Výsledky vyhledávání

Recenze zdařilé knihy "Přísně tajné skandály", která poodhaluje 14 případů české historie, které měly zůstat utajeny. Autor: Jaroslav V. Mareš. Přísně tajné skandály - Jaroslav V. Mareš Interview s autorem! Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu Další knihy Název: Přísně tajné skandály Autor: Jaroslav V. Mareš Nakladatelství: Epocha Rok vydání: 2019, 355 stran Vraždy a podvody, pikle a ostudy . Touto mini rýmovačkou by se dal stručně shrnout obsah nejnovější knihy Jaroslava Mareše - „Přísně tajné skandály “. Čtenářům tohoto webu již známý spisovatel, televizní reportér a publicista (interview s ním ZDE ), mimo jiné autor velice úspěšné knihy „Největší záhady kriminalistiky “, se tentokrát vydal opět po stopách událostí české historie, které jsou opředeny nějakým tajemstvím. Ač si čtenář dle názvu knihy a tematickému zaměření tohoto webu může myslet, že spolu nemají zhola nic společného, není to pravda. Ano, kniha je určitě hlavně a především o historii, zejména té, která měla zůstat utajena (a je v tom skvělá), ale naleznout v ní můžete i několik kriminálních (dokonce i vražedných) případů – ať už těch hodně starých, tak i těch relativně novějších. Kniha má celkem 14 kapitol. Zkusíme být konkrétnější a všechny vám krátce představíme. Hned v té první je popsán případ málo známé šlechtičny a vražedkyně, která v 16. století umučila mnoho (zřejmě i desítky) svých poddaných. V další je uveden kuriózní filmový podvod z roku 1961. Po něm následuje kapitola o intrikánovi, který v období těsně po druhé světové válce zřejmě zavraždil několik osob a dokázal obelstít i osoby kolem prezidenta Edvarda Beneše. Další, někdy až neuvěřitelná kapitola, se věnuje „využití psychotroniky pro vojenské účely“ a s tím souvisejícím zpravodajským hrám v období studené války. Následuje kapitola o známém Nikolu Šuhajovi, loupežníkovi z Koločavy. Šestá se věnuje osudu známého českého podvodníka, hochštaplera a hlavně nacistického kolaboranta – Harry Jelínka. Jednou z nejzajímavějších kapitol knihy je pak ta sedmá, která ukazuje, že předlohou známého hraběte Drákuly zřejmě nebyl maďarský vládce Vlad III., ale česká šlechtična Eleanora ze Schwarzenbergu. Následují kapitoly o přestřelce mezi příslušníky SNB a STB v roce 1949 a o sexuálně lačné šlechtičně ze 17. století. Desátá pojednává o tragické havárii v národním podniku Chempharm v Ústí nad Labem, o jejíž prošetření se tehdejší státní úřady moc nesnažily. Další kapitola, asi jedna z nejlepších, pak zmiňuje málo známou odbojovou činnost předsedy protektorátní vlády a hrdiny Aloise Eliáše a dalších osob kolem něj. Dvanáctá kapitola je o skandálním sňatku tvrdohlavého Ferdinanda II. Tyrolského s neurozenou ženou. Předposlední, trochu slabší kapitola, o příčině smrti Bedřicha Smetany a o patálijích, které provázely exhumaci jeho ostatků. A konečně poslední kapitola je o amatérském pokusu o fašistický puč v Brně roku 1933, který vedl tak trochu bláznivý fantasta. Klady? Vše je popsáno velmi čtivě. Autor se pouští do vlastního hodnocení jím zjištěných indicií a často je ve svých komentářích trefný a vtipný. Každé téma je autorem poctivě konzultováno s historiky, případně badately a dalšími povolanými osobami. Velkým kladem je už jen to, že autor vynáší na světlo málo známé, případně neobjasněné a kuriózní události českých dějin. Zápory? Některé kapitoly jsou skvělé, jiné vydařené, ale některé, kterých je naštěstí minimum, se dle našeho názoru přece jen vydařily méně. No a hlavním nedostatkem knihy je to, že někdy jednitlivé případy, resp. kapitoly o nich, přináší zkrátka více otazníků než odpovědí... což ovšem vzhledem tématu titulu, tedy "přísně tajným skandálům", je přeci jen pochopitelné. Tedy knihu jako celek vřele doporučujeme. Zejména milovníkům historie by rozhodně neměla uniknout jejich pozornosti! Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Komentáře

Recenze knihy "Ruští sérioví vrazi", která popisuje celkem osm kriminálních případů z tehdejšího Sovětského svazu, resp. Ruska. Autor: Wensley Clarkson. Ruští sérioví vrazi - Wensley Clarkson Název: Ruští sérioví vrazi Autor: Wensley Clarkson Nakladatelství: CPress Rok vydání: 2024, 287 stran Recenze: Zatím nenapsána. Zatímco jméno Andreje Čikatila zná téměř každý, s mnoho dalšími ruskými sériovými vrahy není širší veřejnost seznámena. Tato kniha odhaluje příběhy „Angarského maniaka “ Michaila Popkova , travičky dětí Tamary Ivaňutinové , „Lovce “ Nikolaje Džumagalijeva a dalších pěti sériových vrahů , kteří působili od 60. let 20. století až do počátku 21. století. Prostředí tehdejšího Sovětského svazu , potažmo Ruska – zastaralé vyšetřovací metody, technologická zaostalost, režim, který zatajoval nepohodlné pravdy nebo obecné pohrdání životy těch, kteří byli považováni za „podřadné“ – to vše umožnilo mnohým pachatelům zůstat neodhaleni celé roky. A právě příběhy těchto pachatelů přináší titul "Ruští sérioví vrazi " známého autora true crime titulů Wensleyho Clarksona . Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2 Koupit knihu Koupí z knihy z odkazu podpoříte chod tohoto webu. Další knihy

Recenze knihy "Krvavé příběhy z hradů a zámků", která popisuje krvavou historii českých a moravských panství. Autor: Felix Krumlowský Krvavé příběhy z hradů a zámků - Felix Krumlowský Další knihy Název: Krvavé příběhy z hradů a zámků Autor: Felix Krumlowský Nakladatelství: PETRKLÍČ Rok vydání: 2013, 180 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: Mnohé z českých a moravských hradů a zámků jsou spojeny s notně krvavými historiemi. Například na snad neproslulejším z nich, na Karlštejně, byli přímo na zasedání královské rady zavražděni čtyři rádci krále Václava IV. Zámek Český Krumlov se zase stal svědkem hrůzně krvavé masopustní noci. Pod Hlubokou přišel o hlavu pyšný předák Vítkovců Záviš z Falkenštejna a v lesích kolem Buchlova byl zase zákeřně přepaden a pobodán sám hradní pán Jindřich Prakšický ze Zástřizl. Knížka Krvavé příběhy z hradů a zámků je možná trochu drastickým průvodcem po někdejších panských sídlech, za to však dává zajímavě a poutavě nahlédnout do české minulosti. Vedle událostí, které se opravdu staly, nabízí i krvavé a hrůzostrašné pověsti, které jsou s četnými hrady a zámky spojovány. Pokud můžeme radit, neotvírejte knihu před usnutím. Mohly by se vám pak zdát dosti ošklivé sny. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Krimipomníček: Přečtěte si článek o neobjasněné dvojnásobné vraždě z roku 2002, která se odehrála na Americké třídě v Plzni. Neobjasněné vraždy Dvojnásobná vražda na Americké třídě v Plzni Zveřejněno 19. 1. 2020 Je sobota , 19. ledna 2002 , kolem desáté hodiny dopoledne. Do malého zlatnictví na jedné z nejrušnějších plzeňských ulic vchází muž. Je oblečený do světlého baloňáku a šedou pokrývku hlavy má naraženou hluboko do čela. Krátce poté si jedna z kolemjdoucích prohlíží šperky vystavené ve výloze onoho zlatnictví, když v tu chvíli spatří tohoto muže mířit na prodavačku zbraní. Ta bezradně rozhazuje rukama a něco říká… Padne výstřel !!! Mladá prodavačka Lenka Č. (27 let), zasažená projektilem do hlavy, se hroutí k zemi a svědkyně, která celou událost sleduje, skrze výlohu zakřičí: „Vraždááá! “. Střelec bez zaváhání vychází ze zlatnictví a s hlavou skloněnou k zemi se rychlými kroky vydává ulicí dolů - směrem k Wilsonovu mostu. Jenže ani ne deset metrů od zlatnictví se mu postaví do cesty osmapadesátiletý Vladimír E. Ten tu, stejně jako několik dalších osob, čeká na příjezd vozu městské hromadné dopravy. Při střetu se střelcem zřejmě instinktivně pozvedá svou ruku směrem k němu a snad se jej i snaží zastavit. Útočník se však nerozmýšlí, opět pozvedá svoji zbraň a z bezprostřední blízkosti střelí pana Vladimíra do hlavy ! Osmapadesátiletý muž padá k zemi a na místě umírá. Na ulici vypuká zmatek a panika a kolemjdoucí zachvátí strach. Vrah na nic nečeká a rychlou chůzí pokračuje dál směrem k mostu. O několik metrů dál pak zatáčí doleva, do Martinské ulice. Jeden ze svědků, i přes značné riziko, začíná krutého střelce pronásledovat. Jenže protože svědek sleduje ozbrojeného muže z „bezpečné“ vzdálenosti, navíc ten má náskok, nakonec na rohu Martinské ulice a Kopeckého sadů zahýbá pachatel doprava, směrem ke Ghoetovo ulici , a svému pronásledovateli se ztrácí. Dvojnásobný vrah uniká a pátrání může začít… Vyděšení lidé, kteří byli svědky události, se mezitím vzpamatovávají z šoku a volají ze svých mobilních telefonů záchranku a policii. Zdravotníci, kteří přijíždějí pomoci obětem této tragédie, nalézají Vladimíra E. , ležícího na chodníku mrtvého a ve zlatnictví těžce zraněnou Lenku Č. . Mladá žena navíc dvě hodiny po převozu do nemocnice umírá . „Drzost! Zločin, který nemá ve městě obdoby! “, komentuje událost tehdejší plzeňský primátor. Lidé před dnes již neexistující zlatnictví pokládají květiny a zapalují svíčky. Chladnokrevný a brutální pachatel svým činem právě šokoval, vyděsil a pobouřil celou Plzeň. Policisté neprodleně prohledávají trasu vrahova útěku a pod autem v Martinské ulici nalézají pokrývku hlavy , která by mohla patřit pachateli. Dále mají několik svědeckých výpovědí, na jejichž základě dochází k sestavení jeho identikitu, a jelikož je známa i část jeho únikové cesty, zásahová jednotka rovněž prohledává byty, půdy a sklepy domů, ve kterých by se vrah mohl schovávat. Vyšetřovatelé dále zjišťují, že pachatel si z místa činu nic neodnesl . Přišel do zlatnictví teprve hodinu po otevření a v kase nebyla žádná tržba, nezmizely ani žádné šperky. Však také z místa rychle odešel ihned po výstřelu…Jednalo se tedy o nepovedenou loupež? O vyřizování účtů? Nebo měl čin osobní motiv? Kriminalisty je tato událost předběžně kvalifikována jako dvojnásobná vražda s loupežným motivem a je označena za velmi brutální. Brzy je zveřejněn také popis hledaného muže. Útočníkem má být muž evropského typu mezi 45 až 50 lety, asi 175 cm vysoký (jiná média uváděla 160-170 cm), střední postavy (později uváděno silnější postavy), s nápadně kulatým obličejem a úzkýma očima (uvedení těchto dvou informací někde chybí). Oblečen měl být do světlého pláště s opaskem (info o opasku někde chybí) a na hlavě měl mít šedý kulich s kšiltem (a opět – jiná média hovořila o plátěném klobouku). S odstupem času lze říci, že drobné rozdíly v popisu pachatele a jeho oblečení momentální situaci ani dalšímu vývoji případu příliš neprospěly. Na druhou stranu je však nutné dodat, že tyto informace byly veřejnosti poskytnuty již v den vraždy a tak nezbývalo nic jiného, než je šít horkou jehlou. Identikit pachatele Vzhledem k tomu, že se ani po dvou dnech od spáchání otřesného zločinu nedaří dvojnásobného vraha dopadnout, plzeňský magistrát ve spolupráci s policií vypisuje odměnu ve výši 100 000,- Kč. Tato odměna má být vyplacena komukoli, kdo policii poskytne zásadní informace, které by vedly k dopadení vraha. S žádostí o pomoc se vyšetřovatelé obracejí na širokou veřejnost. Důležité mohou být především informace a svědectví lidí, kteří se v době činu nacházeli v jeho okolí a mohli tak muže odpovídajícího popisu vidět např. nastupovat do auta, či odjíždět v nějakém prostředku veřejné hromadné dopravy. Po třech dnech se k dvojnásobné vraždě vyjadřuje i chorvatský majitel přepadeného zlatnictví N. U., který uvádí: „Nikomu jsem v životě nedlužil ani korunu, ani nám nikdo nedlužil. Nikdo mne nevydíral, ani nevyhrožoval “. Čímž popírá jakékoli úvahy o motivu, který by mohl souviset s nějakým vyřizování účtů, či jeho podnikatelskými aktivitami. Pachatel (v plášti) zachycený bezpečnostní kamerou Následující den sdělovací prostředky zveřejňují, že někteří svědci uvedli, že pachatel při útěku Martinskou ulicí a pak částí Kopeckých sadů odhodil čepici i kabát. Pokrývka hlavy je tedy zřejmě tou, kterou policisté našli pod jedním z aut, ale šedý baloňák zatím není k nalezení. O další týden později média upřesňují, že baloňák pachatel odhodil do odpadkového koše na rohu Goethovy ulice a Kopeckého sadů, ale ani přes výzvy policie se nálezce, který zřejmě důležitý předmět odnesl, neozývá. Je rovněž na pravou míru uvedeno, proč zatím existují rozpory v tom, zda byl pachatel silnější či střední postavy. Většina svědků se totiž nakonec přiklání k názoru, že hledaný muž měl pod šedým baloňákem několik vrstev oblečení. (pozn. Tato skutečnost by rozhodně svědčila o připravovaném trestném činu, neboť pachatel dopředu předpokládal, že bude potřebovat měnit svou „vizáž“.) 31. ledna je odměna za poskytnutí jakékoli informace vedoucí k dopadení vraha zvýšena ze 100.000,- na 300.000,- Kč. 2/3 odměny slibuje poskytnout město Plzeň, 1/3 pak majitel zlatnictví. Kriminalisté rovněž připouští, že ihned po dvojnásobné vraždě našli klobouček, který zřejmě patří vrahovi, ale stále postrádají šedý plášť, který pravděpodobně někdo stihl z koše vzít před nimi. Také se díky svědkovi, který pachateli na moment pohlédl do tváře, podaří sestavit jeho kvalitnější identikit. (pozn. Dovolíme si v tuto chvíli trochu předběhnout – ne, onen šedý baloňák nebyl nikdy nalezen a dodnes jej nikdo na policii neodevzdal! 1:0 pro vraha. Identikit pachatele Bez zajímavosti není ještě jeden drobný informační incident. 28. ledna policisté zveřejňují, že hledají řidiče bílé dodávky Ford Transit, který by mohl být důležitým svědkem. K této výzvě přikládají fotku automobilu z bezpečnostní kamery. Už první příspěvek v diskuzi pod článkem, kde je tato informace uvedena, však upozorňuje na to, že na zveřejněné fotografii rozhodně není zmiňovaný typ auta. Rozpoutá se tím rozsáhlá diskuze a policie na jejím základě uznává, že se spletla a že se jedná o dodávku značky Mercedes, nebo Volkswagen. Drobná, možná i trochu úsměvná „historka“ k případu, ale jinak? Ticho po pěšině! Dva měsíce po činu jeden z mála novinových článků připomíná, že pachatel stále uniká a poté zájem médií upadá. A krutý pachatel? Ten je kdo ví kde… Podezřelý Zájem o tento případ se opět probouzí až 11. prosince 2002! Toho dne všechna média přináší zprávu o tom, že soud bere do vazby pětačtyřicetiletého Pražana, taxikáře, který je podezřelý ze spáchání plzeňských lednových vražd. Policie ho z taktických důvodů od soudu převáží do vazební věznice v Plzni na Borech s kuklou na hlavě. Veřejnost si konečně vydechne, a i pozůstalým vyvstává naděje na potrestání smrti jejich blízkých. Převoz podezřelého do vazby První novinové články uvádí, že zadržený byl dopaden na ulici v okamžiku, kdy se chystal spáchat další zločin. „Byl ozbrojen dvěma pistolemi a vybaven paralyzérem, kombinézou, kuklou a rukavicemi se připravoval k dalšímu násilnému trestnému činu. Policisté jeho zadržením předešli dalšímu násilí “, uvede tehdy policejní mluvčí. Média rovněž podotýkají, že zmíněný muž má být podle policie odpovědný i za loupež v klenotnictví, která se odehrála v únoru v Turnově (některé zdroje mylně uvádějí Trutnov). Tam měl lupič svázat prodavačku a odnést si šperky za téměř 200 tisíc Kč (jinde chybně uvedeno 300 tisíc Kč). Více se policisté k případu odmítají jakkoli vyjadřovat. V dubnu 2003 pak policejní mluvčí upřesňuje: „45letý Petr K. (jméno bylo pozměněno z taktických důvodů nebo chybou) si vytipoval starší manžele žijící v rodinném domě v malé vesničce na severu Čech, kde se chtěl zmocnit jejich peněz a dalších cenností. Obstaral si ostře nabitou pistoli s tlumičem a maskovací oděv s nápisy Policie. Dům nic netušících manželů si byl několikrát obhlédnout a seznámil se s jejich zvyky. Na místě si také stačil zjistit, kolik času by měl do příjezdu nejbližší hlídky policie, v případě, že by se průběh loupeže zkomplikoval a některý z manželů by stačil spustit poplašné zařízení. Plánoval to tak, že majitele domku nejprve donutí pod pohrůžkou použití zbraně, aby mu otevřeli trezor, který by mohl být zakódovaný a potom s nimi chtěl naložit jako s nepohodlnými svědky “. Příprava této loupeže dle policie vyšla najevo díky spolupachateli obviněného. „Obviněný se mu se svým záměrem svěřil a nabízel mu účast na spáchání tohoto trestného činu “, uzavře policejní mluvčí s tím, že výše uvedené skutečnosti zjistila policie až během vazebního vyšetřování. (pozn. aut. zde je potřeba dodat, že ohledně této plánované loupeže to bylo ve skutečnosti trochu jinak, než zatím uváděla policie, o tom však až později.) Podezřelý je tedy dopaden a případ opět vyklízí mediální pole. Soud Na čelní stránky novin se kauza opět dostává až 11. listopadu 2003, ve chvíli, kdy tento závažný případ začíná projednávat Krajský soud v Plzni. Toho dne má veřejnost poprvé možnost spatřit tvář pětačtyřicetiletého (jinde šestačtyřicetiletého) M. K., muže, který má podle státní zástupkyně hrůznou plzeňskou akci na svědomí. Podezřelý M. K. Kdo je vůbec oním hlavním obžalovaným a jaká je jeho trestní minulost? O tom, že před soudem nestojí žádný svatoušek, svědčí už fakt, že M. K. nečelí obvinění z hrdelního zločinu poprvé. Již v osmdesátých letech byl totiž odsouzen za pokus o loupežnou vraždu. V roce 1981 přepadl benzinovou stanici v Praze, a přitom třemi výstřely zranil čerpadláře. Přepadený tehdy přežil jen náhodou a pachatel byl za pokus o vraždu a za loupež odsouzen na 18 let odnětí svobody. Díky amnestii se ale dostal na svobodu již v roce 1990, tedy po odpykání necelých deseti let trestu. Už v roce 1992 byl ale odsouzen znovu, tentokrát za vykrádání bytů, a to na šest let odnětí svobody. Vraťme se však k popisovanému případu a shrňme si teď čtyři trestné činy, ze kterých se měl obžalovaný u soudu zodpovídat: 1) Obžalovaný M. K. je dle státního zástupce vrahem z Plzně, kdyř motivem měl být finanční prospěch. Podle obžaloby měl v kritický den vejít do klenotnictví a po prodavačce požadovat finanční hotovost. Když mu žena odpověděla, že žádnou nemá, chvilku se s ní dohadoval a poté ji postřelil. Po činu vyběhl ven, kde z bezprostřední blízkosti ranou do hlavy zastřelil náhodného chodce, který se ho snažil zastavit. 2) Druhým bodem obžaloby je trestný čin, kterého se měl dopustit pouhý měsíc po masakru v Plzni (pozn. aut. 27. 2. 2002). Tehdy měl podle státního zástupce M. K. provést další loupežné přepadení. Tentokrát ve zlatnictví v Turnově, kde pod pohrůžkou použití střelné zbraně prodavačku svázal a odcizil šperky v hodnotě téměř 200 000 Kč. Zde měl mít M. K. komplice, kterým měl být 29letý J. N., jenž byl v tomto případě spoluobviněným. Oba prý tehdy vtrhli do prodejny a ve chvíli kdy prodavačka spustila poplašné zařízení, jeden z nich ze zlatnictví vyběhl ven. Druhý z lupičů ženu namířenou pistolí donutil lehnout si na zem, spoutal ji, poté sebral šperky a odešel. 3) Třetí bod obžaloby tvoří výše uvedená plánovaná loupež. Obětmi se měli stát manželé ze severních Čech, ale obžalovaný ji již nestačil provést. Dle obžaloby si v tomto případě M. K. vytipoval starší bohatou dvojici žijící v domě v malé obci a chtěl ji oloupit o peníze a cennosti. Obstaral si ostře nabitou pistoli s tlumičem a maskovací oděv s nápisy Policie. Dům nic netušících manželů si byl několikrát obhlédnout a seznámil se s jejich zvyky. Plán spočíval v tom, že majitele domku nejprve pod pohrůžkou použití zbraně donutí, aby mu otevřeli trezor, který by mohl být zakódovaný, a potom s nimi naloží jako s nepohodlnými svědky. 4) Posledním bodem obžaloby pak byl trestný čin nedovoleného ozbrojování, kdy měl obžalovaný v průběhu času nelegálně držet nejméně čtyři střelné zbraně. Plzeňské vraždy Úvodní den soudního přelíčení se obžalovaný vyjádřil k prvnímu bodu obžaloby takto: „Po vstupu do soudní síně jsem viděl pozůstalé, kteří se na mne dívají jako na vraha jejich blízkých. Těmto lidem se 19. ledna 2002 zhroutil svět. Mně se to stalo téměř o rok později. Byl jsem zatčen a ocitl se před vyšetřovatelem, bylo mi sděleno obvinění z dvojnásobné vraždy. Byl jsem zcela konsternovaný. Ten den jsem byl totiž doma v Praze ve své posteli, s vraždou nemám nic společného. Omluvit se tedy nemohu, cítím jen účast. “ Svoji účast na vraždě tak tímto prohlášením rezolutně odmítl. Pojďme se teď podrobněji podívat na jednotlivé body obžaloby, důkazy pro a proti obžalovanému, a na způsob jeho obhajoby. Začněme nejzávažnějším bodem, tedy vraždami na americké třídě v Plzni. Hned první den soudního projednávání média přinesla informace o zřejmě největším problému obžaloby. Ten se týkal nalezeného kloboučku, který pachatel odhodil v Martinské ulici. Byl to důležitý důkaz, neboť vyšetřovatelé doufali, že z vlasů ulpělých v něm, půjde určit genetický kód jeho majitele. Obžalovaný M. K. se srovnání nebránil, jenže zkoumání neodpovědělo na otázku, zda onen klobouček (s největší pravděpodobností vrahův) nosil M. K.. Vlasy nalezené v kloboučku, totiž nebyly kvalitním vzorkem pro určení DNA, tedy test nebyl průkazný. Domněnku kriminalistů nešlo potvrdit, ani vyvrátit. Obžalovaného toto rozčílilo, neboť dle svých slov očekával, že test prokáže jeho nevinu. Samozřejmě předvolán byl znalec genetiky, aby toto objasnil. Mohli bychom se zde k tomu trochu rozepsat, ale prozatím čtenáře nebudeme unavovat detaily. Zkrátka přímý důkaz se v tomto směru proti obžalovanému získat nepodařilo. Nalezený klobouček (rub a líc) Další problém obžaloby spočíval v tom, že se svědci nedokázali shodnout na tom, jak vlastně vrah vypadal. Nikdo z celkem 30 předvolaných svědků totiž muže stojícího před soudem za pachatele přímo neoznačil. Rozpory ve výpovědích se dokonce týkaly i toho, co měl vrah na sobě. Jediným, kdo mu údajně viděl do tváře, měl být 15letý svědek David V., který se se s ním zřejmě střetl krátce před masakrem. „Potkal jsem ho v restauraci McDonald. Šel tam na záchod. Stáli jsme od sebe tak metr. Byl vysoký, mohutný a plešatý. Když jsem ale dnes viděl, jak ho přivádí eskorta, tak se mi zdá, že je mnohem menší a hubenější ", řekl hoch při výslechu. Na chodbě plzeňské soudní budovy pak dle médií své matce řekl, že onen muž z McDonaldu byl robustnější postavy. Přitom však v přípravném řízení mladý svědek bezpečně ukázal na fotografii M. K.. Ta mu byla předložena spolu s dalšími devíti snímky. Dalším svědkem, který tehdy vraha na ulici zblízka zahlédl, byla svědkyně H. B.. „Slyšela jsem výstřel a vzápětí se ozval křik nějaké ženy, že v obchodě někoho zastřelili. Otočila jsme se a zůstala stát stejně jako pán, který byl asi metr ode mne. Ze zlatnictví vyšel nějaký člověk v kabátu a hlavou skloněnou k zemi, aby mu nebylo vidět do obličeje. Chtěl proběhnout mezi námi, a přitom šťouchl do toho pána, který ho vzápětí chytil za rameno. Běžící muž sáhl do kapsy, vyndal pistoli a střelil ho do obličeje. Potom utíkal pryč. Viděla jsem ho, jak zahnul do jiné ulice, " vzpomínala svědkyně. „Do tváře jsem mu neviděla. Byl spíš menší s kulatým obličejem. Jen si vybavuji, že byl do toho kabátu hrozně nacpanej ", dodala. Vyslechnuti byli samozřejmě i dalších svědci, kteří byli přítomni poblíž místa činu, ale jak už bylo řečeno, nikdo obžalovaného jako pachatele opovrženíhodného zločinu přímo neoznačil. 18. listopadu byla veřejnost informována o tom, že obžaloba vynesla „první triumf“. Tím měla být pachová stopa, odebraná z nalezeného kloboučku. Pes totiž opakovaně (pětkrát) spojil tento klobouček právě s pachem obžalovaného M. K. V tuto chvíli je ale potřeba zmínit, že kriminalisté sejmuli pach z kloboučku až dva měsíce po vraždě a mezitím klobouček spolu s několika dalšími pokrývkami hlavy předložili svědkům k rekognici. Následně ještě nalezenou pokrývku hlavy zkoumali genetici v kriminalistickém ústavu a až poté byla tato klíčová pachová stopa odebrána. S ohledem na tento postup musel před soudem vypovídat i psovod, který se identifikace pachové stopy se vzorkem odebraným obžalovanému účastnil. „Klobouk je předmět, který dobře pohlcuje pach….Nemyslím si, že by na přesnost identifikace mělo vliv to, že byla pachová stopa sejmuta až po dvou měsících, nebo že s kloboučkem přišlo do styku více lidí ", vypověděl před soudem policista. Naopak M. K. prohlásil, že klobouček nikdy na hlavě neměl a řečnicky se dotázal: „Pokud bych byl odsouzen na základě této pachové stopy, zajímalo by mě, kdo ponese vinu za justiční omyl, až bude dopaden skutečný vrah? “. Buď jak buď, i s odhlédnutím od zmíněných problémů při odběru pachové stopy, ztotožnění psem pro soudy stále znamená pouze nepřímý důkaz. Dalšími předvolanými byly soudní znalkyně z oboru psychiatrie a psychologie, které obžalovaného zkoumaly ve vazební věznici. Ty na jeho adresu uvedly, že má průměrnou inteligenci, dobré vyjadřovací schopnosti, dominantní osobnost a sklon k předvádění se. Dále soudu sdělily, že má suverénní, až povýšenecké chování, a že s ohledem na jeho kriminální minulost je jeho možnost nápravy velmi ztížená. Obžalovaný se k jejich svědectví vyjádřil v tom smyslu, že se mu nelíbily otázky, které znalkyním zadal vyšetřovatel. „Už jejich zadání budí dojem, že jsem ten skutek spáchal ", prohlásil před soudem. Před soudním dvorem dále vypovídal muž s iniciály M. D., který byl médii dokonce označován jako korunní či klíčový svědek. Ten měl policistům dát tip a činit si na jeho základě nárok na odměnu vypsanou za pomoc při dopadení pachatele. Jeho důvěryhodnost však byla hned od počátku velkou neznámou. M. D. totiž v době přelíčení pobýval za mřížemi za podvod a měl za sebou i bohatou kriminální minulost. Kromě toho v roce 1997 rovněž figuroval v aféře "Zemanova kufříku". V kauze šlo o padělané tajné dokumenty Bezpečnostní informační služby, které měly kompromitovat vysoké státní úředníky (pozn. autora Tato kauza nikdy nebyla uspokojivě vyšetřena a objasněna). Soud tak v případě tohoto svědka četl nejenom jeho četné záznamy v trestním rejstříku, ale i dopisy, které poslal soudci a policii. V těch svědek mimo jiné psal, že M. K. je na sto procent vrah z Americké a požadoval, aby byl soudem vyslechnut jako utajený svědek. Tento požadavěk zdůvodňoval např. takto: „Praktiky M. K. přesahují rámec sadismu. Může dojít i k přepadení eskorty. Někteří vězni v něm vidí tvrdého chlapa, fandí mu. Pokud se objeví moje tvář v televizi, je se mnou konec “. Rovněž uvedl, že muž, proti kterému se rozhodl svědčit, je zkušený zločinec, a ne žádný amatér, tedy má strach o svoji bezpečnost. Obžalovaný na oplátku prohlásil, že svědek M. D. je zralý na psychologické a psychiatrické přezkoumání. „M. D. je konfident, skoro každý to o něm ví “, uvedl dále M. K. na adresu svědka, se kterým se znal z vězení z dřívějška. Soud samozřejmě zajímalo, jak přesně se policie k onomu tipu dostala, a tak byl vyslechnut i pražský policista, na kterého se vězeň M. D. obrátil. „Na můj mobil mi přišly esemesky. Bylo v nich, že se mám za ním zastavit na Borech ", uvedl policista s tím, že M. D. znal číslo jeho soukromého mobilního telefonu. Vše prý okamžitě předal plzeňským policistům z oddělení vražd. „Byl jsem překvapený, že mi poslal zprávu. Nezdál se mi natolik věrohodný, abych od něj chtěl nějaké informace. Už v minulosti mi nějaké poskytnul, byly věrohodné tak na padesát procent ", uzavřel. Po tomto úvodu již byl dán prostor zmíněnému svědkovi. Ten vypověděl, že obžalovaného začal z vraždy podezírat v okamžiku, kdy ve věznici ve Vinařicích uviděl noviny se zprávami o tragédii. Rozhodující měla být perokresba hlavy vraha, kterou policie poskytla médiím. "Ve Vinařicích nebyl problém dostat se k mobilu. Zavolal jsem M. K. a zeptal jsem se ho, jestli také viděl, že je populární. V telefonu jsem slyšel jen: 'Zavěs a na tohle číslo už mi nevolej '", uvedl svědek. Poté kontaktoval z vězení zmíněného policistu, načež za ním měli přijet dva kriminalisté z Plzně, kterým prý dal číslo na M. K.. K této události došlo krátce předtím, než byl z vězení propuštěn. Poté se měl v Praze údajně setkat s M. K., který mu měl v hospodě sdělit, proč se zločinů dopustil. „O prodavačce řekl, že byla blbá, když bránila cizí majetek. 'Proč se do toho pletl', bylo jeho zdůvodnění k tomu zastřelenému muži na chodníku ", vypověděl M. D. Obžalovaný veškerá tato tvrzení popřel a uvedl, že se svědkovi rozhodně s ničím nesvěřoval, protože ho považuje za konfidenta. „Když jsem ho viděl po propuštění na svobodu na pražském Karlově náměstí, povídali jsme si asi čtvrt hodiny. Někteří z mých blízkých chtěli takového člověka vidět na vlastní oči. Tak jsem ho vzal do restaurace a zaplatil mu několik vodek. Skončilo to tak, že chtěl ode mne půjčit peníze. ", uvedl M. K. svoji verzi pražského setkání. V rámci tohoto případu již zbývá uvést poslední dvě informace. Zhruba po dvou letech od tragické události, tedy již v průběhu soudního procesu, se přihlásila další svědkyně. Šlo o ženu, která pracovala v drogerii naproti zlatnictví. V den vraždy jí utkvěl v paměti muž, který přišel k nim do obchodu a prohlížel si parfémy. Zdál se jí divný jak svým chováním, tak oblečením. V jednací síni si vedle obžalovaného stoupla tak, jako tehdy stála vedle zmíněného zákazníka. Podívala se na obžalovaného a řekla: „Ty vousy jste tenkrát neměl, že? ". Tato svědkyně tak byla nejblíže k identifikování obžalovaného, ale ani ona o tom nebyla s jistotou přesvědčena. Rovněž rodiče obětí se snažili poukázat na některé rozpory ve výpovědích M. K., které se týkali jeho vzhledu. Vrah měl totiž podle některých svědků vlasy. Ty měl "nosit" dříve i obžalovaný, ale před soud již předstoupil s oholenou hlavou. „Dělají se mi lysiny, proto jsem si hlavu oholil ", prohlašoval obžalovaný na začátku procesu. V jeho závěru, tedy o rok později, už však měl jiné vysvětlení. „Měl jsem kotlety. S přítelkyní jsme se dohodli, že si oholím hlavu. A k tomu většina chlapů nosí bradku ", tvrdil a vysvětloval tím tak změnu své vizáže. Přepadení Turnov Druhým bodem obžaloby bylo loupežné přepadení v Turnově, které se naštěstí obešlo bez zraněných. Spoluobžalovaný J. N. podíl na turnovském přepadení přiznal a uvedl, že jej provedl právě s M. K.. O samotnému průběhu pak vypověděl: „Dostal jsem strach a na poslední chvíli ze zlatnictví odešel. M. K. tam zůstal sám ". Druhý obviněný na počátku soudu podíl na turnovském přepadení nepopíral, ale dodával: "Bylo to jinak, než říká. ". Později však překvapivě prohlásil, že s přepadením nic společného nemá: "Je to záležitost J. N. a muže zvaného Rami. ". J. N. však popřel, že by nějakého „Ramiho“ vůbec znal a trval na své původní verzi. V souvislosti s plzeňskými vraždami pak uvedl pouze to, že nic neví. Nikoho asi nepřekvapí, že ani v případě obžalovaného J. N. nešlo žádné „neviňátko. V červnu 2004 byl totiž děčínským soudem poslán do vazby za převaděčství. Čelil tehdy podezření, že od září 2003 pomáhal do Německa nelegálně převést několik desítek cizinců. Podle příslušných vyšetřovatelů byl J. N. dokonce jedním z hlavních organizátorů těchto akcí. Jeho popis průběhu turnovského přepadení se však v hrubých obrysech shodoval s verzí klíčové svědkyně a jeho výpověď tedy působila podstatně věrohodněji. Onou klíčovou svědkyní nebyl nikdo jiný než přepadená žena, která v onen den zrovna zaskakovala ve zlatnictví za prodavačku. Tato žena vystupovala v řízení jako utajená svědkyně a popsala, že hlavní úlohu při loupeži sehrál muž popisem odpovídající obžalovanému M. K.. „Byl klidný, až mi to přišlo divné. Spíš se ke mně choval arogantně ", uvedla. Svědkyně si dvojice mužů všimla již ráno před otevřením obchodu, kdy aranžovala zboží do vitríny. Krátce po otevření oba vstoupili do obchodu. Jeden z lupičů zůstal u dveří a druhý s pistolí v ruce postupoval směrem k pultu. „Snažila jsem se zmáčknout poplašné zařízení. Toho si všiml ten muž u dveří a několikrát varoval toho druhého, že jsem asi něco zmáčkla. Já jsem je přesvědčovala, že jsem žádný alarm nespustila. Muž s pistolí mě donutil odejít do zadní místnosti, kde jsem si musela lehnout na břicho a svázal mě lepicí páskou “, popisoval žena hrůzné chvíle. Poté ji lupič upozornil na to, že před obchodem postávají nějaké ženy, a ať zachová klid. „Pak jsem slyšela, jak bere věci z vitríny. Ještě mě požádal o tašku, později se přišel rozloučit a odešel. Sebral mi i můj mobilní telefon ", pokračovala svědkyně. Celé přepadení podle ní mělo trvat zhruba tři minuty. Hlavní aktér měl být zhruba 170 cm vysoký, oblečen byl do tmavých kalhot a tmavé bundy a na hlavě prý měl naraženou kšiltovku. „Později, když se mnou policisté prováděli rekognici podle fotek, tak jsem si nebyla jistá a nikoho jsem mezi asi 15 fotografiemi za pachatele neoznačila ", uzavřela své svědectví. Akce "rodinný dům" Liberecko Před soudem byla projednávána také údajná příprava loupežného přepadení manželského páru na Liberecku. O tomto případu však média téměř žádné informace nepřinesla. Důvodem mohla být i skutečnost, že loupež byla plánována s jedním z policejních agentů, který byl na M. K. nasazen. Proces tedy pokračoval právě výpověďmi agentů a četbou protokolů o jejich setkáních s M. K.. Během těchto setkání prý obžalovaný rovněž mluvil o mnoha jiných trestných činech, kterých se měl v minulosti dopustit. Obžalovaný se obhajoval tvrzením, že si při rozhovorech s policejními agenty vymýšlel a chlubil se kriminálními činy, které nikdy nespáchal. Rovněž popřel, že by příprava oné loupeže byla myšlena vážně, jelikož věděl, že "spolupachatel" je agent. Státní zástupkyně, která mu tato jeho tvrzení chtěla vyvrátit, poukázala na jeden starší případ nedovoleného držení drog, v jehož souvislosti byly dříve zadrženy 4 osoby. M. K. se měl právě o tomto trestném činu, ve kterém šlo konkrétně o držení 2,6 kilogramu efedrinu, v rozhovoru s agentem zmínit. Podle advokáta M. K. však státní zástupkyně vytrhla vyjádření jeho mandanta z kontextu. „Vymyšlenými hrůznými příběhy reagoval na případy, kdy si vymýšlel agent. " Verdikt soudu Tímto tedy ukončujeme popis soudního procesu a můžeme se tak posunout do klíčového data, kterým byl 11. listopad 2004. Tohoto dne je totiž téměř po roce od zahájení procesu vynesen prvoinstanční rozsudek. Krajský soud v Plzni v něm hlavního obžalovaného shledává vinným z dvojnásobné vraždy v Plzni, stejně tak i z přepadení zlatnictví v Turnově i z nelegálního držení zbraní. Za všechny tyto činy je pak M. K. odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí! Předseda soudu mimo jiné uvádí, že senát došel na základě nepřímých důkazů k závěru, že před dvěma lety vraždil v Plzni právě M. K.. Výjimečný trest pak udělují kvůli minulosti obžalovaného a s ohledem na to, že znalci považovali naději na jeho nápravu za mizivou. Sám obžalovaný verdikt tehdy komentoval slovy: „To je strašné “ a na místě se pochopitelně odvolá. Pouze v případě přípravy loupeže na Liberecku byl M. K. obžaloby zproštěn. Druhého obžalovaného, J. N., soud uznal vinným z podílu na přepadení v Turnově a poslal ho za mříže na 2 roky. Pozůstalí po obětech vražd byli s verdiktem soudu spokojeni. Matka zastřelené prodavačky rozsudek komentovala takto: „Jsem překvapená. Předpokládala jsme trest kolem dvaceti let a přála jsem si doživotí. ". Syn zavražděného chodce se pak připojil s prohlášením: „Je to v pořádku. Doufám, že vrchní soud v Praze trest potvrdí. “. Jenže jeho přání vyslyšeno nebylo. O čtyři měsíce později totiž Vrchní soud tento prvoinstanční rozsudek zrušil a obžalovaného M. K. uznal vinným pouze v případě nelegálního držení zbraní a přepadení zlatnictví v Turnově. Za tyto činy byl M. K. odsouzen k odnětí svobody v délce 11 let. V případě plzeňských vražd Vrchní soud M. K. obžaloby zprostil. „Řetězec nepřímých důkazů a pachová stopa nestačí k tomu, aby byl odsouzen na doživotí za dvě vraždy “, uvedl tehdy zdůvodnění osvobozujícího verdiktu předseda odvolacího soudu. M. K. toto rozhodnutí komentoval slovy: „Nemám s tím nic společného. Přemýšlím o člověku, který mohl tak bestiálním způsobem zavraždit dva lidi. Nevím, co ho k tomu vedlo, ale kdyby stál na mém místě, tak bych plně souhlasil se státním zástupcem, aby dostal doživotí. ". Jeho družka pak plná nadšení uvedla: „Je to super. My jsme věděli, že nemůže být odsouzen na doživotí. V době činu byl navíc se mnou doma. Chápu samozřejmě rodiče zavražděné prodavačky, je to šílené, ale můj přítel není vrah. ". Advokátka M. K. pak sdělila médiím, že zvažuje dovolání k Nejvyššímu soudu v případu turnovského přepadení a rovněž, že policie už začala prověřovat jiného podezřelého, jenž by mohl být pachatelem vražd. Podle ní se mělo jednat o cizince z Balkánu, který patří k jedné z mafiánských skupin v Plzni. Toto tvrzení však policie a spolu s ní i státní zastupitelství rezolutně popřelo. Policie naopak uvedla: „Pokud z odůvodnění (soudu) vyplyne, že pachatelem vraždy byl někdo jiný, budeme muset případ opět otevřít. Zatím jsme však neměli důvod pátrat po někom jiném. ". Proti rozsudku Vrchního soudu se nakonec obě strany dovolaly a případ tak putoval ještě k Nejvyššímu soudu. Ten však dovolání obou stran odmítl s tím, že nadále platí rozhodnutí Vrchního soudu. „Budeme-li mít dostatek nových důkazů, požádáme o obnovu procesu ", nechala se tehdy k případu turnovského přepadení slyšet advokátka odsouzeného. K obnově procesu však nikdy nedošlo a M. K. si odseděl celý 11letý trest. Kriminalisté jsou i nadále přesvědčeni, že pro objasnění případu udělali, co mohli, i přesto však prý doposud průběžně pátrají po drobnostech, či jakémkoli detailu, který by mohl vést k definitivnímu vyřešení této děsivé dvojnásobné vraždy. Rodina zavražděné prodavačky v roce 2016 médiím vzkázala, že už se k případu vyjadřovat nechce. Závěr Lze tedy uvést nějaké resumé? V současnosti se stále neví, co přesně se před osmnácti lety v bývalém plzeňském zlatnictví odehrálo a proč pachatel, zřejmě lupič, na prodavačku vystřelil. Stále platí, že za dvojnásobnou vraždu, která se stala na jedné z nejrušnějších plzeňských ulic, nebyl doposud nikdo potrestán. Pachatel, který připravil o život dva lidi, je tak každým dnem blíž a blíž tomu, aby odpovědnosti za své zločiny unikl. Naděje však stále trvá! Do promlčení případu zbývají přesně dva roky. Pozn. autora: Ač je tento článek poměrně rozsáhlý a jeho příprava zabrala mnoho času, je záměrně zpracován pouze na základě informací, které byly zveřejněny v některém ze zpravodajských médií. Využity nebyly žádné další zdroje, ač je autor má k dispozici. Při psaní článku byla se autor rovněž snažil vyvarovat tomu, aby se do článku promítaly jeho osobní názory a domněnky. I z těchto důvodů je článek v určitých směrech neúplný a řada věcí není dovysvětlena. Hlavním záměrem bylo především tento velice závažný zločin připomenout a vytvořit co nejucelenější přehled toho, co by se běžný čtenář a divák zpravodajských médií mohl ze zpráv o tomto případu dozvědět, pokud by dostatečně dlouho bádal. Názor, nechť si tedy každý čtenář udělá sám. Pokud by však byl o případ projeven dostatečný zájem, je možnost se na něj podívat ještě jednou a důkladněji. Rozšířit ho o to, co v médiích nezaznělo. A není toho zrovna málo. Řeč je především o analýze jednotlivých soudních rozhodnutí a jejich odůvodnění. K dispozici jsou také mnohá další vyjádření jednotlivých aktérů případu, která zatím v médiích nezazněla. Zkrátka lze se tomuto případu podívat na zoubek ještě komplexněji, a to nejen novinářskýma očima. Jelikož se však stále jedná o OTEVŘENÝ případ, jeho následné rozpracování prosím nezaměňujte se suplování role státního zastupitelství či Policie ČR. Další případ Sdílej Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno Send us message Děkujeme! Zpráva byla odeslána. Odeslat

Recenze knihy "Zločiny století", která přináší přehled stovky nejznámějších zločinů spáchaných od roku 1901 do roku 2007. Autor: Alan J. Whiticker. Zločiny století - Alan J. Whiticker Další knihy Název: Zločiny století Autor: Alan J. Whiticker Nakladatelství: Brána Rok vydání: 2007, 320 stran RECENZE zatím nenapsána. Popis: "Zločin století" je fráze, která byla ve 20. století mnohokrát použita. Toto označení si vysloužily činy, které svět šokovaly, děsily i fascinovaly, které překračovaly hranice a stávaly se symbolickými mezníky v dějinách. Tato kniha přináší přehled stovky nejznámějších zločinů spáchaných od roku 1901 do současnosti. Jsou mezi nimi i politické atentáty, špionážní případy, hrůzné sexuální delikty a hromadné vraždy, včetně 2 českých případů, tzv. spartakiádního a heparinového vraha. Přehledné záznamy o vyšetřování a bohatá fotodokumentace zajímavě zachycují též vývoj kriminalistiky. Hodnocení (1-5 jako ve škole): ? Koupit knihu Koupí knihy z tohoto odkazu podpoříte chod webu

Článek o francouzském spisovateli jménem Stéphane Bourgoin, který se stal jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších "true crime" autorů. Stéphane Bourgoin - Lež má krátké nohy Zveřejněno 16. 11. 2021 - doba četby 5 min. Asi skoro všichni znáte jméno Stéphane Bourgoin - někteří z vás možná vlastní nějakou jeho knihu, jiní ji jistě shání, a někteří již možná dříve zaregistrovali rozruch, který se kolem něj v poslední době děje… Před pár dny vyšel, alespoň pro mne, zásadní a podrobný text , který mapuje život a dílo tohoto francouzského spisovatele . Nejprve jsem chtěl článek pouze přesdílet, ale nedalo mi to a musel jsem se s tím vypořádat tak, že se s vámi o některá podstatná zjištění i o mé pocity podělím… Počátek Asi je zbytečné začínat tím, kdo vůbec Stéphane Bourgoin je. To se ostatně můžete dočíst v zdrojovém článku či na wiki, a řada z vás už to stejně ví. Jen pro ty, co opravdu vůbec netuší, tak jde o jednoho ze světově nejznámějších spisovatelů píšící o tématu sériových vrahů , jehož knihy se prodaly v milionových nákladech …. Přesuňme se však rovnou do roku 1991 , kdy byl Bourgoin ještě neznámý, a začal točit s malým filmařským týmem dokument o sériových vrazích v USA . Tým byl tehdy domluvený tak, že jelikož dokumentem neprahnou po žádné senzaci a k tématu je potřeba přistoupit opatrně a citlivě, tak budou v rámci plánovaných rozhovorů s několika sériovými vrahy opatrní. Z tohoto důvodu je nechtěli nechat vyprávět o jejich zločinech, ale měli připraveny otázky, které spíše směřovali na to, jak svoji vinu cítí pachatelé s odstupem času. Jenže Bourgoin se prý při vstupu do věznice změnil. "Byl nesmírně vzrušený, doslova jásal “, uvedl jeden z filmařů. Rozhovory s nimi pak vůbec nevedl podle plánu a připravených otázek, ba naopak se zpovídaných vrahů na jejich zločiny sám vyptával a vyzvídal. Na rozhovor s Gerardem Schaeferem si Bourgoin dokonce přinesl několik výtisků poloautobiografických příběhů Killer Fiction , které Schaefer napsal, a požádal jej o autogram. Poté se navíc s úsměvem na rtech a rukama kolem ramen společně vyfotografovali. „Když měl před sebou sériové vrahy, bylo to, jako by seděl naproti svým idolům, " uzavřela tuto epizodu jedna ze členek štábu s tím, že si myslí, že Bourgoin byl ve skutečnosti jejich fanouškem. Stéphané Bourgoin s Edmundem Kemperem a v mládí Hvězda Bourgoin Po vydání dokumentu, v průběhu 90. let, pak Bourgoinova hvězda začala strmě stoupat . Napsal mnoho knih (do češtiny přeloženy Bestiální vrazi , Černá kniha sériových vrahů a Bostonský škrtič ), které vydával s neobvyklou rychlostí (třeba i několik knih ročně). Byl stálicí ve večerních talk show a v rádiu, poskytl mnoho a mnoho rozhovorů, byl tázán vždy, když došlo k nějaké neobjasněné vraždě či jinému závažnému násilnému činu, natočil desítky televizních pořadů a zúčastnil se mnoha přednášek a dalších veřejných vystoupení. Přednášel dokonce pro francouzské soudce a policii. Knihy Stéphana Bourgoina přeložené do češtiny Lži a plagiáty Sám Bourgoin o sobě prohlašoval, že se do roku 2015 setkal s nejméně 77 sériovými vrahy a poskytl FBI tisíce hodin záznamů z těchto rozhovorů. Jako poděkování za to ho prý v San Quanticu vycvičili jako nezávislého vyšetřovatele . Rovněž se chlubil tím, že dokázal získat přiznání od vrahů z celého světa . „Mám určitý dar přimět je mluvit, “ uvedl například. Další jím uváděnou zkušeností bylo to, že mu sériový vrah údajně v průběhu 70. let zavraždil partnerku . Tím vysvětloval to, jak se vůbec k této tématice dostal. Podobných historek a příhody, které Bourgoin vyprávěl, a které byly později zpochybněny, bylo více, ale ohledně toho odkazuji čtenáře na zdrojový článek. Stéphane Bourgoina v jednom z "tématických" triček, které měl v oblibě Odhalení aneb všichni jsme začali Bourgoinem "Jako asi každý, kdo se zajímá o tématiku sériových vrahů, začal jsem i já Bourgoinem ", uvedl jeden ze členů skupiny 4ème Oeil Corporation , která se zformovala někdy kolem roku 2018, a která se zaměřila na odhalování Bourgoinových lží. I on byl Bourgoinovým fanouškem. Jenže asi před 10 lety si tento muž začal všímat rozporů v různých Bourgoinových vystoupeních . Ač jeho vyprávění o případech sériových vrahů bylo poměrně konzistentní, co se týče jeho vlastních interakcí s vrahy, tak si často protiřečil. Jednou například tvrdil, že s Edmundem Kemperem mluvil jen krátce, jinde tvrdil, že s ním strávil stovky hodin. Navíc k dohledání byly jen Bourgoinovi rozhovory s několika sériovými vrahy, které byly pořízeny při přípravě již zmiňovaného dokumentu z roku 1991, jiné už nikoli. Rovněž jazyk některých Bourgoinových knih byl výrazně podobný dílům různých obskurnějších anglicky píšících spisovatelů. Tedy vznikla skupina lidí z různých zemí, kteří začali pátrat… V rámci pátrání například oslovili 30 sériových vrahů, se kterými se Bourgoin údajně setkal. Jenže setkání s ním potvrdilo jen těch několik, se kterými točil rozhovory pro onen dokument, zbytek si Bourgoina vůbec nepamatoval. Rovněž příhody, které Bourgoin vyprávěl v souvislosti s údajným setkáním s Charlesem Mansonem a Davidem Berkowitzem , se silně podobaly zážitkům, které popsal legendární profilovač John Douglas , kdy navíc Bourgoin tvrdil, že podstoupil v San Quanticu výcvik. Tedy členové skupiny oslovili i tohoto speciálního agenta FBI a on jim k jim překvapení opověděl. Ve své odpovědi Dougals zareagoval mimo jiné takto: „Stéphane Bourgoin je lhář a podvodník, “ a neodpustil si malé rýpnutí, “Vypadá to, že se stal ‚odborníkem‘ čtením knih… hlavně těch mých. “ Popřena byla rovněž ta možnost, že by Bourgoin někdy podstoupit v San Quanticu výcvik profilovače. Časem se ukázalo, že naprostou lží bylo i tvrzení o jeho zavražděné partnerce… Mimo zjevných výmyslů skupina navíc odhalila i to, že Bourgoinova monografie o Dahmerovi se zdála být zřejmým plagiátem, stejně jako kniha o Kemperovi z roku 1998. „Bourgoinova“ kniha o „Černé Dahlii “ pak byla v podstatě pouze překladem americké knihy z roku 1994. Jak jedna z členek skupiny 4ème Oeil Corporation uvedla: “Je to ironické. Svým způsobem je to díky jeho vlastní práci, že jsme ho nakonec „dopadli“. Bez jeho práce bychom se totiž asi nikdy nezajímali o sériové vrahy. Ale když už jsme se zajímali o jejich skutečné případy, uvědomili jsme si, že ty příběhy, které vyprávěl, byly vymyšlené. “ Patologický lhář Když pak byl Bourgoin v průběhu roku 2019 konfrontován se zjištěními skupiny, nejprve se zarytě bránil, aby časem začal připouštět, že si často věci přibarvoval a domýšlel. „Chci se upřímně omluvit za zklamání, které jsem svým čtenářům mohl způsobit “, uvedl mimo jiné. Prý se chtěl cítit milovaný a obdivovaný , proto si vymýšlel… Poté se Bourgoin odmlčel a přestal veřejně vystupovat. Když se jej pak průběhu roku 2020 podařilo kontaktovat jedné francouzské novinářce, Bourgoin nejprve působil kajícně a mnoho lží jí přiznal. Uvedl například, že mluvil „pouze“ se 30 sériovými vrahy, nikoli 77, že jeho údajná zavražděná partnerka nebyla jeho partnerkou, ale pouze známou, že některé příhody si vypůjčil, ale nevymyslel…. Jenže bohužel lhal i v rámci těchto "přiznání" , což bylo opět prověřeno. Asi před rokem Bourgoin kývnul dalšímu novináři na to, že opět promluví. Poté se odmlčel, aby po čase poslal e-mail, v němž uvedl, že je aktuálně v nemocnici a několik týdnů nebude moci mluvit. K emailu připojil selfie, na keré pobledlý stojí před něčím, co vypadalo jako nemocniční lůžko. Fotografie vypadala realisticky. Jenže podle časového razítka byla fotografie ve skutečnosti pořízena o měsíc a půl dříve, tedy v době, kdy Bourgoin novináři zmiňoval, že je doma a intenzivně pracuje na nové verzi knihy o Edmundovi Kemperovi. Tedy zřejmě a bohužel platí pořekadlo, že „starého psa novým kouskům nenaučíš. “ Závěrem Tímto pro mne končí jedna legenda o „borci“ jménem Stéphane Bourgoin . I já jsem na něm začínal, i já jeho práci obdivoval a byl pro mne, jako pro autora v rámci tématiky mnohonásobných vrahů, vzorem! Jenže už není a nebude! A ač jeho knihy mám rád dodnes, patří k těm nejlepším, co jsem mohl v českém jazyce přečíst a v mé sbírce budou mít své místo navždy, tak s těžkým srdcem musím pronést: Již nejsi hoden obdivu, ba naopak, tedy sbohem Stéphane … Díky The Guardian za tento článek, který jsem pro Vás podstatně zkrátil a přepsal v kondenzované podobě: What lies beneath: the secrets of France’s top serial killer expert | US crime | The Guardian . Závěrem nechť jako varování zazní to, jak Bourgoin jako autor a celebrita dopadnul: Jeho vydavatelé a producenti jej opustili . Jeho nový grafický román o francouzském sériovém vrahovi Michelu Fourniretovi byl stažen z pultů . Plány na televizní seriál založený na jeho životě byly zrušeny a novou verzi knih y o E. Kemperovi, která má vyjít v tomto měsíci, vydává vlastním nákladem ... Další článek Sdílej Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno

Henri Désiré Landru - francouzský sériový vrah, který mezi lety 1915 - 1919 připravil o život nejméně 11 lidí. Detailní článek o slavném kriminálním případu "Pařížského modrovousa". HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Henri Désiré Landru 30. 7. 2020 Henri Désiré Landru - francouzský sériový vrah, který mezi lety 1915 - 1919 zavraždil 10 žen a jednoho chlapce. Šlo o rafinovaného pachatele, který si oběti pečlivě vybíral a vraždy dlouhodobě plánoval. Jeho typickou obětí byla žena ve středním věku, často movitá, toužící po vztahu. Není jasné, jaký způsob usmrcení Landru používal, neboť těla svých obětí následně čtvrtil a pálil, tedy znemožnil objasnění této skutečnosti. Jeho modus operandi zahrnoval vytypování si oběti skrze seznamku v novinách, dlouhodobější korespondence, ve které sliboval společnou budoucnost, a nakonec vylákání oběti do svého domu. Tam ženy zabil a zbavil se jejich těl. Jeho motivem byl v naprosté většině případů majetkový prospěch. Několik vražd však spáchal zřejmě pouze proto, aby se zbavil nepohodlné osoby. Narozen: 12. 4. 1869 Zemřel: 25. 2. 1922 Stát: Francie Počet obětí: 11 Unikal: 4 roky Vražedná aktivita: 1915 - 1919 Trest: trest smrti (gilotina) Přezdívka: "Pařížský modrovous" "Pařížský modrovous " či "Modrovous z Gambais ", to jsou nejznámější přezdívky, které tisk přiřknul francouzskému sériovému vrahovi , který se na počátku 20. století nesmazatelně zapsal do dějin světové kriminalistiky, a o kterém bude tento článek. Šlo o inteligentního, kultivovaného a šarmantního sériového vraha , který dokázal své oběti okouzlit jak svými sliby, tak charizmatem, aby je následně vmanipuloval do smrtící pasti, ze které nebylo úniku. Tento pachatel je specifický také tím, že jako mnoho jiných sériových vrahů, i on je podezírán z mnohem více zločinů, než za které byl nakonec odsouzen. V jeho případě je tomu tak hlavně proto, že se mu dařilo zbavovat se těl svých obětí a drtivá většina z nich nebyla nikdy nalezena. Pojďte se s námi detailněji podívat na případ tohoto vychytralého psychopata a podlého svůdníka žen jménem Henri Désiré Landru . Kdo byl Henri Landru? Henri Désiré Landru se narodil roku 1869 v Paříži. Jeho rodina byla spořádaná a pečující . Patřila do střední třídy, kdy matka pracovala jako hospodyně a otec se živil jako hasič v železárnách . Z dostupných zdrojů není patrné, že by rodina byla některak problémová, by naopak - malý Henri byl již od útlého dětství veden v duxhu křesťanského desatera. Když byl o něco větší, nastoupil na katolickou školu a ve svém volném čase zpíval v místním kostelním sboru. Později se dokonce stal diákonem (tj. jáhen = duchovní s vysvěcením nižším než kněžským, který je oprávněný křtít a kázat) v náboženském řádu St. Louis en l'Isle . Po vychození základní školy začal navštěvovat střední se strojírenským zaměřením . Tu dokončil v 17ti letech . Henri Landru v mládí V roce 1887 , když mu bylo 18 let , narukoval Landru povinně do armády . Jako mladý a bystrý voják míval velký úspěch u žen a měl s nimi časté avantýry. Jeho okolí ho popisovalo jako inteligentního, galantního, a také velmi náruživého. A tomuto kouzlu nedokázala odolat ani Landruova sestřenice Rémy . Románek končí těhotenstvím a páru se v roce 1891 narodí dcera . Možná i proto se mladý Henri Landru rozhodne v roce 1893 Rémy vzít. Později následují další tři potomci, kdy poslední z nich se narodí v roce 1900. Jeho manželka se o něm později vyjádřila v tom smyslu, že šlo o "ukázkového manžela ", i když připustila, že se Landru otočil za každou sukní… Ač některé prameny tvrdí, že Landru vstoupit do druhého manželství s jinou ženou a teprve ta mu měla porodit již zmíněné tři potomky, jde o chybnou interpretaci. Landru a jeho manželka Rémy Po odchodu z armády, kde strávil tři roky, odchází Landru do civilu s hodností četaře. Chvíli pracuje jako úředník, ale je brzy propuštěn. Pak svá zaměstnání dost střídá. V roce 1894 je zaměstnán coby prodavač v odchodu s nábytkem . A právě zde možná dojde ke zlomovému okamžiku v jeho životě. Nejen, že se naučí mnohé o prodeji nábytku, ale hlavně je podveden majitelem obchodu. Ten totiž uteče s velkým množstvím peněz, včetně Landruovy slíbené odměny. Mladého muže tato skutečnost samozřejmě velmi rozlítí. A i když by nad tím možná mnozí mávli rukou, on se rozhodne pro jiné řešení. Když to vyšlo jeho šéfovi, proč by to nemohl dělat i on? A tak se dá na scestí a svoji špatnou finanční situaci začne řešit podvody a krádežemi . Za oběti si vybírá postarší zaopatřené vdovy, od kterých pod rouškou medových řečiček přebírá majetek s nabídkou výhodného prodeje a nabízí skvělé investice. Vyinkasované peníze a majetek vlastníci už nikdy neuvidí. Henri Landru v mladším věku Kriminální kariéra Ruka spravedlnosti jej dopadne někdy po roce 1900 . To když se Landru pod falešným jménem pokusí vybrat peníze v bance. Za to vyfasuje dva roky vězení . Pobyt za mřížemi nese jedenatřicetiletý muž těžce a dokonce provede tzv. demonstrativní „sebevraždu“ , když se pokusí oběsit na šňůře z prostěradla. Tamější lékaři, včetně předního psychiatra Charlese Vallona, tehdy shledali Landruovu osobnost jako „pološílenou, ale pořád ne natolik, aby byl zbaven svéprávnosti “. Vallon měl dokonce varovat i paní Landruovou, aby se před manželem měla na pozoru. Ve vězení k žádné nápravě nedojde a Landru se po propuštění k trestné činnosti opět vrací. K podvodům přibude i nějaká zpronevěra, ale "Pařížskému modrovousovi " ne vždy vše vyjde, takže se musí za mříže vrátit ještě několikrát . V roce 1908 byl Landru zrovna na svobodě. A tehdy jej vůbec poprvé ho napadlo, podat si do novin seznamovací inzerát . “Zaopatřený vdovec hledá spřízněnou duši a snad i budoucí choť “. Ve skutečnosti žádnou budoucí parterku nehledal. Slangem karetních hráčů si jen hledal vhodnou "kavku". Na nabídku se mu tenkrát ozvala 40letá paní Izeová . S tou prožil krátkou známost a dokázal z ní v rámci předmanželské smlouvy vylákat 15 000 franků . Poté se vypařil. Když jej policisté o rok později zatkli, nezbylo mu nic jiného a putoval do basy na další tři roky . Celkem byl v rozmezí let 1900 - 1914 Landru trestán sedmkrát , takže většinu času v tomto období strávil ve vězení nebo na útěku před zákonem. Ve své nepřítomnosti byl dokonce za své podvody odsouzen k deportaci na Novou Kaledonii – francouzský koloniální ostrov v Tichomoří. "Švihák" Henri Désideré Landru měl u žen velký úspěch Po odsouzení Landrua v roce 1909 došlo v jeho životě k řadě velkých změn. Nejprve v roce 1910 zemřela jeho matka . Poté jeho kriminální kariéra zapříčinila rozpad manželství, kde se manželé sice nerozvedli a dále se vídali, ale po propuštění z vězení již žili odděleně . Děti Landru vídal jen zřídka. Jeho chování a činy měly navíc velice negativní dopad i na jeho otce , který byl známý svou pracovitostí a poctivostí. Ten v roce 1912 , když byl Landru zrovna za mřížemi, spáchal sebevraždu . Landrouva manželka později uvedla, že za touto sebevraždou do velké míry stála právě i hanba za syna - kriminálníka. Ani tato skutečnost Landruovi nezabránila v tom, aby krátce po propuštění z vězení, na podzim roku 1912 , sebral 12 000 franků , které jeho otec věnoval před sebevraždou Rémy a vnoučatům. Rok 1914 přinesl do Evropy krušné časy. Vypukla první světová válka . Francie, stejně jako ostatní země, vyslala na frontu mnoho mužů. V případě Francie šlo dokonce o miliony vojáků. Atmosféra byla napjatá a všude panoval strach a zmatek. Propuštěný Landru se poflakoval po francouzském venkově. A právě v této době měl dokončit i svůj největší podvod . Vystupoval jako investor a z více jak desítky lidí vylákal peníze na fiktivní automobilovou továrnu . Celkem si přišel na 35 000 franků . Když se vše porvalilo a policisté jej přišli zatknout, byl již s penězi "fuč". Soud ho tak musel soudit v nepřítomnosti . Rozsudek zněl – čtyři roky vězení a následná doživotní deportace na francouzský koloniální ostrov v Nové Kaledonii . Landru se mezitím vrátil do Paříže a podal nový inzerát . "Vdovec se dvěma dětmi, stár 43 let, se slušným příjmem, seriózní a pohybující se v dobré společnosti, si přeje potkat vdovu s vyhlídkou na uzavření sňatku. " V tak těžkých časech samozřejmě mnoho žen hledalo mužskou náruč plnou lásky a porozumění. Zvlášť když padlí vojáci se počítali na statisíce. Odpovědí byly mraky. Landru byl ovšem náročný a vybíral si pečlivě. Někdy v té době si také za “ušetřené“ peníze a peníze z dědictví pronajímá vilu Ermitage v Gambais . Landruova vila v Gambais Pařížský modrouvous vraždí První nešťastnicí, kterou odpověď na inzerát vrhnula zo spárů "Pařížského modrovouse ", se stala 39letá Jean-Marie Cuchet . Žena byla od roku 1909 vdovou a spolu se svým 16letým synem Andrém žila v Paříži. Pracovala v obchodě se spodním prádlem. Landru s ní vedl rozsáhlou korespondenci , v níž si jí nenápadně oťukával. Vystupoval pod fiktivní identitou jako inženýr "Raymond Diard". Zesnulý pan Cuchet měl své manželce odkázat nemalé jmění, a to bylo pro podvodníka stěžejní. Vdavekchtivá žena svému nápadníkovi brzy podlehla. Není divu. Nejen, že ji Landru zahrnoval komplimenty a sliboval svatbu, ale navíc měla darem dostat i vlastní obchod s oblečením v hlavním francouzském městě. Pár spolu začal žít, nicméně Jeanina rodina její radost z nové známosti nesdílela a neznámého muže jí rozmlouvali. Největší podezření měla její sestra s manželem. Právě švagr se po vypuknutí první světové války, která pár rozdělila, vydal s Jean-Marie do Landruova bytu. Pana „Diarda“ se jim sice zastihnout nepodařilo, ale zato se jim podařilo odhalit, že jde o podvodíka . Dokonce přišli i na to, že „Daird“ je odsouzený zločinec, který se skrývá. Jenže když se Landru opět objevil, Jean-Marie jako by vše negativní bylo jedno. Naopak investovala velké finanční prostředky do pronájmu vily ve Vernouillet kousek od Paříže, kam se krátce nato, k ní a jejímu synovi, nastěhoval i “pan Diard“. Vila ve Vernouillet, kde Landru po nějaký čas pobýval a spáchal několik vražd V lednu 1915 je paní domu spolu se svým synem viděna naposledy . Oba zmizí beze stopy. Kolem Andrého se však začnou objevovat teorie, že možná tajně utekl na frontu, kam se, i přes svůj nedostatečný věk, snažil vehementně dostat. Málo platné, Jean-Marie Cuchet ani jejího syna Andrého již nikdy nikdo nespatří. Jean-Marie Cuchet André Cuchet Landru zůstane ve Vernouillet a pomocí inzerátu se seznámí se 47letou Théresou Labord-Line . Žena je původem z Argentiny a do Francie se přestěhovala za svým manželem - hoteliérem. Ten ovšem nedávno zemřel. Landru se v tomto případě vydává za inženýra z Brazílie a ženě po pár týdnech nabídne, aby se k němu do vily ve Vernouillet nastěhovala. Přesně 26. června 1915 je Théresa viděna naposledy . Po jejím zmizení si pak Landru zajede do její vily a odveze cenný, starožitný nábytek, což později potvrdí několik svědků. Uběhne sotva pár týdnů od zmizení Théresy a do Vernouillet se s velkými kufry stěhuje 51letá Márie Angélique Guillion . Je to zámožná vdova lehce korpulentní postavy, která uvěří, že pan "Frémiet“ se má stát příštím konzulem v Austrálii a ona bude pořádat diplomatické recepce. Vůbec netuší, že jméno přítele je falešné a ten udržuje kontakt i s dalšími ženami. Sama pak zmizí 2. srpna 1915 . Landru se po této vraždě přesouvá z Vernouillet do Gambais , do své pronajaté vily. Nastane prosinec 1915 . Landru si do svého hnízdečka v Gambais přizve postupně dvě ženy – 55letou Berthu Annu Héon , kterou zná od poloviny roku 1915. I tato žena uvěří jeho lžím. Tentokrát Landru vystupuje jako podnikatel a slibuje jí přestěhování do francouzské kolonie – Tuniska . Další obětí se stává 44letá Anne Colomb , ta zmizí v prosinci 1916 (někde 1915). Obě ženy jsou bohaté vdovy, první prahne po lásce, druhá po otci pro její dceru, která mezitím vyrůstá v Itálii. Obě ženy už nikdo nikdy nespatří. Asi největší záhadnou ve výčtu obětí je zmizení teprve 19leté Andrée-Anne Babelay . Mladá a velmi krásná dívka zmizela na cestě ke své matce a s Landruem se pravděpodobně seznámila někde na ulici. Nejen, že šlo o oběť, která od ostatních vyčnívala svým nízkým věkem, ale hlavně šlo o ženu z chudých poměrů, která se živila jako chůva. Touhu po obohacení tak můžeme v tomto případě jako motiv vyloučit. Pár spolu stráví několik dní v hotelu v Paříži , aby se pak přesunul do Landruovi vily v Gambais . Tam "Modrovous " mladou dívku zabije. O tom, proč ji zavraždil, existuje řada teorií. Podle jedné mohla na Landrua něco kompromitujícího vědět, takže se stala nepohodlným svědkem. Další zas odhaduje, že se jí Landru nemohl zbavit a místo, aby ze vztahu profitoval on, jak byl zvyklý, začala z něho mít prospěch ona. Odpověď se již nedozvíme, jisté je, že Andrée zmizela v březnu roku 1917 . Célestine Buisson , bohaté, sedmačtyřicetileté vdově se Landru skrze korespondenci dvoří téměř dva roky , než se mu podaří ji odloučit od rodiny a přesvědčit k tomu, aby se přestěhovala k němu do Gambais. Ač jí Landru brzy poté, co zareagovala na jeho inzerát, požádá o ruku, svatbě se úspěšně vyhýbá. Vymlouvá se na dlouhé pracovní cesty, i na to, že ztratil veškeré osobní doklady. Žena mizí v dubnu (jinde srpnu) 1917 . Landru si v romro roce rovněž otevře v Paříži nový obchod s nábytkem, kde zřejmě prodává i kousky ukořistěné svým obětem. Na podzim 1917 zmizela v Gambais další žena – 38letá Louise-Joséphine Jaume . Stalo se tak ke konci listopadu. Této žene se Landru opět představil falešným jménem, tentokrát zvolil historku o tom, že jde o uprchlíka z Arden, které v té době okupovali Němci. V tomto případě později sousedé uvedli, že si všimnuli podivně zapáchajícího černého dýmu, který vycházel z Landruova komína. Jako poslední dvě oběti jsou známy – 36letá Anna Marie Pascal (majitelka obchodu s módou), jenž zmizela v dubnu roku 1918 a 37letá Marie-Therése Marchandier . Druhá jmenovaná byla kabaretní umělkyně a prostitutka. Landru později tvrdil, že ji poznal přes inzerát, ve kterém se snažila prodat svůj nábytek, nicméně údajně existují indicie o tom, že ji, jako jedinou z obětí, mohl znát již z dřívějška. Jisté je jen to, že obě ženy zkušený vrah opět vylákal do svého domu v Gambais, kde je usmrtil. Marchandier zmizela v půlce ledna 1919 . Landru a devět z jeho jedenácti obětí Modrouvous je dopaden Možná si teď říkáte, jak mohlo tolik žen zmizet, aniž by byl Landru dopaden? Co jejich rodiny? To je nikdo nehledal? Tak zaprvé, Landru byl úžasný manipulátor, který prostřednictvím jednoduché psychologie působivých lží dokázal své oběti dokonale odtrhnout od rodinných vazeb. Někdy stačilo pár týdnů, někdy pár měsíců. Většinou také sliboval obětem, že se spolu přestěhují do zahraničí, takže když jeho oběti zmizely, jejich blízcí byli i nadále přesvědčováni, že jsou naživu, jen žijí jinde. Některým pozůstalým dokonce přišly falešné dopisy plné výmyslů a lží. Dalším faktorem, který stál za tím, že Landru nebyl dlouhá léta dopaden, byla první světová válka . Totiž mnoho mužů, kteří pracovali pro policii, bylo převeleno na frontu a ve Francii tak působil tristně nízký počet ochránců zákona. Posledním faktorem, který znesnadnil dopadení sériového vraha, byla pomoc od jeho rodiny . Totiž jeho manželka s ním byla celou dobu v kontaktu, stejně tak jeho děti. I když nebylo prokázáno, že by o vraždách cokoli věděli, jeho podezřelé aktivity všichni kryli a dokonce mu i pomáhali. Jeden ze synů mu například pomáhal vystěhovávat nábytek z obydlí některých obětí a prodávat jej. Landruova žena pak pomáhala falšovat podpisy a dopisy, které po své smrti „psaly“ jeho oběti. Naštěstí ne všichni příbuzní obětí nechali zmizení blízkých jen tak. Jednou takovou byla sestra Celeste Bussion , žena jménem Marie Lacoste . Landru se jí nelíbil již od počátku a tušila, že jde o podvodníka, který baží po jejím majetku. Když její sestra zmizela, začala pátrat na vlastní pěst, čímž Landrua vyděsila. Zaslal jí tak několik falešných pohlednic z Gambais od její sestry, a když ani to nezabralo, pozval ji do bytu Celeste Bussion v Paříži na společný oběd s její sestrou. Žena pozvání opakovaně odmítla, čímž si pravděpodobně zachránila život! Místo toho zhromáždila veškeré důkazy a obrátila se jak na policii, tak na starostu Gambais. Velké podezření začala mít i sestra Anny Colomb – paní Pelate . Bylo jí divné, že Anna, která měla s rodinou ty nejlepší vztahy, se najednou od ní začala zcela distancovat. I dopisy z poslední doby se jí nepozdávaly. Proto také rozjela pátrání na vlastní pěst. Měla dvě velké indicie. Než se sestra odstěhovala, dala jí v dopisech alespoň zběžný popis jejího vyvoleného. Rovněž padla zmínka o Gambais. Samozvaná vyšetřovatelka se proto na místo vypravila a navštívila tamějšího starostu s žádostí o pomoc. A právě starosta Gambais , nejen, že jí sdělil, kde muž zmíněného popisu žije, ale navíc obě pátrající ženy propojil. Těm ihned došlo, že hledají stejného muže. Ač ženy obratem své zjištění oznámily policii, byla to až náhoda, která pomohla ukončit Landruovu hrůzovládu. Vyšetřovatelé jej totiž v Gambais nenalezli, a to i přes to, že dům týdny střežili. Po podezřelém jakoby se opět slehla zem. Partner paní Lacoste si však při běžném nákupu všiml muže, který přesně odpovídal popisu hledaného. Když to vyprávěl své milé, ta nelenila a zašla se do obchodu zeptat, zda toho muže znají. Prodavač jí nakonec řekl, že muž se jmenuje Guillet a žije se svojí snoubenkou kousek odsud. Ihned byla zalarmovaná policie a Landru byl přesně v den svých 50. narozenin, 12. 4. 1919 , konečně zatčen . Landru v doprovodu mužů zákona Během výslechu byl Landru skoupý na slovo. Prohlásil jen, že je nevinný , a že jsou veškerá obvinění nesmysl. Ač policisté našli některý neprodaný majetek pohřešovaných žen v jeho domě a zápisník, ve kterém měl uvedeny záznamy o stovkách různých žen, důkaz o vraždách stále chyběl. Policie tak musela překopat přilehlou zahradu, kde však byly nalezeny jen dvě psí kostry (později se ukázalo, že šlo o kostry psů jedné z obětí). Vyšetřovalo se dokonce i ve vile ve Vernouillet, ani tam se však nic nenašlo a policie tápala . Až podrobnější rozbor zápisků v Landruově černém notesu pomohl. V něm měl totiž Landru perfektní záznamy o majetkovým poměrech zmizelých žen. Rovněž obsahoval i účetnictví a údaje o jeho bankovním kontě. Také se objevilo několik svědeckých výpovědí. Například jistý rybář uvedl, že v řece ve Vernouillet vylovil části zvláštního shnilého masa. Jakýsi soused v Gambais zase tvrdil, že několikrát šel z Landruova komína černý a silně zapáchají dým. Pracovník z nádraží dosvědčil, že Landrua mnohokrát viděl cestovat s různými ženami do Gambais. Podivné mu přišlo, že jen sám sobě kupoval i zpáteční jízdenku. Nejsilnějším důkaz byl zajištěn při druhé prohlídce ve vile Gambais. Stála tam totiž velká kamna a v nich se našly drobné kosterní úlomky, o nichž znalci z oboru chemie a antropologie u soudu vypověděli, že pochází z tří různých lidských těl, s největší pravděpodobností ženských. Ač byla v domě rovněž nalezena dámská sponka do vlasů, naprosto přesvědčivý důkaz stále chyběl. Vinen či nevinen? Soudní proces započal v listopadu 1921 za obrovského zájmu veřejnosti. U soudu byly výše zmíněné důkazy obžalobou samozřejmě předloženy. Navíc byla poprvé vyřčena i možná hypotéza, jak Landru své oběti zabíjel. Měl je otrávit či uškrtil, následně rozčtvrtit a nakonec spálitl v kamnech. Landru stále tvrdil, že je nevinný a ženy uvedené v jeho bločku byly pouze jeho zákaznicemi. Jako svědkyně v jeho prospěch svědčila i snoubenka Fernande Segret . Mladá, krásná žena, která se s ním seznámila někdy v roce 1918 nebo 1919, a se kterou Landru udržoval, snad i opravdu láskyplný, vztah až do svého zadržení. Ta o obviněném pochopitelně mluvila jen v nejlepším a přidala i menší hru na city. Obhajoba přišla se strategií „není tělo, není zločin“. Zajímavou historkou bylo například to, když Landruův obhájce prohlásil, že nechává jako svědky obhajoby předvést pohřešované ženy a otočil se ke dveřím soudní síně. To, že se následně řada lidí, včetně porotců, v tu chvíli podívala směrem ke dveřím, pak prezentoval tak, že si sami nejsou jistí tím, že jsou ženy vůbec po smrti. I Landru této obhajobě pevně věřil. Sám na otázky soudu odpovídal mlčením, což porotu značně popudilo. Svůj prostor dostaly i odborné psychiatrické posudky. Několikanásobný vrah byl vylíčen jako člověk příčetný. Což Landru využil ve svůj prospěch. „Je to jasný důkaz mé neviny, protože takové vraždy by mohl spáchat jedině šílenec “, tvrdil. Obhajoba rovněž poukazovala na to, že jen několik ze zmizelých žen bylo doopravdy bohatých, tedy, že motiv o majetkovém prospěchu má trhliny. O nálezu kostí a sponky pak jeho advokát tvrdil, že je do pece a zahrady mohl přinést mezi prvním a druhým ohledáním místa kdokoli, protože policie dům nezajistila. Na to, kde jsou zmizelé ženy nyní, odpovídal tím, že byly prodány jako otrokyně v rámci obchodu s bílý masem. Fernande Segret - Landruova snoubenka Henri Landru u soudu Ač šlo o soudní proces, který byl do té doby nevídaný svou sledovaností, navíc velice složitý a kvůli tomu i nezvykle zdlouhavý, porota nakonec přeci jen shledala Henri Desiré Landrua vinným z celkem 11 vražd a několika podvodů. Trest byl jasný – smrt na gilotině . Obhajoba ke konci stání ještě vznesla návrh na udělení milosti či snížení trestu na doživotí, ale marně. Henri Landru vypovídá před soudem Před věznicí ve Versailles se 25. února 1922 sešel dav lidí . Všichni chtěli vidět, jak několikanásobný vrah vydechne naposled. Jeden z vězeňských zřízenců se prý zeptal odsouzeného, jak to doopravdy bylo a poukázal na to, že mu již o nic nejde. Landru prý odpověděl: „Má tajemství jsou jako má zavazadla, které si vezmu se sebou (pozn. myšleno na onen svět)“. Jeho veřejná poslední veřejná slova však zněla takto: „Stojím před vámi jako nevinně odsouzený člověk… Nikdy jsem se nedopustil žádné vraždy… Zemřu bez nejmenšího pocitu viny, ale zemřu jako muž. “ Celá poprava, včetně vyvedení odsouzeného z cely, údajně trvala jen pár okamžiků a Landru tak ve věku 52 let umírá pod ostřím gilotiny . Jeho ostatky byly nejprve pohřbeny na hřbitově v des Gonards , ale jelikož jeho rodina nezaplatila nájem na dalších pět let, byly vykopány a přesunuty na neoznačené místo. Landruovu hlavu koupilo Muzeum smrti nacházející se v Los Angeles , kde je vystavena dodnes. Dům v Gambais pak byl dlouhé desítky let restaurací, která těžila z Landruova případu. Kamna, kde sériový vrah pálil ostatky obětí, byla prodána podnikateli, který je chtěl vystavit v Turíně, což však italské úřady nedovolily. Nakonec tak skončila v rukou soukromého sběratele. Kresba zachycující Landruův příchod na popraviště Dalo by se říct, že celý příběh je uzavřen. Ale nenechte se vyvést z omylu! V roce 1962 (40 let od popravy) našla dcera Landruova právníka obrázek kamen, který namaloval sám Landru, a kde bylo napsáno: „Člověk tam může spálit, cokoli chce “ Na zadní straně obrázku pak stálo: „Toto demonstruje hloupost svědků. Nic se nestalo mimo dům, vše se stalo uvnitř “. Zda-li šlo skutečně o doznání , jak to může být interpretováno, ani to, kolik doopravdy Landru zabil žen, se již nikdy nedozvíme. Však z vyjádření, které Landru učinil před smrtí, je zřejmé, že si manipulaci s lidmi opravdu užíval a zůstal ji věrný až do úplného konce. Jisté se zdá jen to, že jedenáct obětí je opravdu minimum, a je velice pravděpodobné, vzhledem k množství odpovědí na jeho inzeráty a množství žen, které měl zaznamenány ve svém poznámkovém bloku, že obětí bylo asi mnohem více. Jak již bylo uvedeno, Landru si za oběti vybíral většinou movité ženy (ne vždy!), a také povětšinou ženy pohledné. Tedy ač byl motiv vražd především majetkový, zřejmě mu vyhovovalo i to, že před samotným provedením vraždy mu ženy po nějakou dobu poskytovaly i sexuální vyžití. Landru zkrátka chtěl profitovat na všech frontách. Zajímavé je rovněž to, že se Landru - ať již svým osobním kouzlem, manipulováním s obětmi, motivem vražd, obdobím kdy byl aktivní, množstvím podvodů, které spáchal, a dokonce i tím, že se následně umně zbavoval těl svých obětí - v mnohém podobal případu sériového vrahova, H. H. Holmese , který jen o několik let dříve vraždil v Chicagu. Nejdůležitějším však zůstává, že oba případy jsou si podobné rovněž v tom, jak oba pachatelé nakonec skončili – dopadeni a potrestáni trestem nejvyšším. Autoři: Tomy, Jana Hykešová DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Komentáře

Gennady Mikhasevich - sovětský sériový vrah, přezdívaný "Vitebský maniak" nebo "Vitebský škrtič", který v 70. a 80. letech zavraždil nejméně 33 žen. HOME SÉRIOVÍ VRAZI MASOVÍ VRAZI TOP FILMY/SERIÁLY KRIMI VÍCE Výsledky vyhledávání Více... Gennady Mikhasevich 7. 5. 2021 Gennady Mikhasevich - tzv. "Vitebský maniak" či "Vitebský škrtič" je sovětský sériový vrah, který v letech 1971-1985 usmrtil na území dněšního Běloruska nejméně 33 žen. Šlo o sexuálního sériového vraha, který své oběti - mladé ženy, vyhledával poblíž silnic a zastávek, když nejčastěji k tomu využíval svého auta. Většinu obětí znásilnil či s jejich těly nějak sexuálně manipuloval. Své oběti usmrcoval uškrcením či zardoušením, načež jejich mrtvoly ponechával poblíž místa vraždy. Typické pro něj bylo rovněž to, že obětem též bral jejich cennosti. Za své zločiny byl nakonec popraven. Narozen : 7.4.1947 Zemřel : 25.9.1987 Země :Sovětský Svaz (Bělorusko) Počet obětí : 33-58+ Unikal :14 let Vražedná aktivita :1971-1985 Přezdívka : "Vitebský maniak", "Vitebský škrtič" V dnešním článku nás případ zavede po delší době opět do Sovětského svazu , konkrétně do Vitebské oblasti , která se nachází na území dnešního Běloruska . Řeč bude o sériovém vrahovi, který se rozsahem svých zločinů a počtem obětí téměř vyrovnal svému mnohem známějšímu sovětskému „kolegovi“ Andreji Čikatilovi . Oba tito sérioví vrazi navíc byli aktivní v podobném období konce 70. a 80. let , když minimálně po dobu sedmi let byli aktivní současně (mimochodem, ve stejnou dobu byl v Sovětském Svazu aktivní např. i Anatoly Slivko ). Oba dva pachatele spojuje též fakt, že šlo o sexuální sériové vrahy a rovněž to, že je potkal stejný osud – byli popraveni . Jméno toho méně známého, o kterém bude dnešní článek, zní Gennady Mikhasevich . Dospívání a dětství Gennady Modestovich Mikhasevich se narodil 6. dubna 1948 v malé běloruské vesničce s názvem Ist (Vitebská oblast). Rodina, do které se malý Gennady narodil, byla nefunkční a trpěla nedostatkem financí. Lví podíl na tom měl otec Modest Mikhasevich , který byl těžkým alkoholikem . Do práce téměř nechodil a v opilosti často propadal záchvatům agresivity. Jako nejčastější oběť mu posloužila vlastní manželka. Malý Gennady byl opakovaně svědkem toho, jak zpitý otec nahání matku po dvorku či ulici a častuje ji fackami a ranami pěstí. Je velmi pravděpodobné, že někdy „nějakou tu ránu“ schytal i malý hoch. Bohužel bližší informace o rodinném prostředí a vztazích se nám nepodařilo dohledat . Gennady Mikhasevich v mládí Sotva Mikhasevich ml. trochu povyrostl a nabral rozumu, údajně se velmi těžko vyrovnával s posměšky a urážkami okolí. Rodinné alkoholické trampoty otce totiž byly živnou půdou pro drby mezi sousedy a mladému Gennadymu patřila nelichotivá nálepka “syn toho opilce “. Možná i kvůli tomu z něho rostl velmi nemluvný, uzavřený a introvertní člověk. Během dospívaní se u něj tyto stránky ještě prohloubily. Mikhasevich velmi těžko navazoval kontakt s dívkami. Byl stydlivý a dívky si jej buď dobíraly, nebo jej naprosto ignorovaly. Přes to všechno si dokázal ve svých devatenácti letech najít partnerku – šlo o místní vesnickou dívku jménem Elena . Vztah působil téměř až idylicky. Bohužel ho přerušil povolávací rozkaz. „…dva roky prázdnin nic víc …“, jak zpívala Iveta Bartošová ve svém slavném hitu. Elena svému partnerovi slíbila, že na něj počká a bude mu pravidelně psát. Když však mladého vojáka z výcviku propustili (kvůli žloutence ještě dříve než za 2 roky) a on se vrtil domů, zjistil krutou pravdu. Elena se mezitím vdala za jiného muže! Pro 22 letého Mikhaseviche to byla obrovská rána a potupa , s čímž se jen těžko vyrovnával. Hlavně vlivem této rány se rozhodl, že nemůže v Istu nadále zůstat. Jelikož byl zaměstnaný jako montér na místní farmě, když mu vedení nabídlo možnost doplnit si vzdělání na zemědělsko-technické škole v Gorodoku , ihned tuto možnost přijmul. Tam žil na internátu a domů se vracel na návštěvy jen velmi sporadicky . Mikhasevich v době povinné vojenské služby Vrah Návštěvy svých rodičů Mikhasevich těžce snášel, neboť mu návrat do rodného města připomínal ztracený vztah. Pořád v něm převládal pocit bolesti, křivdy a hněvu ze způsobenou zradu a ponížení. Jednou měl Mikhasevich dokonce svou bývalou partnerku vyhledat, aby si vše vyjasnili, když však Elenu zahlédl s její nově založenou rodinou, propadl zlosti a sebelítosti, a ke konfrontaci se neodhodlal. Místo toho vzal prádelní šňůru a přemýšlel nad ukončením vlastního života , ale nakonec se k tomu neodhodlal ani k tomu. A právě v květnu 1971 , při jedné z těchto návštěv rozného města, Mikhasevich náhodně na ulici potkal devatenáctiletou Lyudmilu Andaralovou vracející se z výletu. Na dívku zaútočil, znásilnil jí a posléze uškrtil. Později na celou záležitost vzpomínal takto:„ Bylo to dávno, dívku jsem uškrtil. Potkal jsem ji ve tmě. Bylo to v květnu. Dívka byla opálená, jako by přišla z jihu, přitom do té doby jsme se ještě neopalovali. Měla s sebou dva pytle. Tuto dívku jsem zardousil přímo na silnici, poté jsem ji stáhl stranou, bylo tam pole a také vysázeny jabloně. Vzal jsem její věci, měla oblečení v tašce, hodil jsem to pak do Dviny. .. Když jsem ženu rdousil, čerpal jsem z ní sílu prostřednictvím svých rukou. Byl jsem vlastně něco jako lékař. Zvláště mě těšilo, když se oběť třásla. Vzrušení zintenzivňovalo, když žena vzdorovala, škrábala a bojovala “, uvedl později Mihasevich. Dále už nechme promluvit zprávu patologa : "K úmrtí došlo v důsledku mechanické asfyxie, stlačením krku rukama. Pachatel byl nejspíše pravák. Několik odřenin na čele, tvářích a rtech vede k závěru, že ústa oběti byla zakryta druhou rukou útočníka. Na rukou ve spodní třetině byly nalezeny stopy, které naznačovaly, že na těchto místech bylo uvázáno lano, pomocí něhož byla mrtvola svázána. To potvrzuje také přítomnost odřenin jak na zádech, tak na dolních končetinách. " A tak se "zrodil" Vitebský maiak . Gennady Mikhasevich Sériový vrah Další útok na sebe nenechal dlouho čekat. Odehrál se o několik měsíců později , konkrétně v říjnu 1971 . Mikhasevich se toho času nacházel na okraji Vitebské oblasti. Navečer se procházel kolem tamější továrny, když mu do oka mu padla mladá žena, která se asi vracela ze své směny. „Lovec“ k ženě přistoupil a zeptal se jí, kolik je hodin. Než však oslovená stihla odpovědět, přehodil jí provaz kolem krku a počal několikaminutový boj o přežití. Žena se snažila křičet a tak jí pachatel strčil prsty do nosu a ústa zakryl rukou. Útok se pachateli naštěstí dokončit nepodařilo . Napadená ho totiž v pudu sebezáchovy kousla do ruky a z posledních sil výkřikla. To zaslechla i nedaleko vzdálená parta puberťáků. Vyděšení tím co vidí, chlapci začali zpívat a blikat baterkami. Útočník se lekl a dal se na útek . Napadená měla nesmírné štěstí, neboť jako čtenář uvidí, byla jedinou, která smrtícímu sevření tohoto predátora dokázala uniknout. Žel kvůli prožitému šoku mohla vyšetřovatelům popsat pachatele jen velmi mlhavě. Policii muselo stačit, že byl mladý, velmi vysoký a měl na sobě šedivý kabát . Ještě zpět do oné říjnové noci , kdy se neúspěšný útok odehrál. Pro napadenou ženu to skončilo štěstím v neštěstí, ale pro Mikhaseviche tím noc neskončila ! Byl sice rozhozený, ale stále neuspokojený, tedy chtěl své tužby a představy zrealizovat za každou cenu. Proto zaútočil znovu ! Na cestě domů autobusem si vyhlédl mladou ženu, kterou atakoval, když procházela méně frekventovanou a lehce zarostlou cestou. Její tělo bylo objeveno následující den . "Ráno 30. října 1971 ve smrkovém lese, 12 metrů od polní cesty, která vedla z vesnice Ruba do vesnice Novy, byla nalezena mrtvola občanky K., která seděla pod stromem a zády spočívala na větvích. Do úst mrtvoly byl vložen roubík a ta byla svázána šálou patřící oběti. Podle závěru soudní pitvy došlo k úmrtí mechanickou asfyxií v důsledku uzavření horních dýchacích cest roubíkem ", bylo uvedeno v policejním protokolu. Jedna z obětí Gennady Mikhaseviche Další dva smrtící útoky se uskutečnily v dubnu a červenci roku 1972 . Mikhasevich dvě mladé dívky zneužil a poté uškrtil či zardousil. Vražedná "kariéra" nebyla ničím, co by Mikhasevichovi vynahrazovalo partnerské soužití. A tak ve svém volném čase rád navštěvoval diskotéky a projevoval snahu po navázání opravdového vztahu. Kvůli jeho povaze se mu to příliš nedařilo. Je známa událost, kdy se mu „zázračně“ podařilo na zábavě sbalit jednu mladou ženu, kterou poté za účelem dobrovolného sexu vylákal na noční procházku. Dívka však velmi brzy došla k závěru, že její milenec je v oblasti intimností „nešikovný“ a vysmála se mu. Mikhasevich takovou potupu nepřenesl přes srdce a té noci došlo tak k dalšímu znásilnění a vraždě . „V té době jsem měl touhu zaútočit na ženu, abych ji uškrtil. Když jsem tedy byl ve Vitebsku, jel jsem na jeho okraji, kde jsem zaútočil na první ženu, na kterou jsem narazil. Poté jsem pocítil velkou úlevu. Okamžitě zlepšilo můj stav a náladu. " V červnu 1973 Mikhasevich úspěšně zakončil vysokoškolské studium a zamířil do Dzisny , kde začal pracovat na státní farmě. Dva měsíce se aklimatizoval a poté opět vraždil. Na autobusové zastávce Luchesa si vyhlédl mladou dívku a i tentokrát dodržel svůj obvyklý modus operandi – napadnout, znásilnit a uškrtit či zardousit . Sérioví vrazi jsou někdy prezentováni jako „mašiny na smrt“, které využijí jakékoliv příležitosti, jen aby mohly někoho jiného obrat o jeho život. Není to pravda. Ať už jsou jejich pohnutky jakékoliv, umí si většinou “vypočítat“ a odhadnout, kdy je pro ně vražda výhodná, a tak trochu s božským patosem rozhodnout o tom, koho nechají žít a koho nikoli. Někdy jejich slídění může být téměř až každodenní, v jejich životech ovšem nastávají etapy, kdy si dají i několikaměsíční či dokonce několikaletou pauzu, aby se k zabíjení zase vrátili. Ne jinak tomu bylo i u Mikhaseviche , který vraždil po dobu dlouhých 14 let . I on byl schopen na dlouhé měsíce, i více než rok, s vražděním přestat! Zmiňme ještě namátkou případy jiných sexuálních sériových vrahů , jejiž délka vražedné aktivity byla značná , a kteří měli dlouhé tzv. cooling-off periody : Dennis Rader alias "B.T.K. Killer " (vražedná aktivita 17 let) a Gary Ridgway alias "Vrah od Zelené řeky " (16 let - 19 let). Joachim Kroll alias Kanibal z Rúr (21 let) - více o nejdéle aktivních sériových vrazích zde . Dennis Rader, Gary Ridgway, Joachim Kroll Vitebská oblast si od unikajícího sériového vraha odpočinula do roku 1975 . O tom, co Mikhasevich v mezidobí dělal, není nic známo. V květnu 75 si ve vesnici Zuya vybral za cíl sotva plnoletou dívku. Koncem září 75 pak vraždil znovu. Tentokrát ve vesničce Nacha . Útok se mu však v tomto případě téměř vymkl kontrole. Když totiž odcházel od bezvládné pětadvacetileté ženy , byl v domnění, že již zemřela. Žena se však z bezvědomí překvapivě probrala a začala o svůj život bojovat. Unavený vrah ji již nebyl schopný zardousit či uškrtit. Bohužel, při boji mladé ženě z kabelky vypadaly věci, včetně nůžek, kterých se Mikhasevich zmocnil a ubodal ji. Rok 1976 byl pro něj plný změn. Přestěhoval se do vesnice Soloniki a začal pracovat jako technik na farmě Dvina. Hlavně se ale konečně oženil a stal se otcem dvou dětí (chlapec a dívka). Ve vesnici byl považován za příkladného a slušného člověka . Vstoupil do komunistické strany a fungoval coby tajemník místního stranického výboru . Nepil, nekouřil a neměl rád sprosté anekdoty. Červenal se pak prý jako školačka. Přesto měl kromě vraždění v té době ještě jedno tajemství – milenku v Polotsku . A jak už to na malých vesnicích chodí, zvěsti o záletech se dostaly až k paní Mikhasevichové. Ta však vše považovala za pouhé drby a lži. Její muž byl příkladným manželem s velkým zájmem o děti. Zvláště malá Elenka mu dělala radost. Často jí vodil do školky, pletl jí copánky a rozmazloval ji. Copak takhle by se choval špatný manžel a otec? Fakt, že ji její muž jednou ve spánku začal škrtit, přešla také. Zvlášť když jí občas přinesl různé dárečky v podobě šperků či praktických věcí jako nůžek na dráty. Gennady Mikhasevich na svatební fotografii Vražedná série pokračuje Mezitím v roce 1976 přišlo o život další 5 mladých dívek v oblasti Polotsku a poblíž vesnice Vetrino . Zmizely z opuštěných autobusových zastávek. Jako vražedný nástroj byl určen opasek, šňůra, šátek a šála . V tomhle ohledu byl vrah velmi vynalézavý a jako škrtidlo používal vše, co mu zkrátka přišlo pod ruku . Kuriózní bylo například uškrcení jedné z obětí trsem dlouhé trávy s jetelem . Některé z jeho obětí měly v puse roubík , většina obětí byla znásilněna , ale neplatilo to pro všechny zavražděné. "Když jsem byl sám, přišel na mě zvláštní pocit. Potřeboval jsem ženu, abych se mohl dotknout jejího těla a pokusit se s ní mít pohlavní styk. Když jsem přišel do kontaktu se ženou, chytilo mě šílenství a zabil jsem ji. V tu chvíli jsem měl takový stav, jako by všechno kolem bylo v mlze. Hlavní věcí bylo uškrtit tu ženu a ani s ní už nemít pohlavní styk. V okamžiku smrti jsem pocítil největší uspokojení ", vysvětlil později Mikhasievich. Není žádná zmínka o tom, že by Mikhasevich zavraždil kohokoli v průběhu roku 1977 . Pravděpodobně zaútočil až v srpnu 1978 , kdy usmrtil další ženu. Následovala další roční pauza , aby v září 1979 připravil o život ženu v oblasti Lepel. Další jemu připisovaná vražda se odehrála opět „až“ za rok , konkrétně v říjnu 1980 ve vesnici Ropno . A právě někdy v té době si Mikhasevich pořídil svůj vlastní vůz - červený "ZAZ Zaporozhets “ (do té doby měl pouze možnost omezeného využití služebních aut). Zřejmě právě tento fakt znamenal nejen úpravu jeho modu operandi, ale právě asi i zvýšení vražedné frekvence . Mikhasevich si přestal vybírat oběti jen na opuštěných autobusových zastávkách a zaměřil se i na stopařky a osamělé ženy, kterým nabízel svezení. ZAZ Zaporozhets V průběhu léta a podzimu roku 1981 zemřely jeho rukou tři ženy . Jedné z nich ukradl snubní prsten, který pak daroval vlastní ženě. O rok později přibylo dalších pět obětí. "V roce 1983, v létě, jsem chtěl znásilnit nebo zabít ženu. Abych k tomu našel vhodný objekt, jel jsem svým osobním autem „Zaporozhets“ směrem na Vitebsk a než jsem dorazil do Shumiliny, otočil jsem se na Gorodok. Kousek od autobusového nádraží, na jedné straně silnice, byla dívka, která zvedla ruku. Mohlo jít být tak 20-22 let, byla mladá. Nabídl jsem jí odvoz. Jel jsem do Nevelu, protože ta dívka řekla, že musím jet tímto směrem. Odbočil jsem z dálnice doprava, tam byl sjezd na pole a nějaké keře podél silnice. Pomohl jsem jí vystoupit z auta, začal jsem jí objímat a pak jsem ji hodil na zem. Už jsem od ní nic nepotřeboval, mým jediným přáním bylo ji uškrtit, což jsem udělal. Uškrtit jsem ji vlastníma rukama. Pak jsem zatáhl její mrtvolu do keřů a naaranžoval jí tváří nahoru. Tělo jsem přikryl větvemi a listím. " Justiční omyly Četnost a frekvence vražd byla otřesná. Lidé, pochopitelně hlavně ženy, se bály vycházet na ulice nejen v noci, ale i ve dne. Ani ve vesnici Soloniky , kde Mikhasevich žil, obyvatelé neřešili nic jiného, než nebezpečného vraha. Kdyby jen věděli… Policie měla plné ruce práce a byla pod obrovským tlakem . Navíc vše se odehrávalo na území dnešního Běloruska , které v té době patřilo do SSSR , kde přeci něco tak "kapitalistického, jako je sériový vrah neexistuje" . Takže nějaké zapojení tisku či televize, potažmo veřejnosti, do vyšetřování nepřipadalo příliš v úvahu. K tomu se píší 70. respektive 80. léta 20. století , kdy se studium sériových vrahů teprve "v plenkách". Zkrátka na bedra kriminalistů dopadla příliš velká tíha. Museli najít pachatele stůj co stůj. Bohužel se s úkolem popasovali fatálně chybně! První podezřelý byl zatčen již v květnu 1971. Byl jím recidivista Glushakov , který byl zrovna na útěku z vězení a tajně se skrýval u svých příbuzných. Jeho záznamy v trestním rejstříku mluvily jasně. Navíc odpovídal popisu poskytnutém od přeživší ženy. I stálé prohlašování neviny nepomohlo. Muž byl za vraždu odsouzen na 15 let vězení . Další nevinný , Valery Kovalev , si z falešného obviněný odnesl doživotní následky . Společně s partou kamarádů se totiž náhodou v podnapilosti potulovali poblíž místa, kde se stala jedna z vražd. Jistý uvědomělý občan je vyhodnotil jako velmi podezřelé a udal je na policii. Všichni tři muži byli policisty během následného výslechu brutálně zmláceni a navrch byli „odměněni“ několikatýdenním pobytem ve vazbě. Valery následkem špatného ošetření po tvrdém výslechu oslepl . Valery Kovalev Jako třetí možný pachatel vstoupil do hry řidič autobusu Oleg Adamov . Na jeho trase se totiž nacházela i stanice Luchesa, poblíž které bylo objeveno jedno z těl. Vyšetřovatelé zvolili velmi zákeřnou taktiku. Adamova si nechali předvolat ohledně běžného podání vysvětlení. Po pár minutách vyrukovali s důkazy, jež podle jejich názoru ukazovali právě na něj. Adamov následně strávil ve vazbě dva týdny. Policie ho podrobila deseti těžkým a dlouhým výslechům, během nichž, pod obrovským psychickým nátlakem, bylo doznání vynuceno. Nevinný řidič byl odsouzen k několika letům za mřížemi . Rozsudek a očernění neunesl a pokusil se o sebevraždu . Díky včasné pomoci byl zachráněn, ale do konce svého života údajně žil s těžkými zdravotními následky . Počet neoprávněně perzekuovaných za otřesné zločiny Gennady Mikhaseviche však stále nebyl konečný. Celkem bylo v honbě za nebezpečným škrtičem odsouzeno 11 nevinných mužů (někde uvedeno dokonce 13 či 14)! Podle jednoho ze zdrojů byl dokonce jeden muž neprávem popraven. Šokující bilance! Po objasnění celého případu, když vyšla pochybení policie najevo, sice padlo několik postihů, ale nic co by alespoň částečně odčinilo příkoří nevinných. Tresty byly velmi mírné . Jeden policista obdržel čtyřletý nepodmíněný trest, zbytek byly podmínky, popř. vyloučení z policie či strany. Vražedná série eskaluje Jsme ale stále v první polovině 80. let . A někdy v té době Issu Kosstoyeva – právníka a jednoho z vyšetřovatelů série vražd z okolí Rostova (poz. zmínka o něm např. v článku o sériovém vrahovi Slivkovi ), napadlo, že by bylo dobré činy „Vitebského škrtiče “ porovnat s vraždami muže, po kterém sám pátral, a který se později zapsal do dějin zločinu pod přezdívkou „Rostovský řezník “ (Andrei Chikatilo ). Jenže mezitím byli, jak Chikatilo , tak Mikhasevich , stále na svobodě . Nastal rok 1984 . Kvůli eskalaci vražd mladých žen směla policie konečně alespoň částečně zapojit veřejnost . Mikhasevich, coby komunistický funkcionář, byl u toho, když se policie s místními předními členy komunistů o případech bavila. Pátrání ho velmi zajímalo a vyzvídal novinky . Dokonce figuroval coby člen nově vzniklé civilní pátrací skupiny . Bohužel, roky 1984 a 1985 byly, co se počtu obětí týká, tragické! Již 13. ledna 1984 byla zabita studentka jménem Tatyana Katsubová . Ta měla namířeno z hostelu na autobusovou stanici Luchesa . Její tělo bylo zanedlouho nalezeno poblíž zastávky a za vraždu byl nespravedlivě odsouzen řidič jednoho z autobusů. Kromě ní pak v letech 1984 -1985 zemřelo rukou vraha ještě dalších 14 žen ! Tělo jedné z obětí V roce 1985 se vyšetřování nevyjasněných vražd chopil mladý kriminalista Nikolaj Ignatovič . Ten díky své horlivosti a píli dokázal i doposud pochybující kolegy přesvědčit, že vraždy ve Vitebské oblasti jsou prací jednoho člověka . Přezkoumáním 30 neobjasněných případů došel k názoru, že pachatelem je muž - běloch ve středních letech, nejspíš líbivého vzhledu a určitého charismatu. Že je pravděpodobné, že je nebo byl členem armády nebo policistou, což mu usnadňuje unikat dopadení. Lokalita jednotlivých vražd navíc ukazovala, že pachatel zřejmě disponuje vlastním automobilem. Policie proto nařídila rozjet velké dopravní pátrací akce . Rovněž byla v televizi a rádiu konečně vyzvána ke spolupráci i veřejnost . Ta také nakonec vyšetřovatelům velmi pomohla. Jistý všímavec totiž vypověděl, že zahlédl jednu ze zavražděných dívek nastupovat do červeného auta značky ZAZ . Policisté začali ihned lustrovat majitelé těchto vozidel a Mikhasevich poprvé za dlouhých 14 let pocítil obavy z možného dopadení. Proto sedl ke stolu a ve snaze zmást vyšetřovatele, napsal anonymní dopis adresovaný do novin Vitebsk Rabochy . V dopise pak „stvořil“ tzv. Vitebské patrioty – spolek mužů zklamaných něžným pohlavím. Jejich jménem se vrah přiznal ke všem nevyřešeným zločinům a nazval je pomstou všem ženám . Dopis do redakce došel 16. srpna 1985 . Lstivý krok ke zmatení policie na chvilku zafungoval. Zprávy se prvně ujala KGB . Tajná služba ve sdělení viděla možné ohrožení státního zřízení neznámou nelegální organizací. V rámci vyšetřování bylo k následnému přezkoumání zabaveno přes 555 000 dopisů z většiny pošt ve Vitebské oblasti, které byly předány grafologům ke zkoumání . Vrah udeřil naposledy 27. října 1985 . Do úst své oběti v tomto případě vložil papír s vlastnoručně psanou poznámkou „Za velezradu - smrt. Boj proti policajtům a komunistům “. Podepsal se opět jako „Patrioti Vitebska “. Jenže tím policistům opět poskytl vlastní písmo . Mikhasevich zřejmě žil v představě, že není možné, aby ho policisté na základě toho dopátrali, ovšem opak byl pravdou. Gennady Mikhasevich Dopadení a rozuzlení případu V rámci prověřování majitelů červených aut ZAZ byl Mikhasevich jednou zastaven příslušníky policie, kvůli prověření údajů. Nakonec musel vyplnit nějaké formuláře a pochopitelně je i podepsat. Naštěstí ony formuláře se dostaly na stůl grafologovi jménem Michail Bukatov , který dokázal najít shodu, čímž se vyšetřovatelé konečně dozvěděli jméno pravděpodobného vraha. Když další důkazy podezření potvrdily, bylo rozhodnuto o Mikhasevichově zadržení . První prosincový týden roku 1985 se jej tři týmy policistů vydaly zatknout. Podezřelého však nezastihli ani doma a ani v zaměstnání. Nakonec byl vypátrán až u svých příbuzných v Goryani , kde se v době zadržení chystal zalehnout do postele. Vpád mužů zákona ho velmi překvapil a on neustále opakoval manželce, že se jedná o nějaký omyl, a že bude určitě brzy zpátky. Zřejmě kvůli pokusu o útěk cestou na policejní stanici několikrát kriminalisty žádal o zastavení kvůli vykonání potřeby, ale vyhověno mu nebylo. Údajně na něm byla patrná nervozita. Gennady Mikhasevich po zadržení Domovní prohlídka odkryla mnohá tajemství a cenné důkazy. Kromě řady předmětů patřící obětem , byla zajištěna třeba i platná jízdenka do Oděsy, kam měl Mikhasevich v plánu za pár dní odcestovat. Je tedy možné, že by svůj akční rádius rozšířil až tam. Pitoreskním nálezem pak byla podomácku dělaná zlatá zubní protéza , kterou Mikhasevich plánoval dát své manželce . Zlato k její výrobě získal roztavením šperků svých obětí . Mikhasevich v úvodních výsleších s vyšetřovatelem většinou odpovídal mlčením , nicméně v jeho tváři se značila velká nervozita. Po nějaké době se rozmluvil. Přišel s verzí, kdy ho měli zastavit dva neznámí muži a donutit ho napsat jak dopis, tak i vzkaz nalezený na místě činu. Důkazy zajištěně při domovní prohlídce však mluvily jasně. Obviněný tak brzy dospěl k závěru, že zapírat již nemá cenu a rozpovídal se . A nejen to, údajně se začal chovat arogantně a o průběhu vražd často vyprávěl s úsměvem na tváři. Užíval si to . Stejným způsobem se choval i během rekonstrukcí. Zajímavé je také to, že jakmile však došlo na otázky týkající se znásilnění či zacházení s obětmi sexuálního rázu, Mikhasevich se velice zdráhal odpovídat . Gennady Mikhasevich během jedné z rekonstrukcí Jako mnoho jiných pachatelů nejzávažnější trestné činnosti, i on se pokoušel chvíli hrát „blázna“, který není za své zločiny trestně odpovědný. Odborníci jej však popsali jako hedonistického zabijáka, jehož přímo těšilo brát jiným život. Podle psychologů a psychiatrů netrpěl žádnou duševní poruchou . Šlo o psychopatickou osobnost se sklonem k sexuální úchylce – sadismu a fetišismu na dámské boty . A i když měl složku ovládací kvůli sexuální parafiliy sníženou , mohl se ovládat , navíc si byl vědom nebezpečnosti a protiprávnosti svých činů (složka rozpoznávací ), tedy může být považován za zcela příčetného . Soud vypukl na jaře 1987 . Pochopitelně za obrovského zájmu veřejnosti a médií. Před porotou vystupoval Mikhasevich tiše a klidně. Jednou plakal. To když vzpomínal na svůj první vztah s Elenou . Po celou tu dobu byla k dispozici ozbrojená stráž kvůli obavám z možné pomsty pozůstalých. Nakonec byl Gennady Mikhasevich usvědčen a odsouzen k očekávanému trestu smrti . I když se zprávy o tom, z kolika vražd byl usvědčen, liší (např. Tass uvedl, že byl usvědčen z celkem 33 vražd , Západní média zas hovořila „o tělech 36 obětí “, sám Mikhasevich se pak měl přiznat k 43 vraždám ), skutečný počet obětí byl s vysokou pravděpodobností ještě vyšší. Některé zdroje hovoří dokonce až o osmapadesáti možných obětech . Poprava zastřelením se uskutečnila již 25. září 1987 . Gennady Mikhasevich, "Vitebský škrtič ", který děsil tuto oblast dlouhých 14 let , vydechl naposledy. Bylo mu 38 let. Obyvatelé Vitebské oblasti mohli opět pokojně spát. Tedy alespoň ti, kteří o nikoho blízkého rukou sériového vraha nepřišli. Pozůstalí již zcela pokojný spánek asi nikdy neměli... Jako „malou“ útěchou nakonec zmiňme to, že díky prostředkům poskytnutým k honbě na „Vitebského maniaka “ , došlo údajně k objasnění celkem 220 jiných trestných činů , včetně 27 vražd . Autoři: Jana Hykešová, Tomy DALŠÍ FOTOGRAFIE: To play, press and hold the enter key. To stop, release the enter key. Sdílej DALŠÍ PŘÍPAD Copyright © 2009-2021 serialkillers.cz Po plagiátech je aktivně pátráno! Komentáře

Nejhorší, nejdéle aktivní, nejmladší, nejstarší,... zkrátka rekordmani mezi sériovými a masovými vrahy. Ti NEJ Zde budeme zveřejňovat články a žebříčky, kde se vždy zaměříme na nějaké to "NEJ", co se týká sériových či masových vrahů. Jelikož vytvořit takový žebříček, aby měl nějakou vypovídací hodnotu (tedy byl zpracován poctivě a pečlivě), je dosti náročné, budeme tuto kategorii plnit nepravidelně. Vytrvejte však a zůstaňte i nadále čtenáři této stránky - v budoucnu se jistě dočkáte i dalších podobných článků. 3 nejinteligentnější sérioví vrazi Lvi lidožrouti 20 nejdéle aktivních sériových vrahů - díl 1. 20 nejdéle aktivních sériových vrahů - díl 2.

Recenze povedené knihy "Vrazi z dobré rodiny", která mapuje 12 kriminálních případů z celého světa. Autor: V. P. Borovička. Vrazi z dobré rodiny - V. P. Borovička Koupit knihu Další knihy Název: Vrazi z dobré rodiny - Zločiny, které vešly do dějin Autor: Václav Pavel Borovička Nakladatelství: Baronet a. s. Rok vydání: 1998, 310 stran Vždy se nám mnohem lépe a lehčeji píše recenze na vydařenou, než na nepovedenou knihu. No a v tomto smyslu by to dnes měla být brnkačka:-) Řeč je o knize zde již dobře známého, bohužel již zesnulého, úspěšného českého autora - V. P. Borovičky (spisovatel a scénárista). Tentokrát se vrhneme na další z jeho knih, konkrétně na tu s názvem „Vrazi z dobré rodiny “. Nejprve k názvu. Asi byste jako my čekali, že kniha bude o pachatelích, kteří vzešli z harmonicky fungujících, případně bohatších, rodin. Takových, kteří byli vzdělaní, zaopatření a dostalo se jim lásky a řádného vychování. No, takových v knize skutečně pár najdete, ale všechny případy této představě rozhodně neodpovídají. Jde přeci jen o pouhý název knihy, který má především zaujmout. Důležitější je, že bez ohledu na to, nakolik název knihy odpovídá jejímu obsahu, zaujme čtenáře právě samotný obsah! V knize je detailně popsáno celkem dvanáct případů vybraných napříč celým světem, které se odehrály mezi lety 1914 – 1980. Rovnou Vám můžeme prozradit, že případy jsou velice rozmanité, různorodé a všechny jsou hodně zajímavé a záživné! Myslíme, že stačí naznačit zápletky a pochopíte: francouzský sériový vrah pocházející z milionářské rodiny; vražda rukou úspěšného a chorobně žárlivého advokáta; nikdy neobjasněná vražda z Vídně roku 1928, kdy byl obvinění z ní zproštěn elegantní sukničkář; loupežná vražda postaršího "Casanovy" spáchaná mladou prostitutkou; pečlivě naplánovaná vražda penzisty z Anglie roku 1939, kterou měl pravděpodobně na svědomí téměř 80 letý válečný veterán; masová vražda, kterou měl na svědomí vídeňský továrník toužící po slávě; „dokonalá“ vražda či sebevražda americké milionářky z roku 1980; zabití milence úspěšnou a bohatou „zlatokopkou“; zastřelení šéfredaktora novin manželkou ministra; zavraždění ministra zoufalou, podváděnou manželkou; vražda postaršího alkoholika, který si vyrazil na velký flám; a nakonec vražda mladé dívky, za kterou byl na smrt odsouzen pravděpodobně nesprávný pachatel. Síla co? Teď si určitě toužíte knihu přečíst. Ale počkejte, ještě jsme přeci nezmínili mínusy! Třeba ten, že kniha je z roku 1998, tedy jste odkázáni pouze na bazary, anitkvariáty.… Nooo, ale to je asi vlastně z mínusů vše. Chtěli jsme někde něco negativního najít, ale nešlo to. Tohle nemůže dopadnou hůře než za: 1-. Hodnocení (1-5 jako ve škole): 1- Komentáře