Výsledky vyhledávání

Recenze knihy "Bez slitování", která je příběhem skutečného zločinu, který změnil zákon ve prospěch obětí. Autor: Liba Cunnings-Svrčinová. Bez slitování - Liba Cunnings-Švrčinová Další knihy Název: Bez slitování Autor: Liba Cunnings-Švrčinová, Kristie McLellan Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2009, 260 stran RECENZE zatím nenapsána. Výjimečný příběh skutečného zločinu, který změnil zákon ve prospěch oběti. Zločin chladnokrevně spáchal otec psychopat na svých nic netušících dvou dětech. Kniha je dramatickým příběhem rodiny: rodiče jsou Češi, kteří po sovětské okupaci emigrovali, v Kanadě se seznámili, vzali a narodily se jim dvě děti - chlapec Pavlík a holčička Elunka. Zpočátku běžný příběh, avšak zasazený do obtížných podmínek života v emigraci, se postupně rozvíjí v neuvěřitelné rodinné drama.Matka je nesmírně obětavá, schopná a milující. Otec má zřejmě vrozené předpoklady duševní choroby; po opakované ztrátě zaměstnání již nové nehledá a vinu za svůj neúspěch vytrvale svaluje na své okolí. Narůstá v něm zloba, nenávist, agresivita. Není schopen vytvořit si vztah k rodině, postarat se o ni, a izoluje se. Ze msty promyslí a spáchá dvojnásobnou brutální vraždu… Událost ve své době otřásla veřejností nejen v Kanadě, ale i ve Velké Británii a v Západním Německu a vyvolala diskusi a později též úpravy některých právních ustanovení týkajících se pohřešovaných dětí.Kniha vychází jako 3. svazek edice Victima. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

"Zločin v době koronavirové" - článek popisující několik kriminálních činů souvisejících s koronavirovou pandemií. Koronavirus a zločin Podívejte se s námi na zločin v "době koronavirové“. Zveřejněno 7. 4. 2020 To, že současná situace ohledně pandemie negativně ovlivnila život každého z nás není potřeba rozebírat. O tom ví každý své. Mimo životů jednotlivců se však pandemie dotknula i chodu celé společnosti a ovlivnila rovněž řadu společenských jevů. Beze změn nezůstala ani kriminalita. A právě na zločiny spáchané v souvislosti s koronavirovou pandemií jsme se rozhodli zaměřit v následujícím článku. Podívejte se na krátké shrnutí několika aktuálních „koronavirových“ kriminálních případů z domova i zahraničí. Japonský případ Asi nejznámějším případem, který se stal, je vědomé a úmyslné šíření koronaviru, kterého se ve městě Gamagori dopustil padesátiletý Japonec na počátku března. Vše začalo tím, když se koronavirem nakazili rodiče zmíněného muže. Padesátiletý muž, ač netrpěl žádnými příznaky, musel následně podstoupit lékařský test, který jeho nákazu 4. března skutečně potvrdil. Zdravotníci tak muži nařídili, aby zůstal doma, s tím, že následující den bude převezen do jedné z nemocnic. Nakažený muž se však místo pobytu doma rozhodl navštívit místní bary, když jednomu z rodinných příslušníků při odchodu dokonce sdělil, že jde „šířit koronavirus“. Poté pobyl několik hodin ve dvou různých barech, kde popíjel a bavil se s přítomnými lidmi. Některým z nich v alkoholovém opojení dokonce svou nákazu přiznal. To přítomné pochopitelně vyděsilo a tak se rozhodli sdělit tento fakt obsluze. Zaměstnanci baru okamžitě kontaktovali zdravotnické úřady a policii, ale když na místo dorazili strážníci v ochranných oblecích, nakažený muž již pobýval doma, kam se nechal odvézt taxíkem. Jím navštívené bary pak musely být kompletně vydezinfikovány a zaměstnanci i návštěvníci barů byli otestováni. U jedné z hostesek pak test 12. března skutečně nákazu prokázal. Jak to s viníkem nakonec dopadlo? No byl potrestán tzv. „božími mlýny“, když v půlce března japonská média přinesla zprávu o tom, že sám nákaze podlehl. Ještě dodejme pro jeho případné následovníky, že v Česku byl koronavirus zařazen na seznam nakažlivých nemocí 13. března. Tedy výše popsané jednání by pravděpodobně bylo klasifikováno jako trestný čin úmyslného šíření nakažlivé lidské nemoci, kde horní hranice trestu činí až 12 let odnětí svobody. Zločiny ve jménu paniky Další dva tragické případy, o kterých se zmíníme, pak mají společné především to, že hlavní vinu zde nenese tento „nejobávanější současný strašák“, ale právě panika z něj. Začneme případem vraždy, která se ohrála v italském městě Messina na Sicílii. Sedmadvacetiletá lékařka jménem Lorena Quaranta i její osmadvacetiletý přítel Antonio De Pace, zdravotník, pracovali v messinské nemocnici. Antonio De Pace na konci března zavolal na policii, aby v telefonátu sdělil, že svou přítelkyni zavraždil. Když policisté na místo dorazili, našli mladou lékařku skutečně bez známek života a jejího přítele krvácejícího, když si sám pořezal žíly na zápěstí. Když policisté zraněného muže vyslechnuli, nejen, že se jim opět přiznal ke spáchání vraždy své přítelkyně, ale sdělil i překvapivý motiv, kterým mělo být to, že ho partnerka měla nakazit koronavirem. Žena jen pár dnů před činem upozornila na sociálních sítích na úmrtí 41 italských lékařů, kteří podlehli koronaviru a na nedostatečnou ochranu zdravotníků. De Pace tak zřejmě podlehl panice, když se domníval, že se sám nakazil. Ironií osudu je to, že následné testy neprokázali nákazu ani u zavražděné lékařky, ani u jejího přítele. Po zveřejnění podrobností případu místní lidé zaplavili vrahovi profily na sociálních sítích nenávistnými a rozzlobenými komentáři, které ještě podpořil fakt, že rodiče mladé ženy nejen, že přišli o dceru, ale vzhledem k omezením se s ní ani nemohli rozloučit při pohřbu, které jsou v zemi zakázány. V řadě ohledů podobný případ se odehrál 30. března ve státě Pensylvánie v USA. Osmatřicetiletý muž zde nejprve čtyřikrát vystřelil na svoji partnerku a pokusil se ji zabít, načež zbraň obrátil proti sobě a spáchal sebevraždu. Šéf tamních policistů následně k incidentu uvedl: „Byl několik dní před střelbou extrémně rozhozený z pandemie koronaviru. Nedávno navíc přišel o práci “. Tedy stejně jako v případě z jihu Itálie i zde sehrála hlavní roli panika a stres pachatele z koronavirové krize. Postřelené žena byla převezena do nemocnice na jednotku intenzivní péče, měla by však být mimo ohrožení života. Český rybníček Vykoupený obchod v ČR A aby to našinci nebylo líto, vybíráme i tři, naštěstí méně závažné, případy z českých luhů a hájů. Ve všech případech jde o vyhrožování. V prvním případě se ho dopustil šestadvacetiletý muž z Pardubicka. Muž se 19. března v jednu hodinu v noci nacházel neoprávněně v jedné z pardubických ubytoven a i přes výzvy personálu ji odmítal opustit. Po opakovaných výzvách ostrahy začal být muž agresivní, odmítal si nasadit roušku a dokonce začal schválně kašlat před obličejem ostrahy, když dodal, že má koronavirus. Na místo tak musela přijet nejen policie, ale i záchranná služba. Následné testy nákazu u muže nepotvrdily. Přesto kriminalisté tomuto „prskalovi“ ve zkráceném přípravném řízení sdělili podezření z trestného činu nebezpečného vyhrožování, neboť vzbudil v ostraze důvodnou obavu o život a zdraví. Pravděpodobně alkoholový exces tak bude mít pro mladého muže nepříjemnou dohru. Vyhrožování, tentokrát tomu internetovému, musel čelit i náměstek ministra zdravotnictví a člen Ústředního krizového štábu Roman Prymula. Tomu poslal třiapadesátiletý muž z Litoměřicka během března více než 30 emailů, které obsahovaly nejen vulgarity, ale především výhružky smrtí adresátovi i jeho rodině. Přestože podezřelý muž používal americký freemailový účet, byl kriminalisty vypátrán a zadržen, a to dokonce v průběhu jediného dne od ohlášení trestného činu. „Z toho vyplývá, že představy o absolutní ‚anonymitě‘ internetu jsou liché, “ komentoval úspěch policistů mluvčí. Motivem k psaní výhružných emailů údajně bylo to, že se pisatel cítil omezen na svých právech a Prymula mu přišel zbytečně autoritativní. Nyní muž svého chování údajně lituje a plně se k němu doznal. Ač kvitujeme lítost pisatele výhružných emailů, nic to nemění na tom, že nyní musí muž čelit podezření z trestného činu „vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci“. Posledním zavrženíhodným jednáním, kterému se budeme věnovat, jsou útoky, kterým na internetu musel čelit Tomáš K. z Olomoucka. Ten nejen, že se nakazil koronavirem, ale následně musel čelit nenávistným slovním útokům nejen na Facebooku, ale zpočátku i od svých sousedů. „Tak poslouchej hrdino, všichni debilové, co jeli na lyže, by měli zaplatit náklady lidem za to vězení. Pokud jsi nakažený, tak ani na zahradu nemůžeš, to by jsi mohł vědět... Znovu máš všechno na háku a vycházíš na zahradu, nic jiného než bezohlednost... Ty a tobě podobní zaslouží pouze kulku do hlavy “, uvedl jeden z komentujících. „Samozřejmě za tu kulku by taky měl zaplatit, “ pokračoval komentující a doplnil komentář vloženou fotografií snipera. „Teď už je to lepší, ale zpočátku to bylo jiné. Tedy jak od koho, někdo mě chtěl podpořit…. Přišly i zprávy, proč větráme, že všechny nakazíme. Mezi sousedy se začalo šířit, že bychom se měli odstěhovat a tak, “ popsal muž své strasti a ataky, jimž musel kvůli své nákaze čelit. A bohužel, jak je na sociálních sítích vidět, nejde zdaleka o ojedinělý případ tohoto typu. Na závěř Co si lze z výše popsaného stručného výčtu odnést? No třeba možná to, že panika a zloba nejsou dobrým rádcem ani pánem. Zkusme na to myslet. A ještě dva takové malé postřehy. Statistika v New Yorku ukázala, že mezi 12. až 31. březnem, tedy v době, kdy byla přijata určitá omezení v souvislosti s koronavirem (např. zavření škol a restaurací), došlo k poklesu zločinnosti o 20% ve srovnání se stejným obdobím loňského roku! U vražd činí pokles dokonce 25%. Navíc, slyšeli jste v posledním měsíci o nějaké nové masové vraždě v Evropě či jinde ve světě? My ne. „Doba koronavirová“ masovým vrahům zkrátka nenahrává. Tedy nezapomeňme: „Vše zlé je k něčemu dobré. “ Další článek Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno

Reálné případy, které sloužily jako předlohy pro epizody seriálu 30 případů majora Zemana. "Studna", "Kvadatura ženy", "Bestie". 30 případů majora Zemana - skutečné případy Zveřejněno 21. 4. 2021 - doba četby 7 min. V tomto článku se budeme věnovat reálným případům vražd, které byly ztvárněny ve velice populárním československém seriálu 30 případů majora Zemana , který natočil v průběhu 70. let 20. století Jiří Sequens, a který je pravidelně reprízován a vysílán až dodnes. Ač bylo reálnými událostmi inspirováno více epizod, než ty, které zmíníme, v řadě případů šlo o nenásilné trestné činy, což není parketa tohoto webu, případně byly události z ideologických a propagandistických důvodů vykresleny pokřiveně, proto vybíráme jen níže uvedené tři případy. "Studna" Snad každý druhý zná slavnou epizodu „Studna “ ze seriálu 30 případů majora Zemana . Děsivá postava „starého Brůny “ a hláška "Otec byl toho večera poněkud neklidný ", jsou nezapomenutelné. Méně lidí už ale ví, že tato epizoda byla inspirována velkým českým kriminálním případem . Pojďme jej krátce připomenout. "starý Brůna" - 30 případů majora Zemana (epizoda "Studna") Případ rodinné tragédie se odehrál v obci Vonoklasy (Středočeský kraj) v noci z 12. na 13. února 1968 . Té noci byl nahlášen požár rodinného domku, kde žila poněkud uzavřená rodina Jelínkových (v seriálu Brůnovi ). Konkrétně šlo o otce Stanislava , jeho manželku Marii a dospělého syna Ing. Stanislava Jelínka mladšího. Po uhašení požáru a při následném ohledání místa byly zjištěny stopy krve na krytu studny, ve které byla nakonec nalezena mrtvola Stanislava Jelínka staršího . V I. patře shořelého domku pak byla nalezena značně ohořelá mrtvola Marie Jelínkové . Na zahradě bylo pořezáním kmenů poškozeno 28 ovocných stromků a částečně poškozeny včelíny. Jelínek ml. byl následně nalezen sedící, těžce zraněný a vysílený , před jedním z domů v obci. Mrtvola Marie Jelínkové Podle vyšetřovatelů se událost odehrála tak, že nejprve Jelínek starší v ložnici nezjištěným tupým předmětem usmrtil svou manželku , načež oznámil synovi, že ten večer nepřežije z rodiny nikdo. Syna donutil podřezat stromky a poškodit včelíny, načež ho měl přimět říznout se na zápěstích a do krku a pak skočit do studny. Jelikož však Jelínek mladší po pádu do studny pocítil touhu žít, začal se ze studny sápat ven . Mezitím prý jeho otec zapálil dům , načež se pořezal na zápěstí a rovněž skočil do studny . Při pádu srazil zpět do vody vylézajícího syna. Když otec ve studni zjistil, že jeho syn dosud žije, snažil se ho usmrtit tak, že ho chytil rukama kolem krku a stahoval ho pod vodu. Tomu se však Jelínek ml. měl ubránit a nakonec se mu ze studny podařilo vylézt. S touto verzí bylo nakonec trestní stíhání Stanislava Jelínka mladšího zastaveno . Vyšetřovací pokus Reálná studna Takto byl případ rovněž vykreslen v již zmíněné, dnes už legendární, epizodě seriálu 30 případů majora Zemana s názvem „Studna “. JENŽE , jak zmiňuje publicista a badatel Jaroslav V. Mareš : „Případ samotný byl natočen přesně podle skutečné události. Až na to, že se tak nemohl stát... “ Co se tedy doopravdy onu osudnou noc stalo? A co podle oficiální vyšetřovací verze nesedí? To je už na delší povídání, proto odkazujeme právě na knihu J. V. Mareše Největší záhady kriminalistiky , dále na interview s ním , kde se k případu vyjadřuje v jedné z odpovědí, či na tento článek . "Kvadratura ženy" Epizoda s čílsem 15 "Kvadratura ženy ", je v seriálu zasazena do roku 1958 , ač ve skutečnosti se kauza odehrála v roce 1951 . Pojďmě se podívat na skutečný kriminální případ, který tuto epizodu inspiroval, a který je zajímavý mimo jiné tím, že se pachatel dopustil tzv. defenzivního čtvrcení oběti . 30 případů majora Zemana (epizoda "Kvadratura ženy") V pondělí 23. dubna 1951 se na hrázi jezu v Klecánkách u Prahy zachytila u jednoho ze středních pilířů velká kartonová krabice. Správce jezu krabici z řeky vylovil a samozřejmě rozbalil… Na to, co v ní poté objevil, pak zřejmě do své smrti nezapomněl. Krabice totiž obsahovala hrůzný nález - ženský trup bez hlavy a dolních končetin . Ten byl zabalen do červené látky. Nálezce vše ihned nahlásil na pražskou kriminálku, kterou v té době vedl Karel Kalivoda , který případem pověřil dva ze svých nejzkušenějších kriminalistů Miloslava Nečáska a Jaroslava Zahrádku . Karel Kalivoda Jaroslav Zahrádka Pochopitelně byla neprodleně nařízena soudní pitva , po níž patologové odhadli stáří oběti mezi 20 a 30 lety s tím, že tělo ve vodě bylo přibližně týden. Dále bylo zjištěno, že oběť zemřela na následky vykrvácení a zakrvácení do hrudníku, na kterém bylo nalezeno pět bodných ran , které byly provedeny nástrojem ostrým a hrotnatým - pravděpodobně nůžkami . Co však bylo nejcennějším zjištěním, žena dříve prodělala tzv. thorakoplastiku , o čemž svědčila pooperační jizva na zádech torza těla. K tomu bylo zjištěno, že látka, do které byl trup těla zabalen, sloužila jako závěs a byly na ní nalezeny černobílé psí chlupy . Vyšetřovatelům se dříve než za 24hodin od nálezu těla podařilo najít jak doktora, který thorakoplastiku dělal, tak zjistit totožnost oběti. Jez v Klecánkách Torzo těla oběti - jizva po thorakoplastice Obětí byla 25letá Herta Černínová , provdaná, bezdětná účetní pohřešovaná od 17. dubna 1951 , kdy vyzvedla v Živnostenské bance Na Příkopech 67.000,- Kčs na výplaty zaměstnanců podniku, kde pracovala. Jelikož její matka žila v Německé spolkové republice , policie se po jejím zmizení domnívala, že žena peníze zpronevěřila a prchla na Západ . Prvotní podezření se nemohlo vyhnout ani manželovi zavražděné, Ing. Radko Černínovi, ale to byl dle sousedů inteligentní, slušný muž, navíc v manželství s Hertou jim to klapalo. Herta Černínová Děsivý zločin, připomínající v tu dobu osmnáct let starou neobjasněnou vraždu Otýlie Vranské , se dostal na veřejnost, a tak byl tlak na co nejrychlejší vypátrání a usvědčení pachatele enormní . Nadřízení dokonce dali kriminalistům lhůtu tři dnů na neprodlené a razantní vyřešení vraždy, když toto nařízení se údajně objevilo i v písemné podobě a mělo podobu téměř až výhružky. Kriminalisté se tak zaměřili na podnik, kde zavražděná pracovala , a tak poprvé narazili na účetního Miroslava Šmída(33) . Ten jakoukoli souvislost s vraždou popřel, navíc mu dvě kolegyně potvrdily, že byl 17. dubna v práci. Netrvalo dlouho a Šmídovi kolegyně si vzpomněly, že si ve své prvotní výpovědi spletly datum , a že se Šmíd 17. dubna z pracoviště vzdálil . Dokonce si vzpomněly, že se ten den na pracoviště vrátil v jiném oblečení , navíc nebyly k nalezení inventarizované „firemní“ nůžky – možný vražedný nástroj. Miroslav Šmíd se stal jasným podezřelým č. 1 , nicméně vše dál popíral a kriminalistům zatím chyběl nějaký nezvratný důkaz. Proto se odhodlali k psychologické hře, kdy podezřelého přivedli na soudní lékařství a ukázali mu torzo těla Herty Černínové . Jenže Šmíd se při této konfrontaci ani nezhroutil a ani nepřiznal, jak očekávali. Choval se jakoby překvapeně a vcelku lhostejně. Více k tomu odcitujme vzpomínku Miloslava Nečáska : „Chtěli jsme toho chlapa nějak zlomit a tak jsme ho zavezli na soudní a ukázali mu nalezený trup zavražděné ženy, víc jsme v té chvíli ani neměli. Jenomže Šmíd zachoval obdivuhodný klid a jen prohodil. To je opravdu paní Černínová? To je hrozné! Kdopak jí to jen mohl udělat! “ – mnozí z vás si teď možná vybavili nezapomenutelnou scénu z oné epizody majora Zemana, kde byl tento výjev zpracován. Miroslav Šmíd Vyšetřovatelé byli přes absenci důkazů přesvědčeni o Šmídově vině, a tak postup vyšetřování nasměrovali k nalezení jeho milenky, o níž v podniku kolovaly řeči. Mezitím, 30. dubna , kriminalisté nalezli i chybějící části těla – hlavu a spodní končetiny. Ty byly vloženy do velkého černého kufru, který byl vyloven z řeky jen pár metrů od místa, kde pachatel obě zavazadla do vody vhodil. Nález hlavy oběti svědčil o tom, že žena do ní byla opakovaně udeřena tupým předmětem . Kufr se zbytkem těla oběti Kriminalistům nakonec pomohlo až to, že monitorovali telefon Šmída v zaměstnání . Tam mu totiž po několika dnech zavolala jeho milenka Věra Holánková , narozená 15. ledna 1923, kterou kriminalisté pozvali k výslechu. Následně také provedli prohlídku jejího bytu, kde žena bydlela se svou matkou Aurélií Křížovou . Při prohlídce bytu nalezeno množství důkazů - skvrny od krve , chyběl závěs na okně, typ rádia v bytě odpovídal krabici , v níž byl nalezen trup Herty Černínové, na skříni byla ve vrstvě prachu patrná stopa po kufru , který byl z řeky vyloven, navíc žena měla černobílého psa … Obě ženy se tak pod tíhou důkazů přiznaly ke spoluúčasti na odstranění těla Herty Černínové a za pachatele vraždy označily Miroslava Šmída, který se následně přiznal také . Věra Holánková Bylo zjištěno, že Miroslav Šmíd žil dvojím životem - na jedné straně spořádaného otce od rodiny, na druhé straně bohéma a granda, který si vydržoval milenku Holánkovou, navíc z jeho peněz žila i její matka. Rozhodně nešlo jen o nějaké občasné dárečky a příležitostné večeře. Nikoli! Trojice byla schopna prohýřit statisíce , což v té době byla neskutečná suma, když průměrný plat se pohyboval někdy mez 2000 – 5000 Kčs! Šmíd, aby mohl takto nákladné radovánky sponzorovat, zpronevěřil během 2 let z podniku, kde pracoval přes 3 miliony korun , jenže jeho penězovod pomalu vysychal. A tak jej napadlo vzít alespoň peníze na výplaty. Jeho zákonná manželka , s níž měl dvě děti, neměla o jeho podvodech a milostných avantýrách ani ponětí . Rekonstrukce zločinu Šmíd pochopitelně Černínovou znal a věděl, kdy peníze v bance vyzvedává. Černínová se snažila v té době prodat (nebo koupit – zde se zdroje rozchází) zánovní psací stroj a pod touto záminkou byla Šmídem vylákána do bytu jeho milenky. V bytě Šmíd Černínovou nejprve udeřil kilovým závažím 17x do hlavy , poté odtáhl bezvládné tělo do vany a zde svůj hrůzný čin dokonal tím, že oběti do hrudi zasadil pět ran kancelářskými nůžkami . Milenka a její matka se následně snažily odstranit stopy krve v bytě a Šmíd mezitím ve vaně pilkovým nožem odděloval hlavu a nohy od trupu. Následně vše zabalil do závěsu a uložil do kufru a krabice od rádia. Obě ženy mu pomohly naložit zavazadla do vypůjčeného auta, se kterým pak Šmíd odjel směrem na Roztoky a ostatků se zbavil ve Vltavě . Bohužel pro něj, jedno ze zavazadel vyplavalo. Předměty doličné Zranění na hlavě oběti Rekonstrukce Soud odsoudil Miroslava Šmída k trestu smrti , Věru Holánkovou k deseti rokům nepodmíněně a Aurélii Křížovou k osmi rokům nepodmíněně. "Vraždící účetní" byl popraven 18. prosince 1952 . Lze dodat, že epizoda 30 případů majora Zemana - „Kvadratura ženy “, která se tomuto kriminálnímu případu věnuje, se drží reality velice úzce. Odchylek oproti realitě je jen pár, a proto je snad ani není třeba zmiňovat. Ostatně, kdo se chce dozvědět o tomto případu ještě více, doporučujeme kouknout na tyto odkazy: muzeumpolicie.cz , majorzeman.eu , dvojka.rozhlas.cz . Miroslav Šmíd Další článek Sdílej Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno

Statistiky kriminality, zajímavosti z historie kriminalistiky, kriminologické poznatky a mnoho dalšího Kriminalita Definice : Kriminalita je úhrn činů uvedených v trestním zákoníku obvykle popisovaných podle prostoru, času, rozsahu a struktury. V obecném slova smyslu je to zločinnost, tedy společenský jev, kterým se rozumí souhrn trestné činnosti. V této rubrice naleznete různé statistiky, informace o stavu a vývoji kriminality, zdroje a odkazy. Krimi kuriozity V této rubrice naleznete krátké aktuality týkající se kuriózních případů. Vše psané svižně a na rozdíl od zbytku tohoto webu alespoň trochu odlehčeným tónem a rychlejším tempem. Upír z Halle Článek o tzv. "Upírovi z Halle", jak lze přezdívat německého občana jménem Ralf Huse, který v srpnu 1994 ve svých osmadvaceti letech v západních Čechách ve svém karavanu brutálně utloukl dvanáctiletou dívku činnosti. Na jejím těle se navíc následně dopustil kanibalismu Neobjasněné vraždy - Plzeň 2002 Článek o neobjasněné dvojnásobné vraždě, která se odehrála v plzeňském zlatnictví v lednu roku 2002. Proč za smrt dvou lidí nebyl nikdo potrestán? Podívejte se na rekonstukci případu. Koronavirus a zločin Článek o zločinech spáchaných v souvislosti s koronavirovou pandemií. Krátké shrnutí několika aktuálních „koronavirových“ kriminálních případů z domova i zahraničí. Major Zeman - realita Článek věnující se reálným případům vražd, které inspirovaly tvůrce známého československého seriálu 30 případů majora Zemana. "Zvrhlík" aneb dávná vražda dítěte Otřesný případ Josefa Bočka, pachatele, který v 50. letech minulého století zneužil mnoho dětských obětí, přičemž jednu z nich dokonce zavraždil. Krminalistika Definice : Kriminalistika je vědní obor sloužící ochraně občanů a státu před trestnými činy tím, že zkoumá zákonitosti vzniku, vyhledávání, zajišťování, zkoumání a využívání stop a jiných kriminalisticky relevantních skutečností ve snaze vypracování metod, postupů a prostředků, to vše v zájmu úspěšného odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. V této rubrice naleznete střípky z historie kriminalistiky, zajímavé odkazy či zdroje. - rubrika ve výstavbě Kriminologie Definice : Kriminologie je interdisciplinární (víceoborová) vědní disciplína o kriminalitě (zločinnosti), o jejích pachatelích a obětech a o jejich kontrole. Je to společenskovědní disciplína, jejímž předmětem je jak jedinec (pachatel, oběť), tak i společnost jako celek i sociální skupiny, které ji tvoří. Kriminologie se mimo samotné kriminality zaměřuje rovněž i na různé negativní společenské jevy, které mají ke kriminalitě úzkou návaznost a často vytváří tzv. kriminální prostředí. Úkolem kriminologie je poskytovat objektivní poznatky o podstatě kriminality, jejích příčinách, metodách prevence. V této rubrice naleznete různé kriminologické poznatky, zajímavosti, zdroje a odkazy. - rubrika ve výstavbě

Recenze povedené slovenské knihy "Zatratení" od autora Dávida Kičina. Kniha z roku 2014 se věnuje doživotně odsouzeným na Slovensku. Zatratení - Dávid Kičin Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Zatratení Autor: Dávid Kičin Nakladatelství: Dixit s.r.o. Rok vydání: 2014, 315 stran Tentokrát se vrhnu na recenzi knihy, která (zatím) jako první mezi recenzovanými zde na webu není psána v českém jazyce. Ale nebojte, jde o titul psaný slovensky, tedy dovoluji si tvrdit, že její přečtení bez větších potíží zvládne většina průměrných češtinářů. Samozřejmě, sem tam některé to slůvko může být českému čtenáři neznámé, a určitá věta tedy zůstane nepochopena, ale toto se jistě netýká drtivé většiny obsahu. Autorem knihy je mladý slovenský spisovatel David Kičin. Ten po dobu asi jednoho a půl roku písemně komunikoval s vybranými doživotně odsouzenými slovenskými trestanci a z takto nasbíraných materiálů poskládal zmíněný titul. Tím se dostávám k samotné formě knihy. Ta, po krátkém úvodním zmapování vězeňského systému a věznic na Slovensku, obsahuje zpověď 10 doživotně odsouzených mužů. Jde o vzorek pestrý – příkladem zmíním 2násobného vraha s mafiánskými vazbami, 2násobného vraha recidivistu, který vraždil i po propuštění z trestu, 4 násobného vraha, který v jeden den vyvraždil vlastní rodinu, a dále nejaktivnějšího slovenského sériového vraha Ondreje Riga, či například 3 muže, kteří se nedopustili žádného úmyslného usmrcení, ale dostali trest odnětí svobody na doživotí za jiné trestné činy ve smyslu zásady „třikrát a dost“. Mohu prozradit, že hlavně osud jednoho z doživotně odsouzených ve smyslu zásady „3x a dost“ mě poměrně zasáhl. Aniž bych chtěl zlehčovat jeho spáchané zločiny, působí doživotní trest (bez možnosti podmínečného propuštění!) opravdu příliš přísně. Asi jediné negativum, které bych mohl na knize najít, je to, že jelikož autorovy nebyly umožněny návštěvy ve vězení, komunikoval s doživotně odsouzenými pouze formou dopisů. To je možná trochu škoda, protože bezprostřední interakce by mohla v určitých směrech odhalit ještě více. Každopádně si dovolím tvrdit, že kniha je jako celek skvělá a stojí za to si ji pořídit. V drsné konkurenci tedy nakonec - za 2. A jako vždy u podobných titulů jsem vytvořil malou statistiku: Z 10 doživotně odsouzených v knize své zločiny plně doznávají tři odsouzení. Čtyři z nich svoji vinu částečně popírají a tři se cítí absolutně nevinní. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Recenze knihy "Vraždy něžnou rukou", která se věnuje českým případům, kdy vrahem byla žena. Autor: Vladimír Šindelář Vraždy něžnou rukou - Vladimír Šindelář Název: Vraždy něžnou rukou - Hrdelní zločiny žen Autor: Vladimír Šindelář Nakladatelství: VÍKEND s.r.o. Rok vydání: 2017, 235 stran Dnes Vám představíme další z knih spisovatele a historika Vladimíra Šindeláře . Tento specialista na dějiny hrdelního práva, katů a poprav na českém území, se tentokrát zaměřil na vraždy spáchané ženami . Tento fakt spojuje všech dvanáct případů , které v knize jsou. V nejstarší se odehrál roku 1729 , nejnovější pak v roce 1935 . Tedy kniha obsáhla poměrně široké historické rozpětí, což je zajímavé v tom, že čtenář může sledovat například vývoj kriminalistických a policejních metod, vývoj v trestání nebo toho, jak lidé bydleli. Případy byly vybrány tak, aby obsáhly co nejrozmanitější zápletky, takže dočíst se třeba můžete např. o loupežné vraždě spáchané dvěma spolupachatelkami, dávné rodinné masové vraždě, mordu sokyně v lásce, utýrání dcery zlou matkou nebo vraždě muže vlastní manželkou a jejím milencem a o několika dalších vraždách manželů. Když budu hodnotit, určitě pro milovníky krimi historie skvělá volba , protože mimo samotných zločinů je v ní zmíněno spousta dalších dějinných faktů. Určitě lze pochválit pečlivou práci se zdroji, výběr doposud nepopsaných případů, i to, že se kniha hemží archaismy, což v podobných titulech autentičtěji dokresluje popisovanou dobu. Co by šlo na knize vytknout? No, asi možná jen to, že počet popsaných případů nebyl vyšší a v nějakém ohledu třeba i ucelenější. Nic závažnější mne opravdu nenapadá. Přesto, jelikož kniha v početné a tvrdé konkurenci zkrátka nezapůsobila zcela výjimečně, což je mé kritérium pro udělení "jedničky", uděluji jí hodnocení: 2-. Nicméně určitě jde o velice zajímavé čtení , které si dovolím tvrdit, že udrží čtenářovu pozornost, zaujme a mohu ji případnému čtenáři vřele doporučit . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Koupit knihu Další knihy Komentáře

Recenze knihy "Zločin jak ho pamatuju", která je vzpomínkou na známé kriminální kauzy z pera investigativního novináře Josefa Klímy. Zločin jak ho pamatuju - Josef Klíma Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Zločin jak ho pamatuju Autor: Josef Klíma Nakladatelství: Andrej Šťastný Rok vydání: 2018, 165 stran Tentokrát si vezmu na paškál knihu jednoho z nejznámějším a nejzkušenějších českých novinářů, „veterána“ investigativy Josefa Klímy , která nese název „Zločin jak ho pamatuju “. Děj, respektive spíše v knize popisované období, se začíná odehrávat těsně po Sametové revoluci , kdy se autor formou vzpomínek vrací k nejznámějším kauzám porevolučních let a také vývoji zločinu v průběhu 90. let a po přelomu milénia. Nejde jen o vzpomínky samotného Josefa Klímy, ale ke slovu se dostane i řada bývalých kriminalistů, novinářů , ale třeba i zpravodajců či tehdejších politiků . Autor pak postupně zmíní kauzy: Ivana Jonáka , vraha Vlasáka , Jaroslava Starky a Radovana Krejčíře , Orlického gangu včetně Karla Kopáče , Jiřího Kajínka , dále se věnuje např. prostituci , používání tzv. „bílých koní “, kauze lehkých topných olejů , „harvardovým fondům“ Viktora Koženého a dalším podvodům kolem kupónové privatizace, pokračujíc přes Františka Mrázka a jeho předchůdce Antonína Bělu , aby vše skončilo někdy kolem roku 2010, kdy se krátce dostane i na Andreje Babiše . Jde zkrátka o takový stručný přehled organizovaného zločinu v České republice od počátku 90. let, do cca roku 2010, přičemž slovo STRUČNÝ zdůrazňuji. Právě stručnost je taková červená nit, která se táhne celou knihou, a kterou ve spojení s tak obřími případy považuji za její hlavní nedostatek, protože člověk, které popisované zločiny předem nezná, by se v nich mohl špatně orientovat, případně musel od daných jedincích více dohledat. Stručnost však naopak znamená, že kniha skvěle odsýpá a není problém ji „zhltnout“ na jeden či dva zátahy (čemuž přispívá i pouhých 165 stran knihy). Co se týče plusů, tak za ty považuji osobní zážitky a vzpomínky autora knihy, díky kterým se čtenář dozví třeba o některých jeho zajímavých setkáních s popisovanými mafiány, ale také třeba o zážitcích s bodyguardy, kteří mu byli přiděleni, o výhružkách, kterým musel čelit, ale také o jeho názorech na funkci a metody novinářské práce. Suma sumárum, jako vzpomínková osobní kniha Josefa Klímy „na zločin jak ho pamatuje“, případně jako zdroj zajímavých perliček k popisovaným kauzám, dobrá volba, která vás jistě pobaví a ukrátí pár chvil. Koho však především zajímají ony samotné kauzy a chtěl by se do nich ponořit hlouběji, měl by raději sáhnout po jiném knižním titulu. Proto dnes volím průměrné hodnocení - za 3. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3 Další knihy

Recenze knihy "Velké kriminální případy", která popisuje 20 krimi případů v období let 1922-1938 v Československu. Autoři: Jiří Plachý, Ivo Pejčoch. Velké kriminální případy - J. Plachý, I. Pejčoch Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Velké kriminální případy Autor: Jiří Plachý, Ivo Pejčoch Nakladatelství: Academia Rok vydání: 2016, 220 stran A máme tu opět něco pro milovníky kriminální historie. Jde o další ze sond do hlubin dějin českého zločinu, tentokráte do období první republiky. Konkrétně kniha historiků a vědeckých pracovníků Vojenského historického ústavu v Praze, J. Plachého a I. Pejčocha, mapuje 20 případů datovaných mezi lety 1922-1938. Nejedná se pouze o případy trestného činu vraždy, jak by možná web, na kterém recenzi čtete, mohl mylně napovídat. Zmíněný titul je v tomto ohledu bohatší a tématikou vražd se zabývá "jen" lehká nadpoloviční většina uvedených případů. Z nich můžeme jmenovat třeba případ sériového vraha Svatoslava Štěpánka (malé rýpnutí – opravdu nejde o Svatopluka Štěpánka – což je opakovaná chyba uvedená v knize, ale jistě jde pouze o překlep), dále je zmíněn mnohonásobný vrah O. Filipín, vražedkyně M. Volfová, vražda protihitlerovského aktivisty spáchaná na objednávku nacistů a nechybí ani nejznámější pomníček české kriminalistiky – vražda Otýlie Vranské. Tolik k mordům. Zbytek knihy pak vyplňují případy jiných trestných činů. Uveďme například politicky motivované vloupání, trestný čin „přípravy úkladů o republiku“, neúspěšný pokus o fašistický puč z roku 1933, případy předválečných špionáží, a také tr. čin „smilstva proti přirozenosti “, pod který spadala mimo jiné homosexualita – u nás trestná až do roku 1961. Tedy kniha je v tomto ohledu velice rozmanitá, což je určitě její velké plus. Jednotlivé případy jsou popsány velice kvalitně a čtivě, a jsou doplněny o zajímavé dobové fotografie. Vše je samozřejmě řádně „odzrojováno“. Jako úvod a závěr knihy jsou pak použity pasáže z další knihy I. Pejčocha - Masarykovy vražedkyně . Tyto kapitoly se stručně věnují historii policejních sborů a trestu smrti v období 1. republiky. Dle našeho názoru má kniha vše, co by se dalo od takového titulu očekávat a ve srovnání s obdobnými počiny jde jistě o dílo nadprůměrné. Myslíme, že milovníci dějin kriminalistiky a zločinu si na knize přímo "smlsnou". Tedy jistě má naše doporučení! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Další knihy Komentáře

Joachim Kroll - německý sériový vrah a kanibal, který zavraždil nejméně 14 osob a unikal více než 20 let. Detailní, surový článek. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Joachim Kroll 6 .10. 2014 Joachim Kroll - německý sériový vrah, který sužoval mezi lety 1955-1976 oblast (asi 60km okruh) kolem Duisburgu v Západním Německu. Tento muž během více než 20ti let pravděpodobně usmrtil nejméně 14 lidí, ač byl odsouzen "pouze" za 8 vražd a jeden vražedný pokus. Skutečný počet jeho obětí však může být ještě vyšší. V důsledku jeho jednání navíc přišli o život i dva muži, kteří spáchali sebevraždu, poté co byli podezřelí z některých jeho zločinů. Narozen: 17. 4. 1933 Zemřel:1. 7. 1991 Země: Západní Německo Počet obětí: 8-20+ Unikal: 21,5 let Vražedná aktivita: 1955-1976 Přezdívka:„Zrůda z Porúří“, "Kanibal z Rúr" „Zrůda z Porúří“, „Kanibal z Rúr“, „Duisburský lidožrout“, takto hrozivé přezdívky přiřkla veřejnost a tisk Joachimu Krollovi, který sužoval mezi lety 1955 – 1976 především oblast (zhruba 60km okruh) kolem Duisburgu a Essenu v západním Německu. Tento německý sériový vrah během více než 20ti let, kdy unikal spravedlnosti, pravděpodobně usmrtil nejméně 14 lidí, ač byl odsouzen „pouze“ za 8 vražd a jeden vražedný pokus. Skutečný počet jeho obětí se však odhaduje dokonce v násobcích těchto čísel! Krutou realitou navíc zůstává, že v důsledku jeho jednání přišly o život i dvě další osoby, které vrah sice neusmrtil, ale které spáchaly sebevraždu, když neunesly negativní tlak okolí, poté co byly podezřelé či obviněné z některých jeho zločinů. K tomu připočítejme další dva muže, kteří byli kvůli Krollovým vraždám uvězněni a několik dalších, kteří byli z toho samého důvodu alespoň na nějaký čas očerněni.... Joachim Kroll Joachim Kroll se narodil 17. 4. 1933 v Hindenburgu jako poslední z osmi dětí (jinde uvedeno jako šestý z devíti dětí). Jeho otec, horník, byl zajat během druhé světové války na ruské frontě a domů se již nikdy nevrátil. V roce 1947 se rodina v čele s matkou přestěhovala na západ poválečným uspořádáním rozdělené země, kde později vznikla Spolková republika Německo (neoficiálně západní Německo), a zde se usadila. Joachim byl malé, slabé dítě, které bylo velice často nemocné. Kroll byl taktéž postižen vadou intelektu, když jeho IQ odpovídalo hodnotě kolem 76 bodů, což je v pásmu podprůměru těsně nad hranicí lehké mentální retardace. Kvůli tomu byl schopný dokončit jen 3 třídy základní školy. Kroll v mládí pracoval na jatkách, kde přišel do styku se smrtí, krví, násilím…jak sám později vypověděl, tato práce ho vzrušovala a byla to doba jeho každodenního uspokojení. Dne 21. 1. 1955 mu zemřela matka, ke které byl upnutý a se kterou setrval společně bydlet jako jediný ze sourozenců až do jejího skonu. Necelé tři týdny po její smrti se dopustil první vraždy. Dne 8. 2. 1955, tedy v době Krollových 22 let, se na polní cestě u Lüdingshausenu (asi 30km severně od Dortmundu) potkal s devatenáctiletou Irmgard Strehl. Kroll dívku napadl a násilím odvlekl do nedaleké stodoly. Tam ji bodnul do krku, znásilnil a uškrtil. Posmrtně jí navíc kapesním nožem rozpáral dutinu břišní. Mrtvola dívky byla v opuštěné stodole nalezena 5 dní po útoku. Irmgard Strehl Následujícího roku (1956), v blíže neurčený den, usmrtil teprve dvanáctiletou Eriku Schutleter v Kirchhellenu (asi 25 km severně od Essenu). Tato vražda mu později u soudu nebyla prokázána pro nedostatek důkazů. V průběhu roku 1957 se Kroll přestěhoval do Duisburgu. Zde v oblasti Porúří začal veřejnou dopravou projíždět okolní vesnice a městečka, čekajíc na další vhodnou příležitost útoku. Psal se 24. březen roku 1959 a od posledního doloženého útoku uběhly téměř tři roky (čtenář se může pouze domnívat, zda se J.K. skutečně v tomto období trestného činu vraždy nedopustil, či zkrátka jen měl štěstí a případný útok mu nebyl připsán – pravděpodobnější je druhá varianta, na druhou stranu je možné, že po přestěhování do cizího města mohla být kvůli jeho deficitnímu intelektu adaptace na nové prostředí obtížná a proto pauza byla tak dlouhá). Jisté je, že onoho březnového dne napadl kousek od Mörser Strasse v Rheinhausenu, poblíž Duisburgu třiadvacetiletou bezdomovkyni jménem Erika. Ta, jako jedna z mála napadených, měla štěstí, ač nutno dodat, že pouze „štěstí v neštěstí“. J. K. dívku škrtil, a když ztratila vědomí, znásilnil ji. Vše proběhlo podobně jako v ostatních případech a Kroll následně v domnění, že je mrtvá, místo opustil. Dívka se však z bezvědomí probrala a přežila. 16. 6. 1959 na louce, opět poblíž Rheinhausenu kousek od koryta Rýna, po urputném boji znásilnil a zavraždil Klaru Freidu Tesmer (24). Kroll údajně tuto dívku chytil za ruku, když však zareagovala negativně, udeřil jí do hlavy a poté při zápase na zemi uškrtil.Její tělo bylo nalezeno o den později. Kvůli této vraždě strávil 6 měsíců ve vazbě nesprávný muž. Karla Frieda Tesmer Zhruba o měsíc později zaútočil Kroll znovu. Dne 26. 7. 1959 bylo nalezeno tělo šestnáctileté Manuely Knodt. Tentokrát vrah udeřil v parku na předměstí Essenu. Z těla mladé dívky, a to z oblasti stehen a hýždí, byly v tomto případě navíc odříznuty pláty masa, což svědčilo o tom, že by se vrah mohl dopouštět i kanibalismu. Jak čtenář dále uvidí, toto byl první doložený případ, kdy se J. K. k takovému jednání uchýlil, ale rozhodně né poslední…naopak, odřezávání masitých částí těl, či dokonce celých končetin obětí se stalo pro tohoto sériového vraha příznačné. Z vraždy Manuely Knodt byl později (v roce 1960) obviněn opravář Heinrich Otto. Ten se údajně sám přiznal, ale své přiznání později odvolal. Zdroje se v tomto případě různí, ale tento muž byl zřejmě odsouzen na 8 let (jinde je však zmíněno, že spáchal sebevraždu). Manuela Knodt Následovala další tříletá pauza, kdy o počínání Krolla není nic známo. Žádný útok v tomto období mu připsán nebyl, ale o skutečném přerušení jeho aktivity lze pochybovat. Až v průběhu roku 1962 se při cestě na dětské hřiště v obci Burscheid (asi 45 km jihovýchodně od Dusseldorfu) ztratila dvanáctiletá Barbara Bruder. Její tělo nebylo nikdy nalezeno. Ač se Kroll k její vraždě po svém dopadení přiznal, u soudu nebyla projednávána. Barbara Bruder Dne 23.4.1962 se konal karneval ve vesnici Rees (jiné zdroje uvádí Bruckhausen)- obě vesnice leží severně od Duisburgu. Na něj vyrazila i třináctiletá Petra Gies se svojí kamarádkou. Každá z dívek bydlela v jiné vesnici, a tak se po skončení karnevalu jejich cesty rozdělily. Domů bohužel dorazila jen jedna z nich. Tělo Petry Geis našli druhého dne v lese 1,5km od místa, kde se karneval konal. Dívčiny červené šaty byly strhány z těla, oběti byly vyříznuty pláty masa z hýždí a také odstraněno celé pravé předloktí. Některé zdroje zmiňují, že za tuto vraždu byl na dvanáct let odnětí svobody odsouzen sexuální násilník, Vinzenz Kuehn (52 let). Údajněbyl po 6ti letech propuštěn. Očištěn však byl až po Krollově přiznání. Petra Gies O měsíc později byla zavražděna další mladá dívka. 4.6.1962 ze ztratila z Walsumu, který leží na předměstí Duisburgu, Monika Tafel (13). Její tělo bylo nalezeno v kukuřičném poli o pět dní později. Z dětského těla byly opět odříznuty pláty masa z hýždí a zadních stehen. Po této vraždě byl bohužel, jako již ve dvou předchozích případech, zatčen nesprávný muž. Tentokráte šlo o pedofila, Waltera Quickera (34). I když ocelářský dělník nebyl nikdy obviněn a byl poměrně brzy propuštěn, okolí ho kvůli pobouření vraždou dále podezíralo. Jediným výsledkem jeho očernění bylo pronásledování ze strany sousedů, což muž neunesl, a tak na podzim toho samého roku zvolil raději „dobrovolný“ odchod z tohoto světa. Sebevraždu spáchal oběšením v nedalekém lese. Monika Tafel Následující atak, jehož se Joachim Kroll dopustil, byl odlišný od všech předešlých (i následujících) případů. Šlo o jedinou událost, kdy zaútočil na milenecká pár, a kdy usmrtil muže. K vraždě došlo 22. 8. 1965. Toho dne procházel J. K. uličkou milenců v Grossenbaumu v Duisburgu, když v tom si všimnul auta, v němž spolu souložil mladý pár- Marion Veen a Hermann Schmitz. Pohled na milující se pár ho vzrušil natolik, že se i přes vlastní drobnou postavu odhodlal k útoku. Ač již bylo uvedeno, že Kroll byl mentálně podprůměrný, bylo mu jasné, že při svých fyzických dispozicích by bylo náročné napadnout najednou nožem dvojici mladých lidí. Vymyslel tak drobnou lest. Propíchnul jednu z pneumatik, aby muže vylákal z auta ven. Tento plán se však minul účinkem, a tak, když muž po nějaké době nastartoval auto a hodlal odjet, Kroll před auto skočil a zároveň divoce gestikuloval. Když muž z auta vystoupil v domnění, že cizí muž potřebuje pomoc, začal ho Kroll bez dalšího bodat nožem. Marion Veen tomu přihlížela ze sedadla spolujezdce a dříve, než stačil vrah jejího přítele ubodat, přesedla za volant a z místa ujela, čímž si zachránila život. Hermann Schmitz Vrah znovu udeřil až více než po roce. 13.9.1966 zavraždil dvacetiletou Ursulu Rohling. Její mrtvola byla nalezena o dva dny později ve Förster-busch parku nedaleko obce Marl (asi 35 km severně od Essenu). " Viděl jsem tu ženu v parku. Byla mladá a měla krátké vlasy. Mluvil jsem s ní a pak jsem ji popadl za krk pravou rukou, odtáhl ji do křoví a hodil na zem. Škrtil jsem jí než se přestala hýbat. Pak jsem jí sundal kalhotky a udělal jí to. Nechal jsem jí tam ležet a vlakem se vrátil do Duisburgu. Když sem přišel domů, byl jsem stále nadržený. Měl jsem to ještě s nafukovací pannou a pak si to párkrát udělal rukou." Ursula Rohling Z vraždy byl podezříván její snoubenec Adolf Schickel, který s ní trávil osudný večer, a to i přesto, že dívku po schůzce nedoprovázel domů a ona na svého vraha narazila až v jejím průběhu. Bohužel mladý muž několik měsíců po této události spáchal sebevraždu a zařadil se tak na smutný seznam. Je nepodstatné, zda tak učinil kvůli tlaku policie, výčitkám a smutku ze ztráty své snoubenky nebo kvůli ponížení a studu před blízkými, kteří ho mohli podezřívat. I jeho zmařený život, ač nepřímo, leží na bedrech Joachima Krolla. V prosinci toho samého roku napadl svoji zatím nejmladší oběť. Do Krollovo spárů padlo v Essenu teprve 5ti leté děvčátko jménem Ilona Harke. Muž dívku unesl a spolu s ní odcestoval vlakem do Wuppertalu a poté autobusem do Feldbachtalu. Kousek za vesnicí holčičku utopil v příkopě plném vody (údajně prý chtěl vyzkoušet jaké je to někoho utopit) a poté ji znásilnil. Její mrtvola se, jako už několik předchozích obětí, našla bez odkrojených „plátků“ masa z hýždí a také z paží nad loktem. Ilona Harke 22. 6. 1967 J. K. napadl další mladičkou dívku. Toho dne lstí vylákal desetiletou Gabrielle Puetman do kukuřičného pole, kde jí nejprve ukazoval pornografické fotografie a když se vyděšená dívka snažila utéct, pokusil se jí uškrtit. Šťastnou náhodou se nedaleko nacházela velká továrna a z ní v průběhu napadení zazněla siréna ohlašující střídání směn. Do okolí se tak mělo vydat mnoho dělníků. To Krolla vylekalo, a aniž by stačil to, co měl v úmyslu dokonat, dal se na útěk. Ač malá Gabriella musela zažít chvíle obrovské hrůzy, zařadila se naštěstí na seznam obětí, které napadení sériového vraha přežily. Gabrielle Puetman O dva roky později (konkrétně 12.7.1969) byla uškrcena a znásilněna jedenašedesátiletá Maria Hettgen. Zdroje se v tomto případě rozcházejí. Není shoda ani v místě spáchání vraždy, ani ve věku oběti, ale ten přeci jen zdroje v drtivě většině uvádějí shodně – 61 let. Není však jasné, zda její tělo bylo nalezeno hned za vstupními dveřmi v předsíni jejího domu v Huckeswagenu a pachatel se tak na ženu vrhnul ihned ve dveřích, anebo byla zavražděna na procházce v Essenu, jak uvádí jiný zdroj a což by spíše odpovídalo Krollovu modus operandi. Každopádně už z věku oběti (útok v bytě by to ještě umocňoval) lze vypozorovat, že tento atak měl mimo způsob usmrcení a sexuálního motivu několik odlišných znaků než ostatní vraždy. Z tohoto důvodu se zdají být odhady, které Krollovy přisuzují až desítky vražd, celkem pravděpodobné, neboť pro policejní orgány nemuselo být patrné, že při takto odlišných vlastnostech obětí (případně i rozdílném provedení trestného činu), jde o dílo jediného pachatele. Na druhou stranu nutno dodat, že tyto úvahy jsou a zřejmě navždy zůstanou pouze domněnkami. Těžko se bez policejního či soudního spisu po více než 40 letech dobrat pravdy. Maria Hettgen Jutta Rahn 21.5.1970 došlo k vraždě třináctileté Jutty Rahn v poblíž Breitscheidu. Dívka se toho dne vracela jako obvykle ze školy. Když vystoupila na nádraží v Hösel, zbývalo jí ještě absolvovat nedlouhou cestu přes les. Zde na ní zaútočil sexuální sériový vraha Kroll, jenž jí pravděpodobně sledoval již cestou z vlakového nádraží. Dívka byla nalezena pobodaná a znásilněná. Příčina smrti – vykrvácení (bohužel se zdroje opět neshodují – jinde příčina smrti udušení rdoušením). A stejně tak opakovaně jako se vyskytují neshody ohledně Krollovo případu, byl taktéž znovu zatčen nesprávný „pachatel“! Posléze došlo k jeho propuštění, ale přesto byl ze strany sousedů podezírán po dalších šest let, než se Kroll k tomuto skutku přiznal. Následovala šestiletá pauza, kdy opět visí otazník nad tím, zda-li byl v tomto mezidobí německý sériový vrah Joachim Kroll neaktivní. V blíže nespecifikovaný den v průběhu roku 1976 byla ve Voerde uškrcena a znásilněna další mladá dívka, desetiletá Karin Töpfer. Z důvodu nedostatku důkazů nebyla tato vražda projednávána u soudu. Karin Töpfer Kvůli tomu, že ve stejné oblasti v průběhu více než 20ti let, kdy byl Kroll aktivní, působil minimálně jeden sexuální sériový vrah, pedofil, a to Jürgen Bartsch (některé zdroje uvádějí, že jich bylo dokonce více), není jasné, které z nevyřešených vražd a zmizení z té doby, lze kterým pachatelům přiřknout. Odhady však většinou zmiňují v případě J. K. číslovku přesahující 20 (a to dokonce i ty mírnější). Takže jak už bylo výše naznačeno, těžko soudit nakolik je předchozí výčet kompletní… Marion Ketter Jisté je jen to, že poslední vraždu spáchal J. K. dne 3. 7. 1976. Tohoto letního dne si hrála teprve čtyřletá Marion Ketter na dětském hřišti v duisburském předměstí Laar. V nestřeženou chvíli byla unesena a odvedena do Krollova bytu na Freisenstrasse 11. Rodiče dívenky po celodenním marném hledání k večeru informovali místní policii. Jelikož šlo o takto malé děvče, policisté se následujícího dne rozhodli v blízkém okolí hřiště prohledat dům po domu. V jednom z činžáků policisty zaujalo upozornění jednoho z nájemníků, že jeho soused, jménem Joachim Kroll, mu toho dne řekl, aby používal záchod v jiném patře, jelikož ten společný v nejvyšším patře ucpal vnitřnostmi. Když se šel nájemník přesvědčit, zjistil, že to je skutečně pravda a v krví zbarveném záchodě plave cosi jako střeva, plíce a jiné vnitřnosti. V té době se již okolí činu hemžilo policisty. Když vstoupili do domu, kde Kroll bydlel, ihned byli upozorněni na podivný nález. Policisté se vydali do Krollova bytu. Ten zprvu zachoval chladnou hlavu a oznámil, že připravuje králíka a jeho vnitřnosti vyhodil do záchodu. Když však policisté vstoupili do jeho bytu, nalezli v hrnci s mrkví a bramborami vařit i malou dětskou ruku. V mrazáku pak byly připraveny plátky lidského masa. Byt byl rovněž plný různých porno časopisů a erotických pomůcek včetně sbírky nafukovacích panen. Kroll později přiznal, že často nafukovací panny škrtil a při tom se uspokojoval. Jak již bylo uvedeno, v Krollově případě šlo o primitivní osobnost s velmi nízkým IQ, což dokazuje i fakt, že se po svém zatčení domníval, že podstoupí jednoduchou operaci, jejímž prostřednictvím bude odstraněna jeho nebezpečnost a vražedné puzení, a on bude poté rychle propuštěn zpět na svobodu. Vyšetřovatelům J. K. prozradil, že vyhledávání obětí věnoval celé hodiny a dny. Nejprve se vlakem či autobusem přepravil do městeček a vesnic v okolí Duisburgu, tam poté bezcílně bloumal, dokud nepotkal osamocenou mladou dívku či holčičku. Tu pak sledoval a čekal na vhodnou příležitost k útoku. Ač měl pachatel snížené rozumové schopnosti, byl většinou schopný ovládat svůj pohlavní pud a s útokem někdy i dlouze čekat, pokud pro něj nebyly vhodné podmínky. Často se tak ze svých lovů vracel s nepořízenou. V tom lze spatřovat jeden z důvodů, proč dokázal Kroll tak dlouho unikat spravedlnosti. Na druhou stranu, jak již bylo zmíněno, těla obětí nijak neukrýval a příliš se nesnažil oddálit jejich nález. Jeho byt byl plný usvědčujících důkazů a on si rámci vyšetřování dokonce nebyl schopný vzpomenout, kolik dívek a žen vlastně zavraždil, ani na podrobnosti jednotlivých útoků, neboť jich prý bylo „prostě mnoho“. Mimo dalšího potvrzení ukazujícího na jeho primitivní osobnost, šlo z toho faktu usuzovat, že tento sexuální sériový vrah měl skutečně na svědomí mnohem více zmařených lidských životů, než za kolik byl nakonec odsouzen. Překvapivé bylo i jeho doznání ohledně kanibalismu, jehož se dopouštěl. Pokud se dá jeho tvrzení věřit, ač šlo o sexuálního vraha, sadistu, motivace ke konzumaci části svých obětí nebyla sexuálního rázu. Kanibalismu se vrah prý dopouštěl, aby ušetřil. V jiném zdroji se však uvádí, že maso z jedné z prvních obětí odříznul z momentálního nápadu a poté se mu to zalíbilo. A proč se ho nedopouštěl na všech svých obětech? To zdůvodnil tím, že si odřezával části těl jen z těch žen, jejichž maso vypadalo „jemně“. Při vyšetřování vyšlo též najevo, že tento bývalý údržbář toalet nebyl schopný klasického sexu. Vzrůstem malý muž své oběti nejčastěji co nejrychleji uškrtil a poté zneužil. Nad mrtvolami poté ještě masturboval. Zajímavostí je, že v případě J. K. lze najít určité paralely ke dvěma českým sériovým vrahům a to Václavu Mrázkovi a Ladislavu Hojerovi. Stejně tak jako v jejich případě šlo o primitivní osobnost, stejně tak jako u nich šlo o sériového vraha se sexuální motivací, agresivního sadistu (nutnost odlišovat od pravého sadisty), který oběti netorturizoval. Stejně jako u nich šlo z větší části o neorganizované vraždy, kdy samotné vraždě nepředcházela detailní a promyšlená příprava, těla obětí nebyla nijak ukrývána či přemísťována, místo útoku nebylo předem vytipováno a nebyla snaha činit inscenace či jinak mást policii. Vrah navíc několikrát riskoval, když neudržel pohlavní pud pod kontrolou a útočil za pro něj nepříznivých okolností. Podobný průběh mělo u těchto vrahů i vyhledávání obětí, kdy „bloudili“ okolím a čekali na nahodilou situaci, kdy se naskytne vhodná příležitost k útoku. Poté vraždu vykonali bez dlouhého kontaktu s obětí (Kroll však přeci jen s oběťmi alespoň krátce komunikoval, výjimkou jsou dva Krollovy únosy, těch se však dopustil jen u nejmladších obětí (4, 5 let), kdy je takové jednání jednodušší). Stejně jako čeští vrazi i Kroll unikal spravedlnosti dlouho, ač to nebyl výsledek jeho „geniálního“ plánování, ale spíše shoda náhod. Všichni srovnávaní, sérioví vrazi byly rovněž z objektivního hlediska v rámci společnosti outsidery s žádnými, nebo jen minimálními sexuálními a milostnými zkušenostmi dobrovolného rázu. Tak jako L. Hojer, se i Kroll dopustil ofenzivního čtvrcení a kanibalismu. Joachim Kroll V průběhu výslechů se Kroll přiznal k nejméně 14ti vraždám. Soudní proces s ním začal 4. 10. 1979. Skončil 8. 4. 1982. U soudu byla shledána Krollova zmenšená příčetnost, nikoli však nepříčetnost a tak byl za 8 prokázaných vražd a jeden pokus vraždy odsouzen k devítinásobnému doživotí. Trest si odpykával ve věznici v Rheinbachu. V té zemřel dne 1. 7. 1991 na infarkt. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Když vraždí děti", která se věnuje sedmi rozdílným případům, ve kterých jsou pachateli vražd děti. Autor: Stephan Harbort. Když vraždí děti - Stephan Harbort Další knihy Název: Když vraždí děti Autor: Stephan Harbort Nakladatelství: Alpress Rok vydání: 2019, 250 stran Recenze: Zatím nenapsána. Marcelo sedí na matraci, vražednou zbraň drží stále v ruce. Vedle něho leží mrtvá těla jeho matky a otce, v sousedním domě babičky a pratety. Všechny oběti byly popraveny ve spánku střelou do hlavy. Proč spáchal třináctiletý chlapec tento ohavný čin? A kdo vlastně nese největší podíl viny? Kriminalista Stephan Harbort popisuje případy a osudy sedmi dětí, které se dopustily těch nejohavnějších zločinů.. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu