Výsledky vyhledávání

Carroll Edward Cole - americký sériový vrah a nekrofil, který především v průběhu 70. let zavraždil nejméně šestnáct osob. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Carroll Edward Cole 23. 4. 2020 Carroll Cole - americký sériový vrah, odsouzený v roce 1984 k trestu smrti za 16 vražd, který podle svých slov mohl zabít až 35 žen v několika amerických státech. Jako jeden z důvodů, proč vraždil, uváděl, že mu oběti svým chováním připomínaly jeho matku, ke které měl ambivalentní vztah. S naprostou většinou obětí se seznámil v různých barech pod vlivem značné dávky alkoholu. Své oběti nejprve uškrtil, aby měl následně s jejich mrtvolami pohlavní styk. Se svými nekrofilními choutkami zašel tak daleko, že v případě jedné z vražd svoji oběť dokonce do jisté míry kanibalizoval. Narozen: 9. 5. 1938 Zemřel: 6. 12. 1985 Stát: USA Počet obětí: 16 - 35+ Unikal: 32 let Vražedná aktivita: 1948 - 1980 Přezdívka: - Sdílej V dnešním článku se budeme zabývat jedním z nejinteligentnějších sériových vrahů vůbec. Jde o muže, kterému bylo naměřeno IQ přes 150, který však přes svou extrémní inteligenci nakonec stejně skončil v rukou kata. Řeč je o americkém sériovém vrahovi jménem Carroll Edward Cole, pachateli nejméně šestnácti vražd, u kterého je velmi pravděpodobné, že jeho rukou zemřelo možná až 35 osob. Jeho modus operandi byl takový, že si své oběti vybíral v barech mezi ženami svolnými k pohlavnímu styku. Podle jeho slov hledal mezi „opilými děvkami“. S těmi pak odjížděl někdy i do jejich domovů. Řadě z nich neublížil, ale mnoho jiných to štěstí nemělo. Zaměřoval se především na vdané ženy, případně ty, které mu podle jeho pohledu na svět připadaly „ztracené“ a pohrdal jimi. Ač lze uvést, že jeho vražedná aktivita trvala dlouhých 32 let, když svůj první mord spáchal už v roce 1948 ve svých necelých deseti letech. Všechny zbylé vraždy se odehrály až po jeho 32. narozeninách mezi lety 1971 - 1980. Navíc z oněch dlouhých 32 let mezi první a poslední vraždou strávil Cole řadu let v různých nápravných zařízeních a psychiatrických léčebnách. Carroll Edward Cole Carroll Edward Cole se narodil 9. května 1938 ve městě Sioux City, Iowa, USA. Narodil se jako druhý ze tří dětí (mladší sestra, starší bratr) a vychovávali jej rodiče LaVerne a Vesta Coleovi. Jeho otec, LaVerne Cole, byl lodní dělník a voják ve druhé světové válce. Jeho matka, Vesta Cole, zůstala v domácnosti a se starala o rodinu a dům. Podle řady zdrojů Vesta Cole zneužívala alkohol a chlapce často bila. Navíc když byl jeho otec pryč, ráda si užívala volnosti a setkávala se s jinými muži. Občas dokonce vzala Coleho na rande se sebou a vyhrožovala mu, že ho opět zbije, pokud to řekne svému otci. Vesta Carrolla citově zneužívala a oblékala ho jako dívku, za což se mu vrstevníci ve škole posmívali, stejně tak jako za jeho dívčí křestní jméno. Za všechny své útrapy se Cole velice brzy pomstil. To když již před svými 10. narozeninami v roce 1948 zabil jednoho ze svých vrstevníků. Cole stejně starého hocha utopil v jezeře. Smrt byla policisty vyhodnocena jako nehoda, nicméně Cole se o mnoho let později ve své autobiografii, kterou napsal ve vězení, k činu přiznal. Jako dospívající spáchal Cole i řadu méně závažných zločinů a byl často zatýkán kvůli opilství a drobným krádežím. Po střední škole se připojil k americké armádě, ale v roce 1958 byl propuštěn v důsledku špatného chování a krádeží pistolí. V roce 1960 napadl Cole dva milenecké páry v jejich autech zaparkovaných na odpočívadlech. Brzy nato zavolal policii a přiznal, že ho trápí násilné fantazie zahrnující škrcení žen. Cole kvůli tomu strávil následující tři léta v různých psychiatrických léčebnách. V poslední z nich doktor napsal: „Zdá se, že se bojí žen a neumí s nimi uspokojivě jednat dříve, než je zabije. “ Přesto byl Cole propuštěn v dubnu 1963, přestože mu byla rovněž diagnostikována tzv. „antisociální porucha osobnosti“ neboli psychopatie. Po propuštění z léčeben se Cole přestěhoval do Dallasu v Texasu, kde bydlel jeho bratr Richard. Zde se setkal a oženil se striptérkou jménem Billie Whitworth. Po dvou letech manželství skončilo, když Cole vypálil motel, ve kterém zjistil, že jej manželka podvádí. V tohoto činu byl zatčen a odsouzen pro žhářství. Po propuštění z vězení se Cole pokusil uškrtit jedenáctiletou dívku v Missouri. Byl zatčen a odsouzen k dalším pěti letům vězení. Poté, co si svůj trest odseděl, přesunul se do Nevady, kde se pokusil uškrtit další dvě ženy. Nicméně místo toho, aby Cole strávil již celý zbytek života za mřížemi, byl poslán opět do psychiatrické léčebny. I když opět přiznával své vražedné a nekrofilní fantazie, byl opět po několika letech propuštěn na svobodu. Carroll Edward Cole Carrollu Edwardu Coleovi bylo naměřeno velmi vysoké IQ nad 150. Přesto dokončil pouze 10 let školní docházky a nezískal ani maturitu. Cole se oženil celkem třikrát. Přičemž druhou ze svých manželek zavraždil. S tou třetí žil před svým definitivním zatčením pouze krátkou dobu. Carroll Cole nezplodil žádné děti. Jeho první obětí, mimo vraždy spáchané v dětství, se stala Essie Buck, kterou si vyhlédl v hospodě v San Diegu v Kalifornii 7. května 1971. Cole ženu uškrtil v autě, posmrtně pohlavně zneužil a pak její tělo vyhodil v přírodě. Již o dva týdny později zabil znovu. Tentokrát neidentifikovanou ženu, kterou pohřbil v lesích. V červenci 1973 se Cole oženil podruhé. Tentokrát s barmankou Dianou Pashal, která byla stejně jako on alkoholička. Šlo o divoké soužití. Manželé se často hádali a prali. Cole také pravidelně ze společného obydlí na několik dní po sobě mizel a dopouštěl se dalších vražd. V září 1979 dospěl jejich alkoholický a divoký vztah tak daleko, že Cole svojí manželku v hádce uškrtil. Soused pojal podezření o osm dní později a zavolal policii. Policisté však, ačkoli našli tělo ženy zabalené do přikrývky a nacpané do skříně, z nepochopitelných důvodů případ uzavřeli s tím, že zemřela kvůli jejímu častému a silnému pití. Cole absolvoval výslech a po něm byl propuštěn bez obvinění. V roce 1980 se Cole oženil znovu a přesunul se do Las Vegas. Koncem roku zde zavraždil další tři ženy. Po poslední z vražd byl jako hlavní podezřelý zatčen a brzy se začal k sérii vražd postupně přiznávat. Uvedl, že za posledních devět let zavraždil nejméně čtrnáct žen. Připustil však, že obětí mohlo být více, ale již si nemůže vzpomenout, protože když páchal své zločiny, byl obvykle silně opilý. Carroll Edward Cole Cole byl v roce 1981 odsouzen na doživotí za tři vraždy, které spáchal v Texasu. Později byl shledán vinným i z dalších vražd, až se konečné číslo zastavilo na počtu šestnáct (patnáct žen, jeden muž). Šestnáct zavražděných obětí ve třech různých státech - Kalifornii, Nevadě a Texasu. V roce 1984 byl Carroll Edward Cole za své zločiny odsouzen k trestu smrti. Popraven byl smrtící injekcí ve státní věznici v nevadě 6. prosince 1985 ve svých sedmačtyřiceti letech. Carroll Edward Cole před soudem Případ Carrolla Edwarda Colea je svědectvím o naprostém selhání systému a institucí odpovědných za ochranu společnosti právě před nebezpečnými jedinci, jakým byl sám Cole. Ač byl několikrát ve vězení, ač opakovaně sdělil psychiatrům a psychologům své vražedné fantazie, ač byl policií vyšetřován pro podezření z některých vražda a za některá napadení dokonce odsouzen, stále se vracel na svobodu, kde dál vraždil nevinné oběti. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Žebříček 20 nejdéle aktivních sériových vrahů. Který vrah unikal nejdéle? B.T.K. Killer, Vrah od Zelené řeky? Nebo někdo úplně jiný? Dozvíte se v článku. 20 Nejdéle aktivních sériových vrahů - díl 1 Než se vrhnu na samotný předmět článku, kterým je žebříček 20 nejdéle aktivních sériových vrahů, asi by bylo lepší vysvětlit, o co mi vůbec šlo. Co jsem porovnával a snažil se zkoumat, které sériové vrahy jsem vzal při tvoření „žebříčku“ v potaz, a které naopak nikoli. (koho teoretické úvahy a „formality“ nezajímají, může samozřejmě hned přeskočit k samotnému „žebříčku“, ale doporučuji přečíst) V tomto článku jsem se zaměřil na nejdéle aktivní, avšak dopadené sériové vrahy. Tedy zaprvé jsem se vyhnul všem „Zodiacům“, „Jack The Ripperům“, „Jack The Stripperům“, „vrahovi z Long Islandu“ a podobně. To proto, že v jejich případě by šlo převážně o domněnky. Také jsem nezahrnul jeden typ sériových vrahů a to tzv. „anděly smrti“ („angel of death“) či „vrahy z milosti“ („angel of mercy“)– čili zjednodušeně řečeno vrahy z nemocničního prostředí jako byli například Harold Shipman, Donald Harvey, Charles Cullen či Michael Swango a další(v ČR např. Petr Zelenka). Tuto skupinu jsem vynechal, protože odhalení takového vraha (resp. vůbec odhalení, že k vraždám dochází), dopadení a usvědčení je velice náročné (vzpomeňte třeba jen na nedávný případ zdravotní sestry z Rumburka), a proto řada z nich vraždila deset let a více (dokonce všichni výše příkladem zmínění – krom Zelenky) Tedy by tvořili jádro „žebříčku“, což by nebylo dle mého názoru tak zajímavé. Nicméně zmínit jsem je v tomto ohledu musel. Původně mělo jít jen o strohý seznam pěti či deseti NEJ zakončený tím vrahem, který byl aktivní a tedy unikal spravedlnosti nejdéle. Kraťoučký článeček chtělo by se říct. Ona k takto jednoduché práci svádí kolonka „vražedná aktivita“ či „vražedné období“ („Span of killings“), která je uváděna např. na wikipedii, ale také v mnoha zahraničních webech a publikacích týkajících se sériových vrahů. Jenže, tato kolonka je běžně vyplňována naprosto jednoduchým způsobem bez podrobnějšího zkoumání případu. Pouze na základě data první a poslední vraždy spáchané daným pachatelem. Jenže je doba vražedné aktivity úplně to samé jako rozpětí mezi první a poslední vraždou? Já právě v tom zjednodušení spatřoval problém. Pokud totiž „vražednou aktivitu“ vyjádříme výše uvedeným zjednodušeným způsobem, pak jako déle aktivní sériový vrah „vyjde“pachatel (A), který například v mládí spáchá jednu vraždu, poté je za ní na mnoho let (např. 15) uvězněn, po propuštění v krátkém sledu spáchá jednu, dvě či několik vražd, po kterých je záhy (v řádu měsíců) dopaden a pak už zpravidla odsouzen na doživotí či k trestu smrti. Zatímco pachatel(B), který je (z prespektivy vraha) úspěšnější, spáchá X vražd, uniká policii a děsí veřejnost v rozpětí např.10 let, a až pak je dopaden a odsouzen rovnou k smrti či na doživotí, „vychází“ jako aktivní po kratší dobu.Asi každý cítí mezi modelovým případem A a B rozdíl….a určitou disproporci v tom uvést bez dalšího, že vražedná aktivita pachatele A byla 15 let, zatímco pachatele B pouze 10. Takže stejně jako jsem nechtěl, aby jádro seznamu činilo pět, deset SV typu „angel of death“, nechtěl jsem ani, aby jádro tvořili SV, recidivisté, kteří strávili převážnou část života za mřížemi za dřívější vraždu (vraždy) a v krátkém mezidobí mezi propuštěním a opětovným uvězněním spáchali nějakou či nějaké další. I přesto, že mezi první a poslední jejich vraždou uplynulo třeba i 30 let. Takže ani tyto jsem nezahrnoval. (Nejznámější takové případy: Peter Kurten – první doložená vražda se stal v roce 1913, poté byl za jiné trestné činy uvězněn na 8 let až do roku 1921, další doložené dokonané vraždy se staly mezi lety 1929 - 1930, dopaden byl v roce 1930; Arthur Showcross – v průběhu roku 1972 zavraždil 2 malé chlapce, za to odsouzen na 25 let, podmínečně propuštěn v roce 1987, poté mezi 1988-1989 zavraždil 12 žen, dopaden v lednu 1990; Jack Unterweger: První spáchaná vražda 1974, za to odsouzen na doživotí, podmínečně propuštěn 1990, poté během necelých 2 let usmrtil minimálně 9 žen, než byl finálně dopaden) Šlo mi spíše o pachatele, „rekordmany“, kteří dokázali vraždit po dlouhé roky, děsit třeba i celý stát a unikat policii i přesto, že po nich s vypětím všech sil a prostředků pátrala. Nebo dokázali být tak nenápadní, že ani nebylo zřejmé, že několik obětí má na svědomí jeden sériový vrah. Mimochodem abych vytvořil níže uvedený „žebříček 20 NEJ“ a odfiltroval ty „nežádoucí“, musel jsem detailněji prostudovat cca 60 případů. Pozor! Ne 60 případů ze všech SV, ale 60 z těch, kde to podle kolonky „Span of killings“ vypadalo nadějně, což bylo opravdu pracné. Jak ze všeho výše uvedeného vyplývá, stejně tak jako se může lišit u jednotlivých sériových vrahů jejich dětství, vražedný vývoj, modus operandi, motiv, signatura atd., liší se i jejich vražedná aktivita a to nejen svojí délkou, ale i změnami ve frekvenci vraždění a různými pauzami v čase, ať už způsobenými objektivními či subjektivními příčinami. Někteří z níže uvedených například jednoduše vraždit začali a nepřestali, do doby než byli odhaleni, nebo dokud nebyli dopadeni za jiný trestný čin. Jiní zas v průběhu času svoji vražednou aktivitu podstatně omezili, nebo si na roky daly pauzu, aby po ní opět vraždit začali, další dokonce s vražděním úplně přestali bez zjevných objektivních příčin, ale dopadeni byli třeba až za další dlouhé roky. Ač se tedy u některých sériových vrahů shodovala doba délky vražedné aktivity a doba, po kterou daný vrah unikal policii, u mnohých se tyto časové ukazatele lišily. Abych toto tedy vůbec mohl alespoň nějak kvantifikovat a rozlišit, koho do „žebříčku“ zařadím a koho ne, rozhodl jsem se nakonec stanovit u každého z vrahů dvě období: a) délku vražedné aktivity (čili období, od první spáchané vraždy do poslední spáchané vraždy a to bez ohledu na frekvenci vražd – s tím, že pokud byl dotyčný mezitím například uvězněn (za jakýkoli trestný čin – zkrátka přestávka z objektivních příčin), dobu věznění (či dobu trvání jiné objektivní překážky) jsem do výše stanovené doby nezapočítal, b) dobu, po kterou unikali spravedlnosti (čili dobu, po kterou od spáchání první vraždy unikali polici, aniž by byla odhalena jejich vražedná série – pokud mezitím byli odsouzeni za některou z vražd (nikoli za jiný trestný čin!), dobu od první vraždy do dopadení jsem sečetl a po spáchání první vraždy po propuštění z vězení začal opět počítat do dalšího dopadení, atd. – pak udělal součet). Ještě bych chtěl podotknout, že jsem vycházel z běžně dostupných zdrojů, tedy internetu a literatury, takže níže uvedený seznam zahrnuje jen ty „známější“, popsané případy. Domnívám se, že téměř jistě na světě existovaly i další případy extrémně dlouhého vražedného období či unikání spravedlnosti, bohužel nebyl popsány. A jelikož šlo leckdy mezi jednotlivými pachateli o pouhé měsíce či rok, dva rozdílu ve výši stanovených dob, navíc použité zdroje nejsou často přesné (ostatně bez tak jsem posuzoval hlavně množinu vražd prokázaných a u sériový vrahů, obzvláště těch dlouho aktivních, se často předpokládá, že procento neprokázaných vražd není bezvýznamné), tak jsem se striktně nedržel toho, abych vybral ty NEJ, ale snažil se vybrat z těch NEJ ty nejzajímavější. Proto se například do seznamu nedostal Jeffrey Dahmer (vražedná aktivita 13let – 17 obětí), protože nejen, že už je na těchto stránkách jednou detailně zpracován, ale navíc mimo své první vraždy spáchal všechny až mezi lety 1987-1991, a k tomu i tak by se se svými třinácti lety vražedné aktivity „krčil“ až ke konci tohoto „žebříčku“. Ano! Jak sám čtenář níže uvidí, ani třináct let vražedné aktivity a unikání policii by na některé z vyšších umístění v „žebříčku“ prostě nestačilo… 20. Willem van Eijk Narozen : 13. srpna 1941 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 75 let, odpykává si doživotní trest První spáchaná vražda : jaro 1971 (29 let) Poslední spáchaná vražda : léto 2001 (60 let) Dopaden : 12. listopadu 2001 Vražedná aktivita : 14 let (období vražedné aktivity je v tomto případě paradoxně delší, než doba po kterou unikal spravedlnosti, protože po prvních dvou vraždách byl dopaden a odsouzen, po propuštění začal vraždit znovu – viz kritéria výše) Unikal : 11 let Počet obětí : 5 - 8 Na dvacáté místo jsem zařadil poměrně neznámého holandského sériového vraha (dokonce se mi u něj nepodařilo najít jedinou fotku na níž by jistě byl) , s přezdívkou "Het Beest van Harkstede" („The Beast of Harkstede“ neboli „Bestie z Harkstedu“), který zavraždil a znásilnil nejméně 5 žen. Většinu obětí tvořily prostitutky. Eijk ženy převážně škrtil, jednu z obětí však zabil pomocí nože, kdy navíc její tělo krutě zohavil. V roce 1974 byl uvězněn za vraždy dvou žen, které spáchal mezi roky 1971-1974. Z vězení byl propuštěn v roce 1990 a nejpozději od roku 1993 začal opět zabíjet. Do roku 2001, kdy byl dopaden, spáchal nejméně 3 další vraždy (1993, 1995, 2001) a navíc je z dalších tří podezírán. Dá se tedy říct, že policii unikal a děsil okolí v souhrnu 11 let (1971-1974-2 roky a pak 1993-2001 – 8 let). Mezi jeho první a poslední vraždou pak uplynulo celých 30 let, z nichž 16 let strávil za mřížemi. V současné době si odpykává trest doživotního vězení. 19. Mohammed Adam Omar Narozen : 1949 Zemřel : 20. června 2001 První spáchaná vražda : 1975 – 1995 (26 – 46 let) Poslední spáchaná vražda : prosinec 1999 (50 let) Dopaden : květen 2000 Vražedná aktivita : 4 – 24 let Unikal : 4 -24 let Počet obětí : 16 - 67 Súdánský sériový vrah (tzv. "The Sanaa Ripper" neboli „Rozparovač ze Sanna“), který se po svém dopadení v roce 2000 přiznal k usmrcení 51 obětí (jiné zdroje uvádí, že se doznal k usmrcení 16 dívek v Jemenu a 51 dalších v jiných blízko-východních a afrických zemích – celkem tedy 67). Vraždit podle svých slov měl začít už v roce 1975. Později však toto doznání údajně odvolal a přiznal se „pouze“ k zabití 16 žen v Jemenu + 11 v Súdánu. Těžko říct. Jisté je jedině to, že Omar byl podezřelý minimálně ze spáchání 16 vražd na území Jemenu a to od roku 1995, (jelikož bližší info k údajným dřívějším vraždám nešlo dohledat řadím vraha až na 19. místo žebříčku, ač by možná mohl patřit výše). Nalezeny byly ostatky nejméně 12 zavražděných žen, ale pachatel byl nakonec odsouzen „pouze“ pro dvě spáchané vraždy. Všechny ostatky byly nalezeny poblíž univerzity v Sanaa (hlavní město Jemenu), kde Omar pracoval jako odborný asistent v márnici. Většinu jeho obětí tvořily studentky univerzity. Omar se podle svých slov zaměřoval na mladé, výrazně krásné ženy, které poté znásilňoval a nakonec umlátil údery do hlavy. Na jeho vražednou „kariéru“ se přišlo až díky poslední vraždě, kdy zabil zahraniční studentku z Iráku a její matce bylo podezřelé, že se jí dcera již dlouho dobu neozývá. Většina rodin předchozích obětí se údajně bála zostuzení z toho, že by jejich dcery „utekli z univerzity“, a tak zmizení ani nehlásila. I když byl Mohammed Adam Omar uznán vinným ze spáchání pouze dvou vražd, byl odsouzen k trestu smrti. Ten byl vykonán v roce 2001 před zraky 30 000 lidí a to zastřelením – předcházelo mu ještě vykonání trestu 80 ran bičem za konzumaci alkoholu. Zajímavostí v případě tohoto súdánského občana je, že obětem často uřízl nohy nebo ruce, ty poté zbavil měkkých tkání a kosti si uchoval jako zvrhlou památku. 18. Andrei Chikatilo (česká verze: Andrej Čikatilo) Narozen : 16. října 1936 Zemřel : 14. února 1994 První spáchaná vražda : 22. prosince 1978 (42 let) Poslední spáchaná vražda : 6. listopadu 1990 (54 let) Dopaden : 20. listopadu 1990 Vražedná aktivita : 12 let Unikal : 12 let Počet obětí : 52–57 Notoricky známý sovětský (respektive ukrajinsko-ruský) sexuální sériový vrah. Jeden z nejznámějších sériových vrahů vůbec, který je rovněž známý pod přezdívkou „Rostovský řezník“ či „Rostovský rozparovač“ (přezdívka od Rostova na Donu – ruské město, v jehož okolí se odehrála většina vražd). Byl usvědčen z usmrcení 52 osob, sám se pak doznával až ke spáchání 57 vražd (obviněn byl z 53). Chikatilův modus operandi zahrnoval pečlivý výběr budoucí oběti- vybíral si je především z řad dětí a mladistvých, bez ohledu na pohlaví (nejmladší oběti bylo 7 let, nejstarší 44 let – v naprosté většině případů se však jednalo o chlapce a dívky ve věku 9-20 let) – nejlépe bezprizorní jedince (mnoho z jeho obětí bylo bez domova, s „problematickými osudy" či mentálně zaostalí). Výběr obětí prováděl především ve vlacích či nádražích, kde trávil mnoho času. Po seznámení se s obětí ji buď pronásledoval, nebo lstí vylákal na odlehlé místo – většinou les- a tam zaútočil. Své oběti usmrcoval v drtivé většině za pomocí nože (ale i jinými mechanismy), kdy těla obětí vykazovaly mnohočetná řezná a bodná poranění především v oblastech očí a genitálií. Rovněž byl časté prvky zohavení, ofenzivního čtvrcení. Chikatilo pak s oběťmi buďto souložil, nebo masturboval nad jejich těly. Také se dopouštěl kanibalismu. Co se týče frekvence jeho útoků a délky vražedné aktivity, tak po první vraždě v prosinci roku 1978 se další dopustil až v září 1981, poté začala frekvence stoupat a s vražděním nepřestal až do svého dopadení (rok 1982 – 7 obětí, 1983 - 8, 1984 – 15, 1985 – 2, 1987 – 3, 1988 – 3, 1989 – 5, 1990 – 8). Vraždil a unikal tedy po stejnou dobu - 12 let, což stačí pouze na osmnácté místo. 17. Alexander Yuryevich Pichushkin (česká verze jména: Alexandr Pičuškin) Narozen : 9. dubna 1974 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 42 let, odpykává si doživotní trest, v roce 2014 se oženil První spáchaná vražda : 1992 (18 let) Poslední spáchaná vražda : 14. června 2006 (32 let) Dopaden : 16. června 2006 Vražedná aktivita : 14 let Unikal : 14 let Počet obětí : 48 - 63 Ruský sériový vrah, kterému se přezdívá buď „šachovnicový vrah“ (to proto,že jeho cílem prý bylo spáchat 64 vražd – počet políček na šachovnici) a nebo také „maniak z Bitcevského parku“ (to kvůli místu, kde se většina vražd odehrála – jeden z největších lesoparků v Moskvě). Svoji první vraždu spáchal už jako student v roce 1992. Tehdy zabil svého spolužáka, kterého pozval na společnou vražednou výpravu. Po tomto úmrtí byl pochopitelně dotazován policií, což ho zřejmě mohlo vyděsit. Možná i proto se k zabíjení vrátil pravděpodobně až roku 2001. Po celých devíti letech, za to bohužel v závratné frekvenci, kdy během pěti let usmrtil přes 40 lidí. Jeho modus operandi zahrnoval výběr bezprizorních obětí (např. bezdomovců – především mužů, ale i žen a dětí), s nimiž vypil v parku vodku a poté je zezadu napadl kladivem údery vedenými na hlavu. Takto oběť umlátil a často pak nakonec do proražené lebky vložil prázdnou lahev od vodky. U soudu byl shledán vinným ze spáchání 48 vražd a tří vražedných pokusů, ač sám přiznával až 63 dokonaných vražd. Za to byl odsouzen k odnětí svobody na doživotí s tím, že prvních 15 let stráví na samotce. Jde o sériového vraha zařaditelného do motivačních kategorií „power and control killer“("mocensky orientovaný typ vraha") a „thrill killer“("vrah vyhledávající napětí"). Pičuškin sám jako svůj motiv uváděl určitou potřebu zabíjet, neboť pak prý cítil potřebu žít, a rovněž byl na své zločiny pyšný. Z toho lze usuzovat radost z vraždění a s ním spojeného adrenalinu, ktrá je typická pro kategorii SV typu "thrill killer". Rovněž uváděl, že se díky zabíjení cítil jako Bůh a mohl rozhodovat, kdo přežije a koho zbaví života, což je zas motivace typická spíše typ "power and control killer". 16. Ralph Raymond Andrews Narozen : 1945 Zemřel : 31. ledna 2006 První spáchaná vražda : 25. srpna 1977 (32 let) (možná již 1972) Poslední spáchaná vražda : 1991 (46 let) Dopaden : 1991 Vražedná aktivita : 14 let (možná až 19 let) Unikal : 14 let (možná až 19 let) Počet obětí : 2 - 40 Americký sériový vrah – usvědčený „pouze“ z usmrcení 2 osob. Šlo o heterosexuálního sadistu, který tedy znásilňoval, mučil a vraždil ženské oběti. Andrews byl odsouzen k doživotí za vraždu 43leté ženy v Chicagském parku v roce 1991. Tehdy ženu znásilnil, zabil a nožem znetvořil její tělo. Později v cele začal spoluvězni popisovat i jiné, dřívější vraždy. Ten se s tím svěřil dozorcům a díky následně použitému odposlechu, byl v roce 1999 uznán vinným ze znásilnění, únosu a vraždy šestnáctileté dívky v roce 1977. Nicméně v odposleších nenarážel pouze na tuto vraždu! První vražda, pro kterou byl později silně podezírán, se datuje až do roku 1972. Jako první podezřelý byl veden i v případě vraždy čtrnáctileté Arvelly Thomas z roku 1978 a několika dalších případech. Navíc připočtěme, že už v roce 1976 byl obžalován z 2 pokusů o vraždu v souvislosti s pobodání 15-letých stopařek. I přesto, že byl tehdy zproštěn obžaloby, tak na základě pozdějších odposlechů, způsobu spáchání zločinů a dalších indicií u Andrewse panuje obava, že by mohl být spojován až s 20-40 neobjasněnými vraždami v několika dalších státech USA. Ač je tedy možné, že vraždil celých 19 let, s jistotou mohu napsat "pouze" 14 let, proto 16. místo. Jedno z Andrewsovo specifik je, že těla svých obětí znetvořoval za pomocí nože. 15. Mikhail Popkov (česká verze: Michail Popkov) Narozen : 1964 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 53 let, odpykává si trest doživotí, připravuje se další soudní proces) První spáchaná vražda : 1992 (28 let) Poslední spáchaná vražda : 2000 (36 let) Dopaden : 2012 Vražedná aktivita : 8 let (nejméně) Unikal : 20 let Počet obětí : 69 - 81 Jde o ruského sériového vraha, bývalého policistu, zatčeného v roce 2012 na základě metody DNA. Popkov se zaměřoval na prostitutky a jiné mladé ženy, které se v nočních hodinách pohybovaly osamoceny. Podle zdrojů může být jeho motiv jednak sexuální, ale zároveň tak choval i určitou nenávist k ženám, které v jeho očích neodpovídali morálním zásadám. Popkov začal vraždit v roce 1992 a určitě s tím nepřestal do roku 1999 či 2000. Podle zatím dostupných zdrojů už poté nezabíjel, nebo minimálně snížil vražednou frekvenci. V roce 2015 byl odsouzen k doživotí za znásilnění a vraždu 22 žen. V roce 2017 ho pak ruští kriminalisté obvinili z dalších 47 vražd a k 12 případům zatím sbírají důkazy (k datu uveřejnění článku). Co se týká odmlky od roku 1999 či 2000, údajně přestal vraždit díky pohlavní chorobě, kterou se nakazil od jedné z obětí – někde je zmiňována i následná impotence způsobená chorobou. I když tedy zatím vypadá, že délka Popkovovi vražedné aktivity byla "pouze" 8 či 9 let, na 15. místě v žebříčku je proto, že unikal celých 20 let. Pokud bude Popkov uznán vinným ze všech zmíněných vražd, stane se oficiálně nejvýkonnějším ruským sériovým vrahem! 14. Tommy Lynn Sells Narozen : 28. června 1964 Zemřel : 3. dubna 2014 První spáchaná vražda : červenec 1985 (21 let) Poslední spáchaná vražda : duben 1999 (34 let) Dopaden : 2. ledna 2000 Vražedná aktivita : 14 let (držím se nejmírnějšího odhadu, proto tentokrát neodečítám cca 3,5 roku, které prokazatelně strávil v mezidobí za mřížemi – při odečtení let ve vězení a odvážnějším odhadu by to bylo 15,5let ) Unikal : 15 let (možná až 20let) Počet obětí : 1 – 22+ Americký kočovný sériový vrah, tzv. „Coast to Coast Killer“ „vrah od pobřeží k pobřeží“ odsouzený k smrti za jedinou spáchanou vraždu (zavraždění 9 letého děvčátka), který však podle policejních orgánů spáchal nejméně 21 dalších útoků (ale pravděpodobně ještě více)! Sells byl tulák, údajně zneužívaný v dětství, který mezi lety 1978 – 1999 stopem a vlakem cestoval po celých Spojených státech amerických. V tomto obdomí při svém kočovném životě vykazoval mnoho znaků antisociálního chování. Například silně nadužíval alkohol a drogy, a páchal nejrůznější zločiny (od krádeží, přes znásilnění až po vraždy). Několikrát byl rovněž v tomto období uvězněn (16 mesíců za krádež, 2 roky za znásilnění, plus další kratší tresty). Podle svého vyjádření spáchal první vraždu již ve svých 16 letech (rok 1970), většina zdrojů pak uvádí, že vraždit začal kolem roku 1980, ale podle policie se první prokázaná vražda stala až v roce 1985, kdy pomocí basebalové pálky usmrtil ženu, která si ho pozvala na noc domů a jako svědka zabil také jejího 4 letého syna. Specifickým znakem Sellse je mimo jiné to, že mezi jeho oběťmi najdeme nejen mnoho dětí, ale i ženy a muže. Podle situace měnil i způsob usmrcení. Rovněž motiv jeho vražd byl různý, někdy sexuální, jindy loupežný a také se tak zbavoval případných svědků jeho dalších trestných činů. Kdo ví, kolik lidských životů mohl mít Sells s takovou perstrostí motivů, růnorodostí obětí, velkým teritoriem a délkou vražedné aktivity na svědomí. V roce 2014 byl na tomto sériovém vrahovi vykonán trest smrti. 13. Robert Black Narozen : 21. dubna 1947 Zemřel : 12. ledna 2016 První spáchaná vražda : možná již 8. dubna 1969(21 let) , pravděpodobně 70. léta, oficiálně 12. srpna 1981 (34 let) Poslední spáchaná vražda : 26. března 1986 (38 let) (ale podezírán i z vraždy v roce 1990) Dopaden : 14. července 1990 Vražedná aktivita : 5 let (pravděpodobně déle! Možná až 21 let) Unikal : 9 – 21 let Počet obětí : 4 – 17+ Na třinácté místo řadím skotského sexuálního sériového vraha, který útočil na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (oficiální název Velké Británie – pozn. autora). Black byl heterosexuální pedofil, tedy se zaměřoval na oběti ženského pohlaví ve věkovém rozmezí 5 - 15 let. Ty poté znásilňoval, zřejmě i opakovaně, než je usmrtil - pravděpodobně uškrcením - a těla pohodil desítky i stovky kilometrů daleko od míst únosů. Oficiálně byl odsouzen za 4 vraždy (roky 1981, 1982, 1983, 1986), několik znásilnění, sexuálních napadení a pokusů o únos (poslední pokus o únos se odehrál v den jeho dopadení, kdy se díky svědkovi unesenou dívku na poslední chvíli podařilo zachránit). Black tedy oficiálně zabíjel pouze po dobu 5 let. V tomto seznamu nejdéle aktivních sériových vrahů ho však přesto uvádím, neboť panuje silné podezření, a je pravděpodobné, že vraždil před rokem 1980, možná dokonce už v roce 1969! A že s tím neskončil až do svého dopadení. Zkusím popsat: První Blackovo obtěžováním a napadání mladých dívek se datuje až do roku 1963(tehdy dívku dokonce rdousil do doby, než upadla do bezvědomí, poté nad jejím tělem masturboval), v roce 1967 byl pak za opakované skutky obdobného typu odsouzen k převýchově pro mladistvé delikventy v době trvání jednoho roku. V roce 1968 se přestěhoval do Londýna a začal sbírat pornografii s dětskou tématikou, včetně nahrávek zachycujících násilí páchaných na dětech. V roce 1969 se ztratila 13 letá školačka, která jela na kole do Roughtonu v Norfolku. Její kolo se našlo v poli poblíž cesty, ale její tělo nebylo nikdy nalezeno. Toto je první neobjasněný případ, kde podezření padá na Blacka. V průběhu 70. let pak existují ve Velké Británii další 4 neobjasněné případy zmizení malých holčiček, které jsou dávány do souvislosti s tímto sériovým vrahem, a které vykazují podobné znaky jako jeho pozdější činy. Jeden z těchto neobjasněných případů dokonce policie chystala předložit prokuratuře a formálně Blacka obvinit, ale než se tak stalo, v lednu roku 2016 zemřel. Konkrétně jde o případ zmizení třináctileté Genette Tate z 19. srpna 1978. V osmdesátých letech pak existuje případů s obdobnými znaky dalších osm! A to po celé západní Evropě, kde je prokázáno, že Blackovo pohyb v inkriminovanou dobu odpovídá místům zmizení dětí (Black se od roku 1978 živil jako dálkový řidič). Několik neobjasněných vražd či zmizení mladých děvčat vykazující podobné znaky existuje i v roce 1990. Navíc v červenci toho roku byl dopaden, jak už bylo zmíněno, díky neúspěšnému únosu mladé holčičky, kterou ještě téhož dne nalezli policisté svázanou a znásilněnou v jeho dodávce. Naštěstí dříve, než jí stačil usmrtit. To vše hovoří pro přesvědčení, že R Black má na svědomí možná i mnohem více zločinů, než za které byl odsouzen. Co se táká jeho trestu, obdržel pochopitelně ten netěžší a to - doživotní vězení. 12. ledna 2016 pak Black zemřel ve věznici na infarkt. K žádnému ze svých činů se nikdy nepřiznal. I to lehce podporuje domněnku, že může mít na svědomí více obětí, neboť když ani u těch , za které byl odsouzen vinu nepřiznal, těžko by dobrovolně doznával cokoli navíc. Jeho specifikem je mimo to, že útočil na děti právě jeho modus operandi. Ten obnášel náhodné potkání osamocené oběti nacházející se poblíž silnice, rychlý únos za pomocí dodávky, ve které ji zneužil a usmrtil, aby se těl zbavoval i stovky kilometrů daleko od míst únosů. 12. Joseph Naso Narozen : 7. ledna 1934 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 83 let, čeká na výkon trestu smrti První spáchaná vražda : 10. ledna 1977(43 let) – datum nalezení těla oběti Poslední spáchaná vražda : 1994 (60 let) Dopaden : 2010 Vražedná aktivita : 14 let Unikal : 33 let Počet obětí : 6 - 10 Americký sériový vrah odsouzený za zavraždění 6 žen, které znásilnil a následně uškrtil. Svoji první prokázanou vraždu spáchal v roce 1977, poslední pak v roce 1994. Zadržen byl až v roce 2010. Čtyři z vražd byly známé pod přezdívkou „kalifornské abecední vraždy“, protože první písmeno křestního jména a příjmení se vždy shodovalo. Při domovní prohlídce u něj policie nalezla zápisky s krátkým popisem 10 vražd nepojmenovaných žen s uvedením oblastí – za 6 z nich pravomocně odsouzen. Mimo dalších 4 ze „seznamu“ byl rovněž podezíraný ze série 3 vražd mezi lety 1971-1973 známých jako „rochesterské abecední vraždy“. V tomto případě sa ale odebrané vzorky DNA z těl neshodovaly s tou Nasovou. Joseph Naso byl odsouzen k trestu smrti, který zatím nebyl vykonán. Specifikem případu je, že Naso byl fotografem a fotil si mimo jiné i své oběti – často svázané, což pochopitelně vyvracel s tím, že jde pouze o naaranžované fotky modelek. 11. Gary Ridgway Narozen : 18. 2. 1949 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 68 let, odpykává si doživotní trest ve Washingtonské státní věznici Walla Walla První spáchaná vražda : 8. července 1982 (33 let) Poslední spáchaná vražda : leden 1998 (48 let) Dopaden : 30. listopadu 2001 Vražedná aktivita : 15,5 let Unikal : 19 let Počet obětí : 49 – 71+ Na jedenáctém místě se umístil Gary Ridgway. Tzv. „Green River Killer“ neboli „Vrah od Zelené řeky“, který je co do počtu obětí, za něž byl odsouzen, nejvýkonnějším americkým sériovým vrahem a tím pádem i jedním z nejznámějších vůbec. Celkově byl odsouzen k 49 trestům odnětí svobody na doživotí bez možnosti propuštění (jedno doživotí za každou z prokázaných vražd), při jednom z výslechů však uvedl, že počet jeho obětí mohl vystoupat až na 71! Za své oběti si vybíral v drtivé většině prostitutky (né však vždy), se kterými měl pohlavní styk a po svém vyvrcholení je uškrtil či zardousil. Poté se těl obětí zbavil buď to u řeky Green River či v okolních lesích. Většinu ze svých obětí zavraždil v letech 1982 – 1984 (1982 – 16 obětí, 1983 – 24 obětí, 1984 – 2 oběti), poté frekvenci vražd podstatně snížil (1986 – 1 oběť, 1987 – 1 oběť, 1990 – 1 oběť), ale poslední prokázané vraždy se dopustil až v roce 1998 (v uvedeném výčtu chybí 3 vraždy, jelikož oběti se nikdy nepodařilo identifikovat, není tedy ani zřejmé, kdy přesně byly zavražděny). Ridgway byl jedním z podezřelých už od roku 1983. V roce 1984 absolvoval test na detektoru lži. V roce 1987 pak poskytl vzorek DNA. K jeho zatčení ale došlo až 30. listopadu 2001. 10. Rose a Fred Westovi Fred West Narozen : 29. září 1941 Zemřel : 1. ledna 1995 První spáchaná vražda : červenec 1967 (25 let) Poslední spáchaná vražda : 19. června 1987 (45 let) Dopaden : 24. února 1994 Vražedná aktivita : 20 let Unikal : 26,5 let Počet obětí : 10 - 12+ Rosemary West Narozena : 29. listopadu 1953 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 63 let, odpykává si doživotní trest První spáchaná vražda : červen 1971 (17 let) Poslední spáchaná vražda : 19. června 1987 (33 let) Dopadena : duben 1994 Vražedná aktivita : 16 let Unikala : 23 let Počet obětí : 10 - 12+ Prní díl ukončuje a na desátém místě se umístil asi nejznámější britský vražedný pár. Na jejich společném kontě je minimálně devět obětí. Fred West sám usmrtil ještě minimálně jednu osobu (šlo o Westovu milenku v pokročilém stádiu těhotenství – vražda se stala ještě před seznámením s Rosemary), Rosemary West pak bez účasti manžela spáchala pravděpodobně jedinou vraždu, zatímco West byl na 6 měsíců uvězněn (obětí byla nevlastní dcera Charmaine, dcera Westovi předchozí manželky – i West byl jejím nevlastním otcem).Všechny oběti této dvojice byly ženského pohlaví. Patřily mezi ně jak vlastní i nevlastní dcery zvrhlého páru, ex manželka Westa, tak i další mladé ženy, které v několika případech unesli zcela náhodně. Motiv byl u posledně uvedených obětí sexuální a sloužily páru jako sexuální hračky, které opakovaně znásilňovali a krutě mučili. U zbylých obětí byl motiv zřejmě kombinovaný, kdy převládala snaha zamaskovat předchozí zločiny či se zbavit nějakým způsobem „nepohodlného“ člověka. Tomuto páru, respektive především Fredovi Westovi je připisováno i několik dalších neobjasněných vražd. West jich dokonce přiznal 30! Než však stihl být postaven před soud, spáchal ve vazební cele sebevraždu. Rosemary West byla odsouzena za spáchání 10 vražd k uvěznění na doživotí bez možnosti propuštění. Specifikem tohoto páru je (samozřejmě už mimo tu specifickou věc, že šlo o páreček sériových vrahů), že své oběti vraždili přímo ve svém domě a jejich ostatky zakopávali na své zahradě nebo pod prostory domu. Pokračování ZDE . Share Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Komentáře

Recenze knihy "Oprátka za osm mrtvých", která popisuje život a zločin české masové vražedkyně Olgy Hepnarové. Autor: R. Cílek. Oprátka za osm mrtvých - Roman Cílek Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Oprátka za osm mrtvých (příběh Olgy Hepnarové) Autor: Roman Cílek Nakladatelství: Rodiče Rok vydání: 2003, 305 stran Dnes Vám v rámci našich recenzí představíme knihu o nejhorší české masové vražedkyni – Olze Hepnarové. (Kdo o této ženě nikdy neslyšel, nechť zkusí kliknout sem ). Knihu s názvem „Oprátka za osm mrtvých“, která byla později zfilmována pod názvem „ Já, Olga Hepnarová “, napsal český spisovatel Roman Cílek (pod jeho jménem jsou o totožném tématu publikovány tři různá vydání). Tento autor se dlouhodobě zaměřuje především na literaturu faktu a kriminální příběhy, tedy to zaručuje, že autor s informacemi rozhodně pracovat umí, podobným tématům rozumí a jsou mu blízké, což ostatně potvrdil i v této knize. Ta je rozdělena na tři hlavní části: první se věnuje událostem „před“, druhá samotnému „kriminálnímu činu“, třetí pak událostem po činu. Tedy první část mapuje prostřednictvím zkrácených výpovědí svědků (včetně rodiny a nejbližších kolegů) i výpovědí samotné pachatelky její dětství a dospívání, resp. život, který předcházel oné tragické události z roku 1973. V následující části je uvedeno mnoho svědectví aktérů, kteří přímo viděli či zažili průběh masové vraždy – tedy najetí nákladního automobilu do chodců. Poslední část pak obsahuje nejprve přepis korespondence Hepnarové z doby po jejím zadržením s jejím asi nejbližším člověkem této poslední etapy života. Poté se věnuje zkoumání duševního stavu psychology a psychiatry a kniha končí shrnutím soudního procesu až po výkon trestu smrti. Jelikož je kniha zasvěcena pouze jedinému případu, jde opravdu dopodrobna! To umožňuje, že si každý čtenář může udělat obrázek nejen o samotné masové vražedkyni, jejím pohledu na svět, a o morální stránce jejího činu, ale i o tom, zda-li bylo třeba možné tragédii zabránit, či zda-li by sám v případě podobných projevů chování u blízkého člověka nějak zásadněji reagoval, nebo ne. S ohledem na to, které ze tří vydání si zakoupíte, následuje ještě buď komentování případu nezúčastněnými odborníky a anketa o případu mezi známými osobnostmi, nebo kniha končí. Jako výborně, podrobně a uceleně zpracovanému případu knize nelze nic vytýkat. Vše se však točí kolem jedné osoby, jednoho činu… tedy často se v knize některé věci opakují. Totiž sama Olga Hepnarová se opakuje… nejvíce pak ve své sobeckosti a ublíženosti. Knize nakonec udělujeme: 2-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře

The list of 31 best serials about serial killers. Check our ranking. TOP Krimi seriály o vrazích Žebříček 50 nejlepších krimi seriálů o sériových vrazích. Nechte se inspirovat seznamem 50 seriálů, ve kterém každé dílo alespoň trochu souvisí s tímto fenoménem sériových či masových vrahů. Seriály jsou rozděleny na ty, které jsou věnovány reálným případům , případně jsou jimi hodně inspirovány, a na ty, které jsou pouhou fikcí . Budeme rádi, když nám do komentářů či vzkazů doporučíte nějaký další, který nám uniknul, a měl by do tohoto seznamu patřit. TOP Seriály o vrazích - dle skutečnosti - část 3 21. American Crime Story – The Assassination of Gianni Versace krimi minisérie, USA, 2018, 9 dílů, 383 minut, ČSFD 79% Dramatizace knihy Maureen Orth vypráví příběh amerického sériového vraha, Andrewa Cunanana (Darren Criss). Ten během roku 1997 zavraždil na několika místech USA 4 osoby . Jeho pátou obětí se stal slavný návrhář Gianni Versace , načež pachatel na útěku spáchal sebevraždu. 22. Nevinný krimi seriál, USA, 2018, 6 epizod, 284 min, ČSFD: 75% Další „true crime“ dokument od Netflixu se zajímavým námětem. Tentokrát jde o adaptaci knihy Johna Grishama , která vyvolává znepokojující otázky ke dvěma případům vraždy , které se odehrály v 80. letech v Oklahomě. 23. Aaron Hernandez: V mysli vraha krimi minisérie, USA, 2020, 3 epizody, 201 minut, ČSFD 75% Americká „true crime“ dokumentární minisérie od Netflixu. Tato se věnuje hvězdě amerického fotbalu - Aronu Hernandezovi a jeho spáchaným zločinům. Dokument se prostřednictvím rozhovorů s přáteli, hráči, svědky a dalšími, snaží zjistit, jak se z hvězdy NFL mohl stát usvědčený vrah. 24. Nevyjasněné záhady dokumentární, USA, 2020, 2 x 6 epizod, 549 minut, ČSFD 72% Další dokumentární seriál Netflixu, přináší na obrazovky várku záhadných zmizení, šokujících vražd, nadpřirozených setkání a dalších skutečných případů. Co epizoda, to jiný případ. V seriálu uvidíte dobové záběry z televize, fotografie z rodinných fotoalb a uslyšíte rozhovory s pozůstalými, svědky či vyšetřovateli. 25. Příběhy českých zločinů dokumentární, ČR, 2018, 9 epizod, ČSFD 63% Investigativní novinář Janek Kroupa provádí diváky dokumentárním pořadem, který poodkrývá pozadí nejznámějších a nejzávažnějších český kriminálních případů let nedávno minulých. S kamerou navštěvuje blízké obětí, hovoří s tehdejšími vyšetřovateli, soudními lékaři a svědky. 26. Vraždy na přelomu století historický krimi seriál, Polsko, 2017, 10 epizod, 440 min, ČSFD 61% Polský historický krimi seriál, jehož děj se odehrává v Krakově a okolí před 1. světovou válkou. Každá epizoda představuje samostatný kriminální případ. Scénář byl založen na skutečných zločinech, ke kterým došlo na přelomu 19. a 20. století v jižním Polsku, respektive tehdejším Rakousku-Uhersku. 27. Ženy vražedkyně dokumentární série, USA, 2008, 161 epizod, 7084 minut, ČSFD: 61% Americký hraný dokumentární seriál, kde jsou jednotlivé epizody inscenací skutečných zločinů, kdy pachatelkami vražd jsou výhradně ženy. Seriál podle reakcí nemá příliš velkou výpovědní hodnotu a zpracování je bulvárnější. Hrají: Chuck Hustmyre , Johan Earl , Casey Nissen , Matt Butcher , Trey Daniels . ?. The Devil in the White City historický krimi seriál, USA, plánované vydání - 1. čtvrletí 2021 Historický seriál, který má začít někdy v 1. polovině roku 2021 . Seriál bude ztvárněním známé knižní stejnojmenné předlohy od E. Larsona, která se mimo jiné věnuje životu a činům sériového vraha Henryho Howarda Holmese . V hlavní roli Leonardo DiCaprio . Režie Martin Scorsese . Movies about serial killers - fiction Movies and documents - true cases Movies about serial killers - fiction Movies about serial killers - fiction Sdílej Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz

Recenze knihy s názvem "Galerie zločinu II.". Autoři: M. Kučera, J. Stach. Rok vydání 2013, 290 stran Galerie zločinu II. - M. Kučera, J. Stach Další knihy Název: Galerie zločinu II. - Tajemství policejních protokolů Autor: Miroslav Kučera, Jan Stach Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2013, Praha, 290 stran Dnes se zaměřím na další v pořadí knih ze série „Galerie zločinu “ z pera bývalého člena pátracího oddělení někdejší Federální kriminální ústředny Miroslava Kučery, tentokrát ve spoluautorství s bývalým důstojníkem policie Janem Stachem. Tato kniha nese podtitul „Tajemství policejních protokolů “ a je v ní zpracováno 24 českých kriminálních případů v rozsahu cca 8-10 stran - v každém z nich přišel někdo o život, tedy jde o ty nejzávažnější případy. Mezi uvedenými vrahy můžete nalézt zejména ty známější např. Zdeněk Vocásek, Oto Biederman, Ivan Roubal, Jiří Kajínek, atd., ale dočtete se i o něco méně známých pachatelích, což kvituji. Všechny případy jsou zpracovány přesně a v solidním rozsahu, a jelikož jde především právě o ty známější případy, lze srovnávat. Zde musím konstatovat, že v rámci použitých zkrácení, podle mého, občas došlo k drobnému zkreslení okolností daného případu a některé důležité informace, které umožňují spatřit osobnost pachatele a zločin v souvislostech, zůstaly nezmíněny. Naštěstí to není častým a dominantním jevem knihy a může si toho povšimnout zřejmě jen čtenář, který má případy nastudované i z dalších zdrojů, ale pro mě drobný mínus. Trochu víc mě pak rušily různé komentáře, často uvozující či zakončující jednotlivé případy, nicméně nevztahující přímo k případům, ale spíše ke společnosti a prezentující postoje pisatele. Né, že by strohou literaturu faktu neoživily, to byl asi záměr, ale já s nimi často nesouhlasil a přišly mi na případy naroubované tak nějak nepřirozeně a navíc na mě působily tak trochu kverulantsky. Tedy trochu paradox – to co mi v prvním titulu ze série “Galerie zločinu “ velice potěšilo, čili postřehy a komentáře autora, zde mi přišlo trochu obtěžující. Možná to bude tím, že v knize s podtitulem „Nejděsivější případy 20. století “ šlo o případy s nimiž měl jediný autor Miroslav Kučera osobní, přímou pracovní zkušenost, zde tomu však tak nebylo. Nebo to možná bylo spíše tím, že v případě této knihy s podtitulem „Tajemství policejních protokolů “ se na komentářích podílel hlavně druhý ze spoluautorů – nevím. Nicméně i přes výše uvedené výtky myslím, že kniha je jako celek určitě dobrá, přínosná a rovněž čtivá a tedy ji s čistým svědomím doporučuji. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře

Recenze knihy "Osm ran z lásky", která se věnuje hrdelním procesům první republiky. Autor: Jan Mach Osm ran z lásky - Jan Mach Koupit Další knihy Název: Osm ran z lásky - Hrdelní procesy první republiky Autor: Jan Mach Nakladatelství: Condor international, s.r.o. Rok vydání: 1994, 210 stran V případě knihy „Osm ran z lásky“, kterou jsme se Vám rozhodli představit tentokrát, se musíme vrátit nejprve do 90. a poté do 20. let minulého století. K vydání knihy totiž došlo v roce 1994 a autor, Jan Mach (novinář a spisovatel), se v knize zaměřil na známé hrdelní procesy z první republiky. Celkem je jich v knize zpracováno 17 a odehrály se v rozmezí let 1919 – 1928. Ač všechny případy spojuje fakt, že v každém někdo přišel o život, jednotlivé zápletky jsou různorodé a pestré. Dočíst se tak můžete o několika loupežných vraždách, o politicky motivovaném atentátu, o zabití manžela rukou týrané ženy, nebo také o zajímavém případu hromadné sebevraždy, kdy jejímu vykonavateli se sice podařilo usmrtit 2 osoby, sebe však pouze postřelil. Do výběru jednotlivých kauz se dostaly jak nejznámější případy první republiky, které jsou mnohdy zmiňovány ještě dnes (např. několikanásobný vrah a gangster Martin Lecián, sériový vrah Jindřich Bažant, vražedná rodina v Khonově mlýně), tak i poměrně neznámé, avšak neméně zajímavé, hrdelní procesy. Onen výběr kauz bych určitě pochválil. Rozhodně i to, že se autor vyjádřil k tomu, ze kterých zdrojů vycházel a čerpal, tedy kniha má svoji informační hodnotu. Na škodu jistě nebylo ani to, že každá kapitola obsahuje kraťoučké medailonky některých zúčastněných osob jednotlivých případů – ať už jde o kata, detektivy, advokáty, lékaře, rodinné příslušníky obětí či pachatelů, atd.. Horší už to však, dle mého názoru, je s jejich zapracováním do textu. Někdy totiž zabírají celou stránku a vy nevíte, zda ji přeskočit a dočíst rozečtenou větu či celý příběh, nebo nejprve přečíst tyto medailonky, a pak doufat, že se v rozečteném textu úspěšně napojíte. Ještě více mi vadilo, že některé kapitoly - případy (nejvíce ty počáteční), byly popsány trošku nepřehledně a zle se četly. Tím myslím hlavně mnohé citace z tehdejšího tisku, napojované a naskládané za sebe, kdy čtenář může trochu tápat nejen ve jménech zmíněných osob (o kom je řeč, kdo je kdo), ale i v ději jednotlivých případů. Není to naštěstí nedostatek všech kapitol, naopak, některé příběhy jsou zpracovány opravdu čtivě, ale u zhruba poloviny mě způsob zpracování trochu vadil a tím pádem pak tyto případy moc nebavily. Za sebe mohu říci, že zpočátku jsem se do čtení musel tak trochu nutit a jelikož jsem o řadě případů četl i jinde, kniha mezi konkurencí pokulhávala. Nakonec mě však přeci jen některé případy svým zpracováním velice zaujaly. A proto nakonec v tvrdé konkurenci - trojka. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3 Komentáře

Recenze knihy "Skutečné zločiny po Česku 2", která se věnuje zásadním případům historie české kriminalistiky. Autor: Radek Galaš, Miloš Vaněček. Případ zabijáka z Golden State - William Thorp Koupit knihu Název: Případ zabijáka z Golden State Autor: William Thorp Nakladatelství: Burdon Rok vydání: 2024, 151 stran Recenze: Zatím nenapsána. Knihu napsal zkušený americký novinář William Thorp , jenž v díle přináší nejen portrét výjimečného zločince , sériového vraha a násilníka jménem Joseph DeAngelo , který v průběhu 70. a 80. let v Kalifornii spáchal více než 200 vloupání, 50 znásilnění a nejméně 13 vražd . Kniha vypráví jak příběh vyšetřování, tak osudy některých obětí, což čtenáři pomáhá pochopit, jak mohl jeden člověk tak dlouho a beztrestně páchat ty nejodpornější zločiny. Autor se snaží čtenáři rovněž nastínit, proč jeho běsnění najednou ustalo a detailně vysvětluje i to, proč byl přesto nakonec dopaden . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Henri Désiré Landru - francouzský sériový vrah, který mezi lety 1915 - 1919 připravil o život nejméně 11 lidí. Detailní článek o slavném kriminálním případu "Pařížského modrovousa". HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Henri Désiré Landru 30. 7. 2020 Henri Désiré Landru - francouzský sériový vrah, který mezi lety 1915 - 1919 zavraždil 10 žen a jednoho chlapce. Šlo o rafinovaného pachatele, který si oběti pečlivě vybíral a vraždy dlouhodobě plánoval. Jeho typickou obětí byla žena ve středním věku, často movitá, toužící po vztahu. Není jasné, jaký způsob usmrcení Landru používal, neboť těla svých obětí následně čtvrtil a pálil, tedy znemožnil objasnění této skutečnosti. Jeho modus operandi zahrnoval vytypování si oběti skrze seznamku v novinách, dlouhodobější korespondence, ve které sliboval společnou budoucnost, a nakonec vylákání oběti do svého domu. Tam ženy zabil a zbavil se jejich těl. Jeho motivem byl v naprosté většině případů majetkový prospěch. Několik vražd však spáchal zřejmě pouze proto, aby se zbavil nepohodlné osoby. Narozen: 12. 4. 1869 Zemřel: 25. 2. 1922 Stát: Francie Počet obětí: 11 Unikal: 4 roky Vražedná aktivita: 1915 - 1919 Trest: trest smrti (gilotina) Přezdívka: "Pařížský modrovous" "Pařížský modrovous " či "Modrovous z Gambais ", to jsou nejznámější přezdívky, které tisk přiřknul francouzskému sériovému vrahovi , který se na počátku 20. století nesmazatelně zapsal do dějin světové kriminalistiky, a o kterém bude tento článek. Šlo o inteligentního, kultivovaného a šarmantního sériového vraha , který dokázal své oběti okouzlit jak svými sliby, tak charizmatem, aby je následně vmanipuloval do smrtící pasti, ze které nebylo úniku. Tento pachatel je specifický také tím, že jako mnoho jiných sériových vrahů, i on je podezírán z mnohem více zločinů, než za které byl nakonec odsouzen. V jeho případě je tomu tak hlavně proto, že se mu dařilo zbavovat se těl svých obětí a drtivá většina z nich nebyla nikdy nalezena. Pojďte se s námi detailněji podívat na případ tohoto vychytralého psychopata a podlého svůdníka žen jménem Henri Désiré Landru . Kdo byl Henri Landru? Henri Désiré Landru se narodil roku 1869 v Paříži. Jeho rodina byla spořádaná a pečující . Patřila do střední třídy, kdy matka pracovala jako hospodyně a otec se živil jako hasič v železárnách . Z dostupných zdrojů není patrné, že by rodina byla některak problémová, by naopak - malý Henri byl již od útlého dětství veden v duxhu křesťanského desatera. Když byl o něco větší, nastoupil na katolickou školu a ve svém volném čase zpíval v místním kostelním sboru. Později se dokonce stal diákonem (tj. jáhen = duchovní s vysvěcením nižším než kněžským, který je oprávněný křtít a kázat) v náboženském řádu St. Louis en l'Isle . Po vychození základní školy začal navštěvovat střední se strojírenským zaměřením . Tu dokončil v 17ti letech . Henri Landru v mládí V roce 1887 , když mu bylo 18 let , narukoval Landru povinně do armády . Jako mladý a bystrý voják míval velký úspěch u žen a měl s nimi časté avantýry. Jeho okolí ho popisovalo jako inteligentního, galantního, a také velmi náruživého. A tomuto kouzlu nedokázala odolat ani Landruova sestřenice Rémy . Románek končí těhotenstvím a páru se v roce 1891 narodí dcera . Možná i proto se mladý Henri Landru rozhodne v roce 1893 Rémy vzít. Později následují další tři potomci, kdy poslední z nich se narodí v roce 1900. Jeho manželka se o něm později vyjádřila v tom smyslu, že šlo o "ukázkového manžela ", i když připustila, že se Landru otočil za každou sukní… Ač některé prameny tvrdí, že Landru vstoupit do druhého manželství s jinou ženou a teprve ta mu měla porodit již zmíněné tři potomky, jde o chybnou interpretaci. Landru a jeho manželka Rémy Po odchodu z armády, kde strávil tři roky, odchází Landru do civilu s hodností četaře. Chvíli pracuje jako úředník, ale je brzy propuštěn. Pak svá zaměstnání dost střídá. V roce 1894 je zaměstnán coby prodavač v odchodu s nábytkem . A právě zde možná dojde ke zlomovému okamžiku v jeho životě. Nejen, že se naučí mnohé o prodeji nábytku, ale hlavně je podveden majitelem obchodu. Ten totiž uteče s velkým množstvím peněz, včetně Landruovy slíbené odměny. Mladého muže tato skutečnost samozřejmě velmi rozlítí. A i když by nad tím možná mnozí mávli rukou, on se rozhodne pro jiné řešení. Když to vyšlo jeho šéfovi, proč by to nemohl dělat i on? A tak se dá na scestí a svoji špatnou finanční situaci začne řešit podvody a krádežemi . Za oběti si vybírá postarší zaopatřené vdovy, od kterých pod rouškou medových řečiček přebírá majetek s nabídkou výhodného prodeje a nabízí skvělé investice. Vyinkasované peníze a majetek vlastníci už nikdy neuvidí. Henri Landru v mladším věku Kriminální kariéra Ruka spravedlnosti jej dopadne někdy po roce 1900 . To když se Landru pod falešným jménem pokusí vybrat peníze v bance. Za to vyfasuje dva roky vězení . Pobyt za mřížemi nese jedenatřicetiletý muž těžce a dokonce provede tzv. demonstrativní „sebevraždu“ , když se pokusí oběsit na šňůře z prostěradla. Tamější lékaři, včetně předního psychiatra Charlese Vallona, tehdy shledali Landruovu osobnost jako „pološílenou, ale pořád ne natolik, aby byl zbaven svéprávnosti “. Vallon měl dokonce varovat i paní Landruovou, aby se před manželem měla na pozoru. Ve vězení k žádné nápravě nedojde a Landru se po propuštění k trestné činnosti opět vrací. K podvodům přibude i nějaká zpronevěra, ale "Pařížskému modrovousovi " ne vždy vše vyjde, takže se musí za mříže vrátit ještě několikrát . V roce 1908 byl Landru zrovna na svobodě. A tehdy jej vůbec poprvé ho napadlo, podat si do novin seznamovací inzerát . “Zaopatřený vdovec hledá spřízněnou duši a snad i budoucí choť “. Ve skutečnosti žádnou budoucí parterku nehledal. Slangem karetních hráčů si jen hledal vhodnou "kavku". Na nabídku se mu tenkrát ozvala 40letá paní Izeová . S tou prožil krátkou známost a dokázal z ní v rámci předmanželské smlouvy vylákat 15 000 franků . Poté se vypařil. Když jej policisté o rok později zatkli, nezbylo mu nic jiného a putoval do basy na další tři roky . Celkem byl v rozmezí let 1900 - 1914 Landru trestán sedmkrát , takže většinu času v tomto období strávil ve vězení nebo na útěku před zákonem. Ve své nepřítomnosti byl dokonce za své podvody odsouzen k deportaci na Novou Kaledonii – francouzský koloniální ostrov v Tichomoří. "Švihák" Henri Désideré Landru měl u žen velký úspěch Po odsouzení Landrua v roce 1909 došlo v jeho životě k řadě velkých změn. Nejprve v roce 1910 zemřela jeho matka . Poté jeho kriminální kariéra zapříčinila rozpad manželství, kde se manželé sice nerozvedli a dále se vídali, ale po propuštění z vězení již žili odděleně . Děti Landru vídal jen zřídka. Jeho chování a činy měly navíc velice negativní dopad i na jeho otce , který byl známý svou pracovitostí a poctivostí. Ten v roce 1912 , když byl Landru zrovna za mřížemi, spáchal sebevraždu . Landrouva manželka později uvedla, že za touto sebevraždou do velké míry stála právě i hanba za syna - kriminálníka. Ani tato skutečnost Landruovi nezabránila v tom, aby krátce po propuštění z vězení, na podzim roku 1912 , sebral 12 000 franků , které jeho otec věnoval před sebevraždou Rémy a vnoučatům. Rok 1914 přinesl do Evropy krušné časy. Vypukla první světová válka . Francie, stejně jako ostatní země, vyslala na frontu mnoho mužů. V případě Francie šlo dokonce o miliony vojáků. Atmosféra byla napjatá a všude panoval strach a zmatek. Propuštěný Landru se poflakoval po francouzském venkově. A právě v této době měl dokončit i svůj největší podvod . Vystupoval jako investor a z více jak desítky lidí vylákal peníze na fiktivní automobilovou továrnu . Celkem si přišel na 35 000 franků . Když se vše porvalilo a policisté jej přišli zatknout, byl již s penězi "fuč". Soud ho tak musel soudit v nepřítomnosti . Rozsudek zněl – čtyři roky vězení a následná doživotní deportace na francouzský koloniální ostrov v Nové Kaledonii . Landru se mezitím vrátil do Paříže a podal nový inzerát . "Vdovec se dvěma dětmi, stár 43 let, se slušným příjmem, seriózní a pohybující se v dobré společnosti, si přeje potkat vdovu s vyhlídkou na uzavření sňatku. " V tak těžkých časech samozřejmě mnoho žen hledalo mužskou náruč plnou lásky a porozumění. Zvlášť když padlí vojáci se počítali na statisíce. Odpovědí byly mraky. Landru byl ovšem náročný a vybíral si pečlivě. Někdy v té době si také za “ušetřené“ peníze a peníze z dědictví pronajímá vilu Ermitage v Gambais . Landruova vila v Gambais Pařížský modrouvous vraždí První nešťastnicí, kterou odpověď na inzerát vrhnula zo spárů "Pařížského modrovouse ", se stala 39letá Jean-Marie Cuchet . Žena byla od roku 1909 vdovou a spolu se svým 16letým synem Andrém žila v Paříži. Pracovala v obchodě se spodním prádlem. Landru s ní vedl rozsáhlou korespondenci , v níž si jí nenápadně oťukával. Vystupoval pod fiktivní identitou jako inženýr "Raymond Diard". Zesnulý pan Cuchet měl své manželce odkázat nemalé jmění, a to bylo pro podvodníka stěžejní. Vdavekchtivá žena svému nápadníkovi brzy podlehla. Není divu. Nejen, že ji Landru zahrnoval komplimenty a sliboval svatbu, ale navíc měla darem dostat i vlastní obchod s oblečením v hlavním francouzském městě. Pár spolu začal žít, nicméně Jeanina rodina její radost z nové známosti nesdílela a neznámého muže jí rozmlouvali. Největší podezření měla její sestra s manželem. Právě švagr se po vypuknutí první světové války, která pár rozdělila, vydal s Jean-Marie do Landruova bytu. Pana „Diarda“ se jim sice zastihnout nepodařilo, ale zato se jim podařilo odhalit, že jde o podvodíka . Dokonce přišli i na to, že „Daird“ je odsouzený zločinec, který se skrývá. Jenže když se Landru opět objevil, Jean-Marie jako by vše negativní bylo jedno. Naopak investovala velké finanční prostředky do pronájmu vily ve Vernouillet kousek od Paříže, kam se krátce nato, k ní a jejímu synovi, nastěhoval i “pan Diard“. Vila ve Vernouillet, kde Landru po nějaký čas pobýval a spáchal několik vražd V lednu 1915 je paní domu spolu se svým synem viděna naposledy . Oba zmizí beze stopy. Kolem Andrého se však začnou objevovat teorie, že možná tajně utekl na frontu, kam se, i přes svůj nedostatečný věk, snažil vehementně dostat. Málo platné, Jean-Marie Cuchet ani jejího syna Andrého již nikdy nikdo nespatří. Jean-Marie Cuchet André Cuchet Landru zůstane ve Vernouillet a pomocí inzerátu se seznámí se 47letou Théresou Labord-Line . Žena je původem z Argentiny a do Francie se přestěhovala za svým manželem - hoteliérem. Ten ovšem nedávno zemřel. Landru se v tomto případě vydává za inženýra z Brazílie a ženě po pár týdnech nabídne, aby se k němu do vily ve Vernouillet nastěhovala. Přesně 26. června 1915 je Théresa viděna naposledy . Po jejím zmizení si pak Landru zajede do její vily a odveze cenný, starožitný nábytek, což později potvrdí několik svědků. Uběhne sotva pár týdnů od zmizení Théresy a do Vernouillet se s velkými kufry stěhuje 51letá Márie Angélique Guillion . Je to zámožná vdova lehce korpulentní postavy, která uvěří, že pan "Frémiet“ se má stát příštím konzulem v Austrálii a ona bude pořádat diplomatické recepce. Vůbec netuší, že jméno přítele je falešné a ten udržuje kontakt i s dalšími ženami. Sama pak zmizí 2. srpna 1915 . Landru se po této vraždě přesouvá z Vernouillet do Gambais , do své pronajaté vily. Nastane prosinec 1915 . Landru si do svého hnízdečka v Gambais přizve postupně dvě ženy – 55letou Berthu Annu Héon , kterou zná od poloviny roku 1915. I tato žena uvěří jeho lžím. Tentokrát Landru vystupuje jako podnikatel a slibuje jí přestěhování do francouzské kolonie – Tuniska . Další obětí se stává 44letá Anne Colomb , ta zmizí v prosinci 1916 (někde 1915). Obě ženy jsou bohaté vdovy, první prahne po lásce, druhá po otci pro její dceru, která mezitím vyrůstá v Itálii. Obě ženy už nikdo nikdy nespatří. Asi největší záhadnou ve výčtu obětí je zmizení teprve 19leté Andrée-Anne Babelay . Mladá a velmi krásná dívka zmizela na cestě ke své matce a s Landruem se pravděpodobně seznámila někde na ulici. Nejen, že šlo o oběť, která od ostatních vyčnívala svým nízkým věkem, ale hlavně šlo o ženu z chudých poměrů, která se živila jako chůva. Touhu po obohacení tak můžeme v tomto případě jako motiv vyloučit. Pár spolu stráví několik dní v hotelu v Paříži , aby se pak přesunul do Landruovi vily v Gambais . Tam "Modrovous " mladou dívku zabije. O tom, proč ji zavraždil, existuje řada teorií. Podle jedné mohla na Landrua něco kompromitujícího vědět, takže se stala nepohodlným svědkem. Další zas odhaduje, že se jí Landru nemohl zbavit a místo, aby ze vztahu profitoval on, jak byl zvyklý, začala z něho mít prospěch ona. Odpověď se již nedozvíme, jisté je, že Andrée zmizela v březnu roku 1917 . Célestine Buisson , bohaté, sedmačtyřicetileté vdově se Landru skrze korespondenci dvoří téměř dva roky , než se mu podaří ji odloučit od rodiny a přesvědčit k tomu, aby se přestěhovala k němu do Gambais. Ač jí Landru brzy poté, co zareagovala na jeho inzerát, požádá o ruku, svatbě se úspěšně vyhýbá. Vymlouvá se na dlouhé pracovní cesty, i na to, že ztratil veškeré osobní doklady. Žena mizí v dubnu (jinde srpnu) 1917 . Landru si v romro roce rovněž otevře v Paříži nový obchod s nábytkem, kde zřejmě prodává i kousky ukořistěné svým obětem. Na podzim 1917 zmizela v Gambais další žena – 38letá Louise-Joséphine Jaume . Stalo se tak ke konci listopadu. Této žene se Landru opět představil falešným jménem, tentokrát zvolil historku o tom, že jde o uprchlíka z Arden, které v té době okupovali Němci. V tomto případě později sousedé uvedli, že si všimnuli podivně zapáchajícího černého dýmu, který vycházel z Landruova komína. Jako poslední dvě oběti jsou známy – 36letá Anna Marie Pascal (majitelka obchodu s módou), jenž zmizela v dubnu roku 1918 a 37letá Marie-Therése Marchandier . Druhá jmenovaná byla kabaretní umělkyně a prostitutka. Landru později tvrdil, že ji poznal přes inzerát, ve kterém se snažila prodat svůj nábytek, nicméně údajně existují indicie o tom, že ji, jako jedinou z obětí, mohl znát již z dřívějška. Jisté je jen to, že obě ženy zkušený vrah opět vylákal do svého domu v Gambais, kde je usmrtil. Marchandier zmizela v půlce ledna 1919 . Landru a devět z jeho jedenácti obětí Modrouvous je dopaden Možná si teď říkáte, jak mohlo tolik žen zmizet, aniž by byl Landru dopaden? Co jejich rodiny? To je nikdo nehledal? Tak zaprvé, Landru byl úžasný manipulátor, který prostřednictvím jednoduché psychologie působivých lží dokázal své oběti dokonale odtrhnout od rodinných vazeb. Někdy stačilo pár týdnů, někdy pár měsíců. Většinou také sliboval obětem, že se spolu přestěhují do zahraničí, takže když jeho oběti zmizely, jejich blízcí byli i nadále přesvědčováni, že jsou naživu, jen žijí jinde. Některým pozůstalým dokonce přišly falešné dopisy plné výmyslů a lží. Dalším faktorem, který stál za tím, že Landru nebyl dlouhá léta dopaden, byla první světová válka . Totiž mnoho mužů, kteří pracovali pro policii, bylo převeleno na frontu a ve Francii tak působil tristně nízký počet ochránců zákona. Posledním faktorem, který znesnadnil dopadení sériového vraha, byla pomoc od jeho rodiny . Totiž jeho manželka s ním byla celou dobu v kontaktu, stejně tak jeho děti. I když nebylo prokázáno, že by o vraždách cokoli věděli, jeho podezřelé aktivity všichni kryli a dokonce mu i pomáhali. Jeden ze synů mu například pomáhal vystěhovávat nábytek z obydlí některých obětí a prodávat jej. Landruova žena pak pomáhala falšovat podpisy a dopisy, které po své smrti „psaly“ jeho oběti. Naštěstí ne všichni příbuzní obětí nechali zmizení blízkých jen tak. Jednou takovou byla sestra Celeste Bussion , žena jménem Marie Lacoste . Landru se jí nelíbil již od počátku a tušila, že jde o podvodníka, který baží po jejím majetku. Když její sestra zmizela, začala pátrat na vlastní pěst, čímž Landrua vyděsila. Zaslal jí tak několik falešných pohlednic z Gambais od její sestry, a když ani to nezabralo, pozval ji do bytu Celeste Bussion v Paříži na společný oběd s její sestrou. Žena pozvání opakovaně odmítla, čímž si pravděpodobně zachránila život! Místo toho zhromáždila veškeré důkazy a obrátila se jak na policii, tak na starostu Gambais. Velké podezření začala mít i sestra Anny Colomb – paní Pelate . Bylo jí divné, že Anna, která měla s rodinou ty nejlepší vztahy, se najednou od ní začala zcela distancovat. I dopisy z poslední doby se jí nepozdávaly. Proto také rozjela pátrání na vlastní pěst. Měla dvě velké indicie. Než se sestra odstěhovala, dala jí v dopisech alespoň zběžný popis jejího vyvoleného. Rovněž padla zmínka o Gambais. Samozvaná vyšetřovatelka se proto na místo vypravila a navštívila tamějšího starostu s žádostí o pomoc. A právě starosta Gambais , nejen, že jí sdělil, kde muž zmíněného popisu žije, ale navíc obě pátrající ženy propojil. Těm ihned došlo, že hledají stejného muže. Ač ženy obratem své zjištění oznámily policii, byla to až náhoda, která pomohla ukončit Landruovu hrůzovládu. Vyšetřovatelé jej totiž v Gambais nenalezli, a to i přes to, že dům týdny střežili. Po podezřelém jakoby se opět slehla zem. Partner paní Lacoste si však při běžném nákupu všiml muže, který přesně odpovídal popisu hledaného. Když to vyprávěl své milé, ta nelenila a zašla se do obchodu zeptat, zda toho muže znají. Prodavač jí nakonec řekl, že muž se jmenuje Guillet a žije se svojí snoubenkou kousek odsud. Ihned byla zalarmovaná policie a Landru byl přesně v den svých 50. narozenin, 12. 4. 1919 , konečně zatčen . Landru v doprovodu mužů zákona Během výslechu byl Landru skoupý na slovo. Prohlásil jen, že je nevinný , a že jsou veškerá obvinění nesmysl. Ač policisté našli některý neprodaný majetek pohřešovaných žen v jeho domě a zápisník, ve kterém měl uvedeny záznamy o stovkách různých žen, důkaz o vraždách stále chyběl. Policie tak musela překopat přilehlou zahradu, kde však byly nalezeny jen dvě psí kostry (později se ukázalo, že šlo o kostry psů jedné z obětí). Vyšetřovalo se dokonce i ve vile ve Vernouillet, ani tam se však nic nenašlo a policie tápala . Až podrobnější rozbor zápisků v Landruově černém notesu pomohl. V něm měl totiž Landru perfektní záznamy o majetkovým poměrech zmizelých žen. Rovněž obsahoval i účetnictví a údaje o jeho bankovním kontě. Také se objevilo několik svědeckých výpovědí. Například jistý rybář uvedl, že v řece ve Vernouillet vylovil části zvláštního shnilého masa. Jakýsi soused v Gambais zase tvrdil, že několikrát šel z Landruova komína černý a silně zapáchají dým. Pracovník z nádraží dosvědčil, že Landrua mnohokrát viděl cestovat s různými ženami do Gambais. Podivné mu přišlo, že jen sám sobě kupoval i zpáteční jízdenku. Nejsilnějším důkaz byl zajištěn při druhé prohlídce ve vile Gambais. Stála tam totiž velká kamna a v nich se našly drobné kosterní úlomky, o nichž znalci z oboru chemie a antropologie u soudu vypověděli, že pochází z tří různých lidských těl, s největší pravděpodobností ženských. Ač byla v domě rovněž nalezena dámská sponka do vlasů, naprosto přesvědčivý důkaz stále chyběl. Vinen či nevinen? Soudní proces započal v listopadu 1921 za obrovského zájmu veřejnosti. U soudu byly výše zmíněné důkazy obžalobou samozřejmě předloženy. Navíc byla poprvé vyřčena i možná hypotéza, jak Landru své oběti zabíjel. Měl je otrávit či uškrtil, následně rozčtvrtit a nakonec spálitl v kamnech. Landru stále tvrdil, že je nevinný a ženy uvedené v jeho bločku byly pouze jeho zákaznicemi. Jako svědkyně v jeho prospěch svědčila i snoubenka Fernande Segret . Mladá, krásná žena, která se s ním seznámila někdy v roce 1918 nebo 1919, a se kterou Landru udržoval, snad i opravdu láskyplný, vztah až do svého zadržení. Ta o obviněném pochopitelně mluvila jen v nejlepším a přidala i menší hru na city. Obhajoba přišla se strategií „není tělo, není zločin“. Zajímavou historkou bylo například to, když Landruův obhájce prohlásil, že nechává jako svědky obhajoby předvést pohřešované ženy a otočil se ke dveřím soudní síně. To, že se následně řada lidí, včetně porotců, v tu chvíli podívala směrem ke dveřím, pak prezentoval tak, že si sami nejsou jistí tím, že jsou ženy vůbec po smrti. I Landru této obhajobě pevně věřil. Sám na otázky soudu odpovídal mlčením, což porotu značně popudilo. Svůj prostor dostaly i odborné psychiatrické posudky. Několikanásobný vrah byl vylíčen jako člověk příčetný. Což Landru využil ve svůj prospěch. „Je to jasný důkaz mé neviny, protože takové vraždy by mohl spáchat jedině šílenec “, tvrdil. Obhajoba rovněž poukazovala na to, že jen několik ze zmizelých žen bylo doopravdy bohatých, tedy, že motiv o majetkovém prospěchu má trhliny. O nálezu kostí a sponky pak jeho advokát tvrdil, že je do pece a zahrady mohl přinést mezi prvním a druhým ohledáním místa kdokoli, protože policie dům nezajistila. Na to, kde jsou zmizelé ženy nyní, odpovídal tím, že byly prodány jako otrokyně v rámci obchodu s bílý masem. Fernande Segret - Landruova snoubenka Henri Landru u soudu Ač šlo o soudní proces, který byl do té doby nevídaný svou sledovaností, navíc velice složitý a kvůli tomu i nezvykle zdlouhavý, porota nakonec přeci jen shledala Henri Desiré Landrua vinným z celkem 11 vražd a několika podvodů. Trest byl jasný – smrt na gilotině . Obhajoba ke konci stání ještě vznesla návrh na udělení milosti či snížení trestu na doživotí, ale marně. Henri Landru vypovídá před soudem Před věznicí ve Versailles se 25. února 1922 sešel dav lidí . Všichni chtěli vidět, jak několikanásobný vrah vydechne naposled. Jeden z vězeňských zřízenců se prý zeptal odsouzeného, jak to doopravdy bylo a poukázal na to, že mu již o nic nejde. Landru prý odpověděl: „Má tajemství jsou jako má zavazadla, které si vezmu se sebou (pozn. myšleno na onen svět)“. Jeho veřejná poslední veřejná slova však zněla takto: „Stojím před vámi jako nevinně odsouzený člověk… Nikdy jsem se nedopustil žádné vraždy… Zemřu bez nejmenšího pocitu viny, ale zemřu jako muž. “ Celá poprava, včetně vyvedení odsouzeného z cely, údajně trvala jen pár okamžiků a Landru tak ve věku 52 let umírá pod ostřím gilotiny . Jeho ostatky byly nejprve pohřbeny na hřbitově v des Gonards , ale jelikož jeho rodina nezaplatila nájem na dalších pět let, byly vykopány a přesunuty na neoznačené místo. Landruovu hlavu koupilo Muzeum smrti nacházející se v Los Angeles , kde je vystavena dodnes. Dům v Gambais pak byl dlouhé desítky let restaurací, která těžila z Landruova případu. Kamna, kde sériový vrah pálil ostatky obětí, byla prodána podnikateli, který je chtěl vystavit v Turíně, což však italské úřady nedovolily. Nakonec tak skončila v rukou soukromého sběratele. Kresba zachycující Landruův příchod na popraviště Dalo by se říct, že celý příběh je uzavřen. Ale nenechte se vyvést z omylu! V roce 1962 (40 let od popravy) našla dcera Landruova právníka obrázek kamen, který namaloval sám Landru, a kde bylo napsáno: „Člověk tam může spálit, cokoli chce “ Na zadní straně obrázku pak stálo: „Toto demonstruje hloupost svědků. Nic se nestalo mimo dům, vše se stalo uvnitř “. Zda-li šlo skutečně o doznání , jak to může být interpretováno, ani to, kolik doopravdy Landru zabil žen, se již nikdy nedozvíme. Však z vyjádření, které Landru učinil před smrtí, je zřejmé, že si manipulaci s lidmi opravdu užíval a zůstal ji věrný až do úplného konce. Jisté se zdá jen to, že jedenáct obětí je opravdu minimum, a je velice pravděpodobné, vzhledem k množství odpovědí na jeho inzeráty a množství žen, které měl zaznamenány ve svém poznámkovém bloku, že obětí bylo asi mnohem více. Jak již bylo uvedeno, Landru si za oběti vybíral většinou movité ženy (ne vždy!), a také povětšinou ženy pohledné. Tedy ač byl motiv vražd především majetkový, zřejmě mu vyhovovalo i to, že před samotným provedením vraždy mu ženy po nějakou dobu poskytovaly i sexuální vyžití. Landru zkrátka chtěl profitovat na všech frontách. Zajímavé je rovněž to, že se Landru - ať již svým osobním kouzlem, manipulováním s obětmi, motivem vražd, obdobím kdy byl aktivní, množstvím podvodů, které spáchal, a dokonce i tím, že se následně umně zbavoval těl svých obětí - v mnohém podobal případu sériového vrahova, H. H. Holmese , který jen o několik let dříve vraždil v Chicagu. Nejdůležitějším však zůstává, že oba případy jsou si podobné rovněž v tom, jak oba pachatelé nakonec skončili – dopadeni a potrestáni trestem nejvyšším. Kauze je kompletně věnována následující kniha : Henri Landru . Autoři: Tomy, Jana Hykešová DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Komentáře

Recenze knihy "Henri Landru", která zdařile beletrizuje život a činy známého francouzského sériového vraha. Autor: Zdeněk Ronský. Henri Landru - Zdeněk Ronský Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Henri Landru Autor: Zdeněk Ronský Nakladatelství: DEKON Rok vydání: 1992, 140 stran Útlá, ale přesto dějem nabitá knížečka. Asi tak by šlo v jedné větě zhodnotit knihu „Henri Landru “, které mapuje život a činy jednoho z nejznámějších francouzských sériových vrahů , jehož jméno se dostalo přímo do jejího názvu. Knihu na počátku devadesátých let napsal Zdeněk Ronský . Autor, o kterém se nám nepodařilo dohledat žádné informace, ani žádnou další jeho knihu. Titul detailně mapuje celý život vychytralého sériového vraha, který před více než sto lety, kvůli svému profitu, usmrtil nejméně deset žen a jednoho chlapce. Lze uvést, že jde o zdařilou beletrizaci slavného případu, kdy se autor snaží popsat nejen fakta, ale sám se pouští do vlastních úvah nad možnou motivací pachatele a čtenáři nabízí svoji představu o tom, jak asi vypadala Landruova interakce nejen s obětmi, ale i jeho okolím. Zde se hodí vypíchnout asi největší problém tohoto titulu. Totiž, ač se kniha tváří jako zbeletrizovaná literatura faktu, autor si několik věcí v případu přibarvil, a některé zřejmě dokonce vymyslel. Ve chvílích, kdy odhadoval, jak asi mohla interakce mezi pachatelem a obětí vypadat, to příliš nevadilo. Však Landru se nikdy nepřiznal, tedy nikdo neví, jak jeho zacházení s obětmi doopravdy vypadalo. Tyto dialogy a úvahy nejen, že působí věrohodně a dělají titul napínavý, ale navíc čtenáře přenesou do doby před sto lety, kdy komunikace a interakce mezi lidmi, především seznamujícími se páry, opravdu vypadala jinak, než je tomu dnes. Nicméně po nastudování případu v cizojazyčných zdrojích, se zdá, že několik, nejen nepodstatných věcí, je v knize vymyšleno, aniž by na to bylo upozorněno, což považuji za velký mínus. Na druhou stranu lze říct, že většina faktů je uvedena a vylíčena tak, jako v dalších zdrojích, takže nejde o jev, který by knihu výrazně kazil. Lze shrnout, že autorovi se podařilo nejen poutavě vylíčit činy Heriho Landrua , ale přesvědčivě načrtnout i jeho charakter, pohnutky a pravděpodobné myšlenkové pochody. Děj knihy je nejen poutavý, ale i napínavý, a to i když autor nebyl nikterak bulvární a nejde o žádný krvák. Naopak volil styl a sloh, který se k počátku dvacátého století skvěle hodí. Ze mě tedy určitě velice dobré čtení, které můžu vřele doporučit. Nicméně vzhledem k některým nedostatkům týkajícím se faktů, které však asi řadě čtenářů vadit nebudou, hodnotím za: 2-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-

Ion Rîmaru a Florea Rîmaru - dva rumunští sérioví vrazi, otec a syn, kteří v Bukurešti, v různých obdobích nezávisle na sobě, zavraždili minimálně 8 žen. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Ion Rimaru 13. 8. 2021 Ion Rimaru - rumunský sériový vrah přezdívaný také jako "Upír z Bukurešti", který v letech 1970-1971 napadl celkem 14 žen, z nichž čtyři zabil a zbytek znásilnil nebo se pokusil zavraždit. Své oběti napadal v ulicích Bukurešti, vždy v nocích, kdy panovalo ošklivé počasí. Zaměřoval se na osamělé ženy, které vždy rychle omráčil, odtáhl na klidnější místo a tam je brutálně sadisticky sexuálně zneužil. Rimaru se mimo jiné na svých obětech dopouštěl i vampírismu a kanibalismu. Za své zločiny byl nakonec popraven. Po jeho popravě vyšlo najevo, že sériovým vrahem byl i jeho otec, Florea Rimaru, který vraždil o téměř tři dekády dříve. Narozen: 12.10.1946 Zemřel: 23.10.1971 Stát: Rumunsko Počet obětí: 4+ Unikal: 1 rok Vražedná aktivita: 1970-1971 Prezdívka: Upír z Bukurešti Většina lidí, než se vydá někam na dovolenou, tak si zjišťuje, jaké jsou v okolí památky, kde jsou dobré restaurace, či kde poblíž jsou nějaké krásné přírodní scenérie… já to dělám také, ale navíc mám takovou „libůstku“, kdy si, tak nějak ze zvyku, prověřím, zda-li v okolí náhodou nepůsobil nějaký sériový vrah. A jelikož se právě vydávám do Rumunska (kde mimo jiné navštívím i Bukurešť ), nemohl jsem nenarazit na případ, který jsem doposud neznal, ale který je dle mého zcela raritní! Čím? No především tím, že v rámci jedné rodiny byl sériovým vrahem jak otec, tak syn! Ale popořadě. Mládí a dětství Psal se 12. říjen 1946 , když se v rumunském městě Caracal (jinde Corabia ) narodil Ion Rîmaru . Jeho rodiče, ač se téměř denně hádali, zplodili poté ještě dva syny, ale jelikož hádky a násilí ze strany hlavy rodiny vůči manželce neustávalo, došlo po čase k odloučení páru. Matka zůstala bydlet v domě rodičů, kde se starala o své tři syny, otec, Florea Rîmaru , se odstěhoval do Bukurešti, kde se živil jako noční řidič autobusů. Ranný život Iona nebyl jistě nikterak idylický. Ne, že by rodina trpěla nějakým materiálním nedostatkem, ale šlo spíše o neustálé hádky a násilí ze strany otce vůči matce , kterému byl nejstarší syn svědkem . Ion také musel opakovat devátou třídu, navíc ve městě vyvolal menší skandál, když bylo zjištěno, že měl sexuální vztah s nezletilou dcerou svého učitele, k tomu byl ve věku 18 let usvědčen z krádeže , za což byl odsouzen na pět měsíců vězení . I přes tyto prohřešky dokončil nakonec střední školu, ač jeho prospěch nebyl zrovna ukázkový. Ion Rimaru v mládí Ač měl Ion Rîmaru údajně dobré vztahy s oběma rodiči, o jeho pozdější výchovu se postaral otec . Rimaru ml. se totiž po střední škole, konkrétně v roce 1966 , přestěhoval do Bukurešti , kde byl přijat na fakultu veterinárního lékařství . Nutno dodat, nešlo o žádného geniálního studenta , spíše by šel řadit k mírnému podprůměru , ale Rîmaru zkrátka využil toho, že ten rok bylo více univerzitních míst, než zájemců, takže mu na přijetí stačil i celkem slabý studijní průměr. Otec údajně syna občas navštěvoval jak na koleji, tak se setkávali ve městě a udržovali údajně celkem vřelý vztah otce a syna . Tedy pokud se tak dá nazvat to, že se mimo občasných setkání a podpory formou kapesného, Rimaru st. o svého syna příliš nezajímal a nepletl se mu do života. Také mu třeba občas poradil, jak ukrýt peníze a další předměty z krádeží či loupeží a udělil další „cenné rady do života“. Sama Ionova matka později uvedla, že Florea Rîmaru považovala za násilnického despotu a vinila jej z toho, co nakonec jejich nejstarší syn provedl: „Ionův život se pokazil, poté, co chlapec zůstal v péči svého otce. Nedivím se, že se dostal až sem. Může za to jen jeho otec. O Iona se nestaral. Proč se ostatní dva chlapci, kteří jsou pod mojí ochranou, nevydali na takovou špatnou cestu a on ano? “, uvedla později před vyšetřovateli. Ion Rimaru Na studentské koleji se již naplno projevila Ionova rozdílnost a problémové chování. Měl potíže s alkoholem , v noci téměř nespal a dopouštěl se řady varovných signálů . Jednou například močil v sousedním pokoji na spolužákovu postel, jindy demonstrativně šlápnul na rozbitou lahev bosou nohou nebo třeba vylezl na hromosvod budovy, navíc během spánku občas prý z ničeho nic vyskočil z postele a začal vydávat podivné zvuky. Rîmaru si rovněž sám ubližoval , když se rozčílil. Po jeho zatčení bylo zjištěno na jeho nohách a pažích víc než 20 ran. Jeho spolubydlící si také vzpomněl na noc, kdy si jiný student přivedl do pokoje dívku. Tu noc prý Rîmaru vůbec v pokoji nespal a celou dobu slídil okolo pokoje, kde měl „kolega“ dámskou návštěvu. Není divu, že jej spolužáci považovali za podivína, a po čase se mu začali zcela vyhýbat. Všimli si však ještě jedné zvláštnosti. Ion Rîmaru totiž téměř každou noc mezi 22. hod a 4. ranní pobýval mimo koleje , což pak dospával přes den. Co v noci dělal už čtenář možná asi tuší a my se k tomu za chvilku také dostaneme. Jen ještě k varovným signálům. Tak třeba, když ho jednou na koleji navštívila matka, vypadal prý příšerně a „zbědovaně“, navíc našla v pokoji nůž a sekeru . Když však se synem chtěla o jeho problémech mluvit, ten se údajně zdráhal a odbyl jí. Když žena vše sdělila otci, ten ji prozradil, že ví , že se Ion po nocích toulá po městě a slíbil jí, že sekeru a nůž si od něj vezme. Ani na univerzitě Ion Rîmaru neexceloval . Jeden z tamních profesorů ho později popsal jako plachého, „pologramotného“ studenta s omezenou slovní zásobou a málo zájmy. První ročník Rîmaru sice zvládnul, ale druhý musel opakovat, stejně tak třetí, a tehdy byl zatčen…. Ion Rimalu Na vlně zločinu A tím se dostáváme ke zločinů , kvůli kterými si Rîmaru mladší „vysloužil“ místo na tomto webu. Svého prvního útoku se dopustil v noci z 8. na 9. května 1970 . Té noci napadl a zavraždil ženu jménem Elena Oprea . Jelikož však byl vyrušen náhodným svědkem, nedopustil se v tomto případě znásilnění ani „interakce“ s obětí a z místa činu utekl. O necelý měsíc později zaútočil znovu. Tentokrát brutálně napadl ženu jménem Florica Marcu , kterou nejprve silným úderem do hlavy omráčil, aby ji poté odtáhl na nedaleký hřbitov, kde ji znásilnil. Poté ženu navíc bodnul, aby se mohl napít její krve – právě proto pozdější příznačná přezdívka „Upír z Bukurešti “. Florica Marcu byla nakonec naštěstí zachráněna projíždějícím řidičem a napadení přežila. Toto brutální znásilnění pachatele zřejmě dostatečně uspokojilo, takže mimo jedné krádeže a jedné loupeže, kterých se dopustil během léta, zaútočil zřejmě „až“ v listopadu 1970 . Tehdy napadení vyhodnoceno jako pokus o vraždu . Ženu pachatel těžce zranil, znásilnil a oloupil. To samé se pak stalo dvakrát v únoru 1971 – další dva útoky, které byly posouzeny jako pokus o vraždu . Oba dělila jen jedna noc! V té době již nejen zákonné složky, které byly sdílné v duchu té doby, takže zřejmě téměř vůbec, ale i obyvatelé Bukureště tušili, že se ve městě pohybuje ženám nebezpečný predátor. Ženy se proto vyhýbaly vycházení z domova po 21. hodině . Ze 4. na 5. března 1971 Ion Rîmaru připravil o život ženu jménem Fănica Ilie . Mimo to, že oběť sexuálně zneužil, nezapomněl ji ani oloupit. O měsíc později , konkrétně v noci z 8. na 9. dubna pak přidal na své konto třetí vraždu, kterou lze označil za zcela výjimečně brutální . Obětí se stala Gheorghița Popa , jejíž tělo policie našla v zuboženém stavu, kdy bylo napočítáno celkem 48 bodných ran do oblasti hlavy, hrudníku, třísel a nohou, dále pět úderů tupým předmětem do hlavy, polámaná žebra, která praskla zřejmě v důsledku dupání na tělo. Vrah oběť rovněž kousal do ňader a odkousnul kus genitálií, které nebyly nalezeny… Tělo ženy neslo rovněž známky znásilnění a oběť byla okradena. Rumunská policie proto rozjela nebývale velkou pátrací akci nazvanou „Operace Sup “, do které bylo zapojeno přes 6 000 mužů z různých bezpečnostních složek , 100 hlídek v autech a 40 hlídek na motorkách . Všichni každou noc zůstávali v ulicích Bukurešti, navíc se do pátrání po nebezpečném zabijákovi zapojilo i tisíce dalších lidí a bylo vyslechnuto kolem 2 500 osob . Vše marné. 1. máje 1971 se Rîmaru pokusil znásilnit další ženu, ale ta mu se štěstím unikla. O tři noci později tak pachatel udeřil zas. Té noci si připsal na konto svou poslední jemu přiznanou vraždu, když zamordoval Mihaelu Ursu . Jenže při činu byl vyrušen, takže musel prchnout dřív, než stihnul zcela ukojit své perverzní chutě, takže té noci zaútočil ještě jednou. O pouhé dvě hodiny později napadl kovovou tyčí další ženu, jenže protože mu naštěstí tyč při činu ve tmě upadla, těžce zraněné ženě se podařilo uprchnout. Vrah ztrácel nervy i zábrany, a tak o pouhé dvě noci později napadl dvě ženy, které šly po ulici spolu. Naštěstí obě útok přežily. Smyčka kolem sériového vraha se v tu dobu již utahovala. Dvě z obětí "Upír z Bukurešti" dopaden Co nakonec vyšetřovatele k pachateli dovedlo? Trochu paradoxně k tomu nepřispěla ani obrovská pátrací akce , ani „tip“ ze strany spolužáků , kterým mohly být noční „výlety“ spolužáka a jeho chování podezřelé, jak by čtenář možná čekal. Přispěla k tomu pouhá náhoda, respektive „chyba“ pachatele . Ten totiž při poslední spáchané vraždě ztratil svůj lékařský záznam , který byl rozmočený nalezen pod tělem oběti, stejně tak jako pramen vlasů, který se ženě podařil pachateli vytrhnout. Vrah měl sice to štěstí, že voda rozpila inkoust, takže zpráva byla čitelná pouze z malé části, ale bylo zřejmé, že jde o hlavičkový papír Bukurešťské studentské nemocnice , navíc technici později zjistili, že lékařský záznam byl učiněn v březnu 1971 . Ten měsíc bylo vyšetřeno 83 studentů, z nichž pouze 15 záznam neodevzdalo univerzitním úředníkům , jak se mělo. Mezi nimi byl i tehdy pětadvacetiletý Ion Rîmaru . Policie sledovala každého podezřelého a 27. května vstoupili tři policejní důstojníci do Rîmarova pokoje na koleji. V průběhu prohlídky se podezřelý studen vrátil a se sebou nesl pytel, kde měl sekeru a nůž, načež byl ihned zadržen . Pozdější testy navíc prokázaly, že vlasy nalezené mezi prsty poslední oběti se shodují s jeho vlasy. Jen malá odbočka, píše se rok 1971, analýza DNA ještě neexistuje, tedy ztotožnění se děje na základě mikroskopického zkoumání a posouzení struktury vlasu a jeho kořínku. Ion Rimaru Sám Ion Rîmaru po svém zadržení zatvrzele mlčel, ale po dvou měsících se ke všem zločinům přiznal. „Napadl jsem další ženu. Několikrát jsem ji udeřil, aniž bych byl schopen určit kolikrát, ale asi dvakrát nebo třikrát. Pak jsem ji odtáhl do dvora domu, kde byla otevřená brána. Posadil jsem ji na beton, svlékl jsem ji, roztrhl jí šaty nebo je rozřízl nožem, pak jsem ji znásilnil. Při styku jsem ženě kousl do hrudi “, uvedl k jednomu napadení. Ač se udajně soudní rozhodnutí snažil směřovat k verdiktu o jeho nepříčetnosti, kdy by nebyl za své zločiny trestně odpovědný, tato „hra“ mu nevyšla. Psychologové a psychiatři jej totiž shledaly plně příčetným. Když v pozdější době jeden z psychologů zkoumal záznamy z výslechů a celý případ, usuzoval, že u Rîmara šlo o kompenzaci komplexu méněcennosti , který pociťoval od mládí: byl relativně chudý, sociálně neobratný a měl nefunkční vztahy se ženami. Soud jej nakonec odsoudil k veřejností vítanému trestu smrti . Co se týče modu operandi , lze uvést, že Ion Rîmaru útočil vždy v noci . Navíc si vybíral jen ty noci, kdy byly nepříznivé povětrnostní podmínky – například byla mlha, pršelo, byly bouřky apod.. Na své oběti útočil kladivem, sekerou, železným páčidlem nebo nožem . Jako oběti si vybíral převážně ženy s blond vlasy, nejčastěji šlo o ženy, které se v noci vracely samy domů z práce. Ty pak nejprve bez jakékoli interakce na ulici prudce napadnul a následně je omráčené odtáhnul na skrytější místo, kde ženy, většinou v bezvědomí, či již po smrti, sexuálně zneužil. Několikrát se dopustil pití krve a své oběti často kousal do prsou či do spodních intimních partií. Minimálně jedné oběti pak část zevních pohlavních orgánů odkousl a pravděpodobně pozřel. Mnoho svých obětí vrah rovněž okradl. Popravou to nekončí 23. října 1971 , kdy nadešel den popravy a Ion Rîmaru byl převezen věznice v Jilavě, se údajně začal vzpouzet. Na místo popravy, které se nacházelo na dvoře věznice, který jinak sloužil jako tamní střelnice (poprava bylo vykonána zastřelením popravčí četou ), musel být přímo dovlečen. Dozorcům se prý celou dobu zkoušel vytrhnout a prchnout. I když byl nakonec s potížemi přivázán k sloupu, stále se bránil a pokoušel se točit kolem něj. Nakonec, těsně předtím, než byl zastřelen, prý vykřikl: „Nechci zemřít! Zavolejte mému otci, ať také uvidí, co se tu se mnou děje! Na vině je jen on! “ Ion Rimaru před popravou Na jaké vině? Myslel tím snad ono neutěšené dětství, kdy byl svědkem agresivního chování otce vůči matce? Nebo snad to, že otec asi věděl minimálně o některých jeho spáchaných zločinech, jak se také úřady domnívaly? Nebo snad…. Ale zkraťme to. Otec Iona, Florea Rîmaru , zemřel 23. září 1972 , tedy ani ne rok po popravě svého syna, ve věku 53 let. Spadl nebo skočil pod vlak. Některé zdroje zmiňují, že existuje podezření, že šlo o práci tajných agentů. Důležité je však to, že poté, co bylo jeho tělo převezeno k soudní pitvě do Kriminalistického ústavu v Bukurešti , a byly mu odebrány otisky , kriminalisté s úžasem zjistili, že ty se shodují s těmi, které v roce 1944 zanechal na místech činu nikdy nedopadený sériový vrah čtyř (jinde pěti) žen! Navíc Florea Rîmaru měl i stejnou velikost bot jako pachatel, který o necelých 30 let dříve zanechal stopy na místech činu. Ke všem vraždám tehdy došlo v přízemních bytech, kam pachatel vlezl v nocích, kdy byly bouřky. Všechny oběti tvořily ženy, které tehdy pachatel usmrtil údery tupým předmětem do hlavy. Otisky prstů, které byly tehdy zajištěny, v tehdejší databázi policie neměla - šlo o do té doby netrestanou osobu – tehdy pětadvacetiletého Florea Rîmaru ! Florea Rimru Čtenář si může jen domýšlet, co asi myslel Ion Rîmaru svým posledním vzkazkem před smrtí, jak to vlastně bylo s úmrtím jeho otce, a nakolik ten věděl, či se dokonce mohl podílet i na zločinech z počátku 70. let. Vše však budou pouhé spekulace a domněnky, které již nepůjde nikdy ověřit. Jisté se tak zdá jen tvrzení, že Florea a Ion Rîmaru , otec a syn , byli oba sériovými vrahy , že jablko opravdu někdy nepadá daleko od stromu, a že rčení „jaký otec, takový sny“ někdy opravdu platí, a to i v rámci dějin kriminalistiky. Však vzpomeňme také na případ Geralda Alberto Gallega a jeho syna Geralda Armonda Gallega , kteří oba byli za vraždy odsouzeni k trestu smrti . Sdílej Další články Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře