Vraždící děti - Cliff Lindecker

Název: Vraždící děti

Autor: Cliff Lindecker

Nakladatelství: Columbus

Rok vydání: 1994, 295 stran

Možná si pamatujete na jednu z legendárních replik Josefa Kemra z filmu „S čerty nejsou žerty“: „Říkáte, synáček  zlobí?“, kdy se zlá macecha touží nevlastního potomka zbavit tím, že ho nechá zavřít do vězení. Dnes recenzovaná kniha k uvedenému poskytuje hned několik paralel, nicméně tak trochu naruby. V titulu „Vraždící děti“, jehož anglický originál v roce 1993 napsal Cliff Lindecker (bývalý americký novinář a investigativní reportér), se totiž podíváme na skutečně „zlobivé“ potomky, kterých se nechtěl zbavit zlý rodič, jako v uvedené pohádce, ale oni se naopak zbavili svých rodičů či alespoň jednoho z nich. Přesně to je pojítkem všech deseti případů, které jsou v knize popsány – vražda rodiče potomkem. Slovo potomek volím úmyslně, protože by z názvu mohl někdo mylně předpokládat, že jde o knihu o pachatelích, kteří vraždili v dětském věku, ale tak tomu není. Pachatelé otcovražd a matkovražd se v knize pochybují většinou okolo 18 roku věku. Ač je schéma případů vždy stejné - vražda rodiče (rodičů) mladým potomkem v USA v průběhu 80. let 20. století – zápletky jsou velice různorodé. Dočíst se tak můžete jak o dětech jasně týraných, které se zkrátka rozhodly proti svým tyranům konečně zakročit, tak o dětech rozmazlených, kteří třeba jen chtěly získat majetek rodičů, ale i o případech, které jsou zkrátka někde mezi. V tomto je kniha velice zajímavá, neboť ukazuje, že ač je vražda jistě zavrženíhodným činem, nelze všechny házet do jednoho pytle, a vždy je třeba posoudit okolnosti konkrétního činu. Právě čtivé a detailní popsání jednotlivých zápletek, vylíčení rodinných vztahů, motivů,  způsob provedení činu i analýza následné soudní pře, které jsou typické pro země, ve kterých se rozhoduje porota, to jsou silné stránky knihy. Každý z případů je popsán opravdu podrobně a není opomenuto nic. Každý případ je rovněž popsán trochu jiným stylem, kdy jeden třeba vraždou začíná a je psán ve stylu detektivky, kdy se neví, který z potomků je pachatelem,  jiný je zas převyprávěn chronologicky, atd. To bylo rovněž osvěžující. Co však naopak trochu vadilo, tak možná až přílišná podrobnost a zaměření na následný soudní proces. Což o to, někdy to bylo na případu vlastně to nejzajímavější, navíc to českému čtenáři umožní nahlédnout do právního systému, který funguje zcela jinak, než ten náš. Nicméně, dle mého, byl někdy prostor poskytnutý souboji obhájců s žalobci až moc velký a vylíčení soudního procesu trochu únavné. Proto dnes mírně nadprůměrných: 2-.

Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-