Výsledky vyhledávání

John Wayne Gacy - americký sériový vrah, který usmrtil nejméně 33 mladých mužů, jejichž těla pak ukrýval pod svým domem. Článek o tzv. "vraždícím klaunovi". HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... John Wayne Gacy 9. 11. 2009 - aktualizace 10/2021 John Wayne Gacy - americký sexuální sériový vrah, který usmrtil nejméně 33 mladých mužů. Své oběti lákal na alkohol a drogy. Když uspěl, získával převahu tím, čemu říkal „trik s pouty“. Bylo to prosté – předváděl, jak šikovně umí uniknout ze zacvaknutých pout, a když si to jiní chtěli vyzkoušet po něm, jednoduše už v želízkách zůstali, vydáni jemu napospas. Následně přivazoval své oběti k jakémusi mučícímu stolu, kde je nakonec uškrtil nebo zardousil. Jejich ostatky pak ve většině případů zakopal ve sklepě svého domu. Narozen : 17. 3. 1942 Zemřel : 10. 5. 1994 Země : USA Počet obětí : 33+ Unikal : 6 let Vražedná aktivita : 1972 - 1978 Přezdívka : "Klaun zabiják" John Wayne Michael Gacy se narodil 17. března 1942 . Byl druhým ze tří dětí Marion a Johna Stanleye Gacyových. Měl sestry Joanne, ta byla o dva roky starší, a Karen, ta zas o dva roky mladší. Johnova matka , Marion Elaine Gacy, byla decentní žena , která se živila jako lékárnice . Otcem byl John Stanley Gacy. Šlo naopak o vznětlivého a agresivního člověka , který mohl vybuchnout kdykoli a bez varování. Své děti pravidelně trestal a také často pil . Přibližně v pěti letech začal John junior dostávat záchvaty , během nichž bez zjevné příčiny upadal do bezvědomí. Lékaři nebyli schopni stanovit diagnózu, proto doporučovali zvýšenou opatrnost a předepisovali velké množství barbiturátů spolu s přípravky proti záchvatům. Chlapec léky užíval často a velmi dlouho. Jeho stavu však nepomohly, spíše naopak. Malý John začal trpět nespavostí , závratěmi , přechodnou nervozitou , trápily ho časté migrény, nevolnost, zvracení a zácpa . Johnův otec neměl pro chlapcovy záchvaty pochopení, a považoval je za simulování ve snaze vyhnout se školním a jiným povinnostem. Postupem času se malý Gacy stal závislý na utišujících lécích , které mu matka, ve snaze co nejlépe se o něho postarat, dávala. Jeho otec se začal synovi posmívat, že je „mámin mazánek “, a dokonce mu řekl, že z něho roste „buzerant “. Svůj posměch rád kořenil oslovováním chlapce slovem „he-she “ (on-ona). John Gacy starší také za trest v opilosti zastřelil pejska , kterého syn dostal. Když ho malý John našel, z pohřební síně ukradl nějaké květiny a sám mrtvého pejska pochoval. Teprve když bylo Johnovi deset let, stanovili lékaři konečně diagnózu: forma motorické epilepsie . John Wayne tvrdil, že se v devíti letech stal objektem sexuálního zneužívání ze strany jistého rodinného přítele, který ho občas bral na projížďky v nákladním autě. Výlety vždy končily lechtáním a „kamarádským“ zápolením, při kterém muž nakonec sevřel chlapcovu hlavu mezi svými stehny. John si uvědomoval, že je zneužíván, bál se však svěřit otci. Kolem jedenáctého roku života Gacy ukradl kus matčina spodního prádla , a později v jeho posteli našla svoje kalhotky i mladší sestra Karen . John dostal od otce obvyklý výprask. Matka mu však dovolila nosit dívčí kalhotky do školy pod oblečením. Když se na to po letech Gacyho ptali, sdělil, že neužíval dámské spodní prádlo ze "sexuálních důvodů". Prý mu prostě vyhovoval jeho dotek a vůně. John Wayne Gacy byl po celý život velkým dříčem a podnikavým člověkem . Už ve čtrnácti letech se po návratu ze školy ujímal různých prací, jako rozvozu novin , doručování potravin do místního obchodu, doma pomáhal matce malovat byt, vykonával doma většinu ostatních prací, na výbornou plnil školní domácí úkoly a přivydělával si jako skladník . Vše dělal proto, aby se zavděčil svému otci, pro kterého to stejně nebylo dost. Na střední škole pak Gacy sestavil tým civilní obrany. Sám si jako organizátor přidělil hodnost kapitána. Na palubní desce svého auta měl připevněné modré blikající světlo, nosil uniformu podobnou policejní a pokaždé vyjížděl k požárům nebo dopravním nehodám. Začal též pracovat pro jistého kandidáta do zastupitelstva pro 45. městský obvod Chicaga, což byl pro mladého muže náročný a zodpovědný úkol. I za tento úspěch nečekala Johna od otce pochvala, ale výroky typu : „politici jsou bezcharakterní lháři a ty jsi ťulpas, že děláš zadarmo “. John Wayne Gacy se k tomu později po odsouzení vyjádřil takto: „Táta vždycky říkal, že jsem hloupý a že ničeho nedosáhnu, takže když jsem se do něčeho dal, dělal jsem to na 100 procent. Umínil jsem si, že budu vykonávat pořádně každou práci. Proto jsem se pustil do politiky a do sociální činnosti, a třebaže mi bylo jen jednadvacet nebo snad třiadvacet let, vyznamenali mne ve Springfieldu v Illinois jako Muže roku. Tam jsem rozjel řadu různých projektů. “ Mladý John Wayne Gacy se neomezil jen na politickou činnost . Pracoval ve prospěch místního katolického kostela, kde vždy ochotně přiložil ruku k dílu. Prováděl různé opravy, vyzvedával starší lidi a rozvážel je po bohoslužbách domů, vyřizoval pro ně nákupy a doručoval jim je. John Wayne Gacy v mládí V roce 1962 John po jedné hádce s otcem oznámil matce, že si jede nafouknout pneumatiky u svého auta a beze slova zmizel na celé tři měsíce. Vydal se do Las Vegas , kde si obstaral práci řidiče pro márnici Palm Mortuary a nemocnici Memorial Park. Brzy toho však musel nechat, protože se ukázalo, že na práci řidiče je příliš mladý. Přeřadili ho však na jinou práci v márnici . Po jeho zatčení se spekulovalo, zda se neoddával svým sexuálním choutkám již v márnici. To však Gacy zcela odmítl: „Dostal jsem práci v márnici Palm Mortuary, to znamená svézt večer ze všech nemocnic zemřelé spolu s jejich věcmi. Pracoval jsem pouze noční směny a neměl jsem s mrtvými těly nic společného. Všechny ty řeči, že jsem údajně s mrtvolami spal nebo měl s nimi sex, jsou obyčejnou snůškou lží. Já jsem sice v márnici přespával, ale vůbec ne v balzamovací místnosti. Teda… zní to, jako že jsem spal přímo u nich. Jenomže já nikdy nelezl do žádné rakve, vůbec nic takového (smích). To je samo o osobě směšné. A kromě toho, mrtvý vás neobtěžuje, to živých se musíte bát. “ Ředitel ústavu si však všiml určitého podezřelého chování a uvědomil policii. Gacy brzy poté zaměstnání opustil. Navíc po jeho zatčení vyšetřovatelé stanovili, že John Gacy trpí nekrofilií . Míval totiž sex s oběťmi nejen předtím, než je zavraždil, ale i po jejich smrti. Někdy s těly obětí spal ještě den nebo dva po smrti. Neexistuje však důkaz, že se jeho nekrofilie projevovala už v době, kdy pracoval v márnici. Někdy kolem roku 1963 se Gacy opět vrátil do Chicaga , kde začal pracovat jako stážista obuvnické firmy Nunn Bush. Práce mu velmi šla a tak se brzy stal vedoucím celého oddělení ve velkém Robinsonově nákupním středisku ve Spriengfieldu. Ve stejné době též vstoupil do sdružení Jaycees- Junior Chamber of Commerce . Již v dubnu 1964 se stal klíčovou osobností měsíce tohoto sdružení. V roce 1964 se též seznámil s Marlynn Myersovou , která pracovala také v obchodním domě Robinson. Začali spolu chodit a už v září 1964 se s Marlynn oženil . Úspěchy se množily dál. Roku 1966 byl Gacy jmenován prvním místopředsedou organizace Jaycees , vzápětí nejúspěšnějším členem roku v této oblasti a třetím nejlepším členem ve státě. Stejného roku se jim s manželkou narodilo první dítě , chlapeček Michael . O rok a měsíc později pak Marlynn Gacy porodila dceru Christie . Tchán též svěřil Johnovi vedení tří filiálek KFC ve Waterloo. „Odešel jsem do Waterloo v Iowě, “ vzpomíná Gacy, „kde jsem byl oceněn jako Muž roku. Kromě práce na plný úvazek jsem působil jako organizátor pro Jaycees a zajišťoval jsem nábory nových členů. Je pravda, že jsem přitom používal i nějakou pornografii a taky jsme mívali živá vystoupení, jenže tímhle způsobem se znásobil počet členů pobočky ze 150 na 400. “ Poslední Gacyho "úspěch" - fotografie s první dámou USA Rosalynn Carter (rok 1978) Vše bylo v pořádku až do jara 1968 . Toho roku byl Gacy souzen místním obvodním soudem za údajný pohlavní styk s nezletilým Donaldem Voorheesem . Vyšlo najevo, že jednoho večera jel autem, když na něho zavolal jakýsi mladík: „Hej, pane Gacy! “. Mladík byl synem jednoho z kolegů z Jaycees. Gacy zastavil a nabídl mu svezení. Cestou se jakoby mimochodem zmínil o některých pornografických filmech, které už pár členů Jaycees údajně znalo. Don řekl, že nikdy nic takového neviděl, což byla voda na Gacyho mlýn. Marlynn nebyla doma, měl tedy dům sám pro sebe, a proto pozval Dona na návštěvu. V domě spolu něco vypili a posléze došlo po určitém přemlouvání ke vzájemnému orálnímu sexu . Od toho večera se spolu sešli ještě několikrát. Gacy ovšem tvrdil, že jejich poměr byl na Donovu žádost, a že mladík dostal pokaždé peníze. Mladík však dostal po určité době „vztahu“ strach a vše prozradil . Vzápětí se do Gacyho domu dostavila policie. Při prohlídce bytu našli policisté pornografické videokazety homosexuální tématiky převážně s orálním sexem a Gacy byl obviněn. Voorhees tvrdil, že se ho Gacy zmocnil násilím, ten to však vehementně popíral. Celý případ se tím pádem dostal před velkou porotu. U soudu vyšlo najevo, že koncem srpna předešlého roku byl do Gacyho bytu pozván šestnáctiletý mladík Edward Lynch , jinak zaměstnanec jedné z jeho filiálek . Gacyho manželka tehdy nebyla doma a on šel s Lynchem do suterénu. Něco vypili a potom hráli kulečník. Gacy navrhl, aby poražený v každém kole poskytl vítězi orální sex. Lynch souhlasil a Gacy se postaral o svoje vítězství v nejbližším kole. Zaskočený Lynch nevěděl, co má dělat, když šéf trval na své výhře, až po chvíli dohadování odešli do pokoje a koukali se na video. U něho se Gacy vzrušil, vytáhl nůž a nařídil Lynchovi, aby s ním šel do ložnice. Vyděšený mladík se pokusil utéct, vznikla z toho tahanice a Lynch byl při ní na několika místech pořezán . Gacy se vzápětí uklidnil, a dokonce se Lynchovi omluvil, trval však na tom, aby se spolu dívali ještě na jiné video. Mladík se sice zdráhal, ale souhlasil, protože se Gacyho bál, a kromě toho nechtěl přijít o práci. Jakmile se situace uklidnila, vytáhl Gacy visací zámek a řetěz. Přitom Lynchovi sdělil, že by ho rád připoutal. Vyjevený mládence byl opět nucen souhlasit. Gacy ho tedy spoutal a pak se pokusil sednout si na něj, ale Lynch kladl odpor a tak ho Gacy začal rdousit . Rdousil ho do té míry, že mládenec ztratil na pár vteřin vědomí. Ovšem stejně jako před chvílí při nešťastném incidentu s nožem se Gacy i tentokrát v poslední chvíli vzpamatoval . Znovu se mládenci omlouval, rozvázal ho a odvezl domů. Cestou ho ujišťoval, že všechno bude zase dobré. O pár dní později byl Lynch z práce propuštěn. Když tohle všechno zaznělo před velkou porotou, obviněný trval na tom, že Lynch se všemi sexuálními praktikami souhlasil a že většinu těchto hrátek vyvolal sám. Sám navrhl, že dobrovolně podstoupí test na detektoru lži, aby dokázal rodině i přátelům svoji nevinu. Skutečně byly provedeny dvě zkoušky, obě však dopadly v jeho neprospěch. V průběhu vyšetřování se přihlásili další svědkové, kteří přestali mít strach. Mezi nimi sedmnáctiletý Richard Westphal . Vyšetřovatelům oznámil, že pro Gacyho pracoval , a že jeho zaměstnavatel s ním poměrně často hrával kulečník a odměnou za vítězství měl být orální sex, což mladík odmítal. Gacy měl údajně nutit svou ženu Marlynn, aby se s Westphalem, který byl do té doby panic, vyspala. K tomu opravdu došlo, načež do pokoje vstoupil Gacy a prohlásil, že teď mu mládenec „ dluží číslo “. Soud tedy nařídil před zahájením přelíčení psychiatrické vyšetření za účelem získání odborného lékařského posudku. Lékaři po sedmnáctidenním pozorování nezjistili kromě fyzické nadváhy žádnou anomálii. Podle jednoho z psychiatrů pověřených případem se Gacy vyznačoval naprostým odmítáním jakékoli odpovědnosti za cokoli, co v jeho životě proběhlo špatně. Na každé obvinění uměl nalézt omluvu, překrucoval pravdu a vlastní svéhlavé jednání zdůvodňoval tak, aby ze sebe setřásl vinu. Odmítal všechna obvinění a tvrdošíjně se snažil najít způsob, jak se postavit do lepšího světla. Ve svém posudku uvedl, že Gacy nepociťoval výčitky za spáchané skutky a pokračoval: „Jedná se o asociální osobnost, což je diagnostický termín označující jedince, kteří jsou v zásadě nepřizpůsobiví a jejichž způsob jednání je opakovaně dostává do konfliktu se společností… Takové skupině lidí nemůže pomoci žádná dosud známá léčebná terapie, protože postrádají schopnost poučit se ze svých zkušeností. “ Soudce nakonec Johna Gacyho odsoudil k deseti letům vězení v Anamose ve státě Iowa. Ještě téhož dne podala jeho manželka Marlynn žádost o rozvod . Gacy už svou ženu ani děti nikdy neviděl. J. W. Gacy "mugshot" (rok 1968) Ve vězení se Gacy opět proměnil ve vzorného, pracovitého a aktivního. Zdárně absolvoval zkoušky k získání diplomu na střední škole, získal zápočty z vysokoškolského studia v oboru psychologie, poctivě pracoval jako šéfkuchař ve vězeňské kuchyni, podal návrh na zbudování minigolfu pro vězně. I ve vězení se pak přidal k organizaci Jaycees a během 18 měsíců zvýšil počet členů z 50 na 650! O Vánocích roku 1969 zemřel Gacyho otec . Gacy žádal o "dovolenku" z trestu, aby se mohl zúčastnit jeho pohřbu, ale povolení nedostal. Zamítnuta byla rovněž jeho žádost o podmínečné propuštění, kterou podal pár měsíců předtím. Nicméně John Wayne Gacy se díky svému dobrému chování ve vězení přeci jen dřívějšího propuštění dočkal. Za mřížemi si odseděl pouze osmnáct měsíců z onoho desetiletého trestu a 18. června 1970 byl podmínečně propuštěn . 19. října 1971 pak dokonce skončil dohled spojený s podmínečným propuštěním a Gacyho trest byl zahlazen (a to i přes 2 napadení popsané v následujících odstavcích!). Po propuštění na svobodu se Gacy vrátil zpět do Chicaga , kde si našel práci kuchaře v restauraci „U Bruna“. Tam přišel do styku s členy hokejového týmu Blackl Hawks a také s řadou policistů . S některými se dokonce i spřátelil . Po pouhých osmi měsících pobytu na svobodě se devětadvacetiletý Gacy opět pokusil vynutit si sex, když přibral do svého auta jistého mladíka. Později samozřejmě opět tvrdil, že mu mladík sám sexuální služby nabízel. Gacyho nicméně zatkla policie a obvinila ze sexuálního obtěžování. Poškozený se však nedostavil k soudu, a tak byl případ odložen. V listopadu 1970 se Gacy seznámil s mladým mužem jménem Mickel Reed a po krátké době spolu založili jakousi měnší firmu . Firma začala vzkvétat a Gacy si koupil s matkou dům na West Summerdale Avenue v Des Plaines . Do domu se též nastěhoval Mickel Reed a ještě bývalý spolupracovník z restaurace U Bruna, jistý Roger. Když byl jednoho večera Gacy s Reedem ve své garáži, udeřil ho znenadání kladivem do hlavy . Otřesený mladík krvácel, ale vzpamatoval se a začal se bránit. Jakmile viděl, že Gacy opět zvedá kladivo k dalšímu úderu, nastavil ruku a ráně se ubránil. To Gacyho uklidnilo a rázem se začal omlouvat. Reed však již na nic nečekal a i s Rogerem opustili dům. John Wayne Gacy John Wayne Gacy tvrdil, že se první vraždy dopustil na Nový rok 1972 . Tehdy mu bylo třicet let a byl se svou matkou na rodinné oslavě. Na oslavě toho hodně vypil a když se začal nudit, nasedl do auta a odjel. „Jenom jsem se jel projet, “ sdělil později policii. Při projížďce spatřil na autobusové zastávce světlovlasého mladíka, na kterého sám vzpomíná jako na „chlapce od autobusu “. Mladík se jmenoval Tim McCoy a byl z Omahy. Gacy ho pozval k sobě domů, kde spolu pili a snědli nějaké sendviče. Následoval sex. Podle Gacyho výpovědi, kterou není možné ověřit, si poté oba šli lehnout do různých pokojů. Když se Gacy náhle probudil, zjistil, že k němu mladík kráčí s nožem. Prohlásil, že následovala šarvátka, při níž mládenec upadl na nůž a probodl se. Při druhé verzi téhož příběhu tvrdil, že se mladík nebránil, že spíš působil překvapeně. Jakmile prý Gacy chňapl po noži, který Tim držel, řízl se náhodně na levém předloktí a cítil, že v něm cosi narůstá „jako síla od konečků prstů na noze až po mozek “. Pak prý nůž vrazil Timovi do hrudi. „Když bylo po všem, podíval jsem se dolů na kalhoty, ve kterých jsem šel do postele, “ řekl Gacy. „Byly potřísněny krví, ale taky ještě něčím jiným. Během toho potýkání jsem totiž zažil mocné sexuální uvolnění. “ Poté prý otřel krev, odtáhl tělo do kumbálu v chodbě, kde otevřel poklop a strčil mrtvého do nevelkého prostoru pod podlahou. Za šest měsíců, 22. června 1972 , se Gacy dostal již poněkolikáté opět do křížku s policií, tentokrát pro těžké ublížení na zdraví. Policie Johna Wayna Gacyho obvinila, že se porval s jedním ze svých sexuálních partnerů, a že se potom pokusil přejet dotyčného mladíka autem. K incidentu došlo tak, že se Gacy v přestrojení vydával za policistu a nalákal mládence do svého vozu, kde ho spoutal. Po krátkém rozhovoru mu řekl: „Co jsi ochotný udělat, aby ses z toho dostal? “ Mládenec mu odpověděl, že nemá moc peněz, načež se ho Gacy zeptal: „Vykouříš mi ho? “ Ve strachu mládenec kývnul. Gacy zajel do restaurace, kde pracoval, a dostrkal mladíka na toaletu. Bylo něco mezi půl čtvrtou a půl pátou ráno. Když byli v budově, začal se mladík bránit Gacyho pokusům přinutit ho k orálnímu sexu, takže ho Gacy několikrát udeřil do hlavy a kopal. Nějakým způsobem se však mládenci přece jenom podařilo otevřít záchodové dveře a vyběhnout ven. Gacy se za ním rozjel autem a srazil ho. Oběť však přežila a svědčila před soudem. Soudní systém však nabídl Gacymu možnost uzavření dohody a obvinění mu bylo zredukováno na status „obviněný propuštěn na podmínku “. To znamenalo, že byl propuštěn s varováním, že pokud se znovu objeví před soudem, bude obvinění obnoveno. Devět dní poté, 1. července 1972 , se John Wayne Gacy oženil s Carole Hoff (v některých zdrojích Carole Lofgren). Oba se znali už od školy. Carole vnímala Johna jako velmi příjemnou a chápající osobu, se kterou se příjemně povídá. Také ona byla rozvedená. Carol měla dvě malé děti z předchozího manželství a prohlásila, že se k nim John choval velice přívětivě. Rovněž akceptovala skutečnost, že je, jak se jí přiznal, bisexuál. Johnovo milé chování se však časem změnilo. Carol později uvedla, že manžel časem naprosto ztratil zájem o její děti, běžně chodil nahý po ložnici a onanoval při prohlížení časopisů pro homosexuály. Zjistila též, že měl John sex s některými mladíky ze své stavební firmy. Ne všichni byli povolní a tak se stalo, že jeden statný mladík Johna zmlátil na příjezdové cestě. Gacy to však manželce odůvodnil tím, že šlo o hádku kvůli penězům. Gacy a jeho druhá manželka Carole I přes toto chování si Gacy získal ve společnosti celkem slušnou pověst. John pořádal tematické večírky, kam zval mnoho hostů. Také chodil na oslavy a do nemocnic pobavit děti v převleku za klauna . Tohle dělal moc rád, dokonce vymyslel dvě různé postavy klaunů, jeden se jmenoval Pogo a druhý Patches . „ Pogo byl ten šťastný, “ vysvětloval později, „zatímco Patches byl poněkud vážnější klaun. “ Gacy jako klaun Pogo Jak později Carole sdělila detektivu Joe Kozenczakovi, na Den matek roku 1975 jí Gacy brzy ráno oznámil, že má pro ni dárek, a poté jí řekne něco zajímavého. Následovalo milování, a po něm jí Gacy oznámil, ať prý už neočekává, že by spolu ještě někdy měli sex. „S ženami jsem skončil, “ sdělil jí. Nedlouho poté před ní v baru otevřeně komentoval „chlapcův pevný zadek “, Carol bylo jasné, že je jejich manželství v troskách a navrhla rozvod. John Wayne Gacy ihned souhlasil. Sám jí dokonce poslal za svým právníkem, aby věci uspíšil. K rozvodu s Carol došlo 2. března 1976 . Po něm padly všechny Gacyho zbývající zábrany . Výsledkem je nejméně 33 zavražděných mladíků. Přeskočme teď následujících dva a půl roku, kdy Gacy vraždil zběsilým tempem a posuňme se do 11. prosince 1978 . Tehdy se ztratil 15letý chlapec jménem Robert Piest . Naposledy byl viděn v lékárně, kam chodil po škole na brigádu. Před svým zmizením řekl chlapec spolupracovníkovi, že si jde promluvit s nějakým podnikatelem, který mu nabídnul práci. Gacy měl údajně noc před tím diskutovat o práci s majitelem lékárny. Robert Piest Když policisté druhý den Gacymu telefonovali, popřel, že by s Piestem mluvil. Policie Des Plaines ovšem nezopakovala chyby chicagské policie a zkontrolovala Gacyho výpis z rejstříku. Zde zjistili, že už byl Gacy pro zneužívání nezletilého trestán. 13. prosince přijela policie do Gacyho domu a prohledala ho. Našlo se zde několik podezřelých předmětů: prsten absolventa střední školy ročník 1975, řidičské průkazy cizích osob, pouta, oblečení moc malé pro Gacyho a stvrzenka z lékárny, kde Robert Piest pracoval. Policisty též zaujal silný pach vycházející z prostoru pod podlahou. 21. prosince řekl policistům jeden Gacyho zaměstnanec, že se mu John přiznal k více než 30 vraždám. Krátce poté byl John Wayne Gacy zatčen za držení marihuany. Policie se vrátila do jeho domu a našla zde lidské kosti v prostoru pod podlahou . Když Gacymu pověděli o nálezu kostí, sám se 22. prosince 1978 přiznal k 25 - 30 vraždám . Sám totiž nevěděl, kolik vlastně mladíků zabil. J. W. Gacy mugshots (rok 1978) John Wayne Gacy své oběti lákal na alkohol a drogy. Když uspěl, získával převahu tím, čemu říkal „trik s pouty “. Bylo to prosté – předváděl, jak šikovně umí uniknout ze zacvaknutých pout, a když si to jiní chtěli vyzkoušet po něm, jednoduše už v želízkách zůstali, vydáni jemu napospas. Obdobně jako Dean Corll (ten byl Gacyho vzorem) přivazoval své oběti k jakémusi mučícímu stolu, kde je nakonec uškrtil nebo zardousil. Třicet mrtvých těl bylo vytaženo z prostoru pod podlahou jeho domu nebo exhumováno z půdy na jeho pozemku. Tři mrtvoly byly nalezeny v řece Des Plaines . Tam je Gacy odvážel poté, co plně „využil“ prostor pod svým domem. Kvůli značnému stadiu rozkladu u některých zavražděných bylo možné bezpečně identifikovat pouze pětadvacet těl. Zbylé oběti doposud nesou jméno všech mužských neidentifikovaných mrtvol - "John Doe ". Gacy svoje doznání před přelíčením odvolal . U soudu se snažil tvrdit, že se všech 33 úmrtí stalo nešťastnou náhodou při erotických hrátkách. Též u soudu vtipkoval, že jediné, čím porušil zákon, je „provozování hřbitova bez licence “. John Wayne Gacy byl soudem usvědčen z třiatřiceti vražd a odsouzen k trestu smrti . Rozsudek byl vykonán v úterý 10. května 1994 smrtící injekcí v Crest Hill v Illinois. Podle přítomných Gacy neprojevil žádnou lítost nad svými spáchanými činy. Ve své cele řekl svému právníkovi, že jeho vlastní smrt přece nikoho zpět nevrátí. A jeho vůbec poslední zaznamenaná slova, které směřoval popravčímu a všem, zněla: „Polibte mi prdel. “ Oběti: Neboť Gacy u soudu nespolupracoval a původní doznání odvolal, můžeme si pouze domýšlet co přesně se dělo za zdmi jeho domu s oběťmi. Jako vodítko nechť poslouží příběhy dvou přeživších a poznatky, které ukázaly pitvy ostatků zavražděných. Přeživší: Robert Donnelly Koncem prosince 1977 kráčel devatenáctiletý Robert Donnelly po chicagské ulici směrem k autobusové zastávce, když před ním u kraje chodníku zastavilo černé auto. Mládenec byl najednou prudce oslněn reflektorem z boční strany auta. Gacy se začal vydávat za policistu a chtěl, aby se identifikoval. Poté mu namířil pistoli na hlavu a křikl: „Nastup, nebo tě sejmu. “ V autě chlapci nasadil želízka a vezl ho nazpět na West Summerdale. Tam se posílil několika doušky whisky, načež chlapce análně znásilnil. Posléze zatáhl Roberta do koupelny a opakovaně mu nořil hlavu do vany plné vody, dokud chlapec neztratil vědomí. Když se Robert probral, Gacy na něho močil. Odtáhl ho zpátky do obýváku, aby se tam s ním díval na homosexuální filmy. Pak pokračoval v mučení. Donnelly později před soudem dosvědčil, že ho Gacy nutil hrát ruskou ruletu s revolverem, že roztáčel bubínek a mačkal kohoutek desetkrát až patnáctkrát, dokud zbraň nevystřelila. Byl v ní slepý náboj. Potom Gacy vyděšeného mladíka svázal a ucpal mu ústa, pak ho opět znásilnil. Když se jeho běsnění téměř vyčerpalo, poručil zesláblému Robertovi, aby se šel osprchovat a oblékl se. Potom ho naložil do auta s tím, že ho čeká jeho poslední jízda v životě. „Jaký je to pocit, vědět, že jedeš umřít? “ vysmíval se mu, když ho vezl zpátky do města. Najednou však z neznámých důvodů svého zajatce uvolnil, přičemž mu pohrozil: „Jestli půjdeš k policajtům, najdu si tě. “ Donnlly na policii šel. Popsal Gacyho černé auto s jeho zřetelným číslem a písmeny „PDM“. Policie Gacyho vyslechla a on potvrdil, že se incident opravdu stal, ale že šlo o součást vzájemně smluvené sexuální hry na pána a jeho sluhu. Žalobce, který věc zkoumal, musel případ odložit, neboť se jednalo o tvrzení jedné osoby proti tvrzení osoby jiné. Policie a soudy vůbec nerespektovaly, že byl Gacy po stížnostech přepadených mladíků zadržen a následně propuštěn třikrát! Jeffrey Rignall Jeff Rignall, šestadvacetiletý homosexuál, měl namířeno do chicagského gay baru, když mu Gacy zastavil a přibral ho do svého černého oldsmobilu s příslibem vykouření jointa. Po jeho vykouření Gacy Rignalla cestou na West Summerdale Avenue omámil chloroformem. Tam muže svlékl a uvázal k čemusi, co mladík později popsal jako pranýř, ve kterém měl pevně zaklíněnou hlavu i paže. Útočník ho pak nutil provádět orální sex a opakovaně ho brutálně znásilňoval sadou tupých předmětů. V jednu chvíli byla v místnosti podle Rignallova svědectví přítomna ještě jiná osoba, on ale osobě neviděl do tváře. O něco později ho Gacy vyhodil na sníh poblíž podstavce sochy Alexandra Hamiltona v chicagském parku. Rignall krvácel z konečníku a tvář měl kvůli chloroformu v jednom ohni. Několik dnů ležel v nemocnici a testy ukázaly, že utrpěl v obličeji popáleniny a měl chloroformem poškozená játra. Když se pokusil vznést proti Gacymu obvinění, policie rychle ztratila zájem. Zjistila totiž, že žalobu podává homosexuál! Rignall se přesto rozhodl Gacyho žalovat a najal si právníka. Gacy tvrdil, že ho Rignall slovně napadal a nakonec prý i fyzicky. Z celého incidentu tak vyvázl pouze s pokutou 3 000 dolarů. Jeffrey Rignall s opuchlým obličejem po útoku Oběti: Timothy McCoy 18 let, naposledy viděn 3. ledna 1972 John Butkovich 17 let, naposledy viděn 29. července 1975 – stopy látky na hrdle Darell Sampson 18 let, naposledy viděn 6. dubna 1976 – stopy látky na hrdle Samuel Stapleton 14 let, naposledy viděn 14. května 1976 Randal Reffert 15 let, naposledy viděn 14. května 1976 – stopy látky na hrdle Michael Bonnin 17 let, naposledy viděn 3. června 1976 – stopy po škrcení provazem William Caroll 16 let, naposledy viděn 13. června 1976 – stopy látky na hrdle Rick Johnson 17 let, naposledy viděn 6. srpna 1976 Kenneth Parker 16 let, naposledy viděn 25 října 1976 Michael Marino 14 let, naposledy viděn 25. října 1976 Georgy Godzik 17 let, naposledy viděn 12. prosince 1976 John Szyc, 19 let naposledy viděn 20. ledna 1977 John Prestidge 20 let, naposledy viděn 15. března 1977 Matthew Bowman 19 let, naposledy viděn 3 července 1977- stopy po škrcení provazem Robert Gilroy 18 let, naposledy viděn 15. září 1977 - stopy látky uvnitř hrdla John Mowery 19 let, naposledy viděn 25. září 1977 – stopy po škrcení provazem Russell L. Nelson 21 let, naposledy viděn 17. října 1977 – stopy látky uvnitř hrdla Robert Winch 16 let, naposledy viděn 10. listopadu 1977 – nalezen s provazem okolo krku Tommy Boling 20 let, naposledy viděn 18. listopadu 1977 – stopy po škrcení provazem David Talsma 19 let, naposledy viděn 9. prosince 1977 – stopy po škrcení provazem William Kindred 19 let, naposledy viděn v lednu 1978 – stopy látky na krku Timothy O’Rourke 21 let, naposledy viděn v červnu 1978 Farnk Landingin 19 let, naposledy viděn 4. listopadu 1978 James Mazzara 20 let, naposledy viděn 24. listopadu 1978 – stopy látky v hrdle Robert Jerome Piest 15 let, naposledy viděn 11. prosince 1978 – stopy papíru v hrdle Nalezeno bylo i dalších osm těl. Tři z nich se podařilo identifikovat až po roce 2011. Zbylých pět zůstává i nadále bezejmenných. AKTUALIZACE: Na podzim roku 2011 byl na popud šerifa Cook County - Toma Darta , případ znovu otevřen a obnoveny pokusy o identifikaci zbylých osmi obětí . Příbuzní pohřešovaných osob, kteří se obávali, že smrt jejich blízkých mohl mít na svědomí Gacy , byli vyzváni k předložení vzorků DNA ke srovnání s kosterními ostatky. Tato metoda identifikace pak pomohla rozluštit, kdo byl obětí doposud pojmenovanou jako "tělo č. 19" (tělo byla označována pořadovým čislem podle toho, jak byla z Gacyho sklepa vynášena). Šlo o Williama George Bundyho . Ten se ztratil 21. října 1976, v předvečer jeho 19. narozenin. Tehdy odešel na večírek, ale už ho nikdy nikdo živého neviděl. Podezření na Gacyho padlo proto, že mladík se učil na elektrikáře, a vyšetřovatelé i rodina věřili, že také pracoval pro Gacyho firmu. Rodina však po odhalení Gacyho zvěrstev, dva roky po zmizení Williama, neměla jak potvrdit, zda jeho tělo bylo mezi neidentifikovanými. V té době totiž byla nejpoužívanější metoda k zjištění totožnosti neznámých mrtvol identifikace pomocí zubních záznamů. Jenže Williamův zubař odešel do důchodu, a než se ho rodině oběti podařilo najít, zničil všechny své záznamy o pacientech. Sestra Williama Bundyho, Laura O'Leary, která poskytla vzorek ke srovnání DNA, uvedla: "Dnešek je strašně smutný den, ale je to také den, který umožňuje uzavření. Vím, že bolest nakonec odejde a já budu mít místo, kde ho budu moci navštívit. " William George Bundy V roce 2017 bylo přiřazeno jméno i oběti "č. 24 ". Tělo patřilo 16letému Jimmy Haakensonovi , dobrosrdečnému, veselému, ale i problémovému mladíkovi, který v roce 1976 utekl z domova v St. Paul v Minnesotě . Své rodině se naposledy ozval 5. srpna 1976 , kdy jim po telefonu sdělil, že je v Chicagu a je v pořádku. Policie se domnívá, že Gacy jej musel zavraždit krátce po tomto telefonátu. Dokonce existuje podezření, že teenager rodině zavola přímo z Gacyho domu. Poté už se nikdy neozval a vyděšení rodiče po pár dalších týdnech kontaktovali policii a nahlásili jeho pohřešování s tím, že se domnívají, že by mohl stále být v Chicagu ve společnosti gayů. Později rodiče dokonce pojali podezření, že jejich syn padl za oběť právě Gacymu. To se ale podařilo potvrdit až v roce 2017. Zatím poslední obětí, kterou se v říjnu 2021 Úřadu šerifa okresu Cook , ve spolupráci s organizací DNA Doe Project , podařilo identifikovat byl Francis Wayne Alexander (dříve označovaný jako "tělo č. 5 "). Ten se narodil v Severní Karolíně, načež žil nějakou dobu v New Yorku, ze kterého se však v roce 1975 s novomanželkou přestěhovali do Chicaga . Ještě téhož roku se mladý manželský pár rozvedl, načež se žena odstěhovala a F. W. Alexander zůstal bydlet v Chicagu sám. Někdy v průběhu roku 1976, nejpozději v první čtvrtině roku 1977 pak byl zavražděn Gacym. V době smrti bylo Alexanderovi 21 nebo 22 let . Jeho rodina poté uvedla, že Wayne Alexander během svého krátkého života učinil několik rozhodnutí (včetně přestěhování se), kvůli kterým nabyli přesvědčení, že chce zůstat sám a dobrovolně s ostatními členy rodiny přerušil kontakt. V důsledku toho tedy nikdy nepodali zprávu o jeho pohřešování . „Dokonce i po 45 letech je těžké přijmout, jaký osud potkal našeho milovaného Wayna. Byl zabit rukou hnusného a zlého muže…. Naší jedinou útěchou je vědomí, že tento vrah už nedýchá stejný vzduch jako my, a že nyní konečně můžeme za sebou nechat minulost a to, co se stalo, a vykročit vpřed tím, že budeme našeho Wayna ctít “, uvedla jeho sestra. Dalších pět Gacyho obětí zůstává zatím bezejmenných , ale zjišťování jejich totožnosti nadále pokračuje. Jimmy Haakenson Francis Alexander DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: KILLERS : john wayne gacy, jr Play Video Gacy Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Detailně zpracovaný, děsivý případ amerického sériového vraha z počátku 19. století, jednoho z nejhorších vrahů vůbec - Alberta Fishe. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Albert Fish 27. 8. 2009 Albert Hamilton Fish - jeden z nejznámějších amerických sériových vrahů vůbec. Tento muž, známý také jako "The Gray Man" neboli "Šedovlasý muž" usmrtil nejméně 4, pravděpodobně však mnohem více - podle svých slov dokonce až sto malých chlapců a dívek. Charakteristické pro tohoto krutého vraha je, že mimo pedofile trpěl i mnoha dalším sexuálními úchylkami. Mezi ty patří například: sadismus, masochismus, exhibicionismus, voyerismus, koprofagie, ondinismus, orgánový fetišismus a kanibalismus. Narozen: 19. 5. 1870 Zemřel: 16. 1. 1936 Země: USA Počet obětí: 4 - 100+ Unikal: 15 let Vražedná aktivita: 1919-1932 Přezdívka": The Gray Man", "Werewolf of Wysteria", "Brooklyn Vampire", "The Boogeyman" Pokud se jako čtenáři rozhodnete absolvovat tento článek, měli bychom vás na něj asi nejprve trochu psychicky připravit . Při jeho četbě totiž budete potřebovat nejen velkou dávku otrlosti a silné nervy, ale především silný žaludek . Jistě, pokud to vezmeme čistě z hlediska sexuologie, psychologie a psychiatrie , jde o jeden z nejzajímavějších případů , kdy dotyčný muž lze označit za zcela raritní exemplář , ve kterém se snoubí tak velké množství sexuálních parafilií , že může sloužit jako „skvělý“ studijní materiál a zosobnění slova „perverze “. Když se však na celý případ podíváme z hlediska lidského a trochu si jej zosobníme, bude jen stěží uchopitelné a pochopitelné , čeho všeho je člověk schopný, pro ukojení svých sexuálních pudů, a že se níže popsané události opravdu staly . Článek se totiž věnuje jednomu z nejkrutějších, nejcyničtějších, ale hlavně nejzvrácenějších a nejúchylnějších sériových vrahů všech dob . Dotyčný pachatel nejen, že se nespokojil s mučením některých svých obětí, kterými se stávaly i velmi malé děti, ale na těchto nejzranitelnějších z nás se dokonce nezřídka dopouštěl i kanibalismu a cizí mu nebylo ani to, aby matce jedné ze zavražděných poslal dopis, kde detailně popisoval, jak s její dcerou naložil, a jaký použil při její „přípravě“ recept... Z hlediska normy až neuvěřitelných zločinů obludných kontur a rozměrů, které se v mnohém vymykají dokonce i v kategorii sériových vrahů, se dopustil muž jménem Albert Hamilton Fish. Dětství a mládí Albert Fish se narodil v roce 1870 ve Washingtonu D. C. . Co se týče rodinné anamnézy , lze uvést, že jisté mentální onemocnění či potíže lze vysledovat nejméně ve dvou generacích rodiny Fishových. Dva z Albertových strýců zemřeli v psychiatrických léčebnách - jeden z nich trpěl "náboženskou psychózou". Albertova matka zas trpěla bludy a halucinacemi. Jeden z jeho mladších bratrů byl oligofrenik, který zemřel na hydrocefalitidu, další bratr byl zas alkoholik nejvyššího stupně a jedna ze sester byla dementní… Asi se nebudeme moc daleko od pravdy, když takto geneticky špatně „rozdané karty“ označíme za první z možných kusů skládačky, která nakonec vyústila v zločiny, k nimž se v tomto článku dostaneme. Když bylo Albertovi pět let, zemřel mu otec. Jeho matka musela pracovat, aby uživila dvanáct dětí, a tak se Albert ocitl v sirotčinci. Tam se stal velmi rychle problematickým dítětem. Počurával se, přecpával se jídlem, neustále utíkal. Albert Fish byl často trestán ředitelkou sirotčince, která děti bila na holý zadek. Jenže, co bylo pro jiné trestem, při tom on sám cítil potěšení, tedy tresům se nevyhýbal, ba naopak. Rád se také zúčastňoval trestání jiných dětí. Ostatní sirotci si z Alberta dělali legraci, protože výprask u něj vždycky vyvolal erekci. Sám o svém dětství později vypověděl: „Narodil jsem se 19. května 1870 ve Washingtonu D.C. Bydleli jsme na B Street, NE, mezi 2. a 3.. Můj otec byl kapitán Randall Fish. Byl kapitánem lodi Potomac River, která plula z Washingtonu D. C. do Marshall Hall ve Virginii. Otec zemřel 15. října 1875 ve staré pensylvánské stanici, kde zastřelili prezidenta Garfielda, a mě umístili do sirotčince Sv. Johna ve Washingtonu. Zůstal jsem tam do svých devíti let. Tehdy se to zvrtlo. Byli jsme nemilosrdně bičováni. Viděl jsem chlapce, kteří dělali věci, které dělat neměli. “ Sirotčinec byl jak pro chlapce, tak i dívky a konverzace se v něm často točila kolem sexu. Albert začal velmi brzy onanovat a začali ho přitahovat i ostatní, perverznější sexuální hry. Spolu s kamarády ho napadlo, že zapálí koňský ocas, který předtím polili benzínem. Tyto incidenty dítě velmi poznamenaly, a když ve věku devíti let opouštěl sirotčinec, přitahoval ho sadomasochismus. Což vystihuje jeden z jeho nejznámějších citátů: "Vždycky jsem toužil způsobovat bolest druhým a chtěl jsem, aby mi i oni ubližovali. Celý život jsem miloval všechno, co bolelo. " Když se malý Albert vrátil k matce, prodělal vážný úraz při pádu ze stromu, jenž zanechal trvalé následky. Od té doby cítil závratě, bolesti hlavy a začal koktat. Dál se pomočoval a spolužáci se mu vysmívali. V té době si také změnil křestní jméno a z Hamiltona se stal Albertem , aby se vyhnul výsměšné přezdívce "Ham and Eggs " ("šunka s vejci "). V té době mu jeden ze starších bratrů, který byl námořníkem, ukázal kresby nahých mužů a žen, a vyprávěl mu o svých dobrodružstvích s kanibaly. Alberta to fascinovalo a nutil svého bratra, aby mu tyto historky neustále opakoval. Po škole, kterou Albert dokončil jen s obtížemi, nemohl sehnat kvalifikované zaměstnání. Jako teenager pracoval v obchodě a pak se učil malířem pokojů. Tuto profesi později využil jako část modu operandi, jenž mu umožnil uspokojovat jeho perverzní touhy a zároveň zůstat neodhalen. Albert Fish začal sledovat černou kroniku v novinách a vystřihoval si detailnější články. Po jeho zatčení za vraždu Grace Budd , byla u něj nalezena velká sbírka výstřižků o Fritzovi Haarmanovi , "Řezníkovi z Hannoveru ", což byl německý sériový vrah , kanibal , aktivní mezi lety 1918-1924 . Objevil rovněž spisy Edgara Allana Poea , jejichž stránky byly velmi opotřebované, hlavně kolem povídky Jáma a kyvadlo - což je dlouhé líčení popravy... Je také známo, že jednou navštívil muzeum voskových figurin a byl fascinován lékařským obrazem rozpůleného penisu. Několikrát se do muzea vrátil a trávil celé hodiny před tímto exponátem. V roce 1882 ve věku dvanácti let se Albert Fish seznámil s mladým mužem, který ho vzrušoval tím, že mu vyprávěl o svých dobrodružstvích v nevěstincích. Udržovali spolu homosexuální sadomasochistický vztah . Milenec Alberta nutil pít moč a jíst exkrementy. Když se Albert v roce 1890 usadil v New Yorku , stal se z něj mužský prostitut a víkendy trávil tím, že navštěvoval veřejné lázně nebo koupaliště, aby tam mohl sledovat děti. V té době znásilnil první oběť (jeho první vražda se odehrála údajně až v roce 1919 , kdy ve Wilmingtonu zabil jednoho chlapce - nicméně první prokázané vraždy se dopustil až v roce 1924 ). V roce 1889 se Fish oženil s mladou, devatenáctiletou dívkou, která mu v průběhu manželství porodila šest dětí . Jejich manželství se rozpadlo po dvaceti letech, kdy ho žena opustila kvůli jinému muži. Albert se nestaral o rozvod a ilegálně se oženil ještě třikrát . O své děti se staral a vychovával je sám, i když měl občas velké finanční problémy. V roce 1922 , v padesáti dvou letech, se Albert Fish stal obětí náboženských halucinací . Chvílemi chodil dokola, křičel: „ Jsem Kristus! “ a sebetrýznil se nebo chtěl praktikovat lidské oběti. „ Šťastni jsou ti, kteří vezmou svoje děti a rozbijí jim hlavu kameny. Slyšel jsem hlasy, které mi tohle říkaly. Když jsem nerozuměl, pokoušel jsem se zbytek doplnit četbou bible. Požehnaní jsou lidé, kteří bičují svého syna, aby ho napravili, protože za to bude odměněn. Tahle myšlenka na lidskou oběť ke mně přišla od Abrahama nabízejícího svého syna Izáka. Vždycky jsem věděl, že budu muset také nabídnout dítě jako oběť, abych se potrestal za ohavné skutky a hříchy, které jsem spáchal před očima Boha. Měl jsem vize zmučených těl jako někde v pekle. “ Albert Fish v roce 1903 Mimo šesti dětí měl Fish také pět vnoučat , které miloval, avšak i tato láska byla poznamenána jeho perverzními sklony -viz dopis vnučce- . Při procesu svědčila jedna z vnuček jako svědek obhajoby o různých hrách, jichž se musela na příkaz svého dědečka účastnit spolu se svými bratry a sestrami: „V té době mi bylo dvanáct let a on nás nutil hrát „Buck-Buck, How Many Hands Up“. Vysvlékl se donaha a nechal si jen tmavohnědé spodky. Potom si klekl na všechny čtyři doprostřed pokoje. Dal nám do ruky hůl a museli jsme si mu sednout na záda. Pak jsme mu museli malovat prsty na záda číslo od jedné do deseti. Když ho neuhádl, což se stávalo vždycky, dali jsme mu holí tolik ran, kolik odpovídalo číslu… Maminka se těch her vždycky zúčastňovala. Hráli jsme to každý večer, vždycky skoro hodinu… Taky jsme hrávali „Sack of Potatoes Over“. Zase měl na sobě jenom spodky. Pak jsme mu vylezli na ramena a on nás spouštěl dolů po svých zádech. Cestou jsme ho museli škrabat nehty. Když byla hra u konce, měl vždycky záda úplně rudá. Jednou chtěl, abychom si strkali jehly pod nehty, ale to nás moc bolelo, a tak jsme toho nechali… Když se setmělo a hry byly u konce, vždycky šel na záchod a přinesl roli toaletního papíru. Pak ho uprostřed místnosti zapálil. A tohle dělal každý večer. “ Jiný člen rodiny upřesnil, že stařec spával několik nocí za sebou na koberci v salonu. Když se ho zeptali, proč to dělá, oznámil, že mu to přikázal sv. Jan Křtitel. Aby ukojil Fish své masochistické choutky , ukládal si různé tresty. Bodal se trny růží do přirození a pak jedl okvětní lístky. Také si umístil rybářské háčky a jehly do různých částí těla, především do pánevní oblasti a oblasti kolem genitálií. Po jeho zatčení odhalil rentgen sedmadvacet háčků , z nichž některé byly zapíchnuté do těla už několik let. Některé z nich se nacházely v zónách extrémně nebezpečných pro Fishovo fyzické zdraví. Jeden z jeho synů během procesu oznámil, že další háčky našel schované v knize povídek E. A. Poea , na začátku dobrodružství Artura Gorgona Pyma . Rentgenový snímek pánevní oblasti Alberta Fishe Rodina věděla i o dalších sexuálních perverzitách Fishe. Jeho nejstarší syn o tom svědčil během procesu. V roce 1929, když se vrátil do bytu, o který se dělil se svým otcem, učinil zvláštní objev. Pod kuchyňskou výlevkou našel podomácku vyrobený obušek, který byl ukončen vyčnívajícími hřeby. Když si ho Albert Jr. prohlédl zblízka, našel na něm stopy krve a promluvil si o tom se svým otcem. Ten na jeho dotaz nejdřív odmítl odpovědět, ale když syn na odpovědi trval, nakonec se přiznal: „Používám ho já sám. Občas cítím nezadržitelné chvění, a pokaždé, abych se toho zbavil, mučím se tímhle obuškem. “ Oba muži už o tom nemluvili. Jednoho dne v roce 1934 přistihl svého otce "v akci". Fish stál úplně nahý uprostřed pokoje, jednou rukou onanoval a druhou se bil přes záda okovaným obuškem. Obličej měl splavený potem a krev mu tekla po hýždích dolů. Fishův syn Albert také dosvědčil, že někdy uprostřed noci, v níž byl úplněk, dostával jeho otec nezadržitelnou chuť na syrové maso. Podle Alberta Jr.: „Obličej mu strašně zrudl. Výraz jeho očí působil dojmem, že spatřil něco, z čeho měl strach. Jako kdyby ho někdo pronásledoval. “ Díky tomuto svědectví mu tisk dal přezdívku „Moon Maniac“. Další Fishovou úchylkou bylo rozesílání obscénních dopisů . A. F. si vystřihoval inzeráty z novin, a poté na ně odpovídal velkým množstvím perverzních dopisů, v nichž používal různé pseudonymy. Představoval se jako režisér hollywoodských filmů. Některé z těchto dopisů (zde) se uchovaly v archivu okresu Westchester. Za toto rozesílání obscénních dopisů byl uvězněn na 90 dní ve vězení . Celkem byl Albert Fish v letech 1902 - 1933 zatčen osmkrát . Poprvé za pokus o podvod. Jindy za to, že kradl z pokladny v obchodě, v němž pracoval. Také byl odsouzen kvůli nekrytým šekům. Třikrát pobýval v psychiatrických ústavech . V roce 1930 byl propuštěn z jednoho z nich s diagnózou: „ Není blázen, ani nebezpečný. Jedná se o psychopatickou osobnost, se sexuální charakteristikou. “ Šest měsíců po absolvování léčby byl znovu zatčen - opět kvůli jednomu ze svých dopisů. Když policie tehdy prohledala jeho byt, objevila další dopisy schované pod matrací , dále devítiocasou kočku a mrkev s frankfurtským párkem , který byl v úplném rozkladu a neskutečně zapáchal. Když jeden z policistů zkoumal zblízka mrkev a párek, konstatoval, že obě věci jsou pokryty fekáliemi. Když se na to zeptal starce, dostalo se mu odpovědi: „ Cpu si je do zadku “. Za to byl "odměněn" desetidenním pobytem v psychiatrické léčebně. Případ, kvůli kterému se přišlo na vraždící monstrum A. F., byl případ Grace Budd . 27. května 1928 si osmnáctiletý mladík podal inzerát do nedělního vydání New York World: „Mladý, osmnáctiletý muž by rád pracoval na venkově. Kontaktujte Edwarda Budda , 406 West 15th Street. “ Hned následujícího dne otevřela Delia Budd , Edwardova matka, dveře neznámému staršímu muži, který se představil jako Frank Howard . Rodičům Edwarda Budda řekl, že má farmu na Long Islandu, kde pěstuje hlavně zeleninu a rád by si pohovořil s Edwardem ohledně zaměstnání. Frank Howard nabídl Edwardovi 15 dolarovou týdenní gáži, což chlapec s díky přijal. Navíc chlapci vyplatil zálohu na plat. Když k tomu přičteme mužovo gentlemanské chování, je pochopitelné, že si získal sympatie a důvěru rodičů. V sobotu 2. června si měl Frank Howard vyzvednout Edwarda doma a odvést jej na svoji farmu. Místo toho Buddovi obdrželi ručně psaný vzkaz o Howardově zdržení. O den později se ve dveřích bytu Buddovy rodiny opět objevil onen starý muž se šedivými vlasy a knírem. Přinesl s sebou dary, jahody a čerstvý sýr „ přímo z jeho farmy “. Delia pozvala muže na oběd. Během něj do místnosti vstoupila okouzlující desetiletá holčička Grace Budd , mladší sestra Edwarda Budda. F. Howard jí okamžitě zaregistroval a nemohl z ní spustit oči. Aby si ji získal, podal dívce svou peněženku a vyzval ji, aby spočítala kolik v ní je peněz. Grace mu po chvíli peněženku vrátila s tím, že je v ní je 92 dolarů a 50 centů. Howard ji pochválil a odměnil ji 50 centy na sladkosti. Poté se matce svěřil, že ještě před odjezdem musí zaskočit ke své sestře, na oslavu narozenin jedné ze svých neteří, a požádal Buddovy o dovolení vzít tam s sebou malou Grace. „Miluji děti “ řekl F. H. „a přivedu vám ji zpátky, ještě než se setmí. “ Buddovi váhali, ale nakonec Grace povolili odejít. Paní Budd se ještě pro jistotu zeptala, kde Howardova sestra žije. Načež jí Frank Howard dal adresu. Ten večer již však nebylo po panu Howardovi ani vidu ani slechu . Grace Budd Rodiče samozřejmě zmizení nahlásili, policisté jim však brzy museli sdělit, že adresa, kterou muž vydával za bydliště své sestry, je fiktivní , a že nic z toho co tvrdil nebyla pravda. Policie rozjela standardní vyšetřování. Zjistili, co všechno "F. Howard" řekl Buddovým, vyžádali si fotografii malé Grace, prověřili všechny známé únosce dětí, devianty, mentálně postižené pacienty, ale tento postup nebyl korunován úspěchem. Policie tak rozeslala po svých stanicích letáky s Gracinou fotografií a s popisem pana "Howarda". Tato aktivita spolu s mediální publicitou odstartovala obrovskou vlnu dopisů s množstvím tipů, kde všude prý lidé Grace spatřili. K vyšetřovacímu týmu muselo být přiděleno dalších 20 detektivů, aby prověřili všechny získané informace. Přes všechny tyto „zaručené“ dopisy existovalo několik opravdu seriózních stop. Policie objevila pobočku společnosti Western Union, odkud "Frank Howard" posílal Buddovým vzkaz, plus originální, ručně psanou zprávu. Policie rovněž lokalizovala místo, kde Howard koupil sýr, který rodině daroval. Obě místa se nacházela ve východním Harlemu. Ten se tedy stal klíčovým místem hledání a vyšetřování. Newyorská policie přišla na to, že existuje zhruba rok starý, téměř shodný případ. 11. února 1927 si hrál čtyři roky starý Billy Gaffney na chodbě před svým bytem spolu s o rok mladším sousedem. Dvanáctiletý soused, který zrovna hlídal svojí spící malou sestru, se k nim přidal, ale musel se vrátit, protože slyšel svoji sestru plakat. O pár minut později už hlásil otci mladšího z hochů, že chlapci zmizeli. Po zoufalém hledání našel muž svého syna opuštěného v posledním patře budovy. " Kde je Billy Gaffney ? " zeptal se svého syna. " Odnesl ho ošklivý pán, " odvětil tříletý chlapeček. Muž měl šedivé vlasy a šedivý knír. V červenci roku 1924 si osmiletý Francis McDonell hrál na verandě svého domu na Staten Islandu. Jeho matka seděla opodál, když uviděla uprostřed ulice hubeného staršího muže s šedivými vlasy. Ten, si něco mumlal a neustále svíral a rozevíral ruce v pěst, až nakonec zmizel. Později odpoledne byl tento muž spatřen, jak pozoruje Francise a 4 další chlapce. Szařík zavolal Francise k sobě, ostatní pokračovali ve hře. O pár minut později muž i s chlapcem zmizel. Na Francisovo zmizení se přišlo až u večeře. Jeho otec, policista, zorganizoval rozsáhlé hledání. Tělo chalpce našli v nedalekém lesíku pod větvemi. Bylo hrozivě zbité, oblečení bylo ztrháno z těla a na zadním stehně chyběl kus vyříznutého masa. Hoch byl uškrcen vlastními šlemi. Navíc musel být Francis udeřen tak silně, že policie pochybovala, že toto mohl učinit onen starý muž. Policie došla k závěru, že stařík musel mít komplice. Přes masivní opatření a pátrání policie jako by se "šedovlasý muž" vypařil. I když se detektiv William King , pověřený případem, věnoval zmizení Grace Budd řadu let, vyšetřování výsledky nepřineslo. Nikdo nechápal, proč byla Grace unesena: Buddovi měli tak nízké příjmy, že by nemělo smysl je vydírat a ostatně žádnou žádost o výkupné rodina nedostala. Tisk se k případu pravidelně vracel díky vlně únosů, která zatopila zemi, ale po únosci malé Grace nebylo vidu ani slechu. Až 11. listopadu 1934 , více než šest let po únosu, případ Grace Budd znovu vyletěl na povrch. Její matka , Delia Budd, dostala tento -dopis- . Nikdo nechtěl uvěřit, že dopis je skutečný. Detektiv King nicméně usoudil, že detaily jeho návštěvy u Buddových byly přesné. Rovněž písmo se shodovalo s šest let starým vzkazem z Western Union. Na obálce byla podstatná stopa – drobná písmena N.Y.P.C.B.A. , zkratka Newyorské asociace řidičů. Policie prohlédla ručně psané přihlašovací formuláře členství v této asociaci a hledala stejný typ písma. Detektiv King také požádal všechny členy, aby nahlásili každého, kdo si vzal asociační dopisní papíry, obálky atd. Jeden mladý muž se přiznal, že šest měsíců předtím ukradl několik obálek a hlavičkových papírů a odnesl si je domů. Ale tam také nikdo "Franka Howarda" neznal. Když King znovu vyslechl svědka, ten si vzpomněl na jeden detail: když se stěhoval, nechal obálky na poličce. Když detektivové zkoumali následující nájemníky, přišli na to, že pokoj byl pronajat nějakému starci, jehož popis odpovídal "Franku Howardovi". Muž se zapsal pod jménem Albert H. Fish . Albert Fish však mezitím nájemní byt opustil. Naštěstí řekl majiteli, že čeká šek, a že si pro něj přijde. Detektivu Kingovi už stačilo jen čekat. 13. prosince 1934 přišel onen stařec, aby si vyzvedl svůj šek. Když spatřil detektivy, vytáhl břitvu, ale King mu ji vyrazil z ruky a Albert Fish byl konečně zatčen. Tím bylo ukončeno šestileté hledání vraha. Albert Fish vedle detektiva Williama Kinga Albert Fish skoro okamžitě přiznal, že je "Frank Howard" a zavraždil malou Grace, tím ale jeho doznání nekončilo. Naopak začal odkrývat další, naprosto šokující zločiny. Po zahájení výslechu uvedl, že když zareagoval na inzerát Edwarda Budda, měl být jeho obětí on, ne Grace. Chtěl ho odvést pryč, uříznout mu penis, odejít a nechat ho vykrvácet. Poté co poprvé odešel z Buddovic bytu, šel si koupit nářadí, které je potřeba na usmrcení a naporcování chlapce. Při druhé návštěvě spatřil Gracie a změnil názor. Byla to ona, koho chtěl najednou zabít. Když v neděli 3. června 1928 opustil s Grace byt jejích rodičů, zamířili ruku v ruce ke stanici metra. Cestou se domnělý farmář zastavil u stánku s novinami a vyzvedl si těžký, převázaný balíček, zabalený do tmavohnědého papíru. Poté nasedli muž i holčička do vlaku ve směru okres Westchester . Z nádraží šli pěšky k opuštěnému domu, který stranou od ostatních, blízko lesa na místě zvaném: Wisteria Cottage . Když byli uvnitř, Fish přikázal Grace, aby si šla hrát ven, než přijde sestra. Z okna budovy pak hleděl na Grace, si hrála venku. Svlékl se do naha, rozbalil balík a vyndal z něj to, co později ve svých přiznáních bude nazývat "nástroji pekla ": Pilku, sekáček na maso a dlouhý řeznický nůž. Pak se vyklonil z okna a zavolal na Grace, aby přišla za ním. Wisteria Cottage Wisteria Cottage Později vyprávěl: "Pečlivě jsem zavřel dveře pokoje, dokud nepřišla až nahoru. Pak jsem dveře otevřel. Když viděla, že jsem nahý, chtěla utéct. Chtěla seběhnout po schodech, ale chytil jsem ji. Řekla mi, že to poví mamince. Když jsem ji dostal do pokoje, položil jsem ji na zem na kus plátna, který jsem si připravil. Potom jsem ji vlastníma rukama uškrtil. Klekl jsem si jí na prsa, aby byla rychleji mrtvá. Pak jsem ji svlékl. Vzal jsem nůž a prořízl jsem jí krk. Mezitím jsem jí položil prázdný hrnec pod hlavu. Měla dlouhé vlasy a krev se jí do nich vsákla. Zbytek vytekl do hrnce, kterého jsem se později zbavil. Potom jsem její tělo rozřezal na tři kusy, nejdřív hlavu, pak trup těsně nad pupkem. V lese stál altánek. Byly v něm čisté záchody, v nichž jsem schoval pár bílých botiček a uříznutou hlavu. Ověřil jsem si, že nějaký náhodný příchozí si jich nemůže všimnout. Trup a nohy jsem přibil na dveře a pak jsem je zavřel. Potom jsem si na zahradě umyl ruce... Vrátil jsem se zpátky za čtyři dny. Tělo už začínalo smrdět. Oknem jsem vyhodil oba kusy, které byly v pokoji, pak jsem sešel dolů, sebral jsem je a srovnal k sobě u kamenné zdi za domem. Ale neschovával jsem je. Pak jsem přinesl hlavu, jejíž vlasy už byly ztvrdlé krví a položil jsem ji na stejné místo. Takhle bylo tělo prakticky celé. Pak jsem se vrátil domů. " Když Fish zbavil mrtvolu údů, odřízl část předloktí a pár dalších kousků, které zabalil do kapesníku. Z kapsy saka vyndal vatu, kterou polil benzinem do zapalovače, jenž si přinesl se sebou. Naklonil se dopředu, zastrčil si vatu do konečníku a sirkou ji zapálil. Takovým způsobem dosáhl orgasmu a ejakulace. " Bolest je tak nádherná... Jen kdyby to aspoň tak nebolelo! " - tak zní jedna z pozdějších Fishových citací. Druhý den ráno, po návratu do New Yorku ve svém bytě naporcoval kusy těla a uvařil je. Po devět dní pak jedl různé části těla své oběti. Svému psychiatrovi se později přiznal, že tohle jídlo ho udržovalo ve stavu permanentního vzrušení . Po výslechu položil detektiv King poslední otázku : "Co Vás přimělo udělat takhle hrozný čin? " "Víte, " Fish odpověděl, "nikdy jsem pro to neměl žádný důvod. " Další kriminalista se ho zeptal, proč vlastně psal dopis Delii Budd. "Nevím, měl jsem zrovna psací mánii. " Když policie odjela do Wisteria Cottage a našla zde zbytky těla Grace, Albert Fish postával okolo bez emocí jakéhokoliv druhu. Na opakované otázky ohledně důvodů, které ho vedly k zabití Grace. Fish vysvětloval, že ho zaplavil pocit "krvavé žízně. " Po svém zatčení a po doznání k vraždě Grace Budd, přiznal Albert Fish další spáchané zločiny, ale nemohl specifikovat ani jejich ráz, ani jména obětí. Detektiv William King ho jen ve státě New York podezříval z pěti dalších vražd holčiček: Florence McDonnelt, Barbary Wiles, Sadie Burroughs a Helen Sterler . Pátá oběť, jedenáctiletá Yetta Abramowitz , byla znásilněná, pobodaná a uškrcená na střeše jednoho bytového domu. Předpokládaný vrah Helen Sterler, černošský tulák jménem Lloyd Price, byl zatčen, odsouzen k smrti a popraven, ačkoliv stále tvrdil, že je nevinen. Vyšetřující soudce tvrdil, že Albert Fish zabil šestnáct až sto obětí , s čímž souhlasil i detektiv William King. Psychiatr, který Fishe vyšetřoval, byl přesvědčen, že počet dětí, zavražděných jeho pacientem, by mohl jít až do několika set, možná dokonce až kolem 400 obětí, což by z Fishe udělalo jednoho z nejplodnějších sériových vrahů všech dob. Po nějaké době uviděl jeden svědek v novinách Fishovou fotografii a identifikoval ho jako staříka, kterého viděl, jak se pokoušel unést malého chlapce. Jak se později vysvětlilo, tím malým chlapcem byl Billy Gaffney , o němž byla řeč výše. Během příprav procesu Fish napsal dopis svému obhájci Jamesovi Dempseymu, v němž se přiznal, že 11. února 1927 čtyřletého Billa Gaffneyho zabil . Doznal i to, že pil chlapcovu krev a konzumoval jeho maso. Fish detailně vysvětlil, jak to zařizoval, aby vylákal své malé oběti do sklepů činžáků, v nichž pracoval jako malíř pokojů. Nabízel jim pamlsky nebo drobné peníze. Vždycky je svázal, než je znásilnil a zbil. Někdy je několik dnů za sebou mučil, než je zabil a uřízl jim údy. Někdy jim dával roubík, "ale radši jsem to nedělal, protože se mi líbilo, když jsem je slyšel křičet bolestí. " Další zločin, ke kterému se Albert Fish přiznal, se stal v roce 1910 (jinde 1911). Toho roku se seznámil s devatenáctiletým tulákem Keddenem . Hezkým, ale mentálně retardovaným chlapcem: "Cestoval z jihu nákladním vlakem, který vezl banány. Ve vagónu s ním bylo pět černochů a veškerý čas trávili tím, že se bavili všemi možnými sexuálními aktivitami, hlavně felací a homosexualitou. Seznámil jsem se s ním a vzal si ho domů. Byl pokrytý vším možným hmyzem. Oholil jsem mu všechny chlupy, i ty z podbřišku. Asi dva až tři týdny jsme dělali spoustu sadistických a masochistických věcí. Bičoval mě a hráli jsme erotické hry - otec a syn, profesor a jeho žák. Čural na mě a já jsem jeho čuránky pil nebo jsem jedl jeho exkrementy a pak jsem ho přinutil, aby to dělal také. Naše hry byly čím dál tím sadističtější. Několikrát jsem mu pořezal zadek, abych se napil jeho krve. Jednoho dne jsem ho přivázal na židli a zařídil jsem to tak, aby měl erekci. Pak jsem vzal nůžky a začal jsem mu stříhat penis, ale změnil jsem názor. Chlapec vypadal, že strašně trpí a já jsem nemohl snést jeho pohled plný bolesti. Převázal jsem mu jeho poraněný úd, položil jsem mu na postel deset dolarů a utekl jsem do jiného města. " Když se ho soudní lékař v oboru psychiatrie zeptal, na kolik dětí zaútočil, Albert Fish odpověděl: " Aspoň na sto. " Většina obětí pocházela z nejchudších vrstev . Byly to hlavně černošské děti , protože podle Fishe policie byla v případě jejich zmizení laksní. Několikrát si zaplatil služby jedné dívky, které platil vždy, když mu přivedla malého chlapce. Podle svého vyjádření jezdil po třiadvaceti státech, " od New Yorku po Montanu. A v každém státě jsem měl nějaké dítě. " Někdy musel rychle odjet, protože: " kolem zmizení dětí začaly kolovat řeči. " Dokonce byl několikrát vytěžován, ale nikdy se nestal reálně podezřelým, protože měl " tak nevinný vzhled. " Albert Fish Albert Fish Soudní proces ohledně vraždy Grace Budd začal v pondělí březnu 1935 ve White Plains v New Yorku. Fishův advokát se snažil obhajobu postavit na údajné nepříčetnosti svého mandanta, když později jej označil za "psychiatrický fenomén ". Tato snaha však byla marná a jen o několik dní později, po čtyřhodinovém jednání poroty, byl vynesen verdikt: Albert Fish byl odsouzen k trestu smrti . Fishova reakce byla věrná jeho dosavadnímu způsobu vyjadřování a myšlení: "Jaká to bude radost umřít na elektrickém křesle! To bude úžasné mrazení. Jediné, které jsem ještě nikdy nezkusil. " Pak, po chvilce váhání dodal: "Ale to není dobrý výrok. Víte, já opravdu nejsem duševně zdráv. A moje ubohé děti, co si beze mne počnou? " I přes poslední pokusy o zvrácení verdiktu s poukazem na Fishovo duševní stav byla poprava stanovena na 16. ledna 1936 . Jako poslední jídlo si ve věznici Sing Sing Fish objednal pečené kuře, které mu přinesli vykostěné, aby se vyhnuli všem pokusům o sebevraždu. Několik měsíců předtím si totiž Fish rozřezal zápěstí kostí ze steaku. Ještě před popravou Fish předal svému obhájci dopis, ten však odmítl sdělit obsah novinářům: "Tenhle text nikdy nikomu neukážu. Jsou to nejhnusnější obscénnosti, jaké jsem kdy v životě četl. " Zřízenci věznice připevňují Fishe k elektrickému křeslu Když vězeňský zřízenec zatáhnul za páku a spustil proud, objevil se údajně kolem hlavy odsouzeného mrak kouře, načež došlo ke zkratu, který zřejmě způsobily háčky, které měl Fish zapíchané ve svém těle. Druhý výboj byl již smrtelný. Albert Fish se stal nejstarším popraveným, který byl kdy v Sing Singu exekuován. Případ Alberta Fishe byl pochopitelně předmětem několika dokumentů, když jmenovat lze například "Albert Fish: In Sin He Found Salvation " z roku 2007. O případu byl natočen i povedený, realiti se držící film s názvem "Šedovlasý pán ", který fanouškům true crime žánru můžeme vřele doporučit. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Cannibal 'Albert Fish' Documentary Play Video Fish Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DOKUMENTY: Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Share DALŠÍ PŘÍPAD Komentáře

Recenze zdařilé knihy "Přísně tajné skandály", která poodhaluje 14 případů české historie, které měly zůstat utajeny. Autor: Jaroslav V. Mareš. Přísně tajné skandály - Jaroslav V. Mareš Interview s autorem! Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Přísně tajné skandály Autor: Jaroslav V. Mareš Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2019, 355 stran Vraždy a podvody, pikle a ostudy . Touto mini rýmovačkou by se dal stručně shrnout obsah nejnovější knihy Jaroslava Mareše - „Přísně tajné skandály “. Čtenářům tohoto webu již známý spisovatel, televizní reportér a publicista (interview s ním ZDE ), mimo jiné autor velice úspěšné knihy „Největší záhady kriminalistiky “, se tentokrát vydal opět po stopách událostí české historie, které jsou opředeny nějakým tajemstvím. Ač si čtenář dle názvu knihy a tematickému zaměření tohoto webu může myslet, že spolu nemají zhola nic společného, není to pravda. Ano, kniha je určitě hlavně a především o historii, zejména té, která měla zůstat utajena (a je v tom skvělá), ale naleznout v ní můžete i několik kriminálních (dokonce i vražedných) případů – ať už těch hodně starých, tak i těch relativně novějších. Kniha má celkem 14 kapitol. Zkusíme být konkrétnější a všechny vám krátce představíme. Hned v té první je popsán případ málo známé šlechtičny a vražedkyně, která v 16. století umučila mnoho (zřejmě i desítky) svých poddaných. V další je uveden kuriózní filmový podvod z roku 1961. Po něm následuje kapitola o intrikánovi, který v období těsně po druhé světové válce zřejmě zavraždil několik osob a dokázal obelstít i osoby kolem prezidenta Edvarda Beneše. Další, někdy až neuvěřitelná kapitola, se věnuje „využití psychotroniky pro vojenské účely“ a s tím souvisejícím zpravodajským hrám v období studené války. Následuje kapitola o známém Nikolu Šuhajovi, loupežníkovi z Koločavy. Šestá se věnuje osudu známého českého podvodníka, hochštaplera a hlavně nacistického kolaboranta – Harry Jelínka. Jednou z nejzajímavějších kapitol knihy je pak ta sedmá, která ukazuje, že předlohou známého hraběte Drákuly zřejmě nebyl maďarský vládce Vlad III., ale česká šlechtična Eleanora ze Schwarzenbergu. Následují kapitoly o přestřelce mezi příslušníky SNB a STB v roce 1949 a o sexuálně lačné šlechtičně ze 17. století. Desátá pojednává o tragické havárii v národním podniku Chempharm v Ústí nad Labem, o jejíž prošetření se tehdejší státní úřady moc nesnažily. Další kapitola, asi jedna z nejlepších, pak zmiňuje málo známou odbojovou činnost předsedy protektorátní vlády a hrdiny Aloise Eliáše a dalších osob kolem něj. Dvanáctá kapitola je o skandálním sňatku tvrdohlavého Ferdinanda II. Tyrolského s neurozenou ženou. Předposlední, trochu slabší kapitola, o příčině smrti Bedřicha Smetany a o patálijích, které provázely exhumaci jeho ostatků. A konečně poslední kapitola je o amatérském pokusu o fašistický puč v Brně roku 1933, který vedl tak trochu bláznivý fantasta. Klady? Vše je popsáno velmi čtivě. Autor se pouští do vlastního hodnocení jím zjištěných indicií a často je ve svých komentářích trefný a vtipný. Každé téma je autorem poctivě konzultováno s historiky, případně badately a dalšími povolanými osobami. Velkým kladem je už jen to, že autor vynáší na světlo málo známé, případně neobjasněné a kuriózní události českých dějin. Zápory? Některé kapitoly jsou skvělé, jiné vydařené, ale některé, kterých je naštěstí minimum, se dle našeho názoru přece jen vydařily méně. No a hlavním nedostatkem knihy je to, že někdy jednitlivé případy, resp. kapitoly o nich, přináší zkrátka více otazníků než odpovědí... což ovšem vzhledem tématu titulu, tedy "přísně tajným skandálům", je přeci jen pochopitelné. Tedy knihu jako celek vřele doporučujeme. Zejména milovníkům historie by rozhodně neměla uniknout jejich pozornosti! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Ucelený článek o jednom z prvních novodobých amerických sériových vrahů jménem Henry Howard Holmes neboli Herman Webster Mudgett. Kolik obětí měl na svědomí? HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Henry Howard Holmes 26. 2. 2018 Henry Howard Holmes - americký sériový vrah z konce 19.století, který byl popraven za spáchání jedné vraždy, zavraždil však nejméně devět osob a sám se pak přiznal ke spáchání 27 umýslných usmrcení. Některé zdroje a podezření mu přisuzují dokonce až 200 obětí. Šlo o výrazně psychopatickou osobnost, která se vyznačovala manipulativním chováním, které bylo plné lží, podvodů a dalších antisociálních projevů. Ve známost pak vešel především svým podivným domem přezdívaným "Hrad", ve kterém několik ze svých vražd spáchal, a který je opředen mnoha mýty a polopravdami. Narozen : 1861 Zemřel : 7. 5. 1896 Země : USA Počet obětí : 9-27+ Unikal :4-8 let Vražedná aktivita :1891-1894 V následujícím článku se budu věnovat muži, který je v mnoha publikacích označován za prvního amerického sériového vraha a někde dokonce za pachatele, který měl ve Spojených státech amerických na svědomí nejvyšší počet obětí. První tvrzení je nepravdivé. Ač jde o prvního poměrně dobře zmapovaného a popsaného amerického sériového vraha, prvenství mezi známými americkými sériovými vrahy drží rodina Benderova a nikdy nedopadený tzv. „vrah služek“. Rovněž tvrzení o tom, že dále uvedený muž zavraždil na území USA nejvíce osob je velice diskutabilní, a jak čtenář sám dále zjistí, toto tvrzení zůstane navždy neověřitelné. Ostatně jak se při sběru podkladů pro zpracování tohoto článku ukázalo, jde o případ, který je opředen mnoha a mnoha legendami, polopravdami, nejasnostmi a někdy přímo fikcemi, které však četností opakování získaly téměř podobu „pravdy“… řeč je o případu Hermana Webstera Mudgetta alias Henry Howard Holmese. Dětství a mládí Herman Webster Mudgett se narodil v zemědělské osadě Gilmanton ve státě New Hampshire roku 1861. Šlo údajně sice o zvláštního, ale za to neobyčejně bystrého chlapce. Měl dva sourozence – bratra a sestru (jinde uvedeno, že šlo o prostřední dítě z 5 sourozenců – 2 sestry, 2 bratři). Jeho otec Levi byl farmář. V některých zdrojích je uvedeno, že šlo o alkoholika, který děti týral, ale v jiných zdrojích je tento fakt naopak důrazně popírán. Nicméně oba rodiče byli metodisté přísní ve výchově. Jako trest za neposlušnost používali jak rákosku, tak třeba i modlitbu, nebo také den bez jídla či den bez mluvení. Mudgett se sám považoval za „maminčina mazánka“. Často se s matkou modlil a celkově jí byl v průběhu dětství poblíž. Mnoho času rovněž trávil sám ve svém pokoji četbou Jules Verna či Edgara Allana Poea, a také vynalézání různých mechanismů a zlepšováků (jak čtenář uvidí, tento talent se později odrazil a byl využit i při vraždění). Mladý Herman měl rovněž zálibu v pitvání a zabíjení zvířat, ale i to některé zdroje opět rozporují. V šestnácti letech ukončil školní docházku a i přes svůj nízký věk se stal učitelem. Nedlouho poté (4. 7. 1878) si vzal svoji první ženu – byla jí Clara A. Lovering . Zprvu byl vztah vášnivý a plný lásky, páru se dokonce roku 1880 narodil syn Robert. Brzy potom však vztah vychladl, až Mudgett nakonec jednoho dne prostě zmizel. (A opět - v dalším zdroji je konec vztahu vysvětlen jinak: Clara od něj údajně odešla sama kvůli jeho násilnému chování a to až před dokončením vysoké školy v roce 1884). Jisté je jediné, že H. W. Mudgett s Clarou Lovering nebyl nikdy oficiálně rozveden. V devatenácti letech, roku 1881, nastoupil mladík na vysokou školu – medicínu. Studium ukončil s celkem průměrným hodnocením v červnu 1884. Po škole pracoval rok jako ředitel základní školy, načež si otevřel vlastní ordinaci. „Zůstal jsem ředitelem rok a odváděl kvalitní a svědomitou práci, za niž jsem obdržel pramálo peněz “, komentoval toto období svými slovy. Ani ve své ordinaci si však nevydělal tolik, aby to uspokojilo jeho představy, a tak Mudgett poprvé v životě (tentokrát se svým bývalým spolužákem) naplánoval složitý pojišťovací podvod. K tomu potřeboval mimo jiné dětské tělo (v té době se rovněž ztratil malý chlapec, kterého předtím viděli v jeho přítomnosti, ale žádné vyšetřování neproběhlo – takže více nechávám na spekulacích čtenářů). Později Mudgett tvrdil, že nakonec od provedení podvodu upustil, nicméně i tak počátkem roku 1886 město Mooers Folk, kde měl svoji ordinaci, urychleně opustil a přesunul se do Filadelfie. I zde se projevil další jeho pozdější typický vzorec chování– majiteli domu, kde přebýval, totiž nezaplatil za nájem. Ve Filadelfii si nějakou dobu nemohl najít vhodné místo a tak na pár dní skončil jako „dozorce“ v ústavu pro choromyslné, načež získal místo v jedné lékárně. Nedlouho poté zemřel chlapec, který si aplikoval lék zakoupený v oné lékárně. Mudgett popřel jakoukoli spojitost s tímto úmrtím, nicméně i tak se teprve po pár měsících od příjezdu, v létě 1886, opět kvapně přesunul. Nejprve do Springfieldu, kde složil zkoušku pro vykonávání profese lékárníka, a nakonec v srpnu roku 1886, ve svých šestadvaceti letech, zakotvil mladý, 173 cm vysoký a 70 kg vážící muž v Chicagu. Někdy v té době se rovněž začal představovat jako H. H. Holmes (zřejmě dle jména nového-nejslavnějšího detektiva, kterého světu představil v témže roce spisovatel A. C. Doyle- jistě řeč je o Sherlocku Holmesovi). Howard Holmes v mládí Chicago V Chicagu mladého, pohledného lékaře s krásnýma modrýma očima zaměstnal prý těžce nemocný doktor Holton jako pomoc ve své lékárně. Poté, co majitel lékárny zemřel, učinil Holmes vdově nabídku, že lékárnu odkoupí a jí nechá bydlet v bytě v patře. Nemalé finanční prostředky ke koupi získal půjčkou, proti které zastavil vybavení a zásoby lékárny. Netrvalo to příliš dlouho a místní paní Holtonovou přestali vídat, což Holmes vysvětloval tím, že odjela do Kalifornie za příbuznými a později uváděl, že se jí tam tak zalíbilo, že už tam zůstala natrvalo. Podle paralel s budoucími událostmi, kdy kolem něj často náhle mizeli lidé, kteří mu byli nějakým způsobem nepohodlní, je naprosto relevantní otázkou, zda už v tomto případě se nedopustil trestného činu vraždy…nicméně, zatím šlo o absolutně anonymního mladého muže ve velkém městě, kterému nebyl důvod nevěřit. K výše popsanému ještě nutno podotknout podstatnou poznámku - podle některých zdrojů je epizoda s Holtonovými nepravda a oba manželé zůstali bydlet v Engelwoodu až do 20. století a Holmese tak dokonce přežili. Neumím pravdivost ani jedné z verzí posoudit, tak uvádím obě varianty. K podobným rozporům se však více vyjádřím v závěru článku. Na toto místo se hodí vložit takovou malou odbočku, která čtenáři trošičku umožní přiblížit Chicago doby konce 19. století. Chicago bylo oficiálně založeno až v roce 1837 (samozřejmě předtím zde nebyla úplná planina, ale vojenská pevnost). V průběhu 19. století se pak stalo město průmyslovým a obchodním centrem středozápadu USA. Historii města velice ovlivnil obrovský požár v roce 1871 , který zničil asi 18 000 budov a bez domova tak skončilo více než 100 000 lidí. Po něm muselo být město takřka celé přebudováno, což poskytnulo mnoho pracovních příležitostí. V roce 1886, kdy do města dorazil Holmes, mělo něco málo pod milion obyvatel. Mety jednoho milionu pak poprvé v historii dosáhlo kolem roku 1890 a stalo se tak druhým největším městem Spojených státu amerických. Co se týče kriminality, tak v roce 1892 došlo v Chicagu v prvním pololetí k cca 800 násilným úmrtím (to znamená asi 4 denně), tedy asi 1600 ročně. Pro srovnání – kolem roku 1990 se počet vražd pohyboval kolem 900-1000 ročně a kolem roku 2010 pak kolem 500. Tedy je možné v tomto směru pozorovat pozitivní trend. Toť ve stručnosti historie města, teď zpět k vyprávění… 28. ledna 1887 si vzal Holmes za manželku Myrtu Z. Belknap , a to i přesto, že byl již pod svým původním jménem Mudgett jednou ženatý. S mladou ženou bydleli v bytě po manželce lékárníka Holtona. Na jaře 1888 se Holmes dozvěděl, že je Myrta těhotná. Myrta Holmese popisovala jako velice ambiciózního člověka, který toužil po tom být bohatý. Rovněž uvedla, že byl laskavý, měl dobré srdce a měl rád děti a zvířata. Také prohlašovala, že nikdy nepil, nekouřil a byl odpůrcem hazardu. Nicméně i přes tuto chválu se v létě roku 1888 přestěhovala ze společného bytu do domu svých rodičů. Holmes jí prý posílal mnoho peněz a pravidelně navštěvoval. Frekvence návštěv se však časem snižovala. Ač s manželkou, se kterou zplodil dceru Lucy, tedy poté již nikdy nebydlel, o rozvod ani jeden z manželů nepožádal. Všimněte si onoho velice kladného hodnocení Holmese ze strany jeho ženy. Okouzlování žen a vůbec přesvědčování kohokoli o čemkoli a úspěšné vzbuzování důvěry, jak sami uvidíte, se potáhne celým jeho případem. Holmes měl totiž, jako mnoho psychopatů, neskutečný talent manipulovat lidmi a přetvařovat se. Nebudu vyjmenovávat, ale podle mnoha a mnoha svědeckých výpovědí byl velice charizmatický, pro ženy pohledný, výřečný a údajně oplýval velkým osobitým kouzlem. Rovněž se choval k lidem povětšinou mile, srdečně a k ženám, které dobýval i velice štědře. I přesto všechno však přeci jen existovali také lidé, na které působil podivně nepříjemným dojmem, který je znepokojoval. Dům alias "Hrad" V létě 1888 koupil Holmes pod falešným jménem H. S. Campbell pozemek, na němž plánoval postavit několika podlažní dům. Šlo o parcelu na roku Šedesátetřetí ulice a Wallace Street. Sám si pak často načrtával a plánoval, jak bude dům vypadat. Dům, který místní později nazývali „hrad “ či „zámek “ měl mít v přízemí prostor k pronájmu pro různé obchody, první a druhé patro pak mělo sloužit jako byty. Holmes rovněž navrhl, že v prvním patře bude tajná místnost, ze které povede dřevěná skluzavka až do sklepa. Dále plánoval, že vedle jeho pracovny v prvním patře by měl být velký zvukotěsný a vzduchotěsný trezor s železnými stěnami potaženými azbestem. V jedné stěně trezoru pak měla být plynová tryska, kterou by ovládal ze své pracovny. Budova také měla mít dva sklepy, jeden horní a pod ním ještě tajný sklep. Jednou z klíčových součástí budovy měla být také velká pec, umístěná ve sklepě budovy. Měla být asi dva a půl metru hluboká, metr široká a metr vysoká. Rovněž měla být schopná vyvinout žár šestnáct set stupňů a další požadovanou funkcí bylo, že měla eliminovat zápach v ní spálených věcí…. Půdorys druhého patra Holmesova domu V různých zdrojích je budově věnováno mnoho a mnoho prostoru. Je třeba možné se dočíst, že ve sklepě byl i středověký skřipec a další mučicí nástroje, že v budově byly falešné podlahy, schodiště, která nikam nevedla a dokonce i místnost, kde ze zdí hořáky plivali oheň…. No, domnívám se, že je to trochu přitažené za vlasy. Mimo to, co je uvedeno v předchozím odstavci se z důvěryhodných zdrojů podařilo dohledat jen to, že skutečně některé místnosti byly bez oken a některé byly tajné (do nich údajně Holmes schovával před věřiteli nábytek a materiál, který nezaplatil), plus chodby a schodiště byli stavěny do podivných úhlů a v třípodlažní budově bylo možná „ až příliš dveří “, takže některé mohly být falešné. Ale v případě dalších a dalších podivností a mučicích nástrojů, které jsou zmiňovány hlavně v méně kvalitních zdrojích, jde zřejmě o fikci. "Hrad" H. H. Holmese Podvodník Holmesovi bylo jasné, že i když lékárna prosperuje, na tak velkou stavbu, jakou plánoval, nebude mít dostatek prostředků. Vymyslel si tedy podvod, jak výdaje podstatně snížit. Prostřednictvím inzerátu v novinách sháněl muže na stavbu. Ty pak, když si po čase přišli pro výplatu, propustil bez vyplacení mzdy s tím, že jejich práce je špatně odvedena. Stavba tak měla obrovskou fluktuaci a postupovala pomalu, za to však s mnohem nižšími náklady a podstatnou výhodou bylo i to, že žádný z dělníků neznal celé „tajemství“ budovy. Jeden z dělníků o Holmesovi později vypověděl: „Dělal jsem pro něj sotva dva dny, když ke mně přišel a zeptal se mě, jestli ta zedničina není moc těžká práce. Potom mi položil otázku, jestli bych si nechtěl vydělat snadnějším způsobem, a já mu samozřejmě řekl, že jo. O pár dnů později ke mně přistoupil, ukázal dolů do sklepa a řekl: Vidíš toho chlapíka dole? To je můj švagr – nemá mě rád a já jeho také ne. Určitě by pro tebe nebylo těžké upustit mu při práci kámen na hlavu. Dám ti padesát dolarů, když to uděláš. “ K tomu dělník vypověděl, že nejvíc ho šokoval způsob, jakým se ho Holmes zeptal. Prý to vyznělo, jako by se ho přítel ptal na naprosto běžnou věc. Dělník mu nevyhověl a brzy na to pro Holmse pracovat přestal. V květnu 1890 byla budova již téměř hotová. V přízemí bylo místo pro 5 obchodů. V prvním patře bylo 35 místností, druhé pak dalších 36. Měsíc předtím, než se do budovy Holmes přestěhoval, prodal původní lékárnu s tím, že kupce ujistil, že v okolí není žádná konkurence, načež si jen přes ulici ve své budově otevřel novou. Budovu a novou lékárnu vybavil nábytkem a zařízením pořízeným na úvěr, který nesplácel. Když přišli nervózní věřitelé, odkázal je s klidem na majitele budovy, kterým byl fiktivní H. S. Campbell. Navíc byl Holmes enormně výřečný, přesvědčivý a milý. Dokázal tedy věřitele uklidnit, že vše bude v pořádku a vyhnul se tak mnohým žalobám. A když přeci jen některého z věřitelů neobměkčil a ten hodlal podniknout právní kroky, vyplatil jej Holmes hotovostí z dalších svých podniků (nájem bytů, obchodů, tržby z lékárny a později i z rozesílání léků poštou – asi nemusím dodávat, že léky byly rovněž „podvodné“, tedy naprosto neúčinné). Někdy v té době rovněž Holmes oslovil s nabídkou ženu, která mu prala prádlo. Řekl jí, že jí zaplatí 6000 dolarů, když uzavře životní pojistku na 10 000 a jeho určí příjemcem pojistného. Vysvětlil to tím, že po její smrti on získá navíc 4 000, ale do té doby ona bude mít 6000 (což byla v té době opravdu velká suma). Žena o nabídce vážně uvažovala, nicméně když ji Holmes opakovaně přesvědčoval, že z něj nemusí mít žádný strach, naopak jí to vyděsilo a od nabídky couvnula. V roce 1891, se začalo blížit zahájení Světové kolumbovské výstavy (o ní trochu podrobněji pojednám později). Holmse tehdy napadl dobrý podnikatelský záměr, přebudovat byty na pokoje a proměnit tak budovu v hotel. Na ten pak hodlal uzavřít vysokou pojistku proti vyhoření a po skončení výstavy chtěl budovu zapálit, čímž by nejen vyinkasoval obrovskou sumu, ale rovněž zničil řadu důkazů o tom, co se v budově odehrávalo. K přestavbě opět využil trik s nevyplácením mezd najatým dělníkům. Jako prevenci proti drobným potížím si pak předcházel místní policisty, které hostil šálky kávy, jídlem a doutníky zdarma. Díl 2 Podvodník a vrah V průběhu roku 1891 navštívil rodinu Holmesovi manželky její prastrýc. Jelikož nebyl vůbec chudý, Holmes vycítil příležitost. Byl k němu nesmírně milý a v domě rodičů Myrty, kde jeho manželka už třetí rok spolu s jejich dítětem bydlela, se začal opět objevovat častěji. Po krátkém čase si od manželčina prastrýce půjčil 2 500 dolarů, které měli sloužit na stavbu domečku, kde by spolu manželský pár konečně bydlel. Když směnku obdržel a vrátil se s ní do Chicaga, zfalšoval podpis a vystavil další na totožnou částku. Pár týdnů na to pozval Holmes Myrtina prastrýce na prohlídku svého hotelu. Při ní ho několikrát lákal (dokonce přímo naléhal) na prohlídku střechy, ze které je prý výborný výhled. Prastrýc Belknap to však opakovaně odmítal. Na podvod s padělanou směnkou se zanedlouho přišlo, ale Belknap dal na Holmesovo přesvědčování a omluvy a přehlédl to, i když už mu pak nikdy nevěřil. Když později vyšly najevo Holmesovy zločiny, uvedl: „Kdybych s prohlídkou střechy souhlasil, ten podvod by mu prošel, protože bych tu už nebyl a nemohl ho odhalit. Já ale odmítl, protože se bojím výšek. “ Po této příhodě se Holmes v domě, kde bydlela jeho manželka Myrta, opět objevoval méně a méně často. V průběhu roku 1891 do života Holmese vstoupili rovněž další lidé, které nelze pominout. Část jeho lékárny totiž pronajal klenotníkovi jménem Icilius Conner . Spolu se svojí manželkou Julií , osmiletou dcerou Perlou a osmnáctiletou sestrou Gertrudou se pochopitelně nastěhovali do prvního patra „hradu“, aby to měli do svého obchůdku co nejblíže. Holmes byl nadšen tím, že obě ženy byly pohledné a zejména mladší Gertrudě se začal dvořit. Po nějakém čase však Gertruda bratrovi oznámila, že v domě už nezůstane ani jednu noc a okamžitě se hodlá přestěhovat. Tak se také stalo, i když sama se odmítla komukoli svěřit o důvodu tohoto odchodu. Nedlouho poté pak zemřela na nevyléčitelnou nemoc a své tajemství si tak vzala do hrobu. Po čase se začalo proslýchat, že Holmes má poměr s Connerovo manželkou Julií. Conner tomu nicméně nepřikládal žádnou váhu a dokonce po Holmesově nabídce odkoupil celou lékárnu, což považoval za nadmíru výhodný obchod. Když však přišli první věřitelé, kteří důrazně požadovali uhrazení splátek za celé vybavení obchodu a lékárny, na které Holmesovi půjčili, brzy pochopil, že posouzení výhodnosti obchodu podcenil. Když se k tomu přidaly hádky s manželkou a konečně si připustil, že má asi s Holmesem doopravdy poměr, rozhodl se pro odchod. Manželce naposledy nabídnul, že pokud půjde s ním, na vše zapomene a setrvá s ní ve vztahu i nadále. Ta to ale odmítla a zůstala i s dcerou bydlet v „hradu“. Po rozvodu Julie a Icilia Connerových rázem Holmesův zájem o již dobytou ženu odpadl a spolu se svou dcerou se mu staly spíše přítěží. Ještě než se posunu v příběhu dál, popíši jednu zajímavou příhodu, která se vztahuje k výše popsané době. Jednoho dne totiž Holmes Icilia Connera požádal, aby ho zavřel do jeho trezoru a přiložil ucho na zdířku a poslouchal, zda-li něco uslyší. Holmes uvnitř trezoru ze všech sil řval, ale Icilius prý slyšel jen slabý zvuk. Poté si role prohodili a zavřený v trezoru byl on, zatímco Holmes měl poslouchat. Později o tomto Conner prohlásil: “Vůbec se mi to nelíbilo! “ Ale nad smyslem zvukotěsného trezoru se onoho dne vůbec nepozastavil. V listopadu 1891 Julie Conner Holmesovi oznámila, že je těhotná. Ten ji slíbil svatbu, ale pouze za podmínky, že podstoupí potrat, který on jako lékař sám provede. Ujistil Julii, že ji samozřejmě uspí a ona vůbec nic nepocítí a probudí se stejně zdravá jako je nyní, jen bez plodu, který v sobě nosí. Potrat se měl konat v předvečer Božího hodu (tedy 24. prosince 1891). Julie s dcerou Perlou již v průběhu prosince přislíbily na Boží hod návštěvu přátelům z prvního parta „hradu“. Ten den však nikdo do bytu manželů Crowových nepřišel. Když se pak Crowovi Holmese ptali, kde dívka s matkou je, odpověděl jim, že odjely za příbuznými do Davenportu o den dříve, ale zapomněly jim to říct. Julii a Perlu Conner již nikdy, nikdo živé nespatřil. Za příbuznými do Davenportu nedorazily… Když se do jejich bytu v prvním poschodí přistěhovali noví nájemníci, byt prý byl plný osobních předmětů a oblečení předchozích nájemníků. Vypadalo to prý jako by si žena s dcerou jen na chvilku odskočily. Holmes to vysvětloval tím, že Juliina sestra vážně onemocněla a ony tak odjely náhle, a jelikož byly dobře zaopatřené, nebylo potřeba balit si věci. Později přišel s historkou, že do Davenportu v Iowě sice za příbuznými odjely, ale jen na oko a skutečně prý měly namířeno jinam, aby žena zmátla bývalého manžela… Čtenáři již je asi jasné, že šlo o dvojnásobnou vraždu na těhotné ženě a její osmileté dceři. Toto tvrzení mimo dalších důkazů, o kterých se ještě později zmíním, podporuje navíc fakt, že ihned po Vánocích Holmes požádal o pomoc svého ověřeného spolupracovníka, který uměl odstranit měkké tkáně z kostry mrtvol a ty pak seskládat tak, aby byly použitelné pro potřeby výuky. Jelikož v té době byl v celých Spojených státech amerických velký nedostatek takových koster a byl tedy po nich „hlad“, napadl Holmese další výnosný byznys. Když spolupracovník jménem Chappell přišel do místnosti v prvním patře Holmesovy budovy, uviděl na stole ženské tělo. To bylo kompletně stažené z kůže a na několika místech byly navíc odstraněny větší kusy masa. Chappell odvedl svoji práci, za niž mu Holmes hotově zaplatil. Nakonec pachatel sestavenou kostru své oběti obratem prodal za mnohonásobně vyšší sumu jednomu chicagskému lékařskému ústavu. Tajemný "Hrad" a H. H. Holmes V první polovině roku 1892 se Holmes přes svého blízkého spolupracovníka Benjamina Pitezela seznámil s krásnou čtyřiadvacetiletou dívkou jménem Emeline Cigrand . Té nabídl pozici své osobní asistentky za velkorysý plat, což ona s vděkem přijala. Netrvalo to dlouho a oba mladí lidé se sblížili. V říjnu roku 1892 pak Holmes inteligentní blonďatou dívku požádal o ruku. Láska však netrvala dlouho. Když Emeline v prosinci téhož roku přišla za svými blízkými přáteli, manželi Lawrencovými, aby jim předala vánoční dárek, uvedla, že na Vánoce odjíždí za rodinou do Indiany a šlo vycítit, že city k jejímu dříve „dokonalému lékaři“ ochladly. „Již nějakou dobu se mi zdálo, že se city slečny Cigrand vůči Holmesovi měnily. Ve světle následujících událostí věřím tomu, že do jisté míry odhalila jeho skutečnou povahu a rozhodla se ho opustit. “, uvedla později její přítelkyně. Rovněž se proslýchalo, že snad měla samotná Emeline Holmesovi svěřit své úspory ve výši 800 dolarů, které se on rozhodně nesnažil rychle splatit, jak sliboval. Každopádně faktem je to, že úzký kontakt slečny Cigrands manželi Lawrencovými bez varování a rozloučení ustal. Zprvu byli Lawrencovi uraženi, ale po čase dostali o mladou dívku strach a domáhali se tak vysvětlení od Holmese. Ten jim sdělil, že Emeline odjela, aby se vdala. Po čase, když naléhání paní Lawrenc neutichalo, jí předložil svatební oznámení psané na psacím stroji, což však bylo v té době „neobyčejně obyčejné“ a paní Lawrenc pojala silné podezření. (Detailní plánování potvrzuje to, že stejné oznámení později obdrželi i příbuzní Emeline Cigrand a obálky byly skutečně nadepsány její rukou…ovšem bylo před Vánoci, Holmes tak pravděpodobně využil příležitosti a nadepsané obálky na vánoční přání naplnil jiným obsahem). Manželé Lawrencovi tak „odjezd“ slečny Emeline začali považovat za zmizení. Když navíc uvážili, že den poté co jí viděli naposledy, prý Holmes za pomocí dvou mužů snášel asi metr a půl dlouhé a očividně těžké zavazadlo, nabyli přesvědčení, že Holmes dívku zavraždil. Na policii však nešli. Na policii nešli ani rodiče mladé dívky, i když ta jim psala pravidelně 3 krát týdně což najednou to ustalo. Rodiče to připisovali tomu, že se dcera se svým novým manželem uvedeným na svatebním oznámení přestěhovala do Evropy a tam tragicky zahynula a on neznal jejich adresu. Dalším střípkem do mozaiky, která napovídá, že šlo o další vraždu, bylo to, že Holmes 2. 1. 1893 opět využil pomoc svého spolupracovníka Chappella a zaslal mu ženské tělo, jehož horní polovina těla byla téměř zbavena masa. Kostru pak prodal lékařské koleji v Chicagu. Světová výstava Zde považuji za dobré, na chvíli si trochu odpočinout od osoby H. H. Holmese. To proto, že jsem se ve vyprávění posunul do roku 1893 a tento rok pro Chicago, a nejen Chicago, znamenal především pořadatelství Světové výstavy, které se rovněž říkalo Světová kolumbovská výstava , neboť se konala u příležitosti 400. výročí od objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. O co vůbec šlo? Jednalo se o předchůdce dnešního Expa neboli světové výstavy průmyslu a kultury, kde se jednotlivé zúčastněné země představují světu. Že šlo o velkolepou událost, dokazuje fakt, že Světovou výstavu v roce 1893 (World’s Columbian Exposition 1893 nebo také The Chicago World’s Fair ) navštívilo přes 27 milionů lidí! Což v době, kdy si o přepravě pomocí letadel lidstvo zatím mohlo nechat jen zdát, a chápání vzdáleností a spotřeba času k jejich překonávání spadala do jiné dimenze než dnes, bylo opravdu hodně! Ve snaze přiblížení čtenáři tuto dobu zkusím stručně zmínit, některé exponáty oné výstavy. Návštěvníci měli například možnost poprvé vidět „pohyblivé obrázky“ – tedy předchůdce pozdějších filmů. Také mohli zapnout a rozepnout první zip, tedy vynález o třídu méně technicky náročný, nicméně takový, bez kterého si dnes oblečení jen těžko dokážeme představit. Dále byla na výstavě k vidění první kuchyně kompletně napájená elektřinou a to včetně elektrické myčky na nádobí. Což je v ostrém kontrastu nejen se zmíněným vynálezem zipu, ale i s tím, že pro mnohé návštěvníky výstavy to bylo úplně poprvé, co se s elektřinou v životě vůbec setkali! Návštěvníci zde také mohli poprvé slyšet živou hudbu přenášenou dálkovým telefonickým spojením z New Yorku, svézt se na obřím „ruském“ kole nebo vidět exotické pavilony, kam byli převezeni domorodci z afrických kmenů či jiných vzdálených končin světa včetně fauny a flory. Z pohledu dneška jsem si neodpustil tuto malou odbočku, aby čtenáři umožnila trochu nasát dobu, ve které se popisovaný případ odehrává a nehleděl tak na vše současným pohledem. Světová Kolumbovská výstava Chicago 1893 Zpět k Holmesovi. Pro něj byl rok 1893 především ve znamení zvyšujícího se tlaku ze strany nespokojených věřitelů (v té době již vlastnil i druhý, menší dům, kde bydlela jeho manželka Myrta a dcera Lucy – za práci a materiál opět většině dělníků nezaplatil). Rovněž rodiny Cigrand a Conner si najali soukromé detektivy, aby našli jejich dcery. Někdy v té době se Holmes seznámil s pětadvacetiletou Minnie R. Williams . Ta sice nebyla tak krásná jako jeho předchozí známosti, měla však jednu nespornou přednost – v roce 1886 zdědila pozemky v hodnotě mezi 50 000 – 100 000 dolary! To samozřejmě Holmese zaujalo. V řádu měsíců ženu, která údajně nebyla ani nejbystřejší, požádal o ruku. Nasliboval jí cestu do Evropy, pěkný dům, lekce malování, děti…ale nejprve požadoval, aby vyřešily finanční záležitosti. Při té příležitosti jí doporučil převod jejího pozemku na jistého Alexandera Bonda, což ovšem bylo jen jedno z jeho falešných jmen (těch používal za celý svůj život opravdu mnoho, takže se je pro přehlednost článku ani nesnažím příliš uvádět). K převodu pozemku skutečně v dubnu roku 1893 došlo. Ke zmíněné svatbě také, jenže jelikož již Holmes ženatý byl, svatba byla jen fingovaným divadlem pro zamilovanou a důvěřivou Minnie. Určité obavy a pochybnosti nad úmysly a převodem pozemků vyslovila pouze Minniina sestra Anna. Holmes jí tedy pozval na Světovou výstavu, aby všechny její obavy vyvrátil. Do té doby sepro jistotu rozhodl s tímto majetkem nic nepodnikat. 30. 4. 1893 Holmes otevřel svůj drobně přestavěný „hrad“ pod názvem Hotel Světové výstavy . Na tomto místě, jako již několikrát, si neodpustím malou vsuvku, jelikož jsem nalezl jisté indicie, které zpochybňují to, že by byla někdy hotelová část „hradu“ skutečně oficiálně otevřena a provozována. Nicméně v tomto případě jsem se rozhodl držet svého hlavního zdroje. Takže… po zahájení výstavy začali chodit první zájemci. Ačkoli hotel rozhodně nebyl plný, majitel téměř všechny mužské zájemce odmítal s odkazem na naplněnou kapacitu. Ubytovával pouze ženy – nejlépe ty krásné! Toto jednání se nápadně podobá a lze v něm najít mnoho paralel se svědectvími z doby, o pár let dříve, kdy bylo prý v jeho prosperující lékárně možno vypozorovat jednu zvláštnost. Totiž, Holmes zaměstnával téměř výhradně mladé a atraktivní dívky, které najímal jako příručí a tyto ženy prý měly někdy ve zvyku naprosto nečekané odjíždět, přičemž občas dokonce nechávaly své osobní věci ve svých pokojích. Vůbec celý jeho život se nesl ve znamení posedlosti mladými, krásnými ženami a jejich dobýváním. Holmes si tedy provoz hotelu velice užíval a rád si s ubytovanými ženami povídal, dotýkal se jich, byl pozorný, zkrátka flirtoval. A opět se stávalo, že občas některá z návštěvnic opustila hotel bez předchozího ohlášení a nechala za sebou dluh a jemu to nikterak nevadilo. Jednou z Holmesovy restaurace například zmizela servírka, aniž by bylo pro její odchod rozumné vysvětlení. Nato zmizela Holmesova stenografka J. Thompson, po ní ubytovaná E. Steward a nenadále se vytratil i lékař, který měl v budově pronajatou jednu místnost… a tak dále. Asi odtud pramení odhady, které Holmesovy přičítají až 200 možných obětí!!! Ano, až 200, což je číslo hrozivě vysoké, až neuvěřitelné, ale vzhledem k tomu, že měl ve sklepě svého hotelu vlastně malé krematorium těžko říct…. Navíc mu jistě nahrával i fakt, že v Chicagu té doby nebylo zmizení nic neobvyklého. Naopak! V jednu dobu pracovala na případech pohřešovaných osob téměř polovina všech detektivů! Nicméně jediné jisté, co se počtu obětí týká, je, že se přesný počet již nikdy nedozvíme… Další indicií, která podporuje domněnky a mnoha obětech, bylo svědectví muže jménem Erickson, který Holmesovi prodával chloroform. Tento muž později uvedl: „Někdy jsem mu ho prodal devětkrát nebo desetkrát týdně, pokaždé ve velkém množství. Několikrát jsem se ho zeptal, na co ho používá, ale vždy jsem od něj dostal nějakou neuspokojivou odpověď. Nakonec jsem mu ho odmítl prodat, dokud mi nedá nějaké jednoznačné vysvětlení. Vyjádřil jsem obavy, že ho používá k něčemu nekalému. “ Holmes tedy nakonec prodejci řekl, že chloroform používá na vědecké pokusy. Když se však po nějaké době prodejce optal, jak pokračují pokusy, Holmes jen nechápavě koukal a řekl, že žádné neprovádí. Různé chemikálie, především právě chloroform a louh, byly také v Holmesově budově často cítit. Rovněž bylo časté, že po chodbách byl cítit zápach nespáleného plynu. Ale obyvatelé a hosté hotelu si to vysvětlovali tím, že je v přízemí přece lékárna, tak zápach chemikálií je asi z ní a ohledně plynu předpokládali nějaký problém s potrubím. Zpět do děje roku 1893, doby po otevření Hotelu světové výstavy. Minnie Williams „manželova“ (uvozovky uvádím, protože stále byl oficiálně ženatý s Myrtou Z. Belknap) výše popsaná slabost pro mladé krásky samozřejmě neunikla. Začala tak být velice žárlivá a neustále se Holmese držela. Tomu to velmi překáželo a tak se rozhodl najmout byt daleko od hotelu, s tím, že jako manželé potřebují pro bydlení příhodnější místo. Do nového bytu se tak nastěhovali 1. 6. 1893. V červnu roku 1893 rovněž přijela na Holmesovo pozvání podezíravá Anna Williams , sestra jeho nejnovější partnerky Minnie. Holmes se o obě příkladně staral. Dělal jim průvodce výstavou, skládal lichotky, kupoval dárky…. až se Annina podezření, že si její sestru bere jen pro peníze, nadobro vytratila. Vše pak korunoval pozváním obou žen na velký, dlouhý výlet po Spojených státech amerických a Evropě. Obě ženy byly přímo nadšené! Anna dokonce napsala domů dopis, že jí Harry Gordon (jeho další krycí jméno, pod kterým vystupoval) říká, že má velký talent a pokud se to potvrdí, zůstane možná studovat umění v Londýně či Paříži a rovněž dodala, že se o obě Harry finančně postará, tak si doma nemusí dělat starosti…no pěkné plány, chce se dodat. H. H. Holmes si již také připravoval plán, nicméně úplně jiný a výše popsané jen zapadalo do jeho alibi. V den odjezdu byl s Annou dopoledne sám ve své kanceláři, zatímco Minnie se v jejich bytě balila a připravovala na cestu. Holmes jakoby mimochodem požádal Annu, aby mu skočila pro nějaké lejstro do trezoru. Vzápětí přiskočil ke dveřím a přibouchl je! Anna byla vyděšená a bušila na dveře, volala o pomoc a poslouchala, ale nikdo se neozýval. Holmes nějakou dobu poslouchal s uchem na dveřích její hrůzu a trápení, a když křik a vzlyky ustaly, pustil tryskou do trezoru plyn…Nutno podotknout, že výše popsaný průběh vraždy není nijak doložen, jelikož vraždě byly přítomny pouze dvě osoby – vrah a oběť - a faktem je pouze to, že Holmes onu vraždu spáchal, ovšem popis je s ohledem na osobnost Holmese a důkazy velice pravděpodobný, a proto jsem jej do článku z mého hlavního zdroje přejal. Poté se Holmes vydal do bytu, který obýval s Minnie Williams a řekl jí, že sestra na ně čeká v jeho hotelu a že se vydají za ní. Rovněž Minnie Williams už nikdy, nikdo živou nespatřili. Pozdější vyšetřování ukázalo, že 7. 7. 1893 sdělil Holmes dopisem pod falešným jménem Harry Gordon, že byt již se svojí „manželkou“ nepotřebují. V tu samou noc požádal svého známého, který se živil stěhováním, o pomoc. Podivné bylo, že stěhování se mělo konat v noci - prý kvůli zvědavým sousedům. Předmětem byla těžká podlouhlá dřevěná krabice zhruba o velikosti rakve, kterou měl stěhovák doručit pravděpodobně na adresu Ch. Chappella (dříve zmíněného muže, který dokázal odstranit měkké tkáně z kostry a tu pak sestavit). Pár dní poté daroval manželce svého nejbližšího spolupracovníka Benjamina Pitezela ženské šaty, které prý patřily jeho sestřenici slečně Miniie Williams spolu se dvěma kufry s monogramem " M.R.W ".. Holmesovo štěstí a bezúhonnost se však již chýlily ke konci... Díl 3 Smyčka se utahuje Ani ne měsíc poté se Holmes začal na veřejnosti objevovat s další mladou ženou. Byla jí třiadvacetiletá Georgiana Yoke, prodavačka, se kterou se seznámil dříve toho roku. Podle osvědčeného receptu jí zprvu byl ochotný snést modré z nebe a zahrnoval ji spoustou dárků. Opět ji brzy požádal o ruku a ona jako několik předchozích žen souhlasila a stala se tak jeho třetí manželkou. Nicméně v tu dobu byl již tlak věřitelů a soukromých detektivů, které si nezávisle na sobě najaly rodiny Cardiganova, Connerova a nově i Williamsova téměř neúnosný. Holmes tak vycítil, že je potřeba zmizet. V srpnu 1893 zapálil horní patro hotelu, a i když škody byly nepatrné, požadoval 6 000 dolarů. Pojišťovna vyslala svého vyšetřovatele a ten pojal podezření, že jde o podvod. Jeho šetření mělo také za následek sjednocení věřitelů, kteří na podzim 1893 vymysleli lest a prostřednictvím právníka Holmese pozvali na jednání. Holmes očekával, že půjde o jednání pouze mezi ním a jedním právníkem, ale když na schůzku dorazil, čekal ho tam nejen on, ale celkem 20 věřitelů s jejich právníky a také policejní detektiv. Věřitelé požadovali okamžité zatčení Holmese, protože jim celkově dlužil přes 50 000 dolarů. Nicméně Holmes se rozplakal a začal se hluboce omlouvat a rovněž věřitelům nabídl určitou dohodu, o níž se právníci věřitelů nebyli schopni dohodnout a tak poslali Holmese během vyjednávání do jiné místnosti. Když se přeci jen shodnuli, že nabídku odmítnou a budou trvat na zatčení, zjistili, že Holmes mezitím utekl. Po této události Holmes se svým již jmenovaným nejbližším spolupracovníkem Benjaminem Pitezelem přesídlil postupně do Fort Worthu v Texasu, potom do St. Louis a nakonec do Filadelfie. Tam vymámil z jedné pojišťovny částku ve výši 10 000 dolarů, právě za smrt Bena Pitezela. Pojišťovna si najala Pinkertonovu soukromou detektivní agenturu, neboť v tomto případě tušila pojišťovací podvod a domnívala se, že jde jen o fingované úmrtí. Pinkertonovi detektivové Holmese vypátrali v prosinci 1894 v Bostonu a nechali ho policií zatknout. Holmes se k podvodu s fingovanou smrtí přiznal – ovšem během vyšetřování začalo vyplývat, že smrt Benjamina Pitezela zřejmě nebyla fingovaná, jak pojišťovna předpokládala, ale skutečná! A nejhorší na celé situaci bylo zjištění, že mimo Pitezela zmizely rovněž tři z jeho pěti dětí! Alice, Nellie, Howard . Pohřešování dětí či trestné činy na dětech jsou vždy velmi citlivé téma a nejinak tomu bylo na konci 19. století, a tak byl případem nezvěstných dětí pověřen jeden z nejlepších filadelfských detektivů - Frank Geyer . Kriminalista se tedy nejprve vydal do věznice Moyamensing, vyslechnout Holmese, který zde byl ve vazbě. Holmes popřel jakoukoli spojitost se zmizením dětí a vyslovil se v tom směru, že děti naposledy viděl živé, když se chystaly s jistou ženou jménem Minnie Williams odcestovat na místo, kde se skrýval jejich otec zapletený do pojišťovacího podvodu. K pojišťovacímu podvodu vypověděl, že si obstaral tělo, které se podobalo Pitezelovi. To pak naaranžoval tak, aby to vypadalo, že muž zemřel nešťastnou náhodou při výbuchu. Pro ten účel tělo polil rozpouštědlem a zapálil. Poté jej umístil na podlahu na slunce, aby se rychleji rozložilo. Podle Geyera byl Holmes v komunikaci mrštný a velmi výřečný. Uměl prý výborně a barvitě lhát. Rovněž se uměl dobře přetvařovat, aby navodil dojem důvěry hodnosti. Pro tyto účely dovedl třeba i ve vhodnou chvíli působit velice rozrušeně a roztřeseným hlasem se slzami na krajíčku emotivně vyprávět či se omlouvat. Frank Geyer Po nálezu ohořelého těla a v něm ztotožnění B. Pitezela, vyšlo najevo, že Holmes po jeho vraždě odjel zpět do St. Louis, kde zrovna žila Pitezelova rodina. Tam přesvědčil manželku spolupracovníka, aby mohl vzít tři z jejich dětí na místo, kde se údajně otec skrývá. Šlo o patnáctiletou Alicii , jedenáctiletou Nellie a osmiletého Howarda . Děti psali domů matce skoro každý den, ovšem dopisy předané Holmesovi on nikdy neposlal a byly nalezeny po jeho zatčení v jeho plechové krabici. Holmes nicméně detektivovi i přes toto zjištění tvrdil, že děti jsou opravdu v Londýně u Minnie Williams, ale ani Scotland Yard je nebyl schopný vypátrat. V červnu roku 1895 tak začal detektiv Geyer za pomoci nalezených dopisů psaných dětmi s detailním pátráním. Alice Pietzel Nellie Pietzel Howard Pietzel Pátrání jej zavedlo do několika měst a hotelů, kde býval Holmes většinou pod různými falešnými jmény s dětmi ubytován. Holmes si rovněž pronajímal domy, kde pak bydlel jen pár dní, než se vypařil. Setření nakonec ukázalo, že v posledním městě, ze kterého se děti snažily napsat své matce, byl Detroit. Šokující bylo zjištění, že úplně ve stejný čas (říjen 1894) Holmes do Detroitu poslal i naprosto vystrašenou matku Carrie Pitezel !!! Detektiv Geyer k tomu uvedl: „Takže když toto ubohé děvče psalo své babičce a stěžovalo si na rýmu, posílalo vzkaz své matce, že potřebuje silnější a pohodlnější oblečení, a chtělo mít u sebe malého Whartona, aby jí rychleji utekl čas – když tato znavená, opuštěná, uplakaná dívka psala tento list, její matka, sestra a tolik postrádaný Wharton od ní byli deset minut daleko a tak tomu bylo dalších pět dní! “ Toto vše zařídil samozřejmě Holmes, který se v té době přesouval se třemi skupinami lidí (Pitezelovi děti + jeho třetí manželka + manželka B. Pitezela se zbývajícími svými dětmi), aniž ony skupiny o sobě navzájem věděly. Manipulování lidmi ze strany Holmese nemělo hranic! Holmes si ve vazební cele ukracoval čas psaním svých pamětí a „manifestu“ na očištění, který hodlal knižně vydat. „ Ta obrovská potupa pramenící z pocitu, že jsem vězeň, mne zabíjí víc než veškeré nepohodlí, jež musím snášet “, zapsal například do svých memoárů. O potupě, kterou měl na mysli nespravedlivé věznění, nemohla být ani řeč. Rovněž o nepohodlí by se dalo polemizovat, neboť za peníze si do vazební věznice nechával donášet jak jídlo, tak noviny a časopisy zvenčí. V nich si rád četl o své stoupající celonárodní slávě a neúspěšném pátrání po nezvěstných třech dětech, které tisk přitahovalo. Jindy si zapsal: „ Dokud jsem takto pod zámkem, nebudu jíst žádné maso “, nebo také: „ Od devíti do dvanácti a od dvou do čtyř se po šest dnů v týdnu budu věnovat svým starým lékařským knihám a dalším disciplínám z dob studií, jmenovitě stenografii, franštině a němčině. “ V dalším zápisku se věnoval návštěvě své manželky: „ Trpěla, a i když se to přede mnou hrdinně snažila skrýt, nebylo to k ničemu. Po několika minutách jsem se s ní musel rozloučit a věděl jsem, že odchází do světa s přetěžkým břemenem, což mi působilo větší utrpení, než kdyby mi zemřel někdo blízký. Dokud si nebudu jist, že je v bezpečí před vším nebezpečenstvím a veškerými útrapami, bude pro mne každý den živoucí smrtí. “ Z výše uvedených úryvků je patrné, že Holmes psal „paměti“ za účelem naklonění si veřejnosti na svoji stranu a přesvědčení co největšího počtu lidí o své nevinně a dobrotě. V tomto smyslu neváhal zaslat dopis ani Carrie Pitezel , což ve vztahu k tomu, co vyšlo najevo později je hodně mrazivé čtení. V dopisu zaznělo: „ Na děti jsem dával pozor, jako by byly moje vlastní, a znáte mne dost dobře na to, abyste mne posoudila lépe než někdo cizí. Ben mi nikdy nic neprovedl ani já jemu – jsme si bližší než bratři. Nikdy jsme se nepohádali. Znamenal pro mne příliš mnoho, než abych ho zabil, i kdybych k tomu měl důvod. A pokud jde o děti, nikdy neuvěřím, že byste si mohla myslet – dokud mi to nepovíte do očí -, že jsou mrtvé nebo že jsem učinil cokoli, abych je odklidil z cesty. Znáte mne dobře: dokážete si představit, že bych zabil malé, nevinné děti, zvláště když jsem neměl žádný motiv? “ Odhalení Vyšetřování pokračovalo dál, až zarputilého Geyera dovedlo do jednoho domu v Torontu , který si Holmes pod falešným jménem pronajal. Svědek (soused), uvedl, že ho nový nájemník zaujal tím, že si přivezl jen minimum nábytku, za to přijel s neobvykle velkým kufrem. Jednoho dne se u něj ukázal, aby jej požádal o půjčení lopaty, aby si ve sklepě mohl vykopat díru na skladování brambor. Lopatu druhého dne vrátil, následujícího dne si prý odvezl kufr a pak ho soused již nikdy nespatřil. Šlo o dům v samotném srdci Toronta. Detektivovi samozřejmě historka s půjčením lopaty přišla náramně zajímavá a hned následujícího dne se několik policistů vydalo do sklepa. Tam po vykopání několika centimetrů zeminy ucítili hrozný zápach…. Děti byly zakopány bez šatů. Ve sklepě byly nalezeny mrtvolky Nellie a Alice Pitezel , obě těla již byla v pokročilém stádiu rozkladu. Nellie měla navíc amputované nohy, jichž se Holmes zbavil úmyslně, aby ztížil identifikaci, neboť dívka měla tělesnou anomálii tzv. „koňskou nohu“. Lékař nezjistil na ostatcích známky násilí a Holmes dívky pravděpodobně zavraždil prostřednictvím plynu zavedeného otvorem do onoho velkého kufru. Ten se totiž policistům podařilo vypátrat a ve víku objevili vyvrtaný otvor provizorně zalepený páskou. Bratra dívek, osmiletého Howarda se však zatím nalézt nepodařilo. A všichni včetně detektiva Geyera doufali, že alespoň on je naživu a Holmes ho dal do některého z ústavů, což se dle dosavadního vyšetřování jevilo jako jedna z variant. Reakce Holmese na nález dívčích těl byla v duchu jeho sepisovaných memoárů a dosavadních tvrzení. Údajně byl zprávou šokován a následně si zapsal, že je přesvědčen, že děti zavraždila nebo k tomu dala pokyn Minnie Williamsová. „Nedokázal jsem článek dočíst a místo toho jsem si vybavil, jak na mne hleděly ty jejich tvářičky, když jsem je ve spěchu opouštěl – znovu jsem ucítil nesmělé polibky oněch nevinných dětí a uslyšel jejich srdečné loučení. Uvědomil jsem si, že na mne dolehlo další břímě, jež si s sebou ponesu po zbytek života… “, zapsal si doslova. Poté uzavřel dohodu s jedním novinářem na otisknutí části jeho memoárů v novinách a také na vydání a prodeji knihy. V dopisech novináři dokonce dával marketingové rady, jak dosáhnout většího prodeje knihy. Na posledních stránkách z onoho sepsaného materiálu, který byl opravdu v průběhu soudního procesu zveřejněn, stálo: „Na závěr bych rád řekl, že jsem zcela obyčejným člověkem, co do tělesné zdatnosti a rozumových schopností dokonce podprůměrným, a naplánovat a uskutečnit takové množství špatností, jež jsou mi přisuzovány, by bylo nad mé síly. “ Ale zpět k vyšetřování. Nález dětských ostatků vyvolal v celé zemi obrovský rozruch a zájem. Objev mrtvol samozřejmě nezapříčinil jen zájem ze strany médi í a veřejnosti, ale způsobil i zájem o osobu H. H. Holmese ze strany policie, která se na něho detailněji zaměřila! 19. 7. 1895 tak pak konečně vstoupila do jeho pověstného chicagského „hradu“. Druhé patro bylo takřka bez zajímavostí, nacházely se zde jen malé hotelové pokoje. První patro už bylo přinejmenším zvláštní. Mimo dalších hotelových pokojů se zde totiž nacházely i pokoje bez oken se zvukotěsnými dveřmi. Policii rovněž zaujal velký trezor s železnými stěnami. V něm nalezli trysku, jejíž funkcí bylo vpouštět do trezoru plyn. Přívodní ventil se pak nacházel v Holmesově kanceláři. V trezoru byl na kovové zdi patrný otisk ženského chodidla, který dle policie zřejmě patřil ženě, která se zde udusila – Emeline Cigrand . Nejhorší nálezy pak na policisty čekaly ve sklepení domu. Nálezy nebudu blíže rozvádět, jen vyjmenuji: nádrž s kyselinou, osmi žebry a částí lebky, hromada nehašeného vápna, velká pec, pitevní stůl potřísněný krví, zčásti spálené střevíce s vysokými podpatky, žebra z těla dítěte, několik obratlů, kost z nohy, jedna lopatka, zčásti spálené kusy oblečení (mužské i ženské), v rouře od pece uvízlé lidské vlasy, část řetízku. Dále policie našla dvě jámy, ve kterých byly lidské ostatky – ty podle vyjádření policie nejspíš patřily Minnie a Anně Williams . Což je trochu rozpor s již uvedeným, neboť po jejich vraždě Holmes údajně minimálně jedno tělo nechal spolupracovníkem Chappellem zbavit měkkých tkání a kostru prodal. Ale uvědomme si, že na konci 19. století žádná z moderních metod identifikace neznámé mrtvoly (např. metoda superprojekce či analýza DNA) neexistovala, takže policistům byla k dispozici hlavně dedukce, různá svědectví a využití omezených poznatků lékařské vědy a ne vše šlo tedy s jistotou potvrdit či vyvrátit. Za pomoci zmíněného Ch. Chappella pak ve sklepě policisté také nalezli tajnou místnost, kde muž pomáhal z těl odstraňovat měkké tkáně. Od aktuálních vlastníků si pak policie vyžádala 4 kostry. Ohledně dětských kosterních ostatků se detektivové nejprve domnívali, že jde o části těla malého, stále ještě pohřešovaného Howarda, ale zkoumání ukázalo, že jde o kosti dívky, takže policisté usoudili, že patří nejspíše malé Perle Conner . Tedy stále zůstávala alespoň malá naděje, že bratr 2 zavražděných holčiček je někde přeci jen živý… Dům by byl dozajista dál podrobně prohledáván a zkoumán, ale ani ne měsíc poté, co do něj vtrhnuli policisté, v noci z 14. na 15. 8. 1895 vyhořel (někde uvedeno, že do základů, jinde, že budova požár ustála a zbourána byla až v roce 1938)! Ač hasiči byli přesvědčení,že jde o žhářství a úmyslný požár, nikdo nikdy zatčen nebyl. Kdo a proč Holmesův hotel, nazývaný „hrad“, zapálil tak zůstalo navždy další nerozřešenou záhadou. Houževnatý a cílevědomý detektiv Geyer nakonec po několika dalších měsících odhalil i osud osmiletého Howarda Pitezela. Ten však byl, jak už čtenář možná tuší, bohužel taktéž tragický. Když stopy detektiva dovedly do města Irvington poblíž Indianapolisu, narazil na muže, který tvrdil, že Holmesovi v říjnu roku 1894 pronajal jeden z domů. Další svědek uvedl, že Holmesovi pomáhal instalovat do domu velká kamna na dřevo. Když pak detektiv o necelý rok později, tedy v srpnu 1895 prosíval popel z kamen, nalezl lidské zuby, kus čelisti a pouze zčásti spálené vnitřní lidské orgány. V popelu se našli rovněž nedokonale spálené části oděvu oběti. Když policisté ukázali Carrie Pitezel část bundy a špendlík do vázanky, s nejhlubším zármutkem a definitivní ztrátou naděje potvrdila, že patřili jejímu malému synovi Howardovi . Soudní proces Dne 12. 9. 1895 před velkou porotou ve Filadelfii zazněla obžaloba Holmese z vraždy Benjamina Pitezela . V Indianapolis pak přibyla obžaloba z vraždy Howarda Pitezela a porota v Torontu měla rozhodnout o obžalobě z vražd dívek Alice a Nellie Pitezel . Pro odsouzení k trestu smrti stačila vina v jediném případě. Mudgett alias Holmes stanul před soudem na podzim roku 1895, jak už bylo napsáno, nejprve ve Filadelfii za vraždu B. Pitezela. Soudce bohužel prokurátorovi neumožnil přednést všechny důkazy a svědky, které chtěl, ale připustil pouze svědky a důkazy přímo související s vraždou B. Pitezela. Tím vlastně zapříčinil, jak čtenář dále uvidí, že spousta detailů o všech Holmesových zločinech zůstala navždy zapomenuta a neprošetřena. Holmes působil u soudu naprosto klidně a bez jakýchkoli emocí. Novinář z jednoho filadelfského listu uvedl: „Zapisoval si poznámky tak netečným způsobem, jako by seděl ve své pracovně a psal obchodní dopis. “ Obžalovaný se rovněž po jednom obzvlášť nechutném a děsivém svědectví lékaře, který mrtvolu zabitého ohledával, postavil a pronesl: „Žádám, aby soud vyhlásil dostatečně dlouhou přestávku na oběd. “ Nakonec v závěrečné řeči před plnou soudní síní prokurátor George Graham prohlásil, že Holmes je „nejnebezpečnějším člověkem na světě “ a požadoval trest smrti. Porota ho záhy poté shledala vinným a soudce skutečně vyřkl rozsudek trest smrti oběšením, což potvrdil i odvolací soud. Vzhledem k nejvyššímu možnému udělenému trestu již další soudní procesy kvůli ekonomickému hledisku neproběhly, proto, jak už sem uvedl, zůstalo mnoho svědectví a podrobností ohledně spáchaných zločinů ztraceno v historii. Zajímavé nicméně bylo to, že když již bylo jasné, že Holmes bude popraven, o jeho tělo (především mozek) rychle projevilo zájem několik lékařských institutů a sbírek. Nicméně Holmes pitvu i vše ostatní rezolutně zamítnul a svým právníkům dokonce nadiktoval, jak přesně má být pohřben. Po svém odsouzení už Holmes nezpochybňoval svoji vinu a během čekání na popravu se doznal ke spáchání 27 vražd !!! Nicméně písemné doznání údajně bylo směsicí pravdy i lží. Některé fakta totiž odpovídala nalezeným důkazům, ale na druhou stranu Holmes se doznával i k zavraždění lidí, kteří byli stále naživu. Přesvědčivý byl však minimálně jeho popis vraždy dvou děvčátek Pitezelových. Potvrdil, že dívky do kufru zavřel a do víka vyvrtal otvor. Dál budu citovat přímo Holmese: „Nechal jsem je tam do doby, než se vrátím a z plezíru je zabiji. V 17:00 jsem si od souseda vypůjčil rýč a zastavil se u paní Pitezelové v hotelu. Nato jsem se vrátil do svého hotelu, navečeřel jsem se a v 19:00 jsem se vrátil do domu, kde byly děti uvězněné, a ukončil jsem jejich život tak, že jsem na kufr napojil plyn. Potom jsem kufr otevřel a uvnitř jsem uviděl jejich zčernalé a pokřivené tvářičky. Nato jsem vykopal mělké hroby ve sklepě domu. “ Pokud tedy uvěříme této části doznání, znamenalo by to, že i v Torontu cestoval minimálně se dvěma skupinami, které o sobě neměli tušení! Tedy oněmi dětmi+ matkou dětí -paní Pitezel. K vraždě jejího manžela ve svém doznání uvedl: „Nechť všichni vědí, že od první hodiny, co jsme se znali, dokonce ještě předtím, než jsem věděl, že má rodinu, jež později mé krvelačnosti dopřála další oběti, jsem ho hodlal zabít. “ A mezi jeho nejznámější výroky ze zmíněného doznání pak patří tato věta: „Od narození v sobě nosím ďábla. S tím, že jsem vrah, jsem nemohl nic dělat, stejně jako básník není s to umlčet svou inspiraci “ 7. 5. 1896 se v 10:13 otevřelo propadlo a Holmes byl oběšen. Těsně před smrtí prý se prý vrah na svého popravčího, který vypadal nervózně, usmál a pronesl: „Dejte si na čas, starý brachu. “ No i přesto se podle řady zdrojů poprava nepovedla a provaz odsouzenému nesrazil vaz, jak by správně měl, ale Holmese uškrtil, což trvalo prý dlouhé minuty. Také není bez zajímavosti, že Holmes byl údajně velkým oblíbencem dozorců, neboť byl prý okouzlující. Tedy dokázal manipulovat a klamat lidi opravdu až úplně do své smrti. Nakonec byl Holmes pohřben v okresu Delaware na hřbitově Svatého Kříže skutečně dle svých přání. Tedy do rakve, která byla zalita cementem. Rakev pak byla umístěna do hrobu, který byl rovněž vyplněn cementem. Na jeho hrobě však není umístěn žádný náhrobek či cokoli co by neslo jeho jméno a samotný hrob je pak umístěn pod travnatou plochou mezi jinými hroby. Závěr Zprvu jsem chtěl předchozím odstavcem skončit, ale ještě bych rád pár věcí okomentoval a vysvětlil. V prvé řadě asi nezaznělo, proč vlastně H. H. Holmes vraždil??? No tak v některých případech se to samo nabízí - zbavoval se nepohodlných osob. Například milenky Julie Conner, kdy si nepřál břímě v podobě nechtěného dítěte, u sester Williams zas usiloval o zahlazení podvodu s převodem pozemků a u B. Pitezela se prostřednictvím jeho smrti pokoušel vymámit peníze z pojišťovny. Nicméně například při vraždě dětí Pitezelových žádný objektivní důvod k jejich zabití neměl. Tedy je nutno dojít k závěru, že ho vraždění rovněž bavilo a vzrušovaly ho pocity s ním spojené. Uspokojovala ho moc nad životem jiných. Což ostatně on sám ve svých pozdějších tvrzeních připouštěl. Tedy pokud bych měl Holmese zařadit do kategorií podle motivů (Holmes/DeBurger), šlo by ho zařadit jak do kategorie „comfort serial killer “, tak i „power and control serial killer “, ale asi dokonce i do kategorie "thrill killer ", což je označení pro množinu sériových vrahů, kteří zabíjejí v touze zažít extrémní zážitek, adrenalin, nebezpečí, atd, což lze v Holmesově jednání také někdy pozorovat. Jak už jsem v úvodu a několikrát v průběhu článku zmínil, případ je opředen mnoha polopravdami či dokonce fikcemi. Snažil jsem se trochu pátrat a vyhodnocovat nalezené informace, bohužel s pomocí pouze sekundárních zdrojů, navíc po více než 100 letech to není dost dobře možné. Ostatně v USA v roce 2017 vyšla kniha s názvem H.H. Holmes: The True History of the White City Devil , ve které se autor snažil právě o to, oprostit případ od fám a fikcí, které se na něj v průběhu 20. století nabalily. Tuto knihu jsem však neměl přitvorbě článku k dispozici, tak uvidíme později, nakolik se stejná snaha povedla mne. Případně je vždy možnost článek aktualizovat a upravit. Jisté je, že se již nikdo, nikdy nedopátrá, kolik obětí měl H. H. Holmes ve skutečnosti na svědomí. Často uváděných až 200 obětí se mi zdá (a nejen mě, ale i jiným zdrojům) dosti nadsazené. Nicméně, i když byl souzen a odsouzen oficiálně jen za jednu vraždu, je jisté, že na svědomí měl život nejméně devíti osob. Když k tomu přičteme jeho přiznání k 27 vraždám (ač řada věcí v doznání byla vymyšlená), uvážíme, kolik nevysvětlených zmizení se kolem něj odehrálo, přidáme jeho psychopatickou osobnost a vraždění nejen jako účinný prostředek k dosažení cílů, ale i jako zdroj vzrušení a zábavy, k tomu jeho rozličné možnosti odstranění mrtvol, asi se je třeba přiklonit se k tomu, že obětí bylo téměř jistě více než 9 a podle mého lze věřit odhadům o možná až desítkách lidských obětí. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: H.H. Holmes - Serial Killer - Part 1 of 4 Play Video H.H. Holmes - Serial Killer - Part 2 of 4 Play Video H.H. Holmes - Serial Killer - Part 3 of 4 Play Video H.H. Holmes - Serial Killer - Part 4 of 4 Play Video Holmes Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Článek o nejznámějším poslkém sériovém vrahovi nebo článek o neexistujícím muži? Případ nebo příběh? Fack or fiction? HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Lucian Staniak - fact or fiction? 14. 8. 2010 Major Ciznek požádal ředitele klubu o otevření Staniakovi skříňky. V té bylo nalezeno několik nožů na nanášení barvy, dále obrazy, kde bylo nejvíc částí malováno umělcovou oblíbenou červenou barvou a také obraz se jménem „Kruh života“. Obraz byl naprosto výstižný : zobrazoval krávu pojídající květiny, kráva byla požírána vlkem, ten zastřelen myslivcem, myslivec sražen autem řízeným ženou a kruh se uzavíral zobrazením ženy s rozpáraným břichem, z něhož vyrůstal trs květin. Lucian Staniak by měl být podle mnoha knih a dalších zrojů jedním z nejznámějších sériových vrahů Polska. Jeho rodiče i sestra byly údajně usmrceni při tragické autonehodě ve Varšavě. Řidičkou, která nehodu zavinila a z místa hned po nehodě ujela měla být mladá blonďatá žena, manželka stíhacího pilota polské armády. Žena prý byla dopadena, ale u soudu byla viny za nedbalostní trestní čin zproštěna. Tyto události měly spustit Staniakovo vraždění a stát se tak osudnými pro mnoho žen, které se vzhledem podobaly oné řidičce.... Údajně, by měl být, podle řady zrojů... jak si čtenář možná všimnul, v prvním odstavci jsem záměrně použil neurčitých slovních spojení k uvození zmíněných informací. Proč? Vysvětlení naleznete na konci článku! Svou přezdívku „ Červený pavouk“ si Staniak získal díky dopisům, které pravidelně adresoval redakcím polských novin. První z nich byl v roce 1964 doručen redakci polského listu Przeglad polityczny. Byl napsán červeným inkoustem a slabým, roztřeseným rukopisem : „Není štěstí bez slz a života bez smrti . Střezte se! Doženu vás k pláči.“ První vraždy se Staniak dopustil během oslav dvacátého výročí osvobození Polska od nacistické okupace(Staniak si často k vraždám vybíral státní svátky – policie se domnívala,že buď kvůli velkému počtu mladých dívek v ulicích v tyto dny a nebo , že mu v těchto dnech nebránily pracovní povinnosti) 22. července 1964 v Olsztynu . Obětí se stala sedmnáctiletá studentka Danka Maciejowitzová. Dívka byla znásilněná a vykuchána. Následujícího rána objevil její mrtvolu pohozenou ve křoví zahradník Olsztynského parku Polských Hrdinů. Hned další den přišel novinám další dopis: „V Olzstynu jsem utrhl šťavnatý kvítek a někde jinde to udělám znova, protože není svátku bez pohřbu.“ Druhou obětí se stala šestnáctiletá Anuita Kaliniaková, která byla zavražděna 17. ledna 1965, kdy se konal studentský průvod ve Varšavě. Druhý den došel dopis na policii. Staniak v něm oznamoval, kde zanechal její tělo. Tělo bylo skutečně nalezeno ve sklepě továrny nedaleko jejího bydliště, jak dopis určoval. Dívka byla uškrcena drátem a měla probodnuté pohlavní orgány železným kolíkem. Další obětí pomsty chtivého vraha se stala Janka Popielski. Světlovlasá hotelová recepční z Poznaně . Vražda se odehrála na den Všech svatých, 1. listopadu 1965. J. Popielski se šla toho dne zeptat na místní nákladové nádraží, zda by jí někdo zadarmo nesvezl do nedaleké vesnice za přítelem. Tam už však nikdy nedojela. Staniak jí omámil chloroformem, znásilnil a poté jí brutálně zohavil šroubovákem. Zranění, která vrah své oběti způsobil, byla tak šokující, že policie žádné informace o případu nezveřejnila. Policie pátrala ve všech vlacích i autobusech odjíždějících z Poznaně po muži se zakrváceným oblečením, ale bezvýsledně. Hned den po vraždě obdržely místní noviny další dopis. Dopis obsahoval citaci z románu polského autora : „Pouze slzy zármutku mohou smýt skvrny hanby, pouze soužení z utrpení dokáže schladit plameny vášně.“ Staniakovou čtvrtou obětí se stala sedmnáctiletá Maryška Galazka, kterou 1. května 1966 znásilnil, poté jí rozřízl břicho a zohavené tělo s vnitřnostmi omotanými kolem stehen nacpal do kůlny na nářadí za jejím domem. 24. prosince 1966 bylo nalezeno další tělo v pořadí už páté. Tři vojáci nastoupili do vlaku z Krakova do Varšavy. Jelikož nechtěli jet třetí třídou, přesunuli se do prostoru rezervovaných míst. Když otevřeli jedno z kupé zůstali šokováni ve dveřích. Na podlaze leželo sadisticky zmrzačené tělo teprve sedmnáctileté Janiny Kozielsky. Její kožená sukně byla rozřezána nožem stejně tak jako spodní část břicha a stehen. Obličej a prsa zůstala neporušena jako u ostatních vražd. Vojáci poté upozornili výpravčího a strojvůdce. Ten rádiovým voláním oznámil nález policii a dostal pokyn bez jediné zastávky dojet rovnou do hlavního města. Tam byl každý z cestujících prověřen, ale ani tentokrát detektivové nenašli žádného cestujícího se zkrvavenými šaty či rukama od krve. Staniak nechal i tentokráte vzkaz, který zastrčil do škvíry ve dveřích poštovního vagonu : „Tak jsem to udělal znovu.“ Major Ciznek, zjistil,že kupé bylo rezervováno pomocí telefonu. Volající muž se představil jako Stanislav Kosielski. Jeho „manželka“ si vyzvedla jízdenky a když jí průvodčí ukázal kupé řekla,že její manžel dorazí později. Ten samý průvodčí kontroloval i jejího „manžela“, ale nemohl si vzpomenout na jeho tvář. Tato stopa ukazovala, že vrah jel nejspíše s obětí ve stejném kupé a tudíž se znali. V další fázi vyšetřování této vraždy, major Ciznek zjistil, že sestra Janiny Kozielsky byla před dvěma lety zavražděna ve svých čtrnácti letech ve Varšavě. Policisté se tedy pustili i po této stopě. Při rozhovoru s rodiči bylo policistům řečeno,že obě dívky si vydělávaly tím, že stály modelem v Krakovské škole umění a v Klubu milovníků umění. Také červený inkoust, kterým byly psány dopisy, byl identifikován jako červená malířská barva s ředidlem. Klub milovníků umění čítal 118 členů. Při výslechu a prověření všech z nich zaujal policii 26 letý Lucian Staniak. Staniak byl překladatel zaměstnaný polským státním nakladatelstvím. Jeho náplní práce bylo i časté cestování, ke kterému měl k dispozici speciální jízdenku k neomezenému využití železnic kdekoliv v Polsku. Major Ciznek požádal ředitele klubu o otevření Staniakovi skříňky. V té bylo nalezeno několik nožů na nanášení barvy, dále obrazy, kde bylo nejvíc částí malováno umělcovou oblíbenou červenou barvou a také obraz se jménem „Kruh života“. Obraz byl naprosto výstižný : zobrazoval krávu pojídající květiny, kráva byla požírána vlkem, ten zastřelen myslivcem, myslivec sražen autem řízeným ženou a kruh se uzavíral zobrazením ženy s rozpáraným břichem, z něhož vyrůstal trs květin. Po tomto nálezu , 31.ledna 1967 Ciznek ihned upozornil Katovické detektivy a ti se vydali 1.února 1967 Staniaka zatknout do jeho bytu. Když však vyrazili dveře, byt byl prázdný. Lucian Staniak si toho rána již ve vlaku vyhlížel další svojí oběť. Vybral si osmnáctiletou studentku Ústavu filmových umění, Bozhenu Raczkiewicz. Tu kolem 18té hodiny doprovázel na nádraží. Když došli ke kryté zastávce omráčil ji Staniak úderem lahví vodky, na které zanechal jako jasný důkaz svůj otisk. Poté jí rozřízl sukni a kalhotky a pokračoval stejným způsobem jako u předešlých vražd. Když ho policisté pár hodin poté zatkli, Staniak se bez odporu přiznal ke 20ti vraždám! Policie poté ověřovala jeho pohyb po státě za poslední dva roky a ten přesně odpovídal místům a času, kdy došlo k jednotlivým dosud neobjasněným vraždám. Obžalován a souzen byl však jen pro 6 vražd (ostatních 14 obětí nebylo nikdy oficiálně označeno jako výsledek jeho řádění a tudíž zůstává mnoho otazníků ohledně jeho viny i za tyto vraždy) . Lucian Staniak byl shledán vinným pro 6 vražd a odsouzen k smrti. Posléze však byl označen za nepříčetného a jeho trest zmírněn na doživotní umístění do psychiatrické léčebny v Katovicích. ( Tam údajně žije do dnes a stále se věnuje malování obrazů ). Pamatujete na úvodní odstavec článku? Proč jsme v něm, stejně jako i v poslední větě předchozího odstavce, použili slovo údajně? No, je třeba podotknout jeden klíčový fakt! Výše popsané je jen příběhem:) Příběhem o vrahovi, který neexistoval. Příběhem, který převzalo mnoho publikací věnujících se tématice sériových vrahů, dokonce i velice důvěryhodných a jinak spolehlivých. Ale přesto pouze příběhem. Naštěstí příběhem. Už při sběru informací pro tento článek, který jsme psali v domění, že jde o reálný případ nám bylo velice podezřelé, že jsme nikde nenalezli jedinou fotku onoho "vraha". Navíc nikde nešlo nalézt více podrobností. Všude bylo popsáno téměř to samé. Bohužel polštinu neovládáme, proto jsme vycházeli pouze z českých a anglických zdrojů. Nicméně poté, co se v diskuzi pod článkem objevili relevantní odkazy na polská fóra, kde je případ probírán, bylo jasno - jde o pouhou fikci! Doufejme fikci....:-) Článek zde však i přesto ponecháváme, právě kvůli tomu, že řada publikací jej prezentuje jako skutečnost. Zdroje: Omlouváme se: Z důvodu probíhajících sporů ohledně porušování autorských práv webu www.serialkillers.cz bylo uvedení zdrojů dočasně odstraněno. Po plagiátech je aktivně pátráno!! Copyright © 2009 - 2018 serialkillers.cz Komentáře

Recenze vydařené knihy "Krvelačné bestie", která se detailně věnuje sedmi případům známým sériových vrahů. Autor: Jacques Vergés Krvelačné bestie - Jacques Vergés Koupit Další knihy Název: Krvelačné bestie Autor: Jacques Vergés Nakladatelství: ART PRESS SERVIS Rok vydání: 1994, 210 stran Recenzi francouzského bestselleru, „Krvelačné bestie“, začnu poukázáním na to, že jde o titul vydaný v roce 1992, přeložený do češtiny v roce 1994, tedy jde o knihu již čtvrtstoletí starou. Rovnou však doplním, že zmínka o mírné "zaprášenosti" knihy, není rozhodně myšlena negativně. Knize totiž její věk na kráse určitě neubral. Jejím autorem je známý francouzský advokát a spisovatel, Jacques Vergés, zesnulý v roce 2013. Čtenář v knize nalezne celkem 7 detailně zpracovaných případů sériových vrahů. Prvním z nich je nikdy nedopadený londýnský Jack Rozparovač. Tato kapitola je nejen rekonstrukcí popsaných zločinů, ale je rovněž sondou do historie, kdy je velice zdařile popsána doba konce 19. století v Londýně. Čtenář prostřednictvím textu může téměř až nasát ducha této doby a místa. Podobně pak působí i ostatní kapitoly, nicméně ta úvodní v tomto směru opravdu excelovala. Tedy první plus! Ještě zpět k Jacku Rozparovači a první kapitole – v ní samozřejmě nechybí ani uvedení nejznámějších možných pachatelů a teorií. Jako další plus knihy lze zmínit to, že případy jsou zpracovány podrobně a do hloubky. Nejde o žádné strohé výčty, ale o seriózní a komplexní práci s případy. A rovněž lze uvést, že nejsou u jednotlivých případů přejímány často opakované fámy. Naopak se domnívám, že titul je velice kvalitním zdrojem a z kvalitních zdrojů vycházel. Asi by byla škoda vyjmenovat a prozradit všechny zpracované případy. Prozradím tedy jen to, že velmi povedená mi připadala kapitola o Albertu DeSalvovi („bostonském škrtiči“), a že kniha končí případem Jeffrey Dahmera. A to je asi možná jediným jejím nedostatkem..., tedy spíš povzdechem nad knihou. Totiž protože je staršího vydání, nikoho z „mladších“ sériových vrahů nemůže popisovat. Ještě jednu věc bych určitě rád zmínil. Kniha obsahuje hodně postřehů, poznámek, komentářů a názorů autora. Ty možná jednomu přijdou jako velice trefné a druhému možná méně - záleží na hodnocení jednotlivého čtenáře. Jistě jsou však odvážné a jsou v textu velice osvěžující. Mám na mysli poznámky autora týkající se nejen zločinců samotných, ale i širšího dopadu sériových vražd, postřehy uvozující daná období, kdy se činy odehrály a komentáře hodnotící společnost jako celek. Řada z nich pak až provokativně odkazuje na určitou a nepopiratelnou „přitažlivost“ krve a morbidnosti pro lidskou mysl. Zkrátka v knize naleznete mnoho ze samotného autora, tedy další velké plus. Ve výsledku pak výše shrnuté nemůže vést k horšímu hodnocení, než je: 1-. Tak šup do antikvariátů! Neprohloupíte! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Komentáře

Recenze knihy "Masarykovy vražedkyně", která mapuje všechny případy 1. republiky, kde ženy byly odsouzeny k trestu smrti. Autor: Ivo Pejčoch. Masarykovy vražedkyně - Ivo Pejčoch Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Masarykovy vražedkyně Autor: Ivo Pejčoch Nakladatelství: Svět křídel Rok vydání: 2015, 220 stran Zajímavá, originální tématika, profesionální a velice kvalitní zpracování, v rámci literatury faktu špičková kniha, a přesto možná místy trošičku nuda… je to vůbec možné? No, zkusme se na to blíže podívat. Jde o jedno desítek děl PhDr. Ivo Pejčocha, Ph.D. (1962-2019), předního českého historika, akademika a spisovatele, který se během svého života specializoval především na vojenskou historii, ale zabýval se např. i kriminální historií, jak je tomu v případě recenzované knihy. Ne, titul "Masarykovy vražedkyně " opravdu není o nějakém ženském vražedném komandu prezidenta Masaryka, jak napadlo jednoho kamaráda, když knihu letmo zahlédl, ale o ženských vražedkyních, které byly v období první republiky odsouzeny k trestu smrti. Všem těmto ženám nakonec pprezident T. G. Masaryk udělil milost. Obdivuhodné a z hlediska přínosu knihy asi nejzásadnější je to, že nejde jen o nějaký náhodný výběr, ale rovnou o popsání VŠECH takových případů, které se mezi lety 1918 – 1938 odehrály! Celkem jde o osudy 65 žen popsaných v 61 případech (ve 4 případech jde o spolupachatelství 2 žen). Jednotlivé případy jsou popsány v rozsahu od 1 do 5 stran - v závislosti na tom, kolik informací se podařilo autorovi o okolnostech a aktérech případu vypátrat. Asi jediné negativum, které jsme už v úvodu recenze naznačili, vystihuje přísloví: „vše zlé je pro něco dobré“. Zde ovšem platí naopak. Tedy největší unikum knihy - výčet VŠECH případů žen odsouzených k trestu smrti – pro čtenáře to v praxi znamená absolvovat celkem 15 případů, kde je schéma zločinu téměř totožné: chudá (svobodná) matka – narození „nechtěného“ dítěte – „bezvýchodnost“ situace - jeho vražda vhozením do vody, příp. udušením. Opakují se i další vražedné schémata - tedy onu „nudu“ nemá na svědomí autor (naopak případy jsou popsány příjemně, čtivě!), ale zkrátka fakta, která vyplynula z bádání. No a teď již k pozitivům, které drtivě převládají. Mimo komplexního zmapování problematiky ženských vražedkyň ve sledovaném období, je pozitivem i řada dobových fotografií, rozbor pramenů, několik statistik a hlavně české historické reálie přelomu 19. a 20. století a první republiky. Kdy se čtenář z knihy dozví například i to, jak tehdy obyčejní lidé bydleli a žili, navíc si přečtě i žadu dobových citací - např.: „Pověst a chování Anny Píčové nebyly chvalné, jmenovitě za svobodna byla marnivá a náchylná k životu méně mravnému. Podle zprávy četnictva byla marnotratná a zahálčivá “, a mnoho dalších podobných „perel“. Zkrátka za nás knihu jistě a vřele doporučujeme. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Recenze knihy s názvem "Nejkrutější psychopati v dějinách". Autor: John Marlowe, rok vydání 2009, 295 stran Nejkrutější psychopati v dějinách - John Marlowe Název: Nejkrutější psychopati v dějinách Autor: John Marlowe Nakladatelství: ALPRESS s.r.o. Rok vydání: 2009, Frýdek Místek, 295 stran Tuto knihu bych zařadil do kategorie titulů „pro začátečníky“, nebo chcete-li stručné výčty. Je v ní popsáno skoro 40 vrahů. Počínaje historickými postavami, jako byl například krutý panovník Vlad III. či nechvalně známá sadistka Alžběta Bathory, pokračujíc přes první novodobé sériové vrahy jako byl Jack Rozparovač či H. H. Holmes, až po vysloveně současníky konče Gary Ridgwayem či trochu méně známým Andrew Cunnanem. V knize naleznete ale i pár moderních masových vrahů jako třeba E. Harrise a D. Klebolda alias vrahy z Columbinské střední a další. V jednotlivých článcích je sice popsáno vše podstatné, ale podrobnosti, rozbory, či nějaké hlubší sondy do životů popsaných exemplářů nečekejte. Přesto jsou jednotlivé případy popsány bez nějakých zásadnějších, zjevných chyb a často opakovaných omylů, navíc i přesto, že jsou články krátké, jsou psány poměrně čtivě. Proto si dovolím tvrdit, že pro ty, kteří příliš sériových a masových vrahů neznají, respektive se o nich jen sem tam něco doslechli, je kniha celkem dobrou volbou, nicméně pro ty, kteří se v tématu již více orientují a případy nejznámějších sériových a masových vrahů znají, kniha mnoho nových informací asi nepřinese. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3 Koupit knihu Další knihy Komentáře

Článek o případu Adolfa Hlubika, recidivisty odsouzeného na doživotí za vraždu pracovnice herny v Olomouci. Muž, který strávil většinu života za mřížemi, byl za jinou vraždu odsouzen už v minulosti. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Adolf Hlubik 26. 5. 2026 Adolf Hlubik – český recidivista a vrah, který v květnu 2022 během ozbrojeného přepadení herny v Olomouci střelil barmanku Miluši N. z bezprostřední blízkosti do hlavy. Hlubik byl už v minulosti odsouzen za vraždu a většinu svého života strávil ve vězení za majetkovou a násilnou trestnou činnost. Za zločin v Olomouci byl odsouzen k doživotnímu trestu a stal se nejstarším mužským "doživoťákem" v ČR. Narozen: 1949 Nyní: výkon trestu Stát: ČR Počet obětí: 2 Unikal: 1 den Vražedná aktivita: 1980-2022 Bezohledný V květnu 2022 vstoupil do herny na olomoucké Masarykově třídě muž s revolverem schovaným za pasem. O několik okamžiků později ležela pracovnice Miluše N. s prostřelenou hlavou za barovým pultem. Pachatelem byl recidivista Adolf Hlubik , který byl už v minulosti odsouzen za vraždu . Soudy jej nakonec poslaly na doživotí . 51 vteřin Psal se pátek 20. květen 2022 , když tehdy třiasedmdesátiletý Adolf Hlubik přijel odpoledne vlakem do Olomouce . Pohyboval se v okolí nádraží, vypil v nádražní restauraci dvě piva a tři fernety a pak posedával venku na lavičkách. Později tvrdil, že právě tam dostal „zprávu“, že v jedné z heren pracuje žena, která dluží 20 tisíc korun. Prý nemělo jít o loupež, ale o „vymožení dluhu “ pro lidi, kteří jej údajně kontaktovali telepaticky . Mluvil o „Galileo Galileovi “ i o "sicilské mafii "… Herna na olomoucké Masarykově třídě Po 20:25 vstoupil Hlubik do herny na Masarykově třídy. Kamera zachytila, že nejprve několik sekund vyčkával, až hernu opustí jeden z hostů, se kterým se minul poblíž vstupních dveří. Poté přistoupil k baru a vytáhl revolver Taurus ráže .38 Special , který měl schovaný za pasem. Zbraň namířil na sedmapadesátiletou barmanku Miluši N. a zavelel: „Vážená, navalte 20 tisíc, nebo jste mrtvá, to vám říkám já! “ Žena se ho však místo okamžitého uposlechnutí zeptala: „Proč to děláte? “ Lupič na to reagoval podrážděně: „Kurva rychle, nekecejte, nic nemačkejte! Slyšíte, co říkám? Nebo vystřelím a je po vás, to vám říkám já! Chcete? Mačkáte to? “ Ve stejné chvíli sáhla paní Miluše po hlavni revolveru. Adolf Hlubik však prudce trhl pravou rukou k sobě a zbraň jí vyškubl. Barmanka tak ustoupila k židli za barem a se zopakováním dotazu „Proč to děláte? “ a domluvou, že to nemá cenu a stařík by se tím mohl přivést do problémů, do ní usedla. V tu chvíli se k ní Hlubik natočil, natáhl ruku se zbraní přes barový pult co nejblíže směrem k její hlavě a prohlásil: „Ptám se tě naposled. “ Miluše N. už nijak zareagovat nestačila. Pachatel ji k tomu nedal příležitost. Dvě vteřiny po jeho poslední větě zmáčknul spoušť a vystřelil . Ruku se zbraní v tu chvíli držel asi jen 50 cm od její hlavy . Celé přepadení od vstupu do herny trvalo pouze 51 sekund . 51 vteřin, které dramaticky a nezvratně změnily život několika lidem. Střela proletěla hlavou poškozené a způsobila jí devastující poranění mozku se zlomeninami lebečních kostí a masivním krvácením. Přesto žena stále žila. Když do herny po desítkách minut vstoupil svědek , našel ji sice sesunutou za barem, ale ještě dýchající, hýbající rukama a vydávající nesrozumitelné zvuky. Mluvit už ale nedokázala . Místo činu Dostatek důkazů Hlubik si po výstřelu zandal revolver za pas a aniž by cokoli vzal , hernu kvapem opustil. Revolver později zahodil do křoví poblíž vysokoškolských kolejí. Potom zamířil zpět k nádraží. Tam změnil svršek a koupil si lístek na noční vlak do Veselí nad Moravou. Také si podle své výpovědi dal další pivo, fernet a koupil si placatku borovičky. Tvrdil, že nevěděl, že ženu skutečně zasáhl: „Když jsem vystřelil, neřekla ani au. Nevěděl jsem, že je střelená. Kdybych to věděl, sedl bych hned na první vlak a ujel. “ Ještě téhož večera byla hlídkám rozeslána fotografie podezřelého a ten byl ve 23:46 před nádraží bez odporu zadržen . Vyšetřovatelé zajistili kamerové záznamy , balistické stopy i samotný revolver , který tři dny po činu pod keřem objevil údržbář univerzity, a který pachatel několik týdnů před činem odcizil z garáže svému vnukovi . Ve válci zbraně zůstala vystřelená nábojnice. Znalci potvrdili, že právě z tohoto revolveru byla střela vypálena. Na zbrani i oděvu podezřelého byly nalezeny částice povýstřelových zplodin a znalci navíc zajistili DNA stopy Hlubika na barovém pultu i samotném revolveru . K tomu celý průběh vraždy zachytila bezpečnostní kamera v baru včetně zvukové stopy . Vražedná zbraň Hlubik během přípravného řízení nespolupracoval a až na prvotní stručné vylíčení skutku odmítl vypovídat. Zřejmě jednal v souladu s pravidlem zkušeného kriminálníka, které předestřel v jednom z dopisů, který z vazby zaslal bývalému spoluvězni: „Milane, staré pravidlo zní: pokud tě přímo nikdo nechytí za ruku, tak vždy zapírat neboť stále je nějaká naděje. “ Halucinace? Vyjadřovat se začal až během hlavního líčení . Vzhledem k množství důkazů nakonec nepopíral samotné přepadení ani výstřel . Tvrdil však, že ženu zabít nechtěl . Podle své obhajoby mířil na rameno, ale kvůli těžkému poškození zraku přesně neviděl, kam ve skutečnosti střílí. Nejvyšší soud však později upozornil, že kamerové záznamy zachytily obžalovaného při běžném pohybu po městě i při čtení novin před nádražím. Krátce před činem si navíc do úschovní skříňky odložil batoh se slepeckou holí. Soudy tak dospěly k závěru, že jeho zraková vada nebyla tak závažná , jak tvrdil, a že střelba byla vedena do hlavy zcela cíleně . Rovněž verzi o hlasech mu soud neuvěřil , ač znalci tuto skutečnost nebyli schopni z lékařského hlediska vyloučit. Při hodnocení obžalovaného diagnostikovali disociální poruchu osobnosti , závislost na alkoholu , mírnou kognitivní poruchu a možnou organickou halucinózu . Připustili sice možnost sluchových halucinací, ale i tak podle nich samotná vražda nebyla „chorobně motivovaná “ , nýbrž šlo o výsledek jeho osobnostního nastavení a agresivní reakce na odpor oběti . Podle znalců už ve chvíli, kdy Hlubik zmáčkl spoušť, nešlo pouze o peníze. Významnou roli hrála pomstychtivost a vztek nad tím , že se oběť nepodřídila jeho požadavkům a neprojevila mu dostatečnou „úctu“. V posudku dále zaznělo, že jde o průměrně inteligentního člověka s dlouhodobě agresivní osobnostní strukturou , bezohledného , s nízkým prahem pro uvolnění agrese , nezájem o city druhých, s celoživotní tendencí racionalizovat vlastní činy a zkreslovat vědomě či nevědomě informace za účelem zbavení se odpovědnosti. Jeden ze znalců uvedl, že se ve své praxi ještě nesetkal s člověkem v tak pokročilém věku , který by vykazoval tak silné sklony k impulzivnímu a agresivnímu jednání . S přihlédnutím k tomu všemu byl v hodnocení prognózy resocializace nebývale kategorický. „Resocializace je nemožná s ohledem na osobnostní strukturu obžalovaného a jeho celoživotní recidivu “. Recidivista Soud se rovněž obligátně zabýval kriminální historií Hlubika , která byla mimořádně rozsáhlá a násilná. Šlo o muže, který pocházel z dělnické rodiny, po ukončení devítileté základní školy nastoupil jako učeň do průmyslové školy v Gottwaldově, kde však ukončil jen dva roky, načež nastoupil do výkonu trestu. Za mřížemi strávil téměř padesát let života a v rejstříku trestů měl třináct záznamů. Poprvé byl trestán odnětím svobody už v roce 1966 ve svých pouhých 17 letech . Údajně, když opilý odcizil nastartované vozidlo, se kterým potom havaroval. Velkou část jeho prohřešků přitom tvořily násilné delikty se zbraněmi v ruce. Nejzávažnějšího činu před olomouckou vraždou se dopustil v roce 1980 ve věznici Leopoldov , kde kladivem ubil svého spoluvězně . Vražda byla spáchána dne 19. září 1980 ve věznici v Leopoldově . Obětí se stal padesátiletý spoluvězeň , který s Hlubikem sdílel celu. K incidentu došlo v době, kdy se v cele nacházeli tři odsouzení, zatímco ostatní vězni byli ve společenské místnosti a sledovali televizi. Hlubik muže nejprve několikrát udeřil kladivem do hlavy , poté jeho bezvládné tělo odtáhl na toaletu , která byla součástí cely, kde ho doslova dobil a způsobil mu mnohočetné zlomeniny klenby lebeční. Před soudem se k vraždě doznal , hájil se však tím, že byl pod psychickým tlakem . Tvrdil, že mu oběť vyhrožovala zabitím, a on se proto obával o svůj život. Zároveň uváděl, že ho ke spáchání činu navedl jiný spoluvězeň , který měl vraždu dokonat. Soud však tuto verzi vyvrátil. Svědci totiž vypověděli, že mezi Hlubikem a zavražděným předtím nedocházelo k žádným konfliktům a c osoba, kterou označoval za skutečného pachatele, se v době vraždy nemohla v cele nacházet. Podle soudu zvolil Hlubik tuto obhajobu ze strachu před trestem smrti a snažil se tak zmírnit míru svého zavinění. V jeho neprospěch naopak svědčila skutečnost, že již před činem naznačoval dalším vězňům, že se na oddílu brzy něco stane , přičemž on bude jediným svědkem a získá z toho určité výhody. Soud dospěl k závěru, že v osudný den záměrně vyvolal s poškozeným hádku, během níž na něj zaútočil. Motivem činu měla být podle znalců snaha prosadit se mezi ostatními vězni . Zločin byl o to závažnější, že byl připravovaný . Soud tento závěr opřel o skutečnost, že si Hlubik záměrně vybral o dvacet let staršího spoluvězně , který byl navíc tělesně postižený, a nepředpokládal proto výraznější odpor. Po činu se navíc snažil zahladit stopy . Vyměnil zakrvácené povlečení a poté, co jiný spoluvězeň nalezl mrtvolu, se aktivně podílel na jejím přenášení , aby mohl vysvětlit, proč má na oblečení stopy krve . Spoluvězni tehdy o Hlubikovi uvedli, že nebyl oblíbený , často na cele požíval návykové látky a po nich byl agresivní . Věznice pak uvedla, že během výkonu nerespektoval pravidla, byl 19krát disciplinárně potrestán a naopak nedostal jedinou odměnu . V roce 1967 se k tomu pokusil uprchnout z nápravného zařízení v Lipkovicích. Při rozhodování o trestu soud posuzoval i možnost uložení trestu smrti. Pro něj však nebyly splněny zákonné podmínky. V Hlubikův prospěch svědčilo, že se k vraždě doznal a projevil nad svým činem lítost. "Je třeba uvést, že znalci nevyloučili možnost resocializace , navíc jde o poměrně mladého člověka , a tedy je zde možnost nápravy ". Soudy proto Hlubikovi za vraždu nakonec uložily trest odnětí svobody v délce 21 let . Jen dva měsíce po podmínečném propuštění z vězení, konkrétně v roce 2002 , spáchal ozbrojenou loupež se spolupachatelem, kdy se zbraní v ruce obrali taxikáře . V roce 2012 pak podnapilý zaútočil nožem na obsluhu restaurace poté, co napomenula kvůli nevhodnému chování jeho známého. „Blížil se ke mně se slovy: Chceš zemřít hned, nebo až zítra? Pak jsem za sebou uslyšel výkřik: Pozor, nůž! a ucítil, jak mi ostří jede po břiše, “ uvedl napadený. Naštěstí stačil včas uskočit a zranění bylo jen lehké. Hlubik za pokus o těžké ublížení na zdraví putoval za mříže na dalších pět a půl let . Další incident v opilosti následoval v létě 2018 , kdy byl v baru vyzván, ať za zaplatí a odejde . Hlubik na to reagoval vytažením revolveru , který přiložil k čelu muže, který ho napomenul a řekl mu, že ho zabije , protože s tím nemá problém, a že už zabil více lidí. Téhož večera přiložil zbraň k hlavě ještě dalšímu muži a prohlašoval, že má chuť někoho zabít . Doživotí Krajský soud neshledal žádnou polehčující okolnost ve prospěch obžalovaného. V rozsudku zmínil, že "usmrcení bylo do slova a do písmene popravou ". Vzhledem ke všem okolnostem tak odsoudil Adolfa Hlubika k doživotnímu trestu . Vrchní soud v Olomouci později doživotní trest potvrdil , stejně tak jako Nejvyšší soud . Podle soudců nebyla naděje, že by se pachatele podařilo napravit mírnějším trestem a společnost před ním musí být trvale chráněna . Při rozhodování přitom soudy nevycházely jen z bezcitnosti samotného útoku a rozsáhlé trestní minulosti obžalovaného, ale i z následků, které jeho čin zanechal v životě oběti a jejích blízkých. Hlubik po svém doživotním odsouzení v pořadu Bez lítosti kritizoval práci jednoho se soudců, který si pode jeho názoru hrál na lékaře, když podceňoval jeho vadu zraku. "Kdybych to tenkrát věděl, co udělá, a že skončím na doživotí, tak jsem si na něj počkal, protože on si nic jiného nezaslouží ", vyjádřil se na jeho adresu. Statečná žena Za samotným soudním rozhodnutím zůstává i příběh nebojácné barmanky , která při přepadení neustoupila, pokusila se s pachatelem komunikovat a dokonce vztáhla ruku oproti jeho zbrani. Bohužel, právě její odpor podle soudu vedl k eskalaci celé situace . Subtilní stařík zřejmě nevyvolal v ženě dostatečnou obavu o život a dle kriminalistů je ze záznamu bezpečnostní kamery zcela patrné, že jej nevnímala jako hrozbu . Miluše N. byla po přepadení se střelným poraněním hlavy převezena do nemocnice, kde podstoupila opakované neurochirurgické operace . Následovaly měsíce, během nichž byla napojena na plicní ventilaci, vyživovací sondu a vyžadovala nepřetržitou péči. „Maminka vnímala, poznávala nás. Viděla jsem za těch deset měsíců pokroky: jedla, pila, jednoslovně na nás promluvila. Stále jsem viděla existující naději a věřila v zázrak, “ uvedla starší dcera paní Miluše pro Deník.cz. Bohužel následky zranění podle lékařů naději nedávaly. „Pan doktor říkal, že maminka vyhrála několik bitev v předem prohraném boji, protože poškození mozku bylo příliš velké. “ Miluše N. zůstala upoutaná na lůžko až do své smrti dne 7. března 2023. Po ženě zůstaly dvě dcery . Jedna dospělá, druhá nezletilá studující střední školu. S tou v době vraždy žila sama. Starší dcera popsala, že se po útoku život celé rodiny změnil v dlouhé čekání mezi nadějí a bezmocí . Rodina matku pravidelně navštěvovala v nemocnici a sledovala její postupné odcházení. Matka podle ní byla před útokem aktivní a samostatná žena, která navzdory náročné práci pomáhala svému okolí a starala se o rodinu . „Je to dobře, kolik dostal, ale stále mi zůstává rozum stát nad tím, jak je možné, že se takto narušený člověk vůbec pohyboval v ulicích Olomouce. “ „„Ten osudný pátek mi maminka volala, že bere směnu za kolegyni. Já jsem jí to rozmlouvala. Až jsem se zlobila, že je pořád v práci a nemá nic ze života. Zvala jsem ji, ať přijde večer k nám na návštěvu, za vnoučaty. Odmítla se slovy, že teď je každá koruna dobrá“, vysvětlovala dcera paní Miluše hořkou nepřízeň osudu. Bezcitný Hlubik ani před soudem neprojevil lítost . Dokola se odvolával na poškození zraku a snažil se svoji vinu zlehčovat. „Řekl jsem jí slušně, že dluží peníze. Měl jsem prst na spoušti, navíc spustila poplašné zařízení, což mě vylekalo, protože to byl hukot. Neodpovídala na mé otázky. Já už věděl, že peníze nedá a musím zmizet. “ Snažil se tak své jednání vysvětlit údajnou panikou a zmatkem. „Žádný zvukový alarm nebyl spuštěn, jednal jste naprosto chladnokrevně “, odvětil mu soudce. Nakonec Hlubik před soudem prohlásil, že poškozenou navrhne prezidentovi na státní vyznamenání in memoriam za statečnost . "Cyničtější vyjádření pachatele nad svou obětí jsem neslyšel, a to ani ze své praxe ani z praxe jiných soudců, " shrnul soudce. Adolf Hlubik (zdroj Bez lítosti / Prima+) V rozsudku soud shrnul, že Hlubik ženu zastřelil jen kvůli tomu, že si žena jej dovolila neposlechnout a neprokázala mu při přepadení úctu. Zavraždil ji tak z pomstychtivosti , čímž prokázal naprostou morální zvrhlost. Podobný názor sdílí i kriminalisté: „Jde o člověka, který je naprosto bezcitný. Je schopen zabít kohokoliv na potkání “, uvedl vyšetřovatel zabývající se případem. Za „jednoho z nejhorších pachatelů “, kterým se tamní odbor věnoval Hlubika označil i vedoucí odboru obecné kriminalisty KŘ Olomouckého. Adolf Holubik se po nabytí právní moci rozsudku stal nejstarším doživotně odsouzeným mužem v Česku. Profesionální "Viktor Čistič"? Hlubikovo jméno se v minulosti objevilo ještě v jedné kauze. Šlo o zmizení Lamberta Krejčíře, otce podnikatele Radovana Krejčíře. Hlubik policii v roce 2008 tvrdil, že ho v říjnu 2002 oslovili lidé z okolí podnikatele Jaroslav Starky se zakázkou na likvidaci těla. Pár týdnů před jeho zmizením se mu podle něj ozval známý z výkonu trestu . „Chtěl po mně, ať seženu kyselinu, že dostanu za tu zakázku milion korun, “ vyprávěl Hlubik kriminalistům. „Mohlo to být tak 25. října 2002. Po půlnoci ke mně domů přijeli i s mrtvolou . Byl to Lambert Krejčíř . Byl v igelitovém pytli. “ Jenže Hlubik mezitím kyselinu sehnat nedokázal. „Já jsem Mirkovi řekl, že vápenka, kde jsem chtěl tělo rozpustit, nefunguje. A co se týká kyseliny, tak zatím jsem ji nesehnal. Tak jsem mu navrhl, že bych tělo mohl spálit benzinem. Nebo že bych ho hodil do šroťáku. Pak bych ty zbytky někde zakopal. Jenže Mirek s tím nesouhlasil, takže si tělo zase vzali a milýho Krejčíře si odvezli pryč. “ Kriminalistům rovněž vysvětlil, proč se šest let po události rozhodl vypovídat. Údajně se dozvěděl, že byl zavražděn jeho známý , který o zmizení Krejčíře věděl. Navíc prý nedodrželi slovo a dali mu jen zlomek toho, co slíbili. „Proto taky vypovídám . To zase abychom si rozuměli, že nejsem až takovej Kosťa Dobroděj. “ Obhájce tehdy obviněného Starky, Kramarič , označoval svědectví Hlubika za naprostý nesmysl a při výslechu dne 5. června 2008 mu coby svědkovi mohl na konci pokládat otázky : Kramarič: Byl ten pytel průhledný, černý, bílý, silný, nebo tenký? Hlubik: Byl to obyčejný igelit. Průhledný. Kramarič: Vy jste nesl ten pytel za nohy, nebo za hlavu? Hlubik: To už nevím. Kramarič: Já se domnívám, že není úplně běžné nosit mrtvoly do koupelny, proto jsem se ptal. Hlubik: No tak pro mě to běžné je. Hlubik: Pokud potkám špatného člověka, o kterém si myslím, že si zaslouží smrt, tak se považuji za spravedlnost a střelím ho do hlavy. Takový jsem já. Ale neměl jsem to štěstí, že jsem narazil zrovna na špatnýho, jako jste vy. Kramarič: Já o sobě vím, že jsem špatnej, a předpokládám, že bych si určitě zasloužil ten váš trest. Hlubik: Ale boží mlýny melou pomalu, víte? Ujišťuji vás, že teď si vás vrývám do paměti, a pokud mi zrak bude sloužit, tak na vás nikdy nezapomenu. Po pár týdnech však Hlubik výpověď odvolal s tím, že je vymyšlená a že ho k ní dotlačila policie. „Za to, že to pro ně udělám, mi slíbili, že mě dostanou po dvou třetinách trestu z vězení a zařídí mi operaci očí, protože mám zelený zákal a skoro nevidím. “ Advokát Kramarič tehdy tvrdil, že policie svědka „vyrobila“. To mluvčí ÚOOZ odmítl . DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Moje případy z 1. oddělení", které je velkým interview s bývalým vyšetřovatelem a séfem pražské "mordparty" Josefem Marešem. Autor: Martin Moravec. Moje případy z 1. oddělení - Martin Moravec Název: Moje případy z 1. oddělení Autor: Martin Moravec, Josef Mareš Nakladatelství: Martin Moravec Rok vydání: 2022, 325 stran Dnešní recenze se bude věnovat zbrusu nové knize dvojice autorů – tázajícího se Martina Moravce a odpovídajícího Josefa Mareše. Jak již z úvodních slov vyplývá, kniha Moje případy z 1. oddělení je psána formou interview, kdy novinář, spisovatel a dlouholetý vedoucí magazínu iDnes Martin Moravec pokládá otázky jednomu z nejznámějších českých kriminalistů (a dnes již i z nejznámějších scénáristů) – bývalému vyšetřovateli a dlouholetému šéfovi pražské „mordparty“ Josefu Marešovi. Pro již zmíněný formát knihy, který je v anotaci vtipně označen za „výslech“, je rozsah přes 300 stran čistého textu poměrně bohatý a zřejmě právě proto je kniha členěna, dle zaměření otázek, na pět částí – Vražda, Vrah a oběť, Ti druzí, Vyšetřovatel, Můj život. V první, nejobsáhlejší, části se Josef Mareš vyjadřuje především k postupům policie při vyšetřování trestného činu vraždy. Čtenář se tak může dozvědět, jak se vyšetřující tým má či nemá chovat při ohledání místa činu, jak probíhají výslechy, či k čemu všemu může dojít při rekonstrukcích. Pochopitelně nejde o odpovědi pohybující se jen v teoretické rovině, naopak, Josef Mareš často vše zmiňuje ve spojitosti s konkrétními případy a zážitky ze své praxe a dostane se i na nějaké ty oblíbené „historky z vyšetřování“. Název druhé části „Vrah a oběť“ je myslím dosti výstižný, tedy stačí nastínit to, že se zde čtenář dozví mnohé o řadě konkrétních vrahů, specificích nejrůznějších pachatelů, včetně některých kuriózních motivů, nebo třeba také to, kolik zhruba vydělávali nájemní vrazi. Třetí část s názvem „Ti druzí“ se věnuje osobám, které jsou dotčeni vraždami, přičemž nejde o oběť, ani pachatele. Tedy zúčastněným, kteří často zůstávají stranou zájmu – jde o svědky, pozůstalé, rodinu pachatele, novináře, advokáty nebo také informátory. V následující kapitole s názvem „Vyšetřovatel“ pak přijde na řadu mnoho otázek vztahujících se k této profesi, kdy se čtenář dozví například to jestli Josef Mareš musel někdy použít služební zbraň, jak často nosil uniformu, jaké by měl mít správný vyšetřovatel vlastnosti či jaký je jeho názor na právní institut promlčení. Řeč však přijde i na několik jeho bývalých kolegů, včetně legendárního Jiřího Markoviče. Poslední část knihy se pak věnuje civilnějším a osobnějším tématům jako je například dávné studium na ČVUT v Praze, oblíbený fotbal a samozřejmě i seriálový hit s názvem Případy 1. oddělení. Bez povšimnutí však nezůstal ani Marešův důvod odchodu od policie a to, jak odchod osobně nesl a jak na něj nahlíží dnes. Tím se dostáváme k našim „oblíbeným“ plusům a mínusům, respektive hodnocení knihy. Tím největším plusem je pochopitelně už samotná persona Josefa Mareše, protože těžko hledat v Česku v posledních dvou dekádách známějšího a respektovanějšího policistu, resp. vyšetřovatele. Pro ty, které true crime tématika zajímá je to plus dvojnásobné, neboť kde jinde se dopídit k zajímavějším a autentičtějším informacím, než u dlouholetého šéfa pražské mordparty a policisty s téměř 30 letou praxí. Plusem je i neabsence fotopřílohy a členění otázek do zmíněných pěti sekcí, což knihu zpřehledňuje. Třeba je vyzdvihnout i znění otázek od Martina Moravce, kterému se podařilo Josefa Mareše nebývale rozpovídat, ač to dle mého názoru možná nemuselo být úplně snadné, protože bych si tipnul, že p. Mareš není zrovna typem extrovertního a žoviálního vypravěče, ze kterého by to „padalo samo“. Dalším pozitivem knihy je upřímnost „vyslýchaného“, který slovy klasika „nebyl slušný“ a tedy občas padala i jména, hlavně pokud mu někdo ležel v žaludku, tedy knižní rozhovor nepostrádá ani náboj a „koule“. No a v první řadě – je to sakra čtivý rozhovor, který jsem zhltnul za dva dni a šel kvůli tomu neplánovaně spát až ve tři ráno, aniž by mi při čtení padala víčka (a to už je co říct)! Ještě bych měl zmínit nějaké ty mínusy, že? Naštěstí jich není mnoho, tak to vezmeme rychle. Trochu mi „tahaly za oči“ některé otázky typu: „Takže mi neřeknete, že všichni vrazi mají například zlé oči?“ nebo „On je rozdíl mezi škrcením a rdoušením?“. Chápu, že kniha je určena pro široké publikum, ale pro mne drobné mínus. Naštěstí otázek ala „tabula rasa“ nebylo mnoho. Ze strany odpovědí pak možno vytknout, že je škoda, že u některých kauz nešel p. Mareš ještě více do hloubky, a také několik frustrujících odpovědí typu: „Co udělal pachatel za chybu?“ – „Snad nečekáte, že Vám ji prozradím. Chybami se totiž učí nejen policie, ale i zločinci“… Tedy suma sumárum výtečné čtení, které je pro fanoušky true crime žánru jisto jistě „must have“ záležitost, ale ve snaze „zpovídaný subjekt“ motivovat do budoucna ještě k sepsání klasické vzpomínkové knihy udělujeme hodnocení 1-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Další knihy