Výsledky vyhledávání

Recenze knihy "Běh života - Lid vs O. J. Simpson", která se věnuje tzv. Procesu století. Autor: Jeffrey Toobin. Běh života - Lid versus O. J. Simpson - Jeffrey Toobin Koupit knihu Název: Běh života - Lid versus O. J. Simpson Autor: Jeffrey Toobin Nakladatelství: Edice Knihy Omega Rok vydání: 2017, 495 stran Recenze: Zatím nenapsána. Kniha o soudu s O. J. Simpsonem, s americkým fotbalistou, hercem a miláčkem široké americké veřejnosti ve věci vraždy jeho manželky, je mistrovské dílo, které mohl napsat jen přední právní novinář dnešní doby. Kniha Jeffreyho Toobina je literaturou faktu. Tato skvělá kniha vypráví celý příběh vražd Nicoly Brownové-Simpson a Ronalda Goldmana a nabízí též pohled na zákulisní hry "procesu století". Ten byl veden s americkým fotbalistou, hercem a miláčkem široké americké veřejnosti O.J. Simpsonem ve věci vraždy jeho manželky. Kniha podrobně vykresluje právnický proces i vše, co s ním bylo spojené. Tlak veřejnosti a médií i dlouholeté napjaté vztahy mezi policií a afroamerickou komunitou v Los Angeles. Thriller z právnického prostředí neustále šokuje a fascinuje svým upřímným zobrazením tohoto lidského dramatu. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Carroll Edward Cole - americký sériový vrah a nekrofil, který především v průběhu 70. let zavraždil nejméně šestnáct osob. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Carroll Edward Cole 23. 4. 2020 Carroll Cole - americký sériový vrah, odsouzený v roce 1984 k trestu smrti za 16 vražd, který podle svých slov mohl zabít až 35 žen v několika amerických státech. Jako jeden z důvodů, proč vraždil, uváděl, že mu oběti svým chováním připomínaly jeho matku, ke které měl ambivalentní vztah. S naprostou většinou obětí se seznámil v různých barech pod vlivem značné dávky alkoholu. Své oběti nejprve uškrtil, aby měl následně s jejich mrtvolami pohlavní styk. Se svými nekrofilními choutkami zašel tak daleko, že v případě jedné z vražd svoji oběť dokonce do jisté míry kanibalizoval. Narozen: 9. 5. 1938 Zemřel: 6. 12. 1985 Stát: USA Počet obětí: 16 - 35+ Unikal: 32 let Vražedná aktivita: 1948 - 1980 Přezdívka: - Sdílej V dnešním článku se budeme zabývat jedním z nejinteligentnějších sériových vrahů vůbec. Jde o muže, kterému bylo naměřeno IQ přes 150, který však přes svou extrémní inteligenci nakonec stejně skončil v rukou kata. Řeč je o americkém sériovém vrahovi jménem Carroll Edward Cole, pachateli nejméně šestnácti vražd, u kterého je velmi pravděpodobné, že jeho rukou zemřelo možná až 35 osob. Jeho modus operandi byl takový, že si své oběti vybíral v barech mezi ženami svolnými k pohlavnímu styku. Podle jeho slov hledal mezi „opilými děvkami“. S těmi pak odjížděl někdy i do jejich domovů. Řadě z nich neublížil, ale mnoho jiných to štěstí nemělo. Zaměřoval se především na vdané ženy, případně ty, které mu podle jeho pohledu na svět připadaly „ztracené“ a pohrdal jimi. Ač lze uvést, že jeho vražedná aktivita trvala dlouhých 32 let, když svůj první mord spáchal už v roce 1948 ve svých necelých deseti letech. Všechny zbylé vraždy se odehrály až po jeho 32. narozeninách mezi lety 1971 - 1980. Navíc z oněch dlouhých 32 let mezi první a poslední vraždou strávil Cole řadu let v různých nápravných zařízeních a psychiatrických léčebnách. Carroll Edward Cole Carroll Edward Cole se narodil 9. května 1938 ve městě Sioux City, Iowa, USA. Narodil se jako druhý ze tří dětí (mladší sestra, starší bratr) a vychovávali jej rodiče LaVerne a Vesta Coleovi. Jeho otec, LaVerne Cole, byl lodní dělník a voják ve druhé světové válce. Jeho matka, Vesta Cole, zůstala v domácnosti a se starala o rodinu a dům. Podle řady zdrojů Vesta Cole zneužívala alkohol a chlapce často bila. Navíc když byl jeho otec pryč, ráda si užívala volnosti a setkávala se s jinými muži. Občas dokonce vzala Coleho na rande se sebou a vyhrožovala mu, že ho opět zbije, pokud to řekne svému otci. Vesta Carrolla citově zneužívala a oblékala ho jako dívku, za což se mu vrstevníci ve škole posmívali, stejně tak jako za jeho dívčí křestní jméno. Za všechny své útrapy se Cole velice brzy pomstil. To když již před svými 10. narozeninami v roce 1948 zabil jednoho ze svých vrstevníků. Cole stejně starého hocha utopil v jezeře. Smrt byla policisty vyhodnocena jako nehoda, nicméně Cole se o mnoho let později ve své autobiografii, kterou napsal ve vězení, k činu přiznal. Jako dospívající spáchal Cole i řadu méně závažných zločinů a byl často zatýkán kvůli opilství a drobným krádežím. Po střední škole se připojil k americké armádě, ale v roce 1958 byl propuštěn v důsledku špatného chování a krádeží pistolí. V roce 1960 napadl Cole dva milenecké páry v jejich autech zaparkovaných na odpočívadlech. Brzy nato zavolal policii a přiznal, že ho trápí násilné fantazie zahrnující škrcení žen. Cole kvůli tomu strávil následující tři léta v různých psychiatrických léčebnách. V poslední z nich doktor napsal: „Zdá se, že se bojí žen a neumí s nimi uspokojivě jednat dříve, než je zabije. “ Přesto byl Cole propuštěn v dubnu 1963, přestože mu byla rovněž diagnostikována tzv. „antisociální porucha osobnosti“ neboli psychopatie. Po propuštění z léčeben se Cole přestěhoval do Dallasu v Texasu, kde bydlel jeho bratr Richard. Zde se setkal a oženil se striptérkou jménem Billie Whitworth. Po dvou letech manželství skončilo, když Cole vypálil motel, ve kterém zjistil, že jej manželka podvádí. V tohoto činu byl zatčen a odsouzen pro žhářství. Po propuštění z vězení se Cole pokusil uškrtit jedenáctiletou dívku v Missouri. Byl zatčen a odsouzen k dalším pěti letům vězení. Poté, co si svůj trest odseděl, přesunul se do Nevady, kde se pokusil uškrtit další dvě ženy. Nicméně místo toho, aby Cole strávil již celý zbytek života za mřížemi, byl poslán opět do psychiatrické léčebny. I když opět přiznával své vražedné a nekrofilní fantazie, byl opět po několika letech propuštěn na svobodu. Carroll Edward Cole Carrollu Edwardu Coleovi bylo naměřeno velmi vysoké IQ nad 150. Přesto dokončil pouze 10 let školní docházky a nezískal ani maturitu. Cole se oženil celkem třikrát. Přičemž druhou ze svých manželek zavraždil. S tou třetí žil před svým definitivním zatčením pouze krátkou dobu. Carroll Cole nezplodil žádné děti. Jeho první obětí, mimo vraždy spáchané v dětství, se stala Essie Buck, kterou si vyhlédl v hospodě v San Diegu v Kalifornii 7. května 1971. Cole ženu uškrtil v autě, posmrtně pohlavně zneužil a pak její tělo vyhodil v přírodě. Již o dva týdny později zabil znovu. Tentokrát neidentifikovanou ženu, kterou pohřbil v lesích. V červenci 1973 se Cole oženil podruhé. Tentokrát s barmankou Dianou Pashal, která byla stejně jako on alkoholička. Šlo o divoké soužití. Manželé se často hádali a prali. Cole také pravidelně ze společného obydlí na několik dní po sobě mizel a dopouštěl se dalších vražd. V září 1979 dospěl jejich alkoholický a divoký vztah tak daleko, že Cole svojí manželku v hádce uškrtil. Soused pojal podezření o osm dní později a zavolal policii. Policisté však, ačkoli našli tělo ženy zabalené do přikrývky a nacpané do skříně, z nepochopitelných důvodů případ uzavřeli s tím, že zemřela kvůli jejímu častému a silnému pití. Cole absolvoval výslech a po něm byl propuštěn bez obvinění. V roce 1980 se Cole oženil znovu a přesunul se do Las Vegas. Koncem roku zde zavraždil další tři ženy. Po poslední z vražd byl jako hlavní podezřelý zatčen a brzy se začal k sérii vražd postupně přiznávat. Uvedl, že za posledních devět let zavraždil nejméně čtrnáct žen. Připustil však, že obětí mohlo být více, ale již si nemůže vzpomenout, protože když páchal své zločiny, byl obvykle silně opilý. Carroll Edward Cole Cole byl v roce 1981 odsouzen na doživotí za tři vraždy, které spáchal v Texasu. Později byl shledán vinným i z dalších vražd, až se konečné číslo zastavilo na počtu šestnáct (patnáct žen, jeden muž). Šestnáct zavražděných obětí ve třech různých státech - Kalifornii, Nevadě a Texasu. V roce 1984 byl Carroll Edward Cole za své zločiny odsouzen k trestu smrti. Popraven byl smrtící injekcí ve státní věznici v nevadě 6. prosince 1985 ve svých sedmačtyřiceti letech. Carroll Edward Cole před soudem Případ Carrolla Edwarda Colea je svědectvím o naprostém selhání systému a institucí odpovědných za ochranu společnosti právě před nebezpečnými jedinci, jakým byl sám Cole. Ač byl několikrát ve vězení, ač opakovaně sdělil psychiatrům a psychologům své vražedné fantazie, ač byl policií vyšetřován pro podezření z některých vražda a za některá napadení dokonce odsouzen, stále se vracel na svobodu, kde dál vraždil nevinné oběti. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Osm ran z lásky", která se věnuje hrdelním procesům první republiky. Autor: Jan Mach Osm ran z lásky - Jan Mach Koupit Další knihy Název: Osm ran z lásky - Hrdelní procesy první republiky Autor: Jan Mach Nakladatelství: Condor international, s.r.o. Rok vydání: 1994, 210 stran V případě knihy „Osm ran z lásky“, kterou jsme se Vám rozhodli představit tentokrát, se musíme vrátit nejprve do 90. a poté do 20. let minulého století. K vydání knihy totiž došlo v roce 1994 a autor, Jan Mach (novinář a spisovatel), se v knize zaměřil na známé hrdelní procesy z první republiky. Celkem je jich v knize zpracováno 17 a odehrály se v rozmezí let 1919 – 1928. Ač všechny případy spojuje fakt, že v každém někdo přišel o život, jednotlivé zápletky jsou různorodé a pestré. Dočíst se tak můžete o několika loupežných vraždách, o politicky motivovaném atentátu, o zabití manžela rukou týrané ženy, nebo také o zajímavém případu hromadné sebevraždy, kdy jejímu vykonavateli se sice podařilo usmrtit 2 osoby, sebe však pouze postřelil. Do výběru jednotlivých kauz se dostaly jak nejznámější případy první republiky, které jsou mnohdy zmiňovány ještě dnes (např. několikanásobný vrah a gangster Martin Lecián, sériový vrah Jindřich Bažant, vražedná rodina v Khonově mlýně), tak i poměrně neznámé, avšak neméně zajímavé, hrdelní procesy. Onen výběr kauz bych určitě pochválil. Rozhodně i to, že se autor vyjádřil k tomu, ze kterých zdrojů vycházel a čerpal, tedy kniha má svoji informační hodnotu. Na škodu jistě nebylo ani to, že každá kapitola obsahuje kraťoučké medailonky některých zúčastněných osob jednotlivých případů – ať už jde o kata, detektivy, advokáty, lékaře, rodinné příslušníky obětí či pachatelů, atd.. Horší už to však, dle mého názoru, je s jejich zapracováním do textu. Někdy totiž zabírají celou stránku a vy nevíte, zda ji přeskočit a dočíst rozečtenou větu či celý příběh, nebo nejprve přečíst tyto medailonky, a pak doufat, že se v rozečteném textu úspěšně napojíte. Ještě více mi vadilo, že některé kapitoly - případy (nejvíce ty počáteční), byly popsány trošku nepřehledně a zle se četly. Tím myslím hlavně mnohé citace z tehdejšího tisku, napojované a naskládané za sebe, kdy čtenář může trochu tápat nejen ve jménech zmíněných osob (o kom je řeč, kdo je kdo), ale i v ději jednotlivých případů. Není to naštěstí nedostatek všech kapitol, naopak, některé příběhy jsou zpracovány opravdu čtivě, ale u zhruba poloviny mě způsob zpracování trochu vadil a tím pádem pak tyto případy moc nebavily. Za sebe mohu říci, že zpočátku jsem se do čtení musel tak trochu nutit a jelikož jsem o řadě případů četl i jinde, kniha mezi konkurencí pokulhávala. Nakonec mě však přeci jen některé případy svým zpracováním velice zaujaly. A proto nakonec v tvrdé konkurenci - trojka. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3 Komentáře

Článek o nejhorším americkém sériovém vrahovi jménem Samuel Little, který mezi lety 1970-2005 zavraždil celkem 93 žen! HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Samuel Little 11. 10. 2019 - aktualizace 9. 1. 2022 Samuel Little - tzv. "nejplodnější americký sériový vrah", který v 19 státech USA připravil o život téměř 100 žen. Své oběti unášel, brtutálně bil a nakonec uškrtil. Na jeho případu je specifické také to, že ač za svůj život nastřádal kolem 100 záznamů v rejstříku trestů, za vraždu byl odsouzen teprve až po dlouhých 42 letech od spáchání první z nich. Od roku 2014 si odpykával trest doživotního odnětí svobody bez možnosti podmínečného propuštění. 30. prosince 2020 zemřel. Narozen: 7. 6. 1940 Zemřel:30.12.2020 Stát: USA Počet obětí: 93 Unikala: 42 let Vražedná aktivita: 1970-2005 Přezdívka:"nejproduktivnější americký sériový vrah" V tomto článku se dočtete o nejhorším a nejdéle aktivním americkém sériovém vrahovi všech dob. Muži, který byl dopaden až v roce 2012 ve svých 72 letech… Řeč je o bestii jménem Samuel Little . Když necháme promluvit čísla: tento muž zavraždil pravděpodobně až 93 žen , jeho vražedná aktivita trvala 35 let a od své první spáchané vraždy dokázal policii unikat neskutečných 42 let ! Toť sumář nejplodnějšího amerického sériového vraha v americké historii . Samuel Little v roce 2014 a v roce 1977 Samuel Little se narodil 7. června 1940 v malém americkém městečku Reynolds ve státě Georgie na jihovýchodě USA. Jeho matka se údajně živila jako prostitutka a měla často potíže se zákonem. Malý Samuel se brzy po svém narození přestěhoval do Loraine ve státě Ohio na severu USA, kde se o jeho výchovu starala především jeho babička. Již na střední škole měl Samuel problémy jak s hodnocením, tak s disciplínou. Ve věku 16 let byl za porušení domovní svobody umístěn do zařízení pro mladistvé pachatele, kde setrval do svých 21 let. Krátce po propuštění byl opět odsouzen, tentokrát za vloupání do obchodu s nábytkem , za což mu byl udělen trest odnětí svobody v délce 3let . Po propuštění se přestěhoval za svojí matkou na Floridu , kde se živil například jako hrobník, pracovník ambulance či jako příležitostný dělník. Podle svých slov začal časem více cestovat a jeho konfliktů se zákonem postupně přibývalo. Do roku 1975 byl zatčen v jedenácti státech pro celkem 26 různých porušení zákona . Konkrétně např. za řízení pod vlivem alkoholu, krádež, podvod, ozbrojenou loupež, napadení policisty, ale také za znásilnění. Jeho hlavní obživa spočívala především v drobných krádežích v obchodech. Stejně tak rutinní pro něj byly přesuny. Little žil život tuláka . V každém městě většinou pobyl pouze pár dní. Dopustil se několika krádeží v různých obchodech, věci obratem prodal v nechvalně známých čtvrtích, aby se nakonec vydal „hledat ženu“. Poté se přesunul zas do jiného města. Samuel Little měl v průběhu života minimánlě jednu dlouhodobou partnerku. Ta se s ním údajně podílela na řadě drobných krádeží, kterými se společně živili. Little byl rovněž vášnivým boxerem. S boxováním začal během jednoho z pobytů za mřížemi. Samuel Little v roce 1972 Pro představu uveďme alespoň některé zločiny , na které se v průběhu let přišlo a které byly policií prošetřovány. Tak například v roce 1976 byl Little odsouzen za napadení ženy v úmyslu jí znásilnit a odseděl si 3 měsíce za mřížemi. V roce 1982 byl zadržen v souvislosti s podezřením z vraždy dvaadvacetileté Melindy LaPree , která zmizela ve státě Mississippi v září téhož roku. V průběhu vyšetřování tohoto případu byl navíc Little přepraven na Floridu, kde se měl zodpovídat z další vraždy. Tentokrát šlo o 26 letou Patricii Mount , jejíž tělo bylo nalezeno v Gainesville ve státě Florida v září 1982. Bohužel, v prvním případě měl Little štěstí - porota jej odmítla obžalovat. V případě druhém se dokonce našli svědci, kteří obžalovaného označili jako osobu, kterou před smrtí viděli se zavražděnou dívkou, ale byli shledáni jako nevěrohodní. Little tak byl v právního hlediska nevinen a musel být z vazby v lednu 1984 propuštěn. Podezření vyšetřovatelů však bylo stále silné, proto informovali policejní složky států Florida, Mississippi, Alabama a Georgie, aby prověřili v souvislosti s možným pohybem podezřelého starší nevyřešené případy. Již v říjnu 1984 měl Little další problém se zákonem. To když unesl, zmlátil a škrtil dvaadvacetiletou dívku jménem Laurie Barros , a o měsíc později se ten samý scénář opakoval s další ženou, která byla nalezena na zadním sedadle jeho auta dokonce v bezvědomí. Za tyto činy již sice byl nebezpečný predátor Little odsouzen, ale pouze na těžko pochopitelných 2 a půl roku !!! Po jeho propuštění v roce 1987 se toho času sedmačtyřicetiletý kriminálník přestěhoval do Los Angeles , kde jeho krutovláda bohužel pokračovala dál. Samuel Little v roce 1977 a v roce 1988 Jen během roku 1987 zavraždil Samuel Little nejméně 9 žen . A do roku 2005 dalších 19 . Teprve v roce 2012 byl Samuel Litlle zadržen. Z útulku pro bezdomovce v Louisville v Kentucky , si jej policie odvedla za drogové delikty. Když FBI srovnala DNA zadrženého, s DNA získanou u některých starších případů, podařilo se ho spojit s vraždami Carol Elford (13. července 1987), Guadalupe Apodaca (3. září 1987) a Audrey Nelson (14. srpna 1989). Těla obětí byla tehdy nalezena v ulicích Los Angeles . Sama prokurátorka v roce 2013 prohlásila, že Littleův trestní rejstřík je nejšílenější, který kdy měla možnost vidět. Bylo v něm přes 100 různých záznamů ! V září 2014 byl Samuel Little v souvislosti s výše popsanými třemi vraždami odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění, a to i přes to, že sám stále trval na své nevinně. V průběhu roku 2018 Little změnil postoj a začal se ke svým činům doznávat . Popisoval kriminalistům další a další případy spáchané na území nejméně 19 států, až se celkový počet doznaných vražd vyšplhal na 93 ! Jeho první obětí měla být neznámá žena bílé pleti, kterou měl zavraždit ve státě Florida již v roce 1970 . Poslední obětí měla být 46 letá Nancy Carol Stevens , kterou měl zavraždit ve městě Tupelo v roce 2005 . Little zabíjel výhradně ženy . Oběti si vybíral bez ohledu na barvu pleti. Jeho preferovaná victima byla běloška či černoška ve věkovém rozmezí 18 – 50 let, příčemž většině zavražděných bylo mezi 20 - 35 lety. V říjnu 2019 vyšetřovatelé z FBI uvedli, že na základě prověření potvrzují pachatelovo přiznání v 50 případech sériových vražd , a že předpokládají, že i zbytek přiznání je pravdivý. Sama FBI uvedla, že jde o nejplodnějšího sériového vraha v americké historii . Agenti FBI rovněž požádali veřejnost o pomoc při prověření dalších 40 případů a pomoc při identifikaci obětí. K tomu mají pomoci například skici obětí, které ve vězení namaloval sám pachatel, což je dosti kuriozní. Agenti rovněz zveřejnili jeho nahrané výpovědi (třeba ZDE ) ohledně několika případů. V nich pachatel popisuje vzhled obětí, kde je potkal či kde se zbavil jejich těl. Vyšetřovatelé se tak snaží najít svědka, který by v popisu cokoli poznal. Portréty obětí nakreslené pachatelem Jak je možné, že Little spáchal tak obrovské množství vražd, aniž by byl dopaden policií? Tak zprvu za to jistě můžou až směšné tresty za jeho odhalené delikty. Vždyť po dvojím znásilnění z podzimu roku 1984, kdy obě ženy zároveň zmlátil a škrtil (jednu dokonce do bezvědomí), byl odsouzen na ubohých 2 a půl roku odnětí svobody, a to přestože již předtím byl za podobné a mnohé další jiné trestné činy několikrát trestán a zároveň figuroval jako hlavní podezřelý v přápadě dvou vražd z roku 1982. Opravdu těžko pochopitelné a zřejmě i těžko obhajitelné! Jako další faktor, který se podílel na tom, že mohl tak dlouho nerušeně vraždit, je to, že mnohé z vražd byly zprvu posouzeny buď jako úmrtí zaviněné předávkováním nebo jako úmrtí bez blíže zjištěné příčiny, případně jako jiná „náhodná“ úmrtí. Jistě přispěl i fakt, že útočil na prostitutky, drogově a alkoholově závislé či jinak bezprizorní ženy. Jejich zmizení totiž bývá pro policii mnohem obtížněji prošetřitelné, neboť jejich pohřešování je často hlášeno až s velkým zpožděním. Rovněž se dá předpokládat, že objasnit zmizení takových osob bylo pro policii přece jen o něco méně prioritní, než zmizení např. nadějné vysokoškolačky. Neméně pak zapůsobil fakt, že šlo o tzv. „kočovného sériového vraha “, který se přesouval z místa na místo a vraždil po téměř celých Spojených státech amerických v době. A to v době, kdy internet ještě neexistoval či byl později teprve v plenkách. Tím pádem i spolupráce a sdílení informací jednotlivými policejními sbory bylo na mnohem nižší úrovni, než je tomu například dnes. Absenci možnosti použít analýzu DNA snad ani nemusíme s ohledem na období zmiňovat. V neposlední řadě jeho dlouhým 42 letům, po které se mu dařilo unikat spravedlnosti, přispělo to, že některá z těl jeho obětí se podařilo najít až po velice dlouhé době a těla některých zavražděných žen se dokonce doposud nalézt nepodařilo. Denise Brothers - jedna z identifikovaných obětí Co bylo motivem tohoto „nejplodnějšího sériového vraha v historii USA “, jak jej sami agenti z FBI nazvali? Toť otázka. V úvahu přichází samozřejmě motiv sexuální (čili zařazení tohoto pachatele do podskupiny sériových vrahů tzv. „hedonistic – lust killer “). Možně je však uvažovat i o jeho zařazení do kategorie „power and control “, kam spadají sérioví vrazi, pro které je sice sexuální motiv důlezitý (a své oběti často znásilňují), ale hlavní je pro ně pocit moci a kontroly nad obětí. Jeho motiv a osobnost mohou přiblížit střípky z výslechů a svědectví vyšetřovatelů. Ti například uvedli, že Little na vraždy vzpomínal velmi rád a rozhodně netrpěl žádnými výčitkami svědomí. Naopak! Podle policie se ve vyprávění zločinů, kterých se dopustil, přímo vyžíval. „Když s ním mluvíte, můžete si všimnout, jak vzrušeně vraždy a škrcení obětí popisuje. Podívá se vám přímo do očí a řekne, že si nemohl pomoct. Je to monstrum “, uvedl například jeden z vyšetřovatelů. Další z detektivů uvedl, že když se ho ptal na okolnosti vraždy z roku 1979, Little si promnul ruce, usmál se na něj a řekl: „Věděl jsem, že bude moje “. Vyšetřovatelé jej shrnuli jako „charismatického psychopata “. Myslíme rovněž, že můžeme pustit z hlavy myšlenku na to, že by se snad Little přiznal ve snaze pomoci pozůstalým obětí, kteří stále nevěděli, co se stalo s jejich blízkými. Ne! Sériového vraha spíše těšila pozornost FBI a užíval si své jedinečnosti. To byl zřejmě jeho hlavní motiv k doznání. Samuel Little v čase Samuel Little byl jako sériový vrah velice aktivní jak po celé 70. a 80. léta, tak i v první polovině let 90. Poté jeho vražedná aktivita opadla, přičemž poslední vraždy se měl dopustit v roce 2005 , kdy mu bylo 65 let . Jeho modus operandi nebyl vždy totožný, nejčastěji však zabíjel ve svém autě, kam ženy často vylákal z nějakého nočního klubu, aby je tam pak uškrtil. Před samotnou vraždou navíc ženy velice surově bil, kdy jedné oběti dokonce zlomil páteř, jak následně ukázala pitva. Nechť čtenář nezapomene na to, že mezi jeho záliby patřil box… Brutálně zmlátit a uškrtit, to byla jeho signatura . Minimálně jednou však i škrcení vystřídal topením. „Sjel jsem z dálnice na cestu, která vedla do lesa. Zaparkovali jsme a konečně jsme byli na místě. Byla tam bažina a řeka a nějaký stroj na bagrování. Chytil jsem ji za nohy a strčil do vody. Byla jediná, kterou jsem zabil topením, ” vypověděl k další ze spáchaných vražd. Na těle a oblečení některých obětí byly rovněž nalezeny stopy jeho spermatu, ač Little popíral , že by ženy znásilňoval . Sám pak uváděl, že má problémy s erekcí. K datu vydání článku si Samuel Little odpykával doživotní trest v kalifornské státní věznici v Los Angeles a ve svých 79 letech (k 10/2019) trpěl cukrovkou a srdečními problémy. Není tak divu, že 30. prosince 2020 ve vězení zemřel . Není tak divu, Má smysl dodávat ještě něco na konec? No, možná jen citaci jednoho z vyšetřovatelů z Los Angeles: „Věřte tomu nebo ne, s opravdovým zlem se setkáte během kariéry jen párkrát. Když jsem se díval do jeho očí, řekl bych, že on byl čiré zlo! “ DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Pekelná princezna", která vypráví o životě a zločinech americké sériové vržedkyně - Belle Gunness. Autor: Harold Schechter Pekelná princezna - Harold Schechter Koupit knihu Další knihy Název: Pekelná princezna Autor: Harold Schechter Nakladatelství: JOTA Rok vydání: 2019, 330 stran Dnes se po delší době opět podíváme na nějaký ten počin zahraničního autora. Zvolili jsme novinku, která byla v České republice vydána až koncem roku 2019 , což znamená, že byste ji ještě měly bez problémů sehat, na rozdíl od mnoha jiných zde recenzovaných titulů. Název knihy je "Pekelná princezna " a na svědomí ji má americký autor Harold Schechter , jehož specializací jsou sérioví vraz i. Podle zahraničních ohlasů v tom má být hodně dobrý... No pojďme se na to raději podívat sami. Recenzovanou knihu "Pekelná princezna " zasvětil autor jediné osobě, a to asi nejznámnější americké sériové vražedkyni Belle Gunness . Ta byla aktivní na přelomu 19. a 20. století a její rukou zemřelo nejméně 14 (pravděpodobně však více ) osob. Asi nemá cenu zde v recenzi vražedkyni více rozebírat, toho si čtenář užije v knize dostatek, shrňme jen to, že šlo o velmi krutou , rafinovanou a manipulativní, psychopatickou ženu , jejíž životní prioritou byly především peníze . Ty byly hlavním motivem vražd . Svými ohavnými činy si dokázala v průběhu více než 15 let své vražedné aktivity "vydělat" přes 1 milion dolarů (v přepočtu na dnešek)... Kniha je členěna na prolog , tři hlavní části a závěr . Prolog knihy pojednává o historii okolí města La Porte , kde se odehrává většina děje, včetně tamní historie zločinu. Poté je již prostor věnován dětství hlavní aktérky, narozené v Norsku , jejímu přesunu do USA , prvním krokům v "Novém světě ", až po první vraždu . Další část knihy popisuje vražednou "rutinu" a ta třetí soudní proces , který z právního hlediska učinil za případem tečku. Zavěr pak mluví sám za sebe, když nese název "Záhada, která nebude nikdy zcela vyřešena ". Tedy protože nechci nic prozrazovat ani naznačovat, zde popis obsahu knihy končím a přejdu k hodnocení. Hlavním pozitivem knihy je určitě to, že jde, i vzhledem k samotnému případu, o velice napínavý počin, a to od začátku až do konce. Ač jde o "echt" literaturu faktu, ve které nechybí hodně poctivé odkazování na zdroje, popis tehdejších reálií, uvádění jmen, citací, datumů, popisů a mnoho dalších faktů, na čtivosti knihy to neubírá, a ta především ve své první půlce skvěle odsýpá. I když jde o zpracování reálného případu, a autor se tedy musel držet toho, co vybádal, jsou podle mě fakta zdařile, a zároveň citlivě a vkusně, zbeletrizována. P okud máte rádi tématiku sériových vrahů, myslím, že knihu přečtete opravdu rychle, tak jako se to podařilo mně. Čtenář by však měl počítat s tím, že opravdu nejde o román, ale o literaturu faktu. Výhrady? Možná jen popis soudního porocesu, ve třetí části knihy, byl poněkud zdlouhavější. Kniha navíc postrádá byť jedinou dobovou fotku, což je škoda, protože fotky, vztahující se k případu, existují. Ale to je tak vše, co za mne mohu titulu "Pekelná princezna " vytknout. Podle mě jde dokonce možná o jednu z nejlepších knih o sériových vrazích za posledních pár let, v kategorii těch, které jsou zaměřeny na případ jednoho konkrétního pachatele. A ty já nejradši:-) Kniha má tedy určitě mé doporučení a uděluji ji skvělé hodnocení 1-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Komentáře

The list of 31 best serials about serial killers. Check our ranking. TOP Krimi seriály o vrazích Žebříček 50 nejlepších krimi seriálů o sériových vrazích. Nechte se inspirovat seznamem 50 seriálů, ve kterém každé dílo alespoň trochu souvisí s tímto fenoménem sériových či masových vrahů. Seriály jsou rozděleny na ty, které jsou věnovány reálným případům , případně jsou jimi hodně inspirovány, a na ty, které jsou pouhou fikcí . Budeme rádi, když nám do komentářů či vzkazů doporučíte nějaký další, který nám uniknul, a měl by do tohoto seznamu patřit. TOP Seriály o vrazích - dle skutečnosti - část 3 21. American Crime Story – The Assassination of Gianni Versace krimi minisérie, USA, 2018, 9 dílů, 383 minut, ČSFD 79% Dramatizace knihy Maureen Orth vypráví příběh amerického sériového vraha, Andrewa Cunanana (Darren Criss). Ten během roku 1997 zavraždil na několika místech USA 4 osoby . Jeho pátou obětí se stal slavný návrhář Gianni Versace , načež pachatel na útěku spáchal sebevraždu. 22. Nevinný krimi seriál, USA, 2018, 6 epizod, 284 min, ČSFD: 75% Další „true crime“ dokument od Netflixu se zajímavým námětem. Tentokrát jde o adaptaci knihy Johna Grishama , která vyvolává znepokojující otázky ke dvěma případům vraždy , které se odehrály v 80. letech v Oklahomě. 23. Aaron Hernandez: V mysli vraha krimi minisérie, USA, 2020, 3 epizody, 201 minut, ČSFD 75% Americká „true crime“ dokumentární minisérie od Netflixu. Tato se věnuje hvězdě amerického fotbalu - Aronu Hernandezovi a jeho spáchaným zločinům. Dokument se prostřednictvím rozhovorů s přáteli, hráči, svědky a dalšími, snaží zjistit, jak se z hvězdy NFL mohl stát usvědčený vrah. 24. Nevyjasněné záhady dokumentární, USA, 2020, 2 x 6 epizod, 549 minut, ČSFD 72% Další dokumentární seriál Netflixu, přináší na obrazovky várku záhadných zmizení, šokujících vražd, nadpřirozených setkání a dalších skutečných případů. Co epizoda, to jiný případ. V seriálu uvidíte dobové záběry z televize, fotografie z rodinných fotoalb a uslyšíte rozhovory s pozůstalými, svědky či vyšetřovateli. 25. Příběhy českých zločinů dokumentární, ČR, 2018, 9 epizod, ČSFD 63% Investigativní novinář Janek Kroupa provádí diváky dokumentárním pořadem, který poodkrývá pozadí nejznámějších a nejzávažnějších český kriminálních případů let nedávno minulých. S kamerou navštěvuje blízké obětí, hovoří s tehdejšími vyšetřovateli, soudními lékaři a svědky. 26. Vraždy na přelomu století historický krimi seriál, Polsko, 2017, 10 epizod, 440 min, ČSFD 61% Polský historický krimi seriál, jehož děj se odehrává v Krakově a okolí před 1. světovou válkou. Každá epizoda představuje samostatný kriminální případ. Scénář byl založen na skutečných zločinech, ke kterým došlo na přelomu 19. a 20. století v jižním Polsku, respektive tehdejším Rakousku-Uhersku. 27. Ženy vražedkyně dokumentární série, USA, 2008, 161 epizod, 7084 minut, ČSFD: 61% Americký hraný dokumentární seriál, kde jsou jednotlivé epizody inscenací skutečných zločinů, kdy pachatelkami vražd jsou výhradně ženy. Seriál podle reakcí nemá příliš velkou výpovědní hodnotu a zpracování je bulvárnější. Hrají: Chuck Hustmyre , Johan Earl , Casey Nissen , Matt Butcher , Trey Daniels . ?. The Devil in the White City historický krimi seriál, USA, plánované vydání - 1. čtvrletí 2021 Historický seriál, který má začít někdy v 1. polovině roku 2021 . Seriál bude ztvárněním známé knižní stejnojmenné předlohy od E. Larsona, která se mimo jiné věnuje životu a činům sériového vraha Henryho Howarda Holmese . V hlavní roli Leonardo DiCaprio . Režie Martin Scorsese . Movies about serial killers - fiction Movies and documents - true cases Movies about serial killers - fiction Movies about serial killers - fiction Sdílej Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz

Ion Rîmaru a Florea Rîmaru - dva rumunští sérioví vrazi, otec a syn, kteří v Bukurešti, v různých obdobích nezávisle na sobě, zavraždili minimálně 8 žen. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Ion Rimaru 13. 8. 2021 Ion Rimaru - rumunský sériový vrah přezdívaný také jako "Upír z Bukurešti", který v letech 1970-1971 napadl celkem 14 žen, z nichž čtyři zabil a zbytek znásilnil nebo se pokusil zavraždit. Své oběti napadal v ulicích Bukurešti, vždy v nocích, kdy panovalo ošklivé počasí. Zaměřoval se na osamělé ženy, které vždy rychle omráčil, odtáhl na klidnější místo a tam je brutálně sadisticky sexuálně zneužil. Rimaru se mimo jiné na svých obětech dopouštěl i vampírismu a kanibalismu. Za své zločiny byl nakonec popraven. Po jeho popravě vyšlo najevo, že sériovým vrahem byl i jeho otec, Florea Rimaru, který vraždil o téměř tři dekády dříve. Narozen: 12.10.1946 Zemřel: 23.10.1971 Stát: Rumunsko Počet obětí: 4+ Unikal: 1 rok Vražedná aktivita: 1970-1971 Prezdívka: Upír z Bukurešti Většina lidí, než se vydá někam na dovolenou, tak si zjišťuje, jaké jsou v okolí památky, kde jsou dobré restaurace, či kde poblíž jsou nějaké krásné přírodní scenérie… já to dělám také, ale navíc mám takovou „libůstku“, kdy si, tak nějak ze zvyku, prověřím, zda-li v okolí náhodou nepůsobil nějaký sériový vrah. A jelikož se právě vydávám do Rumunska (kde mimo jiné navštívím i Bukurešť ), nemohl jsem nenarazit na případ, který jsem doposud neznal, ale který je dle mého zcela raritní! Čím? No především tím, že v rámci jedné rodiny byl sériovým vrahem jak otec, tak syn! Ale popořadě. Mládí a dětství Psal se 12. říjen 1946 , když se v rumunském městě Caracal (jinde Corabia ) narodil Ion Rîmaru . Jeho rodiče, ač se téměř denně hádali, zplodili poté ještě dva syny, ale jelikož hádky a násilí ze strany hlavy rodiny vůči manželce neustávalo, došlo po čase k odloučení páru. Matka zůstala bydlet v domě rodičů, kde se starala o své tři syny, otec, Florea Rîmaru , se odstěhoval do Bukurešti, kde se živil jako noční řidič autobusů. Ranný život Iona nebyl jistě nikterak idylický. Ne, že by rodina trpěla nějakým materiálním nedostatkem, ale šlo spíše o neustálé hádky a násilí ze strany otce vůči matce , kterému byl nejstarší syn svědkem . Ion také musel opakovat devátou třídu, navíc ve městě vyvolal menší skandál, když bylo zjištěno, že měl sexuální vztah s nezletilou dcerou svého učitele, k tomu byl ve věku 18 let usvědčen z krádeže , za což byl odsouzen na pět měsíců vězení . I přes tyto prohřešky dokončil nakonec střední školu, ač jeho prospěch nebyl zrovna ukázkový. Ion Rimaru v mládí Ač měl Ion Rîmaru údajně dobré vztahy s oběma rodiči, o jeho pozdější výchovu se postaral otec . Rimaru ml. se totiž po střední škole, konkrétně v roce 1966 , přestěhoval do Bukurešti , kde byl přijat na fakultu veterinárního lékařství . Nutno dodat, nešlo o žádného geniálního studenta , spíše by šel řadit k mírnému podprůměru , ale Rîmaru zkrátka využil toho, že ten rok bylo více univerzitních míst, než zájemců, takže mu na přijetí stačil i celkem slabý studijní průměr. Otec údajně syna občas navštěvoval jak na koleji, tak se setkávali ve městě a udržovali údajně celkem vřelý vztah otce a syna . Tedy pokud se tak dá nazvat to, že se mimo občasných setkání a podpory formou kapesného, Rimaru st. o svého syna příliš nezajímal a nepletl se mu do života. Také mu třeba občas poradil, jak ukrýt peníze a další předměty z krádeží či loupeží a udělil další „cenné rady do života“. Sama Ionova matka později uvedla, že Florea Rîmaru považovala za násilnického despotu a vinila jej z toho, co nakonec jejich nejstarší syn provedl: „Ionův život se pokazil, poté, co chlapec zůstal v péči svého otce. Nedivím se, že se dostal až sem. Může za to jen jeho otec. O Iona se nestaral. Proč se ostatní dva chlapci, kteří jsou pod mojí ochranou, nevydali na takovou špatnou cestu a on ano? “, uvedla později před vyšetřovateli. Ion Rimaru Na studentské koleji se již naplno projevila Ionova rozdílnost a problémové chování. Měl potíže s alkoholem , v noci téměř nespal a dopouštěl se řady varovných signálů . Jednou například močil v sousedním pokoji na spolužákovu postel, jindy demonstrativně šlápnul na rozbitou lahev bosou nohou nebo třeba vylezl na hromosvod budovy, navíc během spánku občas prý z ničeho nic vyskočil z postele a začal vydávat podivné zvuky. Rîmaru si rovněž sám ubližoval , když se rozčílil. Po jeho zatčení bylo zjištěno na jeho nohách a pažích víc než 20 ran. Jeho spolubydlící si také vzpomněl na noc, kdy si jiný student přivedl do pokoje dívku. Tu noc prý Rîmaru vůbec v pokoji nespal a celou dobu slídil okolo pokoje, kde měl „kolega“ dámskou návštěvu. Není divu, že jej spolužáci považovali za podivína, a po čase se mu začali zcela vyhýbat. Všimli si však ještě jedné zvláštnosti. Ion Rîmaru totiž téměř každou noc mezi 22. hod a 4. ranní pobýval mimo koleje , což pak dospával přes den. Co v noci dělal už čtenář možná asi tuší a my se k tomu za chvilku také dostaneme. Jen ještě k varovným signálům. Tak třeba, když ho jednou na koleji navštívila matka, vypadal prý příšerně a „zbědovaně“, navíc našla v pokoji nůž a sekeru . Když však se synem chtěla o jeho problémech mluvit, ten se údajně zdráhal a odbyl jí. Když žena vše sdělila otci, ten ji prozradil, že ví , že se Ion po nocích toulá po městě a slíbil jí, že sekeru a nůž si od něj vezme. Ani na univerzitě Ion Rîmaru neexceloval . Jeden z tamních profesorů ho později popsal jako plachého, „pologramotného“ studenta s omezenou slovní zásobou a málo zájmy. První ročník Rîmaru sice zvládnul, ale druhý musel opakovat, stejně tak třetí, a tehdy byl zatčen…. Ion Rimalu Na vlně zločinu A tím se dostáváme ke zločinů , kvůli kterými si Rîmaru mladší „vysloužil“ místo na tomto webu. Svého prvního útoku se dopustil v noci z 8. na 9. května 1970 . Té noci napadl a zavraždil ženu jménem Elena Oprea . Jelikož však byl vyrušen náhodným svědkem, nedopustil se v tomto případě znásilnění ani „interakce“ s obětí a z místa činu utekl. O necelý měsíc později zaútočil znovu. Tentokrát brutálně napadl ženu jménem Florica Marcu , kterou nejprve silným úderem do hlavy omráčil, aby ji poté odtáhl na nedaleký hřbitov, kde ji znásilnil. Poté ženu navíc bodnul, aby se mohl napít její krve – právě proto pozdější příznačná přezdívka „Upír z Bukurešti “. Florica Marcu byla nakonec naštěstí zachráněna projíždějícím řidičem a napadení přežila. Toto brutální znásilnění pachatele zřejmě dostatečně uspokojilo, takže mimo jedné krádeže a jedné loupeže, kterých se dopustil během léta, zaútočil zřejmě „až“ v listopadu 1970 . Tehdy napadení vyhodnoceno jako pokus o vraždu . Ženu pachatel těžce zranil, znásilnil a oloupil. To samé se pak stalo dvakrát v únoru 1971 – další dva útoky, které byly posouzeny jako pokus o vraždu . Oba dělila jen jedna noc! V té době již nejen zákonné složky, které byly sdílné v duchu té doby, takže zřejmě téměř vůbec, ale i obyvatelé Bukureště tušili, že se ve městě pohybuje ženám nebezpečný predátor. Ženy se proto vyhýbaly vycházení z domova po 21. hodině . Ze 4. na 5. března 1971 Ion Rîmaru připravil o život ženu jménem Fănica Ilie . Mimo to, že oběť sexuálně zneužil, nezapomněl ji ani oloupit. O měsíc později , konkrétně v noci z 8. na 9. dubna pak přidal na své konto třetí vraždu, kterou lze označil za zcela výjimečně brutální . Obětí se stala Gheorghița Popa , jejíž tělo policie našla v zuboženém stavu, kdy bylo napočítáno celkem 48 bodných ran do oblasti hlavy, hrudníku, třísel a nohou, dále pět úderů tupým předmětem do hlavy, polámaná žebra, která praskla zřejmě v důsledku dupání na tělo. Vrah oběť rovněž kousal do ňader a odkousnul kus genitálií, které nebyly nalezeny… Tělo ženy neslo rovněž známky znásilnění a oběť byla okradena. Rumunská policie proto rozjela nebývale velkou pátrací akci nazvanou „Operace Sup “, do které bylo zapojeno přes 6 000 mužů z různých bezpečnostních složek , 100 hlídek v autech a 40 hlídek na motorkách . Všichni každou noc zůstávali v ulicích Bukurešti, navíc se do pátrání po nebezpečném zabijákovi zapojilo i tisíce dalších lidí a bylo vyslechnuto kolem 2 500 osob . Vše marné. 1. máje 1971 se Rîmaru pokusil znásilnit další ženu, ale ta mu se štěstím unikla. O tři noci později tak pachatel udeřil zas. Té noci si připsal na konto svou poslední jemu přiznanou vraždu, když zamordoval Mihaelu Ursu . Jenže při činu byl vyrušen, takže musel prchnout dřív, než stihnul zcela ukojit své perverzní chutě, takže té noci zaútočil ještě jednou. O pouhé dvě hodiny později napadl kovovou tyčí další ženu, jenže protože mu naštěstí tyč při činu ve tmě upadla, těžce zraněné ženě se podařilo uprchnout. Vrah ztrácel nervy i zábrany, a tak o pouhé dvě noci později napadl dvě ženy, které šly po ulici spolu. Naštěstí obě útok přežily. Smyčka kolem sériového vraha se v tu dobu již utahovala. Dvě z obětí "Upír z Bukurešti" dopaden Co nakonec vyšetřovatele k pachateli dovedlo? Trochu paradoxně k tomu nepřispěla ani obrovská pátrací akce , ani „tip“ ze strany spolužáků , kterým mohly být noční „výlety“ spolužáka a jeho chování podezřelé, jak by čtenář možná čekal. Přispěla k tomu pouhá náhoda, respektive „chyba“ pachatele . Ten totiž při poslední spáchané vraždě ztratil svůj lékařský záznam , který byl rozmočený nalezen pod tělem oběti, stejně tak jako pramen vlasů, který se ženě podařil pachateli vytrhnout. Vrah měl sice to štěstí, že voda rozpila inkoust, takže zpráva byla čitelná pouze z malé části, ale bylo zřejmé, že jde o hlavičkový papír Bukurešťské studentské nemocnice , navíc technici později zjistili, že lékařský záznam byl učiněn v březnu 1971 . Ten měsíc bylo vyšetřeno 83 studentů, z nichž pouze 15 záznam neodevzdalo univerzitním úředníkům , jak se mělo. Mezi nimi byl i tehdy pětadvacetiletý Ion Rîmaru . Policie sledovala každého podezřelého a 27. května vstoupili tři policejní důstojníci do Rîmarova pokoje na koleji. V průběhu prohlídky se podezřelý studen vrátil a se sebou nesl pytel, kde měl sekeru a nůž, načež byl ihned zadržen . Pozdější testy navíc prokázaly, že vlasy nalezené mezi prsty poslední oběti se shodují s jeho vlasy. Jen malá odbočka, píše se rok 1971, analýza DNA ještě neexistuje, tedy ztotožnění se děje na základě mikroskopického zkoumání a posouzení struktury vlasu a jeho kořínku. Ion Rimaru Sám Ion Rîmaru po svém zadržení zatvrzele mlčel, ale po dvou měsících se ke všem zločinům přiznal. „Napadl jsem další ženu. Několikrát jsem ji udeřil, aniž bych byl schopen určit kolikrát, ale asi dvakrát nebo třikrát. Pak jsem ji odtáhl do dvora domu, kde byla otevřená brána. Posadil jsem ji na beton, svlékl jsem ji, roztrhl jí šaty nebo je rozřízl nožem, pak jsem ji znásilnil. Při styku jsem ženě kousl do hrudi “, uvedl k jednomu napadení. Ač se udajně soudní rozhodnutí snažil směřovat k verdiktu o jeho nepříčetnosti, kdy by nebyl za své zločiny trestně odpovědný, tato „hra“ mu nevyšla. Psychologové a psychiatři jej totiž shledaly plně příčetným. Když v pozdější době jeden z psychologů zkoumal záznamy z výslechů a celý případ, usuzoval, že u Rîmara šlo o kompenzaci komplexu méněcennosti , který pociťoval od mládí: byl relativně chudý, sociálně neobratný a měl nefunkční vztahy se ženami. Soud jej nakonec odsoudil k veřejností vítanému trestu smrti . Co se týče modu operandi , lze uvést, že Ion Rîmaru útočil vždy v noci . Navíc si vybíral jen ty noci, kdy byly nepříznivé povětrnostní podmínky – například byla mlha, pršelo, byly bouřky apod.. Na své oběti útočil kladivem, sekerou, železným páčidlem nebo nožem . Jako oběti si vybíral převážně ženy s blond vlasy, nejčastěji šlo o ženy, které se v noci vracely samy domů z práce. Ty pak nejprve bez jakékoli interakce na ulici prudce napadnul a následně je omráčené odtáhnul na skrytější místo, kde ženy, většinou v bezvědomí, či již po smrti, sexuálně zneužil. Několikrát se dopustil pití krve a své oběti často kousal do prsou či do spodních intimních partií. Minimálně jedné oběti pak část zevních pohlavních orgánů odkousl a pravděpodobně pozřel. Mnoho svých obětí vrah rovněž okradl. Popravou to nekončí 23. října 1971 , kdy nadešel den popravy a Ion Rîmaru byl převezen věznice v Jilavě, se údajně začal vzpouzet. Na místo popravy, které se nacházelo na dvoře věznice, který jinak sloužil jako tamní střelnice (poprava bylo vykonána zastřelením popravčí četou ), musel být přímo dovlečen. Dozorcům se prý celou dobu zkoušel vytrhnout a prchnout. I když byl nakonec s potížemi přivázán k sloupu, stále se bránil a pokoušel se točit kolem něj. Nakonec, těsně předtím, než byl zastřelen, prý vykřikl: „Nechci zemřít! Zavolejte mému otci, ať také uvidí, co se tu se mnou děje! Na vině je jen on! “ Ion Rimaru před popravou Na jaké vině? Myslel tím snad ono neutěšené dětství, kdy byl svědkem agresivního chování otce vůči matce? Nebo snad to, že otec asi věděl minimálně o některých jeho spáchaných zločinech, jak se také úřady domnívaly? Nebo snad…. Ale zkraťme to. Otec Iona, Florea Rîmaru , zemřel 23. září 1972 , tedy ani ne rok po popravě svého syna, ve věku 53 let. Spadl nebo skočil pod vlak. Některé zdroje zmiňují, že existuje podezření, že šlo o práci tajných agentů. Důležité je však to, že poté, co bylo jeho tělo převezeno k soudní pitvě do Kriminalistického ústavu v Bukurešti , a byly mu odebrány otisky , kriminalisté s úžasem zjistili, že ty se shodují s těmi, které v roce 1944 zanechal na místech činu nikdy nedopadený sériový vrah čtyř (jinde pěti) žen! Navíc Florea Rîmaru měl i stejnou velikost bot jako pachatel, který o necelých 30 let dříve zanechal stopy na místech činu. Ke všem vraždám tehdy došlo v přízemních bytech, kam pachatel vlezl v nocích, kdy byly bouřky. Všechny oběti tvořily ženy, které tehdy pachatel usmrtil údery tupým předmětem do hlavy. Otisky prstů, které byly tehdy zajištěny, v tehdejší databázi policie neměla - šlo o do té doby netrestanou osobu – tehdy pětadvacetiletého Florea Rîmaru ! Florea Rimru Čtenář si může jen domýšlet, co asi myslel Ion Rîmaru svým posledním vzkazkem před smrtí, jak to vlastně bylo s úmrtím jeho otce, a nakolik ten věděl, či se dokonce mohl podílet i na zločinech z počátku 70. let. Vše však budou pouhé spekulace a domněnky, které již nepůjde nikdy ověřit. Jisté se tak zdá jen tvrzení, že Florea a Ion Rîmaru , otec a syn , byli oba sériovými vrahy , že jablko opravdu někdy nepadá daleko od stromu, a že rčení „jaký otec, takový sny“ někdy opravdu platí, a to i v rámci dějin kriminalistiky. Však vzpomeňme také na případ Geralda Alberto Gallega a jeho syna Geralda Armonda Gallega , kteří oba byli za vraždy odsouzeni k trestu smrti . Sdílej Další články Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Skutečné zločiny po Česku 2", která se věnuje zásadním případům historie české kriminalistiky. Autor: Radek Galaš, Miloš Vaněček. Případ zabijáka z Golden State - William Thorp Název: Případ zabijáka z Golden State Autor: William Thorp Nakladatelství: Burdon Rok vydání: 2024, 151 stran Recenze: Zatím nenapsána. Knihu napsal zkušený americký novinář William Thorp , jenž v díle přináší nejen portrét výjimečného zločince , sériového vraha a násilníka jménem Joseph DeAngelo , který v průběhu 70. a 80. let v Kalifornii spáchal více než 200 vloupání, 50 znásilnění a nejméně 13 vražd . Kniha vypráví jak příběh vyšetřování, tak osudy některých obětí, což čtenáři pomáhá pochopit, jak mohl jeden člověk tak dlouho a beztrestně páchat ty nejodpornější zločiny. Autor se snaží čtenáři rovněž nastínit, proč jeho běsnění najednou ustalo a detailně vysvětluje i to, proč byl přesto nakonec dopaden . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Další knihy

Recenze knihy "Henri Landru", která zdařile beletrizuje život a činy známého francouzského sériového vraha. Autor: Zdeněk Ronský. Henri Landru - Zdeněk Ronský Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Henri Landru Autor: Zdeněk Ronský Nakladatelství: DEKON Rok vydání: 1992, 140 stran Útlá, ale přesto dějem nabitá knížečka. Asi tak by šlo v jedné větě zhodnotit knihu „Henri Landru “, které mapuje život a činy jednoho z nejznámějších francouzských sériových vrahů , jehož jméno se dostalo přímo do jejího názvu. Knihu na počátku devadesátých let napsal Zdeněk Ronský . Autor, o kterém se nám nepodařilo dohledat žádné informace, ani žádnou další jeho knihu. Titul detailně mapuje celý život vychytralého sériového vraha, který před více než sto lety, kvůli svému profitu, usmrtil nejméně deset žen a jednoho chlapce. Lze uvést, že jde o zdařilou beletrizaci slavného případu, kdy se autor snaží popsat nejen fakta, ale sám se pouští do vlastních úvah nad možnou motivací pachatele a čtenáři nabízí svoji představu o tom, jak asi vypadala Landruova interakce nejen s obětmi, ale i jeho okolím. Zde se hodí vypíchnout asi největší problém tohoto titulu. Totiž, ač se kniha tváří jako zbeletrizovaná literatura faktu, autor si několik věcí v případu přibarvil, a některé zřejmě dokonce vymyslel. Ve chvílích, kdy odhadoval, jak asi mohla interakce mezi pachatelem a obětí vypadat, to příliš nevadilo. Však Landru se nikdy nepřiznal, tedy nikdo neví, jak jeho zacházení s obětmi doopravdy vypadalo. Tyto dialogy a úvahy nejen, že působí věrohodně a dělají titul napínavý, ale navíc čtenáře přenesou do doby před sto lety, kdy komunikace a interakce mezi lidmi, především seznamujícími se páry, opravdu vypadala jinak, než je tomu dnes. Nicméně po nastudování případu v cizojazyčných zdrojích, se zdá, že několik, nejen nepodstatných věcí, je v knize vymyšleno, aniž by na to bylo upozorněno, což považuji za velký mínus. Na druhou stranu lze říct, že většina faktů je uvedena a vylíčena tak, jako v dalších zdrojích, takže nejde o jev, který by knihu výrazně kazil. Lze shrnout, že autorovi se podařilo nejen poutavě vylíčit činy Heriho Landrua , ale přesvědčivě načrtnout i jeho charakter, pohnutky a pravděpodobné myšlenkové pochody. Děj knihy je nejen poutavý, ale i napínavý, a to i když autor nebyl nikterak bulvární a nejde o žádný krvák. Naopak volil styl a sloh, který se k počátku dvacátého století skvěle hodí. Ze mě tedy určitě velice dobré čtení, které můžu vřele doporučit. Nicméně vzhledem k některým nedostatkům týkajícím se faktů, které však asi řadě čtenářů vadit nebudou, hodnotím za: 2-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-

Recenze povedené knihy "Vrazi z dobré rodiny", která mapuje 12 kriminálních případů z celého světa. Autor: V. P. Borovička. Vrazi z dobré rodiny - V. P. Borovička Koupit knihu Další knihy Název: Vrazi z dobré rodiny - Zločiny, které vešly do dějin Autor: Václav Pavel Borovička Nakladatelství: Baronet a. s. Rok vydání: 1998, 310 stran Vždy se nám mnohem lépe a lehčeji píše recenze na vydařenou, než na nepovedenou knihu. No a v tomto smyslu by to dnes měla být brnkačka:-) Řeč je o knize zde již dobře známého, bohužel již zesnulého, úspěšného českého autora - V. P. Borovičky (spisovatel a scénárista). Tentokrát se vrhneme na další z jeho knih, konkrétně na tu s názvem „Vrazi z dobré rodiny “. Nejprve k názvu. Asi byste jako my čekali, že kniha bude o pachatelích, kteří vzešli z harmonicky fungujících, případně bohatších, rodin. Takových, kteří byli vzdělaní, zaopatření a dostalo se jim lásky a řádného vychování. No, takových v knize skutečně pár najdete, ale všechny případy této představě rozhodně neodpovídají. Jde přeci jen o pouhý název knihy, který má především zaujmout. Důležitější je, že bez ohledu na to, nakolik název knihy odpovídá jejímu obsahu, zaujme čtenáře právě samotný obsah! V knize je detailně popsáno celkem dvanáct případů vybraných napříč celým světem, které se odehrály mezi lety 1914 – 1980. Rovnou Vám můžeme prozradit, že případy jsou velice rozmanité, různorodé a všechny jsou hodně zajímavé a záživné! Myslíme, že stačí naznačit zápletky a pochopíte: francouzský sériový vrah pocházející z milionářské rodiny; vražda rukou úspěšného a chorobně žárlivého advokáta; nikdy neobjasněná vražda z Vídně roku 1928, kdy byl obvinění z ní zproštěn elegantní sukničkář; loupežná vražda postaršího "Casanovy" spáchaná mladou prostitutkou; pečlivě naplánovaná vražda penzisty z Anglie roku 1939, kterou měl pravděpodobně na svědomí téměř 80 letý válečný veterán; masová vražda, kterou měl na svědomí vídeňský továrník toužící po slávě; „dokonalá“ vražda či sebevražda americké milionářky z roku 1980; zabití milence úspěšnou a bohatou „zlatokopkou“; zastřelení šéfredaktora novin manželkou ministra; zavraždění ministra zoufalou, podváděnou manželkou; vražda postaršího alkoholika, který si vyrazil na velký flám; a nakonec vražda mladé dívky, za kterou byl na smrt odsouzen pravděpodobně nesprávný pachatel. Síla co? Teď si určitě toužíte knihu přečíst. Ale počkejte, ještě jsme přeci nezmínili mínusy! Třeba ten, že kniha je z roku 1998, tedy jste odkázáni pouze na bazary, anitkvariáty.… Nooo, ale to je asi vlastně z mínusů vše. Chtěli jsme někde něco negativního najít, ale nešlo to. Tohle nemůže dopadnou hůře než za: 1-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Komentáře