Viktor Kalivoda - tzv. "Lesní vrah", je český sériový vrah, který v roce 2005 zastřelil 3 osoby, k tomu navíc plánoval spáchat masovou vraždu v pražském metru. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Viktor Kalivoda 17. 11. 2020 (aktualizováno 21. 4. 2024) Viktor Kalivoda - tzv. "lesní vrah", je český sériový vrah, který v říjnu roku 2005 zastřelil na dvou různých místech tři osoby. Jeho případ je specifický tím, že ač se po zadržení ke svým zločinům ihned přiznal, nikdy nebyl ochotný prozradit svůj motiv. Velice zajímavé je i to, že původním a hlavním plánem Kalivody bylo spáchat masovou vraždu v pražském metru, k čemuž se však naštěstí neodhodlal. Kalivoda byl za své činy odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. V roce 2010 ve věznici spáchal sebevraždu. Narozen: 11. 9. 1977 Zemřel:26. 9. 2010 Země: ČR Počet obětí: 3 Unikal: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 2005 Přezdívka:„Lesní vrah" Psalo se pondělí 4. října 2004 , když kolem deváté ranní nastoupil na tehdejší konečné linky C ve stanici Ládví do pražského metra sedmadvacetiletý muž . Nenápadný cestující s papírovými deskami v ruce zaujal pozici v posledním vagónu na zadní plošině a vyčkával. Souprava metra se dala do pohybu a hladina adrenalinu v jeho krvi začala stoupat. Pod deskami totiž svíral pistoli Glock 34 s vysokokapacitním zásobníkem nabitým 30 ostrými náboji ! Jakmile metro dorazilo do následující stanice Kobylisy, bylo kromě něj ve vagónu dalších zhruba dvacet nic netušících spolucestujících . Hlas z reproduktorů vyzval pasažéry, aby ukončili nástup a výstup, dveře se zavřely a metro se dalo opět do pochybu. Život všech přítomných lidí visel v tento moment doslova na vlásku . „Měl jsem všechno připraveno, pistoli v ruce, stačilo jen sundat ty desky z pistole a začít střílet... “ Scházelo opravdu málo. Jen jediné rozhodnutí dělilo přítomné od masakru , který měl zádumčivý cestující v plánu. Pokud má někdo za čtenářů sloní paměť a ví, že v onen dne před 20 lety jel na zmíněné trase v posledním vagónu, může děkovat Bohu či štěstěně, že tyto řádky vůbec může číst… Tímto dramatickým , ale zcela reálným úvodem vstupujeme do článku, jenž se bude věnovat raritnímu tuzemskému případu . Neobvyklý je už jen tím, že ač lze pachatele z pohledu kriminologických definic označit za sériového vraha , z psychologického hlediska má zřejmě více společného spíše s vrahy masovými . Ostatně i jeho hlavním plánem , jak již bylo naznačeno, bylo spáchat masovou střelbu . „Jde o hybridní případ. Něco mezi „sériovým“ (raději používám pojem kompulsivním) vrahem a masovým vrahem. Motivačně se blíží spíše „hromadnému vrahovi“, případně jedinci, který si vyrazil „na vražedný flám “, uvedl na náš dotaz forenzní psycholog doc. Karel Netík , jenž zpracovával znalecký posudek tohoto pachatele. Pachatele, který, ač to nelze s jistotou tvrdit, pojal spáchanou vražednou sérii možná pouze jako část svého plánu , jakýsi „psychologický trénink “ či „generální zkoušku “, před zamýšlenou masovou vraždou. Řeč je o muži jménem Viktor Kalivoda , známým pod přezdívkou „lesní vrah “. Viktor Kalivoda Období před vraždami Aby si čtenář mohl učinit co nejkomplexnější obrázek o psychologickém profilu „lesního vraha “, je nutné se zaměřit na jeho dětství - prostřednictvím faktů a svědectví lidí, kteří s ním přišli do styku. Viktor Kalivoda se narodil 11. září roku 1977 . O jeho raném dětství se toho obecně moc neví, jisté je, že určitý čas bydlel v Přestavlkách a „Viki Kali “, jak mu spolužáci přezdívali, navštěvoval školu v Litoměřicích . V roce 1992 se jeho rodiče rozvedli a on se spolu se svou mladší sestrou přestěhoval do Slaného , kde začal bydlet v otcově bytě . Za zmínku jistě stojí to, že ač byli oba sourozenci nezletilí, po většinu týdne údajně přebývali v bytě zcela sami . Otec z pracovních důvodů často pobýval mimo domov a matka potomky pouze pravidelně navštěvovala, neboť lékařskou praxi vykonávala v jiném městě. Po přesunu do Slaného zde patnáctiletý Kalivoda nastoupil na zdejší gymnázium . Tehdejší spolužáci jej později popisovali jako zamlklého a uzavřeného samotáře – nijak na sebe neupozorňoval, v ničem výrazně nevynikal, ani nebyl problémový. K průměru se Kalivoda řadil i co se týče celkového prospěchu . Sice neměl samé jedničky, ale na druhou stranu nikdy nepropadl a jen jednou vyfasoval na vysvědčení čtyřku. Z předmětů, ve kterých byl úspěšný lze jmenovat především matematiku a fyziku . “Učil jsem jej na fyziku, tyto přírodovědné obory mu šly, to si pamatuji, ale jinak byl velmi tichý a nenápadný, nijak se neprojevoval. Rozhodně nebyl nijak agresivní, ” vzpomínal na něj tehdejší učitel z gymnázia. „Ačkoli si z jeho třídy půlku studentů vybavím, jeho ne “, potvrdil jeho nevýraznost ředitel gymnázia. Zajímavé je, že již v období studia na gymnáziu se pro něj stalo příznačné hluboké samotářství , kdy se po škole se spolužáky nedružil a raději trávil čas zavřený doma u počítače . Ostatně o tomto znaku jeho povahy nepanují žádné pochyby, za bezproblémového samotáře jej označili i tehdejší sousedé z domu na starém slánském sídlišti, kde bydlel. “Jeho táta pracuje v zahraničí, máma sem jezdí dvakrát, třikrát týdně. Ale už od puberty, kdy by měl být nad dětmi dohled, tak tady bydlely samy. Ale nikdy s nimi nebyly problémy, žádné mejdany, nic takového. Občas nevytřely chodbu, když na nich byla řada, ale to je maličkost…. Ani naše děti se s ním nestýkaly. Byl to samotář ” uvedl jeden ze sousedů. Svoji uzavřenost vnímal i sám Kalivoda , později uvažoval nad tím, proč tomu tak bylo. Podle svých slov se sem tam pokusil tuto vlastnost překonat a bariéru prolomit. To se mu však celý život nedařilo. „Moje tendence uzavírat se do sebe začala, když jsem začal chodit do Litoměřic do školy. Po skončení školy jsem přijel do Přestavlk, zavřel jsem se doma a sám od sebe jsem přestal chodit ven. Ze začátku mě ven tahali kluci, ale pak je to asi přestalo bavit… Na gymplu to pokračovalo ve stejných kolejích… Proto jsem nechtěl na VŠ do Prahy. Myslel jsem, že když budu bydlet na koleji, dokážu si najít přátele a třeba i změnit chování. “ Co se týče rodinné anamnézy , lze uvést, že oba rodiče byli úspěšní , inteligentní a vysokoškolsky vzdělaní lidé. Otec , inženýr a expert na vzdušnou obranu , byl dříve vysoce postaveným vojákem z povolání, který od roku 1998 pracoval čtyři roky v rámci české armádní mise v NATO v Bruselu. Po skončení mise navíc vyhrál konkurz na pozici civilního zaměstnance v centrále NATO, v Bruselu tedy setrval. Matka se živila jako praktická lékařka . „Se synem nebyly žádné problémy, dobře se učil, byl klidnější povahy, nepral se, nenadával. Viktor byl uzavřenější už od školy, když jsem od něho chtěla něco vědět, tak jsem se musela vyptávat. Nikdy nepřišel a nesvěřoval se, a to ani když byl vysloveně malý ve školce... Když do něho někdo praštil, tak odešel a už mu to nevracel, tato vlastnost mu vydržela do dospělosti “, uvedla později o svém synovi. Jak již bylo zmíněno, Kalivoda měl mladší sestru , v době jeho zadržení studovala třetí ročník vysoké školy. I ona později potvrdila, že její bratr byl introvert , v oblékání a stravování naprosto nenáročný a byl na něj spoleh. K tomu uvedla, že jako malý si rád hrál s jejich kočkou, hodně četl či s oblibou sledoval sport. Z více zdrojů pak vyplývá, že v období dospívání jej zajímaly počítače . Ostatně, kterého teenagera v devadesátkách ne. Kalivodovy bylo později naměřeno IQ o hodnotě kolem 130 bodů , což jej v tomto ohledu řadilo k vysokému nadprůměru . Svoji inteligenci a potenciál bohužel nikdy naplno nerozvinul, což bylo zřejmě jedním z „kamenů úrazu“. Poté, co v roce 1996 složil maturitu , začal studovat jeden z oborů na Fakultě přírodovědecké Masarykovy univerzity v Brně , ale studia zanechal již po pouhém půl roce . V dalším studijním roce zkusil na téže univerzitě ještě studium Fakulty informatiky (obor matematika, informatika), ale ani tam nevydržel – Kalivoda sice zdárně dokončil jeden semestr , ale v průběhu druhého opět školu vzdal. Poté, co zanechal studia na dvou vysokých školách, absolvoval pětiměsíční náhradní vojenskou službu , načež se rozhodnul vyzkoušet policejní kariéru . A tak v letech 1999-2000 docházel do jednoleté nástupní policejní školy v pražských Hrdlořezích. Zároveň od jara 1999 sloužil jako policista na Obvodním oddělení Policie ČR v pražských Řepích (Praha 6). Jenže na jaře 2000 opět zaúřadovala Kalivodova nejistota. Těsně před řádným ukončením policejní školy ji Kalivoda opustil a o pár měsíců později odešel na vlastní žádost i ze služebního poměru . Ostatně tato vlastnost, kdy bez zřejmých důvodů opouštěl školy, zaměstnání a vlastně i vztahy, pokud už tedy zcela výjimečně nějaké navázal, pro něj byla opět velmi typická. Viktor Kalivoda u policie Na podzim roku 2000 se Kalivoda „do třetice“ pokusit dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Byl přijat na pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (obor učitelství – matematika), ale ani zde studium nedokončil, přestože se u přijímaček umístil dokonce na prvním místě a školu bez potíží zvládal - zdárně dokončil 2 semestry s výborným průměrem známek. „Byl to nenápadný samotář, nikdy jsme neviděli, že by se smál, ale z ročníku byl jedním z nejnadanějších “, shodovali se Kalivodovi spolužáci z vysoké školy. V průběhu tohoto období se navíc „bezdůvodně“ rozešel se svojí tehdejší přítelkyní Ilonou, se kterou se seznámil v průběhu studia. Ač šlo o jeho první partnerský vztah , ve kterém navíc nedocházelo k žádným rozepřím, Kalivoda se z něj raději stáhnul. „S Viktorem Kalivodou jsem se seznámila tak, že jsme zprvu chodili do školy pěšky a pamatuji si, že Viktorovi se naše společné procházky vždy líbily. Poté náš vztah přerostl v partnerský a zhruba po dvou měsících byl ukončen, a to z jeho strany. Dodnes nevím přesně, proč jej ukončil. Vzpomínám si na to, že tehdy mi říkal, že potřebuje doma něco nutně zařídit, odjel domů a po návratu se začal chovat odtažitě… Vím, že jsem byla jeho první dívkou, Viktor mi to jednak řekl sám a jednak to bylo vidět z jeho chování, že byl nezkušený. V sexu nevyžadoval nic nenormálního… K jeho osobě mohu říci, že to byl člověk uzavřený a bylo obtížné s ním navázat bližší kontakt, ani nevím, jak se mi to podařilo, možná proto, že jsme měli stejné záliby, tedy procházky, výlety, oba jsme nekuřáci a abstinenti… Ke mně se choval vždy mile, vycházel i s ostatními spolužáky. Ve škole byl chytrý, vše zvládal. Pamatuji si, že v jednom případě napsal test, který ho opravňoval jít k ústní zkoušce, ale podle Viktora to nebylo asi tak dobré, tak tu možnost odmítl a test dělal znovu. Podle mě školu skončil proto, že na začátku druhého ročníku nenapsal prvý zápočtový test z matematické analýzy a na tomto základě to vzdal, přestože měl možnost opravy, kterou by určitě udělal. Test neudělal proto, že se na něj vysloveně nepřipravil. “ Cenný vhled do chování Kalivody! Zde pro srovnání uveďme to, jak v roce 2006 vztah a období odchodu ze třetí vysoké školy vysvětloval on sám , což dokresluje výpověď jeho bývalá přítelkyně. „… A pak jsem začal chodit s Ilonou. Respektive ona začala chodit se mnou, já jsem byl stejně pasivní jako vždycky. Nějakou dobu to bylo fajn, ale pak jsem se s ní rozešel. Ne najednou, ale začal jsem se chovat odtažitě a nechal jsem ten vztah tak nějak vyšumět. Nevím, proč jsem to udělal, bylo mi s ní dobře. Možná, že jsem se taky bál, že mě opustí a úplně mě tím rozbije. Tak jsem ji nechal první. Po prázdninách jsem poznal, že s ní nemůžu dál chodit do školy. Připomínala mi, že nedokážu mít ani kamarády, ani přítelkyni… V tu dobu jsem začal opravdu vážně uvažovat o sebevraždě. Už jsem si přestal namlouvat, že bych mohl být součástí nějakého kolektivu, ani že bych mohl mít trvalý vztah .“ Po odchodu ze třetí vysoké školy se stal Kalivoda řidičem tramvaje , ani v tomto zaměstnání dlouho nevydržel. „U policie jsem skončil, protože mi práce celkově nevyhovovala. Jezdit s tramvají mi celkem vyhovovalo, ale prostě jsem skončil “, vysvětloval později. Ve skutečnosti byl po roce ježdění, konkrétně v červnu 2003 , pro hrubé porušení pracovní kázně propuštěn . Z náznaků vyplývá, že Kalivoda zřejmě odjel na dovolenou a po ní se již do zaměstnání bez omluvy nevrátil, což vyústilo ve zmíněný vyhazov. Po této tramvajácké epizodě se opět vrátil do Slaného , kde začal žít v otcově bytě z vlastních úspor . Na konci roku 2003 se Kalivoda přihlásil do tehdy velmi populární televizní soutěže „Chcete být milionářem “, kde se dokázal probojovat do soutěžního křesla, a dokonce vyhrát velice slušných 320.000,- Kč . „Mezi vaše koníčky patří detektivky, četba, sport a deskové hry “, uvedl jej moderátor Martin Preiss. Sám Kalivoda pak uvedl, že případnou výhru by rád investoval do cestování a rád by se podíval na Cejlon. Mimo Kalivodových znalostí bylo zajímavé především to, že ač šlo o nadprůměrnou výhru a v té době pěknou peněžní sumu, Kalivoda po jejím získání neprojevoval příliš emocí . Přinejmenším na něm nebylo znát nic, co by šlo nazvat nadšením. Snad jen toužil po vyšší výhře ještě vyšší, ale možná jej v životě skutečně dokázalo těšit jen málo co … K této myšlence se ještě vrátíme, podstatné je to, že již v tomto období vnitřně intenzivně řešil úvahy o dobrovolném ochodu z tohoto světa a co je děsivější, období jeho vražedných představ se nezadržitelně blížilo . Jak již z předešlých zmínek vyplývá, Viktor Kalivoda během svého života opakovaně pomýšlel na sebevraždu . Pokud budeme věřit jeho vlastním slovům, a v tomto ohledu si troufáme tvrdit, že můžeme, nešlo o nějaké občasné pohrávání si s touto myšlenkou. Šlo o neodbytné, až obsedantní nutkání , které jeho mysl v určitých obdobích zaměstnávalo „na plný úvazek“. V dopise, který sepsal ve vazební věznici, uvádí, že poprvé o sebevraždě začal vážně uvažovat někdy v době, kdy vykonával povolání tramvajáka . "Procházel jsem se celé noci po Nuselském mostě a chtěl jsem skočit. Dvakrát na mě zavolali policii. Do této doby to byla deprese, pak jsem už aspiroval na titul blázen ". V dopise rovněž zmiňoval jeden z mnoha sebevražedných pokusů : „Jel jsem vlakem do Brna a na Štědrý den (pozn. autora 2004) vyrazil na přehradu. Cestou jsem zahodil všechny peníze, abych si odřízl všechny „ústupové cesty“. Chtěl jsem se zabít na místě bývalého mostu přes přehradu, naproti hradu Veveří. Ale když jsem tam přišel, zjistil jsem, že tam postavili nový most, a to mě rozhodilo, tak jsem se vrátil. “ Za zmínku pak možná stojí i to, že během neúspěšných sebevražedných výprav, kdy postával na mostech a odhodlával se skočit, se Kalivoda řezal na rukách . To bylo později zřetelné z jizev, které mu na předloktích zůstaly. Na levé paži měl jizvy v podobě různých obrazců , na pravém předloktí mu pak zůstaly dvě vodorovné jizvy . Podle svých slov se tímto způsobem dokázal alespoň trochu psychicky uvolnit. Plán masové vraždy Podle Kalivody se jeho sebevražedné plány změnily na vražedné především v souvislosti s činem nejhorší české masové vražedkyně Olgy Hepnarové , o jejímž případu referoval spisovatel Roman Cílek v knize „Oprátka za osm mrtvých “ a Kalivodu její příběh fascinoval. „Znovu jsem si o ní ( pozn. o Heprnarové) přečetl tu knížku od Cílka, a měl jsem pocit, že jsem jí blíž a blíž. Dokázal jsem si představit, jak jí asi muselo být, jak musela být zoufalá a ztracená. Já jsem se taky tak cítil, i když z jiných důvodů. Začal jsem mít pocit, že bych jí měl nějak pomoct. A jak jinak, než tím, že dokončím, co ona začala?... V té knize se píše, že chtěla zabít víc lidí. Tak já je zabiju za ní. “ Zatímco ona použila jako vražedný prostředek nákladní vůz, Kalivoda se po několika dnech uvažování rozhodnul spustit střelbu do náhodných lidí v pražském metru . Zde se nabízí zmínit ještě jednu vlastnost , která doposud nezazněla, ač byla pro Kalivodu velmi příznačná. Šlo o jeho pedanterii . Nejlépe ji asi dokládá právě příprava na chystanou masovou vraždu. Ta mimo jiné zahrnovala i cvičení přesnosti střelby , kdy Kalivoda od června do poloviny září 2004 pravidelně, čtyřikrát týdně, docházel na střelnici . „Byl naprosto přesný, mohl jsem si podle jeho docházky řídit hodinky. Vždy si vzal dva terče postavy a ty umístil do vzdálenosti 10 metrů. Střelbu prováděl tzv. dvojstřelem, a to dvakrát do hlavy a dvakrát na hruď. Ze začátku trénoval střelbu holou pistolí, později, asi po týdnu, si přinesl se sebou kolimátor. Později si přinesl zásobník na kapacitu 30 ks nábojů. Takový zásobník jsem nikdy neviděl. Když jsem se ho zeptal, na co má takový zásobník, zda chce vést válku, odpověděl, že mu to tak vyhovuje. Náboje si nosil vždy vlastní a nábojnice po sobě vždy uklidil. Byl slušný, tichý, moc toho se mnou nenamluvil “, uvedla obsluha střelnice. K tomu dodejme, že střelbu trénoval se svojí legálně drženou pistolí Glock 34 vylepšenou kolimátorem – zařízením vysílajícím malou červenou tečku na sklíčko, kterým, když se střelec dívá, zvyšuje přesnost své střelby a také rychlost zaměření cíle . Kalivodův Glock 34 s kolimátorem Zmíněná Kalivodova pedanterie se projevila i v detailnosti plánu . Svůj čin měl tak pečlivě naplánován, že si dokonce vybral konkrétní úsek a vagon , kde hodlal útok provést. Vytipoval si úsek mezi stanicemi Kobylisy – Nádraží Holešovice – to kvůli tomu, že šlo nadprůměrně dlouhou trasu , navíc mu vyhovovalo, že zde metro málo „houpalo“ . Jednalo se totiž o nově otevřenou trať, zprovozněna byla teprve 26. června 2004. Střelbu chtěl zahájit v posledním voze soupravy a hodlal s ní začít ihned po výjezdu metra ze stanice. Pro případ, že by se mu zbraň zasekla, si obstaral záložní pistoli. „…Rozhodl jsem se pro termín. Pondělí 4. 10. 2004. … Měl jsem všechno připraveno, pistoli v ruce, stačilo jen sundat ty desky z pistole a začít střílet. Ale nedokázal jsem to. Zkoušel jsem to ten den snad třikrát, a to samé v úterý, ve středu a ve čtvrtek “. Naštěstí nikdy nenašel odvahu! „Prostě jsem tam nedokázal zmáčknout ten kohoutek, nevím proč, “ uvedl později. Po sérii nezdarů Kalivoda jednu ze svých dvou legálně držených zbraní společně s deskami vyhodil do popelnice (k tomu se v článku ještě vrátíme) a vydal se k Žampašskému viaduktu , kde hodlal skokem do prázdnoty ukončit svůj život. Ale ani k tomu se neodhodlal. „To období (pozn. myšleno období pokusů o masovou střelbu) jsem na sebevraždu nemyslel. Já vůbec skoro nemyslel. Myšlenku na sebevraždu jsem vyměnil za tuhle obludnost. Nemyslel jsem na to jako na zabíjení lidí, ale jako úkol, který musím udělat. Když jsem to nedokázal udělat ani ve čtvrtek, tak se všechno vrátilo. Všechny ty myšlenky na sebevraždu, ta zoufalost a marnost. “ Následovalo další období sebevražedných snah, střídané opětovnými pokusy o masovou vraždu . A nebylo jich málo – v období od října 2004 do září 2005 si prý s sebou metrem vezl nabitou a připravenou zbraň minimálně dvacetkrát ! K poslednímu pokusu podle jeho slov došlo 13. září 2005 . Jenže znovu selhal, a tak opět sáhl po inspiraci Olgou Hepnarovou . Vzhledem ke své vysoké inteligenci si Kalivoda uvědomil, že aby se k činu odhodlal, potřebuje mimo přesné střelby i něco, co by šlo nazvat duševním tréninkem či psychologickou přípravou . Hepnarová si, dle jeho interpretace, k odhodlání čin provést pomohla tím, že den před masakrem „zabila“ své velmi oblíbené auto – poslala jej ze srázu. Kalivodova příprava měla spočívat v usmrcení zvířete , což považoval za méně psychicky náročný cíl, oproti rozpoutání střelby ve vagonu plném lidí. A proto v polovině září 2005 v CHKO Křivoklátsko třikrát vystřelil na pastvině na krávu. I v tomto případě se ke stisknutí spouště velmi dlouho odhodlával , což jej značně rozrušilo. „Myslím, že jsem ji nezabil. Když jsem projížděl okolo při odjezdu, měla zvednutou hlavu, ale nedokázal jsem se přinutit, abych ji dorazit, aby se netrápila. Měl jsem plno starostí sám se sebou. “ Uběhlo pár dní a Kalivoda se cítil na svůj čin vnitřně připraven . Aby nebylo cesty zpět, zrušil si na konci září bankovní účet a přestal plnit své závazky . Dne 10. října si v 10:07 (zde Kalivoda přiznával symboliku s činem Hepnarové, která svůj čin spáchala 10. 7.) označil týdenní jízdenku do pražského metra a vyrazil do Jižních Čech . Dalšího dne opět vyrazil zastřelit krávu . Chtěl se přesvědčit, zda-li to pro něj bude snazší než poprvé. Bohužel bylo. „Našel jsem jednu pastvinu, šel ke stádu a chvíli jsem jej pozoroval. Pak jsem zamířil a pětkrát vystřelil jedné krávě na hlavu. Byla na místě mrtvá. Ostatní krávy se k ní seběhly a strkaly do ní. Bylo mi hrozně, ale zároveň mi to bylo jedno. Měl jsem takový zvláštní pocit neskutečna, skoro jako kdybych se koukal na film... “ Zpráva o podivném činu se tehdy objevila i v místních novinách. „Bylo to akční, bral jsem to jako takový mezistupeň, “ přiznal. První útok To, co Kalivodu neblaze proslavilo a fatálně zasáhlo minimálně tři rodiny, včetně té jeho, se odehrálo v průběhu pouhých několika dnů v říjnu 2005 . Osmadvacetiletý Kalivoda v té době selhával nejen na poli vzdělání, kariéry, vztahů, ale nebyl schopen ani skoncovat se svým vlastním životem, natož si troufnout na útok proti desítkám, ač neozbrojených, lidí. Jediné, čeho v tomto směru doposud dosáhnul, byl „mezistupeň“ v podobě zastřelení dvou krav . A možná právě proto se rozhodnul k dalšímu dílčímu cíli . Co nejprve provést zločin, sice neméně krutý a nezvratný, ale přeci jen o něco „méně ambiciózní“? A tak se místo „střelce z pražského metra “ zrodil „lesní vrah “. Protože Kalivoda nechtěl později spolupracovat při vyšetřování jeho zločinů a odmítal odhalit své nitro i před psychology, nelze to s jistotou tvrdit, nicméně se domnívám, že stejně jako v případě střelby na krávy, nemusely být říjnové vraždy „náhradním cílem “, ale mohly plnit funkci dalšího tréninku pro „akci metro“. Jisté je, že 12. října 2005 vyrazil Kalivoda z Českých Budějovic autem své matky značky Renault Clio do Brna a ubytoval se v hotelu Intercontinental , , kde si po internetu v předstihu zamluvil pokoj. Poté se vydal do nedalekých Nedvědic (pod hradem Pernštejn), kde si obhlídl okolí. Navštívil i místní cukrárnu, kde si jej zapamatovala prodavačka. „Seděl u nás den před tím. Nic neříkal, jen koukal. Měl hrozné oči. Takové temné. Vlastně se tvářil jako vrah “, shrnula později lakonicky své dojmy. Po přespání v Brně se následujícího dne vydal do Nedvědic znovu . Tentokrát jel autem do „Jedlové“ , jak místní říkají nedalekému zalesněnému kopci. Zde pak, plný myšlenek na vraždu, zcela náhodně narazil na místní obyvatele - starší manželský pár, Františka (nar. 1935) a Boženu (nar. 1941) L. . Ti zrovna vyrazili na dřevo, aby si mohli navečer přihodit do kamen. Zde kvůli co nejvěrnějšímu zprostředkování pocitů nechme pokračovat jejich syna , který na inkriminovaný den s bolestí zavzpomínal pět let poté : „Často na to myslím a v hlavě se mi poslední den s rodiči odehrává stejně, jako by to bylo dneska…chystal jsem se na odpolední v práci a šel na oběd do kuchyně. Normálně si beru jídlo s sebou do pokoje, ale ten den ne. Je to divné, ale když o tom tak přemýšlím, jako by mi tehdy něco říkalo, že mám s nimi poobědvat. Netušil jsem, že to bude naposledy, co je vidím živé. “ Poté se s rodiči rozloučil a odešel do práce. „V šest večer mi volali z vrátnice, že si pro mě přišla kriminálka. Nevěděl jsem, co se stalo. Prohledali mi skříňku, pak mě odvezli domů. Prohlédli si to tam a naložili mě do auta. Když mě vezli k lesu, tušil jsem, že se něco stalo,… “. Ano, stalo. Dvojnásobná vražda ! Někdo mu zabil rodiče. Jejich těla objevil houbař , ihned vyrozuměl policii a ta následně vyděšeného syna na místo přivezla. Oběti identifikoval jako své rodiče. „Nikomu nic neudělali. Vrah je přesto zastřelil jako nějakou zvěř, “ zněla výmluvná a zcela pochopitelně rozhořčená a beznadějná reakce muže, který přišel o tátu s mámou. Dvojnásobná vražda bez zřejmého motivu pochopitelně nezůstala stranou zájmu médií a otřásla lidmi z okolí , protože podobný případ tam neměl obdoby . Kriminalisté na případu ihned začali intenzivně pracovat, když z prvotních stop lze uvést nález šesti nábojnic a čtyř střel , které se nacházely na místě činu. Zmínit lze i svědectví o spatření menšího, tmavého vozu poblíž místa činu. Později pitevní protokol potvrdil, že příčinou smrti byl u muže průstřel mozku, srdce, hrudní aorty a levé plíce . Žena pak rovněž zemřela kvůli zhmoždění mozku v důsledku střelné rány a dále kvůli poranění srdce, plic a hrudní srdečnice . „Vypadá to podle polohy střel v tělech, že oba důchodci vraha viděli a nejspíš s ním i chvíli mluvili, " svěřil se novinářům jeden z brněnských kriminalistů. Volba obětí byla náhodná. Kalivoda v osudný den nejprve spatřil muže sedícího na pracovním stroji , ale protože prý nevěděl, zdali je tam sám, od útoku upustil. Až poté potkal zmíněný manželský pár. Na seniory si počíhal mezi 12. – 13. hod. na hranici pole a lesa . „Ve čtvrtek jsem hledal člověka, kterého bych mohl zabít. Předstíral jsem sám sobě, že se jedu jen projet, ale vnitřně jsem věděl… Po nějaké době jsem narazil na ty manžele. Potkal jsem je když byli kousek za vesnicí, šli směrem k lesu, s sebou měli vozík a sekyrku. Na kraji vesnice jsem se otočil a jel zpátky. “ Kalivoda manžele předjel a zastavil na první odbočce do lesa, jenže oni ji přešli a pokračovali po silnici dál. V tu chvíli změna trasy již rozhodnutého Kalivodu nerozhodila, opět nastartoval, znovu je předjel a odbočil na další nejbližší lesní cestu, kde zaparkoval. Tam nějakou dobu stál, ale čekání se mu zdálo příliš dlouhé a domníval se, že manželé do lesa vstoupili jinde. V tu chvíli sednul do auta a chtěl odjet, bohužel na začátku lesní cesty minul manžele s vozíkem potřetí. Znovu tedy otočil auto a po chvíli vjel na lesní cestu a zaparkoval znovu na stejném místě . „Vystoupil jsem z auta a jen tak stál a nemyslel na nic. Všechno jsem viděl hrozně jasně. Jako bych se díval na obraz. Sednul jsem si do auta, připravil pistoli, otevřel dveře a čekal, až budou vycházet z lesa. Pořád jsem se cítil trochu nereálně. Měl jsem pocit, jako by mi trochu ujížděla perspektiva, ale pak se mi připomněla Olga a já se vrátil do reálu. “ V momentě, kdy manželé vycházeli z lesa, Kalivoda na každého z nich nejméně dvakrát vystřelil ze vzdálenosti několika metrů, přičemž muže zasáhl dvakrát do hrudníku a ženu do hrudníku a pravé paže . Poté k ležícímu manželskému páru popošel oba střelil ještě jednou do hlavy . Prý aby se netrápili… Po činu se vrátil do Brna , kde se v centru najedl a poté absolvoval procházku kolem brněnské přehrady. Přespal ještě jednu noc v hotelu , ráno si na náměstí koupil CD Metalliky a vrátil domů do Slaného . Další vražda Jen o dva dni později (16. října ) vyrazil v odpoledních hodinách čtyřiačtyřicetiletý kladenský živnostník Jaroslav L. do lesa ve své oblíbené lokalitě poblíž Malíkovic ve středních Čechách . Elektrikář, nadšený hráč stolního tenisu a amatérský botanik hodlal v lese vyvenčit svého psa a třeba i vyfotit nějakou zajímavou rostlinku. Doma na něj mezitím čekala jeho manželka. Té bylo s přibývajícím časem divné, že se z vycházky stále ještě nevrátil. Zkoušela mu tedy volat na mobil , jenže nikdo jej nezvedal. To ji pochopitelně ještě víc zneklidnilo, plná obav, jestli její manžel neměl dopravní nehodu, obvolala zdravotnická zařízení, ale ani v nich se nic nedozvěděla. Nedlouho po západu Slunce, kolem 19. hodiny , její nervozita dosáhla vrcholu. Proto zavolala svému bratrovi a společně se vydali do lesa jejího manžela Jaroslava hledat . Znala místo, kam její muž s oblibou chodil, proto nemusela pátrat dlouho a narazila na jeho auto . Možná snad ještě v koutku duše doufala, že třeba jen omdlel, nebo po lese hledá zaběhnutého psa – veškeré její naděje se krátce na to rozplynuly nadobro. Nedaleko auta se jí totiž naskytnul hrůzný pohled na bezvládné tělo manžela zhroucené na zemi v poloze na zádech , kolem něhož pobíhal jejich jorkšír. Došlo jí, že jejího manžela někdo zastřelil. Asi jen stěží si kdokoli může představit, jak se žena v tu chvíli musela cítit a není divu, že se z psychických důvodů později odmítla účastniti soudního přelíčení. “Znali jsme se dvacet let, byl to bezva kluk, ” řekl o zavražděném jeden z jeho přátel a dodal: “Férový a poctivý, kamarádili jsme se přes stolní tenis. Taky jsme se domluvili s hráči, že sobotní přebory zahájíme minutou ticha. ” Zkrátka typ člověk, který se neprovinil vůbec ničím, jen byl ve špatnou chvíli na špatném místě … Když na místo vraždy dorazila výjezdová skupina, shledala, že pachatel svou oběť zasáhnul dvěma ranami do hrudi, dvěma do levé paže a dalšími dvěma do hlavy . Loupežný motiv činu se zdál být velice nepravděpodobný, neboť vedle zastřeleného se povaloval jeho drahý fotoaparát . Jeden z policistů, který byl zároveň kamarádem zavražděného, odmítal motiv, který by mohl souviset s podnikatelskými aktivitami oběti. "Neměl žádné dluhy a byl to férový člověk ", uvedl na jeho adresu. Jaroslav L. vybočoval snad jen tím, že si před časem nechal změnit příjmení . Jenže ani zde nešlo o nějakou snahu utéct před temnou minulostí, ve které by se mohl skrývat klíč k motivu vraždy. Důvod byl prostý – příjmení se nezamlouvalo jeho družce. Motiv byl tedy nejasný, ale kriminalisté na místě nalezli alespoň pět nábojnic ukazujících na typ použité zbraně . Čtenář již pochopitelně ví, kdo pachatelem byl, proto se na vraždu pojďme podívat z jeho perspektivy . Místo, kde se zločin odehrál, bylo vzdálené jen několik kilometrů od domova Viktora Kalivody , který dle svých slov do oblíbené houbařské oblasti přijel spáchat sebevraždu. "Původně jsem šel do lesa zabít sám sebe. Chodil jsem po lese, každou chvíli se zastavil a zkoušel to. Ale zase nic. Po několika hodinách se ten pocit viny, že jsem zabil dva lidi, začal vzdalovat... “, uváděl k inkriminovanému dni v dopise. Kvůli autenticitě teď opusťme dopis a pokračujme tím, co Kalivoda o vraždě uváděl u výslechu v den svého zatčení : „Šel jsem po cestě a tam jsem potkal toho pána. Šel proti mně po lesní cestě (pokrčení ramen). Tak když byl, nevím jakou vzdálenost ode mě, měl jsem pistoli v kufříku. Takže jsem na něj vystřelil jednu, možná dvě rány, to bylo zepředu, a potom, co se ten pán otočil a utíkal, takže tam padlo několik dalších ran. Nevím kolik (zamyšlení). Potom možná ještě jednou jsem ho střelil, jak se otáčel. To vím. A potom několik střel jsem střílel jako na tělo, ale on měl ten batoh, tak jsem se snažil střílet na hlavu. To jsem asi trefil. Ten pán spadnul, vypadal, jako že je mrtvej, tak jsem přišel, já nevím, několik kroků k němu, střelil jsem ho do hlavy a pak jsem šel pryč. “ Možná vás napadne, že jde o poněkud útržkovité a strohé shrnutí postrádající jakékoli emoce. Máte pravdu, ale takto Kalivoda slovo od slova popsal svojí třetí spáchanou vraždu . Zmínit musíme i to, že před kritickým momentem vrah údajně v lese potkal nějaký pár, ale na ten se mu střílet nechtělo. Opravdoví šťastlivci, chce se dodat. Zajímavostí je rovněž to, že při třetí vraždě se Kalivodovi porouchal kolimátor a střílel bez něj. Přesto se mu podařilo prchajícího muže zasáhnout . Vyznačení směru střel V tuto chvíli jste jako čtenáři o krok před kriminalisty – ti osudnou říjnovou neděli nevěděli co se stalo a měli vskutku napilno. Ostatně houbařská sezóna stále ještě neskončila! Pravé zděšení veřejnosti nastalo ve středu 19. října . Ač ještě v úterý mluvčí Krajského ředitelství Policie ČR jihomoravského kraje spojitost se středočeským případem vylučovala, o den později bylo vše jinak. Rychlé prvotní porovnání nábojnic z obou míst činu, které provedli balistici z Kriminalistického ústavu , ukázalo na shodu . Středočeská kriminálka, která oba případy převzala, tak musela spojitost případů potvrdit. Policie s touto zásadní informací rovnou zveřejnila i popis podezřelého a zmínila, že může používat tmavý vůz Opel Corsa . Jak již bylo uvedeno, Kalivoda ve skutečnosti používal tmavý vůz Renault Clio , nicméně oba starší modely těchto aut se velice podobaly. Policie zvažovala i variantu, zda-li nevydat přímo prohlášení upozorňující na možné nebezpečí číhající v lesích, které v tu dobu byly plné houbařů. „Stáli jsme před rozhodnutím, jestli v podstatě vytvářet nějakou paniku, protože dát do sdělovacích prostředků „nechoďte do lesa, protože tam běhá vrah a může vás zastřelit“, to jsme určitě nechtěli, ale na druhou stranu jsme trnuli strachem, jestli se někdy neobjeví další mrtvola “, vysvětlil jeden z tehdejších kriminalistů. Kriminalisté v té době měli zajištěny nábojnice a střely z obou míst činu , která vykazovaly stopy vystřelení z totožné pistole . Šlo rovněž určit, že pistole byla typu Glock , ale již nebylo možno určit, o který druh se konkrétně jedná. Mohl to být Glock 34, který dovoluje použití vysokokapacitních zásobníků, ale stejně tak to mohl být Glock 17, 19 a další druhy, což v elektronické databázi nabízelo stovky až tisíce držitelů – tedy možných podezřelých. Ostatně, zbraň , ze které se střílelo ani nemusela být držena legálně … Dále kriminalisté pracovali se svědectvím všímavého občana , ten v lese poblíž druhého místa vraždy zahlédl podezřele vyhlížejícího muže . Bohužel tento svědek byl schopný poskytnout pouze jeho velmi hrubý popis. Šlo prý o mladšího muže ve věku 25 – 38 let, 172 – 187 cm vysokého , měl na sobě tmavé, patrně džínové oblečení. Neznámý muž podle něj rozhodně nevypadal jako houbař, zaujalo především to, že dotyčný místo košíku nesl jakýsi kufřík . S cennějším poznatkem přišel další svědek – uvedl, že poblíž druhého místa činu spatřil malé tmavé auto s ústeckou poznávací značkou . A právě auto podobného popisu bylo spatřeno i poblíž místa první (dvojnásobné) vraždy, kde si všímavý svědek zapamatoval dokonce jedno písmeno SPZ. Kriminalisté v časovém presu tak začali hledat pomocí vlastních databází . Šlo především o elektronickou databázi majitelů zbrojních průkazů, evidenci zbraní a evidenci kradených a ztracených zbraní (pozn. centrální registr zbraní byl spuštěn až 1. 7. 2014). A právě zde poprvé kriminalisty zaujalo jméno Viktor Kalivoda . Zajímavé na něm bylo nejen to, že byl držitelem příslušného oprávnění a majitelem dvou pistolí typu Glock 34 , ale především fakt, že jedna z nich byla o několik měsíců dříve nalezena v kontejneru v Praze a od 17. 2. 2005 byla uložena na příslušném inspektorátu pro zbraně, střelivo a bezpečnostní materiál. Ač byl její majitel několikrát vyzván , aby okolnosti ztráty vysvětlil a pistoli si vyzvedl, nikdy si pro ni nepřišel . Právě tento fakt kriminalisty zaujal a předřadil tak Kalivodu před jiné držitele zbraní odpovídajícího typu. Další lustrování Kalivody přineslo poznatek, že jej před nedávnem dopravní policisté kontrolovali v malém tmavém autě Renault Clio s ústeckou poznávací značkou, které patřilo jeho matce. Kalivoda rovněž věkově a vzhledem odpovídal hrubému popisu „muže s kufříkem“ , který byl spatřen v lese poblíž místa „středočeské“ vraždy, navíc místo vraždy bylo vzdálené jen několik málo kilometrů od Kalivodova bydliště . Podle vzpomínek dvou tehdejších kriminalistů – vedoucího týmu pátrajícího po "lesním vrahovi" , vyšetřovatele, plk. JUDr. Michala Mazánka a „operativce“ Víta Kubešky – nebylo rozhodnutí o tom, že Kalivoda bude za této situace realizován , snadné. Ano, na základě výše uvedených poznatků se stal hlavním podezřelým , na druhou stranu policisté ještě zdaleka neměli stoprocentní jistotu , že vrahem je právě on. Riziko zkomplikování objasnění případu bylo vysoké, ale riziko toho, že by pachatel mohl opět zaútočit bylo vyšší, a tak kriminalisté učinili rozhodnutí , které lze s odstupem času považovat nejen za zcela správné, ale i extrémně důležité , protože pravděpodobně zachránilo mnoho lidských životů . Za to lze kriminalistům přiznat velký kredit a dík! Viktor Kalivoda A co mezitím dělal Viktor Kalivoda ? „Od pondělí do středy jsem jezdil. V úterý – aspoň myslím – proběhla médii zpráva o tmavém Opelu a mně bylo jasné, že je otázka hodin, než na mě policie přijde. Ve středu jsem se zase pokusil zabít. Taky jsem málem zabil nějakého dědu v lese u Křivoklátu, šel tady s kárkou na dřevo. Naštěstí tady bylo mezi tou myšlenkou a realizací víc času, než v neděli, a já se dokázal zastavit, " uvedl později v dopisu. Zde narážel na událost z 19. října , kdy si dle vlastního svědectví vytipoval staršího muže jako svou další oběť, ale na poslední chvíli od svého záměru ustoupil. Nechybělo mnoho a Kalivoda připravil o život dalšího člověka . Dopadnout jej co nejdřív bylo vskutku důležité. "Lesní vrah" dopaden Naštěstí policisté pracovali rychle , a jak již bylo naznačeno, rozhodli se Kalivodu zadržet , přestože neměli nashromážděno příliš mnoho důkazů. K zatčení došlo 20. října 2005 . „Čekali jsme před domem na sídlišti. Ráno Kalivoda vyšel z domu s velkou sportovní taškou. Vůbec se nám nestavěl na odpor. V tašce byly náboje, několik zásobníků a zbraň “, popsal zadržení ve Slaném JUDr. Michal Mazánek . „Nebyl vůbec šokovaný. Při jeho vysokém IQ mu bylo jasné, že ho dopadneme, dřív nebo později. Věděl, že za sebou nechal několik klíčových stop… Nešlo ale o chybu, tento pachatel chtěl být dopaden. Byla to totiž součást strategie řešení jeho osobních problémů “, dodal k zadržení. Kalivoda nezapíral a už v autě se policistům přiznal , že v obou případech střílel. Cestou na služebnu se navíc poprvé letmo zmínil o plánu masové střelby v pražském metru, o čemž pochopitelně nikdo neměl do té doby ani ponětí! Bohužel, Kalivoda se o tomto při následujících výsleších odmítal bavit, tudíž šlo o procesně nevyužitelný poznatek - jinak by bylo možno uvažovat i o trestním stíhání pro další trestný čin vraždy ve stádiu přípravy, případně pokusu. „Já jsem přesvědčený o tom, že pokud by vystřelil jednou, tak byl schopný vystřílet opravdu celý vagon. On pak nikdy nepřiznal, jak to bylo, když jsme ho zatkli. Ale vzhledem k tomu, že v den zatčení vyrážel ozbrojený přímo do Prahy, tak možná mířil do toho metra “, uvedl další z kriminalistů podílejících na jeho dopadení, vyšetřovatel Jaroslav Čurda . K tomu doplňme, že v tašce , jenž měl Kalivoda při zadržení u sebe , byl nejen Glock 34 Austria s optikou a plně nabitým zásobníkem , ale i jeden další zásobník naplněný 17 ostrými náboji , osm prázdných velkokapacitních zásobníků na 31 nábojů, šest prázdných zásobníků na 17 nábojů a sedm krabiček s náboji po 50ks! Tedy takové množství munice, kterou pokud by použil v metru, kde je omezená možnost úniku, je velmi nepříjemné přemýšlet o tom, jaké ztráty na životech by hrozily . Viktor Kalivoda u výslechu Následně byl Kalivoda převezen do cely předběžného zadržení a byl podroben prvotnímu výslechu . V něm se k vraždám ochotně doznal , ale o svém motivu mlčel . Stejně tak se odmítl vyjádřit k mnoha dalším okolnostem spáchaných zločinů a nic nesdělil ani k plánu střelby v metru. Vyhýbavě se stavěl i k otázce týkající se výběru obětí. Na dotaz, zda by byl schopný zastřelit i dítě uvedl, že neví, protože taková situace zkrátka nenastala… Později na něj kriminalisté vzpomínali jako na „ studený čumák “. Byl arogantní a pouze stroze odpovídal na položené otázky . „ Výslech má dohromady asi dvacet stránek, přitom Kalivoda nedal verbálně dohromady snad jediné kloudné souvětí. Musel dostat výjimečné množství otázek, abychom se k něčemu dobrali “, uvedl Jaroslav Čurda . „ Choval se naprosto apaticky. Bylo to, jako kdyby mluvil o nějaké naprosto běžné záležitosti. Žádné emoce neprojevoval. Mluvil jenom o tom, o čem mluvit chtěl. Motiv svého jednání při výslechu vlastně nikdy neosvětlil “, shrnul výslechy Michal Mazánek . Pro bližší ilustraci uveďme některé pasáže výslechu : Vyšetřovatel : Můžete se nějak vyjádřit k tomu prvnímu skutku? Kalivoda : (usmívá se) Vyšetřovatel : Je to Vaše výpověď, já vám do toho nebudu zasahovat. Kalivoda : (usmívá se) Já vím. Přiznávám se, že zabil jsem je. Zastřelil jsem je. Vyšetřovatel : A bližší okolnosti? Kalivoda : Bližší okolnosti. Zastřelil jsem je zblízka, 6-8 metrů zhruba, stáli na okraji lesa. Střelil jsem je, nejdřív dvakrát toho pána do těla, potom dvakrát tu paní. Vyšetřovatel : Kde k tomu došlo? Kalivoda : Na kraji lesa, dvacet až třicet kilometrů od Brna. Jméno (vesnice) už si nepamatuju. Ale to vy máte napsaný. Vyšetřovatel : Když jste zahájil tu palbu na ty lidi, můžete mi říct, co jste cítil? Kalivoda : Prostě nic. Vyšetřovatel : Nic? Prostě vy jste neměl nějaký pocity u toho? Kalivoda : Já v tu chvíli jsem se soustředil přesně na to. Vyšetřovatel : A k tomu usmrcení. Z jaké zbraně? Popište tu zbraň. Kalivoda : Je to Glock 34. Nevím, jak bych ji měl ještě popsat (rozpačitě se zesměje). Glock 34. Vyšetřovatel : Ráže? Kalivoda : 9mm. Vyšetřovatel : Ta zbraň je koho? Kalivoda : Ta zbraň je moje. Vyšetřovatel : Máte příslušné zbrojní povolení? Kalivoda : Hmm (přikývne). Vyšetřovatel : Důvod? Kalivoda : O důvodech bych nechtěl mluvit. Vyšetřovatel : Máte pro to nějaké vysvětlení? Proč? Z jakého důvodu? Nebo motivu? Kalivoda : To bychom se bavili o tom důvodu (arogantní pousmání). Samozřejmě mám, ale nechci o tom mluvit. Vyšetřovatel : Nechcete o tom mluvit? Kalivoda : Nebudu vypovídat v této věci. Vyšetřovatel : Vzpomenete si na ten den? Vzpomenete si na průběh toho dne? Kdy jste ráno vstal? Kalivoda : Jak říkám, k tomu bych nechtěl nic říkat. To není důležitý, co jsem dělal. Ale věděl jsem, že to chci udělat. Vyšetřovatel : Počítal byste s tím, že byste ještě něco spáchal? Kalivoda : O tom nechci mluvit. Vyšetřovatel : Litujete toho? Kalivoda : Ne. Viktor Kalivoda v den zadržení Před soudem Stejně tak jako se Kalivoda nikterak nevyhýbal zadržení, kdy nezametal stopy , neinscenoval místa činu , ani nečinil žádná podobná opatření v tomto směru, nesnažil se bojovat ani proti odsouzení . Nejen, že se v přípravném řízení doznal a toto doznání v rámci hlavního líčení neodvolal , ale nechtěl ani žádného známého advokáta , kterého mu údajně sháněli rodiče. Spokojil se s přidělením obhájce „ex offo “. Soudní proces začal v roce 2006 . Sám Kalivoda před soudem využil svého práva nevypovídat , proto bylo pouze přehráno jeho doznání z výslechu. Jediné vůči čemu se ohradil , byla skutečnost, kdy znalci z odvětví soudního lékařství v posudku uvedli, že směr střelby do hrudníku první oběti byl zezadu dopředu. On uváděl, že směr byl opačný. Znalci setrvali na svém závěru a soud pouze uvedl, že tento fakt nemá na posuzovanou věc vliv. Jistě jde o podrobnost, ale tento střípek je zajímavý, co se týče Kalivodovy osobnosti. Potvrzuje totiž nejen již zmíněnou pedanterii, ale i potřebu být vnímán v určitém směru, ač z pokřivené perspektivy, co možná nejpříznivěji a maskulinně. Dle Kalivody bylo důležitější vyjádřit se k tomu, jestli zasáhnul jednu z obětí zepředu či do zad , než vysvětlit, proč to udělal. Když se ho totiž soudce stejně jako vyšetřovatel zeptal na neobjasněný motiv, zareagoval Kalivoda podrážděně slovy: „Proč se mě na to ptáte? To je absolutně nedůležité! “ Viktor Kalivoda v doprovodu policejní eskorty Kalivodovi zkrátka bylo jedno, jak soud dopadne. Odmítal spolupracovat jak se svým obhájcem, tak se znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie . Ti nakonec ohledně jeho osobnosti uvedli, že nezjistili přítomnost závažnější duševní choroby a byla jimi konstatována pouze smíšená porucha osobnosti. Tedy odpověď na právně významnou otázku zněla, že v době spáchání zločinů byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti zachovány . "Racionální plánování činů i chování po nich svědčí proti duševní chorobě, " uvedl např. PhDr. Karel Netík CSc. . „Má IQ v pásmu vysokého nadprůměru, ale využití tohoto potenciálu je v jeho případě minimální. Chybí schopnost empatie. Schopnost sociálního kontaktu je poruchová ve složce afektivní (afektivně nepřizpůsobivý) a motivační (nezájem o lidské okolí). Jeho osobnost je uzavřená, anomální s rysy emoční zploštělosti, sebenejistoty rigidity, pedantérie, nízké sebedůvěry, podezíravosti, egocentričosti, potlačované hostility a agresivity.… Má neuspokojené potřeby uznání a uplatnění. Je vnitřně nejistý a nepevný, snaží se to kompenzovat důsledným, přísným sebe přezkušováním do všech podrobností. Pevně trvá na svých nárocích “, zaznělo doslovně ve znaleckých posudcích a rozsudku . Dále bylo v posudku z odvětví psychologie uvedeno, že Kalivoda má kolísavé, křehké sebehodnocení, vysoké ambice a silnou potřebu být považován za významnou osobnost . Tyto potřeby si pak podle znalce vyvinul ve snaze překompenzovat komplexy nedostačivosti . K samotným zločinům znalci uvedli, že byly racionální, předem připravené a pečlivě promyšlené . Připustili též vysokou pravděpodobnost, že Kalivoda své činy plánoval ve svých představách relativně dlouho dopředu , ač volba míst činu a hlavně obětí byla do značné míry náhodná . Nakonec se znalci vyjádřili k možné resocializaci , shledali ji prakticky za vyloučenou s tím, že z forenzně psychologického hlediska je Kalivoda vysoce nebezpečný pro své okolí a není k dispozici žádná psychiatrická léčba, která by dokázala změnit jeho nepříznivé povahové vlastnosti. Kalivoda byl posuzován i znalci z oboru neurologie, kteří neshledali žádné poškození centrálního nervového systému . Kalivoda ani u soudu neprojevil nad svými činy a oběťmi žádnou lítost . "Máte právo se vyjádřit, " vyzval Kalivodu soudce před vynesením verdiktu. "Nechci nic uvést, " zněla jeho strohá odpověď. Soud jej nakonec dne 16. 4. 2006 shledal vinným z tr. činu vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. a) (první útok) a písm. c) (druhý útok). V rozsudku poukázal na vysokou společenskou nebezpečnost a uvedl, že Kalivoda jednal zákeřně, chladnokrevně a prokázal naprostou lhostejnost k lidskému životu . Soud rovněž zdůraznil, že míra bezohlednosti a bezcitnosti v tomto případě vysoce přesáhla rámec, který je u tohoto typu trestné činnosti obvyklý, což svědčí o morální zvrhlosti, bezohledném sobectví a naprosté neúctě k lidskému životu , což se projevilo i tím, že Kalivoda v průběhu celého trestního řízení neprojevil žádný pocit viny či lítosti, tedy první podmínku nápravy. Jedinými polehčujícími okolnostmi byla jednak dosavadní Kalivodova bezúhonnost a také pokyn svému otci , aby z našetřených úspor poskytl odškodněné pozůstalým po obětech , což se skutečně koncem roku 2005 stalo . Z výše uvedených důvodů soud Kalivodu odsoudil k očekávanému trestu doživotního vězení . Kalivoda to měl údajně přijmout s tím, že je mu to jedno, a že nyní pro něj alespoň bude snadnější spáchat sebevraždu. Motiv Jelikož se Kalivoda v době vyšetřování odmítal jakkoli vyjadřovat k tomu, proč zločiny spáchal a jeho dopis „na rozloučenou“ v té době ještě neexistoval, stalo se jediným, ale o to palčivějším, slepým místem případu objasnění motivu . Jakýkoli vztahový motiv nepřicházel v úvahu, neboť Kalivoda ani jednu z obětí neznal. Rovněž se nenabízel loupežný motiv , protože žádné z obětí se nic neztratilo. Vzhledem k okolnostem spáchání zločinů se zdál velice nepravděpodobný i jakýkoliv sexuální podtext vražd , případně motivace spočívající v nějaké ideologii . Kriminalisté se ve snaze zaplnit toto bílé místo museli chytat každého stébla. Zaměřili se například i na možnost, že by s činem mohla souviset fantasy kniha „Poslední hrdina “ od Terryho Pratchetta , kterou měl Kalivoda při zadržení u sebe. Byl dokonce zpracován znalecký posudek vyjadřující se k tomu, zdali Pratchettův text nemohl Kalivodu jakkoliv inspirovat. V návaznosti na zveřejnění této informace se pokoušela o interpretaci této knihy i některá média, což vzbuzovalo mezi fanoušky spisovatele Terryho Pratchetta a jeho cyklu „Zeměplocha “ vlnu posměchu. Vyšetřovatelé se nakonec přiklonili k názoru, že si Kalivoda knihou pouze zpevnil dno sportovní tašky , kde zbraň a munici přenášel a žádný hlubší význam jí nepřikládali. Nezbývalo, než se s otázkami směřujícími k objasnění motivace obrátit na soudní znalce z odvětví psychologie a psychiatrie , což ostatně bývá v případech vražd běžné. Znalci pak ohledně těchto dotazů v posudku prezentovali následující názory : „Jeho dosavadní vývoj, zejména v oblasti vzdělání, partnerských vztahů a profesionální kariéry, byl – z hlediska jeho ambicí – katastrofální a velmi pravděpodobně vedl k posílení pocitů nedostačivosti a k rezignaci na společensky akceptovatelné uplatnění v životě a tím ke zhroucení životních perspektiv… To vše velmi pravděpodobně vedlo k rozhodnutí zásadním – byť destruktivním – způsobem změnit vlastní život. Volba prostředků změny – homicidální agrese střelnou zbraní – byla nepochybně podmíněna snahou prezentovat se jako výrazně maskulinní typ… V motivační struktuře velmi pravděpodobně dominovala potřeba uvolnit naměstnané vnitřní napětí z frustrovaných existenciálně významných potřeb, spojená s masivní hostilitou (napřátelským postojem) vůči okolnímu světu. Jako vedlejší – nikoli však nepodstatný – motiv velmi pravděpodobně působila též potřeba uplatnění a získání uznání jako významné osoby “. Forenzní psycholog Phdr. Karel Netík, Csc. , který Kalivodu vyšetřoval, později možný motiv shrnul ještě o něco lakoničtěji: „Chtěl skončit se svým životem, nenašel odvahu na to, aby někde v lese zastřelil sám sebe, ale jelikož měl vysoké ambice, tak nechtěl skončit jako nějaký neznámý čičmunda. Prostě za sebou chtěl prásknout dveřmi. A to velmi silně. “ Tedy v případě Kalivody se zdá, že vražednou motivací mohla být právě kombinace touhy po pozornosti , respektive úmyslu učinit něco výjimečného a velkého , spolu se zoufalou snahou zásadním způsobem změnit svůj život tím, že se oklikou dotlačí sebevraždě . Otázkou zůstává, zda spáchané vraždy neplnily funkci jistého mezistupně směřujícího hlavnímu cíli , tedy ke spáchání masové vraždy. Nabízí se však i ta interpretace, že spáchané vraždy byly cílem náhradním , poté, co Kalivoda plán „akce metro “ po opakovaných nezdarech vzdal. Autor článku se kloní k první variantě a názoru, že Kalivoda tento plán nikdy neopustil, a každým vražedným útokem se posouval blíž a blíž k jeho realizaci . Právě proto bylo tak klíčové, že došlo k jeho zadržení pouhé čtyři dny po druhém vražedném útoku . Viktor Kalivoda u soudu Pojďme se zastavit ještě u jedné interpretace , kdy opět sáhneme po již několikrát citovaném dopisu , sepsaném Kalivodou ve vazební věznici v průběhu několika dní v březnu 2006 , tedy nedlouho před započetím hlavního líčení. Dopis byl adresován jeho rodičům, resp. otci, a byl míněn jako rozloučení se před zamýšlenou sebevraždou. Co je důležité a doposud nezaznělo, ač by to nebylo radno pominout, Kalivoda v dopise mimo jiné zdůrazňoval, že má své rodiče velice rád a ujišťoval je, že oni rozhodně nemohou za to, co se stalo . V dopise též vyjadřoval lítost nad obětmi a jejich rodinami , nicméně byl i velmi neurčitý v momentech , kdy popisoval inspiraci Olgou Hepnarovou . Prý neví, proč vlastně začal na „Olgu“ myslet a uvedl, že myšlenka na ni se mu „usídlila v hlavě “ a naznačoval, že se považuje „v podstatě za blázna “. „…Nejsem odborník, ale v začátcích toho všeho jsem si našel v knihkupectví knížku o psychiatrii a našel jsem se jako schizoidní typ s depresí. Ale pamatuji si, že příznaky jako zrakové halucinace, vkládání myšlenek třicet let mrtvé dívky nebo záseky myšlení jsou příznaky schizofrenie. Možná se pletu, ale každopádně nejsem normální… Proto jsem nic neřekl. Když nic neřeknu, budu odsouzen na doživotí do vězení, když něco řeknu, tak mě zavřou na doživotí do blázince “, polemizoval v dopise nad svojí diagnózou . Mnoho čtenářů v této souvislosti může napadnout, zda-li opravdu nemohl trpět nějakou duševní chorobou , protože jde pro běžného člověka o jen stěží pochopitelné zločiny . Ostatně cestou této argumentace se vydal i Kalivodův obhájce , který zmíněný dopis přiložil k odvolání a uvedl, že v jeho světle by měl být jeho klient znovu znalecky posouzen a místo trestu by mu měla být spíše uložena léčba . Z toho důvodu Vrchní soud předal dopis znalcům z odvětví psychologie a psychiatrie a opětovně je vyslechl. Soudní znalci však setrvali na svých závěrech a zopakovali, že u obžalovaného není přítomna žádná závažnější duševní choroba , i když uznali, že z hlediska motivace jde o komplikovaný a výjimečný případ . Ohledně zkoumání Kalivodova psychického stavu lze rovněž podotknout to, že podstoupil psychologické testy již při nástupu k policii a rovněž jako řidič Dopravního podniku hl. města Prahy prošel psychiatrickým vyšetřením . Žádné z těchto vyšetření neodhalilo nějaký problém. „Ne vše, co Kalivoda tvrdil, mu lze věřit. Některé věci nechtěl přiznat ani sám sobě, natož okolí. Nepřiznal je ani rodičům… Dopis na rozloučenou do značné míry odrážel jeho problémy. Nicméně určitou stylizaci (pozn. v dopise) nelze vyloučit. Vysvětlit rodičům vraždy tří nevinných lidí jistě nebylo jednoduché ani pro něj. Navíc si myslím, že ani sám zcela nepochopil, co jej k tomu vedlo, nebo si to spíše nechtěl přiznat. Tím spíše to nepřiznal ani rodičům “, uvedl již několikrát citovaný forenzní psycholog Karel Netík na náš dotaz ohledně míry věrohodnosti Kalivodova dopisu a důvodů, proč odmítal se znalci spolupracovat. Vrchní soud , s přihlédnutím k názoru znalců, odvolání směřující výhradně do výroku o trestu, zamítnul . V rozsudku pak zdůraznil, že se posuzovaný čin svojí společenskou nebezpečností dalekosáhle vymyká „běžným“ případům a uložený trest je jediným možným trestem , a to jak z hlediska individuální prevence (zabránění pachateli v páchání další trestné činnosti), tak z hlediska generální prevence (výchovné působení na ostatní členy společnosti). Viktor Kalivoda tedy putoval do výkonu trestu , kde měl strávit zbytek svého života. To se ostatně také stalo, ač onen „zbytek života“ byl velmi krátký. Po čtyřech letech ve vězení totiž konečně našel sílu k tomu, k čemu se tak dlouho odhodlával. V neděli 26. září 2010 si ve věznici Valdice podřezal žíly . Sebevraždou tak za svým případem učinil definitivní tečku. Viktor Kalivoda Závěr Závěrem nezbývá než dodat, že je jasné, že se již nikdy s jistotou nedozvíme , co přesně Kalivodu ke spáchání zločinů vedlo , ani to, co se mu konkrétně odehrávalo v hlavě a kam až hodlal zajít nebýt jeho brzkého dopadení . Názor si ostatně udělejte sami, faktem zůstává to, že jde o případ obzvláště smutný a tragický, rámcovaný zcela bezohledným a sobeckým chováním pachatele . Však byla skutečně potřeba zmařit a narušit tolik lidských životů , jen proto, aby jeden nespokojený člověk dokázal skoncovat s tím vlastním ?! Zdá se, že zde není místo na lítost pro „lesního vraha“. VIDEO: Líbil se vám tento článek? Podpořte naší tvorbu nákupem z KrimiAntik.cz DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2024 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Temné radosti predátorů" - posledního dílu pentalogie "Panoptikum sexuálních vražd" - jedinečného a rozsáhlého projektu, který mapuje historii tuzemské sexuální vraždy. Autor: Viktorín Šulc. Panoptikum sexuálních vražd 5 - Viktorín Šulc Název: Temné radosti predátorů - Panoptikum sexuálních vražd 5 Autor: Viktorín Šulc Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2023, 528 stran Recenze: Zatím nenapsána. Poslední díl pentalogie "Panoptikum sexuálních vražd " - ojedinělého a mimořádně rozsáhlého projektu, mapujícího historii tuzemské sexuální vraždy . Pátý díl Panoptika se zabývá zločiny v časovém rozpětí let 1974 až 2017 . Rámec třinácti kauz je naplněn jak archivními případy tak těmi novejšími , dodnes upoutávajícími kriminalistické a forenzní experty rozměrem bestiality a mnohdy nečekaným, nikoli však úlevným rozuzlením. Poslední kniha , která ponese literární otisk legendy české kriminalistiky - plk. Jiřího Markoviče , který každou z kapitol uzavřel svými postřehy a vzpomínkami. Náš rozhovor s autorem knihy - ZDE . Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Václav Mrázek - český, sexuální sériový vrah, který v 50. letech usmrtil nejméně 7 osob, k tomu přidal 4 vražedné pokusy, přes 10 znásilnění a desítky krádeží. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Václav Mrázek 12. 2. 2010 (doplněno 11/2024) Václav Mrázek - československý sériový vrah, který se spolu s "heparinovým vrahem" Petrem Zelenkou dělí v počtu obětí v novodobé historii o pomyslné druhé místo mezi nejhoršími. Mrázek V 50. letech terorizoval oblast Chomutovska a má na svědomí sedm vražd. Ve většině případů byl jeho motivem sex, ale jednou zabíjel i pro peníze. Odhalen byl až po šesti letech od své první vraždy – ironicky při banální kapesní krádeži. Nutno dodat, že drobných krádeží měl na svědomí stovky… Narozen : 22. 10. 1922 Zemřel :29. 12. 1957 Země :Československo Počet obětí :7+ Unikal :6 let Vražedná aktivita :1951-1956 Přezdívka : "Smrťák" Václav Mrázek se narodil 22. října 1925 v chudé a početné rodině ve Svinařově , zhruba deset kilometrů severně od Kladna. Měl jedenáct sourozenců a celá rodina žila ve vyřazeném železničním vagonu. Mrázek absolvoval pouze pět tříd základní školy a po ukončení povinné školní docházky začal ve svých patnácti letech pracovat jako pomocný dělník na stavbách . Od dětství kradl a první zkušenost s justicí získal už v šestnácti , kdy za jednu z krádeží dostal podmínku – chudá rodina však jeho krádeže nejen omlouvala, ale dokonce jej v tom i podporovala . Přestože jej okolí vnímalo jako podivínského, trochu plachého , ale jinak slušného , taktního a pracovitého člověka , s drobnými krádežemi nepřestal . Znovu se ale do vážnějších potíží se zákonem dostal až ve čtyřiadvaceti letech , kdy byl odsouzen na osmnáct měsíců odnětí svobody za jednu z dalších krádeží . Mrázek byl tichým až nudným člověkem , který nepil, nekouřil, neholdoval karbanu . V chomutovských válcovnách trub to svou pracovitostí a svědomitostí dotáhl dokonce až na předáka (mistra). Mezi jeho záliby, kterých bylo opravdu málo (a to i díky jeho skrblictví), patřilo snad jen chození na fotbalová či hokejová utkání a projížďky na kole … Právě při nich často vyhledával své oběti . Po svém zatčení Mrázek připustil, že na myšlenku použití násilí při sexuálním aktu ho zřejmě přivedla častá četba pornografické literatury a také zážitky z orgií . Těch se údajně účastnil během svého působení ve strážním oddílu , kam se dobrovolně přihlásil v roce 1946 , tedy ve svých jedenadvaceti letech (činnost jednotky strážního oddílu po druhé světové válce často spočívala v doprovázení zásilek americké pomoci do zahraničí, především do Rumunska a Bulharska). „ …viděl jsem, že vojáci z obavy, aby pohlavně neonemocněli, ukazovali svým společnicím výhružně pistole, to kdyby žena byla pohlavně nakažená. V té době jsem začal taky souložit se ženami. Taky jsem přitom varovně plácal na pistoli, aby mě nějaká nenakazila. Se ženami jsem zde souložil denně. Vydržel jsem třeba čtyři soulože za noc, šlo většinou o mladé dívky…zde se mi taky dostala do ruky od vojáků četba o sprostých věcech. Například sem četl o šlechtičně, která se pohlavně ukájela pohledem na lokaje, kteří ve dvou před ní souložili se služebnou. Lokajové tuto služebnou pak přivázali k patníku a pouštěli na ni osla. Tuto služebnou dále nahou štvali pomocí psů po lese, až ji psi roztrhali…Takovou četbu jsem později vyhledával i v Čechách a silně mě to pohlavně vzrušovalo. Představoval jsem si, že jsem například na místě muže, který vykonává na ženě nějaké násilí, třeba bičíkem, aby se mu podvolila. “ V běžném kontaktu se však Václav Mrázek choval vůči ženám zdrženlivě a ostýchavě. Dlouho otálel s mileneckým polibkem i se vším ostatním. Jedna z jeho družek, A. Kargerová (udržovala s ním kontakt mezi lety 1951-1954), ho proto považovala za impotentního. Mrázkovi nebylo zdaleka ještě ani třicet let, přesto mu stačil partnerský sex méně než jednou měsíčně. Jak však čtenář dále uvidí, nejednalo se o jeho nezájem o sexuální oblast jako takovou (Mrázek dokonce onanoval i několikrát denně ), pouze neměl zájem o „klasický“ sex bez sadistických komponent . Nepředbíhejme však a ještě se na chvilku vraťme k Mrázkovo mládí a shrňme si, co se stalo po návratu z výše popsané stáže u strážního oddílu, kde působil zhruba rok. Poté co se v roce 1947 vrátil na Chomutovsko, nastoupil jako dělník v chomutovských ocelárnách, a ještě v tom samém roce pak nastoupil na povinnou vojenskou službu, kterou vykonával až do května 1949. Poté byl v září 1949, jak již bylo zmíněno, uvězněn na osmnáct měsíců za jednu z krádeží. Propuštěn byl v únoru 1951. Následně nastoupil na pozici pomocného dělníka v chomutovských válcovnách trub, kde setrval pracovat několik let a jak již bylo uvedeno, vypracoval se zde až na pozici předáka. Do smrtelného napadení jeho první oběti zbývalo v té době už jen půl roku… První vraždy se Mrázek dopustil 21. srpna 1951 u obce Drahonice (Karlovarský kraj, dříve okres Kadaň). Jeho obětí se stala patnáctiletá Hana Chloubová, která tou dobou pásla krávy. Vrah použil jako zbraň silný klacek, který našel poblíž místa činu. Poté udeřil oběť omračující ranou do hlavy a pohlavně ji zneužil. Když se po znásilnění dívce začalo vracet vědomí, útočník ji několika dalšími údery do hlavy zavraždil. „ …Myslel jsem si, zda by mě neuspokojil nějaký násilný způsob soulože. Zkusil jsem to poprvé s tou pasačkou u Ohře a pocítil jsem mimořádné pohlavní uspokojení, jaké jsem nikdy předtím nezažil. Měl jsem po činu asi čtrnáct dní strach, že budu dopaden, ten však byl nakonec potlačen zážitky, které jsem měl při souloži s tou zavražděnou pasačkou…Nejvíc mě ale pohlavně uspokojovaly případy, kdy jsem ženy dostával výstřelem... “ Tělo mladičké, ubité dívky nalezl téhož dne večer její otec. Tato první vražda nebyla policií po celou dobu vyšetřování považována za součást série a Mrázek se k odpovědnosti za ní přihlásil až po svém dopadení. tělo Hany Chloubové (15) Na druhou vraždu už se Mrázek předem vyzbrojil – sebou si vzal pistoli. V 16. září 1951 s ní zastřelil a následně zneužil u silnice mezi Jirkovem a Kyjicemi, poblíž Chomutova, dvaatřicetiletou Bronislavu Pajůrkovou. Svůj zločin popsal takto: „ Už se setmělo, ale byla neděle, stále jsem potkával nějaké mladé ženy. Měly doprovod, ale při pohledu na ně jsem počal pociťovat silné pohlavní vzrušení, které se projevovalo i návaly krve do hlavy a později bolestmi hlavy…Když jsem spatřil tu osamělou ženu, jak jde proti mně, začala mě silně bolet hlava, nervy mi silně pracovaly a v tom jsem musel vystřelit. Prostě to byla myšlenka, dostat tu ženu výstřelem…Střelba do ženy mě ještě víc pohlavně vzrušovala a právě tak její zhroucení a pád. “ V. M. nakonec na ženu vystřelil několikrát. Poté ji odtáhl ze silnice na louku, tam ji vysvlékl, okradl a nahou dovlekl k blízkému potoku, kde již mrtvou ženu pohlavně zneužil. Hlasitost ran však Mrázka asi vystrašila. Uvědomil si, že večerní ticho je mohlo roznést daleko po okolí. Možná proto si vzal příště nůž… číslem 1 je označeno tělo Bronislavy Pajůrkové 7. října roku 1951, vyzbrojen nožem, zaútočil poblíž Kamencového jezera u Chomutova na Annu Šestákovou (28let). Ostří nože se však místo hrdla zaseklo do čelistní kosti. Útočník pronásledoval prchající ženu až k nejbližšímu domu, kde ji zachránil hlasitý výkřik, po kterém jí obyvatel domu přišel na pomoc. Síla a zoufalost výkřiku rovněž způsobila, že Mrázek ve stejném okamžiku ejakuloval a jeho zájem tak opadl. 16. listopadu 1951 chvíli před půlnocí, opět s nožem v ruce, napadl na silnici z Chomutova do Spořic Ernu Meinlovou. Zasadil jí osmnáct ran do hrudníku a do břicha, přesto dívka přežila. Rány byly totiž vedeny relativně malou fyzickou silou. Tato skutečnost neměla za následek „pouze“ šťastné přežití oběti, ale zřejmě také vybavila Mrázka zkušeností, po které opět změnil druh zbraně… Policisty tento atak navíc „zmátl“, a rozhodně nebyl spojován s předchozími napadeními. Jedna z vyšetřovacích verzí (kvůli nízké postavě a malé fyzické síle pachatele) dokonce byla, že se tohoto útoku mohla ze žárlivosti dopustit žena. 1. června 1952 se konala zábava hořenecké hospodě, která se nachází jen pár kilometrů od Chomutova. Mrázka mumraj a zvuky hudby přilákaly. Po nějaké době, kdy otevřeným oknem sledoval právě probíhající veselí, ho pohled na tančící ženy vzrušil. Nasedl na kolo a začal pendlovat krajinou, hledajíc svoji další oběť. Kolem půlnoci, na cestě mezi samotou Seník a vesnicí Přečáply, potkal dvaadvacetiletou Elen Marmonovou. Když kolem ní projížděl, zaútočil. První vypálený projektil jí proletěl skrz límec a zřejmě i mezi vlasy. Sama poškozená, která jako jediná přežila výstřely z Mrázkova Walthera 7,56 mm (pistole, kterou vrah používal), pak vysvětluje: „ Lekla jsem se při té první ráně a předklonila se “- druhá střela pak prorazila látku kabátu v oblasti zad, ale díky přdklonu mladé ženy směřovala ven. „ Pořád jsem si myslela, že si někdo dělá hloupou legraci s poplašňákem. Co blbneš? Povídám mu. A on po mně střelil potřetí. Ale zase mi přálo štěstí. Rána nevyšla, něco se mu stalo s pistolí. Řekl mi skoro vlídně: Tak upaluj, ty krávo! A zmizel. “ Útočníka později popsala slovy: „ Byl takový malý, chuďoučký, celý v černém. Nic na něm nebylo světlého. " Elena Marmonové bohužel nebyla jedinou ženou, na kterou té noci Mrázek zaútočil. Při prvních výstřelech sice ejakuloval a jeho touha zeslábla, ale už za necelou hodinu opět křižoval na kole okolím Hořence, kde zrovna skončila zábava. 2. června 1952, pětatřicet minut po půlnoci, zaslechla řada lidí v okolí Seníku výstřely… Když se ráno Elen Marmonová probudila, uviděla, že má na dvou místech prostřelený kabát. „ Najednou mi došlo, že to nebyl poplašňák! Jako v tranzu jsem vyšla ven, znovu do těch míst, kde na mě ten člověk střílel. Kousek od Přečápel, na úrovni transformátoru, který tam stojí dodnes, jsem uviděla takové divné rýhy u kraje silnice. Jako kdyby někdo táhnul něco přes škarpu do vojtěšky. “ Poté Marmonová vykročila do pole a po několika metrech objevila sexuálně zneužitou, polonahou dívčí mrtvolu, která patřila šestnáctileté Marii Dvořákové. Zajímavostí na místě nálezu oběti byly střevíce položené a pečlivě srovnané na dívčiných ňadrech (střevíčky patřily kamarádce zavražděné, která měla ze zábavy obstaraný odvoz na motorce). Ve vyšetřovacím protokolu jsou zaznamenána slova pachatele, týkající se této vraždy, která svědčí o jeho chladnokrevnosti při činu: „ Šla po silnici a já jel v protisměru na kole. Když jsem ji míjel, vystřelil jsem z pistole a jel jsem dál. Ještě asi dvacet nebo třicet metrů. Potom jsem zastavil a chvíli čekal, zda výstřel nevzbudil nějaký rozruch. Pak jsem se vrátil k mrtvole, odtáhl ji do pole a… “, dále Mrázek pokračuje: “ Při pohledu zblízka jsem si všiml, že je zakrvácená v obličeji a z toho jsem usoudil, že jsem ji střelil do hlavy. Při pohledu na krev na mě přišla hrůza, a proto jsem ji přehodil přes obličej nějaký kabátek, který se jí při tažení vysvlékl. Pak jsem ji svlékl sukni, kalhotky a zneužil jí. V době, kdy sem jí zneužíval, začalo pršet. Vzal jsem jí sukni, myslím, že asi 50 korun a jiného už – myslím- nic. Pak sem si zase vzal své kolo a jel jsem směrem k Chomutovu. Projel jsem jednou vesnicí a v následující vesnici jsem se projížděl křížem krážem. Nakonec jsem sukni odhodil někam za plot nebo podobně. “ Elen Marmonová, která jen o vlásek unikla smrti a druhého dne ohlásila nález mrtvoly, události předešlé noci odnesla ještě několika týdny strávenými ve vyšetřovací vazbě. Tato vražda prý Mrázka uspokojila nejlépe ze všech jeho zločinů: "Nejvíc mě vzrušovalo, když se ženy skácely nebo vrávoraly. Nejvíc mne uspokojil ten případ s dívkou, co šla po silnici u Přečápel a já jí střelil při jízdě na kole, poněvadž dívka utíkala a po výstřelu se prudce zvrátila na zad. " tělo Marie Dvořákové (16) Čtvrté vraždy se Mrázek dopustil na sedmnáctileté (jinde 16let) Jiřině Helmichové 14. července 1954. Toho dne měla Helmichová schůzku se svým chlapcem v lesíku zvaném U jezírek, nedaleko obce Černice v litvínovském okrese, asi 30km od Chomutova. Cestou Helmichová potkala několik kolemjdoucích. Naneštěstí se však opozdila a tak na ni na smluveném místě již přítel nečekal. Při cestě zpět potkala na kole projíždějícího Mrázka. Ten jí minul, za několik metrů však zastavil a zavolal na ni. Když se dívka otočila, usmrtil ji jediným výstřelem přímo do obličeje. Poté dívku odtáhl stranou a na zavražděné se jako obvykle sexuálně uspokojil. Po této vraždě byla zřízena zvláštní operativní skupina, která měla za úkol vyšetřit sérii tří vražd, neboť dle balistiky byly všechny spáchány totožnou zbraní( ano, V.M. měl v té době na svědomí již čtyři vraždy, ale první z nich stále nebyla považována za součást série). Poslední vraždu poblíž Chomutova a poslední vraždu pistolí spáchal Václav Mrázek 9. srpna 1955. Bohužel šlo dokonce o vraždu dvojnásobnou. Obětí se stala milenecká dvojice -devatenáctiletá Libuše Dufková a šestadvacetiletý Karel Trlifaj. Toho večera se spolu procházeli na silnici mezi Chomutovem a Březencem. Mrázek se k nim tentokráte přiblížil po svých. Nejprve třemi ranami usmrtil bránícího se Karla Trlifaje a poté jednou ranou zezadu prchající Libuši Dufkovou. Následující den objevil mrtvolu dívky, která byla v pozici typické pro sexuální vraždu, náhodně projíždějící cyklista. Přivolaní kriminalisté pak nalezli i mladého muže. Jeho mrtvola ležela poblíž ve škarpě. Sám Mrázek popsal vraždu takto: “ Šel jsem rychle, poněvadž jsem si myslel, abych byl brzy doma. Když jsem ušel po silnici asi takových 500 m, spatřil jsem jak u příkopu vedle silnice stojí nějaký párek – t.j. muž se ženou. Když jsem došel až do jejich blízkosti, spatřili mě a pokračovali v chůzi přede mnou směrem k Chomutovu. To mě najednou pojala taková závist, že se mají tak rádi, kdežto já jsem ztratil dívku, kterou jsem měl rád, a neudržel jsem se, vytáhl jsem pistoli a když jsem došel na jejich úroveň, tak jsem asi ze dvou metrů vystřelil. První upadl muže, po dalším výstřelu žena upadla na něj... Potom však žena vyskočila, a já jsem vystřelil potřetí, když byla ke mně zády. ” tělo Karla Trlifaje (26) tělo Libuše Dufkové (19) V době posledního útoku, jak již bylo zmíněno, byl zřízen speciální kriminalistický tým, který se zabýval Mrázkovými sexuálními vraždami. Kriminalisté měli k dispozici popis pachatele , dále věděli, že pachatel má nohy velikosti 42 a vraždí stále identickou pistolí značky Walther . Policisté prověřili všechny známé sexuální delikventy v okrese, též každého, kdo chtěl opustit chomutovský okres, vyslýchali muže odpovídající Mrázkovu popisu…Prověřeno bylo celkem 25.000 osob! Vše bohužel bez úspěchu. Bývalý kriminalista major František Švandrlík to komentuje slovy: „Dostali jsme posily z Čech i Moravy, široké okolí bylo vzhůru nohama, ale vytoužený úspěch pořád nepřicházel. Ne snad, že by nebyly výsledky. Měli jsme pod palcem všechny sexuální devianty v kraji. Jenomže ten hlavní nám unikal! Zajistili jsme spoustu zbraní, nemálo waltrovek, ale žádná nebyla ta správná. Některé pistole jsem vozil na motocyklu do Prahy taky já. Mám od té doby na trase Chomutov - Praha osobní časový rekord. Neptejte se kolik, vždyť by mně museli dát pokutu. Ještě dneska... " Proč sexuální sadista a nekrofil Mrázek tak dlouho unikal spravedlnosti, ač vraždil v relativně malém okruhu tehdejšího chomutovského okresu a nejbližšího okolí? A proč se mu dokonce podařilo přes všudypřítomné policejní hlídky po vraždě milenecké dvojice z okresu dostat a odstěhovat se do Kladna? Mezi důvody patřily především Mrázkovy dokonalé mimikry – „spořádaného“, tichého, pracovitého, nevýrazného muže . Mrázek dokonce nevzbudil podezření ani u svých dvou příbuzných , kteří byli příslušníky Veřejné bezpečnosti . Dalším důvodem bylo velké štěstí . Při jednom pokusu o znásilnění, které se odehrálo v červnu roku 1955 , napadal Mrázek teprve 12letou Marii Černíkovou . Tu povalil a rdousil, ale z ničeho nic ji pustil a utekl . Bylo chvíli před tím, než se na místě objevili dva muži, kteří slyšeli křik dítěte. Později Mrázek vypověděl: “ Já o nich nevěděl, ale znervózňovalo mě, že tu dívku nejsem schopen umlčet. Příliš dlouho křičela a to bylo nebezpečné. “ Jindy si zase dvě dívky, kráčející z odpoledního filmového představení v Kralupech u Chomutova směrem k obci Ahníkov, všimnuly neznámého muže. Stál sotva sto metrů od nich, bicyklem přehradil úzkou polní cestu a čekal. Děvčata utekla zpět, k blízké železniční zastávce. Když se však vydalo polapit neznámého cyklistu několik odvážlivců , našli jen stopy galusek, nic víc. Podobných útoků na nezletilé dívky se Mrázek v průběhu svého několikaletého řádění dopustil v mnoha případech. Především pak ve dvouletém mezidobí mezi třetí a čtvrtou vraždou, tedy v letech 1953 a 1954. Dívky napadal různými způsoby a při různých příležitostech. Samotné i ty, které byly ve skupince jiných dětí. V roce 1953 si připsal na své konto 4 pokusy o znásilnění mladých holčiček. Na jaře roku 1954 už byl bohužel „úspěšný“ a spáchal 5 dokonaných znásilnění . Všechna děvčátka byla ve věku mezi 6-12lety . V některých případech je navíc bil a škrtil. Šílená bilance! Poslední vraždy se Mrázek dopustil 9. listopadu 1956 ve svém rodném městě - Svinařově . Na rozdíl od předchozích sexuálních vražd šlo v tomto případě o tzv. vraždu krycí , jenž následovala po prozrazení během prohledávání cizího domku. Mrázek se totiž toho večera vloupal do domu horníka Ladislava Berana, jednoho ze svých nadřízených z dolu Nejedlý I, o kterém věděl, že je v tu dobou v zaměstnání. Původním záměrem bylo pouze krást, jenže V. M. nemohl nic hodnotného najít a tak se postupně přes několik místností dostal až do ložnice . Zde se jeho obětí stala šestapadesátiletá Alžběta Beranová , manželka L. Berana, která se probudila a Mrázka poznala. Ten ji následně usmrtil několika ranami sekerou , kterou předtím našel před domem. Podplukovník Vaněček vzpomíná: „ Měli jsme svědka, který průběh celé vraždy viděl! Byla to Beranovic vnučka, desetiletá Jarmilka, která spala s babičkou na manželských postelích. Probudil ji výkřik a viděla, jak nějaký muž udeřil babičku několikrát sekerou do hlavy. Pak se holčičky vyptával, kde mají schované peníze. Našli společně asi šestnáct stovek v nočním stolku, což byly peníze místních požárníků. Beran jim totiž dělal pokladníka. Rodinné úspory, asi deset tisíc, měli ale Beranovi schované v kuchyni v bandasce. Vnučka o nich nevěděla a vrah je nenašel .” To však bohužel nebylo vše. Mrázek se totiž při odchodu na dvorku zastavil, vrátil se a desetiletou vnučku Alžběty Beranové znásilnil . Pachatel měl po celou dobu přes obličej kapesník , takže mladá dívenka popsala muže jako: malého, slabého pána, který měl zlé oči. Vrah opět nebyl dopaden. tělo Alžběty Beranové (56) Osudným se Mrázkovy staly až jeho neustálé, drobné krádeže. 17. března 1957 Mrázek jako obvykle prohledával kapsy oděvů odložených v šatně dolu Nejedlý I. Právě v tu chvíli přišel do šatny zraněný pracovník dolu, který se šel ošetřit. Mrázka přistihl při činu , zadržel a i přes Mrázkovo úpěnlivé prosení uvědomil Veřejnou bezpečnost . Neboť se v šatnách dolu věci ztrácely často, byla udělána rutinní prohlídka Mrázkova bytu, kde v té době bydlel se svojí přítelkyní. „Snad všechno v bytě bylo kradené, včetně těch nejobyčejnějších domácích potřeb, “ vzpomínal Karel Kamiš , vyšetřovatel ve výslužbě. Policisté však během této prohlídky objevili i holicí strojek Niazi, který se ztratil z domu zavražděné Beranové, a na Mrázka tak padlo podezření, že se nejedná o pouhého zlodějíčka. Proto policisté v bytě začali hledat pistoli, kterou se vraždilo na Chomutovsku. „Dlouho nám to trvalo, už jsme nevěděli kde hledat. Tak jsem si představil velikost pistole a koukal kolem sebe, kam by se zbraň dala schovat. Až mi oči padly na ten ponk (pistole byla nalezena ve sklepě, v dutém podstavci dřevěného ponku)…Při stejné prohlídce jsme objevili ještě hodinky, které patřily zavražděné Pajúrkové. Mrázek je schoval do roury topení, těsně u sklepního stropu ,“ dodal Kamiš. Hned následujícího dne byla provedena balistická zkouška v Kriminalistickém ústavu - její výsledek byl pozitivní. Po čtyřech dnech výslechů, během nichž Mrázek přiznával jen drobnou majetkovou trestnou činnost, se pak v noci z 21. na 22. března v průběhu několikahodinového nočního výslechu rozplakal a doznal ke všem sedmi vraždám. Následoval detailní popis všech skutků, kdy například popisoval, jak se choval k mrtvole jedné ze zastřelených žen: „ K mrtvé ženě jsem přiklekl, pohlavní úd jsem měl stále ztopořený. Silně jsem jí mačkal prsa, sahal na její břicho, pak jsem jí roztáhl nohy, uchopil je za lýtka, nohy zdvihl do výše a vykonal na ní soulož. Ta trvala asi tři až pět minut. Pak jsem vstal, ohnul jsem se a dvěma prsty tahal za chlupy jejího pohlaví. Toto jsem ještě dělal z pohlavního rozrušení. Potom jsem ji převrátil na břicho a zuřivě ji plácal po hýždích. “ Jindy zas vypovídal o svých sexuálních preferencích: „ V zimních měsících se u mě tolik pohlavní pud neprojevoval. Stačilo, když jsem třikrát nebo čtyřikrát denně onanoval. Zato na jaře a v létě, když ženy chodily oblečené jen nalehko, jsem pociťoval pohlavní nutkání často…Současně s tím jsem pozoroval, že mi v myšlenkách ožívají vzpomínky z Jirkova (pozn.:druhá vražda), které mě vydražďovaly. Často jsem se k nim vracel při onanování. Znovu a znovu jsem si představoval střelbu do ženy, její zhroucení… Čím dál víc jsem se potřeboval zase tímto způsobem ukojit. Měl jsem třeba schůzku s jednou ženou, určitě by se mi s ní podařilo souložit, ale vymluvil jsem se a na schůzku nešel. Normální pohlavní styk s milenkou nebo družkou mě netěšil, ta druhá myšlenka byla naopak silnější. “ trojdílná policejní fotografie pořízená po zadržení (1957) Mrázkovi bylo nakonec u soudu krom 7 vražd a 4 pokusů o vraždu , prokázáno i 14 případů sexuálního násilí na nezletilých dívkách (8 pokusů a 6 dokonaných případů). Byl též obviněn z 33 případů krádeží vloupáním , z 12 případů krádeží prádla, z 16 případů krádeží drobného domácího zvířectva, z 6 krádeží jízdních kol a dalších desítek drobných krádeží, které páchal buď sám, nebo ve dvojici se svým bratrem Karlem. Celkem byl Václav Mrázek obviněn ze 127 trestných činů !!! Mezi předměty, které Mrázek ukradnul se mimo všech hodinek, šperků a hotovosti nacházely i naprosté kuriozity. Šlo například o cukrovinky, ošacení, bambusovou hůl, 70kg jablek, ubrus, krabice másla či láhev s naloženými vejci. 9. listopadu 1957 byl Václav Mrázek shledán lidovým soudem v Chomutově vinným z výše popsaných trestných činů a odsouzen k absolutnímu trestu - oběšením . 5. prosince byl tento rozsudek potvrzen i Krajským soudem v Ústí nad Labem. Poprava pak byla vykonána 29. prosince 1957 v pražské pankrácké věznici. Mrázkův bratr Karel byl za krádeže odsouzen na 12 let odnětí svobody. Jeho případem byl volně inspirován film Petra Schulhoffa Vrah skrývá tvář z roku 1966. Chcete se o případu dozvědět ještě více? Pak doporučujeme následující knihy : Zabiják a Tady bezpečnost . DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Hrdelní zločiny - vraždy a tresty smrti v ČSSR (oběti a vrazi - police story) Václav Mrázek 1 Play Video Hrdelní zločiny - vraždy a tresty smrti v ČSSR (oběti a vrazi - police story) Václav Mrázek 2 Play Video Mrázek Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DOKUMENTY: Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Článek o případu Adolfa Hlubika, recidivisty odsouzeného na doživotí za vraždu pracovnice herny v Olomouci. Muž, který strávil většinu života za mřížemi, byl za jinou vraždu odsouzen už v minulosti. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Adolf Hlubik 26. 5. 2026 Adolf Hlubik – český recidivista a vrah, který v květnu 2022 během ozbrojeného přepadení herny v Olomouci střelil barmanku Miluši N. z bezprostřední blízkosti do hlavy. Hlubik byl už v minulosti odsouzen za vraždu a většinu svého života strávil ve vězení za majetkovou a násilnou trestnou činnost. Za zločin v Olomouci byl odsouzen k doživotnímu trestu a stal se nejstarším mužským "doživoťákem" v ČR. Narozen: 1949 Nyní: výkon trestu Stát: ČR Počet obětí: 2 Unikal: 1 den Vražedná aktivita: 1980-2022 Bezohledný V květnu 2022 vstoupil do herny na olomoucké Masarykově třídě muž s revolverem schovaným za pasem. O několik okamžiků později ležela pracovnice Miluše N. s prostřelenou hlavou za barovým pultem. Pachatelem byl recidivista Adolf Hlubik , který byl už v minulosti odsouzen za vraždu . Soudy jej nakonec poslaly na doživotí . 51 vteřin Psal se pátek 20. květen 2022 , když tehdy třiasedmdesátiletý Adolf Hlubik přijel odpoledne vlakem do Olomouce . Pohyboval se v okolí nádraží, vypil v nádražní restauraci dvě piva a tři fernety a pak posedával venku na lavičkách. Později tvrdil, že právě tam dostal „zprávu“, že v jedné z heren pracuje žena, která dluží 20 tisíc korun. Prý nemělo jít o loupež, ale o „vymožení dluhu “ pro lidi, kteří jej údajně kontaktovali telepaticky . Mluvil o „Galileo Galileovi “ i o "sicilské mafii "… Herna na olomoucké Masarykově třídě Po 20:25 vstoupil Hlubik do herny na Masarykově třídy. Kamera zachytila, že nejprve několik sekund vyčkával, až hernu opustí jeden z hostů, se kterým se minul poblíž vstupních dveří. Poté přistoupil k baru a vytáhl revolver Taurus ráže .38 Special , který měl schovaný za pasem. Zbraň namířil na sedmapadesátiletou barmanku Miluši N. a zavelel: „Vážená, navalte 20 tisíc, nebo jste mrtvá, to vám říkám já! “ Žena se ho však místo okamžitého uposlechnutí zeptala: „Proč to děláte? “ Lupič na to reagoval podrážděně: „Kurva rychle, nekecejte, nic nemačkejte! Slyšíte, co říkám? Nebo vystřelím a je po vás, to vám říkám já! Chcete? Mačkáte to? “ Ve stejné chvíli sáhla paní Miluše po hlavni revolveru. Adolf Hlubik však prudce trhl pravou rukou k sobě a zbraň jí vyškubl. Barmanka tak ustoupila k židli za barem a se zopakováním dotazu „Proč to děláte? “ a domluvou, že to nemá cenu a stařík by se tím mohl přivést do problémů, do ní usedla. V tu chvíli se k ní Hlubik natočil, natáhl ruku se zbraní přes barový pult co nejblíže směrem k její hlavě a prohlásil: „Ptám se tě naposled. “ Miluše N. už nijak zareagovat nestačila. Pachatel ji k tomu nedal příležitost. Dvě vteřiny po jeho poslední větě zmáčknul spoušť a vystřelil . Ruku se zbraní v tu chvíli držel asi jen 50 cm od její hlavy . Celé přepadení od vstupu do herny trvalo pouze 51 sekund . 51 vteřin, které dramaticky a nezvratně změnily život několika lidem. Střela proletěla hlavou poškozené a způsobila jí devastující poranění mozku se zlomeninami lebečních kostí a masivním krvácením. Přesto žena stále žila. Když do herny po desítkách minut vstoupil svědek , našel ji sice sesunutou za barem, ale ještě dýchající, hýbající rukama a vydávající nesrozumitelné zvuky. Mluvit už ale nedokázala . Místo činu Dostatek důkazů Hlubik si po výstřelu zandal revolver za pas a aniž by cokoli vzal , hernu kvapem opustil. Revolver později zahodil do křoví poblíž vysokoškolských kolejí. Potom zamířil zpět k nádraží. Tam změnil svršek a koupil si lístek na noční vlak do Veselí nad Moravou. Také si podle své výpovědi dal další pivo, fernet a koupil si placatku borovičky. Tvrdil, že nevěděl, že ženu skutečně zasáhl: „Když jsem vystřelil, neřekla ani au. Nevěděl jsem, že je střelená. Kdybych to věděl, sedl bych hned na první vlak a ujel. “ Ještě téhož večera byla hlídkám rozeslána fotografie podezřelého a ten byl ve 23:46 před nádraží bez odporu zadržen . Vyšetřovatelé zajistili kamerové záznamy , balistické stopy i samotný revolver , který tři dny po činu pod keřem objevil údržbář univerzity, a který pachatel několik týdnů před činem odcizil z garáže svému vnukovi . Ve válci zbraně zůstala vystřelená nábojnice. Znalci potvrdili, že právě z tohoto revolveru byla střela vypálena. Na zbrani i oděvu podezřelého byly nalezeny částice povýstřelových zplodin a znalci navíc zajistili DNA stopy Hlubika na barovém pultu i samotném revolveru . K tomu celý průběh vraždy zachytila bezpečnostní kamera v baru včetně zvukové stopy . Vražedná zbraň Hlubik během přípravného řízení nespolupracoval a až na prvotní stručné vylíčení skutku odmítl vypovídat. Zřejmě jednal v souladu s pravidlem zkušeného kriminálníka, které předestřel v jednom z dopisů, který z vazby zaslal bývalému spoluvězni: „Milane, staré pravidlo zní: pokud tě přímo nikdo nechytí za ruku, tak vždy zapírat neboť stále je nějaká naděje. “ Halucinace? Vyjadřovat se začal až během hlavního líčení . Vzhledem k množství důkazů nakonec nepopíral samotné přepadení ani výstřel . Tvrdil však, že ženu zabít nechtěl . Podle své obhajoby mířil na rameno, ale kvůli těžkému poškození zraku přesně neviděl, kam ve skutečnosti střílí. Nejvyšší soud však později upozornil, že kamerové záznamy zachytily obžalovaného při běžném pohybu po městě i při čtení novin před nádražím. Krátce před činem si navíc do úschovní skříňky odložil batoh se slepeckou holí. Soudy tak dospěly k závěru, že jeho zraková vada nebyla tak závažná , jak tvrdil, a že střelba byla vedena do hlavy zcela cíleně . Rovněž verzi o hlasech mu soud neuvěřil , ač znalci tuto skutečnost nebyli schopni z lékařského hlediska vyloučit. Při hodnocení obžalovaného diagnostikovali disociální poruchu osobnosti , závislost na alkoholu , mírnou kognitivní poruchu a možnou organickou halucinózu . Připustili sice možnost sluchových halucinací, ale i tak podle nich samotná vražda nebyla „chorobně motivovaná “ , nýbrž šlo o výsledek jeho osobnostního nastavení a agresivní reakce na odpor oběti . Podle znalců už ve chvíli, kdy Hlubik zmáčkl spoušť, nešlo pouze o peníze. Významnou roli hrála pomstychtivost a vztek nad tím , že se oběť nepodřídila jeho požadavkům a neprojevila mu dostatečnou „úctu“. V posudku dále zaznělo, že jde o průměrně inteligentního člověka s dlouhodobě agresivní osobnostní strukturou , bezohledného , s nízkým prahem pro uvolnění agrese , nezájem o city druhých, s celoživotní tendencí racionalizovat vlastní činy a zkreslovat vědomě či nevědomě informace za účelem zbavení se odpovědnosti. Jeden ze znalců uvedl, že se ve své praxi ještě nesetkal s člověkem v tak pokročilém věku , který by vykazoval tak silné sklony k impulzivnímu a agresivnímu jednání . S přihlédnutím k tomu všemu byl v hodnocení prognózy resocializace nebývale kategorický. „Resocializace je nemožná s ohledem na osobnostní strukturu obžalovaného a jeho celoživotní recidivu “. Recidivista Soud se rovněž obligátně zabýval kriminální historií Hlubika , která byla mimořádně rozsáhlá a násilná. Šlo o muže, který pocházel z dělnické rodiny, po ukončení devítileté základní školy nastoupil jako učeň do průmyslové školy v Gottwaldově, kde však ukončil jen dva roky, načež nastoupil do výkonu trestu. Za mřížemi strávil téměř padesát let života a v rejstříku trestů měl třináct záznamů. Poprvé byl trestán odnětím svobody už v roce 1966 ve svých pouhých 17 letech . Údajně, když opilý odcizil nastartované vozidlo, se kterým potom havaroval. Velkou část jeho prohřešků přitom tvořily násilné delikty se zbraněmi v ruce. Nejzávažnějšího činu před olomouckou vraždou se dopustil v roce 1980 ve věznici Leopoldov , kde kladivem ubil svého spoluvězně . Vražda byla spáchána dne 19. září 1980 ve věznici v Leopoldově . Obětí se stal padesátiletý spoluvězeň , který s Hlubikem sdílel celu. K incidentu došlo v době, kdy se v cele nacházeli tři odsouzení, zatímco ostatní vězni byli ve společenské místnosti a sledovali televizi. Hlubik muže nejprve několikrát udeřil kladivem do hlavy , poté jeho bezvládné tělo odtáhl na toaletu , která byla součástí cely, kde ho doslova dobil a způsobil mu mnohočetné zlomeniny klenby lebeční. Před soudem se k vraždě doznal , hájil se však tím, že byl pod psychickým tlakem . Tvrdil, že mu oběť vyhrožovala zabitím, a on se proto obával o svůj život. Zároveň uváděl, že ho ke spáchání činu navedl jiný spoluvězeň , který měl vraždu dokonat. Soud však tuto verzi vyvrátil. Svědci totiž vypověděli, že mezi Hlubikem a zavražděným předtím nedocházelo k žádným konfliktům a c osoba, kterou označoval za skutečného pachatele, se v době vraždy nemohla v cele nacházet. Podle soudu zvolil Hlubik tuto obhajobu ze strachu před trestem smrti a snažil se tak zmírnit míru svého zavinění. V jeho neprospěch naopak svědčila skutečnost, že již před činem naznačoval dalším vězňům, že se na oddílu brzy něco stane , přičemž on bude jediným svědkem a získá z toho určité výhody. Soud dospěl k závěru, že v osudný den záměrně vyvolal s poškozeným hádku, během níž na něj zaútočil. Motivem činu měla být podle znalců snaha prosadit se mezi ostatními vězni . Zločin byl o to závažnější, že byl připravovaný . Soud tento závěr opřel o skutečnost, že si Hlubik záměrně vybral o dvacet let staršího spoluvězně , který byl navíc tělesně postižený, a nepředpokládal proto výraznější odpor. Po činu se navíc snažil zahladit stopy . Vyměnil zakrvácené povlečení a poté, co jiný spoluvězeň nalezl mrtvolu, se aktivně podílel na jejím přenášení , aby mohl vysvětlit, proč má na oblečení stopy krve . Spoluvězni tehdy o Hlubikovi uvedli, že nebyl oblíbený , často na cele požíval návykové látky a po nich byl agresivní . Věznice pak uvedla, že během výkonu nerespektoval pravidla, byl 19krát disciplinárně potrestán a naopak nedostal jedinou odměnu . V roce 1967 se k tomu pokusil uprchnout z nápravného zařízení v Lipkovicích. Při rozhodování o trestu soud posuzoval i možnost uložení trestu smrti. Pro něj však nebyly splněny zákonné podmínky. V Hlubikův prospěch svědčilo, že se k vraždě doznal a projevil nad svým činem lítost. "Je třeba uvést, že znalci nevyloučili možnost resocializace , navíc jde o poměrně mladého člověka , a tedy je zde možnost nápravy ". Soudy proto Hlubikovi za vraždu nakonec uložily trest odnětí svobody v délce 21 let . Jen dva měsíce po podmínečném propuštění z vězení, konkrétně v roce 2002 , spáchal ozbrojenou loupež se spolupachatelem, kdy se zbraní v ruce obrali taxikáře . V roce 2012 pak podnapilý zaútočil nožem na obsluhu restaurace poté, co napomenula kvůli nevhodnému chování jeho známého. „Blížil se ke mně se slovy: Chceš zemřít hned, nebo až zítra? Pak jsem za sebou uslyšel výkřik: Pozor, nůž! a ucítil, jak mi ostří jede po břiše, “ uvedl napadený. Naštěstí stačil včas uskočit a zranění bylo jen lehké. Hlubik za pokus o těžké ublížení na zdraví putoval za mříže na dalších pět a půl let . Další incident v opilosti následoval v létě 2018 , kdy byl v baru vyzván, ať za zaplatí a odejde . Hlubik na to reagoval vytažením revolveru , který přiložil k čelu muže, který ho napomenul a řekl mu, že ho zabije , protože s tím nemá problém, a že už zabil více lidí. Téhož večera přiložil zbraň k hlavě ještě dalšímu muži a prohlašoval, že má chuť někoho zabít . Doživotí Krajský soud neshledal žádnou polehčující okolnost ve prospěch obžalovaného. V rozsudku zmínil, že "usmrcení bylo do slova a do písmene popravou ". Vzhledem ke všem okolnostem tak odsoudil Adolfa Hlubika k doživotnímu trestu . Vrchní soud v Olomouci později doživotní trest potvrdil , stejně tak jako Nejvyšší soud . Podle soudců nebyla naděje, že by se pachatele podařilo napravit mírnějším trestem a společnost před ním musí být trvale chráněna . Při rozhodování přitom soudy nevycházely jen z bezcitnosti samotného útoku a rozsáhlé trestní minulosti obžalovaného, ale i z následků, které jeho čin zanechal v životě oběti a jejích blízkých. Hlubik po svém doživotním odsouzení v pořadu Bez lítosti kritizoval práci jednoho se soudců, který si pode jeho názoru hrál na lékaře, když podceňoval jeho vadu zraku. "Kdybych to tenkrát věděl, co udělá, a že skončím na doživotí, tak jsem si na něj počkal, protože on si nic jiného nezaslouží ", vyjádřil se na jeho adresu. Statečná žena Za samotným soudním rozhodnutím zůstává i příběh nebojácné barmanky , která při přepadení neustoupila, pokusila se s pachatelem komunikovat a dokonce vztáhla ruku oproti jeho zbrani. Bohužel, právě její odpor podle soudu vedl k eskalaci celé situace . Subtilní stařík zřejmě nevyvolal v ženě dostatečnou obavu o život a dle kriminalistů je ze záznamu bezpečnostní kamery zcela patrné, že jej nevnímala jako hrozbu . Miluše N. byla po přepadení se střelným poraněním hlavy převezena do nemocnice, kde podstoupila opakované neurochirurgické operace . Následovaly měsíce, během nichž byla napojena na plicní ventilaci, vyživovací sondu a vyžadovala nepřetržitou péči. „Maminka vnímala, poznávala nás. Viděla jsem za těch deset měsíců pokroky: jedla, pila, jednoslovně na nás promluvila. Stále jsem viděla existující naději a věřila v zázrak, “ uvedla starší dcera paní Miluše pro Deník.cz. Bohužel následky zranění podle lékařů naději nedávaly. „Pan doktor říkal, že maminka vyhrála několik bitev v předem prohraném boji, protože poškození mozku bylo příliš velké. “ Miluše N. zůstala upoutaná na lůžko až do své smrti dne 7. března 2023. Po ženě zůstaly dvě dcery . Jedna dospělá, druhá nezletilá studující střední školu. S tou v době vraždy žila sama. Starší dcera popsala, že se po útoku život celé rodiny změnil v dlouhé čekání mezi nadějí a bezmocí . Rodina matku pravidelně navštěvovala v nemocnici a sledovala její postupné odcházení. Matka podle ní byla před útokem aktivní a samostatná žena, která navzdory náročné práci pomáhala svému okolí a starala se o rodinu . „Je to dobře, kolik dostal, ale stále mi zůstává rozum stát nad tím, jak je možné, že se takto narušený člověk vůbec pohyboval v ulicích Olomouce. “ „„Ten osudný pátek mi maminka volala, že bere směnu za kolegyni. Já jsem jí to rozmlouvala. Až jsem se zlobila, že je pořád v práci a nemá nic ze života. Zvala jsem ji, ať přijde večer k nám na návštěvu, za vnoučaty. Odmítla se slovy, že teď je každá koruna dobrá“, vysvětlovala dcera paní Miluše hořkou nepřízeň osudu. Bezcitný Hlubik ani před soudem neprojevil lítost . Dokola se odvolával na poškození zraku a snažil se svoji vinu zlehčovat. „Řekl jsem jí slušně, že dluží peníze. Měl jsem prst na spoušti, navíc spustila poplašné zařízení, což mě vylekalo, protože to byl hukot. Neodpovídala na mé otázky. Já už věděl, že peníze nedá a musím zmizet. “ Snažil se tak své jednání vysvětlit údajnou panikou a zmatkem. „Žádný zvukový alarm nebyl spuštěn, jednal jste naprosto chladnokrevně “, odvětil mu soudce. Nakonec Hlubik před soudem prohlásil, že poškozenou navrhne prezidentovi na státní vyznamenání in memoriam za statečnost . "Cyničtější vyjádření pachatele nad svou obětí jsem neslyšel, a to ani ze své praxe ani z praxe jiných soudců, " shrnul soudce. Adolf Hlubik (zdroj Bez lítosti / Prima+) V rozsudku soud shrnul, že Hlubik ženu zastřelil jen kvůli tomu, že si žena jej dovolila neposlechnout a neprokázala mu při přepadení úctu. Zavraždil ji tak z pomstychtivosti , čímž prokázal naprostou morální zvrhlost. Podobný názor sdílí i kriminalisté: „Jde o člověka, který je naprosto bezcitný. Je schopen zabít kohokoliv na potkání “, uvedl vyšetřovatel zabývající se případem. Za „jednoho z nejhorších pachatelů “, kterým se tamní odbor věnoval Hlubika označil i vedoucí odboru obecné kriminalisty KŘ Olomouckého. Adolf Holubik se po nabytí právní moci rozsudku stal nejstarším doživotně odsouzeným mužem v Česku. Profesionální "Viktor Čistič"? Hlubikovo jméno se v minulosti objevilo ještě v jedné kauze. Šlo o zmizení Lamberta Krejčíře, otce podnikatele Radovana Krejčíře. Hlubik policii v roce 2008 tvrdil, že ho v říjnu 2002 oslovili lidé z okolí podnikatele Jaroslav Starky se zakázkou na likvidaci těla. Pár týdnů před jeho zmizením se mu podle něj ozval známý z výkonu trestu . „Chtěl po mně, ať seženu kyselinu, že dostanu za tu zakázku milion korun, “ vyprávěl Hlubik kriminalistům. „Mohlo to být tak 25. října 2002. Po půlnoci ke mně domů přijeli i s mrtvolou . Byl to Lambert Krejčíř . Byl v igelitovém pytli. “ Jenže Hlubik mezitím kyselinu sehnat nedokázal. „Já jsem Mirkovi řekl, že vápenka, kde jsem chtěl tělo rozpustit, nefunguje. A co se týká kyseliny, tak zatím jsem ji nesehnal. Tak jsem mu navrhl, že bych tělo mohl spálit benzinem. Nebo že bych ho hodil do šroťáku. Pak bych ty zbytky někde zakopal. Jenže Mirek s tím nesouhlasil, takže si tělo zase vzali a milýho Krejčíře si odvezli pryč. “ Kriminalistům rovněž vysvětlil, proč se šest let po události rozhodl vypovídat. Údajně se dozvěděl, že byl zavražděn jeho známý , který o zmizení Krejčíře věděl. Navíc prý nedodrželi slovo a dali mu jen zlomek toho, co slíbili. „Proto taky vypovídám . To zase abychom si rozuměli, že nejsem až takovej Kosťa Dobroděj. “ Obhájce tehdy obviněného Starky, Kramarič , označoval svědectví Hlubika za naprostý nesmysl a při výslechu dne 5. června 2008 mu coby svědkovi mohl na konci pokládat otázky : Kramarič: Byl ten pytel průhledný, černý, bílý, silný, nebo tenký? Hlubik: Byl to obyčejný igelit. Průhledný. Kramarič: Vy jste nesl ten pytel za nohy, nebo za hlavu? Hlubik: To už nevím. Kramarič: Já se domnívám, že není úplně běžné nosit mrtvoly do koupelny, proto jsem se ptal. Hlubik: No tak pro mě to běžné je. Hlubik: Pokud potkám špatného člověka, o kterém si myslím, že si zaslouží smrt, tak se považuji za spravedlnost a střelím ho do hlavy. Takový jsem já. Ale neměl jsem to štěstí, že jsem narazil zrovna na špatnýho, jako jste vy. Kramarič: Já o sobě vím, že jsem špatnej, a předpokládám, že bych si určitě zasloužil ten váš trest. Hlubik: Ale boží mlýny melou pomalu, víte? Ujišťuji vás, že teď si vás vrývám do paměti, a pokud mi zrak bude sloužit, tak na vás nikdy nezapomenu. Po pár týdnech však Hlubik výpověď odvolal s tím, že je vymyšlená a že ho k ní dotlačila policie. „Za to, že to pro ně udělám, mi slíbili, že mě dostanou po dvou třetinách trestu z vězení a zařídí mi operaci očí, protože mám zelený zákal a skoro nevidím. “ Advokát Kramarič tehdy tvrdil, že policie svědka „vyrobila“. To mluvčí ÚOOZ odmítl . DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Detailní článek o málo známém, dnes doživotně odsouzeném, dvojnásobném, českém vrahovi z 90. let 20. století - Juraji Kučerákovi. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Juraj Kučerák 3. 11. 2016 Juraj Kučerák - dvojnásobný český vrah z první poloviny 90. let minulého století. Obě své oběti usmrtil v rozmezí jednoho měsíce a to teprve ve svých 22 letech. Pro tohoto pachatele je příznačná nízká inteligence, nadprůměrná agresivita a naprostá absence hlubších citových vztahů s lidmi. V současnosti (2020) je mu 49let a odpykává si trest odnětí svobody na doživotí. Narozen: 1971 Dnes (k datu 25.9.2017): odnětí svobody na doživotí - Mírov Země: ČR Počet obětí: 2 Unikal: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 1993 Možná by mohl někdo namítnout, že níže popsaný pachatel nesplňuje některé ze starších definic, podle kterých jsou za sériové vrahy považováni ti, jenž zavraždili nejméně tři osoby. Nejde nám však o definici, a o to, zda dotyčný spáchá dvě, tři nebo čtyři vraždy a více. Jde nám hlavně o to, ukázat v tomto článku kontrast mezi organizovaným pachatelem, který si své činy plánuje, připravuje a často si je i užívá, a níže popsaným mužem, který do tohoto vzarce rozhodně nezapadá. V jeho případě jde spíše o primitivní , agresivní osobnost , která se neštítí bez většího rozmyslu usmrtit kohokoli, třeba i z malicherných důvodů , bez plánování nebo ne delšího než několik málo minut, a to kdykoli uzná za vhodné a zkrátka to nějak vyplyne ze situace. Řeč je o Juraji Kučerákovi . Juraj Kučerák se narodil roku 1971 v romské kolonii Gemerská Poloma na jihovýchodním Slovensku. Tam však vyrůstal pouze do svých šesti let . Jelikož otce umístili natrvalo do psychiatrické léčebny a matka o početnou rodinu příliš nepečovala (jinde uvedeno – že byla odsouzena k odnětí svobody či že od muže utekla, protože jí bil - těžko říct) a babička, která se o děti především starala, byla již příliš stará, byl malý Juraj rozhodnutím soudu umístěn do dětského domova . Tam pak zůstal až do své plnoletosti. V dětském domově Kučerák , jemuž bylo později naměřeno IQ kolem 76 bodů , dokončil čtyři ročníky zvláštní školy a naučil se triviu, tedy číst, psát a počítat. V dětském domově matka malého Juraje občas navštěvovala, ale ten se o to podle svých slov příliš nestaral a často odtamtud utíkal, jelikož se mu tamní režim vůbec nelíbil. Kučerák v dětském domově dle vlastních slov neměl žádné kamarády . Za celé 13 leté období si pamatuje jen jednoho , toho prý ale srazil vlak a trvale jej zranil, takže už se pak nikdy neviděli. Se vztahem ke zvířatům to bylo ještě horší. „Nemám je rád. Když začne štěkat pes, leze mi to na nervy. Už sem jich hodně zabil. Praštím je do hlavy a pak zaškrtím. Kočky? Ty také nemám rád. Zabíjím je tak, že je roztočím a praštím s nimi o zeď. “ Když Kučerák opustil dětský domov, odstěhoval se za příbuznými na Karvinsko. Zde se pokoušel najít si zaměstnání, ale z každého ho za neomluvené směny vyhodili. Většinu času tak zůstal na podpoře. Prvního většího škraloupu se dopustil někdy v roce 1991 . Tehdy zaútočil sekerou na svého strýce , u kterého bydlel. Konflikt naštěstí skončil bez vážnějších zranění, přesto vzhledem ke způsobu útoku byl mladý, čerstvě přestěhovaný Slovák odsouzen za pokus o těžké ublížení na zdraví k podmínečnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců . Napadení údajně vyvolala (když pomineme časté hádky mezi zúčastněnými) snaha Kučeráka o pohlavní styk se strýcem. Dalo by se říct, že vše podstatné a zásadní v životě Juraje Kučeráka se odehrálo v roce 1993 , tedy v jeho dvaadvaceti letech . Jak už je čtenáři jistě jasné, řeč bude o jeho kriminální kariéře. 16. dubna 1993 pozval Kučerák na „rande“ mladou žačku zvláštní školy, kterou již zřejmě nějaký čas znal. „Schůzka“ se konala v opuštěném domě na kraji města. Když byl „páreček“ na místě, začal mladý muž po šestnáctileté dívce požadovat pohlavní styk. Ta s tím i přes výhružky smrtí nesouhlasila, což Kučeráka nejen překvapilo, ale hlavně rozzuřilo. Následoval tak zápas, který skončil tím, že agresivní útočník doslova a do krve omlátil hlavu nezletilé dívky o vodovodní kohoutek ve zdi . Až absurdní se v tomto kontextu zdá být jeho pozdější tvrzení, které poskytl po svém zatčení: „Existuje člověk, kterého miluju! Se vším všudy. A budu ji mít rád pořád. Až budu v zemi, tak ji budu mít pořád rád. “ Ano, řeč je o oné napadené dívce. Kučerák na dotyčnou jako na svoji tehdejší a jedinou přítelkyni dokonce vzpomíná až do dneška. Neuplynul ani měsíc od výše popsané události a pachatel zařadil do své kriminální kariéry další úlovek. Tentokrát již ten nejtěžší zločin ze všech – vraždu. Čin, jak uvedl pachatel, se odehrál 14. května 199 3, což si pamatoval, jelikož ten den obdržel podporu. Ta také sehrála podružnou roli ve sledu událostí, které vyústily v tragický následek. O dost důležitější roli, stejně jako u mnoha a mnoha jiných spáchaných vražd, hrál alkohol . Vše ten den začalo tak, že Kučerák přišel s čerstvě získanou podporou do domu svého strýce, nezaměstnaného Štefana Suchánka (53) , u něhož v podnájmu pobýval (ano! jde o stejného člověka, kterého již v roce 1991 napadnul!). Muži měli podle Kučerákových slov mezi sebou spory a strýc mu údajně sebral tisícovku (což byly v té době zhruba 2/3 podpory) s tím, že už mu jí nedá, ale že zajdou do hospody. Tak se také stalo a samozřejmě se pilo. Když se dva příbuzní po 23. hodině vraceli zpět do domku, nakoupili ještě placatku, aby v konzumaci alkoholu doma mohli pokračovat. Jak Kučerák uvedl: „Bylo vidět, že strýc je už opilý……Začal se hádat a bylo vidět, že má chuť se bít. “, pak pokračuje: “Začal mi nadávat do chuligánů, tvrdil, že je mnohem lepší než já….Chytal mě za vlasy, chtěl mě škrtit…Dal jsem mu facku, až upadnul. Tak jsem ho nadzdvihnul za košili a asi osmkrát ho pravačkou udeřil do obličeje. Tekla mu z pusy krev, hýbal rukama, jak se chtěl bránit. Pak už jen ležel bez hnutí na zádech. Vzal jsem židli a tou sem ho asi šestkrát praštil do hlavy. Pak jsem mu silně dupnul pravou nohou na krk. Bylo slyšet takový vzdech nebo zachroptění. Bylo mi jasné, že už je po něm. Už jen proto, že mu z nosu a úst vyšplíchla další krev, až sem si umazal tenisky. “ Po vraždě údajně Kučerák přemýšlel, co udělá s tělem a přitom kouřil. Nakonec si došel pro sekyru a ještě jednou strýce seknul do krku. To poté zdůvodnil tím, že to bylo asi proto, že ho nesnášel. Nakonec tělo Štefana Suchánka odvlekl do sklepa, polil vínem z demižonu (to prý aby zakryl pozdější mrtvolný zápach), zaházel starými hadry a odpadky, hřebíky zatloukl dveře do sklepa a v domě ukryl strýcovy hygienické pomůcky pro denní potřebu, aby vše vypadalo tak, že zavražděný muž odcestoval. Nakonec ještě umyl krev v kuchyni. Tělo oběti bylo v tomto případě nalezeno zhruba po měsíci a půl, čili až po následující události, kvůli níž se policie o Juraje Kučeráka začala zajímat. Čtenář už možná tuší, že onou „následující událostí“ nebylo nic jiného než další vražda. Na rozdíl od první vraždy, která byla vyvolaná (když pomineme vnitřní faktory v osobnosti pachatele, které měly zásadní vliv na obě vraždy) spíše hněvem a situačními spouštěči, ta druhá byla spáchaná převážně v důsledku snahy o majetkový prospěch. Obětí zmíněného trestného činu byl Michal Kovařík (44) . Ten poznal Kučeráka v jedné hospodě, poblíž které pracoval. Měli dokonce i společnou cestu domů. „ Chválil mě, jak hezky zpívám V Hodoníně za vojáčka mě vzali a chtěl, abych mu to pořád zpíval. Pozval mě k sobě, usmažil mi vajíčka a říkal, že kdybych si vyběhal zdravotnický průkaz, mohli bychom přes léto prodávat na pláži v Heřmanicích občerstvení. “ vzpomínal Juraj Kučerák . Asi za týden po této události, čili kolem 15. června 1993 (tedy měsíc po první vraždě, která byla zatím stále ještě neodhalená) se mladý Rom kvůli nedostatku financí rozhodl, že Kovaříka, se kterým se mezitím ještě párkrát sekal, vykrade. Nejprve čekal před domkem, než muž zhasne, a když světlo zhaslo, vydal se do kůlny a tam si opatřil sekeru. Pak vniknul do domku a potmě došel do místnosti, kde hlasitě chrápal spící Kovařík. „ Ležel na gauči, byla mu vidět jen hlava a vlasy. Jak jsem v tu chvíli nad ním stál, ani nevím jak, nijak sem nad tím nepřemýšlel, jsem uchopil sekeru oběma rukama a ostřím asi třikrát nebo čtyřikrát vzal Kovaříka po hlavě. Nijak nereagoval. Pak jsem ho udeřil asi osmkrát tupou hranou sekery, opět do hlavy “, uvedl při výslechu pachatel. Pravdivost jeho výpovědi (stejně tak pravdivost výpovědi k první vraždě) byla později opatřenými důkazy potvrzena. Naprostou zbytečnost a absurditu této smrti pak dokládají další věty výpovědi: „ Po tom, co jsem Kovaříka několikrát udeřil sekerou do hlavy, zašel jsem do kuchyně a rozsvítil. Na stole ležela peněženka. Napadlo mě, že kdybych viděl ty peníze dřív, asi bych ho nezabil. Jenomže do bytu jsem se vkradl potmě a peněženku jsem neviděl. Proto jsem Kovaříka zabil, abych mohl ty peníze hledat….Co jsem měl dělat?...No co jsem měl dělat? Měl jsem ho hladit?! “ Jak se na Kučeráka, v té době již dvojnásobného vraha přišlo? No, vzhledem k inteligenci a osobnosti pachatele opravdu nešlo o žádnou „detektivku“. Sousedé Michala Kovaříka si samozřejmě všimnuli, že muže již nějaký ten den nezahlédli, navíc domek navštěvuje mladý cikán, který jezdí na Kovaříkově kole a vozí z domu plné igelitky čehosi. 28. června kvůli hnilobnému zápachu a pojatému podezření jeden ze sousedů vniknul do domku a v něm našel zuboženou, rozkládající se oběť zastlanou několika dekami a polštáři. Policie pochopitelně ihned začala pátrat po svědky popsaném „mladém cikánovi“ jezdícím po Karviné na Kovaříkově kole. Za několik dní se jim podařilo zajistit ono kolo a naštěstí čerstvý majitel si dokonce zapsal z občanky jméno toho, jenž mu kolo za 400Kč před několika dny prodal. Byl jim Juraj Kučerák . Policisté tak vyrazili do domu jeho strýce, kde až počátkem července nalezli tělo první oběti. 10. července 1993 se pak mladý pachatel vrátil do domku svého strýce, ten byl však již policií hlídán a podezřelý byl zadržen . Ve vazbě měl několik excesů, když jednou například zapálil celu , jindy si zas lehal na zem a kopal kolem sebe. Falopoletyzmografické zkoumání zjistilo u posuzovaného homosexualitu zaměřenou na dospělé muže , což Kučerák rezolutně popíral. Posudky však v obou případech vyloučily sexuálně sadistický motiv vražd . Nicméně potvrdily mimo jiné, že souzený je: “nadprůměrně agresivní člověk , navíc bez morálních zábran . Nelze vyloučit, že se znovu nebude dopouštět násilných trestných činů. Vždyť lidé jsou pro něho zajímaví pouze jako zdroj uspokojování vlastních potřeb… “ Lze předpokládat, že soud v tomto případě uloží nejvyšší možný trest, což také 18. července 1996 učinil. V současné době si Juraj Kučerák odpykává trest odnětí svobody na doživotí v Mírovské věznici. Dle svých slov mívá občas hádky s dozorci a dostává kázeňské tresty. „No tak, ze vzteku. Když mi něco provedou, tak se neudržím. Nedávno, že jsem zapálil deky. Už ani nevím proč, byl jsem na ně prostě nasranej. “ odpověděl na otázku, proč dozorcům nadává v rozhovoru s L. X. Veselým v roce 2007. Jako možný výstižný epilog jeho příběhu si dovolím použít pár otázek z onoho interview: Víte co, ještě mi řekněte. Vy jste dodneška ve spojení s bratrem nebo příbuznými? Ne. Naposled v těch Košicích. A teď si s bráchou píšete? Já si s bráchou nepíšu, protože nevím, kde je. Už je to dlouhá doba. S bráchou jsem se neviděl hodně let. Vůbec. A s kým si píšete? Máte někoho? Mám matku, sestru, ale nekontaktuju se s nima. Nepíšu si s nima. A s kým se kontaktujete? S jedním. To je jeden z Prahy. To je apoštolská církev. Evanglia. Kdy jste měl naposledy návštěvu? Já jsem v kriminále ještě neměl ani jednu návštěvu. Pokud vím, sedíte od roku 1993… No bude to 14 let…Co se dá dělat, nikoho nezajímám. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Jeden z nás - Příběh o Norsku", která se věnuje činu masového vraha Anderse Breivika. Autor: Asne Seierstad. Jeden z nás (Příběh o Norsku) - Asne Seierstad Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Jeden z nás - Příběh o Norsku Autor: Asne Seierstad Nakladatelství: Absynt Rok vydání: 2019, 575 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Den, který navždy změnil tvář současné Evropy: 22. červenec 2011. Anders Behring Breivik nejprve v centru Osla odpálil nálož, jíž zabil osm lidí, a pak se převlečený za policistu a po zuby ozbrojený přesunul na ostrov Utoya, kde postupně zavraždil šedesát devět účastníků letního tábora pořádaného mládežnickou organizací sociálnědemokratické strany. To všechno z touhy po dokonalosti a čistotě – své země i sebe samého. Vynikající reportážní román Asne Seierstad Jeden z nás: Příběh o Norsku vypráví detailní průběh tohoto „černého dne“, nahlíží do životů mnoha postižených rodin a podrobně rozebírá nesnadné dětství i dospívání muže, z kterého se stal nejhorší masový vrah norských dějin. Jeden z nás. Příběh o Norsku je nejen psychologická studie teroristy a jeho příprav zločinu nebývalých rozměrů, ale také dramatický „true-crime thriller“, který vás bezpochyby ohromí a od něhož se neodtrhnete. Název této knihy není náhodný – pachatelem zrůdného činu obráceného proti celé společnosti není zfanatizovaný cizinec, nýbrž příslušník většiny, který se doposud choval jako „jeden z nás“. Brilantní kniha Asne Seierstad Jeden z nás. Příběh o Norsku vychází v překladu Evy Dohnálkové. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy

Ctirad Vitásek - druhý nejhorší masový vrah v České republice. Střelba ve Fakulní nemocnici v Ostravě - článek. Ctirad Vitásek – masová střelba v ostravské nemocnici (Zveřejněno: 5. 5. 2020) - doba četby 6 minut V tomto článku se dočtete o co do počtu obětí druhé nejhorší masové vraždě v dějinách České republiky (nelichotivé prvenství drží masová střelba v Uherském Brodě z roce 2015) . Tragická událost se odehrál 10. prosince 2019 . Toho dne ve čtvrt na osm ráno vstoupil dvaačtyřicetiletý stavební technik ze Zábřehu v Ostravě, Ctirad Vitásek, do čekárny traumatologie ve Fakultní nemocnici Ostrava . Ozbrojený nelegálně drženou pistolí CZ 75 ráže 9 mm pak bez varování začal střílet na pacienty v čekárně, přičemž velice rychle v malém prostoru čekárny zasáhl 9 osob. Ze zasažených osob nakonec zemřeli 4 muži a 3 ženy. Pouze dva zranění útok přežili. Pachatel po hrůzné masové vraždě z místa činu utekl. Jeho cesta vedla domů, kde matce sdělil, co udělal a řekl, že se jde zastřelit. Když jej policisté několik hodin od útoku za pomocí helikoptéry lokalizovali sedícího v osobním automobilu u obce Děhylov , muž ještě před jejich zásahem spáchal sebevraždu. K samotnému útoku lze uvést to, že podle svědectví Vitásek nezamířil hned k čekárně traumatologie, ale postupně v nemocnici navštívil několik oddělení a hledal, kde bude nejvíce lidí. Svědci, kteří byli přímo na místě, později uvedli, že zbraň nebyla plně funkční a zasekávala se. Střelec prý nakonec třikrát nebo čtyřikrát zmáčknul spoušť pistole, ale buď se zbraň selhala, nebo už neměl náboje. Poté si prý ještě měnil vystřílený zásobník za plný, ale byl vyrušen. Nakonec se otočil a utekl. Podle jednoho ze svědků dokonce pachatel chvíli stál s pistolí u nohy, poté si ji přiložil k hlavě, ale nevystřelil. Hledaný muž na fotografii z bezpečnostní kamery v ostravské nemocnici Osobnost pachatele a pozadí činu Kolegové Vitáska popsali jako „pohodového člověka” a „normálního chlapa“, který byl pořád pozitivně naladěný. Společně s kolegy chodil na firemní akce, lyžoval či se účastnil jiných sportovních aktivit. Občas také chodil střílet na střelnici a miloval fotbal. Vitásek v minulosti spáchal tři delikty. Násilný trestný čin (méně závažná potyčka) a drobnou majetkovou trestnou činnost. Také po nějakou dobu docházel na psychiatrii, kde se měl léčit z tetanie. Stejně tak jako podle kolegů, i podle názoru sousedů ve vesnici, byl Vitásek vyrovnaný člověk a "pohodář". Chování muže se však časem změnilo. Podle mnoha lidí z jeho okolí nabyl Vitásek v roce 2019 přesvědčení, že je těžce nemocný, a že jej nikdo nechce léčit. Poté, tedy několik měsíců před útokem, bylo možno v jeho chování zpozorovat obrat. Nejvíce patrné to pak bylo poslední týdny před útokem, kdy již Vitásek například ani nedocházel do práce a pobýval na nemocenské dovolené. Vitásek údajně taktéž dva týdny před útokem psal jednomu zpěvákovi, o němž v té době bylo známo, že bojuje s rakovinou slinivky a prochází chemoterapií. Tomu sdělil, že má stejnou nemoc. V komunikaci si opět stěžoval na to, že ho lékaři nechtějí léčit a po zpěvákovi chtěl, aby mu diagnózu potvrdil on. Psychické nebo fyzické problémy? Jeden z nejhorších českých masových vrahů Ctirad Vitásek Vitásek si zhruba od září 2019 stěžoval na bolesti břicha a opakovaně docházel k lékaři. Postupně byl na vyšetření v několika nemocnicích. 5. prosince pak došel i na vyšetření do fakultní nemocnice v Ostravě. Lékař žádné konkrétní zjištění nekonstatoval, uvedl však možnost, že pacient může trpět kancerofobií – což je fobie z nádorových onemocnění. Lékař tehdy rovněž Vitáskovi doporučil další návštěvu v poradně vítkovické nemocnice kvůli vyšetření slinivky. A po novém roce také vyšetření na CT přístroji. Poté se měl dostavit na kontrolu. Podivné chování Vitáska, které bylo možno sledovat zhruba od září 2019, potvrdila i jedna z jeho příbuzných: „Od té doby už to začínal být jako kdyby dvojí člověk. Někdy byl normální, někdy prostě patlal takové věci, že jsem na něm viděla, že s ním není něco v pořádku... On mi třeba poslal za jeden den přes 70 zpráv. To už jsem viděla, že není normální. Tak jsem mu řekla, ať mi dá pokoj “. Po dvou týdnech měl za ženou přijít s tím, že má rakovinu ve čtvrtém stádiu. To se však nepotvrdilo a všechny testy dopadly negativně. „On z toho byl úplně nešťastný. Nechápala jsem to. Dala jsem mu teploměr a on neměl horečku. Byl z toho úplně nešťastnej, že tu horečku nemá. Tam už jsem viděla, že je úplně jiný, “ dodala. Naposledy jej viděla dva týdny před tragédií, když ji přišel říct, že výsledky má celkem dobré, ale stále neví, co mu je. Jindy se pozdější střelec hádal v ordinaci s lékařem, který mu vysvětloval, že rakovinu nemá. Vitásek mu oponoval tím, že podle internetu v pořádku není, že rakovinu má, a že ho nechtějí léčit. Vitáskova přítelkyně, která čekala venku a hádku slyšela, vstoupila do ordinace a sdělila lékaři, že si onemocnění její přítel vsugeroval. Poprosila ho, ať jej pošle na nějaké vyšetření, že se s ním doma nedá vydržet. Vitásek tak dostal žádanku na psychiatrii, kde se v minulosti léčil, ale žádanku nevyužil. Důvod údajných bolestí břicha pozdějšího vraha nebyl žádným z lékařů zjištěn. Selfie českého masového vraha Ctirada Vitáska Příčina, motiv, spouštěč Hlavní příčinou , která vedla ke spáchání masové střelby, mohly být psychické problémy pachatele, který podle názorů odborníků zřejmě trpěl hypochondrickou depresí či hypochondrickým bludem, tedy utkvělou představou, že je těžce nemocný a nikdo ho nechce léčit. Lidé trpící touto psychickou nemocí se vyhýbají psychiatrii, jejíž návštěva byla Vitáskovi doporučena, protože mají pocit, že jim ošetřující lékař nevěří a jen se jich chce zbavit. Tím se dostáváme k pravděpodobnému motivu . Tím byla nějaká forma msty a vyjádření nespokojenosti právě s přístupem lékařů k jeho problémům. Ač šlo o útok na náhodné cíle (pachatel obcházel různé čekárny), nebylo zřejmě náhodou, že je Vitásek hledal v nemocnici, neboť právě s prací zdravotníků nebyl spokojen. Nemocnice je rovněž tzv. „měkký cíl “ – tedy místo s vysokou koncentrací osob a s minimálním zabezpečení proti násilnému útoku. Spouštěčem činu mohlo být další vyšetření, které nedopadlo dle představ Vitáska, a které se odehrálo v ostravské nemocnici jen pět dní před tragédii. Zajímavosti případu Závěrem ještě pár zajímavostí. Raritní je třeba to, že Česká republika si (naštěstí teprve podruhé) zažila masovou vraždu v době plně rozšířeného internetu. To znamenalo nepřeberné množství článků po mnoho dní a týdnů, speciální online zpravodajství, extra rubriky v médiích, atd.. Jen při přípravě tohoto článku jsme použili 65 různých článků! Zkrátka masová vražda v rychlé době internetu. S tím pak souvisí i další dvě zajímavosti případu. Policie např. nejprve zveřejnila fotografii doktoranda ostravské technické univerzity s tím, že jde o podezřelého. Měl totiž stejně jako skutečný pachatel bundu červené barvy. Šlo o nevinného člověka, který byl rychle propuštěn. Mezitím se však o něm na sítích psalo často jako o jistém pachateli a jeho fotku na internetu vidělo stovky tisíc lidí. Policie se později za svůj postup muži omluvila. Po útoku rovněž začala po sociálních sítích kolovat fotografie z čekárny - vyfocená bezprostředně po útoku. Velká média ji odmítla zveřejnit a policie vyzvala, s ohledem na pozůstalé, k její stažení z internetu. Nakonec bylo zjištěno, kdo fotku pořídil, ale kdo ji zveřejnil se objasnit nepodařilo. Anonymizovaná fotografie místa činu Na podporu pozůstalých a zraněných byla následně uspořádána sbírka. Především příběh bývalého člena vězeňské služby, který ač zahynul, dokázal svým tělem zachránit život své dceři, byl velice silný. Nakonec se podařilo vybrat přes 8,5 milionů korun, které sice jistě pozůstalým bolest a ztrátu nezmírní, ale alespoň pomůžou začít novou životní etapu. Další raritou je to, že politici v Ostravě chystají pomník, kterým chtějí uctít památku obětí a připomenout tragickou událost. Pomník chtějí ostravští představitelé odhalit při příležitosti ročního výročí události, tedy 10. prosince 2020. Další články Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Masoví vrazi", ve které se autor snaží odpovědět na otázku, proč vlastně vrazi zabíjejí. Autor: Jonathan H. Pincus. Masoví vrazi - Jonathan H. Pincus Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Masoví vrazi Autor: Jonathan H. Pincus Nakladatelství: Lidové noviny Rok vydání: 2002, 205 stran Dnes se podíváme na zoubek titulu s názvem "Masoví vrazi ". V této souvislosti hned z počátku nelze neuvést poměrně závažnou výtku – v knize není správně rozlišováno mezi masovými a sériovými vrahy!!! Zvláště u takto odborného titulu, kterým kniha rozhodně je, to je dosti zarážející. Pátrali jsme tedy po originálním názvu a ten zní: “Base Instincts: What Makes Killers Kill? “ – Tedy „Základní instinkty – Proč vrazi vraždí? “. Ač jsme neměli originál k dispozici, už z názvu lze dovodit, že chyba vznikla rukou překladatele, který se zřejmě v tématice příliš neorientoval. Vinou toho se v knize sem tam mihne i pojem „sériový vrah“, ale v drtivé většině se používá termín „masový vrah“, ač je častěji řeč právě o vrazích sériových. Knihu v originále napsal americký neurolog (tedy lékař, specialista na poruchy mozkové činnosti) Jonathan H. Pincus, který se dlouhodobě věnuje zkoumání pachatelů násilných trestných činů, především pak vrahů. Jak už doslovný překlad originálního názvu knihy implikuje, kniha si klade za úkol nalézt odpověď na otázku, proč vlastně lidé vraždí, a jak se liší vrahové od zbytku lidské populace. Autor hned na počátku knihy předkládá svoji hypotézu, že se téměř vždy při vyšetření osob, které se dopustily vraždy, setkal se třemi shodnými prvky – neurologickou poruchou, zneužíváním (či týráním) v dětství a paranoidním typem myšlení. Kdy největší vliv mají mít právě neblahé zážitky z dětství. Tuto hypotézu pak v průběhu knihy podrobně rozvíjí, vysvětluje a hlavně demonstruje na mnoha případech ze své praxe. Konkrétně můžu zmínit např. případ, kdy vraždila třináctiletá dívka; případ dvojnásobného loupežného vraha; případ sériového vraha šesti prostitutek; atd. Co je škoda, ale lze to plně pochopit, v mnoha popisovaných případech ať už „obyčejných“ či mnohonásobných vražd, které zmiňuje, záměrně změnil názvy míst, jméno obětí i pachatelů. Čtenář si tedy nemůže nic o případech, které ho zaujmou dále dohledat, pokud by chtěl. Asi největším pozitivem knihy je její vysoká odbornost a tedy informační hodnosta i pro člověka, který se hlouběji o podobná témata zajímá. Autor se pachatelům nejtěžších zločinů věnuje většinu svého profesního života, tedy má co říct a to nejen z hlediska neurologie. V knize je mnoho informací i z oborů jako je psychologie, psychiatrie či kriminologie. A v neposlední řadě se kniha hemží mnoha reálnými případy, což z knihy činí čitelný titul i pro člověka zatím nedotčeného tituly, které se věnují příčinám chování a myšlení vrahů. Každopádně každý čtenář se musí připravit na řadu odborných termínů, na pasáže, které se věnují neurologii, klinickému zkoumání pachatelů, atd. Zkrátka v rámci tématiky jde o knihu, kterou by šlo shrnout slovy – „pro pokročilé“. A právě proto je pro tentokrát recenze trošku delší a podrobnější. Totiž jste na tematických stránkách, tedy je možnost jít do podrobností a „odborností“ – zvláště u takovéto naučné literatury faktu. Ale nebojte, nebudeme to přehánět. Jen nám dovolte závěrečný postřeh. Ač jde o publikaci vysoce odbornou, od kvalifikovaného odborníka, přesto má autor recenze pocit, že autorův pohled na problematiku násilného jednání je někdy v knize trochu moc „jednooborový“ a „jednostranný“. Totiž, ač se J. H. Pincus věnuje příčinám, proč někteří lidé vraždí a společným faktorům vypozorovaným u většiny zkoumaných násilníků, dosti podrobně a obšírně. Nelze nemít na paměti, že ve své praxi vždy pracoval na objednávku obhajoby – tedy ve prospěch pachatelů. V knize mi tak velmi chybělo více úvah a vyjádření k lidské vůli obecně, k odpovědnosti pachatelů za vlastní jednání, případně k trestní odpovědnosti a názorům na trestání pachatelů. Úplně pak absentoval pohled na zločin ze strany obětí, či například konfrontace některých závěrů a domněnek vyplývajících z vyšetření pachatelů neurologem, se závěry behaviorální analýzy trestných činů. Ale to již přecházíme z recenze do nějaké polemiky… V rámci recenze můžeme s čistým srdcem říci, že knihu nejen doporučujeme, ale dokonce si myslíme, že koho osobnost pachatelů a různé teorie násilného jednání zajímají, měl by si knihu určitě přečíst. Přesto, hlavně kvůli zmatečnému překladu klíčových pojmů a názvu, dáváme za : 2. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Něco málo o webu www.serialkillers.cz a jeho autorovi. Něco málo o webu www.SerialKillers.cz Tato stránka není bustou, ani pomníkem zde uvedených vrahů. Je "pouze" informačním blogem pro ty, jež dané téma zajímá. Web vznikl v roce 2009 a od té doby je vytrvale aktualizován a doplňován. V roce 2018 se web dočkal zbrusu nového designu a také rozšíření o nové rubriky. Cílem webu je shrnout veškeré dostupné a relevantní informace o tématice mnohonásobných vrahů a zpracovat životní příběhy zde uvedených vrahů co možná nejuceleněji a nejpravdivěji. V tomto ohledu si troufáme říci, že je tato stránka jedna z nejlepších. I přestože se veškeré zdroje snažíme ověřovat a prověřovat, web je především koníčkem, který je spravován nikoli na "full time" bázi, ale ve volném čase. Autor povětšinou neměl dispozici spisové materiály, navíc mnoho zdrojů v dané tématice obahuje omyly, mýty a polopravdy, a jelikož nelze ověřovat každou informaci, i sem mohla nějaká nepřesnost prosáknout, za čež se případně omlouváme. Snažíme se však tomu (někdy i díky čtenářům, dokonce i skutečným aktérům, či svědkům!) co nejvíc zabránit a budeme rádi za poskytnutí jakýchkoli zdrojů, podnětů a informací! Z důvodu přechodu starého webu na nový musely být komentáře pod jednotlivými články ručně překopírovány - proto jsou ty z původního webu vloženy v jediném dni. UPOZORNĚNÍ: Všechna práva vyhrazena! Články a obsah této stránky podléhají znění Autorského zákona č. 121/2000 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, a nesmí být bez autorova souhlasu použity (např. na jiných webový stránkách), kopírovány, a to ani jejich (pozměněné) části, pro jakékoliv další účely!!! Po plagiátech je aktivně pátráno! DONATE : Za vytvoření obsahu tohoto webu jsou, bez přehánění, tisíce hodin práce. Chcete podpořit tento web v jeho dalším rozvoji a správě? Líbí se Vám, že je celý obsah úplně zdarma? Pošlete nám malý příspěvek na níže uvedený účet. Pomůžete tak udržet tento web trvale bez reklam a třeba tím můžete vyjádřit i malé poděkování, pokud Vás tento web zaujal. č. ú. : 670100 - 2211929767/6210 DONATE Něco málo o autorovi Autor webu se věnuje "fenoménu" sériových (potažmo mnohonásobných) vražd od roku 2008. V průběhu vysokoškolského studia absolvoval předměty související s popisovanou tématikou (psychopatologie, forenzní psychologie, soudní lékařství, kriminologie, kriminalistika, trestní právo, atd.). V roce 2012 dokončil magisterské studium na ZČU fakultě Právnické - obor Právo. Ve své diplomové práci se rovněž věnoval tomuto tématu. V současné době se živí jako právník (nikoli však na poli trestního práva). Poděkování autora Velice děkuji za dlouhodobou podporu a reakce čtenářů a fanoušků tohoto webu! Velice si toho vážím a každé přečtení, každá kladná reakce, každý komentář či připomínka mě ženou dál ve snaze poskytnout a vytvořit co nejlepší články a zajímavý web. Ač je obsah webu z převážné části prací jednoho člověka, na webu se inspirací, myšlenkou či pomocnou rukou podílela a podílí i řada dalších lidí, kterým patří veliký dík! Závěrem bych chtěl vyjádřit úctu a vzpomínku na zesnulého doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc, výborného pedagoga, který mě ke studiu sériových vrahů přivedl. ToMy - autor webu Náš příběh aneb historie webu PRAVĚK Píše se rok 2008 a já právě absolvuji zkoušku z forenzní psychologie u doc. Pavla Prunnera (výborného psychologa a pedagoga, který již bohužel není mezi námi). Jedna z otázek směřuje i na sériové vrahy a ve mne toto extrémní téma dost zarezonuje a začínám se o něj zajímat. (pro později narozené drobné internetové zasazení v čase: ve stejné době Facebook teprve začal fungovat v českém jazyce, ale téměř žádný Čech tam zatím nebyl a nikdo pořádně nevěděl „vo co vůbec go“, boom nastal až v roce 2009). Se splněnou zkouškou můj zájem o sériové vrahy neutichá, ba právě naopak. V knihovně si vypůjčuji těch pár knih, co tam k tomu mají, a začínám hledat napříč internetem další informace. V tom mi dochází, že v České republice není toto téma v online prostředí nikde pořádně zpracováno, a že co kdybych se o to zkusil postarat já. Sednu si tedy za PC a během letního volna „spáchám“ prví tři články. K tomu vytvořím na estranky.cz "nadčasový" design (viz obrázek), který pak s mírnými upgrady vydrží až do počátku roku 2018. Pak stránku, tehdy ještě s doménou 3. řádu - www.serialkillers.estranky.cz , musím zaregistrovat do vyhledávače na seznam.cz (ten v té době frčí více než google), aby se vůbec někomu mohla při hledání zobrazit. Odpovědí mi však po dvou týdnech je, že na webu je "příliš málo informací“, a že ho tedy do vyhledávače nezařadí. To mě tehdy pěkně vytočí! Zvlášť, když kdejaký "blogísek", které v té době letí toto privilegium má (instagram neexistuje a facebook má v té době jen něco málo přes 200 000 uživatelů). „Kašlu na to“, říkám si… No, nakonec, díky mé houževnatosti, nebo možná jen proto, že nechci zahodit těch pár týdnů práce, vytvořím další dva články a zkouším to u seznamu.cz znovu. Voilá!!! Web je konečně, v tehdy nejpoužívanějším českém vyhledávači, zaregistrován a já čekám na prvního návštěvníka a třeba i nějakou tu reakci. Pár dnů či týdnů to trvá (už nevím), ale nakonec ten první „šťastlivec“ nebo spíš „něšťastník“, co nejspíš zadal do vyhledávače slovní spojení „sérioví vrazi“ a listoval výsledky hoooodně dlouho, aby na web vůbec narazil, přijde. I když velmi sporadicky, čtenáři přeci jen pomalu začínají chodit a já, stejně pomalu, makám na tvorbě dalšího obsahu. Rozhodně to není na denní bázi jako dnes, v té době na to spíš kašlu, a ač se o téma zajímám, ke klávesnici často nezasednu po dlouhé týdny i měsíce. Také nutno dodat, zpětně viděno, první články nejsou vůbec ideální. Nejen, že se hemží překlepy a stylistika je pro mne „španělská vesnice“, ale i po obsahová stránce rozhodně žádný zázrak. To si však uvědomím až časem, jsem totiž na úplném začátku – v pravěku STŘEDOVĚK Tímto volným tempem postupuji dva roky dál, až nadejde rok 2011 a já si téma volím i jako předmět mé diplomové práce. V posudcích jsem docela pochválen, že prý „je vidět, že se diplomant tématem zabývá do hloubky“, což mě samozřejmě potěší a já DP zdárně obhajuji. Přijde rok 2012 a já po škole začínám pracovat ve full time jobu a bohužel ztratím chuť k tvorbě a téměř dva roky na web nesáhnu, ani se o něj nikterak nestarám. Opět na to kašlu. O to větší překvapení je, když se do statistik webu, někdy v roce 2014, opět naloguji a zjistím, že jej lidé stále navštěvují a čtou. Skoro 100 lidí denně. V komentářích opakovaně zaznívá, že je škoda, že již web „utichl“. A já si řeknu: “ Tak to tedy ne! Budu psát dál a hlavně kvalitněji a lépe!“. Založím tedy FB stránku, začnu opět makat na novém obsahu a zveřejním postupně několik dalších článků. Bohužel, netrvá dlouho a náhodou narazím na první plagiát, což mě pochopitelně dost naštve, ale přejdu to. Shodou okolností mi poměrně krátce na to přijde SMS od jednoho kamaráda, že prý „sdíleli jeden můj článek na FB stránce s několika desítkami tisíc sledujících“. Sedím tehdy v hospůdce s přáteli a jsem fakt rád. Všem se s novinkou samozřejmě rád pochlubím. Hned po návratu domů to jdu natěšený zkouknout, jenže nastane šok! Jo, sdíleli ho, akorát že pod svým jménem, v plném znění a bez jakéhokoli uvedení zdroje!!! Klasické ctrl+C – ctrl+V. V tu chvíli mi dojde, že toho asi bude víc. Během následujícího dne pak nacházím několik dalších kopií. Některé jsou trochu pozměněné, jiné vůbec. Tedy pocítím silné znechucení a bezmoc. „Nemá to cenu, prostě na to kašlu“, říkám si opět. Uplyne pár týdnů a mně se to rozleží v hlavě. Co kdybych trochu zabojoval a nenechal si to líbit! Většina plagiátů mizí, i když to je práce navíc a musím být někdy velice, velice nepříjemný. Nechávám dokonce odstranit i jednu celou wiki stánku, kde byla překopírovaná velká část jednoho z článků, samozřejmě bez odkazu… „Budu to holt muset občas zkontrolovat a zaprudit, třeba se i soudit, ale přece si to nenechám znechutit“, napadne mě. Sice to bude znamenat hodně ztraceného času a nervů (naštěstí nevím kolik, jinak bych do toho „vlaku“ možná už zpět nenaskočil), ale „jedu“ dál. NOVOVĚK Píši dál, snad se i zlepšuji, a rovněž pravidelně spravuji FB stránku webu, kterou sleduje maximálně pár stovek lidí. Tak to jde pár let, až nadejde březen roku 2017 a já se seznamuji se svojí milovanou partnerkou (ehm, bez webu bychom na sebe dodnes neměli ani kontakt, protože jsme si jej při seznámení nevyměnili – naštěstí jsem se o něm zmínil, tak se mi skrze něj mohla později ozvat, takže díky webeJ). Každopádně na nějakém tom druhém, třetím rande mi taktně sdělí, že design webu je fakt otřesný. „Já vím, já vím, ale co mám dělat? Chodím do práce, píšu články, spravuju FB stránku, načítám zdroje a mám i jiné starosti a záliby. To mám ještě dělat nový design?“ Zamilovanost dělá divy, a tak se nade mnou slituje a vytvoří na wix.com novou grafickou šablonu úvodní stránky, která se mi zalíbí. Super! Sice to není nejlevnější řešení a znamená to, že každý rok budu muset zaplatit několik tisíc navíc, ale ještě horší je, že než se s novým editorem naučím a při rozsahu webu, to do nové grafiky budu celé překlápět tak rok… A taky že jo! Rok 2018. Nový design, nová míza, nové rubriky, nové články! Všichni dokola na soc. sítích debatují o tipech na filmy, knihy, dokumenty o vrazích a žádají o doporučení…. Ok. Tak tady je tedy máte. 100 filmů, 60 seriálů a desítky knih na jednom místě. V roce 2019 je již dosah webu solidní a první vydavatelé mi zasílají knihy na recenzování, jejich autoři souhlasí s interview. Začínám, výměnou za volňásky pro čtenáře webu, spolupracovat při propagaci různých tematických přednášek, navíc se mnou začíná komunikovat první vyšetřovatel – jeden z těch, kterým se podařilo dostat za mříže Ondreje Riga. Pořádám na FB různé soutěže o knihy, sem tam vytvořím nový článek a také zakládám Instagram, čímž završuji 10 let fungování webu. Začíná rok 2020 a do všeho zasáhne Koronavirus. Je to paradox, ale v tvorbě mi toto období dost pomáhá, protože mám více času na psaní nových článků, tedy jich v tomto roce zveřejňuji velké množství, do toho precizuji a aktualizuji i ty dřívější. K tomu mi jedna slečna pomáhá předpřipravit několik článků (ač tato nezištná spolupráce netrvá dlouho, jsem za to i tak rád), navíc další ochotné osůbky mi, rovněž nezištně, pomáhají s korekturami (snad toto čtou – patří jim můj velký dík), tedy řada ošklivých překlepů a neobratných formulací mizí. Další čtenáři mi zasílají, co se kde šustne, tedy nemusím mít vždy oči úplně všude. Mám tak čas několikrát navštívit archiv a vyhrabat několik nikdy nezveřejněných případů, kterými bych to mohl posunout ještě dál… Ale aby to nešlo tak hladce, bohužel do toho opět skočí problém s plagiátory. Tentokrát si můj obsah „vypůjčují“ dvě (zatím) nejmenované a poměrně exponované osoby, které to mají jako „easy money job“, což mě opět znechutí. Nemám tak zájem zveřejňovat exkluzivní obsah s vidinou toho, že si jej do pár dnů od jeho publikování přivlastní někdo jiný, tedy ty nej články ukládám do šuplíku, než to pořeším (bohužel omluva není dořešena dodnes, i když jsem většinu závadného obsahu svépomocí zvládnul z internetu odstranit). SOUČASNOST Začíná rok 2021 a já brutálně rozšiřuji svoji sbírku knih (asi stejně tak brutálně, jako se rozšiřuje zájem o true crime oblast, ze které se stává mainstream). Při shánění knih občas narážím na dost vzácné kousky, které již mám, a tak mě napadá, že bych je mohl prostřednictvím aukcí „rozmisťovat“ mezi vás, čímž bych mohl poplatit provoz webu, i nějaké to další rozšíření sbírky. Dle reakcí - spokojenost na obou stranách - a já se díky tomu dostávám na zhruba 200 krimi knih. Všechny pochopitelně z žánru „skutečný zločin“. K tomu se mi ozývá jeden šikovný člověk, se kterým zrealizuji pilotní díl „podcastu“, který bych již z časových důvodů svépomocí nezvládal. Však, stále sám, spravuji soc. sítě i web, komunikuji se čtenáři, zdroji (mezi kterými se najde třeba i jeden další vyšetřovatel), sleduji novinky doma i ve světě, připravuji nový obsah, načítám zdroje a sem tam zrecenzuji nějakou tu knihu. Možná i díky tomu se mi ozývá vydavatel knihy „Doktore, vražda, jedeme“, jestli nechci být jejím mediálním partnerem. Já s radostí kývnu a moje logo se tak dostává na její zadní obálku, navíc dostávám pozvánku na křest knihy do Policejního muzea. Tomu se říká vzpruha. Ve stejném roce se o webu rovněž zmiňuje p. Viktorín Šulc v jednom z čísel časopisu Policista, což beru jako další poctu. Do toho všeho se mi narodí malá „bejby“. Má prvorozená dcera, která se bude muset smířit s tím, že moji pozornost budu věnovat i jejímu staršímu „bratříčkovi“, čím myslím web, který familiárně nazývám mým prvorozeným „děťátkem“. Na počátku roku 2022 dostávám nápad oslovit další šikovnou osůbku, která se snaží v „true crime“ světě publikovat, ta na můj návrh kývne a obsah webu díky této spolupráci ještě více bobtná. Má sbírka knih v tomto roce přesáhne 300 různých knih věnujících se skutečnému zločinu a já se s jistými dvěma záměry právě knihami víc a víc zabývám... Ale o tom až příště. ToMy - autor webu

Recenze knihy "Nelítostně", která se věnuje krimi případu z roku 2005, přezdívaném jako "bílinská vražda". Autor: Radek Hromuško Nelítostně - Radek Hromuško Koupit knihu Další knihy Název: Nelítostně Autor: Radek Hromuško Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2006, 280 stran Píše se rok 2005, když celou Českou republikou otřese brutální vražda mladé sedmnáctileté studentky Kamily z Bíliny. Pachatelemi mají být tři mladíci z nichž jeden je bývalý partner oběti. Veřejnost je šokována a případu se ujímají nejen policisté, ali i novináři. A právě v tu chvíli začíná vznikat kniha „Nelítostně “, která bude předmětem dnešní recenze. Na svědomí ji má televizní reportér jménem Radek Hromuško (spisovatel, reportér, scénárista), který se případu „bílinské vraždy“ dlouhodobě věnoval. Kniha, po kraťoučkém a možná až moc srdceryvném úvodu, začíná ve chvíli, kdy se reportér od svého šéfa dozvídá o tom, že bude „nasazen“ na "bílinský případ" a vyjíždí na místo neštěstí. Zde pak krůček po krůčku pátrá po všech a všem, co by mohlo o případu cokoli napovědět a ozřejmit tak motivaci pachatelů a vůbec veškeré pozadí brutálního, těžko pochopitelného mordu. Na řadu tak pomalu přichází zpověď místních občanů, kteří si již ledacos šuškají, spolužáků zavražděné dívky a pachatelů, jejich učitelů, rodinných příslušníků oběti, se kterými tráví velkou část času, a nakonec i rodičů klíčového pachatele. Ke konci knihy se reportér dostává i k jednomu z vyšetřovatelů a nakonec i k jednomu z pachatelů, který v tu době čeká ve vazební věznici na soud. Kniha pak končí ve chvíli pravomocného odsouzení mladých vrahů. Vše je rámováno popisem těžkostí a strastí televizního reportéra. Tedy mimo zkoumání pozadí samotného případu se čtenář dozví mnoho i o samotné práci autora knihy a tomu, co vše obnáší natočení kvalitní reportáže, a jak velké úsilí musí její autor vynaložit. Neméně pak autor odhaluje sám ze sebe a své pocity, když po celý čas knihy bojuje s vlastními pochybami, novinářskou etikou, smyslem své práce a extrémními emocemi, které kolem sebe vidí a sám zažívá. Když přejdu k hodnocení knihy, určitě mohu zmínit to, že čtenáře téměř jistě nenechá klidným a zanechá silný dojem. Jako pozitivum bych určitě zmínil to, že sám autor se snaží vše podat citlivě a často má zajímavé úvahy týkající se jak samotného případu, tak právě práce televizního reportéra krimi případů. To mě dost bavilo. Kladem je určitě i to, že se v rámci své práce dostal téměř ke všem důležitým osobám, kteří byli v případu nějak zainteresováni. Tedy čtenář může nasát nepříjemný pocit toho, jaké je to asi být blízkou osobou zavražděné oběti, a že být blízkou osobou pachatele není o mnoho lepší. Skvělé bylo také to, že se autor dle mého názoru úspěšně vydává po stopách motivace pachatelů, kdy vražda, na první pohled spáchaná ze žárlivosti, dostává v průběhu času úplně jiný rozměr... Plusem je i to, že uvnitř knihy jsou otisknuty i části deníčku klíčového aktéra případu, což čtenářům opět trochu více poodhalí jeho osobnost. Negativa? Tak zde musím určitě zmínit to, že ač je autorovo zaujetí pro případ pochopitelné a sám uvádí, že si nedokázal udržet odstup, chvílemi mi to zkrátka přišlo až moc předramatizované. Když je poněkolikáté v knize tlačeno na pilu a autor apeluje na city čtenáře, nebo spíše možná chce vyventilovat ty své, nepůsobí to zrovna přesvědčivě, když jinde zmiňuje, že má jít o objektivní sondou spáchaného zločinu, která jej má co nejvíce osvětlit. V některých reakcích jsem rovněž narazil na to, že čtenáři knize vytýkají, že až moc velkou její část vyplňují pasáže, kde si autor dává „panáka a cígo “, respektive popisuje nepodstatné věci. S tím jsem já osobně potíže neměl, ale jev častý to je, o tom žádná. Přesto, hlavně kvůli tomu, že kniha ve mně zanechala celkem silný dojem, hodnotím za pěkných: 2- Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-