Výsledky vyhledávání

Recenze výborné knihy "Cesta do temnot", od amerického profilovače a bývalého zvláštního agenta FBI. Autor: John Douglas, Mark Olshaker. Cesta do temnot - John Douglas, Mark Olshaker Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Cesta do temnot Autor: John Edward Douglas, Mark Olshaker Nakladatelství: Alpress s.r.o. Rok vydání: 1999, 445 stran Dnes Vám po delší době představíme opět jednu z knih, která od nás dostala nejlepší možné hodnocení, tedy 1! Knihu má na svědomí dvojice amerických autorů. Mark Olshaker (spisovatel a producent) a nikdo jiný než sám John Douglas (legendární bývalý speciální agent FBI a zároveň zakladatel Behaviorální jednotky, která se jako první začala naplno věnovat psychologickému profilování zločinců). K obsahu knihy můžeme prozradit, že první kapitola se věnuje samotnému psychologickému profilování, práci profilovače, analýze místa činu a tomu, co lze z důkazů, modu operandi, atd., vypozorovat a vyvodit. Vše je demonstrováno na mnoha případech z autorovy praxe. Druhá kapitola se zaměřuje na únosy dětí. Tato část se po úvodním popsání klasifikace různých typů únosců, včetně kriminálních příkladů, věnuje především prevenci. Autor tady uvádí řadu doporučení pro rodiče, jaké například mohou přijmout opatření, a jak poučit vlastní děti, aby co nejvíce minimalizovali riziko, že se stanou terčem únosu či zneužívání. Třetí kapitola popisuje případ sexuální vraždy mladé ženy. Autoři případ popsali hodně podrobně. Tedy nezaměřili se jen na samotné vyšetřování ohavného činu, který je zde sám popsán dost detailně, drsně a explicitně, ale popsali i celkový život oběti, její rodinu, osobnost a život pachatele, a také dopady tohoto zločinu na příbuzné oběti i širší veřejnost. Značná část kapitoly se také věnuje právnímu martiriu při výkonu trestu smrti na pachateli oné vraždy. Následující kapitola obsahuje detailní rozbor trojnásobné vraždy a znásilnění ženy a jejích dvou dětí, kdy autor názorně ukazuje možnosti využití a aplikace psychologického profilování na konkrétní případ. V další kapitole je popsán případ amerického sériového vraha z 80. let, kdy byl na dlouhou dobu, za jeden z jeho zločinů, nespravedlivě odsouzen jiný muž. Předposlední kapitola je ukázkou behaviorální analýzy mediálně známé dvojnásobné vraždy z roku 1994, která se do mysli veřejnosti vepsala pod označením „případ O. J. Simpsona“. Závěrečná kapitola pak poodhaluje autorův názor na trestání pachatelů (především sériových sexuálních zločinů) a možnosti, resp. spíše nemožnosti, jejich nápravy. Značná část této kapitoly je také věnována problematice trestu smrti. Toť k obsahu. Zbývá hodnocení. Jak již bylo naznačeno, kniha je speciální už jen tím, že spoluautor John Douglas je jednou z nejpovolanějších osob ohledně tématiky sériových vrahů. Tudíž k tomu má rozhodně co říct! Co dalšího pozitivního? Asi všechno:-) Kniha se skvěle čte a je v ní mnoho ze samotného Johna Douglase! Díky ní se dozvíte některé jeho názory, přečtete si mnoho historek z praxe agenta FBI. Poznáte kolik jej snaha o dopadení nejrůznějších pachatelů stála úsilí, odříkání a dokonce i fyzického zdraví. A jak těžké (nebo možná spíše nemožné) bylo vše skloubit s klasickým rodinným životem. Dalším velkým pozitivem je fakt, že je kruté téma " vražda " zpracováno citlivě. Mnohokrát se zdůrazňuje, že v oblasti vymáhání práva by neměly stát v popředí práva a zájmy pachatelů, ale především práva a zájmy obětí, a tak se k tomu autoři staví. Kniha "Cesta do temnot" je vážně skvělá, věřte nám! Tedy pokud na ní někde v antikvariátu narazíte, neváhejte a pořiďte si ji! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1 Komentáře

Recenze knihy "Fronta na smrt - poslední myšlenky vrahů před popravou". Autorka, Michelle Lyons, byla během 11 let svědkem 280 poprav. Nejprve jako reportérka, poté jako tisková mluvčí Texaského vězeňského systému. Fronta na smrt - Michelle Lyons Název: Fronta na smrt - Poslední myšlenky vrahů před popravou Autor: Michelle Lyons Nakladatelství: Cpress Rok vydání: 2019, Praha, 295 stran Recenze: Zatím nenapsána. Michelle Lyons byla během 11 let svědkem 280 poprav. Nejprve jako reportérka, poté jako tisková mluvčí Texaského vězeňského systému. Zažila poslední minuty života lidí, kteří – často mnoho let před tím – někoho o život připravili. Setkávala se s jejich blízkými i s blízkými těch, které zavraždili. Autorka rozhodně není žádné sentimentální děvčátko, je to typická Texasanka, která má ráda zbraně a spravedlnost ve stylu „oko za oko“. Má ostré pero, pozorovací talent, ale zároveň nepostrádá empatii a schopnost vidět věci a lidi v celé jejich složitosti. Zbytečně nepsychologizuje, ale na druhé straně nabízí mimořádně plastický pohled na jednu z nejextrémnějších situací lidské existence. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Komentáře

Recenze knihy s názvem "Nejkrutější kanibalové v dějinách". Autor: Ray Black, rok vydání 2009, 255 stran Nejkrutější kanibalové v dějinách - Ray Black Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Nejkrutější kanibalové v dějinách Autor: Ray Black Nakladatelství: Alpress s.r.o. Rok vydání: 2009, Frýdek-Místek, 255 stran A máme tu další recenzi – tentokrát se vrhnu na knihu britského spisovatele Raye Blacka, který se na „krvavá“ témata specializuje. Jak už samotný název titulu napovídá, vše se točí kolem fenoménu kanibalismu. Obsah knihy je rozdělen na dvě části. Ta první se věnuje zhruba 17 příběhům napříč světem a historií, kde kanibalismus sehrál nějakou roli. Je tedy možné se dočíst o lidojedství maorských, afrických a dalších domorodých kmenů, dále o řádění „vlkodlaků“ ve Francii 16. a 17. století, kanibalismu v Sovětském svazu v 20. století, ale i o „nouzovém“ kanibalismu při různých trágédiích, z nichž nejznámější je asi ztroskotání uruguayských ragbistů v roce 1972 v Chile. Tato část knihy je dle mého názoru velice zajímavá, i když ne všechny příběhy jsou popsány s rovnocennou péčí. Druhá poloviny knihy je pak věnována případům sériových vrahů, kteří se mimo jiné dopustili kanibalismu. V této části je popsáno 20 exemplářů pachatelů v rozsahu 4-14 stran (formát A5). Povětšinou jde o případy známé a často popsané, pozitivem ale je i zmínění několika poměrně neznámých exemplářů. Teď však musím v rámci objektivity zmínit i výhrady. Takže…. některé pasáže jsou popsány trochu bulvární formou, což by se dalo ještě přejít, dokonce i to, že několikrát byl zaměněn pojem „sériový vrah“ za „masový vrah“ (možná to je spíše chyba překladu – originál knihy neznám), ale co je dle mého názoru horší, že v rámci zkrácení a shrnutí případů došlo občas i k řadě zkreslení (např. osobností jednotlivých pachatelů, jejich motivace, modu operandi, atd.). Sem tam jsem také nalezl určité dílčí nepřesnosti (např. v datech) a jelikož řadu z popsaných případů detailněji znám (z řady zdrojů) mohu tvrdit, že autor podal některé nejasnosti a domněnky, které se vážou k jednotlivým případům, jako zaručená fakta – a to mi vadilo asi nejvíc. Nicméně abych nebyl zbytečně přísný – nejde o nějaký dominantní jev knihy, prostě sem tam se stalo…a četl jsem v tomto ohledu horší knihy. Ono v podobných „encyklopedických„ titulech je to poměrně časté. Tedy díky první části knihy a díky zařazení některých málo známých pachatelů dávám takovou "lepší trojku“. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3

Jediný dětailně a uceleně zpracovaný krimi případ českého sériového vraha, tzv. "vraha taxikářů" a dnes doživotně odsouzeného - Davida Virguláka. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... David Virgulák 16. 2. 2017 (aktualizace 10. 10. 2022) David Virgulák - tzv. "vrah taxikářů", je český sériový vrah, který v roce 2014 během necelých 3 měsíců usmrtil v blízkém okolí Prahy celkem tři muže. Všechny oběti byly zastřeleny a oloupeny, všechny vykonávaly povolání taxikáře. Virgulák byl předtím mnohokrát soudně trestán a všechny jeho trestné činy, včetně vražd, souvisely s jeho snahou vydělat si na opatření drog. Virgulák neuspěl se svým odvoláním u soudů vyšší instance. Platí tak trest, který mu uložil krajský soud- doživotní odnětí svobody! Narozen: 1981 Dnes (k 26. 9. 2017): odnětí svobody na doživotí Země: ČR Počet obětí: 3 Unikal: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 2014 Přezdívka: „vrah taxikářů“ První vražda V sobotu 1. února 2014 , necelé dvě hodiny po poledni, informovala média o nálezu mrtvého muže, taxikáře , jehož tělo se nacházelo v tmavě šedé Hondě C-RV v Lužické ulici na Praze 2 . Články obsahovaly zprávu, že muž byl zavražděn a policie vyzývá veřejnost ke spolupráci. Pátrala především po případných taxikářových zákaznících či svědcích vraždy. Tělo usmrceného bylo nalezeno téhož dne dopoledne, a to na základě oznámení všímavého muže, kterému bylo divné, že auto, navíc taxi, už „několik dní“ stojí na stejném místě . Zároveň měl ohlašovatel pocit, že skrz ztmavená skla vidí, že v autě možná někdo je, navíc u předních pravých dveří byly vidět stopy krve . Poté co policisté vniknuli do auta, našli mužské tělo, které neslo známky střelných poranění v oblasti hlavy (v autě bylo vystřeleno celkem pět střel – čtyři z nich zasáhly hlavu). Policie šetřením zjistila, že jde o mrtvolu dvaačtyřicetiletého taxikáře Petra S. z Kladna . Ženatého otce dvou dětí, jehož manželka byla v té době navíc těhotná. Muž byl spolu se svým vozem pohřešovaný od čtvrtečního večera, tedy od 30. ledna 2014 . Zajímavostí je, že za stěrač auta v mezidobí stihnula přistát pokuta za parkování. Což tedy pro "všímavé" pokutující strážníky nebyla úplně nejlepší vizitka. Foto nalezeného taxi se stopami krve Šetřením bylo zjištěno, že zavražděný přestal v průběhu osudného večera brát manželce telefon, a když se nervózní žena obrátila na manželovo zaměstnavatele, firma podle GPS aplikace zjistila, že mužův tablet ukazuje polohu kousek od Jílového u Prahy . Když však na místo dorazili dva zaměstnanci firmy, našli jen v příkopu pohozený tablet . Dalším šetřením bylo zjištěno, že zavražděný nabral svého posledního zákazníka v životě v 18:49 v Žitné ulici – ten jej stopnul tzv. z chodníku. Poté se taxi pohybovalo po Praze, v 19:30 projelo Jílovým (zde zastavilo na 5 minut) a v 19:50 obcí Luka pod Medníkem (zde zastávka na šest minut). Krátce po půl osmé pak bylo vozidlo zachyceno zpět v Praze a poslední zdokumentovaný průjezd byl zaznamenán těsně před devátou hodinou v ulicích Lužická a Chodská . V tu dobu již auto řídil pachatel, který sklopil obě protisluneční clony , takže jeho podobu se zachytit nepodařilo . Nakonec bylo auto odstaveno v již zmíněné Lužické ulici . Zajímavý byl výsledek prověřování osobních poměrů oběti . Bylo totiž zjištěno, že muž měl obrovské dluhy a jeden z věřitelů na něj velmi tlačil. Zavražděný rovněž krátce před svou smrtí sháněl zbraň. O vyšetřovací verze tak jistě nebyla nouze a kriminalisté v první řadě museli prověřit, jestli k vraždě nedošlo právě v souvislosti s dluhy, nicméně tato verze se nepotvrdila. Když ani po měsíci a půl nevedlo vyšetřování ke zdárnému konci, policie se 13. března 2014 prostřednictvím pořadu Na stopě obrátila na veřejnost. Zde stojí za zmínku záhadné a nejasné sdělení manželky Petra S., že ji policisté řekli, že „manžel byl nastrčený “, z čehož usuzovala, že možná mohlo jít o vyrovnání čehosi, ale že manžel se jí s ničím takovým nesvěřoval. Sami kriminalisté pak v pořadu uvedli, že nepředpokládají nějaký osobní motiv vraždy. Zavražděný Petr S. Noc hrůzy Posuňme se teď od další měsíc dopředu. 11. dubna 2014 totiž našel náhodný chodec v Uhříněvsi v poli hned vedle cyklistické stezky směr na Královice (ulice K Netulkám ) těla dvou mrtvých mužů . Těla ležela v poli asi 90 metrů od sebe. Na místo nejprve vyjela záchranná služba protože se zdálo, že může jít o oběti dopravní nehody (nedaleko místa nálezu těl se nacházelo rozsypané sklo). Když však kolem půl osmé ranní záchranáři přivolali na místo policii, vyšlo najevo, že oba muži byli zastřeleni ! První oběť, osmapadesátiletý taxikář Milan P. , byl usmrcen dvěma ranami (do krku a do hlavy), druhá oběť - pětadvacetiletý Daniel C. , rovněž taxikář, pak jedinou ranou do hlavy. „Zemřelý starší muž je nalezen v pravém příkopu ve směru do ulice Pod Markétou, tělo leží v poloze na břiše, obličejovou částí směrem k zemi… Zemřelý mladší muž je nalezen v pravém příkopu ve směru jízdy do ulice Pod Markétou, kdy horní část těla leží v řepkovém porostu a spodní část na travnatém pásu… “, tak zněl nález těl řečí policejního protokolu o ohledání místa nálezu . Jak již bylo uvedeno, obě těla nesla stopy střelných poranění v oblasti hlavy a dle znalců oba taxikáři v době smrti nejspíše seděli, přičemž střelné rány vznikly z pravé strany a zhruba ve stejné výši. Ihned po zveřejnění okolností dalších dvou vražd vyvstala pochopitelná otázka , zda-li nejde o dílo stejného pachatele , který vraždil v lednu, a zda-li tedy policie nemá co dočinění se sériovým vrahem . Podobnosti vražd byly do očí bijící. Kromě způsobu usmrcení , tedy zastřelení , nešlo přehlédnout, že všechny oběti vykonávaly povolání řidiče taxi . Případ začaly sledovat a komentovat snad všechna tuzemská média. Řešily se nejrůznější možné varianty motivů, kdy nejvíc zmiňovaným byl asi ten, že jde o jakousi nenávist vůči taxikářům. Provozovatelé taxi služeb zvýšili po druhé a třetí vraždě opatření k ochraně svých řidičů . Některým byl například nainstalován systém, který umožňuje vyslat nouzový signál v případě ohrožení. Jiní řidiči se vyzbrojovali , další si do aut instalovali kamery . Děsivé rovněž bylo sebevědomí pachatele. Šetřením totiž bylo zjištěno, že v noci z 10. na 11. dubna nejprve usmrtil Milana P. , kterého si stopnul v centru Prahy, nechal se odvézt na okraj Uhříněvsi, kde jej zastřelil. Poté dojel jeho automobilem zpět do Prahy a v rozmezí cca 2 hodin si stopnul další taxi, které řídil Daniel C., načež čin chladnokrevně zopakoval. A to včetně opětovného dopravení se do Prahy ve voze oběti! Který pachatel může mít takovou sebejistotu a drzost , že v rozmezí pár hodin spáchá postupně dvě vraždy na téměř totožném místě, navíc je mezitím a poté schopný cestovat po Praze v autech svých obětí??! No, odpověď na tuto otázku možná nalezneme v osobnosti a životním stylu pachatele, ale o tom až později. Mimochodem i lednový vražedný útok se odehrál tak, že si pachatel v centru Prahy stopnul taxi (kolem osmé hodiny večerní) a nechal se odvézt na silnici nedaleko Luky pod Medníkem . Zde řidiče zastřelil, ale v tomto případě jeho mrtvolu nenechal na místě činu, ale vrátil se s ní vozem do Prahy, kde auto odstavil (tato informace, ale veřejnosti zatím známa nebyla). Vraťme se teď ještě na chvíli do noci z 10. na 11. dubna 2014 a pokusme se udělat její časový snímek . Taxi Milana P. si pachatel stopnul ve Štěpánské ulici mezi 22:48 – 22:49 . Kamerové záznamy později prokázaly, že pachatel seděl vzadu a poslední záchyt vozu s obětí za volantem byl v 23:12 v Uhříněvsi . Ve 23:25 už se černá Škoda Superb vracela zpět do Prahy . V 1:10 byl zaznamenán průjezd automobilu Podolským nábřežím a k jeho finálnímu odstavení v Salmovské ulici došlo mezi 1:15 – 1:18 (všímavého čtenáře možná zaujal dlouhý časový úsek mezi odjezdem z Uhříněvsi a odstavením vozu v Praze, ale k tomu se ještě dostaneme). Taxi druhého ze zavražděných, Daniela C. , si pachatel stopnul v prostoru křižovatky Ječná – Lipová v 1:41 . V 1:45 byl hnědý Renault Megane zachycen na Velehradské a v 2:03 v ulici Václava Trojana v Uhříněvsi . V té době do vraždy zbývalo jen cca 5 minut. Nakonec byl vůz s vysypaným oknem na straně řidiče odstaven v 2:39 v ulici Lužická . Ano! Ve stejné ulici , jako byl nalezen mrtvý taxikář v první únorový den! Těžko již mohlo jít o náhodu. V červenci 2014 policie zveřejnila identikit muže (pozn. autora: jde o portrét hledané osoby sestavený na základě výpovědí svědků), který mohl být, jak důležitým svědkem, tak i vrahem. Mapka klíčových bodů z "noci hrůzy": 1) místo stopnutí 1. taxi (22:49), 2) kontrola D. V. v areálu TJ Bohemians (0:04 - 0:18), 3) místo odstavení 1. taxi (1:18), 4) místo stopnutí 2. taxi (1:41), 5) místo odstavení 2. taxi (2:39) Identikit neznámého muže Policie se samozřejmě činila. Ale nejen ona. Případ byl rovněž lákavým mediálním soustem, což je u podobných kauz pochopitelné. K možnému pachateli se v řadě rozhovorů vyjadřovali různí odborníci, články a teorie se množily. Polici se také ozval anonymní dárce , který slíbil odměnu ve výši 100 000,-Kč tomu, kdo poskytne informace vedoucí k dopadení vraha. Dokonce v překvapivě krátké době začal vznikat film inspirovaný případem ( Taxi 121 ). Skončilo to trochu paradoxem, neboť dříve, než film o neznámém pachateli doputoval do kin, podezřelý byl již dopaden a tím pádem i uvolněno mnoho informací. Nechť čtenář sám posoudí, zda snaha a domněnky tvůrců nevyzněly naprázdno. Podezřelý byl zadržen Zděšení veřejnosti, především pak pražských taxikářů, skončilo ve středu 4. 11. 2015 . Toho dne policie konečně oznámila, že dopadla a obvinila muže, kterého podezírá za všech tří vražd! Šlo o v tu dobu čtyřiatřicetiletého Davida Virguláka . Svobodného, bezdětného, nezaměstnaného muže, bydlícího v bytě své matky, který se vyučil jako instalatér, ale od roku 2003 nepracoval, neboť byl údajně více než deset let závislý na drogách – především na heroinu a později pervitinu . Údajným vrahem měl být recidivista , který měl dříve již zhruba ve dvaceti případech problém se zákonem . Šlo především o krádeže v obchodech , kterými si chtěl sponzorovat svoji drahou závislost, ale potrestaný byl i za násilný trestný čin . V říjnu 2003 např. kradl u novinového stánku v Praze, a když proti němu prodavačka zasáhla, sprostě jí nadával a s nožem v ruce křičel , že až bude ve stánku sama, že ji zabije . V únoru 2014 zas se svým mladším bratrem Petrem zmlátili pracovníka ostrahy jedné prodejny, který jim bránil v ukořistění lupu. Uvedli jsme, že si krádežemi David Virgulák sponzoroval svou drahou závislost? Mysleli jsme velice drahou závislost ! Jak později u soudu sdělil, v době, kdy byl závislý na heroinu, ho konzumace drog přišla zhruba na 6000,- Kč denně ! Kvůli tomu prý rovněž skončil v zaměstnání a vydělával si krádežemi, prodejem nakradeného zboží a přeprodejem drog . Podle svých slov později přešel na pervitin, rivotril a subutex , které jsou levnější. Poté byly jeho denní výdaje za drogy zhruba 1000,- Kč . U soudu rovněž popsal, jak se stal na drogách závislý: „Měl jsem stálý příjem a nevěděl jsem, za co mám peníze utrácet. Tak jsem začal víc experimentovat s drogama “. V souvislosti s výše řečeným se dostáváme i k motivu vražd . Slovy trestního zákoníku šlo o úmysl získat pro sebe majetkový prospěch . Slovy prostými – pachatel vraždil pro prachy! Respektive prachy na drogy ... Každé ze svých obětí tak vždy po usmrcení vzal peneženku s hotovostí , doklady a klíče od auta. Ve dvou případech rovněž odcizil mobil a v jednom tablet, těch se však záhy zbavil. Tzv. "vrah taxikářů" Jak se na pachatele ohavných zločinů nakonec přišlo? Přispěla k tomu jeho neopatrnost či přehnané sebevědomí (možná zapříčiněné užitím pervitinu), a také náhoda . Pouze šest hodin po nálezu zmíněných dvou těl (tedy 11. dubna 2014 v 13:30 ) se totiž Virgulák vydal „na lup “ do obchodního řetězce Billa na Wilsonově nádraží , kde byl zadržen . Když na místo přijela policie, nalezla u něj peněženku jednoho ze zavražděných mužů! Virgulák policistům tvrdil, že peněženku našel , což jistě není úplně nepravděpodobné (čtenáři rovnou prozraďme, že okolnosti údajného nálezu v průběhu vyšetřování měnil), každopádně, i když byl následně propuštěn, od tohoto okamžiku byl veden minimálně jako svědek , ale nejméně v jedné policejní vyšetřovací verzi rovněž jako podezřelý . Netrvalo dlouho a Virgulák opět kradl . Za to již byl vzat do vazby , kde jej kriminalisté odposlouchávali při hovorech s dalšími vazebně stíhanými. V cele si mimo jiné postěžoval, že se policistům trochu prořekl, když prozradil typ zbraně. Samozřejmě pražští kriminalisté v čele s Josefem Marešem zajišťovali i další, nezvratnější důkazy. Nejprůkaznějším z nich asi byla Virgulákova pachová stopa ve všech třech taxících a rovněž na nábojnicích . Pozitivně vyšel také test povýstřelových zplodin na jeho oblečení . K jeho obhajobě nepřispěl ani fakt, že byl uniformovanými policisty v osudnou noc 11. dubna mezi druhou a třetí vraždou kontrolován v parku na Vinohradech (resp. mezi 0:04 - 0:18 v areálu TJ Bohemians v Slovenské ulici ), kdy u sebe měl větší obnos peněz v bankovkách různých nominálních hodnot a rovněž možná i klíče od auta . Vzpomeňme si teď na časovou osu osudného večera , kdy přišli o život dva řidiči taxíků. Po první vraždě , která se odehrála kolem 23:20 , byl vůz oběti zaznamenán ve 23:25 na cestě zpět do Prahy , ale k jeho odstavení v Salmovské ulici došlo až mezi 1:15 – 1:18 . To jsou téměř dvě hodiny , přičemž cesta z Uhříněvsi do centra Prahy (tedy např. do Salmovské ulice) trvá cca půl hodinu. Co pachatel zbylou hodinu a půl dělal? Jezdil snad celou dobu v autě? Nebo auto někde zaparkoval, něco si „zařídil“ a až poté jej přeparkoval? Co třeba poblíž či přímo v Lužické? Ta totiž pachatele z nějakého důvodu "přitahovala", šlo by to s přehledem stihnout, navíc z této ulice je to k areálu Tj Bohemians ani ne 5 minut chůze… Mohli bychom na tomto místě popustit uzdu fantazie a zkusit uvést několik domněnek, jak to asi mohlo být. Jenže má cenu zkoušet odhadovat chování narkomana pod vlivem, který je navíc v tak extrémní situaci? Ponechejme tedy tuto pasáž na uvážení čtenáře a konstatujme, že vcítit se či odhadovat chování takového člověka je přinejmenším nesnadné . K zmíněné kontrole Virguláka u TJ Bohemians z hlediska objektivity třeba dodat, že vražednou zbraň u sebe neměl . Tím se dostáváme k slabým místům obžaloby , neboť vražedná zbraň nebyla do dnešního dne nalezena . V žádném z taxíků rovněž nebyl nalezen otisk , DNA či jakýkoliv biologický materiál obžalovaného. Čili jak ve svém rozsáhlém textu o případu trefně shrnuje Viktorín Šulc v časopise Policista : "daktyloskopie nula, biologie nula, genetika nula ". Nicméně jak už bylo uvedeno, sám Virgulák kriminalistům prozradil , že zbraň vlastnil a jím popsaná zbraň odpovídala ráži a typu zbraně, kterou se vraždilo. Později to bagatelizoval tím, že zbraň vlastnil asi jen 4 dny, než se mu v ruce rozpadla – a i toto, což patří tradičně k soudnímu koloritu, při hlavním líčení odvolal a uvedl historku jiného znění, kdy tvrdil, že mu pistoli vzali policisté a výměnou za to mu slíbili, že nebudou řešit kradený počítač. Jenže i svědci , včetně jeho bratra Petra , uvedli, že zbraň u sebe nosil . Virgulákův mladší bratr Petr Virgulák (rovněž toxikoman), který se s ním podílel na několika krádežích, byl v mezidobí rovněž za mřížemi. Tam podle policejních odposlechů mezi spoluvězni prohlašoval, že jeho bratr „je hroznej zabiják “, a že spolu „střílejí po Praze taxikáře “. Navíc uváděl podrobnosti , které si podle vyšetřovatelů nemohl vymyslet, ani vyčíst z médií , tedy informace, které mohl mít jen vrah nebo někdo komu o tom pověděl (např. o podobě jednoho ze zavražděných, o obavě ze zanechání pachových stop, či o vražedné zbrani, jíž měla být “malá pistole”), což určitě jen podpořilo verzi obžaloby. Petr Virgulák u soudu svá prohlášení z cely odvolal a zdůvodňoval to tím, že si vše vymyslel, aby byl v očích spoluvězňů zajímavější a váženější. Také před médii prohlašoval, že samozřejmě věří v bratrovu nevinu . Obviněný David Virgulák „prořízlá ústa“ svého bratra komentoval slovy: „Ten mě ještě u soudu potopí, protože je úplně dementní. Mele hovna a ještě tam zaplejtá zbytečný situace navíc “. Každopádně u hlavního líčení uvedl, že ač jej bratr někdy „vysával“ (rozuměj drogově), tak spolu mají dobré vztahy . Soudní přelíčení Ve výše uvedeném odstavci bylo v mnohém předbíháno a mnohokrát odkazováno na to, co proběhlo u prvoinstančního soudu. Vraťme se tedy zpět na časovou osu : Po nasbírání dostatečného množství důkazů policie Virguláka obvinila . Následovala obžaloba ze strany vyšetřovatele a státního zástupce. Ta byla státním zastupitelstvím podána dne 2. září 2016 a hlavní líčení s Davidem Virgulákem začalo u Městského soudu v Praze dne 21. listopadu 2016 . Kromě spáchání tří dokonaných vražd byl obžalován i z trestného činu nedovolené ozbrojování , neboť nevlastnil zbrojní průkaz, tedy vražedná zbraň nemohla být držena legálně. Na straně obžaloby stál státní zástupce JUDr. Vladimír Pazourek , na straně obhajoby Mgr. Michal Stupka a jako soudkyně případ rozhodovala JUDr. Veronika Čeplová . David Virgulák po celou dobu vinu nepřiznal a důkazy se snažil vyvracet. Například na otázku, jak se dozvěděl o podrobnostech zločinů, které probíral se spoluvězni ve vazbě, tvrdil: „ Z toho, co mi policajti nabulíkovali do hlavy a z toho co jsem zažil na policejní stanici. Z toho, co jsem si vydedukoval, někde jsem něco přečetl, někdo mi řekl. Když to člověk slyšel, tak špekuluje, jak to mohlo být “. Jako souhru náhod pak označil to, že u něj policisté našli peněženku jednoho ze zavražděných i to, že ho v předmětnou noc kontrolovali v parku na Vinohradech, poblíž místa, kde se našel zaparkovaný taxík jedné z obětí. Rovněž na poznámku, že dva ze tří odstavených automobilů poškozených se nalezly v ulici, kde bydlí jeho babička, reagoval slovy: „ Taková pitomá náhoda “. Jako svědek například vypovídal i zaměstnanec ostrahy objektu, kam se Virgulák vplížil v noc , kdy byli dva taxikáři zavražděni . Chtěl tam prý prohledat popelnice. Když ho hlídač přistihnul, nechal si ukázat obsah kapes, kde měl Virgulák svazek bankovek všech nominálních hodnot. Celkem asi 4 nebo 5 tisíc . Mimo to měl u sebe něco, co vypadalo jako klíčky od auta, ale tím si prý není jistý. Další „blbou náhodou “, nebo spíš těžko vysvětlenou záhadou bylo to, že David Virgulák znal podobu Milana P. (druhé oběti), ač v peněžence , která u něj byla nalezena, nebyl žádný doklad, kde by byla jeho podobizna . Jak tedy mohl vědět, že byl „šedovlasý “? Navíc, v peněžence nalezené u Virguláka byly i věci, které Milan P. nosil ve své druhé „šrajtofli“ . Našel tedy snad i tu druhou, ale proč o tom pak pomlčel? U hlavního líčení pak vše vysvětloval tím, že když mluvil o „tom šedovlasém “, měl na mysli první oběť „taxivraha“, jehož fotka byla zveřejněna v médiích, ale této konstrukci soudkyně nevěřila. A aby těch „blbých náhod“ nebylo málo, tak se Virgulák v době spáchání druhé a třetí vraždy vždy vyskytoval na místech, kde pachatel nastoupil do taxíků . Jako „prkotina“ ve srovnání s oněmi „náhodami“ vyznívá, že v kalendáři, který používal jako alternativu „deníku“, byla k datu 31. 1. 2014 uvedena poznámka „DEN PÍČA, HRŮZA, KONEC “, u dubna za byla zapsána poznámka „TADY V MĚSÍCI POLICIE TAXI MASAKR!! “. Obhajobě jistě neprospěla ani vyjádření obžalovaného, které ve vězení zachytily odposlechy . Mimo to, že Virgulák v nich třeba uvedl, že taxikáři opovrhuje a nenávidí je , uváděl i další zajímavé věci. Pro alespoň částečný vhled do jeho myšlenkových pochodů citujme některé z nich: Ke spoluvězni: „Venku jsem byl závislej na rivotrilu. Díky čemuž jsem spáchal ten trestnej… Jako ne spáchal… Díky tomu jsem se zamotal do toho, že si prostě nic nepamatuju. “ Ke spoluvězni: „Ty píčo, já jsem se ještě přiznal, že jsem kdysi měl zbraň, vole, dvanáct let dozadu, ty vole a zrovna zase ta zbraň sedí… To jsou náhody, to svět neviděl, ty vole. Všechny ty ulice, já tam byl, časově to taky sedí… Pak mě tři hodiny nemají zmapovanýho, ale to se jim hodí. Budou říkat, že mě nemůžou mít zmapovanýho, poněvadž jsem tou dobou jezdil v autě. Já to prostě nemůžu vyvrátit, to se prostě stalo, ty časy a místa. “ Ke spoluvězni: „Já už nad tím tak vehementně přemýšlím, normálně jsem se už pomalu přesvědčil, že jsem v těch autech byl, ty jo. Já už si představuju, jak třeba opravdu sedám do toho taxíku. Říkám si, ty píčo, sedal jsem?... Já začínám věřit, že jsem to neudělal, ale v těch autech, že jsem seděl. “ Ke spoluvězni: „Máma ze mě během návštěvy tahala, jestli bych byl schopnej někoho zabít. Řekl jsem jí „na rovinu mámo, já si myslím, že já osobně určitě, bylo by mi to úplně jedno, mám takovou povahu, a kdybych tu pistoli měl, tak pfuuu, běž do píči ty mrdko, za tejden si na něho ani nevzpomenu. “ David Virgulák po svém zadržení Drsné, že?! Každopádně zpět k soudnímu přelíčení. Soudkyně Čeplová v závěrečné řeči uvedla, že obžalovaný často měnil své výpovědi a protiřečil si . Zkrátka nepůsobil přesvědčivě a už vůbec ne důvěryhodně . V tomto směru se ostatně vyjadřoval i přibraný znalec, který jeho věrohodnost zpochybnil a uvedl, že znakem povahy obžalovaného je silný sklon k lhaní a vymýšlení si . Rovněž uvedl, že je inteligenčně nadprůměrný a je stižen dissociální poruchou osobnosti s projevy nezdrženlivosti, nezájmem o city druhých lidí, nízkým prahem pro uvolněn agrese a bezohledností k běžným společenským normám. Znalci se také vyjádřili k možnosti jeho resocializace, která je podle nich velmi obtížná, spíše nepravděpodobná. K osobnosti obžalovaného v posudku zaznělo: "Je osobnostně nevyvážený, vnitřně méně stabilní, disociální. V zátěžových situacích lze očekávat impulzivní a neuvážené jednání, jež pod vlivem alkoholu a návykových látek bude zřetelnější, jeho projev může být i agresivní “. Dále pak soudní znalec uvedl: „Ochranné léčení jsme nedoporučili. Vyžaduje dobrou motivaci a odhodlání pacienta a obžalovaný je stižen poruchou osobnosti, takže v jeho případě by nemuselo být léčení účelné “. 20. prosince 2016 pak prvoinstanční soud uznal obžalovaného vinným a vyřkl vcelku očekávaný trest odnětí svobody na doživotí . Mimo to ještě uložil odsouzenému povinnost zaplatit prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti pozůstalým celkem 800 tisíc korun . Sám D. Virgulák prohlásil, že se cítí nevinen , a že jde o policejní omyl a na místě se proti verdiktu soudu odvolal. Odvolání, dovolání a ústavní stížnost Dne 6. června 2017 Vrchní soud v Praze , v čele s předsedou senátu JUDr. Martinem Zelenkou podané odvolání zamítl a potvrdil verdikt prvoinstančního soudu včetně uložení nejvyššího možného trestu – odnětí svobody na doživotí. Toto rozhodnutí předseda odvolacího senátu vysvětloval takto: „Neexistuje jiné vysvětlení, než že se obžalovaný na všech třech místech musel nacházet a že musel vraždit. Usmrcení poškozených spojuje stejná střelná zbraň, která byla použita, a ukazuje na stejného pachatele, “, a dále pokračoval: „Kombinace dvou zásadních důkazů – množství pachových stop zajištěných na místě všech tří trestných činů a nález peněženky poškozeného krátce po trestné činnosti – obžalovaného jednoznačně usvědčují. Zůstává nesporným a nezpochybnitelným, že pachatelem trestné činnosti byl právě obžalovaný David Virgulák “. Ten ale dál trval na své nevině a ve své závěrečné řeči mimo jiné uvedl: „Nemám s touhle taxikářskou aférou vůbec nic společného, až na to, že jsem našel tu peněženku, ... Já jsem ty taxikáře v životě neviděl, poprvé jsem je viděl až na pitevním stole. Taxislužbu jsem nikdy nevyužíval, neměl jsem na to finanční prostředky. Jsem v tom namočenej díky tomu, že mě do toho policie namočila až v base. Díky tomu, že jsem se svěřoval muklům s nějakou hypotézou, jak se to možná mohlo stát “. Jeho advokát Mgr. Michal Stupka se snažil postavit obhajobu, stejně jako v jednání před městským soudem, především na zpochybnění klíčového důkazu v podobě pachových stop: „Z mého pohledu jednoznačně jednotlivé odběry pachových vzorků nebyly provedeny v souladu s pokyny krajského ředitele. S ohledem na tyto okolnosti si myslím, že jednotlivé výsledky nelze použít, “. I sám obžalovaný se velice svérázně vyjádřil k tomuto důkazu: „Já to řeknu na rovinu. Já bych ty psy zastřelil, protože kecaj. Kdyby nebyly ty pachovky, tak se nemaj, na čem zahákovat, “. Málo platné, ani městský, ani vrchní soud na výtky k provedení pachových stop neslyšel a oba shodně uvedly, že v autech bylo nalezeno několik pachových stop Virguláka, což nelze vysvětlit náhodným přenosem nebo neodbornou manipulací. „Éra Kajínkova skončila a moje začala, ”, pronesl na konec své řeči David Virgulák, čímž narážel na své údajně nespravedlivé odsouzení. David Virgulák Konec případu? Z právního hlediska ještě ne. Sérií vražd se totiž zabýval i Nejvyšší soud , neboť v případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí trestní řád výslovně umožňuje podání mimořádného opravného prostředku – dovolání . Obviněný prostřednictvím advokáta tuto možnost využil. Zkusme se tedy ještě pro zajímavost ve stručnosti podívat, co v onom dovolání na svoji obranu použil, a jak se s jeho námitkami vypořádal soud. Největší námitky, jak už bylo uvedeno, směřovaly proti tomu, že nebyl předložen jediný přímý důkaz, který by Virguláka usvědčoval. K tomu soud dodal, že řetězec nepřímých důkazů je uzavřený a plně tak postačuje k prokázaní jeho viny . Poté už se obhajoba točila kolem zpochybnění jednotlivých důkazů, jakými byly již zmíněné pachové stopy, povýstřelové zplodiny na kapse obviněného, pravdivost výpovědí svědků a také údajná fotografie pachatele pořízená průmyslovou kamerou, která by z časového hlediska vyvracela verzi obžaloby. Asi nemá cenu zacházet do jednotlivých podrobností – všechny námitky byly soudem vyvráceny a tato vyvrácení odůvodněna. Pro dokreslení soudního obrazu a ukázku účelové obhajoby za zmínku možná stojí jen argumentace v případě nalezených povýstřelových zplodin na vnější i vnitřní straně zadní kapsy kalhot Virguláka. Obhajoba totiž tvrdila, že se tam mohly dostat buď z rukavic příslušníků policie, kteří ho po zadržení na služebně prohledávali, neboť prý často sahají na služební zbraň. Nebo je také možnost, že si je tam mohl obviněný přenést sám z kliky služebny. Soud takovou konstrukci vyvrátil nejen jiným chemickým složením střelného prachu nábojů použitých pachatelem a nábojů používaných policisty, ale také odkazem na to, že aby mohli policisté z rukavic přenést na kapsu obviněného tyto zplodiny, musel by se nacházet tam, kde příslušníci policie přímo střílí. Ohledně přenosu z kliky služebny pak soud uvedl, že se jí před obviněným dotklo velké množství lidí, tedy by zlodiny museli setřít. Zkrátka takový přenos všemi obhajovou uváděnými způsoby je naprosto vyloučený, nicméně i tak se k těmto až absurdním konstrukcím musela vyjádřit i soudní znalkyně. Uvádím to pro čtenáře jen jako postřeh, že argumenty obhajoby mohou být opravdu nekonečné a někdy i nekonečně absurdní či účelové. Nicméně i s takovými se soud musí nějak vypořádat, a je tedy důležité, aby policisté toto předvídali a už v přípravném řízení si počínali tak, aby nezavdávali pachatelům šanci později se hájit s poukazem na jejich nesprávný postup, který obhájci mají jistě často dobře nastudovaný. I přes výše popsané snahy obhajoby Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 odmítl dovolání obžalovaného a David Virgulák , tzv. "vrah taxikářů ", tak stráví zbytek života za mřížemi. Navíc jde o nejpřísnější možné doživotí , jaké trestní zákoník České republiky umožňuje! Na tomto místě by možná bylo vhodné čtenáři nabídnout trochu právní osvěty. Jistě, doživotní trest vypadá jasně – odnětí svobody do konce života. Jenže český právní řád nezná tzv. “absolutní doživotí” , kdy je vyloučeno, aby se odsouzený mohl někdy v budoucnu podmíněně vrátit na svobodu. Tedy odsouzený na doživotí podle českého právního řádu může žádat o podmíněné propuštění zpravidla po 20 letech výkonu trestu. Nicméně soud může vyslovit zpřísňující podmínku v podobě toho, že do oné 20leté doby se nezapočítává doba strávená v nejpřísnější věznici – tedy ve věznici se zvýšenou ostrahou. A přesně tuto zpřísňující podmínku vyslovil soud v případě Davida Virguláka. A jelikož jsou doživotně odsouzení umísťováni právě do nejpřísnějšího typu věznice a o přeřazení do mírnějšího typu nemohou požádat dříve než po odpykání 10 let z trestu, znamená to v praxi, že David Virgulák nemůže o podmínečné propuštění žádat po 20, ale nejdříve po 30 letech ! Tedy nejdříve v roce 2044 . A i tak jde v jeho případě pouze o čistě hypotetickou možnost. V březnu roku 2018 se David Virgulák ještě pokusil zvrátit výše popsaná rozhodnutí podáním ústavní stížnosti . V té namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a domáhal se zrušení rozhodnutí obecných soudů. Ono údajné porušení práva na spravedlivý proces spatřoval v porušení principu presumce neviny a zásady „in dubio pro reo “ („v pochybnostech ve prospěch obviněného “), když podle něj šlo v napadených rozhodnutích nalézt extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Konkrétně opět namítal, že mu ke spáchání jednání, za které byl odsouzen, chyběly prostředky (střelná zbraň), a také schopnosti, čím měl na mysli to, že údajně neumí řídit, natož, aby předmětná vozidla zvládnul ovládat v úzkých uličkách Vinohrad. Dále namítal, že v inkriminované době, když prý skutečný pachatel řídil vůz poškozeného, byl kontrolován hlídkou městské policie a opět zpochybňoval provedené pachové zkoušky. Tentokráte tvrdil, že před odebráním pachového vzorku byl umístěn policisty do vozidla poškozeného, aby s ním byl učiněn vyšetřovací pokus, a tedy pachová stopa skutečného pachatele se tak na něj mohla přenést. K tomu dodal, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy. Ústavní soud v čele se soudcem zpravodajem a zároveň předsedou senátu JUDr. Ludvíkem Davidem, CSc. , ke stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů, a že tato polemika z pohledu podústavního práva nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud totiž není oprávněn hodnotit již jednou provedené hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí. Jediný případ, kdy by Ústavní soud mohl v tomto případě zakročit je situace, kdy by šlo o extrémní vybočení rozhodovacího procesu, k čemuž však v tomto případě nedošlo. K tomu Ústavní soud dodal, že jak rozhodnutí krajského, tak i vrchního, potažmo i Nejvyššího soudu byla dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž se soudy způsobem odpovídajícím závažnosti celého případu zabývaly argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy tak nezavdávaly podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost a Davidu Virgulákovi nevyšel ani tento pokus dostat se na svobodu. V současnosti si odpykává svůj trest ve věznici ve Valdicích . Do dneška (10/2022) se nepřiznal a vytrvale svoji vinu popírá . Část dopisu, kterým David Virgulák odpovídal jedné studentce na žádost o vyplnění dotazníku (2/2022) Závěr Teď už tedy tečka. A minimálně prozatím konec případu . Jen ještě pár poznámek . Jelikož byl článek (mimo aktualizací) psán v době nepravomocného odsouzení, nikde v článku, krom předešlého odstavce, není použito tvrzení či slovní spojení, že David Virgulák je vrah. Článek byl nicméně na základě pozdějších soudních rozhodnutí aktualizován. A ano, dnes to již tvrdit lze – David Virgulák je vrah, a to dokonce vrah sériový , trojnásobný! V souvislosti s tím, jak je případ čerstvý nás napadá ještě jedna věc, kterou bychom chtěli uvést, aby se nad ní třeba zamysleli i čtenáři. Jde o jeden z mála článků na tomto webu, který se týká velice aktuálního případu. Tedy takového, ve kterém ještě zub času neměl možnost zhojit rány, případně alespoň trochu usadit kal bolestných pocitů. Napadlo nás, že článek si teoreticky může někdy v budoucnu přečíst i pachatel. Navíc i jeho rodina a okolí , které těmito činy musí být velice nepříjemně zasaženo. Především si jej však mohou přečíst i lidé z širšího či užšího okolí obětí ! To oni jsou ti, kterým teď někdo chybí. To oni jsou ti nejvíce zasažení, kteří nyní musí nést tíhu bolesti nad ztrátou blízkých, kterou si asi většina z nás neumí ani představit, a kterou oni ponesou celý svůj život... Chtěli bychom tedy vyjádřit nejhlubší soustrast všem, kteří byli výše popsanými zločiny dotčeni. Přáli bychom si, aby si tento tísnivý fakt, krutost, reálnost a plné důsledky všech zločinů vraždy čtenáři alespoň na chvilku uvědomili. Pomysleli na všechny tzv. sekundární, terciální (zkrátka i nepřímé) oběti. Ne, nejde o žádné kriminální „příběhy“, to je eufemismus! Jde o reálné případy, které působí opravdovou bolest. Však vzpomeňte si na své blízké a představte si, alespoň na chvíli, že … víme, není to ani trochu příjemné! DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2022 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře Pošlete nám zprávu Výborně! Zpráva byla přijata. Odeslat

Recenze knihy "Prokletá a tajemná místa Čech a Moravy", která čtenáře vezme na devět míst, kde se stala nějaká hrůzná událost. Autor: Veronika Rubínková. Prokletá a tajemná místa Čech a Moravy - Veronika Rubínková Další knihy Název: Prokletá a tajemná místa Čech a Moravy Autor: Veronika Rubínková Nakladatelství: Grada Rok vydání: 2018, 200 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Existují místa, která v nás na první pohled vzbuzují nepříjemné pocity. Nezřídka pak zjistíme, že se zde v minulosti odehrála nějaká strašlivá událost, která místo nesmazatelně poznamenala. Veronika Rubínková vás ve svých vyprávěních zavede na devět míst, jejichž děsivé atmosféře se můžete poddat nejen na papíře. Snad ve vás zvítězí zvědavost a po přečtení knihy (která je zároveň průvodcem) se je vypravíte poznávat na vlastní oči... Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy "Skutečné zločiny na Plzeňsku", která se věnuje čtyřem vražedným případům z Plzeňska, na jejichž objasňování se podílel autor knihy - kriminalista František Müller. Skutečné zločiny na Plzeňsku - František Müller Název: Skutečné zločiny na Plzeňsku Autor: František Müller Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2023, 208 stran Recenze: Zatím nenapsána. Knihu "Skutečné zločiny na Plzeňsku " napsal plzeňský kriminalista kpt. František Müller , který v knize líčí okolnosti čtyř nechvalně proslulých západočeských případů i zákulisní detaily z jejich vyšetřování . Dostane se na jak na brutální vraždu seniora , k níž pachatel neměl motiv, tak na kauzu dvou vraždících bratrů bez dřívějšího záznamu v rejstříku trestů, ale i na případ rozčtvrceného muže , jehož tělo vydala řeka. V knize jsou použity autentické výpovědi podezřelých a dalších zainteresovaných osob , tak jak zazněly v průběhu vyšetřování. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Koupit knihu Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Recenze knihy s názvem "Vraždy v pohraničí", o kriminálních případech z let 1927-1956. Autor: Emil Hruška, rok vydání 2018, 210 stran Vraždy v pohraničí - Emil Hruška Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Vraždy v pohraničí - kriminální případy z let 1927-1956 Autor: Emil Hruška Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2018, Praha, 210 stran Často se trápíme tím, co zvolit za úvodní věty, aby co nejvíce zaujaly a zároveň shrnuly náš názor na recenzovanou knihu co nejlépe. Pro tentokrát bychom zvolili tuto větu: „Čistá, poctivá a kvalitní práce, která rozhodně potěší, ale zřejmě asi úplně nenadchne. “ Máme na mysli knihu Vraždy v pohraničí , kterou napsal Emil Hruška (právník, novinář, spisovatel a poradce v oblasti EU), a která se věnuje kriminálním případům z českého pohraničí mezi lety 1927 – 1956. Nejprve ve stručnosti naťukneme to, o čem se v knize můžete dočíst. Kniha má dvanáct kapitol a každá z nich obsahuje jeden „hlavní„ vražedný případ. Ve většině kapitol je pak navíc buď stručně popsáno nebo alespoň zmíněno ještě několik dalších krvavých případů či příběhů, které pojí s tím hlavním místo, kde ke zločinům došlo. Nemá cenu vyjmenovávat všech dvanáct zápletek, ale ať nekupujete zajíce v pytli, zmíníme alespoň ty nejzajímavější. Dočtete se tedy např. o lékaři, který v roce 1931 zavraždil svoji manželku kvůli vyplacení pojistky. Dále o tzv. „rozšířené sebevraždě“, kdy dvě ženy mimo sebe usmrtily i tři děti; o nájemné vraždě z roku 1933, jejíž obětí se stal uprchlý německý občan židovského vyznání, jehož smrt jde na vrub nacistickému Německu; o vrahovi četníků, kterému se poměrně dlouhou dobu dařilo unikat spravedlnosti, aby nakonec spáchal sebevraždu; o nevyjasněné smrti amerického pilota v roce 1945 nedaleko Mariánských lázní; nebo také o raritní sebevraždě, která byla fingována jako vražda. Poslední kapitola se pak věnuje záhadnému nálezu 4 kosterních ostatků z doby 2. světové války kousek od Přimdy. Pojďme na hodnocení. Klady? Velká pečlivost a důraz na fakta ze strany autora, přičemž zároveň fakty neunavuje. Případy jsou často popsány do hloubky a jsou podávány v souvislostech. To nás bavilo velice. Řada případů je velice zajímavých a „neokoukaných“, i když jde o případy velice závažné. Zápory? No, vlastně nás nic úplně konkrétního nenapadá. Možná jen to, že některé případy přeci jen byly trochu nevýrazné, respektive až běžné (samozřejmě myšleno v množině vražd) – např. ty s loupežným motivem. Ty čtenář asi v paměti dlouho neudrží. Každopádně knihu můžeme vřele doporučit a v silné konkurenci jí udělujeme slušných 2- . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-

Rozhovor s Jiřinou Hofmanovou, bývalou vyšetřovatelkou a policejní analytičkou, autorkou knihy Myšlenky zločince v české kotlině. Interview - Jiřina Hofmanová Jiřina Hofmanová je bývalá policejní vyšetřovatelka a později analytička Policejního prezidia, která se specializovala na problematiku násilných trestných činů. RNDr. Jiřina Hofmanová, Ph.D. pracovala osm let jako vyšetřovatelka obecné kriminality, kdy řešila nejzávažnější násilnou trestnou činnost, mimo jiné se např. podílela na vyšetřování kauzy tzv. "Orlických vražd". Ve své kariéře se zabývala rovněž zaváděním nových metod do policejní praxe. Mezi nimi jmenujme např. metodu videografie, moderní kriminální analýzy (analýza chování, behaviorální analýza) či zavádění analytického systému ViCLAS. Absolvovala též studijní pobyt na Jednotce behaviorální analýzy Akademie FBI v Quanticu a specializační kurz Kanadské královské jízdní policie v Ottawě. Byla též členkou Evropské skupiny behaviorálních analytiků EVUBAG. Během svého života zatím napsala tři publikace : Behaviorální analýza (2010), Jak se vraždí v Česku (2011) a Myšlenky zločince v české kotlině (2023). 1) Dobrý den, mohla byste nad rámec anotace Vaší nové knihy „Myšlenky zločince v české kotlině “ prozradit, na co se čtenáři mohou těšit a co se v ní dočtou?? Kniha je plná vyprávění o zločinech, zločincích, obětech a policistech. Je vyprávěním o tom, jak jsem se dostala k práci policejní vyšetřovatelky a jak jsme s kolegy a „osvícenými“ veliteli začali hledat možné inovativní postupy v práci policie.. K myšlenkám konkrétních zločinců, kteří se ke své trestné činnosti doznali, jsem přidala osobní vzpomínky, myšlenky a pocity. Vyprávění by mělo poskytnout čtenáři širší pohled na oblast násilí mezi lidmi a umožňuje čtenáři nahlédnout také do „kuchyně“ policejní práce od devadesátek do začátku nového tisíciletí. S určitým nadhledem jsem se pokusila popsat hledání způsobu, jak postupy běžné v „západním“ zahraničí přivést k životu i u nás, v české kotlině. Do vyprávění jsem zařadila případy zajímavé svým způsobem spáchání nebo přístupem pachatele a policie k objasňování a vyšetřování skutku. 2) Mezi nejznámější případy, na jejichž objasnění jste se podílela, patří bez pochyby tzv. Orlické vraždy“. Zaujalo mne, že mezi jednotlivými pachateli panovala určitá nedůvěra a někdy až strach jeden z druhého. Pokud je mi známo, existovaly i jisté neshody ohledně dělení „kořisti“… Jak jste vůbec vnímala vzájemné vztahy mezi jednotlivými pachateli? Mohla byste toto téma trochu rozvést? Orlické vraždy čtenáři předkládám ve třech rovinách. Tou první rovinou je objasňování vražd, které zpočátku nikdo nespojoval do série a období jedenácti měsíců vyšetřování, které začalo vyzvednutím prvního sudu s lidskými ostatky z Orlické přehrady. Druhou rovinou jsou myšlenky tří hlavních protagonistů Kopáče, Černého a Kuny. Jejich tvrzení a vysvětlování vlastního podílu na spáchání jednotlivých vražd jsem doplnila svými poznámkami a pohledem na věc. Třetí rovinou je mediální obraz Orlických vražd, který mnohým z nás, kteří jsme se na objasňování a vyšetřování podíleli, zasáhl do pracovního i osobního života. 3) Velmi iniciativní popravčí celé této skupiny – Ludvík Černý – se od chlubení svými činy v rámci podsvětí, přes naprosté popírání viny v rámci vyšetřování a před soudem, postupem času propracoval až k určitému přiznání a projevům lítosti. Rovněž se vydal cestou víry a stal se dokonce členem jedné církve. Je rovněž známo, že dokázal přesvědčit pozůstalou po jedné z obětí k poskytnutí půjčky i poté, co dotyčný zmizel. I z dalších střípků usuzuji, že asi umí být velmi přesvědčivý. Jak vnímáte v kontextu toho všeho jeho osobu Vy? Jak na Vás v rámci výslechů, které jste s ním vedla, působil? Pokud se pachatel k trestné činnosti nedozná, necítí vinu za to, co spáchal. Je také rozdíl v tom, jestli se někdo skutečně vydal cestou víry, lituje svých „hříchů“ nebo se jenom snaží vylepšit si pozici při žádosti o propuštění na svobodu. Otázkou lítosti pachatelů nad smrtí člověka se zabývá poslední kapitola knihy „Myšlenky a ďábelský záměr pětinásobného vraha“. Poskytuje vhled do mysli psychopatického vraha, který popisuje mimo jiné svůj pohled na lítost, kterou pachatelé projevují: „ Náš právní řád přímo vybízí pachatele trestných činů, aby říkali, lituji. A tak s nadějí na nižší trest litují a litují. Jaká výchova k pokrytectví. Nedokonalost je zjevná, ale ještě více zarážející je skutečnost, že se nikde nehovoří o odčinění. Neboť kdo skutečně upřímně lituje, musí toužit po odčinění….“, viz str. 333 knihy. Odpovědi na otázku k osobnosti Černého, o půjčce od přítelkyně Hodra, to vše je v knize... 4) V rámci Vaší služby u policie jste mimo jiné podílela na zavádění analytického systému ViCLAS do policejní praxe u nás. Od tohoto systému se ČR v průběhu roku 2021 odpojila. Jak tento krok vnímáte a jaký je váš názor na využití počítačových algoritmů v pomoci při boji proti sériovým pachatelům? Jsou nějaké další nové trendy v oblasti boje proti sériové trestné činnosti, které podle Vás stojí za pozornost? „Leitmotivem“ knihy je vyprávění o snaze zkvalitnit postupy policie. Zavedení systému ViCLAS a moderní kriminální analýzy (analýza chování, behaviorální analýza) s touto snahou bezprostředně souvisí. ViCLAS je totiž analytickým nástrojem behaviorální analýzy. Zrušení systému a odpojení se od západoevropského proudu moderní kriminální analýzy je důsledkem přístupu, který byl nastartován na počátku nového tisíciletí „počítačovými experty“ bez kriminalistických zkušeností a je významným krokem zpět. Opět o tom podrobněji v knize. Problematiku analytické činnosti v oblasti obecné kriminality v Policii ČR jsem obsáhle popsala ve svém diskusním příspěvku v Kriminalistickém sborníku v roce 2011. 5) Po vašem odchodu z pozice vyšetřovatelky jste přešla na Policejní prezidium, kde jste se v rámci speciální skupiny věnovala zejména zkoumání trestných činů vraždy, kdy jste mimo jiné porovnávala přes 7000 skutků spáchaných v průběhu více než 40 let na našem území, což vyústilo ve vznik publikace „Jak se vraždí v Česku“. K tomu, že taková „typická česká vražda“ se odehraje mezi blízkými osobami, pachatelem je většinou muž, který vraždí zejména prostřednictvím nože, fyzického násilí či nějaké „tupé“ zbraně, jste se již opakovaně vyjadřovala. Jsou však nějaké typy vražd, motivů, způsobů spáchání či pachatelů, které se v České republice naopak vyskytují zřídka či vůbec ve srovnání s jinými, zejména okolními, státy? Na tuto otázku nedovedu odpovědět, protože z problematiky násilí jsem odešla před deseti lety a na otevřené zdroje se nemůžu spolehnout. 6) Je známo, že jste absolvovala krátkou stáž v celosvětově známém výcvikovém středisku FBI v Quanticu a několik stáží v Kanadě. Rovněž jste byla členkou mezinárodní jednotky behaviorálních analytiků. Vše spojuje metoda, kterou jste popsala ve své dřívější stejnojmenné knize „Behaviorální analýza“. Vzpomínáte na nějaký případ, kdy byla tato metoda využita a dopomohla k objasnění zločinu, resp. k lepšímu nasměrování vyšetřování? Zkušenosti z přímého výkonu služby, stáže u FBI a Kanadské královské jízdní policie, sdílení zkušeností s analytiky sousedních států, studium české i zahraniční odborné literatury vyústily v sestavené nové taktické kriminalistické metody. Není to metoda, která sama jako taková objasní zločin. Zločin se stal v minulosti a kriminalista jej poznává pomocí informací, které musí získat přímo nebo odvodit. Behaviorální analýza má za úkol naučit kriminalistu relevantní informace vyhledávat, strukturovat, porovnávat a odvozovat. 7) Na tuto otázku se ptáme každého, s kým děláme rozhovor. Jste pro trest smrti či nikoli? A můžete vysvětlit proč? Případně jaký je obecně Váš názor na trestání pachatelů těch nejzávažnějších trestných činů? Nejsem pro trest smrti. Domnívám se, že daleko větším trestem pro pachatele je doživotní pobyt ve vězení, který by ale nebylo možné zkrátit a pachatele propustit. Obecně se ale k trestání pachatelů těch nejzávažnějších trestných činů těžko vyjadřuje bez znalosti konkrétní důkazní situace jednotlivých případů. 8) „True crime“ žánr se zejména v poslední době těší obrovskému zájmu ze strany médií a široké veřejnosti. Vychází řada dokumentů, knih, filmů… Je nějaký počin z tohoto ranku, který Vás zaujal a stál by podle Vás za doporučení? Upřímně řečeno, v poslední době je mediální prostor tak zaplněn tímto žánrem, že u mě vyvolává spíše negativní pocity. Kriminálky různé úrovně, každý ze známých herců si už nějakého toho policistu či kriminalistu zahrál několikrát, někdo si staví na roli četníka volební kampaň, někteří z legrace požadují, aby se „více vraždilo, aby měli o čem natáčet“, někdo je „nesnesitelným géniem objasňování“. Proč ten pesimismus? Osobně jsem touto profesí prošla, dovedu si živě představit, co zažívá oběť před smrtí. Vím, co zažívají pozůstalí před soudem, kde se obhájce vehementně zastává vraha jejich blízkého ve snaze jej vyvinit. Dovedu si představit, jak se cítí sexuálně napadená žena, které nikdo nevěří. Zločin jako by byl nedílnou součástí naší kultury, lidé si na něj zvykli a je pro některé diváky zábavnou show. Z našich kriminálních seriálů se mi líbily první řady Rapla a Případů prvního oddělení. Ze zahraničních krimi seriálů mám ráda ty, ve kterých nedochází k nesmyslným bitkám a střílečkám, ale kde je realisticky postavený děj, věrohodné postavy, humor a kreativita při objasňování případů. V paměti mi zůstaly seriály: Colombo, JAG, Odložené případy nebo Zákon a pořádek. Snad nejraději jsem měla seriál Closer. Rozhovor vzniknul v srpnu 2023 Další interviews Copyright © 2009 - 2023 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno!

John Wayne Gacy - americký sériový vrah, který usmrtil nejméně 33 mladých mužů, jejichž těla pak ukrýval pod svým domem. Článek o tzv. "vraždícím klaunovi". HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... John Wayne Gacy 9. 11. 2009 - aktualizace 10/2021 John Wayne Gacy - americký sexuální sériový vrah, který usmrtil nejméně 33 mladých mužů. Své oběti lákal na alkohol a drogy. Když uspěl, získával převahu tím, čemu říkal „trik s pouty“. Bylo to prosté – předváděl, jak šikovně umí uniknout ze zacvaknutých pout, a když si to jiní chtěli vyzkoušet po něm, jednoduše už v želízkách zůstali, vydáni jemu napospas. Následně přivazoval své oběti k jakémusi mučícímu stolu, kde je nakonec uškrtil nebo zardousil. Jejich ostatky pak ve většině případů zakopal ve sklepě svého domu. Narozen : 17. 3. 1942 Zemřel : 10. 5. 1994 Země : USA Počet obětí : 33+ Unikal : 6 let Vražedná aktivita : 1972 - 1978 Přezdívka : "Klaun zabiják" John Wayne Michael Gacy se narodil 17. března 1942 . Byl druhým ze tří dětí Marion a Johna Stanleye Gacyových. Měl sestry Joanne, ta byla o dva roky starší, a Karen, ta zas o dva roky mladší. Johnova matka , Marion Elaine Gacy, byla decentní žena , která se živila jako lékárnice . Otcem byl John Stanley Gacy. Šlo naopak o vznětlivého a agresivního člověka , který mohl vybuchnout kdykoli a bez varování. Své děti pravidelně trestal a také často pil . Přibližně v pěti letech začal John junior dostávat záchvaty , během nichž bez zjevné příčiny upadal do bezvědomí. Lékaři nebyli schopni stanovit diagnózu, proto doporučovali zvýšenou opatrnost a předepisovali velké množství barbiturátů spolu s přípravky proti záchvatům. Chlapec léky užíval často a velmi dlouho. Jeho stavu však nepomohly, spíše naopak. Malý John začal trpět nespavostí , závratěmi , přechodnou nervozitou , trápily ho časté migrény, nevolnost, zvracení a zácpa . Johnův otec neměl pro chlapcovy záchvaty pochopení, a považoval je za simulování ve snaze vyhnout se školním a jiným povinnostem. Postupem času se malý Gacy stal závislý na utišujících lécích , které mu matka, ve snaze co nejlépe se o něho postarat, dávala. Jeho otec se začal synovi posmívat, že je „mámin mazánek “, a dokonce mu řekl, že z něho roste „buzerant “. Svůj posměch rád kořenil oslovováním chlapce slovem „he-she “ (on-ona). John Gacy starší také za trest v opilosti zastřelil pejska , kterého syn dostal. Když ho malý John našel, z pohřební síně ukradl nějaké květiny a sám mrtvého pejska pochoval. Teprve když bylo Johnovi deset let, stanovili lékaři konečně diagnózu: forma motorické epilepsie . John Wayne tvrdil, že se v devíti letech stal objektem sexuálního zneužívání ze strany jistého rodinného přítele, který ho občas bral na projížďky v nákladním autě. Výlety vždy končily lechtáním a „kamarádským“ zápolením, při kterém muž nakonec sevřel chlapcovu hlavu mezi svými stehny. John si uvědomoval, že je zneužíván, bál se však svěřit otci. Kolem jedenáctého roku života Gacy ukradl kus matčina spodního prádla , a později v jeho posteli našla svoje kalhotky i mladší sestra Karen . John dostal od otce obvyklý výprask. Matka mu však dovolila nosit dívčí kalhotky do školy pod oblečením. Když se na to po letech Gacyho ptali, sdělil, že neužíval dámské spodní prádlo ze "sexuálních důvodů". Prý mu prostě vyhovoval jeho dotek a vůně. John Wayne Gacy byl po celý život velkým dříčem a podnikavým člověkem . Už ve čtrnácti letech se po návratu ze školy ujímal různých prací, jako rozvozu novin , doručování potravin do místního obchodu, doma pomáhal matce malovat byt, vykonával doma většinu ostatních prací, na výbornou plnil školní domácí úkoly a přivydělával si jako skladník . Vše dělal proto, aby se zavděčil svému otci, pro kterého to stejně nebylo dost. Na střední škole pak Gacy sestavil tým civilní obrany. Sám si jako organizátor přidělil hodnost kapitána. Na palubní desce svého auta měl připevněné modré blikající světlo, nosil uniformu podobnou policejní a pokaždé vyjížděl k požárům nebo dopravním nehodám. Začal též pracovat pro jistého kandidáta do zastupitelstva pro 45. městský obvod Chicaga, což byl pro mladého muže náročný a zodpovědný úkol. I za tento úspěch nečekala Johna od otce pochvala, ale výroky typu : „politici jsou bezcharakterní lháři a ty jsi ťulpas, že děláš zadarmo “. John Wayne Gacy se k tomu později po odsouzení vyjádřil takto: „Táta vždycky říkal, že jsem hloupý a že ničeho nedosáhnu, takže když jsem se do něčeho dal, dělal jsem to na 100 procent. Umínil jsem si, že budu vykonávat pořádně každou práci. Proto jsem se pustil do politiky a do sociální činnosti, a třebaže mi bylo jen jednadvacet nebo snad třiadvacet let, vyznamenali mne ve Springfieldu v Illinois jako Muže roku. Tam jsem rozjel řadu různých projektů. “ Mladý John Wayne Gacy se neomezil jen na politickou činnost . Pracoval ve prospěch místního katolického kostela, kde vždy ochotně přiložil ruku k dílu. Prováděl různé opravy, vyzvedával starší lidi a rozvážel je po bohoslužbách domů, vyřizoval pro ně nákupy a doručoval jim je. John Wayne Gacy v mládí V roce 1962 John po jedné hádce s otcem oznámil matce, že si jede nafouknout pneumatiky u svého auta a beze slova zmizel na celé tři měsíce. Vydal se do Las Vegas , kde si obstaral práci řidiče pro márnici Palm Mortuary a nemocnici Memorial Park. Brzy toho však musel nechat, protože se ukázalo, že na práci řidiče je příliš mladý. Přeřadili ho však na jinou práci v márnici . Po jeho zatčení se spekulovalo, zda se neoddával svým sexuálním choutkám již v márnici. To však Gacy zcela odmítl: „Dostal jsem práci v márnici Palm Mortuary, to znamená svézt večer ze všech nemocnic zemřelé spolu s jejich věcmi. Pracoval jsem pouze noční směny a neměl jsem s mrtvými těly nic společného. Všechny ty řeči, že jsem údajně s mrtvolami spal nebo měl s nimi sex, jsou obyčejnou snůškou lží. Já jsem sice v márnici přespával, ale vůbec ne v balzamovací místnosti. Teda… zní to, jako že jsem spal přímo u nich. Jenomže já nikdy nelezl do žádné rakve, vůbec nic takového (smích). To je samo o osobě směšné. A kromě toho, mrtvý vás neobtěžuje, to živých se musíte bát. “ Ředitel ústavu si však všiml určitého podezřelého chování a uvědomil policii. Gacy brzy poté zaměstnání opustil. Navíc po jeho zatčení vyšetřovatelé stanovili, že John Gacy trpí nekrofilií . Míval totiž sex s oběťmi nejen předtím, než je zavraždil, ale i po jejich smrti. Někdy s těly obětí spal ještě den nebo dva po smrti. Neexistuje však důkaz, že se jeho nekrofilie projevovala už v době, kdy pracoval v márnici. Někdy kolem roku 1963 se Gacy opět vrátil do Chicaga , kde začal pracovat jako stážista obuvnické firmy Nunn Bush. Práce mu velmi šla a tak se brzy stal vedoucím celého oddělení ve velkém Robinsonově nákupním středisku ve Spriengfieldu. Ve stejné době též vstoupil do sdružení Jaycees- Junior Chamber of Commerce . Již v dubnu 1964 se stal klíčovou osobností měsíce tohoto sdružení. V roce 1964 se též seznámil s Marlynn Myersovou , která pracovala také v obchodním domě Robinson. Začali spolu chodit a už v září 1964 se s Marlynn oženil . Úspěchy se množily dál. Roku 1966 byl Gacy jmenován prvním místopředsedou organizace Jaycees , vzápětí nejúspěšnějším členem roku v této oblasti a třetím nejlepším členem ve státě. Stejného roku se jim s manželkou narodilo první dítě , chlapeček Michael . O rok a měsíc později pak Marlynn Gacy porodila dceru Christie . Tchán též svěřil Johnovi vedení tří filiálek KFC ve Waterloo. „Odešel jsem do Waterloo v Iowě, “ vzpomíná Gacy, „kde jsem byl oceněn jako Muž roku. Kromě práce na plný úvazek jsem působil jako organizátor pro Jaycees a zajišťoval jsem nábory nových členů. Je pravda, že jsem přitom používal i nějakou pornografii a taky jsme mívali živá vystoupení, jenže tímhle způsobem se znásobil počet členů pobočky ze 150 na 400. “ Poslední Gacyho "úspěch" - fotografie s první dámou USA Rosalynn Carter (rok 1978) Vše bylo v pořádku až do jara 1968 . Toho roku byl Gacy souzen místním obvodním soudem za údajný pohlavní styk s nezletilým Donaldem Voorheesem . Vyšlo najevo, že jednoho večera jel autem, když na něho zavolal jakýsi mladík: „Hej, pane Gacy! “. Mladík byl synem jednoho z kolegů z Jaycees. Gacy zastavil a nabídl mu svezení. Cestou se jakoby mimochodem zmínil o některých pornografických filmech, které už pár členů Jaycees údajně znalo. Don řekl, že nikdy nic takového neviděl, což byla voda na Gacyho mlýn. Marlynn nebyla doma, měl tedy dům sám pro sebe, a proto pozval Dona na návštěvu. V domě spolu něco vypili a posléze došlo po určitém přemlouvání ke vzájemnému orálnímu sexu . Od toho večera se spolu sešli ještě několikrát. Gacy ovšem tvrdil, že jejich poměr byl na Donovu žádost, a že mladík dostal pokaždé peníze. Mladík však dostal po určité době „vztahu“ strach a vše prozradil . Vzápětí se do Gacyho domu dostavila policie. Při prohlídce bytu našli policisté pornografické videokazety homosexuální tématiky převážně s orálním sexem a Gacy byl obviněn. Voorhees tvrdil, že se ho Gacy zmocnil násilím, ten to však vehementně popíral. Celý případ se tím pádem dostal před velkou porotu. U soudu vyšlo najevo, že koncem srpna předešlého roku byl do Gacyho bytu pozván šestnáctiletý mladík Edward Lynch , jinak zaměstnanec jedné z jeho filiálek . Gacyho manželka tehdy nebyla doma a on šel s Lynchem do suterénu. Něco vypili a potom hráli kulečník. Gacy navrhl, aby poražený v každém kole poskytl vítězi orální sex. Lynch souhlasil a Gacy se postaral o svoje vítězství v nejbližším kole. Zaskočený Lynch nevěděl, co má dělat, když šéf trval na své výhře, až po chvíli dohadování odešli do pokoje a koukali se na video. U něho se Gacy vzrušil, vytáhl nůž a nařídil Lynchovi, aby s ním šel do ložnice. Vyděšený mladík se pokusil utéct, vznikla z toho tahanice a Lynch byl při ní na několika místech pořezán . Gacy se vzápětí uklidnil, a dokonce se Lynchovi omluvil, trval však na tom, aby se spolu dívali ještě na jiné video. Mladík se sice zdráhal, ale souhlasil, protože se Gacyho bál, a kromě toho nechtěl přijít o práci. Jakmile se situace uklidnila, vytáhl Gacy visací zámek a řetěz. Přitom Lynchovi sdělil, že by ho rád připoutal. Vyjevený mládence byl opět nucen souhlasit. Gacy ho tedy spoutal a pak se pokusil sednout si na něj, ale Lynch kladl odpor a tak ho Gacy začal rdousit . Rdousil ho do té míry, že mládenec ztratil na pár vteřin vědomí. Ovšem stejně jako před chvílí při nešťastném incidentu s nožem se Gacy i tentokrát v poslední chvíli vzpamatoval . Znovu se mládenci omlouval, rozvázal ho a odvezl domů. Cestou ho ujišťoval, že všechno bude zase dobré. O pár dní později byl Lynch z práce propuštěn. Když tohle všechno zaznělo před velkou porotou, obviněný trval na tom, že Lynch se všemi sexuálními praktikami souhlasil a že většinu těchto hrátek vyvolal sám. Sám navrhl, že dobrovolně podstoupí test na detektoru lži, aby dokázal rodině i přátelům svoji nevinu. Skutečně byly provedeny dvě zkoušky, obě však dopadly v jeho neprospěch. V průběhu vyšetřování se přihlásili další svědkové, kteří přestali mít strach. Mezi nimi sedmnáctiletý Richard Westphal . Vyšetřovatelům oznámil, že pro Gacyho pracoval , a že jeho zaměstnavatel s ním poměrně často hrával kulečník a odměnou za vítězství měl být orální sex, což mladík odmítal. Gacy měl údajně nutit svou ženu Marlynn, aby se s Westphalem, který byl do té doby panic, vyspala. K tomu opravdu došlo, načež do pokoje vstoupil Gacy a prohlásil, že teď mu mládenec „ dluží číslo “. Soud tedy nařídil před zahájením přelíčení psychiatrické vyšetření za účelem získání odborného lékařského posudku. Lékaři po sedmnáctidenním pozorování nezjistili kromě fyzické nadváhy žádnou anomálii. Podle jednoho z psychiatrů pověřených případem se Gacy vyznačoval naprostým odmítáním jakékoli odpovědnosti za cokoli, co v jeho životě proběhlo špatně. Na každé obvinění uměl nalézt omluvu, překrucoval pravdu a vlastní svéhlavé jednání zdůvodňoval tak, aby ze sebe setřásl vinu. Odmítal všechna obvinění a tvrdošíjně se snažil najít způsob, jak se postavit do lepšího světla. Ve svém posudku uvedl, že Gacy nepociťoval výčitky za spáchané skutky a pokračoval: „Jedná se o asociální osobnost, což je diagnostický termín označující jedince, kteří jsou v zásadě nepřizpůsobiví a jejichž způsob jednání je opakovaně dostává do konfliktu se společností… Takové skupině lidí nemůže pomoci žádná dosud známá léčebná terapie, protože postrádají schopnost poučit se ze svých zkušeností. “ Soudce nakonec Johna Gacyho odsoudil k deseti letům vězení v Anamose ve státě Iowa. Ještě téhož dne podala jeho manželka Marlynn žádost o rozvod . Gacy už svou ženu ani děti nikdy neviděl. J. W. Gacy "mugshot" (rok 1968) Ve vězení se Gacy opět proměnil ve vzorného, pracovitého a aktivního. Zdárně absolvoval zkoušky k získání diplomu na střední škole, získal zápočty z vysokoškolského studia v oboru psychologie, poctivě pracoval jako šéfkuchař ve vězeňské kuchyni, podal návrh na zbudování minigolfu pro vězně. I ve vězení se pak přidal k organizaci Jaycees a během 18 měsíců zvýšil počet členů z 50 na 650! O Vánocích roku 1969 zemřel Gacyho otec . Gacy žádal o "dovolenku" z trestu, aby se mohl zúčastnit jeho pohřbu, ale povolení nedostal. Zamítnuta byla rovněž jeho žádost o podmínečné propuštění, kterou podal pár měsíců předtím. Nicméně John Wayne Gacy se díky svému dobrému chování ve vězení přeci jen dřívějšího propuštění dočkal. Za mřížemi si odseděl pouze osmnáct měsíců z onoho desetiletého trestu a 18. června 1970 byl podmínečně propuštěn . 19. října 1971 pak dokonce skončil dohled spojený s podmínečným propuštěním a Gacyho trest byl zahlazen (a to i přes 2 napadení popsané v následujících odstavcích!). Po propuštění na svobodu se Gacy vrátil zpět do Chicaga , kde si našel práci kuchaře v restauraci „U Bruna“. Tam přišel do styku s členy hokejového týmu Blackl Hawks a také s řadou policistů . S některými se dokonce i spřátelil . Po pouhých osmi měsících pobytu na svobodě se devětadvacetiletý Gacy opět pokusil vynutit si sex, když přibral do svého auta jistého mladíka. Později samozřejmě opět tvrdil, že mu mladík sám sexuální služby nabízel. Gacyho nicméně zatkla policie a obvinila ze sexuálního obtěžování. Poškozený se však nedostavil k soudu, a tak byl případ odložen. V listopadu 1970 se Gacy seznámil s mladým mužem jménem Mickel Reed a po krátké době spolu založili jakousi měnší firmu . Firma začala vzkvétat a Gacy si koupil s matkou dům na West Summerdale Avenue v Des Plaines . Do domu se též nastěhoval Mickel Reed a ještě bývalý spolupracovník z restaurace U Bruna, jistý Roger. Když byl jednoho večera Gacy s Reedem ve své garáži, udeřil ho znenadání kladivem do hlavy . Otřesený mladík krvácel, ale vzpamatoval se a začal se bránit. Jakmile viděl, že Gacy opět zvedá kladivo k dalšímu úderu, nastavil ruku a ráně se ubránil. To Gacyho uklidnilo a rázem se začal omlouvat. Reed však již na nic nečekal a i s Rogerem opustili dům. John Wayne Gacy John Wayne Gacy tvrdil, že se první vraždy dopustil na Nový rok 1972 . Tehdy mu bylo třicet let a byl se svou matkou na rodinné oslavě. Na oslavě toho hodně vypil a když se začal nudit, nasedl do auta a odjel. „Jenom jsem se jel projet, “ sdělil později policii. Při projížďce spatřil na autobusové zastávce světlovlasého mladíka, na kterého sám vzpomíná jako na „chlapce od autobusu “. Mladík se jmenoval Tim McCoy a byl z Omahy. Gacy ho pozval k sobě domů, kde spolu pili a snědli nějaké sendviče. Následoval sex. Podle Gacyho výpovědi, kterou není možné ověřit, si poté oba šli lehnout do různých pokojů. Když se Gacy náhle probudil, zjistil, že k němu mladík kráčí s nožem. Prohlásil, že následovala šarvátka, při níž mládenec upadl na nůž a probodl se. Při druhé verzi téhož příběhu tvrdil, že se mladík nebránil, že spíš působil překvapeně. Jakmile prý Gacy chňapl po noži, který Tim držel, řízl se náhodně na levém předloktí a cítil, že v něm cosi narůstá „jako síla od konečků prstů na noze až po mozek “. Pak prý nůž vrazil Timovi do hrudi. „Když bylo po všem, podíval jsem se dolů na kalhoty, ve kterých jsem šel do postele, “ řekl Gacy. „Byly potřísněny krví, ale taky ještě něčím jiným. Během toho potýkání jsem totiž zažil mocné sexuální uvolnění. “ Poté prý otřel krev, odtáhl tělo do kumbálu v chodbě, kde otevřel poklop a strčil mrtvého do nevelkého prostoru pod podlahou. Za šest měsíců, 22. června 1972 , se Gacy dostal již poněkolikáté opět do křížku s policií, tentokrát pro těžké ublížení na zdraví. Policie Johna Wayna Gacyho obvinila, že se porval s jedním ze svých sexuálních partnerů, a že se potom pokusil přejet dotyčného mladíka autem. K incidentu došlo tak, že se Gacy v přestrojení vydával za policistu a nalákal mládence do svého vozu, kde ho spoutal. Po krátkém rozhovoru mu řekl: „Co jsi ochotný udělat, aby ses z toho dostal? “ Mládenec mu odpověděl, že nemá moc peněz, načež se ho Gacy zeptal: „Vykouříš mi ho? “ Ve strachu mládenec kývnul. Gacy zajel do restaurace, kde pracoval, a dostrkal mladíka na toaletu. Bylo něco mezi půl čtvrtou a půl pátou ráno. Když byli v budově, začal se mladík bránit Gacyho pokusům přinutit ho k orálnímu sexu, takže ho Gacy několikrát udeřil do hlavy a kopal. Nějakým způsobem se však mládenci přece jenom podařilo otevřít záchodové dveře a vyběhnout ven. Gacy se za ním rozjel autem a srazil ho. Oběť však přežila a svědčila před soudem. Soudní systém však nabídl Gacymu možnost uzavření dohody a obvinění mu bylo zredukováno na status „obviněný propuštěn na podmínku “. To znamenalo, že byl propuštěn s varováním, že pokud se znovu objeví před soudem, bude obvinění obnoveno. Devět dní poté, 1. července 1972 , se John Wayne Gacy oženil s Carole Hoff (v některých zdrojích Carole Lofgren). Oba se znali už od školy. Carole vnímala Johna jako velmi příjemnou a chápající osobu, se kterou se příjemně povídá. Také ona byla rozvedená. Carol měla dvě malé děti z předchozího manželství a prohlásila, že se k nim John choval velice přívětivě. Rovněž akceptovala skutečnost, že je, jak se jí přiznal, bisexuál. Johnovo milé chování se však časem změnilo. Carol později uvedla, že manžel časem naprosto ztratil zájem o její děti, běžně chodil nahý po ložnici a onanoval při prohlížení časopisů pro homosexuály. Zjistila též, že měl John sex s některými mladíky ze své stavební firmy. Ne všichni byli povolní a tak se stalo, že jeden statný mladík Johna zmlátil na příjezdové cestě. Gacy to však manželce odůvodnil tím, že šlo o hádku kvůli penězům. Gacy a jeho druhá manželka Carole I přes toto chování si Gacy získal ve společnosti celkem slušnou pověst. John pořádal tematické večírky, kam zval mnoho hostů. Také chodil na oslavy a do nemocnic pobavit děti v převleku za klauna . Tohle dělal moc rád, dokonce vymyslel dvě různé postavy klaunů, jeden se jmenoval Pogo a druhý Patches . „ Pogo byl ten šťastný, “ vysvětloval později, „zatímco Patches byl poněkud vážnější klaun. “ Gacy jako klaun Pogo Jak později Carole sdělila detektivu Joe Kozenczakovi, na Den matek roku 1975 jí Gacy brzy ráno oznámil, že má pro ni dárek, a poté jí řekne něco zajímavého. Následovalo milování, a po něm jí Gacy oznámil, ať prý už neočekává, že by spolu ještě někdy měli sex. „S ženami jsem skončil, “ sdělil jí. Nedlouho poté před ní v baru otevřeně komentoval „chlapcův pevný zadek “, Carol bylo jasné, že je jejich manželství v troskách a navrhla rozvod. John Wayne Gacy ihned souhlasil. Sám jí dokonce poslal za svým právníkem, aby věci uspíšil. K rozvodu s Carol došlo 2. března 1976 . Po něm padly všechny Gacyho zbývající zábrany . Výsledkem je nejméně 33 zavražděných mladíků. Přeskočme teď následujících dva a půl roku, kdy Gacy vraždil zběsilým tempem a posuňme se do 11. prosince 1978 . Tehdy se ztratil 15letý chlapec jménem Robert Piest . Naposledy byl viděn v lékárně, kam chodil po škole na brigádu. Před svým zmizením řekl chlapec spolupracovníkovi, že si jde promluvit s nějakým podnikatelem, který mu nabídnul práci. Gacy měl údajně noc před tím diskutovat o práci s majitelem lékárny. Robert Piest Když policisté druhý den Gacymu telefonovali, popřel, že by s Piestem mluvil. Policie Des Plaines ovšem nezopakovala chyby chicagské policie a zkontrolovala Gacyho výpis z rejstříku. Zde zjistili, že už byl Gacy pro zneužívání nezletilého trestán. 13. prosince přijela policie do Gacyho domu a prohledala ho. Našlo se zde několik podezřelých předmětů: prsten absolventa střední školy ročník 1975, řidičské průkazy cizích osob, pouta, oblečení moc malé pro Gacyho a stvrzenka z lékárny, kde Robert Piest pracoval. Policisty též zaujal silný pach vycházející z prostoru pod podlahou. 21. prosince řekl policistům jeden Gacyho zaměstnanec, že se mu John přiznal k více než 30 vraždám. Krátce poté byl John Wayne Gacy zatčen za držení marihuany. Policie se vrátila do jeho domu a našla zde lidské kosti v prostoru pod podlahou . Když Gacymu pověděli o nálezu kostí, sám se 22. prosince 1978 přiznal k 25 - 30 vraždám . Sám totiž nevěděl, kolik vlastně mladíků zabil. J. W. Gacy mugshots (rok 1978) John Wayne Gacy své oběti lákal na alkohol a drogy. Když uspěl, získával převahu tím, čemu říkal „trik s pouty “. Bylo to prosté – předváděl, jak šikovně umí uniknout ze zacvaknutých pout, a když si to jiní chtěli vyzkoušet po něm, jednoduše už v želízkách zůstali, vydáni jemu napospas. Obdobně jako Dean Corll (ten byl Gacyho vzorem) přivazoval své oběti k jakémusi mučícímu stolu, kde je nakonec uškrtil nebo zardousil. Třicet mrtvých těl bylo vytaženo z prostoru pod podlahou jeho domu nebo exhumováno z půdy na jeho pozemku. Tři mrtvoly byly nalezeny v řece Des Plaines . Tam je Gacy odvážel poté, co plně „využil“ prostor pod svým domem. Kvůli značnému stadiu rozkladu u některých zavražděných bylo možné bezpečně identifikovat pouze pětadvacet těl. Zbylé oběti doposud nesou jméno všech mužských neidentifikovaných mrtvol - "John Doe ". Gacy svoje doznání před přelíčením odvolal . U soudu se snažil tvrdit, že se všech 33 úmrtí stalo nešťastnou náhodou při erotických hrátkách. Též u soudu vtipkoval, že jediné, čím porušil zákon, je „provozování hřbitova bez licence “. John Wayne Gacy byl soudem usvědčen z třiatřiceti vražd a odsouzen k trestu smrti . Rozsudek byl vykonán v úterý 10. května 1994 smrtící injekcí v Crest Hill v Illinois. Podle přítomných Gacy neprojevil žádnou lítost nad svými spáchanými činy. Ve své cele řekl svému právníkovi, že jeho vlastní smrt přece nikoho zpět nevrátí. A jeho vůbec poslední zaznamenaná slova, které směřoval popravčímu a všem, zněla: „Polibte mi prdel. “ Oběti: Neboť Gacy u soudu nespolupracoval a původní doznání odvolal, můžeme si pouze domýšlet co přesně se dělo za zdmi jeho domu s oběťmi. Jako vodítko nechť poslouží příběhy dvou přeživších a poznatky, které ukázaly pitvy ostatků zavražděných. Přeživší: Robert Donnelly Koncem prosince 1977 kráčel devatenáctiletý Robert Donnelly po chicagské ulici směrem k autobusové zastávce, když před ním u kraje chodníku zastavilo černé auto. Mládenec byl najednou prudce oslněn reflektorem z boční strany auta. Gacy se začal vydávat za policistu a chtěl, aby se identifikoval. Poté mu namířil pistoli na hlavu a křikl: „Nastup, nebo tě sejmu. “ V autě chlapci nasadil želízka a vezl ho nazpět na West Summerdale. Tam se posílil několika doušky whisky, načež chlapce análně znásilnil. Posléze zatáhl Roberta do koupelny a opakovaně mu nořil hlavu do vany plné vody, dokud chlapec neztratil vědomí. Když se Robert probral, Gacy na něho močil. Odtáhl ho zpátky do obýváku, aby se tam s ním díval na homosexuální filmy. Pak pokračoval v mučení. Donnelly později před soudem dosvědčil, že ho Gacy nutil hrát ruskou ruletu s revolverem, že roztáčel bubínek a mačkal kohoutek desetkrát až patnáctkrát, dokud zbraň nevystřelila. Byl v ní slepý náboj. Potom Gacy vyděšeného mladíka svázal a ucpal mu ústa, pak ho opět znásilnil. Když se jeho běsnění téměř vyčerpalo, poručil zesláblému Robertovi, aby se šel osprchovat a oblékl se. Potom ho naložil do auta s tím, že ho čeká jeho poslední jízda v životě. „Jaký je to pocit, vědět, že jedeš umřít? “ vysmíval se mu, když ho vezl zpátky do města. Najednou však z neznámých důvodů svého zajatce uvolnil, přičemž mu pohrozil: „Jestli půjdeš k policajtům, najdu si tě. “ Donnlly na policii šel. Popsal Gacyho černé auto s jeho zřetelným číslem a písmeny „PDM“. Policie Gacyho vyslechla a on potvrdil, že se incident opravdu stal, ale že šlo o součást vzájemně smluvené sexuální hry na pána a jeho sluhu. Žalobce, který věc zkoumal, musel případ odložit, neboť se jednalo o tvrzení jedné osoby proti tvrzení osoby jiné. Policie a soudy vůbec nerespektovaly, že byl Gacy po stížnostech přepadených mladíků zadržen a následně propuštěn třikrát! Jeffrey Rignall Jeff Rignall, šestadvacetiletý homosexuál, měl namířeno do chicagského gay baru, když mu Gacy zastavil a přibral ho do svého černého oldsmobilu s příslibem vykouření jointa. Po jeho vykouření Gacy Rignalla cestou na West Summerdale Avenue omámil chloroformem. Tam muže svlékl a uvázal k čemusi, co mladík později popsal jako pranýř, ve kterém měl pevně zaklíněnou hlavu i paže. Útočník ho pak nutil provádět orální sex a opakovaně ho brutálně znásilňoval sadou tupých předmětů. V jednu chvíli byla v místnosti podle Rignallova svědectví přítomna ještě jiná osoba, on ale osobě neviděl do tváře. O něco později ho Gacy vyhodil na sníh poblíž podstavce sochy Alexandra Hamiltona v chicagském parku. Rignall krvácel z konečníku a tvář měl kvůli chloroformu v jednom ohni. Několik dnů ležel v nemocnici a testy ukázaly, že utrpěl v obličeji popáleniny a měl chloroformem poškozená játra. Když se pokusil vznést proti Gacymu obvinění, policie rychle ztratila zájem. Zjistila totiž, že žalobu podává homosexuál! Rignall se přesto rozhodl Gacyho žalovat a najal si právníka. Gacy tvrdil, že ho Rignall slovně napadal a nakonec prý i fyzicky. Z celého incidentu tak vyvázl pouze s pokutou 3 000 dolarů. Jeffrey Rignall s opuchlým obličejem po útoku Oběti: Timothy McCoy 18 let, naposledy viděn 3. ledna 1972 John Butkovich 17 let, naposledy viděn 29. července 1975 – stopy látky na hrdle Darell Sampson 18 let, naposledy viděn 6. dubna 1976 – stopy látky na hrdle Samuel Stapleton 14 let, naposledy viděn 14. května 1976 Randal Reffert 15 let, naposledy viděn 14. května 1976 – stopy látky na hrdle Michael Bonnin 17 let, naposledy viděn 3. června 1976 – stopy po škrcení provazem William Caroll 16 let, naposledy viděn 13. června 1976 – stopy látky na hrdle Rick Johnson 17 let, naposledy viděn 6. srpna 1976 Kenneth Parker 16 let, naposledy viděn 25 října 1976 Michael Marino 14 let, naposledy viděn 25. října 1976 Georgy Godzik 17 let, naposledy viděn 12. prosince 1976 John Szyc, 19 let naposledy viděn 20. ledna 1977 John Prestidge 20 let, naposledy viděn 15. března 1977 Matthew Bowman 19 let, naposledy viděn 3 července 1977- stopy po škrcení provazem Robert Gilroy 18 let, naposledy viděn 15. září 1977 - stopy látky uvnitř hrdla John Mowery 19 let, naposledy viděn 25. září 1977 – stopy po škrcení provazem Russell L. Nelson 21 let, naposledy viděn 17. října 1977 – stopy látky uvnitř hrdla Robert Winch 16 let, naposledy viděn 10. listopadu 1977 – nalezen s provazem okolo krku Tommy Boling 20 let, naposledy viděn 18. listopadu 1977 – stopy po škrcení provazem David Talsma 19 let, naposledy viděn 9. prosince 1977 – stopy po škrcení provazem William Kindred 19 let, naposledy viděn v lednu 1978 – stopy látky na krku Timothy O’Rourke 21 let, naposledy viděn v červnu 1978 Farnk Landingin 19 let, naposledy viděn 4. listopadu 1978 James Mazzara 20 let, naposledy viděn 24. listopadu 1978 – stopy látky v hrdle Robert Jerome Piest 15 let, naposledy viděn 11. prosince 1978 – stopy papíru v hrdle Nalezeno bylo i dalších osm těl. Tři z nich se podařilo identifikovat až po roce 2011. Zbylých pět zůstává i nadále bezejmenných. AKTUALIZACE: Na podzim roku 2011 byl na popud šerifa Cook County - Toma Darta , případ znovu otevřen a obnoveny pokusy o identifikaci zbylých osmi obětí . Příbuzní pohřešovaných osob, kteří se obávali, že smrt jejich blízkých mohl mít na svědomí Gacy , byli vyzváni k předložení vzorků DNA ke srovnání s kosterními ostatky. Tato metoda identifikace pak pomohla rozluštit, kdo byl obětí doposud pojmenovanou jako "tělo č. 19" (tělo byla označována pořadovým čislem podle toho, jak byla z Gacyho sklepa vynášena). Šlo o Williama George Bundyho . Ten se ztratil 21. října 1976, v předvečer jeho 19. narozenin. Tehdy odešel na večírek, ale už ho nikdy nikdo živého neviděl. Podezření na Gacyho padlo proto, že mladík se učil na elektrikáře, a vyšetřovatelé i rodina věřili, že také pracoval pro Gacyho firmu. Rodina však po odhalení Gacyho zvěrstev, dva roky po zmizení Williama, neměla jak potvrdit, zda jeho tělo bylo mezi neidentifikovanými. V té době totiž byla nejpoužívanější metoda k zjištění totožnosti neznámých mrtvol identifikace pomocí zubních záznamů. Jenže Williamův zubař odešel do důchodu, a než se ho rodině oběti podařilo najít, zničil všechny své záznamy o pacientech. Sestra Williama Bundyho, Laura O'Leary, která poskytla vzorek ke srovnání DNA, uvedla: "Dnešek je strašně smutný den, ale je to také den, který umožňuje uzavření. Vím, že bolest nakonec odejde a já budu mít místo, kde ho budu moci navštívit. " William George Bundy V roce 2017 bylo přiřazeno jméno i oběti "č. 24 ". Tělo patřilo 16letému Jimmy Haakensonovi , dobrosrdečnému, veselému, ale i problémovému mladíkovi, který v roce 1976 utekl z domova v St. Paul v Minnesotě . Své rodině se naposledy ozval 5. srpna 1976 , kdy jim po telefonu sdělil, že je v Chicagu a je v pořádku. Policie se domnívá, že Gacy jej musel zavraždit krátce po tomto telefonátu. Dokonce existuje podezření, že teenager rodině zavola přímo z Gacyho domu. Poté už se nikdy neozval a vyděšení rodiče po pár dalších týdnech kontaktovali policii a nahlásili jeho pohřešování s tím, že se domnívají, že by mohl stále být v Chicagu ve společnosti gayů. Později rodiče dokonce pojali podezření, že jejich syn padl za oběť právě Gacymu. To se ale podařilo potvrdit až v roce 2017. Zatím poslední obětí, kterou se v říjnu 2021 Úřadu šerifa okresu Cook , ve spolupráci s organizací DNA Doe Project , podařilo identifikovat byl Francis Wayne Alexander (dříve označovaný jako "tělo č. 5 "). Ten se narodil v Severní Karolíně, načež žil nějakou dobu v New Yorku, ze kterého se však v roce 1975 s novomanželkou přestěhovali do Chicaga . Ještě téhož roku se mladý manželský pár rozvedl, načež se žena odstěhovala a F. W. Alexander zůstal bydlet v Chicagu sám. Někdy v průběhu roku 1976, nejpozději v první čtvrtině roku 1977 pak byl zavražděn Gacym. V době smrti bylo Alexanderovi 21 nebo 22 let . Jeho rodina poté uvedla, že Wayne Alexander během svého krátkého života učinil několik rozhodnutí (včetně přestěhování se), kvůli kterým nabyli přesvědčení, že chce zůstat sám a dobrovolně s ostatními členy rodiny přerušil kontakt. V důsledku toho tedy nikdy nepodali zprávu o jeho pohřešování . „Dokonce i po 45 letech je těžké přijmout, jaký osud potkal našeho milovaného Wayna. Byl zabit rukou hnusného a zlého muže…. Naší jedinou útěchou je vědomí, že tento vrah už nedýchá stejný vzduch jako my, a že nyní konečně můžeme za sebou nechat minulost a to, co se stalo, a vykročit vpřed tím, že budeme našeho Wayna ctít “, uvedla jeho sestra. Dalších pět Gacyho obětí zůstává zatím bezejmenných , ale zjišťování jejich totožnosti nadále pokračuje. Jimmy Haakenson Francis Alexander DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: KILLERS : john wayne gacy, jr Play Video Gacy Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Detailně zpracovaný, děsivý případ amerického sériového vraha z počátku 19. století, jednoho z nejhorších vrahů vůbec - Alberta Fishe. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Albert Fish 27. 8. 2009 Albert Hamilton Fish - jeden z nejznámějších amerických sériových vrahů vůbec. Tento muž, známý také jako "The Gray Man" neboli "Šedovlasý muž" usmrtil nejméně 4, pravděpodobně však mnohem více - podle svých slov dokonce až sto malých chlapců a dívek. Charakteristické pro tohoto krutého vraha je, že mimo pedofile trpěl i mnoha dalším sexuálními úchylkami. Mezi ty patří například: sadismus, masochismus, exhibicionismus, voyerismus, koprofagie, ondinismus, orgánový fetišismus a kanibalismus. Narozen: 19. 5. 1870 Zemřel: 16. 1. 1936 Země: USA Počet obětí: 4 - 100+ Unikal: 15 let Vražedná aktivita: 1919-1932 Přezdívka": The Gray Man", "Werewolf of Wysteria", "Brooklyn Vampire", "The Boogeyman" Pokud se jako čtenáři rozhodnete absolvovat tento článek, měli bychom vás na něj asi nejprve trochu psychicky připravit . Při jeho četbě totiž budete potřebovat nejen velkou dávku otrlosti a silné nervy, ale především silný žaludek . Jistě, pokud to vezmeme čistě z hlediska sexuologie, psychologie a psychiatrie , jde o jeden z nejzajímavějších případů , kdy dotyčný muž lze označit za zcela raritní exemplář , ve kterém se snoubí tak velké množství sexuálních parafilií , že může sloužit jako „skvělý“ studijní materiál a zosobnění slova „perverze “. Když se však na celý případ podíváme z hlediska lidského a trochu si jej zosobníme, bude jen stěží uchopitelné a pochopitelné , čeho všeho je člověk schopný, pro ukojení svých sexuálních pudů, a že se níže popsané události opravdu staly . Článek se totiž věnuje jednomu z nejkrutějších, nejcyničtějších, ale hlavně nejzvrácenějších a nejúchylnějších sériových vrahů všech dob . Dotyčný pachatel nejen, že se nespokojil s mučením některých svých obětí, kterými se stávaly i velmi malé děti, ale na těchto nejzranitelnějších z nás se dokonce nezřídka dopouštěl i kanibalismu a cizí mu nebylo ani to, aby matce jedné ze zavražděných poslal dopis, kde detailně popisoval, jak s její dcerou naložil, a jaký použil při její „přípravě“ recept... Z hlediska normy až neuvěřitelných zločinů obludných kontur a rozměrů, které se v mnohém vymykají dokonce i v kategorii sériových vrahů, se dopustil muž jménem Albert Hamilton Fish. Dětství a mládí Albert Fish se narodil v roce 1870 ve Washingtonu D. C. . Co se týče rodinné anamnézy , lze uvést, že jisté mentální onemocnění či potíže lze vysledovat nejméně ve dvou generacích rodiny Fishových. Dva z Albertových strýců zemřeli v psychiatrických léčebnách - jeden z nich trpěl "náboženskou psychózou". Albertova matka zas trpěla bludy a halucinacemi. Jeden z jeho mladších bratrů byl oligofrenik, který zemřel na hydrocefalitidu, další bratr byl zas alkoholik nejvyššího stupně a jedna ze sester byla dementní… Asi se nebudeme moc daleko od pravdy, když takto geneticky špatně „rozdané karty“ označíme za první z možných kusů skládačky, která nakonec vyústila v zločiny, k nimž se v tomto článku dostaneme. Když bylo Albertovi pět let, zemřel mu otec. Jeho matka musela pracovat, aby uživila dvanáct dětí, a tak se Albert ocitl v sirotčinci. Tam se stal velmi rychle problematickým dítětem. Počurával se, přecpával se jídlem, neustále utíkal. Albert Fish byl často trestán ředitelkou sirotčince, která děti bila na holý zadek. Jenže, co bylo pro jiné trestem, při tom on sám cítil potěšení, tedy tresům se nevyhýbal, ba naopak. Rád se také zúčastňoval trestání jiných dětí. Ostatní sirotci si z Alberta dělali legraci, protože výprask u něj vždycky vyvolal erekci. Sám o svém dětství později vypověděl: „Narodil jsem se 19. května 1870 ve Washingtonu D.C. Bydleli jsme na B Street, NE, mezi 2. a 3.. Můj otec byl kapitán Randall Fish. Byl kapitánem lodi Potomac River, která plula z Washingtonu D. C. do Marshall Hall ve Virginii. Otec zemřel 15. října 1875 ve staré pensylvánské stanici, kde zastřelili prezidenta Garfielda, a mě umístili do sirotčince Sv. Johna ve Washingtonu. Zůstal jsem tam do svých devíti let. Tehdy se to zvrtlo. Byli jsme nemilosrdně bičováni. Viděl jsem chlapce, kteří dělali věci, které dělat neměli. “ Sirotčinec byl jak pro chlapce, tak i dívky a konverzace se v něm často točila kolem sexu. Albert začal velmi brzy onanovat a začali ho přitahovat i ostatní, perverznější sexuální hry. Spolu s kamarády ho napadlo, že zapálí koňský ocas, který předtím polili benzínem. Tyto incidenty dítě velmi poznamenaly, a když ve věku devíti let opouštěl sirotčinec, přitahoval ho sadomasochismus. Což vystihuje jeden z jeho nejznámějších citátů: "Vždycky jsem toužil způsobovat bolest druhým a chtěl jsem, aby mi i oni ubližovali. Celý život jsem miloval všechno, co bolelo. " Když se malý Albert vrátil k matce, prodělal vážný úraz při pádu ze stromu, jenž zanechal trvalé následky. Od té doby cítil závratě, bolesti hlavy a začal koktat. Dál se pomočoval a spolužáci se mu vysmívali. V té době si také změnil křestní jméno a z Hamiltona se stal Albertem , aby se vyhnul výsměšné přezdívce "Ham and Eggs " ("šunka s vejci "). V té době mu jeden ze starších bratrů, který byl námořníkem, ukázal kresby nahých mužů a žen, a vyprávěl mu o svých dobrodružstvích s kanibaly. Alberta to fascinovalo a nutil svého bratra, aby mu tyto historky neustále opakoval. Po škole, kterou Albert dokončil jen s obtížemi, nemohl sehnat kvalifikované zaměstnání. Jako teenager pracoval v obchodě a pak se učil malířem pokojů. Tuto profesi později využil jako část modu operandi, jenž mu umožnil uspokojovat jeho perverzní touhy a zároveň zůstat neodhalen. Albert Fish začal sledovat černou kroniku v novinách a vystřihoval si detailnější články. Po jeho zatčení za vraždu Grace Budd , byla u něj nalezena velká sbírka výstřižků o Fritzovi Haarmanovi , "Řezníkovi z Hannoveru ", což byl německý sériový vrah , kanibal , aktivní mezi lety 1918-1924 . Objevil rovněž spisy Edgara Allana Poea , jejichž stránky byly velmi opotřebované, hlavně kolem povídky Jáma a kyvadlo - což je dlouhé líčení popravy... Je také známo, že jednou navštívil muzeum voskových figurin a byl fascinován lékařským obrazem rozpůleného penisu. Několikrát se do muzea vrátil a trávil celé hodiny před tímto exponátem. V roce 1882 ve věku dvanácti let se Albert Fish seznámil s mladým mužem, který ho vzrušoval tím, že mu vyprávěl o svých dobrodružstvích v nevěstincích. Udržovali spolu homosexuální sadomasochistický vztah . Milenec Alberta nutil pít moč a jíst exkrementy. Když se Albert v roce 1890 usadil v New Yorku , stal se z něj mužský prostitut a víkendy trávil tím, že navštěvoval veřejné lázně nebo koupaliště, aby tam mohl sledovat děti. V té době znásilnil první oběť (jeho první vražda se odehrála údajně až v roce 1919 , kdy ve Wilmingtonu zabil jednoho chlapce - nicméně první prokázané vraždy se dopustil až v roce 1924 ). V roce 1889 se Fish oženil s mladou, devatenáctiletou dívkou, která mu v průběhu manželství porodila šest dětí . Jejich manželství se rozpadlo po dvaceti letech, kdy ho žena opustila kvůli jinému muži. Albert se nestaral o rozvod a ilegálně se oženil ještě třikrát . O své děti se staral a vychovával je sám, i když měl občas velké finanční problémy. V roce 1922 , v padesáti dvou letech, se Albert Fish stal obětí náboženských halucinací . Chvílemi chodil dokola, křičel: „ Jsem Kristus! “ a sebetrýznil se nebo chtěl praktikovat lidské oběti. „ Šťastni jsou ti, kteří vezmou svoje děti a rozbijí jim hlavu kameny. Slyšel jsem hlasy, které mi tohle říkaly. Když jsem nerozuměl, pokoušel jsem se zbytek doplnit četbou bible. Požehnaní jsou lidé, kteří bičují svého syna, aby ho napravili, protože za to bude odměněn. Tahle myšlenka na lidskou oběť ke mně přišla od Abrahama nabízejícího svého syna Izáka. Vždycky jsem věděl, že budu muset také nabídnout dítě jako oběť, abych se potrestal za ohavné skutky a hříchy, které jsem spáchal před očima Boha. Měl jsem vize zmučených těl jako někde v pekle. “ Albert Fish v roce 1903 Mimo šesti dětí měl Fish také pět vnoučat , které miloval, avšak i tato láska byla poznamenána jeho perverzními sklony -viz dopis vnučce- . Při procesu svědčila jedna z vnuček jako svědek obhajoby o různých hrách, jichž se musela na příkaz svého dědečka účastnit spolu se svými bratry a sestrami: „V té době mi bylo dvanáct let a on nás nutil hrát „Buck-Buck, How Many Hands Up“. Vysvlékl se donaha a nechal si jen tmavohnědé spodky. Potom si klekl na všechny čtyři doprostřed pokoje. Dal nám do ruky hůl a museli jsme si mu sednout na záda. Pak jsme mu museli malovat prsty na záda číslo od jedné do deseti. Když ho neuhádl, což se stávalo vždycky, dali jsme mu holí tolik ran, kolik odpovídalo číslu… Maminka se těch her vždycky zúčastňovala. Hráli jsme to každý večer, vždycky skoro hodinu… Taky jsme hrávali „Sack of Potatoes Over“. Zase měl na sobě jenom spodky. Pak jsme mu vylezli na ramena a on nás spouštěl dolů po svých zádech. Cestou jsme ho museli škrabat nehty. Když byla hra u konce, měl vždycky záda úplně rudá. Jednou chtěl, abychom si strkali jehly pod nehty, ale to nás moc bolelo, a tak jsme toho nechali… Když se setmělo a hry byly u konce, vždycky šel na záchod a přinesl roli toaletního papíru. Pak ho uprostřed místnosti zapálil. A tohle dělal každý večer. “ Jiný člen rodiny upřesnil, že stařec spával několik nocí za sebou na koberci v salonu. Když se ho zeptali, proč to dělá, oznámil, že mu to přikázal sv. Jan Křtitel. Aby ukojil Fish své masochistické choutky , ukládal si různé tresty. Bodal se trny růží do přirození a pak jedl okvětní lístky. Také si umístil rybářské háčky a jehly do různých částí těla, především do pánevní oblasti a oblasti kolem genitálií. Po jeho zatčení odhalil rentgen sedmadvacet háčků , z nichž některé byly zapíchnuté do těla už několik let. Některé z nich se nacházely v zónách extrémně nebezpečných pro Fishovo fyzické zdraví. Jeden z jeho synů během procesu oznámil, že další háčky našel schované v knize povídek E. A. Poea , na začátku dobrodružství Artura Gorgona Pyma . Rentgenový snímek pánevní oblasti Alberta Fishe Rodina věděla i o dalších sexuálních perverzitách Fishe. Jeho nejstarší syn o tom svědčil během procesu. V roce 1929, když se vrátil do bytu, o který se dělil se svým otcem, učinil zvláštní objev. Pod kuchyňskou výlevkou našel podomácku vyrobený obušek, který byl ukončen vyčnívajícími hřeby. Když si ho Albert Jr. prohlédl zblízka, našel na něm stopy krve a promluvil si o tom se svým otcem. Ten na jeho dotaz nejdřív odmítl odpovědět, ale když syn na odpovědi trval, nakonec se přiznal: „Používám ho já sám. Občas cítím nezadržitelné chvění, a pokaždé, abych se toho zbavil, mučím se tímhle obuškem. “ Oba muži už o tom nemluvili. Jednoho dne v roce 1934 přistihl svého otce "v akci". Fish stál úplně nahý uprostřed pokoje, jednou rukou onanoval a druhou se bil přes záda okovaným obuškem. Obličej měl splavený potem a krev mu tekla po hýždích dolů. Fishův syn Albert také dosvědčil, že někdy uprostřed noci, v níž byl úplněk, dostával jeho otec nezadržitelnou chuť na syrové maso. Podle Alberta Jr.: „Obličej mu strašně zrudl. Výraz jeho očí působil dojmem, že spatřil něco, z čeho měl strach. Jako kdyby ho někdo pronásledoval. “ Díky tomuto svědectví mu tisk dal přezdívku „Moon Maniac“. Další Fishovou úchylkou bylo rozesílání obscénních dopisů . A. F. si vystřihoval inzeráty z novin, a poté na ně odpovídal velkým množstvím perverzních dopisů, v nichž používal různé pseudonymy. Představoval se jako režisér hollywoodských filmů. Některé z těchto dopisů (zde) se uchovaly v archivu okresu Westchester. Za toto rozesílání obscénních dopisů byl uvězněn na 90 dní ve vězení . Celkem byl Albert Fish v letech 1902 - 1933 zatčen osmkrát . Poprvé za pokus o podvod. Jindy za to, že kradl z pokladny v obchodě, v němž pracoval. Také byl odsouzen kvůli nekrytým šekům. Třikrát pobýval v psychiatrických ústavech . V roce 1930 byl propuštěn z jednoho z nich s diagnózou: „ Není blázen, ani nebezpečný. Jedná se o psychopatickou osobnost, se sexuální charakteristikou. “ Šest měsíců po absolvování léčby byl znovu zatčen - opět kvůli jednomu ze svých dopisů. Když policie tehdy prohledala jeho byt, objevila další dopisy schované pod matrací , dále devítiocasou kočku a mrkev s frankfurtským párkem , který byl v úplném rozkladu a neskutečně zapáchal. Když jeden z policistů zkoumal zblízka mrkev a párek, konstatoval, že obě věci jsou pokryty fekáliemi. Když se na to zeptal starce, dostalo se mu odpovědi: „ Cpu si je do zadku “. Za to byl "odměněn" desetidenním pobytem v psychiatrické léčebně. Případ, kvůli kterému se přišlo na vraždící monstrum A. F., byl případ Grace Budd . 27. května 1928 si osmnáctiletý mladík podal inzerát do nedělního vydání New York World: „Mladý, osmnáctiletý muž by rád pracoval na venkově. Kontaktujte Edwarda Budda , 406 West 15th Street. “ Hned následujícího dne otevřela Delia Budd , Edwardova matka, dveře neznámému staršímu muži, který se představil jako Frank Howard . Rodičům Edwarda Budda řekl, že má farmu na Long Islandu, kde pěstuje hlavně zeleninu a rád by si pohovořil s Edwardem ohledně zaměstnání. Frank Howard nabídl Edwardovi 15 dolarovou týdenní gáži, což chlapec s díky přijal. Navíc chlapci vyplatil zálohu na plat. Když k tomu přičteme mužovo gentlemanské chování, je pochopitelné, že si získal sympatie a důvěru rodičů. V sobotu 2. června si měl Frank Howard vyzvednout Edwarda doma a odvést jej na svoji farmu. Místo toho Buddovi obdrželi ručně psaný vzkaz o Howardově zdržení. O den později se ve dveřích bytu Buddovy rodiny opět objevil onen starý muž se šedivými vlasy a knírem. Přinesl s sebou dary, jahody a čerstvý sýr „ přímo z jeho farmy “. Delia pozvala muže na oběd. Během něj do místnosti vstoupila okouzlující desetiletá holčička Grace Budd , mladší sestra Edwarda Budda. F. Howard jí okamžitě zaregistroval a nemohl z ní spustit oči. Aby si ji získal, podal dívce svou peněženku a vyzval ji, aby spočítala kolik v ní je peněz. Grace mu po chvíli peněženku vrátila s tím, že je v ní je 92 dolarů a 50 centů. Howard ji pochválil a odměnil ji 50 centy na sladkosti. Poté se matce svěřil, že ještě před odjezdem musí zaskočit ke své sestře, na oslavu narozenin jedné ze svých neteří, a požádal Buddovy o dovolení vzít tam s sebou malou Grace. „Miluji děti “ řekl F. H. „a přivedu vám ji zpátky, ještě než se setmí. “ Buddovi váhali, ale nakonec Grace povolili odejít. Paní Budd se ještě pro jistotu zeptala, kde Howardova sestra žije. Načež jí Frank Howard dal adresu. Ten večer již však nebylo po panu Howardovi ani vidu ani slechu . Grace Budd Rodiče samozřejmě zmizení nahlásili, policisté jim však brzy museli sdělit, že adresa, kterou muž vydával za bydliště své sestry, je fiktivní , a že nic z toho co tvrdil nebyla pravda. Policie rozjela standardní vyšetřování. Zjistili, co všechno "F. Howard" řekl Buddovým, vyžádali si fotografii malé Grace, prověřili všechny známé únosce dětí, devianty, mentálně postižené pacienty, ale tento postup nebyl korunován úspěchem. Policie tak rozeslala po svých stanicích letáky s Gracinou fotografií a s popisem pana "Howarda". Tato aktivita spolu s mediální publicitou odstartovala obrovskou vlnu dopisů s množstvím tipů, kde všude prý lidé Grace spatřili. K vyšetřovacímu týmu muselo být přiděleno dalších 20 detektivů, aby prověřili všechny získané informace. Přes všechny tyto „zaručené“ dopisy existovalo několik opravdu seriózních stop. Policie objevila pobočku společnosti Western Union, odkud "Frank Howard" posílal Buddovým vzkaz, plus originální, ručně psanou zprávu. Policie rovněž lokalizovala místo, kde Howard koupil sýr, který rodině daroval. Obě místa se nacházela ve východním Harlemu. Ten se tedy stal klíčovým místem hledání a vyšetřování. Newyorská policie přišla na to, že existuje zhruba rok starý, téměř shodný případ. 11. února 1927 si hrál čtyři roky starý Billy Gaffney na chodbě před svým bytem spolu s o rok mladším sousedem. Dvanáctiletý soused, který zrovna hlídal svojí spící malou sestru, se k nim přidal, ale musel se vrátit, protože slyšel svoji sestru plakat. O pár minut později už hlásil otci mladšího z hochů, že chlapci zmizeli. Po zoufalém hledání našel muž svého syna opuštěného v posledním patře budovy. " Kde je Billy Gaffney ? " zeptal se svého syna. " Odnesl ho ošklivý pán, " odvětil tříletý chlapeček. Muž měl šedivé vlasy a šedivý knír. V červenci roku 1924 si osmiletý Francis McDonell hrál na verandě svého domu na Staten Islandu. Jeho matka seděla opodál, když uviděla uprostřed ulice hubeného staršího muže s šedivými vlasy. Ten, si něco mumlal a neustále svíral a rozevíral ruce v pěst, až nakonec zmizel. Později odpoledne byl tento muž spatřen, jak pozoruje Francise a 4 další chlapce. Szařík zavolal Francise k sobě, ostatní pokračovali ve hře. O pár minut později muž i s chlapcem zmizel. Na Francisovo zmizení se přišlo až u večeře. Jeho otec, policista, zorganizoval rozsáhlé hledání. Tělo chalpce našli v nedalekém lesíku pod větvemi. Bylo hrozivě zbité, oblečení bylo ztrháno z těla a na zadním stehně chyběl kus vyříznutého masa. Hoch byl uškrcen vlastními šlemi. Navíc musel být Francis udeřen tak silně, že policie pochybovala, že toto mohl učinit onen starý muž. Policie došla k závěru, že stařík musel mít komplice. Přes masivní opatření a pátrání policie jako by se "šedovlasý muž" vypařil. I když se detektiv William King , pověřený případem, věnoval zmizení Grace Budd řadu let, vyšetřování výsledky nepřineslo. Nikdo nechápal, proč byla Grace unesena: Buddovi měli tak nízké příjmy, že by nemělo smysl je vydírat a ostatně žádnou žádost o výkupné rodina nedostala. Tisk se k případu pravidelně vracel díky vlně únosů, která zatopila zemi, ale po únosci malé Grace nebylo vidu ani slechu. Až 11. listopadu 1934 , více než šest let po únosu, případ Grace Budd znovu vyletěl na povrch. Její matka , Delia Budd, dostala tento -dopis- . Nikdo nechtěl uvěřit, že dopis je skutečný. Detektiv King nicméně usoudil, že detaily jeho návštěvy u Buddových byly přesné. Rovněž písmo se shodovalo s šest let starým vzkazem z Western Union. Na obálce byla podstatná stopa – drobná písmena N.Y.P.C.B.A. , zkratka Newyorské asociace řidičů. Policie prohlédla ručně psané přihlašovací formuláře členství v této asociaci a hledala stejný typ písma. Detektiv King také požádal všechny členy, aby nahlásili každého, kdo si vzal asociační dopisní papíry, obálky atd. Jeden mladý muž se přiznal, že šest měsíců předtím ukradl několik obálek a hlavičkových papírů a odnesl si je domů. Ale tam také nikdo "Franka Howarda" neznal. Když King znovu vyslechl svědka, ten si vzpomněl na jeden detail: když se stěhoval, nechal obálky na poličce. Když detektivové zkoumali následující nájemníky, přišli na to, že pokoj byl pronajat nějakému starci, jehož popis odpovídal "Franku Howardovi". Muž se zapsal pod jménem Albert H. Fish . Albert Fish však mezitím nájemní byt opustil. Naštěstí řekl majiteli, že čeká šek, a že si pro něj přijde. Detektivu Kingovi už stačilo jen čekat. 13. prosince 1934 přišel onen stařec, aby si vyzvedl svůj šek. Když spatřil detektivy, vytáhl břitvu, ale King mu ji vyrazil z ruky a Albert Fish byl konečně zatčen. Tím bylo ukončeno šestileté hledání vraha. Albert Fish vedle detektiva Williama Kinga Albert Fish skoro okamžitě přiznal, že je "Frank Howard" a zavraždil malou Grace, tím ale jeho doznání nekončilo. Naopak začal odkrývat další, naprosto šokující zločiny. Po zahájení výslechu uvedl, že když zareagoval na inzerát Edwarda Budda, měl být jeho obětí on, ne Grace. Chtěl ho odvést pryč, uříznout mu penis, odejít a nechat ho vykrvácet. Poté co poprvé odešel z Buddovic bytu, šel si koupit nářadí, které je potřeba na usmrcení a naporcování chlapce. Při druhé návštěvě spatřil Gracie a změnil názor. Byla to ona, koho chtěl najednou zabít. Když v neděli 3. června 1928 opustil s Grace byt jejích rodičů, zamířili ruku v ruce ke stanici metra. Cestou se domnělý farmář zastavil u stánku s novinami a vyzvedl si těžký, převázaný balíček, zabalený do tmavohnědého papíru. Poté nasedli muž i holčička do vlaku ve směru okres Westchester . Z nádraží šli pěšky k opuštěnému domu, který stranou od ostatních, blízko lesa na místě zvaném: Wisteria Cottage . Když byli uvnitř, Fish přikázal Grace, aby si šla hrát ven, než přijde sestra. Z okna budovy pak hleděl na Grace, si hrála venku. Svlékl se do naha, rozbalil balík a vyndal z něj to, co později ve svých přiznáních bude nazývat "nástroji pekla ": Pilku, sekáček na maso a dlouhý řeznický nůž. Pak se vyklonil z okna a zavolal na Grace, aby přišla za ním. Wisteria Cottage Wisteria Cottage Později vyprávěl: "Pečlivě jsem zavřel dveře pokoje, dokud nepřišla až nahoru. Pak jsem dveře otevřel. Když viděla, že jsem nahý, chtěla utéct. Chtěla seběhnout po schodech, ale chytil jsem ji. Řekla mi, že to poví mamince. Když jsem ji dostal do pokoje, položil jsem ji na zem na kus plátna, který jsem si připravil. Potom jsem ji vlastníma rukama uškrtil. Klekl jsem si jí na prsa, aby byla rychleji mrtvá. Pak jsem ji svlékl. Vzal jsem nůž a prořízl jsem jí krk. Mezitím jsem jí položil prázdný hrnec pod hlavu. Měla dlouhé vlasy a krev se jí do nich vsákla. Zbytek vytekl do hrnce, kterého jsem se později zbavil. Potom jsem její tělo rozřezal na tři kusy, nejdřív hlavu, pak trup těsně nad pupkem. V lese stál altánek. Byly v něm čisté záchody, v nichž jsem schoval pár bílých botiček a uříznutou hlavu. Ověřil jsem si, že nějaký náhodný příchozí si jich nemůže všimnout. Trup a nohy jsem přibil na dveře a pak jsem je zavřel. Potom jsem si na zahradě umyl ruce... Vrátil jsem se zpátky za čtyři dny. Tělo už začínalo smrdět. Oknem jsem vyhodil oba kusy, které byly v pokoji, pak jsem sešel dolů, sebral jsem je a srovnal k sobě u kamenné zdi za domem. Ale neschovával jsem je. Pak jsem přinesl hlavu, jejíž vlasy už byly ztvrdlé krví a položil jsem ji na stejné místo. Takhle bylo tělo prakticky celé. Pak jsem se vrátil domů. " Když Fish zbavil mrtvolu údů, odřízl část předloktí a pár dalších kousků, které zabalil do kapesníku. Z kapsy saka vyndal vatu, kterou polil benzinem do zapalovače, jenž si přinesl se sebou. Naklonil se dopředu, zastrčil si vatu do konečníku a sirkou ji zapálil. Takovým způsobem dosáhl orgasmu a ejakulace. " Bolest je tak nádherná... Jen kdyby to aspoň tak nebolelo! " - tak zní jedna z pozdějších Fishových citací. Druhý den ráno, po návratu do New Yorku ve svém bytě naporcoval kusy těla a uvařil je. Po devět dní pak jedl různé části těla své oběti. Svému psychiatrovi se později přiznal, že tohle jídlo ho udržovalo ve stavu permanentního vzrušení . Po výslechu položil detektiv King poslední otázku : "Co Vás přimělo udělat takhle hrozný čin? " "Víte, " Fish odpověděl, "nikdy jsem pro to neměl žádný důvod. " Další kriminalista se ho zeptal, proč vlastně psal dopis Delii Budd. "Nevím, měl jsem zrovna psací mánii. " Když policie odjela do Wisteria Cottage a našla zde zbytky těla Grace, Albert Fish postával okolo bez emocí jakéhokoliv druhu. Na opakované otázky ohledně důvodů, které ho vedly k zabití Grace. Fish vysvětloval, že ho zaplavil pocit "krvavé žízně. " Po svém zatčení a po doznání k vraždě Grace Budd, přiznal Albert Fish další spáchané zločiny, ale nemohl specifikovat ani jejich ráz, ani jména obětí. Detektiv William King ho jen ve státě New York podezříval z pěti dalších vražd holčiček: Florence McDonnelt, Barbary Wiles, Sadie Burroughs a Helen Sterler . Pátá oběť, jedenáctiletá Yetta Abramowitz , byla znásilněná, pobodaná a uškrcená na střeše jednoho bytového domu. Předpokládaný vrah Helen Sterler, černošský tulák jménem Lloyd Price, byl zatčen, odsouzen k smrti a popraven, ačkoliv stále tvrdil, že je nevinen. Vyšetřující soudce tvrdil, že Albert Fish zabil šestnáct až sto obětí , s čímž souhlasil i detektiv William King. Psychiatr, který Fishe vyšetřoval, byl přesvědčen, že počet dětí, zavražděných jeho pacientem, by mohl jít až do několika set, možná dokonce až kolem 400 obětí, což by z Fishe udělalo jednoho z nejplodnějších sériových vrahů všech dob. Po nějaké době uviděl jeden svědek v novinách Fishovou fotografii a identifikoval ho jako staříka, kterého viděl, jak se pokoušel unést malého chlapce. Jak se později vysvětlilo, tím malým chlapcem byl Billy Gaffney , o němž byla řeč výše. Během příprav procesu Fish napsal dopis svému obhájci Jamesovi Dempseymu, v němž se přiznal, že 11. února 1927 čtyřletého Billa Gaffneyho zabil . Doznal i to, že pil chlapcovu krev a konzumoval jeho maso. Fish detailně vysvětlil, jak to zařizoval, aby vylákal své malé oběti do sklepů činžáků, v nichž pracoval jako malíř pokojů. Nabízel jim pamlsky nebo drobné peníze. Vždycky je svázal, než je znásilnil a zbil. Někdy je několik dnů za sebou mučil, než je zabil a uřízl jim údy. Někdy jim dával roubík, "ale radši jsem to nedělal, protože se mi líbilo, když jsem je slyšel křičet bolestí. " Další zločin, ke kterému se Albert Fish přiznal, se stal v roce 1910 (jinde 1911). Toho roku se seznámil s devatenáctiletým tulákem Keddenem . Hezkým, ale mentálně retardovaným chlapcem: "Cestoval z jihu nákladním vlakem, který vezl banány. Ve vagónu s ním bylo pět černochů a veškerý čas trávili tím, že se bavili všemi možnými sexuálními aktivitami, hlavně felací a homosexualitou. Seznámil jsem se s ním a vzal si ho domů. Byl pokrytý vším možným hmyzem. Oholil jsem mu všechny chlupy, i ty z podbřišku. Asi dva až tři týdny jsme dělali spoustu sadistických a masochistických věcí. Bičoval mě a hráli jsme erotické hry - otec a syn, profesor a jeho žák. Čural na mě a já jsem jeho čuránky pil nebo jsem jedl jeho exkrementy a pak jsem ho přinutil, aby to dělal také. Naše hry byly čím dál tím sadističtější. Několikrát jsem mu pořezal zadek, abych se napil jeho krve. Jednoho dne jsem ho přivázal na židli a zařídil jsem to tak, aby měl erekci. Pak jsem vzal nůžky a začal jsem mu stříhat penis, ale změnil jsem názor. Chlapec vypadal, že strašně trpí a já jsem nemohl snést jeho pohled plný bolesti. Převázal jsem mu jeho poraněný úd, položil jsem mu na postel deset dolarů a utekl jsem do jiného města. " Když se ho soudní lékař v oboru psychiatrie zeptal, na kolik dětí zaútočil, Albert Fish odpověděl: " Aspoň na sto. " Většina obětí pocházela z nejchudších vrstev . Byly to hlavně černošské děti , protože podle Fishe policie byla v případě jejich zmizení laksní. Několikrát si zaplatil služby jedné dívky, které platil vždy, když mu přivedla malého chlapce. Podle svého vyjádření jezdil po třiadvaceti státech, " od New Yorku po Montanu. A v každém státě jsem měl nějaké dítě. " Někdy musel rychle odjet, protože: " kolem zmizení dětí začaly kolovat řeči. " Dokonce byl několikrát vytěžován, ale nikdy se nestal reálně podezřelým, protože měl " tak nevinný vzhled. " Albert Fish Albert Fish Soudní proces ohledně vraždy Grace Budd začal v pondělí březnu 1935 ve White Plains v New Yorku. Fishův advokát se snažil obhajobu postavit na údajné nepříčetnosti svého mandanta, když později jej označil za "psychiatrický fenomén ". Tato snaha však byla marná a jen o několik dní později, po čtyřhodinovém jednání poroty, byl vynesen verdikt: Albert Fish byl odsouzen k trestu smrti . Fishova reakce byla věrná jeho dosavadnímu způsobu vyjadřování a myšlení: "Jaká to bude radost umřít na elektrickém křesle! To bude úžasné mrazení. Jediné, které jsem ještě nikdy nezkusil. " Pak, po chvilce váhání dodal: "Ale to není dobrý výrok. Víte, já opravdu nejsem duševně zdráv. A moje ubohé děti, co si beze mne počnou? " I přes poslední pokusy o zvrácení verdiktu s poukazem na Fishovo duševní stav byla poprava stanovena na 16. ledna 1936 . Jako poslední jídlo si ve věznici Sing Sing Fish objednal pečené kuře, které mu přinesli vykostěné, aby se vyhnuli všem pokusům o sebevraždu. Několik měsíců předtím si totiž Fish rozřezal zápěstí kostí ze steaku. Ještě před popravou Fish předal svému obhájci dopis, ten však odmítl sdělit obsah novinářům: "Tenhle text nikdy nikomu neukážu. Jsou to nejhnusnější obscénnosti, jaké jsem kdy v životě četl. " Zřízenci věznice připevňují Fishe k elektrickému křeslu Když vězeňský zřízenec zatáhnul za páku a spustil proud, objevil se údajně kolem hlavy odsouzeného mrak kouře, načež došlo ke zkratu, který zřejmě způsobily háčky, které měl Fish zapíchané ve svém těle. Druhý výboj byl již smrtelný. Albert Fish se stal nejstarším popraveným, který byl kdy v Sing Singu exekuován. Případ Alberta Fishe byl pochopitelně předmětem několika dokumentů, když jmenovat lze například "Albert Fish: In Sin He Found Salvation " z roku 2007. O případu byl natočen i povedený, realiti se držící film s názvem "Šedovlasý pán ", který fanouškům true crime žánru můžeme vřele doporučit. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Cannibal 'Albert Fish' Documentary Play Video Fish Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DOKUMENTY: Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Share DALŠÍ PŘÍPAD Komentáře