Výsledky vyhledávání

Ucelený článek o jednom z prvních novodobých amerických sériových vrahů jménem Henry Howard Holmes neboli Herman Webster Mudgett. Kolik obětí měl na svědomí? HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Henry Howard Holmes 26. 2. 2018 Henry Howard Holmes - americký sériový vrah z konce 19.století, který byl popraven za spáchání jedné vraždy, zavraždil však nejméně devět osob a sám se pak přiznal ke spáchání 27 umýslných usmrcení. Některé zdroje a podezření mu přisuzují dokonce až 200 obětí. Šlo o výrazně psychopatickou osobnost, která se vyznačovala manipulativním chováním, které bylo plné lží, podvodů a dalších antisociálních projevů. Ve známost pak vešel především svým podivným domem přezdívaným "Hrad", ve kterém několik ze svých vražd spáchal, a který je opředen mnoha mýty a polopravdami. Narozen : 1861 Zemřel : 7. 5. 1896 Země : USA Počet obětí : 9-27+ Unikal :4-8 let Vražedná aktivita :1891-1894 V následujícím článku se budu věnovat muži, který je v mnoha publikacích označován za prvního amerického sériového vraha a někde dokonce za pachatele, který měl ve Spojených státech amerických na svědomí nejvyšší počet obětí. První tvrzení je nepravdivé. Ač jde o prvního poměrně dobře zmapovaného a popsaného amerického sériového vraha, prvenství mezi známými americkými sériovými vrahy drží rodina Benderova a nikdy nedopadený tzv. „vrah služek“. Rovněž tvrzení o tom, že dále uvedený muž zavraždil na území USA nejvíce osob je velice diskutabilní, a jak čtenář sám dále zjistí, toto tvrzení zůstane navždy neověřitelné. Ostatně jak se při sběru podkladů pro zpracování tohoto článku ukázalo, jde o případ, který je opředen mnoha a mnoha legendami, polopravdami, nejasnostmi a někdy přímo fikcemi, které však četností opakování získaly téměř podobu „pravdy“… řeč je o případu Hermana Webstera Mudgetta alias Henry Howard Holmese. Dětství a mládí Herman Webster Mudgett se narodil v zemědělské osadě Gilmanton ve státě New Hampshire roku 1861. Šlo údajně sice o zvláštního, ale za to neobyčejně bystrého chlapce. Měl dva sourozence – bratra a sestru (jinde uvedeno, že šlo o prostřední dítě z 5 sourozenců – 2 sestry, 2 bratři). Jeho otec Levi byl farmář. V některých zdrojích je uvedeno, že šlo o alkoholika, který děti týral, ale v jiných zdrojích je tento fakt naopak důrazně popírán. Nicméně oba rodiče byli metodisté přísní ve výchově. Jako trest za neposlušnost používali jak rákosku, tak třeba i modlitbu, nebo také den bez jídla či den bez mluvení. Mudgett se sám považoval za „maminčina mazánka“. Často se s matkou modlil a celkově jí byl v průběhu dětství poblíž. Mnoho času rovněž trávil sám ve svém pokoji četbou Jules Verna či Edgara Allana Poea, a také vynalézání různých mechanismů a zlepšováků (jak čtenář uvidí, tento talent se později odrazil a byl využit i při vraždění). Mladý Herman měl rovněž zálibu v pitvání a zabíjení zvířat, ale i to některé zdroje opět rozporují. V šestnácti letech ukončil školní docházku a i přes svůj nízký věk se stal učitelem. Nedlouho poté (4. 7. 1878) si vzal svoji první ženu – byla jí Clara A. Lovering . Zprvu byl vztah vášnivý a plný lásky, páru se dokonce roku 1880 narodil syn Robert. Brzy potom však vztah vychladl, až Mudgett nakonec jednoho dne prostě zmizel. (A opět - v dalším zdroji je konec vztahu vysvětlen jinak: Clara od něj údajně odešla sama kvůli jeho násilnému chování a to až před dokončením vysoké školy v roce 1884). Jisté je jediné, že H. W. Mudgett s Clarou Lovering nebyl nikdy oficiálně rozveden. V devatenácti letech, roku 1881, nastoupil mladík na vysokou školu – medicínu. Studium ukončil s celkem průměrným hodnocením v červnu 1884. Po škole pracoval rok jako ředitel základní školy, načež si otevřel vlastní ordinaci. „Zůstal jsem ředitelem rok a odváděl kvalitní a svědomitou práci, za niž jsem obdržel pramálo peněz “, komentoval toto období svými slovy. Ani ve své ordinaci si však nevydělal tolik, aby to uspokojilo jeho představy, a tak Mudgett poprvé v životě (tentokrát se svým bývalým spolužákem) naplánoval složitý pojišťovací podvod. K tomu potřeboval mimo jiné dětské tělo (v té době se rovněž ztratil malý chlapec, kterého předtím viděli v jeho přítomnosti, ale žádné vyšetřování neproběhlo – takže více nechávám na spekulacích čtenářů). Později Mudgett tvrdil, že nakonec od provedení podvodu upustil, nicméně i tak počátkem roku 1886 město Mooers Folk, kde měl svoji ordinaci, urychleně opustil a přesunul se do Filadelfie. I zde se projevil další jeho pozdější typický vzorec chování– majiteli domu, kde přebýval, totiž nezaplatil za nájem. Ve Filadelfii si nějakou dobu nemohl najít vhodné místo a tak na pár dní skončil jako „dozorce“ v ústavu pro choromyslné, načež získal místo v jedné lékárně. Nedlouho poté zemřel chlapec, který si aplikoval lék zakoupený v oné lékárně. Mudgett popřel jakoukoli spojitost s tímto úmrtím, nicméně i tak se teprve po pár měsících od příjezdu, v létě 1886, opět kvapně přesunul. Nejprve do Springfieldu, kde složil zkoušku pro vykonávání profese lékárníka, a nakonec v srpnu roku 1886, ve svých šestadvaceti letech, zakotvil mladý, 173 cm vysoký a 70 kg vážící muž v Chicagu. Někdy v té době se rovněž začal představovat jako H. H. Holmes (zřejmě dle jména nového-nejslavnějšího detektiva, kterého světu představil v témže roce spisovatel A. C. Doyle- jistě řeč je o Sherlocku Holmesovi). Howard Holmes v mládí Chicago V Chicagu mladého, pohledného lékaře s krásnýma modrýma očima zaměstnal prý těžce nemocný doktor Holton jako pomoc ve své lékárně. Poté, co majitel lékárny zemřel, učinil Holmes vdově nabídku, že lékárnu odkoupí a jí nechá bydlet v bytě v patře. Nemalé finanční prostředky ke koupi získal půjčkou, proti které zastavil vybavení a zásoby lékárny. Netrvalo to příliš dlouho a místní paní Holtonovou přestali vídat, což Holmes vysvětloval tím, že odjela do Kalifornie za příbuznými a později uváděl, že se jí tam tak zalíbilo, že už tam zůstala natrvalo. Podle paralel s budoucími událostmi, kdy kolem něj často náhle mizeli lidé, kteří mu byli nějakým způsobem nepohodlní, je naprosto relevantní otázkou, zda už v tomto případě se nedopustil trestného činu vraždy…nicméně, zatím šlo o absolutně anonymního mladého muže ve velkém městě, kterému nebyl důvod nevěřit. K výše popsanému ještě nutno podotknout podstatnou poznámku - podle některých zdrojů je epizoda s Holtonovými nepravda a oba manželé zůstali bydlet v Engelwoodu až do 20. století a Holmese tak dokonce přežili. Neumím pravdivost ani jedné z verzí posoudit, tak uvádím obě varianty. K podobným rozporům se však více vyjádřím v závěru článku. Na toto místo se hodí vložit takovou malou odbočku, která čtenáři trošičku umožní přiblížit Chicago doby konce 19. století. Chicago bylo oficiálně založeno až v roce 1837 (samozřejmě předtím zde nebyla úplná planina, ale vojenská pevnost). V průběhu 19. století se pak stalo město průmyslovým a obchodním centrem středozápadu USA. Historii města velice ovlivnil obrovský požár v roce 1871 , který zničil asi 18 000 budov a bez domova tak skončilo více než 100 000 lidí. Po něm muselo být město takřka celé přebudováno, což poskytnulo mnoho pracovních příležitostí. V roce 1886, kdy do města dorazil Holmes, mělo něco málo pod milion obyvatel. Mety jednoho milionu pak poprvé v historii dosáhlo kolem roku 1890 a stalo se tak druhým největším městem Spojených státu amerických. Co se týče kriminality, tak v roce 1892 došlo v Chicagu v prvním pololetí k cca 800 násilným úmrtím (to znamená asi 4 denně), tedy asi 1600 ročně. Pro srovnání – kolem roku 1990 se počet vražd pohyboval kolem 900-1000 ročně a kolem roku 2010 pak kolem 500. Tedy je možné v tomto směru pozorovat pozitivní trend. Toť ve stručnosti historie města, teď zpět k vyprávění… 28. ledna 1887 si vzal Holmes za manželku Myrtu Z. Belknap , a to i přesto, že byl již pod svým původním jménem Mudgett jednou ženatý. S mladou ženou bydleli v bytě po manželce lékárníka Holtona. Na jaře 1888 se Holmes dozvěděl, že je Myrta těhotná. Myrta Holmese popisovala jako velice ambiciózního člověka, který toužil po tom být bohatý. Rovněž uvedla, že byl laskavý, měl dobré srdce a měl rád děti a zvířata. Také prohlašovala, že nikdy nepil, nekouřil a byl odpůrcem hazardu. Nicméně i přes tuto chválu se v létě roku 1888 přestěhovala ze společného bytu do domu svých rodičů. Holmes jí prý posílal mnoho peněz a pravidelně navštěvoval. Frekvence návštěv se však časem snižovala. Ač s manželkou, se kterou zplodil dceru Lucy, tedy poté již nikdy nebydlel, o rozvod ani jeden z manželů nepožádal. Všimněte si onoho velice kladného hodnocení Holmese ze strany jeho ženy. Okouzlování žen a vůbec přesvědčování kohokoli o čemkoli a úspěšné vzbuzování důvěry, jak sami uvidíte, se potáhne celým jeho případem. Holmes měl totiž, jako mnoho psychopatů, neskutečný talent manipulovat lidmi a přetvařovat se. Nebudu vyjmenovávat, ale podle mnoha a mnoha svědeckých výpovědí byl velice charizmatický, pro ženy pohledný, výřečný a údajně oplýval velkým osobitým kouzlem. Rovněž se choval k lidem povětšinou mile, srdečně a k ženám, které dobýval i velice štědře. I přesto všechno však přeci jen existovali také lidé, na které působil podivně nepříjemným dojmem, který je znepokojoval. Dům alias "Hrad" V létě 1888 koupil Holmes pod falešným jménem H. S. Campbell pozemek, na němž plánoval postavit několika podlažní dům. Šlo o parcelu na roku Šedesátetřetí ulice a Wallace Street. Sám si pak často načrtával a plánoval, jak bude dům vypadat. Dům, který místní později nazývali „hrad “ či „zámek “ měl mít v přízemí prostor k pronájmu pro různé obchody, první a druhé patro pak mělo sloužit jako byty. Holmes rovněž navrhl, že v prvním patře bude tajná místnost, ze které povede dřevěná skluzavka až do sklepa. Dále plánoval, že vedle jeho pracovny v prvním patře by měl být velký zvukotěsný a vzduchotěsný trezor s železnými stěnami potaženými azbestem. V jedné stěně trezoru pak měla být plynová tryska, kterou by ovládal ze své pracovny. Budova také měla mít dva sklepy, jeden horní a pod ním ještě tajný sklep. Jednou z klíčových součástí budovy měla být také velká pec, umístěná ve sklepě budovy. Měla být asi dva a půl metru hluboká, metr široká a metr vysoká. Rovněž měla být schopná vyvinout žár šestnáct set stupňů a další požadovanou funkcí bylo, že měla eliminovat zápach v ní spálených věcí…. Půdorys druhého patra Holmesova domu V různých zdrojích je budově věnováno mnoho a mnoho prostoru. Je třeba možné se dočíst, že ve sklepě byl i středověký skřipec a další mučicí nástroje, že v budově byly falešné podlahy, schodiště, která nikam nevedla a dokonce i místnost, kde ze zdí hořáky plivali oheň…. No, domnívám se, že je to trochu přitažené za vlasy. Mimo to, co je uvedeno v předchozím odstavci se z důvěryhodných zdrojů podařilo dohledat jen to, že skutečně některé místnosti byly bez oken a některé byly tajné (do nich údajně Holmes schovával před věřiteli nábytek a materiál, který nezaplatil), plus chodby a schodiště byli stavěny do podivných úhlů a v třípodlažní budově bylo možná „ až příliš dveří “, takže některé mohly být falešné. Ale v případě dalších a dalších podivností a mučicích nástrojů, které jsou zmiňovány hlavně v méně kvalitních zdrojích, jde zřejmě o fikci. "Hrad" H. H. Holmese Podvodník Holmesovi bylo jasné, že i když lékárna prosperuje, na tak velkou stavbu, jakou plánoval, nebude mít dostatek prostředků. Vymyslel si tedy podvod, jak výdaje podstatně snížit. Prostřednictvím inzerátu v novinách sháněl muže na stavbu. Ty pak, když si po čase přišli pro výplatu, propustil bez vyplacení mzdy s tím, že jejich práce je špatně odvedena. Stavba tak měla obrovskou fluktuaci a postupovala pomalu, za to však s mnohem nižšími náklady a podstatnou výhodou bylo i to, že žádný z dělníků neznal celé „tajemství“ budovy. Jeden z dělníků o Holmesovi později vypověděl: „Dělal jsem pro něj sotva dva dny, když ke mně přišel a zeptal se mě, jestli ta zedničina není moc těžká práce. Potom mi položil otázku, jestli bych si nechtěl vydělat snadnějším způsobem, a já mu samozřejmě řekl, že jo. O pár dnů později ke mně přistoupil, ukázal dolů do sklepa a řekl: Vidíš toho chlapíka dole? To je můj švagr – nemá mě rád a já jeho také ne. Určitě by pro tebe nebylo těžké upustit mu při práci kámen na hlavu. Dám ti padesát dolarů, když to uděláš. “ K tomu dělník vypověděl, že nejvíc ho šokoval způsob, jakým se ho Holmes zeptal. Prý to vyznělo, jako by se ho přítel ptal na naprosto běžnou věc. Dělník mu nevyhověl a brzy na to pro Holmse pracovat přestal. V květnu 1890 byla budova již téměř hotová. V přízemí bylo místo pro 5 obchodů. V prvním patře bylo 35 místností, druhé pak dalších 36. Měsíc předtím, než se do budovy Holmes přestěhoval, prodal původní lékárnu s tím, že kupce ujistil, že v okolí není žádná konkurence, načež si jen přes ulici ve své budově otevřel novou. Budovu a novou lékárnu vybavil nábytkem a zařízením pořízeným na úvěr, který nesplácel. Když přišli nervózní věřitelé, odkázal je s klidem na majitele budovy, kterým byl fiktivní H. S. Campbell. Navíc byl Holmes enormně výřečný, přesvědčivý a milý. Dokázal tedy věřitele uklidnit, že vše bude v pořádku a vyhnul se tak mnohým žalobám. A když přeci jen některého z věřitelů neobměkčil a ten hodlal podniknout právní kroky, vyplatil jej Holmes hotovostí z dalších svých podniků (nájem bytů, obchodů, tržby z lékárny a později i z rozesílání léků poštou – asi nemusím dodávat, že léky byly rovněž „podvodné“, tedy naprosto neúčinné). Někdy v té době rovněž Holmes oslovil s nabídkou ženu, která mu prala prádlo. Řekl jí, že jí zaplatí 6000 dolarů, když uzavře životní pojistku na 10 000 a jeho určí příjemcem pojistného. Vysvětlil to tím, že po její smrti on získá navíc 4 000, ale do té doby ona bude mít 6000 (což byla v té době opravdu velká suma). Žena o nabídce vážně uvažovala, nicméně když ji Holmes opakovaně přesvědčoval, že z něj nemusí mít žádný strach, naopak jí to vyděsilo a od nabídky couvnula. V roce 1891, se začalo blížit zahájení Světové kolumbovské výstavy (o ní trochu podrobněji pojednám později). Holmse tehdy napadl dobrý podnikatelský záměr, přebudovat byty na pokoje a proměnit tak budovu v hotel. Na ten pak hodlal uzavřít vysokou pojistku proti vyhoření a po skončení výstavy chtěl budovu zapálit, čímž by nejen vyinkasoval obrovskou sumu, ale rovněž zničil řadu důkazů o tom, co se v budově odehrávalo. K přestavbě opět využil trik s nevyplácením mezd najatým dělníkům. Jako prevenci proti drobným potížím si pak předcházel místní policisty, které hostil šálky kávy, jídlem a doutníky zdarma. Díl 2 Podvodník a vrah V průběhu roku 1891 navštívil rodinu Holmesovi manželky její prastrýc. Jelikož nebyl vůbec chudý, Holmes vycítil příležitost. Byl k němu nesmírně milý a v domě rodičů Myrty, kde jeho manželka už třetí rok spolu s jejich dítětem bydlela, se začal opět objevovat častěji. Po krátkém čase si od manželčina prastrýce půjčil 2 500 dolarů, které měli sloužit na stavbu domečku, kde by spolu manželský pár konečně bydlel. Když směnku obdržel a vrátil se s ní do Chicaga, zfalšoval podpis a vystavil další na totožnou částku. Pár týdnů na to pozval Holmes Myrtina prastrýce na prohlídku svého hotelu. Při ní ho několikrát lákal (dokonce přímo naléhal) na prohlídku střechy, ze které je prý výborný výhled. Prastrýc Belknap to však opakovaně odmítal. Na podvod s padělanou směnkou se zanedlouho přišlo, ale Belknap dal na Holmesovo přesvědčování a omluvy a přehlédl to, i když už mu pak nikdy nevěřil. Když později vyšly najevo Holmesovy zločiny, uvedl: „Kdybych s prohlídkou střechy souhlasil, ten podvod by mu prošel, protože bych tu už nebyl a nemohl ho odhalit. Já ale odmítl, protože se bojím výšek. “ Po této příhodě se Holmes v domě, kde bydlela jeho manželka Myrta, opět objevoval méně a méně často. V průběhu roku 1891 do života Holmese vstoupili rovněž další lidé, které nelze pominout. Část jeho lékárny totiž pronajal klenotníkovi jménem Icilius Conner . Spolu se svojí manželkou Julií , osmiletou dcerou Perlou a osmnáctiletou sestrou Gertrudou se pochopitelně nastěhovali do prvního patra „hradu“, aby to měli do svého obchůdku co nejblíže. Holmes byl nadšen tím, že obě ženy byly pohledné a zejména mladší Gertrudě se začal dvořit. Po nějakém čase však Gertruda bratrovi oznámila, že v domě už nezůstane ani jednu noc a okamžitě se hodlá přestěhovat. Tak se také stalo, i když sama se odmítla komukoli svěřit o důvodu tohoto odchodu. Nedlouho poté pak zemřela na nevyléčitelnou nemoc a své tajemství si tak vzala do hrobu. Po čase se začalo proslýchat, že Holmes má poměr s Connerovo manželkou Julií. Conner tomu nicméně nepřikládal žádnou váhu a dokonce po Holmesově nabídce odkoupil celou lékárnu, což považoval za nadmíru výhodný obchod. Když však přišli první věřitelé, kteří důrazně požadovali uhrazení splátek za celé vybavení obchodu a lékárny, na které Holmesovi půjčili, brzy pochopil, že posouzení výhodnosti obchodu podcenil. Když se k tomu přidaly hádky s manželkou a konečně si připustil, že má asi s Holmesem doopravdy poměr, rozhodl se pro odchod. Manželce naposledy nabídnul, že pokud půjde s ním, na vše zapomene a setrvá s ní ve vztahu i nadále. Ta to ale odmítla a zůstala i s dcerou bydlet v „hradu“. Po rozvodu Julie a Icilia Connerových rázem Holmesův zájem o již dobytou ženu odpadl a spolu se svou dcerou se mu staly spíše přítěží. Ještě než se posunu v příběhu dál, popíši jednu zajímavou příhodu, která se vztahuje k výše popsané době. Jednoho dne totiž Holmes Icilia Connera požádal, aby ho zavřel do jeho trezoru a přiložil ucho na zdířku a poslouchal, zda-li něco uslyší. Holmes uvnitř trezoru ze všech sil řval, ale Icilius prý slyšel jen slabý zvuk. Poté si role prohodili a zavřený v trezoru byl on, zatímco Holmes měl poslouchat. Později o tomto Conner prohlásil: “Vůbec se mi to nelíbilo! “ Ale nad smyslem zvukotěsného trezoru se onoho dne vůbec nepozastavil. V listopadu 1891 Julie Conner Holmesovi oznámila, že je těhotná. Ten ji slíbil svatbu, ale pouze za podmínky, že podstoupí potrat, který on jako lékař sám provede. Ujistil Julii, že ji samozřejmě uspí a ona vůbec nic nepocítí a probudí se stejně zdravá jako je nyní, jen bez plodu, který v sobě nosí. Potrat se měl konat v předvečer Božího hodu (tedy 24. prosince 1891). Julie s dcerou Perlou již v průběhu prosince přislíbily na Boží hod návštěvu přátelům z prvního parta „hradu“. Ten den však nikdo do bytu manželů Crowových nepřišel. Když se pak Crowovi Holmese ptali, kde dívka s matkou je, odpověděl jim, že odjely za příbuznými do Davenportu o den dříve, ale zapomněly jim to říct. Julii a Perlu Conner již nikdy, nikdo živé nespatřil. Za příbuznými do Davenportu nedorazily… Když se do jejich bytu v prvním poschodí přistěhovali noví nájemníci, byt prý byl plný osobních předmětů a oblečení předchozích nájemníků. Vypadalo to prý jako by si žena s dcerou jen na chvilku odskočily. Holmes to vysvětloval tím, že Juliina sestra vážně onemocněla a ony tak odjely náhle, a jelikož byly dobře zaopatřené, nebylo potřeba balit si věci. Později přišel s historkou, že do Davenportu v Iowě sice za příbuznými odjely, ale jen na oko a skutečně prý měly namířeno jinam, aby žena zmátla bývalého manžela… Čtenáři již je asi jasné, že šlo o dvojnásobnou vraždu na těhotné ženě a její osmileté dceři. Toto tvrzení mimo dalších důkazů, o kterých se ještě později zmíním, podporuje navíc fakt, že ihned po Vánocích Holmes požádal o pomoc svého ověřeného spolupracovníka, který uměl odstranit měkké tkáně z kostry mrtvol a ty pak seskládat tak, aby byly použitelné pro potřeby výuky. Jelikož v té době byl v celých Spojených státech amerických velký nedostatek takových koster a byl tedy po nich „hlad“, napadl Holmese další výnosný byznys. Když spolupracovník jménem Chappell přišel do místnosti v prvním patře Holmesovy budovy, uviděl na stole ženské tělo. To bylo kompletně stažené z kůže a na několika místech byly navíc odstraněny větší kusy masa. Chappell odvedl svoji práci, za niž mu Holmes hotově zaplatil. Nakonec pachatel sestavenou kostru své oběti obratem prodal za mnohonásobně vyšší sumu jednomu chicagskému lékařskému ústavu. Tajemný "Hrad" a H. H. Holmes V první polovině roku 1892 se Holmes přes svého blízkého spolupracovníka Benjamina Pitezela seznámil s krásnou čtyřiadvacetiletou dívkou jménem Emeline Cigrand . Té nabídl pozici své osobní asistentky za velkorysý plat, což ona s vděkem přijala. Netrvalo to dlouho a oba mladí lidé se sblížili. V říjnu roku 1892 pak Holmes inteligentní blonďatou dívku požádal o ruku. Láska však netrvala dlouho. Když Emeline v prosinci téhož roku přišla za svými blízkými přáteli, manželi Lawrencovými, aby jim předala vánoční dárek, uvedla, že na Vánoce odjíždí za rodinou do Indiany a šlo vycítit, že city k jejímu dříve „dokonalému lékaři“ ochladly. „Již nějakou dobu se mi zdálo, že se city slečny Cigrand vůči Holmesovi měnily. Ve světle následujících událostí věřím tomu, že do jisté míry odhalila jeho skutečnou povahu a rozhodla se ho opustit. “, uvedla později její přítelkyně. Rovněž se proslýchalo, že snad měla samotná Emeline Holmesovi svěřit své úspory ve výši 800 dolarů, které se on rozhodně nesnažil rychle splatit, jak sliboval. Každopádně faktem je to, že úzký kontakt slečny Cigrands manželi Lawrencovými bez varování a rozloučení ustal. Zprvu byli Lawrencovi uraženi, ale po čase dostali o mladou dívku strach a domáhali se tak vysvětlení od Holmese. Ten jim sdělil, že Emeline odjela, aby se vdala. Po čase, když naléhání paní Lawrenc neutichalo, jí předložil svatební oznámení psané na psacím stroji, což však bylo v té době „neobyčejně obyčejné“ a paní Lawrenc pojala silné podezření. (Detailní plánování potvrzuje to, že stejné oznámení později obdrželi i příbuzní Emeline Cigrand a obálky byly skutečně nadepsány její rukou…ovšem bylo před Vánoci, Holmes tak pravděpodobně využil příležitosti a nadepsané obálky na vánoční přání naplnil jiným obsahem). Manželé Lawrencovi tak „odjezd“ slečny Emeline začali považovat za zmizení. Když navíc uvážili, že den poté co jí viděli naposledy, prý Holmes za pomocí dvou mužů snášel asi metr a půl dlouhé a očividně těžké zavazadlo, nabyli přesvědčení, že Holmes dívku zavraždil. Na policii však nešli. Na policii nešli ani rodiče mladé dívky, i když ta jim psala pravidelně 3 krát týdně což najednou to ustalo. Rodiče to připisovali tomu, že se dcera se svým novým manželem uvedeným na svatebním oznámení přestěhovala do Evropy a tam tragicky zahynula a on neznal jejich adresu. Dalším střípkem do mozaiky, která napovídá, že šlo o další vraždu, bylo to, že Holmes 2. 1. 1893 opět využil pomoc svého spolupracovníka Chappella a zaslal mu ženské tělo, jehož horní polovina těla byla téměř zbavena masa. Kostru pak prodal lékařské koleji v Chicagu. Světová výstava Zde považuji za dobré, na chvíli si trochu odpočinout od osoby H. H. Holmese. To proto, že jsem se ve vyprávění posunul do roku 1893 a tento rok pro Chicago, a nejen Chicago, znamenal především pořadatelství Světové výstavy, které se rovněž říkalo Světová kolumbovská výstava , neboť se konala u příležitosti 400. výročí od objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. O co vůbec šlo? Jednalo se o předchůdce dnešního Expa neboli světové výstavy průmyslu a kultury, kde se jednotlivé zúčastněné země představují světu. Že šlo o velkolepou událost, dokazuje fakt, že Světovou výstavu v roce 1893 (World’s Columbian Exposition 1893 nebo také The Chicago World’s Fair ) navštívilo přes 27 milionů lidí! Což v době, kdy si o přepravě pomocí letadel lidstvo zatím mohlo nechat jen zdát, a chápání vzdáleností a spotřeba času k jejich překonávání spadala do jiné dimenze než dnes, bylo opravdu hodně! Ve snaze přiblížení čtenáři tuto dobu zkusím stručně zmínit, některé exponáty oné výstavy. Návštěvníci měli například možnost poprvé vidět „pohyblivé obrázky“ – tedy předchůdce pozdějších filmů. Také mohli zapnout a rozepnout první zip, tedy vynález o třídu méně technicky náročný, nicméně takový, bez kterého si dnes oblečení jen těžko dokážeme představit. Dále byla na výstavě k vidění první kuchyně kompletně napájená elektřinou a to včetně elektrické myčky na nádobí. Což je v ostrém kontrastu nejen se zmíněným vynálezem zipu, ale i s tím, že pro mnohé návštěvníky výstavy to bylo úplně poprvé, co se s elektřinou v životě vůbec setkali! Návštěvníci zde také mohli poprvé slyšet živou hudbu přenášenou dálkovým telefonickým spojením z New Yorku, svézt se na obřím „ruském“ kole nebo vidět exotické pavilony, kam byli převezeni domorodci z afrických kmenů či jiných vzdálených končin světa včetně fauny a flory. Z pohledu dneška jsem si neodpustil tuto malou odbočku, aby čtenáři umožnila trochu nasát dobu, ve které se popisovaný případ odehrává a nehleděl tak na vše současným pohledem. Světová Kolumbovská výstava Chicago 1893 Zpět k Holmesovi. Pro něj byl rok 1893 především ve znamení zvyšujícího se tlaku ze strany nespokojených věřitelů (v té době již vlastnil i druhý, menší dům, kde bydlela jeho manželka Myrta a dcera Lucy – za práci a materiál opět většině dělníků nezaplatil). Rovněž rodiny Cigrand a Conner si najali soukromé detektivy, aby našli jejich dcery. Někdy v té době se Holmes seznámil s pětadvacetiletou Minnie R. Williams . Ta sice nebyla tak krásná jako jeho předchozí známosti, měla však jednu nespornou přednost – v roce 1886 zdědila pozemky v hodnotě mezi 50 000 – 100 000 dolary! To samozřejmě Holmese zaujalo. V řádu měsíců ženu, která údajně nebyla ani nejbystřejší, požádal o ruku. Nasliboval jí cestu do Evropy, pěkný dům, lekce malování, děti…ale nejprve požadoval, aby vyřešily finanční záležitosti. Při té příležitosti jí doporučil převod jejího pozemku na jistého Alexandera Bonda, což ovšem bylo jen jedno z jeho falešných jmen (těch používal za celý svůj život opravdu mnoho, takže se je pro přehlednost článku ani nesnažím příliš uvádět). K převodu pozemku skutečně v dubnu roku 1893 došlo. Ke zmíněné svatbě také, jenže jelikož již Holmes ženatý byl, svatba byla jen fingovaným divadlem pro zamilovanou a důvěřivou Minnie. Určité obavy a pochybnosti nad úmysly a převodem pozemků vyslovila pouze Minniina sestra Anna. Holmes jí tedy pozval na Světovou výstavu, aby všechny její obavy vyvrátil. Do té doby sepro jistotu rozhodl s tímto majetkem nic nepodnikat. 30. 4. 1893 Holmes otevřel svůj drobně přestavěný „hrad“ pod názvem Hotel Světové výstavy . Na tomto místě, jako již několikrát, si neodpustím malou vsuvku, jelikož jsem nalezl jisté indicie, které zpochybňují to, že by byla někdy hotelová část „hradu“ skutečně oficiálně otevřena a provozována. Nicméně v tomto případě jsem se rozhodl držet svého hlavního zdroje. Takže… po zahájení výstavy začali chodit první zájemci. Ačkoli hotel rozhodně nebyl plný, majitel téměř všechny mužské zájemce odmítal s odkazem na naplněnou kapacitu. Ubytovával pouze ženy – nejlépe ty krásné! Toto jednání se nápadně podobá a lze v něm najít mnoho paralel se svědectvími z doby, o pár let dříve, kdy bylo prý v jeho prosperující lékárně možno vypozorovat jednu zvláštnost. Totiž, Holmes zaměstnával téměř výhradně mladé a atraktivní dívky, které najímal jako příručí a tyto ženy prý měly někdy ve zvyku naprosto nečekané odjíždět, přičemž občas dokonce nechávaly své osobní věci ve svých pokojích. Vůbec celý jeho život se nesl ve znamení posedlosti mladými, krásnými ženami a jejich dobýváním. Holmes si tedy provoz hotelu velice užíval a rád si s ubytovanými ženami povídal, dotýkal se jich, byl pozorný, zkrátka flirtoval. A opět se stávalo, že občas některá z návštěvnic opustila hotel bez předchozího ohlášení a nechala za sebou dluh a jemu to nikterak nevadilo. Jednou z Holmesovy restaurace například zmizela servírka, aniž by bylo pro její odchod rozumné vysvětlení. Nato zmizela Holmesova stenografka J. Thompson, po ní ubytovaná E. Steward a nenadále se vytratil i lékař, který měl v budově pronajatou jednu místnost… a tak dále. Asi odtud pramení odhady, které Holmesovy přičítají až 200 možných obětí!!! Ano, až 200, což je číslo hrozivě vysoké, až neuvěřitelné, ale vzhledem k tomu, že měl ve sklepě svého hotelu vlastně malé krematorium těžko říct…. Navíc mu jistě nahrával i fakt, že v Chicagu té doby nebylo zmizení nic neobvyklého. Naopak! V jednu dobu pracovala na případech pohřešovaných osob téměř polovina všech detektivů! Nicméně jediné jisté, co se počtu obětí týká, je, že se přesný počet již nikdy nedozvíme… Další indicií, která podporuje domněnky a mnoha obětech, bylo svědectví muže jménem Erickson, který Holmesovi prodával chloroform. Tento muž později uvedl: „Někdy jsem mu ho prodal devětkrát nebo desetkrát týdně, pokaždé ve velkém množství. Několikrát jsem se ho zeptal, na co ho používá, ale vždy jsem od něj dostal nějakou neuspokojivou odpověď. Nakonec jsem mu ho odmítl prodat, dokud mi nedá nějaké jednoznačné vysvětlení. Vyjádřil jsem obavy, že ho používá k něčemu nekalému. “ Holmes tedy nakonec prodejci řekl, že chloroform používá na vědecké pokusy. Když se však po nějaké době prodejce optal, jak pokračují pokusy, Holmes jen nechápavě koukal a řekl, že žádné neprovádí. Různé chemikálie, především právě chloroform a louh, byly také v Holmesově budově často cítit. Rovněž bylo časté, že po chodbách byl cítit zápach nespáleného plynu. Ale obyvatelé a hosté hotelu si to vysvětlovali tím, že je v přízemí přece lékárna, tak zápach chemikálií je asi z ní a ohledně plynu předpokládali nějaký problém s potrubím. Zpět do děje roku 1893, doby po otevření Hotelu světové výstavy. Minnie Williams „manželova“ (uvozovky uvádím, protože stále byl oficiálně ženatý s Myrtou Z. Belknap) výše popsaná slabost pro mladé krásky samozřejmě neunikla. Začala tak být velice žárlivá a neustále se Holmese držela. Tomu to velmi překáželo a tak se rozhodl najmout byt daleko od hotelu, s tím, že jako manželé potřebují pro bydlení příhodnější místo. Do nového bytu se tak nastěhovali 1. 6. 1893. V červnu roku 1893 rovněž přijela na Holmesovo pozvání podezíravá Anna Williams , sestra jeho nejnovější partnerky Minnie. Holmes se o obě příkladně staral. Dělal jim průvodce výstavou, skládal lichotky, kupoval dárky…. až se Annina podezření, že si její sestru bere jen pro peníze, nadobro vytratila. Vše pak korunoval pozváním obou žen na velký, dlouhý výlet po Spojených státech amerických a Evropě. Obě ženy byly přímo nadšené! Anna dokonce napsala domů dopis, že jí Harry Gordon (jeho další krycí jméno, pod kterým vystupoval) říká, že má velký talent a pokud se to potvrdí, zůstane možná studovat umění v Londýně či Paříži a rovněž dodala, že se o obě Harry finančně postará, tak si doma nemusí dělat starosti…no pěkné plány, chce se dodat. H. H. Holmes si již také připravoval plán, nicméně úplně jiný a výše popsané jen zapadalo do jeho alibi. V den odjezdu byl s Annou dopoledne sám ve své kanceláři, zatímco Minnie se v jejich bytě balila a připravovala na cestu. Holmes jakoby mimochodem požádal Annu, aby mu skočila pro nějaké lejstro do trezoru. Vzápětí přiskočil ke dveřím a přibouchl je! Anna byla vyděšená a bušila na dveře, volala o pomoc a poslouchala, ale nikdo se neozýval. Holmes nějakou dobu poslouchal s uchem na dveřích její hrůzu a trápení, a když křik a vzlyky ustaly, pustil tryskou do trezoru plyn…Nutno podotknout, že výše popsaný průběh vraždy není nijak doložen, jelikož vraždě byly přítomny pouze dvě osoby – vrah a oběť - a faktem je pouze to, že Holmes onu vraždu spáchal, ovšem popis je s ohledem na osobnost Holmese a důkazy velice pravděpodobný, a proto jsem jej do článku z mého hlavního zdroje přejal. Poté se Holmes vydal do bytu, který obýval s Minnie Williams a řekl jí, že sestra na ně čeká v jeho hotelu a že se vydají za ní. Rovněž Minnie Williams už nikdy, nikdo živou nespatřili. Pozdější vyšetřování ukázalo, že 7. 7. 1893 sdělil Holmes dopisem pod falešným jménem Harry Gordon, že byt již se svojí „manželkou“ nepotřebují. V tu samou noc požádal svého známého, který se živil stěhováním, o pomoc. Podivné bylo, že stěhování se mělo konat v noci - prý kvůli zvědavým sousedům. Předmětem byla těžká podlouhlá dřevěná krabice zhruba o velikosti rakve, kterou měl stěhovák doručit pravděpodobně na adresu Ch. Chappella (dříve zmíněného muže, který dokázal odstranit měkké tkáně z kostry a tu pak sestavit). Pár dní poté daroval manželce svého nejbližšího spolupracovníka Benjamina Pitezela ženské šaty, které prý patřily jeho sestřenici slečně Miniie Williams spolu se dvěma kufry s monogramem " M.R.W ".. Holmesovo štěstí a bezúhonnost se však již chýlily ke konci... Díl 3 Smyčka se utahuje Ani ne měsíc poté se Holmes začal na veřejnosti objevovat s další mladou ženou. Byla jí třiadvacetiletá Georgiana Yoke, prodavačka, se kterou se seznámil dříve toho roku. Podle osvědčeného receptu jí zprvu byl ochotný snést modré z nebe a zahrnoval ji spoustou dárků. Opět ji brzy požádal o ruku a ona jako několik předchozích žen souhlasila a stala se tak jeho třetí manželkou. Nicméně v tu dobu byl již tlak věřitelů a soukromých detektivů, které si nezávisle na sobě najaly rodiny Cardiganova, Connerova a nově i Williamsova téměř neúnosný. Holmes tak vycítil, že je potřeba zmizet. V srpnu 1893 zapálil horní patro hotelu, a i když škody byly nepatrné, požadoval 6 000 dolarů. Pojišťovna vyslala svého vyšetřovatele a ten pojal podezření, že jde o podvod. Jeho šetření mělo také za následek sjednocení věřitelů, kteří na podzim 1893 vymysleli lest a prostřednictvím právníka Holmese pozvali na jednání. Holmes očekával, že půjde o jednání pouze mezi ním a jedním právníkem, ale když na schůzku dorazil, čekal ho tam nejen on, ale celkem 20 věřitelů s jejich právníky a také policejní detektiv. Věřitelé požadovali okamžité zatčení Holmese, protože jim celkově dlužil přes 50 000 dolarů. Nicméně Holmes se rozplakal a začal se hluboce omlouvat a rovněž věřitelům nabídl určitou dohodu, o níž se právníci věřitelů nebyli schopni dohodnout a tak poslali Holmese během vyjednávání do jiné místnosti. Když se přeci jen shodnuli, že nabídku odmítnou a budou trvat na zatčení, zjistili, že Holmes mezitím utekl. Po této události Holmes se svým již jmenovaným nejbližším spolupracovníkem Benjaminem Pitezelem přesídlil postupně do Fort Worthu v Texasu, potom do St. Louis a nakonec do Filadelfie. Tam vymámil z jedné pojišťovny částku ve výši 10 000 dolarů, právě za smrt Bena Pitezela. Pojišťovna si najala Pinkertonovu soukromou detektivní agenturu, neboť v tomto případě tušila pojišťovací podvod a domnívala se, že jde jen o fingované úmrtí. Pinkertonovi detektivové Holmese vypátrali v prosinci 1894 v Bostonu a nechali ho policií zatknout. Holmes se k podvodu s fingovanou smrtí přiznal – ovšem během vyšetřování začalo vyplývat, že smrt Benjamina Pitezela zřejmě nebyla fingovaná, jak pojišťovna předpokládala, ale skutečná! A nejhorší na celé situaci bylo zjištění, že mimo Pitezela zmizely rovněž tři z jeho pěti dětí! Alice, Nellie, Howard . Pohřešování dětí či trestné činy na dětech jsou vždy velmi citlivé téma a nejinak tomu bylo na konci 19. století, a tak byl případem nezvěstných dětí pověřen jeden z nejlepších filadelfských detektivů - Frank Geyer . Kriminalista se tedy nejprve vydal do věznice Moyamensing, vyslechnout Holmese, který zde byl ve vazbě. Holmes popřel jakoukoli spojitost se zmizením dětí a vyslovil se v tom směru, že děti naposledy viděl živé, když se chystaly s jistou ženou jménem Minnie Williams odcestovat na místo, kde se skrýval jejich otec zapletený do pojišťovacího podvodu. K pojišťovacímu podvodu vypověděl, že si obstaral tělo, které se podobalo Pitezelovi. To pak naaranžoval tak, aby to vypadalo, že muž zemřel nešťastnou náhodou při výbuchu. Pro ten účel tělo polil rozpouštědlem a zapálil. Poté jej umístil na podlahu na slunce, aby se rychleji rozložilo. Podle Geyera byl Holmes v komunikaci mrštný a velmi výřečný. Uměl prý výborně a barvitě lhát. Rovněž se uměl dobře přetvařovat, aby navodil dojem důvěry hodnosti. Pro tyto účely dovedl třeba i ve vhodnou chvíli působit velice rozrušeně a roztřeseným hlasem se slzami na krajíčku emotivně vyprávět či se omlouvat. Frank Geyer Po nálezu ohořelého těla a v něm ztotožnění B. Pitezela, vyšlo najevo, že Holmes po jeho vraždě odjel zpět do St. Louis, kde zrovna žila Pitezelova rodina. Tam přesvědčil manželku spolupracovníka, aby mohl vzít tři z jejich dětí na místo, kde se údajně otec skrývá. Šlo o patnáctiletou Alicii , jedenáctiletou Nellie a osmiletého Howarda . Děti psali domů matce skoro každý den, ovšem dopisy předané Holmesovi on nikdy neposlal a byly nalezeny po jeho zatčení v jeho plechové krabici. Holmes nicméně detektivovi i přes toto zjištění tvrdil, že děti jsou opravdu v Londýně u Minnie Williams, ale ani Scotland Yard je nebyl schopný vypátrat. V červnu roku 1895 tak začal detektiv Geyer za pomoci nalezených dopisů psaných dětmi s detailním pátráním. Alice Pietzel Nellie Pietzel Howard Pietzel Pátrání jej zavedlo do několika měst a hotelů, kde býval Holmes většinou pod různými falešnými jmény s dětmi ubytován. Holmes si rovněž pronajímal domy, kde pak bydlel jen pár dní, než se vypařil. Setření nakonec ukázalo, že v posledním městě, ze kterého se děti snažily napsat své matce, byl Detroit. Šokující bylo zjištění, že úplně ve stejný čas (říjen 1894) Holmes do Detroitu poslal i naprosto vystrašenou matku Carrie Pitezel !!! Detektiv Geyer k tomu uvedl: „Takže když toto ubohé děvče psalo své babičce a stěžovalo si na rýmu, posílalo vzkaz své matce, že potřebuje silnější a pohodlnější oblečení, a chtělo mít u sebe malého Whartona, aby jí rychleji utekl čas – když tato znavená, opuštěná, uplakaná dívka psala tento list, její matka, sestra a tolik postrádaný Wharton od ní byli deset minut daleko a tak tomu bylo dalších pět dní! “ Toto vše zařídil samozřejmě Holmes, který se v té době přesouval se třemi skupinami lidí (Pitezelovi děti + jeho třetí manželka + manželka B. Pitezela se zbývajícími svými dětmi), aniž ony skupiny o sobě navzájem věděly. Manipulování lidmi ze strany Holmese nemělo hranic! Holmes si ve vazební cele ukracoval čas psaním svých pamětí a „manifestu“ na očištění, který hodlal knižně vydat. „ Ta obrovská potupa pramenící z pocitu, že jsem vězeň, mne zabíjí víc než veškeré nepohodlí, jež musím snášet “, zapsal například do svých memoárů. O potupě, kterou měl na mysli nespravedlivé věznění, nemohla být ani řeč. Rovněž o nepohodlí by se dalo polemizovat, neboť za peníze si do vazební věznice nechával donášet jak jídlo, tak noviny a časopisy zvenčí. V nich si rád četl o své stoupající celonárodní slávě a neúspěšném pátrání po nezvěstných třech dětech, které tisk přitahovalo. Jindy si zapsal: „ Dokud jsem takto pod zámkem, nebudu jíst žádné maso “, nebo také: „ Od devíti do dvanácti a od dvou do čtyř se po šest dnů v týdnu budu věnovat svým starým lékařským knihám a dalším disciplínám z dob studií, jmenovitě stenografii, franštině a němčině. “ V dalším zápisku se věnoval návštěvě své manželky: „ Trpěla, a i když se to přede mnou hrdinně snažila skrýt, nebylo to k ničemu. Po několika minutách jsem se s ní musel rozloučit a věděl jsem, že odchází do světa s přetěžkým břemenem, což mi působilo větší utrpení, než kdyby mi zemřel někdo blízký. Dokud si nebudu jist, že je v bezpečí před vším nebezpečenstvím a veškerými útrapami, bude pro mne každý den živoucí smrtí. “ Z výše uvedených úryvků je patrné, že Holmes psal „paměti“ za účelem naklonění si veřejnosti na svoji stranu a přesvědčení co největšího počtu lidí o své nevinně a dobrotě. V tomto smyslu neváhal zaslat dopis ani Carrie Pitezel , což ve vztahu k tomu, co vyšlo najevo později je hodně mrazivé čtení. V dopisu zaznělo: „ Na děti jsem dával pozor, jako by byly moje vlastní, a znáte mne dost dobře na to, abyste mne posoudila lépe než někdo cizí. Ben mi nikdy nic neprovedl ani já jemu – jsme si bližší než bratři. Nikdy jsme se nepohádali. Znamenal pro mne příliš mnoho, než abych ho zabil, i kdybych k tomu měl důvod. A pokud jde o děti, nikdy neuvěřím, že byste si mohla myslet – dokud mi to nepovíte do očí -, že jsou mrtvé nebo že jsem učinil cokoli, abych je odklidil z cesty. Znáte mne dobře: dokážete si představit, že bych zabil malé, nevinné děti, zvláště když jsem neměl žádný motiv? “ Odhalení Vyšetřování pokračovalo dál, až zarputilého Geyera dovedlo do jednoho domu v Torontu , který si Holmes pod falešným jménem pronajal. Svědek (soused), uvedl, že ho nový nájemník zaujal tím, že si přivezl jen minimum nábytku, za to přijel s neobvykle velkým kufrem. Jednoho dne se u něj ukázal, aby jej požádal o půjčení lopaty, aby si ve sklepě mohl vykopat díru na skladování brambor. Lopatu druhého dne vrátil, následujícího dne si prý odvezl kufr a pak ho soused již nikdy nespatřil. Šlo o dům v samotném srdci Toronta. Detektivovi samozřejmě historka s půjčením lopaty přišla náramně zajímavá a hned následujícího dne se několik policistů vydalo do sklepa. Tam po vykopání několika centimetrů zeminy ucítili hrozný zápach…. Děti byly zakopány bez šatů. Ve sklepě byly nalezeny mrtvolky Nellie a Alice Pitezel , obě těla již byla v pokročilém stádiu rozkladu. Nellie měla navíc amputované nohy, jichž se Holmes zbavil úmyslně, aby ztížil identifikaci, neboť dívka měla tělesnou anomálii tzv. „koňskou nohu“. Lékař nezjistil na ostatcích známky násilí a Holmes dívky pravděpodobně zavraždil prostřednictvím plynu zavedeného otvorem do onoho velkého kufru. Ten se totiž policistům podařilo vypátrat a ve víku objevili vyvrtaný otvor provizorně zalepený páskou. Bratra dívek, osmiletého Howarda se však zatím nalézt nepodařilo. A všichni včetně detektiva Geyera doufali, že alespoň on je naživu a Holmes ho dal do některého z ústavů, což se dle dosavadního vyšetřování jevilo jako jedna z variant. Reakce Holmese na nález dívčích těl byla v duchu jeho sepisovaných memoárů a dosavadních tvrzení. Údajně byl zprávou šokován a následně si zapsal, že je přesvědčen, že děti zavraždila nebo k tomu dala pokyn Minnie Williamsová. „Nedokázal jsem článek dočíst a místo toho jsem si vybavil, jak na mne hleděly ty jejich tvářičky, když jsem je ve spěchu opouštěl – znovu jsem ucítil nesmělé polibky oněch nevinných dětí a uslyšel jejich srdečné loučení. Uvědomil jsem si, že na mne dolehlo další břímě, jež si s sebou ponesu po zbytek života… “, zapsal si doslova. Poté uzavřel dohodu s jedním novinářem na otisknutí části jeho memoárů v novinách a také na vydání a prodeji knihy. V dopisech novináři dokonce dával marketingové rady, jak dosáhnout většího prodeje knihy. Na posledních stránkách z onoho sepsaného materiálu, který byl opravdu v průběhu soudního procesu zveřejněn, stálo: „Na závěr bych rád řekl, že jsem zcela obyčejným člověkem, co do tělesné zdatnosti a rozumových schopností dokonce podprůměrným, a naplánovat a uskutečnit takové množství špatností, jež jsou mi přisuzovány, by bylo nad mé síly. “ Ale zpět k vyšetřování. Nález dětských ostatků vyvolal v celé zemi obrovský rozruch a zájem. Objev mrtvol samozřejmě nezapříčinil jen zájem ze strany médi í a veřejnosti, ale způsobil i zájem o osobu H. H. Holmese ze strany policie, která se na něho detailněji zaměřila! 19. 7. 1895 tak pak konečně vstoupila do jeho pověstného chicagského „hradu“. Druhé patro bylo takřka bez zajímavostí, nacházely se zde jen malé hotelové pokoje. První patro už bylo přinejmenším zvláštní. Mimo dalších hotelových pokojů se zde totiž nacházely i pokoje bez oken se zvukotěsnými dveřmi. Policii rovněž zaujal velký trezor s železnými stěnami. V něm nalezli trysku, jejíž funkcí bylo vpouštět do trezoru plyn. Přívodní ventil se pak nacházel v Holmesově kanceláři. V trezoru byl na kovové zdi patrný otisk ženského chodidla, který dle policie zřejmě patřil ženě, která se zde udusila – Emeline Cigrand . Nejhorší nálezy pak na policisty čekaly ve sklepení domu. Nálezy nebudu blíže rozvádět, jen vyjmenuji: nádrž s kyselinou, osmi žebry a částí lebky, hromada nehašeného vápna, velká pec, pitevní stůl potřísněný krví, zčásti spálené střevíce s vysokými podpatky, žebra z těla dítěte, několik obratlů, kost z nohy, jedna lopatka, zčásti spálené kusy oblečení (mužské i ženské), v rouře od pece uvízlé lidské vlasy, část řetízku. Dále policie našla dvě jámy, ve kterých byly lidské ostatky – ty podle vyjádření policie nejspíš patřily Minnie a Anně Williams . Což je trochu rozpor s již uvedeným, neboť po jejich vraždě Holmes údajně minimálně jedno tělo nechal spolupracovníkem Chappellem zbavit měkkých tkání a kostru prodal. Ale uvědomme si, že na konci 19. století žádná z moderních metod identifikace neznámé mrtvoly (např. metoda superprojekce či analýza DNA) neexistovala, takže policistům byla k dispozici hlavně dedukce, různá svědectví a využití omezených poznatků lékařské vědy a ne vše šlo tedy s jistotou potvrdit či vyvrátit. Za pomoci zmíněného Ch. Chappella pak ve sklepě policisté také nalezli tajnou místnost, kde muž pomáhal z těl odstraňovat měkké tkáně. Od aktuálních vlastníků si pak policie vyžádala 4 kostry. Ohledně dětských kosterních ostatků se detektivové nejprve domnívali, že jde o části těla malého, stále ještě pohřešovaného Howarda, ale zkoumání ukázalo, že jde o kosti dívky, takže policisté usoudili, že patří nejspíše malé Perle Conner . Tedy stále zůstávala alespoň malá naděje, že bratr 2 zavražděných holčiček je někde přeci jen živý… Dům by byl dozajista dál podrobně prohledáván a zkoumán, ale ani ne měsíc poté, co do něj vtrhnuli policisté, v noci z 14. na 15. 8. 1895 vyhořel (někde uvedeno, že do základů, jinde, že budova požár ustála a zbourána byla až v roce 1938)! Ač hasiči byli přesvědčení,že jde o žhářství a úmyslný požár, nikdo nikdy zatčen nebyl. Kdo a proč Holmesův hotel, nazývaný „hrad“, zapálil tak zůstalo navždy další nerozřešenou záhadou. Houževnatý a cílevědomý detektiv Geyer nakonec po několika dalších měsících odhalil i osud osmiletého Howarda Pitezela. Ten však byl, jak už čtenář možná tuší, bohužel taktéž tragický. Když stopy detektiva dovedly do města Irvington poblíž Indianapolisu, narazil na muže, který tvrdil, že Holmesovi v říjnu roku 1894 pronajal jeden z domů. Další svědek uvedl, že Holmesovi pomáhal instalovat do domu velká kamna na dřevo. Když pak detektiv o necelý rok později, tedy v srpnu 1895 prosíval popel z kamen, nalezl lidské zuby, kus čelisti a pouze zčásti spálené vnitřní lidské orgány. V popelu se našli rovněž nedokonale spálené části oděvu oběti. Když policisté ukázali Carrie Pitezel část bundy a špendlík do vázanky, s nejhlubším zármutkem a definitivní ztrátou naděje potvrdila, že patřili jejímu malému synovi Howardovi . Soudní proces Dne 12. 9. 1895 před velkou porotou ve Filadelfii zazněla obžaloba Holmese z vraždy Benjamina Pitezela . V Indianapolis pak přibyla obžaloba z vraždy Howarda Pitezela a porota v Torontu měla rozhodnout o obžalobě z vražd dívek Alice a Nellie Pitezel . Pro odsouzení k trestu smrti stačila vina v jediném případě. Mudgett alias Holmes stanul před soudem na podzim roku 1895, jak už bylo napsáno, nejprve ve Filadelfii za vraždu B. Pitezela. Soudce bohužel prokurátorovi neumožnil přednést všechny důkazy a svědky, které chtěl, ale připustil pouze svědky a důkazy přímo související s vraždou B. Pitezela. Tím vlastně zapříčinil, jak čtenář dále uvidí, že spousta detailů o všech Holmesových zločinech zůstala navždy zapomenuta a neprošetřena. Holmes působil u soudu naprosto klidně a bez jakýchkoli emocí. Novinář z jednoho filadelfského listu uvedl: „Zapisoval si poznámky tak netečným způsobem, jako by seděl ve své pracovně a psal obchodní dopis. “ Obžalovaný se rovněž po jednom obzvlášť nechutném a děsivém svědectví lékaře, který mrtvolu zabitého ohledával, postavil a pronesl: „Žádám, aby soud vyhlásil dostatečně dlouhou přestávku na oběd. “ Nakonec v závěrečné řeči před plnou soudní síní prokurátor George Graham prohlásil, že Holmes je „nejnebezpečnějším člověkem na světě “ a požadoval trest smrti. Porota ho záhy poté shledala vinným a soudce skutečně vyřkl rozsudek trest smrti oběšením, což potvrdil i odvolací soud. Vzhledem k nejvyššímu možnému udělenému trestu již další soudní procesy kvůli ekonomickému hledisku neproběhly, proto, jak už sem uvedl, zůstalo mnoho svědectví a podrobností ohledně spáchaných zločinů ztraceno v historii. Zajímavé nicméně bylo to, že když již bylo jasné, že Holmes bude popraven, o jeho tělo (především mozek) rychle projevilo zájem několik lékařských institutů a sbírek. Nicméně Holmes pitvu i vše ostatní rezolutně zamítnul a svým právníkům dokonce nadiktoval, jak přesně má být pohřben. Po svém odsouzení už Holmes nezpochybňoval svoji vinu a během čekání na popravu se doznal ke spáchání 27 vražd !!! Nicméně písemné doznání údajně bylo směsicí pravdy i lží. Některé fakta totiž odpovídala nalezeným důkazům, ale na druhou stranu Holmes se doznával i k zavraždění lidí, kteří byli stále naživu. Přesvědčivý byl však minimálně jeho popis vraždy dvou děvčátek Pitezelových. Potvrdil, že dívky do kufru zavřel a do víka vyvrtal otvor. Dál budu citovat přímo Holmese: „Nechal jsem je tam do doby, než se vrátím a z plezíru je zabiji. V 17:00 jsem si od souseda vypůjčil rýč a zastavil se u paní Pitezelové v hotelu. Nato jsem se vrátil do svého hotelu, navečeřel jsem se a v 19:00 jsem se vrátil do domu, kde byly děti uvězněné, a ukončil jsem jejich život tak, že jsem na kufr napojil plyn. Potom jsem kufr otevřel a uvnitř jsem uviděl jejich zčernalé a pokřivené tvářičky. Nato jsem vykopal mělké hroby ve sklepě domu. “ Pokud tedy uvěříme této části doznání, znamenalo by to, že i v Torontu cestoval minimálně se dvěma skupinami, které o sobě neměli tušení! Tedy oněmi dětmi+ matkou dětí -paní Pitezel. K vraždě jejího manžela ve svém doznání uvedl: „Nechť všichni vědí, že od první hodiny, co jsme se znali, dokonce ještě předtím, než jsem věděl, že má rodinu, jež později mé krvelačnosti dopřála další oběti, jsem ho hodlal zabít. “ A mezi jeho nejznámější výroky ze zmíněného doznání pak patří tato věta: „Od narození v sobě nosím ďábla. S tím, že jsem vrah, jsem nemohl nic dělat, stejně jako básník není s to umlčet svou inspiraci “ 7. 5. 1896 se v 10:13 otevřelo propadlo a Holmes byl oběšen. Těsně před smrtí prý se prý vrah na svého popravčího, který vypadal nervózně, usmál a pronesl: „Dejte si na čas, starý brachu. “ No i přesto se podle řady zdrojů poprava nepovedla a provaz odsouzenému nesrazil vaz, jak by správně měl, ale Holmese uškrtil, což trvalo prý dlouhé minuty. Také není bez zajímavosti, že Holmes byl údajně velkým oblíbencem dozorců, neboť byl prý okouzlující. Tedy dokázal manipulovat a klamat lidi opravdu až úplně do své smrti. Nakonec byl Holmes pohřben v okresu Delaware na hřbitově Svatého Kříže skutečně dle svých přání. Tedy do rakve, která byla zalita cementem. Rakev pak byla umístěna do hrobu, který byl rovněž vyplněn cementem. Na jeho hrobě však není umístěn žádný náhrobek či cokoli co by neslo jeho jméno a samotný hrob je pak umístěn pod travnatou plochou mezi jinými hroby. Závěr Zprvu jsem chtěl předchozím odstavcem skončit, ale ještě bych rád pár věcí okomentoval a vysvětlil. V prvé řadě asi nezaznělo, proč vlastně H. H. Holmes vraždil??? No tak v některých případech se to samo nabízí - zbavoval se nepohodlných osob. Například milenky Julie Conner, kdy si nepřál břímě v podobě nechtěného dítěte, u sester Williams zas usiloval o zahlazení podvodu s převodem pozemků a u B. Pitezela se prostřednictvím jeho smrti pokoušel vymámit peníze z pojišťovny. Nicméně například při vraždě dětí Pitezelových žádný objektivní důvod k jejich zabití neměl. Tedy je nutno dojít k závěru, že ho vraždění rovněž bavilo a vzrušovaly ho pocity s ním spojené. Uspokojovala ho moc nad životem jiných. Což ostatně on sám ve svých pozdějších tvrzeních připouštěl. Tedy pokud bych měl Holmese zařadit do kategorií podle motivů (Holmes/DeBurger), šlo by ho zařadit jak do kategorie „comfort serial killer “, tak i „power and control serial killer “, ale asi dokonce i do kategorie "thrill killer ", což je označení pro množinu sériových vrahů, kteří zabíjejí v touze zažít extrémní zážitek, adrenalin, nebezpečí, atd, což lze v Holmesově jednání také někdy pozorovat. Jak už jsem v úvodu a několikrát v průběhu článku zmínil, případ je opředen mnoha polopravdami či dokonce fikcemi. Snažil jsem se trochu pátrat a vyhodnocovat nalezené informace, bohužel s pomocí pouze sekundárních zdrojů, navíc po více než 100 letech to není dost dobře možné. Ostatně v USA v roce 2017 vyšla kniha s názvem H.H. Holmes: The True History of the White City Devil , ve které se autor snažil právě o to, oprostit případ od fám a fikcí, které se na něj v průběhu 20. století nabalily. Tuto knihu jsem však neměl přitvorbě článku k dispozici, tak uvidíme později, nakolik se stejná snaha povedla mne. Případně je vždy možnost článek aktualizovat a upravit. Jisté je, že se již nikdo, nikdy nedopátrá, kolik obětí měl H. H. Holmes ve skutečnosti na svědomí. Často uváděných až 200 obětí se mi zdá (a nejen mě, ale i jiným zdrojům) dosti nadsazené. Nicméně, i když byl souzen a odsouzen oficiálně jen za jednu vraždu, je jisté, že na svědomí měl život nejméně devíti osob. Když k tomu přičteme jeho přiznání k 27 vraždám (ač řada věcí v doznání byla vymyšlená), uvážíme, kolik nevysvětlených zmizení se kolem něj odehrálo, přidáme jeho psychopatickou osobnost a vraždění nejen jako účinný prostředek k dosažení cílů, ale i jako zdroj vzrušení a zábavy, k tomu jeho rozličné možnosti odstranění mrtvol, asi se je třeba přiklonit se k tomu, že obětí bylo téměř jistě více než 9 a podle mého lze věřit odhadům o možná až desítkách lidských obětí. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Rozhovor s Jiřinou Hofmanovou, bývalou vyšetřovatelkou a policejní analytičkou, autorkou knihy Myšlenky zločince v české kotlině. Interview - Jiřina Hofmanová Jiřina Hofmanová je bývalá policejní vyšetřovatelka a později analytička Policejního prezidia, která se specializovala na problematiku násilných trestných činů. RNDr. Jiřina Hofmanová, Ph.D. pracovala osm let jako vyšetřovatelka obecné kriminality, kdy řešila nejzávažnější násilnou trestnou činnost, mimo jiné se např. podílela na vyšetřování kauzy tzv. "Orlických vražd". Ve své kariéře se zabývala rovněž zaváděním nových metod do policejní praxe. Mezi nimi jmenujme např. metodu videografie, moderní kriminální analýzy (analýza chování, behaviorální analýza) či zavádění analytického systému ViCLAS. Absolvovala též studijní pobyt na Jednotce behaviorální analýzy Akademie FBI v Quanticu a specializační kurz Kanadské královské jízdní policie v Ottawě. Byla též členkou Evropské skupiny behaviorálních analytiků EVUBAG. Během svého života zatím napsala tři publikace : Behaviorální analýza (2010), Jak se vraždí v Česku (2011) a Myšlenky zločince v české kotlině (2023). 1) Dobrý den, mohla byste nad rámec anotace Vaší nové knihy „Myšlenky zločince v české kotlině “ prozradit, na co se čtenáři mohou těšit a co se v ní dočtou?? Kniha je plná vyprávění o zločinech, zločincích, obětech a policistech. Je vyprávěním o tom, jak jsem se dostala k práci policejní vyšetřovatelky a jak jsme s kolegy a „osvícenými“ veliteli začali hledat možné inovativní postupy v práci policie.. K myšlenkám konkrétních zločinců, kteří se ke své trestné činnosti doznali, jsem přidala osobní vzpomínky, myšlenky a pocity. Vyprávění by mělo poskytnout čtenáři širší pohled na oblast násilí mezi lidmi a umožňuje čtenáři nahlédnout také do „kuchyně“ policejní práce od devadesátek do začátku nového tisíciletí. S určitým nadhledem jsem se pokusila popsat hledání způsobu, jak postupy běžné v „západním“ zahraničí přivést k životu i u nás, v české kotlině. Do vyprávění jsem zařadila případy zajímavé svým způsobem spáchání nebo přístupem pachatele a policie k objasňování a vyšetřování skutku. 2) Mezi nejznámější případy, na jejichž objasnění jste se podílela, patří bez pochyby tzv. Orlické vraždy“. Zaujalo mne, že mezi jednotlivými pachateli panovala určitá nedůvěra a někdy až strach jeden z druhého. Pokud je mi známo, existovaly i jisté neshody ohledně dělení „kořisti“… Jak jste vůbec vnímala vzájemné vztahy mezi jednotlivými pachateli? Mohla byste toto téma trochu rozvést? Orlické vraždy čtenáři předkládám ve třech rovinách. Tou první rovinou je objasňování vražd, které zpočátku nikdo nespojoval do série a období jedenácti měsíců vyšetřování, které začalo vyzvednutím prvního sudu s lidskými ostatky z Orlické přehrady. Druhou rovinou jsou myšlenky tří hlavních protagonistů Kopáče, Černého a Kuny. Jejich tvrzení a vysvětlování vlastního podílu na spáchání jednotlivých vražd jsem doplnila svými poznámkami a pohledem na věc. Třetí rovinou je mediální obraz Orlických vražd, který mnohým z nás, kteří jsme se na objasňování a vyšetřování podíleli, zasáhl do pracovního i osobního života. 3) Velmi iniciativní popravčí celé této skupiny – Ludvík Černý – se od chlubení svými činy v rámci podsvětí, přes naprosté popírání viny v rámci vyšetřování a před soudem, postupem času propracoval až k určitému přiznání a projevům lítosti. Rovněž se vydal cestou víry a stal se dokonce členem jedné církve. Je rovněž známo, že dokázal přesvědčit pozůstalou po jedné z obětí k poskytnutí půjčky i poté, co dotyčný zmizel. I z dalších střípků usuzuji, že asi umí být velmi přesvědčivý. Jak vnímáte v kontextu toho všeho jeho osobu Vy? Jak na Vás v rámci výslechů, které jste s ním vedla, působil? Pokud se pachatel k trestné činnosti nedozná, necítí vinu za to, co spáchal. Je také rozdíl v tom, jestli se někdo skutečně vydal cestou víry, lituje svých „hříchů“ nebo se jenom snaží vylepšit si pozici při žádosti o propuštění na svobodu. Otázkou lítosti pachatelů nad smrtí člověka se zabývá poslední kapitola knihy „Myšlenky a ďábelský záměr pětinásobného vraha“. Poskytuje vhled do mysli psychopatického vraha, který popisuje mimo jiné svůj pohled na lítost, kterou pachatelé projevují: „ Náš právní řád přímo vybízí pachatele trestných činů, aby říkali, lituji. A tak s nadějí na nižší trest litují a litují. Jaká výchova k pokrytectví. Nedokonalost je zjevná, ale ještě více zarážející je skutečnost, že se nikde nehovoří o odčinění. Neboť kdo skutečně upřímně lituje, musí toužit po odčinění….“, viz str. 333 knihy. Odpovědi na otázku k osobnosti Černého, o půjčce od přítelkyně Hodra, to vše je v knize... 4) V rámci Vaší služby u policie jste mimo jiné podílela na zavádění analytického systému ViCLAS do policejní praxe u nás. Od tohoto systému se ČR v průběhu roku 2021 odpojila. Jak tento krok vnímáte a jaký je váš názor na využití počítačových algoritmů v pomoci při boji proti sériovým pachatelům? Jsou nějaké další nové trendy v oblasti boje proti sériové trestné činnosti, které podle Vás stojí za pozornost? „Leitmotivem“ knihy je vyprávění o snaze zkvalitnit postupy policie. Zavedení systému ViCLAS a moderní kriminální analýzy (analýza chování, behaviorální analýza) s touto snahou bezprostředně souvisí. ViCLAS je totiž analytickým nástrojem behaviorální analýzy. Zrušení systému a odpojení se od západoevropského proudu moderní kriminální analýzy je důsledkem přístupu, který byl nastartován na počátku nového tisíciletí „počítačovými experty“ bez kriminalistických zkušeností a je významným krokem zpět. Opět o tom podrobněji v knize. Problematiku analytické činnosti v oblasti obecné kriminality v Policii ČR jsem obsáhle popsala ve svém diskusním příspěvku v Kriminalistickém sborníku v roce 2011. 5) Po vašem odchodu z pozice vyšetřovatelky jste přešla na Policejní prezidium, kde jste se v rámci speciální skupiny věnovala zejména zkoumání trestných činů vraždy, kdy jste mimo jiné porovnávala přes 7000 skutků spáchaných v průběhu více než 40 let na našem území, což vyústilo ve vznik publikace „Jak se vraždí v Česku“. K tomu, že taková „typická česká vražda“ se odehraje mezi blízkými osobami, pachatelem je většinou muž, který vraždí zejména prostřednictvím nože, fyzického násilí či nějaké „tupé“ zbraně, jste se již opakovaně vyjadřovala. Jsou však nějaké typy vražd, motivů, způsobů spáchání či pachatelů, které se v České republice naopak vyskytují zřídka či vůbec ve srovnání s jinými, zejména okolními, státy? Na tuto otázku nedovedu odpovědět, protože z problematiky násilí jsem odešla před deseti lety a na otevřené zdroje se nemůžu spolehnout. 6) Je známo, že jste absolvovala krátkou stáž v celosvětově známém výcvikovém středisku FBI v Quanticu a několik stáží v Kanadě. Rovněž jste byla členkou mezinárodní jednotky behaviorálních analytiků. Vše spojuje metoda, kterou jste popsala ve své dřívější stejnojmenné knize „Behaviorální analýza“. Vzpomínáte na nějaký případ, kdy byla tato metoda využita a dopomohla k objasnění zločinu, resp. k lepšímu nasměrování vyšetřování? Zkušenosti z přímého výkonu služby, stáže u FBI a Kanadské královské jízdní policie, sdílení zkušeností s analytiky sousedních států, studium české i zahraniční odborné literatury vyústily v sestavené nové taktické kriminalistické metody. Není to metoda, která sama jako taková objasní zločin. Zločin se stal v minulosti a kriminalista jej poznává pomocí informací, které musí získat přímo nebo odvodit. Behaviorální analýza má za úkol naučit kriminalistu relevantní informace vyhledávat, strukturovat, porovnávat a odvozovat. 7) Na tuto otázku se ptáme každého, s kým děláme rozhovor. Jste pro trest smrti či nikoli? A můžete vysvětlit proč? Případně jaký je obecně Váš názor na trestání pachatelů těch nejzávažnějších trestných činů? Nejsem pro trest smrti. Domnívám se, že daleko větším trestem pro pachatele je doživotní pobyt ve vězení, který by ale nebylo možné zkrátit a pachatele propustit. Obecně se ale k trestání pachatelů těch nejzávažnějších trestných činů těžko vyjadřuje bez znalosti konkrétní důkazní situace jednotlivých případů. 8) „True crime“ žánr se zejména v poslední době těší obrovskému zájmu ze strany médií a široké veřejnosti. Vychází řada dokumentů, knih, filmů… Je nějaký počin z tohoto ranku, který Vás zaujal a stál by podle Vás za doporučení? Upřímně řečeno, v poslední době je mediální prostor tak zaplněn tímto žánrem, že u mě vyvolává spíše negativní pocity. Kriminálky různé úrovně, každý ze známých herců si už nějakého toho policistu či kriminalistu zahrál několikrát, někdo si staví na roli četníka volební kampaň, někteří z legrace požadují, aby se „více vraždilo, aby měli o čem natáčet“, někdo je „nesnesitelným géniem objasňování“. Proč ten pesimismus? Osobně jsem touto profesí prošla, dovedu si živě představit, co zažívá oběť před smrtí. Vím, co zažívají pozůstalí před soudem, kde se obhájce vehementně zastává vraha jejich blízkého ve snaze jej vyvinit. Dovedu si představit, jak se cítí sexuálně napadená žena, které nikdo nevěří. Zločin jako by byl nedílnou součástí naší kultury, lidé si na něj zvykli a je pro některé diváky zábavnou show. Z našich kriminálních seriálů se mi líbily první řady Rapla a Případů prvního oddělení. Ze zahraničních krimi seriálů mám ráda ty, ve kterých nedochází k nesmyslným bitkám a střílečkám, ale kde je realisticky postavený děj, věrohodné postavy, humor a kreativita při objasňování případů. V paměti mi zůstaly seriály: Colombo, JAG, Odložené případy nebo Zákon a pořádek. Snad nejraději jsem měla seriál Closer. Rozhovor vzniknul v srpnu 2023 Další interviews Copyright © 2009 - 2023 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno!

Článek o zapomenutém československém sériovém vrahovi a nejmladším českém vrahovi, který zavraždil nejméně tři osoby a několika dalším osobám o život usiloval. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Václav Novák 31. 1. 2022 Václav Novák - zapomenutý československý sériový vrah a nejmladší český vrah, který připravil o život nejméně tři osoby, další dva lidi se zavraždit pokusil a u několika dalších měl vraždu v plánu. Tento recidivista mezi ostatními pachateli vyčníval především svou extrémně agresivní osobností a velkým množstvím zločinů nejrůznějšího druhu spáchaných ve velmi mladém věku. Po svém zadržení spáchal sebevraždu. Narozen: 1951 Zemřel: 1975 Stát: Československo Počet obětí: 3 Vražedná aktivita: 1961-1975 Přezdívka:"nejmladší český vrah" Zapomenutý československý sériový vrah V tomto článku vám netradičně odhalíme doposud nezveřejněný, ale přitom naprosto raritní případ české kriminalistiky , který lze z mnoha důvodů označit za ojedinělý a extrémní. Mimořádný je nejen rozsah trestné činnosti a následky, které způsobila, ale především osobnost hlavního pachatele – zapomenutého sériové vraha a zároveň pravděpodobně vůbec nejmladšího vraha v české historii . Ten pouze shodou okolností stihl zavraždit „jen“ tři osoby a minimálně dvě další se zavraždit pokusil , protože nebýt jeho dopadení, o život mohlo přijít dalších šest lidí , neboť jejich vraždu plánoval! Případ jsme pro vás „vytáhli“ přímo z policejních archivů , které autorovi sloužily jako zdroj informací (pozn. jména některých osob byla změněna ). Teď se už však spolu ponořme do samotného příběhu. Vražda č. 1 Tento nevšední případ se začal psát jednoho letního rána roku 1975 . Tehdy se na obvodní oddělení veřejné bezpečnosti obrátil muž s tím, že při ranní návštěvě své tety ji v jejím domku našel mrtvou. Čtyřiasedmdesátiletá Božena Květoňová ležela zakrvácená na posteli a ze stavu těla i obydlí bylo synovci naprosto jasné, že se ocitl na místě brutální vraždy. Když na místo činu dorazila výjezdová skupina , kriminalisté zjistili, že jde o malý jednopodlažní domek o dvou místnostech s neudržovanou zahradou, kde bylo dříve provozováno zahradnictví. Kriminalisté nalezli oběť ležící na posteli na zádech, s nohama spuštěnýma na zem. Na krku měla hlubokou nejméně 12 cm dlouhou řeznou ránu , na prsou bodné rány a několik zhmožděnin a ran na hlavě . Vedle mrtvoly ležela zkrvavená břitva a celý domek nesl stopy prohledávání. Věci byly zpřeházeny a na zemi ležely především veškeré písemnosti zemřelé a taktéž její vkladní knížky. Vyšetřovatelé dále zjistili, že do domu bylo pravděpodobně vniknuto přes přistavený skleník, v jehož čelní stěně byla vyražena jedna skleněná tabule. Na dveřích z chodby do kuchyně pak byly zajištěny stopy po páčení. Stopy prohledávání obydlí Šipkou je označeno místo, kde pachatel vniknul do obydlí Po ohledání místa činu byla neprodleně nařízena pitva zavražděné. Dvojice lékařů, kteří pitvu prováděli, zjistili, že jde o ženu 152 cm vysokou. Zemřela násilnou smrtí, protože si zjištěná zranění rozhodně nemohla způsobit sama a příčinou smrti bylo vykrvácení z pravé krční žíly . Rána v čelní krajině byla způsobena zaživa - tupým předmětem velkou silou , lebeční klenba byla proražena, ale toto zranění nebylo příčinou smrti. Mezi další poranění pak patřily čtyři bodné rány v hrudi a již zmíněná, smrtelná, hluboká řezná rána v krční krajině . Vyšetřovatelé tedy začali prověřovat styky paní Boženy , stejně jako osoby s kriminální minulostí , dříve trestané pro majetkové nebo násilné trestné činy, ale přes velké nasazení policistů prvotní vyšetřování nebylo korunováno úspěchem. Místo činu Vražda č. 2 Pachatel vraždy staré ženy stále uniká … O dva týdny později nahlašuje policii v ranních hodinách jeden z houbařů nález mrtvoly mladého děvčete poblíž bývalých jatek u železniční trati. Šetřením je zjištěno, že jde o tělo čtrnáctileté dívky jménem Marta Jedličková , která je svými rodiči pohřešovaná od předchozího večera . Ti na místní služebně nahlásili, že odpoledne odjela se svou kamarádkou a třemi mladíky do kina v blízkém okresním městě a od té doby o ní nemají žádné informace. Nervózní rodiče osudného večera kontaktovali nejprve dceřinu kamarádku, se kterou do kina vyrazila. „Marta s námi nakonec do kina vůbec nešla. Bylo jí zle, tak se vrátila domů. Copak ještě nepřišla? “, divila se. Vyděšení rodiče tak ihned zalarmovali sousedy a vydali se dceru hledat. Vzhledem k tomu, že se jim ji nedařilo nalézt, vyrazili ještě v průběhu večera na služebnu policie. Následující ráno jim ale přineslo smutné rozzuzlení. Nález těla mladé dívky předznamenával, že se Marta domů již nikdy nevrátí. „Mrtvola dívky ležela naznak, svetřík, včetně podprsenky, měla vyhrnutý nad prsa, dlouhé dámské kalhoty a spodní kalhotky měla svlečeny tak, že z levé nohy byly staženy úplně a na pravé noze shrnuty až ke kotníku. Byly zjištěny mnohočetné zhmožděniny na hrdle, včetně tří podélných krevních výronů, a na levém prsu byly známky kousnutí, “ takto byl stav těla zaznamenán v protokolu o ohledání . Všechny okolnosti případu naznačovaly, že se jedná o sexuální vraždu . Přátelé, kteří dívce předchozího dne dělali společnost, byli ihned předvedeni k podání vysvětlení, z něhož vyplynulo, že zavražděná s nimi do kina opravdu nešla. Předtím se totiž parta zastavila v jedné restauraci, kde čtrnáctiletá Marta vypila během dvou hodin celkem šest piv , z čehož se jí udělalo nevolno. Požádala tak jednoho známého, který s nimi toho dne byl, aby ji doprovodil zpět domů a od té doby jí nikdo z nich neviděl . Po skončení filmu stál mladík, který dívku doprovázel, před kinem, kde ostatním oznámil, že když procházeli městem, potkali čtyři cizince, asi Jugoslávce, a ona s nimi odešla. Místo činu 2 Stejně jako v prvním případě, i zde byla ještě v den vraždy nařízena pitva prováděná soudními znalci z oboru soudního lékařství . Pitva nakonec prokázala, že k smrti vedlo poranění krku , v jehož důsledku se dívka udusila. Ač bylo zjištěno, že již nejde o pannu, v pochvě nebyly nalezeny spermie, tedy k pohlavnímu styku pravděpodobně před smrtí nedošlo. Oběť podle lékařů jedla naposledy několik hodin před smrtí a v krvi měla 0,86 promile alkoholu. Znalci též uvedli, že poranění, resp. smrt, byla jednoznačně způsobena druhou osobou. Máme tu tedy druhou vraždu spáchanou v blízkosti malé obce v průběhu jednoho jediného měsíce! Vyšetřovatelé však v tomto případě mají podezřelého . Pozornost totiž samozřejmě zaměřují na mladíka, který byl se zavražděnou Martou naposledy. Po prvotním prověření zjišťují, že byl v minulosti šestkrát soudně trestán , z posledního trestu byl propuštěn teprve před půl rokem , navíc mu byl nařízen ochranný dohled. Oním mladíkem je čtyřiadvacetiletý Václav Novák , který se do městečka přestěhoval před pouhými třemi měsíci, přesto do zaměstnání řádně nedochází a v bydlišti nemá dobrou pověst . Dopadení Výše uvedené informace dávají tušit, že právě Novák by mohl být vrahem mladinké Marty . Ostatně vyšetřovatelé měli v tomto ohledu také brzy jasno a zadržený se jim po krátkém prvotním zapírání ještě téhož dne k vraždě doznal . K osudnému dni uvedl: „Když jsme procházeli lesem, chtěl jsem na ní vykonat soulož, ale protože to odmítla a kladla odpor, začal jsem ji rdousit. Když upadla do bezvědomí, začal jsem ji svlékat, ale protože měla menstruaci, od záměru jsem upustil. Protože jsem si však uvědomil, že by pravděpodobně mé jednání ohlásila státní bezpečnosti, usmrtil jsem ji “. Vrah dívky byl tedy v rukou policie. S ohledem na jeho kriminální minulost, vyšetřovatelé zadrženého vytypovali i jako možného pachatele vraždy seniorky z počátku léta, a proto byl podezřelý v dalším výslechu vytěžován i ohledně tohoto trestného činu. Tím Novákovy zábrany naprosto padly . Informace, které kriminalistům následně poskytl, jim přímo vyrazily dech! Vyslýchaný totiž vraždu paní Boženy nejen doznal, ale dle vyšetřovatelů se jí přímo chlubil . Také se rozpovídal o svém komplici a partnerce , která jim dala tip, ale především se přiznal i k dalším velmi závažným zločinům, včetně vraždy , kterou měl spáchat jako teprve desetiletý hoch! Díl 2 Hlavní aktéři případu V předchozím dílu byla popsána brutální vraždy paní Boženy , kterou pachatel sprovodil ze světa v jejím domku, a také násilná smrt mladé Marty , jíž se stala osudnou volba doprovodu. Tím byl čtyřiadvacetiletý Václav Novák , který se k oběma zločinům doznal. U výslechu se kriminalistům rovněž zmínil o své partnerce a o svém údajném komplici . Než se na jednotlivé zločiny a případnou roli dotyčných zaměříme podrobněji, pojďme si nejprve přiblížit osobnosti a životní cesty těchto aktérů. Václav Novák Jelikož známé rčení trefně praví: “Vrahem se člověk nerodí, vrahem člověk se stává “, zvídavého čtenáře zřejmě zajímá, jaká byla minulost a rodinné pozadí popisovaných osob, a co formovalo jejich osobnost. O hlavním podezřelém se podařilo v tomto o hledu zjistit následující informace: Václav Novák se narodil v roce 1951 a ve věku jednoho roku byl adoptován . V šesti letech byla adoptivní matka odsouzena k dlouhodobému trestu odnětí svobody a adoptivní otec na výchovu sám nestačil, proto byl malý Vašek umístěn do dětského domova . Ve škole prospíval velmi dobře , ale ve 13 - 14 letech začal z dětského domova utíkat a „venku“ se začal dopouštět vloupání do různých objektů . Tomuto kriminálnímu stylu života zůstal věrný až do svého zadržení v roce 1975, přičemž i přes svůj relativně nízký věk byl v té době již celkem šestkrát soudně trestán . Z posledního trestu byl propuštěn pouhý půl rok před výše popsanými vraždami. Podle policistů šlo o zkušeného recidivistu , který se nikdy ke své trestné činnosti nedoznával . Později k němu vyšetřovatelé uvedli, že jeho trestná činnost za krátké období po posledním propuštění z vězení a jeho klid, s jakým při výsleších vše detailně popisoval, svědčily o tom, že u něho nebyl vůbec rozvinutý vztah a úcta k lidskému životu . Ve svém okolí byl Novák známý jako mimořádně surový, bezohledný, sobecký a egoistický jedinec , který si ostatní podřizoval jakýmikoli prostředky. V době zadržení byl zaměstnán jako horník , ale v práci měl četné absence a později do ní nedocházel vůbec. Co se týče jeho nejbližších, bylo zjištěno, že v poslední době žil s jistou Marií Pokornou , kterou označil za osobu, která mu měla dát tip na objekt bývalého zahradnictví, a hodně se družil s teprve osmnáctiletým Pepou Šímou , kterého označil jako spolupachatele a vykonavatele vraždy seniorky Boženy . Kriminalisty tedy pochopitelně zajímaly i tyto osoby a rovněž vzájemný vztah všech zainteresovaných. Anna Pokorná Marie Pokorná , žena narozená v roce 1935, dlouhá léta pracovala v kravínu v Příbrami, kde žila se svým manželem a jejich pěti společnými dětmi . Její manžel byl údajně alkoholik , který k ní byl v opilosti hrubý, a tak se počátkem roku 1975 i s dětmi (7-14 let) odstěhovala do menšího města, kde začala žít spolu s Novákem, který byl známým jejího manžela a znali se spolu asi 4 rok. Žena si měla o šestnáct let mladšího Nováka takzvaně „vydržovat“. Podle Marie Pokorné o klasický partnerský , respektive milostný, vztah nešlo . Ač žena připouštěla, že spolu dvakrát pohlavní styk měli. Co se týká poměrů v domácnosti , lze uvést, že se v ní téměř denně pil alkohol a čichal trichlorethylen , který dokonce jednou dostalo čichat i jedno z jejích dětí. Novák navíc děti surově bil , takže některé z nich ze strachu raději chodily spát do kůlny na slámu. Nejstaršího syna Marie, kterému bylo teprve 13, nutil, aby s ním páchal některá vloupání . Koncem jara začal do domácnosti, mimo jiných, často docházet i Josef Šíma , který se postupně stal nejbližším Novákovým kumpánem. Úryvek z psychiatického posudku M. Pokorné Josef Šíma Josef Šíma se narodil roku 1956 jako nejstarší z pěti dětí . Jeho otec , pracující jako traktorista, byl jednou soudně trestán a sám Josef o něm později vypověděl, že dříve „hodně pil“ , a proto ho nenáviděl, jelikož jeho alkoholismus byl v domácnosti častým předmětem sváru. Pepova matka si kvůli tomu dokonce jednou demonstrativně podřezala zápěstí. O ní Josef později uvedl, že ač šlo o nervózní ženu, která otce v opilosti často provokovala, měl ji velmi rád a více tíhnul právě k ní. V posledních letech, když otec s pitím alkoholu přestal , se atmosféra v rodině velmi zlepšila a Pepa jej od té doby hodnotil jako „miliónového tátu “. Sám o sobě uvedl , že v dětství jednou z domova utekl , ale za školu nikdy nechodil . Když začal chodit do zaměstnání (pracoval jako požárník s platem 1500 Kč/měs), našel si partu , s níž trávil více času než doma. V období před svým zadržením docházel k rodičům prakticky jen v sobotu a v neděli . Uznával, že občas ve výchově vzdoroval , byl neposlušný a nepodrobivý a měl kvůli tomu s otcem několik vážnějších výstupů. A jak Pepu Šímu vidělo jeho okolí ? Rozhodně nešlo o extrémně agresivního člověka , a ani nebyly zjištěny žádné výrazné prohřešky v jeho chování a vystupování na veřejnosti. V zaměstnání jej hodnotili jako méně iniciativního, flegmatického, někdy trochu drzého a pro své chování ne úplně oblíbeného pracovníka. Měl časté pozdní příchody a v prvním pololetí roku 1975 nepřišel do práce celkem 15x. Byl i kázeňsky trestán, ale o žádného mladíka, který by tzv. „rostl pro kriminál“, podle všeho nešlo. Pozdější znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie jej označili za trochu klackovitého, nedisciplinovaného, ale jinak veselého a poměrně nekonfliktního člověka , který se jen někdy něčeho drze dožaduje… Úryvek z psychologického posudku J. Šímy Z výše uvedených informací vyplývá, že osmnáctiletý Pepa byl celkem běžný kluk . Možná trochu „sígr“ , který se v poslední době dostal do „špatné společnosti “, kvůli čemuž se začal dopouštět méně závažné trestné činnosti (např. kradl benzín). S Václavem Novákem se seznámil v březnu 1975 , ale pravidelně se začali stýkat až koncem jara . Jejich spolčení brzy nabralo rychlý spád , na jehož konci byla surová vražda… Tolik tedy k Novákově „spolubydlící“ a k jeho parťákovi ve zločinu . Než se však ve vyprávění posuneme dál a popíšeme, čeho všeho se dotyční dopustili, pojďme se ještě na moment zastavit u vzniku a povahy nevyváženého kriminálního spojenectví „Pepy a Václava“ . Nebylo zjištěno, kde se tito mladí muži seznámili. Zřejmě přes společné známé, protože v „partě“ byli ještě další dva mladící (pozn. ti o většině „akcích“ Pepy a Dvořáka nevěděli ). Jisté je, že o šest let starší Novák prý Pepu Šímu ihned zaujal , a to především svým silným, hrubým chováním a sebevědomým vystupováním. Jak sám Šíma později uvedl, vždy k němu vzhlížel , protože mu přišlo, že se Václav Novák ničeho nebojí . Z počátku se mu také jevilo, že je dobrý člověk… Tedy minimálně do okamžiku než jej zmlátil , protože se nechtěl podrobit jeho vůli. Ač již v té chvíli pociťoval mladší z mužů k Novákovi respekt a domníval se, že je lepší se mu podvolit , teprve po vraždě se ho začal doopravdy bát . Díl 3 Zločiny z pohledu pachatelů - vražda v „zahradnictví“ V předešlých kapitolách jste se seznámili se zločiny očima výjezdové skupiny . Také jsme vám představili jednotlivé aktéry , jejich osobnosti a jejich životní peripetie . V tomto dílu se jednotlivým zločinům budeme věnovat opětovně, tentokrát však z perspektivy pachatelů . Popíšeme to, jak je prezentovali při výsleších a rovněž zmíníme jejich další , doposud neuvedená, provinění . Za prvé tu máme vraždu seniorky Boženy Květoňové spáchanou v objektu bývalého zahradnictví. Jakožto spolupachatele v tomto případě Václav Novák označil osmnáctiletého Pepu Šímu , s nímž se osudného dne setkal v bytě Marie Pokorné . Ta již dříve dostala od Nováka za úkol vytipovat v obci vhodný cíl pro loupež a do oka jí padl právě domek čtyřiasedmdesátileté seniorky , neboť existoval předpoklad , že žena by doma mohla mít větší finanční prostředky . Asi týden před vraždou Marie Pokorná svému druhovi sdělila, že seniorka žije sama a ve vsi se říká, že je spořivá a z dříve provozované živnosti by mohla mít ušetřeny nemalé peníze. Tento cíl evidentně Nováka zaujal a život šetřivé důchodkyně se chýlil k tragickému konci. Osudného večera se Nováka a Pepa nejprve v bytě Pokorné posilnili alkoholem . Asi ve 23:00 se vyzbrojeni nožem a srozuměni s tím , že seniorku pravděpodobně zabijí , pěšky vydali k jejímu domu. Dírou v plotě prolezli na zahradu, kde vzal Novák kilové závaží a poté, skrz skleník, kde vyrazili naprasklou tabuli, vnikli do budovy. Budoucí oběť v tu chvíli klidně spala ve své posteli . Lupiči ji vzbudili, přičemž ji oslnili světlem z baterky směřujícím přímo do jejího obličeje a představili se jí jako příslušníci Státní Bezpečnosti . Požadovali po ní, aby jim sdělila, kde má uschované peníze a další cennosti. „Řekl jsem jí, aby vstala, že jsem od Bezpečnosti… ona říkala, že je sama, a že žádné peníze nemá… řekl jsem mu „Pepo, dělej něco!“… On měl nůž za zády a bodl jím ženu hluboko do břicha… nekřičela, ani nevydávala žádné zvuky… Potom bodl znova…nemohu říct kolikrát, vím jen, že jednou jí také bodl do krku… “, prezentoval osudný den Novák . Rozespalá a pobodaná žena ale ani tak úkryt prozradit nechtěla. Prý pouze seděla na posteli a opakovala: „Co to děláte? Co to děláte “, načež ji Novák vší silou udeřil závažím do hlavy . Po této ráně se paní Božena svalila na postel a začala chroptět. Pachatelé na nic nečekali a začali domek prohledávat . Snažili se najít peníze, šperky, no vlastně cokoli, co by mělo nějakou hodnotu. K jejich velké nevoli však objevili pouze 400 Kčs a několik mincí ze žlutého kovu . Tento lup je zcela pochopitelně příliš neuspokojil, a tak vzali v kuchyni nákupní tašku a vzali za vděk i potravinami a skleněným džbánem na pivo . Fatální důsledky pak měl nález staré břitvy , tu totiž jeden z pachatelů následně neváhal použít a ženě s ní prořízl hrdlo . A právě toto je chvíle, ve které se verze obou kumpánů začínají rozcházet . Kdo oběti způsobil toto poranění, které bylo označeno za smrtelné? Patrně čtenáře nepřekvapí, že oba zapřísahali svou nevinu a za pachatele označili vždy toho druhého. Nezpochybnitelné v tuto chvíli bylo, že Marie Pokorná dala mužům tip , a ti poté seniorku zavraždili, přičemž na fyzickém útoku se nějakou měrou podíleli oba . Tělo paní Boženy Jízda na vlně zločinu Novák, Šíma a Pokorná ale nezaháleli a výše uvedená vražda nebyla jejich jediným proviněním proti zákonu . Všichni z nich spáchali několika dalších deliktů. Některé z nich realizovali před vraždou v zahradnictví, jiné až po ní. Několik z nich spáchal Novák sám, na dalších participovali společně. Začněme nejprve těmi méně závažnými . Červen 1975 : „Pepa mi říkal, že chce marodit, že nechce do práce…dohodli jsme se, že mu zlomím ruku… on nakonec odmítl, tak nastavil dlaň, a já ho do ní říznul žiletkou… “, vypověděl u výslechu Novák . Tento spásný nápad vedl k Pepově 16 denní pracovní neschopnosti . Máme tu tedy ublížení na zdraví , ač trochu nezvykle na žádost samotného poškozeného. S dalším „filutou“ jménem Pavel již Novák předchozí nápad uskutečnil. Rovněž na jeho žádost mu zlomil ruku tak, že nejprve vytvořil dva sloupce z knih, na které poškozený položil levou ruku a otrlý recidivista mu na ní dvakrát dupnul , což mělo za následek zlomení vřetenní kosti . Ze strany Nováka šlo tedy opět o ublížení na zdraví a nic na tom nemění fakt, že bylo opět způsobeno na žádost poraněného . Novákův kriminální repertoár byl rozmanitý a logicky v něm nemohly chybět ani krádeže . Kupříkladu v červnu 1975 se v noci vloupal do restaurace , kde jej však vyrušil vedoucí směny a zloděj ke své smůle utekl, aniž by něco uzmul. Téhož roku, se také vloupal do hájovny . Okýnkem vlezl do sklepa a poté prošel až do bytu, kde odcizil z peněženky 130 Kčs . Chybět samozřejmě nemohl ani trestný čin dle §132 tehdejšího trestního zákoníku - rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (pozn. tento paragraf dnes může znít až „odbojově“ a „proti režimně“, ale ve většině případů šlo o obyčejné krádeže, protože v té době bylo téměř vše ve vlastnictví státu, respektive tehdejší rétorikou ve vlastnictví „všech“, tedy „v socialistickém vlastnictví“, čili i běžná krádež se mohla honosit tímto označením ). Novák se tohoto trestného činu dopustil tím, že se vloupal do provozovny jedné restaurace , kde odcizil cigarety v hodnotě 244 Kčs , což v té době odpovídalo zhruba 600 cigaretám – tedy třem kartonům. Novákova paleta norem, které rád a často porušoval, byla opravdu pestrá, tedy mezi jeho proviněními nechybělo ani pohlavní zneužívání ! V roce 1975 totiž v bytě, kde žil s Marií Pokornou, opakovaně souložil s žačkou 8. třídy ZŠ - nezletilou Dášou , která kamarádila s nejstarší dcerou jeho družky. Již jako banalita pak působí tr. čin padělání a pozměnění veřejné listiny , kterého se dopustil tím, že vytrhnul některé stránky ze svého občanského průkazu . Důvod byl prostý, měl na nich vyznačený ochranný dohled . Další kriminální příhoda , kterou můžeme uvést, se týká všech tří výtečníků. Trio Novák – Šíma – Pokorná si naplánovalo akci, kterou lze pracovně nazvat „krádež králíků “. Ač šlo nakonec o banalitu, minimálně svým záměrem byla tako událost podstatně nebezpečnější. Odehrála se pouhý den před vraždou seniorky a proběhla následovně: Novák s Pepou vlezli do dvora jednoho rodinného domku , kde odcizili 4 králíky v hodnotě 150 Kčs. Marie mezitím čekala na silnici v blízkosti místa činu a kryla pachatelům záda . Po činu králíky ukryla pod kabát a odnesla je do bydliště, kde je společně snědli. Asi vás napadá „No a? Drobná krádež“. Jistě. Toho večera to ale mohlo dopadnout mnohem, mnohem hůř. Pachatelé totiž měli původně jiný plán . Mínili spáchat loupež, která měla proběhnout víceméně jednoduše. Pachatelé zabouchají na dveře domu, kde bydlí osamocená žena, když vyleze, omráčí ji úderem do hlavy a prohledají dům. Ukradnou cennosti a peníze a hurá pryč. Předem si dokonce skrz okno ověřili, že je žena skutečně doma sama a až pak zabouchali na dveře. Přálo jí ale štěstí, nebo šlo spíš o její ostražitost a nezvaným večerním „hostům“ neotevřela. Pachatelé tedy zvolili alespoň variantu „B“ , tedy krádež králíků, a aniž by se někomu něco stalo, s lupem z místa činu odešli. Svoji roli prý tehdy sehrálo i to, že se pachatelé báli, že by při násilném vstupu do domu mohli být vyrušeni, protože by je mohl při vyražení okna či dveří někdo slyšet. Jelikož se ve vesnici právě konala pouťová taneční zábava , na ulicích to „žilo“. Mimochodem loupež měla být spáchána právě proto, aby peníze, které získají, mohli utratit na této společenské události. V tom samém týdnu, kdy se odehrála „akce králíci “, se Pepa s Novákem pokoušeli spáchat ještě jeden závažný zločin . Stopovali vozidla za obcí s úmyslem oloupit nějakého řidiče . Vše měli vymyšlené tak, že až jim někdo zastaví, Pepa si sedne na zadní sedadlo za řidiče a Novák na sedadlo spolujezdce . Ještě než se nic netušící majitel vozidla rozjede, má jej Pepa chytnout zezadu za krk a přetáhnout na zadní sedadlo . Pak už ho jen stačí společně svázat připraveným provazem a kdyby se oběť bránila, byl ji Novák připraven bodnout kuchyňským nožem , který měl pro jistotu u sebe. Poté měli v úmyslu vozidlem odjet, přepadeného cestou vysadit, přivázat jej ke stromu a pokračovat dál. Trochu úsměvný je důvod ztroskotání jejich „geniálního“ úmyslu. Protože dvojici mladíků dlouhou dobou žádný řidič nezastavil, svůj záměr zkrátka vzdali . Ani tímto ale výčet Novákových provinění nekončí! Ve smyslu rčení, „čiň čertu dobře a peklem se ti odmění “, se nakonec spolčení s „ďáblem“ málem fatálně vymstilo i mladému Pepovi Šímovi . Měl doplatit na to, že vražda seniorky pro něj byla až příliš a psychicky ji neunesl . Ve dnech po vraždě cítil obrovský tlak a pronásledoval jej strach z dopadení . Útěchu hledal na dně láhve a v opilosti zmiňoval , že se půjde udat na policii , přičemž vše vezme na sebe. Asi 4. den po vraždě se opět opil a znovu naznačil, že se půjde udat. Novák prý vytušil, že tato možnost skutečně hrozí a rozhodl se, že svého komplice odstraní ! Vše vymyslel tak, že Pepu nejprve přesvědčil, aby se pořádně načichal trichlorethylenu . Když mladík po velké dávce upadl do bezvědomí, Novák mu hadr ponechal na obličeji a předpokládal, že to bude stačit k jeho smrti. Pro jistotu jej však za přítomnosti Marie Pokorné ještě silně udeřil paličkou na maso do hlavy (tu potom Pokorná spálila v kamnech). Následně spolu jeho bezvládné tělo naložili na dvoukolák a odvezli k blízkému vypuštěnému rybníku, kde jej v domnění, že se utopí, pohodili do silážní jámy . Toto schéma ale mělo jednu slabinu, jelikož na místě bylo spíše bahno a jen asi 30 – 50 cm vody, zraněný Pepa z bezvědomí procitl , z jámy vylezl a vrátil se do bytu , kde k napadení došlo. Můžeme se jen domnívat, jaký to byl pro obyvatele bytu šok. Protože již však svítalo, Novák svůj záměr raději nedokončil a s Pokornou Pepu ošetřili. Ještě téhož dne pak po opakovaném naléhání přeživšího, který si vůbec nic nepamatoval , kontaktovali jeho rodiče a ti jej odvezli do nemocnice. Zraněný mladík si prý pamatoval pouze to, že se probudil v bytě se zraněním na čele a popálenýma rukama. Nějaký čas si prý myslel, že mu něco vybuchlo v ruce… Každopádně ze strany Václava Nováka a Marie Pokorné jasný pokus o vraždu . Anna Pokorná u silážní jámy, kam s Dvořákem pohodili Pepu Šímu v bezvědomí Vražda dívky dle verze pachatele Od pokusu o vraždu komplice uběhl týden a Novák svůj problém s Pepou stále nevyřešil. Ten se však na policii doposud nevydal. A tak ve čtvrtek, kolem 17:30 , v lese asi 15 metrů od železniční trati (17,7 m od vjezdového návěstidla), mohl Novák zabíjet znovu . Tentokrát úmyslně usmrtil čtrnáctiletou Martu . Nejprve ji rdousil stlačením hrdla oběma rukama, až dívka upadla do bezvědomí. Poté jí odtáhl asi 6 metrů na skrytější místo, kde ji svlékl kalhoty a kalhotky. Když prý zjistil, že má dívka menstruaci, svého sexuálně motivovaného jednání zanechal, čímž vysvětloval absenci spermatu na místě činu . Nakonec umírající dívku opakovaně udeřil malíkovou hranou do oblasti krku a tím jí přivodil smrt. Tedy takto útok a svou motivaci Novák nejprve popisoval, vše ale bylo zřejmě trochu jinak… O tom ale až příště. Mrtvola Marty Jedličkové Díl 4 Dětský vrah V předchozích dílech jsme se věnovali spáchaným vraždám z pohledu svědků, policistů i pachatelů, a také pachatelům jako takovým. Tento ale vyhradíme pouze jednomu člověku - hlavnímu antihrdinovi Václavu Novákovi . Na úvod si pouze zopakujme, že podezřelý se policistům po krátkém prvotním zapírání přiznal jak k vraždám seniorky Boženy a mladičké Marty , tak k pokusu o vraždu svého komplice a i k několika dalším závažným trestným činům , včetně dvou pokusů o ozbrojenou loupež . Kdo by čekal, že šlo o rezignovaný stručný popis zločinů, velmi by se mýlil. Novák se jimi vyšetřovatelům doslova chlubil . Činy popsanými v předchozích dílech tohoto článku ale jeho výčet přiznání nekončil . Doznání, kterým pokračoval, kriminalistům přímo vyrazilo dech ! Podezřelý totiž uvedl, že mord v zahradnictví nebyl jeho první vraždou. Tu opravdu první měl podle svých slov spáchat již ve svých 10 letech , kdy měl o život připravit sotva roční batole ! Ke zločinu mělo dojít v nemocnici , kde byl tehdy Novák hospitalizovaný a měl zde polštářem udusit malou holčičku , která kvůli onemocnění spalničkami ležela v kyslíkovém stanu. Kriminalisté samozřejmě věděli, že před sebou mají velmi nebezpečného, takřka všehoschopného muže, i přesto se jim však tato výpověď zdála nevěrohodná a jen stěží uvěřitelná . Však by to znamenalo, že by před nimi seděl možná nejmladší vrah v české historii! Přes svoji skepsi tuto informaci nemohli přejít bez povšimnutí a nezbývalo jim než Novákovo šokující přiznání náležitě prověřit . Následoval standardní ověřovací postup. Vyšetřovatelé se nejprve obrací na krajskou nemocnici, kde mělo k oné nešťastné události údajně dojít, a v archivních záznamech zjišťují, že Novák zde byl v roce 1961 skutečně hospitalizován , a to dokonce 4x. Dále přichází s důležitým zjištěním, že jedna z jeho hospitalizací probíhala na infekčním oddělení , kde kvůli spalničkám ležel celých osm dní. Tento fakt pak bohužel doplňují informací, že v tomto období zde skutečně zemřelo jedno dítě . Šlo o malou Aničku Kulhánkovou , které do jejích prvních narozenin chyběl přesně týden. Podle pitvy dívenka zemřela kvůli poškození mozku , které mělo způsobit onemocnění spalničkami. Detailní informace vyšetřujícím policistům bohužel chybí, protože pitevní protokol byl tehdy zpracován naprosto nedostatečně . S ohledem na tuto skutečnost znalci z oboru soudního lékařství na základě předloženého chorobopisu a pitevního protokolu zemřelého děvčátka, s jistotou shledávají pouze fakt, že příčinu smrti již nelze jednoznačně určit . Dle předložených záznamů byly schopni uvést jen to, že v úvahu přicházela jak smrt v důsledku onemocnění spalničkami , tak úmrtí v důsledku udušení . Vnést do případu trochu světla by prý mohl přinést pouze histologický rozbor . Ten byl sice po smrti dítěte proveden, ale histologické bločky po tak dlouhou dobu nebyly archivovány. Výsledek? Znalci již s odstupem času nejsou pravou příčinu smrti schopni určit … Kriminalisty v tomto případě provázela pověstná smůla a pravdivost Novákových slov již zkrátka nešlo nijak ověřit . Vše stálo a padalo na přiznání Nováka. Vyšetřovatelé však s vypětím všech sil přece jen přišli ještě s jedním zajímavým zjištěním , chcete-li s nepřímým důkazem . Hádejte, kdo byl osudnou noc s malou Aničkou hospitalizován na stejném pokoji ? Přesně tak, nešlo o nikoho jiného než o tehdy desetiletého Václava Nováka ! Na základě všech výše uvedených skutečností kriminalisté nakonec přece jen nabyli přesvědčení , že člověk, který před nimi sedí, je nelítostným dětským vrahem . Zbývá ještě zodpovědět jednu palčivou otázku. Proč? Proč vůbec Novák v takto raném věku vraždil? Inu, sám to zdůvodnil s cynismem sobě vlastním, zkrátka chtěl vědět, jak vypadá mrtvola... 28 dní na cele se sériovým vrahem Píše se červenec 1975 a poté, co proběhly prvotní výslechy, byl Novák poslán do vazební věznice . Přípis vyšetřovatele zněl výmluvně: zřejmě se jedná o dvojnásobného vraha, který byl v minulosti již vícekrát trestán pro majetkovou trestnou činnost a ve výkonu trestu se již pokusil o sebevraždu, z těchto důvodů je mu třeba věnovat zvýšenou pozornost . Vzhledem k rozsahu a závažnosti trestné činnosti je vytvořena zvláštní skupina , která má co nejpodrobněji prověřit Novákovu minulost , a to včetně období dětství. V září se vyšetřovatelé zaměřují na prověření smrti malé Aničky a v průběhu října 1975 je nařízeno pozorování všech obviněných na psychiatrickém oddělení v léčebně v Bohnicích . Ve stejném měsíci je Václav Novák umístěn na celu s jedenatřicetiletým Vladislavem Burešem . Se svým spoluvězněm Novák zřejmě navazuje důvěrný vztah a postupně se mu začíná svěřovat s další trestnou činností . Kromě toho mu také vypráví o průběhu jednotlivých výslechů, mimo jiné zmiňuje, co vše vyšetřovatelům zamlčel, o čem lhal a co naopak uvedl pravdivě. Vraťme se proto (tentokrát už opravdu naposledy) k vraždám paní Boženy Květoňové a „teenagerky“ Marty Jedličkové . V případě usmrcení seniorky Dvořák svému spoluvězni sděluje, že on opravdu nebyl tím, kdo ji břitvou prořízl hrdlo, že tuto smrtelnou ránu ji zasadil mladý Josef Šíma . Překvapivé je však jeho sdělení týkající se motivu vraždy mladinké Marty . Přestože se ji snažil vyšetřovatelům prezentovat jako sexuální vraždu a zinscenoval odpovídajícím způsobem i místo činu , jeho pravým motivem prý měla být snaha zbavit se nepohodlného svědka ! Podnapilá dívka mu totiž během cesty domů měla údajně naznačit, že ví, kdo nebohou seniorku zabil . Ač se jí to Novák snažil vymluvit, ona si prý stála za svým, a dokonce mu řekla, že ví, že ji spolu s Pepou Šímou spáchal on. V tom okamžiku prý měl jasno - musí ji zabít. Po vraždě se vše snažil naaranžovat tak, aby kriminalisté nabyli dojmu, že šlo o sexuální vraždu (což se mu vlastně podařilo) spáchanou náhodným pachatelem a on tak odvrátil podezření od své osoby. K vraždě dále uvedl, že když umírající dívku opakovaně udeřil malíkovou hranou do hrdla , z jejích úst vystříklo menší množství krve a dopadlo na jeho bundu . Poté, co si těchto krevních stop před kinem všimli Martyni kamarádi, si prý uvědomil, že je zle. Detail poranění Marty Jedličkové Rozhodl se tedy uskutečnit ještě šílenější a zrůdnější plán . Protože z Martyních narážek nabyl přesvědčení, že o vraždě a o tom, kdo ji měl na svědomí, se dozvěděla od 14leté dcery Marie Pokorné , případně od jejího 13letého syna , usmyslel si, že je hned následujícího dne vezme oba na koupaliště , kde je utopí . Jejich smrt měl v úmyslu vydávat za nešťastnou náhodu . Zcela logicky však předpokládal, že jeho partnerka by ho v případě vraždy vlastních dětí již nadále nekryla. I pro tuto situaci měl připraveno řešení . Pokud by zmíněná přece jen pojala podezření a se smrtí svých ratolestí by jej spojila, usmrtil by následně i ji i její zbývající tři děti! Samozřejmě nebyl tak naivní, aby si myslel, že za tak rozsáhlou trestnou činnost neskončí za mřížemi. V tomto případě viděl jako jediné řešení okamžitý úprk na Západ … Před svým spoluvězněm prý opakovaně vyjádřil lítost nad tím, že byl zadržen již brzy dopoledne , tedy předtím než vyrazil s dětmi na koupaliště, neboť podle jeho názoru se v tu chvíli ještě dalo zabránit tomu, aby byl ze své trestné činnosti usvědčen. Také mu zdůvodnil své doznání k „sexuální“ vraždě Marty – důkazy policie prý byly prostě neprůstřelné a on se v tu chvíli domníval, že vraždu paní Boženy mu kriminalisté nebudou schopni prokázat a on si tedy odsedí „jen“ trest za jednu vraždu. Jednání hodné skutečného psychopata , dalo by se podotknout, ale jak by řekl Horst Fuchs : „to stále ještě nebylo vše “. Zkušený recidivista Novák pochopil, jaký trest mu v případě usvědčení z obou vražd hrozí . Ano, ve vzduchu se vznášel téměř jistý trest smrti , a to byl rozhodně velký stimul jeho kreativní zločinecké mysli. Nově tedy přišel s tím, že by se za jakoukoli cenu potřeboval dostat, respektive být přemístěn do psychiatrické léčebny , kde by byl posuzován jeho psychický stav. V tomto zařízení by následně přepadl některého ze členů tamní ostrahy, odcizil by mu zbraň a uprchl by ze země . Na základě těchto úvah se uchýlil k činu , který se datuje do poloviny listopadu 1975 , a trefné pro něj bude označení klíčový zvrat . O tom ale až v posledním dílu… Osmnáctiletý Josef Šíma Díl 5 Připomeňme si, že poté, co byl Václav Novák v průběhu října umístěn na celu s Vladislavem Burešem , rozpovídal se před ním jak o své trestné činnosti a její pravé motivaci , tak o dalších plánech , jak by se potrestání vyhnul . Tento plán zahrnoval jeho záměr být přemístěn do psychiatrické léčebny , ze které pak zamýšlel uprchnout . V noci z 12. na 13. listopadu se Novák rozhodl vizi své svobody naplnit. Kolem půl druhé v noci se tak Vladislav Bureš budí v momentě, kdy na svém hrdle cítí silný stisk . Podle svých pozdějších slov prý moc dobře věděl, s kým má tu čest, a proto byl více méně neustále instinktivně připraven na útok. Zřejmě jen díky této duchapřítomnosti a dřívějšímu tréninku sebeobrany , se mu ač rozespalému ještě před ztrátou vědomí, podaří rdousícího útočníka udeřit do ruky a jeho smrtící sevření tak uvolní. Václav Novák se však nevzdává. Na otřeseného a přidušeného spoluvězně ještě dvakrát zaútočí a snaží se tak naplnit svůj cíl a zločin dokonat. Napadenému se ale jako zázrakem podaří Nováka kopnout tak, že přepadne přes postel a praští se hlavou o zeď . Částečně ochromený Bureš tak získává cenný čas, vyskočí z postele a mačká tzv. „bonzák “ (nouzové tlačítko k přivolání dozorce). Dozorci napadeného muže vzápětí vysvobozují a Dvořákovi nasazují poutací pás. Další vraždu se mu tak dokončit nepodaří . O tom, že rozhodně nešlo o demonstrativní útok či „obyčejnou“ vězeňskou rvačku, svědčí patrné stopy po rdoušení (hematomy) na hrdle Vladislava Bureše . Hematomy po rdoušení Hematomy po rdoušení (detail) Na základě tohoto útoku tak skutečně své „působiště“ mění, neputuje však do „vysněné“ psychiatrické léčebny, ale na 15 dní na samotku . Zde ho navíc čeká speciální režim pod zvýšeným dozorem . Po celou dobu tak má nasazeny pouta a poutací pás , který mu je snímán pouze na dobu jídla. O pouhé dva dny později se však tento nebezpečný agresor opět „hlásí o slovo “. Tentokrát již naposledy … Toho dne využívá právě chvíle určené k snězení večeře, kdy mu je pás sundán a má pouze pouta na rukou a spáchá sebevraždu oběšením na prostěradle . Ač je objeven během necelé čtvrt hodiny, dozorcům, ani lékařům, se jej již oživit nepodaří. Vrah je tedy mrtvý . Jaké důsledky z toho plynou? Zaprvé – nedošlo ke zkoumání jeho duševního stavu . Výsledky psychologického rozboru by byly jistě obohacující a zajímavé nejen pro čtenáře tohoto článku, ale především pro vyšetřovatele a psychology/psychiatry, kteří pracují s podobnými typy delikventů. Novák se rovněž tímto svým činem vyhnul soudnímu líčení , při kterém by se jeho skutky detailně projednávaly a samozřejmě unikl i trestu . S velkou pravděpodobností, hraničící s jistotu, by si vyslechl rozsudek smrti . Akt sebevraždy také zřejmě velkou měrou přispěl k tomu, že ač se jedná na české poměry o raritního pachatele a sériového vraha , upadl v zapomnění a případu nikdy nebyla věnována adekvátní mediální pozornost , která provází takřka všechny kauzy takto velkého rozsahu. Vzpomeňme například na jednu z novějších kauz tzv. „vraha taxikářů “, které bylo věnováno mimořádné množství článků a reportáží, ale je tu i celá řada jiných, třeba i mnohem méně rozsáhlých, tuzemských případů, které neprošly takto bez povšimnutí. Můžeme rovněž jen spekulovat , zda-li byla dokonaná sebevražda jen pokusem, který se vymkl kontrole a Novák tímto způsobem pouze usiloval o co nejrychlejší přesun do psychiatrické léčebny, ze které plánoval uprchnout. Této domněnce by nasvědčovaly podmínky , ve kterých se Novák nacházel. Jak víme, byl ve speciálním režimu, tedy pod zvýšeným dohledem a mohl spoléhat na to, že bude dozorci velmi brzy objeven . Takový scénář by pravděpodobně vedl k jeho záchraně a možná i k toužebně očekávanému přesunu do léčebny. Pokud by však byl skutečně jeho cílem dobrovolný odchod z tohoto světa , vyvstává otázka, zda-li se nemohlo jednat o tzv. bilanční sebevraždu , kdy s ohledem na bezvýchodnost své situace, tedy v očekávání téměř jistého trestu smrti, raději zvolil dobrovolný odchod svou vlastní rukou. Mohlo jít i o určitý projev jeho psychopatické osobnosti , kdy v sebevraždě spatřoval možnost, jak „mít poslední slovo “. Ostatně nebyl by prvním a zřejmě ani posledním sériovým vrahem, který by se k tomuto jednání uchýlil. Zde si dovolíme malou edukační odbočku . Ač je sebevražda častým jevem spíše v případě masových vrahů (dle Davida Lestra ji spáchá až 35 % těchto pachatelů ), není zcela výjimečná ani u sériových pachatelů . Mimo četnost (cca 35 % versus cca 6 % ) je rozdíl hlavně v tom, že zatímco masoví vrazi páchají sebevraždu zpravidla bezprostředně po spáchání zločinu , sérioví vrazi ji páchají nejčastěji až po svém dopadení . Klasickým příkladem jsou rakouský sériový vrah Jack Unterweger , který se oběsil téměř hned po vynesení rozsudku, či britský sériový vrah Fred West , jenž spáchal sebevraždu rovněž ve vazební věznici. Po svém zatčení se ke stejnému činu uchýlili ještě např. Harold Shimpman , Volker Eckert , Karel Denke či Javed Iqbal . Z tuzemských sériových vrahů pak toto řešení zvolil Hubert Pilčík či Viktor Kalivoda . U druhého jmenovaného to je však poněkud „jiná písnička“ než u Huberta Pilčíka a Václava Nováka . Jistě by nebylo od věci třeba i nějaké k důkladnějšímu zkoumání či popsání fenoménu sebevražd a jejich důvodů v rámci sériových vrahů, resp. jiných psychopatických pachatelů. Závěry znalců V případě Václava Nováka - hlavního pachatele – tedy kauza skončila jeho sebevraždou a následným pohřbem žehem na náklady státu . Z tohoto důvodu je zřejmá absence soudních rozhodnutí i výsledků znaleckých posudků týkajících se jeho duševního stavu. U obou dalších spolupachatelů ale máme možnost do těchto dokumentů nahlédnout, pojďme se tedy ještě v krátkosti zaměřit na ně. Asi nejpodstatnějším názorem posuzujících znalců byl ten, který za vůdčí osobnost a iniciátora trestné činnosti označil Nováka . Jedním dechem ale dodávali, že jak Šíma , tak Pokorná , se podíleli na páchané trestné činnosti dobrovolně a vědomě, ačkoli si museli být vědomi závažnosti a nebezpečnosti svého jednání. O Novákovi, jako o organizátorovi trestné činnosti ostatně hovořil i Josef Šíma , který se sám do určité míry považoval za oběť, kterou Novák někdy fyzicky, jindy zas psychicky donutil ke spolupachatelství. Na počátku roku 1975 prý začal Šíma konzumovat alkoholické nápoje, navíc pak potkal Nováka, který mu imponoval jak fyzickou silou, tak povahovými vlastnostmi , cynismem, bezohledností a způsobem života. Pod vlivem Nováka pak jeho trestná činnost nabývala nebezpečné povahy. Ač tento obdiv a vliv Nováka na chování Šímy znalci akceptovali, uvedli, že vzhledem k jeho osobnosti a IQ nemůže být o nějaké chorobné závislosti řeč . Šíma zkrátka k Novákovi vzhlížel a sliboval si od přátelství s ním možnost získání většího finančního obnosu . Ostatně sám před posuzujícími lékaři hovořil o touze, kterou bylo zakoupení automobilu, a uznal, že hlavním motivem jeho jednání bylo dostat se k nějakým větším penězům . Znalci z oboru psychologie a psychiatrie nakonec shrnuli, že v jeho případě jde o anomální osobnost s asociálními rysy , jejichž projevy lze vystopovat i v době před pubertou. Tato zjištěná porucha však ještě nedosahuje úrovně, kdy hovoříme o osobnosti psychopatické …. Znalci dále uvedli, že se dopustil brutálního zločinu vraždy, a navíc chystal surové přepadení řidiče, což jsou znaky a rysy, které v případě jeho pobytu na svobodě vytváří pro společnost trvalé nebezpečí . Sadismus jako motiv činů vyloučili . Psychologický posudek Josef Šíma - závěr Co se týče Marie Pokorné , ani u ní znalci nezpochybňovali zhoubný Novákův vliv . Konkrétně uvedli, že: „Sama o sobě je schopna páchat trestnou činnost ve smyslu zanedbávání povinné péče o děti, jinak se musí dostat do vleku druhé osoby , aby páchala trestnou činnost závažnějšího rázu …(nicméně) protože byla schopna zanedbat výchovu svých dětí, byla schopna se podílet na tak závažné trestné činnosti, nelze stanovit nijak zvlášť příznivou prognózu resocializace. Na druhé straně nutno uznat, že je událostmi přeci jen otřesena a dále pak, že vadné chování jejích dětí nebylo zdaleka jen důsledkem špatné výchovy, ale též důsledkem jejich poruchového konstitučního založení “. Psychologický posudek Anna Pokorná - závěr Epilog Poté co soud výše uvedené názory znalců a spáchané zločiny posoudil, rozhodl takto : Marii Pokornou odsoudil za trestné činy vraždy ve stádiu pokusu , za krádež a ohrožení mravní výchovy mládeže k úhrnnému trestu odnětí svobody na 12 let . Josefa Šímu , ve věku blízkého věku mladistvých, pak za trestný čin vraždy , trestný čin loupeže , krádeže a za spolupachatelství na loupeži ve stádiu přípravy odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 14 let . Za normálních okolností bychom na tomto místě článek ukončili. V tomto kriminálním případu ale nelze nezmínit ještě jeden důležitý fakt, který čtenáře v marastu této kauzy vymáchá ještě jednou. Při vyšetřování vraždy Boženy Květoňové se totiž policisté dopustily chyby , která byla zcela zásadní a měla fatální následky . Doposud jsme totiž neuvedli, že Václav Novák byl v tomto případě vytypován jako podezřelý a z tohoto důvodu byl také „vytěžován“. Před policisty tehdy uvedl nepravdivé údaje a tvrdil, že se v kritickou dobu zdržoval v bytě se svojí družkou a dvěma přáteli . Tento argument mu ale kupodivu v očích vyšetřovatelů poskytl nezvratné alibi. To, že podezřelý lže, se dá očekávat, bylo tedy zvláštní, že mu policisté uvěřili a propustili jej , aniž by si jeho alibi jakkoli prověřili! Novák nezahálel. Ihned po příchodu domů instruoval svoji družku Pokornou, i své dva přátele, které na policii zmínil (jedním z nich byl mimochodem i vynervovaný Pepa Šíma), jak mají vypovídat, pokud se jich někdo z policie bude na jeho alibi dotazovat. Naprosto nepochopitelně ale byla tato jeho snaha zbytečná. K prověrce alibi , byť jen opožděné , totiž vůbec nedošlo , protože policisté jej kvůli jeho vymyšlené výpovědi rovnou z řad podezřelých vyloučili… Jaké důsledky tato „chybička “ měla je zcela zřejmé – stála život mladinkou Martu Jedličkovou . Nedá se očekávat, že by byl každý ve své práci dokonalý, každopádně toto byl fakt průser … Závěr Pro úplnost článku jsme měli v plánu kontaktovat vyšetřovatele případu , aby měl možnost se nějak vyjádřit nejen k výše uvedené chybě, ale mohl by nám poskytnout i detailní pohled na další podrobnosti a přidat své osobní postřehy. Osud byl nicméně proti – vyšetřovatel zemřel rok před vydáním tohoto článku . Pokusili jsme se tak alespoň dohledat fotografii hlavního pachatele Václava Nováka , která ve vyšetřovacím spisu chyběla. V tomto snažení jsme nakonec byli úspěšní a čtenář tak může spatřit jeho tvář . Na závěr dodejme, že Marie Pokorná zemřela v roce 2016 . Josef Šíma v době vydání článku stále žije a bydlí kdesi ve Středočeském kraji. Sériový vrah a nejmladší vrah české historie Václav Novák DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2025 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Moje případy z 1. oddělení", které je velkým interview s bývalým vyšetřovatelem a séfem pražské "mordparty" Josefem Marešem. Autor: Martin Moravec. Moje případy z 1. oddělení - Martin Moravec Název: Moje případy z 1. oddělení Autor: Martin Moravec, Josef Mareš Nakladatelství: Martin Moravec Rok vydání: 2022, 325 stran Dnešní recenze se bude věnovat zbrusu nové knize dvojice autorů – tázajícího se Martina Moravce a odpovídajícího Josefa Mareše. Jak již z úvodních slov vyplývá, kniha Moje případy z 1. oddělení je psána formou interview, kdy novinář, spisovatel a dlouholetý vedoucí magazínu iDnes Martin Moravec pokládá otázky jednomu z nejznámějších českých kriminalistů (a dnes již i z nejznámějších scénáristů) – bývalému vyšetřovateli a dlouholetému šéfovi pražské „mordparty“ Josefu Marešovi. Pro již zmíněný formát knihy, který je v anotaci vtipně označen za „výslech“, je rozsah přes 300 stran čistého textu poměrně bohatý a zřejmě právě proto je kniha členěna, dle zaměření otázek, na pět částí – Vražda, Vrah a oběť, Ti druzí, Vyšetřovatel, Můj život. V první, nejobsáhlejší, části se Josef Mareš vyjadřuje především k postupům policie při vyšetřování trestného činu vraždy. Čtenář se tak může dozvědět, jak se vyšetřující tým má či nemá chovat při ohledání místa činu, jak probíhají výslechy, či k čemu všemu může dojít při rekonstrukcích. Pochopitelně nejde o odpovědi pohybující se jen v teoretické rovině, naopak, Josef Mareš často vše zmiňuje ve spojitosti s konkrétními případy a zážitky ze své praxe a dostane se i na nějaké ty oblíbené „historky z vyšetřování“. Název druhé části „Vrah a oběť“ je myslím dosti výstižný, tedy stačí nastínit to, že se zde čtenář dozví mnohé o řadě konkrétních vrahů, specificích nejrůznějších pachatelů, včetně některých kuriózních motivů, nebo třeba také to, kolik zhruba vydělávali nájemní vrazi. Třetí část s názvem „Ti druzí“ se věnuje osobám, které jsou dotčeni vraždami, přičemž nejde o oběť, ani pachatele. Tedy zúčastněným, kteří často zůstávají stranou zájmu – jde o svědky, pozůstalé, rodinu pachatele, novináře, advokáty nebo také informátory. V následující kapitole s názvem „Vyšetřovatel“ pak přijde na řadu mnoho otázek vztahujících se k této profesi, kdy se čtenář dozví například to jestli Josef Mareš musel někdy použít služební zbraň, jak často nosil uniformu, jaké by měl mít správný vyšetřovatel vlastnosti či jaký je jeho názor na právní institut promlčení. Řeč však přijde i na několik jeho bývalých kolegů, včetně legendárního Jiřího Markoviče. Poslední část knihy se pak věnuje civilnějším a osobnějším tématům jako je například dávné studium na ČVUT v Praze, oblíbený fotbal a samozřejmě i seriálový hit s názvem Případy 1. oddělení. Bez povšimnutí však nezůstal ani Marešův důvod odchodu od policie a to, jak odchod osobně nesl a jak na něj nahlíží dnes. Tím se dostáváme k našim „oblíbeným“ plusům a mínusům, respektive hodnocení knihy. Tím největším plusem je pochopitelně už samotná persona Josefa Mareše, protože těžko hledat v Česku v posledních dvou dekádách známějšího a respektovanějšího policistu, resp. vyšetřovatele. Pro ty, které true crime tématika zajímá je to plus dvojnásobné, neboť kde jinde se dopídit k zajímavějším a autentičtějším informacím, než u dlouholetého šéfa pražské mordparty a policisty s téměř 30 letou praxí. Plusem je i neabsence fotopřílohy a členění otázek do zmíněných pěti sekcí, což knihu zpřehledňuje. Třeba je vyzdvihnout i znění otázek od Martina Moravce, kterému se podařilo Josefa Mareše nebývale rozpovídat, ač to dle mého názoru možná nemuselo být úplně snadné, protože bych si tipnul, že p. Mareš není zrovna typem extrovertního a žoviálního vypravěče, ze kterého by to „padalo samo“. Dalším pozitivem knihy je upřímnost „vyslýchaného“, který slovy klasika „nebyl slušný“ a tedy občas padala i jména, hlavně pokud mu někdo ležel v žaludku, tedy knižní rozhovor nepostrádá ani náboj a „koule“. No a v první řadě – je to sakra čtivý rozhovor, který jsem zhltnul za dva dni a šel kvůli tomu neplánovaně spát až ve tři ráno, aniž by mi při čtení padala víčka (a to už je co říct)! Ještě bych měl zmínit nějaké ty mínusy, že? Naštěstí jich není mnoho, tak to vezmeme rychle. Trochu mi „tahaly za oči“ některé otázky typu: „Takže mi neřeknete, že všichni vrazi mají například zlé oči?“ nebo „On je rozdíl mezi škrcením a rdoušením?“. Chápu, že kniha je určena pro široké publikum, ale pro mne drobné mínus. Naštěstí otázek ala „tabula rasa“ nebylo mnoho. Ze strany odpovědí pak možno vytknout, že je škoda, že u některých kauz nešel p. Mareš ještě více do hloubky, a také několik frustrujících odpovědí typu: „Co udělal pachatel za chybu?“ – „Snad nečekáte, že Vám ji prozradím. Chybami se totiž učí nejen policie, ale i zločinci“… Tedy suma sumárum výtečné čtení, které je pro fanoušky true crime žánru jisto jistě „must have“ záležitost, ale ve snaze „zpovídaný subjekt“ motivovat do budoucna ještě k sepsání klasické vzpomínkové knihy udělujeme hodnocení 1-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Další knihy

John Wayne Gacy - americký sériový vrah, který usmrtil nejméně 33 mladých mužů, jejichž těla pak ukrýval pod svým domem. Článek o tzv. "vraždícím klaunovi". HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... John Wayne Gacy 9. 11. 2009 - aktualizace 10/2021 John Wayne Gacy - americký sexuální sériový vrah, který usmrtil nejméně 33 mladých mužů. Své oběti lákal na alkohol a drogy. Když uspěl, získával převahu tím, čemu říkal „trik s pouty“. Bylo to prosté – předváděl, jak šikovně umí uniknout ze zacvaknutých pout, a když si to jiní chtěli vyzkoušet po něm, jednoduše už v želízkách zůstali, vydáni jemu napospas. Následně přivazoval své oběti k jakémusi mučícímu stolu, kde je nakonec uškrtil nebo zardousil. Jejich ostatky pak ve většině případů zakopal ve sklepě svého domu. Narozen : 17. 3. 1942 Zemřel : 10. 5. 1994 Země : USA Počet obětí : 33+ Unikal : 6 let Vražedná aktivita : 1972 - 1978 Přezdívka : "Klaun zabiják" John Wayne Michael Gacy se narodil 17. března 1942 . Byl druhým ze tří dětí Marion a Johna Stanleye Gacyových. Měl sestry Joanne, ta byla o dva roky starší, a Karen, ta zas o dva roky mladší. Johnova matka , Marion Elaine Gacy, byla decentní žena , která se živila jako lékárnice . Otcem byl John Stanley Gacy. Šlo naopak o vznětlivého a agresivního člověka , který mohl vybuchnout kdykoli a bez varování. Své děti pravidelně trestal a také často pil . Přibližně v pěti letech začal John junior dostávat záchvaty , během nichž bez zjevné příčiny upadal do bezvědomí. Lékaři nebyli schopni stanovit diagnózu, proto doporučovali zvýšenou opatrnost a předepisovali velké množství barbiturátů spolu s přípravky proti záchvatům. Chlapec léky užíval často a velmi dlouho. Jeho stavu však nepomohly, spíše naopak. Malý John začal trpět nespavostí , závratěmi , přechodnou nervozitou , trápily ho časté migrény, nevolnost, zvracení a zácpa . Johnův otec neměl pro chlapcovy záchvaty pochopení, a považoval je za simulování ve snaze vyhnout se školním a jiným povinnostem. Postupem času se malý Gacy stal závislý na utišujících lécích , které mu matka, ve snaze co nejlépe se o něho postarat, dávala. Jeho otec se začal synovi posmívat, že je „mámin mazánek “, a dokonce mu řekl, že z něho roste „buzerant “. Svůj posměch rád kořenil oslovováním chlapce slovem „he-she “ (on-ona). John Gacy starší také za trest v opilosti zastřelil pejska , kterého syn dostal. Když ho malý John našel, z pohřební síně ukradl nějaké květiny a sám mrtvého pejska pochoval. Teprve když bylo Johnovi deset let, stanovili lékaři konečně diagnózu: forma motorické epilepsie . John Wayne tvrdil, že se v devíti letech stal objektem sexuálního zneužívání ze strany jistého rodinného přítele, který ho občas bral na projížďky v nákladním autě. Výlety vždy končily lechtáním a „kamarádským“ zápolením, při kterém muž nakonec sevřel chlapcovu hlavu mezi svými stehny. John si uvědomoval, že je zneužíván, bál se však svěřit otci. Kolem jedenáctého roku života Gacy ukradl kus matčina spodního prádla , a později v jeho posteli našla svoje kalhotky i mladší sestra Karen . John dostal od otce obvyklý výprask. Matka mu však dovolila nosit dívčí kalhotky do školy pod oblečením. Když se na to po letech Gacyho ptali, sdělil, že neužíval dámské spodní prádlo ze "sexuálních důvodů". Prý mu prostě vyhovoval jeho dotek a vůně. John Wayne Gacy byl po celý život velkým dříčem a podnikavým člověkem . Už ve čtrnácti letech se po návratu ze školy ujímal různých prací, jako rozvozu novin , doručování potravin do místního obchodu, doma pomáhal matce malovat byt, vykonával doma většinu ostatních prací, na výbornou plnil školní domácí úkoly a přivydělával si jako skladník . Vše dělal proto, aby se zavděčil svému otci, pro kterého to stejně nebylo dost. Na střední škole pak Gacy sestavil tým civilní obrany. Sám si jako organizátor přidělil hodnost kapitána. Na palubní desce svého auta měl připevněné modré blikající světlo, nosil uniformu podobnou policejní a pokaždé vyjížděl k požárům nebo dopravním nehodám. Začal též pracovat pro jistého kandidáta do zastupitelstva pro 45. městský obvod Chicaga, což byl pro mladého muže náročný a zodpovědný úkol. I za tento úspěch nečekala Johna od otce pochvala, ale výroky typu : „politici jsou bezcharakterní lháři a ty jsi ťulpas, že děláš zadarmo “. John Wayne Gacy se k tomu později po odsouzení vyjádřil takto: „Táta vždycky říkal, že jsem hloupý a že ničeho nedosáhnu, takže když jsem se do něčeho dal, dělal jsem to na 100 procent. Umínil jsem si, že budu vykonávat pořádně každou práci. Proto jsem se pustil do politiky a do sociální činnosti, a třebaže mi bylo jen jednadvacet nebo snad třiadvacet let, vyznamenali mne ve Springfieldu v Illinois jako Muže roku. Tam jsem rozjel řadu různých projektů. “ Mladý John Wayne Gacy se neomezil jen na politickou činnost . Pracoval ve prospěch místního katolického kostela, kde vždy ochotně přiložil ruku k dílu. Prováděl různé opravy, vyzvedával starší lidi a rozvážel je po bohoslužbách domů, vyřizoval pro ně nákupy a doručoval jim je. John Wayne Gacy v mládí V roce 1962 John po jedné hádce s otcem oznámil matce, že si jede nafouknout pneumatiky u svého auta a beze slova zmizel na celé tři měsíce. Vydal se do Las Vegas , kde si obstaral práci řidiče pro márnici Palm Mortuary a nemocnici Memorial Park. Brzy toho však musel nechat, protože se ukázalo, že na práci řidiče je příliš mladý. Přeřadili ho však na jinou práci v márnici . Po jeho zatčení se spekulovalo, zda se neoddával svým sexuálním choutkám již v márnici. To však Gacy zcela odmítl: „Dostal jsem práci v márnici Palm Mortuary, to znamená svézt večer ze všech nemocnic zemřelé spolu s jejich věcmi. Pracoval jsem pouze noční směny a neměl jsem s mrtvými těly nic společného. Všechny ty řeči, že jsem údajně s mrtvolami spal nebo měl s nimi sex, jsou obyčejnou snůškou lží. Já jsem sice v márnici přespával, ale vůbec ne v balzamovací místnosti. Teda… zní to, jako že jsem spal přímo u nich. Jenomže já nikdy nelezl do žádné rakve, vůbec nic takového (smích). To je samo o osobě směšné. A kromě toho, mrtvý vás neobtěžuje, to živých se musíte bát. “ Ředitel ústavu si však všiml určitého podezřelého chování a uvědomil policii. Gacy brzy poté zaměstnání opustil. Navíc po jeho zatčení vyšetřovatelé stanovili, že John Gacy trpí nekrofilií . Míval totiž sex s oběťmi nejen předtím, než je zavraždil, ale i po jejich smrti. Někdy s těly obětí spal ještě den nebo dva po smrti. Neexistuje však důkaz, že se jeho nekrofilie projevovala už v době, kdy pracoval v márnici. Někdy kolem roku 1963 se Gacy opět vrátil do Chicaga , kde začal pracovat jako stážista obuvnické firmy Nunn Bush. Práce mu velmi šla a tak se brzy stal vedoucím celého oddělení ve velkém Robinsonově nákupním středisku ve Spriengfieldu. Ve stejné době též vstoupil do sdružení Jaycees- Junior Chamber of Commerce . Již v dubnu 1964 se stal klíčovou osobností měsíce tohoto sdružení. V roce 1964 se též seznámil s Marlynn Myersovou , která pracovala také v obchodním domě Robinson. Začali spolu chodit a už v září 1964 se s Marlynn oženil . Úspěchy se množily dál. Roku 1966 byl Gacy jmenován prvním místopředsedou organizace Jaycees , vzápětí nejúspěšnějším členem roku v této oblasti a třetím nejlepším členem ve státě. Stejného roku se jim s manželkou narodilo první dítě , chlapeček Michael . O rok a měsíc později pak Marlynn Gacy porodila dceru Christie . Tchán též svěřil Johnovi vedení tří filiálek KFC ve Waterloo. „Odešel jsem do Waterloo v Iowě, “ vzpomíná Gacy, „kde jsem byl oceněn jako Muž roku. Kromě práce na plný úvazek jsem působil jako organizátor pro Jaycees a zajišťoval jsem nábory nových členů. Je pravda, že jsem přitom používal i nějakou pornografii a taky jsme mívali živá vystoupení, jenže tímhle způsobem se znásobil počet členů pobočky ze 150 na 400. “ Poslední Gacyho "úspěch" - fotografie s první dámou USA Rosalynn Carter (rok 1978) Vše bylo v pořádku až do jara 1968 . Toho roku byl Gacy souzen místním obvodním soudem za údajný pohlavní styk s nezletilým Donaldem Voorheesem . Vyšlo najevo, že jednoho večera jel autem, když na něho zavolal jakýsi mladík: „Hej, pane Gacy! “. Mladík byl synem jednoho z kolegů z Jaycees. Gacy zastavil a nabídl mu svezení. Cestou se jakoby mimochodem zmínil o některých pornografických filmech, které už pár členů Jaycees údajně znalo. Don řekl, že nikdy nic takového neviděl, což byla voda na Gacyho mlýn. Marlynn nebyla doma, měl tedy dům sám pro sebe, a proto pozval Dona na návštěvu. V domě spolu něco vypili a posléze došlo po určitém přemlouvání ke vzájemnému orálnímu sexu . Od toho večera se spolu sešli ještě několikrát. Gacy ovšem tvrdil, že jejich poměr byl na Donovu žádost, a že mladík dostal pokaždé peníze. Mladík však dostal po určité době „vztahu“ strach a vše prozradil . Vzápětí se do Gacyho domu dostavila policie. Při prohlídce bytu našli policisté pornografické videokazety homosexuální tématiky převážně s orálním sexem a Gacy byl obviněn. Voorhees tvrdil, že se ho Gacy zmocnil násilím, ten to však vehementně popíral. Celý případ se tím pádem dostal před velkou porotu. U soudu vyšlo najevo, že koncem srpna předešlého roku byl do Gacyho bytu pozván šestnáctiletý mladík Edward Lynch , jinak zaměstnanec jedné z jeho filiálek . Gacyho manželka tehdy nebyla doma a on šel s Lynchem do suterénu. Něco vypili a potom hráli kulečník. Gacy navrhl, aby poražený v každém kole poskytl vítězi orální sex. Lynch souhlasil a Gacy se postaral o svoje vítězství v nejbližším kole. Zaskočený Lynch nevěděl, co má dělat, když šéf trval na své výhře, až po chvíli dohadování odešli do pokoje a koukali se na video. U něho se Gacy vzrušil, vytáhl nůž a nařídil Lynchovi, aby s ním šel do ložnice. Vyděšený mladík se pokusil utéct, vznikla z toho tahanice a Lynch byl při ní na několika místech pořezán . Gacy se vzápětí uklidnil, a dokonce se Lynchovi omluvil, trval však na tom, aby se spolu dívali ještě na jiné video. Mladík se sice zdráhal, ale souhlasil, protože se Gacyho bál, a kromě toho nechtěl přijít o práci. Jakmile se situace uklidnila, vytáhl Gacy visací zámek a řetěz. Přitom Lynchovi sdělil, že by ho rád připoutal. Vyjevený mládence byl opět nucen souhlasit. Gacy ho tedy spoutal a pak se pokusil sednout si na něj, ale Lynch kladl odpor a tak ho Gacy začal rdousit . Rdousil ho do té míry, že mládenec ztratil na pár vteřin vědomí. Ovšem stejně jako před chvílí při nešťastném incidentu s nožem se Gacy i tentokrát v poslední chvíli vzpamatoval . Znovu se mládenci omlouval, rozvázal ho a odvezl domů. Cestou ho ujišťoval, že všechno bude zase dobré. O pár dní později byl Lynch z práce propuštěn. Když tohle všechno zaznělo před velkou porotou, obviněný trval na tom, že Lynch se všemi sexuálními praktikami souhlasil a že většinu těchto hrátek vyvolal sám. Sám navrhl, že dobrovolně podstoupí test na detektoru lži, aby dokázal rodině i přátelům svoji nevinu. Skutečně byly provedeny dvě zkoušky, obě však dopadly v jeho neprospěch. V průběhu vyšetřování se přihlásili další svědkové, kteří přestali mít strach. Mezi nimi sedmnáctiletý Richard Westphal . Vyšetřovatelům oznámil, že pro Gacyho pracoval , a že jeho zaměstnavatel s ním poměrně často hrával kulečník a odměnou za vítězství měl být orální sex, což mladík odmítal. Gacy měl údajně nutit svou ženu Marlynn, aby se s Westphalem, který byl do té doby panic, vyspala. K tomu opravdu došlo, načež do pokoje vstoupil Gacy a prohlásil, že teď mu mládenec „ dluží číslo “. Soud tedy nařídil před zahájením přelíčení psychiatrické vyšetření za účelem získání odborného lékařského posudku. Lékaři po sedmnáctidenním pozorování nezjistili kromě fyzické nadváhy žádnou anomálii. Podle jednoho z psychiatrů pověřených případem se Gacy vyznačoval naprostým odmítáním jakékoli odpovědnosti za cokoli, co v jeho životě proběhlo špatně. Na každé obvinění uměl nalézt omluvu, překrucoval pravdu a vlastní svéhlavé jednání zdůvodňoval tak, aby ze sebe setřásl vinu. Odmítal všechna obvinění a tvrdošíjně se snažil najít způsob, jak se postavit do lepšího světla. Ve svém posudku uvedl, že Gacy nepociťoval výčitky za spáchané skutky a pokračoval: „Jedná se o asociální osobnost, což je diagnostický termín označující jedince, kteří jsou v zásadě nepřizpůsobiví a jejichž způsob jednání je opakovaně dostává do konfliktu se společností… Takové skupině lidí nemůže pomoci žádná dosud známá léčebná terapie, protože postrádají schopnost poučit se ze svých zkušeností. “ Soudce nakonec Johna Gacyho odsoudil k deseti letům vězení v Anamose ve státě Iowa. Ještě téhož dne podala jeho manželka Marlynn žádost o rozvod . Gacy už svou ženu ani děti nikdy neviděl. J. W. Gacy "mugshot" (rok 1968) Ve vězení se Gacy opět proměnil ve vzorného, pracovitého a aktivního. Zdárně absolvoval zkoušky k získání diplomu na střední škole, získal zápočty z vysokoškolského studia v oboru psychologie, poctivě pracoval jako šéfkuchař ve vězeňské kuchyni, podal návrh na zbudování minigolfu pro vězně. I ve vězení se pak přidal k organizaci Jaycees a během 18 měsíců zvýšil počet členů z 50 na 650! O Vánocích roku 1969 zemřel Gacyho otec . Gacy žádal o "dovolenku" z trestu, aby se mohl zúčastnit jeho pohřbu, ale povolení nedostal. Zamítnuta byla rovněž jeho žádost o podmínečné propuštění, kterou podal pár měsíců předtím. Nicméně John Wayne Gacy se díky svému dobrému chování ve vězení přeci jen dřívějšího propuštění dočkal. Za mřížemi si odseděl pouze osmnáct měsíců z onoho desetiletého trestu a 18. června 1970 byl podmínečně propuštěn . 19. října 1971 pak dokonce skončil dohled spojený s podmínečným propuštěním a Gacyho trest byl zahlazen (a to i přes 2 napadení popsané v následujících odstavcích!). Po propuštění na svobodu se Gacy vrátil zpět do Chicaga , kde si našel práci kuchaře v restauraci „U Bruna“. Tam přišel do styku s členy hokejového týmu Blackl Hawks a také s řadou policistů . S některými se dokonce i spřátelil . Po pouhých osmi měsících pobytu na svobodě se devětadvacetiletý Gacy opět pokusil vynutit si sex, když přibral do svého auta jistého mladíka. Později samozřejmě opět tvrdil, že mu mladík sám sexuální služby nabízel. Gacyho nicméně zatkla policie a obvinila ze sexuálního obtěžování. Poškozený se však nedostavil k soudu, a tak byl případ odložen. V listopadu 1970 se Gacy seznámil s mladým mužem jménem Mickel Reed a po krátké době spolu založili jakousi měnší firmu . Firma začala vzkvétat a Gacy si koupil s matkou dům na West Summerdale Avenue v Des Plaines . Do domu se též nastěhoval Mickel Reed a ještě bývalý spolupracovník z restaurace U Bruna, jistý Roger. Když byl jednoho večera Gacy s Reedem ve své garáži, udeřil ho znenadání kladivem do hlavy . Otřesený mladík krvácel, ale vzpamatoval se a začal se bránit. Jakmile viděl, že Gacy opět zvedá kladivo k dalšímu úderu, nastavil ruku a ráně se ubránil. To Gacyho uklidnilo a rázem se začal omlouvat. Reed však již na nic nečekal a i s Rogerem opustili dům. John Wayne Gacy John Wayne Gacy tvrdil, že se první vraždy dopustil na Nový rok 1972 . Tehdy mu bylo třicet let a byl se svou matkou na rodinné oslavě. Na oslavě toho hodně vypil a když se začal nudit, nasedl do auta a odjel. „Jenom jsem se jel projet, “ sdělil později policii. Při projížďce spatřil na autobusové zastávce světlovlasého mladíka, na kterého sám vzpomíná jako na „chlapce od autobusu “. Mladík se jmenoval Tim McCoy a byl z Omahy. Gacy ho pozval k sobě domů, kde spolu pili a snědli nějaké sendviče. Následoval sex. Podle Gacyho výpovědi, kterou není možné ověřit, si poté oba šli lehnout do různých pokojů. Když se Gacy náhle probudil, zjistil, že k němu mladík kráčí s nožem. Prohlásil, že následovala šarvátka, při níž mládenec upadl na nůž a probodl se. Při druhé verzi téhož příběhu tvrdil, že se mladík nebránil, že spíš působil překvapeně. Jakmile prý Gacy chňapl po noži, který Tim držel, řízl se náhodně na levém předloktí a cítil, že v něm cosi narůstá „jako síla od konečků prstů na noze až po mozek “. Pak prý nůž vrazil Timovi do hrudi. „Když bylo po všem, podíval jsem se dolů na kalhoty, ve kterých jsem šel do postele, “ řekl Gacy. „Byly potřísněny krví, ale taky ještě něčím jiným. Během toho potýkání jsem totiž zažil mocné sexuální uvolnění. “ Poté prý otřel krev, odtáhl tělo do kumbálu v chodbě, kde otevřel poklop a strčil mrtvého do nevelkého prostoru pod podlahou. Za šest měsíců, 22. června 1972 , se Gacy dostal již poněkolikáté opět do křížku s policií, tentokrát pro těžké ublížení na zdraví. Policie Johna Wayna Gacyho obvinila, že se porval s jedním ze svých sexuálních partnerů, a že se potom pokusil přejet dotyčného mladíka autem. K incidentu došlo tak, že se Gacy v přestrojení vydával za policistu a nalákal mládence do svého vozu, kde ho spoutal. Po krátkém rozhovoru mu řekl: „Co jsi ochotný udělat, aby ses z toho dostal? “ Mládenec mu odpověděl, že nemá moc peněz, načež se ho Gacy zeptal: „Vykouříš mi ho? “ Ve strachu mládenec kývnul. Gacy zajel do restaurace, kde pracoval, a dostrkal mladíka na toaletu. Bylo něco mezi půl čtvrtou a půl pátou ráno. Když byli v budově, začal se mladík bránit Gacyho pokusům přinutit ho k orálnímu sexu, takže ho Gacy několikrát udeřil do hlavy a kopal. Nějakým způsobem se však mládenci přece jenom podařilo otevřít záchodové dveře a vyběhnout ven. Gacy se za ním rozjel autem a srazil ho. Oběť však přežila a svědčila před soudem. Soudní systém však nabídl Gacymu možnost uzavření dohody a obvinění mu bylo zredukováno na status „obviněný propuštěn na podmínku “. To znamenalo, že byl propuštěn s varováním, že pokud se znovu objeví před soudem, bude obvinění obnoveno. Devět dní poté, 1. července 1972 , se John Wayne Gacy oženil s Carole Hoff (v některých zdrojích Carole Lofgren). Oba se znali už od školy. Carole vnímala Johna jako velmi příjemnou a chápající osobu, se kterou se příjemně povídá. Také ona byla rozvedená. Carol měla dvě malé děti z předchozího manželství a prohlásila, že se k nim John choval velice přívětivě. Rovněž akceptovala skutečnost, že je, jak se jí přiznal, bisexuál. Johnovo milé chování se však časem změnilo. Carol později uvedla, že manžel časem naprosto ztratil zájem o její děti, běžně chodil nahý po ložnici a onanoval při prohlížení časopisů pro homosexuály. Zjistila též, že měl John sex s některými mladíky ze své stavební firmy. Ne všichni byli povolní a tak se stalo, že jeden statný mladík Johna zmlátil na příjezdové cestě. Gacy to však manželce odůvodnil tím, že šlo o hádku kvůli penězům. Gacy a jeho druhá manželka Carole I přes toto chování si Gacy získal ve společnosti celkem slušnou pověst. John pořádal tematické večírky, kam zval mnoho hostů. Také chodil na oslavy a do nemocnic pobavit děti v převleku za klauna . Tohle dělal moc rád, dokonce vymyslel dvě různé postavy klaunů, jeden se jmenoval Pogo a druhý Patches . „ Pogo byl ten šťastný, “ vysvětloval později, „zatímco Patches byl poněkud vážnější klaun. “ Gacy jako klaun Pogo Jak později Carole sdělila detektivu Joe Kozenczakovi, na Den matek roku 1975 jí Gacy brzy ráno oznámil, že má pro ni dárek, a poté jí řekne něco zajímavého. Následovalo milování, a po něm jí Gacy oznámil, ať prý už neočekává, že by spolu ještě někdy měli sex. „S ženami jsem skončil, “ sdělil jí. Nedlouho poté před ní v baru otevřeně komentoval „chlapcův pevný zadek “, Carol bylo jasné, že je jejich manželství v troskách a navrhla rozvod. John Wayne Gacy ihned souhlasil. Sám jí dokonce poslal za svým právníkem, aby věci uspíšil. K rozvodu s Carol došlo 2. března 1976 . Po něm padly všechny Gacyho zbývající zábrany . Výsledkem je nejméně 33 zavražděných mladíků. Přeskočme teď následujících dva a půl roku, kdy Gacy vraždil zběsilým tempem a posuňme se do 11. prosince 1978 . Tehdy se ztratil 15letý chlapec jménem Robert Piest . Naposledy byl viděn v lékárně, kam chodil po škole na brigádu. Před svým zmizením řekl chlapec spolupracovníkovi, že si jde promluvit s nějakým podnikatelem, který mu nabídnul práci. Gacy měl údajně noc před tím diskutovat o práci s majitelem lékárny. Robert Piest Když policisté druhý den Gacymu telefonovali, popřel, že by s Piestem mluvil. Policie Des Plaines ovšem nezopakovala chyby chicagské policie a zkontrolovala Gacyho výpis z rejstříku. Zde zjistili, že už byl Gacy pro zneužívání nezletilého trestán. 13. prosince přijela policie do Gacyho domu a prohledala ho. Našlo se zde několik podezřelých předmětů: prsten absolventa střední školy ročník 1975, řidičské průkazy cizích osob, pouta, oblečení moc malé pro Gacyho a stvrzenka z lékárny, kde Robert Piest pracoval. Policisty též zaujal silný pach vycházející z prostoru pod podlahou. 21. prosince řekl policistům jeden Gacyho zaměstnanec, že se mu John přiznal k více než 30 vraždám. Krátce poté byl John Wayne Gacy zatčen za držení marihuany. Policie se vrátila do jeho domu a našla zde lidské kosti v prostoru pod podlahou . Když Gacymu pověděli o nálezu kostí, sám se 22. prosince 1978 přiznal k 25 - 30 vraždám . Sám totiž nevěděl, kolik vlastně mladíků zabil. J. W. Gacy mugshots (rok 1978) John Wayne Gacy své oběti lákal na alkohol a drogy. Když uspěl, získával převahu tím, čemu říkal „trik s pouty “. Bylo to prosté – předváděl, jak šikovně umí uniknout ze zacvaknutých pout, a když si to jiní chtěli vyzkoušet po něm, jednoduše už v želízkách zůstali, vydáni jemu napospas. Obdobně jako Dean Corll (ten byl Gacyho vzorem) přivazoval své oběti k jakémusi mučícímu stolu, kde je nakonec uškrtil nebo zardousil. Třicet mrtvých těl bylo vytaženo z prostoru pod podlahou jeho domu nebo exhumováno z půdy na jeho pozemku. Tři mrtvoly byly nalezeny v řece Des Plaines . Tam je Gacy odvážel poté, co plně „využil“ prostor pod svým domem. Kvůli značnému stadiu rozkladu u některých zavražděných bylo možné bezpečně identifikovat pouze pětadvacet těl. Zbylé oběti doposud nesou jméno všech mužských neidentifikovaných mrtvol - "John Doe ". Gacy svoje doznání před přelíčením odvolal . U soudu se snažil tvrdit, že se všech 33 úmrtí stalo nešťastnou náhodou při erotických hrátkách. Též u soudu vtipkoval, že jediné, čím porušil zákon, je „provozování hřbitova bez licence “. John Wayne Gacy byl soudem usvědčen z třiatřiceti vražd a odsouzen k trestu smrti . Rozsudek byl vykonán v úterý 10. května 1994 smrtící injekcí v Crest Hill v Illinois. Podle přítomných Gacy neprojevil žádnou lítost nad svými spáchanými činy. Ve své cele řekl svému právníkovi, že jeho vlastní smrt přece nikoho zpět nevrátí. A jeho vůbec poslední zaznamenaná slova, které směřoval popravčímu a všem, zněla: „Polibte mi prdel. “ Oběti: Neboť Gacy u soudu nespolupracoval a původní doznání odvolal, můžeme si pouze domýšlet co přesně se dělo za zdmi jeho domu s oběťmi. Jako vodítko nechť poslouží příběhy dvou přeživších a poznatky, které ukázaly pitvy ostatků zavražděných. Přeživší: Robert Donnelly Koncem prosince 1977 kráčel devatenáctiletý Robert Donnelly po chicagské ulici směrem k autobusové zastávce, když před ním u kraje chodníku zastavilo černé auto. Mládenec byl najednou prudce oslněn reflektorem z boční strany auta. Gacy se začal vydávat za policistu a chtěl, aby se identifikoval. Poté mu namířil pistoli na hlavu a křikl: „Nastup, nebo tě sejmu. “ V autě chlapci nasadil želízka a vezl ho nazpět na West Summerdale. Tam se posílil několika doušky whisky, načež chlapce análně znásilnil. Posléze zatáhl Roberta do koupelny a opakovaně mu nořil hlavu do vany plné vody, dokud chlapec neztratil vědomí. Když se Robert probral, Gacy na něho močil. Odtáhl ho zpátky do obýváku, aby se tam s ním díval na homosexuální filmy. Pak pokračoval v mučení. Donnelly později před soudem dosvědčil, že ho Gacy nutil hrát ruskou ruletu s revolverem, že roztáčel bubínek a mačkal kohoutek desetkrát až patnáctkrát, dokud zbraň nevystřelila. Byl v ní slepý náboj. Potom Gacy vyděšeného mladíka svázal a ucpal mu ústa, pak ho opět znásilnil. Když se jeho běsnění téměř vyčerpalo, poručil zesláblému Robertovi, aby se šel osprchovat a oblékl se. Potom ho naložil do auta s tím, že ho čeká jeho poslední jízda v životě. „Jaký je to pocit, vědět, že jedeš umřít? “ vysmíval se mu, když ho vezl zpátky do města. Najednou však z neznámých důvodů svého zajatce uvolnil, přičemž mu pohrozil: „Jestli půjdeš k policajtům, najdu si tě. “ Donnlly na policii šel. Popsal Gacyho černé auto s jeho zřetelným číslem a písmeny „PDM“. Policie Gacyho vyslechla a on potvrdil, že se incident opravdu stal, ale že šlo o součást vzájemně smluvené sexuální hry na pána a jeho sluhu. Žalobce, který věc zkoumal, musel případ odložit, neboť se jednalo o tvrzení jedné osoby proti tvrzení osoby jiné. Policie a soudy vůbec nerespektovaly, že byl Gacy po stížnostech přepadených mladíků zadržen a následně propuštěn třikrát! Jeffrey Rignall Jeff Rignall, šestadvacetiletý homosexuál, měl namířeno do chicagského gay baru, když mu Gacy zastavil a přibral ho do svého černého oldsmobilu s příslibem vykouření jointa. Po jeho vykouření Gacy Rignalla cestou na West Summerdale Avenue omámil chloroformem. Tam muže svlékl a uvázal k čemusi, co mladík později popsal jako pranýř, ve kterém měl pevně zaklíněnou hlavu i paže. Útočník ho pak nutil provádět orální sex a opakovaně ho brutálně znásilňoval sadou tupých předmětů. V jednu chvíli byla v místnosti podle Rignallova svědectví přítomna ještě jiná osoba, on ale osobě neviděl do tváře. O něco později ho Gacy vyhodil na sníh poblíž podstavce sochy Alexandra Hamiltona v chicagském parku. Rignall krvácel z konečníku a tvář měl kvůli chloroformu v jednom ohni. Několik dnů ležel v nemocnici a testy ukázaly, že utrpěl v obličeji popáleniny a měl chloroformem poškozená játra. Když se pokusil vznést proti Gacymu obvinění, policie rychle ztratila zájem. Zjistila totiž, že žalobu podává homosexuál! Rignall se přesto rozhodl Gacyho žalovat a najal si právníka. Gacy tvrdil, že ho Rignall slovně napadal a nakonec prý i fyzicky. Z celého incidentu tak vyvázl pouze s pokutou 3 000 dolarů. Jeffrey Rignall s opuchlým obličejem po útoku Oběti: Timothy McCoy 18 let, naposledy viděn 3. ledna 1972 John Butkovich 17 let, naposledy viděn 29. července 1975 – stopy látky na hrdle Darell Sampson 18 let, naposledy viděn 6. dubna 1976 – stopy látky na hrdle Samuel Stapleton 14 let, naposledy viděn 14. května 1976 Randal Reffert 15 let, naposledy viděn 14. května 1976 – stopy látky na hrdle Michael Bonnin 17 let, naposledy viděn 3. června 1976 – stopy po škrcení provazem William Caroll 16 let, naposledy viděn 13. června 1976 – stopy látky na hrdle Rick Johnson 17 let, naposledy viděn 6. srpna 1976 Kenneth Parker 16 let, naposledy viděn 25 října 1976 Michael Marino 14 let, naposledy viděn 25. října 1976 Georgy Godzik 17 let, naposledy viděn 12. prosince 1976 John Szyc, 19 let naposledy viděn 20. ledna 1977 John Prestidge 20 let, naposledy viděn 15. března 1977 Matthew Bowman 19 let, naposledy viděn 3 července 1977- stopy po škrcení provazem Robert Gilroy 18 let, naposledy viděn 15. září 1977 - stopy látky uvnitř hrdla John Mowery 19 let, naposledy viděn 25. září 1977 – stopy po škrcení provazem Russell L. Nelson 21 let, naposledy viděn 17. října 1977 – stopy látky uvnitř hrdla Robert Winch 16 let, naposledy viděn 10. listopadu 1977 – nalezen s provazem okolo krku Tommy Boling 20 let, naposledy viděn 18. listopadu 1977 – stopy po škrcení provazem David Talsma 19 let, naposledy viděn 9. prosince 1977 – stopy po škrcení provazem William Kindred 19 let, naposledy viděn v lednu 1978 – stopy látky na krku Timothy O’Rourke 21 let, naposledy viděn v červnu 1978 Farnk Landingin 19 let, naposledy viděn 4. listopadu 1978 James Mazzara 20 let, naposledy viděn 24. listopadu 1978 – stopy látky v hrdle Robert Jerome Piest 15 let, naposledy viděn 11. prosince 1978 – stopy papíru v hrdle Nalezeno bylo i dalších osm těl. Tři z nich se podařilo identifikovat až po roce 2011. Zbylých pět zůstává i nadále bezejmenných. AKTUALIZACE: Na podzim roku 2011 byl na popud šerifa Cook County - Toma Darta , případ znovu otevřen a obnoveny pokusy o identifikaci zbylých osmi obětí . Příbuzní pohřešovaných osob, kteří se obávali, že smrt jejich blízkých mohl mít na svědomí Gacy , byli vyzváni k předložení vzorků DNA ke srovnání s kosterními ostatky. Tato metoda identifikace pak pomohla rozluštit, kdo byl obětí doposud pojmenovanou jako "tělo č. 19" (tělo byla označována pořadovým čislem podle toho, jak byla z Gacyho sklepa vynášena). Šlo o Williama George Bundyho . Ten se ztratil 21. října 1976, v předvečer jeho 19. narozenin. Tehdy odešel na večírek, ale už ho nikdy nikdo živého neviděl. Podezření na Gacyho padlo proto, že mladík se učil na elektrikáře, a vyšetřovatelé i rodina věřili, že také pracoval pro Gacyho firmu. Rodina však po odhalení Gacyho zvěrstev, dva roky po zmizení Williama, neměla jak potvrdit, zda jeho tělo bylo mezi neidentifikovanými. V té době totiž byla nejpoužívanější metoda k zjištění totožnosti neznámých mrtvol identifikace pomocí zubních záznamů. Jenže Williamův zubař odešel do důchodu, a než se ho rodině oběti podařilo najít, zničil všechny své záznamy o pacientech. Sestra Williama Bundyho, Laura O'Leary, která poskytla vzorek ke srovnání DNA, uvedla: "Dnešek je strašně smutný den, ale je to také den, který umožňuje uzavření. Vím, že bolest nakonec odejde a já budu mít místo, kde ho budu moci navštívit. " William George Bundy V roce 2017 bylo přiřazeno jméno i oběti "č. 24 ". Tělo patřilo 16letému Jimmy Haakensonovi , dobrosrdečnému, veselému, ale i problémovému mladíkovi, který v roce 1976 utekl z domova v St. Paul v Minnesotě . Své rodině se naposledy ozval 5. srpna 1976 , kdy jim po telefonu sdělil, že je v Chicagu a je v pořádku. Policie se domnívá, že Gacy jej musel zavraždit krátce po tomto telefonátu. Dokonce existuje podezření, že teenager rodině zavola přímo z Gacyho domu. Poté už se nikdy neozval a vyděšení rodiče po pár dalších týdnech kontaktovali policii a nahlásili jeho pohřešování s tím, že se domnívají, že by mohl stále být v Chicagu ve společnosti gayů. Později rodiče dokonce pojali podezření, že jejich syn padl za oběť právě Gacymu. To se ale podařilo potvrdit až v roce 2017. Zatím poslední obětí, kterou se v říjnu 2021 Úřadu šerifa okresu Cook , ve spolupráci s organizací DNA Doe Project , podařilo identifikovat byl Francis Wayne Alexander (dříve označovaný jako "tělo č. 5 "). Ten se narodil v Severní Karolíně, načež žil nějakou dobu v New Yorku, ze kterého se však v roce 1975 s novomanželkou přestěhovali do Chicaga . Ještě téhož roku se mladý manželský pár rozvedl, načež se žena odstěhovala a F. W. Alexander zůstal bydlet v Chicagu sám. Někdy v průběhu roku 1976, nejpozději v první čtvrtině roku 1977 pak byl zavražděn Gacym. V době smrti bylo Alexanderovi 21 nebo 22 let . Jeho rodina poté uvedla, že Wayne Alexander během svého krátkého života učinil několik rozhodnutí (včetně přestěhování se), kvůli kterým nabyli přesvědčení, že chce zůstat sám a dobrovolně s ostatními členy rodiny přerušil kontakt. V důsledku toho tedy nikdy nepodali zprávu o jeho pohřešování . „Dokonce i po 45 letech je těžké přijmout, jaký osud potkal našeho milovaného Wayna. Byl zabit rukou hnusného a zlého muže…. Naší jedinou útěchou je vědomí, že tento vrah už nedýchá stejný vzduch jako my, a že nyní konečně můžeme za sebou nechat minulost a to, co se stalo, a vykročit vpřed tím, že budeme našeho Wayna ctít “, uvedla jeho sestra. Dalších pět Gacyho obětí zůstává zatím bezejmenných , ale zjišťování jejich totožnosti nadále pokračuje. Jimmy Haakenson Francis Alexander DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: KILLERS : john wayne gacy, jr Play Video Gacy Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Masarykovy vražedkyně", která mapuje všechny případy 1. republiky, kde ženy byly odsouzeny k trestu smrti. Autor: Ivo Pejčoch. Masarykovy vražedkyně - Ivo Pejčoch Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Masarykovy vražedkyně Autor: Ivo Pejčoch Nakladatelství: Svět křídel Rok vydání: 2015, 220 stran Zajímavá, originální tématika, profesionální a velice kvalitní zpracování, v rámci literatury faktu špičková kniha, a přesto možná místy trošičku nuda… je to vůbec možné? No, zkusme se na to blíže podívat. Jde o jedno desítek děl PhDr. Ivo Pejčocha, Ph.D. (1962-2019), předního českého historika, akademika a spisovatele, který se během svého života specializoval především na vojenskou historii, ale zabýval se např. i kriminální historií, jak je tomu v případě recenzované knihy. Ne, titul "Masarykovy vražedkyně " opravdu není o nějakém ženském vražedném komandu prezidenta Masaryka, jak napadlo jednoho kamaráda, když knihu letmo zahlédl, ale o ženských vražedkyních, které byly v období první republiky odsouzeny k trestu smrti. Všem těmto ženám nakonec pprezident T. G. Masaryk udělil milost. Obdivuhodné a z hlediska přínosu knihy asi nejzásadnější je to, že nejde jen o nějaký náhodný výběr, ale rovnou o popsání VŠECH takových případů, které se mezi lety 1918 – 1938 odehrály! Celkem jde o osudy 65 žen popsaných v 61 případech (ve 4 případech jde o spolupachatelství 2 žen). Jednotlivé případy jsou popsány v rozsahu od 1 do 5 stran - v závislosti na tom, kolik informací se podařilo autorovi o okolnostech a aktérech případu vypátrat. Asi jediné negativum, které jsme už v úvodu recenze naznačili, vystihuje přísloví: „vše zlé je pro něco dobré“. Zde ovšem platí naopak. Tedy největší unikum knihy - výčet VŠECH případů žen odsouzených k trestu smrti – pro čtenáře to v praxi znamená absolvovat celkem 15 případů, kde je schéma zločinu téměř totožné: chudá (svobodná) matka – narození „nechtěného“ dítěte – „bezvýchodnost“ situace - jeho vražda vhozením do vody, příp. udušením. Opakují se i další vražedné schémata - tedy onu „nudu“ nemá na svědomí autor (naopak případy jsou popsány příjemně, čtivě!), ale zkrátka fakta, která vyplynula z bádání. No a teď již k pozitivům, které drtivě převládají. Mimo komplexního zmapování problematiky ženských vražedkyň ve sledovaném období, je pozitivem i řada dobových fotografií, rozbor pramenů, několik statistik a hlavně české historické reálie přelomu 19. a 20. století a první republiky. Kdy se čtenář z knihy dozví například i to, jak tehdy obyčejní lidé bydleli a žili, navíc si přečtě i žadu dobových citací - např.: „Pověst a chování Anny Píčové nebyly chvalné, jmenovitě za svobodna byla marnivá a náchylná k životu méně mravnému. Podle zprávy četnictva byla marnotratná a zahálčivá “, a mnoho dalších podobných „perel“. Zkrátka za nás knihu jistě a vřele doporučujeme. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Recenze knihy "Psychologie masových vrahů", která se věnuje jak teorii, tak konkrétním případů masových vrahů. Autor: Andrej Drbohlav. Psychologie masových vrahů - Andrej Drbohlav Další knihy Název: Psychologie masových vrahů Autor: Andrej Drbohlav Nakladatelství: Grada Rok vydání: 2015, 310 stran RECENZE zatím nenapsána. Masový vrah jinak myslí, jinak žije, jinak páchá zlo, má jiné motivy, ale zejména se zcela jinak vyvíjí již od dětství. Je v mnoha případech produktem doby, v jistém smyslu slova nemocné společnosti a setkáváme se s ním po celém světě čím dál častěji. Lidstvo toho zažilo již mnoho a jsou činy, o nichž je potřeba mluvit, aby si lidé na konkrétních případech zla uvědomili, že k němu nesmí být liknaví, nesmí jej přehlížet, protože zlo je vysoce infekční. Tato kniha je o malých vzdorovitých, pokřivených a případně rozmanitě zneužívaných dětech, které skrze paranoidní a nenávistný vztah k lidem vyrostly ve skutečná monstra. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy "Pravý Hannibal Lecter", která se věnuje životu a zločinům britského sériového vraha jménem Robert J. Maudsley. Autor: Jaques Buval. Pravý Hannibal Lecter - Jaques Buval Název: Pravý Hannibal Lecter Autor: Jaques Buval Nakladatelství: FONTÁNA Rok vydání: 2017, 140 stran RECENZE zatím nanapsána. Březen 2000: Mnozí lidé ve Velké Británii zatajili dech, když si ráno přečetli palcové titulky novin. Nové zprávy o Robertu Johnu Maudsleym, sériovém vrahovi, který sedí již přes dvacet let v nejpřísnější samovazbě. Touží po lepších vězeňských podmínkách a těžko věřit po andulce. Opět procitají vzpomínky na bestiální zločiny muže, který je kvůli své nelidské krutosti srovnáván s Hannibalem. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy

Recenze knihy "Ruští sérioví vrazi", která popisuje celkem osm kriminálních případů z tehdejšího Sovětského svazu, resp. Ruska. Autor: Wensley Clarkson. Ruští sérioví vrazi - Wensley Clarkson Název: Ruští sérioví vrazi Autor: Wensley Clarkson Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2024, 287 stran Recenze: Zatím nenapsána. Zatímco jméno Andreje Čikatila zná téměř každý, s mnoho dalšími ruskými sériovými vrahy není širší veřejnost seznámena. Tato kniha odhaluje příběhy „Angarského maniaka “ Michaila Popkova , travičky dětí Tamary Ivaňutinové , „Lovce “ Nikolaje Džumagalijeva a dalších pěti sériových vrahů , kteří působili od 60. let 20. století až do počátku 21. století. Prostředí tehdejšího Sovětského svazu , potažmo Ruska – zastaralé vyšetřovací metody, technologická zaostalost, režim, který zatajoval nepohodlné pravdy nebo obecné pohrdání životy těch, kteří byli považováni za „podřadné“ – to vše umožnilo mnohým pachatelům zůstat neodhaleni celé roky. A právě příběhy těchto pachatelů přináší titul "Ruští sérioví vrazi " známého autora true crime titulů Wensleyho Clarksona . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Další knihy

Recenze knihy "Fronta na smrt - poslední myšlenky vrahů před popravou". Autorka, Michelle Lyons, byla během 11 let svědkem 280 poprav. Nejprve jako reportérka, poté jako tisková mluvčí Texaského vězeňského systému. Fronta na smrt - Michelle Lyons Název: Fronta na smrt - Poslední myšlenky vrahů před popravou Autor: Michelle Lyons Nakladatelství: Cpress Rok vydání: 2019, Praha, 295 stran Recenze: Zatím nenapsána. Michelle Lyons byla během 11 let svědkem 280 poprav. Nejprve jako reportérka, poté jako tisková mluvčí Texaského vězeňského systému. Zažila poslední minuty života lidí, kteří – často mnoho let před tím – někoho o život připravili. Setkávala se s jejich blízkými i s blízkými těch, které zavraždili. Autorka rozhodně není žádné sentimentální děvčátko, je to typická Texasanka, která má ráda zbraně a spravedlnost ve stylu „oko za oko“. Má ostré pero, pozorovací talent, ale zároveň nepostrádá empatii a schopnost vidět věci a lidi v celé jejich složitosti. Zbytečně nepsychologizuje, ale na druhé straně nabízí mimořádně plastický pohled na jednu z nejextrémnějších situací lidské existence. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Komentáře