Ucelený článek o jednom z prvních novodobých amerických sériových vrahů jménem Henry Howard Holmes neboli Herman Webster Mudgett. Kolik obětí měl na svědomí? HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Henry Howard Holmes 26. 2. 2018 Henry Howard Holmes - americký sériový vrah z konce 19.století, který byl popraven za spáchání jedné vraždy, zavraždil však nejméně devět osob a sám se pak přiznal ke spáchání 27 umýslných usmrcení. Některé zdroje a podezření mu přisuzují dokonce až 200 obětí. Šlo o výrazně psychopatickou osobnost, která se vyznačovala manipulativním chováním, které bylo plné lží, podvodů a dalších antisociálních projevů. Ve známost pak vešel především svým podivným domem přezdívaným "Hrad", ve kterém několik ze svých vražd spáchal, a který je opředen mnoha mýty a polopravdami. Narozen : 1861 Zemřel : 7. 5. 1896 Země : USA Počet obětí : 9-27+ Unikal :4-8 let Vražedná aktivita :1891-1894 V následujícím článku se budu věnovat muži, který je v mnoha publikacích označován za prvního amerického sériového vraha a někde dokonce za pachatele, který měl ve Spojených státech amerických na svědomí nejvyšší počet obětí. První tvrzení je nepravdivé. Ač jde o prvního poměrně dobře zmapovaného a popsaného amerického sériového vraha, prvenství mezi známými americkými sériovými vrahy drží rodina Benderova a nikdy nedopadený tzv. „vrah služek“. Rovněž tvrzení o tom, že dále uvedený muž zavraždil na území USA nejvíce osob je velice diskutabilní, a jak čtenář sám dále zjistí, toto tvrzení zůstane navždy neověřitelné. Ostatně jak se při sběru podkladů pro zpracování tohoto článku ukázalo, jde o případ, který je opředen mnoha a mnoha legendami, polopravdami, nejasnostmi a někdy přímo fikcemi, které však četností opakování získaly téměř podobu „pravdy“… řeč je o případu Hermana Webstera Mudgetta alias Henry Howard Holmese. Dětství a mládí Herman Webster Mudgett se narodil v zemědělské osadě Gilmanton ve státě New Hampshire roku 1861. Šlo údajně sice o zvláštního, ale za to neobyčejně bystrého chlapce. Měl dva sourozence – bratra a sestru (jinde uvedeno, že šlo o prostřední dítě z 5 sourozenců – 2 sestry, 2 bratři). Jeho otec Levi byl farmář. V některých zdrojích je uvedeno, že šlo o alkoholika, který děti týral, ale v jiných zdrojích je tento fakt naopak důrazně popírán. Nicméně oba rodiče byli metodisté přísní ve výchově. Jako trest za neposlušnost používali jak rákosku, tak třeba i modlitbu, nebo také den bez jídla či den bez mluvení. Mudgett se sám považoval za „maminčina mazánka“. Často se s matkou modlil a celkově jí byl v průběhu dětství poblíž. Mnoho času rovněž trávil sám ve svém pokoji četbou Jules Verna či Edgara Allana Poea, a také vynalézání různých mechanismů a zlepšováků (jak čtenář uvidí, tento talent se později odrazil a byl využit i při vraždění). Mladý Herman měl rovněž zálibu v pitvání a zabíjení zvířat, ale i to některé zdroje opět rozporují. V šestnácti letech ukončil školní docházku a i přes svůj nízký věk se stal učitelem. Nedlouho poté (4. 7. 1878) si vzal svoji první ženu – byla jí Clara A. Lovering . Zprvu byl vztah vášnivý a plný lásky, páru se dokonce roku 1880 narodil syn Robert. Brzy potom však vztah vychladl, až Mudgett nakonec jednoho dne prostě zmizel. (A opět - v dalším zdroji je konec vztahu vysvětlen jinak: Clara od něj údajně odešla sama kvůli jeho násilnému chování a to až před dokončením vysoké školy v roce 1884). Jisté je jediné, že H. W. Mudgett s Clarou Lovering nebyl nikdy oficiálně rozveden. V devatenácti letech, roku 1881, nastoupil mladík na vysokou školu – medicínu. Studium ukončil s celkem průměrným hodnocením v červnu 1884. Po škole pracoval rok jako ředitel základní školy, načež si otevřel vlastní ordinaci. „Zůstal jsem ředitelem rok a odváděl kvalitní a svědomitou práci, za niž jsem obdržel pramálo peněz “, komentoval toto období svými slovy. Ani ve své ordinaci si však nevydělal tolik, aby to uspokojilo jeho představy, a tak Mudgett poprvé v životě (tentokrát se svým bývalým spolužákem) naplánoval složitý pojišťovací podvod. K tomu potřeboval mimo jiné dětské tělo (v té době se rovněž ztratil malý chlapec, kterého předtím viděli v jeho přítomnosti, ale žádné vyšetřování neproběhlo – takže více nechávám na spekulacích čtenářů). Později Mudgett tvrdil, že nakonec od provedení podvodu upustil, nicméně i tak počátkem roku 1886 město Mooers Folk, kde měl svoji ordinaci, urychleně opustil a přesunul se do Filadelfie. I zde se projevil další jeho pozdější typický vzorec chování– majiteli domu, kde přebýval, totiž nezaplatil za nájem. Ve Filadelfii si nějakou dobu nemohl najít vhodné místo a tak na pár dní skončil jako „dozorce“ v ústavu pro choromyslné, načež získal místo v jedné lékárně. Nedlouho poté zemřel chlapec, který si aplikoval lék zakoupený v oné lékárně. Mudgett popřel jakoukoli spojitost s tímto úmrtím, nicméně i tak se teprve po pár měsících od příjezdu, v létě 1886, opět kvapně přesunul. Nejprve do Springfieldu, kde složil zkoušku pro vykonávání profese lékárníka, a nakonec v srpnu roku 1886, ve svých šestadvaceti letech, zakotvil mladý, 173 cm vysoký a 70 kg vážící muž v Chicagu. Někdy v té době se rovněž začal představovat jako H. H. Holmes (zřejmě dle jména nového-nejslavnějšího detektiva, kterého světu představil v témže roce spisovatel A. C. Doyle- jistě řeč je o Sherlocku Holmesovi). Howard Holmes v mládí Chicago V Chicagu mladého, pohledného lékaře s krásnýma modrýma očima zaměstnal prý těžce nemocný doktor Holton jako pomoc ve své lékárně. Poté, co majitel lékárny zemřel, učinil Holmes vdově nabídku, že lékárnu odkoupí a jí nechá bydlet v bytě v patře. Nemalé finanční prostředky ke koupi získal půjčkou, proti které zastavil vybavení a zásoby lékárny. Netrvalo to příliš dlouho a místní paní Holtonovou přestali vídat, což Holmes vysvětloval tím, že odjela do Kalifornie za příbuznými a později uváděl, že se jí tam tak zalíbilo, že už tam zůstala natrvalo. Podle paralel s budoucími událostmi, kdy kolem něj často náhle mizeli lidé, kteří mu byli nějakým způsobem nepohodlní, je naprosto relevantní otázkou, zda už v tomto případě se nedopustil trestného činu vraždy…nicméně, zatím šlo o absolutně anonymního mladého muže ve velkém městě, kterému nebyl důvod nevěřit. K výše popsanému ještě nutno podotknout podstatnou poznámku - podle některých zdrojů je epizoda s Holtonovými nepravda a oba manželé zůstali bydlet v Engelwoodu až do 20. století a Holmese tak dokonce přežili. Neumím pravdivost ani jedné z verzí posoudit, tak uvádím obě varianty. K podobným rozporům se však více vyjádřím v závěru článku. Na toto místo se hodí vložit takovou malou odbočku, která čtenáři trošičku umožní přiblížit Chicago doby konce 19. století. Chicago bylo oficiálně založeno až v roce 1837 (samozřejmě předtím zde nebyla úplná planina, ale vojenská pevnost). V průběhu 19. století se pak stalo město průmyslovým a obchodním centrem středozápadu USA. Historii města velice ovlivnil obrovský požár v roce 1871 , který zničil asi 18 000 budov a bez domova tak skončilo více než 100 000 lidí. Po něm muselo být město takřka celé přebudováno, což poskytnulo mnoho pracovních příležitostí. V roce 1886, kdy do města dorazil Holmes, mělo něco málo pod milion obyvatel. Mety jednoho milionu pak poprvé v historii dosáhlo kolem roku 1890 a stalo se tak druhým největším městem Spojených státu amerických. Co se týče kriminality, tak v roce 1892 došlo v Chicagu v prvním pololetí k cca 800 násilným úmrtím (to znamená asi 4 denně), tedy asi 1600 ročně. Pro srovnání – kolem roku 1990 se počet vražd pohyboval kolem 900-1000 ročně a kolem roku 2010 pak kolem 500. Tedy je možné v tomto směru pozorovat pozitivní trend. Toť ve stručnosti historie města, teď zpět k vyprávění… 28. ledna 1887 si vzal Holmes za manželku Myrtu Z. Belknap , a to i přesto, že byl již pod svým původním jménem Mudgett jednou ženatý. S mladou ženou bydleli v bytě po manželce lékárníka Holtona. Na jaře 1888 se Holmes dozvěděl, že je Myrta těhotná. Myrta Holmese popisovala jako velice ambiciózního člověka, který toužil po tom být bohatý. Rovněž uvedla, že byl laskavý, měl dobré srdce a měl rád děti a zvířata. Také prohlašovala, že nikdy nepil, nekouřil a byl odpůrcem hazardu. Nicméně i přes tuto chválu se v létě roku 1888 přestěhovala ze společného bytu do domu svých rodičů. Holmes jí prý posílal mnoho peněz a pravidelně navštěvoval. Frekvence návštěv se však časem snižovala. Ač s manželkou, se kterou zplodil dceru Lucy, tedy poté již nikdy nebydlel, o rozvod ani jeden z manželů nepožádal. Všimněte si onoho velice kladného hodnocení Holmese ze strany jeho ženy. Okouzlování žen a vůbec přesvědčování kohokoli o čemkoli a úspěšné vzbuzování důvěry, jak sami uvidíte, se potáhne celým jeho případem. Holmes měl totiž, jako mnoho psychopatů, neskutečný talent manipulovat lidmi a přetvařovat se. Nebudu vyjmenovávat, ale podle mnoha a mnoha svědeckých výpovědí byl velice charizmatický, pro ženy pohledný, výřečný a údajně oplýval velkým osobitým kouzlem. Rovněž se choval k lidem povětšinou mile, srdečně a k ženám, které dobýval i velice štědře. I přesto všechno však přeci jen existovali také lidé, na které působil podivně nepříjemným dojmem, který je znepokojoval. Dům alias "Hrad" V létě 1888 koupil Holmes pod falešným jménem H. S. Campbell pozemek, na němž plánoval postavit několika podlažní dům. Šlo o parcelu na roku Šedesátetřetí ulice a Wallace Street. Sám si pak často načrtával a plánoval, jak bude dům vypadat. Dům, který místní později nazývali „hrad “ či „zámek “ měl mít v přízemí prostor k pronájmu pro různé obchody, první a druhé patro pak mělo sloužit jako byty. Holmes rovněž navrhl, že v prvním patře bude tajná místnost, ze které povede dřevěná skluzavka až do sklepa. Dále plánoval, že vedle jeho pracovny v prvním patře by měl být velký zvukotěsný a vzduchotěsný trezor s železnými stěnami potaženými azbestem. V jedné stěně trezoru pak měla být plynová tryska, kterou by ovládal ze své pracovny. Budova také měla mít dva sklepy, jeden horní a pod ním ještě tajný sklep. Jednou z klíčových součástí budovy měla být také velká pec, umístěná ve sklepě budovy. Měla být asi dva a půl metru hluboká, metr široká a metr vysoká. Rovněž měla být schopná vyvinout žár šestnáct set stupňů a další požadovanou funkcí bylo, že měla eliminovat zápach v ní spálených věcí…. Půdorys druhého patra Holmesova domu V různých zdrojích je budově věnováno mnoho a mnoho prostoru. Je třeba možné se dočíst, že ve sklepě byl i středověký skřipec a další mučicí nástroje, že v budově byly falešné podlahy, schodiště, která nikam nevedla a dokonce i místnost, kde ze zdí hořáky plivali oheň…. No, domnívám se, že je to trochu přitažené za vlasy. Mimo to, co je uvedeno v předchozím odstavci se z důvěryhodných zdrojů podařilo dohledat jen to, že skutečně některé místnosti byly bez oken a některé byly tajné (do nich údajně Holmes schovával před věřiteli nábytek a materiál, který nezaplatil), plus chodby a schodiště byli stavěny do podivných úhlů a v třípodlažní budově bylo možná „ až příliš dveří “, takže některé mohly být falešné. Ale v případě dalších a dalších podivností a mučicích nástrojů, které jsou zmiňovány hlavně v méně kvalitních zdrojích, jde zřejmě o fikci. "Hrad" H. H. Holmese Podvodník Holmesovi bylo jasné, že i když lékárna prosperuje, na tak velkou stavbu, jakou plánoval, nebude mít dostatek prostředků. Vymyslel si tedy podvod, jak výdaje podstatně snížit. Prostřednictvím inzerátu v novinách sháněl muže na stavbu. Ty pak, když si po čase přišli pro výplatu, propustil bez vyplacení mzdy s tím, že jejich práce je špatně odvedena. Stavba tak měla obrovskou fluktuaci a postupovala pomalu, za to však s mnohem nižšími náklady a podstatnou výhodou bylo i to, že žádný z dělníků neznal celé „tajemství“ budovy. Jeden z dělníků o Holmesovi později vypověděl: „Dělal jsem pro něj sotva dva dny, když ke mně přišel a zeptal se mě, jestli ta zedničina není moc těžká práce. Potom mi položil otázku, jestli bych si nechtěl vydělat snadnějším způsobem, a já mu samozřejmě řekl, že jo. O pár dnů později ke mně přistoupil, ukázal dolů do sklepa a řekl: Vidíš toho chlapíka dole? To je můj švagr – nemá mě rád a já jeho také ne. Určitě by pro tebe nebylo těžké upustit mu při práci kámen na hlavu. Dám ti padesát dolarů, když to uděláš. “ K tomu dělník vypověděl, že nejvíc ho šokoval způsob, jakým se ho Holmes zeptal. Prý to vyznělo, jako by se ho přítel ptal na naprosto běžnou věc. Dělník mu nevyhověl a brzy na to pro Holmse pracovat přestal. V květnu 1890 byla budova již téměř hotová. V přízemí bylo místo pro 5 obchodů. V prvním patře bylo 35 místností, druhé pak dalších 36. Měsíc předtím, než se do budovy Holmes přestěhoval, prodal původní lékárnu s tím, že kupce ujistil, že v okolí není žádná konkurence, načež si jen přes ulici ve své budově otevřel novou. Budovu a novou lékárnu vybavil nábytkem a zařízením pořízeným na úvěr, který nesplácel. Když přišli nervózní věřitelé, odkázal je s klidem na majitele budovy, kterým byl fiktivní H. S. Campbell. Navíc byl Holmes enormně výřečný, přesvědčivý a milý. Dokázal tedy věřitele uklidnit, že vše bude v pořádku a vyhnul se tak mnohým žalobám. A když přeci jen některého z věřitelů neobměkčil a ten hodlal podniknout právní kroky, vyplatil jej Holmes hotovostí z dalších svých podniků (nájem bytů, obchodů, tržby z lékárny a později i z rozesílání léků poštou – asi nemusím dodávat, že léky byly rovněž „podvodné“, tedy naprosto neúčinné). Někdy v té době rovněž Holmes oslovil s nabídkou ženu, která mu prala prádlo. Řekl jí, že jí zaplatí 6000 dolarů, když uzavře životní pojistku na 10 000 a jeho určí příjemcem pojistného. Vysvětlil to tím, že po její smrti on získá navíc 4 000, ale do té doby ona bude mít 6000 (což byla v té době opravdu velká suma). Žena o nabídce vážně uvažovala, nicméně když ji Holmes opakovaně přesvědčoval, že z něj nemusí mít žádný strach, naopak jí to vyděsilo a od nabídky couvnula. V roce 1891, se začalo blížit zahájení Světové kolumbovské výstavy (o ní trochu podrobněji pojednám později). Holmse tehdy napadl dobrý podnikatelský záměr, přebudovat byty na pokoje a proměnit tak budovu v hotel. Na ten pak hodlal uzavřít vysokou pojistku proti vyhoření a po skončení výstavy chtěl budovu zapálit, čímž by nejen vyinkasoval obrovskou sumu, ale rovněž zničil řadu důkazů o tom, co se v budově odehrávalo. K přestavbě opět využil trik s nevyplácením mezd najatým dělníkům. Jako prevenci proti drobným potížím si pak předcházel místní policisty, které hostil šálky kávy, jídlem a doutníky zdarma. Díl 2 Podvodník a vrah V průběhu roku 1891 navštívil rodinu Holmesovi manželky její prastrýc. Jelikož nebyl vůbec chudý, Holmes vycítil příležitost. Byl k němu nesmírně milý a v domě rodičů Myrty, kde jeho manželka už třetí rok spolu s jejich dítětem bydlela, se začal opět objevovat častěji. Po krátkém čase si od manželčina prastrýce půjčil 2 500 dolarů, které měli sloužit na stavbu domečku, kde by spolu manželský pár konečně bydlel. Když směnku obdržel a vrátil se s ní do Chicaga, zfalšoval podpis a vystavil další na totožnou částku. Pár týdnů na to pozval Holmes Myrtina prastrýce na prohlídku svého hotelu. Při ní ho několikrát lákal (dokonce přímo naléhal) na prohlídku střechy, ze které je prý výborný výhled. Prastrýc Belknap to však opakovaně odmítal. Na podvod s padělanou směnkou se zanedlouho přišlo, ale Belknap dal na Holmesovo přesvědčování a omluvy a přehlédl to, i když už mu pak nikdy nevěřil. Když později vyšly najevo Holmesovy zločiny, uvedl: „Kdybych s prohlídkou střechy souhlasil, ten podvod by mu prošel, protože bych tu už nebyl a nemohl ho odhalit. Já ale odmítl, protože se bojím výšek. “ Po této příhodě se Holmes v domě, kde bydlela jeho manželka Myrta, opět objevoval méně a méně často. V průběhu roku 1891 do života Holmese vstoupili rovněž další lidé, které nelze pominout. Část jeho lékárny totiž pronajal klenotníkovi jménem Icilius Conner . Spolu se svojí manželkou Julií , osmiletou dcerou Perlou a osmnáctiletou sestrou Gertrudou se pochopitelně nastěhovali do prvního patra „hradu“, aby to měli do svého obchůdku co nejblíže. Holmes byl nadšen tím, že obě ženy byly pohledné a zejména mladší Gertrudě se začal dvořit. Po nějakém čase však Gertruda bratrovi oznámila, že v domě už nezůstane ani jednu noc a okamžitě se hodlá přestěhovat. Tak se také stalo, i když sama se odmítla komukoli svěřit o důvodu tohoto odchodu. Nedlouho poté pak zemřela na nevyléčitelnou nemoc a své tajemství si tak vzala do hrobu. Po čase se začalo proslýchat, že Holmes má poměr s Connerovo manželkou Julií. Conner tomu nicméně nepřikládal žádnou váhu a dokonce po Holmesově nabídce odkoupil celou lékárnu, což považoval za nadmíru výhodný obchod. Když však přišli první věřitelé, kteří důrazně požadovali uhrazení splátek za celé vybavení obchodu a lékárny, na které Holmesovi půjčili, brzy pochopil, že posouzení výhodnosti obchodu podcenil. Když se k tomu přidaly hádky s manželkou a konečně si připustil, že má asi s Holmesem doopravdy poměr, rozhodl se pro odchod. Manželce naposledy nabídnul, že pokud půjde s ním, na vše zapomene a setrvá s ní ve vztahu i nadále. Ta to ale odmítla a zůstala i s dcerou bydlet v „hradu“. Po rozvodu Julie a Icilia Connerových rázem Holmesův zájem o již dobytou ženu odpadl a spolu se svou dcerou se mu staly spíše přítěží. Ještě než se posunu v příběhu dál, popíši jednu zajímavou příhodu, která se vztahuje k výše popsané době. Jednoho dne totiž Holmes Icilia Connera požádal, aby ho zavřel do jeho trezoru a přiložil ucho na zdířku a poslouchal, zda-li něco uslyší. Holmes uvnitř trezoru ze všech sil řval, ale Icilius prý slyšel jen slabý zvuk. Poté si role prohodili a zavřený v trezoru byl on, zatímco Holmes měl poslouchat. Později o tomto Conner prohlásil: “Vůbec se mi to nelíbilo! “ Ale nad smyslem zvukotěsného trezoru se onoho dne vůbec nepozastavil. V listopadu 1891 Julie Conner Holmesovi oznámila, že je těhotná. Ten ji slíbil svatbu, ale pouze za podmínky, že podstoupí potrat, který on jako lékař sám provede. Ujistil Julii, že ji samozřejmě uspí a ona vůbec nic nepocítí a probudí se stejně zdravá jako je nyní, jen bez plodu, který v sobě nosí. Potrat se měl konat v předvečer Božího hodu (tedy 24. prosince 1891). Julie s dcerou Perlou již v průběhu prosince přislíbily na Boží hod návštěvu přátelům z prvního parta „hradu“. Ten den však nikdo do bytu manželů Crowových nepřišel. Když se pak Crowovi Holmese ptali, kde dívka s matkou je, odpověděl jim, že odjely za příbuznými do Davenportu o den dříve, ale zapomněly jim to říct. Julii a Perlu Conner již nikdy, nikdo živé nespatřil. Za příbuznými do Davenportu nedorazily… Když se do jejich bytu v prvním poschodí přistěhovali noví nájemníci, byt prý byl plný osobních předmětů a oblečení předchozích nájemníků. Vypadalo to prý jako by si žena s dcerou jen na chvilku odskočily. Holmes to vysvětloval tím, že Juliina sestra vážně onemocněla a ony tak odjely náhle, a jelikož byly dobře zaopatřené, nebylo potřeba balit si věci. Později přišel s historkou, že do Davenportu v Iowě sice za příbuznými odjely, ale jen na oko a skutečně prý měly namířeno jinam, aby žena zmátla bývalého manžela… Čtenáři již je asi jasné, že šlo o dvojnásobnou vraždu na těhotné ženě a její osmileté dceři. Toto tvrzení mimo dalších důkazů, o kterých se ještě později zmíním, podporuje navíc fakt, že ihned po Vánocích Holmes požádal o pomoc svého ověřeného spolupracovníka, který uměl odstranit měkké tkáně z kostry mrtvol a ty pak seskládat tak, aby byly použitelné pro potřeby výuky. Jelikož v té době byl v celých Spojených státech amerických velký nedostatek takových koster a byl tedy po nich „hlad“, napadl Holmese další výnosný byznys. Když spolupracovník jménem Chappell přišel do místnosti v prvním patře Holmesovy budovy, uviděl na stole ženské tělo. To bylo kompletně stažené z kůže a na několika místech byly navíc odstraněny větší kusy masa. Chappell odvedl svoji práci, za niž mu Holmes hotově zaplatil. Nakonec pachatel sestavenou kostru své oběti obratem prodal za mnohonásobně vyšší sumu jednomu chicagskému lékařskému ústavu. Tajemný "Hrad" a H. H. Holmes V první polovině roku 1892 se Holmes přes svého blízkého spolupracovníka Benjamina Pitezela seznámil s krásnou čtyřiadvacetiletou dívkou jménem Emeline Cigrand . Té nabídl pozici své osobní asistentky za velkorysý plat, což ona s vděkem přijala. Netrvalo to dlouho a oba mladí lidé se sblížili. V říjnu roku 1892 pak Holmes inteligentní blonďatou dívku požádal o ruku. Láska však netrvala dlouho. Když Emeline v prosinci téhož roku přišla za svými blízkými přáteli, manželi Lawrencovými, aby jim předala vánoční dárek, uvedla, že na Vánoce odjíždí za rodinou do Indiany a šlo vycítit, že city k jejímu dříve „dokonalému lékaři“ ochladly. „Již nějakou dobu se mi zdálo, že se city slečny Cigrand vůči Holmesovi měnily. Ve světle následujících událostí věřím tomu, že do jisté míry odhalila jeho skutečnou povahu a rozhodla se ho opustit. “, uvedla později její přítelkyně. Rovněž se proslýchalo, že snad měla samotná Emeline Holmesovi svěřit své úspory ve výši 800 dolarů, které se on rozhodně nesnažil rychle splatit, jak sliboval. Každopádně faktem je to, že úzký kontakt slečny Cigrands manželi Lawrencovými bez varování a rozloučení ustal. Zprvu byli Lawrencovi uraženi, ale po čase dostali o mladou dívku strach a domáhali se tak vysvětlení od Holmese. Ten jim sdělil, že Emeline odjela, aby se vdala. Po čase, když naléhání paní Lawrenc neutichalo, jí předložil svatební oznámení psané na psacím stroji, což však bylo v té době „neobyčejně obyčejné“ a paní Lawrenc pojala silné podezření. (Detailní plánování potvrzuje to, že stejné oznámení později obdrželi i příbuzní Emeline Cigrand a obálky byly skutečně nadepsány její rukou…ovšem bylo před Vánoci, Holmes tak pravděpodobně využil příležitosti a nadepsané obálky na vánoční přání naplnil jiným obsahem). Manželé Lawrencovi tak „odjezd“ slečny Emeline začali považovat za zmizení. Když navíc uvážili, že den poté co jí viděli naposledy, prý Holmes za pomocí dvou mužů snášel asi metr a půl dlouhé a očividně těžké zavazadlo, nabyli přesvědčení, že Holmes dívku zavraždil. Na policii však nešli. Na policii nešli ani rodiče mladé dívky, i když ta jim psala pravidelně 3 krát týdně což najednou to ustalo. Rodiče to připisovali tomu, že se dcera se svým novým manželem uvedeným na svatebním oznámení přestěhovala do Evropy a tam tragicky zahynula a on neznal jejich adresu. Dalším střípkem do mozaiky, která napovídá, že šlo o další vraždu, bylo to, že Holmes 2. 1. 1893 opět využil pomoc svého spolupracovníka Chappella a zaslal mu ženské tělo, jehož horní polovina těla byla téměř zbavena masa. Kostru pak prodal lékařské koleji v Chicagu. Světová výstava Zde považuji za dobré, na chvíli si trochu odpočinout od osoby H. H. Holmese. To proto, že jsem se ve vyprávění posunul do roku 1893 a tento rok pro Chicago, a nejen Chicago, znamenal především pořadatelství Světové výstavy, které se rovněž říkalo Světová kolumbovská výstava , neboť se konala u příležitosti 400. výročí od objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. O co vůbec šlo? Jednalo se o předchůdce dnešního Expa neboli světové výstavy průmyslu a kultury, kde se jednotlivé zúčastněné země představují světu. Že šlo o velkolepou událost, dokazuje fakt, že Světovou výstavu v roce 1893 (World’s Columbian Exposition 1893 nebo také The Chicago World’s Fair ) navštívilo přes 27 milionů lidí! Což v době, kdy si o přepravě pomocí letadel lidstvo zatím mohlo nechat jen zdát, a chápání vzdáleností a spotřeba času k jejich překonávání spadala do jiné dimenze než dnes, bylo opravdu hodně! Ve snaze přiblížení čtenáři tuto dobu zkusím stručně zmínit, některé exponáty oné výstavy. Návštěvníci měli například možnost poprvé vidět „pohyblivé obrázky“ – tedy předchůdce pozdějších filmů. Také mohli zapnout a rozepnout první zip, tedy vynález o třídu méně technicky náročný, nicméně takový, bez kterého si dnes oblečení jen těžko dokážeme představit. Dále byla na výstavě k vidění první kuchyně kompletně napájená elektřinou a to včetně elektrické myčky na nádobí. Což je v ostrém kontrastu nejen se zmíněným vynálezem zipu, ale i s tím, že pro mnohé návštěvníky výstavy to bylo úplně poprvé, co se s elektřinou v životě vůbec setkali! Návštěvníci zde také mohli poprvé slyšet živou hudbu přenášenou dálkovým telefonickým spojením z New Yorku, svézt se na obřím „ruském“ kole nebo vidět exotické pavilony, kam byli převezeni domorodci z afrických kmenů či jiných vzdálených končin světa včetně fauny a flory. Z pohledu dneška jsem si neodpustil tuto malou odbočku, aby čtenáři umožnila trochu nasát dobu, ve které se popisovaný případ odehrává a nehleděl tak na vše současným pohledem. Světová Kolumbovská výstava Chicago 1893 Zpět k Holmesovi. Pro něj byl rok 1893 především ve znamení zvyšujícího se tlaku ze strany nespokojených věřitelů (v té době již vlastnil i druhý, menší dům, kde bydlela jeho manželka Myrta a dcera Lucy – za práci a materiál opět většině dělníků nezaplatil). Rovněž rodiny Cigrand a Conner si najali soukromé detektivy, aby našli jejich dcery. Někdy v té době se Holmes seznámil s pětadvacetiletou Minnie R. Williams . Ta sice nebyla tak krásná jako jeho předchozí známosti, měla však jednu nespornou přednost – v roce 1886 zdědila pozemky v hodnotě mezi 50 000 – 100 000 dolary! To samozřejmě Holmese zaujalo. V řádu měsíců ženu, která údajně nebyla ani nejbystřejší, požádal o ruku. Nasliboval jí cestu do Evropy, pěkný dům, lekce malování, děti…ale nejprve požadoval, aby vyřešily finanční záležitosti. Při té příležitosti jí doporučil převod jejího pozemku na jistého Alexandera Bonda, což ovšem bylo jen jedno z jeho falešných jmen (těch používal za celý svůj život opravdu mnoho, takže se je pro přehlednost článku ani nesnažím příliš uvádět). K převodu pozemku skutečně v dubnu roku 1893 došlo. Ke zmíněné svatbě také, jenže jelikož již Holmes ženatý byl, svatba byla jen fingovaným divadlem pro zamilovanou a důvěřivou Minnie. Určité obavy a pochybnosti nad úmysly a převodem pozemků vyslovila pouze Minniina sestra Anna. Holmes jí tedy pozval na Světovou výstavu, aby všechny její obavy vyvrátil. Do té doby sepro jistotu rozhodl s tímto majetkem nic nepodnikat. 30. 4. 1893 Holmes otevřel svůj drobně přestavěný „hrad“ pod názvem Hotel Světové výstavy . Na tomto místě, jako již několikrát, si neodpustím malou vsuvku, jelikož jsem nalezl jisté indicie, které zpochybňují to, že by byla někdy hotelová část „hradu“ skutečně oficiálně otevřena a provozována. Nicméně v tomto případě jsem se rozhodl držet svého hlavního zdroje. Takže… po zahájení výstavy začali chodit první zájemci. Ačkoli hotel rozhodně nebyl plný, majitel téměř všechny mužské zájemce odmítal s odkazem na naplněnou kapacitu. Ubytovával pouze ženy – nejlépe ty krásné! Toto jednání se nápadně podobá a lze v něm najít mnoho paralel se svědectvími z doby, o pár let dříve, kdy bylo prý v jeho prosperující lékárně možno vypozorovat jednu zvláštnost. Totiž, Holmes zaměstnával téměř výhradně mladé a atraktivní dívky, které najímal jako příručí a tyto ženy prý měly někdy ve zvyku naprosto nečekané odjíždět, přičemž občas dokonce nechávaly své osobní věci ve svých pokojích. Vůbec celý jeho život se nesl ve znamení posedlosti mladými, krásnými ženami a jejich dobýváním. Holmes si tedy provoz hotelu velice užíval a rád si s ubytovanými ženami povídal, dotýkal se jich, byl pozorný, zkrátka flirtoval. A opět se stávalo, že občas některá z návštěvnic opustila hotel bez předchozího ohlášení a nechala za sebou dluh a jemu to nikterak nevadilo. Jednou z Holmesovy restaurace například zmizela servírka, aniž by bylo pro její odchod rozumné vysvětlení. Nato zmizela Holmesova stenografka J. Thompson, po ní ubytovaná E. Steward a nenadále se vytratil i lékař, který měl v budově pronajatou jednu místnost… a tak dále. Asi odtud pramení odhady, které Holmesovy přičítají až 200 možných obětí!!! Ano, až 200, což je číslo hrozivě vysoké, až neuvěřitelné, ale vzhledem k tomu, že měl ve sklepě svého hotelu vlastně malé krematorium těžko říct…. Navíc mu jistě nahrával i fakt, že v Chicagu té doby nebylo zmizení nic neobvyklého. Naopak! V jednu dobu pracovala na případech pohřešovaných osob téměř polovina všech detektivů! Nicméně jediné jisté, co se počtu obětí týká, je, že se přesný počet již nikdy nedozvíme… Další indicií, která podporuje domněnky a mnoha obětech, bylo svědectví muže jménem Erickson, který Holmesovi prodával chloroform. Tento muž později uvedl: „Někdy jsem mu ho prodal devětkrát nebo desetkrát týdně, pokaždé ve velkém množství. Několikrát jsem se ho zeptal, na co ho používá, ale vždy jsem od něj dostal nějakou neuspokojivou odpověď. Nakonec jsem mu ho odmítl prodat, dokud mi nedá nějaké jednoznačné vysvětlení. Vyjádřil jsem obavy, že ho používá k něčemu nekalému. “ Holmes tedy nakonec prodejci řekl, že chloroform používá na vědecké pokusy. Když se však po nějaké době prodejce optal, jak pokračují pokusy, Holmes jen nechápavě koukal a řekl, že žádné neprovádí. Různé chemikálie, především právě chloroform a louh, byly také v Holmesově budově často cítit. Rovněž bylo časté, že po chodbách byl cítit zápach nespáleného plynu. Ale obyvatelé a hosté hotelu si to vysvětlovali tím, že je v přízemí přece lékárna, tak zápach chemikálií je asi z ní a ohledně plynu předpokládali nějaký problém s potrubím. Zpět do děje roku 1893, doby po otevření Hotelu světové výstavy. Minnie Williams „manželova“ (uvozovky uvádím, protože stále byl oficiálně ženatý s Myrtou Z. Belknap) výše popsaná slabost pro mladé krásky samozřejmě neunikla. Začala tak být velice žárlivá a neustále se Holmese držela. Tomu to velmi překáželo a tak se rozhodl najmout byt daleko od hotelu, s tím, že jako manželé potřebují pro bydlení příhodnější místo. Do nového bytu se tak nastěhovali 1. 6. 1893. V červnu roku 1893 rovněž přijela na Holmesovo pozvání podezíravá Anna Williams , sestra jeho nejnovější partnerky Minnie. Holmes se o obě příkladně staral. Dělal jim průvodce výstavou, skládal lichotky, kupoval dárky…. až se Annina podezření, že si její sestru bere jen pro peníze, nadobro vytratila. Vše pak korunoval pozváním obou žen na velký, dlouhý výlet po Spojených státech amerických a Evropě. Obě ženy byly přímo nadšené! Anna dokonce napsala domů dopis, že jí Harry Gordon (jeho další krycí jméno, pod kterým vystupoval) říká, že má velký talent a pokud se to potvrdí, zůstane možná studovat umění v Londýně či Paříži a rovněž dodala, že se o obě Harry finančně postará, tak si doma nemusí dělat starosti…no pěkné plány, chce se dodat. H. H. Holmes si již také připravoval plán, nicméně úplně jiný a výše popsané jen zapadalo do jeho alibi. V den odjezdu byl s Annou dopoledne sám ve své kanceláři, zatímco Minnie se v jejich bytě balila a připravovala na cestu. Holmes jakoby mimochodem požádal Annu, aby mu skočila pro nějaké lejstro do trezoru. Vzápětí přiskočil ke dveřím a přibouchl je! Anna byla vyděšená a bušila na dveře, volala o pomoc a poslouchala, ale nikdo se neozýval. Holmes nějakou dobu poslouchal s uchem na dveřích její hrůzu a trápení, a když křik a vzlyky ustaly, pustil tryskou do trezoru plyn…Nutno podotknout, že výše popsaný průběh vraždy není nijak doložen, jelikož vraždě byly přítomny pouze dvě osoby – vrah a oběť - a faktem je pouze to, že Holmes onu vraždu spáchal, ovšem popis je s ohledem na osobnost Holmese a důkazy velice pravděpodobný, a proto jsem jej do článku z mého hlavního zdroje přejal. Poté se Holmes vydal do bytu, který obýval s Minnie Williams a řekl jí, že sestra na ně čeká v jeho hotelu a že se vydají za ní. Rovněž Minnie Williams už nikdy, nikdo živou nespatřili. Pozdější vyšetřování ukázalo, že 7. 7. 1893 sdělil Holmes dopisem pod falešným jménem Harry Gordon, že byt již se svojí „manželkou“ nepotřebují. V tu samou noc požádal svého známého, který se živil stěhováním, o pomoc. Podivné bylo, že stěhování se mělo konat v noci - prý kvůli zvědavým sousedům. Předmětem byla těžká podlouhlá dřevěná krabice zhruba o velikosti rakve, kterou měl stěhovák doručit pravděpodobně na adresu Ch. Chappella (dříve zmíněného muže, který dokázal odstranit měkké tkáně z kostry a tu pak sestavit). Pár dní poté daroval manželce svého nejbližšího spolupracovníka Benjamina Pitezela ženské šaty, které prý patřily jeho sestřenici slečně Miniie Williams spolu se dvěma kufry s monogramem " M.R.W ".. Holmesovo štěstí a bezúhonnost se však již chýlily ke konci... Díl 3 Smyčka se utahuje Ani ne měsíc poté se Holmes začal na veřejnosti objevovat s další mladou ženou. Byla jí třiadvacetiletá Georgiana Yoke, prodavačka, se kterou se seznámil dříve toho roku. Podle osvědčeného receptu jí zprvu byl ochotný snést modré z nebe a zahrnoval ji spoustou dárků. Opět ji brzy požádal o ruku a ona jako několik předchozích žen souhlasila a stala se tak jeho třetí manželkou. Nicméně v tu dobu byl již tlak věřitelů a soukromých detektivů, které si nezávisle na sobě najaly rodiny Cardiganova, Connerova a nově i Williamsova téměř neúnosný. Holmes tak vycítil, že je potřeba zmizet. V srpnu 1893 zapálil horní patro hotelu, a i když škody byly nepatrné, požadoval 6 000 dolarů. Pojišťovna vyslala svého vyšetřovatele a ten pojal podezření, že jde o podvod. Jeho šetření mělo také za následek sjednocení věřitelů, kteří na podzim 1893 vymysleli lest a prostřednictvím právníka Holmese pozvali na jednání. Holmes očekával, že půjde o jednání pouze mezi ním a jedním právníkem, ale když na schůzku dorazil, čekal ho tam nejen on, ale celkem 20 věřitelů s jejich právníky a také policejní detektiv. Věřitelé požadovali okamžité zatčení Holmese, protože jim celkově dlužil přes 50 000 dolarů. Nicméně Holmes se rozplakal a začal se hluboce omlouvat a rovněž věřitelům nabídl určitou dohodu, o níž se právníci věřitelů nebyli schopni dohodnout a tak poslali Holmese během vyjednávání do jiné místnosti. Když se přeci jen shodnuli, že nabídku odmítnou a budou trvat na zatčení, zjistili, že Holmes mezitím utekl. Po této události Holmes se svým již jmenovaným nejbližším spolupracovníkem Benjaminem Pitezelem přesídlil postupně do Fort Worthu v Texasu, potom do St. Louis a nakonec do Filadelfie. Tam vymámil z jedné pojišťovny částku ve výši 10 000 dolarů, právě za smrt Bena Pitezela. Pojišťovna si najala Pinkertonovu soukromou detektivní agenturu, neboť v tomto případě tušila pojišťovací podvod a domnívala se, že jde jen o fingované úmrtí. Pinkertonovi detektivové Holmese vypátrali v prosinci 1894 v Bostonu a nechali ho policií zatknout. Holmes se k podvodu s fingovanou smrtí přiznal – ovšem během vyšetřování začalo vyplývat, že smrt Benjamina Pitezela zřejmě nebyla fingovaná, jak pojišťovna předpokládala, ale skutečná! A nejhorší na celé situaci bylo zjištění, že mimo Pitezela zmizely rovněž tři z jeho pěti dětí! Alice, Nellie, Howard . Pohřešování dětí či trestné činy na dětech jsou vždy velmi citlivé téma a nejinak tomu bylo na konci 19. století, a tak byl případem nezvěstných dětí pověřen jeden z nejlepších filadelfských detektivů - Frank Geyer . Kriminalista se tedy nejprve vydal do věznice Moyamensing, vyslechnout Holmese, který zde byl ve vazbě. Holmes popřel jakoukoli spojitost se zmizením dětí a vyslovil se v tom směru, že děti naposledy viděl živé, když se chystaly s jistou ženou jménem Minnie Williams odcestovat na místo, kde se skrýval jejich otec zapletený do pojišťovacího podvodu. K pojišťovacímu podvodu vypověděl, že si obstaral tělo, které se podobalo Pitezelovi. To pak naaranžoval tak, aby to vypadalo, že muž zemřel nešťastnou náhodou při výbuchu. Pro ten účel tělo polil rozpouštědlem a zapálil. Poté jej umístil na podlahu na slunce, aby se rychleji rozložilo. Podle Geyera byl Holmes v komunikaci mrštný a velmi výřečný. Uměl prý výborně a barvitě lhát. Rovněž se uměl dobře přetvařovat, aby navodil dojem důvěry hodnosti. Pro tyto účely dovedl třeba i ve vhodnou chvíli působit velice rozrušeně a roztřeseným hlasem se slzami na krajíčku emotivně vyprávět či se omlouvat. Frank Geyer Po nálezu ohořelého těla a v něm ztotožnění B. Pitezela, vyšlo najevo, že Holmes po jeho vraždě odjel zpět do St. Louis, kde zrovna žila Pitezelova rodina. Tam přesvědčil manželku spolupracovníka, aby mohl vzít tři z jejich dětí na místo, kde se údajně otec skrývá. Šlo o patnáctiletou Alicii , jedenáctiletou Nellie a osmiletého Howarda . Děti psali domů matce skoro každý den, ovšem dopisy předané Holmesovi on nikdy neposlal a byly nalezeny po jeho zatčení v jeho plechové krabici. Holmes nicméně detektivovi i přes toto zjištění tvrdil, že děti jsou opravdu v Londýně u Minnie Williams, ale ani Scotland Yard je nebyl schopný vypátrat. V červnu roku 1895 tak začal detektiv Geyer za pomoci nalezených dopisů psaných dětmi s detailním pátráním. Alice Pietzel Nellie Pietzel Howard Pietzel Pátrání jej zavedlo do několika měst a hotelů, kde býval Holmes většinou pod různými falešnými jmény s dětmi ubytován. Holmes si rovněž pronajímal domy, kde pak bydlel jen pár dní, než se vypařil. Setření nakonec ukázalo, že v posledním městě, ze kterého se děti snažily napsat své matce, byl Detroit. Šokující bylo zjištění, že úplně ve stejný čas (říjen 1894) Holmes do Detroitu poslal i naprosto vystrašenou matku Carrie Pitezel !!! Detektiv Geyer k tomu uvedl: „Takže když toto ubohé děvče psalo své babičce a stěžovalo si na rýmu, posílalo vzkaz své matce, že potřebuje silnější a pohodlnější oblečení, a chtělo mít u sebe malého Whartona, aby jí rychleji utekl čas – když tato znavená, opuštěná, uplakaná dívka psala tento list, její matka, sestra a tolik postrádaný Wharton od ní byli deset minut daleko a tak tomu bylo dalších pět dní! “ Toto vše zařídil samozřejmě Holmes, který se v té době přesouval se třemi skupinami lidí (Pitezelovi děti + jeho třetí manželka + manželka B. Pitezela se zbývajícími svými dětmi), aniž ony skupiny o sobě navzájem věděly. Manipulování lidmi ze strany Holmese nemělo hranic! Holmes si ve vazební cele ukracoval čas psaním svých pamětí a „manifestu“ na očištění, který hodlal knižně vydat. „ Ta obrovská potupa pramenící z pocitu, že jsem vězeň, mne zabíjí víc než veškeré nepohodlí, jež musím snášet “, zapsal například do svých memoárů. O potupě, kterou měl na mysli nespravedlivé věznění, nemohla být ani řeč. Rovněž o nepohodlí by se dalo polemizovat, neboť za peníze si do vazební věznice nechával donášet jak jídlo, tak noviny a časopisy zvenčí. V nich si rád četl o své stoupající celonárodní slávě a neúspěšném pátrání po nezvěstných třech dětech, které tisk přitahovalo. Jindy si zapsal: „ Dokud jsem takto pod zámkem, nebudu jíst žádné maso “, nebo také: „ Od devíti do dvanácti a od dvou do čtyř se po šest dnů v týdnu budu věnovat svým starým lékařským knihám a dalším disciplínám z dob studií, jmenovitě stenografii, franštině a němčině. “ V dalším zápisku se věnoval návštěvě své manželky: „ Trpěla, a i když se to přede mnou hrdinně snažila skrýt, nebylo to k ničemu. Po několika minutách jsem se s ní musel rozloučit a věděl jsem, že odchází do světa s přetěžkým břemenem, což mi působilo větší utrpení, než kdyby mi zemřel někdo blízký. Dokud si nebudu jist, že je v bezpečí před vším nebezpečenstvím a veškerými útrapami, bude pro mne každý den živoucí smrtí. “ Z výše uvedených úryvků je patrné, že Holmes psal „paměti“ za účelem naklonění si veřejnosti na svoji stranu a přesvědčení co největšího počtu lidí o své nevinně a dobrotě. V tomto smyslu neváhal zaslat dopis ani Carrie Pitezel , což ve vztahu k tomu, co vyšlo najevo později je hodně mrazivé čtení. V dopisu zaznělo: „ Na děti jsem dával pozor, jako by byly moje vlastní, a znáte mne dost dobře na to, abyste mne posoudila lépe než někdo cizí. Ben mi nikdy nic neprovedl ani já jemu – jsme si bližší než bratři. Nikdy jsme se nepohádali. Znamenal pro mne příliš mnoho, než abych ho zabil, i kdybych k tomu měl důvod. A pokud jde o děti, nikdy neuvěřím, že byste si mohla myslet – dokud mi to nepovíte do očí -, že jsou mrtvé nebo že jsem učinil cokoli, abych je odklidil z cesty. Znáte mne dobře: dokážete si představit, že bych zabil malé, nevinné děti, zvláště když jsem neměl žádný motiv? “ Odhalení Vyšetřování pokračovalo dál, až zarputilého Geyera dovedlo do jednoho domu v Torontu , který si Holmes pod falešným jménem pronajal. Svědek (soused), uvedl, že ho nový nájemník zaujal tím, že si přivezl jen minimum nábytku, za to přijel s neobvykle velkým kufrem. Jednoho dne se u něj ukázal, aby jej požádal o půjčení lopaty, aby si ve sklepě mohl vykopat díru na skladování brambor. Lopatu druhého dne vrátil, následujícího dne si prý odvezl kufr a pak ho soused již nikdy nespatřil. Šlo o dům v samotném srdci Toronta. Detektivovi samozřejmě historka s půjčením lopaty přišla náramně zajímavá a hned následujícího dne se několik policistů vydalo do sklepa. Tam po vykopání několika centimetrů zeminy ucítili hrozný zápach…. Děti byly zakopány bez šatů. Ve sklepě byly nalezeny mrtvolky Nellie a Alice Pitezel , obě těla již byla v pokročilém stádiu rozkladu. Nellie měla navíc amputované nohy, jichž se Holmes zbavil úmyslně, aby ztížil identifikaci, neboť dívka měla tělesnou anomálii tzv. „koňskou nohu“. Lékař nezjistil na ostatcích známky násilí a Holmes dívky pravděpodobně zavraždil prostřednictvím plynu zavedeného otvorem do onoho velkého kufru. Ten se totiž policistům podařilo vypátrat a ve víku objevili vyvrtaný otvor provizorně zalepený páskou. Bratra dívek, osmiletého Howarda se však zatím nalézt nepodařilo. A všichni včetně detektiva Geyera doufali, že alespoň on je naživu a Holmes ho dal do některého z ústavů, což se dle dosavadního vyšetřování jevilo jako jedna z variant. Reakce Holmese na nález dívčích těl byla v duchu jeho sepisovaných memoárů a dosavadních tvrzení. Údajně byl zprávou šokován a následně si zapsal, že je přesvědčen, že děti zavraždila nebo k tomu dala pokyn Minnie Williamsová. „Nedokázal jsem článek dočíst a místo toho jsem si vybavil, jak na mne hleděly ty jejich tvářičky, když jsem je ve spěchu opouštěl – znovu jsem ucítil nesmělé polibky oněch nevinných dětí a uslyšel jejich srdečné loučení. Uvědomil jsem si, že na mne dolehlo další břímě, jež si s sebou ponesu po zbytek života… “, zapsal si doslova. Poté uzavřel dohodu s jedním novinářem na otisknutí části jeho memoárů v novinách a také na vydání a prodeji knihy. V dopisech novináři dokonce dával marketingové rady, jak dosáhnout většího prodeje knihy. Na posledních stránkách z onoho sepsaného materiálu, který byl opravdu v průběhu soudního procesu zveřejněn, stálo: „Na závěr bych rád řekl, že jsem zcela obyčejným člověkem, co do tělesné zdatnosti a rozumových schopností dokonce podprůměrným, a naplánovat a uskutečnit takové množství špatností, jež jsou mi přisuzovány, by bylo nad mé síly. “ Ale zpět k vyšetřování. Nález dětských ostatků vyvolal v celé zemi obrovský rozruch a zájem. Objev mrtvol samozřejmě nezapříčinil jen zájem ze strany médi í a veřejnosti, ale způsobil i zájem o osobu H. H. Holmese ze strany policie, která se na něho detailněji zaměřila! 19. 7. 1895 tak pak konečně vstoupila do jeho pověstného chicagského „hradu“. Druhé patro bylo takřka bez zajímavostí, nacházely se zde jen malé hotelové pokoje. První patro už bylo přinejmenším zvláštní. Mimo dalších hotelových pokojů se zde totiž nacházely i pokoje bez oken se zvukotěsnými dveřmi. Policii rovněž zaujal velký trezor s železnými stěnami. V něm nalezli trysku, jejíž funkcí bylo vpouštět do trezoru plyn. Přívodní ventil se pak nacházel v Holmesově kanceláři. V trezoru byl na kovové zdi patrný otisk ženského chodidla, který dle policie zřejmě patřil ženě, která se zde udusila – Emeline Cigrand . Nejhorší nálezy pak na policisty čekaly ve sklepení domu. Nálezy nebudu blíže rozvádět, jen vyjmenuji: nádrž s kyselinou, osmi žebry a částí lebky, hromada nehašeného vápna, velká pec, pitevní stůl potřísněný krví, zčásti spálené střevíce s vysokými podpatky, žebra z těla dítěte, několik obratlů, kost z nohy, jedna lopatka, zčásti spálené kusy oblečení (mužské i ženské), v rouře od pece uvízlé lidské vlasy, část řetízku. Dále policie našla dvě jámy, ve kterých byly lidské ostatky – ty podle vyjádření policie nejspíš patřily Minnie a Anně Williams . Což je trochu rozpor s již uvedeným, neboť po jejich vraždě Holmes údajně minimálně jedno tělo nechal spolupracovníkem Chappellem zbavit měkkých tkání a kostru prodal. Ale uvědomme si, že na konci 19. století žádná z moderních metod identifikace neznámé mrtvoly (např. metoda superprojekce či analýza DNA) neexistovala, takže policistům byla k dispozici hlavně dedukce, různá svědectví a využití omezených poznatků lékařské vědy a ne vše šlo tedy s jistotou potvrdit či vyvrátit. Za pomoci zmíněného Ch. Chappella pak ve sklepě policisté také nalezli tajnou místnost, kde muž pomáhal z těl odstraňovat měkké tkáně. Od aktuálních vlastníků si pak policie vyžádala 4 kostry. Ohledně dětských kosterních ostatků se detektivové nejprve domnívali, že jde o části těla malého, stále ještě pohřešovaného Howarda, ale zkoumání ukázalo, že jde o kosti dívky, takže policisté usoudili, že patří nejspíše malé Perle Conner . Tedy stále zůstávala alespoň malá naděje, že bratr 2 zavražděných holčiček je někde přeci jen živý… Dům by byl dozajista dál podrobně prohledáván a zkoumán, ale ani ne měsíc poté, co do něj vtrhnuli policisté, v noci z 14. na 15. 8. 1895 vyhořel (někde uvedeno, že do základů, jinde, že budova požár ustála a zbourána byla až v roce 1938)! Ač hasiči byli přesvědčení,že jde o žhářství a úmyslný požár, nikdo nikdy zatčen nebyl. Kdo a proč Holmesův hotel, nazývaný „hrad“, zapálil tak zůstalo navždy další nerozřešenou záhadou. Houževnatý a cílevědomý detektiv Geyer nakonec po několika dalších měsících odhalil i osud osmiletého Howarda Pitezela. Ten však byl, jak už čtenář možná tuší, bohužel taktéž tragický. Když stopy detektiva dovedly do města Irvington poblíž Indianapolisu, narazil na muže, který tvrdil, že Holmesovi v říjnu roku 1894 pronajal jeden z domů. Další svědek uvedl, že Holmesovi pomáhal instalovat do domu velká kamna na dřevo. Když pak detektiv o necelý rok později, tedy v srpnu 1895 prosíval popel z kamen, nalezl lidské zuby, kus čelisti a pouze zčásti spálené vnitřní lidské orgány. V popelu se našli rovněž nedokonale spálené části oděvu oběti. Když policisté ukázali Carrie Pitezel část bundy a špendlík do vázanky, s nejhlubším zármutkem a definitivní ztrátou naděje potvrdila, že patřili jejímu malému synovi Howardovi . Soudní proces Dne 12. 9. 1895 před velkou porotou ve Filadelfii zazněla obžaloba Holmese z vraždy Benjamina Pitezela . V Indianapolis pak přibyla obžaloba z vraždy Howarda Pitezela a porota v Torontu měla rozhodnout o obžalobě z vražd dívek Alice a Nellie Pitezel . Pro odsouzení k trestu smrti stačila vina v jediném případě. Mudgett alias Holmes stanul před soudem na podzim roku 1895, jak už bylo napsáno, nejprve ve Filadelfii za vraždu B. Pitezela. Soudce bohužel prokurátorovi neumožnil přednést všechny důkazy a svědky, které chtěl, ale připustil pouze svědky a důkazy přímo související s vraždou B. Pitezela. Tím vlastně zapříčinil, jak čtenář dále uvidí, že spousta detailů o všech Holmesových zločinech zůstala navždy zapomenuta a neprošetřena. Holmes působil u soudu naprosto klidně a bez jakýchkoli emocí. Novinář z jednoho filadelfského listu uvedl: „Zapisoval si poznámky tak netečným způsobem, jako by seděl ve své pracovně a psal obchodní dopis. “ Obžalovaný se rovněž po jednom obzvlášť nechutném a děsivém svědectví lékaře, který mrtvolu zabitého ohledával, postavil a pronesl: „Žádám, aby soud vyhlásil dostatečně dlouhou přestávku na oběd. “ Nakonec v závěrečné řeči před plnou soudní síní prokurátor George Graham prohlásil, že Holmes je „nejnebezpečnějším člověkem na světě “ a požadoval trest smrti. Porota ho záhy poté shledala vinným a soudce skutečně vyřkl rozsudek trest smrti oběšením, což potvrdil i odvolací soud. Vzhledem k nejvyššímu možnému udělenému trestu již další soudní procesy kvůli ekonomickému hledisku neproběhly, proto, jak už sem uvedl, zůstalo mnoho svědectví a podrobností ohledně spáchaných zločinů ztraceno v historii. Zajímavé nicméně bylo to, že když již bylo jasné, že Holmes bude popraven, o jeho tělo (především mozek) rychle projevilo zájem několik lékařských institutů a sbírek. Nicméně Holmes pitvu i vše ostatní rezolutně zamítnul a svým právníkům dokonce nadiktoval, jak přesně má být pohřben. Po svém odsouzení už Holmes nezpochybňoval svoji vinu a během čekání na popravu se doznal ke spáchání 27 vražd !!! Nicméně písemné doznání údajně bylo směsicí pravdy i lží. Některé fakta totiž odpovídala nalezeným důkazům, ale na druhou stranu Holmes se doznával i k zavraždění lidí, kteří byli stále naživu. Přesvědčivý byl však minimálně jeho popis vraždy dvou děvčátek Pitezelových. Potvrdil, že dívky do kufru zavřel a do víka vyvrtal otvor. Dál budu citovat přímo Holmese: „Nechal jsem je tam do doby, než se vrátím a z plezíru je zabiji. V 17:00 jsem si od souseda vypůjčil rýč a zastavil se u paní Pitezelové v hotelu. Nato jsem se vrátil do svého hotelu, navečeřel jsem se a v 19:00 jsem se vrátil do domu, kde byly děti uvězněné, a ukončil jsem jejich život tak, že jsem na kufr napojil plyn. Potom jsem kufr otevřel a uvnitř jsem uviděl jejich zčernalé a pokřivené tvářičky. Nato jsem vykopal mělké hroby ve sklepě domu. “ Pokud tedy uvěříme této části doznání, znamenalo by to, že i v Torontu cestoval minimálně se dvěma skupinami, které o sobě neměli tušení! Tedy oněmi dětmi+ matkou dětí -paní Pitezel. K vraždě jejího manžela ve svém doznání uvedl: „Nechť všichni vědí, že od první hodiny, co jsme se znali, dokonce ještě předtím, než jsem věděl, že má rodinu, jež později mé krvelačnosti dopřála další oběti, jsem ho hodlal zabít. “ A mezi jeho nejznámější výroky ze zmíněného doznání pak patří tato věta: „Od narození v sobě nosím ďábla. S tím, že jsem vrah, jsem nemohl nic dělat, stejně jako básník není s to umlčet svou inspiraci “ 7. 5. 1896 se v 10:13 otevřelo propadlo a Holmes byl oběšen. Těsně před smrtí prý se prý vrah na svého popravčího, který vypadal nervózně, usmál a pronesl: „Dejte si na čas, starý brachu. “ No i přesto se podle řady zdrojů poprava nepovedla a provaz odsouzenému nesrazil vaz, jak by správně měl, ale Holmese uškrtil, což trvalo prý dlouhé minuty. Také není bez zajímavosti, že Holmes byl údajně velkým oblíbencem dozorců, neboť byl prý okouzlující. Tedy dokázal manipulovat a klamat lidi opravdu až úplně do své smrti. Nakonec byl Holmes pohřben v okresu Delaware na hřbitově Svatého Kříže skutečně dle svých přání. Tedy do rakve, která byla zalita cementem. Rakev pak byla umístěna do hrobu, který byl rovněž vyplněn cementem. Na jeho hrobě však není umístěn žádný náhrobek či cokoli co by neslo jeho jméno a samotný hrob je pak umístěn pod travnatou plochou mezi jinými hroby. Závěr Zprvu jsem chtěl předchozím odstavcem skončit, ale ještě bych rád pár věcí okomentoval a vysvětlil. V prvé řadě asi nezaznělo, proč vlastně H. H. Holmes vraždil??? No tak v některých případech se to samo nabízí - zbavoval se nepohodlných osob. Například milenky Julie Conner, kdy si nepřál břímě v podobě nechtěného dítěte, u sester Williams zas usiloval o zahlazení podvodu s převodem pozemků a u B. Pitezela se prostřednictvím jeho smrti pokoušel vymámit peníze z pojišťovny. Nicméně například při vraždě dětí Pitezelových žádný objektivní důvod k jejich zabití neměl. Tedy je nutno dojít k závěru, že ho vraždění rovněž bavilo a vzrušovaly ho pocity s ním spojené. Uspokojovala ho moc nad životem jiných. Což ostatně on sám ve svých pozdějších tvrzeních připouštěl. Tedy pokud bych měl Holmese zařadit do kategorií podle motivů (Holmes/DeBurger), šlo by ho zařadit jak do kategorie „comfort serial killer “, tak i „power and control serial killer “, ale asi dokonce i do kategorie "thrill killer ", což je označení pro množinu sériových vrahů, kteří zabíjejí v touze zažít extrémní zážitek, adrenalin, nebezpečí, atd, což lze v Holmesově jednání také někdy pozorovat. Jak už jsem v úvodu a několikrát v průběhu článku zmínil, případ je opředen mnoha polopravdami či dokonce fikcemi. Snažil jsem se trochu pátrat a vyhodnocovat nalezené informace, bohužel s pomocí pouze sekundárních zdrojů, navíc po více než 100 letech to není dost dobře možné. Ostatně v USA v roce 2017 vyšla kniha s názvem H.H. Holmes: The True History of the White City Devil , ve které se autor snažil právě o to, oprostit případ od fám a fikcí, které se na něj v průběhu 20. století nabalily. Tuto knihu jsem však neměl přitvorbě článku k dispozici, tak uvidíme později, nakolik se stejná snaha povedla mne. Případně je vždy možnost článek aktualizovat a upravit. Jisté je, že se již nikdo, nikdy nedopátrá, kolik obětí měl H. H. Holmes ve skutečnosti na svědomí. Často uváděných až 200 obětí se mi zdá (a nejen mě, ale i jiným zdrojům) dosti nadsazené. Nicméně, i když byl souzen a odsouzen oficiálně jen za jednu vraždu, je jisté, že na svědomí měl život nejméně devíti osob. Když k tomu přičteme jeho přiznání k 27 vraždám (ač řada věcí v doznání byla vymyšlená), uvážíme, kolik nevysvětlených zmizení se kolem něj odehrálo, přidáme jeho psychopatickou osobnost a vraždění nejen jako účinný prostředek k dosažení cílů, ale i jako zdroj vzrušení a zábavy, k tomu jeho rozličné možnosti odstranění mrtvol, asi se je třeba přiklonit se k tomu, že obětí bylo téměř jistě více než 9 a podle mého lze věřit odhadům o možná až desítkách lidských obětí. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: H.H. Holmes - Serial Killer - Part 1 of 4 Play Video H.H. Holmes - Serial Killer - Part 2 of 4 Play Video H.H. Holmes - Serial Killer - Part 3 of 4 Play Video H.H. Holmes - Serial Killer - Part 4 of 4 Play Video Holmes Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Článek o nejznámějším poslkém sériovém vrahovi nebo článek o neexistujícím muži? Případ nebo příběh? Fack or fiction? HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Lucian Staniak - fact or fiction? 14. 8. 2010 Major Ciznek požádal ředitele klubu o otevření Staniakovi skříňky. V té bylo nalezeno několik nožů na nanášení barvy, dále obrazy, kde bylo nejvíc částí malováno umělcovou oblíbenou červenou barvou a také obraz se jménem „Kruh života“. Obraz byl naprosto výstižný : zobrazoval krávu pojídající květiny, kráva byla požírána vlkem, ten zastřelen myslivcem, myslivec sražen autem řízeným ženou a kruh se uzavíral zobrazením ženy s rozpáraným břichem, z něhož vyrůstal trs květin. Lucian Staniak by měl být podle mnoha knih a dalších zrojů jedním z nejznámějších sériových vrahů Polska. Jeho rodiče i sestra byly údajně usmrceni při tragické autonehodě ve Varšavě. Řidičkou, která nehodu zavinila a z místa hned po nehodě ujela měla být mladá blonďatá žena, manželka stíhacího pilota polské armády. Žena prý byla dopadena, ale u soudu byla viny za nedbalostní trestní čin zproštěna. Tyto události měly spustit Staniakovo vraždění a stát se tak osudnými pro mnoho žen, které se vzhledem podobaly oné řidičce.... Údajně, by měl být, podle řady zrojů... jak si čtenář možná všimnul, v prvním odstavci jsem záměrně použil neurčitých slovních spojení k uvození zmíněných informací. Proč? Vysvětlení naleznete na konci článku! Svou přezdívku „ Červený pavouk“ si Staniak získal díky dopisům, které pravidelně adresoval redakcím polských novin. První z nich byl v roce 1964 doručen redakci polského listu Przeglad polityczny. Byl napsán červeným inkoustem a slabým, roztřeseným rukopisem : „Není štěstí bez slz a života bez smrti . Střezte se! Doženu vás k pláči.“ První vraždy se Staniak dopustil během oslav dvacátého výročí osvobození Polska od nacistické okupace(Staniak si často k vraždám vybíral státní svátky – policie se domnívala,že buď kvůli velkému počtu mladých dívek v ulicích v tyto dny a nebo , že mu v těchto dnech nebránily pracovní povinnosti) 22. července 1964 v Olsztynu . Obětí se stala sedmnáctiletá studentka Danka Maciejowitzová. Dívka byla znásilněná a vykuchána. Následujícího rána objevil její mrtvolu pohozenou ve křoví zahradník Olsztynského parku Polských Hrdinů. Hned další den přišel novinám další dopis: „V Olzstynu jsem utrhl šťavnatý kvítek a někde jinde to udělám znova, protože není svátku bez pohřbu.“ Druhou obětí se stala šestnáctiletá Anuita Kaliniaková, která byla zavražděna 17. ledna 1965, kdy se konal studentský průvod ve Varšavě. Druhý den došel dopis na policii. Staniak v něm oznamoval, kde zanechal její tělo. Tělo bylo skutečně nalezeno ve sklepě továrny nedaleko jejího bydliště, jak dopis určoval. Dívka byla uškrcena drátem a měla probodnuté pohlavní orgány železným kolíkem. Další obětí pomsty chtivého vraha se stala Janka Popielski. Světlovlasá hotelová recepční z Poznaně . Vražda se odehrála na den Všech svatých, 1. listopadu 1965. J. Popielski se šla toho dne zeptat na místní nákladové nádraží, zda by jí někdo zadarmo nesvezl do nedaleké vesnice za přítelem. Tam už však nikdy nedojela. Staniak jí omámil chloroformem, znásilnil a poté jí brutálně zohavil šroubovákem. Zranění, která vrah své oběti způsobil, byla tak šokující, že policie žádné informace o případu nezveřejnila. Policie pátrala ve všech vlacích i autobusech odjíždějících z Poznaně po muži se zakrváceným oblečením, ale bezvýsledně. Hned den po vraždě obdržely místní noviny další dopis. Dopis obsahoval citaci z románu polského autora : „Pouze slzy zármutku mohou smýt skvrny hanby, pouze soužení z utrpení dokáže schladit plameny vášně.“ Staniakovou čtvrtou obětí se stala sedmnáctiletá Maryška Galazka, kterou 1. května 1966 znásilnil, poté jí rozřízl břicho a zohavené tělo s vnitřnostmi omotanými kolem stehen nacpal do kůlny na nářadí za jejím domem. 24. prosince 1966 bylo nalezeno další tělo v pořadí už páté. Tři vojáci nastoupili do vlaku z Krakova do Varšavy. Jelikož nechtěli jet třetí třídou, přesunuli se do prostoru rezervovaných míst. Když otevřeli jedno z kupé zůstali šokováni ve dveřích. Na podlaze leželo sadisticky zmrzačené tělo teprve sedmnáctileté Janiny Kozielsky. Její kožená sukně byla rozřezána nožem stejně tak jako spodní část břicha a stehen. Obličej a prsa zůstala neporušena jako u ostatních vražd. Vojáci poté upozornili výpravčího a strojvůdce. Ten rádiovým voláním oznámil nález policii a dostal pokyn bez jediné zastávky dojet rovnou do hlavního města. Tam byl každý z cestujících prověřen, ale ani tentokrát detektivové nenašli žádného cestujícího se zkrvavenými šaty či rukama od krve. Staniak nechal i tentokráte vzkaz, který zastrčil do škvíry ve dveřích poštovního vagonu : „Tak jsem to udělal znovu.“ Major Ciznek, zjistil,že kupé bylo rezervováno pomocí telefonu. Volající muž se představil jako Stanislav Kosielski. Jeho „manželka“ si vyzvedla jízdenky a když jí průvodčí ukázal kupé řekla,že její manžel dorazí později. Ten samý průvodčí kontroloval i jejího „manžela“, ale nemohl si vzpomenout na jeho tvář. Tato stopa ukazovala, že vrah jel nejspíše s obětí ve stejném kupé a tudíž se znali. V další fázi vyšetřování této vraždy, major Ciznek zjistil, že sestra Janiny Kozielsky byla před dvěma lety zavražděna ve svých čtrnácti letech ve Varšavě. Policisté se tedy pustili i po této stopě. Při rozhovoru s rodiči bylo policistům řečeno,že obě dívky si vydělávaly tím, že stály modelem v Krakovské škole umění a v Klubu milovníků umění. Také červený inkoust, kterým byly psány dopisy, byl identifikován jako červená malířská barva s ředidlem. Klub milovníků umění čítal 118 členů. Při výslechu a prověření všech z nich zaujal policii 26 letý Lucian Staniak. Staniak byl překladatel zaměstnaný polským státním nakladatelstvím. Jeho náplní práce bylo i časté cestování, ke kterému měl k dispozici speciální jízdenku k neomezenému využití železnic kdekoliv v Polsku. Major Ciznek požádal ředitele klubu o otevření Staniakovi skříňky. V té bylo nalezeno několik nožů na nanášení barvy, dále obrazy, kde bylo nejvíc částí malováno umělcovou oblíbenou červenou barvou a také obraz se jménem „Kruh života“. Obraz byl naprosto výstižný : zobrazoval krávu pojídající květiny, kráva byla požírána vlkem, ten zastřelen myslivcem, myslivec sražen autem řízeným ženou a kruh se uzavíral zobrazením ženy s rozpáraným břichem, z něhož vyrůstal trs květin. Po tomto nálezu , 31.ledna 1967 Ciznek ihned upozornil Katovické detektivy a ti se vydali 1.února 1967 Staniaka zatknout do jeho bytu. Když však vyrazili dveře, byt byl prázdný. Lucian Staniak si toho rána již ve vlaku vyhlížel další svojí oběť. Vybral si osmnáctiletou studentku Ústavu filmových umění, Bozhenu Raczkiewicz. Tu kolem 18té hodiny doprovázel na nádraží. Když došli ke kryté zastávce omráčil ji Staniak úderem lahví vodky, na které zanechal jako jasný důkaz svůj otisk. Poté jí rozřízl sukni a kalhotky a pokračoval stejným způsobem jako u předešlých vražd. Když ho policisté pár hodin poté zatkli, Staniak se bez odporu přiznal ke 20ti vraždám! Policie poté ověřovala jeho pohyb po státě za poslední dva roky a ten přesně odpovídal místům a času, kdy došlo k jednotlivým dosud neobjasněným vraždám. Obžalován a souzen byl však jen pro 6 vražd (ostatních 14 obětí nebylo nikdy oficiálně označeno jako výsledek jeho řádění a tudíž zůstává mnoho otazníků ohledně jeho viny i za tyto vraždy) . Lucian Staniak byl shledán vinným pro 6 vražd a odsouzen k smrti. Posléze však byl označen za nepříčetného a jeho trest zmírněn na doživotní umístění do psychiatrické léčebny v Katovicích. ( Tam údajně žije do dnes a stále se věnuje malování obrazů ). Pamatujete na úvodní odstavec článku? Proč jsme v něm, stejně jako i v poslední větě předchozího odstavce, použili slovo údajně? No, je třeba podotknout jeden klíčový fakt! Výše popsané je jen příběhem:) Příběhem o vrahovi, který neexistoval. Příběhem, který převzalo mnoho publikací věnujících se tématice sériových vrahů, dokonce i velice důvěryhodných a jinak spolehlivých. Ale přesto pouze příběhem. Naštěstí příběhem. Už při sběru informací pro tento článek, který jsme psali v domění, že jde o reálný případ nám bylo velice podezřelé, že jsme nikde nenalezli jedinou fotku onoho "vraha". Navíc nikde nešlo nalézt více podrobností. Všude bylo popsáno téměř to samé. Bohužel polštinu neovládáme, proto jsme vycházeli pouze z českých a anglických zdrojů. Nicméně poté, co se v diskuzi pod článkem objevili relevantní odkazy na polská fóra, kde je případ probírán, bylo jasno - jde o pouhou fikci! Doufejme fikci....:-) Článek zde však i přesto ponecháváme, právě kvůli tomu, že řada publikací jej prezentuje jako skutečnost. Zdroje: Omlouváme se: Z důvodu probíhajících sporů ohledně porušování autorských práv webu www.serialkillers.cz bylo uvedení zdrojů dočasně odstraněno. Po plagiátech je aktivně pátráno!! Copyright © 2009 - 2018 serialkillers.cz Komentáře

Recenze vydařené knihy "Krvelačné bestie", která se detailně věnuje sedmi případům známým sériových vrahů. Autor: Jacques Vergés Krvelačné bestie - Jacques Vergés Koupit Další knihy Název: Krvelačné bestie Autor: Jacques Vergés Nakladatelství: ART PRESS SERVIS Rok vydání: 1994, 210 stran Recenzi francouzského bestselleru, „Krvelačné bestie“, začnu poukázáním na to, že jde o titul vydaný v roce 1992, přeložený do češtiny v roce 1994, tedy jde o knihu již čtvrtstoletí starou. Rovnou však doplním, že zmínka o mírné "zaprášenosti" knihy, není rozhodně myšlena negativně. Knize totiž její věk na kráse určitě neubral. Jejím autorem je známý francouzský advokát a spisovatel, Jacques Vergés, zesnulý v roce 2013. Čtenář v knize nalezne celkem 7 detailně zpracovaných případů sériových vrahů. Prvním z nich je nikdy nedopadený londýnský Jack Rozparovač. Tato kapitola je nejen rekonstrukcí popsaných zločinů, ale je rovněž sondou do historie, kdy je velice zdařile popsána doba konce 19. století v Londýně. Čtenář prostřednictvím textu může téměř až nasát ducha této doby a místa. Podobně pak působí i ostatní kapitoly, nicméně ta úvodní v tomto směru opravdu excelovala. Tedy první plus! Ještě zpět k Jacku Rozparovači a první kapitole – v ní samozřejmě nechybí ani uvedení nejznámějších možných pachatelů a teorií. Jako další plus knihy lze zmínit to, že případy jsou zpracovány podrobně a do hloubky. Nejde o žádné strohé výčty, ale o seriózní a komplexní práci s případy. A rovněž lze uvést, že nejsou u jednotlivých případů přejímány často opakované fámy. Naopak se domnívám, že titul je velice kvalitním zdrojem a z kvalitních zdrojů vycházel. Asi by byla škoda vyjmenovat a prozradit všechny zpracované případy. Prozradím tedy jen to, že velmi povedená mi připadala kapitola o Albertu DeSalvovi („bostonském škrtiči“), a že kniha končí případem Jeffrey Dahmera. A to je asi možná jediným jejím nedostatkem..., tedy spíš povzdechem nad knihou. Totiž protože je staršího vydání, nikoho z „mladších“ sériových vrahů nemůže popisovat. Ještě jednu věc bych určitě rád zmínil. Kniha obsahuje hodně postřehů, poznámek, komentářů a názorů autora. Ty možná jednomu přijdou jako velice trefné a druhému možná méně - záleží na hodnocení jednotlivého čtenáře. Jistě jsou však odvážné a jsou v textu velice osvěžující. Mám na mysli poznámky autora týkající se nejen zločinců samotných, ale i širšího dopadu sériových vražd, postřehy uvozující daná období, kdy se činy odehrály a komentáře hodnotící společnost jako celek. Řada z nich pak až provokativně odkazuje na určitou a nepopiratelnou „přitažlivost“ krve a morbidnosti pro lidskou mysl. Zkrátka v knize naleznete mnoho ze samotného autora, tedy další velké plus. Ve výsledku pak výše shrnuté nemůže vést k horšímu hodnocení, než je: 1-. Tak šup do antikvariátů! Neprohloupíte! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Komentáře

Recenze knihy "Masarykovy vražedkyně", která mapuje všechny případy 1. republiky, kde ženy byly odsouzeny k trestu smrti. Autor: Ivo Pejčoch. Masarykovy vražedkyně - Ivo Pejčoch Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Masarykovy vražedkyně Autor: Ivo Pejčoch Nakladatelství: Svět křídel Rok vydání: 2015, 220 stran Zajímavá, originální tématika, profesionální a velice kvalitní zpracování, v rámci literatury faktu špičková kniha, a přesto možná místy trošičku nuda… je to vůbec možné? No, zkusme se na to blíže podívat. Jde o jedno desítek děl PhDr. Ivo Pejčocha, Ph.D. (1962-2019), předního českého historika, akademika a spisovatele, který se během svého života specializoval především na vojenskou historii, ale zabýval se např. i kriminální historií, jak je tomu v případě recenzované knihy. Ne, titul "Masarykovy vražedkyně " opravdu není o nějakém ženském vražedném komandu prezidenta Masaryka, jak napadlo jednoho kamaráda, když knihu letmo zahlédl, ale o ženských vražedkyních, které byly v období první republiky odsouzeny k trestu smrti. Všem těmto ženám nakonec pprezident T. G. Masaryk udělil milost. Obdivuhodné a z hlediska přínosu knihy asi nejzásadnější je to, že nejde jen o nějaký náhodný výběr, ale rovnou o popsání VŠECH takových případů, které se mezi lety 1918 – 1938 odehrály! Celkem jde o osudy 65 žen popsaných v 61 případech (ve 4 případech jde o spolupachatelství 2 žen). Jednotlivé případy jsou popsány v rozsahu od 1 do 5 stran - v závislosti na tom, kolik informací se podařilo autorovi o okolnostech a aktérech případu vypátrat. Asi jediné negativum, které jsme už v úvodu recenze naznačili, vystihuje přísloví: „vše zlé je pro něco dobré“. Zde ovšem platí naopak. Tedy největší unikum knihy - výčet VŠECH případů žen odsouzených k trestu smrti – pro čtenáře to v praxi znamená absolvovat celkem 15 případů, kde je schéma zločinu téměř totožné: chudá (svobodná) matka – narození „nechtěného“ dítěte – „bezvýchodnost“ situace - jeho vražda vhozením do vody, příp. udušením. Opakují se i další vražedné schémata - tedy onu „nudu“ nemá na svědomí autor (naopak případy jsou popsány příjemně, čtivě!), ale zkrátka fakta, která vyplynula z bádání. No a teď již k pozitivům, které drtivě převládají. Mimo komplexního zmapování problematiky ženských vražedkyň ve sledovaném období, je pozitivem i řada dobových fotografií, rozbor pramenů, několik statistik a hlavně české historické reálie přelomu 19. a 20. století a první republiky. Kdy se čtenář z knihy dozví například i to, jak tehdy obyčejní lidé bydleli a žili, navíc si přečtě i žadu dobových citací - např.: „Pověst a chování Anny Píčové nebyly chvalné, jmenovitě za svobodna byla marnivá a náchylná k životu méně mravnému. Podle zprávy četnictva byla marnotratná a zahálčivá “, a mnoho dalších podobných „perel“. Zkrátka za nás knihu jistě a vřele doporučujeme. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Recenze knihy s názvem "Nejkrutější psychopati v dějinách". Autor: John Marlowe, rok vydání 2009, 295 stran Nejkrutější psychopati v dějinách - John Marlowe Název: Nejkrutější psychopati v dějinách Autor: John Marlowe Nakladatelství: ALPRESS s.r.o. Rok vydání: 2009, Frýdek Místek, 295 stran Tuto knihu bych zařadil do kategorie titulů „pro začátečníky“, nebo chcete-li stručné výčty. Je v ní popsáno skoro 40 vrahů. Počínaje historickými postavami, jako byl například krutý panovník Vlad III. či nechvalně známá sadistka Alžběta Bathory, pokračujíc přes první novodobé sériové vrahy jako byl Jack Rozparovač či H. H. Holmes, až po vysloveně současníky konče Gary Ridgwayem či trochu méně známým Andrew Cunnanem. V knize naleznete ale i pár moderních masových vrahů jako třeba E. Harrise a D. Klebolda alias vrahy z Columbinské střední a další. V jednotlivých článcích je sice popsáno vše podstatné, ale podrobnosti, rozbory, či nějaké hlubší sondy do životů popsaných exemplářů nečekejte. Přesto jsou jednotlivé případy popsány bez nějakých zásadnějších, zjevných chyb a často opakovaných omylů, navíc i přesto, že jsou články krátké, jsou psány poměrně čtivě. Proto si dovolím tvrdit, že pro ty, kteří příliš sériových a masových vrahů neznají, respektive se o nich jen sem tam něco doslechli, je kniha celkem dobrou volbou, nicméně pro ty, kteří se v tématu již více orientují a případy nejznámějších sériových a masových vrahů znají, kniha mnoho nových informací asi nepřinese. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3 Koupit knihu Další knihy Komentáře

Článek o případu Adolfa Hlubika, recidivisty odsouzeného na doživotí za vraždu pracovnice herny v Olomouci. Muž, který strávil většinu života za mřížemi, byl za jinou vraždu odsouzen už v minulosti. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Adolf Hlubik 26. 5. 2026 Adolf Hlubik – český recidivista a vrah, který v květnu 2022 během ozbrojeného přepadení herny v Olomouci střelil barmanku Miluši N. z bezprostřední blízkosti do hlavy. Hlubik byl už v minulosti odsouzen za vraždu a většinu svého života strávil ve vězení za majetkovou a násilnou trestnou činnost. Za zločin v Olomouci byl odsouzen k doživotnímu trestu a stal se nejstarším mužským "doživoťákem" v ČR. Narozen: 1949 Nyní: výkon trestu Stát: ČR Počet obětí: 2 Unikal: 1 den Vražedná aktivita: 1980-2022 Bezohledný V květnu 2022 vstoupil do herny na olomoucké Masarykově třídě muž s revolverem schovaným za pasem. O několik okamžiků později ležela pracovnice Miluše N. s prostřelenou hlavou za barovým pultem. Pachatelem byl recidivista Adolf Hlubik , který byl už v minulosti odsouzen za vraždu . Soudy jej nakonec poslaly na doživotí . 51 vteřin Psal se pátek 20. květen 2022 , když tehdy třiasedmdesátiletý Adolf Hlubik přijel odpoledne vlakem do Olomouce . Pohyboval se v okolí nádraží, vypil v nádražní restauraci dvě piva a tři fernety a pak posedával venku na lavičkách. Později tvrdil, že právě tam dostal „zprávu“, že v jedné z heren pracuje žena, která dluží 20 tisíc korun. Prý nemělo jít o loupež, ale o „vymožení dluhu “ pro lidi, kteří jej údajně kontaktovali telepaticky . Mluvil o „Galileo Galileovi “ i o "sicilské mafii "… Herna na olomoucké Masarykově třídě Po 20:25 vstoupil Hlubik do herny na Masarykově třídy. Kamera zachytila, že nejprve několik sekund vyčkával, až hernu opustí jeden z hostů, se kterým se minul poblíž vstupních dveří. Poté přistoupil k baru a vytáhl revolver Taurus ráže .38 Special , který měl schovaný za pasem. Zbraň namířil na sedmapadesátiletou barmanku Miluši N. a zavelel: „Vážená, navalte 20 tisíc, nebo jste mrtvá, to vám říkám já! “ Žena se ho však místo okamžitého uposlechnutí zeptala: „Proč to děláte? “ Lupič na to reagoval podrážděně: „Kurva rychle, nekecejte, nic nemačkejte! Slyšíte, co říkám? Nebo vystřelím a je po vás, to vám říkám já! Chcete? Mačkáte to? “ Ve stejné chvíli sáhla paní Miluše po hlavni revolveru. Adolf Hlubik však prudce trhl pravou rukou k sobě a zbraň jí vyškubl. Barmanka tak ustoupila k židli za barem a se zopakováním dotazu „Proč to děláte? “ a domluvou, že to nemá cenu a stařík by se tím mohl přivést do problémů, do ní usedla. V tu chvíli se k ní Hlubik natočil, natáhl ruku se zbraní přes barový pult co nejblíže směrem k její hlavě a prohlásil: „Ptám se tě naposled. “ Miluše N. už nijak zareagovat nestačila. Pachatel ji k tomu nedal příležitost. Dvě vteřiny po jeho poslední větě zmáčknul spoušť a vystřelil . Ruku se zbraní v tu chvíli držel asi jen 50 cm od její hlavy . Celé přepadení od vstupu do herny trvalo pouze 51 sekund . 51 vteřin, které dramaticky a nezvratně změnily život několika lidem. Střela proletěla hlavou poškozené a způsobila jí devastující poranění mozku se zlomeninami lebečních kostí a masivním krvácením. Přesto žena stále žila. Když do herny po desítkách minut vstoupil svědek , našel ji sice sesunutou za barem, ale ještě dýchající, hýbající rukama a vydávající nesrozumitelné zvuky. Mluvit už ale nedokázala . Místo činu Dostatek důkazů Hlubik si po výstřelu zandal revolver za pas a aniž by cokoli vzal , hernu kvapem opustil. Revolver později zahodil do křoví poblíž vysokoškolských kolejí. Potom zamířil zpět k nádraží. Tam změnil svršek a koupil si lístek na noční vlak do Veselí nad Moravou. Také si podle své výpovědi dal další pivo, fernet a koupil si placatku borovičky. Tvrdil, že nevěděl, že ženu skutečně zasáhl: „Když jsem vystřelil, neřekla ani au. Nevěděl jsem, že je střelená. Kdybych to věděl, sedl bych hned na první vlak a ujel. “ Ještě téhož večera byla hlídkám rozeslána fotografie podezřelého a ten byl ve 23:46 před nádraží bez odporu zadržen . Vyšetřovatelé zajistili kamerové záznamy , balistické stopy i samotný revolver , který tři dny po činu pod keřem objevil údržbář univerzity, a který pachatel několik týdnů před činem odcizil z garáže svému vnukovi . Ve válci zbraně zůstala vystřelená nábojnice. Znalci potvrdili, že právě z tohoto revolveru byla střela vypálena. Na zbrani i oděvu podezřelého byly nalezeny částice povýstřelových zplodin a znalci navíc zajistili DNA stopy Hlubika na barovém pultu i samotném revolveru . K tomu celý průběh vraždy zachytila bezpečnostní kamera v baru včetně zvukové stopy . Vražedná zbraň Hlubik během přípravného řízení nespolupracoval a až na prvotní stručné vylíčení skutku odmítl vypovídat. Zřejmě jednal v souladu s pravidlem zkušeného kriminálníka, které předestřel v jednom z dopisů, který z vazby zaslal bývalému spoluvězni: „Milane, staré pravidlo zní: pokud tě přímo nikdo nechytí za ruku, tak vždy zapírat neboť stále je nějaká naděje. “ Halucinace? Vyjadřovat se začal až během hlavního líčení . Vzhledem k množství důkazů nakonec nepopíral samotné přepadení ani výstřel . Tvrdil však, že ženu zabít nechtěl . Podle své obhajoby mířil na rameno, ale kvůli těžkému poškození zraku přesně neviděl, kam ve skutečnosti střílí. Nejvyšší soud však později upozornil, že kamerové záznamy zachytily obžalovaného při běžném pohybu po městě i při čtení novin před nádražím. Krátce před činem si navíc do úschovní skříňky odložil batoh se slepeckou holí. Soudy tak dospěly k závěru, že jeho zraková vada nebyla tak závažná , jak tvrdil, a že střelba byla vedena do hlavy zcela cíleně . Rovněž verzi o hlasech mu soud neuvěřil , ač znalci tuto skutečnost nebyli schopni z lékařského hlediska vyloučit. Při hodnocení obžalovaného diagnostikovali disociální poruchu osobnosti , závislost na alkoholu , mírnou kognitivní poruchu a možnou organickou halucinózu . Připustili sice možnost sluchových halucinací, ale i tak podle nich samotná vražda nebyla „chorobně motivovaná “ , nýbrž šlo o výsledek jeho osobnostního nastavení a agresivní reakce na odpor oběti . Podle znalců už ve chvíli, kdy Hlubik zmáčkl spoušť, nešlo pouze o peníze. Významnou roli hrála pomstychtivost a vztek nad tím , že se oběť nepodřídila jeho požadavkům a neprojevila mu dostatečnou „úctu“. V posudku dále zaznělo, že jde o průměrně inteligentního člověka s dlouhodobě agresivní osobnostní strukturou , bezohledného , s nízkým prahem pro uvolnění agrese , nezájem o city druhých, s celoživotní tendencí racionalizovat vlastní činy a zkreslovat vědomě či nevědomě informace za účelem zbavení se odpovědnosti. Jeden ze znalců uvedl, že se ve své praxi ještě nesetkal s člověkem v tak pokročilém věku , který by vykazoval tak silné sklony k impulzivnímu a agresivnímu jednání . S přihlédnutím k tomu všemu byl v hodnocení prognózy resocializace nebývale kategorický. „Resocializace je nemožná s ohledem na osobnostní strukturu obžalovaného a jeho celoživotní recidivu “. Recidivista Soud se rovněž obligátně zabýval kriminální historií Hlubika , která byla mimořádně rozsáhlá a násilná. Šlo o muže, který pocházel z dělnické rodiny, po ukončení devítileté základní školy nastoupil jako učeň do průmyslové školy v Gottwaldově, kde však ukončil jen dva roky, načež nastoupil do výkonu trestu. Za mřížemi strávil téměř padesát let života a v rejstříku trestů měl třináct záznamů. Poprvé byl trestán odnětím svobody už v roce 1966 ve svých pouhých 17 letech . Údajně, když opilý odcizil nastartované vozidlo, se kterým potom havaroval. Velkou část jeho prohřešků přitom tvořily násilné delikty se zbraněmi v ruce. Nejzávažnějšího činu před olomouckou vraždou se dopustil v roce 1980 ve věznici Leopoldov , kde kladivem ubil svého spoluvězně . Vražda byla spáchána dne 19. září 1980 ve věznici v Leopoldově . Obětí se stal padesátiletý spoluvězeň , který s Hlubikem sdílel celu. K incidentu došlo v době, kdy se v cele nacházeli tři odsouzení, zatímco ostatní vězni byli ve společenské místnosti a sledovali televizi. Hlubik muže nejprve několikrát udeřil kladivem do hlavy , poté jeho bezvládné tělo odtáhl na toaletu , která byla součástí cely, kde ho doslova dobil a způsobil mu mnohočetné zlomeniny klenby lebeční. Před soudem se k vraždě doznal , hájil se však tím, že byl pod psychickým tlakem . Tvrdil, že mu oběť vyhrožovala zabitím, a on se proto obával o svůj život. Zároveň uváděl, že ho ke spáchání činu navedl jiný spoluvězeň , který měl vraždu dokonat. Soud však tuto verzi vyvrátil. Svědci totiž vypověděli, že mezi Hlubikem a zavražděným předtím nedocházelo k žádným konfliktům a c osoba, kterou označoval za skutečného pachatele, se v době vraždy nemohla v cele nacházet. Podle soudu zvolil Hlubik tuto obhajobu ze strachu před trestem smrti a snažil se tak zmírnit míru svého zavinění. V jeho neprospěch naopak svědčila skutečnost, že již před činem naznačoval dalším vězňům, že se na oddílu brzy něco stane , přičemž on bude jediným svědkem a získá z toho určité výhody. Soud dospěl k závěru, že v osudný den záměrně vyvolal s poškozeným hádku, během níž na něj zaútočil. Motivem činu měla být podle znalců snaha prosadit se mezi ostatními vězni . Zločin byl o to závažnější, že byl připravovaný . Soud tento závěr opřel o skutečnost, že si Hlubik záměrně vybral o dvacet let staršího spoluvězně , který byl navíc tělesně postižený, a nepředpokládal proto výraznější odpor. Po činu se navíc snažil zahladit stopy . Vyměnil zakrvácené povlečení a poté, co jiný spoluvězeň nalezl mrtvolu, se aktivně podílel na jejím přenášení , aby mohl vysvětlit, proč má na oblečení stopy krve . Spoluvězni tehdy o Hlubikovi uvedli, že nebyl oblíbený , často na cele požíval návykové látky a po nich byl agresivní . Věznice pak uvedla, že během výkonu nerespektoval pravidla, byl 19krát disciplinárně potrestán a naopak nedostal jedinou odměnu . V roce 1967 se k tomu pokusil uprchnout z nápravného zařízení v Lipkovicích. Při rozhodování o trestu soud posuzoval i možnost uložení trestu smrti. Pro něj však nebyly splněny zákonné podmínky. V Hlubikův prospěch svědčilo, že se k vraždě doznal a projevil nad svým činem lítost. "Je třeba uvést, že znalci nevyloučili možnost resocializace , navíc jde o poměrně mladého člověka , a tedy je zde možnost nápravy ". Soudy proto Hlubikovi za vraždu nakonec uložily trest odnětí svobody v délce 21 let . Jen dva měsíce po podmínečném propuštění z vězení, konkrétně v roce 2002 , spáchal ozbrojenou loupež se spolupachatelem, kdy se zbraní v ruce obrali taxikáře . V roce 2012 pak podnapilý zaútočil nožem na obsluhu restaurace poté, co napomenula kvůli nevhodnému chování jeho známého. „Blížil se ke mně se slovy: Chceš zemřít hned, nebo až zítra? Pak jsem za sebou uslyšel výkřik: Pozor, nůž! a ucítil, jak mi ostří jede po břiše, “ uvedl napadený. Naštěstí stačil včas uskočit a zranění bylo jen lehké. Hlubik za pokus o těžké ublížení na zdraví putoval za mříže na dalších pět a půl let . Další incident v opilosti následoval v létě 2018 , kdy byl v baru vyzván, ať za zaplatí a odejde . Hlubik na to reagoval vytažením revolveru , který přiložil k čelu muže, který ho napomenul a řekl mu, že ho zabije , protože s tím nemá problém, a že už zabil více lidí. Téhož večera přiložil zbraň k hlavě ještě dalšímu muži a prohlašoval, že má chuť někoho zabít . Doživotí Krajský soud neshledal žádnou polehčující okolnost ve prospěch obžalovaného. V rozsudku zmínil, že "usmrcení bylo do slova a do písmene popravou ". Vzhledem ke všem okolnostem tak odsoudil Adolfa Hlubika k doživotnímu trestu . Vrchní soud v Olomouci později doživotní trest potvrdil , stejně tak jako Nejvyšší soud . Podle soudců nebyla naděje, že by se pachatele podařilo napravit mírnějším trestem a společnost před ním musí být trvale chráněna . Při rozhodování přitom soudy nevycházely jen z bezcitnosti samotného útoku a rozsáhlé trestní minulosti obžalovaného, ale i z následků, které jeho čin zanechal v životě oběti a jejích blízkých. Hlubik po svém doživotním odsouzení v pořadu Bez lítosti kritizoval práci jednoho se soudců, který si pode jeho názoru hrál na lékaře, když podceňoval jeho vadu zraku. "Kdybych to tenkrát věděl, co udělá, a že skončím na doživotí, tak jsem si na něj počkal, protože on si nic jiného nezaslouží ", vyjádřil se na jeho adresu. Statečná žena Za samotným soudním rozhodnutím zůstává i příběh nebojácné barmanky , která při přepadení neustoupila, pokusila se s pachatelem komunikovat a dokonce vztáhla ruku oproti jeho zbrani. Bohužel, právě její odpor podle soudu vedl k eskalaci celé situace . Subtilní stařík zřejmě nevyvolal v ženě dostatečnou obavu o život a dle kriminalistů je ze záznamu bezpečnostní kamery zcela patrné, že jej nevnímala jako hrozbu . Miluše N. byla po přepadení se střelným poraněním hlavy převezena do nemocnice, kde podstoupila opakované neurochirurgické operace . Následovaly měsíce, během nichž byla napojena na plicní ventilaci, vyživovací sondu a vyžadovala nepřetržitou péči. „Maminka vnímala, poznávala nás. Viděla jsem za těch deset měsíců pokroky: jedla, pila, jednoslovně na nás promluvila. Stále jsem viděla existující naději a věřila v zázrak, “ uvedla starší dcera paní Miluše pro Deník.cz. Bohužel následky zranění podle lékařů naději nedávaly. „Pan doktor říkal, že maminka vyhrála několik bitev v předem prohraném boji, protože poškození mozku bylo příliš velké. “ Miluše N. zůstala upoutaná na lůžko až do své smrti dne 7. března 2023. Po ženě zůstaly dvě dcery . Jedna dospělá, druhá nezletilá studující střední školu. S tou v době vraždy žila sama. Starší dcera popsala, že se po útoku život celé rodiny změnil v dlouhé čekání mezi nadějí a bezmocí . Rodina matku pravidelně navštěvovala v nemocnici a sledovala její postupné odcházení. Matka podle ní byla před útokem aktivní a samostatná žena, která navzdory náročné práci pomáhala svému okolí a starala se o rodinu . „Je to dobře, kolik dostal, ale stále mi zůstává rozum stát nad tím, jak je možné, že se takto narušený člověk vůbec pohyboval v ulicích Olomouce. “ „„Ten osudný pátek mi maminka volala, že bere směnu za kolegyni. Já jsem jí to rozmlouvala. Až jsem se zlobila, že je pořád v práci a nemá nic ze života. Zvala jsem ji, ať přijde večer k nám na návštěvu, za vnoučaty. Odmítla se slovy, že teď je každá koruna dobrá“, vysvětlovala dcera paní Miluše hořkou nepřízeň osudu. Bezcitný Hlubik ani před soudem neprojevil lítost . Dokola se odvolával na poškození zraku a snažil se svoji vinu zlehčovat. „Řekl jsem jí slušně, že dluží peníze. Měl jsem prst na spoušti, navíc spustila poplašné zařízení, což mě vylekalo, protože to byl hukot. Neodpovídala na mé otázky. Já už věděl, že peníze nedá a musím zmizet. “ Snažil se tak své jednání vysvětlit údajnou panikou a zmatkem. „Žádný zvukový alarm nebyl spuštěn, jednal jste naprosto chladnokrevně “, odvětil mu soudce. Nakonec Hlubik před soudem prohlásil, že poškozenou navrhne prezidentovi na státní vyznamenání in memoriam za statečnost . "Cyničtější vyjádření pachatele nad svou obětí jsem neslyšel, a to ani ze své praxe ani z praxe jiných soudců, " shrnul soudce. Adolf Hlubik (zdroj Bez lítosti / Prima+) V rozsudku soud shrnul, že Hlubik ženu zastřelil jen kvůli tomu, že si žena jej dovolila neposlechnout a neprokázala mu při přepadení úctu. Zavraždil ji tak z pomstychtivosti , čímž prokázal naprostou morální zvrhlost. Podobný názor sdílí i kriminalisté: „Jde o člověka, který je naprosto bezcitný. Je schopen zabít kohokoliv na potkání “, uvedl vyšetřovatel zabývající se případem. Za „jednoho z nejhorších pachatelů “, kterým se tamní odbor věnoval Hlubika označil i vedoucí odboru obecné kriminalisty KŘ Olomouckého. Adolf Holubik se po nabytí právní moci rozsudku stal nejstarším doživotně odsouzeným mužem v Česku. Profesionální "Viktor Čistič"? Hlubikovo jméno se v minulosti objevilo ještě v jedné kauze. Šlo o zmizení Lamberta Krejčíře, otce podnikatele Radovana Krejčíře. Hlubik policii v roce 2008 tvrdil, že ho v říjnu 2002 oslovili lidé z okolí podnikatele Jaroslav Starky se zakázkou na likvidaci těla. Pár týdnů před jeho zmizením se mu podle něj ozval známý z výkonu trestu . „Chtěl po mně, ať seženu kyselinu, že dostanu za tu zakázku milion korun, “ vyprávěl Hlubik kriminalistům. „Mohlo to být tak 25. října 2002. Po půlnoci ke mně domů přijeli i s mrtvolou . Byl to Lambert Krejčíř . Byl v igelitovém pytli. “ Jenže Hlubik mezitím kyselinu sehnat nedokázal. „Já jsem Mirkovi řekl, že vápenka, kde jsem chtěl tělo rozpustit, nefunguje. A co se týká kyseliny, tak zatím jsem ji nesehnal. Tak jsem mu navrhl, že bych tělo mohl spálit benzinem. Nebo že bych ho hodil do šroťáku. Pak bych ty zbytky někde zakopal. Jenže Mirek s tím nesouhlasil, takže si tělo zase vzali a milýho Krejčíře si odvezli pryč. “ Kriminalistům rovněž vysvětlil, proč se šest let po události rozhodl vypovídat. Údajně se dozvěděl, že byl zavražděn jeho známý , který o zmizení Krejčíře věděl. Navíc prý nedodrželi slovo a dali mu jen zlomek toho, co slíbili. „Proto taky vypovídám . To zase abychom si rozuměli, že nejsem až takovej Kosťa Dobroděj. “ Obhájce tehdy obviněného Starky, Kramarič , označoval svědectví Hlubika za naprostý nesmysl a při výslechu dne 5. června 2008 mu coby svědkovi mohl na konci pokládat otázky : Kramarič: Byl ten pytel průhledný, černý, bílý, silný, nebo tenký? Hlubik: Byl to obyčejný igelit. Průhledný. Kramarič: Vy jste nesl ten pytel za nohy, nebo za hlavu? Hlubik: To už nevím. Kramarič: Já se domnívám, že není úplně běžné nosit mrtvoly do koupelny, proto jsem se ptal. Hlubik: No tak pro mě to běžné je. Hlubik: Pokud potkám špatného člověka, o kterém si myslím, že si zaslouží smrt, tak se považuji za spravedlnost a střelím ho do hlavy. Takový jsem já. Ale neměl jsem to štěstí, že jsem narazil zrovna na špatnýho, jako jste vy. Kramarič: Já o sobě vím, že jsem špatnej, a předpokládám, že bych si určitě zasloužil ten váš trest. Hlubik: Ale boží mlýny melou pomalu, víte? Ujišťuji vás, že teď si vás vrývám do paměti, a pokud mi zrak bude sloužit, tak na vás nikdy nezapomenu. Po pár týdnech však Hlubik výpověď odvolal s tím, že je vymyšlená a že ho k ní dotlačila policie. „Za to, že to pro ně udělám, mi slíbili, že mě dostanou po dvou třetinách trestu z vězení a zařídí mi operaci očí, protože mám zelený zákal a skoro nevidím. “ Advokát Kramarič tehdy tvrdil, že policie svědka „vyrobila“. To mluvčí ÚOOZ odmítl . DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Moje případy z 1. oddělení", které je velkým interview s bývalým vyšetřovatelem a séfem pražské "mordparty" Josefem Marešem. Autor: Martin Moravec. Moje případy z 1. oddělení - Martin Moravec Název: Moje případy z 1. oddělení Autor: Martin Moravec, Josef Mareš Nakladatelství: Martin Moravec Rok vydání: 2022, 325 stran Dnešní recenze se bude věnovat zbrusu nové knize dvojice autorů – tázajícího se Martina Moravce a odpovídajícího Josefa Mareše. Jak již z úvodních slov vyplývá, kniha Moje případy z 1. oddělení je psána formou interview, kdy novinář, spisovatel a dlouholetý vedoucí magazínu iDnes Martin Moravec pokládá otázky jednomu z nejznámějších českých kriminalistů (a dnes již i z nejznámějších scénáristů) – bývalému vyšetřovateli a dlouholetému šéfovi pražské „mordparty“ Josefu Marešovi. Pro již zmíněný formát knihy, který je v anotaci vtipně označen za „výslech“, je rozsah přes 300 stran čistého textu poměrně bohatý a zřejmě právě proto je kniha členěna, dle zaměření otázek, na pět částí – Vražda, Vrah a oběť, Ti druzí, Vyšetřovatel, Můj život. V první, nejobsáhlejší, části se Josef Mareš vyjadřuje především k postupům policie při vyšetřování trestného činu vraždy. Čtenář se tak může dozvědět, jak se vyšetřující tým má či nemá chovat při ohledání místa činu, jak probíhají výslechy, či k čemu všemu může dojít při rekonstrukcích. Pochopitelně nejde o odpovědi pohybující se jen v teoretické rovině, naopak, Josef Mareš často vše zmiňuje ve spojitosti s konkrétními případy a zážitky ze své praxe a dostane se i na nějaké ty oblíbené „historky z vyšetřování“. Název druhé části „Vrah a oběť“ je myslím dosti výstižný, tedy stačí nastínit to, že se zde čtenář dozví mnohé o řadě konkrétních vrahů, specificích nejrůznějších pachatelů, včetně některých kuriózních motivů, nebo třeba také to, kolik zhruba vydělávali nájemní vrazi. Třetí část s názvem „Ti druzí“ se věnuje osobám, které jsou dotčeni vraždami, přičemž nejde o oběť, ani pachatele. Tedy zúčastněným, kteří často zůstávají stranou zájmu – jde o svědky, pozůstalé, rodinu pachatele, novináře, advokáty nebo také informátory. V následující kapitole s názvem „Vyšetřovatel“ pak přijde na řadu mnoho otázek vztahujících se k této profesi, kdy se čtenář dozví například to jestli Josef Mareš musel někdy použít služební zbraň, jak často nosil uniformu, jaké by měl mít správný vyšetřovatel vlastnosti či jaký je jeho názor na právní institut promlčení. Řeč však přijde i na několik jeho bývalých kolegů, včetně legendárního Jiřího Markoviče. Poslední část knihy se pak věnuje civilnějším a osobnějším tématům jako je například dávné studium na ČVUT v Praze, oblíbený fotbal a samozřejmě i seriálový hit s názvem Případy 1. oddělení. Bez povšimnutí však nezůstal ani Marešův důvod odchodu od policie a to, jak odchod osobně nesl a jak na něj nahlíží dnes. Tím se dostáváme k našim „oblíbeným“ plusům a mínusům, respektive hodnocení knihy. Tím největším plusem je pochopitelně už samotná persona Josefa Mareše, protože těžko hledat v Česku v posledních dvou dekádách známějšího a respektovanějšího policistu, resp. vyšetřovatele. Pro ty, které true crime tématika zajímá je to plus dvojnásobné, neboť kde jinde se dopídit k zajímavějším a autentičtějším informacím, než u dlouholetého šéfa pražské mordparty a policisty s téměř 30 letou praxí. Plusem je i neabsence fotopřílohy a členění otázek do zmíněných pěti sekcí, což knihu zpřehledňuje. Třeba je vyzdvihnout i znění otázek od Martina Moravce, kterému se podařilo Josefa Mareše nebývale rozpovídat, ač to dle mého názoru možná nemuselo být úplně snadné, protože bych si tipnul, že p. Mareš není zrovna typem extrovertního a žoviálního vypravěče, ze kterého by to „padalo samo“. Dalším pozitivem knihy je upřímnost „vyslýchaného“, který slovy klasika „nebyl slušný“ a tedy občas padala i jména, hlavně pokud mu někdo ležel v žaludku, tedy knižní rozhovor nepostrádá ani náboj a „koule“. No a v první řadě – je to sakra čtivý rozhovor, který jsem zhltnul za dva dni a šel kvůli tomu neplánovaně spát až ve tři ráno, aniž by mi při čtení padala víčka (a to už je co říct)! Ještě bych měl zmínit nějaké ty mínusy, že? Naštěstí jich není mnoho, tak to vezmeme rychle. Trochu mi „tahaly za oči“ některé otázky typu: „Takže mi neřeknete, že všichni vrazi mají například zlé oči?“ nebo „On je rozdíl mezi škrcením a rdoušením?“. Chápu, že kniha je určena pro široké publikum, ale pro mne drobné mínus. Naštěstí otázek ala „tabula rasa“ nebylo mnoho. Ze strany odpovědí pak možno vytknout, že je škoda, že u některých kauz nešel p. Mareš ještě více do hloubky, a také několik frustrujících odpovědí typu: „Co udělal pachatel za chybu?“ – „Snad nečekáte, že Vám ji prozradím. Chybami se totiž učí nejen policie, ale i zločinci“… Tedy suma sumárum výtečné čtení, které je pro fanoušky true crime žánru jisto jistě „must have“ záležitost, ale ve snaze „zpovídaný subjekt“ motivovat do budoucna ještě k sepsání klasické vzpomínkové knihy udělujeme hodnocení 1-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Další knihy

Recenze knihy "Myšlenky zločince v české kotlině", která se věnuje vzpomínkám bývalé vyšetřovatelky na její nejzajímavější případy . Autoři: Jiřina Hofmanová. Myšlenky zločince v české kotlině - J. Hofmanová Název: Myšlenky zločince v české kotlině Autor: Jiřina Hofmanová Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2023, 350 stran Recenze: Zatím nenapsána. Kniha bývalé policejní vyšetřovatelky a později policejní analytičky, Jiřiny Hofmanové, přináší děsivou výpravu do mysli pachatelů násilných trestných činů. Tato výprava je pak doprovázená osobními vzpomínkami, pocity a myšlenkami samotné autorky, která se za více než třicet let své kariéry pomáhala objasnit velké množství vražd, loupeží i znásilnění. Z těchto případů autorka do knihy vybrala ty, které jí přišly zajímavé ať již způsobem spáchání či přístupem pachatele, ale i postupy policie ve vztahu k objasňování a vyšetřování. „Leitmotivem“ knihy je pak vyprávění o snaze zkvalitnit postupy policie, když čtenáři tento titul rovněž umožní nahlédnout také do „kuchyně“ policejní práce od "devadesátek" do začátku nového tisíciletí. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Koupit knihu Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Recenze knihy "Ruští sérioví vrazi", která popisuje celkem osm kriminálních případů z tehdejšího Sovětského svazu, resp. Ruska. Autor: Wensley Clarkson. Ruští sérioví vrazi - Wensley Clarkson Název: Ruští sérioví vrazi Autor: Wensley Clarkson Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2024, 287 stran Recenze: Zatím nenapsána. Zatímco jméno Andreje Čikatila zná téměř každý, s mnoho dalšími ruskými sériovými vrahy není širší veřejnost seznámena. Tato kniha odhaluje příběhy „Angarského maniaka “ Michaila Popkova , travičky dětí Tamary Ivaňutinové , „Lovce “ Nikolaje Džumagalijeva a dalších pěti sériových vrahů , kteří působili od 60. let 20. století až do počátku 21. století. Prostředí tehdejšího Sovětského svazu , potažmo Ruska – zastaralé vyšetřovací metody, technologická zaostalost, režim, který zatajoval nepohodlné pravdy nebo obecné pohrdání životy těch, kteří byli považováni za „podřadné“ – to vše umožnilo mnohým pachatelům zůstat neodhaleni celé roky. A právě příběhy těchto pachatelů přináší titul "Ruští sérioví vrazi " známého autora true crime titulů Wensleyho Clarksona . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Další knihy

Detailní, napívnavý článek o britském vražedném páru, který usmrtil nejméně 11 obětí - Fredu a Rose Westových. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Fred a Rose Westovi 3. 10. 2009 (aktualizace 1. 3. 2024) Fred a Rosemary West - britský pár sériových vrahů, který má na svědomí nejméně 11 zmařených lidských životů (společně usmrtili 9 osob, každý samostatně pak nejméně 1 osobu). Jejich oběti byly výhradně ženského pohlaví. Motiv činů byl u většiny obětí sexuální (sloužily páru jako sexuální hračky, které opakovaně znásilňovali a krutě mučili), u zbylých obětí byl motiv zřejmě kombinovaný, kdy převládala snaha zamaskovat předchozí zločiny či se zbavit nějakým způsobem „nepohodlného“ člověka. Fred West spáchal ve vazbě sebevraždu, Rose West byla odsouzena k doživotnímu vězení. Narozeni: Dnes: Země: Počet obětí: Unikali: Vražedná aktivita: Fred 29.9.1941 1.1.1995 zemřel VB 10-12+ 26,5 let 1967-1987 Rose 29.11. 1953 doživotí VB 10+ 23 let 1971-1987 V tomto článku se budeme věnovat případu páru tzv. „nejhorších britských sériových vrahů v dějinách “, jak bývají často označováni. Označení „nejhorší “ pak odkazuje nejen na fakt , že žádná dvojice v historii Velké Británie nezavraždila více osob , ale i na fakt, že od jejich sexuálních a vražedných choutek nezůstaly ušetřeni ani jejich vlastní potomci! Perverzní a kruté běsnění tohoto páru se pak v drtivé většině odehrávalo za zdmi jejich obydlí v Glouchestru , kde bylo několik obětí rovněž pohřbeno, a které kvůli tomu získalo nelichotivou přezdívku „dům hrůzy “. Jména tohoto zvrhlého manželského páru zní: Fred a Rose Westovi . Fred a Rose West Fred West byl ve svém okolí poměrně oblíbeným člověkem , který se od ostatních na první pohled nijak zvlášť nelišil. Slovy novináře Huga Worsnipa: „Kdybyste na ulici minuli Freda Westa, nevěnovali byste mu asi zvláštní pozornost. Běžný manžel a otec šesti dětí. “ West platil za kutila , který byl pověstný svou zručností a žoviálností . Rád se s lidmi bavil, vtipkoval a díky své extrovertnosti měl mnoho známých. „Prostě běžný typ kutila, co s každým dobře vychází, “ definoval ho novinář Dave Newman. Měřil pouhých 168 cm , ale šlo o docela svalnatého muže , se širokými rameny a silnýma rukama, které získal celoživotní prací . Svou postavou a snědou pletí připomínal běžného námezdního dělníka.. Fred West Fred West se narodil 29. září 1941 v malé vísce Much Marcle v Herefordshire . Jeho otec se jmenoval Walter a byl to farmář . Matka se jmenovala Daisy a než se vdala, vykonávala práci služky . Fred nebyl jejich jediným dítětem. Postupem času se jim narodilo dalších šest ratolestí . Malý Fred se svými sestrami a bratry moc času netrávil, což se však netýkalo druhého nejstaršího bratra , který se jmenoval John . Fred na něj spoléhal po celou dobu svého mládí, bratr ho často tahal z nesnází. Oba bratři drželi spolu, jejich soudržnost byla natolik těsná, že jedna z Fredových dcer později vypověděla, že ji oba, otec i strýc John , spolu s dědečkem Waltrem řadu let opakovaně znásilňovali . Do školy Fred nechodil. Neuměl pořádně číst a s psaním měl potíže . Avšak nic z toho mu nevadilo, jelikož v sociálním kontaktu nedostatek vzdělání vynahradil svoji výřečností . Vývoj Freda Westa v sexuální oblasti byl na hony vzdálený „normálu“ a byla pro něj příznačná řada extrémních vybočení . Už jako dítě byl údajně zneužíván svým otcem a dá se předpokládat, že dokonce i svou matkou . Existuje dokonce domněnka, že panictví ztratil právě s ní. West měl rovněž zkušenosti se sodomií - tedy pohlavním stykem se zvířaty . Později sám popsal událost, při níž ho vlastní otec instruoval , jak má správně popadnout zadní nohy ovce, aby mu nemohla utéct. Otec Westa v tomto směru hrubě deformoval osobnost svého syna, když mu vštěpoval názory, že člověk by měl dělat, cokoliv si zamane, pokud mu to přináší potěšení. „Dělej si co chceš, jen se při tom nenechej chytit, “ radil synovi. Není divu, že si West v mládí osvojil i další dovednost příznačnou pro psychopatickou osobnost , a to extrémní lhaní , kterému zůstal věrný po celý svůj následující život. 28. listopadu 1958 měl vážnou nehodu , když narazil se svým motocyklem do auta, při které utrpěl několik zhmožděnin včetně poranění hlavy . „West, stejně jako řada jiných pachatelů, zdědil určité mozkové anomálie po svých rodičích, kteří sami měli závažné problémy, “ vyjádřil se soudní znalec. „To kulminovalo po zmíněné dopravní nehodě, která mu způsobila nejen zkrácení jedné nohy, ale zapříčinila množství neblahých následků na čelní straně hlavy a následně přímo v mozku, tedy čelní mozkové kůře a čelním laloku, jenž obsahuje centra, které formují morální osobnost člověka a vytvářejí pocit odporu, pokud se dopustí nějakého nedobrého skutku. Tato oblast byla nyní u Freda poškozena, takže u jedince, jenž už do určité míry psychopatem byl, přestávají najednou naprosto fungovat veškeré brzdy. To z něj udělalo krajně nebezpečnou osobu pro celou společnost. “ West se po silniční nehodě zotavoval pomalu. Bylo to pro něj dost pokořující - zlomený nos a výrazné kulhání . Dostavovaly se časté změny nálad, ztrátu normálního vzhledu začal kompenzovat brutálním chováním vůči místním dívkám . Když chtěl sex a dívka ho odmítla, jednoduše dotyčnou znásilnil . V devatenácti letech byl nucen následkem zvyšujícího se nátlaku místních obyvatel opustit rodný dům v Moorcourt Cottage. Na veřejnost se dostalo, že měl sex s třináctiletou dívkou a ta že otěhotněla. Těhotenství bylo přerušeno, Fred musel předstoupit před úředníky ze sociální péče. Ti byli velice zaskočeni, když jim mladík místo předpokládané lítosti bez rozpaků protiargumentoval : „Copak tohle nedělá kdekdo? “ Fred tedy opustil vesnici a dostal se na moře. Postupně pracoval na několika lodích, s nimiž se dostal do světa. V Coatbridge se seznámil s místní prostitutkou Catherine Costello , které říkali "Rena" , a přijal její dceru Charmaine za vlastní . Nutno však říci, že se k oběma choval dosti hrubě. Když si Renu bral, byla v pátém měsíci těhotenství s jiným mužem. Byla to žena silné osobnosti, v tom se podobala jeho matce, takže ho v průběhu manželství častokrát usadila. Bylo to zřejmě poprvé, kdy si to nějaká žena vůbec dovolila. Charmaine West se narodila v březnu 1963 a brzy po ní přišla ještě její sestra Ann-Marie . Dětství obou děvčat mělo hodně daleko od normálu. Fred West a Catherine "Rena" Costello Rena a West často žili na vlastní pěst, Rena občas zmizela na celé týdny či měsíce a její manžel byl nucen zůstat s dětmi sám. Stávalo se tak, že děti byly průběžně předávány do péče "sociálce" , případně se o ně West staral za pomoci přechodných ženských známostí . Anne McFall Roku 1965 dospělo neklidné soužití Westa s Renou ke kritickému bodu zlomu a Rena se nadobro odstěhovala do rodného Skotska. Děti zůstaly v péči Westa a ten si najmul šestnáctiletou Anne McFall jako jejich chůvu. Jenže ta s ním poměrně brzy otěhotněla, načež se v červenci roku 1967, když byla v osmém měsíci těhotenství, ztratila . West se jí pak pravděpodobně zbavil, protože se mu stala přítěží. Její tělo se našlo až po dlouhých sedmadvaceti letech v kukuřičném poli poblíž Much Marcle. Mělo oddělenou hlavu , odsekané končetiny a vedle něho ležela kostřička nenarozeného dítěte . Rosemary Pauline Letts se narodila 29. listopadu 1953 . Oba její rodiče, Daisy a Bill Lettsovi , měli údajně psychické potíže. Daisy trpěla těžkými depresemi. V době, kdy v sobě nosila nenarozenou Rosemary, prošla šokovou terapií v rámci elektroléčby , která měla potlačit stupňující se depresivní stavy. Bill byl zas diagnostikován jako schizofrenik a dlouho trpěl paranoiou. Byl to člověk, jenž si potrpěl na absolutní kázeň . Delší dobu sloužil u námořnictva, a tak domácnost fungovala dle striktních regulí . Malá Rosemary musela mnohokrát snášet noční výstupy agresivního otce, který brutálním způsobem bil její matku . Dcera se otce bála a snažila se dělat vše, aby otce potěšila. Z jejich vztahu tak vznikl časem vztah plně sexuální . Rose věděla, co po ní otec chce, a plně se tomu podvolila. Ve škole byla Rose pomalejší než ostatní děti a učení jí nešlo. Sexuální zneužívání ze strany otce pokračovalo až do chvíle, kdy potkala Freda Westa a údajně dokonce i nějakou dobu poté. Uveďme ještě, že vztah s Westem , mužem starším o celých dvanáct let, začala už ve svých 15 letech . Rosemary v dětství Když Fred potkal Rose, poznal v ní to, co se dá nazvat „spřízněná duše“. To ho přitahovalo. V říjnu roku 1970 dala Rose život jejich prvnímu dítěti, Heather Ann , Mateřství se však pro Rose nestalo přirozenou záležitostí, byla neustále sama a byla ještě mladá. Nechápala, co znamená normální rodičovství. „Prsa jsou pro sexuální hrátky a ne pro kojení , “ řekla jednou svému advokátovi. Rose postrádala schopnost se učit a byla v mnoha ohledech dětinská. Na děti ve skutečnosti žárlila a vyhledávala s nimi konflikty. Mladí Fred a Rose Westovi Tím, že se Heather narodila, měli Fred s Rosou své vlastní dítě . Nevlastní dcera z prvního manželství Charmaine , kterou doteď Fred vychovával, se nyní stala v jistém smyslu nadbytečnou . V červnu 1971 byl West podmínečně propuštěn z vězení (byl odsouzen za krádež ). A právě v tomtéž měsíci jeho nevlastní dcera, osmiletá Charmaine, zmizela . Není jasné, zda ji zabila samotná Rose před Fredovým propuštěním či oba dva krátce poté. Charmaine West a malinká Heather West Malá Charmaine byla odstraněna, avšak zbyla ještě jedna osoba, která činila "potíže" - byla jí matka dívky - Rena . Když se k páru dostavila a hledala svoje dítě, začal Fred jednat. Renu naposledy viděli živou v srpnu roku 1971 . Začátkem roku 1972 se Westovi přestěhovali do nového domu na Cromwell Street číslo 25 . V tomto domě pak začal bujet incest . West totiž pravidelně znásilňoval svoji dceru Ann-Marie , a to už od jejích osmi let . Existuje mnoho indicií, že dceru zneužíval společně s Rose . Westovi využívali svůj dům rovněž k provozování jiných perverzních sexuálních praktik . Fred například rád prodával svoji manželku a byl přímo posedlý představou, že s ní má sex nějaký dobře stavěný černoch, zatímco on je poslouchá nebo pozoruje. Do výbavy manželů rovněž patřila velká zásoba pornografie . Později objevila policie při dvou nezávislých prohlídkách doslova desítky filmů a videokazet s výhradně sexuální tématikou, jak komerční, tak i domácí výroby. Fred se též honosil nevšední soupravou sexuálních rekvizit , do které kromě filmů a časopisů náležely různé pomůcky : kožené a gumové soupravy, masky, biče, spousty pout a popruhů a mučící nástroje. Také rád inzeroval Rosiiny služby jako nabídku prostitutky v kontaktních časopisech a liboval si v natáčení řady jejích sexuálních setkání s platícími návštěvníky. Většina těchto filmů se týkala svazování a dalších sado-masochistických praktik (od dráždění bradavek svorkami, přes elektrické šoky, až po krvavé praktiky). Fred některé z podomácku natočených filmů nabízel místnímu majiteli obchodu s videem jako vyloženě podpultové zboží. Dokonce kolovaly určité domněnky, že by Fred a Rose Westovi mohli být spojováni s filmy, které jsou nazývány jako „snuff movies “. Byl listopad roku 1972 a sedmnáctiletá Caroline Owens stopovala ve snaze dostat se od svého přítel domů. Přibrzdil u ní šedý ford a pár, sedící uvnitř, jí nabídl svezení. „Ona se zdála být docela příjemná, “ vzpomínala Caroline. „Zeptala se mě: Kampak jedete? A já odpověděla, že do Cinderfordu. Ona na to: Jsme z Gloucesteru a hodíme vás nazpět až tam. Pak mi cestou začali povídat o své rodině, že mají tři malé holčičky, a zeptali se, jestli bych jim nechtěla dělat chůvu. Až mi z toho vyschlo v krku, protože jsem si vždycky přála pracovat jako opatrovnice u malého děcka. Víte, všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Takové romantické, okouzlující. Byla jsem rozhodnutá odejít z domu a začít žít tuhle pohádku. “ Caroline Owensová nebydlela u Westových dlouho, když jí Fred jednoho dne příležitostně vyjevil, že malé Anne-Marie již ztratila panenství . Holčičce bylo přitom pouhých osm let. Caroline byla šokována a zaskočena. Rychle jí došlo, že vlastní otec svou dceru bil, a dokonce sexuálně zneužíval . Hned poté, co jí West šokující tajemství svěřil, vysvětlil jí, že on a Rose jsou součástí sexuálního kruhu jistých lidí a zeptal se, zda by se k nim nechtěla přidat. Caroline byla znechucená. Opustila dům a zařekla se, že už tam nikdy nevstoupí. O pár měsíců stála opět Caroline na obvyklém místě nedaleko domu svého přítele a stopovala, když Westovo auto zastavilo těsně před ní. První, co ji napadlo, bylo utéct, ale neutekla. Rose spustila okénko a omluvila se za manželovo nevhodné chování. Pověděla jí, že se dětem stýská, že se po ní ptají a aby zvážila případný návrat. Caroline uvěřila, nasedla do auta a odjela s nimi. „Všechno bylo zpočátku fajn, “ vzpomínala Caroline. „Jeli jsme přes Gloucester a mluvilo se výhradně o dětech. Když jsme přijeli na místo, zeptal se mne Fred, jestli bych dnes v noci nechtěla sex. Odpověděla jsem: Ne. Nezačínejte zas konverzaci na tohle téma. On ale řekl své ženě: No tak, Rose, mrkni se, jestli už je vlhká. Než jsem stačila cokoliv udělat, strčila mi Rose ruku do rozkroku. Začaly jsme se prát. Asi dvě míle od Gloucesteru najednou Fred zastavil na kraji silnice, obrátil se na sedadle a udeřil mě do hlavy, až jsem ztratila vědomí. Když jsem se probrala, byla dvířka otevřená a já měla svázané ruce za zády vlastním šátkem a on mi omotával hlavu nějakou lepicí páskou, že jsem ze sebe nemohla vydat ani slovo. Pak mě vzal nazpět do Cromwell Street. “ Jen co dojeli k domu, vynesli spoutanou dívku se zalepenými ústy do ložnice a drželi ji tam dalších dvanáct hodin . Během nich byla bita a podrobena tomu, co sama nazvala „intimní lékařskou prohlídkou těla a genitálií “, kterou provedli Fred a Rose . V jednu chvíli Fred sundal opasek, omotal si ho přes ruku a sponou na volném konci silně udeřil Caroline mezi nohy. Nato se jí zmocnila Rose a začala s dívkou sexuálně manipulovat , zatímco měl Fred s Rose sex zezadu. Poté zůstala Caroline s Fredem o samotě: „Myslela jsem, že mne strčí dolů do sklepa, jenže on měl se mnou jiné úmysly. Znásilnil mě. Pak začal pofňukávat a říkal, že pokud mu slíbím, že nikomu nic neřeknu a zůstanu u nich dál bydlet, nechá mne být .“ Caroline tedy souhlasila, že bude mlčet. Slíbila, že u nich začne opět pracovat jako chůva. Když však z domu odešla, rovnou zamířila na policii . Westovi byli obviněni z únosu a sexuálního zneužití a postaveni před soud. Caroline však zřejmě ze strachu odmítla svědčit , a tak byli manželé potrestáni pouze pokutou . Caroline Owens V červnu roku 1987 oslavila nejstarší Westova dcera, Heather, šestnáct let . Celý život snášela fyzické týrání i sexuální zneužívání od obou rodičů a až do té chvíle byla tichou obětí. Fred a Rose však cítili, že Heather může s někým na téma zneužívání své osoby promluvit . Proto když jednoho dne ostatní děti odešly do školy, Heather zavraždili . Otec ji pak zakopal pod terasu . Přestože Heather ležela zahrabaná pod terasou ještě dalších osm let, její rodiče se svým zločinem v rámci rodiny příliš netajili. Dovolovali si totiž například pronášet morbidní "žerty" na téma jejího zmizení přímo před ostatními dětmi. „Chovejte se dobře, jinak skončíte pod terasou jako Heather, “ říkávali například. Tento rodinný vtípek se později ukázal klíčovým pro jejich odhalení. Heather West Vše „prasklo“ 2. srpna 1992 . Tehdy povědělo malé děvče o svých obavách , že jednu z jejích kamarádek otec „ohmatával“ a všechno si natáčel na video. O čtyři dny později se do domu číslo 25 na Cromwell Street na předměstí Gloucesteru dostavila policie s příkazem k domovní prohlídce, která se měla zaměřit na pornografický materiál. V domě byli zatčeni Fred a Rosemary Westovi, obviněni ze znásilnění nezletilých a pět jejich nejmladších dětí bylo umístěno v dětském domově . To, co policie objevila v Cromwell Street, bylo v hlášení popsáno jako „nechutné, hanebné a odporné “. Jak už bylo dříve řečeno, byla zde nalezena rozsáhlá kolekce latexových úborů, devadesát devět profesionálních i domácky natočených videokazet, biče a vybavení pro bondáž a také spousta fotografií. Na některých z nich pózovala v rozličných sexuálních pozicích Rose West, což bylo v pořádku, ale byly zde také fotky dvou nahých dcer erotického rázu. Westovi museli nabídnout kauci , aby nezůstali ve vězení. Rose povolili , aby se vrátila domů, kde zůstaly dvě nejstarší děti, ale West putoval do vazby , kde zůstal deset měsíců, až do zahájení soudního přelíčení. Před soud předstoupili 7. června 1993 . Čelil obžalobě pro trojnásobné znásilnění a jedno pohlavní zneužívání , jichž se dopustil vůči vlastní dceři, Rosemary byla obžalována za dvou deliktů , jednoho nabádání k nezákonnému pohlavnímu styku a jednoho týrání dítěte. Avšak v poslední chvíli děti páru, které měly u hlavního líčení svědčit, odmítly před soudem vypovídat . Soudce, ač nerad, byl nucen obžalobu zamítnout. Krátce nato se však policie doslechla o „rodinném vtípku“ , když děti začaly v dětském domově mluvit o tom, jak jim rodiče vyhrožovali, že skončí „zahrabané na dvorku jako Heather “. Dne 24. února 1994 zaparkovalo několik policejních vozů před domem číslo 25, kde Rose a Fred bydleli. Případ jedněch z nejhorších zločinců, jaké kdy Británie zplodila, začal vyplouvat na povrch. Policie se snažila zjistit, jestli Fred West zavraždil svou dceru Heather. Dívka zmizela už před sedmi lety. Fred prohlásil, že je to „nesmysl “. Dcera ho prý nedávno navštívila a občas se s Heather vídává. Zmínil se, že v současné době je jeho dcera závislá na drogách a vzájemné vztahy s rodinou nejsou dobré, což je taky důvod, proč u nich nebydlí. Řekl také, že se s ní tu a tam setkává potají, aby nedráždil svoji ženu, která s ní už nechce mít nic společného. První den nebyl Fred West obviněn a tak se vrátil z policejní stanice zpět domů. Druhý den ráno však byli vyšetřovatelé zpátky, aby kopali na zahradě domu a Westa zatkli. Když jej detektivové vedli k policejnímu autu, zvolal na přihlížející reportéry a zvědavce, že se zmizením dcery Heather nemá nic společného, ale v autě se údajně k vraždě doznal . Cromwell Street 25 Na policejním oddělení sám určil vyšetřovatelům místo , kam ukryl její tělo. Upřesnil, že tělo leží pod dlážděním jejich terasy mezi jedlovým porostem a zdí kostela adventistů sedmého dne. „Kopejte tady, najdete ji dost brzo ,“ uvedl. Kriminalisté tedy začali hledat tam, kde West ukázal, zároveň však prozkoumávali i ostatní části zahrady. Sotva se do toho pustili, případ nabyl nebývalých rozměrů . „Stále se mi vybavuje výraz detektiva Johna Benneta, když jsem byl dole v jámě a křikl jsem nahoru, že buďto tady máme o jednu oběť navíc, nebo měla Heather tři nohy, protože tu byly další dvě stehenní kosti. Od té chvíle jsme toho nacházeli stále víc…, já na to byl zvyklý, ale pro policisty to bylo něco jako rána do hlavy “ vypověděl později ohledávající lékař. Policejní tým prohledává zahradu domu Westových Policista vynáší ostatky obětí z domu na Cromwel Street 25 před zraky novinářů a přihlížejících 26. února byly vyneseny ze zahrady části ostatků osmnáctileté Shirley Robinson , která byla kdysi podnájemnicí u manželů Westových a která se ztratila někdy v roce 1978 . Policie exhumovala i pozůstatky šestnáctileté Alison Chambers , která zmizela z dětského domova v Gloucesteru v srpnu 1979 . Pak našli kostru rovněž šestnáctileté Heather West , pohřešované od roku 1987 . Policie tedy nalezla tři mrtvá těla v zadním traktu zahrady a West měl hodně co vysvětlovat. Naprosto šokovaným vyšetřovatelům věcně a podrobně vylíčil, jakým způsobem uškrtil vlastní dceru během hádky, kdy ona byla rozhodnutá opustit domov, a jak potom rozsekával její tělo na kusy. „Pamatuju si, že to dělalo velký hluk, když jsem to lámal, ono to praskání dělalo kravál. “ Potom líčil, jak dceři oddělil hlavu od trupu tím, že kus odpiloval a potom ukroutil, jak jí odsekal obě nohy a všechno naházel do kontejneru, aby se k tomu mohl později vrátit. Svou výpověď pronášel klidným, zcela nezúčastněným monotónním hlasem. Shirley Robinson, Alison Chambers, Heather West Nikdo nepochyboval, že je třeba prozkoumat celý pozemek . Policisté se proto přesunuli do suterénu Westova domu. Minul první týden a pátrací tým exhumoval šestero lidských ostatků . Všechna těla, která policie našla, patřila dívkám, vedeným v evidenci pohřešovaných od počátku sedmdesátých let, z nichž po některých bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Devatenáctiletá Lynda Gough , první známá oběť z Cromeell Street, se s Westovými dobře znala a bývala v jejich domě častým návštěvníkem . Někdy v dubnu 1973 se však z ní stala týraná oběť, vystavená nepředstavitelným fyzickým útrapám. S největší pravděpodobností ji sexuálně zneužili oba manželé. V jejím provizorním hrobě byly nalezeny provazy , stejně jako u několika dalších obětí. Svazování patřilo k oblíbeným praktikám manželů Westových. Provazy, různé popruhy z umělé hmoty, natrhané pruhy látky z oblečení mučených dívek, všelijaké lepicí pásky a roubíky, to všechno se v mělkých hrobech našlo.. Lynda Gough 10. listopadu 1973 odešla patnáctiletá Carol Ann Cooper do kina na večerní představení. Od té chvíle ji už nikdo neviděl a jako ostatní byla i ona později nalezena pohřbená pod sklepní podlahou v domě Westových. Carol Ann Cooper Jednadvacetiletá Lucy Partington zmizela dva dny po vánocích roku 1973 . Následovaly výzvy její rodiny v televizi, po nich intenzivní policejní pátrání, všechno ale bylo marné až do chvíle, než policie nalezla její ostatky ve sklepních prostorách „domu hrůzy “. West během výpovědí zlehčoval svoje zločiny tím, že o obětech šířil lži , podle kterých prý dívky byly do něho zamilované a šly s ním zcela dobrovolně. Při jednom z výslechů však doznal, že Lucy byla unesena z autobusové zastávky poblíž Pittville Parku v Cheltenhamu. Zatímco se po zmizelé vysokoškolské studentce horečně pátralo, držel dívku násilím ve sklepě svázanou a umlčenou roubíkem. Existuje důkaz, že dívka byla naživu ještě alespoň týden v tom sklepě , kde ji opakovaně týral a sexuálně zneužíval . Po její smrti rozřezal tělo na několik kusů a naskládal je do metr hluboké úzké jámy pod tenkrát ještě hliněnou podlahu. Lucy Partington Podobný osud potkal i jednadvacetiletou švýcarskou studentku Therese Siegenthaler , která nikdy nedojela do Irska, kam se snažila dostat prostřednictvím stopování. Naposledy ji viděli 15. dubna 1974 . Patnáctiletou Shirley Hubbard viděli živou naposledy 14. listopadu 1974 . Nelezení jejích ostatků bylo asi jedním z nejotřesnějších svědectví : lebka mladé dívky byla kompletně oblepena neprodyšnou maskou , takže dívka v posledních chvílích svého života nebyla schopna vůbec vidět, mluvit ani slyšet , zatímco dvojice věznitelů dívku surově mučila. Vyšetřovatelé objevili dva malé kousky trubice z umělé hmoty, které byly vsazeny oběti do nosních dírek , aby mohla dýchat a nějakou dobu snášet všechny zvrácenosti, kterých se na ní Westovi dopouštěli. Zde se našinci možná vybaví případ československého sériového vraha Huberta Pilčíka , který podobným způsobem držel, mučil a po dobu několika týdnů umlčoval dvanáctiletou Danielu . Juanta Mott měla sedmnáct let , když zmizela. Podobně jako před ní Lynda Gough, i ona znala Westovy, a dokonce u nich nějakou dobu pobývala . Dne 12. dubna 1975 měla hlídat dítě přátelům, s nimiž se stýkala. Nikdy se již neobjevila. Skončila spoutaná, znásilněná, zavražděná a pohřbená ve Westově sklepě. Therese Sienthaler, Shirley Hubbard, Juanta Mott Když se Fred West doznal ke zločinům na Cromwell Street, ohromil vyšetřovatele dalším doznáním: přiznal se i k dalším vraždám , kterých se dopustil mimo svůj dům . Vypověděl, že zabil také bývalou manželku , dále svou přítelkyni a nevlastní dceru . Navedl policisty ke svému dřívějšímu bytu v Gloucestru a zašel s nimi ke dvěma polím nedaleko Herefordshiru , kde bydlel ještě jako chlapec. Tam našla policie ostatky těla jeho první manželky, šestadvacetileté Reny Costello . Byla stejně jako všechny ostatní oběti rozčtvrcena a vecpána do nevelké díry v zemi. Příští měsíc, 5. května , našli vyšetřovatelé pod zabetonovanou podlahou v Midland Road tělo osmileté Charmaine West . Následně 7. června exhumovali tělo devatenáctileté Anne McFall v Much Marcle. I když se West začal doznávat, lhal, jak bylo jeho zvykem . Například prohlašoval, že ho všechny dívky milovaly . Údajně mu však vyhrožovaly , že vyzradí manželce podrobnosti o jejich milostných aférkách. Co se týče praktik svazování a sadomasochismu, všem to zcela vyhovovalo. A jejich smrt ? Prý se udusily čirou náhodou . Byl to prý „požitek, který se zvrhl v neštěstí“, jak tvrdil. V jiných případech zase West popisoval vraždy jako akt čisté nutnosti . Podle něho skutečnost, že je unesl a následně s nimi hrubě zacházel, byla jediným logickým důvodem – vždyť co měl jiného dělat, když se chtěl vyhnout zatčení, než je zabít? Takto Freda Westa hodnotil dr. David Holme: „ Ten člověk neznal zábrany, jaké by nastaly u většiny lidí při svlékání jiného člověka a rozhodováním, jak s ním naložit. Po té stránce byl velice přičinlivý, a v tom předčil mnoho zločinců i sériových vrahů, neboť byl velice vynalézavý, co se týče způsobu, jak tyto věci provádět. “ Přes celou sklepní plochu umístil West dlouhé břevno, do kterého navrtal háky. Později přiznal, že sem oběti věšel někdy na celé dny , a že některá z těl, která zde dlouhou dobu nechal, začal mumifikovat. Když se nabažil toho pohledu, těla obětí rozčtvrtil a ostatky pohřbil pod podlahou.. Postup čtvrcení popsal soudní lékař: „Všechny hlavy byly odděleny. V obratlích se zjistily malé řezy, obvykle na tomtéž místě na šíji. Dolní končetiny byly odděleny v kyčlích, kolem hlavice stehenních kostí byly menší známky řezů. Byly provedeny se značnou zručností.“ Když už ve sklepě nezbývalo místo pro další mrtvá těla, West podlahu zabetonoval a z místnosti udělal ložnici pro svoje děti . West vystavoval lidi promyšlenému sadistickému mučení , kdy s ještě žijícími obětmi prováděl různé experimenty. Cizí mu však nebyly ani nekrofilní praktiky . Na kosterních pozůstatcích, odkrytých v různých lokalitách, chybělo množství prstů na rukou i nohou, zápěstní kůstky, dokonce lopatky nebo kolenní čéšky. Tyto jednotlivé lidské části odnímal a kamsi ukrýval z důvodů známých pouze jemu. Existují dokonce předpoklady a indicie, že mezi jeho četné hříchy patřil i kanibalismus. Forenzní psycholog Britton vyšetřovatelům vysvětlil: „Máte před sebou případ predátorských a sadistických sexuálních psychopatů. Jde o kombinovanou zvrhlost manžela a manželky, jejichž energie je od sebe navzájem odráží… Nezabíjejí jen proto, aby někomu vzali život, jejich oběti jim slouží jako hračky, které mučí a znásilňují. “ Jako u mnohých jiných sériových vrahů, i u Westových panuje předpoklad , že mohli zavraždit i další dívky . Jednou z takových, které jsou stále pohřešované, je patnáctiletá číšnice Mary Basholm z Gloucesteru, která zmizela z autobusové zastávky 6. ledna 1968 stejně jako prokázaná oběť Lucy Partington o pět let později. V roce 2021 dokonce proběhly výkopové práce pod kavárnou, kde tehdy pracovala, ale žádné ostatky se nalézt nepodařilo. Fred West rovněž bydlel v šedesátých letech v Glasgow , kde potkal svou první manželku Renu. Během tamějšího pobytu zmizely čtyři mladé dívky , které všechny splňovaly Westova kritéria. V té době měl pronajatý zahradní pozemek, který jen zřídka užíval, a který posléze opustil. Policie však nemohla toto místo prozkoumat, protože v době, kdy Westovy zločiny vyšly najevo, překryl parcelu nájezd na dálnici M8. Sám Fred West údajně prohlásil, že zavražil přes třiceti lidí!! Mary Basholm Bohužel, než mohl být Fred West postaven před soud, spáchal dne 1. ledna 1995 ve své cele sebevraždu oběšením . Před tím stihl napsat dopis na rozloučenou určený své manželce, ve kterém ji vyznával lásku: „Rose, 29. listopadu 1994 máš narozeniny, bude ti 41 a jsi stále krásná a já tě miluji. Vždy budu do tebe zamilovaný. Nejkrásnější věcí v mém životě bylo, že jsem tě potkal. Naše láska je speciální… Nemám pro tebe dárek, vše co mám, je můj život. Dávám ti ho, drahá. Až budeš připravená, přijdi za mnou. Budu na tebe čekat. “ V tomto dopisu West též vyjádřil cynické přání být pochován s členy rodiny, včetně Heather a Charmaine, které výslovně jmenoval… Podle Westova syna se jeho otec snažil sebevraždou svoji manželku ochránit a očekával, že díky jeho smrti se jí podaří vyváznout bez vysokého trestu. Opak byl pravdou. V říjnu 1995 se Rosemary West ocitla před soudem. Byla obžalována z deseti vražd . Ona všechny obvinění popřela a odmítla vypovídat . Nicméně 22. listopadu 1995 , i díky svědectví soudního znalce v oboru zubního lékařství, dospěla porota k jednomyslnému výroku o vině ve všech bodech obžaloby a Rosemary West byla odsouzena k deseti doživotním trestům odnětí svobody . Podle rozhodnutí z roku 2002 mohla být Rosemary West podmíněně propuštěna z vězení nejdříve v roce 2019, ale k jejímu propuštění doposud nedošlo . Do roku 2019 údajně pobývala v ženském vězení s maximální ostrahou Low Newton v Durhamu , ale v roce 2019 byla přemístěna do věznice New Hall ve Wakefieldu , kde je držena dodnes (2024). Ve vězení je kvůli svému vzezření a oblibě v pletení přezdívána „Teta Rose “. Je rovněž známo, že po celou dobu dostává řadu dopisů od lidí, které lze nazvat jejími obdivovateli. Rose West dodnes ke svým zločinům nepromluvila a nevyjádřila se ani ke zločinům svého tehdejšího manžela. Její mlčení trvá i přesto, že na ni řada lidí, včetně jejího bývalého advokáta, naléhá, aby ulehčila svému svědomí a pomohla vyřešit neobjasněné případy dokud je ještě čas. Rose West však stále trvá na své nevině a podle názoru britské kriminoložky dr. Jane Woodrow o svých zločinech ani nikdy nepromluví. Navzdory demenci , kterou podle několika zdrojů trpí. Dům , ve kterém Westovi vraždili, byl v roce 1996 zbourán a dnes je na jeho místě pěší stezka spojující dvě ulice. Přeživší potomci páru matku údajně ve vězení navštěvovali či navštěvují, ale většina z nich trpěla či trpí psychickými problémy i v dospělosti, včetně sebevražedných tendencí. O případu se můžete dočíst například v knize: Nejkrutější ženy v dějinách . DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Fred & Rose West's "House of Horrors" - Britain's Most Hated Couple (Serial Killer Documentary) Play Video West Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DOKUMENTY: Další článek - Nejhorší sériový vrah USA Copyright © 2009-2024 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno Komentáře