Recenze knihy s názvem "Vraždy v pohraničí", o kriminálních případech z let 1927-1956. Autor: Emil Hruška, rok vydání 2018, 210 stran Vraždy v pohraničí - Emil Hruška Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Vraždy v pohraničí - kriminální případy z let 1927-1956 Autor: Emil Hruška Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2018, Praha, 210 stran Často se trápíme tím, co zvolit za úvodní věty, aby co nejvíce zaujaly a zároveň shrnuly náš názor na recenzovanou knihu co nejlépe. Pro tentokrát bychom zvolili tuto větu: „Čistá, poctivá a kvalitní práce, která rozhodně potěší, ale zřejmě asi úplně nenadchne. “ Máme na mysli knihu Vraždy v pohraničí , kterou napsal Emil Hruška (právník, novinář, spisovatel a poradce v oblasti EU), a která se věnuje kriminálním případům z českého pohraničí mezi lety 1927 – 1956. Nejprve ve stručnosti naťukneme to, o čem se v knize můžete dočíst. Kniha má dvanáct kapitol a každá z nich obsahuje jeden „hlavní„ vražedný případ. Ve většině kapitol je pak navíc buď stručně popsáno nebo alespoň zmíněno ještě několik dalších krvavých případů či příběhů, které pojí s tím hlavním místo, kde ke zločinům došlo. Nemá cenu vyjmenovávat všech dvanáct zápletek, ale ať nekupujete zajíce v pytli, zmíníme alespoň ty nejzajímavější. Dočtete se tedy např. o lékaři, který v roce 1931 zavraždil svoji manželku kvůli vyplacení pojistky. Dále o tzv. „rozšířené sebevraždě“, kdy dvě ženy mimo sebe usmrtily i tři děti; o nájemné vraždě z roku 1933, jejíž obětí se stal uprchlý německý občan židovského vyznání, jehož smrt jde na vrub nacistickému Německu; o vrahovi četníků, kterému se poměrně dlouhou dobu dařilo unikat spravedlnosti, aby nakonec spáchal sebevraždu; o nevyjasněné smrti amerického pilota v roce 1945 nedaleko Mariánských lázní; nebo také o raritní sebevraždě, která byla fingována jako vražda. Poslední kapitola se pak věnuje záhadnému nálezu 4 kosterních ostatků z doby 2. světové války kousek od Přimdy. Pojďme na hodnocení. Klady? Velká pečlivost a důraz na fakta ze strany autora, přičemž zároveň fakty neunavuje. Případy jsou často popsány do hloubky a jsou podávány v souvislostech. To nás bavilo velice. Řada případů je velice zajímavých a „neokoukaných“, i když jde o případy velice závažné. Zápory? No, vlastně nás nic úplně konkrétního nenapadá. Možná jen to, že některé případy přeci jen byly trochu nevýrazné, respektive až běžné (samozřejmě myšleno v množině vražd) – např. ty s loupežným motivem. Ty čtenář asi v paměti dlouho neudrží. Každopádně knihu můžeme vřele doporučit a v silné konkurenci jí udělujeme slušných 2- . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-

Rozhovor s Jiřinou Hofmanovou, bývalou vyšetřovatelkou a policejní analytičkou, autorkou knihy Myšlenky zločince v české kotlině. Interview - Jiřina Hofmanová Jiřina Hofmanová je bývalá policejní vyšetřovatelka a později analytička Policejního prezidia, která se specializovala na problematiku násilných trestných činů. RNDr. Jiřina Hofmanová, Ph.D. pracovala osm let jako vyšetřovatelka obecné kriminality, kdy řešila nejzávažnější násilnou trestnou činnost, mimo jiné se např. podílela na vyšetřování kauzy tzv. "Orlických vražd". Ve své kariéře se zabývala rovněž zaváděním nových metod do policejní praxe. Mezi nimi jmenujme např. metodu videografie, moderní kriminální analýzy (analýza chování, behaviorální analýza) či zavádění analytického systému ViCLAS. Absolvovala též studijní pobyt na Jednotce behaviorální analýzy Akademie FBI v Quanticu a specializační kurz Kanadské královské jízdní policie v Ottawě. Byla též členkou Evropské skupiny behaviorálních analytiků EVUBAG. Během svého života zatím napsala tři publikace : Behaviorální analýza (2010), Jak se vraždí v Česku (2011) a Myšlenky zločince v české kotlině (2023). 1) Dobrý den, mohla byste nad rámec anotace Vaší nové knihy „Myšlenky zločince v české kotlině “ prozradit, na co se čtenáři mohou těšit a co se v ní dočtou?? Kniha je plná vyprávění o zločinech, zločincích, obětech a policistech. Je vyprávěním o tom, jak jsem se dostala k práci policejní vyšetřovatelky a jak jsme s kolegy a „osvícenými“ veliteli začali hledat možné inovativní postupy v práci policie.. K myšlenkám konkrétních zločinců, kteří se ke své trestné činnosti doznali, jsem přidala osobní vzpomínky, myšlenky a pocity. Vyprávění by mělo poskytnout čtenáři širší pohled na oblast násilí mezi lidmi a umožňuje čtenáři nahlédnout také do „kuchyně“ policejní práce od devadesátek do začátku nového tisíciletí. S určitým nadhledem jsem se pokusila popsat hledání způsobu, jak postupy běžné v „západním“ zahraničí přivést k životu i u nás, v české kotlině. Do vyprávění jsem zařadila případy zajímavé svým způsobem spáchání nebo přístupem pachatele a policie k objasňování a vyšetřování skutku. 2) Mezi nejznámější případy, na jejichž objasnění jste se podílela, patří bez pochyby tzv. Orlické vraždy“. Zaujalo mne, že mezi jednotlivými pachateli panovala určitá nedůvěra a někdy až strach jeden z druhého. Pokud je mi známo, existovaly i jisté neshody ohledně dělení „kořisti“… Jak jste vůbec vnímala vzájemné vztahy mezi jednotlivými pachateli? Mohla byste toto téma trochu rozvést? Orlické vraždy čtenáři předkládám ve třech rovinách. Tou první rovinou je objasňování vražd, které zpočátku nikdo nespojoval do série a období jedenácti měsíců vyšetřování, které začalo vyzvednutím prvního sudu s lidskými ostatky z Orlické přehrady. Druhou rovinou jsou myšlenky tří hlavních protagonistů Kopáče, Černého a Kuny. Jejich tvrzení a vysvětlování vlastního podílu na spáchání jednotlivých vražd jsem doplnila svými poznámkami a pohledem na věc. Třetí rovinou je mediální obraz Orlických vražd, který mnohým z nás, kteří jsme se na objasňování a vyšetřování podíleli, zasáhl do pracovního i osobního života. 3) Velmi iniciativní popravčí celé této skupiny – Ludvík Černý – se od chlubení svými činy v rámci podsvětí, přes naprosté popírání viny v rámci vyšetřování a před soudem, postupem času propracoval až k určitému přiznání a projevům lítosti. Rovněž se vydal cestou víry a stal se dokonce členem jedné církve. Je rovněž známo, že dokázal přesvědčit pozůstalou po jedné z obětí k poskytnutí půjčky i poté, co dotyčný zmizel. I z dalších střípků usuzuji, že asi umí být velmi přesvědčivý. Jak vnímáte v kontextu toho všeho jeho osobu Vy? Jak na Vás v rámci výslechů, které jste s ním vedla, působil? Pokud se pachatel k trestné činnosti nedozná, necítí vinu za to, co spáchal. Je také rozdíl v tom, jestli se někdo skutečně vydal cestou víry, lituje svých „hříchů“ nebo se jenom snaží vylepšit si pozici při žádosti o propuštění na svobodu. Otázkou lítosti pachatelů nad smrtí člověka se zabývá poslední kapitola knihy „Myšlenky a ďábelský záměr pětinásobného vraha“. Poskytuje vhled do mysli psychopatického vraha, který popisuje mimo jiné svůj pohled na lítost, kterou pachatelé projevují: „ Náš právní řád přímo vybízí pachatele trestných činů, aby říkali, lituji. A tak s nadějí na nižší trest litují a litují. Jaká výchova k pokrytectví. Nedokonalost je zjevná, ale ještě více zarážející je skutečnost, že se nikde nehovoří o odčinění. Neboť kdo skutečně upřímně lituje, musí toužit po odčinění….“, viz str. 333 knihy. Odpovědi na otázku k osobnosti Černého, o půjčce od přítelkyně Hodra, to vše je v knize... 4) V rámci Vaší služby u policie jste mimo jiné podílela na zavádění analytického systému ViCLAS do policejní praxe u nás. Od tohoto systému se ČR v průběhu roku 2021 odpojila. Jak tento krok vnímáte a jaký je váš názor na využití počítačových algoritmů v pomoci při boji proti sériovým pachatelům? Jsou nějaké další nové trendy v oblasti boje proti sériové trestné činnosti, které podle Vás stojí za pozornost? „Leitmotivem“ knihy je vyprávění o snaze zkvalitnit postupy policie. Zavedení systému ViCLAS a moderní kriminální analýzy (analýza chování, behaviorální analýza) s touto snahou bezprostředně souvisí. ViCLAS je totiž analytickým nástrojem behaviorální analýzy. Zrušení systému a odpojení se od západoevropského proudu moderní kriminální analýzy je důsledkem přístupu, který byl nastartován na počátku nového tisíciletí „počítačovými experty“ bez kriminalistických zkušeností a je významným krokem zpět. Opět o tom podrobněji v knize. Problematiku analytické činnosti v oblasti obecné kriminality v Policii ČR jsem obsáhle popsala ve svém diskusním příspěvku v Kriminalistickém sborníku v roce 2011. 5) Po vašem odchodu z pozice vyšetřovatelky jste přešla na Policejní prezidium, kde jste se v rámci speciální skupiny věnovala zejména zkoumání trestných činů vraždy, kdy jste mimo jiné porovnávala přes 7000 skutků spáchaných v průběhu více než 40 let na našem území, což vyústilo ve vznik publikace „Jak se vraždí v Česku“. K tomu, že taková „typická česká vražda“ se odehraje mezi blízkými osobami, pachatelem je většinou muž, který vraždí zejména prostřednictvím nože, fyzického násilí či nějaké „tupé“ zbraně, jste se již opakovaně vyjadřovala. Jsou však nějaké typy vražd, motivů, způsobů spáchání či pachatelů, které se v České republice naopak vyskytují zřídka či vůbec ve srovnání s jinými, zejména okolními, státy? Na tuto otázku nedovedu odpovědět, protože z problematiky násilí jsem odešla před deseti lety a na otevřené zdroje se nemůžu spolehnout. 6) Je známo, že jste absolvovala krátkou stáž v celosvětově známém výcvikovém středisku FBI v Quanticu a několik stáží v Kanadě. Rovněž jste byla členkou mezinárodní jednotky behaviorálních analytiků. Vše spojuje metoda, kterou jste popsala ve své dřívější stejnojmenné knize „Behaviorální analýza“. Vzpomínáte na nějaký případ, kdy byla tato metoda využita a dopomohla k objasnění zločinu, resp. k lepšímu nasměrování vyšetřování? Zkušenosti z přímého výkonu služby, stáže u FBI a Kanadské královské jízdní policie, sdílení zkušeností s analytiky sousedních států, studium české i zahraniční odborné literatury vyústily v sestavené nové taktické kriminalistické metody. Není to metoda, která sama jako taková objasní zločin. Zločin se stal v minulosti a kriminalista jej poznává pomocí informací, které musí získat přímo nebo odvodit. Behaviorální analýza má za úkol naučit kriminalistu relevantní informace vyhledávat, strukturovat, porovnávat a odvozovat. 7) Na tuto otázku se ptáme každého, s kým děláme rozhovor. Jste pro trest smrti či nikoli? A můžete vysvětlit proč? Případně jaký je obecně Váš názor na trestání pachatelů těch nejzávažnějších trestných činů? Nejsem pro trest smrti. Domnívám se, že daleko větším trestem pro pachatele je doživotní pobyt ve vězení, který by ale nebylo možné zkrátit a pachatele propustit. Obecně se ale k trestání pachatelů těch nejzávažnějších trestných činů těžko vyjadřuje bez znalosti konkrétní důkazní situace jednotlivých případů. 8) „True crime“ žánr se zejména v poslední době těší obrovskému zájmu ze strany médií a široké veřejnosti. Vychází řada dokumentů, knih, filmů… Je nějaký počin z tohoto ranku, který Vás zaujal a stál by podle Vás za doporučení? Upřímně řečeno, v poslední době je mediální prostor tak zaplněn tímto žánrem, že u mě vyvolává spíše negativní pocity. Kriminálky různé úrovně, každý ze známých herců si už nějakého toho policistu či kriminalistu zahrál několikrát, někdo si staví na roli četníka volební kampaň, někteří z legrace požadují, aby se „více vraždilo, aby měli o čem natáčet“, někdo je „nesnesitelným géniem objasňování“. Proč ten pesimismus? Osobně jsem touto profesí prošla, dovedu si živě představit, co zažívá oběť před smrtí. Vím, co zažívají pozůstalí před soudem, kde se obhájce vehementně zastává vraha jejich blízkého ve snaze jej vyvinit. Dovedu si představit, jak se cítí sexuálně napadená žena, které nikdo nevěří. Zločin jako by byl nedílnou součástí naší kultury, lidé si na něj zvykli a je pro některé diváky zábavnou show. Z našich kriminálních seriálů se mi líbily první řady Rapla a Případů prvního oddělení. Ze zahraničních krimi seriálů mám ráda ty, ve kterých nedochází k nesmyslným bitkám a střílečkám, ale kde je realisticky postavený děj, věrohodné postavy, humor a kreativita při objasňování případů. V paměti mi zůstaly seriály: Colombo, JAG, Odložené případy nebo Zákon a pořádek. Snad nejraději jsem měla seriál Closer. Rozhovor vzniknul v srpnu 2023 Další interviews Copyright © 2009 - 2023 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno!

John Wayne Gacy - americký sériový vrah, který usmrtil nejméně 33 mladých mužů, jejichž těla pak ukrýval pod svým domem. Článek o tzv. "vraždícím klaunovi". HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... John Wayne Gacy 9. 11. 2009 - aktualizace 10/2021 John Wayne Gacy - americký sexuální sériový vrah, který usmrtil nejméně 33 mladých mužů. Své oběti lákal na alkohol a drogy. Když uspěl, získával převahu tím, čemu říkal „trik s pouty“. Bylo to prosté – předváděl, jak šikovně umí uniknout ze zacvaknutých pout, a když si to jiní chtěli vyzkoušet po něm, jednoduše už v želízkách zůstali, vydáni jemu napospas. Následně přivazoval své oběti k jakémusi mučícímu stolu, kde je nakonec uškrtil nebo zardousil. Jejich ostatky pak ve většině případů zakopal ve sklepě svého domu. Narozen : 17. 3. 1942 Zemřel : 10. 5. 1994 Země : USA Počet obětí : 33+ Unikal : 6 let Vražedná aktivita : 1972 - 1978 Přezdívka : "Klaun zabiják" John Wayne Michael Gacy se narodil 17. března 1942 . Byl druhým ze tří dětí Marion a Johna Stanleye Gacyových. Měl sestry Joanne, ta byla o dva roky starší, a Karen, ta zas o dva roky mladší. Johnova matka , Marion Elaine Gacy, byla decentní žena , která se živila jako lékárnice . Otcem byl John Stanley Gacy. Šlo naopak o vznětlivého a agresivního člověka , který mohl vybuchnout kdykoli a bez varování. Své děti pravidelně trestal a také často pil . Přibližně v pěti letech začal John junior dostávat záchvaty , během nichž bez zjevné příčiny upadal do bezvědomí. Lékaři nebyli schopni stanovit diagnózu, proto doporučovali zvýšenou opatrnost a předepisovali velké množství barbiturátů spolu s přípravky proti záchvatům. Chlapec léky užíval často a velmi dlouho. Jeho stavu však nepomohly, spíše naopak. Malý John začal trpět nespavostí , závratěmi , přechodnou nervozitou , trápily ho časté migrény, nevolnost, zvracení a zácpa . Johnův otec neměl pro chlapcovy záchvaty pochopení, a považoval je za simulování ve snaze vyhnout se školním a jiným povinnostem. Postupem času se malý Gacy stal závislý na utišujících lécích , které mu matka, ve snaze co nejlépe se o něho postarat, dávala. Jeho otec se začal synovi posmívat, že je „mámin mazánek “, a dokonce mu řekl, že z něho roste „buzerant “. Svůj posměch rád kořenil oslovováním chlapce slovem „he-she “ (on-ona). John Gacy starší také za trest v opilosti zastřelil pejska , kterého syn dostal. Když ho malý John našel, z pohřební síně ukradl nějaké květiny a sám mrtvého pejska pochoval. Teprve když bylo Johnovi deset let, stanovili lékaři konečně diagnózu: forma motorické epilepsie . John Wayne tvrdil, že se v devíti letech stal objektem sexuálního zneužívání ze strany jistého rodinného přítele, který ho občas bral na projížďky v nákladním autě. Výlety vždy končily lechtáním a „kamarádským“ zápolením, při kterém muž nakonec sevřel chlapcovu hlavu mezi svými stehny. John si uvědomoval, že je zneužíván, bál se však svěřit otci. Kolem jedenáctého roku života Gacy ukradl kus matčina spodního prádla , a později v jeho posteli našla svoje kalhotky i mladší sestra Karen . John dostal od otce obvyklý výprask. Matka mu však dovolila nosit dívčí kalhotky do školy pod oblečením. Když se na to po letech Gacyho ptali, sdělil, že neužíval dámské spodní prádlo ze "sexuálních důvodů". Prý mu prostě vyhovoval jeho dotek a vůně. John Wayne Gacy byl po celý život velkým dříčem a podnikavým člověkem . Už ve čtrnácti letech se po návratu ze školy ujímal různých prací, jako rozvozu novin , doručování potravin do místního obchodu, doma pomáhal matce malovat byt, vykonával doma většinu ostatních prací, na výbornou plnil školní domácí úkoly a přivydělával si jako skladník . Vše dělal proto, aby se zavděčil svému otci, pro kterého to stejně nebylo dost. Na střední škole pak Gacy sestavil tým civilní obrany. Sám si jako organizátor přidělil hodnost kapitána. Na palubní desce svého auta měl připevněné modré blikající světlo, nosil uniformu podobnou policejní a pokaždé vyjížděl k požárům nebo dopravním nehodám. Začal též pracovat pro jistého kandidáta do zastupitelstva pro 45. městský obvod Chicaga, což byl pro mladého muže náročný a zodpovědný úkol. I za tento úspěch nečekala Johna od otce pochvala, ale výroky typu : „politici jsou bezcharakterní lháři a ty jsi ťulpas, že děláš zadarmo “. John Wayne Gacy se k tomu později po odsouzení vyjádřil takto: „Táta vždycky říkal, že jsem hloupý a že ničeho nedosáhnu, takže když jsem se do něčeho dal, dělal jsem to na 100 procent. Umínil jsem si, že budu vykonávat pořádně každou práci. Proto jsem se pustil do politiky a do sociální činnosti, a třebaže mi bylo jen jednadvacet nebo snad třiadvacet let, vyznamenali mne ve Springfieldu v Illinois jako Muže roku. Tam jsem rozjel řadu různých projektů. “ Mladý John Wayne Gacy se neomezil jen na politickou činnost . Pracoval ve prospěch místního katolického kostela, kde vždy ochotně přiložil ruku k dílu. Prováděl různé opravy, vyzvedával starší lidi a rozvážel je po bohoslužbách domů, vyřizoval pro ně nákupy a doručoval jim je. John Wayne Gacy v mládí V roce 1962 John po jedné hádce s otcem oznámil matce, že si jede nafouknout pneumatiky u svého auta a beze slova zmizel na celé tři měsíce. Vydal se do Las Vegas , kde si obstaral práci řidiče pro márnici Palm Mortuary a nemocnici Memorial Park. Brzy toho však musel nechat, protože se ukázalo, že na práci řidiče je příliš mladý. Přeřadili ho však na jinou práci v márnici . Po jeho zatčení se spekulovalo, zda se neoddával svým sexuálním choutkám již v márnici. To však Gacy zcela odmítl: „Dostal jsem práci v márnici Palm Mortuary, to znamená svézt večer ze všech nemocnic zemřelé spolu s jejich věcmi. Pracoval jsem pouze noční směny a neměl jsem s mrtvými těly nic společného. Všechny ty řeči, že jsem údajně s mrtvolami spal nebo měl s nimi sex, jsou obyčejnou snůškou lží. Já jsem sice v márnici přespával, ale vůbec ne v balzamovací místnosti. Teda… zní to, jako že jsem spal přímo u nich. Jenomže já nikdy nelezl do žádné rakve, vůbec nic takového (smích). To je samo o osobě směšné. A kromě toho, mrtvý vás neobtěžuje, to živých se musíte bát. “ Ředitel ústavu si však všiml určitého podezřelého chování a uvědomil policii. Gacy brzy poté zaměstnání opustil. Navíc po jeho zatčení vyšetřovatelé stanovili, že John Gacy trpí nekrofilií . Míval totiž sex s oběťmi nejen předtím, než je zavraždil, ale i po jejich smrti. Někdy s těly obětí spal ještě den nebo dva po smrti. Neexistuje však důkaz, že se jeho nekrofilie projevovala už v době, kdy pracoval v márnici. Někdy kolem roku 1963 se Gacy opět vrátil do Chicaga , kde začal pracovat jako stážista obuvnické firmy Nunn Bush. Práce mu velmi šla a tak se brzy stal vedoucím celého oddělení ve velkém Robinsonově nákupním středisku ve Spriengfieldu. Ve stejné době též vstoupil do sdružení Jaycees- Junior Chamber of Commerce . Již v dubnu 1964 se stal klíčovou osobností měsíce tohoto sdružení. V roce 1964 se též seznámil s Marlynn Myersovou , která pracovala také v obchodním domě Robinson. Začali spolu chodit a už v září 1964 se s Marlynn oženil . Úspěchy se množily dál. Roku 1966 byl Gacy jmenován prvním místopředsedou organizace Jaycees , vzápětí nejúspěšnějším členem roku v této oblasti a třetím nejlepším členem ve státě. Stejného roku se jim s manželkou narodilo první dítě , chlapeček Michael . O rok a měsíc později pak Marlynn Gacy porodila dceru Christie . Tchán též svěřil Johnovi vedení tří filiálek KFC ve Waterloo. „Odešel jsem do Waterloo v Iowě, “ vzpomíná Gacy, „kde jsem byl oceněn jako Muž roku. Kromě práce na plný úvazek jsem působil jako organizátor pro Jaycees a zajišťoval jsem nábory nových členů. Je pravda, že jsem přitom používal i nějakou pornografii a taky jsme mívali živá vystoupení, jenže tímhle způsobem se znásobil počet členů pobočky ze 150 na 400. “ Poslední Gacyho "úspěch" - fotografie s první dámou USA Rosalynn Carter (rok 1978) Vše bylo v pořádku až do jara 1968 . Toho roku byl Gacy souzen místním obvodním soudem za údajný pohlavní styk s nezletilým Donaldem Voorheesem . Vyšlo najevo, že jednoho večera jel autem, když na něho zavolal jakýsi mladík: „Hej, pane Gacy! “. Mladík byl synem jednoho z kolegů z Jaycees. Gacy zastavil a nabídl mu svezení. Cestou se jakoby mimochodem zmínil o některých pornografických filmech, které už pár členů Jaycees údajně znalo. Don řekl, že nikdy nic takového neviděl, což byla voda na Gacyho mlýn. Marlynn nebyla doma, měl tedy dům sám pro sebe, a proto pozval Dona na návštěvu. V domě spolu něco vypili a posléze došlo po určitém přemlouvání ke vzájemnému orálnímu sexu . Od toho večera se spolu sešli ještě několikrát. Gacy ovšem tvrdil, že jejich poměr byl na Donovu žádost, a že mladík dostal pokaždé peníze. Mladík však dostal po určité době „vztahu“ strach a vše prozradil . Vzápětí se do Gacyho domu dostavila policie. Při prohlídce bytu našli policisté pornografické videokazety homosexuální tématiky převážně s orálním sexem a Gacy byl obviněn. Voorhees tvrdil, že se ho Gacy zmocnil násilím, ten to však vehementně popíral. Celý případ se tím pádem dostal před velkou porotu. U soudu vyšlo najevo, že koncem srpna předešlého roku byl do Gacyho bytu pozván šestnáctiletý mladík Edward Lynch , jinak zaměstnanec jedné z jeho filiálek . Gacyho manželka tehdy nebyla doma a on šel s Lynchem do suterénu. Něco vypili a potom hráli kulečník. Gacy navrhl, aby poražený v každém kole poskytl vítězi orální sex. Lynch souhlasil a Gacy se postaral o svoje vítězství v nejbližším kole. Zaskočený Lynch nevěděl, co má dělat, když šéf trval na své výhře, až po chvíli dohadování odešli do pokoje a koukali se na video. U něho se Gacy vzrušil, vytáhl nůž a nařídil Lynchovi, aby s ním šel do ložnice. Vyděšený mladík se pokusil utéct, vznikla z toho tahanice a Lynch byl při ní na několika místech pořezán . Gacy se vzápětí uklidnil, a dokonce se Lynchovi omluvil, trval však na tom, aby se spolu dívali ještě na jiné video. Mladík se sice zdráhal, ale souhlasil, protože se Gacyho bál, a kromě toho nechtěl přijít o práci. Jakmile se situace uklidnila, vytáhl Gacy visací zámek a řetěz. Přitom Lynchovi sdělil, že by ho rád připoutal. Vyjevený mládence byl opět nucen souhlasit. Gacy ho tedy spoutal a pak se pokusil sednout si na něj, ale Lynch kladl odpor a tak ho Gacy začal rdousit . Rdousil ho do té míry, že mládenec ztratil na pár vteřin vědomí. Ovšem stejně jako před chvílí při nešťastném incidentu s nožem se Gacy i tentokrát v poslední chvíli vzpamatoval . Znovu se mládenci omlouval, rozvázal ho a odvezl domů. Cestou ho ujišťoval, že všechno bude zase dobré. O pár dní později byl Lynch z práce propuštěn. Když tohle všechno zaznělo před velkou porotou, obviněný trval na tom, že Lynch se všemi sexuálními praktikami souhlasil a že většinu těchto hrátek vyvolal sám. Sám navrhl, že dobrovolně podstoupí test na detektoru lži, aby dokázal rodině i přátelům svoji nevinu. Skutečně byly provedeny dvě zkoušky, obě však dopadly v jeho neprospěch. V průběhu vyšetřování se přihlásili další svědkové, kteří přestali mít strach. Mezi nimi sedmnáctiletý Richard Westphal . Vyšetřovatelům oznámil, že pro Gacyho pracoval , a že jeho zaměstnavatel s ním poměrně často hrával kulečník a odměnou za vítězství měl být orální sex, což mladík odmítal. Gacy měl údajně nutit svou ženu Marlynn, aby se s Westphalem, který byl do té doby panic, vyspala. K tomu opravdu došlo, načež do pokoje vstoupil Gacy a prohlásil, že teď mu mládenec „ dluží číslo “. Soud tedy nařídil před zahájením přelíčení psychiatrické vyšetření za účelem získání odborného lékařského posudku. Lékaři po sedmnáctidenním pozorování nezjistili kromě fyzické nadváhy žádnou anomálii. Podle jednoho z psychiatrů pověřených případem se Gacy vyznačoval naprostým odmítáním jakékoli odpovědnosti za cokoli, co v jeho životě proběhlo špatně. Na každé obvinění uměl nalézt omluvu, překrucoval pravdu a vlastní svéhlavé jednání zdůvodňoval tak, aby ze sebe setřásl vinu. Odmítal všechna obvinění a tvrdošíjně se snažil najít způsob, jak se postavit do lepšího světla. Ve svém posudku uvedl, že Gacy nepociťoval výčitky za spáchané skutky a pokračoval: „Jedná se o asociální osobnost, což je diagnostický termín označující jedince, kteří jsou v zásadě nepřizpůsobiví a jejichž způsob jednání je opakovaně dostává do konfliktu se společností… Takové skupině lidí nemůže pomoci žádná dosud známá léčebná terapie, protože postrádají schopnost poučit se ze svých zkušeností. “ Soudce nakonec Johna Gacyho odsoudil k deseti letům vězení v Anamose ve státě Iowa. Ještě téhož dne podala jeho manželka Marlynn žádost o rozvod . Gacy už svou ženu ani děti nikdy neviděl. J. W. Gacy "mugshot" (rok 1968) Ve vězení se Gacy opět proměnil ve vzorného, pracovitého a aktivního. Zdárně absolvoval zkoušky k získání diplomu na střední škole, získal zápočty z vysokoškolského studia v oboru psychologie, poctivě pracoval jako šéfkuchař ve vězeňské kuchyni, podal návrh na zbudování minigolfu pro vězně. I ve vězení se pak přidal k organizaci Jaycees a během 18 měsíců zvýšil počet členů z 50 na 650! O Vánocích roku 1969 zemřel Gacyho otec . Gacy žádal o "dovolenku" z trestu, aby se mohl zúčastnit jeho pohřbu, ale povolení nedostal. Zamítnuta byla rovněž jeho žádost o podmínečné propuštění, kterou podal pár měsíců předtím. Nicméně John Wayne Gacy se díky svému dobrému chování ve vězení přeci jen dřívějšího propuštění dočkal. Za mřížemi si odseděl pouze osmnáct měsíců z onoho desetiletého trestu a 18. června 1970 byl podmínečně propuštěn . 19. října 1971 pak dokonce skončil dohled spojený s podmínečným propuštěním a Gacyho trest byl zahlazen (a to i přes 2 napadení popsané v následujících odstavcích!). Po propuštění na svobodu se Gacy vrátil zpět do Chicaga , kde si našel práci kuchaře v restauraci „U Bruna“. Tam přišel do styku s členy hokejového týmu Blackl Hawks a také s řadou policistů . S některými se dokonce i spřátelil . Po pouhých osmi měsících pobytu na svobodě se devětadvacetiletý Gacy opět pokusil vynutit si sex, když přibral do svého auta jistého mladíka. Později samozřejmě opět tvrdil, že mu mladík sám sexuální služby nabízel. Gacyho nicméně zatkla policie a obvinila ze sexuálního obtěžování. Poškozený se však nedostavil k soudu, a tak byl případ odložen. V listopadu 1970 se Gacy seznámil s mladým mužem jménem Mickel Reed a po krátké době spolu založili jakousi měnší firmu . Firma začala vzkvétat a Gacy si koupil s matkou dům na West Summerdale Avenue v Des Plaines . Do domu se též nastěhoval Mickel Reed a ještě bývalý spolupracovník z restaurace U Bruna, jistý Roger. Když byl jednoho večera Gacy s Reedem ve své garáži, udeřil ho znenadání kladivem do hlavy . Otřesený mladík krvácel, ale vzpamatoval se a začal se bránit. Jakmile viděl, že Gacy opět zvedá kladivo k dalšímu úderu, nastavil ruku a ráně se ubránil. To Gacyho uklidnilo a rázem se začal omlouvat. Reed však již na nic nečekal a i s Rogerem opustili dům. John Wayne Gacy John Wayne Gacy tvrdil, že se první vraždy dopustil na Nový rok 1972 . Tehdy mu bylo třicet let a byl se svou matkou na rodinné oslavě. Na oslavě toho hodně vypil a když se začal nudit, nasedl do auta a odjel. „Jenom jsem se jel projet, “ sdělil později policii. Při projížďce spatřil na autobusové zastávce světlovlasého mladíka, na kterého sám vzpomíná jako na „chlapce od autobusu “. Mladík se jmenoval Tim McCoy a byl z Omahy. Gacy ho pozval k sobě domů, kde spolu pili a snědli nějaké sendviče. Následoval sex. Podle Gacyho výpovědi, kterou není možné ověřit, si poté oba šli lehnout do různých pokojů. Když se Gacy náhle probudil, zjistil, že k němu mladík kráčí s nožem. Prohlásil, že následovala šarvátka, při níž mládenec upadl na nůž a probodl se. Při druhé verzi téhož příběhu tvrdil, že se mladík nebránil, že spíš působil překvapeně. Jakmile prý Gacy chňapl po noži, který Tim držel, řízl se náhodně na levém předloktí a cítil, že v něm cosi narůstá „jako síla od konečků prstů na noze až po mozek “. Pak prý nůž vrazil Timovi do hrudi. „Když bylo po všem, podíval jsem se dolů na kalhoty, ve kterých jsem šel do postele, “ řekl Gacy. „Byly potřísněny krví, ale taky ještě něčím jiným. Během toho potýkání jsem totiž zažil mocné sexuální uvolnění. “ Poté prý otřel krev, odtáhl tělo do kumbálu v chodbě, kde otevřel poklop a strčil mrtvého do nevelkého prostoru pod podlahou. Za šest měsíců, 22. června 1972 , se Gacy dostal již poněkolikáté opět do křížku s policií, tentokrát pro těžké ublížení na zdraví. Policie Johna Wayna Gacyho obvinila, že se porval s jedním ze svých sexuálních partnerů, a že se potom pokusil přejet dotyčného mladíka autem. K incidentu došlo tak, že se Gacy v přestrojení vydával za policistu a nalákal mládence do svého vozu, kde ho spoutal. Po krátkém rozhovoru mu řekl: „Co jsi ochotný udělat, aby ses z toho dostal? “ Mládenec mu odpověděl, že nemá moc peněz, načež se ho Gacy zeptal: „Vykouříš mi ho? “ Ve strachu mládenec kývnul. Gacy zajel do restaurace, kde pracoval, a dostrkal mladíka na toaletu. Bylo něco mezi půl čtvrtou a půl pátou ráno. Když byli v budově, začal se mladík bránit Gacyho pokusům přinutit ho k orálnímu sexu, takže ho Gacy několikrát udeřil do hlavy a kopal. Nějakým způsobem se však mládenci přece jenom podařilo otevřít záchodové dveře a vyběhnout ven. Gacy se za ním rozjel autem a srazil ho. Oběť však přežila a svědčila před soudem. Soudní systém však nabídl Gacymu možnost uzavření dohody a obvinění mu bylo zredukováno na status „obviněný propuštěn na podmínku “. To znamenalo, že byl propuštěn s varováním, že pokud se znovu objeví před soudem, bude obvinění obnoveno. Devět dní poté, 1. července 1972 , se John Wayne Gacy oženil s Carole Hoff (v některých zdrojích Carole Lofgren). Oba se znali už od školy. Carole vnímala Johna jako velmi příjemnou a chápající osobu, se kterou se příjemně povídá. Také ona byla rozvedená. Carol měla dvě malé děti z předchozího manželství a prohlásila, že se k nim John choval velice přívětivě. Rovněž akceptovala skutečnost, že je, jak se jí přiznal, bisexuál. Johnovo milé chování se však časem změnilo. Carol později uvedla, že manžel časem naprosto ztratil zájem o její děti, běžně chodil nahý po ložnici a onanoval při prohlížení časopisů pro homosexuály. Zjistila též, že měl John sex s některými mladíky ze své stavební firmy. Ne všichni byli povolní a tak se stalo, že jeden statný mladík Johna zmlátil na příjezdové cestě. Gacy to však manželce odůvodnil tím, že šlo o hádku kvůli penězům. Gacy a jeho druhá manželka Carole I přes toto chování si Gacy získal ve společnosti celkem slušnou pověst. John pořádal tematické večírky, kam zval mnoho hostů. Také chodil na oslavy a do nemocnic pobavit děti v převleku za klauna . Tohle dělal moc rád, dokonce vymyslel dvě různé postavy klaunů, jeden se jmenoval Pogo a druhý Patches . „ Pogo byl ten šťastný, “ vysvětloval později, „zatímco Patches byl poněkud vážnější klaun. “ Gacy jako klaun Pogo Jak později Carole sdělila detektivu Joe Kozenczakovi, na Den matek roku 1975 jí Gacy brzy ráno oznámil, že má pro ni dárek, a poté jí řekne něco zajímavého. Následovalo milování, a po něm jí Gacy oznámil, ať prý už neočekává, že by spolu ještě někdy měli sex. „S ženami jsem skončil, “ sdělil jí. Nedlouho poté před ní v baru otevřeně komentoval „chlapcův pevný zadek “, Carol bylo jasné, že je jejich manželství v troskách a navrhla rozvod. John Wayne Gacy ihned souhlasil. Sám jí dokonce poslal za svým právníkem, aby věci uspíšil. K rozvodu s Carol došlo 2. března 1976 . Po něm padly všechny Gacyho zbývající zábrany . Výsledkem je nejméně 33 zavražděných mladíků. Přeskočme teď následujících dva a půl roku, kdy Gacy vraždil zběsilým tempem a posuňme se do 11. prosince 1978 . Tehdy se ztratil 15letý chlapec jménem Robert Piest . Naposledy byl viděn v lékárně, kam chodil po škole na brigádu. Před svým zmizením řekl chlapec spolupracovníkovi, že si jde promluvit s nějakým podnikatelem, který mu nabídnul práci. Gacy měl údajně noc před tím diskutovat o práci s majitelem lékárny. Robert Piest Když policisté druhý den Gacymu telefonovali, popřel, že by s Piestem mluvil. Policie Des Plaines ovšem nezopakovala chyby chicagské policie a zkontrolovala Gacyho výpis z rejstříku. Zde zjistili, že už byl Gacy pro zneužívání nezletilého trestán. 13. prosince přijela policie do Gacyho domu a prohledala ho. Našlo se zde několik podezřelých předmětů: prsten absolventa střední školy ročník 1975, řidičské průkazy cizích osob, pouta, oblečení moc malé pro Gacyho a stvrzenka z lékárny, kde Robert Piest pracoval. Policisty též zaujal silný pach vycházející z prostoru pod podlahou. 21. prosince řekl policistům jeden Gacyho zaměstnanec, že se mu John přiznal k více než 30 vraždám. Krátce poté byl John Wayne Gacy zatčen za držení marihuany. Policie se vrátila do jeho domu a našla zde lidské kosti v prostoru pod podlahou . Když Gacymu pověděli o nálezu kostí, sám se 22. prosince 1978 přiznal k 25 - 30 vraždám . Sám totiž nevěděl, kolik vlastně mladíků zabil. J. W. Gacy mugshots (rok 1978) John Wayne Gacy své oběti lákal na alkohol a drogy. Když uspěl, získával převahu tím, čemu říkal „trik s pouty “. Bylo to prosté – předváděl, jak šikovně umí uniknout ze zacvaknutých pout, a když si to jiní chtěli vyzkoušet po něm, jednoduše už v želízkách zůstali, vydáni jemu napospas. Obdobně jako Dean Corll (ten byl Gacyho vzorem) přivazoval své oběti k jakémusi mučícímu stolu, kde je nakonec uškrtil nebo zardousil. Třicet mrtvých těl bylo vytaženo z prostoru pod podlahou jeho domu nebo exhumováno z půdy na jeho pozemku. Tři mrtvoly byly nalezeny v řece Des Plaines . Tam je Gacy odvážel poté, co plně „využil“ prostor pod svým domem. Kvůli značnému stadiu rozkladu u některých zavražděných bylo možné bezpečně identifikovat pouze pětadvacet těl. Zbylé oběti doposud nesou jméno všech mužských neidentifikovaných mrtvol - "John Doe ". Gacy svoje doznání před přelíčením odvolal . U soudu se snažil tvrdit, že se všech 33 úmrtí stalo nešťastnou náhodou při erotických hrátkách. Též u soudu vtipkoval, že jediné, čím porušil zákon, je „provozování hřbitova bez licence “. John Wayne Gacy byl soudem usvědčen z třiatřiceti vražd a odsouzen k trestu smrti . Rozsudek byl vykonán v úterý 10. května 1994 smrtící injekcí v Crest Hill v Illinois. Podle přítomných Gacy neprojevil žádnou lítost nad svými spáchanými činy. Ve své cele řekl svému právníkovi, že jeho vlastní smrt přece nikoho zpět nevrátí. A jeho vůbec poslední zaznamenaná slova, které směřoval popravčímu a všem, zněla: „Polibte mi prdel. “ Oběti: Neboť Gacy u soudu nespolupracoval a původní doznání odvolal, můžeme si pouze domýšlet co přesně se dělo za zdmi jeho domu s oběťmi. Jako vodítko nechť poslouží příběhy dvou přeživších a poznatky, které ukázaly pitvy ostatků zavražděných. Přeživší: Robert Donnelly Koncem prosince 1977 kráčel devatenáctiletý Robert Donnelly po chicagské ulici směrem k autobusové zastávce, když před ním u kraje chodníku zastavilo černé auto. Mládenec byl najednou prudce oslněn reflektorem z boční strany auta. Gacy se začal vydávat za policistu a chtěl, aby se identifikoval. Poté mu namířil pistoli na hlavu a křikl: „Nastup, nebo tě sejmu. “ V autě chlapci nasadil želízka a vezl ho nazpět na West Summerdale. Tam se posílil několika doušky whisky, načež chlapce análně znásilnil. Posléze zatáhl Roberta do koupelny a opakovaně mu nořil hlavu do vany plné vody, dokud chlapec neztratil vědomí. Když se Robert probral, Gacy na něho močil. Odtáhl ho zpátky do obýváku, aby se tam s ním díval na homosexuální filmy. Pak pokračoval v mučení. Donnelly později před soudem dosvědčil, že ho Gacy nutil hrát ruskou ruletu s revolverem, že roztáčel bubínek a mačkal kohoutek desetkrát až patnáctkrát, dokud zbraň nevystřelila. Byl v ní slepý náboj. Potom Gacy vyděšeného mladíka svázal a ucpal mu ústa, pak ho opět znásilnil. Když se jeho běsnění téměř vyčerpalo, poručil zesláblému Robertovi, aby se šel osprchovat a oblékl se. Potom ho naložil do auta s tím, že ho čeká jeho poslední jízda v životě. „Jaký je to pocit, vědět, že jedeš umřít? “ vysmíval se mu, když ho vezl zpátky do města. Najednou však z neznámých důvodů svého zajatce uvolnil, přičemž mu pohrozil: „Jestli půjdeš k policajtům, najdu si tě. “ Donnlly na policii šel. Popsal Gacyho černé auto s jeho zřetelným číslem a písmeny „PDM“. Policie Gacyho vyslechla a on potvrdil, že se incident opravdu stal, ale že šlo o součást vzájemně smluvené sexuální hry na pána a jeho sluhu. Žalobce, který věc zkoumal, musel případ odložit, neboť se jednalo o tvrzení jedné osoby proti tvrzení osoby jiné. Policie a soudy vůbec nerespektovaly, že byl Gacy po stížnostech přepadených mladíků zadržen a následně propuštěn třikrát! Jeffrey Rignall Jeff Rignall, šestadvacetiletý homosexuál, měl namířeno do chicagského gay baru, když mu Gacy zastavil a přibral ho do svého černého oldsmobilu s příslibem vykouření jointa. Po jeho vykouření Gacy Rignalla cestou na West Summerdale Avenue omámil chloroformem. Tam muže svlékl a uvázal k čemusi, co mladík později popsal jako pranýř, ve kterém měl pevně zaklíněnou hlavu i paže. Útočník ho pak nutil provádět orální sex a opakovaně ho brutálně znásilňoval sadou tupých předmětů. V jednu chvíli byla v místnosti podle Rignallova svědectví přítomna ještě jiná osoba, on ale osobě neviděl do tváře. O něco později ho Gacy vyhodil na sníh poblíž podstavce sochy Alexandra Hamiltona v chicagském parku. Rignall krvácel z konečníku a tvář měl kvůli chloroformu v jednom ohni. Několik dnů ležel v nemocnici a testy ukázaly, že utrpěl v obličeji popáleniny a měl chloroformem poškozená játra. Když se pokusil vznést proti Gacymu obvinění, policie rychle ztratila zájem. Zjistila totiž, že žalobu podává homosexuál! Rignall se přesto rozhodl Gacyho žalovat a najal si právníka. Gacy tvrdil, že ho Rignall slovně napadal a nakonec prý i fyzicky. Z celého incidentu tak vyvázl pouze s pokutou 3 000 dolarů. Jeffrey Rignall s opuchlým obličejem po útoku Oběti: Timothy McCoy 18 let, naposledy viděn 3. ledna 1972 John Butkovich 17 let, naposledy viděn 29. července 1975 – stopy látky na hrdle Darell Sampson 18 let, naposledy viděn 6. dubna 1976 – stopy látky na hrdle Samuel Stapleton 14 let, naposledy viděn 14. května 1976 Randal Reffert 15 let, naposledy viděn 14. května 1976 – stopy látky na hrdle Michael Bonnin 17 let, naposledy viděn 3. června 1976 – stopy po škrcení provazem William Caroll 16 let, naposledy viděn 13. června 1976 – stopy látky na hrdle Rick Johnson 17 let, naposledy viděn 6. srpna 1976 Kenneth Parker 16 let, naposledy viděn 25 října 1976 Michael Marino 14 let, naposledy viděn 25. října 1976 Georgy Godzik 17 let, naposledy viděn 12. prosince 1976 John Szyc, 19 let naposledy viděn 20. ledna 1977 John Prestidge 20 let, naposledy viděn 15. března 1977 Matthew Bowman 19 let, naposledy viděn 3 července 1977- stopy po škrcení provazem Robert Gilroy 18 let, naposledy viděn 15. září 1977 - stopy látky uvnitř hrdla John Mowery 19 let, naposledy viděn 25. září 1977 – stopy po škrcení provazem Russell L. Nelson 21 let, naposledy viděn 17. října 1977 – stopy látky uvnitř hrdla Robert Winch 16 let, naposledy viděn 10. listopadu 1977 – nalezen s provazem okolo krku Tommy Boling 20 let, naposledy viděn 18. listopadu 1977 – stopy po škrcení provazem David Talsma 19 let, naposledy viděn 9. prosince 1977 – stopy po škrcení provazem William Kindred 19 let, naposledy viděn v lednu 1978 – stopy látky na krku Timothy O’Rourke 21 let, naposledy viděn v červnu 1978 Farnk Landingin 19 let, naposledy viděn 4. listopadu 1978 James Mazzara 20 let, naposledy viděn 24. listopadu 1978 – stopy látky v hrdle Robert Jerome Piest 15 let, naposledy viděn 11. prosince 1978 – stopy papíru v hrdle Nalezeno bylo i dalších osm těl. Tři z nich se podařilo identifikovat až po roce 2011. Zbylých pět zůstává i nadále bezejmenných. AKTUALIZACE: Na podzim roku 2011 byl na popud šerifa Cook County - Toma Darta , případ znovu otevřen a obnoveny pokusy o identifikaci zbylých osmi obětí . Příbuzní pohřešovaných osob, kteří se obávali, že smrt jejich blízkých mohl mít na svědomí Gacy , byli vyzváni k předložení vzorků DNA ke srovnání s kosterními ostatky. Tato metoda identifikace pak pomohla rozluštit, kdo byl obětí doposud pojmenovanou jako "tělo č. 19" (tělo byla označována pořadovým čislem podle toho, jak byla z Gacyho sklepa vynášena). Šlo o Williama George Bundyho . Ten se ztratil 21. října 1976, v předvečer jeho 19. narozenin. Tehdy odešel na večírek, ale už ho nikdy nikdo živého neviděl. Podezření na Gacyho padlo proto, že mladík se učil na elektrikáře, a vyšetřovatelé i rodina věřili, že také pracoval pro Gacyho firmu. Rodina však po odhalení Gacyho zvěrstev, dva roky po zmizení Williama, neměla jak potvrdit, zda jeho tělo bylo mezi neidentifikovanými. V té době totiž byla nejpoužívanější metoda k zjištění totožnosti neznámých mrtvol identifikace pomocí zubních záznamů. Jenže Williamův zubař odešel do důchodu, a než se ho rodině oběti podařilo najít, zničil všechny své záznamy o pacientech. Sestra Williama Bundyho, Laura O'Leary, která poskytla vzorek ke srovnání DNA, uvedla: "Dnešek je strašně smutný den, ale je to také den, který umožňuje uzavření. Vím, že bolest nakonec odejde a já budu mít místo, kde ho budu moci navštívit. " William George Bundy V roce 2017 bylo přiřazeno jméno i oběti "č. 24 ". Tělo patřilo 16letému Jimmy Haakensonovi , dobrosrdečnému, veselému, ale i problémovému mladíkovi, který v roce 1976 utekl z domova v St. Paul v Minnesotě . Své rodině se naposledy ozval 5. srpna 1976 , kdy jim po telefonu sdělil, že je v Chicagu a je v pořádku. Policie se domnívá, že Gacy jej musel zavraždit krátce po tomto telefonátu. Dokonce existuje podezření, že teenager rodině zavola přímo z Gacyho domu. Poté už se nikdy neozval a vyděšení rodiče po pár dalších týdnech kontaktovali policii a nahlásili jeho pohřešování s tím, že se domnívají, že by mohl stále být v Chicagu ve společnosti gayů. Později rodiče dokonce pojali podezření, že jejich syn padl za oběť právě Gacymu. To se ale podařilo potvrdit až v roce 2017. Zatím poslední obětí, kterou se v říjnu 2021 Úřadu šerifa okresu Cook , ve spolupráci s organizací DNA Doe Project , podařilo identifikovat byl Francis Wayne Alexander (dříve označovaný jako "tělo č. 5 "). Ten se narodil v Severní Karolíně, načež žil nějakou dobu v New Yorku, ze kterého se však v roce 1975 s novomanželkou přestěhovali do Chicaga . Ještě téhož roku se mladý manželský pár rozvedl, načež se žena odstěhovala a F. W. Alexander zůstal bydlet v Chicagu sám. Někdy v průběhu roku 1976, nejpozději v první čtvrtině roku 1977 pak byl zavražděn Gacym. V době smrti bylo Alexanderovi 21 nebo 22 let . Jeho rodina poté uvedla, že Wayne Alexander během svého krátkého života učinil několik rozhodnutí (včetně přestěhování se), kvůli kterým nabyli přesvědčení, že chce zůstat sám a dobrovolně s ostatními členy rodiny přerušil kontakt. V důsledku toho tedy nikdy nepodali zprávu o jeho pohřešování . „Dokonce i po 45 letech je těžké přijmout, jaký osud potkal našeho milovaného Wayna. Byl zabit rukou hnusného a zlého muže…. Naší jedinou útěchou je vědomí, že tento vrah už nedýchá stejný vzduch jako my, a že nyní konečně můžeme za sebou nechat minulost a to, co se stalo, a vykročit vpřed tím, že budeme našeho Wayna ctít “, uvedla jeho sestra. Dalších pět Gacyho obětí zůstává zatím bezejmenných , ale zjišťování jejich totožnosti nadále pokračuje. Jimmy Haakenson Francis Alexander DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. DOKUMENTY: KILLERS : john wayne gacy, jr Play Video Gacy Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Detailně zpracovaný, děsivý případ amerického sériového vraha z počátku 19. století, jednoho z nejhorších vrahů vůbec - Alberta Fishe. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Albert Fish 27. 8. 2009 Albert Hamilton Fish - jeden z nejznámějších amerických sériových vrahů vůbec. Tento muž, známý také jako "The Gray Man" neboli "Šedovlasý muž" usmrtil nejméně 4, pravděpodobně však mnohem více - podle svých slov dokonce až sto malých chlapců a dívek. Charakteristické pro tohoto krutého vraha je, že mimo pedofile trpěl i mnoha dalším sexuálními úchylkami. Mezi ty patří například: sadismus, masochismus, exhibicionismus, voyerismus, koprofagie, ondinismus, orgánový fetišismus a kanibalismus. Narozen: 19. 5. 1870 Zemřel: 16. 1. 1936 Země: USA Počet obětí: 4 - 100+ Unikal: 15 let Vražedná aktivita: 1919-1932 Přezdívka": The Gray Man", "Werewolf of Wysteria", "Brooklyn Vampire", "The Boogeyman" Pokud se jako čtenáři rozhodnete absolvovat tento článek, měli bychom vás na něj asi nejprve trochu psychicky připravit . Při jeho četbě totiž budete potřebovat nejen velkou dávku otrlosti a silné nervy, ale především silný žaludek . Jistě, pokud to vezmeme čistě z hlediska sexuologie, psychologie a psychiatrie , jde o jeden z nejzajímavějších případů , kdy dotyčný muž lze označit za zcela raritní exemplář , ve kterém se snoubí tak velké množství sexuálních parafilií , že může sloužit jako „skvělý“ studijní materiál a zosobnění slova „perverze “. Když se však na celý případ podíváme z hlediska lidského a trochu si jej zosobníme, bude jen stěží uchopitelné a pochopitelné , čeho všeho je člověk schopný, pro ukojení svých sexuálních pudů, a že se níže popsané události opravdu staly . Článek se totiž věnuje jednomu z nejkrutějších, nejcyničtějších, ale hlavně nejzvrácenějších a nejúchylnějších sériových vrahů všech dob . Dotyčný pachatel nejen, že se nespokojil s mučením některých svých obětí, kterými se stávaly i velmi malé děti, ale na těchto nejzranitelnějších z nás se dokonce nezřídka dopouštěl i kanibalismu a cizí mu nebylo ani to, aby matce jedné ze zavražděných poslal dopis, kde detailně popisoval, jak s její dcerou naložil, a jaký použil při její „přípravě“ recept... Z hlediska normy až neuvěřitelných zločinů obludných kontur a rozměrů, které se v mnohém vymykají dokonce i v kategorii sériových vrahů, se dopustil muž jménem Albert Hamilton Fish. Dětství a mládí Albert Fish se narodil v roce 1870 ve Washingtonu D. C. . Co se týče rodinné anamnézy , lze uvést, že jisté mentální onemocnění či potíže lze vysledovat nejméně ve dvou generacích rodiny Fishových. Dva z Albertových strýců zemřeli v psychiatrických léčebnách - jeden z nich trpěl "náboženskou psychózou". Albertova matka zas trpěla bludy a halucinacemi. Jeden z jeho mladších bratrů byl oligofrenik, který zemřel na hydrocefalitidu, další bratr byl zas alkoholik nejvyššího stupně a jedna ze sester byla dementní… Asi se nebudeme moc daleko od pravdy, když takto geneticky špatně „rozdané karty“ označíme za první z možných kusů skládačky, která nakonec vyústila v zločiny, k nimž se v tomto článku dostaneme. Když bylo Albertovi pět let, zemřel mu otec. Jeho matka musela pracovat, aby uživila dvanáct dětí, a tak se Albert ocitl v sirotčinci. Tam se stal velmi rychle problematickým dítětem. Počurával se, přecpával se jídlem, neustále utíkal. Albert Fish byl často trestán ředitelkou sirotčince, která děti bila na holý zadek. Jenže, co bylo pro jiné trestem, při tom on sám cítil potěšení, tedy tresům se nevyhýbal, ba naopak. Rád se také zúčastňoval trestání jiných dětí. Ostatní sirotci si z Alberta dělali legraci, protože výprask u něj vždycky vyvolal erekci. Sám o svém dětství později vypověděl: „Narodil jsem se 19. května 1870 ve Washingtonu D.C. Bydleli jsme na B Street, NE, mezi 2. a 3.. Můj otec byl kapitán Randall Fish. Byl kapitánem lodi Potomac River, která plula z Washingtonu D. C. do Marshall Hall ve Virginii. Otec zemřel 15. října 1875 ve staré pensylvánské stanici, kde zastřelili prezidenta Garfielda, a mě umístili do sirotčince Sv. Johna ve Washingtonu. Zůstal jsem tam do svých devíti let. Tehdy se to zvrtlo. Byli jsme nemilosrdně bičováni. Viděl jsem chlapce, kteří dělali věci, které dělat neměli. “ Sirotčinec byl jak pro chlapce, tak i dívky a konverzace se v něm často točila kolem sexu. Albert začal velmi brzy onanovat a začali ho přitahovat i ostatní, perverznější sexuální hry. Spolu s kamarády ho napadlo, že zapálí koňský ocas, který předtím polili benzínem. Tyto incidenty dítě velmi poznamenaly, a když ve věku devíti let opouštěl sirotčinec, přitahoval ho sadomasochismus. Což vystihuje jeden z jeho nejznámějších citátů: "Vždycky jsem toužil způsobovat bolest druhým a chtěl jsem, aby mi i oni ubližovali. Celý život jsem miloval všechno, co bolelo. " Když se malý Albert vrátil k matce, prodělal vážný úraz při pádu ze stromu, jenž zanechal trvalé následky. Od té doby cítil závratě, bolesti hlavy a začal koktat. Dál se pomočoval a spolužáci se mu vysmívali. V té době si také změnil křestní jméno a z Hamiltona se stal Albertem , aby se vyhnul výsměšné přezdívce "Ham and Eggs " ("šunka s vejci "). V té době mu jeden ze starších bratrů, který byl námořníkem, ukázal kresby nahých mužů a žen, a vyprávěl mu o svých dobrodružstvích s kanibaly. Alberta to fascinovalo a nutil svého bratra, aby mu tyto historky neustále opakoval. Po škole, kterou Albert dokončil jen s obtížemi, nemohl sehnat kvalifikované zaměstnání. Jako teenager pracoval v obchodě a pak se učil malířem pokojů. Tuto profesi později využil jako část modu operandi, jenž mu umožnil uspokojovat jeho perverzní touhy a zároveň zůstat neodhalen. Albert Fish začal sledovat černou kroniku v novinách a vystřihoval si detailnější články. Po jeho zatčení za vraždu Grace Budd , byla u něj nalezena velká sbírka výstřižků o Fritzovi Haarmanovi , "Řezníkovi z Hannoveru ", což byl německý sériový vrah , kanibal , aktivní mezi lety 1918-1924 . Objevil rovněž spisy Edgara Allana Poea , jejichž stránky byly velmi opotřebované, hlavně kolem povídky Jáma a kyvadlo - což je dlouhé líčení popravy... Je také známo, že jednou navštívil muzeum voskových figurin a byl fascinován lékařským obrazem rozpůleného penisu. Několikrát se do muzea vrátil a trávil celé hodiny před tímto exponátem. V roce 1882 ve věku dvanácti let se Albert Fish seznámil s mladým mužem, který ho vzrušoval tím, že mu vyprávěl o svých dobrodružstvích v nevěstincích. Udržovali spolu homosexuální sadomasochistický vztah . Milenec Alberta nutil pít moč a jíst exkrementy. Když se Albert v roce 1890 usadil v New Yorku , stal se z něj mužský prostitut a víkendy trávil tím, že navštěvoval veřejné lázně nebo koupaliště, aby tam mohl sledovat děti. V té době znásilnil první oběť (jeho první vražda se odehrála údajně až v roce 1919 , kdy ve Wilmingtonu zabil jednoho chlapce - nicméně první prokázané vraždy se dopustil až v roce 1924 ). V roce 1889 se Fish oženil s mladou, devatenáctiletou dívkou, která mu v průběhu manželství porodila šest dětí . Jejich manželství se rozpadlo po dvaceti letech, kdy ho žena opustila kvůli jinému muži. Albert se nestaral o rozvod a ilegálně se oženil ještě třikrát . O své děti se staral a vychovával je sám, i když měl občas velké finanční problémy. V roce 1922 , v padesáti dvou letech, se Albert Fish stal obětí náboženských halucinací . Chvílemi chodil dokola, křičel: „ Jsem Kristus! “ a sebetrýznil se nebo chtěl praktikovat lidské oběti. „ Šťastni jsou ti, kteří vezmou svoje děti a rozbijí jim hlavu kameny. Slyšel jsem hlasy, které mi tohle říkaly. Když jsem nerozuměl, pokoušel jsem se zbytek doplnit četbou bible. Požehnaní jsou lidé, kteří bičují svého syna, aby ho napravili, protože za to bude odměněn. Tahle myšlenka na lidskou oběť ke mně přišla od Abrahama nabízejícího svého syna Izáka. Vždycky jsem věděl, že budu muset také nabídnout dítě jako oběť, abych se potrestal za ohavné skutky a hříchy, které jsem spáchal před očima Boha. Měl jsem vize zmučených těl jako někde v pekle. “ Albert Fish v roce 1903 Mimo šesti dětí měl Fish také pět vnoučat , které miloval, avšak i tato láska byla poznamenána jeho perverzními sklony -viz dopis vnučce- . Při procesu svědčila jedna z vnuček jako svědek obhajoby o různých hrách, jichž se musela na příkaz svého dědečka účastnit spolu se svými bratry a sestrami: „V té době mi bylo dvanáct let a on nás nutil hrát „Buck-Buck, How Many Hands Up“. Vysvlékl se donaha a nechal si jen tmavohnědé spodky. Potom si klekl na všechny čtyři doprostřed pokoje. Dal nám do ruky hůl a museli jsme si mu sednout na záda. Pak jsme mu museli malovat prsty na záda číslo od jedné do deseti. Když ho neuhádl, což se stávalo vždycky, dali jsme mu holí tolik ran, kolik odpovídalo číslu… Maminka se těch her vždycky zúčastňovala. Hráli jsme to každý večer, vždycky skoro hodinu… Taky jsme hrávali „Sack of Potatoes Over“. Zase měl na sobě jenom spodky. Pak jsme mu vylezli na ramena a on nás spouštěl dolů po svých zádech. Cestou jsme ho museli škrabat nehty. Když byla hra u konce, měl vždycky záda úplně rudá. Jednou chtěl, abychom si strkali jehly pod nehty, ale to nás moc bolelo, a tak jsme toho nechali… Když se setmělo a hry byly u konce, vždycky šel na záchod a přinesl roli toaletního papíru. Pak ho uprostřed místnosti zapálil. A tohle dělal každý večer. “ Jiný člen rodiny upřesnil, že stařec spával několik nocí za sebou na koberci v salonu. Když se ho zeptali, proč to dělá, oznámil, že mu to přikázal sv. Jan Křtitel. Aby ukojil Fish své masochistické choutky , ukládal si různé tresty. Bodal se trny růží do přirození a pak jedl okvětní lístky. Také si umístil rybářské háčky a jehly do různých částí těla, především do pánevní oblasti a oblasti kolem genitálií. Po jeho zatčení odhalil rentgen sedmadvacet háčků , z nichž některé byly zapíchnuté do těla už několik let. Některé z nich se nacházely v zónách extrémně nebezpečných pro Fishovo fyzické zdraví. Jeden z jeho synů během procesu oznámil, že další háčky našel schované v knize povídek E. A. Poea , na začátku dobrodružství Artura Gorgona Pyma . Rentgenový snímek pánevní oblasti Alberta Fishe Rodina věděla i o dalších sexuálních perverzitách Fishe. Jeho nejstarší syn o tom svědčil během procesu. V roce 1929, když se vrátil do bytu, o který se dělil se svým otcem, učinil zvláštní objev. Pod kuchyňskou výlevkou našel podomácku vyrobený obušek, který byl ukončen vyčnívajícími hřeby. Když si ho Albert Jr. prohlédl zblízka, našel na něm stopy krve a promluvil si o tom se svým otcem. Ten na jeho dotaz nejdřív odmítl odpovědět, ale když syn na odpovědi trval, nakonec se přiznal: „Používám ho já sám. Občas cítím nezadržitelné chvění, a pokaždé, abych se toho zbavil, mučím se tímhle obuškem. “ Oba muži už o tom nemluvili. Jednoho dne v roce 1934 přistihl svého otce "v akci". Fish stál úplně nahý uprostřed pokoje, jednou rukou onanoval a druhou se bil přes záda okovaným obuškem. Obličej měl splavený potem a krev mu tekla po hýždích dolů. Fishův syn Albert také dosvědčil, že někdy uprostřed noci, v níž byl úplněk, dostával jeho otec nezadržitelnou chuť na syrové maso. Podle Alberta Jr.: „Obličej mu strašně zrudl. Výraz jeho očí působil dojmem, že spatřil něco, z čeho měl strach. Jako kdyby ho někdo pronásledoval. “ Díky tomuto svědectví mu tisk dal přezdívku „Moon Maniac“. Další Fishovou úchylkou bylo rozesílání obscénních dopisů . A. F. si vystřihoval inzeráty z novin, a poté na ně odpovídal velkým množstvím perverzních dopisů, v nichž používal různé pseudonymy. Představoval se jako režisér hollywoodských filmů. Některé z těchto dopisů (zde) se uchovaly v archivu okresu Westchester. Za toto rozesílání obscénních dopisů byl uvězněn na 90 dní ve vězení . Celkem byl Albert Fish v letech 1902 - 1933 zatčen osmkrát . Poprvé za pokus o podvod. Jindy za to, že kradl z pokladny v obchodě, v němž pracoval. Také byl odsouzen kvůli nekrytým šekům. Třikrát pobýval v psychiatrických ústavech . V roce 1930 byl propuštěn z jednoho z nich s diagnózou: „ Není blázen, ani nebezpečný. Jedná se o psychopatickou osobnost, se sexuální charakteristikou. “ Šest měsíců po absolvování léčby byl znovu zatčen - opět kvůli jednomu ze svých dopisů. Když policie tehdy prohledala jeho byt, objevila další dopisy schované pod matrací , dále devítiocasou kočku a mrkev s frankfurtským párkem , který byl v úplném rozkladu a neskutečně zapáchal. Když jeden z policistů zkoumal zblízka mrkev a párek, konstatoval, že obě věci jsou pokryty fekáliemi. Když se na to zeptal starce, dostalo se mu odpovědi: „ Cpu si je do zadku “. Za to byl "odměněn" desetidenním pobytem v psychiatrické léčebně. Případ, kvůli kterému se přišlo na vraždící monstrum A. F., byl případ Grace Budd . 27. května 1928 si osmnáctiletý mladík podal inzerát do nedělního vydání New York World: „Mladý, osmnáctiletý muž by rád pracoval na venkově. Kontaktujte Edwarda Budda , 406 West 15th Street. “ Hned následujícího dne otevřela Delia Budd , Edwardova matka, dveře neznámému staršímu muži, který se představil jako Frank Howard . Rodičům Edwarda Budda řekl, že má farmu na Long Islandu, kde pěstuje hlavně zeleninu a rád by si pohovořil s Edwardem ohledně zaměstnání. Frank Howard nabídl Edwardovi 15 dolarovou týdenní gáži, což chlapec s díky přijal. Navíc chlapci vyplatil zálohu na plat. Když k tomu přičteme mužovo gentlemanské chování, je pochopitelné, že si získal sympatie a důvěru rodičů. V sobotu 2. června si měl Frank Howard vyzvednout Edwarda doma a odvést jej na svoji farmu. Místo toho Buddovi obdrželi ručně psaný vzkaz o Howardově zdržení. O den později se ve dveřích bytu Buddovy rodiny opět objevil onen starý muž se šedivými vlasy a knírem. Přinesl s sebou dary, jahody a čerstvý sýr „ přímo z jeho farmy “. Delia pozvala muže na oběd. Během něj do místnosti vstoupila okouzlující desetiletá holčička Grace Budd , mladší sestra Edwarda Budda. F. Howard jí okamžitě zaregistroval a nemohl z ní spustit oči. Aby si ji získal, podal dívce svou peněženku a vyzval ji, aby spočítala kolik v ní je peněz. Grace mu po chvíli peněženku vrátila s tím, že je v ní je 92 dolarů a 50 centů. Howard ji pochválil a odměnil ji 50 centy na sladkosti. Poté se matce svěřil, že ještě před odjezdem musí zaskočit ke své sestře, na oslavu narozenin jedné ze svých neteří, a požádal Buddovy o dovolení vzít tam s sebou malou Grace. „Miluji děti “ řekl F. H. „a přivedu vám ji zpátky, ještě než se setmí. “ Buddovi váhali, ale nakonec Grace povolili odejít. Paní Budd se ještě pro jistotu zeptala, kde Howardova sestra žije. Načež jí Frank Howard dal adresu. Ten večer již však nebylo po panu Howardovi ani vidu ani slechu . Grace Budd Rodiče samozřejmě zmizení nahlásili, policisté jim však brzy museli sdělit, že adresa, kterou muž vydával za bydliště své sestry, je fiktivní , a že nic z toho co tvrdil nebyla pravda. Policie rozjela standardní vyšetřování. Zjistili, co všechno "F. Howard" řekl Buddovým, vyžádali si fotografii malé Grace, prověřili všechny známé únosce dětí, devianty, mentálně postižené pacienty, ale tento postup nebyl korunován úspěchem. Policie tak rozeslala po svých stanicích letáky s Gracinou fotografií a s popisem pana "Howarda". Tato aktivita spolu s mediální publicitou odstartovala obrovskou vlnu dopisů s množstvím tipů, kde všude prý lidé Grace spatřili. K vyšetřovacímu týmu muselo být přiděleno dalších 20 detektivů, aby prověřili všechny získané informace. Přes všechny tyto „zaručené“ dopisy existovalo několik opravdu seriózních stop. Policie objevila pobočku společnosti Western Union, odkud "Frank Howard" posílal Buddovým vzkaz, plus originální, ručně psanou zprávu. Policie rovněž lokalizovala místo, kde Howard koupil sýr, který rodině daroval. Obě místa se nacházela ve východním Harlemu. Ten se tedy stal klíčovým místem hledání a vyšetřování. Newyorská policie přišla na to, že existuje zhruba rok starý, téměř shodný případ. 11. února 1927 si hrál čtyři roky starý Billy Gaffney na chodbě před svým bytem spolu s o rok mladším sousedem. Dvanáctiletý soused, který zrovna hlídal svojí spící malou sestru, se k nim přidal, ale musel se vrátit, protože slyšel svoji sestru plakat. O pár minut později už hlásil otci mladšího z hochů, že chlapci zmizeli. Po zoufalém hledání našel muž svého syna opuštěného v posledním patře budovy. " Kde je Billy Gaffney ? " zeptal se svého syna. " Odnesl ho ošklivý pán, " odvětil tříletý chlapeček. Muž měl šedivé vlasy a šedivý knír. V červenci roku 1924 si osmiletý Francis McDonell hrál na verandě svého domu na Staten Islandu. Jeho matka seděla opodál, když uviděla uprostřed ulice hubeného staršího muže s šedivými vlasy. Ten, si něco mumlal a neustále svíral a rozevíral ruce v pěst, až nakonec zmizel. Později odpoledne byl tento muž spatřen, jak pozoruje Francise a 4 další chlapce. Szařík zavolal Francise k sobě, ostatní pokračovali ve hře. O pár minut později muž i s chlapcem zmizel. Na Francisovo zmizení se přišlo až u večeře. Jeho otec, policista, zorganizoval rozsáhlé hledání. Tělo chalpce našli v nedalekém lesíku pod větvemi. Bylo hrozivě zbité, oblečení bylo ztrháno z těla a na zadním stehně chyběl kus vyříznutého masa. Hoch byl uškrcen vlastními šlemi. Navíc musel být Francis udeřen tak silně, že policie pochybovala, že toto mohl učinit onen starý muž. Policie došla k závěru, že stařík musel mít komplice. Přes masivní opatření a pátrání policie jako by se "šedovlasý muž" vypařil. I když se detektiv William King , pověřený případem, věnoval zmizení Grace Budd řadu let, vyšetřování výsledky nepřineslo. Nikdo nechápal, proč byla Grace unesena: Buddovi měli tak nízké příjmy, že by nemělo smysl je vydírat a ostatně žádnou žádost o výkupné rodina nedostala. Tisk se k případu pravidelně vracel díky vlně únosů, která zatopila zemi, ale po únosci malé Grace nebylo vidu ani slechu. Až 11. listopadu 1934 , více než šest let po únosu, případ Grace Budd znovu vyletěl na povrch. Její matka , Delia Budd, dostala tento -dopis- . Nikdo nechtěl uvěřit, že dopis je skutečný. Detektiv King nicméně usoudil, že detaily jeho návštěvy u Buddových byly přesné. Rovněž písmo se shodovalo s šest let starým vzkazem z Western Union. Na obálce byla podstatná stopa – drobná písmena N.Y.P.C.B.A. , zkratka Newyorské asociace řidičů. Policie prohlédla ručně psané přihlašovací formuláře členství v této asociaci a hledala stejný typ písma. Detektiv King také požádal všechny členy, aby nahlásili každého, kdo si vzal asociační dopisní papíry, obálky atd. Jeden mladý muž se přiznal, že šest měsíců předtím ukradl několik obálek a hlavičkových papírů a odnesl si je domů. Ale tam také nikdo "Franka Howarda" neznal. Když King znovu vyslechl svědka, ten si vzpomněl na jeden detail: když se stěhoval, nechal obálky na poličce. Když detektivové zkoumali následující nájemníky, přišli na to, že pokoj byl pronajat nějakému starci, jehož popis odpovídal "Franku Howardovi". Muž se zapsal pod jménem Albert H. Fish . Albert Fish však mezitím nájemní byt opustil. Naštěstí řekl majiteli, že čeká šek, a že si pro něj přijde. Detektivu Kingovi už stačilo jen čekat. 13. prosince 1934 přišel onen stařec, aby si vyzvedl svůj šek. Když spatřil detektivy, vytáhl břitvu, ale King mu ji vyrazil z ruky a Albert Fish byl konečně zatčen. Tím bylo ukončeno šestileté hledání vraha. Albert Fish vedle detektiva Williama Kinga Albert Fish skoro okamžitě přiznal, že je "Frank Howard" a zavraždil malou Grace, tím ale jeho doznání nekončilo. Naopak začal odkrývat další, naprosto šokující zločiny. Po zahájení výslechu uvedl, že když zareagoval na inzerát Edwarda Budda, měl být jeho obětí on, ne Grace. Chtěl ho odvést pryč, uříznout mu penis, odejít a nechat ho vykrvácet. Poté co poprvé odešel z Buddovic bytu, šel si koupit nářadí, které je potřeba na usmrcení a naporcování chlapce. Při druhé návštěvě spatřil Gracie a změnil názor. Byla to ona, koho chtěl najednou zabít. Když v neděli 3. června 1928 opustil s Grace byt jejích rodičů, zamířili ruku v ruce ke stanici metra. Cestou se domnělý farmář zastavil u stánku s novinami a vyzvedl si těžký, převázaný balíček, zabalený do tmavohnědého papíru. Poté nasedli muž i holčička do vlaku ve směru okres Westchester . Z nádraží šli pěšky k opuštěnému domu, který stranou od ostatních, blízko lesa na místě zvaném: Wisteria Cottage . Když byli uvnitř, Fish přikázal Grace, aby si šla hrát ven, než přijde sestra. Z okna budovy pak hleděl na Grace, si hrála venku. Svlékl se do naha, rozbalil balík a vyndal z něj to, co později ve svých přiznáních bude nazývat "nástroji pekla ": Pilku, sekáček na maso a dlouhý řeznický nůž. Pak se vyklonil z okna a zavolal na Grace, aby přišla za ním. Wisteria Cottage Wisteria Cottage Později vyprávěl: "Pečlivě jsem zavřel dveře pokoje, dokud nepřišla až nahoru. Pak jsem dveře otevřel. Když viděla, že jsem nahý, chtěla utéct. Chtěla seběhnout po schodech, ale chytil jsem ji. Řekla mi, že to poví mamince. Když jsem ji dostal do pokoje, položil jsem ji na zem na kus plátna, který jsem si připravil. Potom jsem ji vlastníma rukama uškrtil. Klekl jsem si jí na prsa, aby byla rychleji mrtvá. Pak jsem ji svlékl. Vzal jsem nůž a prořízl jsem jí krk. Mezitím jsem jí položil prázdný hrnec pod hlavu. Měla dlouhé vlasy a krev se jí do nich vsákla. Zbytek vytekl do hrnce, kterého jsem se později zbavil. Potom jsem její tělo rozřezal na tři kusy, nejdřív hlavu, pak trup těsně nad pupkem. V lese stál altánek. Byly v něm čisté záchody, v nichž jsem schoval pár bílých botiček a uříznutou hlavu. Ověřil jsem si, že nějaký náhodný příchozí si jich nemůže všimnout. Trup a nohy jsem přibil na dveře a pak jsem je zavřel. Potom jsem si na zahradě umyl ruce... Vrátil jsem se zpátky za čtyři dny. Tělo už začínalo smrdět. Oknem jsem vyhodil oba kusy, které byly v pokoji, pak jsem sešel dolů, sebral jsem je a srovnal k sobě u kamenné zdi za domem. Ale neschovával jsem je. Pak jsem přinesl hlavu, jejíž vlasy už byly ztvrdlé krví a položil jsem ji na stejné místo. Takhle bylo tělo prakticky celé. Pak jsem se vrátil domů. " Když Fish zbavil mrtvolu údů, odřízl část předloktí a pár dalších kousků, které zabalil do kapesníku. Z kapsy saka vyndal vatu, kterou polil benzinem do zapalovače, jenž si přinesl se sebou. Naklonil se dopředu, zastrčil si vatu do konečníku a sirkou ji zapálil. Takovým způsobem dosáhl orgasmu a ejakulace. " Bolest je tak nádherná... Jen kdyby to aspoň tak nebolelo! " - tak zní jedna z pozdějších Fishových citací. Druhý den ráno, po návratu do New Yorku ve svém bytě naporcoval kusy těla a uvařil je. Po devět dní pak jedl různé části těla své oběti. Svému psychiatrovi se později přiznal, že tohle jídlo ho udržovalo ve stavu permanentního vzrušení . Po výslechu položil detektiv King poslední otázku : "Co Vás přimělo udělat takhle hrozný čin? " "Víte, " Fish odpověděl, "nikdy jsem pro to neměl žádný důvod. " Další kriminalista se ho zeptal, proč vlastně psal dopis Delii Budd. "Nevím, měl jsem zrovna psací mánii. " Když policie odjela do Wisteria Cottage a našla zde zbytky těla Grace, Albert Fish postával okolo bez emocí jakéhokoliv druhu. Na opakované otázky ohledně důvodů, které ho vedly k zabití Grace. Fish vysvětloval, že ho zaplavil pocit "krvavé žízně. " Po svém zatčení a po doznání k vraždě Grace Budd, přiznal Albert Fish další spáchané zločiny, ale nemohl specifikovat ani jejich ráz, ani jména obětí. Detektiv William King ho jen ve státě New York podezříval z pěti dalších vražd holčiček: Florence McDonnelt, Barbary Wiles, Sadie Burroughs a Helen Sterler . Pátá oběť, jedenáctiletá Yetta Abramowitz , byla znásilněná, pobodaná a uškrcená na střeše jednoho bytového domu. Předpokládaný vrah Helen Sterler, černošský tulák jménem Lloyd Price, byl zatčen, odsouzen k smrti a popraven, ačkoliv stále tvrdil, že je nevinen. Vyšetřující soudce tvrdil, že Albert Fish zabil šestnáct až sto obětí , s čímž souhlasil i detektiv William King. Psychiatr, který Fishe vyšetřoval, byl přesvědčen, že počet dětí, zavražděných jeho pacientem, by mohl jít až do několika set, možná dokonce až kolem 400 obětí, což by z Fishe udělalo jednoho z nejplodnějších sériových vrahů všech dob. Po nějaké době uviděl jeden svědek v novinách Fishovou fotografii a identifikoval ho jako staříka, kterého viděl, jak se pokoušel unést malého chlapce. Jak se později vysvětlilo, tím malým chlapcem byl Billy Gaffney , o němž byla řeč výše. Během příprav procesu Fish napsal dopis svému obhájci Jamesovi Dempseymu, v němž se přiznal, že 11. února 1927 čtyřletého Billa Gaffneyho zabil . Doznal i to, že pil chlapcovu krev a konzumoval jeho maso. Fish detailně vysvětlil, jak to zařizoval, aby vylákal své malé oběti do sklepů činžáků, v nichž pracoval jako malíř pokojů. Nabízel jim pamlsky nebo drobné peníze. Vždycky je svázal, než je znásilnil a zbil. Někdy je několik dnů za sebou mučil, než je zabil a uřízl jim údy. Někdy jim dával roubík, "ale radši jsem to nedělal, protože se mi líbilo, když jsem je slyšel křičet bolestí. " Další zločin, ke kterému se Albert Fish přiznal, se stal v roce 1910 (jinde 1911). Toho roku se seznámil s devatenáctiletým tulákem Keddenem . Hezkým, ale mentálně retardovaným chlapcem: "Cestoval z jihu nákladním vlakem, který vezl banány. Ve vagónu s ním bylo pět černochů a veškerý čas trávili tím, že se bavili všemi možnými sexuálními aktivitami, hlavně felací a homosexualitou. Seznámil jsem se s ním a vzal si ho domů. Byl pokrytý vším možným hmyzem. Oholil jsem mu všechny chlupy, i ty z podbřišku. Asi dva až tři týdny jsme dělali spoustu sadistických a masochistických věcí. Bičoval mě a hráli jsme erotické hry - otec a syn, profesor a jeho žák. Čural na mě a já jsem jeho čuránky pil nebo jsem jedl jeho exkrementy a pak jsem ho přinutil, aby to dělal také. Naše hry byly čím dál tím sadističtější. Několikrát jsem mu pořezal zadek, abych se napil jeho krve. Jednoho dne jsem ho přivázal na židli a zařídil jsem to tak, aby měl erekci. Pak jsem vzal nůžky a začal jsem mu stříhat penis, ale změnil jsem názor. Chlapec vypadal, že strašně trpí a já jsem nemohl snést jeho pohled plný bolesti. Převázal jsem mu jeho poraněný úd, položil jsem mu na postel deset dolarů a utekl jsem do jiného města. " Když se ho soudní lékař v oboru psychiatrie zeptal, na kolik dětí zaútočil, Albert Fish odpověděl: " Aspoň na sto. " Většina obětí pocházela z nejchudších vrstev . Byly to hlavně černošské děti , protože podle Fishe policie byla v případě jejich zmizení laksní. Několikrát si zaplatil služby jedné dívky, které platil vždy, když mu přivedla malého chlapce. Podle svého vyjádření jezdil po třiadvaceti státech, " od New Yorku po Montanu. A v každém státě jsem měl nějaké dítě. " Někdy musel rychle odjet, protože: " kolem zmizení dětí začaly kolovat řeči. " Dokonce byl několikrát vytěžován, ale nikdy se nestal reálně podezřelým, protože měl " tak nevinný vzhled. " Albert Fish Albert Fish Soudní proces ohledně vraždy Grace Budd začal v pondělí březnu 1935 ve White Plains v New Yorku. Fishův advokát se snažil obhajobu postavit na údajné nepříčetnosti svého mandanta, když později jej označil za "psychiatrický fenomén ". Tato snaha však byla marná a jen o několik dní později, po čtyřhodinovém jednání poroty, byl vynesen verdikt: Albert Fish byl odsouzen k trestu smrti . Fishova reakce byla věrná jeho dosavadnímu způsobu vyjadřování a myšlení: "Jaká to bude radost umřít na elektrickém křesle! To bude úžasné mrazení. Jediné, které jsem ještě nikdy nezkusil. " Pak, po chvilce váhání dodal: "Ale to není dobrý výrok. Víte, já opravdu nejsem duševně zdráv. A moje ubohé děti, co si beze mne počnou? " I přes poslední pokusy o zvrácení verdiktu s poukazem na Fishovo duševní stav byla poprava stanovena na 16. ledna 1936 . Jako poslední jídlo si ve věznici Sing Sing Fish objednal pečené kuře, které mu přinesli vykostěné, aby se vyhnuli všem pokusům o sebevraždu. Několik měsíců předtím si totiž Fish rozřezal zápěstí kostí ze steaku. Ještě před popravou Fish předal svému obhájci dopis, ten však odmítl sdělit obsah novinářům: "Tenhle text nikdy nikomu neukážu. Jsou to nejhnusnější obscénnosti, jaké jsem kdy v životě četl. " Zřízenci věznice připevňují Fishe k elektrickému křeslu Když vězeňský zřízenec zatáhnul za páku a spustil proud, objevil se údajně kolem hlavy odsouzeného mrak kouře, načež došlo ke zkratu, který zřejmě způsobily háčky, které měl Fish zapíchané ve svém těle. Druhý výboj byl již smrtelný. Albert Fish se stal nejstarším popraveným, který byl kdy v Sing Singu exekuován. Případ Alberta Fishe byl pochopitelně předmětem několika dokumentů, když jmenovat lze například "Albert Fish: In Sin He Found Salvation " z roku 2007. O případu byl natočen i povedený, realiti se držící film s názvem "Šedovlasý pán ", který fanouškům true crime žánru můžeme vřele doporučit. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Cannibal 'Albert Fish' Documentary Play Video Fish Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DOKUMENTY: Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Share DALŠÍ PŘÍPAD Komentáře

Recenze krimi knihy "Matematika zločinu", od autorky jménem Magdaléna Sodomková. Matematika zločinu - Magdaléna Sodomková Další knihy Název: Matematika zločinu Autor: Magdaléna Sodomková Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2020, 205 stran Recenze: Zatím nenapsána. V roce 2012 napsal reportérce Magdaleně Sodomkové z Asie cizí muž, že prchá před českou spravedlností. Verdikt podle něj nebyl spravedlivý, a to kvůli chybě soudního znalce přezdívaného matematik zločinu. Zatímco po odsouzeném pátrají lovci lebek, reportérka spolu s dánskou dokumentaristkou Brit Jensen se snaží odhalit, kde se stala chyba. Zjišťují, že to zdaleka není poprvé, co se expert přepočítal. Stačí pár vzorečků a jste za mřížemi. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy "Doživotí", která obsahuje interview s 18ti doživotně odsouzenými muži. Autor: Luboš Xaver Veselý. Doživotí - Luboš Xaver Veselý Koupit Další knihy Název: Doživotí Autor: Luboš Xaver Veselý Nakladatelství: XYZ s.r.o. Rok vydání: 2007, 450 stran V případě knihy X. Veselého s názvem Doživotí , jde o starší „dvojče“ zde již recenzovanoho titulu „Jak se vraždí v Čechách “. Kniha je psána ve formě interview s jednotlivými odsouzenými. Celkem je v knize vyzpovídáno celkem 18 mužů, z nichž každý u soudu vyfasoval doživotí. Jmenovitě si v knize můžete přečíst například: upřímně působící rozhovor s pětinásobným vrahem Oto Biedermanem; interview s trojnásobným vrahem O. Gažikem, které občas kvůli inteligenci pachatele nemá hlavu a patu; rozhovor s otrlým a chladným vrahem V. Herbychem, který je plný nenávisti; až lítost vzbuzující zpověď vraha I. Lazoka; interview plné konspirací a msty v podání sériového vraha I. Roubala; podrobnou zpověď nenapravitelně zamilovaného sériového vraha J. Stodoly; a také zpověď dvojnásobného (v současnosti amnestovaného) vraha Jiřího Kajínka. V tomto je kniha velice unikátní. Už jen samotný fakt, že se autorovi podařilo přesvědčit k interview tolik odsouzenců a rovněž vedení věznic stojí za poklonu. Dalším velkým plusovým bodem je samozřejmě už jen samotný nápad a námět této knihy. Tedy nelze zpochybnit, že kniha je výjimečná, to v žádném případě. Nicméně i tak se přeci jen musím vyjádřit k některým jejím nedostatkům. Tak určitě bych uvedl, že v knize mohl být každý případ alespoň stručně shrnut, co se týká dostupných faktů. To aby si čtenář mohl udělat objektivnější obrázek, pokud o spáchaných zločinech nic neví. Odsouzení totiž samozřejmě měli někdy tendenci vysvětlovat předmětné události podle své verze, tedy chyběla mi ta konfrontace s fakty, kterou si na základě krátkého popsání případu mohl každý čtenář sám udělat. X. Veselý zpovídané samozřejmě někdy konfrontoval s důkazy a se zněním rozsudků přímo v rámci rozhovoru, ale přeci jen stručné shrnutí případů mi chybělo. V této souvislosti mi ještě někdy přišlo, že v konfrontacích mohl být autor trochu tvrdší a důslednější. Proto bych klidně uvítal více otázek tímto směrem, místo někdy až malinko bulvárnějších otázek a autorových poznámek. Ale asi nebylo cílem knihy znova s odsouzenými otvírat a probírat jednotlivé případy (zřejmě by ani řada z nich nebyla k tomu ochotna), ale spíš jim dát prostor k vyjádření a dozvědět se o průběhu trestu a myšlenkových pochodech, které za mřížemi mají. Takže výše uvedená "výtka" je spíše úvahou. Mnohem více mi chybělo, že v knize je minimum postřehů a názorů autora. Přece po nastudování jednotlivých případů a rozhovoru, který často obsahoval desítky otázek, a jak sám autor uvádí, s odsouzenými strávil desítky hodin, bych očekával, trochu ucelenější názor a mnohem více postřehů, než jen to co se vejde do pár vět – to mě dost zklamalo. Ještě bych se pozastavil nad malou statistikou, kterou jsem z knihy vytvořil. Jelikož lze z každého interview vyvodit, zda je odsouzený podle svého mínění vinný či nevinný, spočítal jsem to a rozdělil do tří kategorií: a) vinný, b) nevinný, c) nespravedlivě odsouzený (pro případy, kdy pachatelé něco přiznávali, něco ne, případně svoji účast na zločinu nepopírali, nicméně roli, kterou sehráli, měla být méně závažná). Z toho mi vyšlo následující: 3 odsouzení se cítí dotčeni alespoň nějakou nespravedlivostí, ač určitou vinu uznávají, 9 osob se cítí zcela nevinných a jen 6 z 18-ti zpovídaných se k činům doznává. Tedy i u většiny českých doživotně odsouzených platí replika z kultovního filmu Vykoupení z věznice Shawshank: „Za co sedíš?“. „Za nic! Advokát to posral. “ Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Recenze knihy "Masoví vrazi", ve které se autor snaží odpovědět na otázku, proč vlastně vrazi zabíjejí. Autor: Jonathan H. Pincus. Masoví vrazi - Jonathan H. Pincus Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Masoví vrazi Autor: Jonathan H. Pincus Nakladatelství: Lidové noviny Rok vydání: 2002, 205 stran Dnes se podíváme na zoubek titulu s názvem "Masoví vrazi ". V této souvislosti hned z počátku nelze neuvést poměrně závažnou výtku – v knize není správně rozlišováno mezi masovými a sériovými vrahy!!! Zvláště u takto odborného titulu, kterým kniha rozhodně je, to je dosti zarážející. Pátrali jsme tedy po originálním názvu a ten zní: “Base Instincts: What Makes Killers Kill? “ – Tedy „Základní instinkty – Proč vrazi vraždí? “. Ač jsme neměli originál k dispozici, už z názvu lze dovodit, že chyba vznikla rukou překladatele, který se zřejmě v tématice příliš neorientoval. Vinou toho se v knize sem tam mihne i pojem „sériový vrah“, ale v drtivé většině se používá termín „masový vrah“, ač je častěji řeč právě o vrazích sériových. Knihu v originále napsal americký neurolog (tedy lékař, specialista na poruchy mozkové činnosti) Jonathan H. Pincus, který se dlouhodobě věnuje zkoumání pachatelů násilných trestných činů, především pak vrahů. Jak už doslovný překlad originálního názvu knihy implikuje, kniha si klade za úkol nalézt odpověď na otázku, proč vlastně lidé vraždí, a jak se liší vrahové od zbytku lidské populace. Autor hned na počátku knihy předkládá svoji hypotézu, že se téměř vždy při vyšetření osob, které se dopustily vraždy, setkal se třemi shodnými prvky – neurologickou poruchou, zneužíváním (či týráním) v dětství a paranoidním typem myšlení. Kdy největší vliv mají mít právě neblahé zážitky z dětství. Tuto hypotézu pak v průběhu knihy podrobně rozvíjí, vysvětluje a hlavně demonstruje na mnoha případech ze své praxe. Konkrétně můžu zmínit např. případ, kdy vraždila třináctiletá dívka; případ dvojnásobného loupežného vraha; případ sériového vraha šesti prostitutek; atd. Co je škoda, ale lze to plně pochopit, v mnoha popisovaných případech ať už „obyčejných“ či mnohonásobných vražd, které zmiňuje, záměrně změnil názvy míst, jméno obětí i pachatelů. Čtenář si tedy nemůže nic o případech, které ho zaujmou dále dohledat, pokud by chtěl. Asi největším pozitivem knihy je její vysoká odbornost a tedy informační hodnosta i pro člověka, který se hlouběji o podobná témata zajímá. Autor se pachatelům nejtěžších zločinů věnuje většinu svého profesního života, tedy má co říct a to nejen z hlediska neurologie. V knize je mnoho informací i z oborů jako je psychologie, psychiatrie či kriminologie. A v neposlední řadě se kniha hemží mnoha reálnými případy, což z knihy činí čitelný titul i pro člověka zatím nedotčeného tituly, které se věnují příčinám chování a myšlení vrahů. Každopádně každý čtenář se musí připravit na řadu odborných termínů, na pasáže, které se věnují neurologii, klinickému zkoumání pachatelů, atd. Zkrátka v rámci tématiky jde o knihu, kterou by šlo shrnout slovy – „pro pokročilé“. A právě proto je pro tentokrát recenze trošku delší a podrobnější. Totiž jste na tematických stránkách, tedy je možnost jít do podrobností a „odborností“ – zvláště u takovéto naučné literatury faktu. Ale nebojte, nebudeme to přehánět. Jen nám dovolte závěrečný postřeh. Ač jde o publikaci vysoce odbornou, od kvalifikovaného odborníka, přesto má autor recenze pocit, že autorův pohled na problematiku násilného jednání je někdy v knize trochu moc „jednooborový“ a „jednostranný“. Totiž, ač se J. H. Pincus věnuje příčinám, proč někteří lidé vraždí a společným faktorům vypozorovaným u většiny zkoumaných násilníků, dosti podrobně a obšírně. Nelze nemít na paměti, že ve své praxi vždy pracoval na objednávku obhajoby – tedy ve prospěch pachatelů. V knize mi tak velmi chybělo více úvah a vyjádření k lidské vůli obecně, k odpovědnosti pachatelů za vlastní jednání, případně k trestní odpovědnosti a názorům na trestání pachatelů. Úplně pak absentoval pohled na zločin ze strany obětí, či například konfrontace některých závěrů a domněnek vyplývajících z vyšetření pachatelů neurologem, se závěry behaviorální analýzy trestných činů. Ale to již přecházíme z recenze do nějaké polemiky… V rámci recenze můžeme s čistým srdcem říci, že knihu nejen doporučujeme, ale dokonce si myslíme, že koho osobnost pachatelů a různé teorie násilného jednání zajímají, měl by si knihu určitě přečíst. Přesto, hlavně kvůli zmatečnému překladu klíčových pojmů a názvu, dáváme za : 2. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Recenze knihy s názvem "Ďábel v bílém městě". Autor: Erik Larson, Rok vydání: 2017, 496 stran Ďábel v bílém městě - Erik Larson Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název : Ďábel v bílém městě aneb vraždy, kouzla a šílenství na výstavě, které změnila Ameriku Autor : Erik Larson Nakladatelství : ARGO Rok vydání : 2017, 496 stran Jako obvykle mě napadla otázka, co bych tak mohl o této knize hned zpočátku vypíchnout…zřejmě to, že rozhodně nejde o pouhé zpracování případu známého sériového vraha z konce 19. století H. H. Holmese neboli H. W. Mudgetta. V knize Erika Larsona totiž naleznete mnohem více. Ve zmíněném titulu se odehrávají hned dvě dějové linie, které se sice neprolínají, ale jsou místně a časově spjaté. Ano, první se týká života a činů zmíněného známého amerického sériového vraha. který byl jedním z prvních novodobých SV a byl aktivní jen několik málo let po činech Jacka Rozparovače (rok 1888). Druhá dějová linie knihy, která je obsáhlejší, se pak věnuje popisu přípravám a průběhu světové výstavy (World’s Columbian Exposition 1893), která se odehrála v roce 1893 v Chicagu a byla v té době opravdu velkolepou událostí celosvětového významu. Celá kniha by se dala shrnout jako jeden velký výlet do konce dnes již vlastně předminulého století. Doby, kdy využití elektrického proudu bylo ještě v plenkách a z pohledu dneška banální nemoci kosili lidi v produktivním věku. Doby kdy však naopak určité lidské vlastnosti a motivace byly naprosto totožné jako dnes. Při četbě knihy si tedy nepřijdou na své jen ti, kteří se zajímají o sériové vrahy a kriminalistiku (vlastně ty uspokojí „jen“ cca třetina knih), ale hlavně milovníci historie a určitě i architektury, neboť kolem té se druhá dějová linie hodně točí. Kniha je sice nepochybně literaturou faktu, ale je psána s velkým akcentem na plynulost a napínavost děje, takže se domnívám, že pokud se rozhodnete k jejímu přečtení, bude vám, stejně jako mně, odsýpat. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Další knihy Komentáře

Recenze knihy "Za katrem", kterou napsala bývalá vychovatelka v mužské věznici s ostrahou. Autor: Katka Míková. Za katrem - Katka Míková Název: Za katrem: Historky, co utekly z basy Autor: Katka Míková Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2024, 199 stran Recenze: Zatím nenapsána. O vězení trochu jinak. Skutečné historky vychovatelky v mužské věznici . „Rosteš pro kriminál,“ slyšel během dospívání asi skoro každý. Já jsem do něj nakonec vážně dorostla a svůj pobyt za katrem jsem si opravdu užila. Jaké to je pracovat ve věznici s ostrahou pro odsouzené muže? Jak se člověku komunikuje se zloději, násilníky nebo vrahy? Pojďte nahlédnout do světa za mřížemi, který je o tolik jiný než ten „normální“, a přesto plný humoru. Zážitky a rozhovory s odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody i jejich dopisy vám nabídnou jedinečnou sondu do životů našich vězňů.. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Další knihy

Detailní článek o málo známém, dnes doživotně odsouzeném, dvojnásobném, českém vrahovi z 90. let 20. století - Juraji Kučerákovi. HOME Sérioví vrazi Masoví vrazi TOP Filmy a seriály Krimi VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Juraj Kučerák 3. 11. 2016 Juraj Kučerák - dvojnásobný český vrah z první poloviny 90. let minulého století. Obě své oběti usmrtil v rozmezí jednoho měsíce a to teprve ve svých 22 letech. Pro tohoto pachatele je příznačná nízká inteligence, nadprůměrná agresivita a naprostá absence hlubších citových vztahů s lidmi. V současnosti (2020) je mu 49let a odpykává si trest odnětí svobody na doživotí. Narozen: 1971 Dnes (k datu 25.9.2017): odnětí svobody na doživotí - Mírov Země: ČR Počet obětí: 2 Unikal: méně než 1 rok Vražedná aktivita: 1993 Možná by mohl někdo namítnout, že níže popsaný pachatel nesplňuje některé ze starších definic, podle kterých jsou za sériové vrahy považováni ti, jenž zavraždili nejméně tři osoby. Nejde nám však o definici, a o to, zda dotyčný spáchá dvě, tři nebo čtyři vraždy a více. Jde nám hlavně o to, ukázat v tomto článku kontrast mezi organizovaným pachatelem, který si své činy plánuje, připravuje a často si je i užívá, a níže popsaným mužem, který do tohoto vzarce rozhodně nezapadá. V jeho případě jde spíše o primitivní , agresivní osobnost , která se neštítí bez většího rozmyslu usmrtit kohokoli, třeba i z malicherných důvodů , bez plánování nebo ne delšího než několik málo minut, a to kdykoli uzná za vhodné a zkrátka to nějak vyplyne ze situace. Řeč je o Juraji Kučerákovi . Juraj Kučerák se narodil roku 1971 v romské kolonii Gemerská Poloma na jihovýchodním Slovensku. Tam však vyrůstal pouze do svých šesti let . Jelikož otce umístili natrvalo do psychiatrické léčebny a matka o početnou rodinu příliš nepečovala (jinde uvedeno – že byla odsouzena k odnětí svobody či že od muže utekla, protože jí bil - těžko říct) a babička, která se o děti především starala, byla již příliš stará, byl malý Juraj rozhodnutím soudu umístěn do dětského domova . Tam pak zůstal až do své plnoletosti. V dětském domově Kučerák , jemuž bylo později naměřeno IQ kolem 76 bodů , dokončil čtyři ročníky zvláštní školy a naučil se triviu, tedy číst, psát a počítat. V dětském domově matka malého Juraje občas navštěvovala, ale ten se o to podle svých slov příliš nestaral a často odtamtud utíkal, jelikož se mu tamní režim vůbec nelíbil. Kučerák v dětském domově dle vlastních slov neměl žádné kamarády . Za celé 13 leté období si pamatuje jen jednoho , toho prý ale srazil vlak a trvale jej zranil, takže už se pak nikdy neviděli. Se vztahem ke zvířatům to bylo ještě horší. „Nemám je rád. Když začne štěkat pes, leze mi to na nervy. Už sem jich hodně zabil. Praštím je do hlavy a pak zaškrtím. Kočky? Ty také nemám rád. Zabíjím je tak, že je roztočím a praštím s nimi o zeď. “ Když Kučerák opustil dětský domov, odstěhoval se za příbuznými na Karvinsko. Zde se pokoušel najít si zaměstnání, ale z každého ho za neomluvené směny vyhodili. Většinu času tak zůstal na podpoře. Prvního většího škraloupu se dopustil někdy v roce 1991 . Tehdy zaútočil sekerou na svého strýce , u kterého bydlel. Konflikt naštěstí skončil bez vážnějších zranění, přesto vzhledem ke způsobu útoku byl mladý, čerstvě přestěhovaný Slovák odsouzen za pokus o těžké ublížení na zdraví k podmínečnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců . Napadení údajně vyvolala (když pomineme časté hádky mezi zúčastněnými) snaha Kučeráka o pohlavní styk se strýcem. Dalo by se říct, že vše podstatné a zásadní v životě Juraje Kučeráka se odehrálo v roce 1993 , tedy v jeho dvaadvaceti letech . Jak už je čtenáři jistě jasné, řeč bude o jeho kriminální kariéře. 16. dubna 1993 pozval Kučerák na „rande“ mladou žačku zvláštní školy, kterou již zřejmě nějaký čas znal. „Schůzka“ se konala v opuštěném domě na kraji města. Když byl „páreček“ na místě, začal mladý muž po šestnáctileté dívce požadovat pohlavní styk. Ta s tím i přes výhružky smrtí nesouhlasila, což Kučeráka nejen překvapilo, ale hlavně rozzuřilo. Následoval tak zápas, který skončil tím, že agresivní útočník doslova a do krve omlátil hlavu nezletilé dívky o vodovodní kohoutek ve zdi . Až absurdní se v tomto kontextu zdá být jeho pozdější tvrzení, které poskytl po svém zatčení: „Existuje člověk, kterého miluju! Se vším všudy. A budu ji mít rád pořád. Až budu v zemi, tak ji budu mít pořád rád. “ Ano, řeč je o oné napadené dívce. Kučerák na dotyčnou jako na svoji tehdejší a jedinou přítelkyni dokonce vzpomíná až do dneška. Neuplynul ani měsíc od výše popsané události a pachatel zařadil do své kriminální kariéry další úlovek. Tentokrát již ten nejtěžší zločin ze všech – vraždu. Čin, jak uvedl pachatel, se odehrál 14. května 199 3, což si pamatoval, jelikož ten den obdržel podporu. Ta také sehrála podružnou roli ve sledu událostí, které vyústily v tragický následek. O dost důležitější roli, stejně jako u mnoha a mnoha jiných spáchaných vražd, hrál alkohol . Vše ten den začalo tak, že Kučerák přišel s čerstvě získanou podporou do domu svého strýce, nezaměstnaného Štefana Suchánka (53) , u něhož v podnájmu pobýval (ano! jde o stejného člověka, kterého již v roce 1991 napadnul!). Muži měli podle Kučerákových slov mezi sebou spory a strýc mu údajně sebral tisícovku (což byly v té době zhruba 2/3 podpory) s tím, že už mu jí nedá, ale že zajdou do hospody. Tak se také stalo a samozřejmě se pilo. Když se dva příbuzní po 23. hodině vraceli zpět do domku, nakoupili ještě placatku, aby v konzumaci alkoholu doma mohli pokračovat. Jak Kučerák uvedl: „Bylo vidět, že strýc je už opilý……Začal se hádat a bylo vidět, že má chuť se bít. “, pak pokračuje: “Začal mi nadávat do chuligánů, tvrdil, že je mnohem lepší než já….Chytal mě za vlasy, chtěl mě škrtit…Dal jsem mu facku, až upadnul. Tak jsem ho nadzdvihnul za košili a asi osmkrát ho pravačkou udeřil do obličeje. Tekla mu z pusy krev, hýbal rukama, jak se chtěl bránit. Pak už jen ležel bez hnutí na zádech. Vzal jsem židli a tou sem ho asi šestkrát praštil do hlavy. Pak jsem mu silně dupnul pravou nohou na krk. Bylo slyšet takový vzdech nebo zachroptění. Bylo mi jasné, že už je po něm. Už jen proto, že mu z nosu a úst vyšplíchla další krev, až sem si umazal tenisky. “ Po vraždě údajně Kučerák přemýšlel, co udělá s tělem a přitom kouřil. Nakonec si došel pro sekyru a ještě jednou strýce seknul do krku. To poté zdůvodnil tím, že to bylo asi proto, že ho nesnášel. Nakonec tělo Štefana Suchánka odvlekl do sklepa, polil vínem z demižonu (to prý aby zakryl pozdější mrtvolný zápach), zaházel starými hadry a odpadky, hřebíky zatloukl dveře do sklepa a v domě ukryl strýcovy hygienické pomůcky pro denní potřebu, aby vše vypadalo tak, že zavražděný muž odcestoval. Nakonec ještě umyl krev v kuchyni. Tělo oběti bylo v tomto případě nalezeno zhruba po měsíci a půl, čili až po následující události, kvůli níž se policie o Juraje Kučeráka začala zajímat. Čtenář už možná tuší, že onou „následující událostí“ nebylo nic jiného než další vražda. Na rozdíl od první vraždy, která byla vyvolaná (když pomineme vnitřní faktory v osobnosti pachatele, které měly zásadní vliv na obě vraždy) spíše hněvem a situačními spouštěči, ta druhá byla spáchaná převážně v důsledku snahy o majetkový prospěch. Obětí zmíněného trestného činu byl Michal Kovařík (44) . Ten poznal Kučeráka v jedné hospodě, poblíž které pracoval. Měli dokonce i společnou cestu domů. „ Chválil mě, jak hezky zpívám V Hodoníně za vojáčka mě vzali a chtěl, abych mu to pořád zpíval. Pozval mě k sobě, usmažil mi vajíčka a říkal, že kdybych si vyběhal zdravotnický průkaz, mohli bychom přes léto prodávat na pláži v Heřmanicích občerstvení. “ vzpomínal Juraj Kučerák . Asi za týden po této události, čili kolem 15. června 1993 (tedy měsíc po první vraždě, která byla zatím stále ještě neodhalená) se mladý Rom kvůli nedostatku financí rozhodl, že Kovaříka, se kterým se mezitím ještě párkrát sekal, vykrade. Nejprve čekal před domkem, než muž zhasne, a když světlo zhaslo, vydal se do kůlny a tam si opatřil sekeru. Pak vniknul do domku a potmě došel do místnosti, kde hlasitě chrápal spící Kovařík. „ Ležel na gauči, byla mu vidět jen hlava a vlasy. Jak jsem v tu chvíli nad ním stál, ani nevím jak, nijak sem nad tím nepřemýšlel, jsem uchopil sekeru oběma rukama a ostřím asi třikrát nebo čtyřikrát vzal Kovaříka po hlavě. Nijak nereagoval. Pak jsem ho udeřil asi osmkrát tupou hranou sekery, opět do hlavy “, uvedl při výslechu pachatel. Pravdivost jeho výpovědi (stejně tak pravdivost výpovědi k první vraždě) byla později opatřenými důkazy potvrzena. Naprostou zbytečnost a absurditu této smrti pak dokládají další věty výpovědi: „ Po tom, co jsem Kovaříka několikrát udeřil sekerou do hlavy, zašel jsem do kuchyně a rozsvítil. Na stole ležela peněženka. Napadlo mě, že kdybych viděl ty peníze dřív, asi bych ho nezabil. Jenomže do bytu jsem se vkradl potmě a peněženku jsem neviděl. Proto jsem Kovaříka zabil, abych mohl ty peníze hledat….Co jsem měl dělat?...No co jsem měl dělat? Měl jsem ho hladit?! “ Jak se na Kučeráka, v té době již dvojnásobného vraha přišlo? No, vzhledem k inteligenci a osobnosti pachatele opravdu nešlo o žádnou „detektivku“. Sousedé Michala Kovaříka si samozřejmě všimnuli, že muže již nějaký ten den nezahlédli, navíc domek navštěvuje mladý cikán, který jezdí na Kovaříkově kole a vozí z domu plné igelitky čehosi. 28. června kvůli hnilobnému zápachu a pojatému podezření jeden ze sousedů vniknul do domku a v něm našel zuboženou, rozkládající se oběť zastlanou několika dekami a polštáři. Policie pochopitelně ihned začala pátrat po svědky popsaném „mladém cikánovi“ jezdícím po Karviné na Kovaříkově kole. Za několik dní se jim podařilo zajistit ono kolo a naštěstí čerstvý majitel si dokonce zapsal z občanky jméno toho, jenž mu kolo za 400Kč před několika dny prodal. Byl jim Juraj Kučerák . Policisté tak vyrazili do domu jeho strýce, kde až počátkem července nalezli tělo první oběti. 10. července 1993 se pak mladý pachatel vrátil do domku svého strýce, ten byl však již policií hlídán a podezřelý byl zadržen . Ve vazbě měl několik excesů, když jednou například zapálil celu , jindy si zas lehal na zem a kopal kolem sebe. Falopoletyzmografické zkoumání zjistilo u posuzovaného homosexualitu zaměřenou na dospělé muže , což Kučerák rezolutně popíral. Posudky však v obou případech vyloučily sexuálně sadistický motiv vražd . Nicméně potvrdily mimo jiné, že souzený je: “nadprůměrně agresivní člověk , navíc bez morálních zábran . Nelze vyloučit, že se znovu nebude dopouštět násilných trestných činů. Vždyť lidé jsou pro něho zajímaví pouze jako zdroj uspokojování vlastních potřeb… “ Lze předpokládat, že soud v tomto případě uloží nejvyšší možný trest, což také 18. července 1996 učinil. V současné době si Juraj Kučerák odpykává trest odnětí svobody na doživotí v Mírovské věznici. Dle svých slov mívá občas hádky s dozorci a dostává kázeňské tresty. „No tak, ze vzteku. Když mi něco provedou, tak se neudržím. Nedávno, že jsem zapálil deky. Už ani nevím proč, byl jsem na ně prostě nasranej. “ odpověděl na otázku, proč dozorcům nadává v rozhovoru s L. X. Veselým v roce 2007. Jako možný výstižný epilog jeho příběhu si dovolím použít pár otázek z onoho interview: Víte co, ještě mi řekněte. Vy jste dodneška ve spojení s bratrem nebo příbuznými? Ne. Naposled v těch Košicích. A teď si s bráchou píšete? Já si s bráchou nepíšu, protože nevím, kde je. Už je to dlouhá doba. S bráchou jsem se neviděl hodně let. Vůbec. A s kým si píšete? Máte někoho? Mám matku, sestru, ale nekontaktuju se s nima. Nepíšu si s nima. A s kým se kontaktujete? S jedním. To je jeden z Prahy. To je apoštolská církev. Evanglia. Kdy jste měl naposledy návštěvu? Já jsem v kriminále ještě neměl ani jednu návštěvu. Pokud vím, sedíte od roku 1993… No bude to 14 let…Co se dá dělat, nikoho nezajímám. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře