Henri Désiré Landru

30. 7. 2020

Henri Désiré Landru - francouzský sériový vrah, který mezi lety 1915 - 1919 zavraždil 10 žen a jednoho chlapce. Šlo o rafinovaného pachatele, který si oběti pečlivě vybíral a vraždy dlouhodobě plánoval. Jeho typickou obětí byla žena ve středním věku, často movitá, toužící po vztahu. Není jasné, jaký způsob usmrcení Landru používal, neboť těla svých obětí  následně čtvrtil a pálil, tedy znemožnil objasnění této skutečnosti. Jeho modus operandi zahrnoval vytypování si oběti skrze seznamku v novinách, dlouhodobější korespondence, ve které sliboval společnou budoucnost, a nakonec vylákání oběti do svého domu. Tam ženy zabil a zbavil se jejich těl. Jeho motivem byl v naprosté většině případů majetkový prospěch. Několik vražd však spáchal zřejmě pouze proto, aby se zbavil nepohodlné osoby.

  • Narozen: 12. 4. 1869

  • Zemřel: 25. 2. 1922

  • Stát: Francie

  • Počet obětí: 11

  • Unikal: 4 roky

  • Vražedná aktivita: 1915 - 1919

  • Trest: trest smrti (gilotina)

  • Přezdívka: "Pařížský modrovous"

"Pařížský modrovous" či "Modrovous z Gambais", to jsou nejznámější přezdívky, které tisk přiřknul francouzskému sériovému vrahovi, který se na počátku 20. století nesmazatelně zapsal do dějin světové kriminalistiky, a o kterém bude tento článek. Šlo o inteligentního, kultivovaného a šarmantního sériového vraha, který dokázal své oběti okouzlit jak svými sliby, tak charizmatem, aby je následně vmanipuloval do smrtící pasti, ze které nebylo úniku. Tento pachatel je specifický také tím, že jako mnoho jiných sériových vrahů, i on je podezírán z mnohem více zločinů, než za které byl nakonec odsouzen. V jeho případě je tomu tak hlavně proto, že se mu dařilo zbavovat se těl svých obětí a drtivá většina z nich nebyla nikdy nalezena. Pojďte se s námi detailněji podívat na případ tohoto vychytralého psychopata a podlého svůdníka žen jménem Henri Désiré Landru.

Kdo byl Henri Landru?

Henri Désiré Landru se narodil roku 1869 v Paříži. Jeho rodina byla spořádaná a pečující. Patřila do střední třídy, kdy matka pracovala jako hospodyně a otec se živil jako hasič v železárnách. Z dostupných zdrojů není patrné, že by rodina byla některak problémová, by naopak - malý Henri byl již od útlého dětství veden v duxhu křesťanského desatera. Když byl o něco větší, nastoupil na katolickou školu a ve svém volném čase zpíval v místním kostelním sboru. Později se dokonce stal diákonem (tj. jáhen = duchovní s vysvěcením nižším než kněžským, který je oprávněný křtít a kázat) v náboženském řádu St. Louis en l'Isle. Po vychození základní školy začal navštěvovat střední se strojírenským zaměřením. Tu dokončil v 17ti letech.

Henri Landru v mládí

V roce 1887, když mu bylo 18 let, narukoval Landru povinně do armády. Jako mladý a bystrý voják míval velký úspěch u žen a měl s nimi časté avantýry. Jeho okolí ho popisovalo jako inteligentního, galantního, a také velmi náruživého. A tomuto kouzlu nedokázala odolat ani Landruova sestřenice Rémy. Románek končí těhotenstvím a páru se v roce 1891 narodí dcera. Možná i proto se mladý Henri Landru rozhodne v roce 1893 Rémy vzít.

Později následují další tři potomci, kdy poslední z nich se narodí v roce 1900. Jeho manželka se o něm později vyjádřila v tom smyslu, že šlo o "ukázkového manžela", i když připustila, že se Landru otočil za každou sukní… Ač některé prameny tvrdí, že Landru vstoupit do druhého manželství s jinou ženou a teprve ta mu měla porodit již zmíněné tři potomky, jde o chybnou interpretaci.

Landru a jeho manželka Rémy

Po odchodu z armády, kde strávil tři roky, odchází Landru do civilu s hodností četaře. Chvíli pracuje jako úředník, ale je brzy propuštěn. Pak svá zaměstnání dost střídá. V roce 1894 je zaměstnán coby prodavač v odchodu s nábytkem. A právě zde možná dojde ke zlomovému okamžiku v jeho životě. Nejen, že se naučí mnohé o prodeji nábytku, ale hlavně je podveden majitelem obchodu. Ten totiž uteče s velkým množstvím peněz, včetně Landruovy slíbené odměny. Mladého muže tato skutečnost samozřejmě velmi rozlítí. A i když by nad tím možná mnozí mávli rukou, on se rozhodne pro jiné řešení. Když to vyšlo jeho šéfovi, proč by to nemohl dělat i on? A tak se dá na scestí a svoji špatnou finanční situaci začne řešit podvody a krádežemi. Za oběti si vybírá postarší zaopatřené vdovy, od kterých pod rouškou medových řečiček přebírá majetek s nabídkou výhodného prodeje a nabízí skvělé investice. Vyinkasované peníze a majetek vlastníci už nikdy neuvidí.

Henri Landru v mladším věku

Kriminální kariéra

Ruka spravedlnosti jej dopadne někdy po roce 1900. To když se Landru pod falešným jménem pokusí vybrat peníze v bance. Za to vyfasuje dva roky vězení. Pobyt za mřížemi nese jedenatřicetiletý muž těžce a dokonce provede tzv. demonstrativní „sebevraždu“, když se pokusí oběsit na šňůře z prostěradla. Tamější lékaři, včetně předního psychiatra Charlese Vallona, tehdy shledali Landruovu osobnost jako „pološílenou, ale pořád ne natolik, aby byl zbaven svéprávnosti“. Vallon měl dokonce varovat i paní Landruovou, aby se před manželem měla na pozoru. Ve vězení k žádné nápravě nedojde a Landru se po propuštění k trestné činnosti opět vrací. K podvodům přibude i nějaká zpronevěra, ale "Pařížskému modrovousovi" ne vždy vše vyjde, takže se musí za mříže vrátit ještě několikrát.

V roce 1908 byl Landru zrovna na svobodě. A tehdy jej vůbec poprvé ho napadlo, podat si do novin seznamovací inzerát. “Zaopatřený vdovec hledá spřízněnou duši a snad i budoucí choť“. Ve skutečnosti žádnou budoucí parterku nehledal. Slangem karetních hráčů si jen hledal vhodnou "kavku". Na nabídku se mu tenkrát ozvala 40letá paní Izeová. S tou prožil krátkou známost a dokázal z ní v rámci předmanželské smlouvy vylákat 15 000 franků. Poté se vypařil. Když jej policisté o rok později zatkli, nezbylo mu nic jiného a putoval do basy na další tři roky. Celkem byl v rozmezí let 1900 - 1914 Landru trestán sedmkrát, takže většinu času v tomto období strávil ve vězení nebo na útěku před zákonem. Ve své nepřítomnosti byl dokonce za své podvody odsouzen k deportaci na Novou Kaledonii – francouzský koloniální ostrov v Tichomoří.

"Švihák" Henri Désideré Landru měl u žen velký úspěch

Po odsouzení Landrua v roce 1909 došlo v jeho životě k řadě velkých změn. Nejprve v roce 1910 zemřela jeho matka. Poté jeho kriminální kariéra zapříčinila rozpad manželství, kde se manželé sice nerozvedli a dále se vídali, ale po propuštění z vězení již žili odděleně. Děti Landru vídal jen zřídka. Jeho chování a činy měly navíc velice negativní dopad i na jeho otce, který byl známý svou pracovitostí a poctivostí. Ten v roce 1912, když byl Landru zrovna za mřížemi, spáchal sebevraždu. Landrouva manželka později uvedla, že za touto sebevraždou do velké míry stála právě i hanba za syna - kriminálníka. Ani tato skutečnost Landruovi nezabránila v tom, aby krátce po propuštění z vězení, na podzim roku 1912, sebral 12 000 franků, které jeho otec věnoval před sebevraždou Rémy a vnoučatům.

Rok 1914 přinesl do Evropy krušné časy. Vypukla první světová válka. Francie, stejně jako ostatní země, vyslala na frontu mnoho mužů. V případě Francie šlo dokonce o miliony vojáků. Atmosféra byla napjatá a všude panoval strach a zmatek. Propuštěný Landru se poflakoval po francouzském venkově. A právě v této době měl dokončit i svůj největší podvod. Vystupoval jako investor a z více jak desítky lidí vylákal peníze na fiktivní automobilovou továrnu. Celkem si přišel na 35 000 franků. Když se vše porvalilo a policisté jej přišli zatknout, byl již s penězi "fuč". Soud ho tak musel soudit v nepřítomnosti. Rozsudek zněl – čtyři roky vězení a následná doživotní deportace na francouzský koloniální ostrovNové Kaledonii.

Landru se mezitím vrátil do Paříže a podal nový inzerát. "Vdovec se dvěma dětmi, stár 43 let, se slušným příjmem, seriózní a pohybující se v dobré společnosti, si přeje potkat vdovu s vyhlídkou na uzavření sňatku." V tak těžkých časech samozřejmě mnoho žen hledalo mužskou náruč plnou lásky a porozumění. Zvlášť když padlí vojáci se počítali na statisíce. Odpovědí byly mraky. Landru byl ovšem náročný a vybíral si pečlivě. Někdy v té době si také za “ušetřené“ peníze a peníze z dědictví pronajímá vilu Ermitage v Gambais.

Landruova vila v Gambais

Pařížský modrouvous vraždí

První nešťastnicí, kterou odpověď na inzerát vrhnula zo spárů "Pařížského modrovouse", se stala 39letá Jean-Marie Cuchet. Žena byla od roku 1909 vdovou a spolu se svým 16letým synem Andrém žila v Paříži. Pracovala v obchodě se spodním prádlem. Landru s ní vedl rozsáhlou korespondenci, v níž si jí nenápadně oťukával. Vystupoval pod fiktivní identitou jako inženýr "Raymond Diard". Zesnulý pan Cuchet měl své manželce odkázat nemalé jmění, a to bylo pro podvodníka stěžejní. Vdavekchtivá žena svému nápadníkovi brzy podlehla. Není divu. Nejen, že ji Landru zahrnoval komplimenty a sliboval svatbu, ale navíc měla darem dostat i vlastní obchod s oblečením v hlavním francouzském městě. Pár spolu začal žít, nicméně Jeanina rodina její radost z nové známosti nesdílela a neznámého muže jí rozmlouvali. Největší podezření měla její sestra s manželem. Právě švagr se po vypuknutí první světové války, která pár rozdělila, vydal s Jean-Marie do Landruova bytu. Pana „Diarda“ se jim sice zastihnout nepodařilo, ale zato se jim podařilo odhalit, že jde o podvodíka. Dokonce přišli i na to, že „Daird“ je odsouzený zločinec, který se skrývá. Jenže když se Landru opět objevil, Jean-Marie jako by vše negativní bylo jedno. Naopak investovala velké finanční prostředky do pronájmu vily ve Vernouillet kousek od Paříže, kam se krátce nato, k ní a jejímu synovi, nastěhoval i “pan Diard“.

Vila ve Vernouillet, kde Landru po nějaký čas pobýval a spáchal několik vražd

lednu 1915 je paní domu spolu se svým synem viděna naposledy. Oba zmizí beze stopy. Kolem Andrého se však začnou objevovat teorie, že možná tajně utekl na frontu, kam se, i přes svůj nedostatečný věk, snažil vehementně dostat. Málo platné, Jean-Marie Cuchet ani jejího syna Andrého již nikdy nikdo nespatří.

Jean-Marie Cuchet

André Cuchet

Landru zůstane ve Vernouillet a pomocí inzerátu se seznámí se 47letou Théresou Labord-Line. Žena je původem z Argentiny a do Francie se přestěhovala za svým manželem - hoteliérem. Ten ovšem nedávno zemřel. Landru se v tomto případě vydává za inženýra z Brazílie a ženě po pár týdnech nabídne, aby se k němu do vily ve Vernouillet nastěhovala. Přesně 26. června 1915 je Théresa viděna naposledy. Po jejím zmizení si pak Landru zajede do její vily a odveze cenný, starožitný nábytek, což později potvrdí několik svědků.

Uběhne sotva pár týdnů od zmizení Théresy a do Vernouillet se s velkými kufry stěhuje 51letá Márie Angélique Guillion. Je to zámožná vdova lehce korpulentní postavy, která uvěří, že pan "Frémiet“ se má stát příštím konzulem v Austrálii a ona bude pořádat diplomatické recepce. Vůbec netuší, že jméno přítele je falešné a ten udržuje kontakt i s dalšími ženami. Sama pak zmizí 2. srpna 1915. Landru se po této vraždě přesouvá z Vernouillet do Gambais, do své pronajaté vily.

Nastane prosinec 1915. Landru si do svého hnízdečka v Gambais přizve postupně dvě ženy – 55letou Berthu Annu Héon, kterou zná od poloviny roku 1915. I tato žena uvěří jeho lžím. Tentokrát Landru vystupuje jako podnikatel a slibuje jí přestěhování do francouzské kolonie – Tuniska. Další obětí se stává 44letá Anne Colomb, ta zmizí v prosinci 1916 (někde 1915). Obě ženy jsou bohaté vdovy, první prahne po lásce, druhá po otci pro její dceru, která mezitím vyrůstá v Itálii. Obě ženy už nikdo nikdy nespatří.

Asi největší záhadnou ve výčtu obětí je zmizení teprve 19leté Andrée-Anne Babelay. Mladá a velmi krásná dívka zmizela na cestě ke své matce a s Landruem se pravděpodobně seznámila někde na ulici. Nejen, že šlo o oběť, která od ostatních vyčnívala svým nízkým věkem, ale hlavně šlo o ženu z chudých poměrů, která se živila jako chůva.  Touhu po obohacení tak můžeme v tomto případě jako motiv vyloučit. Pár spolu stráví několik dní v hotelu v Paříži, aby se pak přesunul do Landruovi vily v Gambais. Tam "Modrovous" mladou dívku zabije. O tom, proč ji zavraždil, existuje řada teorií. Podle jedné mohla na Landrua něco kompromitujícího vědět, takže se stala nepohodlným svědkem. Další zas odhaduje, že se jí Landru nemohl zbavit a místo, aby ze vztahu profitoval on, jak byl zvyklý, začala z něho mít prospěch ona. Odpověď se již nedozvíme, jisté je, že Andrée zmizela v březnu roku 1917.

Célestine Buisson, bohaté, sedmačtyřicetileté vdově se Landru skrze korespondenci dvoří téměř dva roky, než se mu podaří ji odloučit od rodiny a přesvědčit k tomu, aby se přestěhovala k němu do Gambais. Ač jí Landru brzy poté, co zareagovala na jeho inzerát, požádá o ruku, svatbě se úspěšně vyhýbá. Vymlouvá se na dlouhé pracovní cesty, i na to, že ztratil veškeré osobní doklady. Žena mizí v dubnu (jinde srpnu) 1917. Landru si v romro roce rovněž otevře v Paříži nový obchod s nábytkem, kde zřejmě prodává i kousky ukořistěné svým obětem. 

Na podzim 1917 zmizela v Gambais další žena – 38letá Louise-Joséphine Jaume. Stalo se tak ke konci listopadu. Této žene se Landru opět představil falešným jménem, tentokrát zvolil historku o tom, že jde o uprchlíka z Arden, které v té době okupovali Němci. V tomto případě později sousedé uvedli, že si všimnuli podivně zapáchajícího černého dýmu, který vycházel z Landruova komína.

Jako poslední dvě oběti jsou známy – 36letá Anna Marie Pascal (majitelka obchodu s módou), jenž zmizela v dubnu roku 1918 a 37letá Marie-Therése Marchandier. Druhá jmenovaná byla kabaretní umělkyně a prostitutka. Landru později tvrdil, že ji poznal přes inzerát, ve kterém se snažila prodat svůj nábytek, nicméně údajně existují indicie o tom, že ji, jako jedinou z obětí, mohl znát již z dřívějška. Jisté je jen to, že obě ženy zkušený vrah opět vylákal do svého domu v Gambais, kde je usmrtil. Marchandier zmizela v půlce ledna 1919.

Landru a devět z jeho jedenácti obětí

Modrouvous je dopaden

Možná si teď říkáte, jak mohlo tolik žen zmizet, aniž by byl Landru dopaden? Co jejich rodiny? To je nikdo nehledal? Tak zaprvé, Landru byl úžasný manipulátor, který prostřednictvím jednoduché psychologie působivých lží dokázal své oběti dokonale odtrhnout od rodinných vazeb. Někdy stačilo pár týdnů, někdy pár měsíců. Většinou také sliboval obětem, že se spolu přestěhují do zahraničí, takže když jeho oběti zmizely, jejich blízcí byli i nadále přesvědčováni, že jsou naživu, jen žijí jinde. Některým pozůstalým dokonce přišly falešné dopisy plné výmyslů a lží. Dalším faktorem, který stál za tím, že Landru nebyl dlouhá léta dopaden, byla první světová válka. Totiž mnoho mužů, kteří pracovali pro policii, bylo převeleno na frontu a ve Francii tak působil tristně nízký počet ochránců zákona. Posledním faktorem, který znesnadnil dopadení sériového vraha, byla pomoc od jeho rodiny. Totiž jeho manželka s ním byla celou dobu v kontaktu, stejně tak jeho děti. I když nebylo prokázáno, že by o vraždách cokoli věděli, jeho podezřelé aktivity všichni kryli a dokonce mu i pomáhali. Jeden ze synů mu například pomáhal vystěhovávat nábytek z obydlí některých obětí a prodávat jej. Landruova žena pak pomáhala falšovat podpisy a dopisy, které po své smrti „psaly“ jeho oběti.

Naštěstí ne všichni příbuzní obětí nechali zmizení blízkých jen tak. Jednou takovou byla sestra Celeste Bussion, žena jménem Marie Lacoste. Landru se jí nelíbil již od počátku a tušila, že jde o podvodníka, který baží po jejím majetku. Když její sestra zmizela, začala pátrat na vlastní pěst, čímž Landrua vyděsila. Zaslal jí tak několik falešných pohlednic z Gambais od její sestry, a když ani to nezabralo, pozval ji do bytu Celeste Bussion v Paříži na společný oběd s její sestrou. Žena pozvání opakovaně odmítla, čímž si pravděpodobně zachránila život! Místo toho zhromáždila veškeré důkazy a obrátila se jak na policii, tak na starostu Gambais.

Velké podezření začala mít i sestra Anny Colomb – paní Pelate. Bylo jí divné, že Anna, která měla s rodinou ty nejlepší vztahy, se najednou od ní začala zcela distancovat. I dopisy z poslední doby se jí nepozdávaly. Proto také rozjela pátrání na vlastní pěst. Měla dvě velké indicie. Než se sestra odstěhovala, dala jí v dopisech alespoň zběžný popis jejího vyvoleného. Rovněž padla zmínka o Gambais. Samozvaná vyšetřovatelka se proto na místo vypravila a navštívila tamějšího starostu s žádostí o pomoc.

A právě starosta Gambais, nejen, že jí sdělil, kde muž zmíněného popisu žije, ale navíc obě pátrající ženy propojil. Těm ihned došlo, že hledají stejného muže. Ač ženy obratem své zjištění oznámily policii, byla to až náhoda, která pomohla ukončit Landruovu hrůzovládu. Vyšetřovatelé jej totiž v Gambais nenalezli, a to i přes to, že dům týdny střežili. Po podezřelém jakoby se opět slehla zem.

Partner paní Lacoste si však při běžném nákupu všiml muže, který přesně odpovídal popisu hledaného. Když to vyprávěl své milé, ta nelenila a zašla se do obchodu zeptat, zda toho muže znají. Prodavač jí nakonec řekl, že muž se jmenuje Guillet a žije se svojí snoubenkou kousek odsud. Ihned byla zalarmovaná policie a Landru byl přesně v den svých 50. narozenin, 12. 4. 1919, konečně zatčen.

Landru v doprovodu mužů zákona

Během výslechu byl Landru skoupý na slovo. Prohlásil jen, že je nevinný, a že jsou veškerá obvinění nesmysl. Ač policisté našli některý neprodaný majetek pohřešovaných žen v jeho domě a zápisník, ve kterém měl uvedeny záznamy o stovkách různých žen, důkaz o vraždách stále chyběl. Policie tak musela překopat přilehlou zahradu, kde však byly nalezeny jen dvě psí kostry (později se ukázalo, že šlo o kostry psů jedné z obětí). Vyšetřovalo se dokonce i ve vile ve Vernouillet, ani tam se však nic nenašlo a policie tápala.

Až podrobnější rozbor zápisků v Landruově černém notesu pomohl. V něm měl totiž Landru perfektní záznamy o majetkovým poměrech zmizelých žen. Rovněž obsahoval i účetnictví a údaje o jeho bankovním kontě. Také se objevilo několik svědeckých výpovědí. Například jistý rybář uvedl, že v řece ve Vernouillet vylovil části zvláštního shnilého masa. Jakýsi soused v Gambais zase tvrdil, že několikrát šel z Landruova komína černý a silně zapáchají dým. Pracovník z nádraží dosvědčil, že Landrua mnohokrát viděl cestovat s různými ženami do Gambais. Podivné mu přišlo, že jen sám sobě kupoval i zpáteční jízdenku. Nejsilnějším důkaz byl zajištěn při druhé prohlídce ve vile Gambais. Stála tam totiž velká kamna a v nich se našly drobné kosterní úlomky, o nichž znalci z oboru chemie a antropologie u soudu vypověděli, že pochází z tří různých lidských těl, s největší pravděpodobností ženských. Ač byla v domě rovněž nalezena dámská sponka do vlasů, naprosto přesvědčivý důkaz stále chyběl.

Vinen či nevinen?

Soudní proces započal v listopadu 1921 za obrovského zájmu veřejnosti. U soudu byly výše zmíněné důkazy obžalobou samozřejmě předloženy. Navíc byla poprvé vyřčena i možná hypotéza, jak Landru své oběti zabíjel. Měl je otrávit či uškrtil, následně rozčtvrtit a nakonec spálitl v kamnech. Landru stále tvrdil, že je nevinný a ženy uvedené v jeho bločku byly pouze jeho zákaznicemi. Jako svědkyně v jeho prospěch svědčila i snoubenka Fernande Segret. Mladá, krásná žena, která se s ním seznámila někdy v roce 1918 nebo 1919, a se kterou Landru udržoval, snad i opravdu láskyplný, vztah až do svého zadržení.  Ta o obviněném pochopitelně mluvila jen v nejlepším a přidala i menší hru na city. Obhajoba přišla se strategií „není tělo, není zločin“. Zajímavou historkou bylo například to, když Landruův obhájce prohlásil, že nechává jako svědky obhajoby předvést pohřešované ženy a otočil se ke dveřím soudní síně. To, že se následně řada lidí, včetně porotců, v tu chvíli podívala směrem ke dveřím, pak prezentoval tak, že si sami nejsou jistí tím, že jsou ženy vůbec po smrti. I Landru této obhajobě pevně věřil. Sám na otázky soudu odpovídal mlčením, což porotu značně popudilo. Svůj prostor dostaly i odborné psychiatrické posudky. Několikanásobný vrah byl vylíčen jako člověk příčetný. Což Landru využil ve svůj prospěch.  „Je to jasný důkaz mé neviny, protože takové vraždy by mohl spáchat jedině šílenec“, tvrdil. Obhajoba rovněž poukazovala na to, že jen několik ze zmizelých žen bylo doopravdy bohatých, tedy, že motiv o majetkovém prospěchu má trhliny. O nálezu kostí a sponky pak jeho advokát tvrdil, že je do pece a zahrady mohl přinést mezi prvním a druhým ohledáním místa kdokoli, protože policie dům nezajistila. Na to, kde jsou zmizelé ženy nyní, odpovídal tím, že byly prodány jako otrokyně v rámci obchodu s bílý masem. 

Fernande Segret - Landruova snoubenka

Henri Landru u soudu

Ač šlo o soudní proces, který byl do té doby nevídaný svou sledovaností, navíc velice složitý a kvůli tomu i nezvykle zdlouhavý, porota nakonec přeci jen shledala Henri Desiré Landrua vinným z celkem 11 vražd a několika podvodů. Trest byl jasný – smrt na gilotině. Obhajoba ke konci stání ještě vznesla návrh na udělení milosti či snížení trestu na doživotí, ale marně. 

Henri Landru vypovídá před soudem

Před věznicí ve Versailles se 25. února 1922 sešel dav lidí. Všichni chtěli vidět, jak několikanásobný vrah vydechne naposled. Jeden z vězeňských zřízenců se prý zeptal odsouzeného, jak to doopravdy bylo a poukázal na to, že mu již o nic nejde. Landru prý odpověděl: „Má tajemství jsou jako má zavazadla, které si vezmu se sebou (pozn. myšleno na onen svět)“. Jeho veřejná poslední veřejná slova však zněla takto: „Stojím před vámi jako nevinně odsouzený člověk… Nikdy jsem se nedopustil žádné vraždy… Zemřu bez nejmenšího pocitu viny, ale zemřu jako muž.“ Celá poprava, včetně vyvedení odsouzeného z cely, údajně trvala jen pár okamžiků a Landru tak ve věku 52 let umírá pod ostřím gilotiny. Jeho ostatky byly nejprve pohřbeny na hřbitově v des Gonards, ale jelikož jeho rodina nezaplatila nájem na dalších pět let, byly vykopány a přesunuty na neoznačené místo. Landruovu hlavu koupilo Muzeum smrti nacházející se v Los Angeles, kde je vystavena dodnes. Dům v Gambais pak byl dlouhé desítky let restaurací, která těžila z Landruova případu. Kamna, kde sériový vrah pálil ostatky obětí, byla prodána podnikateli, který je chtěl vystavit v Turíně, což však italské úřady nedovolily. Nakonec tak skončila v rukou soukromého sběratele.

Kresba zachycující Landruův příchod na popraviště

Dalo by se říct, že celý příběh je uzavřen. Ale nenechte se vyvést z omylu!  V roce 1962 (40 let od popravy) našla dcera Landruova právníka obrázek kamen, který namaloval sám Landru, a kde bylo napsáno: „Člověk tam může spálit, cokoli chce“ Na zadní straně obrázku pak stálo: „Toto demonstruje hloupost svědků. Nic se nestalo mimo dům, vše se stalo uvnitř“.

Zda-li šlo skutečně o doznání, jak to může být interpretováno, ani to, kolik doopravdy Landru zabil žen, se již nikdy nedozvíme. Však z vyjádření, které Landru učinil před smrtí, je zřejmé, že si manipulaci s lidmi opravdu užíval a zůstal ji věrný až do úplného konce. Jisté se zdá jen to, že jedenáct obětí je opravdu minimum, a je velice pravděpodobné, vzhledem k množství odpovědí na jeho inzeráty a množství žen, které měl zaznamenány ve svém poznámkovém bloku, že obětí bylo asi mnohem více. Jak již bylo uvedeno, Landru si za oběti vybíral většinou movité ženy (ne vždy!), a také povětšinou ženy pohledné. Tedy ač byl motiv vražd především majetkový, zřejmě mu vyhovovalo i to, že před samotným provedením vraždy mu ženy po nějakou dobu poskytovaly i sexuální vyžití. Landru zkrátka chtěl profitovat na všech frontách. Zajímavé je rovněž to, že se Landru - ať již svým osobním kouzlem, manipulováním s obětmi, motivem vražd, obdobím kdy byl aktivní, množstvím podvodů, které spáchal, a dokonce i tím, že se následně umně zbavoval těl svých obětí - v mnohém podobal případu sériového vrahova, H. H. Holmese, který jen o několik let dříve vraždil v Chicagu. Nejdůležitějším však zůstává, že oba případy jsou si podobné rovněž v tom, jak oba pachatelé nakonec skončili – dopadeni a potrestáni trestem nejvyšším.

Autoři: Tomy, Jana Hykešová

Copyright © 2009 - 2020 serialkillers.cz

Po plagiátech je aktivně pátráno!

  • Facebook
  • Instagram
Komentáře
Pošlete nám vzkaz
Landruova_kamna_před_soudem