Výsledky vyhledávání

Recenze knihy "Velké kriminální případy", která popisuje 20 krimi případů v období let 1922-1938 v Československu. Autoři: Jiří Plachý, Ivo Pejčoch. Velké kriminální případy - J. Plachý, I. Pejčoch Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název: Velké kriminální případy Autor: Jiří Plachý, Ivo Pejčoch Nakladatelství: Academia Rok vydání: 2016, 220 stran A máme tu opět něco pro milovníky kriminální historie. Jde o další ze sond do hlubin dějin českého zločinu, tentokráte do období první republiky. Konkrétně kniha historiků a vědeckých pracovníků Vojenského historického ústavu v Praze, J. Plachého a I. Pejčocha, mapuje 20 případů datovaných mezi lety 1922-1938. Nejedná se pouze o případy trestného činu vraždy, jak by možná web, na kterém recenzi čtete, mohl mylně napovídat. Zmíněný titul je v tomto ohledu bohatší a tématikou vražd se zabývá "jen" lehká nadpoloviční většina uvedených případů. Z nich můžeme jmenovat třeba případ sériového vraha Svatoslava Štěpánka (malé rýpnutí – opravdu nejde o Svatopluka Štěpánka – což je opakovaná chyba uvedená v knize, ale jistě jde pouze o překlep), dále je zmíněn mnohonásobný vrah O. Filipín, vražedkyně M. Volfová, vražda protihitlerovského aktivisty spáchaná na objednávku nacistů a nechybí ani nejznámější pomníček české kriminalistiky – vražda Otýlie Vranské. Tolik k mordům. Zbytek knihy pak vyplňují případy jiných trestných činů. Uveďme například politicky motivované vloupání, trestný čin „přípravy úkladů o republiku“, neúspěšný pokus o fašistický puč z roku 1933, případy předválečných špionáží, a také tr. čin „smilstva proti přirozenosti “, pod který spadala mimo jiné homosexualita – u nás trestná až do roku 1961. Tedy kniha je v tomto ohledu velice rozmanitá, což je určitě její velké plus. Jednotlivé případy jsou popsány velice kvalitně a čtivě, a jsou doplněny o zajímavé dobové fotografie. Vše je samozřejmě řádně „odzrojováno“. Jako úvod a závěr knihy jsou pak použity pasáže z další knihy I. Pejčocha - Masarykovy vražedkyně . Tyto kapitoly se stručně věnují historii policejních sborů a trestu smrti v období 1. republiky. Dle našeho názoru má kniha vše, co by se dalo od takového titulu očekávat a ve srovnání s obdobnými počiny jde jistě o dílo nadprůměrné. Myslíme, že milovníci dějin kriminalistiky a zločinu si na knize přímo "smlsnou". Tedy jistě má naše doporučení! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Další knihy Komentáře

Kniha "Dva na vraždu - případy smrtící spolupráce" přináší investigativní pohled na zločiny, v nichž klíčovou roli sehráli dva pachatelé. Věnuje se třem unikátním případům z historie české kriminalistiky. Dva na vraždu - M. Říský, J. Thomayer Koupit knihu Název: Dva na vraždu: Případy smrtící spolupráce Autor: Jan Thomayer, Milan Říský Nakladatelství: Nastole Rok vydání: 2025, 320 stran Recenze: Nenapsána - na vlastní knihu by to nebylo objektivní. Kniha " Dva na vraždu - případy smrtící spolupráce " přináší investigativní pohled na zločiny, v nichž klíčovou roli sehráli dva pachatelé. Věnuje se třem unikátním případům z historie české kriminalistiky. Proč se Kott s Kutílkem vydali na smrtící jízdu, během níž připravili o život čtyři lidi? Kdo byl jedním z nejmladších vrahů československé historie a co provedl se svým společníkem? Z jakého důvodu mladiství fanatici do bojových sportů vyvraždili celou rodinu? Autoři se při svém bádání opírají se o exkluzivní rozhovory s policisty, experty i přímými účastníky zločinů a také o vyšetřovací spisy. Odhalují tak víc, než bylo dosud k případům řečeno či napsáno. Kniha oobsahuje i více než 40 fotek. Hodnocení (1-5 jako ve škole):? Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Úvaha reagující na pražskou masovou střelbu na FF UK a tématiku mediálního pokrytí podobných incidentů. Mediální pokrytí masových vražd (Zveřejněno: 22. 12. 2023) Včerejší tragická událost je v rámci ČR bezprecedentní věc. Ač si mnozí jistě vzpomenou na střelbu v Uherském Brodě (2015) či ostravské nemocnici (2019), na obdobné útoky nejsme jako společnost zvyklí (a buďme za to vděční!). Co však může být kvůli této výjimečnosti problémem, že my všichni asi nejsme z mnoha hledisek připravení něčemu podobnému čelit. Z hlediska emocí a psychiky, možná i z hlediska bezpečnostního, což jistě bude předmětem debat. Čemu se však chci v této stati či úvaze věnovat je mediální pokrytí, které rovněž patří do aspektů, kde můžeme být do budoucna připravenější (Tento text je pouhým zamyšlením jednoho člověka, nikoli hlubším rozborem daného problému, ale bych byl rád, kdyby se toho někdo zhostil). Samozřejmě hlad a touha po informovanosti bývají v případech tak extrémních událostí, jakou byla včerejší masová střelba, pochopitelné a očekávatelné. Média ze své podstaty nemohou pominout, zvlášť u tak extrémní události, co, kdy, kde a jak se stalo. Co však stojí za zvážení, je hloubka poskytovaných informací, četnost a míra mediálního pokrytí, tok informací z časového hlediska i celkový způsob informování o podobných událostech. Jeden z klíčových problémů spočívá v tom, že z řad masových vrahů existuje četná podmnožina, kterou k jejich hrůzným činům motivuje i určitá zvrácená představa a touha po slávě. Čehož se jim po spáchání masové vraždy bohatě dostává. Prakticky ihned po událostech je na ně upřena obrovská pozornost. Jsou sdíleny jejich jména, fotky, je detailně rozebírána jejich motivace a životní příběhy. K incidentům se rovněž vyjadřují i vrcholní politici a další osobnosti veřejného života. Děje se to prakticky okamžitě a probíhá nepřetržitě, on-line, čehož jsme svědky právě nyní, a v tomto duchu se nese klidně i řada dnů či týdnů po tragické události. A přesně toto vše pak může někdy inspirovat další problematické, narušené jedince, kteří touží střelce napodobit a rovněž si vydobýt tuto „nechvalnou slávu“. Toto bývá označováno za tzv. "copycat efekt" či "efekt nákazy". Americké studie naznačují, že čím větší mediální pozornosti se střelci dostane, tím pravděpodobnější bude událost inspirovat budoucího masového střelce. Jedna ze studií např. prezentuje, že po masové střelbě je zvýšená šance, že v příštích 13 dnech dojde k další. Jiné studie pak prezentovaly závěry, že mediální pokrytí masové střelby může zvýšit frekvenci střeleb na mnohem déle než zmíněné dva týdny. V době stále masivnějšího využívání sociálních sítí a v době, kdy grafický materiál z takových incidentů může pořídit prakticky kdokoliv a ihned sdílet na internetu, je rozsah a rychlost šíření takových záběrů a informací enormní, čehož jsme opět v tuto chvíli přímými svědky, což je z popsaných důvodů rizikové a může situaci ještě zhoršit. Dle amerických studií se mezi lety 2010 a 2017 některým masovým střelcům v měsíci následujícím po útoku dostalo větší pozornosti médií než nejslavnějším filmovým a hudebním hvězdám, případně profesionálním sportovcům. A to je opět to, po čem řada masových vrahů touží, a co je v kombinaci s jejich vadnou osobností (např. maligním narcismem) může dovést k naplánování a provedení podobného útoku, který se včera v ČR odehrál. Z toho důvodu řada organizací a kampaní (např. kampaň FBI a Texaské státní univerzity „Don’t Name Them “) vyzývá, aby sdělovací prostředky upíraly střelcům slávu tím, že o nich nebudou sdělovat tolik podrobností a místo toho budou směřovat pozornost k obětem či hrdinům tragickýxh událostí a jejich příběhům. Tyto výzvy také doporučují, aby se média zabývala masovými střelbami, aniž by jmenovala střelce nebo popisovala jejich životy či motivace, případně to činila s obezřetností a zdrženlivostí. Snížení pozornosti, která se masovým střelcům po činu dostává, pak má vést k tomu, že bude méně obsedantních fanoušků, kteří se budou toužit stát jejich napodobiteli. Pochopitelně ani sebepřísnější dodržování těchto zásad nemůže vést k vymizení fenoménu masových vražd, ale především v množině těch pachatelů, u nichž je hlavním hnacím motorem „sláva“, by to pomoci mohlo. Pochopitelně, sociologové, kriminalisté, kriminologové, forenzní psychologové a další by měli zločince a jejich zločiny studovat – ale hlavní je, aby nedocházelo ke glorifikování pachatelů tím, že jim bude poskytnuto příliš velké kvantum mediálního prostoru. Z tohoto důvodu se nedoporučuje sdílet jejich manifesty, dopisy, jejich příspěvky na soc. sítích a podobně. Poslední věc, která stojí za zmínku a úvahu. Dle policie existuje vážné podezření, že včerejší pražské masová střelba může mít stejného pachatele, jako dvojnásobná vražda v Klánovickém lese, která se odehrála 15. prosince. Bez ohledu na to, jestli se toto podezření potvrdí či nikoliv, musíme opět obrátit pozornost k mediálnímu pokrytí. Zaznamenali jste, kolik prostoru bylo zločinu v Klánovickém lese v posledním týdnu v médiích věnováno? Kolik různých rozhovorů, komentářů a článků bylo zveřejněno? Kolik bulvárních i seriózních médií tím takřka zaplnilo své titulní stránky? Kolik „zaručených“ informací sdíleli nejrůznější lidé, a jaký humbuk vyšetřování provázel? Dovoluji si tvrdit, že od vraždy Aničky Janatkové, kterou v roce 2010 hledala takřka celá republika, načež sledovala dopadení a sebevraždu jejího pravděpodobného vraha, v ČR nevídaná věc! Mělo toto pokrytí nějaký užitek? A mohlo to mít, či to dokonce mělo, nějaký efekt na konkrétní osoby? Ponechme tyto otázku v éteru… Co tedy teď? Na zítra je vyhlášený den státního smutku, pak budou Vánoce. Měli bychom tedy podle mého především nechat policii pracovat, tiše truchlit za ty, kteří o Vánocích nebudou moci být se svými blízkými, myslet na pozůstalé a nechat odeznít to zlé, co v nás tento zločin vyvolal. Však na analýzy a odpovědi na všechny otázky bude času dost. PS: Možná můžete namítnout, co to tu mudruje nějaký týpek, z webu, který se přesně těmto tématům věnuje. Sám jsem toto dilema nejednou řešil (naši pravidelní čtenáři asi ví). Rozřešení zatím nemám. Snažím se to však dělat i s vědomím výše uvedeného co možná nejseriózněji a vyvarovat se zbytečných chyb. Další články Copyright © 2009 - 2023 SerialKillers.cz Komentáře

Reálné případy, které sloužily jako předlohy pro epizody seriálu 30 případů majora Zemana. "Studna", "Kvadatura ženy", "Bestie". 30 případů majora Zemana - skutečné případy Zveřejněno 21. 4. 2021 - doba četby 7 min. V tomto článku se budeme věnovat reálným případům vražd, které byly ztvárněny ve velice populárním československém seriálu 30 případů majora Zemana , který natočil v průběhu 70. let 20. století Jiří Sequens, a který je pravidelně reprízován a vysílán až dodnes. Ač bylo reálnými událostmi inspirováno více epizod, než ty, které zmíníme, v řadě případů šlo o nenásilné trestné činy, což není parketa tohoto webu, případně byly události z ideologických a propagandistických důvodů vykresleny pokřiveně, proto vybíráme jen níže uvedené tři případy. "Studna" Snad každý druhý zná slavnou epizodu „Studna “ ze seriálu 30 případů majora Zemana . Děsivá postava „starého Brůny “ a hláška "Otec byl toho večera poněkud neklidný ", jsou nezapomenutelné. Méně lidí už ale ví, že tato epizoda byla inspirována velkým českým kriminálním případem . Pojďme jej krátce připomenout. "starý Brůna" - 30 případů majora Zemana (epizoda "Studna") Případ rodinné tragédie se odehrál v obci Vonoklasy (Středočeský kraj) v noci z 12. na 13. února 1968 . Té noci byl nahlášen požár rodinného domku, kde žila poněkud uzavřená rodina Jelínkových (v seriálu Brůnovi ). Konkrétně šlo o otce Stanislava , jeho manželku Marii a dospělého syna Ing. Stanislava Jelínka mladšího. Po uhašení požáru a při následném ohledání místa byly zjištěny stopy krve na krytu studny, ve které byla nakonec nalezena mrtvola Stanislava Jelínka staršího . V I. patře shořelého domku pak byla nalezena značně ohořelá mrtvola Marie Jelínkové . Na zahradě bylo pořezáním kmenů poškozeno 28 ovocných stromků a částečně poškozeny včelíny. Jelínek ml. byl následně nalezen sedící, těžce zraněný a vysílený , před jedním z domů v obci. Mrtvola Marie Jelínkové Podle vyšetřovatelů se událost odehrála tak, že nejprve Jelínek starší v ložnici nezjištěným tupým předmětem usmrtil svou manželku , načež oznámil synovi, že ten večer nepřežije z rodiny nikdo. Syna donutil podřezat stromky a poškodit včelíny, načež ho měl přimět říznout se na zápěstích a do krku a pak skočit do studny. Jelikož však Jelínek mladší po pádu do studny pocítil touhu žít, začal se ze studny sápat ven . Mezitím prý jeho otec zapálil dům , načež se pořezal na zápěstí a rovněž skočil do studny . Při pádu srazil zpět do vody vylézajícího syna. Když otec ve studni zjistil, že jeho syn dosud žije, snažil se ho usmrtit tak, že ho chytil rukama kolem krku a stahoval ho pod vodu. Tomu se však Jelínek ml. měl ubránit a nakonec se mu ze studny podařilo vylézt. S touto verzí bylo nakonec trestní stíhání Stanislava Jelínka mladšího zastaveno . Vyšetřovací pokus Reálná studna Takto byl případ rovněž vykreslen v již zmíněné, dnes už legendární, epizodě seriálu 30 případů majora Zemana s názvem „Studna “. JENŽE , jak zmiňuje publicista a badatel Jaroslav V. Mareš : „Případ samotný byl natočen přesně podle skutečné události. Až na to, že se tak nemohl stát... “ Co se tedy doopravdy onu osudnou noc stalo? A co podle oficiální vyšetřovací verze nesedí? To je už na delší povídání, proto odkazujeme právě na knihu J. V. Mareše Největší záhady kriminalistiky , dále na interview s ním , kde se k případu vyjadřuje v jedné z odpovědí, či na tento článek . "Kvadratura ženy" Epizoda s čílsem 15 "Kvadratura ženy ", je v seriálu zasazena do roku 1958 , ač ve skutečnosti se kauza odehrála v roce 1951 . Pojďmě se podívat na skutečný kriminální případ, který tuto epizodu inspiroval, a který je zajímavý mimo jiné tím, že se pachatel dopustil tzv. defenzivního čtvrcení oběti . 30 případů majora Zemana (epizoda "Kvadratura ženy") V pondělí 23. dubna 1951 se na hrázi jezu v Klecánkách u Prahy zachytila u jednoho ze středních pilířů velká kartonová krabice. Správce jezu krabici z řeky vylovil a samozřejmě rozbalil… Na to, co v ní poté objevil, pak zřejmě do své smrti nezapomněl. Krabice totiž obsahovala hrůzný nález - ženský trup bez hlavy a dolních končetin . Ten byl zabalen do červené látky. Nálezce vše ihned nahlásil na pražskou kriminálku, kterou v té době vedl Karel Kalivoda , který případem pověřil dva ze svých nejzkušenějších kriminalistů Miloslava Nečáska a Jaroslava Zahrádku . Karel Kalivoda Jaroslav Zahrádka Pochopitelně byla neprodleně nařízena soudní pitva , po níž patologové odhadli stáří oběti mezi 20 a 30 lety s tím, že tělo ve vodě bylo přibližně týden. Dále bylo zjištěno, že oběť zemřela na následky vykrvácení a zakrvácení do hrudníku, na kterém bylo nalezeno pět bodných ran , které byly provedeny nástrojem ostrým a hrotnatým - pravděpodobně nůžkami . Co však bylo nejcennějším zjištěním, žena dříve prodělala tzv. thorakoplastiku , o čemž svědčila pooperační jizva na zádech torza těla. K tomu bylo zjištěno, že látka, do které byl trup těla zabalen, sloužila jako závěs a byly na ní nalezeny černobílé psí chlupy . Vyšetřovatelům se dříve než za 24hodin od nálezu těla podařilo najít jak doktora, který thorakoplastiku dělal, tak zjistit totožnost oběti. Jez v Klecánkách Torzo těla oběti - jizva po thorakoplastice Obětí byla 25letá Herta Černínová , provdaná, bezdětná účetní pohřešovaná od 17. dubna 1951 , kdy vyzvedla v Živnostenské bance Na Příkopech 67.000,- Kčs na výplaty zaměstnanců podniku, kde pracovala. Jelikož její matka žila v Německé spolkové republice , policie se po jejím zmizení domnívala, že žena peníze zpronevěřila a prchla na Západ . Prvotní podezření se nemohlo vyhnout ani manželovi zavražděné, Ing. Radko Černínovi, ale to byl dle sousedů inteligentní, slušný muž, navíc v manželství s Hertou jim to klapalo. Herta Černínová Děsivý zločin, připomínající v tu dobu osmnáct let starou neobjasněnou vraždu Otýlie Vranské , se dostal na veřejnost, a tak byl tlak na co nejrychlejší vypátrání a usvědčení pachatele enormní . Nadřízení dokonce dali kriminalistům lhůtu tři dnů na neprodlené a razantní vyřešení vraždy, když toto nařízení se údajně objevilo i v písemné podobě a mělo podobu téměř až výhružky. Kriminalisté se tak zaměřili na podnik, kde zavražděná pracovala , a tak poprvé narazili na účetního Miroslava Šmída(33) . Ten jakoukoli souvislost s vraždou popřel, navíc mu dvě kolegyně potvrdily, že byl 17. dubna v práci. Netrvalo dlouho a Šmídovi kolegyně si vzpomněly, že si ve své prvotní výpovědi spletly datum , a že se Šmíd 17. dubna z pracoviště vzdálil . Dokonce si vzpomněly, že se ten den na pracoviště vrátil v jiném oblečení , navíc nebyly k nalezení inventarizované „firemní“ nůžky – možný vražedný nástroj. Miroslav Šmíd se stal jasným podezřelým č. 1 , nicméně vše dál popíral a kriminalistům zatím chyběl nějaký nezvratný důkaz. Proto se odhodlali k psychologické hře, kdy podezřelého přivedli na soudní lékařství a ukázali mu torzo těla Herty Černínové . Jenže Šmíd se při této konfrontaci ani nezhroutil a ani nepřiznal, jak očekávali. Choval se jakoby překvapeně a vcelku lhostejně. Více k tomu odcitujme vzpomínku Miloslava Nečáska : „Chtěli jsme toho chlapa nějak zlomit a tak jsme ho zavezli na soudní a ukázali mu nalezený trup zavražděné ženy, víc jsme v té chvíli ani neměli. Jenomže Šmíd zachoval obdivuhodný klid a jen prohodil. To je opravdu paní Černínová? To je hrozné! Kdopak jí to jen mohl udělat! “ – mnozí z vás si teď možná vybavili nezapomenutelnou scénu z oné epizody majora Zemana, kde byl tento výjev zpracován. Miroslav Šmíd Vyšetřovatelé byli přes absenci důkazů přesvědčeni o Šmídově vině, a tak postup vyšetřování nasměrovali k nalezení jeho milenky, o níž v podniku kolovaly řeči. Mezitím, 30. dubna , kriminalisté nalezli i chybějící části těla – hlavu a spodní končetiny. Ty byly vloženy do velkého černého kufru, který byl vyloven z řeky jen pár metrů od místa, kde pachatel obě zavazadla do vody vhodil. Nález hlavy oběti svědčil o tom, že žena do ní byla opakovaně udeřena tupým předmětem . Kufr se zbytkem těla oběti Kriminalistům nakonec pomohlo až to, že monitorovali telefon Šmída v zaměstnání . Tam mu totiž po několika dnech zavolala jeho milenka Věra Holánková , narozená 15. ledna 1923, kterou kriminalisté pozvali k výslechu. Následně také provedli prohlídku jejího bytu, kde žena bydlela se svou matkou Aurélií Křížovou . Při prohlídce bytu nalezeno množství důkazů - skvrny od krve , chyběl závěs na okně, typ rádia v bytě odpovídal krabici , v níž byl nalezen trup Herty Černínové, na skříni byla ve vrstvě prachu patrná stopa po kufru , který byl z řeky vyloven, navíc žena měla černobílého psa … Obě ženy se tak pod tíhou důkazů přiznaly ke spoluúčasti na odstranění těla Herty Černínové a za pachatele vraždy označily Miroslava Šmída, který se následně přiznal také . Věra Holánková Bylo zjištěno, že Miroslav Šmíd žil dvojím životem - na jedné straně spořádaného otce od rodiny, na druhé straně bohéma a granda, který si vydržoval milenku Holánkovou, navíc z jeho peněz žila i její matka. Rozhodně nešlo jen o nějaké občasné dárečky a příležitostné večeře. Nikoli! Trojice byla schopna prohýřit statisíce , což v té době byla neskutečná suma, když průměrný plat se pohyboval někdy mez 2000 – 5000 Kčs! Šmíd, aby mohl takto nákladné radovánky sponzorovat, zpronevěřil během 2 let z podniku, kde pracoval přes 3 miliony korun , jenže jeho penězovod pomalu vysychal. A tak jej napadlo vzít alespoň peníze na výplaty. Jeho zákonná manželka , s níž měl dvě děti, neměla o jeho podvodech a milostných avantýrách ani ponětí . Rekonstrukce zločinu Šmíd pochopitelně Černínovou znal a věděl, kdy peníze v bance vyzvedává. Černínová se snažila v té době prodat (nebo koupit – zde se zdroje rozchází) zánovní psací stroj a pod touto záminkou byla Šmídem vylákána do bytu jeho milenky. V bytě Šmíd Černínovou nejprve udeřil kilovým závažím 17x do hlavy , poté odtáhl bezvládné tělo do vany a zde svůj hrůzný čin dokonal tím, že oběti do hrudi zasadil pět ran kancelářskými nůžkami . Milenka a její matka se následně snažily odstranit stopy krve v bytě a Šmíd mezitím ve vaně pilkovým nožem odděloval hlavu a nohy od trupu. Následně vše zabalil do závěsu a uložil do kufru a krabice od rádia. Obě ženy mu pomohly naložit zavazadla do vypůjčeného auta, se kterým pak Šmíd odjel směrem na Roztoky a ostatků se zbavil ve Vltavě . Bohužel pro něj, jedno ze zavazadel vyplavalo. Předměty doličné Zranění na hlavě oběti Rekonstrukce Soud odsoudil Miroslava Šmída k trestu smrti , Věru Holánkovou k deseti rokům nepodmíněně a Aurélii Křížovou k osmi rokům nepodmíněně. "Vraždící účetní" byl popraven 18. prosince 1952 . Lze dodat, že epizoda 30 případů majora Zemana - „Kvadratura ženy “, která se tomuto kriminálnímu případu věnuje, se drží reality velice úzce. Odchylek oproti realitě je jen pár, a proto je snad ani není třeba zmiňovat. Ostatně, kdo se chce dozvědět o tomto případu ještě více, doporučujeme kouknout na tyto odkazy: muzeumpolicie.cz , majorzeman.eu , dvojka.rozhlas.cz . Miroslav Šmíd Další článek Sdílej Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno

Krátké interview se spisovatelem a vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu, spoluautorem povedené knihy s názvem "Velké kriminální případy" - Jiřím Plachým. Interview - Jiří Plachý Přečtěte si interview se spoluautorem velice povedené knihy "Velké kriminální případy "(2016), Jiřím Plachým, které se nám pro Vás podařilo zprostředkovat. V interview jsme se snažili položit nejzajímavější a nejčastější otázky, která nám zaslali čtenáři. PhDr. Jiří Plachý, PhD. (nar. 1975) je český spisovatel a vědecký pracovník Vojenského historického ústavu. Po absolvování oboru historie se specializací na dějiny východní a jihovýchodní Evropy na FF UK pracoval jako historik v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Od roku 2007 je pak vědeckým pracovníkem historicko-dokumentačního odboru Vojenského historického ústavu v Praze. Jiří Plachý je autorem či spoluautorem deseti knižních titulů a zhruba stovky článků a studií. Jak již bylo uvedeno výše, tento rozhovor vznikl na základě otázek týkajících se autora či knihy "Velké kriminální případy ". Tu spolu s Jiřím Plachým napsal jeho kolega a kamarád, PhDr. Ivo Pejčoch, PhD. (1962 - 2019) - přední český historik ohledně mnoha a mnoha témat. Bohužel špatný zdravodntí stav nedovoloval doktoru Pejčochovi podílet se na odpovědích na níže uvedené otázky. Ale co je mnohem smutnější a podstatnější, Ivo Pejčoch dne 20. července 2019 zemřel. Dovolte nám malou vzpomínku a připomenutí díla tohoto respektovaného českého historika, spisovatele a akademika, který byl autorem či spoluautorem téměř padesáti skvělých knih včetně knih jako např. "Masarykovy vražedkyně " či "Masarykovy oprátky ". 1) Nejprve velice děkujeme za Vaši ochotu zodpovědět dotazy našich čtenářů, které se váží k Vaší knize, případně k Vám. Prvním je dotaz: Jak Vás vůbec napadla příprava knihy zrovna s touto tématikou? Jaký byl klíč k výběru případů do ní, a kolik Vám celkem trvalo času od zrodu nápadu do jejího vydání? Na tuto otázku musím odpovědět trochu obšírněji. V květnu 2013 jsem se vracel z Chaicaga a při čekání na letišti ve Varšavě jsem si koupil jednu knihu z řady věnované dějinám dvou meziválečných dekád, které jsou v Polsku, podobně jako u nás vnímané jako „zlatá doba“. Každý díl byl věnován jednomu roku a zároveň jednomu fenoménu, např. kultuře. Při četbě mě napadlo, že něco takového by s jistými modifikacemi šlo udělat i u nás. Doma jsem udělal rámcový návrh a šel s ním za ředitelem nakladatelství Academia. Tak vznikla ediční řada „První republika“. Současně s tím byly domluveny také tři první tituly, z nichž jeden byly právě kriminální případy první republiky. V té době jsme s Ivo Pejčochem právě vydali knihu „Masarykovy oprátky“, která je věnována případům vykonaných trestů smrti v letech 1918–1939. Oba jsme při její přípravě narazili na některé další případy, u kterých jsme si říkali, že je škoda je dál nevyužít. Takže volba tématu byla jasná. Ivoš se do prvorepublikového zločinu ponořil tak hluboko, že pak ještě sám napsal podle mého názoru velmi zdařilou a přínosnou monografii „Masarykovy vražedkyně“. 2) Další, co naše čtenáře zajímalo, byly zdroje využité při přípravě knihy. Jelikož jsou v knize poctivě uváděny, zeptáme se spíše, zda-li můžete vyzdvihnout nějaký, na který jste obzvláště pyšní, případně bylo jeho dopátrání zvláště složité? Rozhodli jsme se vybrat z každého roku jeden případ, přičemž to ani nemusel být ten největší – rozhodující bylo, aby kniha byla co nejpestřejší a zahrnovala co nejširší škálu trestné činnosti, od vražd, přes špionáž, až po politicky motivované kauzy. Zvolili jsme poměrně jednoduchou metodiku – v létě 2014 jsme v bubenečském „zámečku“ procházeli dobové noviny, především tehdejší bulvár: Polední list, A-Zet, Expres a z nich jsme vybírali případy, které nás zaujaly. Následovala práce v archivech, tedy především studium dobových soudních spisů. Pramenů byl naštěstí dostatek, justiční záležitosti z období první republiky jsou v archivech poměrně dobře dochovány. I když, ani tedy to neplatí bezvýhradně. Třeba u případu „Roudnického netvora“ Svatoslava Štěpánka, který jsem psal už do „Masarykových oprátek“ byl soudní spis už někdy v letech 2. světové války od soudu zapůjčen a na své místo už nevrácen. Naštěstí ten případ byl velmi podrobně popsán jak v dobovém tisku, tak i v odborné literatuře. O několik let později, když už obě knihy dávno vyšly, Ivoš spis úplně náhodou objevil. V jiném archivu a ve fondu jiného soudu… Texty vznikaly v průběhu roku 2015, samozřejmě současně s tím jsme se oba věnovali dalším tématům a projektům v rámci ústavu, které měly vyšší prioritu. Při psaní jsme museli respektovat formát, ve kterém měla vyjít. Tedy, aby šlo o publikaci, která bude na jedné straně splňovat normy odborného historického textu, opřeného o primární prameny a na druhé straně, aby zaujala co nejširší okruh čtenářů. 3) Velice často padala otázka, který z případů se Vám vryl nejvíce do paměti a proč? U některých případů je těžko pochopitelný motiv zločinců – ti nejtěžší vrazi často sprovodili ze světa několik lidí doslova pro pár korun. Někdy nepochopitelné je i jednání jiných delikventů. Kapitán generálního štábu Edmund Kalmár vyzradil důležité vojenské informace, které by v případě války stály život tisíců jeho spolubojovníků, nepříteli jen na základě malicherných osobních rozepří se svým nadřízeným. 4) Narazili jste při přípravě knihy na nějaký méně známý případ, kdy jako u vraždy Otýlie Vranské pachatel unikl spravedlnosti? Nepotrestána zůstala například politicky motivovaná politická vražda inženýra Rudolfa Formise, kterou se nacisté pokusili zastrašit své odpůrce působící na našem území. Právě tento případ je jakoby předzvěstí toho, co mělo přijít po německé okupaci – jakási konfrontace odcházející doby „rady Vacátka“ s přicházející érou zločinců v policejních uniformách. 5) Jednoho ze čtenářů zajímalo, zda-li si získal některý z popisovaných zločinců alespoň na chvíli něčím Vaši sympatii? Např. tím, že ač jde o kriminálníka, zachoval se třeba nějak čestně, gentlemansky nebo třeba následně odčinil svůj skutek? Vrazi, vyzvědači, pučisti… Těžko mezi nimi hledat nějakou inspirativní postavu. Možná jsme trochu podvědomě hledali ty, kteří žádné moc velké sympatie nevzbuzují. 6) Osobně nás velice pobavila otázka jedné čtenářky – „Kdo zavraždil Otýlii Vranskou?“. Vím, že těžko můžete odpovědět, respektive sami v knize již odpovídáte slovy: „Kdo ví…“, proto se zkusíme zeptat jinak. Myslíte si, že je pravděpodobné, že někde v materiálu, ze kterého jste čerpali, a který se k případu váže, může být zmíněno jméno pachatel? Máte osobní tip? A vůbec, je ještě něco, co ohledně tohoto nejznámějšího pomníčku české kriminalistiky nezaznělo a lze zajímavého vybádat? Případ Otýlie Vranské je výzvou především proto, že vypadá velmi jednoduše. Policii se podařilo podrobně rekonstruovat poslední hodiny jejího života – až na těch rozhodujících 15 minut, kdy se setkala s vrahem. Ten ale v zápětí po vraždě musel v ulicích pohybovat s jejím tělem a dokonce jej chladnokrevně uložit do vlaků směřujících na Slovensko. Nepočínal si tedy nijak zvlášť sofistikovaně a riskoval. Zanechal taky spoustu stop. Na celém případu se negativně podílel mediální tlak, který jej provázel od samého začátku a měl možná i vliv na to, že policie byla svedena ze správného směru. Věřím, že kdyby tehdejší kriminalistika měla k dispozici dnešní metody, vraha by našla. Osobně se domnívám, že byl i tehdy v okruhu podezřelých a v knize to také trochu naznačujeme. 7) Zajímavá nám přišla otázka, zda-li si myslíte, že se zločin, případně jeho pachatelé, od dob 1. republiky nějak podstatně změnili ve srovnání s dneškem? Dnes jsme zvyklí si dobu první republiky do značné míry idealizovat. Mnohé bylo jistě lepší, myslím si, že třeba politická kultura byla ve srovnání s dnešní dobou někde úplně jinde. Co se ovšem zločinu týče, nejsem o tom vůbec přesvědčen. Zločin za 1. republiky mi připadá velmi srovnatelný s jakoukoliv jinou dobou, včetně té dnešní. Zločin a boj proti němu se samozřejmě mění a vyvíjí. Některé činy dnes již nejsou trestné, jiné přibyly, např. v důsledku technického pokroku. Ale to, že v čele státu stál president, kterého nám mohl závidět celý svět a vznikaly umělecká a literární díla, která přežila svojí dobu, mělo bohužel jen nepatrný vliv na činy osob inklinujících k protiprávnímu jednání, stejně tak jako na něj nemá vliv situace dnešní. 8) A poslední otázka samozřejmě směřuje na Vaše plány do budoucna: Plánujete pokračování knihy případně nějakou knihu s podobnou tématikou? Nebo pracujete na něčem z jiného soudku? Já mám teď v plánu spíš zase vojenská témata. V oblasti dějin kriminality jsme s Ivošem plánovali posunout se dál za rok 1945, ale to je teď už asi passé. Taková témata se dělají ideálně v tandemu. S Ivošem se mi dobře psalo, měl neuvěřitelný tah na branku. Večer u piva padl nějaký nápad a on už měl ráno objednanou první várku archivních materiálů. Jedenáct let jsme spolu seděli v kanceláři ve Vojenském historickém ústavu a na spoustu věcí jsme měli stejný názor. Kromě toho to byl skvělý kamarád. Všem nám bude moc chybět. Velice Vám děkujeme za Váš čas a odpovědi! Budeme se těšit na budoucí Vaše knihy a přejeme mnoho další úspěchů. (Rozhovor se uskutečnil a byl vydán v září 2019). Recezni zmiňované knihy naleznete ZDE .

Žebříček 20 nejdéle aktivních sériových vrahů. Který vrah unikal nejdéle? Andrej Čikatilo, Michail Popkov? Nebo někdo úplně jiný? Dozvíte se v článku. 20 Nejdéle aktivních sériových vrahů - díl 2 Než se vrhnu na samotný předmět článku, kterým je žebříček 20 nejdéle aktivních sériových vrahů, asi by bylo lepší vysvětlit, o co mi vůbec šlo. Co jsem porovnával a snažil se zkoumat, které sériové vrahy jsem vzal při tvoření „žebříčku“ v potaz, a které naopak nikoli. (koho teoretické úvahy a „formality“ nezajímají, může samozřejmě hned přeskočit k samotnému „žebříčku“, ale doporučuji přečíst) V tomto článku jsem se zaměřil na nejdéle aktivní, avšak dopadené sériové vrahy. Tedy zaprvé jsem se vyhnul všem „Zodiacům“, „Jack The Ripperům“, „Jack The Stripperům“, „vrahovi z Long Islandu“ a podobně. To proto, že v jejich případě by šlo převážně o domněnky. Také jsem nezahrnul jeden typ sériových vrahů a to tzv. „anděly smrti“ („angel of death“) či „vrahy z milosti“ („angel of mercy“)– čili zjednodušeně řečeno vrahy z nemocničního prostředí jako byli například Harold Shipman, Donald Harvey, Charles Cullen či Michael Swango a další(v ČR např. Petr Zelenka). Tuto skupinu jsem vynechal, protože odhalení takového vraha (resp. vůbec odhalení, že k vraždám dochází), dopadení a usvědčení je velice náročné (vzpomeňte třeba jen na nedávný případ zdravotní sestry z Rumburka), a proto řada z nich vraždila deset let a více (dokonce všichni výše příkladem zmínění – krom Zelenky) Tedy by tvořili jádro „žebříčku“, což by nebylo dle mého názoru tak zajímavé. Nicméně zmínit jsem je v tomto ohledu musel. Původně mělo jít jen o strohý seznam pěti či deseti NEJ zakončený tím vrahem, který byl aktivní a tedy unikal spravedlnosti nejdéle. Kraťoučký článeček chtělo by se říct. Ona k takto jednoduché práci svádí kolonka „vražedná aktivita“ či „vražedné období“ („Span of killings“), která je uváděna např. na wikipedii, ale také v mnoha zahraničních webech a publikacích týkajících se sériových vrahů. Jenže, tato kolonka je běžně vyplňována naprosto jednoduchým způsobem bez podrobnějšího zkoumání případu. Pouze na základě data první a poslední vraždy spáchané daným pachatelem. Jenže je doba vražedné aktivity úplně to samé jako rozpětí mezi první a poslední vraždou? Já právě v tom zjednodušení spatřoval problém. Pokud totiž „vražednou aktivitu“ vyjádříme výše uvedeným zjednodušeným způsobem, pak jako déle aktivní sériový vrah „vyjde“pachatel (A), který například v mládí spáchá jednu vraždu, poté je za ní na mnoho let (např. 15) uvězněn, po propuštění v krátkém sledu spáchá jednu, dvě či několik vražd, po kterých je záhy (v řádu měsíců) dopaden a pak už zpravidla odsouzen na doživotí či k trestu smrti. Zatímco pachatel(B), který je (z prespektivy vraha) úspěšnější, spáchá X vražd, uniká policii a děsí veřejnost v rozpětí např.10 let, a až pak je dopaden a odsouzen rovnou k smrti či na doživotí, „vychází“ jako aktivní po kratší dobu.Asi každý cítí mezi modelovým případem A a B rozdíl….a určitou disproporci v tom uvést bez dalšího, že vražedná aktivita pachatele A byla 15 let, zatímco pachatele B pouze 10. Takže stejně jako jsem nechtěl, aby jádro seznamu činilo pět, deset SV typu „angel of death“, nechtěl jsem ani, aby jádro tvořili SV, recidivisté, kteří strávili převážnou část života za mřížemi za dřívější vraždu (vraždy) a v krátkém mezidobí mezi propuštěním a opětovným uvězněním spáchali nějakou či nějaké další. I přesto, že mezi první a poslední jejich vraždou uplynulo třeba i 30 let. Takže ani tyto jsem nezahrnoval. (Nejznámější takové případy: Peter Kurten – první doložená vražda se stal v roce 1913, poté byl za jiné trestné činy uvězněn na 8 let až do roku 1921, další doložené dokonané vraždy se staly mezi lety 1929 - 1930, dopaden byl v roce 1930; Arthur Showcross – v průběhu roku 1972 zavraždil 2 malé chlapce, za to odsouzen na 25 let, podmínečně propuštěn v roce 1987, poté mezi 1988-1989 zavraždil 12 žen, dopaden v lednu 1990; Jack Unterweger: První spáchaná vražda 1974, za to odsouzen na doživotí, podmínečně propuštěn 1990, poté během necelých 2 let usmrtil minimálně 9 žen, než byl finálně dopaden) Šlo mi spíše o pachatele, „rekordmany“, kteří dokázali vraždit po dlouhé roky, děsit třeba i celý stát a unikat policii i přesto, že po nich s vypětím všech sil a prostředků pátrala. Nebo dokázali být tak nenápadní, že ani nebylo zřejmé, že několik obětí má na svědomí jeden sériový vrah. Mimochodem abych vytvořil níže uvedený „žebříček 20 NEJ“ a odfiltroval ty „nežádoucí“, musel jsem detailněji prostudovat cca 60 případů. Pozor! Ne 60 případů ze všech SV, ale 60 z těch, kde to podle kolonky „Span of killings“ vypadalo nadějně, což bylo opravdu pracné. Jak ze všeho výše uvedeného vyplývá, stejně tak jako se může lišit u jednotlivých sériových vrahů jejich dětství, vražedný vývoj, modus operandi, motiv, signatura atd., liší se i jejich vražedná aktivita a to nejen svojí délkou, ale i změnami ve frekvenci vraždění a různými pauzami v čase, ať už způsobenými objektivními či subjektivními příčinami. Někteří z níže uvedených například jednoduše vraždit začali a nepřestali, do doby než byli odhaleni, nebo dokud nebyli dopadeni za jiný trestný čin. Jiní zas v průběhu času svoji vražednou aktivitu podstatně omezili, nebo si na roky daly pauzu, aby po ní opět vraždit začali, další dokonce s vražděním úplně přestali bez zjevných objektivních příčin, ale dopadeni byli třeba až za další dlouhé roky. Ač se tedy u některých sériových vrahů shodovala doba délky vražedné aktivity a doba, po kterou daný vrah unikal policii, u mnohých se tyto časové ukazatele lišily. Abych toto tedy vůbec mohl alespoň nějak kvantifikovat a rozlišit, koho do „žebříčku“ zařadím a koho ne, rozhodl jsem se nakonec stanovit u každého z vrahů dvě období: a) délku vražedné aktivity (čili období, od první spáchané vraždy do poslední spáchané vraždy a to bez ohledu na frekvenci vražd – s tím, že pokud byl dotyčný mezitím například uvězněn (za jakýkoli trestný čin – zkrátka přestávka z objektivních příčin), dobu věznění (či dobu trvání jiné objektivní překážky) jsem do výše stanovené doby nezapočítal, b) dobu, po kterou unikali spravedlnosti (čili dobu, po kterou od spáchání první vraždy unikali polici, aniž by byla odhalena jejich vražedná série – pokud mezitím byli odsouzeni za některou z vražd (nikoli za jiný trestný čin!), dobu od první vraždy do dopadení jsem sečetl a po spáchání první vraždy po propuštění z vězení začal opět počítat do dalšího dopadení, atd. – pak udělal součet). Ještě bych chtěl podotknout, že jsem vycházel z běžně dostupných zdrojů, tedy internetu a literatury, takže níže uvedený seznam zahrnuje jen ty „známější“, popsané případy. Domnívám se, že téměř jistě na světě existovaly i další případy extrémně dlouhého vražedného období či unikání spravedlnosti, bohužel nebyl popsány. A jelikož šlo leckdy mezi jednotlivými pachateli o pouhé měsíce či rok, dva rozdílu ve výši stanovených dob, navíc použité zdroje nejsou často přesné (ostatně bez tak jsem posuzoval hlavně množinu vražd prokázaných a u sériový vrahů, obzvláště těch dlouho aktivních, se často předpokládá, že procento neprokázaných vražd není bezvýznamné), tak jsem se striktně nedržel toho, abych vybral ty NEJ, ale snažil se vybrat z těch NEJ ty nejzajímavější. Proto se například do seznamu nedostal Jeffrey Dahmer (vražedná aktivita 13let – 17 obětí), protože nejen, že už je na těchto stránkách jednou detailně zpracován, ale navíc mimo své první vraždy spáchal všechny až mezi lety 1987-1991, a k tomu i tak by se se svými třinácti lety vražedné aktivity „krčil“ až ke konci tohoto „žebříčku“. Ano! Jak sám čtenář níže uvidí, ani třináct let vražedné aktivity a unikání policii by na některé z vyšších umístění v „žebříčku“ prostě nestačilo… 9. John Floyd Thomas, Jr. Narozen : 26. července 1936 ( 80) Dnes (k datu 10. 3. 2017): 80 let, odpykává si trest odnětí svobody na doživotí První spáchaná vražda : listopad 1972 (36 let) Poslední spáchaná vražda : červen 1986 (49 let) Dopaden : 31. března 2009 Vražedná aktivita : 14let Unikal : 36,5 roků Počet obětí : 7 - 20 Druhý díl začínám a na deváté místo řadím sériového vraha z USA, který působil v americkém státě Kalifornie, z čehož pramení jeho přezdívka „The Westside Rapist“(„Znásilňovač za západu“ – vím, překlady přezdívek zní někdy krkolomně a nepřirozeně, ale uvádím kvůli čtenářům, kteří nevládnou angličtině). Tento pachatel se zaměřoval na starší ženy, které napadal v jejich domovech, načež je znásilnil a nakonec udusil většinou za použití polštáře či deky. Takto vysoko v žebříčku se umístil díky tomu, že od své první spáchané vraždy unikal policii neuvěřitelných 36,5 let!!! Z nich byl sice mezi lety 1978 – 1983 uvězněn, ovšem nikoli za vraždu, ale „pouze“ za znásilnění. Jako délku období vražedné aktivity uvádím 14 let, neboť i když byl dopaden až v roce 2009, poslední prokázanou vraždu spáchal v roce 1986. Nicméně jde jen o orientační číslo, protože ač byl oficiálně odsouzen za 7 dokonaných vražd, policisté ho podezírají až z 20 vražd spáchaných v 70. a 80. letech. Jak už bylo uvedeno, k jeho zadržení došlo 31. března 2009 a to na základě poskytnutého vzorku DNA. Výměnou za doznání byl ušetřen trestu smrti a odsouzen k doživotnímu odnětí svobody bez možnosti propuštění. 8. Lonnie David Franklin, Jr. Narozen : 30. srpna 1952 Dnes (k datu 10. 3. 2017): Je mu 64 let, čeká na vykonání trestu smrti První spáchaná vražda : 10. srpna 1985 (32 let) Poslední spáchaná vražda : 1. ledna 2007 (54 let) Dopaden : 7. července 2010 Vražedná aktivita : 18, 5 let Unikal : 24,5 let Počet obětí : 10 – 25+ Osmé místo a na něm další americký sériový vrah, který působil především v Los Angeles v Kalifornii. Franklin je odpovědný za nejméně deset vražd a jeden vražedný pokus. Podezřelý je však až z pětadvaceti mordů. Jako heterosexuální sexuální sériový vrah se zaměřoval výhradně na ženy, pouze jednou jeho domnělou obětí byl muž (přítel jeden ze zavražděné – možný svědek) – za tuto vraždu však nakonec odsouzen nebyl, jelikož chyběl důkaz v podobě DNA. Téměř všechny oběti usmrtil prostřednictvím palné zbraně s ráží 6mm, zbytek uškrtil. Většinu tvořily prostitutky, řada z jeho obětí byla závislá na drogách. Nahé ostatky usmrcených žen odvážel v odpadkových pytlích a zanechával v zanedbaných částech města.L. D. Franklin získal za své aktivní období postupně dokonce dvě přezdívky. První byla „South Side Slayer“ („Vrah z jihu“) – kvůli převážném výskytu jeho prvních obětí, no a v roce 2002 mu byla přiřknuta přezdívka „Grim Sleeper“ neboli „Krutý spáč“ (pozn. autora – ještě jednou - nejraději byl přezdívky nepřekládal, ale třeba pro ty, kteří AJ ovládají ještě méně než já to není od věci…). Touto druhou přezdívkou se plynule dostávám k jeho vražedné aktivitě. První doloženou vraždu spáchal v roce 1985, dvě další přidal v roce 1986, 3 v roce 1987 a 2 v roce 1988. Na rok 1988 připadá i zmíněný pokus o vraždu. A teď pozor, další ženu prokazatelně usmrtil až v roce 2002! Čili za 14 let. Proto výše uvedená, „nová“ přezdívka – „Grim Sleeper“. Poté se dopustil vraždy ještě v roce 2003 a poslední až v roce 2007. Můžeme se pouze domnívat, zda ona 14 letá pauza byla způsobena neúspěšnou vraždou v roce 1988, či se v mezidobí pouze nepodařilo tomuto muži další smrtící útoky přiřadit a prokázat. Uvedu jen, že Losangelští detektivové se přiklání spíše k druhé variantě. Pauzu mezi lety 2003 – 2007 lze vysvětlit lépe – v 2003 odsouzen za jiný trestný čin ke kratšímu trestu odnětí svobody a 3 roky byl buď ve vězení nebo pod probačním dohledem(tyto 3 roky z délky vražedné aktivity odečítám). Abych byl úplný, ve vězení byl poprvé v roce 1989, ale pouze na kratší dobu – v trestním rejstříku měl do roku 2010, kdy byl konečně zadržen za trestný čin vraždy, jen 2 krádeže, jedno napadení a jedno ublížení na zdraví. Lonnie David Franklin jr. byl 10. srpna 2016 Los Angelským Superior Court odsouzen k trestu smrti za každou z obětí.Zajímavostí je, že stejně jako další dva vrazi z této TOP 20 si také rád fotil ženy, včetně obětí, a fotografie uchovával. Po dopadení bylo u něj nalezeno mnoho fotek nahých žen. 7. Karl Denke Narozen : 12. srpna 1870 Zemřel : 22. prosince 1924 První spáchaná vražda : 1903 (33 let) Poslední spáchaná vražda : 1924 (54 let) Dopaden : 20. prosince 1924 Vražedná aktivita : až 21 let Unikal : až 21 let Počet obětí : 30 – 42+ Německý sériový vrah, který byl činný v období kolem 1. světové války v té době pruském (respektive později německém) městě Münsterbergu ve Slezsku (od roku 1945 až do dneška nese město název Ziębice a nachází se v Polsku – odtuď přezdívka „Kanibal ze Ziębice“). Některé zdroje uvádí, že vraždit začal již v roce 1903, jiné, že až v roce 1909 (údajně si vedl záznamy o spáchaných vraždách a první se datuje k 21.2.1903 – proto pravděpodobnější je první datum) jisté však je, že nepřestal vraždit až do svého zatčení 20. 12. 1924 (ostatně i poslední záznam v jeho zápisníčku obsahoval datum 20. 4. 1924). Čtyři dny před Štědrým dnem roku 1924 se z jeho domu podařilo uprchnout tulákovi, na kterého Denke zaútočil sekerou. Přesně to také odpovídalo jeho modu operandi. Tento varhaník z místního kostela si za oběti vybíral bezdomovce a tuláky (především muže, ale i několik žen), které pak zval do svého domu, kde je zavraždil a maso z jejich těl buďto sám konzumoval, nebo prodával na trhu jako maso zvířecí. Takto usmrtil v průběhu svého vražedného období nejméně 30, ale pravděpodobně až 42 obětí. Jelikož dva dny po svém zatčení spáchal v cele sebevraždu oběšením, přesný motiv (zda šlo o zištný, sexuální či jiný) jeho zločinů se nepodařilo přesně objasnit. 6. Serhiy Tkach (česká verze jména: Sergej Tkač) Narozen : 12. září 1952 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 64 let, odpykává si doživotní trest První spáchaná vražda : 1984 (32 let) Poslední spáchaná vražda : 2005 (53 let) Dopaden : srpen 2005 Vražedná aktivita : 21 let Unikal : 21 let Počet obětí : 29 - 100 Na šesté místo řadím sovětského (po rozpadu SSSR ukrajinského) sériového vraha, který byl odsouzen za 29 vražd a 11 vražedných pokusů. Podezřelý je však ze spáchání až více než stovky úmyslných usmrcení! Tzv. „Pologovský maniak„, jak byl nazýván, si za oběti vybíral především dívky a mladé ženy ve věkovém rozmezí 8 – 18 let. Ty usmrcoval udušením ze zardoušení, některé z nich znásilnil a někdy následně dále sexuálně manipuloval s jejich těly. První doloženou vraždu spáchal v roce 1984 a s vražednou aktivitou nepřestal až do roku 2005, kdy byl zatčen. Při absenci trestu smrti byl pochopitelně odsouzen k doživotnímu odnětí svobody. 5. Joachim Kroll Narozen : 17. dubna 1933 Zemřel : 1. července 1991 První spáchaná vražda : 8. února 1955 (21 let) Poslední spáchaná vražda : 3. července 1976 (43 let) Dopaden : 3. července 1976 Vražedná aktivita : 21,5 let Unikal : 21,5 let Počet obětí : 8 – 20+ Páté místo patří německému sexuálnímu sériovému vrahovi přezdívanému „Zrůda z Porúří“ či „Kanibal z Rúr“,který byl odsouzen k doživotí za 8 dokonaných vražd a jeden vražedný pokus. Velice pravděpodobně však usmrtil 14 a více osob (možná až 20). Za oběti si vybíral téměř výhradně (mimo jednoho muže a jedné starší ženy) mladé ženy a děti. Způsoby usmrcení měnil (rdoušení, škrcení, ubodání, v jednom případě utopení). Rovněž se na některých svých obětech dopouštěl ofenzivního čtvrcení a kanibalismu. Pauzy mezi jeho jednotlivými vraždami trvaly někdy i několik let, a to především proto, že pachatel věnoval vyhledávání „objektů“ a situací vhodných pro atak mnoho času a dokázal odložit útok, pokud pro něj nebyly vhodné podmínky. Tvrzení ohledně délky vražedných pauz lze ovšem brát s určitou rezervou, neboť se předpokládá, že řada trestných činů vraždy mu nebyla prokázána nebo s ním nebyla vůbec spojována. Ač by se na základě zmínky o času stráveném slíděním po obětech a hledání nejlepších příležitostí pro útok, s připočtením doby unikání policejním orgánům mohlo zdát, že šlo o velice mazaného vraha, jedním ze specifických znaků tohoto pachatele byla naopak jeho velmi nízká inteligence. 4. Rober Lee Yates Narozen : 27. května 1952 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 64 let, čeká na výkon trestu smrti ve Washingtonské státní věznici Walla Walla První spáchaná vražda : 13. července 1975 (23 let) Poslední spáchaná vražda : 13. října 1998 (46 let) Dopaden : 18. dubna 2000 Vražedná aktivita : 23 let Unikal : 25 let Počet obětí : 13 - 16 Těsně pod „stupně vítězů“ zařazuji amerického sériového vraha, tzv. „Spokane Serial Killer“ neboli „sérového vrah ze Spokane“ odsouzeného k trestu smrti za 13 vražd a jeden vražedný pokus. Yates útočil téměř výhradně na prostitutky. S nimi míval často sex, někdy s nimi užíval i drogy. Všechny své oběti usmrtil pomocí palné zbraně ráže 0,25mm. Svých prvních dvou vražd se dopustil v jeden den roku 1975 (oběti student a studentka), které zastřelil, když byli na pikniku u jezera. V roce 1977 narukoval do armády, účastnil se mnoha zahraničních misí a vystoupil z ní až v roce 1996. Není doloženo, že by po první dvojnásobné vraždě po dalších 13 let spáchal nějakou další. Až v průběhu roku 1988 usmrtil jednu prostitutku a jednu se zavraždit pokusil. Po odchodu z armády v roce 1996 pak začal vraždit vysokou frekvencí a během tří let mezi 1996 – 1998 spáchal dalších nejméně 10 dokonaných útoků. 3. Volker Eckert Narozen: 1. července 1959 Zemřel : 2.července 2007 První spáchaná vražda : 7. května 1974 (14 let) Poslední spáchaná vražda :2. listopadu 2006 (47 let) Dopaden : 17. listopadu 2006 Vražedná aktivita : 26, 5 let Unikal : 32, 5 let Počet obětí : 6 – 9+ Místo třetí - německý sériový vrah, který však díky své profesi řidiče náklaďáku páchal své zločiny napříč Evropou. Nedotčena nezůstala ani Česká republika, kde byl podezříván minimálně z jedné (tělo bylo nalezeno v západních Čechách poblíž dálnice), ale podle některých zdrojů až ze tří vražd. Jako oběti si vybíral ženy, především prostitutky, které poté znásilňoval a škrtil. S počtem obětí je to problematické, neboť Eckert spáchal sebevraždu v cele dříve, než se případ stihl dostat k soudu, tedy oficiálně nelze uvést v kolika případech existovaly přesvědčivé důkazy (zajímavostí je, že sebevraždu spáchal v noci v den svých 48. narozenin – údajně hlavně proto, že se od něj odvrátila i jeho sestra). Nicméně některé zdroje uvádí, že byl obviněn ze spáchání 19 vražd mezi lety 1974 - 2006! Další zdroje zas uvádějí, že byly nalezeny důkazy (či se dokonce přiznal) „pouze“ ke spáchání 9 (jinde 6) vražd, přičemž u několika dalších existovalo silné a důvodné podezření. Jedním ze specifických znaků tohoto pachatele je, že měl silný fetiš na ženské vlasy, které ho již od dětství vzrušovaly. Rovněž, je zajímavé, že si jako památku pořizoval fotky svých obětí a dalších žen (fotky pak byly nalezeny v jeho kamionu). Dopaden byl díky záznamu kamery z parkoviště, kde byl viděn se svojí poslední obětí. S délkou vražedné aktivity je to v tomto případě složitější. První vraždu spáchal již v roce 1974 ve svých necelých 15 letech, kdy uškrtil svoji spolužačku. Vraždu úspěšně fingoval jako sebevraždu oběšením. Dalšího usmrcení cizí osoby se možná dopustil až v roce 1987, kdy bylo nalezeno tělo mladé ženy pohozené v lese poblíž Plauenu, kde vyrůstal a toho času bydlel – z této vraždy je však pouze podezírán. Od roku 1988 do roku 1994 byl ve vězení za napadení dvou žen. A opravdu aktivní období měl pak až mezi lety 2001-2006 (někde uvedeno od r.1999 – což je rok, kdy se začal živit jako dálkový řidič).V tomto období stihnul minimálně 5, pravděpodobněji 8 a možná ještě více vražd v několika evropských státech. 2. Nanny Hazel Doss Narozena : 4. listopadu 1905 Zemřela : 2. června 1965 První spáchaná vražda : 1927 (22 let) Poslední spáchaná vražda : 1953 (48 let) Dopadena : 1953 Vražedná aktivita : 26 let Unikala : 26 let Počet obětí: 1 - 11 Druhé místo v tomto žebříčku TOP20 nejdéle aktivních sériových vrahů patří ženě. Je jí americká sériová vražedkyně, travička, která byla přezdívána také jako „chichotající se Nanny“ (Giggling Nanny)“ nebo také „černá vdova“ (The Black Widow)“. Nanny Doss se v roce 1954 přiznala k usmrcení 11 osob. Jejími oběťmi se stali 4 manželé, 2 děti, 2 sestry, matka, tchýně a vnuk. I přes své přiznání však byla souzena pouze za jedinou vraždu, a to tu poslední z roku 1953. Kvůli ní se na její sérii přišlo a důkazy zde byly nejsilnější. Tehdy usmrtila svého pátého manžela obrovskou dávkou arseniku. I za tuto jedinou vraždu byla v roce 1955 odsouzena k doživotnímu vězení. Motivy jejích činů byly jak zištné, kdy si nechala proplácet pojistky manželů, tak osobní, kdy se například mstila a řešila svoji nenávist či nepohodlnost zavražděných osob. 1. Dennis Rader Narozen : 9. března 1945 Dnes (k datu 10. 3. 2017): 71 let, odpykává si doživotní trest v nápravném zařízení El Dorado v Kansasu První spáchaná vražda : 15. ledna 1974 (28 let) Poslední spáchaná vražda : 19. ledna 1991 (45 let) Dopaden : 25. února 2005 Vražedná aktivita : 17 let Unikal : 31 let Počet obětí: 10 + Jako pomyslného „vítěze“ mého zkoumání sem nakonec vybral novodobého amerického sériového vraha, který jistě patří mezi ty nejznámější. Je jím Dennis Rader, známý také pod přezdívkou „B.T.K killer“ ( zkratka „BTK“ odkazuje na jeho signaturu „Bind, torture, kill“– čili „spoutat, mučit, zabít“). Své první doložené vraždy a také té nejděsivější se dopustil v roce 1974 a to hned na 4 obětech (členové jedné rodiny včetně dvou dětí), které brutálně usmrtil v jejich domě. V průběhu roku 1974 pak zabíjel ještě jednou. V následujících letech vraždil následujícím tempem: 1977 – 2 vraždy, 1985 - 1 vražda, 1986 – 1 vražda, 1991 – 1 vražda. Další vraždu měl údajně naplánovanou na závěr roku 2004, dokonce už stalkoval svoji oběť. Pokud by uskutečnil tuto vraždu, pak by jeho vražedná aktivita trvala neuvěřitelných 30 let – a to je jeden z důvodů, proč ho řadím do čela žebříčku! Radera se podařilo dopadnout v únoru roku 2005 na základě jeho obnovené komunikace s médii a policií. Před tímto dopadením Rader nikdy nebyl trestán za vraždu, dokonce nebyl trestán za jakýkoli jiný trestný čin,tedy od prvního dokonaného útoku unikal policii dlouhých 31 let!!! Kvůli své komunikaci s veřejností, kvůli tomu, že útočil přímo v domech obětí, kvůli způsobu, jakým pak s oběťmi nakládal (mučil je),Raider doslova děsil celé kansaské město Wichita s cca 300 000 obyvatel. Nakonec od soudu odešel s 10 doživotími tresty - 1 za každou z vražd - a možností podmínečného propuštění nejdříve v roce 2180. Specifickým znakem Radera je určitě zmíněná kominukace s policií a médii. První dopis zaslal do redakce Wichita Eagel již 22. října 1974. Pak pokračoval v komunikaci s novinami či policií do roku 1979. Poté se ozval v roce 1988 a pak až 19. března 2004, s tím že se vrací na „scénu“.Do svého zatčení v únoru 2005 stihnul zaslat dalších 7 dopisů a 3 balíčky. BONUS David Parker Ray Narozen : 6. 11. 1939 Zemřel : 28. 5. 2002 Počet obětí : 0 - 60 Tohoto pachatele zařazuji jako bonusového, protože nebyl nikdy usvědčen z trestného činu vraždy. Odsouzen byl „pouze“ za únos a mučení 2 žen, kterým se podařilo uprchnout. Dle spolupachatelů ale spáchal několik vražd a policie jej dokonce podezřívala ze spáchání až 60! Než však kriminalisté stačili jeho případ došetřit, David Parker Ray zemřel ( 2 roky po svém zatčení). Své oběti mučil a zneužíval i několik dní ve svém zvukotěsném karavanu, který sám nazýval „Toy box“(„hrací skříňka“) v americkém státě Nové Mexiko. Tento pachatel mohl být činný možná již od 60. let až do roku 1999!! Což by znamenalo, že jeho vražedná aktivita i doba, po kterou unikal policii, trvala mezi 30-40 lety!! Javed Iqubal Mughal Narozen : 8. října 1956 Zemřel : 8. října 2001 Počet obětí : 100 Dalším bonusovým exponátem je pakistánský sexuální sériový vrah, který se zaměřoval na mladé chlapce ve věku mezi 6 – 18 lety. V roce 1999 se sám přiznal místním novinám a policii, že ve svém domě mučil, znásilnil a uškrtil kolem 100 nezletilých chlapců – které v drtivé většině hledal mezi sirotky a dětmi bez domova. Jejich těla následně rozčtvrtil a rozpustil v kyselině. Policie poté v jeho domě našla podrobné poznámky o jeho hrůzných činech a mnoho důkazů, včetně několika částečně rozpuštěných těl, šatstva, fotografií obětí atd. Za to byl vynesen rozsudek trestu smrti oběšením, a vzhledem k jeho modu operandi též symbolický trest v podobě rozřezání na 100 kousků a jejich rozpuštění v kyselině. Než však mohl být rozsudek vykonán, byl Iqbal nalezen mrtvý ve své cele. Je otázkou od kdy skutečně tento vrah své zločiny páchal, to se i vzhledem k zemi působení nepodařilo dohledat, ale s přihlédnutím k počtu obětí je pravděpodobné, že po dlouhé a dlouhé roky. Specifickým znakem tohoto sériového vraha bylo i to, že k vyhledávání svých obětí využíval několik mladíků. Těm diktoval své požadavky a oni za odměnu na ulici takové chlapce vytypovávali a poté mu je vodili. Copyright © 2009-2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno Komentáře

Recenze knihy "Mindhunter - Lovci myšlenek", která je předlohou veleúspěšného, stejnojmenného seriálu, který se věnuje psychologickému profilování sériových vrahů. Autoři: J. Douglas, M. Olshaker. Lovci myšlenek - J. E. Douglas, M. Olshaker Další knihy Název: Mindhunter - Lovci myšlenek Autor: John E. Douglas, Mark Olshaker Nakladatelství: JOTA Rok vydání: 2021, 425 stran Recenze: Zatím nenapsána. Jak proniknout do mysli sériového vraha John Douglas, agent FBI, se na konci 70. let ve snaze pomoci rozvoji kriminalistiky odhodlal ponořit do psychologie vraždy a přiblížit se znepokojivě blízko skutečným netvorům. Pátral po některých z nejznámějších a nejsadističtějších zločinců naší doby: po vrazích, kteří se neslavně proslavili jako „Trailside Killer“ v San Franciscu nebo „Atlantský vrah dětí“. Desítky sériových vrahů konfrontoval, vedl s nimi rozhovory a zkoumal jejich psychiku – patřili mezi ně Charles Manson, Richard Speck a mnozí další. Studoval je – vstupoval do jejich myslí – aby pochopil jejich motivy. John Douglas je muž, který se stal předlohou legendárního filmového právníka Jacka Crawforda v thrilleru Červený drak a Mlčení jehňátek, a muž, který předznamenal nový věk v behaviorální vědě a kriminálním profi lování. John Douglas sloužil u policie přes dvacet let, a teprve když odešel ze služby, konečně mohl povyprávět svůj jedinečný a přesvědčivý příběh.? Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1 Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Recenze knihy "Legendy kriminalistiky 21. století", která popisuje 10 kriminálních případů po roce 2000. Autor - Miroslav Vaňura. Legendy kriminalistiky 21. stol. - Miroslav Vaňura Další knihy Název: Legendy kriminalistiky 21. století Autor: Miroslav Vaňura Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2019, 215 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Krimiseriál ČT v knižní podobě nabízí pohled do zákulisí vyšetřování nejznámějších kauzt 21. století, např. tzv. heparinového vraha, šíleného lesního vraha či Američana, který zavraždil v Brně čtyři nevinné oběti – své hostitele. Odkrývá práci různých policejních složek od detektivů a operativců až po vyjednavače a seznámí čtenáře i s méně známými, ale o to děsivějšími případy vražd v kruhu rodiny. Případy přibližují vyšetřující policisté, příbuzní obětí, ale i sami vrazi. Unikátní fotodokumentace! Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Rozhovor (říjen 2023) s Viktorínem Šulcem, autorem pentalogie "Panoptikum sexuálních vražd", spisovatelem, redaktorem Kriminalistiského sborníku, scénáristou a publicistou. Interview - Viktorín Šulc Přečtěte si interview s Viktorínem Šulcem - autorem knižní pentalogie "Panoptikum sexuálních vražd , jejíž poslední díl s názvem "Temné radosti predátorů " vyšel právě dnes - 18. října 2023. MgA. Viktorín Šulc (nar. 1951) je český spisovatel, analytik a redaktor Kriminalistického sborníku, scénárista, publicista a dramaturg. Po absolvování scénáristiky a dramaturgie na pražské FAMU začal pracovat jako sportovní redaktor Mladé fronty. Od roku 1989 pak pracoval jako krimi reportér a od roku 1997 sestal redaktorem a jedním z autorů Kriminalistického sborníku. V roce 2000 zvítězil v soutěži České televize O dýmku Sherlocka Holmese nejlépe vyhodnoceným scénářem Muž, který vycházel z hrobu . Mimo to se podílel na tvorbě další řady filmů. V roce 2004 získala jeho kniha Příští stanice: Smrt cenu AIEP jako nejlepší česká detektivka toho roku. Poté se Viktorín Šulc vrhnul již převážně na psaní krimi literatury faktu. Z knih jmenujme např. Bratrstvo tajných hrobů , Lovec přízraků a nejnověji i Panoptikum sexuálních vražd . 1) Dobrý den, jsme moc rádi, že jste si našel čas na náš web a můžeme Vám položit několik dotazů v souvislosti s Vaší novou knihou „Temné radosti predátorů“, která právě míří do prodeje. Mohl byste našim čtenářům nad rámec anotace prozradit, co se v ní mohou dočíst? Děkuji upřímně za pozvání, pokaždé mě potěší, když mohu vystoupit na Vašich stránkách, platformě, kterou vyhledává stále víc zájemců o tuto problematiku. Nyní k otázkám… Pátý a závěrečný díl je souhrnem případů od roku 1974 až 2017. Ty novější se udály nad rámec časového limitu čtvrtého dílu, k těm archivním jsem se dostal někdy uprostřed práce na pentalogii. Jsou natolik poučné, stejně jako mají extrémně silný příběh, že by byla škoda v rámci Panoptika jejich analýzu nezařadit. V rámci ucelené pentalogie prostě být musí, opak by znamenal ochuzení. Při studiu případů v „pětce“ jsem se velmi často setkával s forenzním sexuologickým termínem sklon k znehybnění ženy. Pachatelé těchto zločinů jsou doslova lovci, predátoři, potřebující k dosažení svých cílů svou oběť znehybnit - i za cenu její smrti. Některé kauzy jsou v rámci kapitoly samostatné, jindy ve dvou nebo ve třech vytvářejí nějakým svým motivem souvztažnost. V kapitole JAK CHUTNÁ KREV popisuji nijak letité kauzy velmi mladých pachatelů. Člověk by si až naivně položil otázku: „Kde se tolik zběsilostí a zvrhlosti v těch klucích dneska bere? “ Jenže to slovo DNESKA by bylo velmi zavádějící, právě proto jsem zařadil na závěr té samé kapitoly kauzu nezletilého pachatele z roku 1978, která se mírou bestiality od těch nových nijak neliší. Jinak řečeno: Dnešní pachatelé mají k dispozici internet, chytré mobily a další „vychytávky“, ale co se týče zvrácenosti svého uvažování, mohou si se svými předchůdci podat ruku na znamení smutné plichty. 2) Kniha je posledním dílem pentalogie „Panoptikum sexuálních vražd“. Od vydání prvního dílu uběhlo 10 let a tato série má celkem téměř 3000 stran. To je hezká řádka let a určitě obrovská porce práce. Domnívám se, že v ČR takové dílo nemá obdoby. Nyní nastala chvíle, kdy je možné se za výsledným celkem ohlédnout. Jak Panoptikální sérii vnímáte? Co pro Vás osobně tento počin znamená? Souhlasím, podobně tematické a rozsahové dílo u nás zatím nebylo. Četl jsem několik pozoruhodných diplomových prací policistů o sexuálních zločinech a jejich protagonistech, které mě nadchly svým detailním vhledem a přísunem informací. Ovšem byly to práce v řádu cca dvou stovek stránek, napsané s přísně rigorózním vědeckým přístupem, tedy podané „suchou“ formou. Mě čekaly tisíce stránek knižní podoby, chtěl jsem vedle poučení čtenáře nevysílit, neunavit, poskytnout mu literaturu faktu v co nejpřitažlivější formě. Desetileté tvorbě předcházelo studium dvou třetin popsaných případů, ty zbývající jsem pro účely Panoptika analyzoval za pochodu. Existuje několik knih, ke kterým jsem vždycky vzhlížel a dodnes vzhlížím. Za všechny budu jmenovat prvorepublikové Soudní lékařství od profesora Františka Hájka a obdobně letité tituly profesora Edwarda Knoblocha jako Duše a zločin, Pohlaví a zločin či Lékařská kriminalistika. Reflektovaly tehdejší svět a stav vědeckých poznatků. Snad není smělé nebo dokonce drzé, když teď, zhruba po sto letech, svoji pentalogii pomyslně postavím vedle nich – jako další a moderní zdroj čtenářova poučení. Mám takové naivní přáníčko: Třeba někdy kolem roku 2050 – tou dobou už budou moje kosti či popel nepochybně odpočívat v zemi – se vyskytne nějaký snaživý elév policejního řemesla a řekne svému staršímu, zkušenějšímu kolegovi: Jak to vlastně bylo s tím Mrázkem? Nebo Hojerem? A kolega mu odpoví: Tak si sežeň v knihovně Panoptikum od Šulce, tam to všechno je . To by pro mě byla velká, byť posmrtná odměna. Může se samozřejmě stát, že onen elév po krátkém čase knihu odloží: To mě nebaví. To je nějak blbě napsaný… Tak takového krasoducha budu chodit v noci strašit! 3) Takže tu máme pentalogii Panoptikum sexuálních vražd, k tomu další „true crime“ tituly jejichž jste autorem či spoluautorem: „Lovec přízraků“, „Bratrstvo tajných hrobů“, „Doktore, vražda, jedeme“. Navíc připočítejme Vaše dlouholeté autorství pro Časopis Policista a Kriminalistický sborník. Sledujete přes tuto „porci zločinu“ zároveň i aktuální kriminální kauzy? Vzpomenete si na nějakou z posledních let, která ve Vás dokázala vzbudit obyčejný lidský či třeba i profesní zájem? A čím to bylo? V rámci pátého dílu zmiňuji kategorii sexuálně motivovaných vražd, které se říká mezinárodně „šílenství ve dvou“ (folie à deux). Jde o kauzy, kdy milenecká nebo manželská dvojice páchá sexuální násilí včetně usmrcení obětí, někdy to připomíná vraždy, kterým se ve staré psychiatrické literatuře říkalo lustmord (zločin z radosti). Napsal jsem v rezortním měsíčníku Policista analytickou studii o několika klíčových zahraničních případech tohoto provedení, jmenovala se MILÁČKU, PŮJDEME DNESKA VRAŽDIT? Byl jsem přesvědčen, a taky trochu udiven, že tyto kauzy se u nás nevyskytují. Pravda, udály se ohavnosti typu, kdy otčím zneužíval a znásilňoval mladičkou hluchoněmou dceru a její matka dbala, aby byla náležitě „povolná“. Dokonce si to ty zrůdy natáčely, což u soudu mělo roli korunního důkazu. Lze se divit, že když si nezletilá viktima hrála s panenkou, navlékala jí několikery kalhotky? Ale nikdy, aspoň co já vím, tyto ohavnosti nekončily v tuzemsku vraždou. Popsal jsem zmíněnou studii stručně v rámci pátého dílu Panoptika - a pak se dozvěděl o kauze, kterou v průběhu loňského roku řešily Krajský soud v Ústí nad Labem a posléze i Vrchní soud v Praze. Osmnáctiletý mladík spolu s patnáctiletým studentem gymnázia vylákali na děčínský vrch Chmelník třináctiletého kamaráda. Měli jasný plán – mučit ho a zabít. Po úderech pěstmi řezali oběť do nohou, kleštěmi a kameny ho mlátili do hlavy. Následovalo bodnutí do krku a vyřezání pentagramu na zadek oběti, to vše, spolu s doprovodným jásavým rykem rozjařených pachatelů, dokumentované na mobil. Schází vám sexuální vazba mezi pachateli? „Byl to nešťastný trojúhelník, i když je otázka, jestli si byl poškozený nějakého trojúhelníku vůbec vědomý,“ konstatoval předseda senátu krajského soudu. „Starší z odsouzených miloval poškozeného a mladistvý miloval staršího z pachatelů. Poškozený zcela neopětoval lásku staršímu, tak se ho odsouzený rozhodl zbavit. A mladistvý spolupachatel se na tom podílel, protože si odstranil konkurenta.“ No comment? Vlastně ne, zeptám se jinak: Může peklo v lidských hlavách nabídnout ještě něco spletitějšího a děsivějšího? Sám si taky jako poučený skeptik odpovím: Ale může, však se jednou dočkáme. 4) Zaregistrovali jsme, že vydání posledního dílu pentalogie provázela řada komplikací a velice smutných událostí. Můžete k tomu našim čtenářům prozradit více? Jak se to promítnulo do finální podoby Vaší nové knihy a jak náročné to pro Vás jako autora bylo? Emeritní plukovník Jiří Markovič byl čtenářsky velmi oblíbený autor epilogů, kterými glosoval každou kapitolu. Není divu, vedle svých profesních zkušeností dokázal psát s nadhledem, nescházela mu lidskost, vtip, taky sebeironický nadhled. Pro „pětku“ napsal skoro všechny epilogy navzdory smrtelně vážné nemoci. Nedočkali jsme se šťastného rozuzlení, bylo jasné, že poslední epilog od Markoviče prostě už k mání nebude… Po dvou týdnech váhání mě napadlo, že finální epilog pojmu jako záznam našeho posledního rozhovoru v nemocnici, že se s Jirkou za sebe i za čtenáře důstojně rozloučím. Tím ovšem martyrium nekončilo. Dva kolegové, technicky se důležitě podílející na přípravě i výrobě knihy, vážně onemocněli. Chtěli jsme čekat na jejich uzdravení, ale časový skluz neúměrně narůstal. Substituce nebyla snadná, každý pracant v rámci Nakladatelství Epocha měl své práce dost a dost, včetně striktně termínových titulů a přípravy knih pro předvánoční trh. Za normálních okolností by „pětka“ vyšla v průběhu letošního jara. Teď se rozbíhá podzim a panoptikální Pětka konečně spatří světlo světa. Zaplať Pánu Bohu, dodám vroucně. 5) S Vaší pentalogií je nerozlučně a nesmazatelně spojena skutečná legenda československé, potažmo české kriminalistiky - bývalý vyšetřovatel a šéf pražské „mordparty“ pan Jiří Markovič. Ten každý z dosavadních dílů doplnil svými dovětky, vzpomínkami a postřehy. Bohužel, pan Markovič od nás minulý rok navždy odešel. Jak na spolupráci s ním vzpomínáte? Ponese nějaký jeho otisk i nový díl? A můžete našim čtenářům popsat, jak jste jej jako kriminalistu a člověka vnímal? Když jsem začal s velkým nadšením pronikat do tajů kriminalistiky stěžejních momentů ohledání místa činu, vypracování operativních verzí, taktiky a metodiky výslechu – to vše okované forenzními posudky nejrůznějších vědců a specialistů – pomáhala mi v poznání dlouhá řada laskavých operativců a vyšetřovatelů. Tři z nich byli pro mě klíčoví: major Jaroslav Zahrádka, někdejší eso pražské mordparty padesátých až sedmdesátých let. Vražd tehdy nebylo mnoho, zbývalo dost času na jejich analýzu, poznání geneze a vztahu mezi pachatelem a obětí. Dále musím jmenovat plukovníka Luboše Valeriána z Ostravy, který mi předestřel moderní postupy vyšetřování, včetně osobitého vedení rekonstrukce či nápaditých vyšetřovacích pokusů. Do zmíněného triumvirátu neodmyslitelně patří plukovník Jiří Markovič, člověk, kterému osud nabídl dvě monstrózní kauzy. Markovič tuto životní výzvu úspěšně zvládl a stal se tak ještě za svého života legendou. Vím a svým způsobem chápu, že na něho a jeho štístko žehrali někteří neméně dobří a fundovaní kriminalisté, Jiřího souputníci. Oni jako by ani nebyli… Ale Prozřetelnost si vybrala zprvu opomíjeného Markoviče – viz kniha LOVEC PŘÍZRAKŮ – a budiž Jiřímu ke cti, že většinu případů vyprávěl v množném čísle a ochotně jmenoval kolegy, kteří svým nápadem či objevem posunuli případ dopředu, tedy k dopadení pachatele. Ještě malá douška: Markovič sice velmi obdivoval operativce, tedy lidi, pracující především v terénu, vážil si jejich mravenčí práce, on sám byl ale rozený vyšetřovatel. Tedy člověk, který se neoboří na obviněného, ale v dobrém – a taky pod tíhou důkazů - se snaží dosáhnout jeho doznání. Navázat lidský vztah… Což se mu – s několika málo výjimkami typu psychopatického Doležala, vraha kuchaře z vyhlášené restaurace U dvou koček – podařilo. 6) Neušlo nám, že chystáte další knihu. Tentokrát s další legendou české kriminalistiky – Lubošem Valeriánem. Můžete nám prozradit, jak daleko doposud pokročily přípravy této knihy a na co se v ní čtenáři mohou těšit? Tady budu s prominutím stručnější. Čím dál totiž věřím na okřídlený bonmot: Chcete rozesmát Boha? Vyprávějte mu o svých plánech! Jinak řečeno: během uplynulých deseti let mně hlavou prošlo několik námětů. Tak například PANOPTIKUM PODNIKATELSKÝCH VRAŽD. Nebo co třeba navázat na tuzemské kriminální případy z 60. let minulého století, propojené s módou minisukní, Beatles a dalších opojných beatových melodií a vůbec celou tou převratnou dobou… Obdobně laděná kniha PŘÍŠTÍ STANICE: SMRT získala v roce 2005 hlavní cenu AIEP… Taky bych rád napsal detektivní thriller severského střihu, ovšem v ryze pražských kulisách, ve kterých se pohybuje sériový vrah… V nejbližších dvanácti měsících se ovšem přede mnou tyčí zcela jiný titul. S plukovníkem JUDr. Lubošem Valeriánem jsme v roce 2006 napsali úspěšnou knihu jeho profesních vzpomínek BRATRSTVO TAJNÝCH HROBŮ, která se ještě letos dočká třetího vydání. Uplynula dlouhá řada let, která přinesla severomoravské mordpartě kvantum dalších strhujících kauz. Luboš Valerián odešel loni v prosinci do důchodu a rozložil přede mnou doslova balík námětů. Takže jsme celý ten sumář rozdělili do pěti námětově motivačních okruhů. Bude to bichle, odhaduji tak 550 stránek. Za rok se mě laskavě zeptejte, to už budu vědět víc, co dalšího chystám. Jestli jsem stále při tvůrčích silách. Tak uvidíme! Velice Vám děkujeme za Váš čas a odpovědi! Budeme se těšit na Vaše budoucí knihy a přejeme mnoho další úspěchů. (Rozhovor se uskutečnil a byl vydán v říjnu 2023 ).

"Zločin v době koronavirové" - článek popisující několik kriminálních činů souvisejících s koronavirovou pandemií. Koronavirus a zločin Podívejte se s námi na zločin v "době koronavirové“. Zveřejněno 7. 4. 2020 To, že současná situace ohledně pandemie negativně ovlivnila život každého z nás není potřeba rozebírat. O tom ví každý své. Mimo životů jednotlivců se však pandemie dotknula i chodu celé společnosti a ovlivnila rovněž řadu společenských jevů. Beze změn nezůstala ani kriminalita. A právě na zločiny spáchané v souvislosti s koronavirovou pandemií jsme se rozhodli zaměřit v následujícím článku. Podívejte se na krátké shrnutí několika aktuálních „koronavirových“ kriminálních případů z domova i zahraničí. Japonský případ Asi nejznámějším případem, který se stal, je vědomé a úmyslné šíření koronaviru, kterého se ve městě Gamagori dopustil padesátiletý Japonec na počátku března. Vše začalo tím, když se koronavirem nakazili rodiče zmíněného muže. Padesátiletý muž, ač netrpěl žádnými příznaky, musel následně podstoupit lékařský test, který jeho nákazu 4. března skutečně potvrdil. Zdravotníci tak muži nařídili, aby zůstal doma, s tím, že následující den bude převezen do jedné z nemocnic. Nakažený muž se však místo pobytu doma rozhodl navštívit místní bary, když jednomu z rodinných příslušníků při odchodu dokonce sdělil, že jde „šířit koronavirus“. Poté pobyl několik hodin ve dvou různých barech, kde popíjel a bavil se s přítomnými lidmi. Některým z nich v alkoholovém opojení dokonce svou nákazu přiznal. To přítomné pochopitelně vyděsilo a tak se rozhodli sdělit tento fakt obsluze. Zaměstnanci baru okamžitě kontaktovali zdravotnické úřady a policii, ale když na místo dorazili strážníci v ochranných oblecích, nakažený muž již pobýval doma, kam se nechal odvézt taxíkem. Jím navštívené bary pak musely být kompletně vydezinfikovány a zaměstnanci i návštěvníci barů byli otestováni. U jedné z hostesek pak test 12. března skutečně nákazu prokázal. Jak to s viníkem nakonec dopadlo? No byl potrestán tzv. „božími mlýny“, když v půlce března japonská média přinesla zprávu o tom, že sám nákaze podlehl. Ještě dodejme pro jeho případné následovníky, že v Česku byl koronavirus zařazen na seznam nakažlivých nemocí 13. března. Tedy výše popsané jednání by pravděpodobně bylo klasifikováno jako trestný čin úmyslného šíření nakažlivé lidské nemoci, kde horní hranice trestu činí až 12 let odnětí svobody. Zločiny ve jménu paniky Další dva tragické případy, o kterých se zmíníme, pak mají společné především to, že hlavní vinu zde nenese tento „nejobávanější současný strašák“, ale právě panika z něj. Začneme případem vraždy, která se ohrála v italském městě Messina na Sicílii. Sedmadvacetiletá lékařka jménem Lorena Quaranta i její osmadvacetiletý přítel Antonio De Pace, zdravotník, pracovali v messinské nemocnici. Antonio De Pace na konci března zavolal na policii, aby v telefonátu sdělil, že svou přítelkyni zavraždil. Když policisté na místo dorazili, našli mladou lékařku skutečně bez známek života a jejího přítele krvácejícího, když si sám pořezal žíly na zápěstí. Když policisté zraněného muže vyslechnuli, nejen, že se jim opět přiznal ke spáchání vraždy své přítelkyně, ale sdělil i překvapivý motiv, kterým mělo být to, že ho partnerka měla nakazit koronavirem. Žena jen pár dnů před činem upozornila na sociálních sítích na úmrtí 41 italských lékařů, kteří podlehli koronaviru a na nedostatečnou ochranu zdravotníků. De Pace tak zřejmě podlehl panice, když se domníval, že se sám nakazil. Ironií osudu je to, že následné testy neprokázali nákazu ani u zavražděné lékařky, ani u jejího přítele. Po zveřejnění podrobností případu místní lidé zaplavili vrahovi profily na sociálních sítích nenávistnými a rozzlobenými komentáři, které ještě podpořil fakt, že rodiče mladé ženy nejen, že přišli o dceru, ale vzhledem k omezením se s ní ani nemohli rozloučit při pohřbu, které jsou v zemi zakázány. V řadě ohledů podobný případ se odehrál 30. března ve státě Pensylvánie v USA. Osmatřicetiletý muž zde nejprve čtyřikrát vystřelil na svoji partnerku a pokusil se ji zabít, načež zbraň obrátil proti sobě a spáchal sebevraždu. Šéf tamních policistů následně k incidentu uvedl: „Byl několik dní před střelbou extrémně rozhozený z pandemie koronaviru. Nedávno navíc přišel o práci “. Tedy stejně jako v případě z jihu Itálie i zde sehrála hlavní roli panika a stres pachatele z koronavirové krize. Postřelené žena byla převezena do nemocnice na jednotku intenzivní péče, měla by však být mimo ohrožení života. Český rybníček Vykoupený obchod v ČR A aby to našinci nebylo líto, vybíráme i tři, naštěstí méně závažné, případy z českých luhů a hájů. Ve všech případech jde o vyhrožování. V prvním případě se ho dopustil šestadvacetiletý muž z Pardubicka. Muž se 19. března v jednu hodinu v noci nacházel neoprávněně v jedné z pardubických ubytoven a i přes výzvy personálu ji odmítal opustit. Po opakovaných výzvách ostrahy začal být muž agresivní, odmítal si nasadit roušku a dokonce začal schválně kašlat před obličejem ostrahy, když dodal, že má koronavirus. Na místo tak musela přijet nejen policie, ale i záchranná služba. Následné testy nákazu u muže nepotvrdily. Přesto kriminalisté tomuto „prskalovi“ ve zkráceném přípravném řízení sdělili podezření z trestného činu nebezpečného vyhrožování, neboť vzbudil v ostraze důvodnou obavu o život a zdraví. Pravděpodobně alkoholový exces tak bude mít pro mladého muže nepříjemnou dohru. Vyhrožování, tentokrát tomu internetovému, musel čelit i náměstek ministra zdravotnictví a člen Ústředního krizového štábu Roman Prymula. Tomu poslal třiapadesátiletý muž z Litoměřicka během března více než 30 emailů, které obsahovaly nejen vulgarity, ale především výhružky smrtí adresátovi i jeho rodině. Přestože podezřelý muž používal americký freemailový účet, byl kriminalisty vypátrán a zadržen, a to dokonce v průběhu jediného dne od ohlášení trestného činu. „Z toho vyplývá, že představy o absolutní ‚anonymitě‘ internetu jsou liché, “ komentoval úspěch policistů mluvčí. Motivem k psaní výhružných emailů údajně bylo to, že se pisatel cítil omezen na svých právech a Prymula mu přišel zbytečně autoritativní. Nyní muž svého chování údajně lituje a plně se k němu doznal. Ač kvitujeme lítost pisatele výhružných emailů, nic to nemění na tom, že nyní musí muž čelit podezření z trestného činu „vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci“. Posledním zavrženíhodným jednáním, kterému se budeme věnovat, jsou útoky, kterým na internetu musel čelit Tomáš K. z Olomoucka. Ten nejen, že se nakazil koronavirem, ale následně musel čelit nenávistným slovním útokům nejen na Facebooku, ale zpočátku i od svých sousedů. „Tak poslouchej hrdino, všichni debilové, co jeli na lyže, by měli zaplatit náklady lidem za to vězení. Pokud jsi nakažený, tak ani na zahradu nemůžeš, to by jsi mohł vědět... Znovu máš všechno na háku a vycházíš na zahradu, nic jiného než bezohlednost... Ty a tobě podobní zaslouží pouze kulku do hlavy “, uvedl jeden z komentujících. „Samozřejmě za tu kulku by taky měl zaplatit, “ pokračoval komentující a doplnil komentář vloženou fotografií snipera. „Teď už je to lepší, ale zpočátku to bylo jiné. Tedy jak od koho, někdo mě chtěl podpořit…. Přišly i zprávy, proč větráme, že všechny nakazíme. Mezi sousedy se začalo šířit, že bychom se měli odstěhovat a tak, “ popsal muž své strasti a ataky, jimž musel kvůli své nákaze čelit. A bohužel, jak je na sociálních sítích vidět, nejde zdaleka o ojedinělý případ tohoto typu. Na závěř Co si lze z výše popsaného stručného výčtu odnést? No třeba možná to, že panika a zloba nejsou dobrým rádcem ani pánem. Zkusme na to myslet. A ještě dva takové malé postřehy. Statistika v New Yorku ukázala, že mezi 12. až 31. březnem, tedy v době, kdy byla přijata určitá omezení v souvislosti s koronavirem (např. zavření škol a restaurací), došlo k poklesu zločinnosti o 20% ve srovnání se stejným obdobím loňského roku! U vražd činí pokles dokonce 25%. Navíc, slyšeli jste v posledním měsíci o nějaké nové masové vraždě v Evropě či jinde ve světě? My ne. „Doba koronavirová“ masovým vrahům zkrátka nenahrává. Tedy nezapomeňme: „Vše zlé je k něčemu dobré. “ Další článek Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno