Výsledky vyhledávání

Anna Marie Hahn - americká sériová vražedkyně, tzv. "Arseniková Anna", která mezi lety 1933 - 1937 pravděpodobně otrávila více než 5 mužů. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Anna Hahnová 12. 1. 2021 Anna Marie Hahnová - americká sériová vražedkyně, která v letech 1933 - 1937 pravděpodobně zavraždila nejméně pět mužů, kdy podezřelá byla až z deseti vražd. Modus operandi této pachatelky zahrnoval usmrcení postaršího muže za pomocí jedu, kdy motivem bylo její finanční obohacení. Nakonec byla Hahnová dopadena v roce 1937 a za jednu vraždu odsouzena k trestu smrti na elektrickém křesle. Popravena byla o rok později. Narozena: 7. 7. 1906 Zemřela: 8. 12. 1938 Stát: USA Počet obětí: 5+ Unikala: 4 roky Vražedná aktivita: 1933 - 1937 Přezdívka: "Blonďatá Borgia", "arseniková Anna" Aby byl vzorek připadů zpracovaných na tomto webu pokud možno co nejvíc reprezentativní a pestrý, rozhodli jsme se, že tentokrát vybereme nějaký doposud zde nepopsaný typ sériové vraždy. Zaprvé se po dlouhé době dostane na nějakou sériovou vražedkyni. Navíc jsme doposud zpracovali pouze dva případy, kdy vrah používal k usmrcení obětí jedu, ani jeden však nebyl případ, kdy pachatel patřil do řad zdravotníků či ošetřovatelů. Tedy dnes se vrhneme na případ, který splňuje všechny výše uvedené apekty, půjde totiž o případ travičky , která pro svůj finanční prospěch připravovala o život muže v seniorním věku , kterým měla jako jejich pečovatelka pomáhat. Řeč je o americké sériové vražedkyni z 30. let 20. století jménem Anna Marie Hahn . Anna Marie Hahn Anna Marie Filserová přišla na svět magického data 7. 7. roku 1906 . Stalo se tak v bavorském Füssenu . Pro její rodiče Katharinu a Georga Filserovi to bylo v pořadí již dvanácté narozené dítě. Novorozeně bylo bráno jako požehnání, neboť rodina se vzpamatovávala ze ztráty tří dcer. Nejsou známy žádné odchylky od normální výchovy . Anna coby benjamínek údajně byla „maminčinou holčičkou“ a z této pozice dokázala vytěžit určité výhody na úkor dalších sourozenců. Pan Filser vyráběl nábytek a za svojí práci si nechal slušně zaplatit, tedy rodina nestrádala ani po finanční stránce. Není od věci zmínit, že dívka musela být v raném věku hospitalizována pět měsíců v nemocnici kvůli otravě krve, načež jí byla odstraněna štítná žláza. Když bylo Anně okolo 12 let, přišla o dva bratry, kteří padli v 1. světové válce. S nástupem puberty se dívčina povaha velmi změnila a z „maminčiny holčičky“ se stala rebelkou . Kašlala na učení a snažila se být co nejvíce mimo domov. Několikrát dokonce na pár dní utekla a porůznu se toulala okolím nebo vymetala večírky. Nepomohly prosby, domluvy ani zákazy. Poslední kapkou bylo Annino zanechání studia na střední škole . Rodiče jí proto poslali na převýchovu k její starší sestře Katti do Holandska . I tohle opatření se minulo účinkem. Jakmile Anna dovršila zletilosti, velmi si oblíbila peníze a pozornost mužů . Navíc zjistila, že může využívat své krásy a mladosti. Obvykle si tedy vyhlédla postaršího pána a navázala s ním bližší vztah, čímž šlo získat obojí – peníze i pozornost. V roce 1924 přišla Anna do jiného stavu . Sama uvedla, že otcem je vídeňský lékař a odborník v oblasti výzkumu rakoviny Max Matscheki. Jenže při později vyšlo najevo, že nikdo takový zřejmě nikdy neexistoval. Kdo byl tedy otcem malého Oskara nebylo nikdy vyjasněno. Filserovi cítili velkou hanbu, kterou na ně uvrhla jejich dcera s cejchem svobodné matky, která porodila „bastarda“, jak se dříve hanlivě označovaly nemanželské děti. Společně se tedy dohodli, že Anna vycestuje do USA za svojí tetou a strýcem a oni se zatím postarají o jejího chlapečka Oskara. Mladá žena se za velkou louží ocitla v roce 1927 . Zpočátku bydlela u příbuzných – Anny a Maxe Doeschelových v Cincinnati v Ohiu . Zde se seznamovala s novým světem a čekala na udělení víza. Zásadní pro ni byl až rok 1929 . Toho roku se totiž odstěhovala z Ohia do New Yorku , kde si musela najít zaměstnání, jelikož peníze, které dostala do začátku, se už dávno rozkutálely, navíc aby nebyla vyhoštěna, musela mít stálé zaměstnání. Anna tedy opět vsadila na své půvaby a odpověděla na inzerát ohledně volné pozice ošetřovatelky . Fakt, že neměla dokončenou střední školu, zamlčela, a naopak si vymyslela, že je vystudovanou učitelkou. Místo ošetřovatelky, i díky svému charismatu a daru výřečnosti, nakonec opravdu získala. Jejím prvním pacientem se stal Charles Osswald – jednasedmdesátiletý bankéř v důchodu . Anna ho pravidelně navštěvovala u něho doma a starala se o něj. Muž byl mladou pečovatelkou přímo okouzlen. Po nějaké době dokonce ve vzduchu začala poletovat nabídka sňatku. Mladá žena byla spokojená, dosáhla svého. Se svatbou souhlasila, byť dodala, že na přípravy potřebuje spoustu času. Pochopitelně se jednalo o falešný příslib, který jí měl poskytnout jen větší prostor k tomu, jak mohla starého pána dále nenápadně obírat… Anna Marie Hahn Peněz – kolem kterých se v jejím životě vše točilo – neměla ani jako pečovatelka dost, a tak kromě okrádání svého pacienta, pomalu začala propadat i hříšné touze hazardu . Ze začátku jí štěstěna přála, jak už to u gamblerů bývá. Ze sázenky v hodnotě 2 babek bylo 260 dolarů. O svém volnu tak třiadvacetiletá žena mohla jezdit na výlety, navštěvovat restaurace, bary a kavárny, kde ráda popíjela a vzpomínala na domov zpíváním německých národních písní. V té době bylo v USA mnoho německých emigrantů. Jedním takovým byl i třicátník Phillip Hahn . Tehdy pracoval ve Western Union jako telegrafista. S Annou se setkal v jednom baru a hned z toho byla láska na první pohled. Zamilovaná žena ze dne na den přestala chodit k Osswaldovi a začala pracovat jako pokojská v hotelu Alms. Dokonce se jí na čas podařilo utlumit svoji gamblerskou závislost . V roce 1930 měl pár svatbu v New Yorku a od té doby Anna začala užívat manželovo příjmení - Hahn . Následně si zařídili společné bydlení v domě v Cincinnati . Ještě před nastěhováním však odjeli do Bavorska, aby vyzvedli v té době pětiletého Oskara . Rodina se tak stala kompletní. Manželé si spolu dokonce otevřeli dvě malá pekařství v cincinnatské oblasti obývané německými krajany. Úplná rodinná idylka, chtělo by se říct… Anna Hahnová se synem Oskarem a manželem (1937) Jenže nic netrvá věčně. Uběhlo sotva pár měsíců a mladá paní Hahnová se začínala nudit. Pekárny byly žroutem času a finanční výnosy byly z jejího pohledu velmi nízké. S Phillipem byly na denním pořádku jen hádky a spory, kdy hlavním tématem byly právě finance. Anna Hahnová znovu začala pro zábavu sázet . Pověstné štěstí začátečníka však bylo neprodleně fuč. Nutně potřebovala peníze. Jeden zdroj tvrdí, že se tak opět zkontaktovala s Osswaldem a pomocí dopisů ho přiměla zaslat jí 700 dolarů a 27 akcií Union Gasu . Ty posléze zpeněžila. V té době rovněž zdědila nemalé jmění po svém zesnulém strýci. Velmi brzy se však nemalá částka doslova rozpustila v různých hazardních hrách a sázení na dostizích . Zoufalí lidi dělají zoufalé činy. Anna Hahnová se tedy poprvé v životě rozhodla pro svůj prospěch sáhnout jinému člověku na život. Nejprve uzavřela životní pojistku v hodnotě 25 000 dolarů pro případ smrti jejího manžela . Přeci jen, co kdyby se jejímu muži náhodou něco stalo a ona zůstala se synem sama? Když byla smlouva uzavřena, stačilo už jen „náhodě“ pomoct. Jenže musí to proběhnout čistě, nenápadně a pokud možno nevzbudit podezření. Z žádného zdroje není jasné, kde si Hahnová jed tenkrát obstarala. Zřejmě šlo o běžně dostupný krotonový olej (o něm ještě později). Jisté je, že pár kapek opakovaně skončilo v nápojích či potravinách jejího manžela. Ten také záhy začal trpět zvracením a četnými průjmy, a když potíže neustávaly, vyhledal lékařskou pomoc. Mladá manželka celému procesu přihlížela s překvapením, sama zatím pořádně nevěděla, co čekat… Tentokrát zubatá ostrouhala. Phillip Hahn jako zázrakem přežil . Nikoho v tu chvíli samozřejmě ještě nenapadlo, že by spouštěčem mohla být otrava nějakým utrejchem. Lékaři tak uvažovali, že jde buď o extra záludnou střevní chřipku anebo otravu špatným jídlem. Vztahy mezi manžely po tomto incidentu ještě více ochladnuly a později se ukázalo, že Phillip Hahn svoji manželku začal dokonce podezírat. Není tak divu, že došlo v roce 1933 k odluce . Phillip s nevlastním synem Oscarem zůstal prozatím v domě v Cincinnati, Anna si pronajmula místnost v domě dvaašedesátiletého Ernesta Kohlera (někde uváděn také jako Koch). Pan Kohler byl sice nemocný, ale s nástupem nové nájemnice a pečovatelky se jeho zdravotní stav začal rychle zhoršovat. Je nesmírně důležité zmínit, že v domě sídlila ordinace lékaře Arthura Vose. Ten ke Kohlerovi pravidelně docházel a rovněž mu předepisoval potřebnou medikaci (povětšinou morfin). Anna zprvu kradla Kohlerovy recepty, poté se však v noci tajně vkrádala rovnou do ordinace a vždy si pár archů (již řádně orazítkovaných) ulila. Zfalšovat lékařův podpis a vypsat potřebný preparát už byla maličkost. Pár měsíců od jejího nástupu pan Kohler zemřel s podezřením na otravu. Jelikož však trpěl rakovinou, k soudní pitvě nakonec nedošlo a smrt byla přisouzena právě rakovině hrdla. Než však osamělý senior zemřel, Hahnová se mu stačila vetřít do přízně, takže ji v závěti povolal coby dědičku celého domu . Tělo nebožtíka bylo zpopelněno a dle některých zdrojů urnu s popelem obdržela právě Hahnová, která ji prý vystavila v domě. Ač později, ve svém posledním dopise před smrtí, Kohlerovu smrt označila za přirozené úmrtí , se kterým ona nemá absolutně nic společného, jde o její první předpokládanou oběť . Anna Marie Hahnová Dalším opečovávaným klientem se stal dvaasedmdesátiletý bývalý železničář Albert Parker (někde Palmer). V tomto případě Hahnová před mužem několikrát zmínila své značné finanční obtíže. Ten ji z dobroty srdce několikrát půjčil obnos 1000 dolarů . Pro větší uklidnění Anna Hahnová opakovaně slibovala splacení půjčky a později sepsala s mužem i platnou smlouvu. Jenže v roce 1936 (necelý rok od jejího nástupu) Parker záhadně zemřel a smlouva zmizela z povrchu zemského. Anna Hahnová však stále neměla tolik financí, kolik by si představovala. Tentokrát jí napadlo, že podpálí svůj dům a vyinkasuje pojistku. Celkem spáchala tři podobné žhářské útoky , kdy se jí podařilo z pojišťoven vymámit celkem 2 300 dolarů . Většina peněz skončila opět v sázkách „na koníčky“ (pozn. některé zdroje datují úmyslné založení požárů před první předpokládanou vraždu). Ještě v době, kdy Hahnová docházela k Parkerovi, seznámila se s postarším Georgem Heissem . Chodila k němu uklízet, zajišťovala mu jak nákupy, tak společnost. Pan Heiss měl rád pivo a byl zvyklý, že i to mu Hahnová sem tam v džbánku donese a společně potom poklábosí o životě (často jí dokonce familiárně nazýval „mojí malou holčičkou“). Jenže časem začal Heiss po jejích návštěvách pociťovat fyzické problémy. Na pivo nedal ani tak dopustit, ale začal svoji pomocnici podezírat. Když ji pak při jedné z dalších návštěv vyzval, aby se piva napila a Hanhová odmítla, oznámil ji, aby k němu již nedocházela. Tím si zřejmě zachránil život. Bohužel policii již Heiss nekontaktoval a vše oznámil, až když později jméno Anna Hahnová začalo plnit novinové články. Ta tedy mohla prozatím škodit a ubližovat dál. Nedostatek úspěchu Hahnovou deprimoval a tak začala upadat do depresí, které zapříčinily, že své vražedné snažení ještě uspíšila. 1. června 1937 nastoupila k osmašedesátiletému Jacobu Wagnerovi , jenže muž již za pár dní zemřel. Hahnová pak předložila padělanou závěť , ve které muž odkázal „své milované neteři“ 17 000 dolarů . Takto náhlé úmrtí však vzbudilo podezření a neuniklo zvídavému oku policisty kapt. Patricka Hayese . George Heis (oběť - nahoře) a kpt. Patrick Hayse (s lahvičkou) Jen několik týdnů nato zamřel sedmašedesátiletý George Gsellman . Tentokrát se travičce podařilo muže obrat celkem o 15 000 dolarů . V tomto případě Hahnová k otravě použila krotonový olej – v té době celkem běžný lék, který nechyběl ve většině domácností. Je zajímavé, že tato látka je hnědě zbarvená, má štiplavou chuť a charakteristický zápach. Je tedy až s podivem, že si oběť ničeho nevšimla. Navíc krotonový olej působí intenzivní pálivou bolest v ústech, krku a břiše; nadměrné slinění, zvracení a průjem s průchodem krve. Jinými slovy, pozření velké dávky působí velmi bolestivou smrti. A přesně takový konec Hahnová pro George Gsellmana připravila. George Gsellman (oběť) Poslední potvrzenou obětí se stal rovněž sedmašedesátiletý - George Obendoerfer - bývalý obuvník a otec tří dětí, který se teprve nedávno odloučil od své manželky. Jelikož se jednalo o aktivního a zdravého seniora, což později potvrdila jak bývalá manželka, tak jeho děti, musela být Hahnová v tomto případě trpělivější než obvykle. Jako vždy kolem muže švitořila a dostávala se mu do přízně. I tady údajně měl padnout návrh společného života. Anna s Georgem a synem Oskarem tak vyrazili na společný výlet do Colorado Springs . Tam se ubytovali v hotelu, kde Hahnnová ráno svému ctiteli sdělila, že se necítí příliš dobře, a ať jde napřed, že ona zůstane v hotelu a jakmile se její stav zlepší, připojí se. Muž souhlasil. Bohužel poslední společná snídaně byla pro Obendoerfera zároveň i posledním jídlem v životě. Anna Hahnová mu nenápadně přimíchala pár kapek jedu do kávy. Muž brzy po opuštění hotelu skonal, ziskuchtivá vražedkyně mezitím vzala všechny věci z hotelu a odjela domů. K tomu ukradla hotelové šperky, které se pak neúspěšně pokusila prodat v místní zastavárně. Lékařům v Colorado Springs připadalo úmrtí George Obendoerfera podezřelé , proto informovali policii a následně provedli pitvu, která prokázala přítomnost oxidu arsenitého (neboli arseniku) v těle zemřelého. Policie pak zjistila, že v hotelu byla s otráveným mužem ubytována žena s malým chlapcem. Když navíc detektivové v souvislosti s nahlášenou krádeží šperků prověřili místní zastavárny, v jedné jim bylo sděleno, že ukradené šperky se zde skutečně pokusila prodat žena v přítomnosti malého chlapce. Její popis přesně odpovídal popisu ženy z hotelu. Dále se policistům podařilo zjistit, že ta stejná žena si chtěla v bance v Denveru proplatit šek na 1000 dolarů na jméno George Obendoerfer s tím, že má jít o jeho manželku. I zde však byla odmítnuta. Mezitím policisté zjistili, že jde o Annu Hahnovou ze Cincinnati , a tak se obrátili na tamní kolegy s prosbou o pomoc. Mezitím se rozjelo i vyšetřování smrti Jacoba Wagnera , kde byla nařízena pitva. Ta následně prokázala otravu arsenikem . Vyšetřovatel Hayese se tedy dal do vyhledávání dalších mužů, které spojovala známost s Hahnovou, a kteří za podezřelých okolností zemřeli. Následně byla exhumována těla Albera Parkera a Georga Gsellmana – chemický rozbor jejich ostatků pak rovněž prokázal otravu . 10. srpna 1937 byla Hahnová zatčena kvůli podezření z vraždy Jacoba Wagnera. Kdo by čekal, že se doposud netrestaná žena vyšetřovatelům rychle přizná, mýlil by se. Hahnová jakoukoli možnou spojitost se smrtí Wagnera popřela Stejně tak vehementně popírala i další obvinění, ač o její pravdomluvnosti šlo přinejmenším pochybovat. Třeba, když se jí vyšetřovatelé ptali na smrt George Obendoerfera, nejprve popřela, že by jej vůbec znala. Když poté byla konfrontována s důkazy, neochotně přiznala, že ví, o koho šlo, ale přišla s historkou, že se seznámili až ve vlaku, a že po jediné noci strávené v hotelu se muž cítil nemocný, tedy se rozhodl navštívit nemocnici a ona už jej nikdy neviděla. Hahnová stále opakovala, že pouze činila staré lidi šťastné a chtěla pro ně pohodlí. A to, že jich během 5 let její „péče“ tolik náhle zemřelo? Dle jejích slov byla možná na vině úplavice, jindy zas jiné onemocnění, ale i ona sama si neumí tak četná náhlá úmrtí vysvětlit. Nakonec se složila a rozplakala - ,,Byla jsem pro ně jako anděl milosrdenství. Poslední věc, která mě napadla, by bylo ublížit těm starým drahým pánům. “ Anna Marie Hahn po zatčení Se svým zapíráním pokračovala, i když po domovní prohlídce , policie sdělila, že zabavila tolik jedu , „že by tím šlo otrávit půlku celého Cincinnati “. Byl kontaktován lékař Vos, jemuž oznámili zneužívání jeho recepisů, razítka a jména. Dle jeho vyjádření již měl delší dobu podezření na někoho z jeho pacientů. Dále vyšetřovatelé měli výsledky pitvy čtyř obětí, které prokázaly přítomnost jedu. K tomu grafolog potvrdil, že závěť Jacoba Wagnera byla falešná. K dispozici bylo i svědectví lékárníka ze Cincinnati, který uvedl, že si u něj Hahnová v červnu 1937 koupila velké množství krotonového oleje s tím, že její manžel je lékárník. Soudní proces započal 11. října 1937 . Jak tomu u sériových vrahů bývá, byl hojně sledovaný. Mladá žena podezřelá až z deseti vražd, několika pokusů o vraždu a několika majetkových trestných činů, byla obžalována jen v případě vraždy Jacoba Wagnera. Porotě složené z 11 žen a 1 muže byl přednesen silný důkazní materiál včetně např. prezentace jedem zničených orgánů Wagnera a Parkera a provedení tzv. Marsh-Liebigova zkoušky . Celému soudu přihlížel i Phillip Hahn s Anniným synem Oskarem . A obhajoba? Ta mohla použít pouze přísahy Hahnové, která se stylizovala do role chudinky, křivě obviněné ze zločinů, jež nespáchala. Wagnerovi se prý snažila jen zajistit důstojné a láskyplné stáří. Zkrátka hra na city. V tomto duchu údajně poskytovala detailní rozhovory ze své vazební cely ve státní věznici v Ohiu. Anna Hahn u soudu se svým obhájcem jménem Joseph Hoodlin (za nimi sedí Phillip Hahn a Oskar Hahn) Porota nakonec uznala Annu Hahnovou vinnou za pouhé dvě hodiny. Ač šlo „pouze“ o rozsudek v případě jedné vraždy, znamenalo to automaticky trest smrti na elektrickém křesle . Nepomohlo ani odvolání. A když o rok později guvernér zamítl den před popravou i její žádost o milost, byla Anna Hahnová 8. 12. 1938, ve věku 32 let, popravena . Šlo o vůbec první takto popravenou ženu v celém Ohiu . Hahnová před popravou napsala čtyři dopisy , které předala svým právníkům. Když se čas nachýlil, údajně se psychicky zhroutila, opakovaně všechny prosila o to, aby ji nezabíjeli a dozorce ji museli k elektrickému křeslu přímo dovléct. Poslední dvě věci týkající se případu se váží k dopisům , které Hahnová před popravou napsala. V první řadě v nich poprvé uznala svoji vinu za smrt zmíněných mužů . Vše odůvodnila tím, že ji ke vraždám údajně dohnala starost o budoucnost jejího syna. To byl prý také důvod, proč podlehla hazardu a sázkám na dostizích. Jak dojemné… Důležité však zůstává, že se doznala. Poslední věc se týká jejího, tehdy dvanáctiletého syna Oskara . Hahnová totiž určila, že odměna za poskytnutí dopisů novinám má být vložena do svěřenského fondu, jehož beneficientem byl právě její syn, navíc měla být co nejvíce uchráněna jeho totožnost. Noviny oboje splnily, načež byl Oskar svěřen do pěstounské péče do jiného amerického státu a jediné další zprávy, které o něm byly zveřejněny, byly ty, že žil údajně normální život a během druhé světové války sloužil u námořnictva . Autoři: Jana Hykešová, Tomy DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy s názvem "Nejkrutější psychopati v dějinách". Autor: John Marlowe, rok vydání 2009, 295 stran Nejkrutější psychopati v dějinách - John Marlowe Název: Nejkrutější psychopati v dějinách Autor: John Marlowe Nakladatelství: ALPRESS s.r.o. Rok vydání: 2009, Frýdek Místek, 295 stran Tuto knihu bych zařadil do kategorie titulů „pro začátečníky“, nebo chcete-li stručné výčty. Je v ní popsáno skoro 40 vrahů. Počínaje historickými postavami, jako byl například krutý panovník Vlad III. či nechvalně známá sadistka Alžběta Bathory, pokračujíc přes první novodobé sériové vrahy jako byl Jack Rozparovač či H. H. Holmes, až po vysloveně současníky konče Gary Ridgwayem či trochu méně známým Andrew Cunnanem. V knize naleznete ale i pár moderních masových vrahů jako třeba E. Harrise a D. Klebolda alias vrahy z Columbinské střední a další. V jednotlivých článcích je sice popsáno vše podstatné, ale podrobnosti, rozbory, či nějaké hlubší sondy do životů popsaných exemplářů nečekejte. Přesto jsou jednotlivé případy popsány bez nějakých zásadnějších, zjevných chyb a často opakovaných omylů, navíc i přesto, že jsou články krátké, jsou psány poměrně čtivě. Proto si dovolím tvrdit, že pro ty, kteří příliš sériových a masových vrahů neznají, respektive se o nich jen sem tam něco doslechli, je kniha celkem dobrou volbou, nicméně pro ty, kteří se v tématu již více orientují a případy nejznámějších sériových a masových vrahů znají, kniha mnoho nových informací asi nepřinese. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3 Koupit knihu Další knihy Komentáře

Jediný dětailně a uceleně zpracovaný krimi případ českého sériového vraha, tzv. "vraha taxikářů" a dnes doživotně odsouzeného - Davida Virguláka. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... David Virgulák 16. 2. 2017 (aktualizace 10. 10. 2022) David Virgulák - tzv. "vrah taxikářů", je český sériový vrah, který v roce 2014 během necelých 3 měsíců usmrtil v blízkém okolí Prahy celkem tři muže. Všechny oběti byly zastřeleny a oloupeny, všechny vykonávaly povolání taxikáře. Virgulák byl předtím mnohokrát soudně trestán a všechny jeho trestné činy, včetně vražd, souvisely s jeho snahou vydělat si na opatření drog. Virgulák neuspěl se svým odvoláním u soudů vyšší instance. Platí tak trest, který mu uložil krajský soud- doživotní odnětí svobody! Narozen: 1981 Dnes (k 26. 9. 2017): odnětí svobody na doživotí Země: ČR Počet obětí: 3 Unikal: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 2014 Přezdívka: „vrah taxikářů“ První vražda V sobotu 1. února 2014 , necelé dvě hodiny po poledni, informovala média o nálezu mrtvého muže, taxikáře , jehož tělo se nacházelo v tmavě šedé Hondě C-RV v Lužické ulici na Praze 2 . Články obsahovaly zprávu, že muž byl zavražděn a policie vyzývá veřejnost ke spolupráci. Pátrala především po případných taxikářových zákaznících či svědcích vraždy. Tělo usmrceného bylo nalezeno téhož dne dopoledne, a to na základě oznámení všímavého muže, kterému bylo divné, že auto, navíc taxi, už „několik dní“ stojí na stejném místě . Zároveň měl ohlašovatel pocit, že skrz ztmavená skla vidí, že v autě možná někdo je, navíc u předních pravých dveří byly vidět stopy krve . Poté co policisté vniknuli do auta, našli mužské tělo, které neslo známky střelných poranění v oblasti hlavy (v autě bylo vystřeleno celkem pět střel – čtyři z nich zasáhly hlavu). Policie šetřením zjistila, že jde o mrtvolu dvaačtyřicetiletého taxikáře Petra S. z Kladna . Ženatého otce dvou dětí, jehož manželka byla v té době navíc těhotná. Muž byl spolu se svým vozem pohřešovaný od čtvrtečního večera, tedy od 30. ledna 2014 . Zajímavostí je, že za stěrač auta v mezidobí stihnula přistát pokuta za parkování. Což tedy pro "všímavé" pokutující strážníky nebyla úplně nejlepší vizitka. Foto nalezeného taxi se stopami krve Šetřením bylo zjištěno, že zavražděný přestal v průběhu osudného večera brát manželce telefon, a když se nervózní žena obrátila na manželovo zaměstnavatele, firma podle GPS aplikace zjistila, že mužův tablet ukazuje polohu kousek od Jílového u Prahy . Když však na místo dorazili dva zaměstnanci firmy, našli jen v příkopu pohozený tablet . Dalším šetřením bylo zjištěno, že zavražděný nabral svého posledního zákazníka v životě v 18:49 v Žitné ulici – ten jej stopnul tzv. z chodníku. Poté se taxi pohybovalo po Praze, v 19:30 projelo Jílovým (zde zastavilo na 5 minut) a v 19:50 obcí Luka pod Medníkem (zde zastávka na šest minut). Krátce po půl osmé pak bylo vozidlo zachyceno zpět v Praze a poslední zdokumentovaný průjezd byl zaznamenán těsně před devátou hodinou v ulicích Lužická a Chodská . V tu dobu již auto řídil pachatel, který sklopil obě protisluneční clony , takže jeho podobu se zachytit nepodařilo . Nakonec bylo auto odstaveno v již zmíněné Lužické ulici . Zajímavý byl výsledek prověřování osobních poměrů oběti . Bylo totiž zjištěno, že muž měl obrovské dluhy a jeden z věřitelů na něj velmi tlačil. Zavražděný rovněž krátce před svou smrtí sháněl zbraň. O vyšetřovací verze tak jistě nebyla nouze a kriminalisté v první řadě museli prověřit, jestli k vraždě nedošlo právě v souvislosti s dluhy, nicméně tato verze se nepotvrdila. Když ani po měsíci a půl nevedlo vyšetřování ke zdárnému konci, policie se 13. března 2014 prostřednictvím pořadu Na stopě obrátila na veřejnost. Zde stojí za zmínku záhadné a nejasné sdělení manželky Petra S., že ji policisté řekli, že „manžel byl nastrčený “, z čehož usuzovala, že možná mohlo jít o vyrovnání čehosi, ale že manžel se jí s ničím takovým nesvěřoval. Sami kriminalisté pak v pořadu uvedli, že nepředpokládají nějaký osobní motiv vraždy. Zavražděný Petr S. Noc hrůzy Posuňme se teď od další měsíc dopředu. 11. dubna 2014 totiž našel náhodný chodec v Uhříněvsi v poli hned vedle cyklistické stezky směr na Královice (ulice K Netulkám ) těla dvou mrtvých mužů . Těla ležela v poli asi 90 metrů od sebe. Na místo nejprve vyjela záchranná služba protože se zdálo, že může jít o oběti dopravní nehody (nedaleko místa nálezu těl se nacházelo rozsypané sklo). Když však kolem půl osmé ranní záchranáři přivolali na místo policii, vyšlo najevo, že oba muži byli zastřeleni ! První oběť, osmapadesátiletý taxikář Milan P. , byl usmrcen dvěma ranami (do krku a do hlavy), druhá oběť - pětadvacetiletý Daniel C. , rovněž taxikář, pak jedinou ranou do hlavy. „Zemřelý starší muž je nalezen v pravém příkopu ve směru do ulice Pod Markétou, tělo leží v poloze na břiše, obličejovou částí směrem k zemi… Zemřelý mladší muž je nalezen v pravém příkopu ve směru jízdy do ulice Pod Markétou, kdy horní část těla leží v řepkovém porostu a spodní část na travnatém pásu… “, tak zněl nález těl řečí policejního protokolu o ohledání místa nálezu . Jak již bylo uvedeno, obě těla nesla stopy střelných poranění v oblasti hlavy a dle znalců oba taxikáři v době smrti nejspíše seděli, přičemž střelné rány vznikly z pravé strany a zhruba ve stejné výši. Ihned po zveřejnění okolností dalších dvou vražd vyvstala pochopitelná otázka , zda-li nejde o dílo stejného pachatele , který vraždil v lednu, a zda-li tedy policie nemá co dočinění se sériovým vrahem . Podobnosti vražd byly do očí bijící. Kromě způsobu usmrcení , tedy zastřelení , nešlo přehlédnout, že všechny oběti vykonávaly povolání řidiče taxi . Případ začaly sledovat a komentovat snad všechna tuzemská média. Řešily se nejrůznější možné varianty motivů, kdy nejvíc zmiňovaným byl asi ten, že jde o jakousi nenávist vůči taxikářům. Provozovatelé taxi služeb zvýšili po druhé a třetí vraždě opatření k ochraně svých řidičů . Některým byl například nainstalován systém, který umožňuje vyslat nouzový signál v případě ohrožení. Jiní řidiči se vyzbrojovali , další si do aut instalovali kamery . Děsivé rovněž bylo sebevědomí pachatele. Šetřením totiž bylo zjištěno, že v noci z 10. na 11. dubna nejprve usmrtil Milana P. , kterého si stopnul v centru Prahy, nechal se odvézt na okraj Uhříněvsi, kde jej zastřelil. Poté dojel jeho automobilem zpět do Prahy a v rozmezí cca 2 hodin si stopnul další taxi, které řídil Daniel C., načež čin chladnokrevně zopakoval. A to včetně opětovného dopravení se do Prahy ve voze oběti! Který pachatel může mít takovou sebejistotu a drzost , že v rozmezí pár hodin spáchá postupně dvě vraždy na téměř totožném místě, navíc je mezitím a poté schopný cestovat po Praze v autech svých obětí??! No, odpověď na tuto otázku možná nalezneme v osobnosti a životním stylu pachatele, ale o tom až později. Mimochodem i lednový vražedný útok se odehrál tak, že si pachatel v centru Prahy stopnul taxi (kolem osmé hodiny večerní) a nechal se odvézt na silnici nedaleko Luky pod Medníkem . Zde řidiče zastřelil, ale v tomto případě jeho mrtvolu nenechal na místě činu, ale vrátil se s ní vozem do Prahy, kde auto odstavil (tato informace, ale veřejnosti zatím známa nebyla). Vraťme se teď ještě na chvíli do noci z 10. na 11. dubna 2014 a pokusme se udělat její časový snímek . Taxi Milana P. si pachatel stopnul ve Štěpánské ulici mezi 22:48 – 22:49 . Kamerové záznamy později prokázaly, že pachatel seděl vzadu a poslední záchyt vozu s obětí za volantem byl v 23:12 v Uhříněvsi . Ve 23:25 už se černá Škoda Superb vracela zpět do Prahy . V 1:10 byl zaznamenán průjezd automobilu Podolským nábřežím a k jeho finálnímu odstavení v Salmovské ulici došlo mezi 1:15 – 1:18 (všímavého čtenáře možná zaujal dlouhý časový úsek mezi odjezdem z Uhříněvsi a odstavením vozu v Praze, ale k tomu se ještě dostaneme). Taxi druhého ze zavražděných, Daniela C. , si pachatel stopnul v prostoru křižovatky Ječná – Lipová v 1:41 . V 1:45 byl hnědý Renault Megane zachycen na Velehradské a v 2:03 v ulici Václava Trojana v Uhříněvsi . V té době do vraždy zbývalo jen cca 5 minut. Nakonec byl vůz s vysypaným oknem na straně řidiče odstaven v 2:39 v ulici Lužická . Ano! Ve stejné ulici , jako byl nalezen mrtvý taxikář v první únorový den! Těžko již mohlo jít o náhodu. V červenci 2014 policie zveřejnila identikit muže (pozn. autora: jde o portrét hledané osoby sestavený na základě výpovědí svědků), který mohl být, jak důležitým svědkem, tak i vrahem. Mapka klíčových bodů z "noci hrůzy": 1) místo stopnutí 1. taxi (22:49), 2) kontrola D. V. v areálu TJ Bohemians (0:04 - 0:18), 3) místo odstavení 1. taxi (1:18), 4) místo stopnutí 2. taxi (1:41), 5) místo odstavení 2. taxi (2:39) Identikit neznámého muže Policie se samozřejmě činila. Ale nejen ona. Případ byl rovněž lákavým mediálním soustem, což je u podobných kauz pochopitelné. K možnému pachateli se v řadě rozhovorů vyjadřovali různí odborníci, články a teorie se množily. Polici se také ozval anonymní dárce , který slíbil odměnu ve výši 100 000,-Kč tomu, kdo poskytne informace vedoucí k dopadení vraha. Dokonce v překvapivě krátké době začal vznikat film inspirovaný případem ( Taxi 121 ). Skončilo to trochu paradoxem, neboť dříve, než film o neznámém pachateli doputoval do kin, podezřelý byl již dopaden a tím pádem i uvolněno mnoho informací. Nechť čtenář sám posoudí, zda snaha a domněnky tvůrců nevyzněly naprázdno. Podezřelý byl zadržen Zděšení veřejnosti, především pak pražských taxikářů, skončilo ve středu 4. 11. 2015 . Toho dne policie konečně oznámila, že dopadla a obvinila muže, kterého podezírá za všech tří vražd! Šlo o v tu dobu čtyřiatřicetiletého Davida Virguláka . Svobodného, bezdětného, nezaměstnaného muže, bydlícího v bytě své matky, který se vyučil jako instalatér, ale od roku 2003 nepracoval, neboť byl údajně více než deset let závislý na drogách – především na heroinu a později pervitinu . Údajným vrahem měl být recidivista , který měl dříve již zhruba ve dvaceti případech problém se zákonem . Šlo především o krádeže v obchodech , kterými si chtěl sponzorovat svoji drahou závislost, ale potrestaný byl i za násilný trestný čin . V říjnu 2003 např. kradl u novinového stánku v Praze, a když proti němu prodavačka zasáhla, sprostě jí nadával a s nožem v ruce křičel , že až bude ve stánku sama, že ji zabije . V únoru 2014 zas se svým mladším bratrem Petrem zmlátili pracovníka ostrahy jedné prodejny, který jim bránil v ukořistění lupu. Uvedli jsme, že si krádežemi David Virgulák sponzoroval svou drahou závislost? Mysleli jsme velice drahou závislost ! Jak později u soudu sdělil, v době, kdy byl závislý na heroinu, ho konzumace drog přišla zhruba na 6000,- Kč denně ! Kvůli tomu prý rovněž skončil v zaměstnání a vydělával si krádežemi, prodejem nakradeného zboží a přeprodejem drog . Podle svých slov později přešel na pervitin, rivotril a subutex , které jsou levnější. Poté byly jeho denní výdaje za drogy zhruba 1000,- Kč . U soudu rovněž popsal, jak se stal na drogách závislý: „Měl jsem stálý příjem a nevěděl jsem, za co mám peníze utrácet. Tak jsem začal víc experimentovat s drogama “. V souvislosti s výše řečeným se dostáváme i k motivu vražd . Slovy trestního zákoníku šlo o úmysl získat pro sebe majetkový prospěch . Slovy prostými – pachatel vraždil pro prachy! Respektive prachy na drogy ... Každé ze svých obětí tak vždy po usmrcení vzal peneženku s hotovostí , doklady a klíče od auta. Ve dvou případech rovněž odcizil mobil a v jednom tablet, těch se však záhy zbavil. Tzv. "vrah taxikářů" Jak se na pachatele ohavných zločinů nakonec přišlo? Přispěla k tomu jeho neopatrnost či přehnané sebevědomí (možná zapříčiněné užitím pervitinu), a také náhoda . Pouze šest hodin po nálezu zmíněných dvou těl (tedy 11. dubna 2014 v 13:30 ) se totiž Virgulák vydal „na lup “ do obchodního řetězce Billa na Wilsonově nádraží , kde byl zadržen . Když na místo přijela policie, nalezla u něj peněženku jednoho ze zavražděných mužů! Virgulák policistům tvrdil, že peněženku našel , což jistě není úplně nepravděpodobné (čtenáři rovnou prozraďme, že okolnosti údajného nálezu v průběhu vyšetřování měnil), každopádně, i když byl následně propuštěn, od tohoto okamžiku byl veden minimálně jako svědek , ale nejméně v jedné policejní vyšetřovací verzi rovněž jako podezřelý . Netrvalo dlouho a Virgulák opět kradl . Za to již byl vzat do vazby , kde jej kriminalisté odposlouchávali při hovorech s dalšími vazebně stíhanými. V cele si mimo jiné postěžoval, že se policistům trochu prořekl, když prozradil typ zbraně. Samozřejmě pražští kriminalisté v čele s Josefem Marešem zajišťovali i další, nezvratnější důkazy. Nejprůkaznějším z nich asi byla Virgulákova pachová stopa ve všech třech taxících a rovněž na nábojnicích . Pozitivně vyšel také test povýstřelových zplodin na jeho oblečení . K jeho obhajobě nepřispěl ani fakt, že byl uniformovanými policisty v osudnou noc 11. dubna mezi druhou a třetí vraždou kontrolován v parku na Vinohradech (resp. mezi 0:04 - 0:18 v areálu TJ Bohemians v Slovenské ulici ), kdy u sebe měl větší obnos peněz v bankovkách různých nominálních hodnot a rovněž možná i klíče od auta . Vzpomeňme si teď na časovou osu osudného večera , kdy přišli o život dva řidiči taxíků. Po první vraždě , která se odehrála kolem 23:20 , byl vůz oběti zaznamenán ve 23:25 na cestě zpět do Prahy , ale k jeho odstavení v Salmovské ulici došlo až mezi 1:15 – 1:18 . To jsou téměř dvě hodiny , přičemž cesta z Uhříněvsi do centra Prahy (tedy např. do Salmovské ulice) trvá cca půl hodinu. Co pachatel zbylou hodinu a půl dělal? Jezdil snad celou dobu v autě? Nebo auto někde zaparkoval, něco si „zařídil“ a až poté jej přeparkoval? Co třeba poblíž či přímo v Lužické? Ta totiž pachatele z nějakého důvodu "přitahovala", šlo by to s přehledem stihnout, navíc z této ulice je to k areálu Tj Bohemians ani ne 5 minut chůze… Mohli bychom na tomto místě popustit uzdu fantazie a zkusit uvést několik domněnek, jak to asi mohlo být. Jenže má cenu zkoušet odhadovat chování narkomana pod vlivem, který je navíc v tak extrémní situaci? Ponechejme tedy tuto pasáž na uvážení čtenáře a konstatujme, že vcítit se či odhadovat chování takového člověka je přinejmenším nesnadné . K zmíněné kontrole Virguláka u TJ Bohemians z hlediska objektivity třeba dodat, že vražednou zbraň u sebe neměl . Tím se dostáváme k slabým místům obžaloby , neboť vražedná zbraň nebyla do dnešního dne nalezena . V žádném z taxíků rovněž nebyl nalezen otisk , DNA či jakýkoliv biologický materiál obžalovaného. Čili jak ve svém rozsáhlém textu o případu trefně shrnuje Viktorín Šulc v časopise Policista : "daktyloskopie nula, biologie nula, genetika nula ". Nicméně jak už bylo uvedeno, sám Virgulák kriminalistům prozradil , že zbraň vlastnil a jím popsaná zbraň odpovídala ráži a typu zbraně, kterou se vraždilo. Později to bagatelizoval tím, že zbraň vlastnil asi jen 4 dny, než se mu v ruce rozpadla – a i toto, což patří tradičně k soudnímu koloritu, při hlavním líčení odvolal a uvedl historku jiného znění, kdy tvrdil, že mu pistoli vzali policisté a výměnou za to mu slíbili, že nebudou řešit kradený počítač. Jenže i svědci , včetně jeho bratra Petra , uvedli, že zbraň u sebe nosil . Virgulákův mladší bratr Petr Virgulák (rovněž toxikoman), který se s ním podílel na několika krádežích, byl v mezidobí rovněž za mřížemi. Tam podle policejních odposlechů mezi spoluvězni prohlašoval, že jeho bratr „je hroznej zabiják “, a že spolu „střílejí po Praze taxikáře “. Navíc uváděl podrobnosti , které si podle vyšetřovatelů nemohl vymyslet, ani vyčíst z médií , tedy informace, které mohl mít jen vrah nebo někdo komu o tom pověděl (např. o podobě jednoho ze zavražděných, o obavě ze zanechání pachových stop, či o vražedné zbrani, jíž měla být “malá pistole”), což určitě jen podpořilo verzi obžaloby. Petr Virgulák u soudu svá prohlášení z cely odvolal a zdůvodňoval to tím, že si vše vymyslel, aby byl v očích spoluvězňů zajímavější a váženější. Také před médii prohlašoval, že samozřejmě věří v bratrovu nevinu . Obviněný David Virgulák „prořízlá ústa“ svého bratra komentoval slovy: „Ten mě ještě u soudu potopí, protože je úplně dementní. Mele hovna a ještě tam zaplejtá zbytečný situace navíc “. Každopádně u hlavního líčení uvedl, že ač jej bratr někdy „vysával“ (rozuměj drogově), tak spolu mají dobré vztahy . Soudní přelíčení Ve výše uvedeném odstavci bylo v mnohém předbíháno a mnohokrát odkazováno na to, co proběhlo u prvoinstančního soudu. Vraťme se tedy zpět na časovou osu : Po nasbírání dostatečného množství důkazů policie Virguláka obvinila . Následovala obžaloba ze strany vyšetřovatele a státního zástupce. Ta byla státním zastupitelstvím podána dne 2. září 2016 a hlavní líčení s Davidem Virgulákem začalo u Městského soudu v Praze dne 21. listopadu 2016 . Kromě spáchání tří dokonaných vražd byl obžalován i z trestného činu nedovolené ozbrojování , neboť nevlastnil zbrojní průkaz, tedy vražedná zbraň nemohla být držena legálně. Na straně obžaloby stál státní zástupce JUDr. Vladimír Pazourek , na straně obhajoby Mgr. Michal Stupka a jako soudkyně případ rozhodovala JUDr. Veronika Čeplová . David Virgulák po celou dobu vinu nepřiznal a důkazy se snažil vyvracet. Například na otázku, jak se dozvěděl o podrobnostech zločinů, které probíral se spoluvězni ve vazbě, tvrdil: „ Z toho, co mi policajti nabulíkovali do hlavy a z toho co jsem zažil na policejní stanici. Z toho, co jsem si vydedukoval, někde jsem něco přečetl, někdo mi řekl. Když to člověk slyšel, tak špekuluje, jak to mohlo být “. Jako souhru náhod pak označil to, že u něj policisté našli peněženku jednoho ze zavražděných i to, že ho v předmětnou noc kontrolovali v parku na Vinohradech, poblíž místa, kde se našel zaparkovaný taxík jedné z obětí. Rovněž na poznámku, že dva ze tří odstavených automobilů poškozených se nalezly v ulici, kde bydlí jeho babička, reagoval slovy: „ Taková pitomá náhoda “. Jako svědek například vypovídal i zaměstnanec ostrahy objektu, kam se Virgulák vplížil v noc , kdy byli dva taxikáři zavražděni . Chtěl tam prý prohledat popelnice. Když ho hlídač přistihnul, nechal si ukázat obsah kapes, kde měl Virgulák svazek bankovek všech nominálních hodnot. Celkem asi 4 nebo 5 tisíc . Mimo to měl u sebe něco, co vypadalo jako klíčky od auta, ale tím si prý není jistý. Další „blbou náhodou “, nebo spíš těžko vysvětlenou záhadou bylo to, že David Virgulák znal podobu Milana P. (druhé oběti), ač v peněžence , která u něj byla nalezena, nebyl žádný doklad, kde by byla jeho podobizna . Jak tedy mohl vědět, že byl „šedovlasý “? Navíc, v peněžence nalezené u Virguláka byly i věci, které Milan P. nosil ve své druhé „šrajtofli“ . Našel tedy snad i tu druhou, ale proč o tom pak pomlčel? U hlavního líčení pak vše vysvětloval tím, že když mluvil o „tom šedovlasém “, měl na mysli první oběť „taxivraha“, jehož fotka byla zveřejněna v médiích, ale této konstrukci soudkyně nevěřila. A aby těch „blbých náhod“ nebylo málo, tak se Virgulák v době spáchání druhé a třetí vraždy vždy vyskytoval na místech, kde pachatel nastoupil do taxíků . Jako „prkotina“ ve srovnání s oněmi „náhodami“ vyznívá, že v kalendáři, který používal jako alternativu „deníku“, byla k datu 31. 1. 2014 uvedena poznámka „DEN PÍČA, HRŮZA, KONEC “, u dubna za byla zapsána poznámka „TADY V MĚSÍCI POLICIE TAXI MASAKR!! “. Obhajobě jistě neprospěla ani vyjádření obžalovaného, které ve vězení zachytily odposlechy . Mimo to, že Virgulák v nich třeba uvedl, že taxikáři opovrhuje a nenávidí je , uváděl i další zajímavé věci. Pro alespoň částečný vhled do jeho myšlenkových pochodů citujme některé z nich: Ke spoluvězni: „Venku jsem byl závislej na rivotrilu. Díky čemuž jsem spáchal ten trestnej… Jako ne spáchal… Díky tomu jsem se zamotal do toho, že si prostě nic nepamatuju. “ Ke spoluvězni: „Ty píčo, já jsem se ještě přiznal, že jsem kdysi měl zbraň, vole, dvanáct let dozadu, ty vole a zrovna zase ta zbraň sedí… To jsou náhody, to svět neviděl, ty vole. Všechny ty ulice, já tam byl, časově to taky sedí… Pak mě tři hodiny nemají zmapovanýho, ale to se jim hodí. Budou říkat, že mě nemůžou mít zmapovanýho, poněvadž jsem tou dobou jezdil v autě. Já to prostě nemůžu vyvrátit, to se prostě stalo, ty časy a místa. “ Ke spoluvězni: „Já už nad tím tak vehementně přemýšlím, normálně jsem se už pomalu přesvědčil, že jsem v těch autech byl, ty jo. Já už si představuju, jak třeba opravdu sedám do toho taxíku. Říkám si, ty píčo, sedal jsem?... Já začínám věřit, že jsem to neudělal, ale v těch autech, že jsem seděl. “ Ke spoluvězni: „Máma ze mě během návštěvy tahala, jestli bych byl schopnej někoho zabít. Řekl jsem jí „na rovinu mámo, já si myslím, že já osobně určitě, bylo by mi to úplně jedno, mám takovou povahu, a kdybych tu pistoli měl, tak pfuuu, běž do píči ty mrdko, za tejden si na něho ani nevzpomenu. “ David Virgulák po svém zadržení Drsné, že?! Každopádně zpět k soudnímu přelíčení. Soudkyně Čeplová v závěrečné řeči uvedla, že obžalovaný často měnil své výpovědi a protiřečil si . Zkrátka nepůsobil přesvědčivě a už vůbec ne důvěryhodně . V tomto směru se ostatně vyjadřoval i přibraný znalec, který jeho věrohodnost zpochybnil a uvedl, že znakem povahy obžalovaného je silný sklon k lhaní a vymýšlení si . Rovněž uvedl, že je inteligenčně nadprůměrný a je stižen dissociální poruchou osobnosti s projevy nezdrženlivosti, nezájmem o city druhých lidí, nízkým prahem pro uvolněn agrese a bezohledností k běžným společenským normám. Znalci se také vyjádřili k možnosti jeho resocializace, která je podle nich velmi obtížná, spíše nepravděpodobná. K osobnosti obžalovaného v posudku zaznělo: "Je osobnostně nevyvážený, vnitřně méně stabilní, disociální. V zátěžových situacích lze očekávat impulzivní a neuvážené jednání, jež pod vlivem alkoholu a návykových látek bude zřetelnější, jeho projev může být i agresivní “. Dále pak soudní znalec uvedl: „Ochranné léčení jsme nedoporučili. Vyžaduje dobrou motivaci a odhodlání pacienta a obžalovaný je stižen poruchou osobnosti, takže v jeho případě by nemuselo být léčení účelné “. 20. prosince 2016 pak prvoinstanční soud uznal obžalovaného vinným a vyřkl vcelku očekávaný trest odnětí svobody na doživotí . Mimo to ještě uložil odsouzenému povinnost zaplatit prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti pozůstalým celkem 800 tisíc korun . Sám D. Virgulák prohlásil, že se cítí nevinen , a že jde o policejní omyl a na místě se proti verdiktu soudu odvolal. Odvolání, dovolání a ústavní stížnost Dne 6. června 2017 Vrchní soud v Praze , v čele s předsedou senátu JUDr. Martinem Zelenkou podané odvolání zamítl a potvrdil verdikt prvoinstančního soudu včetně uložení nejvyššího možného trestu – odnětí svobody na doživotí. Toto rozhodnutí předseda odvolacího senátu vysvětloval takto: „Neexistuje jiné vysvětlení, než že se obžalovaný na všech třech místech musel nacházet a že musel vraždit. Usmrcení poškozených spojuje stejná střelná zbraň, která byla použita, a ukazuje na stejného pachatele, “, a dále pokračoval: „Kombinace dvou zásadních důkazů – množství pachových stop zajištěných na místě všech tří trestných činů a nález peněženky poškozeného krátce po trestné činnosti – obžalovaného jednoznačně usvědčují. Zůstává nesporným a nezpochybnitelným, že pachatelem trestné činnosti byl právě obžalovaný David Virgulák “. Ten ale dál trval na své nevině a ve své závěrečné řeči mimo jiné uvedl: „Nemám s touhle taxikářskou aférou vůbec nic společného, až na to, že jsem našel tu peněženku, ... Já jsem ty taxikáře v životě neviděl, poprvé jsem je viděl až na pitevním stole. Taxislužbu jsem nikdy nevyužíval, neměl jsem na to finanční prostředky. Jsem v tom namočenej díky tomu, že mě do toho policie namočila až v base. Díky tomu, že jsem se svěřoval muklům s nějakou hypotézou, jak se to možná mohlo stát “. Jeho advokát Mgr. Michal Stupka se snažil postavit obhajobu, stejně jako v jednání před městským soudem, především na zpochybnění klíčového důkazu v podobě pachových stop: „Z mého pohledu jednoznačně jednotlivé odběry pachových vzorků nebyly provedeny v souladu s pokyny krajského ředitele. S ohledem na tyto okolnosti si myslím, že jednotlivé výsledky nelze použít, “. I sám obžalovaný se velice svérázně vyjádřil k tomuto důkazu: „Já to řeknu na rovinu. Já bych ty psy zastřelil, protože kecaj. Kdyby nebyly ty pachovky, tak se nemaj, na čem zahákovat, “. Málo platné, ani městský, ani vrchní soud na výtky k provedení pachových stop neslyšel a oba shodně uvedly, že v autech bylo nalezeno několik pachových stop Virguláka, což nelze vysvětlit náhodným přenosem nebo neodbornou manipulací. „Éra Kajínkova skončila a moje začala, ”, pronesl na konec své řeči David Virgulák, čímž narážel na své údajně nespravedlivé odsouzení. David Virgulák Konec případu? Z právního hlediska ještě ne. Sérií vražd se totiž zabýval i Nejvyšší soud , neboť v případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí trestní řád výslovně umožňuje podání mimořádného opravného prostředku – dovolání . Obviněný prostřednictvím advokáta tuto možnost využil. Zkusme se tedy ještě pro zajímavost ve stručnosti podívat, co v onom dovolání na svoji obranu použil, a jak se s jeho námitkami vypořádal soud. Největší námitky, jak už bylo uvedeno, směřovaly proti tomu, že nebyl předložen jediný přímý důkaz, který by Virguláka usvědčoval. K tomu soud dodal, že řetězec nepřímých důkazů je uzavřený a plně tak postačuje k prokázaní jeho viny . Poté už se obhajoba točila kolem zpochybnění jednotlivých důkazů, jakými byly již zmíněné pachové stopy, povýstřelové zplodiny na kapse obviněného, pravdivost výpovědí svědků a také údajná fotografie pachatele pořízená průmyslovou kamerou, která by z časového hlediska vyvracela verzi obžaloby. Asi nemá cenu zacházet do jednotlivých podrobností – všechny námitky byly soudem vyvráceny a tato vyvrácení odůvodněna. Pro dokreslení soudního obrazu a ukázku účelové obhajoby za zmínku možná stojí jen argumentace v případě nalezených povýstřelových zplodin na vnější i vnitřní straně zadní kapsy kalhot Virguláka. Obhajoba totiž tvrdila, že se tam mohly dostat buď z rukavic příslušníků policie, kteří ho po zadržení na služebně prohledávali, neboť prý často sahají na služební zbraň. Nebo je také možnost, že si je tam mohl obviněný přenést sám z kliky služebny. Soud takovou konstrukci vyvrátil nejen jiným chemickým složením střelného prachu nábojů použitých pachatelem a nábojů používaných policisty, ale také odkazem na to, že aby mohli policisté z rukavic přenést na kapsu obviněného tyto zplodiny, musel by se nacházet tam, kde příslušníci policie přímo střílí. Ohledně přenosu z kliky služebny pak soud uvedl, že se jí před obviněným dotklo velké množství lidí, tedy by zlodiny museli setřít. Zkrátka takový přenos všemi obhajovou uváděnými způsoby je naprosto vyloučený, nicméně i tak se k těmto až absurdním konstrukcím musela vyjádřit i soudní znalkyně. Uvádím to pro čtenáře jen jako postřeh, že argumenty obhajoby mohou být opravdu nekonečné a někdy i nekonečně absurdní či účelové. Nicméně i s takovými se soud musí nějak vypořádat, a je tedy důležité, aby policisté toto předvídali a už v přípravném řízení si počínali tak, aby nezavdávali pachatelům šanci později se hájit s poukazem na jejich nesprávný postup, který obhájci mají jistě často dobře nastudovaný. I přes výše popsané snahy obhajoby Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 odmítl dovolání obžalovaného a David Virgulák , tzv. "vrah taxikářů ", tak stráví zbytek života za mřížemi. Navíc jde o nejpřísnější možné doživotí , jaké trestní zákoník České republiky umožňuje! Na tomto místě by možná bylo vhodné čtenáři nabídnout trochu právní osvěty. Jistě, doživotní trest vypadá jasně – odnětí svobody do konce života. Jenže český právní řád nezná tzv. “absolutní doživotí” , kdy je vyloučeno, aby se odsouzený mohl někdy v budoucnu podmíněně vrátit na svobodu. Tedy odsouzený na doživotí podle českého právního řádu může žádat o podmíněné propuštění zpravidla po 20 letech výkonu trestu. Nicméně soud může vyslovit zpřísňující podmínku v podobě toho, že do oné 20leté doby se nezapočítává doba strávená v nejpřísnější věznici – tedy ve věznici se zvýšenou ostrahou. A přesně tuto zpřísňující podmínku vyslovil soud v případě Davida Virguláka. A jelikož jsou doživotně odsouzení umísťováni právě do nejpřísnějšího typu věznice a o přeřazení do mírnějšího typu nemohou požádat dříve než po odpykání 10 let z trestu, znamená to v praxi, že David Virgulák nemůže o podmínečné propuštění žádat po 20, ale nejdříve po 30 letech ! Tedy nejdříve v roce 2044 . A i tak jde v jeho případě pouze o čistě hypotetickou možnost. V březnu roku 2018 se David Virgulák ještě pokusil zvrátit výše popsaná rozhodnutí podáním ústavní stížnosti . V té namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a domáhal se zrušení rozhodnutí obecných soudů. Ono údajné porušení práva na spravedlivý proces spatřoval v porušení principu presumce neviny a zásady „in dubio pro reo “ („v pochybnostech ve prospěch obviněného “), když podle něj šlo v napadených rozhodnutích nalézt extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Konkrétně opět namítal, že mu ke spáchání jednání, za které byl odsouzen, chyběly prostředky (střelná zbraň), a také schopnosti, čím měl na mysli to, že údajně neumí řídit, natož, aby předmětná vozidla zvládnul ovládat v úzkých uličkách Vinohrad. Dále namítal, že v inkriminované době, když prý skutečný pachatel řídil vůz poškozeného, byl kontrolován hlídkou městské policie a opět zpochybňoval provedené pachové zkoušky. Tentokráte tvrdil, že před odebráním pachového vzorku byl umístěn policisty do vozidla poškozeného, aby s ním byl učiněn vyšetřovací pokus, a tedy pachová stopa skutečného pachatele se tak na něj mohla přenést. K tomu dodal, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy. Ústavní soud v čele se soudcem zpravodajem a zároveň předsedou senátu JUDr. Ludvíkem Davidem, CSc. , ke stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů, a že tato polemika z pohledu podústavního práva nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud totiž není oprávněn hodnotit již jednou provedené hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí. Jediný případ, kdy by Ústavní soud mohl v tomto případě zakročit je situace, kdy by šlo o extrémní vybočení rozhodovacího procesu, k čemuž však v tomto případě nedošlo. K tomu Ústavní soud dodal, že jak rozhodnutí krajského, tak i vrchního, potažmo i Nejvyššího soudu byla dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž se soudy způsobem odpovídajícím závažnosti celého případu zabývaly argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy tak nezavdávaly podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost a Davidu Virgulákovi nevyšel ani tento pokus dostat se na svobodu. V současnosti si odpykává svůj trest ve věznici ve Valdicích . Do dneška (10/2022) se nepřiznal a vytrvale svoji vinu popírá . Část dopisu, kterým David Virgulák odpovídal jedné studentce na žádost o vyplnění dotazníku (2/2022) Závěr Teď už tedy tečka. A minimálně prozatím konec případu . Jen ještě pár poznámek . Jelikož byl článek (mimo aktualizací) psán v době nepravomocného odsouzení, nikde v článku, krom předešlého odstavce, není použito tvrzení či slovní spojení, že David Virgulák je vrah. Článek byl nicméně na základě pozdějších soudních rozhodnutí aktualizován. A ano, dnes to již tvrdit lze – David Virgulák je vrah, a to dokonce vrah sériový , trojnásobný! V souvislosti s tím, jak je případ čerstvý nás napadá ještě jedna věc, kterou bychom chtěli uvést, aby se nad ní třeba zamysleli i čtenáři. Jde o jeden z mála článků na tomto webu, který se týká velice aktuálního případu. Tedy takového, ve kterém ještě zub času neměl možnost zhojit rány, případně alespoň trochu usadit kal bolestných pocitů. Napadlo nás, že článek si teoreticky může někdy v budoucnu přečíst i pachatel. Navíc i jeho rodina a okolí , které těmito činy musí být velice nepříjemně zasaženo. Především si jej však mohou přečíst i lidé z širšího či užšího okolí obětí ! To oni jsou ti, kterým teď někdo chybí. To oni jsou ti nejvíce zasažení, kteří nyní musí nést tíhu bolesti nad ztrátou blízkých, kterou si asi většina z nás neumí ani představit, a kterou oni ponesou celý svůj život... Chtěli bychom tedy vyjádřit nejhlubší soustrast všem, kteří byli výše popsanými zločiny dotčeni. Přáli bychom si, aby si tento tísnivý fakt, krutost, reálnost a plné důsledky všech zločinů vraždy čtenáři alespoň na chvilku uvědomili. Pomysleli na všechny tzv. sekundární, terciální (zkrátka i nepřímé) oběti. Ne, nejde o žádné kriminální „příběhy“, to je eufemismus! Jde o reálné případy, které působí opravdovou bolest. Však vzpomeňte si na své blízké a představte si, alespoň na chvíli, že … víme, není to ani trochu příjemné! DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2022 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře Pošlete nám zprávu Výborně! Zpráva byla přijata. Odeslat

Recenze knihy s názvem "Nejkrutější kanibalové v dějinách". Autor: Ray Black, rok vydání 2009, 255 stran Nejkrutější kanibalové v dějinách - Ray Black Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Nejkrutější kanibalové v dějinách Autor: Ray Black Nakladatelství: Alpress s.r.o. Rok vydání: 2009, Frýdek-Místek, 255 stran A máme tu další recenzi – tentokrát se vrhnu na knihu britského spisovatele Raye Blacka, který se na „krvavá“ témata specializuje. Jak už samotný název titulu napovídá, vše se točí kolem fenoménu kanibalismu. Obsah knihy je rozdělen na dvě části. Ta první se věnuje zhruba 17 příběhům napříč světem a historií, kde kanibalismus sehrál nějakou roli. Je tedy možné se dočíst o lidojedství maorských, afrických a dalších domorodých kmenů, dále o řádění „vlkodlaků“ ve Francii 16. a 17. století, kanibalismu v Sovětském svazu v 20. století, ale i o „nouzovém“ kanibalismu při různých trágédiích, z nichž nejznámější je asi ztroskotání uruguayských ragbistů v roce 1972 v Chile. Tato část knihy je dle mého názoru velice zajímavá, i když ne všechny příběhy jsou popsány s rovnocennou péčí. Druhá poloviny knihy je pak věnována případům sériových vrahů, kteří se mimo jiné dopustili kanibalismu. V této části je popsáno 20 exemplářů pachatelů v rozsahu 4-14 stran (formát A5). Povětšinou jde o případy známé a často popsané, pozitivem ale je i zmínění několika poměrně neznámých exemplářů. Teď však musím v rámci objektivity zmínit i výhrady. Takže…. některé pasáže jsou popsány trochu bulvární formou, což by se dalo ještě přejít, dokonce i to, že několikrát byl zaměněn pojem „sériový vrah“ za „masový vrah“ (možná to je spíše chyba překladu – originál knihy neznám), ale co je dle mého názoru horší, že v rámci zkrácení a shrnutí případů došlo občas i k řadě zkreslení (např. osobností jednotlivých pachatelů, jejich motivace, modu operandi, atd.). Sem tam jsem také nalezl určité dílčí nepřesnosti (např. v datech) a jelikož řadu z popsaných případů detailněji znám (z řady zdrojů) mohu tvrdit, že autor podal některé nejasnosti a domněnky, které se vážou k jednotlivým případům, jako zaručená fakta – a to mi vadilo asi nejvíc. Nicméně abych nebyl zbytečně přísný – nejde o nějaký dominantní jev knihy, prostě sem tam se stalo…a četl jsem v tomto ohledu horší knihy. Ono v podobných „encyklopedických„ titulech je to poměrně časté. Tedy díky první části knihy a díky zařazení některých málo známých pachatelů dávám takovou "lepší trojku“. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3

Článek o nejznámějším poslkém sériovém vrahovi nebo článek o neexistujícím muži? Případ nebo příběh? Fack or fiction? HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Lucian Staniak - fact or fiction? 14. 8. 2010 Major Ciznek požádal ředitele klubu o otevření Staniakovi skříňky. V té bylo nalezeno několik nožů na nanášení barvy, dále obrazy, kde bylo nejvíc částí malováno umělcovou oblíbenou červenou barvou a také obraz se jménem „Kruh života“. Obraz byl naprosto výstižný : zobrazoval krávu pojídající květiny, kráva byla požírána vlkem, ten zastřelen myslivcem, myslivec sražen autem řízeným ženou a kruh se uzavíral zobrazením ženy s rozpáraným břichem, z něhož vyrůstal trs květin. Lucian Staniak by měl být podle mnoha knih a dalších zrojů jedním z nejznámějších sériových vrahů Polska. Jeho rodiče i sestra byly údajně usmrceni při tragické autonehodě ve Varšavě. Řidičkou, která nehodu zavinila a z místa hned po nehodě ujela měla být mladá blonďatá žena, manželka stíhacího pilota polské armády. Žena prý byla dopadena, ale u soudu byla viny za nedbalostní trestní čin zproštěna. Tyto události měly spustit Staniakovo vraždění a stát se tak osudnými pro mnoho žen, které se vzhledem podobaly oné řidičce.... Údajně, by měl být, podle řady zrojů... jak si čtenář možná všimnul, v prvním odstavci jsem záměrně použil neurčitých slovních spojení k uvození zmíněných informací. Proč? Vysvětlení naleznete na konci článku! Svou přezdívku „ Červený pavouk“ si Staniak získal díky dopisům, které pravidelně adresoval redakcím polských novin. První z nich byl v roce 1964 doručen redakci polského listu Przeglad polityczny. Byl napsán červeným inkoustem a slabým, roztřeseným rukopisem : „Není štěstí bez slz a života bez smrti . Střezte se! Doženu vás k pláči.“ První vraždy se Staniak dopustil během oslav dvacátého výročí osvobození Polska od nacistické okupace(Staniak si často k vraždám vybíral státní svátky – policie se domnívala,že buď kvůli velkému počtu mladých dívek v ulicích v tyto dny a nebo , že mu v těchto dnech nebránily pracovní povinnosti) 22. července 1964 v Olsztynu . Obětí se stala sedmnáctiletá studentka Danka Maciejowitzová. Dívka byla znásilněná a vykuchána. Následujícího rána objevil její mrtvolu pohozenou ve křoví zahradník Olsztynského parku Polských Hrdinů. Hned další den přišel novinám další dopis: „V Olzstynu jsem utrhl šťavnatý kvítek a někde jinde to udělám znova, protože není svátku bez pohřbu.“ Druhou obětí se stala šestnáctiletá Anuita Kaliniaková, která byla zavražděna 17. ledna 1965, kdy se konal studentský průvod ve Varšavě. Druhý den došel dopis na policii. Staniak v něm oznamoval, kde zanechal její tělo. Tělo bylo skutečně nalezeno ve sklepě továrny nedaleko jejího bydliště, jak dopis určoval. Dívka byla uškrcena drátem a měla probodnuté pohlavní orgány železným kolíkem. Další obětí pomsty chtivého vraha se stala Janka Popielski. Světlovlasá hotelová recepční z Poznaně . Vražda se odehrála na den Všech svatých, 1. listopadu 1965. J. Popielski se šla toho dne zeptat na místní nákladové nádraží, zda by jí někdo zadarmo nesvezl do nedaleké vesnice za přítelem. Tam už však nikdy nedojela. Staniak jí omámil chloroformem, znásilnil a poté jí brutálně zohavil šroubovákem. Zranění, která vrah své oběti způsobil, byla tak šokující, že policie žádné informace o případu nezveřejnila. Policie pátrala ve všech vlacích i autobusech odjíždějících z Poznaně po muži se zakrváceným oblečením, ale bezvýsledně. Hned den po vraždě obdržely místní noviny další dopis. Dopis obsahoval citaci z románu polského autora : „Pouze slzy zármutku mohou smýt skvrny hanby, pouze soužení z utrpení dokáže schladit plameny vášně.“ Staniakovou čtvrtou obětí se stala sedmnáctiletá Maryška Galazka, kterou 1. května 1966 znásilnil, poté jí rozřízl břicho a zohavené tělo s vnitřnostmi omotanými kolem stehen nacpal do kůlny na nářadí za jejím domem. 24. prosince 1966 bylo nalezeno další tělo v pořadí už páté. Tři vojáci nastoupili do vlaku z Krakova do Varšavy. Jelikož nechtěli jet třetí třídou, přesunuli se do prostoru rezervovaných míst. Když otevřeli jedno z kupé zůstali šokováni ve dveřích. Na podlaze leželo sadisticky zmrzačené tělo teprve sedmnáctileté Janiny Kozielsky. Její kožená sukně byla rozřezána nožem stejně tak jako spodní část břicha a stehen. Obličej a prsa zůstala neporušena jako u ostatních vražd. Vojáci poté upozornili výpravčího a strojvůdce. Ten rádiovým voláním oznámil nález policii a dostal pokyn bez jediné zastávky dojet rovnou do hlavního města. Tam byl každý z cestujících prověřen, ale ani tentokrát detektivové nenašli žádného cestujícího se zkrvavenými šaty či rukama od krve. Staniak nechal i tentokráte vzkaz, který zastrčil do škvíry ve dveřích poštovního vagonu : „Tak jsem to udělal znovu.“ Major Ciznek, zjistil,že kupé bylo rezervováno pomocí telefonu. Volající muž se představil jako Stanislav Kosielski. Jeho „manželka“ si vyzvedla jízdenky a když jí průvodčí ukázal kupé řekla,že její manžel dorazí později. Ten samý průvodčí kontroloval i jejího „manžela“, ale nemohl si vzpomenout na jeho tvář. Tato stopa ukazovala, že vrah jel nejspíše s obětí ve stejném kupé a tudíž se znali. V další fázi vyšetřování této vraždy, major Ciznek zjistil, že sestra Janiny Kozielsky byla před dvěma lety zavražděna ve svých čtrnácti letech ve Varšavě. Policisté se tedy pustili i po této stopě. Při rozhovoru s rodiči bylo policistům řečeno,že obě dívky si vydělávaly tím, že stály modelem v Krakovské škole umění a v Klubu milovníků umění. Také červený inkoust, kterým byly psány dopisy, byl identifikován jako červená malířská barva s ředidlem. Klub milovníků umění čítal 118 členů. Při výslechu a prověření všech z nich zaujal policii 26 letý Lucian Staniak. Staniak byl překladatel zaměstnaný polským státním nakladatelstvím. Jeho náplní práce bylo i časté cestování, ke kterému měl k dispozici speciální jízdenku k neomezenému využití železnic kdekoliv v Polsku. Major Ciznek požádal ředitele klubu o otevření Staniakovi skříňky. V té bylo nalezeno několik nožů na nanášení barvy, dále obrazy, kde bylo nejvíc částí malováno umělcovou oblíbenou červenou barvou a také obraz se jménem „Kruh života“. Obraz byl naprosto výstižný : zobrazoval krávu pojídající květiny, kráva byla požírána vlkem, ten zastřelen myslivcem, myslivec sražen autem řízeným ženou a kruh se uzavíral zobrazením ženy s rozpáraným břichem, z něhož vyrůstal trs květin. Po tomto nálezu , 31.ledna 1967 Ciznek ihned upozornil Katovické detektivy a ti se vydali 1.února 1967 Staniaka zatknout do jeho bytu. Když však vyrazili dveře, byt byl prázdný. Lucian Staniak si toho rána již ve vlaku vyhlížel další svojí oběť. Vybral si osmnáctiletou studentku Ústavu filmových umění, Bozhenu Raczkiewicz. Tu kolem 18té hodiny doprovázel na nádraží. Když došli ke kryté zastávce omráčil ji Staniak úderem lahví vodky, na které zanechal jako jasný důkaz svůj otisk. Poté jí rozřízl sukni a kalhotky a pokračoval stejným způsobem jako u předešlých vražd. Když ho policisté pár hodin poté zatkli, Staniak se bez odporu přiznal ke 20ti vraždám! Policie poté ověřovala jeho pohyb po státě za poslední dva roky a ten přesně odpovídal místům a času, kdy došlo k jednotlivým dosud neobjasněným vraždám. Obžalován a souzen byl však jen pro 6 vražd (ostatních 14 obětí nebylo nikdy oficiálně označeno jako výsledek jeho řádění a tudíž zůstává mnoho otazníků ohledně jeho viny i za tyto vraždy) . Lucian Staniak byl shledán vinným pro 6 vražd a odsouzen k smrti. Posléze však byl označen za nepříčetného a jeho trest zmírněn na doživotní umístění do psychiatrické léčebny v Katovicích. ( Tam údajně žije do dnes a stále se věnuje malování obrazů ). Pamatujete na úvodní odstavec článku? Proč jsme v něm, stejně jako i v poslední větě předchozího odstavce, použili slovo údajně? No, je třeba podotknout jeden klíčový fakt! Výše popsané je jen příběhem:) Příběhem o vrahovi, který neexistoval. Příběhem, který převzalo mnoho publikací věnujících se tématice sériových vrahů, dokonce i velice důvěryhodných a jinak spolehlivých. Ale přesto pouze příběhem. Naštěstí příběhem. Už při sběru informací pro tento článek, který jsme psali v domění, že jde o reálný případ nám bylo velice podezřelé, že jsme nikde nenalezli jedinou fotku onoho "vraha". Navíc nikde nešlo nalézt více podrobností. Všude bylo popsáno téměř to samé. Bohužel polštinu neovládáme, proto jsme vycházeli pouze z českých a anglických zdrojů. Nicméně poté, co se v diskuzi pod článkem objevili relevantní odkazy na polská fóra, kde je případ probírán, bylo jasno - jde o pouhou fikci! Doufejme fikci....:-) Článek zde však i přesto ponecháváme, právě kvůli tomu, že řada publikací jej prezentuje jako skutečnost. Zdroje: Omlouváme se: Z důvodu probíhajících sporů ohledně porušování autorských práv webu www.serialkillers.cz bylo uvedení zdrojů dočasně odstraněno. Po plagiátech je aktivně pátráno!! Copyright © 2009 - 2018 serialkillers.cz Komentáře

Recenze knihy "Skutečné zločiny na Plzeňsku", která se věnuje čtyřem vražedným případům z Plzeňska, na jejichž objasňování se podílel autor knihy - kriminalista František Müller. Skutečné zločiny na Plzeňsku - František Müller Název: Skutečné zločiny na Plzeňsku Autor: František Müller Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2023, 208 stran Recenze: Zatím nenapsána. Knihu "Skutečné zločiny na Plzeňsku " napsal plzeňský kriminalista kpt. František Müller , který v knize líčí okolnosti čtyř nechvalně proslulých západočeských případů i zákulisní detaily z jejich vyšetřování . Dostane se na jak na brutální vraždu seniora , k níž pachatel neměl motiv, tak na kauzu dvou vraždících bratrů bez dřívějšího záznamu v rejstříku trestů, ale i na případ rozčtvrceného muže , jehož tělo vydala řeka. V knize jsou použity autentické výpovědi podezřelých a dalších zainteresovaných osob , tak jak zazněly v průběhu vyšetřování. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Koupit knihu Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Recenze knihy s názvem "Vraždy v pohraničí", o kriminálních případech z let 1927-1956. Autor: Emil Hruška, rok vydání 2018, 210 stran Vraždy v pohraničí - Emil Hruška Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Vraždy v pohraničí - kriminální případy z let 1927-1956 Autor: Emil Hruška Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2018, Praha, 210 stran Často se trápíme tím, co zvolit za úvodní věty, aby co nejvíce zaujaly a zároveň shrnuly náš názor na recenzovanou knihu co nejlépe. Pro tentokrát bychom zvolili tuto větu: „Čistá, poctivá a kvalitní práce, která rozhodně potěší, ale zřejmě asi úplně nenadchne. “ Máme na mysli knihu Vraždy v pohraničí , kterou napsal Emil Hruška (právník, novinář, spisovatel a poradce v oblasti EU), a která se věnuje kriminálním případům z českého pohraničí mezi lety 1927 – 1956. Nejprve ve stručnosti naťukneme to, o čem se v knize můžete dočíst. Kniha má dvanáct kapitol a každá z nich obsahuje jeden „hlavní„ vražedný případ. Ve většině kapitol je pak navíc buď stručně popsáno nebo alespoň zmíněno ještě několik dalších krvavých případů či příběhů, které pojí s tím hlavním místo, kde ke zločinům došlo. Nemá cenu vyjmenovávat všech dvanáct zápletek, ale ať nekupujete zajíce v pytli, zmíníme alespoň ty nejzajímavější. Dočtete se tedy např. o lékaři, který v roce 1931 zavraždil svoji manželku kvůli vyplacení pojistky. Dále o tzv. „rozšířené sebevraždě“, kdy dvě ženy mimo sebe usmrtily i tři děti; o nájemné vraždě z roku 1933, jejíž obětí se stal uprchlý německý občan židovského vyznání, jehož smrt jde na vrub nacistickému Německu; o vrahovi četníků, kterému se poměrně dlouhou dobu dařilo unikat spravedlnosti, aby nakonec spáchal sebevraždu; o nevyjasněné smrti amerického pilota v roce 1945 nedaleko Mariánských lázní; nebo také o raritní sebevraždě, která byla fingována jako vražda. Poslední kapitola se pak věnuje záhadnému nálezu 4 kosterních ostatků z doby 2. světové války kousek od Přimdy. Pojďme na hodnocení. Klady? Velká pečlivost a důraz na fakta ze strany autora, přičemž zároveň fakty neunavuje. Případy jsou často popsány do hloubky a jsou podávány v souvislostech. To nás bavilo velice. Řada případů je velice zajímavých a „neokoukaných“, i když jde o případy velice závažné. Zápory? No, vlastně nás nic úplně konkrétního nenapadá. Možná jen to, že některé případy přeci jen byly trochu nevýrazné, respektive až běžné (samozřejmě myšleno v množině vražd) – např. ty s loupežným motivem. Ty čtenář asi v paměti dlouho neudrží. Každopádně knihu můžeme vřele doporučit a v silné konkurenci jí udělujeme slušných 2- . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-

Detailně zpracovaný, děsivý případ amerického sériového vraha z počátku 19. století, jednoho z nejhorších vrahů vůbec - Alberta Fishe. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Albert Fish 27. 8. 2009 Albert Hamilton Fish - jeden z nejznámějších amerických sériových vrahů vůbec. Tento muž, známý také jako "The Gray Man" neboli "Šedovlasý muž" usmrtil nejméně 4, pravděpodobně však mnohem více - podle svých slov dokonce až sto malých chlapců a dívek. Charakteristické pro tohoto krutého vraha je, že mimo pedofile trpěl i mnoha dalším sexuálními úchylkami. Mezi ty patří například: sadismus, masochismus, exhibicionismus, voyerismus, koprofagie, ondinismus, orgánový fetišismus a kanibalismus. Narozen: 19. 5. 1870 Zemřel: 16. 1. 1936 Země: USA Počet obětí: 4 - 100+ Unikal: 15 let Vražedná aktivita: 1919-1932 Přezdívka": The Gray Man", "Werewolf of Wysteria", "Brooklyn Vampire", "The Boogeyman" Pokud se jako čtenáři rozhodnete absolvovat tento článek, měli bychom vás na něj asi nejprve trochu psychicky připravit . Při jeho četbě totiž budete potřebovat nejen velkou dávku otrlosti a silné nervy, ale především silný žaludek . Jistě, pokud to vezmeme čistě z hlediska sexuologie, psychologie a psychiatrie , jde o jeden z nejzajímavějších případů , kdy dotyčný muž lze označit za zcela raritní exemplář , ve kterém se snoubí tak velké množství sexuálních parafilií , že může sloužit jako „skvělý“ studijní materiál a zosobnění slova „perverze “. Když se však na celý případ podíváme z hlediska lidského a trochu si jej zosobníme, bude jen stěží uchopitelné a pochopitelné , čeho všeho je člověk schopný, pro ukojení svých sexuálních pudů, a že se níže popsané události opravdu staly . Článek se totiž věnuje jednomu z nejkrutějších, nejcyničtějších, ale hlavně nejzvrácenějších a nejúchylnějších sériových vrahů všech dob . Dotyčný pachatel nejen, že se nespokojil s mučením některých svých obětí, kterými se stávaly i velmi malé děti, ale na těchto nejzranitelnějších z nás se dokonce nezřídka dopouštěl i kanibalismu a cizí mu nebylo ani to, aby matce jedné ze zavražděných poslal dopis, kde detailně popisoval, jak s její dcerou naložil, a jaký použil při její „přípravě“ recept... Z hlediska normy až neuvěřitelných zločinů obludných kontur a rozměrů, které se v mnohém vymykají dokonce i v kategorii sériových vrahů, se dopustil muž jménem Albert Hamilton Fish. Dětství a mládí Albert Fish se narodil v roce 1870 ve Washingtonu D. C. . Co se týče rodinné anamnézy , lze uvést, že jisté mentální onemocnění či potíže lze vysledovat nejméně ve dvou generacích rodiny Fishových. Dva z Albertových strýců zemřeli v psychiatrických léčebnách - jeden z nich trpěl "náboženskou psychózou". Albertova matka zas trpěla bludy a halucinacemi. Jeden z jeho mladších bratrů byl oligofrenik, který zemřel na hydrocefalitidu, další bratr byl zas alkoholik nejvyššího stupně a jedna ze sester byla dementní… Asi se nebudeme moc daleko od pravdy, když takto geneticky špatně „rozdané karty“ označíme za první z možných kusů skládačky, která nakonec vyústila v zločiny, k nimž se v tomto článku dostaneme. Když bylo Albertovi pět let, zemřel mu otec. Jeho matka musela pracovat, aby uživila dvanáct dětí, a tak se Albert ocitl v sirotčinci. Tam se stal velmi rychle problematickým dítětem. Počurával se, přecpával se jídlem, neustále utíkal. Albert Fish byl často trestán ředitelkou sirotčince, která děti bila na holý zadek. Jenže, co bylo pro jiné trestem, při tom on sám cítil potěšení, tedy tresům se nevyhýbal, ba naopak. Rád se také zúčastňoval trestání jiných dětí. Ostatní sirotci si z Alberta dělali legraci, protože výprask u něj vždycky vyvolal erekci. Sám o svém dětství později vypověděl: „Narodil jsem se 19. května 1870 ve Washingtonu D.C. Bydleli jsme na B Street, NE, mezi 2. a 3.. Můj otec byl kapitán Randall Fish. Byl kapitánem lodi Potomac River, která plula z Washingtonu D. C. do Marshall Hall ve Virginii. Otec zemřel 15. října 1875 ve staré pensylvánské stanici, kde zastřelili prezidenta Garfielda, a mě umístili do sirotčince Sv. Johna ve Washingtonu. Zůstal jsem tam do svých devíti let. Tehdy se to zvrtlo. Byli jsme nemilosrdně bičováni. Viděl jsem chlapce, kteří dělali věci, které dělat neměli. “ Sirotčinec byl jak pro chlapce, tak i dívky a konverzace se v něm často točila kolem sexu. Albert začal velmi brzy onanovat a začali ho přitahovat i ostatní, perverznější sexuální hry. Spolu s kamarády ho napadlo, že zapálí koňský ocas, který předtím polili benzínem. Tyto incidenty dítě velmi poznamenaly, a když ve věku devíti let opouštěl sirotčinec, přitahoval ho sadomasochismus. Což vystihuje jeden z jeho nejznámějších citátů: "Vždycky jsem toužil způsobovat bolest druhým a chtěl jsem, aby mi i oni ubližovali. Celý život jsem miloval všechno, co bolelo. " Když se malý Albert vrátil k matce, prodělal vážný úraz při pádu ze stromu, jenž zanechal trvalé následky. Od té doby cítil závratě, bolesti hlavy a začal koktat. Dál se pomočoval a spolužáci se mu vysmívali. V té době si také změnil křestní jméno a z Hamiltona se stal Albertem , aby se vyhnul výsměšné přezdívce "Ham and Eggs " ("šunka s vejci "). V té době mu jeden ze starších bratrů, který byl námořníkem, ukázal kresby nahých mužů a žen, a vyprávěl mu o svých dobrodružstvích s kanibaly. Alberta to fascinovalo a nutil svého bratra, aby mu tyto historky neustále opakoval. Po škole, kterou Albert dokončil jen s obtížemi, nemohl sehnat kvalifikované zaměstnání. Jako teenager pracoval v obchodě a pak se učil malířem pokojů. Tuto profesi později využil jako část modu operandi, jenž mu umožnil uspokojovat jeho perverzní touhy a zároveň zůstat neodhalen. Albert Fish začal sledovat černou kroniku v novinách a vystřihoval si detailnější články. Po jeho zatčení za vraždu Grace Budd , byla u něj nalezena velká sbírka výstřižků o Fritzovi Haarmanovi , "Řezníkovi z Hannoveru ", což byl německý sériový vrah , kanibal , aktivní mezi lety 1918-1924 . Objevil rovněž spisy Edgara Allana Poea , jejichž stránky byly velmi opotřebované, hlavně kolem povídky Jáma a kyvadlo - což je dlouhé líčení popravy... Je také známo, že jednou navštívil muzeum voskových figurin a byl fascinován lékařským obrazem rozpůleného penisu. Několikrát se do muzea vrátil a trávil celé hodiny před tímto exponátem. V roce 1882 ve věku dvanácti let se Albert Fish seznámil s mladým mužem, který ho vzrušoval tím, že mu vyprávěl o svých dobrodružstvích v nevěstincích. Udržovali spolu homosexuální sadomasochistický vztah . Milenec Alberta nutil pít moč a jíst exkrementy. Když se Albert v roce 1890 usadil v New Yorku , stal se z něj mužský prostitut a víkendy trávil tím, že navštěvoval veřejné lázně nebo koupaliště, aby tam mohl sledovat děti. V té době znásilnil první oběť (jeho první vražda se odehrála údajně až v roce 1919 , kdy ve Wilmingtonu zabil jednoho chlapce - nicméně první prokázané vraždy se dopustil až v roce 1924 ). V roce 1889 se Fish oženil s mladou, devatenáctiletou dívkou, která mu v průběhu manželství porodila šest dětí . Jejich manželství se rozpadlo po dvaceti letech, kdy ho žena opustila kvůli jinému muži. Albert se nestaral o rozvod a ilegálně se oženil ještě třikrát . O své děti se staral a vychovával je sám, i když měl občas velké finanční problémy. V roce 1922 , v padesáti dvou letech, se Albert Fish stal obětí náboženských halucinací . Chvílemi chodil dokola, křičel: „ Jsem Kristus! “ a sebetrýznil se nebo chtěl praktikovat lidské oběti. „ Šťastni jsou ti, kteří vezmou svoje děti a rozbijí jim hlavu kameny. Slyšel jsem hlasy, které mi tohle říkaly. Když jsem nerozuměl, pokoušel jsem se zbytek doplnit četbou bible. Požehnaní jsou lidé, kteří bičují svého syna, aby ho napravili, protože za to bude odměněn. Tahle myšlenka na lidskou oběť ke mně přišla od Abrahama nabízejícího svého syna Izáka. Vždycky jsem věděl, že budu muset také nabídnout dítě jako oběť, abych se potrestal za ohavné skutky a hříchy, které jsem spáchal před očima Boha. Měl jsem vize zmučených těl jako někde v pekle. “ Albert Fish v roce 1903 Mimo šesti dětí měl Fish také pět vnoučat , které miloval, avšak i tato láska byla poznamenána jeho perverzními sklony -viz dopis vnučce- . Při procesu svědčila jedna z vnuček jako svědek obhajoby o různých hrách, jichž se musela na příkaz svého dědečka účastnit spolu se svými bratry a sestrami: „V té době mi bylo dvanáct let a on nás nutil hrát „Buck-Buck, How Many Hands Up“. Vysvlékl se donaha a nechal si jen tmavohnědé spodky. Potom si klekl na všechny čtyři doprostřed pokoje. Dal nám do ruky hůl a museli jsme si mu sednout na záda. Pak jsme mu museli malovat prsty na záda číslo od jedné do deseti. Když ho neuhádl, což se stávalo vždycky, dali jsme mu holí tolik ran, kolik odpovídalo číslu… Maminka se těch her vždycky zúčastňovala. Hráli jsme to každý večer, vždycky skoro hodinu… Taky jsme hrávali „Sack of Potatoes Over“. Zase měl na sobě jenom spodky. Pak jsme mu vylezli na ramena a on nás spouštěl dolů po svých zádech. Cestou jsme ho museli škrabat nehty. Když byla hra u konce, měl vždycky záda úplně rudá. Jednou chtěl, abychom si strkali jehly pod nehty, ale to nás moc bolelo, a tak jsme toho nechali… Když se setmělo a hry byly u konce, vždycky šel na záchod a přinesl roli toaletního papíru. Pak ho uprostřed místnosti zapálil. A tohle dělal každý večer. “ Jiný člen rodiny upřesnil, že stařec spával několik nocí za sebou na koberci v salonu. Když se ho zeptali, proč to dělá, oznámil, že mu to přikázal sv. Jan Křtitel. Aby ukojil Fish své masochistické choutky , ukládal si různé tresty. Bodal se trny růží do přirození a pak jedl okvětní lístky. Také si umístil rybářské háčky a jehly do různých částí těla, především do pánevní oblasti a oblasti kolem genitálií. Po jeho zatčení odhalil rentgen sedmadvacet háčků , z nichž některé byly zapíchnuté do těla už několik let. Některé z nich se nacházely v zónách extrémně nebezpečných pro Fishovo fyzické zdraví. Jeden z jeho synů během procesu oznámil, že další háčky našel schované v knize povídek E. A. Poea , na začátku dobrodružství Artura Gorgona Pyma . Rentgenový snímek pánevní oblasti Alberta Fishe Rodina věděla i o dalších sexuálních perverzitách Fishe. Jeho nejstarší syn o tom svědčil během procesu. V roce 1929, když se vrátil do bytu, o který se dělil se svým otcem, učinil zvláštní objev. Pod kuchyňskou výlevkou našel podomácku vyrobený obušek, který byl ukončen vyčnívajícími hřeby. Když si ho Albert Jr. prohlédl zblízka, našel na něm stopy krve a promluvil si o tom se svým otcem. Ten na jeho dotaz nejdřív odmítl odpovědět, ale když syn na odpovědi trval, nakonec se přiznal: „Používám ho já sám. Občas cítím nezadržitelné chvění, a pokaždé, abych se toho zbavil, mučím se tímhle obuškem. “ Oba muži už o tom nemluvili. Jednoho dne v roce 1934 přistihl svého otce "v akci". Fish stál úplně nahý uprostřed pokoje, jednou rukou onanoval a druhou se bil přes záda okovaným obuškem. Obličej měl splavený potem a krev mu tekla po hýždích dolů. Fishův syn Albert také dosvědčil, že někdy uprostřed noci, v níž byl úplněk, dostával jeho otec nezadržitelnou chuť na syrové maso. Podle Alberta Jr.: „Obličej mu strašně zrudl. Výraz jeho očí působil dojmem, že spatřil něco, z čeho měl strach. Jako kdyby ho někdo pronásledoval. “ Díky tomuto svědectví mu tisk dal přezdívku „Moon Maniac“. Další Fishovou úchylkou bylo rozesílání obscénních dopisů . A. F. si vystřihoval inzeráty z novin, a poté na ně odpovídal velkým množstvím perverzních dopisů, v nichž používal různé pseudonymy. Představoval se jako režisér hollywoodských filmů. Některé z těchto dopisů (zde) se uchovaly v archivu okresu Westchester. Za toto rozesílání obscénních dopisů byl uvězněn na 90 dní ve vězení . Celkem byl Albert Fish v letech 1902 - 1933 zatčen osmkrát . Poprvé za pokus o podvod. Jindy za to, že kradl z pokladny v obchodě, v němž pracoval. Také byl odsouzen kvůli nekrytým šekům. Třikrát pobýval v psychiatrických ústavech . V roce 1930 byl propuštěn z jednoho z nich s diagnózou: „ Není blázen, ani nebezpečný. Jedná se o psychopatickou osobnost, se sexuální charakteristikou. “ Šest měsíců po absolvování léčby byl znovu zatčen - opět kvůli jednomu ze svých dopisů. Když policie tehdy prohledala jeho byt, objevila další dopisy schované pod matrací , dále devítiocasou kočku a mrkev s frankfurtským párkem , který byl v úplném rozkladu a neskutečně zapáchal. Když jeden z policistů zkoumal zblízka mrkev a párek, konstatoval, že obě věci jsou pokryty fekáliemi. Když se na to zeptal starce, dostalo se mu odpovědi: „ Cpu si je do zadku “. Za to byl "odměněn" desetidenním pobytem v psychiatrické léčebně. Případ, kvůli kterému se přišlo na vraždící monstrum A. F., byl případ Grace Budd . 27. května 1928 si osmnáctiletý mladík podal inzerát do nedělního vydání New York World: „Mladý, osmnáctiletý muž by rád pracoval na venkově. Kontaktujte Edwarda Budda , 406 West 15th Street. “ Hned následujícího dne otevřela Delia Budd , Edwardova matka, dveře neznámému staršímu muži, který se představil jako Frank Howard . Rodičům Edwarda Budda řekl, že má farmu na Long Islandu, kde pěstuje hlavně zeleninu a rád by si pohovořil s Edwardem ohledně zaměstnání. Frank Howard nabídl Edwardovi 15 dolarovou týdenní gáži, což chlapec s díky přijal. Navíc chlapci vyplatil zálohu na plat. Když k tomu přičteme mužovo gentlemanské chování, je pochopitelné, že si získal sympatie a důvěru rodičů. V sobotu 2. června si měl Frank Howard vyzvednout Edwarda doma a odvést jej na svoji farmu. Místo toho Buddovi obdrželi ručně psaný vzkaz o Howardově zdržení. O den později se ve dveřích bytu Buddovy rodiny opět objevil onen starý muž se šedivými vlasy a knírem. Přinesl s sebou dary, jahody a čerstvý sýr „ přímo z jeho farmy “. Delia pozvala muže na oběd. Během něj do místnosti vstoupila okouzlující desetiletá holčička Grace Budd , mladší sestra Edwarda Budda. F. Howard jí okamžitě zaregistroval a nemohl z ní spustit oči. Aby si ji získal, podal dívce svou peněženku a vyzval ji, aby spočítala kolik v ní je peněz. Grace mu po chvíli peněženku vrátila s tím, že je v ní je 92 dolarů a 50 centů. Howard ji pochválil a odměnil ji 50 centy na sladkosti. Poté se matce svěřil, že ještě před odjezdem musí zaskočit ke své sestře, na oslavu narozenin jedné ze svých neteří, a požádal Buddovy o dovolení vzít tam s sebou malou Grace. „Miluji děti “ řekl F. H. „a přivedu vám ji zpátky, ještě než se setmí. “ Buddovi váhali, ale nakonec Grace povolili odejít. Paní Budd se ještě pro jistotu zeptala, kde Howardova sestra žije. Načež jí Frank Howard dal adresu. Ten večer již však nebylo po panu Howardovi ani vidu ani slechu . Grace Budd Rodiče samozřejmě zmizení nahlásili, policisté jim však brzy museli sdělit, že adresa, kterou muž vydával za bydliště své sestry, je fiktivní , a že nic z toho co tvrdil nebyla pravda. Policie rozjela standardní vyšetřování. Zjistili, co všechno "F. Howard" řekl Buddovým, vyžádali si fotografii malé Grace, prověřili všechny známé únosce dětí, devianty, mentálně postižené pacienty, ale tento postup nebyl korunován úspěchem. Policie tak rozeslala po svých stanicích letáky s Gracinou fotografií a s popisem pana "Howarda". Tato aktivita spolu s mediální publicitou odstartovala obrovskou vlnu dopisů s množstvím tipů, kde všude prý lidé Grace spatřili. K vyšetřovacímu týmu muselo být přiděleno dalších 20 detektivů, aby prověřili všechny získané informace. Přes všechny tyto „zaručené“ dopisy existovalo několik opravdu seriózních stop. Policie objevila pobočku společnosti Western Union, odkud "Frank Howard" posílal Buddovým vzkaz, plus originální, ručně psanou zprávu. Policie rovněž lokalizovala místo, kde Howard koupil sýr, který rodině daroval. Obě místa se nacházela ve východním Harlemu. Ten se tedy stal klíčovým místem hledání a vyšetřování. Newyorská policie přišla na to, že existuje zhruba rok starý, téměř shodný případ. 11. února 1927 si hrál čtyři roky starý Billy Gaffney na chodbě před svým bytem spolu s o rok mladším sousedem. Dvanáctiletý soused, který zrovna hlídal svojí spící malou sestru, se k nim přidal, ale musel se vrátit, protože slyšel svoji sestru plakat. O pár minut později už hlásil otci mladšího z hochů, že chlapci zmizeli. Po zoufalém hledání našel muž svého syna opuštěného v posledním patře budovy. " Kde je Billy Gaffney ? " zeptal se svého syna. " Odnesl ho ošklivý pán, " odvětil tříletý chlapeček. Muž měl šedivé vlasy a šedivý knír. V červenci roku 1924 si osmiletý Francis McDonell hrál na verandě svého domu na Staten Islandu. Jeho matka seděla opodál, když uviděla uprostřed ulice hubeného staršího muže s šedivými vlasy. Ten, si něco mumlal a neustále svíral a rozevíral ruce v pěst, až nakonec zmizel. Později odpoledne byl tento muž spatřen, jak pozoruje Francise a 4 další chlapce. Szařík zavolal Francise k sobě, ostatní pokračovali ve hře. O pár minut později muž i s chlapcem zmizel. Na Francisovo zmizení se přišlo až u večeře. Jeho otec, policista, zorganizoval rozsáhlé hledání. Tělo chalpce našli v nedalekém lesíku pod větvemi. Bylo hrozivě zbité, oblečení bylo ztrháno z těla a na zadním stehně chyběl kus vyříznutého masa. Hoch byl uškrcen vlastními šlemi. Navíc musel být Francis udeřen tak silně, že policie pochybovala, že toto mohl učinit onen starý muž. Policie došla k závěru, že stařík musel mít komplice. Přes masivní opatření a pátrání policie jako by se "šedovlasý muž" vypařil. I když se detektiv William King , pověřený případem, věnoval zmizení Grace Budd řadu let, vyšetřování výsledky nepřineslo. Nikdo nechápal, proč byla Grace unesena: Buddovi měli tak nízké příjmy, že by nemělo smysl je vydírat a ostatně žádnou žádost o výkupné rodina nedostala. Tisk se k případu pravidelně vracel díky vlně únosů, která zatopila zemi, ale po únosci malé Grace nebylo vidu ani slechu. Až 11. listopadu 1934 , více než šest let po únosu, případ Grace Budd znovu vyletěl na povrch. Její matka , Delia Budd, dostala tento -dopis- . Nikdo nechtěl uvěřit, že dopis je skutečný. Detektiv King nicméně usoudil, že detaily jeho návštěvy u Buddových byly přesné. Rovněž písmo se shodovalo s šest let starým vzkazem z Western Union. Na obálce byla podstatná stopa – drobná písmena N.Y.P.C.B.A. , zkratka Newyorské asociace řidičů. Policie prohlédla ručně psané přihlašovací formuláře členství v této asociaci a hledala stejný typ písma. Detektiv King také požádal všechny členy, aby nahlásili každého, kdo si vzal asociační dopisní papíry, obálky atd. Jeden mladý muž se přiznal, že šest měsíců předtím ukradl několik obálek a hlavičkových papírů a odnesl si je domů. Ale tam také nikdo "Franka Howarda" neznal. Když King znovu vyslechl svědka, ten si vzpomněl na jeden detail: když se stěhoval, nechal obálky na poličce. Když detektivové zkoumali následující nájemníky, přišli na to, že pokoj byl pronajat nějakému starci, jehož popis odpovídal "Franku Howardovi". Muž se zapsal pod jménem Albert H. Fish . Albert Fish však mezitím nájemní byt opustil. Naštěstí řekl majiteli, že čeká šek, a že si pro něj přijde. Detektivu Kingovi už stačilo jen čekat. 13. prosince 1934 přišel onen stařec, aby si vyzvedl svůj šek. Když spatřil detektivy, vytáhl břitvu, ale King mu ji vyrazil z ruky a Albert Fish byl konečně zatčen. Tím bylo ukončeno šestileté hledání vraha. Albert Fish vedle detektiva Williama Kinga Albert Fish skoro okamžitě přiznal, že je "Frank Howard" a zavraždil malou Grace, tím ale jeho doznání nekončilo. Naopak začal odkrývat další, naprosto šokující zločiny. Po zahájení výslechu uvedl, že když zareagoval na inzerát Edwarda Budda, měl být jeho obětí on, ne Grace. Chtěl ho odvést pryč, uříznout mu penis, odejít a nechat ho vykrvácet. Poté co poprvé odešel z Buddovic bytu, šel si koupit nářadí, které je potřeba na usmrcení a naporcování chlapce. Při druhé návštěvě spatřil Gracie a změnil názor. Byla to ona, koho chtěl najednou zabít. Když v neděli 3. června 1928 opustil s Grace byt jejích rodičů, zamířili ruku v ruce ke stanici metra. Cestou se domnělý farmář zastavil u stánku s novinami a vyzvedl si těžký, převázaný balíček, zabalený do tmavohnědého papíru. Poté nasedli muž i holčička do vlaku ve směru okres Westchester . Z nádraží šli pěšky k opuštěnému domu, který stranou od ostatních, blízko lesa na místě zvaném: Wisteria Cottage . Když byli uvnitř, Fish přikázal Grace, aby si šla hrát ven, než přijde sestra. Z okna budovy pak hleděl na Grace, si hrála venku. Svlékl se do naha, rozbalil balík a vyndal z něj to, co později ve svých přiznáních bude nazývat "nástroji pekla ": Pilku, sekáček na maso a dlouhý řeznický nůž. Pak se vyklonil z okna a zavolal na Grace, aby přišla za ním. Wisteria Cottage Wisteria Cottage Později vyprávěl: "Pečlivě jsem zavřel dveře pokoje, dokud nepřišla až nahoru. Pak jsem dveře otevřel. Když viděla, že jsem nahý, chtěla utéct. Chtěla seběhnout po schodech, ale chytil jsem ji. Řekla mi, že to poví mamince. Když jsem ji dostal do pokoje, položil jsem ji na zem na kus plátna, který jsem si připravil. Potom jsem ji vlastníma rukama uškrtil. Klekl jsem si jí na prsa, aby byla rychleji mrtvá. Pak jsem ji svlékl. Vzal jsem nůž a prořízl jsem jí krk. Mezitím jsem jí položil prázdný hrnec pod hlavu. Měla dlouhé vlasy a krev se jí do nich vsákla. Zbytek vytekl do hrnce, kterého jsem se později zbavil. Potom jsem její tělo rozřezal na tři kusy, nejdřív hlavu, pak trup těsně nad pupkem. V lese stál altánek. Byly v něm čisté záchody, v nichž jsem schoval pár bílých botiček a uříznutou hlavu. Ověřil jsem si, že nějaký náhodný příchozí si jich nemůže všimnout. Trup a nohy jsem přibil na dveře a pak jsem je zavřel. Potom jsem si na zahradě umyl ruce... Vrátil jsem se zpátky za čtyři dny. Tělo už začínalo smrdět. Oknem jsem vyhodil oba kusy, které byly v pokoji, pak jsem sešel dolů, sebral jsem je a srovnal k sobě u kamenné zdi za domem. Ale neschovával jsem je. Pak jsem přinesl hlavu, jejíž vlasy už byly ztvrdlé krví a položil jsem ji na stejné místo. Takhle bylo tělo prakticky celé. Pak jsem se vrátil domů. " Když Fish zbavil mrtvolu údů, odřízl část předloktí a pár dalších kousků, které zabalil do kapesníku. Z kapsy saka vyndal vatu, kterou polil benzinem do zapalovače, jenž si přinesl se sebou. Naklonil se dopředu, zastrčil si vatu do konečníku a sirkou ji zapálil. Takovým způsobem dosáhl orgasmu a ejakulace. " Bolest je tak nádherná... Jen kdyby to aspoň tak nebolelo! " - tak zní jedna z pozdějších Fishových citací. Druhý den ráno, po návratu do New Yorku ve svém bytě naporcoval kusy těla a uvařil je. Po devět dní pak jedl různé části těla své oběti. Svému psychiatrovi se později přiznal, že tohle jídlo ho udržovalo ve stavu permanentního vzrušení . Po výslechu položil detektiv King poslední otázku : "Co Vás přimělo udělat takhle hrozný čin? " "Víte, " Fish odpověděl, "nikdy jsem pro to neměl žádný důvod. " Další kriminalista se ho zeptal, proč vlastně psal dopis Delii Budd. "Nevím, měl jsem zrovna psací mánii. " Když policie odjela do Wisteria Cottage a našla zde zbytky těla Grace, Albert Fish postával okolo bez emocí jakéhokoliv druhu. Na opakované otázky ohledně důvodů, které ho vedly k zabití Grace. Fish vysvětloval, že ho zaplavil pocit "krvavé žízně. " Po svém zatčení a po doznání k vraždě Grace Budd, přiznal Albert Fish další spáchané zločiny, ale nemohl specifikovat ani jejich ráz, ani jména obětí. Detektiv William King ho jen ve státě New York podezříval z pěti dalších vražd holčiček: Florence McDonnelt, Barbary Wiles, Sadie Burroughs a Helen Sterler . Pátá oběť, jedenáctiletá Yetta Abramowitz , byla znásilněná, pobodaná a uškrcená na střeše jednoho bytového domu. Předpokládaný vrah Helen Sterler, černošský tulák jménem Lloyd Price, byl zatčen, odsouzen k smrti a popraven, ačkoliv stále tvrdil, že je nevinen. Vyšetřující soudce tvrdil, že Albert Fish zabil šestnáct až sto obětí , s čímž souhlasil i detektiv William King. Psychiatr, který Fishe vyšetřoval, byl přesvědčen, že počet dětí, zavražděných jeho pacientem, by mohl jít až do několika set, možná dokonce až kolem 400 obětí, což by z Fishe udělalo jednoho z nejplodnějších sériových vrahů všech dob. Po nějaké době uviděl jeden svědek v novinách Fishovou fotografii a identifikoval ho jako staříka, kterého viděl, jak se pokoušel unést malého chlapce. Jak se později vysvětlilo, tím malým chlapcem byl Billy Gaffney , o němž byla řeč výše. Během příprav procesu Fish napsal dopis svému obhájci Jamesovi Dempseymu, v němž se přiznal, že 11. února 1927 čtyřletého Billa Gaffneyho zabil . Doznal i to, že pil chlapcovu krev a konzumoval jeho maso. Fish detailně vysvětlil, jak to zařizoval, aby vylákal své malé oběti do sklepů činžáků, v nichž pracoval jako malíř pokojů. Nabízel jim pamlsky nebo drobné peníze. Vždycky je svázal, než je znásilnil a zbil. Někdy je několik dnů za sebou mučil, než je zabil a uřízl jim údy. Někdy jim dával roubík, "ale radši jsem to nedělal, protože se mi líbilo, když jsem je slyšel křičet bolestí. " Další zločin, ke kterému se Albert Fish přiznal, se stal v roce 1910 (jinde 1911). Toho roku se seznámil s devatenáctiletým tulákem Keddenem . Hezkým, ale mentálně retardovaným chlapcem: "Cestoval z jihu nákladním vlakem, který vezl banány. Ve vagónu s ním bylo pět černochů a veškerý čas trávili tím, že se bavili všemi možnými sexuálními aktivitami, hlavně felací a homosexualitou. Seznámil jsem se s ním a vzal si ho domů. Byl pokrytý vším možným hmyzem. Oholil jsem mu všechny chlupy, i ty z podbřišku. Asi dva až tři týdny jsme dělali spoustu sadistických a masochistických věcí. Bičoval mě a hráli jsme erotické hry - otec a syn, profesor a jeho žák. Čural na mě a já jsem jeho čuránky pil nebo jsem jedl jeho exkrementy a pak jsem ho přinutil, aby to dělal také. Naše hry byly čím dál tím sadističtější. Několikrát jsem mu pořezal zadek, abych se napil jeho krve. Jednoho dne jsem ho přivázal na židli a zařídil jsem to tak, aby měl erekci. Pak jsem vzal nůžky a začal jsem mu stříhat penis, ale změnil jsem názor. Chlapec vypadal, že strašně trpí a já jsem nemohl snést jeho pohled plný bolesti. Převázal jsem mu jeho poraněný úd, položil jsem mu na postel deset dolarů a utekl jsem do jiného města. " Když se ho soudní lékař v oboru psychiatrie zeptal, na kolik dětí zaútočil, Albert Fish odpověděl: " Aspoň na sto. " Většina obětí pocházela z nejchudších vrstev . Byly to hlavně černošské děti , protože podle Fishe policie byla v případě jejich zmizení laksní. Několikrát si zaplatil služby jedné dívky, které platil vždy, když mu přivedla malého chlapce. Podle svého vyjádření jezdil po třiadvaceti státech, " od New Yorku po Montanu. A v každém státě jsem měl nějaké dítě. " Někdy musel rychle odjet, protože: " kolem zmizení dětí začaly kolovat řeči. " Dokonce byl několikrát vytěžován, ale nikdy se nestal reálně podezřelým, protože měl " tak nevinný vzhled. " Albert Fish Albert Fish Soudní proces ohledně vraždy Grace Budd začal v pondělí březnu 1935 ve White Plains v New Yorku. Fishův advokát se snažil obhajobu postavit na údajné nepříčetnosti svého mandanta, když později jej označil za "psychiatrický fenomén ". Tato snaha však byla marná a jen o několik dní později, po čtyřhodinovém jednání poroty, byl vynesen verdikt: Albert Fish byl odsouzen k trestu smrti . Fishova reakce byla věrná jeho dosavadnímu způsobu vyjadřování a myšlení: "Jaká to bude radost umřít na elektrickém křesle! To bude úžasné mrazení. Jediné, které jsem ještě nikdy nezkusil. " Pak, po chvilce váhání dodal: "Ale to není dobrý výrok. Víte, já opravdu nejsem duševně zdráv. A moje ubohé děti, co si beze mne počnou? " I přes poslední pokusy o zvrácení verdiktu s poukazem na Fishovo duševní stav byla poprava stanovena na 16. ledna 1936 . Jako poslední jídlo si ve věznici Sing Sing Fish objednal pečené kuře, které mu přinesli vykostěné, aby se vyhnuli všem pokusům o sebevraždu. Několik měsíců předtím si totiž Fish rozřezal zápěstí kostí ze steaku. Ještě před popravou Fish předal svému obhájci dopis, ten však odmítl sdělit obsah novinářům: "Tenhle text nikdy nikomu neukážu. Jsou to nejhnusnější obscénnosti, jaké jsem kdy v životě četl. " Zřízenci věznice připevňují Fishe k elektrickému křeslu Když vězeňský zřízenec zatáhnul za páku a spustil proud, objevil se údajně kolem hlavy odsouzeného mrak kouře, načež došlo ke zkratu, který zřejmě způsobily háčky, které měl Fish zapíchané ve svém těle. Druhý výboj byl již smrtelný. Albert Fish se stal nejstarším popraveným, který byl kdy v Sing Singu exekuován. Případ Alberta Fishe byl pochopitelně předmětem několika dokumentů, když jmenovat lze například "Albert Fish: In Sin He Found Salvation " z roku 2007. O případu byl natočen i povedený, realiti se držící film s názvem "Šedovlasý pán ", který fanouškům true crime žánru můžeme vřele doporučit. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Cannibal 'Albert Fish' Documentary Play Video Fish Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DOKUMENTY: Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Share DALŠÍ PŘÍPAD Komentáře

Recenze výborné knihy "Cesta do temnot", od amerického profilovače a bývalého zvláštního agenta FBI. Autor: John Douglas, Mark Olshaker. Cesta do temnot - John Douglas, Mark Olshaker Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Cesta do temnot Autor: John Edward Douglas, Mark Olshaker Nakladatelství: Alpress s.r.o. Rok vydání: 1999, 445 stran Dnes Vám po delší době představíme opět jednu z knih, která od nás dostala nejlepší možné hodnocení, tedy 1! Knihu má na svědomí dvojice amerických autorů. Mark Olshaker (spisovatel a producent) a nikdo jiný než sám John Douglas (legendární bývalý speciální agent FBI a zároveň zakladatel Behaviorální jednotky, která se jako první začala naplno věnovat psychologickému profilování zločinců). K obsahu knihy můžeme prozradit, že první kapitola se věnuje samotnému psychologickému profilování, práci profilovače, analýze místa činu a tomu, co lze z důkazů, modu operandi, atd., vypozorovat a vyvodit. Vše je demonstrováno na mnoha případech z autorovy praxe. Druhá kapitola se zaměřuje na únosy dětí. Tato část se po úvodním popsání klasifikace různých typů únosců, včetně kriminálních příkladů, věnuje především prevenci. Autor tady uvádí řadu doporučení pro rodiče, jaké například mohou přijmout opatření, a jak poučit vlastní děti, aby co nejvíce minimalizovali riziko, že se stanou terčem únosu či zneužívání. Třetí kapitola popisuje případ sexuální vraždy mladé ženy. Autoři případ popsali hodně podrobně. Tedy nezaměřili se jen na samotné vyšetřování ohavného činu, který je zde sám popsán dost detailně, drsně a explicitně, ale popsali i celkový život oběti, její rodinu, osobnost a život pachatele, a také dopady tohoto zločinu na příbuzné oběti i širší veřejnost. Značná část kapitoly se také věnuje právnímu martiriu při výkonu trestu smrti na pachateli oné vraždy. Následující kapitola obsahuje detailní rozbor trojnásobné vraždy a znásilnění ženy a jejích dvou dětí, kdy autor názorně ukazuje možnosti využití a aplikace psychologického profilování na konkrétní případ. V další kapitole je popsán případ amerického sériového vraha z 80. let, kdy byl na dlouhou dobu, za jeden z jeho zločinů, nespravedlivě odsouzen jiný muž. Předposlední kapitola je ukázkou behaviorální analýzy mediálně známé dvojnásobné vraždy z roku 1994, která se do mysli veřejnosti vepsala pod označením „případ O. J. Simpsona“. Závěrečná kapitola pak poodhaluje autorův názor na trestání pachatelů (především sériových sexuálních zločinů) a možnosti, resp. spíše nemožnosti, jejich nápravy. Značná část této kapitoly je také věnována problematice trestu smrti. Toť k obsahu. Zbývá hodnocení. Jak již bylo naznačeno, kniha je speciální už jen tím, že spoluautor John Douglas je jednou z nejpovolanějších osob ohledně tématiky sériových vrahů. Tudíž k tomu má rozhodně co říct! Co dalšího pozitivního? Asi všechno:-) Kniha se skvěle čte a je v ní mnoho ze samotného Johna Douglase! Díky ní se dozvíte některé jeho názory, přečtete si mnoho historek z praxe agenta FBI. Poznáte kolik jej snaha o dopadení nejrůznějších pachatelů stála úsilí, odříkání a dokonce i fyzického zdraví. A jak těžké (nebo možná spíše nemožné) bylo vše skloubit s klasickým rodinným životem. Dalším velkým pozitivem je fakt, že je kruté téma " vražda " zpracováno citlivě. Mnohokrát se zdůrazňuje, že v oblasti vymáhání práva by neměly stát v popředí práva a zájmy pachatelů, ale především práva a zájmy obětí, a tak se k tomu autoři staví. Kniha "Cesta do temnot" je vážně skvělá, věřte nám! Tedy pokud na ní někde v antikvariátu narazíte, neváhejte a pořiďte si ji! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1 Komentáře

Ucelený článek o jednom z prvních novodobých amerických sériových vrahů jménem Henry Howard Holmes neboli Herman Webster Mudgett. Kolik obětí měl na svědomí? HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Henry Howard Holmes 26. 2. 2018 Henry Howard Holmes - americký sériový vrah z konce 19.století, který byl popraven za spáchání jedné vraždy, zavraždil však nejméně devět osob a sám se pak přiznal ke spáchání 27 umýslných usmrcení. Některé zdroje a podezření mu přisuzují dokonce až 200 obětí. Šlo o výrazně psychopatickou osobnost, která se vyznačovala manipulativním chováním, které bylo plné lží, podvodů a dalších antisociálních projevů. Ve známost pak vešel především svým podivným domem přezdívaným "Hrad", ve kterém několik ze svých vražd spáchal, a který je opředen mnoha mýty a polopravdami. Narozen : 1861 Zemřel : 7. 5. 1896 Země : USA Počet obětí : 9-27+ Unikal :4-8 let Vražedná aktivita :1891-1894 V následujícím článku se budu věnovat muži, který je v mnoha publikacích označován za prvního amerického sériového vraha a někde dokonce za pachatele, který měl ve Spojených státech amerických na svědomí nejvyšší počet obětí. První tvrzení je nepravdivé. Ač jde o prvního poměrně dobře zmapovaného a popsaného amerického sériového vraha, prvenství mezi známými americkými sériovými vrahy drží rodina Benderova a nikdy nedopadený tzv. „vrah služek“. Rovněž tvrzení o tom, že dále uvedený muž zavraždil na území USA nejvíce osob je velice diskutabilní, a jak čtenář sám dále zjistí, toto tvrzení zůstane navždy neověřitelné. Ostatně jak se při sběru podkladů pro zpracování tohoto článku ukázalo, jde o případ, který je opředen mnoha a mnoha legendami, polopravdami, nejasnostmi a někdy přímo fikcemi, které však četností opakování získaly téměř podobu „pravdy“… řeč je o případu Hermana Webstera Mudgetta alias Henry Howard Holmese. Dětství a mládí Herman Webster Mudgett se narodil v zemědělské osadě Gilmanton ve státě New Hampshire roku 1861. Šlo údajně sice o zvláštního, ale za to neobyčejně bystrého chlapce. Měl dva sourozence – bratra a sestru (jinde uvedeno, že šlo o prostřední dítě z 5 sourozenců – 2 sestry, 2 bratři). Jeho otec Levi byl farmář. V některých zdrojích je uvedeno, že šlo o alkoholika, který děti týral, ale v jiných zdrojích je tento fakt naopak důrazně popírán. Nicméně oba rodiče byli metodisté přísní ve výchově. Jako trest za neposlušnost používali jak rákosku, tak třeba i modlitbu, nebo také den bez jídla či den bez mluvení. Mudgett se sám považoval za „maminčina mazánka“. Často se s matkou modlil a celkově jí byl v průběhu dětství poblíž. Mnoho času rovněž trávil sám ve svém pokoji četbou Jules Verna či Edgara Allana Poea, a také vynalézání různých mechanismů a zlepšováků (jak čtenář uvidí, tento talent se později odrazil a byl využit i při vraždění). Mladý Herman měl rovněž zálibu v pitvání a zabíjení zvířat, ale i to některé zdroje opět rozporují. V šestnácti letech ukončil školní docházku a i přes svůj nízký věk se stal učitelem. Nedlouho poté (4. 7. 1878) si vzal svoji první ženu – byla jí Clara A. Lovering . Zprvu byl vztah vášnivý a plný lásky, páru se dokonce roku 1880 narodil syn Robert. Brzy potom však vztah vychladl, až Mudgett nakonec jednoho dne prostě zmizel. (A opět - v dalším zdroji je konec vztahu vysvětlen jinak: Clara od něj údajně odešla sama kvůli jeho násilnému chování a to až před dokončením vysoké školy v roce 1884). Jisté je jediné, že H. W. Mudgett s Clarou Lovering nebyl nikdy oficiálně rozveden. V devatenácti letech, roku 1881, nastoupil mladík na vysokou školu – medicínu. Studium ukončil s celkem průměrným hodnocením v červnu 1884. Po škole pracoval rok jako ředitel základní školy, načež si otevřel vlastní ordinaci. „Zůstal jsem ředitelem rok a odváděl kvalitní a svědomitou práci, za niž jsem obdržel pramálo peněz “, komentoval toto období svými slovy. Ani ve své ordinaci si však nevydělal tolik, aby to uspokojilo jeho představy, a tak Mudgett poprvé v životě (tentokrát se svým bývalým spolužákem) naplánoval složitý pojišťovací podvod. K tomu potřeboval mimo jiné dětské tělo (v té době se rovněž ztratil malý chlapec, kterého předtím viděli v jeho přítomnosti, ale žádné vyšetřování neproběhlo – takže více nechávám na spekulacích čtenářů). Později Mudgett tvrdil, že nakonec od provedení podvodu upustil, nicméně i tak počátkem roku 1886 město Mooers Folk, kde měl svoji ordinaci, urychleně opustil a přesunul se do Filadelfie. I zde se projevil další jeho pozdější typický vzorec chování– majiteli domu, kde přebýval, totiž nezaplatil za nájem. Ve Filadelfii si nějakou dobu nemohl najít vhodné místo a tak na pár dní skončil jako „dozorce“ v ústavu pro choromyslné, načež získal místo v jedné lékárně. Nedlouho poté zemřel chlapec, který si aplikoval lék zakoupený v oné lékárně. Mudgett popřel jakoukoli spojitost s tímto úmrtím, nicméně i tak se teprve po pár měsících od příjezdu, v létě 1886, opět kvapně přesunul. Nejprve do Springfieldu, kde složil zkoušku pro vykonávání profese lékárníka, a nakonec v srpnu roku 1886, ve svých šestadvaceti letech, zakotvil mladý, 173 cm vysoký a 70 kg vážící muž v Chicagu. Někdy v té době se rovněž začal představovat jako H. H. Holmes (zřejmě dle jména nového-nejslavnějšího detektiva, kterého světu představil v témže roce spisovatel A. C. Doyle- jistě řeč je o Sherlocku Holmesovi). Howard Holmes v mládí Chicago V Chicagu mladého, pohledného lékaře s krásnýma modrýma očima zaměstnal prý těžce nemocný doktor Holton jako pomoc ve své lékárně. Poté, co majitel lékárny zemřel, učinil Holmes vdově nabídku, že lékárnu odkoupí a jí nechá bydlet v bytě v patře. Nemalé finanční prostředky ke koupi získal půjčkou, proti které zastavil vybavení a zásoby lékárny. Netrvalo to příliš dlouho a místní paní Holtonovou přestali vídat, což Holmes vysvětloval tím, že odjela do Kalifornie za příbuznými a později uváděl, že se jí tam tak zalíbilo, že už tam zůstala natrvalo. Podle paralel s budoucími událostmi, kdy kolem něj často náhle mizeli lidé, kteří mu byli nějakým způsobem nepohodlní, je naprosto relevantní otázkou, zda už v tomto případě se nedopustil trestného činu vraždy…nicméně, zatím šlo o absolutně anonymního mladého muže ve velkém městě, kterému nebyl důvod nevěřit. K výše popsanému ještě nutno podotknout podstatnou poznámku - podle některých zdrojů je epizoda s Holtonovými nepravda a oba manželé zůstali bydlet v Engelwoodu až do 20. století a Holmese tak dokonce přežili. Neumím pravdivost ani jedné z verzí posoudit, tak uvádím obě varianty. K podobným rozporům se však více vyjádřím v závěru článku. Na toto místo se hodí vložit takovou malou odbočku, která čtenáři trošičku umožní přiblížit Chicago doby konce 19. století. Chicago bylo oficiálně založeno až v roce 1837 (samozřejmě předtím zde nebyla úplná planina, ale vojenská pevnost). V průběhu 19. století se pak stalo město průmyslovým a obchodním centrem středozápadu USA. Historii města velice ovlivnil obrovský požár v roce 1871 , který zničil asi 18 000 budov a bez domova tak skončilo více než 100 000 lidí. Po něm muselo být město takřka celé přebudováno, což poskytnulo mnoho pracovních příležitostí. V roce 1886, kdy do města dorazil Holmes, mělo něco málo pod milion obyvatel. Mety jednoho milionu pak poprvé v historii dosáhlo kolem roku 1890 a stalo se tak druhým největším městem Spojených státu amerických. Co se týče kriminality, tak v roce 1892 došlo v Chicagu v prvním pololetí k cca 800 násilným úmrtím (to znamená asi 4 denně), tedy asi 1600 ročně. Pro srovnání – kolem roku 1990 se počet vražd pohyboval kolem 900-1000 ročně a kolem roku 2010 pak kolem 500. Tedy je možné v tomto směru pozorovat pozitivní trend. Toť ve stručnosti historie města, teď zpět k vyprávění… 28. ledna 1887 si vzal Holmes za manželku Myrtu Z. Belknap , a to i přesto, že byl již pod svým původním jménem Mudgett jednou ženatý. S mladou ženou bydleli v bytě po manželce lékárníka Holtona. Na jaře 1888 se Holmes dozvěděl, že je Myrta těhotná. Myrta Holmese popisovala jako velice ambiciózního člověka, který toužil po tom být bohatý. Rovněž uvedla, že byl laskavý, měl dobré srdce a měl rád děti a zvířata. Také prohlašovala, že nikdy nepil, nekouřil a byl odpůrcem hazardu. Nicméně i přes tuto chválu se v létě roku 1888 přestěhovala ze společného bytu do domu svých rodičů. Holmes jí prý posílal mnoho peněz a pravidelně navštěvoval. Frekvence návštěv se však časem snižovala. Ač s manželkou, se kterou zplodil dceru Lucy, tedy poté již nikdy nebydlel, o rozvod ani jeden z manželů nepožádal. Všimněte si onoho velice kladného hodnocení Holmese ze strany jeho ženy. Okouzlování žen a vůbec přesvědčování kohokoli o čemkoli a úspěšné vzbuzování důvěry, jak sami uvidíte, se potáhne celým jeho případem. Holmes měl totiž, jako mnoho psychopatů, neskutečný talent manipulovat lidmi a přetvařovat se. Nebudu vyjmenovávat, ale podle mnoha a mnoha svědeckých výpovědí byl velice charizmatický, pro ženy pohledný, výřečný a údajně oplýval velkým osobitým kouzlem. Rovněž se choval k lidem povětšinou mile, srdečně a k ženám, které dobýval i velice štědře. I přesto všechno však přeci jen existovali také lidé, na které působil podivně nepříjemným dojmem, který je znepokojoval. Dům alias "Hrad" V létě 1888 koupil Holmes pod falešným jménem H. S. Campbell pozemek, na němž plánoval postavit několika podlažní dům. Šlo o parcelu na roku Šedesátetřetí ulice a Wallace Street. Sám si pak často načrtával a plánoval, jak bude dům vypadat. Dům, který místní později nazývali „hrad “ či „zámek “ měl mít v přízemí prostor k pronájmu pro různé obchody, první a druhé patro pak mělo sloužit jako byty. Holmes rovněž navrhl, že v prvním patře bude tajná místnost, ze které povede dřevěná skluzavka až do sklepa. Dále plánoval, že vedle jeho pracovny v prvním patře by měl být velký zvukotěsný a vzduchotěsný trezor s železnými stěnami potaženými azbestem. V jedné stěně trezoru pak měla být plynová tryska, kterou by ovládal ze své pracovny. Budova také měla mít dva sklepy, jeden horní a pod ním ještě tajný sklep. Jednou z klíčových součástí budovy měla být také velká pec, umístěná ve sklepě budovy. Měla být asi dva a půl metru hluboká, metr široká a metr vysoká. Rovněž měla být schopná vyvinout žár šestnáct set stupňů a další požadovanou funkcí bylo, že měla eliminovat zápach v ní spálených věcí…. Půdorys druhého patra Holmesova domu V různých zdrojích je budově věnováno mnoho a mnoho prostoru. Je třeba možné se dočíst, že ve sklepě byl i středověký skřipec a další mučicí nástroje, že v budově byly falešné podlahy, schodiště, která nikam nevedla a dokonce i místnost, kde ze zdí hořáky plivali oheň…. No, domnívám se, že je to trochu přitažené za vlasy. Mimo to, co je uvedeno v předchozím odstavci se z důvěryhodných zdrojů podařilo dohledat jen to, že skutečně některé místnosti byly bez oken a některé byly tajné (do nich údajně Holmes schovával před věřiteli nábytek a materiál, který nezaplatil), plus chodby a schodiště byli stavěny do podivných úhlů a v třípodlažní budově bylo možná „ až příliš dveří “, takže některé mohly být falešné. Ale v případě dalších a dalších podivností a mučicích nástrojů, které jsou zmiňovány hlavně v méně kvalitních zdrojích, jde zřejmě o fikci. "Hrad" H. H. Holmese Podvodník Holmesovi bylo jasné, že i když lékárna prosperuje, na tak velkou stavbu, jakou plánoval, nebude mít dostatek prostředků. Vymyslel si tedy podvod, jak výdaje podstatně snížit. Prostřednictvím inzerátu v novinách sháněl muže na stavbu. Ty pak, když si po čase přišli pro výplatu, propustil bez vyplacení mzdy s tím, že jejich práce je špatně odvedena. Stavba tak měla obrovskou fluktuaci a postupovala pomalu, za to však s mnohem nižšími náklady a podstatnou výhodou bylo i to, že žádný z dělníků neznal celé „tajemství“ budovy. Jeden z dělníků o Holmesovi později vypověděl: „Dělal jsem pro něj sotva dva dny, když ke mně přišel a zeptal se mě, jestli ta zedničina není moc těžká práce. Potom mi položil otázku, jestli bych si nechtěl vydělat snadnějším způsobem, a já mu samozřejmě řekl, že jo. O pár dnů později ke mně přistoupil, ukázal dolů do sklepa a řekl: Vidíš toho chlapíka dole? To je můj švagr – nemá mě rád a já jeho také ne. Určitě by pro tebe nebylo těžké upustit mu při práci kámen na hlavu. Dám ti padesát dolarů, když to uděláš. “ K tomu dělník vypověděl, že nejvíc ho šokoval způsob, jakým se ho Holmes zeptal. Prý to vyznělo, jako by se ho přítel ptal na naprosto běžnou věc. Dělník mu nevyhověl a brzy na to pro Holmse pracovat přestal. V květnu 1890 byla budova již téměř hotová. V přízemí bylo místo pro 5 obchodů. V prvním patře bylo 35 místností, druhé pak dalších 36. Měsíc předtím, než se do budovy Holmes přestěhoval, prodal původní lékárnu s tím, že kupce ujistil, že v okolí není žádná konkurence, načež si jen přes ulici ve své budově otevřel novou. Budovu a novou lékárnu vybavil nábytkem a zařízením pořízeným na úvěr, který nesplácel. Když přišli nervózní věřitelé, odkázal je s klidem na majitele budovy, kterým byl fiktivní H. S. Campbell. Navíc byl Holmes enormně výřečný, přesvědčivý a milý. Dokázal tedy věřitele uklidnit, že vše bude v pořádku a vyhnul se tak mnohým žalobám. A když přeci jen některého z věřitelů neobměkčil a ten hodlal podniknout právní kroky, vyplatil jej Holmes hotovostí z dalších svých podniků (nájem bytů, obchodů, tržby z lékárny a později i z rozesílání léků poštou – asi nemusím dodávat, že léky byly rovněž „podvodné“, tedy naprosto neúčinné). Někdy v té době rovněž Holmes oslovil s nabídkou ženu, která mu prala prádlo. Řekl jí, že jí zaplatí 6000 dolarů, když uzavře životní pojistku na 10 000 a jeho určí příjemcem pojistného. Vysvětlil to tím, že po její smrti on získá navíc 4 000, ale do té doby ona bude mít 6000 (což byla v té době opravdu velká suma). Žena o nabídce vážně uvažovala, nicméně když ji Holmes opakovaně přesvědčoval, že z něj nemusí mít žádný strach, naopak jí to vyděsilo a od nabídky couvnula. V roce 1891, se začalo blížit zahájení Světové kolumbovské výstavy (o ní trochu podrobněji pojednám později). Holmse tehdy napadl dobrý podnikatelský záměr, přebudovat byty na pokoje a proměnit tak budovu v hotel. Na ten pak hodlal uzavřít vysokou pojistku proti vyhoření a po skončení výstavy chtěl budovu zapálit, čímž by nejen vyinkasoval obrovskou sumu, ale rovněž zničil řadu důkazů o tom, co se v budově odehrávalo. K přestavbě opět využil trik s nevyplácením mezd najatým dělníkům. Jako prevenci proti drobným potížím si pak předcházel místní policisty, které hostil šálky kávy, jídlem a doutníky zdarma. Díl 2 Podvodník a vrah V průběhu roku 1891 navštívil rodinu Holmesovi manželky její prastrýc. Jelikož nebyl vůbec chudý, Holmes vycítil příležitost. Byl k němu nesmírně milý a v domě rodičů Myrty, kde jeho manželka už třetí rok spolu s jejich dítětem bydlela, se začal opět objevovat častěji. Po krátkém čase si od manželčina prastrýce půjčil 2 500 dolarů, které měli sloužit na stavbu domečku, kde by spolu manželský pár konečně bydlel. Když směnku obdržel a vrátil se s ní do Chicaga, zfalšoval podpis a vystavil další na totožnou částku. Pár týdnů na to pozval Holmes Myrtina prastrýce na prohlídku svého hotelu. Při ní ho několikrát lákal (dokonce přímo naléhal) na prohlídku střechy, ze které je prý výborný výhled. Prastrýc Belknap to však opakovaně odmítal. Na podvod s padělanou směnkou se zanedlouho přišlo, ale Belknap dal na Holmesovo přesvědčování a omluvy a přehlédl to, i když už mu pak nikdy nevěřil. Když později vyšly najevo Holmesovy zločiny, uvedl: „Kdybych s prohlídkou střechy souhlasil, ten podvod by mu prošel, protože bych tu už nebyl a nemohl ho odhalit. Já ale odmítl, protože se bojím výšek. “ Po této příhodě se Holmes v domě, kde bydlela jeho manželka Myrta, opět objevoval méně a méně často. V průběhu roku 1891 do života Holmese vstoupili rovněž další lidé, které nelze pominout. Část jeho lékárny totiž pronajal klenotníkovi jménem Icilius Conner . Spolu se svojí manželkou Julií , osmiletou dcerou Perlou a osmnáctiletou sestrou Gertrudou se pochopitelně nastěhovali do prvního patra „hradu“, aby to měli do svého obchůdku co nejblíže. Holmes byl nadšen tím, že obě ženy byly pohledné a zejména mladší Gertrudě se začal dvořit. Po nějakém čase však Gertruda bratrovi oznámila, že v domě už nezůstane ani jednu noc a okamžitě se hodlá přestěhovat. Tak se také stalo, i když sama se odmítla komukoli svěřit o důvodu tohoto odchodu. Nedlouho poté pak zemřela na nevyléčitelnou nemoc a své tajemství si tak vzala do hrobu. Po čase se začalo proslýchat, že Holmes má poměr s Connerovo manželkou Julií. Conner tomu nicméně nepřikládal žádnou váhu a dokonce po Holmesově nabídce odkoupil celou lékárnu, což považoval za nadmíru výhodný obchod. Když však přišli první věřitelé, kteří důrazně požadovali uhrazení splátek za celé vybavení obchodu a lékárny, na které Holmesovi půjčili, brzy pochopil, že posouzení výhodnosti obchodu podcenil. Když se k tomu přidaly hádky s manželkou a konečně si připustil, že má asi s Holmesem doopravdy poměr, rozhodl se pro odchod. Manželce naposledy nabídnul, že pokud půjde s ním, na vše zapomene a setrvá s ní ve vztahu i nadále. Ta to ale odmítla a zůstala i s dcerou bydlet v „hradu“. Po rozvodu Julie a Icilia Connerových rázem Holmesův zájem o již dobytou ženu odpadl a spolu se svou dcerou se mu staly spíše přítěží. Ještě než se posunu v příběhu dál, popíši jednu zajímavou příhodu, která se vztahuje k výše popsané době. Jednoho dne totiž Holmes Icilia Connera požádal, aby ho zavřel do jeho trezoru a přiložil ucho na zdířku a poslouchal, zda-li něco uslyší. Holmes uvnitř trezoru ze všech sil řval, ale Icilius prý slyšel jen slabý zvuk. Poté si role prohodili a zavřený v trezoru byl on, zatímco Holmes měl poslouchat. Později o tomto Conner prohlásil: “Vůbec se mi to nelíbilo! “ Ale nad smyslem zvukotěsného trezoru se onoho dne vůbec nepozastavil. V listopadu 1891 Julie Conner Holmesovi oznámila, že je těhotná. Ten ji slíbil svatbu, ale pouze za podmínky, že podstoupí potrat, který on jako lékař sám provede. Ujistil Julii, že ji samozřejmě uspí a ona vůbec nic nepocítí a probudí se stejně zdravá jako je nyní, jen bez plodu, který v sobě nosí. Potrat se měl konat v předvečer Božího hodu (tedy 24. prosince 1891). Julie s dcerou Perlou již v průběhu prosince přislíbily na Boží hod návštěvu přátelům z prvního parta „hradu“. Ten den však nikdo do bytu manželů Crowových nepřišel. Když se pak Crowovi Holmese ptali, kde dívka s matkou je, odpověděl jim, že odjely za příbuznými do Davenportu o den dříve, ale zapomněly jim to říct. Julii a Perlu Conner již nikdy, nikdo živé nespatřil. Za příbuznými do Davenportu nedorazily… Když se do jejich bytu v prvním poschodí přistěhovali noví nájemníci, byt prý byl plný osobních předmětů a oblečení předchozích nájemníků. Vypadalo to prý jako by si žena s dcerou jen na chvilku odskočily. Holmes to vysvětloval tím, že Juliina sestra vážně onemocněla a ony tak odjely náhle, a jelikož byly dobře zaopatřené, nebylo potřeba balit si věci. Později přišel s historkou, že do Davenportu v Iowě sice za příbuznými odjely, ale jen na oko a skutečně prý měly namířeno jinam, aby žena zmátla bývalého manžela… Čtenáři již je asi jasné, že šlo o dvojnásobnou vraždu na těhotné ženě a její osmileté dceři. Toto tvrzení mimo dalších důkazů, o kterých se ještě později zmíním, podporuje navíc fakt, že ihned po Vánocích Holmes požádal o pomoc svého ověřeného spolupracovníka, který uměl odstranit měkké tkáně z kostry mrtvol a ty pak seskládat tak, aby byly použitelné pro potřeby výuky. Jelikož v té době byl v celých Spojených státech amerických velký nedostatek takových koster a byl tedy po nich „hlad“, napadl Holmese další výnosný byznys. Když spolupracovník jménem Chappell přišel do místnosti v prvním patře Holmesovy budovy, uviděl na stole ženské tělo. To bylo kompletně stažené z kůže a na několika místech byly navíc odstraněny větší kusy masa. Chappell odvedl svoji práci, za niž mu Holmes hotově zaplatil. Nakonec pachatel sestavenou kostru své oběti obratem prodal za mnohonásobně vyšší sumu jednomu chicagskému lékařskému ústavu. Tajemný "Hrad" a H. H. Holmes V první polovině roku 1892 se Holmes přes svého blízkého spolupracovníka Benjamina Pitezela seznámil s krásnou čtyřiadvacetiletou dívkou jménem Emeline Cigrand . Té nabídl pozici své osobní asistentky za velkorysý plat, což ona s vděkem přijala. Netrvalo to dlouho a oba mladí lidé se sblížili. V říjnu roku 1892 pak Holmes inteligentní blonďatou dívku požádal o ruku. Láska však netrvala dlouho. Když Emeline v prosinci téhož roku přišla za svými blízkými přáteli, manželi Lawrencovými, aby jim předala vánoční dárek, uvedla, že na Vánoce odjíždí za rodinou do Indiany a šlo vycítit, že city k jejímu dříve „dokonalému lékaři“ ochladly. „Již nějakou dobu se mi zdálo, že se city slečny Cigrand vůči Holmesovi měnily. Ve světle následujících událostí věřím tomu, že do jisté míry odhalila jeho skutečnou povahu a rozhodla se ho opustit. “, uvedla později její přítelkyně. Rovněž se proslýchalo, že snad měla samotná Emeline Holmesovi svěřit své úspory ve výši 800 dolarů, které se on rozhodně nesnažil rychle splatit, jak sliboval. Každopádně faktem je to, že úzký kontakt slečny Cigrands manželi Lawrencovými bez varování a rozloučení ustal. Zprvu byli Lawrencovi uraženi, ale po čase dostali o mladou dívku strach a domáhali se tak vysvětlení od Holmese. Ten jim sdělil, že Emeline odjela, aby se vdala. Po čase, když naléhání paní Lawrenc neutichalo, jí předložil svatební oznámení psané na psacím stroji, což však bylo v té době „neobyčejně obyčejné“ a paní Lawrenc pojala silné podezření. (Detailní plánování potvrzuje to, že stejné oznámení později obdrželi i příbuzní Emeline Cigrand a obálky byly skutečně nadepsány její rukou…ovšem bylo před Vánoci, Holmes tak pravděpodobně využil příležitosti a nadepsané obálky na vánoční přání naplnil jiným obsahem). Manželé Lawrencovi tak „odjezd“ slečny Emeline začali považovat za zmizení. Když navíc uvážili, že den poté co jí viděli naposledy, prý Holmes za pomocí dvou mužů snášel asi metr a půl dlouhé a očividně těžké zavazadlo, nabyli přesvědčení, že Holmes dívku zavraždil. Na policii však nešli. Na policii nešli ani rodiče mladé dívky, i když ta jim psala pravidelně 3 krát týdně což najednou to ustalo. Rodiče to připisovali tomu, že se dcera se svým novým manželem uvedeným na svatebním oznámení přestěhovala do Evropy a tam tragicky zahynula a on neznal jejich adresu. Dalším střípkem do mozaiky, která napovídá, že šlo o další vraždu, bylo to, že Holmes 2. 1. 1893 opět využil pomoc svého spolupracovníka Chappella a zaslal mu ženské tělo, jehož horní polovina těla byla téměř zbavena masa. Kostru pak prodal lékařské koleji v Chicagu. Světová výstava Zde považuji za dobré, na chvíli si trochu odpočinout od osoby H. H. Holmese. To proto, že jsem se ve vyprávění posunul do roku 1893 a tento rok pro Chicago, a nejen Chicago, znamenal především pořadatelství Světové výstavy, které se rovněž říkalo Světová kolumbovská výstava , neboť se konala u příležitosti 400. výročí od objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. O co vůbec šlo? Jednalo se o předchůdce dnešního Expa neboli světové výstavy průmyslu a kultury, kde se jednotlivé zúčastněné země představují světu. Že šlo o velkolepou událost, dokazuje fakt, že Světovou výstavu v roce 1893 (World’s Columbian Exposition 1893 nebo také The Chicago World’s Fair ) navštívilo přes 27 milionů lidí! Což v době, kdy si o přepravě pomocí letadel lidstvo zatím mohlo nechat jen zdát, a chápání vzdáleností a spotřeba času k jejich překonávání spadala do jiné dimenze než dnes, bylo opravdu hodně! Ve snaze přiblížení čtenáři tuto dobu zkusím stručně zmínit, některé exponáty oné výstavy. Návštěvníci měli například možnost poprvé vidět „pohyblivé obrázky“ – tedy předchůdce pozdějších filmů. Také mohli zapnout a rozepnout první zip, tedy vynález o třídu méně technicky náročný, nicméně takový, bez kterého si dnes oblečení jen těžko dokážeme představit. Dále byla na výstavě k vidění první kuchyně kompletně napájená elektřinou a to včetně elektrické myčky na nádobí. Což je v ostrém kontrastu nejen se zmíněným vynálezem zipu, ale i s tím, že pro mnohé návštěvníky výstavy to bylo úplně poprvé, co se s elektřinou v životě vůbec setkali! Návštěvníci zde také mohli poprvé slyšet živou hudbu přenášenou dálkovým telefonickým spojením z New Yorku, svézt se na obřím „ruském“ kole nebo vidět exotické pavilony, kam byli převezeni domorodci z afrických kmenů či jiných vzdálených končin světa včetně fauny a flory. Z pohledu dneška jsem si neodpustil tuto malou odbočku, aby čtenáři umožnila trochu nasát dobu, ve které se popisovaný případ odehrává a nehleděl tak na vše současným pohledem. Světová Kolumbovská výstava Chicago 1893 Zpět k Holmesovi. Pro něj byl rok 1893 především ve znamení zvyšujícího se tlaku ze strany nespokojených věřitelů (v té době již vlastnil i druhý, menší dům, kde bydlela jeho manželka Myrta a dcera Lucy – za práci a materiál opět většině dělníků nezaplatil). Rovněž rodiny Cigrand a Conner si najali soukromé detektivy, aby našli jejich dcery. Někdy v té době se Holmes seznámil s pětadvacetiletou Minnie R. Williams . Ta sice nebyla tak krásná jako jeho předchozí známosti, měla však jednu nespornou přednost – v roce 1886 zdědila pozemky v hodnotě mezi 50 000 – 100 000 dolary! To samozřejmě Holmese zaujalo. V řádu měsíců ženu, která údajně nebyla ani nejbystřejší, požádal o ruku. Nasliboval jí cestu do Evropy, pěkný dům, lekce malování, děti…ale nejprve požadoval, aby vyřešily finanční záležitosti. Při té příležitosti jí doporučil převod jejího pozemku na jistého Alexandera Bonda, což ovšem bylo jen jedno z jeho falešných jmen (těch používal za celý svůj život opravdu mnoho, takže se je pro přehlednost článku ani nesnažím příliš uvádět). K převodu pozemku skutečně v dubnu roku 1893 došlo. Ke zmíněné svatbě také, jenže jelikož již Holmes ženatý byl, svatba byla jen fingovaným divadlem pro zamilovanou a důvěřivou Minnie. Určité obavy a pochybnosti nad úmysly a převodem pozemků vyslovila pouze Minniina sestra Anna. Holmes jí tedy pozval na Světovou výstavu, aby všechny její obavy vyvrátil. Do té doby sepro jistotu rozhodl s tímto majetkem nic nepodnikat. 30. 4. 1893 Holmes otevřel svůj drobně přestavěný „hrad“ pod názvem Hotel Světové výstavy . Na tomto místě, jako již několikrát, si neodpustím malou vsuvku, jelikož jsem nalezl jisté indicie, které zpochybňují to, že by byla někdy hotelová část „hradu“ skutečně oficiálně otevřena a provozována. Nicméně v tomto případě jsem se rozhodl držet svého hlavního zdroje. Takže… po zahájení výstavy začali chodit první zájemci. Ačkoli hotel rozhodně nebyl plný, majitel téměř všechny mužské zájemce odmítal s odkazem na naplněnou kapacitu. Ubytovával pouze ženy – nejlépe ty krásné! Toto jednání se nápadně podobá a lze v něm najít mnoho paralel se svědectvími z doby, o pár let dříve, kdy bylo prý v jeho prosperující lékárně možno vypozorovat jednu zvláštnost. Totiž, Holmes zaměstnával téměř výhradně mladé a atraktivní dívky, které najímal jako příručí a tyto ženy prý měly někdy ve zvyku naprosto nečekané odjíždět, přičemž občas dokonce nechávaly své osobní věci ve svých pokojích. Vůbec celý jeho život se nesl ve znamení posedlosti mladými, krásnými ženami a jejich dobýváním. Holmes si tedy provoz hotelu velice užíval a rád si s ubytovanými ženami povídal, dotýkal se jich, byl pozorný, zkrátka flirtoval. A opět se stávalo, že občas některá z návštěvnic opustila hotel bez předchozího ohlášení a nechala za sebou dluh a jemu to nikterak nevadilo. Jednou z Holmesovy restaurace například zmizela servírka, aniž by bylo pro její odchod rozumné vysvětlení. Nato zmizela Holmesova stenografka J. Thompson, po ní ubytovaná E. Steward a nenadále se vytratil i lékař, který měl v budově pronajatou jednu místnost… a tak dále. Asi odtud pramení odhady, které Holmesovy přičítají až 200 možných obětí!!! Ano, až 200, což je číslo hrozivě vysoké, až neuvěřitelné, ale vzhledem k tomu, že měl ve sklepě svého hotelu vlastně malé krematorium těžko říct…. Navíc mu jistě nahrával i fakt, že v Chicagu té doby nebylo zmizení nic neobvyklého. Naopak! V jednu dobu pracovala na případech pohřešovaných osob téměř polovina všech detektivů! Nicméně jediné jisté, co se počtu obětí týká, je, že se přesný počet již nikdy nedozvíme… Další indicií, která podporuje domněnky a mnoha obětech, bylo svědectví muže jménem Erickson, který Holmesovi prodával chloroform. Tento muž později uvedl: „Někdy jsem mu ho prodal devětkrát nebo desetkrát týdně, pokaždé ve velkém množství. Několikrát jsem se ho zeptal, na co ho používá, ale vždy jsem od něj dostal nějakou neuspokojivou odpověď. Nakonec jsem mu ho odmítl prodat, dokud mi nedá nějaké jednoznačné vysvětlení. Vyjádřil jsem obavy, že ho používá k něčemu nekalému. “ Holmes tedy nakonec prodejci řekl, že chloroform používá na vědecké pokusy. Když se však po nějaké době prodejce optal, jak pokračují pokusy, Holmes jen nechápavě koukal a řekl, že žádné neprovádí. Různé chemikálie, především právě chloroform a louh, byly také v Holmesově budově často cítit. Rovněž bylo časté, že po chodbách byl cítit zápach nespáleného plynu. Ale obyvatelé a hosté hotelu si to vysvětlovali tím, že je v přízemí přece lékárna, tak zápach chemikálií je asi z ní a ohledně plynu předpokládali nějaký problém s potrubím. Zpět do děje roku 1893, doby po otevření Hotelu světové výstavy. Minnie Williams „manželova“ (uvozovky uvádím, protože stále byl oficiálně ženatý s Myrtou Z. Belknap) výše popsaná slabost pro mladé krásky samozřejmě neunikla. Začala tak být velice žárlivá a neustále se Holmese držela. Tomu to velmi překáželo a tak se rozhodl najmout byt daleko od hotelu, s tím, že jako manželé potřebují pro bydlení příhodnější místo. Do nového bytu se tak nastěhovali 1. 6. 1893. V červnu roku 1893 rovněž přijela na Holmesovo pozvání podezíravá Anna Williams , sestra jeho nejnovější partnerky Minnie. Holmes se o obě příkladně staral. Dělal jim průvodce výstavou, skládal lichotky, kupoval dárky…. až se Annina podezření, že si její sestru bere jen pro peníze, nadobro vytratila. Vše pak korunoval pozváním obou žen na velký, dlouhý výlet po Spojených státech amerických a Evropě. Obě ženy byly přímo nadšené! Anna dokonce napsala domů dopis, že jí Harry Gordon (jeho další krycí jméno, pod kterým vystupoval) říká, že má velký talent a pokud se to potvrdí, zůstane možná studovat umění v Londýně či Paříži a rovněž dodala, že se o obě Harry finančně postará, tak si doma nemusí dělat starosti…no pěkné plány, chce se dodat. H. H. Holmes si již také připravoval plán, nicméně úplně jiný a výše popsané jen zapadalo do jeho alibi. V den odjezdu byl s Annou dopoledne sám ve své kanceláři, zatímco Minnie se v jejich bytě balila a připravovala na cestu. Holmes jakoby mimochodem požádal Annu, aby mu skočila pro nějaké lejstro do trezoru. Vzápětí přiskočil ke dveřím a přibouchl je! Anna byla vyděšená a bušila na dveře, volala o pomoc a poslouchala, ale nikdo se neozýval. Holmes nějakou dobu poslouchal s uchem na dveřích její hrůzu a trápení, a když křik a vzlyky ustaly, pustil tryskou do trezoru plyn…Nutno podotknout, že výše popsaný průběh vraždy není nijak doložen, jelikož vraždě byly přítomny pouze dvě osoby – vrah a oběť - a faktem je pouze to, že Holmes onu vraždu spáchal, ovšem popis je s ohledem na osobnost Holmese a důkazy velice pravděpodobný, a proto jsem jej do článku z mého hlavního zdroje přejal. Poté se Holmes vydal do bytu, který obýval s Minnie Williams a řekl jí, že sestra na ně čeká v jeho hotelu a že se vydají za ní. Rovněž Minnie Williams už nikdy, nikdo živou nespatřili. Pozdější vyšetřování ukázalo, že 7. 7. 1893 sdělil Holmes dopisem pod falešným jménem Harry Gordon, že byt již se svojí „manželkou“ nepotřebují. V tu samou noc požádal svého známého, který se živil stěhováním, o pomoc. Podivné bylo, že stěhování se mělo konat v noci - prý kvůli zvědavým sousedům. Předmětem byla těžká podlouhlá dřevěná krabice zhruba o velikosti rakve, kterou měl stěhovák doručit pravděpodobně na adresu Ch. Chappella (dříve zmíněného muže, který dokázal odstranit měkké tkáně z kostry a tu pak sestavit). Pár dní poté daroval manželce svého nejbližšího spolupracovníka Benjamina Pitezela ženské šaty, které prý patřily jeho sestřenici slečně Miniie Williams spolu se dvěma kufry s monogramem " M.R.W ".. Holmesovo štěstí a bezúhonnost se však již chýlily ke konci... Díl 3 Smyčka se utahuje Ani ne měsíc poté se Holmes začal na veřejnosti objevovat s další mladou ženou. Byla jí třiadvacetiletá Georgiana Yoke, prodavačka, se kterou se seznámil dříve toho roku. Podle osvědčeného receptu jí zprvu byl ochotný snést modré z nebe a zahrnoval ji spoustou dárků. Opět ji brzy požádal o ruku a ona jako několik předchozích žen souhlasila a stala se tak jeho třetí manželkou. Nicméně v tu dobu byl již tlak věřitelů a soukromých detektivů, které si nezávisle na sobě najaly rodiny Cardiganova, Connerova a nově i Williamsova téměř neúnosný. Holmes tak vycítil, že je potřeba zmizet. V srpnu 1893 zapálil horní patro hotelu, a i když škody byly nepatrné, požadoval 6 000 dolarů. Pojišťovna vyslala svého vyšetřovatele a ten pojal podezření, že jde o podvod. Jeho šetření mělo také za následek sjednocení věřitelů, kteří na podzim 1893 vymysleli lest a prostřednictvím právníka Holmese pozvali na jednání. Holmes očekával, že půjde o jednání pouze mezi ním a jedním právníkem, ale když na schůzku dorazil, čekal ho tam nejen on, ale celkem 20 věřitelů s jejich právníky a také policejní detektiv. Věřitelé požadovali okamžité zatčení Holmese, protože jim celkově dlužil přes 50 000 dolarů. Nicméně Holmes se rozplakal a začal se hluboce omlouvat a rovněž věřitelům nabídl určitou dohodu, o níž se právníci věřitelů nebyli schopni dohodnout a tak poslali Holmese během vyjednávání do jiné místnosti. Když se přeci jen shodnuli, že nabídku odmítnou a budou trvat na zatčení, zjistili, že Holmes mezitím utekl. Po této události Holmes se svým již jmenovaným nejbližším spolupracovníkem Benjaminem Pitezelem přesídlil postupně do Fort Worthu v Texasu, potom do St. Louis a nakonec do Filadelfie. Tam vymámil z jedné pojišťovny částku ve výši 10 000 dolarů, právě za smrt Bena Pitezela. Pojišťovna si najala Pinkertonovu soukromou detektivní agenturu, neboť v tomto případě tušila pojišťovací podvod a domnívala se, že jde jen o fingované úmrtí. Pinkertonovi detektivové Holmese vypátrali v prosinci 1894 v Bostonu a nechali ho policií zatknout. Holmes se k podvodu s fingovanou smrtí přiznal – ovšem během vyšetřování začalo vyplývat, že smrt Benjamina Pitezela zřejmě nebyla fingovaná, jak pojišťovna předpokládala, ale skutečná! A nejhorší na celé situaci bylo zjištění, že mimo Pitezela zmizely rovněž tři z jeho pěti dětí! Alice, Nellie, Howard . Pohřešování dětí či trestné činy na dětech jsou vždy velmi citlivé téma a nejinak tomu bylo na konci 19. století, a tak byl případem nezvěstných dětí pověřen jeden z nejlepších filadelfských detektivů - Frank Geyer . Kriminalista se tedy nejprve vydal do věznice Moyamensing, vyslechnout Holmese, který zde byl ve vazbě. Holmes popřel jakoukoli spojitost se zmizením dětí a vyslovil se v tom směru, že děti naposledy viděl živé, když se chystaly s jistou ženou jménem Minnie Williams odcestovat na místo, kde se skrýval jejich otec zapletený do pojišťovacího podvodu. K pojišťovacímu podvodu vypověděl, že si obstaral tělo, které se podobalo Pitezelovi. To pak naaranžoval tak, aby to vypadalo, že muž zemřel nešťastnou náhodou při výbuchu. Pro ten účel tělo polil rozpouštědlem a zapálil. Poté jej umístil na podlahu na slunce, aby se rychleji rozložilo. Podle Geyera byl Holmes v komunikaci mrštný a velmi výřečný. Uměl prý výborně a barvitě lhát. Rovněž se uměl dobře přetvařovat, aby navodil dojem důvěry hodnosti. Pro tyto účely dovedl třeba i ve vhodnou chvíli působit velice rozrušeně a roztřeseným hlasem se slzami na krajíčku emotivně vyprávět či se omlouvat. Frank Geyer Po nálezu ohořelého těla a v něm ztotožnění B. Pitezela, vyšlo najevo, že Holmes po jeho vraždě odjel zpět do St. Louis, kde zrovna žila Pitezelova rodina. Tam přesvědčil manželku spolupracovníka, aby mohl vzít tři z jejich dětí na místo, kde se údajně otec skrývá. Šlo o patnáctiletou Alicii , jedenáctiletou Nellie a osmiletého Howarda . Děti psali domů matce skoro každý den, ovšem dopisy předané Holmesovi on nikdy neposlal a byly nalezeny po jeho zatčení v jeho plechové krabici. Holmes nicméně detektivovi i přes toto zjištění tvrdil, že děti jsou opravdu v Londýně u Minnie Williams, ale ani Scotland Yard je nebyl schopný vypátrat. V červnu roku 1895 tak začal detektiv Geyer za pomoci nalezených dopisů psaných dětmi s detailním pátráním. Alice Pietzel Nellie Pietzel Howard Pietzel Pátrání jej zavedlo do několika měst a hotelů, kde býval Holmes většinou pod různými falešnými jmény s dětmi ubytován. Holmes si rovněž pronajímal domy, kde pak bydlel jen pár dní, než se vypařil. Setření nakonec ukázalo, že v posledním městě, ze kterého se děti snažily napsat své matce, byl Detroit. Šokující bylo zjištění, že úplně ve stejný čas (říjen 1894) Holmes do Detroitu poslal i naprosto vystrašenou matku Carrie Pitezel !!! Detektiv Geyer k tomu uvedl: „Takže když toto ubohé děvče psalo své babičce a stěžovalo si na rýmu, posílalo vzkaz své matce, že potřebuje silnější a pohodlnější oblečení, a chtělo mít u sebe malého Whartona, aby jí rychleji utekl čas – když tato znavená, opuštěná, uplakaná dívka psala tento list, její matka, sestra a tolik postrádaný Wharton od ní byli deset minut daleko a tak tomu bylo dalších pět dní! “ Toto vše zařídil samozřejmě Holmes, který se v té době přesouval se třemi skupinami lidí (Pitezelovi děti + jeho třetí manželka + manželka B. Pitezela se zbývajícími svými dětmi), aniž ony skupiny o sobě navzájem věděly. Manipulování lidmi ze strany Holmese nemělo hranic! Holmes si ve vazební cele ukracoval čas psaním svých pamětí a „manifestu“ na očištění, který hodlal knižně vydat. „ Ta obrovská potupa pramenící z pocitu, že jsem vězeň, mne zabíjí víc než veškeré nepohodlí, jež musím snášet “, zapsal například do svých memoárů. O potupě, kterou měl na mysli nespravedlivé věznění, nemohla být ani řeč. Rovněž o nepohodlí by se dalo polemizovat, neboť za peníze si do vazební věznice nechával donášet jak jídlo, tak noviny a časopisy zvenčí. V nich si rád četl o své stoupající celonárodní slávě a neúspěšném pátrání po nezvěstných třech dětech, které tisk přitahovalo. Jindy si zapsal: „ Dokud jsem takto pod zámkem, nebudu jíst žádné maso “, nebo také: „ Od devíti do dvanácti a od dvou do čtyř se po šest dnů v týdnu budu věnovat svým starým lékařským knihám a dalším disciplínám z dob studií, jmenovitě stenografii, franštině a němčině. “ V dalším zápisku se věnoval návštěvě své manželky: „ Trpěla, a i když se to přede mnou hrdinně snažila skrýt, nebylo to k ničemu. Po několika minutách jsem se s ní musel rozloučit a věděl jsem, že odchází do světa s přetěžkým břemenem, což mi působilo větší utrpení, než kdyby mi zemřel někdo blízký. Dokud si nebudu jist, že je v bezpečí před vším nebezpečenstvím a veškerými útrapami, bude pro mne každý den živoucí smrtí. “ Z výše uvedených úryvků je patrné, že Holmes psal „paměti“ za účelem naklonění si veřejnosti na svoji stranu a přesvědčení co největšího počtu lidí o své nevinně a dobrotě. V tomto smyslu neváhal zaslat dopis ani Carrie Pitezel , což ve vztahu k tomu, co vyšlo najevo později je hodně mrazivé čtení. V dopisu zaznělo: „ Na děti jsem dával pozor, jako by byly moje vlastní, a znáte mne dost dobře na to, abyste mne posoudila lépe než někdo cizí. Ben mi nikdy nic neprovedl ani já jemu – jsme si bližší než bratři. Nikdy jsme se nepohádali. Znamenal pro mne příliš mnoho, než abych ho zabil, i kdybych k tomu měl důvod. A pokud jde o děti, nikdy neuvěřím, že byste si mohla myslet – dokud mi to nepovíte do očí -, že jsou mrtvé nebo že jsem učinil cokoli, abych je odklidil z cesty. Znáte mne dobře: dokážete si představit, že bych zabil malé, nevinné děti, zvláště když jsem neměl žádný motiv? “ Odhalení Vyšetřování pokračovalo dál, až zarputilého Geyera dovedlo do jednoho domu v Torontu , který si Holmes pod falešným jménem pronajal. Svědek (soused), uvedl, že ho nový nájemník zaujal tím, že si přivezl jen minimum nábytku, za to přijel s neobvykle velkým kufrem. Jednoho dne se u něj ukázal, aby jej požádal o půjčení lopaty, aby si ve sklepě mohl vykopat díru na skladování brambor. Lopatu druhého dne vrátil, následujícího dne si prý odvezl kufr a pak ho soused již nikdy nespatřil. Šlo o dům v samotném srdci Toronta. Detektivovi samozřejmě historka s půjčením lopaty přišla náramně zajímavá a hned následujícího dne se několik policistů vydalo do sklepa. Tam po vykopání několika centimetrů zeminy ucítili hrozný zápach…. Děti byly zakopány bez šatů. Ve sklepě byly nalezeny mrtvolky Nellie a Alice Pitezel , obě těla již byla v pokročilém stádiu rozkladu. Nellie měla navíc amputované nohy, jichž se Holmes zbavil úmyslně, aby ztížil identifikaci, neboť dívka měla tělesnou anomálii tzv. „koňskou nohu“. Lékař nezjistil na ostatcích známky násilí a Holmes dívky pravděpodobně zavraždil prostřednictvím plynu zavedeného otvorem do onoho velkého kufru. Ten se totiž policistům podařilo vypátrat a ve víku objevili vyvrtaný otvor provizorně zalepený páskou. Bratra dívek, osmiletého Howarda se však zatím nalézt nepodařilo. A všichni včetně detektiva Geyera doufali, že alespoň on je naživu a Holmes ho dal do některého z ústavů, což se dle dosavadního vyšetřování jevilo jako jedna z variant. Reakce Holmese na nález dívčích těl byla v duchu jeho sepisovaných memoárů a dosavadních tvrzení. Údajně byl zprávou šokován a následně si zapsal, že je přesvědčen, že děti zavraždila nebo k tomu dala pokyn Minnie Williamsová. „Nedokázal jsem článek dočíst a místo toho jsem si vybavil, jak na mne hleděly ty jejich tvářičky, když jsem je ve spěchu opouštěl – znovu jsem ucítil nesmělé polibky oněch nevinných dětí a uslyšel jejich srdečné loučení. Uvědomil jsem si, že na mne dolehlo další břímě, jež si s sebou ponesu po zbytek života… “, zapsal si doslova. Poté uzavřel dohodu s jedním novinářem na otisknutí části jeho memoárů v novinách a také na vydání a prodeji knihy. V dopisech novináři dokonce dával marketingové rady, jak dosáhnout většího prodeje knihy. Na posledních stránkách z onoho sepsaného materiálu, který byl opravdu v průběhu soudního procesu zveřejněn, stálo: „Na závěr bych rád řekl, že jsem zcela obyčejným člověkem, co do tělesné zdatnosti a rozumových schopností dokonce podprůměrným, a naplánovat a uskutečnit takové množství špatností, jež jsou mi přisuzovány, by bylo nad mé síly. “ Ale zpět k vyšetřování. Nález dětských ostatků vyvolal v celé zemi obrovský rozruch a zájem. Objev mrtvol samozřejmě nezapříčinil jen zájem ze strany médi í a veřejnosti, ale způsobil i zájem o osobu H. H. Holmese ze strany policie, která se na něho detailněji zaměřila! 19. 7. 1895 tak pak konečně vstoupila do jeho pověstného chicagského „hradu“. Druhé patro bylo takřka bez zajímavostí, nacházely se zde jen malé hotelové pokoje. První patro už bylo přinejmenším zvláštní. Mimo dalších hotelových pokojů se zde totiž nacházely i pokoje bez oken se zvukotěsnými dveřmi. Policii rovněž zaujal velký trezor s železnými stěnami. V něm nalezli trysku, jejíž funkcí bylo vpouštět do trezoru plyn. Přívodní ventil se pak nacházel v Holmesově kanceláři. V trezoru byl na kovové zdi patrný otisk ženského chodidla, který dle policie zřejmě patřil ženě, která se zde udusila – Emeline Cigrand . Nejhorší nálezy pak na policisty čekaly ve sklepení domu. Nálezy nebudu blíže rozvádět, jen vyjmenuji: nádrž s kyselinou, osmi žebry a částí lebky, hromada nehašeného vápna, velká pec, pitevní stůl potřísněný krví, zčásti spálené střevíce s vysokými podpatky, žebra z těla dítěte, několik obratlů, kost z nohy, jedna lopatka, zčásti spálené kusy oblečení (mužské i ženské), v rouře od pece uvízlé lidské vlasy, část řetízku. Dále policie našla dvě jámy, ve kterých byly lidské ostatky – ty podle vyjádření policie nejspíš patřily Minnie a Anně Williams . Což je trochu rozpor s již uvedeným, neboť po jejich vraždě Holmes údajně minimálně jedno tělo nechal spolupracovníkem Chappellem zbavit měkkých tkání a kostru prodal. Ale uvědomme si, že na konci 19. století žádná z moderních metod identifikace neznámé mrtvoly (např. metoda superprojekce či analýza DNA) neexistovala, takže policistům byla k dispozici hlavně dedukce, různá svědectví a využití omezených poznatků lékařské vědy a ne vše šlo tedy s jistotou potvrdit či vyvrátit. Za pomoci zmíněného Ch. Chappella pak ve sklepě policisté také nalezli tajnou místnost, kde muž pomáhal z těl odstraňovat měkké tkáně. Od aktuálních vlastníků si pak policie vyžádala 4 kostry. Ohledně dětských kosterních ostatků se detektivové nejprve domnívali, že jde o části těla malého, stále ještě pohřešovaného Howarda, ale zkoumání ukázalo, že jde o kosti dívky, takže policisté usoudili, že patří nejspíše malé Perle Conner . Tedy stále zůstávala alespoň malá naděje, že bratr 2 zavražděných holčiček je někde přeci jen živý… Dům by byl dozajista dál podrobně prohledáván a zkoumán, ale ani ne měsíc poté, co do něj vtrhnuli policisté, v noci z 14. na 15. 8. 1895 vyhořel (někde uvedeno, že do základů, jinde, že budova požár ustála a zbourána byla až v roce 1938)! Ač hasiči byli přesvědčení,že jde o žhářství a úmyslný požár, nikdo nikdy zatčen nebyl. Kdo a proč Holmesův hotel, nazývaný „hrad“, zapálil tak zůstalo navždy další nerozřešenou záhadou. Houževnatý a cílevědomý detektiv Geyer nakonec po několika dalších měsících odhalil i osud osmiletého Howarda Pitezela. Ten však byl, jak už čtenář možná tuší, bohužel taktéž tragický. Když stopy detektiva dovedly do města Irvington poblíž Indianapolisu, narazil na muže, který tvrdil, že Holmesovi v říjnu roku 1894 pronajal jeden z domů. Další svědek uvedl, že Holmesovi pomáhal instalovat do domu velká kamna na dřevo. Když pak detektiv o necelý rok později, tedy v srpnu 1895 prosíval popel z kamen, nalezl lidské zuby, kus čelisti a pouze zčásti spálené vnitřní lidské orgány. V popelu se našli rovněž nedokonale spálené části oděvu oběti. Když policisté ukázali Carrie Pitezel část bundy a špendlík do vázanky, s nejhlubším zármutkem a definitivní ztrátou naděje potvrdila, že patřili jejímu malému synovi Howardovi . Soudní proces Dne 12. 9. 1895 před velkou porotou ve Filadelfii zazněla obžaloba Holmese z vraždy Benjamina Pitezela . V Indianapolis pak přibyla obžaloba z vraždy Howarda Pitezela a porota v Torontu měla rozhodnout o obžalobě z vražd dívek Alice a Nellie Pitezel . Pro odsouzení k trestu smrti stačila vina v jediném případě. Mudgett alias Holmes stanul před soudem na podzim roku 1895, jak už bylo napsáno, nejprve ve Filadelfii za vraždu B. Pitezela. Soudce bohužel prokurátorovi neumožnil přednést všechny důkazy a svědky, které chtěl, ale připustil pouze svědky a důkazy přímo související s vraždou B. Pitezela. Tím vlastně zapříčinil, jak čtenář dále uvidí, že spousta detailů o všech Holmesových zločinech zůstala navždy zapomenuta a neprošetřena. Holmes působil u soudu naprosto klidně a bez jakýchkoli emocí. Novinář z jednoho filadelfského listu uvedl: „Zapisoval si poznámky tak netečným způsobem, jako by seděl ve své pracovně a psal obchodní dopis. “ Obžalovaný se rovněž po jednom obzvlášť nechutném a děsivém svědectví lékaře, který mrtvolu zabitého ohledával, postavil a pronesl: „Žádám, aby soud vyhlásil dostatečně dlouhou přestávku na oběd. “ Nakonec v závěrečné řeči před plnou soudní síní prokurátor George Graham prohlásil, že Holmes je „nejnebezpečnějším člověkem na světě “ a požadoval trest smrti. Porota ho záhy poté shledala vinným a soudce skutečně vyřkl rozsudek trest smrti oběšením, což potvrdil i odvolací soud. Vzhledem k nejvyššímu možnému udělenému trestu již další soudní procesy kvůli ekonomickému hledisku neproběhly, proto, jak už sem uvedl, zůstalo mnoho svědectví a podrobností ohledně spáchaných zločinů ztraceno v historii. Zajímavé nicméně bylo to, že když již bylo jasné, že Holmes bude popraven, o jeho tělo (především mozek) rychle projevilo zájem několik lékařských institutů a sbírek. Nicméně Holmes pitvu i vše ostatní rezolutně zamítnul a svým právníkům dokonce nadiktoval, jak přesně má být pohřben. Po svém odsouzení už Holmes nezpochybňoval svoji vinu a během čekání na popravu se doznal ke spáchání 27 vražd !!! Nicméně písemné doznání údajně bylo směsicí pravdy i lží. Některé fakta totiž odpovídala nalezeným důkazům, ale na druhou stranu Holmes se doznával i k zavraždění lidí, kteří byli stále naživu. Přesvědčivý byl však minimálně jeho popis vraždy dvou děvčátek Pitezelových. Potvrdil, že dívky do kufru zavřel a do víka vyvrtal otvor. Dál budu citovat přímo Holmese: „Nechal jsem je tam do doby, než se vrátím a z plezíru je zabiji. V 17:00 jsem si od souseda vypůjčil rýč a zastavil se u paní Pitezelové v hotelu. Nato jsem se vrátil do svého hotelu, navečeřel jsem se a v 19:00 jsem se vrátil do domu, kde byly děti uvězněné, a ukončil jsem jejich život tak, že jsem na kufr napojil plyn. Potom jsem kufr otevřel a uvnitř jsem uviděl jejich zčernalé a pokřivené tvářičky. Nato jsem vykopal mělké hroby ve sklepě domu. “ Pokud tedy uvěříme této části doznání, znamenalo by to, že i v Torontu cestoval minimálně se dvěma skupinami, které o sobě neměli tušení! Tedy oněmi dětmi+ matkou dětí -paní Pitezel. K vraždě jejího manžela ve svém doznání uvedl: „Nechť všichni vědí, že od první hodiny, co jsme se znali, dokonce ještě předtím, než jsem věděl, že má rodinu, jež později mé krvelačnosti dopřála další oběti, jsem ho hodlal zabít. “ A mezi jeho nejznámější výroky ze zmíněného doznání pak patří tato věta: „Od narození v sobě nosím ďábla. S tím, že jsem vrah, jsem nemohl nic dělat, stejně jako básník není s to umlčet svou inspiraci “ 7. 5. 1896 se v 10:13 otevřelo propadlo a Holmes byl oběšen. Těsně před smrtí prý se prý vrah na svého popravčího, který vypadal nervózně, usmál a pronesl: „Dejte si na čas, starý brachu. “ No i přesto se podle řady zdrojů poprava nepovedla a provaz odsouzenému nesrazil vaz, jak by správně měl, ale Holmese uškrtil, což trvalo prý dlouhé minuty. Také není bez zajímavosti, že Holmes byl údajně velkým oblíbencem dozorců, neboť byl prý okouzlující. Tedy dokázal manipulovat a klamat lidi opravdu až úplně do své smrti. Nakonec byl Holmes pohřben v okresu Delaware na hřbitově Svatého Kříže skutečně dle svých přání. Tedy do rakve, která byla zalita cementem. Rakev pak byla umístěna do hrobu, který byl rovněž vyplněn cementem. Na jeho hrobě však není umístěn žádný náhrobek či cokoli co by neslo jeho jméno a samotný hrob je pak umístěn pod travnatou plochou mezi jinými hroby. Závěr Zprvu jsem chtěl předchozím odstavcem skončit, ale ještě bych rád pár věcí okomentoval a vysvětlil. V prvé řadě asi nezaznělo, proč vlastně H. H. Holmes vraždil??? No tak v některých případech se to samo nabízí - zbavoval se nepohodlných osob. Například milenky Julie Conner, kdy si nepřál břímě v podobě nechtěného dítěte, u sester Williams zas usiloval o zahlazení podvodu s převodem pozemků a u B. Pitezela se prostřednictvím jeho smrti pokoušel vymámit peníze z pojišťovny. Nicméně například při vraždě dětí Pitezelových žádný objektivní důvod k jejich zabití neměl. Tedy je nutno dojít k závěru, že ho vraždění rovněž bavilo a vzrušovaly ho pocity s ním spojené. Uspokojovala ho moc nad životem jiných. Což ostatně on sám ve svých pozdějších tvrzeních připouštěl. Tedy pokud bych měl Holmese zařadit do kategorií podle motivů (Holmes/DeBurger), šlo by ho zařadit jak do kategorie „comfort serial killer “, tak i „power and control serial killer “, ale asi dokonce i do kategorie "thrill killer ", což je označení pro množinu sériových vrahů, kteří zabíjejí v touze zažít extrémní zážitek, adrenalin, nebezpečí, atd, což lze v Holmesově jednání také někdy pozorovat. Jak už jsem v úvodu a několikrát v průběhu článku zmínil, případ je opředen mnoha polopravdami či dokonce fikcemi. Snažil jsem se trochu pátrat a vyhodnocovat nalezené informace, bohužel s pomocí pouze sekundárních zdrojů, navíc po více než 100 letech to není dost dobře možné. Ostatně v USA v roce 2017 vyšla kniha s názvem H.H. Holmes: The True History of the White City Devil , ve které se autor snažil právě o to, oprostit případ od fám a fikcí, které se na něj v průběhu 20. století nabalily. Tuto knihu jsem však neměl přitvorbě článku k dispozici, tak uvidíme později, nakolik se stejná snaha povedla mne. Případně je vždy možnost článek aktualizovat a upravit. Jisté je, že se již nikdo, nikdy nedopátrá, kolik obětí měl H. H. Holmes ve skutečnosti na svědomí. Často uváděných až 200 obětí se mi zdá (a nejen mě, ale i jiným zdrojům) dosti nadsazené. Nicméně, i když byl souzen a odsouzen oficiálně jen za jednu vraždu, je jisté, že na svědomí měl život nejméně devíti osob. Když k tomu přičteme jeho přiznání k 27 vraždám (ač řada věcí v doznání byla vymyšlená), uvážíme, kolik nevysvětlených zmizení se kolem něj odehrálo, přidáme jeho psychopatickou osobnost a vraždění nejen jako účinný prostředek k dosažení cílů, ale i jako zdroj vzrušení a zábavy, k tomu jeho rozličné možnosti odstranění mrtvol, asi se je třeba přiklonit se k tomu, že obětí bylo téměř jistě více než 9 a podle mého lze věřit odhadům o možná až desítkách lidských obětí. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře