Výsledky vyhledávání

Recenze knihy s názvem "Severozápadní jatka II". Autor: František Roček, rok vydání 2016, 200 stran Severozápadní jatka II - František Roček Název: Severozápadní jatka II Autor: František Roček Nakladatelství: AOS Publishing Rok vydání: 2016, Praha, 200 stran Pro tentokrát jsem za předmět recenze zvolil knihu s trochu nevábným názvem Severozápadní jatka II . Možná stejně jako mě i vás napadne, o čem titul s tak podivným názvem a policisty na obalu vůbec je? Pojďme se na to tedy spolu podívat! Autor knihy je novinář a spisovatel, který se věnuje oblasti krimi ( v některých knihách též historii) a to výhradně se zaměřením na severočeský region (hlavně Ústecký kraj). Tomu zůstal věrný i při tvorbě této knihy, na což ostatně odkazuje i v názvu. Z názvu lze rovněž identifikovat, že jde o druhý díl stejnojmenné knihy, která vyšla v roce 2009. Titul je rozdělen na 4 části. První z nich byla pro mě asi nejzajímavější a dle mého názoru určitě nejpovedenější. Dočtete se v ní o několika velice zajímavých případech, v nichž se obžalovaní museli před soudem zpovídat z trestného činu vraždy. Jen zkratkou zmíním, že největší prostor byl věnován vraždě politika R.Housky z roku 2013. Tato podkapitola je hodně detailní a opravdu povedená! Dále jsou zde popsány případy: vraždy seniora, kvůli níž stanul před soudem nesprávný muž a až v průběhu soudního řízení byl zadržen opravdový pachatel, dále příprava vraždy v podání 4 mladistvých pachatelů, těžké ublížení na zdraví s následkem smrti, dvoj-případ, kde vrahem byli otec a syn a konečně známá kauza zdravotní sestry z Rumburku pravomocně zproštěné obžaloby z 6 vražd. Druhá část knihy popisuje dva případy nehod – usmrcení dělníků vlakem a výbuch chemičky. Třetí část knihy se pak věnuje tématu nelegální migrace a čtvrtá palčivému problému především severočeského regionu, a to teroru nepřizpůsobivých občanů a rozšiřování ghett. Třetí část knihy ohledně migrace je patrně nejslabší pasáží. Autor v ní nepodává žádný ucelený náhled na danou problematiku, pouze popisuje pár případů, které zmiňují některé triky a organizaci převaděčů běženců. Nejde však o žádný detailnější rozbor, ale spíše o strohý výčet. O něco vydařenější je pak poslední část, která nastiňuje problematiku ghett a nepřizpůsobivých. Konkrétněji je v ní zmíněný např. fenomén „šroťáků“ nebo chcete-li „kovožroutů“ a sestěhovávání problémových, zejména cikánských, rodin z celé ČR realitními kancelářemi do určitých sídlišť, kde pak trpí starousedlíci a předmětné nemovitosti jsou „vybydlovány“. Autor se problém snaží popsat v souvislostech, nicméně jde o tak složitou a komplexní záležitost, že v rozsahu asi 30 stran to zkrátka nešlo. U této poslední části mi trochu vadilo, že prostor je dán pouze výtkám a hlasu „nespokojených“. Možná by nebylo od věci dát prosto i názorům a myšlenkám ohledně pokusů o řešení. Z celkového pohledu je pro mě kniha velice nevyrovnaná. První část je hodně precizní a výběr případů zajímavý. Navíc má vysokou informační hodnotu, jelikož je psána s využitím nejrelevantnějších zdrojů. Naopak druhou a třetí část bych již podruhé číst nemusel a čtvrtá byla sice zajímavá, ale téma bylo pouze nastíněno, nikoli „vyčerpáno“. Nicméně díky aktuálnosti celé knihy a výborné první části – tzv. „doporučuji s výhradou“. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3 Další knihy

Zajímavé a užitečné odkazy na stránky a zdroje s krimi tématikou. Hledané osoby, kriminalita, novinky, statistiky, držení zrbaní, právo. Krimi - tipy Počet vražd v ČR Počet spáchaných vražd na našem území od r.1974 do r.2018 - https://www.serialkillers.cz/kriminalita Nejhledanější osoby Evropy Fotografie a stručný popis nejhledanějších osob Evropy. Nebydlí některá třeba ve vašem sousedství? - https://eumostwanted.eu/ Hledané osoby v ČR Hledané osoby v ČR ( fakt "super" odkaz:-)) ) - https://aplikace.policie.cz/patrani-osoby/PatraniMedia.aspx Držení zbraní v ČR Trestněprávní definice zbraně, definice zbraně v zákoně o zbraních, zbraně podléhající zákonu o zbraních, kategorie zbraní, podmínky držení zbraní - https://www.mvcr.cz/clanek/zbrane-podlehajici-zakonu-o-zbranich-a-podminky-jejich-nabyvani-a-drzeni.aspx Různé Skončil šéf pražské "mord party" Josef Mareš - https://zpravy.aktualne.cz/domaci/sef-prazskeho-oddeleni-vrazd-josef-mares-konci-ve-funkci/r~60d291a8d60311e988f50cc47ab5f122/ Partnerské a další doporučované weby a odkazy Partnerské weby Slovenský metalový magazín - https://www.metalmania-magazin.eu/ Samuel Little Nejpldnější americký vrah Pařízský modrovous Henry Landru

Recenze knihy "Vláčen, věšen a rozčtvrcen", která čtenáři přináší příběhy poprav napříč historií. Autor: Jonathan J. Moore. Vláčen, věšen a rozčtvrcen - Jonathan J. Moore Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Vláčen, věšen a rozčtvrcen - Příběhy poprav napříč historií Autor: Jonathan J. Moore Nakladatelství: Pangea Rok vydání: 2019, 255 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Toto otevřené pojednání o popravách napříč staletími začíná slastmi římského kolosea, kde zločince trhala divoká zvířata. Kniha pokračuje přes středověk – období, kdy provinilce čekalo lámání kolem, pálení, vaření, čtvrcení, topení či nabodávání na kůl. Jako další na řadu přichází umění věšení; následně se vydáme do Francie, abychom se podívali na vynález zvaný gilotina a jeho roli ve Velké francouzské revoluci. Nezapomeneme ani na elektrické křeslo, plynovou komoru a popravu smrticí injekcí typické pro dvacáté století. Kniha plná krvavých ilustrací si klade celou řadu zvídavých otázek – třeba jak dlouho zůstane hlava při vědomí poté, co ji odseknete od těla? Najdete v ní i fascinující zábavné historky – třeba tu o popravčím, který se zabil pádem ze šibenice, když zvedal hlavu oběti, aby ji ukázal okolnímu davu. Kniha je určena jen pro dospělé, a především otrlé jedince! Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy

Recenze knihy "Sérioví vrazi", která zkoumá historii sériových vražd od Římské říše do počátku 21. století. Autor: Peter Vronsky. Sérioví vrazi - Peter Vronsky Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Název: Sérioví vrazi - Proč a jak se udály nejhorší zločiny v dějinách lidstva Autor: Peter Vronsky Nakladatelství: GRADA Rok vydání: 2023, 520 stran Recenze: Zatím nenapsána. Kniha kanadského novináře a investigativního historika Petera Vronskyho s podtitulem "Proč a jak se udály nejhorší zločiny v dějinách lidstva " , zkoumá historii sériových vražd od Římské říše do počátku 21. století . Autor v knize popisuje fenomén sériového vraždění od prvních raně zaznamenaných případů ve starověkém Římě, po středověk, renesanční Evropu a viktoriánskou Anglii, až po vzestup a eskalaci tohoto fenoménu v USA a dalších státech světa v postmoderní době. Kniha se zabývá rovněž řadou teoretických přístupů k sériovým vrahům a tyto teorie pak autor prokládá desítkami podrobných případových studií jak notoricky známých, tak méně známých pachatelů. Jde zcela bezpochyby o výjimečné dílo v rámci „true crime“ žánru, které vyniká nejen precizností, podrobností a hloubkou zpracování, ale i svým historickým rozsahem. Za zmínku stojí možná i to, že právě tuto knihu četl Dennis Rader a.k.a. B.T.K. Killer v době svého zatčení. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy

Recenze knihy "Skutečné zločiny na Plzeňsku 2", kterou napsal bývalý kriminalista plzeňské mordparty. Autor: František Müller. Skutečné zločiny na Plzeňsku 2 - František Müller Název: Skutečné zločiny na Plzeňsku 2 Autor: František Müller Nakladatelství: Nastole Rok vydání: 2024, 256 stran Recenze: Zatím nenapsána. Kriminalista František Müller sepsal další výtečnou knihu, ve které prezentuje mrazivé případy z Plzeňska , které otřásly celou republikou. Proč trvalo takřka třičtvrtě roku, než se povedlo usvědčit muže, který spáchal na mladou ženu brutální útok kyselinou ? Co vedlo dvě matky k tomu, že zavraždily svá novorozeňata ? A jaký vliv mělo psychické onemocnění pachatele v případu zavražděného podnikatele ? Nejen to se dozvíte z autentického vyprávění plného zákulisních detailů, které představuje policejní práci zcela bez filtrů. Rozhovor s autorem knihy ZDE. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1 Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Další knihy

Rozhovor s Viktorínem Šulcem, autorem pentalogie "Panoptikum sexuálních vražd", spisovatelem, redaktorem Kriminalistiského sborníku, scénáristou a publicistou. Interview - Viktorín Šulc Přečtěte si interview s autorem velmi vydařené pentalogie - "Panoptikum sexuálních vražd 1 (2013) , 2 (2015) , 3 (2019) ,", Viktorínem Šulcem, které se nám pro Vás podařilo zprostředkovat. V interview jsme se snažili položit nejzajímavější a nejčastější otázky, která nám zaslali naši čtenáři. MgA. Viktorín Šulc (nar. 1951) je český spisovatel, analytik a redaktor Kriminalistického sborníku, scénárista, publicista a dramaturg. Po absolvování scénáristiky a dramaturgie na pražské FAMU začal pracovat jako sportovní redaktor Mladé fronty. Od roku 1989 pak pracoval jako krimi reportér a od roku 1997 sestal redaktorem a jedním z autorů Kriminalistického sborníku. V roce 2000 zvítězil v soutěži České televize O dýmku Sherlocka Holmese nejlépe vyhodnoceným scénářem Muž, který vycházel z hrobu . Mimo to se podílel na tvorbě další řady filmů. V roce 2004 získala jeho kniha Příští stanice: Smrt cenu AIEP jako nejlepší česká detektivka toho roku. Poté se Viktorín Šulc vrhnul již převážně na psaní krimi literatury faktu. Z knih jmenujme např. Bratrstvo tajných hrobů , Lovec přízraků a nejnověji i Panoptikum sexuálních vražd . 1) Dobrý den, jsme moc rádi a děkujeme, že jste nám umožnil položit Vám několik dotazů, které jsme vybraly z řady otázek, které nám zaslali fanoušci naší FB stránky a čtenáři tohoto webu. Hodně tazatelů zajímalo, jak jste se vůbec dostal k tématice vražd, respektive kriminálním tématům? Co Vás na tom zajímá a proč? Od malička mě zajímaly tajemné a hrůzostrašné historky. Jako dítě jsem samozřejmě nerozlišoval mezi zkazkou, reálnou kauzou a detektivkou, bral jsem to, oči navrch hlavy, šmahem všechno jako „story“. Zájem lety sílil, už jako pubescent jsem si prostudoval mimořádně kvalitní Soudní lékařství profesora Františka Hájka – tento věhlasný pán mimo jiné pitval Otýlii Vranskou – a další odborné knihy. První mezník k určité profesionalitě znamenal závěr dálkového studia katedry scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. Kromě praktické „diplomky“, tedy scénáře, musí takový aspirant napsat teoretickou diplomovou práci na libovolné téma. Zvolil jsem si Skutečné kriminální případy, zpracované filmem a televizí – porovnání fikce a skutečnosti . To byl zhruba rok 1984, dostal jsem povolení navštívit archiv tehdejšího Muzea SNB, dnes Policie ČR na Karlově, kromě scénáristů a režisérů jsem se setkal i s odbornými poradci, což byli vesměs kriminalisté, kteří v minulosti na dané autentické kauze pracovali. Diplomku jsem napsal s mimořádnou chutí a jenom jsem se utvrdil, že danému tématu se budu věnovat ještě hlouběji – a samozřejmě systematičtěji. Byl ovšem rok 1985, pracoval jsem tehdy jako sportovní redaktor deníku Mladá fronta, chtěl bych dodat, že sport je moje další celoživotní spojená nádoba… Na to, abych se stal kriminálním reportérem, jsem si musel počkat až do sametového převratu v listopadu 1989, kdy se otevřela nejrůznější archivní stavidla. Analyzoval jsem staré kauzy, objížděl žijící pamětníky, ale reportážně jsem zajížděl i na místa případů čerstvých. Nejspíš jsem si vedl obstojně, protože v roce 1997 jsem dostal nabídku od plukovníka JUDr. Jana Hlaváčka, tehdejšího ředitele Kriminalistického ústavu Praha , abych se stal členem redakční rady a jedním z autorů Kriminalistického sborníku , tedy periodika, které se zabývá kazuistickou analýzou skutečných případů. S KÚ i KS spolupracuji dodnes – a považuji si to za čest. 2) Další dotaz směřuje k Vaší pentalogii „Panoptikum sériových vražd “, ze které zatím byly vydány tři knihy. Čtenáře zajímalo především to, kolik času jste zatím tomuto projektu věnoval? Jak moc Vám příprava knih zasáhla do života, a co při přípravě zabralo nejvíce času? Sexuální vraždy mě vždy přitahovaly svým mimořádným ponorem do pachatelovy nenormální psychiky. Dokážeme pochopit – nikoliv odpustit! – krvavý zločin z loupežných pohnutek, z dlouhodobé nenávisti, ze žárlivosti… Ale utýrat člověka pro ukojení vlastního libida? Jdeme se podívat za zrcadlo topornými kroky jako ta carrollovská Alenka, bojíme se předem, co tam uvidíme – i co se v odlesku nablyštěného skla dozvíme sami o sobě… Zhruba tyto řádky jsem napsal v prvním díle Panoptika. Nikoliv náhodou jsem se v už zmiňované „famácké“ diplomce věnoval kauze sériového vraha Václava Mrázka , který v padesátých let děsil Chomutovsko. Postava nenápadného mužíka, příkladného abstinenta a pracanta, který se navenek nijak o ženy nezajímá – dokud ovšem nesedne na bicykl a nezačne objíždět krajinu v touze dostat ženu výstřelem – je přímo učebnicová. Někdy kolem roku 2000 jsem napsal monografii o sexuálních vraždách. Měla deset kapitol, zhruba tři stovky stránek – a znamenala pro mě pochopení, že se v budoucnu mohu, spíš musím, pokusit o popsání mnohem větší historické plochy s daleko hlubší sondou poznání, včetně posudků soudních lékařů a znaleckých expertiz forenzních psychiatrů, sexuologů a psychologů. Takže nebudu přehánět, pokud konstatuji, že cesta začala někdy v půli osmdesátých let a nabyla na intenzitě kolem roku 2010, tedy poté co jsem se stal spoluautorem profesních memoárů šéfa severomoravské mordparty Luboše Valeriána (Bratrstvo tajných hrobů ) a bývalého šéfa pražské mordparty Jiřího Markoviče (Lovec přízraků ). Čas sběru podkladů pro mě ovšem nikdy neskončil, neustále sháním a studuji spisy, včetně těch letitých, archivních, což mě logicky odvádí od psaní… Proto jsou mezi jednotlivými díly poměrně různorodé mezery - 2013, 2015 a 2019. Předpokládám, že v průběhu práce na čtyřce, nastuduji 10 až 12 spisů, byť se některé objeví až v pátém díle pentalogie… Nicméně podstoupit tenhle proces průběžného studia pramenů je nutnost, má-li pentalogie tvořit smysluplný, pokud možno jednolitý komplex. Jak to všechno ovlivnilo můj život? Nijak nepříznivě, vždyť dělám to, co jsem chtěl, po čem jsem toužil - a věřím, že finální výsledek bude stát za to. Že tu po sobě něco nechám. Že budu už dávno nebožtík, ale nějaký nový zájemce o danou problematiku si Panoptikum s gustem přečte. Stejně jako já jsem kdysi hltal knihy Edwarda Knoblocha Lékařská kriminalistika nebo Pohlaví a zločin. Mimochodem, pan profesor Knobloch byl taková poslední renesanční bytost tuzemské kriminalistiky. Profesí soudní lékař neváhal seriózně zabrousit do hájemství forenzní psychiatrie, úspěšně se pokoušel na místě vraždy analyzovat scénu zločinu, byl vlastně takový průkopník psychoprofilování. 3) Poměrně častým dotazem bylo to, zda-li je pro Vás nějaký případ, který jste zpracovával, opravdu nezapomenutelný? Takový, který Vás jakýmkoli způsobem zaujal či zasáhnul ze všech nejvíce a proč tomu tak je? Většina kauz, i těch zdánlivě banálních, v sobě obsahuje střípek, který vám utkví v hlavě po zbytek života. Pokud mám nějaké ty „nej“ přece jen jmenovat: Ke kauze Mrázek jsem se několikrát vracel, procestoval jsem Chomutovsko i další místa vraždění křížem krážem. Hodně mám nastudováno o kauze Otýlie Vranské z roku 1933, tady už to bylo s pamětníky samozřejmě horší. Mimořádné rozměry má kauza pětinásobného vraha Hojera , jedna vražda v Děčíně, jedna v jedoucím nočním vlaku z Prahy do Děčína, jedna v Brně, jedna dokonce na Slovensku, poslední v Praze, jen na dohled od pachatelova bydliště… Ale nezabývám se jen sexuálními vraždami, hodně hluboko mi v hlavě uvízla kauza sériového zabijáka podnikatelů Ivana Roubala , včetně návštěvy jeho šumavské usedlosti Pohádka. Nádherná krajina zalitá sluncem, ale jak se s večerem začaly prodlužovat stín, člověk nemohl nevnímat podivný genius loci místa, kde onen zvláštní člověk nejen žil, ale nejspíš taky vraždil. Mám mámu pořád před očima, stěžoval si jeden severočeský občan, jehož máti byla dlouhodobě hospitalizována v nemocnici. Měla být… Nakonec se ukázalo, že paní zamřela po údajně náhodném pádu při infarktu či mrtvici. Její dospělý syn – s matkou měli láskyplný vztah – se chtěl vyhnout policejnímu prošetřování, taky ho lákalo pobírat neoprávněně máminu penzi. Její tělo rozřezal a zacementoval do jakýchsi truhlíků, stejně tak hlavu, všechno uložil na balkóně… On tu mámu denně před očima skutečně měl! Kauzička rozměrů kriminální banality – ale s prvky hororu, hodně vypovídající o lidské psychice. 4) Ač nás to poměrně překvapilo, nejvíce čtenářů zajímalo to, zda-li po tolika letech, ve kterých se věnujete těmto těžkým tématům, netrpíte například nočními můrami, případně necítíte nějaké jiné „následky“, např. to, že jste se stal více otrlým? Dá se na to zvyknout a dokáže Vás v tomto ohledu ještě něco překvapit? Nebudu rozporovat, že určitý stupeň otrlosti moje práce předpokládá. Vždyť co by jinak museli prožívat kriminalisté nebo soudní lékaři? K práci musím přistupovat s potřebným nadhledem, ale vždycky jsem byl na straně obětí a pozůstalých. Možná to souvisí i s pokročilejším věkem, ale rozvíjí se u mě sentiment. Dost často pocítím silné dojetí – mimo svou práci, třeba při filmu nebo nějakém vyprávění. Pocuchané nervy? Asi ano. Mám pro to vysvětlení: když si povídáte s matkou zavražděné dívky, jste z jejího vyprávění otřesen. Nicméně musíte ten otřes profesionálně překonat, klást další otázky… Ale každý takový nešťastný a „vytěžený“ rodič mi po zásluze sebral kousek nervů. Jestli mě něco ještě dokáže překvapit? Míra analogie je samozřejmě vysoká, kolikrát by si člověk pomyslel, že všechno tady už bylo. Ale kdo ví? Život – i ten kriminální - bývá plný překvapení. 5) Setkal jste se někdy s pachatelem nějakého závažného trestného činu? Měl možnost s ním vést např. interview? Ano. Bylo jich patnáct, možná dvacet… Většinou se jednalo o pachatele vraždy ve výkonu vazby či trestu, dva měli už svůj trest odpykaný. Pamatuji se na případ dcery, která si objednala vraždu své nevlastní matky, s tou jsem ještě hovořil, když byla na svobodě. Věděla, že je podezřelá, že je jen otázkou, kdy policie vyvrátí její alibi a najde vykonavatele vraždy… Přede mnou samozřejmě nic nepřiznala. Za pár dní dívka ztratila nervy a s dotyčnými spolupachateli zmizela z Prahy. Tenhle společný útěk kriminalistům celou trojici vrahů ideálně naservíroval. Nejvíc asi vzpomínám na už zmíněného Ivana Roubala . Povídali jsme si asi hodinu ve valdické věznici, na to se nedá zapomenout. Byl inteligentní, snažil se o přátelsky příjemný tón, ale neznamenalo zas takový problém představit si ho ve chvílích vraždění. Dokonce předpokládám, že by se jeho mimika nijak drasticky nezměnila. Právě u pana Roubala se mi bohatě vyplatilo mít případ dopodrobna nastudovaný. Většina obviněných, obžalovaných i odsouzených se totiž k činu nedoznává, mají své verze neviny, někdy chytré, jindy hloupoučké. Začnou to do vás valit, ale když jim dvakrát, třikrát řeknete To, co říkáte, zní zajímavě, ale oba víme, že to bylo jinak, konkrétně tak a tak… zesmutní, vyhasnou a přestanou lhát. Někdy uvidíte v jejích očích i záblesk upřímné nenávisti. Ale pořád lepší než být za blbce a skákat někomu takříkajíc na špek, že. 6) Myslíte, že byste mohl dělat v „mordpartě“? Napadlo Vás někdy, že byste se stal kriminalistou? Někdy v roce 1992 jsem dokonce kladně ukončil přijímací řízení na vyšetřovatele. Byla to doba velkých kádrových změn, dalo se rychle postoupit z obvodu na město, tedy do mordparty… Možná bych byl kvalitní vyšetřovatel, možná by se ukázalo, že jsem na tuhle profesi kopyto… Kdo ví? Rozhodování nebylo lehké, ale muselo být rychlé. Věděl jsem, že jestli něco umím, je psát. Že sice nikdy nepřijedu na místo činu v prvním sledu s výjezdovkou, na druhou stranu si jako píšící analytik budu moci vybírat ty nejzajímavější kauzy v rámci celé republiky. Kostky byly vrženy, zas tak moc jsem svého rozhodnutí v průběhu dalších let nelitoval. Ostatně, koho zajímá pozdní lítost? 7) Ve třetí knize „Panoptika “ s názvem "Monstru podoben " se, myslíme, v jednom místě velice otevřeně a ostře pouštíte do konfrontace práv pachatelů s tím, co by podle Vás skutečně zasluhovali… Jaký je Váš názor na trest smrti ? Jak by se podle Vás mělo s nejtěžšími zločinci zacházet? Nikdy jsem se netajil s tím, že jsem zastáncem trestu smrti, beru ho jako generální a odstrašující prevenci. Snad mi čtenáři uvěří, že o tuzemské kriminální historii něco vím. Dosud jsem nenarazil na kauzu nevinného a přesto popraveného odsouzence – nehovořím samozřejmě o politických „zločinech“ s vykonstruovanými doznáními a procesy. Je-li v současné době poprava zločince politicky neprůchodná, přivítal bych aspoň systém „třikrát a dost“. Notoričtí přestupníci zákona i včetně „obyčejných zlodějů“ – o násilnících nemluvě - by v určité završené fázi své nectěné profese měli zmizet ze světa. Když ne na doživotí, tak třebas na 20 nebo 25 let. Jejich lidská práva? A co práva jejich budoucích obětí – ty naše pseudohumanisty nezajímají? 8) Jelikož je na našem webu nejen sekce knižní, ale i samostatná sekce o filmech a vzhledem k tomu že jste vystudoval FAMU a jste autorem několika scénářů, podílel jste se na přípravě řady filmů, her či seriálů, neodpustíme si otázku tímto směrem. Líbí se Vám v poslední době nějaký krimi film či seriál? Doporučil byste našim čtenářům nějaký, třeba i starší? Patřím ke svědomitým divákům daného žánru, ale v poslední době jsem v rámci krimi nebo detektivky na nic excelentního nenarazil. Výjimku snad představuje zajímavý a přínosný polsko-ruský film Fotograf, který nedávno vysílala ČT, kupodivu na Artu. Ale ten už taky natočili v roce 2014. Takže neváhám sledovat i starší, léty prověřenou kvalitu. Můj žebříček tuzemských snímků? Bronz: filmy Vrah skrývá tvář či Po stopách krve s Rudolfem Hrušínským coby majorem Kalašem. Stříbro: černobílý seriál Hříšní lidé města pražského s Jaroslavem Marvanem coby radou Vacátkem a jeho pány „ze čtyřky“. Zlato: Případy 1. oddělení . Ty případy jsem měl vesměs nastudované, přesto jsem si náramně užil. Pokud zabrousíme do zahraničí, skvělá je první řada seriálu HBO Temný případ , dále Tajemná řeka (film Clinta Eastwooda podle románu Dennise Lehaneho) a francouzský noir snímek Strážce zákona . Nic nového, ale taky nic pro slabé nátury, jsou to díla s velkou porcí deziluze. 7) Poslední otázka směřuje opět na Vaše "Panoptikum sexuálních " vražd a asi ji již tušíte…KDY???:-) Počítačovou verzi čtvrtého dílu Panoptika, nazvanou Zlý duch , odevzdám příští rok po prázdninách. Redakční práce, korektury a výběr fotek si vyžádají další tři čtyři měsíce. Takže předpokládám, že kniha vyjde začátkem roku 2021, tedy po dvou letech po „trojce“. Při sumě cca 600 stránek „rukopisu“ a průběžném studiu několika spisů to považuji za maximum možného. Velice Vám děkujeme za Váš čas a odpovědi! Budeme se těšit na Vaše budoucí knihy a přejeme mnoho další úspěchů. (Rozhovor se uskutečnil a byl vydán v listopadu 2019 ).

Recenze knihy s názvem "Galerie zločinu II.". Autoři: M. Kučera, J. Stach. Rok vydání 2013, 290 stran Galerie zločinu II. - M. Kučera, J. Stach Další knihy Název: Galerie zločinu II. - Tajemství policejních protokolů Autor: Miroslav Kučera, Jan Stach Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2013, Praha, 290 stran Dnes se zaměřím na další v pořadí knih ze série „Galerie zločinu “ z pera bývalého člena pátracího oddělení někdejší Federální kriminální ústředny Miroslava Kučery, tentokrát ve spoluautorství s bývalým důstojníkem policie Janem Stachem. Tato kniha nese podtitul „Tajemství policejních protokolů “ a je v ní zpracováno 24 českých kriminálních případů v rozsahu cca 8-10 stran - v každém z nich přišel někdo o život, tedy jde o ty nejzávažnější případy. Mezi uvedenými vrahy můžete nalézt zejména ty známější např. Zdeněk Vocásek, Oto Biederman, Ivan Roubal, Jiří Kajínek, atd., ale dočtete se i o něco méně známých pachatelích, což kvituji. Všechny případy jsou zpracovány přesně a v solidním rozsahu, a jelikož jde především právě o ty známější případy, lze srovnávat. Zde musím konstatovat, že v rámci použitých zkrácení, podle mého, občas došlo k drobnému zkreslení okolností daného případu a některé důležité informace, které umožňují spatřit osobnost pachatele a zločin v souvislostech, zůstaly nezmíněny. Naštěstí to není častým a dominantním jevem knihy a může si toho povšimnout zřejmě jen čtenář, který má případy nastudované i z dalších zdrojů, ale pro mě drobný mínus. Trochu víc mě pak rušily různé komentáře, často uvozující či zakončující jednotlivé případy, nicméně nevztahující přímo k případům, ale spíše ke společnosti a prezentující postoje pisatele. Né, že by strohou literaturu faktu neoživily, to byl asi záměr, ale já s nimi často nesouhlasil a přišly mi na případy naroubované tak nějak nepřirozeně a navíc na mě působily tak trochu kverulantsky. Tedy trochu paradox – to co mi v prvním titulu ze série “Galerie zločinu “ velice potěšilo, čili postřehy a komentáře autora, zde mi přišlo trochu obtěžující. Možná to bude tím, že v knize s podtitulem „Nejděsivější případy 20. století “ šlo o případy s nimiž měl jediný autor Miroslav Kučera osobní, přímou pracovní zkušenost, zde tomu však tak nebylo. Nebo to možná bylo spíše tím, že v případě této knihy s podtitulem „Tajemství policejních protokolů “ se na komentářích podílel hlavně druhý ze spoluautorů – nevím. Nicméně i přes výše uvedené výtky myslím, že kniha je jako celek určitě dobrá, přínosná a rovněž čtivá a tedy ji s čistým svědomím doporučuji. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře

Detailní článek o krutém ukrajinském sériovém vrahovi, tzv. "Terminátorovi" - Anatoly Onoprienkovi, který zavraždil minimálně 52 obětí. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Anatoly Onoprienko 7. 6. 2014 Anatoly Onoprienko - ukrajinský sériový vrah zodpovědný za usmrcení nejméně 52 osob. Devět z nich usmrtil v roce 1989, zbývajících 43 mezi lety 1995-1996. Svojí destruktivitou a používáním upilované, dvouhlavňové brokovnice si vysloužil přezdívku "Terminátor". Jeho nejčastěji použitý modus operandi obsahoval útok na osamocený dům, usmrcení všech obyvatel, krádež cenných předmětů a následné zapálení budovy. Při útocích neušetřil nikoho. Zabíjel muže, ženy, děti i náhodné svědky. Narozen : 25. 7. 1959 Zemřel : 27. 8. 2013 Země : Ukrajina Počet obětí : 52+ Unikal : 7 let Vražedná aktivita : 1989-1996 Přezdívka : "Terminátor" A. O. 52 - tak zní iniciály ukrajinského sériového vraha doplněné o číslovku vyjadřující počet lidí, které připravil o život. Jde tak o „nejhoršího“, „nejaktivnějšího“ či „nejdestruktivnějšího“ (je na čtenáři, jaký z „novinářských“ přívlastků mu přijde nejpřiléhavější) vraha v dějinách země. Dle počtu obětí v jednotlivých útocích by ho šlo, dle všeobecně přijímaných definic (ty můžete nalézt zde na stránkách), zařadit nejen do kategorie sériový vrah, ale taktéž do kategorie masový vrah, neboť během jediného útoku často zavraždil najednou 4 i více lidí. Dokonce by čistě "formálně" šlo spatřit v jeho jednání i znaky kategorie tzv. spree killer, když během 2 dnů usmrtil na různých místech s určitým časovým rozestupem 7 obětí. Toto je však pouze zajímavost a poukaz na to, že jedna osoba může naplňovat znaky všech tří definic mnohonásobných vrahů. Při podrobnějším zkoumání případu a uvědomění si důvodů, proč se tyto kategorie vůbec rozlišují, však lze říci, že nejsprávnější označení jest – sériový vrah, byť s netradičním modem operandi, který v sobě nese i určité znaky masové vraždy. Anatoly Onoprienko Anatoly Yurevich Onoprienko, jak zní celé jeho jméno, se narodil 25. 7. 1959 ve městě jménem Žytomyr, které se nachází na severozápadě Ukrajiny, asi 130 km od Kyjeva. O jeho dětství není známo příliš informací, ale tak jako u většiny sériových vrahů, nebylo bezproblémové. Narodil se v rodině válečného veterána, později topiče a dojičky krav. Když byl Onoprienkovi 1 rok, otec, údajně alkoholik, který byl několikrát trestán za drobné krádeže, rodinu opustil s jinou ženou. Ve 3 letech malému Anatolymu zemřela matka, po této události byl vychováván střídavě babičkou a otcem, ale pozdější dětská léta, včetně období dospívání, strávil v dětských domovech a sirotčincích, kam ho umístil otec, protože se svojí novou chotí nebyli schopni obstarat obživu pro celou rodinu. Onoprienko později uváděl, že toto považoval za hlubokou nespravedlnost, protože staršího bratra i dalšího nevlastního sourozence si otec v péči ponechal. V dětských domovech tehdejšího Sovětského svazu to chovanci neměli vůbec lehké. Přísnost denního režimu v sirotčincích se příliš nelišila od režimu ve vězení, jak později Onoprienko uvedl. Chovanci též často trpěli hladem, takže Anatoly několikrát utekl do rodné vísky, ale vždy byl navrácen zpět. V sirotčinci se budoucí sériový vrah dopouštěl šikanování slabších jedinců, jednoho prý dokonce pobodal. Taktéž kradl a často se prý dopouštěl žhářství v okolních lesích. V osmé třídě se zapsal ke studiu lesnictví, ale kvůli slabým výsledkům a mizerné kázni studium nedokončil. Následovala povinná vojenská služba a po ní přihlášení na námořní školu. Když v roce 1976 opustil sirotčinec, jeho první kroky vedly k otci a jeho „nové“ rodině. S otcem se snažili usmířit, nicméně po čase docházelo ke sporům o peníze, a tak musel Onoprienko mladší ve zlém rodinu opustil. O setkání a usmíření s otcem se pokoušel ještě o pár let později, ale ten se ze strachu z odplaty zapíral. Poté byly kontakty s otcem nadobro ukončeny. Onoprienko pak cestoval po světě a živil se jako námořník. Roku 1986 (v té době měl již manželku a dítě) se stal hasičem. Následně si pořídil loveckou pušku a nechal se zapsat do „cechu“ mysliveckého. Onoprienko na jedné ze starších fotografií K první doložené vraždě došlo v roce 1989, tedy ve věku Onoprienkových 30 let. V červnu tohoto roku zastřelil na dálničním odpočívadle pár přespávající ve svém voze. Muž byl usmrcen ve spánku, žena byla vyvedena do lesa, kde se však pokusila volat o pomoc, a tak ji Onoprienko zabil také. Později vypověděl, že pár "zkrátka zastřelil “, nečinilo mu prý to žádné potěšení, ale cítil potřebu to udělat. V tomto případě těla pohodil v lese a zakryl větvemi. Auto přepravil na jiné místo a tam ho zapálil. Další vražda, spáchaná 16. července téhož roku, byla velice podobná. Opět šlo o usmrcení páru, který přečkával noc na odpočívadle. Před opuštěním místa činu bylo vozidlo i s těly uvnitř zapáleno. První i druhé dvojnásobné vraždy se dopustil ve spolupachatelství se Sergejem Rogozinem (nar. 1962), vojenským veteránem z války v Afghanistánu, se kterým se seznámil v posilovně. Ten byl přes počáteční váhání svým přítelem přesvědčen k páchání loupeží a kriminální kariéře. Při prvním vražedném útoku zřejmě „pouze“ čekal v autě, než spolupachatel provede předem domluvenou loupež, když však pochopil, co se doopravdy stalo a projevil svojí nevoli, Onoprienko mu pohrozil, že jestli se obrátí na policii, zabije jeho manželku a dceru. Po druhé dvojnásobné vraždě se jejich cesty rozdělily. Všech následujících vražd se dopustil A. O. sám. Další útok stihnul ještě téhož léta, kdy konkrétně 16. srpna chtěl, podle svách slov, pouze vykrást automobil. Vraždit prý neměl v úmyslu. V autě však spalo 5 osob. Vrah všechny, včetně 11letého chlapce, na místě usmrtil. Čtyři oběti zemřely na následky střelných poranění, pátou oběť, mladou dívku, navíc několikrát bodnul, když po střelbě stále projevovala známky života. Poté seděl ještě asi dvě hodiny v autě a přemýšlel, co s mrtvolami udělá. „Mrtvoly jsou hnusné. Smrdí a vysílají zlé vibrace. Ten zápach byl tenkrát nesnesitelný “ uvedl později u výslechu. U soudu pak uvedl: „Stal se ze mě úplně jiný člověk. Kdybych věděl, že je v autě 5 lidí, odešel bych. “ Při odchodu opět auto zapálil. Na podzim roku 1989 Onoprienko náhle opustil svojí rodinu, pravděpodobně kvůli strachu z dopadení, a na počátku 90. let začal cestovat jako tulák po Evropě (např. Maďarsko, Jugoslávie, Řecko, Rakousko, Německo…policisté později zjišťovali, zda některé nevyřešené vraždy ve státech, které navštívil, neodpovídají jeho modu operandi, ale A. O. za žádnou vraždu spáchanou v zahraničí souzen nebyl). V zahraničí se živil krádežemi, drobnější majetkovou trestnou činností a nekvalifikovanou prací vykonávanou „na černo“. Několikrát byl dopaden a vyhoštěn zpět na Ukrajinu. V Německu strávil dokonce nějaký čas ve vězení a údajně i v psychiatrické léčebně. Informací o této fázi jeho života je však minimum. Definitivně se na Ukrajinu vrátil až po necelých 5 letech cestování, na jaře roku 1994. Nedlouho poté byl internován v psychiatrické léčebně a strávil v ní 4 měsíce s diagnózou schizofrenie. O tom ale až později. Poté, konkrétně od ledna do listopadu roku 1995, bydlel A. O. u svého bratra v Žytomyrské oblasti. Jeho obživu v té době zaopatřovaly krádeže (mezi ně patřila i krádež dvouhlavňové brokovnice TOZ 34, prostřednictvím které byla spáchána většina vražd). Fotografie použité zbraně Po šestileté vražedné odmlce se pachatel odhodlal k útoku se smrtelnými následky 5.10.1995. Tohoto dne zabil dva muže (37, 39 let). 28. října usmrtil dalšího muže. O těchto vraždách není ve zdrojích bližších informací. Následovalo první vražedné řádění v domě rodiny s dětmi. To se odehrálo dne 24. 12. 1995, kdy vniknul do hájovny ve vesničce jménem Garmarnia. V ní zastřelil 4 příslušníky rodiny. Myslivce, jeho manželku a dva malé syny (jeden z nich byl pouze 3 měsíce starý – Onoprienko později vysvětloval, že takto malé dítě usmrtil, aby nemuselo žít v sirotčinci jako on). Z domu odnesl peníze, šperky, ale i oblečení, a při odchodu dům zapálil. Takový postup se pro něj stal později příznačný, i když jak čtenář uvidí, všechny vraždy tímto způsobem spáchány nebyly. Pouze o šest dní později (30. 12. 1995) zaútočil znovu. Tentokrát v obci jménem Bratkovych, která se nachází ve Lvovské oblasti na západě Ukrajiny poblíž polských hranic. Zde zastřelil manželský pár (27, 25 let) a ženiny sestry, dvojčata (19 let). Dům po odchodu opět zapálil. Usmrcen byl i náhodný svědek, který ho při odchodu z místa činu potkal. 5. 1. 1996 byli střelnou zbraní usmrceni dva obchodníci (32, 40 let), sedící v autě na silnici nedaleko Enerhodaru v Záporožské oblasti. V noci toho samého dne byli v nedaleké Vasilyevce zavražděni ještě policista (32) a šestatřicetiletý muž. Zdroje opět neuvádějí podrobnější okolnosti, za kterých byly tyto činy spáchány. Hned následujícího dne zabíjel znovu. I tentokrát pozměnil svůj modus operandi. Nedaleko dálnice Berdyansk-Dneprovsk nechal stát své auto a mával na projíždějící řidiče tak, aby vzbuzoval zdání, že potřebuje pomoc. Když nějaké auto zastavilo, posádku zastřelil. Takto během jediného dne, ve třech rozdílných událostech, usmrtil příslušníka ukrajinské armády, kuchaře a taxikáře. 17. 1. 1996 se vrátil do obce Bratkovych, kde útočil již před Silvestrem. Usmrtil zde pětičlennou rodinu, včetně šestiletého chlapce, a při odchodu navíc zastřelil dva náhodné svědky, sedmadvacetiletou ženu a šestapadesátiletého muže. Po těchto vraždách se městečko s pouze 1500 obyvateli změnilo doslova na opevněný tábor. Policie také přišla poprvé s tezí, že za útoky může stejný pachatel či pachatelé. Vrah se poté přesunul blíže ke Kyjevu do obce Fastov. Zde usmrtil 30. 1. 1996 čtyři osoby. 28letou zdravotní sestru, její dva malé syny a 32letého muže, který byl u ženy na návštěvě. 19. února zaútočil na rodinu ve městě Olevsk v Žytomyrské oblasti. Otce rodiny zastřelil. Dceru a matku umlátil kladivem. K těmto vraždám Onoprienko uvedl, že dcera byla psychicky nesmírně silná. Poté co zavraždil její rodiče, ji našel, jak se modlí ve svém pokoji. Poručil jí, aby mu prozradila, kde mají ukryté peníze a cennosti, dívka mu prý však s nenávistí v očích odpověděla: „Ne, nepovím “. I přesto, že vraha podle jeho vlastních slov její odvaha, odolnost a síla šokovala, rozmlátil jí lebku kladivem. Fotografie z místa činu (útok z 27.2.-Malin) Poté se přesunul do Malinu a dne 27.2.1996 zde zastřelil muže a ženu, jejich dcery ve věku sedm a osm let usmrtil za pomocí sekery. Při odchodu ještě stihnul zastřelit souseda, který ho potkal. 14. 3. 1996 usmrtil ve městě Ovruch (stále Žytomyrská oblast) osmadvacetiletého muže. Jako v několika předchozích případech nebyly dohledány bližší informace. K poslední jeho doloženým vraždám došlo 22. 3. 1996. Čin se odehrál v Busku (Lvovská oblast), obci, která je vzdálená jen kousek od Bratkovych, kde si jeho řádění vyžádalo 12 obětí. Zde opět vyvraždil čtyřčlennou rodinu (manžele 36, 31 let, jejich dceru (10) a sestru ženy (26)). Dům při odchodu zapálil. Onoprienko sledoval své zločiny v novinách a televizi. K útokům si vybíral domy stojící na samotě. Na místech činu se choval chladně a byl značně otrlý. Často zůstával v domech obětí i několik hodin po vraždách. V jednom případě našel v domě rodinné fotografie, ty pak rozházel kolem bezvládných těl a vše zapálil. Jindy zas řezal mrtvolám prsty, aby je mohl obrat o prsteny nebo jim trhal zlaté zuby. Často byl problém oběti vůbec identifikovat, protože na ně střílel brokovnicí z bezprostřední blízkosti a devastace těl byla značná. Hrůza mezi ukrajinskými občany se šířila. Běsnění a krutost vraha nakonec vyústila v nejintenzivnější pátrání v historii země, do kterého se zapojilo 2000 policistů a 3500 vojáků, kteří střežili vesnice v oblastech, kde vrah působil. Policejní orgány si však i přesto stále nevěděly rady a měly velice obtížnou pozici. Mimo jednoho očitého svědka, který útok přežil a podal vrahův popis, neměly žádné vodítko, které by je k pachateli přiblížilo. Tlak veřejnosti byl obrovský. V souvislosti s vraždami bylo zatčeno několik podezřelých, ale vždy se ukázalo, že nejde o skutečného pachatele. Jeden z podezřelých, šestadvacetiletý Jurij Mozola, přemíru snahy policejních orgánů po dopadení vraha dokonce zaplatil svým životem. Během výslechů byl mučen. Snášet musel mimo jiné bití, pálení a elektrické šoky. Mozola i přesto vinu odmítal. Jeho tělo průběh 3denního zadržení a sérii krutých výslechů nevydrželo, a tak zemřel (k úmrtí došlo jen týden před dopadením skutečného pachatele). Šest členů ukrajinské policie za to bylo později odsouzeno ke kratším trestům odnětí svobody. Nutno dodat, že A. O. měl i značnou dávku štěstí, když se mu podařilo vyhnout pastem policie, která po zločinech kontrolovala téměř veškeré ústupové cesty z místa činu. Onoprienko byl údajně dokonce i třikrát zadržen, ale vždy téměř okamžitě propuštěn. bratr Pyotr Onoprienko Koncem března 1996 byl A. O. vyhozen bratrancem z bytu, kde několik měsíců pobýval. Důvodem bylo, že bratranec v bytě objevil skrýš, kde Anatoly uschovával zbraně. Následně došlo k hádce, při které vrah slíbil Pjotrovi Onoprienkovi, že se o něj a jeho rodinu o Velikonocích „postará“. A. O. se byl nucen s přítelkyní přestěhovat jinam. Pjotr však ze strachu z bratrancových hrozeb skutečnost, že v jeho bytě bylo přechováváno nelegálně větší množství zbraní, 7. 4. 1996 ohlásil na policii. Když uvedl všechny podrobnosti a dodal, že se k němu bratranec přestěhoval z městečka poblíž Žytomyru, odkud byla ukradena zbraň stejného typu, jaké bylo použito při následných vraždách, policista zpozorněl. Náměstek policejního velitele ve městě Javoriv, Sergei Lavrov, kontaktoval Lvovského policejního šéfa, generála Bogdana Romanuka s žádostí o radu při dalším postupu. Během dne byl sestaven dvacetičlenný policejní tým. V odpoledních hodinách pak došlo k zadržení podezřelého a prohlídce jeho bytu, do kterého se s přítelkyní přestěhoval. Onoprienko policistům zadržení usnadnil tím, že v domnění, že se partnerka vrací z nákupu, na kterém byla s dětmi, sám policistům otevřel dveře. Zasahující policisté se na něj vrhli a vnikli do bytu. V něm pak nalezli nejen zbraň použitou při vraždách v Bratkovychi, ale taktéž 122 položek, ukradených z domů obětí, včetně například rádia AKAI, ukradeného z rodinného domku Novosadských z Busku. Jeho přítelkyně měla dokonce na sobě prsten patřící jedné z obětí, ten jí Onoprienko daroval po jedné z vražd. I přes značnou přesilu policistů se A. O. pokusil klást odpor, když zkusil pod záminkou hledání dokladů totožnosti vytáhnout z šatníku zbraň a použít ji. Zasahující policisté však byli, vědomi si nebezpečnosti pachatele, ve střehu a podezřelého bez jediného výstřelu odzbrojili. Když se později Onoprienkova přítelkyně vrátila a šla od vyšetřovatelů zjistit, co se děje, policejnímu veliteli stačilo, aby se ženy zeptal, zda-li si pamatuje vraždění v Bratkovychi. Ta hned pochopila a dala se do pláče, o ničem netušila, myslela prý, že její nový přítel je nějaký obchodník. Anatoly Onoprienko při zadržení a krátce po zadržení U výslechu A. O. o zločinech zprvu zarytě mlčel, vypovídal pouze o svém dětství a prohlašoval, že jednat bude pouze s někým s hodností generála. Vrchního vyšetřovatele Bogdana Teslyu, který s ním vedl prvotní výslechy, přitom ujistil, že rozhodně má co vypovědět. Když se k výslechu dostavil generál Bogdan Romanuk, přiznal se k 52 vraždám. Prověřování výpovědí provázely drobné obtíže. Policejní orgány se například musely obávat o Onoprienkův život, protože veřejnost byla brutalitou a nemilosrdností jeho zločinů pobouřena. Z toho důvodu měl na sobě při rekonstrukcích neprůstřelnou vestu, a místa kde se konaly, byly střeženy velkým počtem policistů. V obci Bratkovych dokonce rekonstrukce vůbec neproběhly, protože hrozilo příliš vysoké riziko, že místní vraha zlynčují. Onoprienko při rekonstrukcích spolupracoval a nepokoušel se o útěk. Pamatoval si velké množství detailů a rád o nich vypovídal. Vše proběhlo bez větších incidentů, nicméně i tak vyšetřování zabralo dva a půl roku. Jedna z hlavních otázek, která musela být v průběhu vyšetřování zodpovězena, se týkala pachatelova psychického stavu (v případech sériových vrahů není výjimečné, že zkoumání způsobilosti nést trestní odpovědnost za spáchané skutky je předmětem dohadů, ale často i prostředkem účelové obrany obžalovaných). A. O. už v průběhu výslechů uváděl, že ho k vraždění nutil „vnitřní hlas“. Údajně prý vraždil s pro obyčejné lidi nepochopitelným cílem, dle pokynů vyšší bytosti. Jednou to byl Satan, podruhé mimozemšťani, jindy „temné síly“…. Ve prospěch těchto tvrzení hrálo, že A. O. byl v roce 1994 hospitalizován v psychiatrické léčebně, jak bylo zmíněno výše. Tehdy přilákal na nádraží pozornost milicionářů tím, že stál bez hnutí více než hodinu poblíž pokladen, kde pohledem „hypnotizoval“ jednu ze zaměstnankyň nádraží. V lékařském zařízení mu pak byla doktorkou Halynou Shurenok diagnostikována schizofrenie, a jak již bylo uvedeno, podrobil se zde 4měsíčnímu léčení (od 31. 5. do 16. 9. 1994). Po dopadení vraha tato lékařka uvedla, že Onopriyenka vyšetřovala pouze jednou a nemůže tak svoji diagnózu s určitostí potvrdit, ale přesto si myslí (vzhledem k jeho mimice, držení těla, chování), že byla její diagnóza v té době správná. K tomu dodala, že tehdy neměl důvod předstírat nemoc, a že i reakce na injekce neuroleptik, kterými byl pacient léčen, by byly u zdravého člověk jiné. Tato lékařka rovněž vyjádřila udivení nad tím, že nebyla věnována dostatečná pozornost vnitřním hlasům, které údajně slyšel, a že jeho vyšetření komisí, která učinila znalecký posudek pro soud, probíhalo ambulantně a A. O. byl pod dohledem lékařů pouze 28 hodin, když ke správné diagnóze by dohled nad pacientem měl trvat měsíc. Dokonce ani nebyl komisí přibrán jako konzultant žádný z lékařů vyšetřujících Onoprienka v roce 1994. Naopak, jeden z předních ukrajinských psychiatrů, člen posudkové komise, se vyjádřil v tom smyslu, že Onopriyenkovy záchvaty, sluchové halucinace či pokyny dostávající od vyšší bytosti jsou simulací a pouhou reakcí na situaci, ve které se vrah nachází. O tom, že není „blázen“, byl přesvědčen i Alexander Yevashenko, jeden z vyšetřovatelů, který Onoprienka vyslýchal. K přiblížení uvádím několik Onoprienkových citací, které ohledně oněch „vnitřních hlasů“ následně pronesl u soudu: „Ano, mám takového ochránce, ale nebudu o něm mluvit. Jde o velkou sílu, která ovládá i tento sál. Vy to ale nikdy nepochopíte . Možná vaše vnoučata tomu budou rozumět... " „Nejste schopni mě přijmout takového, jaký jsem! Nevidíte všechno dobré, co hodlám udělat, nikdy mě nepochopíte. “ „Navzdory všemu bych dnes zabíjel znovu. Jsem Satanova bestie. “ I přes výše zmíněné pochybnosti a Onoprienkovo tvrzení, komisí nebylo shledáno, že by A. O. trpěl nějakou duševní nemocí, která by znemožňovala nést trestní odpovědnost za spáchané zločiny. Soud s „Terminátorem“, jak byl vrah médii přezdíván, začal 23. listopadu 1998 v paláci spravedlnosti v Žytomyru. Soudní síň praskala ve švech. Obžalovaný byl umístěn v kovové kleci, která ho měla chránit před útoky pozůstalých. Ti se hned z počátku procesu dožadovali toho, aby jim byl vrah vydán k lynčování nebo požadovali, aby byl před popravou mučen. Opakovaně také docházelo k nadávkám, plivání na Onoprienka. Jen čtení obžaloby zabralo tři dny. Obsahovalo obvinění z vražd, krádeží, loupeží i dalších trestných činů. Výlohy na dopravu svědků z různých koutů země do Žytomyru byly obrovské, někteří svědci se k soudu vůbec nedostavili, protože se obávali, že Onoprienko uteče z vězení a pomstí se. V průběhu líčení A. O. odpovídal klidně a rozhodně. Jen výjimečně býval zmatený. Vyslechnuto bylo kolem 400 svědků a předloženo přes 100 položek důkazních materiálů. Onoprienko u soudu I přes drobné zdržení a problémy skončilo soudní projednávání dne 3. 3. 1999. O necelý měsíc později, před již prořídlými publikem, které z větší části tvořili novináři, byl Onoprienko odsouzen k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl přijat potleskem soudní síně. Naopak A. O. reagoval vztyčením prostředníčku směrem k soudci. Sergej Rogozin, spolupachatel při čtyřech vraždách v roce 1989, byl odsouzen k 13 letům odnětí svobody. I když Onoprienko prohlašoval, že si trest smrti přeje, právníci obou odsouzených podali odvolání. Druhoinstanční soud Rogozinovi trest snížil na 12 let a Onoprienkův trest podle očekávání potvrdil. Anatoly Onoprienko Jelikož se však Ukrajina stala roku 1995 členem Rady Evropy, bylo na trest smrti k 1. 1. 1999 uvaleno moratorium (to znamená, že nesměl být vykonáván). Tlak veřejnosti byl ale tak silný, že i tehdejší ukrajinský prezident, Leonid Kučma, prohlašoval, že tento případ je natolik specifický, že by Rada Evropy měla udělit výjimku a dovolit popravu provést. Žádost o udělení výjimky však byla zamítnuta, a tak byl Onoprienkův trest definitivně změněn na doživotí. Ve vězení ho za 17 let nikdo krom právníků a novinářů nenavštívil. Onoprienko byl celou dobu umístěn v samostatné cele, choval se normálně a nebylo s ním větších potíží. Údajně hodně četl, především beletrii. Pracovat ve vězení odmítl. Rozhovory dával jen málokdy. Nikdy neprojevil lítost nad spáchanými vraždami. K jeho nejznámějším výrokům z doby po uvěznění patří následující: „Nemám absolutně žádný zájem na vztazích s lidmi. Zradil jsem je. “ Pro Agence France-Presse (francouzská tisková agentura) prohlásil: " Neexistuje lepší zabiják na světě, než jsem já. Každý, kdo se chce se mnou měřit, to vždy můžete zkusit … " " Necítím žádnou lítost, nemám žádné výčitky svědomí a udělal bych to znovu, kdybych mohl. " "Zabíjet lidi je pro mě jako trhat staré peřiny. Muži, ženy, staří lidé, děti, všichni jsou stejní. Nikdy jsem nelitoval ty, které jsem zabil. Žádná láska, žádná nenávist, jen slepá lhostejnost. Nevidím je jako jednotlivce, ale jako masy. “ Anatoly Onoprienko, ukrajinský sériový vrah s nejvyšším počtem obětí, který zabil celkem 52 lidí (9 v roce 1989, 43 v letech 1995-1996), zemřel ve věznici ve věku 54 let dne 27. 8. 2013. Příčinou smrti byl infarkt. Pohřben byl na náklady státu na neznámém místě. DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Serial Killers 15/25 - Anatoly Onoprienko [The Terminator] Play Video Onoprienko Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DOKUMENTY Sdílej Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Přehled nejhorších masových vrahů po roce 2000 napříč celým světem. Díl první - masové vraždy spáchané v období 2000-2001. Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 1 - období 2000 - 2001 (řazeno chronologicky) Na úvod jen několik poznámek k tomu, čeho se níže uvedený článek týká, respektive spíše čeho se netýká, a co v něm tedy nenaleznete, tedy k metodologii. Myslíme, že je nutné krátké vysvětlení toho, co článek mapuje. To protože podobné výčty masových vražd nejsou výjimkou (i když mnohem méně rozsáhlé a troufáme si říct i méně kompletní), ale jsou v nich dle našeho názoru často míchána „jablka a hrušky“ – tedy útoky, které spojuje jen mnohost obětí, bez nějakého zamyšlení a analýzy, proč jsou zmíněny jen některé a jiné nikoli. No, pojďme na to! Jak už v názvu článku uvádíme, zaměřili jsme se na nejhorší masové vraždy po roce 2000. Slovo „nejhorší“ je v tomto smyslu chápáno tak, že budou popisovány útoky s nejzávažnějšími následky – tedy kritérium pro zařazení či nezařazení byl počet obětí. Z porovnání mnoha masových vražd jsme si stanovili jako podmínku pro zařazení – 9 a více usmrcených obětí. Věnovat se totiž událostem, které měly za následek méně obětí, by bylo časově neúnosné – i se splněním této podmínky jsme totiž nalezli přes 100 případů! Jen pro zajímavost, pokud bychom snížili tuto podmínku jen o jedinou oběť, tedy na 8, přibylo by nejméně dalších 40-50 masových vražd. Domníváme se, že v méně exponovaných částech světa byly spáchány určitě ještě nějaké masové vraždy splňující tuto podmínku, tedy 9 a více obětí, ale nepodařilo se nám sehnat dostatek informací o žádné další takové . Co naopak nebudeme popisovat, jsou teroristické útoky. Zaprvé - těch s devíti a více obětmi by bylo od roku 2000 opravdu mnoho a mnoho – ani si nedovolíme odhadovat kolik, ale jistě nejméně stovky. Zadruhé – mezi teroristickým útokem a „klasickou“ masovou vraždou je několik rozdílů. Nebudeme se zde pouštět do podrobného srovnávání a ucelenějších úvah. To by vydalo na samostatný článek. Zkusíme uvést jen letmé porovnání. Tak například hlavním cílem vražd ve jménu teroru je vyvolat strach a pocity nejistoty, jejichž prostřednictvím mají být dosahovány politické, náboženské nebo ideologické cíle. Toto jednání tedy není plně vázáno na konkrétní "potřebu", motiv jednotlivce, ale spíše inspirováno nějakou přijímanou ideologií a sloužící jejím cílům. Rovněž je typický vliv dalších osob, které působí na mysl pachatele. Ti jej často motivují, přesvědčují, pomáhají mu. Teroristické činy jsou také často koordinovány několika lidmi či je hlavnímu vykonavateli teroristického útoku poskytován určitý servis, prostředky, pomoc atd. Naproti tomu „klasická“ masová vražda je často motivována především zlobou, mstou, touhou „po slávě“, atd., případně kombinací těchto faktorů, tedy individuálními motivy. „Klasická“ masová vražda nebývá zpravidla páchána s pomocí dalších zúčastněných či nápomocných osob. Zahrnut tedy nebyl např. čin Nidala Malika, příslušníka americké armády, který v listopadu 2009 zavraždil 13 lidí a dalších 30 zranil na vojenské základně Fort Hood v Texasu, neboť udržoval kontakt s teroristy a dostával rady, ohledně příprav k útoku. Ze stejného důvodu nebyl zahrnut ani další útok ve jménu Islámského státu – čin Mohameda Lahouaieje Bouhlela, který autem usmrtil v Nice v roce 2016 86 osob a dalších 400 zranil. Ani nebyla zahrnuta střelba v San Bernardinu z prosince roku 2015, která měla za následek 14 mrtvých + asi 20 zraněných, i když zde už je situace složitější. Pachateli byl totiž manželský pár, který zabíjel taktéž ve jménu tzv. Islámského státu. Není sice důkazů, že by manželé byli v přímém spojení s teroristy a čin byl nějakou teroristickou organizací koordinovaný, ale určité kontakty s islámskými radikály (i těmi, které měla v hledáčku FBI) a zřejmě i radikálními uskupeními měli. Pár (a především muž - Syed Rizwan Farook) se radikalizoval postupem času a to údajně hlavně přes internet. Čin byl plánován. Většina médií, které tvoří různé souhrny masových vražd, většinou výše uvedené útoky do seznamů zařazuje. Asi zejména proto, že činy se odehrály v západním světě, navíc v nedávné době. Nicméně problém spočívá v tom, že k podobným útokům (navíc s mnohem vyšším počtem obětí) dochází i v nezápadních částech světa pravidelně, a podle názoru autora mají tyto a jim podobné činy více společného právě s terorismem než se zde popisovanými „klasickými“ masovými vraždami. Naopak jsme pro srovnání a ukázku toho, jak tenká linie mezi takovým rozlišováním je, zahrnuli činy A. Breivika a O. Mateena. Ty sice jistě byly spáchány s nějakým politickým, ideologickým či náboženským přesvědčením, ale minimálně A. Breivik neměl v úmyslu vyvolat strach, prostřednictvím něhož by dosáhnul svých cílů, ale svým činem chtěl získat pro své myšlenky prostor. Chtěl své názory "zakřičet do světa". U O. Mateena je to ještě složitější a zařazen byl hlavně proto, že ač sám deklaroval, že útočí ve jménu IS, tak podle dostupných informací jednal sám a neměl na tuto zločinnou organizaci přímé vazby a čin s nikým nekoordinoval, ani mu nebyla poskytnuta žádná pomoc a součinnost, a to ani při plánování a přípravě. Nicméně jeho zařazení bylo opravdu na hraně. Ještě poslední věc. Jednotlivé „exempláře“ jsme hodlali zpracovat stručně, takže u každého byla snaha zodpovědět toto schéma otázek: Co? Kdy? Kde? Jak? A proč? S tím, že u každého činu jsme se pokusili rozlišit pravděpodobé příčiny, motivy a spouštěče onoho kriminálního činu. Nebylo to vůbec snadné. Přesné určení toho, co lze označit u konkrétní masové vraždy za příčinu, co za motiv, a co za spouštěč, je totiž nejen složité, ale někdy přímo nemožné, a to už jen z toho titulu, že řada masových vrahů volí po činu sebevraždu. Tedy ti, kteří by jako jediní mohli trochu osvětlit své jednání, často nepřežijí a i pokud ano, mohou z nejrůznějších pohnutek ony pravé příčiny a motivy zkreslovat, případně ani sami sobě v tomto směru nerozumí. Navíc téměř vždy existuje více faktorů, které se podílí na následném smrtícím jednání. Naší snahou tedy bylo podle dostupných zdrojů popsat nejpravděpodobnější možné příčiny, motivy a všechny možné další faktory, které se mohly na fatálním konání podepsat. Jde tedy o určitý odhad autora. Jak se mu to podařilo, nechť posoudí a zváží čtenář. Tím se dostáváme k závěru, kde cítíme za potřebu dodat, že naše zkoumání nás přivedlo k úvaze, že právě asi to jediné společné pro úplně každou masovou vraždu je to, že ihned po činu vyvstane otázka „Proč?!?“ A tato otázka často zůstane viset ve vzduchu nezodpovězena navěky…Jistou odpověď však možno zkrátka hledat v sobeckosti a bezohlednosti pachatele. Totiž každá masová vražda, ať už spáchané z pohnutek touhy po „slávě“, pomstě, odplatě nebo nějakého hlasitého „výkřiku“ do světa či jiného motivu, je především činem odporně sobeckým. 1. Liu ZHANJIN – Čína – 29. 3. 2000 - oběti: 36 + 30 (1965 – 29. 3. 2000) Prvním masovým vrahem ve sledovaném období, tedy po roce 2000, je občan Čínské lidové republiky jménem Liu Zhanjin. Ten ve středu 29. března zaútočil v provincii Shanxi podomácku vyrobenou bombou na svatbě, která se konala ve vesnici, kde sám bydlel. Zhajin přivezl na místo, kde slavilo kolem 100 lidí, vozík s padesátikilogramovou bombou umístěnou v pytlích na rýži. Když byl s bombou naplněnou hřebíky, šrouby a kovovými střepy uprostřed místnosti, odpálil ji. Tím zabil sebe a 36 svatebčanů, navíc dalších 30 hostů zranil. Tento čtyřiatřicetiletý muž zanechal dopis na rozloučenou, kde vysvětloval své motivy, a také se současně doznal i k rok (někde měsíc) staré vraždě své manželky a 3letého syna. Manželku, která ho hodlala opustit, měl údajně zavraždit při žárlivé scéně, kdy chtěla jít ven za přáteli. Poté, jako svědka, zavraždil i malého syna, a jejich těla zakopal. Ve svém dopise na rozloučenou, který obsahuje 50 000 slov, prozradil nejen místo, kde oběti zakopal, ale i proč se dopustil následné masové vraždy. Zmiňuje například to, že ho dokázal rozzuřit i pouhý pohled na radující se lidi. Zhajin je ve zdrojích popisován jako muž, který měl ve své historii jak psychické problémy, tak se dopouštěl i domácího násilí. Příčinami masové vraždy tedy mohly být jak duševní nemoci či poruchy, tak i frustrace pramenící z životní situace pachatele. Motivem činu byla msta proti „šťastným lidem“. Zaútočit bombou nebyl pro tohoto masového vraha problém, neboť se živil jako střelmistr v uhelném dole. 2. Robert Paul Long – Austrálie – 23. 6. 2000 - oběti: 15 + 0 (nar. 1962) Australský občan jménem Robert Paul Long, toho času osmatřicetiletý, zapálil dne 23. června 2000 kolem 1 hodiny ranní přízemí dřevěného hostelu pro turisty v australském městě Childers ve státě Queenstland. Ve vyšších patrech budovy, která měla stoletou historii, v tu dobu spalo několik desítek turistů. Ti si povětšinou vydělávali jako sběrači ovoce v místní oblasti. Požár nakonec nepřežilo 15 z ubytovaných (9 žen, 6 mužů – většinou cizinců). Dalších 69 lidí se hasičům naštěstí podařilo pomocí žebříku zachránit. Pachatele - bezdomovce, který si rovněž příležitostně přivydělával jako sběrač ovoce a bydlel 3 měsíce ve zmíněné budově, vedla k činu nenávist k turistům, kterou často proklamoval. Dokonce již několik týdnů před hrůzným činem vyhrožoval zapálením hostelu. Policie jej dopadla 5 dní po žhářském útoku v pustině asi 20km od místa činu. Pachatel kladl při zatýkání odpor. Nejprve zapíchnul policejního psa a pak bodnul jednoho ze zasahujících policistů. Nakonec byl postřelen a zadržen. U soudu svoji vinu popřel, nicméně i tak byl v roce 2002 za výše popsané skutky odsouzen k doživotnímu odnětí svobody – kvůli zrychlení řízení byl odsouzen pouze za 2 vraždy a žhářství (kvůli maximálnímu trestu již obvinění v dalších případech nebylo projednáváno). Co se týče osoby R. P. Longa, tak byl popisován jako podivín, který rád vyhledával pozornost okolí. Tak například jen několik dní před útokem tvrdil skupince lidí, že trpí rakovinou a zbývají mu jen 2 měsíce života. Podle obyvatel hostelu se dále tento muž choval občas velice excentricky a někdy i agresivně. To když dával najevo svoji nenávist k mladým turistům. V jeho osobní historii existují rovněž záznamy o potížích s duševním zdravím a možná i léčení pro některou z duševních poruch. Rovněž byl od roku 1994 do roku 1997 uvězněn pro únos vlastního dítěte z domu jeho bývalé milenky. Zajímavé rovněž je, že již soudce v tomto procesu z roku 1994 upozornil úřady, aby si na Longa dávali v příštích nejméně 20 letech velký pozor. 3. Jia Yingmin – Čína – 6. 10. 2000 - oběti: 12 + 0 (1960 – 6. 10. 2000) V tomto případě jde o vražedný záchvat v rámci rodinného kruhu. Všechny oběti zde totiž tvořili blízcí či vzdálenější příbuzní pachatele. Tím byl čtyřicetiletý čínský občan jménem Jia Yingmin, který osudné noci usmrtil sekerou ve dvou obcích v provincii Shaanxi celkem 12 členů své rodiny. Mezi obětmi byla pachatelova manželka, dva synové, tchyně, tchán, teta, bratr, bratrova žena a jejich děti. Yingmin zanechal dopis na rozloučenou a také plánovaný seznam jeho obětí, který zahrnoval rovněž jeho vlastního otce. Ten se útoku vyhnul díky tomu, že oné noci nebyl doma. Podrobnější obsah dopisu na rozloučenou není znám. Tento záchvatový vrah byl svědky popisován jako introvert, který se stranil společnosti. Příznačné na něm bylo to, že si údajně pamatoval jakoukoli drobnost či situaci, která se mu zdála vůči jeho osobě byť sebeméně nespravedlivá. Časté byly hádky s rodiči a okolím. V roce 1992 napadl v hádce jak svého tchána, tak později i svého bratra – oběma způsobil zranění, za což si odseděl šest let ve vězení. Po návratu do rodné vesnice prý měl finanční problémy a většina přátel i rodina se od něho odvrátila. Rovněž je uváděno, že jeho manželka trpěla leukémií. Tedy hlavní příčinou mohla být (samozřejmě mimo osobnostní struktury pachatele) zoufalá situace v jeho životě, kterou zřejmě právě kvůli své osobnosti přičítal na vrub hlavně okolí, které mu v jeho očích mnohokrát ukřivdilo. Motivem pravděpodobně byla msta těmto osobám. 4. Lozano Velásquez – Kolumbie – 24. 6. 2000 - oběti: 11 + 7 (nar. 1974) Ve čtvrtém uvedeném případě jde o impulzivní masovou vraždu. Ta se odehrála v kolumbijském hlavním městě Bogota, v jednom z místních tanečních klubů, v červnu roku 2000. Osudné noci zde byl údajně šestadvacetiletý muž odmítnutý jednou z přítomných žen. Poté co měl slovní konflikt s jejími přáteli, pronesl několik výhružek a z baru odešel. O chvíli později se však do baru se svými dvěma přáteli vrátil, to však již byl ozbrojen samopalem Uzi. Následně spustil kolem sebe střelbu, která měla za následek 11 usmrcených osob a dalších 7 zraněných. Jedním ze zastřelených byl dokonce i společník pachatele, toho však strůjce masakru zasáhl omylem. Po střelbě pachatel z místa činu uprchl. Dopaden byl až v říjnu 2000 na území Španělska, kde byl zadržen v souvislosti s ozbrojenou loupeží. Poté byl vydán zpět do Kolumbie, kde byl odsouzen k 40 letům odnětí svobody. Co se týká příčin masové vraždy, tak patrně šlo o kombinaci nezvládnutého pocitu ponížení plynoucího z odmítnutí od ženy, vztek z následné hádky s jejími přáteli, i to, že pachatel byl v době činu pod vlivem omamných látek včetně alkoholu. Ač jednou z prvních vyšetřovacích verzí bylo to, že jde o vyřizování účtů v rámci boje drogových mafií, tato verze byla následným vyšetřováním vyloučena. Tedy opravdu šlo o impulzivní trestný čin vyvolaný situačním konfliktem, kde roli katalyzátoru sehrál alkohol a fakt, že pachatel byl asociální osobou s kriminálním způsobem obživy. 5. Li Chuicai – Čína – 8. 3. 2001 - oběti: 42 + 27 (1968 – 8. 3. 2001) Ve čtvrtek 8. března 2001 došlo na základní škole v obci Fanglin v čínské provincii Jiangxi k mohutné explozi, která si vyžádala 42 lidských obětí na životech, plus dalších 27 jich bylo zraněno. Jelikož k výbuchu došlo v dopoledních hodinách a navíc v budově školy, většinu ze zraněných a zabitých (38 ze 42) osob tvořily děti. Policejní složky poté přišly s verzí, že exploze byla způsobena úmyslně. Za vše údajně mohl třiatřicetiletý muž, místní obyvatel, jménem Li Chuicai. Ten měl podle oficiální verze přinést do školy dva balíky s petardami, které pak v jedné ze tříd sám odpálil, čímž způsobil zřícení 4 místností z dvouposchoďové budovy. Důkazem podle policie mělo být například to, že muž byl v osudný den viděn, jak nese dvě plastové krabice a kráčí směrem ke škole. Policie rovněž uvedla, že jsou svědci z řad učitelů i žáků, kteří měli vidět muže v budově. Jako další důkaz měl posloužit výsledek pitvy, která ukázala, že muž byl ve středu exploze. Posledním důkazem pak mělo být to, že podle rozboru střelného prachu na místě činu se tento shodoval se střelným prachem, který byl nalezen u Chuicaia v bytě, a že tento muž již od 18 let vyráběl zábavnou pyrotechniku. Oficiální verze rovněž uvádí, že muž byl duševně nemocný, a že se s ním rok před explozí rozvedla manželka. Svým činem se chtěl prý společnosti pomstít. Policejní orgány také zmiňují nález dopisu na rozloučenou, který je údajně poněkud zmatený, nicméně v něm zaznívají věty typu „…obětuji se…všechno vyhodím do povětří, vše spálím…alespoň, abych zabil nějaký počet z nich…toto je konec…“. Místní obyvatelé podle policie muži přezdívali „Psycho“. No, v rámci objektivity je však nutné uvést to, že výše popsané závěry jsou v ostrém rozporu s tím, co podle jiných zdrojů tvrdili obyvatelé vesnice. Li Chuicaia byl podle nich lehce mentálně zaostalý a ve škole byl zaměstnán právě jako technik ve výrobě rachejtlí. Mezi jeho náplň práce patřilo například nosit do školy střelný prach. Místní rovněž uváděli, že poté, co ho opustila manželka, neshledávali v jeho chování žádné známky agrese či deprese. Ve vesnici Fanglin se po fatální explozi konaly protesty, na kterých místní prohlašovali, že děti ve škole byly nuceny vyrábět petardy a ohňostroje kvůli financování školy či místních politiků. Výbuch tedy podle protestujících měl být způsoben nehodou zapříčiněnou nebezpečnou manipulací či skladováním hořlavin a třaskavin v budově. Protestující se dožadovali potrestání skutečných viníků exploze. Podle místních byla verze o masovém vrahovi jen vládní snahou zakrýt skutečnou příčinu této tragédie. Čínská vláda poté přistoupila k cenzuře internetu a smazala obsah některých chatů, a také některé zprávy informující o výše popsané nešťastné události, kde byla zmiňována svědectví dětí o tom, že se ve škole skutečně občas musely věnovat výrobě petard. Tato praxe měla být v oblasti, která je proslulá právě výrobou zábavné pyrotechniky, poměrně běžná, neboť školy potřebovaly tímto způsobem doplnit svůj rozpočet. Policie, ve snaze rozptýlit protesty a domněnky popírající verzi o masovém vrahovi, posléze uvolnila důkazy popsané v prvním odstavci. Jelikož nelze ověřit a přiklonit se definitivně ani k jedné verzi tragického incidentu (ač autorovi připadá po pročtení různých zdrojů pravděpodobnější verze o tragické nehodě), případ zde uvádíme. Jak čtenáři dále uvidí, toto nebude v seznamu jediný případ, kdy existují domněnky, že oficiální verze o „masové vraždě spáchané vyšinutým jedincem“ má být snahou o zamaskování jiné příčiny úmrtí osob – ve všech případech se jedná o události právě z Číny. 6. Jin Ruchao – Čína – 16. 3. 2001 - oběti: 108 + 38 (1960 – 2001) 16. března 2001 došlo v čínském městě jménem Shijiazhuang (provincie Hebei) ke čtyřem explozím v budovách dělnických ubytoven při továrně na zpracování bavlny. Výbuchy se odehrály během jedné hodiny a celkem při nich přišlo o život 108 osob a dalších 38 jich bylo zraněno. Zasaženy byly celkem 4 velké obytné budovy, z nichž jedna byla téměř srovnána se zemí, další tři byly poškozeny. Pozdějším vyšetřováním bylo prokázáno, že k detonacím bylo použito přes 100 kg podomácku vyrobených výbušnin na bázi dusičnanu amonného. Policejní orgány později zveřejnily, že hlavním podezřelým je nezaměstnaný, jedenačtyřicetiletý muž jménem Jin Ruchao. Šlo o bývalého dělníka továrny na zpracování bavlny, který z ní byl propuštěn už v roce 1983. Muž si však udržel pokoj v jedné z postižených budov. Od roku 1988 pak tento muž strávil 10 let ve vězení za znásilnění. Po muži bylo vyhlášeno pátrání a vypsána odměna za jeho dopadení. Podezřelý byl nakonec zadržen 23. března asi 2000 km od místa, kde k tragické události došlo. Policejní mluvčí později sdělil, že pachatel se k činu přiznal a jeho motivem byla msta několika osobám, které v budovách rovněž bydlely, a ke kterým cítil zášť. V souvislosti s explozemi byly zadrženy ještě další 3 osoby, které měly pachateli prodat látky k výrobě bomb a detonátory. Konkrétně se měl Jin Ruchao chtít pomstít své bývalé ženě, která v jedné z budov bydlela se svým nynějším manželem. Dále měla pomsta směřovat proti bývalé tchyni, jednomu ze sousedů a jeho rodině, se kterými měl mít finanční spory, nevlastní matce a sestře, se kterou měl mít rovněž finanční spory. Policie neuvedla, zda tyto osoby byly mezi oběťmi útoku. Dále bylo zjištěno, že Ruchao 10 dní před výbuchy zavraždil nožem svoji současnou přítelkyni. Za tyto činy si Jin Ruchao vyslechl ortel – trest smrti. U dalších dvou obviněných osob byl vynesen tentýž verdikt, poslední obviněný vyfasoval doživotí. Zde bych mohl skončit, ale opět musím v rámci objektivity (stejně jako v předchozím případě) uvést, že tato verze případu je ve zdrojích velice často zpochybňována. Tak zaprvé, policie se prý sama původně vyjádřila, že je sporné, zda Ruchao měl dostatečné znalosti k sestrojení tak spolehlivých a účinných bomb. Jeho sestra prý však potvrdila, že muž se zajímal o domácí výrobu dynamitu už od roku 1988 (téhož roku uvězněn na 10 let) a měl studovat knihy o výbušninách. Dále bylo pro podporu oficiální verze zveřejněno, že Ruchao členům rodiny několikrát vyhrožoval „vyhozením do povětří“. Naopak proti oficiální verzi se postavila řada místních lidí a také Informační centrum pro ochranu lidských práv v Honkongu, které se domnívalo, že Ruchao je pouze obětním beránkem k uklidnění mezinárodní pozornosti, které výbuchy vyvolaly, a že zadrženo bylo tajně i jiných 8 osob. V tomto smyslu stojí za to zmínit například to, že soudní řízení bylo velmi krátké a na čínské poměry velice exponované. Proces byl například přenášen televizí a odsuzující rozsudek padl již měsíc po explozích. Navíc v případě Jina Ruchaa šlo o téměř hluchého muže, který se dorozumíval pouze pomocí tužky a papíru, tedy panuje nedůvěra, zda mohl sám zosnovat a koordinovat tak rozsáhlou akci. Už jen odpálení jednotlivých náloží je sporné. Budovy se totiž nacházely 15 a více minut od sebe, přitom vybuchly v rozmezí necelé hodiny. Oficiální verze zní tak, že se pachatel mezi místy přepravoval pomocí taxíků. Další pochybnosti vyjádřili místní obyvatelé i zúčastnění zdravotníci nad skutečným počtem obětí. Jejich počet se zdál být velmi podhodnocený. A rovněž je zajímavé, že v dané oblasti bylo mezi lety 1998 – 2000 propuštěno přes milion dělníků pracujících v textilním průmyslu. Na podzim roku 2000 bylo město postiženo několika menšími explozemi, které měli na svědomí právě nespokojení, propuštění dělníci. Tedy panuje podezření, že i tyto exploze měly spíše teroristický - organizovaný charakter. Další často vyslovovanou domněnkou bylo, že může jít o čin místních kriminálních struktur, které takto bojovaly s místní zkorumpovanou vládou. 7. Jamin Mukobero – Keňa – 29. 4. 2001 - oběti: 9 + 6 (nar. 1955) Tento šestačtyřicetiletý zedník z Keni předposlední dubnovou noc roku 2001 usmrtil ve svém domě prostřednictvím mačety nejprve svoji těhotnou manželku, aby pak v útoku pokračoval proti svým spícím dětem. Následně lákal do domu další členy rodiny pod záminkou, aby mu pomohli odvézt manželku do nemocnice, když však příbuzní do domu vstoupili, vrhnul se i na ně. Celkem jeho vraždění, které se odehrálo ve vesnici Bulira nacházejícím se v „okresu“ Kakamega v západní Keni, nepřežilo 9 osob (těhotná manželka, 4 z jeho 8 dětí a 4 další příbuzní včetně bratra) a navíc bylo 6 dalších lidí zraněno. Sousedé údajně slyšeli křik a pláč obětí, nicméně nezareagovali včas, protože mysleli, že jde o „běžnou“ rodinnou hádku. Pachatel měl totiž pověst násilníka, který v opilosti často členy rodiny napadal a bil. I když podle jiných svědectví mělo jít naopak o milého a pracovitého člověka. Jisté je, že po skončení svého běsnění Jamin Mukobero (někde Muchika) ve snaze spáchat sebevraždu požil jed na krysy. Když na místo dorazili policisté, našli pachatele živého a ten byl přepraven do nemocnice, kde se z otravy zotavil. Později na nemocničním lůžku vyjádřil nad svým činem lítost a poprosil Boha o odpuštění. Následně stanul před soudem a byl odsouzen k doživotnímu vězení. Ve zdrojích není žádná zmínka o možném motivu činu. Objevují se jen domněnky, že Mukobero utrpěl na stavbě zranění páteře a tedy měl v poslední době problémy se zaopatřením početné rodiny, což mohl těžce nést. Vliv mohla mít i jeho údajná násilnická povaha. Nicméně tento případ lze jistě zařadit mezi ty, kde nelze uspokojivě zodpovědět klíčovou otázku - „Proč“? 8. Zhu Hanbiao – Čína – 14. 5. 2001 - oběti: 11 + 10 (1967 - 14. 5. 2001) Čtyřiatřicetiletý muž jménem Zhu Hanbiao najel v pondělí 14. května 2001 bagrem do davu lidí na trhu v čínském městě Shenzhen v provincii Guangdong. Tímto činem zavraždil 11 lidí a dalších 10 jich zranil. Na konci svého běsnění využil všudypřítomného zmatku, seskočil z vozu a dal se, pronásledovaný policisty, na útěk. Když jej policisté dopadli, začal je ohrožovat nožem. Poté, co se odmítl ozbrojeným složkám vzdát, byl zastřelen. Zdroje uvádějí, že muž žádal toho dne o půjčku ve firmě, kde pracoval. Když mu jí nadřízený odmítl poskytnout, zaútočil na něj a zbil ho, načež ukradnul bagr s radlicí a zaútočil na přeplněný trh. Zdá se tedy, že útok vyvolala frustrace a vztek z neposkytnutí půjčky. Více informací o osobě pachatele a o možném pozadí útoku bohužel nebylo zjištěno. Lze tedy jen spekulovat, zda šlo o čistě impulzivní čin, kde hlubší motiv chyběl, či zda měl pachatel v úmyslu pomstít se společnosti za své finanční problémy, případně se na útoku jako hlavní činitel podílel nějaký vnitřní faktor v osobnosti pachatele. 9. Dipendra Bir Bikram Shah – Nepál – 1. 6. 2001 - oběti: 9 + 4 (27. 6. 1971 - 4. 6. 2001) K masové vraždě s velice netradičním pachatelem došlo v Nepálu 1. června 2001 v jedné z budov na pozemku královského paláce. Masovým vrahem se toho dne stal korunní princ Dipendra Bir Bikram Shah. Ten osudného dne během slavnostní večeře, které se účastnila téměř celá královská rodina, údajně hojně holdoval alkoholu, kouřil hašiš a nevhodně se choval k hostům, až jej jeho otec (král Birendra) musel vykázat do svého pokoje, kam ho doprovodili dva mladší bratři. Korunní princ Dipendra se do místnosti, kde se hodovalo, vrátil asi o hodinu později, to už však v ruce třímal brokovnici SPAS-12. Ihned po příchodu jediným výstřelem zasáhl svého otce. Členové rodiny se mu vydali hned pomáhat, načež Dipendra opustil místnost a došel si pro další zbraň – tentokrát šlo o útočnou pušku M 16. S tou se vrátil ke svému otci a hodlal ho opět zasáhnout. Když se mu strýc pokusil v jeho úmyslu zabránit, zastřelil jej. To rozpoutalo masakr, který nakonec skončil zavražděním 9 členů královské rodiny (včetně otce a matky pachatele, tedy krále a královny, jeho bratra, sestry, strýce, 2 tet a dalších 2 členů rodiny) a postřelením dalších 4 osob. Na konci svého běsnění, během kterého prý nevyřkl jediné slovo, opustil Dipendra budovu a v zahradě se pokusil spáchat sebevraždu. Zraněním, které si tímto pokusem přivodil, pak o 3 dny později v nemocnici podlehl. Přesný motiv činu není dodnes známý a kolují o něm pouze různé zvěsti. Asi nejvíce se uvažuje o tom, že možným motivem mohlo být vyřešení nespokojenosti a konfliktů, které vyvolal jeho plánovaný sňatek, proti kterému Dipendra bojoval (respektive preferoval jinou ženu). Příčiny tedy asi možno spatřovat v konfliktech v rámci královské rodiny, ale jistě i v působení alkoholu, pod jehož vlivem Dipendra onoho večera byl. Spouštěčem činu mohlo být, krom intoxikace omamnými látkami, i zmíněné vykázání korunního prince ze společné hostiny. 10. Ma Hongqing – Čína – 16. 7. 2001 - oběti: 47 + 100 (1950 - 25. 9. 2001) V pondělí 16. července 2001 došlo k explozi v nelegálním skladu výbušnin v čínské jeskynní vesnici Mafang v provincii Shaanxi. Výbuch zabil nejméně 47 obyvatel vesnice (jinde 69) a kolem 100 dalších bylo zraněno. Zprvu byl ze způsobení výbuchu podezírán majitel skladu, kde k výbuchu došlo, ale vyšetřování incidentu ukazovalo jiným směrem. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že výbuch byl způsoben úmyslně a to jedenapadesátiletým mužem jménem Ma Hongqing. Tento nezaměstnaný muž a konkurenční ilegální výrobce výbušnin měl údajně velké finanční potíže a dlouhodobé spory se sousedy. Dlužil například i konkurenčnímu výrobci výbušnin a zároveň majiteli skladu, který vyhodil do povětří. Vůči obyvatelům vesničky Mafang údajně cítil rivalitu, závist a nenávist. Ma Hongqing se inkriminovaného dne vydal vykrást zmíněný sklad, v tom však selhal. A tak nakonec „alespoň“ umístil do výbušnin rozbušku a tím způsobil katastrofický výbuch, který takřka celou jeskynní vesnici zničil. Nakonec byl brzy dopaden a soudem shledán vinným, za což mu byl udělen trest smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán již dva měsíce po smrtící explozi. Motivem činu je v tomto případě pomsta nenáviděným osobám. Jednou z příčin mohly být dluhy a dlouhodobé spory. Spouštěčem se v tomto případě mohl stát vztek z neúspěšné loupeže výbušnin. 11. Friedrich Heinz Leibacher – Švýcarsko - 27. 9. 2001 - oběti: 14 + 18 (21. 7. 1944 - 27. 9. 2001) Dříve několikrát soudně trestaný muž se dne 27. 9. 2001 převlékl za policistu a vyzbrojen útočnou puškou SG 550, brokovnicí Remington 870, dvěma pistolemi (S&W Model 19 a SIG Sauer P230) a malou bombou se mu podařilo vniknout do parlamentu švýcarského kantonu Zug. V něm tento sedmapadesátiletý muž vypálil více než 90 ran, jimiž zavraždil 14 osob a dalších 18 lidí zranil. Nakonec zde odpálil malou podomácku vyrobenou bombu a pomocí pistole spáchal sebevraždu. Podle přeživších svědků vrah dokonce kontroloval postřelené, a pokud se hýbali, střílel do nich opětovně. Několika postřeleným se podařilo přežít díky tomu, že hráli mrtvé. Tento nejhorší švýcarský masový vrah psal často písemné stížnosti tamním úřadům, přímo je stížnostmi bombardoval, a cítil se jimi šikanovaný. S postupem času začal věřit, že je terčem vládní konspirace. Zanechal dopis na rozloučenou, ve kterém svůj útok označil za „den hněvu vůči mafii kantonu Zug“. Tedy motivem činu byla nepochybně msta místním politikům, proti kterým muž dlouhodobě bojoval a soudil se s nimi. Čin byl podle policie pečlivě naplánovaný – muž si např. vybral ten den v měsíci, kdy bylo v místním parlamentu nejvíce osob. Bývalý prodejce v důchodu měl údajně problémy s úřady od roku 1998, když po hádce s řidičem autobusu na něj vytáhl revolver. Od této chvíle byl muž v hledáčku úřadů a policie, která jej obvinila. Muž však reagoval několika žalobami proti úřadům i onomu řidiči a roztočilo se kolo námitek, odvolání a soudů. Vše nakonec skončilo u vrchního švýcarského soudu, který požadavky muže v září 2001 odmítnul. Co se týká trestní minulosti muže, tak v roce 1970 byl trestán 18 měsíci za obtěžování nezletilých, krádež, falšování dokumentů a různé dopravní přestupky. Poté se léčil z alkoholismu a byla u něj údajně shledána paranoidní porucha osobnosti. Muž od té doby nepracoval a byl mu přiznán invalidní důchod. Minimálně krátké zbraně, tedy pistole, použité k útoku, byly drženy legálně. Sousedé muže popsali jako tichého a rezervovaného. Za zmínku možná stojí i několik nevydařených manželství s cizinkami, když policie uvažovala i nad tím, že se na vražedném masakru mohl podílet i rozpad posledního z nich. Tedy motiv je zde jasný a byl již uveden. Ohledně příčin masové vraždy lze v tomto případě uvést, že jich zřejmě bylo více. Od kverulantských rysů v osobnosti pachatele a jeho psychických problémů, přes neúspěšné soudní spory právě s nenáviděnými politiky, až po rozpad posledního manželství. Konkrétní spouštěč v tomto případě nelze určit. Share Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "...a vztáhl pak ruku na život bližního", která popisuje 10 tuzemských kriminálních případů z let 1926-1996. Autor: Roman Cílek ..a vztáhl pak ruku na život bližního - Roman Cílek Koupit e-knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: ...a vztáhl pak ruku na život bližního Autor: Roman Cílek Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2015, 360 stran V dnešní recenzi se budu věnovat jendomu z těch mladších knižních titulů. Půjde o knihu z roku 2015 s názvem „ … a vztáhl pak ruku na život bližního “, kterou napsal jeden z nejzkušenějších českých autorů krimi literatury faktu – Roman Cílek . Ten se zločinu věnuje již pět desítek let a asi rovnou prozraďme, že svoji zkušenost v recenzovaném díle určitě potvrdil. Jak název knihy napovídá, titul se věnuje případům z historie české kriminalistiky, které spojuje to, že v každém přijde někdo o život. Knina má deset kapitol. Co kapitola, to jedne případ. Nejmladší se odehrál v roce 1996, nejstarší o 70 let dříve. Jde jak o případy velice známé, např. „Sečské vraždy “, „případ Jack Unterweger “, mnohonásobná "vražda na statku Doyscherhof “, tak i ty méně známé, např. usmrcení podnikatel vrahem z bývalého Sovětského svazu v roce 1996 , „případ Václav Beran “ či vražda manžela rukou zamilované ženy a jejího milence z roku 1957 . Tento formát, kdy jsou mezi ty mnohokrát popsané případy zařazeny i ty méně neznámé, je myslím super. Na své si přijdou, a dozví se něco nového, nejen ti, který ještě podobný typ literatury nečetli, ale i milovníci historie naší kriminalistiky. K hodnocení... Mimo kombinaci známých a neokoukaných případů musím pozitivně ohodnotit i rozsah, ve kterém jsou zpracovány. Rozhodně nejde o nějaké povrchní shrnutí, ale o dostatečně obsáhlý popis, který však svojí podrobností nenudí. Knihu obohacují trefné a pozorné postřehy autora, ať už k jednotlivým případům, či ke zločinu obecně, které za svojí dlouhou kariéru krimi reportéra a spisovatele nasbíral. Tedy další plus. Co je však podle mě nejlepší, tak to je čtivost. Případy jsou mistrně a hlavně velice napínavě odvyprávěny, kdy děj jakoby se čtenáři promítal přímo před očima. A to aniž by hned po prví stránce věděl, kdo je pachatelem a jak vše dopadne. Není ani moc na škodu, pokud už čtenář o některých případech dříve četl. Zpracování případů Romanem Cílkem je totiž ve srovnání s ostatními zpracováními hodně nadprůměrné. Domnívám se, že tuhle knížku po dvou kapitolách neodložíte, ale spíše celou rychle zhltnete. Uvnitř dokonce nechybí ani zajímavá foto příloha, takže opravdu těžko něco vytknout. Snad jen, kdyby poměr málo známých krimi případů byl v knize ještě větší, nebo obsahovala jeden či dva takové navíc, bylo by to bezvadný. Každopádně, dnes to nemůže dopadnout hůře než za : 1- . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Komentáře