Výsledky vyhledávání

Přehled nejhorších masových vrahů po roce 2000 napříč celým světem. Díl třetí - masové vraždy spáchané v období 2004-2005. Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 3 - období 2004 - 2005 (řazeno chronologicky) Na úvod jen několik poznámek k tomu, čeho se níže uvedený článek týká, respektive spíše čeho se netýká, a co v něm tedy nenaleznete, tedy k metodologii. Myslíme, že je nutné krátké vysvětlení toho, co článek mapuje. To protože podobné výčty masových vražd nejsou výjimkou (i když mnohem méně rozsáhlé a troufáme si říct i méně kompletní), ale jsou v nich dle našeho názoru často míchána „jablka a hrušky“ – tedy útoky, které spojuje jen mnohost obětí, bez nějakého zamyšlení a analýzy, proč jsou zmíněny jen některé a jiné nikoli. No, pojďme na to! Jak už v názvu článku uvádíme, zaměřili jsme se na nejhorší masové vraždy po roce 2000. Slovo „nejhorší“ je v tomto smyslu chápáno tak, že budou popisovány útoky s nejzávažnějšími následky – tedy kritérium pro zařazení či nezařazení byl počet obětí. Z porovnání mnoha masových vražd jsme si stanovili jako podmínku pro zařazení – 9 a více usmrcených obětí. Věnovat se totiž událostem, které měly za následek méně obětí, by bylo časově neúnosné – i se splněním této podmínky jsme totiž nalezli přes 100 případů! Jen pro zajímavost, pokud bychom snížili tuto podmínku jen o jedinou oběť, tedy na 8, přibylo by nejméně dalších 40 - 50 masových vražd. Domníváme se, že v méně exponovaných částech světa byly spáchány určitě ještě nějaké masové vraždy splňující tuto podmínku, tedy 9 a více obětí, ale nepodařilo se nám sehnat dostatek informací o žádné další takové . Co naopak nebudeme popisovat, jsou teroristické útoky. Zaprvé - těch s devíti a více obětmi by bylo od roku 2000 opravdu mnoho a mnoho – ani si nedovolíme odhadovat kolik, ale jistě nejméně stovky. Zadruhé – mezi teroristickým útokem a „klasickou“ masovou vraždou je několik rozdílů. Nebudeme se zde pouštět do podrobného srovnávání a ucelenějších úvah. To by vydalo na samostatný článek. Zkusíme uvést jen letmé porovnání. Tak například hlavním cílem vražd ve jménu teroru je vyvolat strach a pocity nejistoty, jejichž prostřednictvím mají být dosahovány politické, náboženské nebo ideologické cíle. Toto jednání tedy není plně vázáno na konkrétní "potřebu", motiv jednotlivce, ale spíše inspirováno nějakou přijímanou ideologií a sloužící jejím cílům. Rovněž je typický vliv dalších osob, které působí na mysl pachatele. Ti jej často motivují, přesvědčují, pomáhají mu. Teroristické činy jsou také často koordinovány několika lidmi či je hlavnímu vykonavateli teroristického útoku poskytován určitý servis, prostředky, pomoc atd. Naproti tomu „klasická“ masová vražda je často motivována především zlobou, mstou, touhou „po slávě“, atd., případně kombinací těchto faktorů, tedy individuálními motivy. „Klasická“ masová vražda nebývá zpravidla páchána s pomocí dalších zúčastněných či nápomocných osob. Zahrnut tedy nebyl např. čin Nidala Malika, příslušníka americké armády, který v listopadu 2009 zavraždil 13 lidí a dalších 30 zranil na vojenské základně Fort Hood v Texasu, neboť udržoval kontakt s teroristy a dostával rady ohledně příprav k útoku. Ze stejného důvodu nebyl zahrnut ani další útok ve jménu Islámského státu – čin Mohameda Lahouaieje Bouhlela, který autem usmrtil v Nice v roce 2016 86 osob a dalších 400 zranil. Ani nebyla zahrnuta střelba v San Bernardinu z prosince roku 2015, která měla za následek 14 mrtvých + asi 20 zraněných, i když zde už je situace složitější. Pachatelem byl totiž manželský pár, který zabíjel taktéž ve jménu tzv. Islámského státu. Není sice důkazů, že by manželé byli v přímém spojení s teroristy a čin byl nějakou teroristickou organizací koordinovaný, ale určité kontakty s islámskými radikály (i těmi, které měla v hledáčku FBI) a zřejmě i radikálními uskupeními měli. Pár (a především muž - Syed Rizwan Farook) se radikalizoval postupem času, a to údajně hlavně přes internet. Čin byl plánován. Média, která tvoří různé souhrny masových vražd, většinou výše uvedené útoky do seznamů zařazuje. Asi zejména proto, že činy se odehrály v západním světě, navíc v nedávné době. Nicméně problém spočívá v tom, že k podobným útokům (navíc s mnohem vyšším počtem obětí) dochází i v nezápadních částech světa pravidelně, a podle názoru autora mají tyto a jim podobné činy více společného právě s terorismem než se zde popisovanými „klasickými“ masovými vraždami. Naopak jsme pro srovnání a ukázku toho, jak tenká linie mezi takovým rozlišováním je, zahrnuli činy A. Breivika a O. Mateena. Ty sice jistě byly spáchány s nějakým politickým, ideologickým či náboženským přesvědčením, ale minimálně A. Breivik neměl v úmyslu vyvolat strach, prostřednictvím něhož by dosáhnul svých cílů, ale svým činem chtěl získat pro své myšlenky prostor. Chtěl své názory "zakřičet do světa". U O. Mateena je to ještě složitější a zařazen byl hlavně proto, že ač sám deklaroval, že útočí ve jménu IS, tak podle dostupných informací jednal sám, neměl na tuto zločinnou organizaci přímé vazby a čin s nikým nekoordinoval, ani mu nebyla poskytnuta žádná pomoc a součinnost, a to ani při plánování a přípravě. Nicméně jeho zařazení bylo opravdu na hraně. Ještě poslední věc. Jednotlivé „exempláře“ jsme hodlali zpracovat stručně, takže u každého byla snaha zodpovědět toto schéma otázek: Co? Kdy? Kde? Jak? A proč? S tím, že u každého činu jsme se pokusili rozlišit mezi pravděpodobnými příčinami, motivy a spouštěči onoho kriminálního činu. Nebylo to vůbec snadné. Respektive, přesné určení toho, co lze označit u konkrétní masové vraždy za příčinu, co za motiv, a co za spouštěč, je totiž nejen složité, ale často přímo nemožné, a to už jen z toho titulu, že řada masových vrahů volí po činu sebevraždu. Tedy ti, kteří by jako jediní mohli trochu osvětlit své jednání, často nepřežijí a i pokud ano, mohou z nejrůznějších pohnutek ony pravé příčiny a motivy zkreslovat, případně ani sami sobě v tomto směru nerozumí. Navíc téměř vždy existuje více faktorů, které se podílí na následném smrtícím jednání. Naší snahou tedy bylo podle dostupných zdrojů popsat nejpravděpodobnější možné příčiny (především ty vnější, jelikož vnitřní - osobnost pachatele - většinou nešlo posoudit), motivy a všechny možné další faktory, které se mohly na fatálním konání podepsat. Jde tedy o určitý odhad autora. Jak se mu to podařilo, nechť posoudí a zváží čtenář. Tím se dostáváme k závěru, kde cítíme potřebu dodat, že naše zkoumání nás přivedlo k úvaze, že právě asi to jediné společné pro úplně každou masovou vraždu je to, že ihned po činu vyvstane otázka „Proč?!?“ A tato otázka často zůstane viset ve vzduchu nezodpovězena navěky… Jistou odpověď však možno zkrátka hledat v sobeckosti a bezohlednosti pachatele. Totiž každá masová vražda, ať už spáchaná z pohnutek touhy po „slávě“, pomstě, odplatě nebo nějakého hlasitého „výkřiku“ do světa, či jiného motivu, je především činem odporně sobeckým. 23. Marcus Delon Wesson – USA – 12. 3. 2004 - oběti: 9 + 0 (nar. 22. 8. 1946) Dalším exemplářem našeho seriálu o „nejhorších masových vrazích po roce 2000 “ je americký občan, označovaný za „nejhoršího masového vraha z Fresna “, podle města ve státě Kalifornie , kde se hrůzný masakr odehrál. Co se týče rodinného „backgroundu “ a vývoje tohoto pachatele, tak je známo, že jeho matka byla náboženskou fanatičkou , členkou Církev Adventistů sedmého dne , v duchu jejichž víry byl malý Marcus vychováván. Otec chlapce byl zas alkoholik , který své děti mlátil. Wesson se po dokončení střední školy přihlásil do armády , ve které sloužil mimo území Spojených států amerických. Po návratu do USA armádu opustil a našel si starší vdanou ženu, se kterou se, i spolu s jejími osmi dětmi , sestěhoval a začali spolu žít. Postupem času pár zplodil syna a Wesson rovněž začal udržovat vztah s malou ženinou dcerou - Elizabeth . Tu si v roce 1974, tedy v dívčiných 8 letech, při domácím obřadu „vzal“ za ženu a od dívčiných 12 let ji začal zneužívat. V patnácti letech se s dívkou (po oficiálním souhlasu její matky) legálně oženil a necelý rok poté se jim narodilo první dítě. Nakonec tento nesourodý pár zplodil celkem deset dětí . S rodinou navíc žilo dalších sedm dětí , které opustila jejich matka – sestra mladé Elizabeth. Wesson údajně nikdy dlouhodobě nepracoval a živili jej jeho již dospělé děti. Rodina tak trpěla nedostatkem financí a bydlela porůznu v chatrčích, lodích a opuštěných domech. Své děti rovněž neposílal do školy, nesměly mít žádné přátele mimo rodinu a na jejich výchově se nemohla podílet ani jejich matka Elizabeth. Wesson se o jejich výuku a výchovu autoritativně staral sám. Děti učil vlastnímu výkladu náboženství, kdy on představoval Boha a děti jej musely oslovovat jako „Pána“ . A samozřejmě všichni jej v rodině museli poslouchat. Dcery vychovával a učil odděleně od synů, kteří se dívkami nesměli stýkat. Dívkám vštěpoval představu, že jsou předurčeny stát se jeho manželkami. V rodině byly časté fyzické tresty. Za zmínku stojí i to, že v roce 1989 byl Wesson odsouzen za drobný podvod. V průběhu let zplodil tento muž celkem 18 dětí – některé z nich i s vlastními dcerami a neteřemi. Dívkám (které zneužíval cca od jejich 9 let) vyhrožoval násilím, pokud by přiznaly, že jsou matkami dětí, případně pokud by chtěly rodinu opustit. Přesto, když se Wesson chystal v roce 2004 přestěhovat do jiného státu, dvě neteře se vzbouřily, utekly a následně požadovaly vydání svých dětí. Kvůli tomu osudného dne, 12. března 2004 , zavolaly k domu policii . V návaznosti na příjezd policie a řešení emotivní situace před domem, vzal Wesson poloautomatickou pistolí Ruger MK-II a zastřelil v domě, který rodina obývala, 9 vlastních dětí (věk obětí 18 měsíců – 24 let), načež z domu vyšel a nechal se zatknout. U soudu se poté hájil tím, že děti zavraždila jeho dcera, která nakonec spáchala sebevraždu. I přes tuto obhajobu byl nakonec soudem shledán vinným v případě 9 vražda a 14ti případů sexuálního násilí , včetně znásilnění a sexuálního zneužívání jeho nezletilých dcer, za což byl odsouzen k trestu smrti . Ten zatím (k 12/2021) nebyl vykonán. Spouštěčem útoku zde nepochybně byl útěk dvou týraných žen a následný příjezd policie, kdy si pachatel musel uvědomit bezvýchodnost situace. Jako příčinu lze označit „sektářské“ fungování rodiny, zvrácená výchova a pravděpodobně psychopatická struktura osobnosti pachatele, kdy doposud bezpodmínečně ovládané osoby by byly osvobozeny z jeho vlivu a moci. Motivem mohla být jak msta dvěma neteřím , které utekly a jejichž potomky muž v době útoku věznil, tak i právě snaha udržet si moc nad osudy svých „oveček“ až do jejich smrti. 24. Yuan Daizhong – Čína – 18. 11. 2004 - oběti: 15 + 28 (1963 – 18. 11. 2004) Dalším čínským masovým vrahem v našem seznamu je jedenačtyřicetiletý Yuan Daizhong . Ten 18. listopadu 2004 nejprve po hádce ve svém domě ubodal manželku, načež se vydal do čajovny ve městečku Xima (provincie Chongqing ), kde odpálil nálož, jejímž výbuchem usmrtil sebe a dalších 14 osob. K tomu výbuch dalších 28 lidí zranil. Není známo nic o povaze sporu a příčině hádky, kterou muž zodpovědný za masakr osudného dne s manželkou měl. Nicméně lze předpokládat, že spouštěčem masové vraždy byla právě ona prudká rozepře zakončená vraždou pachatelovy ženy. Příčinou následného odpálení bomby v čajovně plné lidí mohla být právě situační zuřivost, která po hádce v Yuanovi zřejmě přetrvávala, případně pocit bezvýchodnosti, který se po vykonání vraždy mohl dostavit. Příčinami rovněž mohly být osobní či psychické problémy dlouhodobějšího rázu. O motivu odpálení bomby lze jen spekulovat, ale je možné, že šlo o jistou mstu společnosti. Co se týká historie pachatele, zjištěno bylo pouze to, že v roce 2000 byl zadržen za využívání služeb prostitutek a v roce 2001 byl trestán kvůli porušení předpisů týkajících se manipulací s výbušninami . Další výbušniny rovněž byly nalezeny ve společném obydlí, kde muž svou ženu ubodal. Z toho vyplývá, že pachatel měl s výbušninami zkušenosti a ač to v případech bombových útoků je neobvyklé, mohlo jít osudného dne o poměrně impulzivní jednání. 25. Yan Yanming – Čína – 26. 11. 2004 - oběti: 9 + 3 (1983 – 18. 1. 2005) Jedenadvacetiletý Yan Yanming vnikl dne 26. listopadu 2004 těsně před půlnocí, vyzbrojený nožem, na internát druhého stupně základní školy ve městě Ruzhou v čínské provincii Henan . Tam pak napadl 12 spících chlapců, z nichž 9 zavraždil a 3 zranil. Oběti měly jak mnohočetná bodnořezná zranění v oblasti hrudníku, tak v oblasti krku. Po spáchání této krvavé masové vraždy utekl Yan z internátu a v místě svého bydliště se neúspěšně pokusil otrávit. Policie jej zadržela následující den po masakru na základě tipu od jeho matky. Tomuto mladém pachateli byl nakonec soudem bleskově udělen nejvyšší možný trest – tedy trest smrti . Ten byl vykonán již necelé 2 měsíce po tragické události, a to 18. ledna 2005 . Motivem činu měla být msta na studentech, které údajně Yan nesnášel. Tuto nenávist však blíže nepopsal, ani neuvedl, z čeho pramenila. Není nic známo ani o možném spouštěči jeho jednání, ani o rodinném pozadí pachatele. 26. Juan Manuel Álvarez – USA – 23. – 26. 1. 2005 - oběti: 11 + 177 PŘEDCHOZÍ DÍL 26. ledna 2005 došlo k nejhoršímu vlakovému neštěstí, týkajícímu se vlakové dopravy používané v Los Angeles v Kalifornii . Toho dne, v brzkých ranních hodinách, zanechal šestadvacetiletý údržbář, Juan Manuel Alvarez , svůj Jeep Cherokee Sport stát na kolejích. Tam do něj narazil vlak již zmíněné tamní dopravy, který běžně přepravuje mezi 200 – 250 osobami, což ve spojení s několika dalšími okolnostmi způsobilo, že vlak vykolejil. Ve vykolejeném vlaku nakonec zahynulo 11 osob a dalších až 177 osob utrpělo nějaké zranění! Alvarez z místa utekl a nakonec byl zatčen v domě svého přítele. Při soudním jednání se řešilo především to, zda-li Alvarez nechal auto na kolejích úmyslně a poté pozoroval následky srážky, kterou chtěl vyvolat pozornost. Nebo, jak tvrdil právní zástupce Alvareze, nechtěl nikomu ublížit, pouze spáchat sebevraždu, což si ale v poslední chvíli rozmyslel a již nestačil auto z kolejí odstranit. Podle obhajoby si Alvarez prý nejprve pořezal zápěstí a bodnul se do hrudi, a aby pokus dokončil, zaparkoval své auto na kolejích. Sebevraždu si však měl na poslední chvíli rozmyslet, ale jelikož jeho auto uvízlo v kluzkém štěrku, nebyl již schopný odjet. Podle obžaloby však pozdější vyšetřování prokázalo to, že Alvarez neměl v úmyslu spáchat sebevraždu, ale získat neštěstím pozornost své ženy. To měl dokazovat fakt, že auto před srážkou pravděpodobně polil benzínem a hlavně to, že pokud by chtěl spáchat sebevraždu, mohl si na koleje zkrátka lehnout. Zmíněná zranění na zápěstích a na hrudi si podle obžaloby způsobil až poté, co média prvotními zprávami informovala o následcích havárie vlaku. Za to obžaloba požadovala trest smrti. Nakonec byl Juan Manuel Alverez v roce 2008 shledán vinným z 11 případů vraždy prvního stupně a odsouzen k 11ti po sobě jdoucím trestům odnětí svobody na doživotí bez možnosti dřívějšího propuštění . Co se týká rodinného a osobnostního pozadí pachatele, lze uvést, že vyrůstal v rodině mexického drogového dealera. Ten jej prý v mladí často bil, navíc byl údajně zneužit svým strýcem. Podle některých zdrojů měl Alverez sebevražedné sklony již dlouho před popisovaným incidentem a několikrát se o ní pokusil. Údajně byl závislý na metanfetaminu a rovněž byl náchylný k bludům a halucinacím. Významné je rovněž to, že Alvarez, otec dvou dětí, měl v době incidentu problémy ve svém manželství. Manželka na něj jen několik měsíců před vlakovým neštěstím podala žalobu, kde uváděla, že je nenapravitelný a ji i děti ohrožuje a extrémně kontroluje. Lze tedy spekulovat, zda v tomto případě šlo skutečně o záměrnou masovou vraždu, či nepovedenou sebevraždu, která skončila neštěstím. Z pohledu následků to není zas tak podstatné, ale jde o vnitřní hledisko viníka neštěstí, kterým je v každém případě Alvarez. Pro variantu nepovedené sebevraždy hraje historické pozadí pachatele, respektive jeho údajné sebevražedné sklony – této variantě uvěřila i porota soudu. Své přesvědčení odůvodňovala zejména tím, že k vykolejení vedla souhra několika náhod. Že průměrný člověk nemohl předpokládat, že „pouhé“ auto dokáže vykolejit tak velký vlak. Porotci dále uvedli, že příliš nevěří Alvarezově popisu zločinu, nicméně věří mu v tom, že nechtěl ublížit nikomu dalšímu. Jenže protože vyšetřování masové vraždy (resp. úmyslně způsobeného dopravního neštěstí) prokázalo žhářství – polití automobilu benzínem – musela porota rozhodnout o jeho vině bez ohledu na jeho úmysl. Dle policie, která naopak zastávala verzi masové vraždy, mohla být jeho motivem snaha o získání pozornosti manželky. Příčinami (v obou variantách) pravděpodobně byly problémy v manželství i struktura pachatelovy osobnosti, kdy byl údajně náchylný k různým bludům a dalším psychickým problémům. Rovněž nelze nezmínit související dlouhodobá závislost na drogách. Spouštěčem mohla být žaloba podaná manželkou a gradace oněch rodinných problémů. 27. Jeffrey James Weise – USA – 21. 3. 2005 - oběti: 9 + 5 (8. 8. 1988 – 21. 3. 2005) Jeff Weise se rozhodl pro spáchání masové vraždy ve svých pouhých 16ti letech . Dne 21. 3. 2005 nejprve zastřelil svého dědečka, který ho vychovával asi od jeho 12 let, a také prarodičovu partnerku. Poté ozbrojený brokovnicí Remington 870 , pistolemi Glock 23 a Ruger MK II (jedna zbraň patřila pachatelovi, další dvě vlastnil jeho dědeček), vyrazil do místní školy, kde usmrtil dalších 7 osob, navíc 5 osob postřelil, než nakonec, po krátké přestřelce s policií, sprovodil ze světa i sám sebe. Vše se odehrálo v americkém státě Minnesota ve městě Red Lake , které se nachází v indiánské rezervaci kmene Ojibwe . Ohledně pozadí zločinu lze zmínit především okolnosti vývoje (dětství a dospívání) tohoto mladého pachatele. Jeho dětství a dospívání totiž bylo velice problematické a je možné v něm nalézt jak týrání, tak časté stěhování se a střídání osob, které se podíleli na jeho výchově, i opakované střídání škol. V nich byl rovněž častým terčem šikany, což vedlo k jeho uzavření se před okolím, pocitům bezvýchodnosti a méněcennosti. Školní šikana rovněž možná odpovídá na to, proč si k masakru vybral právě ji. Weise byl celkově nespokojený se svým životem a v 15ti letech se pokusil o sebevraždu. Po nezdařeném pokusu o sebevraždu začal brát mladík antidepresiva, po nichž se údajně jeho chování změnilo, a on začal být více agresivní. Za zmínku jistě stojí i jeho veliký zájem o nacistickou tématiku a jako u mnoha jiných masových vrahů, i zájem a masakr v Columbinské střední škole . 28. Oscar Flores – Mexiko – 31. 7. 2005 - oběti: 10 + 2 (1980 – 31. 7. 2005) Pětadvacetiletý (jinde 35 let) bývalý voják v neděli 31. července 2005 ve městě San Jeronimo de Juarez , na jihu Mexika, smrtelně zaútočil nožem na svoji ženu a jedenáct měsíců starého synovce. Poté se mu podařilo zavraždit jednoho ze dvou policistů, kteří na místo dorazili na základě tísňového volání, načež měl druhý z policistů údajně prchnout. Vrah na vražedné tůře pak sebral mrtvému policistovi útočnou pušku a s ní na ulici začal bezhlavě střílet po náhodných lidech. Během svého běsnění stačil zavraždit dalších 7 osob a další dvě zranil, než byl postřelen dalším policistou do břicha. Policisté poté muže, který mezitím zbraň bez munice zahodil, chtěli zadržet, ale museli ustoupit početnému davu, který ho rovněž pronásledoval. V davu pronásledovatelů byli i někteří lidé vyzbrojení mačetou a nakonec tak došlo k lynči. Když na místo dorazila federální policie, byl pachatel převezen do nemocnice, kde však záhy zemřel. O motivu činu zdroje nehovoří. Mexické úřady však jako jednu z příčin uvádějí, že pachatel byl během činu pod vlivem drog. Některé zdroje uvádějí, že Flores údajně o několik let dříve zavraždil svého švagra, načež uprchnul do jiného města, kde se stal závislým na cracku. Do San Jeronimo de Juarez se vrátil necelé dva měsíce před vražedným záchvatem. Policisté rovněž zveřejnili informaci, že muž byl hledán pro podezření z 5 vražd i ve městě Tijuana. Tedy lze učinit závěr, že podíl na masakru mohla mít nejen aktuální intoxikace pachatele, ale i dlouhodobý abúzus drog, kriminální styl života pachatele a samozřejmě i struktura jeho osobnosti. 29. Basudev Thapa – Nepál – 14. 12. 2005 - oběti: 11 + 19 (1979 – 14. 12. 2005) 14. prosince 2005 oslavovalo asi 250 osob v jednom z chrámů v nepálském městě Chihandand . Během oslavy vypukla potyčka mezi skupinou mladíků z nedaleké vesnice a seržantem nepálské armády jménem Basudev Thapa – toho času mimo službu. Tento šestadvacetiletý muž měl s onou skupinkou osob údajně dlouhotrvající spory a konflikty, nešlo tedy o nějaký náhodný spor. Když se podařilo drobně poraněnému a údajně opilému muži vymanit z potyčky, nasedl na motocykl a se slovy: „Já se vrátím a všechny vás zabiju! “, odjel. Poté zamířil na nedalekou základnu, kde sloužil a tam se ozbrojil samonabíjecí puškou L1A1 . Po zhruba půl hodině se vrátil zpět k chrámu a po několika výstřelech do vzduchu spustil střelbu do shromážděných lidí. Některé zdroje uvádí, že střelbu ukončil sám, načež spáchal sebevraždu. Jiné zdroje však toto rozporují a informují o tom, že byl zabit kolegou – vojákem. Jisté je, že jeho běsnění si vyžádalo 11 zastřelených civilistů a 19 postřelených. Motivem činu tak byla zřejmě msta místním obyvatelům, z nichž s některými měl déletrvající spory - příčina. Spouštěčem činu byla pravděpodobně hádka a bitka těsně předcházející masové vraždě a svůj podíl asi rovněž nese to, že byl pachatel pod vlivem alkoholu. Z pozdějších šetření vyplynulo, že Thapa měl problémy s disciplínou a výkon jeho služby doprovázela řada nedostatků. DALŠÍ MASOVÍ VRAZI Share Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Přehled nejhorších masových vrahů po roce 2000 napříč celým světem. Díl pátý - masové vraždy v roce 2008. Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 5 - období 2008 (řazeno chronologicky) Tento článek mapuje nejzávažnější masové vraždy spáchané po roce 2000. Než přistoupíme k samotnému přehledu, považujeme za nutné vymezit, jaká kritéria byla pro zařazení jednotlivých případů zvolena a jaké typy útoků naopak zahrnuty nebyly. Podobné soupisy masových vražd nejsou výjimečné. Často však spojují události pouze na základě počtu obětí, aniž by bylo zřejmé, proč jsou zahrnuty některé případy a jiné nikoli. Výsledkem bývá směšování skutků, které mají společný pouze rozsah následků, nikoli povahu či kontext. Které masové vraždy souhrn popisuje Za „nejhorší“ byly pro účely tohoto článku považovány útoky s nejzávažnějšími následky, tedy ty, při nichž zahynulo devět a více osob (bez pachatele). Tato hranice byla stanovena na základě porovnání dostupných případů (i vzhledem k časovým možnostem autora) a představuje metodologickou podmínku zařazení. I při jejím uplatnění bylo identifikováno více než 150 událostí . Snížení hranice na osm obětí by znamenalo rozšíření seznamu minimálně o dalších 50 případů. Naším cílem bylo zachytit všechny události splňující stanovená kritéria, tedy žádný relevantní případ neopomenout. Z tohoto důvodu bylo nutné prověřit přibližně dvojnásobný počet smrtelných incidentů oproti konečnému počtu zařazených událostí. Případy, které byly následně vyřazeny, nesplňovaly buď podmínku minimálně 9 zemřelých obětí, nebo spadaly do kategorií, jež jsme se rozhodli do přehledu nezahrnout (viz níže). Přes snahu o maximální úplnost nelze zcela vyloučit, že zejména v méně medializovaných regionech došlo i k dalším činům splňujícím zvolená kritéria, u nichž se nepodařilo dohledat dostatečně ověřitelné informace. Které činy v souhrnu nenajdete Co naopak nebudeme popisovat , jsou teroristické útoky . Důvodem není pouze jejich vysoký počet, ale především jejich odlišná povaha. Podrobné srovnání by přesahovalo rámec tohoto textu; uvedeme proto pouze základní vymezení. Teroristický čin je primárně nástrojem k dosažení politických, náboženských či ideologických cílů prostřednictvím vyvolání strachu a destabilizace společnosti. Typickým znakem bývá napojení na širší ideologické či organizační struktury , případně přímá či nepřímá logistická či jiná podpora dalších osob . Oproti tomu tzv. „klasická“ masová vražda bývá zpravidla motivována individuálními pohnutkami – osobní záští, pomstou, frustrací, touhou po „slávě“ či jinými osobními motivy . Tyto činy obvykle nebývají koordinovány s dalšími osobami ani neslouží jako nástroj širší strategie. Zahrnut tedy nebyl např. čin Nidala Malika , příslušníka americké armády, který v listopadu 2009 zavraždil 13 lidí a dalších 30 zranil na vojenské základně Fort Hood v Texasu, neboť udržoval kontakt s teroristy a dostával rady , ohledně příprav k útoku. Ze stejného důvodu nebyl zahrnut ani další útok ve jménu Islámského státu – čin Mohameda Lahouaieje Bouhlela , který autem usmrtil v Nice v roce 2016 86 osob a dalších 400 zranil . Ani nebyla zahrnuta střelba v San Bernardinu z prosince roku 2015 , která měla za následek 14 mrtvých + asi 20 zraněných , i když zde už je situace složitější. Pachateli byli manželský pár, který zabíjel taktéž ve jménu tzv. Islámského státu . Není sice důkazů, že by manželé byli v přímém spojení s teroristy a čin byl nějakou teroristickou organizací koordinovaný, ale určité kontakty s islámskými radikály (i těmi, které měla v hledáčku FBI) a zřejmě i radikálními uskupeními měli . Pár (a především muž - Syed Rizwan Farook) se radikalizoval postupem času, a to údajně hlavně přes internet. Čin byl plánován. Naopak jsme pro účely srovnání a jako ilustraci toho, jak tenká může být hranice mezi teroristickým činem a „klasickou“ masovou vraždou , zařadili i činy A. Breivika a O. Mateena . Oba útoky byly nepochybně motivovány politickým, ideologickým či náboženským přesvědčením pachatelů. V případě A. Breivika však primárním cílem nebylo vyvolání strachu jako prostředku nátlaku na stát či společnost, ale spíše demonstrativní čin, kterým chtěl svým názorům zajistit publicitu a prostor ve veřejném diskurzu. U O. Mateena je situace ještě komplikovanější. Přestože při útoku deklaroval jednání ve jménu tzv. Islámského státu, podle dostupných informací jednal samostatně, bez přímých organizačních vazeb, koordinace či podpory ze strany této struktury, a to jak při plánování, tak při samotné realizaci činu. Zařazení těchto případů je proto nutno chápat jako metodologicky hraniční a sloužící především k demonstraci limitů zvolených kritérií . V souhrnu rovněž nejsou popisovány masové vraždy , které byly součástí širší kontinuální kriminální struktury nebo války (tedy zahrnuty nebyly např. masové vraždy v rámci drogových válek , vyřizování rivality gangů, mafií a kartelů , masové vraždy spáchané regulérními armádami, paramilitárními skupinami , ani dlouhodobými kriminálními strukturami ). Rozhodujícím kritériem je izolovanost činu , nikoli však počet pachatelů, tedy výčet obsahuje i masové vraždy spáchané malou skupinou pachatelů – typicky dvojicí. Každý případ byl zpracován stručně podle základního rámce : Co se stalo? Kdy a kde? Jak byl čin proveden? Proč k němu došlo? Zvláštní pozornost byla věnována odlišení příčin, motivů a bezprostředních spouštěčů . Toto rozlišení je však často problematické. Řada pachatelů spáchá po činu sebevraždu, čímž znemožní hlubší porozumění jejich jednání. I v případech, kdy pachatel přežije, mohou být jeho výpovědi neúplné, účelové či psychologicky zkreslené. Navíc téměř vždy existuje více faktorů, které se podílí na smrtícím jednání. Snahou tedy bylo podle dostupných zdrojů popsat nejpravděpodobnější možné příčiny, motivy a všechny možné další faktory, které se mohly na fatálním konání podepsat. Jde tedy o určitý odhad autora . Míru jeho přesnosti musí posoudit čtenář. Závěrečná poznámka Napříč analyzovanými případy se opakovaně objevuje jediný univerzální moment: bezprostřední otázka „Proč? “. Jednoznačná odpověď však často neexistuje. Masová vražda je téměř vždy výsledkem souhry více faktorů – osobních, sociálních i situačních. Přesto lze konstatovat, že bez ohledu na deklarovaný motiv zůstává takový čin krajně bezohledným a odporně sobeckým aktem , jehož následky dalece přesahují samotného pachatele. 38. Chai Gongmin – Čína – 11. 2. 2008 – 10 + 0 (1987-2008) K tzv. masové vraždě v rodinném kruhu došlo brzy ráno dne 12. února 2008 ve vesnici Jiazi, prefektura Baoding, provincie Hebei v Číně . Toho dne vnikl jednadvacetiletý Chai Gongmin do domu svých příbuzných z širšího rodinného okruhu . Údajně šlo o dům patřící jeho babičce a strýci. Jisté je, že pachatel postupně kovovou tyčí napadl celkem deset osob , včetně malých dětí; nejmladší oběti byly pouhé čtyři roky. Devět osob zemřelo na místě, jedna další podlehla svým zraněním po několika dnech hospitalizace. Po činu Chai uprchl do okolních hor , kde se mu navzdory rozsáhlé pátrací akci podařilo několik dní skrývat. Následně byl dopaden policií a později odsouzen k trestu smrti . Pokud jde o vnější příčiny činu , mezi Chai Gongminem a částí jeho širší rodiny existovaly dlouhodobé konflikty . Ty se měly týkat zejména rodinných pozemků. Šlo jak majetkové spory , tak spory sousedského rázu , kdy podle některých zpráv pachatel rodinu obětí vinil z opakovaného odkládání odpadu na pozemek jeho domácnosti. Motivem jednání byla s vysokou pravděpodobností msta vycházející z dlouhodobě pociťovaného příkoří. Konkrétní bezprostřední spouštěč násilného jednání nelze z dostupných zdrojů jednoznačně určit. Období lunárního nového roku znamená tradiční rodinná setkání a koncentraci většího počtu příbuzných na jednom místě, stejně jako zvýšenou konzumaci alkoholu. Není však zřejmé, zda pachatel této situace záměrně využil, nebo zda k útoku došlo v důsledku spontánní eskalace dlouhodobých konfliktů během rodinného setkání, případně zda sehrál roli i alkohol. Veřejně dostupné zdroje detailní popis bezprostředních okolností činu neobsahují. 39. Hu Baoqiang – Čína – 17. 5. 2008 – 16 + 40 (26. 11. 1964 – 17. 5. 2008) Dne 16. května 2008 se již po několikáté účastnil třiačtyřicetiletý farmář, Hu Baoqiang , hazardních her ve vesnici Longhua, v oblasti města Wenzhou, v čínské provincii Zhejiang . Tentokrát však prohrál a následně se dostal do sporu s jinými hráči , které obviňoval z podvodu. Hned následujícího dne ráno Hu naložil na traktor plynovou lahev a výbušniny nitroaminového typu , načež se traktorem vydal k nelegální herně. V blízkosti místa, kde se hazardní hry odehrávaly pak došlo k silné explozi , při které zemřelo 17 osob včetně pachatele a dalších 40 jich bylo zraněno . Mezi obětmi byli jak přítomní hráči, tak i náhodní lidé . Ve zdrojích se liší popis iniciace výbuchu. Není tak zřejmé, zda k němu došlo předčasně po kolizi dvou vozidel (traktoru s výbušninami a mikrobusu) či výbušné zařízení odpálil sám Hu v konkrétní okamžik. Lze tak dovodit, že v tomto případě šlo o masovou vraždu s krátkodobou přípravou , kterou vyvolala prohra pachatele den před útokem a přesvědčení, že protihráči podváděli. Jednání lze tedy chápat jako tzv. reaktivní agresi , která se projevuje nízkou mírou kalkulu, silným emočním nábojem (typicky vztekem) a bývá vyvolána určitým podnětem. Motivem činu byla msta směřovaná především proti protihráčům, ač následky výbuchu postihly širší okruh osob. 40. Abdullah Saleh Al-Kohali – Jemen – 30. 5. 2008 – 10 + 20 (1981 – 4. 3. 2009) V pátek 30. května 2008 se odehrál ozbrojený útok před jednou z mešit ve vesnici Bait Al-Aqari v distriktu Kohali (gubernie Amran) na severu Jemenu . Na následky střelných poranění nakonec zemřelo 10 osob (6 na místě, zbylí v nemocnici) a dalších nejméně 20 osob bylo zraněno . Zprvu se objevily spekulace o možném teroristickém pozadí činu, protože obdobné incidenty nebyly v Jemenu ničím zcela neobvyklým, nicméně již prvotní setření ukázalo, že za masakrem spíše stojí individuální konflikt. Útok měl totiž na svědomí místní muž jménem Abdullah Saleh Al-Kohali (zdroje uvádějí věk kolem 27 let ). Pachatel se ke spáchanému zločinu přiznal a uvedl, že chtěl bránit svoji čest a pomstít se muži, který jí znesvětil. Muž, vůči kterému pachatel cítil zášť a který byl mezi oběťmi útoku, měl mít opakované sexuální styky s pachatelovou sestrou a třikrát jí přivést do jiného stavu. Saleh Al-Kohali byl okolím označován za „psychicky nevyrovnaného muže “ a tedy bylo znalecky zkoumáno, zda-li je za svůj čin trestně odpovědný. Soud nakonec jeho příčetnost potvrdil a jemenský masový vrah byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Ten byl vykonán v březnu roku 2009. K masové střelbě byla použita automatická puška (některé zdroje uvádějí „kulomet“) bez bližšího upřesnění. Příčinou ataku tedy zřejmě byly spory o čest rodiny . Motivem činu byla msta člověku, který se v očích pachatele provinil proti místním zvyklostem tím, že udržoval vztah s pachatelovou sestrou, nicméně útok byl veden i proti dalším, nezúčastněným, osobám. 41. Matti Juhani Saari – Finsko – 23. 9. 2008 – 10 + 11 (20. 5. 1986 – 23. 9. 2008) Dalším popsaným případem je tzv. školní masakr , který se odehrál 23. září 2008 na odborné - hotelové škole ve finském městě Kauhajoki . Toho dne vstoupil do budovy, krátce před 11. hodinou, student gastronomie na oné škole, dvaadvacetiletý Matti Juhani Saari , vyzbrojen legálně drženou pistolí Walther P22 a několika podomácku vyrobenými molotovovy koktejly . Na sobě měl tmavé oblečení a lyžařskou kuklu. Takto vybavený nejprve vstoupil do třídy kde studenti psali test a spustil střelbu. Nezasažení studenti buď prchali, okny, dveřmi, kudy se dalo, nebo se schovávali za lavicemi. Poté Saari vstoupil postupně ještě do několika tříd, v několika místnostech rozlil po podlaze benzín a zapálil je j, do jiných učeben pak vhodil donesené zápalné lahve. Když na místo dorazila první hlídka, Saari na ně skrz okno několikrát vystřelil a donutil je k ústupu, čímž získal další čas. V mezičase se pohyboval po škole a střílel buďto do oken nebo do lidí, které potkal. Mezi postřelenými byl i školník. Ten pak uvedl, že Saari byl na čin velice dobře připravený a působil klidně a chladnokrevně . Pachatel rovněž stihnul v mezičase zavolat jednomu příteli, kterému oznámil, co udělal a rozloučil se s ním. Když na místo dorazily posily, útočník se střelil do hlavy a na následky tohoto zranění o hodinu později zemřel. Podle svědků si mladý pachatel ve vraždění přímo liboval a choval se velmi klidně a agresivně. Vždy se přiblížil k jednotlivým obětem a pak až z blízkosti vystřelil. Podle zúčastněných se rovněž nesetkal s téměř žádným odporem. Nakonec si řádění tohoto masového vraha vyžádalo celkem 10 usmrcených obětí (8 studentek, 1 student a 1 učitel – studenty školy tvořilo 90% dívek, čili nešlo o agresi zaměřenou přímo na dívky). Dalších 11 osob pak bylo zraněno . Pistoli použitou při ataku si Saari zakoupil měsíc před útokem, tedy krátce poté, co si udělal zbrojní pas. Jako podstatný fakt je třeba uvést, že Saari byl vyslýchán pouhý den před útokem policií . Stalo se tak v důsledku několika videí s podobným - agresivním obsahem , které v průběhu asi 1 měsíce umístil na YouTube. Ve videu, které nahrál na internet zhruba týden před masovou vraždou, je natáčen, jak střílí na střelnici, poté namíří zbraň na kameru a pronese větu: „Vy zemřete jako další! “, což doprovodí několika výstřely směrem ke kameře. Na policii však uvedl, že vlastní zbrojní průkaz a video byla pouhá legrace. Vyšetřovatelé po masové vraždě zjistili, že mladík o podobném činu uvažoval roky. Při prohlídce jeho pokoje ve studentské ubytovně našli řadu důkazů o jeho nenávisti k dalším lidem . V jeho domě našli poznámky, ve kterých např. stálo: „nenávidím lidi a celou lidskou rasu “ nebo „řešením je Walther 22 “. Policisté pak sdělili, že podle poznámek Saari „měl potíže a nenáviděl všechno “. Dále stojí za zmínku, že existuje podezření, že Saari se prostřednictvím internetu znal s pachatelem, který necelý rok předtím spáchal obdobnou masovou vraždu. Při té 18 letý student, Pekka-Eric Auvinen , rovněž nejprve nahrál video na internet a později ve škole palnou zbraní usmrtil 8 osob , než spáchal sebevraždu. Podle některých zdrojů spolu oba mladí muži na internetu hráli akční hru Battlefield 2 (kde měli být ve společném týmu) a v online konverzaci občas plánovat provedení nějakého podobného činu. Nicméně v roce 2009 policie uvedla, že podle vyšetřování se tito dva mladí muži neznali, ač si pořídili zbraň v totožném obchodě. Nicméně inspirací však masová vražda z roku 2007 pro Saariho jistě byla . Jelikož o zabíjení lidí uvažoval již od roku 2002, nemohl předešlý masakr nezaregistrovat. Dalším střípkem do mozaiky je, že Matti Saari byl v roce 2006 měsíc v armádě, ze které byl propuštěn poté, co spustil při cvičení střelbu bez povolení. Vojáky byl popisován jako klidný, ale trochu divný mladík. Na druhou stranu Saari nebyl osamělý a měl i poměrně dost přátel , chodil se bavit do společnosti, i když nebyl vysloveně společenský typ. Podle jiných svědectví pak byl Saari na střední škole terčem šikany , kvůli čemuž ji opustil. Rovněž měl velice rád zbraně , jejichž vlastnění a používání má ve Finsku hlubokou historii. Obsah jeho poznámek i veřejných projevů ukazuje na dlouhodobě pěstovanou nenávistnou a nihilistickou ideologii zaměřenou proti společnosti jako celku . Útok tak lze chápat jako vědomý akt agrese vůči okolnímu světu , nikoli jako impulzivní reakci na konkrétní bezprostřední událost. Přímý spouštěč však zůstává nejasný; předchozí školní masakr z roku 2007 mohl představovat významný inspirační moment. 42. Kazuhiro Ogawa – Japonsko – 1. 10. 2008 – 16 + 9 (nar. 1962) Ve středu 1. října 2008 zachvátil požár kino pro dospělé v tzv. „Red light district “ (čtvrti červených luceren) v japonském městě Osaka . Požár vypukl kolem třetí hodiny ranní, kdy většina zákazníků, kteří obývali kabinky vybavené malou postelí a televizí s DVD přehrávačem, spala. Podle policie a hasičů se požár z přízemí rozšířil do prvního patra sedmipodlažní budovy, a než se ho podařilo uhasit, trval asi 90 minut. Většina malých kójí, které byly využívány nejen ke sledování pornofilmů, ale i jako levná možnost přespání , byla v době požáru obsazena. Celkem v tu dobu bylo v kójích ubytováno kolem 30 zákazníků. Požár nakonec zmařil život 16 mužů a 9 dalších bylo zraněno – všichni na následky inhalace kouře. Policie následně přišla s tím, že požár byl způsoben úmyslně a v této souvislosti byl zadržen šestačtyřicetiletý muž jménem Kazuhiro Ogawa . Pachatel měl v jedné z kabin zapálit noviny, které si pro tu příležitost do kina přinesl. Poté se požár rozšířil, což vedlo k výše popsaným tragickým následkům. Ogawa, nezaměstnaný muž, zprvu zapíral, později se však k úmyslnému způsobení požáru přiznal a omluvil se za jeho následky. K motivu uvedl prý pouze to, že již byl unavený životem a hodlal spáchat sebevraždu . Nicméně poté, co viděl, jak kouř vyplňuje jeho pronajatou kóji, dostal strach a utekl. Co se týká jeho osoby, zdroje uvádí, že poté co prohrál celý svůj majetek v hazardních hrách a obrovsky se zadlužil, rozvedla se s ním manželka (10 let před popisovanou událostí) a on skončil opuštěný a bez prostředků, odkázaný na dávky sociální péče a se stále trvající závislostí na hazardu. Dva týdny před osudným dnem údajně požádal přítele, aby mu půjčil 10 000 jenů, ten mu však nevyhověl. Ač u soudu Ogawa opět změnil názor a svou vinu na požáru popíral, byl nakonec odsouzen k trestu smrti . Tento rozsudek v roce 2014 potvrdil i nejvyšší japonský soud. Podle posledních zpráv (r. 2022) rozsudek zatím nebyl vykonán . Případ představuje specifickou kategorii masové vraždy , kdy primárně deklarovaným záměrem pachatele byla sebevražda, avšak zvolený způsob provedení objektivně ohrozil a následně usmrtil další osoby. Otázka, zda Ogawa jednal s přímým úmyslem usmrtit i ostatní, nebo byl s takovým následkem alespoň srozuměn, byla předmětem soudního posouzení; konečný rozsudek kvalifikoval čin jako úmyslné usmrcení , tedy vraždu. Z hlediska motivace lze vycházet z jeho dlouhodobě nepříznivé životní situace, zadlužení, sociální izolace a závislosti na hazardu, kdy primárním motivem mohla být skutečně touha po sebevraždě , nicméně jelikož byla provedena tak nebezpečným způsobem pro okolí, je možné, že v mysli pachatele hrály roli i další motivační faktory, např. touha po vzbuzení pozornosti či určitá msta – toto však nebylo jednoznačně prokázáno. Bezprostřední spouštěč nelze s jistotou určit; nevyhovění jeho žádosti o půjčku dva týdny před incidentem však mohlo představovat jeden z možných stresových faktorů v období před činem. Skutečnost, že po rozšíření požáru nevyvinul žádnou snahu varovat ostatní ani přivolat pomoc, byla soudem vyhodnocena jako významný faktor při posuzování jeho odpovědnosti. 43. Bruce Jeffrey Pardo – USA – 24. 12. 2008 – 9 + 3 (1963 – 24. 12. 2008) Masová vražda nazývaná jako tzv. „Covinský masakr “ se odehrála v městečku Covina na předměstí Los Angeles v americkém státě Kalifornie, chvíli před půlnocí mezi americkými vánočními svátky Christmas Eve a Christmas Day . Toho večera zaklepal pětačtyřicetiletý Bruce Jeffrey Pardo , převlečený za Santa Clause, na dveře domu rodičů jeho bývalé manželky . V jedné ruce držel podomácku vyrobený „plamenomet“ , respektive improvizované zařízení k rozstřiku zapáleného paliva, které bylo zabaleno jako vánoční dárek, ve druhé ruce držel legálně drženou poloautomatickou pistoli ráže 9 mm a za opaskem měl další 3 zbraně stejného kalibru (v médiích uváděny pistole SIG Sauer ). Když se dveře otevřely, pachatel nejprve vystřelil po osmileté dívce, kterou spatřil jako první a vážně ji zranil. Poté vstoupil do domu a začal bez rozlišení střílet do hostů vánoční oslavy, kterých bylo přibližně 25 až 30. Vyděšení hosté se ukrývali různě v domě, za nábytek, do jiných místností. Někteří zas skákali z oken ven. Když byla střelba u konce, vzal Pardo upravené zařízení k rozstřiku paliva a s jeho pomocí dům zapálil. Celkem si tato masová vražda nakonec vyžádala 9 obětí na životech (většina zamřela v důsledku střelných poranění, zbylí v důsledku požáru) a 3 zraněné . Mezi zavražděnými byla jak mužova exmanželka, tak její rodiče a další její příbuzní. Pardo se po útoku převlékl do svého oblečení a autem odjel do domu svého bratra , vzdáleném asi 50 km od místa činu. Tam nakonec pomocí pistole spáchal sebevraždu . Existují indicie, že původní plán zahrnoval ještě usmrcení Pardovo matky a rozvodového právníka své ex-manželky. Pardova matka totiž podle něj v rozvodu více soucítila s jeho ex-manželkou. Kvůli nemoci se však osudné vánoční oslavy nezúčastnila. Po činu měl Pardo pravděpodobně v úmyslu uprchnout ; policisté nalezli důkazy, které této verzi nasvědčovaly (hotovost, cestovní plány). Nicméně Pardo sám utrpěl při svém žhářském útoku popáleniny třetího stupně na rukách a možná i kvůli tomu plán útěku vzdal a spáchal sebevraždu. Vnější příčiny této masové vraždy zřejmě úzce souvisí s konfliktním rozvodem. Pardo a jeho žena spolu byli oddáni v roce 2006. Manželství však nevydrželo a manželka podala v září 2008 žádost o rozvod. Pouhý týden před masakrem skončilo řízení o vypořádání majetku . V něm bylo mimo jiné rozhodnuto o tom, že Pardovi zůstane dům, ale musí ženě vyplatit 10 000 USD, s čímž nesouhlasil. Poukazoval především na to, že manželka žije zdarma v domě svých rodičů, jezdí v drahém autě, stravuje se v restauracích a navštěvuje golfové akce, zatímco Pardo byl v červenci 2008 propuštěn ze zaměstnání (podle médií kvůli vykazování neodpracovaných hodin) a je nezaměstnaný. Mimo rozvodu a ztráty zaměstnání nelze nezmínit ještě dlouhodobý pocit viny , který měl Pardo podle některých svědectví kvůli svému synovi z předchozího manželství . Ten totiž utrpěl vážné poškození mozku v době, kdy ho měl Pardo hlídat. Nedlouho po úrazu se s matkou syna rozešel a kontakt se synem přerušil. Existenci prvorozeného syna před svou pozdější manželkou tajil. Co se týká osoby pachatele, nebyl v minulosti trestán a neměl žádné známé problémy se zákonem. Sousedé ho popisovali jako běžného, případně dokonce velmi milého člověka. Byl aktivní v náboženské komunitě a měl přátele. Neodpovídal tedy stereotypní představě sociálně izolovaného „podivína“. Motiv činu lze interpretovat jako akt pomsty namířený proti bývalé manželce a její rodině. Jako příčiny lze označit kumulaci osobních a ekonomických ztrát (rozpad manželství, ztráta zaměstnání), přičemž bezprostředním spouštěčem mohl být ukončený majetkový spor v rámci rozvodu, kde k vypořádání došlo pouhý týden před masakrem. DALŠÍ MASOVÍ VRAZI Copyright © 2009 - 2026 SerialKillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Ion Rîmaru a Florea Rîmaru - dva rumunští sérioví vrazi, otec a syn, kteří v Bukurešti, v různých obdobích nezávisle na sobě, zavraždili minimálně 8 žen. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Ion Rimaru 13. 8. 2021 Ion Rimaru - rumunský sériový vrah přezdívaný také jako "Upír z Bukurešti", který v letech 1970-1971 napadl celkem 14 žen, z nichž čtyři zabil a zbytek znásilnil nebo se pokusil zavraždit. Své oběti napadal v ulicích Bukurešti, vždy v nocích, kdy panovalo ošklivé počasí. Zaměřoval se na osamělé ženy, které vždy rychle omráčil, odtáhl na klidnější místo a tam je brutálně sadisticky sexuálně zneužil. Rimaru se mimo jiné na svých obětech dopouštěl i vampírismu a kanibalismu. Za své zločiny byl nakonec popraven. Po jeho popravě vyšlo najevo, že sériovým vrahem byl i jeho otec, Florea Rimaru, který vraždil o téměř tři dekády dříve. Narozen: 12.10.1946 Zemřel: 23.10.1971 Stát: Rumunsko Počet obětí: 4+ Unikal: 1 rok Vražedná aktivita: 1970-1971 Prezdívka: Upír z Bukurešti Většina lidí, než se vydá někam na dovolenou, tak si zjišťuje, jaké jsou v okolí památky, kde jsou dobré restaurace, či kde poblíž jsou nějaké krásné přírodní scenérie… já to dělám také, ale navíc mám takovou „libůstku“, kdy si, tak nějak ze zvyku, prověřím, zda-li v okolí náhodou nepůsobil nějaký sériový vrah. A jelikož se právě vydávám do Rumunska (kde mimo jiné navštívím i Bukurešť ), nemohl jsem nenarazit na případ, který jsem doposud neznal, ale který je dle mého zcela raritní! Čím? No především tím, že v rámci jedné rodiny byl sériovým vrahem jak otec, tak syn! Ale popořadě. Mládí a dětství Psal se 12. říjen 1946 , když se v rumunském městě Caracal (jinde Corabia ) narodil Ion Rîmaru . Jeho rodiče, ač se téměř denně hádali, zplodili poté ještě dva syny, ale jelikož hádky a násilí ze strany hlavy rodiny vůči manželce neustávalo, došlo po čase k odloučení páru. Matka zůstala bydlet v domě rodičů, kde se starala o své tři syny, otec, Florea Rîmaru , se odstěhoval do Bukurešti, kde se živil jako noční řidič autobusů. Ranný život Iona nebyl jistě nikterak idylický. Ne, že by rodina trpěla nějakým materiálním nedostatkem, ale šlo spíše o neustálé hádky a násilí ze strany otce vůči matce , kterému byl nejstarší syn svědkem . Ion také musel opakovat devátou třídu, navíc ve městě vyvolal menší skandál, když bylo zjištěno, že měl sexuální vztah s nezletilou dcerou svého učitele, k tomu byl ve věku 18 let usvědčen z krádeže , za což byl odsouzen na pět měsíců vězení . I přes tyto prohřešky dokončil nakonec střední školu, ač jeho prospěch nebyl zrovna ukázkový. Ion Rimaru v mládí Ač měl Ion Rîmaru údajně dobré vztahy s oběma rodiči, o jeho pozdější výchovu se postaral otec . Rimaru ml. se totiž po střední škole, konkrétně v roce 1966 , přestěhoval do Bukurešti , kde byl přijat na fakultu veterinárního lékařství . Nutno dodat, nešlo o žádného geniálního studenta , spíše by šel řadit k mírnému podprůměru , ale Rîmaru zkrátka využil toho, že ten rok bylo více univerzitních míst, než zájemců, takže mu na přijetí stačil i celkem slabý studijní průměr. Otec údajně syna občas navštěvoval jak na koleji, tak se setkávali ve městě a udržovali údajně celkem vřelý vztah otce a syna . Tedy pokud se tak dá nazvat to, že se mimo občasných setkání a podpory formou kapesného, Rimaru st. o svého syna příliš nezajímal a nepletl se mu do života. Také mu třeba občas poradil, jak ukrýt peníze a další předměty z krádeží či loupeží a udělil další „cenné rady do života“. Sama Ionova matka později uvedla, že Florea Rîmaru považovala za násilnického despotu a vinila jej z toho, co nakonec jejich nejstarší syn provedl: „Ionův život se pokazil, poté, co chlapec zůstal v péči svého otce. Nedivím se, že se dostal až sem. Může za to jen jeho otec. O Iona se nestaral. Proč se ostatní dva chlapci, kteří jsou pod mojí ochranou, nevydali na takovou špatnou cestu a on ano? “, uvedla později před vyšetřovateli. Ion Rimaru Na studentské koleji se již naplno projevila Ionova rozdílnost a problémové chování. Měl potíže s alkoholem , v noci téměř nespal a dopouštěl se řady varovných signálů . Jednou například močil v sousedním pokoji na spolužákovu postel, jindy demonstrativně šlápnul na rozbitou lahev bosou nohou nebo třeba vylezl na hromosvod budovy, navíc během spánku občas prý z ničeho nic vyskočil z postele a začal vydávat podivné zvuky. Rîmaru si rovněž sám ubližoval , když se rozčílil. Po jeho zatčení bylo zjištěno na jeho nohách a pažích víc než 20 ran. Jeho spolubydlící si také vzpomněl na noc, kdy si jiný student přivedl do pokoje dívku. Tu noc prý Rîmaru vůbec v pokoji nespal a celou dobu slídil okolo pokoje, kde měl „kolega“ dámskou návštěvu. Není divu, že jej spolužáci považovali za podivína, a po čase se mu začali zcela vyhýbat. Všimli si však ještě jedné zvláštnosti. Ion Rîmaru totiž téměř každou noc mezi 22. hod a 4. ranní pobýval mimo koleje , což pak dospával přes den. Co v noci dělal už čtenář možná asi tuší a my se k tomu za chvilku také dostaneme. Jen ještě k varovným signálům. Tak třeba, když ho jednou na koleji navštívila matka, vypadal prý příšerně a „zbědovaně“, navíc našla v pokoji nůž a sekeru . Když však se synem chtěla o jeho problémech mluvit, ten se údajně zdráhal a odbyl jí. Když žena vše sdělila otci, ten ji prozradil, že ví , že se Ion po nocích toulá po městě a slíbil jí, že sekeru a nůž si od něj vezme. Ani na univerzitě Ion Rîmaru neexceloval . Jeden z tamních profesorů ho později popsal jako plachého, „pologramotného“ studenta s omezenou slovní zásobou a málo zájmy. První ročník Rîmaru sice zvládnul, ale druhý musel opakovat, stejně tak třetí, a tehdy byl zatčen…. Ion Rimalu Na vlně zločinu A tím se dostáváme ke zločinů , kvůli kterými si Rîmaru mladší „vysloužil“ místo na tomto webu. Svého prvního útoku se dopustil v noci z 8. na 9. května 1970 . Té noci napadl a zavraždil ženu jménem Elena Oprea . Jelikož však byl vyrušen náhodným svědkem, nedopustil se v tomto případě znásilnění ani „interakce“ s obětí a z místa činu utekl. O necelý měsíc později zaútočil znovu. Tentokrát brutálně napadl ženu jménem Florica Marcu , kterou nejprve silným úderem do hlavy omráčil, aby ji poté odtáhl na nedaleký hřbitov, kde ji znásilnil. Poté ženu navíc bodnul, aby se mohl napít její krve – právě proto pozdější příznačná přezdívka „Upír z Bukurešti “. Florica Marcu byla nakonec naštěstí zachráněna projíždějícím řidičem a napadení přežila. Toto brutální znásilnění pachatele zřejmě dostatečně uspokojilo, takže mimo jedné krádeže a jedné loupeže, kterých se dopustil během léta, zaútočil zřejmě „až“ v listopadu 1970 . Tehdy napadení vyhodnoceno jako pokus o vraždu . Ženu pachatel těžce zranil, znásilnil a oloupil. To samé se pak stalo dvakrát v únoru 1971 – další dva útoky, které byly posouzeny jako pokus o vraždu . Oba dělila jen jedna noc! V té době již nejen zákonné složky, které byly sdílné v duchu té doby, takže zřejmě téměř vůbec, ale i obyvatelé Bukureště tušili, že se ve městě pohybuje ženám nebezpečný predátor. Ženy se proto vyhýbaly vycházení z domova po 21. hodině . Ze 4. na 5. března 1971 Ion Rîmaru připravil o život ženu jménem Fănica Ilie . Mimo to, že oběť sexuálně zneužil, nezapomněl ji ani oloupit. O měsíc později , konkrétně v noci z 8. na 9. dubna pak přidal na své konto třetí vraždu, kterou lze označil za zcela výjimečně brutální . Obětí se stala Gheorghița Popa , jejíž tělo policie našla v zuboženém stavu, kdy bylo napočítáno celkem 48 bodných ran do oblasti hlavy, hrudníku, třísel a nohou, dále pět úderů tupým předmětem do hlavy, polámaná žebra, která praskla zřejmě v důsledku dupání na tělo. Vrah oběť rovněž kousal do ňader a odkousnul kus genitálií, které nebyly nalezeny… Tělo ženy neslo rovněž známky znásilnění a oběť byla okradena. Rumunská policie proto rozjela nebývale velkou pátrací akci nazvanou „Operace Sup “, do které bylo zapojeno přes 6 000 mužů z různých bezpečnostních složek , 100 hlídek v autech a 40 hlídek na motorkách . Všichni každou noc zůstávali v ulicích Bukurešti, navíc se do pátrání po nebezpečném zabijákovi zapojilo i tisíce dalších lidí a bylo vyslechnuto kolem 2 500 osob . Vše marné. 1. máje 1971 se Rîmaru pokusil znásilnit další ženu, ale ta mu se štěstím unikla. O tři noci později tak pachatel udeřil zas. Té noci si připsal na konto svou poslední jemu přiznanou vraždu, když zamordoval Mihaelu Ursu . Jenže při činu byl vyrušen, takže musel prchnout dřív, než stihnul zcela ukojit své perverzní chutě, takže té noci zaútočil ještě jednou. O pouhé dvě hodiny později napadl kovovou tyčí další ženu, jenže protože mu naštěstí tyč při činu ve tmě upadla, těžce zraněné ženě se podařilo uprchnout. Vrah ztrácel nervy i zábrany, a tak o pouhé dvě noci později napadl dvě ženy, které šly po ulici spolu. Naštěstí obě útok přežily. Smyčka kolem sériového vraha se v tu dobu již utahovala. Dvě z obětí "Upír z Bukurešti" dopaden Co nakonec vyšetřovatele k pachateli dovedlo? Trochu paradoxně k tomu nepřispěla ani obrovská pátrací akce , ani „tip“ ze strany spolužáků , kterým mohly být noční „výlety“ spolužáka a jeho chování podezřelé, jak by čtenář možná čekal. Přispěla k tomu pouhá náhoda, respektive „chyba“ pachatele . Ten totiž při poslední spáchané vraždě ztratil svůj lékařský záznam , který byl rozmočený nalezen pod tělem oběti, stejně tak jako pramen vlasů, který se ženě podařil pachateli vytrhnout. Vrah měl sice to štěstí, že voda rozpila inkoust, takže zpráva byla čitelná pouze z malé části, ale bylo zřejmé, že jde o hlavičkový papír Bukurešťské studentské nemocnice , navíc technici později zjistili, že lékařský záznam byl učiněn v březnu 1971 . Ten měsíc bylo vyšetřeno 83 studentů, z nichž pouze 15 záznam neodevzdalo univerzitním úředníkům , jak se mělo. Mezi nimi byl i tehdy pětadvacetiletý Ion Rîmaru . Policie sledovala každého podezřelého a 27. května vstoupili tři policejní důstojníci do Rîmarova pokoje na koleji. V průběhu prohlídky se podezřelý studen vrátil a se sebou nesl pytel, kde měl sekeru a nůž, načež byl ihned zadržen . Pozdější testy navíc prokázaly, že vlasy nalezené mezi prsty poslední oběti se shodují s jeho vlasy. Jen malá odbočka, píše se rok 1971, analýza DNA ještě neexistuje, tedy ztotožnění se děje na základě mikroskopického zkoumání a posouzení struktury vlasu a jeho kořínku. Ion Rimaru Sám Ion Rîmaru po svém zadržení zatvrzele mlčel, ale po dvou měsících se ke všem zločinům přiznal. „Napadl jsem další ženu. Několikrát jsem ji udeřil, aniž bych byl schopen určit kolikrát, ale asi dvakrát nebo třikrát. Pak jsem ji odtáhl do dvora domu, kde byla otevřená brána. Posadil jsem ji na beton, svlékl jsem ji, roztrhl jí šaty nebo je rozřízl nožem, pak jsem ji znásilnil. Při styku jsem ženě kousl do hrudi “, uvedl k jednomu napadení. Ač se udajně soudní rozhodnutí snažil směřovat k verdiktu o jeho nepříčetnosti, kdy by nebyl za své zločiny trestně odpovědný, tato „hra“ mu nevyšla. Psychologové a psychiatři jej totiž shledaly plně příčetným. Když v pozdější době jeden z psychologů zkoumal záznamy z výslechů a celý případ, usuzoval, že u Rîmara šlo o kompenzaci komplexu méněcennosti , který pociťoval od mládí: byl relativně chudý, sociálně neobratný a měl nefunkční vztahy se ženami. Soud jej nakonec odsoudil k veřejností vítanému trestu smrti . Co se týče modu operandi , lze uvést, že Ion Rîmaru útočil vždy v noci . Navíc si vybíral jen ty noci, kdy byly nepříznivé povětrnostní podmínky – například byla mlha, pršelo, byly bouřky apod.. Na své oběti útočil kladivem, sekerou, železným páčidlem nebo nožem . Jako oběti si vybíral převážně ženy s blond vlasy, nejčastěji šlo o ženy, které se v noci vracely samy domů z práce. Ty pak nejprve bez jakékoli interakce na ulici prudce napadnul a následně je omráčené odtáhnul na skrytější místo, kde ženy, většinou v bezvědomí, či již po smrti, sexuálně zneužil. Několikrát se dopustil pití krve a své oběti často kousal do prsou či do spodních intimních partií. Minimálně jedné oběti pak část zevních pohlavních orgánů odkousl a pravděpodobně pozřel. Mnoho svých obětí vrah rovněž okradl. Popravou to nekončí 23. října 1971 , kdy nadešel den popravy a Ion Rîmaru byl převezen věznice v Jilavě, se údajně začal vzpouzet. Na místo popravy, které se nacházelo na dvoře věznice, který jinak sloužil jako tamní střelnice (poprava bylo vykonána zastřelením popravčí četou ), musel být přímo dovlečen. Dozorcům se prý celou dobu zkoušel vytrhnout a prchnout. I když byl nakonec s potížemi přivázán k sloupu, stále se bránil a pokoušel se točit kolem něj. Nakonec, těsně předtím, než byl zastřelen, prý vykřikl: „Nechci zemřít! Zavolejte mému otci, ať také uvidí, co se tu se mnou děje! Na vině je jen on! “ Ion Rimaru před popravou Na jaké vině? Myslel tím snad ono neutěšené dětství, kdy byl svědkem agresivního chování otce vůči matce? Nebo snad to, že otec asi věděl minimálně o některých jeho spáchaných zločinech, jak se také úřady domnívaly? Nebo snad…. Ale zkraťme to. Otec Iona, Florea Rîmaru , zemřel 23. září 1972 , tedy ani ne rok po popravě svého syna, ve věku 53 let. Spadl nebo skočil pod vlak. Některé zdroje zmiňují, že existuje podezření, že šlo o práci tajných agentů. Důležité je však to, že poté, co bylo jeho tělo převezeno k soudní pitvě do Kriminalistického ústavu v Bukurešti , a byly mu odebrány otisky , kriminalisté s úžasem zjistili, že ty se shodují s těmi, které v roce 1944 zanechal na místech činu nikdy nedopadený sériový vrah čtyř (jinde pěti) žen! Navíc Florea Rîmaru měl i stejnou velikost bot jako pachatel, který o necelých 30 let dříve zanechal stopy na místech činu. Ke všem vraždám tehdy došlo v přízemních bytech, kam pachatel vlezl v nocích, kdy byly bouřky. Všechny oběti tvořily ženy, které tehdy pachatel usmrtil údery tupým předmětem do hlavy. Otisky prstů, které byly tehdy zajištěny, v tehdejší databázi policie neměla - šlo o do té doby netrestanou osobu – tehdy pětadvacetiletého Florea Rîmaru ! Florea Rimru Čtenář si může jen domýšlet, co asi myslel Ion Rîmaru svým posledním vzkazkem před smrtí, jak to vlastně bylo s úmrtím jeho otce, a nakolik ten věděl, či se dokonce mohl podílet i na zločinech z počátku 70. let. Vše však budou pouhé spekulace a domněnky, které již nepůjde nikdy ověřit. Jisté se tak zdá jen tvrzení, že Florea a Ion Rîmaru , otec a syn , byli oba sériovými vrahy , že jablko opravdu někdy nepadá daleko od stromu, a že rčení „jaký otec, takový sny“ někdy opravdu platí, a to i v rámci dějin kriminalistiky. Však vzpomeňme také na případ Geralda Alberto Gallega a jeho syna Geralda Armonda Gallega , kteří oba byli za vraždy odsouzeni k trestu smrti . Sdílej Další články Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Skutečné zločiny po Česku", která ve 12 případech mapuje český zločin a kriminalistiku v uplynulých 100 letech . Autoři: Miloš Vaněček, Radek Galaš. Skutečné zločiny po Česku - M. Veněček, R. Galaš Název: Skutečné zločiny po Česku Autor: Miloš Vaněček, Radek Galaš Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2023, 280 stran Recenze: Zatím nenapsána. V knize je popsáno celkem 12, ne zcela profláknutých, případů československé kriminalistiky za posledních 100 let. Miloš Vaněček (policejní rada, policejní historik) a Radek Galaš (ředitel Policejního muzea v Praze) pro vás přichystali mrazivou jízdu světem české kriminalistiky 20. století. Sériové vraždy, útěky z vězení, ale i tragický prípad výbuchu muničního skladu či důlní neštěstí – to vše vás čeká v doprovodu autentických fotografií, dobových dokumentů, přepsaných výslechů i detailních náčrtků z místa činu.. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2- Koupit knihu Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.

Přehled 13 nejhorších masových vrahů po roce 2000 napříč celým světem. Kdo je nejhorším masovým vrahem 3. tisíciletí? (Zveřejněno: 20. 9. 2019) 13 nejhorších masových vrahů po roce 2000 Na úvod jen několik poznámek k tomu, čeho se níže uvedený článek týká, respektive spíše čeho se netýká. Jak už v názvu článku uvádíme, zaměřili jsme se na nejhorší masové vraždy po roce 2000 . Slovo „nejhorší“ je v tomto smyslu chápáno tak, že budou popisovány útoky s nejzávažnějšími následky – tedy zařazeny byly masové vraždy s nejvyšším počtem (usmrcených) obětí. Níže naleznete 13 největších masových vražd z více než 150 komparovaných případů . Co naopak nebudeme popisovat , jsou teroristické útoky . Zaprvé – těch, které byly spáchány po roce 2000, a které co do počtu obětí byly horší než zde zmíněné masové vraždy, byla celá řada – stačí připomenout 11. září 2001 … Zadruhé – mezi teroristickým útokem a „klasickou “ masovou vraždou je několik rozdílů . Nebudeme se zde pouštět do podrobného srovnávání a ucelenějších úvah. To by vydalo na samostatný článek. Zkusíme uvést jen letmé porovnání. Tak například hlavním cílem vražd ve jménu teroru je vyvolat strach a pocity nejistoty ve společnosti (veřejnosti), jejichž prostřednictvím má být dosaženo nějakého politického , náboženského nebo ideologického cíle . Takové jednání tedy není plně vázáno na konkrétní "potřebu ", individuální motiv pachatele, ale spíše inspirováno nějakou přijímanou ideologií a sloužící jejím cílům . Rovněž je typický vliv dalších osob , které působí na mysl pachatele. Ti jej často motivují, přesvědčují, pomáhají mu. Teroristické činy jsou také často koordinovány několika lidmi či je hlavnímu vykonavateli teroristického útoku poskytován určitý servis , prostředky , pomoc atd. Naproti tomu „klasická “ masová vražda bývá často motivována především zlobou , mstou , touhou „po slávě“ , atd., případně kombinací těchto faktorů , tedy především individuálními motivy . „Klasická“ masová vražda nebývá zpravidla páchána s pomocí dalších zúčastněných či nápomocných osob. Zahrnut tedy nebyl např. čin Mohameda Lahouaieje Bouhlela, který v roce 2016 najel ve jménu tzv. Islámského státu nákladním autem do lidí ve francouzském Nice a usmrtil tak 86 osob a dalších 400 zranil. Zahrnut nebyl především proto, že pachatel udržoval kontakt s teroristy, bylo mu pomáháno a dostával rady, ohledně příprav k útoku. Většina médií, které tvoří různé souhrny masových vražd, často západní teroristické útoky do seznamů zařazuje. Asi zejména proto, že činy se odehrály právě v západním světě, navíc v nedávné době. Nicméně problém spočívá v tom, že k podobným útokům (navíc s mnohem vyšším počtem obětí) dochází i v nezápadních částech světa pravidelně, a podle názoru autora tohoto článku mají tyto a jim podobné činy více společného právě s terorismem než se zde popisovanými „klasickými“ masovými vraždami. Naopak jsme pro srovnání a ukázku toho, jak tenká linie mezi takovým rozlišováním je, zahrnuli činy A. Breivika a O. Mateena. Tyto vraždy sice jistě byly spáchány s nějakým politickým, ideologickým či náboženským přesvědčením, ale minimálně A. Breivik neměl v úmyslu vyvolat strach, prostřednictvím něhož by dosáhnul svých cílů, ale svým činem chtěl získat pro své myšlenky prostor. Chtěl své názory "zakřičet do světa". U O. Mateena je to ještě složitější a zařazen byl hlavně proto, že ač sám deklaroval, že útočí ve jménu IS, tak podle dostupných informací jednal sám, neměl na tuto zločinnou organizaci přímé vazby a čin s nikým nekoordinoval, ani mu nebyla poskytnuta žádná pomoc a součinnost, a to asi ani při plánování a přípravě. Nicméně jeho zařazení bylo opravdu na hraně. No, čtenář sám dále v článku uvidí a může pak posoudit, kam by onen čin spíše zařadil… Ještě poslední věc. Jednotlivé „exempláře“ jsme hodlali zpracovat stručně, takže u každého byla snaha zodpovědět toto schéma otázek: Co? Kdy? Kde? Jak? A proč? S tím, že u každého činu jsme se pokusili určit pravděpodobné (především vnější) příčiny (ty vnitřní se podílí vždy), motivy a spouštěče onoho kriminálního činu. Nebylo to vůbec snadné. Přesné určení toho, co lze označit u konkrétní masové vraždy za příčinu, co za motiv, a co za spouštěč, je totiž nejen složité, ale někdy přímo nemožné, a to už jen z toho titulu, že řada masových vrahů volí po činu sebevraždu. Jde tedy o určitý odhad autora. Jak se mu to podařilo, nechť posoudí a zváží čtenář. 13. Seung-Hui Cho – USA – 16. 4. 2007 - oběti: 32+17 (18. 1. 1984 – 16. 4. 2007) Třináctým nejhorším masovým vrahem po roce 2000 je třiadvacetiletý, původem jihokorejský, vysokoškolský student jménem Seung-Hui Cho . Ten vstoupil dne 16. dubna. 2007 do budovy Polytechnického institutu státní univerzity v Blacksburgu ve státě Virginie a zde zastřelil 32 osob (studentů a vyučujících) a dalších 17 osob postřelil . K tomu se dalších 6 osob zranilo při skoku z okna, když se snažily uniknout šílenému střelci. Jde tak až doposud (r. 9/2019) o nejhorší školní masovou střelbu v historii USA . Útočník byl vyzbrojen dvěma pistolemi typu Glock 19 a Walther P22 – zbraně byly obstarány legální cestou. Motivem činu zřejmě byla msta společnosti, když pachatel ve svých zápiscích kritizoval např. „zhýralost “, „děti zbohatlíků “ apod. Hlavní příčinu u této masové střelby zřejmě třeba hledat v osobnosti pachatele a v jeho narušené psychice. Seung-Hui Cho totiž dlouhodobě bojoval s psychickými problémy, když se již od mala podroboval různým vyšetřením, léčbám a terapiím. Taktéž učitelé i spolužáci považovali jeho chování za abnormální a podivínské, spíše však až přímo znepokojující a nebezpečné. Přesná diagnóza z psychiatrického hlediska nicméně zůstala nejasná, respektive žádná z diagnóz nebyla „obecně“ přijata – i když často zaznívajícími diagnózami byly selektivní mutismus a sociální fobie. Rovněž z rozboru jeho zápisků a nahrávek vyplynulo, že byl inspirován a fascinován činem tzv. „Columbine massacre “ (pozn. další masová střelba ve škole z r. 1999 ). Tedy lze zde předpokládat i určitá touha po slávě. 12. Khalid Mahmood – Pákistán – 19. 4. 2016 – oběti: 33 + 55 (nar. 1998) Když se 19. dubna 2016 konala v jednom z pákistánských měst v oblasti Layyah (provincie Pandžáb ) oslava narození syna jednoho z obyvatel, konzumovala se, jako obvykle při podobných slavnostech, jedna z tradičních pákistánských sladkostí s názvem „laddu “ (nebo „ladoo “ – jde o malé pečené kuličky vyrobené z mouky, těsta a cukru). Ty slavící otec zakoupili v jednom z místních obchodů se sladkostmi. Již během oslavy však nebylo jejím účastníkům dobře, začali prudce zvracet a hromadně se sjížděli do nemocnic. Šetření ukázalo, že do sladkých kuliček byl úmyslně přimíchán insekticid – chlorfenapyr . Kvůli tomu zemřelo v průběhu následujících 14 dnů 33 lidí a dalších asi 55 lidí otravu přežilo (jinde uveden počet kolem 20 "přiotrávených"). Jisté je, že dítě, jehož narození se slavilo, kvůli události přišlo o otce, šest strýců a jednu tetu. Mezi otrávenými však nebyli pouze účastníci oné oslavy, ale i další zákazníci stejného obchodu se sladkostmi. Policisté proto zatknuli jeho majitele spolu s jeho mladším bratrem a třináctiletým sluhou obou mužů. Při výslechu se pak ke všemu přiznal teprve osmnáctiletý Khalid Mahmood , mladší bratr vlastníka obchodu, který uvedl, že jed do sladkostí přidal úmyslně, aby uštědřil svému bratrovi lekci, neboť ten ho měl podle jeho slov často bít a neustále urážet. Vnější příčiny možno spatřovat v problematickém vztahu obou bratří, kdy starší z nich zřejmě často využíval svoji převahu, což mladší z bratrů těžce nesl. Spouštěčem mohl být právě další z konfliktů. A motiv byl v tomto případě vyjádřen samotným pachatelem – šlo o pomstu bratrovi. Zajímavé je, že zprvu byla událost vyšetřována jako nedbalost. Totiž majitel obchodu s pesticidy, který sousedil s obchodem se sladkostmi, právě rekonstruoval svoji prodejnu a na čas uskladnil zásobu pesticidů právě v obchodu se sladkostmi, tedy policisté se nejprve domnívali, že jed se v cukrovinkách vyskytnul náhodou. Informace o dalším osudu pachatele činu se nepodařilo dohledat. 11. Chen Zhengping – Čína – 14. 9. 2002 - oběti: 42+200 (? – 13. 10. 2002) 14. září roku 2002 se odehrála tragická masová vražda v čínské provincii Jiangsu. Toho dne otrávil Chen Zhengping, majitel bistra ve městě Nanjing, jedem na krysy potraviny v obchodě svého konkurenta, čímž přivodil smrt nejméně 42 (někde 49) osobám. K tomu dalších nejméně 200 osob muselo být hospitalizováno . Většinu obětí tvořily děti kupující si snídani do školy a zaměstnanci pracující poblíž bistra. Otrava byla údajně tak silná, že několik zákazníků zkolabovalo téměř rovnou před obchodem s občerstvením, a některým poškozeným dokonce měla téct krev z úst a očí. Pachatel byl zadržen den poté, ve vlaku asi 400 km od Nanjingu , když prý po kolapsu a úmrtí několika prvních zákazníků z města prchnul. Ihned se k činu přiznal a uvedl, že motivem byla závist a msta za to, že konkurentovi se dařilo v podnikání lépe než jemu. Podle neověřených zpráv byl majitelem sousedního obchodu dokonce bratranec pachatele. Chen tedy neunesl úspěch vlastníka sousedního bistra a hodlal svým činem konkurenční byznys a jeho majitele poškodit. K tomu navíc otrávit stovky lidí...! Za tento zločin byl Chen Zhengping 1. října 2002 , tedy ani ne měsíc po jeho spáchání, odsouzen k trestu smrti . Poprava byla vykonána za necelých 14 dnů. Motivem činu tedy byla msta a snaha o poškození konkurenčního byznysu. Příčinami zřejmě frustrace, nespokojenost pachatele se svým podnikáním (životem) a závist. 10. Chen Shuizong – Čína – 7. 6. 2013 – oběti: 46 + 34 (1. 3. 1954 – 7. 6. 2013) V pátek 7. června 2013 , nedaleko města Xiamen v čínské provincii Fujian , vypukl během podvečerní dopravní špičky v autobuse s 90 pasažéry na palubě požár . Ten se během krátké chvíle rozšířil i do zadní části vozidla, kde nakonec prohořel do nádrže s palivem a autobus vybuchnul. Požár a výbuch si nakonec vyžádaly 47 lidských životů a dalších 34 lidí bylo zraněno . Když vyšetřovatelé pátrali po příčině požáru, zarazily je nalezené stopy benzínu, zatímco autobus byl poháněn naftou. Rovněž stav pneumatik naznačoval tomu, že požár vypukl uvnitř a byl zřejmě rozdělán úmyslně. To vedlo policii k pátrání po viníkovi. Hned následující den policie oznámila, že požár v autobuse založil devětapadesátiletý Chen Shuizong . Ten měl podle svědků do autobusu přinést tašky plné nádob s asi 10 litry benzínu. Pomocí něj pak Chen rozdělal smrtící požár. Sám Chen v plamenech zemřel. U něj doma měli být poté nalezeny dva dopisy na rozloučenou, které zanechal pro svoji manželku a dceru. (pozn. aut. - některé zdroje existenci těchto dopisů zpochybňují, když manželka Chena měla uvést, že nikdy žádné dopisy s dcerou neviděly. Policejní oddělení z Xiamenu oznámilo, že podrobnosti o vyšetřování a důkazy nebudou veřejně dostupné – to jen pro dokreslení ). Pachatel měl čin spáchat kvůli nespokojenosti se svým životem. Jeho bratr uvedl, že Chen poměrně často sepisoval různé petice a měl konfliktní povahu a často měl nejrůznější spory se svými sousedy . Devětapadesátiletý muž měl rovněž vleklý spor s úřady kvůli vyplácení sociálních dávek. Podle něj měla být v evidenci chyba ohledně data jeho narození (v evidenci rok 1954, on tvrdil, že se narodil o rok dříve). Kvůli tomuto sporu si na soc. sítích stěžoval a nesl jej velmi nelibě. V této věci mnohokrát opakovaně jednal s úřady, nicméně vždy bez úspěchu. Policejní vyšetřovatelé uvedli, že muž byl nešťastný a pesimistický ohledně své budoucnosti a činem ventiloval svoji frustraci a zlobu. Co se týká samotného života pachatele, lze uvést, že žil v malém bytě s manželkou a dcerou. V 90. letech se živil maloobchodním prodejem, ale později vykonával pouze příležitostná zaměstnání a většinu času (rovněž tak v době žhářského útoku) byl nezaměstnaný. Rodina tak byla nucena spoléhat na sociální dávky pro rodiny s nízkými příjmy. Sousedé ji popisovali jako velice tichou, až vyhýbající se společnosti. Samotného Chena sousedé popisovali jako tvrdohlavého muže , který byl známý svojí zkratkovitostí a kverulantstvím . Chen rovněž trpěl plicní chorobou. Vnějšími příčinami, které vedly ke spáchání tohoto činu, mohly být dlouhodobá životní nespokojenost pachatele a obavy o budoucnost. Především pak v souvislosti s finančními potížemi. Spouštěčem se mohl stát marný boj s úřady o vyplacení důchodových dávek. Pachatel zřejmě ventiloval svoji nahromaděnou zlobu a pomstil se na neurčitém okruhu lidí. 9. Ma Hongqing – Čína – 16. 7. 2001 - oběti: 47 + 100 (1950 - 25. 9. 2001) V pondělí 16. července 2001 došlo k explozi v nelegálním skladu výbušnin v čínské jeskynní vesnici Mafang v provincii Shaanxi . Výbuch zabil nejméně 47 obyvatel vesnice (jinde 69) a kolem 100 dalších bylo zraněno . Zprvu byl kvůli neúmyslnému způsobení výbuchu podezírán majitel skladu, kde k výbuchu došlo, ale brzy vyšetřování začalo ukazovat jiným směrem. Vše nasvědčovalo tomu, že výbuch byl způsoben úmyslně, a to jedenapadesátiletým mužem jménem Ma Hongqing . Tento nezaměstnaný muž a konkurenční ilegální výrobce výbušnin měl údajně velké finanční potíže a dlouhodobé spory se sousedy. Dlužil například i majiteli skladu, který se později rozhodl vyhodit do povětří. Vůči obyvatelům vesničky Mafang údajně cítil pachatel rivalitu, závist a nenávist. Ma Hongqing se inkriminovaného dne vydal vykrást zmíněný sklad, v tom však selhal. A tak „alespoň“ umístil do výbušnin rozbušku, čímž způsobil katastrofální výbuch, který takřka celou jeskynní vesnici zničil. Pachatel byl nakonec brzy dopaden a velice rychle soudem shledán vinným, za což mu byl udělen trest smrti zastřelením . Rozsudek byl vykonán již dva měsíce po smrtící explozi. Motivem činu je v tomto případě pomsta nenáviděným osobám. Jednou z příčin mohly být dluhy a dlouhodobé spory. Spouštěčem se v tomto případě mohl stát vztek z neúspěšné loupeže výbušnin. 8. Omar Mateen - USA – 12. 6. 2016 – oběti: 49 + 50 (16. 11. 1986 – 12. 6. 2016) V noci ze soboty na neděli 12. června 2016 se odehrál jeden z nejkrvavějších útoků osamělého střelce na území USA. Této noci totiž vtrhnul Omar Mateen (syn afghánských přistěhovalců), ozbrojený legálně drženou poloautomatickou zbraní SIG Sauer MCX a pistolí Glock 17 , do gay klubu "Pulse " ve městě Orlando ve státě Florida . Tam pak rozpoutal masakr, který měl za následek 49 mrtvých a přes 50 zraněných . Útok trval asi tři hodiny, přičemž pachatel po nějakou dobu držel rukojmí v klubu na toaletě. Nakonec musel být sám policií zastřelen . Jak už bylo avizováno v úvodu, tento útok je přesně tím, kdy bylo zvažováno, zda ho do seznamu zařadit či nikoli. Rozhodnutí nebylo jednoduché. Jde totiž o atak, který je na pomezí terorismu a „běžné“ masové vraždy. A i když v tomto případě asi islámský radikalismus (ideologie) hrála klíčovou roli a čin určitě strach ve veřejnosti vyvolal, tak kvůli tomu, že pachatel útočil naprosto sám a velice pravděpodobně bez pomoci dalších radikálů, je čin do výběru zařazen. Navíc Mateen během 3 hodin kdy klubu okupoval, sledoval dopady svého činu online na soc. sítích, tedy jistě ho přitahovala i ona publicita, jako velké množství masových vrahů. Když k tomu pak přičteme jeho „osobnostní profil“, nakonec jsme ho jako jediný z vražedných ataků islamistů do výběru zařadili (už jen proto, aby byla demonstrována ona tenká linie a někdy nezřetelná hranice mezi terorismem a „prostou“ masovou vraždou . Zkusme se podrobněji podívat na možné motivační faktory a pozadí tohoto hrůzného masakru. Matten sice po činu sám volal na policii a přihlásil se k příslušnosti k tzv. Islámskému státu. Uvedl, že útok byl odvetou za bombardování tohoto zločinného uskupení americkou armádou. Nicméně brzy se ukázalo, že nešlo o nějakou organizovanou akci teroristické buňky tohoto uskupení – jako např. v případě střelby v pařížském klubu Bataclan – ale o čin osamělého vlka. Mnoho lidí pak napadlo, že nejde o typický teroristický útok. Spekulovalo se např., o tom že Mateen byl ve skutečnosti přitahován muži. Bylo prokázáno, že do gay klubu chodil před útokem poměrně často. Rok před útokem se zaregistroval v internetové seznamce pro gaye. Jeho otec však uváděl, že právě gaye nesnášel a vadili mu. Bezprostředně po činu média spekulovala o tom, že Mateen vraždil kvůli tomu, že se nedokázal vyrovnat se svou homosexuální orientací. Policie nicméně oznámila, že nenašla žádné důkazy o tom, že by střelec byl gay. Naopak! Označila tyto úvahy za falešné zprávy a oznámila, že našla důkazy pouze ohledně existence jeho milenek. Tedy možná se pachatel návštěvami gay klubu a registrací na seznamce pro gaye již připravoval a plánoval samotný útok. Co se týká etologie pachatele, tak již na základní škole a v období dětství byl velice problémovým jedincem. Po celé dětství a dospívání se choval agresivně, drze, a neustále měl problémy s autoritami a respektováním norem. Po útoku samozřejmě došlo i na prošetřování případných vazeb na islamisty. Přišlo se na to, že Mateen chodil do stejné mešity, kterou navštěvoval i muž, který později v Sýrii spáchal sebevražedný atentát. Nicméně neexistují žádné důkazy, že by sám Mateen byl v přímém napojení na IS . Mateen byl sice dvakrát v Saudské Arábii (2012, 2013), ale vždy jen na pár dní. V letech 2013-2014 byl FBI vyšetřován právě ohledně islámského radikalismu, ale poté byl ze screeningu teroristů odstraněn právě na základě absence vazeb na jakoukoli organizaci. Až po popsané krvavé masové střelbě bylo zjištěno, že Mateen sledoval na svém PC videa extremistů, včetně stínání hlav a vyhledával informace o tzv. Islámském státu . Podle FBI tak jde pravděpodobně o muže, který se radikalizoval tzv. „sám prostřednictvím internetu“. Zbraně, které pachatel použil, si zakoupil jen několik týdnů před masovou vraždou. Další zajímavostí je, že zatímco držel několik rukojmích na WC gay klubu Pulse, sledoval Mateen na svém telefonu, na soc. sítích, jaké ohlasy jeho běsnění vyvolalo. Vyšetřovatelé zjistili, že v této době si na svém mobilu vyhledával na internetu pojmy např. "Pulse Orlando " a "shooting ". Psal také své ženě, jestli už viděla zprávy. Pachatel rovněž týden před útokem hledal na internetu informace o střelcích z kalifornského San Bernardina (další střelba s islamistickým pozadím). Vše tedy zatím nasvědčuje tomu, že mu mohlo jít právě především o to, jakou pozornost svým činem upoutá. Policie odhalila, že během tříhodinového obléhání nočního klubu byl v přímém kontaktu se svou manželkou a vyměňovali si SMS. Vdova po pachateli je v současnosti souzena za pomoc k útoku. Vinu popírá a tvrdí, že o útoku předem nevěděla. 7. Nasra Yussef Mohamed Al-Erezi – Kuvait – 15. 8. 2009 – oběti: 57 + 90 (12. 9. 1986 - 25. 1. 2017) Masová vražda spáchaná třiadvacetiletou Nasra Yussef Mahamed Al-Erzi , se v roce 2009 zapsala do kuvaitských dějin jako nejhorší pohroma v moderní historii státu co do počtu usmrcených civilních obyvatel. Smrtící atak se odehrál v sobotu 15. srpna 2009 , kdy se ve městě Jahra konala svatba mezi manželem zmíněné mladé ženy a jeho nastávající, druhou, manželkou. Nasra Al-Erzi polila benzínem velký stan, kde se konala oddělená oslava žen a dětí, a škrtnula zápalkou... Počet obětí , který si následný požár vyžádal, se postupně rozrostl až na 57 ! K tomu dalších 90 lidí bylo zraněno ! Tragédie byla tak rozsáhlá, že do země museli přijet na pomoc specialisté na popáleniny z Německa a Velké Británie. Pachatelka byla po otřesném činu dopadena, ale svou vinu popřela. Motivem měla být údajně msta, a to kvůli probíhající druhé svatbě jejího manžela a kvůli špatnému zacházení z jeho strany. Mladá žhářka byla nakonec shledána vinnou a odsouzena k trestu smrti . 25. ledna 2017 byla Nasra Yusser Mahmed Al-Ezri oběšena. Nevěsta ze stanu unikla nezraněna. 6. Stephen Paddock – USA – 1. 10. 2017 – oběti: 58 + 500 (9. 5. 1953 – 1. 10. 2017) Dne 1. října 2017 se odehrál v americkém městě Las Vegas, ve státě Nevada, nejhorší masakr v historii USA spáchaný tzv. osamělým střelcem . Čtyřiašedesátiletý Stephen Paddock toho dne spustil z okna pokoje ve dvaatřicátém patře hotelu Mandalay Bay střelbu na asi 22 000 diváků koncertu, který se konal na prostranství vzdáleném asi 450 metrů od hotelu. Zhruba desetiminutová střelba měla tragický následek v podobě 58 zavražděných osob a přes 500 zraněných ! Útočník krátce po činu spáchal sebevraždu . Když policisté následně vstoupili do hotelového pokoje, z něhož byl útok veden, nalezli celkem 23 dlouhých a jednu krátkou palnou zbraň. Mezi nalezené zbraně patřily útočná puška AR-15 , útočná puška AR-10 , kulovnice Ruger American Rifle .308 a revolver Smith & Wesson Model 342 . Všech čtrnáct použitých útočných pušek AR-15 bylo vybaveno tzv. bumb fire stock systémem, který poloautomatickým zbraním pomáhá simulovat plně automatickou střelbu. I přestože se Paddock na čin pečlivě připravoval, motiv nebyl doposud uspokojivě vysvětlen . FBI uvedla pouze to, že motiv není v tomto případě jasný a za činem zřejmě stála pachatelova touha po destrukci a neblahé proslulosti. Pachatelem byl milionář věnující se nakládání s nemovitostmi a rovněž hazardu. Nikde nebyl nalezen žádný vzkaz, kterým by svůj krutý čin vysvětlil. Za zmínku stojí pouze to, že existují domněnky, že pachatel trpěl bipolární afektivní poruchou. Zajímavostí pak je, že se k činu přihlásil tzv. Islámský stát, nicméně vyšetřovací složky nezjistili vůbec žádné důkazy propojující Paddocka s touto teroristickou organizaci. V Paddockově PC policisté zajistili pouze dětskou pornografii a v jeho autě pak látky používané k výrobě bomb. Zatím nebylo zveřejněno více informací o tom, co vlastně pachatele k tomuto masakru vedlo. 5. Anders Behring Breivik – Norsko – 22. 7. 2011 - oběti: 77+ 319 (nar. 13. 2. 1979) Anders Breivik je norský masový vrah , který dvěma útoky ze dne 22. července. 2011 usmrtil celkem 77 osob a k tomu dalších 319 zranil ! V té době dvaatřicetiletý Breivik nejprve odpálil dálkově ovládanou bombu umístěnou v autě zaparkovaném ve vládní čtvrti v Oslu . Výbuch měl za následek 8 mrtvých a 11 vážně zraněných. Tím záměrně odlákal pozornost policie, aby se poté přemístil na ostrov Utoya , kde trávilo letní pobyt, organizovaný levicovou Norskou stranou práce, velké množství mladých lidí. Tam, oblečen do policejní uniformy, palnými zbraněmi (poloautomatická puška Ruger Mini-14 + pistol Glock 34 ) zavraždil dalších 69 osob a mnoho desítek dalších zranil! Jde tak o nejhorší masovou střelbu vůbec . Útok byl velice pečlivě, detailně a dlouhodobě připravován a plánován. Co se týká motivace vraha a příčin útoků, tak v pozadí činů stojí (mimo osobnostních faktorů) hlavně Brevikova radikální pravicová orientace , kterou ve zvyšující se intenzitě projevoval už od svých středoškolských let. Těsně před spácháním krutých zločinů zaslal na mnoho emailových adres svůj manifest , kde zazněla především kritika multikulturalismu a s ní spojených politiků a taktéž kritika muslimů . Tedy motivací jeho činů bylo získat svým myšlenkám a názorům prostor. Zaznívají však i názory, že skutečnými hlavními motivačními faktory byly narcistní osobnost (příčina) a touha po slávě (motiv), kterým posloužila právě Brevikova ideologie. Jisté je to, že čin tohoto pachatele vyčnívá nejen počtem obětí a kombinací dvou použitých mechanismů na dvou různých místech (tedy bomby a střelné zbraně), ale hlavně i promyšleností a naprosto detailním plánováním. Breivik údajně svůj čin plánoval až 9 let , když pak od roku 2009 mu podřizoval ve svém životě téměř vše. Za své zločiny byl odsouzen k 21 letům vězení s možností dalšího prodloužení trestu. V roce 2017 si změnil jméno na Fjotolf Hansen . 4. Zhang Pilin – Čína – 7. 5. 2002 - oběti: 111 + 0 (zemř. 7. 5. 2002) Dne 7. května 2002 vypuknul při vnitrostátním letu společnosti China Northern Airlines Flight 6136 požár na palubě letadla McDonnell Douglas MD-82 (stroj z roku 1991). V důsledku požáru se letadlo zřítilo a v jeho troskách zahynulo 112 lidí , včetně 9 členů posádky. O průběhu letu lze uvést to, že pilot letadla po necelé hodině letu nahlásil dispečerovi požár v zadní části paluby a na ocasu letadla. Po dalších čtyřech minutách se letadlo přestalo hlásit a následně zmizelo z radaru, načež se zřítilo. Pilot měl nalétáno 11 000 hodin a jeho kopilot 3 300. Čínské noviny nejprve uvažovaly o tom, že by za požárem mohl být zkrat, ale v prosinci 2002 přišla vyšetřovací komise se zprávou, že za požárem stojí žhář . Tím měl být Zhang Pilin , který měl palubu polít benzínem a zapálit. Zhang se měl před letem několikrát pojistit právě proti leteckému neštěstí. Podle oficiální zprávy o ohledání trosek letadla bylo prokázáno větší množství benzínu v blízkosti jeho sedadla. Navíc podle ní on a většina cestujících kolem něj zemřela na otravu oxidem uhelnatým. Na motorech či jiných důležitých částech letadla nebyly nalezeny známky žádného výbuchu či požáru. Motivem činu měl být finanční zisk Zhangovy rodiny z výplaty pojistek, když muž měl být údajně zadlužený, navíc smrtelně nemocný. Pozdější nezávislá média však přišla se svědectvími Zhavgovy rodiny, která zpochybňují minimálně některé části oficiální verze. Její příslušníci např. tvrdili to, že o finančních potížích jejich příbuzného nemůže být řeč a rovněž neví o žádné nemoci, kterou by Zhang trpěl. Nakonec v roce 2012 přišla média s verzí, kdy za pádem letadla měl být atentát . Jeho terčem měla být Li Yanfeng , vyšší čínská úřednice a zároveň manželka politického rivala objednatele. Pád letadla měl podle této verze "zařídit" dříve mocný manželský pár Chongqing Bo Xilai a Gu Kailai . Oba manželé byli později zadrženi v případě dalších podobně motivovaných vražd, maskovaných jako sebevraždy či nehody. Stejně jako u několika dalších exemplářů v seriálu o nejhorších masových vraždách po roce 2000 zde nelze ověřit ani jednu z verzí. V tomto případě se dokonce nelze k jedné z verzí více či méně přiklonit. Jisté se zdá jen to, že za pádem letadla byl úmysl a vědomá lidská činnost . Jako vždy, v případě nejistoty, je v nadpisu uveden viník podle oficiální – úřední verze. 3. Andreas Lubitz – Německo – 24. 3. 2015 - oběti: 149 + 0 (18. 12. 1987 – 24. 3. 2015) Andreas Lubitz bývá často označovaný jako sebevrah. Podle nás jde však o velice zavádějící označení. Ač je sice pravda, že svým činem přivodil smrt sobě, důležitější je, že zároveň zavraždil obrovské množství dalších osob, tedy jediné správné označení je tak určitě vrah masový ! Tento německý pilot dopravního letadla typu Airbus A320 totiž v úterý 24. března 2015 navedl úmyslně letadlo plné lidí do skalního masivu ve francouzských Alpách . Na palubě letu Germanwings 9525 na lince z Barcelony do Düsseldorfu bylo kromě něj dalších 149 lidí – všichni zemřeli . Ač byl A. Lubitz pouze kopilotem tragického letu, v době činu měl letadlo plně pod kontrolou. Využil toho, že si hlavní pilot šel během letu odskočit na toaletu a zamknul se v pilotní kabině. Hlavní pilot se pak snažil do kabiny násilím dostat, ale vzhledem ke krátkému časovému prostoru to bylo marné. Co se týče příčin a motivací děsivého činu, lze zmínit dlouhodobé psychické problémy, kdy se pachatel léčil v minulosti s depresemi a sebevražednými sklony . Zmiňována je taktéž averze ke svému zaměstnavateli, kterého Lubitz často kritizoval kvůli pracovním podmínkám. Taktéž mohla hrát roli skutečnost, že právě kvůli psychickým a dalším zdravotním problémům se Lubitzovi pomalu rozplýval vysněný životní sen a cíl – stát se pilotem Lufhansy na dálkových trasách. Následné šetření ukázalo, že se Lubitz na svůj čin připravoval. 2. Kim Dae-han – Jižní Korea – 18. 2. 2003 - oběti: 198 + 147 (1947 – 31. 8. 2004) Bývalý jihokorejský řidič taxíku, jménem Kim Dae-han, byl od roku 2001 v invalidním důchodu kvůli cévní mozkové příhodě. Muž byl údajně nespokojený kvůli nedostatečné lékařské péči a cítil hromadící se agresi. Kvůli svým trvajícím zdravotním potížím trpěl depresivními náladami. Později na policii vypověděl, že se chtěl pouze zabít, nicméně chtěl tak udělat na místě plném lidí. Osudného dne, 18. února 2003 , vkročil do metra v jihokorejském Daegu , v rukách dvě plastové nádoby plné hořlavé kapaliny. Když si v jednom z vagonů začal připravovat zapalovač a otvírat nádoby, okolní spolucestující se jej pokusili zastavit. Při boji se hořlavina rozlila po podlaze a při vjezdu do stanice vzplanula. Cestujícím tohoto vozu, včetně pachatele se podařilo s popáleninami utéct, ale oheň během dvou minut přeskočil na šest dalších vagónů a prostor vyplnil hustý kouř. V něm nakonec zahynulo 198 lidí a 148 , včetně pachatele, jich bylo zraněno . Viníka katastrofy policie dopadnula o osm dní později v jedné z nemocnic. Nakonec byl soudem shledán vinným a potrestán doživotním odnětí svobody . Ve vězení strávil jen jeden rok, jelikož 31. srpna 2004 kvůli trvajícím zdravotním potížím zemřel . Motivem činu byla mimo jiné i touha vyvolat pozornost. Je otázka, zda bylo cílem usmrtit i další lidi, ale vzhledem k místu zvolení „sebevraždy“ a použitému množství hořlaviny to tak vypadá. Tedy motivem mohla být i ventilace agrese vůči neznámým lidem, která zřejmě měla sehrát roli „msty společnosti“. Hlavní příčinou jsou v tomto případě zdravotní potíže popisovaného masového vraha a s nimi související depresivní stavy. 1. Zaharie Ahmad Shah – Malajsie - 8. 3. 2014 – oběti: 238 + 0 (31. 7. 1961 – 8. 3. 2014) Nelichotivým označením "nejhorší masová vražda po roce 2000 " titulujeme událost k níž došlo v sobotu 8. března 2014 . Totiž toho dne zmizelo letadlo Boeing 777-200 malajských aerolinií na cestě z Majalsie do Číny. Jak čtenář dále uvidí, tato událost už asi navždy zůstane opředena nejasnostmi a nikdy nebude plně a zcela uspokojivě objasněna, nicméně po načtení mnoha článků jsme se ji rozhodli vyhodnotit jako masovou vraždu. A právě kvůli zavražděnému počtu osob (238) lze dokonce uvést, že jde o nejhorší masovou vraždu od roku 2000. Konkrétně je řeč o letu MH370 , který startoval v hlavním městě Malajsie - Kuala Lumpur a měl směřovat do čínského Pekingu . Jako hlavní pilot řídil letadlo třiapadesátiletý kapitán Zahaire Ahmad Shah , malajský občan a zkušený letec, který měl nalétáno 18 423 hodin a pro Malaysian Airlines pracoval 33 let. Jako kopilot byl přítomen sedmadvacetiletý Fariq Abdul Hamid . Zprvu bylo po zmizelém letadlu s celkem 239 lidmi na palubě intenzivně pátráno a zvažovány všechny možné scénáře, včetně pádu zapříčiněným technickými problémy. Již v červnu 2014 se však stal hlavním podezřelým, který měl zavinit pád letadla, právě jeho první pilot. Malajští vyšetřovatelé sice tehdy nevylučovali ani nějakou závadu, nicméně jako nejpravděpodobnější z možných příčin zmizení stroje uváděli právě úmyslný lidský zásah. K tomuto závěru směřovalo hned několik indicií. Tak například Zahaire Ahmad Shah neměl po dni zmizení domluvené žádné další schůzky, což pro něj nebylo rozhodně obvyklé. Rovněž na domácím leteckém simulátoru, který často používal, se našly naprogramované a trénované lety do jižní oblasti Indického oceánu , což je nejpravděpodobnější oblast zřícení letounu. Navíc měl pilot údajně rodinné problémy, kdy se rozpadalo jeho manželství (zřejmě kvůli jeho častým nevěrám). Jeho manželka rovněž prohlásila, že se poslední týdny před zmizením stáhl do své ulity a trávil celé dny ve svém pokoji u počítače a leteckého simulátoru. O tom, že se jeho chování rapidně změnilo k horšímu, vypovídali i někteří jeho přátelé. Dokonce jeho dcera uvedla, že při jejich posledním rozhovoru jej sotva poznávala: „Nebyl to již otec, kterého jsem znala. Vypadal rozrušený a ztracený ve svém vlastním světě “. Rovněž panuje přesvědčení, že pilot trpěl depresemi. Posledním faktem, který silně potvrzuje domněnku, že za pádem letadla stojí úmysl pilota, je ten, že ten po celou dobu letu nevyslal žádný nouzový signál, ač mohl... Svědci popisovali Zahaire Ahmada Shaha jako osamělého , smutného a ustaraného muže . Často též vyslovovali podezření, že trpěl depresemi. Následné šetření rovněž ukázalo, že v době před zmizením letadla byl muž přímo posedlý dvěma mladými modelkami (dvojčaty), které sledoval na soc. sítích a pokoušel se je kontaktovat. Zaslal jim celkem 97 zpráv, aniž by se mu dostalo jediné odpovědi. V záznamech v zaměstnání neměl Shah za 33 let uvedeny žádné prohřešky. Letadlo se nikdy nepodařilo najít , nicméně část jeho trosek byla vyplavena na různých místech poblíž Mauriciu (např. u ostrova Reúnion ). Jisté je to, že letoun se odklonil od své plánované trasy a zahnul doleva, resp. na západ nad Indický oceán . Po „zmizení“ z radaru, respektive po tom, co se odmlčel transpondér (který lze vypnout posádkou), bylo letadlo ještě nejméně 4 hodiny ve vzduchu, což bylo zjištěno na základě údajů automaticky odesílaných z motorů letadla. Podle francouzských vyšetřovatelů měl navíc pilot letadlo pod kontrolou až do konce, respektive do jeho pádu. To potvrzují některé neobvyklé manévry, které letadlo udělalo, a které lze učinit pouze ručním ovládáním. Podle závěrů vyšetřovatelů se měl pilot zamknout v kabině, když byl kopilot mimo ni. Následně nejspíše prudkými změnami letových výšek usmrtil všechny cestující na palubě, včetně kopilota, aby pak doletěl někam do Indického oceánu , kde letadlo s minimem paliva nasměroval k pádu. K závěru, že za neštěstí může úmysl pilota, přišla i nezávislá mezinárodní komise, která zmizení letadla vyšetřovala. Další zajímavou skutečností je údajné mlžení Malaysie kolem výsledků jejího vlastního vyšetřování. Totiž mhoho pozůstalých po obětech pádu letadla požadovalo od malajských úřadů, mnohem větší míru transparentnosti, kdy se jim nedostávalo odpovědí na jejich otázky. Letadlo doposud nebylo nalezeno (12/2019) a malajská vláda pátrání po něm oficiálně ukončila v roce 2018 . K příčinám činu lze zřejmě zmínit zejména špatný psychický pravděpodobného pachatele masové vraždy. Dále jeho rodinné a další osobní problémy. Spouštěčem činu se mohl stát právě již zmíněný rozpad manželství, ke kterému docházelo v týdnech a měsících bezprostředně před pádem letadla. Motivem činu bylo pravděpodobně spáchání sebevraždy za extrémně dramatické situace (kdy pilot dalších 238 osob unesl a tzv. „vzal se sebou“), tak aby o nebyl zapomenut, ať již členy své rodiny či širším okolím. Podle některých zdrojů prý Zahaire Ahmad Shah po vypnutí tranpondéru dokonce schválně proletěl nad městem, kde s manželkou bydleli. Pro zajímavostí uvádíme časový přehled událostí průběhu letu MH370 : Čas (UTC) - Událost 16:41 - Letadlo startuje z Kuala Lumpur 17:01 - Letadlo vystoupalo do cestovní výšky 11 t isíc metrů 17:07 - Poslední data z komunikačního systému ACARS 17:21 - Poslední data z transpondéru sekundárního radaru (letadlo bylo v tu chvíli nad Thajským zálivem) 17:28 - Letadlo zachytil thajský radar 18:11 - Systém ACARS vyslal servisní "zaťukání" přes satelit Inmarsat 3 F1. Jde o první z celkem sedmi zachycených "pingů". 18:15 - Poslední dosud známý kontakt s primárním radarem 00:11 - Poslední zachycený ping satelitem Inmarsat 0:19 - Částečný doklad o servisní komunikaci 1:11 - Zde už letadlo nevyslalo očekávaný pravidelný signál ping a vyšetřovatelé tedy předpokládají, že již tehdy nebylo ve vzduchu. Podpořte nás Share Po plagiátech je aktivně pátráno! Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Komentáře

Nejkurióznější kriminální případy z celého světa. Přečtěte si krátké aktuality, ve kterých se přesvědčíte, že možné je snad úplně vše, a to i v rámci zločinu. Kuriozity ze světa krimi Těžko pochopitelný motiv nebo záminka vraždy? Na konci září 2019 došlo ve státě Madhjapradéš ve střední Indii k brutální vraždě dvou dětí ve věku 10 a 12 let. Ty byly umláceny přímo na ulici. Děti patřily do nejnižší indické kasty tzv. "nedotýkatelných" a pocházely z extrémně chudé rodiny. V rodině panovala taková chudoba, že doma neměla ani vybudovanou toaletu. Z toho důvodu se obě děti osudného dne, jako obvykle, vyměšovaly přímo na ulici. To však extrémně vadilo dvojici bratří z vyšší společenské kasty, kteří se na děti vrhnuli, a to dokonce ozbrojeni dřevěnými holemi. V brutálním útoku přestali až ve chvíli, kdy děti bezvládně ležely na zemi. Ač se rodině obětí podařilo napadené děti ještě přemístit do nemocnice, ty v ní brzy svým zraněním podlehly. Útočníci byli následně policií zadrženi . Těžko říci, zda za útokem stál spíše onen fakt, že děti kálely na ulici, tedy motivem pachatelů bylo je za to "potrestat" nebo hrál roli spíše fakt, že patřily, na rozdíl od útočníků, do nejnižší společenské kasty a jejich defekace na ulici byla pro kruté bratry pouze záminka k útoku. Otec obětí je přesvědčen o druhé variantě, neboť rodina údajně měla s oněmi bratry konflitky již dříve. Spory navíc měly pramenit právě z kastovních rozdílů. Zajímavostí je, že ač byl kastovní systém v Indii zrušen zákonem již v roce 1950 , v praxi stále přetrvává ....více zde . (10/2019) Tragédie s dramatickou zápletkou v rodině slavného hokejisty Ve středu 13. 6. 2019 došlo v ruské vesnici Nová Romanovka k vraždě Iriny Sokolovové , manželce slavného ruského hokejového brankáře Maxima Sokolova . Aby toho nebylo pro bývalého reprezentanta málo, s těžkými zraněními byl nalezen i jeho starší syn Maxim (18) , rovněž hokejový brankář. Mladší syn Arsenij (15) , který byl při vraždě rovněž v domě, poté uvedl, že starší bratr na něj v pokoji zaútočil, on se mu však ubránil, vykopl mu nůž z ruky a utekl pro pomoc k sousedovi. Když se následně vrátil do domu, nalezl ubodanou matku a žijícího bratra, který měl podřezaná zápěstí. Ve vzteku pak měl vzít nůž a dvakrát bratra bodnout do hrudníku a krku. Policisté nejprve pracovali s touto verzí, nicméně několik informací z výpovědi nesedělo s důkazy zjištěnými na místě činu. Nakonec převládlo podezření, že vraždu matky způsobil mladší z bratrů, který se navíc pokusil zavraždit i svého staršího sourozence. Příčinou měla být žárlivost, kdy matka měla upřednostňovat ve výchově staršího Maxima. Ten vyvázl jen zázrakem a skončil s životem ohrožujícími zraněními v umělém spánku. Drama tím však nekončilo, neboť policisté pro nedostatek důkazů museli Arsenije po několik dnech pustit z vazby, protože Maxim stále nebyl schopen kvůli svému vážnému stavu vypovídat. Nakonec se Arsenij zúčastnil i pohřbu své matky, kde se však údajně dokonce i potutelně usmíval. Vyšetřování zatím není u konce. Mladší z bratří údajně již podstoupil dva testy na detektoru lži a starší se naštěstí pomalu zotavuje… Uvidíme, co toto velké drama přinese dál. Jisté je to, že pro hokejovou legendu Maxima Sokolova události znamenají rodinnou tragédii obřích rozměrů, kdy bývalá manželka je mrtvá a jeden z jeho synů je jejím vrahem.... více zde a zde . (8/2019) Maxim Sokolov ml. Maxim a Irina Sokolov Arsenij Sokolov Italský spisovatel popsal vraždu nejprve v knize, poté skutečně vraždil Na konci července 2019 dopadli italští kriminalisté jednačtyřicetiletého Daniele Ughetto Piampascheta, který byl v roce 2018 odsouzen k 25 letům odnětí svobody za vraždu osmnáctileté prostitutky nigerijského původu - Anthonie Eugbuny. Tělo mladé dívky bylo nalezeno v únoru roku 2012 v řece Pád a podezřelým byl hned od počátku zmíněný italský spisovatel, který se s mladou dívkou již nějakou dobu znal, zřejmě se do ní zamiloval a toužil po tom, aby se živila jiným způsobem. Když policisté u muže provedli domovní prohlídku, nelezli rukopis nevydané knihy Růže a lev, kde byl celý milostný příběh i samotná vražda velice detailně popsány. Muž byl souzen na svobodě. V roce 2015 byl nejprve nepravomocně odsouzen, aby byl v roce 2016 odvolacím soudem osvobozen. Nakonec byl však v roce 2018 přeci jen pravomocně odsouzen, nicméně od té doby se skrýval. Že šlo o vraždu připravovanou, potvrzuje fakt, že rukopis románu, který byl jedním z klíčových důkazů, byl sepsán již před spácháním trestného činu. Policisté nakonec uprchlíka vystopovali v bytě, který pronajímala jeho rodina a kam mu jeho otec nosil jídlo. Nezbývá než dodat, že teď bude mít spisovatel s krví na svých rukách, dost času i na sepsání pokračování nevydané knihy....více zde a zde . (8/2019) Daniele Ughetto Piampaschet Anthonie Eugbun a Domluvený sňatek rodinné štěstí nepřinesl V některých státech a kulturách je poměrně běžné to, co je v našich končinách již naštěstí dávno pasé – domluvené sňatky. K jednomu takovému sňatku byl v roce 2013 přinucen i v Británii žijící osmadvacetiletý muž z Indie – Jasvir Ram Ginday . Tohoto muže jeho rodina přiměla k tomu, aby odletěl zpět do Indie, kde si při slavnostním obřadu, kterého se zúčastnilo 700 svatebčanů, vzal čtyřiadvacetiletou ženu jménem Varkha Rani , kterou do té doby nikdy neviděl, a se kterou poté odcestoval zpět do Velké Británie. Což o to, někdy to i v takovém případě přece jen může vyjít, potíž však byla v tom, že osmadvacetiletý muž byl gay, což jeho novomanželka netušila. Tato dost podstatná okolnost vyšla během jejich společného soužití najevo poměrně brzy a mladá, zjevně zklamaná žena začala muži prý vyhrožovat, že to zveřejní. Jasvir Ginday, bojící se zřejmě ostudy, tento problém vyřešil tím nejhorším možným způsobem. V průběhu roku 2014 svojí manželku zavraždil, aby její tělo následně spálil v zahradě. Soud mladého bankovního úředníka nakonec odsoudil k doživotnímu vězení, přičemž o podmínečné propuštění může žádat nejdříve po 21 letech. Buďme rádi, že domluveným sňatkům v naší zemi již dávno odzvonilo a být homosexuálem v naší společnosti již není takové tabu... více zde a zde . (8/2019) Jasvir Ram Ginday Jasvir Ginday a Varkha Rani Varkha Rani V centru Brna někdo střílí po lidech Jistě všichni víte, že masové vraždy střelnou zbraní jsou především v USA poměrně častým jevem. Snad každý měsíc tuzemská média informují o těchto tragických událostech, které mají na svědomí tzv. "osamělí střelci", a které si často vyžádají mnoho obětí na lidských životech. Rovněž řada z Vás asi již slyšela dvojici o sériových vrahů - střelců, tzv. D. C. snipers, Johnu Allen Muhammadovi a Lee Boyd Malvovi, kteří v průběhu roku 2002 zastřelili poblíž Washingtonu 17 osob a na dlouhé měsíce strachem naprosto ochromili okolí hlavního města USA. Jeden podobný samozvaný střelec v současnosti působí i v České republice, a to konkrétně v centru Brna! Jediným štestím je, že "náš" domácí střelec útočí diabolkami a míří do zad a pozadí kolemjdoucích. Celkem v posledních týdnech takto zasáhl minimálně tři lidi. Policie zatím případ vede jako výtržnictví a po pachateli pátrá. Není skvělé, že v některých oblastech přeci jen najsme zas tak "světoví" a můžeme Vám zde tedy podat alespoň jeden takovýto případ na odlehčení?:-) ... více zde . (8/2019) Jiný kraj, jiný mrav, jiný motiv vraždy Všichni už jste možná někdy slyšeli pojem „vražda ze cti“. Jde o úmyslné usmrcení člena nějaké soc. skupiny (typicky rodiny), který podle jiného člena poškodil pověst této skupiny, či jednotlivce a zasluhuje si tak podle pachatele(ů) smrt. Tento specifický motiv je dnes typický zejména pro vyznavače islámu. K jednomu takovému extrémnímu případu došlo v červnu roku 2019 v Pákistánu. Muž jménem Muhammad Adžmal pracoval jako krejčí v Saudské Arábii, zatímco jeho manželka s dětmi pobývala v Pákistánu. Jednoho dne Adžmal uviděl fotku své manželky v přítomnosti jiného muže a nabyl přesvědčení, že jej žena zaručeně podvádí. Vydal se tak nazpět do Pákiskánu, kde následně v přítomnosti svého otce a bratra ženu zastřelil. „Běžná“ vražda ze žárlivosti, chtělo by se říct. To by však muž nesměl zastřelit i jejich dvě společné děti, tchýni, tři švagrové a jejich dvě děti! Celkem si tedy jeho krutá a nepochopitelná pomsta vyžádala 9 lidských životů! Muž se k činu přiznal, nicméně vůbec ho prý nelituje. Ač je tento motiv vražd v Pákistánu poměrně běžný, v roce 2016 země zpřísnila legislativu a začala u vražd „ze cti“ udělovat přísnější tresty. Myslíme si, že hodně vysoký trest je zde určitě na místě! ... více zde . (7/2019) Poslední poprava v Evropě? Alexanderu Osipovičovi je čtyřiatřicet let, když jej v říjnu roku 2017 pustí z vězení. V něm pobýval za svůj dosavadní život celkem pětkrát – naposledy dokonce za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti. Stále si však nedá říct! Ani ne rok po propuštění, konkrétně 20. července 2018, spáchá další zločin. Tentokrát tak otřesný, že si tím nadobro zpečetí svůj osud. Toho dne totiž tento silný alkoholik potká dvě mladé dívky – Alesiu Klimovou (27) a Kristinu Krushkinovou (26). Společně „propaří“ celou noc, aby se ráno vydali taxíkem do mužova bytu. Tam se mužovo chování změní a začne být na dívky vulgární a agresivní. Několikrát je fyzicky napadne, až dívky raději zmizí a zamknou se v koupelně, kde k volají na tísňovou linku. Opilý Osipovič, který má v tu dobu tři promile, však popadne kladivo a dříve než stačí dívky udat přesnou polohu, dveře rozmlátí a brutálně se na dívky vrhne. Dívkám zasadí těžkým nástrojem a nožem desítky ran, přičemž většina míří na hlavu. Nemají sebemenší šanci přežít. Během následujících hodin se stačí pachatel prospat, aby se následně vydal ven pro další várku alkoholu a pytle na těla. Policisté již však mezitím zjistili adresu a Osipoviče nacházejí nedaleko bydliště, jak na lavičce popíjí pivo. U soudu se kaje, vše je mu prý líto a neví, jak k tomu mohlo dojít. Neublížil by prý ani mouše, tak předpokládá, že na vině bylo nevhodné chování dívek. S touto obhajobou neuspěje a soud mu v lednu 2019 udělí nejvyšší možný běloruský trest – trest smrti zastřelením ! Ten v květnu 2019 potvrdí i odvolací soud a odsouzenému tak zbývá už jen možnost udělení milosti od prezidenta Lukašenka. Ač Rada Evropy dlouhodobě tlačí na Bělorusko, aby nad trestem smrti vyslovilo moratorium, v Bělorusku, jako v posledním státě Evropy, se popravy stále vykonávají. Ospipovič tak má pramalou šanci, že unikne svému zaslouženému osudu.... více zde a zde . (7/2019) Kristina Krushkinova Alesia Klimova Alexander Osipovič Vyvraždil celou svoji rodinu - po 26 letech se dostal na svobodu O tom, že trest odnětí svobody na doživotí v České republice nemusí znamenat, že dotyčný opravdu stráví zbytek života za mřížemi většina asi ví. Podobně tomu však bylo i ve velmi závažném francouzském případu, který zmíníme dnes. Jde o osud pětinásobného vraha jménem, Jean-Claude Romand , který v průběhu dvou dnů v lednu roku 1993 zavraždil postupně svoji manželku, dvě vlastní děti a oba své rodiče. Tento muž nežil dobře ani před chladnokrevnou, mnohonásobnou vraždou. Totiž celé své rodině roky lhal o tom, že má diplom lékaře, navíc po léta žil z půjčených peněz, které od přátel a příbuzných pod záminkou výhodné investice vylákal. Když už se chýlilo k tomu, že vše praskne, nerozhodl se jít s pravdou ven, ale zvolil postupné vyvraždění své rodiny, korunované pokusem o vlastní sebevraždu. Ta se mu nepodařila, a tak v tu dobu devětatřicetiletý muž putoval na doživotí do vězení. Pro něj milostrdný systém mu umožnil žádat o podmínečné propuštění od roku 2015 a v roce 2019 mu soud dokonce vyhověl! Propuštěn z věznice byl nakonec 28. června 2019, nicméně v té souvislosti musí plnit řadu omezujících podmínek. Musí například bydlet na místě určeném soudem, vyhýbat se jakémukoli kontaktu se zbytkem své rodiny, bude pod pravidelným dozorem, navíc nesmí o svém případu mluvit s novináři. Jsme zastánci toho, že člověk si zaslouží druhou šanci a odpuštění. Nicméně platí to i pro pětinásobného vraha, který vyvraždil svoji nejbližší rodinu, z důvodu, že měly vyplout na povrch jeho lži a podvody? To už si rozhodně tak jistí nejsme... více zde a zde . (7/2019) Jean-Claud Romand a členové jeho rodiny, které zavraždil Jean-Claude Romand v roce 2019 Řecké drama v 21. století Vše začne roku 1998, kdy se mladému páru narodí malá holčička. Její otec, Steven Pladl, je však vůči děťátku často agresivní a napadá jej, či ho dokonce zavírá do lednice, aby přestalo plakat. Pár se tak rozhodně raději dítě svěřit do adopce jinému manželskému páru. Žena muži postupně porodí další 2 děti, ty si již ponechávají a společně vychovávají. Když je v roce 2016 jejich prvorozené dceři 18, začne se Katie Fusco zajímat o to, kdo jsou jejími biologickými rodiči a vyhledá je prostřednictvím soc. sítí. Ještě během toho roku se Katie rozhodne přestěhovat do jejich domu, kde žijí i její dvě mladší sestry. Neuběhne ani půl roku a mezi osmnáctiletou Katie a jejím 42 letým otcem Stevenem propuká intimní vztah. Muž se záhy rozvádí se svojí manželkou, která již trochu tuší, která uhodila. Jistoty nabude až v průběhu roku 2017, kdy si přečte část jejich korespondence a s tím se následně obrátí na policii. Policie pár vyslechne, ale poté nechá jít. V průběhu roku 2017 Katie porodí svému otci chlapečka jménem Bennett a oba se navíc vezmou. To však není mezi biologickým otcem a dcerou legální, a tak je zatkne policie. Později jsou propuštěni, nicméně společný syn je svěřen do péče Stevenovi matky a incestnímu párečku je zakázán veškerý kontakt. Katie se opět stěhuje ke své adoptivní rodině, aby v dubnu 2018 i přes zákaz kontaktovala Stevena s tím, že jejich partnerský vzth ukončuje. To Steven Paldl neunese a rozhodne se pomstít. Nejprve 11. dubna 2018 vyzvedne malinkého Bennetta z domu své matky a u sebe doma vlastního syna udusí. Den poté se vydá do státu New York, kde jeho dcera (a zároveň bývalá milenka a matka teď již zavražděného Bennetta) bydlí. Pladl čeká ozbrojený před jejich domem. Když Katie a její otčím někam odjedou, sleduje je a ve vhodné chvíli oba v autě zastřelí. Poté obrací zbraň i proti sobě a spáchá sebevraždu. Příběh jako vystřižený z řecké mytologie zasazený do dneška tak končí stejně jako ty bájné - velkou tragédií... více zde a zde . (6/2019) Katie Fusco and Steven Pladl Katie Fusco and Steven Pladl svatební foto Steven Pladl and Katie Fusco Vražda dítěte se šťastným koncem Když se v lednu roku 2017 přistěhuje do domu 19 leté dívky jménem Sarai Rodriguez-Miranda její bratr a jeho rodina, bere to mladá žena velice nelibě. V touze, aby se z matčina domu, kde Sarai bydlela, co nejdříve odstěhovali, rozhodne se zavaždit bratrovo 11 měsíční děťátko. Od svého přítele si nechá zjistit, kolik je potřeba podat léku, aby miminko zemřelo. Poté mu píše zprávy typu: "Rozdrtím léky, a to děcko zabiju. Uvidíme, jak dlouho zůstanou. " nebo "Nemám žádné výčitky. Stejně by ji čekal život plný zneužívání a bití. " nebo "Vůbec mě nebudou podezřívat ". S těmito pocity vmíchá dávku léku, dostatečnou pro usmrcení dospělého člověka, do jedné z odstavených lahví mateřského mléka. Lahve začnou postupně ubývat... Dábelský, zákeřný, ale také poměrně promyšlený plán, dalo by se říct. Naštěstí však "mazaně" koordinavaný přes mobilní telefon sdílený s její matkou. Ta když si zpráv všimne, bleskově zkontroljuje lahve mléka v lednici a konfrontuje dceru. S podezřelou lahví jede do nemocnice a poté hned na policii. Sarai Rodriguez-Miranda se však nezhroutí, nic nevzdá a z domu prchne. Úspěšně se dokáže před policíí skrývat dokonce 8 měsíců, až nakonec spadne klec. Bezcitná teta dnes už problémy se spolubydlícími v domě své matky mít nebude. V roce 2018 totiž byla odsouzena k 25 letům odnětí svobody, ač se naštěstí malému děťátku vůbec nic nestalo. Její přítel "na telefonu" to má dle rozsudku z roku 2019 za 15. My na dálku do vězení v americkém státě Indiana, kde se případ stal, přejeme mladé dvojici hezký pobyt....více zde a zde . (6/2019) Sarai Rodriguez-Miranda Marshall S. Snyder Novější případy Starší případy

Na této stránce naleznete mnoho a mnoho fotografií známých, ale i méně známých sériových a masových vrahů. Galerie vícenásobných vrahů Jerrome Brudos Jaroslava Fabiánová Jeffrey Dahmer Albert Fish John Wayne Gacy Ivan Milat Anatoly Onoprienko Miroslav Stehlík David Virguláka Masoví vrazi z ČR 20 nejdéle aktivních sériových vrahů Mane Driza Henry Howard Holmes Fritz Honka Rodney Alcala Joachim Kroll Václav Mrázek Richard Ramirez Jack Unterweger Fred a Rose West Masoví vrazi ze zahraničí Samuel Little Nejhorší masoví vrazi po r. 2000 Henri Désire Landru Charlene a Gerald Gallego Carroll Cole Anatoly Slivko Viktor Kalivoda

Anatoly Slivko - sovětský sériový vrah, který připravil o život 7 mladých chlapců a dalších více než 30 zneužil. Detailní článek, mapující život toho monstra. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Anatoly Slivko 16. 10. 2020 Anatoly Slivko - sovětský sexuální sériový vrah, který v letech 1964-1985 usmrtil 7 chlapců ve věku 11 - 15 let. K tomu více než 30 dalších zneužil. Jeho specifikum bylo zejména to, že své oběti opakovaně škrtil (věšel), aby je pak v následném bezvědomí mohl zneužít. Své činy si většinou fotil a natáčel. Pokud se oběť z bezvědomí neprobrala, Slivko její tělo rozřezal, spálil a následně zakopal v lese, kde ke všem zločinům docházelo. Minimálně v jednom případě Slivko rovněž pil krev jedné ze svých obětí. Za své zločiny byl v roce 1989 popraven. Narozen : 28.11.1938 Zemřel : 16.9.1989 Země :Sovětský Svaz (Degestán) Počet obětí :7 Unikal :21 let Vražedná aktivita :1964-1985 V Dagestánu , nedaleko hranic s Ázerbájdžánem, vzniklo v roce 1932 město zvané Izberbaš . Jako první se zde usídlily rodiny pracovníků na ropných polích. Mezi nimi byli i Slivkovi . Emelyan Slivko sem s sebou přivedl svoji ženu a malého syna Andreie . Emelyan byl hlavou rodiny a dříčem, jenž vyžadoval doma pořádek. Matka se starala o domácnost, jak se jen v těžkých podmínkách dalo. Stejně jako mnoho sousedů i Slivkovi byli zapálenými komunisty . V roce 1938 se rodina rozroste o nového člena – syna jménem Anatoly Emelyonovich Slivko . Dětství, dospívání a mládí Jeho dětství a dospívání je trošku záhadou, neboť dostupné zdroje se hodně liší. Lze dohledat, že byl dobře vychován a svojí přátelskostí, ochotou a slušností by mohl konkurovat i Mirku Dušínovi. To ovšem velmi zpochybňuje ruský zdroj, který raný život budoucího vraha líčí temněji. Slivko v něm figuruje jako introvertní a nešikovný chlapec, stranící se vrstevníků. Na základní škole objeví zálibu v drobném chovatelství – převážně se jedná o králíky. Velmi rád je zabíjí. Sám Slivko má na dětská léta vzpomínat později i při jednom z výslechů. Zmíní časté hádky rodičů i matčino přiznání o tom, že byl vlastně nechtěným dítětem. V době těhotenství se měla dokonce několikrát pokusit o potrat, což způsobilo předčasný porod. Otce označil za tyrana a uzurpátora. Sousedé a známí rodiny však tato tvrzení popřeli a měli je za pouhý pokus o získání polehčující okolnosti u soudu. O tom však až později. V pubertě se Slivko pokouší navázat první vztahy s dívkami, nicméně ve svém snažení je zcela neúspěšný. Když se po zážitku s noční polucí pokouší o masturbaci, všimne si, že při pomyšlení na nějakou ženu či dívku, nemůže dosáhnout pevné erekce, natož vyvrcholení. Cíl zájmu tak stáčí na mužské objekty. Toto zjištění o své pravé sexuální orientaci si však zatím snaží nepřipouštět. Anatoly Slivko u námořnictva Někdy v roce 1958-1959 nastoupí dvacetiletý Slivko k námořnictvu na dva roky dlouhou povinnou vojenskou službu. Je převelen na Dálný východ , kde díky svému dobrému kádrovému posudku dokonce dostane na starost vlastní jednotku. O dva roky později, tedy v roce 1961 , se společně se starším bratrem stěhuje do Nevinnomyssku . Starší z bratrů zde nastupuje do nově postavené chemické továrny na hnojiva . Anatoly v ní plánuje pracovat také. Podmínkou je však dokončená vysoká škola chemicko-technologická. Mladý student si volný čas krátí hlavně výlety do přírody, které ho baví. Městský způsob života zase přináší větší šanci na seznámení. Vztahy s děvčaty ovšem pro něj nejsou to pravé. Po jednom zážitku k nim dokonce pocítí až averzi. Jeho problémy se sexualitou navíc ještě umocní smrtelná autonehoda , které se stane svědkem. Opilý řidič kamionu nezvládl řízení a motorový kolos najel do skupinky lidí. Na zemi ve směsi hořícího benzínu a krve zůstalo ležet tělo třináctiletého chlapce oblečeného do pionýrské uniformy . Nohy měl ohořelé. Slivka tento otřesný pohled neznepokojuje. Naopak pocítí něco, co nikdy předtím. „Poprvé v životě jsem pocítil přitažlivost k chlapcům. Na asfaltu bylo hodně krve a benzínu. Vůně benzínu a ohně. Najednou jsem cítil touhu ublížit mladému chlapci tak, aby dopadl jako on. Ten pocit mě pronásledoval a já jsem se musel vzdálit, aby touha zmizela. “ Pohled na zubožené tělo s bolestivým výrazem v obličeji ho vzruší a hluboko se mu zaryje do paměti. Dlouhou dobu ho stejná vidina budí ze spaní a on vzrušením onanuje několikrát za sebou. Snaží se proti tomu bojovat, ale podobné sny a touhy se stále vracejí. Anatoly Slivko v mládí V roce 1963 konečně nastoupí do chemické továrny. Vysokou školu sice nedokončí, ale k místu mu pomůžou straničtí pohlaváři. Zneklidňující myšlenky se v té době snaží zahnat prací. A opravdu se mu daří. Je úderník. To samozřejmě soudruzi vítají s otevřenou náručí. Mladý muž s dobrým organizačním talentem a zálibou v přírodě. To se musí využít! Takže padne návrh, aby se stal “svazákem“ v jedné z místních středních škol. Zvrhlý "skautský" vedoucí Slivko měl na starosti pořádání výletů a vymýšlení různých her. Děti (jednalo se převážně o chlapce) si ho přímo zamilovaly. Učil je o přírodě, bral je na túry a měl velký smysl pro humor. Jemu se tato vedlejší činnost rovněž zamlouvala, a tak po nějaké době zašel za ředitelem školy s vlastním návrhem o zřízení dětského klubu. Zřejmě chtěl pro svůj nový „koníček“ více možností a svobody. Když pak neuspěl, rozhodl se zkusit štěstí jinde. Po čase se mu to opravdu podaří a zřídí klub s názvem Romantik . " Pravidelně jsem cítil jakýsi sexuální tlak, který mě deprimoval a vyžadoval nějaký druh akce, která nakonec skončila masturbací. Tento akt vyžadoval fantazii, fantazii spojenou s chlapcem, který zemřel při dopravní nehodě a byl oblečen jako pionýr. Můj fiktivní svět byl realističtější než realita, byli tam chytří a šťastní chlapci v černých botách, bylo tam dobrodružství, mohl jsem si s nimi dělat, co chci a jim se to líbilo a usmívali se na mě… Když jsem pochopil, že by si takové fantazie vyžadovaly oběti, přemýšlel jsem o tom, jak toho chlapce dostat do bezvědomí. V lékařských knihách jsem narazil na popis retrográdní amnézie, při které se v důsledku krátkého zavěšení objeví částečná ztráta paměti na vše, co je spojeno se s daným zážitkem. Rozhodl jsem se experimentovat … “ Tak později bude uvedeno ve Slivkově výpovědi. Jako první však pro své svěřence vymyslí „hru na hrdiny “. Ta spočívá v tom, že chlapci musí projít různými druhy testů (poskytnutí první pomoci, orientace bez mapy, dlouhé pěší výšlapy…). Vše se rozhodne natáčet na kameru a fotografovat. Případné zvědavce odbude tím, že se jedná o materiály na jeho připravovanou knihu o mezilidských vztazích. Pokud dotyčný testem neprošel, měl dvě možnosti – buď fyzický trest v podobě např. kliků, nebo účast na experimentu . Ti, co zvolili druhou možnost, si navíc mohli vydělat 20-25 rublů. Ze začátku „pan vedoucí“ popouští uzdu své zvrhlé fantazii pomalu a snaží se krotit. I tak dochází k intimním dotekům a vznikají první eroticky laděné snímky. Slivkův pěstěný kult osobnosti a manipulace vedou k tomu, že se nikdo nad nestandardním chováním nepozastavuje . Některé zdroje uvádějí, že Slivko experimenty prováděl v rámci jiných celotáborových her. Propaganda se tenkrát nevyhýbala ani dětem – ba právě naopak. Místo „na policajty a zloděje“ jsou děti rozděleny “na partyzány a fašisty“. Spravedlivým rozpočítáváním se vybrali fašisté a ostatní chlapci je pak měli stopovat a následně zajmout. Dotyční byli uvazováni ke stromu , kde je posléze čekalo zinscenované mučení . Pan vedoucí si i toto měl zaznamenávat na kameru. Anatoly Slivko při jedné ze svých zvrhlých "her". První vražda Začátkem roku 1964 Slivko provedl svůj první "experiment" . Přemluvil nezletilého hocha a několik okamžiků ho škrtil provazem, až chlapec ztratil vědomí . Než oběť přišla k sobě, Slivko masturboval a následně ejakuloval chlapci na boty. Štěstí však hrálo zvrhlíkovi do karet – zneužitý si opravdu vůbec nic nepamatoval. Druhý červnový den téhož roku se ovšem stane smutným milníkem. Nikolaj Dobryšev byl 15letý kluk s problémovým chováním, který žil na ulici. Dle jednoho zdroje měl na Slivka narazit čirou náhodou, když se coby utečenec z dětského domova poflakoval v okolí klubu. Druhou variantou je, že byl přiveden kamarádem – členem Romantiku. Slivko se na chlapce zprvu snažil působit výchovně, dlouho s ním mluvil. Zmínil se o odborné práci, jež se zaobírá lidským jednáním v krajních mezích. Nikolaje toto téma zaujalo a svolil se stát pokusným objektem. Slivko si připravil kameru a poté chlapci počal utahovat smyčku kolem krku. Pod vlivem silného vzrušení nejspíše zapomněl na čas. Nikolaj byl bez přísunu kyslíku moc dlouho a již se neprobral. „Nechtěná“ smrt chlapce Slivka patřičně vyděsila . Dokonce se snažil o umělé dýchání a masáž srdce – marně. Jaký šok to pro Slivka byl, když zjistil, že poprvé připravil druhého o život, to se už nedozvíme. Jisté se zdá jen to, že si položil logickou otázku: A co teď ? Existují dvě hlavní možná řešení – jít se udat nebo zločin zamaskovat. Novopečený vrah si vybral druhou možnost a rozhodl se těla zbavit velmi bestiálním způsobem. Rozčtvrtil ho na několik částí a ty posléze vhodil do řeky Kubáň (někde uváděno, že byly zakopány poblíž břehu). Pásku , která děsivou scenérii zachytila, spálil . Uplynulo pár týdnů. Počáteční paranoia a obavy z policie mizely. Vražda se ve Slivkově hlavě ukotvila a stále ji měl před očima. Pohled na ni se ovšem změnil. Začala ho vzrušovat a chtěl znovu cítit tentýž pocit. Veškeré vzpomínky si zaznamenal do notýsku a tak činil i s každou další vraždou. Později si navíc bude jako suvenýry a vzpomínku na své zločiny nechávat i chlapecké boty , které ho rovněž vzrušovaly. V roce 1965 Slivko v rámci hry vylákal do lesa Jevgenije Vlasova . „Slivko nám tvrdil, že píše knihu o partyzánech a jejím hrdinou bude mladý pionýr. Němci ho chytili, vyslýchali, on nic neřekl, takže ho pověsili. Stoupl jsem na sedátko kola, on mě vzal oběma rukama za nohy a strhl. Pak už si samozřejmě na nic nepamatuji, " Vlasov měl štěstí a přežil . Slivko tuto událost ve výpovědi také zmínil. Velmi ho vzrušovalo, když sebou oběšený chlapec zmítal. Po nějaké době ho ovšem odvázal. Můžeme předpokládat, že i tento hoch byl pohlavně zneužit. Než se však probral z bezvědomí, trvalo to několik hodin a na celou věc si nepamatoval. Sériový vrah Sedmnáctý květnový den roku 1965 si Slivko připsal druhou vraždu . Patnáctiletý Alexej Kovalenko měl být další, kdo ztvární osud hrdinného mladého pionýra, který než by něco řekl německým vojákům, radši zvolí smrt. Vše probíhalo naprosto stejně. Kovalenko se však z nabytého bezvědomí již nikdy neprobral , byť se ho Slivko opět snažil oživit. Dvojnásobný vrah měl poté s mrtvým tělem sex. Romantik se mezitím stal mezi místní mládeží velmi populární. V roce 1966 měl přes 200 členů . Slivko zprvu zvládal tuto aktivitu skvěle skloubit s prací. Nicméně kvůli počtu členů byl nucen přibrat další vedoucí, rozdělit děti do věkových kategorií a upravil aktivitu s přihlédnutím na věk. Měl dobré vůdčí dovednosti a byl oblíbený. Nechal si familiárně říkat "Tolik ". Bral děti do přírody, učil je různé zálesácké dovednosti. Zároveň však byl úspěšným manipulátorem a jeho „ovečky“ mu posloužily i jako pěstitelé jeho kultu osobnosti. Slivko stále bojoval se svou sexuální orientací a zvrhlými představami. Těžko říct, zda se pokoušel je umlčet nebo vytvořit zástěrku pro okolí. Každopádně na začátku roku 1967 začal projevovat náklonnost k jedné dobrovolnici z Romantiku . Mladá žena se jmenovala Lyudmile . Vyhovovalo mu, že je to jeho kolegyně, a tak plně chápe jeho oddanost ke klubu i pracovní vytíženost s tím spojenou. Lyudmile imponovala Slivkova ostýchavost a zdrženlivost. Před uzavřením sňatku ji nikdy nevzal za ruku a ani nepolíbil. Ona byla panna a věřila představě, že k naplnění svazku dojde až o svatební noci. "Byla to moje první a jediná žena, ale po svatbě jsem s ní nemohl mít pohlavní styk. Snažil jsem se to udělat, ale nic nefungovalo, navzdory mé upřímné touze a oddanosti. Dva měsíce nato moje žena navštívila gynekologa a vrátila se velmi rozrušená. Byla na mě hrubá a vyhodila mě z ložnice. Myslím, že panenství mé manželky bylo narušeno lékařským zákrokem. Po dlouhou dobu jsem před manželkou cítil výčitky svědomí a bezmoc, ale nemohl jsem nic dělat. " Anatoly Slivko s manželkou a jedním ze dvou synů Anatoly Slivko s manželkou Slivko měl svou ženu rád. Problémy s erekcí dokonce konzultoval s lékařem. Ten mu dal jakousi tinkturu a doporučil více spánku a pobytu na čerstvém vzduchu. Nakonec přece jen ze svazku vzešly dvě děti - synové . Nicméně četnost jakékoliv intimity byla na bodu mrazu. Pár spolu měl v průběhu sedmnáct let trvajícího manželství pohlavní styk méně než desetkrát . Manželé postupem času spali odděleně, Lyudmila přestala v Romantiku pracovat a nezúčastňovala se ani jejich aktivit. Mrzelo ji, že se manžel věnuje klubu a ji a děti zanedbává. V roce 1968 nešťastnou náhodou vznikl v klubovně Romantiku požár a vše se změnilo na popel. Slivko proto okamžitě začal pracovat na náhradě. Jeho novým projektem se stal klub CHERGID . A vše mohlo pokračovat vesele dál. CHERGID Starosti a snaha věnovat se rodinnému životu možná měly za následek i Slivkovu poměrně dlouhou vraždící pauzu . Dalšího mordu se totiž dopustil až v listopadu roku 1973 , tedy více než osm let po tom předešlém. Jeho obětí se stal patnáctiletý Alexander Nesmeyanov . Slivko chlapce opakovaně věšel na větvi, až ho oběsil . Poté tělo použil k ukojení chtíče a nakonec mrtvolu rozřezal, polil benzínem a zapálil. Co z hocha zbylo, to pohřbil do země. Alexander Nesmeyanov - oběť Pár dnů nato ohlásila Alexanderova matka zmizení na policii. Policie zorganizovala velkou pátrací akci . Zapojeni byli i potápěči. Vše bez výsledku. Jelikož chlapec byl členem Chergidu , zašla zoufalá paní Nesmeyanová za samotným Slivkem . Ten uvedl, že o chlapci nic neví. To samé zopakoval i zvědavým policistům. Navíc, když se v rámci pátrání objevila chlapcova fotografie v televizi, Slivko vytvořil několik kopií a ty společně s členy klubu vylepoval po okolí. K tomu uspořádal pátrací akci. O pár měsíců později se k vraždě přiznal vězeň se jménem Magyarov . Uvedl, že tělo oběti zakopal kdesi u Kubáně. Po prošetření ale vyšlo najevo, že se jedná o lež a případ byl odložen. V květnu 1975 si vrah vyhlédl svojí nejmladší oběť . Andreji Pogasyanovi bylo teprve 11 let . Slivko již delší dobu chlapce přemlouval, aby s ním natočil nějaký dobrodružný snímek v lese . Pogasyan se o filmování letmo zmínil i před vlastní matkou. Den nato bylo objeveno Andrejovo oblečení a aktovka. Policisté však měli důležitou informaci. Matka chlapce totiž poskytla lokaci možného chlapcova nálezu – Donský les . Ale opět se nic nenašlo, stejně jako v předešlém případě. Proč si nikdo nedokázal spojit zmizení dvou podobně starých chlapců? Zvlášť, když oba chodili do Chergidu ? Slivko se i v tomto případě podílel na vylepování fotografií a dalších pátracích akcích se členy klubu. Andrej Pogosyanov - oběť Chergid se mezitím stal téměř prestižním klubem . Slivko dokázal na svou stranu dostat městský výbor a mohl dát výpověď v zaměstnání, aby se pozici vedoucího mohl věnovat naplno. Měl velmi slušnou mzdu, dokonce obdržel i několik vyznamenání. Nedostudovaný "absolvent" vysoké školy chemické, za to "straník ", byl uznáván i jako kantor a psycholog. Měl výhody , o které se jeho „kolegům“ mohlo jen zdát. Získal pro klub velké prostory a hlavně mnoho peněz . Pár lidí z jeho okolí potvrdilo, že ho to změnilo. Dříve působil lehce zakřiknutě a nyní se z něho stal pyšný a arogantní muž . Odborníci později Slivka budou označovat jako vysoce inteligentní osobnost s nadprůměrnou sociální inteligencí a morálkou . Hlavně poslední uvedené zní s podivem, ale znalci to údajně zdůvodnili tak, že i když měl Slivko mnoho sexuálních úchylek, dokázal si dlouho vystačit s pouhými fantaziemi . Anatoly Slivko s chlapci z klubu Chergid "Když jsem oběť rozčtvrtil, necítil jsem znechucení. Některé myšlenky hodnotily špatnou stránku mých činů, jiné - silnější - mě přinutily udělat špatnou věc a uspokojit se. Části mrtvých těl jsem polil benzínem, zapálil a potom pohřbil. Na vše jsem se předem připravoval. Pro každý pohlavní styk jsem potřeboval vidět krev. Ale po uvolnění sexuálního tlaku, tedy po uspokojení vášně, zdravý rozum navrhl, aby se to často nedělo, že je to velmi špatné, ale neustále jsem hledal nové příležitosti. Vznikl nápad pořídit co nejvíce fotografií, aby se po jejich prohlédnutí celý proces reprodukoval a já se nad tím uspokojil. Někdy jsem jen použil představivost a vzpomínky toho, co se stalo předtím. Cítil jsem takové pocity i ke svým synům: když nikdo nebyl doma a měl jsem sexuální potřebu, představoval jsem si svého syna v podobné situaci. A masturboval nad jeho botami… Po jedné z vražd jsem si nechal oblečení a hodinky oběti, tyto nedílné součásti způsobily, že jsem lépe porozuměl minulým událostem. Snažil jsem se vyrobit panenku, abych nezabíjel živé, ale abych ji použil ke zmírnění sexuálního tlaku. “ Nutno zmínit, že i přes výše uvedené, neexistují záznamy vypovídající o sexuálním zneužívání vlastních synů . Jak už bylo naznačeno dříve, Slivko rodinu spíše zanedbával a realizoval se prostřednictvím jiných dětí. Dle výpovědi Lyudmily oba synové otce milovali a moc je mrzelo, že na ně nemá více času. Je otázka, zda hluboká láska byla oboustranná a zda přiznané fantazie spojené s masturbací byly jen „špatnými“ nápady, které se snažil zapudit. Pravděpodobné je, že i Slivko jak svoji manželku, tak syny opravdu rád měl. Anatoly Slivko se svými syny V roce 1980 Slivko sprovodil ze světa třináctiletého Sergeje Fatneva . Vraždění spíše než zběsilou smrtící jízdu připomínalo požitkářský zážitek. Každý sériový vrah se každou další vraždou zlepšuje, získává sebevědomí a více ji uzpůsobuje svým představám. Stává se sofistikovanějším strojem na smrt. I Slivko prošel vývojem. V tomto případě byla oběť na lanech vytáhnuta do vzduchu a oběšena. Po následném "mazlení" Slivko mrtvolu chlapce rozřezal a jednotlivé části těla naskládal do zvláštních formací (např. uříznutá hlava s nohama v naleštěných botách). Poté torzo těla rozřízl a vyvrhl. Měl připravenou nádobu, do které zachytával krev. Údajně měl tuto krev i několikrát ochutnat . Na oddělené hlavě vydloubl oči, uřízl nos a uši. Genitálie vyjmul a následně je vnořil do nádoby se solným roztokem. Celý tento proces mohl trvat i více jak dvě hodiny. Poté za pomocí benzínu části těla zapálil a zbytky pohřbil. Sergej Fatnev - oběť Následovala další pauza. A v dubnu roku 1982 záhadně zmizel patnáctiletý Vyacheslav Khovistik . Policie se snažila, nicméně vyšetřování vždy skončilo ve slepé uličce. Vyacheslav Khovistik - oběť Spadla klec Velký zlom nastal až v červenci v roce 1985 . Třináctiletý Sergej Pavlov v sedm hodin ráno odešel z bytu a rodičům oznámil, že bude chytat ryby v řece Barsuchki s vedoucím Chergidu . Pan vedoucí Slivko mu také slíbil fotografování pro jistý ilustrovaný časopis. Jenže padl večer a Sergej nikde. Jeho matka Antonina Grigorievna ihned začala konat. Nejprve telefonicky kontaktovala Chegrid a vyžádala si Slivka. Ten ovšem uvedl, že s chlapcem vůbec nebyl v kontaktu a tudíž ani neví, kde by mohl být. Krásně mu nahrál do karet i fakt, že druhý den odjížděl s klubem na túru. Sergej Pavlov - oběť Zoufalá matka poté zamířila na místní policejní stanici. Policisté slíbili pomoc, nicméně zůstalo jen u slov. Uběhlo několik dní a opět žádné nové informace. Žena proto zašla na městskou prokuraturu. Po přezkoumání veškerých dostupných informací vznikla teorie, že by se chlapec mohl stát obětí trestného činu. A jelikož v posledních letech je v dané oblasti evidováno několik dalších zmizení, je velmi pravděpodobné, že by jednotlivé případy mohly spolu souviset. Případ dostala na stůl vyšetřovatelka Tamara Langujeva . Jelikož vše ukazovalo na určitou spojitost s Chergidem , rozhodla se své vyšetřování začít tam. A i když se zprvu zdálo, že je vše v naprostém pořádku, některé výpovědi byly znepokojující. Pro komunitu žijící ve městě to byl šok. Nikdo nemohl uvěřit, že by Slivko byl něčeho takového schopný. Vždyť dostával dopisy plné díků a vděčnosti jak od dětí, tak i od dospělých. Jeho pověst ho předcházela a dokonce se na krátkou dobu stala i jakýmsi štítem. Hlavně straničtí činitelé se opravdu snažili. Výpovědi přeživších svědků jakoby najednou byly zcela bezcenné. A Slivko získával drahocenný čas. Naštěstí, po vleklých peripetiích, byla konečně nařízena prohlídka Chergidu a 28. prosince 1985 do budovy vstoupili policisté. Slivko tam s dětmi zrovna připravoval silvestrovskou besídku. Pozornost kriminalistů zaujaly dveře s nápisem NEVSTUPUJTE-NEBEZPEČÍ . Slivko na otázku, co je za nimi, odpovídal jen velmi neochotně. A po jejich otevření bylo jasné proč. Místnost sloužila jako fotokomora . Na vyvolávaných či již vyvolaných fotografiích byly zachyceny průběhy experimentů i samotných vražd . Zajistily se také filmové kotouče s děsivými videi . Byla tam sada nožů, dvě tábornické sekyrky, lana a hadice. V krabici se nalezlo několik párů chlapeckých bot. Slivko byl okamžitě zatčen. Předměty nalezená u A. Slivka Neprodleně po zatčení podezřelého byla jeho rodina s pomocí ministerstva přestěhována do jiného města. Vzhledem k závažnosti celé situace přišlo dokonce několik funkcionářů o svá místa. Tajemník Kostina se zamkl ve svém bytě a spáchal sebevraždu, neboť právě on kdysi Slivka vyznamenal titulem Ctěného učitele. Klub Chergid spadl pod správu městské rady (dodnes se v tamějších prostorech nachází centrum pro turistiku a exkurze dětí a mládeže). Anatoly Slivko (uprostřed) Na začátku roku 1986 se Slivko za zdmi vazební věznice doznal k sedmi vraždám . Následně byl vyšetřovateli eskortován do Donského lesa , kde zbytky těl obětí pohřbíval. Šest z nich bylo nalezeno, ale tělo první oběti – patnáctiletého Nikolaje Dobryševa – pachatel již nalézt nedokázal. Soud započal v červnu 86. Jednalo se o poměrně rychlý proces. Vrah se přiznal, důkazů a svědeckých výpovědí bylo dost. Po celou dobu trvání procesu byly k dispozici sanitky. Několik členů poroty a přihlížejících muselo být po prezentaci otřesných záběrů odborně ošetřeno. Dokonce se hovoří i o dvou infarktech. Anatoly Slivko Anatoly Slivko byl uznán vinným ze sedmi vražd , sedminásobného pohlavního zneužití, sedmi případů nekrofilie a hanobení lidských ostatků. Čísla ukazují, že podivných experimentů se mohl dopustit celkem třiačtyřicetkrát , v šestatřiceti případech se mu oběť podařilo přivést zpět k životu , ve zbylých nikoli. Šlo o psychopata s homosexuální orientací trpícího pedofilií (specifikováno jako hebefilie – preferoval chlapce mezi 10–15 lety), nekrofilií , nekrosadismem , fetišismem , pyromanií a vampýrismem . Slivko u soudu projevoval lítost a několikrát plakal . Přesto byl za své ohavné zločiny odsouzen k trestu smrti . Jeho právní zástupce Petrov se pokoušel o přezkoumání duševního stavu klienta a také zažádal o milost. Tři dny před Štědrým dnem 1987 byly však veškeré jeho snahy zmařeny. V SSSR platilo pravidlo, že odsouzenec na smrt nesmí vědět přesné datum své exekuce. Slivko se tak prý třásl při každém sebemenším hluku z chodby. Za mřížemi ho ještě stihl navštívit známý moskevský právník a státní zástupce Issa Kostoyev . Chtěl lépe poznat myšlení sexuálně motivovaných vrahů. Chvíli spolu hovořili a poté mu tam nechal notes s tužkou. Slivko do další návštěvy celý notes popsal. Zmiňuje se o svých touhách, co bylo spouštěčem i jak přesně nahlížel na vztah s jeho ženou. Rovněž napsal, že jedna série fotek z vraždy ho dokázala uspokojovat jen necelý měsíc . "Mohl bych popsat všechno, co jsem udělal, dvěma zcela opačnými způsoby. Mohl bych se proklínat, ale mohl bych také představit svůj sadismus jako něco vznešeného, nepřístupného obyčejným lidem. “ Nutno dodat, že Kostoyev nepřišel náhodou, v té době se totiž podílel na případu tzv. Rostovského řezníka – jednoho z nejproduktivnějších a nejkrutějších vrahů původem ze SSSR - Andrie Romanoviche Chikatila . Anatoly Slivko byl nakonec popraven zastřelením v září roku 1989 . Závěr Ač je výše popsaný případ otřesný, fotky a videa , které Slivko pořídil, jedny z nejděsivějších , které kdy unikly do veřejného prostoru (pozn. aut. nedoporučujeme koukat, ale pro úplnost - video ZDE ), přijde nám příhodné upozornit i na pachatelovu marnou snahu se se svými úchylkami vyrovnat způsobem, který by vedl k co nejmenším negativním následkům a bojovat se svým nutkáním ubližovat jiným . Slivko si podle svých pozdějších slov moc dobře uvědomoval, že k naplnění svých sexuálních potřeb bude muset porušit zákon a někomu ublížit, ale minimálně z počátku se snažil, aby jeho oběti zneužívání nezemřely. Však své první dvě oběti se údajně snažil i oživit. Zajímavé je také období po druhé vraždě, kdy se oženil a dokonce vyhledal sexuologa , který by mu pomohl s tím, aby byl schopen běžného sexu. Ač se to nepodařilo a Slivko se lékaři zřejmě nesvěřil, co jej doopravdy vzrušuje, tak během následujících osmi let žádného chlapce nezavraždil. K tomu, aby své zvrhlé činy minimalizoval, si vše natáčel a nahrával, aby si alespoň na čas díky těmto materiálům vystačil se vzpomínkami a fantazií. Bohužel, nikdy to nevydrželo dlouho a on opět znovu a znovu podléhal svým nekrosadistickým choutkám, za což ho stihnul zasloužený trest! O tom, že se s podobnými choutkami někteří lidé rodí i dnes, není pochyb. Je zde však alespoň malá naděje, že pokud se rozhodnou řešit tento problém včas, nebudou nikomu muset ublížit a sami tak neskončí ve vězeňské cele. Autoři: Jana Hykešová, Tomy DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Detailní článek o australském sériovém vrahovi, který krutě usmrtil nejméně 7 turistů, ale panuje podezření až o 30 obětech! HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Ivan Milat 4 .9. 2009 Ivan Milat - australský sériový vrah, který v letech 1989-1992 unesl, oloupil, zneužil, trýznil a zavraždil minimálně sedm turistů. Mrtvá těla pak pohodil v lese Belanglo jižně od Sydney. Jeho oběťmi byly jak ženy, tak muži. Během let, kdy řádil jako nelítostný vrah, žil tento nebezpečný a agresivní muž naprosto samotářským životem. Milat se nikdy k žádné ze spáchaných vražd nepřiznal a existuje silné podezření, že na svědomí má mnohem více obětí... Narozen: 27. 12. 1944 Zemřel: 27. 10. 2019 Země: Austrálie Počet obětí: 7-28+ Unikal: 4,5 roku Vražedná aktivita: 1989-1992 Přezdívka:„vrah baťužkářů" Do Austrálie každoročně přijíždí turisté, hlavně mladí lidé z celého světa, aby tu houfně prozkoumávali zdejší pobřeží, lesy, pouště i nekonečné rozlehlé pláně. Velkou část z nich tvoří stopaři, kteří se s oblibou volně toulají krajem . A právě na takové typy obětí vrah čekal . Ivan Milat , krutý, sadistický pachatel, který v letech 1989-1992 unesl , oloupil , zneužil , trýznil a zavraždil nejméně sedm turistů . Jejich mrtvá těla pak pohodil v lese Belanglo jižně od Sydney. Milat byl nevelký, tmavší, šlachovité postavy. Měl pronikavý pohled a pečlivě pěstoval mužný knír. Během let, kdy řádil jako nelítostný vrah, žil naprosto samotářským životem. Pojďte se s námi podívat na celý jeho případ… Ivan Milat Ivan Milat se narodil 27. prosince 1944 jako páté dítě v rodině, která čítala čtrnáct dětí (10 chlapců, 4 dívky). Rodina žila v typickém venkovském zapadákově jako úzce spjatá jednotka. Byla nedůvěřivá vůči cizím a žila uzavřena, svázána jen oddaností jednoho člena vůči druhému. Jeho otcem byl Stefan Milat , jugoslávský imigrant, který zprvu pracoval v přístavu, aby později začal farmařit. Šlo o přísného otce , až despotu , který děti mlátil, ale díky své pracovitosti dokázal rodinu uživit. Sousedé si vzpomněli na jednu obzvlášť drastickou příhodu, kdy Stephen Milat stál na zádech svých dvou synů, kteří leželi na břiše, a mlátil je holí hlava nehlava. Sklon k hrubému násilí byl u něj dobře známý. Kvůli pracovnímu vytížení však nebyl často doma, proto se o rodinu a děti starala především matka . Tou byla Margaret , dcera anglických imigrantů, která Ivana Milata porodila, když jí bylo 24 let. Oblíbenou rodinnou činností byla střelba . Ivan a jeho bratři se nejradši potulovali se zbraněmi po okolních lesích, sami si dokonce vyráběli vlastní pušky i revolvery. Popadli svůj arzenál a zmizeli v lese, kde lovili králíky a ptáky. Ivan Milat jako mladík také vydržel dlouhé hodiny cvičit s činkami , aby si zdokonalil tělo. Oblékal se tak nákladně, jak mu to jen jeho rodiče mohli dovolit, nosil u sebe zbraň. Ivana fascinoval vlastní zevnějšek a svůj zjev pokládal za objekt prvořadé důležitosti. Už v té době měl nepěknou pověst. Jeho tehdejší spolužák vzpomíná: „Měl jsem z něho strach. Byl to skoro teror, co kolem sebe šířil. Měl v sobě něco zlého. A já jsem věděl, že v budoucnosti udělá ještě něco horšího. Ivan mě velmi často bezdůvodně bil. Milatovi nešlo o běžné malé potyčky na školním dvoře, chtěl mě doopravdy zranit. Milat nebyl špatný, ale zlý. “ Ivan Milat v mládí Jestliže jako chlapec obdivoval střelné zbraně , během dospívání jeho záliba přerostla přímo v posedlost . Spolu s bratry dokonce vytvořil na rodinném pozemku střelnici. Zbraně pro něj byly velice důležité. Tehdejší Ivanův šéf Don Borthwick vypráví: „Máte pijáky a máte hráče. A Ivan měl nůž…,takovej, že byste s ním klidně mohl podříznout i koně. “ Bývalý Milatův šéf také vzpomíná na den, kdy Milat hrdě předvedl kolegům sbírku zbraní. Prý se pyšně usmíval, když každý obdivoval jeho neobvyklý arzenál. Do něj patřil také zmíněný velký lovecký nůž, který Milat neustále nosil při sobě. Milat řekl, že ho používá na krájení jablek, ale šéf mu odpověděl, že takovou kudlou by se daleko lépe kuchala zvířata. Na to se Milat usmál a prohodil cosi v tom smyslu, že člověk nemůže být nikdy dost opatrný, a že nikdy neví, kdo ho sleduje. Jindy zas jeho kolegyni řekl, že jestli se chce zbavit manžela, může se na něj obrátit: „Jestli se chceš zbavit starého, stačí říct. Žádnej problém. Za padesát dolarů tě jej rychle zbavím. Jestli nemáš peníze, budeš mi to splácet “, čímž myslel sexuální služby. Ač Ivan Milat v mládí rád pil červené víno, časem si umínil, že se pití alkoholu i užívání drog zdrží, což ho odlišovalo mezi ostatními vrstevníky a kolegy. Když se Milat postupně vymanil z rodinných pout, odstartovala jeho kariéra kriminálníka , i když zprvu šlo spíše o drobnosti . Jeho první zaměstnavatel, Peter Cantarella, ho zaměstnával po dobu jednoho roku ve svém obchodě s ovocem a zpočátku v něm viděl celkem ucházejícího, pracovitého, mladého člověka. Tento dojem mu však dlouho nevydržel. Problémy začaly, když ho Ivan požádal, aby mu ručil při koupi automobilu, který si moc přál. Cantarella nebyl proti, ovšem za předpokladu, že Ivan bude půjčku řádně splácet. Ivan tedy auto zakoupil, jenže splátky začal zanedbávat a bylo mu v podstatě jedno, že za něj Cantarella musí převzít odpovědnost. Zprvu byl Milat skoro na mizině, když se časem opět vzchopil, ani ho nenapadlo ručiteli aspoň poděkovat. Místo toho začal spolu s několika bratry vyhrožovat jak Cantarellovi, tak jeho ženě. Situace se vyhrotila. Bratři Milatové odcizili z Cantarellova obchodu zbraně spolu s cennými předměty , které patřily jeho ženě. Cantarellovi nezbývalo, než vzít situaci pevně do rukou a jakmile se Milatové objevili příště, s Milatem se popral. „Milat s bratry vnikl do mého obchodu a odcizil předměty, které patřily mé ženě. Tak jsem ho praštil do hlavy. Dostal se zkrátka do mizerné společnosti a stal se z něho vyslovený grázl. “ Milat a jeho milované zbraně Epizoda s autem byla jen počátkem jeho života mimo zákon . Společně s bratry začali podnikat krádeže a loupežná přepadení ve městě. Byla to sice spíše banda výtržníků, které by šlo stěží klasifikovat jako těžké zločince, ale závažnost prohřešků gradovala . Zprvu to začalo drobnými krádežemi, až Milat dopracoval k loupeži v kasárnách, odkud si odnesl pokladnu. V roce 1962 strávil kvůli vloupání šest měsíců v zařízení pro mladistvé delikventy . V roce 1964 byl odsouzen k 18 měsícům vězení za vloupání a krádež . Krátce po propuštění, v roce 1965 , byl potrestán znovu. Tentokrát dvouletým vězením za krádež motorky . Po odpykání posledního trestu se dokázal problémům se zákonem vyhnout až do roku 1971 , kdy však spáchal zločin, který ho okamžitě posunul z pozice zlodějíčka do ligy mnohem hrubšího kalibru. Milat se rozhodl unést dvě stopařky , které měly namířeno do Melbourne. Začal s tím, co se později mělo stát jeho typickým modem operandi : přibral obě mladé ženy do auta, nejprve s bodrým přátelským úsměvem, ale když si byl jistý, že má dívky plně pod kontrolou, jeho chování se zcela změnilo. Milat sjel s dívkami z dálnice a požadoval sex. „Chci sex, rozuměly jste? Jestli nebudu mít alespoň s jednou z vás sex, zabiju vás. “ Když si dívky uvědomily, v jakém vážném nebezpečí jsou, svolily, ale i tak je Milat obě svázal . S nožem na krku pak jednu z nich znásilnil, zatímco druhá z dívek ležela hned vedle. Při styku navíc dívku silně škrtil. Když se uspokojil, dívky rozvázal a naložil zpět do auta. Během jízdy se dívkám podařilo přesvědčit jej, aby jim zastavil na benzínové pumpě, aby se mohly napít. Jedna z dívek upozornila obsluhu a ta je ze zajetí násilníka vysvobodila. Milat byl zatčen a následně obviněn ze znásilnění . Jedna z napadených dívek tehdy uvedla: „Jsem si jistá, že tento muž bude vraždit. Když se to stalo, cítila jsem se tak bezmocná jako ještě nikdy v životě. Ještě nikdy jsem neměla tak malou kontrolu nad svým životem jako v těchto minutách. Myslela jsem si, že musím zemřít. Bylo to strašné. “ Když však později druhá z dívek změní výpověď, Milatův advokát dokázal věrohodnost svědectví dívek zpochybnit a obvinění bylo staženo. Milat byl tedy volný. Mimo onoho znásilnění se téhož roku rovněž dopustil ozbrojeného přepadení , které provedl spolu se svým bratrem a dalším kumpánem. Ač byla Milatův bratr zatčen a následné odsouzen na 12 let , Ivan policii prchnul a dva roky se zadržení vyhýbal. Dopaden byl, až když se rozhodnul přijet do nemocnice, aby se rozloučil s umírající matkou. Jelikož však bratr poskytnul policii pro Ivana Milata příznivé svědectví , je nakonec obvinění zproštěn . Ve třiceti letech se I. M. seznámil s dívkou jménem Karen Duck. Ta v té době byla šest měsíců těhotná s jiným mužem a potřebovala někoho, kdo by byl schopen postarat se o ni i doposud nenarozené dítě. Proto se začne přátelit s Milatem a časem vznikne partnerský vtah. Ač nebylo nikterak prokázáno, že by se dvojice navzájem příliš milovala, přesto Milat v roce 1984 požádal Karen o ruku a ta souhlasila . Po svatbě Karen poměrně brzy zjistila, jak je Ivan panovačný a především žárlivý. Kolikrát se stalo, že jí ani nedovolil vyjít z domu. Když to přesto udělala, žádal ji, aby mu přesně řekla, kde se zdržovala a co konkrétně dělala v době, když byla mimo jeho dozor. Stejným způsobem ji nutil vyúčtovat útratu každičkého centu, požadoval po ní veškeré účty za všechno, co nakoupila. Později vyprávěla, jakým způsobem potlačoval emoce: „Bylo to typické, protože obdobně jednal i v jiných životních situacích. Nepodléhal okamžitým návalům hněvu, spíš jen tak potichu doutnal. Jakmile se ovšem přestal ovládat, byl jeho vztek o to úděsnější. “ Milat byl navíc ke své ženě velmi brutální i v posteli , navíc ji zakazoval otěhotnět, po čemž ona velice toužila. Svoji manželku systematicky ponižoval a dokonce bil , až už to žena déle nemohla vydržet a v roce 1987 se rozhodla pro ukončení svazku . To pro ni vzhledem k Miltově povaze nebylo vůbec lehké a chtělo to notnou dávku odvahy. Z rozhořčení Milat po nějaké době šel a podpálil garáž Kareniných rodičů . Ivanův bratr Georgie událost komentuje slovy: „Ten rozvod ho hodně sebral. Podle mého si to ale zavinil sám... Začal ji mlátit, kolikrát museli přijet policajti…, protože když začal zuřit, tak to teda pokaždé stálo za to. “ K rozvodu došlo 13. července roku 1989 . O šest měsíců později zmizela v Austrálii první dvojice mladých turistů . První dvojicí mezi jeho oběťmi byli devatenáctiletí James Gibson a Deborah Everist z Frankstonu ve státě Victoria. Naposledy je viděli živé v pátek 30. prosince roku 1989 v Surey Hilus v Sydney, odkud měli naplánováno projet autostopem 140km do Albury, kam však již nikdy nedorazili. James Gibson Deborah Everist Ve čtvrtek 25. ledna 1990 stopoval anglický turista Paul Onions (24) na dálnici Hume . Po nějaké době oslovil jmenovaného turistu muž, který se mu předstvil jako „George “. Muž si Paula všiml u malého kiosku hned vedle silnice a sám mu nabídl, že ho svaze. Paul pochopitelně vděčně nabídku přijal a nasedl do auta. Během jízdy mladý turista vnímal šoférovu proměnu. Onions cítil jistou změnu hned, jakmile se ocitl ve voze. „Máte skvělou klimatizaci “, začal mladý muž zdvořilostní konverzaci. „Tu tady v Austrálii potřebuju, kvůli tomu zatracenýmu vedru. Ten problém vy v Anglii nemáte “, odpověděl Milat. „Nikolik “, přitakal Onions, ale Milat pokračoval: „Za to máte jiné problémy “. „Jaké? “, odpoví Onions. „Co tam děláte se severními Iry, se mi zdá více než skandální. Pro to nemám žádné pochopení. “ Mladý muž nechtěl zabřednout do politické debaty, případně se s mužem hádat, proto raději přitakal a zkusil změnit téma. Milat však již přebíral moc a jeho obličej byl zcela vážný a působil velmi nepříjemně. „Nemusíš uhýbat! “, obořil se na stopaře. Situace dále eskalovala, až Milat po chvíli zastavil a vytáhl na překvapeného turistu pistoli . Paul Onions bez rozmýšlení vyskočil z auta ven a začal utíkat, což mu zřejmě zachránilo život. Kličkoval po silnici, jak ho to učili u námořního vojska, aby se vyhnul kulkám. Řidič po něm minimálně jednou neúspěšně vystřelil, ale naštěstí kolem projíždělo další vozidlo, na které turista zamával. „George“ naskočil zpět do auta a vyrazil pryč. Mezi tím otřesený Onions podal na policii výpověď o tom, co zažil. Vše bylo řádně zaprotokolováno, ale třebaže šlo o přímé ohrožení života, policisté považovali incident za jednorázové napadení, a tak příapd brzy odložili. Teprve po čtyřech letech nabral případ Paula Onionse zcela jiný význam. Samozřejmě pachatelem byl Ivan Milat, kterého neúspěch možná vyděsil, takže se k dalšímu útoku odhodlal až následující rok. Paul Onions Neděle 20. ledna 1991 byla posledním dnem, kdy viděli dvacetiletou německou turistku Simone Schmidl v Liverpoolu západně od Sydney. Nebojácná dívka, které přátele říkali „Simi “, dorazila do Austrálie 1. října 1990, aby během necelých osmi měsíců nabrala zkušenosti a zažila velké dobrodružství. Přes nevoli rodičů, se s batohem a stanem vydala na cestu úplně sama, ale již v průběhu letu se seznámila s další cestovatelkou, se kterou se domluvily, že zemi prozkoumají společně. Peníze dívkám mizely rychlostí blesku, takže brzy musely spát třeba i na pláži pod širákem a začít si vydělávat. „Peníze mizí jako nic. Daří se mi dobře. Ale život je tu zatraceně tvrdý. “, psala Simone domů asi měsíc po svém příjezdu. 9. dubna za ní přijela do Austrálie nic netušící matka , která plánovala, že s dcerou stráví její tři poslední týdny, aby se pak vrátily společně domů. Místo její dcery ji však na letišti čekal detektiv: „Paní Schmidl, vaše dcera nemůže přijít, prosím pojďte se mnou do kanceláře a já vám vše vysvětlím, “ uslyší vyděšená žena. Na policejní stanici se pak paní Schmidl dozvěděla, že její dcera je pohřešovaná, a že její zmizení nahlásila Jenny Muller , která se Simone cestovala. Dívky se rozdělily v Sydney a měly se setkat za 2-3 dny v Melbourne, kam však již Simone nedorazila. Zoufalá matka ztracené dívky ihned využila možnost a požádala prostřednictvím médií australskou veřejnost o pomoc při pátrání. Byly vylepovány plakáty s fotkou a informacemi o dívce, ale i přes masivní zapojení veřejnosti se během několika týdnů nenašla žádná stopa. Zdrcená matka tak odjela zpět do Německa. Simone Schmidl Rodina musela čekat na zprávu o své dceři dlouhé dva roky a deset měsíců. Až 2. 10. 1992 je nalezeno její tělo … Zatím se nevědělo, kdo mohl za její násilnou smrt, jen čtenář zatím ví, že osudného dne stopovala a narazila na Ivana Milata. „Přál bych si jedině a pouze trest smrti; provedený ale nikoli deset let po rozsudku, nýbrž hned po jeho odsouzení. Neměl by ještě tolik let trpět plný strachu, nejsem sadista jako on. Mělo by se to stát krátce a bezbolestně, bez smrtelného zápasu. Seděl jsem při přelíčení naproti němu, vysmíval se mi. Vysmíval se otci, kterému vzal to nejcennější – dceru “, uvede otec Simone Schmidl po soudním líčení. „Člověk se s tím nikdy nevyrovná. Bolest je časem sice menší, ale skončí, teprve až naposledy zavřu oči “, vysvětloval po čase pocity rodiče, kterému zavraždili jeho dítě. Ale to již ve vyprávění hodně předbíháme, takže zpět do roku 1991 . Jednadvacetiletý Gabor Kurt Neugebauer a jeho dvacetiletá přítelkyně Anja Habschied byli další dva němečtí turisté, kteří se oddali toulkám australskou krajinou. Dne 20. prosince 1991 odjeli z Kings Gross v oblasti Sydney a směřovali do Darwinu, kam však nikdy nedojeli. Anja Habschied a Gabor Kurt Neugebauer Dalšími zmizelými byly dvě britské dívky - Joanne Walters a Caroline Clark . Ty se ztratily , když v pátek 18. dubna 1992 odcestovaly stopem z Kings Gross. Mladé dívky se seznámily v restauraci, kde si vydělávaly na další cestování. Po čase se rozhodly popojet o kus dál, a tak postupně vyzkoušely život na ovčí farmě, jindy zas trhaly ovoce. Mezi zastávkami se dopravovaly využitím ochotných řidičů. V případě Joanne Walters šlo o atraktivní dívku z dobré rodiny, která toužila poznat svět, než se podle přání rodiny usadí. Jejím rodičům začalo být po čase divné, že se jim dcera už několik týdnů neozvala. Ne, že by volala často, ale více než čtyři týdnu už rodiče vystrašili. Otec tak zašel do banky, aby ověřil pohyb na dceřině účtu. V bance se dozvěděl, že poslední transakce proběhla 15. dubna, což byl jen týden zpět. To ho trochu uklidnilo, když ho však za pár dní nečekaně kontaktoval Ian Clark , otec druhé z dívek, s tím že svoji dceru také postrádá, a že pravděpodobně cestovaly spolu, ihned se domluvili a vyrazili na britskou policii. Caroline Clark Joanne Walters Množství ztracených turistů, jejichž stopa končila na dálnici Hume, konečně zaujalo i policii. Jako u mnohých jiných sériových vrahů, byla zřízena speciální jednotka, kterou vedl velitel referátu nejtěžší kriminality. bYlo v ní několik nejlepších vyšetřovatelů a již od počátku vše naznačovalo tomu, že mají co dočiněním se sériovým vrahem. Dálnice Hume je hlavní komunikací mezi městy Sydney a Melbourne . Asi 150 km od Sydney pak dálnice prochází jen několik minut jízdy od oblasti známé jako Belango Forest . 19. září 1992 zde dva přátelé hodlali zdolat cestu zvanou Longare Fire Trail, když v určitém místě ucítili hnilobný zápach a spatřili asi dva metry dlouhý a padesát centimetrů vysoký pahorek zaházený větvemi a listím . Když jej muži zvědavě prozkoumali, naskytl se jim hrůzný pohled na ženskou mrtvolu v pokročilém stádiu rozkladu. Muži na nic nečekali a vyrozuměli policii mobilním telefonem jednoho z nich. Vyšetřovatelé nemohli, kvůli tmě ohledávat místo moc dlouho, takže jen vyzvedli tělo a okolní oblast zapečetili. Následujícího dne pak policie našla jen dvacet metrů stranou další ženské tělo . Soudním ohledáním pak bylo zjištěno, že jde pozůstatky Joanne Walters a Caroline Clark . Pitva odhalila, že Joanne Walters byla sexuálně zneužita a zavražděna 16ti bodnými ranami do hrudníku , kdy jeden vpich byl proveden takovou silou, že nůž projel celým tělem a přerušil dívce páteř. Mrtvola měla též kolem krku omotanou látku. Její oblečení leželo opodál a bylo pečlivě poskládané. Známky sexuálního zneužití neslo i tělo Caroline Clark . Také ji pachatel zanechal ve „vystavené“ pozici, která zřejmě musela pro vraha něco znamenat. Dívka byla desetkrát střelena do hlavy , takže její tvář byla téměř k nepoznání. Podrobněji se o tom zmiňoval soudního protokol psychiatra: „Pohřešovaná ležela tváří k zemi s jednou paží nataženou vpřed, hlava spočívala na ruce a nesla stopy opakovaného průstřelu. Pitevní zpráva potvrzuje několik vstřelů do lebky, které naznačují, že vrah postupně natáčel její hlavu podle své vůle. Jednalo se o mimořádně chladnokrevnou vraždu, i když tato praxe, podivným způsobem aranžovat mrtvá těla obětí, není u sériových vrahů ojedinělou. Slečna Waltersová i slečna Clarková ležely tváří k zemi a obě měly ruce netažené v blízkosti hlavy. “ Les Belanglo Až o další rok později, konkrétně 5. 10. 1993 , byla nalezena další těla . Šlo o devatenáctiletou Deborah Everist a jejího partnera Jamese Gibsona (19). Oba byli ubodáni . 1. listopadu je nalezena i mrtvola Simone Schmidl . Také ona byla ubodána . Jen o tři dny později byla nalezena i těla Anjy Habschied a Gabora Neugebauera . Muž byl několikrát střelen do hlavy . Mladé ženě zas hlava úplně chyběla a nalezena nebyla dodnes. Bylo již neoddiskutovatelné, že v oblasti řádí sériový vrah ! „Kat z Belango Forest “ mu říkali členové speciální vyšetřovací skupiny. Případem byla vyděšena celá Austrálie a zprávy o něm vycházely téměř každý den. Za pomoc k dopadení byla dokonce vypsána odměna 500 000 australských dolarů – nejvyšší odměna v australské historii! Když vyšlo najevo, že má policie co dočinění se sériovým vrahem, vyrazila po jeho stopě. Brzy padne v podezření právě Ivan Milat , kterého policie podezírá hlavně kvůli záznamu o útoku na dvě stopařky v roce 1971. Zaujme je i napadení Paula Onionse z roku 1990, kdy se mu popis pachatele nápadně podobá. Australská policie tak Onionse pozve do Austrálie, Milata mu ukáží a on jej identifikuje jako útočníka. Ivan Milat je zatčen a obviněn z únosu a pokusu o vraždu. Policie následně dostane povolení k domovní prohlídce, která se uskuteční 22. května 1994 . Při té vyšetřovatelé naleznou mnoho usvědčujících důkazů v podobě předmětů patřících zavražděným . Milatův modus operandi používaný ke zmocnění se obětí byl stále stejný. Podobně jako jiní sérioví vrazi i on trpělivě a v pravidelných intervalech projížděl po dlouhé dálnici Hume . Když zahlédl na silnici vhodný objekt, zastavil ve svém modrém voze a nasadil vyzkoušený bodrý úsměv. V roli milosrdného samaritána a přátelského společníka na cestě byl docela zběhlý. Jen co si ale byl jistý, že ti, které přibral, se ocitli bezvýhradně v jeho moci, vše se rychle změnilo. Když lidé poznali, že jsou uneseni, bylo už příliš pozdě. Milat vytáhl zbraň a stopaře rychle spoutal . Bývalý vrchní policejní důstojník Cliv Small uvedl: „Milat se cílevědomě zaměřoval na nezávislé turisty s batohy, protože byli odděleni od svých příbuzných a přátel. Byla tudíž malá pravděpodobnost, že by jejich rodiny věděly, kde se momentálně pohybují a co dělají. “ Když byly oběti spoutané a plně v jeho moci, následoval „výlet“ do Belango Forest , kde již jeho konání bylo různorodé . Brutalitu útoků znázorňuje triko Joanne Walters Milat využíval osamělých míst, kterých buš nabízela bezpočet. Sem vozil nešťastné oběti, zde bylo dokonalé prostředí, kde je mohl bez obav dlouho mučit, aniž by riskoval, že ho někdo vyruší. To jak potom s unesenými lidmi nakládal, se vymyká normálnímu chápání. Zde je záznam soudního psychiatra dr. Roda Moltony: “Způsob, jakým vraždil, byl šokující. Některé oběti byly vystavené mučení. Někteří z unesených byli sexuálně zneužiti a poté zavražděni. Jiné používal jako terč ke střelbě. Milat byl člověk, který se vyžíval v zabíjení. Liboval si v pocitu moci a sexuálním požitku, jaký mu jeho oběti poskytovaly. Podle mého názoru to byla zběsilost, jež se stala příčinou exploze jeho násilí. “ Některým svým obětem porušoval páteř, což byla patrně cílená snaha lidi nejen fyzicky paralyzovat, ale podrobit je absolutně vlastní moci. Milat nešťastníky pokaždé svázal, sexuálně zneužil a podrobil neuvěřitelně krutému mučení . Někteří měli během mučení obličej zakrytý částmi vlastního oblečení a měli roubík, to znamená, že byli oslepeni a umlčeni ve chvíli, kdy do nich sadista sekal a bodal. Patrně právě to Milata vzrušovalo ještě víc - mohl experimentovat různými způsoby, jimiž oběti zabíjel. Některé prostě utloukl a ubodal, jiné uškrtil. Další zas rozstřílel. Brutalita vražd se každou další zvyšovala. Podobně jako jiní sérioví vrazi – např. Bundy, Gacy, Dean Corll i on rád vykonával dvě vraždy najednou. Je pravděpodobné, že mužské oběti se zbraní v ruce nutil sledovat, jak znásilňuje a ubližuje jejich partnerkám, aby demonstroval svoji moc. Stejně jako jiní sadističtí vrazi reguloval nejen surový způsob umírání obětí, ale rozhodoval i o tom, co se s mrtvými těly dělo pak. Mrtvoly aranžoval do bizarních poloh a dopouštěl se tzv. „overkillu “ - tedy používal míru násilí mnohem větší, než, která byla potřebná k jejich usmrcení . Po více než deseti letech od Milatova zatčení to popsal Clive Small, velitel jednotky pro zvláštní úkoly, která měla na starosti vyšetřit vraždy turistů. Milatovo zacházení s oběťmi popsal jako „jednání, jež směřuje k zabití človka a ještě mnohem dál, protože pokračuje i potom “. Rovněž množství nedopalků nalezených u mělkých hrobů obětí naznačovalo, jak dlouho musel na místě činu být a užívat si utrpení obětí. Když se toho nabažil, vzal mrtvole osobní předměty , ať se jednalo o cokoli, protože si je přál ponechat, zřejmě aby je mohl později využívat pro oživení svých hrozných skutků. Zmrzačená těla pak nedbale ukryl pod provizorní pokryv z větví a listí . Během let 1989 - 1992 Milat v oblasti lesa Belanglo obdobným způsobem usmrtil sedm lidí. Tedy aspoň ty, o kterých se ví. Jeden z jeho bratří prohlásil , že Ivan má asi na svědomí víc než osmadvacet vražd , a že se s tím přiznal jejich matce, která ale mezi tím zemřela. Bylo prokázáno, že skutečně existuje pravděpodobná spojitost mezi některým nevyjasněnými zmizeními a jím. Ivan Milat se ovšem nikdy veřejně nepřiznal k žádné ze spáchaných vražd , ač minimálně u sedmi výše popsaných byla jeho vina bezpečně prokázána. Kamerám nepřístupný soudní proces sledovala všechna média a dostavili se na něj rovněž všichni pozůstalí. Ian Clark (otec Caroline Clark) vzpomínal na jednu chvíli při přelíčení, kdy byl již poněkud skleslý vrah Milat podroben křížovému výslechu a na jednom místě se prořekl při chytře položené otázce ohledně rukavic. Dočista zmatený tehdy nervózně zaječel: „Nikdy jsem při tom nenosil žádné… “ a zarazil se. „V tu chvíli jste mohli slyšet spadnout špendlík. To byl silný moment, “ vzpomínal Ian. Otec zavražděné Simone Schmidl zas vzpomínal, jak odcházel od lavice pro svědky kolem Milata: „Stál jsem asi tři metry vedle toho muže a nevěděl, co bych měl dělat. Předsevzal jsem si, že na něj plivnu, ale on se na mě jen výsměšně díval. Ukázal jsem mu svou pěst a dnes si myslím, že se tomu smál. Působil klidně, přímo uvolněně. Vysmíval se mi a já jsem si netroufl mu v soudním sále uhodit pěstí do obličeje. Dnes toho velmi lituji. “ Sám Milat i nadále prohlašoval, že je zcela nevinný. „Nemám s těmi obviněními nic společného. Jsem nevinný. Všechny důkazy, které policie našla v mém domě, mi nepatří. Byly mi podstrčeny, pravděpodobně policií. “ V tomto stylu se svojí verzí dospěl i k závěrečné řeči, kdy puvedl jen: „Není proč se obhajovat. Jsem nevinný a nemám s celou tou historií nic společného. Nemám nic dalšího, co bych řekl. “ Nakonec se k Milatovi obrátili zády i někteří členové jeho rodiny, což potvrzují slova jeho bratra Georgie: „Myslím, že byl víc než zvrácený.., on byl definitivně odepsaný. Někteří z bráchů říkali, že v něm musí být něco špatného. Něco špatného? Ovšemže v něm bylo něco špatného. A to vězení, ve kterém teďka sedí…Je to speciální vězení uvnitř kriminálu. Co tam bude dělat? To vážně nevím…Nevím a je mi to vlastně jedno. Je to jeho chyba, že takhle skončil. On byl celý život v jednom ustavičném průšvihu. “ Nalezený arzenál zbraní 27. července byl Ivan Milat odsouzen za sedm vražd a jeden pokus o vraždu , k sedmi po sobě jdoucím doživotním trestům odnětí svobody (plus 18 let) bez možnosti podmínečného propuštění. Při vyhlášení rozsudku mnoho diváků tleskalo, pozůstalí se objímali. „Měl by být zastřelen “, uvádí matka jedné ze zavražděných . Další pozůstalá pokračuje: „Tento muž nemá duši, žádné svědomí. Taky to ale není zvíře. Je prostě jen zlý… Je to moje vina, nechala jsem ji jít. Ale jak chcete zastavit devatenáctiletou? “, uzavřela s pláčem. To jeden z Milatův bratrů naopak zaútočí pěstí na dotěrného reportéra, který se ho zeptá, zda-li byl s bratrem při vraždách. Hned první den ve věznici Maitland Gaol byl Milat zmlácen svým spoluvězněm . Rok poté se pokusil o útěk spolu s drogovým dealerem a bývalým Sydneyským radním Georgem Savvasem. Savvas byl nalezen oběšený v jeho cele následující den a Milat byl převezen do nejstřeženější věznice v Austrálii v Goulburn, New South Wales . 26. ledna 2009 si Ivan Milat uřízl malíček plastovým nožem s úmyslem zaslat ho v dopise nejvyššímu australskému soudu, kde se snažil dříve neúspěšně odvolat. Po tomto incidentu byl pod přísným dozorem převezen do Goulburnské nemocnice, nicméně, 27. ledna byl převezen zpět do věznice, když lékaři rozhodli, že přišít zpět uříznutý prst není možné. Ivan Milat je odváděn z nemocnice po ošetření ruky(2009) V roce 2019 je Milatovi diagnostikována rakovina v pokročilém stádiu. Vyšetřovatelé hnáni snahou vyřešit některé neobjasněné vraždy tak několik týdnů na Milata naléhají, aby se tváří v tvář smrti doznal ke svým zločinům , a tím alespoň trochu ulehčil život pozůstalým po jeho obětech. S bezcitným Milatem však ani toto nehne a setrvá v zapírání až do úplného konce . Ten přichází 27. října 2019 , kdy jeden z nejhorších australských sériových vrahů umírá. Ivan Milat na jedné z posledních fotografií (2019) DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Ivan Milat | On The Trail Of A Serial Killer Play Video Ivan Milat : The Backpack Killer Play Video Milat Watch Now Share Whole Channel This Video Facebook Twitter Pinterest Tumblr Copy Link Link Copied Share Channel Info Close DOKUMENTY: Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Recenze knihy "Mordparta Ostrava", která se věnuje zásadním případům vyšetřovatele Luboše Valeriány. Autor: Luboš Valerián, Tomáš Lánský. Mordparta Ostrava - Luboš Valerián, Tomáš Lánský Koupit knihu Název: Mordparta Ostrava: Případy šéfa ostravské kriminálky Luboše Valeriána Autor: Luboš Valerián, Tomáš Lánský Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2025, 472 stran Recenze: Zatím nenapsána. Vynikající kniha novináře Tomáše Lánského a bývalého vyšetřovatele a dlouholetého vedoucího "mordparty" Luboše Valeriána , který do roku 2022 šéfoval ostravskému oddělení vražd . Luboš Valerián se za svou kariéru podílel na vyšetřování více než tisícovky nejzávažnějších trestných činů na Ostravsku. Kniha popisuje dvanáct příběhů , které zanechaly nesmazatelnou stopu v historii české kriminalistiky . Mnohé z nich nebyly dosud blíže publikovány a jsou širší veřejnosti téměř neznámé . Jednotlivé kapitoly předkládají čtenáři způsoby dopadení a usvědčení pachatelů či metody, které byly použity, stejně tak rozebírají podobné případy z historie české kriminalistiky. Knihu doprovází přes 170 dosud nevydaných fotografií z policejních archivů. Hodnocení (1-5 jako ve škole):1 Další knihy Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu.