Richard Ramirez - americký sériový vrah, který brutálním způsobem připravil o život nejméně 14 lidí. Článek mapující život toho monstra. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Richard Ramirez 29. 4. 2012 Richard Ramirez - americký sériový vrah, který v letech 1984-1985 usmrtil kolem Los Angeles a San Franciska nejméně 14 osob. Mezi ostatními sériovými vrahy vyčníval zejména svojí nesmírnou brutalitou. Za oběti si vybíral jak muže, tak ženy. Děti, dospělé i seniory. Protože většinou útočil v bytech či domech obětí, tedy v místech, kde se lidé cítí nejbezpečněji, působil jeho modus operandi na veřejnost obzvláště děsivě. Narozen : 28.2.1960 Zemřel : 7.6.2013 Země :USA Počet obětí :14+ Unikal :1 rok Vražedná aktivita :1984-1985 Přezdívka : "Noční slídič" Ricardo Leyva alias Richard Ramirez se narodil 28. února 1960 v El Pasu v Texasu . Byl nejmladším z pěti dětí mexických emigrantů, Juliana a Mercedes Ramirezových . Malý Richard byl vychováván v katolickém duchu. Ze strachu z otce, který byl temperamentní a děti občas bil, již od dětství často zůstával celé dny mimo domov. Nejvíce si pak oblíbil nedaleký hřbitov, kde trávil mnoho času. Jeho otec ho označil za celkem „hodného hocha“, tím prý byl do doby, než se dostal do častého kontaktu s drogami. Ramirez kouřil marihuanu už na základní škole. Po jejím dokončení sice začal navštěvovat i školu střední, ale tam již nedocházel pravidelně a později z ní byl vyloučen. Většinu času v té době údajně trávil právě kouřením "trávy" nebo experimentováním s jinými drogami, drobnými krádežemi, kterými si na ně vydělával a také pojídáním sladkostí. Těmi byl prý tak posedlý a jedl jich takové množství, že to způsobilo, při jeho nízké dentální hygieně, katastrofální stav jeho zubů a neustálý zápach z úst, který byl dokonce později zmiňován i některými z přeživších obětí. Ramirez na střední škole Negativní vliv na Ramirezům raný život měl také jeho o 13 let starší bratranec Mike . Ten se účastnil války ve Vietnamu jako člen Zelených baretů a rád popisoval malému bratranci své hrůzné zážitky. Především pak ty, které se týkaly vraždění, znásilňování a mučení během války. Vše dokonce podporoval brutálními fotkami pořízenými ve Vietnamu. Richarda to fascinovalo. Oba spolu trávili mnoho času, který vyplňovali kouřením marihuany, povídáním o válce a lovením zvířat. Když jednoho dne začala ostrá hádka mezi bratrancem a jeho manželkou, Mike ji ukončil výstřelem přímo do manželčiny hlavy. Richard Ramirez byl tomuto výjevu přítomen. Mikův advokát u soudu poukazoval na útrapy a stres, které jeho klient musel ve válce prožít, a proto byl soudce shovívavý a odsoudil Ramirezova bratrance pouze na sedm let za zabití. Nicméně po jeho odsouzení Richard ztratil nadobro veškerý zájem o školu a vydal se na dráhu zločince. K drobným krádežím časem přibyly krádeže aut, které později eskalovaly ve vloupání do domácností. Při nich se nejprve věnoval pouze materiální kořisti. Netrvalo to však příliš dlouho a lup se stal pouze vedlejším motivem…To ale nyní trochu předbíháme. Dříve než se stal R. R. vrahem, přestěhoval se v roce 1978 , ve věku 18 let z El Pasa do Jižní Kalifornie . Není důkaz o tom, že by Ramirez zabil někoho již předtím a je jen málo známých informací o jeho prvních letech v Kalifornii. Přesto víme, že zde byl několikrát zatčen za držení marihuany a 2krát také za krádež auta , a to konkrétně v roce 1981 v Pasadeně a v roce 1984 v Los Angeles . Tento velký fanoušek rockové a metalová hudby toho však v roce 1984 bohužel stihnul mnohem více. 28. června , v den, kdy v Los Angeles právě začínaly XXIII. letní olympijské hry, se Ramirez dopustil své první známé vraždy . Neboť byla teplá noc, nechala 79letá Jennie Vincow , bydlící v lokalitě Glassel Park, otevřené okno ve svém přízemním bytě. Ramirez odstranil síťku z okna a vyšplhal do něj…Následující den pak syn žijící o patro výš nalezl na posteli její zkrvavené tělo. Jennie Vincow měla na těle několik bodných ran a do jejího krku bylo bodáno tak zuřivě, že hlava byla téměř oddělena od těla. Pachatel také prohledal byt a odnesl si některé cennosti. Policisté alespoň dokázali sejmout jeho otisk z parapetu. Následná pitva pak prokázala známky sexuálního násilí na těle oběti. O necelých devět měsíců později Ramirez zaútočil znovu. 17. března 1985 ve 23:30 se 22letá Maria Hernandez (zdroje se na jménu oběti neshodují, mohlo jít též o Angelu Barrios) vracela z práce. Zrovna zaparkovala své auto v garáži obytného domu nacházejícího se na losangeleském předměstí Rosemead , když za sebou uslyšela nějaký hluk. Otočila se a uviděla, jak se k ní řítí postava muže. Vysokého, oděného kompletně do černé barvy s tmavě modrou kšiltovkou zaraženou hluboko do čela. Muž v ruce držel zbraň. Tu ihned namířil z bezprostřední blízkosti na hlavu Marie Hernandez. Mladá žena ho začala prosit, aby jí nezabíjel a snažila se mu podívat do očí. Jak později uvedla, byly tvrdé a chladné. Útočník však její prosby ignoroval a po krátké chvíli, kdy žena i nadále prosila o slitování, vystřelil. Maria Hernandez spadla na zem. Byla však stále naživu. Ze strachu zůstala bez hnutí ležet, zatímco střelec odkopnul její tělo z cesty a vydal se k bytu. Mezi tím otřesená žena, která se pomalu probírala z šoku, zjistila, že jí krvácí ruka, v níž stále ještě drží klíče. Ty jí zřejmě zachránily život. V momentě, kdy Ramirez mačkal spoušť, zřejmě reflexivně zvedla ruce před obličej a střela se od nich zázračně odrazila. Když se žena začala zvedat ze země, uslyšela další výstřel směrem z bytu. Okamžitě se snažila utéct z dosahu útočníka a dostat se pryč, jenže R. R. už vybíhal z domu a ona ho opět potkala. Naštěstí už po ženě znovu nevystřelil ani ji nepronásledoval, jen si zandal pistoli do kapsy a utekl do noci. Bohužel onen druhý výstřel, který mladá žena slyšela, našel svůj cíl bezpečně. Když vběhla do bytu, aby zavolala policii, našla zkrvavené tělo své spolubydlící, čtyřiatřicetileté Dayle Okazaki , ležící v kuchyni na zemi. Žena měla prostřelené čelo a byla na místě mrtvá. Jedinou stopou, mimo popisu vraha uvedeného poškozenou, byla baseballová čepice nalezená v garáži. Kšiltovka na sobě měla logo australské kapely AC/DC . Jak již bylo uvedeno výše, Ramirez byl velkým fanouškem hard rockové hudby, především pak této slavné kapely. Zajímavostí je, že jedna z jejich skladeb nese název „Night Prowler (Noční tulák) “ a R. R. byl později velmi zklamaný, když mu tisk přiřkl přezdívku „Night Stalker (Noční slídič) “, místo označení shodujícího se s názvem písně. Dayle Okazaki Noc ze 17. na 18. března tímto dvojitým útokem pro vraha neskončila. Richard Ramirez v jejím průběhu zaútočil ještě na jednu ženu, třicetiletou rodačku z Tchaiwanu jménem Tsai Lian Yu . Tu nalezl policista ležící poblíž jejího auta poté, co byl vyslán zkontrolovat odstavené a prázdné, ale stále nastartované auto. Žena byla nalezena postřelená, s roztrhanými punčochami, ale stále na živu. Přivolaná sanitka však již nebyla nic platná. Ještě před jejím příjezdem další Ramirezova oběť zemřela. O deset dní později vrah udeřil znovu. Zřejmě opět oknem (v záhonu poblíž okna byl nalezen otisk jeho boty) vniknul do domu manželů Vincenta a Maxine Zazzara . 46letý Vincent , čerstvý majitel pizzerie a jeho 44letá manželka Maxine , právnička, vlastnili dům ve Whittier v Kalifornii . Když je jejich syn přišel následujícího dne navštívit, spatřil hrůzný výjev. Otce našel zastřeleného na pohovce v pracovně. Měl prostřelený levý spánek a patrně ihned zemřel. Matku nalezl v ložnici na posteli, ležela na zádech a byla nahá. Pachatel jí střelil do hlavy, opakovaně bodal do oblasti obličeje, krku, břicha a rozkroku. Nakonec jí R. R. nožem vyřezal v oblasti levého prsu velké písmeno „T“ a vydloubnul jí oči. Pitva později prokázala, že smrt Maxime Zazzara nastala, stejně jako u jejího manžela, v důsledku zastřelení. Bodání a zohavení těla tak bylo způsobeno až post-mortem. Před odchodem pachatel dům ještě prohledal a odnesl si cennosti s sebou. Jelikož se stopy na střelách z místa činu shodovaly se střelami z předchozích útoků, policie poznala, že má co dočinění se sériovým vrahem. Vincent a Maxine Zazzara O šest týdnů později, konkrétně 14. 5. 1985 , se Richard Ramirez , kterého mezitím tisk označil přezdívkou „The Night Stalker “, dopustil dalšího útoku. V oblasti Montrey Park (poblíž ní zavraždil i Tsai Lian Yu ) se vloupal do domu šestašedesátiletého Williama Doi a jeho třiašedesátileté manželky Lillie Doi . Nejprve odstranil muže výstřelem do hlavy, a poté ženu, která ležela vedle něho bil pěstmi do obličeje, aby mu prozradila, kde jsou v domě schované cennosti. Následně jí spoutal ruce za zády a začal prohledávat dům. Nakonec se vrátil do ložnice a ženu znásilnil. Pak odešel. I přes střelné zranění na hlavě se však William Doi nevzdával. Po určité době v bezvědomí se probral a dokázal vytočit číslo na policii. Ta hovor vystopovala a ještě tu noc muže i ženu převezli do nemocnice. Pro šestašedesátiletého muže to vzhledem k jeho zranění bylo i tak pozdě a o několik hodin později zemřel. Jeho manželka však byla schopna podat popis útočníka. William Doi Za dalších čtrnáct dní podnikl Ramirez hned dva útoky během několika málo dnů. 30. 5. 1985 probudilo jednačtyřicetiletou Ruth Wilson (řada zdrojů uvádí, že šlo o Carol Kyle) světlo baterky, které jí mířilo přímo do obličeje. R. R. se té noci vloupal do jejího domu v Burbanku . S pistolí u hlavy jí nařídil, aby vstala z postele a šla do pokoje svého 12 letého syna. V něm vytáhl chlapce z postele, přiložil hlaveň k jeho čelu a pod pohrůžkou donutil Ruth Wilson , aby byla zticha. Poté jejího syna spoutal a zavřel do skříně. Žena mu následně s předpokladem, že jde o zloděje, nabídla zlatý náhrdelník s diamanty a doufala, že odejde. Ramirezovi to však nestačilo. Punčochami jí spoutal ruce za zády, prohledal kompletně byt a poté ji znásilnil. Žena později uvedla, že jeho dech byl tak páchnoucí a odporný, že když na ní ležel a znásilňoval ji, málem se pozvracela. Podle dalších zdrojů mu Ruth Wilson údajně také řekla, že musel mít opravdu velmi nešťastný život, když jí byl schopný toto udělat. Ramirez jí na oplátku pochválil vzhled a řekl, že ji nechá žít, i když už zabil mnoho jiných… Identikit pachatele 1. 6. 1985 byly ve svém bytě nalezeny třiaosmdesátiletá Mabel Bell a její osmdesátiletá invalidní sestra Florenc Lang . Obě ženy byly napadeny zřejmě 29. 5. a to takovou razancí, že policie později našla kladivo, kterým byl útok veden, s rozlomenou rukojetí. Florenc měla frakturu lebky nad levým uchem. Mabel pak byla nalezena ležící v bezvědomí na zemi své ložnice, navíc se ji pachatel pokusil znásilnit. V tomto případě za sebou R. R. v bytě nechal také dva obrácené pentagramy. Oba byly namalované rtěnkou, jeden nad postelí Florenc Lang , druhý na vnitřní straně stehna Mabel Bell . Vzhledem k brutalitě a síle útoku, a také době, po kterou ženy v bytě ležely bez pomoci (2 dny), se lékařům podařilo zachránit pouze mladší ze sester. Mabel Bell svým zraněním v nemocnici podlehla. Pentragram na stehně M. Bell Ramirezovi dosavadní spáchané útoky nestačily. Ba naopak, v jejich četnosti ještě přidal. Zdroje uvádějí, že v průběhu června unesl a znásilnil sedmiletou holčičku v Arcadii . Poté, 28. 6. 1985 dvaatřicetileté Patty Elaine Higgins prořízl hrdlo v jejím domě. To samé zopakoval na pětasedmdesátileté Mary Louise Cannon , která byla nalezena s proříznutým hrdlem ve svém vykradeném bytě 2. července . Za další tři dny zaútočil v Arcadii klíčem na utahování kol na šestnáctiletou Deidre Palmer . Ta naštěstí přežila. Za další dva dny , 7. 6. 1985 , byla ve vlastním domě nalezena jednašedesátiletá Joyce Lucille Nelson . Byla ubita tupým předmětem. Toho samého večera napadl v domě v Montrey Park třiašedesátiletou Lindu Fortuna . Tu probudil kolem 3:30 v noci, jak uvedla: „vysoký, hubený muž celý v černém “. Poté ženě s pistolí v ruce nařídil, aby šla do koupelny a byla zticha. Když prohlédl dům, vrátil se k ní a poručil jí, aby se vrátila do postele. Tam se jí pokusil znásilnit, ale nepodařilo se mu udržet erekci. To ho rozezlilo. Zuřivě na ženu řval a ta si byla jistá, že ji zabije. Ale R. R. nakonec pouze posbíral cenné věci a odešel. Joyce Lucille Nelson Panika v L.A. v té době kulminovala. Policie (jako u jiných sériových vrahů) zřídila speciální vyšetřovací jednotku čítající přes sto policejních důstojníků. Také vyzývala obyvatele ke spolupráci a nabádala k opatrnosti. Nicméně 20. 6. 1985 Ramirez opět udeřil. Vybral si k tomu další oblast Los Angeles , a to Glandale . Zde byli v domě nalezeni manželé Maxson a Lela Kneilingovi (oba 66 let ). Vrah je usmrtil v posteli střelou do hlavy a navíc je oba strašlivě pořezal nožem. Muže údajně pořezal na krku tak hluboko, že hlava byla téměř odříznutá od těla. Maxson a Lela Kneiling Tento útok ho však zřejmě dostatečně neuspokojil, neboť téže noci zaútočil ještě jednou. V domě v Sun Valley ve spánku zastřelil 32letého Chainaronga Khovananth . To však ještě zdaleka nebylo vše. Poté znásilnil jeho devětadvacetiletou manželku Somkid , donutil ji provést na něm orální sex a nakonec ji tvrdě zbil. Před odchodem ji ještě svázal, znásilnil jejich osmiletého syna a ukradl asi 30 000 dolarů v hotovosti a špercích. Chainaronga Khovananth V noci 6. srpna 1985 Richard Ramirez opět vnikl do cizího domu. Tentokráte dům patřil osmatřicetiletému Christopherovi Patersenovi a jeho sedmadvacetileté manželce Virginii . Tu údajně vzbudil hluk a do tmy se zeptala: „Kdo je tam? “. Vetřelec se prý zasmál a střelil ji do obličeje. To probudilo manžela, který byl ihned také zasažen střelou do hlavy. Nicméně muže to nepoložilo a vrhnul se na útočníka. Ten jistě takovou reakci nečekal, zpanikařil a utekl. V tomto případě se jako zázrakem podařilo oběma manželům přežít. I když ne bez následků… O dva dny později následoval již opět úspěšný vražedný útok. V Diamond Bar v Kalofornii byl ve spánku pistolí popraven pětatřicetiletý Elyas Abowat . Poté vrah zmlátil jeho osmadvacetiletou manželku Sakinu a donutil ji provést mu felaci. Jejich dvě malé děti tentokrát naštěstí nechal, pouze je svázal. Elyas Abowat Bylo naprosto jasné, že se vrah sám nezastaví. Otázkou bylo jen, kdy a kde znovu zaútočí. V Los Angeles byly v té době nejprodávanějším artiklem zbraně, poplašné systémy a masivní zámky na dveře. Místní obyvatelé také zřizovali na noc sousedské hlídky. Richard Ramirez však po útoku z 8. 8. 1985 zamířil na sever do San Franciska . Tam se moc dlouho nerozhlížel a pokračoval v tom, co uměl a co ho bavilo - v zabíjení a v krádežích. 18. 8. byli nalezeni v kaluži krve, jako obvykle postřeleni v posteli, Peter Pan (66) a jeho manželka Barbara (64) . Muž byl prohlášen za mrtvého na místě. Žena sice přežila, ale zůstala invalidní do konce života. Ramirez před odchodem ještě rtěnkou nakreslil na zeď obrácený pentagram a napsal slova „Jack Knife “, která jsou obsažena v textu písně „The Ripper “ od skupiny Judas Priest . Policie zjistila, že vrah do domu vniknul otevřeným oknem a kvůli podobnosti s vraždami z L.A. odeslali policisté střelu, která usmrtila Petera Pana, na srovnávací zkoušku. Ta dopadla pozitivně. Výsledky údajně spojily vraždu se dvěmi staršími zločiny Night Stalkera v Los Angeles . Přesto se z tohoto útoku nakonec Ramirez u soudu nikdy nezodpovídal. Když San Franciská policie porovnávala starší nevyřešené případy podobné modu operandi Night Stalkera , zjistila také, že 20. února 1985 byly ubodány k smrti sestry Maria (70) a Christina (50) Caldwell v jejich bytě v Telegraph Hill a 2. června byl pak zastřelen ve svém bytě v Cow Hollow Theodore Wildings a jeho přítelkyni vrah brutálně znásilnil. Zatím nebylo jasné, zda i tyto zločiny spáchal Night Stalker a byl tak zároveň aktivní ve dvou městech. Každopádně panika se přenesla i do San Franciska a tamní starostka Dianne Einstein veřejně mluvila o lovu na Night Stalkera . V té době se policii přihlásil vlastník levné ubytovny s informací, že se u něj muž odpovídající popisu hledaného sériového vraha v posledním roce a půl čas od času ubytovával. Speciálně upozorňoval na zkažené zuby a silný zápach tohoto muže. Když policisté prohledali místnost, kterou užíval, nalezli na dveřích v koupelně namalovaný obrácený pentagram. Další svědek tvrdil, že koupil nějaké šperky od muže, jehož vzezření korespondovalo s popisem vraha. Policie šperky porovnala s ukradenými věcmi z míst útoků a skutečně pocházely z bytu obětí Petra a Barbary Pan. Pátrání po "Nočním slídiči " bylo v plném proudu. Ramirez si ale i přes to vybral své další oběti. 24. 8. zaútočil na spící pár v Mission Viejo (oblast cca 80 km vzdálená od L.A.). V posteli tentokrát leželi Bill Carns (29) a jeho snoubenka Inez Erickson (27) . Mladou ženu ze spánku probudily tři hlasité výstřely. Pak se podívala směrem na svého přítele a uviděla, že je vážně zraněn (muž sice přežil, ale utrpěl trvalé poškození mozku). Než se však stačila vzpamatovat, R. R. ji již držel za vlasy a táhnul do vedlejšího pokoje. Tam jí svázal zápěstí a kotníky kravatami a posměšně se zeptal, jestli žena ví, kdo on je. Když žena neodpověděla, řekl, že je ten, o kom se píše v novinách a mluví v televizi. Poté se odebral z pokoje prohledávat dům. Zanedlouho se vrátil rozzuřený tím, že pár v domě neměl téměř žádné cennosti a sedmadvacetiletou ženu dvakrát znásilnil. Byl však údajně kvůli malému lupu stále rozzuřený, a tak mu žena ze strachu pověděla o místě, kam její snoubenec schovával nějaké peníze. Ramirez ji v tomto okamžiku donutil přísahat satanovi, že mluví pravdu. Když našel peníze, opět se posměšně vyjádřil v tom smyslu, že nalezený lup za to opravdu stojí a je tím co ji zachránilo. Než však odešel, ještě se k ženě otočil a řekl: „Přísahej svoji lásku Satanovi! “. Ta ze strachu odvětila: „Miluji Satana. “. Poté jí strhnul za vlasy na kolena a tuto větu ji nutil opakovat stále dokola. Nakonec ženu donutil k orálnímu sexu a se smíchem na rtech odešel. Žena se rychle vysvobodila ze zajetí kravat a šla volat na tísňovou linku 911, při tom zahlédla z okna, jak pachatel nasedá do staré oranžové Toyoty combi . Tato informace se stala nad míru důležitou! Dům Billa Carnse Dříve té noci si totiž mladý chlapec, který zrovna pracoval na své motorce v garáži rodičů, všiml pomalu jedoucího oranžového vozu, který projížděl jejich čtvrtí. Chlapci to připadalo podezřelé, a když se vůz za nějaký čas tou samou cestou vracel, zapamatoval si část jeho poznávací značky. Druhý den pak ve zprávách slyšel o pátrání po podobném voze a vše oznámil policii. Policisté zjistili, že oranžová Toyota rok výroby 1976 byla ukradena svému majiteli v čínské čtvrti v Los Angeles. Dva dny po nahlášení poznávací značky chlapcem byl pak vůz lokalizován v L.A.. Ihned na něj byl nasazen 24hodinový dohled v naději, že si jej pachatel ještě přijde vyzvednout, ale marně. Naštěstí to ani nebylo potřeba. Forenzní technici totiž uvnitř auta našli zřetelný daktyloskopický otisk ukazováčku, který se shodoval s otisky ve státní databázi policie v Sacramentu, která byla updatována jen několik dní předtím. Otisky patřily Richardu Ramirezovi , který byl vězněn již dříve v El Pasu za držení marihuany a shoda byla potvrzena i s otiskem zajištěným při vraždě Jennie Vincow. Oranžová Toyota, kterou Ramirez použil při svém posledním útoku Fotky vraha se objevily 30. 8. 1985 ve všech novinách a v televizi. Ramirez však byl tou dobou ve Phoenixu v Arizoně . Když se sedm dní po svém posledním útoku, tedy 31. 8. 1985 vrátil, vstoupil do obchodu s alkoholem, tam ho prodavačka ihned poznala a s řevem, že je Night Stalker jej přiměla k útěku. Ramirez se poté ve snaze vytratit se z města, vydal do bloku jižní Hubbard Street v Los Angeles , kterou obývala hlavně hispánská komunita. Na jednom z dvorků narazil na odemčený Ford Mustang z roku 1966. Nasedl do něj a pokusil se nastartovat. Majitel vozidla, Faustino Pinon , však ležel pod autem a opravoval převodovku. Jakmile uslyšel vetřelce, hned se jal chránit svůj majetek. Vyskočil z pod auta a popadnul Ramireze skrz okénko za oblečení. Ten ho varoval, že má zbraň, ale Pinonovi to bylo jedno a zloděje nepustil. R. R. se pokusil ujet, ale při boji skrz okénko nezvládl řízení a narazil do plotu. Majitel ho poté vytáhl ven z auta, ale Ramirez se vysvobodil a běžel ulicí dál. Tam narazil na 28 roků starou Angelinu De la Torres chystající se odjet ve svém autě. Té strčil hlavu do okénka a požadoval vydání klíčů s pohrůžkou, že jinak ji zabije. Žena začala křičet, což uslyšel její manžel a běžel jí na pomoc. Mezi tím soused Faustina Pinona, Jose Burgoin , který slyšel souboj o Forda Mustanga, zavolal policii. Ihned poté vyběhl ven a uslyšel další volání o pomoc, tentokráte od Angeliny De la Torres . Křikl na své dva syny a vydali se za napadenou ženou. Když se blížili, jeden z bratrů útočníka poznal a začal křičet, že je to vrah, Night Stalker! V tom vyběhl ze zahrady i manžel napadané ženy s kovovou tyčí v ruce. Ramirez se dal na útěk s oběma bratry a manželem paní De la Torres v patách. Ten ho po chvíli začal dohánět a zezadu ho tyčí udeřil. Vrah však jen klopýtnul a dál utíkal. Až po dalších desítkách metrů se muži opět podařilo Ramireze zasáhnout tyčí. Tuto ránu již vrah neustál a padnul k zemi. V tu dobu však již do ulice přijel hlídkový vůz a Ramirez se ihned přiznal, že je tím koho hledají. Podle některých zdrojů přímo prosil o zatčení, neboť dav, který se mezi tím shromáždil na ulici, ho chtěl lynčovat. R. Ramirez krátce po zatčení dne 31. 8 1985 Richard Ramirez byl obviněn ze 14 vražd a dalších 31 zločinů , spáchaných během své vražedné série. Po začátku přípravného řízení odmítl několik právních zástupců, až nakonec přijal zastupování od Daniela Hernandeze . Ten trval na konání soudního líčení v jiném místě než je Los Angeles, neboť podle něj nemohl být v tomto městě zaručen spravedlivý proces, protože každý vraha a jeho činy „znal“ a již měl o „Night Stalkerovi “ udělaný jasný obrázek. Ramirez také odvolal své přiznání a trval na své nevině. Navíc vyšetřování zdržoval velký počet trestných činů a různé námitky a žádosti ze strany Ramirezova právního zástupce. V průběhu přípravného řízení byla nakonec obžaloba snížena o jednu vraždu a k prvnímu hlavnímu líčení tak došlo až 21. července 1988 , kdy byla ustanovena dvanáctičlenná porota a Ramirez před ní předstoupil obviněn ze 13 vražd . Richard Ramirez u soudu Ve velice složitém procesu docházelo k průtahům, k mnoha problematickým situacím a k nejasným svědectvím (to bylo způsobeno také tím, že líčení probíhalo až 3 roky po zatčení). Menší paniku třeba vyvolala zpráva, že se Ramirez chystá zastřelit státního zástupce, který vede případ. Všichni účastníci řízení tak byli důkladně prohledáváni. Žádná zbraň se ale nikdy nenašla. Další zděšení (především mezi porotci a jejich náhradníky) vyvolal fakt, že se jedna z porotkyň nedostavila k řízení a byla nalezena zastřelená ve svém bytě. I v tomto případě byly úvahy, že vraždu řídil Ramirez ze své cely, mylné. Zavraždil ji totiž její agresivní přítel, který stejnou zbraní poté v hotelu spáchal sebevraždu a zanechal i dopis, ve kterém se doznal. Sám Ramirez se také hojnou měrou staral o sledovanost procesu, např. si jednou namaloval na dlaň pentagram a při příchodu vykřiknul: „ Hail Satan “. V průběhu přípravného řízení se sám označoval za „superzločince“ a prohlašoval, že miloval zabíjení a všechnu tu krev kolem. Většinou však v průběhu jednání jen seděl ve slunečních brýlích a pohupoval se na židli. Soudních slyšení se také účastnily houfy Ramirezových fanynek, které věřily v jeho nevinu, anebo se jim zdál zkrátka jen roztomilý. Každopádně 20. září 1988 byl Ramirez shledán vinným ze 13 vražd , 5 pokusů vraždy , 11 znásilnění a 14 vloupání . Svým obhájcům poté sdělil, že nebude prosit o život a nepokusí se zvrátit trest smrti, který mu hrozil, v doživotí. „Umírání mě neděsí. Budu v pekle se Satanem “, to byla jeho slova. Dne 3. 10. 1988 pak porota vyslovila způsob potrestání - devatenáctinásobný trest smrti v plynové komoře . Podle zdrojů tuto zprávu dokonce přijaly jeho ženské obdivovatelky s pláčem. Sám vrah, přítomný tomu všemu, odcházel ze soudní síně s úsměvem na rtech. Ještě předtím však soudu ve své řeči sdělil typicky temné a nejasné sdělení: „ Nechápete mě. Ani to od vás neočekávám. Nejste toho schopni. Přesahuji vaši zkušenost. Jsem mimo dobro a zlo. Noční legie, noční plémě, neopakuje chyby nočního tuláka a nemá slitování. Já se pomstím. Lucifer přebývá uvnitř každého z nás.“. Poté označil soudní úředníky za lháře, nenávistníky a parazitické červy. Když pak opouštěl soudní síň, pronesl k novinářům: „To je toho! Smrt byla vždy součást tohoto světa. Uvidíme se v Disneylan du.“. Ramirez ukazuje u soudu soudu dlaň s nakresleným pentagramem Od toho okamžiku pobývá Richard Ramirez v cele smrti státního vězení v San Quentinu v Kalifornii . Do cely mu chodí velké množství dopisů od fanoušků a někteří mu dokonce platili za návštěvy. Mezi nimi i novinářka Doreen Lioy , která poslala uvězněnému sériovému vrahovi během jeho pobytu za mřížemi přes 75 dopisů a také ho často navštěvovala. Ramirez jí pak v roce 1988 požádal o ruku a dne 3. října 1996 se ve věznici konala tiskem sledovaná svatba . Dnes již paní Ramirez, která stále věří v nevinu svého manžela, prý při návštěvách ve vězení musela často čelit houfu fanynek, které jí záviděly a minimálně jednou jí bylo z jejich strany vyhrožováno likvidací, pokud se nevzdá přízně vraha. I přes veškeré důkazy věří v jeho nevinu dodnes a dokonce měla prohlásit, že pokud bude Ramirez popraven, spáchá sebevraždu. Faktem však zůstává, že Richard Ramirez po neúspěšném odvolání u California Supreme Court z roku 2006, zůstal v cele smrti a čekal zde na svou popravu až do 7. 6. 2013 kdy zemřel na selhání jater . Doreen Lioy a Richard Ramirez Pomyslnou poslední tečkou za případem tohoto sériového vraha, je odhalení z roku 2009. V tomto roce byla rozluštěna 25 let stará, bestiální vražda z 10. dubna 1984 (3 měsíce před vraždou Jennie Vincow). Toho dne byla nalezena brutálně zavražděná devítiletá holčička jménem Mei Leung . Vrah ji zmlátil, znásilnil, pobodal a nakonec přivázal za ruce a krk k potrubí tak, že nohama nedosáhla na zem a uškrtila se. Její zubožené, polonahé tělo našel ještě téhož dne její osmiletý bratr, ve sklepě bytového domu, kde rodina bydlela. Vražda byla považována za rituální a satanistickou , když oběť byla nalezena v poloze "Krista", se špičkami nohou jen pár centimetrů visící nad zemí. Ač byla za dopadení pachatele otřesného zločinu vypsána vysoká odměna, případ se nedařilo dlouhá desetiletí objasnit. Až po znovuotevření případu v roce 2004, kdy se díky metodě analýzy DNA mohly porovnat vzorky nalezené na místě činu s těmi v databázi, se ledy pohnuly. Vzorek DNA odebraný z látky, kterou byla oběť přivázána k potrubí, odpovídala DNA Richarda Ramireze! Na látce se našla DNA ještě jednoho člověka (rovněž trestaný muž), tedy se spekuluje, že při této vraždě mohl mít Ramirez komplice, ale jelikož šlo o vzorek nekvalitní, policie toto nemohla s jistotou potvrdit a totožnost muže nebyla nikdy zveřejněna. Protože Ramirez v době odhalení již čekal v cele smrti, nikdy z tohoto zločinu nebyl obviněn, ale je mu s jistotou přičítán. Čili Richard Ramirez - nejméně 14 obětí! Navíc zavražděných s nesmírnou brutalitou a krutostí. Co dodat….. Těm, které kauza zajímá vřele doporučujeme přečtení knihy: Richard Ramirez (Night Stalker) . Mei Leung DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: Richard Ramirez Part 1 of 5 Play Video Richard Ramirez Part 2 of 5 Play Video Richard Ramirez Part 3 of 5 Play Video Richard Ramirez Part 4 of 5 Play Video Ramirez Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Severozápadní jatka", která se věnuje kriminalitě v severočeském regionu. Autor: František Roček. Severozápadní jatka - František Roček Další knihy Název: Severozápadní jatka Autor: František Roček Nakladatelství: AOS Publishing Rok vydání: 2009, 190 stran Trochu paradoxně se nám kniha „Severozápadní jatka “ dostala do rukou později, než její volné pokračování „Severozápadní jatka 2 “ (recenze zde) . Tedy dnes se se zpožděním podíváme i na „díl první“, který byl vydán v roce 2009. Na svědomí jej má rovněž František Roček (novinář a spisovatel), který se věnuje hlavně problematice severočeského regionu (hlavně Ústeckého kraje), čemuž zůstal věrný i v případě této knihy. Co konkrétně autor v knize popisuje? No věnuje se pochopitelně zločinu . Kniha začíná krátkými podkapitolami týkajícími se policejních statistik a policejní taktiky . První až třetí kapitola se pak věnuje nejzávažnějším trestným činům, tedy vraždám . V první z nich se dočtete o dvou závažných případech z let 1996 a 1999 (v roce 1999 šlo dokonce o trojnásobnou vraždu), kdy pachateli i obětmi byli cizinci – Asiaté . Druhá kapitola se věnuje několika případům tzv. „domácích zabijaček “ (jak policisté říkají vraždám v rodinném kruhu), a třetí pak popisuje 4 další případy homicida spáchané mezi lety 1995 – 2005 . Včetně např. brutální loupežné vraždy dobrosrdečného kněze nebo případu, kdy dva spolupachatelé jedno z těl obětí vařili a pekli. V následující kapitole autor popsal několik případů pašování drog a v další na několik únosů . Šestá kapitola se věnuje dvou extrémním případům sousedských sporů , z nichž jeden dokonce končí brutálním usmrcením oběti. V sedmé kapitole se dočtete o léta se táhnoucím právním sporu o byt mezi romskou rodinou, zastupovanou známou advokátkou a dnes i političkou Klárou Samkovou, a městem resp. státem. Následuje výborná a propracovaná kapitola o vyloučených lokalitách , neboli ghettech, a především o tamní romské sociální problematice a s ní související kriminalitě. Tedy o tématu, které je pro severozápadní region dlouhodobě velice palčivé. Předposlední kapitola zobrazuje vysokou propracovanost a sofistikovanost organizovaných skupin zaměřujících se na nelegální výrobu padělaných cigaret . Knihu uzavírá případ tzv. „ústeckého řezníka“ . Případ vlastně poměrně „běžné“ vraždy, na které je zajímavá asi jen její mediální přezdívka. Tu pachateli tisk přiřknul jen kvůli tomu, že se ve snaze zbavit těla oběti dopustil tzv. "defenzivního čtvrcení ", kdy tělo své družky rozřezal. Když pokročíme k hodnocení, podobně jako u pokračování této knihy nejde ani zde o nějak komplexně zpracovaná témata, ale spíše takový „severozápadní krimi mišmaš“. Jistě, kniha logicky akcentovala hlavně trestné činy, které trápí více daný region, ale ani jedno z témat, myslíme, nevyčerpala beze zbytku. Některé kapitoly byly skvělé, jiné podařené, ale některé byly trochu nuda – např. právě ta poslední. S touto nevyrovnaností kapitol jsme měli asi jediný problém. Co bychom naopak vyzdvihnuli, tak to jsou části o romských ghettech a o onom „nekonečném“ právním sporu o byt. Tyto kapitoly jsou propracované a je jim v knize věnován i odpovídající prostor. Zaujala nás i kapitola o drogových příbězích z Ústecka, nicméně ta by si klidně zasloužila více než pár stánek. Zbytek knihy lze shrnou slovy – průměr. Tedy kniha možná vysloveně nenadchne, ale rozhodně není špatná. Domníváme se, že je dokonce vydařenější než její pokračování z roku 2016 . Proto dnes za 2 -. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře

Recenze krimi knihy "Rozsudek smrti vykonán", který se věnuje sedmnácti rozmanitým kriminálním případům, které končí popravou obžalovaného. Autor: Petr Šámal. Rozsudek smrti vykonán - Petr Šámal Název: Rozsudek smrti vykonán - kruté pravdy z tajných archivů Autor: Petr Šámal Nakladatelství: Fortuna Libri Rok vydání: 2021, 295 stran Recenze: Zatím nenapsána. Sedmnáct příběhů, ve kterých pachatele došli až k oprátce. Je mezi nimi příběh zdravotní sestry vraždící na kojeneckém oddělení. 18letého mladíka, který podle pokynů otce vyvraždil rodinu své tety. Vojenského zběha-kanibala. Pedofilního promítače pražského kina Metro. Můžete se z policejního vyšetřování dozvědět, jak byly doopravdy zavražděny stopařky, na motivy jejichž kauzy byl natočen film Smrt stopařek, nebo odkud se vzala hlava bez těla ve vlaku na trati Trnava-Bratislava. Na konci všech těchto hrůzných, mrazivých příběhů čekala spravedlnost. Poprava a smrt. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy "Masarykovy oprátky", která se věnuje problematice trestu smrti a případům popravených v letech 1918-1938. Autoři: Jiří Plachý, Ivo Pejčoch Mysarykovy oprátky - Jiří Plachý, Ivo Pejčoch Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Mysarykovy oprátky Autor: Ivo Pejčoch, Jiří Plachý Nakladatelství: Svět křídel Rok vydání: 2012, 205 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Kniha je věnována problematice trestu smrti v době první a druhé Československé republiky, tedy v letech 1918–1939. Je uvozena texty, pojednávajícími obecně o trestu smrti a jeho praktickém výkonu v našich zemích. Následuje hlavní část, která je rozdělená do třiadvaceti chronologicky řazených kapitol. První se souhrnně věnuje období let 1918–1922, kdy probíhala stabilizace československého státu. V té době byly popravy prováděny především v souvislosti s válečnými konflikty, které nová republika vedla se svými sousedy. První rozsudek vynesený řádným soudem v ČSR byl vykonán počátkem roku 1923. V následujících letech bylo v republice provedeno celkem jedenadvacet poprav: jedenáct v době, kdy byl prezidentem T. G. Masaryk, sedm během prvního funkčního období Edvarda Beneše a tři v době takzvané druhé republiky. Až na tři případy z let 1937–1938, kdy na popravišti stanuli vojáci z povolání čs. armády, usvědčení z vojenské zrady a špionáže ve prospěch Německa a Maďarska, se jednalo o ty nejsurovější, často sériové vrahy. Vedle jmen jako Martin Lecián nebo Svatoslav Štěpánek, nahánějících dodnes hrůzu, zde můžeme najít i případy zcela zapomenuté a dnes prakticky neznámé. Publikace vůbec poprvé podává ucelený přehled o všech těchto případech, zpracovaných na základě primárních archivních pramenů. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy

Recenze knihy "Jak se žije za zdmi Valdic", která se věnuje nejstřeženější a nejpřísnější české věznice Valdice. Autor: Petr Šámal. Jak se žije za zdmi Valdic - Petr Šámal Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Jak se žije zazdmi Valdic Autor: Petr Šámal Nakladatelství: Naše Vojsko Rok vydání: 2019, 430 stran „Víc hlav víc ví “, možná tak by šlo uvést knihu Petra Šámala (fotografa, malíře, filmového producenta, scénáristy a spisovatele), která se věnuje asi nejznámější české věznici Valdice, ze které se doposud nikomu nepodařilo uprchnout. Kniha „Jak se žije za zdmi Valdic “ není koncipována tak, že by se autor pouštěl do nějakých vlastních úvah nad fungováním nejpřísnější věznice v ČR, nýbrž nechává promluvit ty, kteří s věznicí Valdice mají přímou zkušenost. Zde se dostávám asi k první věci, která mi trochu vadila. Konkrétně šlo o to, že zkušenosti, názory a zážitky jednotlivých zpovídaných osob nebyli autorem prakticky nikterak uvedeny, okomentovány či shrnuty. V tomto směru na mne kniha působila trochu neuceleně, když podle mého by si zasloužila autorovo delší shrnutí a zamyšlení se, než na pouhé dvě strany v jejím epilogu. Možná proto na mne minimálně v první polovině kniha působila spíše jako takový mišmaš a slepenec, než nějaké ucelené dílo. Každopádně dá se předpokládat, že autor chtěl raději nechat promluvit ty, kteří mají s valdickou věznicí bohatší zkušenosti, což ve výsledku zas tak špatný tah nebyl, neboť čtenáře mohl seznámit s mnoha různými pohledy a úhly pohledů na tuto nejstřeženější věznici v republice. Čtenář by možná mohl předpokládat, že prostor byl dán hlavně odsouzeným zločincům, kteří si za zdmi Valdic odpykávají své často mnohaleté tresty, ale kniha je v tomto směru mnohem bohatší. Totiž, i když se samozřejmě dostalo i na ně (konkrétně v knize naleznete výpovědi jedenácti trestanců, včetně dvou již propuštěných – v čele s Jiřím Kajínkem), široký prostor byl dán především personálu věznice. Dostalo se tak nejen na ředitele věznice a jeho zástupce, ale i na psovody, strážné, dozorce, eskortu, vychovatele, pedagogy, lékaře, učitele, administrativní pracovníky, pracovníky oddělení prevence a stížností i faráře. Tedy velice pestrá směs povolaných osob, jejichž pohled, v konfrontaci s pohledem odsouzených, umožní čtenáři nahlédnout za zdi místa, kam se sám snad nikdy nedostane. Kniha rovněž přináší mnoho názorů na nejpalčivější otázky českého vězeňství, mezi které patří například možnost trestanců pracovat a (ne)dostatek práce za zdmi valdické věznice. Dále finanční otázky výkonu trestu, možnost resocializace a vůbec omezené možnosti pozitivního účinku trestu odnětí svobody na budoucí život odsouzených, ale například i mnoho praktických otázek ohledně fungování věznice, včetně například i toho, zda-li není jediné wc na cele pro deset osob málo. Když vše shrnu, tak koho vězeňství zajímá, a kdo se nespokojí s tím, že odsouzením pachatele případ končí, měl by po recenzované knize určitě sáhnout! Přeci jen, obhajobu a historky Jiřího Kajínka slyšela již řada lidí, ale kdo si kdy přečetl, co si o výkonu trestu myslí takový dozorce, vychovatel či vedoucí školského střediska, které se snaží vězně vzdělávat? Ač tedy kniha má dle mého svá slabší místa, včetně například beletrizovaného popisu zločinů, který však naštěstí zabírá minimum místa, jde o zajímavý počin, který by neměl v žádné „krimi knihovně“ chybět. Hodnocení: 2-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-

Dopisy Alberta Fishe 1) Dopis vnučce -Mary Nichols „Moje zbožňovaná Mary, můj miláčku! Dostal jsem tvůj nádherný dopis. Býval bych ti odpověděl už dávno, ale mezi rentgeny, lékaři a mým advokátem jsem velmi zaneprázdněný. A pak, víš, že mi je už 65 a moje oči už nejsou to co kdysi. Tak můj zbožňovaný miláček bude mít osmadvacátého 18. Rád bych byl u toho, protože ty víš dobře, co bych ti dal. Počkal bych, až si lehneš do postele a pak bych ti přisel pěkně nařezat a přišil bych ti osmnáct ran na tvůj holý zadek ... Mary, miláčku, za několik dnů dostanu důchod a pak ti pošlu 20 dolarů . Nemůžu ti koupit hodinky, ale takhle si je vybereš sama. Doufám, že tvoje drahá maminka, kterou zbožňuji a kterou mám rád pořád, se má líp. Vyprávěla si mi, že chodíš na zápasy. Tady v New Yorku jsou pořád. Na gymnáziích a v YMCA jsou velké bazény. Když se tam nějaký chlapec nebo mladý muž chce vykoupat, musí se svléknout a plavat nahý. Jeden z největších bazénův USA je v YMCA na 8. avenue nebo na 57.západní ulici. Někdy je tam víc než 200 mužů a chlapců úplně nahých. Kdokoliv se tam může jít podívat za 25 centů. A ty víš velmi dobře, můj zbožňovaný miláčku, že většina dívek se ráda dívá na nahé chlapce. Zvlášť na velké chlapce. A víš moje drahá Mary, co všechno dívky dělají, aby se toho představení mohly zúčastnit? Mnohé mají mužské účesy. Oblékají se do šatů svých bratrů a na hlavy si nasazují čepice. Velmi často se chlapec, když vyleze z vody, dostane do blízkosti dívky, převlečené za chlapce. Je tak blízko, že se dívka může dotknout jeho nahého těla. Většina mužů a chlapců ví, že se na ně dívky dívají, ale je jim to jedno. Dávej si pozor, až půjdeš ven, hlavně když bude sníh. Nezapomeň si obout ty boty s kaučukovou podrážkou. Teď bych se , můj miláčku, velmi rozzlobil, kdybys mi co nejdřív neposlala další z tvých nádherných dopisů. Jestli mě necháš čekat, přijdu tě navštívit pořádně ti nasekám- ty víš kam! “ 2)Obscéní dopisy různým adresátům rok 1929 „Byl bych rád, kdybyste mě teď mohla vidět. Sedím na židli. Cítím bolest v zádech, těsně nad hýžděmi. Až mě svléknete, budete moct obdivovat dokonalou formu. Moje slaďounké srdíčko, už ochutnávám vaše lahodné čůrány a vaše lahodné kakání. Musíte se vyčůrat do skleničky a já to pak před vámi vypiju do poslední kapky. Řekněte mi, až se vám bude chtít na velkou stranu. Položím si vás do klína, vyhrnu vám sukni, abych mohl líbat vaše kalhotky a přitisknout ústa na vaši rozkošnou slaďounkou prdelku abych mohl spolykat vaše máslové buráčky, jakmile se objeví, čerstvé a teplé současně. Tak takhle se to dělá tady v Hollywoodu. “ rok 1930 „Můj jediný syn Bobby se stal v devíti letech mrzákem díky záchvatu infantilní paralýzy. Pro svoje dobro musí být pravidelně bičován devítiocasou kočkou. Ale ujišťuji vás, že se nepočůrává ani nepokakává do postele nebo do kalhot. Řeknu vám, až bude potřebovat jít na záchod, ať už kvůli č. 1 nebo kvůli č.2. Kvůli č.1 mu musíte rozepnout kalhoty a vyndat mu jeho malého ptáčka. Vzadu stačí rozepnout tři knoflíky. Ušetříte čas a nebudete ho muset celého svlékat. Je to pohodlné i kvůli výprasku… Doktor oznámil, že tři nebo čtyři pořádné výprasky na jeho nahý zadek mu udělají moc dobře, protože je moc masitý na tom místě. Moc mu to pomůže. Odpovězte mi, jestli nebudete váhat použít hůl nebo devítiocasou kočku, až to bude potřebovat “ rok 1934 „Moje drahá a líbezná holčičko Grace, Právě jsem dostal tvůj dopis, ve ktrém mě oslovuješ Milý Roberte. Moje slaďounké srdíčko, ulovila jsi mě. Jsem tvůj otrok a všechno co mám patří tobě. Čůrák- koule- zadek a všechny peníze, které si přeješ. Jenom kdybys byla moje roztomilá ženuška, neměla bys ze mne strach. Ó děvenko mého srdce, jak bych tě zbožňoval-jak. Objímání- šukání- výprasky, pak bych tě ZULÍBAL tam, kam jsem tě nařezal. Na tvou rozkošnou, boubelatou, krásnou prdelku…Už bys nepotřebovala toaletní papír, aby sis utírala svou boubelatou prdelku, protože bych všechno spolykal a pak bych lízal tvou rozkošnou prdelku svým jazykem,až by byla úplně čistá! Robert Hayden 9. listopadu 1934 " rok 1934 „Milá paní Jsem vdovec se třemi chlapci 13-15-19. Chtěl bych je dát do penzionátu, aby ti dva mladší mohli dokončit školu. Chci slušnou stravu, čisté postele a vyprané prádlo. Dávám přednost vdově, která má dostatečně starou dceru, aby jí mohla pomoct. Henry a John mi způsobili hromadu problémů tím, že chodili za školu. Jejich ředitelka, paní Bruceová, mě ujistila, že kdyby to byli její vlastní synové, dala by každému z nich pořádný výprask každý den a celý měsíc a John by měl nárok ještě na přídavek devítiocasou kočkou, než by šel spát. Je to hlavně on, koho je potřeba kárat. Já sám na to nemám čas a navíc si myslím, že vyplácet děti je práce pro ženu. Toužím po mateřské ženě, která může a přeje si na sebe vzít celou zodpovědnost za ty chlapce. Ať koukají poslouchat a když nebudou chtít věšet kalhoty, potrestejte je pořádným výpraskem. Neváhejte jim poznamenat kůži a poslužte si devítiocasou kočkou, kdy si vy budete myslet, že je to nutné. Robert je mdlého rozumu v důsledku pádu. Ačkoliv mu brzy bude pětadvacet a je statný a silný, je snadnější mu dát na zadek nebo ho zbičovat než Henryho. Ten kolem sebe kope, když je tak potrestán. Chci ženu, která může bít jednoho, nebo i všechny tři najednou, když to bude nutné. Náš doktor říká, že když Bobby nebude bit přes zadek nebo bičován, stane se náladovým a mohlo by se opravdu stát, že by ztratil rozum. Proto musí být také bit. Teď je ve Philadelphii a stará se o něj jedna černá žena, kterou znám už pětadvacet let. Má sedmnáctiletou dceru a obě ženy ho trestají enormě. Henry a John jsou v Upper Darby Pa, starají se o ně dvě sestry, ještě mladé dívky. Obě dvě vedou penzion pro chlapce a dívky, kterým ještě není sedmnáct let. Jsou velmi přísné a všichni chlapci nebo děvčata, kteří neposlouchají, jsou potrestáni výpraskem před celou třídou. John je na svůj věk velký chlapec a hrozně se stydí, když si musí spustit kalhoty a nechat si nařezat na zadek před mnoha mladými dívkami. Chci místo, kde mohou být všichni spolu. Jsem připraven vám zaplatit 35 dolarů týdně za všechny tři a přídavek 15 dolarů, když budu přítomen. Ale vezmete si je na starost a musíte mě ujistit, že použijete smeták nebo devítiocasou kočku. Přeji si ženu, která nebude v rozpacích, když bude muset svlékat Bobbyho, podobně jako Johna a Henryho. Tak jestli vás to zajímá, napište mi, kudy se jede do vašeho ústavu. A. H. Fish 21 listopadu 1934" 3) Dopis matce Grace Budd „Milá Paní Budd! V roce 1894 jeden můj kamarád sloužil jako námořník na lodi Tacoma pod kapitánem Johnem Davisem. Loď vyplula ze San Franciska do Hongkongu. Když dopluli na místo určení, můj přítel a jeho dva druzi se rozhodli vydat na pevninu a opít se. Když se vrátili, loď už odplula bez nich. V té době panoval v Číně hladomor. Jakýkoliv druh masa se prodával mezi jedním až třemi dolary za libru. Ti nejchudší trpěli tolik, že prodávali řezníkům své děti, mladší dvanácti let, aby je naporcovali a prodali dál. V jakémkoliv obchodě člověk mohl dostat steak, kotletu, nebo ragú. Podle vašeho výběru vám uřízli kus nahého těla chlapce nebo dívky. Zadek, který je nejlibovější částí, se prodával jako zadní hovězí a byl nejdražší. John zůstal v Hongkongu tak dlouho, že v sobě objevil chuť na lidské maso. Když se vrátil do New Yorku, unesl jednoho sedmiletého a jednoho jedenáctiletého chlapce a odvedl je k sobě domů. Svlékl je a svázané strčil do skříně. Mnoho krát ve dne v noci, je bil přes zadek a mučil je, aby jejich maso změkčil. Nejdřív zabil toho staršího, protože jeho zadek byl masitější. Každou část jeho těla, s výkimkou hlavy, kostí a vnitřností, uvařil a snědl. Dítě bylo opečeno v troubě (celý jeho zadek), uvařeno, usmaženo a rozsekáno do omáčky. Ten menší chlapec prošel tím samým. V té době jsem bydlel v čísle 409 na 100. východní ulici, po pravé straně. John mi o svých delikatesách z lidského masa tak často vyprávěl, že jsem se rozhodl také ochutnat. V neděli 3. července 1928 jsem přišel k vám, do čísla 406 na 15. západní ulici. Přinesl jsem sýr a jahody. Obědvali jsme společně. Grace se mně posadila na kolena , políbila mě. Rozhodl jsem se ji sníst. Vymyslel jsem si narozeniny a vy jste jí povolila, aby šla se mnou. Odvedl jsem ji do jednoho opuštěného domu ve Westchestru, který jsem objevil. Když jsme tam přišli, řekl jsem jí, aby zůstala venku. V prvním patře jsem se svléknul do naha, abych se neumazal od krve. Když jsem všechno připravil, šle jsem k oknu,abych zavolal Grace. Až do jejího příchodu jsem se schoval do skříně. Když viděla, že jsem nahý, rozplakala se a chtěla utéct Chytil jsem ji. Hrozila, že to všechno řekne mamince. Svlékl jsem ji. Hodně se bránila, kousala a škrábala. Uškrtil jsem ji, pak jsem ji rozřezal na kousky a maso jsem si odnesl domů, kde jsem ho uvařil a snědl. Ani vám nemůžu vypovědět, jak byl její zadeček, upečený v troubě, libový a delikátní. Trvalo mi devět dní, než jsem ji celou snědl. Neznásilnil jsem ji, ačkoliv bych mohl, kdybych si to přál. Zemřela jako panna. “ 4) Dopis advokátovi „Existuje veřejná skládka v Satorii, na River Avenue. Už léta tam lidé vyhazují hromadu věcí. Tady je můj plán: před několika lety jsem žil v čísle 228 na 81. východní ulici, v posledním patře. Předpokládejme, že se vám přiznám, že jsem … malého Gaffneyho (sloveso v dopise chybí) stejným způsobem jako holku B. Nic to nezmění, protože jsem už obviněný ze zločinu. Nicméně musím připustit, že řidič tramvaje, který mě identifikoval v doprovodu malého chlapce, měl pravdu. Můžu vám říct, že jsem v tu chvíli hledal uspokojivé místo, abych vykonal svoji práci. Vydal jsem se proto na skládku v River Avenue. Je tam opuštěný dům, nedaleko od místa, odkud jsem ho přivedl. Ten dům jsem maloval pro jeho majitele několik let před tím. Byl to kovář. Zapomněl jsem jeho jméno, ale můžete se zeptat mého syna Henryho, který mu kupoval auto. Otec toho člověka žil v domě. Gene, John a Henry mně pomáhali malovat. V té době tam na silnici parkovalo pár starých aut. Tam jsem přivedl chlapce. Nejdřív jsem ho svlékl, pak jsem mu spoutal ruce a nohy a udělal jsem mu roubík z kusu špinavého hadru, který jsem tam našel. Potom jsem spálil jeho šaty , boty jsem vyhodil do odpadkového vozu a vrátil se domů tramvají až na 59. ulici. Byly dvě hodiny ráno a zbytek cesty jsem šel pěšky. Druhý den, kolem druhé hodiny odpoledne jsem si přinesl svoje nástroje a také pořádnou devítiocasou kočku. Vyrobenou doma. S krátkou rukojetí. Rozřízl jsem jeden svůj pásek na dva kusy, pak jsem z každé poloviny nařezal šest pruhů, kolem dvaceti centimetrů dlouhých. Bičoval jsem jeho zadek, až mu krev tekla po nohách.Uřízl jsem mu uši,nos, zvětšil jsem mu pusu od ucha k uchu. Vyndal jsem mu oči z očních důlků. V tu chvíli už byl mrtvý. Zabodl jsem mu nůž do břicha a k ráně jsem přiložil ústa, abych vypil krev. Sebral jsem čtyři staré pytle na brambory. Pak jsem mu uřízl ruce a nohy. Přinesl jsem si sebou kleště. Sloužily mi k tomu, abych mu uštípl nos, uši a několik kousků masa z jeho břicha. Pak jsem přeřízl trup těsně pod pupkem.Potom nohy asi pět centimetrů pod jeho zadkem. Nařezal jsem hlavu, ruce, paže a nohy pod koleny. Všechno jsem to dal do pytle s kamením, zavázal provázkem a hodil do stojaté vody rybníku, který uvidíte u silnice, když pojedete na North Brach. Voda je tam hluboká kolem metru a půl. Hned se to potopilo. S masem jsem odjel domů. Měl jsem předek těla s kousky, které mám nejradši. Jeho ptáčka, varlata a roztomilý, pěkně baculatý zadeček, abych si ho mohl upéct v troubě a sníst. Z uší, nosu a kousků obličeje a břicha jsem připravil ragú. Dal jsem do něj cibuli, mrkev, tuřín, celer, pepř a sůl. Bylo moc dobré. Pak jsem rozřízl hýždě, ptáčka a varlata na dvě půlky a umyl jsem je. Jídlo jsem strčil do trouby a zapálil jsem ji. Pak jsem uřízl plátky slaniny a položil jsem je na obě půlky hýždí. Oloupal jsem čtyři cibule a asi po čtvrt hodině jsem na maso nalil asi půl litru vody, aby pustilo šťávu, než tam dám cibuli. Pravidelně jsem maso zaléval šťávou na dřevěné lžíci. Aby maso bylo lepší a šťavnatější. Za dvě hodiny byly hýždě pěkně opečené. Nikdy jsem nejedl pečenou krůtu, která by byla aspoň z poloviny tak dobrá, jako jeho rozkošný, baculatý zadeček. Jídlo jsem měl na čtyři dny. Jeho ptáček byl skvělý,ale varlata byla moc tvrdá:nemohl jsem je rozkousat. Hodil jsem je do záchoda. Můžete dát tenhle dopis mým dětem a když to bude nutné, budu o tom svědčit. Mohl bych vyprávět detaily...., jako kdybych diskutoval o čase,co způsobil. Místo které jsem popsal je ideální pro takový čin. A když budete mluvit s novináři, řekněte jim, že Bůh mi přikázal, abych smyl své hříchy a abych se mu vydal na milost a nemilost. Zaveďte je k té skládce. Budou jako blázni. Jaká nová senzace! Gene, John a Henry, ktří se mnou v tom domě pracovali, vám moje slova potvrdí. Nebo si myslíte, že bych měl zavolat otce Malleta z kostela Díkuvzdání Panně Marii ve White Plains a vyzpovídat se mu? Napište mi,abych věděl co vy chcete, abych udělal. Jestli vám to může pomoct, zeptejte se ředitele věznice Caseyho nebo doktora, cela 1-b-14, volání o pomoc v 7 hodin večer. Když jsem byl na hlavním oddělení policie, od 13. do 14. prosince, ještě jsem nic nepřiznal. Když důstojník F.W. King opustil vyšetřovací místnost, seržant Fitzgerald mě surově uhodil do břicha, ačkoliv jsem seděl. Můžu vám to ukázat během návštěvy. Řekl mi, i když jsi stařec, jestli se k ničemu nepřiznáš, vezmu tě s sebou dolů a tam ochutnáš můj obušek. Chtěl bych, abyste si ho vzal kvůli mně na paškál. Požádejte důstojníka Kinga, aby vám dal můj mučící obušek. Má ho. Dokáže to stav mého ducha. Je to prkýnko s vyčnívajícími hřebíky .“

Přehled 13 nejhorších masových vrahů po roce 2000 napříč celým světem. Kdo je nejhorším masovým vrahem 3. tisíciletí? (Zveřejněno: 20. 9. 2019) 13 nejhorších masových vrahů po roce 2000 Na úvod jen několik poznámek k tomu, čeho se níže uvedený článek týká, respektive spíše čeho se netýká. Jak už v názvu článku uvádíme, zaměřili jsme se na nejhorší masové vraždy po roce 2000 . Slovo „nejhorší“ je v tomto smyslu chápáno tak, že budou popisovány útoky s nejzávažnějšími následky – tedy zařazeny byly masové vraždy s nejvyšším počtem (usmrcených) obětí. Níže naleznete 13 největších masových vražd z více než 150 komparovaných případů . Co naopak nebudeme popisovat , jsou teroristické útoky . Zaprvé – těch, které byly spáchány po roce 2000, a které co do počtu obětí byly horší než zde zmíněné masové vraždy, byla celá řada – stačí připomenout 11. září 2001 … Zadruhé – mezi teroristickým útokem a „klasickou “ masovou vraždou je několik rozdílů . Nebudeme se zde pouštět do podrobného srovnávání a ucelenějších úvah. To by vydalo na samostatný článek. Zkusíme uvést jen letmé porovnání. Tak například hlavním cílem vražd ve jménu teroru je vyvolat strach a pocity nejistoty ve společnosti (veřejnosti), jejichž prostřednictvím má být dosaženo nějakého politického , náboženského nebo ideologického cíle . Takové jednání tedy není plně vázáno na konkrétní "potřebu ", individuální motiv pachatele, ale spíše inspirováno nějakou přijímanou ideologií a sloužící jejím cílům . Rovněž je typický vliv dalších osob , které působí na mysl pachatele. Ti jej často motivují, přesvědčují, pomáhají mu. Teroristické činy jsou také často koordinovány několika lidmi či je hlavnímu vykonavateli teroristického útoku poskytován určitý servis , prostředky , pomoc atd. Naproti tomu „klasická “ masová vražda bývá často motivována především zlobou , mstou , touhou „po slávě“ , atd., případně kombinací těchto faktorů , tedy především individuálními motivy . „Klasická“ masová vražda nebývá zpravidla páchána s pomocí dalších zúčastněných či nápomocných osob. Zahrnut tedy nebyl např. čin Mohameda Lahouaieje Bouhlela, který v roce 2016 najel ve jménu tzv. Islámského státu nákladním autem do lidí ve francouzském Nice a usmrtil tak 86 osob a dalších 400 zranil. Zahrnut nebyl především proto, že pachatel udržoval kontakt s teroristy, bylo mu pomáháno a dostával rady, ohledně příprav k útoku. Většina médií, které tvoří různé souhrny masových vražd, často západní teroristické útoky do seznamů zařazuje. Asi zejména proto, že činy se odehrály právě v západním světě, navíc v nedávné době. Nicméně problém spočívá v tom, že k podobným útokům (navíc s mnohem vyšším počtem obětí) dochází i v nezápadních částech světa pravidelně, a podle názoru autora tohoto článku mají tyto a jim podobné činy více společného právě s terorismem než se zde popisovanými „klasickými“ masovými vraždami. Naopak jsme pro srovnání a ukázku toho, jak tenká linie mezi takovým rozlišováním je, zahrnuli činy A. Breivika a O. Mateena. Tyto vraždy sice jistě byly spáchány s nějakým politickým, ideologickým či náboženským přesvědčením, ale minimálně A. Breivik neměl v úmyslu vyvolat strach, prostřednictvím něhož by dosáhnul svých cílů, ale svým činem chtěl získat pro své myšlenky prostor. Chtěl své názory "zakřičet do světa". U O. Mateena je to ještě složitější a zařazen byl hlavně proto, že ač sám deklaroval, že útočí ve jménu IS, tak podle dostupných informací jednal sám, neměl na tuto zločinnou organizaci přímé vazby a čin s nikým nekoordinoval, ani mu nebyla poskytnuta žádná pomoc a součinnost, a to asi ani při plánování a přípravě. Nicméně jeho zařazení bylo opravdu na hraně. No, čtenář sám dále v článku uvidí a může pak posoudit, kam by onen čin spíše zařadil… Ještě poslední věc. Jednotlivé „exempláře“ jsme hodlali zpracovat stručně, takže u každého byla snaha zodpovědět toto schéma otázek: Co? Kdy? Kde? Jak? A proč? S tím, že u každého činu jsme se pokusili určit pravděpodobné (především vnější) příčiny (ty vnitřní se podílí vždy), motivy a spouštěče onoho kriminálního činu. Nebylo to vůbec snadné. Přesné určení toho, co lze označit u konkrétní masové vraždy za příčinu, co za motiv, a co za spouštěč, je totiž nejen složité, ale někdy přímo nemožné, a to už jen z toho titulu, že řada masových vrahů volí po činu sebevraždu. Jde tedy o určitý odhad autora. Jak se mu to podařilo, nechť posoudí a zváží čtenář. 13. Seung-Hui Cho – USA – 16. 4. 2007 - oběti: 32+17 (18. 1. 1984 – 16. 4. 2007) Třináctým nejhorším masovým vrahem po roce 2000 je třiadvacetiletý, původem jihokorejský, vysokoškolský student jménem Seung-Hui Cho . Ten vstoupil dne 16. dubna. 2007 do budovy Polytechnického institutu státní univerzity v Blacksburgu ve státě Virginie a zde zastřelil 32 osob (studentů a vyučujících) a dalších 17 osob postřelil . K tomu se dalších 6 osob zranilo při skoku z okna, když se snažily uniknout šílenému střelci. Jde tak až doposud (r. 9/2019) o nejhorší školní masovou střelbu v historii USA . Útočník byl vyzbrojen dvěma pistolemi typu Glock 19 a Walther P22 – zbraně byly obstarány legální cestou. Motivem činu zřejmě byla msta společnosti, když pachatel ve svých zápiscích kritizoval např. „zhýralost “, „děti zbohatlíků “ apod. Hlavní příčinu u této masové střelby zřejmě třeba hledat v osobnosti pachatele a v jeho narušené psychice. Seung-Hui Cho totiž dlouhodobě bojoval s psychickými problémy, když se již od mala podroboval různým vyšetřením, léčbám a terapiím. Taktéž učitelé i spolužáci považovali jeho chování za abnormální a podivínské, spíše však až přímo znepokojující a nebezpečné. Přesná diagnóza z psychiatrického hlediska nicméně zůstala nejasná, respektive žádná z diagnóz nebyla „obecně“ přijata – i když často zaznívajícími diagnózami byly selektivní mutismus a sociální fobie. Rovněž z rozboru jeho zápisků a nahrávek vyplynulo, že byl inspirován a fascinován činem tzv. „Columbine massacre “ (pozn. další masová střelba ve škole z r. 1999 ). Tedy lze zde předpokládat i určitá touha po slávě. 12. Khalid Mahmood – Pákistán – 19. 4. 2016 – oběti: 33 + 55 (nar. 1998) Když se 19. dubna 2016 konala v jednom z pákistánských měst v oblasti Layyah (provincie Pandžáb ) oslava narození syna jednoho z obyvatel, konzumovala se, jako obvykle při podobných slavnostech, jedna z tradičních pákistánských sladkostí s názvem „laddu “ (nebo „ladoo “ – jde o malé pečené kuličky vyrobené z mouky, těsta a cukru). Ty slavící otec zakoupili v jednom z místních obchodů se sladkostmi. Již během oslavy však nebylo jejím účastníkům dobře, začali prudce zvracet a hromadně se sjížděli do nemocnic. Šetření ukázalo, že do sladkých kuliček byl úmyslně přimíchán insekticid – chlorfenapyr . Kvůli tomu zemřelo v průběhu následujících 14 dnů 33 lidí a dalších asi 55 lidí otravu přežilo (jinde uveden počet kolem 20 "přiotrávených"). Jisté je, že dítě, jehož narození se slavilo, kvůli události přišlo o otce, šest strýců a jednu tetu. Mezi otrávenými však nebyli pouze účastníci oné oslavy, ale i další zákazníci stejného obchodu se sladkostmi. Policisté proto zatknuli jeho majitele spolu s jeho mladším bratrem a třináctiletým sluhou obou mužů. Při výslechu se pak ke všemu přiznal teprve osmnáctiletý Khalid Mahmood , mladší bratr vlastníka obchodu, který uvedl, že jed do sladkostí přidal úmyslně, aby uštědřil svému bratrovi lekci, neboť ten ho měl podle jeho slov často bít a neustále urážet. Vnější příčiny možno spatřovat v problematickém vztahu obou bratří, kdy starší z nich zřejmě často využíval svoji převahu, což mladší z bratrů těžce nesl. Spouštěčem mohl být právě další z konfliktů. A motiv byl v tomto případě vyjádřen samotným pachatelem – šlo o pomstu bratrovi. Zajímavé je, že zprvu byla událost vyšetřována jako nedbalost. Totiž majitel obchodu s pesticidy, který sousedil s obchodem se sladkostmi, právě rekonstruoval svoji prodejnu a na čas uskladnil zásobu pesticidů právě v obchodu se sladkostmi, tedy policisté se nejprve domnívali, že jed se v cukrovinkách vyskytnul náhodou. Informace o dalším osudu pachatele činu se nepodařilo dohledat. 11. Chen Zhengping – Čína – 14. 9. 2002 - oběti: 42+200 (? – 13. 10. 2002) 14. září roku 2002 se odehrála tragická masová vražda v čínské provincii Jiangsu. Toho dne otrávil Chen Zhengping, majitel bistra ve městě Nanjing, jedem na krysy potraviny v obchodě svého konkurenta, čímž přivodil smrt nejméně 42 (někde 49) osobám. K tomu dalších nejméně 200 osob muselo být hospitalizováno . Většinu obětí tvořily děti kupující si snídani do školy a zaměstnanci pracující poblíž bistra. Otrava byla údajně tak silná, že několik zákazníků zkolabovalo téměř rovnou před obchodem s občerstvením, a některým poškozeným dokonce měla téct krev z úst a očí. Pachatel byl zadržen den poté, ve vlaku asi 400 km od Nanjingu , když prý po kolapsu a úmrtí několika prvních zákazníků z města prchnul. Ihned se k činu přiznal a uvedl, že motivem byla závist a msta za to, že konkurentovi se dařilo v podnikání lépe než jemu. Podle neověřených zpráv byl majitelem sousedního obchodu dokonce bratranec pachatele. Chen tedy neunesl úspěch vlastníka sousedního bistra a hodlal svým činem konkurenční byznys a jeho majitele poškodit. K tomu navíc otrávit stovky lidí...! Za tento zločin byl Chen Zhengping 1. října 2002 , tedy ani ne měsíc po jeho spáchání, odsouzen k trestu smrti . Poprava byla vykonána za necelých 14 dnů. Motivem činu tedy byla msta a snaha o poškození konkurenčního byznysu. Příčinami zřejmě frustrace, nespokojenost pachatele se svým podnikáním (životem) a závist. 10. Chen Shuizong – Čína – 7. 6. 2013 – oběti: 46 + 34 (1. 3. 1954 – 7. 6. 2013) V pátek 7. června 2013 , nedaleko města Xiamen v čínské provincii Fujian , vypukl během podvečerní dopravní špičky v autobuse s 90 pasažéry na palubě požár . Ten se během krátké chvíle rozšířil i do zadní části vozidla, kde nakonec prohořel do nádrže s palivem a autobus vybuchnul. Požár a výbuch si nakonec vyžádaly 47 lidských životů a dalších 34 lidí bylo zraněno . Když vyšetřovatelé pátrali po příčině požáru, zarazily je nalezené stopy benzínu, zatímco autobus byl poháněn naftou. Rovněž stav pneumatik naznačoval tomu, že požár vypukl uvnitř a byl zřejmě rozdělán úmyslně. To vedlo policii k pátrání po viníkovi. Hned následující den policie oznámila, že požár v autobuse založil devětapadesátiletý Chen Shuizong . Ten měl podle svědků do autobusu přinést tašky plné nádob s asi 10 litry benzínu. Pomocí něj pak Chen rozdělal smrtící požár. Sám Chen v plamenech zemřel. U něj doma měli být poté nalezeny dva dopisy na rozloučenou, které zanechal pro svoji manželku a dceru. (pozn. aut. - některé zdroje existenci těchto dopisů zpochybňují, když manželka Chena měla uvést, že nikdy žádné dopisy s dcerou neviděly. Policejní oddělení z Xiamenu oznámilo, že podrobnosti o vyšetřování a důkazy nebudou veřejně dostupné – to jen pro dokreslení ). Pachatel měl čin spáchat kvůli nespokojenosti se svým životem. Jeho bratr uvedl, že Chen poměrně často sepisoval různé petice a měl konfliktní povahu a často měl nejrůznější spory se svými sousedy . Devětapadesátiletý muž měl rovněž vleklý spor s úřady kvůli vyplácení sociálních dávek. Podle něj měla být v evidenci chyba ohledně data jeho narození (v evidenci rok 1954, on tvrdil, že se narodil o rok dříve). Kvůli tomuto sporu si na soc. sítích stěžoval a nesl jej velmi nelibě. V této věci mnohokrát opakovaně jednal s úřady, nicméně vždy bez úspěchu. Policejní vyšetřovatelé uvedli, že muž byl nešťastný a pesimistický ohledně své budoucnosti a činem ventiloval svoji frustraci a zlobu. Co se týká samotného života pachatele, lze uvést, že žil v malém bytě s manželkou a dcerou. V 90. letech se živil maloobchodním prodejem, ale později vykonával pouze příležitostná zaměstnání a většinu času (rovněž tak v době žhářského útoku) byl nezaměstnaný. Rodina tak byla nucena spoléhat na sociální dávky pro rodiny s nízkými příjmy. Sousedé ji popisovali jako velice tichou, až vyhýbající se společnosti. Samotného Chena sousedé popisovali jako tvrdohlavého muže , který byl známý svojí zkratkovitostí a kverulantstvím . Chen rovněž trpěl plicní chorobou. Vnějšími příčinami, které vedly ke spáchání tohoto činu, mohly být dlouhodobá životní nespokojenost pachatele a obavy o budoucnost. Především pak v souvislosti s finančními potížemi. Spouštěčem se mohl stát marný boj s úřady o vyplacení důchodových dávek. Pachatel zřejmě ventiloval svoji nahromaděnou zlobu a pomstil se na neurčitém okruhu lidí. 9. Ma Hongqing – Čína – 16. 7. 2001 - oběti: 47 + 100 (1950 - 25. 9. 2001) V pondělí 16. července 2001 došlo k explozi v nelegálním skladu výbušnin v čínské jeskynní vesnici Mafang v provincii Shaanxi . Výbuch zabil nejméně 47 obyvatel vesnice (jinde 69) a kolem 100 dalších bylo zraněno . Zprvu byl kvůli neúmyslnému způsobení výbuchu podezírán majitel skladu, kde k výbuchu došlo, ale brzy vyšetřování začalo ukazovat jiným směrem. Vše nasvědčovalo tomu, že výbuch byl způsoben úmyslně, a to jedenapadesátiletým mužem jménem Ma Hongqing . Tento nezaměstnaný muž a konkurenční ilegální výrobce výbušnin měl údajně velké finanční potíže a dlouhodobé spory se sousedy. Dlužil například i majiteli skladu, který se později rozhodl vyhodit do povětří. Vůči obyvatelům vesničky Mafang údajně cítil pachatel rivalitu, závist a nenávist. Ma Hongqing se inkriminovaného dne vydal vykrást zmíněný sklad, v tom však selhal. A tak „alespoň“ umístil do výbušnin rozbušku, čímž způsobil katastrofální výbuch, který takřka celou jeskynní vesnici zničil. Pachatel byl nakonec brzy dopaden a velice rychle soudem shledán vinným, za což mu byl udělen trest smrti zastřelením . Rozsudek byl vykonán již dva měsíce po smrtící explozi. Motivem činu je v tomto případě pomsta nenáviděným osobám. Jednou z příčin mohly být dluhy a dlouhodobé spory. Spouštěčem se v tomto případě mohl stát vztek z neúspěšné loupeže výbušnin. 8. Omar Mateen - USA – 12. 6. 2016 – oběti: 49 + 50 (16. 11. 1986 – 12. 6. 2016) V noci ze soboty na neděli 12. června 2016 se odehrál jeden z nejkrvavějších útoků osamělého střelce na území USA. Této noci totiž vtrhnul Omar Mateen (syn afghánských přistěhovalců), ozbrojený legálně drženou poloautomatickou zbraní SIG Sauer MCX a pistolí Glock 17 , do gay klubu "Pulse " ve městě Orlando ve státě Florida . Tam pak rozpoutal masakr, který měl za následek 49 mrtvých a přes 50 zraněných . Útok trval asi tři hodiny, přičemž pachatel po nějakou dobu držel rukojmí v klubu na toaletě. Nakonec musel být sám policií zastřelen . Jak už bylo avizováno v úvodu, tento útok je přesně tím, kdy bylo zvažováno, zda ho do seznamu zařadit či nikoli. Rozhodnutí nebylo jednoduché. Jde totiž o atak, který je na pomezí terorismu a „běžné“ masové vraždy. A i když v tomto případě asi islámský radikalismus (ideologie) hrála klíčovou roli a čin určitě strach ve veřejnosti vyvolal, tak kvůli tomu, že pachatel útočil naprosto sám a velice pravděpodobně bez pomoci dalších radikálů, je čin do výběru zařazen. Navíc Mateen během 3 hodin kdy klubu okupoval, sledoval dopady svého činu online na soc. sítích, tedy jistě ho přitahovala i ona publicita, jako velké množství masových vrahů. Když k tomu pak přičteme jeho „osobnostní profil“, nakonec jsme ho jako jediný z vražedných ataků islamistů do výběru zařadili (už jen proto, aby byla demonstrována ona tenká linie a někdy nezřetelná hranice mezi terorismem a „prostou“ masovou vraždou . Zkusme se podrobněji podívat na možné motivační faktory a pozadí tohoto hrůzného masakru. Matten sice po činu sám volal na policii a přihlásil se k příslušnosti k tzv. Islámskému státu. Uvedl, že útok byl odvetou za bombardování tohoto zločinného uskupení americkou armádou. Nicméně brzy se ukázalo, že nešlo o nějakou organizovanou akci teroristické buňky tohoto uskupení – jako např. v případě střelby v pařížském klubu Bataclan – ale o čin osamělého vlka. Mnoho lidí pak napadlo, že nejde o typický teroristický útok. Spekulovalo se např., o tom že Mateen byl ve skutečnosti přitahován muži. Bylo prokázáno, že do gay klubu chodil před útokem poměrně často. Rok před útokem se zaregistroval v internetové seznamce pro gaye. Jeho otec však uváděl, že právě gaye nesnášel a vadili mu. Bezprostředně po činu média spekulovala o tom, že Mateen vraždil kvůli tomu, že se nedokázal vyrovnat se svou homosexuální orientací. Policie nicméně oznámila, že nenašla žádné důkazy o tom, že by střelec byl gay. Naopak! Označila tyto úvahy za falešné zprávy a oznámila, že našla důkazy pouze ohledně existence jeho milenek. Tedy možná se pachatel návštěvami gay klubu a registrací na seznamce pro gaye již připravoval a plánoval samotný útok. Co se týká etologie pachatele, tak již na základní škole a v období dětství byl velice problémovým jedincem. Po celé dětství a dospívání se choval agresivně, drze, a neustále měl problémy s autoritami a respektováním norem. Po útoku samozřejmě došlo i na prošetřování případných vazeb na islamisty. Přišlo se na to, že Mateen chodil do stejné mešity, kterou navštěvoval i muž, který později v Sýrii spáchal sebevražedný atentát. Nicméně neexistují žádné důkazy, že by sám Mateen byl v přímém napojení na IS . Mateen byl sice dvakrát v Saudské Arábii (2012, 2013), ale vždy jen na pár dní. V letech 2013-2014 byl FBI vyšetřován právě ohledně islámského radikalismu, ale poté byl ze screeningu teroristů odstraněn právě na základě absence vazeb na jakoukoli organizaci. Až po popsané krvavé masové střelbě bylo zjištěno, že Mateen sledoval na svém PC videa extremistů, včetně stínání hlav a vyhledával informace o tzv. Islámském státu . Podle FBI tak jde pravděpodobně o muže, který se radikalizoval tzv. „sám prostřednictvím internetu“. Zbraně, které pachatel použil, si zakoupil jen několik týdnů před masovou vraždou. Další zajímavostí je, že zatímco držel několik rukojmích na WC gay klubu Pulse, sledoval Mateen na svém telefonu, na soc. sítích, jaké ohlasy jeho běsnění vyvolalo. Vyšetřovatelé zjistili, že v této době si na svém mobilu vyhledával na internetu pojmy např. "Pulse Orlando " a "shooting ". Psal také své ženě, jestli už viděla zprávy. Pachatel rovněž týden před útokem hledal na internetu informace o střelcích z kalifornského San Bernardina (další střelba s islamistickým pozadím). Vše tedy zatím nasvědčuje tomu, že mu mohlo jít právě především o to, jakou pozornost svým činem upoutá. Policie odhalila, že během tříhodinového obléhání nočního klubu byl v přímém kontaktu se svou manželkou a vyměňovali si SMS. Vdova po pachateli je v současnosti souzena za pomoc k útoku. Vinu popírá a tvrdí, že o útoku předem nevěděla. 7. Nasra Yussef Mohamed Al-Erezi – Kuvait – 15. 8. 2009 – oběti: 57 + 90 (12. 9. 1986 - 25. 1. 2017) Masová vražda spáchaná třiadvacetiletou Nasra Yussef Mahamed Al-Erzi , se v roce 2009 zapsala do kuvaitských dějin jako nejhorší pohroma v moderní historii státu co do počtu usmrcených civilních obyvatel. Smrtící atak se odehrál v sobotu 15. srpna 2009 , kdy se ve městě Jahra konala svatba mezi manželem zmíněné mladé ženy a jeho nastávající, druhou, manželkou. Nasra Al-Erzi polila benzínem velký stan, kde se konala oddělená oslava žen a dětí, a škrtnula zápalkou... Počet obětí , který si následný požár vyžádal, se postupně rozrostl až na 57 ! K tomu dalších 90 lidí bylo zraněno ! Tragédie byla tak rozsáhlá, že do země museli přijet na pomoc specialisté na popáleniny z Německa a Velké Británie. Pachatelka byla po otřesném činu dopadena, ale svou vinu popřela. Motivem měla být údajně msta, a to kvůli probíhající druhé svatbě jejího manžela a kvůli špatnému zacházení z jeho strany. Mladá žhářka byla nakonec shledána vinnou a odsouzena k trestu smrti . 25. ledna 2017 byla Nasra Yusser Mahmed Al-Ezri oběšena. Nevěsta ze stanu unikla nezraněna. 6. Stephen Paddock – USA – 1. 10. 2017 – oběti: 58 + 500 (9. 5. 1953 – 1. 10. 2017) Dne 1. října 2017 se odehrál v americkém městě Las Vegas, ve státě Nevada, nejhorší masakr v historii USA spáchaný tzv. osamělým střelcem . Čtyřiašedesátiletý Stephen Paddock toho dne spustil z okna pokoje ve dvaatřicátém patře hotelu Mandalay Bay střelbu na asi 22 000 diváků koncertu, který se konal na prostranství vzdáleném asi 450 metrů od hotelu. Zhruba desetiminutová střelba měla tragický následek v podobě 58 zavražděných osob a přes 500 zraněných ! Útočník krátce po činu spáchal sebevraždu . Když policisté následně vstoupili do hotelového pokoje, z něhož byl útok veden, nalezli celkem 23 dlouhých a jednu krátkou palnou zbraň. Mezi nalezené zbraně patřily útočná puška AR-15 , útočná puška AR-10 , kulovnice Ruger American Rifle .308 a revolver Smith & Wesson Model 342 . Všech čtrnáct použitých útočných pušek AR-15 bylo vybaveno tzv. bumb fire stock systémem, který poloautomatickým zbraním pomáhá simulovat plně automatickou střelbu. I přestože se Paddock na čin pečlivě připravoval, motiv nebyl doposud uspokojivě vysvětlen . FBI uvedla pouze to, že motiv není v tomto případě jasný a za činem zřejmě stála pachatelova touha po destrukci a neblahé proslulosti. Pachatelem byl milionář věnující se nakládání s nemovitostmi a rovněž hazardu. Nikde nebyl nalezen žádný vzkaz, kterým by svůj krutý čin vysvětlil. Za zmínku stojí pouze to, že existují domněnky, že pachatel trpěl bipolární afektivní poruchou. Zajímavostí pak je, že se k činu přihlásil tzv. Islámský stát, nicméně vyšetřovací složky nezjistili vůbec žádné důkazy propojující Paddocka s touto teroristickou organizaci. V Paddockově PC policisté zajistili pouze dětskou pornografii a v jeho autě pak látky používané k výrobě bomb. Zatím nebylo zveřejněno více informací o tom, co vlastně pachatele k tomuto masakru vedlo. 5. Anders Behring Breivik – Norsko – 22. 7. 2011 - oběti: 77+ 319 (nar. 13. 2. 1979) Anders Breivik je norský masový vrah , který dvěma útoky ze dne 22. července. 2011 usmrtil celkem 77 osob a k tomu dalších 319 zranil ! V té době dvaatřicetiletý Breivik nejprve odpálil dálkově ovládanou bombu umístěnou v autě zaparkovaném ve vládní čtvrti v Oslu . Výbuch měl za následek 8 mrtvých a 11 vážně zraněných. Tím záměrně odlákal pozornost policie, aby se poté přemístil na ostrov Utoya , kde trávilo letní pobyt, organizovaný levicovou Norskou stranou práce, velké množství mladých lidí. Tam, oblečen do policejní uniformy, palnými zbraněmi (poloautomatická puška Ruger Mini-14 + pistol Glock 34 ) zavraždil dalších 69 osob a mnoho desítek dalších zranil! Jde tak o nejhorší masovou střelbu vůbec . Útok byl velice pečlivě, detailně a dlouhodobě připravován a plánován. Co se týká motivace vraha a příčin útoků, tak v pozadí činů stojí (mimo osobnostních faktorů) hlavně Brevikova radikální pravicová orientace , kterou ve zvyšující se intenzitě projevoval už od svých středoškolských let. Těsně před spácháním krutých zločinů zaslal na mnoho emailových adres svůj manifest , kde zazněla především kritika multikulturalismu a s ní spojených politiků a taktéž kritika muslimů . Tedy motivací jeho činů bylo získat svým myšlenkám a názorům prostor. Zaznívají však i názory, že skutečnými hlavními motivačními faktory byly narcistní osobnost (příčina) a touha po slávě (motiv), kterým posloužila právě Brevikova ideologie. Jisté je to, že čin tohoto pachatele vyčnívá nejen počtem obětí a kombinací dvou použitých mechanismů na dvou různých místech (tedy bomby a střelné zbraně), ale hlavně i promyšleností a naprosto detailním plánováním. Breivik údajně svůj čin plánoval až 9 let , když pak od roku 2009 mu podřizoval ve svém životě téměř vše. Za své zločiny byl odsouzen k 21 letům vězení s možností dalšího prodloužení trestu. V roce 2017 si změnil jméno na Fjotolf Hansen . 4. Zhang Pilin – Čína – 7. 5. 2002 - oběti: 111 + 0 (zemř. 7. 5. 2002) Dne 7. května 2002 vypuknul při vnitrostátním letu společnosti China Northern Airlines Flight 6136 požár na palubě letadla McDonnell Douglas MD-82 (stroj z roku 1991). V důsledku požáru se letadlo zřítilo a v jeho troskách zahynulo 112 lidí , včetně 9 členů posádky. O průběhu letu lze uvést to, že pilot letadla po necelé hodině letu nahlásil dispečerovi požár v zadní části paluby a na ocasu letadla. Po dalších čtyřech minutách se letadlo přestalo hlásit a následně zmizelo z radaru, načež se zřítilo. Pilot měl nalétáno 11 000 hodin a jeho kopilot 3 300. Čínské noviny nejprve uvažovaly o tom, že by za požárem mohl být zkrat, ale v prosinci 2002 přišla vyšetřovací komise se zprávou, že za požárem stojí žhář . Tím měl být Zhang Pilin , který měl palubu polít benzínem a zapálit. Zhang se měl před letem několikrát pojistit právě proti leteckému neštěstí. Podle oficiální zprávy o ohledání trosek letadla bylo prokázáno větší množství benzínu v blízkosti jeho sedadla. Navíc podle ní on a většina cestujících kolem něj zemřela na otravu oxidem uhelnatým. Na motorech či jiných důležitých částech letadla nebyly nalezeny známky žádného výbuchu či požáru. Motivem činu měl být finanční zisk Zhangovy rodiny z výplaty pojistek, když muž měl být údajně zadlužený, navíc smrtelně nemocný. Pozdější nezávislá média však přišla se svědectvími Zhavgovy rodiny, která zpochybňují minimálně některé části oficiální verze. Její příslušníci např. tvrdili to, že o finančních potížích jejich příbuzného nemůže být řeč a rovněž neví o žádné nemoci, kterou by Zhang trpěl. Nakonec v roce 2012 přišla média s verzí, kdy za pádem letadla měl být atentát . Jeho terčem měla být Li Yanfeng , vyšší čínská úřednice a zároveň manželka politického rivala objednatele. Pád letadla měl podle této verze "zařídit" dříve mocný manželský pár Chongqing Bo Xilai a Gu Kailai . Oba manželé byli později zadrženi v případě dalších podobně motivovaných vražd, maskovaných jako sebevraždy či nehody. Stejně jako u několika dalších exemplářů v seriálu o nejhorších masových vraždách po roce 2000 zde nelze ověřit ani jednu z verzí. V tomto případě se dokonce nelze k jedné z verzí více či méně přiklonit. Jisté se zdá jen to, že za pádem letadla byl úmysl a vědomá lidská činnost . Jako vždy, v případě nejistoty, je v nadpisu uveden viník podle oficiální – úřední verze. 3. Andreas Lubitz – Německo – 24. 3. 2015 - oběti: 149 + 0 (18. 12. 1987 – 24. 3. 2015) Andreas Lubitz bývá často označovaný jako sebevrah. Podle nás jde však o velice zavádějící označení. Ač je sice pravda, že svým činem přivodil smrt sobě, důležitější je, že zároveň zavraždil obrovské množství dalších osob, tedy jediné správné označení je tak určitě vrah masový ! Tento německý pilot dopravního letadla typu Airbus A320 totiž v úterý 24. března 2015 navedl úmyslně letadlo plné lidí do skalního masivu ve francouzských Alpách . Na palubě letu Germanwings 9525 na lince z Barcelony do Düsseldorfu bylo kromě něj dalších 149 lidí – všichni zemřeli . Ač byl A. Lubitz pouze kopilotem tragického letu, v době činu měl letadlo plně pod kontrolou. Využil toho, že si hlavní pilot šel během letu odskočit na toaletu a zamknul se v pilotní kabině. Hlavní pilot se pak snažil do kabiny násilím dostat, ale vzhledem ke krátkému časovému prostoru to bylo marné. Co se týče příčin a motivací děsivého činu, lze zmínit dlouhodobé psychické problémy, kdy se pachatel léčil v minulosti s depresemi a sebevražednými sklony . Zmiňována je taktéž averze ke svému zaměstnavateli, kterého Lubitz často kritizoval kvůli pracovním podmínkám. Taktéž mohla hrát roli skutečnost, že právě kvůli psychickým a dalším zdravotním problémům se Lubitzovi pomalu rozplýval vysněný životní sen a cíl – stát se pilotem Lufhansy na dálkových trasách. Následné šetření ukázalo, že se Lubitz na svůj čin připravoval. 2. Kim Dae-han – Jižní Korea – 18. 2. 2003 - oběti: 198 + 147 (1947 – 31. 8. 2004) Bývalý jihokorejský řidič taxíku, jménem Kim Dae-han, byl od roku 2001 v invalidním důchodu kvůli cévní mozkové příhodě. Muž byl údajně nespokojený kvůli nedostatečné lékařské péči a cítil hromadící se agresi. Kvůli svým trvajícím zdravotním potížím trpěl depresivními náladami. Později na policii vypověděl, že se chtěl pouze zabít, nicméně chtěl tak udělat na místě plném lidí. Osudného dne, 18. února 2003 , vkročil do metra v jihokorejském Daegu , v rukách dvě plastové nádoby plné hořlavé kapaliny. Když si v jednom z vagonů začal připravovat zapalovač a otvírat nádoby, okolní spolucestující se jej pokusili zastavit. Při boji se hořlavina rozlila po podlaze a při vjezdu do stanice vzplanula. Cestujícím tohoto vozu, včetně pachatele se podařilo s popáleninami utéct, ale oheň během dvou minut přeskočil na šest dalších vagónů a prostor vyplnil hustý kouř. V něm nakonec zahynulo 198 lidí a 148 , včetně pachatele, jich bylo zraněno . Viníka katastrofy policie dopadnula o osm dní později v jedné z nemocnic. Nakonec byl soudem shledán vinným a potrestán doživotním odnětí svobody . Ve vězení strávil jen jeden rok, jelikož 31. srpna 2004 kvůli trvajícím zdravotním potížím zemřel . Motivem činu byla mimo jiné i touha vyvolat pozornost. Je otázka, zda bylo cílem usmrtit i další lidi, ale vzhledem k místu zvolení „sebevraždy“ a použitému množství hořlaviny to tak vypadá. Tedy motivem mohla být i ventilace agrese vůči neznámým lidem, která zřejmě měla sehrát roli „msty společnosti“. Hlavní příčinou jsou v tomto případě zdravotní potíže popisovaného masového vraha a s nimi související depresivní stavy. 1. Zaharie Ahmad Shah – Malajsie - 8. 3. 2014 – oběti: 238 + 0 (31. 7. 1961 – 8. 3. 2014) Nelichotivým označením "nejhorší masová vražda po roce 2000 " titulujeme událost k níž došlo v sobotu 8. března 2014 . Totiž toho dne zmizelo letadlo Boeing 777-200 malajských aerolinií na cestě z Majalsie do Číny. Jak čtenář dále uvidí, tato událost už asi navždy zůstane opředena nejasnostmi a nikdy nebude plně a zcela uspokojivě objasněna, nicméně po načtení mnoha článků jsme se ji rozhodli vyhodnotit jako masovou vraždu. A právě kvůli zavražděnému počtu osob (238) lze dokonce uvést, že jde o nejhorší masovou vraždu od roku 2000. Konkrétně je řeč o letu MH370 , který startoval v hlavním městě Malajsie - Kuala Lumpur a měl směřovat do čínského Pekingu . Jako hlavní pilot řídil letadlo třiapadesátiletý kapitán Zahaire Ahmad Shah , malajský občan a zkušený letec, který měl nalétáno 18 423 hodin a pro Malaysian Airlines pracoval 33 let. Jako kopilot byl přítomen sedmadvacetiletý Fariq Abdul Hamid . Zprvu bylo po zmizelém letadlu s celkem 239 lidmi na palubě intenzivně pátráno a zvažovány všechny možné scénáře, včetně pádu zapříčiněným technickými problémy. Již v červnu 2014 se však stal hlavním podezřelým, který měl zavinit pád letadla, právě jeho první pilot. Malajští vyšetřovatelé sice tehdy nevylučovali ani nějakou závadu, nicméně jako nejpravděpodobnější z možných příčin zmizení stroje uváděli právě úmyslný lidský zásah. K tomuto závěru směřovalo hned několik indicií. Tak například Zahaire Ahmad Shah neměl po dni zmizení domluvené žádné další schůzky, což pro něj nebylo rozhodně obvyklé. Rovněž na domácím leteckém simulátoru, který často používal, se našly naprogramované a trénované lety do jižní oblasti Indického oceánu , což je nejpravděpodobnější oblast zřícení letounu. Navíc měl pilot údajně rodinné problémy, kdy se rozpadalo jeho manželství (zřejmě kvůli jeho častým nevěrám). Jeho manželka rovněž prohlásila, že se poslední týdny před zmizením stáhl do své ulity a trávil celé dny ve svém pokoji u počítače a leteckého simulátoru. O tom, že se jeho chování rapidně změnilo k horšímu, vypovídali i někteří jeho přátelé. Dokonce jeho dcera uvedla, že při jejich posledním rozhovoru jej sotva poznávala: „Nebyl to již otec, kterého jsem znala. Vypadal rozrušený a ztracený ve svém vlastním světě “. Rovněž panuje přesvědčení, že pilot trpěl depresemi. Posledním faktem, který silně potvrzuje domněnku, že za pádem letadla stojí úmysl pilota, je ten, že ten po celou dobu letu nevyslal žádný nouzový signál, ač mohl... Svědci popisovali Zahaire Ahmada Shaha jako osamělého , smutného a ustaraného muže . Často též vyslovovali podezření, že trpěl depresemi. Následné šetření rovněž ukázalo, že v době před zmizením letadla byl muž přímo posedlý dvěma mladými modelkami (dvojčaty), které sledoval na soc. sítích a pokoušel se je kontaktovat. Zaslal jim celkem 97 zpráv, aniž by se mu dostalo jediné odpovědi. V záznamech v zaměstnání neměl Shah za 33 let uvedeny žádné prohřešky. Letadlo se nikdy nepodařilo najít , nicméně část jeho trosek byla vyplavena na různých místech poblíž Mauriciu (např. u ostrova Reúnion ). Jisté je to, že letoun se odklonil od své plánované trasy a zahnul doleva, resp. na západ nad Indický oceán . Po „zmizení“ z radaru, respektive po tom, co se odmlčel transpondér (který lze vypnout posádkou), bylo letadlo ještě nejméně 4 hodiny ve vzduchu, což bylo zjištěno na základě údajů automaticky odesílaných z motorů letadla. Podle francouzských vyšetřovatelů měl navíc pilot letadlo pod kontrolou až do konce, respektive do jeho pádu. To potvrzují některé neobvyklé manévry, které letadlo udělalo, a které lze učinit pouze ručním ovládáním. Podle závěrů vyšetřovatelů se měl pilot zamknout v kabině, když byl kopilot mimo ni. Následně nejspíše prudkými změnami letových výšek usmrtil všechny cestující na palubě, včetně kopilota, aby pak doletěl někam do Indického oceánu , kde letadlo s minimem paliva nasměroval k pádu. K závěru, že za neštěstí může úmysl pilota, přišla i nezávislá mezinárodní komise, která zmizení letadla vyšetřovala. Další zajímavou skutečností je údajné mlžení Malaysie kolem výsledků jejího vlastního vyšetřování. Totiž mhoho pozůstalých po obětech pádu letadla požadovalo od malajských úřadů, mnohem větší míru transparentnosti, kdy se jim nedostávalo odpovědí na jejich otázky. Letadlo doposud nebylo nalezeno (12/2019) a malajská vláda pátrání po něm oficiálně ukončila v roce 2018 . K příčinám činu lze zřejmě zmínit zejména špatný psychický pravděpodobného pachatele masové vraždy. Dále jeho rodinné a další osobní problémy. Spouštěčem činu se mohl stát právě již zmíněný rozpad manželství, ke kterému docházelo v týdnech a měsících bezprostředně před pádem letadla. Motivem činu bylo pravděpodobně spáchání sebevraždy za extrémně dramatické situace (kdy pilot dalších 238 osob unesl a tzv. „vzal se sebou“), tak aby o nebyl zapomenut, ať již členy své rodiny či širším okolím. Podle některých zdrojů prý Zahaire Ahmad Shah po vypnutí tranpondéru dokonce schválně proletěl nad městem, kde s manželkou bydleli. Pro zajímavostí uvádíme časový přehled událostí průběhu letu MH370 : Čas (UTC) - Událost 16:41 - Letadlo startuje z Kuala Lumpur 17:01 - Letadlo vystoupalo do cestovní výšky 11 t isíc metrů 17:07 - Poslední data z komunikačního systému ACARS 17:21 - Poslední data z transpondéru sekundárního radaru (letadlo bylo v tu chvíli nad Thajským zálivem) 17:28 - Letadlo zachytil thajský radar 18:11 - Systém ACARS vyslal servisní "zaťukání" přes satelit Inmarsat 3 F1. Jde o první z celkem sedmi zachycených "pingů". 18:15 - Poslední dosud známý kontakt s primárním radarem 00:11 - Poslední zachycený ping satelitem Inmarsat 0:19 - Částečný doklad o servisní komunikaci 1:11 - Zde už letadlo nevyslalo očekávaný pravidelný signál ping a vyšetřovatelé tedy předpokládají, že již tehdy nebylo ve vzduchu. Podpořte nás Share Po plagiátech je aktivně pátráno! Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Komentáře

Viktor Kalivoda - tzv. "Lesní vrah", je český sériový vrah, který v roce 2005 zastřelil 3 osoby, k tomu navíc plánoval spáchat masovou vraždu v pražském metru. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Viktor Kalivoda 17. 11. 2020 (aktualizováno 21. 4. 2024) Viktor Kalivoda - tzv. "lesní vrah", je český sériový vrah, který v říjnu roku 2005 zastřelil na dvou různých místech tři osoby. Jeho případ je specifický tím, že ač se po zadržení ke svým zločinům ihned přiznal, nikdy nebyl ochotný prozradit svůj motiv. Velice zajímavé je i to, že původním a hlavním plánem Kalivody bylo spáchat masovou vraždu v pražském metru, k čemuž se však naštěstí neodhodlal. Kalivoda byl za své činy odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. V roce 2010 ve věznici spáchal sebevraždu. Narozen: 11. 9. 1977 Zemřel:26. 9. 2010 Země: ČR Počet obětí: 3 Unikal: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 2005 Přezdívka:„Lesní vrah" Psalo se pondělí 4. října 2004 , když kolem deváté ranní nastoupil na tehdejší konečné linky C ve stanici Ládví do pražského metra sedmadvacetiletý muž . Nenápadný cestující s papírovými deskami v ruce zaujal pozici v posledním vagónu na zadní plošině a vyčkával. Souprava metra se dala do pohybu a hladina adrenalinu v jeho krvi začala stoupat. Pod deskami totiž svíral pistoli Glock 34 s vysokokapacitním zásobníkem nabitým 30 ostrými náboji ! Jakmile metro dorazilo do následující stanice Kobylisy, bylo kromě něj ve vagónu dalších zhruba dvacet nic netušících spolucestujících . Hlas z reproduktorů vyzval pasažéry, aby ukončili nástup a výstup, dveře se zavřely a metro se dalo opět do pochybu. Život všech přítomných lidí visel v tento moment doslova na vlásku . „Měl jsem všechno připraveno, pistoli v ruce, stačilo jen sundat ty desky z pistole a začít střílet... “ Scházelo opravdu málo. Jen jediné rozhodnutí dělilo přítomné od masakru , který měl zádumčivý cestující v plánu. Pokud má někdo za čtenářů sloní paměť a ví, že v onen dne před 20 lety jel na zmíněné trase v posledním vagónu, může děkovat Bohu či štěstěně, že tyto řádky vůbec může číst… Tímto dramatickým , ale zcela reálným úvodem vstupujeme do článku, jenž se bude věnovat raritnímu tuzemskému případu . Neobvyklý je už jen tím, že ač lze pachatele z pohledu kriminologických definic označit za sériového vraha , z psychologického hlediska má zřejmě více společného spíše s vrahy masovými . Ostatně i jeho hlavním plánem , jak již bylo naznačeno, bylo spáchat masovou střelbu . „Jde o hybridní případ. Něco mezi „sériovým“ (raději používám pojem kompulsivním) vrahem a masovým vrahem. Motivačně se blíží spíše „hromadnému vrahovi“, případně jedinci, který si vyrazil „na vražedný flám “, uvedl na náš dotaz forenzní psycholog doc. Karel Netík , jenž zpracovával znalecký posudek tohoto pachatele. Pachatele, který, ač to nelze s jistotou tvrdit, pojal spáchanou vražednou sérii možná pouze jako část svého plánu , jakýsi „psychologický trénink “ či „generální zkoušku “, před zamýšlenou masovou vraždou. Řeč je o muži jménem Viktor Kalivoda , známým pod přezdívkou „lesní vrah “. Viktor Kalivoda Období před vraždami Aby si čtenář mohl učinit co nejkomplexnější obrázek o psychologickém profilu „lesního vraha “, je nutné se zaměřit na jeho dětství - prostřednictvím faktů a svědectví lidí, kteří s ním přišli do styku. Viktor Kalivoda se narodil 11. září roku 1977 . O jeho raném dětství se toho obecně moc neví, jisté je, že určitý čas bydlel v Přestavlkách a „Viki Kali “, jak mu spolužáci přezdívali, navštěvoval školu v Litoměřicích . V roce 1992 se jeho rodiče rozvedli a on se spolu se svou mladší sestrou přestěhoval do Slaného , kde začal bydlet v otcově bytě . Za zmínku jistě stojí to, že ač byli oba sourozenci nezletilí, po většinu týdne údajně přebývali v bytě zcela sami . Otec z pracovních důvodů často pobýval mimo domov a matka potomky pouze pravidelně navštěvovala, neboť lékařskou praxi vykonávala v jiném městě. Po přesunu do Slaného zde patnáctiletý Kalivoda nastoupil na zdejší gymnázium . Tehdejší spolužáci jej později popisovali jako zamlklého a uzavřeného samotáře – nijak na sebe neupozorňoval, v ničem výrazně nevynikal, ani nebyl problémový. K průměru se Kalivoda řadil i co se týče celkového prospěchu . Sice neměl samé jedničky, ale na druhou stranu nikdy nepropadl a jen jednou vyfasoval na vysvědčení čtyřku. Z předmětů, ve kterých byl úspěšný lze jmenovat především matematiku a fyziku . “Učil jsem jej na fyziku, tyto přírodovědné obory mu šly, to si pamatuji, ale jinak byl velmi tichý a nenápadný, nijak se neprojevoval. Rozhodně nebyl nijak agresivní, ” vzpomínal na něj tehdejší učitel z gymnázia. „Ačkoli si z jeho třídy půlku studentů vybavím, jeho ne “, potvrdil jeho nevýraznost ředitel gymnázia. Zajímavé je, že již v období studia na gymnáziu se pro něj stalo příznačné hluboké samotářství , kdy se po škole se spolužáky nedružil a raději trávil čas zavřený doma u počítače . Ostatně o tomto znaku jeho povahy nepanují žádné pochyby, za bezproblémového samotáře jej označili i tehdejší sousedé z domu na starém slánském sídlišti, kde bydlel. “Jeho táta pracuje v zahraničí, máma sem jezdí dvakrát, třikrát týdně. Ale už od puberty, kdy by měl být nad dětmi dohled, tak tady bydlely samy. Ale nikdy s nimi nebyly problémy, žádné mejdany, nic takového. Občas nevytřely chodbu, když na nich byla řada, ale to je maličkost…. Ani naše děti se s ním nestýkaly. Byl to samotář ” uvedl jeden ze sousedů. Svoji uzavřenost vnímal i sám Kalivoda , později uvažoval nad tím, proč tomu tak bylo. Podle svých slov se sem tam pokusil tuto vlastnost překonat a bariéru prolomit. To se mu však celý život nedařilo. „Moje tendence uzavírat se do sebe začala, když jsem začal chodit do Litoměřic do školy. Po skončení školy jsem přijel do Přestavlk, zavřel jsem se doma a sám od sebe jsem přestal chodit ven. Ze začátku mě ven tahali kluci, ale pak je to asi přestalo bavit… Na gymplu to pokračovalo ve stejných kolejích… Proto jsem nechtěl na VŠ do Prahy. Myslel jsem, že když budu bydlet na koleji, dokážu si najít přátele a třeba i změnit chování. “ Co se týče rodinné anamnézy , lze uvést, že oba rodiče byli úspěšní , inteligentní a vysokoškolsky vzdělaní lidé. Otec , inženýr a expert na vzdušnou obranu , byl dříve vysoce postaveným vojákem z povolání, který od roku 1998 pracoval čtyři roky v rámci české armádní mise v NATO v Bruselu. Po skončení mise navíc vyhrál konkurz na pozici civilního zaměstnance v centrále NATO, v Bruselu tedy setrval. Matka se živila jako praktická lékařka . „Se synem nebyly žádné problémy, dobře se učil, byl klidnější povahy, nepral se, nenadával. Viktor byl uzavřenější už od školy, když jsem od něho chtěla něco vědět, tak jsem se musela vyptávat. Nikdy nepřišel a nesvěřoval se, a to ani když byl vysloveně malý ve školce... Když do něho někdo praštil, tak odešel a už mu to nevracel, tato vlastnost mu vydržela do dospělosti “, uvedla později o svém synovi. Jak již bylo zmíněno, Kalivoda měl mladší sestru , v době jeho zadržení studovala třetí ročník vysoké školy. I ona později potvrdila, že její bratr byl introvert , v oblékání a stravování naprosto nenáročný a byl na něj spoleh. K tomu uvedla, že jako malý si rád hrál s jejich kočkou, hodně četl či s oblibou sledoval sport. Z více zdrojů pak vyplývá, že v období dospívání jej zajímaly počítače . Ostatně, kterého teenagera v devadesátkách ne. Kalivodovy bylo později naměřeno IQ o hodnotě kolem 130 bodů , což jej v tomto ohledu řadilo k vysokému nadprůměru . Svoji inteligenci a potenciál bohužel nikdy naplno nerozvinul, což bylo zřejmě jedním z „kamenů úrazu“. Poté, co v roce 1996 složil maturitu , začal studovat jeden z oborů na Fakultě přírodovědecké Masarykovy univerzity v Brně , ale studia zanechal již po pouhém půl roce . V dalším studijním roce zkusil na téže univerzitě ještě studium Fakulty informatiky (obor matematika, informatika), ale ani tam nevydržel – Kalivoda sice zdárně dokončil jeden semestr , ale v průběhu druhého opět školu vzdal. Poté, co zanechal studia na dvou vysokých školách, absolvoval pětiměsíční náhradní vojenskou službu , načež se rozhodnul vyzkoušet policejní kariéru . A tak v letech 1999-2000 docházel do jednoleté nástupní policejní školy v pražských Hrdlořezích. Zároveň od jara 1999 sloužil jako policista na Obvodním oddělení Policie ČR v pražských Řepích (Praha 6). Jenže na jaře 2000 opět zaúřadovala Kalivodova nejistota. Těsně před řádným ukončením policejní školy ji Kalivoda opustil a o pár měsíců později odešel na vlastní žádost i ze služebního poměru . Ostatně tato vlastnost, kdy bez zřejmých důvodů opouštěl školy, zaměstnání a vlastně i vztahy, pokud už tedy zcela výjimečně nějaké navázal, pro něj byla opět velmi typická. Viktor Kalivoda u policie Na podzim roku 2000 se Kalivoda „do třetice“ pokusit dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Byl přijat na pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (obor učitelství – matematika), ale ani zde studium nedokončil, přestože se u přijímaček umístil dokonce na prvním místě a školu bez potíží zvládal - zdárně dokončil 2 semestry s výborným průměrem známek. „Byl to nenápadný samotář, nikdy jsme neviděli, že by se smál, ale z ročníku byl jedním z nejnadanějších “, shodovali se Kalivodovi spolužáci z vysoké školy. V průběhu tohoto období se navíc „bezdůvodně“ rozešel se svojí tehdejší přítelkyní Ilonou, se kterou se seznámil v průběhu studia. Ač šlo o jeho první partnerský vztah , ve kterém navíc nedocházelo k žádným rozepřím, Kalivoda se z něj raději stáhnul. „S Viktorem Kalivodou jsem se seznámila tak, že jsme zprvu chodili do školy pěšky a pamatuji si, že Viktorovi se naše společné procházky vždy líbily. Poté náš vztah přerostl v partnerský a zhruba po dvou měsících byl ukončen, a to z jeho strany. Dodnes nevím přesně, proč jej ukončil. Vzpomínám si na to, že tehdy mi říkal, že potřebuje doma něco nutně zařídit, odjel domů a po návratu se začal chovat odtažitě… Vím, že jsem byla jeho první dívkou, Viktor mi to jednak řekl sám a jednak to bylo vidět z jeho chování, že byl nezkušený. V sexu nevyžadoval nic nenormálního… K jeho osobě mohu říci, že to byl člověk uzavřený a bylo obtížné s ním navázat bližší kontakt, ani nevím, jak se mi to podařilo, možná proto, že jsme měli stejné záliby, tedy procházky, výlety, oba jsme nekuřáci a abstinenti… Ke mně se choval vždy mile, vycházel i s ostatními spolužáky. Ve škole byl chytrý, vše zvládal. Pamatuji si, že v jednom případě napsal test, který ho opravňoval jít k ústní zkoušce, ale podle Viktora to nebylo asi tak dobré, tak tu možnost odmítl a test dělal znovu. Podle mě školu skončil proto, že na začátku druhého ročníku nenapsal prvý zápočtový test z matematické analýzy a na tomto základě to vzdal, přestože měl možnost opravy, kterou by určitě udělal. Test neudělal proto, že se na něj vysloveně nepřipravil. “ Cenný vhled do chování Kalivody! Zde pro srovnání uveďme to, jak v roce 2006 vztah a období odchodu ze třetí vysoké školy vysvětloval on sám , což dokresluje výpověď jeho bývalá přítelkyně. „… A pak jsem začal chodit s Ilonou. Respektive ona začala chodit se mnou, já jsem byl stejně pasivní jako vždycky. Nějakou dobu to bylo fajn, ale pak jsem se s ní rozešel. Ne najednou, ale začal jsem se chovat odtažitě a nechal jsem ten vztah tak nějak vyšumět. Nevím, proč jsem to udělal, bylo mi s ní dobře. Možná, že jsem se taky bál, že mě opustí a úplně mě tím rozbije. Tak jsem ji nechal první. Po prázdninách jsem poznal, že s ní nemůžu dál chodit do školy. Připomínala mi, že nedokážu mít ani kamarády, ani přítelkyni… V tu dobu jsem začal opravdu vážně uvažovat o sebevraždě. Už jsem si přestal namlouvat, že bych mohl být součástí nějakého kolektivu, ani že bych mohl mít trvalý vztah .“ Po odchodu ze třetí vysoké školy se stal Kalivoda řidičem tramvaje , ani v tomto zaměstnání dlouho nevydržel. „U policie jsem skončil, protože mi práce celkově nevyhovovala. Jezdit s tramvají mi celkem vyhovovalo, ale prostě jsem skončil “, vysvětloval později. Ve skutečnosti byl po roce ježdění, konkrétně v červnu 2003 , pro hrubé porušení pracovní kázně propuštěn . Z náznaků vyplývá, že Kalivoda zřejmě odjel na dovolenou a po ní se již do zaměstnání bez omluvy nevrátil, což vyústilo ve zmíněný vyhazov. Po této tramvajácké epizodě se opět vrátil do Slaného , kde začal žít v otcově bytě z vlastních úspor . Na konci roku 2003 se Kalivoda přihlásil do tehdy velmi populární televizní soutěže „Chcete být milionářem “, kde se dokázal probojovat do soutěžního křesla, a dokonce vyhrát velice slušných 320.000,- Kč . „Mezi vaše koníčky patří detektivky, četba, sport a deskové hry “, uvedl jej moderátor Martin Preiss. Sám Kalivoda pak uvedl, že případnou výhru by rád investoval do cestování a rád by se podíval na Cejlon. Mimo Kalivodových znalostí bylo zajímavé především to, že ač šlo o nadprůměrnou výhru a v té době pěknou peněžní sumu, Kalivoda po jejím získání neprojevoval příliš emocí . Přinejmenším na něm nebylo znát nic, co by šlo nazvat nadšením. Snad jen toužil po vyšší výhře ještě vyšší, ale možná jej v životě skutečně dokázalo těšit jen málo co … K této myšlence se ještě vrátíme, podstatné je to, že již v tomto období vnitřně intenzivně řešil úvahy o dobrovolném ochodu z tohoto světa a co je děsivější, období jeho vražedných představ se nezadržitelně blížilo . Jak již z předešlých zmínek vyplývá, Viktor Kalivoda během svého života opakovaně pomýšlel na sebevraždu . Pokud budeme věřit jeho vlastním slovům, a v tomto ohledu si troufáme tvrdit, že můžeme, nešlo o nějaké občasné pohrávání si s touto myšlenkou. Šlo o neodbytné, až obsedantní nutkání , které jeho mysl v určitých obdobích zaměstnávalo „na plný úvazek“. V dopise, který sepsal ve vazební věznici, uvádí, že poprvé o sebevraždě začal vážně uvažovat někdy v době, kdy vykonával povolání tramvajáka . "Procházel jsem se celé noci po Nuselském mostě a chtěl jsem skočit. Dvakrát na mě zavolali policii. Do této doby to byla deprese, pak jsem už aspiroval na titul blázen ". V dopise rovněž zmiňoval jeden z mnoha sebevražedných pokusů : „Jel jsem vlakem do Brna a na Štědrý den (pozn. autora 2004) vyrazil na přehradu. Cestou jsem zahodil všechny peníze, abych si odřízl všechny „ústupové cesty“. Chtěl jsem se zabít na místě bývalého mostu přes přehradu, naproti hradu Veveří. Ale když jsem tam přišel, zjistil jsem, že tam postavili nový most, a to mě rozhodilo, tak jsem se vrátil. “ Za zmínku pak možná stojí i to, že během neúspěšných sebevražedných výprav, kdy postával na mostech a odhodlával se skočit, se Kalivoda řezal na rukách . To bylo později zřetelné z jizev, které mu na předloktích zůstaly. Na levé paži měl jizvy v podobě různých obrazců , na pravém předloktí mu pak zůstaly dvě vodorovné jizvy . Podle svých slov se tímto způsobem dokázal alespoň trochu psychicky uvolnit. Plán masové vraždy Podle Kalivody se jeho sebevražedné plány změnily na vražedné především v souvislosti s činem nejhorší české masové vražedkyně Olgy Hepnarové , o jejímž případu referoval spisovatel Roman Cílek v knize „Oprátka za osm mrtvých “ a Kalivodu její příběh fascinoval. „Znovu jsem si o ní ( pozn. o Heprnarové) přečetl tu knížku od Cílka, a měl jsem pocit, že jsem jí blíž a blíž. Dokázal jsem si představit, jak jí asi muselo být, jak musela být zoufalá a ztracená. Já jsem se taky tak cítil, i když z jiných důvodů. Začal jsem mít pocit, že bych jí měl nějak pomoct. A jak jinak, než tím, že dokončím, co ona začala?... V té knize se píše, že chtěla zabít víc lidí. Tak já je zabiju za ní. “ Zatímco ona použila jako vražedný prostředek nákladní vůz, Kalivoda se po několika dnech uvažování rozhodnul spustit střelbu do náhodných lidí v pražském metru . Zde se nabízí zmínit ještě jednu vlastnost , která doposud nezazněla, ač byla pro Kalivodu velmi příznačná. Šlo o jeho pedanterii . Nejlépe ji asi dokládá právě příprava na chystanou masovou vraždu. Ta mimo jiné zahrnovala i cvičení přesnosti střelby , kdy Kalivoda od června do poloviny září 2004 pravidelně, čtyřikrát týdně, docházel na střelnici . „Byl naprosto přesný, mohl jsem si podle jeho docházky řídit hodinky. Vždy si vzal dva terče postavy a ty umístil do vzdálenosti 10 metrů. Střelbu prováděl tzv. dvojstřelem, a to dvakrát do hlavy a dvakrát na hruď. Ze začátku trénoval střelbu holou pistolí, později, asi po týdnu, si přinesl se sebou kolimátor. Později si přinesl zásobník na kapacitu 30 ks nábojů. Takový zásobník jsem nikdy neviděl. Když jsem se ho zeptal, na co má takový zásobník, zda chce vést válku, odpověděl, že mu to tak vyhovuje. Náboje si nosil vždy vlastní a nábojnice po sobě vždy uklidil. Byl slušný, tichý, moc toho se mnou nenamluvil “, uvedla obsluha střelnice. K tomu dodejme, že střelbu trénoval se svojí legálně drženou pistolí Glock 34 vylepšenou kolimátorem – zařízením vysílajícím malou červenou tečku na sklíčko, kterým, když se střelec dívá, zvyšuje přesnost své střelby a také rychlost zaměření cíle . Kalivodův Glock 34 s kolimátorem Zmíněná Kalivodova pedanterie se projevila i v detailnosti plánu . Svůj čin měl tak pečlivě naplánován, že si dokonce vybral konkrétní úsek a vagon , kde hodlal útok provést. Vytipoval si úsek mezi stanicemi Kobylisy – Nádraží Holešovice – to kvůli tomu, že šlo nadprůměrně dlouhou trasu , navíc mu vyhovovalo, že zde metro málo „houpalo“ . Jednalo se totiž o nově otevřenou trať, zprovozněna byla teprve 26. června 2004. Střelbu chtěl zahájit v posledním voze soupravy a hodlal s ní začít ihned po výjezdu metra ze stanice. Pro případ, že by se mu zbraň zasekla, si obstaral záložní pistoli. „…Rozhodl jsem se pro termín. Pondělí 4. 10. 2004. … Měl jsem všechno připraveno, pistoli v ruce, stačilo jen sundat ty desky z pistole a začít střílet. Ale nedokázal jsem to. Zkoušel jsem to ten den snad třikrát, a to samé v úterý, ve středu a ve čtvrtek “. Naštěstí nikdy nenašel odvahu! „Prostě jsem tam nedokázal zmáčknout ten kohoutek, nevím proč, “ uvedl později. Po sérii nezdarů Kalivoda jednu ze svých dvou legálně držených zbraní společně s deskami vyhodil do popelnice (k tomu se v článku ještě vrátíme) a vydal se k Žampašskému viaduktu , kde hodlal skokem do prázdnoty ukončit svůj život. Ale ani k tomu se neodhodlal. „To období (pozn. myšleno období pokusů o masovou střelbu) jsem na sebevraždu nemyslel. Já vůbec skoro nemyslel. Myšlenku na sebevraždu jsem vyměnil za tuhle obludnost. Nemyslel jsem na to jako na zabíjení lidí, ale jako úkol, který musím udělat. Když jsem to nedokázal udělat ani ve čtvrtek, tak se všechno vrátilo. Všechny ty myšlenky na sebevraždu, ta zoufalost a marnost. “ Následovalo další období sebevražedných snah, střídané opětovnými pokusy o masovou vraždu . A nebylo jich málo – v období od října 2004 do září 2005 si prý s sebou metrem vezl nabitou a připravenou zbraň minimálně dvacetkrát ! K poslednímu pokusu podle jeho slov došlo 13. září 2005 . Jenže znovu selhal, a tak opět sáhl po inspiraci Olgou Hepnarovou . Vzhledem ke své vysoké inteligenci si Kalivoda uvědomil, že aby se k činu odhodlal, potřebuje mimo přesné střelby i něco, co by šlo nazvat duševním tréninkem či psychologickou přípravou . Hepnarová si, dle jeho interpretace, k odhodlání čin provést pomohla tím, že den před masakrem „zabila“ své velmi oblíbené auto – poslala jej ze srázu. Kalivodova příprava měla spočívat v usmrcení zvířete , což považoval za méně psychicky náročný cíl, oproti rozpoutání střelby ve vagonu plném lidí. A proto v polovině září 2005 v CHKO Křivoklátsko třikrát vystřelil na pastvině na krávu. I v tomto případě se ke stisknutí spouště velmi dlouho odhodlával , což jej značně rozrušilo. „Myslím, že jsem ji nezabil. Když jsem projížděl okolo při odjezdu, měla zvednutou hlavu, ale nedokázal jsem se přinutit, abych ji dorazit, aby se netrápila. Měl jsem plno starostí sám se sebou. “ Uběhlo pár dní a Kalivoda se cítil na svůj čin vnitřně připraven . Aby nebylo cesty zpět, zrušil si na konci září bankovní účet a přestal plnit své závazky . Dne 10. října si v 10:07 (zde Kalivoda přiznával symboliku s činem Hepnarové, která svůj čin spáchala 10. 7.) označil týdenní jízdenku do pražského metra a vyrazil do Jižních Čech . Dalšího dne opět vyrazil zastřelit krávu . Chtěl se přesvědčit, zda-li to pro něj bude snazší než poprvé. Bohužel bylo. „Našel jsem jednu pastvinu, šel ke stádu a chvíli jsem jej pozoroval. Pak jsem zamířil a pětkrát vystřelil jedné krávě na hlavu. Byla na místě mrtvá. Ostatní krávy se k ní seběhly a strkaly do ní. Bylo mi hrozně, ale zároveň mi to bylo jedno. Měl jsem takový zvláštní pocit neskutečna, skoro jako kdybych se koukal na film... “ Zpráva o podivném činu se tehdy objevila i v místních novinách. „Bylo to akční, bral jsem to jako takový mezistupeň, “ přiznal. První útok To, co Kalivodu neblaze proslavilo a fatálně zasáhlo minimálně tři rodiny, včetně té jeho, se odehrálo v průběhu pouhých několika dnů v říjnu 2005 . Osmadvacetiletý Kalivoda v té době selhával nejen na poli vzdělání, kariéry, vztahů, ale nebyl schopen ani skoncovat se svým vlastním životem, natož si troufnout na útok proti desítkám, ač neozbrojených, lidí. Jediné, čeho v tomto směru doposud dosáhnul, byl „mezistupeň“ v podobě zastřelení dvou krav . A možná právě proto se rozhodnul k dalšímu dílčímu cíli . Co nejprve provést zločin, sice neméně krutý a nezvratný, ale přeci jen o něco „méně ambiciózní“? A tak se místo „střelce z pražského metra “ zrodil „lesní vrah “. Protože Kalivoda nechtěl později spolupracovat při vyšetřování jeho zločinů a odmítal odhalit své nitro i před psychology, nelze to s jistotou tvrdit, nicméně se domnívám, že stejně jako v případě střelby na krávy, nemusely být říjnové vraždy „náhradním cílem “, ale mohly plnit funkci dalšího tréninku pro „akci metro“. Jisté je, že 12. října 2005 vyrazil Kalivoda z Českých Budějovic autem své matky značky Renault Clio do Brna a ubytoval se v hotelu Intercontinental , , kde si po internetu v předstihu zamluvil pokoj. Poté se vydal do nedalekých Nedvědic (pod hradem Pernštejn), kde si obhlídl okolí. Navštívil i místní cukrárnu, kde si jej zapamatovala prodavačka. „Seděl u nás den před tím. Nic neříkal, jen koukal. Měl hrozné oči. Takové temné. Vlastně se tvářil jako vrah “, shrnula později lakonicky své dojmy. Po přespání v Brně se následujícího dne vydal do Nedvědic znovu . Tentokrát jel autem do „Jedlové“ , jak místní říkají nedalekému zalesněnému kopci. Zde pak, plný myšlenek na vraždu, zcela náhodně narazil na místní obyvatele - starší manželský pár, Františka (nar. 1935) a Boženu (nar. 1941) L. . Ti zrovna vyrazili na dřevo, aby si mohli navečer přihodit do kamen. Zde kvůli co nejvěrnějšímu zprostředkování pocitů nechme pokračovat jejich syna , který na inkriminovaný den s bolestí zavzpomínal pět let poté : „Často na to myslím a v hlavě se mi poslední den s rodiči odehrává stejně, jako by to bylo dneska…chystal jsem se na odpolední v práci a šel na oběd do kuchyně. Normálně si beru jídlo s sebou do pokoje, ale ten den ne. Je to divné, ale když o tom tak přemýšlím, jako by mi tehdy něco říkalo, že mám s nimi poobědvat. Netušil jsem, že to bude naposledy, co je vidím živé. “ Poté se s rodiči rozloučil a odešel do práce. „V šest večer mi volali z vrátnice, že si pro mě přišla kriminálka. Nevěděl jsem, co se stalo. Prohledali mi skříňku, pak mě odvezli domů. Prohlédli si to tam a naložili mě do auta. Když mě vezli k lesu, tušil jsem, že se něco stalo,… “. Ano, stalo. Dvojnásobná vražda ! Někdo mu zabil rodiče. Jejich těla objevil houbař , ihned vyrozuměl policii a ta následně vyděšeného syna na místo přivezla. Oběti identifikoval jako své rodiče. „Nikomu nic neudělali. Vrah je přesto zastřelil jako nějakou zvěř, “ zněla výmluvná a zcela pochopitelně rozhořčená a beznadějná reakce muže, který přišel o tátu s mámou. Dvojnásobná vražda bez zřejmého motivu pochopitelně nezůstala stranou zájmu médií a otřásla lidmi z okolí , protože podobný případ tam neměl obdoby . Kriminalisté na případu ihned začali intenzivně pracovat, když z prvotních stop lze uvést nález šesti nábojnic a čtyř střel , které se nacházely na místě činu. Zmínit lze i svědectví o spatření menšího, tmavého vozu poblíž místa činu. Později pitevní protokol potvrdil, že příčinou smrti byl u muže průstřel mozku, srdce, hrudní aorty a levé plíce . Žena pak rovněž zemřela kvůli zhmoždění mozku v důsledku střelné rány a dále kvůli poranění srdce, plic a hrudní srdečnice . „Vypadá to podle polohy střel v tělech, že oba důchodci vraha viděli a nejspíš s ním i chvíli mluvili, " svěřil se novinářům jeden z brněnských kriminalistů. Volba obětí byla náhodná. Kalivoda v osudný den nejprve spatřil muže sedícího na pracovním stroji , ale protože prý nevěděl, zdali je tam sám, od útoku upustil. Až poté potkal zmíněný manželský pár. Na seniory si počíhal mezi 12. – 13. hod. na hranici pole a lesa . „Ve čtvrtek jsem hledal člověka, kterého bych mohl zabít. Předstíral jsem sám sobě, že se jedu jen projet, ale vnitřně jsem věděl… Po nějaké době jsem narazil na ty manžele. Potkal jsem je když byli kousek za vesnicí, šli směrem k lesu, s sebou měli vozík a sekyrku. Na kraji vesnice jsem se otočil a jel zpátky. “ Kalivoda manžele předjel a zastavil na první odbočce do lesa, jenže oni ji přešli a pokračovali po silnici dál. V tu chvíli změna trasy již rozhodnutého Kalivodu nerozhodila, opět nastartoval, znovu je předjel a odbočil na další nejbližší lesní cestu, kde zaparkoval. Tam nějakou dobu stál, ale čekání se mu zdálo příliš dlouhé a domníval se, že manželé do lesa vstoupili jinde. V tu chvíli sednul do auta a chtěl odjet, bohužel na začátku lesní cesty minul manžele s vozíkem potřetí. Znovu tedy otočil auto a po chvíli vjel na lesní cestu a zaparkoval znovu na stejném místě . „Vystoupil jsem z auta a jen tak stál a nemyslel na nic. Všechno jsem viděl hrozně jasně. Jako bych se díval na obraz. Sednul jsem si do auta, připravil pistoli, otevřel dveře a čekal, až budou vycházet z lesa. Pořád jsem se cítil trochu nereálně. Měl jsem pocit, jako by mi trochu ujížděla perspektiva, ale pak se mi připomněla Olga a já se vrátil do reálu. “ V momentě, kdy manželé vycházeli z lesa, Kalivoda na každého z nich nejméně dvakrát vystřelil ze vzdálenosti několika metrů, přičemž muže zasáhl dvakrát do hrudníku a ženu do hrudníku a pravé paže . Poté k ležícímu manželskému páru popošel oba střelil ještě jednou do hlavy . Prý aby se netrápili… Po činu se vrátil do Brna , kde se v centru najedl a poté absolvoval procházku kolem brněnské přehrady. Přespal ještě jednu noc v hotelu , ráno si na náměstí koupil CD Metalliky a vrátil domů do Slaného . Další vražda Jen o dva dni později (16. října ) vyrazil v odpoledních hodinách čtyřiačtyřicetiletý kladenský živnostník Jaroslav L. do lesa ve své oblíbené lokalitě poblíž Malíkovic ve středních Čechách . Elektrikář, nadšený hráč stolního tenisu a amatérský botanik hodlal v lese vyvenčit svého psa a třeba i vyfotit nějakou zajímavou rostlinku. Doma na něj mezitím čekala jeho manželka. Té bylo s přibývajícím časem divné, že se z vycházky stále ještě nevrátil. Zkoušela mu tedy volat na mobil , jenže nikdo jej nezvedal. To ji pochopitelně ještě víc zneklidnilo, plná obav, jestli její manžel neměl dopravní nehodu, obvolala zdravotnická zařízení, ale ani v nich se nic nedozvěděla. Nedlouho po západu Slunce, kolem 19. hodiny , její nervozita dosáhla vrcholu. Proto zavolala svému bratrovi a společně se vydali do lesa jejího manžela Jaroslava hledat . Znala místo, kam její muž s oblibou chodil, proto nemusela pátrat dlouho a narazila na jeho auto . Možná snad ještě v koutku duše doufala, že třeba jen omdlel, nebo po lese hledá zaběhnutého psa – veškeré její naděje se krátce na to rozplynuly nadobro. Nedaleko auta se jí totiž naskytnul hrůzný pohled na bezvládné tělo manžela zhroucené na zemi v poloze na zádech , kolem něhož pobíhal jejich jorkšír. Došlo jí, že jejího manžela někdo zastřelil. Asi jen stěží si kdokoli může představit, jak se žena v tu chvíli musela cítit a není divu, že se z psychických důvodů později odmítla účastniti soudního přelíčení. “Znali jsme se dvacet let, byl to bezva kluk, ” řekl o zavražděném jeden z jeho přátel a dodal: “Férový a poctivý, kamarádili jsme se přes stolní tenis. Taky jsme se domluvili s hráči, že sobotní přebory zahájíme minutou ticha. ” Zkrátka typ člověk, který se neprovinil vůbec ničím, jen byl ve špatnou chvíli na špatném místě … Když na místo vraždy dorazila výjezdová skupina, shledala, že pachatel svou oběť zasáhnul dvěma ranami do hrudi, dvěma do levé paže a dalšími dvěma do hlavy . Loupežný motiv činu se zdál být velice nepravděpodobný, neboť vedle zastřeleného se povaloval jeho drahý fotoaparát . Jeden z policistů, který byl zároveň kamarádem zavražděného, odmítal motiv, který by mohl souviset s podnikatelskými aktivitami oběti. "Neměl žádné dluhy a byl to férový člověk ", uvedl na jeho adresu. Jaroslav L. vybočoval snad jen tím, že si před časem nechal změnit příjmení . Jenže ani zde nešlo o nějakou snahu utéct před temnou minulostí, ve které by se mohl skrývat klíč k motivu vraždy. Důvod byl prostý – příjmení se nezamlouvalo jeho družce. Motiv byl tedy nejasný, ale kriminalisté na místě nalezli alespoň pět nábojnic ukazujících na typ použité zbraně . Čtenář již pochopitelně ví, kdo pachatelem byl, proto se na vraždu pojďme podívat z jeho perspektivy . Místo, kde se zločin odehrál, bylo vzdálené jen několik kilometrů od domova Viktora Kalivody , který dle svých slov do oblíbené houbařské oblasti přijel spáchat sebevraždu. "Původně jsem šel do lesa zabít sám sebe. Chodil jsem po lese, každou chvíli se zastavil a zkoušel to. Ale zase nic. Po několika hodinách se ten pocit viny, že jsem zabil dva lidi, začal vzdalovat... “, uváděl k inkriminovanému dni v dopise. Kvůli autenticitě teď opusťme dopis a pokračujme tím, co Kalivoda o vraždě uváděl u výslechu v den svého zatčení : „Šel jsem po cestě a tam jsem potkal toho pána. Šel proti mně po lesní cestě (pokrčení ramen). Tak když byl, nevím jakou vzdálenost ode mě, měl jsem pistoli v kufříku. Takže jsem na něj vystřelil jednu, možná dvě rány, to bylo zepředu, a potom, co se ten pán otočil a utíkal, takže tam padlo několik dalších ran. Nevím kolik (zamyšlení). Potom možná ještě jednou jsem ho střelil, jak se otáčel. To vím. A potom několik střel jsem střílel jako na tělo, ale on měl ten batoh, tak jsem se snažil střílet na hlavu. To jsem asi trefil. Ten pán spadnul, vypadal, jako že je mrtvej, tak jsem přišel, já nevím, několik kroků k němu, střelil jsem ho do hlavy a pak jsem šel pryč. “ Možná vás napadne, že jde o poněkud útržkovité a strohé shrnutí postrádající jakékoli emoce. Máte pravdu, ale takto Kalivoda slovo od slova popsal svojí třetí spáchanou vraždu . Zmínit musíme i to, že před kritickým momentem vrah údajně v lese potkal nějaký pár, ale na ten se mu střílet nechtělo. Opravdoví šťastlivci, chce se dodat. Zajímavostí je rovněž to, že při třetí vraždě se Kalivodovi porouchal kolimátor a střílel bez něj. Přesto se mu podařilo prchajícího muže zasáhnout . Vyznačení směru střel V tuto chvíli jste jako čtenáři o krok před kriminalisty – ti osudnou říjnovou neděli nevěděli co se stalo a měli vskutku napilno. Ostatně houbařská sezóna stále ještě neskončila! Pravé zděšení veřejnosti nastalo ve středu 19. října . Ač ještě v úterý mluvčí Krajského ředitelství Policie ČR jihomoravského kraje spojitost se středočeským případem vylučovala, o den později bylo vše jinak. Rychlé prvotní porovnání nábojnic z obou míst činu, které provedli balistici z Kriminalistického ústavu , ukázalo na shodu . Středočeská kriminálka, která oba případy převzala, tak musela spojitost případů potvrdit. Policie s touto zásadní informací rovnou zveřejnila i popis podezřelého a zmínila, že může používat tmavý vůz Opel Corsa . Jak již bylo uvedeno, Kalivoda ve skutečnosti používal tmavý vůz Renault Clio , nicméně oba starší modely těchto aut se velice podobaly. Policie zvažovala i variantu, zda-li nevydat přímo prohlášení upozorňující na možné nebezpečí číhající v lesích, které v tu dobu byly plné houbařů. „Stáli jsme před rozhodnutím, jestli v podstatě vytvářet nějakou paniku, protože dát do sdělovacích prostředků „nechoďte do lesa, protože tam běhá vrah a může vás zastřelit“, to jsme určitě nechtěli, ale na druhou stranu jsme trnuli strachem, jestli se někdy neobjeví další mrtvola “, vysvětlil jeden z tehdejších kriminalistů. Kriminalisté v té době měli zajištěny nábojnice a střely z obou míst činu , která vykazovaly stopy vystřelení z totožné pistole . Šlo rovněž určit, že pistole byla typu Glock , ale již nebylo možno určit, o který druh se konkrétně jedná. Mohl to být Glock 34, který dovoluje použití vysokokapacitních zásobníků, ale stejně tak to mohl být Glock 17, 19 a další druhy, což v elektronické databázi nabízelo stovky až tisíce držitelů – tedy možných podezřelých. Ostatně, zbraň , ze které se střílelo ani nemusela být držena legálně … Dále kriminalisté pracovali se svědectvím všímavého občana , ten v lese poblíž druhého místa vraždy zahlédl podezřele vyhlížejícího muže . Bohužel tento svědek byl schopný poskytnout pouze jeho velmi hrubý popis. Šlo prý o mladšího muže ve věku 25 – 38 let, 172 – 187 cm vysokého , měl na sobě tmavé, patrně džínové oblečení. Neznámý muž podle něj rozhodně nevypadal jako houbař, zaujalo především to, že dotyčný místo košíku nesl jakýsi kufřík . S cennějším poznatkem přišel další svědek – uvedl, že poblíž druhého místa činu spatřil malé tmavé auto s ústeckou poznávací značkou . A právě auto podobného popisu bylo spatřeno i poblíž místa první (dvojnásobné) vraždy, kde si všímavý svědek zapamatoval dokonce jedno písmeno SPZ. Kriminalisté v časovém presu tak začali hledat pomocí vlastních databází . Šlo především o elektronickou databázi majitelů zbrojních průkazů, evidenci zbraní a evidenci kradených a ztracených zbraní (pozn. centrální registr zbraní byl spuštěn až 1. 7. 2014). A právě zde poprvé kriminalisty zaujalo jméno Viktor Kalivoda . Zajímavé na něm bylo nejen to, že byl držitelem příslušného oprávnění a majitelem dvou pistolí typu Glock 34 , ale především fakt, že jedna z nich byla o několik měsíců dříve nalezena v kontejneru v Praze a od 17. 2. 2005 byla uložena na příslušném inspektorátu pro zbraně, střelivo a bezpečnostní materiál. Ač byl její majitel několikrát vyzván , aby okolnosti ztráty vysvětlil a pistoli si vyzvedl, nikdy si pro ni nepřišel . Právě tento fakt kriminalisty zaujal a předřadil tak Kalivodu před jiné držitele zbraní odpovídajícího typu. Další lustrování Kalivody přineslo poznatek, že jej před nedávnem dopravní policisté kontrolovali v malém tmavém autě Renault Clio s ústeckou poznávací značkou, které patřilo jeho matce. Kalivoda rovněž věkově a vzhledem odpovídal hrubému popisu „muže s kufříkem“ , který byl spatřen v lese poblíž místa „středočeské“ vraždy, navíc místo vraždy bylo vzdálené jen několik málo kilometrů od Kalivodova bydliště . Podle vzpomínek dvou tehdejších kriminalistů – vedoucího týmu pátrajícího po "lesním vrahovi" , vyšetřovatele, plk. JUDr. Michala Mazánka a „operativce“ Víta Kubešky – nebylo rozhodnutí o tom, že Kalivoda bude za této situace realizován , snadné. Ano, na základě výše uvedených poznatků se stal hlavním podezřelým , na druhou stranu policisté ještě zdaleka neměli stoprocentní jistotu , že vrahem je právě on. Riziko zkomplikování objasnění případu bylo vysoké, ale riziko toho, že by pachatel mohl opět zaútočit bylo vyšší, a tak kriminalisté učinili rozhodnutí , které lze s odstupem času považovat nejen za zcela správné, ale i extrémně důležité , protože pravděpodobně zachránilo mnoho lidských životů . Za to lze kriminalistům přiznat velký kredit a dík! Viktor Kalivoda A co mezitím dělal Viktor Kalivoda ? „Od pondělí do středy jsem jezdil. V úterý – aspoň myslím – proběhla médii zpráva o tmavém Opelu a mně bylo jasné, že je otázka hodin, než na mě policie přijde. Ve středu jsem se zase pokusil zabít. Taky jsem málem zabil nějakého dědu v lese u Křivoklátu, šel tady s kárkou na dřevo. Naštěstí tady bylo mezi tou myšlenkou a realizací víc času, než v neděli, a já se dokázal zastavit, " uvedl později v dopisu. Zde narážel na událost z 19. října , kdy si dle vlastního svědectví vytipoval staršího muže jako svou další oběť, ale na poslední chvíli od svého záměru ustoupil. Nechybělo mnoho a Kalivoda připravil o život dalšího člověka . Dopadnout jej co nejdřív bylo vskutku důležité. "Lesní vrah" dopaden Naštěstí policisté pracovali rychle , a jak již bylo naznačeno, rozhodli se Kalivodu zadržet , přestože neměli nashromážděno příliš mnoho důkazů. K zatčení došlo 20. října 2005 . „Čekali jsme před domem na sídlišti. Ráno Kalivoda vyšel z domu s velkou sportovní taškou. Vůbec se nám nestavěl na odpor. V tašce byly náboje, několik zásobníků a zbraň “, popsal zadržení ve Slaném JUDr. Michal Mazánek . „Nebyl vůbec šokovaný. Při jeho vysokém IQ mu bylo jasné, že ho dopadneme, dřív nebo později. Věděl, že za sebou nechal několik klíčových stop… Nešlo ale o chybu, tento pachatel chtěl být dopaden. Byla to totiž součást strategie řešení jeho osobních problémů “, dodal k zadržení. Kalivoda nezapíral a už v autě se policistům přiznal , že v obou případech střílel. Cestou na služebnu se navíc poprvé letmo zmínil o plánu masové střelby v pražském metru, o čemž pochopitelně nikdo neměl do té doby ani ponětí! Bohužel, Kalivoda se o tomto při následujících výsleších odmítal bavit, tudíž šlo o procesně nevyužitelný poznatek - jinak by bylo možno uvažovat i o trestním stíhání pro další trestný čin vraždy ve stádiu přípravy, případně pokusu. „Já jsem přesvědčený o tom, že pokud by vystřelil jednou, tak byl schopný vystřílet opravdu celý vagon. On pak nikdy nepřiznal, jak to bylo, když jsme ho zatkli. Ale vzhledem k tomu, že v den zatčení vyrážel ozbrojený přímo do Prahy, tak možná mířil do toho metra “, uvedl další z kriminalistů podílejících na jeho dopadení, vyšetřovatel Jaroslav Čurda . K tomu doplňme, že v tašce , jenž měl Kalivoda při zadržení u sebe , byl nejen Glock 34 Austria s optikou a plně nabitým zásobníkem , ale i jeden další zásobník naplněný 17 ostrými náboji , osm prázdných velkokapacitních zásobníků na 31 nábojů, šest prázdných zásobníků na 17 nábojů a sedm krabiček s náboji po 50ks! Tedy takové množství munice, kterou pokud by použil v metru, kde je omezená možnost úniku, je velmi nepříjemné přemýšlet o tom, jaké ztráty na životech by hrozily . Viktor Kalivoda u výslechu Následně byl Kalivoda převezen do cely předběžného zadržení a byl podroben prvotnímu výslechu . V něm se k vraždám ochotně doznal , ale o svém motivu mlčel . Stejně tak se odmítl vyjádřit k mnoha dalším okolnostem spáchaných zločinů a nic nesdělil ani k plánu střelby v metru. Vyhýbavě se stavěl i k otázce týkající se výběru obětí. Na dotaz, zda by byl schopný zastřelit i dítě uvedl, že neví, protože taková situace zkrátka nenastala… Později na něj kriminalisté vzpomínali jako na „ studený čumák “. Byl arogantní a pouze stroze odpovídal na položené otázky . „ Výslech má dohromady asi dvacet stránek, přitom Kalivoda nedal verbálně dohromady snad jediné kloudné souvětí. Musel dostat výjimečné množství otázek, abychom se k něčemu dobrali “, uvedl Jaroslav Čurda . „ Choval se naprosto apaticky. Bylo to, jako kdyby mluvil o nějaké naprosto běžné záležitosti. Žádné emoce neprojevoval. Mluvil jenom o tom, o čem mluvit chtěl. Motiv svého jednání při výslechu vlastně nikdy neosvětlil “, shrnul výslechy Michal Mazánek . Pro bližší ilustraci uveďme některé pasáže výslechu : Vyšetřovatel : Můžete se nějak vyjádřit k tomu prvnímu skutku? Kalivoda : (usmívá se) Vyšetřovatel : Je to Vaše výpověď, já vám do toho nebudu zasahovat. Kalivoda : (usmívá se) Já vím. Přiznávám se, že zabil jsem je. Zastřelil jsem je. Vyšetřovatel : A bližší okolnosti? Kalivoda : Bližší okolnosti. Zastřelil jsem je zblízka, 6-8 metrů zhruba, stáli na okraji lesa. Střelil jsem je, nejdřív dvakrát toho pána do těla, potom dvakrát tu paní. Vyšetřovatel : Kde k tomu došlo? Kalivoda : Na kraji lesa, dvacet až třicet kilometrů od Brna. Jméno (vesnice) už si nepamatuju. Ale to vy máte napsaný. Vyšetřovatel : Když jste zahájil tu palbu na ty lidi, můžete mi říct, co jste cítil? Kalivoda : Prostě nic. Vyšetřovatel : Nic? Prostě vy jste neměl nějaký pocity u toho? Kalivoda : Já v tu chvíli jsem se soustředil přesně na to. Vyšetřovatel : A k tomu usmrcení. Z jaké zbraně? Popište tu zbraň. Kalivoda : Je to Glock 34. Nevím, jak bych ji měl ještě popsat (rozpačitě se zesměje). Glock 34. Vyšetřovatel : Ráže? Kalivoda : 9mm. Vyšetřovatel : Ta zbraň je koho? Kalivoda : Ta zbraň je moje. Vyšetřovatel : Máte příslušné zbrojní povolení? Kalivoda : Hmm (přikývne). Vyšetřovatel : Důvod? Kalivoda : O důvodech bych nechtěl mluvit. Vyšetřovatel : Máte pro to nějaké vysvětlení? Proč? Z jakého důvodu? Nebo motivu? Kalivoda : To bychom se bavili o tom důvodu (arogantní pousmání). Samozřejmě mám, ale nechci o tom mluvit. Vyšetřovatel : Nechcete o tom mluvit? Kalivoda : Nebudu vypovídat v této věci. Vyšetřovatel : Vzpomenete si na ten den? Vzpomenete si na průběh toho dne? Kdy jste ráno vstal? Kalivoda : Jak říkám, k tomu bych nechtěl nic říkat. To není důležitý, co jsem dělal. Ale věděl jsem, že to chci udělat. Vyšetřovatel : Počítal byste s tím, že byste ještě něco spáchal? Kalivoda : O tom nechci mluvit. Vyšetřovatel : Litujete toho? Kalivoda : Ne. Viktor Kalivoda v den zadržení Před soudem Stejně tak jako se Kalivoda nikterak nevyhýbal zadržení, kdy nezametal stopy , neinscenoval místa činu , ani nečinil žádná podobná opatření v tomto směru, nesnažil se bojovat ani proti odsouzení . Nejen, že se v přípravném řízení doznal a toto doznání v rámci hlavního líčení neodvolal , ale nechtěl ani žádného známého advokáta , kterého mu údajně sháněli rodiče. Spokojil se s přidělením obhájce „ex offo “. Soudní proces začal v roce 2006 . Sám Kalivoda před soudem využil svého práva nevypovídat , proto bylo pouze přehráno jeho doznání z výslechu. Jediné vůči čemu se ohradil , byla skutečnost, kdy znalci z odvětví soudního lékařství v posudku uvedli, že směr střelby do hrudníku první oběti byl zezadu dopředu. On uváděl, že směr byl opačný. Znalci setrvali na svém závěru a soud pouze uvedl, že tento fakt nemá na posuzovanou věc vliv. Jistě jde o podrobnost, ale tento střípek je zajímavý, co se týče Kalivodovy osobnosti. Potvrzuje totiž nejen již zmíněnou pedanterii, ale i potřebu být vnímán v určitém směru, ač z pokřivené perspektivy, co možná nejpříznivěji a maskulinně. Dle Kalivody bylo důležitější vyjádřit se k tomu, jestli zasáhnul jednu z obětí zepředu či do zad , než vysvětlit, proč to udělal. Když se ho totiž soudce stejně jako vyšetřovatel zeptal na neobjasněný motiv, zareagoval Kalivoda podrážděně slovy: „Proč se mě na to ptáte? To je absolutně nedůležité! “ Viktor Kalivoda v doprovodu policejní eskorty Kalivodovi zkrátka bylo jedno, jak soud dopadne. Odmítal spolupracovat jak se svým obhájcem, tak se znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie . Ti nakonec ohledně jeho osobnosti uvedli, že nezjistili přítomnost závažnější duševní choroby a byla jimi konstatována pouze smíšená porucha osobnosti. Tedy odpověď na právně významnou otázku zněla, že v době spáchání zločinů byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti zachovány . "Racionální plánování činů i chování po nich svědčí proti duševní chorobě, " uvedl např. PhDr. Karel Netík CSc. . „Má IQ v pásmu vysokého nadprůměru, ale využití tohoto potenciálu je v jeho případě minimální. Chybí schopnost empatie. Schopnost sociálního kontaktu je poruchová ve složce afektivní (afektivně nepřizpůsobivý) a motivační (nezájem o lidské okolí). Jeho osobnost je uzavřená, anomální s rysy emoční zploštělosti, sebenejistoty rigidity, pedantérie, nízké sebedůvěry, podezíravosti, egocentričosti, potlačované hostility a agresivity.… Má neuspokojené potřeby uznání a uplatnění. Je vnitřně nejistý a nepevný, snaží se to kompenzovat důsledným, přísným sebe přezkušováním do všech podrobností. Pevně trvá na svých nárocích “, zaznělo doslovně ve znaleckých posudcích a rozsudku . Dále bylo v posudku z odvětví psychologie uvedeno, že Kalivoda má kolísavé, křehké sebehodnocení, vysoké ambice a silnou potřebu být považován za významnou osobnost . Tyto potřeby si pak podle znalce vyvinul ve snaze překompenzovat komplexy nedostačivosti . K samotným zločinům znalci uvedli, že byly racionální, předem připravené a pečlivě promyšlené . Připustili též vysokou pravděpodobnost, že Kalivoda své činy plánoval ve svých představách relativně dlouho dopředu , ač volba míst činu a hlavně obětí byla do značné míry náhodná . Nakonec se znalci vyjádřili k možné resocializaci , shledali ji prakticky za vyloučenou s tím, že z forenzně psychologického hlediska je Kalivoda vysoce nebezpečný pro své okolí a není k dispozici žádná psychiatrická léčba, která by dokázala změnit jeho nepříznivé povahové vlastnosti. Kalivoda byl posuzován i znalci z oboru neurologie, kteří neshledali žádné poškození centrálního nervového systému . Kalivoda ani u soudu neprojevil nad svými činy a oběťmi žádnou lítost . "Máte právo se vyjádřit, " vyzval Kalivodu soudce před vynesením verdiktu. "Nechci nic uvést, " zněla jeho strohá odpověď. Soud jej nakonec dne 16. 4. 2006 shledal vinným z tr. činu vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. a) (první útok) a písm. c) (druhý útok). V rozsudku poukázal na vysokou společenskou nebezpečnost a uvedl, že Kalivoda jednal zákeřně, chladnokrevně a prokázal naprostou lhostejnost k lidskému životu . Soud rovněž zdůraznil, že míra bezohlednosti a bezcitnosti v tomto případě vysoce přesáhla rámec, který je u tohoto typu trestné činnosti obvyklý, což svědčí o morální zvrhlosti, bezohledném sobectví a naprosté neúctě k lidskému životu , což se projevilo i tím, že Kalivoda v průběhu celého trestního řízení neprojevil žádný pocit viny či lítosti, tedy první podmínku nápravy. Jedinými polehčujícími okolnostmi byla jednak dosavadní Kalivodova bezúhonnost a také pokyn svému otci , aby z našetřených úspor poskytl odškodněné pozůstalým po obětech , což se skutečně koncem roku 2005 stalo . Z výše uvedených důvodů soud Kalivodu odsoudil k očekávanému trestu doživotního vězení . Kalivoda to měl údajně přijmout s tím, že je mu to jedno, a že nyní pro něj alespoň bude snadnější spáchat sebevraždu. Motiv Jelikož se Kalivoda v době vyšetřování odmítal jakkoli vyjadřovat k tomu, proč zločiny spáchal a jeho dopis „na rozloučenou“ v té době ještě neexistoval, stalo se jediným, ale o to palčivějším, slepým místem případu objasnění motivu . Jakýkoli vztahový motiv nepřicházel v úvahu, neboť Kalivoda ani jednu z obětí neznal. Rovněž se nenabízel loupežný motiv , protože žádné z obětí se nic neztratilo. Vzhledem k okolnostem spáchání zločinů se zdál velice nepravděpodobný i jakýkoliv sexuální podtext vražd , případně motivace spočívající v nějaké ideologii . Kriminalisté se ve snaze zaplnit toto bílé místo museli chytat každého stébla. Zaměřili se například i na možnost, že by s činem mohla souviset fantasy kniha „Poslední hrdina “ od Terryho Pratchetta , kterou měl Kalivoda při zadržení u sebe. Byl dokonce zpracován znalecký posudek vyjadřující se k tomu, zdali Pratchettův text nemohl Kalivodu jakkoliv inspirovat. V návaznosti na zveřejnění této informace se pokoušela o interpretaci této knihy i některá média, což vzbuzovalo mezi fanoušky spisovatele Terryho Pratchetta a jeho cyklu „Zeměplocha “ vlnu posměchu. Vyšetřovatelé se nakonec přiklonili k názoru, že si Kalivoda knihou pouze zpevnil dno sportovní tašky , kde zbraň a munici přenášel a žádný hlubší význam jí nepřikládali. Nezbývalo, než se s otázkami směřujícími k objasnění motivace obrátit na soudní znalce z odvětví psychologie a psychiatrie , což ostatně bývá v případech vražd běžné. Znalci pak ohledně těchto dotazů v posudku prezentovali následující názory : „Jeho dosavadní vývoj, zejména v oblasti vzdělání, partnerských vztahů a profesionální kariéry, byl – z hlediska jeho ambicí – katastrofální a velmi pravděpodobně vedl k posílení pocitů nedostačivosti a k rezignaci na společensky akceptovatelné uplatnění v životě a tím ke zhroucení životních perspektiv… To vše velmi pravděpodobně vedlo k rozhodnutí zásadním – byť destruktivním – způsobem změnit vlastní život. Volba prostředků změny – homicidální agrese střelnou zbraní – byla nepochybně podmíněna snahou prezentovat se jako výrazně maskulinní typ… V motivační struktuře velmi pravděpodobně dominovala potřeba uvolnit naměstnané vnitřní napětí z frustrovaných existenciálně významných potřeb, spojená s masivní hostilitou (napřátelským postojem) vůči okolnímu světu. Jako vedlejší – nikoli však nepodstatný – motiv velmi pravděpodobně působila též potřeba uplatnění a získání uznání jako významné osoby “. Forenzní psycholog Phdr. Karel Netík, Csc. , který Kalivodu vyšetřoval, později možný motiv shrnul ještě o něco lakoničtěji: „Chtěl skončit se svým životem, nenašel odvahu na to, aby někde v lese zastřelil sám sebe, ale jelikož měl vysoké ambice, tak nechtěl skončit jako nějaký neznámý čičmunda. Prostě za sebou chtěl prásknout dveřmi. A to velmi silně. “ Tedy v případě Kalivody se zdá, že vražednou motivací mohla být právě kombinace touhy po pozornosti , respektive úmyslu učinit něco výjimečného a velkého , spolu se zoufalou snahou zásadním způsobem změnit svůj život tím, že se oklikou dotlačí sebevraždě . Otázkou zůstává, zda spáchané vraždy neplnily funkci jistého mezistupně směřujícího hlavnímu cíli , tedy ke spáchání masové vraždy. Nabízí se však i ta interpretace, že spáchané vraždy byly cílem náhradním , poté, co Kalivoda plán „akce metro “ po opakovaných nezdarech vzdal. Autor článku se kloní k první variantě a názoru, že Kalivoda tento plán nikdy neopustil, a každým vražedným útokem se posouval blíž a blíž k jeho realizaci . Právě proto bylo tak klíčové, že došlo k jeho zadržení pouhé čtyři dny po druhém vražedném útoku . Viktor Kalivoda u soudu Pojďme se zastavit ještě u jedné interpretace , kdy opět sáhneme po již několikrát citovaném dopisu , sepsaném Kalivodou ve vazební věznici v průběhu několika dní v březnu 2006 , tedy nedlouho před započetím hlavního líčení. Dopis byl adresován jeho rodičům, resp. otci, a byl míněn jako rozloučení se před zamýšlenou sebevraždou. Co je důležité a doposud nezaznělo, ač by to nebylo radno pominout, Kalivoda v dopise mimo jiné zdůrazňoval, že má své rodiče velice rád a ujišťoval je, že oni rozhodně nemohou za to, co se stalo . V dopise též vyjadřoval lítost nad obětmi a jejich rodinami , nicméně byl i velmi neurčitý v momentech , kdy popisoval inspiraci Olgou Hepnarovou . Prý neví, proč vlastně začal na „Olgu“ myslet a uvedl, že myšlenka na ni se mu „usídlila v hlavě “ a naznačoval, že se považuje „v podstatě za blázna “. „…Nejsem odborník, ale v začátcích toho všeho jsem si našel v knihkupectví knížku o psychiatrii a našel jsem se jako schizoidní typ s depresí. Ale pamatuji si, že příznaky jako zrakové halucinace, vkládání myšlenek třicet let mrtvé dívky nebo záseky myšlení jsou příznaky schizofrenie. Možná se pletu, ale každopádně nejsem normální… Proto jsem nic neřekl. Když nic neřeknu, budu odsouzen na doživotí do vězení, když něco řeknu, tak mě zavřou na doživotí do blázince “, polemizoval v dopise nad svojí diagnózou . Mnoho čtenářů v této souvislosti může napadnout, zda-li opravdu nemohl trpět nějakou duševní chorobou , protože jde pro běžného člověka o jen stěží pochopitelné zločiny . Ostatně cestou této argumentace se vydal i Kalivodův obhájce , který zmíněný dopis přiložil k odvolání a uvedl, že v jeho světle by měl být jeho klient znovu znalecky posouzen a místo trestu by mu měla být spíše uložena léčba . Z toho důvodu Vrchní soud předal dopis znalcům z odvětví psychologie a psychiatrie a opětovně je vyslechl. Soudní znalci však setrvali na svých závěrech a zopakovali, že u obžalovaného není přítomna žádná závažnější duševní choroba , i když uznali, že z hlediska motivace jde o komplikovaný a výjimečný případ . Ohledně zkoumání Kalivodova psychického stavu lze rovněž podotknout to, že podstoupil psychologické testy již při nástupu k policii a rovněž jako řidič Dopravního podniku hl. města Prahy prošel psychiatrickým vyšetřením . Žádné z těchto vyšetření neodhalilo nějaký problém. „Ne vše, co Kalivoda tvrdil, mu lze věřit. Některé věci nechtěl přiznat ani sám sobě, natož okolí. Nepřiznal je ani rodičům… Dopis na rozloučenou do značné míry odrážel jeho problémy. Nicméně určitou stylizaci (pozn. v dopise) nelze vyloučit. Vysvětlit rodičům vraždy tří nevinných lidí jistě nebylo jednoduché ani pro něj. Navíc si myslím, že ani sám zcela nepochopil, co jej k tomu vedlo, nebo si to spíše nechtěl přiznat. Tím spíše to nepřiznal ani rodičům “, uvedl již několikrát citovaný forenzní psycholog Karel Netík na náš dotaz ohledně míry věrohodnosti Kalivodova dopisu a důvodů, proč odmítal se znalci spolupracovat. Vrchní soud , s přihlédnutím k názoru znalců, odvolání směřující výhradně do výroku o trestu, zamítnul . V rozsudku pak zdůraznil, že se posuzovaný čin svojí společenskou nebezpečností dalekosáhle vymyká „běžným“ případům a uložený trest je jediným možným trestem , a to jak z hlediska individuální prevence (zabránění pachateli v páchání další trestné činnosti), tak z hlediska generální prevence (výchovné působení na ostatní členy společnosti). Viktor Kalivoda tedy putoval do výkonu trestu , kde měl strávit zbytek svého života. To se ostatně také stalo, ač onen „zbytek života“ byl velmi krátký. Po čtyřech letech ve vězení totiž konečně našel sílu k tomu, k čemu se tak dlouho odhodlával. V neděli 26. září 2010 si ve věznici Valdice podřezal žíly . Sebevraždou tak za svým případem učinil definitivní tečku. Viktor Kalivoda Závěr Závěrem nezbývá než dodat, že je jasné, že se již nikdy s jistotou nedozvíme , co přesně Kalivodu ke spáchání zločinů vedlo , ani to, co se mu konkrétně odehrávalo v hlavě a kam až hodlal zajít nebýt jeho brzkého dopadení . Názor si ostatně udělejte sami, faktem zůstává to, že jde o případ obzvláště smutný a tragický, rámcovaný zcela bezohledným a sobeckým chováním pachatele . Však byla skutečně potřeba zmařit a narušit tolik lidských životů , jen proto, aby jeden nespokojený člověk dokázal skoncovat s tím vlastním ?! Zdá se, že zde není místo na lítost pro „lesního vraha“. VIDEO: Líbil se vám tento článek? Podpořte naší tvorbu nákupem z KrimiAntik.cz DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2024 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Temné radosti predátorů" - posledního dílu pentalogie "Panoptikum sexuálních vražd" - jedinečného a rozsáhlého projektu, který mapuje historii tuzemské sexuální vraždy. Autor: Viktorín Šulc. Panoptikum sexuálních vražd 5 - Viktorín Šulc Název: Temné radosti predátorů - Panoptikum sexuálních vražd 5 Autor: Viktorín Šulc Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2023, 528 stran Recenze: Zatím nenapsána. Poslední díl pentalogie "Panoptikum sexuálních vražd " - ojedinělého a mimořádně rozsáhlého projektu, mapujícího historii tuzemské sexuální vraždy . Pátý díl Panoptika se zabývá zločiny v časovém rozpětí let 1974 až 2017 . Rámec třinácti kauz je naplněn jak archivními případy tak těmi novejšími , dodnes upoutávajícími kriminalistické a forenzní experty rozměrem bestiality a mnohdy nečekaným, nikoli však úlevným rozuzlením. Poslední kniha , která ponese literární otisk legendy české kriminalistiky - plk. Jiřího Markoviče , který každou z kapitol uzavřel svými postřehy a vzpomínkami. Náš rozhovor s autorem knihy - ZDE . Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Václav Mrázek - český, sexuální sériový vrah, který v 50. letech usmrtil nejméně 7 osob, k tomu přidal 4 vražedné pokusy, přes 10 znásilnění a desítky krádeží. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Václav Mrázek 12. 2. 2010 (doplněno 11/2024) Václav Mrázek - československý sériový vrah, který se spolu s "heparinovým vrahem" Petrem Zelenkou dělí v počtu obětí v novodobé historii o pomyslné druhé místo mezi nejhoršími. Mrázek V 50. letech terorizoval oblast Chomutovska a má na svědomí sedm vražd. Ve většině případů byl jeho motivem sex, ale jednou zabíjel i pro peníze. Odhalen byl až po šesti letech od své první vraždy – ironicky při banální kapesní krádeži. Nutno dodat, že drobných krádeží měl na svědomí stovky… Narozen : 22. 10. 1922 Zemřel :29. 12. 1957 Země :Československo Počet obětí :7+ Unikal :6 let Vražedná aktivita :1951-1956 Přezdívka : "Smrťák" Václav Mrázek se narodil 22. října 1925 v chudé a početné rodině ve Svinařově , zhruba deset kilometrů severně od Kladna. Měl jedenáct sourozenců a celá rodina žila ve vyřazeném železničním vagonu. Mrázek absolvoval pouze pět tříd základní školy a po ukončení povinné školní docházky začal ve svých patnácti letech pracovat jako pomocný dělník na stavbách . Od dětství kradl a první zkušenost s justicí získal už v šestnácti , kdy za jednu z krádeží dostal podmínku – chudá rodina však jeho krádeže nejen omlouvala, ale dokonce jej v tom i podporovala . Přestože jej okolí vnímalo jako podivínského, trochu plachého , ale jinak slušného , taktního a pracovitého člověka , s drobnými krádežemi nepřestal . Znovu se ale do vážnějších potíží se zákonem dostal až ve čtyřiadvaceti letech , kdy byl odsouzen na osmnáct měsíců odnětí svobody za jednu z dalších krádeží . Mrázek byl tichým až nudným člověkem , který nepil, nekouřil, neholdoval karbanu . V chomutovských válcovnách trub to svou pracovitostí a svědomitostí dotáhl dokonce až na předáka (mistra). Mezi jeho záliby, kterých bylo opravdu málo (a to i díky jeho skrblictví), patřilo snad jen chození na fotbalová či hokejová utkání a projížďky na kole … Právě při nich často vyhledával své oběti . Po svém zatčení Mrázek připustil, že na myšlenku použití násilí při sexuálním aktu ho zřejmě přivedla častá četba pornografické literatury a také zážitky z orgií . Těch se údajně účastnil během svého působení ve strážním oddílu , kam se dobrovolně přihlásil v roce 1946 , tedy ve svých jedenadvaceti letech (činnost jednotky strážního oddílu po druhé světové válce často spočívala v doprovázení zásilek americké pomoci do zahraničí, především do Rumunska a Bulharska). „ …viděl jsem, že vojáci z obavy, aby pohlavně neonemocněli, ukazovali svým společnicím výhružně pistole, to kdyby žena byla pohlavně nakažená. V té době jsem začal taky souložit se ženami. Taky jsem přitom varovně plácal na pistoli, aby mě nějaká nenakazila. Se ženami jsem zde souložil denně. Vydržel jsem třeba čtyři soulože za noc, šlo většinou o mladé dívky…zde se mi taky dostala do ruky od vojáků četba o sprostých věcech. Například sem četl o šlechtičně, která se pohlavně ukájela pohledem na lokaje, kteří ve dvou před ní souložili se služebnou. Lokajové tuto služebnou pak přivázali k patníku a pouštěli na ni osla. Tuto služebnou dále nahou štvali pomocí psů po lese, až ji psi roztrhali…Takovou četbu jsem později vyhledával i v Čechách a silně mě to pohlavně vzrušovalo. Představoval jsem si, že jsem například na místě muže, který vykonává na ženě nějaké násilí, třeba bičíkem, aby se mu podvolila. “ V běžném kontaktu se však Václav Mrázek choval vůči ženám zdrženlivě a ostýchavě. Dlouho otálel s mileneckým polibkem i se vším ostatním. Jedna z jeho družek, A. Kargerová (udržovala s ním kontakt mezi lety 1951-1954), ho proto považovala za impotentního. Mrázkovi nebylo zdaleka ještě ani třicet let, přesto mu stačil partnerský sex méně než jednou měsíčně. Jak však čtenář dále uvidí, nejednalo se o jeho nezájem o sexuální oblast jako takovou (Mrázek dokonce onanoval i několikrát denně ), pouze neměl zájem o „klasický“ sex bez sadistických komponent . Nepředbíhejme však a ještě se na chvilku vraťme k Mrázkovo mládí a shrňme si, co se stalo po návratu z výše popsané stáže u strážního oddílu, kde působil zhruba rok. Poté co se v roce 1947 vrátil na Chomutovsko, nastoupil jako dělník v chomutovských ocelárnách, a ještě v tom samém roce pak nastoupil na povinnou vojenskou službu, kterou vykonával až do května 1949. Poté byl v září 1949, jak již bylo zmíněno, uvězněn na osmnáct měsíců za jednu z krádeží. Propuštěn byl v únoru 1951. Následně nastoupil na pozici pomocného dělníka v chomutovských válcovnách trub, kde setrval pracovat několik let a jak již bylo uvedeno, vypracoval se zde až na pozici předáka. Do smrtelného napadení jeho první oběti zbývalo v té době už jen půl roku… První vraždy se Mrázek dopustil 21. srpna 1951 u obce Drahonice (Karlovarský kraj, dříve okres Kadaň). Jeho obětí se stala patnáctiletá Hana Chloubová, která tou dobou pásla krávy. Vrah použil jako zbraň silný klacek, který našel poblíž místa činu. Poté udeřil oběť omračující ranou do hlavy a pohlavně ji zneužil. Když se po znásilnění dívce začalo vracet vědomí, útočník ji několika dalšími údery do hlavy zavraždil. „ …Myslel jsem si, zda by mě neuspokojil nějaký násilný způsob soulože. Zkusil jsem to poprvé s tou pasačkou u Ohře a pocítil jsem mimořádné pohlavní uspokojení, jaké jsem nikdy předtím nezažil. Měl jsem po činu asi čtrnáct dní strach, že budu dopaden, ten však byl nakonec potlačen zážitky, které jsem měl při souloži s tou zavražděnou pasačkou…Nejvíc mě ale pohlavně uspokojovaly případy, kdy jsem ženy dostával výstřelem... “ Tělo mladičké, ubité dívky nalezl téhož dne večer její otec. Tato první vražda nebyla policií po celou dobu vyšetřování považována za součást série a Mrázek se k odpovědnosti za ní přihlásil až po svém dopadení. tělo Hany Chloubové (15) Na druhou vraždu už se Mrázek předem vyzbrojil – sebou si vzal pistoli. V 16. září 1951 s ní zastřelil a následně zneužil u silnice mezi Jirkovem a Kyjicemi, poblíž Chomutova, dvaatřicetiletou Bronislavu Pajůrkovou. Svůj zločin popsal takto: „ Už se setmělo, ale byla neděle, stále jsem potkával nějaké mladé ženy. Měly doprovod, ale při pohledu na ně jsem počal pociťovat silné pohlavní vzrušení, které se projevovalo i návaly krve do hlavy a později bolestmi hlavy…Když jsem spatřil tu osamělou ženu, jak jde proti mně, začala mě silně bolet hlava, nervy mi silně pracovaly a v tom jsem musel vystřelit. Prostě to byla myšlenka, dostat tu ženu výstřelem…Střelba do ženy mě ještě víc pohlavně vzrušovala a právě tak její zhroucení a pád. “ V. M. nakonec na ženu vystřelil několikrát. Poté ji odtáhl ze silnice na louku, tam ji vysvlékl, okradl a nahou dovlekl k blízkému potoku, kde již mrtvou ženu pohlavně zneužil. Hlasitost ran však Mrázka asi vystrašila. Uvědomil si, že večerní ticho je mohlo roznést daleko po okolí. Možná proto si vzal příště nůž… číslem 1 je označeno tělo Bronislavy Pajůrkové 7. října roku 1951, vyzbrojen nožem, zaútočil poblíž Kamencového jezera u Chomutova na Annu Šestákovou (28let). Ostří nože se však místo hrdla zaseklo do čelistní kosti. Útočník pronásledoval prchající ženu až k nejbližšímu domu, kde ji zachránil hlasitý výkřik, po kterém jí obyvatel domu přišel na pomoc. Síla a zoufalost výkřiku rovněž způsobila, že Mrázek ve stejném okamžiku ejakuloval a jeho zájem tak opadl. 16. listopadu 1951 chvíli před půlnocí, opět s nožem v ruce, napadl na silnici z Chomutova do Spořic Ernu Meinlovou. Zasadil jí osmnáct ran do hrudníku a do břicha, přesto dívka přežila. Rány byly totiž vedeny relativně malou fyzickou silou. Tato skutečnost neměla za následek „pouze“ šťastné přežití oběti, ale zřejmě také vybavila Mrázka zkušeností, po které opět změnil druh zbraně… Policisty tento atak navíc „zmátl“, a rozhodně nebyl spojován s předchozími napadeními. Jedna z vyšetřovacích verzí (kvůli nízké postavě a malé fyzické síle pachatele) dokonce byla, že se tohoto útoku mohla ze žárlivosti dopustit žena. 1. června 1952 se konala zábava hořenecké hospodě, která se nachází jen pár kilometrů od Chomutova. Mrázka mumraj a zvuky hudby přilákaly. Po nějaké době, kdy otevřeným oknem sledoval právě probíhající veselí, ho pohled na tančící ženy vzrušil. Nasedl na kolo a začal pendlovat krajinou, hledajíc svoji další oběť. Kolem půlnoci, na cestě mezi samotou Seník a vesnicí Přečáply, potkal dvaadvacetiletou Elen Marmonovou. Když kolem ní projížděl, zaútočil. První vypálený projektil jí proletěl skrz límec a zřejmě i mezi vlasy. Sama poškozená, která jako jediná přežila výstřely z Mrázkova Walthera 7,56 mm (pistole, kterou vrah používal), pak vysvětluje: „ Lekla jsem se při té první ráně a předklonila se “- druhá střela pak prorazila látku kabátu v oblasti zad, ale díky přdklonu mladé ženy směřovala ven. „ Pořád jsem si myslela, že si někdo dělá hloupou legraci s poplašňákem. Co blbneš? Povídám mu. A on po mně střelil potřetí. Ale zase mi přálo štěstí. Rána nevyšla, něco se mu stalo s pistolí. Řekl mi skoro vlídně: Tak upaluj, ty krávo! A zmizel. “ Útočníka později popsala slovy: „ Byl takový malý, chuďoučký, celý v černém. Nic na něm nebylo světlého. " Elena Marmonové bohužel nebyla jedinou ženou, na kterou té noci Mrázek zaútočil. Při prvních výstřelech sice ejakuloval a jeho touha zeslábla, ale už za necelou hodinu opět křižoval na kole okolím Hořence, kde zrovna skončila zábava. 2. června 1952, pětatřicet minut po půlnoci, zaslechla řada lidí v okolí Seníku výstřely… Když se ráno Elen Marmonová probudila, uviděla, že má na dvou místech prostřelený kabát. „ Najednou mi došlo, že to nebyl poplašňák! Jako v tranzu jsem vyšla ven, znovu do těch míst, kde na mě ten člověk střílel. Kousek od Přečápel, na úrovni transformátoru, který tam stojí dodnes, jsem uviděla takové divné rýhy u kraje silnice. Jako kdyby někdo táhnul něco přes škarpu do vojtěšky. “ Poté Marmonová vykročila do pole a po několika metrech objevila sexuálně zneužitou, polonahou dívčí mrtvolu, která patřila šestnáctileté Marii Dvořákové. Zajímavostí na místě nálezu oběti byly střevíce položené a pečlivě srovnané na dívčiných ňadrech (střevíčky patřily kamarádce zavražděné, která měla ze zábavy obstaraný odvoz na motorce). Ve vyšetřovacím protokolu jsou zaznamenána slova pachatele, týkající se této vraždy, která svědčí o jeho chladnokrevnosti při činu: „ Šla po silnici a já jel v protisměru na kole. Když jsem ji míjel, vystřelil jsem z pistole a jel jsem dál. Ještě asi dvacet nebo třicet metrů. Potom jsem zastavil a chvíli čekal, zda výstřel nevzbudil nějaký rozruch. Pak jsem se vrátil k mrtvole, odtáhl ji do pole a… “, dále Mrázek pokračuje: “ Při pohledu zblízka jsem si všiml, že je zakrvácená v obličeji a z toho jsem usoudil, že jsem ji střelil do hlavy. Při pohledu na krev na mě přišla hrůza, a proto jsem ji přehodil přes obličej nějaký kabátek, který se jí při tažení vysvlékl. Pak jsem ji svlékl sukni, kalhotky a zneužil jí. V době, kdy sem jí zneužíval, začalo pršet. Vzal jsem jí sukni, myslím, že asi 50 korun a jiného už – myslím- nic. Pak sem si zase vzal své kolo a jel jsem směrem k Chomutovu. Projel jsem jednou vesnicí a v následující vesnici jsem se projížděl křížem krážem. Nakonec jsem sukni odhodil někam za plot nebo podobně. “ Elen Marmonová, která jen o vlásek unikla smrti a druhého dne ohlásila nález mrtvoly, události předešlé noci odnesla ještě několika týdny strávenými ve vyšetřovací vazbě. Tato vražda prý Mrázka uspokojila nejlépe ze všech jeho zločinů: "Nejvíc mě vzrušovalo, když se ženy skácely nebo vrávoraly. Nejvíc mne uspokojil ten případ s dívkou, co šla po silnici u Přečápel a já jí střelil při jízdě na kole, poněvadž dívka utíkala a po výstřelu se prudce zvrátila na zad. " tělo Marie Dvořákové (16) Čtvrté vraždy se Mrázek dopustil na sedmnáctileté (jinde 16let) Jiřině Helmichové 14. července 1954. Toho dne měla Helmichová schůzku se svým chlapcem v lesíku zvaném U jezírek, nedaleko obce Černice v litvínovském okrese, asi 30km od Chomutova. Cestou Helmichová potkala několik kolemjdoucích. Naneštěstí se však opozdila a tak na ni na smluveném místě již přítel nečekal. Při cestě zpět potkala na kole projíždějícího Mrázka. Ten jí minul, za několik metrů však zastavil a zavolal na ni. Když se dívka otočila, usmrtil ji jediným výstřelem přímo do obličeje. Poté dívku odtáhl stranou a na zavražděné se jako obvykle sexuálně uspokojil. Po této vraždě byla zřízena zvláštní operativní skupina, která měla za úkol vyšetřit sérii tří vražd, neboť dle balistiky byly všechny spáchány totožnou zbraní( ano, V.M. měl v té době na svědomí již čtyři vraždy, ale první z nich stále nebyla považována za součást série). Poslední vraždu poblíž Chomutova a poslední vraždu pistolí spáchal Václav Mrázek 9. srpna 1955. Bohužel šlo dokonce o vraždu dvojnásobnou. Obětí se stala milenecká dvojice -devatenáctiletá Libuše Dufková a šestadvacetiletý Karel Trlifaj. Toho večera se spolu procházeli na silnici mezi Chomutovem a Březencem. Mrázek se k nim tentokráte přiblížil po svých. Nejprve třemi ranami usmrtil bránícího se Karla Trlifaje a poté jednou ranou zezadu prchající Libuši Dufkovou. Následující den objevil mrtvolu dívky, která byla v pozici typické pro sexuální vraždu, náhodně projíždějící cyklista. Přivolaní kriminalisté pak nalezli i mladého muže. Jeho mrtvola ležela poblíž ve škarpě. Sám Mrázek popsal vraždu takto: “ Šel jsem rychle, poněvadž jsem si myslel, abych byl brzy doma. Když jsem ušel po silnici asi takových 500 m, spatřil jsem jak u příkopu vedle silnice stojí nějaký párek – t.j. muž se ženou. Když jsem došel až do jejich blízkosti, spatřili mě a pokračovali v chůzi přede mnou směrem k Chomutovu. To mě najednou pojala taková závist, že se mají tak rádi, kdežto já jsem ztratil dívku, kterou jsem měl rád, a neudržel jsem se, vytáhl jsem pistoli a když jsem došel na jejich úroveň, tak jsem asi ze dvou metrů vystřelil. První upadl muže, po dalším výstřelu žena upadla na něj... Potom však žena vyskočila, a já jsem vystřelil potřetí, když byla ke mně zády. ” tělo Karla Trlifaje (26) tělo Libuše Dufkové (19) V době posledního útoku, jak již bylo zmíněno, byl zřízen speciální kriminalistický tým, který se zabýval Mrázkovými sexuálními vraždami. Kriminalisté měli k dispozici popis pachatele , dále věděli, že pachatel má nohy velikosti 42 a vraždí stále identickou pistolí značky Walther . Policisté prověřili všechny známé sexuální delikventy v okrese, též každého, kdo chtěl opustit chomutovský okres, vyslýchali muže odpovídající Mrázkovu popisu…Prověřeno bylo celkem 25.000 osob! Vše bohužel bez úspěchu. Bývalý kriminalista major František Švandrlík to komentuje slovy: „Dostali jsme posily z Čech i Moravy, široké okolí bylo vzhůru nohama, ale vytoužený úspěch pořád nepřicházel. Ne snad, že by nebyly výsledky. Měli jsme pod palcem všechny sexuální devianty v kraji. Jenomže ten hlavní nám unikal! Zajistili jsme spoustu zbraní, nemálo waltrovek, ale žádná nebyla ta správná. Některé pistole jsem vozil na motocyklu do Prahy taky já. Mám od té doby na trase Chomutov - Praha osobní časový rekord. Neptejte se kolik, vždyť by mně museli dát pokutu. Ještě dneska... " Proč sexuální sadista a nekrofil Mrázek tak dlouho unikal spravedlnosti, ač vraždil v relativně malém okruhu tehdejšího chomutovského okresu a nejbližšího okolí? A proč se mu dokonce podařilo přes všudypřítomné policejní hlídky po vraždě milenecké dvojice z okresu dostat a odstěhovat se do Kladna? Mezi důvody patřily především Mrázkovy dokonalé mimikry – „spořádaného“, tichého, pracovitého, nevýrazného muže . Mrázek dokonce nevzbudil podezření ani u svých dvou příbuzných , kteří byli příslušníky Veřejné bezpečnosti . Dalším důvodem bylo velké štěstí . Při jednom pokusu o znásilnění, které se odehrálo v červnu roku 1955 , napadal Mrázek teprve 12letou Marii Černíkovou . Tu povalil a rdousil, ale z ničeho nic ji pustil a utekl . Bylo chvíli před tím, než se na místě objevili dva muži, kteří slyšeli křik dítěte. Později Mrázek vypověděl: “ Já o nich nevěděl, ale znervózňovalo mě, že tu dívku nejsem schopen umlčet. Příliš dlouho křičela a to bylo nebezpečné. “ Jindy si zase dvě dívky, kráčející z odpoledního filmového představení v Kralupech u Chomutova směrem k obci Ahníkov, všimnuly neznámého muže. Stál sotva sto metrů od nich, bicyklem přehradil úzkou polní cestu a čekal. Děvčata utekla zpět, k blízké železniční zastávce. Když se však vydalo polapit neznámého cyklistu několik odvážlivců , našli jen stopy galusek, nic víc. Podobných útoků na nezletilé dívky se Mrázek v průběhu svého několikaletého řádění dopustil v mnoha případech. Především pak ve dvouletém mezidobí mezi třetí a čtvrtou vraždou, tedy v letech 1953 a 1954. Dívky napadal různými způsoby a při různých příležitostech. Samotné i ty, které byly ve skupince jiných dětí. V roce 1953 si připsal na své konto 4 pokusy o znásilnění mladých holčiček. Na jaře roku 1954 už byl bohužel „úspěšný“ a spáchal 5 dokonaných znásilnění . Všechna děvčátka byla ve věku mezi 6-12lety . V některých případech je navíc bil a škrtil. Šílená bilance! Poslední vraždy se Mrázek dopustil 9. listopadu 1956 ve svém rodném městě - Svinařově . Na rozdíl od předchozích sexuálních vražd šlo v tomto případě o tzv. vraždu krycí , jenž následovala po prozrazení během prohledávání cizího domku. Mrázek se totiž toho večera vloupal do domu horníka Ladislava Berana, jednoho ze svých nadřízených z dolu Nejedlý I, o kterém věděl, že je v tu dobou v zaměstnání. Původním záměrem bylo pouze krást, jenže V. M. nemohl nic hodnotného najít a tak se postupně přes několik místností dostal až do ložnice . Zde se jeho obětí stala šestapadesátiletá Alžběta Beranová , manželka L. Berana, která se probudila a Mrázka poznala. Ten ji následně usmrtil několika ranami sekerou , kterou předtím našel před domem. Podplukovník Vaněček vzpomíná: „ Měli jsme svědka, který průběh celé vraždy viděl! Byla to Beranovic vnučka, desetiletá Jarmilka, která spala s babičkou na manželských postelích. Probudil ji výkřik a viděla, jak nějaký muž udeřil babičku několikrát sekerou do hlavy. Pak se holčičky vyptával, kde mají schované peníze. Našli společně asi šestnáct stovek v nočním stolku, což byly peníze místních požárníků. Beran jim totiž dělal pokladníka. Rodinné úspory, asi deset tisíc, měli ale Beranovi schované v kuchyni v bandasce. Vnučka o nich nevěděla a vrah je nenašel .” To však bohužel nebylo vše. Mrázek se totiž při odchodu na dvorku zastavil, vrátil se a desetiletou vnučku Alžběty Beranové znásilnil . Pachatel měl po celou dobu přes obličej kapesník , takže mladá dívenka popsala muže jako: malého, slabého pána, který měl zlé oči. Vrah opět nebyl dopaden. tělo Alžběty Beranové (56) Osudným se Mrázkovy staly až jeho neustálé, drobné krádeže. 17. března 1957 Mrázek jako obvykle prohledával kapsy oděvů odložených v šatně dolu Nejedlý I. Právě v tu chvíli přišel do šatny zraněný pracovník dolu, který se šel ošetřit. Mrázka přistihl při činu , zadržel a i přes Mrázkovo úpěnlivé prosení uvědomil Veřejnou bezpečnost . Neboť se v šatnách dolu věci ztrácely často, byla udělána rutinní prohlídka Mrázkova bytu, kde v té době bydlel se svojí přítelkyní. „Snad všechno v bytě bylo kradené, včetně těch nejobyčejnějších domácích potřeb, “ vzpomínal Karel Kamiš , vyšetřovatel ve výslužbě. Policisté však během této prohlídky objevili i holicí strojek Niazi, který se ztratil z domu zavražděné Beranové, a na Mrázka tak padlo podezření, že se nejedná o pouhého zlodějíčka. Proto policisté v bytě začali hledat pistoli, kterou se vraždilo na Chomutovsku. „Dlouho nám to trvalo, už jsme nevěděli kde hledat. Tak jsem si představil velikost pistole a koukal kolem sebe, kam by se zbraň dala schovat. Až mi oči padly na ten ponk (pistole byla nalezena ve sklepě, v dutém podstavci dřevěného ponku)…Při stejné prohlídce jsme objevili ještě hodinky, které patřily zavražděné Pajúrkové. Mrázek je schoval do roury topení, těsně u sklepního stropu ,“ dodal Kamiš. Hned následujícího dne byla provedena balistická zkouška v Kriminalistickém ústavu - její výsledek byl pozitivní. Po čtyřech dnech výslechů, během nichž Mrázek přiznával jen drobnou majetkovou trestnou činnost, se pak v noci z 21. na 22. března v průběhu několikahodinového nočního výslechu rozplakal a doznal ke všem sedmi vraždám. Následoval detailní popis všech skutků, kdy například popisoval, jak se choval k mrtvole jedné ze zastřelených žen: „ K mrtvé ženě jsem přiklekl, pohlavní úd jsem měl stále ztopořený. Silně jsem jí mačkal prsa, sahal na její břicho, pak jsem jí roztáhl nohy, uchopil je za lýtka, nohy zdvihl do výše a vykonal na ní soulož. Ta trvala asi tři až pět minut. Pak jsem vstal, ohnul jsem se a dvěma prsty tahal za chlupy jejího pohlaví. Toto jsem ještě dělal z pohlavního rozrušení. Potom jsem ji převrátil na břicho a zuřivě ji plácal po hýždích. “ Jindy zas vypovídal o svých sexuálních preferencích: „ V zimních měsících se u mě tolik pohlavní pud neprojevoval. Stačilo, když jsem třikrát nebo čtyřikrát denně onanoval. Zato na jaře a v létě, když ženy chodily oblečené jen nalehko, jsem pociťoval pohlavní nutkání často…Současně s tím jsem pozoroval, že mi v myšlenkách ožívají vzpomínky z Jirkova (pozn.:druhá vražda), které mě vydražďovaly. Často jsem se k nim vracel při onanování. Znovu a znovu jsem si představoval střelbu do ženy, její zhroucení… Čím dál víc jsem se potřeboval zase tímto způsobem ukojit. Měl jsem třeba schůzku s jednou ženou, určitě by se mi s ní podařilo souložit, ale vymluvil jsem se a na schůzku nešel. Normální pohlavní styk s milenkou nebo družkou mě netěšil, ta druhá myšlenka byla naopak silnější. “ trojdílná policejní fotografie pořízená po zadržení (1957) Mrázkovi bylo nakonec u soudu krom 7 vražd a 4 pokusů o vraždu , prokázáno i 14 případů sexuálního násilí na nezletilých dívkách (8 pokusů a 6 dokonaných případů). Byl též obviněn z 33 případů krádeží vloupáním , z 12 případů krádeží prádla, z 16 případů krádeží drobného domácího zvířectva, z 6 krádeží jízdních kol a dalších desítek drobných krádeží, které páchal buď sám, nebo ve dvojici se svým bratrem Karlem. Celkem byl Václav Mrázek obviněn ze 127 trestných činů !!! Mezi předměty, které Mrázek ukradnul se mimo všech hodinek, šperků a hotovosti nacházely i naprosté kuriozity. Šlo například o cukrovinky, ošacení, bambusovou hůl, 70kg jablek, ubrus, krabice másla či láhev s naloženými vejci. 9. listopadu 1957 byl Václav Mrázek shledán lidovým soudem v Chomutově vinným z výše popsaných trestných činů a odsouzen k absolutnímu trestu - oběšením . 5. prosince byl tento rozsudek potvrzen i Krajským soudem v Ústí nad Labem. Poprava pak byla vykonána 29. prosince 1957 v pražské pankrácké věznici. Mrázkův bratr Karel byl za krádeže odsouzen na 12 let odnětí svobody. Jeho případem byl volně inspirován film Petra Schulhoffa Vrah skrývá tvář z roku 1966. Chcete se o případu dozvědět ještě více? Pak doporučujeme následující knihy : Zabiják a Tady bezpečnost . DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Hrdelní zločiny - vraždy a tresty smrti v ČSSR (oběti a vrazi - police story) Václav Mrázek 1 Play Video Hrdelní zločiny - vraždy a tresty smrti v ČSSR (oběti a vrazi - police story) Václav Mrázek 2 Play Video Mrázek Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DOKUMENTY: Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře