Výsledky vyhledávání

Bruce McArthur je kanadský sériový vrah, který mezi lety 2010-2017 zavraždil v Torontu nejméně osm mužů patřících, stejně jako on, do gay komunity. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Bruce McArthur 23. 12. 2021 Bruce McArthur - kanadský sexuální sériový vrah, který mezi lety 2010 - 2017 zavraždil v Torontu nejméně osm mužů. Jeho oběťmi se stávali muži, homosexuálové, nejčastěji s blízkovýchodními či jihoasijskými kořeny, se kterými se McArthur seznamoval na internetových seznamkách, přičemž s řadou z nich se před jejich samotnou vraždou opakovaně stýkal. Své oběti škrtil nebo rdousil, načež jejich těla rozčtvrtil a ukrýval ve velkých květináčích na jedné za zahrad, o kterou jako krajinář pečoval. Za své zločiny byl v roce 2019 odsouzen k doživotnímu odnětí svobody. Narozen: 8. 10. 1951 Dnes:doživotní vězení Stát: Kanada Počet obětí: 8 Unikala: 8 let Vražedná aktivita: 2010-2017 Přezdívka:"vrah z gay komunity" V tomto článku se budeme věnovat pachateli, který, ač je to velmi neobvyklé, začal zabíjet až v předdůchodovém věku , čímž si vysloužil označení „nejstarší kanadský sériový vrah “. Druhé jeho „nej“ se pak váže k městu, ve kterém působil, kvůli čemuž bývá rovněž přezdíván jako „nejhorší torontský sériový vrah “. Půjde o jeden z nejaktuálnějších případů popsaných na tomto webu, neboť všechny vraždy se odehrály až po roce 2010, tedy v době relativně nedávné. Tomu pak odpovídá i část pachatelova modu operandi , kdy se s potencionálními obětmi seznamoval prostřednictvím online seznamek . „Nové„ technologie mu tedy sice usnadnili práci při hledání vhodných obětí, ale na druhé straně poskytli vyšetřovatelům i cenné digitální stopy, na jejichž existenci tento pachatel taky nakonec doplatil. Zkrátka nová doba plodí nové možnosti, a to jak pro pachatele trestných činů, tak pro vyšetřovatele. Nepředbíhejme však a pojďme si celý případ Bruce McArthura, tzv. „vraha z gay komunity “, projít pěkně od začátku. Dětství a rodina Bruce McArthur se narodil 8. října 1951 v Lindsay v Ontariu a vyrůstal na farmě v Argyle v oblasti Kawarthských jezer . Kromě něj a jeho sestry se rodiče, Islay a Malcolm McArthur , starali rovněž o další děti z Toronta, když provozovali něco, co by se dalo nazvat pěstounským centrem , kam rodiče z Toronta posílali své problémové děti, ve snaze vymanit je ze spárů a nástrah velkoměsta. Během let se na farmě vystřídala celá řada takových dětí, když většinou bylo „na převýchově“ přítomno najednou mezi šesti a desíti „chovanci“. Hlavně kvůli této bohulibé aktivitě měla rodina v okolí dobrou pověst. Protože byl Malcolm McArthur na svého syna přísný a tvrdý, a zavděčit se mu nebylo lehké, měl malý Bruce v dětství blíže ke své matce . Později Bruce McArthur věřil, že otec možná vycítil, že je homosexuál a nezamlouval se mu jeho nedostatek mužnosti. Jisté je, že oba z rodičů byly silně věřící osoby . Každý z nich však praktikoval jinou víru, což vedlo k mnohým hádkám , kdy malý Bruce často stál na straně své matky, což vedlo k verbálnímu napadání ze strany otce . Více konkrétních informací o rodinných poměrech nebylo dohledáno, ale z toho, jak média rodinu prezentovala, lze usuzovat, že šlo o více méně běžnou rodinu žijící v ne zrovna lehkých podmínkách kanadského venkova 60. let. Co se týká vzpomínek tehdejších spolužáků malého Bruce, tak jimi byl popisován jako nevýrazné a průměrné dítě , které snad vybočovalo pouze svým podlézáním vůči učiteli a častým žalováním na ostatní děti. Prekriminální období V průběhu druhé poloviny 60. let nastoupil Bruce McArthur na střední školu, kde se seznámil s dívkou jménem Janice Campbell . S tou začal v průběhu studia chodit, a společně pak vytvořili pár, který pospolu vydržel po následujících 30 let . Krátce po promoci (rok 1970 ) se McArthur s partnerkou z oblasti Kawarthských jezer odstěhovali, ale často se tam vraceli na návštěvu k McArthurovým rodičům, kteří v průběhu 70. let vážně onemocněli. Otci byl diagnostikován nádor na mozku a byl poslán do pečovatelského domu, načež se matka začala zajímat o jiného muže, což Bruce McArthur nesl s velkou nelibostí. Právě proto se v posledních letech otcova života oba velmi sblížili a otec mu prý byl konečně schopen vyjádřit svou lásku. Islay McArthur nakonec zemřela na rakovinu v roce 1978 a Malcolm McArthur zemřel v roce 1981 . Foto Bruce McArthura z středoškolské ročenky (konec 60. let) Co se týče pracovního života, tak McArthur začal pracovat jako asistent nákupčího kolem roku 1973 . V roce 1978 změnil zaměstnání a začal se živit jako obchodní zástupce pro McGregor‘s Socks , kdy v průběhu let procestoval takřka celou provincii Ontario . V roce 1979 se McArthur a Janice Campbell přestěhovali do domu v typickém předměstském bloku v Oshawě , kde se jim v roce 1981 narodila dcera Melanie a krátce poté ještě syn Todd . V roce 1986 se pár vzal a vydržel spolu žít až do konce 90. let, ač několik posledních let manželství McArthur již měl milence . Ty dokázal držet v tajnosti asi po dobu roku a půl, načež svoji pravou sexuální orientaci, se kterou do té doby bojoval, manželce odhalil. Někdy po roce 1993 skončilo McArthurovo zaměstnání v oděvním průmyslu a pár čelil finančním potížím , částečně i kvůli výdajům za právní zastoupení jejich tehdy dospívajícího syna Todda, který obscénně telefonoval cizím ženám (od té doby si za tuto činnost „vysloužil“ desítky obvinění a žalob , kdy v roce 2014 byl dokonce odsouzen k 14 měsícům ve vězení, jelikož se tohoto jednání dopouštěl i v podmínce, z obscénních telefonátů se před soudem zodpovídal i v roce 2017 ). V roce 1997 pár zastavil svůj dům a v roce 1999 vyhlásil osobní bankrot . Zhruba v tu dobu se McArthur od manželky odstěhoval a přemístil se do Toronta . I po rozchodu spolu pár udržoval korektní vztahy. Stejně tak oba jejich potomci se nadále vídali s oběma z rodičů. Nový život v Torontu Někdy v době odluky od manželky či krátce předtím začal McArthur udržovat vztah s jiným mužem , který trval asi čtyři roky. Nakonec se pár rozešel, protože McArthurův partner preferoval volné vztahy. Rozchod nesl McArthur velice nelibě a po nějakou dobu to řešil braním antidepresiv . Po přestěhování do Toronta si začal Bruce McArthur užívat nově nabyté volnosti a začal hojně navštěvovat čtvrť Church and Wellesley známou také jako "The Village " (nebo "The Gay Village "), která je známá především tím, že zde žije velká komunita homosexuálů a nachází se v ní celá řada kaváren, barů a klubů. Rovněž změnil povolání, kdy ze zaměstnance v oděvním průmyslu se stal zahradník na volné noze podnikajícím pod obchodním jménem „Artistic Design“ . V roce 2001 se McArthur dostal poprvé do křížku se zákonem. To když o Halloweenu opakovaně udeřil zezadu do hlavy železnou trubkou (kterou údajně často nosil při sobě) Marka Hendersona . Incident se odehrál v bytě napadeného muže, kam byl McArthur pozván. Poškozený utrpěl zranění hlavy, které si vyžádalo několik stehů a několik dní léčby. McArthur se poté sám přihlásil na policii a ke všemu se přiznal, ač nebyl schopný vysvětlit, proč muže napadl. Nakonec byl McArthur za tento „incident“ odsouzený podmínečně , když žalobce s podmíněným trestem souhlasil, neboť ve znaleckému posudku stálo, že obžalovaný představuje jen nízké riziko recidivy. "Jsme přesvědčeni, že můžeme dojít k závěru, že riziko opakování násilí je minimální ", uvedl tehdy psycholog Dr. Marie-France Dionne . Trest nakonec znamenal to, že McArthur musel strávit rok v domácím vězení , po kterém následoval šestiměsíční zákaz nočního vycházení. Bylo mu rovněž zakázáno navštěvovat čtvrť Church and Wellesley , využívat služeb prostitutů a užívat látku známou jako poppers . Ještě v průběhu soudního přelíčení, tedy někdy v roce 2002 , se McArthur zaregistroval v gay seznamce pro muže, zaměřené na BDSM komunitu . Ve svém profilu uvedl, že má zájem především o submisivní muže jakéhokoli věku . V průběhu let se pak zaregistroval na mnoho dalších online seznamek pro gaye . S muži, se kterými se v online prostředí seznámil pak navštěvoval podniky v tzv. „Gay Village“ , která se nachází v centru Toronta . Podle médií se někdy v roce 2011 připojil i k Facebooku , kde poté sdílel svůj noční život a fotky z večírků, dovolených, narozeninových večeří a koncertů. Na několika snímcích byli zachyceni mladší muži původem z jižní Asie nebo Středního východu , což byl jeho preferovaný typ milenců (a jak se později ukáže – i obětí). Ač by se mohlo zdát, že jelikož byl pravidelným návštěvníkem barů v Church and Wellesley , byl v gay komunitě všeobecně přijímán, není to pravda. Jelikož byl znám jeho „incident“ z roku 2001, navíc o něm kolovalo pár znepokojivých historek, někteří členové této komunity s ním nechtěli mít nic společného. Mizející muži Dne 6. září 2010 zmizel čtyřicetiletý Skandaraj "Skanda" Navaratnam . Muž původem ze Srí Lanky , kterou podle svých slov opustil, protože se účastnil protestů proti odlesňování, za což byl uvězněn a mučen. V Kanadě se tento muž zapsal jako student univerzity a poté zde působil jako asistent profesora . Osudného den kdy se ztratil, byl naposledy viděn, když odcházel ze Zippers baru v Church a Wellesley v doprovodu dvou mužů. Ač existovalo silné podezření, že se stal obětí trestného činu, policie nebyla schopná o jeho zmizení více zjistit. Skandaraj Navaratnam Jen necelé tři měsíce později, konkrétně 30. prosince 2010 , byl krajské policii nahlášen jako pohřešovaný Abdulbasir „Basir“ Faizi (42) . Žurnalista , který byl naposledy viděn o den dříve ve čtvrti Church a Wellesley , poté, co své manželce v průběhu dne zatelefonoval, že se večer zdrží, protože jde ven s přáteli. Jeho vozidlo bylo později nalezeno na Moore Avenue , ale ani tento nález policii v pátrání nikam dál neposunul. Abdulbasir Faizi Majeed Kayhan 25. října 2012 pak vyděšený syn nahlásil zmizení svého otce jménem Majeed „Hamid“ Kayhan (58) , kterého postrádal od 14. října (muž však byl spatřen jedním ze svých přátel ještě 18. října ). Pohřešovaný muž, původem z Afghánistánu , bydlel v Church a Wellesley a v jeho bytě byli následně nalezeni uhynulí ptáci , které s oblibou choval. Jelikož měl i tento muž vazbu na tamní LGBT komunitu , začali se členové této komunity bouřit. Všechny tři pohřešované pojila nejen geografická spojitost , kdy zmizely z podobné oblasti, ale spojoval je i jejich životní styl navázaný na gay komunitu. Všichni tři muži rovněž byli blízkovýchodního či jihoasijského původu . Vyšetřovatele v té době též znepokojil jeden uživatel z „fóra pro kanibaly “, který prohlašoval, že v Torontu zabil a snědl muže. Nějaký čas byla rovněž prověřována možnost, že za zmizením mužů může stát usvědčený vrah Luka Magnotta , ale ani jedno se nepotvrdilo. Každopádně z výše uvedených důvodů byla v listopadu 2012 policí zřízena pracovní skupina nesoucí název „Projekt Huston“ , která měla za úkol přijít záhadnému mizení mužů na kloub. 11. listopadu 2013 se v hledáčku policie poprvé ocitlo jméno Bruce McArthur . To když ji na jeho existenci upozornil anonymní tip, který uváděl, že se jistě znal s prvním a třetím z pohřešovaných . Oznamovatel uváděl, že McArthur měl romantický vztah Navaratnamem a stýkal se též s Kayhanem . Policie tak McArthura vyslechla a ten potvrdil, že se skutečně s oběma muži znal a pravidelně se stýkal s Navaratnamem v gay baru, nicméně popřel, že by s ním byl v romantickém vztahu. Rovněž přiznal, že po nějaký čas zaměstnával Kayhana, a že s ním udržoval i sexuální vztah, který však později přerušil. Policie údajně získala i svědectví jednoho z přátel pana Kayhana, který uvedl, že naposledy viděl svého přítele živého, když byl s panem McArthurem. "Neznal jsem Bruceovo příjmení, ale věděl jsem, jak vypadal, a věděl jsem, jaké je jeho uživatelské jméno na internetu, tak jsem to předal torontské policii, " řekl muž pro CTV. Nicméně ani tato svědectví nevedla k McArthurovo zadržení a Projekt Huston byl rozpuštěn v dubnu 2014 se závěrem, že se nepodařilo zjistit žádný důkaz spojující zmizení těchto tří mužů ani nebyl zjištěn žádný podezřelý. Soroush Mahmudi (50) , uprchlík z Íránu , zmizel 15. srpna 2015 a jeho zmizení policii nahlásila jeho manželka 22. dne téhož měsíce. Nicméně ani v tomto případě se nepodařily najít žádné další stopy o tom, kde by se mohl muž nacházet. Soroush Mahmudi V červnu 2016 se McArthur dostal opět do hledáčku torontské policie. To když se měl údajně pokusit uškrtit svého známého ve své dodávce. Muž uvedl, že ho McArthur v průběhu společné masturbace požádal o to, aby si v dodávce lehl na záda na kožešinu, kterou tam měl. Pak ho prý začal škrtit, ale oběť se mu nakonec dokázala vysmeknout, utéci a kontaktovat policii. Napadený muž pak na policii popsal údajný „vztek“ zračící se v McArthurových očích i to, že celá dodávka měla být zevnitř vyložená igelitem . Zdroje se pak různí v tom, jak po útěku muže z dodávky McArthur zareagoval. Jedny uvádějí, že napadeného muže poté sledoval na policejní stanici, jiné uvádějí, že se na ní vydal ihned poté sám. Důležité je, že pak před vyšetřujícím orgánem uvedl, že vše bylo konsenzuální , že muž mu dovolil být na něj v rámci sexuálních hrátek „tvrdší “, ale že když jej McArthur chytil pod krkem, on otočil, chytil naopak pod krkem jeho, načež z auta vyběhl a zavolal policii . Buď, jak buď, i když napadený nemohl týden pořádně polykat, policie evidentně McArthurově verzi uvěřila a on nebyl obviněn z žádného trestného činu. Jisté rovněž je, že nebylo kontaktováno oddělení vražd. Když se později ukázalo, že šlo o nebezpečného sériového vraha, který v případě důkladnějšího vyšetření incidentu mohl být dopaden dříve, a tím uchráněny minimálně 2 lidské životy , s vyšetřovatelem, seržantem Paulem Gauthierem , bylo zahájeno kárné řízení. Policista se hájil tím, že v onom roce nevěděl o tom, že byl McArthur vyslýchán již v souvislosti s Projektem Huston a dále uvedl, že McArthur měl v té době rovněž z rejstříku vymazán trest za napadení expřítele z roku 2001. Zmínil také to, že jeho postup byl tehdy odsouhlasen jeho nadřízeným, i to, že se z něj torontská policie snaží udělat obětního beránka. Bylo by zdlouhavé zde detailněji rozebírat tento mediálně sledovaný proces. Stačí tak uvést to, že v srpnu 2021 byl Paul Gauthier zproštěn obvinění z porušení kázně a zanedbání povinnosti. Výslech Bruce McArthura po napadení v roce 2016 Ať již mohl za tento policejní nezdar kdokoli, mělo to za následek to, že McArthur mohl dál nerušeně páchat své odporné zločiny. Někdy mezi květnem 2016 a červencem 2017 tak byl zavražděn Dean Lisowick (47) , bezdomovec, přivydělávající si jako prostitut, který přežíval v jednom z torontských „útulků“. Jenže „štěstí“ opět stálo při vrahovi, protože pohřešování tohoto muže tehdy nikdo nenahlásil. Dean Lisowick Někdy v průběhu května 2017 se ztratil Selim Esen (44) , drogově závislý turecký občan , který přijel do Kanady za partnerem, kterého potkal v Turecku. Jenže protože byl Esen policí považován za muže bez pevné adresy , který se často přesouval, nepřikládala jeho zmizení příliš velkou váhu. Selim Esen Vše změnil až 29. červen , kdy bylo nahlášeno pohřešování Andrewa Kinsmana (49) , který byl naposledy viděn o tři dny dříve poblíž svého domu na Winchester Street . Kinsman byl vášnivý pekař, který pracoval jako koordinátor akcí pro torontskou síť HIV/AIDS pozitivních. Večer 28. června, když se jeho přátelé dozvěděli, že jej pár dní nikdo neviděl, vstoupili do jeho bytu, a i když nenašli žádné známky násilí, bylo velice podezřelé, že jeho 17letou kočku nalezli bez jídla a vody . Podezření navíc zesílilo, když byl tento muž popisován jako přemýšlivý, ohleduplný a zodpovědný, který vždy dával svému nejbližšímu okolí předem vědět, pokud by měl v úmyslu někam odejít, navíc byl velice aktivní na soc. sítích, jenže jeho mobil byl od 26. června vypnutý . Andrew Kinsman Torontská policie tak v srpnu 2017 zřídila další vyšetřovací skupinu pod názvem Project Prism , která se skládala z důstojníka oddělení vražd, důstojníka z jednotky pro sexuální zločiny a šesti členů 51 Division, z nichž tři byli také členy Projectu Houston . Tato skupina se pak opět začala věnovat zmizelým mužům z torontské LGBT komunity v Church a Wellesley , kterých bylo v době zřízení skupiny již 11 (dlužno dodat, že jeden z nich se později sám objevil a tělo dalšího bylo po čase vyloveno z řeky – šlo o sebevraha). Vyšetřování zmizení bylo obtížné už jen z toho důvodu, že pohřešovaní často používali seznamovací aplikace a setkávali se s lidmi, které nikdy předtím neviděli. Jisté je, že už v té době zaznívaly celkem časté zmínky o tom, že za záhadná zmizení může být odpovědný sériový vrah, nicméně policie toto nepotvrdila. Church and Wellesley, Torono (klub Black Eagl McArthur rád navštěvoval) Dopadení Naštěstí brzké ohlášení zmizení posledního z pohřešovaných, Andrewa Kinsmana , policii poskytlo cenné důkazy. Vyšetřovatelé totiž našli v jeho diáři zapsané jméno „Bruce “ přesně u dne, kdy byl viděn naposledy. Navíc kamerový záznam před Kinsmanovou rezidencí ukázal, že osudného dne zřejmě nasedl do červeného vozidla. Záznam sice neukázal SPZ vozidla ani jasný obraz řidiče, ale vůz se podařilo identifikovat jako Dodge Caravan z roku 2004 . V Torontu bylo sice registrováno více než 6 000 podobných modelů , ale pouze pět jich bylo registrováno na někoho jménem Bruce a jediný model z roku 2004 patřil právě Bruci McArthurovi . McArthurův Dodge Caravan (2004) - policií nalezený v autobazaru V průběhu srpna a září 2017 policejní vyšetřovatelé získali data od společnosti Google , stejně tak jako údaje z různých online seznamek a aplikací , navíc si vyžádali výpisy z bankovních účtů podezřelého. Koncem září byly získány příkazy, které povolovaly sledování jeho vozidla a telefonů . V říjnu 2017 policisté prozkoumali bývalé McArthurovo auto (Dodge) , které ani ne měsíc předtím prodal do bazaru a našli v něm stopová množství krve. Analýza DNA později ukázala shodu s DNA Kinsmana a později i Esena . V té chvíli už vyšetřovatelé zřejmě byli přesvědčení, že minimálně za některými zmizeními může stát McArthur, ač navenek žádné podezření zatím nevyslovili. 7. ledna 2018 pak vyšly najevo další důkazy, které McArthura přímo spojovaly se zmizením Esena a Kinsmana . Forenzní analýzou hard disku z jeho počítače, který policisté nakopírovali během tajné domovní prohlídky, se totiž podařily obnovit smazané soubory, na nichž byly zachyceny jejich posmrtné fotografie . Nad McArthurem tak byl stanoven nepřetržitý dohled s pokyny, že má být okamžitě zatčen, pokud bude pozorován o samotě s někým jiným. K zadržení pak došlo 18. ledna 2018 , krátce poté co policisté viděli, že do jeho bytu v Thorncliffe Park vstoupil mladý muž. K zákroku došlo opravdu „za pět minut dvanáct“, neboť policisté našli mladého muže připoutaného k posteli se zalepenými ústy . Muž byl sice otřesen, ale nezraněn . Poškozený, u soudu později označený jako „John“ , byl ženatý a do Kanady přijel ze Středního východu pět let předtím. S McArthurem se seznámil prostřednictvím seznamovací aplikace Growlr a později vypověděl, že se s McArthurem několikrát setkali a měli spolu sex. Jelikož jeho rodina neměla o jeho skutečné sexuální orientaci tušení, souhlasil, že bude svůj vztah s McArthurem tajit , o čemž svědčila jejich vzájemná komunikace v aplikaci. V osudný den přišel muž opět do McArthurovo bytu a ten mu sdělil, že toho dne chce „zkusit něco jiného “ a vytáhl pouta. Prostřednictvím nic připoutal „Johna“ k ocelovému rámu postele s nebesy a na hlavu mu nasadil černý pytel bez otvorů pro ústa, nos a oči. Když se John pokusil pytel z hlavy sejmout, McArthur mu přelepil ústa lepicí páskou , naštěstí v tu chvíli do bytu násilně vniknula policie a mladého muže zachránila. Uveďme ještě, že McArthur už měl na USB flashdisku i složku se jménem tohoto muže, ve které byly uloženy jeho fotografie , které tam McArtur stáhl v den, kdy zabil Kinsmana, tedy si lze domyslet, jaké úmysly se spoutaným mužem asi měl. Jisté je, že zadržení sériového vraha v takto dramatické situaci rozhodně není běžným jevem. Ložnice Bruce McArthura Ve stejný den, kdy došlo k zadržení Bruce McArthura , dorazila policie se psy cvičenými na vyhledávání mrtvol k rezidenci Mallory Crescent v Leaside a na přilehlý pozemek. Zde totiž krajinář podezřelý z mnoha vražd, na základě dohody s majiteli – manžely Fraserovými – uschovával v garáži své nářadí. Ač se zdálo, že policisté nic zásadního nenajdou, hlavně, když zem byla v lednu natolik zmrzlá, že šlo o problematické podmínky i pro dobře vycvičené psy, ty nakonec zaujalo 12 velkých květináčů na pozemku . 29. ledna pak policie oznámila, že ve dvou z nich byly nalezeny kosterní pozůstatky tří mužů . Jak manželé Fraserovy sdělili , McArthur byl podle nich velice milý, nápomocný a pomáhal jim nad rámec dohody při charitativních akcích vázat kytice, ač po něm chtěli jen údržbu trávníku na jejich pozemku. Jednoho dne pak McArthur sám ze své vůle do prázdných, velkých květináčů vysadil květiny. "Všechny naše květináče kolem domu byly najednou plné krásných květin, " uvedli později. 8. února policie oznámila, že v květináčích našla ostatky dalších tří lidí a později byl oznámen ještě nález ostatků sedmé a osmé oběti . Květináče, do kterých vrah ukrýval těla svých obětí Policie celkem bez problému ztotožnila 7 z 8 nalezených mrtvol (viz výše). Jen totožnost osmého zavražděného muže se kriminalistům nedařilo zjistit, a tak byla 5. března 2018 zveřejněna jeho, zřejmě posmrtná , fotka nalezená v McArthurově počítači . "Dělám to jako poslední možnost, " sdělil tehdy vedoucí vyšetřovatel seržant Hank Idsinga . Policii následně přišly stovky různých tipů, ale identita oběti byla zjištěna až pomocí mezinárodní spolupráce – šlo o muže jménem Kirushny Kumar Kanagaratnam . Tamilského (etnická skupina žijící v Indii, na Srí Lance, Malajsii a Singapuru) žadatele o azyl , jehož žádosti však nebylo vyhověno a byl vydán příkaz k jeho deportaci . Jeho pohřešování tedy nikdo neohlásil a nebyl tedy vedený jako nezvěstný . Kumar Kanagaratnam Další podrobnosti ohledně vyšetřování asi není třeba nijak více rozebírat, stačí jen zmínit, že kriminalisté jej označili za jedno z nejrozsáhlejších v historii země , neboť museli prozkoumat desítky nemovitostí , kde McArthur pracoval a jít v minulosti hodně nazpět. Bylo (a je!) totiž velmi nezvyklé, že by se někdo stal sériovým vrahem až v takto vysokém věku (v době první prokázané vraždy bylo McArthurovi téměř 60 let! ). Proto vyšetřovatelé například sestavili seznam 15 starších nevyřešených případů , kde oběti odpovídaly obecným preferencím vraha. Nejvíc je asi zaujala nevyřešená série vražd v „gay village “ z let 1975 až 1978, zmizení Davida Mac Dermotta z roku 2002 a zmizení Jon Rileye z května 2013 . Nicméně, přes tato podezření byli kriminalisté koncem roku 2018 nuceni konstatovat, že doposud nenašli žádné důkazy svědčící o spojení McArthura s nějakými staršími nevyřešenými vraždami. Výbava Bruce McArthur Typ obětí Stejně tak jako řada jiných organizovaných sériových vrahů i Bruce McArthur preferoval určitý typ oběti . Jeho oběťmi se tak stávali zranitelní muži , kteří žili buď osaměle , na okraji společnosti , případně mající problémy s drogami či alkoholem nebo žijící dvojím životem . Jako příklady uveďme muže, který skrýval svoji homosexuální orientaci, neboť pocházel z muslimské rodiny. Další obětí se zas stal imigrant mající problém s užíváním drog, jindy si vybral cizince, který se před úřady skrýval, protože měl být deportován nebo také bezdomovce závislého na kokainu, který se živil jako prostitut. Je asi zřejmé, že vyšetřit zmizení takovýchto osob nebylo pro policii vůbec lehké, ostatně některé McArthurovy oběti ani nebyly vedeny mezi pohřešovanými . Výběr tohoto typu obětí byla zřejmě čistě pragmatická volba (modus operandi ) pachatele , který si zřejmě byl moc dobře vědom toho, že vyšetřování zmizení takových osob nebude jednoduché. Dalším společným znakem jeho obětí bylo to, že šlo převážně o muže s asijskými či blízkovýchodními kořeny (6 z 8), což však zřejmě již nebyla jeho pragmatická volba, ale tací muži jej pravděpodobně sexuálně přitahovali , o čemž svědčí fakt, že McArthurova koupelna byla „vyzdobena“ mnohými fotkami nahých, exoticky vyhlížejících mužů s erekcí. Zde lze tedy spíše uvažovat o tzv. "signatuře" vraha . Za tu lze považovat i výběr a preference vousatých mužů (viz uchovávání jejich vousů , o tom ale až dále), což byl opět případ většiny zavražděných. Většinou pak šlo o muže, kteří byli aktivní na online „gay“ seznamkách , případně se pohybujících v LGBT komunitě, což však již opět spíše představuje znak jeho modu operandi vyhledávání obětí. Modus operandi Jak již čtenáři našeho webu vědí, modus operandi není jen o samotné vraždě, ale zahrnuje i jednání před a po samotném činu. V souvislosti s případem Bruce McArthura lze uvést, že se své oběti vyhledával pomocí seznamovacích aplikací a online seznamek . Nutno však dodat, že většinou se s muži, které připravil o život, nesetkal pouze jedenkrát , jak by z výše uvedeného mohlo vyplývat, ale po nějakou dobu před vraždou s nimi udržoval kontakt. To byl případ nejen o muže, kterého z jeho spárů vytrhla policie, ale dlouho se stýkal i se svou první prokázanou obětí, Skandarajem Navaratnamem, se kterým se znal dokonce po dlouhá léta a dlouhodobější přátelský či milenecký kontakt měl i s dalšími zavražděnými. Co se týče samotného usmrcení , tak dle prokuratury McArthur oběti většinou zabíjel ve své ložnici či v autě, kde je opakovaně rdousil nebo škrtil s pomocí provazu upevněného na kovové tyči, což umožňovalo kontrolovat a regulovat tlak na hrdlo obětí . „Oběti umíraly pomalou a bolestivou smrtí, “ zaznělo k způsobu usmrcení před soudem. Po samotném usmrcení jejich těla rozřezával a ostatky ukrýval ve velkých květináčích na místě, které mu bylo dobře známé. Podle některých zpráv však měl ostatky obětí ještě předtím několikrát přemístit. Důležité je rovněž zmínit, že stejně jako řada jiných sériových vrahů, i on si uchovával trofeje jako připomínku na jím spáchané zločiny. Své oběti si fotil , mnohdy nahé nebo jen v kožiších či kožešinových čapkách. Některé měly v ústech nezapálené cigarety a nejméně jedna měla víčka přilepené páskou, aby nemohla zavřít oči. Tyto fotky si pachatel uchovával ve složkách pojmenovaných po obětech, přičemž některé fotky zachycovali živé muže, na jiných již byli oběti usmrcené . Některým ze zavražděných pak McArthur podle spisu oholil hlavu a tvář a uchovával si vousy a vlasy v uzavíratelných igelitových sáčcích v úkrytu nedaleko torontského hřbitova. V jiných případech si uchovával cennosti a drobné předměty zavražděných – tyto předměty pak policie našla v jeho bytě. "Trofeje" pachatele - drobné cennosti, vousy a vlasy A jaký byl vlastně McArthurův motiv ? Jak již možná vnímavější čtenář tuší, a jak sám McArthur později přiznal, vraždy měly sexuální podtext. Šlo tedy o sériového vraha označovaného termínem „lust killer “ (česky dříve také „vraha z vilnosti “), jehož motivace vyvěrá z jeho sexuálních fantazií a potřeb. Jako sexuálního predátora , který zabíjel pro své uspokojení , jej ostatně označil i soudce John McMahon , který současně dodal, že není pochyb o tom, že nebýt dopadení, obžalovaný by jistě v zabíjení pokračoval. Důležité je rovněž zmínit, že McArthur své činy plánoval a byl v celku důmyslným a opatrným vrahem. Policie sdělila, že stopy po svých zločinech zakrýval , na seznamkách, kde se seznamoval s potencionálními oběťmi, používal jen přezdívky , místo mobilních telefonů často používal telefonní automaty a vyhýbal se oblastem s bezpečnostními kamerami . V tomto ohledu lze jistě připomenout i jeho chladnokrevnost a vypočítavost, se kterou se sám vydal na policejní stanici , když se jednomu z napadených mužů podařilo utéct z jeho auta, čímž dodal své historce punc věrohodnosti a pohotově tím zachránil zdánlivě ztracenou situaci. McArthur tak lze jistě označit za tzv. organizovaného pachatele , kteří se vyznačují právě plánováním , sebekontrolou při samotném činu, ovládnutím své oběti a následným zahlazováním stop . Zajímavosti Když už jsme si zrekapitulovali typ obětí i modus operandi tohoto vraha, než se vrhneme na to, jak se ke svým zločinům postavil před soudem, a jak za ně byl „odměněn“, uveďme pár zajímavostí ohledně toho, jaké zkušenosti s ním mělo jeho okolí . Tak například jeden ze sousedů ze stejného patra bytového domu , kde McArthur bydlel, uvedl, že „šlo o velmi laskavého muže, které všechny poctivě zdravil, usmíval se a byl ochotný pomoci “. „Jednou mi pomohl přenést tašky z auta až domů, protože jsme bydleli na stejném patře, “ uvedl tento muž jako příklad. Na druhou stranu však byl jednoho brzkého rána svědkem toho, jak McArthur něco těžkého házel dolů skluzem na odpadky, což vydávalo velký hluk. Soused tedy vyšel z bytu zkontrolovat, co se děje: "Uviděl jsem Bruce a řekl jsem mu: 'Hej Bruci, co děláš, to teď vyhazuješ kameny nebo balvany? Jsou dvě hodiny ráno, probudil jsi nás všechny. On se otočil a podíval se na mě se zvláštním výrazem v očích a řekl mi:" Vyhodím své odpadky, kdykoli budu chtít!" . Přesto jej mnoho dalších lidí označilo za vesele a přátelsky působícího muže, který byl zdvořilý a působil upřímně. Možná právě z toho důvodu po několik zimních sezón mohl hrát Santa Clause v Agincourt Mall . Rovněž o něm bylo známo, že vyráběl květinové dárky pro různé charitativní organizace . Jiný pohled na něj však prezentovali jeho tři bývalí milenci, kteří se s ním přestali stýkat, protože se jim vůbec nelíbili některé jeho sexuální choutky a praktiky. Bruce McArthur jako Santa Claus Soud Co se týče soudního procesu, prolítneme ho jen krátce, protože článek je už tak dost dlouhý, navíc na něm nebylo nic příliš zajímavého. McArthur původně čelil obvinění pouze ze dvou vražd, ale poté co bylo nalezeno dalších šest mrtvol, rozšířila se obžaloba na osm vražd . Před zahájením soudního stání varoval stání zástupce lidi v sále, že to, co se dozvědí, by mohlo otřást jejich duševním zdravím, proto se mají zeptat sami sebe, zdali chtějí být přítomni. Vzhledem k množství nashromážděných důkazů si obviněný v průběhu roku 2018 asi spočítal, že bude bez ohledu na svou obranu shledán vinným a rozhodl se přiznat , k čemuž došlo 29. ledna 2019 . Tím se nejen vyhnul projednávání jednotlivých důkazů, ale jistě ušetřil i nemalé prostředky za soudní výdaje a to nejen sobě, ale i státu. „Já osobně i celý vyšetřovací tým jsme potěšeni tím, že se pan McArthur přiznal a ušetřil tím místní komunitu i lidi, kteří oběti znali, zdlouhavého procesu, “ uvedl policejní vyšetřovatel David Dickinson . Jeho doznání kvitoval i soudce John McMahon : „Obviněný zachránil rodinu, přátele a komunitu od toho, aby museli projít barvitým veřejným procesem, který by byl noční můrou pro každého. “ Již v pátek 8. února 2019 tak mohl být vynesen rozsudek – doživotí - s tím, že o podmíněné propuštění bude moci požádat nejdříve za 25 let , tedy až mu bude nejméně 91 let. Ač s tím státní zástupce příliš nesouhlasil a žádal, aby mohla být podána žádost o podmíněné propuštění až po uplynutí 50 let trestu, podle soudce by tento krok byl pouze symbolický, protože stejně nepředpokládá, že by odsouzený měl příliš šancí na vyhovění jeho žádosti, přičemž uvedl, že jeho přiznání bral v tomto ohledu jako polehčující okol. Na druhou stranu jedním dechem dodal, že obžalovaný neprojevil žádné známky lítosti nad spáchanými činy. Závěr Ač již rozsudek padnul, neznamená to s jistotou, že počet obětí tohoto sériového vraha je konečný , neboť vyšetřování McArthura v souvislosti s dalšími neobjasněnými vraždami a zmizeními pokračuje . Na závěr lze v souvislosti s tímto případem upozornit především na to, jak zdárně se pachateli dařilo vyhnout se zatčení , i když byl několikrát policií vyslýchán v souvislosti se zmizením minimálně dvou mužů, ba dokonce i poté, co byl vyslýchán v souvislosti s napadením a škrcením jedné přeživší oběti. Ač něco podobného není v případech sériových vrahů úplně ojedinělé, kanadská policie si toto za rámeček určitě nedá . Zvláště, když toto selhání mělo za výsledek další zavražděné. Poslední poznámkou, která mě k tomto případu napadla, je určitá podobnost s případem Johna Wayna Gacyho . Nejde jen o to, že oba muži byli sexuální sérioví vrazi - homosexuálové , tedy si vybírali za své oběti muže . Lze rovněž zmínit jejich dětství, které si bylo podobné v tom, že oba byli ze strany svých otců nedoceňováni a zažívali z jejich strany, různou měrou, zesměšňování , které souviselo s jejich „nemužným“ chováním. Oba pachatelé si byli rovněž podobní tím, že ač šlo o gaye, setrvávali dlouhá léta v manželství , ve kterém oba zplodili potomky . U obou rovněž vražedná série začala až po rozpadu manželství . Velkou paralelu pak lze shledat v tom, že oba tito sérioví vrazi byli v pracovním životě úspěšní, okolím oblíbení a věnovali se různým, společnosti prospěšným, dobrovolným činnostem . Shodné je také to, že oba byli souzeni či vyšetřováni za nefatální napadení mužů. Další podobností je pak to, že oba s oblibou své oběti znehybňovali, načež je škrtili či rdousili . Oba pak zabíjeli ve svých domovech , aby se těl obětí zbavovali hromadně na jednom místě . V neposlední řadě pak, ani jeden z těchto pachatelů, neprojevil po svém dopadení nad svými zločiny žádnou lítost . Na úplný závěr pak trpělivému čtenáři doporučujeme možnost zhlédnutí dokumentu o tomto případu s názvem Catching a Serial Killer: Bruce McArthur . DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2021 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Článek o nejhorším americkém sériovém vrahovi jménem Samuel Little, který mezi lety 1970-2005 zavraždil celkem 93 žen! HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Samuel Little 11. 10. 2019 - aktualizace 9. 1. 2022 Samuel Little - tzv. "nejplodnější americký sériový vrah", který v 19 státech USA připravil o život téměř 100 žen. Své oběti unášel, brtutálně bil a nakonec uškrtil. Na jeho případu je specifické také to, že ač za svůj život nastřádal kolem 100 záznamů v rejstříku trestů, za vraždu byl odsouzen teprve až po dlouhých 42 letech od spáchání první z nich. Od roku 2014 si odpykával trest doživotního odnětí svobody bez možnosti podmínečného propuštění. 30. prosince 2020 zemřel. Narozen: 7. 6. 1940 Zemřel:30.12.2020 Stát: USA Počet obětí: 93 Unikala: 42 let Vražedná aktivita: 1970-2005 Přezdívka:"nejproduktivnější americký sériový vrah" V tomto článku se dočtete o nejhorším a nejdéle aktivním americkém sériovém vrahovi všech dob. Muži, který byl dopaden až v roce 2012 ve svých 72 letech… Řeč je o bestii jménem Samuel Little . Když necháme promluvit čísla: tento muž zavraždil pravděpodobně až 93 žen , jeho vražedná aktivita trvala 35 let a od své první spáchané vraždy dokázal policii unikat neskutečných 42 let ! Toť sumář nejplodnějšího amerického sériového vraha v americké historii . Samuel Little v roce 2014 a v roce 1977 Samuel Little se narodil 7. června 1940 v malém americkém městečku Reynolds ve státě Georgie na jihovýchodě USA. Jeho matka se údajně živila jako prostitutka a měla často potíže se zákonem. Malý Samuel se brzy po svém narození přestěhoval do Loraine ve státě Ohio na severu USA, kde se o jeho výchovu starala především jeho babička. Již na střední škole měl Samuel problémy jak s hodnocením, tak s disciplínou. Ve věku 16 let byl za porušení domovní svobody umístěn do zařízení pro mladistvé pachatele, kde setrval do svých 21 let. Krátce po propuštění byl opět odsouzen, tentokrát za vloupání do obchodu s nábytkem , za což mu byl udělen trest odnětí svobody v délce 3let . Po propuštění se přestěhoval za svojí matkou na Floridu , kde se živil například jako hrobník, pracovník ambulance či jako příležitostný dělník. Podle svých slov začal časem více cestovat a jeho konfliktů se zákonem postupně přibývalo. Do roku 1975 byl zatčen v jedenácti státech pro celkem 26 různých porušení zákona . Konkrétně např. za řízení pod vlivem alkoholu, krádež, podvod, ozbrojenou loupež, napadení policisty, ale také za znásilnění. Jeho hlavní obživa spočívala především v drobných krádežích v obchodech. Stejně tak rutinní pro něj byly přesuny. Little žil život tuláka . V každém městě většinou pobyl pouze pár dní. Dopustil se několika krádeží v různých obchodech, věci obratem prodal v nechvalně známých čtvrtích, aby se nakonec vydal „hledat ženu“. Poté se přesunul zas do jiného města. Samuel Little měl v průběhu života minimánlě jednu dlouhodobou partnerku. Ta se s ním údajně podílela na řadě drobných krádeží, kterými se společně živili. Little byl rovněž vášnivým boxerem. S boxováním začal během jednoho z pobytů za mřížemi. Samuel Little v roce 1972 Pro představu uveďme alespoň některé zločiny , na které se v průběhu let přišlo a které byly policií prošetřovány. Tak například v roce 1976 byl Little odsouzen za napadení ženy v úmyslu jí znásilnit a odseděl si 3 měsíce za mřížemi. V roce 1982 byl zadržen v souvislosti s podezřením z vraždy dvaadvacetileté Melindy LaPree , která zmizela ve státě Mississippi v září téhož roku. V průběhu vyšetřování tohoto případu byl navíc Little přepraven na Floridu, kde se měl zodpovídat z další vraždy. Tentokrát šlo o 26 letou Patricii Mount , jejíž tělo bylo nalezeno v Gainesville ve státě Florida v září 1982. Bohužel, v prvním případě měl Little štěstí - porota jej odmítla obžalovat. V případě druhém se dokonce našli svědci, kteří obžalovaného označili jako osobu, kterou před smrtí viděli se zavražděnou dívkou, ale byli shledáni jako nevěrohodní. Little tak byl v právního hlediska nevinen a musel být z vazby v lednu 1984 propuštěn. Podezření vyšetřovatelů však bylo stále silné, proto informovali policejní složky států Florida, Mississippi, Alabama a Georgie, aby prověřili v souvislosti s možným pohybem podezřelého starší nevyřešené případy. Již v říjnu 1984 měl Little další problém se zákonem. To když unesl, zmlátil a škrtil dvaadvacetiletou dívku jménem Laurie Barros , a o měsíc později se ten samý scénář opakoval s další ženou, která byla nalezena na zadním sedadle jeho auta dokonce v bezvědomí. Za tyto činy již sice byl nebezpečný predátor Little odsouzen, ale pouze na těžko pochopitelných 2 a půl roku !!! Po jeho propuštění v roce 1987 se toho času sedmačtyřicetiletý kriminálník přestěhoval do Los Angeles , kde jeho krutovláda bohužel pokračovala dál. Samuel Little v roce 1977 a v roce 1988 Jen během roku 1987 zavraždil Samuel Little nejméně 9 žen . A do roku 2005 dalších 19 . Teprve v roce 2012 byl Samuel Litlle zadržen. Z útulku pro bezdomovce v Louisville v Kentucky , si jej policie odvedla za drogové delikty. Když FBI srovnala DNA zadrženého, s DNA získanou u některých starších případů, podařilo se ho spojit s vraždami Carol Elford (13. července 1987), Guadalupe Apodaca (3. září 1987) a Audrey Nelson (14. srpna 1989). Těla obětí byla tehdy nalezena v ulicích Los Angeles . Sama prokurátorka v roce 2013 prohlásila, že Littleův trestní rejstřík je nejšílenější, který kdy měla možnost vidět. Bylo v něm přes 100 různých záznamů ! V září 2014 byl Samuel Little v souvislosti s výše popsanými třemi vraždami odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění, a to i přes to, že sám stále trval na své nevinně. V průběhu roku 2018 Little změnil postoj a začal se ke svým činům doznávat . Popisoval kriminalistům další a další případy spáchané na území nejméně 19 států, až se celkový počet doznaných vražd vyšplhal na 93 ! Jeho první obětí měla být neznámá žena bílé pleti, kterou měl zavraždit ve státě Florida již v roce 1970 . Poslední obětí měla být 46 letá Nancy Carol Stevens , kterou měl zavraždit ve městě Tupelo v roce 2005 . Little zabíjel výhradně ženy . Oběti si vybíral bez ohledu na barvu pleti. Jeho preferovaná victima byla běloška či černoška ve věkovém rozmezí 18 – 50 let, příčemž většině zavražděných bylo mezi 20 - 35 lety. V říjnu 2019 vyšetřovatelé z FBI uvedli, že na základě prověření potvrzují pachatelovo přiznání v 50 případech sériových vražd , a že předpokládají, že i zbytek přiznání je pravdivý. Sama FBI uvedla, že jde o nejplodnějšího sériového vraha v americké historii . Agenti FBI rovněž požádali veřejnost o pomoc při prověření dalších 40 případů a pomoc při identifikaci obětí. K tomu mají pomoci například skici obětí, které ve vězení namaloval sám pachatel, což je dosti kuriozní. Agenti rovněz zveřejnili jeho nahrané výpovědi (třeba ZDE ) ohledně několika případů. V nich pachatel popisuje vzhled obětí, kde je potkal či kde se zbavil jejich těl. Vyšetřovatelé se tak snaží najít svědka, který by v popisu cokoli poznal. Portréty obětí nakreslené pachatelem Jak je možné, že Little spáchal tak obrovské množství vražd, aniž by byl dopaden policií? Tak zprvu za to jistě můžou až směšné tresty za jeho odhalené delikty. Vždyť po dvojím znásilnění z podzimu roku 1984, kdy obě ženy zároveň zmlátil a škrtil (jednu dokonce do bezvědomí), byl odsouzen na ubohých 2 a půl roku odnětí svobody, a to přestože již předtím byl za podobné a mnohé další jiné trestné činy několikrát trestán a zároveň figuroval jako hlavní podezřelý v přápadě dvou vražd z roku 1982. Opravdu těžko pochopitelné a zřejmě i těžko obhajitelné! Jako další faktor, který se podílel na tom, že mohl tak dlouho nerušeně vraždit, je to, že mnohé z vražd byly zprvu posouzeny buď jako úmrtí zaviněné předávkováním nebo jako úmrtí bez blíže zjištěné příčiny, případně jako jiná „náhodná“ úmrtí. Jistě přispěl i fakt, že útočil na prostitutky, drogově a alkoholově závislé či jinak bezprizorní ženy. Jejich zmizení totiž bývá pro policii mnohem obtížněji prošetřitelné, neboť jejich pohřešování je často hlášeno až s velkým zpožděním. Rovněž se dá předpokládat, že objasnit zmizení takových osob bylo pro policii přece jen o něco méně prioritní, než zmizení např. nadějné vysokoškolačky. Neméně pak zapůsobil fakt, že šlo o tzv. „kočovného sériového vraha “, který se přesouval z místa na místo a vraždil po téměř celých Spojených státech amerických v době. A to v době, kdy internet ještě neexistoval či byl později teprve v plenkách. Tím pádem i spolupráce a sdílení informací jednotlivými policejními sbory bylo na mnohem nižší úrovni, než je tomu například dnes. Absenci možnosti použít analýzu DNA snad ani nemusíme s ohledem na období zmiňovat. V neposlední řadě jeho dlouhým 42 letům, po které se mu dařilo unikat spravedlnosti, přispělo to, že některá z těl jeho obětí se podařilo najít až po velice dlouhé době a těla některých zavražděných žen se dokonce doposud nalézt nepodařilo. Denise Brothers - jedna z identifikovaných obětí Co bylo motivem tohoto „nejplodnějšího sériového vraha v historii USA “, jak jej sami agenti z FBI nazvali? Toť otázka. V úvahu přichází samozřejmě motiv sexuální (čili zařazení tohoto pachatele do podskupiny sériových vrahů tzv. „hedonistic – lust killer “). Možně je však uvažovat i o jeho zařazení do kategorie „power and control “, kam spadají sérioví vrazi, pro které je sice sexuální motiv důlezitý (a své oběti často znásilňují), ale hlavní je pro ně pocit moci a kontroly nad obětí. Jeho motiv a osobnost mohou přiblížit střípky z výslechů a svědectví vyšetřovatelů. Ti například uvedli, že Little na vraždy vzpomínal velmi rád a rozhodně netrpěl žádnými výčitkami svědomí. Naopak! Podle policie se ve vyprávění zločinů, kterých se dopustil, přímo vyžíval. „Když s ním mluvíte, můžete si všimnout, jak vzrušeně vraždy a škrcení obětí popisuje. Podívá se vám přímo do očí a řekne, že si nemohl pomoct. Je to monstrum “, uvedl například jeden z vyšetřovatelů. Další z detektivů uvedl, že když se ho ptal na okolnosti vraždy z roku 1979, Little si promnul ruce, usmál se na něj a řekl: „Věděl jsem, že bude moje “. Vyšetřovatelé jej shrnuli jako „charismatického psychopata “. Myslíme rovněž, že můžeme pustit z hlavy myšlenku na to, že by se snad Little přiznal ve snaze pomoci pozůstalým obětí, kteří stále nevěděli, co se stalo s jejich blízkými. Ne! Sériového vraha spíše těšila pozornost FBI a užíval si své jedinečnosti. To byl zřejmě jeho hlavní motiv k doznání. Samuel Little v čase Samuel Little byl jako sériový vrah velice aktivní jak po celé 70. a 80. léta, tak i v první polovině let 90. Poté jeho vražedná aktivita opadla, přičemž poslední vraždy se měl dopustit v roce 2005 , kdy mu bylo 65 let . Jeho modus operandi nebyl vždy totožný, nejčastěji však zabíjel ve svém autě, kam ženy často vylákal z nějakého nočního klubu, aby je tam pak uškrtil. Před samotnou vraždou navíc ženy velice surově bil, kdy jedné oběti dokonce zlomil páteř, jak následně ukázala pitva. Nechť čtenář nezapomene na to, že mezi jeho záliby patřil box… Brutálně zmlátit a uškrtit, to byla jeho signatura . Minimálně jednou však i škrcení vystřídal topením. „Sjel jsem z dálnice na cestu, která vedla do lesa. Zaparkovali jsme a konečně jsme byli na místě. Byla tam bažina a řeka a nějaký stroj na bagrování. Chytil jsem ji za nohy a strčil do vody. Byla jediná, kterou jsem zabil topením, ” vypověděl k další ze spáchaných vražd. Na těle a oblečení některých obětí byly rovněž nalezeny stopy jeho spermatu, ač Little popíral , že by ženy znásilňoval . Sám pak uváděl, že má problémy s erekcí. K datu vydání článku si Samuel Little odpykával doživotní trest v kalifornské státní věznici v Los Angeles a ve svých 79 letech (k 10/2019) trpěl cukrovkou a srdečními problémy. Není tak divu, že 30. prosince 2020 ve vězení zemřel . Není tak divu, Má smysl dodávat ještě něco na konec? No, možná jen citaci jednoho z vyšetřovatelů z Los Angeles: „Věřte tomu nebo ne, s opravdovým zlem se setkáte během kariéry jen párkrát. Když jsem se díval do jeho očí, řekl bych, že on byl čiré zlo! “ DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Svatoslav Štěpánek - méně známý, český, sexuální, sériový vrah minimálně 3 žen, který byl popraven v roce 1938. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Svatoslav Štěpánek 28. 11. 2016 - aktualizace 1/2022 Svatoslav Štěpánek - první sexuální sériový vrah v Československu (míněno od vzniku samostatného československého státu). Usmrtil minimálně tři osoby a dopustil se minimálně dvou dalších pokusů o vraždu. Navíc existují silné indicie, že by mohl mít na svědomí ještě více vražd. První oběť usmrtil již ve svých 16 letech. O deset let později pak byl popraven. Narozen: 25. prosince 1911 Zemřel: 8. listopadu 1938 Stát: Československo Počet obětí: 3+ Unikal: 8 let Vražedná aktivita: 8 let Přezdívka: Roudnický netvor "Dům hrůzy "!!! Ještě mnoho let po událostech z roku 1936 nesl tuto nelichotivou a děsivou přezdívku dům č.p. 206 v Třebízského ulici (jinde uvedeno v Havlíčkově ul. – ulice spolu dnes sousedí) v Roudnici nad Labem . Zde bydlel, a dokonce byl i dopaden, první typický (atypickým byl „gangster“ Martin Lecián – 20.léta) československý sériový vrah (míněno od vzniku samostatného československého státu). Sice mnohem méně známý než jeho následovníci – Hubert Pilčík (přelom 40. a 50.let) a Václav Mrázek (50.léta), ale přesto první. Dokonce o způsobu spáchání u dvou jeho pokusů o vraždu se dá prohlásit, že jako by jej Václav Mrázek svým modem operandi takřka okopíroval. Jméno dotyčného je Svatoslav Štěpánek . "Dům hrůzy" v Roudnci nad Labem Svatoslav Štěpánek se narodil 25. prosince 1911 jako nejmladší ze 4 sourozenců do rodiny patřící v té době do tzv. vyšší střední třídy. Jeho rodiče byli vzdělaní - otec byl inženýrem chemie v cukrovaru, jeho matka , která byla o 20 let mladší než otec, pracovala jako učitelka (později žena v domácnosti) . Rovněž jeho sourozenci byli nadaní a úspěšní - dva z jeho sourozenců (bratr a sestra) byli později taktéž zaměstnáni jako učitelé . Malý Svatoslav byl však jiný. Údajně se narodil předčasně, byl oproti sourozencům slabší fyzické konstrukce, navíc v dětství prodělal zápal mozkových blan. Ve škole měl velice špatný prospěch , těžko chápal učivo. Po absolvování obecné a měšťanské školy (jde o první a druhý stupeň tehdejší národní školy) se vyučil zahradníkem . Jeho špatná pověst v dětství (ostatně špatné pověsti se nezbavil v průběhu celého života) nesouvisela jen se školním prospěchem, ale především s jeho chováním. Už jako malý údajně házel ostatním dětem do vlasů hořící sirky , jindy štípal spolužačky do ramene a radoval se z jejich pláče či jinými způsoby „týral“ vrstevníky. V té samé době také mučil a zabíjel zvířata , rovněž hojně lhal a dopouštěl se krádeží . Mezi další výstřelky chování v období dětství patří např. to, že v páté třídě údajně bodnul nožem spolužáka a mezi jeho záliby patřily návštěvy hřbitova , kde se zájmem sledoval práci hrobníka. Rodiče (tedy především matka) však jeho prohřešky neustále omlouvali a žehlili. Štěpánkovo matka pak této výchovné strategii zůstala věrná až do jeho dospělosti. Své první vraždy se Štěpánek dopustil 19. srpna 1928 , tedy teprve ve svých šestnácti letech ! Obětí mordu se stal syn podnájemníků - pouze pětiletý Bedřich Brožovský . Nezletilý Štěpánek malého chlapce usmrtil za pomocí kladiva. Informací o způsobu spáchání této vraždy, resp. o tom proč k ní došlo, je velice málo, neboť policisté na pachatele (respektive i na to, že byl vůbec malý chlapec zabit) přišli až po sedmi letech. Ví se jen to, že Štěpánek samozřejmě byl, jako obyvatel domu kde rodina zmizelého hocha bydlela, mezi vyslýchanými… nicméně nedůslednost policistů a štěstí se tehdy poprvé (a rozhodně ne naposled) přiklonilo na jeho stranu. Stačilo mu uvést, že Bedříška ten den neviděl. Policisté tak zmizení uzavřeli s tím, že se ho nejspíše unesli kočující cikáni…zatímco jeho tělíčko leželo v mělkém hrobě ve Štěpánkově dílně . Dílna, ve které byla kostra B. B. nalezena Kostra Bedřicha Brožovského Následujícího roku se mladý delikvent dopustil krádeže dámského prádla, vlivní rodiče se však postarali o mimosoudní vyrovnání, stejně jako u několika dalších jeho pozdějších krádeží. Zdroje rovněž hovoří o tom, že někdy v tomto období polil dospívající Svatoslav své sestře ňadra kyselinou . Kvůli množícím se incidentům tak rodiče vzali svého nejmladšího syna k psychiatrovi do Prahy. Ten jednoznačně doporučil ústavní léčbu, ale rodiče opět stáli na straně Svatoslava a nic takového dle nich nepřipadalo v úvahu. Po smrti otce, v roce 1931, krádeží a různých dalších méně závažných přestupků na kontě nezdárného synka dál přibývalo. Jak již bylo uvedeno, Štěpánek kvůli tomu neměl v okolí dobrou pověst - a není se čemu divit. Posuňme se však do srpna roku 1932 . Toho měsíce nalezli kolemjdoucí čerstvou mrtvolu, ležící v rigolu u silnice, poblíž pražské Troji. Obětí byla osmadvacetiletá Marie Zemancová . Mladá žena byla ubodána ranami směřujícími proti jejímu krku a ňadrům… Nebudeme čtenáře napínat, Svatoslav Štěpánek za tuto vraždu nebyl nikdy odsouzen, a ta zůstala nadobro tzv. kriminalistickým pomníčkem. Nicméně k ní nelze neuvést pár zajímavých faktů. Tak zaprvé - Štěpánek toho léta pracoval jako pomocník u zahradníka v Troji. Zadruhé - v jeho deníčku, který policisté později našli, měl vyznačeno místo poblíž nálezu mrtvoly. A zatřetí - po svém zatčení se po opakovaném vytěžování k zabití Zemancové doznal! Toto doznání sice později odvolal, nutno však zmínit, že Štěpánek zapíral všechny své vraždy a doznával se jen neochotně až pod tíhou silných důkazů. V případě vraždy Zemancové rovněž nešlo o prosté doznání, ale toto přiznání bylo doplněno mnoha informacemi, které odpovídaly reálné situaci…. Faktem zůstává, že oficiálně tuto vraždu Štěpánek nespáchal , nicméně nechť si čtenář učiní vlastní závěr. Doplníme jen, že se k jeho osobě, jako velice pravděpodobnému pachateli, přiklonil v knize V. Šulce i legendární pražský kriminalista a bývalý šéf 1. oddělení plk. Jiří Markovič . Do roku 1932 se datuje ještě jedno možné závažné kriminální jednání tehdy dvacetiletého Svatoslava. Od podzimu toho roku totiž pobýval s matkou u svých sourozenců na Slovensku. 15. října 1932 údajně navštívil s 15letou Marií Riganovou hrad Červený Kameň. Kvůli jeho velkému zájmu o mučicí nástroje si ho tehdy zapamatoval místní kastelán. Ten později vypověděl, že když Štěpánka jako opozdilce z areálu hradu pouštěl, jeho společnice s ním již nebyla. Marie Riganová zůstala dodnes nezvěstná . Svatoslav Štěpánek - na kresbě soudního zpravodaje V následujících letech není známo, že by se Svatoslav Štěpánek dopustil nějakých závažných trestných činů. Vše si však „vynahradil“ v roce 1936 , kdy jeho útoky na ženy závratným tempem akcelerovaly a on plně popustil uzdu svým sadistickým touhám. K prvnímu napadení došlo již 10. ledna , kdy při projížďce na kole, na silnici poblíž Roudnice nad Labem, narazil na dvě třináctileté školačky vracející se domů. Vybavený flobertkou dívky dohonil, beze slova přiložil pistoli k lopatce Růženy Jebavé a vystřelil. Poté k mladé dívce s uspokojením pronesl větu: „Tady to máš! “, a odjel. Nelze neučinit poznámku o tom, že přesně tento modus operandi o dvacet let později používal Václav Mrázek . Ale zpět do Roudnice nad Labem roku 1936 . Střela naštěstí těsně minula srdce a dívka tak o vlásek unikla smrti. Za zmínku rovněž stojí to, že dotyčná třináctiletá slečna měla ve srovnání s vrstevnicemi velmi vyvinutá prsa, což sehrálo klíčovou roli. O tom ale až později. Další útok na sebe nenechal dlouho čekat. 23. ledna opět na kole potkal šestadvacetiletou matku dvou dětí Zdeňku Drobnou . Když ženu dojel, prudce do ní strčil a začal jí vulgárně nadávat. Žena se zvedla a snažila se odejít. Pachatel však vytáhl pistoli, hlaveň přitiskl přímo na místo, kde se nazází srdce a vystřelil…žena však byla rychlejší a stačila mu ruku pohotově srazit tak, že střela zasáhla břicho. Zraněná žena se dala na útěk do polí, Štěpánek jí pronásledoval, ale po chvilce si to rozmyslel, vrátil se na silnici a odjel (některé zdroje rovněž uvádějí, že byl Štěpánek při tomto útoku vyzbrojen sekerou, kterou však nepoužil). Sériový vrah Svatoslav Štěpánek alias "Roudnický netvor" Policie měla pochopitelně k dispozici popis pachatele, který poskytnuly oběti. Ten v mnohém odpovídal Svatoslavu Štěpánkovi , který se dostal mezi možné vytypované pachatele. Jeho matka mu však na dobu obou útoků poskytla alibi, když uvedla, že celý leden byl nemocný s chřipkou a ležel doma, což potvrdili i někteří sousedé (ve skutečnosti ihned po činu dojel domů, převlékl se do pyžama a teprve poté ulehl a simuloval nemoc). Navíc postřelené ženy dotyčného útočníka popsali spíše jako blonďáka a Štěpánek měl vlasy tmavé. A tak mladý delikvent už poněkolikáté unikl spravedlnosti . 3. dubna odjela Štěpánkova matka za dcerou na Slovensko, tentokrát bez svého syna. Ten toho využil a již za dva dny vraždil! V neděli 5. dubna 1936 se ztratila jedenačtyřicetiletá mlékařka Františka Třísková . Svatoslav Štěpánek se opět ocitl mezi podezřelými, protože byl podle šetření četníků jedním z posledních (né-li poslední), kterému roznesla mléko. Mladý muž toto potvrdil, ale podle jeho slov v té době ještě spal. A opět měl štěstí! Jedna ze sousedek totiž tvrdila, že s mlékařkou mluvila ještě kolem deváté hodiny, zatímco u Štěpánka byla kolem sedmé. Další šetření se tak obrátilo jiným směrem. Co se doopravdy toho rána stalo? Třísková opravdu k Štěpánkovi přišla, ten však rozhodně nespal. Když žena přelévala v kuchyni mléko do připravené nádoby, vzal svojí pistoli a střelil ženu z blízkosti do hlavy. „Ani nehlesla a padla na zem jako podťatá. Ještě ale chroptěla. Aby nepřišla k vědomí, vzal jsem sekeru, co byla u kamen, a několikrát jsem uhodil Třískovou do hlavy. “ Poté se oddal svým fantaziím. Tělo odtáhl do prádelny, kde mrtvé ženě pečlivě odřízl oba prsy, o čemž vždy snil. Poté oddělil hlavu od trupu, stáhl z ní kůži i s vlasy, vyřízl část břicha a tělo rozřezal na jedenáct dílů. Nakonec dal kusy těla do pytlů a umyl podlahu i použité nástroje. V noci pak zakopal pytle s ostatky a konví mlékařky na zahradě. Její šaty spálil a nalezené peníze si ponechal. Prádelna, ve které Štěpánek rozřezal tělo F. Třískové Hořké svědectví, při kterém mrazí, později podala dcera zabité. Ta totiž po zmizení matky musela mléko roznášet za ní. Samozřejmě i do domu jejího vraha, Svatoslava Štěpánka. Ten se jí prý vyptával: „Už víte něco o matce? “, a když se mu dostalo negativní odpovědi, s úsměvem, zlomyslně dodal: “Nu, však se s ní brzy shledáte. “ Další hořkou skutečností je rovněž to, že mu v době matčiny nepřítomnosti snídaně a svačiny připravovala matka Bedříška Brožovského - jeho první oběti. Jak již z výše uvedeného odstavce vyplývá, o již skoro pětadvacetiletého Štěpánka bylo pečováno i v době matčiny nepřítomnosti. Kromě snídaní a svačin mu zařídila také donášku obědů. O tu se starali zaměstnanci jeho strýce. V neděli 17. května 1936 však musela zaskočit Štěpánkova sestřenice – dvacetiletá Jiřina Šťastná . Její matka samozřejmě věděla, jakou má její synovec pověst a naléhala na dceru, ať rozhodně nechodí dovnitř a jídlo mu jen postaví přede dveře…. Slečna Jiřina se již podezřele dlouho nevracela, proto matka vyslala syna, aby zjistil, co se děje. Tomu Štěpánek oznámil, že Jiřina už přeci dávno šla domů, což byla jeho klasická odpověď. Když se Vladislav vrátil s tímto vysvětlením domů, vydala za synovcem sama Anna Šťastná . Synovec jí sdělil opět to samé, ale ona se s tím nespokojila a i přes jeho odpor vtrhla do domu. V prádelně u vany přikryté plechem pak uviděla poutírané zbytky krve a nůž… Čtenáři asi již tuší, že se jí po odkrytí plechu naskytnul hrůzný a hlavně bolestivý pohled. Štěpánek pak utekl z domu na zahradu, kde demonstroval svůj pokus o oběšení, kterému však zabránili kolemjdoucí…. Jak k vraždě onoho dne došlo? Štěpánek prakticky zopakoval to, co měsíc a půl předtím s mlékařkou Třískovou. Když mu Jiřina Šťastná servírovala oběd na stůl, vzal pistoli a střelil dívku přímo do pravého oka. Svůj čin plánoval, neboť předtím schválně pustil nahlas rádio, aby výstřel co nejméně vyniknul (přípravu dokládá i dopis, který sepsal ještě před příchodem své sestřenice a ve kterém již popisoval její vraždu). Poté ještě oběť bodnul do srdce a její tělo odnesl do vany, kde jí ostříhal vlasy…Přesně v takovém stavu jí o něco později našla její vlastní matka. Jiřina Šťastná Mrtvola Jiřiny Šťastné U výslechů Štěpánek zapíral veškeré své trestné činy, krom toho posledního – nezpochybnitelného (nutno si uvědomit, že policie zatím věděla pouze o poslední vraždě). Upozornil však na sebe odpovědí na otázku, co by s tělem Jiřiny Šťastné udělal. „Rozřezal bych je a zakopal na zahradě. “ To vedlo četníky k důkladnému prozkoumání domu a zahrady, kde v rozmezí pár dnů nalezli další dvě těla jeho předešlých obětí. Soudní proces se odehrával přesně za rok, tedy v květnu 1937 u Litoměřického soudu . Pochopitelně, jako u jiných mnohonásobných vrahů, jej provázela velká pozornost tisku i veřejnosti. Štěpánek údajně zůstával klidný a působil plachým, nesmělým dojmem, nicméně neprojevoval žádnou lítost. Obhajoba se snažila zpochybnit, zda-li byl za činy trestně odpovědný. Znalci Štěpánka shledali málo inteligentním, nenadaným, líným a anetickým jedincem, který jevil sklony k sadismu a fetišismu na ženské ňadra. Ostatně, jak již bylo v článku zmíněno, jimi byl opravdu posedlý. Našlo se u něj mnoho výstřižků z časopisů, které zachycovaly ženy s velkým poprsím. „Třísková měla velké prsy, také bradavky měla dosti velké, byl jsem zvědavý, jak prsy vypadají uvnitř. Také Jiřině Šťastných jsem je chtěl uřezati, abych se dozvěděl, jak vypadají prsy mladé ženy. “ uvedl v jedné z výpovědí. Rovněž postřelená školačka Jebavá byla nadprůměrně vyvinutá, a právě proto si jí zřejmě vybral. Pro dokreslení pachatelova sadismu zaměřeného na ženy a především jejich prsy uvádíme ještě dva úryvky z dopisů psaných pachatelem (první úryvek pochází z dopisu, který napsal těsně před vraždou J. Šťastné, druhý je z fantazijního dopisu, který v roce 1935 adresoval roudnickému četnictvu, a který napsal v ženském rodě): 1)“Milá Dobruško! V neděli 17.5.1936 nepřišla do večera Jiřinka Šťastných domů. U Šťastných je to jako po vyhoření a každý tam naříká. Teprve dnes byla nalezena její bílá zástěrka a v ní byly zabalené oba její uříznuté prsy, uši a pravá ruka uříznutá v zápěstí. Neví se, kde a kým byla zabita a tak hrozně zohavena. Její mrtvola nebyla vůbec nalezena….. “ 2)“….Nyní jsem si opět z obou prsů za to, že v nich nebylo dosti mléka pro robátko, odřízla bradavice. Chci znovu zakoušeti za svůj čin nové bolesti. Znovu budu dávati jód na rány, abych se napravila. “ – (tento fantazijní dopis psal jako mladá, znásilněná dívka, která byla nucena zabít své dítě, neboť jej nebyla schopna kojit) O povaze a osobnosti Štěpánka dále u soudu vypovídal zahradník, který ho v létě roku 1932 zaměstnával: „Už od začátku činil dojem člověka velmi uzavřeného a nemluvného, který nevynikal nijak pílí, projevoval nenávist k ženám a byl velmi samotářský. Když jsem mu domlouval, aby hleděl udělat radost své ovdovělé matce a stal se řádným pracovníkem, byl zcela lhostejný. Když jsem mu naznačil, že by měl jednou domů přivést nevěstu, řekl, že ženy nemá rád. Byl velmi zádumčivý, nepřístupný, nikoli hrubý. “ Soudní znalci nakonec Štěpánka uznali plně trestně odpovědným a litoměřický krajský soud mu udělil 17. 5. 1937 předpokládaný trest - trest smrti . Rozsudek potvrdil 23. 11. 1937 i Nejvyšší soud v Brně. Následná žádost o milost byla usvědčenému trojnásobnému sériovému vrahovi zamítnuta. A tak byl dne 8. 11. 1938 v půl sedmé ráno Svatoslav Štěpánek za své činy oběšen . Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2022 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "...a vztáhl pak ruku na život bližního", která popisuje 10 tuzemských kriminálních případů z let 1926-1996. Autor: Roman Cílek ..a vztáhl pak ruku na život bližního - Roman Cílek Koupit e-knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: ...a vztáhl pak ruku na život bližního Autor: Roman Cílek Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2015, 360 stran V dnešní recenzi se budu věnovat jendomu z těch mladších knižních titulů. Půjde o knihu z roku 2015 s názvem „ … a vztáhl pak ruku na život bližního “, kterou napsal jeden z nejzkušenějších českých autorů krimi literatury faktu – Roman Cílek . Ten se zločinu věnuje již pět desítek let a asi rovnou prozraďme, že svoji zkušenost v recenzovaném díle určitě potvrdil. Jak název knihy napovídá, titul se věnuje případům z historie české kriminalistiky, které spojuje to, že v každém přijde někdo o život. Knina má deset kapitol. Co kapitola, to jedne případ. Nejmladší se odehrál v roce 1996, nejstarší o 70 let dříve. Jde jak o případy velice známé, např. „Sečské vraždy “, „případ Jack Unterweger “, mnohonásobná "vražda na statku Doyscherhof “, tak i ty méně známé, např. usmrcení podnikatel vrahem z bývalého Sovětského svazu v roce 1996 , „případ Václav Beran “ či vražda manžela rukou zamilované ženy a jejího milence z roku 1957 . Tento formát, kdy jsou mezi ty mnohokrát popsané případy zařazeny i ty méně neznámé, je myslím super. Na své si přijdou, a dozví se něco nového, nejen ti, který ještě podobný typ literatury nečetli, ale i milovníci historie naší kriminalistiky. K hodnocení... Mimo kombinaci známých a neokoukaných případů musím pozitivně ohodnotit i rozsah, ve kterém jsou zpracovány. Rozhodně nejde o nějaké povrchní shrnutí, ale o dostatečně obsáhlý popis, který však svojí podrobností nenudí. Knihu obohacují trefné a pozorné postřehy autora, ať už k jednotlivým případům, či ke zločinu obecně, které za svojí dlouhou kariéru krimi reportéra a spisovatele nasbíral. Tedy další plus. Co je však podle mě nejlepší, tak to je čtivost. Případy jsou mistrně a hlavně velice napínavě odvyprávěny, kdy děj jakoby se čtenáři promítal přímo před očima. A to aniž by hned po prví stránce věděl, kdo je pachatelem a jak vše dopadne. Není ani moc na škodu, pokud už čtenář o některých případech dříve četl. Zpracování případů Romanem Cílkem je totiž ve srovnání s ostatními zpracováními hodně nadprůměrné. Domnívám se, že tuhle knížku po dvou kapitolách neodložíte, ale spíše celou rychle zhltnete. Uvnitř dokonce nechybí ani zajímavá foto příloha, takže opravdu těžko něco vytknout. Snad jen, kdyby poměr málo známých krimi případů byl v knize ještě větší, nebo obsahovala jeden či dva takové navíc, bylo by to bezvadný. Každopádně, dnes to nemůže dopadnout hůře než za : 1- . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Komentáře

Recenze knihy "Skutečné zločiny po Česku 2", která se věnuje zásadním případům historie české kriminalistiky. Autor: Radek Galaš, Miloš Vaněček. Případ zabijáka z Golden State - William Thorp Název: Případ zabijáka z Golden State Autor: William Thorp Nakladatelství: Burdon Rok vydání: 2024, 151 stran Recenze: Zatím nenapsána. Knihu napsal zkušený americký novinář William Thorp , jenž v díle přináší nejen portrét výjimečného zločince , sériového vraha a násilníka jménem Joseph DeAngelo , který v průběhu 70. a 80. let v Kalifornii spáchal více než 200 vloupání, 50 znásilnění a nejméně 13 vražd . Kniha vypráví jak příběh vyšetřování, tak osudy některých obětí, což čtenáři pomáhá pochopit, jak mohl jeden člověk tak dlouho a beztrestně páchat ty nejodpornější zločiny. Autor se snaží čtenáři rovněž nastínit, proč jeho běsnění najednou ustalo a detailně vysvětluje i to, proč byl přesto nakonec dopaden . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Další knihy

Charles Sobhraj - sériový vrah, přezdívaný "Had" nebo také "Bikini Killer", který v 70. letech zavraždil v Indii, Nepálu a Thajsku více než 10 turistů. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Charles Sobhraj 2. 4. 2021 (aktualizace 2. 5. 2023) Charles Sobhraj - tzv. "Had" nebo "Bikini Killer" je sériový vrah, podvodník a zloděj s francouzským občanstvím, který v letech 1972-1976 usmrtil v Indii, Nepálu a Thajsku možná až 24 osob. Ač se Sobhraje podařilo odsoudit pouze za dvě vraždy, byl mu udělen trest doživotního vězení. Mezi ostatními sériovými vrahy Sobhraj vyčnívá zejména svojí schopností vyhnout se spravedlnosti, schopností manipulace s lidmi a talentem k nejrůznějším podvodům. Jeho obětmi se v drtivé většině případů stávali turisté, jejichž důvěru si Sobhraj dokázal lstí získat, načež je okradl či podvedl. Motivem samotných vražd byla hlavně snaha zbavit se nepohodlných svědků. Narozen : 6.4.1944 Nyní : doživotí Země :Indie, Thajsko, Nepál Počet obětí : 9-24 Unikal :10 let Vražedná aktivita :1972-1976 Přezdívka : "Had", "Bikini Killer" „Bikini Killer “ nebo ještě příznačněji „Had “ ("The Serpent" ), tak bývá přezdíván v mnoha ohledech zajímavý a zcela raritní exemplář sériového vraha , o kterém bude tento článek. Příběh tohoto pachatele je natolik ojedinělý, dramatický a plný zvratů , že je s podivem, že o něm v českém jazyce doposud nebyl nikde zpracován komplexnější článek. Dovolte nám tedy toto napravit. Dospívání a dětství Řeč je o muži, jehož celé jméno zní Hatchand Bhaonani Gurumukh Charles Sobhraj . Narodil se 6. dubna 1944 v Saigonu ve Vietnamu . Jeho matkou byla vietnamská prodavačka a indický podnikatel. Rodiče se několik let po narození Charlese rozvedli , načež otec rodinu opustil a dále o syna neprojevoval zájem. Sobhraj byl poté adoptován novým manželem své matky, poručíkem francouzské armády umístěným ve francouzské Indočíně (koloniální území v jihovýchodní Asii náležící Francouzské koloniální říši – zánik 1954). Na základě toho získal Sobhraj francouzské občanství a poté s rodinou pendloval mezi Francií , kde byl umístěn do internátní školy, a Indočínou . Je známo, že mladistvý Charles Sobhraj se alespoň dvakrát pokusil o útěk z Francie do Saigonu. Jednou se měl dostat až do Džibuti. V souvislosti s jeho dospíváním zdroje zmiňují rovněž to, že měl být matkou a adoptivním otcem upozaďován ve prospěch jejich společných dětí. Charles Sobhraj 1956 Sobhraj začal páchat drobné trestné činy již jako teenager a první trest odnětí svobody dostal za vloupání v roce 1963 , tedy ve svých devatenácti letech. Trest si následně odpykával ve vězení Poissy poblíž Paříže . Zde Sobhraj dokázal manipulovat vězeňskými pracovníky, takže mu byly uděleny zvláštní výhody. Například směl mít v cele mnoho vlastních knih (šlo o milovníka a znalce bojových umění a obdivovatele nihilistického filozofa Friedricha Nietzscheho). Přibližně ve stejnou dobu se seznámil s Felixem d'Escogne , bohatým mladým mužem a vězeňským dobrovolníkem. Po svém podmínečném propuštění z vězení, se k tomuto muži nastěhoval a svůj čas trávil mezi pařížskou vyšší společností a kriminálním podsvětím. V té době začal Sobhraj hromadit bohatství prostřednictvím řady vloupání a podvodů . Během této doby se rovněž setkal a navázal romantický vztah s Chantal Compagnon , mladou Pařížankou z konzervativní rodiny, které dokonce navrhl sňatek. Jenže ještě téhož dne byl Charles Sobhraj zatčen při pokusu o útěk policejní hlídce, která ho chtěla zkontrolovat, když řídil ukradené vozidlo. Sobhraj tak byl odsouzen k dalším osmi měsícům ve vězení . Chantal svého partnera neopustila a po celou dobu výkonu trestu jej podporovala, načež se po propuštění pár skutečně vzal. Zřejmě z obavy z dalšího vyšetřování, někdy v roce 1970 , Sobhraj a jeho, v té době těhotná manželka, opustili Francii a přesunuli se přes východní Evropu do Asie . Po cestě se živili tím, že okrádali turisty , se kterými se po cestě spřátelili. Tento typ obětí pak Sobhraj vyhledával po celý zbytek své nechvalně známé „kariéry“. Když ještě téhož roku pár dorazil do Bombaje v Indii , Chantal porodila holčičku Ushu . Mezitím Sobhraj obnovil svůj kriminální životní styl - věnoval se především krádežím aut a pašování zboží všeho druhu . Sobhrajovy rostoucí zisky však nesměřovaly k zaopatření rodiny, ale hlavně ke sponzorování jeho začínající závislosti na hazardních hrách . V roce 1973 byl Sobhraj zatčen a uvězněn po neúspěšném pokusu o ozbrojenou loupež v klenotnictví v hotelu Ashoka. Mladý recidivista se však nevzdával. Začal předstírat, že je nemocný a během vyšetření v nemocnici svým strážcům uprchnul . Ač byl krátce nato opět dopaden, byla mu stanovena kauce. Na tu si Sobhraj půjčil od svého otce a brzy poté s manželkou zmizel do Kábulu v Afghánistánu . Charles Sobhraj v mládí Podvodník a zloděj na "Hippie trail" Tam pár začal okrádat turisty na tzv. „Hippie Trail “. Pěší „stezce“ mezi Evropou a jižní Asií , vedoucí zejména přes Írán, Afghánistán, Pákistán, Indii a Nepál, která byla formou alternativního cestování populární hlavně u členů subkultury hippies od poloviny 50. do konce 70. let. Ale zpět k Sobhrajovi. Ten byl i v Afghánistánu poměrně brzy zatčen . Jenže využil stejný trik jako v Indii a opět dokázal svým strážcům v nemocnici zmizet . Sobhraj, bez manželky a dcery, následně utekl do Íránu . Chantal Compagnon již chtěla kriminálního života zanechat. I přesto zůstala Sobhrajovi loajální a policii nic neprozradila. Nakonec se vrátila do Francie a měla se zapřísahat, že Sobhraje už nikdy neuvidí. Charles Sobhraj v mládí Charles Sobhraj strávil další dva roky na útěku , kdy použil více než deset ukradených a upravených pasů. Prošel různými zeměmi přes Střední východ až po východní Evropu, načež dorazil do tureckého Istanbulu , kde se k němu přidal jeho mladší, nevlastní bratr André . Sobhraj a André se stali partnery „ve zločinu“. Spolu se účastnili různých kriminálních aktivit jak v Turecku , tak v sousedním Řecku . Duo bylo nakonec zatčeno v Aténách , poté, co byla odhalena jejich falešná identita. Jenže Sobhrajovi se opět podařilo uprchnout (čtenář, asi již chápe, proč zrovna přezdívka „Had “...). Každopádně jeho nevlastní bratr tyto „hadí“ schopnosti neměl, a tak byl řeckými orgány předán tureckým úřadům, které ho za jeho zločiny poslaly na 18 let za mříže . Charles Sobhraj 1975 Charles Sobhraj a Marie-Andrée LaClerc Sobhraj, opět na útěku, začal financovat svůj životní styl tím, že se vydával za obchodníka s drahokamy nebo drogového dealera, aby zapůsobil na turisty , které pak podváděl a obíral . Tak se dostal až do Thajska , kde potkal další klíčovou ženu svého života . Jmenovala se Marie-Andrée Leclerc (1945–1984) a šlo o krásnou turistku z Quebecu v Kanadě, která ve světě hledala dobrodružství. A právě dobrodružství dokázal Sobhraj ženě poskytnout měrou vrchovatou, takže ji okouzlil a podmanil si ji natolik, že se nakonec stala jeho nejoddanějším stoupencem. Leclerc musela „zavírat oči“ jak před jeho zločiny, tak před jeho častými výstřelky s jinými ženami. Někdy v té době se k němu připojil mladý Ind jménem Ajay Chowdhury , který se stal jeho dalším spolupachatelem . Netrvalo dlouho a Sobhraj se dopustil své první vraždy. Sériový vrah Řeč je o roce 1975 a první známé a zmapované vraždě (svým životopiscům Sobhraj řekl, že zabíjel již v roce 1972 , kdy měl připravit o život jednoho pákistánského taxikáře ). Obětí vraždy se stala mladá žena ze Seattlu jménem Teresa Knowlton . Její mrtvola byla nalezena na pláži v Thajském zálivu oblečená do květovaných bikin . Příčinou smrti bylo utonutí. Že jde o trestný čin, vyšetřovatelé zjistili až o několik měsíců později, kdy pitva Knowltonové a další zjištěné důkazy prokázaly, že za utonutím nestála „plavecká nehoda “. Teresa Knowlton Další obětí se stal mladý židovský cestovatel Vitali Hakim z Turecka , jehož spálené tělo bylo nalezeno na cestě do letoviska Pattaya. Jako další na řadu přišli nizozemští studenti Henk Bintanja (29) a jeho snoubenka Cornelia Hemker (25), kteří byli pozváni do Thajska po dřívějším setkání se Sobhrajem v Hongkongu. Stejně jako mnoho dalších byli Sobhrajem nejprve otráveni, aby je pak dokázal „vyléčit“ a získal si jejich vděk a důvěru. Zhruba v době, kdy se pár z otravy vzpamatovával, navštívila Thajsko Charmayne Carrou , přítelkyně jeho předchozí oběti (Vitali Hakima), která přijela po muži pátrat. Sobhraj a Chowdhury se báli komplikací a možného odhalení, a tak se rychle Henka Bintanje a Cornelie Hemker zbavili . Jejich spálená těla byla nalezena 16. prosince 1975 . Žena zemřela v důsledku smrtelného pohmoždění mozku, muž byl uškrcen. Brzy poté byla zavražděna i Charmayne Carrou , která byla nalezena utopená. Na sobě měla velice podobné plavky jako Sobhrajova dřívější oběť Teresa Knowltonová. Ačkoli vraždy obou žen nebyly v té době spojovány, právě pro tento fakt si Sobhraj později vysloužil přezdívku „Bikini Killer “. Vitali Hakim, Cornelia Hemker, Henk Bintanja Dne 18. prosince 1975 , v den, kdy byla identifikována těla Bintanje a Hemkera, vstoupili Sobhraj a jeho partnerka Leclerc na území Nepálu , právě s pomocí pasů zesnulého páru. V Nepálu pak ve dnech 21. až 22. prosince zavraždili Kanaďana Laurenta Carrièra (26) a Američanku Connie Bronzich (29) . Následně, ještě dříve než bylo možné identifikovat těla zavražděných, se Sobhraj a Leclerc vrátili do Thajska . Pro překročení hranic opět využili pasů svých nejnovějších obětí. Po svém návratu do Thajska Sobhraj zjistil, že jej jeho tři francouzští „známí“ začali podezírat, když u něj našli doklady patřící některým obětem. Sobhrajovi „společníci“ tak raději odjeli do Paříže, kde o všem informovali místní úřady. Connie Bronzich, Laurent Carriéra A tak Sobhraj usoudil, že je opět na čase změnit působiště. Jeho dalším cílem bylo Váránasí , a pak Kalkata , kde zavraždil izraelského učence Avoni Jacoba , aby získal jeho pas. Ten následně použil k cestám s Leclerc a Chowdhurym . Trojice nejprve zamířila do Singapuru, poté do Indie a v březnu 1976 se vrátili do Bangkoku , přestože věděli, že tamní úřady již Sobhraje hledají. Celý „klan“ byl pak vyslýchán thajskou policií v souvislosti s některými vraždami. Podle zdrojů se ale úřady příliš obávaly jak možného nedostatku důkazů, tak negativní publicity, která by mohla poškodit turistický průmysl, kdyby se případ dostal před soud, a tak byli všichni propuštěni. „Had “ opět (a ne naposled) spravedlnosti proklouznul mezi prsty .. . Ajay Chowdhurym Jenže do vyšetřování dvojnásobné vraždy nizozemského páru turistů, kteří v Thajsku přišli o život, se vložil i nizozemský diplomat jménem Herman Knippenberg a jeho tehdejší manželka Angela . Ti nakonec dokázali získat tolik důkazů, že bylo zřejmé, že viníkem vražd je Sobhraj. Ten však již v té době pobýval v Ženevě , coby obchodník s diamanty. Do Evropy odjel jen se svou partnerkou, přičemž jeho nejbližšího "spolupracovníka" Ajaye Chowdhuryho již nikdy nikdo neviděl . Panuje tak silné podezření, že se ho Sohraj zbavil. Herman Knippenberg Po návratu do Asie začal Sobhraj v Bombaji budovat novou zločineckou skupinu. Připojily se k němu dvě ženy ze Západu, jménem Barbara Smith a Mary Ellen Eather . Sobhrajovou další obětí se stal Francouz Jean-Luc Solomon , který byl otráven při loupeži. Možná měl být otravou pouze omámen, každopádně muž nepřežil. Konečně za mřížemi V 5. července 1976 , v Novém Dillí , Sobhraj a jeho tříčlenný kriminální klan chtěli napálit skupinu francouzských postgraduálních studentů , kteří čtveřici přijali jako své průvodce. Sobhraj plánoval všechny omámit a okrást. Za tím účelem jim podal pilulky, které měly být "prevencí " proti úplavici. Když však léky začaly působit rychleji, než Sobhraj očekával a studenti začali upadat do hlubokého spánku, třem z nich došlo o co jde, přemohli Sobhraje a kontaktovali policii, což vedlo k dopadení celé skupiny. Během výslechu se Sobhrajovy spolupachatelky, Smithová a Eatherová, přiznaly . Sobhraj byl obviněn z vraždy Solomona a všichni čtyři byli posláni do vězení Tihar v Novém Dillí , kde čekali na soudní proces. Charles Sobhraj v rukou indických policistů Zkušenému kriminálníkovi Sobhrajovi se do vazby údajně podařilo propašovat několik vzácných drahokamů ukrytých v jeho těle, navíc měl zkušenosti jak s uplácením, tak s pobytem ve vězení. Svůj proces proměnil v show. Často dle své libosti najímal a propouštěl právníky, přivedl si na pomoc i svého nedávno propuštěného bratra Andrého a nakonec zahájil hladovku. I tak byl odsouzen ke 12 letům vězení (za neúmyslné usmrcení Solomona, otravu studentů, padělání a krádež pasu – nikoli tedy za vraždu). Ty strávil ve velice nadstandardních podmínkách ve věznici v Tiharu . Barbara Smith a Mary Eather strávily ve vězení dva roky , během kterých se údajně obě pokusily o sebevraždu. Marie Leclerc sice byla nakonec shledána vinnou z omámení francouzských studentů, ale byla podmínečně propuštěna a vrátila se do rodné Kanady , kde později dostala rakovinu vaječníků a v roce 1984 zemřela . Až do své smrti tvrdila, že je nevinná a prohlašovala, že o Sobhrajově "vražedné kariéře " nic neví. Charles Sobhraj v 70. letech V době, kdy měl Sobhrajův trest v Indii skončit, thajský zatykač stále platil. To znamenalo, že by byl po skončení trestu pravděpodobně vydán do Thajska, kde by ho v případě odsouzení čekal téměř jistý trest smrti . A tak „Had “ opět zaúřadoval… V březnu 1986 , jen několik týdnů před plánovaným propuštěním, uspořádal Sobhraj velkou párty pro dozorce a spoluvězně. Účastníky oslavy omámil prášky na spaní a z vězení prchnul . Ač možná mohl ze země zmizet úplně, Sobhraj to měl zřejmě vymyšlené jinak. Zůstal v Indii a měsíc po svém útěku byl zadržen v jedné z restaurací v Bombaji. Jeho vězení bylo kvůli útěku prodlouženo o deset let , takže když dne 17. února 1997 opouštěl 52letý Sobhraj vězení, většina důkazů a svědků ohledně doposud neprojednaných zločinů, byla již ztracena a jeho zločiny v Thajsku promlčeny . Sobhraj se tak ocitl na svobodě, bez hrozby vydání do jiné země, načež kvapně Indii opustil a vrátil se do Francie . Charle Sobhraj - celebrita Zde si Sobhraj začal naplno užívat své nechvalné slávy . Stal se žádanou „celebritou “ a vedl pohodlný život na pařížském předměstí . Měl vlastního agenta a účtoval si vysoké částky za rozhovory a fotky. Říká se, že za práva na film natočený podle jeho životního příběhu, si účtoval více než 15 milionů amerických dolarů . Zmiňme zde, že Sobhraj byl do dnešního dne tématem čtyř biografií, nejméně tří filmů a dokumentů (Sobhraj, or How to Be Friends with a Serial Killer , Main Aur Charle , Shadow of the Cobra ), a rovněž úplně nového osmidílného dramatického seriálu z dílny BBC s názvem Had/The Serpent . Charles Sobhraj na přelomu tisíciletí Osudová chyba Zpět na přelom tisíciletí . „Pálilo ho dobré bydlo “, říká se. Život bez adrenalinu , nebezpečí a zločinů , nebyl pro Sobhraje zřejmě dost dobrý, a tak začal opět cestovat. Dne 1. září 2003 byl Sobhraj spatřen novinářem The Himalayan Times v kasinu v Káthmándú v Nepálu - jediném místě na světě, kde byl stále hledaným mužem (pro dvojnásobnou vraždu z roku 1975). Novinář ho sledoval po dobu dvou týdnů a nakonec v novinách The Himalayan Times zveřejnil článek i s fotografiemi. Nepálská policie zprávu zaznamenala, kasino obklíčila a nic netušícího Sobhraje , který tam stále pobýval a holdoval hazardu, zadržela . Podle jednoho z článků se Sobhraj vrátil do Káthmándú, aby založil podnik s minerální vodou. Každopádně je až neuvěřitelné, že Sobhraj takové riziko dobrovolně podstoupil. Svědčí to o jeho přehnané sebedůvěře a touze po nebezpečí, což jsou další střípky do mozaiky jeho psychopatické osobnosti a obrazu celého případu. Sobhraj před nepálskými vyšetřovateli popíral, že by vůbec kdy dříve v Nepálu byl, ale to netušil, že Knippenberg má v garáži šest krabic dokumentů souvisejících s jeho případem. Když bývalý diplomat vylovil prohlášení, které Leclerc učinila v červenci 1976 , poté co byl pár zatčen, zjistil, že si pamatuje správně: Sobhrajova bývalá přítelkyně podrobně popsala období, které spolu v Nepálu strávili – datumy odpovídaly vraždám Connie Bronzich a Laurenta Carrièra . Knippenberg poslal dokumenty FBI a Sobhraj byl následně, 20. srpna 2004, odsouzen okresním soudem v Káthmándú k doživotnímu vězení . Sobhraj se odvolal a tvrdil, že byla porušena jeho práva na spravedlivý proces. Jeho advokát následně oznámil, že Chantal Compagnon podává žalobu u Evropského soudu pro lidská práva na francouzskou vládu za to, že Sobhrajovi odmítla poskytnout jakoukoli právní pomoc. I přes tuto snahu bylo Sobhrajovo odsouzení potvrzeno odvolacím soudem v Patanu v roce 2005 . Během soudních řízení se, více než šedesátiletý Sobhraj zasnoubil s dvacetiletou dcerou svého advokáta, Nihitou Biswas , a dokonce se údajně v roce 2008 ve vězení i vzali, i když toto nepálské úřady popírají. „Je nevinný “, řekla Biswas ten rok v rozhovoru pro Times of India . „Neexistují proti němu žádné důkazy. “ Sobhraj se proti verdiktu soudu opět odvolal, když označil rozhodnutí soudu za nespravedlivé a obviňoval soudce z rasismu. Na konci roku 2007 zpravodajská média uvedla, že se Sobhrajův právník obrátil na tehdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho s žádostí o „přímluvu“ v Nepálu. Charles Soobhraj a Nithitou Biswas Dne 30. července 2010 Nejvyšší soud definitivně potvrdil dříve vynesený trest - doživotní odnětí svobody + další rok a pokuta 2 000 Rs za nelegální vstup do Nepálu. Soud údajně také nařídil zabavení všech Sobhrajových nemovitostí. Poslední zprávy o Charlesi Sobhraji zmiňují, že v roce 2017 prodělal infarkt a o rok později podstoupil několik operací srdce, neboť se opakovaně dostal do kritického stavu. Osobnost pachatele, modus operandi a motiv Toť celý příběh Charlese Sobhraje , ale jelikož by podle nás v alespoň trochu ucelenějším článku neměl chybět nějaký pokus o shrnutí osobnosti pachatele , modu operandi a pravděpodobného motivu , zaměřme se na závěr podrobněji ještě na tyto oblasti. Jak již bylo zmíněno, v případě Sobhraje jde jistě o nadprůměrně inteligentního, organizovaného pachatele , který své činy velice detailně plánoval a promýšlel , o čemž svědčí už jen fakt, že byl odsouzen za „pouhé“ dvě vraždy a jedno usmrcení z nedbalosti, ač je podezírán ze spáchání 12-24 vražd . Mimochodem, sám se údajně doznal svým životopiscům ke spáchání minimálně 12 „zabití“ mezi lety 1972 -1976 . Zde v článku je zmíněno 9 případů , kdy podezření padá na Sobhraje. Těžko tedy s jistotou tvrdit, kolik lidí připravil o život, ale zdá se jisté, že více než 10 , s tím, že mnoho jeho zločinů zůstává i nadále nevyřešeno. Sobhraj byl profesionální zločinec - zloděj, podvodník, pašerák a překupník různého zboží (především drahých kamenů a chemických látek - např. léků). Některé z obětí, které nakonec zavraždil, s ním a jeho „partou“ strávily nějaký čas, kdy je Sobhraj a Chowdhury najímali k páchání různých zločinů. Zdaleka ne všichni podvedení a okradení zemřel i. Sobhraj tvrdil, že většina úmrtí byla ve skutečnosti způsobena náhodným předávkováním drogami. Jenže, jak vyšetřovatelé věří, většina úmrtí byla způsobena úmyslně, když motivem bylo odstranění svědků předchozích zločinů a získání peněz. Sobhraje vraždění zřejmě nikterak netěšilo, šlo o tzv. instrumentální agresi . Oběti byly „vedlejším produktem “, nikoli cílem . Co se týče samotného způsobu usmrcení obětí, tak lze uvést, že některé z předpokládaných obětí byly otráveny (předávkovány), jiné byly utopeny , další byly ubodány či uškrceny . Minimálně jedna oběť zemřela až v důsledku uhoření , když se Sobhraj opakovaně snažil ztížit identifikaci obětí tím, že jejich mrtvoly zapálil . Dalším opakujícím se modelem chování bylo odcizení dokladů zavražděných a použití jejich identity při dalším cestování. To dnes možná zní téměř až nemožně, ale nezapomeňme, píší se 70. léta 20. století , kdy „neexistují“ počítače, a už vůbec ne internet, navíc kontroly jsou oproti dnešku mírnější a technologie mnohem méně vyspělé. Dalším, co lze zahrnout do Sobhrajovo modu operandi , je fakt, že vždy měl kolem sebe nějaké další parťáky – svůj klan . Ať již šlo o jeho partnerky nebo známé, ale i zcela neznámé turisty. Ty si získával tím, že jim pomáhal ve složitých situacích , kdy jim např. podal projímadlo, aby je pak „vyléčil“ z "úplavice" nebo jim pomáhal řešit ztracené doklady, které turistům sám ukradnul. Typické pro Sobhraje bylo i to, že uměl zdařile využívat toho, že byl pohledný, inteligentní (uměl několik jazyků) a okouzlující . Dalo by se říct, že kvůli mnoha podobnostem by ho šlo označit za takového „Teda Bundyho východu “. Však zmiňme třeba: výrazně psychopatickou osobnost (neustálé lži, manipulace okolím, absence výčitek, vyhledávání vzrušení, narcismus…), dále páchání podvodů a krádeží , změny identity , život na útěku , silný zájem o ženy (dlouhodobý vztah s jednou ženou, krátkodobé s jinými), přesouvání se , atraktivní vzhled a úspěch u žen , šarm a zdání důvěryhodnosti , vyžívání se v roli „celebrity“ … Šlo by jistě pokračovat, ale v čem naopak označení „Ted Bundy východu “ hodně pokulhává, je fakt, že zatímco Bundy byl sexuální sériový vrah , Sobhraje by šlo označit jako tzv. profit killera , což je označení pro sériové vrahy, jejichž motivem je získání určitého prospěchu - zisku. V tomto případě reprezentované potřebou odstranění nepohodlných svědků a ukořistění jejich peněz a dokladů. Nešlo o sexuální pohnutky, jako v Bundyho případě. Na závěr nezbývá než dodat, že i když je v době vydání článku Sobhrajovi téměř 77 let , stále pobývá v Káthmandské věznici a zřejmě se netěší dobrému zdraví , s ohledem na jeho život lze ukončit tento článek citací několikrát zmíněného Herman Knippenberga , díky kterému se Sobhraje podařilo dostat za mříže: „Dokud nezemře, není u něj nic jistého… “ Aktualizace : Slova Hermana Knippenberga použitá do závěru našeho článku se nakonec ukázal a jako vskutku prorocké ! 21. prosince 2022 totiž Nejvyšší nepálský soud rozhodnul , že Charles Sobhraj bude ze zdravotních důvodu propuštěn na svobodu ! K tomu také o dva dny později skutečně došlo, načež byl deportován do Francie, kde z něj stal opět svobodný muž . Inu, zkrátka "Had" ... Ve svém prvním vyjádření pro francouzská média pak v únoru 2023 sdělil, že sice několikrát použil kradené pasy, připustil i zdrogování a okradení několika turistů, ale popřel, že by kdy někoho zavraždil, což prý dokáže. Při konfrontaci s některými důkazy pak odvětil, že si všechny věci již nepamatuje, protože k němu chodilo mnoho klientů, ale že pokud v jeho blízkosti někdo zemřel, šlo o "náhodná úmrtí v důsledku předávkování ". "Ne, nejsem vrah . Nikdy jsem nikoho nezabil... Celý svět byl proti mně , a tak jsem byl shledán vinným, “ trvá si na svém. "Je to monstrum s rysy lidské bytosti, které je i ve svém věku stále schopné všeho ", myslí si o něm naopak muž, který v roce 1976 patřil ke skupince francouzských postgraduálních studentů, které se Sobhraj pokusil zdrogovat a okrást. V březnu 2024 bude zveřejněn třídílný dokument britské veřejnprávní televize Channel 4 s názvem "Real Serpent: Investigating a Serial Killer ", kde bude Sobhraj konfrontován bývalými detektivy a forenzním psychologem. Charles Sobhraj na cestě do Francie 2022 Charles Sobhraj v přestrojení v Londýně 2023 DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: Serial Killer Documentary: Charles Sobhraj (The Serpent) Play Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2024 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Přehled nejhorších masových vrahů po roce 2000 napříč celým světem. Díl třetí - masové vraždy spáchané v období 2004-2005. Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 3 - období 2004 - 2005 (řazeno chronologicky) Na úvod jen několik poznámek k tomu, čeho se níže uvedený článek týká, respektive spíše čeho se netýká, a co v něm tedy nenaleznete, tedy k metodologii. Myslíme, že je nutné krátké vysvětlení toho, co článek mapuje. To protože podobné výčty masových vražd nejsou výjimkou (i když mnohem méně rozsáhlé a troufáme si říct i méně kompletní), ale jsou v nich dle našeho názoru často míchána „jablka a hrušky“ – tedy útoky, které spojuje jen mnohost obětí, bez nějakého zamyšlení a analýzy, proč jsou zmíněny jen některé a jiné nikoli. No, pojďme na to! Jak už v názvu článku uvádíme, zaměřili jsme se na nejhorší masové vraždy po roce 2000. Slovo „nejhorší“ je v tomto smyslu chápáno tak, že budou popisovány útoky s nejzávažnějšími následky – tedy kritérium pro zařazení či nezařazení byl počet obětí. Z porovnání mnoha masových vražd jsme si stanovili jako podmínku pro zařazení – 9 a více usmrcených obětí. Věnovat se totiž událostem, které měly za následek méně obětí, by bylo časově neúnosné – i se splněním této podmínky jsme totiž nalezli přes 100 případů! Jen pro zajímavost, pokud bychom snížili tuto podmínku jen o jedinou oběť, tedy na 8, přibylo by nejméně dalších 40 - 50 masových vražd. Domníváme se, že v méně exponovaných částech světa byly spáchány určitě ještě nějaké masové vraždy splňující tuto podmínku, tedy 9 a více obětí, ale nepodařilo se nám sehnat dostatek informací o žádné další takové . Co naopak nebudeme popisovat, jsou teroristické útoky. Zaprvé - těch s devíti a více obětmi by bylo od roku 2000 opravdu mnoho a mnoho – ani si nedovolíme odhadovat kolik, ale jistě nejméně stovky. Zadruhé – mezi teroristickým útokem a „klasickou“ masovou vraždou je několik rozdílů. Nebudeme se zde pouštět do podrobného srovnávání a ucelenějších úvah. To by vydalo na samostatný článek. Zkusíme uvést jen letmé porovnání. Tak například hlavním cílem vražd ve jménu teroru je vyvolat strach a pocity nejistoty, jejichž prostřednictvím mají být dosahovány politické, náboženské nebo ideologické cíle. Toto jednání tedy není plně vázáno na konkrétní "potřebu", motiv jednotlivce, ale spíše inspirováno nějakou přijímanou ideologií a sloužící jejím cílům. Rovněž je typický vliv dalších osob, které působí na mysl pachatele. Ti jej často motivují, přesvědčují, pomáhají mu. Teroristické činy jsou také často koordinovány několika lidmi či je hlavnímu vykonavateli teroristického útoku poskytován určitý servis, prostředky, pomoc atd. Naproti tomu „klasická“ masová vražda je často motivována především zlobou, mstou, touhou „po slávě“, atd., případně kombinací těchto faktorů, tedy individuálními motivy. „Klasická“ masová vražda nebývá zpravidla páchána s pomocí dalších zúčastněných či nápomocných osob. Zahrnut tedy nebyl např. čin Nidala Malika, příslušníka americké armády, který v listopadu 2009 zavraždil 13 lidí a dalších 30 zranil na vojenské základně Fort Hood v Texasu, neboť udržoval kontakt s teroristy a dostával rady ohledně příprav k útoku. Ze stejného důvodu nebyl zahrnut ani další útok ve jménu Islámského státu – čin Mohameda Lahouaieje Bouhlela, který autem usmrtil v Nice v roce 2016 86 osob a dalších 400 zranil. Ani nebyla zahrnuta střelba v San Bernardinu z prosince roku 2015, která měla za následek 14 mrtvých + asi 20 zraněných, i když zde už je situace složitější. Pachatelem byl totiž manželský pár, který zabíjel taktéž ve jménu tzv. Islámského státu. Není sice důkazů, že by manželé byli v přímém spojení s teroristy a čin byl nějakou teroristickou organizací koordinovaný, ale určité kontakty s islámskými radikály (i těmi, které měla v hledáčku FBI) a zřejmě i radikálními uskupeními měli. Pár (a především muž - Syed Rizwan Farook) se radikalizoval postupem času, a to údajně hlavně přes internet. Čin byl plánován. Média, která tvoří různé souhrny masových vražd, většinou výše uvedené útoky do seznamů zařazuje. Asi zejména proto, že činy se odehrály v západním světě, navíc v nedávné době. Nicméně problém spočívá v tom, že k podobným útokům (navíc s mnohem vyšším počtem obětí) dochází i v nezápadních částech světa pravidelně, a podle názoru autora mají tyto a jim podobné činy více společného právě s terorismem než se zde popisovanými „klasickými“ masovými vraždami. Naopak jsme pro srovnání a ukázku toho, jak tenká linie mezi takovým rozlišováním je, zahrnuli činy A. Breivika a O. Mateena. Ty sice jistě byly spáchány s nějakým politickým, ideologickým či náboženským přesvědčením, ale minimálně A. Breivik neměl v úmyslu vyvolat strach, prostřednictvím něhož by dosáhnul svých cílů, ale svým činem chtěl získat pro své myšlenky prostor. Chtěl své názory "zakřičet do světa". U O. Mateena je to ještě složitější a zařazen byl hlavně proto, že ač sám deklaroval, že útočí ve jménu IS, tak podle dostupných informací jednal sám, neměl na tuto zločinnou organizaci přímé vazby a čin s nikým nekoordinoval, ani mu nebyla poskytnuta žádná pomoc a součinnost, a to ani při plánování a přípravě. Nicméně jeho zařazení bylo opravdu na hraně. Ještě poslední věc. Jednotlivé „exempláře“ jsme hodlali zpracovat stručně, takže u každého byla snaha zodpovědět toto schéma otázek: Co? Kdy? Kde? Jak? A proč? S tím, že u každého činu jsme se pokusili rozlišit mezi pravděpodobnými příčinami, motivy a spouštěči onoho kriminálního činu. Nebylo to vůbec snadné. Respektive, přesné určení toho, co lze označit u konkrétní masové vraždy za příčinu, co za motiv, a co za spouštěč, je totiž nejen složité, ale často přímo nemožné, a to už jen z toho titulu, že řada masových vrahů volí po činu sebevraždu. Tedy ti, kteří by jako jediní mohli trochu osvětlit své jednání, často nepřežijí a i pokud ano, mohou z nejrůznějších pohnutek ony pravé příčiny a motivy zkreslovat, případně ani sami sobě v tomto směru nerozumí. Navíc téměř vždy existuje více faktorů, které se podílí na následném smrtícím jednání. Naší snahou tedy bylo podle dostupných zdrojů popsat nejpravděpodobnější možné příčiny (především ty vnější, jelikož vnitřní - osobnost pachatele - většinou nešlo posoudit), motivy a všechny možné další faktory, které se mohly na fatálním konání podepsat. Jde tedy o určitý odhad autora. Jak se mu to podařilo, nechť posoudí a zváží čtenář. Tím se dostáváme k závěru, kde cítíme potřebu dodat, že naše zkoumání nás přivedlo k úvaze, že právě asi to jediné společné pro úplně každou masovou vraždu je to, že ihned po činu vyvstane otázka „Proč?!?“ A tato otázka často zůstane viset ve vzduchu nezodpovězena navěky… Jistou odpověď však možno zkrátka hledat v sobeckosti a bezohlednosti pachatele. Totiž každá masová vražda, ať už spáchaná z pohnutek touhy po „slávě“, pomstě, odplatě nebo nějakého hlasitého „výkřiku“ do světa, či jiného motivu, je především činem odporně sobeckým. 23. Marcus Delon Wesson – USA – 12. 3. 2004 - oběti: 9 + 0 (nar. 22. 8. 1946) Dalším exemplářem našeho seriálu o „nejhorších masových vrazích po roce 2000 “ je americký občan, označovaný za „nejhoršího masového vraha z Fresna “, podle města ve státě Kalifornie , kde se hrůzný masakr odehrál. Co se týče rodinného „backgroundu “ a vývoje tohoto pachatele, tak je známo, že jeho matka byla náboženskou fanatičkou , členkou Církev Adventistů sedmého dne , v duchu jejichž víry byl malý Marcus vychováván. Otec chlapce byl zas alkoholik , který své děti mlátil. Wesson se po dokončení střední školy přihlásil do armády , ve které sloužil mimo území Spojených států amerických. Po návratu do USA armádu opustil a našel si starší vdanou ženu, se kterou se, i spolu s jejími osmi dětmi , sestěhoval a začali spolu žít. Postupem času pár zplodil syna a Wesson rovněž začal udržovat vztah s malou ženinou dcerou - Elizabeth . Tu si v roce 1974, tedy v dívčiných 8 letech, při domácím obřadu „vzal“ za ženu a od dívčiných 12 let ji začal zneužívat. V patnácti letech se s dívkou (po oficiálním souhlasu její matky) legálně oženil a necelý rok poté se jim narodilo první dítě. Nakonec tento nesourodý pár zplodil celkem deset dětí . S rodinou navíc žilo dalších sedm dětí , které opustila jejich matka – sestra mladé Elizabeth. Wesson údajně nikdy dlouhodobě nepracoval a živili jej jeho již dospělé děti. Rodina tak trpěla nedostatkem financí a bydlela porůznu v chatrčích, lodích a opuštěných domech. Své děti rovněž neposílal do školy, nesměly mít žádné přátele mimo rodinu a na jejich výchově se nemohla podílet ani jejich matka Elizabeth. Wesson se o jejich výuku a výchovu autoritativně staral sám. Děti učil vlastnímu výkladu náboženství, kdy on představoval Boha a děti jej musely oslovovat jako „Pána“ . A samozřejmě všichni jej v rodině museli poslouchat. Dcery vychovával a učil odděleně od synů, kteří se dívkami nesměli stýkat. Dívkám vštěpoval představu, že jsou předurčeny stát se jeho manželkami. V rodině byly časté fyzické tresty. Za zmínku stojí i to, že v roce 1989 byl Wesson odsouzen za drobný podvod. V průběhu let zplodil tento muž celkem 18 dětí – některé z nich i s vlastními dcerami a neteřemi. Dívkám (které zneužíval cca od jejich 9 let) vyhrožoval násilím, pokud by přiznaly, že jsou matkami dětí, případně pokud by chtěly rodinu opustit. Přesto, když se Wesson chystal v roce 2004 přestěhovat do jiného státu, dvě neteře se vzbouřily, utekly a následně požadovaly vydání svých dětí. Kvůli tomu osudného dne, 12. března 2004 , zavolaly k domu policii . V návaznosti na příjezd policie a řešení emotivní situace před domem, vzal Wesson poloautomatickou pistolí Ruger MK-II a zastřelil v domě, který rodina obývala, 9 vlastních dětí (věk obětí 18 měsíců – 24 let), načež z domu vyšel a nechal se zatknout. U soudu se poté hájil tím, že děti zavraždila jeho dcera, která nakonec spáchala sebevraždu. I přes tuto obhajobu byl nakonec soudem shledán vinným v případě 9 vražda a 14ti případů sexuálního násilí , včetně znásilnění a sexuálního zneužívání jeho nezletilých dcer, za což byl odsouzen k trestu smrti . Ten zatím (k 12/2021) nebyl vykonán. Spouštěčem útoku zde nepochybně byl útěk dvou týraných žen a následný příjezd policie, kdy si pachatel musel uvědomit bezvýchodnost situace. Jako příčinu lze označit „sektářské“ fungování rodiny, zvrácená výchova a pravděpodobně psychopatická struktura osobnosti pachatele, kdy doposud bezpodmínečně ovládané osoby by byly osvobozeny z jeho vlivu a moci. Motivem mohla být jak msta dvěma neteřím , které utekly a jejichž potomky muž v době útoku věznil, tak i právě snaha udržet si moc nad osudy svých „oveček“ až do jejich smrti. 24. Yuan Daizhong – Čína – 18. 11. 2004 - oběti: 15 + 28 (1963 – 18. 11. 2004) Dalším čínským masovým vrahem v našem seznamu je jedenačtyřicetiletý Yuan Daizhong . Ten 18. listopadu 2004 nejprve po hádce ve svém domě ubodal manželku, načež se vydal do čajovny ve městečku Xima (provincie Chongqing ), kde odpálil nálož, jejímž výbuchem usmrtil sebe a dalších 14 osob. K tomu výbuch dalších 28 lidí zranil. Není známo nic o povaze sporu a příčině hádky, kterou muž zodpovědný za masakr osudného dne s manželkou měl. Nicméně lze předpokládat, že spouštěčem masové vraždy byla právě ona prudká rozepře zakončená vraždou pachatelovy ženy. Příčinou následného odpálení bomby v čajovně plné lidí mohla být právě situační zuřivost, která po hádce v Yuanovi zřejmě přetrvávala, případně pocit bezvýchodnosti, který se po vykonání vraždy mohl dostavit. Příčinami rovněž mohly být osobní či psychické problémy dlouhodobějšího rázu. O motivu odpálení bomby lze jen spekulovat, ale je možné, že šlo o jistou mstu společnosti. Co se týká historie pachatele, zjištěno bylo pouze to, že v roce 2000 byl zadržen za využívání služeb prostitutek a v roce 2001 byl trestán kvůli porušení předpisů týkajících se manipulací s výbušninami . Další výbušniny rovněž byly nalezeny ve společném obydlí, kde muž svou ženu ubodal. Z toho vyplývá, že pachatel měl s výbušninami zkušenosti a ač to v případech bombových útoků je neobvyklé, mohlo jít osudného dne o poměrně impulzivní jednání. 25. Yan Yanming – Čína – 26. 11. 2004 - oběti: 9 + 3 (1983 – 18. 1. 2005) Jedenadvacetiletý Yan Yanming vnikl dne 26. listopadu 2004 těsně před půlnocí, vyzbrojený nožem, na internát druhého stupně základní školy ve městě Ruzhou v čínské provincii Henan . Tam pak napadl 12 spících chlapců, z nichž 9 zavraždil a 3 zranil. Oběti měly jak mnohočetná bodnořezná zranění v oblasti hrudníku, tak v oblasti krku. Po spáchání této krvavé masové vraždy utekl Yan z internátu a v místě svého bydliště se neúspěšně pokusil otrávit. Policie jej zadržela následující den po masakru na základě tipu od jeho matky. Tomuto mladém pachateli byl nakonec soudem bleskově udělen nejvyšší možný trest – tedy trest smrti . Ten byl vykonán již necelé 2 měsíce po tragické události, a to 18. ledna 2005 . Motivem činu měla být msta na studentech, které údajně Yan nesnášel. Tuto nenávist však blíže nepopsal, ani neuvedl, z čeho pramenila. Není nic známo ani o možném spouštěči jeho jednání, ani o rodinném pozadí pachatele. 26. Juan Manuel Álvarez – USA – 23. – 26. 1. 2005 - oběti: 11 + 177 PŘEDCHOZÍ DÍL 26. ledna 2005 došlo k nejhoršímu vlakovému neštěstí, týkajícímu se vlakové dopravy používané v Los Angeles v Kalifornii . Toho dne, v brzkých ranních hodinách, zanechal šestadvacetiletý údržbář, Juan Manuel Alvarez , svůj Jeep Cherokee Sport stát na kolejích. Tam do něj narazil vlak již zmíněné tamní dopravy, který běžně přepravuje mezi 200 – 250 osobami, což ve spojení s několika dalšími okolnostmi způsobilo, že vlak vykolejil. Ve vykolejeném vlaku nakonec zahynulo 11 osob a dalších až 177 osob utrpělo nějaké zranění! Alvarez z místa utekl a nakonec byl zatčen v domě svého přítele. Při soudním jednání se řešilo především to, zda-li Alvarez nechal auto na kolejích úmyslně a poté pozoroval následky srážky, kterou chtěl vyvolat pozornost. Nebo, jak tvrdil právní zástupce Alvareze, nechtěl nikomu ublížit, pouze spáchat sebevraždu, což si ale v poslední chvíli rozmyslel a již nestačil auto z kolejí odstranit. Podle obhajoby si Alvarez prý nejprve pořezal zápěstí a bodnul se do hrudi, a aby pokus dokončil, zaparkoval své auto na kolejích. Sebevraždu si však měl na poslední chvíli rozmyslet, ale jelikož jeho auto uvízlo v kluzkém štěrku, nebyl již schopný odjet. Podle obžaloby však pozdější vyšetřování prokázalo to, že Alvarez neměl v úmyslu spáchat sebevraždu, ale získat neštěstím pozornost své ženy. To měl dokazovat fakt, že auto před srážkou pravděpodobně polil benzínem a hlavně to, že pokud by chtěl spáchat sebevraždu, mohl si na koleje zkrátka lehnout. Zmíněná zranění na zápěstích a na hrudi si podle obžaloby způsobil až poté, co média prvotními zprávami informovala o následcích havárie vlaku. Za to obžaloba požadovala trest smrti. Nakonec byl Juan Manuel Alverez v roce 2008 shledán vinným z 11 případů vraždy prvního stupně a odsouzen k 11ti po sobě jdoucím trestům odnětí svobody na doživotí bez možnosti dřívějšího propuštění . Co se týká rodinného a osobnostního pozadí pachatele, lze uvést, že vyrůstal v rodině mexického drogového dealera. Ten jej prý v mladí často bil, navíc byl údajně zneužit svým strýcem. Podle některých zdrojů měl Alverez sebevražedné sklony již dlouho před popisovaným incidentem a několikrát se o ní pokusil. Údajně byl závislý na metanfetaminu a rovněž byl náchylný k bludům a halucinacím. Významné je rovněž to, že Alvarez, otec dvou dětí, měl v době incidentu problémy ve svém manželství. Manželka na něj jen několik měsíců před vlakovým neštěstím podala žalobu, kde uváděla, že je nenapravitelný a ji i děti ohrožuje a extrémně kontroluje. Lze tedy spekulovat, zda v tomto případě šlo skutečně o záměrnou masovou vraždu, či nepovedenou sebevraždu, která skončila neštěstím. Z pohledu následků to není zas tak podstatné, ale jde o vnitřní hledisko viníka neštěstí, kterým je v každém případě Alvarez. Pro variantu nepovedené sebevraždy hraje historické pozadí pachatele, respektive jeho údajné sebevražedné sklony – této variantě uvěřila i porota soudu. Své přesvědčení odůvodňovala zejména tím, že k vykolejení vedla souhra několika náhod. Že průměrný člověk nemohl předpokládat, že „pouhé“ auto dokáže vykolejit tak velký vlak. Porotci dále uvedli, že příliš nevěří Alvarezově popisu zločinu, nicméně věří mu v tom, že nechtěl ublížit nikomu dalšímu. Jenže protože vyšetřování masové vraždy (resp. úmyslně způsobeného dopravního neštěstí) prokázalo žhářství – polití automobilu benzínem – musela porota rozhodnout o jeho vině bez ohledu na jeho úmysl. Dle policie, která naopak zastávala verzi masové vraždy, mohla být jeho motivem snaha o získání pozornosti manželky. Příčinami (v obou variantách) pravděpodobně byly problémy v manželství i struktura pachatelovy osobnosti, kdy byl údajně náchylný k různým bludům a dalším psychickým problémům. Rovněž nelze nezmínit související dlouhodobá závislost na drogách. Spouštěčem mohla být žaloba podaná manželkou a gradace oněch rodinných problémů. 27. Jeffrey James Weise – USA – 21. 3. 2005 - oběti: 9 + 5 (8. 8. 1988 – 21. 3. 2005) Jeff Weise se rozhodl pro spáchání masové vraždy ve svých pouhých 16ti letech . Dne 21. 3. 2005 nejprve zastřelil svého dědečka, který ho vychovával asi od jeho 12 let, a také prarodičovu partnerku. Poté ozbrojený brokovnicí Remington 870 , pistolemi Glock 23 a Ruger MK II (jedna zbraň patřila pachatelovi, další dvě vlastnil jeho dědeček), vyrazil do místní školy, kde usmrtil dalších 7 osob, navíc 5 osob postřelil, než nakonec, po krátké přestřelce s policií, sprovodil ze světa i sám sebe. Vše se odehrálo v americkém státě Minnesota ve městě Red Lake , které se nachází v indiánské rezervaci kmene Ojibwe . Ohledně pozadí zločinu lze zmínit především okolnosti vývoje (dětství a dospívání) tohoto mladého pachatele. Jeho dětství a dospívání totiž bylo velice problematické a je možné v něm nalézt jak týrání, tak časté stěhování se a střídání osob, které se podíleli na jeho výchově, i opakované střídání škol. V nich byl rovněž častým terčem šikany, což vedlo k jeho uzavření se před okolím, pocitům bezvýchodnosti a méněcennosti. Školní šikana rovněž možná odpovídá na to, proč si k masakru vybral právě ji. Weise byl celkově nespokojený se svým životem a v 15ti letech se pokusil o sebevraždu. Po nezdařeném pokusu o sebevraždu začal brát mladík antidepresiva, po nichž se údajně jeho chování změnilo, a on začal být více agresivní. Za zmínku jistě stojí i jeho veliký zájem o nacistickou tématiku a jako u mnoha jiných masových vrahů, i zájem a masakr v Columbinské střední škole . 28. Oscar Flores – Mexiko – 31. 7. 2005 - oběti: 10 + 2 (1980 – 31. 7. 2005) Pětadvacetiletý (jinde 35 let) bývalý voják v neděli 31. července 2005 ve městě San Jeronimo de Juarez , na jihu Mexika, smrtelně zaútočil nožem na svoji ženu a jedenáct měsíců starého synovce. Poté se mu podařilo zavraždit jednoho ze dvou policistů, kteří na místo dorazili na základě tísňového volání, načež měl druhý z policistů údajně prchnout. Vrah na vražedné tůře pak sebral mrtvému policistovi útočnou pušku a s ní na ulici začal bezhlavě střílet po náhodných lidech. Během svého běsnění stačil zavraždit dalších 7 osob a další dvě zranil, než byl postřelen dalším policistou do břicha. Policisté poté muže, který mezitím zbraň bez munice zahodil, chtěli zadržet, ale museli ustoupit početnému davu, který ho rovněž pronásledoval. V davu pronásledovatelů byli i někteří lidé vyzbrojení mačetou a nakonec tak došlo k lynči. Když na místo dorazila federální policie, byl pachatel převezen do nemocnice, kde však záhy zemřel. O motivu činu zdroje nehovoří. Mexické úřady však jako jednu z příčin uvádějí, že pachatel byl během činu pod vlivem drog. Některé zdroje uvádějí, že Flores údajně o několik let dříve zavraždil svého švagra, načež uprchnul do jiného města, kde se stal závislým na cracku. Do San Jeronimo de Juarez se vrátil necelé dva měsíce před vražedným záchvatem. Policisté rovněž zveřejnili informaci, že muž byl hledán pro podezření z 5 vražd i ve městě Tijuana. Tedy lze učinit závěr, že podíl na masakru mohla mít nejen aktuální intoxikace pachatele, ale i dlouhodobý abúzus drog, kriminální styl života pachatele a samozřejmě i struktura jeho osobnosti. 29. Basudev Thapa – Nepál – 14. 12. 2005 - oběti: 11 + 19 (1979 – 14. 12. 2005) 14. prosince 2005 oslavovalo asi 250 osob v jednom z chrámů v nepálském městě Chihandand . Během oslavy vypukla potyčka mezi skupinou mladíků z nedaleké vesnice a seržantem nepálské armády jménem Basudev Thapa – toho času mimo službu. Tento šestadvacetiletý muž měl s onou skupinkou osob údajně dlouhotrvající spory a konflikty, nešlo tedy o nějaký náhodný spor. Když se podařilo drobně poraněnému a údajně opilému muži vymanit z potyčky, nasedl na motocykl a se slovy: „Já se vrátím a všechny vás zabiju! “, odjel. Poté zamířil na nedalekou základnu, kde sloužil a tam se ozbrojil samonabíjecí puškou L1A1 . Po zhruba půl hodině se vrátil zpět k chrámu a po několika výstřelech do vzduchu spustil střelbu do shromážděných lidí. Některé zdroje uvádí, že střelbu ukončil sám, načež spáchal sebevraždu. Jiné zdroje však toto rozporují a informují o tom, že byl zabit kolegou – vojákem. Jisté je, že jeho běsnění si vyžádalo 11 zastřelených civilistů a 19 postřelených. Motivem činu tak byla zřejmě msta místním obyvatelům, z nichž s některými měl déletrvající spory - příčina. Spouštěčem činu byla pravděpodobně hádka a bitka těsně předcházející masové vraždě a svůj podíl asi rovněž nese to, že byl pachatel pod vlivem alkoholu. Z pozdějších šetření vyplynulo, že Thapa měl problémy s disciplínou a výkon jeho služby doprovázela řada nedostatků. DALŠÍ MASOVÍ VRAZI Share Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Oprátka za osm mrtvých", která popisuje život a zločin české masové vražedkyně Olgy Hepnarové. Autor: R. Cílek. Oprátka za osm mrtvých - Roman Cílek Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Oprátka za osm mrtvých (příběh Olgy Hepnarové) Autor: Roman Cílek Nakladatelství: Rodiče Rok vydání: 2003, 305 stran Dnes Vám v rámci našich recenzí představíme knihu o nejhorší české masové vražedkyni – Olze Hepnarové. (Kdo o této ženě nikdy neslyšel, nechť zkusí kliknout sem ). Knihu s názvem „Oprátka za osm mrtvých“, která byla později zfilmována pod názvem „ Já, Olga Hepnarová “, napsal český spisovatel Roman Cílek (pod jeho jménem jsou o totožném tématu publikovány tři různá vydání). Tento autor se dlouhodobě zaměřuje především na literaturu faktu a kriminální příběhy, tedy to zaručuje, že autor s informacemi rozhodně pracovat umí, podobným tématům rozumí a jsou mu blízké, což ostatně potvrdil i v této knize. Ta je rozdělena na tři hlavní části: první se věnuje událostem „před“, druhá samotnému „kriminálnímu činu“, třetí pak událostem po činu. Tedy první část mapuje prostřednictvím zkrácených výpovědí svědků (včetně rodiny a nejbližších kolegů) i výpovědí samotné pachatelky její dětství a dospívání, resp. život, který předcházel oné tragické události z roku 1973. V následující části je uvedeno mnoho svědectví aktérů, kteří přímo viděli či zažili průběh masové vraždy – tedy najetí nákladního automobilu do chodců. Poslední část pak obsahuje nejprve přepis korespondence Hepnarové z doby po jejím zadržením s jejím asi nejbližším člověkem této poslední etapy života. Poté se věnuje zkoumání duševního stavu psychology a psychiatry a kniha končí shrnutím soudního procesu až po výkon trestu smrti. Jelikož je kniha zasvěcena pouze jedinému případu, jde opravdu dopodrobna! To umožňuje, že si každý čtenář může udělat obrázek nejen o samotné masové vražedkyni, jejím pohledu na svět, a o morální stránce jejího činu, ale i o tom, zda-li bylo třeba možné tragédii zabránit, či zda-li by sám v případě podobných projevů chování u blízkého člověka nějak zásadněji reagoval, nebo ne. S ohledem na to, které ze tří vydání si zakoupíte, následuje ještě buď komentování případu nezúčastněnými odborníky a anketa o případu mezi známými osobnostmi, nebo kniha končí. Jako výborně, podrobně a uceleně zpracovanému případu knize nelze nic vytýkat. Vše se však točí kolem jedné osoby, jednoho činu… tedy často se v knize některé věci opakují. Totiž sama Olga Hepnarová se opakuje… nejvíce pak ve své sobeckosti a ublíženosti. Knize nakonec udělujeme: 2-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře

Nejkurióznější kriminální případy z celého světa. Přečtěte si krátké aktuality, ve kterých se přesvědčíte, že možné je snad úplně vše, a to i v rámci zločinu. Kuriozity ze světa krimi Těžko pochopitelný motiv nebo záminka vraždy? Na konci září 2019 došlo ve státě Madhjapradéš ve střední Indii k brutální vraždě dvou dětí ve věku 10 a 12 let. Ty byly umláceny přímo na ulici. Děti patřily do nejnižší indické kasty tzv. "nedotýkatelných" a pocházely z extrémně chudé rodiny. V rodině panovala taková chudoba, že doma neměla ani vybudovanou toaletu. Z toho důvodu se obě děti osudného dne, jako obvykle, vyměšovaly přímo na ulici. To však extrémně vadilo dvojici bratří z vyšší společenské kasty, kteří se na děti vrhnuli, a to dokonce ozbrojeni dřevěnými holemi. V brutálním útoku přestali až ve chvíli, kdy děti bezvládně ležely na zemi. Ač se rodině obětí podařilo napadené děti ještě přemístit do nemocnice, ty v ní brzy svým zraněním podlehly. Útočníci byli následně policií zadrženi . Těžko říci, zda za útokem stál spíše onen fakt, že děti kálely na ulici, tedy motivem pachatelů bylo je za to "potrestat" nebo hrál roli spíše fakt, že patřily, na rozdíl od útočníků, do nejnižší společenské kasty a jejich defekace na ulici byla pro kruté bratry pouze záminka k útoku. Otec obětí je přesvědčen o druhé variantě, neboť rodina údajně měla s oněmi bratry konflitky již dříve. Spory navíc měly pramenit právě z kastovních rozdílů. Zajímavostí je, že ač byl kastovní systém v Indii zrušen zákonem již v roce 1950 , v praxi stále přetrvává ....více zde . (10/2019) Tragédie s dramatickou zápletkou v rodině slavného hokejisty Ve středu 13. 6. 2019 došlo v ruské vesnici Nová Romanovka k vraždě Iriny Sokolovové , manželce slavného ruského hokejového brankáře Maxima Sokolova . Aby toho nebylo pro bývalého reprezentanta málo, s těžkými zraněními byl nalezen i jeho starší syn Maxim (18) , rovněž hokejový brankář. Mladší syn Arsenij (15) , který byl při vraždě rovněž v domě, poté uvedl, že starší bratr na něj v pokoji zaútočil, on se mu však ubránil, vykopl mu nůž z ruky a utekl pro pomoc k sousedovi. Když se následně vrátil do domu, nalezl ubodanou matku a žijícího bratra, který měl podřezaná zápěstí. Ve vzteku pak měl vzít nůž a dvakrát bratra bodnout do hrudníku a krku. Policisté nejprve pracovali s touto verzí, nicméně několik informací z výpovědi nesedělo s důkazy zjištěnými na místě činu. Nakonec převládlo podezření, že vraždu matky způsobil mladší z bratrů, který se navíc pokusil zavraždit i svého staršího sourozence. Příčinou měla být žárlivost, kdy matka měla upřednostňovat ve výchově staršího Maxima. Ten vyvázl jen zázrakem a skončil s životem ohrožujícími zraněními v umělém spánku. Drama tím však nekončilo, neboť policisté pro nedostatek důkazů museli Arsenije po několik dnech pustit z vazby, protože Maxim stále nebyl schopen kvůli svému vážnému stavu vypovídat. Nakonec se Arsenij zúčastnil i pohřbu své matky, kde se však údajně dokonce i potutelně usmíval. Vyšetřování zatím není u konce. Mladší z bratří údajně již podstoupil dva testy na detektoru lži a starší se naštěstí pomalu zotavuje… Uvidíme, co toto velké drama přinese dál. Jisté je to, že pro hokejovou legendu Maxima Sokolova události znamenají rodinnou tragédii obřích rozměrů, kdy bývalá manželka je mrtvá a jeden z jeho synů je jejím vrahem.... více zde a zde . (8/2019) Maxim Sokolov ml. Maxim a Irina Sokolov Arsenij Sokolov Italský spisovatel popsal vraždu nejprve v knize, poté skutečně vraždil Na konci července 2019 dopadli italští kriminalisté jednačtyřicetiletého Daniele Ughetto Piampascheta, který byl v roce 2018 odsouzen k 25 letům odnětí svobody za vraždu osmnáctileté prostitutky nigerijského původu - Anthonie Eugbuny. Tělo mladé dívky bylo nalezeno v únoru roku 2012 v řece Pád a podezřelým byl hned od počátku zmíněný italský spisovatel, který se s mladou dívkou již nějakou dobu znal, zřejmě se do ní zamiloval a toužil po tom, aby se živila jiným způsobem. Když policisté u muže provedli domovní prohlídku, nelezli rukopis nevydané knihy Růže a lev, kde byl celý milostný příběh i samotná vražda velice detailně popsány. Muž byl souzen na svobodě. V roce 2015 byl nejprve nepravomocně odsouzen, aby byl v roce 2016 odvolacím soudem osvobozen. Nakonec byl však v roce 2018 přeci jen pravomocně odsouzen, nicméně od té doby se skrýval. Že šlo o vraždu připravovanou, potvrzuje fakt, že rukopis románu, který byl jedním z klíčových důkazů, byl sepsán již před spácháním trestného činu. Policisté nakonec uprchlíka vystopovali v bytě, který pronajímala jeho rodina a kam mu jeho otec nosil jídlo. Nezbývá než dodat, že teď bude mít spisovatel s krví na svých rukách, dost času i na sepsání pokračování nevydané knihy....více zde a zde . (8/2019) Daniele Ughetto Piampaschet Anthonie Eugbun a Domluvený sňatek rodinné štěstí nepřinesl V některých státech a kulturách je poměrně běžné to, co je v našich končinách již naštěstí dávno pasé – domluvené sňatky. K jednomu takovému sňatku byl v roce 2013 přinucen i v Británii žijící osmadvacetiletý muž z Indie – Jasvir Ram Ginday . Tohoto muže jeho rodina přiměla k tomu, aby odletěl zpět do Indie, kde si při slavnostním obřadu, kterého se zúčastnilo 700 svatebčanů, vzal čtyřiadvacetiletou ženu jménem Varkha Rani , kterou do té doby nikdy neviděl, a se kterou poté odcestoval zpět do Velké Británie. Což o to, někdy to i v takovém případě přece jen může vyjít, potíž však byla v tom, že osmadvacetiletý muž byl gay, což jeho novomanželka netušila. Tato dost podstatná okolnost vyšla během jejich společného soužití najevo poměrně brzy a mladá, zjevně zklamaná žena začala muži prý vyhrožovat, že to zveřejní. Jasvir Ginday, bojící se zřejmě ostudy, tento problém vyřešil tím nejhorším možným způsobem. V průběhu roku 2014 svojí manželku zavraždil, aby její tělo následně spálil v zahradě. Soud mladého bankovního úředníka nakonec odsoudil k doživotnímu vězení, přičemž o podmínečné propuštění může žádat nejdříve po 21 letech. Buďme rádi, že domluveným sňatkům v naší zemi již dávno odzvonilo a být homosexuálem v naší společnosti již není takové tabu... více zde a zde . (8/2019) Jasvir Ram Ginday Jasvir Ginday a Varkha Rani Varkha Rani V centru Brna někdo střílí po lidech Jistě všichni víte, že masové vraždy střelnou zbraní jsou především v USA poměrně častým jevem. Snad každý měsíc tuzemská média informují o těchto tragických událostech, které mají na svědomí tzv. "osamělí střelci", a které si často vyžádají mnoho obětí na lidských životech. Rovněž řada z Vás asi již slyšela dvojici o sériových vrahů - střelců, tzv. D. C. snipers, Johnu Allen Muhammadovi a Lee Boyd Malvovi, kteří v průběhu roku 2002 zastřelili poblíž Washingtonu 17 osob a na dlouhé měsíce strachem naprosto ochromili okolí hlavního města USA. Jeden podobný samozvaný střelec v současnosti působí i v České republice, a to konkrétně v centru Brna! Jediným štestím je, že "náš" domácí střelec útočí diabolkami a míří do zad a pozadí kolemjdoucích. Celkem v posledních týdnech takto zasáhl minimálně tři lidi. Policie zatím případ vede jako výtržnictví a po pachateli pátrá. Není skvělé, že v některých oblastech přeci jen najsme zas tak "světoví" a můžeme Vám zde tedy podat alespoň jeden takovýto případ na odlehčení?:-) ... více zde . (8/2019) Jiný kraj, jiný mrav, jiný motiv vraždy Všichni už jste možná někdy slyšeli pojem „vražda ze cti“. Jde o úmyslné usmrcení člena nějaké soc. skupiny (typicky rodiny), který podle jiného člena poškodil pověst této skupiny, či jednotlivce a zasluhuje si tak podle pachatele(ů) smrt. Tento specifický motiv je dnes typický zejména pro vyznavače islámu. K jednomu takovému extrémnímu případu došlo v červnu roku 2019 v Pákistánu. Muž jménem Muhammad Adžmal pracoval jako krejčí v Saudské Arábii, zatímco jeho manželka s dětmi pobývala v Pákistánu. Jednoho dne Adžmal uviděl fotku své manželky v přítomnosti jiného muže a nabyl přesvědčení, že jej žena zaručeně podvádí. Vydal se tak nazpět do Pákiskánu, kde následně v přítomnosti svého otce a bratra ženu zastřelil. „Běžná“ vražda ze žárlivosti, chtělo by se říct. To by však muž nesměl zastřelit i jejich dvě společné děti, tchýni, tři švagrové a jejich dvě děti! Celkem si tedy jeho krutá a nepochopitelná pomsta vyžádala 9 lidských životů! Muž se k činu přiznal, nicméně vůbec ho prý nelituje. Ač je tento motiv vražd v Pákistánu poměrně běžný, v roce 2016 země zpřísnila legislativu a začala u vražd „ze cti“ udělovat přísnější tresty. Myslíme si, že hodně vysoký trest je zde určitě na místě! ... více zde . (7/2019) Poslední poprava v Evropě? Alexanderu Osipovičovi je čtyřiatřicet let, když jej v říjnu roku 2017 pustí z vězení. V něm pobýval za svůj dosavadní život celkem pětkrát – naposledy dokonce za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti. Stále si však nedá říct! Ani ne rok po propuštění, konkrétně 20. července 2018, spáchá další zločin. Tentokrát tak otřesný, že si tím nadobro zpečetí svůj osud. Toho dne totiž tento silný alkoholik potká dvě mladé dívky – Alesiu Klimovou (27) a Kristinu Krushkinovou (26). Společně „propaří“ celou noc, aby se ráno vydali taxíkem do mužova bytu. Tam se mužovo chování změní a začne být na dívky vulgární a agresivní. Několikrát je fyzicky napadne, až dívky raději zmizí a zamknou se v koupelně, kde k volají na tísňovou linku. Opilý Osipovič, který má v tu dobu tři promile, však popadne kladivo a dříve než stačí dívky udat přesnou polohu, dveře rozmlátí a brutálně se na dívky vrhne. Dívkám zasadí těžkým nástrojem a nožem desítky ran, přičemž většina míří na hlavu. Nemají sebemenší šanci přežít. Během následujících hodin se stačí pachatel prospat, aby se následně vydal ven pro další várku alkoholu a pytle na těla. Policisté již však mezitím zjistili adresu a Osipoviče nacházejí nedaleko bydliště, jak na lavičce popíjí pivo. U soudu se kaje, vše je mu prý líto a neví, jak k tomu mohlo dojít. Neublížil by prý ani mouše, tak předpokládá, že na vině bylo nevhodné chování dívek. S touto obhajobou neuspěje a soud mu v lednu 2019 udělí nejvyšší možný běloruský trest – trest smrti zastřelením ! Ten v květnu 2019 potvrdí i odvolací soud a odsouzenému tak zbývá už jen možnost udělení milosti od prezidenta Lukašenka. Ač Rada Evropy dlouhodobě tlačí na Bělorusko, aby nad trestem smrti vyslovilo moratorium, v Bělorusku, jako v posledním státě Evropy, se popravy stále vykonávají. Ospipovič tak má pramalou šanci, že unikne svému zaslouženému osudu.... více zde a zde . (7/2019) Kristina Krushkinova Alesia Klimova Alexander Osipovič Vyvraždil celou svoji rodinu - po 26 letech se dostal na svobodu O tom, že trest odnětí svobody na doživotí v České republice nemusí znamenat, že dotyčný opravdu stráví zbytek života za mřížemi většina asi ví. Podobně tomu však bylo i ve velmi závažném francouzském případu, který zmíníme dnes. Jde o osud pětinásobného vraha jménem, Jean-Claude Romand , který v průběhu dvou dnů v lednu roku 1993 zavraždil postupně svoji manželku, dvě vlastní děti a oba své rodiče. Tento muž nežil dobře ani před chladnokrevnou, mnohonásobnou vraždou. Totiž celé své rodině roky lhal o tom, že má diplom lékaře, navíc po léta žil z půjčených peněz, které od přátel a příbuzných pod záminkou výhodné investice vylákal. Když už se chýlilo k tomu, že vše praskne, nerozhodl se jít s pravdou ven, ale zvolil postupné vyvraždění své rodiny, korunované pokusem o vlastní sebevraždu. Ta se mu nepodařila, a tak v tu dobu devětatřicetiletý muž putoval na doživotí do vězení. Pro něj milostrdný systém mu umožnil žádat o podmínečné propuštění od roku 2015 a v roce 2019 mu soud dokonce vyhověl! Propuštěn z věznice byl nakonec 28. června 2019, nicméně v té souvislosti musí plnit řadu omezujících podmínek. Musí například bydlet na místě určeném soudem, vyhýbat se jakémukoli kontaktu se zbytkem své rodiny, bude pod pravidelným dozorem, navíc nesmí o svém případu mluvit s novináři. Jsme zastánci toho, že člověk si zaslouží druhou šanci a odpuštění. Nicméně platí to i pro pětinásobného vraha, který vyvraždil svoji nejbližší rodinu, z důvodu, že měly vyplout na povrch jeho lži a podvody? To už si rozhodně tak jistí nejsme... více zde a zde . (7/2019) Jean-Claud Romand a členové jeho rodiny, které zavraždil Jean-Claude Romand v roce 2019 Řecké drama v 21. století Vše začne roku 1998, kdy se mladému páru narodí malá holčička. Její otec, Steven Pladl, je však vůči děťátku často agresivní a napadá jej, či ho dokonce zavírá do lednice, aby přestalo plakat. Pár se tak rozhodně raději dítě svěřit do adopce jinému manželskému páru. Žena muži postupně porodí další 2 děti, ty si již ponechávají a společně vychovávají. Když je v roce 2016 jejich prvorozené dceři 18, začne se Katie Fusco zajímat o to, kdo jsou jejími biologickými rodiči a vyhledá je prostřednictvím soc. sítí. Ještě během toho roku se Katie rozhodne přestěhovat do jejich domu, kde žijí i její dvě mladší sestry. Neuběhne ani půl roku a mezi osmnáctiletou Katie a jejím 42 letým otcem Stevenem propuká intimní vztah. Muž se záhy rozvádí se svojí manželkou, která již trochu tuší, která uhodila. Jistoty nabude až v průběhu roku 2017, kdy si přečte část jejich korespondence a s tím se následně obrátí na policii. Policie pár vyslechne, ale poté nechá jít. V průběhu roku 2017 Katie porodí svému otci chlapečka jménem Bennett a oba se navíc vezmou. To však není mezi biologickým otcem a dcerou legální, a tak je zatkne policie. Později jsou propuštěni, nicméně společný syn je svěřen do péče Stevenovi matky a incestnímu párečku je zakázán veškerý kontakt. Katie se opět stěhuje ke své adoptivní rodině, aby v dubnu 2018 i přes zákaz kontaktovala Stevena s tím, že jejich partnerský vzth ukončuje. To Steven Paldl neunese a rozhodne se pomstít. Nejprve 11. dubna 2018 vyzvedne malinkého Bennetta z domu své matky a u sebe doma vlastního syna udusí. Den poté se vydá do státu New York, kde jeho dcera (a zároveň bývalá milenka a matka teď již zavražděného Bennetta) bydlí. Pladl čeká ozbrojený před jejich domem. Když Katie a její otčím někam odjedou, sleduje je a ve vhodné chvíli oba v autě zastřelí. Poté obrací zbraň i proti sobě a spáchá sebevraždu. Příběh jako vystřižený z řecké mytologie zasazený do dneška tak končí stejně jako ty bájné - velkou tragédií... více zde a zde . (6/2019) Katie Fusco and Steven Pladl Katie Fusco and Steven Pladl svatební foto Steven Pladl and Katie Fusco Vražda dítěte se šťastným koncem Když se v lednu roku 2017 přistěhuje do domu 19 leté dívky jménem Sarai Rodriguez-Miranda její bratr a jeho rodina, bere to mladá žena velice nelibě. V touze, aby se z matčina domu, kde Sarai bydlela, co nejdříve odstěhovali, rozhodne se zavaždit bratrovo 11 měsíční děťátko. Od svého přítele si nechá zjistit, kolik je potřeba podat léku, aby miminko zemřelo. Poté mu píše zprávy typu: "Rozdrtím léky, a to děcko zabiju. Uvidíme, jak dlouho zůstanou. " nebo "Nemám žádné výčitky. Stejně by ji čekal život plný zneužívání a bití. " nebo "Vůbec mě nebudou podezřívat ". S těmito pocity vmíchá dávku léku, dostatečnou pro usmrcení dospělého člověka, do jedné z odstavených lahví mateřského mléka. Lahve začnou postupně ubývat... Dábelský, zákeřný, ale také poměrně promyšlený plán, dalo by se říct. Naštěstí však "mazaně" koordinavaný přes mobilní telefon sdílený s její matkou. Ta když si zpráv všimne, bleskově zkontroljuje lahve mléka v lednici a konfrontuje dceru. S podezřelou lahví jede do nemocnice a poté hned na policii. Sarai Rodriguez-Miranda se však nezhroutí, nic nevzdá a z domu prchne. Úspěšně se dokáže před policíí skrývat dokonce 8 měsíců, až nakonec spadne klec. Bezcitná teta dnes už problémy se spolubydlícími v domě své matky mít nebude. V roce 2018 totiž byla odsouzena k 25 letům odnětí svobody, ač se naštěstí malému děťátku vůbec nic nestalo. Její přítel "na telefonu" to má dle rozsudku z roku 2019 za 15. My na dálku do vězení v americkém státě Indiana, kde se případ stal, přejeme mladé dvojici hezký pobyt....více zde a zde . (6/2019) Sarai Rodriguez-Miranda Marshall S. Snyder Novější případy Starší případy

Recenze knihy "Pekelná princezna", která vypráví o životě a zločinech americké sériové vržedkyně - Belle Gunness. Autor: Harold Schechter Pekelná princezna - Harold Schechter Koupit knihu Další knihy Název: Pekelná princezna Autor: Harold Schechter Nakladatelství: JOTA Rok vydání: 2019, 330 stran Dnes se po delší době opět podíváme na nějaký ten počin zahraničního autora. Zvolili jsme novinku, která byla v České republice vydána až koncem roku 2019 , což znamená, že byste ji ještě měly bez problémů sehat, na rozdíl od mnoha jiných zde recenzovaných titulů. Název knihy je "Pekelná princezna " a na svědomí ji má americký autor Harold Schechter , jehož specializací jsou sérioví vraz i. Podle zahraničních ohlasů v tom má být hodně dobrý... No pojďme se na to raději podívat sami. Recenzovanou knihu "Pekelná princezna " zasvětil autor jediné osobě, a to asi nejznámnější americké sériové vražedkyni Belle Gunness . Ta byla aktivní na přelomu 19. a 20. století a její rukou zemřelo nejméně 14 (pravděpodobně však více ) osob. Asi nemá cenu zde v recenzi vražedkyni více rozebírat, toho si čtenář užije v knize dostatek, shrňme jen to, že šlo o velmi krutou , rafinovanou a manipulativní, psychopatickou ženu , jejíž životní prioritou byly především peníze . Ty byly hlavním motivem vražd . Svými ohavnými činy si dokázala v průběhu více než 15 let své vražedné aktivity "vydělat" přes 1 milion dolarů (v přepočtu na dnešek)... Kniha je členěna na prolog , tři hlavní části a závěr . Prolog knihy pojednává o historii okolí města La Porte , kde se odehrává většina děje, včetně tamní historie zločinu. Poté je již prostor věnován dětství hlavní aktérky, narozené v Norsku , jejímu přesunu do USA , prvním krokům v "Novém světě ", až po první vraždu . Další část knihy popisuje vražednou "rutinu" a ta třetí soudní proces , který z právního hlediska učinil za případem tečku. Zavěr pak mluví sám za sebe, když nese název "Záhada, která nebude nikdy zcela vyřešena ". Tedy protože nechci nic prozrazovat ani naznačovat, zde popis obsahu knihy končím a přejdu k hodnocení. Hlavním pozitivem knihy je určitě to, že jde, i vzhledem k samotnému případu, o velice napínavý počin, a to od začátku až do konce. Ač jde o "echt" literaturu faktu, ve které nechybí hodně poctivé odkazování na zdroje, popis tehdejších reálií, uvádění jmen, citací, datumů, popisů a mnoho dalších faktů, na čtivosti knihy to neubírá, a ta především ve své první půlce skvěle odsýpá. I když jde o zpracování reálného případu, a autor se tedy musel držet toho, co vybádal, jsou podle mě fakta zdařile, a zároveň citlivě a vkusně, zbeletrizována. P okud máte rádi tématiku sériových vrahů, myslím, že knihu přečtete opravdu rychle, tak jako se to podařilo mně. Čtenář by však měl počítat s tím, že opravdu nejde o román, ale o literaturu faktu. Výhrady? Možná jen popis soudního porocesu, ve třetí části knihy, byl poněkud zdlouhavější. Kniha navíc postrádá byť jedinou dobovou fotku, což je škoda, protože fotky, vztahující se k případu, existují. Ale to je tak vše, co za mne mohu titulu "Pekelná princezna " vytknout. Podle mě jde dokonce možná o jednu z nejlepších knih o sériových vrazích za posledních pár let, v kategorii těch, které jsou zaměřeny na případ jednoho konkrétního pachatele. A ty já nejradši:-) Kniha má tedy určitě mé doporučení a uděluji ji skvělé hodnocení 1-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Komentáře