Výsledky vyhledávání

Recenze knihy "Nejslavnější mordy první republiky", která popisuje 12 kriminálních případů jenž se odehrály v letech 1922-1934. Autor: Miloslav Jedlička. Nejslavnější mordy první republiky - M. Jedlička Další knihy Název: Nejslavnější mordy první republiky Autor: Miloslav Jedlička Nakladatelství: Daranus Rok vydání: 2011, 265 stran A je tu další recenze na knihu s nějakým „NEJ“ v názvu. Tentokrát jde o „Nejslavnější mordy první republiky “ – děj všech popsaných případů se vměstnal do rozmezí 12 let mezi roky 1922 -1934. Celkem v knize můžete nalézt 12 případů, a jak už název napovídá – v každém někdo přišel o život. Kdo někdy četl nějakou literaturu věnující se kriminalitě v období první republiky, řadu případů asi pozná (což ostatně název knihy nezastírá) – jde například o masakr celé rodiny na statku Doyscherhof, řádění tzv. „postrachu Moravy“ Martina Leciána a samozřejmě nechybí ani dokola popisovaná, neobjasněná vraždy Otýlie Vranské. Nicméně v knize jsou obsaženy i méně známé případy, které však byly vybrány kvůli své specifické zápletce – tedy každý případ je něčím zajímavý a to je velké plus. Osobně mě asi nejvíce zaujal případ bankovní loupeže ve Velké Bytči, která měla za následek 7 mrtvých osob (včetně 2 lupičů a 2 mužů zákona). Jedna kratší kapitola se pak také věnuje asi nejznámějším českém katovi Leopoldu Wohlschlägerovi. Kniha Miloslava Jedličky ( spisovatele, bývalého kriminalisty, pedagoga a autora známého internetového „Muzea zločinu“) rovněž pro zpestření obsahuje občasné historické trestně-právní a kriminalistické vsuvky, což je další plus, ale klidně jich mohlo být mnohem více – myslím, že by to bylo cenné obohacení. Trochu mi v knize chybí nějaké vyjádření se ke zdrojům, ze kterých autor čerpal, což u literatury faktu považuji za obligátní záležitost. A možná bych ještě vytknul na můj vkus až příliš monotónní, věcný tón a neměnné tempo textu (vím, jde o literaturu faktu, ale přeci jen)... nicméně věřte, to je jen drobná výtka. Přeci jen píši recenze, nikoli ódy. Kniha je jinak určitě kvalitní a vřele ji doporučuji. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře

Recenze knihy "Moudrost psychopatů", která je populární naučnou literaturou v oblasti psychopatologie. Autor: Kevin Dutton. Moudrost psychopatů - Kevin Dutton Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Moudrost psychopatů - Svatí, špioni a sérioví vrazi Autor: Kevin Dutton Nakladatelství: Portál Rok vydání: 2019, 315 stran Dnes se podíváme na knihu „Moudrost psychopatů “. Rovnou vám prozradíme, že nejde o úplně typický titul "o sériových vrazích", který byste možná na tomto webu čekali. Jde o populárně naučnou literaturu v oblasti psychologie . Přesto si myslíme, že i tak sem kniha určitě patří, a to už jen z toho důvodu, že je o psychopatech, a jak je známo, naprostá většina sériových vrahů jsou psychopaty (snad až 90-100% z nich). Knihu napsal Kevin Dutton (výzkumný psycholog při univerzitě v Oxfordu a člen Královské lékařské společnosti a Společnosti pro vědecké studium psychopatie), který se v knize pomocí různých studií pouští do zkoumání nitra lidí s touto poruchou osobnosti. Na začátku knihy se Dutton zaobírá tím, které osoby lze vlastně za psychopaty považovat a jak se odlišují od zbytku populace. Nás např. nejvíce zaujala kratičká definice francouzského lékaře z přelomu 18. a 19. století, Phillippe Pinela , který psychopaty označil jako osoby „šílené, avšak bez bláznění “. Autor knihy se dále věnuje vlastnostem, které jsou pro psychopaty příznačné, a mezi které patří například: bezohlednos t , mentální odolnost , charisma , cílevědomost , přesvědčivost až manipulativnost , nebojácnost , akčnost , schopnost maskovat vlastní emoce a chladnokrevnost . Dále se pak pomocí vědeckých výzkumů snaží vyvrátit či potvrzdit některá přesvědčení, která ve společnosti ohledně psychopatů převládají. Vyvrací například to, že osoby mající tuto poruchu osobnosti jsou úplně neteční vůči emocím. Podle autora, pokud jde o emoce, mají spíše „tunelové vidění “. Tedy, pokud se na ně zaměří, mají normální emoční reakci, jestliže se však psychopatický jedinec zaměří na něco jiného, stává se vůči emocím naprosto necitlivý. V poměrně velké čási knihy se pak Dutton snaží vysvětlit to, že není psychopat jako psychopat. Autor zmiňuje různý typy a druhy psychopatů. Asi nejvíce komparuje tzv. funkční psychopaty (např. předseda představenstva firmy, špičkový právník) a kriminálními psychopaty (např. vrah, podvodník). V další části knihy přichází s tezí, že ač obecně kriminalita klesá, sama společnost se stává více psychopatickou. Generaci narozenou po roce 2000 označuje pojmem - „Generace Já “. O psychopatech by se toho dalo napsat ještě mnoho a mnoho, a právě o nich celá kiha je, tedy pojďme již k ní samotné. Jelikož Kevin Dutton téma pojímá opravdu široce a poctivě, čtenář se dozví o desítkách nejrůznějších studií, kdy opomenuty nemohly být, ani poznatky a výzkumy neurologie. Čtenář určitě musí počítat s odbornými termíny hlavně z oblasti psychologie a lékařství. Velké pozitivum knihy lze spatřovat v tom, že autor téma konzultoval s mnoho zajímavými osobnostmi. Pochopitelně jde o řadu předních britských i amerických psychologů, ale v knize se promítnou i další velmi zajímaví lidé. Od špičkového miliardáře – byznysmena, přes bývalého člena britských speciálních jednotek či speciálního agenta FBI, až po návštěvu detenčního centra, kde autor hovoří s nejnebezpečnějšími muži Velké Británie. Co se týká čtivosti, tak kniha zprvu trochu zadrhávala, ale časem nabírala na obrátkách a druhá její polovina se četla skvěle. Co bylo otravné, tak to hlavně poznámkový aparát až konci. Jelikož kniha obsahuje přes 200 poznámek pod čarou, tak na každé dvoustaně přelistovávat kamsi na konec knihy, to nebylo moc praktické. Celkově ohodnotit knihu není úplně snadné. Myslíme, že pro ty, které zajímá psychologie , jde rozhodně o dobrou volbu. Naopak pro ty, kteří například myslí, že se dozví něco o konkrétních sériových vrazích (jak by leckdo mohl usoudit dle přebalu knihy), by mohla být kniha zklamáním. Nakonec tedy hodnotíme za kompromisních, ale v tomto případě přísných 2- . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře

Recenze knihy "Zmizím ve tmě", která popisuje pátrání po sériovém vrahovi přezdívaném "The Golden State Killer". Autor: Michelle McNamara. Zmizím ve tmě - Michelle McNamara Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Zmizím ve tmě Autor: Michelle McNamara Nakladatelství: Mystery Press Rok vydání: 2022, 415 stran Recenze - zatím nenapsána Když všechny stopy vychladly, když byly krabice s důkazy uloženy do skladu a některé spisy skartovány, když už si neznámý sadistický predátor myslel, že unikl spravedlnosti, objevila se po třiceti letech nenápadná žena, která se rozhodla, že to tak nenechá. Byla to novinářka, jmenovala se Michelle McNamara a byla posedlá dosud nevyřešenými zločiny. Uměla psát, uměla si dávat věci do souvislostí, byla metodická, umanutá, trpělivá a dokázala přesvědčit policisty, že jim může být prospěšná. Netoužila po slávě, ale po spravedlnosti. To ona dala pachateli jméno: Zabiják z Golden State. Tohle je skutečný příběh o honu na jednoho z nejděsivějších sériových vrahů v dějinách USA, který v 80. letech terorizoval okolí Los Angeles. Tohle je příběh o posedlosti, která autorku této knihy přivedla až k předčasné tragické smrti. Tohle je příběh brutálního predátora, který si myslel, že se mu navěky podaří zmizet ve tmě… Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy

Anna Marie Hahn - americká sériová vražedkyně, tzv. "Arseniková Anna", která mezi lety 1933 - 1937 pravděpodobně otrávila více než 5 mužů. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Anna Hahnová 12. 1. 2021 Anna Marie Hahnová - americká sériová vražedkyně, která v letech 1933 - 1937 pravděpodobně zavraždila nejméně pět mužů, kdy podezřelá byla až z deseti vražd. Modus operandi této pachatelky zahrnoval usmrcení postaršího muže za pomocí jedu, kdy motivem bylo její finanční obohacení. Nakonec byla Hahnová dopadena v roce 1937 a za jednu vraždu odsouzena k trestu smrti na elektrickém křesle. Popravena byla o rok později. Narozena: 7. 7. 1906 Zemřela: 8. 12. 1938 Stát: USA Počet obětí: 5+ Unikala: 4 roky Vražedná aktivita: 1933 - 1937 Přezdívka: "Blonďatá Borgia", "arseniková Anna" Aby byl vzorek připadů zpracovaných na tomto webu pokud možno co nejvíc reprezentativní a pestrý, rozhodli jsme se, že tentokrát vybereme nějaký doposud zde nepopsaný typ sériové vraždy. Zaprvé se po dlouhé době dostane na nějakou sériovou vražedkyni. Navíc jsme doposud zpracovali pouze dva případy, kdy vrah používal k usmrcení obětí jedu, ani jeden však nebyl případ, kdy pachatel patřil do řad zdravotníků či ošetřovatelů. Tedy dnes se vrhneme na případ, který splňuje všechny výše uvedené apekty, půjde totiž o případ travičky , která pro svůj finanční prospěch připravovala o život muže v seniorním věku , kterým měla jako jejich pečovatelka pomáhat. Řeč je o americké sériové vražedkyni z 30. let 20. století jménem Anna Marie Hahn . Anna Marie Hahn Anna Marie Filserová přišla na svět magického data 7. 7. roku 1906 . Stalo se tak v bavorském Füssenu . Pro její rodiče Katharinu a Georga Filserovi to bylo v pořadí již dvanácté narozené dítě. Novorozeně bylo bráno jako požehnání, neboť rodina se vzpamatovávala ze ztráty tří dcer. Nejsou známy žádné odchylky od normální výchovy . Anna coby benjamínek údajně byla „maminčinou holčičkou“ a z této pozice dokázala vytěžit určité výhody na úkor dalších sourozenců. Pan Filser vyráběl nábytek a za svojí práci si nechal slušně zaplatit, tedy rodina nestrádala ani po finanční stránce. Není od věci zmínit, že dívka musela být v raném věku hospitalizována pět měsíců v nemocnici kvůli otravě krve, načež jí byla odstraněna štítná žláza. Když bylo Anně okolo 12 let, přišla o dva bratry, kteří padli v 1. světové válce. S nástupem puberty se dívčina povaha velmi změnila a z „maminčiny holčičky“ se stala rebelkou . Kašlala na učení a snažila se být co nejvíce mimo domov. Několikrát dokonce na pár dní utekla a porůznu se toulala okolím nebo vymetala večírky. Nepomohly prosby, domluvy ani zákazy. Poslední kapkou bylo Annino zanechání studia na střední škole . Rodiče jí proto poslali na převýchovu k její starší sestře Katti do Holandska . I tohle opatření se minulo účinkem. Jakmile Anna dovršila zletilosti, velmi si oblíbila peníze a pozornost mužů . Navíc zjistila, že může využívat své krásy a mladosti. Obvykle si tedy vyhlédla postaršího pána a navázala s ním bližší vztah, čímž šlo získat obojí – peníze i pozornost. V roce 1924 přišla Anna do jiného stavu . Sama uvedla, že otcem je vídeňský lékař a odborník v oblasti výzkumu rakoviny Max Matscheki. Jenže při později vyšlo najevo, že nikdo takový zřejmě nikdy neexistoval. Kdo byl tedy otcem malého Oskara nebylo nikdy vyjasněno. Filserovi cítili velkou hanbu, kterou na ně uvrhla jejich dcera s cejchem svobodné matky, která porodila „bastarda“, jak se dříve hanlivě označovaly nemanželské děti. Společně se tedy dohodli, že Anna vycestuje do USA za svojí tetou a strýcem a oni se zatím postarají o jejího chlapečka Oskara. Mladá žena se za velkou louží ocitla v roce 1927 . Zpočátku bydlela u příbuzných – Anny a Maxe Doeschelových v Cincinnati v Ohiu . Zde se seznamovala s novým světem a čekala na udělení víza. Zásadní pro ni byl až rok 1929 . Toho roku se totiž odstěhovala z Ohia do New Yorku , kde si musela najít zaměstnání, jelikož peníze, které dostala do začátku, se už dávno rozkutálely, navíc aby nebyla vyhoštěna, musela mít stálé zaměstnání. Anna tedy opět vsadila na své půvaby a odpověděla na inzerát ohledně volné pozice ošetřovatelky . Fakt, že neměla dokončenou střední školu, zamlčela, a naopak si vymyslela, že je vystudovanou učitelkou. Místo ošetřovatelky, i díky svému charismatu a daru výřečnosti, nakonec opravdu získala. Jejím prvním pacientem se stal Charles Osswald – jednasedmdesátiletý bankéř v důchodu . Anna ho pravidelně navštěvovala u něho doma a starala se o něj. Muž byl mladou pečovatelkou přímo okouzlen. Po nějaké době dokonce ve vzduchu začala poletovat nabídka sňatku. Mladá žena byla spokojená, dosáhla svého. Se svatbou souhlasila, byť dodala, že na přípravy potřebuje spoustu času. Pochopitelně se jednalo o falešný příslib, který jí měl poskytnout jen větší prostor k tomu, jak mohla starého pána dále nenápadně obírat… Anna Marie Hahn Peněz – kolem kterých se v jejím životě vše točilo – neměla ani jako pečovatelka dost, a tak kromě okrádání svého pacienta, pomalu začala propadat i hříšné touze hazardu . Ze začátku jí štěstěna přála, jak už to u gamblerů bývá. Ze sázenky v hodnotě 2 babek bylo 260 dolarů. O svém volnu tak třiadvacetiletá žena mohla jezdit na výlety, navštěvovat restaurace, bary a kavárny, kde ráda popíjela a vzpomínala na domov zpíváním německých národních písní. V té době bylo v USA mnoho německých emigrantů. Jedním takovým byl i třicátník Phillip Hahn . Tehdy pracoval ve Western Union jako telegrafista. S Annou se setkal v jednom baru a hned z toho byla láska na první pohled. Zamilovaná žena ze dne na den přestala chodit k Osswaldovi a začala pracovat jako pokojská v hotelu Alms. Dokonce se jí na čas podařilo utlumit svoji gamblerskou závislost . V roce 1930 měl pár svatbu v New Yorku a od té doby Anna začala užívat manželovo příjmení - Hahn . Následně si zařídili společné bydlení v domě v Cincinnati . Ještě před nastěhováním však odjeli do Bavorska, aby vyzvedli v té době pětiletého Oskara . Rodina se tak stala kompletní. Manželé si spolu dokonce otevřeli dvě malá pekařství v cincinnatské oblasti obývané německými krajany. Úplná rodinná idylka, chtělo by se říct… Anna Hahnová se synem Oskarem a manželem (1937) Jenže nic netrvá věčně. Uběhlo sotva pár měsíců a mladá paní Hahnová se začínala nudit. Pekárny byly žroutem času a finanční výnosy byly z jejího pohledu velmi nízké. S Phillipem byly na denním pořádku jen hádky a spory, kdy hlavním tématem byly právě finance. Anna Hahnová znovu začala pro zábavu sázet . Pověstné štěstí začátečníka však bylo neprodleně fuč. Nutně potřebovala peníze. Jeden zdroj tvrdí, že se tak opět zkontaktovala s Osswaldem a pomocí dopisů ho přiměla zaslat jí 700 dolarů a 27 akcií Union Gasu . Ty posléze zpeněžila. V té době rovněž zdědila nemalé jmění po svém zesnulém strýci. Velmi brzy se však nemalá částka doslova rozpustila v různých hazardních hrách a sázení na dostizích . Zoufalí lidi dělají zoufalé činy. Anna Hahnová se tedy poprvé v životě rozhodla pro svůj prospěch sáhnout jinému člověku na život. Nejprve uzavřela životní pojistku v hodnotě 25 000 dolarů pro případ smrti jejího manžela . Přeci jen, co kdyby se jejímu muži náhodou něco stalo a ona zůstala se synem sama? Když byla smlouva uzavřena, stačilo už jen „náhodě“ pomoct. Jenže musí to proběhnout čistě, nenápadně a pokud možno nevzbudit podezření. Z žádného zdroje není jasné, kde si Hahnová jed tenkrát obstarala. Zřejmě šlo o běžně dostupný krotonový olej (o něm ještě později). Jisté je, že pár kapek opakovaně skončilo v nápojích či potravinách jejího manžela. Ten také záhy začal trpět zvracením a četnými průjmy, a když potíže neustávaly, vyhledal lékařskou pomoc. Mladá manželka celému procesu přihlížela s překvapením, sama zatím pořádně nevěděla, co čekat… Tentokrát zubatá ostrouhala. Phillip Hahn jako zázrakem přežil . Nikoho v tu chvíli samozřejmě ještě nenapadlo, že by spouštěčem mohla být otrava nějakým utrejchem. Lékaři tak uvažovali, že jde buď o extra záludnou střevní chřipku anebo otravu špatným jídlem. Vztahy mezi manžely po tomto incidentu ještě více ochladnuly a později se ukázalo, že Phillip Hahn svoji manželku začal dokonce podezírat. Není tak divu, že došlo v roce 1933 k odluce . Phillip s nevlastním synem Oscarem zůstal prozatím v domě v Cincinnati, Anna si pronajmula místnost v domě dvaašedesátiletého Ernesta Kohlera (někde uváděn také jako Koch). Pan Kohler byl sice nemocný, ale s nástupem nové nájemnice a pečovatelky se jeho zdravotní stav začal rychle zhoršovat. Je nesmírně důležité zmínit, že v domě sídlila ordinace lékaře Arthura Vose. Ten ke Kohlerovi pravidelně docházel a rovněž mu předepisoval potřebnou medikaci (povětšinou morfin). Anna zprvu kradla Kohlerovy recepty, poté se však v noci tajně vkrádala rovnou do ordinace a vždy si pár archů (již řádně orazítkovaných) ulila. Zfalšovat lékařův podpis a vypsat potřebný preparát už byla maličkost. Pár měsíců od jejího nástupu pan Kohler zemřel s podezřením na otravu. Jelikož však trpěl rakovinou, k soudní pitvě nakonec nedošlo a smrt byla přisouzena právě rakovině hrdla. Než však osamělý senior zemřel, Hahnová se mu stačila vetřít do přízně, takže ji v závěti povolal coby dědičku celého domu . Tělo nebožtíka bylo zpopelněno a dle některých zdrojů urnu s popelem obdržela právě Hahnová, která ji prý vystavila v domě. Ač později, ve svém posledním dopise před smrtí, Kohlerovu smrt označila za přirozené úmrtí , se kterým ona nemá absolutně nic společného, jde o její první předpokládanou oběť . Anna Marie Hahnová Dalším opečovávaným klientem se stal dvaasedmdesátiletý bývalý železničář Albert Parker (někde Palmer). V tomto případě Hahnová před mužem několikrát zmínila své značné finanční obtíže. Ten ji z dobroty srdce několikrát půjčil obnos 1000 dolarů . Pro větší uklidnění Anna Hahnová opakovaně slibovala splacení půjčky a později sepsala s mužem i platnou smlouvu. Jenže v roce 1936 (necelý rok od jejího nástupu) Parker záhadně zemřel a smlouva zmizela z povrchu zemského. Anna Hahnová však stále neměla tolik financí, kolik by si představovala. Tentokrát jí napadlo, že podpálí svůj dům a vyinkasuje pojistku. Celkem spáchala tři podobné žhářské útoky , kdy se jí podařilo z pojišťoven vymámit celkem 2 300 dolarů . Většina peněz skončila opět v sázkách „na koníčky“ (pozn. některé zdroje datují úmyslné založení požárů před první předpokládanou vraždu). Ještě v době, kdy Hahnová docházela k Parkerovi, seznámila se s postarším Georgem Heissem . Chodila k němu uklízet, zajišťovala mu jak nákupy, tak společnost. Pan Heiss měl rád pivo a byl zvyklý, že i to mu Hahnová sem tam v džbánku donese a společně potom poklábosí o životě (často jí dokonce familiárně nazýval „mojí malou holčičkou“). Jenže časem začal Heiss po jejích návštěvách pociťovat fyzické problémy. Na pivo nedal ani tak dopustit, ale začal svoji pomocnici podezírat. Když ji pak při jedné z dalších návštěv vyzval, aby se piva napila a Hanhová odmítla, oznámil ji, aby k němu již nedocházela. Tím si zřejmě zachránil život. Bohužel policii již Heiss nekontaktoval a vše oznámil, až když později jméno Anna Hahnová začalo plnit novinové články. Ta tedy mohla prozatím škodit a ubližovat dál. Nedostatek úspěchu Hahnovou deprimoval a tak začala upadat do depresí, které zapříčinily, že své vražedné snažení ještě uspíšila. 1. června 1937 nastoupila k osmašedesátiletému Jacobu Wagnerovi , jenže muž již za pár dní zemřel. Hahnová pak předložila padělanou závěť , ve které muž odkázal „své milované neteři“ 17 000 dolarů . Takto náhlé úmrtí však vzbudilo podezření a neuniklo zvídavému oku policisty kapt. Patricka Hayese . George Heis (oběť - nahoře) a kpt. Patrick Hayse (s lahvičkou) Jen několik týdnů nato zamřel sedmašedesátiletý George Gsellman . Tentokrát se travičce podařilo muže obrat celkem o 15 000 dolarů . V tomto případě Hahnová k otravě použila krotonový olej – v té době celkem běžný lék, který nechyběl ve většině domácností. Je zajímavé, že tato látka je hnědě zbarvená, má štiplavou chuť a charakteristický zápach. Je tedy až s podivem, že si oběť ničeho nevšimla. Navíc krotonový olej působí intenzivní pálivou bolest v ústech, krku a břiše; nadměrné slinění, zvracení a průjem s průchodem krve. Jinými slovy, pozření velké dávky působí velmi bolestivou smrti. A přesně takový konec Hahnová pro George Gsellmana připravila. George Gsellman (oběť) Poslední potvrzenou obětí se stal rovněž sedmašedesátiletý - George Obendoerfer - bývalý obuvník a otec tří dětí, který se teprve nedávno odloučil od své manželky. Jelikož se jednalo o aktivního a zdravého seniora, což později potvrdila jak bývalá manželka, tak jeho děti, musela být Hahnová v tomto případě trpělivější než obvykle. Jako vždy kolem muže švitořila a dostávala se mu do přízně. I tady údajně měl padnout návrh společného života. Anna s Georgem a synem Oskarem tak vyrazili na společný výlet do Colorado Springs . Tam se ubytovali v hotelu, kde Hahnnová ráno svému ctiteli sdělila, že se necítí příliš dobře, a ať jde napřed, že ona zůstane v hotelu a jakmile se její stav zlepší, připojí se. Muž souhlasil. Bohužel poslední společná snídaně byla pro Obendoerfera zároveň i posledním jídlem v životě. Anna Hahnová mu nenápadně přimíchala pár kapek jedu do kávy. Muž brzy po opuštění hotelu skonal, ziskuchtivá vražedkyně mezitím vzala všechny věci z hotelu a odjela domů. K tomu ukradla hotelové šperky, které se pak neúspěšně pokusila prodat v místní zastavárně. Lékařům v Colorado Springs připadalo úmrtí George Obendoerfera podezřelé , proto informovali policii a následně provedli pitvu, která prokázala přítomnost oxidu arsenitého (neboli arseniku) v těle zemřelého. Policie pak zjistila, že v hotelu byla s otráveným mužem ubytována žena s malým chlapcem. Když navíc detektivové v souvislosti s nahlášenou krádeží šperků prověřili místní zastavárny, v jedné jim bylo sděleno, že ukradené šperky se zde skutečně pokusila prodat žena v přítomnosti malého chlapce. Její popis přesně odpovídal popisu ženy z hotelu. Dále se policistům podařilo zjistit, že ta stejná žena si chtěla v bance v Denveru proplatit šek na 1000 dolarů na jméno George Obendoerfer s tím, že má jít o jeho manželku. I zde však byla odmítnuta. Mezitím policisté zjistili, že jde o Annu Hahnovou ze Cincinnati , a tak se obrátili na tamní kolegy s prosbou o pomoc. Mezitím se rozjelo i vyšetřování smrti Jacoba Wagnera , kde byla nařízena pitva. Ta následně prokázala otravu arsenikem . Vyšetřovatel Hayese se tedy dal do vyhledávání dalších mužů, které spojovala známost s Hahnovou, a kteří za podezřelých okolností zemřeli. Následně byla exhumována těla Albera Parkera a Georga Gsellmana – chemický rozbor jejich ostatků pak rovněž prokázal otravu . 10. srpna 1937 byla Hahnová zatčena kvůli podezření z vraždy Jacoba Wagnera. Kdo by čekal, že se doposud netrestaná žena vyšetřovatelům rychle přizná, mýlil by se. Hahnová jakoukoli možnou spojitost se smrtí Wagnera popřela Stejně tak vehementně popírala i další obvinění, ač o její pravdomluvnosti šlo přinejmenším pochybovat. Třeba, když se jí vyšetřovatelé ptali na smrt George Obendoerfera, nejprve popřela, že by jej vůbec znala. Když poté byla konfrontována s důkazy, neochotně přiznala, že ví, o koho šlo, ale přišla s historkou, že se seznámili až ve vlaku, a že po jediné noci strávené v hotelu se muž cítil nemocný, tedy se rozhodl navštívit nemocnici a ona už jej nikdy neviděla. Hahnová stále opakovala, že pouze činila staré lidi šťastné a chtěla pro ně pohodlí. A to, že jich během 5 let její „péče“ tolik náhle zemřelo? Dle jejích slov byla možná na vině úplavice, jindy zas jiné onemocnění, ale i ona sama si neumí tak četná náhlá úmrtí vysvětlit. Nakonec se složila a rozplakala - ,,Byla jsem pro ně jako anděl milosrdenství. Poslední věc, která mě napadla, by bylo ublížit těm starým drahým pánům. “ Anna Marie Hahn po zatčení Se svým zapíráním pokračovala, i když po domovní prohlídce , policie sdělila, že zabavila tolik jedu , „že by tím šlo otrávit půlku celého Cincinnati “. Byl kontaktován lékař Vos, jemuž oznámili zneužívání jeho recepisů, razítka a jména. Dle jeho vyjádření již měl delší dobu podezření na někoho z jeho pacientů. Dále vyšetřovatelé měli výsledky pitvy čtyř obětí, které prokázaly přítomnost jedu. K tomu grafolog potvrdil, že závěť Jacoba Wagnera byla falešná. K dispozici bylo i svědectví lékárníka ze Cincinnati, který uvedl, že si u něj Hahnová v červnu 1937 koupila velké množství krotonového oleje s tím, že její manžel je lékárník. Soudní proces započal 11. října 1937 . Jak tomu u sériových vrahů bývá, byl hojně sledovaný. Mladá žena podezřelá až z deseti vražd, několika pokusů o vraždu a několika majetkových trestných činů, byla obžalována jen v případě vraždy Jacoba Wagnera. Porotě složené z 11 žen a 1 muže byl přednesen silný důkazní materiál včetně např. prezentace jedem zničených orgánů Wagnera a Parkera a provedení tzv. Marsh-Liebigova zkoušky . Celému soudu přihlížel i Phillip Hahn s Anniným synem Oskarem . A obhajoba? Ta mohla použít pouze přísahy Hahnové, která se stylizovala do role chudinky, křivě obviněné ze zločinů, jež nespáchala. Wagnerovi se prý snažila jen zajistit důstojné a láskyplné stáří. Zkrátka hra na city. V tomto duchu údajně poskytovala detailní rozhovory ze své vazební cely ve státní věznici v Ohiu. Anna Hahn u soudu se svým obhájcem jménem Joseph Hoodlin (za nimi sedí Phillip Hahn a Oskar Hahn) Porota nakonec uznala Annu Hahnovou vinnou za pouhé dvě hodiny. Ač šlo „pouze“ o rozsudek v případě jedné vraždy, znamenalo to automaticky trest smrti na elektrickém křesle . Nepomohlo ani odvolání. A když o rok později guvernér zamítl den před popravou i její žádost o milost, byla Anna Hahnová 8. 12. 1938, ve věku 32 let, popravena . Šlo o vůbec první takto popravenou ženu v celém Ohiu . Hahnová před popravou napsala čtyři dopisy , které předala svým právníkům. Když se čas nachýlil, údajně se psychicky zhroutila, opakovaně všechny prosila o to, aby ji nezabíjeli a dozorce ji museli k elektrickému křeslu přímo dovléct. Poslední dvě věci týkající se případu se váží k dopisům , které Hahnová před popravou napsala. V první řadě v nich poprvé uznala svoji vinu za smrt zmíněných mužů . Vše odůvodnila tím, že ji ke vraždám údajně dohnala starost o budoucnost jejího syna. To byl prý také důvod, proč podlehla hazardu a sázkám na dostizích. Jak dojemné… Důležité však zůstává, že se doznala. Poslední věc se týká jejího, tehdy dvanáctiletého syna Oskara . Hahnová totiž určila, že odměna za poskytnutí dopisů novinám má být vložena do svěřenského fondu, jehož beneficientem byl právě její syn, navíc měla být co nejvíce uchráněna jeho totožnost. Noviny oboje splnily, načež byl Oskar svěřen do pěstounské péče do jiného amerického státu a jediné další zprávy, které o něm byly zveřejněny, byly ty, že žil údajně normální život a během druhé světové války sloužil u námořnictva . Autoři: Jana Hykešová, Tomy DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze slovenského románu "Mäso", který se odehrává v kriminálním prostředí na východě Slovenska 90. let. Autor: Arpád Soltész Mäso - Arpád Soltész Další knihy Název: Mäso - Vtedy na východe Autor: Arpád Soltész Nakladatelství: IKAR a.s. Rok vydání: 2017, 320stran A je to tady. Dnes do našich recenzovaných knih poprvé zařazujeme nikoli literaturu faktu, ale román! Samozřejmě ne ledajaký, ale román s krimi tématikou, který se hemží mafiány, policajty, vraždami… Navíc napsaný investigativním novinářem, tedy mnoho z něj má jistě reálný základ. Řeč je o knize „Mäso “, kterou napsal jeden z nejznámějších slovenských investigativních novinářů let minulých - Arpád Soltész . Kniha nese podtitul „Vtedy na východe “. Z toho lze vyvodit hned několik věcí. Tak zaprvé, kniha je psána slovensky:-) Autorovi recenze to, až na pár slangových výrazů a "východniarčiny", větší problém nečinilo, ale českému čtenáři, který slovenštině sotva rozumí, by to překážet mohlo. Zadruhé, příběh se odehrává na východě Slovenska a „vtedy “ znamená - v průběhu 90. let. Nebudeme čtenáře zdržovat s představováním postav příběhu. Stačí když napíšeme, že jich je celá řada. Hlavně těch záporných! Mezi ty patří nejenom typičtí mafiáni, ale i někteří vysocí policejní důstojníci, členové slovenské informační služby, soudci, prokurátoři... drsné. Mezi kladné pak patří dvojice policejních operativců od rány, vyšetřovatel, novinář, prokurátorka a další… V rámci příběhu se však někdy z kladných postav stávají na chvilku ty záporné, ze záporných zas kladné, nebo naopak ještě zápornější. Dílčí zájmy aktérů se v rámci příběhu různě scházejí a rozcházejí, zatímco jednotlivé postavy svádí krvavou strategickou bitvu o peníze, moc, spravedlnost, dobro a zlo... Klady? Tak třeba členění knihy. Ta totiž obsahuje kratičké kapitolky, které se vždy týkají jednoho z aktérů příběhu. Díky tomu děj knihy skvěle odsýpá a nutí vás přečíst další, a další mini kapitolku a posunout se v ději dál. Asi hlavním pozitivem je to, že kniha je hodně drsná, naturalistická a velice napínavá. Navíc je cítit, že autor nemusel zas tak moc fantazírovat, ani přehánět, zkrátka své zkušenosti s různými případy z 90. lety pospojoval, lehce pozměnil a přetavil do jednoho příběhu. V důsledku pozdějších událostí na Slovensku, spojených s vraždou mladého novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, vás titul navíc nutí přemýšlet o tom, zda-li z pohledu propojenosti mafie, politiky, policie a dalších státních institucí, je podstatný rozdíl mezi „divokými devadesátými“ lety a dneškem... Zápory knihy? Nás vlastně zklamal jen závěr, který byl takový, no, „diplomkový“ – prostě povinný, trochu uměle naroubovaný a podle nás lehce přehnaný. Každopádně myslíme, že o závěr v knize zas až tak nejde a ta má mnoho jiných kladů! Tedy hodnotíme za vynikající: 2 . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Recenze knihy s názvem "Nejkrutější kanibalové v dějinách". Autor: Ray Black, rok vydání 2009, 255 stran Nejkrutější kanibalové v dějinách - Ray Black Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Nejkrutější kanibalové v dějinách Autor: Ray Black Nakladatelství: Alpress s.r.o. Rok vydání: 2009, Frýdek-Místek, 255 stran A máme tu další recenzi – tentokrát se vrhnu na knihu britského spisovatele Raye Blacka, který se na „krvavá“ témata specializuje. Jak už samotný název titulu napovídá, vše se točí kolem fenoménu kanibalismu. Obsah knihy je rozdělen na dvě části. Ta první se věnuje zhruba 17 příběhům napříč světem a historií, kde kanibalismus sehrál nějakou roli. Je tedy možné se dočíst o lidojedství maorských, afrických a dalších domorodých kmenů, dále o řádění „vlkodlaků“ ve Francii 16. a 17. století, kanibalismu v Sovětském svazu v 20. století, ale i o „nouzovém“ kanibalismu při různých trágédiích, z nichž nejznámější je asi ztroskotání uruguayských ragbistů v roce 1972 v Chile. Tato část knihy je dle mého názoru velice zajímavá, i když ne všechny příběhy jsou popsány s rovnocennou péčí. Druhá poloviny knihy je pak věnována případům sériových vrahů, kteří se mimo jiné dopustili kanibalismu. V této části je popsáno 20 exemplářů pachatelů v rozsahu 4-14 stran (formát A5). Povětšinou jde o případy známé a často popsané, pozitivem ale je i zmínění několika poměrně neznámých exemplářů. Teď však musím v rámci objektivity zmínit i výhrady. Takže…. některé pasáže jsou popsány trochu bulvární formou, což by se dalo ještě přejít, dokonce i to, že několikrát byl zaměněn pojem „sériový vrah“ za „masový vrah“ (možná to je spíše chyba překladu – originál knihy neznám), ale co je dle mého názoru horší, že v rámci zkrácení a shrnutí případů došlo občas i k řadě zkreslení (např. osobností jednotlivých pachatelů, jejich motivace, modu operandi, atd.). Sem tam jsem také nalezl určité dílčí nepřesnosti (např. v datech) a jelikož řadu z popsaných případů detailněji znám (z řady zdrojů) mohu tvrdit, že autor podal některé nejasnosti a domněnky, které se vážou k jednotlivým případům, jako zaručená fakta – a to mi vadilo asi nejvíc. Nicméně abych nebyl zbytečně přísný – nejde o nějaký dominantní jev knihy, prostě sem tam se stalo…a četl jsem v tomto ohledu horší knihy. Ono v podobných „encyklopedických„ titulech je to poměrně časté. Tedy díky první části knihy a díky zařazení některých málo známých pachatelů dávám takovou "lepší trojku“. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3

Recenze knihy "Za katrem", kterou napsala bývalá vychovatelka v mužské věznici s ostrahou. Autor: Katka Míková. Za katrem - Katka Míková Název: Za katrem: Historky, co utekly z basy Autor: Katka Míková Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2024, 199 stran Recenze: Zatím nenapsána. O vězení trochu jinak. Skutečné historky vychovatelky v mužské věznici . „Rosteš pro kriminál,“ slyšel během dospívání asi skoro každý. Já jsem do něj nakonec vážně dorostla a svůj pobyt za katrem jsem si opravdu užila. Jaké to je pracovat ve věznici s ostrahou pro odsouzené muže? Jak se člověku komunikuje se zloději, násilníky nebo vrahy? Pojďte nahlédnout do světa za mřížemi, který je o tolik jiný než ten „normální“, a přesto plný humoru. Zážitky a rozhovory s odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody i jejich dopisy vám nabídnou jedinečnou sondu do životů našich vězňů.. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Další knihy

Rodney Alcala - jeden z nejhorších amerických sériových vrahů, tzv. "Dating Game Killer", který v průběhu 70. let zavraždil možná až 100 obětí. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Rodney Alcala 13. 5. 2020 Rodney Alcala - americký sériový vrah odsouzený k trestu smrti za 7 vražd, které spáchal mezi lety 1971 - 1979. Podle některých zdrojů může být tento pachatel zodpovědný za vraždu až více než 100 žen. Šlo o velice inteligentního pachatele, který dokázal své oběti ovládnout, zamést za sebou stopy a důmyslně tak unikat policii. Jeho oběti tvořily mladé ženy a dívky. U Alcaly byl diagnostikován sexuální sadismus, přičemž motivace vražd byla sexuálního rázu. Oběti byly nejčastěji surovým způsobem znásilněny a poté uškrceny. Mnoho z žen bylo zavražděno v jejich vlastních domovech. Alcala si stejně jako někteří další sérioví vrazi schovával fotky či jiné drobné předměty svých obětí. Narozen: 23. 8. 1943 Zemřel: 24. 7. 2021 Stát: USA Počet obětí: 7-100+ Unikal: 8 let Vražedná aktivita: 1971 - 1979 Přezdívka: "Dating Game Killer" Rodney Alcala , tak zní jméno jednoho z nejinteligentnějších a pravděpodobně i nejplodnějších amerických sériových vrahů historie. Alcala mezi lety 1971 – 1979 zavraždil v několika amerických státech nejméně 7 žen . Za tyto vraždy byl později odsouzen k trestu smrti . Je však téměř jisté , že jeho rukou zemřelo mnohem více lidí , než za kolik byl odsouzen. Mírnější odhady hovoří o nižších desítkách obětí , ale podle některých odhadů je zodpovědných možná až za více než 100 vražd . Jeho „vražedný podpis “ (neboli "signatura ") zahrnoval znásilnění, bití, opakované škrcení a někdy i mrzačení obětí . Řada těl byla nalezena v pečlivě naaranžovaných pozicích a mnoho ze svých obětí Alcala zabil v jejich vlastních domovech , kam se dokázal vnutit. Pro tohoto pachatele bylo rovněž typické to, že si uschovával osobní věci či fotky obětí . Rodney Alcala Rodney James Alcala se narodil 23. srpna 1943 v San Antoniu v Texasu . Jeho rodiči byli Raoul Alcala Buquor a Anna Maria Gutierrez, kteří měli ještě dvě starší dcery. Celá rodina se v roce 1951 přestěhovala do Mexika, ale když o tři roky později otec od rodiny odešel, paní Gutierrez se s dětmi stěhovala znovu. Tentokrát zakotvila, i s dvanáctiletým Rodneym, v Los Angeles v Kalifornii . Když bylo Rodneymu Alcalovi 17 let , narukoval do armády Spojených států amerických . V ní sloužil jako úředník v administrativě až do roku 1964 , kdy se nervově zhroutil. Poté byl na základě posudků vojenského psychiatra a psychologa ze služby propuštěn . V posudcích byla Alcalovi mimo jiné diagnostikována disociální (antisociální) porucha osobnosti neboli psychopatie . Další odborníci pak mimo psychopatie zmiňují také: hraniční poruchu osobnosti, narcistickou poruchu osobnosti a rovněž sexuální sadismus . Poté, co vysoce inteligentní Alcala opustil armádu, vrhnul se na studium. V roce 1968 zdárně vystudoval umění na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a později studoval ještě film na univerzitě v New Yorku . Toto studium už však nedokončil , protože se plně oddal „kariéře“ sériového vraha. Rodney Alcala v mládí Svých prvních doložených závažných zločinů se Alcala dopustil zřejmě v roce 1968 . Nejprve v srpnu napadnul šestnáctiletou Morgan Rowan , kterou nalákal s její kamarádkou k sobě domů, načež se s dívkou zamknul v ložnici. V ní se prý jeho chování zcela změnilo. Sundal si opasek, omotal si ho kolem pěsti a dívku tvrdě udeřil. „Viděla jsem, jak mu zfialověl obličej. Udeřil mě přezkou od opasku mezi oči. Viděla jsem hvězdičky a padla jsem na kolena “, vzpomínala později. Potom ji Alcala svázal ruce, opět jí tvrdě udeřil , tentokrát do žeber, svlékl se a znásilnil ji . Dívku vysvobodila až kamarádka, která v jeho nepřítomnosti do pokoje vniknula oknem, poté obě z domu prchnuly, ale mladá Morgan Rowna , zřejmě ze studu, nic policii neohlásila . Jen o několik týdnů později, konkrétně 25. září , kráčela teprve osmiletá Tali Shapiro do školy, když ji Alcala vlákal do svého auta a unesl do bytu v Hollywoodu . Tam dívenku brutálně znásilnil a surově zmlátil kovovou tyčí . Naštěstí únos zpozoroval svědek , který nejen, že si podezřelé situace všimnul, ale dokonce Alcalovo auto sledoval, načež kontaktoval policii a dovedl je na adresu únosce. Policisté tak k bytu dorazili záhy a Alcalu velice překvapilo, když po zaklepání otevřel dveře a před nimi spatřil uniformovanou hlídku. Nicméně i přes své zaskočení dokázal policistům pohotově sdělit, že můžou dál, jen si něco oblékne. Několika chvil pak využil k tomu, aby si připravil nejnutnější věci pro útěk a následně policisty pozval dál. Ve chvíli, kdy však hlídka zahlédla v jedné z místností zkrvavené tělo malé Tali, podařilo se mu zadním vchodem prchnout . Zasahující strážníci pochopitelně ověřili stav zakrvácené oběti, načež zjistili, že dívka přes svá těžká zranění stále dýchá. Následně přivolali ambulanci, což malé Tali zachránilo život a velmi brutální útok jako zázrakem přežila . „Měli na výběr, jestli mě zachrání, nebo ho budou pronásledovat “, sdělila po letech vděčná Tali Shapiro, která po útoku zústala více než měsíc v kómatu a z jeho průběhu si naštěstí nic nepamatuje. Alcala hned druhý den opustil město a odletěl do New Yorku. Ani spolužáci, ani učitelé z univerzity UCLA, kterou Alcala navštěvoval, nevěřili, že by mohl být takového činu schopný. Tali Shapiro Pětadvacetiletý Alcala začal v New Yorku používat falešné jméno a vystupoval jako „John Berger “. V New Yorku si udělal nové přátele a začal studovat filmovou školu. U spolužáků byl opět oblíbený a navenek žil život běžného studenta vysoké umělecké školy. Ač je Alcala brzy po svém útěku z Los Angeles zařazen na seznam nejhledanějších osob USA , dopaden byl až v roce 1971 . Lapit se jej podařilo až poté, co ho na plakátu poznaly dvě děti , které docházely do uměleckého tábora v New Hampshire, kde Alcala dělal odborného poradce. Bohužel v mezidobí stihnul Alcala v New Yorku spáchat svoji první (později prokázanou) vraždu . Jeho první usmrcenou obětí se stala třiadvacetiletá Cornelii Michel Crilley , kterou znásilnil a uškrtil v jejím bytě na Manhattanu. Vyšetřovatelé jej však zatím s tímto případem nespojovali a Alcala měl být po svém dopadení souzen „pouze“ za znásilnění a pokus o vraždu malé Tali . Jelikož se však rodina dívky mezitím odstěhovala mimo Spojené státy americké, prokurátor kvůli důkazní nouzi uzavřel s Alcalou dohodu . Ta spočívala v tom, že výměnou za to, že Alcala nebude obžalován z pokusu o vraždu a znásilnění, dozná se k sexuálnímu obtěžování dítěte a bude zařazením na seznam sexuálních predátorů . Následný rozsudek byl v příkrém nepoměru se závažností spáchaného zločinu a nebezpečný psychopat se dostal na svobodu už po třech letech od uvěznění! Následovalo další napadení ženy a odsouzení na další tři roky . Alcala se stal opět volným v roce 1977 a jeho vražedná série propukla naplno. Někdy v roce 1978 byl Alcala potrestán za držení marihuany a také prožil svoji chvilku slávy . To když se přihlásil do tehdejší oblíbené televizní show „The Dating Game “. V show ho moderátor představil jako úspěšného fotografa a Alcala nakonec soutěž vyhrál . Mohl tak na rande se ženou jménem Cheryl Bradshaw , o jejíž přízeň spolu se dvěma soky soupeřil. Když ale Cheryl měla možnost Alcalu v zákulisí poznat trochu osobně, zdál se jí děsivý a schůzku nakonec odmítla . „Byl tichý, ale zároveň se schopný z ničeho nic změnit a manipulovat s lidmi, jak se mu zachtělo. V mžiku byl velmi hrubý a choval se, jako by mě chtěl nějak zastrašit. Nejen že se mi nelíbil... Byl to ten nejdivnější chlap, kterého jsem v životě potkala ", uvedla v roce 2010 o tehdejším setkání s Alcalou. Alcala v televizní seznamovací soutěži Cheryl naštěstí inteligentního sériového vraha brzy prokoukla. Jiným ženám se to bohužel nepovedlo. „Uměl se s dívkami bavit, " vysvětloval později jeden z vyšetřovatelů. „Myslím, že běžnější je spíš to, že když muž v baru spatří poprvé ženu, která se mu líbí, tak se spíš obává ji oslovit, aby ho neodmítla. Alcala se nebál mluvit s kýmkoli. Dokázal ženy přemluvit, aby se nechaly vyfotit, a vycházelo mu to. " V roce 1979 Alcala omráčil a v bezvědomí znásilnil patnáctiletou Monique Hoyt , která mu, jako mnoho jiných dívek, zapózovala před fotoaparátem . Je otázkou, kolik dalších žen potkal stejný osud a Alcala je při focení "pouze" znásilnil. Téměř jisté je, že nešlo o osamocenou oběť . Velice aktivnímu sériovému vrahovi vše vychází až do léta roku 1979. 20. června 1979 zmizí během cesty z pláže v Huntington Beach v Los Angeles dvanáctiletá Robin Samsoe . Jedna z kamarádek pak policistům řekne, že je toho dne oslovil podezřelý muž s delšími tmavými vlasy a tmavýma očima, který jim sliboval nafotit sérii módních fotografií . Rozkládající se tělo dívky je nalezeno o necelé dva týdny později . Konkrétně 2. července jej svědci objeví v podhůří Los Angeles, více než 50 kilometrů od místa odkud zmizela . Tělo oběti mezitím stihne potrhat divoká zvěř a poničí tak mnohé cenné stopy. Patrné však zůstává, že dívka byla pohřbena svázaná. Mezitím policejní kreslíř, na základě výpovědi kamarádek zavražděné Robin, vytvoří velmi zdařilý identikit podezřelého, který je rozeslán všem oddělením v Kalifornii. Jeden z policistů , kteří Alcalu vyšetřovali v souvislosti s jinými případy, ho na kresbě rozpozná a upozorní na něj . Alcala nemá na kritickou dobu žádné alibi, stane se tak hlavním podezřelým a 24. července 1979 je kvůli vraždě Robin Samsoe zatčen . Při prohlídce domu Alcaly v Monterey Parku policie najde potvrzení o zapůjčení úložné skříňky v Seattlu ve státě Washington. Tam pak vyšetřovatelé najdou obrovské množství fotek mladých dívek zachycující většinou sexuálně explicitní pózy a také řadu drobných předmětů jako například náušnice . Mezi nimi jsou i náušnice , která pozná matka dvanáctileté Robin Samsoe . Šlo o dárek, který matka své dceři dala. Robin Samsoe Již 8. května 1980 je Rodney Alcala za vraždu Robin Samsoe odsouzen k trestu smrti . Proti rozsudku se odvolá a verdikt je odvolacím soudem kvůli špatnému poučení poroty po letech zrušen . Z podobných důvodů je pak zrušen i rozsudek smrti z roku 1986 . Ve snaze uniknout „oprátce“ Alcala ve vězení v mezidobí napíše knihu „Vy, porota “ (1994), ve které hlásá svoji nevinnu. Jeho snaha je však marná, ač se jej k trestu smrti za 5 vražd podaří pravomocně odsoudit až v roce 2010 . Konkrétně kvůli vraždám již zmíněné Robin Samsoe , a dále vraždám osmnáctileté Jill Barcomb , která byla zabita v listopadu 1977, sedmadvacetileté Georgie Wixted , která byla znásilněna, zbita a uškrcena v prosinci 1978, dvaatřicetileté Charlotte Lamb , která byla zabita v červnu 1978 a jednadvacetileté Jill Parenteau , která byla zavražděna v červnu 1979. V následujících letech je odsouzen ještě za vraždy dvou dívek z New Yorku - Cornelie Crilley (23), kterou zabil v roce 1971 a Ellen Hover v roce 1977. V roce 2020 , kdy byla sepsána první verze tohoto článku, zůstával šestasedmdesátiletý Rodney Alcala v cele smrti kalifornské státní věznice v Corcoranu. Čekalo ho projednání jednoho z jeho dalších odvolání proti trestu smrti. Kvůli svému nedobrému zdravotnímu stavu se však již nikdy z žádné další vraždy zodpovídat nemusel, ani se nedočkal výkonu trestu smrti. 24. července 2021 totiž ve věznici zemřel . Smrt nastala z přirozených příčin. Rodney Alcala v roce 2010 Rodney Alcala v roce 2015 Alcalova schopnost vyhnout se dopadení, vyvléknout se z obvinění a docílit nízkých trestů při odsouzení, je připisována především jeho velmi vysokému IQ . Podle některých zdrojů Alcala při testech inteligence dosáhnul hodnoty nejméně 140 , jiné uvádějí dokonce přes 160 . Každopádně lze uvést, že jde o muže s IQ génia . Jde tak o jednoho z nejinteligentnějších sériových vrahů vůbec. Řadí se po bok např. Eda Kempera , Charlene Gallego a Carrolla Colea , kteří byli taktéž nadáni superiorní inteligencí a zavraždili řadu lidí. Ve všech zmíněných případech jde o sexuální sériové vrahy, u kterých tvořily většinu obětí mladé ženy či dívky a pachatelé měli promyšlený a nacvičený modus operandi. Ale zpět k Alcalovi. Přes výše uvedené si jeden z vyšetřovatelů myslí, že Alcala neunikal jen díky své inteligenci, ale měl zkrátka častokrát jen štěstí. „Jednou jsem s ním mluvil a ano, je inteligentní. Ale ne zas tolik, jak si o sobě myslí. Napsal knihu s názvem You the Jurya, já ji četl nebo spíš snažil jsem se ji přečíst, ale nemělo to hlavu ani patu. Je to blud. On není blázen, je to sexuální deviant a vraždění ho vzrušovalo. " Alcala opravdu v roce 1994 ve vězení napsal a vydal knihu, ve které vraždu dvanáctileté Robin popřel a obhajoval se. Během pobytu v cele smrti také stihnul podat dvě žaloby proti Kalifornskému vězeňskému systému . V jedné se domáhal nízkotučné stravy, v druhé žaloval věznici, když upadl a zranil se. Ač byl Alcala doposud usvědčen „pouze“ ze sedmi vražd , je téměř jisté , že skutečný počet jeho obětí je mnohem vyšší . Alcala byl vysoce inteligentní a zkušený pachatel - sexuální predátor, který se vědomě uměl vyhýbat spravedlnosti, zametat stopy a dovedl kontrolovat a ovládat své oběti. Kolik jen bylo dívek, které sympatický, pohledný, přesvědčivý a v jednu dobu i trochu slavný Alcala nalákal na focení, a pak brutálně znásilnil? Jistě ne jen dvě, o kterých se ví. Fotek mladých dívek se našly stovky. Ve všech případech samozřejmě nešlo o oběti vraždy či znásilnění. Mezi fotkami byly i fotografie kolegyň, kamarádek, známých. Nicméně řadu vyfocených žen se ztotožnit nepodařilo. Z toho důvodu byly v roce 2010 všechny fotky neztotožněných osob zveřejněny. Ač se doposud díky fotkám podařilo Alcalu spojit "jen" s jednou další vraždou , je podle vyšetřovatelů vysoce pravděpodobné, že některé z dalších vyfocených žen byly taktéž zavražděny. Však kolik mohlo být obětí, jejichž těla nikdy nebyla nalezena, když je Alcala pohřbíval často na odlehlých místech? A kolik bylo těch, které sice nelezeny byly, ale kvůli pokročilému rozkladu se je již nepodařilo identifikovat. Alcala cestoval po celé zemi. Z východního pobřeží na západní. Tedy nevyřešených vražd žen, s nimiž by mohl mít teoreticky něco společného, boudou jistě stovky. Jen vražd, které mu byly prokázány nebo je z toho podezřelý je nejméně 12. Připočtěme navíc, že se nikdy k žádné z vražd otevřeně nepřiznal. Občas sice něco naznačil, ale to jen když se v něm projevil skutečný psychopat a chtěl tím manipulovat vyšetřovateli. Jinak své zločiny nikdy nedoznal a nepomáhal při jejich objasnění. A aby toho nebylo málo, některé zdroje hovoří o tom, že pozdější sexuologická vyšetření prokázala, že ho přitahují taktéž mladí chlapci. Když všechno řečené sečteme, vychází nám z toho, že Rodney Alcala může mít na svědomí až násobně více vražd , něž uváděných 12 . Některé zdroje zmiňují dokonce až 130 možných obětí. Toto číslo se nám však jeví jako příliš vysoké. Zvláště vzhledem k Alcalově vražedné aktivitě, která naplno propukla až po propuštění z vězení v roce 1977. Tedy by musel stihnout zavraždit přes 100 žen za pouhé dva roky... Zasvěcený názor přináší detektiv Steven Mack , který na Alcalově případu pracoval, a který tvrdí, že není pochyb o tom, že existují další oběti tohoto sériového vraha: „Před několika týdny jsem kohosi slyšel zmínit 150, ale nemyslím si, že je jich zase tolik. Ale určitě to bude dvojmístné číslo. " Doposud neidentifikované ženy na fotkách pořízených Alcalou DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Sérioví vrazi - Brenda Ralph Lewis Název: Sérioví vrazi - Odhalení nejnámějších případů vražd na světě Autor: Brenda Ralph Lewis Nakladatelství: NAŠE VOJSKO s.r.o. Rok vydání: 2012, Praha, 190 stran Tentokrát jsem vybral za předmět recenze opět jednu z knih, která má tzv. „encyklopedickou“ formu. Tedy obsahuje poměrně dost (25) exemplářů sériových vrahů, za to však poměrně stručně popsaných. Na rozdíl od podobných titulů, které jsem zde na stránce již recenzoval, ale musím vyzdvihnout, že zmíněná stručnost je jen relativní. To znamená, že v rozsahu poskytnutých informací většinu „encyklopedických“ titulů převyšuje a jednotlivé případy jsou zpracovány na cca 4-8 stranách, což není úplně málo. V knize jsem navíc nenašel žádné větší nepřesnosti či mylná fakta, které se u podobných titulů často opakují. Škoda jen, že uvedení zdrojů chybí. Asi největším pozitivem je, že v tomto titulu jsou zpracovány případy nejen velmi známých sériových vrahů, ale převážně těch v ČR méně známých, tedy obzory rozšíří i čtenáři, který již o fenoménu sériových vrahů má něco načteno. Dalším kladem pak je grafické zpracování knihy, která je ve formátu A4 na lesklém papíře. Je v ní dlouhá řada zajímavých fotografií, navíc každý případ je doplněn o mapku, kde jsou vyznačena místa činů a u žádného z případů nechybí ani shrnutí v podobě tabulky událostí v časové posloupnosti. Za obojí tleskám! Co se týká čtivosti, pak myslím, že je dobrá, ač prostě zvolený formát článků nedovoluje zabíhat do podrobností a ve všech souvislostech podat ucelený obraz jednotlivých případů. Celkově myslím, že kniha je povedená a případnému zájemci bych ji určitě doporučil. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Koupit knihu Další knihy

Recenze knihy "Temné radosti predátorů" - posledního dílu pentalogie "Panoptikum sexuálních vražd" - jedinečného a rozsáhlého projektu, který mapuje historii tuzemské sexuální vraždy. Autor: Viktorín Šulc. Panoptikum sexuálních vražd 5 - Viktorín Šulc Název: Temné radosti predátorů - Panoptikum sexuálních vražd 5 Autor: Viktorín Šulc Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2023, 528 stran Recenze: Zatím nenapsána. Poslední díl pentalogie "Panoptikum sexuálních vražd " - ojedinělého a mimořádně rozsáhlého projektu, mapujícího historii tuzemské sexuální vraždy . Pátý díl Panoptika se zabývá zločiny v časovém rozpětí let 1974 až 2017 . Rámec třinácti kauz je naplněn jak archivními případy tak těmi novejšími , dodnes upoutávajícími kriminalistické a forenzní experty rozměrem bestiality a mnohdy nečekaným, nikoli však úlevným rozuzlením. Poslední kniha , která ponese literární otisk legendy české kriminalistiky - plk. Jiřího Markoviče , který každou z kapitol uzavřel svými postřehy a vzpomínkami. Náš rozhovor s autorem knihy - ZDE . Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.