Recenze knihy "Myšlenky zločince v české kotlině", která se věnuje vzpomínkám bývalé vyšetřovatelky na její nejzajímavější případy . Autoři: Jiřina Hofmanová. Myšlenky zločince v české kotlině - J. Hofmanová Název: Myšlenky zločince v české kotlině Autor: Jiřina Hofmanová Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2023, 350 stran Recenze: Zatím nenapsána. Kniha bývalé policejní vyšetřovatelky a později policejní analytičky, Jiřiny Hofmanové, přináší děsivou výpravu do mysli pachatelů násilných trestných činů. Tato výprava je pak doprovázená osobními vzpomínkami, pocity a myšlenkami samotné autorky, která se za více než třicet let své kariéry pomáhala objasnit velké množství vražd, loupeží i znásilnění. Z těchto případů autorka do knihy vybrala ty, které jí přišly zajímavé ať již způsobem spáchání či přístupem pachatele, ale i postupy policie ve vztahu k objasňování a vyšetřování. „Leitmotivem“ knihy je pak vyprávění o snaze zkvalitnit postupy policie, když čtenáři tento titul rovněž umožní nahlédnout také do „kuchyně“ policejní práce od "devadesátek" do začátku nového tisíciletí. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Koupit knihu Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Detailní, napívnavý článek o britském vražedném páru, který usmrtil nejméně 11 obětí - Fredu a Rose Westových. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Fred a Rose Westovi 3. 10. 2009 (aktualizace 1. 3. 2024) Fred a Rosemary West - britský pár sériových vrahů, který má na svědomí nejméně 11 zmařených lidských životů (společně usmrtili 9 osob, každý samostatně pak nejméně 1 osobu). Jejich oběti byly výhradně ženského pohlaví. Motiv činů byl u většiny obětí sexuální (sloužily páru jako sexuální hračky, které opakovaně znásilňovali a krutě mučili), u zbylých obětí byl motiv zřejmě kombinovaný, kdy převládala snaha zamaskovat předchozí zločiny či se zbavit nějakým způsobem „nepohodlného“ člověka. Fred West spáchal ve vazbě sebevraždu, Rose West byla odsouzena k doživotnímu vězení. Narozeni: Dnes: Země: Počet obětí: Unikali: Vražedná aktivita: Fred 29.9.1941 1.1.1995 zemřel VB 10-12+ 26,5 let 1967-1987 Rose 29.11. 1953 doživotí VB 10+ 23 let 1971-1987 V tomto článku se budeme věnovat případu páru tzv. „nejhorších britských sériových vrahů v dějinách “, jak bývají často označováni. Označení „nejhorší “ pak odkazuje nejen na fakt , že žádná dvojice v historii Velké Británie nezavraždila více osob , ale i na fakt, že od jejich sexuálních a vražedných choutek nezůstaly ušetřeni ani jejich vlastní potomci! Perverzní a kruté běsnění tohoto páru se pak v drtivé většině odehrávalo za zdmi jejich obydlí v Glouchestru , kde bylo několik obětí rovněž pohřbeno, a které kvůli tomu získalo nelichotivou přezdívku „dům hrůzy “. Jména tohoto zvrhlého manželského páru zní: Fred a Rose Westovi . Fred a Rose West Fred West byl ve svém okolí poměrně oblíbeným člověkem , který se od ostatních na první pohled nijak zvlášť nelišil. Slovy novináře Huga Worsnipa: „Kdybyste na ulici minuli Freda Westa, nevěnovali byste mu asi zvláštní pozornost. Běžný manžel a otec šesti dětí. “ West platil za kutila , který byl pověstný svou zručností a žoviálností . Rád se s lidmi bavil, vtipkoval a díky své extrovertnosti měl mnoho známých. „Prostě běžný typ kutila, co s každým dobře vychází, “ definoval ho novinář Dave Newman. Měřil pouhých 168 cm , ale šlo o docela svalnatého muže , se širokými rameny a silnýma rukama, které získal celoživotní prací . Svou postavou a snědou pletí připomínal běžného námezdního dělníka.. Fred West Fred West se narodil 29. září 1941 v malé vísce Much Marcle v Herefordshire . Jeho otec se jmenoval Walter a byl to farmář . Matka se jmenovala Daisy a než se vdala, vykonávala práci služky . Fred nebyl jejich jediným dítětem. Postupem času se jim narodilo dalších šest ratolestí . Malý Fred se svými sestrami a bratry moc času netrávil, což se však netýkalo druhého nejstaršího bratra , který se jmenoval John . Fred na něj spoléhal po celou dobu svého mládí, bratr ho často tahal z nesnází. Oba bratři drželi spolu, jejich soudržnost byla natolik těsná, že jedna z Fredových dcer později vypověděla, že ji oba, otec i strýc John , spolu s dědečkem Waltrem řadu let opakovaně znásilňovali . Do školy Fred nechodil. Neuměl pořádně číst a s psaním měl potíže . Avšak nic z toho mu nevadilo, jelikož v sociálním kontaktu nedostatek vzdělání vynahradil svoji výřečností . Vývoj Freda Westa v sexuální oblasti byl na hony vzdálený „normálu“ a byla pro něj příznačná řada extrémních vybočení . Už jako dítě byl údajně zneužíván svým otcem a dá se předpokládat, že dokonce i svou matkou . Existuje dokonce domněnka, že panictví ztratil právě s ní. West měl rovněž zkušenosti se sodomií - tedy pohlavním stykem se zvířaty . Později sám popsal událost, při níž ho vlastní otec instruoval , jak má správně popadnout zadní nohy ovce, aby mu nemohla utéct. Otec Westa v tomto směru hrubě deformoval osobnost svého syna, když mu vštěpoval názory, že člověk by měl dělat, cokoliv si zamane, pokud mu to přináší potěšení. „Dělej si co chceš, jen se při tom nenechej chytit, “ radil synovi. Není divu, že si West v mládí osvojil i další dovednost příznačnou pro psychopatickou osobnost , a to extrémní lhaní , kterému zůstal věrný po celý svůj následující život. 28. listopadu 1958 měl vážnou nehodu , když narazil se svým motocyklem do auta, při které utrpěl několik zhmožděnin včetně poranění hlavy . „West, stejně jako řada jiných pachatelů, zdědil určité mozkové anomálie po svých rodičích, kteří sami měli závažné problémy, “ vyjádřil se soudní znalec. „To kulminovalo po zmíněné dopravní nehodě, která mu způsobila nejen zkrácení jedné nohy, ale zapříčinila množství neblahých následků na čelní straně hlavy a následně přímo v mozku, tedy čelní mozkové kůře a čelním laloku, jenž obsahuje centra, které formují morální osobnost člověka a vytvářejí pocit odporu, pokud se dopustí nějakého nedobrého skutku. Tato oblast byla nyní u Freda poškozena, takže u jedince, jenž už do určité míry psychopatem byl, přestávají najednou naprosto fungovat veškeré brzdy. To z něj udělalo krajně nebezpečnou osobu pro celou společnost. “ West se po silniční nehodě zotavoval pomalu. Bylo to pro něj dost pokořující - zlomený nos a výrazné kulhání . Dostavovaly se časté změny nálad, ztrátu normálního vzhledu začal kompenzovat brutálním chováním vůči místním dívkám . Když chtěl sex a dívka ho odmítla, jednoduše dotyčnou znásilnil . V devatenácti letech byl nucen následkem zvyšujícího se nátlaku místních obyvatel opustit rodný dům v Moorcourt Cottage. Na veřejnost se dostalo, že měl sex s třináctiletou dívkou a ta že otěhotněla. Těhotenství bylo přerušeno, Fred musel předstoupit před úředníky ze sociální péče. Ti byli velice zaskočeni, když jim mladík místo předpokládané lítosti bez rozpaků protiargumentoval : „Copak tohle nedělá kdekdo? “ Fred tedy opustil vesnici a dostal se na moře. Postupně pracoval na několika lodích, s nimiž se dostal do světa. V Coatbridge se seznámil s místní prostitutkou Catherine Costello , které říkali "Rena" , a přijal její dceru Charmaine za vlastní . Nutno však říci, že se k oběma choval dosti hrubě. Když si Renu bral, byla v pátém měsíci těhotenství s jiným mužem. Byla to žena silné osobnosti, v tom se podobala jeho matce, takže ho v průběhu manželství častokrát usadila. Bylo to zřejmě poprvé, kdy si to nějaká žena vůbec dovolila. Charmaine West se narodila v březnu 1963 a brzy po ní přišla ještě její sestra Ann-Marie . Dětství obou děvčat mělo hodně daleko od normálu. Fred West a Catherine "Rena" Costello Rena a West často žili na vlastní pěst, Rena občas zmizela na celé týdny či měsíce a její manžel byl nucen zůstat s dětmi sám. Stávalo se tak, že děti byly průběžně předávány do péče "sociálce" , případně se o ně West staral za pomoci přechodných ženských známostí . Anne McFall Roku 1965 dospělo neklidné soužití Westa s Renou ke kritickému bodu zlomu a Rena se nadobro odstěhovala do rodného Skotska. Děti zůstaly v péči Westa a ten si najmul šestnáctiletou Anne McFall jako jejich chůvu. Jenže ta s ním poměrně brzy otěhotněla, načež se v červenci roku 1967, když byla v osmém měsíci těhotenství, ztratila . West se jí pak pravděpodobně zbavil, protože se mu stala přítěží. Její tělo se našlo až po dlouhých sedmadvaceti letech v kukuřičném poli poblíž Much Marcle. Mělo oddělenou hlavu , odsekané končetiny a vedle něho ležela kostřička nenarozeného dítěte . Rosemary Pauline Letts se narodila 29. listopadu 1953 . Oba její rodiče, Daisy a Bill Lettsovi , měli údajně psychické potíže. Daisy trpěla těžkými depresemi. V době, kdy v sobě nosila nenarozenou Rosemary, prošla šokovou terapií v rámci elektroléčby , která měla potlačit stupňující se depresivní stavy. Bill byl zas diagnostikován jako schizofrenik a dlouho trpěl paranoiou. Byl to člověk, jenž si potrpěl na absolutní kázeň . Delší dobu sloužil u námořnictva, a tak domácnost fungovala dle striktních regulí . Malá Rosemary musela mnohokrát snášet noční výstupy agresivního otce, který brutálním způsobem bil její matku . Dcera se otce bála a snažila se dělat vše, aby otce potěšila. Z jejich vztahu tak vznikl časem vztah plně sexuální . Rose věděla, co po ní otec chce, a plně se tomu podvolila. Ve škole byla Rose pomalejší než ostatní děti a učení jí nešlo. Sexuální zneužívání ze strany otce pokračovalo až do chvíle, kdy potkala Freda Westa a údajně dokonce i nějakou dobu poté. Uveďme ještě, že vztah s Westem , mužem starším o celých dvanáct let, začala už ve svých 15 letech . Rosemary v dětství Když Fred potkal Rose, poznal v ní to, co se dá nazvat „spřízněná duše“. To ho přitahovalo. V říjnu roku 1970 dala Rose život jejich prvnímu dítěti, Heather Ann , Mateřství se však pro Rose nestalo přirozenou záležitostí, byla neustále sama a byla ještě mladá. Nechápala, co znamená normální rodičovství. „Prsa jsou pro sexuální hrátky a ne pro kojení , “ řekla jednou svému advokátovi. Rose postrádala schopnost se učit a byla v mnoha ohledech dětinská. Na děti ve skutečnosti žárlila a vyhledávala s nimi konflikty. Mladí Fred a Rose Westovi Tím, že se Heather narodila, měli Fred s Rosou své vlastní dítě . Nevlastní dcera z prvního manželství Charmaine , kterou doteď Fred vychovával, se nyní stala v jistém smyslu nadbytečnou . V červnu 1971 byl West podmínečně propuštěn z vězení (byl odsouzen za krádež ). A právě v tomtéž měsíci jeho nevlastní dcera, osmiletá Charmaine, zmizela . Není jasné, zda ji zabila samotná Rose před Fredovým propuštěním či oba dva krátce poté. Charmaine West a malinká Heather West Malá Charmaine byla odstraněna, avšak zbyla ještě jedna osoba, která činila "potíže" - byla jí matka dívky - Rena . Když se k páru dostavila a hledala svoje dítě, začal Fred jednat. Renu naposledy viděli živou v srpnu roku 1971 . Začátkem roku 1972 se Westovi přestěhovali do nového domu na Cromwell Street číslo 25 . V tomto domě pak začal bujet incest . West totiž pravidelně znásilňoval svoji dceru Ann-Marie , a to už od jejích osmi let . Existuje mnoho indicií, že dceru zneužíval společně s Rose . Westovi využívali svůj dům rovněž k provozování jiných perverzních sexuálních praktik . Fred například rád prodával svoji manželku a byl přímo posedlý představou, že s ní má sex nějaký dobře stavěný černoch, zatímco on je poslouchá nebo pozoruje. Do výbavy manželů rovněž patřila velká zásoba pornografie . Později objevila policie při dvou nezávislých prohlídkách doslova desítky filmů a videokazet s výhradně sexuální tématikou, jak komerční, tak i domácí výroby. Fred se též honosil nevšední soupravou sexuálních rekvizit , do které kromě filmů a časopisů náležely různé pomůcky : kožené a gumové soupravy, masky, biče, spousty pout a popruhů a mučící nástroje. Také rád inzeroval Rosiiny služby jako nabídku prostitutky v kontaktních časopisech a liboval si v natáčení řady jejích sexuálních setkání s platícími návštěvníky. Většina těchto filmů se týkala svazování a dalších sado-masochistických praktik (od dráždění bradavek svorkami, přes elektrické šoky, až po krvavé praktiky). Fred některé z podomácku natočených filmů nabízel místnímu majiteli obchodu s videem jako vyloženě podpultové zboží. Dokonce kolovaly určité domněnky, že by Fred a Rose Westovi mohli být spojováni s filmy, které jsou nazývány jako „snuff movies “. Byl listopad roku 1972 a sedmnáctiletá Caroline Owens stopovala ve snaze dostat se od svého přítel domů. Přibrzdil u ní šedý ford a pár, sedící uvnitř, jí nabídl svezení. „Ona se zdála být docela příjemná, “ vzpomínala Caroline. „Zeptala se mě: Kampak jedete? A já odpověděla, že do Cinderfordu. Ona na to: Jsme z Gloucesteru a hodíme vás nazpět až tam. Pak mi cestou začali povídat o své rodině, že mají tři malé holčičky, a zeptali se, jestli bych jim nechtěla dělat chůvu. Až mi z toho vyschlo v krku, protože jsem si vždycky přála pracovat jako opatrovnice u malého děcka. Víte, všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Takové romantické, okouzlující. Byla jsem rozhodnutá odejít z domu a začít žít tuhle pohádku. “ Caroline Owensová nebydlela u Westových dlouho, když jí Fred jednoho dne příležitostně vyjevil, že malé Anne-Marie již ztratila panenství . Holčičce bylo přitom pouhých osm let. Caroline byla šokována a zaskočena. Rychle jí došlo, že vlastní otec svou dceru bil, a dokonce sexuálně zneužíval . Hned poté, co jí West šokující tajemství svěřil, vysvětlil jí, že on a Rose jsou součástí sexuálního kruhu jistých lidí a zeptal se, zda by se k nim nechtěla přidat. Caroline byla znechucená. Opustila dům a zařekla se, že už tam nikdy nevstoupí. O pár měsíců stála opět Caroline na obvyklém místě nedaleko domu svého přítele a stopovala, když Westovo auto zastavilo těsně před ní. První, co ji napadlo, bylo utéct, ale neutekla. Rose spustila okénko a omluvila se za manželovo nevhodné chování. Pověděla jí, že se dětem stýská, že se po ní ptají a aby zvážila případný návrat. Caroline uvěřila, nasedla do auta a odjela s nimi. „Všechno bylo zpočátku fajn, “ vzpomínala Caroline. „Jeli jsme přes Gloucester a mluvilo se výhradně o dětech. Když jsme přijeli na místo, zeptal se mne Fred, jestli bych dnes v noci nechtěla sex. Odpověděla jsem: Ne. Nezačínejte zas konverzaci na tohle téma. On ale řekl své ženě: No tak, Rose, mrkni se, jestli už je vlhká. Než jsem stačila cokoliv udělat, strčila mi Rose ruku do rozkroku. Začaly jsme se prát. Asi dvě míle od Gloucesteru najednou Fred zastavil na kraji silnice, obrátil se na sedadle a udeřil mě do hlavy, až jsem ztratila vědomí. Když jsem se probrala, byla dvířka otevřená a já měla svázané ruce za zády vlastním šátkem a on mi omotával hlavu nějakou lepicí páskou, že jsem ze sebe nemohla vydat ani slovo. Pak mě vzal nazpět do Cromwell Street. “ Jen co dojeli k domu, vynesli spoutanou dívku se zalepenými ústy do ložnice a drželi ji tam dalších dvanáct hodin . Během nich byla bita a podrobena tomu, co sama nazvala „intimní lékařskou prohlídkou těla a genitálií “, kterou provedli Fred a Rose . V jednu chvíli Fred sundal opasek, omotal si ho přes ruku a sponou na volném konci silně udeřil Caroline mezi nohy. Nato se jí zmocnila Rose a začala s dívkou sexuálně manipulovat , zatímco měl Fred s Rose sex zezadu. Poté zůstala Caroline s Fredem o samotě: „Myslela jsem, že mne strčí dolů do sklepa, jenže on měl se mnou jiné úmysly. Znásilnil mě. Pak začal pofňukávat a říkal, že pokud mu slíbím, že nikomu nic neřeknu a zůstanu u nich dál bydlet, nechá mne být .“ Caroline tedy souhlasila, že bude mlčet. Slíbila, že u nich začne opět pracovat jako chůva. Když však z domu odešla, rovnou zamířila na policii . Westovi byli obviněni z únosu a sexuálního zneužití a postaveni před soud. Caroline však zřejmě ze strachu odmítla svědčit , a tak byli manželé potrestáni pouze pokutou . Caroline Owens V červnu roku 1987 oslavila nejstarší Westova dcera, Heather, šestnáct let . Celý život snášela fyzické týrání i sexuální zneužívání od obou rodičů a až do té chvíle byla tichou obětí. Fred a Rose však cítili, že Heather může s někým na téma zneužívání své osoby promluvit . Proto když jednoho dne ostatní děti odešly do školy, Heather zavraždili . Otec ji pak zakopal pod terasu . Přestože Heather ležela zahrabaná pod terasou ještě dalších osm let, její rodiče se svým zločinem v rámci rodiny příliš netajili. Dovolovali si totiž například pronášet morbidní "žerty" na téma jejího zmizení přímo před ostatními dětmi. „Chovejte se dobře, jinak skončíte pod terasou jako Heather, “ říkávali například. Tento rodinný vtípek se později ukázal klíčovým pro jejich odhalení. Heather West Vše „prasklo“ 2. srpna 1992 . Tehdy povědělo malé děvče o svých obavách , že jednu z jejích kamarádek otec „ohmatával“ a všechno si natáčel na video. O čtyři dny později se do domu číslo 25 na Cromwell Street na předměstí Gloucesteru dostavila policie s příkazem k domovní prohlídce, která se měla zaměřit na pornografický materiál. V domě byli zatčeni Fred a Rosemary Westovi, obviněni ze znásilnění nezletilých a pět jejich nejmladších dětí bylo umístěno v dětském domově . To, co policie objevila v Cromwell Street, bylo v hlášení popsáno jako „nechutné, hanebné a odporné “. Jak už bylo dříve řečeno, byla zde nalezena rozsáhlá kolekce latexových úborů, devadesát devět profesionálních i domácky natočených videokazet, biče a vybavení pro bondáž a také spousta fotografií. Na některých z nich pózovala v rozličných sexuálních pozicích Rose West, což bylo v pořádku, ale byly zde také fotky dvou nahých dcer erotického rázu. Westovi museli nabídnout kauci , aby nezůstali ve vězení. Rose povolili , aby se vrátila domů, kde zůstaly dvě nejstarší děti, ale West putoval do vazby , kde zůstal deset měsíců, až do zahájení soudního přelíčení. Před soud předstoupili 7. června 1993 . Čelil obžalobě pro trojnásobné znásilnění a jedno pohlavní zneužívání , jichž se dopustil vůči vlastní dceři, Rosemary byla obžalována za dvou deliktů , jednoho nabádání k nezákonnému pohlavnímu styku a jednoho týrání dítěte. Avšak v poslední chvíli děti páru, které měly u hlavního líčení svědčit, odmítly před soudem vypovídat . Soudce, ač nerad, byl nucen obžalobu zamítnout. Krátce nato se však policie doslechla o „rodinném vtípku“ , když děti začaly v dětském domově mluvit o tom, jak jim rodiče vyhrožovali, že skončí „zahrabané na dvorku jako Heather “. Dne 24. února 1994 zaparkovalo několik policejních vozů před domem číslo 25, kde Rose a Fred bydleli. Případ jedněch z nejhorších zločinců, jaké kdy Británie zplodila, začal vyplouvat na povrch. Policie se snažila zjistit, jestli Fred West zavraždil svou dceru Heather. Dívka zmizela už před sedmi lety. Fred prohlásil, že je to „nesmysl “. Dcera ho prý nedávno navštívila a občas se s Heather vídává. Zmínil se, že v současné době je jeho dcera závislá na drogách a vzájemné vztahy s rodinou nejsou dobré, což je taky důvod, proč u nich nebydlí. Řekl také, že se s ní tu a tam setkává potají, aby nedráždil svoji ženu, která s ní už nechce mít nic společného. První den nebyl Fred West obviněn a tak se vrátil z policejní stanice zpět domů. Druhý den ráno však byli vyšetřovatelé zpátky, aby kopali na zahradě domu a Westa zatkli. Když jej detektivové vedli k policejnímu autu, zvolal na přihlížející reportéry a zvědavce, že se zmizením dcery Heather nemá nic společného, ale v autě se údajně k vraždě doznal . Cromwell Street 25 Na policejním oddělení sám určil vyšetřovatelům místo , kam ukryl její tělo. Upřesnil, že tělo leží pod dlážděním jejich terasy mezi jedlovým porostem a zdí kostela adventistů sedmého dne. „Kopejte tady, najdete ji dost brzo ,“ uvedl. Kriminalisté tedy začali hledat tam, kde West ukázal, zároveň však prozkoumávali i ostatní části zahrady. Sotva se do toho pustili, případ nabyl nebývalých rozměrů . „Stále se mi vybavuje výraz detektiva Johna Benneta, když jsem byl dole v jámě a křikl jsem nahoru, že buďto tady máme o jednu oběť navíc, nebo měla Heather tři nohy, protože tu byly další dvě stehenní kosti. Od té chvíle jsme toho nacházeli stále víc…, já na to byl zvyklý, ale pro policisty to bylo něco jako rána do hlavy “ vypověděl později ohledávající lékař. Policejní tým prohledává zahradu domu Westových Policista vynáší ostatky obětí z domu na Cromwel Street 25 před zraky novinářů a přihlížejících 26. února byly vyneseny ze zahrady části ostatků osmnáctileté Shirley Robinson , která byla kdysi podnájemnicí u manželů Westových a která se ztratila někdy v roce 1978 . Policie exhumovala i pozůstatky šestnáctileté Alison Chambers , která zmizela z dětského domova v Gloucesteru v srpnu 1979 . Pak našli kostru rovněž šestnáctileté Heather West , pohřešované od roku 1987 . Policie tedy nalezla tři mrtvá těla v zadním traktu zahrady a West měl hodně co vysvětlovat. Naprosto šokovaným vyšetřovatelům věcně a podrobně vylíčil, jakým způsobem uškrtil vlastní dceru během hádky, kdy ona byla rozhodnutá opustit domov, a jak potom rozsekával její tělo na kusy. „Pamatuju si, že to dělalo velký hluk, když jsem to lámal, ono to praskání dělalo kravál. “ Potom líčil, jak dceři oddělil hlavu od trupu tím, že kus odpiloval a potom ukroutil, jak jí odsekal obě nohy a všechno naházel do kontejneru, aby se k tomu mohl později vrátit. Svou výpověď pronášel klidným, zcela nezúčastněným monotónním hlasem. Shirley Robinson, Alison Chambers, Heather West Nikdo nepochyboval, že je třeba prozkoumat celý pozemek . Policisté se proto přesunuli do suterénu Westova domu. Minul první týden a pátrací tým exhumoval šestero lidských ostatků . Všechna těla, která policie našla, patřila dívkám, vedeným v evidenci pohřešovaných od počátku sedmdesátých let, z nichž po některých bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Devatenáctiletá Lynda Gough , první známá oběť z Cromeell Street, se s Westovými dobře znala a bývala v jejich domě častým návštěvníkem . Někdy v dubnu 1973 se však z ní stala týraná oběť, vystavená nepředstavitelným fyzickým útrapám. S největší pravděpodobností ji sexuálně zneužili oba manželé. V jejím provizorním hrobě byly nalezeny provazy , stejně jako u několika dalších obětí. Svazování patřilo k oblíbeným praktikám manželů Westových. Provazy, různé popruhy z umělé hmoty, natrhané pruhy látky z oblečení mučených dívek, všelijaké lepicí pásky a roubíky, to všechno se v mělkých hrobech našlo.. Lynda Gough 10. listopadu 1973 odešla patnáctiletá Carol Ann Cooper do kina na večerní představení. Od té chvíle ji už nikdo neviděl a jako ostatní byla i ona později nalezena pohřbená pod sklepní podlahou v domě Westových. Carol Ann Cooper Jednadvacetiletá Lucy Partington zmizela dva dny po vánocích roku 1973 . Následovaly výzvy její rodiny v televizi, po nich intenzivní policejní pátrání, všechno ale bylo marné až do chvíle, než policie nalezla její ostatky ve sklepních prostorách „domu hrůzy “. West během výpovědí zlehčoval svoje zločiny tím, že o obětech šířil lži , podle kterých prý dívky byly do něho zamilované a šly s ním zcela dobrovolně. Při jednom z výslechů však doznal, že Lucy byla unesena z autobusové zastávky poblíž Pittville Parku v Cheltenhamu. Zatímco se po zmizelé vysokoškolské studentce horečně pátralo, držel dívku násilím ve sklepě svázanou a umlčenou roubíkem. Existuje důkaz, že dívka byla naživu ještě alespoň týden v tom sklepě , kde ji opakovaně týral a sexuálně zneužíval . Po její smrti rozřezal tělo na několik kusů a naskládal je do metr hluboké úzké jámy pod tenkrát ještě hliněnou podlahu. Lucy Partington Podobný osud potkal i jednadvacetiletou švýcarskou studentku Therese Siegenthaler , která nikdy nedojela do Irska, kam se snažila dostat prostřednictvím stopování. Naposledy ji viděli 15. dubna 1974 . Patnáctiletou Shirley Hubbard viděli živou naposledy 14. listopadu 1974 . Nelezení jejích ostatků bylo asi jedním z nejotřesnějších svědectví : lebka mladé dívky byla kompletně oblepena neprodyšnou maskou , takže dívka v posledních chvílích svého života nebyla schopna vůbec vidět, mluvit ani slyšet , zatímco dvojice věznitelů dívku surově mučila. Vyšetřovatelé objevili dva malé kousky trubice z umělé hmoty, které byly vsazeny oběti do nosních dírek , aby mohla dýchat a nějakou dobu snášet všechny zvrácenosti, kterých se na ní Westovi dopouštěli. Zde se našinci možná vybaví případ československého sériového vraha Huberta Pilčíka , který podobným způsobem držel, mučil a po dobu několika týdnů umlčoval dvanáctiletou Danielu . Juanta Mott měla sedmnáct let , když zmizela. Podobně jako před ní Lynda Gough, i ona znala Westovy, a dokonce u nich nějakou dobu pobývala . Dne 12. dubna 1975 měla hlídat dítě přátelům, s nimiž se stýkala. Nikdy se již neobjevila. Skončila spoutaná, znásilněná, zavražděná a pohřbená ve Westově sklepě. Therese Sienthaler, Shirley Hubbard, Juanta Mott Když se Fred West doznal ke zločinům na Cromwell Street, ohromil vyšetřovatele dalším doznáním: přiznal se i k dalším vraždám , kterých se dopustil mimo svůj dům . Vypověděl, že zabil také bývalou manželku , dále svou přítelkyni a nevlastní dceru . Navedl policisty ke svému dřívějšímu bytu v Gloucestru a zašel s nimi ke dvěma polím nedaleko Herefordshiru , kde bydlel ještě jako chlapec. Tam našla policie ostatky těla jeho první manželky, šestadvacetileté Reny Costello . Byla stejně jako všechny ostatní oběti rozčtvrcena a vecpána do nevelké díry v zemi. Příští měsíc, 5. května , našli vyšetřovatelé pod zabetonovanou podlahou v Midland Road tělo osmileté Charmaine West . Následně 7. června exhumovali tělo devatenáctileté Anne McFall v Much Marcle. I když se West začal doznávat, lhal, jak bylo jeho zvykem . Například prohlašoval, že ho všechny dívky milovaly . Údajně mu však vyhrožovaly , že vyzradí manželce podrobnosti o jejich milostných aférkách. Co se týče praktik svazování a sadomasochismu, všem to zcela vyhovovalo. A jejich smrt ? Prý se udusily čirou náhodou . Byl to prý „požitek, který se zvrhl v neštěstí“, jak tvrdil. V jiných případech zase West popisoval vraždy jako akt čisté nutnosti . Podle něho skutečnost, že je unesl a následně s nimi hrubě zacházel, byla jediným logickým důvodem – vždyť co měl jiného dělat, když se chtěl vyhnout zatčení, než je zabít? Takto Freda Westa hodnotil dr. David Holme: „ Ten člověk neznal zábrany, jaké by nastaly u většiny lidí při svlékání jiného člověka a rozhodováním, jak s ním naložit. Po té stránce byl velice přičinlivý, a v tom předčil mnoho zločinců i sériových vrahů, neboť byl velice vynalézavý, co se týče způsobu, jak tyto věci provádět. “ Přes celou sklepní plochu umístil West dlouhé břevno, do kterého navrtal háky. Později přiznal, že sem oběti věšel někdy na celé dny , a že některá z těl, která zde dlouhou dobu nechal, začal mumifikovat. Když se nabažil toho pohledu, těla obětí rozčtvrtil a ostatky pohřbil pod podlahou.. Postup čtvrcení popsal soudní lékař: „Všechny hlavy byly odděleny. V obratlích se zjistily malé řezy, obvykle na tomtéž místě na šíji. Dolní končetiny byly odděleny v kyčlích, kolem hlavice stehenních kostí byly menší známky řezů. Byly provedeny se značnou zručností.“ Když už ve sklepě nezbývalo místo pro další mrtvá těla, West podlahu zabetonoval a z místnosti udělal ložnici pro svoje děti . West vystavoval lidi promyšlenému sadistickému mučení , kdy s ještě žijícími obětmi prováděl různé experimenty. Cizí mu však nebyly ani nekrofilní praktiky . Na kosterních pozůstatcích, odkrytých v různých lokalitách, chybělo množství prstů na rukou i nohou, zápěstní kůstky, dokonce lopatky nebo kolenní čéšky. Tyto jednotlivé lidské části odnímal a kamsi ukrýval z důvodů známých pouze jemu. Existují dokonce předpoklady a indicie, že mezi jeho četné hříchy patřil i kanibalismus. Forenzní psycholog Britton vyšetřovatelům vysvětlil: „Máte před sebou případ predátorských a sadistických sexuálních psychopatů. Jde o kombinovanou zvrhlost manžela a manželky, jejichž energie je od sebe navzájem odráží… Nezabíjejí jen proto, aby někomu vzali život, jejich oběti jim slouží jako hračky, které mučí a znásilňují. “ Jako u mnohých jiných sériových vrahů, i u Westových panuje předpoklad , že mohli zavraždit i další dívky . Jednou z takových, které jsou stále pohřešované, je patnáctiletá číšnice Mary Basholm z Gloucesteru, která zmizela z autobusové zastávky 6. ledna 1968 stejně jako prokázaná oběť Lucy Partington o pět let později. V roce 2021 dokonce proběhly výkopové práce pod kavárnou, kde tehdy pracovala, ale žádné ostatky se nalézt nepodařilo. Fred West rovněž bydlel v šedesátých letech v Glasgow , kde potkal svou první manželku Renu. Během tamějšího pobytu zmizely čtyři mladé dívky , které všechny splňovaly Westova kritéria. V té době měl pronajatý zahradní pozemek, který jen zřídka užíval, a který posléze opustil. Policie však nemohla toto místo prozkoumat, protože v době, kdy Westovy zločiny vyšly najevo, překryl parcelu nájezd na dálnici M8. Sám Fred West údajně prohlásil, že zavražil přes třiceti lidí!! Mary Basholm Bohužel, než mohl být Fred West postaven před soud, spáchal dne 1. ledna 1995 ve své cele sebevraždu oběšením . Před tím stihl napsat dopis na rozloučenou určený své manželce, ve kterém ji vyznával lásku: „Rose, 29. listopadu 1994 máš narozeniny, bude ti 41 a jsi stále krásná a já tě miluji. Vždy budu do tebe zamilovaný. Nejkrásnější věcí v mém životě bylo, že jsem tě potkal. Naše láska je speciální… Nemám pro tebe dárek, vše co mám, je můj život. Dávám ti ho, drahá. Až budeš připravená, přijdi za mnou. Budu na tebe čekat. “ V tomto dopisu West též vyjádřil cynické přání být pochován s členy rodiny, včetně Heather a Charmaine, které výslovně jmenoval… Podle Westova syna se jeho otec snažil sebevraždou svoji manželku ochránit a očekával, že díky jeho smrti se jí podaří vyváznout bez vysokého trestu. Opak byl pravdou. V říjnu 1995 se Rosemary West ocitla před soudem. Byla obžalována z deseti vražd . Ona všechny obvinění popřela a odmítla vypovídat . Nicméně 22. listopadu 1995 , i díky svědectví soudního znalce v oboru zubního lékařství, dospěla porota k jednomyslnému výroku o vině ve všech bodech obžaloby a Rosemary West byla odsouzena k deseti doživotním trestům odnětí svobody . Podle rozhodnutí z roku 2002 mohla být Rosemary West podmíněně propuštěna z vězení nejdříve v roce 2019, ale k jejímu propuštění doposud nedošlo . Do roku 2019 údajně pobývala v ženském vězení s maximální ostrahou Low Newton v Durhamu , ale v roce 2019 byla přemístěna do věznice New Hall ve Wakefieldu , kde je držena dodnes (2024). Ve vězení je kvůli svému vzezření a oblibě v pletení přezdívána „Teta Rose “. Je rovněž známo, že po celou dobu dostává řadu dopisů od lidí, které lze nazvat jejími obdivovateli. Rose West dodnes ke svým zločinům nepromluvila a nevyjádřila se ani ke zločinům svého tehdejšího manžela. Její mlčení trvá i přesto, že na ni řada lidí, včetně jejího bývalého advokáta, naléhá, aby ulehčila svému svědomí a pomohla vyřešit neobjasněné případy dokud je ještě čas. Rose West však stále trvá na své nevině a podle názoru britské kriminoložky dr. Jane Woodrow o svých zločinech ani nikdy nepromluví. Navzdory demenci , kterou podle několika zdrojů trpí. Dům , ve kterém Westovi vraždili, byl v roce 1996 zbourán a dnes je na jeho místě pěší stezka spojující dvě ulice. Přeživší potomci páru matku údajně ve vězení navštěvovali či navštěvují, ale většina z nich trpěla či trpí psychickými problémy i v dospělosti, včetně sebevražedných tendencí. O případu se můžete dočíst například v knize: Nejkrutější ženy v dějinách . DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Fred & Rose West's "House of Horrors" - Britain's Most Hated Couple (Serial Killer Documentary) Play Video West Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DOKUMENTY: Další článek - Nejhorší sériový vrah USA Copyright © 2009-2024 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno Komentáře

Kniha "Dva na vraždu - případy smrtící spolupráce" přináší investigativní pohled na zločiny, v nichž klíčovou roli sehráli dva pachatelé. Věnuje se třem unikátním případům z historie české kriminalistiky. Dva na vraždu - M. Říský, J. Thomayer Koupit knihu Název: Dva na vraždu: Případy smrtící spolupráce Autor: Jan Thomayer, Milan Říský Nakladatelství: Nastole Rok vydání: 2025, 320 stran Recenze: Nenapsána - na vlastní knihu by to nebylo objektivní. Kniha " Dva na vraždu - případy smrtící spolupráce " přináší investigativní pohled na zločiny, v nichž klíčovou roli sehráli dva pachatelé. Věnuje se třem unikátním případům z historie české kriminalistiky. Proč se Kott s Kutílkem vydali na smrtící jízdu, během níž připravili o život čtyři lidi? Kdo byl jedním z nejmladších vrahů československé historie a co provedl se svým společníkem? Z jakého důvodu mladiství fanatici do bojových sportů vyvraždili celou rodinu? Autoři se při svém bádání opírají se o exkluzivní rozhovory s policisty, experty i přímými účastníky zločinů a také o vyšetřovací spisy. Odhalují tak víc, než bylo dosud k případům řečeno či napsáno. Kniha oobsahuje i více než 40 fotek. Hodnocení (1-5 jako ve škole):? Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Recenze knihy "Vraždy něžnou rukou", která se věnuje českým případům, kdy vrahem byla žena. Autor: Vladimír Šindelář Vraždy něžnou rukou - Vladimír Šindelář Název: Vraždy něžnou rukou - Hrdelní zločiny žen Autor: Vladimír Šindelář Nakladatelství: VÍKEND s.r.o. Rok vydání: 2017, 235 stran Dnes Vám představíme další z knih spisovatele a historika Vladimíra Šindeláře . Tento specialista na dějiny hrdelního práva, katů a poprav na českém území, se tentokrát zaměřil na vraždy spáchané ženami . Tento fakt spojuje všech dvanáct případů , které v knize jsou. V nejstarší se odehrál roku 1729 , nejnovější pak v roce 1935 . Tedy kniha obsáhla poměrně široké historické rozpětí, což je zajímavé v tom, že čtenář může sledovat například vývoj kriminalistických a policejních metod, vývoj v trestání nebo toho, jak lidé bydleli. Případy byly vybrány tak, aby obsáhly co nejrozmanitější zápletky, takže dočíst se třeba můžete např. o loupežné vraždě spáchané dvěma spolupachatelkami, dávné rodinné masové vraždě, mordu sokyně v lásce, utýrání dcery zlou matkou nebo vraždě muže vlastní manželkou a jejím milencem a o několika dalších vraždách manželů. Když budu hodnotit, určitě pro milovníky krimi historie skvělá volba , protože mimo samotných zločinů je v ní zmíněno spousta dalších dějinných faktů. Určitě lze pochválit pečlivou práci se zdroji, výběr doposud nepopsaných případů, i to, že se kniha hemží archaismy, což v podobných titulech autentičtěji dokresluje popisovanou dobu. Co by šlo na knize vytknout? No, asi možná jen to, že počet popsaných případů nebyl vyšší a v nějakém ohledu třeba i ucelenější. Nic závažnější mne opravdu nenapadá. Přesto, jelikož kniha v početné a tvrdé konkurenci zkrátka nezapůsobila zcela výjimečně, což je mé kritérium pro udělení "jedničky", uděluji jí hodnocení: 2-. Nicméně určitě jde o velice zajímavé čtení , které si dovolím tvrdit, že udrží čtenářovu pozornost, zaujme a mohu ji případnému čtenáři vřele doporučit . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Koupit knihu Další knihy Komentáře

Recenze knihy "Velké kriminální případy", která popisuje 20 krimi případů v období let 1922-1938 v Československu. Autoři: Jiří Plachý, Ivo Pejčoch. Velké kriminální případy - J. Plachý, I. Pejčoch Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Velké kriminální případy Autor: Jiří Plachý, Ivo Pejčoch Nakladatelství: Academia Rok vydání: 2016, 220 stran A máme tu opět něco pro milovníky kriminální historie. Jde o další ze sond do hlubin dějin českého zločinu, tentokráte do období první republiky. Konkrétně kniha historiků a vědeckých pracovníků Vojenského historického ústavu v Praze, J. Plachého a I. Pejčocha, mapuje 20 případů datovaných mezi lety 1922-1938. Nejedná se pouze o případy trestného činu vraždy, jak by možná web, na kterém recenzi čtete, mohl mylně napovídat. Zmíněný titul je v tomto ohledu bohatší a tématikou vražd se zabývá "jen" lehká nadpoloviční většina uvedených případů. Z nich můžeme jmenovat třeba případ sériového vraha Svatoslava Štěpánka (malé rýpnutí – opravdu nejde o Svatopluka Štěpánka – což je opakovaná chyba uvedená v knize, ale jistě jde pouze o překlep), dále je zmíněn mnohonásobný vrah O. Filipín, vražedkyně M. Volfová, vražda protihitlerovského aktivisty spáchaná na objednávku nacistů a nechybí ani nejznámější pomníček české kriminalistiky – vražda Otýlie Vranské. Tolik k mordům. Zbytek knihy pak vyplňují případy jiných trestných činů. Uveďme například politicky motivované vloupání, trestný čin „přípravy úkladů o republiku“, neúspěšný pokus o fašistický puč z roku 1933, případy předválečných špionáží, a také tr. čin „smilstva proti přirozenosti “, pod který spadala mimo jiné homosexualita – u nás trestná až do roku 1961. Tedy kniha je v tomto ohledu velice rozmanitá, což je určitě její velké plus. Jednotlivé případy jsou popsány velice kvalitně a čtivě, a jsou doplněny o zajímavé dobové fotografie. Vše je samozřejmě řádně „odzrojováno“. Jako úvod a závěr knihy jsou pak použity pasáže z další knihy I. Pejčocha - Masarykovy vražedkyně . Tyto kapitoly se stručně věnují historii policejních sborů a trestu smrti v období 1. republiky. Dle našeho názoru má kniha vše, co by se dalo od takového titulu očekávat a ve srovnání s obdobnými počiny jde jistě o dílo nadprůměrné. Myslíme, že milovníci dějin kriminalistiky a zločinu si na knize přímo "smlsnou". Tedy jistě má naše doporučení! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Další knihy Komentáře

Recenze zdařilé knihy "Přísně tajné skandály", která poodhaluje 14 případů české historie, které měly zůstat utajeny. Autor: Jaroslav V. Mareš. Přísně tajné skandály - Jaroslav V. Mareš Interview s autorem! Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Přísně tajné skandály Autor: Jaroslav V. Mareš Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2019, 355 stran Vraždy a podvody, pikle a ostudy . Touto mini rýmovačkou by se dal stručně shrnout obsah nejnovější knihy Jaroslava Mareše - „Přísně tajné skandály “. Čtenářům tohoto webu již známý spisovatel, televizní reportér a publicista (interview s ním ZDE ), mimo jiné autor velice úspěšné knihy „Největší záhady kriminalistiky “, se tentokrát vydal opět po stopách událostí české historie, které jsou opředeny nějakým tajemstvím. Ač si čtenář dle názvu knihy a tematickému zaměření tohoto webu může myslet, že spolu nemají zhola nic společného, není to pravda. Ano, kniha je určitě hlavně a především o historii, zejména té, která měla zůstat utajena (a je v tom skvělá), ale naleznout v ní můžete i několik kriminálních (dokonce i vražedných) případů – ať už těch hodně starých, tak i těch relativně novějších. Kniha má celkem 14 kapitol. Zkusíme být konkrétnější a všechny vám krátce představíme. Hned v té první je popsán případ málo známé šlechtičny a vražedkyně, která v 16. století umučila mnoho (zřejmě i desítky) svých poddaných. V další je uveden kuriózní filmový podvod z roku 1961. Po něm následuje kapitola o intrikánovi, který v období těsně po druhé světové válce zřejmě zavraždil několik osob a dokázal obelstít i osoby kolem prezidenta Edvarda Beneše. Další, někdy až neuvěřitelná kapitola, se věnuje „využití psychotroniky pro vojenské účely“ a s tím souvisejícím zpravodajským hrám v období studené války. Následuje kapitola o známém Nikolu Šuhajovi, loupežníkovi z Koločavy. Šestá se věnuje osudu známého českého podvodníka, hochštaplera a hlavně nacistického kolaboranta – Harry Jelínka. Jednou z nejzajímavějších kapitol knihy je pak ta sedmá, která ukazuje, že předlohou známého hraběte Drákuly zřejmě nebyl maďarský vládce Vlad III., ale česká šlechtična Eleanora ze Schwarzenbergu. Následují kapitoly o přestřelce mezi příslušníky SNB a STB v roce 1949 a o sexuálně lačné šlechtičně ze 17. století. Desátá pojednává o tragické havárii v národním podniku Chempharm v Ústí nad Labem, o jejíž prošetření se tehdejší státní úřady moc nesnažily. Další kapitola, asi jedna z nejlepších, pak zmiňuje málo známou odbojovou činnost předsedy protektorátní vlády a hrdiny Aloise Eliáše a dalších osob kolem něj. Dvanáctá kapitola je o skandálním sňatku tvrdohlavého Ferdinanda II. Tyrolského s neurozenou ženou. Předposlední, trochu slabší kapitola, o příčině smrti Bedřicha Smetany a o patálijích, které provázely exhumaci jeho ostatků. A konečně poslední kapitola je o amatérském pokusu o fašistický puč v Brně roku 1933, který vedl tak trochu bláznivý fantasta. Klady? Vše je popsáno velmi čtivě. Autor se pouští do vlastního hodnocení jím zjištěných indicií a často je ve svých komentářích trefný a vtipný. Každé téma je autorem poctivě konzultováno s historiky, případně badately a dalšími povolanými osobami. Velkým kladem je už jen to, že autor vynáší na světlo málo známé, případně neobjasněné a kuriózní události českých dějin. Zápory? Některé kapitoly jsou skvělé, jiné vydařené, ale některé, kterých je naštěstí minimum, se dle našeho názoru přece jen vydařily méně. No a hlavním nedostatkem knihy je to, že někdy jednitlivé případy, resp. kapitoly o nich, přináší zkrátka více otazníků než odpovědí... což ovšem vzhledem tématu titulu, tedy "přísně tajným skandálům", je přeci jen pochopitelné. Tedy knihu jako celek vřele doporučujeme. Zejména milovníkům historie by rozhodně neměla uniknout jejich pozornosti! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Recenze knihy "Krvavé příběhy z hradů a zámků", která popisuje krvavou historii českých a moravských panství. Autor: Felix Krumlowský Krvavé příběhy z hradů a zámků - Felix Krumlowský Další knihy Název: Krvavé příběhy z hradů a zámků Autor: Felix Krumlowský Nakladatelství: PETRKLÍČ Rok vydání: 2013, 180 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Mnohé z českých a moravských hradů a zámků jsou spojeny s notně krvavými historiemi. Například na snad neproslulejším z nich, na Karlštejně, byli přímo na zasedání královské rady zavražděni čtyři rádci krále Václava IV. Zámek Český Krumlov se zase stal svědkem hrůzně krvavé masopustní noci. Pod Hlubokou přišel o hlavu pyšný předák Vítkovců Záviš z Falkenštejna a v lesích kolem Buchlova byl zase zákeřně přepaden a pobodán sám hradní pán Jindřich Prakšický ze Zástřizl. Knížka Krvavé příběhy z hradů a zámků je možná trochu drastickým průvodcem po někdejších panských sídlech, za to však dává zajímavě a poutavě nahlédnout do české minulosti. Vedle událostí, které se opravdu staly, nabízí i krvavé a hrůzostrašné pověsti, které jsou s četnými hrady a zámky spojovány. Pokud můžeme radit, neotvírejte knihu před usnutím. Mohly by se vám pak zdát dosti ošklivé sny. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy "Masarykovy vražedkyně", která mapuje všechny případy 1. republiky, kde ženy byly odsouzeny k trestu smrti. Autor: Ivo Pejčoch. Masarykovy vražedkyně - Ivo Pejčoch Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Masarykovy vražedkyně Autor: Ivo Pejčoch Nakladatelství: Svět křídel Rok vydání: 2015, 220 stran Zajímavá, originální tématika, profesionální a velice kvalitní zpracování, v rámci literatury faktu špičková kniha, a přesto možná místy trošičku nuda… je to vůbec možné? No, zkusme se na to blíže podívat. Jde o jedno desítek děl PhDr. Ivo Pejčocha, Ph.D. (1962-2019), předního českého historika, akademika a spisovatele, který se během svého života specializoval především na vojenskou historii, ale zabýval se např. i kriminální historií, jak je tomu v případě recenzované knihy. Ne, titul "Masarykovy vražedkyně " opravdu není o nějakém ženském vražedném komandu prezidenta Masaryka, jak napadlo jednoho kamaráda, když knihu letmo zahlédl, ale o ženských vražedkyních, které byly v období první republiky odsouzeny k trestu smrti. Všem těmto ženám nakonec pprezident T. G. Masaryk udělil milost. Obdivuhodné a z hlediska přínosu knihy asi nejzásadnější je to, že nejde jen o nějaký náhodný výběr, ale rovnou o popsání VŠECH takových případů, které se mezi lety 1918 – 1938 odehrály! Celkem jde o osudy 65 žen popsaných v 61 případech (ve 4 případech jde o spolupachatelství 2 žen). Jednotlivé případy jsou popsány v rozsahu od 1 do 5 stran - v závislosti na tom, kolik informací se podařilo autorovi o okolnostech a aktérech případu vypátrat. Asi jediné negativum, které jsme už v úvodu recenze naznačili, vystihuje přísloví: „vše zlé je pro něco dobré“. Zde ovšem platí naopak. Tedy největší unikum knihy - výčet VŠECH případů žen odsouzených k trestu smrti – pro čtenáře to v praxi znamená absolvovat celkem 15 případů, kde je schéma zločinu téměř totožné: chudá (svobodná) matka – narození „nechtěného“ dítěte – „bezvýchodnost“ situace - jeho vražda vhozením do vody, příp. udušením. Opakují se i další vražedné schémata - tedy onu „nudu“ nemá na svědomí autor (naopak případy jsou popsány příjemně, čtivě!), ale zkrátka fakta, která vyplynula z bádání. No a teď již k pozitivům, které drtivě převládají. Mimo komplexního zmapování problematiky ženských vražedkyň ve sledovaném období, je pozitivem i řada dobových fotografií, rozbor pramenů, několik statistik a hlavně české historické reálie přelomu 19. a 20. století a první republiky. Kdy se čtenář z knihy dozví například i to, jak tehdy obyčejní lidé bydleli a žili, navíc si přečtě i žadu dobových citací - např.: „Pověst a chování Anny Píčové nebyly chvalné, jmenovitě za svobodna byla marnivá a náchylná k životu méně mravnému. Podle zprávy četnictva byla marnotratná a zahálčivá “, a mnoho dalších podobných „perel“. Zkrátka za nás knihu jistě a vřele doporučujeme. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Recenze podařené knihy "Největší záhady kriminalisiky", která poodhaluje 13 nevyřešených případů z historie české kriminalistiky. Autor: Jaroslav V. Mareš. Největší záhady kriminalistiky - Jaroslav V. Mareš Interview s autorem naleznete zde! Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Největší záhady kriminalistiky Autor: Jaroslav V. Mareš Nakladatelství: Euromedia Group, a.s. - Universum Rok vydání: 2018, 310 stran Už jste přečetli všechny knihy recenzované zde na webu a chcete doporučit další? Zajímají Vás nejen případy s dramatickým rozuzlením, ale třeba i ty záhadné - bez konce? Máme pro Vás výborné řešení! Tím je fungl nová kniha z pera J. V. Mareše (televizní reportér, publicista a spisovatel; youtube: badatele.net, web: https://badatele.net/ ) vydaná v listopadu roku 2018. Titul se věnuje celkem třinácti kriminálním případům, kde pachatel nebyl dopaden, nebo byl dopaden, ale případ je zahalen nějakým tajemstvím či nejasnostmi. Než se vrhnu na shrnutí samotného obsahu knihy, nejprve čtenářům sdělím hodnocení. V tomto případě to nebude nijak těžké, protože mohu s čistým srdcem napsat, že knihu lze skoro jen chválit. Klíčem k úspěchu se staly především zdroje. Autor totiž při jejich vyhledávání pracoval s obdivuhodnou pílí a následně s nimi zacházel více než příkladně! Nejen, že tam, kde to bylo možné, čerpá rovnou z policejních spisů a archivů, ale ve svém pátrání šel mnohem dál. Zpovídá tak např. bývalé kriminalisty, svědky, různé experty a další osoby, které s jednotlivými případy nějak souvisejí a mohly by mít co říct. Tedy dělá přesně to, co bych si od autora knihy, která má ambici poodhalit pár záhad české kriminalistiky, představoval. A dělá to myslím více než dobře. Případy pak doplňuje popis toho, jaké peripetie obnáší pátrání po jednotlivých svědcích a informacích, či jaké obtíže provázelo natáčení (případy totiž byly zpracovány i obrazově). Popsané strasti ohledně natáčení můžou v knize působit někdy trochu rušivě, ale častěji případy spíše osvěžují. Čtenář má tak alespoň šanci pocítit, jak složitá práce musela vznik celé knihy provázet, a že občas pro autora znamenala nejen radost, ale i zklamání…Tím se dostávám asi k jedinému negativu, které zmíním. Jde o to, že podle mého v několika případech bohužel autor moc úspěšný nebyl (z příčin na něm nezávislých) a nepodařilo se mu tak přinést nějaké konkrétnější (přesvědčivé) rozluštění záhad. Zkrátka záhada zůstala déle záhadou a zbyly jen domněnky... což může být pro čtenáře trochu frustrující. Každopádně kniha je jistě hodna potlesku – minimálně za obrovské úsilí při vyhledávání zdrojů, za pestrý výběr případů a vůbec za samotný nápad. Tedy za nás – krásných 1-. Vlastně ještě onen slibovaný stručný nástřel některých obsažených kriminalistických záhad! Tak například: případ vraždy zfilmovaný v legendární epizodě seriálu o majoru Zemanovi s názvem „Studna“; masová vražda se čtyřmi oběťmi; vražda Huberta Habermanna - tedy událost související s odsunem Němců po 2. světové válce zfilmovaná ve snímku Habermannův mlýn; případ sériového vraha Huberta Pilčíka; vražda a loupež na lybijské ambasádě v Praze roku 1978; kapitola o smrti, tedy spíše vraždě, tří trampů v roce 1987 ; zmizení dvou stopařek v Plzni roku 1988; nebo kapitola o sérii výbuchů v 80. letech, kde důkazy ukazují směrem dovnitř bezpečnostních složek. A koho by zajímal i rozhovor s autorem knihy, který jsme pro naše čtenáře připravili, nechť klikne ZDE. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Komentáře

"Zločin v době koronavirové" - článek popisující několik kriminálních činů souvisejících s koronavirovou pandemií. Koronavirus a zločin Podívejte se s námi na zločin v "době koronavirové“. Zveřejněno 7. 4. 2020 To, že současná situace ohledně pandemie negativně ovlivnila život každého z nás není potřeba rozebírat. O tom ví každý své. Mimo životů jednotlivců se však pandemie dotknula i chodu celé společnosti a ovlivnila rovněž řadu společenských jevů. Beze změn nezůstala ani kriminalita. A právě na zločiny spáchané v souvislosti s koronavirovou pandemií jsme se rozhodli zaměřit v následujícím článku. Podívejte se na krátké shrnutí několika aktuálních „koronavirových“ kriminálních případů z domova i zahraničí. Japonský případ Asi nejznámějším případem, který se stal, je vědomé a úmyslné šíření koronaviru, kterého se ve městě Gamagori dopustil padesátiletý Japonec na počátku března. Vše začalo tím, když se koronavirem nakazili rodiče zmíněného muže. Padesátiletý muž, ač netrpěl žádnými příznaky, musel následně podstoupit lékařský test, který jeho nákazu 4. března skutečně potvrdil. Zdravotníci tak muži nařídili, aby zůstal doma, s tím, že následující den bude převezen do jedné z nemocnic. Nakažený muž se však místo pobytu doma rozhodl navštívit místní bary, když jednomu z rodinných příslušníků při odchodu dokonce sdělil, že jde „šířit koronavirus“. Poté pobyl několik hodin ve dvou různých barech, kde popíjel a bavil se s přítomnými lidmi. Některým z nich v alkoholovém opojení dokonce svou nákazu přiznal. To přítomné pochopitelně vyděsilo a tak se rozhodli sdělit tento fakt obsluze. Zaměstnanci baru okamžitě kontaktovali zdravotnické úřady a policii, ale když na místo dorazili strážníci v ochranných oblecích, nakažený muž již pobýval doma, kam se nechal odvézt taxíkem. Jím navštívené bary pak musely být kompletně vydezinfikovány a zaměstnanci i návštěvníci barů byli otestováni. U jedné z hostesek pak test 12. března skutečně nákazu prokázal. Jak to s viníkem nakonec dopadlo? No byl potrestán tzv. „božími mlýny“, když v půlce března japonská média přinesla zprávu o tom, že sám nákaze podlehl. Ještě dodejme pro jeho případné následovníky, že v Česku byl koronavirus zařazen na seznam nakažlivých nemocí 13. března. Tedy výše popsané jednání by pravděpodobně bylo klasifikováno jako trestný čin úmyslného šíření nakažlivé lidské nemoci, kde horní hranice trestu činí až 12 let odnětí svobody. Zločiny ve jménu paniky Další dva tragické případy, o kterých se zmíníme, pak mají společné především to, že hlavní vinu zde nenese tento „nejobávanější současný strašák“, ale právě panika z něj. Začneme případem vraždy, která se ohrála v italském městě Messina na Sicílii. Sedmadvacetiletá lékařka jménem Lorena Quaranta i její osmadvacetiletý přítel Antonio De Pace, zdravotník, pracovali v messinské nemocnici. Antonio De Pace na konci března zavolal na policii, aby v telefonátu sdělil, že svou přítelkyni zavraždil. Když policisté na místo dorazili, našli mladou lékařku skutečně bez známek života a jejího přítele krvácejícího, když si sám pořezal žíly na zápěstí. Když policisté zraněného muže vyslechnuli, nejen, že se jim opět přiznal ke spáchání vraždy své přítelkyně, ale sdělil i překvapivý motiv, kterým mělo být to, že ho partnerka měla nakazit koronavirem. Žena jen pár dnů před činem upozornila na sociálních sítích na úmrtí 41 italských lékařů, kteří podlehli koronaviru a na nedostatečnou ochranu zdravotníků. De Pace tak zřejmě podlehl panice, když se domníval, že se sám nakazil. Ironií osudu je to, že následné testy neprokázali nákazu ani u zavražděné lékařky, ani u jejího přítele. Po zveřejnění podrobností případu místní lidé zaplavili vrahovi profily na sociálních sítích nenávistnými a rozzlobenými komentáři, které ještě podpořil fakt, že rodiče mladé ženy nejen, že přišli o dceru, ale vzhledem k omezením se s ní ani nemohli rozloučit při pohřbu, které jsou v zemi zakázány. V řadě ohledů podobný případ se odehrál 30. března ve státě Pensylvánie v USA. Osmatřicetiletý muž zde nejprve čtyřikrát vystřelil na svoji partnerku a pokusil se ji zabít, načež zbraň obrátil proti sobě a spáchal sebevraždu. Šéf tamních policistů následně k incidentu uvedl: „Byl několik dní před střelbou extrémně rozhozený z pandemie koronaviru. Nedávno navíc přišel o práci “. Tedy stejně jako v případě z jihu Itálie i zde sehrála hlavní roli panika a stres pachatele z koronavirové krize. Postřelené žena byla převezena do nemocnice na jednotku intenzivní péče, měla by však být mimo ohrožení života. Český rybníček Vykoupený obchod v ČR A aby to našinci nebylo líto, vybíráme i tři, naštěstí méně závažné, případy z českých luhů a hájů. Ve všech případech jde o vyhrožování. V prvním případě se ho dopustil šestadvacetiletý muž z Pardubicka. Muž se 19. března v jednu hodinu v noci nacházel neoprávněně v jedné z pardubických ubytoven a i přes výzvy personálu ji odmítal opustit. Po opakovaných výzvách ostrahy začal být muž agresivní, odmítal si nasadit roušku a dokonce začal schválně kašlat před obličejem ostrahy, když dodal, že má koronavirus. Na místo tak musela přijet nejen policie, ale i záchranná služba. Následné testy nákazu u muže nepotvrdily. Přesto kriminalisté tomuto „prskalovi“ ve zkráceném přípravném řízení sdělili podezření z trestného činu nebezpečného vyhrožování, neboť vzbudil v ostraze důvodnou obavu o život a zdraví. Pravděpodobně alkoholový exces tak bude mít pro mladého muže nepříjemnou dohru. Vyhrožování, tentokrát tomu internetovému, musel čelit i náměstek ministra zdravotnictví a člen Ústředního krizového štábu Roman Prymula. Tomu poslal třiapadesátiletý muž z Litoměřicka během března více než 30 emailů, které obsahovaly nejen vulgarity, ale především výhružky smrtí adresátovi i jeho rodině. Přestože podezřelý muž používal americký freemailový účet, byl kriminalisty vypátrán a zadržen, a to dokonce v průběhu jediného dne od ohlášení trestného činu. „Z toho vyplývá, že představy o absolutní ‚anonymitě‘ internetu jsou liché, “ komentoval úspěch policistů mluvčí. Motivem k psaní výhružných emailů údajně bylo to, že se pisatel cítil omezen na svých právech a Prymula mu přišel zbytečně autoritativní. Nyní muž svého chování údajně lituje a plně se k němu doznal. Ač kvitujeme lítost pisatele výhružných emailů, nic to nemění na tom, že nyní musí muž čelit podezření z trestného činu „vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci“. Posledním zavrženíhodným jednáním, kterému se budeme věnovat, jsou útoky, kterým na internetu musel čelit Tomáš K. z Olomoucka. Ten nejen, že se nakazil koronavirem, ale následně musel čelit nenávistným slovním útokům nejen na Facebooku, ale zpočátku i od svých sousedů. „Tak poslouchej hrdino, všichni debilové, co jeli na lyže, by měli zaplatit náklady lidem za to vězení. Pokud jsi nakažený, tak ani na zahradu nemůžeš, to by jsi mohł vědět... Znovu máš všechno na háku a vycházíš na zahradu, nic jiného než bezohlednost... Ty a tobě podobní zaslouží pouze kulku do hlavy “, uvedl jeden z komentujících. „Samozřejmě za tu kulku by taky měl zaplatit, “ pokračoval komentující a doplnil komentář vloženou fotografií snipera. „Teď už je to lepší, ale zpočátku to bylo jiné. Tedy jak od koho, někdo mě chtěl podpořit…. Přišly i zprávy, proč větráme, že všechny nakazíme. Mezi sousedy se začalo šířit, že bychom se měli odstěhovat a tak, “ popsal muž své strasti a ataky, jimž musel kvůli své nákaze čelit. A bohužel, jak je na sociálních sítích vidět, nejde zdaleka o ojedinělý případ tohoto typu. Na závěř Co si lze z výše popsaného stručného výčtu odnést? No třeba možná to, že panika a zloba nejsou dobrým rádcem ani pánem. Zkusme na to myslet. A ještě dva takové malé postřehy. Statistika v New Yorku ukázala, že mezi 12. až 31. březnem, tedy v době, kdy byla přijata určitá omezení v souvislosti s koronavirem (např. zavření škol a restaurací), došlo k poklesu zločinnosti o 20% ve srovnání se stejným obdobím loňského roku! U vražd činí pokles dokonce 25%. Navíc, slyšeli jste v posledním měsíci o nějaké nové masové vraždě v Evropě či jinde ve světě? My ne. „Doba koronavirová“ masovým vrahům zkrátka nenahrává. Tedy nezapomeňme: „Vše zlé je k něčemu dobré. “ Další článek Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno