Výsledky vyhledávání

Otřesný případ Josefa Bočka, pachatele, který v 50. letech minulého století zneužil mnoho dětských obětí, přičemž jednu z nich dokonce zavraždil. "Zvrhlík" aneb dávná vražda dítěte Zveřejněno 8. 11. 2023 - doba četby 9 min. V tomto článku se dočtete o kriminálním případu z 50. let 20. století , který je atypický především sexuální zvrhlostí pachatele , ale údiv vyvolává i jeho zcela anetický postoj k spáchaným zločinům . Zarážející je rovněž to, že vražda, kterou tento deviant završil svoji kriminální kariéru, byla jen pomyslnou „špičkou ledovce“, protože kromě ní spáchal celou řadu dalších trestných činů v sexuální oblasti, které však dlouhá léta zůstávaly „latentní kriminalitou “, neboť nebyly orgánům v trestném řízení vůbec hlášeny. Než se vrhneme na samotné vyprávění, chtěli bychom čtenáře upozornit na to, že rozhodně nepůjde o příjemné čtení, když spáchané zločiny se týkají dětských obětí . Tedy „slabší“ povahy nechť důkladně zváží, zda-li ve čtení pokračovat. Vražda Případ bezcitného zvrhlíka se začal odehrávat závěrem srpna 1956 na jednom z čerstvě vznikajících brněnských sídlišť , kde v té době docházelo k výstavbě nových bytových domů. Byla středa, kolem 19. hodiny, když pan Vávra dorazil domů z práce. Jelikož mu bylo divné, že manželka ani dcera v bytě nejsou , dotázal se sousedky, zda-li neví, kde by se mohly nacházet a u ní se dozvěděl, že spolu šly na nákup . Muž uklidněný touto odpovědí tedy doma odpočíval a čekal na jejich příchod, což mohlo trvat cca půl hodiny. Když se před 20. hodinou konečně otevřely dveře bytu, vešla do nich samotná paní Vávrová, což vyvolalo nemilé, vzájemné překvapení obou rodičů . Muž se divil, kde nechala dceru, žena se zas divila, proč Hanka ještě není doma. Však s ní na nákup vůbec nevyrazila! Vystrašení rodiče tak pochopitelně začali ihned dceru hledat. Nejprve prohledali dvůr domu, kde si dcera hrávala, poté obešli i staveniště a blízké okolí domu, ale devítiletá Hanička nikde. Slunce zrovna zapadlo, když si otec uvědomil, že se ještě nepodíval do sklepa . V něm pak ihned po otevření vstupních dveří spatřil dceřin sandál, což nevěstilo nic dobrého. Když se otec vydal hlouběji do sklepních prostor, naskytl se mu asi ten nejhorší možný pohled . Hanička ležela bez hnutí na zádech, s široce roztaženýma nohama a obnaženou spodní částí těla. Na jejím stehně navíc byl vidět zřetelný chuchvalec zasychající krve. Šokovaný otec dceru ihned popadnul, vynesl jí ze sklepa a spolu s manželku a dalšími zburcovanými sousedy se ji pokoušel probrat. Přes tyto snahy však dívka stále nejevila známky života. Zoufalí rodiče se tedy obrátili na rychlou záchrannou službu, která dívku neprodleně dopravila do nemocnice, ale i tento pokus byl marný. Dívka již nežila (později bylo pitvou zjištěno, že příčinou smrti bylo násilné udušení způsobené nejspíš kombinací rdoušení a ucpáním dýchacích otvorů, rovněž byly zjištěny různé oděrky v obličeji, trhlinky na sliznicích obou rtů, vylomení špičáku a krevní podlitiny v lební oblasti). Otci tak nezbývalo, než se telefonicky obrátit na oddělení Veřejné bezpečnosti a sdělit, že dcera nejspíš byla zavražděna a pohlavně zneužita (v rámci pitvy bylo skutečně zjištěno čerstvé natržení panenské blány a poševní sliznice, spolu s oděrkami hráze a absencí stop spermatu - tato zjištění podle soudních znalců svědčila o tom, že nebyla způsobena vsunutím pohlavního údu, ale s největší pravděpodobností vnikl do pochvy prst). Když se do domu dostavila výjezdová skupina a proběhlo důkladné ohledání místa činu, byly ve sklepních prostorech nalezeny dětské kalhotky znečištěné čerstvými výkaly, byl nalezen i vyražený dětský zub a v jedné sklepní místnosti, která sloužila jako šatna dělníků okolních novostaveb, taktéž čerstvými výkaly znečištěné pánské kalhoty . Odporný čin pochopitelně vzbudil rozruch, tedy v době ohledání se to v okolí domu hemžilo lidmi, od kterých se podařil zjistit poznatek o tom, že by za napadením dívky mohl stát jistý Josef Boček - osmadvacetiletý dělník , který pracoval na výstavbě obytných domů. Ten byl totiž v nedávné době viděn, jak obtěžuje na dvoře nezletilé děvče , načež po zpozorování utekl do sklepa jednoho z domů. Podezření vůči tomuto muži ještě více zesílilo, když bylo zjištěno, že jde o osobu , která již byla pro trestný čin pohlavního zneužíván í a jiné mravnostní delikty v minulosti trestána . Když během ohledání místa činu vzešel poznatek, že výkaly ušpinéné pánské kalhoty patří rovněž tomuto muži , kriminalisté pochopili, že "jsou zřejmě dobře “ a několik jich vydalo jej zadržet do jeho bydliště ve Šlapanicích . Jaké muselo být překvapení všech přítomných, když se v mezidobí s kufrem v ruce k domu blížil právě hledaný Boček . Když jej spatřila jedna z přihlížejících žen, která ho bezpečně poznala, vykřikla směrem k přítomným příslušníkům Veřejné bezpečnosti: „To je on! “, načež podezřelý upustil kufr a dal se na útěk. Vyběhl schody, přeskočil plot, ale početní přesile policistů neměl šanci zmizet. Došlo tak k jeho zadržení a následoval noční výslech, při kterém se po relativně dlouhém zapírání nakonec přiznal . Vzhledem k již naznačené kriminální minulosti podezřelého a pověsti zvrhlíka byl vytypován i jako možný pachatel dalších neobjasněných vražd se sexuálním podtextem napříč celou republikou, stejně jako řady jiných sexuálních deliktů. Zatímco podezření ze spáchání jiných vražd se nepotvrdilo, Boček se v konečném součtu doznal k celkem 22 případům pohlavního zneužití , kdy zarážející bylo, že většina z těchto trestných činů nebyla VB vůbec hlášena ! Anamnéza pachatele Než se dostaneme k bližšímu popisu jednotlivých zločinů, zkusme se zastavit u osobní, rodinné a kriminální anamnézy pachatele . Josef Boček se narodil roku 1928 ve Šlapanicích. Jeho otcem byl alkoholik a sukničkář, který nakonec rodinu kvůli milence opustil , když byly Bočkovi čtyři roky . Matka tak na výchovu malého Josefa zůstala sama , když současně musela pečovat i o jeho mentálně zaostalého bratra . Josef Boček přesto s celkem slušným prospěchem absolvoval obecnou školu a po jejím dokončení se vyučil truhlářem . Tento obor ho však absolutně nezajímal, nikdy tuto profesi nevykonával a živil se jako pomocný dělník na různých místech. Ohledně dětství pak stojí za zmínku možná ještě pád ze stromu s poraněním hlavy kolem 11 roku života, které si vyžádalo 14 denní hospitalizaci v nemocnici. Co se týče povahy a zájmů, lze uvést, že Josef Boček byl považovaný za samotáře , který neměl kamarády, nerad se družil, nekouřil, ani nepil . Raději si celé hodiny o samotě pouštěl gramofonové desky. Rovněž se zajímal o motocykly, kdy bez problémů složil řidičskou zkoušku. Až do svého zadržení bydlel v domě se svou matkou , která jej průběžně tlačila do toho, aby se oženil, načež jí syn odpovídal, že ženy „nemůže ani vidět “ . Na druhou stranu se opakovaně stávalo, že u něj nalézala podprsenky a dámské kalhotky , kdy předpokládala, že mu slouží k ukájení. Ostatně fetiš na dámské , případně dívčí a nejlépe dětské, prádlo jej provázel již od 15 roku věku a zůstal mu věrný po celý svůj život. Sám pak přiznával, že do jednotlivých kusů „chytal do své sperma, čímž dosahoval lepšího uspokojení “. Kvůli neustálému kradení těchto „trofejí“ byl častokrát trestán menšími tresty a ze stejného důvodu byl v průběhu povinné vojenské služby zkoumán jeho duševní stav . „Ukradené věci mu nejsou k potřebě, nijak je neprodává. Při jednom z vyšetřování udal, že byl vždy pohlavně silně dráždivý , ale styděl se žen, a proto svůj pohlavní pud ukájel jinak, nejčastěji onanováním na dámském prádle. Ve společnosti děvčat ztrácí řeč , stydí se a neumí se s nimi bavit “, zaznělo v souvislosti se sexualitou posuzovaného. Ohledně jeho osobnosti jej pak lékař označil za „těžkého psychopata trpícího debilitou “ a pronesl velmi prorockou pasáž: „Tresty, které jsou mu uloženy, nebere nijak vážně. Svých činů nelituje a ihned po krádeži se chová, jakoby se nic nestalo. Zdá se, že si vůbec neuvědomuje špatnost svého počínání … “. Nakonec byl na základě tohoto posudku, po několika krádežích a vykonaných trestech odnětí svobody v celkové délce 18 měsíců , vojenské služby zproštěn . Mimochodem, ne všechny krádeže byly motivovány sexuálně a Boček nekradl pouze dámské prádlo. Již v 18 letech byl odsouzen za krádež finanční hotovosti a jako kořist ho zajímala třeba i rádia. Nicméně hlavní hnací silou krádeží byla skutečně sexualita. Snaha o uspokojení jej pak vedla i k páchání závažnější trestné činnosti jako bylo pohlavní zneužívání . Za jedno takové byl odsouzen již ve svých 20 letech . Pohlavní zneužívání Z výše popsaného již čtenář může tušit, že v případě Josef Bočka šlo o heterosexuálního sadistického pedofila s prvky fetišismu . A právě proto se oběťmi jeho ataků stávaly děvčátka ve věku 6 – 12 let . Aby si čtenář udělal přesnější představu o jeho sexuálních parafiliích, preferencích a způsob spáchání jednotlivých zločinů , pojďme zmínit, co k tomu sám Boček vypověděl, a poté detailně popsat průběh jednotlivých zločinů. Tak například k výběru obětí sám posléze sdělil: „Každé děvčátko se mi nelíbilo. Mým typem byly děvčátka silnější postavy, vyspělejší, a musela mít tmavé vlasy. Když jsem uviděl děvčátko popsaného typu, byl jsem hned rozrušený a okamžitě se mi ztopořoval pohlavní úd. V případě, že byl někdo kolem, vyčkával jsem na vhodnou příležitost, až bylo děvčátko o samotě a za každou cenu jsem musel na ně aspoň sáhnout. Jednalo se mi hlavně o to, abych děvče mohl svléci a sáhnout mu na přirození “. Jak již bylo uvedeno, počet obětí těchto choutek byl značný a Boček se doznal k celkem 22 případům pohlavního zneužívání , ať již šlo o činy ve stádiu pokusu či dokonané. Pro demonstraci rozmanitosti modu operandi uveďme tři případy. Tak například v roce 1952 se seznámil se dvěma sestrami ve věku 12 a 9 let . Obě holčičky následně pozval do svého příbytku se slibem darování oblečení . Dívky se za ním opakovaně dostavovaly, přičemž na starší ze sester nejméně jednou vykonal soulož před zraky té mladší. Jindy se zas pokusil o soulož s mladší z dívek, a když se to nepodařilo, alespoň si od ní nechal „hladit“ penis a vsouval jí do pochvy prsty, čímž se uspokojil. Obě sestry toto jeho jednání trpěly a výměnou za darované dětské prádlo či šaty nic neprozradily . O dva roky později pak opakovaně docházel bytu rodiny známých, kde několikrát využil doby, kdy zůstal sám s jejich 11 letou dcerou a přinutil ji k sání jeho penisu , přičemž jí zasouval prsty do přirození. Cizí mu však nebyl ani čistě predátorský modus operandi , kdy útočil na zcela neznámé děti na ulicích . Jednoho dne například na jedné z brněnských ulic z úkrytu pozoroval skupinku hrajících si dětí, a když jedno z děvčátek při odchodu osaměl o, zezadu jej napadl, zakryl rukou ústa a odtáhl na skryté místo , kde se pokoušel sundat kalhotky. Naštěstí byl v tomto případu vyrušen a čin dokonat nestihl, což zřejmě vedlo k tomu, že ani toto napadení nebylo orgánům činným v trestním řízení hlášeno. Odporný zločin Zpět k trestnému činu nejzávažnějšímu, tedy vraždě devítileté Haničky ze srpna 1956. Ze sugestivního doznání deviantního pachatele mrazí a mluví samo za sebe, proto se omezíme pouze na něj. Jen ještě jednou upozorněme, že výpověd je vskutku odporná a cynická , tedy pokud budete pokračovat v četbě, nebude to příjemné a zřejmě to z hlavy hned tak nevymažete. „Toho dne jsem zůstal na pracovišti jako poslední. Po 17. hodině jsem byl v umývárně, když jsem uslyšel, jak někdo jde sklepní chodbou. Šel jsem bosý ke dveřím a uviděl na krok vzdálené děvčátko, jak se vzdaluje. Přehodil jsem děvčeti zezadu přes hlavu ručník, který jsem předtím držel v ruce. Pravou rukou jsem děvče uchopil zezadu pod krk a levou rukou jsem držel přes ručník ústa, aby nemohlo křičet. Bránila se tím způsobem, že kolem sebe kopala. Odtáhl jsem ji do umývárny, ale kopala tam do dveří, a proto jsem ji znovu vytáhl na chodbu a táhl ji dále ke schodům vedoucím na dvůr. Pak jsem ji vtáhl do kumbálu pod schodištěm. Děvče stále kopalo, přičemž koplo i do žebříku, který spadl na zem. Tak jsem jí podrazil nohy, povalil ji na zem a přitom sám spadnul s ní a odřel si loket. I v leže jsem držel děvče stále stejným způsobem, pravou rukou pod krkem, levou přes ručník na ústech. Abych jí zabránil v kopání, přehodil jsem svojí nohu přes její obě nohy a takto jsem je tiskl k zemi asi 10 minut. Pak se již děvče nebránilo. Když jsem mu sundal ručník z hlavy, zůstalo ležet na zádech a již se nehýbalo…. Svléknul jsem jej a pokoušel se o soulož, ale to se mi nepovedlo, tak jsem děvčeti zasunul do přirození prsty. V tom okamžiku jsem slyšel, jak zachrčelo. Vzal jsem proto opět ručník, který jsem mu omotal kolem hlavy přes ústa. Protože děvče pořád chrčelo nosem, tak jsem ručník uvolnil a omotal ještě jednou tak, že jsem zakryl nejen ústa, ale i nos. Pak jsem se znovu snažil vniknout do přirození…. Po příchodu domů jsem se odstrojil a zatím co mi matka připravovala večeři, zašel jsem do chléva, odkud jsem měl přinést mísu. Zašel jsem k naší koze, a poněvadž jsem byl ještě pohlavně rozdrážděn, na koze jsem se ukojil… Pak jsem celou věc zvážil a rozhodl se, že změním pracoviště. Proto jsem si vzal doma kufr, abych si ze stavby odnesl svoje pracovní šaty a též dětské prádlo a šatečky, které jsem ten den odcizil. Chtěl jsem si odnést domů též kalhotky, které jsem svlékl děvčeti. Také jsem se rozhodnul, že se podívám do kumbálu, zda mrtvola děvčete ještě nebyla nalezena. V případě, kdyby nalezena nebyla, chtěl jsem se vrátit domů, vzít jízdní kolo a pytel, do něj bych mrtvolu uložil a zavezl k nám na hřbitov. Byl jsem rozhodnutý pak vzít rýč a mrtvolku někde na hřbitově zakopat. Když se nyní dívám zpětně na svůj čin, je mi to úplně jedno, že jsem děvče zabil. Svého činu nelituji… “. Co k tomu dodat?! Nepředstavitelné. Hnus na druhou . Ano, Boček po vraždě Hanky jel domů, tam se ukojil na koze (mimochodem, na té se ukájel pravidelně asi 3-4 krát týdně od svých 20 let ), poté se navečeřel a teprve pak se vydal nazpět na místo činu „to řešit“. „Hlavně tentokrát nezapomenout posbírat cenné trofeje“, honilo se mu možná hlavou. To, že by náhodou někdo již mohl malou holčičku postrádat, případně, že by na místě mohlo dokonce probíhat pátrání či vyšetřování, ho zřejmě nenapadlo, či netížilo. Inu, „nepřipravovaný“ zločin a také debilita . Dokonce diagnostikovaná (pozn. „debilita “ je dřívější odborné označení pro nejlehčí formu oligofrenie – nyní je tato porucha mentálního vývoje označována jako „lehká mentální retardace “). Připomeňme, že šlo o 50. léta , kdy trestní zákon č. 86/1950 Sb. (účinný v té době na našem území) trestal zločin vraždy 15 – 25 lety odnětí svobody . V případě existence nějaké „zvláště přitěžující okolnosti “ pak dokonce doživotím či trestem smrti . Jelikož byla vražda spáchána na dítěti, pachatel se dopustil další řady trestných činů a svých činů ani nelitoval, bylo jasné, že se oprátka kolem krku Josefa Bočka pomalu utahuje. Zachránit jej mohl jen pro něj příznivý psychiatrický posudek. Znalci brněnské psychiatrické léčebny, kde byl posuzován, sice uznali, že jde o osobu „ne zcela duševně na výši “, a že jde o člověka s „určitými rysy oslabenosti rozumu “. Uvedli rovněž, že jde o osobu duševně úchylnou, která se odchyluje od průměrného jedince, což se projevuje v sexuální oblasti, a to jednak sodomií (pozn. zoofilie ), jednak pedofilií . Ale neshledali žádnou duševní poruchu , která by v době vraždy Bočkovi znemožňovala rozpoznat nebezpečnost jeho jednání pro společnost nebo znemožňovala ovládat jeho jednání . Dokonce u něj neshledali ani tzv. zmenšenou příčetnost , resp. oslabenou ovládací složku, což ve vztahu k diagnostikovaným deviacím vyvolává z dnešního pohledu otázky. Znalci to zdůvodňovali tím, že dokázal svůj pohlavní pud ovládat, což podle nich vyplývalo z toho, že napadal oběti v pro něj příznivých situacích. Každopádně tento názor znamenal jediné. Trest smrti! Boček měl to „štěstí“, že se vyhnul obávanému popravčímu prknu , které bylo velmi nehumánní a kruté, když agónie na něm trvala 8 až 15 minut. Používat se přestalo v roce 1954 . Ale ani nové zařízení, umístěné v popravčí místnosti v suterénu Pankrácké věznice , které zahrnovalo hák, provaz a propadliště, nebylo o moc milosrdnější. Fungovalo tak, že se odsouzený se spoutanýma rukama za zády postavil na ocelový poklop pod oprátkou, zatímco ho z každé strany přidržoval jeden pomocník kata. Popravčí mu na krk navlékl oprátku a poté z vedlejší místnosti zatáhl za páku, která ovládala poklop propadliště. Odsouzený se následně prověsil do šachty pod ním a začal se dusit . Smrt udušením z oběšení nastávala během 5-6 minut . Tímto způsobem byl Josef Boček popraven 26. 4. 1957 . Popravčí místnost v Pankrácké věznici používaná k popravám v období 1954 - 1989 Další článek Sdílej Copyright © 2009 - 2023 SerialKillers.cz

Fritz Honka - německý sériový vrah, který v první polovině 70. let zavraždil ve svém podkrovním bytě čytři ženy. Článek o skutečném případu zobrazeném ve filmu "U Zlaté rukavice". HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Fritz Honka 25. 5. 2020 Fritz Honka - německý sériový vrah, který mezi lety 1970 - 1974 zavraždil 4 ženy. Šlo o primitivního pachatele, který oběti, postarší příležitostné prostitutky, vraždil ve svém bytě vždy notně posilněn alkoholem. Šlo o silného alkoholika, který ženy během hádky či sexuálních aktivit uškrtil či zardousil. Honka těla obětí následně skladoval v úložném prostoru svého bytu. Na motivaci se zřejmě podílel jak momentální vztek spojený se silnou alkoholovou intoxikací, tak měly vraždy pravděpodobně i sexuální podtext. Honkovo modus operandi zahrnoval vytypování si bezprizorní oběti (nejčastěji v oblíbené hospodě), její nalákání na bezplatný alkohol do svého bytu, intoxikaci oběti, sexuální aktivitu, vykonání vraždy a následné ukrytí těla ve svém bytě. Narozen: 31. 7. 1935 Zemřel: 19. 8. 1998 Stát: Německo Počet obětí: 4 Unikal: 4 roky Vražedná aktivita: 1970 - 1974 Trest: 15 let (psych. léčebna) Přezdívka: "Vrah ze Zlaté rukavice" V Hamburku v Západním Německu v 70. letech minulého století stával levný pajzl s názvem “U Zlaté rukavice “. Mezi jeho časté návštěvníky se řadil i Fritz Honka - muž, jehož okolnosti a vlastní komplexy dohnaly až k těžkému alkoholismu, a jehož nevábný byt skrýval velmi děsivá tajemství. Co vše měl tento ztroskotanec na svědomí? Proč jeho byt nesnesitelně zapáchal? A nakolik se film "U Zlaté rukavice " z roku 2019 , který byl o tomto muži a jeho zločinech natočen, držel reality? Odpověď naleznete v tomto článku. Reálný Fritz Honka (nalevo) vs ten filmový (napravo) Dětství Fritze Honky rozhodně nebylo šťastné a bezstarostné. Narodil se roku 1935 jako třetí potomek truhláři Fritzovi Honkovi st. a uklízečce Else . Měl sedm sourozenců (tři však zemřeli krátce po porodu). Rodina trpěla neustálým nedostatkem financí. Když vypukla 2. světová válka, měl být (dle Honkovy pozdější výpovědi) on i jeho otec odvezeni do koncentračního tábora , kde setrvali až do osvobození v roce 1945. Poté se oba vrátili zpět do Lipska, ale i tam to mělo k idylce daleko. Matka výchovu ratolestí absolutně nezvládala. Honka st. sice tvrdě pracoval jako skladník, avšak prožitá traumata zapíjel alkoholem. O rok později navíc kombinaci podlomeného zdraví a alkoholismu podlehl a úřady děti rozdělily po dětských domovech. Po vychození základní školy se mladý Honka rozhodl pro zednické učiliště. Studium však musel přerušit z důvodu alergie. V roce 1951 se toužil osamostatnit, a tak utekl do malé vesničky jménem Brockhöfe. Zde nastoupil do JZD a dokonce si našel první známost. Z románku se dokonce rodil syn Heinrich . Sen o šťastné mladé rodince však bere za své. Honka se na roli otce necítil, a tak matce dítěte vyplatil 3 000 marek a zmizel. Výživné na dítě pak neplatil po celý zbytek života. Fritz Honka v mládí Rok 1956 je pro Honku zlomový. Usadí se v Hamburku a pracuje zde jako přístavní dělník. Najde si ženu, se kterou zplodí další dítě . Ožení se, ale krátce na to opět rozvede. Svůj volný čas pak nejčastěji tráví poflakováním a popíjením. A možná právě alkohol stojí za vážnou dopravní nehodou , která Fritze Honku doživotně poznamená. Nejen, že mu špatně sroste zlomený nos, ale ještě začne mít tiky a zadrhávat se v řeči. Je to pro něho strašlivá rána. Již od puberty totiž trpí komplexem méněcennosti kvůli své výšce (165 cm) , drobné postavě a kvůli tomu, že šilhá. Navíc nejde ani o muže, který by výše uvedené skutečnosti vynahradil inteligencí. Nově nabytý handicap, v podobě následků z autonehody, jeho úspěch u žen ještě více snižuje a jeho komplexy se prohlubují. Bývalá žena mu dá přesto druhou šanci, a tak se opět vezmou. V roce 1967 se pár ovšem opět rozvádí . Fritz Honka Pití alkoholu se stane Honkovo denní rutinou. Zvyšuje si tím ztracené sebevědomí. Bohužel se díky tomu stává více a více agresivnější. Rovněž najde zálibu v pornografických časopisech a tím se otevře třináctá komnata jeho zvrhlých fantazií. Krátce nato se seznamuje s mladou dívkou jménem Ruth . I ona se ráda napije. Je tedy jasné, jak se pár nejradši baví. Během jednoho takového dýchánku navrhne Honka sex ve třech. Spoluúčastníkem hrátek se má stát Ruthiina kamarádka Irmgard . Ruth z toho není nikterak nadšená, ale dívku nakonec do bytu přivede. Po několika lahvích tvrdého se Honka rozhodne nápad realizovat. Ženy jsou opilé a do žádných intimností se jim nechce. Honka je však přesto nevybíravě nutí do lesbických hrátek. Když dívky i nadále odmítají, začne opilý a po uspokojení lačnící muž rozdávat první rány. Polonahé Ruth se z bytu podaří uprchnout a uvědomit policii. Irmgard je však pachatelem brutálně znásilněna . Jenže Honka od soudu odejde s pouhou pokutou ve výši 4 500 marek. Obhajobě se totiž podaří přesvědčit soud, že Honka je silný alkoholik (což je pravda), který byl pod vlivem i v době spáchání zločinu (naměřili mu 2,4 promile), a tím tedy došlo k podstatnému narušení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností. V roce 1970 udržuje Honka i nadále poměr s Ruth . Vztah mu však po sexuální stránce příliš nevyhovuje. Po práci tak často zavítá do čtvrti červených luceren – Reeperbahn . V ní si pak vyhlíží a oslovuje pouliční prostitutky. Jeho preference jsou dosti netypické v tom, že má nejraději o hodně let starší ženy a ideálně bezzubé. Honka má totiž přímo panický strach z toho, že by ho některá z žen mohla během orálního sexu, který upřednostňuje, kousnout. Mimo prostitutek Honkovi navštěvovaná oblast zvaná Hamburg Berg vyhovuje i z toho důvodu, že se tam nachází mnoho hospod a náleven, kde se dá levně opít. Jeho nejoblíbenějším podnikem je pak nechvalně známá putyka “U Zlaté rukavice “. Útočiště ztracených existencí a životních ztroskotanců. Hospoda "U Zlaté rukavice" Jednoho večera, zřejmě v prosinci 1970, zde narazí na 42letou Gertraud Bräuer . Žena se živí jako kadeřnice, ale občas si přivydělává i nejstarším řemeslem. Honka využije příležitosti, zakoupí jí několik panáků a dá se s ní do řeči. Pár chvilek nato už ho žena doprovází k němu domů. Gertraud B. vidí krátkou návštěvu s alkoholem zadarmo. Honka něco úplně jiného. Dvojice sedí uprostřed obýváku a celý byt je temný, zatuchlý a špinavý. Stěny jsou polepeny výstřižky a plakáty z porno časopisů. Hostitel však na stůl vytáhne dvě lahve levné vodky a zábava může začít. Nabídne ženě pár marek za sex, ale žena nabídku odmítá. Muže její vzpupnost naštve a několikrát jí udeří pěstí do obličeje. Pak jí začne škrtit. Gertraud B. upadne do bezvědomí a posléze umírá. Honka, silně opilý alkoholem, začne přemýšlet, jak se těla zbavit. Nejdříve ho zabalí do igelitu a snaží se ho vynést z bytu. Kvůli jeho stavu a fyzické konstituci je to však nad jeho síly. Přemístí tedy mrtvolu zpět do obýváku a natáhne pod ní igelit a prostěradlo. Pak zběsile prohledává šuplíky a hledá vhodný nástroj. V kuchyni zprvu vezme nůž - na rozřezání těla se však vůbec nehodí. Po chvíli dalšího hledání nachází pilu a tělo oběti začne čtvrtit . Nakonec oddělenou hlavu, ňadra, obě ruce a nohu zavražděné zabalí do hadrů a papíru, a vloží do kufru. S tím zmizí ve venkovní tmě. “Zavazadlo“ vyprázdní v blízkém okolí a o víc se nestará . Zbytek těla jednoduše uschová ve svém bytě, v úložném prostoru za stěnou. Části těl jsou nalezeny v listopadu 1971, nicméně vyšetřování zločinu uvízne na mrtvém bodě. Vrah tak může řádit dál. Nalevo obývák Fritze Honky, napravo jedno z míst nálezu první oběti Uběhnou necelé čtyři roky. Je rok 1974 . Fritz Honka i nadále vyhledává společnost lehkých žen. V horkém srpnu narazí „U Zlaté rukavice “ na 54letou Annu Beuschel . Několikrát ji pozve na panáka, a pak si ji pod příslibem dalšího popíjení odvádí k sobě domů. Padne návrh na sex, žena překvapivě souhlasí. Honku však styk s ní dostatečně neuspokojuje, a to ho naštve (později tvrdil, že ho rozzuřilo, když se mu některá z obětí posmívala za to, že upřednostňuje orální sex před tím klasickým). Každopádně Honka chytne ženu kolem krku a pustí, až když si je jistý její smrtí. Jelikož je opět opilý a je líný tělo čtvrtit, pouze ho zabalí do hadrů a uklidí do podkrovního úložného prostoru s dvířky, jako v případě první vraždy. Uběhne půl roku. Těla obětí jsou již v značné fázi rozkladu. Celý dům si stěžuje na podivný zápach . Honka vinu hází na majitele řecké restaurace v přízemí. Dvířka, za nimiž jsou těla již dvou obětí, jsou laicky zapečetěna. Všude po Honkově bytě se nachází vonné stromečky do aut, levné osvěžovače vzduchu a parfémy . Honkovo zákoutí: panenka, kniha markýze de Sade, porno časopisy, fotky polonahých žen na zdi a prázdná basa piv V prosinci 1974 se Honka zapovídá v restauraci s 57letou Fridou Roblick . Žena je velmi strhaného vzhledu a toho času bez domova. Pachatel použije již dvakrát ověřenou strategii. Nejdřív pár skleniček venku a pak pozvánka domů. Tam Frida R. zkusí v nestřežené chvilce Honku okrást o 400 marek. To jej velmi rozčílí, na ženu zaútočí a při surovém znásilnění ji uškrtí. Pak opět zabalené tělo uloží do úkrytu ve svém bytě. Poslední vraždy se Honka dopustí v lednu roku 1975 . Za oběť mu tentokrát padne 52letá Ruth Schult a za "dvířka" tak putuje již čtvrté tělo. Zápach je v tu dobu tak silný, že Honka musí stromečky a parfémy aplikovat i dovnitř úkrytu. Navíc musí zapečeťovat dvířka mnohem důkladněji než doposud. Čtyřnásobný vrah má štěstí hlavně v tom, že oběti, vzhledem k poli působnosti, nikdo příliš nehledá a podivný, stále silnější, odér v domě nikdo (radši) neřeší... Oběti Fritze Honky - Gertraud Brauer, Anna Beuschel, Frida Roblick a Ruth Schult Jenže když se 15. července 1975 vrací Honka z flámu, stojí před jeho domem hasiči a snaží se uhasit náhle vypuklý požár . Při následném ohledání místa je nalezen i prostor za dvířky a v něm již mumifikovaná těla mrtvých žen. Dohledat majitele bytu je již hračka. Soudní proces s Fritzem Honkou započal v roce 1976. Obžalovaný předstoupil před porotu upraven a působil tichým, až zakřiknutým dojmem. Byl obžalován z jedné vraždy a tří případů zabití . Ve vzduchu viselo odsouzení na doživotí. Honku ovšem zachránilo to, co ho nejvíce sráželo k zemi – alkohol . Bylo evidentní, že Honka je velice silný alkoholik. Bylo odhadováno, že v případě některých zabití měl až 4 promile alkoholu v krvi. Soud tuto závislost, společně s bídným dětstvím a nízkou inteligencí, označil za důvod rozpadu osobnosti a odsoudil Honku pouze k 15 letům pobytu v psychiatrické léčebně . V roce 1993 byl propuštěn a s novým jménem Peter Jensen dožil v pečovatelském domě. Zemřel v říjnu 1998 v Hamburku. Závěrem ještě k poměrně novému filmu "U Zlaté rukavice" , o kterém jsme se zmínili v úvodu článku. Na položenou otázku, nakolik se film držel skutečnosti, lze odpovědět, že jde o reálné a velmi věrohodné ztvárnění . Případný divák uvidí a pozná mnoho z toho, co si zde přečetl, a to včetně podoby herců s Honkou a jeho oběťmi. My film rozhodně doporučujeme (však v našem žebříčku 100 nej filmů se umístil na skvělém 14. místě), jen nechť se čtenář připraví, že si notnou dávku ošklivosti, alkoholu, hnusu, perverze, zmaru, násilí a smrti, kterou právě v článku absolvoval, dá ještě jednou ve vizuální podobě. Autoři: Jana Hykešová, Tomy DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Copyright © 2009 - 2024 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Komentáře

Detailní článek o málo známém, dnes doživotně odsouzeném, dvojnásobném, českém vrahovi z 90. let 20. století - Juraji Kučerákovi. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Juraj Kučerák 3. 11. 2016 Juraj Kučerák - dvojnásobný český vrah z první poloviny 90. let minulého století. Obě své oběti usmrtil v rozmezí jednoho měsíce a to teprve ve svých 22 letech. Pro tohoto pachatele je příznačná nízká inteligence, nadprůměrná agresivita a naprostá absence hlubších citových vztahů s lidmi. V současnosti (2020) je mu 49let a odpykává si trest odnětí svobody na doživotí. Narozen: 1971 Dnes (k datu 25.9.2017): odnětí svobody na doživotí - Mírov Země: ČR Počet obětí: 2 Unikal: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 1993 Možná by mohl někdo namítnout, že níže popsaný pachatel nesplňuje některé ze starších definic, podle kterých jsou za sériové vrahy považováni ti, jenž zavraždili nejméně tři osoby. Nejde nám však o definici, a o to, zda dotyčný spáchá dvě, tři nebo čtyři vraždy a více. Jde nám hlavně o to, ukázat v tomto článku kontrast mezi organizovaným pachatelem, který si své činy plánuje, připravuje a často si je i užívá, a níže popsaným mužem, který do tohoto vzarce rozhodně nezapadá. V jeho případě jde spíše o primitivní , agresivní osobnost , která se neštítí bez většího rozmyslu usmrtit kohokoli, třeba i z malicherných důvodů , bez plánování nebo ne delšího než několik málo minut, a to kdykoli uzná za vhodné a zkrátka to nějak vyplyne ze situace. Řeč je o Juraji Kučerákovi . Juraj Kučerák se narodil roku 1971 v romské kolonii Gemerská Poloma na jihovýchodním Slovensku. Tam však vyrůstal pouze do svých šesti let . Jelikož otce umístili natrvalo do psychiatrické léčebny a matka o početnou rodinu příliš nepečovala (jinde uvedeno – že byla odsouzena k odnětí svobody či že od muže utekla, protože jí bil - těžko říct) a babička, která se o děti především starala, byla již příliš stará, byl malý Juraj rozhodnutím soudu umístěn do dětského domova . Tam pak zůstal až do své plnoletosti. V dětském domově Kučerák , jemuž bylo později naměřeno IQ kolem 76 bodů , dokončil čtyři ročníky zvláštní školy a naučil se triviu, tedy číst, psát a počítat. V dětském domově matka malého Juraje občas navštěvovala, ale ten se o to podle svých slov příliš nestaral a často odtamtud utíkal, jelikož se mu tamní režim vůbec nelíbil. Kučerák v dětském domově dle vlastních slov neměl žádné kamarády . Za celé 13 leté období si pamatuje jen jednoho , toho prý ale srazil vlak a trvale jej zranil, takže už se pak nikdy neviděli. Se vztahem ke zvířatům to bylo ještě horší. „Nemám je rád. Když začne štěkat pes, leze mi to na nervy. Už sem jich hodně zabil. Praštím je do hlavy a pak zaškrtím. Kočky? Ty také nemám rád. Zabíjím je tak, že je roztočím a praštím s nimi o zeď. “ Když Kučerák opustil dětský domov, odstěhoval se za příbuznými na Karvinsko. Zde se pokoušel najít si zaměstnání, ale z každého ho za neomluvené směny vyhodili. Většinu času tak zůstal na podpoře. Prvního většího škraloupu se dopustil někdy v roce 1991 . Tehdy zaútočil sekerou na svého strýce , u kterého bydlel. Konflikt naštěstí skončil bez vážnějších zranění, přesto vzhledem ke způsobu útoku byl mladý, čerstvě přestěhovaný Slovák odsouzen za pokus o těžké ublížení na zdraví k podmínečnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců . Napadení údajně vyvolala (když pomineme časté hádky mezi zúčastněnými) snaha Kučeráka o pohlavní styk se strýcem. Dalo by se říct, že vše podstatné a zásadní v životě Juraje Kučeráka se odehrálo v roce 1993 , tedy v jeho dvaadvaceti letech . Jak už je čtenáři jistě jasné, řeč bude o jeho kriminální kariéře. 16. dubna 1993 pozval Kučerák na „rande“ mladou žačku zvláštní školy, kterou již zřejmě nějaký čas znal. „Schůzka“ se konala v opuštěném domě na kraji města. Když byl „páreček“ na místě, začal mladý muž po šestnáctileté dívce požadovat pohlavní styk. Ta s tím i přes výhružky smrtí nesouhlasila, což Kučeráka nejen překvapilo, ale hlavně rozzuřilo. Následoval tak zápas, který skončil tím, že agresivní útočník doslova a do krve omlátil hlavu nezletilé dívky o vodovodní kohoutek ve zdi . Až absurdní se v tomto kontextu zdá být jeho pozdější tvrzení, které poskytl po svém zatčení: „Existuje člověk, kterého miluju! Se vším všudy. A budu ji mít rád pořád. Až budu v zemi, tak ji budu mít pořád rád. “ Ano, řeč je o oné napadené dívce. Kučerák na dotyčnou jako na svoji tehdejší a jedinou přítelkyni dokonce vzpomíná až do dneška. Neuplynul ani měsíc od výše popsané události a pachatel zařadil do své kriminální kariéry další úlovek. Tentokrát již ten nejtěžší zločin ze všech – vraždu. Čin, jak uvedl pachatel, se odehrál 14. května 199 3, což si pamatoval, jelikož ten den obdržel podporu. Ta také sehrála podružnou roli ve sledu událostí, které vyústily v tragický následek. O dost důležitější roli, stejně jako u mnoha a mnoha jiných spáchaných vražd, hrál alkohol . Vše ten den začalo tak, že Kučerák přišel s čerstvě získanou podporou do domu svého strýce, nezaměstnaného Štefana Suchánka (53) , u něhož v podnájmu pobýval (ano! jde o stejného člověka, kterého již v roce 1991 napadnul!). Muži měli podle Kučerákových slov mezi sebou spory a strýc mu údajně sebral tisícovku (což byly v té době zhruba 2/3 podpory) s tím, že už mu jí nedá, ale že zajdou do hospody. Tak se také stalo a samozřejmě se pilo. Když se dva příbuzní po 23. hodině vraceli zpět do domku, nakoupili ještě placatku, aby v konzumaci alkoholu doma mohli pokračovat. Jak Kučerák uvedl: „Bylo vidět, že strýc je už opilý……Začal se hádat a bylo vidět, že má chuť se bít. “, pak pokračuje: “Začal mi nadávat do chuligánů, tvrdil, že je mnohem lepší než já….Chytal mě za vlasy, chtěl mě škrtit…Dal jsem mu facku, až upadnul. Tak jsem ho nadzdvihnul za košili a asi osmkrát ho pravačkou udeřil do obličeje. Tekla mu z pusy krev, hýbal rukama, jak se chtěl bránit. Pak už jen ležel bez hnutí na zádech. Vzal jsem židli a tou sem ho asi šestkrát praštil do hlavy. Pak jsem mu silně dupnul pravou nohou na krk. Bylo slyšet takový vzdech nebo zachroptění. Bylo mi jasné, že už je po něm. Už jen proto, že mu z nosu a úst vyšplíchla další krev, až sem si umazal tenisky. “ Po vraždě údajně Kučerák přemýšlel, co udělá s tělem a přitom kouřil. Nakonec si došel pro sekyru a ještě jednou strýce seknul do krku. To poté zdůvodnil tím, že to bylo asi proto, že ho nesnášel. Nakonec tělo Štefana Suchánka odvlekl do sklepa, polil vínem z demižonu (to prý aby zakryl pozdější mrtvolný zápach), zaházel starými hadry a odpadky, hřebíky zatloukl dveře do sklepa a v domě ukryl strýcovy hygienické pomůcky pro denní potřebu, aby vše vypadalo tak, že zavražděný muž odcestoval. Nakonec ještě umyl krev v kuchyni. Tělo oběti bylo v tomto případě nalezeno zhruba po měsíci a půl, čili až po následující události, kvůli níž se policie o Juraje Kučeráka začala zajímat. Čtenář už možná tuší, že onou „následující událostí“ nebylo nic jiného než další vražda. Na rozdíl od první vraždy, která byla vyvolaná (když pomineme vnitřní faktory v osobnosti pachatele, které měly zásadní vliv na obě vraždy) spíše hněvem a situačními spouštěči, ta druhá byla spáchaná převážně v důsledku snahy o majetkový prospěch. Obětí zmíněného trestného činu byl Michal Kovařík (44) . Ten poznal Kučeráka v jedné hospodě, poblíž které pracoval. Měli dokonce i společnou cestu domů. „ Chválil mě, jak hezky zpívám V Hodoníně za vojáčka mě vzali a chtěl, abych mu to pořád zpíval. Pozval mě k sobě, usmažil mi vajíčka a říkal, že kdybych si vyběhal zdravotnický průkaz, mohli bychom přes léto prodávat na pláži v Heřmanicích občerstvení. “ vzpomínal Juraj Kučerák . Asi za týden po této události, čili kolem 15. června 1993 (tedy měsíc po první vraždě, která byla zatím stále ještě neodhalená) se mladý Rom kvůli nedostatku financí rozhodl, že Kovaříka, se kterým se mezitím ještě párkrát sekal, vykrade. Nejprve čekal před domkem, než muž zhasne, a když světlo zhaslo, vydal se do kůlny a tam si opatřil sekeru. Pak vniknul do domku a potmě došel do místnosti, kde hlasitě chrápal spící Kovařík. „ Ležel na gauči, byla mu vidět jen hlava a vlasy. Jak jsem v tu chvíli nad ním stál, ani nevím jak, nijak sem nad tím nepřemýšlel, jsem uchopil sekeru oběma rukama a ostřím asi třikrát nebo čtyřikrát vzal Kovaříka po hlavě. Nijak nereagoval. Pak jsem ho udeřil asi osmkrát tupou hranou sekery, opět do hlavy “, uvedl při výslechu pachatel. Pravdivost jeho výpovědi (stejně tak pravdivost výpovědi k první vraždě) byla později opatřenými důkazy potvrzena. Naprostou zbytečnost a absurditu této smrti pak dokládají další věty výpovědi: „ Po tom, co jsem Kovaříka několikrát udeřil sekerou do hlavy, zašel jsem do kuchyně a rozsvítil. Na stole ležela peněženka. Napadlo mě, že kdybych viděl ty peníze dřív, asi bych ho nezabil. Jenomže do bytu jsem se vkradl potmě a peněženku jsem neviděl. Proto jsem Kovaříka zabil, abych mohl ty peníze hledat….Co jsem měl dělat?...No co jsem měl dělat? Měl jsem ho hladit?! “ Jak se na Kučeráka, v té době již dvojnásobného vraha přišlo? No, vzhledem k inteligenci a osobnosti pachatele opravdu nešlo o žádnou „detektivku“. Sousedé Michala Kovaříka si samozřejmě všimnuli, že muže již nějaký ten den nezahlédli, navíc domek navštěvuje mladý cikán, který jezdí na Kovaříkově kole a vozí z domu plné igelitky čehosi. 28. června kvůli hnilobnému zápachu a pojatému podezření jeden ze sousedů vniknul do domku a v něm našel zuboženou, rozkládající se oběť zastlanou několika dekami a polštáři. Policie pochopitelně ihned začala pátrat po svědky popsaném „mladém cikánovi“ jezdícím po Karviné na Kovaříkově kole. Za několik dní se jim podařilo zajistit ono kolo a naštěstí čerstvý majitel si dokonce zapsal z občanky jméno toho, jenž mu kolo za 400Kč před několika dny prodal. Byl jim Juraj Kučerák . Policisté tak vyrazili do domu jeho strýce, kde až počátkem července nalezli tělo první oběti. 10. července 1993 se pak mladý pachatel vrátil do domku svého strýce, ten byl však již policií hlídán a podezřelý byl zadržen . Ve vazbě měl několik excesů, když jednou například zapálil celu , jindy si zas lehal na zem a kopal kolem sebe. Falopoletyzmografické zkoumání zjistilo u posuzovaného homosexualitu zaměřenou na dospělé muže , což Kučerák rezolutně popíral. Posudky však v obou případech vyloučily sexuálně sadistický motiv vražd . Nicméně potvrdily mimo jiné, že souzený je: “nadprůměrně agresivní člověk , navíc bez morálních zábran . Nelze vyloučit, že se znovu nebude dopouštět násilných trestných činů. Vždyť lidé jsou pro něho zajímaví pouze jako zdroj uspokojování vlastních potřeb… “ Lze předpokládat, že soud v tomto případě uloží nejvyšší možný trest, což také 18. července 1996 učinil. V současné době si Juraj Kučerák odpykává trest odnětí svobody na doživotí v Mírovské věznici. Dle svých slov mívá občas hádky s dozorci a dostává kázeňské tresty. „No tak, ze vzteku. Když mi něco provedou, tak se neudržím. Nedávno, že jsem zapálil deky. Už ani nevím proč, byl jsem na ně prostě nasranej. “ odpověděl na otázku, proč dozorcům nadává v rozhovoru s L. X. Veselým v roce 2007. Jako možný výstižný epilog jeho příběhu si dovolím použít pár otázek z onoho interview: Víte co, ještě mi řekněte. Vy jste dodneška ve spojení s bratrem nebo příbuznými? Ne. Naposled v těch Košicích. A teď si s bráchou píšete? Já si s bráchou nepíšu, protože nevím, kde je. Už je to dlouhá doba. S bráchou jsem se neviděl hodně let. Vůbec. A s kým si píšete? Máte někoho? Mám matku, sestru, ale nekontaktuju se s nima. Nepíšu si s nima. A s kým se kontaktujete? S jedním. To je jeden z Prahy. To je apoštolská církev. Evanglia. Kdy jste měl naposledy návštěvu? Já jsem v kriminále ještě neměl ani jednu návštěvu. Pokud vím, sedíte od roku 1993… No bude to 14 let…Co se dá dělat, nikoho nezajímám. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Nejkurióznější kriminální případy z celého světa. Přečtěte si krátké aktuality, ve kterých se přesvědčíte, že možné je snad úplně vše, a to i v rámci zločinu. Kuriozity ze světa krimi Muž žil na Slovensku tři roky v bytě s mrtvolou Hned v několika aspektech kuriózní případ byl odhalen počátkem roku 2020 v obci Trstice na jihu Slovenska . V nočních hodinách dne 14. ledna 2020 tam na místní policejní stanici totiž přišel osmadvacetiletý muž , který byl evidentně pod vlivem nějakých omamných látek. Překvapeným policistům pak sdělil, že je pachatelem tři roky staré vraždy a tělo oběti má být ukryto v jeho obydlí. Policisté, ač muži příliš nevěřili, vydali se do jeho rodinného domu, kde žil spolu se svou matkou. Tam pak skutečně v uzavřeném, zabedněném prostoru pod schodištěm nalezli torzo ženského těla. To bylo ve značném stádiu rozkladu a bylo zabalené do koberce. V lebce oběti měl být navíc nalezen zaražený nůž a dolní končetiny měly být odděleny od zbytku těla. Podle předběžných informací je obětí Lívie L.(+51 let) , která byla naposledy viděna v září 2017 . Ona i muž, který se k vraždě přiznal, bydleli v obci s 3700 obyvateli a podle některých svědectví se měla zavražděná žena dokonce znát s matkou podezřelého. Některé zdroje hovoří o tom, že dlouho pohřešovaná žena byla členkou svědků Jehovových, tedy existovala i verze o tom, že mohla neohlášeně odjet do zahraničí. To však vzhledem k dobrým vztahům se svými dvěma dospělými dětmi, které o ničem takovém nevěděly, nebylo pravděpodobné. Zadržený, Štefan (28), je podle starostky obce Trstenice znám svým problémovým chováním a užíváním alkoholu a dalších drog. Dne 17. ledna 2020 jej poslal trnavský soud do vazby a případ je nyní v rukou policie. Chodit tři roky po malé obci, kde žije rodina oběti, navíc bydlet v domě matky s rozkládající se mrtvolou, to už chce silný žaludek...více zde a zde . (2/2020) Lívie L. Muž odsouzený k 10 letům vězení je na útěku Události zajímavého případu, kterému doposud není konec, započaly 7. ledna 2018 . Toho dne slavil a popíjel, tehdy třiatřicetiletý Mário Krtička , se svými přáteli v několika barech v Plzni . Když čas uzrál, zavolal si opilý muž taxi, aby jej odvezlo domů. V něm seděl devětašedesátiletý plzeňský taxiřář, Petr J. , který zákazníka předem zinkasoval a zavezl jej domů. Když chtěl poté postarší taxikář za odvoz zřejmě nějaký doplatek, doprovázel opilého Krtičku do domu, kde se mezi muži rozpoutala hádka, která vyústila v smrt staršího z nich. Ač není úplně jasné, jak konflikt přesně vzniknul a jak probíhal, ví se, že útočník , vyzbrojený telskopickým obuškem, taxikáře udeřil minimálně jednou do nosu , do ruky a pak mu dupl na břicho , nebo ho do něj kopl či praštil. Starší z mužů následně kvůli těmto zraněním vykrvácel do dutiny břišní. Mladší z můžů si z potyčky odnesl ránu na hlavě. Těžce zraněného, umírajícího, taxikáře poté našel svědek na chodbě domu. Stopy krve pak dovedly policisty přímo do bytu Mária Krtičky, který si z noci a z incidentu údajně nic nepamatoval. Státní zástupce následně muže obvinil z těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti. Ten se hájil především tím, že napadený taxikář neměl podle svědků doboru pověst a byl často agresivní, navíc prý měl chtít neoprávněně více peněž, než bylo domluveno. Buď jak buď, Mário Krtička byl soudem shledán vinným a odsouzen na 10 let odnětí svobody. Pozůstalým po zemřelém muži má navíc vyplatit 2 miliony korun. Tím však případ neskončil. V srpnu 2019 totiž média informovala o tom, že odsouzený muž do výkonu trestu nenastopil a je na útěku . Bez ohledu na to, zda-li měl na vznik incidentu větší vliv alkohol v krvi Krtičky či chování poškozeného, znamená útěk následující : Krtičkovi propadne milionová kauce , díky které směl do nástupu trestu pobývat na svobodě, odsouzený rovněž ztratil šanci na možnost předčasného propuštění z výkonu trestu , navíc mu hrozí další trestní postih , a to za maření výkonu úředního rozhodnutí. V současnosti je na Krtičku vydán evropský zatykač, tedy pokud muže na fotkách někde zahlédnete, kontaktujte Policii ČR. Existují indicie, že Mário Krtička, původem ze Slovenska, by se mohl schovávat na území Německa... více zde a zde . (12/2019) Mário Krtička Ve 14 letech se chtěl stát nejplodnějším masovým vrahem. Stráví zbytek života za mřížemi Řeč je o Jesse Osborneovi , který v září 2016 ve městě Townville v Jižní Karolíně v pouhých 14 letech zavraždil svého otce a šestiletého školáka , k tomu další dvě osoby postřelil . Vše se odehrálo tak, že Osborne nejprve v domě zastřelil svého otce. Následně se vydal k základní škole, kde dříve studoval, a na jejím hřišti zastřelil šestiletého chlapce, k tomu dalšího postřelil. Postřelena byla i jedna učitelka. Velice mladý pachatel byl brzy po činu zadržen a v průběhu podzimu roku 2019 proběhl soud, kde byl obžalovaný souzen jako dospělý. U soudu Osborne uvedl, že činu lituje a dále uvedl, že neví, proč ho spáchal. Zastával se ho mimo jiné i jeho dědeček, který uváděl, že Jesse byl otcem občas v opilost bit, a že byl rovněž šikanován na škole. Proto pro svého vnuka žádal minimální možný trest, tedy 30 let vězení. Naopak příbuzní obětí i někteří příbuzní pachatele žádali doživotí. Přesvědčení, že v rodině panovalo velmi negativní prostředí, které mělo podíl na masové střelbě, potvrdila i jedna ze soudních znalkyň. Jiný ze znalců naopak uvedl, že Jesse Osborne nemá žádné výčitky . Že je dlouhodobe posedlý podobnými školními masakry , že svůj čin dlouhodobě plánoval, o čemž svědčí i zachycená komunikace na Instagramu, kdy projevil přání být nejplodnějším masovým střelcem USA . Dále znalec uvedl, že lítost, kterou teď projevuje je pouze přetvářka. Uvedl rovněž, že chlapec mu líčil jak dříve trhal cvrčkům křídla a končetiny, aby byli bezmocní proti mravencům, že házel žáby o zeď, střílel vzduchovkou na psy, a že má stále fantazie o vraždění . Buď jak buď, 14. listopadu 2019 si mladý pachatel odnesl od soudu tvrdý trest, po jehož vyhlášení se rozplakal. Rozsudek zněl - doživotní vězení! Jeho obhájce podal proti rozsudku odvolání. Jaké to asi je, když se v sedmnácti letech dozvíte, že zbytek života strávíte ve vězení? A jaké to je, přijít o dítě rukou vraha? Pramenil pláč Jesseho Osbornea z lítosti nad jeho obětmi nebo nad vlastním osudem? No, mladý zločinec teď bude mít za mřížemi dost času na to nalézt odpovědi na mnoho dalších otázek... více zde a zde . (12/2019) Jesse Osborne Hromadná znásilnění v Indii Události minulých týdnů opět vyvolaly debaty a zaměřily pozornost na míru násilí, které je v Indii pácháno na ženách. Nejprve bylo ve čtvrtek 28. listopadu 2019 objeveno tělo znásilněné a upálené sedmadvacetileté veterinářky , která se pohřešovala od předešlého dne. Čtveřice podezřelých byla poměrně brzy zatčena, tím však drama rozhodně nekončilo. V průběhu neděle se před policejní stanicí, kde byli podezřelí zadrženi, sešli tisíce lidí a požadovali vydání čtyř zadržených mužů k lynčování. Celý případ vyvrcholil v pátek 6. prosince , během rekonstrukce na místě činu. Zde se pachatelé měli pokusit zmocnit zbraní policistů a ti všechny zastřelili . Zraněni byli rovněž dva policisté. Na jiném místě Indie , pouhý den před dramatickým završením výše popsaného případu, měla jiná oběť hromadného znásilnění svědčit u soudu. Šlo o třiadvacetiletou ženu , která byla znásilněna v březnu letošního roku. K soudu však nedorazila , když ji útočníci cestou na nádraží napadli, odtáhli na pole a tam ji polili hořlavinou a zapálili. Mladá žena, která musela projít obrovským množvím utrpení, v sobotu 7. prosince svým zraněním podlehla . Policie v souvislosti s otřesnou vraždou ze zavrženíhodné pohnutky - zakrýt jiný tresntý čin - zadržela pět lidí , mezi nimiž byli i dva muži, kteří čelili obvinění, že ženu v březnu hromadně znásilnili. Z celkem pěti osob, které se měly 4. března dopustit onoho znásilnění, policisté zatím dopadli jen tři. Zbylí dva podezřelí jsou stále na útěku . Co je však ještě horší, obdobné útoky nejsou v Indii bohužel zcela výjimečné...více zde a zde . (12/2019) Fatální následky postupu britské policie Osmadvacetiletý Brit jménem Alexander Lewis-Ranwell byl letos 8. února zadržen, protože vykradl farmu, kdy se navíc přitom měl „chovat bizarně “. Ještě během zadržení varovala matka mladého muže policisty s tím, že její syn je nebezpečný a mohl by po propuštění někomu ublížit . Přesto byl muž o několik hodin později propuštěn . O dalších pár hodin později dotyčný zaútočil na starší manžele, kterým vyhrožoval pilou. Strážníci tedy útočníka opět zajistili a odvezli do CPZ, kde se jim svěřil, že má psychické problémy, načež se jednomu z nich pokusil sebrat taser. Když byl následně telefonicky spojen s odborníky na duševní zdraví, bylo policistům doporučeno , aby byl muž vyšetřen psychiatrem , neboť vykazuje znaky duševní poruchy. K tomu však nedošlo a zadržený byl opět propuštěn . Jen o několik hodin později ubil kladivem tři osoby v seniorním věku! V současnosti, v prosinci 2019 , probíhá v této záležitosti soud , kdy obžalovaný odmítl svou vinu s tím, že příčinou vražd bylo jeho duševní onemocnění. Verdikt soudu zatím není znám. Dokážete si představit zoufalství pozůstalých? Co by jim asi britská policie odpověděla na otázku, zda-li nešlo tragédie zabránit? Domníváme se, že výše popsaný postup je jen stěží obhajitelný a zúčastnění policisté mají co vysvětlovat... více zde a zde . (12/2019) Alexander Lewis-Ranwell Nespravedlivě odsouzení muži se dostali na svobodu po 36 letech V listopadu 2019 byla na základě rozhodnutí amerického soudu propuštěna trojice mužů, kteří měli strávit zbytek života za mřížemi. Konkrétně šlo o Alfreda Chestnuta, Andrewa Stewarta a Ransoma Watkinse, kteří byli odsouzeni na doživotí za vraždu , která se odehrála v roce 1983 na základní škole v Baltimore. Obětí se tehdy stal 14 letý školák, který byl zastřelen. Odsouzeným mužům bylo v době vraždy teprve 16 , respektive 17 let . Soud na základě přezkoumání případu zrušil mužům trest, a ti se po 36 letech ve vězení vrátili na svobodu . "Když jsem se dozvěděl, že nás propustí, rozplakal jsem se. Na tohle jsme čekali celých 36 let. Náš příběh teď začíná, protože se musíme naučit znovu žít. ", uvedl jeden z nich po propuštění. Prokurátorka, která nechala případ znovu otevřít, se nespravedlivě odsouzeným mužům za chybu systému omluvila. Zároveň uvedla, že si muži zaslouží mnohem víc než jen omluvu a slíbila, že pro ně bude bojovat za finanční kompenzaci. Pravděpodobným pachatelem činu byl zřejmě, v té době, 18 letý mladík, který byl údajně zastřelen v roce 2002. Nedokážeme si představit pocity mužů, kteří strávili většinu svého života ve vězení za zločin, který nespáchali... Nezbývá než dodat, že dotyčným gratulujeme k nově nabyté svobodě a očištění jejich jména.... více zde a zde . (11/2019) Alfred Chestnut, Andrew Stewart a Ransom Watkins Policie se radovala předčasně, pětinásobný vrah stále uniká Francouzská a skotská policie si v říjnu 2019 uřízla pořádnou ostudu! V pátek dvanáctého byl totiž na letišti ve skotském Glasgow zadržen muž, který měl být údajně podezřelým jménem Xavier Dupont de Ligonnès . Ten měl v roce 2011 zavraždit pět členů své rodiny , které pak spolu se dvěma zabitými psy, zakopal pod terasou rodinného domu ve francouzském Nantes , načež prchnul a začal se před policií skrývat. Již za dva dny po zadržení muže na letišti však museli policisté oznámit, že se ukvapili, a že v případě zadrženého jde jinou osobou, než o hledaného muže. Šlo o člověka, který s případem neměl zhola nic společného. Neměl shodné otisky prstů, neodpovídala podoba a následně ani DNA. Chybou mělo být nesprávné prvotní srovnání otisků prstů a přílišná "horlivost" při činění závěrů. Což o to, mýlit se je lidské a to samozřejmě platí i pro policisty. Horší je to, že o zadržení "podezřelého" mnohonásobného vraha mezitím informovala média po celém světě, což si příslušné policejní orgány určitě za rámeček nedají. Skotské a francouzské policii teď nezbývá, než se dohadovat, kdo za onu ostudu může větší měrou. Podezřelý z pětinásobné vraždy, Xavier Dupont de Ligonnès , mezitím stále uniká. Ne nadarmo se říká: dvakrát měř a jednou řež! .... více zde a zde . (11/2019) Xavier Dupont de Ligonnès Krásnou a krutou mexickou „císařovnu“ dostihla karma Znáte to přísloví, „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne “? Tak přesně podle něj skončil život pětatřicetileté mexické krásky jménem Claudia Ochoa Felix , která patřila mezi šéfy mexického gangu jménem Los Ántrax . Jeho hlavní činností spočívala především ve vykonávání nájemných vražd pro mocný drogový kartel Sinaloa , který dříve vedl, dnes již zadržený, Joaquín „El Chapo“ Guzmán . Žena se třemi potomky byla manželkou muže, který pracoval jako dealer právě pro kartel Sinaloa a zároveň byla milenkou tehdejšího šéfa Los Ántrax. Po jeho zadržení pak údajně vedení gangu převzala. Žena, která měla na Instagramu (clau8af ) přes 300 000 followerů, a které se přezdívalo také „Kim Kardashian zločinu “, byla nalezena mrtvá v průběhu září 2019 ve svém domě. Ač příčina úmrtí nebyla doposud publikována, bylo zjištěno, že v době smrti měla v krvi alkohol a další drogy. Za jejím skonem tak může stát jak náhodné úmrtí (např. udušení v důsledku vdechnutí zvratků), tak i cizí zavinění. Pro druhé svědčí hlavně to, jaký styl život vedla, kdy pouhý měsíc před svojí smrtí jen náhodou unikla atentátu, když si ji nájemný vrah spletl s jinou ženou. Buď jak buď ne nadarmo se říká: "s čím kdo zachází, tím také schází" . My nad osudem této ženy rozhodně truchlit nebudeme.... více zde a zde . (10/2019) Caludia Ochoa Felix Nájemná vražda skončila jako povedená groteska! Případ se odehrál v roce 2013 , kdy se jeden čínský podnikatel rozhodl zbavit svého konkurenta. Napadlo ho tedy, že jej nechá zavraždit a v této záležitosti si najal profesionálního zabijáka , který měl za odstranění nepohodlné osoby obdržet v přepočtu asi 6,5 milionů Kč . Nájemnému vrahovi se však příliš nechtělo "špinit si ruce", a tak si za část slíbené odměny najal na samotnou vraždu další osobu. Problém byl ten, že stejná úvaha napadla další tři oslovené osoby... Částka za provedení činu se tak dále drobila, až byl nakonec osloven v pořadí již pátý vykonavatel , který byl naštěstí ještě vynalézavější a napadlo ho oslovit svoji oběť se žádostí, že vraždu budou předstírat. Vystrašený podnikatel se s celou záležitostí pochopitelně obrátil na policii a ta všechny zúčastněné zatknula. V říjnu 2019 soud "šikovné" výtečníky odměnil tresty odnětí svobody od 2 a půl roku do pěti let. Nejvyšší trest dostal objednatel vraždy a první oslovený "hitman". Naopak s nejmenším trestem vyváznul poslední oslovený nájemný vrah, kterého napadlo místo zabíjení raději konspirovat. "Profi vrahům " a muži, který si je najal, tak zůstaly oči pro pláč, zatímco veřejnost se může zmíněným "vychytralým" zločincům smát. Škoda jen poměrně nízkých trestů, mohlo být ještě veseleji .... více zde a zde . (10/2019) Pachatelé před soudem Nevinný vtípek skončil rodinnou tregédií Obrovskou tragédií skončil v říjnu 2019 vtip, který se rozhodl připravit pro svého tchána sedmatřicetiletý Nor jménem Christopher Bergan . Toho napadlo, že vystraší jedenašedesátiletého Richarda Dennise tím, že se schová na jeho zahradě do křoví a následně na svého tchána vybafne. Bohužel toho dne, jen pár hodin předtím, se jedenašedesátiletý muž ošklivě pohádal s jedním ze svých dalších příbuzných, který mu pak večer několikrát zlostně bušil na dveře. Muž tedy byl ve střehu a po ruce měl pro jistotu svoji zbraň. Nor, který právě přijel do USA nejprve zabušil na dveře svého tchána, aby se následně schoval. Když vystrašený muž otevřel, Nor vyskočil ze křoví a zařval na něj. Ozbrojený muž se instinktivně pozvedl zbraň a vystřelil. Ke smůle všech měl tak dobrou mušku, že jedinou ranou svého zetě usmrtil. Šerif města, ve kterém k tragédii došlo prohlásil, že šlo o hrozné neštěstí a dodal, že muž kvůli okolnostem případu nebude stíhán . Přátelé zastřeleného muže pak viní z celé události především kulturu zbraní v USA . Ať už za incident může neuvážlivé užívání zbraní, či pouhá shoda okolností, kdy si Nor vybral na svůj žert nevhodný den, jde o strašlivou tragédii pro celou rodinu. ...více zde . (10/2019) Novější případy Další případy

Detailní článek o americkém, sexuálním sériovém vrahovi nejméně 17 mužů - Jeffrey Damerovi HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Jeffrey Dahmer 8. 9. 2009 (aktualizováno 1. 9. 2022) Jeffrey Dahmer - americký sériový vrah, který má na svědomí nejméně 17 obětí. Jelikož šlo o sexuálně motivovaného vraha - homosexuála, vybíral si za oběti pouze muže. Mezi jeho úchylky patřila např. nekrofílie a kanibalismus. Své oběti nejčastěji nejprve uspal, poté je zardousil a na bezvládných tělech se uspokojil. Poté těla rozřezal a většiny se zbavil pomocí kyseliny. Některé ostatky si však ponechával a konzumoval je, nebo mu sloužily jako trofeje. V roce 1992 byl Dahmer odsouzen na doživotí, avšak v roce 1994 byl zabit spoluvězněm. Narozen : 21. 5. 1960 Zemřel : 28 . 11. 1994 Země : USA Počet obětí : 17+ Unikal : 13 let Vražedná aktivita : 1978 - 1991 Přezdívka : "Kanibal z Milwaukee" Úvod V tomto článku se budeme věnovat pachateli, který spolu s Tedem Bundym patří ke dvěma asi nejznámějším americkým sériovým vrahům vůbec. Právě tito dva vrazi do velké míry „pomohli“ v USA vytvořit a zformovat jakýsi „novodobý kult fascinace sériovými vrahy “, který pak, stejně jako jejich jména, pronikl i do jiných zemí včetně té naší, a postupně se stal dokonce „mainstreamem“ . O obou těchto pachatelích vzniklo mnoho dokumentů a nespočet článků . O obou bylo dokonce napsáno i pár knih a natočeno několik filmů . Oba byli inteligentní muži s příjemným vzhledem a určitým šarmem, který jim pomáhal dostávat své oběti do smrtících pastí . Oba, i přesto, že spáchali tak otřesné zločiny, měli řadu ctitelek či obdivovatelů a mají je dokonce DODNES . Jméno druhého z mužů zní – Jeffrey Dahmer alias „Kanibal z Milwaukee “. Dětství a mládí Jeffrey Dahmer se narodil 21. května 1960 v Milwaukee jako první dítě Lionela a Joyce Dahmerových . Otec na vysoké škole vystudoval inženýrství a poté získal ještě doktorát z analytické chemie. Šlo o pracovitého a úspěšného muže, který měl na syna jen velmi málo času. Jeffrey ho později s kapkou hořkosti definoval jako, osobnost cílevědomou a silnou. Dahmerova matka Joyce byla obdobně cílevědomá a silná jako otec . Navíc šlo o neurotičku, takže se postupem let stávalo manželství značně bouřlivé. Malý Jeffrey byl častým svědkem rodičovských hádek, které nejednou přerostly i ve fyzickou inzultaci. Každopádně sám později uváděl, že se svými rodiči měl celkem dobrý, resp. průměrný vztah. Joyce Dahmer podruhé porodila 18. prosince 1966, kdy se narodil David Dahmer . Jeffrey se cítil opomíjený a odstrčený víc než kdy předtím. Rodina se často stěhovala , až si našla v roce 1968 stálý byt ve městě Bath ve státě Ohio . Bylo to jejich třetí stěhování během dvou let a šestá adresa v průběhu manželství . Přesně toho roku , kdy se nastěhovali do nového domova, byl podle výpovědi otce Lionela Dahmera osmiletý Jeffrey sexuálně obtěžován v nedalekém lese. Otec byl přesvědčen, že tato událost poznačila začátek synových sexuálních problémů. Sám Dahmer však tuto událost později při rozhovorech popíral . Jeffrey Dahmer v dětství Jeffrey Dahmer s otcem a mladším bratrem Malý Jeffrey byl tichý a jemný chlapec . Šlo o melancholickécho samotáře , který trávil spoustu času v lesích. Tam se měl oddávat například i samotářské hře s tyčemi, které představovaly lidi, a smyslem hry byla likvidace jedné tyče po druhé. Ve škole Jeffrey miloval pozornost svého okolí a ve vyšším věku ji získával tím, že šaškoval . Pitvořil se a rád napodoboval kreslenou postavu Frankensteina. Jeho humor byl údajně groteskní a místy krutý. Ač měl Dahmer poměrně vysoké IQ , jeho školní výsledky byly dost špatné. Mimochodem, Dahmer se sám považoval za neúspěšného člověka s nedostatkem cílů a s tímto pocitem zápasil po celý svůj život. V deseti letech projevil Jeffrey velký zájem o pitvání . S postupem let jej víc a víc fascinovala mrtvá zvířata. Sbíral je na dálnici, kde každou chvíli našel nějaké přejeté. Poté bral jejich tělíčka domů a tam na nich různě experimentoval. Pohled na vnitřnosti a dotýkání se jich bylo pro mladíka zdrojem vzrušení. Důležité je však zmínit, že dle svých vlastních slov Dahmer nikdy žádné zvíře nezabil, ani netýral, jako mnoho jiných sériových vrahů. Pro své experimenty vždy používal již mrtvá zvířata. Poté přišlo období sebeukájení, provázené myšlenkami na pitvu prasete a na rozřezávání zvířecích pozůstatků , k čemuž se prý musel neustále vracet. Když ve 13 letech zjistil, že je homosexuál, sjednotily se v jeho mysli představy nahých mužů s morbidními obrazy smrti a ničení. Dahmer záhy podlehl konkrétnějším fantazím - jedna z nich se například spojovala s únosem a následným intimním kontaktem s běžcem, který pravidelně běhával okolo jejich domu na West Bath Road. Protože maldý Dahmer předpokládal, že muž nebude souhlasit s jeho sexuálními plány, představoval si, jak ho praští basebalovou pálkou a pak se sním bude laskat. Jednoho dne skutečně vzal basebalovou pálku a čekal na vhodném místě u cesty, nicméně toho dne tu nic netušící muž neběžel a zklamaný Dahmer se vrátil s basebalkou domů. Představy o vraždění mladých mužů a užívání si s jejich mrtvými těly se u něj objevily asi v patnácti letech. "Asi někdy v 15 nebo 16. Tehdy mě nenapadlo, že to někdy udělám... ", odpovídal později Dahmer na otázku, kdy vyvstalo na mysli, že by mohl někoho zabít. Pouhé snění a předstvy mu vydržely až do června 1978 . Tehdy narazil na stopaře jménem Steven Hicks . Tomu Dahmer v průběhu jízdy sdělil, že je doma sám - matka byla pryč a otec s nimi už nebydlel - a navrhnul, že se přemístí k němu a dají si pár piv s čímž Hicks souhlasil. Jenže po vypití pár plechovek mladík usoudil, že už chce odejít, s čímž se Dahmer nechtěl smířit. "Ten kluk chctěl odejít, ale já ho nechtěl pustit ", shrnul později. A tak došlo k potyčce, při které Dahmer mladíka udeřil do hlavy činkou . Otřesený Steven Hicks se bránil, ale po druhé ráně upadl do bezvědomí. U Dahmerových nohou poprvé leželo lidské tělo, vydané jemu napospas. Začal bezvládného muže škrtit a rdousit a nepustil tak dlouho, než nabyl jistoty, že je mrtvý. Steven Hicks Podle některých zdrojů poté oběť vysvlékl a kochal se krásou jejího těla, načež se s bezvládným tělem mazlil a lehal si vedle něj. Nakonec se postavil nad zavražděného a ukojil se. Když vzrušení opadlo, rozřezal tělo na několik kusů a každý jednotlivě zabalil do trojího plastikového odpadkového pytle. Ty pak schoval pod domem. Průkaz totožnosti včetně oblečení spálil v sudu asi 50 metrů od domu. Jenže po pár dnech, když se v důsledku letní teploty začaly ostatky rozkládat, začal se z pod domu šířit hnilobný zápach. Dahmer se tedy rozhodnul pytle převézt jinam. Když nastala noc, naložil pytle do auta a odvezl do lesa asi 6 km od domu, kde je pohřbil v mělkém hrobě. Ironií osudu je, že jeho auto cestou zastavila policejní hlídka. Byla to však pouze namátková kontrola a on směl po několika otázkách pokračovat dál, aniž by policisté jeho vůz jakkoli prohlíželi. Po čase se Dahmer začal obávat toho, že pytle s ostatky mohou v lese najít zvědavé děti. Tedy rozčtvrcené tělo v pokročilém stádiu rozkladu vykopal, oddělil z něj zbytky tkání a kosti rozmlátil těžkým kladivem tak, aby žádný z kousků nebyl větší než lidská pěst a poté je roztrousil po lese. Toto jednání, kdy se pachatel po nějaké době vrátí na místo uložení mrtvoly, aby "zdokonalil" vraždu a ještě více znesnadnil odhalení, je opravdu raritní. V československé historii sice něco trochu podobného provedl Jozef Slovák , ale ten mrtvole "jen" zastrčil do kapsy fingované jízdenky. V té době též dospěl ke konci dlouhý a komplikovaný rozvod jeho rodičů. Hned po zahájení studií na vysoké škole začal mít Dahmer vážné problémy s alkoholem . Když ho jednoho dne navštívil otec, našel synův pokoj plný prázdných lahví. Dahmer si bral alkohol i na přednášky, kde popíjel. Byl také vyslýchán policíí, když se z jeho pokoje na kolejích ztratil obnos 120 dolarů, nějaké hodinky a rádio. Hlavně kvůli problémům s alkoholem, jak sám přiznával, vydržel na vysoké škole jediný semestr. "Chodil jsem na The Ohio State University, ale vyhodili mě odtud kvůli mému pití... Pil jsem hlavně pivo, různé míchané nápoje a tvrdý alkohol v barech. Někdy víno. " Ostatně problémy s pitím se jako příslovečná červená nit táhly celým jeho životem, jak čtenář ještě uvidí. Nutno podotknout, že kromě marihuany a alkoholu Dahmer neužíval žádné jiné drogy. Po opuštění vysoké školy neměl příliš na výběr, a tak se nechal na tři roky zapsat k armádě. V roce 1979 ho převeleli do Baumholderu v západním Německu jako zdravotníka. I tam však pokračovalo jeho neřízené pití. Veškerý volný čas trávil s walkmanem na uších a posloucháním rockové a heavymetalové hudby, oddělený od okolního světa. A také popíjel...natolik, že ho v roce 1981 z armády vyhodili , přestože mu zbývalo ještě 9 měsíců služby. V době kdy sloužil u vojska Dahmer zřejmě nikoho nezabil což mělo později potvrdit důkladné vyšetřování německé policie. Do té doby se však datuje jeho první příležitost mít konsenzuální homosexuální pohlavní styk. "Bylo to, když jsem sloužil v Německu v armádě. Byl jsem zdravotník... Byl tam jeden seržant... Měl vlastní pokoj... Jedné noci jsem pil v místním klubu... Zeptal se mě jestli nechci jít k němu na party a já souhlasil. Když jsme pak přišli k němu, nikdo tam nebyl. Nabídl mi hašiš a pivo... Pak se šel vysprchovat a když se vrátil, snažil se mě dostat do postele, ale já jsem ho odmítl. To bylo poprvé, kdy po mě někdo chtěl homosexuální pohlavní styk. Moje úplně poprvé bylo knihkupectví v Milwaukee... Bylo mi asi 22-23 let " Po propuštění z armády žil Dahmer nějaký čas na Floridě , než se vrátil do Ohia . V říjnu 1981 zdrželi jednadvacetiletého Dahmera kvůli opilství. Otec rozhodl, že pro syna bude lepší, když se odstěhuje k babičce do Milwaukee ve státě Wisconsin. Tam se Dahmerovi na čas jakž takž podařilo vyhýbat problémům. Jen v roce 1982 byl zatčen za odhalování na veřejnosti a v září 1986 byl zadržen za to, že se ukájel před dvěma chlapci . Za druhý prohřešek dostal podmínku na jeden rok . "V západním Dallasu jsem měl jeden menší problém, kdy jsem se choval oplzle před dvěma kluky, ale žádné násilí nic takového. Jen jsem před nimi masturboval ", shrnul událost později Dahmer. Ostatně velmi častá onanie byla další z Dahmerových oblíbených kratochvílí, jak sám uznával. Na rozdíl od řady jiných sériových vrahů dokázal Dahmer vzdorovat své touze opětovně zabíjet několik let. Zkoušel to s biblí. Z obchodního domu rovněž ukradl mužskou figurínu v naději, že sexuální kontakt s ní přehluší jeho nutkání zabíjet. Další metodou, jak "kontroloval" své nebezpečné fantazie, pak byla zmíněná masturbace a sledování pornografie. Jak už asi čtenář tuší - ani jedno zcela nefungovalo. J. Dahmer po zadržení za odhalování na veřejnosti (rok 1982) Dahmer začal navštěvovat lázně, kde se scházeli homosexuálové. Zpočátku to zkoušel s drogami, kdy se pokoušel svoje eventuální partnery omámit. Rozdrcená sedativa účinkovala, ale Dahmer na druhé straně rychle získával pochybnou reputaci. A nejen v lázních, ale také na jiných místech mezi homosexuály se to rozkřiknulo. „Někteří muži, kterých se Dahmer tímto způsobem zmocnil, byli homosexuálové, ovšem jiní nebyli, “ vypověděl se o jeho praktikách okresní prokurátor Michael McCann. „Dělal to vesměs tak, že jim navrhl, aby se k němu dostavili do bytu, kde by je rád vyfotografoval. Tam už ale měl připravené sedativum, které jim podal v nápoji. “ K tomu připojuje poznámku plukovník Robert Ressler z FBI: „Dahmer sám tvrdil, že jakmile se za dotyčnou osobou zavřely dveře, stal se naráz agresivnějším a silnějším. Byla to taková psychologická proměna, v tu chvíli u něho vrcholilo sexuální vzrušení. “ Sám Dahmer později přiznával, že ovládání obětí ho vzrušovalo stejně silně jako samotný sexuální akt. Každopádně tímto způsobem bylo mezi zářím 1987 a červencem 1991 zavražděno nejméně 16 mladých mužů , přičemž Dahmerova vražedná aktivita akcelerovala. Na otázku, na jak dlouho ho vražda a s ní spojené rituály uspokojily, Dahmer odpověděl: "Asi na 2 měsíce. Ke konci už to bylo tak na týden... Už se to naprosto vymykalo kontrole. " a Hrůzné skutečnosti Dahmerova vraždění vyšly najevo 22. července roku 1991 . Toho dne na jedné křižovatce v Milwaukee zastavil polonahý, vyděšený muž policejní auto, ve kterém seděli policisté Robert Rauth a Rolf Mueller . Viděli neznámého muže, kterému volně od zápěstí jedné ruky visí pouta. Dvaatřicetiletý černoch se identifikoval jako Tracy Edwards a policistům vyděšeně sdělil, že se stal obětí útoku jakéhosi cvoka. Toho večera prý popíjel s neznámým bělochem v jeho bytě, když náhle v nestřežené chvíli vytáhl hostitel velký nůž a zacvakl mu na jednu ruku pouta. Chtěl mu nasadit i druhý náramek, ale Edwards se ze všech sil snažil zůstat naoko klidný a dohodl se s mužem, že ho nebude třeba poutat. Bylo mu nad slunce jasné, že ho dotyčný nechce pustit, proto ho ujistil, že vůbec nemá v úmyslu někam odcházet. Muž ho nutil jít s ním do ložnice, kde si Edwards všimnul fotografií znetvořených mužských těl . Věznitel v ložnici pustil film Exorcista III a sedl si na postel vedle Edwardse, stále svírajíc dlouhý nůž. Prý se houpal dopředu a dozadu jako v transu a tiše si prozpěvoval. Edwards, vystresovaný do krajnosti, zíral před sebe na obrazovaku a snažil se za každou cenu zachovat klid, i když mu v jednu chvíli věznitel oznámil, že hodlá sníst jeho srdce. Bylo jasné, že se musí při první příležitosti pokusit o útěk. Nakonec Edwards využil chvilky nepozornosti a udeřil muže prudce do obličeje . Pak vyskočil a rozběhl se ke dveřím. Muž mu byl prý v patách a málem ho chytil, ale naštěstí se mu podařilo proklouznout na chodbu proklouznout a utéct. Fotografie Dahmerova obývacího pokoje Oba policisté tomu příběhu moc nevěřili, nicméně se rozhodli výpověď prověřit. A tak se s Edwardsem vydali zpět do bytu, kde se napadení melo odehrát. Oxford Appartments číslo 924 na 29. ulici, byt číslo 213 . Policisté zaklepali na dveře a vyzvali majitele bytu, aby otevřel. Muž se sasmozřejmě identifikoval jako Jeffrey Lionel Dahmer , věk 31 let . Během identifikace policisty udeřil do nosu odporný zápach. Navíc majitel bytu byl prý až děsivě bledý, jakoby nikdy nechodil na slunce. Nicméně neprojevoval žádné viditelné známky nervozity a klidně policistům umožnil vstoupit do bytu. V prvních chvílích dokonce spolupracoval, to když policisté požadovali klíče od Edwardsových pout. Dahmer ukázal na ložnici . Prohodil však, že neví kde přesně jsou, a že jediný způsob, jak pouta sejmout, je upilovat je přímo na ruce. Policisté pochopitelně přesto zamířili ke dveřím do ložnice a tu se jim Dahmer , který náhle jako by ožil, postavil do cesty . To policisty samozřejmě ještě víc zaujalo, navíc jeden z nich spatřil nůž, o kterém jim Edwards říkal, a tak začal ložnici procházet. V tom si všimnul pootevřeného šuplíku u nočního stolku , kde uviděl fotografie nahých mužů . Když se podíval blíž, vyděšeně couvl. Na některých snímcích byla lidská těla bez hlavy a torza s useknutými končetinami . Podle pozadí na fotografiích poznal, že byly pořízeny právě v tomto bytě (pozn. některé z těchto fotografií jsou "schovány" pod článkem, takže VARUJEME, slabší povahy - raději neotvírejte "Další fotografie "). Celou situaci popisoval prokurátor Michael McCann: „ Jeden z policistů uviděl fotografie lidských těl stažených z kůže…, poznal, že byly pořízeny přesně v tomtéž pokoji, kde se zrovna nacházeli. Hned křikl na druhého policistu: „Seber ho! “ Dahmer se pokusil utéct , ale policisté byli rychlejší a zneškodnili ho. Pak zamířili k ledničce, o které Dahmer Edwardovi předtím říkal, ať ji neotvírá, když se jeho host chtěl napít piva. V ledničce našli policisté lidskou hlavu . Nález policisty doslova šokoval. „Za to co jsem provedl, zasloužím umřít, “ ozval se Dahmer, který mezitím ležel na podlaze. Policie později našla v bytě spoustu pozůstatků lidských těl. Šlo například celou sbírku lebek , některé vybělené a jiné ručně pomalované nebo přestříkané sprejem. V horním mrazáku ležely tři odřezané ruce , dole byl v ledu uskladněn igelitový sáček, naplněný lidským masem a vnitřnostmi. V dalším mrazicím prostoru se nacházela dvě srdce , každé samostatně zabalené v igelitovém sáčku. Taky hrubý plát svalové tkáně . Dole ve skříni stál velký hrnec, jenž obsahoval dvě lidské ruce a vyříznuté genitálie . V kovové skříni v ložnici objevila policie kompletní lidskou kostru spolu se sušenými pozůstatky něčího skalpu a dále vyschlý penis . V rohu místnosti byl umístěn velký modrý barel z umělé hmoty . Byl neprodleně dopraven do kriminalistické laboratoře, kde ho otevřeli. Uvnitř se nacházela tři lidská torza, naložená v kyselině … Též bylo nalezeno naklepané maso z lidského bicepsu a šťáva ze steaku v nádobce, připravená ke konzumaci. Nemělo žádný smysl zapírat. Dahmer se vyšetřovatelům přiznal. Později jim dokonce neochotně přiznal i takové věci, že trvá přibližně hodinu, než se uvaří lidská hlava, že při přípravě jídel onanoval a třeba se přitom i ověšoval krvavými vnitřnostmi. V přiznáních však neneopomínal dodat, že se o potlačení svého vražedného nutkání snažil řadu let . Tvrdil, že po své první vraždě v sedmnácti letech, nezabil nikoho po celých devět roků . Steven Tuomi Dahmerovo předsevzetí vzalo za své v září roku 1987. K vraždě došlo v hotelu Ambasador v Milwaukee, během noci, kdy Dahmer prý silně popíjel, takže si toho moc nepamatuje. Prostě "najednou" byl v jeho pokoji mrtvý muž. Mrtvola krvácela z úst a měla úplně rozdrcenou hruď. Šlo o čtyřiadvacetiletého Stevena Tuomi . Úplně obyčejného mladíka, zaměstnance jedné restaurace, který z ničeho nic zmizel. Dahmer později potvrdil, že jeho tělo přivezl zpět do domu své babičky, kde ho ve sklepě rozřezal a odhodil do kontejneru. Nikdy se nenašlo... Dahmer kvůli tomu dokonce nebyl z této vraždy ani obviněn. Po této vraždě následovaly dvě vraždy v roce 1988 , jedna v roce 1989 , čtyři v roce 1990 a osm! za necelý rok 1991 . Svoje oběti si Dahmer vybíral v barech pro homosexuály , po nočních klubech , v nákupních střediscích nebo na autobusových zastávkách . Lákal je k sobě pod záminkou, že je bude za úplatu fotografovat nebo že spolu budou trávit čas sledováním filmů a popíjením, za což jim měl vždycky údajně zaplatit. "Nabídl jsem jim peníze většinou ", shrnul později Dahmer to, jak své oběti nalákával k sobě do bytu. Nikdy jim prý nijak nehrozil a všechny z obětí se k němu vydaly dobrovolně. Jenže jen co se dotyčný ocitl uvnitř, Dahmer se najednou změnil a začal se chovat jako deviant. Jeho byt byl vybaven elektronickými dveřními západkami. To aby oběť nemohla z bytu utéct. Tracymu Edwardsovi se to povedlo jen šťastnou náhodou! Dahmerův typický "postup" se skládal z omámení oběti, uskutečnění „soft sexu “, jak to sám nazýval (laskání, felace a masturbování uspaného partnera), pak přišlo na řadu usmrcení zardoušením a opětovné sexuálním nakládání s obětí, a to dokonce i během tzv. ofenzivního čtvrcení . Když byla těla obětí rozčtvrcena, částí se zbavoval v chemickém roztoku a jiné si nechával pro sebe "na památku", nebo na konzumaci. Často si též pořizoval fotografie, na kterých byla torza těl. Jeden z detektivů později podrobněji pospal Dahmerův modus operandi: „Dahmer ležel s těmi muži a poslouchal, jak jim tluče srdce. Naučil se už rozeznat okamžik, kdy se po útlumu, způsobeného sedativy, dostaví bezvědomí. Tehdy věděl, že nadešel čas je zabít. “ Zatímco policisté objevovali další a další hrůzné nálezy, naprosto klidný Dahmer podával krutě podrobný výčet všeho, co stihl provést za posledních několik let. Když skončil byl obviněn z vraždy šestnácti mužů. V průběhu doplňování výčtu svých činů byl Dahmer ochotný zajít do takových podrobností, že líčil třeba i "recept". „Zakoupil si speciálně upravený rošt, který položil na plynový sporák. Ten byl nalezen. Tvrdil, že na něm opékal maso zavražděných lidí po obou stranách. Uvedl, že k tomu přidával koření…, zeleninu, hříbky a cibuli…, prý v tom měsíci, něž jsme ho dopadli, stačil sníst velké množství lidského masa. “ stálo v jednom z policejních záznamů. Dahmer vyšetřovatelům rovněž sdělil, že jedné z obětí dokonce podřízl hrdlo, ale jelikož mu tento způsob likvidace připadal dost špinavý (a přinášel „příliš mnoho bolesti“ umírajícímu), změnil ho. Další oběti nejdříve uspal lékem Halcion a následně zardousil. Samotný akt vraždy Dahmera údajně příliš nevzrušoval, teprve to, co následovalo, mu přinášelo pravé vzrušení. „Jeho zločiny se množily a podnět sílil, “ líčí situaci detektiv Kennedy. “Silný chtíč ho nutil hledat dokonalý orgasmus, nutil ho provádět nové a nové věci, aby dosáhl ještě většího uspokojení. Začalo to u pornografie, pak následoval homosexuální styk s lidmi v lázních a po něm začal vraždit. Ani to mu však nestačilo, proto zkusil sex s mrtvými, později i s jejich vnitřnostmi, až posléze začal lidi i jíst, což pro něj byla ještě vyšší forma sexuálního uspokojení. “ Dahmer nebyl pravý sexuální sadista. Prohlašoval, že svým obětem nechtěl nikdy působit utrpení a že všechny ukrutnosti na nich páchal teprve po smrti. Skálopevně se hájil, že jim nechtěl působit bolest. Na druhou stranu sám doznal, že některým živým lidem vyvrtal do lebky otvor a do otvorů potom vléval vařící vodu nebo kyselinu. Důvod k tomu byl naprosto absurdní: měl totiž v plánu vytvořit ze svých obětí jakési otroky, kteří budou naprosto oddaně sloužit sexuálním požadavků svého pána. Slovy Roberta Resslera: „Začal snít o tom, že je schopen učinit věci pro sebe lepší tím, že stvoří sexuální Zombie, a s ní pak napořád zůstane, takže už nebude muset nikoho zabíjet. “ Dalším tématem bylo zda vraždy nebyly rasově orientované, neboť většina ze 17ti zavražděných mužů byly černoši či hispánci. To Dahmer odmítl a naopak řekl, že pro něj byli přitažlivější a že měli vesměs holou hlavu, což ho vzrušovalo. Jednou z obětí byl čtrnáctiletý laoský chlapec Konerak Sinthasomphone (Dahmer dokonce napadl o několik let dříve jeho bratra!), který byl ranních hodinách 30. května 1990 objeven na ulici , jak jde nahý, pod vlivem drog a s krvácejícím konečníkem . Dvě mladé ženy ze sousedství zmateného chlapce uviděly a přivolaly policii. Mezitím Dahmer svoji oběť dohnal a chtěl ji opět odvést zpět k sobě, ale ženy jej zastavily. Když policie přijela Dahmer řekl, že chlapec je jeho 19 letý přítel a zrovna měli hádku, protože pije. A Dahmer policisty přesvědčil - směl se odvést "přítele" zpět! Opravdu tragický případ, kdy policisté vrátí nahého, omámeného, krvácejícího, čtrnáctiletého chlapce , jemuž se zrovna podařilo Dahmerovi uprchnout, nazpět do vrahova bytu. Části ostatků chlapce byly nalezeny mezi ostatními mrtvými tělami. Po bližším ohledání vyšlo najevo, že měl v lebce vyvrtanou díru. Konerak Sinthasomphone Před zahájením procesu měl soud problémy s výběrem porotců. Řada z nich účast v porotě odmítla s odůvodněním, že na to "nemá žaludek"... Nakonec však ta vybraná dospěla k závěru, že Jeffrey Dahmer je zcela příčetný a uznala ho vinným v patnácti případech vraždy . V polovině února 1992 byl vynesen rozsudek odnětí svobody v délce trvání patnácti doživotních trestů , neboli k odnětí svobody na souhrnou dobu "minimálně" 936 let (trest smrti byl ve státě Wisconsin zrušen). Po vynesení rozsudku se ozvaly výkřiky radosti a spontánní potlesk příbuzných obětí. Jeffrey Dahmer v závěrečné řeči projevil lítost nad svými činy a řekl, že si přeje vlastní smrt. Nakonec si opravdu odseděl jen pouhý zlomek trestu: Ve vězení byl několikrát napaden spoluvězni. Naposled dne 28. listopadu 1994 ve věznici Columbia Correctional Facility ve Wisconsinu , když ho umlátil kovovou tyčí spoluvězeň a odsouzený vrah Christopher Scarver . Dahmerův mozek byl konzervován ve formaldehydu pro budoucí studium. Ch. Scarver Interview Pro úplnost na závěr článku přikládáme přeložené úryvky rozhovoru mezi Jeffrey Dahmerem a agentem FBI , který vznikl v srpnu 1992: K sexuální orientaci A: V kolika letech jsi zjistil, že jsi jiný? D: Já věděl, jaká je moje orientace ve 13. A: Myslíš to, že jsi homosexuál? D: Hm. A: Stalo se v té době něco, díky čemu jsi to zjistil? D: Ne, nestalo se nic konkrétního, prostě jsem to věděl. Říká se, že občas to může vyvolat sexuální obtěžování, to ale není můj případ. A: Jako dítě tě nikdy nikdo nezneužil? D: Ne, nikdy. A: Měl jsi tehdy někoho ve svém okolí, komu si se s tím svěřil? D: Ne. Věděl jsem to jen já. A: Ani během studia na střední škole? D: Měl jsem přátele a tak... Ale důležité věci jsem si nechával pro sebe. K pornografii a úvahám, proč se z Dahmera stal sériový vrah A: Měl jsi zálibu v pornografii? D: Jasně, utratil jsem za ni tisíce dolarů. A: Jaká pornografie tě konkrétně zajímala? D: Tu, kterou měli v Německu. A: Ta je jiná než v USA? D: No, to bylo poprvé, co jsem viděl pornografii se sexuální orientací, kterou mám. Od té doby jsem se uspokojoval nad pornem a pokračoval jsem v tom pak i po návratu do Států. A: Stalo se podle tebe v tvém dětství něco, co z tebe udělalo sériového vraha? D: Ne. A: Co třeba tvůj alkoholismus? D: Je to pro mě záhada. Na světě je spousta alkoholiků a nic podobného neudělají. Já vážně nevím. A: Ani dnes nevíš, proč? D: Nemám tušení. Nevím, proč jsem kolem 16 let začal mít ty představy a myšlenky. Je to pro mě záhada... A nevědí to ani psychologové. K vražedným fantaziím a otázkám vlastního uspokojení A: Při několika předešlých rozhovorech jsi se zmínil, že jsi masturboval velice často. D: Přesně. A: Kdy jsi s tím začal? D: Už nevím přesně... Asi ve 13. A: A ta obsese rostla? D: Ano. Rostly všechny obsese. Udělal jsem chybu, když jsem měl poprvé něco s klukem, který byl v podobném věku jako já. Bylo to konsenzuální. Bylo mi 14 let, šlo o soft sex. Jen líbání, hlazení a tak. A: A pak nic, až v Německu na vojně? D: Tam nic nebylo… Pak až s Hicksem, ale to nebylo konsenzuální. A: A jak jsi ty fantazie kontroloval, když jsi byl na škole nebo později v armádě? D: Alkoholem, pornografií a masturbací. A: To ti tehdy stačilo pro uspokojení? D: Ano. Ale jakmile jsem měl příležitost a místo, kde bych mohl své fantazie proměnit v realitu... bylo to příliš silné. Ty tužby rostly a byly stále silnější. A: Můžeš mi říct detailněji o těch fantaziích? Jaké byly? D: No... Byly to fantazie o dobře stavěných mladých mužích, které bych měl plně pod kontrolou. Nevím, jestli do těch fantazií zapadala i vražda, ale věděl jsem, že je to jediný způsob jak ty fantazie plně realizovat. A: Takže to byly fantazie o tvé naprosté dominanci? D: Přesně. A: A oni byli tvými otroky? D: Jo. A: A co čtvrcení těl tvých obětí? D: To byla nejdřív nutnost, protože jsem nevěděl jak se zbavit těl. Postupně mě to ale začalo vzrušovat. A nakonec jsem si nechával památky - jejich lebky. A: Jen lebky? Žádné jiné části těl? D: Někdy jejich genitálie, ruce... K nakládání s obětmi a jejich mrtvolami A: Kde jsi se naučil tolik o lidské anatomii? Měl jsi nějaké lékařské knihy? D: Ne. Vše jsem řešil metodou pokus - omyl. Nikdy jsem neměl nějaké velké vědomosti o lidské anatomii. A: Byl jsi přece medik. D: To ano, ale to byla vojenská polní nemocnice, měl jsem jen všeobecné lékařské znalosti. A: A co znalosti různých chemikálií, s jejichž pomocí jsi se zbavoval těl? D: To stejné, metoda pokus - omyl. A: Svoje oběti jsi uspával chloroformem? D: Párkrát jsem to zkusil, ale nikdy to nefungovalo. Možná jsem měl nějaký špatný druh, nevím... Mnohem účinnější byly prášky na spaní, které jsem jim přidal do pití. A: Nikdy jsi nepoužil násilí? D: Párkrát ano. Vždycky jsem chtěl, aby to bylo rychlé a bezbolestné. Jednou mi došly prášky na spaní a došlo ke rvačce, při které jsme převrhli stůl a rozbili jednu sošku. A s jedním asi 15letým jsem zase neměl prášky, tak jsem ho praštil, ale nechal jsem ho jít. On se potom vrátil a chtěl po mě peníze. Porvali jsme se a on zase odešel. Všechno řekl policistům, kteří mu nevěřili a tak. Ale bylo to jen dvakrát. A: Co jsi používal při rozřezávání těl? D: Jeden opravdu hodně velký lovecký nůž. Koupil jsem ho v nákupním centru. A: Používal jsi při rozřezávání nějaký osvědčený postup? D: Ne, prostě... Nerad o tom mluvím, když se to nahrává...Nevím, kdo to bude poslouchat...Opravdu to chcete mít nahrané? K sexuálnímu nakládání s obětmi A: Měl jsi se svými obětmi sex před jejich smrtí? D: Před i po. A: Po smrti? D: Ano. A: Vzrušuje tě nekrofílie? D: Ano a to vedlo ke kanibalismu. Jedna věc vedla k druhé. A: Sex s obětmi, to znamenalo anální sex? D: Někdy. A: Co dalšího? D: Ehm… Někdy jsem nad nimi pouze masturboval… Někdy, ehm.. jim dával penis do úst. Jindy jsem udělal do jejich těl takovou malou štěrbinu a…. vím, že to zní hrozně, ale já jsem to tak prostě dělal. A: Uspokojoval tě víc sexuální akt s obětmi, nebo jejich ovládání? D: Tak půl na půl. A: Půl na půl? D: Ano, ano. Ve skutečnosti už jen chození ven a …. řekněme lovení, bylo samo o sobě vzrušující. Nikdy jsem nevěděl, koho potkám, jak pěkní budou, kolik zábavy spolu zažijeme. Toto samo o sobě byla část ... ehm vzrušení. A: Byl kanibalismus o tvém sexuálním uspokojení? D: Ano. Začalo to jako experiment, ale cítil jsem jako by se stávali více mojí součástí a to se mi líbilo… A: To je zajímavé… D: Takže mi to poskytovalo určité uspokojení a vzrušení. Oběti: Steven Hicks 19 let. Zabit 6. června 1978. Omráčen činkou a následně uškcen. Tělo rozčtvrceno nožem. Steven Tuomi 24 let. Zabit 15. září 1987. Rozmlácený hruník, poté rozřezán. James Doxtator 14 let. Zabit 16. ledna 1988. Zdrogován a zardoušen. Torzo vloženo do kyseliny, kosti rozdrceny Richard Guerrero 23 let. Zabit 24. března 1988. Uspán prášky a zardoušen. Tělo bylo rozřezáno a vyhozeno mezi odpatky. Anthony Sears 24 let. Zabit 25. března 1989. Zardoušen a rozřezán. Dahmer si uschoval jeho hlavu a genitálie. Lebku později obarvil. Edward Smith 27 let. Zabit v červnu 1990. Uspán, zardoušen, rozřezán. Tělo bylo rozpuštěno v kyselině. Raymond Smith 33 let. Zabit v červenci 1990. Zardoušen a rozřezán. Lebku Dahmer obarvil a ponechal si ji. Ernest Miller 22 let. Zabit v září 1990. Uspán a podříznut. Poté naložen do kyseliny. Kostru Dahmer vybělil. Uschoval si též jeho bicepsy pro pozdější konzumaci. David Thomas 23 let. Zabit 24 září 1990. Uspán a zardoušen. Curtis Straughter 19 let. Zabit 18. února 1991. Uspán a zardoušen. Tělo rozřezáno. Errol Lindsey 19 let. Zabit 7 dubna 1991. Zardoušen. Kostru si Dahmer ponechal. Anthony Huges 31 let. Zabit 24 května 1991.Uspán, zardoušen. Tělo rozřezáno, tkáň odstraněna pomocí kyseliny, část kostry uchována. Konerak Sinthasomphone 14 let. Zabit 30. května 1991. Uspán, poté mu byla do hlavy vyvrtána malá díra a injekcí vstříknuta do čelního kyselina sodná. Následně zardoušen. Matthew Turner 20 let. Zabit 30 června 1991. Uspán a zardoušen. Jeho tělo bylo rozřezáno a pochozeno poblíž Dahmerova bytu. Jeremiah Weinberger 23 let. Zabit 7. července 1991. Uspán, vyvrtán malý otvor do hlavy a následně injekční stříkačkou vpravena vařicí voda. Poté ponechám naživu ještě dva dny. Následně zardoušen. Oliver Lacy 23 let. Zabit 15. července 1991. Uspán a zardoušen. Jeho srdce bylo nalezeno v lednci. Joseph Bradehoft 25 let. Zabit 19. července 1991. Uspán a zardoušen. Hlava a torzo těla se našly v Dahmerově bytě. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: Jeffrey Dahmer Interview - Extended Footage Play Video A Jeffrey Dahmer Victim's Relative Freaks Out In Court Play Video Jeffrey Dahmer Trial Victim Impact Statement Highlights Play Video Dahmer Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2022 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Severozápadní jatka", která se věnuje kriminalitě v severočeském regionu. Autor: František Roček. Severozápadní jatka - František Roček Další knihy Název: Severozápadní jatka Autor: František Roček Nakladatelství: AOS Publishing Rok vydání: 2009, 190 stran Trochu paradoxně se nám kniha „Severozápadní jatka “ dostala do rukou později, než její volné pokračování „Severozápadní jatka 2 “ (recenze zde) . Tedy dnes se se zpožděním podíváme i na „díl první“, který byl vydán v roce 2009. Na svědomí jej má rovněž František Roček (novinář a spisovatel), který se věnuje hlavně problematice severočeského regionu (hlavně Ústeckého kraje), čemuž zůstal věrný i v případě této knihy. Co konkrétně autor v knize popisuje? No věnuje se pochopitelně zločinu . Kniha začíná krátkými podkapitolami týkajícími se policejních statistik a policejní taktiky . První až třetí kapitola se pak věnuje nejzávažnějším trestným činům, tedy vraždám . V první z nich se dočtete o dvou závažných případech z let 1996 a 1999 (v roce 1999 šlo dokonce o trojnásobnou vraždu), kdy pachateli i obětmi byli cizinci – Asiaté . Druhá kapitola se věnuje několika případům tzv. „domácích zabijaček “ (jak policisté říkají vraždám v rodinném kruhu), a třetí pak popisuje 4 další případy homicida spáchané mezi lety 1995 – 2005 . Včetně např. brutální loupežné vraždy dobrosrdečného kněze nebo případu, kdy dva spolupachatelé jedno z těl obětí vařili a pekli. V následující kapitole autor popsal několik případů pašování drog a v další na několik únosů . Šestá kapitola se věnuje dvou extrémním případům sousedských sporů , z nichž jeden dokonce končí brutálním usmrcením oběti. V sedmé kapitole se dočtete o léta se táhnoucím právním sporu o byt mezi romskou rodinou, zastupovanou známou advokátkou a dnes i političkou Klárou Samkovou, a městem resp. státem. Následuje výborná a propracovaná kapitola o vyloučených lokalitách , neboli ghettech, a především o tamní romské sociální problematice a s ní související kriminalitě. Tedy o tématu, které je pro severozápadní region dlouhodobě velice palčivé. Předposlední kapitola zobrazuje vysokou propracovanost a sofistikovanost organizovaných skupin zaměřujících se na nelegální výrobu padělaných cigaret . Knihu uzavírá případ tzv. „ústeckého řezníka“ . Případ vlastně poměrně „běžné“ vraždy, na které je zajímavá asi jen její mediální přezdívka. Tu pachateli tisk přiřknul jen kvůli tomu, že se ve snaze zbavit těla oběti dopustil tzv. "defenzivního čtvrcení ", kdy tělo své družky rozřezal. Když pokročíme k hodnocení, podobně jako u pokračování této knihy nejde ani zde o nějak komplexně zpracovaná témata, ale spíše takový „severozápadní krimi mišmaš“. Jistě, kniha logicky akcentovala hlavně trestné činy, které trápí více daný region, ale ani jedno z témat, myslíme, nevyčerpala beze zbytku. Některé kapitoly byly skvělé, jiné podařené, ale některé byly trochu nuda – např. právě ta poslední. S touto nevyrovnaností kapitol jsme měli asi jediný problém. Co bychom naopak vyzdvihnuli, tak to jsou části o romských ghettech a o onom „nekonečném“ právním sporu o byt. Tyto kapitoly jsou propracované a je jim v knize věnován i odpovídající prostor. Zaujala nás i kapitola o drogových příbězích z Ústecka, nicméně ta by si klidně zasloužila více než pár stánek. Zbytek knihy lze shrnou slovy – průměr. Tedy kniha možná vysloveně nenadchne, ale rozhodně není špatná. Domníváme se, že je dokonce vydařenější než její pokračování z roku 2016 . Proto dnes za 2 -. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Komentáře

Recenze knihy "Skutečné zločiny na Plzeňsku 2", kterou napsal bývalý kriminalista plzeňské mordparty. Autor: František Müller. Skutečné zločiny na Plzeňsku 2 - František Müller Název: Skutečné zločiny na Plzeňsku 2 Autor: František Müller Nakladatelství: Nastole Rok vydání: 2024, 256 stran Recenze: Zatím nenapsána. Kriminalista František Müller sepsal další výtečnou knihu, ve které prezentuje mrazivé případy z Plzeňska , které otřásly celou republikou. Proč trvalo takřka třičtvrtě roku, než se povedlo usvědčit muže, který spáchal na mladou ženu brutální útok kyselinou ? Co vedlo dvě matky k tomu, že zavraždily svá novorozeňata ? A jaký vliv mělo psychické onemocnění pachatele v případu zavražděného podnikatele ? Nejen to se dozvíte z autentického vyprávění plného zákulisních detailů, které představuje policejní práci zcela bez filtrů. Rozhovor s autorem knihy ZDE. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1 Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Další knihy

Bruce McArthur je kanadský sériový vrah, který mezi lety 2010-2017 zavraždil v Torontu nejméně osm mužů patřících, stejně jako on, do gay komunity. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Bruce McArthur 23. 12. 2021 Bruce McArthur - kanadský sexuální sériový vrah, který mezi lety 2010 - 2017 zavraždil v Torontu nejméně osm mužů. Jeho oběťmi se stávali muži, homosexuálové, nejčastěji s blízkovýchodními či jihoasijskými kořeny, se kterými se McArthur seznamoval na internetových seznamkách, přičemž s řadou z nich se před jejich samotnou vraždou opakovaně stýkal. Své oběti škrtil nebo rdousil, načež jejich těla rozčtvrtil a ukrýval ve velkých květináčích na jedné za zahrad, o kterou jako krajinář pečoval. Za své zločiny byl v roce 2019 odsouzen k doživotnímu odnětí svobody. Narozen: 8. 10. 1951 Dnes:doživotní vězení Stát: Kanada Počet obětí: 8 Unikala: 8 let Vražedná aktivita: 2010-2017 Přezdívka:"vrah z gay komunity" V tomto článku se budeme věnovat pachateli, který, ač je to velmi neobvyklé, začal zabíjet až v předdůchodovém věku , čímž si vysloužil označení „nejstarší kanadský sériový vrah “. Druhé jeho „nej“ se pak váže k městu, ve kterém působil, kvůli čemuž bývá rovněž přezdíván jako „nejhorší torontský sériový vrah “. Půjde o jeden z nejaktuálnějších případů popsaných na tomto webu, neboť všechny vraždy se odehrály až po roce 2010, tedy v době relativně nedávné. Tomu pak odpovídá i část pachatelova modu operandi , kdy se s potencionálními obětmi seznamoval prostřednictvím online seznamek . „Nové„ technologie mu tedy sice usnadnili práci při hledání vhodných obětí, ale na druhé straně poskytli vyšetřovatelům i cenné digitální stopy, na jejichž existenci tento pachatel taky nakonec doplatil. Zkrátka nová doba plodí nové možnosti, a to jak pro pachatele trestných činů, tak pro vyšetřovatele. Nepředbíhejme však a pojďme si celý případ Bruce McArthura, tzv. „vraha z gay komunity “, projít pěkně od začátku. Dětství a rodina Bruce McArthur se narodil 8. října 1951 v Lindsay v Ontariu a vyrůstal na farmě v Argyle v oblasti Kawarthských jezer . Kromě něj a jeho sestry se rodiče, Islay a Malcolm McArthur , starali rovněž o další děti z Toronta, když provozovali něco, co by se dalo nazvat pěstounským centrem , kam rodiče z Toronta posílali své problémové děti, ve snaze vymanit je ze spárů a nástrah velkoměsta. Během let se na farmě vystřídala celá řada takových dětí, když většinou bylo „na převýchově“ přítomno najednou mezi šesti a desíti „chovanci“. Hlavně kvůli této bohulibé aktivitě měla rodina v okolí dobrou pověst. Protože byl Malcolm McArthur na svého syna přísný a tvrdý, a zavděčit se mu nebylo lehké, měl malý Bruce v dětství blíže ke své matce . Později Bruce McArthur věřil, že otec možná vycítil, že je homosexuál a nezamlouval se mu jeho nedostatek mužnosti. Jisté je, že oba z rodičů byly silně věřící osoby . Každý z nich však praktikoval jinou víru, což vedlo k mnohým hádkám , kdy malý Bruce často stál na straně své matky, což vedlo k verbálnímu napadání ze strany otce . Více konkrétních informací o rodinných poměrech nebylo dohledáno, ale z toho, jak média rodinu prezentovala, lze usuzovat, že šlo o více méně běžnou rodinu žijící v ne zrovna lehkých podmínkách kanadského venkova 60. let. Co se týká vzpomínek tehdejších spolužáků malého Bruce, tak jimi byl popisován jako nevýrazné a průměrné dítě , které snad vybočovalo pouze svým podlézáním vůči učiteli a častým žalováním na ostatní děti. Prekriminální období V průběhu druhé poloviny 60. let nastoupil Bruce McArthur na střední školu, kde se seznámil s dívkou jménem Janice Campbell . S tou začal v průběhu studia chodit, a společně pak vytvořili pár, který pospolu vydržel po následujících 30 let . Krátce po promoci (rok 1970 ) se McArthur s partnerkou z oblasti Kawarthských jezer odstěhovali, ale často se tam vraceli na návštěvu k McArthurovým rodičům, kteří v průběhu 70. let vážně onemocněli. Otci byl diagnostikován nádor na mozku a byl poslán do pečovatelského domu, načež se matka začala zajímat o jiného muže, což Bruce McArthur nesl s velkou nelibostí. Právě proto se v posledních letech otcova života oba velmi sblížili a otec mu prý byl konečně schopen vyjádřit svou lásku. Islay McArthur nakonec zemřela na rakovinu v roce 1978 a Malcolm McArthur zemřel v roce 1981 . Foto Bruce McArthura z středoškolské ročenky (konec 60. let) Co se týče pracovního života, tak McArthur začal pracovat jako asistent nákupčího kolem roku 1973 . V roce 1978 změnil zaměstnání a začal se živit jako obchodní zástupce pro McGregor‘s Socks , kdy v průběhu let procestoval takřka celou provincii Ontario . V roce 1979 se McArthur a Janice Campbell přestěhovali do domu v typickém předměstském bloku v Oshawě , kde se jim v roce 1981 narodila dcera Melanie a krátce poté ještě syn Todd . V roce 1986 se pár vzal a vydržel spolu žít až do konce 90. let, ač několik posledních let manželství McArthur již měl milence . Ty dokázal držet v tajnosti asi po dobu roku a půl, načež svoji pravou sexuální orientaci, se kterou do té doby bojoval, manželce odhalil. Někdy po roce 1993 skončilo McArthurovo zaměstnání v oděvním průmyslu a pár čelil finančním potížím , částečně i kvůli výdajům za právní zastoupení jejich tehdy dospívajícího syna Todda, který obscénně telefonoval cizím ženám (od té doby si za tuto činnost „vysloužil“ desítky obvinění a žalob , kdy v roce 2014 byl dokonce odsouzen k 14 měsícům ve vězení, jelikož se tohoto jednání dopouštěl i v podmínce, z obscénních telefonátů se před soudem zodpovídal i v roce 2017 ). V roce 1997 pár zastavil svůj dům a v roce 1999 vyhlásil osobní bankrot . Zhruba v tu dobu se McArthur od manželky odstěhoval a přemístil se do Toronta . I po rozchodu spolu pár udržoval korektní vztahy. Stejně tak oba jejich potomci se nadále vídali s oběma z rodičů. Nový život v Torontu Někdy v době odluky od manželky či krátce předtím začal McArthur udržovat vztah s jiným mužem , který trval asi čtyři roky. Nakonec se pár rozešel, protože McArthurův partner preferoval volné vztahy. Rozchod nesl McArthur velice nelibě a po nějakou dobu to řešil braním antidepresiv . Po přestěhování do Toronta si začal Bruce McArthur užívat nově nabyté volnosti a začal hojně navštěvovat čtvrť Church and Wellesley známou také jako "The Village " (nebo "The Gay Village "), která je známá především tím, že zde žije velká komunita homosexuálů a nachází se v ní celá řada kaváren, barů a klubů. Rovněž změnil povolání, kdy ze zaměstnance v oděvním průmyslu se stal zahradník na volné noze podnikajícím pod obchodním jménem „Artistic Design“ . V roce 2001 se McArthur dostal poprvé do křížku se zákonem. To když o Halloweenu opakovaně udeřil zezadu do hlavy železnou trubkou (kterou údajně často nosil při sobě) Marka Hendersona . Incident se odehrál v bytě napadeného muže, kam byl McArthur pozván. Poškozený utrpěl zranění hlavy, které si vyžádalo několik stehů a několik dní léčby. McArthur se poté sám přihlásil na policii a ke všemu se přiznal, ač nebyl schopný vysvětlit, proč muže napadl. Nakonec byl McArthur za tento „incident“ odsouzený podmínečně , když žalobce s podmíněným trestem souhlasil, neboť ve znaleckému posudku stálo, že obžalovaný představuje jen nízké riziko recidivy. "Jsme přesvědčeni, že můžeme dojít k závěru, že riziko opakování násilí je minimální ", uvedl tehdy psycholog Dr. Marie-France Dionne . Trest nakonec znamenal to, že McArthur musel strávit rok v domácím vězení , po kterém následoval šestiměsíční zákaz nočního vycházení. Bylo mu rovněž zakázáno navštěvovat čtvrť Church and Wellesley , využívat služeb prostitutů a užívat látku známou jako poppers . Ještě v průběhu soudního přelíčení, tedy někdy v roce 2002 , se McArthur zaregistroval v gay seznamce pro muže, zaměřené na BDSM komunitu . Ve svém profilu uvedl, že má zájem především o submisivní muže jakéhokoli věku . V průběhu let se pak zaregistroval na mnoho dalších online seznamek pro gaye . S muži, se kterými se v online prostředí seznámil pak navštěvoval podniky v tzv. „Gay Village“ , která se nachází v centru Toronta . Podle médií se někdy v roce 2011 připojil i k Facebooku , kde poté sdílel svůj noční život a fotky z večírků, dovolených, narozeninových večeří a koncertů. Na několika snímcích byli zachyceni mladší muži původem z jižní Asie nebo Středního východu , což byl jeho preferovaný typ milenců (a jak se později ukáže – i obětí). Ač by se mohlo zdát, že jelikož byl pravidelným návštěvníkem barů v Church and Wellesley , byl v gay komunitě všeobecně přijímán, není to pravda. Jelikož byl znám jeho „incident“ z roku 2001, navíc o něm kolovalo pár znepokojivých historek, někteří členové této komunity s ním nechtěli mít nic společného. Mizející muži Dne 6. září 2010 zmizel čtyřicetiletý Skandaraj "Skanda" Navaratnam . Muž původem ze Srí Lanky , kterou podle svých slov opustil, protože se účastnil protestů proti odlesňování, za což byl uvězněn a mučen. V Kanadě se tento muž zapsal jako student univerzity a poté zde působil jako asistent profesora . Osudného den kdy se ztratil, byl naposledy viděn, když odcházel ze Zippers baru v Church a Wellesley v doprovodu dvou mužů. Ač existovalo silné podezření, že se stal obětí trestného činu, policie nebyla schopná o jeho zmizení více zjistit. Skandaraj Navaratnam Jen necelé tři měsíce později, konkrétně 30. prosince 2010 , byl krajské policii nahlášen jako pohřešovaný Abdulbasir „Basir“ Faizi (42) . Žurnalista , který byl naposledy viděn o den dříve ve čtvrti Church a Wellesley , poté, co své manželce v průběhu dne zatelefonoval, že se večer zdrží, protože jde ven s přáteli. Jeho vozidlo bylo později nalezeno na Moore Avenue , ale ani tento nález policii v pátrání nikam dál neposunul. Abdulbasir Faizi Majeed Kayhan 25. října 2012 pak vyděšený syn nahlásil zmizení svého otce jménem Majeed „Hamid“ Kayhan (58) , kterého postrádal od 14. října (muž však byl spatřen jedním ze svých přátel ještě 18. října ). Pohřešovaný muž, původem z Afghánistánu , bydlel v Church a Wellesley a v jeho bytě byli následně nalezeni uhynulí ptáci , které s oblibou choval. Jelikož měl i tento muž vazbu na tamní LGBT komunitu , začali se členové této komunity bouřit. Všechny tři pohřešované pojila nejen geografická spojitost , kdy zmizely z podobné oblasti, ale spojoval je i jejich životní styl navázaný na gay komunitu. Všichni tři muži rovněž byli blízkovýchodního či jihoasijského původu . Vyšetřovatele v té době též znepokojil jeden uživatel z „fóra pro kanibaly “, který prohlašoval, že v Torontu zabil a snědl muže. Nějaký čas byla rovněž prověřována možnost, že za zmizením mužů může stát usvědčený vrah Luka Magnotta , ale ani jedno se nepotvrdilo. Každopádně z výše uvedených důvodů byla v listopadu 2012 policí zřízena pracovní skupina nesoucí název „Projekt Huston“ , která měla za úkol přijít záhadnému mizení mužů na kloub. 11. listopadu 2013 se v hledáčku policie poprvé ocitlo jméno Bruce McArthur . To když ji na jeho existenci upozornil anonymní tip, který uváděl, že se jistě znal s prvním a třetím z pohřešovaných . Oznamovatel uváděl, že McArthur měl romantický vztah Navaratnamem a stýkal se též s Kayhanem . Policie tak McArthura vyslechla a ten potvrdil, že se skutečně s oběma muži znal a pravidelně se stýkal s Navaratnamem v gay baru, nicméně popřel, že by s ním byl v romantickém vztahu. Rovněž přiznal, že po nějaký čas zaměstnával Kayhana, a že s ním udržoval i sexuální vztah, který však později přerušil. Policie údajně získala i svědectví jednoho z přátel pana Kayhana, který uvedl, že naposledy viděl svého přítele živého, když byl s panem McArthurem. "Neznal jsem Bruceovo příjmení, ale věděl jsem, jak vypadal, a věděl jsem, jaké je jeho uživatelské jméno na internetu, tak jsem to předal torontské policii, " řekl muž pro CTV. Nicméně ani tato svědectví nevedla k McArthurovo zadržení a Projekt Huston byl rozpuštěn v dubnu 2014 se závěrem, že se nepodařilo zjistit žádný důkaz spojující zmizení těchto tří mužů ani nebyl zjištěn žádný podezřelý. Soroush Mahmudi (50) , uprchlík z Íránu , zmizel 15. srpna 2015 a jeho zmizení policii nahlásila jeho manželka 22. dne téhož měsíce. Nicméně ani v tomto případě se nepodařily najít žádné další stopy o tom, kde by se mohl muž nacházet. Soroush Mahmudi V červnu 2016 se McArthur dostal opět do hledáčku torontské policie. To když se měl údajně pokusit uškrtit svého známého ve své dodávce. Muž uvedl, že ho McArthur v průběhu společné masturbace požádal o to, aby si v dodávce lehl na záda na kožešinu, kterou tam měl. Pak ho prý začal škrtit, ale oběť se mu nakonec dokázala vysmeknout, utéci a kontaktovat policii. Napadený muž pak na policii popsal údajný „vztek“ zračící se v McArthurových očích i to, že celá dodávka měla být zevnitř vyložená igelitem . Zdroje se pak různí v tom, jak po útěku muže z dodávky McArthur zareagoval. Jedny uvádějí, že napadeného muže poté sledoval na policejní stanici, jiné uvádějí, že se na ní vydal ihned poté sám. Důležité je, že pak před vyšetřujícím orgánem uvedl, že vše bylo konsenzuální , že muž mu dovolil být na něj v rámci sexuálních hrátek „tvrdší “, ale že když jej McArthur chytil pod krkem, on otočil, chytil naopak pod krkem jeho, načež z auta vyběhl a zavolal policii . Buď, jak buď, i když napadený nemohl týden pořádně polykat, policie evidentně McArthurově verzi uvěřila a on nebyl obviněn z žádného trestného činu. Jisté rovněž je, že nebylo kontaktováno oddělení vražd. Když se později ukázalo, že šlo o nebezpečného sériového vraha, který v případě důkladnějšího vyšetření incidentu mohl být dopaden dříve, a tím uchráněny minimálně 2 lidské životy , s vyšetřovatelem, seržantem Paulem Gauthierem , bylo zahájeno kárné řízení. Policista se hájil tím, že v onom roce nevěděl o tom, že byl McArthur vyslýchán již v souvislosti s Projektem Huston a dále uvedl, že McArthur měl v té době rovněž z rejstříku vymazán trest za napadení expřítele z roku 2001. Zmínil také to, že jeho postup byl tehdy odsouhlasen jeho nadřízeným, i to, že se z něj torontská policie snaží udělat obětního beránka. Bylo by zdlouhavé zde detailněji rozebírat tento mediálně sledovaný proces. Stačí tak uvést to, že v srpnu 2021 byl Paul Gauthier zproštěn obvinění z porušení kázně a zanedbání povinnosti. Výslech Bruce McArthura po napadení v roce 2016 Ať již mohl za tento policejní nezdar kdokoli, mělo to za následek to, že McArthur mohl dál nerušeně páchat své odporné zločiny. Někdy mezi květnem 2016 a červencem 2017 tak byl zavražděn Dean Lisowick (47) , bezdomovec, přivydělávající si jako prostitut, který přežíval v jednom z torontských „útulků“. Jenže „štěstí“ opět stálo při vrahovi, protože pohřešování tohoto muže tehdy nikdo nenahlásil. Dean Lisowick Někdy v průběhu května 2017 se ztratil Selim Esen (44) , drogově závislý turecký občan , který přijel do Kanady za partnerem, kterého potkal v Turecku. Jenže protože byl Esen policí považován za muže bez pevné adresy , který se často přesouval, nepřikládala jeho zmizení příliš velkou váhu. Selim Esen Vše změnil až 29. červen , kdy bylo nahlášeno pohřešování Andrewa Kinsmana (49) , který byl naposledy viděn o tři dny dříve poblíž svého domu na Winchester Street . Kinsman byl vášnivý pekař, který pracoval jako koordinátor akcí pro torontskou síť HIV/AIDS pozitivních. Večer 28. června, když se jeho přátelé dozvěděli, že jej pár dní nikdo neviděl, vstoupili do jeho bytu, a i když nenašli žádné známky násilí, bylo velice podezřelé, že jeho 17letou kočku nalezli bez jídla a vody . Podezření navíc zesílilo, když byl tento muž popisován jako přemýšlivý, ohleduplný a zodpovědný, který vždy dával svému nejbližšímu okolí předem vědět, pokud by měl v úmyslu někam odejít, navíc byl velice aktivní na soc. sítích, jenže jeho mobil byl od 26. června vypnutý . Andrew Kinsman Torontská policie tak v srpnu 2017 zřídila další vyšetřovací skupinu pod názvem Project Prism , která se skládala z důstojníka oddělení vražd, důstojníka z jednotky pro sexuální zločiny a šesti členů 51 Division, z nichž tři byli také členy Projectu Houston . Tato skupina se pak opět začala věnovat zmizelým mužům z torontské LGBT komunity v Church a Wellesley , kterých bylo v době zřízení skupiny již 11 (dlužno dodat, že jeden z nich se později sám objevil a tělo dalšího bylo po čase vyloveno z řeky – šlo o sebevraha). Vyšetřování zmizení bylo obtížné už jen z toho důvodu, že pohřešovaní často používali seznamovací aplikace a setkávali se s lidmi, které nikdy předtím neviděli. Jisté je, že už v té době zaznívaly celkem časté zmínky o tom, že za záhadná zmizení může být odpovědný sériový vrah, nicméně policie toto nepotvrdila. Church and Wellesley, Torono (klub Black Eagl McArthur rád navštěvoval) Dopadení Naštěstí brzké ohlášení zmizení posledního z pohřešovaných, Andrewa Kinsmana , policii poskytlo cenné důkazy. Vyšetřovatelé totiž našli v jeho diáři zapsané jméno „Bruce “ přesně u dne, kdy byl viděn naposledy. Navíc kamerový záznam před Kinsmanovou rezidencí ukázal, že osudného dne zřejmě nasedl do červeného vozidla. Záznam sice neukázal SPZ vozidla ani jasný obraz řidiče, ale vůz se podařilo identifikovat jako Dodge Caravan z roku 2004 . V Torontu bylo sice registrováno více než 6 000 podobných modelů , ale pouze pět jich bylo registrováno na někoho jménem Bruce a jediný model z roku 2004 patřil právě Bruci McArthurovi . McArthurův Dodge Caravan (2004) - policií nalezený v autobazaru V průběhu srpna a září 2017 policejní vyšetřovatelé získali data od společnosti Google , stejně tak jako údaje z různých online seznamek a aplikací , navíc si vyžádali výpisy z bankovních účtů podezřelého. Koncem září byly získány příkazy, které povolovaly sledování jeho vozidla a telefonů . V říjnu 2017 policisté prozkoumali bývalé McArthurovo auto (Dodge) , které ani ne měsíc předtím prodal do bazaru a našli v něm stopová množství krve. Analýza DNA později ukázala shodu s DNA Kinsmana a později i Esena . V té chvíli už vyšetřovatelé zřejmě byli přesvědčení, že minimálně za některými zmizeními může stát McArthur, ač navenek žádné podezření zatím nevyslovili. 7. ledna 2018 pak vyšly najevo další důkazy, které McArthura přímo spojovaly se zmizením Esena a Kinsmana . Forenzní analýzou hard disku z jeho počítače, který policisté nakopírovali během tajné domovní prohlídky, se totiž podařily obnovit smazané soubory, na nichž byly zachyceny jejich posmrtné fotografie . Nad McArthurem tak byl stanoven nepřetržitý dohled s pokyny, že má být okamžitě zatčen, pokud bude pozorován o samotě s někým jiným. K zadržení pak došlo 18. ledna 2018 , krátce poté co policisté viděli, že do jeho bytu v Thorncliffe Park vstoupil mladý muž. K zákroku došlo opravdu „za pět minut dvanáct“, neboť policisté našli mladého muže připoutaného k posteli se zalepenými ústy . Muž byl sice otřesen, ale nezraněn . Poškozený, u soudu později označený jako „John“ , byl ženatý a do Kanady přijel ze Středního východu pět let předtím. S McArthurem se seznámil prostřednictvím seznamovací aplikace Growlr a později vypověděl, že se s McArthurem několikrát setkali a měli spolu sex. Jelikož jeho rodina neměla o jeho skutečné sexuální orientaci tušení, souhlasil, že bude svůj vztah s McArthurem tajit , o čemž svědčila jejich vzájemná komunikace v aplikaci. V osudný den přišel muž opět do McArthurovo bytu a ten mu sdělil, že toho dne chce „zkusit něco jiného “ a vytáhl pouta. Prostřednictvím nic připoutal „Johna“ k ocelovému rámu postele s nebesy a na hlavu mu nasadil černý pytel bez otvorů pro ústa, nos a oči. Když se John pokusil pytel z hlavy sejmout, McArthur mu přelepil ústa lepicí páskou , naštěstí v tu chvíli do bytu násilně vniknula policie a mladého muže zachránila. Uveďme ještě, že McArthur už měl na USB flashdisku i složku se jménem tohoto muže, ve které byly uloženy jeho fotografie , které tam McArtur stáhl v den, kdy zabil Kinsmana, tedy si lze domyslet, jaké úmysly se spoutaným mužem asi měl. Jisté je, že zadržení sériového vraha v takto dramatické situaci rozhodně není běžným jevem. Ložnice Bruce McArthura Ve stejný den, kdy došlo k zadržení Bruce McArthura , dorazila policie se psy cvičenými na vyhledávání mrtvol k rezidenci Mallory Crescent v Leaside a na přilehlý pozemek. Zde totiž krajinář podezřelý z mnoha vražd, na základě dohody s majiteli – manžely Fraserovými – uschovával v garáži své nářadí. Ač se zdálo, že policisté nic zásadního nenajdou, hlavně, když zem byla v lednu natolik zmrzlá, že šlo o problematické podmínky i pro dobře vycvičené psy, ty nakonec zaujalo 12 velkých květináčů na pozemku . 29. ledna pak policie oznámila, že ve dvou z nich byly nalezeny kosterní pozůstatky tří mužů . Jak manželé Fraserovy sdělili , McArthur byl podle nich velice milý, nápomocný a pomáhal jim nad rámec dohody při charitativních akcích vázat kytice, ač po něm chtěli jen údržbu trávníku na jejich pozemku. Jednoho dne pak McArthur sám ze své vůle do prázdných, velkých květináčů vysadil květiny. "Všechny naše květináče kolem domu byly najednou plné krásných květin, " uvedli později. 8. února policie oznámila, že v květináčích našla ostatky dalších tří lidí a později byl oznámen ještě nález ostatků sedmé a osmé oběti . Květináče, do kterých vrah ukrýval těla svých obětí Policie celkem bez problému ztotožnila 7 z 8 nalezených mrtvol (viz výše). Jen totožnost osmého zavražděného muže se kriminalistům nedařilo zjistit, a tak byla 5. března 2018 zveřejněna jeho, zřejmě posmrtná , fotka nalezená v McArthurově počítači . "Dělám to jako poslední možnost, " sdělil tehdy vedoucí vyšetřovatel seržant Hank Idsinga . Policii následně přišly stovky různých tipů, ale identita oběti byla zjištěna až pomocí mezinárodní spolupráce – šlo o muže jménem Kirushny Kumar Kanagaratnam . Tamilského (etnická skupina žijící v Indii, na Srí Lance, Malajsii a Singapuru) žadatele o azyl , jehož žádosti však nebylo vyhověno a byl vydán příkaz k jeho deportaci . Jeho pohřešování tedy nikdo neohlásil a nebyl tedy vedený jako nezvěstný . Kumar Kanagaratnam Další podrobnosti ohledně vyšetřování asi není třeba nijak více rozebírat, stačí jen zmínit, že kriminalisté jej označili za jedno z nejrozsáhlejších v historii země , neboť museli prozkoumat desítky nemovitostí , kde McArthur pracoval a jít v minulosti hodně nazpět. Bylo (a je!) totiž velmi nezvyklé, že by se někdo stal sériovým vrahem až v takto vysokém věku (v době první prokázané vraždy bylo McArthurovi téměř 60 let! ). Proto vyšetřovatelé například sestavili seznam 15 starších nevyřešených případů , kde oběti odpovídaly obecným preferencím vraha. Nejvíc je asi zaujala nevyřešená série vražd v „gay village “ z let 1975 až 1978, zmizení Davida Mac Dermotta z roku 2002 a zmizení Jon Rileye z května 2013 . Nicméně, přes tato podezření byli kriminalisté koncem roku 2018 nuceni konstatovat, že doposud nenašli žádné důkazy svědčící o spojení McArthura s nějakými staršími nevyřešenými vraždami. Výbava Bruce McArthur Typ obětí Stejně tak jako řada jiných organizovaných sériových vrahů i Bruce McArthur preferoval určitý typ oběti . Jeho oběťmi se tak stávali zranitelní muži , kteří žili buď osaměle , na okraji společnosti , případně mající problémy s drogami či alkoholem nebo žijící dvojím životem . Jako příklady uveďme muže, který skrýval svoji homosexuální orientaci, neboť pocházel z muslimské rodiny. Další obětí se zas stal imigrant mající problém s užíváním drog, jindy si vybral cizince, který se před úřady skrýval, protože měl být deportován nebo také bezdomovce závislého na kokainu, který se živil jako prostitut. Je asi zřejmé, že vyšetřit zmizení takovýchto osob nebylo pro policii vůbec lehké, ostatně některé McArthurovy oběti ani nebyly vedeny mezi pohřešovanými . Výběr tohoto typu obětí byla zřejmě čistě pragmatická volba (modus operandi ) pachatele , který si zřejmě byl moc dobře vědom toho, že vyšetřování zmizení takových osob nebude jednoduché. Dalším společným znakem jeho obětí bylo to, že šlo převážně o muže s asijskými či blízkovýchodními kořeny (6 z 8), což však zřejmě již nebyla jeho pragmatická volba, ale tací muži jej pravděpodobně sexuálně přitahovali , o čemž svědčí fakt, že McArthurova koupelna byla „vyzdobena“ mnohými fotkami nahých, exoticky vyhlížejících mužů s erekcí. Zde lze tedy spíše uvažovat o tzv. "signatuře" vraha . Za tu lze považovat i výběr a preference vousatých mužů (viz uchovávání jejich vousů , o tom ale až dále), což byl opět případ většiny zavražděných. Většinou pak šlo o muže, kteří byli aktivní na online „gay“ seznamkách , případně se pohybujících v LGBT komunitě, což však již opět spíše představuje znak jeho modu operandi vyhledávání obětí. Modus operandi Jak již čtenáři našeho webu vědí, modus operandi není jen o samotné vraždě, ale zahrnuje i jednání před a po samotném činu. V souvislosti s případem Bruce McArthura lze uvést, že se své oběti vyhledával pomocí seznamovacích aplikací a online seznamek . Nutno však dodat, že většinou se s muži, které připravil o život, nesetkal pouze jedenkrát , jak by z výše uvedeného mohlo vyplývat, ale po nějakou dobu před vraždou s nimi udržoval kontakt. To byl případ nejen o muže, kterého z jeho spárů vytrhla policie, ale dlouho se stýkal i se svou první prokázanou obětí, Skandarajem Navaratnamem, se kterým se znal dokonce po dlouhá léta a dlouhodobější přátelský či milenecký kontakt měl i s dalšími zavražděnými. Co se týče samotného usmrcení , tak dle prokuratury McArthur oběti většinou zabíjel ve své ložnici či v autě, kde je opakovaně rdousil nebo škrtil s pomocí provazu upevněného na kovové tyči, což umožňovalo kontrolovat a regulovat tlak na hrdlo obětí . „Oběti umíraly pomalou a bolestivou smrtí, “ zaznělo k způsobu usmrcení před soudem. Po samotném usmrcení jejich těla rozřezával a ostatky ukrýval ve velkých květináčích na místě, které mu bylo dobře známé. Podle některých zpráv však měl ostatky obětí ještě předtím několikrát přemístit. Důležité je rovněž zmínit, že stejně jako řada jiných sériových vrahů, i on si uchovával trofeje jako připomínku na jím spáchané zločiny. Své oběti si fotil , mnohdy nahé nebo jen v kožiších či kožešinových čapkách. Některé měly v ústech nezapálené cigarety a nejméně jedna měla víčka přilepené páskou, aby nemohla zavřít oči. Tyto fotky si pachatel uchovával ve složkách pojmenovaných po obětech, přičemž některé fotky zachycovali živé muže, na jiných již byli oběti usmrcené . Některým ze zavražděných pak McArthur podle spisu oholil hlavu a tvář a uchovával si vousy a vlasy v uzavíratelných igelitových sáčcích v úkrytu nedaleko torontského hřbitova. V jiných případech si uchovával cennosti a drobné předměty zavražděných – tyto předměty pak policie našla v jeho bytě. "Trofeje" pachatele - drobné cennosti, vousy a vlasy A jaký byl vlastně McArthurův motiv ? Jak již možná vnímavější čtenář tuší, a jak sám McArthur později přiznal, vraždy měly sexuální podtext. Šlo tedy o sériového vraha označovaného termínem „lust killer “ (česky dříve také „vraha z vilnosti “), jehož motivace vyvěrá z jeho sexuálních fantazií a potřeb. Jako sexuálního predátora , který zabíjel pro své uspokojení , jej ostatně označil i soudce John McMahon , který současně dodal, že není pochyb o tom, že nebýt dopadení, obžalovaný by jistě v zabíjení pokračoval. Důležité je rovněž zmínit, že McArthur své činy plánoval a byl v celku důmyslným a opatrným vrahem. Policie sdělila, že stopy po svých zločinech zakrýval , na seznamkách, kde se seznamoval s potencionálními oběťmi, používal jen přezdívky , místo mobilních telefonů často používal telefonní automaty a vyhýbal se oblastem s bezpečnostními kamerami . V tomto ohledu lze jistě připomenout i jeho chladnokrevnost a vypočítavost, se kterou se sám vydal na policejní stanici , když se jednomu z napadených mužů podařilo utéct z jeho auta, čímž dodal své historce punc věrohodnosti a pohotově tím zachránil zdánlivě ztracenou situaci. McArthur tak lze jistě označit za tzv. organizovaného pachatele , kteří se vyznačují právě plánováním , sebekontrolou při samotném činu, ovládnutím své oběti a následným zahlazováním stop . Zajímavosti Když už jsme si zrekapitulovali typ obětí i modus operandi tohoto vraha, než se vrhneme na to, jak se ke svým zločinům postavil před soudem, a jak za ně byl „odměněn“, uveďme pár zajímavostí ohledně toho, jaké zkušenosti s ním mělo jeho okolí . Tak například jeden ze sousedů ze stejného patra bytového domu , kde McArthur bydlel, uvedl, že „šlo o velmi laskavého muže, které všechny poctivě zdravil, usmíval se a byl ochotný pomoci “. „Jednou mi pomohl přenést tašky z auta až domů, protože jsme bydleli na stejném patře, “ uvedl tento muž jako příklad. Na druhou stranu však byl jednoho brzkého rána svědkem toho, jak McArthur něco těžkého házel dolů skluzem na odpadky, což vydávalo velký hluk. Soused tedy vyšel z bytu zkontrolovat, co se děje: "Uviděl jsem Bruce a řekl jsem mu: 'Hej Bruci, co děláš, to teď vyhazuješ kameny nebo balvany? Jsou dvě hodiny ráno, probudil jsi nás všechny. On se otočil a podíval se na mě se zvláštním výrazem v očích a řekl mi:" Vyhodím své odpadky, kdykoli budu chtít!" . Přesto jej mnoho dalších lidí označilo za vesele a přátelsky působícího muže, který byl zdvořilý a působil upřímně. Možná právě z toho důvodu po několik zimních sezón mohl hrát Santa Clause v Agincourt Mall . Rovněž o něm bylo známo, že vyráběl květinové dárky pro různé charitativní organizace . Jiný pohled na něj však prezentovali jeho tři bývalí milenci, kteří se s ním přestali stýkat, protože se jim vůbec nelíbili některé jeho sexuální choutky a praktiky. Bruce McArthur jako Santa Claus Soud Co se týče soudního procesu, prolítneme ho jen krátce, protože článek je už tak dost dlouhý, navíc na něm nebylo nic příliš zajímavého. McArthur původně čelil obvinění pouze ze dvou vražd, ale poté co bylo nalezeno dalších šest mrtvol, rozšířila se obžaloba na osm vražd . Před zahájením soudního stání varoval stání zástupce lidi v sále, že to, co se dozvědí, by mohlo otřást jejich duševním zdravím, proto se mají zeptat sami sebe, zdali chtějí být přítomni. Vzhledem k množství nashromážděných důkazů si obviněný v průběhu roku 2018 asi spočítal, že bude bez ohledu na svou obranu shledán vinným a rozhodl se přiznat , k čemuž došlo 29. ledna 2019 . Tím se nejen vyhnul projednávání jednotlivých důkazů, ale jistě ušetřil i nemalé prostředky za soudní výdaje a to nejen sobě, ale i státu. „Já osobně i celý vyšetřovací tým jsme potěšeni tím, že se pan McArthur přiznal a ušetřil tím místní komunitu i lidi, kteří oběti znali, zdlouhavého procesu, “ uvedl policejní vyšetřovatel David Dickinson . Jeho doznání kvitoval i soudce John McMahon : „Obviněný zachránil rodinu, přátele a komunitu od toho, aby museli projít barvitým veřejným procesem, který by byl noční můrou pro každého. “ Již v pátek 8. února 2019 tak mohl být vynesen rozsudek – doživotí - s tím, že o podmíněné propuštění bude moci požádat nejdříve za 25 let , tedy až mu bude nejméně 91 let. Ač s tím státní zástupce příliš nesouhlasil a žádal, aby mohla být podána žádost o podmíněné propuštění až po uplynutí 50 let trestu, podle soudce by tento krok byl pouze symbolický, protože stejně nepředpokládá, že by odsouzený měl příliš šancí na vyhovění jeho žádosti, přičemž uvedl, že jeho přiznání bral v tomto ohledu jako polehčující okol. Na druhou stranu jedním dechem dodal, že obžalovaný neprojevil žádné známky lítosti nad spáchanými činy. Závěr Ač již rozsudek padnul, neznamená to s jistotou, že počet obětí tohoto sériového vraha je konečný , neboť vyšetřování McArthura v souvislosti s dalšími neobjasněnými vraždami a zmizeními pokračuje . Na závěr lze v souvislosti s tímto případem upozornit především na to, jak zdárně se pachateli dařilo vyhnout se zatčení , i když byl několikrát policií vyslýchán v souvislosti se zmizením minimálně dvou mužů, ba dokonce i poté, co byl vyslýchán v souvislosti s napadením a škrcením jedné přeživší oběti. Ač něco podobného není v případech sériových vrahů úplně ojedinělé, kanadská policie si toto za rámeček určitě nedá . Zvláště, když toto selhání mělo za výsledek další zavražděné. Poslední poznámkou, která mě k tomto případu napadla, je určitá podobnost s případem Johna Wayna Gacyho . Nejde jen o to, že oba muži byli sexuální sérioví vrazi - homosexuálové , tedy si vybírali za své oběti muže . Lze rovněž zmínit jejich dětství, které si bylo podobné v tom, že oba byli ze strany svých otců nedoceňováni a zažívali z jejich strany, různou měrou, zesměšňování , které souviselo s jejich „nemužným“ chováním. Oba pachatelé si byli rovněž podobní tím, že ač šlo o gaye, setrvávali dlouhá léta v manželství , ve kterém oba zplodili potomky . U obou rovněž vražedná série začala až po rozpadu manželství . Velkou paralelu pak lze shledat v tom, že oba tito sérioví vrazi byli v pracovním životě úspěšní, okolím oblíbení a věnovali se různým, společnosti prospěšným, dobrovolným činnostem . Shodné je také to, že oba byli souzeni či vyšetřováni za nefatální napadení mužů. Další podobností je pak to, že oba s oblibou své oběti znehybňovali, načež je škrtili či rdousili . Oba pak zabíjeli ve svých domovech , aby se těl obětí zbavovali hromadně na jednom místě . V neposlední řadě pak, ani jeden z těchto pachatelů, neprojevil po svém dopadení nad svými zločiny žádnou lítost . Na úplný závěr pak trpělivému čtenáři doporučujeme možnost zhlédnutí dokumentu o tomto případu s názvem Catching a Serial Killer: Bruce McArthur . DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2021 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Článek o nejhorším americkém sériovém vrahovi jménem Samuel Little, který mezi lety 1970-2005 zavraždil celkem 93 žen! HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Samuel Little 11. 10. 2019 - aktualizace 9. 1. 2022 Samuel Little - tzv. "nejplodnější americký sériový vrah", který v 19 státech USA připravil o život téměř 100 žen. Své oběti unášel, brtutálně bil a nakonec uškrtil. Na jeho případu je specifické také to, že ač za svůj život nastřádal kolem 100 záznamů v rejstříku trestů, za vraždu byl odsouzen teprve až po dlouhých 42 letech od spáchání první z nich. Od roku 2014 si odpykával trest doživotního odnětí svobody bez možnosti podmínečného propuštění. 30. prosince 2020 zemřel. Narozen: 7. 6. 1940 Zemřel:30.12.2020 Stát: USA Počet obětí: 93 Unikala: 42 let Vražedná aktivita: 1970-2005 Přezdívka:"nejproduktivnější americký sériový vrah" V tomto článku se dočtete o nejhorším a nejdéle aktivním americkém sériovém vrahovi všech dob. Muži, který byl dopaden až v roce 2012 ve svých 72 letech… Řeč je o bestii jménem Samuel Little . Když necháme promluvit čísla: tento muž zavraždil pravděpodobně až 93 žen , jeho vražedná aktivita trvala 35 let a od své první spáchané vraždy dokázal policii unikat neskutečných 42 let ! Toť sumář nejplodnějšího amerického sériového vraha v americké historii . Samuel Little v roce 2014 a v roce 1977 Samuel Little se narodil 7. června 1940 v malém americkém městečku Reynolds ve státě Georgie na jihovýchodě USA. Jeho matka se údajně živila jako prostitutka a měla často potíže se zákonem. Malý Samuel se brzy po svém narození přestěhoval do Loraine ve státě Ohio na severu USA, kde se o jeho výchovu starala především jeho babička. Již na střední škole měl Samuel problémy jak s hodnocením, tak s disciplínou. Ve věku 16 let byl za porušení domovní svobody umístěn do zařízení pro mladistvé pachatele, kde setrval do svých 21 let. Krátce po propuštění byl opět odsouzen, tentokrát za vloupání do obchodu s nábytkem , za což mu byl udělen trest odnětí svobody v délce 3let . Po propuštění se přestěhoval za svojí matkou na Floridu , kde se živil například jako hrobník, pracovník ambulance či jako příležitostný dělník. Podle svých slov začal časem více cestovat a jeho konfliktů se zákonem postupně přibývalo. Do roku 1975 byl zatčen v jedenácti státech pro celkem 26 různých porušení zákona . Konkrétně např. za řízení pod vlivem alkoholu, krádež, podvod, ozbrojenou loupež, napadení policisty, ale také za znásilnění. Jeho hlavní obživa spočívala především v drobných krádežích v obchodech. Stejně tak rutinní pro něj byly přesuny. Little žil život tuláka . V každém městě většinou pobyl pouze pár dní. Dopustil se několika krádeží v různých obchodech, věci obratem prodal v nechvalně známých čtvrtích, aby se nakonec vydal „hledat ženu“. Poté se přesunul zas do jiného města. Samuel Little měl v průběhu života minimánlě jednu dlouhodobou partnerku. Ta se s ním údajně podílela na řadě drobných krádeží, kterými se společně živili. Little byl rovněž vášnivým boxerem. S boxováním začal během jednoho z pobytů za mřížemi. Samuel Little v roce 1972 Pro představu uveďme alespoň některé zločiny , na které se v průběhu let přišlo a které byly policií prošetřovány. Tak například v roce 1976 byl Little odsouzen za napadení ženy v úmyslu jí znásilnit a odseděl si 3 měsíce za mřížemi. V roce 1982 byl zadržen v souvislosti s podezřením z vraždy dvaadvacetileté Melindy LaPree , která zmizela ve státě Mississippi v září téhož roku. V průběhu vyšetřování tohoto případu byl navíc Little přepraven na Floridu, kde se měl zodpovídat z další vraždy. Tentokrát šlo o 26 letou Patricii Mount , jejíž tělo bylo nalezeno v Gainesville ve státě Florida v září 1982. Bohužel, v prvním případě měl Little štěstí - porota jej odmítla obžalovat. V případě druhém se dokonce našli svědci, kteří obžalovaného označili jako osobu, kterou před smrtí viděli se zavražděnou dívkou, ale byli shledáni jako nevěrohodní. Little tak byl v právního hlediska nevinen a musel být z vazby v lednu 1984 propuštěn. Podezření vyšetřovatelů však bylo stále silné, proto informovali policejní složky států Florida, Mississippi, Alabama a Georgie, aby prověřili v souvislosti s možným pohybem podezřelého starší nevyřešené případy. Již v říjnu 1984 měl Little další problém se zákonem. To když unesl, zmlátil a škrtil dvaadvacetiletou dívku jménem Laurie Barros , a o měsíc později se ten samý scénář opakoval s další ženou, která byla nalezena na zadním sedadle jeho auta dokonce v bezvědomí. Za tyto činy již sice byl nebezpečný predátor Little odsouzen, ale pouze na těžko pochopitelných 2 a půl roku !!! Po jeho propuštění v roce 1987 se toho času sedmačtyřicetiletý kriminálník přestěhoval do Los Angeles , kde jeho krutovláda bohužel pokračovala dál. Samuel Little v roce 1977 a v roce 1988 Jen během roku 1987 zavraždil Samuel Little nejméně 9 žen . A do roku 2005 dalších 19 . Teprve v roce 2012 byl Samuel Litlle zadržen. Z útulku pro bezdomovce v Louisville v Kentucky , si jej policie odvedla za drogové delikty. Když FBI srovnala DNA zadrženého, s DNA získanou u některých starších případů, podařilo se ho spojit s vraždami Carol Elford (13. července 1987), Guadalupe Apodaca (3. září 1987) a Audrey Nelson (14. srpna 1989). Těla obětí byla tehdy nalezena v ulicích Los Angeles . Sama prokurátorka v roce 2013 prohlásila, že Littleův trestní rejstřík je nejšílenější, který kdy měla možnost vidět. Bylo v něm přes 100 různých záznamů ! V září 2014 byl Samuel Little v souvislosti s výše popsanými třemi vraždami odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění, a to i přes to, že sám stále trval na své nevinně. V průběhu roku 2018 Little změnil postoj a začal se ke svým činům doznávat . Popisoval kriminalistům další a další případy spáchané na území nejméně 19 států, až se celkový počet doznaných vražd vyšplhal na 93 ! Jeho první obětí měla být neznámá žena bílé pleti, kterou měl zavraždit ve státě Florida již v roce 1970 . Poslední obětí měla být 46 letá Nancy Carol Stevens , kterou měl zavraždit ve městě Tupelo v roce 2005 . Little zabíjel výhradně ženy . Oběti si vybíral bez ohledu na barvu pleti. Jeho preferovaná victima byla běloška či černoška ve věkovém rozmezí 18 – 50 let, příčemž většině zavražděných bylo mezi 20 - 35 lety. V říjnu 2019 vyšetřovatelé z FBI uvedli, že na základě prověření potvrzují pachatelovo přiznání v 50 případech sériových vražd , a že předpokládají, že i zbytek přiznání je pravdivý. Sama FBI uvedla, že jde o nejplodnějšího sériového vraha v americké historii . Agenti FBI rovněž požádali veřejnost o pomoc při prověření dalších 40 případů a pomoc při identifikaci obětí. K tomu mají pomoci například skici obětí, které ve vězení namaloval sám pachatel, což je dosti kuriozní. Agenti rovněz zveřejnili jeho nahrané výpovědi (třeba ZDE ) ohledně několika případů. V nich pachatel popisuje vzhled obětí, kde je potkal či kde se zbavil jejich těl. Vyšetřovatelé se tak snaží najít svědka, který by v popisu cokoli poznal. Portréty obětí nakreslené pachatelem Jak je možné, že Little spáchal tak obrovské množství vražd, aniž by byl dopaden policií? Tak zprvu za to jistě můžou až směšné tresty za jeho odhalené delikty. Vždyť po dvojím znásilnění z podzimu roku 1984, kdy obě ženy zároveň zmlátil a škrtil (jednu dokonce do bezvědomí), byl odsouzen na ubohých 2 a půl roku odnětí svobody, a to přestože již předtím byl za podobné a mnohé další jiné trestné činy několikrát trestán a zároveň figuroval jako hlavní podezřelý v přápadě dvou vražd z roku 1982. Opravdu těžko pochopitelné a zřejmě i těžko obhajitelné! Jako další faktor, který se podílel na tom, že mohl tak dlouho nerušeně vraždit, je to, že mnohé z vražd byly zprvu posouzeny buď jako úmrtí zaviněné předávkováním nebo jako úmrtí bez blíže zjištěné příčiny, případně jako jiná „náhodná“ úmrtí. Jistě přispěl i fakt, že útočil na prostitutky, drogově a alkoholově závislé či jinak bezprizorní ženy. Jejich zmizení totiž bývá pro policii mnohem obtížněji prošetřitelné, neboť jejich pohřešování je často hlášeno až s velkým zpožděním. Rovněž se dá předpokládat, že objasnit zmizení takových osob bylo pro policii přece jen o něco méně prioritní, než zmizení např. nadějné vysokoškolačky. Neméně pak zapůsobil fakt, že šlo o tzv. „kočovného sériového vraha “, který se přesouval z místa na místo a vraždil po téměř celých Spojených státech amerických v době. A to v době, kdy internet ještě neexistoval či byl později teprve v plenkách. Tím pádem i spolupráce a sdílení informací jednotlivými policejními sbory bylo na mnohem nižší úrovni, než je tomu například dnes. Absenci možnosti použít analýzu DNA snad ani nemusíme s ohledem na období zmiňovat. V neposlední řadě jeho dlouhým 42 letům, po které se mu dařilo unikat spravedlnosti, přispělo to, že některá z těl jeho obětí se podařilo najít až po velice dlouhé době a těla některých zavražděných žen se dokonce doposud nalézt nepodařilo. Denise Brothers - jedna z identifikovaných obětí Co bylo motivem tohoto „nejplodnějšího sériového vraha v historii USA “, jak jej sami agenti z FBI nazvali? Toť otázka. V úvahu přichází samozřejmě motiv sexuální (čili zařazení tohoto pachatele do podskupiny sériových vrahů tzv. „hedonistic – lust killer “). Možně je však uvažovat i o jeho zařazení do kategorie „power and control “, kam spadají sérioví vrazi, pro které je sice sexuální motiv důlezitý (a své oběti často znásilňují), ale hlavní je pro ně pocit moci a kontroly nad obětí. Jeho motiv a osobnost mohou přiblížit střípky z výslechů a svědectví vyšetřovatelů. Ti například uvedli, že Little na vraždy vzpomínal velmi rád a rozhodně netrpěl žádnými výčitkami svědomí. Naopak! Podle policie se ve vyprávění zločinů, kterých se dopustil, přímo vyžíval. „Když s ním mluvíte, můžete si všimnout, jak vzrušeně vraždy a škrcení obětí popisuje. Podívá se vám přímo do očí a řekne, že si nemohl pomoct. Je to monstrum “, uvedl například jeden z vyšetřovatelů. Další z detektivů uvedl, že když se ho ptal na okolnosti vraždy z roku 1979, Little si promnul ruce, usmál se na něj a řekl: „Věděl jsem, že bude moje “. Vyšetřovatelé jej shrnuli jako „charismatického psychopata “. Myslíme rovněž, že můžeme pustit z hlavy myšlenku na to, že by se snad Little přiznal ve snaze pomoci pozůstalým obětí, kteří stále nevěděli, co se stalo s jejich blízkými. Ne! Sériového vraha spíše těšila pozornost FBI a užíval si své jedinečnosti. To byl zřejmě jeho hlavní motiv k doznání. Samuel Little v čase Samuel Little byl jako sériový vrah velice aktivní jak po celé 70. a 80. léta, tak i v první polovině let 90. Poté jeho vražedná aktivita opadla, přičemž poslední vraždy se měl dopustit v roce 2005 , kdy mu bylo 65 let . Jeho modus operandi nebyl vždy totožný, nejčastěji však zabíjel ve svém autě, kam ženy často vylákal z nějakého nočního klubu, aby je tam pak uškrtil. Před samotnou vraždou navíc ženy velice surově bil, kdy jedné oběti dokonce zlomil páteř, jak následně ukázala pitva. Nechť čtenář nezapomene na to, že mezi jeho záliby patřil box… Brutálně zmlátit a uškrtit, to byla jeho signatura . Minimálně jednou však i škrcení vystřídal topením. „Sjel jsem z dálnice na cestu, která vedla do lesa. Zaparkovali jsme a konečně jsme byli na místě. Byla tam bažina a řeka a nějaký stroj na bagrování. Chytil jsem ji za nohy a strčil do vody. Byla jediná, kterou jsem zabil topením, ” vypověděl k další ze spáchaných vražd. Na těle a oblečení některých obětí byly rovněž nalezeny stopy jeho spermatu, ač Little popíral , že by ženy znásilňoval . Sám pak uváděl, že má problémy s erekcí. K datu vydání článku si Samuel Little odpykával doživotní trest v kalifornské státní věznici v Los Angeles a ve svých 79 letech (k 10/2019) trpěl cukrovkou a srdečními problémy. Není tak divu, že 30. prosince 2020 ve vězení zemřel . Není tak divu, Má smysl dodávat ještě něco na konec? No, možná jen citaci jednoho z vyšetřovatelů z Los Angeles: „Věřte tomu nebo ne, s opravdovým zlem se setkáte během kariéry jen párkrát. Když jsem se díval do jeho očí, řekl bych, že on byl čiré zlo! “ DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Svatoslav Štěpánek - méně známý, český, sexuální, sériový vrah minimálně 3 žen, který byl popraven v roce 1938. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Svatoslav Štěpánek 28. 11. 2016 - aktualizace 1/2022 Svatoslav Štěpánek - první sexuální sériový vrah v Československu (míněno od vzniku samostatného československého státu). Usmrtil minimálně tři osoby a dopustil se minimálně dvou dalších pokusů o vraždu. Navíc existují silné indicie, že by mohl mít na svědomí ještě více vražd. První oběť usmrtil již ve svých 16 letech. O deset let později pak byl popraven. Narozen: 25. prosince 1911 Zemřel: 8. listopadu 1938 Stát: Československo Počet obětí: 3+ Unikal: 8 let Vražedná aktivita: 8 let Přezdívka: Roudnický netvor "Dům hrůzy "!!! Ještě mnoho let po událostech z roku 1936 nesl tuto nelichotivou a děsivou přezdívku dům č.p. 206 v Třebízského ulici (jinde uvedeno v Havlíčkově ul. – ulice spolu dnes sousedí) v Roudnici nad Labem . Zde bydlel, a dokonce byl i dopaden, první typický (atypickým byl „gangster“ Martin Lecián – 20.léta) československý sériový vrah (míněno od vzniku samostatného československého státu). Sice mnohem méně známý než jeho následovníci – Hubert Pilčík (přelom 40. a 50.let) a Václav Mrázek (50.léta), ale přesto první. Dokonce o způsobu spáchání u dvou jeho pokusů o vraždu se dá prohlásit, že jako by jej Václav Mrázek svým modem operandi takřka okopíroval. Jméno dotyčného je Svatoslav Štěpánek . "Dům hrůzy" v Roudnci nad Labem Svatoslav Štěpánek se narodil 25. prosince 1911 jako nejmladší ze 4 sourozenců do rodiny patřící v té době do tzv. vyšší střední třídy. Jeho rodiče byli vzdělaní - otec byl inženýrem chemie v cukrovaru, jeho matka , která byla o 20 let mladší než otec, pracovala jako učitelka (později žena v domácnosti) . Rovněž jeho sourozenci byli nadaní a úspěšní - dva z jeho sourozenců (bratr a sestra) byli později taktéž zaměstnáni jako učitelé . Malý Svatoslav byl však jiný. Údajně se narodil předčasně, byl oproti sourozencům slabší fyzické konstrukce, navíc v dětství prodělal zápal mozkových blan. Ve škole měl velice špatný prospěch , těžko chápal učivo. Po absolvování obecné a měšťanské školy (jde o první a druhý stupeň tehdejší národní školy) se vyučil zahradníkem . Jeho špatná pověst v dětství (ostatně špatné pověsti se nezbavil v průběhu celého života) nesouvisela jen se školním prospěchem, ale především s jeho chováním. Už jako malý údajně házel ostatním dětem do vlasů hořící sirky , jindy štípal spolužačky do ramene a radoval se z jejich pláče či jinými způsoby „týral“ vrstevníky. V té samé době také mučil a zabíjel zvířata , rovněž hojně lhal a dopouštěl se krádeží . Mezi další výstřelky chování v období dětství patří např. to, že v páté třídě údajně bodnul nožem spolužáka a mezi jeho záliby patřily návštěvy hřbitova , kde se zájmem sledoval práci hrobníka. Rodiče (tedy především matka) však jeho prohřešky neustále omlouvali a žehlili. Štěpánkovo matka pak této výchovné strategii zůstala věrná až do jeho dospělosti. Své první vraždy se Štěpánek dopustil 19. srpna 1928 , tedy teprve ve svých šestnácti letech ! Obětí mordu se stal syn podnájemníků - pouze pětiletý Bedřich Brožovský . Nezletilý Štěpánek malého chlapce usmrtil za pomocí kladiva. Informací o způsobu spáchání této vraždy, resp. o tom proč k ní došlo, je velice málo, neboť policisté na pachatele (respektive i na to, že byl vůbec malý chlapec zabit) přišli až po sedmi letech. Ví se jen to, že Štěpánek samozřejmě byl, jako obyvatel domu kde rodina zmizelého hocha bydlela, mezi vyslýchanými… nicméně nedůslednost policistů a štěstí se tehdy poprvé (a rozhodně ne naposled) přiklonilo na jeho stranu. Stačilo mu uvést, že Bedříška ten den neviděl. Policisté tak zmizení uzavřeli s tím, že se ho nejspíše unesli kočující cikáni…zatímco jeho tělíčko leželo v mělkém hrobě ve Štěpánkově dílně . Dílna, ve které byla kostra B. B. nalezena Kostra Bedřicha Brožovského Následujícího roku se mladý delikvent dopustil krádeže dámského prádla, vlivní rodiče se však postarali o mimosoudní vyrovnání, stejně jako u několika dalších jeho pozdějších krádeží. Zdroje rovněž hovoří o tom, že někdy v tomto období polil dospívající Svatoslav své sestře ňadra kyselinou . Kvůli množícím se incidentům tak rodiče vzali svého nejmladšího syna k psychiatrovi do Prahy. Ten jednoznačně doporučil ústavní léčbu, ale rodiče opět stáli na straně Svatoslava a nic takového dle nich nepřipadalo v úvahu. Po smrti otce, v roce 1931, krádeží a různých dalších méně závažných přestupků na kontě nezdárného synka dál přibývalo. Jak již bylo uvedeno, Štěpánek kvůli tomu neměl v okolí dobrou pověst - a není se čemu divit. Posuňme se však do srpna roku 1932 . Toho měsíce nalezli kolemjdoucí čerstvou mrtvolu, ležící v rigolu u silnice, poblíž pražské Troji. Obětí byla osmadvacetiletá Marie Zemancová . Mladá žena byla ubodána ranami směřujícími proti jejímu krku a ňadrům… Nebudeme čtenáře napínat, Svatoslav Štěpánek za tuto vraždu nebyl nikdy odsouzen, a ta zůstala nadobro tzv. kriminalistickým pomníčkem. Nicméně k ní nelze neuvést pár zajímavých faktů. Tak zaprvé - Štěpánek toho léta pracoval jako pomocník u zahradníka v Troji. Zadruhé - v jeho deníčku, který policisté později našli, měl vyznačeno místo poblíž nálezu mrtvoly. A zatřetí - po svém zatčení se po opakovaném vytěžování k zabití Zemancové doznal! Toto doznání sice později odvolal, nutno však zmínit, že Štěpánek zapíral všechny své vraždy a doznával se jen neochotně až pod tíhou silných důkazů. V případě vraždy Zemancové rovněž nešlo o prosté doznání, ale toto přiznání bylo doplněno mnoha informacemi, které odpovídaly reálné situaci…. Faktem zůstává, že oficiálně tuto vraždu Štěpánek nespáchal , nicméně nechť si čtenář učiní vlastní závěr. Doplníme jen, že se k jeho osobě, jako velice pravděpodobnému pachateli, přiklonil v knize V. Šulce i legendární pražský kriminalista a bývalý šéf 1. oddělení plk. Jiří Markovič . Do roku 1932 se datuje ještě jedno možné závažné kriminální jednání tehdy dvacetiletého Svatoslava. Od podzimu toho roku totiž pobýval s matkou u svých sourozenců na Slovensku. 15. října 1932 údajně navštívil s 15letou Marií Riganovou hrad Červený Kameň. Kvůli jeho velkému zájmu o mučicí nástroje si ho tehdy zapamatoval místní kastelán. Ten později vypověděl, že když Štěpánka jako opozdilce z areálu hradu pouštěl, jeho společnice s ním již nebyla. Marie Riganová zůstala dodnes nezvěstná . Svatoslav Štěpánek - na kresbě soudního zpravodaje V následujících letech není známo, že by se Svatoslav Štěpánek dopustil nějakých závažných trestných činů. Vše si však „vynahradil“ v roce 1936 , kdy jeho útoky na ženy závratným tempem akcelerovaly a on plně popustil uzdu svým sadistickým touhám. K prvnímu napadení došlo již 10. ledna , kdy při projížďce na kole, na silnici poblíž Roudnice nad Labem, narazil na dvě třináctileté školačky vracející se domů. Vybavený flobertkou dívky dohonil, beze slova přiložil pistoli k lopatce Růženy Jebavé a vystřelil. Poté k mladé dívce s uspokojením pronesl větu: „Tady to máš! “, a odjel. Nelze neučinit poznámku o tom, že přesně tento modus operandi o dvacet let později používal Václav Mrázek . Ale zpět do Roudnice nad Labem roku 1936 . Střela naštěstí těsně minula srdce a dívka tak o vlásek unikla smrti. Za zmínku rovněž stojí to, že dotyčná třináctiletá slečna měla ve srovnání s vrstevnicemi velmi vyvinutá prsa, což sehrálo klíčovou roli. O tom ale až později. Další útok na sebe nenechal dlouho čekat. 23. ledna opět na kole potkal šestadvacetiletou matku dvou dětí Zdeňku Drobnou . Když ženu dojel, prudce do ní strčil a začal jí vulgárně nadávat. Žena se zvedla a snažila se odejít. Pachatel však vytáhl pistoli, hlaveň přitiskl přímo na místo, kde se nazází srdce a vystřelil…žena však byla rychlejší a stačila mu ruku pohotově srazit tak, že střela zasáhla břicho. Zraněná žena se dala na útěk do polí, Štěpánek jí pronásledoval, ale po chvilce si to rozmyslel, vrátil se na silnici a odjel (některé zdroje rovněž uvádějí, že byl Štěpánek při tomto útoku vyzbrojen sekerou, kterou však nepoužil). Sériový vrah Svatoslav Štěpánek alias "Roudnický netvor" Policie měla pochopitelně k dispozici popis pachatele, který poskytnuly oběti. Ten v mnohém odpovídal Svatoslavu Štěpánkovi , který se dostal mezi možné vytypované pachatele. Jeho matka mu však na dobu obou útoků poskytla alibi, když uvedla, že celý leden byl nemocný s chřipkou a ležel doma, což potvrdili i někteří sousedé (ve skutečnosti ihned po činu dojel domů, převlékl se do pyžama a teprve poté ulehl a simuloval nemoc). Navíc postřelené ženy dotyčného útočníka popsali spíše jako blonďáka a Štěpánek měl vlasy tmavé. A tak mladý delikvent už poněkolikáté unikl spravedlnosti . 3. dubna odjela Štěpánkova matka za dcerou na Slovensko, tentokrát bez svého syna. Ten toho využil a již za dva dny vraždil! V neděli 5. dubna 1936 se ztratila jedenačtyřicetiletá mlékařka Františka Třísková . Svatoslav Štěpánek se opět ocitl mezi podezřelými, protože byl podle šetření četníků jedním z posledních (né-li poslední), kterému roznesla mléko. Mladý muž toto potvrdil, ale podle jeho slov v té době ještě spal. A opět měl štěstí! Jedna ze sousedek totiž tvrdila, že s mlékařkou mluvila ještě kolem deváté hodiny, zatímco u Štěpánka byla kolem sedmé. Další šetření se tak obrátilo jiným směrem. Co se doopravdy toho rána stalo? Třísková opravdu k Štěpánkovi přišla, ten však rozhodně nespal. Když žena přelévala v kuchyni mléko do připravené nádoby, vzal svojí pistoli a střelil ženu z blízkosti do hlavy. „Ani nehlesla a padla na zem jako podťatá. Ještě ale chroptěla. Aby nepřišla k vědomí, vzal jsem sekeru, co byla u kamen, a několikrát jsem uhodil Třískovou do hlavy. “ Poté se oddal svým fantaziím. Tělo odtáhl do prádelny, kde mrtvé ženě pečlivě odřízl oba prsy, o čemž vždy snil. Poté oddělil hlavu od trupu, stáhl z ní kůži i s vlasy, vyřízl část břicha a tělo rozřezal na jedenáct dílů. Nakonec dal kusy těla do pytlů a umyl podlahu i použité nástroje. V noci pak zakopal pytle s ostatky a konví mlékařky na zahradě. Její šaty spálil a nalezené peníze si ponechal. Prádelna, ve které Štěpánek rozřezal tělo F. Třískové Hořké svědectví, při kterém mrazí, později podala dcera zabité. Ta totiž po zmizení matky musela mléko roznášet za ní. Samozřejmě i do domu jejího vraha, Svatoslava Štěpánka. Ten se jí prý vyptával: „Už víte něco o matce? “, a když se mu dostalo negativní odpovědi, s úsměvem, zlomyslně dodal: “Nu, však se s ní brzy shledáte. “ Další hořkou skutečností je rovněž to, že mu v době matčiny nepřítomnosti snídaně a svačiny připravovala matka Bedříška Brožovského - jeho první oběti. Jak již z výše uvedeného odstavce vyplývá, o již skoro pětadvacetiletého Štěpánka bylo pečováno i v době matčiny nepřítomnosti. Kromě snídaní a svačin mu zařídila také donášku obědů. O tu se starali zaměstnanci jeho strýce. V neděli 17. května 1936 však musela zaskočit Štěpánkova sestřenice – dvacetiletá Jiřina Šťastná . Její matka samozřejmě věděla, jakou má její synovec pověst a naléhala na dceru, ať rozhodně nechodí dovnitř a jídlo mu jen postaví přede dveře…. Slečna Jiřina se již podezřele dlouho nevracela, proto matka vyslala syna, aby zjistil, co se děje. Tomu Štěpánek oznámil, že Jiřina už přeci dávno šla domů, což byla jeho klasická odpověď. Když se Vladislav vrátil s tímto vysvětlením domů, vydala za synovcem sama Anna Šťastná . Synovec jí sdělil opět to samé, ale ona se s tím nespokojila a i přes jeho odpor vtrhla do domu. V prádelně u vany přikryté plechem pak uviděla poutírané zbytky krve a nůž… Čtenáři asi již tuší, že se jí po odkrytí plechu naskytnul hrůzný a hlavně bolestivý pohled. Štěpánek pak utekl z domu na zahradu, kde demonstroval svůj pokus o oběšení, kterému však zabránili kolemjdoucí…. Jak k vraždě onoho dne došlo? Štěpánek prakticky zopakoval to, co měsíc a půl předtím s mlékařkou Třískovou. Když mu Jiřina Šťastná servírovala oběd na stůl, vzal pistoli a střelil dívku přímo do pravého oka. Svůj čin plánoval, neboť předtím schválně pustil nahlas rádio, aby výstřel co nejméně vyniknul (přípravu dokládá i dopis, který sepsal ještě před příchodem své sestřenice a ve kterém již popisoval její vraždu). Poté ještě oběť bodnul do srdce a její tělo odnesl do vany, kde jí ostříhal vlasy…Přesně v takovém stavu jí o něco později našla její vlastní matka. Jiřina Šťastná Mrtvola Jiřiny Šťastné U výslechů Štěpánek zapíral veškeré své trestné činy, krom toho posledního – nezpochybnitelného (nutno si uvědomit, že policie zatím věděla pouze o poslední vraždě). Upozornil však na sebe odpovědí na otázku, co by s tělem Jiřiny Šťastné udělal. „Rozřezal bych je a zakopal na zahradě. “ To vedlo četníky k důkladnému prozkoumání domu a zahrady, kde v rozmezí pár dnů nalezli další dvě těla jeho předešlých obětí. Soudní proces se odehrával přesně za rok, tedy v květnu 1937 u Litoměřického soudu . Pochopitelně, jako u jiných mnohonásobných vrahů, jej provázela velká pozornost tisku i veřejnosti. Štěpánek údajně zůstával klidný a působil plachým, nesmělým dojmem, nicméně neprojevoval žádnou lítost. Obhajoba se snažila zpochybnit, zda-li byl za činy trestně odpovědný. Znalci Štěpánka shledali málo inteligentním, nenadaným, líným a anetickým jedincem, který jevil sklony k sadismu a fetišismu na ženské ňadra. Ostatně, jak již bylo v článku zmíněno, jimi byl opravdu posedlý. Našlo se u něj mnoho výstřižků z časopisů, které zachycovaly ženy s velkým poprsím. „Třísková měla velké prsy, také bradavky měla dosti velké, byl jsem zvědavý, jak prsy vypadají uvnitř. Také Jiřině Šťastných jsem je chtěl uřezati, abych se dozvěděl, jak vypadají prsy mladé ženy. “ uvedl v jedné z výpovědí. Rovněž postřelená školačka Jebavá byla nadprůměrně vyvinutá, a právě proto si jí zřejmě vybral. Pro dokreslení pachatelova sadismu zaměřeného na ženy a především jejich prsy uvádíme ještě dva úryvky z dopisů psaných pachatelem (první úryvek pochází z dopisu, který napsal těsně před vraždou J. Šťastné, druhý je z fantazijního dopisu, který v roce 1935 adresoval roudnickému četnictvu, a který napsal v ženském rodě): 1)“Milá Dobruško! V neděli 17.5.1936 nepřišla do večera Jiřinka Šťastných domů. U Šťastných je to jako po vyhoření a každý tam naříká. Teprve dnes byla nalezena její bílá zástěrka a v ní byly zabalené oba její uříznuté prsy, uši a pravá ruka uříznutá v zápěstí. Neví se, kde a kým byla zabita a tak hrozně zohavena. Její mrtvola nebyla vůbec nalezena….. “ 2)“….Nyní jsem si opět z obou prsů za to, že v nich nebylo dosti mléka pro robátko, odřízla bradavice. Chci znovu zakoušeti za svůj čin nové bolesti. Znovu budu dávati jód na rány, abych se napravila. “ – (tento fantazijní dopis psal jako mladá, znásilněná dívka, která byla nucena zabít své dítě, neboť jej nebyla schopna kojit) O povaze a osobnosti Štěpánka dále u soudu vypovídal zahradník, který ho v létě roku 1932 zaměstnával: „Už od začátku činil dojem člověka velmi uzavřeného a nemluvného, který nevynikal nijak pílí, projevoval nenávist k ženám a byl velmi samotářský. Když jsem mu domlouval, aby hleděl udělat radost své ovdovělé matce a stal se řádným pracovníkem, byl zcela lhostejný. Když jsem mu naznačil, že by měl jednou domů přivést nevěstu, řekl, že ženy nemá rád. Byl velmi zádumčivý, nepřístupný, nikoli hrubý. “ Soudní znalci nakonec Štěpánka uznali plně trestně odpovědným a litoměřický krajský soud mu udělil 17. 5. 1937 předpokládaný trest - trest smrti . Rozsudek potvrdil 23. 11. 1937 i Nejvyšší soud v Brně. Následná žádost o milost byla usvědčenému trojnásobnému sériovému vrahovi zamítnuta. A tak byl dne 8. 11. 1938 v půl sedmé ráno Svatoslav Štěpánek za své činy oběšen . Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2022 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře