Recenze knihy "Jak přežít kriminál", která je drsnou příručkou, jak přežít na místě, o němž všichni vědí, ale málo kdo tuší, jak to tam doopravdy chodí. Autor: Jiří Otakar Jak přežít kriminál - Jiří Otakar Název: Jak přežít kriminál Autor: Jiří Otakar Nakladatelství: Pendulum Rok vydání: 2018, 210 stran RECENZE zatím nenapsána. Druhý díl publikace, která navazuje na knihu „Jak přežít vazbu“. Opět naturalistický a bez příkras vykreslený obraz prostředí, o němž všichni víme, že existuje, ale málokdo doopravdy tuší, jak to tam ve skutečnosti vypadá. Autor na základě vlastní nedávné zkušenosti podává s poměrně drsným slovníkem a bez cenzury ze strany nakladatele podrobnou „příručku“ jak přežít. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy

Recenze a prodej knihy "Doktore, vražda, jedeme - Deník policejní, deník výjezdový", která popisuje zážitky policejního lékaře, člena výjezdové skupiny "mordparty". Autor: Karel Vomáčka. Doktore, vražda, jedeme - Karel Vomáčka Název: Doktore, vražda, jedeme - Deník policejní, deník výjezdový Autor: Karel Vomáčka Nakladatelství: Uniforma Rok vydání: 2021, 170 stran Recenze - zatím nenapsána Publikace Doktore, vražda, jedeme je druhým, doplněným vydáním původní stejnojmenné knihy z roku 1995 . Jak podtitul „Deník policejní, deník výjezdový “ napovídá, čtenář se může těšit na zcela jiné pojetí námětu s „vražednou tématikou“, než je asi zvyklý. Kniha je totiž napsána unikátní formou úryvků z deníku z let 1978-1994 , napsaného dnes již zesnulým policejním lékařem pplk. MUDr. Karlem Vomáčkou . Kniha nabízí autentický pohled na práci policejního lékaře , člena výjezdové skupiny kriminálky - tzv "mordparty ", která vyjíždí na místa vražd, sebevražd a dalších podezřelých úmrtí . Pplk. MUDr. Vomáčka v knize populární, ale zároveň erudovanou formou vypráví o okamžicích, kdy vznikaly kriminální kauzy, které poté hýbaly celou republikou. Čtenáře zprostředkovaně zavede na mnohá místa činu a dá hlouběji nahlédnout do této neobvyklé, dobrodružné a často zajímavé práce, která je však zároveň psychicky i časově velmi náročná a neveselá. Jak sám autor v úvodu avizuje, snažil se knihu od jiných titulů odlišit také tím, že nejde jen o přehled jeho "nejslavnějších“ kriminálních kauz, ale krom nejotřesnějších a nejbrutálnějších vražd (a ano, dostane se i na případy sériových vrahů) záměrně vybral i události jiné, běžnější, které však svou bizarností, tragičností, a často i zbytečností, plasticky a věrně dokumentují tzv. „krvavou paměť města “. Na novém vydání literárně spolupracoval jeden z nejznámějších českých autorů „krimi literatury faktu“ - Viktorín Šulc (autor pentalogie Panoptikum sexuálních vražd ). Ten knihu obohatil o nové informace k některým případům a o předmluvu a epilog, obsahující vzpomínku na pplk. MUDr. Karla Vomáčku . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Koupit Další knihy

Recenze povedené slovenské knihy "Zatratení" od autora Dávida Kičina. Kniha z roku 2014 se věnuje doživotně odsouzeným na Slovensku. Zatratení - Dávid Kičin Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Zatratení Autor: Dávid Kičin Nakladatelství: Dixit s.r.o. Rok vydání: 2014, 315 stran Tentokrát se vrhnu na recenzi knihy, která (zatím) jako první mezi recenzovanými zde na webu není psána v českém jazyce. Ale nebojte, jde o titul psaný slovensky, tedy dovoluji si tvrdit, že její přečtení bez větších potíží zvládne většina průměrných češtinářů. Samozřejmě, sem tam některé to slůvko může být českému čtenáři neznámé, a určitá věta tedy zůstane nepochopena, ale toto se jistě netýká drtivé většiny obsahu. Autorem knihy je mladý slovenský spisovatel David Kičin. Ten po dobu asi jednoho a půl roku písemně komunikoval s vybranými doživotně odsouzenými slovenskými trestanci a z takto nasbíraných materiálů poskládal zmíněný titul. Tím se dostávám k samotné formě knihy. Ta, po krátkém úvodním zmapování vězeňského systému a věznic na Slovensku, obsahuje zpověď 10 doživotně odsouzených mužů. Jde o vzorek pestrý – příkladem zmíním 2násobného vraha s mafiánskými vazbami, 2násobného vraha recidivistu, který vraždil i po propuštění z trestu, 4 násobného vraha, který v jeden den vyvraždil vlastní rodinu, a dále nejaktivnějšího slovenského sériového vraha Ondreje Riga, či například 3 muže, kteří se nedopustili žádného úmyslného usmrcení, ale dostali trest odnětí svobody na doživotí za jiné trestné činy ve smyslu zásady „třikrát a dost“. Mohu prozradit, že hlavně osud jednoho z doživotně odsouzených ve smyslu zásady „3x a dost“ mě poměrně zasáhl. Aniž bych chtěl zlehčovat jeho spáchané zločiny, působí doživotní trest (bez možnosti podmínečného propuštění!) opravdu příliš přísně. Asi jediné negativum, které bych mohl na knize najít, je to, že jelikož autorovy nebyly umožněny návštěvy ve vězení, komunikoval s doživotně odsouzenými pouze formou dopisů. To je možná trochu škoda, protože bezprostřední interakce by mohla v určitých směrech odhalit ještě více. Každopádně si dovolím tvrdit, že kniha je jako celek skvělá a stojí za to si ji pořídit. V drsné konkurenci tedy nakonec - za 2. A jako vždy u podobných titulů jsem vytvořil malou statistiku: Z 10 doživotně odsouzených v knize své zločiny plně doznávají tři odsouzení. Čtyři z nich svoji vinu částečně popírají a tři se cítí absolutně nevinní. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Recenze knihy "Zrůdy s lidskou tváří", která popisuje případy 35 pachatelů, kteří se dopustli vraždy, ač pocházeli z dobrých rodin a měli dobré zaměstnání. Autor: Carol Anne Davis. Zrůdy s lidskou tváří - C. A. Davis Další knihy Název: Zrůdy s lidskou tváří - Když slušní lidé páchají ohavné zločiny Autor: Carol Anne Davis Nakladatelství: Alpress Rok vydání: 2020, 295 stran Recenze: Zatím nenapsána. Co přinutí obyčejného úředníka, aby unesl malou dívku? Proč je schopen zkušený pilot ubít svoji ženu k smrti nebo kněz znásilnit a poté i zavraždit prostitutku? Všech 35 mužů a žen pocházelo ze slušných rodin a měli dobré zaměstnání – někteří byli lékaři, policisté, jiní učitelé – všichni se však dopustili toho nejtěžšího hříchu. Skrývají se snad v každém člověku zločinecké sklony? Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy s názvem "Ďábel v bílém městě". Autor: Erik Larson, Rok vydání: 2017, 496 stran Ďábel v bílém městě - Erik Larson Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název : Ďábel v bílém městě aneb vraždy, kouzla a šílenství na výstavě, které změnila Ameriku Autor : Erik Larson Nakladatelství : ARGO Rok vydání : 2017, 496 stran Jako obvykle mě napadla otázka, co bych tak mohl o této knize hned zpočátku vypíchnout…zřejmě to, že rozhodně nejde o pouhé zpracování případu známého sériového vraha z konce 19. století H. H. Holmese neboli H. W. Mudgetta. V knize Erika Larsona totiž naleznete mnohem více. Ve zmíněném titulu se odehrávají hned dvě dějové linie, které se sice neprolínají, ale jsou místně a časově spjaté. Ano, první se týká života a činů zmíněného známého amerického sériového vraha. který byl jedním z prvních novodobých SV a byl aktivní jen několik málo let po činech Jacka Rozparovače (rok 1888). Druhá dějová linie knihy, která je obsáhlejší, se pak věnuje popisu přípravám a průběhu světové výstavy (World’s Columbian Exposition 1893), která se odehrála v roce 1893 v Chicagu a byla v té době opravdu velkolepou událostí celosvětového významu. Celá kniha by se dala shrnout jako jeden velký výlet do konce dnes již vlastně předminulého století. Doby, kdy využití elektrického proudu bylo ještě v plenkách a z pohledu dneška banální nemoci kosili lidi v produktivním věku. Doby kdy však naopak určité lidské vlastnosti a motivace byly naprosto totožné jako dnes. Při četbě knihy si tedy nepřijdou na své jen ti, kteří se zajímají o sériové vrahy a kriminalistiku (vlastně ty uspokojí „jen“ cca třetina knih), ale hlavně milovníci historie a určitě i architektury, neboť kolem té se druhá dějová linie hodně točí. Kniha je sice nepochybně literaturou faktu, ale je psána s velkým akcentem na plynulost a napínavost děje, takže se domnívám, že pokud se rozhodnete k jejímu přečtení, bude vám, stejně jako mně, odsýpat. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Další knihy Komentáře

Recenze knihy s názvem "Zapomenutí sérioví vrazi". Autor: J. L. Morrow, rok vydání 2016, 260 stran Zapomenutí sérioví vrazi - J.L.Morrow Koupit knihu Název: Zapomenutí sérioví vrazi Autor: Jason Lucky Morrow Nakladatelství: DOBROVSKÝ Rok vydání: 2016, 260 stran Na začátek recenze jeden podstatný fakt - kniha Zapomenutí sérioví vrazi se skoro vůbec nevěnuje sériovým vrahům! Naleznete v ní sice jednoho sériového násilníka, který měl jen štastnou shodou náhodou pouze jedinou obět. Dále několik mnohonásobných vrahů se zajímavými osudy a překvapivými zápletkami v jejich případech, a také slepého bombového vyděrače. Ale přesto v ní nenaleznete jediného „klasického“ sériového vraha. On už sám originální název knihy „Famous crimes the world forgot “ neboli „Slavné zapomenuté kriminální případy “ vypovídá o tom, že zvolený český název odkazující na vrahy sériové byl hlavně marketingovým trikem. Co tedy v knize doopravdy najdete? Můžete v ní naleznou 10 amerických kriminálních případů, které se odehrávají mezi lety 1900 – 1961. Ty popisují různé pachatele od zmíněného sériového násilníka, který útočil kladivem na náhodné ženy v ulicích Denveru, přes masového vraha, který skončil díky simulované dušvní nemoci doživotně v léčebně. Kniha je poměrně detailním zpracováním jednotlivých případů, kdy autor využívá jako zdroj převážně dobový tisk. Jednotlivé případy jsou podány uceleně, nezkratkovitě a především čtivě! Kniha tak dokáže čtenáře věrně přenést do nálad, které tyto zločiny v danou dobu vyvolaly a vystihuje i některé americké dobové reálie, např. soudní systém, práci šerifů, atd.. Tedy: Pokud si vysloveně chcete smlsnout pouze na případech méně známých sériových vrahů, obsahem, který by podle názvu titulu koupěchtivý očekával, kniha vás asi zklame. Pokud vás však zajímají i další pachatelé a jiné kriminální případy (samozřejmě včetně vražd), knihu doporučuji přečíst. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Komentáře

Nejkurióznější kriminální případy z celého světa. Přečtěte si krátké aktuality, ve kterých se přesvědčíte, že možné je snad úplně vše, a to i v rámci zločinu. Kuriozity ze světa krimi Muž žil na Slovensku tři roky v bytě s mrtvolou Hned v několika aspektech kuriózní případ byl odhalen počátkem roku 2020 v obci Trstice na jihu Slovenska . V nočních hodinách dne 14. ledna 2020 tam na místní policejní stanici totiž přišel osmadvacetiletý muž , který byl evidentně pod vlivem nějakých omamných látek. Překvapeným policistům pak sdělil, že je pachatelem tři roky staré vraždy a tělo oběti má být ukryto v jeho obydlí. Policisté, ač muži příliš nevěřili, vydali se do jeho rodinného domu, kde žil spolu se svou matkou. Tam pak skutečně v uzavřeném, zabedněném prostoru pod schodištěm nalezli torzo ženského těla. To bylo ve značném stádiu rozkladu a bylo zabalené do koberce. V lebce oběti měl být navíc nalezen zaražený nůž a dolní končetiny měly být odděleny od zbytku těla. Podle předběžných informací je obětí Lívie L.(+51 let) , která byla naposledy viděna v září 2017 . Ona i muž, který se k vraždě přiznal, bydleli v obci s 3700 obyvateli a podle některých svědectví se měla zavražděná žena dokonce znát s matkou podezřelého. Některé zdroje hovoří o tom, že dlouho pohřešovaná žena byla členkou svědků Jehovových, tedy existovala i verze o tom, že mohla neohlášeně odjet do zahraničí. To však vzhledem k dobrým vztahům se svými dvěma dospělými dětmi, které o ničem takovém nevěděly, nebylo pravděpodobné. Zadržený, Štefan (28), je podle starostky obce Trstenice znám svým problémovým chováním a užíváním alkoholu a dalších drog. Dne 17. ledna 2020 jej poslal trnavský soud do vazby a případ je nyní v rukou policie. Chodit tři roky po malé obci, kde žije rodina oběti, navíc bydlet v domě matky s rozkládající se mrtvolou, to už chce silný žaludek...více zde a zde . (2/2020) Lívie L. Muž odsouzený k 10 letům vězení je na útěku Události zajímavého případu, kterému doposud není konec, započaly 7. ledna 2018 . Toho dne slavil a popíjel, tehdy třiatřicetiletý Mário Krtička , se svými přáteli v několika barech v Plzni . Když čas uzrál, zavolal si opilý muž taxi, aby jej odvezlo domů. V něm seděl devětašedesátiletý plzeňský taxiřář, Petr J. , který zákazníka předem zinkasoval a zavezl jej domů. Když chtěl poté postarší taxikář za odvoz zřejmě nějaký doplatek, doprovázel opilého Krtičku do domu, kde se mezi muži rozpoutala hádka, která vyústila v smrt staršího z nich. Ač není úplně jasné, jak konflikt přesně vzniknul a jak probíhal, ví se, že útočník , vyzbrojený telskopickým obuškem, taxikáře udeřil minimálně jednou do nosu , do ruky a pak mu dupl na břicho , nebo ho do něj kopl či praštil. Starší z mužů následně kvůli těmto zraněním vykrvácel do dutiny břišní. Mladší z můžů si z potyčky odnesl ránu na hlavě. Těžce zraněného, umírajícího, taxikáře poté našel svědek na chodbě domu. Stopy krve pak dovedly policisty přímo do bytu Mária Krtičky, který si z noci a z incidentu údajně nic nepamatoval. Státní zástupce následně muže obvinil z těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti. Ten se hájil především tím, že napadený taxikář neměl podle svědků doboru pověst a byl často agresivní, navíc prý měl chtít neoprávněně více peněž, než bylo domluveno. Buď jak buď, Mário Krtička byl soudem shledán vinným a odsouzen na 10 let odnětí svobody. Pozůstalým po zemřelém muži má navíc vyplatit 2 miliony korun. Tím však případ neskončil. V srpnu 2019 totiž média informovala o tom, že odsouzený muž do výkonu trestu nenastopil a je na útěku . Bez ohledu na to, zda-li měl na vznik incidentu větší vliv alkohol v krvi Krtičky či chování poškozeného, znamená útěk následující : Krtičkovi propadne milionová kauce , díky které směl do nástupu trestu pobývat na svobodě, odsouzený rovněž ztratil šanci na možnost předčasného propuštění z výkonu trestu , navíc mu hrozí další trestní postih , a to za maření výkonu úředního rozhodnutí. V současnosti je na Krtičku vydán evropský zatykač, tedy pokud muže na fotkách někde zahlédnete, kontaktujte Policii ČR. Existují indicie, že Mário Krtička, původem ze Slovenska, by se mohl schovávat na území Německa... více zde a zde . (12/2019) Mário Krtička Ve 14 letech se chtěl stát nejplodnějším masovým vrahem. Stráví zbytek života za mřížemi Řeč je o Jesse Osborneovi , který v září 2016 ve městě Townville v Jižní Karolíně v pouhých 14 letech zavraždil svého otce a šestiletého školáka , k tomu další dvě osoby postřelil . Vše se odehrálo tak, že Osborne nejprve v domě zastřelil svého otce. Následně se vydal k základní škole, kde dříve studoval, a na jejím hřišti zastřelil šestiletého chlapce, k tomu dalšího postřelil. Postřelena byla i jedna učitelka. Velice mladý pachatel byl brzy po činu zadržen a v průběhu podzimu roku 2019 proběhl soud, kde byl obžalovaný souzen jako dospělý. U soudu Osborne uvedl, že činu lituje a dále uvedl, že neví, proč ho spáchal. Zastával se ho mimo jiné i jeho dědeček, který uváděl, že Jesse byl otcem občas v opilost bit, a že byl rovněž šikanován na škole. Proto pro svého vnuka žádal minimální možný trest, tedy 30 let vězení. Naopak příbuzní obětí i někteří příbuzní pachatele žádali doživotí. Přesvědčení, že v rodině panovalo velmi negativní prostředí, které mělo podíl na masové střelbě, potvrdila i jedna ze soudních znalkyň. Jiný ze znalců naopak uvedl, že Jesse Osborne nemá žádné výčitky . Že je dlouhodobe posedlý podobnými školními masakry , že svůj čin dlouhodobě plánoval, o čemž svědčí i zachycená komunikace na Instagramu, kdy projevil přání být nejplodnějším masovým střelcem USA . Dále znalec uvedl, že lítost, kterou teď projevuje je pouze přetvářka. Uvedl rovněž, že chlapec mu líčil jak dříve trhal cvrčkům křídla a končetiny, aby byli bezmocní proti mravencům, že házel žáby o zeď, střílel vzduchovkou na psy, a že má stále fantazie o vraždění . Buď jak buď, 14. listopadu 2019 si mladý pachatel odnesl od soudu tvrdý trest, po jehož vyhlášení se rozplakal. Rozsudek zněl - doživotní vězení! Jeho obhájce podal proti rozsudku odvolání. Jaké to asi je, když se v sedmnácti letech dozvíte, že zbytek života strávíte ve vězení? A jaké to je, přijít o dítě rukou vraha? Pramenil pláč Jesseho Osbornea z lítosti nad jeho obětmi nebo nad vlastním osudem? No, mladý zločinec teď bude mít za mřížemi dost času na to nalézt odpovědi na mnoho dalších otázek... více zde a zde . (12/2019) Jesse Osborne Hromadná znásilnění v Indii Události minulých týdnů opět vyvolaly debaty a zaměřily pozornost na míru násilí, které je v Indii pácháno na ženách. Nejprve bylo ve čtvrtek 28. listopadu 2019 objeveno tělo znásilněné a upálené sedmadvacetileté veterinářky , která se pohřešovala od předešlého dne. Čtveřice podezřelých byla poměrně brzy zatčena, tím však drama rozhodně nekončilo. V průběhu neděle se před policejní stanicí, kde byli podezřelí zadrženi, sešli tisíce lidí a požadovali vydání čtyř zadržených mužů k lynčování. Celý případ vyvrcholil v pátek 6. prosince , během rekonstrukce na místě činu. Zde se pachatelé měli pokusit zmocnit zbraní policistů a ti všechny zastřelili . Zraněni byli rovněž dva policisté. Na jiném místě Indie , pouhý den před dramatickým završením výše popsaného případu, měla jiná oběť hromadného znásilnění svědčit u soudu. Šlo o třiadvacetiletou ženu , která byla znásilněna v březnu letošního roku. K soudu však nedorazila , když ji útočníci cestou na nádraží napadli, odtáhli na pole a tam ji polili hořlavinou a zapálili. Mladá žena, která musela projít obrovským množvím utrpení, v sobotu 7. prosince svým zraněním podlehla . Policie v souvislosti s otřesnou vraždou ze zavrženíhodné pohnutky - zakrýt jiný tresntý čin - zadržela pět lidí , mezi nimiž byli i dva muži, kteří čelili obvinění, že ženu v březnu hromadně znásilnili. Z celkem pěti osob, které se měly 4. března dopustit onoho znásilnění, policisté zatím dopadli jen tři. Zbylí dva podezřelí jsou stále na útěku . Co je však ještě horší, obdobné útoky nejsou v Indii bohužel zcela výjimečné...více zde a zde . (12/2019) Fatální následky postupu britské policie Osmadvacetiletý Brit jménem Alexander Lewis-Ranwell byl letos 8. února zadržen, protože vykradl farmu, kdy se navíc přitom měl „chovat bizarně “. Ještě během zadržení varovala matka mladého muže policisty s tím, že její syn je nebezpečný a mohl by po propuštění někomu ublížit . Přesto byl muž o několik hodin později propuštěn . O dalších pár hodin později dotyčný zaútočil na starší manžele, kterým vyhrožoval pilou. Strážníci tedy útočníka opět zajistili a odvezli do CPZ, kde se jim svěřil, že má psychické problémy, načež se jednomu z nich pokusil sebrat taser. Když byl následně telefonicky spojen s odborníky na duševní zdraví, bylo policistům doporučeno , aby byl muž vyšetřen psychiatrem , neboť vykazuje znaky duševní poruchy. K tomu však nedošlo a zadržený byl opět propuštěn . Jen o několik hodin později ubil kladivem tři osoby v seniorním věku! V současnosti, v prosinci 2019 , probíhá v této záležitosti soud , kdy obžalovaný odmítl svou vinu s tím, že příčinou vražd bylo jeho duševní onemocnění. Verdikt soudu zatím není znám. Dokážete si představit zoufalství pozůstalých? Co by jim asi britská policie odpověděla na otázku, zda-li nešlo tragédie zabránit? Domníváme se, že výše popsaný postup je jen stěží obhajitelný a zúčastnění policisté mají co vysvětlovat... více zde a zde . (12/2019) Alexander Lewis-Ranwell Nespravedlivě odsouzení muži se dostali na svobodu po 36 letech V listopadu 2019 byla na základě rozhodnutí amerického soudu propuštěna trojice mužů, kteří měli strávit zbytek života za mřížemi. Konkrétně šlo o Alfreda Chestnuta, Andrewa Stewarta a Ransoma Watkinse, kteří byli odsouzeni na doživotí za vraždu , která se odehrála v roce 1983 na základní škole v Baltimore. Obětí se tehdy stal 14 letý školák, který byl zastřelen. Odsouzeným mužům bylo v době vraždy teprve 16 , respektive 17 let . Soud na základě přezkoumání případu zrušil mužům trest, a ti se po 36 letech ve vězení vrátili na svobodu . "Když jsem se dozvěděl, že nás propustí, rozplakal jsem se. Na tohle jsme čekali celých 36 let. Náš příběh teď začíná, protože se musíme naučit znovu žít. ", uvedl jeden z nich po propuštění. Prokurátorka, která nechala případ znovu otevřít, se nespravedlivě odsouzeným mužům za chybu systému omluvila. Zároveň uvedla, že si muži zaslouží mnohem víc než jen omluvu a slíbila, že pro ně bude bojovat za finanční kompenzaci. Pravděpodobným pachatelem činu byl zřejmě, v té době, 18 letý mladík, který byl údajně zastřelen v roce 2002. Nedokážeme si představit pocity mužů, kteří strávili většinu svého života ve vězení za zločin, který nespáchali... Nezbývá než dodat, že dotyčným gratulujeme k nově nabyté svobodě a očištění jejich jména.... více zde a zde . (11/2019) Alfred Chestnut, Andrew Stewart a Ransom Watkins Policie se radovala předčasně, pětinásobný vrah stále uniká Francouzská a skotská policie si v říjnu 2019 uřízla pořádnou ostudu! V pátek dvanáctého byl totiž na letišti ve skotském Glasgow zadržen muž, který měl být údajně podezřelým jménem Xavier Dupont de Ligonnès . Ten měl v roce 2011 zavraždit pět členů své rodiny , které pak spolu se dvěma zabitými psy, zakopal pod terasou rodinného domu ve francouzském Nantes , načež prchnul a začal se před policií skrývat. Již za dva dny po zadržení muže na letišti však museli policisté oznámit, že se ukvapili, a že v případě zadrženého jde jinou osobou, než o hledaného muže. Šlo o člověka, který s případem neměl zhola nic společného. Neměl shodné otisky prstů, neodpovídala podoba a následně ani DNA. Chybou mělo být nesprávné prvotní srovnání otisků prstů a přílišná "horlivost" při činění závěrů. Což o to, mýlit se je lidské a to samozřejmě platí i pro policisty. Horší je to, že o zadržení "podezřelého" mnohonásobného vraha mezitím informovala média po celém světě, což si příslušné policejní orgány určitě za rámeček nedají. Skotské a francouzské policii teď nezbývá, než se dohadovat, kdo za onu ostudu může větší měrou. Podezřelý z pětinásobné vraždy, Xavier Dupont de Ligonnès , mezitím stále uniká. Ne nadarmo se říká: dvakrát měř a jednou řež! .... více zde a zde . (11/2019) Xavier Dupont de Ligonnès Krásnou a krutou mexickou „císařovnu“ dostihla karma Znáte to přísloví, „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne “? Tak přesně podle něj skončil život pětatřicetileté mexické krásky jménem Claudia Ochoa Felix , která patřila mezi šéfy mexického gangu jménem Los Ántrax . Jeho hlavní činností spočívala především ve vykonávání nájemných vražd pro mocný drogový kartel Sinaloa , který dříve vedl, dnes již zadržený, Joaquín „El Chapo“ Guzmán . Žena se třemi potomky byla manželkou muže, který pracoval jako dealer právě pro kartel Sinaloa a zároveň byla milenkou tehdejšího šéfa Los Ántrax. Po jeho zadržení pak údajně vedení gangu převzala. Žena, která měla na Instagramu (clau8af ) přes 300 000 followerů, a které se přezdívalo také „Kim Kardashian zločinu “, byla nalezena mrtvá v průběhu září 2019 ve svém domě. Ač příčina úmrtí nebyla doposud publikována, bylo zjištěno, že v době smrti měla v krvi alkohol a další drogy. Za jejím skonem tak může stát jak náhodné úmrtí (např. udušení v důsledku vdechnutí zvratků), tak i cizí zavinění. Pro druhé svědčí hlavně to, jaký styl život vedla, kdy pouhý měsíc před svojí smrtí jen náhodou unikla atentátu, když si ji nájemný vrah spletl s jinou ženou. Buď jak buď ne nadarmo se říká: "s čím kdo zachází, tím také schází" . My nad osudem této ženy rozhodně truchlit nebudeme.... více zde a zde . (10/2019) Caludia Ochoa Felix Nájemná vražda skončila jako povedená groteska! Případ se odehrál v roce 2013 , kdy se jeden čínský podnikatel rozhodl zbavit svého konkurenta. Napadlo ho tedy, že jej nechá zavraždit a v této záležitosti si najal profesionálního zabijáka , který měl za odstranění nepohodlné osoby obdržet v přepočtu asi 6,5 milionů Kč . Nájemnému vrahovi se však příliš nechtělo "špinit si ruce", a tak si za část slíbené odměny najal na samotnou vraždu další osobu. Problém byl ten, že stejná úvaha napadla další tři oslovené osoby... Částka za provedení činu se tak dále drobila, až byl nakonec osloven v pořadí již pátý vykonavatel , který byl naštěstí ještě vynalézavější a napadlo ho oslovit svoji oběť se žádostí, že vraždu budou předstírat. Vystrašený podnikatel se s celou záležitostí pochopitelně obrátil na policii a ta všechny zúčastněné zatknula. V říjnu 2019 soud "šikovné" výtečníky odměnil tresty odnětí svobody od 2 a půl roku do pěti let. Nejvyšší trest dostal objednatel vraždy a první oslovený "hitman". Naopak s nejmenším trestem vyváznul poslední oslovený nájemný vrah, kterého napadlo místo zabíjení raději konspirovat. "Profi vrahům " a muži, který si je najal, tak zůstaly oči pro pláč, zatímco veřejnost se může zmíněným "vychytralým" zločincům smát. Škoda jen poměrně nízkých trestů, mohlo být ještě veseleji .... více zde a zde . (10/2019) Pachatelé před soudem Nevinný vtípek skončil rodinnou tregédií Obrovskou tragédií skončil v říjnu 2019 vtip, který se rozhodl připravit pro svého tchána sedmatřicetiletý Nor jménem Christopher Bergan . Toho napadlo, že vystraší jedenašedesátiletého Richarda Dennise tím, že se schová na jeho zahradě do křoví a následně na svého tchána vybafne. Bohužel toho dne, jen pár hodin předtím, se jedenašedesátiletý muž ošklivě pohádal s jedním ze svých dalších příbuzných, který mu pak večer několikrát zlostně bušil na dveře. Muž tedy byl ve střehu a po ruce měl pro jistotu svoji zbraň. Nor, který právě přijel do USA nejprve zabušil na dveře svého tchána, aby se následně schoval. Když vystrašený muž otevřel, Nor vyskočil ze křoví a zařval na něj. Ozbrojený muž se instinktivně pozvedl zbraň a vystřelil. Ke smůle všech měl tak dobrou mušku, že jedinou ranou svého zetě usmrtil. Šerif města, ve kterém k tragédii došlo prohlásil, že šlo o hrozné neštěstí a dodal, že muž kvůli okolnostem případu nebude stíhán . Přátelé zastřeleného muže pak viní z celé události především kulturu zbraní v USA . Ať už za incident může neuvážlivé užívání zbraní, či pouhá shoda okolností, kdy si Nor vybral na svůj žert nevhodný den, jde o strašlivou tragédii pro celou rodinu. ...více zde . (10/2019) Novější případy Další případy

Přehled nejhorších masových vrahů po roce 2000 napříč celým světem. Díl čtvrtý - masové vraždy v období 2006-2007. Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 4 - období 2006 - 2007 (řazeno chronologicky) Tento článek mapuje nejzávažnější masové vraždy spáchané po roce 2000. Než přistoupíme k samotnému přehledu, považujeme za nutné vymezit, jaká kritéria byla pro zařazení jednotlivých případů zvolena a jaké typy útoků naopak zahrnuty nebyly. Podobné soupisy masových vražd nejsou výjimečné. Často však spojují události pouze na základě počtu obětí, aniž by bylo zřejmé, proč jsou zahrnuty některé případy a jiné nikoli. Výsledkem bývá směšování skutků, které mají společný pouze rozsah následků, nikoli povahu či kontext. Za „nejhorší“ byly pro účely tohoto článku považovány útoky s nejzávažnějšími následky, tedy ty, při nichž zahynulo devět a více osob (bez pachatele). Tato hranice byla stanovena na základě porovnání dostupných případů (i vzhledem k časovým možnostem autora) a představuje metodologickou podmínku zařazení. I při jejím uplatnění bylo identifikováno více než 150 událostí. Snížení hranice na osm obětí by znamenalo rozšíření seznamu minimálně o dalších 50 případů. Naším cílem bylo zachytit všechny události splňující stanovená kritéria, tedy žádný relevantní případ neopomenout. Z tohoto důvodu bylo nutné prověřit přibližně dvojnásobný počet smrtelných incidentů oproti konečnému počtu zařazených událostí. Případy, které byly následně vyřazeny, nesplňovaly buď podmínku minimálně 9 zemřelých obětí, nebo spadaly do kategorií, jež jsme se rozhodli do přehledu nezahrnout (viz níže). Přes snahu o maximální úplnost nelze zcela vyloučit, že zejména v méně medializovaných regionech došlo i k dalším činům splňujícím zvolená kritéria, u nichž se nepodařilo dohledat dostatečně ověřitelné informace. Co naopak nebudeme popisovat, jsou teroristické útoky. Důvodem není pouze jejich vysoký počet, ale především jejich odlišná povaha. Podrobné srovnání by přesahovalo rámec tohoto textu; uvedeme proto pouze základní vymezení. Teroristický čin je primárně nástrojem k dosažení politických, náboženských či ideologických cílů prostřednictvím vyvolání strachu a destabilizace společnosti. Typickým znakem bývá napojení na širší ideologické či organizační struktury, případně přímá či nepřímá logistická či jiná podpora dalších osob. Oproti tomu tzv. „klasická“ masová vražda bývá zpravidla motivována individuálními pohnutkami – osobní záští, pomstou, frustrací, touhou po „slávě“ či jinými osobními motivy. Tyto činy obvykle nebývají koordinovány s dalšími osobami ani neslouží jako nástroj širší strategie. Zahrnut tedy nebyl např. čin Nidala Malika, příslušníka americké armády, který v listopadu 2009 zavraždil 13 lidí a dalších 30 zranil na vojenské základně Fort Hood v Texasu, neboť udržoval kontakt s teroristy a dostával rady, ohledně příprav k útoku. Ze stejného důvodu nebyl zahrnut ani další útok ve jménu Islámského státu – čin Mohameda Lahouaieje Bouhlela, který autem usmrtil v Nice v roce 2016 86 osob a dalších 400 zranil. Ani nebyla zahrnuta střelba v San Bernardinu z prosince roku 2015, která měla za následek 14 mrtvých + asi 20 zraněných, i když zde už je situace složitější. Pachateli byli manželský pár, který zabíjel taktéž ve jménu tzv. Islámského státu. Není sice důkazů, že by manželé byli v přímém spojení s teroristy a čin byl nějakou teroristickou organizací koordinovaný, ale určité kontakty s islámskými radikály (i těmi, které měla v hledáčku FBI) a zřejmě i radikálními uskupeními měli. Pár (a především muž - Syed Rizwan Farook) se radikalizoval postupem času, a to údajně hlavně přes internet. Čin byl plánován. Naopak jsme pro účely srovnání a jako ilustraci toho, jak tenká může být hranice mezi teroristickým činem a „klasickou“ masovou vraždou, zařadili i činy A. Breivika a O. Mateena. Oba útoky byly nepochybně motivovány politickým, ideologickým či náboženským přesvědčením pachatelů. V případě A. Breivika však primárním cílem nebylo vyvolání strachu jako prostředku nátlaku na stát či společnost, ale spíše demonstrativní čin, kterým chtěl svým názorům zajistit publicitu a prostor ve veřejném diskurzu. U O. Mateena je situace ještě komplikovanější. Přestože při útoku deklaroval jednání ve jménu tzv. Islámského státu, podle dostupných informací jednal samostatně, bez přímých organizačních vazeb, koordinace či podpory ze strany této struktury, a to jak při plánování, tak při samotné realizaci činu. Zařazení těchto případů je proto nutno chápat jako metodologicky hraniční a sloužící především k demonstraci limitů zvolených kritérií. V souhrnu rovněž nejsou popisovány masové vraždy, které byly součástí širší kontinuální kriminální struktury nebo války (tedy zahrnuty nebyly např. masové vraždy v rámci drogových válek, vyřizování rivality gangů, mafií a kartelů, masové vraždy spáchané regulérními armádami, paramilitárními skupinami, ani dlouhodobými kriminálními strukturami). Rozhodujícím kritériem je izolovanost činu, nikoli však počet pachatelů, tedy výčet obsahuje i masové vraždy spáchané malou skupinou pachatelů – typicky dvojicí. Každý případ byl zpracován stručně podle základního rámce: Co se stalo? Kdy a kde? Jak byl čin proveden? Proč k němu došlo? Zvláštní pozornost byla věnována odlišení příčin, motivů a bezprostředních spouštěčů. Toto rozlišení je však často problematické. Řada pachatelů spáchá po činu sebevraždu, čímž znemožní hlubší porozumění jejich jednání. I v případech, kdy pachatel přežije, mohou být jeho výpovědi neúplné, účelové či psychologicky zkreslené. Navíc téměř vždy existuje více faktorů, které se podílí na smrtícím jednání. Snahou tedy bylo podle dostupných zdrojů popsat nejpravděpodobnější možné příčiny, motivy a všechny možné další faktory, které se mohly na fatálním konání podepsat. Jde tedy o určitý odhad autora. Míru jeho přesnosti musí posoudit čtenář. Napříč analyzovanými případy se opakovaně objevuje jediný univerzální moment: bezprostřední otázka „Proč?“. Jednoznačná odpověď však často neexistuje. Masová vražda je téměř vždy výsledkem souhry více faktorů – osobních, sociálních i situačních. Přesto lze konstatovat, že bez ohledu na deklarovaný motiv zůstává takový čin krajně bezohledným a odporně sobeckým aktem, jehož následky dalece přesahují samotného pachatele. 30. Bai Ningyang – Čína – 8. 5. 2006 - oběti: 12 + 5 (nar. 1986) Prvním zločinem, na který se v tomto čtvrtém díle seriálu o nejhorších masových vraždách po roce 2000 budeme věnovat, je žhářská masová vražda, kterou měl na svědomí teprve devatenáctiletý muž jménem Bai Ningyang. Ten vstoupil v pondělí 8. května 2006 v 9 hodin ráno do mateřské školy v jedné vesničce poblíž města Gongyi v čínské provincii Henan. Tam se vydal do třídy, kde učila žena, které podle místních nadbíhal a dvořil se jí, přičemž ona jeho návrhy odmítala. Ve třídě v tu chvíli bylo, mimo zmíněné ženy, 21 dětí (věk kolem 5 let). Ningyang přítomné nejprve ohrožoval nožem a nařídil, aby se všichni přesunuli do zadní části místnosti. Poté zamknul a vzal přinesené lahve s benzínem a rozlil jej po místnosti. Nakonec řekl jednomu dítěti, jehož rodinu znal, aby odešlo, načež benzín zapálil a sám utekl. Požár měl za následek 2 usmrcené děti na místě, v nemocnici však bohužel na následky popálenin zemřelo dalších 10 z nich. K tomu všemu 4 další děti utrpěly zranění a popálena byla i učitelka, o kterou vrah usiloval. Po pachateli bylo ihned vyhlášeno rozsáhlé pátrání, do kterého bylo nasazeno několik stovek policistů, a vrah byl nalezen jen den po útoku v jedné z jeskyní v nedalekých horách. Následně byl odsouzen k trestu smrti, který byl brzy vykonán. Co se týká útočníka, šlo údajně o introvertního, nezaměstnaného muže. Přístup do školky byl snadný, neboť mateřská škola byla provozována nelegálně, navíc přes ni běžně chodili dělníci do sousedící továrny. Můžeme jen odhadovat, že za hlavní příčinu této masové vraždy lze označit odmítnutí učitelkou, které se Ningyang neúspěšně dvořil a jako motiv pak připadá v úvahu msta. Bez zajímavosti však není ani konflikt, který měl Ningyang jen 2 dny před osudným dnem, který ukazuje na výraznou nevyrovnanost a možná hlubší psychické problémy útočníka. Toho dne měl totiž zcela banální hádku s mužem, který jej káral za to, že jde po čerstvě vydlážděné cestě. Devatenáctiletý mladík se došel ozbrojit a později toho dne onoho muže se dvěma noži v ruce pronásledoval po vesnici. Když se ho následně vydal jeho otec odzbrojit a potrestat, vzal jako rukojmí 5leté dítě. Ač se incident obešel bez jakýchkoli obětí, lze z něj zřejmě usuzovat na možné psychické problémy pachatele. 31. Qui Xinghua – Čína – 15. 7. 2006 - oběti: 11 + 2 (1959 – 28. 12. 2006) Qui Xinghua, sedmačtiřicetiletý čínský farmář, během července roku 2006 připravil o život v čínské provincii Shaanxi 11 osob a další 2 zranil. Pachatel nejprve v taoistickém chrámu poblíž města Qiu ubil sekerou 10 spících lidí, když obětmi se stala jedna žena, čtyři poutníci a 5 duchovních. Vrah údajně po usmrcení obětí dokonce vydloubl jednomu z duchovních oči a vyňal některé jeho vnitřní orgány. Nakonec chrám zapálil a utekl. Na útěku pak o čtrnáct dní později napadl ještě rodinu jednoho farmáře. Bohužel i toto napadení si vyžádalo jednu usmrcenou oběť – dceru farmáře. Její rodiče vyvázli se zraněními. Než se pachatele podařilo dopadnout, byl na útěku déle než měsíc. Během této doby se schovával v místních horách, které dobře znal. Muž byl nakonec odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán ještě v prosinci téhož roku. Qui dříve neměl žádný podstatnější konflikt se zákonem a v jeho osobní anamnéze nebyly zaznamenány ani žádné potíže s duševním zdravím. Nicméně v jeho chování bylo možné spatřovat zvýšenou agresivitu. Navíc se vyznačoval až chorobnou žárlivostí, kdy se domníval, že dvě jeho dcery má manželka s cizím mužem. Právě tyto domněnky měla vyvrátit dvojí návštěva chrámu, kde se masová vražda odehrála, které proběhly v měsíci předcházejícím útoku. Tyto návštěvy chrámu však situaci spíše zhoršily a při jedné z nich se měl údajně Qui pohádat se správcem chrámu. Podle svých slov žárlil právě na něj a podezíral jej z toho, že jeho ženu „zneuctil“. Tento muž se tak proto stal jeho úhlavním nepřítelem. Tento fakt pak Podle čínské policie se pak Qui v rozčílení rozhodl zavraždit všechny obyvatele chrámu, načež chtěl celé místo zničit. Údajně také zprvu plánoval, že následně zavraždí i manželku, ale to si pak kvůli svému synovi, kterého měl na rozdíl od dcer, které považoval za nevlastní, rád, a proto od tohoto záměru upustil. U soudu pak Qui prohlásil: „Omlouvám se všem obětem a jejich příbuzným. Já toho opravdu lituji a doufám, že společnost za to nebude vinit moji rodinu“. Před výkonem trestu stihnul ve vězení sepsat vyjádření, ve kterém své činy vysvětloval, nicméně toto vyjádření nebylo publikováno. Zdá se, že v tomto případě, ostatně jako i v mnoha dalších v rámci tohoto seriálu, byla motivem činu msta. Za příčinu pak lze zřejmě označit nenávist vůči správci chrámu, kde k masové vraždě došlo, způsobenou chorobnou žárlivostí. Spouštěčem mohla být jedna z předchozích návštěv chrámu, kdy došlo mezi muži k hádce. 32. Wang Changyi – Čína – 1. 8. 2006 - oběti: 11 + 1 O této masové vraždě bylo zjištěno pouze to, že se stala 1. srpna 2006 v čínském městě Menzi v provincii Yunnan a pachatel nesl jméno Wang Changyi. Ten toho dne zavraždil 11 osob a jednu vážně zranil, přičemž minimálně část obětí tvořili příbuzní pachatele. Nic dalšího se ohledně této mnohonásobné vraždy nepodařilo zjistit, proto nejsou činěny žádné závěry o jejím možném motivu či příčinách. 33. Shi Yuejun – Čína – 24. – 29. 9. 2006 - oběti: 12 + 5 (5. 3. 1971 – 20. 12. 2006) Další čínský případ, ve kterém lze pachatel označit za tzv. záchvatového vraha. Řeč je o sedmatřicetiletém řezníkovi jménem Shi Yuejun z provincie Jilin v Číně. Ten během 5 dnů v září roku 2006 zavraždil nožem celkem 12 osob a 5 dalších zranil (někde 13+4). Vše se odehrálo tak, že Shi nejprve v neděli 24. září ve dvou nedalekých městech v okrese Tonghua usmrtil sedm osob a čtyři vážně zranil. Téměř ve všech případech šlo o jemu známé osoby, se kterými měl v minulosti konflikt nebo o jejich příbuzné. Poté se ukrýval v okolí města Liunan a ve snaze vyhnout se dopadení zavraždil v průběhu několika následujících dní dalších 5 osob a jednu zranil. Nakonec byl po pátrání, do kterého bylo podle zpráv zapojeno přes 14 000 lidí, včetně 2000 policistů, dopaden v kukuřičném poli necelý týden po prvotním útoku. U následného soudu byl nad ním vyřknut ortel smrti. Poprava byla vykonána 20. prosince téhož roku. Shi byl manželkou popisován jako introvert, který příliš nekomunikoval se svým okolím, a který měl až chorobné sklony k tomu, dlouze přemýšlet nad konflikty s ostatními lidmi. Policie neposkytnula žádné bližší informace, ani nekomentovala konkrétní motiv, ale podle místních obyvatel šlo v mužově historii vysledovat problémy s psychickým zdravím. Sám Shi prý popisoval svůj motiv jako „pomstu společnosti, která ho ponižovala a kvůli které trpěl “. Motiv tedy je v případě tohoto pachatele zřejmě kombinovaný. V případě prvotního záchvatu se zdá, že byl hnán touhou po pomstě, kde příčiny lze hledat asi především v psychice pachatele. Motivem u zbylých 5 vražd byla zřejmě snaha zbavit se nepohodlných osob ve snaze uniknout dopadení. 34. Liu Weixiong – Čína – 4. 2. 2007 - oběti: 17 + 6 Třicetiletý muž jménem Liu Weixiong je odpovědný za úmyslné založení požáru, který si 4. února roku 2007 vyžádal život 17 osob a 6 dalších zranil. Událost se odehrála v čínském městě Taizhou v provincii Zhejiang. Objektem žhářského útoku byl dvoupodlažní dům, v jehož prvním patře byly umístěny obchody a druhé patro bylo využíváno jako ubytovna pro pracovníky. Pachatel se k činu přiznal a nakonec byl odsouzen k trestu smrti. Motivem popisovaného činu údajně měla být opět msta. Příčiny tohoto jednání, ani nic bližšího o osobě pachatele či spáchaném zločinu se nepodařilo dohledat. 35. Seung-Hui Cho – USA – 16. 4. 2007 - oběti: 32 + 23 (18. 1. 1984 – 16. 4. 2007) Seung-Hui Cho, třiadvacetiletý, původem jihokorejský, vysokoškolský student vstoupil dne 16. 4. 2007 do budovy Polytechnického institutu státní univerzity v Blacksburgu ve státě Virginie a zde zastřelil 32 osob (studentů a vyučujících) a dalších 17 osob postřelil. K tomu dalších 6 osob se zranilo při skoku z okna ve snaze uniknout šílenému střelci. Jde tak až doposud (3/2023) o nejhorší školní masakr v historii USA. Na konci masakru Seung-Hui Cho obrátil zbraň proti sobě a spáchal sebevraždu. Útočník byl vyzbrojen dvěma pistolemi typu Glock 19 a Walther P22 – zbraně byly obstarány legální cestou. Motivem činu byla pravděpodobně msta společnosti, když pachatel ve svých zápiscích kritizoval „zhýralost“, „děti zbohatlíků“, apod. Hlavní příčinu této masové střelby je zřejmě třeba hledat ve vnitřních faktorech na straně pachatele. Ten totiž trpěl dlouhodobě psychickými problémy, když se již od mala podroboval různým vyšetřením, léčbám a terapiím. Taktéž učitelé i spolužáci považovali jeho chování za abnormální - minimálně podivínské, spíše však přímo znepokojující až nebezpečné. Přesná diagnóza z psychiatrického hlediska zůstala nejasná, respektive žádná z diagnóz nebyla „obecně“ přijata – i když zdroje často se často shodují v tom, že pachatel trpěl sociální fobii a vadou řeči tzv. selektivním mutismem. Z rozboru jeho zápisků a nahrávek pak vyplynula i určitá inspirace a fascinace jinou školní masovou střelbou tzv. „Columbine massacre“. Za zmínku stojí jistě i to, že již v roce 2005 byl Cho obviněn z obtěžování dvou studentek a v návaznosti na posouzení jeho psychického stavu mu soud nařídil ambulantní psychiatrickou léčbu. 36. Danilo Guades – Filipíny – 2. 6. 2007 - oběti: 10 + 17 (nar. 1968) PŘEDCHOZÍ DÍL Tato vražedná vlna se odehrála v noci dne 2. června 2007 ve filipínském městě Calbayog City. Zde devětatřicetiletý Danilo Guades zavraždil pomocí dlouhého filipínského nože „bolo“, který je podobný mačetě a pomocí palcátu 10 lidí. Dalších 17 obětí pak bylo zraněno. Vše začalo tak, že pachatel nejprve vstoupil do bytu své sestřenice a tam napadl ji, jejího manžela a jejich potomky. Poté vstoupil postupně ještě do tří dalších domů, kde napadl jak dospělé členy rodin, tak i přítomné děti. Nakonec při pronásledování napadl ještě několik dalších lidí na ulici, než se, kvůli strachu z následného postupu policie, vzdal jednomu z vesničanů. Na policejní stanici pak muž odpovědný za masakr zprvu vše popřel a přiznal se jen k staré vraždě svého bratra. Později několikrát změnil svou výpověď, až skončil u verze, že vraždil, aby umocnil sílu svého amuletu. Pachatel byl během hodinu trvající vražedné vln y pod vlivem alkoholu. Jeho pozdější osud se z dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. V pozadí osoby vraha stojí za zmínku určitě to, že ve svém mládí (někdy v osmdesátých letech) ubodal svého bratra, za což si odseděl 7 let ve vězení. Poté si založil rodinu, nicméně ve vesnici, kde se svojí manželkou a dvěma dětmi žil, byl považován za psychicky labilního potížistu a rovněž silného alkoholika. Vhodné je zmínit i to, že půl roku před vražedným záchvatem tomuto pachateli zemřela manželka. Jako možná příčina, respektive spouštěč, je někde uváděna hádka se členy jedné z napadených rodin. Pachatel však později na policii tvrdil, že vraždil ze spirituálních příčin – kvůli posílení své moci v rámci tzv. „černé magie“. Na zběsilém chování Guadese se tak mohlo podílet hned několik faktorů. Vliv mohly mít jak pachatelovy psychické problémy, tak smrt manželky půl roku před událostí, stejně tak jako předcházející hádka s některými z obětí. Svůj podíl na masakru zřejmě sehrálo i požití alkoholu. 37. Nikola Radosavljevic – Srbsko – 27. 7. 2007 - oběti: 9 + 2 (nar. 1968) PŘEDCHOZÍ DÍL Poslední vražednou událostí zařazenou do čtvrtého dílu seriálu věnujícímu se nejhorším masovým vraždám po roce 2000, je vražedný záchvat, který se odehrál v srbské vesnici Jabukovac v pátek 27. července 2007, a který je označován za nejhorší masakr v srbské mírové historii. Toho dne osmatřicetiletý místní muž jménem Nikola Radosavljevič zastřelil 9 náhodných osob (5 mužů, 4 ženy) ve věkovém rozmezí 15 – 58 let. K tomu navíc 2 další osoby postřelil. Vše se odehrálo tak, že Radosavljevič nejprve u oběda absolvoval hádku se svojí manželkou, kterou ukončil úderem do manželčina obličeje. Poté vzal loveckou pušku a vyrazil na ulici. Tam pak střílel buď po procházejících lidech, ale neváhal ani vniknout do nezamčených domů, kde střílel po jejich obyvatelích. Podezřelý byl nakonec dopaden o několik hodin později na místním hřbitově. Zranění, která u něj byla při zatčení shledána, a které jej neohrožovala na životě, si údajně způsobil ve snaze spáchat sebevraždu. Podle zdrojů se muž do své rodné vesnice vrátil nedlouho před incidentem, když předtím pracoval v Rakousku. V zahraničí se prý živil po většinu svého dospělého života. Místní vypovídali, že Radosavljevič měl problémy se sebekontrolou, občas propadával záchvatům vzteku a byl známý svým agresivním chováním. Po jednom z takových incidentů, který se odehrál v roce předcházejícím útoku, kdy byl nakonec zpacifikován řidičem autobusu, byl dokonce na krátkou dobu hospitalizován na psychiatrii. Tam mu byla diagnostikována paranoidní schizofrenie, doprovázená bludy. Nicméně potom, co se za něj zaručila jeho manželka a bratr, kteří slíbili, že Radosavljevič bude v léčení ambulantně pokračovat, byl brzy propuštěn. Právě kvůli tomu postupu později zaznívaly ohlasy, které kritizovaly lékaře ze zmíněné psychiatrické léčebny, neboť incident nenahlásil příslušným úřadům, což by možná vedlo k odebrání legálně držené zbraně. U pachatele nakonec byla znalci v oboru psychiatrie skutečně shledána paranoidní schizofrenií, kvůli čemuž byl shledán nepříčetným a byl umístěn do speciálního nemocničního zařízení v Bělehradu. Později Radosavljevič svoji vinu uznal a vypověděl, že vraždil kvůli nespravedlnostem, které ho trápily. V tomto případě se tedy zdá být jasné, že hlavní příčinou vražedné vlny bylo především duševní onemocnění pachatele. Spouštěčem mohla být ostrá hádka s manželkou, která bezprostředně předcházela rozpoutání střelby. DALŠÍ MASOVÍ VRAZI Copyright © 2009 - 2023 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Loupežník, vůdce loupežnické bandy a vrah, který v roce 1870 ze zištných důvodů zavraždil nejméně tři osoby. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Jan Janeček 5. 1. 2020 Jan Janeček - český lupič, vůdce loupežnické bandy a vrah, který během roku 1870 zavraždil nejméně tři osoby a dalších bezpočet lidí oloupil či okradl. Motiv vražd byl ve dvou případech zištný, když dvě oběti ubil během loupeží. Třetí vražda byla spáchána ve snaze vyhnout se dopadení. Janeček byl za své činy v roce 1871 popraven, a jako poslední v Rakousku-Uhersku byl exekuován během veřejné popravy. Narozen: 1838 Zemřel: 7. 9. 1871 Stát: Rakousko-Uhersko Počet obětí: 3+ Unikal: méně než 1 rok Vražedná aktivita: méně než 1 rok Přezdívka: "Serynek" V tomto článku se budeme zabývat lupičem, vůdcem loupežnické bandy a dá se uvést, že i sériovým vrahem, který žil a byl kriminálně činný v druhé polovině 19. století. Poměrně málo známý kriminální živel, který ve své době děsil nejednu českou obec a město, byl nakonec dopaden a za své zločiny po právu popraven v grandiózní „katovské show“, na kterou se přišly podívat tisíce lidí, a která byla poslední svého druhu na českém území. Řeč je o obávaném zločinci - Janu Janečkovi. Jan Janeček se narodil v roce 1838. Šlo údajně o cikána (nemuselo však nutně jít o Roma, jak upozorňují mnozí historikové, neboť v 19. století byly termínem "cikán" označovány všechny osoby žijící kočovným životem), který nikdy v životě nechodil do školy a krádežemi se živil již od útlého dětství. Janeček se stal postupem času vůdcem loupežnické bandy, čítající přes deset členů. S tou pak přepadával, loupil a dokonce se minimálně jednou pokusil i cizího člověka zabít. Řádění Janečka mělo ukončit až potrestání v roce 1869, kdy byl za loupeže a pokus o vraždu odsouzen na osmnáct let těžkého žaláře. Svůj trest si měl odpykat v trestnici v Kartouzích u Jičína. Jenže Janečkovi se již v 24. dubna 1870 podařilo, spolu se dvěma dalšími trestanci, z dnešních Valdic utéct, když pákou ohnuli mříže v oknech a po provazu se dostali do zahrady, kde pak přelezli zeď. Nebezpečný zločinec, i přes rozsáhlou pátrací akci, úspěšně uprchnul až do Poděbrad, kde se jej, jeho bratra (jinde bratrance) a třetího uprchlíka, Františka Janeczka, pokusil zadržet voják jménem Jan Markytán. Jan Janeček se však nemínil vzdát a na vojáka vytáhl pistoli, kterou si cestou opatřil, a zastřelil ho. Janeček nic jiného neuměl, a tak si cestou, která vedla přes severní Čechy a jižní Čechy, až na Plzeňsko, opět začal peníze a obživu obstarávat krádežemi a loupežemi. Při jedné z nich, u Podbořan na Žatecku, brutálním způsobem ubil železným křížem Andreáše Rotta, panského čeledína, a společně se svými kumpány jej oloupili o peníze a cennosti. Andreáš Rott údajně zemřel pomalou a velmi bolestivou smrtí. Minimálně druhá oběť zaplatila životem za setkání s Janečkem a jeho společníky. Bezohledné bandy, kolem uprchlíka Janečka, se začaly bát takřka celé Čechy a za jejich dopadení byla vypsána odměna. To však ještě nebylo vše! Na Plzeňsku se ke třem uprchlým, nebezpečným vězňům přidaly další příbuzní, a loupežná skupina se rozrostla. Další vražda na sebe nenechala dlouho čekat. Tentokrát je jí stal Leopold Trávníček, obchodní příručí, který se vracel z trhu z města, a který přišel o život v říjnu 1870. Tohoto muže loupežníci utloukli nedaleko Chrástu u Plzně. Extrémně nebezpečný pachatel, podle dnešní terminologie již sériový vrah, byl nakonec dopaden za dramatických událostí až v listopadu roku 1870. V ten měsíc obdrželi četníci hlášení od syna hospodského, že Janeček se svojí cikánskou bandou hodují a popíjí v jedné z krčem nedaleko Chrástu u Plzně. Telegrafy se rozezněly na několika okolních četnických stanicích a strážci zákona měli pohotovost. Když na místo, jako první, dorazili plzeňští četníci, Janečka s jeho partou naštěstí v hospodě ještě zastihli. Janeček se však znovu nevzdal, a i když byl postřelen, podařilo se mu vyskočit oknem ven a zmizet. Při zásahu, na kterém se krom četníků podílelo i několik železničních dělníků, se však přeci jen podařilo dopadnout několik členů bandy, včetně Janečkova bratra Josefa. Ten prý dal mužům zákona tip a nebezpečný, zraněný muž tak neunikal dlouho. Již o den později byl zadržen v nedaleké Lhotě, kde přespával na půdě jednoho ze stavení. Přesto drama ještě rozhodně nebylo u konce. Jan Janeček po svém zadržení Neboť plzeňská věznice Bory, někdy přezdívaná také jako „Hotel Hvězda“, ještě nefungovala (budována začala být až o 2 roky později a fungovat začala v r. 1878), zadržení zločinci skončili v soudní cele v zadní části plzeňské radnice. Zde nebyly zrovna vhodné podmínky pro držení tak nebezpečných vězňů, kteří dokázali uprchnout i z „Valdic“. I proto byli zadržení neustále spoutáni těžkými okovy a na noc navíc byli připoutáni ke zděnému železnému kruhu. Přesto se jim nějakým způsobem podařilo vyklouznout z okovů a poté málem uprchnout, když rozebrali kamna a snažili se vylézt komínem. Strážný si toho údajně všimnul až úplně na poslední chvíli. Kvůli tomu, a také proto, že ne všichni z loupežnické bandy byli pochytáni, provázela soudní proces mimořádná bezpečnostní opatření. Jan Janeček byl u soudu nakonec shledán vinným ze spáchání tří vražd, jednoho pokusu o vraždu a x krádeží a loupeží, za což mu byl udělen očekávaný trest smrti. Jeho bratr Josef byl odsouzen na doživotí (brzy poté ve věznici zemřel). Ostatní členové loupežné bandy dostaly tresty nižší. Opět z bezpečnostních důvodů byla poprava několikrát odložena, aby finální datum bylo stanoveno na 9. září 1871. Popravu měl vykonat známý pražský kat Jan Piperger, který na ní dorazil se dvěma pomocníky, z nichž jeden byl jeho nevlastní syn a zároveň učeň, tehdy šestnáctiletý, Leopold Wohlschlager, který se později stal nejslavnějším českým katem, který vykonával řemeslo až do roku 1928. Jan Piperger (1838-1888) Abychom přiblížili tehdejší „velkolepost“, dramatičnost a důležitost popravy, nechme teď promluvit samotného Leopolda Wohlschlagera, který na sklonku svého života vypověděl toto: “Otec se mnou všechno procvičil doma a vzal sebou i svého starého pomocníka, ale měl jsem přece jen strach. Neviděl jsem ještě nikdy nikoho umírat, natož pak věšet. Ta věc pro nás nebyla nikterak bezpečná, proslýchalo se, že se u Plzně srotilo několik set Cikánů, aby v den popravy zapálili město a vyrvali svého soukmenovce z rukou soudu. Kdyby se jim byl zdařil třeba jen atentát na otce, byli by zachránili Janečkovi život, protože krom mistra popravčího nesměl nikdo jiný popravu vykonat…. Otec se ještě v den příjezdu představil Janečkovi, který řekl: „Těší mne opravdu, že jsem vás poznal. Škoda, že naše známost nepotrvá dlouho.“ Když pak tatínek odcházel z cely, zavolala na něj Janeček: „Máte budíček? Já jen, abyste pozítří nezaspal“…. V sobotu ráno ve čtyři hodiny jsme vyjeli k popravišti. Bylo chladno a mlha, ale všude bylo plno lidí, na místě popravy už čekalo skoro patnáct tisíc diváků, kteří zde čekali celou noc. Janeček byl viditelně mrzutý, protože karty, které si vyložil, mu předpověděly špatný osud…“ Leopold Wohlschlager (1855-1929) Janeček údajně nejevil sebemenší lítost a nečinil žádné pokání. Dokonce prý, když se ho kněz snažil přimět ke zpovědi, dostalo se mu výsměchu a urážek. Nakonec však přeci jen pachatel krutých činů zjihl, až nakonec sám požádal o svátost smíření a přijal rozhřešení. Jak se chvíle popravy blížila, Janeček byl údajně čím dál tím nervóznější, kouřil jednu cigaretu za druhou a dokonce měl plakat. Poslední hodiny měl podle dobové reportáže trávit vykládáním karet. Když si pro odsouzence nakonec přišel do cely kat Piperger a mladý „Poldík“ Wohlschlager, nasadili mu již v cele na krk volně oprátku a ruce mu uvázal ke koženému řemenu kolem pasu. Strážníci poté přivedli Janečka k vozu, který hlídal dokonce celý prapor pěchoty! Cesta na popraviště vedla Dominikánskou, Solní a Klatovskou ulicí, kdy si Janeček cestou na smrt vyslechl ještě stovky nadávek a posměšků. On sám se choval údajně velmi zkroušeně a stále si měl šeptat modlitby a hledět na kříž, který kněz držel před jeho očima. Jak již bylo uvedeno, v ten den se sešlo na popravišti u klatovské silnice, poblíž dnešního plzeňského Náměstí míru, více než deset tisíc lidí, aby sledovali konec života nenáviděného vyvrhela. Samotná poprava trvala jen několik minut. Soudní zřízenci pak rozdali mezi přihlížející letáky s životopisem popraveného. Tělo zločince viselo na šibenici až do večera, když se dav ne a ne rozejít. Zatímco odsouzencovo tělo viselo v oprátce, seděli Jan Piperger se synem Leopoldem na schodech šibenice zády k lidem a povídali si. Když se setmělo, skončilo tělo popraveného v jámě nedaleko šibenice. Ještě téže noci ho však plzeňští představitelé nechali, kvůli obavě, aby se ostatků nezmocnil zbytek loupežnické bandy, zakopat na jiném, neznámem, místě v Plzni. Tam zůstává, bez náhrobku, pohřben dodnes. Další popravy, krom těch poválečných, se v Čechách konaly už jen ve dvorech soudů a věznic, kde byla účast podmíněna předložením vstupenky, kterých byl omezený počet. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE NEOBJASNĚNÉ VRAŽDY PLZEŇ Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Detailní článek o americkém, sexuálním sériovém vrahovi nejméně 17 mužů - Jeffrey Damerovi HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Jeffrey Dahmer 8. 9. 2009 (aktualizováno 1. 9. 2022) Jeffrey Dahmer - americký sériový vrah, který má na svědomí nejméně 17 obětí. Jelikož šlo o sexuálně motivovaného vraha - homosexuála, vybíral si za oběti pouze muže. Mezi jeho úchylky patřila např. nekrofílie a kanibalismus. Své oběti nejčastěji nejprve uspal, poté je zardousil a na bezvládných tělech se uspokojil. Poté těla rozřezal a většiny se zbavil pomocí kyseliny. Některé ostatky si však ponechával a konzumoval je, nebo mu sloužily jako trofeje. V roce 1992 byl Dahmer odsouzen na doživotí, avšak v roce 1994 byl zabit spoluvězněm. Narozen : 21. 5. 1960 Zemřel : 28 . 11. 1994 Země : USA Počet obětí : 17+ Unikal : 13 let Vražedná aktivita : 1978 - 1991 Přezdívka : "Kanibal z Milwaukee" Úvod V tomto článku se budeme věnovat pachateli, který spolu s Tedem Bundym patří ke dvěma asi nejznámějším americkým sériovým vrahům vůbec. Právě tito dva vrazi do velké míry „pomohli“ v USA vytvořit a zformovat jakýsi „novodobý kult fascinace sériovými vrahy “, který pak, stejně jako jejich jména, pronikl i do jiných zemí včetně té naší, a postupně se stal dokonce „mainstreamem“ . O obou těchto pachatelích vzniklo mnoho dokumentů a nespočet článků . O obou bylo dokonce napsáno i pár knih a natočeno několik filmů . Oba byli inteligentní muži s příjemným vzhledem a určitým šarmem, který jim pomáhal dostávat své oběti do smrtících pastí . Oba, i přesto, že spáchali tak otřesné zločiny, měli řadu ctitelek či obdivovatelů a mají je dokonce DODNES . Jméno druhého z mužů zní – Jeffrey Dahmer alias „Kanibal z Milwaukee “. Dětství a mládí Jeffrey Dahmer se narodil 21. května 1960 v Milwaukee jako první dítě Lionela a Joyce Dahmerových . Otec na vysoké škole vystudoval inženýrství a poté získal ještě doktorát z analytické chemie. Šlo o pracovitého a úspěšného muže, který měl na syna jen velmi málo času. Jeffrey ho později s kapkou hořkosti definoval jako, osobnost cílevědomou a silnou. Dahmerova matka Joyce byla obdobně cílevědomá a silná jako otec . Navíc šlo o neurotičku, takže se postupem let stávalo manželství značně bouřlivé. Malý Jeffrey byl častým svědkem rodičovských hádek, které nejednou přerostly i ve fyzickou inzultaci. Každopádně sám později uváděl, že se svými rodiči měl celkem dobrý, resp. průměrný vztah. Joyce Dahmer podruhé porodila 18. prosince 1966, kdy se narodil David Dahmer . Jeffrey se cítil opomíjený a odstrčený víc než kdy předtím. Rodina se často stěhovala , až si našla v roce 1968 stálý byt ve městě Bath ve státě Ohio . Bylo to jejich třetí stěhování během dvou let a šestá adresa v průběhu manželství . Přesně toho roku , kdy se nastěhovali do nového domova, byl podle výpovědi otce Lionela Dahmera osmiletý Jeffrey sexuálně obtěžován v nedalekém lese. Otec byl přesvědčen, že tato událost poznačila začátek synových sexuálních problémů. Sám Dahmer však tuto událost později při rozhovorech popíral . Jeffrey Dahmer v dětství Jeffrey Dahmer s otcem a mladším bratrem Malý Jeffrey byl tichý a jemný chlapec . Šlo o melancholickécho samotáře , který trávil spoustu času v lesích. Tam se měl oddávat například i samotářské hře s tyčemi, které představovaly lidi, a smyslem hry byla likvidace jedné tyče po druhé. Ve škole Jeffrey miloval pozornost svého okolí a ve vyšším věku ji získával tím, že šaškoval . Pitvořil se a rád napodoboval kreslenou postavu Frankensteina. Jeho humor byl údajně groteskní a místy krutý. Ač měl Dahmer poměrně vysoké IQ , jeho školní výsledky byly dost špatné. Mimochodem, Dahmer se sám považoval za neúspěšného člověka s nedostatkem cílů a s tímto pocitem zápasil po celý svůj život. V deseti letech projevil Jeffrey velký zájem o pitvání . S postupem let jej víc a víc fascinovala mrtvá zvířata. Sbíral je na dálnici, kde každou chvíli našel nějaké přejeté. Poté bral jejich tělíčka domů a tam na nich různě experimentoval. Pohled na vnitřnosti a dotýkání se jich bylo pro mladíka zdrojem vzrušení. Důležité je však zmínit, že dle svých vlastních slov Dahmer nikdy žádné zvíře nezabil, ani netýral, jako mnoho jiných sériových vrahů. Pro své experimenty vždy používal již mrtvá zvířata. Poté přišlo období sebeukájení, provázené myšlenkami na pitvu prasete a na rozřezávání zvířecích pozůstatků , k čemuž se prý musel neustále vracet. Když ve 13 letech zjistil, že je homosexuál, sjednotily se v jeho mysli představy nahých mužů s morbidními obrazy smrti a ničení. Dahmer záhy podlehl konkrétnějším fantazím - jedna z nich se například spojovala s únosem a následným intimním kontaktem s běžcem, který pravidelně běhával okolo jejich domu na West Bath Road. Protože maldý Dahmer předpokládal, že muž nebude souhlasit s jeho sexuálními plány, představoval si, jak ho praští basebalovou pálkou a pak se sním bude laskat. Jednoho dne skutečně vzal basebalovou pálku a čekal na vhodném místě u cesty, nicméně toho dne tu nic netušící muž neběžel a zklamaný Dahmer se vrátil s basebalkou domů. Představy o vraždění mladých mužů a užívání si s jejich mrtvými těly se u něj objevily asi v patnácti letech. "Asi někdy v 15 nebo 16. Tehdy mě nenapadlo, že to někdy udělám... ", odpovídal později Dahmer na otázku, kdy vyvstalo na mysli, že by mohl někoho zabít. Pouhé snění a předstvy mu vydržely až do června 1978 . Tehdy narazil na stopaře jménem Steven Hicks . Tomu Dahmer v průběhu jízdy sdělil, že je doma sám - matka byla pryč a otec s nimi už nebydlel - a navrhnul, že se přemístí k němu a dají si pár piv s čímž Hicks souhlasil. Jenže po vypití pár plechovek mladík usoudil, že už chce odejít, s čímž se Dahmer nechtěl smířit. "Ten kluk chctěl odejít, ale já ho nechtěl pustit ", shrnul později. A tak došlo k potyčce, při které Dahmer mladíka udeřil do hlavy činkou . Otřesený Steven Hicks se bránil, ale po druhé ráně upadl do bezvědomí. U Dahmerových nohou poprvé leželo lidské tělo, vydané jemu napospas. Začal bezvládného muže škrtit a rdousit a nepustil tak dlouho, než nabyl jistoty, že je mrtvý. Steven Hicks Podle některých zdrojů poté oběť vysvlékl a kochal se krásou jejího těla, načež se s bezvládným tělem mazlil a lehal si vedle něj. Nakonec se postavil nad zavražděného a ukojil se. Když vzrušení opadlo, rozřezal tělo na několik kusů a každý jednotlivě zabalil do trojího plastikového odpadkového pytle. Ty pak schoval pod domem. Průkaz totožnosti včetně oblečení spálil v sudu asi 50 metrů od domu. Jenže po pár dnech, když se v důsledku letní teploty začaly ostatky rozkládat, začal se z pod domu šířit hnilobný zápach. Dahmer se tedy rozhodnul pytle převézt jinam. Když nastala noc, naložil pytle do auta a odvezl do lesa asi 6 km od domu, kde je pohřbil v mělkém hrobě. Ironií osudu je, že jeho auto cestou zastavila policejní hlídka. Byla to však pouze namátková kontrola a on směl po několika otázkách pokračovat dál, aniž by policisté jeho vůz jakkoli prohlíželi. Po čase se Dahmer začal obávat toho, že pytle s ostatky mohou v lese najít zvědavé děti. Tedy rozčtvrcené tělo v pokročilém stádiu rozkladu vykopal, oddělil z něj zbytky tkání a kosti rozmlátil těžkým kladivem tak, aby žádný z kousků nebyl větší než lidská pěst a poté je roztrousil po lese. Toto jednání, kdy se pachatel po nějaké době vrátí na místo uložení mrtvoly, aby "zdokonalil" vraždu a ještě více znesnadnil odhalení, je opravdu raritní. V československé historii sice něco trochu podobného provedl Jozef Slovák , ale ten mrtvole "jen" zastrčil do kapsy fingované jízdenky. V té době též dospěl ke konci dlouhý a komplikovaný rozvod jeho rodičů. Hned po zahájení studií na vysoké škole začal mít Dahmer vážné problémy s alkoholem . Když ho jednoho dne navštívil otec, našel synův pokoj plný prázdných lahví. Dahmer si bral alkohol i na přednášky, kde popíjel. Byl také vyslýchán policíí, když se z jeho pokoje na kolejích ztratil obnos 120 dolarů, nějaké hodinky a rádio. Hlavně kvůli problémům s alkoholem, jak sám přiznával, vydržel na vysoké škole jediný semestr. "Chodil jsem na The Ohio State University, ale vyhodili mě odtud kvůli mému pití... Pil jsem hlavně pivo, různé míchané nápoje a tvrdý alkohol v barech. Někdy víno. " Ostatně problémy s pitím se jako příslovečná červená nit táhly celým jeho životem, jak čtenář ještě uvidí. Nutno podotknout, že kromě marihuany a alkoholu Dahmer neužíval žádné jiné drogy. Po opuštění vysoké školy neměl příliš na výběr, a tak se nechal na tři roky zapsat k armádě. V roce 1979 ho převeleli do Baumholderu v západním Německu jako zdravotníka. I tam však pokračovalo jeho neřízené pití. Veškerý volný čas trávil s walkmanem na uších a posloucháním rockové a heavymetalové hudby, oddělený od okolního světa. A také popíjel...natolik, že ho v roce 1981 z armády vyhodili , přestože mu zbývalo ještě 9 měsíců služby. V době kdy sloužil u vojska Dahmer zřejmě nikoho nezabil což mělo později potvrdit důkladné vyšetřování německé policie. Do té doby se však datuje jeho první příležitost mít konsenzuální homosexuální pohlavní styk. "Bylo to, když jsem sloužil v Německu v armádě. Byl jsem zdravotník... Byl tam jeden seržant... Měl vlastní pokoj... Jedné noci jsem pil v místním klubu... Zeptal se mě jestli nechci jít k němu na party a já souhlasil. Když jsme pak přišli k němu, nikdo tam nebyl. Nabídl mi hašiš a pivo... Pak se šel vysprchovat a když se vrátil, snažil se mě dostat do postele, ale já jsem ho odmítl. To bylo poprvé, kdy po mě někdo chtěl homosexuální pohlavní styk. Moje úplně poprvé bylo knihkupectví v Milwaukee... Bylo mi asi 22-23 let " Po propuštění z armády žil Dahmer nějaký čas na Floridě , než se vrátil do Ohia . V říjnu 1981 zdrželi jednadvacetiletého Dahmera kvůli opilství. Otec rozhodl, že pro syna bude lepší, když se odstěhuje k babičce do Milwaukee ve státě Wisconsin. Tam se Dahmerovi na čas jakž takž podařilo vyhýbat problémům. Jen v roce 1982 byl zatčen za odhalování na veřejnosti a v září 1986 byl zadržen za to, že se ukájel před dvěma chlapci . Za druhý prohřešek dostal podmínku na jeden rok . "V západním Dallasu jsem měl jeden menší problém, kdy jsem se choval oplzle před dvěma kluky, ale žádné násilí nic takového. Jen jsem před nimi masturboval ", shrnul událost později Dahmer. Ostatně velmi častá onanie byla další z Dahmerových oblíbených kratochvílí, jak sám uznával. Na rozdíl od řady jiných sériových vrahů dokázal Dahmer vzdorovat své touze opětovně zabíjet několik let. Zkoušel to s biblí. Z obchodního domu rovněž ukradl mužskou figurínu v naději, že sexuální kontakt s ní přehluší jeho nutkání zabíjet. Další metodou, jak "kontroloval" své nebezpečné fantazie, pak byla zmíněná masturbace a sledování pornografie. Jak už asi čtenář tuší - ani jedno zcela nefungovalo. J. Dahmer po zadržení za odhalování na veřejnosti (rok 1982) Dahmer začal navštěvovat lázně, kde se scházeli homosexuálové. Zpočátku to zkoušel s drogami, kdy se pokoušel svoje eventuální partnery omámit. Rozdrcená sedativa účinkovala, ale Dahmer na druhé straně rychle získával pochybnou reputaci. A nejen v lázních, ale také na jiných místech mezi homosexuály se to rozkřiknulo. „Někteří muži, kterých se Dahmer tímto způsobem zmocnil, byli homosexuálové, ovšem jiní nebyli, “ vypověděl se o jeho praktikách okresní prokurátor Michael McCann. „Dělal to vesměs tak, že jim navrhl, aby se k němu dostavili do bytu, kde by je rád vyfotografoval. Tam už ale měl připravené sedativum, které jim podal v nápoji. “ K tomu připojuje poznámku plukovník Robert Ressler z FBI: „Dahmer sám tvrdil, že jakmile se za dotyčnou osobou zavřely dveře, stal se naráz agresivnějším a silnějším. Byla to taková psychologická proměna, v tu chvíli u něho vrcholilo sexuální vzrušení. “ Sám Dahmer později přiznával, že ovládání obětí ho vzrušovalo stejně silně jako samotný sexuální akt. Každopádně tímto způsobem bylo mezi zářím 1987 a červencem 1991 zavražděno nejméně 16 mladých mužů , přičemž Dahmerova vražedná aktivita akcelerovala. Na otázku, na jak dlouho ho vražda a s ní spojené rituály uspokojily, Dahmer odpověděl: "Asi na 2 měsíce. Ke konci už to bylo tak na týden... Už se to naprosto vymykalo kontrole. " a Hrůzné skutečnosti Dahmerova vraždění vyšly najevo 22. července roku 1991 . Toho dne na jedné křižovatce v Milwaukee zastavil polonahý, vyděšený muž policejní auto, ve kterém seděli policisté Robert Rauth a Rolf Mueller . Viděli neznámého muže, kterému volně od zápěstí jedné ruky visí pouta. Dvaatřicetiletý černoch se identifikoval jako Tracy Edwards a policistům vyděšeně sdělil, že se stal obětí útoku jakéhosi cvoka. Toho večera prý popíjel s neznámým bělochem v jeho bytě, když náhle v nestřežené chvíli vytáhl hostitel velký nůž a zacvakl mu na jednu ruku pouta. Chtěl mu nasadit i druhý náramek, ale Edwards se ze všech sil snažil zůstat naoko klidný a dohodl se s mužem, že ho nebude třeba poutat. Bylo mu nad slunce jasné, že ho dotyčný nechce pustit, proto ho ujistil, že vůbec nemá v úmyslu někam odcházet. Muž ho nutil jít s ním do ložnice, kde si Edwards všimnul fotografií znetvořených mužských těl . Věznitel v ložnici pustil film Exorcista III a sedl si na postel vedle Edwardse, stále svírajíc dlouhý nůž. Prý se houpal dopředu a dozadu jako v transu a tiše si prozpěvoval. Edwards, vystresovaný do krajnosti, zíral před sebe na obrazovaku a snažil se za každou cenu zachovat klid, i když mu v jednu chvíli věznitel oznámil, že hodlá sníst jeho srdce. Bylo jasné, že se musí při první příležitosti pokusit o útěk. Nakonec Edwards využil chvilky nepozornosti a udeřil muže prudce do obličeje . Pak vyskočil a rozběhl se ke dveřím. Muž mu byl prý v patách a málem ho chytil, ale naštěstí se mu podařilo proklouznout na chodbu proklouznout a utéct. Fotografie Dahmerova obývacího pokoje Oba policisté tomu příběhu moc nevěřili, nicméně se rozhodli výpověď prověřit. A tak se s Edwardsem vydali zpět do bytu, kde se napadení melo odehrát. Oxford Appartments číslo 924 na 29. ulici, byt číslo 213 . Policisté zaklepali na dveře a vyzvali majitele bytu, aby otevřel. Muž se sasmozřejmě identifikoval jako Jeffrey Lionel Dahmer , věk 31 let . Během identifikace policisty udeřil do nosu odporný zápach. Navíc majitel bytu byl prý až děsivě bledý, jakoby nikdy nechodil na slunce. Nicméně neprojevoval žádné viditelné známky nervozity a klidně policistům umožnil vstoupit do bytu. V prvních chvílích dokonce spolupracoval, to když policisté požadovali klíče od Edwardsových pout. Dahmer ukázal na ložnici . Prohodil však, že neví kde přesně jsou, a že jediný způsob, jak pouta sejmout, je upilovat je přímo na ruce. Policisté pochopitelně přesto zamířili ke dveřím do ložnice a tu se jim Dahmer , který náhle jako by ožil, postavil do cesty . To policisty samozřejmě ještě víc zaujalo, navíc jeden z nich spatřil nůž, o kterém jim Edwards říkal, a tak začal ložnici procházet. V tom si všimnul pootevřeného šuplíku u nočního stolku , kde uviděl fotografie nahých mužů . Když se podíval blíž, vyděšeně couvl. Na některých snímcích byla lidská těla bez hlavy a torza s useknutými končetinami . Podle pozadí na fotografiích poznal, že byly pořízeny právě v tomto bytě (pozn. některé z těchto fotografií jsou "schovány" pod článkem, takže VARUJEME, slabší povahy - raději neotvírejte "Další fotografie "). Celou situaci popisoval prokurátor Michael McCann: „ Jeden z policistů uviděl fotografie lidských těl stažených z kůže…, poznal, že byly pořízeny přesně v tomtéž pokoji, kde se zrovna nacházeli. Hned křikl na druhého policistu: „Seber ho! “ Dahmer se pokusil utéct , ale policisté byli rychlejší a zneškodnili ho. Pak zamířili k ledničce, o které Dahmer Edwardovi předtím říkal, ať ji neotvírá, když se jeho host chtěl napít piva. V ledničce našli policisté lidskou hlavu . Nález policisty doslova šokoval. „Za to co jsem provedl, zasloužím umřít, “ ozval se Dahmer, který mezitím ležel na podlaze. Policie později našla v bytě spoustu pozůstatků lidských těl. Šlo například celou sbírku lebek , některé vybělené a jiné ručně pomalované nebo přestříkané sprejem. V horním mrazáku ležely tři odřezané ruce , dole byl v ledu uskladněn igelitový sáček, naplněný lidským masem a vnitřnostmi. V dalším mrazicím prostoru se nacházela dvě srdce , každé samostatně zabalené v igelitovém sáčku. Taky hrubý plát svalové tkáně . Dole ve skříni stál velký hrnec, jenž obsahoval dvě lidské ruce a vyříznuté genitálie . V kovové skříni v ložnici objevila policie kompletní lidskou kostru spolu se sušenými pozůstatky něčího skalpu a dále vyschlý penis . V rohu místnosti byl umístěn velký modrý barel z umělé hmoty . Byl neprodleně dopraven do kriminalistické laboratoře, kde ho otevřeli. Uvnitř se nacházela tři lidská torza, naložená v kyselině … Též bylo nalezeno naklepané maso z lidského bicepsu a šťáva ze steaku v nádobce, připravená ke konzumaci. Nemělo žádný smysl zapírat. Dahmer se vyšetřovatelům přiznal. Později jim dokonce neochotně přiznal i takové věci, že trvá přibližně hodinu, než se uvaří lidská hlava, že při přípravě jídel onanoval a třeba se přitom i ověšoval krvavými vnitřnostmi. V přiznáních však neneopomínal dodat, že se o potlačení svého vražedného nutkání snažil řadu let . Tvrdil, že po své první vraždě v sedmnácti letech, nezabil nikoho po celých devět roků . Steven Tuomi Dahmerovo předsevzetí vzalo za své v září roku 1987. K vraždě došlo v hotelu Ambasador v Milwaukee, během noci, kdy Dahmer prý silně popíjel, takže si toho moc nepamatuje. Prostě "najednou" byl v jeho pokoji mrtvý muž. Mrtvola krvácela z úst a měla úplně rozdrcenou hruď. Šlo o čtyřiadvacetiletého Stevena Tuomi . Úplně obyčejného mladíka, zaměstnance jedné restaurace, který z ničeho nic zmizel. Dahmer později potvrdil, že jeho tělo přivezl zpět do domu své babičky, kde ho ve sklepě rozřezal a odhodil do kontejneru. Nikdy se nenašlo... Dahmer kvůli tomu dokonce nebyl z této vraždy ani obviněn. Po této vraždě následovaly dvě vraždy v roce 1988 , jedna v roce 1989 , čtyři v roce 1990 a osm! za necelý rok 1991 . Svoje oběti si Dahmer vybíral v barech pro homosexuály , po nočních klubech , v nákupních střediscích nebo na autobusových zastávkách . Lákal je k sobě pod záminkou, že je bude za úplatu fotografovat nebo že spolu budou trávit čas sledováním filmů a popíjením, za což jim měl vždycky údajně zaplatit. "Nabídl jsem jim peníze většinou ", shrnul později Dahmer to, jak své oběti nalákával k sobě do bytu. Nikdy jim prý nijak nehrozil a všechny z obětí se k němu vydaly dobrovolně. Jenže jen co se dotyčný ocitl uvnitř, Dahmer se najednou změnil a začal se chovat jako deviant. Jeho byt byl vybaven elektronickými dveřními západkami. To aby oběť nemohla z bytu utéct. Tracymu Edwardsovi se to povedlo jen šťastnou náhodou! Dahmerův typický "postup" se skládal z omámení oběti, uskutečnění „soft sexu “, jak to sám nazýval (laskání, felace a masturbování uspaného partnera), pak přišlo na řadu usmrcení zardoušením a opětovné sexuálním nakládání s obětí, a to dokonce i během tzv. ofenzivního čtvrcení . Když byla těla obětí rozčtvrcena, částí se zbavoval v chemickém roztoku a jiné si nechával pro sebe "na památku", nebo na konzumaci. Často si též pořizoval fotografie, na kterých byla torza těl. Jeden z detektivů později podrobněji pospal Dahmerův modus operandi: „Dahmer ležel s těmi muži a poslouchal, jak jim tluče srdce. Naučil se už rozeznat okamžik, kdy se po útlumu, způsobeného sedativy, dostaví bezvědomí. Tehdy věděl, že nadešel čas je zabít. “ Zatímco policisté objevovali další a další hrůzné nálezy, naprosto klidný Dahmer podával krutě podrobný výčet všeho, co stihl provést za posledních několik let. Když skončil byl obviněn z vraždy šestnácti mužů. V průběhu doplňování výčtu svých činů byl Dahmer ochotný zajít do takových podrobností, že líčil třeba i "recept". „Zakoupil si speciálně upravený rošt, který položil na plynový sporák. Ten byl nalezen. Tvrdil, že na něm opékal maso zavražděných lidí po obou stranách. Uvedl, že k tomu přidával koření…, zeleninu, hříbky a cibuli…, prý v tom měsíci, něž jsme ho dopadli, stačil sníst velké množství lidského masa. “ stálo v jednom z policejních záznamů. Dahmer vyšetřovatelům rovněž sdělil, že jedné z obětí dokonce podřízl hrdlo, ale jelikož mu tento způsob likvidace připadal dost špinavý (a přinášel „příliš mnoho bolesti“ umírajícímu), změnil ho. Další oběti nejdříve uspal lékem Halcion a následně zardousil. Samotný akt vraždy Dahmera údajně příliš nevzrušoval, teprve to, co následovalo, mu přinášelo pravé vzrušení. „Jeho zločiny se množily a podnět sílil, “ líčí situaci detektiv Kennedy. “Silný chtíč ho nutil hledat dokonalý orgasmus, nutil ho provádět nové a nové věci, aby dosáhl ještě většího uspokojení. Začalo to u pornografie, pak následoval homosexuální styk s lidmi v lázních a po něm začal vraždit. Ani to mu však nestačilo, proto zkusil sex s mrtvými, později i s jejich vnitřnostmi, až posléze začal lidi i jíst, což pro něj byla ještě vyšší forma sexuálního uspokojení. “ Dahmer nebyl pravý sexuální sadista. Prohlašoval, že svým obětem nechtěl nikdy působit utrpení a že všechny ukrutnosti na nich páchal teprve po smrti. Skálopevně se hájil, že jim nechtěl působit bolest. Na druhou stranu sám doznal, že některým živým lidem vyvrtal do lebky otvor a do otvorů potom vléval vařící vodu nebo kyselinu. Důvod k tomu byl naprosto absurdní: měl totiž v plánu vytvořit ze svých obětí jakési otroky, kteří budou naprosto oddaně sloužit sexuálním požadavků svého pána. Slovy Roberta Resslera: „Začal snít o tom, že je schopen učinit věci pro sebe lepší tím, že stvoří sexuální Zombie, a s ní pak napořád zůstane, takže už nebude muset nikoho zabíjet. “ Dalším tématem bylo zda vraždy nebyly rasově orientované, neboť většina ze 17ti zavražděných mužů byly černoši či hispánci. To Dahmer odmítl a naopak řekl, že pro něj byli přitažlivější a že měli vesměs holou hlavu, což ho vzrušovalo. Jednou z obětí byl čtrnáctiletý laoský chlapec Konerak Sinthasomphone (Dahmer dokonce napadl o několik let dříve jeho bratra!), který byl ranních hodinách 30. května 1990 objeven na ulici , jak jde nahý, pod vlivem drog a s krvácejícím konečníkem . Dvě mladé ženy ze sousedství zmateného chlapce uviděly a přivolaly policii. Mezitím Dahmer svoji oběť dohnal a chtěl ji opět odvést zpět k sobě, ale ženy jej zastavily. Když policie přijela Dahmer řekl, že chlapec je jeho 19 letý přítel a zrovna měli hádku, protože pije. A Dahmer policisty přesvědčil - směl se odvést "přítele" zpět! Opravdu tragický případ, kdy policisté vrátí nahého, omámeného, krvácejícího, čtrnáctiletého chlapce , jemuž se zrovna podařilo Dahmerovi uprchnout, nazpět do vrahova bytu. Části ostatků chlapce byly nalezeny mezi ostatními mrtvými tělami. Po bližším ohledání vyšlo najevo, že měl v lebce vyvrtanou díru. Konerak Sinthasomphone Před zahájením procesu měl soud problémy s výběrem porotců. Řada z nich účast v porotě odmítla s odůvodněním, že na to "nemá žaludek"... Nakonec však ta vybraná dospěla k závěru, že Jeffrey Dahmer je zcela příčetný a uznala ho vinným v patnácti případech vraždy . V polovině února 1992 byl vynesen rozsudek odnětí svobody v délce trvání patnácti doživotních trestů , neboli k odnětí svobody na souhrnou dobu "minimálně" 936 let (trest smrti byl ve státě Wisconsin zrušen). Po vynesení rozsudku se ozvaly výkřiky radosti a spontánní potlesk příbuzných obětí. Jeffrey Dahmer v závěrečné řeči projevil lítost nad svými činy a řekl, že si přeje vlastní smrt. Nakonec si opravdu odseděl jen pouhý zlomek trestu: Ve vězení byl několikrát napaden spoluvězni. Naposled dne 28. listopadu 1994 ve věznici Columbia Correctional Facility ve Wisconsinu , když ho umlátil kovovou tyčí spoluvězeň a odsouzený vrah Christopher Scarver . Dahmerův mozek byl konzervován ve formaldehydu pro budoucí studium. Ch. Scarver Případu Jeffrey Dahmera je kompletně věnována kniha : Kanibal z Milwaukee . Interview Pro úplnost na závěr článku přikládáme přeložené úryvky rozhovoru mezi Jeffrey Dahmerem a agentem FBI , který vznikl v srpnu 1992: K sexuální orientaci A: V kolika letech jsi zjistil, že jsi jiný? D: Já věděl, jaká je moje orientace ve 13. A: Myslíš to, že jsi homosexuál? D: Hm. A: Stalo se v té době něco, díky čemu jsi to zjistil? D: Ne, nestalo se nic konkrétního, prostě jsem to věděl. Říká se, že občas to může vyvolat sexuální obtěžování, to ale není můj případ. A: Jako dítě tě nikdy nikdo nezneužil? D: Ne, nikdy. A: Měl jsi tehdy někoho ve svém okolí, komu si se s tím svěřil? D: Ne. Věděl jsem to jen já. A: Ani během studia na střední škole? D: Měl jsem přátele a tak... Ale důležité věci jsem si nechával pro sebe. K pornografii a úvahám, proč se z Dahmera stal sériový vrah A: Měl jsi zálibu v pornografii? D: Jasně, utratil jsem za ni tisíce dolarů. A: Jaká pornografie tě konkrétně zajímala? D: Tu, kterou měli v Německu. A: Ta je jiná než v USA? D: No, to bylo poprvé, co jsem viděl pornografii se sexuální orientací, kterou mám. Od té doby jsem se uspokojoval nad pornem a pokračoval jsem v tom pak i po návratu do Států. A: Stalo se podle tebe v tvém dětství něco, co z tebe udělalo sériového vraha? D: Ne. A: Co třeba tvůj alkoholismus? D: Je to pro mě záhada. Na světě je spousta alkoholiků a nic podobného neudělají. Já vážně nevím. A: Ani dnes nevíš, proč? D: Nemám tušení. Nevím, proč jsem kolem 16 let začal mít ty představy a myšlenky. Je to pro mě záhada... A nevědí to ani psychologové. K vražedným fantaziím a otázkám vlastního uspokojení A: Při několika předešlých rozhovorech jsi se zmínil, že jsi masturboval velice často. D: Přesně. A: Kdy jsi s tím začal? D: Už nevím přesně... Asi ve 13. A: A ta obsese rostla? D: Ano. Rostly všechny obsese. Udělal jsem chybu, když jsem měl poprvé něco s klukem, který byl v podobném věku jako já. Bylo to konsenzuální. Bylo mi 14 let, šlo o soft sex. Jen líbání, hlazení a tak. A: A pak nic, až v Německu na vojně? D: Tam nic nebylo… Pak až s Hicksem, ale to nebylo konsenzuální. A: A jak jsi ty fantazie kontroloval, když jsi byl na škole nebo později v armádě? D: Alkoholem, pornografií a masturbací. A: To ti tehdy stačilo pro uspokojení? D: Ano. Ale jakmile jsem měl příležitost a místo, kde bych mohl své fantazie proměnit v realitu... bylo to příliš silné. Ty tužby rostly a byly stále silnější. A: Můžeš mi říct detailněji o těch fantaziích? Jaké byly? D: No... Byly to fantazie o dobře stavěných mladých mužích, které bych měl plně pod kontrolou. Nevím, jestli do těch fantazií zapadala i vražda, ale věděl jsem, že je to jediný způsob jak ty fantazie plně realizovat. A: Takže to byly fantazie o tvé naprosté dominanci? D: Přesně. A: A oni byli tvými otroky? D: Jo. A: A co čtvrcení těl tvých obětí? D: To byla nejdřív nutnost, protože jsem nevěděl jak se zbavit těl. Postupně mě to ale začalo vzrušovat. A nakonec jsem si nechával památky - jejich lebky. A: Jen lebky? Žádné jiné části těl? D: Někdy jejich genitálie, ruce... K nakládání s obětmi a jejich mrtvolami A: Kde jsi se naučil tolik o lidské anatomii? Měl jsi nějaké lékařské knihy? D: Ne. Vše jsem řešil metodou pokus - omyl. Nikdy jsem neměl nějaké velké vědomosti o lidské anatomii. A: Byl jsi přece medik. D: To ano, ale to byla vojenská polní nemocnice, měl jsem jen všeobecné lékařské znalosti. A: A co znalosti různých chemikálií, s jejichž pomocí jsi se zbavoval těl? D: To stejné, metoda pokus - omyl. A: Svoje oběti jsi uspával chloroformem? D: Párkrát jsem to zkusil, ale nikdy to nefungovalo. Možná jsem měl nějaký špatný druh, nevím... Mnohem účinnější byly prášky na spaní, které jsem jim přidal do pití. A: Nikdy jsi nepoužil násilí? D: Párkrát ano. Vždycky jsem chtěl, aby to bylo rychlé a bezbolestné. Jednou mi došly prášky na spaní a došlo ke rvačce, při které jsme převrhli stůl a rozbili jednu sošku. A s jedním asi 15letým jsem zase neměl prášky, tak jsem ho praštil, ale nechal jsem ho jít. On se potom vrátil a chtěl po mě peníze. Porvali jsme se a on zase odešel. Všechno řekl policistům, kteří mu nevěřili a tak. Ale bylo to jen dvakrát. A: Co jsi používal při rozřezávání těl? D: Jeden opravdu hodně velký lovecký nůž. Koupil jsem ho v nákupním centru. A: Používal jsi při rozřezávání nějaký osvědčený postup? D: Ne, prostě... Nerad o tom mluvím, když se to nahrává...Nevím, kdo to bude poslouchat...Opravdu to chcete mít nahrané? K sexuálnímu nakládání s obětmi A: Měl jsi se svými obětmi sex před jejich smrtí? D: Před i po. A: Po smrti? D: Ano. A: Vzrušuje tě nekrofílie? D: Ano a to vedlo ke kanibalismu. Jedna věc vedla k druhé. A: Sex s obětmi, to znamenalo anální sex? D: Někdy. A: Co dalšího? D: Ehm… Někdy jsem nad nimi pouze masturboval… Někdy, ehm.. jim dával penis do úst. Jindy jsem udělal do jejich těl takovou malou štěrbinu a…. vím, že to zní hrozně, ale já jsem to tak prostě dělal. A: Uspokojoval tě víc sexuální akt s obětmi, nebo jejich ovládání? D: Tak půl na půl. A: Půl na půl? D: Ano, ano. Ve skutečnosti už jen chození ven a …. řekněme lovení, bylo samo o sobě vzrušující. Nikdy jsem nevěděl, koho potkám, jak pěkní budou, kolik zábavy spolu zažijeme. Toto samo o sobě byla část ... ehm vzrušení. A: Byl kanibalismus o tvém sexuálním uspokojení? D: Ano. Začalo to jako experiment, ale cítil jsem jako by se stávali více mojí součástí a to se mi líbilo… A: To je zajímavé… D: Takže mi to poskytovalo určité uspokojení a vzrušení. Oběti: Steven Hicks 19 let. Zabit 6. června 1978. Omráčen činkou a následně uškcen. Tělo rozčtvrceno nožem. Steven Tuomi 24 let. Zabit 15. září 1987. Rozmlácený hruník, poté rozřezán. James Doxtator 14 let. Zabit 16. ledna 1988. Zdrogován a zardoušen. Torzo vloženo do kyseliny, kosti rozdrceny Richard Guerrero 23 let. Zabit 24. března 1988. Uspán prášky a zardoušen. Tělo bylo rozřezáno a vyhozeno mezi odpatky. Anthony Sears 24 let. Zabit 25. března 1989. Zardoušen a rozřezán. Dahmer si uschoval jeho hlavu a genitálie. Lebku později obarvil. Edward Smith 27 let. Zabit v červnu 1990. Uspán, zardoušen, rozřezán. Tělo bylo rozpuštěno v kyselině. Raymond Smith 33 let. Zabit v červenci 1990. Zardoušen a rozřezán. Lebku Dahmer obarvil a ponechal si ji. Ernest Miller 22 let. Zabit v září 1990. Uspán a podříznut. Poté naložen do kyseliny. Kostru Dahmer vybělil. Uschoval si též jeho bicepsy pro pozdější konzumaci. David Thomas 23 let. Zabit 24 září 1990. Uspán a zardoušen. Curtis Straughter 19 let. Zabit 18. února 1991. Uspán a zardoušen. Tělo rozřezáno. Errol Lindsey 19 let. Zabit 7 dubna 1991. Zardoušen. Kostru si Dahmer ponechal. Anthony Huges 31 let. Zabit 24 května 1991.Uspán, zardoušen. Tělo rozřezáno, tkáň odstraněna pomocí kyseliny, část kostry uchována. Konerak Sinthasomphone 14 let. Zabit 30. května 1991. Uspán, poté mu byla do hlavy vyvrtána malá díra a injekcí vstříknuta do čelního kyselina sodná. Následně zardoušen. Matthew Turner 20 let. Zabit 30 června 1991. Uspán a zardoušen. Jeho tělo bylo rozřezáno a pochozeno poblíž Dahmerova bytu. Jeremiah Weinberger 23 let. Zabit 7. července 1991. Uspán, vyvrtán malý otvor do hlavy a následně injekční stříkačkou vpravena vařicí voda. Poté ponechám naživu ještě dva dny. Následně zardoušen. Oliver Lacy 23 let. Zabit 15. července 1991. Uspán a zardoušen. Jeho srdce bylo nalezeno v lednci. Joseph Bradehoft 25 let. Zabit 19. července 1991. Uspán a zardoušen. Hlava a torzo těla se našly v Dahmerově bytě. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: Jeffrey Dahmer Interview - Extended Footage Play Video A Jeffrey Dahmer Victim's Relative Freaks Out In Court Play Video Jeffrey Dahmer Trial Victim Impact Statement Highlights Play Video Dahmer Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2022 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře