Výsledky vyhledávání

Recenze knihy "Jeden z nás - Příběh o Norsku", která se věnuje činu masového vraha Anderse Breivika. Autor: Asne Seierstad. Sérioví vrazi - Jack Rosewood Další knihy Název: Sérioví vrazi: Patnáct příběhů, které otřásly světem Autor: Jack Rosewood Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2020, 290 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Jména, která děsila svět. Jména, po jejichž vyslovení se ohlédnete přes rameno a zkontrolujete, zda jste v místnosti sami. Monstra, jejichž činy jsou neuvěřitelné, a přesto skutečné. To je námět knihy Jacka Rosewooda, autora, který se dlouhá léta věnuje sériovým vrahům. Nyní vytvořil antologii, v níž naleznete nechvalně známé zabijáky i osoby, jejichž děsivý příběh jste dosud neslyšeli. Charismatický Ted Bundy, zneužívaná a zuřivá Aileen Wuornosová, drogami poháněný vrah zdravotních sester Richard Speck ad. Prosím, seznamte se. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Gerald a Charlene Gallego - pár amerických sériových vrahů, tzv. "Tho Love Slave Killers", kteří mezi lety 1978-1980 zavraždili nejméně deset osob. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Gerald a Charlene Gallego 10. 5. 2020 Gerald a Charlene Gallego - vraždící americký manželský pár, který v letech 1978-1980 zavraždil nejméně 10 osob. Tento pár byl přezdíván také jako "The Love Slave Killers" nebo "Sex Slave Killers". Přezdívka vyplynula z jejich modu operandi, kdy většinu svých obětí drželi před jejich smrtí i po dobu několika hodin jako sexuální otrokyně a Gallego je opakovaně znásilňoval. Ač se na každé z vražd určitým dílem podíleli oba, zabíjel vždy Gerald Gallego. Své oběti nejčastěji omráčil úderem do hlavy a poté buď umlátil, uškrtili či zastřelil. Gerald Gallego byl za své zločiny odsouzen k trestu smrti. Extrémně inteligentní Charlene Gallego strávila za mřížemi pouze 17 let. Gerald Narozen: 17. 7. 1946 Zemřel: 18. 7. 2002 Stát: USA Počet obětí: 10+ Unikal: 2 roky Vražedná aktivita: 1978 - 1980 Přezdívka: "The Love Slave Killers" Charlene Narozena: 10. 10. 1956 Dnes: 6. 12. 1985 Stát: USA Počet obětí: 10+ Unikala: 2 roky Vražedná aktivita: 1978 - 1980 Přezdívka: "The Love Slave Killers" Dnešní článek bude věnován jedné z nejinteligentnějších sériových vražedkyň jménem Charlene Gallego, která spolu se svým druhem, Geraldem Gallegem , tvořila vražedný pár přezdívaný jako „The Love Slave Killers “ nebo „Sex slave killers “ (v překladu „Zabijáci sexuálních otrokyň “). Tento zvrhlý pár připravil během let 1978 – 1980 ve dvou amerických státech o život nejméně 10 obětí . Pro jejich vraždy bylo příznačné především to, že své oběti drželi před jejich zabitím i po dobu několika hodin jako sexuální otrokyně a Gallego je opakovaně znásilňoval. Šlo tedy o sériové vrahy, které lze dle motivace klasifikovat jako tzv. hédonistické pachatele, kteří vraždí pro svůj prospěch. Konkrétně je pak lze zařadit do podskupiny, kterou tvoří vrazi z rozkoše nebo také z vilnosti (tzv. "lust killers "), kteří jsou motivováni sexuálními pohnutkami. Ač se na každé z vražd určitou měrou podíleli oba, zabíjel vždy Gerald Gallego . Své oběti nejčastěji omráčil úderem do hlavy a poté uškrtili či zastřelil. Dalším typickým znakem bylo to, že většina obětí byla nalezena svázaná. Charlene a Gerald Gallego Charlene Gallego (roz. Williams - některé zroje používají její rodné příjmení) se narodila 10. října 1956 v Stocktonu v Kalifornii v USA. Vychovávali ji oba rodiče, Mercedes a Charles Williams , v úplné rodině, kde Charlene byla jedináčkem . Její otec pracoval jako ředitel jedné firmy, matka jako vedoucí prodejeny ve stejné fimě. Ač byla Charlene velmi inteligentní a nadaná dívka, rodina byla pečující a podporující, měla ve škole problémy jak se studiem, tak především s disciplínou. Některé zdroje uvádí, že byla rovněž nadmíru stydlivá a její silnou stránkou tak nebyly ani sociální kontakty. Na druhou stranu Charlene byla velice úspěšná na poli hudby. Několikrát se dokonce zůčastnila soutěží na národní úrovni ve hře na housle. Charlene Gallego, ač jí bylo opakovaně naměřeno IQ přes 160 bodů, což je naprosto výjimečná inteligence, nakonec zvládla dokončit "pouze" střední školu. Místo studia se raději věnovala sexuálním dobrodružstvím a ještě před seznámením s Geraldem Gallegem , kterého potkala v 21 letech, se stihnula dvakrát vdát a zplodit jedno dítě. Existují zdroje, které uvádí, že byla během dětství v rodině psychicky týrána, ale opravdu negativní zvrat v jejím životě přineslo, až časté zneužívá alkoholu a jiných drog v období dospívání. Tuto vášeň měli s Geraldem Gallegem společnou. To rodinné zázemí Gallega bylo diametrálně odlišné. Gerald Armond Gallego se narodil 17. července 1946 v Sacramentu v Kalifornii. Byl vychován svou matkou a dvěma různými nevlastními otci. Jeho vlastní otec , Gerald Alberto Gallego , byl v roce 1955 , tedy když bylo Geraldovi devět let, popraven ! Jako první člověk ve státě Mississippi "vyzkoušel" novou plynovou komoru. Byl potrestán za to, že nejprve zavraždil policistu, aby pak při útěku z vězení zavraždil dalšího muže zákona (jak čtenář později uvidí, jablko v tomto případě skutečně nedopadlo daleko od stromu). Geraldovo matka zas pracovala jako místní prostitutka . Navíc zneužívala alkohol a drogy. Tedy rodinné prostředí pro budoucí neblahý vývoj jako stvořené. Gerald během dětství utrpěl poranění hlavy a měl časté problémy s disciplínou i vzděláním. Svoji kriminální kariéru začal již ve třinácti letech, když sexuálně zneužil šestiletou dívku. Než byl zatčen za spáchání série vražd, měl za sebou již 23 jiných provinění proti zákonu!!! Šlo např. o ozbrojené loupeže, sexuální násilné zločiny, zneužití dítěte. Gallego tedy řadu let tak strávil v různých nápravných zařízeních, ale i s touto reputací o něj některé ženy jevily velký zájem. A tak se stalo, že již před 32 rokem, kdy začal vraždit, se sedmkrát oženil a zplodil dvě dcery a jednoho syna. Stejně jako jeho manželka Charlene i on rád a často užíval alkohol a jiné omamné látky . Pokud jde o jeho pracovní zkušenosti, tak lze zmínit práci řidiče kamionu a barmana . Gerald Gallego starší (vlevo) a jeho syn, který po něm nezdědil jen drsný šarm, ale hlavně absenci úcty k lidskému životu První vražda , které se pár dopustil se odehrála v době, kdy bylo Charlen pouhých 21 let. Geraldovi bylo v té době 32 let. 11. září 1978 Charlene oslovila v nákupním středisku dvě teenagerky s nabídkou zakouření si marihuany a přivedla je k dodávce, kterou s Geraldem vlastnili. U ní Gallego dívky pod pohružkou zbraně donutil nastoupit a svázal je. Šlo o šestnáctiletou Kippi Vaught a sedmnáctiletou Rhondu Scheffler . Dívky pár poté unesl na opuštěné místo, kde je Gallego dlouhé hodiny znásilňoval (zřejmě bez účasti Charlene ). Té poté řekl, ať zajede udělat alibi k jejich přátelům, což ona učinila. Když se vrátila, naložili vyděšené dívky s příslibem brzkého propuštění do osobního automobilu a odjeli. Cestou však Charlene náhle zastavila, Gallego s dívkami vystoupil a přiměl je jít do příkopu. Tam je klíčem na kola udeřil do hlavy a omráčil. Pak každou z dívek střelil do hlavy. Když se vracel do auta, údajně viděl, že se jedna z obětí pohnula, a tak se vrátil a střelil ji do hlavy ještě třikrát. Rhonda Sheffer a Kippi Vaugh Ač lze jistě uvést, že jak hnacím motorem , tak i vykonavatelem vražd byl Gerald Gallego , který si plnil své sexuální tužby, bisexuální Charlene na tuto „hru“ přistoupila a dokonce mu aktivně pomáhala. Nejen, že lákala budoucí oběti a pomáhala mu při zbavování se těl, ale zřejmě se i zapojovala do některých sexuálních aktivit. Ač byla Charlene submisivní, některé zdroje uvádějí, že měla v páru možná mnohem větší vliv (už jen kvůli své inteligenci), než jaký později před soudem prezentovala. Ona sama uváděla, že byla vlastně jednou z Gallegových obětí a neměla na výběr. No, o její skutečné roli, důležitosti a míře zapojení do celého vražedného procesu můžeme dnes pouze spekulovat... Zřejmě právě toto asi navždy zůstane největším otazníkem případu "Sex Slave Killers ". Ač byla Charlene ze spořádané a úplné rodiny, po seznámení s Geraldem, kterého potkala v září 1977 v jednom z barů v Sacramentu, se do tohoto grázla s kriminální minulostí a nejhorším možným původem vášnivě zamilovala. Ač dál zůstala v úzkém kontaktu se svojí milující rodinou, vytvořila s Gallegem krutý a zvrhlý pár. Přijala jak jeho vulgární vtípky, tak i jeho sexuální fantazie a přistoupila na jeho pravidla. Mezi ty mělo patřit třeba to, že peníze vydělávala Charlene a své výdělky ze supermarketu předávala Geraldovi, který rovněž zčásti řídil její oblékání a netajil se svými sexuálními aktivitami s jinými ženami. Charlene ho přesto považovala za mnohem více vzrušujícího a dynamičtějšího muže, než jakými byli její dva předchozí manželé. Cizí ji zřejmě nebyly ani Geraldovo zvrhlé představy o sexuálních otrokyních. A tak pár společně od června 1979 do listopadu 1980 znásilnili a zavraždili dalších šest žen . Další foto pohledného, ale zvráceného páru Poslední vraždy se Gerald Gallego, a v tu domu těhotná Charlene, dopustili na podzim roku 1980 . Vysokoškolští studenti, dvavadvacetiletý Craig Miller a jeho jedenadvacetiletá snoubenka Mary Elizabeth Sowers , byli uneseni v noci 1. listopadu 1980 , poté co opustili restauraci, kdy byli se svými spolužáky. Gallego použil svoji obvyklou metodu, kdy je na parkovišti donutil se zbraní v ruce nasednout do svého auta. Na odlehlém místě pak Millerovi poručil, ať z vozidla vystoupí a třikrát jej střelil do hlavy. Pár se pak vrátil s Elizabeth Sowers domů, a tam ji Gerald, jak bylo jeho zvykem, hodiny sexuálně zneužíval. Když ukojil svůj chtíč, odvzl jedenadvacetiletou Elizabeth na pole v Placer County a tam ji třemi ranami pistolí popravil. Právě poslední dvojnásobná vražda se však zvrhlému páru stala osudnou. Kamarád Craiga Millera totiž únos zahlédl a dokonce si zapamatoval SPZ vozidla . Mary Elizabeth Sowers a Craig Miller Gerald a Charlene, vědomi si podezření, sice stačili prchnout do jiného státu, ale již v půlce listopadu 1980 byli vypátráni a zatčeni. Zprvu vinu za únosu a vraždu mladého páru oba popřeli , ale v tu dobu těhotná Charlene pod tíhou důkazů a hrozbou trestu smrti brzy otočila. Její právníci tedy přesvědčili státního zástupce k dohodě: výměnou za to, že bude svědčit proti svému manželovi, nebude v Kalifornii obviněna vůbec a v Nevadě dosáhne podstatně nižšího trestu . Ten nakonec činí pouhých 16 let a osm měsíců odnětí svobody! Především pozůstalí po obětech s tím hlasitě nesouhlasili a někteří nesouhlasí dodnes... Na rozdíl od Charlene, Gerald Gallego dopadnul nejhůře jak mohl (a jak zasloužil). Již v červnu 1983 byl shledán vinným z vraždy Craiga Millera a Mary Sowers, a byl odsouzen k trestu smrti v plynové komoře. V červnu 1984 byl navíc v Nevadě shledán vinným i z vraždy a únosu v případě Karen Twiggs a Stacey Redican . V obou soudních procesech Charlene svědčila proti němu. Gerald Gallego se nakonec výkonu trestu smrti, stejně jako mnoho jiných amerických sériových vrahů, nedočkal. Zemřel v roce 2002 v cele smrti na rakovinu . Bylo mu 56 let. Gerald Gallego v pozdější době Charlen Gallego 17. ledna 1981 porodila ve vězení syna jménem Gerald Armond Gallego Jr. . Syna dostali do péče její rodiče. Během pobytu ve vězení intenzivně studovala psychologii, ekonomii a islandskou literaturu. Stále se hájí tím, že byla rovněž jednou z Gallegových obětí, když uvedla: „Jsou oběti, které zemřely a jsou oběti, které přežily. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že já jsem jednou z těch přeživších. “ Na svou obranu uváděla také např. to, že se pokusila zachránit život některých dívek, a kdyby mohla, podle svých slov by je zachránila. Charlene Gallego byla propuštěna po vykonání celého trestu, tedy v roce 1997 . V té době jí bylo 41 let. Změnila si jméno a žije kdesi v Kalifornii skrytá pod novou identitou. DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ EXEMPLÁŘE Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze výtečné knihy s názvem "Černá kniha sériových vrahů". Autor: VStéphane Bourgoin. Rok vydání 2005, 550 stran Černá kniha sériových vrahů - Stéphane Bourgoin Koupit Název: Černá kniha sériových vrahů Autor: Stéphane Bourgoin Nakladatelství: XYZ Rok vydání: 2005, Praha, 550 stran "Bible"! Ano! Až tak fatálně a hlavně kladně bych tuto knihu ohodnotil v žánru literatury faktu věnujícímu se životním příběhům sériových vrahů. Je v ní popsáno sedm případů světově známých zabijáků ( např. Peter Kurten, Ed Kemper, Gary Ridgway a další) a to s bezprecedentní erudicí, informační obsáhlostí a relevancí. Opravdu těžko v českém jazyce hledat na trhu titul, který by se v tomto směru mohl s touto knihou srovnávat. Jde o čtení mrazivé, dech beroucí, kruté, ale i plné poznání a profesionality, která se odráží v osobě autora, jenž se kriminálním příběhům a speciálně studiu sériových vrahů dlouhodobě věnuje. Rozhodně nejde o žádné bulvární zpracování případů, ale o podrobnou sondu do dětství, životů a zločinů popisovaných exemplářů. Samozřejmě nechybí poctivé uvádění zdrojů, a ještě jednou zopakuji, že autor šel opravdu do hloubky, takže se dozvíte nejen detaily vražd, ale i to, jak byli osobnosti jednotlivých pachatelů formovány a obsaženy jsou i mnohé jejich autentické výpovědi. Čili, kdo nečetl – povinně dostudovat. Opravdu to stojí za to! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1 Další knihy Komentáře

Recenze vynikající knihy s názvem "Hon na vlkodlaka". Autor: V. P. Borovička, rok vydání 1995, 2000 stran Hon na vlkodlaka - V. P. Borovička Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Název : Hon na vlkodlaka Autor : Václav Pavel Borovička Nakladatelství : DIALOG Rok vydání : 1995, 200 stran Znáte jednoho z nejděsivějších a nejkrutějších sériových vrahů vůbec - Andreje Čikatila (en. verze: Andrei Chikatilo)? Pokud ne, měl bych vás varovat, tato kniha je opravdu hororem, na který jen tak nezapomenete. Budete vyděšeni tím, čeho všeho se tento muž dopustil. Pokud jej již znáte, nevadí! I tak budete překvapeni a šokováni, protože jste v českém jazyce nikde nemohli získat o tomto případu více relevantních informací. Kniha je v tomto ohledu skvostem a je kompletně věnována tomuto monstru ze Sovětského svazu (později Ruska). Kniha je napsána ve strhujícím tempu. Především tedy čtivě, objektivně, pravdivě a citlivě, ale zároveň i nepředstavitelně děsivě. Její přečtení tedy všemi deseti doporučuji (i když před dětmi byste ji měli raději schovat)! Má to však jeden háček - kniha je z roku 1995, autor knihy už bohužel není mezi námi a knihu nikde v obchodech nenajdete. Určitě však stojí za to pohledat v různých bazarech a antikvariátech (ostatně jako jsem to musel udělat i já) a zkusit jí ukořistit. Sami uvidíte, že pokud se podaří a po absolvování martyria s hledáním tento titul získáte, knihu nadšeně zhltnete jedním dechem a zároveň vlastně napětím dýchat ani nebudete. Osobně si této knihy ve své sbírce velice vážím a nemohu hodnotit jinak než za výbornou! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1 Další knihy Komentáře

Krátké interview se spisovatelem a vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu, spoluautorem povedené knihy s názvem "Velké kriminální případy" - Jiřím Plachým. Interview - Jiří Plachý Přečtěte si interview se spoluautorem velice povedené knihy "Velké kriminální případy "(2016), Jiřím Plachým, které se nám pro Vás podařilo zprostředkovat. V interview jsme se snažili položit nejzajímavější a nejčastější otázky, která nám zaslali čtenáři. PhDr. Jiří Plachý, PhD. (nar. 1975) je český spisovatel a vědecký pracovník Vojenského historického ústavu. Po absolvování oboru historie se specializací na dějiny východní a jihovýchodní Evropy na FF UK pracoval jako historik v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Od roku 2007 je pak vědeckým pracovníkem historicko-dokumentačního odboru Vojenského historického ústavu v Praze. Jiří Plachý je autorem či spoluautorem deseti knižních titulů a zhruba stovky článků a studií. Jak již bylo uvedeno výše, tento rozhovor vznikl na základě otázek týkajících se autora či knihy "Velké kriminální případy ". Tu spolu s Jiřím Plachým napsal jeho kolega a kamarád, PhDr. Ivo Pejčoch, PhD. (1962 - 2019) - přední český historik ohledně mnoha a mnoha témat. Bohužel špatný zdravodntí stav nedovoloval doktoru Pejčochovi podílet se na odpovědích na níže uvedené otázky. Ale co je mnohem smutnější a podstatnější, Ivo Pejčoch dne 20. července 2019 zemřel. Dovolte nám malou vzpomínku a připomenutí díla tohoto respektovaného českého historika, spisovatele a akademika, který byl autorem či spoluautorem téměř padesáti skvělých knih včetně knih jako např. "Masarykovy vražedkyně " či "Masarykovy oprátky ". 1) Nejprve velice děkujeme za Vaši ochotu zodpovědět dotazy našich čtenářů, které se váží k Vaší knize, případně k Vám. Prvním je dotaz: Jak Vás vůbec napadla příprava knihy zrovna s touto tématikou? Jaký byl klíč k výběru případů do ní, a kolik Vám celkem trvalo času od zrodu nápadu do jejího vydání? Na tuto otázku musím odpovědět trochu obšírněji. V květnu 2013 jsem se vracel z Chaicaga a při čekání na letišti ve Varšavě jsem si koupil jednu knihu z řady věnované dějinám dvou meziválečných dekád, které jsou v Polsku, podobně jako u nás vnímané jako „zlatá doba“. Každý díl byl věnován jednomu roku a zároveň jednomu fenoménu, např. kultuře. Při četbě mě napadlo, že něco takového by s jistými modifikacemi šlo udělat i u nás. Doma jsem udělal rámcový návrh a šel s ním za ředitelem nakladatelství Academia. Tak vznikla ediční řada „První republika“. Současně s tím byly domluveny také tři první tituly, z nichž jeden byly právě kriminální případy první republiky. V té době jsme s Ivo Pejčochem právě vydali knihu „Masarykovy oprátky“, která je věnována případům vykonaných trestů smrti v letech 1918–1939. Oba jsme při její přípravě narazili na některé další případy, u kterých jsme si říkali, že je škoda je dál nevyužít. Takže volba tématu byla jasná. Ivoš se do prvorepublikového zločinu ponořil tak hluboko, že pak ještě sám napsal podle mého názoru velmi zdařilou a přínosnou monografii „Masarykovy vražedkyně“. 2) Další, co naše čtenáře zajímalo, byly zdroje využité při přípravě knihy. Jelikož jsou v knize poctivě uváděny, zeptáme se spíše, zda-li můžete vyzdvihnout nějaký, na který jste obzvláště pyšní, případně bylo jeho dopátrání zvláště složité? Rozhodli jsme se vybrat z každého roku jeden případ, přičemž to ani nemusel být ten největší – rozhodující bylo, aby kniha byla co nejpestřejší a zahrnovala co nejširší škálu trestné činnosti, od vražd, přes špionáž, až po politicky motivované kauzy. Zvolili jsme poměrně jednoduchou metodiku – v létě 2014 jsme v bubenečském „zámečku“ procházeli dobové noviny, především tehdejší bulvár: Polední list, A-Zet, Expres a z nich jsme vybírali případy, které nás zaujaly. Následovala práce v archivech, tedy především studium dobových soudních spisů. Pramenů byl naštěstí dostatek, justiční záležitosti z období první republiky jsou v archivech poměrně dobře dochovány. I když, ani tedy to neplatí bezvýhradně. Třeba u případu „Roudnického netvora“ Svatoslava Štěpánka, který jsem psal už do „Masarykových oprátek“ byl soudní spis už někdy v letech 2. světové války od soudu zapůjčen a na své místo už nevrácen. Naštěstí ten případ byl velmi podrobně popsán jak v dobovém tisku, tak i v odborné literatuře. O několik let později, když už obě knihy dávno vyšly, Ivoš spis úplně náhodou objevil. V jiném archivu a ve fondu jiného soudu… Texty vznikaly v průběhu roku 2015, samozřejmě současně s tím jsme se oba věnovali dalším tématům a projektům v rámci ústavu, které měly vyšší prioritu. Při psaní jsme museli respektovat formát, ve kterém měla vyjít. Tedy, aby šlo o publikaci, která bude na jedné straně splňovat normy odborného historického textu, opřeného o primární prameny a na druhé straně, aby zaujala co nejširší okruh čtenářů. 3) Velice často padala otázka, který z případů se Vám vryl nejvíce do paměti a proč? U některých případů je těžko pochopitelný motiv zločinců – ti nejtěžší vrazi často sprovodili ze světa několik lidí doslova pro pár korun. Někdy nepochopitelné je i jednání jiných delikventů. Kapitán generálního štábu Edmund Kalmár vyzradil důležité vojenské informace, které by v případě války stály život tisíců jeho spolubojovníků, nepříteli jen na základě malicherných osobních rozepří se svým nadřízeným. 4) Narazili jste při přípravě knihy na nějaký méně známý případ, kdy jako u vraždy Otýlie Vranské pachatel unikl spravedlnosti? Nepotrestána zůstala například politicky motivovaná politická vražda inženýra Rudolfa Formise, kterou se nacisté pokusili zastrašit své odpůrce působící na našem území. Právě tento případ je jakoby předzvěstí toho, co mělo přijít po německé okupaci – jakási konfrontace odcházející doby „rady Vacátka“ s přicházející érou zločinců v policejních uniformách. 5) Jednoho ze čtenářů zajímalo, zda-li si získal některý z popisovaných zločinců alespoň na chvíli něčím Vaši sympatii? Např. tím, že ač jde o kriminálníka, zachoval se třeba nějak čestně, gentlemansky nebo třeba následně odčinil svůj skutek? Vrazi, vyzvědači, pučisti… Těžko mezi nimi hledat nějakou inspirativní postavu. Možná jsme trochu podvědomě hledali ty, kteří žádné moc velké sympatie nevzbuzují. 6) Osobně nás velice pobavila otázka jedné čtenářky – „Kdo zavraždil Otýlii Vranskou?“. Vím, že těžko můžete odpovědět, respektive sami v knize již odpovídáte slovy: „Kdo ví…“, proto se zkusíme zeptat jinak. Myslíte si, že je pravděpodobné, že někde v materiálu, ze kterého jste čerpali, a který se k případu váže, může být zmíněno jméno pachatel? Máte osobní tip? A vůbec, je ještě něco, co ohledně tohoto nejznámějšího pomníčku české kriminalistiky nezaznělo a lze zajímavého vybádat? Případ Otýlie Vranské je výzvou především proto, že vypadá velmi jednoduše. Policii se podařilo podrobně rekonstruovat poslední hodiny jejího života – až na těch rozhodujících 15 minut, kdy se setkala s vrahem. Ten ale v zápětí po vraždě musel v ulicích pohybovat s jejím tělem a dokonce jej chladnokrevně uložit do vlaků směřujících na Slovensko. Nepočínal si tedy nijak zvlášť sofistikovaně a riskoval. Zanechal taky spoustu stop. Na celém případu se negativně podílel mediální tlak, který jej provázel od samého začátku a měl možná i vliv na to, že policie byla svedena ze správného směru. Věřím, že kdyby tehdejší kriminalistika měla k dispozici dnešní metody, vraha by našla. Osobně se domnívám, že byl i tehdy v okruhu podezřelých a v knize to také trochu naznačujeme. 7) Zajímavá nám přišla otázka, zda-li si myslíte, že se zločin, případně jeho pachatelé, od dob 1. republiky nějak podstatně změnili ve srovnání s dneškem? Dnes jsme zvyklí si dobu první republiky do značné míry idealizovat. Mnohé bylo jistě lepší, myslím si, že třeba politická kultura byla ve srovnání s dnešní dobou někde úplně jinde. Co se ovšem zločinu týče, nejsem o tom vůbec přesvědčen. Zločin za 1. republiky mi připadá velmi srovnatelný s jakoukoliv jinou dobou, včetně té dnešní. Zločin a boj proti němu se samozřejmě mění a vyvíjí. Některé činy dnes již nejsou trestné, jiné přibyly, např. v důsledku technického pokroku. Ale to, že v čele státu stál president, kterého nám mohl závidět celý svět a vznikaly umělecká a literární díla, která přežila svojí dobu, mělo bohužel jen nepatrný vliv na činy osob inklinujících k protiprávnímu jednání, stejně tak jako na něj nemá vliv situace dnešní. 8) A poslední otázka samozřejmě směřuje na Vaše plány do budoucna: Plánujete pokračování knihy případně nějakou knihu s podobnou tématikou? Nebo pracujete na něčem z jiného soudku? Já mám teď v plánu spíš zase vojenská témata. V oblasti dějin kriminality jsme s Ivošem plánovali posunout se dál za rok 1945, ale to je teď už asi passé. Taková témata se dělají ideálně v tandemu. S Ivošem se mi dobře psalo, měl neuvěřitelný tah na branku. Večer u piva padl nějaký nápad a on už měl ráno objednanou první várku archivních materiálů. Jedenáct let jsme spolu seděli v kanceláři ve Vojenském historickém ústavu a na spoustu věcí jsme měli stejný názor. Kromě toho to byl skvělý kamarád. Všem nám bude moc chybět. Velice Vám děkujeme za Váš čas a odpovědi! Budeme se těšit na budoucí Vaše knihy a přejeme mnoho další úspěchů. (Rozhovor se uskutečnil a byl vydán v září 2019). Recezni zmiňované knihy naleznete ZDE .

Recenze knihy "Jak přežít kriminál", která je drsnou příručkou, jak přežít na místě, o němž všichni vědí, ale málo kdo tuší, jak to tam doopravdy chodí. Autor: Jiří Otakar Jak přežít kriminál - Jiří Otakar Název: Jak přežít kriminál Autor: Jiří Otakar Nakladatelství: Pendulum Rok vydání: 2018, 210 stran RECENZE zatím nenapsána. Druhý díl publikace, která navazuje na knihu „Jak přežít vazbu“. Opět naturalistický a bez příkras vykreslený obraz prostředí, o němž všichni víme, že existuje, ale málokdo doopravdy tuší, jak to tam ve skutečnosti vypadá. Autor na základě vlastní nedávné zkušenosti podává s poměrně drsným slovníkem a bez cenzury ze strany nakladatele podrobnou „příručku“ jak přežít. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy

Recenze knihy "Zlý duch", čtvrtého dílu pentalogie Panoptikum sexuálních vražd, která se věnuje českým sexuálním zločinům. Autor: Viktorín Šulc. Panoptikum sexuálních vražd 4 - Viktorín Šulc Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Zlý duch - Panoptikum sexuálních vražd 4 Autor: Viktorín Šulc Nakladatelství: Epocha s. r. o. Rok vydání: 2020, 608 stran RECENZE zatím nenapsána. Slovo autora: Zrod knihy je v autorském životě vždycky radostná událost, bez ohledu na to, kolik titulů už máte za sebou. Psaní je hodně samotářská záležitost, potěšení je na téhle cestě zhruba stejně tolik jako trápení - tzv. porodní bolesti se totiž nevyhýbají ani mužům přezrálého věku… Covidová pandemie je zlá věc, ale spravedlivě přiznám, že tahle potvora, co nás zahnala do útrob našich domovů, má zásluhu na urychlení „výroby“. Být svět v normálu, měl bych mnohem větší rozptyl zájmů a odevzdal bych rukopis místo v září 2020 nejspíš až koncem letošního roku, tedy v těchto dnech. Takže vítej, kniho! Co říci k tvému obsahu? Začnu hrstkou čísel: Udělal jsem si v průběhu psaní „čtyřky“ malou statistiku. Zlý duch analyzuje na 576 stranách 26 kauz s 32 obětmi a 27 vrahy. Celková čtyřdílná bilance: 108 kauz, 143 obětí, 93 vrahů plus 19 neznámých a nedopadených pachatelů. Ještě dodám, že konstanty „O“ a „V“ jsou dosti proměnlivé, jelikož vraždu z deviantních pohnutek – byť se tak stává velice zřídka – může spáchat i dvojice (výjimečně trojice) pachatelů. A naopak, některý sexuální vrah (Štěpánek, Mrázek, Hojer, Straka, Svitek) mívá na svém kontu více obětí. Už jsem se také dočkal dotazu, které z kapitol či kauz si cením nejvíc? Těžká odpověď, každému případu jsem se věnoval s urputnou snahou vyčerpat půdorys autentických faktů – a zároveň čtenáře nenudit. Svým způsobem „mám rád“ kapitolu Hrobníkův škaredý čtvrtek. Jedné noci zmizí záhadně žena, najdou se jen její zkrvavělé džíny, jistá svědkyně slyšela ze tmy výkřik… Pátrání nás zavede do prostředí strašnického krematoria a sousedícího vinohradského hřbitova. Podobně jako ve slavném filmu Spalovač mrtvol se seznamujeme s jízdním řádem smrti, jinak řečeno technologickým manuálem o spalování a pohřbívání. Vždycky v téhle souvislosti podotýkám: „Možná přijde i pan Koprfkingl!“ Oblíbil jsem si i podkapitolu, nazvanou Žižkovská balada. Mám rád tuhle pražskou čtvrť, dodnes si ponechala něco ze své slavné prvorepublikové přezdívky Svobodná republika Žižkov. Pokusil jsem se – snad se zdarem – předat něco ze zdejšího milieu v rámci kauzy zavražděné, osamoceně žijící důchodkyně. Kapitolu Sex a smrt jsem věnoval kauze tzv. Ďábla s andělskou tváří. Využil jsem nabízející se možnosti a zmapoval případy vraždících žen, chmurné události, které ještě před nedávným časem byly mediálním hitem… Jsem přesvědčen, že podkapitola Volavky a lvice přijde čtenáři vhod a osvěží jeho paměť. Dosti bylo autorských slov, nechť promluví sama kniha… Vážení čtenáři, pokud jsem vás příliš nevystrašil, vydejte se se mnou na obhlídku dalším Panoptikem!" Viktorín Šulc Hodnocení (1-5 jako ve škole): ?

Recenze knihy Víktorína Šulce a Luboše Valeriána - Bratrstvo tajných hrobů. Rok vydání 2012. 195 Stran Bratrstvo tajných hrobů - V. Šulc, L. Valerián Název: Bratrstvo tajných hrobů - Případy, které šokovaly republiku Autor: Viktorín Šulc, Luboš Valerián Nakladatelství: Epocha s.r.o. Rok vydání: 2012, Praha, 195 stran V případě titulu Bratrstvo tajných hrobů jde v naprosté většině o pracovní zážitky a poznámky zkušeného moravskoslezského kriminalisty plk. Luboše Valeriána. Jeho osoba tedy zaručuje vysokou informační hodnotu a exkluzivitu uvedených skutečností. V kombinaci s osobou spoluautora - Viktorína Šulce, který je v České republice špičkou mezi autory literatury faktu zaměřené na krimi žánr, tak ani nemohl vzniknout špatný výsledek. V knize je popsáno mnoho případů trestného činu vraždy, které se promítly do kariéry zmíněného policisty. Některé z nich jsou rozebrány do detailů a čtenáři je tak před očima téměř až rekonstruováno, jak přesně se daný čin odehrál, ať už z pohledu policie či z perspektivy pachatele. Namátkou zmíním dvě kauzy, které jsou rozebrány asi nejpodrobněji – jde o zákeřného, dvojnásobného vraha Vladimíra Bayera, jehož druhou obětí byla jeho sedmiletá neteř a případ pětinásobného, nájemného vraha Oto Biedermana a lidí kolem něj z tzv. Kolínského gangu. Všechny případy jsou pak proloženy častými kriminalistickými poznatky a poučkami, v čemž vidím velké pozitivum knihy. Naopak osoba, postoje a život Luboše Valeriána zůstaly hodně v pozadí a jsou poodhaleny jen málo, což mi přišlo jako škoda. Celkově se kniha velmi dobře čte ( i když uvítal bych ještě více postřehů, analýz a "uvolnění" mezi nahromaděnými fakty) a myslím, že by si zasloužila nějaké pokračování, klidně i ve větším rozsahu než pouze necelých 200 stran. Doporučuji. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Komentáře

Recenze knihy "Bez slitování", která je příběhem skutečného zločinu, který změnil zákon ve prospěch obětí. Autor: Liba Cunnings-Svrčinová. Bez slitování - Liba Cunnings-Švrčinová Další knihy Název: Bez slitování Autor: Liba Cunnings-Švrčinová, Kristie McLellan Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2009, 260 stran RECENZE zatím nenapsána. Výjimečný příběh skutečného zločinu, který změnil zákon ve prospěch oběti. Zločin chladnokrevně spáchal otec psychopat na svých nic netušících dvou dětech. Kniha je dramatickým příběhem rodiny: rodiče jsou Češi, kteří po sovětské okupaci emigrovali, v Kanadě se seznámili, vzali a narodily se jim dvě děti - chlapec Pavlík a holčička Elunka. Zpočátku běžný příběh, avšak zasazený do obtížných podmínek života v emigraci, se postupně rozvíjí v neuvěřitelné rodinné drama.Matka je nesmírně obětavá, schopná a milující. Otec má zřejmě vrozené předpoklady duševní choroby; po opakované ztrátě zaměstnání již nové nehledá a vinu za svůj neúspěch vytrvale svaluje na své okolí. Narůstá v něm zloba, nenávist, agresivita. Není schopen vytvořit si vztah k rodině, postarat se o ni, a izoluje se. Ze msty promyslí a spáchá dvojnásobnou brutální vraždu… Událost ve své době otřásla veřejností nejen v Kanadě, ale i ve Velké Británii a v Západním Německu a vyvolala diskusi a později též úpravy některých právních ustanovení týkajících se pohřešovaných dětí.Kniha vychází jako 3. svazek edice Victima. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

"Zločin v době koronavirové" - článek popisující několik kriminálních činů souvisejících s koronavirovou pandemií. Koronavirus a zločin Podívejte se s námi na zločin v "době koronavirové“. Zveřejněno 7. 4. 2020 To, že současná situace ohledně pandemie negativně ovlivnila život každého z nás není potřeba rozebírat. O tom ví každý své. Mimo životů jednotlivců se však pandemie dotknula i chodu celé společnosti a ovlivnila rovněž řadu společenských jevů. Beze změn nezůstala ani kriminalita. A právě na zločiny spáchané v souvislosti s koronavirovou pandemií jsme se rozhodli zaměřit v následujícím článku. Podívejte se na krátké shrnutí několika aktuálních „koronavirových“ kriminálních případů z domova i zahraničí. Japonský případ Asi nejznámějším případem, který se stal, je vědomé a úmyslné šíření koronaviru, kterého se ve městě Gamagori dopustil padesátiletý Japonec na počátku března. Vše začalo tím, když se koronavirem nakazili rodiče zmíněného muže. Padesátiletý muž, ač netrpěl žádnými příznaky, musel následně podstoupit lékařský test, který jeho nákazu 4. března skutečně potvrdil. Zdravotníci tak muži nařídili, aby zůstal doma, s tím, že následující den bude převezen do jedné z nemocnic. Nakažený muž se však místo pobytu doma rozhodl navštívit místní bary, když jednomu z rodinných příslušníků při odchodu dokonce sdělil, že jde „šířit koronavirus“. Poté pobyl několik hodin ve dvou různých barech, kde popíjel a bavil se s přítomnými lidmi. Některým z nich v alkoholovém opojení dokonce svou nákazu přiznal. To přítomné pochopitelně vyděsilo a tak se rozhodli sdělit tento fakt obsluze. Zaměstnanci baru okamžitě kontaktovali zdravotnické úřady a policii, ale když na místo dorazili strážníci v ochranných oblecích, nakažený muž již pobýval doma, kam se nechal odvézt taxíkem. Jím navštívené bary pak musely být kompletně vydezinfikovány a zaměstnanci i návštěvníci barů byli otestováni. U jedné z hostesek pak test 12. března skutečně nákazu prokázal. Jak to s viníkem nakonec dopadlo? No byl potrestán tzv. „božími mlýny“, když v půlce března japonská média přinesla zprávu o tom, že sám nákaze podlehl. Ještě dodejme pro jeho případné následovníky, že v Česku byl koronavirus zařazen na seznam nakažlivých nemocí 13. března. Tedy výše popsané jednání by pravděpodobně bylo klasifikováno jako trestný čin úmyslného šíření nakažlivé lidské nemoci, kde horní hranice trestu činí až 12 let odnětí svobody. Zločiny ve jménu paniky Další dva tragické případy, o kterých se zmíníme, pak mají společné především to, že hlavní vinu zde nenese tento „nejobávanější současný strašák“, ale právě panika z něj. Začneme případem vraždy, která se ohrála v italském městě Messina na Sicílii. Sedmadvacetiletá lékařka jménem Lorena Quaranta i její osmadvacetiletý přítel Antonio De Pace, zdravotník, pracovali v messinské nemocnici. Antonio De Pace na konci března zavolal na policii, aby v telefonátu sdělil, že svou přítelkyni zavraždil. Když policisté na místo dorazili, našli mladou lékařku skutečně bez známek života a jejího přítele krvácejícího, když si sám pořezal žíly na zápěstí. Když policisté zraněného muže vyslechnuli, nejen, že se jim opět přiznal ke spáchání vraždy své přítelkyně, ale sdělil i překvapivý motiv, kterým mělo být to, že ho partnerka měla nakazit koronavirem. Žena jen pár dnů před činem upozornila na sociálních sítích na úmrtí 41 italských lékařů, kteří podlehli koronaviru a na nedostatečnou ochranu zdravotníků. De Pace tak zřejmě podlehl panice, když se domníval, že se sám nakazil. Ironií osudu je to, že následné testy neprokázali nákazu ani u zavražděné lékařky, ani u jejího přítele. Po zveřejnění podrobností případu místní lidé zaplavili vrahovi profily na sociálních sítích nenávistnými a rozzlobenými komentáři, které ještě podpořil fakt, že rodiče mladé ženy nejen, že přišli o dceru, ale vzhledem k omezením se s ní ani nemohli rozloučit při pohřbu, které jsou v zemi zakázány. V řadě ohledů podobný případ se odehrál 30. března ve státě Pensylvánie v USA. Osmatřicetiletý muž zde nejprve čtyřikrát vystřelil na svoji partnerku a pokusil se ji zabít, načež zbraň obrátil proti sobě a spáchal sebevraždu. Šéf tamních policistů následně k incidentu uvedl: „Byl několik dní před střelbou extrémně rozhozený z pandemie koronaviru. Nedávno navíc přišel o práci “. Tedy stejně jako v případě z jihu Itálie i zde sehrála hlavní roli panika a stres pachatele z koronavirové krize. Postřelené žena byla převezena do nemocnice na jednotku intenzivní péče, měla by však být mimo ohrožení života. Český rybníček Vykoupený obchod v ČR A aby to našinci nebylo líto, vybíráme i tři, naštěstí méně závažné, případy z českých luhů a hájů. Ve všech případech jde o vyhrožování. V prvním případě se ho dopustil šestadvacetiletý muž z Pardubicka. Muž se 19. března v jednu hodinu v noci nacházel neoprávněně v jedné z pardubických ubytoven a i přes výzvy personálu ji odmítal opustit. Po opakovaných výzvách ostrahy začal být muž agresivní, odmítal si nasadit roušku a dokonce začal schválně kašlat před obličejem ostrahy, když dodal, že má koronavirus. Na místo tak musela přijet nejen policie, ale i záchranná služba. Následné testy nákazu u muže nepotvrdily. Přesto kriminalisté tomuto „prskalovi“ ve zkráceném přípravném řízení sdělili podezření z trestného činu nebezpečného vyhrožování, neboť vzbudil v ostraze důvodnou obavu o život a zdraví. Pravděpodobně alkoholový exces tak bude mít pro mladého muže nepříjemnou dohru. Vyhrožování, tentokrát tomu internetovému, musel čelit i náměstek ministra zdravotnictví a člen Ústředního krizového štábu Roman Prymula. Tomu poslal třiapadesátiletý muž z Litoměřicka během března více než 30 emailů, které obsahovaly nejen vulgarity, ale především výhružky smrtí adresátovi i jeho rodině. Přestože podezřelý muž používal americký freemailový účet, byl kriminalisty vypátrán a zadržen, a to dokonce v průběhu jediného dne od ohlášení trestného činu. „Z toho vyplývá, že představy o absolutní ‚anonymitě‘ internetu jsou liché, “ komentoval úspěch policistů mluvčí. Motivem k psaní výhružných emailů údajně bylo to, že se pisatel cítil omezen na svých právech a Prymula mu přišel zbytečně autoritativní. Nyní muž svého chování údajně lituje a plně se k němu doznal. Ač kvitujeme lítost pisatele výhružných emailů, nic to nemění na tom, že nyní musí muž čelit podezření z trestného činu „vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci“. Posledním zavrženíhodným jednáním, kterému se budeme věnovat, jsou útoky, kterým na internetu musel čelit Tomáš K. z Olomoucka. Ten nejen, že se nakazil koronavirem, ale následně musel čelit nenávistným slovním útokům nejen na Facebooku, ale zpočátku i od svých sousedů. „Tak poslouchej hrdino, všichni debilové, co jeli na lyže, by měli zaplatit náklady lidem za to vězení. Pokud jsi nakažený, tak ani na zahradu nemůžeš, to by jsi mohł vědět... Znovu máš všechno na háku a vycházíš na zahradu, nic jiného než bezohlednost... Ty a tobě podobní zaslouží pouze kulku do hlavy “, uvedl jeden z komentujících. „Samozřejmě za tu kulku by taky měl zaplatit, “ pokračoval komentující a doplnil komentář vloženou fotografií snipera. „Teď už je to lepší, ale zpočátku to bylo jiné. Tedy jak od koho, někdo mě chtěl podpořit…. Přišly i zprávy, proč větráme, že všechny nakazíme. Mezi sousedy se začalo šířit, že bychom se měli odstěhovat a tak, “ popsal muž své strasti a ataky, jimž musel kvůli své nákaze čelit. A bohužel, jak je na sociálních sítích vidět, nejde zdaleka o ojedinělý případ tohoto typu. Na závěř Co si lze z výše popsaného stručného výčtu odnést? No třeba možná to, že panika a zloba nejsou dobrým rádcem ani pánem. Zkusme na to myslet. A ještě dva takové malé postřehy. Statistika v New Yorku ukázala, že mezi 12. až 31. březnem, tedy v době, kdy byla přijata určitá omezení v souvislosti s koronavirem (např. zavření škol a restaurací), došlo k poklesu zločinnosti o 20% ve srovnání se stejným obdobím loňského roku! U vražd činí pokles dokonce 25%. Navíc, slyšeli jste v posledním měsíci o nějaké nové masové vraždě v Evropě či jinde ve světě? My ne. „Doba koronavirová“ masovým vrahům zkrátka nenahrává. Tedy nezapomeňme: „Vše zlé je k něčemu dobré. “ Další článek Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno