Recenze knihy "Proč se lidé zabíjejí?", která se hlavně z hlediska evoluce snaží zodpvědět tuto otázku. Autor: Jan Zrzavý. Proč se lidé zabíjejí? - Jan Zrzavý Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Proč se lidé zabíjejí? - Evoluční okno do lidské duše Autor: Jan Zrzavý Nakladatelství: TRITON Rok vydání: 2017, 140 stran RECENZE zatím nenapsána. Každoročně umírají desetitisíce lidí násilnou smrtí uprostřed hlubokého míru. Být zavražděn je v některých oblastech světa celkem obvyklý osud lidského jedince. Vražda je porušením většinových pravidel chování, a proto nám o těchto pravidlech říká mnoho zajímavého. Vraždou řešíváme ty problémy, které považujeme za opravdu podstatné. Autor knihy se zabývá nejen vlastním vražděním, ale sleduje i obecné principy „evolučního“ přístupu k lidskému chování. Větší část této publikace byla již publikována v časopise Vesmír. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy

Recenze knihy s názvem "Vražedné příběhy z Čech a Moravy", popisující 13 vražedných případů mezi lety 1836 - 1913. Autor : Vladimír Šindelář. Vražedné příběhy z Čech a Moravy - Vladimír Šindelář Další knihy Název: Vražedné příběhy z Čech a Moravy Autor: Vladimír Šindelář Nakladatelství: Víkend Rok vydání: 2016, Český Těšín, 230 stran Máte rádi historii? Máte rádi krimi žánr? Pokud jsou odpovědi na obě otázky (především tu první) kladné, pak mohu s čistým svědomím napsat – knihu doporučuji! Co kniha výše uvedeného názvu obsahuje? Je v ní celkem třináct kapitol – každá kapitola je samostatným kriminálním příběhem z let 1836 – 1913, který obsahuje minimálně jednu dokonanou vraždu (některé dokonce více). Ve většině případů jde o „běžné“ případy tzv. „vztahových vražd“. Konkrétně je třeba možné se dočíst například o vraždě bohaté vdovy zločinným spolčením, kde návodcem byly dvě ženy, o bratrovražedné mstě, o pomstě vojína svému veliteli, o otravě hodného syna a pokusu o otravu zbytku rodiny nazlobeným otcem, o vraždě ze žárlivosti a o dalších příbězích s tragickým koncem. Vše je podáno malebným jazykem a velice napínavě, což je určitě velké plus. Kniha pak jako celek není ani tak zaměřena na kriminalistické, či kriminologické, případně trestně právní aspekty jednotlivých zločinů (míněno ve srovnání s dalšími tituly krimi literatury faktu, neboť samozřejmě už samotné téma knihy průnik v tomto směru zaručuje). Naopak ale, jak už výše uvedené datování příběhů napovídá, zmíněný titul má spíše historické ladění – tedy nejde jen o spáchané hrdelní zločiny a jejich pachatele, ale rovněž se dozvíte celé příběhy dotčených rodin, včetně dobových souvislostí, dále o vzniku a historii měst, kde se popisované události odehrály, o historických zbraních, nebo například o povolání kata v dané době (ostatně historie katů a zbraní je hlavní parketou autora knihy). Závěrečný verdikt? Kdo má rád historii a nevadí mu „krev“ – určitě doporučuji, kdo raději kriminalistiku – přesto doporučuji, koho však zajímá spíše něco přítomnějšího, hmatatelnějšího, podrobnějšího a v množině spáchaných vražd neobvyklejšího či extrémnějšího – nechť se zkusí raději inspirovat jinou recenzí. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-

Recenze výborné knihy s názvem "Démon v mém srdci - Panoptikum sexuálních vražd 1". Autor: Viktorín Šulc, rok vydání 2013, 470 stran Panoptikum sexuálních vražd 1. - Viktorín Šulc Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Když vzlétne děs a nevíra - Patoptikum sexuálních vražd 1 Autor: Viktorín Šulc Nakladatelství: Epocha s.r.o. Rok vydání: 2013, Praha, 470 stran A máme tu další recenzi! Tentokrát si vezmu na paškál první díl z pentalogie s názvem Panoptikum sexuálních vražd (celá pentalogie se věnuje případům z Čech, Moravy a Slezska mezi lety 1899-2012) z pera patrně asi nejznámějšího a nejzkušenějšího českého autora, který se věnuje krimi literatuře faktu - Viktorína Šulce. Tato recenze na knihu s podtitulem Když vzlétne děs a nevíra bude atypická v tom, že mi nezbývá nic jiného, než jen chválit! Kde tedy začít? No asi u toho, že na prvním dílu zmíněné pentalogie je nadprůměrný už samotný rozsah - skoro 500 stran textu a příloh, to už mi přijde jako pořádná bichle. Co se týče samotného obsahu knihy, je z něj cítit autorova erudice, (nejen) kriminalistické a kriminologické znalosti a vypsaný styl, kdy se tempo vyprávění a toku informací výborně mění a zaručeně udrží čtenářovu pozornost. Velké pozitivum je, že nejde jen o strohý text zaměřený pouze na popisování jednotlivých případů, ale naleznete v zde rovněž mnoho zajímavých postřehů a úvah autora a vůbec informací kolem. A asi nejvíc pak knihu obohacují a dělají z ní výjimečnou tyto dva aspekty : 1) četné výpovědi pamětníků či případně dokonce svědků zmíněných zločinů; 2) každá kapitola je okomentovaná od špičkového kriminalisty! Nechybí samozřejmě ani příloha v podobě fotografií…atd. Opravdu není potřeba ani nic moc víc komentovat a zdůrazňovat, krom toho, že jde o výborné dílo, které stoprocentně stojí za to si pořídit! Však také ve svém hodnocení dávám za 1, což sem doposud učinil pouze dvakrát! Pro zvědavé ještě poodkryji témata jednotlivých kapitol: Svatoslav Štěpánek; Otýlie Vranská; Václav Mrázek; neobjasněné vraždy prostitutek z 1. republiky; několik neobjasněných vražd z období 40.- 50. let; Jaroslav Papež; sériový znásilňovač a dvojnásobný vrah Dudek; vražda s dramatickou zápletkou; 2 násobný sexuální, oligofrenický vrah; tzv. "fantom penzistek"; vražda z Bělského lesa; dvojnásobný vrah Podhorány a nakonec Ladislav Hojer. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1 Komentáře

Detailní článek o možná méně známém českém sériovém vrahovi a recidivistovi z 80. let 20. století- Miroslavu Stehlíkovi. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Miroslav Stehlík 7. 10. 2009 (aktualizace 25. 11. 2021) Miroslav Stehlík - československý sériový vrah, který usmrtil 2 ženy, jednu se zavraždit pokusil a napadl či znásilnil několik dalších. Šlo o výrazně psychopaticku osobnost s citovou oploštělostí, bez morálního a citového cítění se značným sklonem k agresivitě. Kromě toho znalci zjistili známky sadismu, pronikající do oblasti sexuality, včetně nepřátelských postojů k ženám. Jeho resocializace byla podle posudků zcela vyloučena. Stehlík nejen v průběhu vyšetřování, ale i v dalším trestním řízení neprojevil žádné známky lítosti či soucitu s obětmi. Narozen: 14. 6. 1956 Zemřel:25. 2. 1986 Stát: ČR Počet obětí: 2 Unikala: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 1983 Přezdívka:„Stehno“ Tento článek se bude věnovat tuzemskému sériovému vrahovi , který, ač usmrtil „jen“ dvě osoby, lze kvůli své osobnosti a dalším okolnostem případu jistě považovat za velmi extrémního pachatele . Případ budí pozornost už jen tím, že krom několika žen, které naštěstí jeho napadení přežily, není snad nic pozitivního a kladného, co by na tomto případu šlo vyzdvihnout. Výrazně negativní bylo už samotné rodinné prostředí , ve kterém tento enormně agresivní jedinec vyrůstal, a které bylo pro zrod jeho defektní osobnosti jako stvořené. Alkohol, chudoba, podprůměrná inteligence, násilnický otec, kriminální chování obou rodičů, rozvod, časté stěhování i dočasný pobyt v dětském domově … Není divu, že z tohoto rodinného prostředí vzešel nejen muž, o kterém bude v tomto článku řeč, ale stejně tak se na kriminální dráhu vydali i další jeho sourozenci vyrůstající v takto neutěšených poměrech. Neobvyklý je v tomto případě i věk, ve kterém popisovaný pachatel začal páchat závažné zločiny a rovněž to, že od svých 18ti let, kdy poprvé nastoupil do věznice, si užil svobody pouhý necelý měsíc . Během něho pak útočil na ženy s nebývalou frekvencí , kdy nebýt jeho dopadení, jistě by obětí bylo mnohem více. Když k tomu navíc připočteme selhání státní instituce , které mělo za následek nejen smrt jedné z obětí, ale dokonce i oddálilo dopadení pachatele, který mezitím stihnul zaútočit na další oběti, je obraz zmaru a temna téměř „dokonalý“. Jestli vás úvod dostatečně neodradil, vydejme se tedy společně po stopách jednoho z nejagresivnějších českých sériových vrahů , jehož jméno zní Miroslav Stehlík . Miroslav Stehlík Dětství a první problémy se zákonem Miroslav Stehlík se narodil 14. června 1956 rodičům s kriminální minulostí. Otec byl alkoholik a v roce 1960 byl odsouzen k odnětí svobody za opakované pohlavní zneužití . Matka, Helena Stehlíková , byla údajně po většinu života v domácnosti a pouze epizodně pracovala jako uklízečka. Jak později uváděla, rodina žila ve špatných finančních poměrech, několikrát se byla nucena stěhovat v rámci Prahy a manžel děti i ji často bil. Po jeho uvěznění se rodině po materiální stránce vedlo ještě hůře a všechny děti na čas skončili v dětském domově. V roce 1962 se paní Stehlíková s bývalým manželem rozvedla a v roce 1963 si vzala jiného muže. Poté se již rodině mělo vést o něco lépe, ale i tak se problémy dětí stupňovaly. Manželům Stehlíkovým se narodilo celkem 7 dětí , ale 2 zemřely brzy po porodu a tak zbylo 5 bratrů . Všichni kromě Miroslava Stehlíka navštěvovali zvláštní školu a měli problémy se zákonem. Jeden z bratří byl několikrát trestán za majetkovou trestnou činnost. Nejmladší z bratrů, Pavel Stehlík , pak dokonce spáchal 11. 4. 1981 ve věku 24 let vraždu , když pětadvaceti bodnými, sečnými a řeznými ranami usmrtil svoji 59 letou sousedku . Motiv této vraždy byl pravděpodobně kombinovaný, kdy z části byl útok způsoben sexuální pohnutkou a nesl znaky sexuální deviace – sadismu a z části byl přítomný zlobný afekt, kdy dotyčná sousedka připomínala pachateli jeho vlastní tchýni, kterou nenáviděl a obviňoval za svých rodinných problémů. Za tuto vraždu byl Stehlík nejmladší odsouzen k patnácti letům odnětí svobody s následnou sexuologickou léčbou. Definitivně propuštěn byl v roce 1993 . Od té doby údajně žije se změněným jménem na venkově. Samotný Miroslav Stehlík byl údajně ze všech sourozenců nejchytřejší (později mu bylo naměřeno IQ 96 ), avšak odmala byl nezvladatelný . Již od čtvrté třídy nosil domů dvojku z chování. Jeho kriminální kariéra závažnějších trestných činů začala už v jeho 15ti letech . V tomto věku se dopustil pokusu o znásilnění mladé ženy, kterou spatřil spoře oděnou v prádelně jednoho z pražských domů. Mladý Stehlík za ní vniknul, chytil jí pod krkem a osahával. Žena ale útočníka obelstila pozváním do bytu a na chodbě si přivolala pomoc. Nezletilý Miroslav byl za to Městským soudem v Praze odsouzen na dva roky odnětí svobody s podmíněným odkladem na tři roky . Ještě ve zkušební době se dopustil řady dalších trestných činů . Celkem ve 34 případech provedl vloupání do bytů, ubytoven a automobilů . Ve dvou bytech dokonce pustil plynové hořáky a v jednom bytě se pokusil založit požár . Jen zcela náhodou nedošlo k výbuchům, případně požárům. Chtěl se tak lidem pomstít za to, že v bytech nebylo nic, co by mohl ukradnout. V únoru roku 1973 navíc napadl ve sklepě 27 letou ženu a pod pohrůžkou smrti se jí pokusil znásilnit. Pro tyto skutky mu soud uložil v 18 letech souhrnný trest odnětí svobody na 7 let plus následnou ústavní sexuologickou léčbu . Soudní znalci totiž zjistili, že Stehlík trpí sexuální deviací , konkrétně - exhibicionismem , sexuální agresivitou a sadismem . Proto doporučili ústavní léčbu, která měla následovat po vykonání trestu. Miroslav Stehlík byl od počátku problematický vězeň , vězeňský režim nerespektoval, a proto byl přeřazován do přísnějších věznic až se "propracoval" do Valdic, kde se svým chováním patřil mezi tamní elitu, což je u tak mladého muže, navíc prvotrestance, rarita. Za zmínku rovněž stojí, že se "neposlušný" vězeň údajně už v průběhu vazby snažil probourat do vedlejších cel, kde byly umístěny ženy. Podle některých svědectví měl v průběhu trestu rovněž znásilňovat některé ze spoluvězňů a jiné fyzicky napadat. Z vězení byl propuštěn po vykonání celého trestu, konkrétně roku 1982. To však neznamenalo návrat na svoboudu, ale Stehlík byl nucen ještě nastoupit ústavní sexuologickou léčbu v pražských Bohnicích . Vraždy Svoji první vraždu spáchal Miroslav Stehlík ještě za doby ústavního léčení ! 10. 8. 1983 kolem poledne ohlásila 21 letá dívka nález těla mrtvé ženy ve vysočanském parku před tehdejším Okresním ústavem národního zdraví (OÚNZ). Mladá zahradnice si chtěla odskočit, a jak hledal odlehlejší místo, kde by malou potřebu vykonala, narazila na mrtvolu. Tělo 30leté ženy bylo zataženo do hustého křovinatého porostu, asi 15 m od cesty, vedoucí parkem. Mrtvola byla zcela vysvlečená a ležela na zádech s vystaveným genitálem, tedy v typické poloze pro sexuální vraždu . Nechme zaznít záznam ohledávajícího lékaře MUDr. Karla Vomáčky : „Horní končetiny jsou přitaženy ke stranám těla, dolní končetiny jsou maximálně roztaženy, v kolenou ohnuty asi v úhlu 110 stupňů. Tělo je zcela obnažené, bez bot a punčoch. Ze svlečených šatů, které jsou omotány kolem krku, je proveden silný uzel, zatažený s velkou silou vpřed na krku, v místě ohryzku. Spodní kalhotky jsou odhozeny asi 1 metr od těla vlevo, kde se nacházejí lehké kožené střevíčky. Na temeni hlavy je hlubší tržnězhmožděná ranka, velikosti 20x2 mm, pokrytá zaschlou krví a velkým množstvím nakladených vajíček od much. Rovněž vajíčka a množství larev v různém stupni vývoje nacházíme v očích, nose a na sliznicích. Z pochvy vytéká zakalený sekret. Příčinou smrti je udušení z uškrcení, podle polohy těla lze usuzovat na vraždu z vilnosti, spáchanou asi před 3 dny. “ Pitva později potvrdila, že příčinou smrti bylo udušení z uškrcení . V krvi oběti bylo zjištěno 1,7 promile , v pochvě nebyla zjištěna přítomnost spermií. Žena byla následně identifikována jako třicetiletá Zdena H. . Šlo o pracovnici podniku zahraničního obchodu a taktéž pohlednou zpěvačku, která působila v několika kapelách. Poslední svědci ji spatřili 7. 8. 1983 v půl třetí ráno, kdy odcházela bez doprovodu z vinárny Slovanka , kde toho večera vystupovala... Stehlík po svém dopadení sdělil, že té noci seděl po požití pervitinu ve vysočanském parku, vyzbrojený svým nožem (ten nosil stále u sebe), když v tu chvíli uviděl kolem kráčet pohlednou ženu v šatech. Pachatel ji pod pohrůžkou zabití nožem odvlékl hlouběji do parku, když však žena začala křičela, začal jí rdousit …..následně již bezvládné oběti uvázal kolem krku smyčku z jejich šatů a utáhnul. Poté nad mrtvou masturboval. Dýku přitom zasouval umírající oběti do přirození. Nakonec zavražděné ukradnul peněženku a z místa činu odešel. Fotografie z místa činu Ihned po první vraždě se Miroslav Stehlík ocitl na seznamu možných vytipovaných pachatelů . Kriminalisté ho však z podezřelých vyloučili, neboť v době spáchání vraždy neměl vycházku a personál léčebny si útěku „nevšiml“ a poskytl mu tak „nezvratné“ alibi . „Vycházky jsem dostával vždy od pátku do neděle, první přišla na Velikonoce. Prvních sedm měsíců pobytu v Bohnicích, tedy od března do října 1982, mě museli rodiče vždy vyzvednout a podepsat reverz…..Pak jsme jeli na chalupu, v neděli jsem se z nádraží vracel do léčebny sám, musel sem to stihnout do osmi večer. V této době jsem se žádné trestné činnosti nedopouštěl.“ , tak zní popis úvodních měsíců v léčebně z úst Stehlíka. Pak pokračuje: „Měl jsem taky vycházky načerno, to už jsem byl na pavilonu číslo 31, kde mě ošetřovatelé, s výjimkou Kaliny, pouštěli večer, po odchodu lékařů, ven…..Při těchto černých vycházkách jsem již občas něco udělal.“ Ano, takové poměry byly v té době v Bohnicích a bohužel na to doplatilo několik žen. Navíc „díky“ falešnému alibi to velice ztížilo práci kriminalistům, kteří mohli pachatele dopadnout dříve. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, černé vycházky z bohnické léčebny neodnesla pouze zavražděná Zdena H. . Poškozených bylo více. Vraťme se tedy na časové ose zpět k noci, kdy pohledná třicetiletá žena přišla o život. Asi dvě hodiny předtím než na ni Stehlík zaútočil, procházela Husovými sady dvacetiletá slečna Eva . Znenadání k ní přiběhl muž, přiložil jí nůž k boku a se slovy: „Jestli budeš křičet, tak tě propíchnu!“ , se ji snažil dostat na vhodnější místo. Dívka se však nedala, snažila se vymlouvat, až došlo k potyčce, kdy ji násilník začal fackovat a rdousit. V tu dobu šel naštěstí cestou kolemjdoucí a ženě se opět podařilo vykřiknout. Chodec vytáhl na útočníka vlastní nůž a po chvíli „vyjednávání“ Stehlík místo napadení opustil . Za sebou nechal mladou dívku v naprostém šoku. "Úspěšnější" byl však již následující noci (ano, Stehlík zaútočil v noci ze 6. na 7. 8 na dvě ženy, z nichž jednu zavraždil a hned následující noci útočil znovu! ). Napadení se odehrálo na autobusové zastávce ve Vršovicích . Jak již bylo zakódováno ve Stehlíkově modu operandi , přistoupil k dvaadvacetileté dívce , chytl ji kolem ramen a s nožem v ruce jí poručil :„Budeš zticha a uděláš, co ti řeknu!“ . Poté vyděšenou dívku odvedl k neosvětlenému křoví poblíž, kde ji s nožem pod krkem osahával v rozkroku a pak ji donutil ho orálně uspokojit. Ač Miroslav Stehlík požádal o propuštění a změny léčby na ambulantní již v březnu 1983, vyhověno mu bylo až v srpnu. Brány léčebny opustil konkrétně dne 18. 8. 1983 . Hned následujícího dne opět zabíjel . Své druhé vraždy se Stehlík dopustil necelých 13 hodin po svém propuštění z léčení! K napadení došlo ve vchodě jednoho z vršovických domů v ulici Na louži . Vzrušený pachatel, vyzbrojený nožem a kusem prádelní šňůry, doběhl mladou ženu v mezipatře mezi druhým a třetím poschodím. „Řekl jsem jí, ať se se mnou líbá, ona mi odpověděla, ať neblbnu, že za ní jde její manžel. Předpokládal sem, že se jenom vymlouvá, postavil sem se na odpočívadle tak, aby mi nemohla zdrhnout….Roztrhl jsem na ní šaty. Začala křičet, rdousil sem jí levou rukou, ona ucukla. Jak jsme padali, vrazil se jí nůž pod levé prso. Pak jsem ji bodl ještě dvakrát. To jsem udělal proto, že mě rozčílilo, jak chrčí.“ (soudní znalci poté vyloučili, že by mohlo k ráně dojít náhodným pádem na ostří). Poté ženu vysvlékl z kalhotek, osahával, kousal do prsou .... Pak omotal připravenou prádelní šňůru kolem jejího krku a uzlem utáhl. V průběhu celého vražedného aktu Stehlík onanoval. Při odchodu z místa činu, jak bylo jeho zvykem, oběti ještě odcizil peněženku . Zubožené tělo mladé ženy bylo nalezeno hned ráno jedním z obyvatelů domu. Bylo v poloze typické pro sexuální vraždy , tedy obnažené s výrazně roztaženýma nohama. Stehlíkova oběť byla nalezena částečně vysvlečená s kalhotkami staženými u pravého kotníku a kolem krku měla utažené škrtidlo opatřené několika uzly, tedy podobnost s první vraždou bila do očí. Odlišné byly jen čtyři bodnořezné rány pod levým prsem poškozené. Soudní znalci poté potvrdili, že příčinou smrti byla tamponáda srdce a krvácení do levého hrudního vaku , způsobené právě oněmi bodnými ranami. Známky rdoušení a škrcení vznikly předsmrtně. Obětí se stala osmadvacetiletá Blanka N. , rozvedená matka tří malých dětí. Fotografie z místa činu - vražda Blanky N. 29. srpna 1983 , tedy 10 dní po druhé vraždě, se odehrál další útok , který však naštěstí napadená žena přežila, ač skončila s mnohačetnými zhmožděninami a těžkým otřesem mozku na několik dní v nemocnici. K útoku došlo kolem sedmé hodiny večerní v Limuszké ulici v prostorách jednoho z činžáků. Obětí se stala 27letá Miroslava H. , která později vypověděla: " Násilím vynucený pohlavní styk muž náhle přerušil a začal mne rdousit .", pak pokračovala: „Byla jsem k němu otočená zády, on mě neustále ohmatával rukou po krku. Šátral mi po něm prsty..Až mi to připadalo, že si hledá vhodné místo, kde má zmáčknout….Ty jeho doteky mě stále víc děsily. Zeptala jsem se ho, proč to dělá, proč je takový, když mu jde jen o To. On mi okamžitě odpověděl, že mu jenom To nestačí“ . Sám pachatel po zatčení k tomuto útoku uvedl: „Bylo mi jedno jestli ji zabiju, vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Rdoušení nebo škrcení těch holek mi dělalo dobře. Navíc nemohly křičet o pomoc, to mělo taky svou váhu. Když jsem ale teď viděl, že mi teče po rukou její krev, přestalo mě to bavit. Raději jsem zmizel pryč.“ Ano, jak již bylo řečeno, poškozená žena utrpěla četná zranění, kdy bylo jen souhrou šťastných náhod, že znásilnění vůbec přežila – způsob, jakým se agresor na své oběti vyžíval, nasvědčoval sadistické deviaci . Hrůznost napadení asi nejlépe dokresluje výpověď jedné ze svědkyň (sousedky): „Doslova lezla po zábradlí a křičela Pomoz mi, maminko! Mezi tím silně naříkala. Já jsem v prvním okamžiku nemohla Mirku ani poznat, pravou stranu hlavy měla silně nateklou a promodralou, oko měla zalité, z očního víčka jí tekla silně krev. Byla bosá, punčochy jí visely na chodidlech, minisukni i tričko měla černé od špíny a červené od krve. “ Přestože mladá žena útočníka dokázala velmi podrobně a přesně popsat - uvedla, že se jedná o špinavého blonďáka se středně dlouhými vlasy, ve věku kolem dvaceti let, výšky asi 170 centimetrů- k jeho zatčení to ještě nevedlo. Hned za dva dny se Stehlík pokusil znásilnit další ženu . V dopoledních hodinách si počkal u schránek na mladou pošťačku, které ho na ulici zaujala. Uchopil ji za ruku a snažil se ji zatáhnout do sklepa : „Ale moc křičela, radši jsem z baráku odešel.“ , vysvětlil po svém dopadení pachatel. Toho dne měl štěstí, neboť napadenou ženu ještě jednou potkal, ta na něj upozornila své známé a ti se ho vydali zadržet, nicméně Stehlík jim uprchnul. Klíčový okamžik ve vyšetřování nastal až následujícího dne, tedy 1. září 1983 . V tento den nahlásila osmadvacetiletá Eva Č. znásilnění na Obvodní správě SNB . Vypověděla, že k napadení došlo předešlé noci v pražských Strašnicích a útočník ji ohrožoval kuchyňským nožem. Pod pohrůžkou smrti ji zavlekl do sklepa nejbližšího domu, tam ji vysvlékl a zaváděl prsty do genitálu i konečníku, taktéž ji kousal do prsou. Když ho žena upozornila, že ji to bolí, pachatel ji oznámil, že tak to má rád. Poté beze slova odešel. Souvislost mezi případy byla zřetelná. U dalšího výslechu si napadená Eva Č. uvědomila, že jí násilník někoho připomíná. Vzpomněla si totiž na fotografii její sestry pořízenou na základní škole a tvrdila, že útočník se podobá spolužákovi její sestry. Dotyčným byl právě Miroslav Stehlík. Vyšetřovací skupina ihned vyrazila a pachatele se jí ještě ten den podařilo dopadnout a zadržet. Miroslav Stehlík nic nezapíral, k znásilnění Evy Č. se přiznal a dokonce k velkému překvapení vyšetřovatelů uvedl, že v dřívější době napadl i jiné ženy a dvě z nich dokonce zavraždil . Postupně při vyšetřování přiznal sedmnáct sexuálně motivovaných napadení a dvě vloupání do bytů . Většina napadených také později Stehlíka co by pachatele bezpečně identifikovala. Stehlík se též přiznal, že nejméně 5 dokonaných sexuálních útoků na náhodně procházející ženy spáchal ještě za trvání ústavní léčby , buď to při udělených vycházkách nebo „černých“ vycházkách… Jak sám doznal, řadu útoků nedokonal, protože byl vyrušen cizími osobami nebo se vyhlédnutým obětem podařilo utéci. Znalci z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie uvedli, že Stehlík byl výraznou psychopaticku osobností s citovou oploštělostí, bez morálního a citového cítění, se značným sklonem k agresivitě včetně nepřátelských postojů k ženám . Kromě toho zjistili v sexuální oblasti známky sadismu až nekrosadismu, sexuální agresivitu a exhibicionismus . Jeho případnou resocializaci znalci zcela vyloučili . Stehlík nejen v průběhu vyšetřování, ale i v dalším trestním řízení neprojevil žádné známky lítosti či soucitu s oběťmi . Většinou se snažil svoji vinu zmírnit odkazem na užívání abnormálních dávek pervitinu. Zde je ukázka otázek vyšetřovatelů a odpovědí Miroslava Stehlíka , který čtenáři umožní částečný vhled do zvrhlé mysli sexuálního predátora : Jaká je vaše první sexuální zkušenost? „První zážitek, na který si pamatuju, byla nahá máma…Pozoroval jsem ji tajně větrákem, když se koupala. To byla ještě mladá, měla pěknou postavu, líbilo se mi to. Chodil jsem ji takhle šmírovat a měl erekci….Od té doby, bylo mi asi jedenáct, jsem brával do sklepa pěti nebo šestileté holčičky ze sousedství. Svlékal jsem a prohlížel si jejich frndičky, snažil jsem se jim tam strkat prsty. Vzrušovalo mě, když je to bolelo a začaly fňukat. Ale když se rozbrečely, tak jsem je nechal. Od jedenácti jsem také začal onanovat….“ Představoval jste si při tom něco? „Většinou šlo o mladé ženské ze sousedství. Představy, jak jim ubližuju, přišly až o dva roky později. Jak nějaké ženské poroučím, aby se svlékla. Jak ji sekám kabelem přes kozy, zadek nebo přes kundu, jak ona křičí bolestí. Myslím, že sem na to přišel sám, že jsem to neměl z nějaké pornografie nebo knížky o sadismu. Od čtrnácti let jsem chodil po ulicích, chtěl sem vyslídit nějakou holku, přepadnout ji někde stranou a ošukat. Ale neměl jsem k tomu odvahu, tak jsem si to doma alespoň představoval a honil si ho. Ale bylo to ve mně, nakonec jsem si počíhal na jednu ženskou v prádelně.“ Když oběť zemře, znamená to pro vás větší sexuální vzrušení? „Jestli přežije, nebo exne, to je mi jedno. Mě vzrušuje, že jsem ji mohl týrat, že jsem si s ní mohl dělat, co jsem chtěl.“ Co byste dělal jako absolutní vládce harému? „To by ty ženský musely chodit nahý, musely by se přede mnou producírovat a já bych je bil provazem, píchal jehlicí, trhal bych jim vlasy. Taky bych jim strkal věci do přirození a zadku…Nebo by se na můj rozkaz musely týrat navzájem.“ Kdy jste se nejvíc vzrušil? „Při první vraždě, jak jsem zabil tu holku v parku.“ Ve kterých případech, kdy jste přepadl ženu, jste před činem požil pervitin? „Pokaždý. Nešlo to bez něj, jinak jsem v hlavě slyšel ženský hlasy. Vysmívaly se mi, že jsem impotent, blbeček…“ Měl jste předtím představu, jak bude další oběť vypadat, jak na ni zaútočíte? „To si nemyslím. Bylo mi vlastně jedno, jak bude stará, jestli je hezká nebo šerednější… Když jsem měl v sobě dávku pervitinu a v mý hlavě doznívaly ty neznámé ženské hlasy, co mi nadávaly a posmívaly se, napadl jsem první babu, která se mi naskytla.“ Jak to většinou probíhalo? „Šel jsem nějakou dobou za ní, pak jsem k ní ve správnou chvíli přistoupil, měl jsem v ruce kudlu. Tu jsem jí ukázal a řekl jsem jí, že se s ní chci líbat a milovat. Většinou dostaly strach, říkaly mi, ať neblbnu nebo, že se se mnou sejdou jindy. To byla častá písnička, ale nejsem blbej. Já už měl připravenou odpověď, že ne, že to musí být hned teď.“ Co se dělo dál? „ Pokud to šlo, snažil sem se je odtáhnout na bezpečnější místo, nejradši do sklepa…..souložil jsem s nimi, kousal je, škrtil, taky jsem jim strkal prsty do kundy nebo do zadku, vždycky víc prstů, aby je to co nejvíc bolelo. Líbilo se mi, když jsem na nich viděl, že je to bolí, když se kroutily…. Udělal jsem se dost rychle, ale za hodinu už mi zase stál. To už mi ale stačilo onanovat, honil jsem si ho a vzpomínal na tu poslední přepadenou.“ Co se dělo po činu? „Šel jsem domů a přemýšlel.“ Litoval jste ty ženy? „Na ně jsem nemyslel, nebylo mi jich líto.“ Rozsudek padl 8. října 1984 , kdy byl recidivista Miroslav Stehlík Městským soudem v Praze odsouzen pro trestné činy vraždy, jednoho pokusu vraždu, 12 případů znásilnění včetně pokusů, vydírání, omezování osobní svobody a krádeže k trestu smrti oběšením . Trest potvrdil i senát Nejvyššího soudu a prezident republiky, Gustav Husák , odmítl udělit milost. Trest smrti byl na Miroslavu Stehlíkovi vykonán v Praze 25. února 1986. DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Skutečné zločiny po Česku", která ve 12 případech mapuje český zločin a kriminalistiku v uplynulých 100 letech . Autoři: Miloš Vaněček, Radek Galaš. Skutečné zločiny po Česku - M. Veněček, R. Galaš Název: Skutečné zločiny po Česku Autor: Miloš Vaněček, Radek Galaš Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2023, 280 stran Recenze: Zatím nenapsána. V knize je popsáno celkem 12, ne zcela profláknutých, případů československé kriminalistiky za posledních 100 let. Miloš Vaněček (policejní rada, policejní historik) a Radek Galaš (ředitel Policejního muzea v Praze) pro vás přichystali mrazivou jízdu světem české kriminalistiky 20. století. Sériové vraždy, útěky z vězení, ale i tragický prípad výbuchu muničního skladu či důlní neštěstí – to vše vás čeká v doprovodu autentických fotografií, dobových dokumentů, přepsaných výslechů i detailních náčrtků z místa činu.. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Koupit knihu Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Fritz Honka - německý sériový vrah, který v první polovině 70. let zavraždil ve svém podkrovním bytě čytři ženy. Článek o skutečném případu zobrazeném ve filmu "U Zlaté rukavice". HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Fritz Honka 25. 5. 2020 Fritz Honka - německý sériový vrah, který mezi lety 1970 - 1974 zavraždil 4 ženy. Šlo o primitivního pachatele, který oběti, postarší příležitostné prostitutky, vraždil ve svém bytě vždy notně posilněn alkoholem. Šlo o silného alkoholika, který ženy během hádky či sexuálních aktivit uškrtil či zardousil. Honka těla obětí následně skladoval v úložném prostoru svého bytu. Na motivaci se zřejmě podílel jak momentální vztek spojený se silnou alkoholovou intoxikací, tak měly vraždy pravděpodobně i sexuální podtext. Honkovo modus operandi zahrnoval vytypování si bezprizorní oběti (nejčastěji v oblíbené hospodě), její nalákání na bezplatný alkohol do svého bytu, intoxikaci oběti, sexuální aktivitu, vykonání vraždy a následné ukrytí těla ve svém bytě. Narozen: 31. 7. 1935 Zemřel: 19. 8. 1998 Stát: Německo Počet obětí: 4 Unikal: 4 roky Vražedná aktivita: 1970 - 1974 Trest: 15 let (psych. léčebna) Přezdívka: "Vrah ze Zlaté rukavice" V Hamburku v Západním Německu v 70. letech minulého století stával levný pajzl s názvem “U Zlaté rukavice “. Mezi jeho časté návštěvníky se řadil i Fritz Honka - muž, jehož okolnosti a vlastní komplexy dohnaly až k těžkému alkoholismu, a jehož nevábný byt skrýval velmi děsivá tajemství. Co vše měl tento ztroskotanec na svědomí? Proč jeho byt nesnesitelně zapáchal? A nakolik se film "U Zlaté rukavice " z roku 2019 , který byl o tomto muži a jeho zločinech natočen, držel reality? Odpověď naleznete v tomto článku. Reálný Fritz Honka (nalevo) vs ten filmový (napravo) Dětství Fritze Honky rozhodně nebylo šťastné a bezstarostné. Narodil se roku 1935 jako třetí potomek truhláři Fritzovi Honkovi st. a uklízečce Else . Měl sedm sourozenců (tři však zemřeli krátce po porodu). Rodina trpěla neustálým nedostatkem financí. Když vypukla 2. světová válka, měl být (dle Honkovy pozdější výpovědi) on i jeho otec odvezeni do koncentračního tábora , kde setrvali až do osvobození v roce 1945. Poté se oba vrátili zpět do Lipska, ale i tam to mělo k idylce daleko. Matka výchovu ratolestí absolutně nezvládala. Honka st. sice tvrdě pracoval jako skladník, avšak prožitá traumata zapíjel alkoholem. O rok později navíc kombinaci podlomeného zdraví a alkoholismu podlehl a úřady děti rozdělily po dětských domovech. Po vychození základní školy se mladý Honka rozhodl pro zednické učiliště. Studium však musel přerušit z důvodu alergie. V roce 1951 se toužil osamostatnit, a tak utekl do malé vesničky jménem Brockhöfe. Zde nastoupil do JZD a dokonce si našel první známost. Z románku se dokonce rodil syn Heinrich . Sen o šťastné mladé rodince však bere za své. Honka se na roli otce necítil, a tak matce dítěte vyplatil 3 000 marek a zmizel. Výživné na dítě pak neplatil po celý zbytek života. Fritz Honka v mládí Rok 1956 je pro Honku zlomový. Usadí se v Hamburku a pracuje zde jako přístavní dělník. Najde si ženu, se kterou zplodí další dítě . Ožení se, ale krátce na to opět rozvede. Svůj volný čas pak nejčastěji tráví poflakováním a popíjením. A možná právě alkohol stojí za vážnou dopravní nehodou , která Fritze Honku doživotně poznamená. Nejen, že mu špatně sroste zlomený nos, ale ještě začne mít tiky a zadrhávat se v řeči. Je to pro něho strašlivá rána. Již od puberty totiž trpí komplexem méněcennosti kvůli své výšce (165 cm) , drobné postavě a kvůli tomu, že šilhá. Navíc nejde ani o muže, který by výše uvedené skutečnosti vynahradil inteligencí. Nově nabytý handicap, v podobě následků z autonehody, jeho úspěch u žen ještě více snižuje a jeho komplexy se prohlubují. Bývalá žena mu dá přesto druhou šanci, a tak se opět vezmou. V roce 1967 se pár ovšem opět rozvádí . Fritz Honka Pití alkoholu se stane Honkovo denní rutinou. Zvyšuje si tím ztracené sebevědomí. Bohužel se díky tomu stává více a více agresivnější. Rovněž najde zálibu v pornografických časopisech a tím se otevře třináctá komnata jeho zvrhlých fantazií. Krátce nato se seznamuje s mladou dívkou jménem Ruth . I ona se ráda napije. Je tedy jasné, jak se pár nejradši baví. Během jednoho takového dýchánku navrhne Honka sex ve třech. Spoluúčastníkem hrátek se má stát Ruthiina kamarádka Irmgard . Ruth z toho není nikterak nadšená, ale dívku nakonec do bytu přivede. Po několika lahvích tvrdého se Honka rozhodne nápad realizovat. Ženy jsou opilé a do žádných intimností se jim nechce. Honka je však přesto nevybíravě nutí do lesbických hrátek. Když dívky i nadále odmítají, začne opilý a po uspokojení lačnící muž rozdávat první rány. Polonahé Ruth se z bytu podaří uprchnout a uvědomit policii. Irmgard je však pachatelem brutálně znásilněna . Jenže Honka od soudu odejde s pouhou pokutou ve výši 4 500 marek. Obhajobě se totiž podaří přesvědčit soud, že Honka je silný alkoholik (což je pravda), který byl pod vlivem i v době spáchání zločinu (naměřili mu 2,4 promile), a tím tedy došlo k podstatnému narušení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností. V roce 1970 udržuje Honka i nadále poměr s Ruth . Vztah mu však po sexuální stránce příliš nevyhovuje. Po práci tak často zavítá do čtvrti červených luceren – Reeperbahn . V ní si pak vyhlíží a oslovuje pouliční prostitutky. Jeho preference jsou dosti netypické v tom, že má nejraději o hodně let starší ženy a ideálně bezzubé. Honka má totiž přímo panický strach z toho, že by ho některá z žen mohla během orálního sexu, který upřednostňuje, kousnout. Mimo prostitutek Honkovi navštěvovaná oblast zvaná Hamburg Berg vyhovuje i z toho důvodu, že se tam nachází mnoho hospod a náleven, kde se dá levně opít. Jeho nejoblíbenějším podnikem je pak nechvalně známá putyka “U Zlaté rukavice “. Útočiště ztracených existencí a životních ztroskotanců. Hospoda "U Zlaté rukavice" Jednoho večera, zřejmě v prosinci 1970, zde narazí na 42letou Gertraud Bräuer . Žena se živí jako kadeřnice, ale občas si přivydělává i nejstarším řemeslem. Honka využije příležitosti, zakoupí jí několik panáků a dá se s ní do řeči. Pár chvilek nato už ho žena doprovází k němu domů. Gertraud B. vidí krátkou návštěvu s alkoholem zadarmo. Honka něco úplně jiného. Dvojice sedí uprostřed obýváku a celý byt je temný, zatuchlý a špinavý. Stěny jsou polepeny výstřižky a plakáty z porno časopisů. Hostitel však na stůl vytáhne dvě lahve levné vodky a zábava může začít. Nabídne ženě pár marek za sex, ale žena nabídku odmítá. Muže její vzpupnost naštve a několikrát jí udeří pěstí do obličeje. Pak jí začne škrtit. Gertraud B. upadne do bezvědomí a posléze umírá. Honka, silně opilý alkoholem, začne přemýšlet, jak se těla zbavit. Nejdříve ho zabalí do igelitu a snaží se ho vynést z bytu. Kvůli jeho stavu a fyzické konstituci je to však nad jeho síly. Přemístí tedy mrtvolu zpět do obýváku a natáhne pod ní igelit a prostěradlo. Pak zběsile prohledává šuplíky a hledá vhodný nástroj. V kuchyni zprvu vezme nůž - na rozřezání těla se však vůbec nehodí. Po chvíli dalšího hledání nachází pilu a tělo oběti začne čtvrtit . Nakonec oddělenou hlavu, ňadra, obě ruce a nohu zavražděné zabalí do hadrů a papíru, a vloží do kufru. S tím zmizí ve venkovní tmě. “Zavazadlo“ vyprázdní v blízkém okolí a o víc se nestará . Zbytek těla jednoduše uschová ve svém bytě, v úložném prostoru za stěnou. Části těl jsou nalezeny v listopadu 1971, nicméně vyšetřování zločinu uvízne na mrtvém bodě. Vrah tak může řádit dál. Nalevo obývák Fritze Honky, napravo jedno z míst nálezu první oběti Uběhnou necelé čtyři roky. Je rok 1974 . Fritz Honka i nadále vyhledává společnost lehkých žen. V horkém srpnu narazí „U Zlaté rukavice “ na 54letou Annu Beuschel . Několikrát ji pozve na panáka, a pak si ji pod příslibem dalšího popíjení odvádí k sobě domů. Padne návrh na sex, žena překvapivě souhlasí. Honku však styk s ní dostatečně neuspokojuje, a to ho naštve (později tvrdil, že ho rozzuřilo, když se mu některá z obětí posmívala za to, že upřednostňuje orální sex před tím klasickým). Každopádně Honka chytne ženu kolem krku a pustí, až když si je jistý její smrtí. Jelikož je opět opilý a je líný tělo čtvrtit, pouze ho zabalí do hadrů a uklidí do podkrovního úložného prostoru s dvířky, jako v případě první vraždy. Uběhne půl roku. Těla obětí jsou již v značné fázi rozkladu. Celý dům si stěžuje na podivný zápach . Honka vinu hází na majitele řecké restaurace v přízemí. Dvířka, za nimiž jsou těla již dvou obětí, jsou laicky zapečetěna. Všude po Honkově bytě se nachází vonné stromečky do aut, levné osvěžovače vzduchu a parfémy . Honkovo zákoutí: panenka, kniha markýze de Sade, porno časopisy, fotky polonahých žen na zdi a prázdná basa piv V prosinci 1974 se Honka zapovídá v restauraci s 57letou Fridou Roblick . Žena je velmi strhaného vzhledu a toho času bez domova. Pachatel použije již dvakrát ověřenou strategii. Nejdřív pár skleniček venku a pak pozvánka domů. Tam Frida R. zkusí v nestřežené chvilce Honku okrást o 400 marek. To jej velmi rozčílí, na ženu zaútočí a při surovém znásilnění ji uškrtí. Pak opět zabalené tělo uloží do úkrytu ve svém bytě. Poslední vraždy se Honka dopustí v lednu roku 1975 . Za oběť mu tentokrát padne 52letá Ruth Schult a za "dvířka" tak putuje již čtvrté tělo. Zápach je v tu dobu tak silný, že Honka musí stromečky a parfémy aplikovat i dovnitř úkrytu. Navíc musí zapečeťovat dvířka mnohem důkladněji než doposud. Čtyřnásobný vrah má štěstí hlavně v tom, že oběti, vzhledem k poli působnosti, nikdo příliš nehledá a podivný, stále silnější, odér v domě nikdo (radši) neřeší... Oběti Fritze Honky - Gertraud Brauer, Anna Beuschel, Frida Roblick a Ruth Schult Jenže když se 15. července 1975 vrací Honka z flámu, stojí před jeho domem hasiči a snaží se uhasit náhle vypuklý požár . Při následném ohledání místa je nalezen i prostor za dvířky a v něm již mumifikovaná těla mrtvých žen. Dohledat majitele bytu je již hračka. Soudní proces s Fritzem Honkou započal v roce 1976. Obžalovaný předstoupil před porotu upraven a působil tichým, až zakřiknutým dojmem. Byl obžalován z jedné vraždy a tří případů zabití . Ve vzduchu viselo odsouzení na doživotí. Honku ovšem zachránilo to, co ho nejvíce sráželo k zemi – alkohol . Bylo evidentní, že Honka je velice silný alkoholik. Bylo odhadováno, že v případě některých zabití měl až 4 promile alkoholu v krvi. Soud tuto závislost, společně s bídným dětstvím a nízkou inteligencí, označil za důvod rozpadu osobnosti a odsoudil Honku pouze k 15 letům pobytu v psychiatrické léčebně . V roce 1993 byl propuštěn a s novým jménem Peter Jensen dožil v pečovatelském domě. Zemřel v říjnu 1998 v Hamburku. Závěrem ještě k poměrně novému filmu "U Zlaté rukavice" , o kterém jsme se zmínili v úvodu článku. Na položenou otázku, nakolik se film držel skutečnosti, lze odpovědět, že jde o reálné a velmi věrohodné ztvárnění . Případný divák uvidí a pozná mnoho z toho, co si zde přečetl, a to včetně podoby herců s Honkou a jeho oběťmi. My film rozhodně doporučujeme (však v našem žebříčku 100 nej filmů se umístil na skvělém 14. místě), jen nechť se čtenář připraví, že si notnou dávku ošklivosti, alkoholu, hnusu, perverze, zmaru, násilí a smrti, kterou právě v článku absolvoval, dá ještě jednou ve vizuální podobě. Rovněž dopuručujeme tuto knihu kompletně věnovanou tomuto případu: U Zlaté rukavice . Autoři: Jana Hykešová, Tomy DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Copyright © 2009 - 2024 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Komentáře

Recenze knihy "Václav Babinský", která se věnuje životu a zločinům tohoto nejslavnějšího českého loupežníka a vraha. Autor: Adam Votruba. Václav Babinský - Adam Votruba Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Václav Babinský - život loupežníka a loupežnická legenda Autor: Adam Votruba Nakladatelství: Libri Rok vydání: 2009, 160 stran Asi každý už někdy zaslechl jméno Václav Babinský. Většina lidí dokonce možná i tuší, že to byl zloděj a loupežník. Ale málo kdo již ví, že to byl i vrah, a že mnoho legend, které o tomto zločinci 19. století vznikly, mají s jeho reálných příběhem společného jen pramálo. A právě tím se zabývá kniha Adama Votruby z roku 2009, která je celá věnována osobě Václava Babinského. Na knize lze vyzdvihnout především to, že jde o poctivou historickou práci, kdy si autor s tématem opravdu "pohrál". Nechybí tak uvádění zdrojů, jejich komparace, poukazování na nesrovnalosti jednotlivých verzí případu, polemika nad rozpory a hlavně vlastní úvahy autora, opřené o bádání, tam kde důkazy a zdroje zkrátka chybí. Tímto však pozitiva nekončí! Kladně lze hodnotit rovněž to, že mimo život asi nejslavnějšího českého loupežníka, se autor věnuje i dobovým reáliím. To pak čtenáři umožní věrněji si představit život a možnosti poloviny 19. století, kdy Babinský žil. Zajímavé je rovněž to, že se na konci knihy autor přímo vyjadřuje k některým nejznámějším pověstem a příběhům „o Babinském“, které za více než 150 let vznikly, a srovnává je s realitou. I přes všechny výše zmíněné klady, mně přišlo, že v knize přeci jen něco chybí. Možná více emocí, které by čtenáře více vtáhly do děje. Možná byl autor až moc zaměřen na analytickou práci, která pak trochu zhoršuje čtivost a někdy až moc odtrhuje čtenářovu pozornost od samotného děje. Možná by bylo vhodnější analytickou část odsunout až na konec a nejprve příběh prostě odvyprávět. Zkrátka, ač jde o úzkou knihu, ta příliš neodsýpá. Není však pochyb o tom, že jde o dílo kvalitní, které, ač útlé, stálo jistě mnoho úsilí a je přímo nabité fakty. Proto dnes mé doporučení a slušné hodnocení: 2-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Další knihy

Přehled nejhorších masových vrahů po roce 2000 napříč celým světem. Díl druhý - masové vraždy spáchané v období 2002-2003. Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 2 - období 2002 - 2003 (řazeno chronologicky) Na úvod jen několik poznámek k tomu, čeho se níže uvedený článek týká, respektive spíše čeho se netýká, a co v něm tedy nenaleznete, tedy k metodologii. Myslíme, že je nutné krátké vysvětlení toho, co článek mapuje. To protože podobné výčty masových vražd nejsou výjimkou (i když mnohem méně rozsáhlé a troufáme si říct i méně kompletní), ale jsou v nich dle našeho názoru často míchána „jablka a hrušky“ – tedy útoky, které spojuje jen mnohost obětí, bez nějakého zamyšlení a analýzy, proč jsou zmíněny jen některé a jiné nikoli. No, pojďme na to! Jak už v názvu článku uvádíme, zaměřili jsme se na nejhorší masové vraždy po roce 2000. Slovo „nejhorší“ je v tomto smyslu chápáno tak, že budou popisovány útoky s nejzávažnějšími následky – tedy kritérium pro zařazení či nezařazení byl počet obětí. Z porovnání mnoha masových vražd jsme si stanovili jako podmínku pro zařazení – 9 a více usmrcených obětí. Věnovat se totiž událostem, které měly za následek méně obětí, by bylo časově neúnosné – i se splněním této podmínky jsme totiž nalezli přes 100 případů! Jen pro zajímavost, pokud bychom snížili tuto podmínku jen o jedinou oběť, tedy na 8, přibylo by nejméně dalších 40 - 50 masových vražd. Domníváme se, že v méně exponovaných částech světa byly spáchány určitě ještě nějaké masové vraždy splňující tuto podmínku, tedy 9 a více obětí, ale nepodařilo se nám sehnat dostatek informací o žádné další takové . Co naopak nebudeme popisovat, jsou teroristické útoky. Zaprvé - těch s devíti a více obětmi by bylo od roku 2000 opravdu mnoho a mnoho – ani si nedovolíme odhadovat kolik, ale jistě nejméně stovky. Zadruhé – mezi teroristickým útokem a „klasickou“ masovou vraždou je několik rozdílů. Nebudeme se zde pouštět do podrobného srovnávání a ucelenějších úvah. To by vydalo na samostatný článek. Zkusíme uvést jen letmé porovnání. Tak například hlavním cílem vražd ve jménu teroru je vyvolat strach a pocity nejistoty, jejichž prostřednictvím mají být dosahovány politické, náboženské nebo ideologické cíle. Toto jednání tedy není plně vázáno na konkrétní "potřebu", motiv jednotlivce, ale spíše inspirováno nějakou přijímanou ideologií a sloužící jejím cílům. Rovněž je typický vliv dalších osob, které působí na mysl pachatele. Ti jej často motivují, přesvědčují, pomáhají mu. Teroristické činy jsou také často koordinovány několika lidmi či je hlavnímu vykonavateli teroristického útoku poskytován určitý servis, prostředky, pomoc atd. Naproti tomu „klasická“ masová vražda je často motivována především zlobou, mstou, touhou „po slávě“, atd., případně kombinací těchto faktorů, tedy individuálními motivy. „Klasická“ masová vražda nebývá zpravidla páchána s pomocí dalších zúčastněných či nápomocných osob. Zahrnut tedy nebyl např. čin Nidala Malika, příslušníka americké armády, který v listopadu 2009 zavraždil 13 lidí a dalších 30 zranil na vojenské základně Fort Hood v Texasu, neboť udržoval kontakt s teroristy a dostával rady ohledně příprav k útoku. Ze stejného důvodu nebyl zahrnut ani další útok ve jménu Islámského státu – čin Mohameda Lahouaieje Bouhlela, který autem usmrtil v Nice v roce 2016 86 osob a dalších 400 zranil. Ani nebyla zahrnuta střelba v San Bernardinu z prosince roku 2015, která měla za následek 14 mrtvých + asi 20 zraněných, i když zde už je situace složitější. Pachatelem byl totiž manželský pár, který zabíjel taktéž ve jménu tzv. Islámského státu. Není sice důkazů, že by manželé byli v přímém spojení s teroristy a čin byl nějakou teroristickou organizací koordinovaný, ale určité kontakty s islámskými radikály (i těmi, které měla v hledáčku FBI) a zřejmě i radikálními uskupeními měli. Pár (a především muž - Syed Rizwan Farook) se radikalizoval postupem času, a to údajně hlavně přes internet. Čin byl plánován. Média, která tvoří různé souhrny masových vražd, většinou výše uvedené útoky do seznamů zařazuje. Asi zejména proto, že činy se odehrály v západním světě, navíc v nedávné době. Nicméně problém spočívá v tom, že k podobným útokům (navíc s mnohem vyšším počtem obětí) dochází i v nezápadních částech světa pravidelně, a podle názoru autora mají tyto a jim podobné činy více společného právě s terorismem než se zde popisovanými „klasickými“ masovými vraždami. Naopak jsme pro srovnání a ukázku toho, jak tenká linie mezi takovým rozlišováním je, zahrnuli činy A. Breivika a O. Mateena. Ty sice jistě byly spáchány s nějakým politickým, ideologickým či náboženským přesvědčením, ale minimálně A. Breivik neměl v úmyslu vyvolat strach, prostřednictvím něhož by dosáhnul svých cílů, ale svým činem chtěl získat pro své myšlenky prostor. Chtěl své názory "zakřičet do světa". U O. Mateena je to ještě složitější a zařazen byl hlavně proto, že ač sám deklaroval, že útočí ve jménu IS, tak podle dostupných informací jednal sám, neměl na tuto zločinnou organizaci přímé vazby a čin s nikým nekoordinoval, ani mu nebyla poskytnuta žádná pomoc a součinnost, a to ani při plánování a přípravě. Nicméně jeho zařazení bylo opravdu na hraně. Ještě poslední věc. Jednotlivé „exempláře“ jsme hodlali zpracovat stručně, takže u každého byla snaha zodpovědět toto schéma otázek: Co? Kdy? Kde? Jak? A proč? S tím, že u každého činu jsme se pokusili rozlišit mezi pravděpodobnými příčinami, motivy a spouštěči onoho kriminálního činu. Nebylo to vůbec snadné. Respektive, přesné určení toho, co lze označit u konkrétní masové vraždy za příčinu, co za motiv, a co za spouštěč, je totiž nejen složité, ale často přímo nemožné, a to už jen z toho titulu, že řada masových vrahů volí po činu sebevraždu. Tedy ti, kteří by jako jediní mohli trochu osvětlit své jednání, často nepřežijí a i pokud ano, mohou z nejrůznějších pohnutek ony pravé příčiny a motivy zkreslovat, případně ani sami sobě v tomto směru nerozumí. Navíc téměř vždy existuje více faktorů, které se podílí na následném smrtícím jednání. Naší snahou tedy bylo podle dostupných zdrojů popsat nejpravděpodobnější možné příčiny (především ty vnější, jelikož vnitřní - osobnost pachatele - většinou nešlo posoudit), motivy a všechny možné další faktory, které se mohly na fatálním konání podepsat. Jde tedy o určitý odhad autora. Jak se mu to podařilo, nechť posoudí a zváží čtenář. Tím se dostáváme k závěru, kde cítíme potřebu dodat, že naše zkoumání nás přivedlo k úvaze, že právě asi to jediné společné pro úplně každou masovou vraždu je to, že ihned po činu vyvstane otázka „Proč?!?“ A tato otázka často zůstane viset ve vzduchu nezodpovězena navěky… Jistou odpověď však možno zkrátka hledat v sobeckosti a bezohlednosti pachatele. Totiž každá masová vražda, ať už spáchaná z pohnutek touhy po „slávě“, pomstě, odplatě nebo nějakého hlasitého „výkřiku“ do světa, či jiného motivu, je především činem odporně sobeckým. 12. Almaz Shageyev a Mikhail Sukhorukov – Rusko – 5. 2. 2002 - oběti: 9 + 2 (A.S. 1982 - 4. 2. 2002; M. S. 1981 – 5. 2. 2002) Dvanáctým exemplářem mezi nejhoršími masovými vrahy a vrahy na vražedné vlně po roce 2000 je poměrně neobvykle hned dvojice pachatelů. Jde o mladé ruské vojáky, kterým bylo v době vražedného záchvatu dvacet, respektive jedenadvacet let. Tito dva výsadkáři časně ráno, dne 4. února 2002, nepovoleně opustili svoji základnu ve městě Ulyanovsk. Následně, ozbrojeni dvěma útočnými puškami AK-47, postupně ukradli či unesli několik vozidel a snažili se uprchnout. První oběti (dva policisté a jeden civilista) byly zastřeleny na zátarasu, kde se dezertéry snažili policisté zastavit (civilista zemřel v projíždějícím voze). Dalšího civilistu zastřelili při únosu jeho vozidla a dalšího údajně, aby při útěku zamaskovali stopy. Tři policisté pak byli zabiti při závěrečné přestřelce v republice Tatarstán, kam se jim při této vražedné vlně, která trvala více než 1 den, podařilo přesunout. 4. února 2002 v pozdních večerních hodinách u obce Buinsk byl nakonec policisty zastřelen nejprve Almaz Shageyev a ráno následujícího dne byl v nedalekém domě nalezen mrtvý i jeho kolega Mikhail Sukhorukov (zdroje uvádějí, že není jasné, zda druhý z pachatelů zemřel na následky střelby policistů, či se zabil sám). Celkem si tato bezohledně provedená dezerce vyžádala 5 životů na straně policistů a k tomu 4 zavražděné civilisty – tedy dohromady 9 osob. K tomu další dvě osoby byly postřeleny. Oba mladí muži prý měli jako vojáci dobrou pověst a zbývalo jim pouhých 6 měsíců k propuštění do civilu. Žádný konkrétní a obecně přijatý motiv či příčina jejich činu nebyla šetřením zjištěna (resp. zveřejněna). Zbývají tedy pouze domněnky. Ze všech možných zmiňovaných příčin a motivů uvádíme to, že jeden z pachatelů měl dostat od své přítelkyně dopis, ve kterém mu oznámila, že se rozchází a plánuje si vzít jiného muže. Další zdroj předpokládá, že muži mohli být napojeni na organizovaný zločin a šli si „s někým“ vyřídit účty. Jinde se píše, že možným motivem může být zkrátka dezerce sama o sobě. V tomto případě se nelze více přiklonit k žádné z uvedených verzí, proto to necháváme na úvahách čtenáře.. 13. Bulelani Vukwana – JAR – 9. 2. 2002 - oběti: 11 + 6 (1973 - 9. 2. 2002) Dalším popisovaným pachatelem je ukázkový spree killer - tentokráte z Afriky. Dne 9. února 2002 se občan Jihoafrické republiky jménem Bulelani Vukwana pohádal se svojí přítelkyní v jejím domě. Přítelkyně se s ním zřejmě chtěla rozejít. Devětadvacetiletý muž zareagoval tím, že v následujících 2 hodinách zastřelil 11 lidí a šest dalších zranil. Celá vražedná vlna se odehrála v jihoafrickém městě Mdantsane. Bulelani Vukwana, který pracoval jako "sekuriťák", onoho dne přijel do domu své přítelkyně, pravděpodobně aby ji ještě přesvědčil ohledně jejich rozchodu. Když však nepochodil, zastřelil nejen ji, ale i další dva muže v domě včetně dívčina otce. Pak vyrazil z domu do nedaleké hospody, kde postřelil majitele a zastřelil jednoho zákazníka. Nakonec v městečku unesl vozidlo, aby jel do 2 místních hospod, kde mimo jiné hledal domnělé viníky rozpadu jeho vztahu a cestou střílel i po úplně náhodných kolemjdoucích. Jeho řádění zastavil až příjezd policie, kdy po jejích příslušnících Vukwana nejprve několikrát vypálil, načež v obklíčení spáchal sebevraždu. Pachatel k činu použil dvě 9mm pistole, z nichž jednu ukořistil během samotné vražedné vlny. Vukwana byl v průběhu činu pod vlivem alkoholu, čímž se dostáváme ke spouštěčům násilí. Mimo nesporný vliv alkoholu čin vyvolala zřejmě hádka s přítelkyní ohledně jejich rozchodu. Příčinou tedy může v tomto případě být právě frustrace z rozchodové fáze vztahu. Motiv je u této vražedné vlny zřejmý – msta. Dokonce vyjádřená v tomto případě útokem na primární objekt – tedy partnerku pachatele. Vukawanova rodina byla popisovaným vražedným běsněním šokována. Otec s ním prý mluvil ještě asi týden před útokem a nic nenasvědčovalo tomu, že by byl nešťastný. O problémech ve vztahu mladý muž s rodiči nikdy nehovořil. 14. Robert Steinhäuser – Německo – 22. 4. 2002 - oběti: 16 + 1 (1983 - 22. 4. 2002) 22. dubna 2002 vtrhnul devatenáctiletý Robert Steinhäuser do Gutenbergova gymnázia v německém Erfurtu, kde až do podzimu roku 2001, než byl vyloučen za falšování lékařského potvrzení, sám studoval. Na hlavně měl nasazenou černou kuklu a za pomoci brokovnice Mossberg 500 a pistole Glock 17 zde poté zastřelil 16 osob (13 zaměstnanců gymnázia - hlavně učitelů, 2 studenty a jednoho policistu), k tomu 1 další osobu zranil. Jeho běsnění údajně ukončil až jeden z učitelů, který ve chvíli, kdy si před ním útočník na chodbě poodkryl kuklu (jiné zdroje tvrdí, že mu kuklu poodkryl sám učitel), v něm poznal bývalého žáka, zvedl před ním ruce a vyzval ho, aby se mu podíval do očí, a pak až ve střelbě pokračoval. Mladý pachatel údajně odpověděl: "Pro dnešek to stačí, pane Heise." , načež se učiteli podařilo do Steinhäusera strčit tak, že zapadl do jedné z učeben, kde ho pedagog zamknul. Zamčený ve třídě pak mladík spáchal sebevraždu. Steinhäuser se na čin připravoval a jako člen střeleckého klubu měl oprávnění držet zbraně. Motivem byla pravděpodobně právě msta za Steinhäuserovo vyloučení ze školy, které se odehrálo 8 měsíců před útokem. 15. Shanmukh Rai – Indie – 23. – 24. 4. 2002 - oběti: 10 + 0 Další tzv. masová vražda v rodinném kruhu , která se dostala do našeho seznamu nejhorších masových vražd po roce 2000, se odehrála v noci z 23. na 24. dubna roku 2002 v indické vesnici Bhanga. Zde podle zdrojů "psychicky nemocný muž" zavřaždil blíže neurčeným ostrým nástrojem ve spánku svoji manželku, matku, 7 vlastních dětí a jednoho blíže nespecifikovaného příbuzného, tedy celkem 10 osob. Policisté podezřelého muže zadrželi za pomoci obyvatel vesnice. Jednou z možných příčin mohly být dle médií mimo psychických problémů pachatele i spory uvnitř rodiny. Konkrétnější informace o osobě popisovaného vraha nebyly zjištěny. Těžko tedy usuzovat cokoli bližšího. 16. Zhang Pilin – Čína – 7. 5. 2002 - oběti: 111 + 0 (zemř. 7. 5. 2002) Dne 7. května 2002 vypukl při vnitrostátním letu Flight 6136 společnosti China Northern Airlines požár na palubě letadla McDonnell Douglas MD-82 (stroj byl z roku 1991). V důsledku požáru se letadlo zřítilo a v jeho troskách zahynulo všech 112 lidí na palubě, včetně 9 členů posádky. O průběhu tragédie se ví to, že pilot letadla po necelé hodině letu nahlásil dispečerovi požár na palubě a na ocasu letadla. Po dalších čtyřech minutách se letadlo přestalo hlásit a následně zmizelo z radaru, načež se zřítilo. Pilot měl nalétáno 11 000 hodin a jeho kopilot 3300. Místní čínské noviny uvažovaly o tom, že by za požárem mohl být zkrat, ale v prosinci 2002 přišla vyšetřovací komise se zprávou, že za požárem stojí žhář. Tím měl být Zhang Pilin, který měl palubu polít benzínem a zapálit. Zhang se měl před letem několikrát pojistit právě proti leteckému neštěstí. Podle oficiální zprávy o ohledání trosek letadla bylo prokázáno větší množství benzínu v blízkosti jeho sedadla. Navíc on a většina cestujících kolem něj zemřela na otravu oxidem uhelnatým. Na motorech či jiných důležitých částech letadla nebyly nalezeny známky žádného výbuchu ani požáru. Motivem činu měl být finanční zisk Zhangovy rodiny z výplaty pojistek, když on sám měl být údajně zadlužený a navíc smrtelně nemocný. Později však nezávislá média přišla se svědectvími Zhavgovy rodiny, že o finančních potížích Zhanga nemůže být řeč a rovněž neví o žádné nemoci, kterou by trpěl. Nakonec v roce 2012 přišla média s verzí, kdy za pádem letadla měl být atentát. Jeho terčem měla být Li Yanfeng, vyšší čínská úřednice a zároveň manželka politického rivala objednatele. Pád letadla podle této verze měl „zařídit“ dříve mocný manželský pár Chongqing Bo Xilai a Gu Kailai, který byl zadržen v případě dalších podobně motivovaných vražd, maskovaných jako sebevraždy či nehody. Stejně jako v několika jiných exemplářích tohoto seriálu o nejhorších masových vraždách po roce 2000, ani zde nemůžeme ověřit a potvrdit jednu z verzí. V tomto případě se dokonce ani nelze k jedné verzi více či méně přiklonit. Jisté se zdá jen to, že za pádem letadla byl úmysl a vědomá lidská činnost. Jako vždy v případě nejistoty je v nadpisu uveden viník podle oficiální – úřední verze. 17. Yan Jianzhong – Čína – 7. 9. 2002 - oběti: 9 + 1 O této masové vraždě se nepodařilo zjistit nic bližšího, než že se odehrála v hlavním městě Číny, tedy v Pekingu 7. září roku 2002. Bylo při ní usmrceno 9 osob a jedna osoba byla zraněna. Pachatel byl dopaden a popraven. 18. Chen Zhengping – Čína – 14. 9. 2002 - oběti: 42 + 200 (zemř. 13. 10 2002) V polovině září roku 2002 dal Chen Zhengping, majitel bistra v čínském městě Nanjing (provincie Jiangsu), úmyslně do potraviny v obchodě konkurenta jed, a tím přivodil smrt nejméně 42 (někde uváděno 49) osobám. K tomu dalších nejméně 200 osob muselo být hospitalizováno. Otrava byla údajně tak silná, že několik zákazníků zkolabovalo téměř rovnou před obchodem s občerstvením, a některým poškozeným údajně dokonce tekla krev z úst a očí. Pachatel byl zadržen den poté, ve vlaku asi 400 km od Nanjingu, když prý po kolapsu a úmrtí několika prvních zákazníků z města prchnul. Ihned se k činu přiznal a uvedl, že motivem byla závist a msta za to, že konkurentovi se dařilo v podnikání lépe než jemu. Chen tedy neunesl úspěch vlastníka sousedního bistra, které bylo konkurencí pro jeho obchod, a hodlal jeho byznys a osobu poškodit. Podle některých zpráv byl majitelem sousedního obchodu dokonce bratranec pachatele. Většinu obětí tvořily děti kupující si snídani do školy a zaměstnanci pracující poblíž bistra. Chen Zhengping byl 1. října, tedy ani ne měsíc po spáchání zločinu, odsouzen k trestu smrti, a ten byl o necelých čtrnáct dní později vykonán. Motivem této zákeřné masové vraždy tedy byla snaha o poškození konkurentova byznysu. Příčinou byla pachatelova nespokojenost s vlastním podnikáním a závist. 19. Kim Dae - han – Jižní Korea – 18. 2. 2003 - oběti: 198 + 148 (1947 – 31. 8. 2004) Šestapadesátileý Kim Dae-han, bývalý řidič taxíku, byl od roku 2001 v invalidním důchodu v důsledku cévní mozkové příhody. Byl nespokojený kvůli nedostatečné lékařské péči, cítil hromadící se agresi, a právě kvůli trvajícím zdravotním potížím trpěl depresivními náladami. Osudného dne 18. února 2003 vkročil do metra v jihokorejském Daegu, v rukách měl dvě plastové nádoby plné hořlavé kapaliny. Když si v jednom z vagonů začal připravovat zapalovač a otvírat nádoby, spolucestující se jej pokusili zastavit. Při boji se hořlavina rozlila po podlaze a při vjezdu do stanice vzplanula. Cestujícím tohoto vozu včetně pachatele se podařilo s popáleninami utéct, ale oheň během dvou minut přeskočil na šest dalších vagónů a prostor vyplnil hustý kouř. V něm nakonec zahynulo 198 lidí a dalších 148 jich bylo zraněno. Mezi zraněnými byl i pachatel. Viník katastrofy byl dopaden o osm dní později v jedné z nemocnic. Na policii pak vypověděl, že se chtěl zabít, nicméně chtěl tak udělat na místě plném lidí. Za výše popsané byl nakonec Kim Dae-han soudem potrestán doživotním odnětí svobody. Ve vězení strávil jen jeden rok, jelikož 31. srpna 2004 kvůli trvajícím zdravotním potížím zemřel. Motivem činu byla mimo jiné i touha vyvolat pozornost. Je otázka, zda bylo cílem usmrtit i další lidi, ale vzhledem k místu zvolení „sebevraždy“ a použitému množství hořlaviny to tak vypadá. Tedy motivem mohla být i ventilace agrese vůči neznámým lidem, která zřejmě měla sehrát roli „msty proti společnosti“. Hlavní příčinou v tomto případě mohly být zdravotní potíže dotyčného a s nimi související depresivní stavy. 20. Guo Zhongmin – Čína – 18. 2. 2003 - oběti: 13 + 0 (24. 6. 1966 – 23. 2. 2003) Tento čínský masový vrah vstoupil dne 18. února 2003, ozbrojený nožem a holí, do domů svých tří sousedů. V obydlích postupně ubodal a ubil celkem 13 osob (věkové rozmezí 5 – 62), načež utekl do nedalekých hor. Do pátrací akce bylo zapojeno přes 1000 policistů. Nakonec se sedmatřicetiletý pachatel v obklíčení otrávil pesticidy. Guo Zhongmin, muž, který měl celý atak na svědomí, měl údajně spory právě se sousedy, jejichž rodiny napadnul. Jako motiv se tedy nabízí msta, a jako příčina dlouhodobé sousedské spory. Bližší informace o možném spouštěči či rodinném pozadí pachatele nebyly zjištěny. 21. Mohsin Yahya Munassar Al-Hilali – Jemen – 30. 7. 2003 - oběti: 9 + 5 (1961 – 21. 3. 2005) Dvaačtyřicetiletý Mohsin Yahya Munassar Al-Hilali si 30. července roku 2003 v jedné z mešit v jemenském městě Ti Qura nechal během výuky zavolat svého 14letého syna, který se zde učil o islámu. Poté do mešity vstoupil a ozbrojen samopalem AK-47 zde nejprve zastřelil vykladače Koránu, a pak obrátil zbraň i proti studentům, kteří byli ve věku mezi 7 – 16 lety. Celkem zastřelil 9 (někde uvedeno, že pouze 8) osob a dalších 5 zranil. Střílet údajně přestal až ve chvíli, kdy mu došla munice. Krátce po střelbě byl zadržen obyvateli městečka, kteří ho předali policejním orgánům. Podle zdrojů prohlásil: „Nyní se mi opravdu ulevilo. Nevyslýchejte mě, jen mě zabijte. “ Později byl za tento skutek odsouzen k trestu smrti. Co se týká života tohoto muže, tak se dá uvést, že v jeho průběhu pracoval v různých bezpečnostních složkách včetně armády. Po konci občanské války v roce 1994 však byl z armády propuštěn a zhruba od té doby se u něj údajně objevily psychické a poté i fyzické potíže. Šest měsíců před spácháním masové vraždy musel dokonce odejít ze zaměstnání kvůli zdravotním problémům a následně prodělal operaci srdce. Jeho psychický ani zdravotní stav se však nelepšil. Den před masakrem prodělal infarkt. Tento otec pěti dětí, který byl mimo jiné imámem, byl velice rozzuřený, když funkci imáma v mešitě poblíž jeho bydliště (v té, ve které se masakr odehrál) dostal jiný muž. Těžko v tomto případě soudit přesné příčiny a motivy popisovaného činu, neboť se nepodařilo dohledat dostatek informací. Nicméně nabízí se úvaha, že velkou roli zde mohla sehrát nezvládnutá frustrace ze zhoršujících se životních podmínek pachatele (problémy se zdravím, problémy s obživou, nejmenování imámem v oné mešitě), svůj podíl by rovněž mohly sehrát vnitřní faktory na straně pachatele – "psychické potíže". Motivem pak mohla být, vzhledem ke zvolenému místu útoku, msta za to, že byl imámem v předmětné mešitě jmenován jiný muž. 22. Abdul Emir Khalaf Sabhan – Irák – 26. 8. 2003 - oběti: 11 + 0 (? – 26. 8. 2003) Dvaadvacátým a zároveň posledním exemplářem ve druhém dílu našeho seznamu je další z masových vražd spáchaných v rodinném kruhu. Odehrála se 26. srpna 2003 v hlavním městě Iráku – Bagdádu. Toho dne slyšely děti střelbu z jednoho místního dvoupatrového domu. Když šla jejich babička situaci zkontrolovat a zaklepala na dům, otevřel ji muž s cigaretou u úst a řekl, že je vše v pořádku, a aby šla domů. Asi po půl hodině byly z budovy opět slyšet výstřely a následně bylo možno oknem spatřit bezvládné tělo a krev. Po neúspěšném klepání tedy sousedé do domu vstoupili a uvnitř našli celkem 12 mrtvých těl! Všichni zemřeli na následky zásahu střelou do hlavy. V dětském pokoji ležela tři dětská tělíčka, čtvrté - nejmladší z dětí, pak bylo zavražděno spolu se svojí matkou v koupelně. V přízemí pak bylo nalezeno 6 těl mužských obětí. Poslední mrtvola byla nalezena na gauči v obývacím pokoji a vedle ní ležela útočná puška AK-47. Šlo o tělo muže, který před necelou půl hodinou otevřel zvědavé žene a pachatele této masové vraždy. Muže jménem Abdul Emir Khalaf Sabhan. Ten byl otcem všech zastřelených dětí, manželem zastřelené ženy a příbuzným zavražděných mužů. Šlo o místního obuvníka. Běžného, bezproblémového muže, jehož rodina podle svědků neměla žádné nepřátele a byla považována za mírumilovnou. Přesto prý, minimálně týden před krveprolitím, bylo v chování Sabhana možno pozorovat jistou změnu. Muž prý vypadal nervózně, o svých problémech však nechtěl hovořit, což prý pro něj nebylo obvyklé. Více o příčinách této události nebylo zjištěno a nelze tedy ani odhadovat nějaký konkrétní motiv, ani odhadnout příčinu oné změny v chování, která pravděpodobně byla i příčinou následné masové vraždy. Share Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Článek o vražedkyni novorozenců, Lucii K., která v letech 2012 a 2013 ve velmi mladém věku připravila o život své dvě čerstvě narozené holčičky. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Lucie K. 26. 8. 2024 Lucie K. – česká vražedkyně novorozenců, která v průběhu let 2012 a 2013 připravila o život své dvě čerstvě narozené holčičky, jejichž těla pohodila na různých místech v okolí svého bydliště. Těhotenství pokaždé tajila a to i před svým partnerem, otcem obou dětí. Za svá zločiny byla odsouzena k trestu odnětí svobody na 20 let. Narozena: 1992 Nyní: výkon trestu Stát: ČR Počet obětí: 2 Unikala: 2 roky Vražedná aktivita: 2012-2013 Přezdívka:"Vražedkyně novorozenců" Když mateřský cit chybí Než se pustíte do tohoto článku, rádi bychom zdůraznili, že ač se na poměry tohoto webu nebude jednat o žádný „krvák“ , rozhodně to nebude příjemné a lehké čtení . Zbystřit a zvážit jeho absolvování by měly především těhotné ženy, či rodiče s miminky . Z vlastní zkušenosti totiž víme, že případy vražd dětí jsou o to náročnější a sugestivnější , když je věk obětí podobný, jako je věk potomků čtenáře . Jestliže však máte odvahu a žaludek článek přečíst, připravte se na to, že řada věcí pro vás zřejmě bude jen stěží pochopitelná a „šťastný“ konec lze snad spatřovat jen v uvěznění pachatelky níže popsaných zločinů… Ještě čtete? Dobře, tak se pojďme vydat po stopách pachatelky, které naprosto chyběl mateřský cit . Hrůzný nález Byl pátek 12. dubna 2013 , když se v podvečer místní pejskař procházel se svým čtyřnohým kamarádem kolem rybníka Drátovec v části Havlíčkova Brodu zvané Perknov . Během procházky muže zaujala podezřele vypadající bledě modrá igelitová taška pohozená v těsné blízkosti lesní cesty. Muž tedy vzal do ruky dva klacíky a igelitovou tašku, ve které bylo cosi zabaleno, roztrhnul. V tu chvíli jej do nosu udeřil silný hnilobný zápach a naskytnul se mu šokující pohled . Uvnitř se totiž nacházela mrtvolka novorozence v pokročilém stádiu rozkladu. Pohled na igelitové tašky, ve kterých bylo tělo oběti zabaleno Nálezce neprodleně kontaktoval policii, načež bylo místo nálezu ohledáno a tělíčko novorozené holčičky bylo převezeno na ústav soudního lékařství , kde proběhla soudní pitva . Ta odhalila, že mrtvolka holčičky, zabalená do dvou igelitových tašek , se na místě nenacházela déle než týden . Především však bylo zjištěno, že šlo o dítě donošené, životaschopné , které se narodilo živé ! Kriminalisté tedy zahájili trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou . Rybník Drátovec a jeho okolí Jelikož policie nevěděla, kde podezřelou hledat, museli se kriminalisté v rámci objasňování zločinu opakovaně obracet na veřejnost s výzvami o pomoc , včetně uvedení případu v pořadu Na stopě . Ač přicházela od občanů řada tipů , ty stejně jako další vyšetřovací postupy , dlouho dobu nikam nevedly . Ba co hůř, panovalo i podezření , že případ může souviset s nálezem dvou mrtvých novorozenců na Sokolovsku a Německu , které podle analýzy DNA porodila totožná žena. Genetické porovnání ostatků novorozené holčičky nalezené u Drátovce s dříve nalezenými mrtvolkami novorozenců nicméně spojitost případů nepotvrdilo . Až po dlouhých osmi měsících , tedy v listopadu 2013 , nastal zlom. Na policii se totiž obrátil důležitý svědek , který kriminalisty nasměroval k tehdy jedenadvacetileté Lucii K. . Doposud netrestané ženě , která v době činu bydlela se svým tehdejším přítelem nedaleko místa hrůzného nálezu . Ta se tak stala hlavní podezřelou. Ba co víc, kriminalisty zaujala i četná svědectví o tom , že žena údajně nebyla těhotná poprvé , přitom žádné dítě nevychovává! Domácí porod Ale popořadě. Mladá žena se kriminalistům po absolvování několika výslechů k vraždě novorozence z roku 2013 přiznala , ač v dopise, prostřednictvím kterého doznání učinila, uváděla některé nepravdivé informace. Vše se odehrálo tak, že osudného dne přišla spolu s partnerem (říkejme mu třeba „Vašek “) domů z noční směny v továrně, kde oba pracovali jako operátoři výroby . Do svého bydliště dorazili před sedmou ráno, načež se Lucii udělalo špatně. I přesto si s Vaškem a jeho kamarádem ještě zakouřila na chodbě domu, načež zašla do bytu, kde se odebrala do koupelny s toaletou , kde strávila asi 30 minut. V mezidobí za ní přišel partner, ale Lucie K. jej poslala pryč . Poté se vysvlékla, dala pod sebe mikinu a do rukou porodila životaschopnou holčičku . Podle ní se dítě nehýbalo, ani nijak neprojevovalo, a tak jej vložila do igelitové tašky . Tu položila mezi dveře a pračku a přikryla ji mikinou, aby nebylo vidět, že v tašce „něco“ je. Poté se rozhodla umýt ve sprchovém koutě, když v tom do koupelny přišel Vašek . Tomu igelitová taška v rohu neunikla a tak se do ní i přes prosby partnerky podíval. „Já to věděl “, prohlásil prý lakonicky. Žena mu totiž po celou dobu těhotenství opakovaně tvrdila , že gravidní určitě není . Vysvětlovala mu, že má „pouze“ gynekologické problémy, se kterými se léčí, čímž zdůvodňovala změnu své postavy. Partner po nálezu novorozence mladé ženě navrhnul, že zavolá policii, což však žena odmítla s tím, že se dítě narodilo mrtvé a celou věc vyřeší sama. Poté se odebrala spát. Když se kolem 15 hodiny probudila, shodli se s partnerem, že se je třeba tělíčka dítěte zbavit. Vložili tedy dítě bez známek života do dvou igelitových tašek a autem zavezli k blízkému lesu, kde auto uvízlo v blátě. Mladý muž poté vyndal tašku z auta a odnesl ji na místo u rybníka Drátovec, kde byla později nalezena. Potom se vrátil k autu, zavolal kamarádovi, který jim pomohl auto vyprostit, načež se s Lucií vrátili domů. Lucie K. si na druhý den vzala dovolenou. Co se týče bezprostřední příčiny úmrtí novorozence, znalci později uvedli, že nelze přesně určit . V posudku uvedli to, že novorozenec po porodu určitě dýchal , ale zemřel v řádu minut po svém narození. Příčinou úmrtí tak mohlo být buď udušení v igelitové tašce, kam jej matka vložila, případně neposkytnutí péče po porodu , kdy měl novorozenec ponechaný pupečník omotaný kolem krku. Příčinou smrti však mohlo být i podchlazení . Jedna z igelitových tašek, ve keré byla mrtvolka novorozence zabalena Pár se krátce po činu rozešel a Lucie K. se odstěhovala do Humpolce . Tam začala pracovat a v zaměstnání si našla i novou známost. „Byla naprosto v pohodě. Mohl jsem se s ní bavit o čemkoli, " uvedl o ní její pozdější přítel. Do jejich bydliště si pak pro ní v listopadu 2013 přišla policie, načež byla obviněna ze zločinu vraždy . Když ji policisté odváděli, sdělila prý partnerovi, že nic neudělala, ale krátce nato mu z jiného čísla napsala SMS, že je jí to líto, ale že je to bohužel pravda, a že ho má ráda. Porod na autobusovém nádraží Jak již bylo uvedeno, výše popsaná vražda nebyla jediným zločinem, ze kterého ji kriminalisté podezírali. Podle svědectví kamarádů a učitelů ze střední školy byla totiž Lucie K. těhotná i v roce 2012 . Což mimo jiné dokládala i fotografie z maturitního plesu z ledna 2012 , na níž je rostoucí bříško viditelné. Jedna pedagožka z Manažerské akademie v Jihlavě , kterou Lucie navštěvovala, si například vzpomněla, že se studentky všichni báli na možné těhotenství zeptat, až to učinila ona. Jenže dívka jí nic konkrétního neodpověděla a místo nějakého vysvětlení rozhovor utnula s tím, že zrovna spěchá. Dotazy jiných pak často odbývala s tím, že tloustne , protože jí přítel dobře vyváří . Jedna z maturitních fotografií Tehdejší ředitel střední školy později vypověděl, že problém řešili i s rodiči dívky , ale ti o ničem nevěděli , protože s nimi dcera příliš dobře nevycházela a rodinnou domácnost opustila brzy po dosažení zletilosti . „Je to smutný a tragický příběh. Vzpomínám si, že ve druhém či třetím ročníku to bylo ještě dobré, ale pak její absence narůstala “, vzpomínal. Dívka nakonec školu nedokončila . Kriminalisté postupně vyhodnocovali všechna tato získaná svědectví a opakovaně přistupovali k výslechu podezřelé ženy . Jejich podezření se nakonec potvrdilo a žena se pod tíhou důkazů přiznala , že skutečně už dříve byla těhotná . Mělo to být na přelomu roku 2011 a 2012 , když ještě navštěvovala střední školu. Když jednoho březnového dne jela do školy a porod začal probíhat, zašla na toaletu na autobusovém nádraží v Jihlavě , kde živé dítě – rovněž holčičku - porodila do svých rukou. „Jela jsem do školy a v autobuse jsem měla potřebu jít na záchod. Porod jsem čekala, vozila jsem kvůli tomu s sebou deku. Narodila se živá, nekřičela, ale koukala se na mě. Pupeční šňůru jsem přestřihla nůžkami, které jsem vozila do školy, “ uvedla později u soudu. Dítě poté zabalila do deky , uklidila celou toaletu a s ukrytým novorozencem pod bundou prošla přes celou Jihlavu na okraj města k dálničnímu přivaděči na Havlíčkův Brod, kde jej odložila do křoví . Když od dítěte odcházela, prý ještě „vydávalo zvuky “, ale brzy přestalo … Mimochodem cestou k místu odložení miminka šla kromě jiného kolem jihlavské nemocnice, kde se nacházel funkční babybox , o kterém Lucie věděla! Další fungující babybox byl v Havlíčkově Brodě. Každopádně ani jedné možnosti nevyužila, a proč tomu tak bylo, ví jen ona sama… Druhý den se na místo na okraji Jihlavy vrátila a dítě , které již nejevilo známky života, vložila do černého igelitového pytle a z místa odnesla. Mrtvolku nakonec schovala do prostoru pod schody v bytovém domě v Havlíčkove Brodě, kdy bydlela její babička. Zapáchající igelitový pytel po asi týdnu nalezl jeden z nájemníků domu, který jej, aniž by se do něj podíval, vyhodil do popelnice . To způsobilo, že mrtvolka novorozence nebyla nikdy nalezena . Kriminalisté tedy následně prozkoumali alespoň místo odložení mrtvolky a ohledání odhalilo výskyt etymologického materiálu (pozůstatků nekrobiontního hmyzu ) na místě odložení mrtvolky, což potvrdilo pravdivost této verze. Z důvodu absence mrtvoly nebylo možno ani v tomto případě určit přesnou příčinu smrti novorozence . Nicméně vzhledem k popisu skutku lze uvažovat na udušení zakrytím dýchacích otvorů , vykrvácení z nepodvázaného pupečníku , případně podchlazení organismu . „Jde zatím o první případ za dobu fungování samostatného krajského ředitelství, abychom vedli trestní stíhání pro zločin vraždy a přitom neměli tělo oběti, “ komentoval situaci tehdejší vedoucí odboru obecné kriminality Krajského ředitelství policie kraje Vysočina plk. Mgr. Pavel Kubiš . Lucie K. tak byla obviněna z dalšího zločinu vraždy dítěte spáchané po předchozím rozmyslu, za což jí hrozil trest odnětí svobody v trvání patnácti až dvaceti let, případně výjimečný trest. Vražedkyně novorozenců před soudem I před soudem mladá ženy vinu doznala , nicméně se snažila svůj obraz různě vylepšovat a alespoň částečně se zbavovala viny. Motivaci vražd tak například částečně spojovala se svým tehdejším partnerem a otcem obou dětí Vaškem . Lucie K. tvrdila, že mimo to, že se prý styděla reakcí okolí na to, že by měla dítě tak mladá, se prý Vaška bála , protože ji týral a podle jejího názoru by se s ní kvůli dítěti určitě rozešel , což by nezvládla, protože na něm byla závislá. „Bála jsem se ho, několikrát mě uhodil a jediné, co ho zajímalo, byl alkohol, prodej drog a krádeže “, uvedla o něm u soudu. V této souvislosti se před soudem pohoršovala i nad tím, jak s mrtvolkou druhorozené holčičky naložil. „Nechtěla jsem, aby ji jen tak pohodil zabalenou do igelitu někde v lese, to dělají s prominutím jen prasata. Chtěla jsem ji pohřbít u nás na chalupě. Teď vím, že moje řešení nebylo správné, ale připadalo mi aspoň trochu lidské “, prohlásila například. Od dvojnásobné vražedkyně svých vlastních dětí zní tento „morální apel“ a projev „lidskosti“ velmi nepatřičně a působí zcela nevěrohodně. Nicméně zapadá do charakteristiky její osobnosti , ke které se ještě dostaneme. Lucie K. před soudem Naivní, nepozorný, netečný či velmi nezkušený Vašek (je na čtenářích, který přívlastek si zde dosadí), který se dvakrát nechal obalamutit výmluvami Lucie o tom, že těhotná není, dostal pochopitelně slovo taktéž. Uvedl , že s Luckou, svojí tehdejší spolužačkou , začal chodit někdy v polovině roku 2011 a prakticky od počátku vztahu spolu rovněž začali bydlet , protože dívka měla časté konflikty se svými rodiči . Ani jeden z nich nakonec školu nedokončil a tak společně nastoupili do jedné firmy. Někdy počátkem roku 2013 si všimnul, že Lucie přibrala, takže se jí dotázal, zda-li není těhotná , což ona popřela s tím, že má problémy s menstruací. Když toto téma začali řešit i jejich spolupracovníci, přemluvil jí, aby navštívila svého gynekologa, před jehož ordinaci ji i zavezl . Partnerka mu po asi 15 minutách napsala, že má vyšetření za sebou, a že má ucpané cesty, kterými prochází menstruační krev, takže dostala nějaké léky. Po celou dobu vztahu mu rovněž tvrdila, že bere antikoncepci a rovněž nikdy nepřestala kouřit ani občasně pít alkohol . O tom, že se jí už dříve narodilo jedno dítě prý Vašek vůbec netušil a dozvěděl se to až v rámci vyšetřování. V návaznosti na její očerňování uvedl, že on má děti rád a nevadily by mu. Lucku rozhodně nikdy nemlátil ani nikterak fyzicky nenapadnul, spíše to byla ona, kdo byl doma dominantní. Jeho výpověď potvrdili i další svědci, kteří uváděli, že Lucie K. občasně pila alkohol, pravidelně kouřila a přede všemi popírala, že by byla těhotná . Navíc v inkriminované době nosila volné , vytahané oblečení , aby všetečné pohledy a dotazy alespoň trochu eliminovala. Svědci rovněž potvrdili, že Vašek má mladší sestru, jeho vztah k dětem je pozitivní, a že vůdčí osobou byla ve vztahu rozhodně Lucie . Vyslechnuti byli mimo jiné i znalci z oboru lékařství, odvětví psychiatrie a psychologie . Ti uvedli, že obžalovaná má průměrný intelekt s dobrými paměťovými schopnostmi, nicméně její osobnost je strukturovaná abnormálně , zejména do histriónských rysů . Žena je podle nich povrchní, orientovaná na sebe sama , když ve svém zájmu dokáže jednat tvrdě, až bezohledně . Snadno se dá vyprovokovat, když poté reaguje scénami, afektem vzteku a slovní agresí . Rovněž má silnou potřebu upoutávat pozornost okolí , a to i za cenu častých lží . Obžalovanou znalci označili za sebevědomou, samostatnou, rozhodnou, tvrdou, málo citlivou osobu , zaměřenou na vlastní potřeby. Jedná z fotek Lucie K., kterou měla vystavenou na soc. sítích A zde se již dostáváme k motivu vražd . Znalci uvedli, že rozhodně není pravda , že by Lucka byla na svém partnerovi závislá , jak tvrdila. Jejich vztah totiž nebyl nikterak hluboký a hlavně, obžalovaná má ráda v první řadě samu sebe. Pravda nemohla být ani to, že by se za těhotenství styděla , protože je naopak velmi sebevědomá, suverénní a rozhodně netrpí studem. Jediným důvodem bylo zkrátka to, že dítě mít nechtěla , protože by jí omezovalo a jelikož je necitlivá, bylo jí jedno, jak dítě dopadne . Soud nakonec shledal, že se dívka na obě vraždy připravovala , když obě své těhotenství před všemi tajila , nikterak se na narození dětí nechystala a nenavštěvovala ani gynekologa . Naopak vůbec nezměnila své návyky včetně kouření a pití alkoholu . V rámci objasnění motivu nebyla zjištěna žádná vážná skutečnost , která by ji alespoň částečně nutila takto jednat . Byla poměrně dobře finančně zajištěna , když ona i její partner byli zaměstnáni a společně žili poměrně pohodlně , v dobře zařízeném nájemním bytě . Jediným jejím motivem bylo zbavit se nepohodlných dětí , které nechtěla. Soud ji proto označil za chladnokrevnou , což měla potvrzovat i dokumentace prověrky výpovědi na místě, kdy neprojevila sebemenší lítost . Výčitky pak neprojevovala ani v rámci hlavního líčení, kdy ponejvíc litovala jen samu sebe . S ohledem na to co bylo uvedené v přechozím odstavci a s ohledem na to, že byly přítomny hned dva znaky (vražda dítěte, opětovnost ), které spáchané zločiny podřazovaly pod kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vraždy , vznášela se ve vzduchu i reálná hrozba výjimečného trestu (trestu nad 20 let), protože velmi přísné potrestání bylo jistě na místě! Soud však musel posoudit i polehčující okolnosti , mezi které započetl nízký věk obžalované a především to, že se doznala . Ocenil to především v případě prvního skutku, protože bez doznání by se podle názoru soudu tento zločin nikdy nešlo v hlavním líčení projednat. Ponechme zde stranou hlubší úvahu nad tím, zda-li náhodou doznání k této vraždě nebylo spíše výsledkem práce kriminalistů a jejich neodbytných otázek, které nedávaly úniku, než něčím, co by mělo být Lucii K. ku prospěchu. Ostatně, tak by měla být tato polehčující okolnost vykládána – tedy pokud je doznání učiněno „ve vleku zjištěného skutkového stavu “, nemělo by být jako polehčující okolnost posuzováno. Spis však k dispozici nemáme , takže slovy Františka Peterky z legandárního filmu: „Nebudeme se pouštět do větších akcí “. Faktem zůstává , že se Lucie K. doznala , doznání je dle trestního zákoníku jednou z polehčujících okolností a soud k tomu přihlédnul . Když Krajský soud v Hradci Králové zvážil ještě to, že znalci označili možnost resocializace obžalované za reálnou , Lucii K. nakonec odsoudil k odnětí svobody na dvacet let . Státní zástupce i obžalovaná si nechali lhůtu na rozmyšlenou, zda-li se proti verdiktu odvolají, ale k ani z jedné strany nedošlo. Otec obou dětí potrestán nebyl , ač Lucie K. u soudu prohlásila, že chápe, že ona si trest zaslouží, ale nechápe, proč ne i on. Vysvětlit to lze tak, že protože před ním obě těhotenství po celou dobu tajila , porodů se nezúčastnil , ani nijak nepodílel na usmrcení novorozenců , těžko mohl být potrestán pro vraždu. Nemohl být potrestán ani za trestný čin nadržování , protože měl za to, že se druhorozená holčička narodila již mrtvá , jak mu tvrdila partnerka, tedy netušil, že odložením jeho tělíčka jí de facto pomáhá vyhýbat se trestnímu stíhání. Jediné co mu hrozilo, bylo potrestání za přestupek v oblasti pohřebnictví. Závěrem jen dodejme, že trest odnětí svobody v délce trvání 20 let, s ohledem na institut podmíněného propuštění , v praxi znamená ti, že Lucie K. by měla brány vězení opustit někdy mezi jarem roku 2027 až podzimem 2033 . DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2024 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Sexuální vraždy", která se zaměřuje především na britské kriminální případy. Autor: Norman Lucas Sexuální vraždy - Norman Lucas Koupit knihu Další knihy Název: Sexuální vraždy Autor: Norman Lucas Nakladatelství: ATHENA Rok vydání: 1993, 180 stran Tentokrát vám představíme poněkud starší britský titul s názvem „Sexuální vraždy “, který má na svědomí krimi reportér a spisovatel Norman Lucas . Jde o knihu v originále vydanou v roce 1974, která v Česku vyšla až v roce 1993. V knize je uvedeno téměř 30 případů sexuálních vražd, které se převážně odehrály na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Popsány jsou ale i např. někteří sérioví vrazi z Německa, Ruska a dalších evropských států. Dokonce se dostane i na jednoho vraha, který své zločiny páchal na území Bermud. Co se týká časového rozpětí popisovaných kriminálních činů, tak kniha popisuje případy od 30. let 20. století, až do roku 1972. Každý z případů je poměrně detailně popsán, kdy nechybí ani následné hodnocení osobní a rodinné anamnézy pachatelů. To je moc fajn! Nakonec se autor sám pouští do vlastního hodnocení, kdy se pokouší určit, co mohlo vést pachatele až ke spáchání vraždy a snaží se zmínit jednotlivé kriminogenní faktory. Asi největším nedostatkem knihy je to, že jde o poněkud starší titul napsaný v době, kdy studium sexuálních vrahů, případně sériových vrahů, bylo řekněme, teprve v plenkách, a to pro čtenáře může být obtěžující. Na druhou stranu může pokročilejší čtenář literatury faktu zaměřené na tuto tématiku porovnat, kolik z dřívějších teorií je dnes studiemi a výzkumy překonáno, a nakolik se naopak autor, bez těchto znalostí, ve svých závěrech do pozdějších zjištění trefil. Zajímavé je rovněž to, že lze sledovat práci policie a obhajoby v dobách, kdy žádná analýza DNA, ani bezpečnostní kamery a pokročilé možnosti využití počítačů a internetu neexistovaly. S trochu nadsázky lze uvést, že z podhledu dneška je s podivem, že i přesto se „občas“ podařilo nějakého toho pachatele usvědčit. Neméně zajímavé pak můžou pro čtenáře být různé závěry a četné citace psychologů a psychiatrů, které zaznívají ohledně osobnosti sexuálních vrahů. Knihu můžeme doporučit, nicméně kvůli tomu, že mohla jít v rámci zmíněných případů ještě trochu více do hloubky a hlavně kvůli její neaktuálnosti, která je občas cítit, udělujeme: 2-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře