Výsledky vyhledávání

Recenze knihy s názvem "Nejkrutější kanibalové v dějinách". Autor: Ray Black, rok vydání 2009, 255 stran Nejkrutější kanibalové v dějinách - Ray Black Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Nejkrutější kanibalové v dějinách Autor: Ray Black Nakladatelství: Alpress s.r.o. Rok vydání: 2009, Frýdek-Místek, 255 stran A máme tu další recenzi – tentokrát se vrhnu na knihu britského spisovatele Raye Blacka, který se na „krvavá“ témata specializuje. Jak už samotný název titulu napovídá, vše se točí kolem fenoménu kanibalismu. Obsah knihy je rozdělen na dvě části. Ta první se věnuje zhruba 17 příběhům napříč světem a historií, kde kanibalismus sehrál nějakou roli. Je tedy možné se dočíst o lidojedství maorských, afrických a dalších domorodých kmenů, dále o řádění „vlkodlaků“ ve Francii 16. a 17. století, kanibalismu v Sovětském svazu v 20. století, ale i o „nouzovém“ kanibalismu při různých trágédiích, z nichž nejznámější je asi ztroskotání uruguayských ragbistů v roce 1972 v Chile. Tato část knihy je dle mého názoru velice zajímavá, i když ne všechny příběhy jsou popsány s rovnocennou péčí. Druhá poloviny knihy je pak věnována případům sériových vrahů, kteří se mimo jiné dopustili kanibalismu. V této části je popsáno 20 exemplářů pachatelů v rozsahu 4-14 stran (formát A5). Povětšinou jde o případy známé a často popsané, pozitivem ale je i zmínění několika poměrně neznámých exemplářů. Teď však musím v rámci objektivity zmínit i výhrady. Takže…. některé pasáže jsou popsány trochu bulvární formou, což by se dalo ještě přejít, dokonce i to, že několikrát byl zaměněn pojem „sériový vrah“ za „masový vrah“ (možná to je spíše chyba překladu – originál knihy neznám), ale co je dle mého názoru horší, že v rámci zkrácení a shrnutí případů došlo občas i k řadě zkreslení (např. osobností jednotlivých pachatelů, jejich motivace, modu operandi, atd.). Sem tam jsem také nalezl určité dílčí nepřesnosti (např. v datech) a jelikož řadu z popsaných případů detailněji znám (z řady zdrojů) mohu tvrdit, že autor podal některé nejasnosti a domněnky, které se vážou k jednotlivým případům, jako zaručená fakta – a to mi vadilo asi nejvíc. Nicméně abych nebyl zbytečně přísný – nejde o nějaký dominantní jev knihy, prostě sem tam se stalo…a četl jsem v tomto ohledu horší knihy. Ono v podobných „encyklopedických„ titulech je to poměrně časté. Tedy díky první části knihy a díky zařazení některých málo známých pachatelů dávám takovou "lepší trojku“. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 3

Recenze knihy "Za katrem", kterou napsala bývalá vychovatelka v mužské věznici s ostrahou. Autor: Katka Míková. Za katrem - Katka Míková Název: Za katrem: Historky, co utekly z basy Autor: Katka Míková Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2024, 199 stran Recenze: Zatím nenapsána. O vězení trochu jinak. Skutečné historky vychovatelky v mužské věznici . „Rosteš pro kriminál,“ slyšel během dospívání asi skoro každý. Já jsem do něj nakonec vážně dorostla a svůj pobyt za katrem jsem si opravdu užila. Jaké to je pracovat ve věznici s ostrahou pro odsouzené muže? Jak se člověku komunikuje se zloději, násilníky nebo vrahy? Pojďte nahlédnout do světa za mřížemi, který je o tolik jiný než ten „normální“, a přesto plný humoru. Zážitky a rozhovory s odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody i jejich dopisy vám nabídnou jedinečnou sondu do životů našich vězňů.. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Další knihy

Rodney Alcala - jeden z nejhorších amerických sériových vrahů, tzv. "Dating Game Killer", který v průběhu 70. let zavraždil možná až 100 obětí. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Rodney Alcala 13. 5. 2020 Rodney Alcala - americký sériový vrah odsouzený k trestu smrti za 7 vražd, které spáchal mezi lety 1971 - 1979. Podle některých zdrojů může být tento pachatel zodpovědný za vraždu až více než 100 žen. Šlo o velice inteligentního pachatele, který dokázal své oběti ovládnout, zamést za sebou stopy a důmyslně tak unikat policii. Jeho oběti tvořily mladé ženy a dívky. U Alcaly byl diagnostikován sexuální sadismus, přičemž motivace vražd byla sexuálního rázu. Oběti byly nejčastěji surovým způsobem znásilněny a poté uškrceny. Mnoho z žen bylo zavražděno v jejich vlastních domovech. Alcala si stejně jako někteří další sérioví vrazi schovával fotky či jiné drobné předměty svých obětí. Narozen: 23. 8. 1943 Zemřel: 24. 7. 2021 Stát: USA Počet obětí: 7-100+ Unikal: 8 let Vražedná aktivita: 1971 - 1979 Přezdívka: "Dating Game Killer" Rodney Alcala , tak zní jméno jednoho z nejinteligentnějších a pravděpodobně i nejplodnějších amerických sériových vrahů historie. Alcala mezi lety 1971 – 1979 zavraždil v několika amerických státech nejméně 7 žen . Za tyto vraždy byl později odsouzen k trestu smrti . Je však téměř jisté , že jeho rukou zemřelo mnohem více lidí , než za kolik byl odsouzen. Mírnější odhady hovoří o nižších desítkách obětí , ale podle některých odhadů je zodpovědných možná až za více než 100 vražd . Jeho „vražedný podpis “ (neboli "signatura ") zahrnoval znásilnění, bití, opakované škrcení a někdy i mrzačení obětí . Řada těl byla nalezena v pečlivě naaranžovaných pozicích a mnoho ze svých obětí Alcala zabil v jejich vlastních domovech , kam se dokázal vnutit. Pro tohoto pachatele bylo rovněž typické to, že si uschovával osobní věci či fotky obětí . Rodney Alcala Rodney James Alcala se narodil 23. srpna 1943 v San Antoniu v Texasu . Jeho rodiči byli Raoul Alcala Buquor a Anna Maria Gutierrez, kteří měli ještě dvě starší dcery. Celá rodina se v roce 1951 přestěhovala do Mexika, ale když o tři roky později otec od rodiny odešel, paní Gutierrez se s dětmi stěhovala znovu. Tentokrát zakotvila, i s dvanáctiletým Rodneym, v Los Angeles v Kalifornii . Když bylo Rodneymu Alcalovi 17 let , narukoval do armády Spojených států amerických . V ní sloužil jako úředník v administrativě až do roku 1964 , kdy se nervově zhroutil. Poté byl na základě posudků vojenského psychiatra a psychologa ze služby propuštěn . V posudcích byla Alcalovi mimo jiné diagnostikována disociální (antisociální) porucha osobnosti neboli psychopatie . Další odborníci pak mimo psychopatie zmiňují také: hraniční poruchu osobnosti, narcistickou poruchu osobnosti a rovněž sexuální sadismus . Poté, co vysoce inteligentní Alcala opustil armádu, vrhnul se na studium. V roce 1968 zdárně vystudoval umění na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a později studoval ještě film na univerzitě v New Yorku . Toto studium už však nedokončil , protože se plně oddal „kariéře“ sériového vraha. Rodney Alcala v mládí Svých prvních doložených závažných zločinů se Alcala dopustil zřejmě v roce 1968 . Nejprve v srpnu napadnul šestnáctiletou Morgan Rowan , kterou nalákal s její kamarádkou k sobě domů, načež se s dívkou zamknul v ložnici. V ní se prý jeho chování zcela změnilo. Sundal si opasek, omotal si ho kolem pěsti a dívku tvrdě udeřil. „Viděla jsem, jak mu zfialověl obličej. Udeřil mě přezkou od opasku mezi oči. Viděla jsem hvězdičky a padla jsem na kolena “, vzpomínala později. Potom ji Alcala svázal ruce, opět jí tvrdě udeřil , tentokrát do žeber, svlékl se a znásilnil ji . Dívku vysvobodila až kamarádka, která v jeho nepřítomnosti do pokoje vniknula oknem, poté obě z domu prchnuly, ale mladá Morgan Rowna , zřejmě ze studu, nic policii neohlásila . Jen o několik týdnů později, konkrétně 25. září , kráčela teprve osmiletá Tali Shapiro do školy, když ji Alcala vlákal do svého auta a unesl do bytu v Hollywoodu . Tam dívenku brutálně znásilnil a surově zmlátil kovovou tyčí . Naštěstí únos zpozoroval svědek , který nejen, že si podezřelé situace všimnul, ale dokonce Alcalovo auto sledoval, načež kontaktoval policii a dovedl je na adresu únosce. Policisté tak k bytu dorazili záhy a Alcalu velice překvapilo, když po zaklepání otevřel dveře a před nimi spatřil uniformovanou hlídku. Nicméně i přes své zaskočení dokázal policistům pohotově sdělit, že můžou dál, jen si něco oblékne. Několika chvil pak využil k tomu, aby si připravil nejnutnější věci pro útěk a následně policisty pozval dál. Ve chvíli, kdy však hlídka zahlédla v jedné z místností zkrvavené tělo malé Tali, podařilo se mu zadním vchodem prchnout . Zasahující strážníci pochopitelně ověřili stav zakrvácené oběti, načež zjistili, že dívka přes svá těžká zranění stále dýchá. Následně přivolali ambulanci, což malé Tali zachránilo život a velmi brutální útok jako zázrakem přežila . „Měli na výběr, jestli mě zachrání, nebo ho budou pronásledovat “, sdělila po letech vděčná Tali Shapiro, která po útoku zústala více než měsíc v kómatu a z jeho průběhu si naštěstí nic nepamatuje. Alcala hned druhý den opustil město a odletěl do New Yorku. Ani spolužáci, ani učitelé z univerzity UCLA, kterou Alcala navštěvoval, nevěřili, že by mohl být takového činu schopný. Tali Shapiro Pětadvacetiletý Alcala začal v New Yorku používat falešné jméno a vystupoval jako „John Berger “. V New Yorku si udělal nové přátele a začal studovat filmovou školu. U spolužáků byl opět oblíbený a navenek žil život běžného studenta vysoké umělecké školy. Ač je Alcala brzy po svém útěku z Los Angeles zařazen na seznam nejhledanějších osob USA , dopaden byl až v roce 1971 . Lapit se jej podařilo až poté, co ho na plakátu poznaly dvě děti , které docházely do uměleckého tábora v New Hampshire, kde Alcala dělal odborného poradce. Bohužel v mezidobí stihnul Alcala v New Yorku spáchat svoji první (později prokázanou) vraždu . Jeho první usmrcenou obětí se stala třiadvacetiletá Cornelii Michel Crilley , kterou znásilnil a uškrtil v jejím bytě na Manhattanu. Vyšetřovatelé jej však zatím s tímto případem nespojovali a Alcala měl být po svém dopadení souzen „pouze“ za znásilnění a pokus o vraždu malé Tali . Jelikož se však rodina dívky mezitím odstěhovala mimo Spojené státy americké, prokurátor kvůli důkazní nouzi uzavřel s Alcalou dohodu . Ta spočívala v tom, že výměnou za to, že Alcala nebude obžalován z pokusu o vraždu a znásilnění, dozná se k sexuálnímu obtěžování dítěte a bude zařazením na seznam sexuálních predátorů . Následný rozsudek byl v příkrém nepoměru se závažností spáchaného zločinu a nebezpečný psychopat se dostal na svobodu už po třech letech od uvěznění! Následovalo další napadení ženy a odsouzení na další tři roky . Alcala se stal opět volným v roce 1977 a jeho vražedná série propukla naplno. Někdy v roce 1978 byl Alcala potrestán za držení marihuany a také prožil svoji chvilku slávy . To když se přihlásil do tehdejší oblíbené televizní show „The Dating Game “. V show ho moderátor představil jako úspěšného fotografa a Alcala nakonec soutěž vyhrál . Mohl tak na rande se ženou jménem Cheryl Bradshaw , o jejíž přízeň spolu se dvěma soky soupeřil. Když ale Cheryl měla možnost Alcalu v zákulisí poznat trochu osobně, zdál se jí děsivý a schůzku nakonec odmítla . „Byl tichý, ale zároveň se schopný z ničeho nic změnit a manipulovat s lidmi, jak se mu zachtělo. V mžiku byl velmi hrubý a choval se, jako by mě chtěl nějak zastrašit. Nejen že se mi nelíbil... Byl to ten nejdivnější chlap, kterého jsem v životě potkala ", uvedla v roce 2010 o tehdejším setkání s Alcalou. Alcala v televizní seznamovací soutěži Cheryl naštěstí inteligentního sériového vraha brzy prokoukla. Jiným ženám se to bohužel nepovedlo. „Uměl se s dívkami bavit, " vysvětloval později jeden z vyšetřovatelů. „Myslím, že běžnější je spíš to, že když muž v baru spatří poprvé ženu, která se mu líbí, tak se spíš obává ji oslovit, aby ho neodmítla. Alcala se nebál mluvit s kýmkoli. Dokázal ženy přemluvit, aby se nechaly vyfotit, a vycházelo mu to. " V roce 1979 Alcala omráčil a v bezvědomí znásilnil patnáctiletou Monique Hoyt , která mu, jako mnoho jiných dívek, zapózovala před fotoaparátem . Je otázkou, kolik dalších žen potkal stejný osud a Alcala je při focení "pouze" znásilnil. Téměř jisté je, že nešlo o osamocenou oběť . Velice aktivnímu sériovému vrahovi vše vychází až do léta roku 1979. 20. června 1979 zmizí během cesty z pláže v Huntington Beach v Los Angeles dvanáctiletá Robin Samsoe . Jedna z kamarádek pak policistům řekne, že je toho dne oslovil podezřelý muž s delšími tmavými vlasy a tmavýma očima, který jim sliboval nafotit sérii módních fotografií . Rozkládající se tělo dívky je nalezeno o necelé dva týdny později . Konkrétně 2. července jej svědci objeví v podhůří Los Angeles, více než 50 kilometrů od místa odkud zmizela . Tělo oběti mezitím stihne potrhat divoká zvěř a poničí tak mnohé cenné stopy. Patrné však zůstává, že dívka byla pohřbena svázaná. Mezitím policejní kreslíř, na základě výpovědi kamarádek zavražděné Robin, vytvoří velmi zdařilý identikit podezřelého, který je rozeslán všem oddělením v Kalifornii. Jeden z policistů , kteří Alcalu vyšetřovali v souvislosti s jinými případy, ho na kresbě rozpozná a upozorní na něj . Alcala nemá na kritickou dobu žádné alibi, stane se tak hlavním podezřelým a 24. července 1979 je kvůli vraždě Robin Samsoe zatčen . Při prohlídce domu Alcaly v Monterey Parku policie najde potvrzení o zapůjčení úložné skříňky v Seattlu ve státě Washington. Tam pak vyšetřovatelé najdou obrovské množství fotek mladých dívek zachycující většinou sexuálně explicitní pózy a také řadu drobných předmětů jako například náušnice . Mezi nimi jsou i náušnice , která pozná matka dvanáctileté Robin Samsoe . Šlo o dárek, který matka své dceři dala. Robin Samsoe Již 8. května 1980 je Rodney Alcala za vraždu Robin Samsoe odsouzen k trestu smrti . Proti rozsudku se odvolá a verdikt je odvolacím soudem kvůli špatnému poučení poroty po letech zrušen . Z podobných důvodů je pak zrušen i rozsudek smrti z roku 1986 . Ve snaze uniknout „oprátce“ Alcala ve vězení v mezidobí napíše knihu „Vy, porota “ (1994), ve které hlásá svoji nevinnu. Jeho snaha je však marná, ač se jej k trestu smrti za 5 vražd podaří pravomocně odsoudit až v roce 2010 . Konkrétně kvůli vraždám již zmíněné Robin Samsoe , a dále vraždám osmnáctileté Jill Barcomb , která byla zabita v listopadu 1977, sedmadvacetileté Georgie Wixted , která byla znásilněna, zbita a uškrcena v prosinci 1978, dvaatřicetileté Charlotte Lamb , která byla zabita v červnu 1978 a jednadvacetileté Jill Parenteau , která byla zavražděna v červnu 1979. V následujících letech je odsouzen ještě za vraždy dvou dívek z New Yorku - Cornelie Crilley (23), kterou zabil v roce 1971 a Ellen Hover v roce 1977. V roce 2020 , kdy byla sepsána první verze tohoto článku, zůstával šestasedmdesátiletý Rodney Alcala v cele smrti kalifornské státní věznice v Corcoranu. Čekalo ho projednání jednoho z jeho dalších odvolání proti trestu smrti. Kvůli svému nedobrému zdravotnímu stavu se však již nikdy z žádné další vraždy zodpovídat nemusel, ani se nedočkal výkonu trestu smrti. 24. července 2021 totiž ve věznici zemřel . Smrt nastala z přirozených příčin. Rodney Alcala v roce 2010 Rodney Alcala v roce 2015 Alcalova schopnost vyhnout se dopadení, vyvléknout se z obvinění a docílit nízkých trestů při odsouzení, je připisována především jeho velmi vysokému IQ . Podle některých zdrojů Alcala při testech inteligence dosáhnul hodnoty nejméně 140 , jiné uvádějí dokonce přes 160 . Každopádně lze uvést, že jde o muže s IQ génia . Jde tak o jednoho z nejinteligentnějších sériových vrahů vůbec. Řadí se po bok např. Eda Kempera , Charlene Gallego a Carrolla Colea , kteří byli taktéž nadáni superiorní inteligencí a zavraždili řadu lidí. Ve všech zmíněných případech jde o sexuální sériové vrahy, u kterých tvořily většinu obětí mladé ženy či dívky a pachatelé měli promyšlený a nacvičený modus operandi. Ale zpět k Alcalovi. Přes výše uvedené si jeden z vyšetřovatelů myslí, že Alcala neunikal jen díky své inteligenci, ale měl zkrátka častokrát jen štěstí. „Jednou jsem s ním mluvil a ano, je inteligentní. Ale ne zas tolik, jak si o sobě myslí. Napsal knihu s názvem You the Jurya, já ji četl nebo spíš snažil jsem se ji přečíst, ale nemělo to hlavu ani patu. Je to blud. On není blázen, je to sexuální deviant a vraždění ho vzrušovalo. " Alcala opravdu v roce 1994 ve vězení napsal a vydal knihu, ve které vraždu dvanáctileté Robin popřel a obhajoval se. Během pobytu v cele smrti také stihnul podat dvě žaloby proti Kalifornskému vězeňskému systému . V jedné se domáhal nízkotučné stravy, v druhé žaloval věznici, když upadl a zranil se. Ač byl Alcala doposud usvědčen „pouze“ ze sedmi vražd , je téměř jisté , že skutečný počet jeho obětí je mnohem vyšší . Alcala byl vysoce inteligentní a zkušený pachatel - sexuální predátor, který se vědomě uměl vyhýbat spravedlnosti, zametat stopy a dovedl kontrolovat a ovládat své oběti. Kolik jen bylo dívek, které sympatický, pohledný, přesvědčivý a v jednu dobu i trochu slavný Alcala nalákal na focení, a pak brutálně znásilnil? Jistě ne jen dvě, o kterých se ví. Fotek mladých dívek se našly stovky. Ve všech případech samozřejmě nešlo o oběti vraždy či znásilnění. Mezi fotkami byly i fotografie kolegyň, kamarádek, známých. Nicméně řadu vyfocených žen se ztotožnit nepodařilo. Z toho důvodu byly v roce 2010 všechny fotky neztotožněných osob zveřejněny. Ač se doposud díky fotkám podařilo Alcalu spojit "jen" s jednou další vraždou , je podle vyšetřovatelů vysoce pravděpodobné, že některé z dalších vyfocených žen byly taktéž zavražděny. Však kolik mohlo být obětí, jejichž těla nikdy nebyla nalezena, když je Alcala pohřbíval často na odlehlých místech? A kolik bylo těch, které sice nelezeny byly, ale kvůli pokročilému rozkladu se je již nepodařilo identifikovat. Alcala cestoval po celé zemi. Z východního pobřeží na západní. Tedy nevyřešených vražd žen, s nimiž by mohl mít teoreticky něco společného, boudou jistě stovky. Jen vražd, které mu byly prokázány nebo je z toho podezřelý je nejméně 12. Připočtěme navíc, že se nikdy k žádné z vražd otevřeně nepřiznal. Občas sice něco naznačil, ale to jen když se v něm projevil skutečný psychopat a chtěl tím manipulovat vyšetřovateli. Jinak své zločiny nikdy nedoznal a nepomáhal při jejich objasnění. A aby toho nebylo málo, některé zdroje hovoří o tom, že pozdější sexuologická vyšetření prokázala, že ho přitahují taktéž mladí chlapci. Když všechno řečené sečteme, vychází nám z toho, že Rodney Alcala může mít na svědomí až násobně více vražd , něž uváděných 12 . Některé zdroje zmiňují dokonce až 130 možných obětí. Toto číslo se nám však jeví jako příliš vysoké. Zvláště vzhledem k Alcalově vražedné aktivitě, která naplno propukla až po propuštění z vězení v roce 1977. Tedy by musel stihnout zavraždit přes 100 žen za pouhé dva roky... Zasvěcený názor přináší detektiv Steven Mack , který na Alcalově případu pracoval, a který tvrdí, že není pochyb o tom, že existují další oběti tohoto sériového vraha: „Před několika týdny jsem kohosi slyšel zmínit 150, ale nemyslím si, že je jich zase tolik. Ale určitě to bude dvojmístné číslo. " Doposud neidentifikované ženy na fotkách pořízených Alcalou DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Sérioví vrazi - Brenda Ralph Lewis Název: Sérioví vrazi - Odhalení nejnámějších případů vražd na světě Autor: Brenda Ralph Lewis Nakladatelství: NAŠE VOJSKO s.r.o. Rok vydání: 2012, Praha, 190 stran Tentokrát jsem vybral za předmět recenze opět jednu z knih, která má tzv. „encyklopedickou“ formu. Tedy obsahuje poměrně dost (25) exemplářů sériových vrahů, za to však poměrně stručně popsaných. Na rozdíl od podobných titulů, které jsem zde na stránce již recenzoval, ale musím vyzdvihnout, že zmíněná stručnost je jen relativní. To znamená, že v rozsahu poskytnutých informací většinu „encyklopedických“ titulů převyšuje a jednotlivé případy jsou zpracovány na cca 4-8 stranách, což není úplně málo. V knize jsem navíc nenašel žádné větší nepřesnosti či mylná fakta, které se u podobných titulů často opakují. Škoda jen, že uvedení zdrojů chybí. Asi největším pozitivem je, že v tomto titulu jsou zpracovány případy nejen velmi známých sériových vrahů, ale převážně těch v ČR méně známých, tedy obzory rozšíří i čtenáři, který již o fenoménu sériových vrahů má něco načteno. Dalším kladem pak je grafické zpracování knihy, která je ve formátu A4 na lesklém papíře. Je v ní dlouhá řada zajímavých fotografií, navíc každý případ je doplněn o mapku, kde jsou vyznačena místa činů a u žádného z případů nechybí ani shrnutí v podobě tabulky událostí v časové posloupnosti. Za obojí tleskám! Co se týká čtivosti, pak myslím, že je dobrá, ač prostě zvolený formát článků nedovoluje zabíhat do podrobností a ve všech souvislostech podat ucelený obraz jednotlivých případů. Celkově myslím, že kniha je povedená a případnému zájemci bych ji určitě doporučil. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Koupit knihu Další knihy

Recenze knihy "Temné radosti predátorů" - posledního dílu pentalogie "Panoptikum sexuálních vražd" - jedinečného a rozsáhlého projektu, který mapuje historii tuzemské sexuální vraždy. Autor: Viktorín Šulc. Panoptikum sexuálních vražd 5 - Viktorín Šulc Název: Temné radosti predátorů - Panoptikum sexuálních vražd 5 Autor: Viktorín Šulc Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2023, 528 stran Recenze: Zatím nenapsána. Poslední díl pentalogie "Panoptikum sexuálních vražd " - ojedinělého a mimořádně rozsáhlého projektu, mapujícího historii tuzemské sexuální vraždy . Pátý díl Panoptika se zabývá zločiny v časovém rozpětí let 1974 až 2017 . Rámec třinácti kauz je naplněn jak archivními případy tak těmi novejšími , dodnes upoutávajícími kriminalistické a forenzní experty rozměrem bestiality a mnohdy nečekaným, nikoli však úlevným rozuzlením. Poslední kniha , která ponese literární otisk legendy české kriminalistiky - plk. Jiřího Markoviče , který každou z kapitol uzavřel svými postřehy a vzpomínkami. Náš rozhovor s autorem knihy - ZDE . Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Článek o americkém sériovém vrahovi a pedofilovi jménem Joseph Edward Duncan, který mezi lety 1996-2005 zavraždil nejméně sedm osob. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Joseph Edward Duncan 28. 5. 2022 Joseph Edward Duncan III. - americký sériový vrah, násilník a pedofil, který kromě znásilnění a vražd tří dětí v letech 1996 a 1997 téměř vyvraždil rodinu Groeneových v americkém městě Coeur d'Alene v roce 2005. Masakr však naštěstí měl i jednu přeživší, která tak mohla popsat, co přesně se stalo. Tou byla tehdy 8letá Shasta Groene. Joseph Duncan byl nakonec za své zločiny odsouzen k trestu smrti. Narozen: 25. 2. 1963 Zemřel: 28. 3. 2021 Stát: USA Počet obětí: 7+ Unikala: 9 let Vražedná aktivita: 1996-2005 Přezdívka:"Jet" V tomto článku se budeme věnovat případu amerického sériového vraha , který připravil o život nejméně sedm osob . Článek bude pro čtenáře o to náročnější, neboť šlo o pedofila , tedy jeho obětmi se tedy stávaly především děti. Samotný pachatel pak byl specifický především tím, že jelikož šlo o čilého blogera , zanechal za sebou poměrně rozsáhlou digitální stopu v podobě blogu , který si zvědavci mohou prostudovat i dnes. Na tomto blogu, který byl aktivní od ledna 2004 do května 2005 a jehož autor se podepisuje jako „Joe “, je umístěna celá řada článků, kde „Joe“ zmiňuje své názory (často ohledně problematiky registrovaných sexuálních násilníků), píše otevřené dopisy, případně píše krátké statusy. Poslední příspěvek je datován k 13. 5. 2005 a autor v něm uvádí, že pracuje na zašifrovaném deníku, v němž bude stokrát upřímnější než na blogu. Tento deník však podle něj bude možné rozšifrovat přibližně až za 30 let (doopravdy se jej doposud nepodařilo rozšifrovat) a teprve pak svět zjistí, kdo doopravdy byl, co skutečně spáchal a co si skutečně myslel. Podle jeho názoru možná až pak lidé pochopí, že i přes svoje šílené skutky nebyl zlým člověkem, jen měl "nemoc", kterou se nakazil od společnosti... Tento poslední příspěvek je pak zakončen následujícím sdělením: „...Jediná věc, kterou jsem si teď jistý, je, že si nejsem jistý vůbec ničím. Není to dobrá výchozí pozice při zvažování mé situace (býti kriminálním uprchlíkem a tak). “ Pak se bloger odmlčel, aby jen o pouhé 3 dny později spáchal obludný zločin nebývalých rozměrů ... Jméno dotyčného zní Joseph Edward Duncan . Dětství a dospívání Joseph Edward Duncan III. se narodil 25. února 1963 v Tacomě ve státě Washington. Měl 3 starší sestry a jednoho mladšího bratra . V dětství se cítil osaměle a jeho sestry ho prý nikdy neměly rády, protože byl maminčin mazánek. To, že necítil lásku ze strany svých sester, ho údajně opravdu poznamenalo. V dětství taky při hře s kamarádem dostal lopatou do hlavy, což způsobilo povrchové krvácení a musel do nemocnice. Odnesl si spoustu stehů, ale je otázka, jestli nedošlo i k nějakému poškození mozku, protože by to v budoucnosti vysvětlovalo leccos. Duncan každopádně celé dospívání věřil, že je ošklivý, hloupý a bezcenný. Když mu bylo 6 let , žil v Mannheimu v Německu na vojenské základně , kam byl vyslán jeho otec, který sloužil v armádě. Rodina se pak ale, naštěstí pro nás Evropany, vrátila do Států. Duncan tvrdil, že byl v dětství sexuálně zneužit . Respektive že ho v jeho šesti letech násilím donutila o dva roky starší dívka při hře ve sklepě, aby ji políbil na intimních místech. Už ve svých 11 letech se svým mladším bratrem Brucem při dětské hře v lese strčili své přirození do úst pětiletého chlapce . Prý mělo jít o jakousi zkoušku, aby k nim mohl tento malý chlapec vstoupit do smyšleného dětského klubu. Duncana při tom ale načapala jeho sestra a vše řekla jejich matce. Duncan pak dostal obrovský výprask a musel se jít zneužitému chlapci omluvit. Podle Duncana šlo ale o prostou dětskou zvídavost a celý život ho pak rozčilovalo, že tato situace v lese byla označována jako jeho první akt znásilnění. Na svém blogu k tomu píše: “Kdybych v dětství neslyšel nic o pojmu znásilnění, pochybuju, že by se ze mě někdy stál sexuální násilník a sériový vrah. ” Ve 13 letech ho prý zneužil pediatr , který jej vyšetřoval. Ovšem pro Duncana se z tohoto sexuálního zážitku stala vzpomínka, kterou si rád připomínal. Při tomto setkání s doktorem totiž zažil první orgasmus. Ve 14 letech pak měl svůj první sex , a to s vlastní sestrou, která ho o to údajně požádala. První sexuální zločin , za který byl potrestán, spáchal už ve svých 15 letech v roce 1978, kdy znásilnil devítiletého chlapce . Navíc zanedlouho odcizil něčí auto, a tak byl Duncan souzen jako mladistvý a trest si měl odpykat v nápravném zařízení pro dospívající chlapce . Tam se údajně přiznal terapeutovi, že měl znásilnit několik dalších mladších chlapců , což měl ovšem později odvolat, tedy tuto informaci je třeba brát s jistou rezervou. V nápravném zařízení pro mladistvé nepobyl dani 2 roky a po krátce propuštění, konkrétně v roce 1980, okradl svého souseda v rodném městě Tacoma o několik zbraní a následně přepadl 14letého chlapce a sexuálně ho zneužil . Za to si vysloužil trest odnětí svobody v délce 20 let a v psychiatrické nemocnici musel absolvovat program pro dospělé, jelikož odborníci jej označili za tzv. sexuálního psychopata . Tento pojem si vysvětlíme později. Důležité je, že z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn již po 14 letech , což se ukázalo být velkou chybou. Duncana jeho dlouholeté pobyty v nápravných zařízeních, léčebnách a vězeních, kde byl mimochodem sám sexuálně zneužíván, akorát ještě více "zradikalizovaly". Tedy tak to interpretoval sám Duncan – považoval se za „produkt“ systému . “Zdvojnásobil jsem svoje snahy, abych našel nějaké bezbranné dítě, které bych mohl unést, znásilnit a zabít, protože to je přesně to, co ode mě společnost očekává a čeho se bojí. Tenhle čin je tedy nejlepší způsob, jak tuhle společnost, která mě už jako dítě zatratila a připravila o život, potrestat. A jak se jí poeticky pomstít. ” Joseph Edward Duncan III. V 90. letech se Joseph Duncan porůznu potloukal po Seattlu . V mezičase zjistil, že ho přitahuje sex s cizími muži v parku a opakovaně se účastnil různých orgií . Udržoval ale taky sexuální vztahy se ženami a sám odmítal, že by kdy byl pedofil. Jenže toto tvrzení je diskutabilní, protože kdykoliv hlídal někomu z rodiny nebo z přátel děti, tak říkal, že v sobě musel potlačovat choutky. Znovu za mřížemi skončil v roce 1996 kvůli držení marihuany, ale za pár měsíců byl venku, i když tedy se zpřísněnou podmínkou. A právě během roku 1996 přišly o život jeho dvě první oběti. Počátek vražedného řádění Dne 5. července 1996 Duncan po schůzce se svou kamarádkou Dee spokojeně seděl v autě a lízal zmrzlinu, když tu najednou spatřil dvě dívky na Aurora Avenue v Seattlu . Nastartoval auto a vydal se za dívkami. Od prvního okamžiku je měl v plánu unést. Dívky si ho všimly a na moment se mu ztratily z dohledu. Duncan se je vydal hledat a už už to chtěl vzdát, když je najednou opět spatřil. Přelézaly nízkou zeď, a to se ukázalo být osudné. Duncan si vymyslel, že je vlastníkem onoho pozemku, kde přelézaly zeď, a že teď mají velký problém. Začal se jich prý vyptávat, odkud jsou, aby zjistil, jak moc jsou zranitelné. Dozvěděl se, že jedna z holčiček se jmenuje Sammiejo , je jí 11 let , a druhá se jmenuje Carmen a je to její devítiletá mladší sestra . Obě vyděšené dívky naložil k sobě do auta a odvezl je na opuštěnou farmu nedaleko své práce. Pracoval mimochodem jako obchodní zástupce pro místní softwarovou firmu. Duncan se obě dívky v budově oné farmy pokusil znásilnit , ale prý neúspěšně. Celý svůj pokus si natočil na kazetu, kterou prý ale o pár dní později zničil v mikrovlnce. Pak je obě vyvedl ven mezi stromy a dle svých slov je zavraždil tak rychle a čistě, jak to jen šlo. Což v překladu znamenalo umlátit je páčidlem. Těla dívek jen tak ledabyle schoval a na místo se vrátil až po více než dni, aby těla zakopal. Jedno z těl ale předtím, než ho zakopal, znásilnil. Prý proto, aby si to vyzkoušel, protože nechápal, co na nekrofilii viděl jeho mladistvý spolutrestanec z nápravného zařízení, kde byli v pubertě oba drženi. Tenhle blíže neupřesněný deviant totiž kdysi zavraždil jakousi dívku a poté se po několik dní vracel k jejímu tělu a provozoval na něm pohlavní styk. Duncan to na své vlastní oběti taky vyzkoušel, a ač se uspokojil, vlastně to pro něj bylo zklamání a už to nikdy nezopakoval. I o tom na svém blogu píše, jako by snad šlo o nějakou naprosto běžnou historku. Těla dívek byla v mělkém hrobě objevena až po roce při rekonstrukci budovy a okolních pozemků. Roky se však nedařilo najít vraha. Carmen Cubias, Sammiejo White Lov pokračuje Duncan řádil i v roce 1997 . Přiznal se, že toho roku vnikl otevřenými dveřmi do jednoho rodinného domu za tím účelem, aby znásilnil a zabil dva malé chlapce , bratry, které si vyhlédl ve známém americkém obchodě Target. Překážkou mu však byla jejich matka. Duncan tedy v domě příhodně našel kladivo a chystal se jím matku obou chlapců ubít, když v tom se doma objevil otec. To Duncana vyděsilo a utekl zadním vchodem . Později uvedl, že ho zklamalo, že se tenhle jeho pokus nikdy nedostal do médií. “Tak jako to chce celou vesnici k výchově dítěte, tak to chce celou společnost, aby vytvořila monstrum, ” tak si Duncan odůvodňoval svoje zločiny. Zařekl se, že chce ulovit další dítě. Pohlaví a věk prý nebyly tak důležité. Nedlouho po tomto neúspěšném útoku byl Duncanovi udělán kontrolní test na přítomnost drog, který v moči odhalil přítomnost marihuany, čímž porušil svou podmínku v Seattlu . A tak, aby neputoval zpět za mříže, vydal se do Kalifornie, čímž se z něj stal uprchlík . Duncan spal po celou dobu v autě a soustředil se jen na svůj lov. Až jednoho dne spatřil ve městě Beaumont v Kalifornii skupinu malých chlapců. Zastavil u nich a vymyslel si historku o ztracené kočce, aby je k sobě nalákal. Chlapci si ale dávali pozor. Duncan tak vystoupil z auta a předstíral, že svoji ztracenou kočku hledá v keřích a po okolí. Chlapci si stále drželi odstup, tak jim nabídl dolar za pomoc při hledání. Hledání logicky k ničemu nevedlo, ale peníze přilákaly i zbytek chlapecké skupinky. V ten moment Duncan vytáhl vystřelovací nůž a začal chlapcům vyhrožovat pobodáním, pokud neudělají, co jim řekne. Čekal, že ztuhnou strachy, ale místo toho se většina z nich rozutekla na všechny strany. Duncan tak chtěl chmátnout po tom nejmladším a nejmenším z nich, ale 10letý Anthony Martinez se mezi ně postavil, protože mladší chlapec byl jeho bratr. Tento hrdinský akt bohužel Anthony nakonec stál život. Duncan jej totiž popadl, narval ho do auta a ujel . Po 40 minutách jízdy po dálnici na jih se vydal opuštěnou cestou , která kdysi sloužila jako vjezd do národního parku. Šlo o ideální místo na to, aby mohl na dítěti nerušeně páchat všechna vytoužená zvěrstva. Duncan chlapce sexuálně zneužíval až do druhého dne , kdy ho nad ránem svázal a prakticky ukamenoval. Následně umírajícího chlapce pohřbil do mělkého hrobu . Anthony Martinez Duncan se poté vydal na cestu z Kalifornie a během ní složil báseň s názvem Óda na vraha , kterou se na svém blogu taky pochlubil. Jak případy vražd obou sester, tak případ vraždy Anthonyho Martineze byly odloženy . K jejich vyřešení došlo až po dopadení Josepha Edwarda Duncana v roce 2005. Co ale Duncan dělal v mezidobí? Duncanovy aktivity v letech 1997-2005 Ač se Duncan po porušení podmínky kvůli konzumaci marihuany dal se na útěk, byl nakonec stejně dopaden. Policie ho chytila v roce 1997 ve státě Missouri a musel zpátky za mříže. Odseděl si 3 roky a z vězení byl za dobré chování propuštěn v roce 2000 . I když šlo o registrovaného sexuálního delikventa , který seděl právě za napadení dětí, policii se jej s nevyřešenými vraždami nepodařilo spojit. Po svém propuštění v roce 2000 se Duncan přestěhoval do města Fargo v Severní Karolíně . Zde několik let sekal latinu, nebo spíše vyčkával, a děti jen šmíroval. V roce 2004 to ale nevydržel a zneužil šestiletého chlapce na hřišti ve městě Detroit Lakes v Minnesotě . Pokusil se taky zneužít jeho kamaráda. Za to byl zadržen a byla na něj uvalena vazba . V dubnu roku 2005 za něj ale jeho známý, blíže nespecifikovaný byznysmen, zaplatil kauci 15 tisíc dolarů . A co se nestalo: Duncan se beze stopy vypařil. Téhož roku na něj byl vypsán federální zatykač, protože se nedostavil k soudnímu líčení. A co Duncan po svém útěku dělal? Podle údajů GPS v jeho pronajatém Jeepu Grand Cherokee, kterým cestoval napříč Severní Dakotou, Missouri, Wyomingem, Montanou a Idahem, si vyhlížel další oběti . Zaujalo ho hned několik domů, a tak si je ve své GPS, jak posléze zjistili agenti FBI, označil body. Všechny domy byly snadno dostupné přímo ze silnice a na jejich zahradách byly jasně vidět dětské hračky, houpačky atd. Joseph Edward Duncan III. Masakr rodiny Groeneových Nastal květen 2005 . Duncan se během svých cest ocitl nedaleko města Coeur d'Alene ve státě Idaho , kde jednoho dne spatřil rodinu Groeneových . Ta se skládala z Brendy Groene, 40leté ženy , jejího 37letého partnera Marka McKenzieho a tří dětí Brendy, konkrétně 13letého Sladea, 9letého Dylana a 8leté Shasty . Duncana zaujaly právě dvě nejmladší děti a tak začal celou rodinu metodicky sledovat po několik dní . Dokonce je v noci pozoroval binokuláry pro noční vidění. Rodina byla ještě 15. května na sousedském barbecue a nic nenasvědčovalo tomu, co mělo nastat o pár hodin později. Nad ránem dne 16. května se totiž do jejich domu dostal kladivem vyzbrojený Duncan . Podle svědectví přeživší Shasty je ráno vzbudila jejich matka Benda s tím, že je v domě nějaký muž. Poté se všichni na pokyn Duncana, který jim vyhrožoval, přesunuli do obývacího pokoje. Mysleli si, že mu jde jen o peníze, ale nemohli být dál od pravdy. Duncan svázal ruce a nohy Brendě, Markovi a Sladeovi a nakázal jim, aby leželi obličejem k zemi. Potom z domu vyvedl Shastu a jejího o rok staršího bratra Dylana. A vrátil se do domu. Shasta z domu následně slyšela křik své matky a nevlastního otce a pak už jen hlasité dopadající údery. V ten moment její nejstarší bratr Slade vyběhl z domu celý zakrvácený. Podle všeho se mu povedlo se rozvázat. Jenže za ním vyběhl i Duncan s kladivem a Slade zkolaboval na piknikovém stole na zahradě rodiny, kde podlehl svým zraněním. Duncan ho pak patrně musel přesunout dovnitř, protože všechna těla byla nalezena v domě. Duncan obě vyděšené děti , které právě na vlastní oči viděly, jak zemřel jejich nejstarší bratr, naložil do Jeepu a ujel . Brenda Groene, Mark McKenzie a Slade Groene Stejného dne, kdy došlo k masakru, dorazil k domu Groenových soused a všiml si zakrvácených dveří. Zevnitř domu slyšel štěkat psa. Okamžitě zavolal policii , která na místo zanedlouho dorazila a uvnitř ji čekal doslova hrůzný pohled. Všude byla krev. A taky těla Brendy, Marka a Sladea , kteří byli podle pitevní zprávy ubiti k smrti. Jelikož ale chyběly dvě děti, rozjelo se pátrání nevídaných rozměrů . Byl vydán tzv. AMBER alert , což je celostátní výstražný systém upozorňující na únos dítěte, který se ukáže v případě potřeby obyvatelům USA v mobilu, na televizi nebo na počítači. AMBER alert byl mimochodem pojmenován po devítileté Amber Hagerman , která byla v roce 1996 unesena a zavražděna v Texasu. Fotky a jména Shasty a Dylana tak byly k vidění po celých Státech. Nikdo ale netušil, kdo děti unesl, a policie se motala v kruhu rodinných známých. Duncan mezitím děti odvezl ze státu Idaho na odlehlé místo nedaleko malého městečka St. Regis ve státě Montana . Jen pro představu, tahle dvě místa jsou od sebe vzdálena 160 km . Billboard upozorňující na unesené děti Duncan děti zavedl do chatky v lese a začalo několikatýdenní peklo . Okamžitě si zasedl na nebohého Dylana, který kromě sexuálního zneužívání musel snášet i fyzické týrání a mučení. Duncan si vše natáčel . Mimochodem tato nahrávka byla promítána při soudním procesu a někteří členové poroty po jejím zhlédnutí museli vyhledat odbornou pomoc…Duncan dětem prozradil, že zavraždil nejen jejich bratra, ale i jejich matku a nevlastního otce, a ukázal jim kladivo, kterým to provedl. Děti totiž do té chvíle doufaly, že je zbytek rodiny stále naživu. Sourozenci do poslední chvíle drželi při sobě a doufali, že všemu bude brzo konec. Shasta podle svých slov pro True Crime Daily vypozorovala, že když se děti Duncana nevšímaly, byl vzteky bez sebe a vše si vyléval na Dylanovi. A tak Shasta i přes to, že jí bylo pouhých 8 let, věděla, co musí udělat. Začala se Duncanovi věnovat . Ptala se ho na jeho život, na jeho rodinu a to na Duncana platilo. Několikrát dětem dokonce slíbil, že je vezme domů. Donutil taky Shastu napsat dopis jejímu biologickému otci (zavražděný Mark McKenzie byl nevlastním otcem dětí), ale nikdy jej neposlal. O několik dnů později se ale vše vyostřilo. Děti byly s Duncanem venku v lese, když Shasta zničehonic uslyšela výstřel . Vzápětí spatřila svého bratra Dylana, jak leží postřelený na zemi a prosí Duncana, ať ho nechá být. Ale Duncan znovu nabil svoji brokovnici a Dylana střelil rovnou do hlavy , čímž ho ihned usmrtil. Shasta zamrzla a rozplakala se. Duncan k ní přišel a snažil se jí vysvětlit, že ten první výstřel byla nehoda a že to nechtěl udělat. Podruhé vystřelil prý proto, aby Dylanovi ukončil trápení. Shasta v ten den přišla o svého posledního sourozence. Rozpadlá chata, kde Duncan držel unesené děti Odvaha Shasty Groene Následoval týden, kdy byla Shasta v šoku a nemluvila. To se Duncanovi nelíbilo, a rozhodl se, že ji zabije. Prý se jí zeptal, jak chce umřít a nabídl jí dvě alternativy : buď ji může zastřelit, a bude to tak mít rychle za sebou, anebo ji může uškrtit, což bude pomalejší a trýznivější. Shasta si zvolila uškrcení, protože prý měla pocit, že během toho získá možnost Duncana přemluvit. Duncan začal Shastu škrtit provazem, a i když už byla na prahu bezvědomí, podařilo se jí vyřknout následující slova: “Prosím, nedělej to, Jete. ” Jet je Duncanova přezdívka a Shasta vypozorovala, že Duncana tahle jeho přezdívka vždy obměkčila. A zafungovalo to i tentokrát. Duncan provazy povolil a rozbrečel se . Osmileté Shastě se podařilo dostat se mu do hlavy. Po čtyřech týdnech jí pak Duncan slíbil, že ji odveze domů. Taky se jí zeptal, jestli chce poznat jeho matku a Shasta souhlasila. Joseph ji opět naložil do auta a vydali se společně na cestu . Kamera je zachytila na benzínové pumpě ve městě Kellogg asi 64 kilometrů od Coeur d'Alene ve státě Idaho. Shasta Groene v doprovodu Josepha Duncana Večer dorazili do města Coeur d'Alene a Duncan vzal Shastu na jídlo do bistra Denny’s. Jelikož byl únos dětí silně medializovaný a jejich obličeje byly doslova všude, servírka jménem Amber Deahn , která je obsluhovala, Shastu hned poznala. Shasta si objednala mléčný koktejl, Amber si objednávku poznamenala a nenápadně šla za manažerkou bistra Lindou. O svoje podezření se s ní podělila. Ta v mžiku zavolala policii a oznámila, že v její restauraci sedí Shasta Groene s nějakým mužem. Zanedlouho dorazila do bistra hlídka. Policista se Shasty zeptal, jak se jmenuje, a Shasta se ustrašeně podívala na Duncana, protože se bála, co nastane, když řekne svoje jméno. Ale Duncan kupodivu řekl Shastě, ať svoje jméno klidně prozradí. Duncan byl následně zatčen a Shastu akorát stihl poprosit, ať ho přijde navštívit, až bude starší. Dva dny nato policie objevila v Montaně v oblasti Bitterroot Mountains spálené ostatky malého Dylana , kterého Duncan zastřelil. Podle vyšetřovatelů Shasta předvedla neskutečnou vůli žít a do určité míry s jinak nepředvídatelným a zákeřným Duncanem uměla manipulovat. Podle všeho to ona ho donutila zastavit toho večera v restauraci. Po sedmi jen těžko představitelných týdnech v zajetí se tak Shasta konečně dostala ze spárů Duncana a mohla zpátky ke svému biologickému otci , který jí jako jediný zbyl. Shasta Groene se svým biologickým otcem Stevem Duncan byl následně shledán vinným v případu masakru rodiny a přiznal se taky k do té doby nevyřešeným vraždám sester Sammeijo White a Carmen Cubias z roku 1996 a Anthonyho Martineze z roku 1997 . Jeho doznání bylo potvrzeno díky shodě DNA a částečným otiskům prstů . V roce 2006 byl Joseph Edward Duncan odsouzen ke třem doživotním trestům bez možnosti podmíněného propuštění a v roce 2008 mu byl dokonce udělen trest smrti . Vraťme se teď na moment k jeho blogerské kariéře . Pokud si totiž myslíte, že po svém polapení v roce 2005 s blogováním skončil, mýlíte se. Duncan totiž přes neznámého prostředníka dokázal příspívat na YouTube a na tři svoje další blogy , které po jeho dopadení vznikly! Jejich názvy jsou: Fifth Nail Cronicles, Fifth Nail Confessions a Fifth Nail Letters a najdete je na Blogspotu. Duncan na nich až do roku 2021 do detailu popisoval svoje dětství, uvěznění, léčbu, a hlavně i všechny své vraždy. Pokud máte silný žaludek, dobrou angličtinu a spoustu času, určitě se na jeho blogy běžte podívat. Stejně jako v případě mnoha a mnoha jiných pachatelů odsouzených v USA k trestu smrti , ani Duncan se jeho vykonání nedožil . V průběhu roku 2020 začal trpět rakovinou mozku a v hlavě mu začal bujet nádor. Duncan sice podstoupil operaci, ale odmítnul jakékoliv ozařování a další léčbu. A tak 28. března roku 2021 v cele smrti ve věznici s maximální ostrahou v Indianě zemřel . V době úmrtí mu bylo 58 let. Duncanova osobnost Začněme dříve zmíněným označením “sexuální psychopat ”. Zde lze uvést, že jde o určitou podkategorii sexuálních násilníků (predátorů), jimž byla diagnostikována porucha osobnosti dříve nazývaná jako psychopatie . Tato porucha osobnosti se projevuje např. manipulováním s jinými lidmi, emocionální oploštělostí, absencí strachu, nedostatkem morálky a empatie, pocitem vlastní nadřazenosti, nerespektováním norem nebo třeba stylizováním se do role oběti. Podle dvojice autorů, Stephena Portera a Katherine Rose, právě sexuální násilníci a vrazi dětí bývají výraznými psychopaty. Tzv. sexuální psychopaté pak nedokáží dost dobře ovládat svoje sexuální impulzy a jsou tak vysoce nebezpeční. Takže i když se Duncan téhle nálepce „sexuální psychopat“ resp. „sexuální násilník“ bránil zuby nehty , vlastně celý svůj život dokazoval, že je oprávněná. Psychiatři a psychologové, kteří na Duncana vytvořili během soudního procesu posudky, u něj krom disociální poruchy osobnosti dále diagnostikovali pedofilii, sadismus, prvky narcistické poruchy osobnosti a vysoké „skóre“ měl rovněž v testech na přítomnost paranoie a schizofrenie , to však neznamenalo, že by nebyl za své zločiny právně odpovědný. Vzhledem k tomu, jak metodicky postupoval, je jasné, že moc dobře věděl, co dělá. Smyslů zbavený "šílenec" to nikdy nebyl. Osud Sashasty Groene Shasta Groene v roce 2020 v podcastu Criminal Perspective uvedla, že pracuje na nové knize , a že hodlá jí za Duncanem do věznice , aby mu mohla odpustit. To už ovšem nestihla, kvůli Duncanově úmrtí v březnu roku 2021. Shasta Groene, které je v současnosti 25 let , tak aspoň po jeho smrti vydala do médií prohlášení , v němž stálo: “Jedna věc je jistá. On už neexistuje. A s vědomím toho můžeme dál žít. Dlouho jsem bojovala s nenávistí vůči tomuto muži. Dnes jsem se konečně probudila s pocitem toho, že je má duše zase volná. Doufám, že se s podobným pocitem probudili i další lidé, jejichž životy Joseph Duncan ovlivnil. ” Autorkou článku je Markéta Holá, která příběh zpracovala ve svém podcastu Motiv zla . Článek upravil a doplnil Tomy - autor webu www.serialkillers.cz . DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2022 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Ondrej Rigo - nejhorší slovenský sériový vrah, který v letech 1990-1992 ve třech různých evropských státech připravil o život nejméně devět osob. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Ondrej Rigo 16. 6. 2022 Ondrej Rigo - nejhorší slovenský sériový vrah, který v letech 1990-1992 zavraždil v Německu, Holandsku a na Slovensku nejméně 9 osob. Motiv jeho zločinů byl sexuální, když všechny své ženské oběti po jejich usmrcení zneužil. Modus operandi tohoto pachatele zahrnoval vyhlédnutí si ženské oběti v přízemním bytě, do kterého vniknul skrz pootevřené okno, načež spící oběť ubil ranami ho hlavy, aby na bezvládném tělě vykonal soulož. Poté byt ještě prohledal a odcizil nejrůznější cennosti. Za své zločiny byl nakonec odsouzen k doživotnímu odnětí svobody. 14. června 2022 ve výkonu trestu zemřel. Narozen : 17. 12. 1955 Zemřel :14. 6. 2022 Země :Slovensko Počet obětí :9 Unikal :2 roky Vražedná aktivita :1990-1992 Přezdívka : "Ponožkový vrah", "Bestie", "Pavouk" V tomto článku se budeme věnovat muži, který je označován za nejhoršího , resp. nejplodnějšího sériového vraha v historii Slovenska . Rovněž jde o prvního pachatele , který byl na Slovensku usvědčen pomocí metody analýzy DNA . Jeho případ je netradiční taktéž tím, že ve snaze nezanechat na místech činu své otisky prstů, nasazoval si na ruce vlastní ponožky, z čehož pramení jedna z jeho přezdívek "Ponožkový vrah ". Ostatně i další jeho přezdívka ("Pavouk") pramení z jiného netradičního prvku jeho modu operandi , kdy se byl schopný do bytů obětí dostávat až akrobatickými výkony. Specifické je rovněž to, že jde o jednoho z mála česko-slovenských vrahů, který svou vražednou sérii "provozoval" na území několika evropských států . Dalším velice zajímavým faktem pak je, že na vypracování psychologického profilu neznámého pachatele, který v té době děsil celou Bratislavu, se podíleli i agenti FBI . Jméno dotyčného zní - Ondrej Rigo . Rodinný "backgroung", dětství a dospívání Onrej Rigo se narodil 17. 12. 1955 v městečku Modra , které se nachází se na jihozápadním Slovensku . Jeho rodina byla Rómského původu , ale jak sám Rigo později zdůrazňoval, „nebyli obyčejní Cigáni “ a žili prý vždy „na úrovni “. Není jisté, zda tím myslel finanční zabezpečení rodiny, či cokoli jiného, jisté je, že rozhodně nešlo o spořádanou rodinu . Rigův otec byl recidivista (věnoval se vloupačkám a jiným majetkovým trestným činům ), který opkaovaně končil za mřížemi, tedy v rodině byl spíše nepřítomný . Když mu bylo 38 let , byl v důsledku svého životního stylu zastřelen (někde uvedeno, že při jednom z vloupání, jinde, že při hádce). Každopádně zemřel v době, kdy O. Rigo ještě nebyl dospělý . „Bol krásny ako herec, nikdy nerobil… nemusel “, takto na něj Rigo ml. později vzpomínal. S trochou sarkasmu dodejme, zkrátka mužský vzor jak má být… Jeho matka byla údajně v invalidním důchodu , nicméně přivydělávala si jako toaletářka v hotelu . I ona zemřela předčasně, konkrétně pak v roce 2000 , poté, co ji srazilo auto. Rigo oba rodiče hodnotil kladně, měl je rád a k němu i jeho sourozencům se prý chovali vždy dobře. Na otázku spisovatele D. Kičina zda na rodiče někdy myslí v roce 2012 uvedl: „Na svojich rodičov niedky myslím, mal som ich v láske. “ V jiném rozhovoru pak na otázku, zda-li někdy plakal, uvedl, že mu tekly slzy, když se dozvěděl o smrti své matky. Tedy ač šlo o rodinu takřka nefunkční , jak se čtenář ještě přesvědčí, Rigo měl k rodičům citové pouto . Ondrej Rigo byl nejstarším ze šesti sourozenců , kdy lze uvést, že většina z nich nežila „běžným“ životem. Jeden z bratrů byl umístěný v ústavu pro duševně nemocné – srazilo ho auto a dle Riga: „je na hlavu “. Druhý bratr se oběsil na psychiatrii . Třetí bratr byl opakovaně soudně trestán za podvody a krádeže . Dva sourozenci (bratr a sestra) žili v době zadržení v zahraničí. „Tí sa majú dobře “, zhodnotil Rigo. O samotném dětství Ondreje Riga lze uvést to, že v sedmi letech začal navštěvovat běžnou základní školu . Učení mu šlo těžce, ve škole měl časté absence , jednou propadl z matematiky . Ve čtrnácti letech byl Rigo kvůli svému chování umístěn do „polepšovny “ (resp. diagnostickém ústavu ) a potom strávil spolu se svými sourozenci zhruba rok v dětském domově . Psychiatricky se nikdy neléčil. Když dokončil základní školu, rodina se údajně přestěvovala do Čech, kde začal pracovat na statku a později jako brigádník na stavbě (pozn. tato informace byla zmíněna jen v jednom zdroji, proto bychom ji brali s rezervou). Každopádně mezi 20-22 lety absolvoval dvouletou základní vojenskou službu . Během ní byl víckrát disciplinárně trestán , takže byl nucen sloužit o 21 dní déle. Poté se již začal dopouštět trestné činnosti, ale k tomu se ještě dostaneme. Zde lze shrnout, že v Rigově dětství a dospívání lze vysledovat hned několik varovných signálů , které svědčí pro možný pozdější neblahý vývoj. Šlo např. o noční pomočování , kvůli kterému se Rigo údjně léčil. V zdravotní anamnéze pak Rigo uváděl několik úrazů hlavy , které většinou vznikly při rvačkách. Naposledy ho prý v roce 1988 zbili tři muži železnou tyčí, kdy byl kvůli zásahu do hlavy i v bezvědomí . Jak již bylo uvedeno, přítomno bylo i nestálé rodinné prostředí se špatnými vzory , což je další často se opakující prvek v případech sériových vrahů a rovněž lze zmínit pobyt v dětském domově a na čas dokonce i „pasťáku “. Ondrej Rigo Co se týče sexuálního vývoje , lze zmínit, že první pohlavní styk měl mít Rigo jako 17letý a ve věku 22 let se oženil se ženou, se kterou se seznámil v průběhu dvouleté povinné vojenské služby. S manželkou se však relativně záhy rozvedl , protože si prý neuměla zvyknout na život v Bratislavě, žárlila na něj, a tak se vrátila na jih Slovenska do Popradu. Svůj vztah s první manželkou Rigo později popsal takto: „Dobrý, ale po dlhšom odlúčení som si našiel družku, s kterou sme čekali diaťa. Já si myslím, že so ženou sma se kvóli tomu po čase rozišli. “ Po rozchodě s manželkou žil Rigo pět let s jinou ženou , se kterou zplodil dceru . Žena ho však opustila, když byl ve výkonu trestu. Od té doby měl postupně čtyři další partnerky , se kterými žil ve společné domácnosti . Mimo toho měl mnoho příležitostných sexuálních partnerek („mal som do sto báb “), které neměl problém oslovit a „sbalit“. Z tohoto hlediska Rigo sám sebe hodnotil jako sexuálně velmi náruživého . Pohlavní styk prý potřeboval každý den. Na druhou stranu sexuální abstinenci ve výkonech trestu podle svých slov snášel dobře. Před znalcem v této souvislsti zdůrazňoval, že má rád „obyčajný sex “ a nikdy se s partnerkami nechoval násilně. Ostatně seznamování se ženami a návštěvy kaváren a nočních podníků , kde k tomu docházelo, Rigo zmínil jako jeden ze svých svou koníčků – druhým pak byla návštěva kin . Zde můžeme rovněž uvést, že šo o silného kuřáka , což se mu ostatně několikrát stalo osudným, ale k tomu se teprve dostaneme. V případě alkoholu pak šlo o příležitostného konzumenta (nejraději měl slivovici) a v této kriminální kauze, na rozdíl od mnoha jiných, alkohol nehraje žádnou podstatnou roli. Co se týká pracovních zkušeností , uveďme, že se Rigo většinou (tedy, když zrovna nebyl ve výkonu trestu) živil jako topič (např. v nemocnici) a měl rovněž složené zkoušky plynaře . V posledním období na svobodě pak vypomáhal matce jako šatnář a rovněž lze uvést, že se v žádném zaměstnání příliš nezdržel . Kriminální kariéra a pobyt v zahraničí Svůj první trestný čin , za který byl potrestaný, spáchal Rigo nedlouho po dokončení povinné vojenské služby . „Krátko po základnej vojenskej službě som spáchal prvý trestný čin. Bolo to vlámanie a rozkrádanie socialistického majetku “, uvedl k tomu. Poté byl souzen ještě 9x a to za trestné činy příživnictví, krádeže spáchané vloupáním do cizích objektů či za pokus o nedovolené opuštění republiky (nikdy nebyl souzen pro sexuální či násilný trestný čin), přičemž 6x se ocitl za mřížemi . Zajímavé je, že už při těchto prvních vloupačkách si osvojil svůj později využívaný modus operandi , kdy vnikal do přízemních bytů a objektů, kam se dostával skrze pootevřená okna . Tímto způsobem, tedy pácháním majetkové trestné činnosti střídané pobyty ve vězení, se Rigo protloukal životem až do 28. září 1989 , kdy byl vzat do vazby pro dnes již neexistující trestný čin Opuštění republiky (konkrétně § 109 trestního zákona č. 40/1961 Sb. platného do 1. 2. 1990). Ve vazbě ve věznici v Nitře pak byl až do 9. prosince 1989 , kdy byl na základě amnestie vyhlášené 8. prosince 1989 tehdejším prezidentem Gustavem Husákem propuštěn . Zde dovolte krátkou histrickou vysvětlivku. Jelikož jde o poměrně často uváděný omyl, je třeba zdůraznit, že Ondrej Rigo se nedostal na svobodu díky hojně kritizované, a jak se později ukázalo, příliš široké amnestii , kterou vyhlásil Václav Havel 1. 1. 1990 . Totiž ještě než došlo k tomuto propouštění, Havlův předchůdce Gustav Husák , pod politickým tlakem, vyhlásil amnestii, která se vztahovala na tzv. politické vězně (konkrétně šlo o osoby, které byly osdouzeny či stíhány pro trestné činy podvracení republiky, pobuřování, opuštění republiky a poškozování státu světové socialistické soustavy ). Tedy psal se 9. prosinec 1989 a Rigo se ocitl na svobodě . Jelikož už dlouho toužil po vycestování do zahraničí, nečekal ani den a bez platného pasu se mu podařilo dostat do Rakouska , konkrétně do Vídně . Zde se ale vůbec neměl dobře a bez peněz, zázemí a platného dokladu totožnosti byl nucen přespávat po vlakových nádražích a vlacích. Naštěstí pro něj se mu po krátkém čase podařilo získat falešný jugoslávský pas na jméno Nedo Ikič , pomocí nehož se záhy pokusil dosta do Německa (resp. tehdy Západního Německa ) za svým bratrem, který toho času bydlel v Kolíně nad Rýnem (jinde Mnichov) . Jenže, že jde o falešný pas, bylo německými úřady odhaleno a Rigo byl předběžně zadržený a umístěný do věznice Bad Reichenhall . Následovalo přeložení do věznice Bernau , kde setrval až do 6. února 1990 , kdy byl propuštěn na svobodu jako osoba bez trvalého bydliště . To znamenalo, že byl umístěný do Domova pro azylanty ve Furholzenu u Freisingu a bylo mu uděleno dočasné povolení k pobytu s tím, že se musí pohybovat jen v okrese Freising . Jenže nějaké zákazy Onreji Rigovi vůbec nic neříkaly, a tak pravidelně navštěvoval nedaleký Mnichov , kde byl německou policií také několikrát kontrolován. Naposledy 20. září 1990 , když byl chycen při vloupání do jednoho z kiosků . Po absolvování výslechu na policii se měl obratem hlásit na úřadě pro azylanty, ale místo toho kontaktoval svého bratra a s jeho pomocí raději Německo opustil a přesunul se za sestrou Helenou do Holandska . V Nizozemí pak pobyl sotva týden , načež se 28. září 1990 vrátil i se sestrou zpět na Slovensko. Zde se hodí připomenout, že ač se sám Rigo hodnotil jako sexuálně náruživý, po celý čas v zahraničí, tedy cca 10 měsíců, neměl žádnou sexuální parnerku: „Tam to nešlo…boli problémy… dohovoriť sa a tak “, hodnotil později příčiny nedobrovolné sexuální abstinence. Jenže ono vlastně o nepřerušenou 10 měsíční sexuální abstinenci nešlo, čímž se dostáváme k tomu, čím se Ondrej Rigo nechvalně proslavil , tedy k jeho vražedné sérii. Ale o tom až v dalším dílu. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2022 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Fronta na smrt - poslední myšlenky vrahů před popravou". Autorka, Michelle Lyons, byla během 11 let svědkem 280 poprav. Nejprve jako reportérka, poté jako tisková mluvčí Texaského vězeňského systému. Fronta na smrt - Michelle Lyons Název: Fronta na smrt - Poslední myšlenky vrahů před popravou Autor: Michelle Lyons Nakladatelství: Cpress Rok vydání: 2019, Praha, 295 stran Recenze: Zatím nenapsána. Michelle Lyons byla během 11 let svědkem 280 poprav. Nejprve jako reportérka, poté jako tisková mluvčí Texaského vězeňského systému. Zažila poslední minuty života lidí, kteří – často mnoho let před tím – někoho o život připravili. Setkávala se s jejich blízkými i s blízkými těch, které zavraždili. Autorka rozhodně není žádné sentimentální děvčátko, je to typická Texasanka, která má ráda zbraně a spravedlnost ve stylu „oko za oko“. Má ostré pero, pozorovací talent, ale zároveň nepostrádá empatii a schopnost vidět věci a lidi v celé jejich složitosti. Zbytečně nepsychologizuje, ale na druhé straně nabízí mimořádně plastický pohled na jednu z nejextrémnějších situací lidské existence. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Další knihy Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Komentáře

Recenze knihy "Doživotí", která obsahuje interview s 18ti doživotně odsouzenými muži. Autor: Luboš Xaver Veselý. Doživotí - Luboš Xaver Veselý Koupit Další knihy Název: Doživotí Autor: Luboš Xaver Veselý Nakladatelství: XYZ s.r.o. Rok vydání: 2007, 450 stran V případě knihy X. Veselého s názvem Doživotí , jde o starší „dvojče“ zde již recenzovanoho titulu „Jak se vraždí v Čechách “. Kniha je psána ve formě interview s jednotlivými odsouzenými. Celkem je v knize vyzpovídáno celkem 18 mužů, z nichž každý u soudu vyfasoval doživotí. Jmenovitě si v knize můžete přečíst například: upřímně působící rozhovor s pětinásobným vrahem Oto Biedermanem; interview s trojnásobným vrahem O. Gažikem, které občas kvůli inteligenci pachatele nemá hlavu a patu; rozhovor s otrlým a chladným vrahem V. Herbychem, který je plný nenávisti; až lítost vzbuzující zpověď vraha I. Lazoka; interview plné konspirací a msty v podání sériového vraha I. Roubala; podrobnou zpověď nenapravitelně zamilovaného sériového vraha J. Stodoly; a také zpověď dvojnásobného (v současnosti amnestovaného) vraha Jiřího Kajínka. V tomto je kniha velice unikátní. Už jen samotný fakt, že se autorovi podařilo přesvědčit k interview tolik odsouzenců a rovněž vedení věznic stojí za poklonu. Dalším velkým plusovým bodem je samozřejmě už jen samotný nápad a námět této knihy. Tedy nelze zpochybnit, že kniha je výjimečná, to v žádném případě. Nicméně i tak se přeci jen musím vyjádřit k některým jejím nedostatkům. Tak určitě bych uvedl, že v knize mohl být každý případ alespoň stručně shrnut, co se týká dostupných faktů. To aby si čtenář mohl udělat objektivnější obrázek, pokud o spáchaných zločinech nic neví. Odsouzení totiž samozřejmě měli někdy tendenci vysvětlovat předmětné události podle své verze, tedy chyběla mi ta konfrontace s fakty, kterou si na základě krátkého popsání případu mohl každý čtenář sám udělat. X. Veselý zpovídané samozřejmě někdy konfrontoval s důkazy a se zněním rozsudků přímo v rámci rozhovoru, ale přeci jen stručné shrnutí případů mi chybělo. V této souvislosti mi ještě někdy přišlo, že v konfrontacích mohl být autor trochu tvrdší a důslednější. Proto bych klidně uvítal více otázek tímto směrem, místo někdy až malinko bulvárnějších otázek a autorových poznámek. Ale asi nebylo cílem knihy znova s odsouzenými otvírat a probírat jednotlivé případy (zřejmě by ani řada z nich nebyla k tomu ochotna), ale spíš jim dát prostor k vyjádření a dozvědět se o průběhu trestu a myšlenkových pochodech, které za mřížemi mají. Takže výše uvedená "výtka" je spíše úvahou. Mnohem více mi chybělo, že v knize je minimum postřehů a názorů autora. Přece po nastudování jednotlivých případů a rozhovoru, který často obsahoval desítky otázek, a jak sám autor uvádí, s odsouzenými strávil desítky hodin, bych očekával, trochu ucelenější názor a mnohem více postřehů, než jen to co se vejde do pár vět – to mě dost zklamalo. Ještě bych se pozastavil nad malou statistikou, kterou jsem z knihy vytvořil. Jelikož lze z každého interview vyvodit, zda je odsouzený podle svého mínění vinný či nevinný, spočítal jsem to a rozdělil do tří kategorií: a) vinný, b) nevinný, c) nespravedlivě odsouzený (pro případy, kdy pachatelé něco přiznávali, něco ne, případně svoji účast na zločinu nepopírali, nicméně roli, kterou sehráli, měla být méně závažná). Z toho mi vyšlo následující: 3 odsouzení se cítí dotčeni alespoň nějakou nespravedlivostí, ač určitou vinu uznávají, 9 osob se cítí zcela nevinných a jen 6 z 18-ti zpovídaných se k činům doznává. Tedy i u většiny českých doživotně odsouzených platí replika z kultovního filmu Vykoupení z věznice Shawshank: „Za co sedíš?“. „Za nic! Advokát to posral. “ Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Jerome Brudos - detailně zpracovaný případ amerického sexuálního sériového vraha nejméně 4 žen, tzv "Bestie z Harkstedu". HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Jerome Brudos 8. 4. 2011 Jerome Brudos - americký sériový vrah, pro něhož byl typický fetiš na ženské nohy, boty a spodní prádlo. V průběhu 16 měsíců mezi lety 1968 - 1969 zavraždil nejméně 4 mladé ženy, které posmrtně zneužil, nafotil a nakonec si z nich ponechal trofej v podobě odříznuté části těla. Za tyto zločiny byl odsouzen k doživotnímu vězení. Narozen : 1939 Zemřel :28. 3. 2006 Země : USA Počet obětí : 4+ Unikal : 1 rok Vražedná aktivita : 1968-1969 Přezdívka :„ Bestie z Harkstedu “ Sdílej Jerome Brudos se narodil v roce 1939 v Jižní Dakotě. Jeho rodiče hodně cestovali po severu USA, až se nakonec usadili v Oregonu. Matka se k němu chovala v průběhu dětství velice panovačně a pohrdavě, proto ji Jerry nenáviděl. Již v pěti letech se u něho projevil fetiš na dámské boty. Pár exemplářů na vysokém podpatku našel na místní skládce a přinesl si je domů, načež mu je matka spálila a důrazně jej pokárala. Poté ukradl i boty své učitelky v mateřské škole. „Není jasné, proč se Jerome Brudos stal fetišistou na ženské nohy “ tvrdí specialista na sériové vrahy, Harold Schechter, „je ale jisté, že se tato úchylka začala u něj projevovat v neuvěřitelně nízkém věku. “ S postupem času začal Jerry krást dámské boty sousedům a občas ukradl i spodní prádlo z prádelních šňůr. Do problémů ho však jeho posedlost ženskýma nohama dostala až v sedmnácti letech, kdy s nožem v ruce obtěžoval sedmnáctiletou dívku v úmyslu přinutit ji , aby se svlékla, a následně jí mohl fotografovat. Dokonce se mu podařilo i dívku srazit k zemi, ale náhodní kolemjdoucí ho chytili a jeho počínání překazili. Na policii Brudos vše přiznal, dokonce i to, že měl ve svahu vyhloubenou jámu, ve které chtěl držet nějakou dívku jako svojí sexuální otrokyni. Byl proto umístěn na 9 měsíců na psychiatrii do Oregonské nemocnice. Tam lékaři zjistili, že jeho sexuální fantazie se soustřeďují kolem nenávisti vůči jeho matce a pomstě ženám obecně. Také věděli o jeho sbírce bot a spodního prádla. Jedna z jeho fantazií, kterou na psychiatrii sdělil, spočívala v tom, že umístí unesenou dívku do mrazničky, aby její ztuhlé tělo mohl pak aranžovat do různých sexuálních poloh. Po devíti měsících léčby Brudos nebyl shledán nebezpečným a byl z psychiatrické léčebny propuštěn (uveďme, že byl rok 1956 a ani o vývoji sériových vrahů, ani o důležitosti jejich přebujelého fantazírování nebylo téměř nic známo, takže lékařům nelze příliš klást za vinu toto nesprávné posouzení – lékaři se údajně domnívali, že za jeho sexuální preferenci může dospívání). Mladý Jerry Brudos Poté Brudos nastoupil do armády, ale brzy z ní byl propuštěn a stal se elektrotechnikem. Když mu bylo 22 let, seznámil se s tehdy 17letou plachou dívkou, která se později stala jeho manželkou. Zprvu byla ochotna plnit některé manželovy choutky včetně toho, že po domě musela chodit nahá a on ji fotil. Také mu slíbila, že nebude chodit ani do jeho dílny v garáži, ani do podkroví, kde měl poschovávané prádlo, boty a později i části těl. Když však před ní jednou manžel předstoupil oděn do ženského spodního prádla, zcela ho nepochopila a ranilo jí to. Tak se Brudos opět stáhl se svými erotickými zálibami do vlastního světa (v něm opět kradl prádlo a boty cizích žen a tajně je fotil). Nakonec už žena veškerý sex s Brudosem odmítala, přesto spolu během vztahu zplodili 2 děti. Fotografie, kterou Brudos pořídil při sledování žen na ulici Do roku 1968 pokračovalo vše v tomto duchu, až na jedno znásilnění, kterého se Brudos dopustil, když byl v cizím bytě opět na lovu dámských bot. 26. ledna 1968 však u jeho dveří v Portlandu zaklepala 19letá Linda Slawson. Toho dne nabízela formou podomního prodeje encyklopedie. Když zaklepala u Brudosova dveří, ačkoliv byla jeho manželka a děti právě doma jen o patro výš, ji Brudos omráčil a zatáhl do své garáže. Tam ji uškrtil a pohlavně zneužil. Aby si mohl s mrtvolou nerušeně hrát, poslal rodinu na jídlo do restaurace. Pak tělo své oběti oblékal do nakradených částí dámského oblečení a vše si fotil. Nakonec odřezal levou nohu a s nově nazutou botou ji uložil do mrazničky. Zbytku těla se zbavil vhozením do řeky Williamette River. Linda Slawson Když bylo policii nahlášeno zmizení studentky, podívali se do knihy záznamů společnosti, pro kterou Linda Slawson pracovala, ale v ní nebyl záznam, kde toho dne prodávala. Policie sice později našla v Portlandu její zaparkované auto, ale to bylo zamčené a nebyly v něm žádné stopy. Linda tak byla prohlášena za nezvěstnou. Jan Whitney 28. listopadu 1968 zmizela 23letá Jan Whitney, která se vracela domů na Den díkůvzdání. Její auto bylo nalezeno zamčené na odpočívadle poblíž Alabamy v Oregonu. Mladá žena zastavila, protože se její auto porouchalo, a tak musela vyhledat jiný odvoz. Toho využil Jerry Brudos. Jan Whitney se ztratila opět bez jediné stopy, a dále popsané informace vyšly najevo až při vrahově výslechu. Když oběť zavezl k sobě do garáže, ještě v autě ji za pomoci opasku uškrtil a její mrtvé tělo několikrát pohlavně zneužil. Poté si ji oblékl dle svých představ a tělo na několik dní pověsil na hák v garáži. Nakonec odřízl pravé prso a těla se opět zbavil v řece. Ironií osudu je fakt, že ve dnech, kdy měl tělo zavěšené v garáži, do ní při nehodě narazilo auto. Vzniklá díra od nárazu však nebyla dostatečně velká, aby skrz ni bylo možno spatřit tělo, a policie si nevšimla ani zápachu rozkládajícího se těla. Brudos to později komentoval slovy: „To bylo o fous. “ O čtyři měsíce později, 27. března 1969 zmizela 19letá studentka Karen Sprinkler. Toho dne se měla setkat s matkou na obědě, ale nepřišla. Její auto bylo nalezeno na parkovišti obchodního centra poblíž místa, kde se s matkou měly sejít. Svědci později vypověděli, že na parkovišti viděli podivně vypadající vysokou ženu. Když se jeden z nich dostal blíž, poznal, že jde o transvestitu. Jerry Brudos Karen donutil s pistolí v ruce nastoupit do auta a odvezl ji k sobě domů. Tam ji přinutil, aby mu pózovala nahá. Poté ji oběsil na stejném háku, na kterém visela předešlá oběť. Její tělo jako v předchozích případech následně zneužil. Pak odřezal oba prsy a zbytek těla odvezl k řece Long Tom River. Karen měla smůlu, neboť Brudos se toho dne pokoušel o jinou oběť, ale neúspěšně. Karen Sprinkler byla až „náhradnicí“ a unesl ji i přesto, že se mu prý nelíbily boty, které měla na nohou. Karen Sprinkler Unesená Karen Sprinkler vyfocena v Brudosově garáži 21. dubna 1969 se 24letá administrativní pracovnice Sharon Wood vydala ze své práce na setkání s manželem, kde měli probrat rozvod. Když vystoupila z auta v podzemních garážích, přistoupil k ní zezadu vysoký, zavalitý muž. Otočila se a spatřila, že v ruce drží pistoli. Muž jí poručil, aby nekřičela. Sharon se však rozhodla bojovat a na útočníka se vrhla. Začali zápasit. Ač měla pouze kolem 50 kilogramů, a proto malou šanci ho přeprat, byla přesvědčena, že ji muž chce zavraždit. Doufala, že by zápas mohl někdo uslyšet a pomoci jí. Sharon útočníka kopla a chytla zbraň, o kterou se začali přetahovat, přitom křičela. Když se jí útočník druhou rukou snažil zacpat ústa, kousla ho. Poté ji vzal muž za vlasy a silou jí strhnul hlavu k zemi, až si nárazem nalomila čelist. V tu chvíli však přijíždělo další auto a tak útočník sebral ze země zbraň a odešel. Sharon Wood Pár dní poté se ztratila 22letá Linda Salee. Ta již štěstí jako Sharon Wood bohužel neměla. Byla unesena opět z nákupního centra. Brudos v tomto případě k ovládnutí oběti použil falešného policejního odznaku. Pak ji odvezl domů, kde ji nechal svázanou v garáži a šel se navečeřet. Když se vrátil, Lindu Salee zabil a jako obvykle sexuálně zneužil její mrtvé tělo. Poté jí mezi žebra strčil dráty a snažil se ji „roztančit “ elektrickým proudem. Linda Salee Policie z počátku vyšetřování moc indicií neměla. Pouze to, že se v krátkém časovém úseku ztratily 4 mladé bělošky. Vše vzalo spád 3 týdny po smrti Lindy Salee, její tělo totiž nalezl rybář na břehu řeky Long Tom River. Tělo bylo přivázáno nylonovým lanem k převodovce z automobilu. Policisty zaujal specifický druh uzlu. Také měděný drát, který byl nalezen, byl zkroucen způsobem, který napovídal, že vrah měl zkušenosti elektrikáře. Uzel, kterým Brudos uvazoval zátěž k mrtvolám, než je hodil do vody Tyto nálezy rozjely vyšetřování na plné obrátky. Policisté pročesali řeku a břehy a o pár dní později našli další tělo. To patřilo Karen Sprinkler. Bylo zatíženo hlavou motoru a přivázáno stejným typem uzlu. Policie tak zjistila, že má co do činění se sériovým vrahem (v té době však tento pojem ještě znám nebyl, používat se začal až v 80. letech). Dalším postřehem bylo, že pachatelů muselo být více, nebo to byl velice silný muž, protože vhodit tělo s tak těžkým závažím do řeky muselo dát obrovskou práci. Policisté vytahující tělo z řeky Protože Karen studovala na univerzitě, policisté se rozhodli optat na pár otázek jejích spolužáků z kampusu v Corvallis. To se nakonec ukázalo jako klíčové. Studentky totiž zmiňovaly ,že jim v poslední době volal nějaký muž a snažil se je vylákat na schůzku. Také byl v areálu kampusu několikrát viděn podezřele vypadající zavalitý, nazrzlý muž. Jedna dívka s ním na schůzku šla. Dle ní byl muž „znepokojující “ a stočil řeč na nalezení těl v řece, o čemž samozřejmě bylo psáno v tisku. Dívka se s ním již vidět nechtěla, ale skutečnost, že s ní chtěl mluvit o vraždách, a že jeho popis odpovídal muži, který se snažil unést Sharom Wood, dávala policii naději. Proto dívku přesvědčili, že pokud by se náhodou ještě ozval, ať si s ním dá schůzku. Muž se překvapivě ozval. Byl jím Jerome Brudos. Vystupoval naprosto sebevědomě, jako kdyby neměl co skrývat. Přesto ho policie 5 dnů po schůzce zatknula. Jerome Brudose mugshot U výslechu Brudos většinu věcí přiznal. Vyžíval se též v popisování svého fetiše na ženské nohy, boty, kalhotky a podprsenky. Naopak absentovala u něj veškerá lítost a pocit viny, přestože se cítil špatně kvůli své manželce a dětem. U soudu se Brudos snažil vinu popírat, také se snažil před psychiatry hrát duševně chorého a svaloval vinu na výchovu či úraz hlavy. Sedm psychiatrů a psychologů se nakonec shodlo na následujících odpovědích ohledně Brudose: 1) Měl poruchu osobnosti – ano, 2) Rozpoznal dobré a zlé- ano, 3) Ovládal svoje jednání – ano, 4) Trpěl sexuální deviací – ano, ale nebyl to psychotik, 5) Byl nebezpečný- rozhodně, 6) Mohl být napraven (resocializován)- ne. Brudos byl soudem shledán vinným a odsouzen na doživotí. Během svého pobytu ve vězení se snažil všemi prostředky o svoje propuštění a podával veškeré možné opravné prostředky a žádosti, ale rada pro podmínečné propuštění mu nikdy nevyhověla. Fotografie Jerome Brudose z Oregonské státní věznice 28. března 2006 Jerome Brudos zemřel ve věku 67 let. Jeho smrt nastala z přirozené příčiny .Byl nejdéle vězněným odsouzeným (37 let) v Oregonské státní věznici. Za tu dobu si vydobyl mnoho privilegií včetně volného pohybu bez dozoru po věznici, ačkoliv měl zřejmě instalován elektronický čip. DALŠÍ FOTOGRAFIE To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře