Výsledky vyhledávání

Recenze knihy "Henri Landru", která zdařile beletrizuje život a činy známého francouzského sériového vraha. Autor: Zdeněk Ronský. Henri Landru - Zdeněk Ronský Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Henri Landru Autor: Zdeněk Ronský Nakladatelství: DEKON Rok vydání: 1992, 140 stran Útlá, ale přesto dějem nabitá knížečka. Asi tak by šlo v jedné větě zhodnotit knihu „Henri Landru “, které mapuje život a činy jednoho z nejznámějších francouzských sériových vrahů , jehož jméno se dostalo přímo do jejího názvu. Knihu na počátku devadesátých let napsal Zdeněk Ronský . Autor, o kterém se nám nepodařilo dohledat žádné informace, ani žádnou další jeho knihu. Titul detailně mapuje celý život vychytralého sériového vraha, který před více než sto lety, kvůli svému profitu, usmrtil nejméně deset žen a jednoho chlapce. Lze uvést, že jde o zdařilou beletrizaci slavného případu, kdy se autor snaží popsat nejen fakta, ale sám se pouští do vlastních úvah nad možnou motivací pachatele a čtenáři nabízí svoji představu o tom, jak asi vypadala Landruova interakce nejen s obětmi, ale i jeho okolím. Zde se hodí vypíchnout asi největší problém tohoto titulu. Totiž, ač se kniha tváří jako zbeletrizovaná literatura faktu, autor si několik věcí v případu přibarvil, a některé zřejmě dokonce vymyslel. Ve chvílích, kdy odhadoval, jak asi mohla interakce mezi pachatelem a obětí vypadat, to příliš nevadilo. Však Landru se nikdy nepřiznal, tedy nikdo neví, jak jeho zacházení s obětmi doopravdy vypadalo. Tyto dialogy a úvahy nejen, že působí věrohodně a dělají titul napínavý, ale navíc čtenáře přenesou do doby před sto lety, kdy komunikace a interakce mezi lidmi, především seznamujícími se páry, opravdu vypadala jinak, než je tomu dnes. Nicméně po nastudování případu v cizojazyčných zdrojích, se zdá, že několik, nejen nepodstatných věcí, je v knize vymyšleno, aniž by na to bylo upozorněno, což považuji za velký mínus. Na druhou stranu lze říct, že většina faktů je uvedena a vylíčena tak, jako v dalších zdrojích, takže nejde o jev, který by knihu výrazně kazil. Lze shrnout, že autorovi se podařilo nejen poutavě vylíčit činy Heriho Landrua , ale přesvědčivě načrtnout i jeho charakter, pohnutky a pravděpodobné myšlenkové pochody. Děj knihy je nejen poutavý, ale i napínavý, a to i když autor nebyl nikterak bulvární a nejde o žádný krvák. Naopak volil styl a sloh, který se k počátku dvacátého století skvěle hodí. Ze mě tedy určitě velice dobré čtení, které můžu vřele doporučit. Nicméně vzhledem k některým nedostatkům týkajícím se faktů, které však asi řadě čtenářů vadit nebudou, hodnotím za: 2-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-

Ion Rîmaru a Florea Rîmaru - dva rumunští sérioví vrazi, otec a syn, kteří v Bukurešti, v různých obdobích nezávisle na sobě, zavraždili minimálně 8 žen. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Ion Rimaru 13. 8. 2021 Ion Rimaru - rumunský sériový vrah přezdívaný také jako "Upír z Bukurešti", který v letech 1970-1971 napadl celkem 14 žen, z nichž čtyři zabil a zbytek znásilnil nebo se pokusil zavraždit. Své oběti napadal v ulicích Bukurešti, vždy v nocích, kdy panovalo ošklivé počasí. Zaměřoval se na osamělé ženy, které vždy rychle omráčil, odtáhl na klidnější místo a tam je brutálně sadisticky sexuálně zneužil. Rimaru se mimo jiné na svých obětech dopouštěl i vampírismu a kanibalismu. Za své zločiny byl nakonec popraven. Po jeho popravě vyšlo najevo, že sériovým vrahem byl i jeho otec, Florea Rimaru, který vraždil o téměř tři dekády dříve. Narozen: 12.10.1946 Zemřel: 23.10.1971 Stát: Rumunsko Počet obětí: 4+ Unikal: 1 rok Vražedná aktivita: 1970-1971 Prezdívka: Upír z Bukurešti Většina lidí, než se vydá někam na dovolenou, tak si zjišťuje, jaké jsou v okolí památky, kde jsou dobré restaurace, či kde poblíž jsou nějaké krásné přírodní scenérie… já to dělám také, ale navíc mám takovou „libůstku“, kdy si, tak nějak ze zvyku, prověřím, zda-li v okolí náhodou nepůsobil nějaký sériový vrah. A jelikož se právě vydávám do Rumunska (kde mimo jiné navštívím i Bukurešť ), nemohl jsem nenarazit na případ, který jsem doposud neznal, ale který je dle mého zcela raritní! Čím? No především tím, že v rámci jedné rodiny byl sériovým vrahem jak otec, tak syn! Ale popořadě. Mládí a dětství Psal se 12. říjen 1946 , když se v rumunském městě Caracal (jinde Corabia ) narodil Ion Rîmaru . Jeho rodiče, ač se téměř denně hádali, zplodili poté ještě dva syny, ale jelikož hádky a násilí ze strany hlavy rodiny vůči manželce neustávalo, došlo po čase k odloučení páru. Matka zůstala bydlet v domě rodičů, kde se starala o své tři syny, otec, Florea Rîmaru , se odstěhoval do Bukurešti, kde se živil jako noční řidič autobusů. Ranný život Iona nebyl jistě nikterak idylický. Ne, že by rodina trpěla nějakým materiálním nedostatkem, ale šlo spíše o neustálé hádky a násilí ze strany otce vůči matce , kterému byl nejstarší syn svědkem . Ion také musel opakovat devátou třídu, navíc ve městě vyvolal menší skandál, když bylo zjištěno, že měl sexuální vztah s nezletilou dcerou svého učitele, k tomu byl ve věku 18 let usvědčen z krádeže , za což byl odsouzen na pět měsíců vězení . I přes tyto prohřešky dokončil nakonec střední školu, ač jeho prospěch nebyl zrovna ukázkový. Ion Rimaru v mládí Ač měl Ion Rîmaru údajně dobré vztahy s oběma rodiči, o jeho pozdější výchovu se postaral otec . Rimaru ml. se totiž po střední škole, konkrétně v roce 1966 , přestěhoval do Bukurešti , kde byl přijat na fakultu veterinárního lékařství . Nutno dodat, nešlo o žádného geniálního studenta , spíše by šel řadit k mírnému podprůměru , ale Rîmaru zkrátka využil toho, že ten rok bylo více univerzitních míst, než zájemců, takže mu na přijetí stačil i celkem slabý studijní průměr. Otec údajně syna občas navštěvoval jak na koleji, tak se setkávali ve městě a udržovali údajně celkem vřelý vztah otce a syna . Tedy pokud se tak dá nazvat to, že se mimo občasných setkání a podpory formou kapesného, Rimaru st. o svého syna příliš nezajímal a nepletl se mu do života. Také mu třeba občas poradil, jak ukrýt peníze a další předměty z krádeží či loupeží a udělil další „cenné rady do života“. Sama Ionova matka později uvedla, že Florea Rîmaru považovala za násilnického despotu a vinila jej z toho, co nakonec jejich nejstarší syn provedl: „Ionův život se pokazil, poté, co chlapec zůstal v péči svého otce. Nedivím se, že se dostal až sem. Může za to jen jeho otec. O Iona se nestaral. Proč se ostatní dva chlapci, kteří jsou pod mojí ochranou, nevydali na takovou špatnou cestu a on ano? “, uvedla později před vyšetřovateli. Ion Rimaru Na studentské koleji se již naplno projevila Ionova rozdílnost a problémové chování. Měl potíže s alkoholem , v noci téměř nespal a dopouštěl se řady varovných signálů . Jednou například močil v sousedním pokoji na spolužákovu postel, jindy demonstrativně šlápnul na rozbitou lahev bosou nohou nebo třeba vylezl na hromosvod budovy, navíc během spánku občas prý z ničeho nic vyskočil z postele a začal vydávat podivné zvuky. Rîmaru si rovněž sám ubližoval , když se rozčílil. Po jeho zatčení bylo zjištěno na jeho nohách a pažích víc než 20 ran. Jeho spolubydlící si také vzpomněl na noc, kdy si jiný student přivedl do pokoje dívku. Tu noc prý Rîmaru vůbec v pokoji nespal a celou dobu slídil okolo pokoje, kde měl „kolega“ dámskou návštěvu. Není divu, že jej spolužáci považovali za podivína, a po čase se mu začali zcela vyhýbat. Všimli si však ještě jedné zvláštnosti. Ion Rîmaru totiž téměř každou noc mezi 22. hod a 4. ranní pobýval mimo koleje , což pak dospával přes den. Co v noci dělal už čtenář možná asi tuší a my se k tomu za chvilku také dostaneme. Jen ještě k varovným signálům. Tak třeba, když ho jednou na koleji navštívila matka, vypadal prý příšerně a „zbědovaně“, navíc našla v pokoji nůž a sekeru . Když však se synem chtěla o jeho problémech mluvit, ten se údajně zdráhal a odbyl jí. Když žena vše sdělila otci, ten ji prozradil, že ví , že se Ion po nocích toulá po městě a slíbil jí, že sekeru a nůž si od něj vezme. Ani na univerzitě Ion Rîmaru neexceloval . Jeden z tamních profesorů ho později popsal jako plachého, „pologramotného“ studenta s omezenou slovní zásobou a málo zájmy. První ročník Rîmaru sice zvládnul, ale druhý musel opakovat, stejně tak třetí, a tehdy byl zatčen…. Ion Rimalu Na vlně zločinu A tím se dostáváme ke zločinů , kvůli kterými si Rîmaru mladší „vysloužil“ místo na tomto webu. Svého prvního útoku se dopustil v noci z 8. na 9. května 1970 . Té noci napadl a zavraždil ženu jménem Elena Oprea . Jelikož však byl vyrušen náhodným svědkem, nedopustil se v tomto případě znásilnění ani „interakce“ s obětí a z místa činu utekl. O necelý měsíc později zaútočil znovu. Tentokrát brutálně napadl ženu jménem Florica Marcu , kterou nejprve silným úderem do hlavy omráčil, aby ji poté odtáhl na nedaleký hřbitov, kde ji znásilnil. Poté ženu navíc bodnul, aby se mohl napít její krve – právě proto pozdější příznačná přezdívka „Upír z Bukurešti “. Florica Marcu byla nakonec naštěstí zachráněna projíždějícím řidičem a napadení přežila. Toto brutální znásilnění pachatele zřejmě dostatečně uspokojilo, takže mimo jedné krádeže a jedné loupeže, kterých se dopustil během léta, zaútočil zřejmě „až“ v listopadu 1970 . Tehdy napadení vyhodnoceno jako pokus o vraždu . Ženu pachatel těžce zranil, znásilnil a oloupil. To samé se pak stalo dvakrát v únoru 1971 – další dva útoky, které byly posouzeny jako pokus o vraždu . Oba dělila jen jedna noc! V té době již nejen zákonné složky, které byly sdílné v duchu té doby, takže zřejmě téměř vůbec, ale i obyvatelé Bukureště tušili, že se ve městě pohybuje ženám nebezpečný predátor. Ženy se proto vyhýbaly vycházení z domova po 21. hodině . Ze 4. na 5. března 1971 Ion Rîmaru připravil o život ženu jménem Fănica Ilie . Mimo to, že oběť sexuálně zneužil, nezapomněl ji ani oloupit. O měsíc později , konkrétně v noci z 8. na 9. dubna pak přidal na své konto třetí vraždu, kterou lze označil za zcela výjimečně brutální . Obětí se stala Gheorghița Popa , jejíž tělo policie našla v zuboženém stavu, kdy bylo napočítáno celkem 48 bodných ran do oblasti hlavy, hrudníku, třísel a nohou, dále pět úderů tupým předmětem do hlavy, polámaná žebra, která praskla zřejmě v důsledku dupání na tělo. Vrah oběť rovněž kousal do ňader a odkousnul kus genitálií, které nebyly nalezeny… Tělo ženy neslo rovněž známky znásilnění a oběť byla okradena. Rumunská policie proto rozjela nebývale velkou pátrací akci nazvanou „Operace Sup “, do které bylo zapojeno přes 6 000 mužů z různých bezpečnostních složek , 100 hlídek v autech a 40 hlídek na motorkách . Všichni každou noc zůstávali v ulicích Bukurešti, navíc se do pátrání po nebezpečném zabijákovi zapojilo i tisíce dalších lidí a bylo vyslechnuto kolem 2 500 osob . Vše marné. 1. máje 1971 se Rîmaru pokusil znásilnit další ženu, ale ta mu se štěstím unikla. O tři noci později tak pachatel udeřil zas. Té noci si připsal na konto svou poslední jemu přiznanou vraždu, když zamordoval Mihaelu Ursu . Jenže při činu byl vyrušen, takže musel prchnout dřív, než stihnul zcela ukojit své perverzní chutě, takže té noci zaútočil ještě jednou. O pouhé dvě hodiny později napadl kovovou tyčí další ženu, jenže protože mu naštěstí tyč při činu ve tmě upadla, těžce zraněné ženě se podařilo uprchnout. Vrah ztrácel nervy i zábrany, a tak o pouhé dvě noci později napadl dvě ženy, které šly po ulici spolu. Naštěstí obě útok přežily. Smyčka kolem sériového vraha se v tu dobu již utahovala. Dvě z obětí "Upír z Bukurešti" dopaden Co nakonec vyšetřovatele k pachateli dovedlo? Trochu paradoxně k tomu nepřispěla ani obrovská pátrací akce , ani „tip“ ze strany spolužáků , kterým mohly být noční „výlety“ spolužáka a jeho chování podezřelé, jak by čtenář možná čekal. Přispěla k tomu pouhá náhoda, respektive „chyba“ pachatele . Ten totiž při poslední spáchané vraždě ztratil svůj lékařský záznam , který byl rozmočený nalezen pod tělem oběti, stejně tak jako pramen vlasů, který se ženě podařil pachateli vytrhnout. Vrah měl sice to štěstí, že voda rozpila inkoust, takže zpráva byla čitelná pouze z malé části, ale bylo zřejmé, že jde o hlavičkový papír Bukurešťské studentské nemocnice , navíc technici později zjistili, že lékařský záznam byl učiněn v březnu 1971 . Ten měsíc bylo vyšetřeno 83 studentů, z nichž pouze 15 záznam neodevzdalo univerzitním úředníkům , jak se mělo. Mezi nimi byl i tehdy pětadvacetiletý Ion Rîmaru . Policie sledovala každého podezřelého a 27. května vstoupili tři policejní důstojníci do Rîmarova pokoje na koleji. V průběhu prohlídky se podezřelý studen vrátil a se sebou nesl pytel, kde měl sekeru a nůž, načež byl ihned zadržen . Pozdější testy navíc prokázaly, že vlasy nalezené mezi prsty poslední oběti se shodují s jeho vlasy. Jen malá odbočka, píše se rok 1971, analýza DNA ještě neexistuje, tedy ztotožnění se děje na základě mikroskopického zkoumání a posouzení struktury vlasu a jeho kořínku. Ion Rimaru Sám Ion Rîmaru po svém zadržení zatvrzele mlčel, ale po dvou měsících se ke všem zločinům přiznal. „Napadl jsem další ženu. Několikrát jsem ji udeřil, aniž bych byl schopen určit kolikrát, ale asi dvakrát nebo třikrát. Pak jsem ji odtáhl do dvora domu, kde byla otevřená brána. Posadil jsem ji na beton, svlékl jsem ji, roztrhl jí šaty nebo je rozřízl nožem, pak jsem ji znásilnil. Při styku jsem ženě kousl do hrudi “, uvedl k jednomu napadení. Ač se udajně soudní rozhodnutí snažil směřovat k verdiktu o jeho nepříčetnosti, kdy by nebyl za své zločiny trestně odpovědný, tato „hra“ mu nevyšla. Psychologové a psychiatři jej totiž shledaly plně příčetným. Když v pozdější době jeden z psychologů zkoumal záznamy z výslechů a celý případ, usuzoval, že u Rîmara šlo o kompenzaci komplexu méněcennosti , který pociťoval od mládí: byl relativně chudý, sociálně neobratný a měl nefunkční vztahy se ženami. Soud jej nakonec odsoudil k veřejností vítanému trestu smrti . Co se týče modu operandi , lze uvést, že Ion Rîmaru útočil vždy v noci . Navíc si vybíral jen ty noci, kdy byly nepříznivé povětrnostní podmínky – například byla mlha, pršelo, byly bouřky apod.. Na své oběti útočil kladivem, sekerou, železným páčidlem nebo nožem . Jako oběti si vybíral převážně ženy s blond vlasy, nejčastěji šlo o ženy, které se v noci vracely samy domů z práce. Ty pak nejprve bez jakékoli interakce na ulici prudce napadnul a následně je omráčené odtáhnul na skrytější místo, kde ženy, většinou v bezvědomí, či již po smrti, sexuálně zneužil. Několikrát se dopustil pití krve a své oběti často kousal do prsou či do spodních intimních partií. Minimálně jedné oběti pak část zevních pohlavních orgánů odkousl a pravděpodobně pozřel. Mnoho svých obětí vrah rovněž okradl. Popravou to nekončí 23. října 1971 , kdy nadešel den popravy a Ion Rîmaru byl převezen věznice v Jilavě, se údajně začal vzpouzet. Na místo popravy, které se nacházelo na dvoře věznice, který jinak sloužil jako tamní střelnice (poprava bylo vykonána zastřelením popravčí četou ), musel být přímo dovlečen. Dozorcům se prý celou dobu zkoušel vytrhnout a prchnout. I když byl nakonec s potížemi přivázán k sloupu, stále se bránil a pokoušel se točit kolem něj. Nakonec, těsně předtím, než byl zastřelen, prý vykřikl: „Nechci zemřít! Zavolejte mému otci, ať také uvidí, co se tu se mnou děje! Na vině je jen on! “ Ion Rimaru před popravou Na jaké vině? Myslel tím snad ono neutěšené dětství, kdy byl svědkem agresivního chování otce vůči matce? Nebo snad to, že otec asi věděl minimálně o některých jeho spáchaných zločinech, jak se také úřady domnívaly? Nebo snad…. Ale zkraťme to. Otec Iona, Florea Rîmaru , zemřel 23. září 1972 , tedy ani ne rok po popravě svého syna, ve věku 53 let. Spadl nebo skočil pod vlak. Některé zdroje zmiňují, že existuje podezření, že šlo o práci tajných agentů. Důležité je však to, že poté, co bylo jeho tělo převezeno k soudní pitvě do Kriminalistického ústavu v Bukurešti , a byly mu odebrány otisky , kriminalisté s úžasem zjistili, že ty se shodují s těmi, které v roce 1944 zanechal na místech činu nikdy nedopadený sériový vrah čtyř (jinde pěti) žen! Navíc Florea Rîmaru měl i stejnou velikost bot jako pachatel, který o necelých 30 let dříve zanechal stopy na místech činu. Ke všem vraždám tehdy došlo v přízemních bytech, kam pachatel vlezl v nocích, kdy byly bouřky. Všechny oběti tvořily ženy, které tehdy pachatel usmrtil údery tupým předmětem do hlavy. Otisky prstů, které byly tehdy zajištěny, v tehdejší databázi policie neměla - šlo o do té doby netrestanou osobu – tehdy pětadvacetiletého Florea Rîmaru ! Florea Rimru Čtenář si může jen domýšlet, co asi myslel Ion Rîmaru svým posledním vzkazkem před smrtí, jak to vlastně bylo s úmrtím jeho otce, a nakolik ten věděl, či se dokonce mohl podílet i na zločinech z počátku 70. let. Vše však budou pouhé spekulace a domněnky, které již nepůjde nikdy ověřit. Jisté se tak zdá jen tvrzení, že Florea a Ion Rîmaru , otec a syn , byli oba sériovými vrahy , že jablko opravdu někdy nepadá daleko od stromu, a že rčení „jaký otec, takový sny“ někdy opravdu platí, a to i v rámci dějin kriminalistiky. Však vzpomeňme také na případ Geralda Alberto Gallega a jeho syna Geralda Armonda Gallega , kteří oba byli za vraždy odsouzeni k trestu smrti . Sdílej Další články Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze podařené knihy "Největší záhady kriminalisiky", která poodhaluje 13 nevyřešených případů z historie české kriminalistiky. Autor: Jaroslav V. Mareš. Největší záhady kriminalistiky - Jaroslav V. Mareš Interview s autorem naleznete zde! Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Největší záhady kriminalistiky Autor: Jaroslav V. Mareš Nakladatelství: Euromedia Group, a.s. - Universum Rok vydání: 2018, 310 stran Už jste přečetli všechny knihy recenzované zde na webu a chcete doporučit další? Zajímají Vás nejen případy s dramatickým rozuzlením, ale třeba i ty záhadné - bez konce? Máme pro Vás výborné řešení! Tím je fungl nová kniha z pera J. V. Mareše (televizní reportér, publicista a spisovatel; youtube: badatele.net, web: https://badatele.net/ ) vydaná v listopadu roku 2018. Titul se věnuje celkem třinácti kriminálním případům, kde pachatel nebyl dopaden, nebo byl dopaden, ale případ je zahalen nějakým tajemstvím či nejasnostmi. Než se vrhnu na shrnutí samotného obsahu knihy, nejprve čtenářům sdělím hodnocení. V tomto případě to nebude nijak těžké, protože mohu s čistým srdcem napsat, že knihu lze skoro jen chválit. Klíčem k úspěchu se staly především zdroje. Autor totiž při jejich vyhledávání pracoval s obdivuhodnou pílí a následně s nimi zacházel více než příkladně! Nejen, že tam, kde to bylo možné, čerpá rovnou z policejních spisů a archivů, ale ve svém pátrání šel mnohem dál. Zpovídá tak např. bývalé kriminalisty, svědky, různé experty a další osoby, které s jednotlivými případy nějak souvisejí a mohly by mít co říct. Tedy dělá přesně to, co bych si od autora knihy, která má ambici poodhalit pár záhad české kriminalistiky, představoval. A dělá to myslím více než dobře. Případy pak doplňuje popis toho, jaké peripetie obnáší pátrání po jednotlivých svědcích a informacích, či jaké obtíže provázelo natáčení (případy totiž byly zpracovány i obrazově). Popsané strasti ohledně natáčení můžou v knize působit někdy trochu rušivě, ale častěji případy spíše osvěžují. Čtenář má tak alespoň šanci pocítit, jak složitá práce musela vznik celé knihy provázet, a že občas pro autora znamenala nejen radost, ale i zklamání…Tím se dostávám asi k jedinému negativu, které zmíním. Jde o to, že podle mého v několika případech bohužel autor moc úspěšný nebyl (z příčin na něm nezávislých) a nepodařilo se mu tak přinést nějaké konkrétnější (přesvědčivé) rozluštění záhad. Zkrátka záhada zůstala déle záhadou a zbyly jen domněnky... což může být pro čtenáře trochu frustrující. Každopádně kniha je jistě hodna potlesku – minimálně za obrovské úsilí při vyhledávání zdrojů, za pestrý výběr případů a vůbec za samotný nápad. Tedy za nás – krásných 1-. Vlastně ještě onen slibovaný stručný nástřel některých obsažených kriminalistických záhad! Tak například: případ vraždy zfilmovaný v legendární epizodě seriálu o majoru Zemanovi s názvem „Studna“; masová vražda se čtyřmi oběťmi; vražda Huberta Habermanna - tedy událost související s odsunem Němců po 2. světové válce zfilmovaná ve snímku Habermannův mlýn; případ sériového vraha Huberta Pilčíka; vražda a loupež na lybijské ambasádě v Praze roku 1978; kapitola o smrti, tedy spíše vraždě, tří trampů v roce 1987 ; zmizení dvou stopařek v Plzni roku 1988; nebo kapitola o sérii výbuchů v 80. letech, kde důkazy ukazují směrem dovnitř bezpečnostních složek. A koho by zajímal i rozhovor s autorem knihy, který jsme pro naše čtenáře připravili, nechť klikne ZDE. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Komentáře

Recenze knihy "Zločiny století", která přináší přehled stovky nejznámějších zločinů spáchaných od roku 1901 do roku 2007. Autor: Alan J. Whiticker. Zločiny století - Alan J. Whiticker Další knihy Název: Zločiny století Autor: Alan J. Whiticker Nakladatelství: Brána Rok vydání: 2007, 320 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: "Zločin století" je fráze, která byla ve 20. století mnohokrát použita. Toto označení si vysloužily činy, které svět šokovaly, děsily i fascinovaly, které překračovaly hranice a stávaly se symbolickými mezníky v dějinách. Tato kniha přináší přehled stovky nejznámějších zločinů spáchaných od roku 1901 do současnosti. Jsou mezi nimi i politické atentáty, špionážní případy, hrůzné sexuální delikty a hromadné vraždy, včetně 2 českých případů, tzv. spartakiádního a heparinového vraha. Přehledné záznamy o vyšetřování a bohatá fotodokumentace zajímavě zachycují též vývoj kriminalistiky. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Charles Sobhraj - sériový vrah, přezdívaný "Had" nebo také "Bikini Killer", který v 70. letech zavraždil v Indii, Nepálu a Thajsku více než 10 turistů. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Charles Sobhraj 2. 4. 2021 (aktualizace 2. 5. 2023) Charles Sobhraj - tzv. "Had" nebo "Bikini Killer" je sériový vrah, podvodník a zloděj s francouzským občanstvím, který v letech 1972-1976 usmrtil v Indii, Nepálu a Thajsku možná až 24 osob. Ač se Sobhraje podařilo odsoudit pouze za dvě vraždy, byl mu udělen trest doživotního vězení. Mezi ostatními sériovými vrahy Sobhraj vyčnívá zejména svojí schopností vyhnout se spravedlnosti, schopností manipulace s lidmi a talentem k nejrůznějším podvodům. Jeho obětmi se v drtivé většině případů stávali turisté, jejichž důvěru si Sobhraj dokázal lstí získat, načež je okradl či podvedl. Motivem samotných vražd byla hlavně snaha zbavit se nepohodlných svědků. Narozen : 6.4.1944 Nyní : doživotí Země :Indie, Thajsko, Nepál Počet obětí : 9-24 Unikal :10 let Vražedná aktivita :1972-1976 Přezdívka : "Had", "Bikini Killer" „Bikini Killer “ nebo ještě příznačněji „Had “ ("The Serpent" ), tak bývá přezdíván v mnoha ohledech zajímavý a zcela raritní exemplář sériového vraha , o kterém bude tento článek. Příběh tohoto pachatele je natolik ojedinělý, dramatický a plný zvratů , že je s podivem, že o něm v českém jazyce doposud nebyl nikde zpracován komplexnější článek. Dovolte nám tedy toto napravit. Dospívání a dětství Řeč je o muži, jehož celé jméno zní Hatchand Bhaonani Gurumukh Charles Sobhraj . Narodil se 6. dubna 1944 v Saigonu ve Vietnamu . Jeho matkou byla vietnamská prodavačka a indický podnikatel. Rodiče se několik let po narození Charlese rozvedli , načež otec rodinu opustil a dále o syna neprojevoval zájem. Sobhraj byl poté adoptován novým manželem své matky, poručíkem francouzské armády umístěným ve francouzské Indočíně (koloniální území v jihovýchodní Asii náležící Francouzské koloniální říši – zánik 1954). Na základě toho získal Sobhraj francouzské občanství a poté s rodinou pendloval mezi Francií , kde byl umístěn do internátní školy, a Indočínou . Je známo, že mladistvý Charles Sobhraj se alespoň dvakrát pokusil o útěk z Francie do Saigonu. Jednou se měl dostat až do Džibuti. V souvislosti s jeho dospíváním zdroje zmiňují rovněž to, že měl být matkou a adoptivním otcem upozaďován ve prospěch jejich společných dětí. Charles Sobhraj 1956 Sobhraj začal páchat drobné trestné činy již jako teenager a první trest odnětí svobody dostal za vloupání v roce 1963 , tedy ve svých devatenácti letech. Trest si následně odpykával ve vězení Poissy poblíž Paříže . Zde Sobhraj dokázal manipulovat vězeňskými pracovníky, takže mu byly uděleny zvláštní výhody. Například směl mít v cele mnoho vlastních knih (šlo o milovníka a znalce bojových umění a obdivovatele nihilistického filozofa Friedricha Nietzscheho). Přibližně ve stejnou dobu se seznámil s Felixem d'Escogne , bohatým mladým mužem a vězeňským dobrovolníkem. Po svém podmínečném propuštění z vězení, se k tomuto muži nastěhoval a svůj čas trávil mezi pařížskou vyšší společností a kriminálním podsvětím. V té době začal Sobhraj hromadit bohatství prostřednictvím řady vloupání a podvodů . Během této doby se rovněž setkal a navázal romantický vztah s Chantal Compagnon , mladou Pařížankou z konzervativní rodiny, které dokonce navrhl sňatek. Jenže ještě téhož dne byl Charles Sobhraj zatčen při pokusu o útěk policejní hlídce, která ho chtěla zkontrolovat, když řídil ukradené vozidlo. Sobhraj tak byl odsouzen k dalším osmi měsícům ve vězení . Chantal svého partnera neopustila a po celou dobu výkonu trestu jej podporovala, načež se po propuštění pár skutečně vzal. Zřejmě z obavy z dalšího vyšetřování, někdy v roce 1970 , Sobhraj a jeho, v té době těhotná manželka, opustili Francii a přesunuli se přes východní Evropu do Asie . Po cestě se živili tím, že okrádali turisty , se kterými se po cestě spřátelili. Tento typ obětí pak Sobhraj vyhledával po celý zbytek své nechvalně známé „kariéry“. Když ještě téhož roku pár dorazil do Bombaje v Indii , Chantal porodila holčičku Ushu . Mezitím Sobhraj obnovil svůj kriminální životní styl - věnoval se především krádežím aut a pašování zboží všeho druhu . Sobhrajovy rostoucí zisky však nesměřovaly k zaopatření rodiny, ale hlavně ke sponzorování jeho začínající závislosti na hazardních hrách . V roce 1973 byl Sobhraj zatčen a uvězněn po neúspěšném pokusu o ozbrojenou loupež v klenotnictví v hotelu Ashoka. Mladý recidivista se však nevzdával. Začal předstírat, že je nemocný a během vyšetření v nemocnici svým strážcům uprchnul . Ač byl krátce nato opět dopaden, byla mu stanovena kauce. Na tu si Sobhraj půjčil od svého otce a brzy poté s manželkou zmizel do Kábulu v Afghánistánu . Charles Sobhraj v mládí Podvodník a zloděj na "Hippie trail" Tam pár začal okrádat turisty na tzv. „Hippie Trail “. Pěší „stezce“ mezi Evropou a jižní Asií , vedoucí zejména přes Írán, Afghánistán, Pákistán, Indii a Nepál, která byla formou alternativního cestování populární hlavně u členů subkultury hippies od poloviny 50. do konce 70. let. Ale zpět k Sobhrajovi. Ten byl i v Afghánistánu poměrně brzy zatčen . Jenže využil stejný trik jako v Indii a opět dokázal svým strážcům v nemocnici zmizet . Sobhraj, bez manželky a dcery, následně utekl do Íránu . Chantal Compagnon již chtěla kriminálního života zanechat. I přesto zůstala Sobhrajovi loajální a policii nic neprozradila. Nakonec se vrátila do Francie a měla se zapřísahat, že Sobhraje už nikdy neuvidí. Charles Sobhraj v mládí Charles Sobhraj strávil další dva roky na útěku , kdy použil více než deset ukradených a upravených pasů. Prošel různými zeměmi přes Střední východ až po východní Evropu, načež dorazil do tureckého Istanbulu , kde se k němu přidal jeho mladší, nevlastní bratr André . Sobhraj a André se stali partnery „ve zločinu“. Spolu se účastnili různých kriminálních aktivit jak v Turecku , tak v sousedním Řecku . Duo bylo nakonec zatčeno v Aténách , poté, co byla odhalena jejich falešná identita. Jenže Sobhrajovi se opět podařilo uprchnout (čtenář, asi již chápe, proč zrovna přezdívka „Had “...). Každopádně jeho nevlastní bratr tyto „hadí“ schopnosti neměl, a tak byl řeckými orgány předán tureckým úřadům, které ho za jeho zločiny poslaly na 18 let za mříže . Charles Sobhraj 1975 Charles Sobhraj a Marie-Andrée LaClerc Sobhraj, opět na útěku, začal financovat svůj životní styl tím, že se vydával za obchodníka s drahokamy nebo drogového dealera, aby zapůsobil na turisty , které pak podváděl a obíral . Tak se dostal až do Thajska , kde potkal další klíčovou ženu svého života . Jmenovala se Marie-Andrée Leclerc (1945–1984) a šlo o krásnou turistku z Quebecu v Kanadě, která ve světě hledala dobrodružství. A právě dobrodružství dokázal Sobhraj ženě poskytnout měrou vrchovatou, takže ji okouzlil a podmanil si ji natolik, že se nakonec stala jeho nejoddanějším stoupencem. Leclerc musela „zavírat oči“ jak před jeho zločiny, tak před jeho častými výstřelky s jinými ženami. Někdy v té době se k němu připojil mladý Ind jménem Ajay Chowdhury , který se stal jeho dalším spolupachatelem . Netrvalo dlouho a Sobhraj se dopustil své první vraždy. Sériový vrah Řeč je o roce 1975 a první známé a zmapované vraždě (svým životopiscům Sobhraj řekl, že zabíjel již v roce 1972 , kdy měl připravit o život jednoho pákistánského taxikáře ). Obětí vraždy se stala mladá žena ze Seattlu jménem Teresa Knowlton . Její mrtvola byla nalezena na pláži v Thajském zálivu oblečená do květovaných bikin . Příčinou smrti bylo utonutí. Že jde o trestný čin, vyšetřovatelé zjistili až o několik měsíců později, kdy pitva Knowltonové a další zjištěné důkazy prokázaly, že za utonutím nestála „plavecká nehoda “. Teresa Knowlton Další obětí se stal mladý židovský cestovatel Vitali Hakim z Turecka , jehož spálené tělo bylo nalezeno na cestě do letoviska Pattaya. Jako další na řadu přišli nizozemští studenti Henk Bintanja (29) a jeho snoubenka Cornelia Hemker (25), kteří byli pozváni do Thajska po dřívějším setkání se Sobhrajem v Hongkongu. Stejně jako mnoho dalších byli Sobhrajem nejprve otráveni, aby je pak dokázal „vyléčit“ a získal si jejich vděk a důvěru. Zhruba v době, kdy se pár z otravy vzpamatovával, navštívila Thajsko Charmayne Carrou , přítelkyně jeho předchozí oběti (Vitali Hakima), která přijela po muži pátrat. Sobhraj a Chowdhury se báli komplikací a možného odhalení, a tak se rychle Henka Bintanje a Cornelie Hemker zbavili . Jejich spálená těla byla nalezena 16. prosince 1975 . Žena zemřela v důsledku smrtelného pohmoždění mozku, muž byl uškrcen. Brzy poté byla zavražděna i Charmayne Carrou , která byla nalezena utopená. Na sobě měla velice podobné plavky jako Sobhrajova dřívější oběť Teresa Knowltonová. Ačkoli vraždy obou žen nebyly v té době spojovány, právě pro tento fakt si Sobhraj později vysloužil přezdívku „Bikini Killer “. Vitali Hakim, Cornelia Hemker, Henk Bintanja Dne 18. prosince 1975 , v den, kdy byla identifikována těla Bintanje a Hemkera, vstoupili Sobhraj a jeho partnerka Leclerc na území Nepálu , právě s pomocí pasů zesnulého páru. V Nepálu pak ve dnech 21. až 22. prosince zavraždili Kanaďana Laurenta Carrièra (26) a Američanku Connie Bronzich (29) . Následně, ještě dříve než bylo možné identifikovat těla zavražděných, se Sobhraj a Leclerc vrátili do Thajska . Pro překročení hranic opět využili pasů svých nejnovějších obětí. Po svém návratu do Thajska Sobhraj zjistil, že jej jeho tři francouzští „známí“ začali podezírat, když u něj našli doklady patřící některým obětem. Sobhrajovi „společníci“ tak raději odjeli do Paříže, kde o všem informovali místní úřady. Connie Bronzich, Laurent Carriéra A tak Sobhraj usoudil, že je opět na čase změnit působiště. Jeho dalším cílem bylo Váránasí , a pak Kalkata , kde zavraždil izraelského učence Avoni Jacoba , aby získal jeho pas. Ten následně použil k cestám s Leclerc a Chowdhurym . Trojice nejprve zamířila do Singapuru, poté do Indie a v březnu 1976 se vrátili do Bangkoku , přestože věděli, že tamní úřady již Sobhraje hledají. Celý „klan“ byl pak vyslýchán thajskou policií v souvislosti s některými vraždami. Podle zdrojů se ale úřady příliš obávaly jak možného nedostatku důkazů, tak negativní publicity, která by mohla poškodit turistický průmysl, kdyby se případ dostal před soud, a tak byli všichni propuštěni. „Had “ opět (a ne naposled) spravedlnosti proklouznul mezi prsty .. . Ajay Chowdhurym Jenže do vyšetřování dvojnásobné vraždy nizozemského páru turistů, kteří v Thajsku přišli o život, se vložil i nizozemský diplomat jménem Herman Knippenberg a jeho tehdejší manželka Angela . Ti nakonec dokázali získat tolik důkazů, že bylo zřejmé, že viníkem vražd je Sobhraj. Ten však již v té době pobýval v Ženevě , coby obchodník s diamanty. Do Evropy odjel jen se svou partnerkou, přičemž jeho nejbližšího "spolupracovníka" Ajaye Chowdhuryho již nikdy nikdo neviděl . Panuje tak silné podezření, že se ho Sohraj zbavil. Herman Knippenberg Po návratu do Asie začal Sobhraj v Bombaji budovat novou zločineckou skupinu. Připojily se k němu dvě ženy ze Západu, jménem Barbara Smith a Mary Ellen Eather . Sobhrajovou další obětí se stal Francouz Jean-Luc Solomon , který byl otráven při loupeži. Možná měl být otravou pouze omámen, každopádně muž nepřežil. Konečně za mřížemi V 5. července 1976 , v Novém Dillí , Sobhraj a jeho tříčlenný kriminální klan chtěli napálit skupinu francouzských postgraduálních studentů , kteří čtveřici přijali jako své průvodce. Sobhraj plánoval všechny omámit a okrást. Za tím účelem jim podal pilulky, které měly být "prevencí " proti úplavici. Když však léky začaly působit rychleji, než Sobhraj očekával a studenti začali upadat do hlubokého spánku, třem z nich došlo o co jde, přemohli Sobhraje a kontaktovali policii, což vedlo k dopadení celé skupiny. Během výslechu se Sobhrajovy spolupachatelky, Smithová a Eatherová, přiznaly . Sobhraj byl obviněn z vraždy Solomona a všichni čtyři byli posláni do vězení Tihar v Novém Dillí , kde čekali na soudní proces. Charles Sobhraj v rukou indických policistů Zkušenému kriminálníkovi Sobhrajovi se do vazby údajně podařilo propašovat několik vzácných drahokamů ukrytých v jeho těle, navíc měl zkušenosti jak s uplácením, tak s pobytem ve vězení. Svůj proces proměnil v show. Často dle své libosti najímal a propouštěl právníky, přivedl si na pomoc i svého nedávno propuštěného bratra Andrého a nakonec zahájil hladovku. I tak byl odsouzen ke 12 letům vězení (za neúmyslné usmrcení Solomona, otravu studentů, padělání a krádež pasu – nikoli tedy za vraždu). Ty strávil ve velice nadstandardních podmínkách ve věznici v Tiharu . Barbara Smith a Mary Eather strávily ve vězení dva roky , během kterých se údajně obě pokusily o sebevraždu. Marie Leclerc sice byla nakonec shledána vinnou z omámení francouzských studentů, ale byla podmínečně propuštěna a vrátila se do rodné Kanady , kde později dostala rakovinu vaječníků a v roce 1984 zemřela . Až do své smrti tvrdila, že je nevinná a prohlašovala, že o Sobhrajově "vražedné kariéře " nic neví. Charles Sobhraj v 70. letech V době, kdy měl Sobhrajův trest v Indii skončit, thajský zatykač stále platil. To znamenalo, že by byl po skončení trestu pravděpodobně vydán do Thajska, kde by ho v případě odsouzení čekal téměř jistý trest smrti . A tak „Had “ opět zaúřadoval… V březnu 1986 , jen několik týdnů před plánovaným propuštěním, uspořádal Sobhraj velkou párty pro dozorce a spoluvězně. Účastníky oslavy omámil prášky na spaní a z vězení prchnul . Ač možná mohl ze země zmizet úplně, Sobhraj to měl zřejmě vymyšlené jinak. Zůstal v Indii a měsíc po svém útěku byl zadržen v jedné z restaurací v Bombaji. Jeho vězení bylo kvůli útěku prodlouženo o deset let , takže když dne 17. února 1997 opouštěl 52letý Sobhraj vězení, většina důkazů a svědků ohledně doposud neprojednaných zločinů, byla již ztracena a jeho zločiny v Thajsku promlčeny . Sobhraj se tak ocitl na svobodě, bez hrozby vydání do jiné země, načež kvapně Indii opustil a vrátil se do Francie . Charle Sobhraj - celebrita Zde si Sobhraj začal naplno užívat své nechvalné slávy . Stal se žádanou „celebritou “ a vedl pohodlný život na pařížském předměstí . Měl vlastního agenta a účtoval si vysoké částky za rozhovory a fotky. Říká se, že za práva na film natočený podle jeho životního příběhu, si účtoval více než 15 milionů amerických dolarů . Zmiňme zde, že Sobhraj byl do dnešního dne tématem čtyř biografií, nejméně tří filmů a dokumentů (Sobhraj, or How to Be Friends with a Serial Killer , Main Aur Charle , Shadow of the Cobra ), a rovněž úplně nového osmidílného dramatického seriálu z dílny BBC s názvem Had/The Serpent . Charles Sobhraj na přelomu tisíciletí Osudová chyba Zpět na přelom tisíciletí . „Pálilo ho dobré bydlo “, říká se. Život bez adrenalinu , nebezpečí a zločinů , nebyl pro Sobhraje zřejmě dost dobrý, a tak začal opět cestovat. Dne 1. září 2003 byl Sobhraj spatřen novinářem The Himalayan Times v kasinu v Káthmándú v Nepálu - jediném místě na světě, kde byl stále hledaným mužem (pro dvojnásobnou vraždu z roku 1975). Novinář ho sledoval po dobu dvou týdnů a nakonec v novinách The Himalayan Times zveřejnil článek i s fotografiemi. Nepálská policie zprávu zaznamenala, kasino obklíčila a nic netušícího Sobhraje , který tam stále pobýval a holdoval hazardu, zadržela . Podle jednoho z článků se Sobhraj vrátil do Káthmándú, aby založil podnik s minerální vodou. Každopádně je až neuvěřitelné, že Sobhraj takové riziko dobrovolně podstoupil. Svědčí to o jeho přehnané sebedůvěře a touze po nebezpečí, což jsou další střípky do mozaiky jeho psychopatické osobnosti a obrazu celého případu. Sobhraj před nepálskými vyšetřovateli popíral, že by vůbec kdy dříve v Nepálu byl, ale to netušil, že Knippenberg má v garáži šest krabic dokumentů souvisejících s jeho případem. Když bývalý diplomat vylovil prohlášení, které Leclerc učinila v červenci 1976 , poté co byl pár zatčen, zjistil, že si pamatuje správně: Sobhrajova bývalá přítelkyně podrobně popsala období, které spolu v Nepálu strávili – datumy odpovídaly vraždám Connie Bronzich a Laurenta Carrièra . Knippenberg poslal dokumenty FBI a Sobhraj byl následně, 20. srpna 2004, odsouzen okresním soudem v Káthmándú k doživotnímu vězení . Sobhraj se odvolal a tvrdil, že byla porušena jeho práva na spravedlivý proces. Jeho advokát následně oznámil, že Chantal Compagnon podává žalobu u Evropského soudu pro lidská práva na francouzskou vládu za to, že Sobhrajovi odmítla poskytnout jakoukoli právní pomoc. I přes tuto snahu bylo Sobhrajovo odsouzení potvrzeno odvolacím soudem v Patanu v roce 2005 . Během soudních řízení se, více než šedesátiletý Sobhraj zasnoubil s dvacetiletou dcerou svého advokáta, Nihitou Biswas , a dokonce se údajně v roce 2008 ve vězení i vzali, i když toto nepálské úřady popírají. „Je nevinný “, řekla Biswas ten rok v rozhovoru pro Times of India . „Neexistují proti němu žádné důkazy. “ Sobhraj se proti verdiktu soudu opět odvolal, když označil rozhodnutí soudu za nespravedlivé a obviňoval soudce z rasismu. Na konci roku 2007 zpravodajská média uvedla, že se Sobhrajův právník obrátil na tehdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho s žádostí o „přímluvu“ v Nepálu. Charles Soobhraj a Nithitou Biswas Dne 30. července 2010 Nejvyšší soud definitivně potvrdil dříve vynesený trest - doživotní odnětí svobody + další rok a pokuta 2 000 Rs za nelegální vstup do Nepálu. Soud údajně také nařídil zabavení všech Sobhrajových nemovitostí. Poslední zprávy o Charlesi Sobhraji zmiňují, že v roce 2017 prodělal infarkt a o rok později podstoupil několik operací srdce, neboť se opakovaně dostal do kritického stavu. Osobnost pachatele, modus operandi a motiv Toť celý příběh Charlese Sobhraje , ale jelikož by podle nás v alespoň trochu ucelenějším článku neměl chybět nějaký pokus o shrnutí osobnosti pachatele , modu operandi a pravděpodobného motivu , zaměřme se na závěr podrobněji ještě na tyto oblasti. Jak již bylo zmíněno, v případě Sobhraje jde jistě o nadprůměrně inteligentního, organizovaného pachatele , který své činy velice detailně plánoval a promýšlel , o čemž svědčí už jen fakt, že byl odsouzen za „pouhé“ dvě vraždy a jedno usmrcení z nedbalosti, ač je podezírán ze spáchání 12-24 vražd . Mimochodem, sám se údajně doznal svým životopiscům ke spáchání minimálně 12 „zabití“ mezi lety 1972 -1976 . Zde v článku je zmíněno 9 případů , kdy podezření padá na Sobhraje. Těžko tedy s jistotou tvrdit, kolik lidí připravil o život, ale zdá se jisté, že více než 10 , s tím, že mnoho jeho zločinů zůstává i nadále nevyřešeno. Sobhraj byl profesionální zločinec - zloděj, podvodník, pašerák a překupník různého zboží (především drahých kamenů a chemických látek - např. léků). Některé z obětí, které nakonec zavraždil, s ním a jeho „partou“ strávily nějaký čas, kdy je Sobhraj a Chowdhury najímali k páchání různých zločinů. Zdaleka ne všichni podvedení a okradení zemřel i. Sobhraj tvrdil, že většina úmrtí byla ve skutečnosti způsobena náhodným předávkováním drogami. Jenže, jak vyšetřovatelé věří, většina úmrtí byla způsobena úmyslně, když motivem bylo odstranění svědků předchozích zločinů a získání peněz. Sobhraje vraždění zřejmě nikterak netěšilo, šlo o tzv. instrumentální agresi . Oběti byly „vedlejším produktem “, nikoli cílem . Co se týče samotného způsobu usmrcení obětí, tak lze uvést, že některé z předpokládaných obětí byly otráveny (předávkovány), jiné byly utopeny , další byly ubodány či uškrceny . Minimálně jedna oběť zemřela až v důsledku uhoření , když se Sobhraj opakovaně snažil ztížit identifikaci obětí tím, že jejich mrtvoly zapálil . Dalším opakujícím se modelem chování bylo odcizení dokladů zavražděných a použití jejich identity při dalším cestování. To dnes možná zní téměř až nemožně, ale nezapomeňme, píší se 70. léta 20. století , kdy „neexistují“ počítače, a už vůbec ne internet, navíc kontroly jsou oproti dnešku mírnější a technologie mnohem méně vyspělé. Dalším, co lze zahrnout do Sobhrajovo modu operandi , je fakt, že vždy měl kolem sebe nějaké další parťáky – svůj klan . Ať již šlo o jeho partnerky nebo známé, ale i zcela neznámé turisty. Ty si získával tím, že jim pomáhal ve složitých situacích , kdy jim např. podal projímadlo, aby je pak „vyléčil“ z "úplavice" nebo jim pomáhal řešit ztracené doklady, které turistům sám ukradnul. Typické pro Sobhraje bylo i to, že uměl zdařile využívat toho, že byl pohledný, inteligentní (uměl několik jazyků) a okouzlující . Dalo by se říct, že kvůli mnoha podobnostem by ho šlo označit za takového „Teda Bundyho východu “. Však zmiňme třeba: výrazně psychopatickou osobnost (neustálé lži, manipulace okolím, absence výčitek, vyhledávání vzrušení, narcismus…), dále páchání podvodů a krádeží , změny identity , život na útěku , silný zájem o ženy (dlouhodobý vztah s jednou ženou, krátkodobé s jinými), přesouvání se , atraktivní vzhled a úspěch u žen , šarm a zdání důvěryhodnosti , vyžívání se v roli „celebrity“ … Šlo by jistě pokračovat, ale v čem naopak označení „Ted Bundy východu “ hodně pokulhává, je fakt, že zatímco Bundy byl sexuální sériový vrah , Sobhraje by šlo označit jako tzv. profit killera , což je označení pro sériové vrahy, jejichž motivem je získání určitého prospěchu - zisku. V tomto případě reprezentované potřebou odstranění nepohodlných svědků a ukořistění jejich peněz a dokladů. Nešlo o sexuální pohnutky, jako v Bundyho případě. Na závěr nezbývá než dodat, že i když je v době vydání článku Sobhrajovi téměř 77 let , stále pobývá v Káthmandské věznici a zřejmě se netěší dobrému zdraví , s ohledem na jeho život lze ukončit tento článek citací několikrát zmíněného Herman Knippenberga , díky kterému se Sobhraje podařilo dostat za mříže: „Dokud nezemře, není u něj nic jistého… “ Aktualizace : Slova Hermana Knippenberga použitá do závěru našeho článku se nakonec ukázal a jako vskutku prorocké ! 21. prosince 2022 totiž Nejvyšší nepálský soud rozhodnul , že Charles Sobhraj bude ze zdravotních důvodu propuštěn na svobodu ! K tomu také o dva dny později skutečně došlo, načež byl deportován do Francie, kde z něj stal opět svobodný muž . Inu, zkrátka "Had" ... Ve svém prvním vyjádření pro francouzská média pak v únoru 2023 sdělil, že sice několikrát použil kradené pasy, připustil i zdrogování a okradení několika turistů, ale popřel, že by kdy někoho zavraždil, což prý dokáže. Při konfrontaci s některými důkazy pak odvětil, že si všechny věci již nepamatuje, protože k němu chodilo mnoho klientů, ale že pokud v jeho blízkosti někdo zemřel, šlo o "náhodná úmrtí v důsledku předávkování ". "Ne, nejsem vrah . Nikdy jsem nikoho nezabil... Celý svět byl proti mně , a tak jsem byl shledán vinným, “ trvá si na svém. "Je to monstrum s rysy lidské bytosti, které je i ve svém věku stále schopné všeho ", myslí si o něm naopak muž, který v roce 1976 patřil ke skupince francouzských postgraduálních studentů, které se Sobhraj pokusil zdrogovat a okrást. V březnu 2024 bude zveřejněn třídílný dokument britské veřejnprávní televize Channel 4 s názvem "Real Serpent: Investigating a Serial Killer ", kde bude Sobhraj konfrontován bývalými detektivy a forenzním psychologem. Charles Sobhraj na cestě do Francie 2022 Charles Sobhraj v přestrojení v Londýně 2023 DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: Serial Killer Documentary: Charles Sobhraj (The Serpent) Play Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2024 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Přehled nejhorších masových vrahů po roce 2000 napříč celým světem. Díl pátý - masové vraždy v roce 2008. Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 5 - období 2008 (řazeno chronologicky) Tento článek mapuje nejzávažnější masové vraždy spáchané po roce 2000. Než přistoupíme k samotnému přehledu, považujeme za nutné vymezit, jaká kritéria byla pro zařazení jednotlivých případů zvolena a jaké typy útoků naopak zahrnuty nebyly. Podobné soupisy masových vražd nejsou výjimečné. Často však spojují události pouze na základě počtu obětí, aniž by bylo zřejmé, proč jsou zahrnuty některé případy a jiné nikoli. Výsledkem bývá směšování skutků, které mají společný pouze rozsah následků, nikoli povahu či kontext. Které masové vraždy souhrn popisuje Za „nejhorší“ byly pro účely tohoto článku považovány útoky s nejzávažnějšími následky, tedy ty, při nichž zahynulo devět a více osob (bez pachatele). Tato hranice byla stanovena na základě porovnání dostupných případů (i vzhledem k časovým možnostem autora) a představuje metodologickou podmínku zařazení. I při jejím uplatnění bylo identifikováno více než 150 událostí . Snížení hranice na osm obětí by znamenalo rozšíření seznamu minimálně o dalších 50 případů. Naším cílem bylo zachytit všechny události splňující stanovená kritéria, tedy žádný relevantní případ neopomenout. Z tohoto důvodu bylo nutné prověřit přibližně dvojnásobný počet smrtelných incidentů oproti konečnému počtu zařazených událostí. Případy, které byly následně vyřazeny, nesplňovaly buď podmínku minimálně 9 zemřelých obětí, nebo spadaly do kategorií, jež jsme se rozhodli do přehledu nezahrnout (viz níže). Přes snahu o maximální úplnost nelze zcela vyloučit, že zejména v méně medializovaných regionech došlo i k dalším činům splňujícím zvolená kritéria, u nichž se nepodařilo dohledat dostatečně ověřitelné informace. Které činy v souhrnu nenajdete Co naopak nebudeme popisovat , jsou teroristické útoky . Důvodem není pouze jejich vysoký počet, ale především jejich odlišná povaha. Podrobné srovnání by přesahovalo rámec tohoto textu; uvedeme proto pouze základní vymezení. Teroristický čin je primárně nástrojem k dosažení politických, náboženských či ideologických cílů prostřednictvím vyvolání strachu a destabilizace společnosti. Typickým znakem bývá napojení na širší ideologické či organizační struktury , případně přímá či nepřímá logistická či jiná podpora dalších osob . Oproti tomu tzv. „klasická“ masová vražda bývá zpravidla motivována individuálními pohnutkami – osobní záští, pomstou, frustrací, touhou po „slávě“ či jinými osobními motivy . Tyto činy obvykle nebývají koordinovány s dalšími osobami ani neslouží jako nástroj širší strategie. Zahrnut tedy nebyl např. čin Nidala Malika , příslušníka americké armády, který v listopadu 2009 zavraždil 13 lidí a dalších 30 zranil na vojenské základně Fort Hood v Texasu, neboť udržoval kontakt s teroristy a dostával rady , ohledně příprav k útoku. Ze stejného důvodu nebyl zahrnut ani další útok ve jménu Islámského státu – čin Mohameda Lahouaieje Bouhlela , který autem usmrtil v Nice v roce 2016 86 osob a dalších 400 zranil . Ani nebyla zahrnuta střelba v San Bernardinu z prosince roku 2015 , která měla za následek 14 mrtvých + asi 20 zraněných , i když zde už je situace složitější. Pachateli byli manželský pár, který zabíjel taktéž ve jménu tzv. Islámského státu . Není sice důkazů, že by manželé byli v přímém spojení s teroristy a čin byl nějakou teroristickou organizací koordinovaný, ale určité kontakty s islámskými radikály (i těmi, které měla v hledáčku FBI) a zřejmě i radikálními uskupeními měli . Pár (a především muž - Syed Rizwan Farook) se radikalizoval postupem času, a to údajně hlavně přes internet. Čin byl plánován. Naopak jsme pro účely srovnání a jako ilustraci toho, jak tenká může být hranice mezi teroristickým činem a „klasickou“ masovou vraždou , zařadili i činy A. Breivika a O. Mateena . Oba útoky byly nepochybně motivovány politickým, ideologickým či náboženským přesvědčením pachatelů. V případě A. Breivika však primárním cílem nebylo vyvolání strachu jako prostředku nátlaku na stát či společnost, ale spíše demonstrativní čin, kterým chtěl svým názorům zajistit publicitu a prostor ve veřejném diskurzu. U O. Mateena je situace ještě komplikovanější. Přestože při útoku deklaroval jednání ve jménu tzv. Islámského státu, podle dostupných informací jednal samostatně, bez přímých organizačních vazeb, koordinace či podpory ze strany této struktury, a to jak při plánování, tak při samotné realizaci činu. Zařazení těchto případů je proto nutno chápat jako metodologicky hraniční a sloužící především k demonstraci limitů zvolených kritérií . V souhrnu rovněž nejsou popisovány masové vraždy , které byly součástí širší kontinuální kriminální struktury nebo války (tedy zahrnuty nebyly např. masové vraždy v rámci drogových válek , vyřizování rivality gangů, mafií a kartelů , masové vraždy spáchané regulérními armádami, paramilitárními skupinami , ani dlouhodobými kriminálními strukturami ). Rozhodujícím kritériem je izolovanost činu , nikoli však počet pachatelů, tedy výčet obsahuje i masové vraždy spáchané malou skupinou pachatelů – typicky dvojicí. Každý případ byl zpracován stručně podle základního rámce : Co se stalo? Kdy a kde? Jak byl čin proveden? Proč k němu došlo? Zvláštní pozornost byla věnována odlišení příčin, motivů a bezprostředních spouštěčů . Toto rozlišení je však často problematické. Řada pachatelů spáchá po činu sebevraždu, čímž znemožní hlubší porozumění jejich jednání. I v případech, kdy pachatel přežije, mohou být jeho výpovědi neúplné, účelové či psychologicky zkreslené. Navíc téměř vždy existuje více faktorů, které se podílí na smrtícím jednání. Snahou tedy bylo podle dostupných zdrojů popsat nejpravděpodobnější možné příčiny, motivy a všechny možné další faktory, které se mohly na fatálním konání podepsat. Jde tedy o určitý odhad autora . Míru jeho přesnosti musí posoudit čtenář. Závěrečná poznámka Napříč analyzovanými případy se opakovaně objevuje jediný univerzální moment: bezprostřední otázka „Proč? “. Jednoznačná odpověď však často neexistuje. Masová vražda je téměř vždy výsledkem souhry více faktorů – osobních, sociálních i situačních. Přesto lze konstatovat, že bez ohledu na deklarovaný motiv zůstává takový čin krajně bezohledným a odporně sobeckým aktem , jehož následky dalece přesahují samotného pachatele. 38. Chai Gongmin – Čína – 11. 2. 2008 – 10 + 0 (1987-2008) K tzv. masové vraždě v rodinném kruhu došlo brzy ráno dne 12. února 2008 ve vesnici Jiazi, prefektura Baoding, provincie Hebei v Číně . Toho dne vnikl jednadvacetiletý Chai Gongmin do domu svých příbuzných z širšího rodinného okruhu . Údajně šlo o dům patřící jeho babičce a strýci. Jisté je, že pachatel postupně kovovou tyčí napadl celkem deset osob , včetně malých dětí; nejmladší oběti byly pouhé čtyři roky. Devět osob zemřelo na místě, jedna další podlehla svým zraněním po několika dnech hospitalizace. Po činu Chai uprchl do okolních hor , kde se mu navzdory rozsáhlé pátrací akci podařilo několik dní skrývat. Následně byl dopaden policií a později odsouzen k trestu smrti . Pokud jde o vnější příčiny činu , mezi Chai Gongminem a částí jeho širší rodiny existovaly dlouhodobé konflikty . Ty se měly týkat zejména rodinných pozemků. Šlo jak majetkové spory , tak spory sousedského rázu , kdy podle některých zpráv pachatel rodinu obětí vinil z opakovaného odkládání odpadu na pozemek jeho domácnosti. Motivem jednání byla s vysokou pravděpodobností msta vycházející z dlouhodobě pociťovaného příkoří. Konkrétní bezprostřední spouštěč násilného jednání nelze z dostupných zdrojů jednoznačně určit. Období lunárního nového roku znamená tradiční rodinná setkání a koncentraci většího počtu příbuzných na jednom místě, stejně jako zvýšenou konzumaci alkoholu. Není však zřejmé, zda pachatel této situace záměrně využil, nebo zda k útoku došlo v důsledku spontánní eskalace dlouhodobých konfliktů během rodinného setkání, případně zda sehrál roli i alkohol. Veřejně dostupné zdroje detailní popis bezprostředních okolností činu neobsahují. 39. Hu Baoqiang – Čína – 17. 5. 2008 – 16 + 40 (26. 11. 1964 – 17. 5. 2008) Dne 16. května 2008 se již po několikáté účastnil třiačtyřicetiletý farmář, Hu Baoqiang , hazardních her ve vesnici Longhua, v oblasti města Wenzhou, v čínské provincii Zhejiang . Tentokrát však prohrál a následně se dostal do sporu s jinými hráči , které obviňoval z podvodu. Hned následujícího dne ráno Hu naložil na traktor plynovou lahev a výbušniny nitroaminového typu , načež se traktorem vydal k nelegální herně. V blízkosti místa, kde se hazardní hry odehrávaly pak došlo k silné explozi , při které zemřelo 17 osob včetně pachatele a dalších 40 jich bylo zraněno . Mezi obětmi byli jak přítomní hráči, tak i náhodní lidé . Ve zdrojích se liší popis iniciace výbuchu. Není tak zřejmé, zda k němu došlo předčasně po kolizi dvou vozidel (traktoru s výbušninami a mikrobusu) či výbušné zařízení odpálil sám Hu v konkrétní okamžik. Lze tak dovodit, že v tomto případě šlo o masovou vraždu s krátkodobou přípravou , kterou vyvolala prohra pachatele den před útokem a přesvědčení, že protihráči podváděli. Jednání lze tedy chápat jako tzv. reaktivní agresi , která se projevuje nízkou mírou kalkulu, silným emočním nábojem (typicky vztekem) a bývá vyvolána určitým podnětem. Motivem činu byla msta směřovaná především proti protihráčům, ač následky výbuchu postihly širší okruh osob. 40. Abdullah Saleh Al-Kohali – Jemen – 30. 5. 2008 – 10 + 20 (1981 – 4. 3. 2009) V pátek 30. května 2008 se odehrál ozbrojený útok před jednou z mešit ve vesnici Bait Al-Aqari v distriktu Kohali (gubernie Amran) na severu Jemenu . Na následky střelných poranění nakonec zemřelo 10 osob (6 na místě, zbylí v nemocnici) a dalších nejméně 20 osob bylo zraněno . Zprvu se objevily spekulace o možném teroristickém pozadí činu, protože obdobné incidenty nebyly v Jemenu ničím zcela neobvyklým, nicméně již prvotní setření ukázalo, že za masakrem spíše stojí individuální konflikt. Útok měl totiž na svědomí místní muž jménem Abdullah Saleh Al-Kohali (zdroje uvádějí věk kolem 27 let ). Pachatel se ke spáchanému zločinu přiznal a uvedl, že chtěl bránit svoji čest a pomstít se muži, který jí znesvětil. Muž, vůči kterému pachatel cítil zášť a který byl mezi oběťmi útoku, měl mít opakované sexuální styky s pachatelovou sestrou a třikrát jí přivést do jiného stavu. Saleh Al-Kohali byl okolím označován za „psychicky nevyrovnaného muže “ a tedy bylo znalecky zkoumáno, zda-li je za svůj čin trestně odpovědný. Soud nakonec jeho příčetnost potvrdil a jemenský masový vrah byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Ten byl vykonán v březnu roku 2009. K masové střelbě byla použita automatická puška (některé zdroje uvádějí „kulomet“) bez bližšího upřesnění. Příčinou ataku tedy zřejmě byly spory o čest rodiny . Motivem činu byla msta člověku, který se v očích pachatele provinil proti místním zvyklostem tím, že udržoval vztah s pachatelovou sestrou, nicméně útok byl veden i proti dalším, nezúčastněným, osobám. 41. Matti Juhani Saari – Finsko – 23. 9. 2008 – 10 + 11 (20. 5. 1986 – 23. 9. 2008) Dalším popsaným případem je tzv. školní masakr , který se odehrál 23. září 2008 na odborné - hotelové škole ve finském městě Kauhajoki . Toho dne vstoupil do budovy, krátce před 11. hodinou, student gastronomie na oné škole, dvaadvacetiletý Matti Juhani Saari , vyzbrojen legálně drženou pistolí Walther P22 a několika podomácku vyrobenými molotovovy koktejly . Na sobě měl tmavé oblečení a lyžařskou kuklu. Takto vybavený nejprve vstoupil do třídy kde studenti psali test a spustil střelbu. Nezasažení studenti buď prchali, okny, dveřmi, kudy se dalo, nebo se schovávali za lavicemi. Poté Saari vstoupil postupně ještě do několika tříd, v několika místnostech rozlil po podlaze benzín a zapálil je j, do jiných učeben pak vhodil donesené zápalné lahve. Když na místo dorazila první hlídka, Saari na ně skrz okno několikrát vystřelil a donutil je k ústupu, čímž získal další čas. V mezičase se pohyboval po škole a střílel buďto do oken nebo do lidí, které potkal. Mezi postřelenými byl i školník. Ten pak uvedl, že Saari byl na čin velice dobře připravený a působil klidně a chladnokrevně . Pachatel rovněž stihnul v mezičase zavolat jednomu příteli, kterému oznámil, co udělal a rozloučil se s ním. Když na místo dorazily posily, útočník se střelil do hlavy a na následky tohoto zranění o hodinu později zemřel. Podle svědků si mladý pachatel ve vraždění přímo liboval a choval se velmi klidně a agresivně. Vždy se přiblížil k jednotlivým obětem a pak až z blízkosti vystřelil. Podle zúčastněných se rovněž nesetkal s téměř žádným odporem. Nakonec si řádění tohoto masového vraha vyžádalo celkem 10 usmrcených obětí (8 studentek, 1 student a 1 učitel – studenty školy tvořilo 90% dívek, čili nešlo o agresi zaměřenou přímo na dívky). Dalších 11 osob pak bylo zraněno . Pistoli použitou při ataku si Saari zakoupil měsíc před útokem, tedy krátce poté, co si udělal zbrojní pas. Jako podstatný fakt je třeba uvést, že Saari byl vyslýchán pouhý den před útokem policií . Stalo se tak v důsledku několika videí s podobným - agresivním obsahem , které v průběhu asi 1 měsíce umístil na YouTube. Ve videu, které nahrál na internet zhruba týden před masovou vraždou, je natáčen, jak střílí na střelnici, poté namíří zbraň na kameru a pronese větu: „Vy zemřete jako další! “, což doprovodí několika výstřely směrem ke kameře. Na policii však uvedl, že vlastní zbrojní průkaz a video byla pouhá legrace. Vyšetřovatelé po masové vraždě zjistili, že mladík o podobném činu uvažoval roky. Při prohlídce jeho pokoje ve studentské ubytovně našli řadu důkazů o jeho nenávisti k dalším lidem . V jeho domě našli poznámky, ve kterých např. stálo: „nenávidím lidi a celou lidskou rasu “ nebo „řešením je Walther 22 “. Policisté pak sdělili, že podle poznámek Saari „měl potíže a nenáviděl všechno “. Dále stojí za zmínku, že existuje podezření, že Saari se prostřednictvím internetu znal s pachatelem, který necelý rok předtím spáchal obdobnou masovou vraždu. Při té 18 letý student, Pekka-Eric Auvinen , rovněž nejprve nahrál video na internet a později ve škole palnou zbraní usmrtil 8 osob , než spáchal sebevraždu. Podle některých zdrojů spolu oba mladí muži na internetu hráli akční hru Battlefield 2 (kde měli být ve společném týmu) a v online konverzaci občas plánovat provedení nějakého podobného činu. Nicméně v roce 2009 policie uvedla, že podle vyšetřování se tito dva mladí muži neznali, ač si pořídili zbraň v totožném obchodě. Nicméně inspirací však masová vražda z roku 2007 pro Saariho jistě byla . Jelikož o zabíjení lidí uvažoval již od roku 2002, nemohl předešlý masakr nezaregistrovat. Dalším střípkem do mozaiky je, že Matti Saari byl v roce 2006 měsíc v armádě, ze které byl propuštěn poté, co spustil při cvičení střelbu bez povolení. Vojáky byl popisován jako klidný, ale trochu divný mladík. Na druhou stranu Saari nebyl osamělý a měl i poměrně dost přátel , chodil se bavit do společnosti, i když nebyl vysloveně společenský typ. Podle jiných svědectví pak byl Saari na střední škole terčem šikany , kvůli čemuž ji opustil. Rovněž měl velice rád zbraně , jejichž vlastnění a používání má ve Finsku hlubokou historii. Obsah jeho poznámek i veřejných projevů ukazuje na dlouhodobě pěstovanou nenávistnou a nihilistickou ideologii zaměřenou proti společnosti jako celku . Útok tak lze chápat jako vědomý akt agrese vůči okolnímu světu , nikoli jako impulzivní reakci na konkrétní bezprostřední událost. Přímý spouštěč však zůstává nejasný; předchozí školní masakr z roku 2007 mohl představovat významný inspirační moment. 42. Kazuhiro Ogawa – Japonsko – 1. 10. 2008 – 16 + 9 (nar. 1962) Ve středu 1. října 2008 zachvátil požár kino pro dospělé v tzv. „Red light district “ (čtvrti červených luceren) v japonském městě Osaka . Požár vypukl kolem třetí hodiny ranní, kdy většina zákazníků, kteří obývali kabinky vybavené malou postelí a televizí s DVD přehrávačem, spala. Podle policie a hasičů se požár z přízemí rozšířil do prvního patra sedmipodlažní budovy, a než se ho podařilo uhasit, trval asi 90 minut. Většina malých kójí, které byly využívány nejen ke sledování pornofilmů, ale i jako levná možnost přespání , byla v době požáru obsazena. Celkem v tu dobu bylo v kójích ubytováno kolem 30 zákazníků. Požár nakonec zmařil život 16 mužů a 9 dalších bylo zraněno – všichni na následky inhalace kouře. Policie následně přišla s tím, že požár byl způsoben úmyslně a v této souvislosti byl zadržen šestačtyřicetiletý muž jménem Kazuhiro Ogawa . Pachatel měl v jedné z kabin zapálit noviny, které si pro tu příležitost do kina přinesl. Poté se požár rozšířil, což vedlo k výše popsaným tragickým následkům. Ogawa, nezaměstnaný muž, zprvu zapíral, později se však k úmyslnému způsobení požáru přiznal a omluvil se za jeho následky. K motivu uvedl prý pouze to, že již byl unavený životem a hodlal spáchat sebevraždu . Nicméně poté, co viděl, jak kouř vyplňuje jeho pronajatou kóji, dostal strach a utekl. Co se týká jeho osoby, zdroje uvádí, že poté co prohrál celý svůj majetek v hazardních hrách a obrovsky se zadlužil, rozvedla se s ním manželka (10 let před popisovanou událostí) a on skončil opuštěný a bez prostředků, odkázaný na dávky sociální péče a se stále trvající závislostí na hazardu. Dva týdny před osudným dnem údajně požádal přítele, aby mu půjčil 10 000 jenů, ten mu však nevyhověl. Ač u soudu Ogawa opět změnil názor a svou vinu na požáru popíral, byl nakonec odsouzen k trestu smrti . Tento rozsudek v roce 2014 potvrdil i nejvyšší japonský soud. Podle posledních zpráv (r. 2022) rozsudek zatím nebyl vykonán . Případ představuje specifickou kategorii masové vraždy , kdy primárně deklarovaným záměrem pachatele byla sebevražda, avšak zvolený způsob provedení objektivně ohrozil a následně usmrtil další osoby. Otázka, zda Ogawa jednal s přímým úmyslem usmrtit i ostatní, nebo byl s takovým následkem alespoň srozuměn, byla předmětem soudního posouzení; konečný rozsudek kvalifikoval čin jako úmyslné usmrcení , tedy vraždu. Z hlediska motivace lze vycházet z jeho dlouhodobě nepříznivé životní situace, zadlužení, sociální izolace a závislosti na hazardu, kdy primárním motivem mohla být skutečně touha po sebevraždě , nicméně jelikož byla provedena tak nebezpečným způsobem pro okolí, je možné, že v mysli pachatele hrály roli i další motivační faktory, např. touha po vzbuzení pozornosti či určitá msta – toto však nebylo jednoznačně prokázáno. Bezprostřední spouštěč nelze s jistotou určit; nevyhovění jeho žádosti o půjčku dva týdny před incidentem však mohlo představovat jeden z možných stresových faktorů v období před činem. Skutečnost, že po rozšíření požáru nevyvinul žádnou snahu varovat ostatní ani přivolat pomoc, byla soudem vyhodnocena jako významný faktor při posuzování jeho odpovědnosti. 43. Bruce Jeffrey Pardo – USA – 24. 12. 2008 – 9 + 3 (1963 – 24. 12. 2008) Masová vražda nazývaná jako tzv. „Covinský masakr “ se odehrála v městečku Covina na předměstí Los Angeles v americkém státě Kalifornie, chvíli před půlnocí mezi americkými vánočními svátky Christmas Eve a Christmas Day . Toho večera zaklepal pětačtyřicetiletý Bruce Jeffrey Pardo , převlečený za Santa Clause, na dveře domu rodičů jeho bývalé manželky . V jedné ruce držel podomácku vyrobený „plamenomet“ , respektive improvizované zařízení k rozstřiku zapáleného paliva, které bylo zabaleno jako vánoční dárek, ve druhé ruce držel legálně drženou poloautomatickou pistoli ráže 9 mm a za opaskem měl další 3 zbraně stejného kalibru (v médiích uváděny pistole SIG Sauer ). Když se dveře otevřely, pachatel nejprve vystřelil po osmileté dívce, kterou spatřil jako první a vážně ji zranil. Poté vstoupil do domu a začal bez rozlišení střílet do hostů vánoční oslavy, kterých bylo přibližně 25 až 30. Vyděšení hosté se ukrývali různě v domě, za nábytek, do jiných místností. Někteří zas skákali z oken ven. Když byla střelba u konce, vzal Pardo upravené zařízení k rozstřiku paliva a s jeho pomocí dům zapálil. Celkem si tato masová vražda nakonec vyžádala 9 obětí na životech (většina zamřela v důsledku střelných poranění, zbylí v důsledku požáru) a 3 zraněné . Mezi zavražděnými byla jak mužova exmanželka, tak její rodiče a další její příbuzní. Pardo se po útoku převlékl do svého oblečení a autem odjel do domu svého bratra , vzdáleném asi 50 km od místa činu. Tam nakonec pomocí pistole spáchal sebevraždu . Existují indicie, že původní plán zahrnoval ještě usmrcení Pardovo matky a rozvodového právníka své ex-manželky. Pardova matka totiž podle něj v rozvodu více soucítila s jeho ex-manželkou. Kvůli nemoci se však osudné vánoční oslavy nezúčastnila. Po činu měl Pardo pravděpodobně v úmyslu uprchnout ; policisté nalezli důkazy, které této verzi nasvědčovaly (hotovost, cestovní plány). Nicméně Pardo sám utrpěl při svém žhářském útoku popáleniny třetího stupně na rukách a možná i kvůli tomu plán útěku vzdal a spáchal sebevraždu. Vnější příčiny této masové vraždy zřejmě úzce souvisí s konfliktním rozvodem. Pardo a jeho žena spolu byli oddáni v roce 2006. Manželství však nevydrželo a manželka podala v září 2008 žádost o rozvod. Pouhý týden před masakrem skončilo řízení o vypořádání majetku . V něm bylo mimo jiné rozhodnuto o tom, že Pardovi zůstane dům, ale musí ženě vyplatit 10 000 USD, s čímž nesouhlasil. Poukazoval především na to, že manželka žije zdarma v domě svých rodičů, jezdí v drahém autě, stravuje se v restauracích a navštěvuje golfové akce, zatímco Pardo byl v červenci 2008 propuštěn ze zaměstnání (podle médií kvůli vykazování neodpracovaných hodin) a je nezaměstnaný. Mimo rozvodu a ztráty zaměstnání nelze nezmínit ještě dlouhodobý pocit viny , který měl Pardo podle některých svědectví kvůli svému synovi z předchozího manželství . Ten totiž utrpěl vážné poškození mozku v době, kdy ho měl Pardo hlídat. Nedlouho po úrazu se s matkou syna rozešel a kontakt se synem přerušil. Existenci prvorozeného syna před svou pozdější manželkou tajil. Co se týká osoby pachatele, nebyl v minulosti trestán a neměl žádné známé problémy se zákonem. Sousedé ho popisovali jako běžného, případně dokonce velmi milého člověka. Byl aktivní v náboženské komunitě a měl přátele. Neodpovídal tedy stereotypní představě sociálně izolovaného „podivína“. Motiv činu lze interpretovat jako akt pomsty namířený proti bývalé manželce a její rodině. Jako příčiny lze označit kumulaci osobních a ekonomických ztrát (rozpad manželství, ztráta zaměstnání), přičemž bezprostředním spouštěčem mohl být ukončený majetkový spor v rámci rozvodu, kde k vypořádání došlo pouhý týden před masakrem. DALŠÍ MASOVÍ VRAZI Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Článek o nejhorším americkém sériovém vrahovi jménem Samuel Little, který mezi lety 1970-2005 zavraždil celkem 93 žen! HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Samuel Little 11. 10. 2019 - aktualizace 9. 1. 2022 Samuel Little - tzv. "nejplodnější americký sériový vrah", který v 19 státech USA připravil o život téměř 100 žen. Své oběti unášel, brtutálně bil a nakonec uškrtil. Na jeho případu je specifické také to, že ač za svůj život nastřádal kolem 100 záznamů v rejstříku trestů, za vraždu byl odsouzen teprve až po dlouhých 42 letech od spáchání první z nich. Od roku 2014 si odpykával trest doživotního odnětí svobody bez možnosti podmínečného propuštění. 30. prosince 2020 zemřel. Narozen: 7. 6. 1940 Zemřel:30.12.2020 Stát: USA Počet obětí: 93 Unikala: 42 let Vražedná aktivita: 1970-2005 Přezdívka:"nejproduktivnější americký sériový vrah" V tomto článku se dočtete o nejhorším a nejdéle aktivním americkém sériovém vrahovi všech dob. Muži, který byl dopaden až v roce 2012 ve svých 72 letech… Řeč je o bestii jménem Samuel Little . Když necháme promluvit čísla: tento muž zavraždil pravděpodobně až 93 žen , jeho vražedná aktivita trvala 35 let a od své první spáchané vraždy dokázal policii unikat neskutečných 42 let ! Toť sumář nejplodnějšího amerického sériového vraha v americké historii . Samuel Little v roce 2014 a v roce 1977 Samuel Little se narodil 7. června 1940 v malém americkém městečku Reynolds ve státě Georgie na jihovýchodě USA. Jeho matka se údajně živila jako prostitutka a měla často potíže se zákonem. Malý Samuel se brzy po svém narození přestěhoval do Loraine ve státě Ohio na severu USA, kde se o jeho výchovu starala především jeho babička. Již na střední škole měl Samuel problémy jak s hodnocením, tak s disciplínou. Ve věku 16 let byl za porušení domovní svobody umístěn do zařízení pro mladistvé pachatele, kde setrval do svých 21 let. Krátce po propuštění byl opět odsouzen, tentokrát za vloupání do obchodu s nábytkem , za což mu byl udělen trest odnětí svobody v délce 3let . Po propuštění se přestěhoval za svojí matkou na Floridu , kde se živil například jako hrobník, pracovník ambulance či jako příležitostný dělník. Podle svých slov začal časem více cestovat a jeho konfliktů se zákonem postupně přibývalo. Do roku 1975 byl zatčen v jedenácti státech pro celkem 26 různých porušení zákona . Konkrétně např. za řízení pod vlivem alkoholu, krádež, podvod, ozbrojenou loupež, napadení policisty, ale také za znásilnění. Jeho hlavní obživa spočívala především v drobných krádežích v obchodech. Stejně tak rutinní pro něj byly přesuny. Little žil život tuláka . V každém městě většinou pobyl pouze pár dní. Dopustil se několika krádeží v různých obchodech, věci obratem prodal v nechvalně známých čtvrtích, aby se nakonec vydal „hledat ženu“. Poté se přesunul zas do jiného města. Samuel Little měl v průběhu života minimánlě jednu dlouhodobou partnerku. Ta se s ním údajně podílela na řadě drobných krádeží, kterými se společně živili. Little byl rovněž vášnivým boxerem. S boxováním začal během jednoho z pobytů za mřížemi. Samuel Little v roce 1972 Pro představu uveďme alespoň některé zločiny , na které se v průběhu let přišlo a které byly policií prošetřovány. Tak například v roce 1976 byl Little odsouzen za napadení ženy v úmyslu jí znásilnit a odseděl si 3 měsíce za mřížemi. V roce 1982 byl zadržen v souvislosti s podezřením z vraždy dvaadvacetileté Melindy LaPree , která zmizela ve státě Mississippi v září téhož roku. V průběhu vyšetřování tohoto případu byl navíc Little přepraven na Floridu, kde se měl zodpovídat z další vraždy. Tentokrát šlo o 26 letou Patricii Mount , jejíž tělo bylo nalezeno v Gainesville ve státě Florida v září 1982. Bohužel, v prvním případě měl Little štěstí - porota jej odmítla obžalovat. V případě druhém se dokonce našli svědci, kteří obžalovaného označili jako osobu, kterou před smrtí viděli se zavražděnou dívkou, ale byli shledáni jako nevěrohodní. Little tak byl v právního hlediska nevinen a musel být z vazby v lednu 1984 propuštěn. Podezření vyšetřovatelů však bylo stále silné, proto informovali policejní složky států Florida, Mississippi, Alabama a Georgie, aby prověřili v souvislosti s možným pohybem podezřelého starší nevyřešené případy. Již v říjnu 1984 měl Little další problém se zákonem. To když unesl, zmlátil a škrtil dvaadvacetiletou dívku jménem Laurie Barros , a o měsíc později se ten samý scénář opakoval s další ženou, která byla nalezena na zadním sedadle jeho auta dokonce v bezvědomí. Za tyto činy již sice byl nebezpečný predátor Little odsouzen, ale pouze na těžko pochopitelných 2 a půl roku !!! Po jeho propuštění v roce 1987 se toho času sedmačtyřicetiletý kriminálník přestěhoval do Los Angeles , kde jeho krutovláda bohužel pokračovala dál. Samuel Little v roce 1977 a v roce 1988 Jen během roku 1987 zavraždil Samuel Little nejméně 9 žen . A do roku 2005 dalších 19 . Teprve v roce 2012 byl Samuel Litlle zadržen. Z útulku pro bezdomovce v Louisville v Kentucky , si jej policie odvedla za drogové delikty. Když FBI srovnala DNA zadrženého, s DNA získanou u některých starších případů, podařilo se ho spojit s vraždami Carol Elford (13. července 1987), Guadalupe Apodaca (3. září 1987) a Audrey Nelson (14. srpna 1989). Těla obětí byla tehdy nalezena v ulicích Los Angeles . Sama prokurátorka v roce 2013 prohlásila, že Littleův trestní rejstřík je nejšílenější, který kdy měla možnost vidět. Bylo v něm přes 100 různých záznamů ! V září 2014 byl Samuel Little v souvislosti s výše popsanými třemi vraždami odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění, a to i přes to, že sám stále trval na své nevinně. V průběhu roku 2018 Little změnil postoj a začal se ke svým činům doznávat . Popisoval kriminalistům další a další případy spáchané na území nejméně 19 států, až se celkový počet doznaných vražd vyšplhal na 93 ! Jeho první obětí měla být neznámá žena bílé pleti, kterou měl zavraždit ve státě Florida již v roce 1970 . Poslední obětí měla být 46 letá Nancy Carol Stevens , kterou měl zavraždit ve městě Tupelo v roce 2005 . Little zabíjel výhradně ženy . Oběti si vybíral bez ohledu na barvu pleti. Jeho preferovaná victima byla běloška či černoška ve věkovém rozmezí 18 – 50 let, příčemž většině zavražděných bylo mezi 20 - 35 lety. V říjnu 2019 vyšetřovatelé z FBI uvedli, že na základě prověření potvrzují pachatelovo přiznání v 50 případech sériových vražd , a že předpokládají, že i zbytek přiznání je pravdivý. Sama FBI uvedla, že jde o nejplodnějšího sériového vraha v americké historii . Agenti FBI rovněž požádali veřejnost o pomoc při prověření dalších 40 případů a pomoc při identifikaci obětí. K tomu mají pomoci například skici obětí, které ve vězení namaloval sám pachatel, což je dosti kuriozní. Agenti rovněz zveřejnili jeho nahrané výpovědi (třeba ZDE ) ohledně několika případů. V nich pachatel popisuje vzhled obětí, kde je potkal či kde se zbavil jejich těl. Vyšetřovatelé se tak snaží najít svědka, který by v popisu cokoli poznal. Portréty obětí nakreslené pachatelem Jak je možné, že Little spáchal tak obrovské množství vražd, aniž by byl dopaden policií? Tak zprvu za to jistě můžou až směšné tresty za jeho odhalené delikty. Vždyť po dvojím znásilnění z podzimu roku 1984, kdy obě ženy zároveň zmlátil a škrtil (jednu dokonce do bezvědomí), byl odsouzen na ubohých 2 a půl roku odnětí svobody, a to přestože již předtím byl za podobné a mnohé další jiné trestné činy několikrát trestán a zároveň figuroval jako hlavní podezřelý v přápadě dvou vražd z roku 1982. Opravdu těžko pochopitelné a zřejmě i těžko obhajitelné! Jako další faktor, který se podílel na tom, že mohl tak dlouho nerušeně vraždit, je to, že mnohé z vražd byly zprvu posouzeny buď jako úmrtí zaviněné předávkováním nebo jako úmrtí bez blíže zjištěné příčiny, případně jako jiná „náhodná“ úmrtí. Jistě přispěl i fakt, že útočil na prostitutky, drogově a alkoholově závislé či jinak bezprizorní ženy. Jejich zmizení totiž bývá pro policii mnohem obtížněji prošetřitelné, neboť jejich pohřešování je často hlášeno až s velkým zpožděním. Rovněž se dá předpokládat, že objasnit zmizení takových osob bylo pro policii přece jen o něco méně prioritní, než zmizení např. nadějné vysokoškolačky. Neméně pak zapůsobil fakt, že šlo o tzv. „kočovného sériového vraha “, který se přesouval z místa na místo a vraždil po téměř celých Spojených státech amerických v době. A to v době, kdy internet ještě neexistoval či byl později teprve v plenkách. Tím pádem i spolupráce a sdílení informací jednotlivými policejními sbory bylo na mnohem nižší úrovni, než je tomu například dnes. Absenci možnosti použít analýzu DNA snad ani nemusíme s ohledem na období zmiňovat. V neposlední řadě jeho dlouhým 42 letům, po které se mu dařilo unikat spravedlnosti, přispělo to, že některá z těl jeho obětí se podařilo najít až po velice dlouhé době a těla některých zavražděných žen se dokonce doposud nalézt nepodařilo. Denise Brothers - jedna z identifikovaných obětí Co bylo motivem tohoto „nejplodnějšího sériového vraha v historii USA “, jak jej sami agenti z FBI nazvali? Toť otázka. V úvahu přichází samozřejmě motiv sexuální (čili zařazení tohoto pachatele do podskupiny sériových vrahů tzv. „hedonistic – lust killer “). Možně je však uvažovat i o jeho zařazení do kategorie „power and control “, kam spadají sérioví vrazi, pro které je sice sexuální motiv důlezitý (a své oběti často znásilňují), ale hlavní je pro ně pocit moci a kontroly nad obětí. Jeho motiv a osobnost mohou přiblížit střípky z výslechů a svědectví vyšetřovatelů. Ti například uvedli, že Little na vraždy vzpomínal velmi rád a rozhodně netrpěl žádnými výčitkami svědomí. Naopak! Podle policie se ve vyprávění zločinů, kterých se dopustil, přímo vyžíval. „Když s ním mluvíte, můžete si všimnout, jak vzrušeně vraždy a škrcení obětí popisuje. Podívá se vám přímo do očí a řekne, že si nemohl pomoct. Je to monstrum “, uvedl například jeden z vyšetřovatelů. Další z detektivů uvedl, že když se ho ptal na okolnosti vraždy z roku 1979, Little si promnul ruce, usmál se na něj a řekl: „Věděl jsem, že bude moje “. Vyšetřovatelé jej shrnuli jako „charismatického psychopata “. Myslíme rovněž, že můžeme pustit z hlavy myšlenku na to, že by se snad Little přiznal ve snaze pomoci pozůstalým obětí, kteří stále nevěděli, co se stalo s jejich blízkými. Ne! Sériového vraha spíše těšila pozornost FBI a užíval si své jedinečnosti. To byl zřejmě jeho hlavní motiv k doznání. Samuel Little v čase Samuel Little byl jako sériový vrah velice aktivní jak po celé 70. a 80. léta, tak i v první polovině let 90. Poté jeho vražedná aktivita opadla, přičemž poslední vraždy se měl dopustit v roce 2005 , kdy mu bylo 65 let . Jeho modus operandi nebyl vždy totožný, nejčastěji však zabíjel ve svém autě, kam ženy často vylákal z nějakého nočního klubu, aby je tam pak uškrtil. Před samotnou vraždou navíc ženy velice surově bil, kdy jedné oběti dokonce zlomil páteř, jak následně ukázala pitva. Nechť čtenář nezapomene na to, že mezi jeho záliby patřil box… Brutálně zmlátit a uškrtit, to byla jeho signatura . Minimálně jednou však i škrcení vystřídal topením. „Sjel jsem z dálnice na cestu, která vedla do lesa. Zaparkovali jsme a konečně jsme byli na místě. Byla tam bažina a řeka a nějaký stroj na bagrování. Chytil jsem ji za nohy a strčil do vody. Byla jediná, kterou jsem zabil topením, ” vypověděl k další ze spáchaných vražd. Na těle a oblečení některých obětí byly rovněž nalezeny stopy jeho spermatu, ač Little popíral , že by ženy znásilňoval . Sám pak uváděl, že má problémy s erekcí. K datu vydání článku si Samuel Little odpykával doživotní trest v kalifornské státní věznici v Los Angeles a ve svých 79 letech (k 10/2019) trpěl cukrovkou a srdečními problémy. Není tak divu, že 30. prosince 2020 ve vězení zemřel . Není tak divu, Má smysl dodávat ještě něco na konec? No, možná jen citaci jednoho z vyšetřovatelů z Los Angeles: „Věřte tomu nebo ne, s opravdovým zlem se setkáte během kariéry jen párkrát. Když jsem se díval do jeho očí, řekl bych, že on byl čiré zlo! “ DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Článek o francouzském spisovateli jménem Stéphane Bourgoin, který se stal jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších "true crime" autorů. Stéphane Bourgoin - Lež má krátké nohy Zveřejněno 16. 11. 2021 - doba četby 5 min. Asi skoro všichni znáte jméno Stéphane Bourgoin - někteří z vás možná vlastní nějakou jeho knihu, jiní ji jistě shání, a někteří již možná dříve zaregistrovali rozruch, který se kolem něj v poslední době děje… Před pár dny vyšel, alespoň pro mne, zásadní a podrobný text , který mapuje život a dílo tohoto francouzského spisovatele . Nejprve jsem chtěl článek pouze přesdílet, ale nedalo mi to a musel jsem se s tím vypořádat tak, že se s vámi o některá podstatná zjištění i o mé pocity podělím… Počátek Asi je zbytečné začínat tím, kdo vůbec Stéphane Bourgoin je. To se ostatně můžete dočíst v zdrojovém článku či na wiki, a řada z vás už to stejně ví. Jen pro ty, co opravdu vůbec netuší, tak jde o jednoho ze světově nejznámějších spisovatelů píšící o tématu sériových vrahů , jehož knihy se prodaly v milionových nákladech …. Přesuňme se však rovnou do roku 1991 , kdy byl Bourgoin ještě neznámý, a začal točit s malým filmařským týmem dokument o sériových vrazích v USA . Tým byl tehdy domluvený tak, že jelikož dokumentem neprahnou po žádné senzaci a k tématu je potřeba přistoupit opatrně a citlivě, tak budou v rámci plánovaných rozhovorů s několika sériovými vrahy opatrní. Z tohoto důvodu je nechtěli nechat vyprávět o jejich zločinech, ale měli připraveny otázky, které spíše směřovali na to, jak svoji vinu cítí pachatelé s odstupem času. Jenže Bourgoin se prý při vstupu do věznice změnil. "Byl nesmírně vzrušený, doslova jásal “, uvedl jeden z filmařů. Rozhovory s nimi pak vůbec nevedl podle plánu a připravených otázek, ba naopak se zpovídaných vrahů na jejich zločiny sám vyptával a vyzvídal. Na rozhovor s Gerardem Schaeferem si Bourgoin dokonce přinesl několik výtisků poloautobiografických příběhů Killer Fiction , které Schaefer napsal, a požádal jej o autogram. Poté se navíc s úsměvem na rtech a rukama kolem ramen společně vyfotografovali. „Když měl před sebou sériové vrahy, bylo to, jako by seděl naproti svým idolům, " uzavřela tuto epizodu jedna ze členek štábu s tím, že si myslí, že Bourgoin byl ve skutečnosti jejich fanouškem. Stéphané Bourgoin s Edmundem Kemperem a v mládí Hvězda Bourgoin Po vydání dokumentu, v průběhu 90. let, pak Bourgoinova hvězda začala strmě stoupat . Napsal mnoho knih (do češtiny přeloženy Bestiální vrazi , Černá kniha sériových vrahů a Bostonský škrtič ), které vydával s neobvyklou rychlostí (třeba i několik knih ročně). Byl stálicí ve večerních talk show a v rádiu, poskytl mnoho a mnoho rozhovorů, byl tázán vždy, když došlo k nějaké neobjasněné vraždě či jinému závažnému násilnému činu, natočil desítky televizních pořadů a zúčastnil se mnoha přednášek a dalších veřejných vystoupení. Přednášel dokonce pro francouzské soudce a policii. Knihy Stéphana Bourgoina přeložené do češtiny Lži a plagiáty Sám Bourgoin o sobě prohlašoval, že se do roku 2015 setkal s nejméně 77 sériovými vrahy a poskytl FBI tisíce hodin záznamů z těchto rozhovorů. Jako poděkování za to ho prý v San Quanticu vycvičili jako nezávislého vyšetřovatele . Rovněž se chlubil tím, že dokázal získat přiznání od vrahů z celého světa . „Mám určitý dar přimět je mluvit, “ uvedl například. Další jím uváděnou zkušeností bylo to, že mu sériový vrah údajně v průběhu 70. let zavraždil partnerku . Tím vysvětloval to, jak se vůbec k této tématice dostal. Podobných historek a příhody, které Bourgoin vyprávěl, a které byly později zpochybněny, bylo více, ale ohledně toho odkazuji čtenáře na zdrojový článek. Stéphane Bourgoina v jednom z "tématických" triček, které měl v oblibě Odhalení aneb všichni jsme začali Bourgoinem "Jako asi každý, kdo se zajímá o tématiku sériových vrahů, začal jsem i já Bourgoinem ", uvedl jeden ze členů skupiny 4ème Oeil Corporation , která se zformovala někdy kolem roku 2018, a která se zaměřila na odhalování Bourgoinových lží. I on byl Bourgoinovým fanouškem. Jenže asi před 10 lety si tento muž začal všímat rozporů v různých Bourgoinových vystoupeních . Ač jeho vyprávění o případech sériových vrahů bylo poměrně konzistentní, co se týče jeho vlastních interakcí s vrahy, tak si často protiřečil. Jednou například tvrdil, že s Edmundem Kemperem mluvil jen krátce, jinde tvrdil, že s ním strávil stovky hodin. Navíc k dohledání byly jen Bourgoinovi rozhovory s několika sériovými vrahy, které byly pořízeny při přípravě již zmiňovaného dokumentu z roku 1991, jiné už nikoli. Rovněž jazyk některých Bourgoinových knih byl výrazně podobný dílům různých obskurnějších anglicky píšících spisovatelů. Tedy vznikla skupina lidí z různých zemí, kteří začali pátrat… V rámci pátrání například oslovili 30 sériových vrahů, se kterými se Bourgoin údajně setkal. Jenže setkání s ním potvrdilo jen těch několik, se kterými točil rozhovory pro onen dokument, zbytek si Bourgoina vůbec nepamatoval. Rovněž příhody, které Bourgoin vyprávěl v souvislosti s údajným setkáním s Charlesem Mansonem a Davidem Berkowitzem , se silně podobaly zážitkům, které popsal legendární profilovač John Douglas , kdy navíc Bourgoin tvrdil, že podstoupil v San Quanticu výcvik. Tedy členové skupiny oslovili i tohoto speciálního agenta FBI a on jim k jim překvapení opověděl. Ve své odpovědi Dougals zareagoval mimo jiné takto: „Stéphane Bourgoin je lhář a podvodník, “ a neodpustil si malé rýpnutí, “Vypadá to, že se stal ‚odborníkem‘ čtením knih… hlavně těch mých. “ Popřena byla rovněž ta možnost, že by Bourgoin někdy podstoupit v San Quanticu výcvik profilovače. Časem se ukázalo, že naprostou lží bylo i tvrzení o jeho zavražděné partnerce… Mimo zjevných výmyslů skupina navíc odhalila i to, že Bourgoinova monografie o Dahmerovi se zdála být zřejmým plagiátem, stejně jako kniha o Kemperovi z roku 1998. „Bourgoinova“ kniha o „Černé Dahlii “ pak byla v podstatě pouze překladem americké knihy z roku 1994. Jak jedna z členek skupiny 4ème Oeil Corporation uvedla: “Je to ironické. Svým způsobem je to díky jeho vlastní práci, že jsme ho nakonec „dopadli“. Bez jeho práce bychom se totiž asi nikdy nezajímali o sériové vrahy. Ale když už jsme se zajímali o jejich skutečné případy, uvědomili jsme si, že ty příběhy, které vyprávěl, byly vymyšlené. “ Patologický lhář Když pak byl Bourgoin v průběhu roku 2019 konfrontován se zjištěními skupiny, nejprve se zarytě bránil, aby časem začal připouštět, že si často věci přibarvoval a domýšlel. „Chci se upřímně omluvit za zklamání, které jsem svým čtenářům mohl způsobit “, uvedl mimo jiné. Prý se chtěl cítit milovaný a obdivovaný , proto si vymýšlel… Poté se Bourgoin odmlčel a přestal veřejně vystupovat. Když se jej pak průběhu roku 2020 podařilo kontaktovat jedné francouzské novinářce, Bourgoin nejprve působil kajícně a mnoho lží jí přiznal. Uvedl například, že mluvil „pouze“ se 30 sériovými vrahy, nikoli 77, že jeho údajná zavražděná partnerka nebyla jeho partnerkou, ale pouze známou, že některé příhody si vypůjčil, ale nevymyslel…. Jenže bohužel lhal i v rámci těchto "přiznání" , což bylo opět prověřeno. Asi před rokem Bourgoin kývnul dalšímu novináři na to, že opět promluví. Poté se odmlčel, aby po čase poslal e-mail, v němž uvedl, že je aktuálně v nemocnici a několik týdnů nebude moci mluvit. K emailu připojil selfie, na keré pobledlý stojí před něčím, co vypadalo jako nemocniční lůžko. Fotografie vypadala realisticky. Jenže podle časového razítka byla fotografie ve skutečnosti pořízena o měsíc a půl dříve, tedy v době, kdy Bourgoin novináři zmiňoval, že je doma a intenzivně pracuje na nové verzi knihy o Edmundovi Kemperovi. Tedy zřejmě a bohužel platí pořekadlo, že „starého psa novým kouskům nenaučíš. “ Závěrem Tímto pro mne končí jedna legenda o „borci“ jménem Stéphane Bourgoin . I já jsem na něm začínal, i já jeho práci obdivoval a byl pro mne, jako pro autora v rámci tématiky mnohonásobných vrahů, vzorem! Jenže už není a nebude! A ač jeho knihy mám rád dodnes, patří k těm nejlepším, co jsem mohl v českém jazyce přečíst a v mé sbírce budou mít své místo navždy, tak s těžkým srdcem musím pronést: Již nejsi hoden obdivu, ba naopak, tedy sbohem Stéphane … Díky The Guardian za tento článek, který jsem pro Vás podstatně zkrátil a přepsal v kondenzované podobě: What lies beneath: the secrets of France’s top serial killer expert | US crime | The Guardian . Závěrem nechť jako varování zazní to, jak Bourgoin jako autor a celebrita dopadnul: Jeho vydavatelé a producenti jej opustili . Jeho nový grafický román o francouzském sériovém vrahovi Michelu Fourniretovi byl stažen z pultů . Plány na televizní seriál založený na jeho životě byly zrušeny a novou verzi knih y o E. Kemperovi, která má vyjít v tomto měsíci, vydává vlastním nákladem ... Další článek Sdílej Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno

Anatoly Slivko - sovětský sériový vrah, který připravil o život 7 mladých chlapců a dalších více než 30 zneužil. Detailní článek, mapující život toho monstra. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Anatoly Slivko 16. 10. 2020 Anatoly Slivko - sovětský sexuální sériový vrah, který v letech 1964-1985 usmrtil 7 chlapců ve věku 11 - 15 let. K tomu více než 30 dalších zneužil. Jeho specifikum bylo zejména to, že své oběti opakovaně škrtil (věšel), aby je pak v následném bezvědomí mohl zneužít. Své činy si většinou fotil a natáčel. Pokud se oběť z bezvědomí neprobrala, Slivko její tělo rozřezal, spálil a následně zakopal v lese, kde ke všem zločinům docházelo. Minimálně v jednom případě Slivko rovněž pil krev jedné ze svých obětí. Za své zločiny byl v roce 1989 popraven. Narozen : 28.11.1938 Zemřel : 16.9.1989 Země :Sovětský Svaz (Degestán) Počet obětí :7 Unikal :21 let Vražedná aktivita :1964-1985 V Dagestánu , nedaleko hranic s Ázerbájdžánem, vzniklo v roce 1932 město zvané Izberbaš . Jako první se zde usídlily rodiny pracovníků na ropných polích. Mezi nimi byli i Slivkovi . Emelyan Slivko sem s sebou přivedl svoji ženu a malého syna Andreie . Emelyan byl hlavou rodiny a dříčem, jenž vyžadoval doma pořádek. Matka se starala o domácnost, jak se jen v těžkých podmínkách dalo. Stejně jako mnoho sousedů i Slivkovi byli zapálenými komunisty . V roce 1938 se rodina rozroste o nového člena – syna jménem Anatoly Emelyonovich Slivko . Dětství, dospívání a mládí Jeho dětství a dospívání je trošku záhadou, neboť dostupné zdroje se hodně liší. Lze dohledat, že byl dobře vychován a svojí přátelskostí, ochotou a slušností by mohl konkurovat i Mirku Dušínovi. To ovšem velmi zpochybňuje ruský zdroj, který raný život budoucího vraha líčí temněji. Slivko v něm figuruje jako introvertní a nešikovný chlapec, stranící se vrstevníků. Na základní škole objeví zálibu v drobném chovatelství – převážně se jedná o králíky. Velmi rád je zabíjí. Sám Slivko má na dětská léta vzpomínat později i při jednom z výslechů. Zmíní časté hádky rodičů i matčino přiznání o tom, že byl vlastně nechtěným dítětem. V době těhotenství se měla dokonce několikrát pokusit o potrat, což způsobilo předčasný porod. Otce označil za tyrana a uzurpátora. Sousedé a známí rodiny však tato tvrzení popřeli a měli je za pouhý pokus o získání polehčující okolnosti u soudu. O tom však až později. V pubertě se Slivko pokouší navázat první vztahy s dívkami, nicméně ve svém snažení je zcela neúspěšný. Když se po zážitku s noční polucí pokouší o masturbaci, všimne si, že při pomyšlení na nějakou ženu či dívku, nemůže dosáhnout pevné erekce, natož vyvrcholení. Cíl zájmu tak stáčí na mužské objekty. Toto zjištění o své pravé sexuální orientaci si však zatím snaží nepřipouštět. Anatoly Slivko u námořnictva Někdy v roce 1958-1959 nastoupí dvacetiletý Slivko k námořnictvu na dva roky dlouhou povinnou vojenskou službu. Je převelen na Dálný východ , kde díky svému dobrému kádrovému posudku dokonce dostane na starost vlastní jednotku. O dva roky později, tedy v roce 1961 , se společně se starším bratrem stěhuje do Nevinnomyssku . Starší z bratrů zde nastupuje do nově postavené chemické továrny na hnojiva . Anatoly v ní plánuje pracovat také. Podmínkou je však dokončená vysoká škola chemicko-technologická. Mladý student si volný čas krátí hlavně výlety do přírody, které ho baví. Městský způsob života zase přináší větší šanci na seznámení. Vztahy s děvčaty ovšem pro něj nejsou to pravé. Po jednom zážitku k nim dokonce pocítí až averzi. Jeho problémy se sexualitou navíc ještě umocní smrtelná autonehoda , které se stane svědkem. Opilý řidič kamionu nezvládl řízení a motorový kolos najel do skupinky lidí. Na zemi ve směsi hořícího benzínu a krve zůstalo ležet tělo třináctiletého chlapce oblečeného do pionýrské uniformy . Nohy měl ohořelé. Slivka tento otřesný pohled neznepokojuje. Naopak pocítí něco, co nikdy předtím. „Poprvé v životě jsem pocítil přitažlivost k chlapcům. Na asfaltu bylo hodně krve a benzínu. Vůně benzínu a ohně. Najednou jsem cítil touhu ublížit mladému chlapci tak, aby dopadl jako on. Ten pocit mě pronásledoval a já jsem se musel vzdálit, aby touha zmizela. “ Pohled na zubožené tělo s bolestivým výrazem v obličeji ho vzruší a hluboko se mu zaryje do paměti. Dlouhou dobu ho stejná vidina budí ze spaní a on vzrušením onanuje několikrát za sebou. Snaží se proti tomu bojovat, ale podobné sny a touhy se stále vracejí. Anatoly Slivko v mládí V roce 1963 konečně nastoupí do chemické továrny. Vysokou školu sice nedokončí, ale k místu mu pomůžou straničtí pohlaváři. Zneklidňující myšlenky se v té době snaží zahnat prací. A opravdu se mu daří. Je úderník. To samozřejmě soudruzi vítají s otevřenou náručí. Mladý muž s dobrým organizačním talentem a zálibou v přírodě. To se musí využít! Takže padne návrh, aby se stal “svazákem“ v jedné z místních středních škol. Zvrhlý "skautský" vedoucí Slivko měl na starosti pořádání výletů a vymýšlení různých her. Děti (jednalo se převážně o chlapce) si ho přímo zamilovaly. Učil je o přírodě, bral je na túry a měl velký smysl pro humor. Jemu se tato vedlejší činnost rovněž zamlouvala, a tak po nějaké době zašel za ředitelem školy s vlastním návrhem o zřízení dětského klubu. Zřejmě chtěl pro svůj nový „koníček“ více možností a svobody. Když pak neuspěl, rozhodl se zkusit štěstí jinde. Po čase se mu to opravdu podaří a zřídí klub s názvem Romantik . " Pravidelně jsem cítil jakýsi sexuální tlak, který mě deprimoval a vyžadoval nějaký druh akce, která nakonec skončila masturbací. Tento akt vyžadoval fantazii, fantazii spojenou s chlapcem, který zemřel při dopravní nehodě a byl oblečen jako pionýr. Můj fiktivní svět byl realističtější než realita, byli tam chytří a šťastní chlapci v černých botách, bylo tam dobrodružství, mohl jsem si s nimi dělat, co chci a jim se to líbilo a usmívali se na mě… Když jsem pochopil, že by si takové fantazie vyžadovaly oběti, přemýšlel jsem o tom, jak toho chlapce dostat do bezvědomí. V lékařských knihách jsem narazil na popis retrográdní amnézie, při které se v důsledku krátkého zavěšení objeví částečná ztráta paměti na vše, co je spojeno se s daným zážitkem. Rozhodl jsem se experimentovat … “ Tak později bude uvedeno ve Slivkově výpovědi. Jako první však pro své svěřence vymyslí „hru na hrdiny “. Ta spočívá v tom, že chlapci musí projít různými druhy testů (poskytnutí první pomoci, orientace bez mapy, dlouhé pěší výšlapy…). Vše se rozhodne natáčet na kameru a fotografovat. Případné zvědavce odbude tím, že se jedná o materiály na jeho připravovanou knihu o mezilidských vztazích. Pokud dotyčný testem neprošel, měl dvě možnosti – buď fyzický trest v podobě např. kliků, nebo účast na experimentu . Ti, co zvolili druhou možnost, si navíc mohli vydělat 20-25 rublů. Ze začátku „pan vedoucí“ popouští uzdu své zvrhlé fantazii pomalu a snaží se krotit. I tak dochází k intimním dotekům a vznikají první eroticky laděné snímky. Slivkův pěstěný kult osobnosti a manipulace vedou k tomu, že se nikdo nad nestandardním chováním nepozastavuje . Některé zdroje uvádějí, že Slivko experimenty prováděl v rámci jiných celotáborových her. Propaganda se tenkrát nevyhýbala ani dětem – ba právě naopak. Místo „na policajty a zloděje“ jsou děti rozděleny “na partyzány a fašisty“. Spravedlivým rozpočítáváním se vybrali fašisté a ostatní chlapci je pak měli stopovat a následně zajmout. Dotyční byli uvazováni ke stromu , kde je posléze čekalo zinscenované mučení . Pan vedoucí si i toto měl zaznamenávat na kameru. Anatoly Slivko při jedné ze svých zvrhlých "her". První vražda Začátkem roku 1964 Slivko provedl svůj první "experiment" . Přemluvil nezletilého hocha a několik okamžiků ho škrtil provazem, až chlapec ztratil vědomí . Než oběť přišla k sobě, Slivko masturboval a následně ejakuloval chlapci na boty. Štěstí však hrálo zvrhlíkovi do karet – zneužitý si opravdu vůbec nic nepamatoval. Druhý červnový den téhož roku se ovšem stane smutným milníkem. Nikolaj Dobryšev byl 15letý kluk s problémovým chováním, který žil na ulici. Dle jednoho zdroje měl na Slivka narazit čirou náhodou, když se coby utečenec z dětského domova poflakoval v okolí klubu. Druhou variantou je, že byl přiveden kamarádem – členem Romantiku. Slivko se na chlapce zprvu snažil působit výchovně, dlouho s ním mluvil. Zmínil se o odborné práci, jež se zaobírá lidským jednáním v krajních mezích. Nikolaje toto téma zaujalo a svolil se stát pokusným objektem. Slivko si připravil kameru a poté chlapci počal utahovat smyčku kolem krku. Pod vlivem silného vzrušení nejspíše zapomněl na čas. Nikolaj byl bez přísunu kyslíku moc dlouho a již se neprobral. „Nechtěná“ smrt chlapce Slivka patřičně vyděsila . Dokonce se snažil o umělé dýchání a masáž srdce – marně. Jaký šok to pro Slivka byl, když zjistil, že poprvé připravil druhého o život, to se už nedozvíme. Jisté se zdá jen to, že si položil logickou otázku: A co teď ? Existují dvě hlavní možná řešení – jít se udat nebo zločin zamaskovat. Novopečený vrah si vybral druhou možnost a rozhodl se těla zbavit velmi bestiálním způsobem. Rozčtvrtil ho na několik částí a ty posléze vhodil do řeky Kubáň (někde uváděno, že byly zakopány poblíž břehu). Pásku , která děsivou scenérii zachytila, spálil . Uplynulo pár týdnů. Počáteční paranoia a obavy z policie mizely. Vražda se ve Slivkově hlavě ukotvila a stále ji měl před očima. Pohled na ni se ovšem změnil. Začala ho vzrušovat a chtěl znovu cítit tentýž pocit. Veškeré vzpomínky si zaznamenal do notýsku a tak činil i s každou další vraždou. Později si navíc bude jako suvenýry a vzpomínku na své zločiny nechávat i chlapecké boty , které ho rovněž vzrušovaly. V roce 1965 Slivko v rámci hry vylákal do lesa Jevgenije Vlasova . „Slivko nám tvrdil, že píše knihu o partyzánech a jejím hrdinou bude mladý pionýr. Němci ho chytili, vyslýchali, on nic neřekl, takže ho pověsili. Stoupl jsem na sedátko kola, on mě vzal oběma rukama za nohy a strhl. Pak už si samozřejmě na nic nepamatuji, " Vlasov měl štěstí a přežil . Slivko tuto událost ve výpovědi také zmínil. Velmi ho vzrušovalo, když sebou oběšený chlapec zmítal. Po nějaké době ho ovšem odvázal. Můžeme předpokládat, že i tento hoch byl pohlavně zneužit. Než se však probral z bezvědomí, trvalo to několik hodin a na celou věc si nepamatoval. Sériový vrah Sedmnáctý květnový den roku 1965 si Slivko připsal druhou vraždu . Patnáctiletý Alexej Kovalenko měl být další, kdo ztvární osud hrdinného mladého pionýra, který než by něco řekl německým vojákům, radši zvolí smrt. Vše probíhalo naprosto stejně. Kovalenko se však z nabytého bezvědomí již nikdy neprobral , byť se ho Slivko opět snažil oživit. Dvojnásobný vrah měl poté s mrtvým tělem sex. Romantik se mezitím stal mezi místní mládeží velmi populární. V roce 1966 měl přes 200 členů . Slivko zprvu zvládal tuto aktivitu skvěle skloubit s prací. Nicméně kvůli počtu členů byl nucen přibrat další vedoucí, rozdělit děti do věkových kategorií a upravil aktivitu s přihlédnutím na věk. Měl dobré vůdčí dovednosti a byl oblíbený. Nechal si familiárně říkat "Tolik ". Bral děti do přírody, učil je různé zálesácké dovednosti. Zároveň však byl úspěšným manipulátorem a jeho „ovečky“ mu posloužily i jako pěstitelé jeho kultu osobnosti. Slivko stále bojoval se svou sexuální orientací a zvrhlými představami. Těžko říct, zda se pokoušel je umlčet nebo vytvořit zástěrku pro okolí. Každopádně na začátku roku 1967 začal projevovat náklonnost k jedné dobrovolnici z Romantiku . Mladá žena se jmenovala Lyudmile . Vyhovovalo mu, že je to jeho kolegyně, a tak plně chápe jeho oddanost ke klubu i pracovní vytíženost s tím spojenou. Lyudmile imponovala Slivkova ostýchavost a zdrženlivost. Před uzavřením sňatku ji nikdy nevzal za ruku a ani nepolíbil. Ona byla panna a věřila představě, že k naplnění svazku dojde až o svatební noci. "Byla to moje první a jediná žena, ale po svatbě jsem s ní nemohl mít pohlavní styk. Snažil jsem se to udělat, ale nic nefungovalo, navzdory mé upřímné touze a oddanosti. Dva měsíce nato moje žena navštívila gynekologa a vrátila se velmi rozrušená. Byla na mě hrubá a vyhodila mě z ložnice. Myslím, že panenství mé manželky bylo narušeno lékařským zákrokem. Po dlouhou dobu jsem před manželkou cítil výčitky svědomí a bezmoc, ale nemohl jsem nic dělat. " Anatoly Slivko s manželkou a jedním ze dvou synů Anatoly Slivko s manželkou Slivko měl svou ženu rád. Problémy s erekcí dokonce konzultoval s lékařem. Ten mu dal jakousi tinkturu a doporučil více spánku a pobytu na čerstvém vzduchu. Nakonec přece jen ze svazku vzešly dvě děti - synové . Nicméně četnost jakékoliv intimity byla na bodu mrazu. Pár spolu měl v průběhu sedmnáct let trvajícího manželství pohlavní styk méně než desetkrát . Manželé postupem času spali odděleně, Lyudmila přestala v Romantiku pracovat a nezúčastňovala se ani jejich aktivit. Mrzelo ji, že se manžel věnuje klubu a ji a děti zanedbává. V roce 1968 nešťastnou náhodou vznikl v klubovně Romantiku požár a vše se změnilo na popel. Slivko proto okamžitě začal pracovat na náhradě. Jeho novým projektem se stal klub CHERGID . A vše mohlo pokračovat vesele dál. CHERGID Starosti a snaha věnovat se rodinnému životu možná měly za následek i Slivkovu poměrně dlouhou vraždící pauzu . Dalšího mordu se totiž dopustil až v listopadu roku 1973 , tedy více než osm let po tom předešlém. Jeho obětí se stal patnáctiletý Alexander Nesmeyanov . Slivko chlapce opakovaně věšel na větvi, až ho oběsil . Poté tělo použil k ukojení chtíče a nakonec mrtvolu rozřezal, polil benzínem a zapálil. Co z hocha zbylo, to pohřbil do země. Alexander Nesmeyanov - oběť Pár dnů nato ohlásila Alexanderova matka zmizení na policii. Policie zorganizovala velkou pátrací akci . Zapojeni byli i potápěči. Vše bez výsledku. Jelikož chlapec byl členem Chergidu , zašla zoufalá paní Nesmeyanová za samotným Slivkem . Ten uvedl, že o chlapci nic neví. To samé zopakoval i zvědavým policistům. Navíc, když se v rámci pátrání objevila chlapcova fotografie v televizi, Slivko vytvořil několik kopií a ty společně s členy klubu vylepoval po okolí. K tomu uspořádal pátrací akci. O pár měsíců později se k vraždě přiznal vězeň se jménem Magyarov . Uvedl, že tělo oběti zakopal kdesi u Kubáně. Po prošetření ale vyšlo najevo, že se jedná o lež a případ byl odložen. V květnu 1975 si vrah vyhlédl svojí nejmladší oběť . Andreji Pogasyanovi bylo teprve 11 let . Slivko již delší dobu chlapce přemlouval, aby s ním natočil nějaký dobrodružný snímek v lese . Pogasyan se o filmování letmo zmínil i před vlastní matkou. Den nato bylo objeveno Andrejovo oblečení a aktovka. Policisté však měli důležitou informaci. Matka chlapce totiž poskytla lokaci možného chlapcova nálezu – Donský les . Ale opět se nic nenašlo, stejně jako v předešlém případě. Proč si nikdo nedokázal spojit zmizení dvou podobně starých chlapců? Zvlášť, když oba chodili do Chergidu ? Slivko se i v tomto případě podílel na vylepování fotografií a dalších pátracích akcích se členy klubu. Andrej Pogosyanov - oběť Chergid se mezitím stal téměř prestižním klubem . Slivko dokázal na svou stranu dostat městský výbor a mohl dát výpověď v zaměstnání, aby se pozici vedoucího mohl věnovat naplno. Měl velmi slušnou mzdu, dokonce obdržel i několik vyznamenání. Nedostudovaný "absolvent" vysoké školy chemické, za to "straník ", byl uznáván i jako kantor a psycholog. Měl výhody , o které se jeho „kolegům“ mohlo jen zdát. Získal pro klub velké prostory a hlavně mnoho peněz . Pár lidí z jeho okolí potvrdilo, že ho to změnilo. Dříve působil lehce zakřiknutě a nyní se z něho stal pyšný a arogantní muž . Odborníci později Slivka budou označovat jako vysoce inteligentní osobnost s nadprůměrnou sociální inteligencí a morálkou . Hlavně poslední uvedené zní s podivem, ale znalci to údajně zdůvodnili tak, že i když měl Slivko mnoho sexuálních úchylek, dokázal si dlouho vystačit s pouhými fantaziemi . Anatoly Slivko s chlapci z klubu Chergid "Když jsem oběť rozčtvrtil, necítil jsem znechucení. Některé myšlenky hodnotily špatnou stránku mých činů, jiné - silnější - mě přinutily udělat špatnou věc a uspokojit se. Části mrtvých těl jsem polil benzínem, zapálil a potom pohřbil. Na vše jsem se předem připravoval. Pro každý pohlavní styk jsem potřeboval vidět krev. Ale po uvolnění sexuálního tlaku, tedy po uspokojení vášně, zdravý rozum navrhl, aby se to často nedělo, že je to velmi špatné, ale neustále jsem hledal nové příležitosti. Vznikl nápad pořídit co nejvíce fotografií, aby se po jejich prohlédnutí celý proces reprodukoval a já se nad tím uspokojil. Někdy jsem jen použil představivost a vzpomínky toho, co se stalo předtím. Cítil jsem takové pocity i ke svým synům: když nikdo nebyl doma a měl jsem sexuální potřebu, představoval jsem si svého syna v podobné situaci. A masturboval nad jeho botami… Po jedné z vražd jsem si nechal oblečení a hodinky oběti, tyto nedílné součásti způsobily, že jsem lépe porozuměl minulým událostem. Snažil jsem se vyrobit panenku, abych nezabíjel živé, ale abych ji použil ke zmírnění sexuálního tlaku. “ Nutno zmínit, že i přes výše uvedené, neexistují záznamy vypovídající o sexuálním zneužívání vlastních synů . Jak už bylo naznačeno dříve, Slivko rodinu spíše zanedbával a realizoval se prostřednictvím jiných dětí. Dle výpovědi Lyudmily oba synové otce milovali a moc je mrzelo, že na ně nemá více času. Je otázka, zda hluboká láska byla oboustranná a zda přiznané fantazie spojené s masturbací byly jen „špatnými“ nápady, které se snažil zapudit. Pravděpodobné je, že i Slivko jak svoji manželku, tak syny opravdu rád měl. Anatoly Slivko se svými syny V roce 1980 Slivko sprovodil ze světa třináctiletého Sergeje Fatneva . Vraždění spíše než zběsilou smrtící jízdu připomínalo požitkářský zážitek. Každý sériový vrah se každou další vraždou zlepšuje, získává sebevědomí a více ji uzpůsobuje svým představám. Stává se sofistikovanějším strojem na smrt. I Slivko prošel vývojem. V tomto případě byla oběť na lanech vytáhnuta do vzduchu a oběšena. Po následném "mazlení" Slivko mrtvolu chlapce rozřezal a jednotlivé části těla naskládal do zvláštních formací (např. uříznutá hlava s nohama v naleštěných botách). Poté torzo těla rozřízl a vyvrhl. Měl připravenou nádobu, do které zachytával krev. Údajně měl tuto krev i několikrát ochutnat . Na oddělené hlavě vydloubl oči, uřízl nos a uši. Genitálie vyjmul a následně je vnořil do nádoby se solným roztokem. Celý tento proces mohl trvat i více jak dvě hodiny. Poté za pomocí benzínu části těla zapálil a zbytky pohřbil. Sergej Fatnev - oběť Následovala další pauza. A v dubnu roku 1982 záhadně zmizel patnáctiletý Vyacheslav Khovistik . Policie se snažila, nicméně vyšetřování vždy skončilo ve slepé uličce. Vyacheslav Khovistik - oběť Spadla klec Velký zlom nastal až v červenci v roce 1985 . Třináctiletý Sergej Pavlov v sedm hodin ráno odešel z bytu a rodičům oznámil, že bude chytat ryby v řece Barsuchki s vedoucím Chergidu . Pan vedoucí Slivko mu také slíbil fotografování pro jistý ilustrovaný časopis. Jenže padl večer a Sergej nikde. Jeho matka Antonina Grigorievna ihned začala konat. Nejprve telefonicky kontaktovala Chegrid a vyžádala si Slivka. Ten ovšem uvedl, že s chlapcem vůbec nebyl v kontaktu a tudíž ani neví, kde by mohl být. Krásně mu nahrál do karet i fakt, že druhý den odjížděl s klubem na túru. Sergej Pavlov - oběť Zoufalá matka poté zamířila na místní policejní stanici. Policisté slíbili pomoc, nicméně zůstalo jen u slov. Uběhlo několik dní a opět žádné nové informace. Žena proto zašla na městskou prokuraturu. Po přezkoumání veškerých dostupných informací vznikla teorie, že by se chlapec mohl stát obětí trestného činu. A jelikož v posledních letech je v dané oblasti evidováno několik dalších zmizení, je velmi pravděpodobné, že by jednotlivé případy mohly spolu souviset. Případ dostala na stůl vyšetřovatelka Tamara Langujeva . Jelikož vše ukazovalo na určitou spojitost s Chergidem , rozhodla se své vyšetřování začít tam. A i když se zprvu zdálo, že je vše v naprostém pořádku, některé výpovědi byly znepokojující. Pro komunitu žijící ve městě to byl šok. Nikdo nemohl uvěřit, že by Slivko byl něčeho takového schopný. Vždyť dostával dopisy plné díků a vděčnosti jak od dětí, tak i od dospělých. Jeho pověst ho předcházela a dokonce se na krátkou dobu stala i jakýmsi štítem. Hlavně straničtí činitelé se opravdu snažili. Výpovědi přeživších svědků jakoby najednou byly zcela bezcenné. A Slivko získával drahocenný čas. Naštěstí, po vleklých peripetiích, byla konečně nařízena prohlídka Chergidu a 28. prosince 1985 do budovy vstoupili policisté. Slivko tam s dětmi zrovna připravoval silvestrovskou besídku. Pozornost kriminalistů zaujaly dveře s nápisem NEVSTUPUJTE-NEBEZPEČÍ . Slivko na otázku, co je za nimi, odpovídal jen velmi neochotně. A po jejich otevření bylo jasné proč. Místnost sloužila jako fotokomora . Na vyvolávaných či již vyvolaných fotografiích byly zachyceny průběhy experimentů i samotných vražd . Zajistily se také filmové kotouče s děsivými videi . Byla tam sada nožů, dvě tábornické sekyrky, lana a hadice. V krabici se nalezlo několik párů chlapeckých bot. Slivko byl okamžitě zatčen. Předměty nalezená u A. Slivka Neprodleně po zatčení podezřelého byla jeho rodina s pomocí ministerstva přestěhována do jiného města. Vzhledem k závažnosti celé situace přišlo dokonce několik funkcionářů o svá místa. Tajemník Kostina se zamkl ve svém bytě a spáchal sebevraždu, neboť právě on kdysi Slivka vyznamenal titulem Ctěného učitele. Klub Chergid spadl pod správu městské rady (dodnes se v tamějších prostorech nachází centrum pro turistiku a exkurze dětí a mládeže). Anatoly Slivko (uprostřed) Na začátku roku 1986 se Slivko za zdmi vazební věznice doznal k sedmi vraždám . Následně byl vyšetřovateli eskortován do Donského lesa , kde zbytky těl obětí pohřbíval. Šest z nich bylo nalezeno, ale tělo první oběti – patnáctiletého Nikolaje Dobryševa – pachatel již nalézt nedokázal. Soud započal v červnu 86. Jednalo se o poměrně rychlý proces. Vrah se přiznal, důkazů a svědeckých výpovědí bylo dost. Po celou dobu trvání procesu byly k dispozici sanitky. Několik členů poroty a přihlížejících muselo být po prezentaci otřesných záběrů odborně ošetřeno. Dokonce se hovoří i o dvou infarktech. Anatoly Slivko Anatoly Slivko byl uznán vinným ze sedmi vražd , sedminásobného pohlavního zneužití, sedmi případů nekrofilie a hanobení lidských ostatků. Čísla ukazují, že podivných experimentů se mohl dopustit celkem třiačtyřicetkrát , v šestatřiceti případech se mu oběť podařilo přivést zpět k životu , ve zbylých nikoli. Šlo o psychopata s homosexuální orientací trpícího pedofilií (specifikováno jako hebefilie – preferoval chlapce mezi 10–15 lety), nekrofilií , nekrosadismem , fetišismem , pyromanií a vampýrismem . Slivko u soudu projevoval lítost a několikrát plakal . Přesto byl za své ohavné zločiny odsouzen k trestu smrti . Jeho právní zástupce Petrov se pokoušel o přezkoumání duševního stavu klienta a také zažádal o milost. Tři dny před Štědrým dnem 1987 byly však veškeré jeho snahy zmařeny. V SSSR platilo pravidlo, že odsouzenec na smrt nesmí vědět přesné datum své exekuce. Slivko se tak prý třásl při každém sebemenším hluku z chodby. Za mřížemi ho ještě stihl navštívit známý moskevský právník a státní zástupce Issa Kostoyev . Chtěl lépe poznat myšlení sexuálně motivovaných vrahů. Chvíli spolu hovořili a poté mu tam nechal notes s tužkou. Slivko do další návštěvy celý notes popsal. Zmiňuje se o svých touhách, co bylo spouštěčem i jak přesně nahlížel na vztah s jeho ženou. Rovněž napsal, že jedna série fotek z vraždy ho dokázala uspokojovat jen necelý měsíc . "Mohl bych popsat všechno, co jsem udělal, dvěma zcela opačnými způsoby. Mohl bych se proklínat, ale mohl bych také představit svůj sadismus jako něco vznešeného, nepřístupného obyčejným lidem. “ Nutno dodat, že Kostoyev nepřišel náhodou, v té době se totiž podílel na případu tzv. Rostovského řezníka – jednoho z nejproduktivnějších a nejkrutějších vrahů původem ze SSSR - Andrie Romanoviche Chikatila . Anatoly Slivko byl nakonec popraven zastřelením v září roku 1989 . Závěr Ač je výše popsaný případ otřesný, fotky a videa , které Slivko pořídil, jedny z nejděsivějších , které kdy unikly do veřejného prostoru (pozn. aut. nedoporučujeme koukat, ale pro úplnost - video ZDE ), přijde nám příhodné upozornit i na pachatelovu marnou snahu se se svými úchylkami vyrovnat způsobem, který by vedl k co nejmenším negativním následkům a bojovat se svým nutkáním ubližovat jiným . Slivko si podle svých pozdějších slov moc dobře uvědomoval, že k naplnění svých sexuálních potřeb bude muset porušit zákon a někomu ublížit, ale minimálně z počátku se snažil, aby jeho oběti zneužívání nezemřely. Však své první dvě oběti se údajně snažil i oživit. Zajímavé je také období po druhé vraždě, kdy se oženil a dokonce vyhledal sexuologa , který by mu pomohl s tím, aby byl schopen běžného sexu. Ač se to nepodařilo a Slivko se lékaři zřejmě nesvěřil, co jej doopravdy vzrušuje, tak během následujících osmi let žádného chlapce nezavraždil. K tomu, aby své zvrhlé činy minimalizoval, si vše natáčel a nahrával, aby si alespoň na čas díky těmto materiálům vystačil se vzpomínkami a fantazií. Bohužel, nikdy to nevydrželo dlouho a on opět znovu a znovu podléhal svým nekrosadistickým choutkám, za což ho stihnul zasloužený trest! O tom, že se s podobnými choutkami někteří lidé rodí i dnes, není pochyb. Je zde však alespoň malá naděje, že pokud se rozhodnou řešit tento problém včas, nebudou nikomu muset ublížit a sami tak neskončí ve vězeňské cele. Autoři: Jana Hykešová, Tomy DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Krimipomníček: Přečtěte si článek o neobjasněné dvojnásobné vraždě z roku 2002, která se odehrála na Americké třídě v Plzni. Neobjasněné vraždy Dvojnásobná vražda na Americké třídě v Plzni Zveřejněno 19. 1. 2020 Je sobota , 19. ledna 2002 , kolem desáté hodiny dopoledne. Do malého zlatnictví na jedné z nejrušnějších plzeňských ulic vchází muž. Je oblečený do světlého baloňáku a šedou pokrývku hlavy má naraženou hluboko do čela. Krátce poté si jedna z kolemjdoucích prohlíží šperky vystavené ve výloze onoho zlatnictví, když v tu chvíli spatří tohoto muže mířit na prodavačku zbraní. Ta bezradně rozhazuje rukama a něco říká… Padne výstřel !!! Mladá prodavačka Lenka Č. (27 let), zasažená projektilem do hlavy, se hroutí k zemi a svědkyně, která celou událost sleduje, skrze výlohu zakřičí: „Vraždááá! “. Střelec bez zaváhání vychází ze zlatnictví a s hlavou skloněnou k zemi se rychlými kroky vydává ulicí dolů - směrem k Wilsonovu mostu. Jenže ani ne deset metrů od zlatnictví se mu postaví do cesty osmapadesátiletý Vladimír E. Ten tu, stejně jako několik dalších osob, čeká na příjezd vozu městské hromadné dopravy. Při střetu se střelcem zřejmě instinktivně pozvedá svou ruku směrem k němu a snad se jej i snaží zastavit. Útočník se však nerozmýšlí, opět pozvedá svoji zbraň a z bezprostřední blízkosti střelí pana Vladimíra do hlavy ! Osmapadesátiletý muž padá k zemi a na místě umírá. Na ulici vypuká zmatek a panika a kolemjdoucí zachvátí strach. Vrah na nic nečeká a rychlou chůzí pokračuje dál směrem k mostu. O několik metrů dál pak zatáčí doleva, do Martinské ulice. Jeden ze svědků, i přes značné riziko, začíná krutého střelce pronásledovat. Jenže protože svědek sleduje ozbrojeného muže z „bezpečné“ vzdálenosti, navíc ten má náskok, nakonec na rohu Martinské ulice a Kopeckého sadů zahýbá pachatel doprava, směrem ke Ghoetovo ulici , a svému pronásledovateli se ztrácí. Dvojnásobný vrah uniká a pátrání může začít… Vyděšení lidé, kteří byli svědky události, se mezitím vzpamatovávají z šoku a volají ze svých mobilních telefonů záchranku a policii. Zdravotníci, kteří přijíždějí pomoci obětem této tragédie, nalézají Vladimíra E. , ležícího na chodníku mrtvého a ve zlatnictví těžce zraněnou Lenku Č. . Mladá žena navíc dvě hodiny po převozu do nemocnice umírá . „Drzost! Zločin, který nemá ve městě obdoby! “, komentuje událost tehdejší plzeňský primátor. Lidé před dnes již neexistující zlatnictví pokládají květiny a zapalují svíčky. Chladnokrevný a brutální pachatel svým činem právě šokoval, vyděsil a pobouřil celou Plzeň. Policisté neprodleně prohledávají trasu vrahova útěku a pod autem v Martinské ulici nalézají pokrývku hlavy , která by mohla patřit pachateli. Dále mají několik svědeckých výpovědí, na jejichž základě dochází k sestavení jeho identikitu, a jelikož je známa i část jeho únikové cesty, zásahová jednotka rovněž prohledává byty, půdy a sklepy domů, ve kterých by se vrah mohl schovávat. Vyšetřovatelé dále zjišťují, že pachatel si z místa činu nic neodnesl . Přišel do zlatnictví teprve hodinu po otevření a v kase nebyla žádná tržba, nezmizely ani žádné šperky. Však také z místa rychle odešel ihned po výstřelu…Jednalo se tedy o nepovedenou loupež? O vyřizování účtů? Nebo měl čin osobní motiv? Kriminalisty je tato událost předběžně kvalifikována jako dvojnásobná vražda s loupežným motivem a je označena za velmi brutální. Brzy je zveřejněn také popis hledaného muže. Útočníkem má být muž evropského typu mezi 45 až 50 lety, asi 175 cm vysoký (jiná média uváděla 160-170 cm), střední postavy (později uváděno silnější postavy), s nápadně kulatým obličejem a úzkýma očima (uvedení těchto dvou informací někde chybí). Oblečen měl být do světlého pláště s opaskem (info o opasku někde chybí) a na hlavě měl mít šedý kulich s kšiltem (a opět – jiná média hovořila o plátěném klobouku). S odstupem času lze říci, že drobné rozdíly v popisu pachatele a jeho oblečení momentální situaci ani dalšímu vývoji případu příliš neprospěly. Na druhou stranu je však nutné dodat, že tyto informace byly veřejnosti poskytnuty již v den vraždy a tak nezbývalo nic jiného, než je šít horkou jehlou. Identikit pachatele Vzhledem k tomu, že se ani po dvou dnech od spáchání otřesného zločinu nedaří dvojnásobného vraha dopadnout, plzeňský magistrát ve spolupráci s policií vypisuje odměnu ve výši 100 000,- Kč. Tato odměna má být vyplacena komukoli, kdo policii poskytne zásadní informace, které by vedly k dopadení vraha. S žádostí o pomoc se vyšetřovatelé obracejí na širokou veřejnost. Důležité mohou být především informace a svědectví lidí, kteří se v době činu nacházeli v jeho okolí a mohli tak muže odpovídajícího popisu vidět např. nastupovat do auta, či odjíždět v nějakém prostředku veřejné hromadné dopravy. Po třech dnech se k dvojnásobné vraždě vyjadřuje i chorvatský majitel přepadeného zlatnictví N. U., který uvádí: „Nikomu jsem v životě nedlužil ani korunu, ani nám nikdo nedlužil. Nikdo mne nevydíral, ani nevyhrožoval “. Čímž popírá jakékoli úvahy o motivu, který by mohl souviset s nějakým vyřizování účtů, či jeho podnikatelskými aktivitami. Pachatel (v plášti) zachycený bezpečnostní kamerou Následující den sdělovací prostředky zveřejňují, že někteří svědci uvedli, že pachatel při útěku Martinskou ulicí a pak částí Kopeckých sadů odhodil čepici i kabát. Pokrývka hlavy je tedy zřejmě tou, kterou policisté našli pod jedním z aut, ale šedý baloňák zatím není k nalezení. O další týden později média upřesňují, že baloňák pachatel odhodil do odpadkového koše na rohu Goethovy ulice a Kopeckého sadů, ale ani přes výzvy policie se nálezce, který zřejmě důležitý předmět odnesl, neozývá. Je rovněž na pravou míru uvedeno, proč zatím existují rozpory v tom, zda byl pachatel silnější či střední postavy. Většina svědků se totiž nakonec přiklání k názoru, že hledaný muž měl pod šedým baloňákem několik vrstev oblečení. (pozn. Tato skutečnost by rozhodně svědčila o připravovaném trestném činu, neboť pachatel dopředu předpokládal, že bude potřebovat měnit svou „vizáž“.) 31. ledna je odměna za poskytnutí jakékoli informace vedoucí k dopadení vraha zvýšena ze 100.000,- na 300.000,- Kč. 2/3 odměny slibuje poskytnout město Plzeň, 1/3 pak majitel zlatnictví. Kriminalisté rovněž připouští, že ihned po dvojnásobné vraždě našli klobouček, který zřejmě patří vrahovi, ale stále postrádají šedý plášť, který pravděpodobně někdo stihl z koše vzít před nimi. Také se díky svědkovi, který pachateli na moment pohlédl do tváře, podaří sestavit jeho kvalitnější identikit. (pozn. Dovolíme si v tuto chvíli trochu předběhnout – ne, onen šedý baloňák nebyl nikdy nalezen a dodnes jej nikdo na policii neodevzdal! 1:0 pro vraha. Identikit pachatele Bez zajímavosti není ještě jeden drobný informační incident. 28. ledna policisté zveřejňují, že hledají řidiče bílé dodávky Ford Transit, který by mohl být důležitým svědkem. K této výzvě přikládají fotku automobilu z bezpečnostní kamery. Už první příspěvek v diskuzi pod článkem, kde je tato informace uvedena, však upozorňuje na to, že na zveřejněné fotografii rozhodně není zmiňovaný typ auta. Rozpoutá se tím rozsáhlá diskuze a policie na jejím základě uznává, že se spletla a že se jedná o dodávku značky Mercedes, nebo Volkswagen. Drobná, možná i trochu úsměvná „historka“ k případu, ale jinak? Ticho po pěšině! Dva měsíce po činu jeden z mála novinových článků připomíná, že pachatel stále uniká a poté zájem médií upadá. A krutý pachatel? Ten je kdo ví kde… Podezřelý Zájem o tento případ se opět probouzí až 11. prosince 2002! Toho dne všechna média přináší zprávu o tom, že soud bere do vazby pětačtyřicetiletého Pražana, taxikáře, který je podezřelý ze spáchání plzeňských lednových vražd. Policie ho z taktických důvodů od soudu převáží do vazební věznice v Plzni na Borech s kuklou na hlavě. Veřejnost si konečně vydechne, a i pozůstalým vyvstává naděje na potrestání smrti jejich blízkých. Převoz podezřelého do vazby První novinové články uvádí, že zadržený byl dopaden na ulici v okamžiku, kdy se chystal spáchat další zločin. „Byl ozbrojen dvěma pistolemi a vybaven paralyzérem, kombinézou, kuklou a rukavicemi se připravoval k dalšímu násilnému trestnému činu. Policisté jeho zadržením předešli dalšímu násilí “, uvede tehdy policejní mluvčí. Média rovněž podotýkají, že zmíněný muž má být podle policie odpovědný i za loupež v klenotnictví, která se odehrála v únoru v Turnově (některé zdroje mylně uvádějí Trutnov). Tam měl lupič svázat prodavačku a odnést si šperky za téměř 200 tisíc Kč (jinde chybně uvedeno 300 tisíc Kč). Více se policisté k případu odmítají jakkoli vyjadřovat. V dubnu 2003 pak policejní mluvčí upřesňuje: „45letý Petr K. (jméno bylo pozměněno z taktických důvodů nebo chybou) si vytipoval starší manžele žijící v rodinném domě v malé vesničce na severu Čech, kde se chtěl zmocnit jejich peněz a dalších cenností. Obstaral si ostře nabitou pistoli s tlumičem a maskovací oděv s nápisy Policie. Dům nic netušících manželů si byl několikrát obhlédnout a seznámil se s jejich zvyky. Na místě si také stačil zjistit, kolik času by měl do příjezdu nejbližší hlídky policie, v případě, že by se průběh loupeže zkomplikoval a některý z manželů by stačil spustit poplašné zařízení. Plánoval to tak, že majitele domku nejprve donutí pod pohrůžkou použití zbraně, aby mu otevřeli trezor, který by mohl být zakódovaný a potom s nimi chtěl naložit jako s nepohodlnými svědky “. Příprava této loupeže dle policie vyšla najevo díky spolupachateli obviněného. „Obviněný se mu se svým záměrem svěřil a nabízel mu účast na spáchání tohoto trestného činu “, uzavře policejní mluvčí s tím, že výše uvedené skutečnosti zjistila policie až během vazebního vyšetřování. (pozn. aut. zde je potřeba dodat, že ohledně této plánované loupeže to bylo ve skutečnosti trochu jinak, než zatím uváděla policie, o tom však až později.) Podezřelý je tedy dopaden a případ opět vyklízí mediální pole. Soud Na čelní stránky novin se kauza opět dostává až 11. listopadu 2003, ve chvíli, kdy tento závažný případ začíná projednávat Krajský soud v Plzni. Toho dne má veřejnost poprvé možnost spatřit tvář pětačtyřicetiletého (jinde šestačtyřicetiletého) M. K., muže, který má podle státní zástupkyně hrůznou plzeňskou akci na svědomí. Podezřelý M. K. Kdo je vůbec oním hlavním obžalovaným a jaká je jeho trestní minulost? O tom, že před soudem nestojí žádný svatoušek, svědčí už fakt, že M. K. nečelí obvinění z hrdelního zločinu poprvé. Již v osmdesátých letech byl totiž odsouzen za pokus o loupežnou vraždu. V roce 1981 přepadl benzinovou stanici v Praze, a přitom třemi výstřely zranil čerpadláře. Přepadený tehdy přežil jen náhodou a pachatel byl za pokus o vraždu a za loupež odsouzen na 18 let odnětí svobody. Díky amnestii se ale dostal na svobodu již v roce 1990, tedy po odpykání necelých deseti let trestu. Už v roce 1992 byl ale odsouzen znovu, tentokrát za vykrádání bytů, a to na šest let odnětí svobody. Vraťme se však k popisovanému případu a shrňme si teď čtyři trestné činy, ze kterých se měl obžalovaný u soudu zodpovídat: 1) Obžalovaný M. K. je dle státního zástupce vrahem z Plzně, kdyř motivem měl být finanční prospěch. Podle obžaloby měl v kritický den vejít do klenotnictví a po prodavačce požadovat finanční hotovost. Když mu žena odpověděla, že žádnou nemá, chvilku se s ní dohadoval a poté ji postřelil. Po činu vyběhl ven, kde z bezprostřední blízkosti ranou do hlavy zastřelil náhodného chodce, který se ho snažil zastavit. 2) Druhým bodem obžaloby je trestný čin, kterého se měl dopustit pouhý měsíc po masakru v Plzni (pozn. aut. 27. 2. 2002). Tehdy měl podle státního zástupce M. K. provést další loupežné přepadení. Tentokrát ve zlatnictví v Turnově, kde pod pohrůžkou použití střelné zbraně prodavačku svázal a odcizil šperky v hodnotě téměř 200 000 Kč. Zde měl mít M. K. komplice, kterým měl být 29letý J. N., jenž byl v tomto případě spoluobviněným. Oba prý tehdy vtrhli do prodejny a ve chvíli kdy prodavačka spustila poplašné zařízení, jeden z nich ze zlatnictví vyběhl ven. Druhý z lupičů ženu namířenou pistolí donutil lehnout si na zem, spoutal ji, poté sebral šperky a odešel. 3) Třetí bod obžaloby tvoří výše uvedená plánovaná loupež. Obětmi se měli stát manželé ze severních Čech, ale obžalovaný ji již nestačil provést. Dle obžaloby si v tomto případě M. K. vytipoval starší bohatou dvojici žijící v domě v malé obci a chtěl ji oloupit o peníze a cennosti. Obstaral si ostře nabitou pistoli s tlumičem a maskovací oděv s nápisy Policie. Dům nic netušících manželů si byl několikrát obhlédnout a seznámil se s jejich zvyky. Plán spočíval v tom, že majitele domku nejprve pod pohrůžkou použití zbraně donutí, aby mu otevřeli trezor, který by mohl být zakódovaný, a potom s nimi naloží jako s nepohodlnými svědky. 4) Posledním bodem obžaloby pak byl trestný čin nedovoleného ozbrojování, kdy měl obžalovaný v průběhu času nelegálně držet nejméně čtyři střelné zbraně. Plzeňské vraždy Úvodní den soudního přelíčení se obžalovaný vyjádřil k prvnímu bodu obžaloby takto: „Po vstupu do soudní síně jsem viděl pozůstalé, kteří se na mne dívají jako na vraha jejich blízkých. Těmto lidem se 19. ledna 2002 zhroutil svět. Mně se to stalo téměř o rok později. Byl jsem zatčen a ocitl se před vyšetřovatelem, bylo mi sděleno obvinění z dvojnásobné vraždy. Byl jsem zcela konsternovaný. Ten den jsem byl totiž doma v Praze ve své posteli, s vraždou nemám nic společného. Omluvit se tedy nemohu, cítím jen účast. “ Svoji účast na vraždě tak tímto prohlášením rezolutně odmítl. Pojďme se teď podrobněji podívat na jednotlivé body obžaloby, důkazy pro a proti obžalovanému, a na způsob jeho obhajoby. Začněme nejzávažnějším bodem, tedy vraždami na americké třídě v Plzni. Hned první den soudního projednávání média přinesla informace o zřejmě největším problému obžaloby. Ten se týkal nalezeného kloboučku, který pachatel odhodil v Martinské ulici. Byl to důležitý důkaz, neboť vyšetřovatelé doufali, že z vlasů ulpělých v něm, půjde určit genetický kód jeho majitele. Obžalovaný M. K. se srovnání nebránil, jenže zkoumání neodpovědělo na otázku, zda onen klobouček (s největší pravděpodobností vrahův) nosil M. K.. Vlasy nalezené v kloboučku, totiž nebyly kvalitním vzorkem pro určení DNA, tedy test nebyl průkazný. Domněnku kriminalistů nešlo potvrdit, ani vyvrátit. Obžalovaného toto rozčílilo, neboť dle svých slov očekával, že test prokáže jeho nevinu. Samozřejmě předvolán byl znalec genetiky, aby toto objasnil. Mohli bychom se zde k tomu trochu rozepsat, ale prozatím čtenáře nebudeme unavovat detaily. Zkrátka přímý důkaz se v tomto směru proti obžalovanému získat nepodařilo. Nalezený klobouček (rub a líc) Další problém obžaloby spočíval v tom, že se svědci nedokázali shodnout na tom, jak vlastně vrah vypadal. Nikdo z celkem 30 předvolaných svědků totiž muže stojícího před soudem za pachatele přímo neoznačil. Rozpory ve výpovědích se dokonce týkaly i toho, co měl vrah na sobě. Jediným, kdo mu údajně viděl do tváře, měl být 15letý svědek David V., který se se s ním zřejmě střetl krátce před masakrem. „Potkal jsem ho v restauraci McDonald. Šel tam na záchod. Stáli jsme od sebe tak metr. Byl vysoký, mohutný a plešatý. Když jsem ale dnes viděl, jak ho přivádí eskorta, tak se mi zdá, že je mnohem menší a hubenější ", řekl hoch při výslechu. Na chodbě plzeňské soudní budovy pak dle médií své matce řekl, že onen muž z McDonaldu byl robustnější postavy. Přitom však v přípravném řízení mladý svědek bezpečně ukázal na fotografii M. K.. Ta mu byla předložena spolu s dalšími devíti snímky. Dalším svědkem, který tehdy vraha na ulici zblízka zahlédl, byla svědkyně H. B.. „Slyšela jsem výstřel a vzápětí se ozval křik nějaké ženy, že v obchodě někoho zastřelili. Otočila jsme se a zůstala stát stejně jako pán, který byl asi metr ode mne. Ze zlatnictví vyšel nějaký člověk v kabátu a hlavou skloněnou k zemi, aby mu nebylo vidět do obličeje. Chtěl proběhnout mezi námi, a přitom šťouchl do toho pána, který ho vzápětí chytil za rameno. Běžící muž sáhl do kapsy, vyndal pistoli a střelil ho do obličeje. Potom utíkal pryč. Viděla jsem ho, jak zahnul do jiné ulice, " vzpomínala svědkyně. „Do tváře jsem mu neviděla. Byl spíš menší s kulatým obličejem. Jen si vybavuji, že byl do toho kabátu hrozně nacpanej ", dodala. Vyslechnuti byli samozřejmě i dalších svědci, kteří byli přítomni poblíž místa činu, ale jak už bylo řečeno, nikdo obžalovaného jako pachatele opovrženíhodného zločinu přímo neoznačil. 18. listopadu byla veřejnost informována o tom, že obžaloba vynesla „první triumf“. Tím měla být pachová stopa, odebraná z nalezeného kloboučku. Pes totiž opakovaně (pětkrát) spojil tento klobouček právě s pachem obžalovaného M. K. V tuto chvíli je ale potřeba zmínit, že kriminalisté sejmuli pach z kloboučku až dva měsíce po vraždě a mezitím klobouček spolu s několika dalšími pokrývkami hlavy předložili svědkům k rekognici. Následně ještě nalezenou pokrývku hlavy zkoumali genetici v kriminalistickém ústavu a až poté byla tato klíčová pachová stopa odebrána. S ohledem na tento postup musel před soudem vypovídat i psovod, který se identifikace pachové stopy se vzorkem odebraným obžalovanému účastnil. „Klobouk je předmět, který dobře pohlcuje pach….Nemyslím si, že by na přesnost identifikace mělo vliv to, že byla pachová stopa sejmuta až po dvou měsících, nebo že s kloboučkem přišlo do styku více lidí ", vypověděl před soudem policista. Naopak M. K. prohlásil, že klobouček nikdy na hlavě neměl a řečnicky se dotázal: „Pokud bych byl odsouzen na základě této pachové stopy, zajímalo by mě, kdo ponese vinu za justiční omyl, až bude dopaden skutečný vrah? “. Buď jak buď, i s odhlédnutím od zmíněných problémů při odběru pachové stopy, ztotožnění psem pro soudy stále znamená pouze nepřímý důkaz. Dalšími předvolanými byly soudní znalkyně z oboru psychiatrie a psychologie, které obžalovaného zkoumaly ve vazební věznici. Ty na jeho adresu uvedly, že má průměrnou inteligenci, dobré vyjadřovací schopnosti, dominantní osobnost a sklon k předvádění se. Dále soudu sdělily, že má suverénní, až povýšenecké chování, a že s ohledem na jeho kriminální minulost je jeho možnost nápravy velmi ztížená. Obžalovaný se k jejich svědectví vyjádřil v tom smyslu, že se mu nelíbily otázky, které znalkyním zadal vyšetřovatel. „Už jejich zadání budí dojem, že jsem ten skutek spáchal ", prohlásil před soudem. Před soudním dvorem dále vypovídal muž s iniciály M. D., který byl médii dokonce označován jako korunní či klíčový svědek. Ten měl policistům dát tip a činit si na jeho základě nárok na odměnu vypsanou za pomoc při dopadení pachatele. Jeho důvěryhodnost však byla hned od počátku velkou neznámou. M. D. totiž v době přelíčení pobýval za mřížemi za podvod a měl za sebou i bohatou kriminální minulost. Kromě toho v roce 1997 rovněž figuroval v aféře "Zemanova kufříku". V kauze šlo o padělané tajné dokumenty Bezpečnostní informační služby, které měly kompromitovat vysoké státní úředníky (pozn. autora Tato kauza nikdy nebyla uspokojivě vyšetřena a objasněna). Soud tak v případě tohoto svědka četl nejenom jeho četné záznamy v trestním rejstříku, ale i dopisy, které poslal soudci a policii. V těch svědek mimo jiné psal, že M. K. je na sto procent vrah z Americké a požadoval, aby byl soudem vyslechnut jako utajený svědek. Tento požadavěk zdůvodňoval např. takto: „Praktiky M. K. přesahují rámec sadismu. Může dojít i k přepadení eskorty. Někteří vězni v něm vidí tvrdého chlapa, fandí mu. Pokud se objeví moje tvář v televizi, je se mnou konec “. Rovněž uvedl, že muž, proti kterému se rozhodl svědčit, je zkušený zločinec, a ne žádný amatér, tedy má strach o svoji bezpečnost. Obžalovaný na oplátku prohlásil, že svědek M. D. je zralý na psychologické a psychiatrické přezkoumání. „M. D. je konfident, skoro každý to o něm ví “, uvedl dále M. K. na adresu svědka, se kterým se znal z vězení z dřívějška. Soud samozřejmě zajímalo, jak přesně se policie k onomu tipu dostala, a tak byl vyslechnut i pražský policista, na kterého se vězeň M. D. obrátil. „Na můj mobil mi přišly esemesky. Bylo v nich, že se mám za ním zastavit na Borech ", uvedl policista s tím, že M. D. znal číslo jeho soukromého mobilního telefonu. Vše prý okamžitě předal plzeňským policistům z oddělení vražd. „Byl jsem překvapený, že mi poslal zprávu. Nezdál se mi natolik věrohodný, abych od něj chtěl nějaké informace. Už v minulosti mi nějaké poskytnul, byly věrohodné tak na padesát procent ", uzavřel. Po tomto úvodu již byl dán prostor zmíněnému svědkovi. Ten vypověděl, že obžalovaného začal z vraždy podezírat v okamžiku, kdy ve věznici ve Vinařicích uviděl noviny se zprávami o tragédii. Rozhodující měla být perokresba hlavy vraha, kterou policie poskytla médiím. "Ve Vinařicích nebyl problém dostat se k mobilu. Zavolal jsem M. K. a zeptal jsem se ho, jestli také viděl, že je populární. V telefonu jsem slyšel jen: 'Zavěs a na tohle číslo už mi nevolej '", uvedl svědek. Poté kontaktoval z vězení zmíněného policistu, načež za ním měli přijet dva kriminalisté z Plzně, kterým prý dal číslo na M. K.. K této události došlo krátce předtím, než byl z vězení propuštěn. Poté se měl v Praze údajně setkat s M. K., který mu měl v hospodě sdělit, proč se zločinů dopustil. „O prodavačce řekl, že byla blbá, když bránila cizí majetek. 'Proč se do toho pletl', bylo jeho zdůvodnění k tomu zastřelenému muži na chodníku ", vypověděl M. D. Obžalovaný veškerá tato tvrzení popřel a uvedl, že se svědkovi rozhodně s ničím nesvěřoval, protože ho považuje za konfidenta. „Když jsem ho viděl po propuštění na svobodu na pražském Karlově náměstí, povídali jsme si asi čtvrt hodiny. Někteří z mých blízkých chtěli takového člověka vidět na vlastní oči. Tak jsem ho vzal do restaurace a zaplatil mu několik vodek. Skončilo to tak, že chtěl ode mne půjčit peníze. ", uvedl M. K. svoji verzi pražského setkání. V rámci tohoto případu již zbývá uvést poslední dvě informace. Zhruba po dvou letech od tragické události, tedy již v průběhu soudního procesu, se přihlásila další svědkyně. Šlo o ženu, která pracovala v drogerii naproti zlatnictví. V den vraždy jí utkvěl v paměti muž, který přišel k nim do obchodu a prohlížel si parfémy. Zdál se jí divný jak svým chováním, tak oblečením. V jednací síni si vedle obžalovaného stoupla tak, jako tehdy stála vedle zmíněného zákazníka. Podívala se na obžalovaného a řekla: „Ty vousy jste tenkrát neměl, že? ". Tato svědkyně tak byla nejblíže k identifikování obžalovaného, ale ani ona o tom nebyla s jistotou přesvědčena. Rovněž rodiče obětí se snažili poukázat na některé rozpory ve výpovědích M. K., které se týkali jeho vzhledu. Vrah měl totiž podle některých svědků vlasy. Ty měl "nosit" dříve i obžalovaný, ale před soud již předstoupil s oholenou hlavou. „Dělají se mi lysiny, proto jsem si hlavu oholil ", prohlašoval obžalovaný na začátku procesu. V jeho závěru, tedy o rok později, už však měl jiné vysvětlení. „Měl jsem kotlety. S přítelkyní jsme se dohodli, že si oholím hlavu. A k tomu většina chlapů nosí bradku ", tvrdil a vysvětloval tím tak změnu své vizáže. Přepadení Turnov Druhým bodem obžaloby bylo loupežné přepadení v Turnově, které se naštěstí obešlo bez zraněných. Spoluobžalovaný J. N. podíl na turnovském přepadení přiznal a uvedl, že jej provedl právě s M. K.. O samotnému průběhu pak vypověděl: „Dostal jsem strach a na poslední chvíli ze zlatnictví odešel. M. K. tam zůstal sám ". Druhý obviněný na počátku soudu podíl na turnovském přepadení nepopíral, ale dodával: "Bylo to jinak, než říká. ". Později však překvapivě prohlásil, že s přepadením nic společného nemá: "Je to záležitost J. N. a muže zvaného Rami. ". J. N. však popřel, že by nějakého „Ramiho“ vůbec znal a trval na své původní verzi. V souvislosti s plzeňskými vraždami pak uvedl pouze to, že nic neví. Nikoho asi nepřekvapí, že ani v případě obžalovaného J. N. nešlo žádné „neviňátko. V červnu 2004 byl totiž děčínským soudem poslán do vazby za převaděčství. Čelil tehdy podezření, že od září 2003 pomáhal do Německa nelegálně převést několik desítek cizinců. Podle příslušných vyšetřovatelů byl J. N. dokonce jedním z hlavních organizátorů těchto akcí. Jeho popis průběhu turnovského přepadení se však v hrubých obrysech shodoval s verzí klíčové svědkyně a jeho výpověď tedy působila podstatně věrohodněji. Onou klíčovou svědkyní nebyl nikdo jiný než přepadená žena, která v onen den zrovna zaskakovala ve zlatnictví za prodavačku. Tato žena vystupovala v řízení jako utajená svědkyně a popsala, že hlavní úlohu při loupeži sehrál muž popisem odpovídající obžalovanému M. K.. „Byl klidný, až mi to přišlo divné. Spíš se ke mně choval arogantně ", uvedla. Svědkyně si dvojice mužů všimla již ráno před otevřením obchodu, kdy aranžovala zboží do vitríny. Krátce po otevření oba vstoupili do obchodu. Jeden z lupičů zůstal u dveří a druhý s pistolí v ruce postupoval směrem k pultu. „Snažila jsem se zmáčknout poplašné zařízení. Toho si všiml ten muž u dveří a několikrát varoval toho druhého, že jsem asi něco zmáčkla. Já jsem je přesvědčovala, že jsem žádný alarm nespustila. Muž s pistolí mě donutil odejít do zadní místnosti, kde jsem si musela lehnout na břicho a svázal mě lepicí páskou “, popisoval žena hrůzné chvíle. Poté ji lupič upozornil na to, že před obchodem postávají nějaké ženy, a ať zachová klid. „Pak jsem slyšela, jak bere věci z vitríny. Ještě mě požádal o tašku, později se přišel rozloučit a odešel. Sebral mi i můj mobilní telefon ", pokračovala svědkyně. Celé přepadení podle ní mělo trvat zhruba tři minuty. Hlavní aktér měl být zhruba 170 cm vysoký, oblečen byl do tmavých kalhot a tmavé bundy a na hlavě prý měl naraženou kšiltovku. „Později, když se mnou policisté prováděli rekognici podle fotek, tak jsem si nebyla jistá a nikoho jsem mezi asi 15 fotografiemi za pachatele neoznačila ", uzavřela své svědectví. Akce "rodinný dům" Liberecko Před soudem byla projednávána také údajná příprava loupežného přepadení manželského páru na Liberecku. O tomto případu však média téměř žádné informace nepřinesla. Důvodem mohla být i skutečnost, že loupež byla plánována s jedním z policejních agentů, který byl na M. K. nasazen. Proces tedy pokračoval právě výpověďmi agentů a četbou protokolů o jejich setkáních s M. K.. Během těchto setkání prý obžalovaný rovněž mluvil o mnoha jiných trestných činech, kterých se měl v minulosti dopustit. Obžalovaný se obhajoval tvrzením, že si při rozhovorech s policejními agenty vymýšlel a chlubil se kriminálními činy, které nikdy nespáchal. Rovněž popřel, že by příprava oné loupeže byla myšlena vážně, jelikož věděl, že "spolupachatel" je agent. Státní zástupkyně, která mu tato jeho tvrzení chtěla vyvrátit, poukázala na jeden starší případ nedovoleného držení drog, v jehož souvislosti byly dříve zadrženy 4 osoby. M. K. se měl právě o tomto trestném činu, ve kterém šlo konkrétně o držení 2,6 kilogramu efedrinu, v rozhovoru s agentem zmínit. Podle advokáta M. K. však státní zástupkyně vytrhla vyjádření jeho mandanta z kontextu. „Vymyšlenými hrůznými příběhy reagoval na případy, kdy si vymýšlel agent. " Verdikt soudu Tímto tedy ukončujeme popis soudního procesu a můžeme se tak posunout do klíčového data, kterým byl 11. listopad 2004. Tohoto dne je totiž téměř po roce od zahájení procesu vynesen prvoinstanční rozsudek. Krajský soud v Plzni v něm hlavního obžalovaného shledává vinným z dvojnásobné vraždy v Plzni, stejně tak i z přepadení zlatnictví v Turnově i z nelegálního držení zbraní. Za všechny tyto činy je pak M. K. odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí! Předseda soudu mimo jiné uvádí, že senát došel na základě nepřímých důkazů k závěru, že před dvěma lety vraždil v Plzni právě M. K.. Výjimečný trest pak udělují kvůli minulosti obžalovaného a s ohledem na to, že znalci považovali naději na jeho nápravu za mizivou. Sám obžalovaný verdikt tehdy komentoval slovy: „To je strašné “ a na místě se pochopitelně odvolá. Pouze v případě přípravy loupeže na Liberecku byl M. K. obžaloby zproštěn. Druhého obžalovaného, J. N., soud uznal vinným z podílu na přepadení v Turnově a poslal ho za mříže na 2 roky. Pozůstalí po obětech vražd byli s verdiktem soudu spokojeni. Matka zastřelené prodavačky rozsudek komentovala takto: „Jsem překvapená. Předpokládala jsme trest kolem dvaceti let a přála jsem si doživotí. ". Syn zavražděného chodce se pak připojil s prohlášením: „Je to v pořádku. Doufám, že vrchní soud v Praze trest potvrdí. “. Jenže jeho přání vyslyšeno nebylo. O čtyři měsíce později totiž Vrchní soud tento prvoinstanční rozsudek zrušil a obžalovaného M. K. uznal vinným pouze v případě nelegálního držení zbraní a přepadení zlatnictví v Turnově. Za tyto činy byl M. K. odsouzen k odnětí svobody v délce 11 let. V případě plzeňských vražd Vrchní soud M. K. obžaloby zprostil. „Řetězec nepřímých důkazů a pachová stopa nestačí k tomu, aby byl odsouzen na doživotí za dvě vraždy “, uvedl tehdy zdůvodnění osvobozujícího verdiktu předseda odvolacího soudu. M. K. toto rozhodnutí komentoval slovy: „Nemám s tím nic společného. Přemýšlím o člověku, který mohl tak bestiálním způsobem zavraždit dva lidi. Nevím, co ho k tomu vedlo, ale kdyby stál na mém místě, tak bych plně souhlasil se státním zástupcem, aby dostal doživotí. ". Jeho družka pak plná nadšení uvedla: „Je to super. My jsme věděli, že nemůže být odsouzen na doživotí. V době činu byl navíc se mnou doma. Chápu samozřejmě rodiče zavražděné prodavačky, je to šílené, ale můj přítel není vrah. ". Advokátka M. K. pak sdělila médiím, že zvažuje dovolání k Nejvyššímu soudu v případu turnovského přepadení a rovněž, že policie už začala prověřovat jiného podezřelého, jenž by mohl být pachatelem vražd. Podle ní se mělo jednat o cizince z Balkánu, který patří k jedné z mafiánských skupin v Plzni. Toto tvrzení však policie a spolu s ní i státní zastupitelství rezolutně popřelo. Policie naopak uvedla: „Pokud z odůvodnění (soudu) vyplyne, že pachatelem vraždy byl někdo jiný, budeme muset případ opět otevřít. Zatím jsme však neměli důvod pátrat po někom jiném. ". Proti rozsudku Vrchního soudu se nakonec obě strany dovolaly a případ tak putoval ještě k Nejvyššímu soudu. Ten však dovolání obou stran odmítl s tím, že nadále platí rozhodnutí Vrchního soudu. „Budeme-li mít dostatek nových důkazů, požádáme o obnovu procesu ", nechala se tehdy k případu turnovského přepadení slyšet advokátka odsouzeného. K obnově procesu však nikdy nedošlo a M. K. si odseděl celý 11letý trest. Kriminalisté jsou i nadále přesvědčeni, že pro objasnění případu udělali, co mohli, i přesto však prý doposud průběžně pátrají po drobnostech, či jakémkoli detailu, který by mohl vést k definitivnímu vyřešení této děsivé dvojnásobné vraždy. Rodina zavražděné prodavačky v roce 2016 médiím vzkázala, že už se k případu vyjadřovat nechce. Závěr Lze tedy uvést nějaké resumé? V současnosti se stále neví, co přesně se před osmnácti lety v bývalém plzeňském zlatnictví odehrálo a proč pachatel, zřejmě lupič, na prodavačku vystřelil. Stále platí, že za dvojnásobnou vraždu, která se stala na jedné z nejrušnějších plzeňských ulic, nebyl doposud nikdo potrestán. Pachatel, který připravil o život dva lidi, je tak každým dnem blíž a blíž tomu, aby odpovědnosti za své zločiny unikl. Naděje však stále trvá! Do promlčení případu zbývají přesně dva roky. Pozn. autora: Ač je tento článek poměrně rozsáhlý a jeho příprava zabrala mnoho času, je záměrně zpracován pouze na základě informací, které byly zveřejněny v některém ze zpravodajských médií. Využity nebyly žádné další zdroje, ač je autor má k dispozici. Při psaní článku byla se autor rovněž snažil vyvarovat tomu, aby se do článku promítaly jeho osobní názory a domněnky. I z těchto důvodů je článek v určitých směrech neúplný a řada věcí není dovysvětlena. Hlavním záměrem bylo především tento velice závažný zločin připomenout a vytvořit co nejucelenější přehled toho, co by se běžný čtenář a divák zpravodajských médií mohl ze zpráv o tomto případu dozvědět, pokud by dostatečně dlouho bádal. Názor, nechť si tedy každý čtenář udělá sám. Pokud by však byl o případ projeven dostatečný zájem, je možnost se na něj podívat ještě jednou a důkladněji. Rozšířit ho o to, co v médiích nezaznělo. A není toho zrovna málo. Řeč je především o analýze jednotlivých soudních rozhodnutí a jejich odůvodnění. K dispozici jsou také mnohá další vyjádření jednotlivých aktérů případu, která zatím v médiích nezazněla. Zkrátka lze se tomuto případu podívat na zoubek ještě komplexněji, a to nejen novinářskýma očima. Jelikož se však stále jedná o OTEVŘENÝ případ, jeho následné rozpracování prosím nezaměňujte se suplování role státního zastupitelství či Policie ČR. Další případ Sdílej Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno Send us message Děkujeme! Zpráva byla odeslána. Odeslat