Václav Mrázek - český, sexuální sériový vrah, který v 50. letech usmrtil nejméně 7 osob, k tomu přidal 4 vražedné pokusy, přes 10 znásilnění a desítky krádeží. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Václav Mrázek 12. 2. 2010 (doplněno 11/2024) Václav Mrázek - československý sériový vrah, který se spolu s "heparinovým vrahem" Petrem Zelenkou dělí v počtu obětí v novodobé historii o pomyslné druhé místo mezi nejhoršími. Mrázek V 50. letech terorizoval oblast Chomutovska a má na svědomí sedm vražd. Ve většině případů byl jeho motivem sex, ale jednou zabíjel i pro peníze. Odhalen byl až po šesti letech od své první vraždy – ironicky při banální kapesní krádeži. Nutno dodat, že drobných krádeží měl na svědomí stovky… Narozen : 22. 10. 1922 Zemřel :29. 12. 1957 Země :Československo Počet obětí :7+ Unikal :6 let Vražedná aktivita :1951-1956 Přezdívka : "Smrťák" Václav Mrázek se narodil 22. října 1925 v chudé a početné rodině ve Svinařově , zhruba deset kilometrů severně od Kladna. Měl jedenáct sourozenců a celá rodina žila ve vyřazeném železničním vagonu. Mrázek absolvoval pouze pět tříd základní školy a po ukončení povinné školní docházky začal ve svých patnácti letech pracovat jako pomocný dělník na stavbách . Od dětství kradl a první zkušenost s justicí získal už v šestnácti , kdy za jednu z krádeží dostal podmínku – chudá rodina však jeho krádeže nejen omlouvala, ale dokonce jej v tom i podporovala . Přestože jej okolí vnímalo jako podivínského, trochu plachého , ale jinak slušného , taktního a pracovitého člověka , s drobnými krádežemi nepřestal . Znovu se ale do vážnějších potíží se zákonem dostal až ve čtyřiadvaceti letech , kdy byl odsouzen na osmnáct měsíců odnětí svobody za jednu z dalších krádeží . Mrázek byl tichým až nudným člověkem , který nepil, nekouřil, neholdoval karbanu . V chomutovských válcovnách trub to svou pracovitostí a svědomitostí dotáhl dokonce až na předáka (mistra). Mezi jeho záliby, kterých bylo opravdu málo (a to i díky jeho skrblictví), patřilo snad jen chození na fotbalová či hokejová utkání a projížďky na kole … Právě při nich často vyhledával své oběti . Po svém zatčení Mrázek připustil, že na myšlenku použití násilí při sexuálním aktu ho zřejmě přivedla častá četba pornografické literatury a také zážitky z orgií . Těch se údajně účastnil během svého působení ve strážním oddílu , kam se dobrovolně přihlásil v roce 1946 , tedy ve svých jedenadvaceti letech (činnost jednotky strážního oddílu po druhé světové válce často spočívala v doprovázení zásilek americké pomoci do zahraničí, především do Rumunska a Bulharska). „ …viděl jsem, že vojáci z obavy, aby pohlavně neonemocněli, ukazovali svým společnicím výhružně pistole, to kdyby žena byla pohlavně nakažená. V té době jsem začal taky souložit se ženami. Taky jsem přitom varovně plácal na pistoli, aby mě nějaká nenakazila. Se ženami jsem zde souložil denně. Vydržel jsem třeba čtyři soulože za noc, šlo většinou o mladé dívky…zde se mi taky dostala do ruky od vojáků četba o sprostých věcech. Například sem četl o šlechtičně, která se pohlavně ukájela pohledem na lokaje, kteří ve dvou před ní souložili se služebnou. Lokajové tuto služebnou pak přivázali k patníku a pouštěli na ni osla. Tuto služebnou dále nahou štvali pomocí psů po lese, až ji psi roztrhali…Takovou četbu jsem později vyhledával i v Čechách a silně mě to pohlavně vzrušovalo. Představoval jsem si, že jsem například na místě muže, který vykonává na ženě nějaké násilí, třeba bičíkem, aby se mu podvolila. “ V běžném kontaktu se však Václav Mrázek choval vůči ženám zdrženlivě a ostýchavě. Dlouho otálel s mileneckým polibkem i se vším ostatním. Jedna z jeho družek, A. Kargerová (udržovala s ním kontakt mezi lety 1951-1954), ho proto považovala za impotentního. Mrázkovi nebylo zdaleka ještě ani třicet let, přesto mu stačil partnerský sex méně než jednou měsíčně. Jak však čtenář dále uvidí, nejednalo se o jeho nezájem o sexuální oblast jako takovou (Mrázek dokonce onanoval i několikrát denně ), pouze neměl zájem o „klasický“ sex bez sadistických komponent . Nepředbíhejme však a ještě se na chvilku vraťme k Mrázkovo mládí a shrňme si, co se stalo po návratu z výše popsané stáže u strážního oddílu, kde působil zhruba rok. Poté co se v roce 1947 vrátil na Chomutovsko, nastoupil jako dělník v chomutovských ocelárnách, a ještě v tom samém roce pak nastoupil na povinnou vojenskou službu, kterou vykonával až do května 1949. Poté byl v září 1949, jak již bylo zmíněno, uvězněn na osmnáct měsíců za jednu z krádeží. Propuštěn byl v únoru 1951. Následně nastoupil na pozici pomocného dělníka v chomutovských válcovnách trub, kde setrval pracovat několik let a jak již bylo uvedeno, vypracoval se zde až na pozici předáka. Do smrtelného napadení jeho první oběti zbývalo v té době už jen půl roku… První vraždy se Mrázek dopustil 21. srpna 1951 u obce Drahonice (Karlovarský kraj, dříve okres Kadaň). Jeho obětí se stala patnáctiletá Hana Chloubová, která tou dobou pásla krávy. Vrah použil jako zbraň silný klacek, který našel poblíž místa činu. Poté udeřil oběť omračující ranou do hlavy a pohlavně ji zneužil. Když se po znásilnění dívce začalo vracet vědomí, útočník ji několika dalšími údery do hlavy zavraždil. „ …Myslel jsem si, zda by mě neuspokojil nějaký násilný způsob soulože. Zkusil jsem to poprvé s tou pasačkou u Ohře a pocítil jsem mimořádné pohlavní uspokojení, jaké jsem nikdy předtím nezažil. Měl jsem po činu asi čtrnáct dní strach, že budu dopaden, ten však byl nakonec potlačen zážitky, které jsem měl při souloži s tou zavražděnou pasačkou…Nejvíc mě ale pohlavně uspokojovaly případy, kdy jsem ženy dostával výstřelem... “ Tělo mladičké, ubité dívky nalezl téhož dne večer její otec. Tato první vražda nebyla policií po celou dobu vyšetřování považována za součást série a Mrázek se k odpovědnosti za ní přihlásil až po svém dopadení. tělo Hany Chloubové (15) Na druhou vraždu už se Mrázek předem vyzbrojil – sebou si vzal pistoli. V 16. září 1951 s ní zastřelil a následně zneužil u silnice mezi Jirkovem a Kyjicemi, poblíž Chomutova, dvaatřicetiletou Bronislavu Pajůrkovou. Svůj zločin popsal takto: „ Už se setmělo, ale byla neděle, stále jsem potkával nějaké mladé ženy. Měly doprovod, ale při pohledu na ně jsem počal pociťovat silné pohlavní vzrušení, které se projevovalo i návaly krve do hlavy a později bolestmi hlavy…Když jsem spatřil tu osamělou ženu, jak jde proti mně, začala mě silně bolet hlava, nervy mi silně pracovaly a v tom jsem musel vystřelit. Prostě to byla myšlenka, dostat tu ženu výstřelem…Střelba do ženy mě ještě víc pohlavně vzrušovala a právě tak její zhroucení a pád. “ V. M. nakonec na ženu vystřelil několikrát. Poté ji odtáhl ze silnice na louku, tam ji vysvlékl, okradl a nahou dovlekl k blízkému potoku, kde již mrtvou ženu pohlavně zneužil. Hlasitost ran však Mrázka asi vystrašila. Uvědomil si, že večerní ticho je mohlo roznést daleko po okolí. Možná proto si vzal příště nůž… číslem 1 je označeno tělo Bronislavy Pajůrkové 7. října roku 1951, vyzbrojen nožem, zaútočil poblíž Kamencového jezera u Chomutova na Annu Šestákovou (28let). Ostří nože se však místo hrdla zaseklo do čelistní kosti. Útočník pronásledoval prchající ženu až k nejbližšímu domu, kde ji zachránil hlasitý výkřik, po kterém jí obyvatel domu přišel na pomoc. Síla a zoufalost výkřiku rovněž způsobila, že Mrázek ve stejném okamžiku ejakuloval a jeho zájem tak opadl. 16. listopadu 1951 chvíli před půlnocí, opět s nožem v ruce, napadl na silnici z Chomutova do Spořic Ernu Meinlovou. Zasadil jí osmnáct ran do hrudníku a do břicha, přesto dívka přežila. Rány byly totiž vedeny relativně malou fyzickou silou. Tato skutečnost neměla za následek „pouze“ šťastné přežití oběti, ale zřejmě také vybavila Mrázka zkušeností, po které opět změnil druh zbraně… Policisty tento atak navíc „zmátl“, a rozhodně nebyl spojován s předchozími napadeními. Jedna z vyšetřovacích verzí (kvůli nízké postavě a malé fyzické síle pachatele) dokonce byla, že se tohoto útoku mohla ze žárlivosti dopustit žena. 1. června 1952 se konala zábava hořenecké hospodě, která se nachází jen pár kilometrů od Chomutova. Mrázka mumraj a zvuky hudby přilákaly. Po nějaké době, kdy otevřeným oknem sledoval právě probíhající veselí, ho pohled na tančící ženy vzrušil. Nasedl na kolo a začal pendlovat krajinou, hledajíc svoji další oběť. Kolem půlnoci, na cestě mezi samotou Seník a vesnicí Přečáply, potkal dvaadvacetiletou Elen Marmonovou. Když kolem ní projížděl, zaútočil. První vypálený projektil jí proletěl skrz límec a zřejmě i mezi vlasy. Sama poškozená, která jako jediná přežila výstřely z Mrázkova Walthera 7,56 mm (pistole, kterou vrah používal), pak vysvětluje: „ Lekla jsem se při té první ráně a předklonila se “- druhá střela pak prorazila látku kabátu v oblasti zad, ale díky přdklonu mladé ženy směřovala ven. „ Pořád jsem si myslela, že si někdo dělá hloupou legraci s poplašňákem. Co blbneš? Povídám mu. A on po mně střelil potřetí. Ale zase mi přálo štěstí. Rána nevyšla, něco se mu stalo s pistolí. Řekl mi skoro vlídně: Tak upaluj, ty krávo! A zmizel. “ Útočníka později popsala slovy: „ Byl takový malý, chuďoučký, celý v černém. Nic na něm nebylo světlého. " Elena Marmonové bohužel nebyla jedinou ženou, na kterou té noci Mrázek zaútočil. Při prvních výstřelech sice ejakuloval a jeho touha zeslábla, ale už za necelou hodinu opět křižoval na kole okolím Hořence, kde zrovna skončila zábava. 2. června 1952, pětatřicet minut po půlnoci, zaslechla řada lidí v okolí Seníku výstřely… Když se ráno Elen Marmonová probudila, uviděla, že má na dvou místech prostřelený kabát. „ Najednou mi došlo, že to nebyl poplašňák! Jako v tranzu jsem vyšla ven, znovu do těch míst, kde na mě ten člověk střílel. Kousek od Přečápel, na úrovni transformátoru, který tam stojí dodnes, jsem uviděla takové divné rýhy u kraje silnice. Jako kdyby někdo táhnul něco přes škarpu do vojtěšky. “ Poté Marmonová vykročila do pole a po několika metrech objevila sexuálně zneužitou, polonahou dívčí mrtvolu, která patřila šestnáctileté Marii Dvořákové. Zajímavostí na místě nálezu oběti byly střevíce položené a pečlivě srovnané na dívčiných ňadrech (střevíčky patřily kamarádce zavražděné, která měla ze zábavy obstaraný odvoz na motorce). Ve vyšetřovacím protokolu jsou zaznamenána slova pachatele, týkající se této vraždy, která svědčí o jeho chladnokrevnosti při činu: „ Šla po silnici a já jel v protisměru na kole. Když jsem ji míjel, vystřelil jsem z pistole a jel jsem dál. Ještě asi dvacet nebo třicet metrů. Potom jsem zastavil a chvíli čekal, zda výstřel nevzbudil nějaký rozruch. Pak jsem se vrátil k mrtvole, odtáhl ji do pole a… “, dále Mrázek pokračuje: “ Při pohledu zblízka jsem si všiml, že je zakrvácená v obličeji a z toho jsem usoudil, že jsem ji střelil do hlavy. Při pohledu na krev na mě přišla hrůza, a proto jsem ji přehodil přes obličej nějaký kabátek, který se jí při tažení vysvlékl. Pak jsem ji svlékl sukni, kalhotky a zneužil jí. V době, kdy sem jí zneužíval, začalo pršet. Vzal jsem jí sukni, myslím, že asi 50 korun a jiného už – myslím- nic. Pak sem si zase vzal své kolo a jel jsem směrem k Chomutovu. Projel jsem jednou vesnicí a v následující vesnici jsem se projížděl křížem krážem. Nakonec jsem sukni odhodil někam za plot nebo podobně. “ Elen Marmonová, která jen o vlásek unikla smrti a druhého dne ohlásila nález mrtvoly, události předešlé noci odnesla ještě několika týdny strávenými ve vyšetřovací vazbě. Tato vražda prý Mrázka uspokojila nejlépe ze všech jeho zločinů: "Nejvíc mě vzrušovalo, když se ženy skácely nebo vrávoraly. Nejvíc mne uspokojil ten případ s dívkou, co šla po silnici u Přečápel a já jí střelil při jízdě na kole, poněvadž dívka utíkala a po výstřelu se prudce zvrátila na zad. " tělo Marie Dvořákové (16) Čtvrté vraždy se Mrázek dopustil na sedmnáctileté (jinde 16let) Jiřině Helmichové 14. července 1954. Toho dne měla Helmichová schůzku se svým chlapcem v lesíku zvaném U jezírek, nedaleko obce Černice v litvínovském okrese, asi 30km od Chomutova. Cestou Helmichová potkala několik kolemjdoucích. Naneštěstí se však opozdila a tak na ni na smluveném místě již přítel nečekal. Při cestě zpět potkala na kole projíždějícího Mrázka. Ten jí minul, za několik metrů však zastavil a zavolal na ni. Když se dívka otočila, usmrtil ji jediným výstřelem přímo do obličeje. Poté dívku odtáhl stranou a na zavražděné se jako obvykle sexuálně uspokojil. Po této vraždě byla zřízena zvláštní operativní skupina, která měla za úkol vyšetřit sérii tří vražd, neboť dle balistiky byly všechny spáchány totožnou zbraní( ano, V.M. měl v té době na svědomí již čtyři vraždy, ale první z nich stále nebyla považována za součást série). Poslední vraždu poblíž Chomutova a poslední vraždu pistolí spáchal Václav Mrázek 9. srpna 1955. Bohužel šlo dokonce o vraždu dvojnásobnou. Obětí se stala milenecká dvojice -devatenáctiletá Libuše Dufková a šestadvacetiletý Karel Trlifaj. Toho večera se spolu procházeli na silnici mezi Chomutovem a Březencem. Mrázek se k nim tentokráte přiblížil po svých. Nejprve třemi ranami usmrtil bránícího se Karla Trlifaje a poté jednou ranou zezadu prchající Libuši Dufkovou. Následující den objevil mrtvolu dívky, která byla v pozici typické pro sexuální vraždu, náhodně projíždějící cyklista. Přivolaní kriminalisté pak nalezli i mladého muže. Jeho mrtvola ležela poblíž ve škarpě. Sám Mrázek popsal vraždu takto: “ Šel jsem rychle, poněvadž jsem si myslel, abych byl brzy doma. Když jsem ušel po silnici asi takových 500 m, spatřil jsem jak u příkopu vedle silnice stojí nějaký párek – t.j. muž se ženou. Když jsem došel až do jejich blízkosti, spatřili mě a pokračovali v chůzi přede mnou směrem k Chomutovu. To mě najednou pojala taková závist, že se mají tak rádi, kdežto já jsem ztratil dívku, kterou jsem měl rád, a neudržel jsem se, vytáhl jsem pistoli a když jsem došel na jejich úroveň, tak jsem asi ze dvou metrů vystřelil. První upadl muže, po dalším výstřelu žena upadla na něj... Potom však žena vyskočila, a já jsem vystřelil potřetí, když byla ke mně zády. ” tělo Karla Trlifaje (26) tělo Libuše Dufkové (19) V době posledního útoku, jak již bylo zmíněno, byl zřízen speciální kriminalistický tým, který se zabýval Mrázkovými sexuálními vraždami. Kriminalisté měli k dispozici popis pachatele , dále věděli, že pachatel má nohy velikosti 42 a vraždí stále identickou pistolí značky Walther . Policisté prověřili všechny známé sexuální delikventy v okrese, též každého, kdo chtěl opustit chomutovský okres, vyslýchali muže odpovídající Mrázkovu popisu…Prověřeno bylo celkem 25.000 osob! Vše bohužel bez úspěchu. Bývalý kriminalista major František Švandrlík to komentuje slovy: „Dostali jsme posily z Čech i Moravy, široké okolí bylo vzhůru nohama, ale vytoužený úspěch pořád nepřicházel. Ne snad, že by nebyly výsledky. Měli jsme pod palcem všechny sexuální devianty v kraji. Jenomže ten hlavní nám unikal! Zajistili jsme spoustu zbraní, nemálo waltrovek, ale žádná nebyla ta správná. Některé pistole jsem vozil na motocyklu do Prahy taky já. Mám od té doby na trase Chomutov - Praha osobní časový rekord. Neptejte se kolik, vždyť by mně museli dát pokutu. Ještě dneska... " Proč sexuální sadista a nekrofil Mrázek tak dlouho unikal spravedlnosti, ač vraždil v relativně malém okruhu tehdejšího chomutovského okresu a nejbližšího okolí? A proč se mu dokonce podařilo přes všudypřítomné policejní hlídky po vraždě milenecké dvojice z okresu dostat a odstěhovat se do Kladna? Mezi důvody patřily především Mrázkovy dokonalé mimikry – „spořádaného“, tichého, pracovitého, nevýrazného muže . Mrázek dokonce nevzbudil podezření ani u svých dvou příbuzných , kteří byli příslušníky Veřejné bezpečnosti . Dalším důvodem bylo velké štěstí . Při jednom pokusu o znásilnění, které se odehrálo v červnu roku 1955 , napadal Mrázek teprve 12letou Marii Černíkovou . Tu povalil a rdousil, ale z ničeho nic ji pustil a utekl . Bylo chvíli před tím, než se na místě objevili dva muži, kteří slyšeli křik dítěte. Později Mrázek vypověděl: “ Já o nich nevěděl, ale znervózňovalo mě, že tu dívku nejsem schopen umlčet. Příliš dlouho křičela a to bylo nebezpečné. “ Jindy si zase dvě dívky, kráčející z odpoledního filmového představení v Kralupech u Chomutova směrem k obci Ahníkov, všimnuly neznámého muže. Stál sotva sto metrů od nich, bicyklem přehradil úzkou polní cestu a čekal. Děvčata utekla zpět, k blízké železniční zastávce. Když se však vydalo polapit neznámého cyklistu několik odvážlivců , našli jen stopy galusek, nic víc. Podobných útoků na nezletilé dívky se Mrázek v průběhu svého několikaletého řádění dopustil v mnoha případech. Především pak ve dvouletém mezidobí mezi třetí a čtvrtou vraždou, tedy v letech 1953 a 1954. Dívky napadal různými způsoby a při různých příležitostech. Samotné i ty, které byly ve skupince jiných dětí. V roce 1953 si připsal na své konto 4 pokusy o znásilnění mladých holčiček. Na jaře roku 1954 už byl bohužel „úspěšný“ a spáchal 5 dokonaných znásilnění . Všechna děvčátka byla ve věku mezi 6-12lety . V některých případech je navíc bil a škrtil. Šílená bilance! Poslední vraždy se Mrázek dopustil 9. listopadu 1956 ve svém rodném městě - Svinařově . Na rozdíl od předchozích sexuálních vražd šlo v tomto případě o tzv. vraždu krycí , jenž následovala po prozrazení během prohledávání cizího domku. Mrázek se totiž toho večera vloupal do domu horníka Ladislava Berana, jednoho ze svých nadřízených z dolu Nejedlý I, o kterém věděl, že je v tu dobou v zaměstnání. Původním záměrem bylo pouze krást, jenže V. M. nemohl nic hodnotného najít a tak se postupně přes několik místností dostal až do ložnice . Zde se jeho obětí stala šestapadesátiletá Alžběta Beranová , manželka L. Berana, která se probudila a Mrázka poznala. Ten ji následně usmrtil několika ranami sekerou , kterou předtím našel před domem. Podplukovník Vaněček vzpomíná: „ Měli jsme svědka, který průběh celé vraždy viděl! Byla to Beranovic vnučka, desetiletá Jarmilka, která spala s babičkou na manželských postelích. Probudil ji výkřik a viděla, jak nějaký muž udeřil babičku několikrát sekerou do hlavy. Pak se holčičky vyptával, kde mají schované peníze. Našli společně asi šestnáct stovek v nočním stolku, což byly peníze místních požárníků. Beran jim totiž dělal pokladníka. Rodinné úspory, asi deset tisíc, měli ale Beranovi schované v kuchyni v bandasce. Vnučka o nich nevěděla a vrah je nenašel .” To však bohužel nebylo vše. Mrázek se totiž při odchodu na dvorku zastavil, vrátil se a desetiletou vnučku Alžběty Beranové znásilnil . Pachatel měl po celou dobu přes obličej kapesník , takže mladá dívenka popsala muže jako: malého, slabého pána, který měl zlé oči. Vrah opět nebyl dopaden. tělo Alžběty Beranové (56) Osudným se Mrázkovy staly až jeho neustálé, drobné krádeže. 17. března 1957 Mrázek jako obvykle prohledával kapsy oděvů odložených v šatně dolu Nejedlý I. Právě v tu chvíli přišel do šatny zraněný pracovník dolu, který se šel ošetřit. Mrázka přistihl při činu , zadržel a i přes Mrázkovo úpěnlivé prosení uvědomil Veřejnou bezpečnost . Neboť se v šatnách dolu věci ztrácely často, byla udělána rutinní prohlídka Mrázkova bytu, kde v té době bydlel se svojí přítelkyní. „Snad všechno v bytě bylo kradené, včetně těch nejobyčejnějších domácích potřeb, “ vzpomínal Karel Kamiš , vyšetřovatel ve výslužbě. Policisté však během této prohlídky objevili i holicí strojek Niazi, který se ztratil z domu zavražděné Beranové, a na Mrázka tak padlo podezření, že se nejedná o pouhého zlodějíčka. Proto policisté v bytě začali hledat pistoli, kterou se vraždilo na Chomutovsku. „Dlouho nám to trvalo, už jsme nevěděli kde hledat. Tak jsem si představil velikost pistole a koukal kolem sebe, kam by se zbraň dala schovat. Až mi oči padly na ten ponk (pistole byla nalezena ve sklepě, v dutém podstavci dřevěného ponku)…Při stejné prohlídce jsme objevili ještě hodinky, které patřily zavražděné Pajúrkové. Mrázek je schoval do roury topení, těsně u sklepního stropu ,“ dodal Kamiš. Hned následujícího dne byla provedena balistická zkouška v Kriminalistickém ústavu - její výsledek byl pozitivní. Po čtyřech dnech výslechů, během nichž Mrázek přiznával jen drobnou majetkovou trestnou činnost, se pak v noci z 21. na 22. března v průběhu několikahodinového nočního výslechu rozplakal a doznal ke všem sedmi vraždám. Následoval detailní popis všech skutků, kdy například popisoval, jak se choval k mrtvole jedné ze zastřelených žen: „ K mrtvé ženě jsem přiklekl, pohlavní úd jsem měl stále ztopořený. Silně jsem jí mačkal prsa, sahal na její břicho, pak jsem jí roztáhl nohy, uchopil je za lýtka, nohy zdvihl do výše a vykonal na ní soulož. Ta trvala asi tři až pět minut. Pak jsem vstal, ohnul jsem se a dvěma prsty tahal za chlupy jejího pohlaví. Toto jsem ještě dělal z pohlavního rozrušení. Potom jsem ji převrátil na břicho a zuřivě ji plácal po hýždích. “ Jindy zas vypovídal o svých sexuálních preferencích: „ V zimních měsících se u mě tolik pohlavní pud neprojevoval. Stačilo, když jsem třikrát nebo čtyřikrát denně onanoval. Zato na jaře a v létě, když ženy chodily oblečené jen nalehko, jsem pociťoval pohlavní nutkání často…Současně s tím jsem pozoroval, že mi v myšlenkách ožívají vzpomínky z Jirkova (pozn.:druhá vražda), které mě vydražďovaly. Často jsem se k nim vracel při onanování. Znovu a znovu jsem si představoval střelbu do ženy, její zhroucení… Čím dál víc jsem se potřeboval zase tímto způsobem ukojit. Měl jsem třeba schůzku s jednou ženou, určitě by se mi s ní podařilo souložit, ale vymluvil jsem se a na schůzku nešel. Normální pohlavní styk s milenkou nebo družkou mě netěšil, ta druhá myšlenka byla naopak silnější. “ trojdílná policejní fotografie pořízená po zadržení (1957) Mrázkovi bylo nakonec u soudu krom 7 vražd a 4 pokusů o vraždu , prokázáno i 14 případů sexuálního násilí na nezletilých dívkách (8 pokusů a 6 dokonaných případů). Byl též obviněn z 33 případů krádeží vloupáním , z 12 případů krádeží prádla, z 16 případů krádeží drobného domácího zvířectva, z 6 krádeží jízdních kol a dalších desítek drobných krádeží, které páchal buď sám, nebo ve dvojici se svým bratrem Karlem. Celkem byl Václav Mrázek obviněn ze 127 trestných činů !!! Mezi předměty, které Mrázek ukradnul se mimo všech hodinek, šperků a hotovosti nacházely i naprosté kuriozity. Šlo například o cukrovinky, ošacení, bambusovou hůl, 70kg jablek, ubrus, krabice másla či láhev s naloženými vejci. 9. listopadu 1957 byl Václav Mrázek shledán lidovým soudem v Chomutově vinným z výše popsaných trestných činů a odsouzen k absolutnímu trestu - oběšením . 5. prosince byl tento rozsudek potvrzen i Krajským soudem v Ústí nad Labem. Poprava pak byla vykonána 29. prosince 1957 v pražské pankrácké věznici. Mrázkův bratr Karel byl za krádeže odsouzen na 12 let odnětí svobody. Jeho případem byl volně inspirován film Petra Schulhoffa Vrah skrývá tvář z roku 1966. Chcete se o případu dozvědět ještě více? Pak doporučujeme následující knihy : Zabiják a Tady bezpečnost . DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Hrdelní zločiny - vraždy a tresty smrti v ČSSR (oběti a vrazi - police story) Václav Mrázek 1 Play Video Hrdelní zločiny - vraždy a tresty smrti v ČSSR (oběti a vrazi - police story) Václav Mrázek 2 Play Video Mrázek Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DOKUMENTY: Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Článek o případu Adolfa Hlubika, recidivisty odsouzeného na doživotí za vraždu pracovnice herny v Olomouci. Muž, který strávil většinu života za mřížemi, byl za jinou vraždu odsouzen už v minulosti. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Adolf Hlubik 26. 5. 2026 Adolf Hlubik – český recidivista a vrah, který v květnu 2022 během ozbrojeného přepadení herny v Olomouci střelil barmanku Miluši N. z bezprostřední blízkosti do hlavy. Hlubik byl už v minulosti odsouzen za vraždu a většinu svého života strávil ve vězení za majetkovou a násilnou trestnou činnost. Za zločin v Olomouci byl odsouzen k doživotnímu trestu a stal se nejstarším mužským "doživoťákem" v ČR. Narozen: 1949 Nyní: výkon trestu Stát: ČR Počet obětí: 2 Unikal: 1 den Vražedná aktivita: 1980-2022 Bezohledný V květnu 2022 vstoupil do herny na olomoucké Masarykově třídě muž s revolverem schovaným za pasem. O několik okamžiků později ležela pracovnice Miluše N. s prostřelenou hlavou za barovým pultem. Pachatelem byl recidivista Adolf Hlubik , který byl už v minulosti odsouzen za vraždu . Soudy jej nakonec poslaly na doživotí . 51 vteřin Psal se pátek 20. květen 2022 , když tehdy třiasedmdesátiletý Adolf Hlubik přijel odpoledne vlakem do Olomouce . Pohyboval se v okolí nádraží, vypil v nádražní restauraci dvě piva a tři fernety a pak posedával venku na lavičkách. Později tvrdil, že právě tam dostal „zprávu“, že v jedné z heren pracuje žena, která dluží 20 tisíc korun. Prý nemělo jít o loupež, ale o „vymožení dluhu “ pro lidi, kteří jej údajně kontaktovali telepaticky . Mluvil o „Galileo Galileovi “ i o "sicilské mafii "… Herna na olomoucké Masarykově třídě Po 20:25 vstoupil Hlubik do herny na Masarykově třídy. Kamera zachytila, že nejprve několik sekund vyčkával, až hernu opustí jeden z hostů, se kterým se minul poblíž vstupních dveří. Poté přistoupil k baru a vytáhl revolver Taurus ráže .38 Special , který měl schovaný za pasem. Zbraň namířil na sedmapadesátiletou barmanku Miluši N. a zavelel: „Vážená, navalte 20 tisíc, nebo jste mrtvá, to vám říkám já! “ Žena se ho však místo okamžitého uposlechnutí zeptala: „Proč to děláte? “ Lupič na to reagoval podrážděně: „Kurva rychle, nekecejte, nic nemačkejte! Slyšíte, co říkám? Nebo vystřelím a je po vás, to vám říkám já! Chcete? Mačkáte to? “ Ve stejné chvíli sáhla paní Miluše po hlavni revolveru. Adolf Hlubik však prudce trhl pravou rukou k sobě a zbraň jí vyškubl. Barmanka tak ustoupila k židli za barem a se zopakováním dotazu „Proč to děláte? “ a domluvou, že to nemá cenu a stařík by se tím mohl přivést do problémů, do ní usedla. V tu chvíli se k ní Hlubik natočil, natáhl ruku se zbraní přes barový pult co nejblíže směrem k její hlavě a prohlásil: „Ptám se tě naposled. “ Miluše N. už nijak zareagovat nestačila. Pachatel ji k tomu nedal příležitost. Dvě vteřiny po jeho poslední větě zmáčknul spoušť a vystřelil . Ruku se zbraní v tu chvíli držel asi jen 50 cm od její hlavy . Celé přepadení od vstupu do herny trvalo pouze 51 sekund . 51 vteřin, které dramaticky a nezvratně změnily život několika lidem. Střela proletěla hlavou poškozené a způsobila jí devastující poranění mozku se zlomeninami lebečních kostí a masivním krvácením. Přesto žena stále žila. Když do herny po desítkách minut vstoupil svědek , našel ji sice sesunutou za barem, ale ještě dýchající, hýbající rukama a vydávající nesrozumitelné zvuky. Mluvit už ale nedokázala . Místo činu Dostatek důkazů Hlubik si po výstřelu zandal revolver za pas a aniž by cokoli vzal , hernu kvapem opustil. Revolver později zahodil do křoví poblíž vysokoškolských kolejí. Potom zamířil zpět k nádraží. Tam změnil svršek a koupil si lístek na noční vlak do Veselí nad Moravou. Také si podle své výpovědi dal další pivo, fernet a koupil si placatku borovičky. Tvrdil, že nevěděl, že ženu skutečně zasáhl: „Když jsem vystřelil, neřekla ani au. Nevěděl jsem, že je střelená. Kdybych to věděl, sedl bych hned na první vlak a ujel. “ Ještě téhož večera byla hlídkám rozeslána fotografie podezřelého a ten byl ve 23:46 před nádraží bez odporu zadržen . Vyšetřovatelé zajistili kamerové záznamy , balistické stopy i samotný revolver , který tři dny po činu pod keřem objevil údržbář univerzity, a který pachatel několik týdnů před činem odcizil z garáže svému vnukovi . Ve válci zbraně zůstala vystřelená nábojnice. Znalci potvrdili, že právě z tohoto revolveru byla střela vypálena. Na zbrani i oděvu podezřelého byly nalezeny částice povýstřelových zplodin a znalci navíc zajistili DNA stopy Hlubika na barovém pultu i samotném revolveru . K tomu celý průběh vraždy zachytila bezpečnostní kamera v baru včetně zvukové stopy . Vražedná zbraň Hlubik během přípravného řízení nespolupracoval a až na prvotní stručné vylíčení skutku odmítl vypovídat. Zřejmě jednal v souladu s pravidlem zkušeného kriminálníka, které předestřel v jednom z dopisů, který z vazby zaslal bývalému spoluvězni: „Milane, staré pravidlo zní: pokud tě přímo nikdo nechytí za ruku, tak vždy zapírat neboť stále je nějaká naděje. “ Halucinace? Vyjadřovat se začal až během hlavního líčení . Vzhledem k množství důkazů nakonec nepopíral samotné přepadení ani výstřel . Tvrdil však, že ženu zabít nechtěl . Podle své obhajoby mířil na rameno, ale kvůli těžkému poškození zraku přesně neviděl, kam ve skutečnosti střílí. Nejvyšší soud však později upozornil, že kamerové záznamy zachytily obžalovaného při běžném pohybu po městě i při čtení novin před nádražím. Krátce před činem si navíc do úschovní skříňky odložil batoh se slepeckou holí. Soudy tak dospěly k závěru, že jeho zraková vada nebyla tak závažná , jak tvrdil, a že střelba byla vedena do hlavy zcela cíleně . Rovněž verzi o hlasech mu soud neuvěřil , ač znalci tuto skutečnost nebyli schopni z lékařského hlediska vyloučit. Při hodnocení obžalovaného diagnostikovali disociální poruchu osobnosti , závislost na alkoholu , mírnou kognitivní poruchu a možnou organickou halucinózu . Připustili sice možnost sluchových halucinací, ale i tak podle nich samotná vražda nebyla „chorobně motivovaná “ , nýbrž šlo o výsledek jeho osobnostního nastavení a agresivní reakce na odpor oběti . Podle znalců už ve chvíli, kdy Hlubik zmáčkl spoušť, nešlo pouze o peníze. Významnou roli hrála pomstychtivost a vztek nad tím , že se oběť nepodřídila jeho požadavkům a neprojevila mu dostatečnou „úctu“. V posudku dále zaznělo, že jde o průměrně inteligentního člověka s dlouhodobě agresivní osobnostní strukturou , bezohledného , s nízkým prahem pro uvolnění agrese , nezájem o city druhých, s celoživotní tendencí racionalizovat vlastní činy a zkreslovat vědomě či nevědomě informace za účelem zbavení se odpovědnosti. Jeden ze znalců uvedl, že se ve své praxi ještě nesetkal s člověkem v tak pokročilém věku , který by vykazoval tak silné sklony k impulzivnímu a agresivnímu jednání . S přihlédnutím k tomu všemu byl v hodnocení prognózy resocializace nebývale kategorický. „Resocializace je nemožná s ohledem na osobnostní strukturu obžalovaného a jeho celoživotní recidivu “. Recidivista Soud se rovněž obligátně zabýval kriminální historií Hlubika , která byla mimořádně rozsáhlá a násilná. Šlo o muže, který pocházel z dělnické rodiny, po ukončení devítileté základní školy nastoupil jako učeň do průmyslové školy v Gottwaldově, kde však ukončil jen dva roky, načež nastoupil do výkonu trestu. Za mřížemi strávil téměř padesát let života a v rejstříku trestů měl třináct záznamů. Poprvé byl trestán odnětím svobody už v roce 1966 ve svých pouhých 17 letech . Údajně, když opilý odcizil nastartované vozidlo, se kterým potom havaroval. Velkou část jeho prohřešků přitom tvořily násilné delikty se zbraněmi v ruce. Nejzávažnějšího činu před olomouckou vraždou se dopustil v roce 1980 ve věznici Leopoldov , kde kladivem ubil svého spoluvězně . Vražda byla spáchána dne 19. září 1980 ve věznici v Leopoldově . Obětí se stal padesátiletý spoluvězeň , který s Hlubikem sdílel celu. K incidentu došlo v době, kdy se v cele nacházeli tři odsouzení, zatímco ostatní vězni byli ve společenské místnosti a sledovali televizi. Hlubik muže nejprve několikrát udeřil kladivem do hlavy , poté jeho bezvládné tělo odtáhl na toaletu , která byla součástí cely, kde ho doslova dobil a způsobil mu mnohočetné zlomeniny klenby lebeční. Před soudem se k vraždě doznal , hájil se však tím, že byl pod psychickým tlakem . Tvrdil, že mu oběť vyhrožovala zabitím, a on se proto obával o svůj život. Zároveň uváděl, že ho ke spáchání činu navedl jiný spoluvězeň , který měl vraždu dokonat. Soud však tuto verzi vyvrátil. Svědci totiž vypověděli, že mezi Hlubikem a zavražděným předtím nedocházelo k žádným konfliktům a c osoba, kterou označoval za skutečného pachatele, se v době vraždy nemohla v cele nacházet. Podle soudu zvolil Hlubik tuto obhajobu ze strachu před trestem smrti a snažil se tak zmírnit míru svého zavinění. V jeho neprospěch naopak svědčila skutečnost, že již před činem naznačoval dalším vězňům, že se na oddílu brzy něco stane , přičemž on bude jediným svědkem a získá z toho určité výhody. Soud dospěl k závěru, že v osudný den záměrně vyvolal s poškozeným hádku, během níž na něj zaútočil. Motivem činu měla být podle znalců snaha prosadit se mezi ostatními vězni . Zločin byl o to závažnější, že byl připravovaný . Soud tento závěr opřel o skutečnost, že si Hlubik záměrně vybral o dvacet let staršího spoluvězně , který byl navíc tělesně postižený, a nepředpokládal proto výraznější odpor. Po činu se navíc snažil zahladit stopy . Vyměnil zakrvácené povlečení a poté, co jiný spoluvězeň nalezl mrtvolu, se aktivně podílel na jejím přenášení , aby mohl vysvětlit, proč má na oblečení stopy krve . Spoluvězni tehdy o Hlubikovi uvedli, že nebyl oblíbený , často na cele požíval návykové látky a po nich byl agresivní . Věznice pak uvedla, že během výkonu nerespektoval pravidla, byl 19krát disciplinárně potrestán a naopak nedostal jedinou odměnu . V roce 1967 se k tomu pokusil uprchnout z nápravného zařízení v Lipkovicích. Při rozhodování o trestu soud posuzoval i možnost uložení trestu smrti. Pro něj však nebyly splněny zákonné podmínky. V Hlubikův prospěch svědčilo, že se k vraždě doznal a projevil nad svým činem lítost. "Je třeba uvést, že znalci nevyloučili možnost resocializace , navíc jde o poměrně mladého člověka , a tedy je zde možnost nápravy ". Soudy proto Hlubikovi za vraždu nakonec uložily trest odnětí svobody v délce 21 let . Jen dva měsíce po podmínečném propuštění z vězení, konkrétně v roce 2002 , spáchal ozbrojenou loupež se spolupachatelem, kdy se zbraní v ruce obrali taxikáře . V roce 2012 pak podnapilý zaútočil nožem na obsluhu restaurace poté, co napomenula kvůli nevhodnému chování jeho známého. „Blížil se ke mně se slovy: Chceš zemřít hned, nebo až zítra? Pak jsem za sebou uslyšel výkřik: Pozor, nůž! a ucítil, jak mi ostří jede po břiše, “ uvedl napadený. Naštěstí stačil včas uskočit a zranění bylo jen lehké. Hlubik za pokus o těžké ublížení na zdraví putoval za mříže na dalších pět a půl let . Další incident v opilosti následoval v létě 2018 , kdy byl v baru vyzván, ať za zaplatí a odejde . Hlubik na to reagoval vytažením revolveru , který přiložil k čelu muže, který ho napomenul a řekl mu, že ho zabije , protože s tím nemá problém, a že už zabil více lidí. Téhož večera přiložil zbraň k hlavě ještě dalšímu muži a prohlašoval, že má chuť někoho zabít . Doživotí Krajský soud neshledal žádnou polehčující okolnost ve prospěch obžalovaného. V rozsudku zmínil, že "usmrcení bylo do slova a do písmene popravou ". Vzhledem ke všem okolnostem tak odsoudil Adolfa Hlubika k doživotnímu trestu . Vrchní soud v Olomouci později doživotní trest potvrdil , stejně tak jako Nejvyšší soud . Podle soudců nebyla naděje, že by se pachatele podařilo napravit mírnějším trestem a společnost před ním musí být trvale chráněna . Při rozhodování přitom soudy nevycházely jen z bezcitnosti samotného útoku a rozsáhlé trestní minulosti obžalovaného, ale i z následků, které jeho čin zanechal v životě oběti a jejích blízkých. Hlubik po svém doživotním odsouzení v pořadu Bez lítosti kritizoval práci jednoho se soudců, který si pode jeho názoru hrál na lékaře, když podceňoval jeho vadu zraku. "Kdybych to tenkrát věděl, co udělá, a že skončím na doživotí, tak jsem si na něj počkal, protože on si nic jiného nezaslouží ", vyjádřil se na jeho adresu. Statečná žena Za samotným soudním rozhodnutím zůstává i příběh nebojácné barmanky , která při přepadení neustoupila, pokusila se s pachatelem komunikovat a dokonce vztáhla ruku oproti jeho zbrani. Bohužel, právě její odpor podle soudu vedl k eskalaci celé situace . Subtilní stařík zřejmě nevyvolal v ženě dostatečnou obavu o život a dle kriminalistů je ze záznamu bezpečnostní kamery zcela patrné, že jej nevnímala jako hrozbu . Miluše N. byla po přepadení se střelným poraněním hlavy převezena do nemocnice, kde podstoupila opakované neurochirurgické operace . Následovaly měsíce, během nichž byla napojena na plicní ventilaci, vyživovací sondu a vyžadovala nepřetržitou péči. „Maminka vnímala, poznávala nás. Viděla jsem za těch deset měsíců pokroky: jedla, pila, jednoslovně na nás promluvila. Stále jsem viděla existující naději a věřila v zázrak, “ uvedla starší dcera paní Miluše pro Deník.cz. Bohužel následky zranění podle lékařů naději nedávaly. „Pan doktor říkal, že maminka vyhrála několik bitev v předem prohraném boji, protože poškození mozku bylo příliš velké. “ Miluše N. zůstala upoutaná na lůžko až do své smrti dne 7. března 2023. Po ženě zůstaly dvě dcery . Jedna dospělá, druhá nezletilá studující střední školu. S tou v době vraždy žila sama. Starší dcera popsala, že se po útoku život celé rodiny změnil v dlouhé čekání mezi nadějí a bezmocí . Rodina matku pravidelně navštěvovala v nemocnici a sledovala její postupné odcházení. Matka podle ní byla před útokem aktivní a samostatná žena, která navzdory náročné práci pomáhala svému okolí a starala se o rodinu . „Je to dobře, kolik dostal, ale stále mi zůstává rozum stát nad tím, jak je možné, že se takto narušený člověk vůbec pohyboval v ulicích Olomouce. “ „„Ten osudný pátek mi maminka volala, že bere směnu za kolegyni. Já jsem jí to rozmlouvala. Až jsem se zlobila, že je pořád v práci a nemá nic ze života. Zvala jsem ji, ať přijde večer k nám na návštěvu, za vnoučaty. Odmítla se slovy, že teď je každá koruna dobrá“, vysvětlovala dcera paní Miluše hořkou nepřízeň osudu. Bezcitný Hlubik ani před soudem neprojevil lítost . Dokola se odvolával na poškození zraku a snažil se svoji vinu zlehčovat. „Řekl jsem jí slušně, že dluží peníze. Měl jsem prst na spoušti, navíc spustila poplašné zařízení, což mě vylekalo, protože to byl hukot. Neodpovídala na mé otázky. Já už věděl, že peníze nedá a musím zmizet. “ Snažil se tak své jednání vysvětlit údajnou panikou a zmatkem. „Žádný zvukový alarm nebyl spuštěn, jednal jste naprosto chladnokrevně “, odvětil mu soudce. Nakonec Hlubik před soudem prohlásil, že poškozenou navrhne prezidentovi na státní vyznamenání in memoriam za statečnost . "Cyničtější vyjádření pachatele nad svou obětí jsem neslyšel, a to ani ze své praxe ani z praxe jiných soudců, " shrnul soudce. Adolf Hlubik (zdroj Bez lítosti / Prima+) V rozsudku soud shrnul, že Hlubik ženu zastřelil jen kvůli tomu, že si žena jej dovolila neposlechnout a neprokázala mu při přepadení úctu. Zavraždil ji tak z pomstychtivosti , čímž prokázal naprostou morální zvrhlost. Podobný názor sdílí i kriminalisté: „Jde o člověka, který je naprosto bezcitný. Je schopen zabít kohokoliv na potkání “, uvedl vyšetřovatel zabývající se případem. Za „jednoho z nejhorších pachatelů “, kterým se tamní odbor věnoval Hlubika označil i vedoucí odboru obecné kriminalisty KŘ Olomouckého. Adolf Holubik se po nabytí právní moci rozsudku stal nejstarším doživotně odsouzeným mužem v Česku. Profesionální "Viktor Čistič"? Hlubikovo jméno se v minulosti objevilo ještě v jedné kauze. Šlo o zmizení Lamberta Krejčíře, otce podnikatele Radovana Krejčíře. Hlubik policii v roce 2008 tvrdil, že ho v říjnu 2002 oslovili lidé z okolí podnikatele Jaroslav Starky se zakázkou na likvidaci těla. Pár týdnů před jeho zmizením se mu podle něj ozval známý z výkonu trestu . „Chtěl po mně, ať seženu kyselinu, že dostanu za tu zakázku milion korun, “ vyprávěl Hlubik kriminalistům. „Mohlo to být tak 25. října 2002. Po půlnoci ke mně domů přijeli i s mrtvolou . Byl to Lambert Krejčíř . Byl v igelitovém pytli. “ Jenže Hlubik mezitím kyselinu sehnat nedokázal. „Já jsem Mirkovi řekl, že vápenka, kde jsem chtěl tělo rozpustit, nefunguje. A co se týká kyseliny, tak zatím jsem ji nesehnal. Tak jsem mu navrhl, že bych tělo mohl spálit benzinem. Nebo že bych ho hodil do šroťáku. Pak bych ty zbytky někde zakopal. Jenže Mirek s tím nesouhlasil, takže si tělo zase vzali a milýho Krejčíře si odvezli pryč. “ Kriminalistům rovněž vysvětlil, proč se šest let po události rozhodl vypovídat. Údajně se dozvěděl, že byl zavražděn jeho známý , který o zmizení Krejčíře věděl. Navíc prý nedodrželi slovo a dali mu jen zlomek toho, co slíbili. „Proto taky vypovídám . To zase abychom si rozuměli, že nejsem až takovej Kosťa Dobroděj. “ Obhájce tehdy obviněného Starky, Kramarič , označoval svědectví Hlubika za naprostý nesmysl a při výslechu dne 5. června 2008 mu coby svědkovi mohl na konci pokládat otázky : Kramarič: Byl ten pytel průhledný, černý, bílý, silný, nebo tenký? Hlubik: Byl to obyčejný igelit. Průhledný. Kramarič: Vy jste nesl ten pytel za nohy, nebo za hlavu? Hlubik: To už nevím. Kramarič: Já se domnívám, že není úplně běžné nosit mrtvoly do koupelny, proto jsem se ptal. Hlubik: No tak pro mě to běžné je. Hlubik: Pokud potkám špatného člověka, o kterém si myslím, že si zaslouží smrt, tak se považuji za spravedlnost a střelím ho do hlavy. Takový jsem já. Ale neměl jsem to štěstí, že jsem narazil zrovna na špatnýho, jako jste vy. Kramarič: Já o sobě vím, že jsem špatnej, a předpokládám, že bych si určitě zasloužil ten váš trest. Hlubik: Ale boží mlýny melou pomalu, víte? Ujišťuji vás, že teď si vás vrývám do paměti, a pokud mi zrak bude sloužit, tak na vás nikdy nezapomenu. Po pár týdnech však Hlubik výpověď odvolal s tím, že je vymyšlená a že ho k ní dotlačila policie. „Za to, že to pro ně udělám, mi slíbili, že mě dostanou po dvou třetinách trestu z vězení a zařídí mi operaci očí, protože mám zelený zákal a skoro nevidím. “ Advokát Kramarič tehdy tvrdil, že policie svědka „vyrobila“. To mluvčí ÚOOZ odmítl . DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Detailní článek o málo známém, dnes doživotně odsouzeném, dvojnásobném, českém vrahovi z 90. let 20. století - Juraji Kučerákovi. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Juraj Kučerák 3. 11. 2016 Juraj Kučerák - dvojnásobný český vrah z první poloviny 90. let minulého století. Obě své oběti usmrtil v rozmezí jednoho měsíce a to teprve ve svých 22 letech. Pro tohoto pachatele je příznačná nízká inteligence, nadprůměrná agresivita a naprostá absence hlubších citových vztahů s lidmi. V současnosti (2020) je mu 49let a odpykává si trest odnětí svobody na doživotí. Narozen: 1971 Dnes (k datu 25.9.2017): odnětí svobody na doživotí - Mírov Země: ČR Počet obětí: 2 Unikal: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 1993 Možná by mohl někdo namítnout, že níže popsaný pachatel nesplňuje některé ze starších definic, podle kterých jsou za sériové vrahy považováni ti, jenž zavraždili nejméně tři osoby. Nejde nám však o definici, a o to, zda dotyčný spáchá dvě, tři nebo čtyři vraždy a více. Jde nám hlavně o to, ukázat v tomto článku kontrast mezi organizovaným pachatelem, který si své činy plánuje, připravuje a často si je i užívá, a níže popsaným mužem, který do tohoto vzarce rozhodně nezapadá. V jeho případě jde spíše o primitivní , agresivní osobnost , která se neštítí bez většího rozmyslu usmrtit kohokoli, třeba i z malicherných důvodů , bez plánování nebo ne delšího než několik málo minut, a to kdykoli uzná za vhodné a zkrátka to nějak vyplyne ze situace. Řeč je o Juraji Kučerákovi . Juraj Kučerák se narodil roku 1971 v romské kolonii Gemerská Poloma na jihovýchodním Slovensku. Tam však vyrůstal pouze do svých šesti let . Jelikož otce umístili natrvalo do psychiatrické léčebny a matka o početnou rodinu příliš nepečovala (jinde uvedeno – že byla odsouzena k odnětí svobody či že od muže utekla, protože jí bil - těžko říct) a babička, která se o děti především starala, byla již příliš stará, byl malý Juraj rozhodnutím soudu umístěn do dětského domova . Tam pak zůstal až do své plnoletosti. V dětském domově Kučerák , jemuž bylo později naměřeno IQ kolem 76 bodů , dokončil čtyři ročníky zvláštní školy a naučil se triviu, tedy číst, psát a počítat. V dětském domově matka malého Juraje občas navštěvovala, ale ten se o to podle svých slov příliš nestaral a často odtamtud utíkal, jelikož se mu tamní režim vůbec nelíbil. Kučerák v dětském domově dle vlastních slov neměl žádné kamarády . Za celé 13 leté období si pamatuje jen jednoho , toho prý ale srazil vlak a trvale jej zranil, takže už se pak nikdy neviděli. Se vztahem ke zvířatům to bylo ještě horší. „Nemám je rád. Když začne štěkat pes, leze mi to na nervy. Už sem jich hodně zabil. Praštím je do hlavy a pak zaškrtím. Kočky? Ty také nemám rád. Zabíjím je tak, že je roztočím a praštím s nimi o zeď. “ Když Kučerák opustil dětský domov, odstěhoval se za příbuznými na Karvinsko. Zde se pokoušel najít si zaměstnání, ale z každého ho za neomluvené směny vyhodili. Většinu času tak zůstal na podpoře. Prvního většího škraloupu se dopustil někdy v roce 1991 . Tehdy zaútočil sekerou na svého strýce , u kterého bydlel. Konflikt naštěstí skončil bez vážnějších zranění, přesto vzhledem ke způsobu útoku byl mladý, čerstvě přestěhovaný Slovák odsouzen za pokus o těžké ublížení na zdraví k podmínečnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců . Napadení údajně vyvolala (když pomineme časté hádky mezi zúčastněnými) snaha Kučeráka o pohlavní styk se strýcem. Dalo by se říct, že vše podstatné a zásadní v životě Juraje Kučeráka se odehrálo v roce 1993 , tedy v jeho dvaadvaceti letech . Jak už je čtenáři jistě jasné, řeč bude o jeho kriminální kariéře. 16. dubna 1993 pozval Kučerák na „rande“ mladou žačku zvláštní školy, kterou již zřejmě nějaký čas znal. „Schůzka“ se konala v opuštěném domě na kraji města. Když byl „páreček“ na místě, začal mladý muž po šestnáctileté dívce požadovat pohlavní styk. Ta s tím i přes výhružky smrtí nesouhlasila, což Kučeráka nejen překvapilo, ale hlavně rozzuřilo. Následoval tak zápas, který skončil tím, že agresivní útočník doslova a do krve omlátil hlavu nezletilé dívky o vodovodní kohoutek ve zdi . Až absurdní se v tomto kontextu zdá být jeho pozdější tvrzení, které poskytl po svém zatčení: „Existuje člověk, kterého miluju! Se vším všudy. A budu ji mít rád pořád. Až budu v zemi, tak ji budu mít pořád rád. “ Ano, řeč je o oné napadené dívce. Kučerák na dotyčnou jako na svoji tehdejší a jedinou přítelkyni dokonce vzpomíná až do dneška. Neuplynul ani měsíc od výše popsané události a pachatel zařadil do své kriminální kariéry další úlovek. Tentokrát již ten nejtěžší zločin ze všech – vraždu. Čin, jak uvedl pachatel, se odehrál 14. května 199 3, což si pamatoval, jelikož ten den obdržel podporu. Ta také sehrála podružnou roli ve sledu událostí, které vyústily v tragický následek. O dost důležitější roli, stejně jako u mnoha a mnoha jiných spáchaných vražd, hrál alkohol . Vše ten den začalo tak, že Kučerák přišel s čerstvě získanou podporou do domu svého strýce, nezaměstnaného Štefana Suchánka (53) , u něhož v podnájmu pobýval (ano! jde o stejného člověka, kterého již v roce 1991 napadnul!). Muži měli podle Kučerákových slov mezi sebou spory a strýc mu údajně sebral tisícovku (což byly v té době zhruba 2/3 podpory) s tím, že už mu jí nedá, ale že zajdou do hospody. Tak se také stalo a samozřejmě se pilo. Když se dva příbuzní po 23. hodině vraceli zpět do domku, nakoupili ještě placatku, aby v konzumaci alkoholu doma mohli pokračovat. Jak Kučerák uvedl: „Bylo vidět, že strýc je už opilý……Začal se hádat a bylo vidět, že má chuť se bít. “, pak pokračuje: “Začal mi nadávat do chuligánů, tvrdil, že je mnohem lepší než já….Chytal mě za vlasy, chtěl mě škrtit…Dal jsem mu facku, až upadnul. Tak jsem ho nadzdvihnul za košili a asi osmkrát ho pravačkou udeřil do obličeje. Tekla mu z pusy krev, hýbal rukama, jak se chtěl bránit. Pak už jen ležel bez hnutí na zádech. Vzal jsem židli a tou sem ho asi šestkrát praštil do hlavy. Pak jsem mu silně dupnul pravou nohou na krk. Bylo slyšet takový vzdech nebo zachroptění. Bylo mi jasné, že už je po něm. Už jen proto, že mu z nosu a úst vyšplíchla další krev, až sem si umazal tenisky. “ Po vraždě údajně Kučerák přemýšlel, co udělá s tělem a přitom kouřil. Nakonec si došel pro sekyru a ještě jednou strýce seknul do krku. To poté zdůvodnil tím, že to bylo asi proto, že ho nesnášel. Nakonec tělo Štefana Suchánka odvlekl do sklepa, polil vínem z demižonu (to prý aby zakryl pozdější mrtvolný zápach), zaházel starými hadry a odpadky, hřebíky zatloukl dveře do sklepa a v domě ukryl strýcovy hygienické pomůcky pro denní potřebu, aby vše vypadalo tak, že zavražděný muž odcestoval. Nakonec ještě umyl krev v kuchyni. Tělo oběti bylo v tomto případě nalezeno zhruba po měsíci a půl, čili až po následující události, kvůli níž se policie o Juraje Kučeráka začala zajímat. Čtenář už možná tuší, že onou „následující událostí“ nebylo nic jiného než další vražda. Na rozdíl od první vraždy, která byla vyvolaná (když pomineme vnitřní faktory v osobnosti pachatele, které měly zásadní vliv na obě vraždy) spíše hněvem a situačními spouštěči, ta druhá byla spáchaná převážně v důsledku snahy o majetkový prospěch. Obětí zmíněného trestného činu byl Michal Kovařík (44) . Ten poznal Kučeráka v jedné hospodě, poblíž které pracoval. Měli dokonce i společnou cestu domů. „ Chválil mě, jak hezky zpívám V Hodoníně za vojáčka mě vzali a chtěl, abych mu to pořád zpíval. Pozval mě k sobě, usmažil mi vajíčka a říkal, že kdybych si vyběhal zdravotnický průkaz, mohli bychom přes léto prodávat na pláži v Heřmanicích občerstvení. “ vzpomínal Juraj Kučerák . Asi za týden po této události, čili kolem 15. června 1993 (tedy měsíc po první vraždě, která byla zatím stále ještě neodhalená) se mladý Rom kvůli nedostatku financí rozhodl, že Kovaříka, se kterým se mezitím ještě párkrát sekal, vykrade. Nejprve čekal před domkem, než muž zhasne, a když světlo zhaslo, vydal se do kůlny a tam si opatřil sekeru. Pak vniknul do domku a potmě došel do místnosti, kde hlasitě chrápal spící Kovařík. „ Ležel na gauči, byla mu vidět jen hlava a vlasy. Jak jsem v tu chvíli nad ním stál, ani nevím jak, nijak sem nad tím nepřemýšlel, jsem uchopil sekeru oběma rukama a ostřím asi třikrát nebo čtyřikrát vzal Kovaříka po hlavě. Nijak nereagoval. Pak jsem ho udeřil asi osmkrát tupou hranou sekery, opět do hlavy “, uvedl při výslechu pachatel. Pravdivost jeho výpovědi (stejně tak pravdivost výpovědi k první vraždě) byla později opatřenými důkazy potvrzena. Naprostou zbytečnost a absurditu této smrti pak dokládají další věty výpovědi: „ Po tom, co jsem Kovaříka několikrát udeřil sekerou do hlavy, zašel jsem do kuchyně a rozsvítil. Na stole ležela peněženka. Napadlo mě, že kdybych viděl ty peníze dřív, asi bych ho nezabil. Jenomže do bytu jsem se vkradl potmě a peněženku jsem neviděl. Proto jsem Kovaříka zabil, abych mohl ty peníze hledat….Co jsem měl dělat?...No co jsem měl dělat? Měl jsem ho hladit?! “ Jak se na Kučeráka, v té době již dvojnásobného vraha přišlo? No, vzhledem k inteligenci a osobnosti pachatele opravdu nešlo o žádnou „detektivku“. Sousedé Michala Kovaříka si samozřejmě všimnuli, že muže již nějaký ten den nezahlédli, navíc domek navštěvuje mladý cikán, který jezdí na Kovaříkově kole a vozí z domu plné igelitky čehosi. 28. června kvůli hnilobnému zápachu a pojatému podezření jeden ze sousedů vniknul do domku a v něm našel zuboženou, rozkládající se oběť zastlanou několika dekami a polštáři. Policie pochopitelně ihned začala pátrat po svědky popsaném „mladém cikánovi“ jezdícím po Karviné na Kovaříkově kole. Za několik dní se jim podařilo zajistit ono kolo a naštěstí čerstvý majitel si dokonce zapsal z občanky jméno toho, jenž mu kolo za 400Kč před několika dny prodal. Byl jim Juraj Kučerák . Policisté tak vyrazili do domu jeho strýce, kde až počátkem července nalezli tělo první oběti. 10. července 1993 se pak mladý pachatel vrátil do domku svého strýce, ten byl však již policií hlídán a podezřelý byl zadržen . Ve vazbě měl několik excesů, když jednou například zapálil celu , jindy si zas lehal na zem a kopal kolem sebe. Falopoletyzmografické zkoumání zjistilo u posuzovaného homosexualitu zaměřenou na dospělé muže , což Kučerák rezolutně popíral. Posudky však v obou případech vyloučily sexuálně sadistický motiv vražd . Nicméně potvrdily mimo jiné, že souzený je: “nadprůměrně agresivní člověk , navíc bez morálních zábran . Nelze vyloučit, že se znovu nebude dopouštět násilných trestných činů. Vždyť lidé jsou pro něho zajímaví pouze jako zdroj uspokojování vlastních potřeb… “ Lze předpokládat, že soud v tomto případě uloží nejvyšší možný trest, což také 18. července 1996 učinil. V současné době si Juraj Kučerák odpykává trest odnětí svobody na doživotí v Mírovské věznici. Dle svých slov mívá občas hádky s dozorci a dostává kázeňské tresty. „No tak, ze vzteku. Když mi něco provedou, tak se neudržím. Nedávno, že jsem zapálil deky. Už ani nevím proč, byl jsem na ně prostě nasranej. “ odpověděl na otázku, proč dozorcům nadává v rozhovoru s L. X. Veselým v roce 2007. Jako možný výstižný epilog jeho příběhu si dovolím použít pár otázek z onoho interview: Víte co, ještě mi řekněte. Vy jste dodneška ve spojení s bratrem nebo příbuznými? Ne. Naposled v těch Košicích. A teď si s bráchou píšete? Já si s bráchou nepíšu, protože nevím, kde je. Už je to dlouhá doba. S bráchou jsem se neviděl hodně let. Vůbec. A s kým si píšete? Máte někoho? Mám matku, sestru, ale nekontaktuju se s nima. Nepíšu si s nima. A s kým se kontaktujete? S jedním. To je jeden z Prahy. To je apoštolská církev. Evanglia. Kdy jste měl naposledy návštěvu? Já jsem v kriminále ještě neměl ani jednu návštěvu. Pokud vím, sedíte od roku 1993… No bude to 14 let…Co se dá dělat, nikoho nezajímám. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Jeden z nás - Příběh o Norsku", která se věnuje činu masového vraha Anderse Breivika. Autor: Asne Seierstad. Jeden z nás (Příběh o Norsku) - Asne Seierstad Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Jeden z nás - Příběh o Norsku Autor: Asne Seierstad Nakladatelství: Absynt Rok vydání: 2019, 575 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Den, který navždy změnil tvář současné Evropy: 22. červenec 2011. Anders Behring Breivik nejprve v centru Osla odpálil nálož, jíž zabil osm lidí, a pak se převlečený za policistu a po zuby ozbrojený přesunul na ostrov Utoya, kde postupně zavraždil šedesát devět účastníků letního tábora pořádaného mládežnickou organizací sociálnědemokratické strany. To všechno z touhy po dokonalosti a čistotě – své země i sebe samého. Vynikající reportážní román Asne Seierstad Jeden z nás: Příběh o Norsku vypráví detailní průběh tohoto „černého dne“, nahlíží do životů mnoha postižených rodin a podrobně rozebírá nesnadné dětství i dospívání muže, z kterého se stal nejhorší masový vrah norských dějin. Jeden z nás. Příběh o Norsku je nejen psychologická studie teroristy a jeho příprav zločinu nebývalých rozměrů, ale také dramatický „true-crime thriller“, který vás bezpochyby ohromí a od něhož se neodtrhnete. Název této knihy není náhodný – pachatelem zrůdného činu obráceného proti celé společnosti není zfanatizovaný cizinec, nýbrž příslušník většiny, který se doposud choval jako „jeden z nás“. Brilantní kniha Asne Seierstad Jeden z nás. Příběh o Norsku vychází v překladu Evy Dohnálkové. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy

Ctirad Vitásek - druhý nejhorší masový vrah v České republice. Střelba ve Fakulní nemocnici v Ostravě - článek. Ctirad Vitásek – masová střelba v ostravské nemocnici (Zveřejněno: 5. 5. 2020) - doba četby 6 minut V tomto článku se dočtete o co do počtu obětí druhé nejhorší masové vraždě v dějinách České republiky (nelichotivé prvenství drží masová střelba v Uherském Brodě z roce 2015) . Tragická událost se odehrál 10. prosince 2019 . Toho dne ve čtvrt na osm ráno vstoupil dvaačtyřicetiletý stavební technik ze Zábřehu v Ostravě, Ctirad Vitásek, do čekárny traumatologie ve Fakultní nemocnici Ostrava . Ozbrojený nelegálně drženou pistolí CZ 75 ráže 9 mm pak bez varování začal střílet na pacienty v čekárně, přičemž velice rychle v malém prostoru čekárny zasáhl 9 osob. Ze zasažených osob nakonec zemřeli 4 muži a 3 ženy. Pouze dva zranění útok přežili. Pachatel po hrůzné masové vraždě z místa činu utekl. Jeho cesta vedla domů, kde matce sdělil, co udělal a řekl, že se jde zastřelit. Když jej policisté několik hodin od útoku za pomocí helikoptéry lokalizovali sedícího v osobním automobilu u obce Děhylov , muž ještě před jejich zásahem spáchal sebevraždu. K samotnému útoku lze uvést to, že podle svědectví Vitásek nezamířil hned k čekárně traumatologie, ale postupně v nemocnici navštívil několik oddělení a hledal, kde bude nejvíce lidí. Svědci, kteří byli přímo na místě, později uvedli, že zbraň nebyla plně funkční a zasekávala se. Střelec prý nakonec třikrát nebo čtyřikrát zmáčknul spoušť pistole, ale buď se zbraň selhala, nebo už neměl náboje. Poté si prý ještě měnil vystřílený zásobník za plný, ale byl vyrušen. Nakonec se otočil a utekl. Podle jednoho ze svědků dokonce pachatel chvíli stál s pistolí u nohy, poté si ji přiložil k hlavě, ale nevystřelil. Hledaný muž na fotografii z bezpečnostní kamery v ostravské nemocnici Osobnost pachatele a pozadí činu Kolegové Vitáska popsali jako „pohodového člověka” a „normálního chlapa“, který byl pořád pozitivně naladěný. Společně s kolegy chodil na firemní akce, lyžoval či se účastnil jiných sportovních aktivit. Občas také chodil střílet na střelnici a miloval fotbal. Vitásek v minulosti spáchal tři delikty. Násilný trestný čin (méně závažná potyčka) a drobnou majetkovou trestnou činnost. Také po nějakou dobu docházel na psychiatrii, kde se měl léčit z tetanie. Stejně tak jako podle kolegů, i podle názoru sousedů ve vesnici, byl Vitásek vyrovnaný člověk a "pohodář". Chování muže se však časem změnilo. Podle mnoha lidí z jeho okolí nabyl Vitásek v roce 2019 přesvědčení, že je těžce nemocný, a že jej nikdo nechce léčit. Poté, tedy několik měsíců před útokem, bylo možno v jeho chování zpozorovat obrat. Nejvíce patrné to pak bylo poslední týdny před útokem, kdy již Vitásek například ani nedocházel do práce a pobýval na nemocenské dovolené. Vitásek údajně taktéž dva týdny před útokem psal jednomu zpěvákovi, o němž v té době bylo známo, že bojuje s rakovinou slinivky a prochází chemoterapií. Tomu sdělil, že má stejnou nemoc. V komunikaci si opět stěžoval na to, že ho lékaři nechtějí léčit a po zpěvákovi chtěl, aby mu diagnózu potvrdil on. Psychické nebo fyzické problémy? Jeden z nejhorších českých masových vrahů Ctirad Vitásek Vitásek si zhruba od září 2019 stěžoval na bolesti břicha a opakovaně docházel k lékaři. Postupně byl na vyšetření v několika nemocnicích. 5. prosince pak došel i na vyšetření do fakultní nemocnice v Ostravě. Lékař žádné konkrétní zjištění nekonstatoval, uvedl však možnost, že pacient může trpět kancerofobií – což je fobie z nádorových onemocnění. Lékař tehdy rovněž Vitáskovi doporučil další návštěvu v poradně vítkovické nemocnice kvůli vyšetření slinivky. A po novém roce také vyšetření na CT přístroji. Poté se měl dostavit na kontrolu. Podivné chování Vitáska, které bylo možno sledovat zhruba od září 2019, potvrdila i jedna z jeho příbuzných: „Od té doby už to začínal být jako kdyby dvojí člověk. Někdy byl normální, někdy prostě patlal takové věci, že jsem na něm viděla, že s ním není něco v pořádku... On mi třeba poslal za jeden den přes 70 zpráv. To už jsem viděla, že není normální. Tak jsem mu řekla, ať mi dá pokoj “. Po dvou týdnech měl za ženou přijít s tím, že má rakovinu ve čtvrtém stádiu. To se však nepotvrdilo a všechny testy dopadly negativně. „On z toho byl úplně nešťastný. Nechápala jsem to. Dala jsem mu teploměr a on neměl horečku. Byl z toho úplně nešťastnej, že tu horečku nemá. Tam už jsem viděla, že je úplně jiný, “ dodala. Naposledy jej viděla dva týdny před tragédií, když ji přišel říct, že výsledky má celkem dobré, ale stále neví, co mu je. Jindy se pozdější střelec hádal v ordinaci s lékařem, který mu vysvětloval, že rakovinu nemá. Vitásek mu oponoval tím, že podle internetu v pořádku není, že rakovinu má, a že ho nechtějí léčit. Vitáskova přítelkyně, která čekala venku a hádku slyšela, vstoupila do ordinace a sdělila lékaři, že si onemocnění její přítel vsugeroval. Poprosila ho, ať jej pošle na nějaké vyšetření, že se s ním doma nedá vydržet. Vitásek tak dostal žádanku na psychiatrii, kde se v minulosti léčil, ale žádanku nevyužil. Důvod údajných bolestí břicha pozdějšího vraha nebyl žádným z lékařů zjištěn. Selfie českého masového vraha Ctirada Vitáska Příčina, motiv, spouštěč Hlavní příčinou , která vedla ke spáchání masové střelby, mohly být psychické problémy pachatele, který podle názorů odborníků zřejmě trpěl hypochondrickou depresí či hypochondrickým bludem, tedy utkvělou představou, že je těžce nemocný a nikdo ho nechce léčit. Lidé trpící touto psychickou nemocí se vyhýbají psychiatrii, jejíž návštěva byla Vitáskovi doporučena, protože mají pocit, že jim ošetřující lékař nevěří a jen se jich chce zbavit. Tím se dostáváme k pravděpodobnému motivu . Tím byla nějaká forma msty a vyjádření nespokojenosti právě s přístupem lékařů k jeho problémům. Ač šlo o útok na náhodné cíle (pachatel obcházel různé čekárny), nebylo zřejmě náhodou, že je Vitásek hledal v nemocnici, neboť právě s prací zdravotníků nebyl spokojen. Nemocnice je rovněž tzv. „měkký cíl “ – tedy místo s vysokou koncentrací osob a s minimálním zabezpečení proti násilnému útoku. Spouštěčem činu mohlo být další vyšetření, které nedopadlo dle představ Vitáska, a které se odehrálo v ostravské nemocnici jen pět dní před tragédii. Zajímavosti případu Závěrem ještě pár zajímavostí. Raritní je třeba to, že Česká republika si (naštěstí teprve podruhé) zažila masovou vraždu v době plně rozšířeného internetu. To znamenalo nepřeberné množství článků po mnoho dní a týdnů, speciální online zpravodajství, extra rubriky v médiích, atd.. Jen při přípravě tohoto článku jsme použili 65 různých článků! Zkrátka masová vražda v rychlé době internetu. S tím pak souvisí i další dvě zajímavosti případu. Policie např. nejprve zveřejnila fotografii doktoranda ostravské technické univerzity s tím, že jde o podezřelého. Měl totiž stejně jako skutečný pachatel bundu červené barvy. Šlo o nevinného člověka, který byl rychle propuštěn. Mezitím se však o něm na sítích psalo často jako o jistém pachateli a jeho fotku na internetu vidělo stovky tisíc lidí. Policie se později za svůj postup muži omluvila. Po útoku rovněž začala po sociálních sítích kolovat fotografie z čekárny - vyfocená bezprostředně po útoku. Velká média ji odmítla zveřejnit a policie vyzvala, s ohledem na pozůstalé, k její stažení z internetu. Nakonec bylo zjištěno, kdo fotku pořídil, ale kdo ji zveřejnil se objasnit nepodařilo. Anonymizovaná fotografie místa činu Na podporu pozůstalých a zraněných byla následně uspořádána sbírka. Především příběh bývalého člena vězeňské služby, který ač zahynul, dokázal svým tělem zachránit život své dceři, byl velice silný. Nakonec se podařilo vybrat přes 8,5 milionů korun, které sice jistě pozůstalým bolest a ztrátu nezmírní, ale alespoň pomůžou začít novou životní etapu. Další raritou je to, že politici v Ostravě chystají pomník, kterým chtějí uctít památku obětí a připomenout tragickou událost. Pomník chtějí ostravští představitelé odhalit při příležitosti ročního výročí události, tedy 10. prosince 2020. Další články Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Masoví vrazi", ve které se autor snaží odpovědět na otázku, proč vlastně vrazi zabíjejí. Autor: Jonathan H. Pincus. Masoví vrazi - Jonathan H. Pincus Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Masoví vrazi Autor: Jonathan H. Pincus Nakladatelství: Lidové noviny Rok vydání: 2002, 205 stran Dnes se podíváme na zoubek titulu s názvem "Masoví vrazi ". V této souvislosti hned z počátku nelze neuvést poměrně závažnou výtku – v knize není správně rozlišováno mezi masovými a sériovými vrahy!!! Zvláště u takto odborného titulu, kterým kniha rozhodně je, to je dosti zarážející. Pátrali jsme tedy po originálním názvu a ten zní: “Base Instincts: What Makes Killers Kill? “ – Tedy „Základní instinkty – Proč vrazi vraždí? “. Ač jsme neměli originál k dispozici, už z názvu lze dovodit, že chyba vznikla rukou překladatele, který se zřejmě v tématice příliš neorientoval. Vinou toho se v knize sem tam mihne i pojem „sériový vrah“, ale v drtivé většině se používá termín „masový vrah“, ač je častěji řeč právě o vrazích sériových. Knihu v originále napsal americký neurolog (tedy lékař, specialista na poruchy mozkové činnosti) Jonathan H. Pincus, který se dlouhodobě věnuje zkoumání pachatelů násilných trestných činů, především pak vrahů. Jak už doslovný překlad originálního názvu knihy implikuje, kniha si klade za úkol nalézt odpověď na otázku, proč vlastně lidé vraždí, a jak se liší vrahové od zbytku lidské populace. Autor hned na počátku knihy předkládá svoji hypotézu, že se téměř vždy při vyšetření osob, které se dopustily vraždy, setkal se třemi shodnými prvky – neurologickou poruchou, zneužíváním (či týráním) v dětství a paranoidním typem myšlení. Kdy největší vliv mají mít právě neblahé zážitky z dětství. Tuto hypotézu pak v průběhu knihy podrobně rozvíjí, vysvětluje a hlavně demonstruje na mnoha případech ze své praxe. Konkrétně můžu zmínit např. případ, kdy vraždila třináctiletá dívka; případ dvojnásobného loupežného vraha; případ sériového vraha šesti prostitutek; atd. Co je škoda, ale lze to plně pochopit, v mnoha popisovaných případech ať už „obyčejných“ či mnohonásobných vražd, které zmiňuje, záměrně změnil názvy míst, jméno obětí i pachatelů. Čtenář si tedy nemůže nic o případech, které ho zaujmou dále dohledat, pokud by chtěl. Asi největším pozitivem knihy je její vysoká odbornost a tedy informační hodnosta i pro člověka, který se hlouběji o podobná témata zajímá. Autor se pachatelům nejtěžších zločinů věnuje většinu svého profesního života, tedy má co říct a to nejen z hlediska neurologie. V knize je mnoho informací i z oborů jako je psychologie, psychiatrie či kriminologie. A v neposlední řadě se kniha hemží mnoha reálnými případy, což z knihy činí čitelný titul i pro člověka zatím nedotčeného tituly, které se věnují příčinám chování a myšlení vrahů. Každopádně každý čtenář se musí připravit na řadu odborných termínů, na pasáže, které se věnují neurologii, klinickému zkoumání pachatelů, atd. Zkrátka v rámci tématiky jde o knihu, kterou by šlo shrnout slovy – „pro pokročilé“. A právě proto je pro tentokrát recenze trošku delší a podrobnější. Totiž jste na tematických stránkách, tedy je možnost jít do podrobností a „odborností“ – zvláště u takovéto naučné literatury faktu. Ale nebojte, nebudeme to přehánět. Jen nám dovolte závěrečný postřeh. Ač jde o publikaci vysoce odbornou, od kvalifikovaného odborníka, přesto má autor recenze pocit, že autorův pohled na problematiku násilného jednání je někdy v knize trochu moc „jednooborový“ a „jednostranný“. Totiž, ač se J. H. Pincus věnuje příčinám, proč někteří lidé vraždí a společným faktorům vypozorovaným u většiny zkoumaných násilníků, dosti podrobně a obšírně. Nelze nemít na paměti, že ve své praxi vždy pracoval na objednávku obhajoby – tedy ve prospěch pachatelů. V knize mi tak velmi chybělo více úvah a vyjádření k lidské vůli obecně, k odpovědnosti pachatelů za vlastní jednání, případně k trestní odpovědnosti a názorům na trestání pachatelů. Úplně pak absentoval pohled na zločin ze strany obětí, či například konfrontace některých závěrů a domněnek vyplývajících z vyšetření pachatelů neurologem, se závěry behaviorální analýzy trestných činů. Ale to již přecházíme z recenze do nějaké polemiky… V rámci recenze můžeme s čistým srdcem říci, že knihu nejen doporučujeme, ale dokonce si myslíme, že koho osobnost pachatelů a různé teorie násilného jednání zajímají, měl by si knihu určitě přečíst. Přesto, hlavně kvůli zmatečnému překladu klíčových pojmů a názvu, dáváme za : 2. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Něco málo o webu www.serialkillers.cz a jeho autorovi. Něco málo o webu www.SerialKillers.cz Tato stránka není bustou, ani pomníkem zde uvedených vrahů. Je "pouze" informačním blogem pro ty, jež dané téma zajímá. Web vznikl v roce 2009 a od té doby je vytrvale aktualizován a doplňován. V roce 2018 se web dočkal zbrusu nového designu a také rozšíření o nové rubriky. Cílem webu je shrnout veškeré dostupné a relevantní informace o tématice mnohonásobných vrahů a zpracovat životní příběhy zde uvedených vrahů co možná nejuceleněji a nejpravdivěji. V tomto ohledu si troufáme říci, že je tato stránka jedna z nejlepších. I přestože se veškeré zdroje snažíme ověřovat a prověřovat, web je především koníčkem, který je spravován nikoli na "full time" bázi, ale ve volném čase. Autor povětšinou neměl dispozici spisové materiály, navíc mnoho zdrojů v dané tématice obahuje omyly, mýty a polopravdy, a jelikož nelze ověřovat každou informaci, i sem mohla nějaká nepřesnost prosáknout, za čež se případně omlouváme. Snažíme se však tomu (někdy i díky čtenářům, dokonce i skutečným aktérům, či svědkům!) co nejvíc zabránit a budeme rádi za poskytnutí jakýchkoli zdrojů, podnětů a informací! Z důvodu přechodu starého webu na nový musely být komentáře pod jednotlivými články ručně překopírovány - proto jsou ty z původního webu vloženy v jediném dni. UPOZORNĚNÍ: Všechna práva vyhrazena! Články a obsah této stránky podléhají znění Autorského zákona č. 121/2000 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, a nesmí být bez autorova souhlasu použity (např. na jiných webový stránkách), kopírovány, a to ani jejich (pozměněné) části, pro jakékoliv další účely!!! Po plagiátech je aktivně pátráno! DONATE : Za vytvoření obsahu tohoto webu jsou, bez přehánění, tisíce hodin práce. Chcete podpořit tento web v jeho dalším rozvoji a správě? Líbí se Vám, že je celý obsah úplně zdarma? Pošlete nám malý příspěvek na níže uvedený účet. Pomůžete tak udržet tento web trvale bez reklam a třeba tím můžete vyjádřit i malé poděkování, pokud Vás tento web zaujal. č. ú. : 670100 - 2211929767/6210 DONATE Něco málo o autorovi Autor webu se věnuje "fenoménu" sériových (potažmo mnohonásobných) vražd od roku 2008. V průběhu vysokoškolského studia absolvoval předměty související s popisovanou tématikou (psychopatologie, forenzní psychologie, soudní lékařství, kriminologie, kriminalistika, trestní právo, atd.). V roce 2012 dokončil magisterské studium na ZČU fakultě Právnické - obor Právo. Ve své diplomové práci se rovněž věnoval tomuto tématu. V současné době se živí jako právník (nikoli však na poli trestního práva). Poděkování autora Velice děkuji za dlouhodobou podporu a reakce čtenářů a fanoušků tohoto webu! Velice si toho vážím a každé přečtení, každá kladná reakce, každý komentář či připomínka mě ženou dál ve snaze poskytnout a vytvořit co nejlepší články a zajímavý web. Ač je obsah webu z převážné části prací jednoho člověka, na webu se inspirací, myšlenkou či pomocnou rukou podílela a podílí i řada dalších lidí, kterým patří veliký dík! Závěrem bych chtěl vyjádřit úctu a vzpomínku na zesnulého doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc, výborného pedagoga, který mě ke studiu sériových vrahů přivedl. ToMy - autor webu Náš příběh aneb historie webu PRAVĚK Píše se rok 2008 a já právě absolvuji zkoušku z forenzní psychologie u doc. Pavla Prunnera (výborného psychologa a pedagoga, který již bohužel není mezi námi). Jedna z otázek směřuje i na sériové vrahy a ve mne toto extrémní téma dost zarezonuje a začínám se o něj zajímat. (pro později narozené drobné internetové zasazení v čase: ve stejné době Facebook teprve začal fungovat v českém jazyce, ale téměř žádný Čech tam zatím nebyl a nikdo pořádně nevěděl „vo co vůbec go“, boom nastal až v roce 2009). Se splněnou zkouškou můj zájem o sériové vrahy neutichá, ba právě naopak. V knihovně si vypůjčuji těch pár knih, co tam k tomu mají, a začínám hledat napříč internetem další informace. V tom mi dochází, že v České republice není toto téma v online prostředí nikde pořádně zpracováno, a že co kdybych se o to zkusil postarat já. Sednu si tedy za PC a během letního volna „spáchám“ prví tři články. K tomu vytvořím na estranky.cz "nadčasový" design (viz obrázek), který pak s mírnými upgrady vydrží až do počátku roku 2018. Pak stránku, tehdy ještě s doménou 3. řádu - www.serialkillers.estranky.cz , musím zaregistrovat do vyhledávače na seznam.cz (ten v té době frčí více než google), aby se vůbec někomu mohla při hledání zobrazit. Odpovědí mi však po dvou týdnech je, že na webu je "příliš málo informací“, a že ho tedy do vyhledávače nezařadí. To mě tehdy pěkně vytočí! Zvlášť, když kdejaký "blogísek", které v té době letí toto privilegium má (instagram neexistuje a facebook má v té době jen něco málo přes 200 000 uživatelů). „Kašlu na to“, říkám si… No, nakonec, díky mé houževnatosti, nebo možná jen proto, že nechci zahodit těch pár týdnů práce, vytvořím další dva články a zkouším to u seznamu.cz znovu. Voilá!!! Web je konečně, v tehdy nejpoužívanějším českém vyhledávači, zaregistrován a já čekám na prvního návštěvníka a třeba i nějakou tu reakci. Pár dnů či týdnů to trvá (už nevím), ale nakonec ten první „šťastlivec“ nebo spíš „něšťastník“, co nejspíš zadal do vyhledávače slovní spojení „sérioví vrazi“ a listoval výsledky hoooodně dlouho, aby na web vůbec narazil, přijde. I když velmi sporadicky, čtenáři přeci jen pomalu začínají chodit a já, stejně pomalu, makám na tvorbě dalšího obsahu. Rozhodně to není na denní bázi jako dnes, v té době na to spíš kašlu, a ač se o téma zajímám, ke klávesnici často nezasednu po dlouhé týdny i měsíce. Také nutno dodat, zpětně viděno, první články nejsou vůbec ideální. Nejen, že se hemží překlepy a stylistika je pro mne „španělská vesnice“, ale i po obsahová stránce rozhodně žádný zázrak. To si však uvědomím až časem, jsem totiž na úplném začátku – v pravěku STŘEDOVĚK Tímto volným tempem postupuji dva roky dál, až nadejde rok 2011 a já si téma volím i jako předmět mé diplomové práce. V posudcích jsem docela pochválen, že prý „je vidět, že se diplomant tématem zabývá do hloubky“, což mě samozřejmě potěší a já DP zdárně obhajuji. Přijde rok 2012 a já po škole začínám pracovat ve full time jobu a bohužel ztratím chuť k tvorbě a téměř dva roky na web nesáhnu, ani se o něj nikterak nestarám. Opět na to kašlu. O to větší překvapení je, když se do statistik webu, někdy v roce 2014, opět naloguji a zjistím, že jej lidé stále navštěvují a čtou. Skoro 100 lidí denně. V komentářích opakovaně zaznívá, že je škoda, že již web „utichl“. A já si řeknu: “ Tak to tedy ne! Budu psát dál a hlavně kvalitněji a lépe!“. Založím tedy FB stránku, začnu opět makat na novém obsahu a zveřejním postupně několik dalších článků. Bohužel, netrvá dlouho a náhodou narazím na první plagiát, což mě pochopitelně dost naštve, ale přejdu to. Shodou okolností mi poměrně krátce na to přijde SMS od jednoho kamaráda, že prý „sdíleli jeden můj článek na FB stránce s několika desítkami tisíc sledujících“. Sedím tehdy v hospůdce s přáteli a jsem fakt rád. Všem se s novinkou samozřejmě rád pochlubím. Hned po návratu domů to jdu natěšený zkouknout, jenže nastane šok! Jo, sdíleli ho, akorát že pod svým jménem, v plném znění a bez jakéhokoli uvedení zdroje!!! Klasické ctrl+C – ctrl+V. V tu chvíli mi dojde, že toho asi bude víc. Během následujícího dne pak nacházím několik dalších kopií. Některé jsou trochu pozměněné, jiné vůbec. Tedy pocítím silné znechucení a bezmoc. „Nemá to cenu, prostě na to kašlu“, říkám si opět. Uplyne pár týdnů a mně se to rozleží v hlavě. Co kdybych trochu zabojoval a nenechal si to líbit! Většina plagiátů mizí, i když to je práce navíc a musím být někdy velice, velice nepříjemný. Nechávám dokonce odstranit i jednu celou wiki stánku, kde byla překopírovaná velká část jednoho z článků, samozřejmě bez odkazu… „Budu to holt muset občas zkontrolovat a zaprudit, třeba se i soudit, ale přece si to nenechám znechutit“, napadne mě. Sice to bude znamenat hodně ztraceného času a nervů (naštěstí nevím kolik, jinak bych do toho „vlaku“ možná už zpět nenaskočil), ale „jedu“ dál. NOVOVĚK Píši dál, snad se i zlepšuji, a rovněž pravidelně spravuji FB stránku webu, kterou sleduje maximálně pár stovek lidí. Tak to jde pár let, až nadejde březen roku 2017 a já se seznamuji se svojí milovanou partnerkou (ehm, bez webu bychom na sebe dodnes neměli ani kontakt, protože jsme si jej při seznámení nevyměnili – naštěstí jsem se o něm zmínil, tak se mi skrze něj mohla později ozvat, takže díky webeJ). Každopádně na nějakém tom druhém, třetím rande mi taktně sdělí, že design webu je fakt otřesný. „Já vím, já vím, ale co mám dělat? Chodím do práce, píšu články, spravuju FB stránku, načítám zdroje a mám i jiné starosti a záliby. To mám ještě dělat nový design?“ Zamilovanost dělá divy, a tak se nade mnou slituje a vytvoří na wix.com novou grafickou šablonu úvodní stránky, která se mi zalíbí. Super! Sice to není nejlevnější řešení a znamená to, že každý rok budu muset zaplatit několik tisíc navíc, ale ještě horší je, že než se s novým editorem naučím a při rozsahu webu, to do nové grafiky budu celé překlápět tak rok… A taky že jo! Rok 2018. Nový design, nová míza, nové rubriky, nové články! Všichni dokola na soc. sítích debatují o tipech na filmy, knihy, dokumenty o vrazích a žádají o doporučení…. Ok. Tak tady je tedy máte. 100 filmů, 60 seriálů a desítky knih na jednom místě. V roce 2019 je již dosah webu solidní a první vydavatelé mi zasílají knihy na recenzování, jejich autoři souhlasí s interview. Začínám, výměnou za volňásky pro čtenáře webu, spolupracovat při propagaci různých tematických přednášek, navíc se mnou začíná komunikovat první vyšetřovatel – jeden z těch, kterým se podařilo dostat za mříže Ondreje Riga. Pořádám na FB různé soutěže o knihy, sem tam vytvořím nový článek a také zakládám Instagram, čímž završuji 10 let fungování webu. Začíná rok 2020 a do všeho zasáhne Koronavirus. Je to paradox, ale v tvorbě mi toto období dost pomáhá, protože mám více času na psaní nových článků, tedy jich v tomto roce zveřejňuji velké množství, do toho precizuji a aktualizuji i ty dřívější. K tomu mi jedna slečna pomáhá předpřipravit několik článků (ač tato nezištná spolupráce netrvá dlouho, jsem za to i tak rád), navíc další ochotné osůbky mi, rovněž nezištně, pomáhají s korekturami (snad toto čtou – patří jim můj velký dík), tedy řada ošklivých překlepů a neobratných formulací mizí. Další čtenáři mi zasílají, co se kde šustne, tedy nemusím mít vždy oči úplně všude. Mám tak čas několikrát navštívit archiv a vyhrabat několik nikdy nezveřejněných případů, kterými bych to mohl posunout ještě dál… Ale aby to nešlo tak hladce, bohužel do toho opět skočí problém s plagiátory. Tentokrát si můj obsah „vypůjčují“ dvě (zatím) nejmenované a poměrně exponované osoby, které to mají jako „easy money job“, což mě opět znechutí. Nemám tak zájem zveřejňovat exkluzivní obsah s vidinou toho, že si jej do pár dnů od jeho publikování přivlastní někdo jiný, tedy ty nej články ukládám do šuplíku, než to pořeším (bohužel omluva není dořešena dodnes, i když jsem většinu závadného obsahu svépomocí zvládnul z internetu odstranit). SOUČASNOST Začíná rok 2021 a já brutálně rozšiřuji svoji sbírku knih (asi stejně tak brutálně, jako se rozšiřuje zájem o true crime oblast, ze které se stává mainstream). Při shánění knih občas narážím na dost vzácné kousky, které již mám, a tak mě napadá, že bych je mohl prostřednictvím aukcí „rozmisťovat“ mezi vás, čímž bych mohl poplatit provoz webu, i nějaké to další rozšíření sbírky. Dle reakcí - spokojenost na obou stranách - a já se díky tomu dostávám na zhruba 200 krimi knih. Všechny pochopitelně z žánru „skutečný zločin“. K tomu se mi ozývá jeden šikovný člověk, se kterým zrealizuji pilotní díl „podcastu“, který bych již z časových důvodů svépomocí nezvládal. Však, stále sám, spravuji soc. sítě i web, komunikuji se čtenáři, zdroji (mezi kterými se najde třeba i jeden další vyšetřovatel), sleduji novinky doma i ve světě, připravuji nový obsah, načítám zdroje a sem tam zrecenzuji nějakou tu knihu. Možná i díky tomu se mi ozývá vydavatel knihy „Doktore, vražda, jedeme“, jestli nechci být jejím mediálním partnerem. Já s radostí kývnu a moje logo se tak dostává na její zadní obálku, navíc dostávám pozvánku na křest knihy do Policejního muzea. Tomu se říká vzpruha. Ve stejném roce se o webu rovněž zmiňuje p. Viktorín Šulc v jednom z čísel časopisu Policista, což beru jako další poctu. Do toho všeho se mi narodí malá „bejby“. Má prvorozená dcera, která se bude muset smířit s tím, že moji pozornost budu věnovat i jejímu staršímu „bratříčkovi“, čím myslím web, který familiárně nazývám mým prvorozeným „děťátkem“. Na počátku roku 2022 dostávám nápad oslovit další šikovnou osůbku, která se snaží v „true crime“ světě publikovat, ta na můj návrh kývne a obsah webu díky této spolupráci ještě více bobtná. Má sbírka knih v tomto roce přesáhne 300 různých knih věnujících se skutečnému zločinu a já se s jistými dvěma záměry právě knihami víc a víc zabývám... Ale o tom až příště. ToMy - autor webu

Recenze knihy "Nelítostně", která se věnuje krimi případu z roku 2005, přezdívaném jako "bílinská vražda". Autor: Radek Hromuško Nelítostně - Radek Hromuško Koupit knihu Další knihy Název: Nelítostně Autor: Radek Hromuško Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2006, 280 stran Píše se rok 2005, když celou Českou republikou otřese brutální vražda mladé sedmnáctileté studentky Kamily z Bíliny. Pachatelemi mají být tři mladíci z nichž jeden je bývalý partner oběti. Veřejnost je šokována a případu se ujímají nejen policisté, ali i novináři. A právě v tu chvíli začíná vznikat kniha „Nelítostně “, která bude předmětem dnešní recenze. Na svědomí ji má televizní reportér jménem Radek Hromuško (spisovatel, reportér, scénárista), který se případu „bílinské vraždy“ dlouhodobě věnoval. Kniha, po kraťoučkém a možná až moc srdceryvném úvodu, začíná ve chvíli, kdy se reportér od svého šéfa dozvídá o tom, že bude „nasazen“ na "bílinský případ" a vyjíždí na místo neštěstí. Zde pak krůček po krůčku pátrá po všech a všem, co by mohlo o případu cokoli napovědět a ozřejmit tak motivaci pachatelů a vůbec veškeré pozadí brutálního, těžko pochopitelného mordu. Na řadu tak pomalu přichází zpověď místních občanů, kteří si již ledacos šuškají, spolužáků zavražděné dívky a pachatelů, jejich učitelů, rodinných příslušníků oběti, se kterými tráví velkou část času, a nakonec i rodičů klíčového pachatele. Ke konci knihy se reportér dostává i k jednomu z vyšetřovatelů a nakonec i k jednomu z pachatelů, který v tu době čeká ve vazební věznici na soud. Kniha pak končí ve chvíli pravomocného odsouzení mladých vrahů. Vše je rámováno popisem těžkostí a strastí televizního reportéra. Tedy mimo zkoumání pozadí samotného případu se čtenář dozví mnoho i o samotné práci autora knihy a tomu, co vše obnáší natočení kvalitní reportáže, a jak velké úsilí musí její autor vynaložit. Neméně pak autor odhaluje sám ze sebe a své pocity, když po celý čas knihy bojuje s vlastními pochybami, novinářskou etikou, smyslem své práce a extrémními emocemi, které kolem sebe vidí a sám zažívá. Když přejdu k hodnocení knihy, určitě mohu zmínit to, že čtenáře téměř jistě nenechá klidným a zanechá silný dojem. Jako pozitivum bych určitě zmínil to, že sám autor se snaží vše podat citlivě a často má zajímavé úvahy týkající se jak samotného případu, tak právě práce televizního reportéra krimi případů. To mě dost bavilo. Kladem je určitě i to, že se v rámci své práce dostal téměř ke všem důležitým osobám, kteří byli v případu nějak zainteresováni. Tedy čtenář může nasát nepříjemný pocit toho, jaké je to asi být blízkou osobou zavražděné oběti, a že být blízkou osobou pachatele není o mnoho lepší. Skvělé bylo také to, že se autor dle mého názoru úspěšně vydává po stopách motivace pachatelů, kdy vražda, na první pohled spáchaná ze žárlivosti, dostává v průběhu času úplně jiný rozměr... Plusem je i to, že uvnitř knihy jsou otisknuty i části deníčku klíčového aktéra případu, což čtenářům opět trochu více poodhalí jeho osobnost. Negativa? Tak zde musím určitě zmínit to, že ač je autorovo zaujetí pro případ pochopitelné a sám uvádí, že si nedokázal udržet odstup, chvílemi mi to zkrátka přišlo až moc předramatizované. Když je poněkolikáté v knize tlačeno na pilu a autor apeluje na city čtenáře, nebo spíše možná chce vyventilovat ty své, nepůsobí to zrovna přesvědčivě, když jinde zmiňuje, že má jít o objektivní sondou spáchaného zločinu, která jej má co nejvíce osvětlit. V některých reakcích jsem rovněž narazil na to, že čtenáři knize vytýkají, že až moc velkou její část vyplňují pasáže, kde si autor dává „panáka a cígo “, respektive popisuje nepodstatné věci. S tím jsem já osobně potíže neměl, ale jev častý to je, o tom žádná. Přesto, hlavně kvůli tomu, že kniha ve mně zanechala celkem silný dojem, hodnotím za pěkných: 2- Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-

Recenze krimi knihy "Matematika zločinu", od autorky jménem Magdaléna Sodomková. Matematika zločinu - Magdaléna Sodomková Další knihy Název: Matematika zločinu Autor: Magdaléna Sodomková Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2020, 205 stran Recenze: Zatím nenapsána. V roce 2012 napsal reportérce Magdaleně Sodomkové z Asie cizí muž, že prchá před českou spravedlností. Verdikt podle něj nebyl spravedlivý, a to kvůli chybě soudního znalce přezdívaného matematik zločinu. Zatímco po odsouzeném pátrají lovci lebek, reportérka spolu s dánskou dokumentaristkou Brit Jensen se snaží odhalit, kde se stala chyba. Zjišťují, že to zdaleka není poprvé, co se expert přepočítal. Stačí pár vzorečků a jste za mřížemi. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Přehled 9 nejhorších masových vražd v České republice a Československu. Nejhorší masoví vrazi v ČR a jejich případy. Masoví vrazi z ČR (řazeno chronologicky) Níže naleznete přehled 9 nejznámějších masových a záchvatových vrahů z Československa potažmo České Republiky. Franz Sandtner (3.1.1903 – 1.7.1927) Pětinásobný vrah František Sandtner usmrtil v noci z 9. na 10.4.1926 pět osob (3 dospělé, 2 děti) na samotě Doyscherhof u Rockendorfu (dnes už vesnička neexistuje). K tomu další dítě těžce zranil. Pachatel útočil pomocí sekery a kladiva. Motiv vražd byl zištný, Sandtner šel původně na samotu loupit, předem však vyzbrojený sekerou a kladivem. Tento mnohonásobný prvorepublikový vrah byl odsouzen k trestu smrti. Ten byl vykonán 1.7.1927 oběšením. Josef Svoboda (1. 11. 1923 – 28. 2. 1967) Tento český tzv. spree killer („záchvatový vrah“) v noci z 27. na 28. února 1967 sekerou postupně usmrtil na dvou různých místech 7 osob včetně 5 svých dětí (4 synů a jedné dcery – krom jednoho ze synů byly všechny děti nezletilé). Poté pachatel spáchal sebevraždu skokem do lomu. Motivem jednání tohoto agresivního recidivisty byla msta partnerce, která se s ním chtěla rozvést. Olga Hepnarová (30. 6. 1951 Praha – 12. 3. 1975 Praha) Nejhorší česká masová vražedkyně, která 10. července 1973 najela v Praze 7 vypůjčeným nákladním autem značky Praga RN na chodník resp. tramvajovou zastávku Strossmayerovo náměstí (dnes ulice Milady Horákové) – s úmyslem zabít co možná nejvíce lidí. Jako svůj motiv uváděla „potrestání společnosti a vyrovnání si účtů s ní ". Její čin měl za následek usmrcení 8 lidí (tři na zemřeli místě, tři téhož dne v nemocnici a další dva zemřeli na následky svých zranění později). Dalších 6 lidí bylo těžce a 6 lehce zraněno. 12. března 1975 byla Olga Hepnarová popravena oběšením (šlo o poslední popravenou ženu v Československu). Vladimír Lulek (1951 - 2.2.1989) Pětinásobný vrah, který dne 22. prosince 1986 ve svém bytě v Předměřicích nad Labem ubodal manželku a 4 děti ( tři nevlastní - 10, 8, 7 let a jedno vlastní – 1,5 roku). Vražednému aktu předcházela hádka s manželkou. Pachatel (již čtyřikrát soudně trestaný recidivista) byl v podnapilém stavu. Při činu byla navíc pobodána a těžce zraněna sousedka, která se mu snažila v jeho konání zabránit. Lulek byl popraven 2. února 1989. Raif Kačar (1967 - 12.3.2009) V noci z 8.3.2009 na 9.3.2009 vstoupil Makedonec žijící v ČR, ozbrojený nelegálně drženou pistolí, do Sokolovny v obci Petřvald na Karvinsku, kde se právě konala oslava narozenin. Zde zastřelil svoji bývalou přítelkyni, její rodiče a současného partnera. Poté zbraň obrátil proti sobě a spáchal sebevraždu (na následky poranění zemřel v nemocnici až o čtyři dny později). Romana Zienertová (narozena 1975) 2.září 2011 zavraždila své 4 nezletilé děti v obci Široký Důl. Nejmladší tři děti(2 měsíce, 2 a 4 roky) usmrtila pomocí nože, když jim podřezala zápěstí a hrdlo. Nejstaršího syna (8 let) udusila za pomoci polštáře. Poté se pokusila spáchat sebevraždu, ale po včasném upozornění svého partnera byla zachráněna. Motivem činu byly údajně partnerské problémy. Nyní si odpykává trest odnětí svobody na doživotí. Antonín Blažek (1956 - 17. 2. 2013) Sedmapadesátiletý masový vrah Antonín Blažek 17. února 2013 úmyslně vyvolal výbuch plynu v panelovém domě ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde sám bydlel. Výbuchem zabil pět osob a 11 dalších zranil (z toho dvě osoby vážně). Těsně po činu zemřel i pachatel. Na Blažka byla v době činu vedena exekuce prodejem jeho bytu. Motivem trestného činu byla msta ostatním obyvatelům domu, s nimiž měl dlouholeté sousedské spory. Zdeněk Kovář (1952 – 24. 2. 2015) Tento třiašedesátiletý, doposud trestně bezúhonný, muž vstoupil dne 24. února 2015 kolem 12:30 do restaurace Družba v Uherském Brodě a zde dvěma legálně drženými pistolemi (samonabíjecí pistole CZ 75B a revolver Alfa vzor 820) zavraždil 8 osob (7 mužů, 1 ženu). K tomu jednu ženu těžce zranil. Poté zavolal do médií, mluvil o svých problémech a uvedl, že drží rukojmí. Když na místo dorazila policejní hlídka, muž na ni začal střílet a donutil tak policisty k ústupu. Poté pachatel s policií zhruba hodinu a půl komunikoval a vyjednával, než nakonec před vstupem ozbrojených složek do objektu spáchal sebevraždu. Motivem činu byla údajně msta na „společnosti“. V pozadí činu stojí kombinace osobních problémů pachatele, tak zřejmě i jeho špatný psychický stav. Zdeněk Kovář během vyjednávání stačil zavolat do redakce celostátní televize a redaktorovy si stěžoval právě na ubližování a šikanu od okolí a s tím spojenou lhostejnost úřadů. Na konci telefonátu sdělil, že proto se zařídí „po svém “. Co se týče osoby pachatele, byl okolím považován za podivína a psychicky labilního člověka. Jistě lze říci, že šlo o asociálního jedince, který v době útoku již 10 let nepracoval a nejčastěji pobýval doma. Žil se svojí manželkou, která údajně měla často se sousedy různé incidenty, kdy na ně často pokřikovala z okna a vykazovala znaky psychické poruchy. Náznaky psychické poruchy podle sousedů vykazoval i Zdeněk Kovář, nicméně podle dostupných zdrojů nebyl nikdy s žádnou psychickou nemocí léčený. Policisté manželský pár několikrát prověřovali ohledně přestupků proti veřejnému pořádku a občanskému soužití. Celkově lze pár popsat z pohledu svědků jako velmi problémový, i když vysloveně agresivní sklony ani jeden z manželů neprojevoval. Ohledně přípravy činu se názory různí, nicméně převažují náznaky toho, že se pachatel na masovou vraždu dlouhodobě a detailněji nepřipravoval. Vyplývá to např. z toho, že vytipování restaurace, kde útok provede, učinil až v den útoku. Toho dne totiž Kovář prošel postupně několik podniků a zaútočil až v tom, kde se mu zdál dostatečný počet hostů. V době spuštění masakru bylo v restauraci mezi 20-30 lidmi. Většině hostů se naštěstí podařilo uprchnout. Jeden z nich dokonce přečkal celý masakr schovaný na toaletě. Jde o druhou nejhorší masovou vraždu v Československé historii. Počet obětí na lidských životech je stejný, jako v případě masové vraždy spáchané Olgou Hepnarovou, nicméně počet zraněných byl po jejím činu vyšší. Ctirad Vitásek (1977 – 10. 12. 2019) Co do počtu obětí druhý nejhorší útok v dějinách České republiky , hned po výše popsané střelbě v Uherském Brodě v roce 2015, se odehrál 10. prosince 2019 . Toho dne v 7:15 vstoupil dvaačtyřicetiletý stavební technik ze Zábřehu v Ostravě, Ctirad Vitásek , do čekárny traumatologie ve Fakultní nemocnici Ostrava . Ozbrojený nelegálně drženou pistolí CZ 75 ráže 9 mm pak bez varování začal střílet na pacienty v čekárně, přičemž velice rychle v malém prostoru čekárny zasáhl 9 osob. Ze zasažených lidí nakonec zemřeli 4 muži a 3 ženy . Pouze dva zranění útok přežili . Pachatel po hrůzné masové vraždě z místa činu utekl. Jeho cesta vedla domů, kde matce sdělil, co udělal a řekl, že se jde zastřelit. Když jej policisté několik hodin od útoku za pomocí helikoptéry lokalizovali sedícího v osobním automobilu u obce Děhylov , muž ještě před jejich zásahem spáchal sebevraždu . Hlavní příčinou činu mohly být psychické problémy pachatele, který podle názorů odborníků mohl trpět hypochondrickou depresí či hypochondrickým bludem, tedy utkvělou představou, že je těžce nemocný a nikdo ho nechce léčit. Lidé trpící touto psychickou nemocí se vyhýbají návštěvě psychiatrie, jejíž návštěva byla doporučovana i Vitáskovi, protože mají pocit, že jim ošetřující lékař nevěří a jen se jich chce zbavit. Tím se dostáváme k pravděpodobnému motivu. Tím byla nějaká forma msty a vyjádření nespokojenosti právě s přístupem lékařů k jeho problémům. Ač šlo o útok na náhodné konkrétní cíle (pachatel obcházel různé čekárny), nebylo zřejmě náhodou, že je hledal v nemocnici, neboť právě s prací zdravotníků nebyl Vitásek spokojen. Nemocnice je rovněž tzv. „měkký cíl“ – tedy místo s vysokou koncentrací osob a s minimálním zabezpečení proti násilnému útoku. Spouštěčem činu mohlo být další negativní vyšetření, které nedopadlo dle představ Vitáska, a které se odehrálo v ostravské nemocnici jen pět dní před tragédii. Více o případu ZDE . Další články Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře