivko . Dětství, dospívání a mládí Jeho dětství a dospívání je trošku záhadou, neboť dostupné zdroje se hodně liší. Lze dohledat, že byl dobře vychován a svojí přátelskostí, ochotou a slušností by mohl konkurovat i Mirku Dušínovi. To ovšem velmi zpochybňuje ruský zdroj, který raný život budoucího vraha líčí temněji. Slivko v něm figuruje jako introvertní a nešikovný chlapec, stranící se vrstevníků. Na základní škole objeví zálibu v drobném chovatelství – převážně se jedná o králíky. Velmi rád je zabíjí. Sám Slivko má na dětská léta vzpomínat později i při jednom z výslechů. Zmíní časté hádky rodičů i matčino přiznání o tom, že byl vlastně nechtěným dítětem. V době těhotenství se měla dokonce několikrát pokusit o potrat, což způsobilo předčasný porod. Otce označil za tyrana a uzurpátora. Sousedé a známí rodiny však tato tvrzení popřeli a měli je za pouhý pokus o získání polehčující okolnosti u soudu. O tom však až později. V pubertě se Slivko pokouší navázat první vztahy s dívkami, nicméně ve svém snažení je zcela neúspěšný. Když se po zážitku s noční polucí pokouší o masturbaci, všimne si, že při pomyšlení na nějakou ženu či dívku, nemůže dosáhnout pevné erekce, natož vyvrcholení. Cíl zájmu tak stáčí na mužské objekty. Toto zjištění o své pravé sexuální orientaci si však zatím snaží nepřipouštět. Anatoly Slivko u námořnictva Někdy v roce 1958-1959 nastoupí dvacetiletý Slivko k námořnictvu na dva roky dlouhou povinnou vojenskou službu. Je převelen na Dálný východ , kde díky svému dobrému kádrovému posudku dokonce dostane na starost vlastní jednotku. O dva roky později, tedy v roce 1961 , se společně se starším bratrem stěhuje do Nevinnomyssku . Starší z bratrů zde nastupuje do nově postavené chemické továrny na hnojiva . Anatoly v ní plánuje pracovat také. Podmínkou je však dokončená vysoká škola chemicko-technologická. Mladý student si volný čas krátí hlavně výlety do přírody, které ho baví. Městský způsob života zase přináší větší šanci na seznámení. Vztahy s děvčaty ovšem pro něj nejsou to pravé. Po jednom zážitku k nim dokonce pocítí až averzi. Jeho problémy se sexualitou navíc ještě umocní smrtelná autonehoda , které se stane svědkem. Opilý řidič kamionu nezvládl řízení a motorový kolos najel do skupinky lidí. Na zemi ve směsi hořícího benzínu a krve zůstalo ležet tělo třináctiletého chlapce oblečeného do pionýrské uniformy . Nohy měl ohořelé. Slivka tento otřesný pohled neznepokojuje. Naopak pocítí něco, co nikdy předtím. „Poprvé v životě jsem pocítil přitažlivost k chlapcům. Na asfaltu bylo hodně krve a benzínu. Vůně benzínu a ohně. Najednou jsem cítil touhu ublížit mladému chlapci tak, aby dopadl jako on. Ten pocit mě pronásledoval a já jsem se musel vzdálit, aby touha zmizela. “ Pohled na zubožené tělo s bolestivým výrazem v obličeji ho vzruší a hluboko se mu zaryje do paměti. Dlouhou dobu ho stejná vidina budí ze spaní a on vzrušením onanuje několikrát za sebou. Snaží se proti tomu bojovat, ale podobné sny a touhy se stále vracejí. Anatoly Slivko v mládí V roce 1963 konečně nastoupí do chemické továrny. Vysokou školu sice nedokončí, ale k místu mu pomůžou straničtí pohlaváři. Zneklidňující myšlenky se v té době snaží zahnat prací. A opravdu se mu daří. Je úderník. To samozřejmě soudruzi vítají s otevřenou náručí. Mladý muž s dobrým organizačním talentem a zálibou v přírodě. To se musí využít! Takže padne návrh, aby se stal “svazákem“ v jedné z místních středních škol. Zvrhlý "skautský" vedoucí Slivko měl na starosti pořádání výletů a vymýšlení různých her. Děti (jednalo se převážně o chlapce) si ho přímo zamilovaly. Učil je o přírodě, bral je na túry a měl velký smysl pro humor. Jemu se tato vedlejší činnost rovněž zamlouvala, a tak po nějaké době zašel za ředitelem školy s vlastním návrhem o zřízení dětského klubu. Zřejmě chtěl pro svůj nový „koníček“ více možností a svobody. Když pak neuspěl, rozhodl se zkusit štěstí jinde. Po čase se mu to opravdu podaří a zřídí klub s názvem Romantik . " Pravidelně jsem cítil jakýsi sexuální tlak, který mě deprimoval a vyžadoval nějaký druh akce, která nakonec skončila masturbací. Tento akt vyžadoval fantazii, fantazii spojenou s chlapcem, který zemřel při dopravní nehodě a byl oblečen jako pionýr. Můj fiktivní svět byl realističtější než realita, byli tam chytří a šťastní chlapci v černých botách, bylo tam dobrodružství, mohl jsem si s nimi dělat, co chci a jim se to líbilo a usmívali se na mě… Když jsem pochopil, že by si takové fantazie vyžadovaly oběti, přemýšlel jsem o tom, jak toho chlapce dostat do bezvědomí. V lékařských knihách jsem narazil na popis retrográdní amnézie, při které se v důsledku krátkého zavěšení objeví částečná ztráta paměti na vše, co je spojeno se s daným zážitkem. Rozhodl jsem se experimentovat … “ Tak později bude uvedeno ve Slivkově výpovědi. Jako první však pro své svěřence vymyslí „hru na hrdiny “. Ta spočívá v tom, že chlapci musí projít různými druhy testů (poskytnutí první pomoci, orientace bez mapy, dlouhé pěší výšlapy…). Vše se rozhodne natáčet na kameru a fotografovat. Případné zvědavce odbude tím, že se jedná o materiály na jeho připravovanou knihu o mezilidských vztazích. Pokud dotyčný testem neprošel, měl dvě možnosti – buď fyzický trest v podobě např. kliků, nebo účast na experimentu . Ti, co zvolili druhou možnost, si navíc mohli vydělat 20-25 rublů. Ze začátku „pan vedoucí“ popouští uzdu své zvrhlé fantazii pomalu a snaží se krotit. I tak dochází k intimním dotekům a vznikají první eroticky laděné snímky. Slivkův pěstěný kult osobnosti a manipulace vedou k tomu, že se nikdo nad nestandardním chováním nepozastavuje . Některé zdroje uvádějí, že Slivko experimenty prováděl v rámci jiných celotáborových her. Propaganda se tenkrát nevyhýbala ani dětem – ba právě naopak. Místo „na policajty a zloděje“ jsou děti rozděleny “na partyzány a fašisty“. Spravedlivým rozpočítáváním se vybrali fašisté a ostatní chlapci je pak měli stopovat a následně zajmout. Dotyční byli uvazováni ke stromu , kde je posléze čekalo zinscenované mučení . Pan vedoucí si i toto měl zaznamenávat na kameru. Anatoly Slivko při jedné ze svých zvrhlých "her". První vražda Začátkem roku 1964 Slivko provedl svůj první "experiment" . Přemluvil nezletilého hocha a několik okamžiků ho škrtil provazem, až chlapec ztratil vědomí . Než oběť přišla k sobě, Slivko masturboval a následně ejakuloval chlapci na boty. Štěstí však hrálo zvrhlíkovi do karet – zneužitý si opravdu vůbec nic nepamatoval. Druhý červnový den téhož roku se ovšem stane smutným milníkem. Nikolaj Dobryšev byl 15letý kluk s problémovým chováním, který žil na ulici. Dle jednoho zdroje měl na Slivka narazit čirou náhodou, když se coby utečenec z dětského domova poflakoval v okolí klubu. Druhou variantou je, že byl přiveden kamarádem – členem Romantiku. Slivko se na chlapce zprvu snažil působit výchovně, dlouho s ním mluvil. Zmínil se o odborné práci, jež se zaobírá lidským jednáním v krajních mezích. Nikolaje toto téma zaujalo a svolil se stát pokusným objektem. Slivko si připravil kameru a poté chlapci počal utahovat smyčku kolem krku. Pod vlivem silného vzrušení nejspíše zapomněl na čas. Nikolaj byl bez přísunu kyslíku moc dlouho a již se neprobral. „Nechtěná“ smrt chlapce Slivka patřičně vyděsila . Dokonce se snažil o umělé dýchání a masáž srdce – marně. Jaký šok to pro Slivka byl, když zjistil, že poprvé připravil druhého o život, to se už nedozvíme. Jisté se zdá jen to, že si položil logickou otázku: A co teď ? Existují dvě hlavní možná řešení – jít se udat nebo zločin zamaskovat. Novopečený vrah si vybral druhou možnost a rozhodl se těla zbavit velmi bestiálním způsobem. Rozčtvrtil ho na několik částí a ty posléze vhodil do řeky Kubáň (někde uváděno, že byly zakopány poblíž břehu). Pásku , která děsivou scenérii zachytila, spálil . Uplynulo pár týdnů. Počáteční paranoia a obavy z policie mizely. Vražda se ve Slivkově hlavě ukotvila a stále ji měl před očima. Pohled na ni se ovšem změnil. Začala ho vzrušovat a chtěl znovu cítit tentýž pocit. Veškeré vzpomínky si zaznamenal do notýsku a tak činil i s každou další vraždou. Později si navíc bude jako suvenýry a vzpomínku na své zločiny nechávat i chlapecké boty , které ho rovněž vzrušovaly. V roce 1965 Slivko v rámci hry vylákal do lesa Jevgenije Vlasova . „Slivko nám tvrdil, že píše knihu o partyzánech a jejím hrdinou bude mladý pionýr. Němci ho chytili, vyslýchali, on nic neřekl, takže ho pověsili. Stoupl jsem na sedátko kola, on mě vzal oběma rukama za nohy a strhl. Pak už si samozřejmě na nic nepamatuji, " Vlasov měl štěstí a přežil . Slivko tuto událost ve výpovědi také zmínil. Velmi ho vzrušovalo, když sebou oběšený chlapec zmítal. Po nějaké době ho ovšem odvázal. Můžeme předpokládat, že i tento hoch byl pohlavně zneužit. Než se však probral z bezvědomí, trvalo to několik hodin a na celou věc si nepamatoval. Sériový vrah Sedmnáctý květnový den roku 1965 si Slivko připsal druhou vraždu . Patnáctiletý Alexej Kovalenko měl být další, kdo ztvární osud hrdinného mladého pionýra, který než by něco řekl německým vojákům, radši zvolí smrt. Vše probíhalo naprosto stejně. Kovalenko se však z nabytého bezvědomí již nikdy neprobral , byť se ho Slivko opět snažil oživit. Dvojnásobný vrah měl poté s mrtvým tělem sex. Romantik se mezitím stal mezi místní mládeží velmi populární. V roce 1966 měl přes 200 členů . Slivko zprvu zvládal tuto aktivitu skvěle skloubit s prací. Nicméně kvůli počtu členů byl nucen přibrat další vedoucí, rozdělit děti do věkových kategorií a upravil aktivitu s přihlédnutím na věk. Měl dobré vůdčí dovednosti a byl oblíbený. Nechal si familiárně říkat "Tolik ". Bral děti do přírody, učil je různé zálesácké dovednosti. Zároveň však byl úspěšným manipulátorem a jeho „ovečky“ mu posloužily i jako pěstitelé jeho kultu osobnosti. Slivko stále bojoval se svou sexuální orientací a zvrhlými představami. Těžko říct, zda se pokoušel je umlčet nebo vytvořit zástěrku pro okolí. Každopádně na začátku roku 1967 začal projevovat náklonnost k jedné dobrovolnici z Romantiku . Mladá žena se jmenovala Lyudmile . Vyhovovalo mu, že je to jeho kolegyně, a tak plně chápe jeho oddanost ke klubu i pracovní vytíženost s tím spojenou. Lyudmile imponovala Slivkova ostýchavost a zdrženlivost. Před uzavřením sňatku ji nikdy nevzal za ruku a ani nepolíbil. Ona byla panna a věřila představě, že k naplnění svazku dojde až o svatební noci. "Byla to moje první a jediná žena, ale po svatbě jsem s ní nemohl mít pohlavní styk. Snažil jsem se to udělat, ale nic nefungovalo, navzdory mé upřímné touze a oddanosti. Dva měsíce nato moje žena navštívila gynekologa a vrátila se velmi rozrušená. Byla na mě hrubá a vyhodila mě z ložnice. Myslím, že panenství mé manželky bylo narušeno lékařským zákrokem. Po dlouhou dobu jsem před manželkou cítil výčitky svědomí a bezmoc, ale nemohl jsem nic dělat. " Anatoly Slivko s manželkou a jedním ze dvou synů Anatoly Slivko s manželkou Slivko měl svou ženu rád. Problémy s erekcí dokonce konzultoval s lékařem. Ten mu dal jakousi tinkturu a doporučil více spánku a pobytu na čerstvém vzduchu. Nakonec přece jen ze svazku vzešly dvě děti - synové . Nicméně četnost jakékoliv intimity byla na bodu mrazu. Pár spolu měl v průběhu sedmnáct let trvajícího manželství pohlavní styk méně než desetkrát . Manželé postupem času spali odděleně, Lyudmila přestala v Romantiku pracovat a nezúčastňovala se ani jejich aktivit. Mrzelo ji, že se manžel věnuje klubu a ji a děti zanedbává. V roce 1968 nešťastnou náhodou vznikl v klubovně Romantiku požár a vše se změnilo na popel. Slivko proto okamžitě začal pracovat na náhradě. Jeho novým projektem se stal klub CHERGID . A vše mohlo pokračovat vesele dál. CHERGID Starosti a snaha věnovat se rodinnému životu možná měly za následek i Slivkovu poměrně dlouhou vraždící pauzu . Dalšího mordu se totiž dopustil až v listopadu roku 1973 , tedy více než osm let po tom předešlém. Jeho obětí se stal patnáctiletý Alexander Nesmeyanov . Slivko chlapce opakovaně věšel na větvi, až ho oběsil . Poté tělo použil k ukojení chtíče a nakonec mrtvolu rozřezal, polil benzínem a zapálil. Co z hocha zbylo, to pohřbil do země. Alexander Nesmeyanov - oběť Pár dnů nato ohlásila Alexanderova matka zmizení na policii. Policie zorganizovala velkou pátrací akci . Zapojeni byli i potápěči. Vše bez výsledku. Jelikož chlapec byl členem Chergidu , zašla zoufalá paní Nesmeyanová za samotným Slivkem . Ten uvedl, že o chlapci nic neví. To samé zopakoval i zvědavým policistům. Navíc, když se v rámci pátrání objevila chlapcova fotografie v televizi, Slivko vytvořil několik kopií a ty společně s členy klubu vylepoval po okolí. K tomu uspořádal pátrací akci. O pár měsíců později se k vraždě přiznal vězeň se jménem Magyarov . Uvedl, že tělo oběti zakopal kdesi u Kubáně. Po prošetření ale vyšlo najevo, že se jedná o lež a případ byl odložen. V květnu 1975 si vrah vyhlédl svojí nejmladší oběť . Andreji Pogasyanovi bylo teprve 11 let . Slivko již delší dobu chlapce přemlouval, aby s ním natočil nějaký dobrodružný snímek v lese . Pogasyan se o filmování letmo zmínil i před vlastní matkou. Den nato bylo objeveno Andrejovo oblečení a aktovka. Policisté však měli důležitou informaci. Matka chlapce totiž poskytla lokaci možného chlapcova nálezu – Donský les . Ale opět se nic nenašlo, stejně jako v předešlém případě. Proč si nikdo nedokázal spojit zmizení dvou podobně starých chlapců? Zvlášť, když oba chodili do Chergidu ? Slivko se i v tomto případě podílel na vylepování fotografií a dalších pátracích akcích se členy klubu. Andrej Pogosyanov - oběť Chergid se mezitím stal téměř prestižním klubem . Slivko dokázal na svou stranu dostat městský výbor a mohl dát výpověď v zaměstnání, aby se pozici vedoucího mohl věnovat naplno. Měl velmi slušnou mzdu, dokonce obdržel i několik vyznamenání. Nedostudovaný "absolvent" vysoké školy chemické, za to "straník ", byl uznáván i jako kantor a psycholog. Měl výhody , o které se jeho „kolegům“ mohlo jen zdát. Získal pro klub velké prostory a hlavně mnoho peněz . Pár lidí z jeho okolí potvrdilo, že ho to změnilo. Dříve působil lehce zakřiknutě a nyní se z něho stal pyšný a arogantní muž . Odborníci později Slivka budou označovat jako vysoce inteligentní osobnost s nadprůměrnou sociální inteligencí a morálkou . Hlavně poslední uvedené zní s podivem, ale znalci to údajně zdůvodnili tak, že i když měl Slivko mnoho sexuálních úchylek, dokázal si dlouho vystačit s pouhými fantaziemi . Anatoly Slivko s chlapci z klubu Chergid "Když jsem oběť rozčtvrtil, necítil jsem znechucení. Některé myšlenky hodnotily špatnou stránku mých činů, jiné - silnější - mě přinutily udělat špatnou věc a uspokojit se. Části mrtvých těl jsem polil benzínem, zapálil a potom pohřbil. Na vše jsem se předem připravoval. Pro každý pohlavní styk jsem potřeboval vidět krev. Ale po uvolnění sexuálního tlaku, tedy po uspokojení vášně, zdravý rozum navrhl, aby se to často nedělo, že je to velmi špatné, ale neustále jsem hledal nové příležitosti. Vznikl nápad pořídit co nejvíce fotografií, aby se po jejich prohlédnutí celý proces reprodukoval a já se nad tím uspokojil. Někdy jsem jen použil představivost a vzpomínky toho, co se stalo předtím. Cítil jsem takové pocity i ke svým synům: když nikdo nebyl doma a měl jsem sexuální potřebu, představoval jsem si svého syna v podobné situaci. A masturboval nad jeho botami… Po jedné z vražd jsem si nechal oblečení a hodinky oběti, tyto nedílné součásti způsobily, že jsem lépe porozuměl minulým událostem. Snažil jsem se vyrobit panenku, abych nezabíjel živé, ale abych ji použil ke zmírnění sexuálního tlaku. “ Nutno zmínit, že i přes výše uvedené, neexistují záznamy vypovídající o sexuálním zneužívání vlastních synů . Jak už bylo naznačeno dříve, Slivko rodinu spíše zanedbával a realizoval se prostřednictvím jiných dětí. Dle výpovědi Lyudmily oba synové otce milovali a moc je mrzelo, že na ně nemá více času. Je otázka, zda hluboká láska byla oboustranná a zda přiznané fantazie spojené s masturbací byly jen „špatnými“ nápady, které se snažil zapudit. Pravděpodobné je, že i Slivko jak svoji manželku, tak syny opravdu rád měl. Anatoly Slivko se svými syny V roce 1980 Slivko sprovodil ze světa třináctiletého Sergeje Fatneva . Vraždění spíše než zběsilou smrtící jízdu připomínalo požitkářský zážitek. Každý sériový vrah se každou další vraždou zlepšuje, získává sebevědomí a více ji uzpůsobuje svým představám. Stává se sofistikovanějším strojem na smrt. I Slivko prošel vývojem. V tomto případě byla oběť na lanech vytáhnuta do vzduchu a oběšena. Po následném "mazlení" Slivko mrtvolu chlapce rozřezal a jednotlivé části těla naskládal do zvláštních formací (např. uříznutá hlava s nohama v naleštěných botách). Poté torzo těla rozřízl a vyvrhl. Měl připravenou nádobu, do které zachytával krev. Údajně měl tuto krev i několikrát ochutnat . Na oddělené hlavě vydloubl oči, uřízl nos a uši. Genitálie vyjmul a následně je vnořil do nádoby se solným roztokem. Celý tento proces mohl trvat i více jak dvě hodiny. Poté za pomocí benzínu části těla zapálil a zbytky pohřbil. Sergej Fatnev - oběť Následovala další pauza. A v dubnu roku 1982 záhadně zmizel patnáctiletý Vyacheslav Khovistik . Policie se snažila, nicméně vyšetřování vždy skončilo ve slepé uličce. Vyacheslav Khovistik - oběť Spadla klec Velký zlom nastal až v červenci v roce 1985 . Třináctiletý Sergej Pavlov v sedm hodin ráno odešel z bytu a rodičům oznámil, že bude chytat ryby v řece Barsuchki s vedoucím Chergidu . Pan vedoucí Slivko mu také slíbil fotografování pro jistý ilustrovaný časopis. Jenže padl večer a Sergej nikde. Jeho matka Antonina Grigorievna ihned začala konat. Nejprve telefonicky kontaktovala Chegrid a vyžádala si Slivka. Ten ovšem uvedl, že s chlapcem vůbec nebyl v kontaktu a tudíž ani neví, kde by mohl být. Krásně mu nahrál do karet i fakt, že druhý den odjížděl s klubem na túru. Sergej Pavlov - oběť Zoufalá matka poté zamířila na místní policejní stanici. Policisté slíbili pomoc, nicméně zůstalo jen u slov. Uběhlo několik dní a opět žádné nové informace. Žena proto zašla na městskou prokuraturu. Po přezkoumání veškerých dostupných informací vznikla teorie, že by se chlapec mohl stát obětí trestného činu. A jelikož v posledních letech je v dané oblasti evidováno několik dalších zmizení, je velmi pravděpodobné, že by jednotlivé případy mohly spolu souviset. Případ dostala na stůl vyšetřovatelka Tamara Langujeva . Jelikož vše ukazovalo na určitou spojitost s Chergidem , rozhodla se své vyšetřování začít tam. A i když se zprvu zdálo, že je vše v naprostém pořádku, některé výpovědi byly znepokojující. Pro komunitu žijící ve městě to byl šok. Nikdo nemohl uvěřit, že by Slivko byl něčeho takového schopný. Vždyť dostával dopisy plné díků a vděčnosti jak od dětí, tak i od dospělých. Jeho pověst ho předcházela a dokonce se na krátkou dobu stala i jakýmsi štítem. Hlavně straničtí činitelé se opravdu snažili. Výpovědi přeživších svědků jakoby najednou byly zcela bezcenné. A Slivko získával drahocenný čas. Naštěstí, po vleklých peripetiích, byla konečně nařízena prohlídka Chergidu a 28. prosince 1985 do budovy vstoupili policisté. Slivko tam s dětmi zrovna připravoval silvestrovskou besídku. Pozornost kriminalistů zaujaly dveře s nápisem NEVSTUPUJTE-NEBEZPEČÍ . Slivko na otázku, co je za nimi, odpovídal jen velmi neochotně. A po jejich otevření bylo jasné proč. Místnost sloužila jako fotokomora . Na vyvolávaných či již vyvolaných fotografiích byly zachyceny průběhy experimentů i samotných vražd . Zajistily se také filmové kotouče s děsivými videi . Byla tam sada nožů, dvě tábornické sekyrky, lana a hadice. V krabici se nalezlo několik párů chlapeckých bot. Slivko byl okamžitě zatčen. Předměty nalezená u A. Slivka Neprodleně po zatčení podezřelého byla jeho rodina s pomocí ministerstva přestěhována do jiného města. Vzhledem k závažnosti celé situace přišlo dokonce několik funkcionářů o svá místa. Tajemník Kostina se zamkl ve svém bytě a spáchal sebevraždu, neboť právě on kdysi Slivka vyznamenal titulem Ctěného učitele. Klub Chergid spadl pod správu městské rady (dodnes se v tamějších prostorech nachází centrum pro turistiku a exkurze dětí a mládeže). Anatoly Slivko (uprostřed) Na začátku roku 1986 se Slivko za zdmi vazební věznice doznal k sedmi vraždám . Následně byl vyšetřovateli eskortován do Donského lesa , kde zbytky těl obětí pohřbíval. Šest z nich bylo nalezeno, ale tělo první oběti – patnáctiletého Nikolaje Dobryševa – pachatel již nalézt nedokázal. Soud započal v červnu 86. Jednalo se o poměrně rychlý proces. Vrah se přiznal, důkazů a svědeckých výpovědí bylo dost. Po celou dobu trvání procesu byly k dispozici sanitky. Několik členů poroty a přihlížejících muselo být po prezentaci otřesných záběrů odborně ošetřeno. Dokonce se hovoří i o dvou infarktech. Anatoly Slivko Anatoly Slivko byl uznán vinným ze sedmi vražd , sedminásobného pohlavního zneužití, sedmi případů nekrofilie a hanobení lidských ostatků. Čísla ukazují, že podivných experimentů se mohl dopustit celkem třiačtyřicetkrát , v šestatřiceti případech se mu oběť podařilo přivést zpět k životu , ve zbylých nikoli. Šlo o psychopata s homosexuální orientací trpícího pedofilií (specifikováno jako hebefilie – preferoval chlapce mezi 10–15 lety), nekrofilií , nekrosadismem , fetišismem , pyromanií a vampýrismem . Slivko u soudu projevoval lítost a několikrát plakal . Přesto byl za své ohavné zločiny odsouzen k trestu smrti . Jeho právní zástupce Petrov se pokoušel o přezkoumání duševního stavu klienta a také zažádal o milost. Tři dny před Štědrým dnem 1987 byly však veškeré jeho snahy zmařeny. V SSSR platilo pravidlo, že odsouzenec na smrt nesmí vědět přesné datum své exekuce. Slivko se tak prý třásl při každém sebemenším hluku z chodby. Za mřížemi ho ještě stihl navštívit známý moskevský právník a státní zástupce Issa Kostoyev . Chtěl lépe poznat myšlení sexuálně motivovaných vrahů. Chvíli spolu hovořili a poté mu tam nechal notes s tužkou. Slivko do další návštěvy celý notes popsal. Zmiňuje se o svých touhách, co bylo spouštěčem i jak přesně nahlížel na vztah s jeho ženou. Rovněž napsal, že jedna série fotek z vraždy ho dokázala uspokojovat jen necelý měsíc . "Mohl bych popsat všechno, co jsem udělal, dvěma zcela opačnými způsoby. Mohl bych se proklínat, ale mohl bych také představit svůj sadismus jako něco vznešeného, nepřístupného obyčejným lidem. “ Nutno dodat, že Kostoyev nepřišel náhodou, v té době se totiž podílel na případu tzv. Rostovského řezníka – jednoho z nejproduktivnějších a nejkrutějších vrahů původem ze SSSR - Andrie Romanoviche Chikatila . Anatoly Slivko byl nakonec popraven zastřelením v září roku 1989 . Závěr Ač je výše popsaný případ otřesný, fotky a videa , které Slivko pořídil, jedny z nejděsivějších , které kdy unikly do veřejného prostoru (pozn. aut. nedoporučujeme koukat, ale pro úplnost - video ZDE ), přijde nám příhodné upozornit i na pachatelovu marnou snahu se se svými úchylkami vyrovnat způsobem, který by vedl k co nejmenším negativním následkům a bojovat se svým nutkáním ubližovat jiným . Slivko si podle svých pozdějších slov moc dobře uvědomoval, že k naplnění svých sexuálních potřeb bude muset porušit zákon a někomu ublížit, ale minimálně z počátku se snažil, aby jeho oběti zneužívání nezemřely. Však své první dvě oběti se údajně snažil i oživit. Zajímavé je také období po druhé vraždě, kdy se oženil a dokonce vyhledal sexuologa , který by mu pomohl s tím, aby byl schopen běžného sexu. Ač se to nepodařilo a Slivko se lékaři zřejmě nesvěřil, co jej doopravdy vzrušuje, tak během následujících osmi let žádného chlapce nezavraždil. K tomu, aby své zvrhlé činy minimalizoval, si vše natáčel a nahrával, aby si alespoň na čas díky těmto materiálům vystačil se vzpomínkami a fantazií. Bohužel, nikdy to nevydrželo dlouho a on opět znovu a znovu podléhal svým nekrosadistickým choutkám, za což ho stihnul zasloužený trest! O tom, že se s podobnými choutkami někteří lidé rodí i dnes, není pochyb. Je zde však alespoň malá naděje, že pokud se rozhodnou řešit tento problém včas, nebudou nikomu muset ublížit a sami tak neskončí ve vězeňské cele. Autoři: Jana Hykešová, Tomy DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Jak se žije za zdmi Valdic", která se věnuje nejstřeženější a nejpřísnější české věznice Valdice. Autor: Petr Šámal. Jak se žije za zdmi Valdic - Petr Šámal Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Jak se žije zazdmi Valdic Autor: Petr Šámal Nakladatelství: Naše Vojsko Rok vydání: 2019, 430 stran „Víc hlav víc ví “, možná tak by šlo uvést knihu Petra Šámala (fotografa, malíře, filmového producenta, scénáristy a spisovatele), která se věnuje asi nejznámější české věznici Valdice, ze které se doposud nikomu nepodařilo uprchnout. Kniha „Jak se žije za zdmi Valdic “ není koncipována tak, že by se autor pouštěl do nějakých vlastních úvah nad fungováním nejpřísnější věznice v ČR, nýbrž nechává promluvit ty, kteří s věznicí Valdice mají přímou zkušenost. Zde se dostávám asi k první věci, která mi trochu vadila. Konkrétně šlo o to, že zkušenosti, názory a zážitky jednotlivých zpovídaných osob nebyli autorem prakticky nikterak uvedeny, okomentovány či shrnuty. V tomto směru na mne kniha působila trochu neuceleně, když podle mého by si zasloužila autorovo delší shrnutí a zamyšlení se, než na pouhé dvě strany v jejím epilogu. Možná proto na mne minimálně v první polovině kniha působila spíše jako takový mišmaš a slepenec, než nějaké ucelené dílo. Každopádně dá se předpokládat, že autor chtěl raději nechat promluvit ty, kteří mají s valdickou věznicí bohatší zkušenosti, což ve výsledku zas tak špatný tah nebyl, neboť čtenáře mohl seznámit s mnoha různými pohledy a úhly pohledů na tuto nejstřeženější věznici v republice. Čtenář by možná mohl předpokládat, že prostor byl dán hlavně odsouzeným zločincům, kteří si za zdmi Valdic odpykávají své často mnohaleté tresty, ale kniha je v tomto směru mnohem bohatší. Totiž, i když se samozřejmě dostalo i na ně (konkrétně v knize naleznete výpovědi jedenácti trestanců, včetně dvou již propuštěných – v čele s Jiřím Kajínkem), široký prostor byl dán především personálu věznice. Dostalo se tak nejen na ředitele věznice a jeho zástupce, ale i na psovody, strážné, dozorce, eskortu, vychovatele, pedagogy, lékaře, učitele, administrativní pracovníky, pracovníky oddělení prevence a stížností i faráře. Tedy velice pestrá směs povolaných osob, jejichž pohled, v konfrontaci s pohledem odsouzených, umožní čtenáři nahlédnout za zdi místa, kam se sám snad nikdy nedostane. Kniha rovněž přináší mnoho názorů na nejpalčivější otázky českého vězeňství, mezi které patří například možnost trestanců pracovat a (ne)dostatek práce za zdmi valdické věznice. Dále finanční otázky výkonu trestu, možnost resocializace a vůbec omezené možnosti pozitivního účinku trestu odnětí svobody na budoucí život odsouzených, ale například i mnoho praktických otázek ohledně fungování věznice, včetně například i toho, zda-li není jediné wc na cele pro deset osob málo. Když vše shrnu, tak koho vězeňství zajímá, a kdo se nespokojí s tím, že odsouzením pachatele případ končí, měl by po recenzované knize určitě sáhnout! Přeci jen, obhajobu a historky Jiřího Kajínka slyšela již řada lidí, ale kdo si kdy přečetl, co si o výkonu trestu myslí takový dozorce, vychovatel či vedoucí školského střediska, které se snaží vězně vzdělávat? Ač tedy kniha má dle mého svá slabší místa, včetně například beletrizovaného popisu zločinů, který však naštěstí zabírá minimum místa, jde o zajímavý počin, který by neměl v žádné „krimi knihovně“ chybět. Hodnocení: 2-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-