Výsledky vyhledávání

Rozhovor s Matejem Snopkem, bývalým slovenským kriminalistou, který se podílel na dopadení Ondreje Riga - nejplodnějšího slovenského sériového vraha. Interview - Matej Snopko Matej Snopko (nar. 1964) je bývalý slovenský kriminalista, který se specializoval na problematiku násilných a sexuálních trestných činů. Jeho agendou byly především nevyřešené vraždy a sestavování profilů neznámých pachatelů. Asi nejznámějším případem, kterému se během své kariéry věnoval, byl případ nejplodnějšího slovenského sériového vraha Ondreje Riga . Matej Snopko díky tomuto případu spolupracoval i se speciálními agenty FBI v čele s Greggem O. McCrarym , který posloužil jako reálná předloha agenta "Gregga Smitha " ve veleúspěšném seriálu "Mindhunter " . Matej Snopko je rovněž spisovatelem, který napsal knihy „Vrahovia I. “ a „Vrahovia II “. Taktéž jej můžete často spatřit ve slovenských médiích, kde komentuje a vyjadřuje se k nejzávažnějším aktuálním kriminálním případům. V současnosti též působí jako regionální politik. 1) Dobrý den, pane Snopko, nejprve Vám chci velmi poděkovat, že jste si našel čas na rozhovor pro náš web, velice si toho vážím. Při přípravě na toto interview jsem prošel několik dřívějších rozhovorů s Vámi, a jelikož jsme úzce zaměřený web, kde čtenáři řadu věcí ohledně profilování a sériových vrahů již asi znají, odpustíme si obvyklé obecné otázky a zkusíme se zaměřit na konkrétnější věci. Přesto první otázka zní: Co Vám, jako bývalému dlouholetému kriminalistovi, na této práci chybí a co nikoli? Nelitoval jste někdy odchodu do civilu? A jaké vlastnosti a schopnosti by měl správný kriminalista podle vás mít? Ad 1) Dnes mi nechýba nič. Prežil som profesionálne maximálne zaujímavý život, z ktorého neľutujem ani minútu. Podľa maminho priania som sa mal stať lekárom. Som rád, že som sa rozhodol po svojom. Dnes by som to zopakoval znova. Chcel by som aj tých istých kolegov – boli veľmi fajn. Hoci mne nič nechýba, podľa môjho názoru bezpečnosti našich štátov zúfalo chýba pracovisko, ktoré by bežne profilovalo páchateľov najzávažnejších deliktov. To by poriadne pomohlo v práci praktickým policajtom. Smutné je, že kým Amerika ide v tejto disciplíne míľovými krokmi dopredu, Slovensko beží dozadu. Napríklad sa raz jedna, kriminalistickej práce úplne neznalá policajná hovorkyňa vyjadrila, že Slovensko profilovanie páchateľa neuznáva ako pracovnú metódu. To je akoby vyhlásila, že na Slovensku neuznávajú používanie rentgenu. Takýto prístup priamo hazarduje so životmi ľudí, ktorí by sa nemuseli stať obeťami, keby sa aj prostredníctvom profilovania chytil zločinec, skôr, ako by stihol zavraždiť aj ich. Ak by nejakého politika „osvietil duch svätý“ veľmi rád pomôžem aj s bývalými kolegami a mnohými významnými vedcami pri založení a rozbehnutí takéhoto pracoviska. Ad 2) Nie nelutoval. Mal som to naplánované už od nástupu k polícií. Všetko má totiž svoj čas. Ad 3) V prvom rade veľký záujem o kriminalistiku a neustále štúdium noviniek. Tiež musí byť nekonečne trpezlivý, pokojný. Mať tvorivé a najmä kombinačné schopnosti. Musí vedieť vylúčiť všetko nemožné, aby mohlo pracovať len s možným. A musí byť trúfalým lovcom. 2) Dočetl jsem se, že jste byl jedním z těch, kteří se podíleli na dopadení nejplodnějšího slovenského sériového vraha - Ondreje Riga (pozn. aut. Matej Snopko, spolu s kolegou, měli v případu za úkol vypracovat psychologický profil neznámého pachatele. Ten byl nakonec velice úspěšný, když byl srovnatelný – ne-li přesnější – než ten, který ohledně případu vypracovali speciální agenti FBI z legendárního San Quentica) . Jak náročný případ to pro Vás byl? Jaký byl tehdy tlak veřejnosti, médií a nadřízených? Jak dnes na případ vzpomínáte? Sledujete vyjádření a osud Ondreje Riga do dnes? Máme za to, že se ke spáchání zločinů doposud nepřiznal, ale již leccos naznačil? Ako náročný prípad to pre mňa bol? Veľmi náročný. Rigo bol prefíkaná, opatrná beštia, schopná dostať sa k spiacim obetiam nečakane a doslovne ako duch. Rovnako sa mu darilo z miest činov zmiznúť. Navyše išlo o veľmi jednoduchého človeka, teda konal prísne praktické veci. Tým podvedome znižoval možnosť chyby a teda aj dolapenia. Vtedy zo strany médií ešte takmer žiadny. Väčšina novinárov chápala, že nájsť takúto rafinovanú beštiu istý čas trvá. Je to ako liečba rakoviny. Tiež sa to vždy nedá v krátkom čase. S nadriadenými sme spočiatku nemali problém s tlakom. Skôr, s tým, že sme ich nevedeli presvedčiť, že všetky z prvých vrážd spáchal jeden človek. Napriek tomu nám poskytovali maximálnu podporu. Dnes na prípad vzpomínám ako na veľmi poučný a zvláštny. Rigo mal například schopnosti ako skúsený cirkusový artista. Vedel sa k spiacej obeti potichu a nepozorovane prešmyknúť aj cez maličké okienko. Alebo otvoriť veľké okno zvonka tak, aby napríklad kvetináče, naukladané na parapetnej doske nespadli na zem, hoci sa krídla okna otvárali k nim. Prípad sledujem len občas. Svoju prácu sme si už vykonali. Neviem, či sa Rigo priznal. No u niektorých delikventov je bežné, že akási divná hanblivosť im bráni priznať práve sexuálny motív. (pozn. autora: spolupráce profilovačů ze San Quentica se slovenskými kriminalisty, v čele s Matejem Snopkem, něměla původně skončit pouze dopadením Ondreje Riga, ale měla pokračovat zřízením specializovaných oddělení psychologického profilování hned v několika evropských a dalších státech, kde tato metoda nebyla v té době rozvinuta. Bohužel, „díky“ tehdejším slovenským politickým představitelům, k realizaci tohto plánu nedošlo.) 3) Jeden z článků, které na webu máme, se týká muže jménem Miroslav Lehotský , který je podezřelý z toho, že spáchal několik vražd v sérii. Víme, že policie teprve ukončila vyšetřování a případ teprve poputuje k soudu, přesto, zaregistroval jste jej? Co si o něm myslíte? Zaujal Vás něčím? Ať už dopadne jakkoli, zřejmě půjde o případ, který se zapíše do dějin slovenské kriminalistiky….? To, čo mu obžaloba dáva za vinu v prípade 18 ročnej ženy z Handlovej, s ktorou sa zoznámil na internete vyzerá ako konanie najnebezpečnejšieho typu vraha. Správa sa ako filmový Votrelec – zabíjajúci organizmus, schopný meniť spôsob páchania zločinu, ale aj taktiku lovu obetí. Navyše zabije práve toho, koho sa mu hodí. Takýto typ vraha nazývam Vrahom sociotechnikom . Sociotechnika je ovplyvňovanie a presvedčovanie ľudí s cieľom oklamať ich. Šikovný sociotechnik dokáže obeť presvedčiť, že je osobou, ktorej totožnosť si vytvoril pre potreby manipulácie. Vďaka tomu je schopný využiť ich na to, aby mu poskytli o sebe potrebné informácie. A potom ich na základe zisteného ovládať. Rozvoj internetového priestoru takýto lotor využíva na posúvanie kvality svojej vražednej činnosti na oveľa vyššiu úroveň. Najprimitívnejší vrah sa vyberie na lov spôsobom, aký popísal Banskobystrický škrtič žien Lupták: „Pôjdem von a nejakú si chytím. “ Vrah, používajúci internet je na oveľa vyššej úrovni. Nielen slovným, ale oveľa náročnejším, teda písomným prejavom dokáže budúcu obeť zaujať. Potom ju vyláka na schôdzku. Jednoduchšia trieda takéhoto sociotechnika ju následne zabije. Vraždiaci sociotechnik vysokej triedy sa však so svojou obeťou dlhšiu dobu hrá ako mačka s myšou. Výstižnejšie povedané – ako dieťa, ktoré si púšťa vo vetre šarkana. Povoľuje a priťahuje motúz, ovláda smer jeho letu. Potom sám určí čas, miesto a spôsob kedy zaútočí. Správa sa teda jako rozvážny starý čínsky bojovník opisovaný v klasickom diele Umenie vojny . Rozhodne to teda nie je nijaký hlupák. Práve takýto Vraždiaci sociotechnici sú najväčším nebezpečenstvom dnešného internetu. Istá bohatá panička, hľadala v zoznamke na internete partnera na netradičné zážitky. „Až keď som bola v pivnici horskej chaty nahá priviazaná o skoby v stene, uvedomila som si, že som úplne neznámemu mužovi dovolila doviezť ma na neznáme opustené miesto, vyzliecť ma a urobiť ma úplne bezbrannou. A to len preto, že mi očarujúcim spôsobom sľúbil sado – maso hrátky. “ Zverila sa. „Až vtedy ma napadlo, že ma nemusí čakať rafinované milovanie, ale možno naozajstné mučenie a smrť. “ Toto dopadlo dobre. Akoby však pochodila, keby namiesto figliara narazila na Vraždiaceho sociotechnika ? 4) Dočetl jsme se rovněž, že jste byl jedním z prvních, kteří ve střední a východní Evropě prosazovali tvoření psychologických profilů neznámých pachatelů, podílel jste se na založení speciálního „profilovacího“ oddělení na Slovensku, a rovněž jste se věnoval starším nevyřešeným případům vražd, proto následující otázky půjdou tímto směrem. V USA minulý rok proběhly v médiích zprávy o tom, že organizace „Murder Accounability project “, která se věnuje nevyřešeným případům vražd, vyhodnotila na základě počítačového programu 50 nevyřešených vražd žen v Chicagu a jeho okolí tak, že podle algoritmu za ně může být odpovědný jeden pachatel – sériový vrah. Jaký je váš názor na využití počítačových algoritmů při boji proti sériovým pachatelům? Jaké další nové trendy v oblasti profilování a boje proti sériovým pachatelům existují? Nové metódy aj v tejto oblasti pribúdajú a pribúdať budú. Jednou, z noviniek, ktorá sa mi páči je Geografické profilovanie . Odhaduje, kde by páchateľ mohol bývať, či pracovať. Na využitie počítačových algoritmov sa dívam s veľkou nádejou. Myslím si aj, že nás s rozvojom metód skenovania mozgu čaká aj veľký pokrok v profilovaní. 5) Další otázku uvedu trochu obsáhleji, neboť ji chci vysvětlit. Na našem webu jsme jeden článek věnovali neobjasněné dvojnásobné vraždě , která se v roce 2002 odehrála v Plzni. Pachatelem byl tehdy zřejmě lupič, kterému se loupež nevydařila. Policie dopadla podezřelého, ale ten byl odvolacím soudem nakonec zproštěn, ač byl zároveň odsouzen k dlouholetému trestu za jinou loupež, která byla spáchána za podobných okolností. Ten samý muž byl rovněž již dříve odsouzen za pokus o vraždu, která měla rovněž loupežný motiv, a podle policii se v době zadržení na další loupež pečlivě chystal. V rozsudku odvolacího soudu, který podezřelého viny za vraždy zprostil, mimo jiné, stojí: „Nepřímým důkazem není ani stejný „modus operandi“ loupeže spáchané v Turnově. S loupeží v Turnově má vražda v Plzni skutečně společné to, že k ní došlo ve zlatnictví a dopoledních hodinách. “ Aniž bych věděl o případu cokoli víc, než co je veřejně dostupné, je zarážející ona citace, když ze zběžného prostudování rozsudku je jasné to, že ona loupež v Turnově (za kterou byl dotyčný odsouzen) má s vražedným přepadením v Plzni společné nejen to, že v obou případech bylo přepadeno zlatnictví, ale že v obou případech byl pachatel ozbrojen střelnou zbraní, v obou případech se pachatel detailně na čin připravoval, v obou případech použil podobné maskování, v obou případech pachatel s přepadenými komunikoval, atd. Zkrátka ona citace z rozsudku nezní podle mne přesvědčivě a není řádně zdůvodněna, respektive z ní vyplývá, že soud se tímto asi příliš nezabýval. Podle knihy Johna Douglase (bývalý speciální agent FBI) byli v USA „profilovači“ připuštěni jako svědci obžaloby již v roce 1993 (konkrétně šlo o Johna Douglase a Larryho Ankroma v případu sériového vraha Cleophuse Prince ). Je možné, aby svědectví profilovače bylo, jako nepřímý důkaz, připuštěno i v našich končinách nebo jde zatím o sci-fi? A jak je na tom vůbec psychologické profilování (nověji behaviorální analýza) v ČR a na Slovensku nyní? Skúsenosti z viacerých krajín podopierajú môj názor, že profil nemožno použiť ako dôkaz. Telesný aj duševný profil páchateľa je praktickou pomôckým návodom pre kriminalistov aký telesný a duševný typ zločinca majú hľadať. Teda kam sa zamerať. Keď sa vyskytne podozrivý, odporúča aj spôsob, ktorým je s ním vzhľadom na jeho psychiku najlepšie jednať. Profil páchateľa je čosi ako popis svedka, ktorý kriminálnika letmo pri čine zahliadol. Na základe takéhoto popisu nemôžete obžalovaného odsúdiť. To sa už vo svete vymstilo. 6) Domnívám se, že není příliš známé rozlišování mezi „modem operandi“ a “signaturou“. Mohl byste tyto termíny vysvětlit a popsat na nějakém konkrétním případě z vaší praxe? Tu budem hovoriť len svoj odborný názor. Netvrdím, že je jediný správny a nikto iný nemá pravdu. Môj názor vychádza najmä z praktických skúseností. A mal by byť podložený štúdiom literatúry. V kriminalistike, ako v každej vede sa občas objavia myšlienkové postupy, robiace veci veľmi zložitými. Základom je snaha autorov jav čo najpodrobnejšie rozanalyzovať a popísať. Typickým príkladom je definícia stopy. Podľa klasika československej kriminalistiky, majora Němca je: „... stopa každá zmena na mieste trestného činu, ktorá má s ním súvislosť.“ Neskorší, významný autor stopu definoval myslím, že na celý jeden odstavec. Ak sa správne pamätám, vyskytli sa tu pojmy jako „deskripcia“, či „transformovaná ekvivalentnosť “. Máloktorý kriminalista si túto definíciu vôbec zapamätal, nie aby s ňou ešte aj každodenne kvalifikovane pracoval. Chcem tým povedať, že spomínaná dlhá definícia je iste vec podrobne popisujúca a zaujímavá, no obyčajná „Četnícka“ po slovensky „Žandárska“ logika je v bežnej praxi prijateľnejšia a používanejšia. Myslím, že rovnako to bude aj s Modusom operandi a Signatúrou zločinca. Názory čo je vlastne čo, kde končí jedno a začína druhé sú neraz veľmi rôznorodé. Niekedy zložité. Čo autor, to iné videnie. A v každom je kus pravdy. Navyše pojatie západnej kriminalistiky sa občas trochu líši od stredoeurópskej. (U nás je súdny patológ niečo úplne iné ako súdny lekár. Patológ totiž skúma choroby...V Amerike to však vidia inak.) Teda nie všetko, čo opisujú napríklad americké kriminalistické školy bezchybne sedí na naše podmienky. Ak by som teda chcel celú vec zjednodušiť, modus operandi by som si predstavoval jako Spôsob spáchania trestného činu, ktorý používa konkrétny páchateľ. Napríklad páchateľ krádeže vlámaním rozbije kladivom zadné okno domu. Ukradne šperky a peniaze. Čin spácha medzi deviatou a dvanástou hodinou dopoludnia. Iný bytový zlodej otvorí planžetou zámku a okráda ľudí v noci keď spia. Tak ako si murár, alebo automechanik vyvinú pre neho najľahší, alebo najrýchlejší, či najpríjemnejší spôsob práce, rovnako aj kriminálnik vyvíja pre neho najprijateľnejšiu formu páchania zločinu. Na nasmerovanie podozrenia na konkrétneho kriminálnika môže slúžiť práve M.O. Je využiteľný aj pri profilovaní páchateľa, teda odhade jeho telesných, duševných a společenských vlastností. Môže odhaliť jeho telesnú stavbu, kombinačné schopnosti, zručnosti, povolanie, vzdelanie. Je dôležitým vodidlom pri rozbore viacerých deliktov, spáchaných vtedy ešte neznámym zločincom – či sú dielom jedného, alebo viacerých darebákov. Signatúra – to, čo robí páchateľa jedinečným. S veľkou istotou ukazuje, že aj tento skutok, alebo celú sériu spáchal on. Môže ísť o anonymný list zasielaný zločincom polícií, novinám. O znak namaľovaný na stene – ako napríklad krvavý smajlík na stene pri mŕtvole v seriáli Mentalista , ktorý tam namaľoval vrah Red John . Na Slovensku sa stal prípad, keď zlodej vo všetkých miestnostiach domov, kde sa vlámal narobil veľký neporiadok, porozlieval a povysýpal potraviny, znečistil šatstvo, steny a nábytok. To ukazovalo jednoznačne na neho. Podobne ako vo filme Sám doma , kde vlamači po krádeži vytopili celý dom. Boli hrdí na to, že im médiá dali meno Vodní zlodeji . 7) Na tuto otázku se ptáme každého, s kým děláme rozhovor. Jste pro trest smrti či nikoli? A můžete vysvětlit proč? Čisto z praktického hľadiska som za trest smrti. No nie pre človeka, ktorý spáchal jednu vraždu, hoci veľmi brutálnym spôsobom. Trest smrti nás má podľa mňa doslovne zbaviť netvora, ktorý sa nikdy nenapraví a bude vždy predstavovať pre nás hrozbu. Vina kandidáta na najvyšší trest musí byť samozrejme jednoznačne preukázaná. Keď sa vykonával trest smrti, mal podľa vyjadrenia viacerých kriminálnikov, s ktorými som sa stretol na nich odstrašujúci účinok. My totiž vieme len to, koľkých tento trest od najzávažnejších zločinov neodradil – sú to práve popravení zločinci. Nevieme však, koľkých táto hrozba odradila. Trest smrti by mal podľa mňa byť vyhradený len sériovým vrahom typu banskobystrického škrtiča žien Luptáka – opakovane vraždiaceho, úplne bezcitného a vymäteného primitíva. Pre vrahov a organizátorov opakovaných vrážd vo sfére organizovaného zločinu. Tiež beštiálnych vojnových zločincov. Veď akú hodnotu má například človek, ktorý keď zistí, že omylom pri objednanej vražde postrelil malé dieťa, toto doslovne dorazí dávkou zo samopalu? Akú cenu má doktor Mengele , beštiálny lekár z koncentačného tábora? Do takýchto notorických škodcov je zbytočné investovať čas, prácu, aj peniaze. Oboje sa totiž dá využiť v prospech slušných ľudí, najmä takých, čo to naozaj potrebujú. Napríklad ťažko chorých detí. 8) Zkoušel jsem na internetu sehnat dvě z vašich starších knih (Vrahovia I , Vrahovia II ), které čtenáři dosti chválili - naprosto bez šance. Máme tip, kde by šly knihy ještě sehnat? A o čem bude Vaše chystaná kniha? Víte už, kdy vyjde? Zkusíte čtenáře tohoto webu trochu navnadit? Teraz už len v antikvariátoch, alebo „pod rukou“. Píšeme v nich o vývoji vrahov v dejinách ľudstva. Obsahujú aj podrobné rozdelenie a popis asi všetkých typov vrahov. Samozrejme v krátkych príbehoch. (pozn. autora. podle M. Snopka se chystá reedice těchto knih! ). Tretia kniha bude o tom, ako zo svojho dieťaťa nevychovať vraha a ako sa nestát vrahovou obeťou. Musí Vám priniesť naozaj účinné, zrozumiteľné a praktické odporúčania. 9) Především sérioví vrazi jsou fenoménem, který hlavně v USA již dávno proniknul do popkultury, a existuje o tom velká řada dokumentů, filmů , seriálů , knih . Chtěli jsme se zeptat, zda si vzpomenete na nějaký zdařilý, klidně i starší, krimi filmy, seriál či knihu dle skutečné události, který(á) Vás jako bývalého kriminalistu zaujal(a) a mohl byste ho(ji) našim čtenářům doporučit? Od malička som vyrastal nielen v prostredí súdneho lekárstva, psychiatrie, psychológie, antropológie a kriminalistiky, ale aj na knihách, článkoch a filmoch o zaujímavých kriminálních príbehoch. Veľmi som obľuboval a doteraz obľubujem všetko, čo je založené na skutečných udalostiach. Naozajstný zločin je totiž tak rozmanitý, pestrý, až neuveriteľný, že skoro nič netreba vymýšľať. Všetko sa v dejinách ľudstva odohralo, odohráva a bude sa odohrávať v podstate rovnako. Menia sa len podmienky dané technickým vývojom. Pračlovek zabíjal svoje obete kvôli tomu, aby ich olúpil palicou. Dnes má páchateľ k dispozícií aj množstvo iných prostriedkov. A v budúcnosti ešte pribudnú. Skutočná kriminalistika je zaujímavá aj tým, že ľudské telo sa v priebehu dejín podstatne zmenilo. Od čias pravekého človeka sa narovnalo, skrátili sa ruky, zmenil spôsob pohybu. Menil sa aj tvar hlavy i mozog. Dokonca aj stredovekí ľudia sa od nás telesne líšili. Boli nižší, viac náchylní k chorobám a podstatne kratšie žili. Možnože človek ďalekej budúcnosti bude vyzerať ako Ufón, alebo skombinovaný zo strojom. Prvotné psychické nastavenia, ktoré bývajú pohnútkami k zločinu však zostávajú a asi aj zostanú v podstate nezmenené. Ide najmä o snahu urobiť si život ľahším aj na úkor druhých, podvádzať, kradnúť, násilím brať veci iným, mať viac a zaujímavejšieho sexu. Vykonať sexuálny styk aj bez súhlasu partnera. Ukojiť sa na mieste, ktoré sa nám práve hodí. Mať dominantné postavenie v skupine. Takto automaticky koná nielen človek, alebo zvierací dravci, ale napríklad aj moji dvaja malí psíkovia, pripomínajúci plyšové hračky. Okrem spomínaných kriminálnych inštintov človek od nepamäti zabíja iných ľudí, teší a vzrušuje ho ich bezmocnosť a utrpenie. Terorizuje slabších. Zbavuje sa nepohodlných mláďat. Tak ako je normálne správanie sa človeka veľmi pestré a zložité, veľmi variabilná je aj temná strana jeho existencie – všelijaké sociálne patológie a zločiny. Skrátka – aj v kriminalistike platí: To nevymyslíš, to priniesol život. Medzi moje obľúbené knihy , napísané podľa skutočných udalosti patrí príbeh o sériovom vrahovi stopárok, Američanovi Randym Craftovi . Myslím, že sa volá Anjel temnôt . Ak kniha o Čikatilovi od R. Lurieho - Zátah na ďábla . Medzi najnovšie seriály , ktoré čerpajú aj zo skutočných udalostí patria Kosti , Kriminálka Las Vegas a ich varianty. Veľmi obľubujem aj Mentalistu . Domnievam sa, že isté námety autori tiež čerpali zo skutočnosti. Tieto seriály by som dokonca považoval aj za užitočné a zábavné inštruktážne filmy pre policajtov. Maximálne zaujímavou postavou je Hanibal Lecter . Pokiaľ viem, ide o syntetrického sériového vraha. Jeho skutky sú zložené aj z výčinov najznámejších zločincov. Jeden zo zakladateľov profilovania, agent FBI Robert Ressler (ak si správne pamätám), no môže to byť aj jeho nástupca, ktorého osobne poznám Gregg McCrary hovorí, že Lecter ako fenomén je fikcia, pretože sa doteraz nestretol so sériovým vrahom - kanibalom, ktorý bol lekárom. Ale pozor! Kriminalisti môžu skúmať a robiť len s ľuďmi, ktorých chytili a teda ich majú k dispozícií. Preto nevieme čo sú zač zločinci, ktorých sme nechytili, (napr. Jack Rozparovač), alebo vôbec nevieme, že sa nimi spáchané zločiny stali. Van Henting v jednom zo svojich diel hovorí: „Lesy a iné odľahlé, či nenavštevované miesta sú možno plné obetí, ktoré nikomu nechýbajú. Alebo nezvestných, čo sa nikdy nenašli. “ Takže ťažko s istotou povedať, či niekde nevyčíňal, alebo nevyčína lekár, podobný Hanibalovi Lecterovi (září 2020 ) Další interviews Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno!

Recenze knihy "Prokletá a tajemná místa Čech a Moravy", která čtenáře vezme na devět míst, kde se stala nějaká hrůzná událost. Autor: Veronika Rubínková. Prokletá a tajemná místa Čech a Moravy - Veronika Rubínková Další knihy Název: Prokletá a tajemná místa Čech a Moravy Autor: Veronika Rubínková Nakladatelství: Grada Rok vydání: 2018, 200 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Existují místa, která v nás na první pohled vzbuzují nepříjemné pocity. Nezřídka pak zjistíme, že se zde v minulosti odehrála nějaká strašlivá událost, která místo nesmazatelně poznamenala. Veronika Rubínková vás ve svých vyprávěních zavede na devět míst, jejichž děsivé atmosféře se můžete poddat nejen na papíře. Snad ve vás zvítězí zvědavost a po přečtení knihy (která je zároveň průvodcem) se je vypravíte poznávat na vlastní oči... Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy "Nejslavnější mordy první republiky", která popisuje 12 kriminálních případů jenž se odehrály v letech 1922-1934. Autor: Miloslav Jedlička. Nejslavnější mordy první republiky - M. Jedlička Další knihy Název: Nejslavnější mordy první republiky Autor: Miloslav Jedlička Nakladatelství: Daranus Rok vydání: 2011, 265 stran A je tu další recenze na knihu s nějakým „NEJ“ v názvu. Tentokrát jde o „Nejslavnější mordy první republiky “ – děj všech popsaných případů se vměstnal do rozmezí 12 let mezi roky 1922 -1934. Celkem v knize můžete nalézt 12 případů, a jak už název napovídá – v každém někdo přišel o život. Kdo někdy četl nějakou literaturu věnující se kriminalitě v období první republiky, řadu případů asi pozná (což ostatně název knihy nezastírá) – jde například o masakr celé rodiny na statku Doyscherhof, řádění tzv. „postrachu Moravy“ Martina Leciána a samozřejmě nechybí ani dokola popisovaná, neobjasněná vraždy Otýlie Vranské. Nicméně v knize jsou obsaženy i méně známé případy, které však byly vybrány kvůli své specifické zápletce – tedy každý případ je něčím zajímavý a to je velké plus. Osobně mě asi nejvíce zaujal případ bankovní loupeže ve Velké Bytči, která měla za následek 7 mrtvých osob (včetně 2 lupičů a 2 mužů zákona). Jedna kratší kapitola se pak také věnuje asi nejznámějším českém katovi Leopoldu Wohlschlägerovi. Kniha Miloslava Jedličky ( spisovatele, bývalého kriminalisty, pedagoga a autora známého internetového „Muzea zločinu“) rovněž pro zpestření obsahuje občasné historické trestně-právní a kriminalistické vsuvky, což je další plus, ale klidně jich mohlo být mnohem více – myslím, že by to bylo cenné obohacení. Trochu mi v knize chybí nějaké vyjádření se ke zdrojům, ze kterých autor čerpal, což u literatury faktu považuji za obligátní záležitost. A možná bych ještě vytknul na můj vkus až příliš monotónní, věcný tón a neměnné tempo textu (vím, jde o literaturu faktu, ale přeci jen)... nicméně věřte, to je jen drobná výtka. Přeci jen píši recenze, nikoli ódy. Kniha je jinak určitě kvalitní a vřele ji doporučuji. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře

Anna Marie Hahn - americká sériová vražedkyně, tzv. "Arseniková Anna", která mezi lety 1933 - 1937 pravděpodobně otrávila více než 5 mužů. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Anna Hahnová 12. 1. 2021 Anna Marie Hahnová - americká sériová vražedkyně, která v letech 1933 - 1937 pravděpodobně zavraždila nejméně pět mužů, kdy podezřelá byla až z deseti vražd. Modus operandi této pachatelky zahrnoval usmrcení postaršího muže za pomocí jedu, kdy motivem bylo její finanční obohacení. Nakonec byla Hahnová dopadena v roce 1937 a za jednu vraždu odsouzena k trestu smrti na elektrickém křesle. Popravena byla o rok později. Narozena: 7. 7. 1906 Zemřela: 8. 12. 1938 Stát: USA Počet obětí: 5+ Unikala: 4 roky Vražedná aktivita: 1933 - 1937 Přezdívka: "Blonďatá Borgia", "arseniková Anna" Aby byl vzorek připadů zpracovaných na tomto webu pokud možno co nejvíc reprezentativní a pestrý, rozhodli jsme se, že tentokrát vybereme nějaký doposud zde nepopsaný typ sériové vraždy. Zaprvé se po dlouhé době dostane na nějakou sériovou vražedkyni. Navíc jsme doposud zpracovali pouze dva případy, kdy vrah používal k usmrcení obětí jedu, ani jeden však nebyl případ, kdy pachatel patřil do řad zdravotníků či ošetřovatelů. Tedy dnes se vrhneme na případ, který splňuje všechny výše uvedené apekty, půjde totiž o případ travičky , která pro svůj finanční prospěch připravovala o život muže v seniorním věku , kterým měla jako jejich pečovatelka pomáhat. Řeč je o americké sériové vražedkyni z 30. let 20. století jménem Anna Marie Hahn . Anna Marie Hahn Anna Marie Filserová přišla na svět magického data 7. 7. roku 1906 . Stalo se tak v bavorském Füssenu . Pro její rodiče Katharinu a Georga Filserovi to bylo v pořadí již dvanácté narozené dítě. Novorozeně bylo bráno jako požehnání, neboť rodina se vzpamatovávala ze ztráty tří dcer. Nejsou známy žádné odchylky od normální výchovy . Anna coby benjamínek údajně byla „maminčinou holčičkou“ a z této pozice dokázala vytěžit určité výhody na úkor dalších sourozenců. Pan Filser vyráběl nábytek a za svojí práci si nechal slušně zaplatit, tedy rodina nestrádala ani po finanční stránce. Není od věci zmínit, že dívka musela být v raném věku hospitalizována pět měsíců v nemocnici kvůli otravě krve, načež jí byla odstraněna štítná žláza. Když bylo Anně okolo 12 let, přišla o dva bratry, kteří padli v 1. světové válce. S nástupem puberty se dívčina povaha velmi změnila a z „maminčiny holčičky“ se stala rebelkou . Kašlala na učení a snažila se být co nejvíce mimo domov. Několikrát dokonce na pár dní utekla a porůznu se toulala okolím nebo vymetala večírky. Nepomohly prosby, domluvy ani zákazy. Poslední kapkou bylo Annino zanechání studia na střední škole . Rodiče jí proto poslali na převýchovu k její starší sestře Katti do Holandska . I tohle opatření se minulo účinkem. Jakmile Anna dovršila zletilosti, velmi si oblíbila peníze a pozornost mužů . Navíc zjistila, že může využívat své krásy a mladosti. Obvykle si tedy vyhlédla postaršího pána a navázala s ním bližší vztah, čímž šlo získat obojí – peníze i pozornost. V roce 1924 přišla Anna do jiného stavu . Sama uvedla, že otcem je vídeňský lékař a odborník v oblasti výzkumu rakoviny Max Matscheki. Jenže při později vyšlo najevo, že nikdo takový zřejmě nikdy neexistoval. Kdo byl tedy otcem malého Oskara nebylo nikdy vyjasněno. Filserovi cítili velkou hanbu, kterou na ně uvrhla jejich dcera s cejchem svobodné matky, která porodila „bastarda“, jak se dříve hanlivě označovaly nemanželské děti. Společně se tedy dohodli, že Anna vycestuje do USA za svojí tetou a strýcem a oni se zatím postarají o jejího chlapečka Oskara. Mladá žena se za velkou louží ocitla v roce 1927 . Zpočátku bydlela u příbuzných – Anny a Maxe Doeschelových v Cincinnati v Ohiu . Zde se seznamovala s novým světem a čekala na udělení víza. Zásadní pro ni byl až rok 1929 . Toho roku se totiž odstěhovala z Ohia do New Yorku , kde si musela najít zaměstnání, jelikož peníze, které dostala do začátku, se už dávno rozkutálely, navíc aby nebyla vyhoštěna, musela mít stálé zaměstnání. Anna tedy opět vsadila na své půvaby a odpověděla na inzerát ohledně volné pozice ošetřovatelky . Fakt, že neměla dokončenou střední školu, zamlčela, a naopak si vymyslela, že je vystudovanou učitelkou. Místo ošetřovatelky, i díky svému charismatu a daru výřečnosti, nakonec opravdu získala. Jejím prvním pacientem se stal Charles Osswald – jednasedmdesátiletý bankéř v důchodu . Anna ho pravidelně navštěvovala u něho doma a starala se o něj. Muž byl mladou pečovatelkou přímo okouzlen. Po nějaké době dokonce ve vzduchu začala poletovat nabídka sňatku. Mladá žena byla spokojená, dosáhla svého. Se svatbou souhlasila, byť dodala, že na přípravy potřebuje spoustu času. Pochopitelně se jednalo o falešný příslib, který jí měl poskytnout jen větší prostor k tomu, jak mohla starého pána dále nenápadně obírat… Anna Marie Hahn Peněz – kolem kterých se v jejím životě vše točilo – neměla ani jako pečovatelka dost, a tak kromě okrádání svého pacienta, pomalu začala propadat i hříšné touze hazardu . Ze začátku jí štěstěna přála, jak už to u gamblerů bývá. Ze sázenky v hodnotě 2 babek bylo 260 dolarů. O svém volnu tak třiadvacetiletá žena mohla jezdit na výlety, navštěvovat restaurace, bary a kavárny, kde ráda popíjela a vzpomínala na domov zpíváním německých národních písní. V té době bylo v USA mnoho německých emigrantů. Jedním takovým byl i třicátník Phillip Hahn . Tehdy pracoval ve Western Union jako telegrafista. S Annou se setkal v jednom baru a hned z toho byla láska na první pohled. Zamilovaná žena ze dne na den přestala chodit k Osswaldovi a začala pracovat jako pokojská v hotelu Alms. Dokonce se jí na čas podařilo utlumit svoji gamblerskou závislost . V roce 1930 měl pár svatbu v New Yorku a od té doby Anna začala užívat manželovo příjmení - Hahn . Následně si zařídili společné bydlení v domě v Cincinnati . Ještě před nastěhováním však odjeli do Bavorska, aby vyzvedli v té době pětiletého Oskara . Rodina se tak stala kompletní. Manželé si spolu dokonce otevřeli dvě malá pekařství v cincinnatské oblasti obývané německými krajany. Úplná rodinná idylka, chtělo by se říct… Anna Hahnová se synem Oskarem a manželem (1937) Jenže nic netrvá věčně. Uběhlo sotva pár měsíců a mladá paní Hahnová se začínala nudit. Pekárny byly žroutem času a finanční výnosy byly z jejího pohledu velmi nízké. S Phillipem byly na denním pořádku jen hádky a spory, kdy hlavním tématem byly právě finance. Anna Hahnová znovu začala pro zábavu sázet . Pověstné štěstí začátečníka však bylo neprodleně fuč. Nutně potřebovala peníze. Jeden zdroj tvrdí, že se tak opět zkontaktovala s Osswaldem a pomocí dopisů ho přiměla zaslat jí 700 dolarů a 27 akcií Union Gasu . Ty posléze zpeněžila. V té době rovněž zdědila nemalé jmění po svém zesnulém strýci. Velmi brzy se však nemalá částka doslova rozpustila v různých hazardních hrách a sázení na dostizích . Zoufalí lidi dělají zoufalé činy. Anna Hahnová se tedy poprvé v životě rozhodla pro svůj prospěch sáhnout jinému člověku na život. Nejprve uzavřela životní pojistku v hodnotě 25 000 dolarů pro případ smrti jejího manžela . Přeci jen, co kdyby se jejímu muži náhodou něco stalo a ona zůstala se synem sama? Když byla smlouva uzavřena, stačilo už jen „náhodě“ pomoct. Jenže musí to proběhnout čistě, nenápadně a pokud možno nevzbudit podezření. Z žádného zdroje není jasné, kde si Hahnová jed tenkrát obstarala. Zřejmě šlo o běžně dostupný krotonový olej (o něm ještě později). Jisté je, že pár kapek opakovaně skončilo v nápojích či potravinách jejího manžela. Ten také záhy začal trpět zvracením a četnými průjmy, a když potíže neustávaly, vyhledal lékařskou pomoc. Mladá manželka celému procesu přihlížela s překvapením, sama zatím pořádně nevěděla, co čekat… Tentokrát zubatá ostrouhala. Phillip Hahn jako zázrakem přežil . Nikoho v tu chvíli samozřejmě ještě nenapadlo, že by spouštěčem mohla být otrava nějakým utrejchem. Lékaři tak uvažovali, že jde buď o extra záludnou střevní chřipku anebo otravu špatným jídlem. Vztahy mezi manžely po tomto incidentu ještě více ochladnuly a později se ukázalo, že Phillip Hahn svoji manželku začal dokonce podezírat. Není tak divu, že došlo v roce 1933 k odluce . Phillip s nevlastním synem Oscarem zůstal prozatím v domě v Cincinnati, Anna si pronajmula místnost v domě dvaašedesátiletého Ernesta Kohlera (někde uváděn také jako Koch). Pan Kohler byl sice nemocný, ale s nástupem nové nájemnice a pečovatelky se jeho zdravotní stav začal rychle zhoršovat. Je nesmírně důležité zmínit, že v domě sídlila ordinace lékaře Arthura Vose. Ten ke Kohlerovi pravidelně docházel a rovněž mu předepisoval potřebnou medikaci (povětšinou morfin). Anna zprvu kradla Kohlerovy recepty, poté se však v noci tajně vkrádala rovnou do ordinace a vždy si pár archů (již řádně orazítkovaných) ulila. Zfalšovat lékařův podpis a vypsat potřebný preparát už byla maličkost. Pár měsíců od jejího nástupu pan Kohler zemřel s podezřením na otravu. Jelikož však trpěl rakovinou, k soudní pitvě nakonec nedošlo a smrt byla přisouzena právě rakovině hrdla. Než však osamělý senior zemřel, Hahnová se mu stačila vetřít do přízně, takže ji v závěti povolal coby dědičku celého domu . Tělo nebožtíka bylo zpopelněno a dle některých zdrojů urnu s popelem obdržela právě Hahnová, která ji prý vystavila v domě. Ač později, ve svém posledním dopise před smrtí, Kohlerovu smrt označila za přirozené úmrtí , se kterým ona nemá absolutně nic společného, jde o její první předpokládanou oběť . Anna Marie Hahnová Dalším opečovávaným klientem se stal dvaasedmdesátiletý bývalý železničář Albert Parker (někde Palmer). V tomto případě Hahnová před mužem několikrát zmínila své značné finanční obtíže. Ten ji z dobroty srdce několikrát půjčil obnos 1000 dolarů . Pro větší uklidnění Anna Hahnová opakovaně slibovala splacení půjčky a později sepsala s mužem i platnou smlouvu. Jenže v roce 1936 (necelý rok od jejího nástupu) Parker záhadně zemřel a smlouva zmizela z povrchu zemského. Anna Hahnová však stále neměla tolik financí, kolik by si představovala. Tentokrát jí napadlo, že podpálí svůj dům a vyinkasuje pojistku. Celkem spáchala tři podobné žhářské útoky , kdy se jí podařilo z pojišťoven vymámit celkem 2 300 dolarů . Většina peněz skončila opět v sázkách „na koníčky“ (pozn. některé zdroje datují úmyslné založení požárů před první předpokládanou vraždu). Ještě v době, kdy Hahnová docházela k Parkerovi, seznámila se s postarším Georgem Heissem . Chodila k němu uklízet, zajišťovala mu jak nákupy, tak společnost. Pan Heiss měl rád pivo a byl zvyklý, že i to mu Hahnová sem tam v džbánku donese a společně potom poklábosí o životě (často jí dokonce familiárně nazýval „mojí malou holčičkou“). Jenže časem začal Heiss po jejích návštěvách pociťovat fyzické problémy. Na pivo nedal ani tak dopustit, ale začal svoji pomocnici podezírat. Když ji pak při jedné z dalších návštěv vyzval, aby se piva napila a Hanhová odmítla, oznámil ji, aby k němu již nedocházela. Tím si zřejmě zachránil život. Bohužel policii již Heiss nekontaktoval a vše oznámil, až když později jméno Anna Hahnová začalo plnit novinové články. Ta tedy mohla prozatím škodit a ubližovat dál. Nedostatek úspěchu Hahnovou deprimoval a tak začala upadat do depresí, které zapříčinily, že své vražedné snažení ještě uspíšila. 1. června 1937 nastoupila k osmašedesátiletému Jacobu Wagnerovi , jenže muž již za pár dní zemřel. Hahnová pak předložila padělanou závěť , ve které muž odkázal „své milované neteři“ 17 000 dolarů . Takto náhlé úmrtí však vzbudilo podezření a neuniklo zvídavému oku policisty kapt. Patricka Hayese . George Heis (oběť - nahoře) a kpt. Patrick Hayse (s lahvičkou) Jen několik týdnů nato zamřel sedmašedesátiletý George Gsellman . Tentokrát se travičce podařilo muže obrat celkem o 15 000 dolarů . V tomto případě Hahnová k otravě použila krotonový olej – v té době celkem běžný lék, který nechyběl ve většině domácností. Je zajímavé, že tato látka je hnědě zbarvená, má štiplavou chuť a charakteristický zápach. Je tedy až s podivem, že si oběť ničeho nevšimla. Navíc krotonový olej působí intenzivní pálivou bolest v ústech, krku a břiše; nadměrné slinění, zvracení a průjem s průchodem krve. Jinými slovy, pozření velké dávky působí velmi bolestivou smrti. A přesně takový konec Hahnová pro George Gsellmana připravila. George Gsellman (oběť) Poslední potvrzenou obětí se stal rovněž sedmašedesátiletý - George Obendoerfer - bývalý obuvník a otec tří dětí, který se teprve nedávno odloučil od své manželky. Jelikož se jednalo o aktivního a zdravého seniora, což později potvrdila jak bývalá manželka, tak jeho děti, musela být Hahnová v tomto případě trpělivější než obvykle. Jako vždy kolem muže švitořila a dostávala se mu do přízně. I tady údajně měl padnout návrh společného života. Anna s Georgem a synem Oskarem tak vyrazili na společný výlet do Colorado Springs . Tam se ubytovali v hotelu, kde Hahnnová ráno svému ctiteli sdělila, že se necítí příliš dobře, a ať jde napřed, že ona zůstane v hotelu a jakmile se její stav zlepší, připojí se. Muž souhlasil. Bohužel poslední společná snídaně byla pro Obendoerfera zároveň i posledním jídlem v životě. Anna Hahnová mu nenápadně přimíchala pár kapek jedu do kávy. Muž brzy po opuštění hotelu skonal, ziskuchtivá vražedkyně mezitím vzala všechny věci z hotelu a odjela domů. K tomu ukradla hotelové šperky, které se pak neúspěšně pokusila prodat v místní zastavárně. Lékařům v Colorado Springs připadalo úmrtí George Obendoerfera podezřelé , proto informovali policii a následně provedli pitvu, která prokázala přítomnost oxidu arsenitého (neboli arseniku) v těle zemřelého. Policie pak zjistila, že v hotelu byla s otráveným mužem ubytována žena s malým chlapcem. Když navíc detektivové v souvislosti s nahlášenou krádeží šperků prověřili místní zastavárny, v jedné jim bylo sděleno, že ukradené šperky se zde skutečně pokusila prodat žena v přítomnosti malého chlapce. Její popis přesně odpovídal popisu ženy z hotelu. Dále se policistům podařilo zjistit, že ta stejná žena si chtěla v bance v Denveru proplatit šek na 1000 dolarů na jméno George Obendoerfer s tím, že má jít o jeho manželku. I zde však byla odmítnuta. Mezitím policisté zjistili, že jde o Annu Hahnovou ze Cincinnati , a tak se obrátili na tamní kolegy s prosbou o pomoc. Mezitím se rozjelo i vyšetřování smrti Jacoba Wagnera , kde byla nařízena pitva. Ta následně prokázala otravu arsenikem . Vyšetřovatel Hayese se tedy dal do vyhledávání dalších mužů, které spojovala známost s Hahnovou, a kteří za podezřelých okolností zemřeli. Následně byla exhumována těla Albera Parkera a Georga Gsellmana – chemický rozbor jejich ostatků pak rovněž prokázal otravu . 10. srpna 1937 byla Hahnová zatčena kvůli podezření z vraždy Jacoba Wagnera. Kdo by čekal, že se doposud netrestaná žena vyšetřovatelům rychle přizná, mýlil by se. Hahnová jakoukoli možnou spojitost se smrtí Wagnera popřela Stejně tak vehementně popírala i další obvinění, ač o její pravdomluvnosti šlo přinejmenším pochybovat. Třeba, když se jí vyšetřovatelé ptali na smrt George Obendoerfera, nejprve popřela, že by jej vůbec znala. Když poté byla konfrontována s důkazy, neochotně přiznala, že ví, o koho šlo, ale přišla s historkou, že se seznámili až ve vlaku, a že po jediné noci strávené v hotelu se muž cítil nemocný, tedy se rozhodl navštívit nemocnici a ona už jej nikdy neviděla. Hahnová stále opakovala, že pouze činila staré lidi šťastné a chtěla pro ně pohodlí. A to, že jich během 5 let její „péče“ tolik náhle zemřelo? Dle jejích slov byla možná na vině úplavice, jindy zas jiné onemocnění, ale i ona sama si neumí tak četná náhlá úmrtí vysvětlit. Nakonec se složila a rozplakala - ,,Byla jsem pro ně jako anděl milosrdenství. Poslední věc, která mě napadla, by bylo ublížit těm starým drahým pánům. “ Anna Marie Hahn po zatčení Se svým zapíráním pokračovala, i když po domovní prohlídce , policie sdělila, že zabavila tolik jedu , „že by tím šlo otrávit půlku celého Cincinnati “. Byl kontaktován lékař Vos, jemuž oznámili zneužívání jeho recepisů, razítka a jména. Dle jeho vyjádření již měl delší dobu podezření na někoho z jeho pacientů. Dále vyšetřovatelé měli výsledky pitvy čtyř obětí, které prokázaly přítomnost jedu. K tomu grafolog potvrdil, že závěť Jacoba Wagnera byla falešná. K dispozici bylo i svědectví lékárníka ze Cincinnati, který uvedl, že si u něj Hahnová v červnu 1937 koupila velké množství krotonového oleje s tím, že její manžel je lékárník. Soudní proces započal 11. října 1937 . Jak tomu u sériových vrahů bývá, byl hojně sledovaný. Mladá žena podezřelá až z deseti vražd, několika pokusů o vraždu a několika majetkových trestných činů, byla obžalována jen v případě vraždy Jacoba Wagnera. Porotě složené z 11 žen a 1 muže byl přednesen silný důkazní materiál včetně např. prezentace jedem zničených orgánů Wagnera a Parkera a provedení tzv. Marsh-Liebigova zkoušky . Celému soudu přihlížel i Phillip Hahn s Anniným synem Oskarem . A obhajoba? Ta mohla použít pouze přísahy Hahnové, která se stylizovala do role chudinky, křivě obviněné ze zločinů, jež nespáchala. Wagnerovi se prý snažila jen zajistit důstojné a láskyplné stáří. Zkrátka hra na city. V tomto duchu údajně poskytovala detailní rozhovory ze své vazební cely ve státní věznici v Ohiu. Anna Hahn u soudu se svým obhájcem jménem Joseph Hoodlin (za nimi sedí Phillip Hahn a Oskar Hahn) Porota nakonec uznala Annu Hahnovou vinnou za pouhé dvě hodiny. Ač šlo „pouze“ o rozsudek v případě jedné vraždy, znamenalo to automaticky trest smrti na elektrickém křesle . Nepomohlo ani odvolání. A když o rok později guvernér zamítl den před popravou i její žádost o milost, byla Anna Hahnová 8. 12. 1938, ve věku 32 let, popravena . Šlo o vůbec první takto popravenou ženu v celém Ohiu . Hahnová před popravou napsala čtyři dopisy , které předala svým právníkům. Když se čas nachýlil, údajně se psychicky zhroutila, opakovaně všechny prosila o to, aby ji nezabíjeli a dozorce ji museli k elektrickému křeslu přímo dovléct. Poslední dvě věci týkající se případu se váží k dopisům , které Hahnová před popravou napsala. V první řadě v nich poprvé uznala svoji vinu za smrt zmíněných mužů . Vše odůvodnila tím, že ji ke vraždám údajně dohnala starost o budoucnost jejího syna. To byl prý také důvod, proč podlehla hazardu a sázkám na dostizích. Jak dojemné… Důležité však zůstává, že se doznala. Poslední věc se týká jejího, tehdy dvanáctiletého syna Oskara . Hahnová totiž určila, že odměna za poskytnutí dopisů novinám má být vložena do svěřenského fondu, jehož beneficientem byl právě její syn, navíc měla být co nejvíce uchráněna jeho totožnost. Noviny oboje splnily, načež byl Oskar svěřen do pěstounské péče do jiného amerického státu a jediné další zprávy, které o něm byly zveřejněny, byly ty, že žil údajně normální život a během druhé světové války sloužil u námořnictva . Autoři: Jana Hykešová, Tomy DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy s názvem "Nejkrutější psychopati v dějinách". Autor: John Marlowe, rok vydání 2009, 295 stran Nejkrutější psychopati v dějinách - John Marlowe Název: Nejkrutější psychopati v dějinách Autor: John Marlowe Nakladatelství: ALPRESS s.r.o. Rok vydání: 2009, Frýdek Místek, 295 stran Tuto knihu bych zařadil do kategorie titulů „pro začátečníky“, nebo chcete-li stručné výčty. Je v ní popsáno skoro 40 vrahů. Počínaje historickými postavami, jako byl například krutý panovník Vlad III. či nechvalně známá sadistka Alžběta Bathory, pokračujíc přes první novodobé sériové vrahy jako byl Jack Rozparovač či H. H. Holmes, až po vysloveně současníky konče Gary Ridgwayem či trochu méně známým Andrew Cunnanem. V knize naleznete ale i pár moderních masových vrahů jako třeba E. Harrise a D. Klebolda alias vrahy z Columbinské střední a další. V jednotlivých článcích je sice popsáno vše podstatné, ale podrobnosti, rozbory, či nějaké hlubší sondy do životů popsaných exemplářů nečekejte. Přesto jsou jednotlivé případy popsány bez nějakých zásadnějších, zjevných chyb a často opakovaných omylů, navíc i přesto, že jsou články krátké, jsou psány poměrně čtivě. Proto si dovolím tvrdit, že pro ty, kteří příliš sériových a masových vrahů neznají, respektive se o nich jen sem tam něco doslechli, je kniha celkem dobrou volbou, nicméně pro ty, kteří se v tématu již více orientují a případy nejznámějších sériových a masových vrahů znají, kniha mnoho nových informací asi nepřinese. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3 Koupit knihu Další knihy Komentáře

Jediný dětailně a uceleně zpracovaný krimi případ českého sériového vraha, tzv. "vraha taxikářů" a dnes doživotně odsouzeného - Davida Virguláka. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... David Virgulák 16. 2. 2017 (aktualizace 10. 10. 2022) David Virgulák - tzv. "vrah taxikářů", je český sériový vrah, který v roce 2014 během necelých 3 měsíců usmrtil v blízkém okolí Prahy celkem tři muže. Všechny oběti byly zastřeleny a oloupeny, všechny vykonávaly povolání taxikáře. Virgulák byl předtím mnohokrát soudně trestán a všechny jeho trestné činy, včetně vražd, souvisely s jeho snahou vydělat si na opatření drog. Virgulák neuspěl se svým odvoláním u soudů vyšší instance. Platí tak trest, který mu uložil krajský soud- doživotní odnětí svobody! Narozen: 1981 Dnes (k 26. 9. 2017): odnětí svobody na doživotí Země: ČR Počet obětí: 3 Unikal: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 2014 Přezdívka: „vrah taxikářů“ První vražda V sobotu 1. února 2014 , necelé dvě hodiny po poledni, informovala média o nálezu mrtvého muže, taxikáře , jehož tělo se nacházelo v tmavě šedé Hondě C-RV v Lužické ulici na Praze 2 . Články obsahovaly zprávu, že muž byl zavražděn a policie vyzývá veřejnost ke spolupráci. Pátrala především po případných taxikářových zákaznících či svědcích vraždy. Tělo usmrceného bylo nalezeno téhož dne dopoledne, a to na základě oznámení všímavého muže, kterému bylo divné, že auto, navíc taxi, už „několik dní“ stojí na stejném místě . Zároveň měl ohlašovatel pocit, že skrz ztmavená skla vidí, že v autě možná někdo je, navíc u předních pravých dveří byly vidět stopy krve . Poté co policisté vniknuli do auta, našli mužské tělo, které neslo známky střelných poranění v oblasti hlavy (v autě bylo vystřeleno celkem pět střel – čtyři z nich zasáhly hlavu). Policie šetřením zjistila, že jde o mrtvolu dvaačtyřicetiletého taxikáře Petra S. z Kladna . Ženatého otce dvou dětí, jehož manželka byla v té době navíc těhotná. Muž byl spolu se svým vozem pohřešovaný od čtvrtečního večera, tedy od 30. ledna 2014 . Zajímavostí je, že za stěrač auta v mezidobí stihnula přistát pokuta za parkování. Což tedy pro "všímavé" pokutující strážníky nebyla úplně nejlepší vizitka. Foto nalezeného taxi se stopami krve Šetřením bylo zjištěno, že zavražděný přestal v průběhu osudného večera brát manželce telefon, a když se nervózní žena obrátila na manželovo zaměstnavatele, firma podle GPS aplikace zjistila, že mužův tablet ukazuje polohu kousek od Jílového u Prahy . Když však na místo dorazili dva zaměstnanci firmy, našli jen v příkopu pohozený tablet . Dalším šetřením bylo zjištěno, že zavražděný nabral svého posledního zákazníka v životě v 18:49 v Žitné ulici – ten jej stopnul tzv. z chodníku. Poté se taxi pohybovalo po Praze, v 19:30 projelo Jílovým (zde zastavilo na 5 minut) a v 19:50 obcí Luka pod Medníkem (zde zastávka na šest minut). Krátce po půl osmé pak bylo vozidlo zachyceno zpět v Praze a poslední zdokumentovaný průjezd byl zaznamenán těsně před devátou hodinou v ulicích Lužická a Chodská . V tu dobu již auto řídil pachatel, který sklopil obě protisluneční clony , takže jeho podobu se zachytit nepodařilo . Nakonec bylo auto odstaveno v již zmíněné Lužické ulici . Zajímavý byl výsledek prověřování osobních poměrů oběti . Bylo totiž zjištěno, že muž měl obrovské dluhy a jeden z věřitelů na něj velmi tlačil. Zavražděný rovněž krátce před svou smrtí sháněl zbraň. O vyšetřovací verze tak jistě nebyla nouze a kriminalisté v první řadě museli prověřit, jestli k vraždě nedošlo právě v souvislosti s dluhy, nicméně tato verze se nepotvrdila. Když ani po měsíci a půl nevedlo vyšetřování ke zdárnému konci, policie se 13. března 2014 prostřednictvím pořadu Na stopě obrátila na veřejnost. Zde stojí za zmínku záhadné a nejasné sdělení manželky Petra S., že ji policisté řekli, že „manžel byl nastrčený “, z čehož usuzovala, že možná mohlo jít o vyrovnání čehosi, ale že manžel se jí s ničím takovým nesvěřoval. Sami kriminalisté pak v pořadu uvedli, že nepředpokládají nějaký osobní motiv vraždy. Zavražděný Petr S. Noc hrůzy Posuňme se teď od další měsíc dopředu. 11. dubna 2014 totiž našel náhodný chodec v Uhříněvsi v poli hned vedle cyklistické stezky směr na Královice (ulice K Netulkám ) těla dvou mrtvých mužů . Těla ležela v poli asi 90 metrů od sebe. Na místo nejprve vyjela záchranná služba protože se zdálo, že může jít o oběti dopravní nehody (nedaleko místa nálezu těl se nacházelo rozsypané sklo). Když však kolem půl osmé ranní záchranáři přivolali na místo policii, vyšlo najevo, že oba muži byli zastřeleni ! První oběť, osmapadesátiletý taxikář Milan P. , byl usmrcen dvěma ranami (do krku a do hlavy), druhá oběť - pětadvacetiletý Daniel C. , rovněž taxikář, pak jedinou ranou do hlavy. „Zemřelý starší muž je nalezen v pravém příkopu ve směru do ulice Pod Markétou, tělo leží v poloze na břiše, obličejovou částí směrem k zemi… Zemřelý mladší muž je nalezen v pravém příkopu ve směru jízdy do ulice Pod Markétou, kdy horní část těla leží v řepkovém porostu a spodní část na travnatém pásu… “, tak zněl nález těl řečí policejního protokolu o ohledání místa nálezu . Jak již bylo uvedeno, obě těla nesla stopy střelných poranění v oblasti hlavy a dle znalců oba taxikáři v době smrti nejspíše seděli, přičemž střelné rány vznikly z pravé strany a zhruba ve stejné výši. Ihned po zveřejnění okolností dalších dvou vražd vyvstala pochopitelná otázka , zda-li nejde o dílo stejného pachatele , který vraždil v lednu, a zda-li tedy policie nemá co dočinění se sériovým vrahem . Podobnosti vražd byly do očí bijící. Kromě způsobu usmrcení , tedy zastřelení , nešlo přehlédnout, že všechny oběti vykonávaly povolání řidiče taxi . Případ začaly sledovat a komentovat snad všechna tuzemská média. Řešily se nejrůznější možné varianty motivů, kdy nejvíc zmiňovaným byl asi ten, že jde o jakousi nenávist vůči taxikářům. Provozovatelé taxi služeb zvýšili po druhé a třetí vraždě opatření k ochraně svých řidičů . Některým byl například nainstalován systém, který umožňuje vyslat nouzový signál v případě ohrožení. Jiní řidiči se vyzbrojovali , další si do aut instalovali kamery . Děsivé rovněž bylo sebevědomí pachatele. Šetřením totiž bylo zjištěno, že v noci z 10. na 11. dubna nejprve usmrtil Milana P. , kterého si stopnul v centru Prahy, nechal se odvézt na okraj Uhříněvsi, kde jej zastřelil. Poté dojel jeho automobilem zpět do Prahy a v rozmezí cca 2 hodin si stopnul další taxi, které řídil Daniel C., načež čin chladnokrevně zopakoval. A to včetně opětovného dopravení se do Prahy ve voze oběti! Který pachatel může mít takovou sebejistotu a drzost , že v rozmezí pár hodin spáchá postupně dvě vraždy na téměř totožném místě, navíc je mezitím a poté schopný cestovat po Praze v autech svých obětí??! No, odpověď na tuto otázku možná nalezneme v osobnosti a životním stylu pachatele, ale o tom až později. Mimochodem i lednový vražedný útok se odehrál tak, že si pachatel v centru Prahy stopnul taxi (kolem osmé hodiny večerní) a nechal se odvézt na silnici nedaleko Luky pod Medníkem . Zde řidiče zastřelil, ale v tomto případě jeho mrtvolu nenechal na místě činu, ale vrátil se s ní vozem do Prahy, kde auto odstavil (tato informace, ale veřejnosti zatím známa nebyla). Vraťme se teď ještě na chvíli do noci z 10. na 11. dubna 2014 a pokusme se udělat její časový snímek . Taxi Milana P. si pachatel stopnul ve Štěpánské ulici mezi 22:48 – 22:49 . Kamerové záznamy později prokázaly, že pachatel seděl vzadu a poslední záchyt vozu s obětí za volantem byl v 23:12 v Uhříněvsi . Ve 23:25 už se černá Škoda Superb vracela zpět do Prahy . V 1:10 byl zaznamenán průjezd automobilu Podolským nábřežím a k jeho finálnímu odstavení v Salmovské ulici došlo mezi 1:15 – 1:18 (všímavého čtenáře možná zaujal dlouhý časový úsek mezi odjezdem z Uhříněvsi a odstavením vozu v Praze, ale k tomu se ještě dostaneme). Taxi druhého ze zavražděných, Daniela C. , si pachatel stopnul v prostoru křižovatky Ječná – Lipová v 1:41 . V 1:45 byl hnědý Renault Megane zachycen na Velehradské a v 2:03 v ulici Václava Trojana v Uhříněvsi . V té době do vraždy zbývalo jen cca 5 minut. Nakonec byl vůz s vysypaným oknem na straně řidiče odstaven v 2:39 v ulici Lužická . Ano! Ve stejné ulici , jako byl nalezen mrtvý taxikář v první únorový den! Těžko již mohlo jít o náhodu. V červenci 2014 policie zveřejnila identikit muže (pozn. autora: jde o portrét hledané osoby sestavený na základě výpovědí svědků), který mohl být, jak důležitým svědkem, tak i vrahem. Mapka klíčových bodů z "noci hrůzy": 1) místo stopnutí 1. taxi (22:49), 2) kontrola D. V. v areálu TJ Bohemians (0:04 - 0:18), 3) místo odstavení 1. taxi (1:18), 4) místo stopnutí 2. taxi (1:41), 5) místo odstavení 2. taxi (2:39) Identikit neznámého muže Policie se samozřejmě činila. Ale nejen ona. Případ byl rovněž lákavým mediálním soustem, což je u podobných kauz pochopitelné. K možnému pachateli se v řadě rozhovorů vyjadřovali různí odborníci, články a teorie se množily. Polici se také ozval anonymní dárce , který slíbil odměnu ve výši 100 000,-Kč tomu, kdo poskytne informace vedoucí k dopadení vraha. Dokonce v překvapivě krátké době začal vznikat film inspirovaný případem ( Taxi 121 ). Skončilo to trochu paradoxem, neboť dříve, než film o neznámém pachateli doputoval do kin, podezřelý byl již dopaden a tím pádem i uvolněno mnoho informací. Nechť čtenář sám posoudí, zda snaha a domněnky tvůrců nevyzněly naprázdno. Podezřelý byl zadržen Zděšení veřejnosti, především pak pražských taxikářů, skončilo ve středu 4. 11. 2015 . Toho dne policie konečně oznámila, že dopadla a obvinila muže, kterého podezírá za všech tří vražd! Šlo o v tu dobu čtyřiatřicetiletého Davida Virguláka . Svobodného, bezdětného, nezaměstnaného muže, bydlícího v bytě své matky, který se vyučil jako instalatér, ale od roku 2003 nepracoval, neboť byl údajně více než deset let závislý na drogách – především na heroinu a později pervitinu . Údajným vrahem měl být recidivista , který měl dříve již zhruba ve dvaceti případech problém se zákonem . Šlo především o krádeže v obchodech , kterými si chtěl sponzorovat svoji drahou závislost, ale potrestaný byl i za násilný trestný čin . V říjnu 2003 např. kradl u novinového stánku v Praze, a když proti němu prodavačka zasáhla, sprostě jí nadával a s nožem v ruce křičel , že až bude ve stánku sama, že ji zabije . V únoru 2014 zas se svým mladším bratrem Petrem zmlátili pracovníka ostrahy jedné prodejny, který jim bránil v ukořistění lupu. Uvedli jsme, že si krádežemi David Virgulák sponzoroval svou drahou závislost? Mysleli jsme velice drahou závislost ! Jak později u soudu sdělil, v době, kdy byl závislý na heroinu, ho konzumace drog přišla zhruba na 6000,- Kč denně ! Kvůli tomu prý rovněž skončil v zaměstnání a vydělával si krádežemi, prodejem nakradeného zboží a přeprodejem drog . Podle svých slov později přešel na pervitin, rivotril a subutex , které jsou levnější. Poté byly jeho denní výdaje za drogy zhruba 1000,- Kč . U soudu rovněž popsal, jak se stal na drogách závislý: „Měl jsem stálý příjem a nevěděl jsem, za co mám peníze utrácet. Tak jsem začal víc experimentovat s drogama “. V souvislosti s výše řečeným se dostáváme i k motivu vražd . Slovy trestního zákoníku šlo o úmysl získat pro sebe majetkový prospěch . Slovy prostými – pachatel vraždil pro prachy! Respektive prachy na drogy ... Každé ze svých obětí tak vždy po usmrcení vzal peneženku s hotovostí , doklady a klíče od auta. Ve dvou případech rovněž odcizil mobil a v jednom tablet, těch se však záhy zbavil. Tzv. "vrah taxikářů" Jak se na pachatele ohavných zločinů nakonec přišlo? Přispěla k tomu jeho neopatrnost či přehnané sebevědomí (možná zapříčiněné užitím pervitinu), a také náhoda . Pouze šest hodin po nálezu zmíněných dvou těl (tedy 11. dubna 2014 v 13:30 ) se totiž Virgulák vydal „na lup “ do obchodního řetězce Billa na Wilsonově nádraží , kde byl zadržen . Když na místo přijela policie, nalezla u něj peněženku jednoho ze zavražděných mužů! Virgulák policistům tvrdil, že peněženku našel , což jistě není úplně nepravděpodobné (čtenáři rovnou prozraďme, že okolnosti údajného nálezu v průběhu vyšetřování měnil), každopádně, i když byl následně propuštěn, od tohoto okamžiku byl veden minimálně jako svědek , ale nejméně v jedné policejní vyšetřovací verzi rovněž jako podezřelý . Netrvalo dlouho a Virgulák opět kradl . Za to již byl vzat do vazby , kde jej kriminalisté odposlouchávali při hovorech s dalšími vazebně stíhanými. V cele si mimo jiné postěžoval, že se policistům trochu prořekl, když prozradil typ zbraně. Samozřejmě pražští kriminalisté v čele s Josefem Marešem zajišťovali i další, nezvratnější důkazy. Nejprůkaznějším z nich asi byla Virgulákova pachová stopa ve všech třech taxících a rovněž na nábojnicích . Pozitivně vyšel také test povýstřelových zplodin na jeho oblečení . K jeho obhajobě nepřispěl ani fakt, že byl uniformovanými policisty v osudnou noc 11. dubna mezi druhou a třetí vraždou kontrolován v parku na Vinohradech (resp. mezi 0:04 - 0:18 v areálu TJ Bohemians v Slovenské ulici ), kdy u sebe měl větší obnos peněz v bankovkách různých nominálních hodnot a rovněž možná i klíče od auta . Vzpomeňme si teď na časovou osu osudného večera , kdy přišli o život dva řidiči taxíků. Po první vraždě , která se odehrála kolem 23:20 , byl vůz oběti zaznamenán ve 23:25 na cestě zpět do Prahy , ale k jeho odstavení v Salmovské ulici došlo až mezi 1:15 – 1:18 . To jsou téměř dvě hodiny , přičemž cesta z Uhříněvsi do centra Prahy (tedy např. do Salmovské ulice) trvá cca půl hodinu. Co pachatel zbylou hodinu a půl dělal? Jezdil snad celou dobu v autě? Nebo auto někde zaparkoval, něco si „zařídil“ a až poté jej přeparkoval? Co třeba poblíž či přímo v Lužické? Ta totiž pachatele z nějakého důvodu "přitahovala", šlo by to s přehledem stihnout, navíc z této ulice je to k areálu Tj Bohemians ani ne 5 minut chůze… Mohli bychom na tomto místě popustit uzdu fantazie a zkusit uvést několik domněnek, jak to asi mohlo být. Jenže má cenu zkoušet odhadovat chování narkomana pod vlivem, který je navíc v tak extrémní situaci? Ponechejme tedy tuto pasáž na uvážení čtenáře a konstatujme, že vcítit se či odhadovat chování takového člověka je přinejmenším nesnadné . K zmíněné kontrole Virguláka u TJ Bohemians z hlediska objektivity třeba dodat, že vražednou zbraň u sebe neměl . Tím se dostáváme k slabým místům obžaloby , neboť vražedná zbraň nebyla do dnešního dne nalezena . V žádném z taxíků rovněž nebyl nalezen otisk , DNA či jakýkoliv biologický materiál obžalovaného. Čili jak ve svém rozsáhlém textu o případu trefně shrnuje Viktorín Šulc v časopise Policista : "daktyloskopie nula, biologie nula, genetika nula ". Nicméně jak už bylo uvedeno, sám Virgulák kriminalistům prozradil , že zbraň vlastnil a jím popsaná zbraň odpovídala ráži a typu zbraně, kterou se vraždilo. Později to bagatelizoval tím, že zbraň vlastnil asi jen 4 dny, než se mu v ruce rozpadla – a i toto, což patří tradičně k soudnímu koloritu, při hlavním líčení odvolal a uvedl historku jiného znění, kdy tvrdil, že mu pistoli vzali policisté a výměnou za to mu slíbili, že nebudou řešit kradený počítač. Jenže i svědci , včetně jeho bratra Petra , uvedli, že zbraň u sebe nosil . Virgulákův mladší bratr Petr Virgulák (rovněž toxikoman), který se s ním podílel na několika krádežích, byl v mezidobí rovněž za mřížemi. Tam podle policejních odposlechů mezi spoluvězni prohlašoval, že jeho bratr „je hroznej zabiják “, a že spolu „střílejí po Praze taxikáře “. Navíc uváděl podrobnosti , které si podle vyšetřovatelů nemohl vymyslet, ani vyčíst z médií , tedy informace, které mohl mít jen vrah nebo někdo komu o tom pověděl (např. o podobě jednoho ze zavražděných, o obavě ze zanechání pachových stop, či o vražedné zbrani, jíž měla být “malá pistole”), což určitě jen podpořilo verzi obžaloby. Petr Virgulák u soudu svá prohlášení z cely odvolal a zdůvodňoval to tím, že si vše vymyslel, aby byl v očích spoluvězňů zajímavější a váženější. Také před médii prohlašoval, že samozřejmě věří v bratrovu nevinu . Obviněný David Virgulák „prořízlá ústa“ svého bratra komentoval slovy: „Ten mě ještě u soudu potopí, protože je úplně dementní. Mele hovna a ještě tam zaplejtá zbytečný situace navíc “. Každopádně u hlavního líčení uvedl, že ač jej bratr někdy „vysával“ (rozuměj drogově), tak spolu mají dobré vztahy . Soudní přelíčení Ve výše uvedeném odstavci bylo v mnohém předbíháno a mnohokrát odkazováno na to, co proběhlo u prvoinstančního soudu. Vraťme se tedy zpět na časovou osu : Po nasbírání dostatečného množství důkazů policie Virguláka obvinila . Následovala obžaloba ze strany vyšetřovatele a státního zástupce. Ta byla státním zastupitelstvím podána dne 2. září 2016 a hlavní líčení s Davidem Virgulákem začalo u Městského soudu v Praze dne 21. listopadu 2016 . Kromě spáchání tří dokonaných vražd byl obžalován i z trestného činu nedovolené ozbrojování , neboť nevlastnil zbrojní průkaz, tedy vražedná zbraň nemohla být držena legálně. Na straně obžaloby stál státní zástupce JUDr. Vladimír Pazourek , na straně obhajoby Mgr. Michal Stupka a jako soudkyně případ rozhodovala JUDr. Veronika Čeplová . David Virgulák po celou dobu vinu nepřiznal a důkazy se snažil vyvracet. Například na otázku, jak se dozvěděl o podrobnostech zločinů, které probíral se spoluvězni ve vazbě, tvrdil: „ Z toho, co mi policajti nabulíkovali do hlavy a z toho co jsem zažil na policejní stanici. Z toho, co jsem si vydedukoval, někde jsem něco přečetl, někdo mi řekl. Když to člověk slyšel, tak špekuluje, jak to mohlo být “. Jako souhru náhod pak označil to, že u něj policisté našli peněženku jednoho ze zavražděných i to, že ho v předmětnou noc kontrolovali v parku na Vinohradech, poblíž místa, kde se našel zaparkovaný taxík jedné z obětí. Rovněž na poznámku, že dva ze tří odstavených automobilů poškozených se nalezly v ulici, kde bydlí jeho babička, reagoval slovy: „ Taková pitomá náhoda “. Jako svědek například vypovídal i zaměstnanec ostrahy objektu, kam se Virgulák vplížil v noc , kdy byli dva taxikáři zavražděni . Chtěl tam prý prohledat popelnice. Když ho hlídač přistihnul, nechal si ukázat obsah kapes, kde měl Virgulák svazek bankovek všech nominálních hodnot. Celkem asi 4 nebo 5 tisíc . Mimo to měl u sebe něco, co vypadalo jako klíčky od auta, ale tím si prý není jistý. Další „blbou náhodou “, nebo spíš těžko vysvětlenou záhadou bylo to, že David Virgulák znal podobu Milana P. (druhé oběti), ač v peněžence , která u něj byla nalezena, nebyl žádný doklad, kde by byla jeho podobizna . Jak tedy mohl vědět, že byl „šedovlasý “? Navíc, v peněžence nalezené u Virguláka byly i věci, které Milan P. nosil ve své druhé „šrajtofli“ . Našel tedy snad i tu druhou, ale proč o tom pak pomlčel? U hlavního líčení pak vše vysvětloval tím, že když mluvil o „tom šedovlasém “, měl na mysli první oběť „taxivraha“, jehož fotka byla zveřejněna v médiích, ale této konstrukci soudkyně nevěřila. A aby těch „blbých náhod“ nebylo málo, tak se Virgulák v době spáchání druhé a třetí vraždy vždy vyskytoval na místech, kde pachatel nastoupil do taxíků . Jako „prkotina“ ve srovnání s oněmi „náhodami“ vyznívá, že v kalendáři, který používal jako alternativu „deníku“, byla k datu 31. 1. 2014 uvedena poznámka „DEN PÍČA, HRŮZA, KONEC “, u dubna za byla zapsána poznámka „TADY V MĚSÍCI POLICIE TAXI MASAKR!! “. Obhajobě jistě neprospěla ani vyjádření obžalovaného, které ve vězení zachytily odposlechy . Mimo to, že Virgulák v nich třeba uvedl, že taxikáři opovrhuje a nenávidí je , uváděl i další zajímavé věci. Pro alespoň částečný vhled do jeho myšlenkových pochodů citujme některé z nich: Ke spoluvězni: „Venku jsem byl závislej na rivotrilu. Díky čemuž jsem spáchal ten trestnej… Jako ne spáchal… Díky tomu jsem se zamotal do toho, že si prostě nic nepamatuju. “ Ke spoluvězni: „Ty píčo, já jsem se ještě přiznal, že jsem kdysi měl zbraň, vole, dvanáct let dozadu, ty vole a zrovna zase ta zbraň sedí… To jsou náhody, to svět neviděl, ty vole. Všechny ty ulice, já tam byl, časově to taky sedí… Pak mě tři hodiny nemají zmapovanýho, ale to se jim hodí. Budou říkat, že mě nemůžou mít zmapovanýho, poněvadž jsem tou dobou jezdil v autě. Já to prostě nemůžu vyvrátit, to se prostě stalo, ty časy a místa. “ Ke spoluvězni: „Já už nad tím tak vehementně přemýšlím, normálně jsem se už pomalu přesvědčil, že jsem v těch autech byl, ty jo. Já už si představuju, jak třeba opravdu sedám do toho taxíku. Říkám si, ty píčo, sedal jsem?... Já začínám věřit, že jsem to neudělal, ale v těch autech, že jsem seděl. “ Ke spoluvězni: „Máma ze mě během návštěvy tahala, jestli bych byl schopnej někoho zabít. Řekl jsem jí „na rovinu mámo, já si myslím, že já osobně určitě, bylo by mi to úplně jedno, mám takovou povahu, a kdybych tu pistoli měl, tak pfuuu, běž do píči ty mrdko, za tejden si na něho ani nevzpomenu. “ David Virgulák po svém zadržení Drsné, že?! Každopádně zpět k soudnímu přelíčení. Soudkyně Čeplová v závěrečné řeči uvedla, že obžalovaný často měnil své výpovědi a protiřečil si . Zkrátka nepůsobil přesvědčivě a už vůbec ne důvěryhodně . V tomto směru se ostatně vyjadřoval i přibraný znalec, který jeho věrohodnost zpochybnil a uvedl, že znakem povahy obžalovaného je silný sklon k lhaní a vymýšlení si . Rovněž uvedl, že je inteligenčně nadprůměrný a je stižen dissociální poruchou osobnosti s projevy nezdrženlivosti, nezájmem o city druhých lidí, nízkým prahem pro uvolněn agrese a bezohledností k běžným společenským normám. Znalci se také vyjádřili k možnosti jeho resocializace, která je podle nich velmi obtížná, spíše nepravděpodobná. K osobnosti obžalovaného v posudku zaznělo: "Je osobnostně nevyvážený, vnitřně méně stabilní, disociální. V zátěžových situacích lze očekávat impulzivní a neuvážené jednání, jež pod vlivem alkoholu a návykových látek bude zřetelnější, jeho projev může být i agresivní “. Dále pak soudní znalec uvedl: „Ochranné léčení jsme nedoporučili. Vyžaduje dobrou motivaci a odhodlání pacienta a obžalovaný je stižen poruchou osobnosti, takže v jeho případě by nemuselo být léčení účelné “. 20. prosince 2016 pak prvoinstanční soud uznal obžalovaného vinným a vyřkl vcelku očekávaný trest odnětí svobody na doživotí . Mimo to ještě uložil odsouzenému povinnost zaplatit prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti pozůstalým celkem 800 tisíc korun . Sám D. Virgulák prohlásil, že se cítí nevinen , a že jde o policejní omyl a na místě se proti verdiktu soudu odvolal. Odvolání, dovolání a ústavní stížnost Dne 6. června 2017 Vrchní soud v Praze , v čele s předsedou senátu JUDr. Martinem Zelenkou podané odvolání zamítl a potvrdil verdikt prvoinstančního soudu včetně uložení nejvyššího možného trestu – odnětí svobody na doživotí. Toto rozhodnutí předseda odvolacího senátu vysvětloval takto: „Neexistuje jiné vysvětlení, než že se obžalovaný na všech třech místech musel nacházet a že musel vraždit. Usmrcení poškozených spojuje stejná střelná zbraň, která byla použita, a ukazuje na stejného pachatele, “, a dále pokračoval: „Kombinace dvou zásadních důkazů – množství pachových stop zajištěných na místě všech tří trestných činů a nález peněženky poškozeného krátce po trestné činnosti – obžalovaného jednoznačně usvědčují. Zůstává nesporným a nezpochybnitelným, že pachatelem trestné činnosti byl právě obžalovaný David Virgulák “. Ten ale dál trval na své nevině a ve své závěrečné řeči mimo jiné uvedl: „Nemám s touhle taxikářskou aférou vůbec nic společného, až na to, že jsem našel tu peněženku, ... Já jsem ty taxikáře v životě neviděl, poprvé jsem je viděl až na pitevním stole. Taxislužbu jsem nikdy nevyužíval, neměl jsem na to finanční prostředky. Jsem v tom namočenej díky tomu, že mě do toho policie namočila až v base. Díky tomu, že jsem se svěřoval muklům s nějakou hypotézou, jak se to možná mohlo stát “. Jeho advokát Mgr. Michal Stupka se snažil postavit obhajobu, stejně jako v jednání před městským soudem, především na zpochybnění klíčového důkazu v podobě pachových stop: „Z mého pohledu jednoznačně jednotlivé odběry pachových vzorků nebyly provedeny v souladu s pokyny krajského ředitele. S ohledem na tyto okolnosti si myslím, že jednotlivé výsledky nelze použít, “. I sám obžalovaný se velice svérázně vyjádřil k tomuto důkazu: „Já to řeknu na rovinu. Já bych ty psy zastřelil, protože kecaj. Kdyby nebyly ty pachovky, tak se nemaj, na čem zahákovat, “. Málo platné, ani městský, ani vrchní soud na výtky k provedení pachových stop neslyšel a oba shodně uvedly, že v autech bylo nalezeno několik pachových stop Virguláka, což nelze vysvětlit náhodným přenosem nebo neodbornou manipulací. „Éra Kajínkova skončila a moje začala, ”, pronesl na konec své řeči David Virgulák, čímž narážel na své údajně nespravedlivé odsouzení. David Virgulák Konec případu? Z právního hlediska ještě ne. Sérií vražd se totiž zabýval i Nejvyšší soud , neboť v případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí trestní řád výslovně umožňuje podání mimořádného opravného prostředku – dovolání . Obviněný prostřednictvím advokáta tuto možnost využil. Zkusme se tedy ještě pro zajímavost ve stručnosti podívat, co v onom dovolání na svoji obranu použil, a jak se s jeho námitkami vypořádal soud. Největší námitky, jak už bylo uvedeno, směřovaly proti tomu, že nebyl předložen jediný přímý důkaz, který by Virguláka usvědčoval. K tomu soud dodal, že řetězec nepřímých důkazů je uzavřený a plně tak postačuje k prokázaní jeho viny . Poté už se obhajoba točila kolem zpochybnění jednotlivých důkazů, jakými byly již zmíněné pachové stopy, povýstřelové zplodiny na kapse obviněného, pravdivost výpovědí svědků a také údajná fotografie pachatele pořízená průmyslovou kamerou, která by z časového hlediska vyvracela verzi obžaloby. Asi nemá cenu zacházet do jednotlivých podrobností – všechny námitky byly soudem vyvráceny a tato vyvrácení odůvodněna. Pro dokreslení soudního obrazu a ukázku účelové obhajoby za zmínku možná stojí jen argumentace v případě nalezených povýstřelových zplodin na vnější i vnitřní straně zadní kapsy kalhot Virguláka. Obhajoba totiž tvrdila, že se tam mohly dostat buď z rukavic příslušníků policie, kteří ho po zadržení na služebně prohledávali, neboť prý často sahají na služební zbraň. Nebo je také možnost, že si je tam mohl obviněný přenést sám z kliky služebny. Soud takovou konstrukci vyvrátil nejen jiným chemickým složením střelného prachu nábojů použitých pachatelem a nábojů používaných policisty, ale také odkazem na to, že aby mohli policisté z rukavic přenést na kapsu obviněného tyto zplodiny, musel by se nacházet tam, kde příslušníci policie přímo střílí. Ohledně přenosu z kliky služebny pak soud uvedl, že se jí před obviněným dotklo velké množství lidí, tedy by zlodiny museli setřít. Zkrátka takový přenos všemi obhajovou uváděnými způsoby je naprosto vyloučený, nicméně i tak se k těmto až absurdním konstrukcím musela vyjádřit i soudní znalkyně. Uvádím to pro čtenáře jen jako postřeh, že argumenty obhajoby mohou být opravdu nekonečné a někdy i nekonečně absurdní či účelové. Nicméně i s takovými se soud musí nějak vypořádat, a je tedy důležité, aby policisté toto předvídali a už v přípravném řízení si počínali tak, aby nezavdávali pachatelům šanci později se hájit s poukazem na jejich nesprávný postup, který obhájci mají jistě často dobře nastudovaný. I přes výše popsané snahy obhajoby Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 odmítl dovolání obžalovaného a David Virgulák , tzv. "vrah taxikářů ", tak stráví zbytek života za mřížemi. Navíc jde o nejpřísnější možné doživotí , jaké trestní zákoník České republiky umožňuje! Na tomto místě by možná bylo vhodné čtenáři nabídnout trochu právní osvěty. Jistě, doživotní trest vypadá jasně – odnětí svobody do konce života. Jenže český právní řád nezná tzv. “absolutní doživotí” , kdy je vyloučeno, aby se odsouzený mohl někdy v budoucnu podmíněně vrátit na svobodu. Tedy odsouzený na doživotí podle českého právního řádu může žádat o podmíněné propuštění zpravidla po 20 letech výkonu trestu. Nicméně soud může vyslovit zpřísňující podmínku v podobě toho, že do oné 20leté doby se nezapočítává doba strávená v nejpřísnější věznici – tedy ve věznici se zvýšenou ostrahou. A přesně tuto zpřísňující podmínku vyslovil soud v případě Davida Virguláka. A jelikož jsou doživotně odsouzení umísťováni právě do nejpřísnějšího typu věznice a o přeřazení do mírnějšího typu nemohou požádat dříve než po odpykání 10 let z trestu, znamená to v praxi, že David Virgulák nemůže o podmínečné propuštění žádat po 20, ale nejdříve po 30 letech ! Tedy nejdříve v roce 2044 . A i tak jde v jeho případě pouze o čistě hypotetickou možnost. V březnu roku 2018 se David Virgulák ještě pokusil zvrátit výše popsaná rozhodnutí podáním ústavní stížnosti . V té namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a domáhal se zrušení rozhodnutí obecných soudů. Ono údajné porušení práva na spravedlivý proces spatřoval v porušení principu presumce neviny a zásady „in dubio pro reo “ („v pochybnostech ve prospěch obviněného “), když podle něj šlo v napadených rozhodnutích nalézt extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Konkrétně opět namítal, že mu ke spáchání jednání, za které byl odsouzen, chyběly prostředky (střelná zbraň), a také schopnosti, čím měl na mysli to, že údajně neumí řídit, natož, aby předmětná vozidla zvládnul ovládat v úzkých uličkách Vinohrad. Dále namítal, že v inkriminované době, když prý skutečný pachatel řídil vůz poškozeného, byl kontrolován hlídkou městské policie a opět zpochybňoval provedené pachové zkoušky. Tentokráte tvrdil, že před odebráním pachového vzorku byl umístěn policisty do vozidla poškozeného, aby s ním byl učiněn vyšetřovací pokus, a tedy pachová stopa skutečného pachatele se tak na něj mohla přenést. K tomu dodal, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy. Ústavní soud v čele se soudcem zpravodajem a zároveň předsedou senátu JUDr. Ludvíkem Davidem, CSc. , ke stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů, a že tato polemika z pohledu podústavního práva nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud totiž není oprávněn hodnotit již jednou provedené hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí. Jediný případ, kdy by Ústavní soud mohl v tomto případě zakročit je situace, kdy by šlo o extrémní vybočení rozhodovacího procesu, k čemuž však v tomto případě nedošlo. K tomu Ústavní soud dodal, že jak rozhodnutí krajského, tak i vrchního, potažmo i Nejvyššího soudu byla dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž se soudy způsobem odpovídajícím závažnosti celého případu zabývaly argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy tak nezavdávaly podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost a Davidu Virgulákovi nevyšel ani tento pokus dostat se na svobodu. V současnosti si odpykává svůj trest ve věznici ve Valdicích . Do dneška (10/2022) se nepřiznal a vytrvale svoji vinu popírá . Část dopisu, kterým David Virgulák odpovídal jedné studentce na žádost o vyplnění dotazníku (2/2022) Závěr Teď už tedy tečka. A minimálně prozatím konec případu . Jen ještě pár poznámek . Jelikož byl článek (mimo aktualizací) psán v době nepravomocného odsouzení, nikde v článku, krom předešlého odstavce, není použito tvrzení či slovní spojení, že David Virgulák je vrah. Článek byl nicméně na základě pozdějších soudních rozhodnutí aktualizován. A ano, dnes to již tvrdit lze – David Virgulák je vrah, a to dokonce vrah sériový , trojnásobný! V souvislosti s tím, jak je případ čerstvý nás napadá ještě jedna věc, kterou bychom chtěli uvést, aby se nad ní třeba zamysleli i čtenáři. Jde o jeden z mála článků na tomto webu, který se týká velice aktuálního případu. Tedy takového, ve kterém ještě zub času neměl možnost zhojit rány, případně alespoň trochu usadit kal bolestných pocitů. Napadlo nás, že článek si teoreticky může někdy v budoucnu přečíst i pachatel. Navíc i jeho rodina a okolí , které těmito činy musí být velice nepříjemně zasaženo. Především si jej však mohou přečíst i lidé z širšího či užšího okolí obětí ! To oni jsou ti, kterým teď někdo chybí. To oni jsou ti nejvíce zasažení, kteří nyní musí nést tíhu bolesti nad ztrátou blízkých, kterou si asi většina z nás neumí ani představit, a kterou oni ponesou celý svůj život... Chtěli bychom tedy vyjádřit nejhlubší soustrast všem, kteří byli výše popsanými zločiny dotčeni. Přáli bychom si, aby si tento tísnivý fakt, krutost, reálnost a plné důsledky všech zločinů vraždy čtenáři alespoň na chvilku uvědomili. Pomysleli na všechny tzv. sekundární, terciální (zkrátka i nepřímé) oběti. Ne, nejde o žádné kriminální „příběhy“, to je eufemismus! Jde o reálné případy, které působí opravdovou bolest. Však vzpomeňte si na své blízké a představte si, alespoň na chvíli, že … víme, není to ani trochu příjemné! DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2022 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře Pošlete nám zprávu Výborně! Zpráva byla přijata. Odeslat

Recenze knihy s názvem "Nejkrutější kanibalové v dějinách". Autor: Ray Black, rok vydání 2009, 255 stran Nejkrutější kanibalové v dějinách - Ray Black Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Nejkrutější kanibalové v dějinách Autor: Ray Black Nakladatelství: Alpress s.r.o. Rok vydání: 2009, Frýdek-Místek, 255 stran A máme tu další recenzi – tentokrát se vrhnu na knihu britského spisovatele Raye Blacka, který se na „krvavá“ témata specializuje. Jak už samotný název titulu napovídá, vše se točí kolem fenoménu kanibalismu. Obsah knihy je rozdělen na dvě části. Ta první se věnuje zhruba 17 příběhům napříč světem a historií, kde kanibalismus sehrál nějakou roli. Je tedy možné se dočíst o lidojedství maorských, afrických a dalších domorodých kmenů, dále o řádění „vlkodlaků“ ve Francii 16. a 17. století, kanibalismu v Sovětském svazu v 20. století, ale i o „nouzovém“ kanibalismu při různých trágédiích, z nichž nejznámější je asi ztroskotání uruguayských ragbistů v roce 1972 v Chile. Tato část knihy je dle mého názoru velice zajímavá, i když ne všechny příběhy jsou popsány s rovnocennou péčí. Druhá poloviny knihy je pak věnována případům sériových vrahů, kteří se mimo jiné dopustili kanibalismu. V této části je popsáno 20 exemplářů pachatelů v rozsahu 4-14 stran (formát A5). Povětšinou jde o případy známé a často popsané, pozitivem ale je i zmínění několika poměrně neznámých exemplářů. Teď však musím v rámci objektivity zmínit i výhrady. Takže…. některé pasáže jsou popsány trochu bulvární formou, což by se dalo ještě přejít, dokonce i to, že několikrát byl zaměněn pojem „sériový vrah“ za „masový vrah“ (možná to je spíše chyba překladu – originál knihy neznám), ale co je dle mého názoru horší, že v rámci zkrácení a shrnutí případů došlo občas i k řadě zkreslení (např. osobností jednotlivých pachatelů, jejich motivace, modu operandi, atd.). Sem tam jsem také nalezl určité dílčí nepřesnosti (např. v datech) a jelikož řadu z popsaných případů detailněji znám (z řady zdrojů) mohu tvrdit, že autor podal některé nejasnosti a domněnky, které se vážou k jednotlivým případům, jako zaručená fakta – a to mi vadilo asi nejvíc. Nicméně abych nebyl zbytečně přísný – nejde o nějaký dominantní jev knihy, prostě sem tam se stalo…a četl jsem v tomto ohledu horší knihy. Ono v podobných „encyklopedických„ titulech je to poměrně časté. Tedy díky první části knihy a díky zařazení některých málo známých pachatelů dávám takovou "lepší trojku“. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3

Článek o nejznámějším poslkém sériovém vrahovi nebo článek o neexistujícím muži? Případ nebo příběh? Fack or fiction? HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Lucian Staniak - fact or fiction? 14. 8. 2010 Major Ciznek požádal ředitele klubu o otevření Staniakovi skříňky. V té bylo nalezeno několik nožů na nanášení barvy, dále obrazy, kde bylo nejvíc částí malováno umělcovou oblíbenou červenou barvou a také obraz se jménem „Kruh života“. Obraz byl naprosto výstižný : zobrazoval krávu pojídající květiny, kráva byla požírána vlkem, ten zastřelen myslivcem, myslivec sražen autem řízeným ženou a kruh se uzavíral zobrazením ženy s rozpáraným břichem, z něhož vyrůstal trs květin. Lucian Staniak by měl být podle mnoha knih a dalších zrojů jedním z nejznámějších sériových vrahů Polska. Jeho rodiče i sestra byly údajně usmrceni při tragické autonehodě ve Varšavě. Řidičkou, která nehodu zavinila a z místa hned po nehodě ujela měla být mladá blonďatá žena, manželka stíhacího pilota polské armády. Žena prý byla dopadena, ale u soudu byla viny za nedbalostní trestní čin zproštěna. Tyto události měly spustit Staniakovo vraždění a stát se tak osudnými pro mnoho žen, které se vzhledem podobaly oné řidičce.... Údajně, by měl být, podle řady zrojů... jak si čtenář možná všimnul, v prvním odstavci jsem záměrně použil neurčitých slovních spojení k uvození zmíněných informací. Proč? Vysvětlení naleznete na konci článku! Svou přezdívku „ Červený pavouk“ si Staniak získal díky dopisům, které pravidelně adresoval redakcím polských novin. První z nich byl v roce 1964 doručen redakci polského listu Przeglad polityczny. Byl napsán červeným inkoustem a slabým, roztřeseným rukopisem : „Není štěstí bez slz a života bez smrti . Střezte se! Doženu vás k pláči.“ První vraždy se Staniak dopustil během oslav dvacátého výročí osvobození Polska od nacistické okupace(Staniak si často k vraždám vybíral státní svátky – policie se domnívala,že buď kvůli velkému počtu mladých dívek v ulicích v tyto dny a nebo , že mu v těchto dnech nebránily pracovní povinnosti) 22. července 1964 v Olsztynu . Obětí se stala sedmnáctiletá studentka Danka Maciejowitzová. Dívka byla znásilněná a vykuchána. Následujícího rána objevil její mrtvolu pohozenou ve křoví zahradník Olsztynského parku Polských Hrdinů. Hned další den přišel novinám další dopis: „V Olzstynu jsem utrhl šťavnatý kvítek a někde jinde to udělám znova, protože není svátku bez pohřbu.“ Druhou obětí se stala šestnáctiletá Anuita Kaliniaková, která byla zavražděna 17. ledna 1965, kdy se konal studentský průvod ve Varšavě. Druhý den došel dopis na policii. Staniak v něm oznamoval, kde zanechal její tělo. Tělo bylo skutečně nalezeno ve sklepě továrny nedaleko jejího bydliště, jak dopis určoval. Dívka byla uškrcena drátem a měla probodnuté pohlavní orgány železným kolíkem. Další obětí pomsty chtivého vraha se stala Janka Popielski. Světlovlasá hotelová recepční z Poznaně . Vražda se odehrála na den Všech svatých, 1. listopadu 1965. J. Popielski se šla toho dne zeptat na místní nákladové nádraží, zda by jí někdo zadarmo nesvezl do nedaleké vesnice za přítelem. Tam už však nikdy nedojela. Staniak jí omámil chloroformem, znásilnil a poté jí brutálně zohavil šroubovákem. Zranění, která vrah své oběti způsobil, byla tak šokující, že policie žádné informace o případu nezveřejnila. Policie pátrala ve všech vlacích i autobusech odjíždějících z Poznaně po muži se zakrváceným oblečením, ale bezvýsledně. Hned den po vraždě obdržely místní noviny další dopis. Dopis obsahoval citaci z románu polského autora : „Pouze slzy zármutku mohou smýt skvrny hanby, pouze soužení z utrpení dokáže schladit plameny vášně.“ Staniakovou čtvrtou obětí se stala sedmnáctiletá Maryška Galazka, kterou 1. května 1966 znásilnil, poté jí rozřízl břicho a zohavené tělo s vnitřnostmi omotanými kolem stehen nacpal do kůlny na nářadí za jejím domem. 24. prosince 1966 bylo nalezeno další tělo v pořadí už páté. Tři vojáci nastoupili do vlaku z Krakova do Varšavy. Jelikož nechtěli jet třetí třídou, přesunuli se do prostoru rezervovaných míst. Když otevřeli jedno z kupé zůstali šokováni ve dveřích. Na podlaze leželo sadisticky zmrzačené tělo teprve sedmnáctileté Janiny Kozielsky. Její kožená sukně byla rozřezána nožem stejně tak jako spodní část břicha a stehen. Obličej a prsa zůstala neporušena jako u ostatních vražd. Vojáci poté upozornili výpravčího a strojvůdce. Ten rádiovým voláním oznámil nález policii a dostal pokyn bez jediné zastávky dojet rovnou do hlavního města. Tam byl každý z cestujících prověřen, ale ani tentokrát detektivové nenašli žádného cestujícího se zkrvavenými šaty či rukama od krve. Staniak nechal i tentokráte vzkaz, který zastrčil do škvíry ve dveřích poštovního vagonu : „Tak jsem to udělal znovu.“ Major Ciznek, zjistil,že kupé bylo rezervováno pomocí telefonu. Volající muž se představil jako Stanislav Kosielski. Jeho „manželka“ si vyzvedla jízdenky a když jí průvodčí ukázal kupé řekla,že její manžel dorazí později. Ten samý průvodčí kontroloval i jejího „manžela“, ale nemohl si vzpomenout na jeho tvář. Tato stopa ukazovala, že vrah jel nejspíše s obětí ve stejném kupé a tudíž se znali. V další fázi vyšetřování této vraždy, major Ciznek zjistil, že sestra Janiny Kozielsky byla před dvěma lety zavražděna ve svých čtrnácti letech ve Varšavě. Policisté se tedy pustili i po této stopě. Při rozhovoru s rodiči bylo policistům řečeno,že obě dívky si vydělávaly tím, že stály modelem v Krakovské škole umění a v Klubu milovníků umění. Také červený inkoust, kterým byly psány dopisy, byl identifikován jako červená malířská barva s ředidlem. Klub milovníků umění čítal 118 členů. Při výslechu a prověření všech z nich zaujal policii 26 letý Lucian Staniak. Staniak byl překladatel zaměstnaný polským státním nakladatelstvím. Jeho náplní práce bylo i časté cestování, ke kterému měl k dispozici speciální jízdenku k neomezenému využití železnic kdekoliv v Polsku. Major Ciznek požádal ředitele klubu o otevření Staniakovi skříňky. V té bylo nalezeno několik nožů na nanášení barvy, dále obrazy, kde bylo nejvíc částí malováno umělcovou oblíbenou červenou barvou a také obraz se jménem „Kruh života“. Obraz byl naprosto výstižný : zobrazoval krávu pojídající květiny, kráva byla požírána vlkem, ten zastřelen myslivcem, myslivec sražen autem řízeným ženou a kruh se uzavíral zobrazením ženy s rozpáraným břichem, z něhož vyrůstal trs květin. Po tomto nálezu , 31.ledna 1967 Ciznek ihned upozornil Katovické detektivy a ti se vydali 1.února 1967 Staniaka zatknout do jeho bytu. Když však vyrazili dveře, byt byl prázdný. Lucian Staniak si toho rána již ve vlaku vyhlížel další svojí oběť. Vybral si osmnáctiletou studentku Ústavu filmových umění, Bozhenu Raczkiewicz. Tu kolem 18té hodiny doprovázel na nádraží. Když došli ke kryté zastávce omráčil ji Staniak úderem lahví vodky, na které zanechal jako jasný důkaz svůj otisk. Poté jí rozřízl sukni a kalhotky a pokračoval stejným způsobem jako u předešlých vražd. Když ho policisté pár hodin poté zatkli, Staniak se bez odporu přiznal ke 20ti vraždám! Policie poté ověřovala jeho pohyb po státě za poslední dva roky a ten přesně odpovídal místům a času, kdy došlo k jednotlivým dosud neobjasněným vraždám. Obžalován a souzen byl však jen pro 6 vražd (ostatních 14 obětí nebylo nikdy oficiálně označeno jako výsledek jeho řádění a tudíž zůstává mnoho otazníků ohledně jeho viny i za tyto vraždy) . Lucian Staniak byl shledán vinným pro 6 vražd a odsouzen k smrti. Posléze však byl označen za nepříčetného a jeho trest zmírněn na doživotní umístění do psychiatrické léčebny v Katovicích. ( Tam údajně žije do dnes a stále se věnuje malování obrazů ). Pamatujete na úvodní odstavec článku? Proč jsme v něm, stejně jako i v poslední větě předchozího odstavce, použili slovo údajně? No, je třeba podotknout jeden klíčový fakt! Výše popsané je jen příběhem:) Příběhem o vrahovi, který neexistoval. Příběhem, který převzalo mnoho publikací věnujících se tématice sériových vrahů, dokonce i velice důvěryhodných a jinak spolehlivých. Ale přesto pouze příběhem. Naštěstí příběhem. Už při sběru informací pro tento článek, který jsme psali v domění, že jde o reálný případ nám bylo velice podezřelé, že jsme nikde nenalezli jedinou fotku onoho "vraha". Navíc nikde nešlo nalézt více podrobností. Všude bylo popsáno téměř to samé. Bohužel polštinu neovládáme, proto jsme vycházeli pouze z českých a anglických zdrojů. Nicméně poté, co se v diskuzi pod článkem objevili relevantní odkazy na polská fóra, kde je případ probírán, bylo jasno - jde o pouhou fikci! Doufejme fikci....:-) Článek zde však i přesto ponecháváme, právě kvůli tomu, že řada publikací jej prezentuje jako skutečnost. Zdroje: Omlouváme se: Z důvodu probíhajících sporů ohledně porušování autorských práv webu www.serialkillers.cz bylo uvedení zdrojů dočasně odstraněno. Po plagiátech je aktivně pátráno!! Copyright © 2009 - 2018 serialkillers.cz Komentáře

Recenze knihy "Skutečné zločiny na Plzeňsku", která se věnuje čtyřem vražedným případům z Plzeňska, na jejichž objasňování se podílel autor knihy - kriminalista František Müller. Skutečné zločiny na Plzeňsku - František Müller Název: Skutečné zločiny na Plzeňsku Autor: František Müller Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2023, 208 stran Recenze: Zatím nenapsána. Knihu "Skutečné zločiny na Plzeňsku " napsal plzeňský kriminalista kpt. František Müller , který v knize líčí okolnosti čtyř nechvalně proslulých západočeských případů i zákulisní detaily z jejich vyšetřování . Dostane se na jak na brutální vraždu seniora , k níž pachatel neměl motiv, tak na kauzu dvou vraždících bratrů bez dřívějšího záznamu v rejstříku trestů, ale i na případ rozčtvrceného muže , jehož tělo vydala řeka. V knize jsou použity autentické výpovědi podezřelých a dalších zainteresovaných osob , tak jak zazněly v průběhu vyšetřování. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Koupit knihu Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Recenze knihy s názvem "Vraždy v pohraničí", o kriminálních případech z let 1927-1956. Autor: Emil Hruška, rok vydání 2018, 210 stran Vraždy v pohraničí - Emil Hruška Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Vraždy v pohraničí - kriminální případy z let 1927-1956 Autor: Emil Hruška Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2018, Praha, 210 stran Často se trápíme tím, co zvolit za úvodní věty, aby co nejvíce zaujaly a zároveň shrnuly náš názor na recenzovanou knihu co nejlépe. Pro tentokrát bychom zvolili tuto větu: „Čistá, poctivá a kvalitní práce, která rozhodně potěší, ale zřejmě asi úplně nenadchne. “ Máme na mysli knihu Vraždy v pohraničí , kterou napsal Emil Hruška (právník, novinář, spisovatel a poradce v oblasti EU), a která se věnuje kriminálním případům z českého pohraničí mezi lety 1927 – 1956. Nejprve ve stručnosti naťukneme to, o čem se v knize můžete dočíst. Kniha má dvanáct kapitol a každá z nich obsahuje jeden „hlavní„ vražedný případ. Ve většině kapitol je pak navíc buď stručně popsáno nebo alespoň zmíněno ještě několik dalších krvavých případů či příběhů, které pojí s tím hlavním místo, kde ke zločinům došlo. Nemá cenu vyjmenovávat všech dvanáct zápletek, ale ať nekupujete zajíce v pytli, zmíníme alespoň ty nejzajímavější. Dočtete se tedy např. o lékaři, který v roce 1931 zavraždil svoji manželku kvůli vyplacení pojistky. Dále o tzv. „rozšířené sebevraždě“, kdy dvě ženy mimo sebe usmrtily i tři děti; o nájemné vraždě z roku 1933, jejíž obětí se stal uprchlý německý občan židovského vyznání, jehož smrt jde na vrub nacistickému Německu; o vrahovi četníků, kterému se poměrně dlouhou dobu dařilo unikat spravedlnosti, aby nakonec spáchal sebevraždu; o nevyjasněné smrti amerického pilota v roce 1945 nedaleko Mariánských lázní; nebo také o raritní sebevraždě, která byla fingována jako vražda. Poslední kapitola se pak věnuje záhadnému nálezu 4 kosterních ostatků z doby 2. světové války kousek od Přimdy. Pojďme na hodnocení. Klady? Velká pečlivost a důraz na fakta ze strany autora, přičemž zároveň fakty neunavuje. Případy jsou často popsány do hloubky a jsou podávány v souvislostech. To nás bavilo velice. Řada případů je velice zajímavých a „neokoukaných“, i když jde o případy velice závažné. Zápory? No, vlastně nás nic úplně konkrétního nenapadá. Možná jen to, že některé případy přeci jen byly trochu nevýrazné, respektive až běžné (samozřejmě myšleno v množině vražd) – např. ty s loupežným motivem. Ty čtenář asi v paměti dlouho neudrží. Každopádně knihu můžeme vřele doporučit a v silné konkurenci jí udělujeme slušných 2- . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-