Rozhovor s Viktorínem Šulcem, autorem pentalogie "Panoptikum sexuálních vražd", spisovatelem, redaktorem Kriminalistiského sborníku, scénáristou a publicistou. Interview - Viktorín Šulc Přečtěte si interview s autorem velmi vydařené pentalogie - "Panoptikum sexuálních vražd 1 (2013) , 2 (2015) , 3 (2019) ,", Viktorínem Šulcem, které se nám pro Vás podařilo zprostředkovat. V interview jsme se snažili položit nejzajímavější a nejčastější otázky, která nám zaslali naši čtenáři. MgA. Viktorín Šulc (nar. 1951) je český spisovatel, analytik a redaktor Kriminalistického sborníku, scénárista, publicista a dramaturg. Po absolvování scénáristiky a dramaturgie na pražské FAMU začal pracovat jako sportovní redaktor Mladé fronty. Od roku 1989 pak pracoval jako krimi reportér a od roku 1997 sestal redaktorem a jedním z autorů Kriminalistického sborníku. V roce 2000 zvítězil v soutěži České televize O dýmku Sherlocka Holmese nejlépe vyhodnoceným scénářem Muž, který vycházel z hrobu . Mimo to se podílel na tvorbě další řady filmů. V roce 2004 získala jeho kniha Příští stanice: Smrt cenu AIEP jako nejlepší česká detektivka toho roku. Poté se Viktorín Šulc vrhnul již převážně na psaní krimi literatury faktu. Z knih jmenujme např. Bratrstvo tajných hrobů , Lovec přízraků a nejnověji i Panoptikum sexuálních vražd . 1) Dobrý den, jsme moc rádi a děkujeme, že jste nám umožnil položit Vám několik dotazů, které jsme vybraly z řady otázek, které nám zaslali fanoušci naší FB stránky a čtenáři tohoto webu. Hodně tazatelů zajímalo, jak jste se vůbec dostal k tématice vražd, respektive kriminálním tématům? Co Vás na tom zajímá a proč? Od malička mě zajímaly tajemné a hrůzostrašné historky. Jako dítě jsem samozřejmě nerozlišoval mezi zkazkou, reálnou kauzou a detektivkou, bral jsem to, oči navrch hlavy, šmahem všechno jako „story“. Zájem lety sílil, už jako pubescent jsem si prostudoval mimořádně kvalitní Soudní lékařství profesora Františka Hájka – tento věhlasný pán mimo jiné pitval Otýlii Vranskou – a další odborné knihy. První mezník k určité profesionalitě znamenal závěr dálkového studia katedry scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. Kromě praktické „diplomky“, tedy scénáře, musí takový aspirant napsat teoretickou diplomovou práci na libovolné téma. Zvolil jsem si Skutečné kriminální případy, zpracované filmem a televizí – porovnání fikce a skutečnosti . To byl zhruba rok 1984, dostal jsem povolení navštívit archiv tehdejšího Muzea SNB, dnes Policie ČR na Karlově, kromě scénáristů a režisérů jsem se setkal i s odbornými poradci, což byli vesměs kriminalisté, kteří v minulosti na dané autentické kauze pracovali. Diplomku jsem napsal s mimořádnou chutí a jenom jsem se utvrdil, že danému tématu se budu věnovat ještě hlouběji – a samozřejmě systematičtěji. Byl ovšem rok 1985, pracoval jsem tehdy jako sportovní redaktor deníku Mladá fronta, chtěl bych dodat, že sport je moje další celoživotní spojená nádoba… Na to, abych se stal kriminálním reportérem, jsem si musel počkat až do sametového převratu v listopadu 1989, kdy se otevřela nejrůznější archivní stavidla. Analyzoval jsem staré kauzy, objížděl žijící pamětníky, ale reportážně jsem zajížděl i na místa případů čerstvých. Nejspíš jsem si vedl obstojně, protože v roce 1997 jsem dostal nabídku od plukovníka JUDr. Jana Hlaváčka, tehdejšího ředitele Kriminalistického ústavu Praha , abych se stal členem redakční rady a jedním z autorů Kriminalistického sborníku , tedy periodika, které se zabývá kazuistickou analýzou skutečných případů. S KÚ i KS spolupracuji dodnes – a považuji si to za čest. 2) Další dotaz směřuje k Vaší pentalogii „Panoptikum sériových vražd “, ze které zatím byly vydány tři knihy. Čtenáře zajímalo především to, kolik času jste zatím tomuto projektu věnoval? Jak moc Vám příprava knih zasáhla do života, a co při přípravě zabralo nejvíce času? Sexuální vraždy mě vždy přitahovaly svým mimořádným ponorem do pachatelovy nenormální psychiky. Dokážeme pochopit – nikoliv odpustit! – krvavý zločin z loupežných pohnutek, z dlouhodobé nenávisti, ze žárlivosti… Ale utýrat člověka pro ukojení vlastního libida? Jdeme se podívat za zrcadlo topornými kroky jako ta carrollovská Alenka, bojíme se předem, co tam uvidíme – i co se v odlesku nablyštěného skla dozvíme sami o sobě… Zhruba tyto řádky jsem napsal v prvním díle Panoptika. Nikoliv náhodou jsem se v už zmiňované „famácké“ diplomce věnoval kauze sériového vraha Václava Mrázka , který v padesátých let děsil Chomutovsko. Postava nenápadného mužíka, příkladného abstinenta a pracanta, který se navenek nijak o ženy nezajímá – dokud ovšem nesedne na bicykl a nezačne objíždět krajinu v touze dostat ženu výstřelem – je přímo učebnicová. Někdy kolem roku 2000 jsem napsal monografii o sexuálních vraždách. Měla deset kapitol, zhruba tři stovky stránek – a znamenala pro mě pochopení, že se v budoucnu mohu, spíš musím, pokusit o popsání mnohem větší historické plochy s daleko hlubší sondou poznání, včetně posudků soudních lékařů a znaleckých expertiz forenzních psychiatrů, sexuologů a psychologů. Takže nebudu přehánět, pokud konstatuji, že cesta začala někdy v půli osmdesátých let a nabyla na intenzitě kolem roku 2010, tedy poté co jsem se stal spoluautorem profesních memoárů šéfa severomoravské mordparty Luboše Valeriána (Bratrstvo tajných hrobů ) a bývalého šéfa pražské mordparty Jiřího Markoviče (Lovec přízraků ). Čas sběru podkladů pro mě ovšem nikdy neskončil, neustále sháním a studuji spisy, včetně těch letitých, archivních, což mě logicky odvádí od psaní… Proto jsou mezi jednotlivými díly poměrně různorodé mezery - 2013, 2015 a 2019. Předpokládám, že v průběhu práce na čtyřce, nastuduji 10 až 12 spisů, byť se některé objeví až v pátém díle pentalogie… Nicméně podstoupit tenhle proces průběžného studia pramenů je nutnost, má-li pentalogie tvořit smysluplný, pokud možno jednolitý komplex. Jak to všechno ovlivnilo můj život? Nijak nepříznivě, vždyť dělám to, co jsem chtěl, po čem jsem toužil - a věřím, že finální výsledek bude stát za to. Že tu po sobě něco nechám. Že budu už dávno nebožtík, ale nějaký nový zájemce o danou problematiku si Panoptikum s gustem přečte. Stejně jako já jsem kdysi hltal knihy Edwarda Knoblocha Lékařská kriminalistika nebo Pohlaví a zločin. Mimochodem, pan profesor Knobloch byl taková poslední renesanční bytost tuzemské kriminalistiky. Profesí soudní lékař neváhal seriózně zabrousit do hájemství forenzní psychiatrie, úspěšně se pokoušel na místě vraždy analyzovat scénu zločinu, byl vlastně takový průkopník psychoprofilování. 3) Poměrně častým dotazem bylo to, zda-li je pro Vás nějaký případ, který jste zpracovával, opravdu nezapomenutelný? Takový, který Vás jakýmkoli způsobem zaujal či zasáhnul ze všech nejvíce a proč tomu tak je? Většina kauz, i těch zdánlivě banálních, v sobě obsahuje střípek, který vám utkví v hlavě po zbytek života. Pokud mám nějaké ty „nej“ přece jen jmenovat: Ke kauze Mrázek jsem se několikrát vracel, procestoval jsem Chomutovsko i další místa vraždění křížem krážem. Hodně mám nastudováno o kauze Otýlie Vranské z roku 1933, tady už to bylo s pamětníky samozřejmě horší. Mimořádné rozměry má kauza pětinásobného vraha Hojera , jedna vražda v Děčíně, jedna v jedoucím nočním vlaku z Prahy do Děčína, jedna v Brně, jedna dokonce na Slovensku, poslední v Praze, jen na dohled od pachatelova bydliště… Ale nezabývám se jen sexuálními vraždami, hodně hluboko mi v hlavě uvízla kauza sériového zabijáka podnikatelů Ivana Roubala , včetně návštěvy jeho šumavské usedlosti Pohádka. Nádherná krajina zalitá sluncem, ale jak se s večerem začaly prodlužovat stín, člověk nemohl nevnímat podivný genius loci místa, kde onen zvláštní člověk nejen žil, ale nejspíš taky vraždil. Mám mámu pořád před očima, stěžoval si jeden severočeský občan, jehož máti byla dlouhodobě hospitalizována v nemocnici. Měla být… Nakonec se ukázalo, že paní zamřela po údajně náhodném pádu při infarktu či mrtvici. Její dospělý syn – s matkou měli láskyplný vztah – se chtěl vyhnout policejnímu prošetřování, taky ho lákalo pobírat neoprávněně máminu penzi. Její tělo rozřezal a zacementoval do jakýchsi truhlíků, stejně tak hlavu, všechno uložil na balkóně… On tu mámu denně před očima skutečně měl! Kauzička rozměrů kriminální banality – ale s prvky hororu, hodně vypovídající o lidské psychice. 4) Ač nás to poměrně překvapilo, nejvíce čtenářů zajímalo to, zda-li po tolika letech, ve kterých se věnujete těmto těžkým tématům, netrpíte například nočními můrami, případně necítíte nějaké jiné „následky“, např. to, že jste se stal více otrlým? Dá se na to zvyknout a dokáže Vás v tomto ohledu ještě něco překvapit? Nebudu rozporovat, že určitý stupeň otrlosti moje práce předpokládá. Vždyť co by jinak museli prožívat kriminalisté nebo soudní lékaři? K práci musím přistupovat s potřebným nadhledem, ale vždycky jsem byl na straně obětí a pozůstalých. Možná to souvisí i s pokročilejším věkem, ale rozvíjí se u mě sentiment. Dost často pocítím silné dojetí – mimo svou práci, třeba při filmu nebo nějakém vyprávění. Pocuchané nervy? Asi ano. Mám pro to vysvětlení: když si povídáte s matkou zavražděné dívky, jste z jejího vyprávění otřesen. Nicméně musíte ten otřes profesionálně překonat, klást další otázky… Ale každý takový nešťastný a „vytěžený“ rodič mi po zásluze sebral kousek nervů. Jestli mě něco ještě dokáže překvapit? Míra analogie je samozřejmě vysoká, kolikrát by si člověk pomyslel, že všechno tady už bylo. Ale kdo ví? Život – i ten kriminální - bývá plný překvapení. 5) Setkal jste se někdy s pachatelem nějakého závažného trestného činu? Měl možnost s ním vést např. interview? Ano. Bylo jich patnáct, možná dvacet… Většinou se jednalo o pachatele vraždy ve výkonu vazby či trestu, dva měli už svůj trest odpykaný. Pamatuji se na případ dcery, která si objednala vraždu své nevlastní matky, s tou jsem ještě hovořil, když byla na svobodě. Věděla, že je podezřelá, že je jen otázkou, kdy policie vyvrátí její alibi a najde vykonavatele vraždy… Přede mnou samozřejmě nic nepřiznala. Za pár dní dívka ztratila nervy a s dotyčnými spolupachateli zmizela z Prahy. Tenhle společný útěk kriminalistům celou trojici vrahů ideálně naservíroval. Nejvíc asi vzpomínám na už zmíněného Ivana Roubala . Povídali jsme si asi hodinu ve valdické věznici, na to se nedá zapomenout. Byl inteligentní, snažil se o přátelsky příjemný tón, ale neznamenalo zas takový problém představit si ho ve chvílích vraždění. Dokonce předpokládám, že by se jeho mimika nijak drasticky nezměnila. Právě u pana Roubala se mi bohatě vyplatilo mít případ dopodrobna nastudovaný. Většina obviněných, obžalovaných i odsouzených se totiž k činu nedoznává, mají své verze neviny, někdy chytré, jindy hloupoučké. Začnou to do vás valit, ale když jim dvakrát, třikrát řeknete To, co říkáte, zní zajímavě, ale oba víme, že to bylo jinak, konkrétně tak a tak… zesmutní, vyhasnou a přestanou lhát. Někdy uvidíte v jejích očích i záblesk upřímné nenávisti. Ale pořád lepší než být za blbce a skákat někomu takříkajíc na špek, že. 6) Myslíte, že byste mohl dělat v „mordpartě“? Napadlo Vás někdy, že byste se stal kriminalistou? Někdy v roce 1992 jsem dokonce kladně ukončil přijímací řízení na vyšetřovatele. Byla to doba velkých kádrových změn, dalo se rychle postoupit z obvodu na město, tedy do mordparty… Možná bych byl kvalitní vyšetřovatel, možná by se ukázalo, že jsem na tuhle profesi kopyto… Kdo ví? Rozhodování nebylo lehké, ale muselo být rychlé. Věděl jsem, že jestli něco umím, je psát. Že sice nikdy nepřijedu na místo činu v prvním sledu s výjezdovkou, na druhou stranu si jako píšící analytik budu moci vybírat ty nejzajímavější kauzy v rámci celé republiky. Kostky byly vrženy, zas tak moc jsem svého rozhodnutí v průběhu dalších let nelitoval. Ostatně, koho zajímá pozdní lítost? 7) Ve třetí knize „Panoptika “ s názvem "Monstru podoben " se, myslíme, v jednom místě velice otevřeně a ostře pouštíte do konfrontace práv pachatelů s tím, co by podle Vás skutečně zasluhovali… Jaký je Váš názor na trest smrti ? Jak by se podle Vás mělo s nejtěžšími zločinci zacházet? Nikdy jsem se netajil s tím, že jsem zastáncem trestu smrti, beru ho jako generální a odstrašující prevenci. Snad mi čtenáři uvěří, že o tuzemské kriminální historii něco vím. Dosud jsem nenarazil na kauzu nevinného a přesto popraveného odsouzence – nehovořím samozřejmě o politických „zločinech“ s vykonstruovanými doznáními a procesy. Je-li v současné době poprava zločince politicky neprůchodná, přivítal bych aspoň systém „třikrát a dost“. Notoričtí přestupníci zákona i včetně „obyčejných zlodějů“ – o násilnících nemluvě - by v určité završené fázi své nectěné profese měli zmizet ze světa. Když ne na doživotí, tak třebas na 20 nebo 25 let. Jejich lidská práva? A co práva jejich budoucích obětí – ty naše pseudohumanisty nezajímají? 8) Jelikož je na našem webu nejen sekce knižní, ale i samostatná sekce o filmech a vzhledem k tomu že jste vystudoval FAMU a jste autorem několika scénářů, podílel jste se na přípravě řady filmů, her či seriálů, neodpustíme si otázku tímto směrem. Líbí se Vám v poslední době nějaký krimi film či seriál? Doporučil byste našim čtenářům nějaký, třeba i starší? Patřím ke svědomitým divákům daného žánru, ale v poslední době jsem v rámci krimi nebo detektivky na nic excelentního nenarazil. Výjimku snad představuje zajímavý a přínosný polsko-ruský film Fotograf, který nedávno vysílala ČT, kupodivu na Artu. Ale ten už taky natočili v roce 2014. Takže neváhám sledovat i starší, léty prověřenou kvalitu. Můj žebříček tuzemských snímků? Bronz: filmy Vrah skrývá tvář či Po stopách krve s Rudolfem Hrušínským coby majorem Kalašem. Stříbro: černobílý seriál Hříšní lidé města pražského s Jaroslavem Marvanem coby radou Vacátkem a jeho pány „ze čtyřky“. Zlato: Případy 1. oddělení . Ty případy jsem měl vesměs nastudované, přesto jsem si náramně užil. Pokud zabrousíme do zahraničí, skvělá je první řada seriálu HBO Temný případ , dále Tajemná řeka (film Clinta Eastwooda podle románu Dennise Lehaneho) a francouzský noir snímek Strážce zákona . Nic nového, ale taky nic pro slabé nátury, jsou to díla s velkou porcí deziluze. 7) Poslední otázka směřuje opět na Vaše "Panoptikum sexuálních " vražd a asi ji již tušíte…KDY???:-) Počítačovou verzi čtvrtého dílu Panoptika, nazvanou Zlý duch , odevzdám příští rok po prázdninách. Redakční práce, korektury a výběr fotek si vyžádají další tři čtyři měsíce. Takže předpokládám, že kniha vyjde začátkem roku 2021, tedy po dvou letech po „trojce“. Při sumě cca 600 stránek „rukopisu“ a průběžném studiu několika spisů to považuji za maximum možného. Velice Vám děkujeme za Váš čas a odpovědi! Budeme se těšit na Vaše budoucí knihy a přejeme mnoho další úspěchů. (Rozhovor se uskutečnil a byl vydán v listopadu 2019 ).

Článek o dvou lvech lidožroutech, kteří na konci 19. století zabili v Keni desítky lidí u řeky Tsavo. Proč lvi zabíjeli lidkou kořist? Lvi lidožrouti Zveřejněno 20. 3. 2020 - doba četby 10 min Plni dojmů a zážitků z návštěvy Afriky Vám tentokrát přinášíme, pro tuto stránku poněkud netradiční, článek. I když, zas tak úplně od věci nebude... Stále totiž půjde o sériové zabijáky, pro změnu však ty zvířecí – konkrétně o lvi lidožrouty ! „Ačkoli je to neuvěřitelný příběh, skutečně se stal. “ Tato věta zazní v úvodu filmu Lovci lvů (The Ghost and the Darkness ) z roku 1996, v hlavních rolích s Michaelem Douglasem a Val Kilmerem . Dnes vám přinášíme článek o skutečné události , která se stala inspirací zmíněného filmu a mnoha dalších ztvárnění a převyprávění. Příběhu, který se odehrál v roce 1898 v tehdejší Britské východní Africe (dnes jihovýchodní Keňa ), kde britští kolonizátoři hodlali zbudovat most přes řeku Tsavo , na železnici spojující keňské město Mombasa s dnešní Ugandou . Zde se v březnu roku 1898 vyskytnul naprosto nečekaný zádrhel . Tisíce indických dělníků pracujících na stavbě mostu odmítaly pracovat, neboť je děsila šílená a velice hmatatelná noční můra, která neměla obdoby. Co se tehdy v africkém Tsavu, místě, které v překladu znamená „místo krveprolití “, stalo? A nakolik, neprávem trochu pozapomenutý film Lovci lvů , odpovídá reálné události? Pojďte se na to s námi v tomto článku podívat. Mapa Keni a okolních států s vyznačením oblasti kolem řeky Tsavo Historická mapa Afriky z roku 1885 s vyznačením oblasti Tsavo Stavba mostu Když britští kolonizátoři ve snaze propojit pobřeží Indického oceánu s vnitrozemím Afriky dorazili s železnicí k řece Tsavo , vyskytla se potřeba zbudovat kvalitní železniční most. K tomu bylo potřeba mnoha dělníků - tisíce dělníků. Indičtí námezdní pracovníci spali v typické, teplé, keňské savaně (mimochodem, ta jak je ve filmu skvěle zobrazena a vytváří výbornou autentickou atmosféru), jen ve velmi jednoduchých stanech, případně rovnou pod širákem. A právě z těchto prostých táborů plných lidí, začali brzy po začátku stavby mostu dělníci během nocí mizet . Nebylo potřeba ani Sherlocka Holmes, ani dlouhého vyšetřování, aby všichni v táboře pochopili, co se děje. Roztrhané stany, viditelné pásy po odtáhnutí těl, kaluže krve a rozdrásané torza obětí. Do toho lví stopy. Bylo jasné, že v okolí řadí lvi lidožrouti !!! Když lidé zjistili, že jde o dvojici šelem, pojmenovali je "Duch" („The Ghost “ - samec) a "Temnota " („The Darkness “ - samice) a tvrdili, že jde o duchy afrických náčelníků, kteří si chtějí vzít svoji půdu zpět. (pozn. několik zdrojů uvádí, že šlo o dva samce). Stavba železnice dobové fotografie Železniční most přes řeku Tsavo (dnes) Lvi zabijáci Lvi útočili jak ve dvojici, tak samostatně. Jejich modus operandi byl však téměř vždy totožný. V průběhu noci se vplížili do velkého, ale jednoduchého tábora, kde spalo tisíce lidí. V něm se pak zmocnili spícího muže, kterého odtáhnuli mimo tábor a sežrali ho. Indové se brzy začali lvů natolik bát, že udržovali celou noc strážní ohně a ustanovili noční hlídky . Navíc obehnali tábor provizorním trnitým plotem a dřevěnými kůly. Nic z toho však nepomohlo . Chytré šelmy se ohňů nezalekly, podařilo se jim vyhnout hlídkám a díky absenci hřívy (o tom ale až později) lépe pronikly i skrze trnité ploty. Jediné čeho se ochrannými opatřeními podařilo dosáhnout, bylo to, že lidé někdy lvi dokázali vyplašit dříve, než se jim usmrcenou oběť podařilo sežrat. O to dříve však následoval další lov na jinou spící kořist. Plynul den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem a útoky lvů neutichaly. Vidina děsivé smrti byla stále ve vzduchu a nedala dělníkům pořádně spát. Proto se řada z nich rozhodla odejít, další stávkovali a stavba mostu se tak prakticky zastavila . Plukovník Patterson Až zadrhnutí stavby donutilo britské kolonizátory zareagovat. Celou záležitost chtěl vyřešit sám plukovník John Henry Patterson – bývalý britský důstojník a inženýr, který měl stavbu železničního mostu na starost. Plukovník Patterson se rozhodl problém ukončit tím, že lvi zkrátka zlikviduje. Připravil tak několik pastí a zbudoval posed, ze kterého chtěl lví zabijáky odstřelit. To však nebylo tak jednoduché. Lvi se pastem vyhýbali a odstřel se několikrát nezdařil. Až 9. prosince 1898 , tedy dlouhých devět měsíců potom, co lvi začali útočit , se Pattersonovi podařilo usmrtit prvního z nich . O dvacet dní později pak ulovil i lva druhého . Některé zdroje uvádějí, že prvního ze lvů Patterson nejprve postřelil, ale ten utekl. Že si lovec následně musel obstarat pušku s větším kalibrem, se kterou až nakonec uspěl. Rovněž je možné dočíst se o tom, že druhý ze lvů byl zasažen dokonce devětkrát, a i tak se snažil vylézt na posed, kde Patterson číhal. Neumíme pravdivost těchto údajů ověřit, ale vzhledem k tomu, že obdobná popsání lovu jsou obsažena spíše v méně pečlivých článcích, předpokládáme, že jde spíše o dramatizaci už tak dost hororového příběhu. Oba zastřelení lví lidožrouti (vlevo první zastřelený lev s plk. Pattersonem) John Henry Patterson Další osud lvů Jisté je, že v případě obou šelem šlo o velmi statné , až nebývale velké jedince . Zajímavé rovněž je, že lvi vyskytující se v oblasti řeky Tsavo se vyznačují tím, že samci mají jen malou nebo úplně absentující hřívu . Zde narážíme na první rozdíl oproti filmu Lovci lvů , o kterém jsme se už zmiňovali. V němž totiž představuje lidožravé šelmy celkem pět cvičených lvů, všichni s mohutnými hřívami. Ve skutečnosti však o jedince s hřívou nešlo, jak je vidět na fotkách. Jaký byl následný osud reálných predátorů, kteří naprosto výjimečně a hlavně opakovaně útočili na lidskou kořist? Plukovník Johny H. Patterson prodal trofeje obou šelem ve 20. letech 20. století za 5 000 USD (v dnešní měně odpovídá cca 1,3 milionu Kč) Fieldovu přírodovědnému muzeu v Chicagu . Zde jsou vypreparované těla lvů vystaveny do dneška. V současnosti je má na starost kurátor přírodovědných sbírek Fieldova muzea a jmenovec slavného lovce - Bruce D. Patterson. Vystavení lvi ve Fielfově muzeu v Chicagu Počet usmrcených lidí Stejně jako u řady lidských sériových vrahů, i u těchto zvířecích panují nejasnosti o skutečném počtu obětí . Sám plukovník Patterson ve svých zápiscích uváděl, že lvi Duch a Temnota zabili až 135 lidí , přičemž nepočítal domorodé obyvatele. Je však možné, že Patterson mohl chtít celý případ více zdramatizovat, aby tak na prodeji trofejí a celého příběhu, o kterém později napsal knihu ("The Man-Eaters Of Tsavo "), více profitoval. V záznamech společnosti Ugandan Railway Company , která měla stavbu mostu na starosti, zas byly údaje „pouze“ o 28 obětech . Jenže, společnost mohla chtít ze zřejmých důvodů problém co nejvíce bagatelizovat. Dohady panovali tak dlouho, až se problémem nakonec rozhodli zabývat vědci z Kalifornské univerzity v Santa Cruz . Ti provedli výzkum spočívající v radioizotopovém rozboru vzorků kostí a srsti lvů zabijáků . Z nich vědci izolovali molekuly keratinu a kolagenu, které vypovídají o tom, jakou potravu zvíře přijímalo. Takto vědci zjistili, že se lvi rozhodně neživili pouze lidmi. Polovinu jejich jídelníčku v období jejich hrůzovlády tvořili býložravci . Podle výzkumu jeden ze lvů sežral 11 a druhý 24 lidí . Minimálně tedy 35 obětí . S jistotou však lze dodat, že lvi zabili ještě více lidí. Totiž výzkum pochopitelně nepromítnul usmrcené a přitom nesnězené lidské oběti. To třeba když se obráncům podařilo lvi brzy po útoku vyrušit a odehnat nebo se některému napadenému podařilo ubránit, byť utrpěl smrtící zranění. Kolik bylo takových případů? Kdo ví. Asi bychom věřili odhadům kolem 60 obětí , ale 135, jak uváděl plukovník Patterson, je vzhledem k výsledkům rozboru vzorků kostí a srsti, zřejmě asi moc. Tady zpět k filmu Lovci lvů . Ano, ač lvi spolupracovali a útočili osamoceně i ve dvojici, což je ve filmu zachyceno, nezdá se pravděpodobné, že by někdy v průběhu jednoho útoku usmrtili třeba až 15 lidí najednou. Což zobrazuje jedna scéna. Určitě šlo častěji o útoky na jednotlivou oběť, přesně tak, jako je tomu u lidských sériových vrahů. Proč lvi útočili na lidi? Proč vůbec došlo k nevídanému úkazu z hlediska ekologie živočichů, kdy se dva lvi naučili živit lidskou kořistí? Existovaly asi tři nejpravděpodobnější příčiny . První příčinou mohly být místní podmínky . Například sucho či mor, které mohly omezit počty přirozené kořisti. Stejný vliv na snížení počtu zvířat mohl mít i zvýšený lov související s lidskou poptávkou při stavbě železnice, respektive celé kolonizaci. Potom ale, proč by útočili pouze dva konkrétní lvi? Druhou hypotézou , proč se šelmy chovali tak atypicky, bylo to, že vliv mohly mít události z dřívějška . Totiž místy, kde k útokům docházelo, vedly cesty karavan s otroky . Ty od 17. století až do konce 19. století směřovaly z afrického vnitrozemí k pobřeží, kde byli otroci dále transportováni na trhy (např. Zanzibar ), kde s nimi bylo obchodováno. U řeky Tsavo bývala pravidelná odpočinková zastávka karavan, kde se doplňovaly zásoby vody na další cestu. Otroci příliš zeslabení dlouhou cestou a neschopní dalšího pochodu zde byli nemilosrdně zabíjeni nebo ponecháni svému osudu. Je docela možné, že se lvi v této době naučili živit novou, snadnou kořistí. Chuť na člověčinu mohl ve lvech také vyvolat hinduistický zvyk indických dělníků, kteří zesnulé zpopelňovali na hranicích. No a konečně třetí příčinou , která mohla stát za netradičním chováním lvů, mohla spočívat v jejich zdravotním stavu . Teorií o motivaci šelem bylo mnoho, a tak se vědci pokusili poodkrýt i tuto neznámou. Pomoci jim mělo zkoumání chrupu vycpaných trofejí a jeho srovnání např. s chrupem lva, který v roce 1991 zabil a sežral nejméně šest osob v Mfuwe v Zambii . Totiž mikroskopické zkoumání trhliny zubů dokáže hodně prozradit o tom, co šelmy jedli v posledních týdnech svého života. Zuby zabijáků z Tsava však neobsahovaly ani praskliny, které by svědčily o drcení kostí kopytníků, ani praskliny svědčící o drcení lidských kostí. To narušilo hypotézu, že by lvi útočili hlavně kvůli nedostatku potravy, protože v tom případě by se lvi snažili z těl vždy dostat maximum potravy právě drcením a trháním kostí. Další indicii poskytl celkový stav zubů. Zkoumáním bylo totiž zjištěno, že lvi měli špatný chrup . Samec měl totiž zlomený jeden špičák, chyběly mu tři spodní řezáky a podstatnou část čelisti mu zabíral bolestivý zánět. Samice na tom byla jen o trochu lépe. Tedy stav zubů lvům prakticky znemožňoval jakýkoliv útok na náročnější kořist – např. pakoně, buvola, případně žirafu. Problémy s dásní měl ostatně i lev, který zabíjel v roce 1991 v Zambii. Lebky a zuby lvů z Tsava Závěr Jak už je výše naznačeno, s největší pravděpodobností se tedy lvi zaměřili se na lidskou kořist, protože jim jejich zdravotní stav, respektive stav chrupu, nedovoloval ulovit dostatek přirozené zvířecí potravy. K tomu zřejmě přispěl i fakt, že v roce 1898 údajně skolil řadu zvířat v Africe mor. Svůj vliv asi měla i přítomnost masy lidí při stavbě železničního mostu, která lvům poskytovala hojnou a vcelku snadnou obživu. Co se týká skutečného počtu obětí, tak sice nelze ani v tomto případě s jistotou odpovědět, ale i tuto otázky moderní možnosti vědy poodhalily. Je možné uvést, že určitě šlo o více než 35 osob, přičemž s velkou pravděpodobností toto děsivé číslo přesáhlo 50. Popsaný příběh je dnes fenoménem, a to jak z přírodovědného, tak z kulturního či historického hlediska. Byl nesčetněkrát převyprávěn a mnohokrát jistě převyprávěn ještě bude. Však za to také stojí . Stejně tak jako zhlédnutí podařeného filmu Lovci lvů nebo návštěva krásné a drsné přírody afrického kontinentu . Dva lvi schovaní v trávě v typické africké savaně (Národní park Mikumi 2020) - foto pořízené autorem článku Další články Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno Komentáře

Anna Marie Hahn - americká sériová vražedkyně, tzv. "Arseniková Anna", která mezi lety 1933 - 1937 pravděpodobně otrávila více než 5 mužů. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Anna Hahnová 12. 1. 2021 Anna Marie Hahnová - americká sériová vražedkyně, která v letech 1933 - 1937 pravděpodobně zavraždila nejméně pět mužů, kdy podezřelá byla až z deseti vražd. Modus operandi této pachatelky zahrnoval usmrcení postaršího muže za pomocí jedu, kdy motivem bylo její finanční obohacení. Nakonec byla Hahnová dopadena v roce 1937 a za jednu vraždu odsouzena k trestu smrti na elektrickém křesle. Popravena byla o rok později. Narozena: 7. 7. 1906 Zemřela: 8. 12. 1938 Stát: USA Počet obětí: 5+ Unikala: 4 roky Vražedná aktivita: 1933 - 1937 Přezdívka: "Blonďatá Borgia", "arseniková Anna" Aby byl vzorek připadů zpracovaných na tomto webu pokud možno co nejvíc reprezentativní a pestrý, rozhodli jsme se, že tentokrát vybereme nějaký doposud zde nepopsaný typ sériové vraždy. Zaprvé se po dlouhé době dostane na nějakou sériovou vražedkyni. Navíc jsme doposud zpracovali pouze dva případy, kdy vrah používal k usmrcení obětí jedu, ani jeden však nebyl případ, kdy pachatel patřil do řad zdravotníků či ošetřovatelů. Tedy dnes se vrhneme na případ, který splňuje všechny výše uvedené apekty, půjde totiž o případ travičky , která pro svůj finanční prospěch připravovala o život muže v seniorním věku , kterým měla jako jejich pečovatelka pomáhat. Řeč je o americké sériové vražedkyni z 30. let 20. století jménem Anna Marie Hahn . Anna Marie Hahn Anna Marie Filserová přišla na svět magického data 7. 7. roku 1906 . Stalo se tak v bavorském Füssenu . Pro její rodiče Katharinu a Georga Filserovi to bylo v pořadí již dvanácté narozené dítě. Novorozeně bylo bráno jako požehnání, neboť rodina se vzpamatovávala ze ztráty tří dcer. Nejsou známy žádné odchylky od normální výchovy . Anna coby benjamínek údajně byla „maminčinou holčičkou“ a z této pozice dokázala vytěžit určité výhody na úkor dalších sourozenců. Pan Filser vyráběl nábytek a za svojí práci si nechal slušně zaplatit, tedy rodina nestrádala ani po finanční stránce. Není od věci zmínit, že dívka musela být v raném věku hospitalizována pět měsíců v nemocnici kvůli otravě krve, načež jí byla odstraněna štítná žláza. Když bylo Anně okolo 12 let, přišla o dva bratry, kteří padli v 1. světové válce. S nástupem puberty se dívčina povaha velmi změnila a z „maminčiny holčičky“ se stala rebelkou . Kašlala na učení a snažila se být co nejvíce mimo domov. Několikrát dokonce na pár dní utekla a porůznu se toulala okolím nebo vymetala večírky. Nepomohly prosby, domluvy ani zákazy. Poslední kapkou bylo Annino zanechání studia na střední škole . Rodiče jí proto poslali na převýchovu k její starší sestře Katti do Holandska . I tohle opatření se minulo účinkem. Jakmile Anna dovršila zletilosti, velmi si oblíbila peníze a pozornost mužů . Navíc zjistila, že může využívat své krásy a mladosti. Obvykle si tedy vyhlédla postaršího pána a navázala s ním bližší vztah, čímž šlo získat obojí – peníze i pozornost. V roce 1924 přišla Anna do jiného stavu . Sama uvedla, že otcem je vídeňský lékař a odborník v oblasti výzkumu rakoviny Max Matscheki. Jenže při později vyšlo najevo, že nikdo takový zřejmě nikdy neexistoval. Kdo byl tedy otcem malého Oskara nebylo nikdy vyjasněno. Filserovi cítili velkou hanbu, kterou na ně uvrhla jejich dcera s cejchem svobodné matky, která porodila „bastarda“, jak se dříve hanlivě označovaly nemanželské děti. Společně se tedy dohodli, že Anna vycestuje do USA za svojí tetou a strýcem a oni se zatím postarají o jejího chlapečka Oskara. Mladá žena se za velkou louží ocitla v roce 1927 . Zpočátku bydlela u příbuzných – Anny a Maxe Doeschelových v Cincinnati v Ohiu . Zde se seznamovala s novým světem a čekala na udělení víza. Zásadní pro ni byl až rok 1929 . Toho roku se totiž odstěhovala z Ohia do New Yorku , kde si musela najít zaměstnání, jelikož peníze, které dostala do začátku, se už dávno rozkutálely, navíc aby nebyla vyhoštěna, musela mít stálé zaměstnání. Anna tedy opět vsadila na své půvaby a odpověděla na inzerát ohledně volné pozice ošetřovatelky . Fakt, že neměla dokončenou střední školu, zamlčela, a naopak si vymyslela, že je vystudovanou učitelkou. Místo ošetřovatelky, i díky svému charismatu a daru výřečnosti, nakonec opravdu získala. Jejím prvním pacientem se stal Charles Osswald – jednasedmdesátiletý bankéř v důchodu . Anna ho pravidelně navštěvovala u něho doma a starala se o něj. Muž byl mladou pečovatelkou přímo okouzlen. Po nějaké době dokonce ve vzduchu začala poletovat nabídka sňatku. Mladá žena byla spokojená, dosáhla svého. Se svatbou souhlasila, byť dodala, že na přípravy potřebuje spoustu času. Pochopitelně se jednalo o falešný příslib, který jí měl poskytnout jen větší prostor k tomu, jak mohla starého pána dále nenápadně obírat… Anna Marie Hahn Peněz – kolem kterých se v jejím životě vše točilo – neměla ani jako pečovatelka dost, a tak kromě okrádání svého pacienta, pomalu začala propadat i hříšné touze hazardu . Ze začátku jí štěstěna přála, jak už to u gamblerů bývá. Ze sázenky v hodnotě 2 babek bylo 260 dolarů. O svém volnu tak třiadvacetiletá žena mohla jezdit na výlety, navštěvovat restaurace, bary a kavárny, kde ráda popíjela a vzpomínala na domov zpíváním německých národních písní. V té době bylo v USA mnoho německých emigrantů. Jedním takovým byl i třicátník Phillip Hahn . Tehdy pracoval ve Western Union jako telegrafista. S Annou se setkal v jednom baru a hned z toho byla láska na první pohled. Zamilovaná žena ze dne na den přestala chodit k Osswaldovi a začala pracovat jako pokojská v hotelu Alms. Dokonce se jí na čas podařilo utlumit svoji gamblerskou závislost . V roce 1930 měl pár svatbu v New Yorku a od té doby Anna začala užívat manželovo příjmení - Hahn . Následně si zařídili společné bydlení v domě v Cincinnati . Ještě před nastěhováním však odjeli do Bavorska, aby vyzvedli v té době pětiletého Oskara . Rodina se tak stala kompletní. Manželé si spolu dokonce otevřeli dvě malá pekařství v cincinnatské oblasti obývané německými krajany. Úplná rodinná idylka, chtělo by se říct… Anna Hahnová se synem Oskarem a manželem (1937) Jenže nic netrvá věčně. Uběhlo sotva pár měsíců a mladá paní Hahnová se začínala nudit. Pekárny byly žroutem času a finanční výnosy byly z jejího pohledu velmi nízké. S Phillipem byly na denním pořádku jen hádky a spory, kdy hlavním tématem byly právě finance. Anna Hahnová znovu začala pro zábavu sázet . Pověstné štěstí začátečníka však bylo neprodleně fuč. Nutně potřebovala peníze. Jeden zdroj tvrdí, že se tak opět zkontaktovala s Osswaldem a pomocí dopisů ho přiměla zaslat jí 700 dolarů a 27 akcií Union Gasu . Ty posléze zpeněžila. V té době rovněž zdědila nemalé jmění po svém zesnulém strýci. Velmi brzy se však nemalá částka doslova rozpustila v různých hazardních hrách a sázení na dostizích . Zoufalí lidi dělají zoufalé činy. Anna Hahnová se tedy poprvé v životě rozhodla pro svůj prospěch sáhnout jinému člověku na život. Nejprve uzavřela životní pojistku v hodnotě 25 000 dolarů pro případ smrti jejího manžela . Přeci jen, co kdyby se jejímu muži náhodou něco stalo a ona zůstala se synem sama? Když byla smlouva uzavřena, stačilo už jen „náhodě“ pomoct. Jenže musí to proběhnout čistě, nenápadně a pokud možno nevzbudit podezření. Z žádného zdroje není jasné, kde si Hahnová jed tenkrát obstarala. Zřejmě šlo o běžně dostupný krotonový olej (o něm ještě později). Jisté je, že pár kapek opakovaně skončilo v nápojích či potravinách jejího manžela. Ten také záhy začal trpět zvracením a četnými průjmy, a když potíže neustávaly, vyhledal lékařskou pomoc. Mladá manželka celému procesu přihlížela s překvapením, sama zatím pořádně nevěděla, co čekat… Tentokrát zubatá ostrouhala. Phillip Hahn jako zázrakem přežil . Nikoho v tu chvíli samozřejmě ještě nenapadlo, že by spouštěčem mohla být otrava nějakým utrejchem. Lékaři tak uvažovali, že jde buď o extra záludnou střevní chřipku anebo otravu špatným jídlem. Vztahy mezi manžely po tomto incidentu ještě více ochladnuly a později se ukázalo, že Phillip Hahn svoji manželku začal dokonce podezírat. Není tak divu, že došlo v roce 1933 k odluce . Phillip s nevlastním synem Oscarem zůstal prozatím v domě v Cincinnati, Anna si pronajmula místnost v domě dvaašedesátiletého Ernesta Kohlera (někde uváděn také jako Koch). Pan Kohler byl sice nemocný, ale s nástupem nové nájemnice a pečovatelky se jeho zdravotní stav začal rychle zhoršovat. Je nesmírně důležité zmínit, že v domě sídlila ordinace lékaře Arthura Vose. Ten ke Kohlerovi pravidelně docházel a rovněž mu předepisoval potřebnou medikaci (povětšinou morfin). Anna zprvu kradla Kohlerovy recepty, poté se však v noci tajně vkrádala rovnou do ordinace a vždy si pár archů (již řádně orazítkovaných) ulila. Zfalšovat lékařův podpis a vypsat potřebný preparát už byla maličkost. Pár měsíců od jejího nástupu pan Kohler zemřel s podezřením na otravu. Jelikož však trpěl rakovinou, k soudní pitvě nakonec nedošlo a smrt byla přisouzena právě rakovině hrdla. Než však osamělý senior zemřel, Hahnová se mu stačila vetřít do přízně, takže ji v závěti povolal coby dědičku celého domu . Tělo nebožtíka bylo zpopelněno a dle některých zdrojů urnu s popelem obdržela právě Hahnová, která ji prý vystavila v domě. Ač později, ve svém posledním dopise před smrtí, Kohlerovu smrt označila za přirozené úmrtí , se kterým ona nemá absolutně nic společného, jde o její první předpokládanou oběť . Anna Marie Hahnová Dalším opečovávaným klientem se stal dvaasedmdesátiletý bývalý železničář Albert Parker (někde Palmer). V tomto případě Hahnová před mužem několikrát zmínila své značné finanční obtíže. Ten ji z dobroty srdce několikrát půjčil obnos 1000 dolarů . Pro větší uklidnění Anna Hahnová opakovaně slibovala splacení půjčky a později sepsala s mužem i platnou smlouvu. Jenže v roce 1936 (necelý rok od jejího nástupu) Parker záhadně zemřel a smlouva zmizela z povrchu zemského. Anna Hahnová však stále neměla tolik financí, kolik by si představovala. Tentokrát jí napadlo, že podpálí svůj dům a vyinkasuje pojistku. Celkem spáchala tři podobné žhářské útoky , kdy se jí podařilo z pojišťoven vymámit celkem 2 300 dolarů . Většina peněz skončila opět v sázkách „na koníčky“ (pozn. některé zdroje datují úmyslné založení požárů před první předpokládanou vraždu). Ještě v době, kdy Hahnová docházela k Parkerovi, seznámila se s postarším Georgem Heissem . Chodila k němu uklízet, zajišťovala mu jak nákupy, tak společnost. Pan Heiss měl rád pivo a byl zvyklý, že i to mu Hahnová sem tam v džbánku donese a společně potom poklábosí o životě (často jí dokonce familiárně nazýval „mojí malou holčičkou“). Jenže časem začal Heiss po jejích návštěvách pociťovat fyzické problémy. Na pivo nedal ani tak dopustit, ale začal svoji pomocnici podezírat. Když ji pak při jedné z dalších návštěv vyzval, aby se piva napila a Hanhová odmítla, oznámil ji, aby k němu již nedocházela. Tím si zřejmě zachránil život. Bohužel policii již Heiss nekontaktoval a vše oznámil, až když později jméno Anna Hahnová začalo plnit novinové články. Ta tedy mohla prozatím škodit a ubližovat dál. Nedostatek úspěchu Hahnovou deprimoval a tak začala upadat do depresí, které zapříčinily, že své vražedné snažení ještě uspíšila. 1. června 1937 nastoupila k osmašedesátiletému Jacobu Wagnerovi , jenže muž již za pár dní zemřel. Hahnová pak předložila padělanou závěť , ve které muž odkázal „své milované neteři“ 17 000 dolarů . Takto náhlé úmrtí však vzbudilo podezření a neuniklo zvídavému oku policisty kapt. Patricka Hayese . George Heis (oběť - nahoře) a kpt. Patrick Hayse (s lahvičkou) Jen několik týdnů nato zamřel sedmašedesátiletý George Gsellman . Tentokrát se travičce podařilo muže obrat celkem o 15 000 dolarů . V tomto případě Hahnová k otravě použila krotonový olej – v té době celkem běžný lék, který nechyběl ve většině domácností. Je zajímavé, že tato látka je hnědě zbarvená, má štiplavou chuť a charakteristický zápach. Je tedy až s podivem, že si oběť ničeho nevšimla. Navíc krotonový olej působí intenzivní pálivou bolest v ústech, krku a břiše; nadměrné slinění, zvracení a průjem s průchodem krve. Jinými slovy, pozření velké dávky působí velmi bolestivou smrti. A přesně takový konec Hahnová pro George Gsellmana připravila. George Gsellman (oběť) Poslední potvrzenou obětí se stal rovněž sedmašedesátiletý - George Obendoerfer - bývalý obuvník a otec tří dětí, který se teprve nedávno odloučil od své manželky. Jelikož se jednalo o aktivního a zdravého seniora, což později potvrdila jak bývalá manželka, tak jeho děti, musela být Hahnová v tomto případě trpělivější než obvykle. Jako vždy kolem muže švitořila a dostávala se mu do přízně. I tady údajně měl padnout návrh společného života. Anna s Georgem a synem Oskarem tak vyrazili na společný výlet do Colorado Springs . Tam se ubytovali v hotelu, kde Hahnnová ráno svému ctiteli sdělila, že se necítí příliš dobře, a ať jde napřed, že ona zůstane v hotelu a jakmile se její stav zlepší, připojí se. Muž souhlasil. Bohužel poslední společná snídaně byla pro Obendoerfera zároveň i posledním jídlem v životě. Anna Hahnová mu nenápadně přimíchala pár kapek jedu do kávy. Muž brzy po opuštění hotelu skonal, ziskuchtivá vražedkyně mezitím vzala všechny věci z hotelu a odjela domů. K tomu ukradla hotelové šperky, které se pak neúspěšně pokusila prodat v místní zastavárně. Lékařům v Colorado Springs připadalo úmrtí George Obendoerfera podezřelé , proto informovali policii a následně provedli pitvu, která prokázala přítomnost oxidu arsenitého (neboli arseniku) v těle zemřelého. Policie pak zjistila, že v hotelu byla s otráveným mužem ubytována žena s malým chlapcem. Když navíc detektivové v souvislosti s nahlášenou krádeží šperků prověřili místní zastavárny, v jedné jim bylo sděleno, že ukradené šperky se zde skutečně pokusila prodat žena v přítomnosti malého chlapce. Její popis přesně odpovídal popisu ženy z hotelu. Dále se policistům podařilo zjistit, že ta stejná žena si chtěla v bance v Denveru proplatit šek na 1000 dolarů na jméno George Obendoerfer s tím, že má jít o jeho manželku. I zde však byla odmítnuta. Mezitím policisté zjistili, že jde o Annu Hahnovou ze Cincinnati , a tak se obrátili na tamní kolegy s prosbou o pomoc. Mezitím se rozjelo i vyšetřování smrti Jacoba Wagnera , kde byla nařízena pitva. Ta následně prokázala otravu arsenikem . Vyšetřovatel Hayese se tedy dal do vyhledávání dalších mužů, které spojovala známost s Hahnovou, a kteří za podezřelých okolností zemřeli. Následně byla exhumována těla Albera Parkera a Georga Gsellmana – chemický rozbor jejich ostatků pak rovněž prokázal otravu . 10. srpna 1937 byla Hahnová zatčena kvůli podezření z vraždy Jacoba Wagnera. Kdo by čekal, že se doposud netrestaná žena vyšetřovatelům rychle přizná, mýlil by se. Hahnová jakoukoli možnou spojitost se smrtí Wagnera popřela Stejně tak vehementně popírala i další obvinění, ač o její pravdomluvnosti šlo přinejmenším pochybovat. Třeba, když se jí vyšetřovatelé ptali na smrt George Obendoerfera, nejprve popřela, že by jej vůbec znala. Když poté byla konfrontována s důkazy, neochotně přiznala, že ví, o koho šlo, ale přišla s historkou, že se seznámili až ve vlaku, a že po jediné noci strávené v hotelu se muž cítil nemocný, tedy se rozhodl navštívit nemocnici a ona už jej nikdy neviděla. Hahnová stále opakovala, že pouze činila staré lidi šťastné a chtěla pro ně pohodlí. A to, že jich během 5 let její „péče“ tolik náhle zemřelo? Dle jejích slov byla možná na vině úplavice, jindy zas jiné onemocnění, ale i ona sama si neumí tak četná náhlá úmrtí vysvětlit. Nakonec se složila a rozplakala - ,,Byla jsem pro ně jako anděl milosrdenství. Poslední věc, která mě napadla, by bylo ublížit těm starým drahým pánům. “ Anna Marie Hahn po zatčení Se svým zapíráním pokračovala, i když po domovní prohlídce , policie sdělila, že zabavila tolik jedu , „že by tím šlo otrávit půlku celého Cincinnati “. Byl kontaktován lékař Vos, jemuž oznámili zneužívání jeho recepisů, razítka a jména. Dle jeho vyjádření již měl delší dobu podezření na někoho z jeho pacientů. Dále vyšetřovatelé měli výsledky pitvy čtyř obětí, které prokázaly přítomnost jedu. K tomu grafolog potvrdil, že závěť Jacoba Wagnera byla falešná. K dispozici bylo i svědectví lékárníka ze Cincinnati, který uvedl, že si u něj Hahnová v červnu 1937 koupila velké množství krotonového oleje s tím, že její manžel je lékárník. Soudní proces započal 11. října 1937 . Jak tomu u sériových vrahů bývá, byl hojně sledovaný. Mladá žena podezřelá až z deseti vražd, několika pokusů o vraždu a několika majetkových trestných činů, byla obžalována jen v případě vraždy Jacoba Wagnera. Porotě složené z 11 žen a 1 muže byl přednesen silný důkazní materiál včetně např. prezentace jedem zničených orgánů Wagnera a Parkera a provedení tzv. Marsh-Liebigova zkoušky . Celému soudu přihlížel i Phillip Hahn s Anniným synem Oskarem . A obhajoba? Ta mohla použít pouze přísahy Hahnové, která se stylizovala do role chudinky, křivě obviněné ze zločinů, jež nespáchala. Wagnerovi se prý snažila jen zajistit důstojné a láskyplné stáří. Zkrátka hra na city. V tomto duchu údajně poskytovala detailní rozhovory ze své vazební cely ve státní věznici v Ohiu. Anna Hahn u soudu se svým obhájcem jménem Joseph Hoodlin (za nimi sedí Phillip Hahn a Oskar Hahn) Porota nakonec uznala Annu Hahnovou vinnou za pouhé dvě hodiny. Ač šlo „pouze“ o rozsudek v případě jedné vraždy, znamenalo to automaticky trest smrti na elektrickém křesle . Nepomohlo ani odvolání. A když o rok později guvernér zamítl den před popravou i její žádost o milost, byla Anna Hahnová 8. 12. 1938, ve věku 32 let, popravena . Šlo o vůbec první takto popravenou ženu v celém Ohiu . Hahnová před popravou napsala čtyři dopisy , které předala svým právníkům. Když se čas nachýlil, údajně se psychicky zhroutila, opakovaně všechny prosila o to, aby ji nezabíjeli a dozorce ji museli k elektrickému křeslu přímo dovléct. Poslední dvě věci týkající se případu se váží k dopisům , které Hahnová před popravou napsala. V první řadě v nich poprvé uznala svoji vinu za smrt zmíněných mužů . Vše odůvodnila tím, že ji ke vraždám údajně dohnala starost o budoucnost jejího syna. To byl prý také důvod, proč podlehla hazardu a sázkám na dostizích. Jak dojemné… Důležité však zůstává, že se doznala. Poslední věc se týká jejího, tehdy dvanáctiletého syna Oskara . Hahnová totiž určila, že odměna za poskytnutí dopisů novinám má být vložena do svěřenského fondu, jehož beneficientem byl právě její syn, navíc měla být co nejvíce uchráněna jeho totožnost. Noviny oboje splnily, načež byl Oskar svěřen do pěstounské péče do jiného amerického státu a jediné další zprávy, které o něm byly zveřejněny, byly ty, že žil údajně normální život a během druhé světové války sloužil u námořnictva . Autoři: Jana Hykešová, Tomy DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Článek o mezinárodním gangu sériových vrahů, který vedl Čech jménem Vlastimil Nekl. Muž, který přestože se podílel na spáchání čtyř vražd, byl propuštěn na svobodu. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Vlastimil Nekl 6. 10. 2024 (aktualizace 29. 1. 2025 ) Vlastimil Nekl – český sériový vrah, který vedl mezinárodní organizovanou skupinu, která v letech 1998 a 1999 na území několika evropských států připravila o život možná až deset osob. Gang pachatelů se zaměřovala na řidiče kamiónů a autobusů, jejichž vozy byly poté s falešnými doklady prodávány na Balkán. Motivem trestné činnosti byl finanční profit. Narozen: 1960 Nyní: výkon trestu Stát: ČR Počet obětí: 10 Unikal: 2 roky Vražedná aktivita: 1998 - 1999 Přezdívka:"Vrazi kamioňáků" Vrazi řidičů kamiónů Psal se srpen 1998 , když slovenský řidič kamionu zastavil na smluveném odpočívadle ve válečnými konflikty sužované „zbytkové“ Jugoslávii (dnešním Srbsku ). Muž měl za úkol zajistit náhradní přepravu proutěného nábytku na Slovensko , protože vozidlo plné tohoto nákladu mělo mít nehodu. Bylo chvíli před půlnocí , a tak řidič znavený dlouhou cestou na chvíli zavřel oči. Odpočinek trval jen krátce, když jej z mělkého spánku vzbudilo zabušení na dveře kabiny . Rozespalý muž se podíval okýnkem dolů a spatřil dva neznámé muže . Ti se mu představili jmény, které znal z objednávky, načež je vpustil do kabiny. V ní řidiči sdělili, že havarovaný vůz stojí o několik kilometrů dál a oni jej tam budou navigovat. Náklaďák se dal do pohybu, ale již po pár ujetých kilometrech jeden z „navigátorů“ požádal o zastavení na opuštěném odpočívadle kvůli vykonání malé potřeby. Jenže jen co vůz zastavil, spolucestující na nic netušícího šoféra namířili pistoli ! Poté mu navlékli na hlavu pytel a nasadili pouta …. Gang sériových vrahů Tímto nedokončeným popisem dramatické události uvádíme článek o mezinárodním „gangu“ sériových vrahů zaměřujícím se na řidiče kamiónů a autobusů , který na konci 90. let působil v několika evropských státech . Téměř dvouleté řádění této malé organizované skupiny zastavila až jedna z největších společných evropských policejních akcí , která byla do té doby provedena. Na ní spolupracovali kriminalisté ze Srbska, Chorvatska, Rakouska, Slovenska a Itálie . Ač se místa činů nacházela výhradně v zahraničí , je třeba hned na úvod uvést, že jádro této skupinky ziskuchtivých pachatelů bylo československé . Hlavním organizátorem a rovněž vykonavatelem minimálně několika vražd byl Čech . Muž, který měl nejen to „štěstí“ vyhnout se publicitě v rámci true crime žánru, ač jde dost možná o jednoho z nejplodnějších českých sériových vrahů (minimálně!) v polistopadové éře, ale co je podstatnější, měl opakovaně štěstí i v právní rovině. Štěstí, které mu na rozdíl od drtivé většiny obdobných pachatelů umožnilo dostat se zpět na svobodu! Modus operandi Než se vrhneme na mapování jednotlivých zločinů, podívejme se nejprve v obecných rysech na to, jak skupina pracovala a představme si ve stručnosti její členy . Modus operandi skupiny nebyl nikterak složitý , ale ve své prostosti evidentně účinný . Spočíval v tom, že nejprve jeden z pachatelů kontaktoval vybranou logistickou firmu či soukromníka ze Slovenska nebo ČR s historkou, že vůz fiktivní obchodní společnosti má poruchu a i s nákladem uvízl v zahraničí, tedy je nutná překládka zboží či odtah vozidla . Kvůli zvýšení důvěryhodnosti někdy zločinci poslali firmě i expresní zálohu za přepravu , případně fax s objednávkou. Pokud tato úvodní fáze vyšla, navedli pak řidiče a často i jeho spolujezdce na předem určené místo , kde na něj jeden či dva pachatelé počkali a nastoupili k němu do vozu . Poté řidiče navigovali k opuštěnému parkovišti , kde se měl porouchaný vůz nacházet a tam posádku vozu zastřelili , načež se těl zbavili nedaleko místa činu , případně v předem připravených hrobech. Nakonec kamiony spolu s falešnými doklady levně prodávaly na Balkán . Tímto způsobem gang připravil o život možná až deset lidí , ač hlavnímu pachateli byly prokázány „jen“ čtyři vraždy . Tuto extrémně nebezpečnou skupiny pachatelů tvořili Čech Vlastimil Nekl , který měl být vůdčí postavou, jeho pravá ruka Slovák Daniel Medek , dále Slovák Andrej Mazáň , a dle tehdejšího vyšetřovatel ze Srbska též dva další slovenští občané , jedna Polka a několik spolupracovníků z Balkánu , kteří měli za úkol obstarávání kupců a prodej vozů. Ti však dle soudu nevěděli, že jsou kamióny získávány i za cenu lidských životů. Daniel Medek, Vlastimil Nekl, Andrej Mazáň Předpokládané vraždy V následujících odstavcích popíšeme vraždy, které vzhledem k okolnostem případu, o kterých bude řeč později, nebyly nikdy projednávány před soudem . Proto je jejich vylíčení velmi strohé a lze je označit toliko za předpokládané . První obětí gangu se pravděpodobně stal řidič Jaroslav Švacho (27) ze slovenské obce Choholná . V roce 1998 jej telefonicky oslovil muž, který se vydával za pracovníka jedné slovenské firmy a požádal jej, aby pro něj přijel do Srbska a převezl odtud náklad sušeného ovoce. Majitel kamiónu si firmu neověřil a na zakázku kývnul. Když Švacho dorazil do Srbska, pachatelé na něj počkali u benzínové pumpy za městem Subotnice a poté jej navigovali na jedno z parkovišť, kde jej zastřelili . Mrtvolu poté zakopali v okolí , ale protože prý byla noc, jediný později spolupracující obviněný nebyl schopen přesně lokalizovat toto místo, a tak se mrtvolu muže nikdy nepodařilo nalézt . Jaroslav Švacho zřejmě první oběť gangu Druhou obětí se měl stát řidič Miroslav Urbanec (32) z Bratislavy . Jeho odtahový vůz stával u jedné z benzinových pump v hlavním městě spolu s číslem řidiče pro případné zájemce . Jednoho dne mu zavolal zákazník, který mu tvrdil, že se mu u rakouského města Bruck an der Leitha porouchalo auto a potřebuje odtáhnout. Jenže, když se řidič dostavil na smluvené místo, dva přítomní muži na něj vytáhli zbraň a požadovali jeho vůz. Přepadený muž se údajně nezalekl a strhla se potyčka, při které jej pachatelé zastřelili . Tělo oběti poté pohodili nedaleko místa činu a pouze jej zaházeli větvemi, takže bylo nalezeno hned druhého dne. Další obětí se stal Josef Mistrík (38) z Martina , kterého jeho šéf poslal k chorvatské obci Vinkovci , aby vyzvedl náklad z porouchaného nákladního vozidla a dovezl jej na Slovensko. Na cestu chtěl původně vzít i svoji 13 letou dceru, ale protože měl dle objednávky nazpět odvézt i posádku porouchaného nákladního vozu – dva muže, nakonec vyrazil sám. Bohužel, z Chorvatska se zpět nevrátil a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno . Podobný osud zřejmě potkal i Emila Chlivenyiho (28) z Bánoviec nad Bebravou , kterého skupina loupežných sériových vrahů zastřelila někde u obce Županija v Chorvatsku . Ani jeho tělo nebylo doposud nalezeno. Emil Chlivenyi Dalším na řadě byl Jaroslav Uličný (30) ze Spišskej Novej Vsi , kterého vrazi vylákali pro změnu do Itálie . Jeho tělo bylo nalezeno až za více než dva roky po vraždě . Bylo zabalené do nylonového pytle a svrženo do hluboké rokle u cesty mezi městy Moggio a Pontebba u Udine . V Itálii přišel rukou nelítostných a ziskuchtivých pachatelů pravděpodobně o život i Josef Nagy (49) z Tonkoviec . U firmy kde pracoval, si pachatelé objednali odvoz palet z italské Ponteby do Trnavy. Tentokrát zvolili historku o tom, že řidič, který měl náklad dovézt, havaroval a leží v nemocnici. Požadavek schválně učinili v pátek ke konci běžné pracovní doby, kdy doufali, že poptávaná firma nebude objednávku příliš zkoumat. Prokázané vraždy V následujících odstavcích se již budeme věnovat skutkům , které lze označit za prokázané , neboť byly projednávány před soudem a pachatelé byli z jejich spáchání shledáni vinnými. I proto mohou být popsány mnohem podrobněji. Koncem prosince 1998 kontaktovali údajní zaměstnanci jedné slovenské firmy českou obchodní společnost „Rusolija – Turist “ sídlící v Brně. Firmu, která se věnovala přepravě turistů , oslovili s tím, že se jim porouchal autobus a oni akutně potřebují přepravit několik osob z Bosenské Subotnice na Slovensko . Ještě téhož dne byl vypraven autobus Mercedes 404 , který tehdy řídili dva řidiči s albánským občanstvím . 30. 12. 1998 je na jedné z benzínových pump čekali Andrej Mazáň a Daniel Medek , kteří si do autobusu přisedli a navigovali řidiče dál . Když dojeli na odlehlé parkoviště, čekal je tam Vlastimi Nekl , který přistoupil k autobusu a skrze otevřené dveře se dal do řeči s řidičem . To bylo smluvené znamení pro Medka , který vytáhnul pistoli kalibru 7,65 mm a několikrát na řidiče vystřelil . Oběť utrpěla čtyři zásahy - do zad, hlavy a ramena. Následně Medek zbraň obrátil i proti druhému členovi posádky , kterého zasáhnul třikrát. Oba muži na místě zemřeli . Mazáň a Nekl poté těla zavražděných zabalili do připravených modrých plastových pytlů a nechali je v korytu betonového kanálu poblíž parkoviště. Nakonec všichni vyčistili interiér autobusu , načež jej Nekl odvezl do Bělehradu a přes prostředníky prodal majiteli fotbalového klubu . Pachatelé za něj tehdy dostali 35.000 marek, které si rozdělili, stejně tak jako hotovost, kterou měli řidiči u sebe. Dvě z obětí gangu V polovině září 1999 zavolal do bratislavské firmy muž a uvedl, že při cestě do Bosny (tehdy Svazová republika Jugoslávie ), kam měl dopravit humanitární pomoc, se mu u Subotnice porouchal nákladní vůz, místní si s opravou nevědí rady a on potřebuje co nejrychleji odtáhnout. Firma měla v té době k dispozici velký vyprošťovací náklaďák Iveco - E. T. model MT380 E-42 , kterých tehdy v Evropě fungovalo jen deset, a na místo jej vyslala spolu s dvojčlennou posádkou, kterou tvořili Štefan Vodinský (35) a Ľuboš Kripl(25) . 18. září 1999 se scénář předchozích vražd opět opakoval. Do vozu si za posádku opět přisedli dva pachatelé – tentokrát Nekl s Medkem , kteří v příhodnou chvíli začali střílet . Mladší z mužů ihned zemřel, ale řidič kamionu i přes svá zranění zvládnul otevřít dveře a z kabiny vyskočit . Otrlého Nekla však komplikace nerozhodily a vypálil po prchajícím muži ještě několik ran , načež rovněž vyskočil z kamionu a umírajícího muže pro jistotu ještě bodnul nožem do krku a hrudníku . Poté pachatelé obě mrtvá těla odtáhli do trávou obrostlého pole v přímé blízkosti parkoviště , kde je zanechali. Nekl pak ještě odstranil stopy krve z vnitřku vozidla, spolu s Medkem posbírali nábojnice a projektily , rozdělili si hotovost řidičů a atypický kamion převezli do Bělehradu , kde se jej pokusili prodat za cca 40.000 marek. IVECO MP 380 E 42 H - ilustrační foto Modus operandi 2 U mnoha případů sériových vrahů je jejich modus operandi v obecných rysech zřejmý a vcelku neměnný. Nejinak tomu bylo i v tomto případě, kdy kromě rozdílné historky o důvodu zakázky, bylo provedení zločinů vždy takřka stejné. Jenže bez upřímného doznání pachatelů , což nebývá pravidlem, již u vražd nelze zjisti, jak přesně interakce mezi pachatelem a obětí probíhala. O to cennější je, když takové napadení některá oběť přežije a může o tom následně podat svědectví. A právě jeden takový svědek, respektive oběť se vyskytnula i v tomto případu. Šlo o slovenského řidiče Mária Joštiče z Nového Mesta nad Váhom . Jeho dramatický příběh se šťastným koncem, který jsme částečně nastínili v úvodu článku, se začal odehrávat 9. srpna 1998 , kdy do firmy kde pracoval, zavolal slovensky mluvící muž. Volající se představil jako majitel firmy z Trnavy a uvedl, že jeho zaměstnanec v Srbsku srazil nákladním vozidlem divočáka, což mu znemožnilo pokračovat v jízdě a firma potřebuje na Slovensko ve smluveném termínu dopravit náklad - proutěný nábytek. Aby dodal svým slovům váhu a dal najevo, že opravdu spěchá, slíbil poslat na účet firmy i zálohu čtyři tisíce slovenských korun , které prostřednictvím expresní platby skutečně dorazily. Vše působilo důvěryhodně, a tak majitel společnosti rozhodl o tom, že do Srbska vyšle jeden ze svých kamiónů, který měl řídit již zmínění Mário Joštič . „Zastavil jsem na dohodnutém odpočívadle. Měl jsem na papíře napsaná dvě jména a měli jsme se střetnout někdy kolem půlnoci. Na chvíli jsem zavřel oči a probudilo mě zaklepání na dveře. Stáli tam dva muži, kteří se mi představili jmény, které odpovídala těm, která byla na papírku. Bral jsem to tedy tak, že je vše v pořádku a nechal je nastoupit do kamionu. “ Muži mu řekli, že nabouraný náklaďák je o několik kilometrů dál a oni ho tam budou navigovat. „Urazili jsme asi sedm kilometrů, když mi jeden z mužů řekl, že potřebuje na malou a mám zastavit na takové zastávce, která tam byla. Jenže ještě než jsem pořádně zastavil, už jsem měl pistoli opřenou o čelo. Hned nato mi na hlavu natáhli pytel a nasadili pouta. “ Vyděšený muž začal muže přesvědčovat a prosit , aby jej nechali žít. Není divu, že vzpomínka na tyto hrůzné momenty v něm vyvolávala silně negativní emoce i po letech. „Řekli mi, že když budu spolupracovat, nic se mi nestane . Potom mě odvedli do kukuřičného pole, kde mě položili na zem a náklaďák mezitím odjel pryč. Zůstal jsem tam ležet několik hodin a dva slovensky hovořící muži mě celou dobu hlídali. Pak mi najednou sundali pouta, ruce a nohy převázali lepicí páskou a řekli, že když odejdou, můžu se z toho vyprostit a odejít. Úplně nakonec mi stáhnuli z hlavy kuklu a řekli, že pokud se na ně podívám, zastřelí mě. “ Muž tak ještě nějakou dobu ležel na zemi, načež se opravdu dokázal z lepicí pásky vyprostit . Poté musel ujít několik kilometrů, než se mu podařilo dostat k nejbližší policejní stanici , kde ozbrojenou loupež oznámil . O tom, že se stal obětí vražedného gangu řidičů kamiónů, se dozvěděl až s odstupem času, protože řádění organizované skupiny bylo v té době na samém počátku. Potrestání Zpět do konce léta 1999 , kdy byly usmrceny poslední oběti. V té době již byly na stopě vraždícímu gangu policejní týmy několika států , kteří vymysleli lest a podezřelé vylákali do Srbska , kde byli zatčeni , včetně hlavních představitelů gangu, Čecha Vlastimila Nekla (40) a Slováka Daniela Medka (25) . Jen Andrej Mazáň (36) se zadržení vyhnul, protože toho dne zůstal na Slovensku. Podezřelí prý v té době již tušili, že je jim policie na stopě, a tak se údajně dokonce před výše popsanou akcí pokusili vylákat tajné slovenské policejní agenty do opuštěného objektu, kde je hodlali zlikvidovat . To se jim však naštěstí nepodařilo. Pětičlenný senát Okresního soudu v Subotici vynesl 31. října 2000 rozsudek nad Vlastimilem Neklem , kterého shledal vinným ze čtyř vražd spáchaných ve Svazové republice Jugoslávie a odsoudil jej k trestu smrti zastřelením . Jenže jak již bylo naznačeno na počátku článku, na Nekla se usmálo štěstí . Šlo totiž o jeden z posledních vynesených verdiktů trestu smrti v tehdejší Svazové republice Jugoslávie , který nestihl být vykonán , protože tato sankce byla rozhodnutím Národního shromáždění Jugoslávie v únoru 2002 zrušena a nahrazena jiným nejvyšším možným trestem - 40 roky vězení . Tento trest byl nakonec Neklovi rozsudkem Okresního soudu v Subotici v září 2002 udělen. Nekl měl brány vězení opustit až 13. 11. 2039 . Slovák Daniel Medek (25) se v rámci vyšetřování k výše popsaným zločinům přiznal, ale dříve než si mohl vyslechnout verdikt soudu, spáchal ve vazbě sebevraždu . Údajně se oběsil na oprátce vyrobené z ponožky. Daniel Medek Slovenský občan Andrej Mazáň byl souzen jako uprchlý a v nepřítomnosti byl odsouzen k 20 letům vězení za účast na dvojnásobné vraždě. Právní zápletka Po Mazáňovi se slehla zem, a tak byl v roce 2004 přidán na seznam hledaných osob Interpolu . Až na počátku roku 2014 přišli slovenští novináři deníku Plus 7 DNÍ se senzačním zjištěním, že pachatel nejméně dvou vražd žije v poklidu se svojí rodinou v jedné malé obci nedaleko Topoľčian ! Andrej Mazáň v databázi hledaných osob Interpolu Když novináři o svém objevu informovali policii, bylo jim záhy sděleno, že na základě rozhodnutí krajské prokuratury v Nitre policie muže nesmí zadržet, protože jej Slovensko nemůže vydat do země , se kterou nemá uzavřenou dohodu o vydávání zločinců . Podle tehdejšího náměstka krajské prokuratury v Nitre by bylo možné Mazáňe zadržet , až v případě, kdy by země , která rozsudek vydala, požádala slovenské ministerstvo spravedlnosti o uznání a výkon rozhodnutí a slovenský soud by toto povolil. Slovenská policie tedy alespoň informovala prostřednictvím Interpolu Srbsko o pohybu hledané osoby a požádala o zaslání spisového materiálu k učinění dalších úkonů. Od té doby bohužel vzájemná spolupráce obou států vázla a úřady obou zemí se vzájemně obviňovali z liknavosti či dokonce nečinnosti. Poslední pokus slovenské strany o rozhýbání věci , o kterém bylo médii referováno, se údajně uskutečnil v polovině roku 2015 . Poslední zpráva, kterou se nám pak podařilo k této věci dohledat, a která zmiňuje, že je Mazáň stále na svobodě , se datuje do srpna 2015 . Jistě by bylo zajímavé dozvědět se v tomto ohledu aktuálnější informace o této "větvi" případu, bohužel je to nad rámec časových možností autora článku. Necháváme tedy tento nevytěžený námět třeba pro nějakého slovenského novináře. Andrej Mazáň v roce 2015 (zdroj PLUS 7 DNÍ) A co český občan Vlastimil Nekl ? Ten si v průběhu trestu, který vykonával v největší srbské věznici v Sremské Mitrovici , zažádal o jeho výkon v České republice . V tom mu bylo vyhověno a rozsudek byl uznán tuzemským Nejvyšším soudem , načež byl v roce 2008 předán k výkonu trestu do České republiky . Nyní trochu nutné právní osvěty , která čtenáři umožní pochopit, proč měl Nekl opět „štěstí“ . Úmluva o předávání odsouzených osob , na základě které byl srbský rozsudek uznán, totiž stanoví, že v případě, kdy je délka trestu v odsuzujícím státě neslučitelná s právním řádem vykonávajícího státu , tento stát může rozhodnutím délku trestu přizpůsobit sankcím ukládaným dle jeho právního řádu za obdobné zločiny . Čtyři dokonané loupežné vraždy - to by v ČR téměř jistě znamenalo doživotí . Jenže Úmluva zároveň stanovuje, že takto přeměněný trest nesmí zhoršit co do druhu či délky postavení odsouzeného , takže doživotí nepřipadalo v úvahu. V době přeměny bylo druhým nejpřísnějším českým trestem odnětí svobody na 25 let a tento trest byl Neklovi také uložen . To znamenalo zkrácení trestu uděleného v Srbsku o celých 15 let . A to se vyplatí! Český soud tedy alespoň vyslovil zostřující podmínku , že se do doby výkonu tretu pro účely podmíněného propuštění nezapočítává doba , kterou odsouzený stráví v nejpřísnější věznici , tedy v tzv. zvýšené ostraze . Jenže i zde zaúřadovalo Neklovo „pověstné" štěstí. Tuzemský prvoinstanční soud totiž rozhodoval v době účinnosti starého trestního zákona , kdy tato zpřísňující podmínka uložit šla. Bohužel rozhodnutí obsahovalo procesní chyby , které zapříčinily nejen to, že Vrchní soud musel rozhodnutí nižšího soudu zrušit a učinit nové, ale způsobilo i velké zdržení, kdy nové rozhodnutí již bylo činěno za účinnosti aktuálně platného trestního zákoníku . V něm zmíněná zostřující podmínka lze uložit jen odsouzeným na doživotí, takže Nekl uniknul i jí , ač trest na 25 let zůstal nezměněn. Odsouzenému vrahovi se ani to nelíbilo, tedy podal několik ústavních stížností . V nich mimo procesních vad namítal například o to, že věc byla v Srbsku rozhodována předpojatým soudem, že nebyly provedeny důkazy, které navrhoval, že hlavní usvědčující důkaz byl získán nezákonným způsobem, že bylo vůči němu v Srbsku používáno násilí, a že nátlak byl činěn i na doznávajícího se Daniela Medka. Ústavní soud však žádné ze stížností nevyhověl . Současnost Psali jsme o tom, že výkonem trestu v ČR Nekl unikl 15 letům trestu. Zároveň jsme psali o tom, že původní trest měl končit 13. 11. 2039 . Vnímavý čtenář tedy lehce dopočítá, že k propuštění Nekla mělo dojít nejpozději 13. 11. 2024 . Jenže je tu ještě již zmíněný institut podmíněného propuštění . Ten odsouzeným za nejzávažnější trestnou činnost umožňuje žádat o podmíněné propuštění po vykonání 2/3 trestu . Vlastimil Nekl zřejmě tohoto institutu využil, a tak, ač je to k nevíře, se tento pravděpodobně nejhorší porevoluční sériový vrah s českým občanstvím dostal v roce 2021 zpět na svobodu ! Nutno dodat - plně v souladu se zákonem! Jenže se svoji nabytou svobodou, o které se "doživoťákům" se sotva polovičním počtem obětí může leda tak zdát, naložil tak, jak by se u pachatele s jeho kriminální minulostí dalo očekávat. Ač téměř imobilní, (nejspíše) opět pokračoval v e své zločinné kariéře , což však naštěstí policii neuniklo. Během roku 2024 byl vzat do vazby pro podezření z trestného činu zbavení osobní svobody a vydírání . Podle obžaloby měl Nekl z domova seniorů, kde pobýval, připravovat únosu podnikatele v oblasti realit. Jednoho ze 100 nejbohatších Čechů , kterého chtěl následně násilím donutit k převedení 80 milionů korun . Protože však samotný plán nemohl kvůli špatné pohyblivosti uskutečnit sám, sháněl pro něj komplice . Postupně tak s "nabídkou spolupráce" oslovil několik bývalých spoluvězňů . Tato strategie se mu ale podle všeho stala osudnou, protože se jeden z oslovených obrátil na policii. „Ozval se mi po propuštění, říkal, že má pro mě zajímavou práci. Mělo jít o únos bohatého developera, případně jeho manželky ", vypověděl svědek před soudem. Zpravodajský server CNN Prima News pak uvedl i výpověď dalšího muže: "Mluvil o tom, že má člověka, který vybere z účtu peníze, které tam ten unesený pošle. Počítal s tím, že se ho pak zbaví. Doslova řekl, že ho vezme do Egypta na dovolenou a zpátky se vrátí sám. " Nekl prý únos plánoval téměř rok a jeden z oslovených kumpánů skutečně na jeho pokyn založil několik bankovních účtů , kam mělo následně přijít výkupné. Tento muž pak spolu s Neklem stanul před soudem. Státní zástupce pro organizátora trestné činnosti požadoval trest 13 let odnětí svobody a pro osmapadesátiletého Z. R. , který založil účty, 9,5 roku . Podle prvoinstančního soud však nebylo prokázáno, že by druhý jmenovaný věděl skutečný důvod založení účtů, a tak byl nepravomocně odsouzen pouze k ročnímu podmíněnému trestu se zkušební dobou na dva roky za porušení zákazu pobytu na Liberecku. Vlastimil Nekl před soudem připustil , že ohledně únosu skutečně komunikoval s několika lidmi, ostatně to prokazovaly odposlechy, ale uvedl, že nic z toho nemyslel vážně a jeho motivem bylo dostat do problému oslovené známé, kterým se chtěl pomstít kvůli křivdám z minulosti. Prý vše hodlal ohlásit a způsobit tím "komplicům" oplátačky s policií. Rovněž zmínil, že to vše dělal také tak trochu z nudy . „Vnímám to jakou cílenou snahu démonizovat moji osobu, “ stál si v otázce viny za svým při hlavním líčení. Krajský soud v Ústí nad Labem (pobočka Liberec) mu ale neuvěřil a dne 24. 1. 2025 jej nepravomocně odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 12 let . Kauzou se bude zabývat ještě Vrchní soud v Praze. DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2024 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Prokletá a tajemná místa Čech a Moravy", která čtenáře vezme na devět míst, kde se stala nějaká hrůzná událost. Autor: Veronika Rubínková. Prokletá a tajemná místa Čech a Moravy - Veronika Rubínková Další knihy Název: Prokletá a tajemná místa Čech a Moravy Autor: Veronika Rubínková Nakladatelství: Grada Rok vydání: 2018, 200 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Existují místa, která v nás na první pohled vzbuzují nepříjemné pocity. Nezřídka pak zjistíme, že se zde v minulosti odehrála nějaká strašlivá událost, která místo nesmazatelně poznamenala. Veronika Rubínková vás ve svých vyprávěních zavede na devět míst, jejichž děsivé atmosféře se můžete poddat nejen na papíře. Snad ve vás zvítězí zvědavost a po přečtení knihy (která je zároveň průvodcem) se je vypravíte poznávat na vlastní oči... Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy s názvem "Největší géniové zločinu". Autor: Charlotte Greig, rok vydání 2009, 270 stran Největší géniové zločinu - Charlotte Greig Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Největší géniové zločinu v dějinách Autor: Charlotte Greig Nakladatelství: Alpress s.r.o. Rok vydání: 2009, Frýdek Místek, 270 stran Jedním z dalších „encyklopedických“ titulů, kterému se budu věnovat je kniha britské spisovatelky Charlotte Greig s názvem Největší géniové zločinu v dějinách . Jak už je z názvu patrné, nejedná se o knihu věnující se pouze vrahům, potažmo vrahům sériovým. Naopak - v knize je popsaný pouze jediný klasický sériový vrah, za to je však v knize popsáno dalších cca 45 zločinců hlavně 20. století, ale i několik jejich „kolegů“ z let dřívějších. Celý obsah je rozdělen do kategorií podle typu zločinů – největší lupiči, drogoví baroni, mistři útěků, největší podvodníci, zabijáci, teroristé a špióni. Každá ze zmíněných kategorií pak obsahuje několik nejznámějších představitelů, takže je možné se dočíst například o zločincích těchto zvučných jmen: Pablo Escobar, Jacques Masrine, George „Machine Gun“ Kelly, Charles Manson, Al Capone, Bonnie a Clyde, Klaus Fuchs, Usáma bin Ládin a další. Každý exemplář je prezentován asi na 4 až 6 stranách (formát A5), tedy na podrobnější zpracování případů prostor nebyl a případy jsou v důsledku toho velice zkrácené. Na čtivosti to nicméně v tomto případě neubralo. Výhodou knihy je, že ač některá jména znějí naprosto neznámě, vy si po přečtení pár řádků začnete vybavovat, že o něčem podobném už jste přece slyšeli či viděli film – jde přeci jen o nejznámější kriminální případy vůbec. Tak tomu je například u Henrhoi Charriére alias „Motýlka“, Franka Abagnale, kterého ztvárnil ve filmu „Chyť mě když to dokážeš“ Leonardo DiCaprio. Film byl natočen i o obsaženém zločinu nazývaném „velká vlaková loupež“, nebo o teroristovi jménem Iljič Ramírez Sánchez alias „Carlos či Šakal“. Tedy kniha vám připomene mnoho velice známých zločinů z historie. Komu tedy vyhovují či postačují krátké, stručné, „encyklopedické“ výcucy knihu mohu doporučit. Kdo raději podrobnosti, nechť si raději počká na další recenze – již brzy totiž zmíním knihu s tématicky podobným obsahem, nicméně mnohem větším rozsahem a kvalitou. Tedy nějaké resumé - zkrátka průměr. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3 Komentáře

Detailně zpracovaný, děsivý případ amerického sériového vraha z počátku 19. století, jednoho z nejhorších vrahů vůbec - Alberta Fishe. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Albert Fish 27. 8. 2009 Albert Hamilton Fish - jeden z nejznámějších amerických sériových vrahů vůbec. Tento muž, známý také jako "The Gray Man" neboli "Šedovlasý muž" usmrtil nejméně 4, pravděpodobně však mnohem více - podle svých slov dokonce až sto malých chlapců a dívek. Charakteristické pro tohoto krutého vraha je, že mimo pedofile trpěl i mnoha dalším sexuálními úchylkami. Mezi ty patří například: sadismus, masochismus, exhibicionismus, voyerismus, koprofagie, ondinismus, orgánový fetišismus a kanibalismus. Narozen: 19. 5. 1870 Zemřel: 16. 1. 1936 Země: USA Počet obětí: 4 - 100+ Unikal: 15 let Vražedná aktivita: 1919-1932 Přezdívka": The Gray Man", "Werewolf of Wysteria", "Brooklyn Vampire", "The Boogeyman" Pokud se jako čtenáři rozhodnete absolvovat tento článek, měli bychom vás na něj asi nejprve trochu psychicky připravit . Při jeho četbě totiž budete potřebovat nejen velkou dávku otrlosti a silné nervy, ale především silný žaludek . Jistě, pokud to vezmeme čistě z hlediska sexuologie, psychologie a psychiatrie , jde o jeden z nejzajímavějších případů , kdy dotyčný muž lze označit za zcela raritní exemplář , ve kterém se snoubí tak velké množství sexuálních parafilií , že může sloužit jako „skvělý“ studijní materiál a zosobnění slova „perverze “. Když se však na celý případ podíváme z hlediska lidského a trochu si jej zosobníme, bude jen stěží uchopitelné a pochopitelné , čeho všeho je člověk schopný, pro ukojení svých sexuálních pudů, a že se níže popsané události opravdu staly . Článek se totiž věnuje jednomu z nejkrutějších, nejcyničtějších, ale hlavně nejzvrácenějších a nejúchylnějších sériových vrahů všech dob . Dotyčný pachatel nejen, že se nespokojil s mučením některých svých obětí, kterými se stávaly i velmi malé děti, ale na těchto nejzranitelnějších z nás se dokonce nezřídka dopouštěl i kanibalismu a cizí mu nebylo ani to, aby matce jedné ze zavražděných poslal dopis, kde detailně popisoval, jak s její dcerou naložil, a jaký použil při její „přípravě“ recept... Z hlediska normy až neuvěřitelných zločinů obludných kontur a rozměrů, které se v mnohém vymykají dokonce i v kategorii sériových vrahů, se dopustil muž jménem Albert Hamilton Fish. Dětství a mládí Albert Fish se narodil v roce 1870 ve Washingtonu D. C. . Co se týče rodinné anamnézy , lze uvést, že jisté mentální onemocnění či potíže lze vysledovat nejméně ve dvou generacích rodiny Fishových. Dva z Albertových strýců zemřeli v psychiatrických léčebnách - jeden z nich trpěl "náboženskou psychózou". Albertova matka zas trpěla bludy a halucinacemi. Jeden z jeho mladších bratrů byl oligofrenik, který zemřel na hydrocefalitidu, další bratr byl zas alkoholik nejvyššího stupně a jedna ze sester byla dementní… Asi se nebudeme moc daleko od pravdy, když takto geneticky špatně „rozdané karty“ označíme za první z možných kusů skládačky, která nakonec vyústila v zločiny, k nimž se v tomto článku dostaneme. Když bylo Albertovi pět let, zemřel mu otec. Jeho matka musela pracovat, aby uživila dvanáct dětí, a tak se Albert ocitl v sirotčinci. Tam se stal velmi rychle problematickým dítětem. Počurával se, přecpával se jídlem, neustále utíkal. Albert Fish byl často trestán ředitelkou sirotčince, která děti bila na holý zadek. Jenže, co bylo pro jiné trestem, při tom on sám cítil potěšení, tedy tresům se nevyhýbal, ba naopak. Rád se také zúčastňoval trestání jiných dětí. Ostatní sirotci si z Alberta dělali legraci, protože výprask u něj vždycky vyvolal erekci. Sám o svém dětství později vypověděl: „Narodil jsem se 19. května 1870 ve Washingtonu D.C. Bydleli jsme na B Street, NE, mezi 2. a 3.. Můj otec byl kapitán Randall Fish. Byl kapitánem lodi Potomac River, která plula z Washingtonu D. C. do Marshall Hall ve Virginii. Otec zemřel 15. října 1875 ve staré pensylvánské stanici, kde zastřelili prezidenta Garfielda, a mě umístili do sirotčince Sv. Johna ve Washingtonu. Zůstal jsem tam do svých devíti let. Tehdy se to zvrtlo. Byli jsme nemilosrdně bičováni. Viděl jsem chlapce, kteří dělali věci, které dělat neměli. “ Sirotčinec byl jak pro chlapce, tak i dívky a konverzace se v něm často točila kolem sexu. Albert začal velmi brzy onanovat a začali ho přitahovat i ostatní, perverznější sexuální hry. Spolu s kamarády ho napadlo, že zapálí koňský ocas, který předtím polili benzínem. Tyto incidenty dítě velmi poznamenaly, a když ve věku devíti let opouštěl sirotčinec, přitahoval ho sadomasochismus. Což vystihuje jeden z jeho nejznámějších citátů: "Vždycky jsem toužil způsobovat bolest druhým a chtěl jsem, aby mi i oni ubližovali. Celý život jsem miloval všechno, co bolelo. " Když se malý Albert vrátil k matce, prodělal vážný úraz při pádu ze stromu, jenž zanechal trvalé následky. Od té doby cítil závratě, bolesti hlavy a začal koktat. Dál se pomočoval a spolužáci se mu vysmívali. V té době si také změnil křestní jméno a z Hamiltona se stal Albertem , aby se vyhnul výsměšné přezdívce "Ham and Eggs " ("šunka s vejci "). V té době mu jeden ze starších bratrů, který byl námořníkem, ukázal kresby nahých mužů a žen, a vyprávěl mu o svých dobrodružstvích s kanibaly. Alberta to fascinovalo a nutil svého bratra, aby mu tyto historky neustále opakoval. Po škole, kterou Albert dokončil jen s obtížemi, nemohl sehnat kvalifikované zaměstnání. Jako teenager pracoval v obchodě a pak se učil malířem pokojů. Tuto profesi později využil jako část modu operandi, jenž mu umožnil uspokojovat jeho perverzní touhy a zároveň zůstat neodhalen. Albert Fish začal sledovat černou kroniku v novinách a vystřihoval si detailnější články. Po jeho zatčení za vraždu Grace Budd , byla u něj nalezena velká sbírka výstřižků o Fritzovi Haarmanovi , "Řezníkovi z Hannoveru ", což byl německý sériový vrah , kanibal , aktivní mezi lety 1918-1924 . Objevil rovněž spisy Edgara Allana Poea , jejichž stránky byly velmi opotřebované, hlavně kolem povídky Jáma a kyvadlo - což je dlouhé líčení popravy... Je také známo, že jednou navštívil muzeum voskových figurin a byl fascinován lékařským obrazem rozpůleného penisu. Několikrát se do muzea vrátil a trávil celé hodiny před tímto exponátem. V roce 1882 ve věku dvanácti let se Albert Fish seznámil s mladým mužem, který ho vzrušoval tím, že mu vyprávěl o svých dobrodružstvích v nevěstincích. Udržovali spolu homosexuální sadomasochistický vztah . Milenec Alberta nutil pít moč a jíst exkrementy. Když se Albert v roce 1890 usadil v New Yorku , stal se z něj mužský prostitut a víkendy trávil tím, že navštěvoval veřejné lázně nebo koupaliště, aby tam mohl sledovat děti. V té době znásilnil první oběť (jeho první vražda se odehrála údajně až v roce 1919 , kdy ve Wilmingtonu zabil jednoho chlapce - nicméně první prokázané vraždy se dopustil až v roce 1924 ). V roce 1889 se Fish oženil s mladou, devatenáctiletou dívkou, která mu v průběhu manželství porodila šest dětí . Jejich manželství se rozpadlo po dvaceti letech, kdy ho žena opustila kvůli jinému muži. Albert se nestaral o rozvod a ilegálně se oženil ještě třikrát . O své děti se staral a vychovával je sám, i když měl občas velké finanční problémy. V roce 1922 , v padesáti dvou letech, se Albert Fish stal obětí náboženských halucinací . Chvílemi chodil dokola, křičel: „ Jsem Kristus! “ a sebetrýznil se nebo chtěl praktikovat lidské oběti. „ Šťastni jsou ti, kteří vezmou svoje děti a rozbijí jim hlavu kameny. Slyšel jsem hlasy, které mi tohle říkaly. Když jsem nerozuměl, pokoušel jsem se zbytek doplnit četbou bible. Požehnaní jsou lidé, kteří bičují svého syna, aby ho napravili, protože za to bude odměněn. Tahle myšlenka na lidskou oběť ke mně přišla od Abrahama nabízejícího svého syna Izáka. Vždycky jsem věděl, že budu muset také nabídnout dítě jako oběť, abych se potrestal za ohavné skutky a hříchy, které jsem spáchal před očima Boha. Měl jsem vize zmučených těl jako někde v pekle. “ Albert Fish v roce 1903 Mimo šesti dětí měl Fish také pět vnoučat , které miloval, avšak i tato láska byla poznamenána jeho perverzními sklony -viz dopis vnučce- . Při procesu svědčila jedna z vnuček jako svědek obhajoby o různých hrách, jichž se musela na příkaz svého dědečka účastnit spolu se svými bratry a sestrami: „V té době mi bylo dvanáct let a on nás nutil hrát „Buck-Buck, How Many Hands Up“. Vysvlékl se donaha a nechal si jen tmavohnědé spodky. Potom si klekl na všechny čtyři doprostřed pokoje. Dal nám do ruky hůl a museli jsme si mu sednout na záda. Pak jsme mu museli malovat prsty na záda číslo od jedné do deseti. Když ho neuhádl, což se stávalo vždycky, dali jsme mu holí tolik ran, kolik odpovídalo číslu… Maminka se těch her vždycky zúčastňovala. Hráli jsme to každý večer, vždycky skoro hodinu… Taky jsme hrávali „Sack of Potatoes Over“. Zase měl na sobě jenom spodky. Pak jsme mu vylezli na ramena a on nás spouštěl dolů po svých zádech. Cestou jsme ho museli škrabat nehty. Když byla hra u konce, měl vždycky záda úplně rudá. Jednou chtěl, abychom si strkali jehly pod nehty, ale to nás moc bolelo, a tak jsme toho nechali… Když se setmělo a hry byly u konce, vždycky šel na záchod a přinesl roli toaletního papíru. Pak ho uprostřed místnosti zapálil. A tohle dělal každý večer. “ Jiný člen rodiny upřesnil, že stařec spával několik nocí za sebou na koberci v salonu. Když se ho zeptali, proč to dělá, oznámil, že mu to přikázal sv. Jan Křtitel. Aby ukojil Fish své masochistické choutky , ukládal si různé tresty. Bodal se trny růží do přirození a pak jedl okvětní lístky. Také si umístil rybářské háčky a jehly do různých částí těla, především do pánevní oblasti a oblasti kolem genitálií. Po jeho zatčení odhalil rentgen sedmadvacet háčků , z nichž některé byly zapíchnuté do těla už několik let. Některé z nich se nacházely v zónách extrémně nebezpečných pro Fishovo fyzické zdraví. Jeden z jeho synů během procesu oznámil, že další háčky našel schované v knize povídek E. A. Poea , na začátku dobrodružství Artura Gorgona Pyma . Rentgenový snímek pánevní oblasti Alberta Fishe Rodina věděla i o dalších sexuálních perverzitách Fishe. Jeho nejstarší syn o tom svědčil během procesu. V roce 1929, když se vrátil do bytu, o který se dělil se svým otcem, učinil zvláštní objev. Pod kuchyňskou výlevkou našel podomácku vyrobený obušek, který byl ukončen vyčnívajícími hřeby. Když si ho Albert Jr. prohlédl zblízka, našel na něm stopy krve a promluvil si o tom se svým otcem. Ten na jeho dotaz nejdřív odmítl odpovědět, ale když syn na odpovědi trval, nakonec se přiznal: „Používám ho já sám. Občas cítím nezadržitelné chvění, a pokaždé, abych se toho zbavil, mučím se tímhle obuškem. “ Oba muži už o tom nemluvili. Jednoho dne v roce 1934 přistihl svého otce "v akci". Fish stál úplně nahý uprostřed pokoje, jednou rukou onanoval a druhou se bil přes záda okovaným obuškem. Obličej měl splavený potem a krev mu tekla po hýždích dolů. Fishův syn Albert také dosvědčil, že někdy uprostřed noci, v níž byl úplněk, dostával jeho otec nezadržitelnou chuť na syrové maso. Podle Alberta Jr.: „Obličej mu strašně zrudl. Výraz jeho očí působil dojmem, že spatřil něco, z čeho měl strach. Jako kdyby ho někdo pronásledoval. “ Díky tomuto svědectví mu tisk dal přezdívku „Moon Maniac“. Další Fishovou úchylkou bylo rozesílání obscénních dopisů . A. F. si vystřihoval inzeráty z novin, a poté na ně odpovídal velkým množstvím perverzních dopisů, v nichž používal různé pseudonymy. Představoval se jako režisér hollywoodských filmů. Některé z těchto dopisů (zde) se uchovaly v archivu okresu Westchester. Za toto rozesílání obscénních dopisů byl uvězněn na 90 dní ve vězení . Celkem byl Albert Fish v letech 1902 - 1933 zatčen osmkrát . Poprvé za pokus o podvod. Jindy za to, že kradl z pokladny v obchodě, v němž pracoval. Také byl odsouzen kvůli nekrytým šekům. Třikrát pobýval v psychiatrických ústavech . V roce 1930 byl propuštěn z jednoho z nich s diagnózou: „ Není blázen, ani nebezpečný. Jedná se o psychopatickou osobnost, se sexuální charakteristikou. “ Šest měsíců po absolvování léčby byl znovu zatčen - opět kvůli jednomu ze svých dopisů. Když policie tehdy prohledala jeho byt, objevila další dopisy schované pod matrací , dále devítiocasou kočku a mrkev s frankfurtským párkem , který byl v úplném rozkladu a neskutečně zapáchal. Když jeden z policistů zkoumal zblízka mrkev a párek, konstatoval, že obě věci jsou pokryty fekáliemi. Když se na to zeptal starce, dostalo se mu odpovědi: „ Cpu si je do zadku “. Za to byl "odměněn" desetidenním pobytem v psychiatrické léčebně. Případ, kvůli kterému se přišlo na vraždící monstrum A. F., byl případ Grace Budd . 27. května 1928 si osmnáctiletý mladík podal inzerát do nedělního vydání New York World: „Mladý, osmnáctiletý muž by rád pracoval na venkově. Kontaktujte Edwarda Budda , 406 West 15th Street. “ Hned následujícího dne otevřela Delia Budd , Edwardova matka, dveře neznámému staršímu muži, který se představil jako Frank Howard . Rodičům Edwarda Budda řekl, že má farmu na Long Islandu, kde pěstuje hlavně zeleninu a rád by si pohovořil s Edwardem ohledně zaměstnání. Frank Howard nabídl Edwardovi 15 dolarovou týdenní gáži, což chlapec s díky přijal. Navíc chlapci vyplatil zálohu na plat. Když k tomu přičteme mužovo gentlemanské chování, je pochopitelné, že si získal sympatie a důvěru rodičů. V sobotu 2. června si měl Frank Howard vyzvednout Edwarda doma a odvést jej na svoji farmu. Místo toho Buddovi obdrželi ručně psaný vzkaz o Howardově zdržení. O den později se ve dveřích bytu Buddovy rodiny opět objevil onen starý muž se šedivými vlasy a knírem. Přinesl s sebou dary, jahody a čerstvý sýr „ přímo z jeho farmy “. Delia pozvala muže na oběd. Během něj do místnosti vstoupila okouzlující desetiletá holčička Grace Budd , mladší sestra Edwarda Budda. F. Howard jí okamžitě zaregistroval a nemohl z ní spustit oči. Aby si ji získal, podal dívce svou peněženku a vyzval ji, aby spočítala kolik v ní je peněz. Grace mu po chvíli peněženku vrátila s tím, že je v ní je 92 dolarů a 50 centů. Howard ji pochválil a odměnil ji 50 centy na sladkosti. Poté se matce svěřil, že ještě před odjezdem musí zaskočit ke své sestře, na oslavu narozenin jedné ze svých neteří, a požádal Buddovy o dovolení vzít tam s sebou malou Grace. „Miluji děti “ řekl F. H. „a přivedu vám ji zpátky, ještě než se setmí. “ Buddovi váhali, ale nakonec Grace povolili odejít. Paní Budd se ještě pro jistotu zeptala, kde Howardova sestra žije. Načež jí Frank Howard dal adresu. Ten večer již však nebylo po panu Howardovi ani vidu ani slechu . Grace Budd Rodiče samozřejmě zmizení nahlásili, policisté jim však brzy museli sdělit, že adresa, kterou muž vydával za bydliště své sestry, je fiktivní , a že nic z toho co tvrdil nebyla pravda. Policie rozjela standardní vyšetřování. Zjistili, co všechno "F. Howard" řekl Buddovým, vyžádali si fotografii malé Grace, prověřili všechny známé únosce dětí, devianty, mentálně postižené pacienty, ale tento postup nebyl korunován úspěchem. Policie tak rozeslala po svých stanicích letáky s Gracinou fotografií a s popisem pana "Howarda". Tato aktivita spolu s mediální publicitou odstartovala obrovskou vlnu dopisů s množstvím tipů, kde všude prý lidé Grace spatřili. K vyšetřovacímu týmu muselo být přiděleno dalších 20 detektivů, aby prověřili všechny získané informace. Přes všechny tyto „zaručené“ dopisy existovalo několik opravdu seriózních stop. Policie objevila pobočku společnosti Western Union, odkud "Frank Howard" posílal Buddovým vzkaz, plus originální, ručně psanou zprávu. Policie rovněž lokalizovala místo, kde Howard koupil sýr, který rodině daroval. Obě místa se nacházela ve východním Harlemu. Ten se tedy stal klíčovým místem hledání a vyšetřování. Newyorská policie přišla na to, že existuje zhruba rok starý, téměř shodný případ. 11. února 1927 si hrál čtyři roky starý Billy Gaffney na chodbě před svým bytem spolu s o rok mladším sousedem. Dvanáctiletý soused, který zrovna hlídal svojí spící malou sestru, se k nim přidal, ale musel se vrátit, protože slyšel svoji sestru plakat. O pár minut později už hlásil otci mladšího z hochů, že chlapci zmizeli. Po zoufalém hledání našel muž svého syna opuštěného v posledním patře budovy. " Kde je Billy Gaffney ? " zeptal se svého syna. " Odnesl ho ošklivý pán, " odvětil tříletý chlapeček. Muž měl šedivé vlasy a šedivý knír. V červenci roku 1924 si osmiletý Francis McDonell hrál na verandě svého domu na Staten Islandu. Jeho matka seděla opodál, když uviděla uprostřed ulice hubeného staršího muže s šedivými vlasy. Ten, si něco mumlal a neustále svíral a rozevíral ruce v pěst, až nakonec zmizel. Později odpoledne byl tento muž spatřen, jak pozoruje Francise a 4 další chlapce. Szařík zavolal Francise k sobě, ostatní pokračovali ve hře. O pár minut později muž i s chlapcem zmizel. Na Francisovo zmizení se přišlo až u večeře. Jeho otec, policista, zorganizoval rozsáhlé hledání. Tělo chalpce našli v nedalekém lesíku pod větvemi. Bylo hrozivě zbité, oblečení bylo ztrháno z těla a na zadním stehně chyběl kus vyříznutého masa. Hoch byl uškrcen vlastními šlemi. Navíc musel být Francis udeřen tak silně, že policie pochybovala, že toto mohl učinit onen starý muž. Policie došla k závěru, že stařík musel mít komplice. Přes masivní opatření a pátrání policie jako by se "šedovlasý muž" vypařil. I když se detektiv William King , pověřený případem, věnoval zmizení Grace Budd řadu let, vyšetřování výsledky nepřineslo. Nikdo nechápal, proč byla Grace unesena: Buddovi měli tak nízké příjmy, že by nemělo smysl je vydírat a ostatně žádnou žádost o výkupné rodina nedostala. Tisk se k případu pravidelně vracel díky vlně únosů, která zatopila zemi, ale po únosci malé Grace nebylo vidu ani slechu. Až 11. listopadu 1934 , více než šest let po únosu, případ Grace Budd znovu vyletěl na povrch. Její matka , Delia Budd, dostala tento -dopis- . Nikdo nechtěl uvěřit, že dopis je skutečný. Detektiv King nicméně usoudil, že detaily jeho návštěvy u Buddových byly přesné. Rovněž písmo se shodovalo s šest let starým vzkazem z Western Union. Na obálce byla podstatná stopa – drobná písmena N.Y.P.C.B.A. , zkratka Newyorské asociace řidičů. Policie prohlédla ručně psané přihlašovací formuláře členství v této asociaci a hledala stejný typ písma. Detektiv King také požádal všechny členy, aby nahlásili každého, kdo si vzal asociační dopisní papíry, obálky atd. Jeden mladý muž se přiznal, že šest měsíců předtím ukradl několik obálek a hlavičkových papírů a odnesl si je domů. Ale tam také nikdo "Franka Howarda" neznal. Když King znovu vyslechl svědka, ten si vzpomněl na jeden detail: když se stěhoval, nechal obálky na poličce. Když detektivové zkoumali následující nájemníky, přišli na to, že pokoj byl pronajat nějakému starci, jehož popis odpovídal "Franku Howardovi". Muž se zapsal pod jménem Albert H. Fish . Albert Fish však mezitím nájemní byt opustil. Naštěstí řekl majiteli, že čeká šek, a že si pro něj přijde. Detektivu Kingovi už stačilo jen čekat. 13. prosince 1934 přišel onen stařec, aby si vyzvedl svůj šek. Když spatřil detektivy, vytáhl břitvu, ale King mu ji vyrazil z ruky a Albert Fish byl konečně zatčen. Tím bylo ukončeno šestileté hledání vraha. Albert Fish vedle detektiva Williama Kinga Albert Fish skoro okamžitě přiznal, že je "Frank Howard" a zavraždil malou Grace, tím ale jeho doznání nekončilo. Naopak začal odkrývat další, naprosto šokující zločiny. Po zahájení výslechu uvedl, že když zareagoval na inzerát Edwarda Budda, měl být jeho obětí on, ne Grace. Chtěl ho odvést pryč, uříznout mu penis, odejít a nechat ho vykrvácet. Poté co poprvé odešel z Buddovic bytu, šel si koupit nářadí, které je potřeba na usmrcení a naporcování chlapce. Při druhé návštěvě spatřil Gracie a změnil názor. Byla to ona, koho chtěl najednou zabít. Když v neděli 3. června 1928 opustil s Grace byt jejích rodičů, zamířili ruku v ruce ke stanici metra. Cestou se domnělý farmář zastavil u stánku s novinami a vyzvedl si těžký, převázaný balíček, zabalený do tmavohnědého papíru. Poté nasedli muž i holčička do vlaku ve směru okres Westchester . Z nádraží šli pěšky k opuštěnému domu, který stranou od ostatních, blízko lesa na místě zvaném: Wisteria Cottage . Když byli uvnitř, Fish přikázal Grace, aby si šla hrát ven, než přijde sestra. Z okna budovy pak hleděl na Grace, si hrála venku. Svlékl se do naha, rozbalil balík a vyndal z něj to, co později ve svých přiznáních bude nazývat "nástroji pekla ": Pilku, sekáček na maso a dlouhý řeznický nůž. Pak se vyklonil z okna a zavolal na Grace, aby přišla za ním. Wisteria Cottage Wisteria Cottage Později vyprávěl: "Pečlivě jsem zavřel dveře pokoje, dokud nepřišla až nahoru. Pak jsem dveře otevřel. Když viděla, že jsem nahý, chtěla utéct. Chtěla seběhnout po schodech, ale chytil jsem ji. Řekla mi, že to poví mamince. Když jsem ji dostal do pokoje, položil jsem ji na zem na kus plátna, který jsem si připravil. Potom jsem ji vlastníma rukama uškrtil. Klekl jsem si jí na prsa, aby byla rychleji mrtvá. Pak jsem ji svlékl. Vzal jsem nůž a prořízl jsem jí krk. Mezitím jsem jí položil prázdný hrnec pod hlavu. Měla dlouhé vlasy a krev se jí do nich vsákla. Zbytek vytekl do hrnce, kterého jsem se později zbavil. Potom jsem její tělo rozřezal na tři kusy, nejdřív hlavu, pak trup těsně nad pupkem. V lese stál altánek. Byly v něm čisté záchody, v nichž jsem schoval pár bílých botiček a uříznutou hlavu. Ověřil jsem si, že nějaký náhodný příchozí si jich nemůže všimnout. Trup a nohy jsem přibil na dveře a pak jsem je zavřel. Potom jsem si na zahradě umyl ruce... Vrátil jsem se zpátky za čtyři dny. Tělo už začínalo smrdět. Oknem jsem vyhodil oba kusy, které byly v pokoji, pak jsem sešel dolů, sebral jsem je a srovnal k sobě u kamenné zdi za domem. Ale neschovával jsem je. Pak jsem přinesl hlavu, jejíž vlasy už byly ztvrdlé krví a položil jsem ji na stejné místo. Takhle bylo tělo prakticky celé. Pak jsem se vrátil domů. " Když Fish zbavil mrtvolu údů, odřízl část předloktí a pár dalších kousků, které zabalil do kapesníku. Z kapsy saka vyndal vatu, kterou polil benzinem do zapalovače, jenž si přinesl se sebou. Naklonil se dopředu, zastrčil si vatu do konečníku a sirkou ji zapálil. Takovým způsobem dosáhl orgasmu a ejakulace. " Bolest je tak nádherná... Jen kdyby to aspoň tak nebolelo! " - tak zní jedna z pozdějších Fishových citací. Druhý den ráno, po návratu do New Yorku ve svém bytě naporcoval kusy těla a uvařil je. Po devět dní pak jedl různé části těla své oběti. Svému psychiatrovi se později přiznal, že tohle jídlo ho udržovalo ve stavu permanentního vzrušení . Po výslechu položil detektiv King poslední otázku : "Co Vás přimělo udělat takhle hrozný čin? " "Víte, " Fish odpověděl, "nikdy jsem pro to neměl žádný důvod. " Další kriminalista se ho zeptal, proč vlastně psal dopis Delii Budd. "Nevím, měl jsem zrovna psací mánii. " Když policie odjela do Wisteria Cottage a našla zde zbytky těla Grace, Albert Fish postával okolo bez emocí jakéhokoliv druhu. Na opakované otázky ohledně důvodů, které ho vedly k zabití Grace. Fish vysvětloval, že ho zaplavil pocit "krvavé žízně. " Po svém zatčení a po doznání k vraždě Grace Budd, přiznal Albert Fish další spáchané zločiny, ale nemohl specifikovat ani jejich ráz, ani jména obětí. Detektiv William King ho jen ve státě New York podezříval z pěti dalších vražd holčiček: Florence McDonnelt, Barbary Wiles, Sadie Burroughs a Helen Sterler . Pátá oběť, jedenáctiletá Yetta Abramowitz , byla znásilněná, pobodaná a uškrcená na střeše jednoho bytového domu. Předpokládaný vrah Helen Sterler, černošský tulák jménem Lloyd Price, byl zatčen, odsouzen k smrti a popraven, ačkoliv stále tvrdil, že je nevinen. Vyšetřující soudce tvrdil, že Albert Fish zabil šestnáct až sto obětí , s čímž souhlasil i detektiv William King. Psychiatr, který Fishe vyšetřoval, byl přesvědčen, že počet dětí, zavražděných jeho pacientem, by mohl jít až do několika set, možná dokonce až kolem 400 obětí, což by z Fishe udělalo jednoho z nejplodnějších sériových vrahů všech dob. Po nějaké době uviděl jeden svědek v novinách Fishovou fotografii a identifikoval ho jako staříka, kterého viděl, jak se pokoušel unést malého chlapce. Jak se později vysvětlilo, tím malým chlapcem byl Billy Gaffney , o němž byla řeč výše. Během příprav procesu Fish napsal dopis svému obhájci Jamesovi Dempseymu, v němž se přiznal, že 11. února 1927 čtyřletého Billa Gaffneyho zabil . Doznal i to, že pil chlapcovu krev a konzumoval jeho maso. Fish detailně vysvětlil, jak to zařizoval, aby vylákal své malé oběti do sklepů činžáků, v nichž pracoval jako malíř pokojů. Nabízel jim pamlsky nebo drobné peníze. Vždycky je svázal, než je znásilnil a zbil. Někdy je několik dnů za sebou mučil, než je zabil a uřízl jim údy. Někdy jim dával roubík, "ale radši jsem to nedělal, protože se mi líbilo, když jsem je slyšel křičet bolestí. " Další zločin, ke kterému se Albert Fish přiznal, se stal v roce 1910 (jinde 1911). Toho roku se seznámil s devatenáctiletým tulákem Keddenem . Hezkým, ale mentálně retardovaným chlapcem: "Cestoval z jihu nákladním vlakem, který vezl banány. Ve vagónu s ním bylo pět černochů a veškerý čas trávili tím, že se bavili všemi možnými sexuálními aktivitami, hlavně felací a homosexualitou. Seznámil jsem se s ním a vzal si ho domů. Byl pokrytý vším možným hmyzem. Oholil jsem mu všechny chlupy, i ty z podbřišku. Asi dva až tři týdny jsme dělali spoustu sadistických a masochistických věcí. Bičoval mě a hráli jsme erotické hry - otec a syn, profesor a jeho žák. Čural na mě a já jsem jeho čuránky pil nebo jsem jedl jeho exkrementy a pak jsem ho přinutil, aby to dělal také. Naše hry byly čím dál tím sadističtější. Několikrát jsem mu pořezal zadek, abych se napil jeho krve. Jednoho dne jsem ho přivázal na židli a zařídil jsem to tak, aby měl erekci. Pak jsem vzal nůžky a začal jsem mu stříhat penis, ale změnil jsem názor. Chlapec vypadal, že strašně trpí a já jsem nemohl snést jeho pohled plný bolesti. Převázal jsem mu jeho poraněný úd, položil jsem mu na postel deset dolarů a utekl jsem do jiného města. " Když se ho soudní lékař v oboru psychiatrie zeptal, na kolik dětí zaútočil, Albert Fish odpověděl: " Aspoň na sto. " Většina obětí pocházela z nejchudších vrstev . Byly to hlavně černošské děti , protože podle Fishe policie byla v případě jejich zmizení laksní. Několikrát si zaplatil služby jedné dívky, které platil vždy, když mu přivedla malého chlapce. Podle svého vyjádření jezdil po třiadvaceti státech, " od New Yorku po Montanu. A v každém státě jsem měl nějaké dítě. " Někdy musel rychle odjet, protože: " kolem zmizení dětí začaly kolovat řeči. " Dokonce byl několikrát vytěžován, ale nikdy se nestal reálně podezřelým, protože měl " tak nevinný vzhled. " Albert Fish Albert Fish Soudní proces ohledně vraždy Grace Budd začal v pondělí březnu 1935 ve White Plains v New Yorku. Fishův advokát se snažil obhajobu postavit na údajné nepříčetnosti svého mandanta, když později jej označil za "psychiatrický fenomén ". Tato snaha však byla marná a jen o několik dní později, po čtyřhodinovém jednání poroty, byl vynesen verdikt: Albert Fish byl odsouzen k trestu smrti . Fishova reakce byla věrná jeho dosavadnímu způsobu vyjadřování a myšlení: "Jaká to bude radost umřít na elektrickém křesle! To bude úžasné mrazení. Jediné, které jsem ještě nikdy nezkusil. " Pak, po chvilce váhání dodal: "Ale to není dobrý výrok. Víte, já opravdu nejsem duševně zdráv. A moje ubohé děti, co si beze mne počnou? " I přes poslední pokusy o zvrácení verdiktu s poukazem na Fishovo duševní stav byla poprava stanovena na 16. ledna 1936 . Jako poslední jídlo si ve věznici Sing Sing Fish objednal pečené kuře, které mu přinesli vykostěné, aby se vyhnuli všem pokusům o sebevraždu. Několik měsíců předtím si totiž Fish rozřezal zápěstí kostí ze steaku. Ještě před popravou Fish předal svému obhájci dopis, ten však odmítl sdělit obsah novinářům: "Tenhle text nikdy nikomu neukážu. Jsou to nejhnusnější obscénnosti, jaké jsem kdy v životě četl. " Zřízenci věznice připevňují Fishe k elektrickému křeslu Když vězeňský zřízenec zatáhnul za páku a spustil proud, objevil se údajně kolem hlavy odsouzeného mrak kouře, načež došlo ke zkratu, který zřejmě způsobily háčky, které měl Fish zapíchané ve svém těle. Druhý výboj byl již smrtelný. Albert Fish se stal nejstarším popraveným, který byl kdy v Sing Singu exekuován. Případ Alberta Fishe byl pochopitelně předmětem několika dokumentů, když jmenovat lze například "Albert Fish: In Sin He Found Salvation " z roku 2007. O případu byl natočen i povedený, realiti se držící film s názvem "Šedovlasý pán ", který fanouškům true crime žánru můžeme vřele doporučit. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Cannibal 'Albert Fish' Documentary Play Video Fish Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DOKUMENTY: Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Share DALŠÍ PŘÍPAD Komentáře

Devatenáctilený indický občan, který se přiznal k zavraždění 4 mužů během pouhých šesti dnů na přelomu srpna a září 2022. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Shivprasad Dhruve 6. 10. 2022 Shivprasad Dhruve - devatenáctiletý indický občan, který se přiznal ke spáchání čtyř vražd, které se odehrály během šesti dnů na přelomu srpna a září 2022. Ve všech případech oběti vykonávaly povolání hlídače a pachatel je ubil údery mířenými na halvu, zatímco spaly. Jako pravděpodobný motiv vražd lze označit touhu podezřelého "být slavným", případně jím deklarovaná averze vůči lidem, kteří v povolání spí. Narozen: 2003 Nyní: doživotí Stát: Indie Počet obětí: 4 Unikali: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 6 dní V pátek 2. září 2022 byl v indickém městě Bhópál zadržen teprve devatenáctiletý Shivprasad Dhruve , který je podezřelý, že během pouhých šesti dnů (mezi 28. srpnem a 2. září 2022 ) zavraždil čtyři muže . Za své oběti si vybíral hlídače různých objektů, přičemž každá jeho oběť byla napadena údery různými předměty do hlavy , zatímco spala . Podezřelý byl zadržen jen pár hodin poté, co zavraždil svoji čtvrtou oběť, když vystopován byl díky mobilnímu telefonu jedné z dřívějších obětí, ze kterého sice vyhodil SIM kartu, ale ponechal si jej u sebe. Jeho první obětí se stal 28. srpna Kalyan Lodhi (57) , který byl zaměstnán jako hlídač v garážích v Bhainsa v Sagaru . Pachatel jej nalezl spícího a usmrtil ho ranami kladivem do hlavy, načež mu sebral telefon. Ještě té samé noci prý měl Dhurve zaútočit na ostrahu jednoho hotelu, ale útok se naštěstí obešel bez vážnějších následků. Hned den poté byl ve spánku zavražděn Shambhu Saran Dubey (60) , který se živil jako strážný na jedné z vládních vysokých škol. Pachatel mu rozbil hlavu kamenem, načež u jeho těla zanechal mobilní telefon předchozí oběti a vzal si ten jeho. 31. srpna pak následovalo zavraždění Mangala Ahirwara (45) , který dělal hlídače v jedné rozestavěné budově v Sagaru . Policie již v té době věděla, že má co dočinění se sériovým pachatelem a média se tomu hojně věnovala. Byl zveřejněn identikit podezřelého a na jeho dopadení vypsána odměna . Identikit podezřelého Zřejmě kvůli tomu se Dhurve rozhodl přemístit do hlavního města indického státu Madhjapradéš – Bhópálu . Zde pak v průběhu noci z 1. na 2. září ubil kusem mramoru muže jménem Sonu Verma (27) , který dělal hlídače v obchodu s mramorem. Jenže, to už mu byli v patách policisté, kteří jej vystopovali díky mobilu, který odcizil jedné ze svých předchozích obětí a Dhurve byl jen několik hodin po poslední vraždě zadržen . Jedna z obětí Jedna z obětí Prošetřováním mladíkovi minulosti bylo zjištěno, že jde o nejmladšího ze čtyř sourozenců a dle slov vlastní rodiny s ním byly vždy problémy . Rovněž ve škole na něj vzpomínali jako na rváče , který se velmi často hádal se spolužáky a mlátil je kvůli triviálním záminkám. Možná právě kvůli tomu ve vesnici Kainkra (jinde Kekra) neměl přátele a společnosti ostatních se údajně vyhýbal (ostatně možná to bylo zcela vzájemné). Když v 15 letech dokončil 9. třídu, z vesnice nakonec odešel s tím, že jde vydělávat do Maháráštry a rodině bude posílat peníze. Za celou dobu do svého zadržení však rodině nic neposlal a rovněž ke kontaktu s ní docházelo zcela výjimečně. Po svém zadržení se Dhurve přiznal nejen ke zmíněným čtyřem vraždám, ale rovněž k tomu, že se již dříve pokusil zabít muže v Pune, kde pracoval jako hotelový číšník, za což byl obviněn z pokusu o vraždu, nicméně byl bohužel propuštěn na kauci. Za zmínku stojí rovněž další událost z Punte, kdy se Dhurve roku 2018 dostal do sporu se svým zaměstnavatelem. Zaměstnavatele během konfrontace napadnul takovou intenzitou, že ten musel následně vyhledat lékařské ošetření. Kvůli tomu byl mladík poslán do nápravného ústavu pro nezletilé . Shivprasad Dhruve Co se týče motivu , tak sám Dhurve před policisty prohlašoval, že nemá rád lidi, kteří v práci spí . Jako pravděpodobnější motiv jeho zločinů se však jeví jeho touha „proslavit se“ . V průběhu srpna se totiž tento mladý muž zastavil v rodné vesnici a rodinným příslušníkům, kteří jej označili za „problémového chlapce “, sdělil, že se již nevrátí a brzy stane slavným. Ostatně i po svém zadržení Dhurve hýřil před kamerami sdělovacích prostředků úsměvy a gestikuloval vítězná gesta, tedy o jeho touze po pozornosti není pochyb. V květnu roku 2024 byl Shivprasad Dhruve odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody . Komentáře

Nejkurióznější kriminální případy z celého světa. Přečtěte si krátké aktuality, ve kterých se přesvědčíte, že možné je snad úplně vše, a to i v rámci zločinu. Kuriozity ze světa krimi Muž neunesl neúspěch u žen. Pomstil se na malém chlapci. Otřesný a těžko pochopitelný zločin se udál 12. dubna 2019 v obchodním centru Mall of America v americkém městě Minneapolis ve státě Minnesota. Toho dne vyrazil čtyřiadvacetiletý Emmanuel Aranda do obchodního centra nikoli za nákupy, ale za ženami. V touze seznámit se oslovil několik žen, které se mu zamlouvaly, ale dostalo se mu vždy jen odmítnutí. To ho údajně natolik rozzuřilo, že se rozhodl, jak vyšetřovatelům později přiznal, že se pomstí a někoho zabije. Podle svých slov hledal vhodnou dospělou oběť, ale nakonec si vybral nic netušícího pětiletého chlapce, který byl v obchodním centru s rodiči. V mžiku malého Landena Hoffmana popadl a shodil ze třetího patra galerie. Chlapec jako zázrakem pád přežil, nicméně utrpěl velmi vážné zranění včetně několika zlomenin a poranění hlavy, ze kterých se bude hodně dlouho zotavovat. Pomstychtivého, neúspěšného "svůdníka" policie obratem dopadla a u soudu vyfasoval za tento zákeřný pokus o vraždu trest odnětí svobody na 19 let, když mu hrozilo maximálně 20 let. Doufáme, že za mřížemi si mladík vzpomene, jak těžké je zvládnout odmítnutí, a ke svým nápadníkům bude o něco vstřícnější....více zde a zde . napadený chlapec Emmanuel Aranda - pachatel Mladá žena byla posedlá sériovými vrahy a touhou po extrémním zážitku - zbytek života stráví za mřížemi O tom, že je dobré mít nějaké koničky není pochyb. Co když jsou ale těmi koníčky vraždy, morbidnosti a násilí, navíc spojené s touhou "někoho zabít "? To již rozhodně tak pozitivně nevyznívá. Své o tom ví původem angličanka jménem Jemma Victoria Lilley. Tato žena si již od dětství libovala ve sledování hororů, hltala filmy o vraždách a stylizovala se do role sériových vrahů. K tomu sbírala nože a pokoušela se psát román, jehož hlavním protagonistou byl jak jinak, než sériový vrah. Když se později přestěhovala do Austrálie, seznámila se BDSM komunitě se ženou jménem Trudi Clare Lenon a vytvořily spolu zvrhlý a nebezpečný pár, který snil o spáchání reálné vraždy. V červnu 2016 již J. Lilley (25) nedokázala jen snít a s J. Lenon (42) se dohodnuly na realizaci zvrácených tužeb. Ženy unesly mladého hocha jménem Aaron Lee Pajich-Sweetman(18), který trpěl jednou z poruch autistického spektra. Svoji vyhlídnutou oběť poté v domě mladších z žen pobodaly a uškrtily, aby následně zubožené tělo pohřbily do mělkého hrobu za domem. Pro mladší z žen to byl zřejmě tak silný zážitek, že neodolala a pět dní po vraždě, když bylo pátrání po mladíkovi v plném proudu, se jednomu z kolegů svěřila, že ona a její kamarádka ho zavraždily. Pro policisty pak již nebylo nic těžkého obě ženy zatknout a i přes jejich zapírání jim vraždu prokázat. Soud následně označil jejich čin za "morálně odporný ", protože usmrtily mladého muže jen pro vlastní potěšení a poslal obě ženy za mříže na doživotí, přičemž na podmínečné propuštění mohou zapomenout minimálně po dobu 28 let. Fascinace temnou stránkou a "krví" není nic úplně neobvyklého, ale každá fascinace má mít i své meze! Více zde či zde . Jemma Lilley Trudi Lenon Aaron Pajich - oběť Partnerky nechtěly přijít o šest adoptivních dětí - zabily je i sebe Dvě osmatařicetileté lesbické partnerky sjely v březnu 2018 v severní Kalirornii svým autem úmyslně z asi 40 metrového skalnatého útesu, aby ukončily svůj život. Jejich rozhodnutí by bylo sice tragické, ale ne zavrženíhodné, kdyby šlo pouze o ně samotné a v onom autě nesedělo i jejich šest adoptivních dětí. Ženy se podle vyšetřovatele nemohly smířit s tím, že možná přijdou o jimi vychovávané děti ve věku 12-19 let a rozhodly se, že když se o ně nebudou moci starat ony, tak nikdo! Sezdané parterky totiž čelily v průběhu let třem obviněním z týrání dětí. Konkrétně mělo jít o použtí násilí a zanedbání výživy. Právě v době masové vraždy (a zároveň sebevraždy) byly vyšetřovány ve státě Washington a hrozilo jim odebrání dětí. Rodina byla okolím popisována jako alternativní, navenek láskyplná, ale přesto velmi uzavřená. Děti byly některými svědky popisovány jako velmi, až roboticky, poslušné. To, že zřejmě nejde o "obyčejnou" nehodu bylo jasné již od počátku. Nebyly nalezeny žádné stopy po brždění, což potvrdil i palubní počítač. Navíc u Sarah Hart a dětí byly v krvi nalezeny stopy po hypnotiku a u řidičky, Jeniffer Hart, po alkoholu. Ženy rovněž nedlouho před tímto bezohledným a hrozným činem na internetu hledaly, jakými způsoby lze skoncovat se životem. Lze se dohadovat a spekulovat, nakolik byl čin projevem zoufalství či beznaděje a nakolik projevem sobeckosti. Ale abychom ho považovali za projev hluboké lásky, to od nás prosím nečekejte...více zde či zde . Osmdesátiletý muž byl zadržen v souvislosti se znásilněním a vraždou dvou studentek V dubnu 2019 byl v New Yorku zatčen osmdesátiletý muž jménem Ernest Broadnax, který byl následně obviněn ze zavraždění dvou devatenáctiletých studentek, když jednu z nich měl navíc ještě znásilnit. Kuriózní není to, že by snad muž měl vraždit a znásilňovat v takto pokročilém věku. Neobvyklé je to, že k oněm dvěma vraždám a znásilnění došlo již v roce 1973! Tedy pachatel unikal spravedlnosti dlouhých 46 let! K vraždám došlo v jednom z přímořských domků, který si studentky osudného roku 1973 pronajaly. Těla dívek nalezl zaměstnanec, který šel chatu na konci jejich pobytu uklidit. Obě těla nesla stopy střelných poranění v oblasti hlavy, tak i stopy po škrcení. Jedna z dívek byla navíc znásilněna. Policisté uvedli pouze to, že na podezřelého příšli využitím "pokročilé policejní technologie". Tedy zřejmě metodou identifikace pomocí DNA. Velice zajímavé je rovněž to, že v roce 2011 někteří policisté z Virginia Beach uvedli, že ony dvě vraždy byly pravděpodobně dílem sériového vraha. Tedy je možné, že dnes osmdesátiletý Ernest Broadnax může mít na svých ruchách ještě více krve! Ale vyčkejm dalšího vývoje v přídapu...více zde či zde . Vrazi ve jménu Satana jsou na svobodě Když se v roce 2000 na základě inzerátu seznámí dva vyznavači satana, Daniel (25) a Manuela (20), kteří se s oblibou účastní temných obřadů, pijí lidskou krev, navštěvují hřbitovy a sní o lidské oběti, nevěstí to nic dobrého. Když se zhruba rok po svém seznámení 6. 6. 2001 vezmou, nevydrží svým morbidním fantaziím již nadále vzdorovat a o měsíc později se rozhodnou pozvat na večeři jednoho z mužových kolegů a zavraždit jej. Nic netušícího muže nejprve napadnou kladivem, poté jej mnohočetnými bodnými ranami (údajně 66) do srdce zavraždí, aby mu nakonec mohli vyřezat na hruď obrácený pentagram a mohli se napít jeho kreve. Zvrhlá dvojice je dopadena týden po vraždě. Daniel Ruda je odsouzen na 16 let a Manuela Ruda na 13 let vězení. "Hluboká" láska dvojici dlouho nevydrží a Manuela se po krátké době nechá ve vězení s Danielem rozvést. Daniel Ruda navíc čelí v průběhu svého trestu podezření, že se pokusil z vězení objednat její vraždu, avšak tohoto obvinění je nakonec zproštěn. V září roku 2017 je nakonec, v té době jedenačtyřicetiletý Daniele Ruda, propuštěn. Nechává si změnit jméno a počíná si užívat svobody… Doufáme, že se slova jeho obhájce o tom, že již není nebezpečný, vyplní! My bychom na to ale příliš nespoléhali... více zde . Frank Hackert - oběť Na útěku od roku 1998. Japonsko poprvé vydalo Česku dvojnásobného vraha V roce 1998 zastřelil Číňan, Zhong Hui, v Praze dva čínské podnikatele, aby poté neprodleně uprchl zpět do Číny. Motivem činu byl pravděpodobně finanční spor. Až po dlouhých 20 letech se jej podařilo zadržet a to v roce 2018 na území Japonska. V březnu 2019 byl dokonce vydán japonskými úřady zpět do Česka, kde byl v nepřítomnosti v roce 2003 odsouzen ke 12 letům odnětí svobody. Spravedlnosti tak tento pachatel neunikl, i když v jeho zadržení doufal asi již málo kdo...více zde . Vězeň v Malawi třikrát přežil svoji popravu, kat už byl unavený V roce 1992 byl muž jménem Byson Kalua odsouzen za vraždu svého zaměstnance k trestu smrti oběšením. Naštěstí pro něj však v té době v africké zemi Malawi vykonával popravy jen jeden kat, který tak často nestíhal popravit všechny odsouzence k smrti. Ač byl odsouzenému muži třikrát stanoven den popravy, vždy se mu poštěstilo, že kat již byl unavený a na něj se tak nedostalo. Tímto způsobem se pročekal až do roku 1994, kdy došlo v zemi ke změně režimu a výkon trestu smrti byl od té doby pozastaven. Později byl tomuto muži jeho trest zmírněn a nakonec byl dokonce z vězení propuštěn na svobodu. Byson Kalua nikdy svoji vinu nepřiznal a po svém propuštění údajně začal pracovat jako dobrovolník pomáhající propuštěným trestancům vrátit se do normálního života. Možná osud nechtěl, aby byl popraven nevinný muž, možná šlo o pouhé štěstí, nevíme. Každopádně pro Bysona Kaluu vše skončilo náramným happy endem...více zde . Otylá Američanka zasedla přítele. Nepřežil. V březnu roku 2018 během hádky partnerů nejprve čtyřiačtyřicetilétá žena bodla svého jedenačtyřicetiletého přítele do hrudi, načež jej uhodila ulomenou nohou od stolu. Když muž spadnul na zem, žena jej schválně zasedla. Problém pro muže to byl především z toho důvodu, že zatímco on vážil pouze asi 55 kilogramů, žena vážila skoro třikrát tolik. Muž tak neměl žádnou šanci dostat se z pod těla své partnerky a udusil se. Otylá žena byla v té době podle svých slov pod vlivem alkoholu. Po svém zatčení se ke všemu přiznala a hrozí jí tak "jen" 18 - 36 let za mřížemi... více zde Zahradník před svou smrtí zasel výbušniny, nepřátelům se mstí ze záhrobí Že nelze vraždit i po své smrti? Ale kde že! Německý zahradník, který zemřel na počátku roku 2019 ve věku 59 let to dokázal. Bernhard Graumann, zapálenec do střelných zbraní, pyrotechniky a výbušnin, totiž ještě před svojí smrtí umístil na několik míst, kde pracoval, zatím neznámý počet výbušnin. Chtěl se tak zřejmě pomstít svým neoblíbencům. Bohužel jeho úmysl mu zatím vychází, když jedna z výbušnin již zabila čtyřiašedesátiletého lékaře a další zranila dvě ženy. Jinou ženu pak před další výbušninou zachránili policejní pyrotechnici. Policie tak vyzývá všechny ty, kteří měli s Bernhardem Graumannem jakékoli neshody, aby se měli na velkém pozoru... více zde . Zabil švagra a rodiče manželky. Příbuzní se při popravě porvali Poprava Američana jménem Billie Wayne Coble, který byl odsouzen za vraždu bratra a rodičů své manželky z roku 1989, byla kuriózní hned ze dvou důvodů. Prvním z nich byl fakt, že šlo o popravu nejstaršího odsouzence v Texasu od roku 1982 - Colbeovi totiž bylo v den popravy sedmdesát let. Ještě kurióznější pak bylo, když se mužův syn a vnuk v prosklené místnosti svědků, sousedící s popravčí síní, postarali o velký rozruch. Začali totiž vulgárně nadávat a napadat další osoby a bušit do plexiskla, až musela nakonec zasáhnout ostraha a oba dva muže odvést v poutech. Zřejmě si tak stejně jako jejich otec, resp. dědeček, pobudou nějaký čas za mřížemi...více zde . Novější případy

Kniha "Dva na vraždu - případy smrtící spolupráce" přináší investigativní pohled na zločiny, v nichž klíčovou roli sehráli dva pachatelé. Věnuje se třem unikátním případům z historie české kriminalistiky. Kuchaři smrti - M. Říský Koupit knihu Název: Kuchaři smrti: Případy kanibalů v Česku Autor: Milan Říský Nakladatelství: Nastole Rok vydání: 2026, 336 stran Recenze: Zatím nenapsána. Titul se věnuje fenoménu kanibalismu se zaměřením na české a slovenské kriminální případy. Úvodní část přibližuje jeho historii, známé zahraniční kauzy i odraz v popkultuře a připomíná také situace, kdy se pojídání lidského masa stalo prostředkem přežití. Jádro knihy tvoří podrobné zpracování případů sériového vraha Ladislava Hojera, zvrhlého Josefa Kulíka, německého „sexuálního turisty“ Ralfa Huseho či slovenského kanibala Matěje Čurka. Nechybí ani příběh Kohnova mlýna a novější kauzy, v nichž kanibalismus figuruje jako jedna z vyšetřovacích verzí. Autor přitom čerpá z archivních dokumentů, policejních spisů a vzpomínek přímých aktérů. Hodnocení (1-5 jako ve škole):? Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.